Ročník XXII., číslo 7.                                                                                                              Červenec 2016

Obsah:  Z.Řezníček,Známý akord, Jan Dokulil, Přede žní,Izák Syrský Pokora, J.Zahradníček, Píseň cizincova, Matta el-Meskin,Tělesná askeze a horlivost ducha,Zd.Řezníček, Pane, zkroť žádost očí mých, Brněnská aka.duch. života ctih.Patrika Kužely- T.Bahounek OP, 25.výročí Centesimus annus, J.Zahradníček,Slunce v cele, Ať si říkají, B.,O duchovní lenosti,_S očima otevřenýma_______________________

 

ZNÁMÝ AKORD

AŽ CIZOTA DNŮ ZKRUŠÍ

A OBZORY SE ZTLUMÍ,

PŘÁTELSKY OPĚT ZAŠEVELÍ

STAROBYLÉ CHLUMY.

 

KROK TOULAVÝ SE STOČÍ

NA CESTY BEZPEČNÉ

A DUŠE SVODŮM TICHA

V ÚDIVU PODLEHNE.

 

ZPĚV KOSA PROBUDÍ

OKAMŽIK DŮVĚRNÝ,

SIROBU ZRAKŮ POLASKÁ

PAPRSEK POKOJNÝ.

 

AŽ ZHOŘKNE NA RTECH ŽITÍ,

SLADKOST SE VRÁTÍ SNŮM,

PLOD PROVINĚNÍ SKRYJE

POD DOŠKY RODNÝ DŮM.

Zdenko Řezníček

+++

NADECHNOUT SE BÍLÉ

Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského (7)

Jakub Brdíčko

OTO Z MNICHOVA

Kéž mi Pán promine, že jsem tvé kázání přivedl ku zničení. Včerajšího dne jsem dostal k písání od bratra Reginalda tvé poučení o blaženosti svatých. A přišel do písárny bratr Oto a vzal list a počal číst. A počal čísti, cos tam diktoval o svatém vizení neb kontemplaci. A četl, žeť toto vizení Boha se děje skrze studování. A pohlédl na mě a optal se, zdaž studuju a v této veliké blaženosti filosofů prospívám. A já řekl, nikterak neprospívám.

A knihovník Oto se tuze rozjařil. A uchopil ten list a četl slóvce přetěžká a já ničehož nerozuměl, leda „natura inferior", což jsem já, totiž člověk hovadový, jak mi všady říkají. A praj i slavný doktor Tomáš z Akvina tady píše, že kdo je člověk hovadový, ten blaženosti nedojde. A aj, nechť se krmím jako hovado, toť veškerá má blaženost, a nedojdu jiného blahánie než kaše mnichů a sračky na latríně.

Ale totoť mě nezarmoutilo. Dokud bratr Tomáš nezačal mluvit o mé Paní z lesů. A velice vykládal, že přeslavná Panna a Matka Syna Božího nemá v oblibě náturu pokleslou, že tato Naše vznešená Paní je miluškou jen těm, kdo jsou vznešení. A žeť nižádná Paní z lesů nemůže býti, neb je to přelud a dílo ďáblovo, jakož jsou všichni obludové lesní či noční. A já jsem plakal a myslel na moji sestru Katerinu i na moji Markétu, jež pásla na Kačí hoře, neb je už nikdy nespatřím a s tou překrásnou Paní se neshledám, jen ke kostem a mrtvolám v zemi zakopaným přijdu.

A ptal jsem se, zda totoť píše ten slavný a svatý doktor v tomto kázání. A Oto z Mnichova mi vesel odvecl: Tak jest. A tu jsem pocítil, že do mě vstoupil duch satanský. A v pláči a slzách jsem popadnul to své písání a svitek kázání a hodil je do krbu. A hleděl jsem do plamenů jako do hříchu svého a volal tu krásnou Paní z lesů, by mě spasila z hrozných plamenů pekelných. Modli se za mě, drahý otče, neb jsem svou vinou zničil tvé kázání!

 

V HROBĚ

Kéž mi Pán promine i ty mi promiň, drahý otče Tomáši, že jsem padl do omdlení. Zdálo se mi totiž, že jsem těžkým kamenem zavalený v klášterní hrobce a až do skonání světa tam musím zůstati. A v té temnici jsem se jen dotýkal kostí a lebek. A aj, vidím, žeť i já se měním v samé kosti a prach. A nižadné spásy pro náturu inferiorní, žádné blaženosti pro člověka hovadového, jenž uvěřil obludě lesní a jako Máti Boží ji v hříchu svém vzýval. A půjdu tam, kde práchniví moje máti, kde práchniví moje sestra Katerina, kterou jsem měl v oblibě, i holice Markéta z Kačí hory.

Ten Oto, tak dobrý a vší chvály hodný, vyhledal mě dnes o deváté hodince a prosil mne. Ten dobrý Oto mne prosil, by směl vzít všechnu vinu na sebe jako sám Pán, který se nechal trestat za hříšníky. Ten Oto pravil, že mi způsobil veliké pokoření, skrze něž jsem tvé kázání spálil. Žeť on má najvětší provinu na tomto hříchu. I jsem ho prosil, ať by toho nečinil, avšak on padl na kolena před otcem převorem a ještě dnes do hrobky na čtyřicet dní k velikému pokání sestoupil. A on tam mezi mrtvými v temnici leží, kdež jsem já ležeti po právu měl, v tom domě kostí a smrti.

Otče Tomáši, mohu se s tebou pomodlit ještě jedenkráte Salve Regina? Za toho dobrého bratra Otu z Mnichova, by ho krásná Paní z lesů vyprostila z údolí přemnohých slz? Aby na něho z nebes shlédla svýma milosrdnýma očima? Aby z toho vyhnanství u mrtvol vystoupil? Aby přišel do domu života, kdež prodlévá Pán? Aby nám všem ta přemocná advokátka svého Syna ukázala? Bych i já, jsa nátura pokleslá, pravé blaženosti dosíci mohl?

Drahý otče, co myslíš? Mohu já, jemužto i tatek po právu říkal člověk hovadový, ve všem dílu nemohlý, nevědoucí, čeho písá, mnichota bez rozuma, mohu i já sloužit jako panoš své Paní a u nohou jejích pravdivé blaženosti dojíti? A aj, mám převelikou tužbu tam u nás na kopci zas před Paní z lesů klečeti, s mojí milou sestrou Katerinou neb Kačicí, kterou jsem měl tuze v oblibě, i tam klečeti s tou krásnou holicí Markétou, za kterou jsem na Kačí horu pilně chodil z kláštera bílých mnichů na Hoře oliv. A myslíš, drahý otče Tomáši, že jsem padl do šálení obludy lesní?

 

VE TVÉM DOMĚ

„Ale Bůh učí kratší cestě, a to prostřednictvím čistoty srdce."

                                                            TOMÁŠ AKVINSKÝ

 

VELKÁ KRONIKA FRANCIE SEPSANÁ V KLÁŠTEŘE SVATÉHO DIVIŠE

Téhož roku konala se v Paříži veliká slavnost Všech svatých, kterou nechal k duchovnímu prospěchu a ku spáse hříšníků slavit přelaskavý biskup Štefan. A jako vznešená královna Sáby putovala do města Božího, putoval všeliký lid z blízka i daleka, aby spatřil slávu, kterou dává Bůh svým milovaným.

I vyšel dlouhý průvod od kostela svaté Jenovéfy, veliké ochránkyně tohoto města, a za pozvednutými ostatky této světice putoval do katedrály Naší Paní, jako svatí mužové a svaté ženy uvádějí nás do Božího domu. A když utichly veškeré prosby a písně, biskup Štefan poklekl a vyznal, že je hříšník, a započal ve veliké pokoře sloužit slavnou mši. Jak totiž praví svatý Jan: „Říkáme-li, že hříchu nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda." A před vystavenými ostatky řečené světice poklekl veškerý lid a podle naléhání biskupa prosil, aby Bůh dal veškeré požehnání svému služebníku papeži Řehořovi, jenž v těchto dnech usedá na Petrův stolec.

A po nádherném obřadu povstal otec biskup a jal se krásnými slovy vyzvat doktora Tomáše z Akvina, moudrého a velikou ctností obdařeného mnicha řádu kazatelů, aby povzbudil lid slovem kázání. A tento s ostychem a pokorou, nemaje před sebou napsaného slova, přednesl řeč o nebeské blaženosti, jež čeká duše zbožných v Božím domě. Když svrchuřečený učenec dokončil poslední slova útěchy a posily a lid vyšel z katedrály, ukázalo se, že celé město je pokryté sněhem. I mnozí to považovali za zázrak, neboť není zvykem, aby sníh v městě Paříži padal v tuto roční dobu.

