BŘEZEN 2016
Ročník XXII., číslo 3. Březen 2016
Obsah: J.J.VáchaOfm,Bolest, J.Brdíčko,Nadechnout se bílé, L.Bloy,O bolesti, J.J.VáchaOfm,Boží muka, P.Kroupa,Pět ran Kristových, P.Kroupa,Sv.Kateřině, Báječné Balbíně, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, K 25-tiletému výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS, Zprávy, P.Kroupa,,Pán._____________________________________________________________________________________________________________________
B O L E S T
TAKOVÁ VÁŠEŇ K ZRODU
V ROZSUDKU ZAVRŽENÍ
V UKRUTNÉM OSTŘÍ SVĚTLA
S ÚDEREM SLEPOTY
V PRASKOTU ŠLACH A ŽIL
VE STAVU PŘETÍŽENÍ
V MRÁKOTÁCH CHAOSU
V POSLEDNÍM BODĚ SIL
VE ŽHAVÉM STŘIKNUTÍ
DÉMONICKÉHO MLÉKA
Z ROZTÁTÝCH PRSŮ ŽENY
DO RUDÝCH TERČŮ HVĚZD
TALÍŘŮ KŘTITELNIC
DO HROBU PRO ČLOVĚKA
POKORY USOUŽENÝCH
DO DLAŽBY KŘIVÝCH CEST
ÚNAVY KATEDRÁL
DO NAŘÍKÁNÍ ZVONŮ
KOUPENÝCH OBJETÍ
CHLADNĚJŠÍCH NAD LEDY
DO HYMNŮ LŽIVÝCH CHVAL
DO KLÁVES PRÁZDNÝCH TÓNŮ
DO TVARU VENUŠÍ
ODŘENÝCH POHLEDY
NAD STOLY TEMNÝCH DNŮ
DO STAVŮ BÍLÝCH NOCÍ
K NIMŽ S CUDNOU POBĚHLICÍ
USEDÁM K PŘEDENÍ
BÍLÝCH ČISTÝCH ROUCH
Z MĚKKÝCH I REŽNÝCH NITÍ
JAK MATKA KTERÁ ČEKÁ
ZROZENÍ
J.J. Vícha OfmCap
+++
NADECHNOUT SE BÍLÉ
Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského
Jakub Brdíčko (Pokr.)
ZDALI VŠICHNI TOUŽÍ PO DOBRU
Ad Sextam
Po společném obědě v refektáři se vydali chodbou až do rozlehlého sálu. Šest mnichů se rozesadilo na křesla podél zdí. Nad jejich hlavami se žebra klenby sbíhala do tvaru kříže. Řady sloupů se před nimi táhly jako kmeny ovocného sadu. Vždy, když usedali před důstojnou katedrou otce převora, dolehla na ně všechna ta vážnost: Pod nimi v kryptě těla zesnulých bratří, nad nimi spleti křížů a na protější zdi Kristova tvář, jež na ně shlíží z dřeva tak smutně, jako by jim stále cosi vyčítala. Tuto kapitulní síň zbudovali jejich předchůdci, sám Dominik je sem poslal a oni tu před padesáti lety zbudovali tento dům modlitby, aby se z něho šířilo poselství evangelia jako vůně líbezná. Kdykoli tu seděli, odehrával se nad nimi soud, soudila je sama láska prvních bratří kazatelů, sama pokora, se kterou uléhali do těchto hrobů. V těch chvílích se výčitky do nich zarývaly tak hluboko, že museli téměř hned poklekat k svátosti pokání a vyznávat všechny své hříchy, i kdyby je tížila jen pouhopouhá nepozornost při zpěvu žalmů.
„Jistě tušíte, proč jsem vás přivedl na toto místo," začal otec Vilém, vážený převor konventu svatého Jakuba. „Ztratilo se kázání bratra Tomáše. Možná o tom něco víte právě vy. Včera večer jste totiž v knihovně otvírali truhlu, do které Petr uložil oba svitky. Od té doby je už nikdo neviděl."
Nesměli mluvit, pokud jim k tomu opat nedal svolení. Mlčky však kývl na ubožáka písaře.
„Jestli to má být kázání o blaženosti svatých, tak to jsem teda přepsal hned po noně. Původní text i ten přepis jsem dal v knihovně do truhly. A pak jsem se vrátil do skriptoria a za chvíli se šlo na nešpory... " koktal Petrus Tribovius.
Pomocník knihovníka, Martinus z Bretaně, promlouval pomalu a tiše jako pečlivý počtář.
„Po večeři jsem pomáhal bratřím Romanovi a Damiánovi najít několik knih. Říkali, že se za několik dní bude konat učená disputace. Myslím ale, že jsem jim nesl nakonec jen jedinou knihu. Potom vím, že vytahovali z truhly několik svitků, to je však v knihovně zcela dovoleno."
Knihovník Oto Monacensis se radoval. Převorovo pátrání mu připadalo zábavné.
„Roman si vzpomněl, že doktor Tomáš bude mít kázání v katedrále. Říkal, že by se v něm mohlo objevit stejné téma jako v chystané disputaci. To mě nepřekvapilo, protože doktor Tomáš má v každém kázání všechna témata. Proto hledali v truhle ten svitek. Ale jestli ho našli... To nemohu sloužit, musel jsem se vydat dolů na latrínu... "
Podpřevor Damián, rozrušený a téměř plačící muž začal vysvětlovat.