Jako Pán obléká svaté do bílého oděvu, tak oblékl toto město do neposkvrněného šatu, když se celé utíkalo ku pomoci a zásluhám svatých. Avšak na znamení toho, že se zbožnost Božího lidu podobá páře, jež se na chvilku objeví a pak zmizí, nechal druhého dne sníh rozpustiti.

 

JEJICH MISTR

 „Bože, proč se jen nejmenuju Rudolf?" pomyslel si docent Jiří Kryl, když pohlédl na překrásnou Soňu. Do jeho semináře chodily především krásné dívky a vůbec nevadilo, že mu dal název „Kapitoly ze středověké etiky". A řekněme to bez vytáček: Chodily sem spíše za ním než za hloubkou myšlenek dávno pohřbených mistrů univerzit. Jejich mistrem byl přece jen a jen docent Kryl, vždy v elegantním saku, ale především plný vtipu, jejich docent Kryl, který z kázání Tomáše Akvinského udělal detektivku, docent Kryl, z jehož narážek musí každé počestné děvče zrůžovět, docent Kryl, u kterého všichni chtějí psát diplomové práce, protože s ním se filosofie promění v jeden úchvatný mejdan.

Kdyby se jmenoval Rudolf, bylo by to jméno rozkošně nemotorné, a on by se v rukou překrásné Soni proměnil v rozkošného nemotorného medvídka, docela by v její náruči zplyšovatěl, v těch dlouhých bílých rukou, s pihou na zápěstí, v těch dlouhých prstech, jež byly stvořeny jistě jen proto, aby hladily docenta Jiřího Kryla, filosofa a medievalistu, hvězdu olomoucké katedry filosofie, ale ze všeho nejvíc Rudolfa této překrásné Soni. A pak se nadechl a rozhlédl se po očích upřených na jeho tmavě modrou kravatu.

„Budeme se tu zabývat eudaimonistickou etikou. Tu znáte už od Aristotela. Ale taky se ji pokusíme podrobit kritice."

Soňa se dívá a její modré oči říkají: „Ano, kritice. Vy nejste, pane docente, jako ti ostatní suchopární akademici. Vy tady neoprašujete mrtvoly velikánů, ale pořádně je chytáte pod krkem, svatý nesvatý, ukaž, co umíš. Vy jste, pane docente, opravdický chlap, to myslím vážně. Vy se těch autorit nebojíte, ale pořádně jim to nandáte. Já se musím, pane docente, přiznat, že se mi hrozně líbíte, když se tady před tabulí oháníte fixem, jako by to byl meč, a dáváte nám takové otázky, že jsme z toho úplně paf..." A Soňa se dívá a už si také bílou rukou píše, z čeho bude závěrečné kolokvium, už se na něj určitě těší, sednou si vedle sebe do pracovny a ona bude v bílé blůzičce rozechvěle odříkávat principy blaženosti.

„Východiskem pro nás bude text jednoho kázání Tomáše Akvinského," vypálil na ně svůj letošní nápad. „Beati qui habitan  je skvělý přehled Tomášovy etické teorie. Najdeme zde všechny typické pojmy: ctnost, appetitus neboli snaživost či pojem blaženosti."

Blažení, kteří sedí mezi těmito studentkami filosofie. Na věky budou tě chválit. Zde v překrásných učebnách s kazetovými stropy, na chodbách, na dvoře se sochou milované Sofie, zde sídlí jediná a pravá blaženost, ta nahá dívka Sofia nás už po léta zve, abychom se zavírali v tomto domě a žili skutečně, chválili moudrost, chuť vína a krásu žen, žili skutečně s tím, co máme, své rozumy a svá těla, dobývali si pravé poznání i srdce takových, jako je Soňa. A až se povleče k popelníku před pečovatelským domem, ponese s sebou také ji a všechny ty překrásné, jež dávno budou počítat své křečové žíly a vydutá břicha, matky synů a dcer, pečlivé pracovnice, a toto nádvoří katedry filosofie bude pro celou věčnost zářit i v jeho stáří, ve stáří Jiřího Kryla, kterému řekne docent snad už jen empatická doktorka, a jméno Rudolf zapomene jistě i on sám, roztřeseně odklepávající popel před domem poslední blaženosti.

„Toto kázání bylo pravděpodobně proneseno 1. listopadu roku 1271 v pařížské katedrále Notre-Dame. Jde o druhý Tomášův pařížský pobyt. V tomto roce se Akvinský zabýval druhou částí druhého dílu Teologické summy. Víme také, že si dopisoval s hraběnkou Markétou z Flander a že na Sorbonně vedl disputace o ctnostech. Rok 1271 byl významný především proto, že se po třech letech tápání podařilo zvolit nového papeže Řehoře X. A na začátku tohoto roku rozhodla generální synoda dominikánů, že v Neapoli zbudují generální studia. Proto už na jaře roku 1272 bude muset Akvinský odejít do rodné Itálie. To už jsou však poslední roky jeho života."

Soňa něco šeptá spolužačce. A brzy se už skloní k uchu svého Rudolfa, ta krásná pusinka už brzy něco pošeptá do jeho ucha, pane docente, bude to láska anebo obdiv, že tolik zná, že tolik dbá, že je v pohodě a nedělá z filosofie vraždění neviňátek, že je úžasný.

„V průběhu roku se pokusíme přemýšlet nad několika otázkami. Víme například z Velké kroniky Francie, že se text kázání Beati qui habitant za záhadných okolností ztratil. Na základě pečlivého studia si vytvoříme hypotézu, kdo mohl mít zájem na zničení právě tohoto textu. Klíčem bude jedna věta tohoto kázání. Nezapomeňme také, že už za šest let bude nauka Tomáše Akvinského oficiálně zakázána. Tomáš musel mít i v samotném dominikánském klášteře spoustu nepřátel."

Jejich mistr jim rozdal listy. A překrásná Soňa z první lavice zvedla papír těsně k očím, až si mohl zblízka prohlédnout každý detail oné tajemné pihy. A začala nahlas číst kázání doktora z Akvina, slova svatého řeholníka, slova mrtvého středověku, slova stará 741 let.

„Blažení, kteří bydlí ve tvém domě, Pane... "

 

ZBROJNICE

 „Jednou jsem se dal do řeči s nějakým pánem ve vlaku. Ptal se mě, co učím. Tak jsem mu pověděl, že metafyziku. A on se zeptal: Něco takového se ještě učí?"

Profesor Petr Vrána zamával nezvykle dlouhýma rukama. To u sedmdesátiletého staříka působilo poněkud komicky. Pavouk, který se směje sám sobě. Seděli v univerzitní restauraci, v budově, která v barokních dobách sloužila jako sklad zbraní, a dnes je to rozlehlá knihovna s nádvořím. „Ze zbrojnic udělejte biblioték..." Tak bylo napsáno nedaleko nich, na dlažbě před branou. A docent Jiří Kryl jako jeden z mála věděl, že tato slova Jana Ámose se do Zbrojnice dostala jen neuvěřitelným přičiněním jeho staršího kolegy. On sám by sem nedával napsat nic tak vznešeného, snad jen: „I svlékali z nich napřed formu, až holé Ens zůstalo." Na co asi koukají všichni ti hoši, co postávají u automatů na kávu?

„Ano, většina lidí považuje metafyziku za něco nadpřirozeného. Jen se podívejte do nějaké městské knihovny. V přihrádce metafyziky tam najdete Moc podvědomí, Léčivé ruce nebo jiné stupidity... "

Profesor Vrána napřáhl ukazovák na druhou stranu stolu.

„Jen se nedělejte. Já vím, že si to myslíte taky. Tohle přece vyprávíte v semináři etiky. Že základem všeho je etika. Jak to chtěl Levinas. Nejdřív žít a potom možná hloubat."

Docent Kryl utekl pohledem k nádvoří. Sedl si tak, aby měl přehled o všem, co se tam děje.

„Ano, opravdu si to myslím. Ale to není nic proti vám. Snad je to i biblické: nejdřív bližní, který stojí přede mnou."

„Hm. Zvlášť když je ten váš bližní ženského rodu... "

Soňa. Stála na nádvoří, jen pár kroků od okna restaurace. Vedle ní jakási poťouchlá kamarádka, teď už si sedly, vytáhly z tašek ty své jogurty a pomalu je vyjídají z kelímku. Ach, ach, ty do menzy ani nepáchnou, stačí jim jogurt a celozrnný rohlík a pak už žijí jen z toho vzduchu. Naučit tě, Soňo, žít!

„A proč ne? Nejsou snad ženy jakousi světlinou, skrze kterou k nám proniká bytí? Nevedou nás k výšinám?"

„Vy tady, pane docente, chválíte Eróta jako sám Platón! Ale proč by to nemohla být jen jedna jediná žena?"

Soňa vstala z lavičky, aby si smetla ze sukně několik drobečků. Vypadalo to jako pozvánka ke světlinám bytí, z nichž by do života obyčejného akademika vstoupilo nefalšované Lichtung.

„Ano, mohla by to být jen jedna jediná. Jakási Boccacciova Grizelda, nekonečně pokorná a trpělivá..."

Bylo jich opravdu mnoho. Takové dvousemestrální lásky docenta Kryla. A většina z těch lásek ani netoužila pokračovat. Je čas milovat a čas milování zanechat. Je čas her a je čas vážné práce. A je tu docent Kryl, připravený milovat a hrát si, a pak už jen hřejivá vzpomínka, kterou nikdy nepovíme našim upracovaným manželům, těm, co se vrací domů s notebookem a hned hledají v ledničce své pivo.

Docent Kryl pohlédl zpět na stařičkého profesora. Jako by se právě srazily dva světadíly.

„Ale vy jste možná myslel Pannu Marii?"

Ti fanatičtí katolíci by stejně nedokázali pořádně popadnout ženskou, pořád jen sublimují ty své Panenky Márije, mluví o lásce Ježíšově a není v nich ani zbla života.

„Vy možná ani nevíte, že jsem svou první ženu opustil?" zeptal se stydlivě Petr Vrána. „Tehdy jsem seděl doma na pohovce a najednou jsem zcela určitě věděl, že chci žít s jinou ženou. Najednou se můj vztah vyčerpal. Já ovšem to vaše hledání chápu. Jen doufám, že je to stále ještě

hledání."

„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout."

„Nene, nijak jste se mě nedotkl," opět se rozmáchl rukama. „Ale změňme téma. Přijdete se někdy ke mně podívat do metafyzického semináře? Třeba si dáme před studenty zajímavou disputaci. Myslím o významu metafyziky a etiky."

Soňa se ještě promenádovala za oknem. Aha, telefonuje. A již brzy bude na druhém konci on, její heboučký Rudolf a bude poslouchat, jak mu do ucha ševelí svá slaďoučká slůvka, budou si jako spiklenci domlouvat tajné večerní schůzky a její spolužačky se budou chichotat, když před ní vysloví jméno Kryl.

„Ano, velice rád přijdu, pane profesore."

„Ale mám pro vás ještě jednu nabídku!"

 

SVĚTLINY

A najednou tma. Padla na něho jako příšerný závoj. Nikoli noční šero, jen naprostá slepota. Tma vlhká, sklepní a jeskyní. Tma mloků a hadů. Zdálo se, že se tím klapnutím celá kobka zvětšila, už neměla nahoře a dole, rozevřela se jako černá propast. A z oné nedozírnosti dýchá neviditelná pára, tak nesmírně studená, že se každým nadechnutím víc a víc rozleptávají plíce, temnota jako čepel břitvy a nekonečný pád do hlubin bezedných. Cítil, že hranice jeho těla tomu náporu nemohou odolat. Stává se tím, v čem vězí. Proměňuje se v temnotu, už není člověk, ale ledový výpar, proudí prostorem, řezavý a krutý. Nic.

Ještě před několika minutami jen stěží udržoval krok s profesorem Petrem. Kdyby jen tušil, co mu to nabízí! Prohlídku města se sáhodlouhým procítěným výkladem. Proč se docent Kryl obtěžoval zbytečnými ohledy k tomuto bláznivému starci? Ale Vrána ho umanutě vedl dál, na nejvyšší kopec města.

„Děkuju vám, že jste šel se mnou. Chtěl jsem vám prozradit své tajemství. Mluvili jsme přece o světlinách, kterými k nám proniká bytí. A víte, pro mě je světlinou právě toto místo. Snad ho prožívám, jako když vy jdete na milostnou schůzku."

Michalský vrch jako Lichtung? Ano, vlastně Vránovi záviděl. Tu jeho naivitu. Teď před ním ukazuje na katedru historie, že tady ve 13. století byl dvorec nějakého fojta. A tady, kde dnes stojí barokní chrám svatého Michala, už tehdy čněl kostelík, snad trojlodní, a u něho žili předobří bratři dominikáni, takoví velikáni, jako byli později Habáň, Dacík nebo Soukup, zapomenutá jména stejně naivních bláznů.

A teď rozhazuje rukama, jež se víc podobají lopatám než jemným údům intelektuála, a po obou stranách ho doprovázejí dvě sochy od nějakého Ondřeje Zahnera, Spasitel a Neposkvrněná Matka Boží, už je to tady, Vrána velebí rázné linie jejího pláště, měkké a geometrické plochy, a chudák neví, že je to zase jen sex, měkoučké plochy lásky, bříška, pupíky, obliny, a před tím klečet a pak to hladit a mačkat, to pravé světlo, které nasytí, a dává zdar a sílu do všech chvil, neboť Erótem se pozdvihuje každá luční tráva i ty dvě ruce profesora Petra Vrány.

„Děkuju vám, že jste šel se mnou. Vidíte, tady z hlavní lodi kostela můžete volně vstoupit do křížové chodby. Tak tady kdysi býval dominikánský klášter. I když to všechno, co vidíme, je asi ze 14. století, ve stejných místech se museli procházet zdejší první mniši. A já se tady někdy procházím a představuju si, že třeba jeden z nich potkal Tomáše Akvinského. Vyloučit se to přece nedá. Mohli docela dobře přejít do kláštera v Paříži nebo v Kolíně. A tohle mé pochodování je vlastně způsob, jak mluvím se svatým Tomášem. Někdy se mi zdá, že je vedle mě. Že jsem sám ten vyděšený olomoucký mnich, který hovoří s géniem..."

Už zase další snění o idolech. Profesore, co si to tady namlouváte? Jsem si jistý, že by vás ten Tomáš pěkně hnal. Myslíte, že byste mu za to stál? Nafoukaný tlusťoch, co diktoval čtyři knihy najednou, údajný andílek, co se zahrabal do pojmů a definic, ve kterých se budou přehrabovat stejně dýchaviční tlouštíci. Tomisti, co budou diktovat principy individuace, nudní patroni, jistí si jenom v tom jejich idolovém světě. A stejně jako Tomáš necítil, že ho pálí dohořívající svíčka, oni nikdy nespatří Božího génia: hedvábné chloupky na zápěstí světlovlásky, třpytivé víno živené moravským sluncem, zkrátka nevidí - neslyší, dočista zkameněli.

Petr Vrána však rozhodně nezkameněl. Hopsal po čtvercovém nádvoří středověkého rajského dvora a zmateně vykládal o nebeské blaženosti, kterou zde bratři kazatelé čerpali u fontány, bylinek a keřů. Tak spokojeného ho docent Kryl ještě neviděl.

„Děkuju vám, že jste šel se mnou. Víte, když se posadíte tady u těch vykroužených oken a pozorujete ty růže, najednou máte štěstí na dosah. Teprve nedávno jsem objevil tohle místo. Ale nemohu se zbavit dojmu, že tady vlastně žiji neustále. Jenom jsem to nevěděl. Chtěl bych tady umřít. Stačí mi jenom pohled na růži a Pána přede mnou. Snad právě tomu říkal svatý Tomáš kontemplace. Prostě čekáte a štěstí přijde. Úplně samo za vámi. Jako milost. Možná je to pravdivé, když pořád hledáte tu pravou ženu. Ona ta blaženost přichází jako žena, která se zničehonic objeví a políbí vás na tvář. Takové bílé světlo. A nezbývá nám než se v těch polibcích koupat."

Profesor Vrána pohlédl k nebi.

„Ale mám pro vás ještě jedno tajemství!"

Dva filosofové se vrátili do křížové chodby. A hned naproti nim jakási nenápadná dvířka. Nešlo přehlédnout, že se Petr Vrána začal tvářit jako uličník.

„Moc vám děkuju, že jste šel se mnou. Tady za těmi dveřmi je starý sklep. Uvidíte původní černé kameny, které tvoří Michalský kopec. Vzniklo tam i malé jezírko. Farníci tomu říkají poustevníkova jeskyně. Běžte opatrně po schodech dolů, mně to už moc nejde, půjdu pomalu za vámi."

Když se Jiří Kryl zastavil dole před kusem černé skály, ozvalo se klapnutí a nastala tma. Profesor rychle zavřel dveře a svého užaslého kolegu ponechal zavřeného v temnotě kobky. Divný žert!