„Náš bratr Jiljí z Lessines nás pozval na univerzitní disputaci. Za týden budeme rokovat o otázce. Doktor Jiljí určil kvestii o tom, zdali všichni lidé touží po dobru. Jak víte, máme na tento problém odlišné názory. Nejprve jsme s bratrem Romanem znovu pročítali první knihu Aristotelovy Etiky. Bratr Roman je toho názoru, že se Filosof mýlí, když tvrdí, že všichni lidé touží po dobru..."
V tu chvíli Roman z Říma nečekal, až bude vyzván, a vpadl kolegovi do řeči.
„Všichni přece víme, že někteří lidé touží po zlu. Je to obecná zkušenost. Tak zatoužil po zlu Kain, tak Jidáš pro třicet stříbrných zradil Krista... "
„Ale těch třicet stříbrných je přece také dobro," rozzlobil se podpřevor. „Samy o sobě jsou peníze dobrem, Jidáš ale dal přednost nižšímu dobru před dobrem vyšším. Já se ovšem domnívám, že i když je lidská touha, tedy appetitus, dobrá, přesto nedosáhne k dobru absolutnímu, tedy k Bohu. Zdá se, že se do naší přirozenosti zakousla dědičná vina a že od té chvíle bez daru milosti nemůžeme ani vytušit, co je nebeská blaženost, natož abychom po ní toužili. Potřebujeme osvítit. Proto jsme chtěli vyhledat knihu našeho učitele Alberta, jeho kolínské přednášky o etice."
Roman se prudce nadechl. Vážnost kapitulní síně pro něho přestala existovat.
„Doktor Damián se mýlí. Albert Veliký nepopírá poznání nejvyššího dobra. Vždyť dokonce učí o přirozené blaženosti kontemplace. My jsme se ale shodli, že bratr Jiljí bude při disputaci prosazovat stanovisko Tomáše z Akvina. Totiž ve shodě s Aristotelem, že lidé touží svou přirozeností po dobru a hřeší jen proto, že nerozpoznali, co je vyšší dobro. Obiectum voluntatis est finis et bonum. Já ovšem tvrdím, že toto platilo jen pro prvního člověka. Naše přirozenost je bohužel pokřivená a zlo nás neodolatelně přitahuje... "
Otec převor vstal. Otočil se k nim zády. Mlčky pozoroval dřevěný kříž. Stížnost zmučeného ho nevýslovně drtila. Pak bez jediného slova zmizel v křížové chodbě.
„Asi jsme otce převora rozzlobili," řekl do ozvěny jeho kroků kopista Petr.
Tomáš z Akvina pokračoval v psaní artikulu o záslužnosti řeholí, zatímco sekretář Reginald se pokoušel ve skriptoriu nalézt alespoň stopu po ztraceném kázání. Osamělému teologovi se však psalo nesmírně těžce. Jeho písmo nebylo tak úhledné a krásné, čmáral jednotlivé argumenty nervózními a rychlými tahy, že se jen stěží daly přečíst. Jakmile však započal svými pověstnými slovy „respondeo dicendum", najednou kdosi zaklepal na dveře cely.
Zlostně odhodil brk. A pak mu do očí pronikla bílá. Bílá barva jeho dlouhého škapulíře, bělost krás Blahoslavené Panny, kterou nyní tolik poskvrnil. Copak za těmi dveřmi nečeká jeho bližní? Matko Kristova, přimlouvej se za mne, abych byl poslušný bez odmlouvání. A bílá začala opět zářit a šířit se do všech stran jako závratné moře.
„Milovaný bratře Jiljí, odpusť mi, prosím, to čekání. Co pro tebe mohu udělat?"
Jiljí z Lessines, poněkud ostýchavý a žáčkovsky vyplašený mužík, jen zamžikal očima.
„Otče Tomáši, mohu tě požádat o několik chvil tvého vzácného času?"
Jeho vzácný čas. Dokud mu nepukne srdce. Čas, aby dokončil dílo života, souhrn celé posvátné vědy, tuhle obří pomůcku všem univerzitám. Shromáždit drahocenné vědění. Ano, to je ta největší řehole všech řeholí, největší úděl, úděl Marie Magdaleny, padnout k nohám Pána a potom nemlčet, promlouvat a psát, aby ani jediný kousíček ze stolu Slova nezůstal nazmar. Aby se tento můj bližní mohl zahřát u Pána. Neboť nehřejeme jiným teplem nežli Kristovým.
„Jsem ti k službám, příteli. Nechceš se třeba projít v rajském dvoře?"
Křížová chodba tvořila pravidelný čtverec. A v něm se rozrůstala malá zahrádka s několika pečlivě udržovanými záhony a keři. V samém středu se nacházela studna s překrásným kováním. Zde se mohli mniši ve volných chvílích procházet, zde mohli obdivovat Boží stvoření a nechat na sebe dopadat sluneční paprsky. Jako právě dnes, třebaže do monasteria už pronikal podzimní chlad a někteří z bratří si již začali v celách trochu topit. Tomášova obří postava však málokdy vnímala, je-li teplo či zima, zdali slunce svítí nebo se skrylo pod mrak, pro něho nezpívali ptáci. Zpočátku se o něm říkalo, že je škarohlíd, ale když spatřili, s jakou radostí andělský učitel vstává od rozjímání, jak se usmívá na klekátku a jak s nimi oslavuje Kristovy slavnosti, pochopili, že on zná krásy ještě daleko větší, než které může poskytnout tento rajský dvůr. Často jím pochodoval jako voják jen proto, aby za rychlé chůze nalezl odpověď na nějakou těžkou otázku.