Po okamžiku překvapeného strnutí docent natáhl ruku.

Ucítil vlhký kámen. Bříšky prstů obkružoval každou linii ohlazených výčnělků. A už se nebál. Pevná hmota v něm sytila důvěru. Opřel se o ni jako slepec a nechal se vést. Mazlil se s ní. A již to nebylo vězení, nýbrž důvěrné lůno. Ležel vedle překrásné ženy a laskal její pevná záda, mističku břicha, stehna potažená hedvábnou kůží. Ta žena ho vedla a on se převaloval v jejím objetí, milostné křeče ho nesly vzhůru, aby stoupal z jejích útrob k nadechnutí, k černému vzduchu, který ho znovu ponoří do hlubin nekonečné intimity. Patří jí. Patří ženě. Rudolf.  (Pokr.)

+++

O POKÁNÍ

Kdo touží po spáse, musí mít srdce ochotné k pokání a lítosti: „Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš" (Ž151,19).

S kajícím duchem projde člověk pokojně nástrahami ďábla, jehož jediným cílem je znepokojit lidského ducha a nasázet do něj koukol, jak se píše v evangeliu: „Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?" (Mt 13,27). Zachová-li si však člověk pokorné srdce a pokojné myšlenky, všechny ďáblovy útoky zůstanou bez účinku.

Pokání začíná bázní před Bohem, říká mučedník Bonifác (Menées, 19. prosinec). Z této bázně vyrůstá pozornost, matka vnitřního pokoje a svědomí, které umožňuje duši jako v čisté a klidné vodě vidět svoji vlastní ošklivost...

Po celý život neděláme nic jiného, než že urážíme Boží velebnost. Musíme se před ním tedy zcela ponížit, prosit ho za odpuštění našich vin.

Když člověk po obdržení milosti upadne, může se znovu pozvednout? Ano.

Například jeden poustevník si šel nabrat vodu k prameni, potkal tam ženu a upadl s ní do hříchu. Po návratu si uvědomil vinu, kterou spáchal. Setrvával však dál v asketickém životě navzdory radám Zhoubce, jenž se ho snažil svést z této cesty pod záminkou, že přece už zhřešil. Bůh dal poznat tento případ jednomu dávnému otci, aby mohl ubezpečit mladého mnicha o jeho vítězství nad ďáblem.

Když se upřímně vyznáváme ze svých vin a obracíme se z celého srdce k našemu Pánu Ježíši Kristu, zaraduje se a pozve všechny své přátele k oslavě, aby jim ukázal znovu nalezený stříbrný peníz... (Lk 15,8-10).

Neváhejme tedy obrátit se k našemu milosrdnému Pánu, aniž bychom propadali lehkomyslnosti nebo beznaději. Beznaděj dělá ďáblovi největší radost. Je to smrtelný hřích, o kterém mluví Písmo (1 Jan 5,16).

Pokání spočívá mimo jiné v tom, že neupadáme znovu do stejného hříchu. Serafin Sarovský

+++

PŘEDE ŽNÍ

MODRAVÝ CHLAD A KLASY HVĚZD

SKRÝVAJÍ HLASY KŘEPELEK,

KDYŽ NESE ZVON SVOU HLAHOZVĚST,

SE STRÁNÍ VONÍ HOŘKÝ LÉK.

 

PLNÝ JE VEČER, ŇADER TVAR

V MILOSTNOST TMY SE ROZPLÝVÁ

A STESK, JENŽ TÍŽÍ SAMÝ DAR,

PROSÁKL V KŘOVÍ JÍZHVÁ.

 

ŠÍPKY I TRNKY, BODLÁČÍ

SSAJÍ TEĎ NĚŽNOST VEČERA,

A HOLEST NA TRN PŘITLAČÍ,

PRO ŠTĚSTÍ VÍC HY PRÝŠTĚLA.

 

K TOMU SE SKLÁNÍ SRDCE MÉ

TICHOUNCE ZVON V KRAJ VYZVÁNÍ ­

VŠE SPLÝVÁ V JEDNO, BLAŽENÉ

PO . STÉBLECH STOUPÁ DOZRÁNÍ.

Jan Dokulil

+++

Pokora jako připodobňování se Bohu

Pokora je háv Božství. Vždyť Slovo, které se stalo člověkem, se do ní samo obléklo a mluvilo k nám v našem těle. Každý, kdo se do ní skutečně oblékl, stal se podobným tomu, který sestoupil své výsosti, příkryl jas svého majestátu a zakryl svou slávu pokorou, aby stvoření pohledem na néj nebylo zcela zničeno.

Každý křesťan je povolán následovat Krista v pokoře. Získáváním pokory se člověk připodobříuje Bohu a „zahaluje" se do něj:

Proto každý, kdo se oděl do toho oděvu,  ve kterém se zjevil náš Tvůrce skrze tělo naplněné svatostí, oblékl si jako oděv Krista. Tu podobu totiz ve které se ukázal stým tvorům a ve které s nimi přebýval, toužil obléci na svého vnitřního člověka a ukázat se v ní ke spravedlnosti.

Pokora společně s pracovitostí dělá člověka „bohem na zemi".  Přiblížení a připodobnění se Bohu lze podle Izáka dosáhnout spíše skrze pokoru než skrze různé asketické skutky:

Pokora i bez skutků získává odpuštění mnoha hříchů. Ale skutky bez pokory nejsou pro nás ziskem, ale naopak nám připravují velká zla. Proto dojdete odpuštění svých hříchů skrze pokoru, jak jsem řekl neboť čím je sůl v každém pokrmu, tím je pokora pro každou ctnost a můze zahladit mnoho hříchů... A. když si ji osvojíme, učiní z nás Boží syny a i bez dobrých skutků nás představí Bohu. Neboť bez pokory jsou všechny naše skutky prázdné — kazdá ctnost a kazdé naše dílo.

Dokud člověk nedosáhne pokory, nemůže očekávat plody duchovního života, a to i v tom případě, kdy k přiblížení se cíli vynaloží velké úsilí:

Jestliže se budeš dobře cvičit ve ctnosti a nebudeš přítom cítit její pomoc, nediv se. Vždyť dokud se člověk nestane pokorným, nedostane svou námahu odměnu. Odměna se nedává za námahu, ale za pokoru. Kdo pohrdá tou druhou, ztratí i tu první*

Když se člověk zahaluje pokorou, stává se natolik podobným Bohu, že získává lásku bližních, již se k němu chovají jako k samotnému Bohu. Pokora napomáhá obnově vztahů mezi lidmi a tím mezi nimi aluje láska:

Pokorného člověka nemá nikdo nikdy v nenávisti, ani ho nezraní slovy ani jím nepohrdá; a protože ho miluje jeho Mistr.; je milován všemi lidmi; všichni ho milují. Všichni ho mají v lásce a každý, kdo se dostane do jeho blízkosti, v něm spatřuje anděla světla a prokazuje mu čest. A i když promlouvá mudrc nebo učitel, lidé ho umlčí, aby postoupili místo pokornému člověku, a on k nim mohl mluvit. Oči všech jsou upřeny na jeho ústa a na každé slovo, které z nich vyjde. A každý člověk čeká na jeho slova jako na slova od samého Boha ...A všichni lidé ho považují téměř za Boha, třebaže je ve své řeči neučený a vzhledem opovrženíhodný.

Připodobňováním se Stvořiteli skrze pokoru se člověku navrací jeho prvotní bezhříšný stav a také harmonie mezi ním a všehomírem, již ztratil v důsledku prvotního hříchu. Pokornému člověku se podrobují nejen lidé, ale i zvířata a živly — právě tak, jako se podrobovali Adamovi v ráji. Jeho sluhy se stávají dokonce i démoni:

Když se pokorný člověk příblíží k divokým zvířatům, ta jakmile ho jen spatří, jejich zuřívost se zklidní. Příbíhají k němu jako k svému pánu, vrtí ocasem a lížou jeho ruce a noty, protože v něm větří stejnou vůni, která vystupovala z Adama předtím, než přestoupil příkázání— tehdy byla před ním v ráji shromážděna a on jim dával jména. Dokonce démoni ve své zlobě a krutosti a s veškerým svým nadutým myšlením budou jen jako prach, jakmile před něho předstoupí. Všechna jejich zloba zvadne, jejich úskoky jsou \-mařeny a jejich zhoubná prohnanost ztrácí svou moc.

Mezi pokorou a mlčením existuje podle Izáka přímá souvislost: Bez mlčení nedojde srdce pokory. Bez toho je poustevnický zivot jen prachem a popelem. „Různé poryvy" v tomto případě představují božské impulsy, jež v lidské duši vznikají díky milosti.

Pokora je tajemná síla,obrácená dovnitř, Tuto sílu získali apoštolově o Letnicích, kdy jim bylo zapovězeno vzdalovat se z Jeruzaléma, dokud nepřijmou sílu shůry.

Pokorní jsou uznáni za hodné přijmout do svého nitra Ducha zjeveni, který učí tajemstvím. Proto jistí svatí muži říkali, že pokora zdokonaluje duši skrze božská vidění... Blahoslavený je ten, kdo ji získal, neboť je stále s Ježíšem v objetí jeho náručí!

Pokora je nadpřirozený Boží dar, nicméně zdaleka ne každý, kdo je skromný a tichý, může být považován za pokorného.  Přirozená pokora nemůže nahradit onu pokoru, která se rodí jako důsledek hlubokého pokání a přemítání o Boží slávě a pokoře Kristově:

Člověk může mít pokorné srdce dvou důvodů: buď na základě správného poznání svých hříchů; nebo z rozjímání o poníženosti našeho Pána — nebo lépe: z rozjímání o Bozí velikosti, o tom, jak velice se Pán ve své velikosti ponížil, aby mohl k nám lidem mluvit a různými způsoby nás vyučovat— ponížil se tak, příjal i lidské tělo. Kolik toho Pánovo tělo snášelo, čím vším muselo projít; v jakém opovržení se ukázal světu, příčemž stále požíval nevýslovné slávy na výsostech u Boha Otce s anděly, kteří se při pohledu na něj zachvěli, když, sláva jeho tváře zazáříla v jejich řadách! Ale nám se zjevil v takové ponížené podobě, že se ho lidé v jeho obyčejném vzhledu mohli zmocnit, když s nimi mluvil, a pověsit ho na dřevo.

Pokud jde o přirozenou pokoru, má s tímto pouze málo společné.

Neber si za vzor ty, kdo jsou ponížení z přirozenosti, a nepoukazuj na to, že je mnoho takových lidí, jejichž sama přírozenost dosvědčuje, že jsou pokorní... Ti nemají tu pravou poníženost, která je v skromných myšlenkách, v bystrém a pečlivém uvažování, v tom, jak člověk považuje bezvýznamného sebe sama, v zkroušenosti srdce a v prolévání slz pocházejícího z utrpení mysli a rozhodnosti vůle. Chceš-li, jen se jich zeptej. Zjistíš, že nic z toho neznají, ani rozjímání, které jim působí opravdové utrpení, ani skutečnou starost o své svědomí. Oni nerozjímají a neuvažují o poníženosti našeho Pána; nepronikla jimi ostrá bolest, která by měla původ v poznání jejich hříchů; není tu zanícená horlivost, která by zapalovala jejich srdce pří uvažování o dobrých věcech, které mají příjít; a nemají žádné jiné prospěšné myšlenky, které se obvykle v srdci probudí jako plod bdělé mysli. Izák Syrský

+++

 

PÍSEŇ CIZINCOVA

ZALKÁŠ, NA MOŘE MODRÝ PLÁŠŤ SE ROZPOMENA

SEDMIBOLESTNÉ PANNY MARIE,

TO V KRAJI PRAMENNÉM SVŮJ ÚDĚL NA RAMENA

V SEVŘENÍ MOŘE JINÉHO TI VZÍTI JE.

 

NA BŘEZÍCH VLNY SVĚTLO NELÁMOU A ZUTY

Z OPÁNKŮ TÍŽE TÉTO BÁRKY NEPLYNOU,

ZA VLNOU VLNA DRAVĚJŠÍ JEN PŘÍBOJ KRUTÝ

OCHRANOU NEJSA SVÍRÁ CIZINOU.

 

ZA KROVEM KROV OHROŽEN STRMÍ V PROSTOR HOLÝ,

ZA SRDCEM SRDCE VZPÍRÁ SE V TVOU HRÁZ,

K OSUDU OSUD PŘILÉHÁ JAK POLE K POLI:

PODOBEN TVÁŘI ŠTVANÉ KLESÁŠ ZAS A ZAS.

 

PO DECHU LAČEN LAPÁŠ V POHLEDU LESK SKELNÝ,

Z KOŘENŮ PÁČEN, TRHÁN, ČTVRCEN, DRÁN,

VŠAK KŘIK TVŮJ NEPŘELOŽEN, NEPŘELOŽITELNÝ

SÁM V SOBĚ SLYŠEN STOUPÁ, V SÍLU VYTESÁN.

Jan Zahradníček

+++

Tělesná askeze a horlivost ducha

Tělesná askeze je potřebná před modlitbou i během ní, aby se duše mohla zcela ponořit do zanícené modlitby. K tomu vede dvojí cesta. První přístup je záporný: množství prostrací, půst, ticho, střídmost a prosté odívání. Druhý je příznivý: spočívá v tom, nabídnout Bohu v hloubi srdce a upřímně lásku, vyjádřit ji slovy plnými náklonnosti a touhy, navázat dialogem srdce, který neustává ve dne ani v noci a který podporuje pozorné rozjímání Božích slov a předpisů.

To znamená, že modlitební zápal závisí jak na tělesné askezi, tak na horlivosti ducha. Pouze jedno z toho by nestačilo, protože obojí se navzájem podporuje. Tělesná askeze připravuje horlivost ducha a horlivost ducha usnadňuje tělesnou askezi. Tvou modlitbu společně střeží před acedií, únavou, duchovní vlažností a rozptylováním pozornosti. Matta el-Meskin

+++

PANE, ZKROŤ ŽÁDOST OČÍ MÝCH

PANE, ZKROŤ ŽÁDOST OČÍ MÝCH

A DUŠI VYVEĎ Z TEMNOT ZEVNITŘNÍCH

DO STANŮ SLUNEČNÍCH.

 

PANE, ZTLUM BOUŘE ROZKOŠÍ

A NAPOJ SRDCE TOUHOU ZNAVENÉ

U SVĚTLA PRAMENE.

 

PANE, ŽHNI DECHEM VĚČNOSTI

A ODĚJ MYSL V TÍHÁCH SAMOTY

ROUCHEM ČISTOTY.

ZDENKO ŘEZNÍČEK

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS

Dějinný proces, během něhož půda a kapitál jako činitelé společenské výroby ustupují do pozadí před významem člověka a jeho rozumu, není plynulý ani rovnoměrný. Naopak, je někdy narušován, ba dokonce ohrožován. Proto sv.Jan Pavel poukazuje na různá nebezpečí, která brzdí tento proces, a někdy dokonce hrozí, že tento proces polidšťování hospodářství bude nahrazen procesem odlidšťování. Když sv.Jan Pavel odhaluje tato nebezpečí, všímá si toho průběžně tak, že srovnává, jak je tomu ve vyspělých zemích (Sever), a jak v zemích zaostalých (Jih).

Napřed mluví o vyspělých zemích: „Mnoho lidí dnes nezachází s prostředky, které by jim umožňovaly důstojně se zapojit do podnikového systému, v němž práce zaujímá skutečně ústřední postavení. Nemají možnost získat základní poznatky, které by jim umožňovaly projevit své tvůrčí schopnosti. Krátce řečeno: i když nejsou přímo vykořisťováni, žijí nadále na okraji společnosti.“ ^{(Centesimus annus, IV,33)}

Dále sv.Jan Pavel jasně ukazuje, že mu nejde jen o rizika a nebezpečí, které vnitřně ohrožují vyspělé země (Sever), ale že je to širší problém. Týká se to také zaostalých zemí (Jihu). V odstavci 34 se zdůrazňuje, že se chudí lidé ze zaostalých zemí Jihu upínají k lákavému modernímu zboží, vyrobenému ve vyspělých zemích Severu pro obyvatele těchto vyspělých zemí. Přitom toto skvělé zboží, které se chudým lidem předvádí neobvyklým způsobem, je jim nedostupné.

O jaké chudé lidi jde Svatému Otci? O všechny chudé, ale především o ty, kteří „se tísní ve městech zaostalých zemí, kde jsou často vytrženi ze svých domácích kulturních kořenů. Ve skutečnosti je jim upírána lidská důstojnost a mnohdy se ukazují snahy vyloučit je z dějin násilnou, člověka nedůstojnou kontrolou porodnosti.“ ^(CA,33)

Rozhodující činitelé vyspělých zemí na Severu poskytují sporadickou pomoc chudým, prováděnou za halasného vytrubování řečí o lidských právech a důstojnosti člověka, pouze za předpokladu, že přijmou také jedovaté plody západní civilizace smrti – zbraně, antikoncepční a potratovou pilulku, rozvrat manželství a rodiny uznáním a zavedením homosexuálního pseudomanželství, atd.