„Mluvil jsem s mistrem Sigerem Brabantským."
Tomáš z Akvina se zájmem pohlédl na kolegu metafyzika.
„Siger se bojí o svůj život." pokračoval Jiljí. „Říká, že jeho posláním je hledat pravdu. Ale prý se už o něho začal zajímat Šimon Duval, inkvizitor."
Tomáše překvapilo, že pocítil veliké hnutí lásky. Ačkoli se na Sigera obořil v několika strohých disputacích a napsal proti jeho názorům spis, viděl v něm kolegu, blázna, který kvůli moudrosti nelituje probdělých nocí a nehledí na to, komu poznaná pravda přijde nevhod. I on sám žije pod stálou hrozbou inkvizice.
„Zdá se, že učit Aristotela je tady v Paříži krajně nebezpečné povolání," prohlásil Akvinský.
„Neměli bychom něco udělat?"
Co může udělat poslušný služebník církve? Modlit se, klečet a klečet, ještě zbožněji recitovat officium, s větší oddaností se klanět andělskému chlebu, ba ještě víc: nastavit záda těm, kteří ho bijí, odhalit i nejskrytější záhyby nitra podezřívavým inkvizitorům, chytit se dřeva a přijímat každou ránu.
„Mohl bys napsat dopis Albertovi do Kolína. Tam by mohl Siger bezpečně přednášet."
Jiljí z Lessines se nepatrně uklonil. Právě stáli vedle studny a jemu připadalo, že oba se zastavili na kraji strašlivé černé propasti. Již brzy přijdou o svobodu učit, již brzy skončí ty okamžiky, které mohli trávit v laskavém společenství nadšených učitelů univerzity kaplana Sorbonna.
„Možná ti kázání ukradla svatá inkvizice. Mluvil o tom bratr Oto z Mnichova!" „Bratře Jiljí, Šimon Duval si to kázání bude moci pohodlně poslechnout v katedrále. On ho nevzal. Pán už mi dal poznat, kdo to byl."
„Kdo?"
Vypadalo to, že Tomáš počítá sloupy ambitu. Ale on jenom hleděl do prázdna, snad skrze zdivo pozoroval svého zloděje nebo se mu odhalovala nějaká tajná myšlenka.
„O tom nemohu mluvit. Ale všiml jsem si, že jsi vyhlásil disputaci na téma blaženosti." „Chceš se jí zúčastnit, bratře Tomáši?"
„Nikoli, budu vyučovat na generálním studiu. Zmínil jsem to z jiného důvodu." Doktor Jiljí se zalekl. Copak už není vzdělaným a uznávaným učencem? Bude ho největší duch pařížské univerzity zkoušet a kárat?
„Proč sis vybral právě toto téma?" zeptal se Tomáš.
„Nevím. Právě komentuji Etiku a tato otázka se hodí ke Slavnosti svatých." „Nene, myslím, že ta tvá otázka - zdali všichni lidé touží po dobru - nějak souvisí s tebou, bratře Jiljí."
„Cože?"
„Jsi tady v řádu kazatelů šťastný?"
OHEŇ
Ad Nonam
„Při olympijských hrách nedostávají vítězný věnec muži ze všech nekrásnější a nejsilnější, nýbrž ti, kteří se zúčastnili závodění a kteří v něm zvítězili. Stejně tak zakusí krásu a dobro jen ti, kteří správně jednají."
„Děkuji ti, nejdražší Reginalde, že ses ujal předčítání. Prosím, přečti mi tato slova ještě jednou... Tak. Děkuji. Ano, k blaženosti nepostačují jen krása a síla. Spíše jsou tyto jako palivo, které musíme zapálit. Ctnost je jako oheň, je to pohyb. Nebo řečeno jinak: ctnostný člověk je jako ten, který dokáže palivo vždy správně zapálit. A teprve pak zazáří skutečná krása a síla, krása a síla ctnosti. Ano, děkuji ti, že mi předčítáš z Filosofovy Etiky... "
„Mám tento tvůj komentář zapsat?"
„Nikoli. Ale napadla mě jiná otázka. Víš, bratře Reginalde, na co jsem se ptal Jiljího z Lessines?"
„Ne, ale něco tuším. Potkal jsem ho, když vycházel z kaple. Měl v očích slzy. Zeptal jsem se ho a on odpověděl, že jsi mu s něčím pomohl. Bratře Tomáši, zdálo se mi, že Jiljí chce opustit náš řád!"
„Asi máš v patrnosti, kolik dobrého díla Jiljí vykonal. Ať už tady v řádových studiích nebo na univerzitě."
„Ano, před několika dny jsem ho zastihl, jak statečně vede spor ohledně množství forem v jediném subjektu."
„A za několik dní povede disputaci na téma blaženosti. Káže a píše."
„Ale tolik práce vedeš také ty, bratře Tomáši. Kvůli tomu přece nechceš opustit řád?"
„To jistě ne. Při tolikeré práci jsem ale na něco zapomněl. Je to opravdu veliká chyba a patrně ji už tady v Paříži nebudu mít čas napravit."
„Nejsem si žádné tvé veliké ani malé chyby vědom."
„Krásu a dobro zakusí jen ti, kteří správně jednají. Pamatuješ si, Reginalde, jak bratr Jiljí trpělivě zapisoval každé mé slovo, jak se mě ptal na každý pojem, jak pečlivě brousil i ten nejmenší argument? Kdo by na to mohl zapomenout? Téměř se ode mě nemohl hnout. Dal jsem mu nauku posvátné vědy, nakrmil ho slovem, ale jeho srdce jsem nezahřál. To je má největší chyba."
„Můj učiteli, proč bys mu měl zahřívat srdce? Jestli tím myslíš, že Jiljí nebo jiní tvoji žáci nemají z přednášek nebo z kázání radost, tak to se určitě netýká mne. Naopak, stačí mi, abych uslyšel jednu tvou myšlenku a nelituji času ani únavy, abych se do ní s radostí zahloubal."
„Ale proč právě ty, Reginalde? Čím je to, že ti má slova zahřejí srdce, a někomu jinému ne? Čím to, že pro nás dva není těžké psát Souhrn teologie třeba celou noc?"
„Přiznám se, že někdy je pro mě těžké vydržet s tebou bdít. Někdy v cele usnu při modlitbě a už mnohokrát jsem usnul při ranních chválách. Mám z tvých slov radost, ale tvé síle nestačím a dosti za tebou klopýtám."
„Tak. To je ta má chyba. Zapomněl jsem, že druzí lidé nemusí být stejní jako já. Když jsem jako mladík zůstal zavřený na otcově hradu, živil jsem se Slovem Božím, klečel na kolenou pod křížem a studoval. Proto mi nepřipadalo těžké naučit se nazpaměť Svatá Písma. Zapomněl jsem, že pro někoho může existovat jiná blaženost než přebývat v Božím Slovu. Vlastně od té doby žiji neustále v tomto vězení s Pánem, jsem pořád s ním. A ani dnes necítím únavu, protože mě Pán nese. Ale bratře Reginalde, zdá se, že toto není u mnoha lidí běžné... Domníval jsem se, že všichni prožívají toto štěstí kontemplace. A proto tolik píšu, totiž abych druhým předal, co stále od Pána dostávám. Nejdražší Reginalde, není větší radosti než žít zde jako bratr kazatel, nemohu se nasytit bohatství Kristova kříže, stále nalézám další a další poklady, není jim konce. Když rozjímám o milosti jeho nezměrné lásky, nacházím tolik moudrosti, že úvaha nad jednou otázkou mi otvírá další a další nedozírné prostory... Ale teprve dnes se mi dostalo světla - pochopil jsem, že tento dar kontemplace pravdy snad většina lidí postrádá. Bratr Jiljí z Lessines, tak dobrý a pokorný, on tolik studuje a pracuje, ale bez kříže, možná ani neprožil Pánovu lásku, snad ani netuší, jak moc ho Pán miluje, pracuje bez oddechu, ale nehoří v něm Kristův oheň... To je ta má chyba, dosud jsem nevyšel z oné jeskyně, z toho vězení na otcovském hradě, mluvím a píšu tak, jako by nebylo potřeba zahřívat srdce, předávám jenom jednotlivé pravdy, pevné a jisté články víry, jež mi náš Pán
předal ze svého kříže, učím je, ale nevím, že oni nejsou ponořeni do lásky tak jako já, že možná ani netuší, co je to vidět Pána... Že vidět ho, to je víc než nejsladší víno, víc než polibek ženy nebo zpěv trubadúrů... Můj milovaný bratr Jiljí bude příští týden diskutovat o otázce blaženosti, ale on patrně dosud blaženost nezakusil... Už rozumíš, Reginalde, proč je to se mnou takové, proč doktor Tomáš z Akvina má tak málo žáků? A proč po mé smrti snad nezbude ani žák jediný? No, nemysli: když vidím, kolik oddaných studentů se zapálilo v konventu u bratra Bonaventury, že se neptám, proč se u mě jen tu tam objeví jeden vystrašený žák? Ano, ptám se, proč nikoho nezapaluji. A Pán mi ukazuje, že mluvím a píšu, jako když vůl ve stáji přežvykuje své seno. Dávám studentům jen výsledky práce. Oni nevědí, jak se mě Pán dotýká, o tom mlčím a jenom doufám, že myšlenky vzniklé z jeho lásky samy lásku předají. Ale to je má největší chyba. Obávám se, že mé přežvýkané seno budou zase žvýkat jen voli. Nezahlédnou v něm Kristův kříž. Budou-li jednou nějací moji žáci, vrhnou se na mé tlusté svazky, tak jako by kuchali tlustého vola, jako by řezali jeho tělo na kousky, jimiž se budou blažit jako relikviemi po slavném doktoru z Akvina. Ale uvidí oni, jaká blaženost je sedět u Kristových probodených nohou? Jak lahodné je pít jeho krev? Jakou něhu dává tomu, kdo před ním padne na zem? Jak rozumí našim zraněným srdcím? Že v něm jsou všechny poklady světa? Že Boží Syn dal své Tělo k občerstvení nám nejchudším? Proto budu zítra v katedrále hovořit o blaženosti kontemplujících. O tom, že existuje kratší cesta než studium tlustých kodexů, cesta čistých srdcí, jimž sám Kristus šeptá do ucha svá největší tajemství."
Reginald hrábl pohrabáčem v krbu. Plameny se zakously do několika bukových polen. Tomáš skrze slzy svých očí uviděl tvrdá a ledová slova, suchá a pevná jak toto dřevo. Ale stačilo jen rozdmýchat jedinou jiskru, aby se vzňala vysokým plamenem. Budou hřát, můj Pane. (Pokr)
+++
O BOLESTI Léon Bloy
V tomto tak nestoudně smyslném století je něco, co se podobá téměř prudké vášni. Je to nenávist k bolesti, nenávist tak hluboká, že se jaksi stává úplně totožnou s člověkem.