Encyklika Centesimus annus křičí do celého světa otřesnou pravdu, že ve světě, v jehož vyspělé části dochází ke zvědečtění společenského života, jsou ještě jiné části, kde se postavení chudých zhoršuje: „Pro chudé přibyl k nedostatku hmotných statků ještě nedostatek vědění a vzdělání, a to jim znemožňuje vymanit se ze své ponižující poroby.“

Co mají vlády vyspělých zemí podniknout pro zaostalé země? „Ještě před několika lety se tvrdilo, že příznivý vývoj závisí na oddělení nejchudších zemí od světového trhu, a na tom, že budou spoléhat jen na své síly. Nejnovější zkušenosti však prokázaly, že země, které byly oddělovány, trpěly zaostáváním a úpadkem; naproti tomu se rozvíjely země, kterým se podařilo zapojit do mezinárodních hospodářských vztahů. Zdá se tedy, že největším problémem je získat přiměřený přístup na mezinárodní trhy, takový, který se nezakládá na jednostranné zásadě využívání přírodních zdrojů, ale na zhodnocování zdrojů lidských.“

Sv.Jan Pavel říká, že tento problém, ohrožující příznivý růst polidšťování výroby a celého hospodářství, se neomezuje na zaostalé země. Hrozí rovněž takovým zemím východní Evropy, jako je Česko a  Slovensko. Jenže tento problém může ohrožovat i vyspělé země: „neustálá změna výrobních způsobů a spotřebního chování tam znehodnocuje již získané poznatky a zkušenosti a vyžaduje neustálé úsilí o doplňování vzdělání a pře-vzdělávání. Ti, kdo neudrží krok s dobou, snadno jsou vytlačeni na okraj. S nimi jsou vytlačováni na okraj také staří lidé, dále mladí, kterým se nedaří zapojit do společnosti, nemocní, postižení a někdy také ženy.“ ^{(CA 33)}

Vstup lidstva do třetího tisíciletí není žádné vplutí z rozbouřeného oceánu do klidné laguny. Na jedné straně se zaostalé země propadají do stále propastnější bídy, na druhé straně jsou potíže, které má vyspělá společnost s tím, aby ze sebe odhodila ty prvky kapitalismu, které ji tíží, aby neupadla do komunismu.

Ačkoli jsou Češi a Slováci ještě v zajetí iluze o skvělosti průmyslové společnosti, která by přinesla hojnost statků a služeb pro spotřebitele, vyspělé země světa přesycené blahobytem už poznávají marnost této cesty. Zatím však směřují někam bez určitého zaměření, či spíše přešlapují v po-průmyslové společnosti.

Po-průmyslová společnost se vyznačuje těmito rysy:

- od hospodářství vyrábějícího statky se přechází k hospodářství služeb,

- převládá vrstva odborníků a techniků,

- vědecké poznatky začínají hrát hlavní roli ve společnosti,

- vytváří se zvědečtělá technika, kybernetika.

Po-průmyslová společnost se vzdaluje od společnosti, založené na soukromo-podnikatelské tržní soustavě. V po-průmyslové společnosti pozbývá na významu otázka námezdně pracujících. Jestliže byl neblahým jevem kapitalistické společnosti boj mezi kapitalistou a dělníkem, v po-průmyslové společnosti se projevuje rozpor mezi vedoucím odborníkem a podřízenými jednotlivci v korporacích.

Zatímco po-průmyslová společnost, jejíž hlavní nosník zkostnatěle přetrvává ve vyprahlém skeletu za Velkou louží a rozpíná do světa svou moc pomocí zbraní, objevil se v Evropě pokus o něco nového. Naneštěstí je tato Unie od základu budována v návaznosti na západní karikatuře demokracie, a zůstává v jejím zajetí – jak pomocí peněz, tak vojensky. Zaoceánský brontosaurus se snaží ochromit další růst nové Evropy. Znamenitým prostředkem pro tento způsob znásilňování evropských národů je dávná německá touha komandovat jiné národy a odpor mnohých proti někdejšímu komunismu v SSSR.

Dalším prostředkem pro ďábelské znásilňování Evropy a zabrzdění jejího samostatného rozvoje, je stupňování rozporu mezi blahobytnějším Severem Evropy v čele s Německem, které nikdy řádně nesplatilo ostatním zemím reparace z Druhé světové války, a chudým Jihem Evropy, zaplavovaným utečenci z Malé Asie a Afriky..

Jakou vyšší kvalitu života najde člověk za Velkou louží? Jen kostru z brontosaura. Tamní veličiny už nemohou zahltit svou zájmovou sféru svým skvělým zbožím. Už dávno ztratily prvenství ve výrobě. Dnešní spotřební demokracie dovede jenom vést válku proti předem uměle nastaveným terčům.

Ve 3. kapitole encykliky Centesimus annus korunoval sv.Jan Pavel své myšlenky o potřebě pomoci zaostalým zemím důrazem na smysl rozvoje. Sociální rozvoj má smysl v pokroku lidskosti. Uvádí, že „rozvoj nelze chápat výhradně hospodářsky, nýbrž ve všelidském smyslu. Nejde o to, prostě pozvednout všechny národy na úroveň, jaké se dnes těší nejbohatší země. Jde spíše o to, vzájemnou spoluprací budovat důstojnější život, účinně zvyšovat důstojnost a tvůrčí schopnosti každého jednotlivce.“ ^{(Centesimus annus,III,29)}

Co je vrcholem rozvoje? „Uplatňovat právo a povinnost na hledání Boha, poznávat ho a žít podle těchto poznatků.“

Co ohrožuje tento rozvoj?

Porušování práva lidského svědomí. Práva lidského svědomí jsou ohrožována ze tří důvodů:

Třebaže žijeme iluzí, že demokratický vývoj je u nás nezvratný, ukazuje se, že staré formy totalitarismu nejsou zcela poraženy a hrozí nebezpečí opětného oživení. Vyrovnaný a příznivý rozvoj je stále více ohrožen. Ke zvrácení zdárného rozvoje, tedy jeho postupu stačí stále menší a slabší činitele.

Zatímco z jedné strany je společnost v dalším vývoji přirozeně stále ohrožována návratem donucovacího režimu, z druhé strany je nebezpečí nenásilného zvrácení příznivého vývoje.  Děje se to svůdným převracením hodnot v samotném životním názoru člověka. Pokud nebude na nejvyšším stupni tohoto žebříčku životních hodnot stát Ježíš jako nejlepší Dobro, pak se sametově, totiž příjemným šimráním v uších, prosadí úpadek. Ve spotřební demokracii, v jaké se zhlédli mnozí lidé, vládne požitkářský způsob života. Množí se případy, kdy lidé kvůli závislosti na požitcích jsou ochotni i vraždit. Není ojedinělý případ Breyvicka, že se někdo uchyluje k hromadným vraždám. Objevuje se náboženská a národní nesnášenlivost!.

Po rozkladu komunistických režimů v Evropě se zrychlil proces sbíhavosti mezi západní demokracií a východní diktaturou. Společnosti uvolněné od totality začaly do sebe prudce nasávat podněty ze spotřební demokracie, zatímco zavedená spotřební demokracie nasává podněty z bývalých donucovacích režimů.

Jak se má člověk tom vyznat? Sv.Jan Pavel uvádí (CA49), že „jedinec je dnes často drcen mezi dvěma póly, státem a trhem. Mnohdy vzniká dojem, že člověk jde zde pouze jako výrobce a spotřebitel zboží nebo jako předmět státní správy. Zapomíná se na to, že konečným cílem lidského soužití není trh ani stát, neboť sám člověk má jedinečnou hodnotu, jíž mají stát a trh sloužit.“ ^{(Centesimus annus,V,49)}

Sv.Jan Pavel připomíná, že k překonání přehnaného důrazu na uplatnění se jedince, jaký je vlastní západní spotřební demokracii, je zapotřebí „určité snahy o vzájemnost a lásku. Ta začíná v rodině oporou, kterou si manželé vzájemně poskytují, a pak vzájemnou péčí jednoho pokolení o druhé. Rodina se tak stává i pracovním a vzájemným společenstvím. Stává se však, že rodina, je-li ochotná dostát svému poslání, zůstane bez nezbytné podpory státu.“ Když se k této lhostejnosti státu vůči rodině přidá ještě vypočítavá snaha různých nepovolaných očí a uší, která by ráda něco vykořistila z lidské bídy, dovršuje se tím zkáza rodinného života.