Tuto starou zemi, jež všude, kudy lidé kráčeli, porůstala kříži a z níž pučela, dle Izaiášových slov, znamení našeho Vykoupení, my rozrýváme a pustošíme, aby vydala štěstí lidskému pokolení, těmto nevděčným dětem bolesti, jež nechtějí už trpěti. Chce se, aby se tato země, prokletá po pádu Adamově, znovu stala rájem rozkoše, zaplavovaným napříště ne již čtyřmi řekami Edenu, nýbrž dvěma proudy moderní žádostivosti: Paktolem a … Rubikonem. Všechny živé síly, všechny vyšší lidské schopnosti byly hrubým náporem zabrány k společnému úsilí na tomto touženém zavlažování a donuceny k vlastní oběti na hořících oltářích nového Molocha, jehož strašidelná antická maska se lehce zněžnila a nazývá se teď Nezadržitelný Pokrok.
Co však vidět strašného! Křesťané, tito Porfyrogenetové, kteří jsou zrozeni v purpuru krve svého Boha a kteří by se měli pokládat za ovoce toho stromu nevýslovných muk, na němž byl přibit nový Adam, křesťané, nebo aspoň většina jich, myslí, že jest někdy užitečná k vyděšení obraznosti nevěrců a zločinců, ale načisto nesnesitelná a nevhodná, postihne-li náhodou dobré ovce stáda. Tito křesťané si houby dělají ze slov sv. Pavla o těch, kdož netrpěli, ba ani moudré texty o zkoušení služebníků Božích jim nestačí, když věří s hůry své vyrovnané ledovosti. Tito křesťané stanoví, že utrpení není nutné. Úplného, absolutního, nepřestavitelného utrpení, jehož bylo třeba k Vykoupení celého Těla Ježíše Krista, není, jak se zdá, potřebí ke spáse každého jednotlivého údu, ať je předpokládáme jakkoliv zmírněné. Co týž sv. Pavel jasně nazývá společenstvím na Ježíšově Utrpení a spodobení k jeho smrti (Filip. III. 10.), je dosti všeobecně vykládáno v roztomilém smyslu živé sympatie k jistě nejvýše dojemným a šlechetným utrpením, jež však celkem nebyla absolutně nezbytna, poněvadž Církev nás ujišťuje, že jediná kapka krve tohoto Pelikána by byla stačila k spáse světa.
Tohle říká Neomylná Církev. Jak je však možno o čemkoli přesvědčiti tvory, kteří věří, že mohou odměřiti kapku Krve Ježíše Krista?
„Vězte,“ řekla blahoslavená Angela de Foligno (Kniha vidění a naučení) „že kniha života není jiná než Ježíš Kristus, Syn Boží, Slovo a Moudrost Otcova, jenž nás přišel poučit svým Životem, svou Smrtí a svým Slovem. Jaký byl jeho život? Je zjevně typem tomu, kdo si přeje být spasen; jeho život však byl hořkým pokáním. Pokání bylo mu společníkem od chvíle, kdy stvořená Kristova duše vstoupila v lůně Nejčistší Panny do svého těla, až do poslední hodinky, kdy za nejukrutnější smrti vyšla tato duše z těla. Pokání a Kristus se nikdy nerozloučili.
Nuže hle, jakou společnost dal nejvyšší Bůh ve své moudrosti svému nejmilejšímu Synu na tomto světě: nejprve dokonalou, ustavičnou, naprostou chudobu; potom dokonalou, ustavičnou, naprostou potupu a posléze dokonalou, ustavičnou a naprostou bolest.
Takovou společnost si Kristus vyvolil na zemi, aby nám ukázal, co máme milovat, vyvolit si a snášet až do smrti. Tak jako člověk Kristus vystoupil do Nebe touto cestou, taková je i cesta duše k Bohu a není jiné přímé cesty. Je vhodné a dobré, aby cesta vyhlédnutá hlavou byla i cestou vyhlédnutou údy a aby společnost vyhlédnutá hlavou byla vyhlédnuta i údy.“. Svatý Bernard.
Rozhodně, existuje-li něco všeobecně neochvějného, pak je to tento zákon utrpení, který nosí v sobě každý člověk hned vedle sebevědomí vlastního bytí, který řídí vývoj jeho svobodné osobitosti a tak despoticky ovládá jeho srdce a rozum, že užaslý antický svět jej pokládal za slepého boha svých bohů a ctil jej pod strašným jménem Osudu.
Jednoduchá pravda katolické Církve je, že utrpení ke spáse je absolutně třeba, a toto poslední slovo má do sebe takovou nezbytnost, že všecka lidská logika zapřažená ve službách nejtranscendentnější metafysiky by nedovedla dát o tom ponětí. Poněvadž počestnost zostudila svoje věčné určení tím, co se nazývá Hřích, Bůh chce, aby vstoupila do řádu Vykoupení. Bůh to chce nekonečně. Rozvíjí se tedy strašlivý zápas mezi lidským srdcem, jež chce ve své svobodě uniknouti, a mezi srdcem Božím, jež chce svou mocí lidské srdce ovládnout. Velmi snadno se myslí, že Bůh ke zkrocení lidí nepotřebuje vší své moci. Toto domnění svědčí o zvláštní a hluboké nevědomosti toho, co je člověk, a toho, co je Bůh ve vztahu k němu. Svoboda, tento zázračný, nepochopitelný a neocenitelný dar, jímž je nám dáno zvítězit nad Otcem, Synem a Duchem Svatým, usmrtit Vtělené Slovo, sedmkrát proklát Neposkvrněné Početí, zmítat jediným slovem všemi duchovými bytostmi v Nebesích a v pekle, zadržet Vůli, Spravedlnost, Milosrdenství a Slitování Boží na jeho rtech a zabránit jim v sestupu na jeho stvoření; tato nevýslovná svoboda není nic jiného než: úcta Boží k nám. Jen ať si to někdo trochu představí: Úcta Boží! A to úcta v takovém stupni, že od zákona milosti Bůh nikdy nepromluvil k lidem s absolutní autoritou, ale naopak s nesmělostí, něžností a řeknu docela s pochlebnictvím nuzného žadatele, kterého neodstraší žádný hnus. Jako by Bůh nejtajemnějším a nejnepochopitelnějším rozhodnutí své věčné vůle byl až do konce věků odsouzen k tomu, aby na člověka neuplatňoval žádného bezprostředního práva pána ke služebníkovi, ani krále k poddanému. Chce-li nás míti, musí nás k tomu svésti, poněvadž nelíbí-li se nám jeho Velebnost, můžeme ji ze své přítomnosti odkliditi, dát ji políčkovati, bičovat a ukřižovat za potlesku nejhanebnější luzy. Nebude se bránit svou mocí, ale jedině svou trpělivostí a Krásou, a to je ten strašlivý boj, o němž jsem právě hovořil.
Mezi člověkem, mimovolně oděným svou svobodou, a mezi Bohem, dobrovolně zbaveným své moci, je normální antagonismus, nápor se rozumně vyrovnává s odporem a tento ustavičný boj lidské přirozenosti s Bohem je pramenem, z něhož tryská nevyčerpatelná Bolest.
Bolest! Hle, jaké veliké slovo! Hle, rozluštění celého lidského života na zemi. Most ke všem přednostem, síto všech zásluh, neomylné kriterium vší mravní krásy. Naprosto nechceme pochopiti, že bolest je nezbytná. Ti, kdo říkají, že bolest je užitečná, vůbec tomu nerozumějí. Užitečnost vždycky předpokládá něco případečného a nahodilého, a bolest je nezbytná. Je osou páteře, samou trestí mravního života. Podle této známky se poznává láska, a chybí-li, láska je jen zmarněním síly a krásy. Že mě má někdo rád, říkám tehdy, když mnou nebo pro mě přijímá utrpení. Kdo tak nečiní, je lichvář s city, který si chce v mém srdci zavést svou mrzkou živnost. Hrdá a ušlechtilá duše vyhledává bolest prudce a šíleně. Poraní-li ji trn, opře se oň, aby nic neztratila z rozkoše lásky, kterou jí může dát ještě hlubší rozdrásání. Náš Spasitel Ježíš tolik pro nás vytrpěl, kolik bylo nejurčitěji zapotřebí, aby došlo ke shodě mezi Jeho Otcem a Jím, aby nám následkem toho bylo dovoleno mluvit jen o Jeho Utrpení a aby pouhá zmínka o tom nebyla nesmírným rouháním, pro něž by se svět rozpadl v prach.
Tož, co jsme! Pane Bože! Údy Ježíše Krista. Samy údy! Naší nevyslovitelnou bídou je, že bez ustání máme nejjasnější a nejživotnější výpovědi Písma svatého za podobenství a bezduché symboly. Věříme, ale ne podstatně. Ach! slova Ducha Svatého měla by vstoupit a vlít se do našich duší jako roztavené olovo do tlamy otcovraha nebo rouhače! Nechápeme, že jsme Údy Člověka Bolesti, Člověka, jenž není nejvyšší Radost, Láska, Pravda, Krása a Život leč proto, že je to milenec věčně šílený po nejvyšší Bolesti, Poutník k poslední muce, jenž proletěv celou nekonečností z hloubi věčnosti přichvátal, by ji vytrpěl, a na jehož hlavě se nahromadily v úžasně tragické jednotě času, místa a osoby všechny prvky trýzně, nakupené v každém z lidských činů, jaké jen budou vykonány až do poslední vteřiny, až do posledního místečka na celém povrchu zemském, vše to po šedesát století!!! (L. Bloy, Úvahy lasalettské)
+++
B O Ž Í M U K A
NETRAP SE, ŽE JENOM KRÁTCE...
TA CESTA, ŠLÉPĚJEMI USMÝKANÁ,
SPALA,
A JAK JSME TAK ŠLI, A JAKO VE SNU
ZA RUCE SE VZALI,
ZAPLAKALA...
A MY JSME TUŠILI, ŽE NĚCO
NESMÍRNĚ KŘEHKÉHO NESEM
SKALNATOSTÍ DNŮ –
A JAKO PERLORODKA
V SEVŘENÍ SRDCE JSME CHRÁNILI PŘED DOTEKEM
DECHU, SLOV, POHLEDŮ, I CHVĚNÍ VLASTNÍHO TĚLA
OPAR S KRAJKAMI ČERVÁNKŮ
JENŽ STOUPÁ Z JEZÍRNATÝCH HLUBIN -
KAM CHODÍ SPÁT
PŘEČISTÉ OČI DĚTÍ
A KOPRETIN -
NEŽ ZAČNOU ODKVĚTAT...