„Je tedy nezbytně nutné podporovat nejen rodinnou, nýbrž i sociální politiku, jejímž hlavním cílem musí být rodina sama. Jí je nutno pomáhat poskytováním odpovídajících prostředků při výchově dětí i při péči o staré občany.“ ^{(Centesimus annus,49)} Péče o rodinu musí být spojena se sociální politikou. Jinak by se už od dětství vytvářely v člověku předpoklady odosobnění. Už tam, kde člověku chybí od dětství příležitost prožívat pokoj a lásku rodinného prostředí s otcem a matkou, a postrádá toto kulturní zázemí, už tam se tvoří názorové základy úchylné vypínavosti jedince, který se cítí všude cizincem a zápasí s odcizením tak, že ho hledá všude ve svém okolí - v trhu, ve státě, ve výrobě.

Člověk to sice všechno potřebuje, ale nežije pouze pro to. Neobejde se bez trhu, kde získává prostředky k zaopatřování jedince a své rodiny. Nicméně „člověk je především bytostí, která hledá pravdu, snaží se žít podle ní a odhalovat její tajemství v trvalém dialogu, který zahrnuje i minulé a budoucí pokolení.“ ^{(Centesimus annus,49)}

Když sv.Jan Pavel připomínal přínos Lva XIII. pro rozvoj sociálního učení Církve, ukázal, že si nestačí jen přečíst encykliku. Je totiž třeba ji číst „ve spojitosti s celým bohatstvím učitelského úřadu Církve.“ ^{(CA, II,17)}

Co to znamená? Především to, abychom si všimli ještě jiných dokumentů Lva XIII. Je to třeba encyklika o svobodě. Co je tam důležitého pro současnost?. Lev XIII. nám ukazuje, že sociální potíže spjaté s rozvojem kapitalismu, nejsou způsobovány jen samotnou hospodářskou soustavou, která sama o sobě je něčím neosobním, ale že mají příčinu v člověku. Jde o falešné „chápání lidské svobody, která se vymaňuje z poslušnosti vůči pravdě, a tím i povinnosti respektovat lidská práva. Obsahem svobody se pak stává sebeláska, která vede až k přezírání Boha a života věčného a života věčného, která nezná mezí při sledování vlastních cílů a nebere ohled na požadavky spravedlnosti.“^(CA,17)

Dvacáté století se stalo svědkem nebývale prudkého rozmachu všech druhů násilí. Během 1. svět. války padlo na 6 milionů lidí. V 2.svět. válce přišlo o život na 46 milionů lidí. Reparace za škody, způsobené německými útočníky ve 2.světové válce, dodnes Německo neuhradilo.

Velké nebezpečí pro světový mír tvoří falešné pojetí svobody. Mezi politiky převládl názor, že dostatečnou zárukou míru je úsilí o sjednocení se na úrovni hospodářské spolupráce. Stačí prý dát lidem svobodu podnikání a z jejich úsilí už vyjde mírové soužití. Velké naděje byly mylně vloženy do spotřební demokracie, ačkoli dějiny západních demokracií dokládají jejich slabost udělat něco pro zajištění míru.

 Od začátku 21.století se člověk hlavně v bývalých komunistických zemích, který se úzkostlivě vyhýbal léčce socialismu, dal svést do nové léčky – do léčky falešné ideologie lidských práv a důstojnosti člověka, ale bez Boha. A výsledek – řetěz válek rozpoutávaných vůdci nejsilnější spotřební demokracie po celém světě. A už je v plném proudu masmediální tvorba umělých nepřátel – světem letí strašidlo teroristy.

Je třeba opakovat se sv.Janem Pavlem, že „neexistuje žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia.“ ^{(CA I,7)}

Konejme pokání a modleme se za tyto nekajícné duše, které se toho dopouštějí!

 

Sociální učení Církve vždy ukazuje, co je třeba dělat k řešení společenského zla, jakým je rozvrat společnosti na bohaté a chudé. Svatý Jan Pavel II. se v Centesimus annus věnoval srovnání socialistického pokusu o řešení sociální otázky s řešením křesťanským. Říkal, že „základní omyl socialismu je antropologické povahy. Socialismus považuje jedince jen za nástroj společenského organismu, takže jeho blaho je úplně podřízeno fungování hospodářsko-společenského mechanismu; zároveň panuje názor, že tohoto blaha lze dosáhnout nezávisle na svobodném rozhodování jedince a zcela bez jeho osobní a přímé odpovědnosti za dobro a zlo.“ Tak se v socialismu „ztrácí pojem osoby jako samostatného subjektu morálního rozhodování, který právě tím vytváří společenský řád. Člověk, který nemá nic, co by mohl nazývat ´svým vlastním´, se stává naprosto závislým na společenských mechanismech. Spolu se subjektivitou jednotlivce byla ´reálným socialismem´ zničena subjektivita společnosti.“

Odkud pochází toto mylné pojetí člověka? Hlavní příčinou je ateismus. ^{(CENTESIMUS ANNUS, II,13)}

Zdůraznění tohoto zdroje socialismu je závažné. Vždyť kritiků socialismu se u nás po roce 1989 vynořilo mnoho. Jenže co přinesli? Uznávají, že socialistický donucovací režim omezoval člověka v jeho přirozených právech, že v něm otupoval vědomí osobní důstojnosti a odpovědnosti. Nabídli však pouze druhou krajnost - neomezenou svobodu podnikání lidského jedince, při které stát zavírá oči před přehmaty, kterých se leckdo dopouští. Mládež byla uchvácena Friedrichem Nietzschem, průkopníkem upřednostňování jedince. Ideálem se jim stal nadčlověk, sadistický zvrhlík.

Kostely, na chvíli přeplněné sametovými revolucionáři, se vyprázdnily. Máme navenek demokratičtější ústavu, vládu, která byla zvolena ve volbách zdánlivě svobodných, máme také svobodu podnikání. Avšak po stránce duchovní jsme zůstali v  komunisty zavedeném propadlišti.

Dostali jsme se do opačné výstřednosti - od ateistického kolektivismu do bezbožného individualismu. Poznáváme tedy význam toho, že sv.Jan Pavel ukázal na nejhlubší kořen socialismu, a tím je ateismus, od kterého se v nových poměrech odvozuje bezuzdný kapitalismus. Nové křehké zřízení se podle vlivu masmédií a požadavků mluvčích silné západní spotřební demokracie snadno zvrhá do fašismu.

 Sv.Jan Pavel aktuálně promlouvá v  Centesimus annus: „Popírání Boha olupuje osobu o její kořeny a vede tak ke společenskému řádu neuznávajícímu důstojnost a odpovědnost lidské osoby.“ ^{(Centesimus annus, II,13)}

Největší nebezpečí proto dneska spočívá ve fašismu. Právní stát je slabý, nemotorný a nepružný, a každý kdo smýšlí a jedná jinak, je označen za teroristu. Dnešní fašismus nemusí být zrovna doprovázen takovými strašnými důsledky, totiž koncentráky, plynovými komorami, vyhlazováním. Dnešní fašismus je posilován bojem spotřební demokracie proti uměle vyprovokovaným a mediálně nastaveným terčům terorismu,. Je poučený všemi zvrácenostmi minulosti a vybavený účinnějšími masmédii a režírovaný odborníky z Holywoodu a specialisty na podprahovou reklamu..

+++

MASKY

PRO ŠŤASTNÁ POKRYTECTVÍ SVÁ

ŠKRABOŠKU NA TVÁŘI SI NESEM,

KDEKOLI JDEME DVA A DVA.

 

VŠAK JEDNOU ČÍMSI VZRUŠENI,

AŽ BRÁT SE BUDEM SMAVÝM LESEM,

 ZTRATÍME MASKU MÁMENÍ.

 

SVLÉKÁ SE KAJÍCÍ SE HAD,

DO TRÁVY PADÁ MASKA Z BLÁTA,

ZŘÍŠ RŮŽI BLANKYT POLYKAT,

PTÁK VZDUCHOPLAVEC K RÁJI CHVÁTÁ.

 

ŠKROB ŠKRABOŠKY UŽ TĚSNÝ JE,

PORCULÁN OBLOHY UŽ PRASKÁ,

A VZDUCHEM PLUJE HARPYJE

A VZDUCHEM PRCHÁ HARPYJE —

TVÁ VLASTNÍ NEJKRUTĚJŠÍ MASKA

Jan Zahradníček

+++

(Pokr.) Společensky vyrůstá fašismus na začátku 3.tisíciletí právě z takových poměrů, ve kterých se nacházíme. Hlavním rysem je příval výpočetní techniky do společnosti, která na to nebyla připravena, neboť si po sametové revoluci uchovala řadu rysů dřívějšího, autoritářského režimu. Zástupy nenávidí kapitalistické zbohatlíky stejně jako socialismus, přežívající ve starých strukturách, ale je to soustava, která vede k ničení.