NETRAP SE, ŽE JENOM KRÁTCE...
VYROSTLA BOŽÍ MUKA
NA KAŽDÉ LIDSKÉ KŘIŽOVATCE.
PODZIME
JE TOLIK SVĚTLA
A JÁ STÁLE NEVÍM
ČERNÝMI KAPESNÍKY
MÁVAJÍ PTÁCI
U CESTY JIŘINY
V KOŠILÍCH MLHY
SLUNEČNICE HLEDÍ
VYKLOVANÝMA OČIMA
A JÁ STÁLE NEVÍM
PŘIBIL JSTE MOU DUŠI
MEZI DÁLKU A DÁLKU
PROVLHLA TICHEM
ZAVŘETE SI DVEŘE
TÁHNE SEM
NA KOŠTĚTI LÉTA
BÁBA TESKNICE
MŮJ PODZIME
J.J.Vícha Ofmca
+++
PĚT RAN KRISTOVÝCH
BEZRADNÝ
STOJÍM OBČAS NAD SLOVY
NEVĚŘÍM
NA ŠŤASTNÝ VLIV PODKOVY
PROBÍRÁM
SVOJE TĚŽKÁ OBDOBÍ
MOŘE V NICHŽ
PLOVOU ZBYLÉ OSTROVY
MÉ SNAHY
SPRAVIT VADNÉ LANOVÍ
LOĎ UVÉST
DO KÝŽENÉ PODOBY
VYMĚNIT
STARÝ ŽIVOT ZA NOVÝ
SVĚŘIT SE
DO PĚTI RAN KRISTOVÝCH
Pavel Kroupa
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
K 25-tiletému výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS
Papež Lev XIII., který vydal dělnickou encykliku, vydal v roce 1888 také důležitý dokument o svobodě (Libertas praestantissimum). V této encyklice jasně ukázal, že se lidská svoboda, pokud se odmítá podřídit pravdě, stává svévolí, aby postupně podlehla nejrůznějším vášním a posléze zničila samu sebe. Lidská svoboda má meze. Ten, kdo nevěří v Boha, řekne: Jaképak hranice svobody?! Co já chci, to bude! Vždyť mám přece moc! A potom: Vládne třída a ostatní nás nezajímají! Ty je nutno zničit! anebo: Vládne národ, nacionalisté! - My, a nikdo jiný! My jsme národ, určený osudem, aby vládl!
Hranicí svobody je PRAVDA! Každý, kdo tuhle důležitou zásadu o člověku popírá, ten otvírá cestu boji všech proti každému, a to buď pod heslem třídního boje nebo boje za čistotu rasy, apod. Svatý Jan Pavel II. zdůrazňuje právě tuto zásadu. Podtrhuje, jak je třeba rozumět oné po sto létech připomínané encyklice Rerum novarum, totiž ve světle ostatních dokumentů Lva XIII. Proto je zde věta: ...odkud by jinak pocházela všechna ta zla, kterým chce ´Rerum novarum´ zabránit, ne-li ze svobody, která se v hospodářské a sociální oblasti zcela odpoutá od pravdy o člověku? (Centesimus annus,I,4)
Člověk je stvořen k Božímu obrazu.(GN 1,26) Proto člověk dostal svobodu. Ne k tomu, aby jednal libovolně nebo bez omezení. Neurčenost či neomezenost ještě není svoboda. Neomezenost je pouze popření omezenosti. Jenže to je teprve předpoklad svobody. Vždyť každé svobodné rozhodnutí člověka je pozitivní skutečnost! Ovšem lidská svoboda není svrchovaná, nýbrž poměrná a omezená. Lidská vůle sama o sobě je svobodná vzhledem ke každému dobru, jenže různými vnějšími vlivy je omezena. Okolní životní prostředí, ale také vnitřní životní prostředí: fyzické a psychické (např. žádostivost, strach) omezují lidskou vůli.
Člověk má poznat své možnosti a meze, a s tímto poznáním plnit Boží vůli. Například auto či letadlo je člověku dáno k používání, aby mu pomohlo v jeho životních úkolech, v jeho cestě k životnímu cíli - k dokonalosti Božího dítěte. Nikoli ovšem třeba k dopravě zbraní, a vůbec nikoli proto, aby byl tento vynález zneužíván proti člověku.
Poznání musí nezb/ytně předcházet veškerému zodpovědnému rozhodování. Vždyť i samo toto rozhodování může mít zdánlivě dobrý cíl - obecně prospěšnou věc, ale ježto mu nepředchází dostatečné poznání, proto se i zdánlivě dobrá věc může obrátit proti člověku samému. Je to vidět na stávajících problémech, které člověk svým polovičatým a překotným úsilím o technický pokrok způsobil v životním prostředí.
Většina lidí, kteří se zabývají problémy životního prostředí, poukazuje na vliv techniky a urbanizace. Přitom se však často přehlíží samotný lidský subjekt. Tak se někdy zdá, jakoby to vše způsobovala nějaká vnější, na člověku nezávislá síla. Hlavně se totiž přehlíží, že se tu jedná také o duchovní a mravní problém. Člověkem narušené životní prostředí bývá důsledkem materialistického názoru na svět a na život ve světě. Tento názor se promítá do žebříčku hodnocení, ale i do postojů a chování člověka. Koneckonců jde o důsledek náboženského zvlažnění, které může snadno zkostnatět v praktickém ateismu a v nepříznivém postoji vůči Stvořiteli a ke všemu jeho tvorstvu. Žádná lidská ekologie, ani ta nejlepší technika neřeší vztah člověka k životnímu prostředí, protože ulpívá jenom na povrchu, a neproniká do nejhlubších, duchovních vrstev lidského „Já“.