Jakou metodou se prosazoval donucovací režim ve 20.století, a jakou metodou se razí dnes?

Ve 20.století byla metodou prosazování donucovacího režimu idea třídního boje. Dneska se to prosazuje metodou uměle modelovaného nepřítele – teroristy na základě národním, jako Arab, Rus, Číňan, nebo náboženském – islám.

Sociální učení Církve odmítá metodu třídního boje stejně jako metodu národnostního či náboženského boje, které se chopila spotřební demokracie. Na „třídním boji“ dlužno „odsoudit spor v takovém pojetí, kdy se neřídí etickými a právními úvahami, kdy odmítá uznat důstojnost člověka. Jde o opakování teorie totální války. Třídní boj v marxistickém smyslu a militarismus mají stejné kořeny -  ateismus.“ ^{(Centesimus annus, II, 14)}

Dneska dochází k ideologickému zneužívání ideje lidských práv a vyprovokovaných sporů národnostních a náboženských. S pomocí mediálně znásilňovaných mas rozpoutává ďábel místní války po celém světě.

Evangelizace se zde znovu ubírá docela netradičními, neoficiálními, skrytými strukturami, v buňkách, často ilegálních. Duchovní pastýř stejně jako mnohý křesťan žijící ve světě je nucen působit ve skrytosti, v podzemí, v novém odboji proti falešnému duchu světa, tak, jak ho v tom vyučí samotný Duch svatý. Zatímco svatý Otec František odvážně a s vypětím všech sil spojuje nesešívané roucho Kristovo, aby byl jeden ovčín s jedním pastýřem, ďábel znovu trhá církev na úřední a podzemní. Potřebujeme modlitbu a pokání!!!

Současný rozvoj zbraní hromadného ničení a elektromagnetických zbraní, kterými je lidstvo ohrožováno klimaticky a jinak, má smysl v tom, aby se člověku dalo najevo, že je na rozcestí. Buď spoléháním se na lidské síly vede cesta k hybridní světové válce a k nesmyslné smrti, anebo půjde cestou duchovně-mravní obnovy v Kristu, a to s pomocí Boží milosti, v modlitbě pokorně vyprošované a ve svátostech přijímané. Den ode dne jsme závislejší na Ježíši Kristu. T.Bahounek OP,´

+++

AŤ ŘÍKAJÍ SI

AŤ ŘÍKAJÍ SI, ZASLEPENÝ JE

A POHLED JEJÍ S DEŠTĚM HVĚZD SI PLETE,

V LOMENÍ RUKOU JEJÍCH SPATŘIL LILIE,

JEŽ K SMRTI ZMÁMILY JEJ V DRŽBĚ DLOUHOLETÉ,

HOŘKOST SVOU Z VLASŮ JEJÍCH DO DNA VYPIJE.

 

AŤ ŘÍKAJÍ SI, SLEP A ZMÁMEN JEST,

KDYŽ OČI MOJE V ÚŽAS OTEVŘENY

NA SKRÁNÍCH TVÝCH ZŘÍ ZÁŘI DÁVNÝCH MĚST,

ZŘÍ Z KRAJŮ ZATOPENÝCH BEZ LET, BEZ OZVĚNY

Z LEKNÍNU TVÁŘE TVÉ STOUPATI BLAHOZVĚST.

 

TY NEŘÍKEJ VŠAK, SLEPÍ SNOVÉ TVÍ!

NAD BDĚLÉ VIDĚNÍ JE SLEPOTA MÁ,

A V NI - KDYŽ ROZHRNE, CO VŠEDNOST NAVRSTVÍ –

S OLTÁŘE ČELA TVÉHO DUŠE TVÁ ŽHNE SAMA,

S MEČI A PLAMENY V BĚLOSTNÉM BRATRSTVÍ.

Jan Zahradníček

+++

DUCHOVNÍ  LENOST

Kdo se chce zbavit duchovní lenosti, nesmí především čekat, že ji zdolá jen svými vlastními silami, ani že to za něho udělají nějaké nadlidské, kosmické síly, ani že to za něho udělá sám Bůh. Opakem duchovní lenosti je čilý nadpřirozený život. Ten je nám udělován zdrojem a původcem všeho nadpřirozeného, totiž samým Bohem. Není však duchovní leností vše, co se takto zdá nebo i nazývá. Často se lidé jinak dobré vůle mýlí a považují za lenost jakékoli obtíže při duchovním životě. Není ani leností cítit tyto obtíže a zápasit s nimi. Jako nehřeší, kdo ještě nesvolil k pokušení v myšlení, tak nehřeší, kdo potírá těžkosti, překážky a obtíže v duchovním životě.

Netrpí duchovní leností ten, kdo se poctivě snaží, aby zlomil odpor toho mladšího bratra v sobě a díval se na všechno z vyššího hlediska.

Pravá duchovní lenost má jiné příznaky a také se léčí jinak, než prostý, přirozený odpor k námaze či  k oběti.

Začátek a nejobecnější způsob duchovní lenosti je druh netrpělivosti v duchovním životě. Někdo se rozhodl duchovně žít a najednou vidí na všech stranách překážky. Představoval si duchovní život snazší. Kromě toho zapomíná, že má stále obracet své zraky k Tomu, od něhož přichází pomoc. Tyto dva momenty nemáme zapomínat, když chceme překonat svůj odpor k boji. Až do posledního vzdechu budeme muset bojovat sami se sebou, totiž s mladším bratrem oslem v sobě a se svým okolím, když chceme zvítězit. Duchovní život není široká a pohodlná cesta nížinami, nýbrž úzká horská cesta. Přesto není neschůdná a je pro člověka přínosná, protože ho posiluje. Duchovní život je obtížný, ba vyloučený pro toho, kdo zapomíná na Boží milost, na pomoc shůry. Takový člověk pak jistě dříve nebo později složí zbraně.

Jádrem duchovní lenosti je přehnaná sebeláska. Milujeme příliš sebe a svému mladšímu bratru - oslovi povolujeme uzdu. Milujeme se špatně, takže by se to ani nemělo nazývat láskou, nýbrž změkčilostí, protože slabošsky dáváme přednost sobě před silným Bohem. Jako by nám Bůh a přibližování se k němu nestálo za ten boj. Proto nemilujeme dost Boha, proto se lekáme překážek, proto se vyhýbáme za každou cenu obětem. Stojí to za pokus znovu a znovu prosit o rozhojnění naší víry, povzbuzení naší naděje, umocnění lásky, abys poznal, kdo jsi ty a kdo je ten svatý Silný.

Kdokoli cítíš, že jsi tak chladný k Bohu, pokus se představit si Boží Dobrotu, znovu se vynasnaž rozjímat o Boží Dobrotě, o Jeho dokonalostech. Hleď srovnávat jen s nimi to, za čím se tolik pachtíš, zda to vážně stojí za to, zda to odpovídá tvé důstojnosti člověka a Božího dítěte honit se tolik za věcmi tohoto světa a lidskou prestiží, dávat se do služeb různým bůžkům a modlám, líně se podvolovat vlastní zbahnilosti, zatímco v otcovském domě smíš a máš být jeho jednorozeným a vyvoleným dítětem.

Kdokoli chceš překonat v sobě tuto špatnou sebelásku, pokus se ještě jednou udržet v důvěrném styku s Bohem, stále žít v Boží přítomnosti. Vynasnaž se znovu a zase vtiskovat každému dni rytmus pravidelné rozmluvy s někým, kdo je ti důvěrně otcovsky blízký a současně nekonečně přesahuje tebe i všechny tvory.

Zdrojem duchovní lenosti v pravém slova smyslu je ponoření se do tvorů, včetně sebe. Kdo se zbahnile utápí v tvorech, včetně pitvání se v sobě, ten vede hořký boj, oběť je mu nesnesitelná, ten se Bohu stále víc a více odcizuje, ten je zvolna přemáhán nechutí ba nakonec i odporem vůči Bohu. Proto se pokus podívat zdravým selským rozumem a především svatým světlem víry na tvory, pohlédnout na ně, jak jsou omezení a titěrní, a všechnu krásu a dokonalost, kterou mají, mají jen vypůjčenou od svého Původce. Pak se nimi budeš snáze loučit a ochotněji se odhodláš vydat se odvážně na cestu jako nezdolný hrdina. B.