Když si všímáme nepříznivého působení nedokonale, polovičatě ovládané techniky na životní prostředí, dlužno mít na paměti, že nejde o techniku jako takovou - že by snad všechna technika byla špatná. Jde o nějakou nedokonale vynalezenou či zkonstruovanou techniku, nebo o nějakou techniku či nějaký technologický postup, zneužívané konkrétním jedincem či skupinou lidí s materialistickým názorem na život a celé stvoření. Nemusí jít o materialismus otevřeně vyložený, jak jej máme neblaze zažitý z let komunismu. Může jít také o praktický materialismus spotřebitelský, zaštítěný líbivými hesly o lidských právech bez Boha, bez Krista, a bez Církve .
Dokladem toho je česká společnost. Třebaže je už dávno po sametové revoluci, přesto se u nás situace na obou stranách rovnice: člověk - životní prostředí nadále zhoršuje do nebezpečných rozměrů. Místo komunistů jsou to zase proroci liberalismu, kdo u nás kladou na první místo hospodářskou prosperitu, a teprve pak všechno ostatní. Bez ohledu na varování z Černobylu, znovu prosazují stavbu a používání nedokonalé poznané a špatně ovládané techniky. Bez ohledu na to, jak se zhoršuje naše životní prostředí, nadále se nevázaně vyrábějí látky ničící ochranný ozónový filtr kolem naší planety, a hlavně stále nebezpečně působí elektromagnetická válečná zařízení, jako je HAARP, bombardující ionosféru a zneužívající ohřátou a rozkmitanou ionosféru k cílenému dálkovému poškozování celých národů uměle vyvolávanými přírodními pohromami, jako je zemětřesení, záplavy, požáry lesů, tsunami a dále také záměrným poškozovýáním zdraví celých národů.. Dnes už se dá přesně rozlišit, které zemětřesení vzniklo živelně a které umělým lidským zásahem. To všechno se děje pod falešnou záminkou šíření lidské svobody, obhajobou lidských práv a prosazováním spotřební demokracie amerického typu, která je ve skutečnosti demagogií čili mediokracií.
Pravda je hranicí svobody! A ta pravda zní: svobodu jsi dostal nikoli proto, abys převracel řád, který Bůh vtiskl všemu stvoření, nýbrž proto, abys svobodně a s láskou plnil Boží vůli.
Pane Ježíši, smiluj se nad námi, a dej, aby všichni ti, kteří mají ve světě rozhodující slovo, a také v našem státě, opravdově pamatovali na tuto skutečnost.
Vzhledem k tomu, že na vedoucích rozhodujících místech se usadili lidé, bez odpovědnosti vůči Bohu a svým voličům, proto je zde nutná sociální kritika.
Naneštěstí tomu nahrává i tzv. služební zákon. Měl zajišťovat odpolitizování vedoucích míst státu. Jenže bych schválen a zaveden ve velmi zfalšované podobě. To se týká nejen zodpovědných osob na vedoucích místech ze strany socialistů a liberálů, ale také z křesťanských stran. Pro ty se stal rozhodující místo Desatera a soc.učení Církve program EU. Tak se všichni tito politikové, včetně křesťanských stali eurofašisty.
Svatý Jan Pavel se zamýšlel nad statečností a prozíravostí Lva XIII., který už před sto léty důrazně upozornil celé lidstvo na nebezpečí, hrozící v základu takzvaného třídního boje. Uvádí zde: „To ´nové´, na co papež Lev XIII. pohlížel, rozhodně nebylo pozitivní. První část encykliky Centesimus annus, popisuje to ´nové´, co jí dalo jméno, tvrdými slovy: ´Duch novot, který už dlouho obchází našimi národy, musel poté, co projevil své ničivé účinky v politické oblasti, zasáhnout i oblast národního hospodářství... kapitál se nakupil v rukou nemnoha lidí, zatímco široké vrstvy společnosti chudnou... k tomu se pojí úpadek mravů. Toto všechno vyvolalo sociální konflikt.´“ (CENTESIMUS ANNUS,I,5)
Lev XIII. ve svém pamětihodném vystoupení na obranu lidskosti dělníka odhalil a podrobil zdrcující kritice všechna ta hnutí, usilující o jednostranné řešení společenské otázky. Ale to by bylo málo. Nestačí jenom něco zkritizovat, nestačí ukázat na stinné stránky nějakého hnutí nebo učení. Vždycky je třeba, abychom také odhalili příznivou stránku věci, abychom ukázali správnou cestu, abychom objasnili, jak to má být. Také v tom je nám Lev XIII. velkým učitelem. Názorně ukazuje, že jakákoli kritika má smysl tehdy, když poskytuje spolehlivý, prakticky ověřený návrh řešení. Tváří v tvář Marxovým pokusům o naprosto zápornou kritiku stávajícího společenského zřízení dokazuje, že sociální kritika je smysluplná jedině tehdy, pokud je nějakým příznivým přínosem pro odstranění nedostatků daného uspořádání, pro obnovu spravedlivějších poměrů v dané skutečnosti.
Proto nadále zůstává Lev XIII. učitelem také pro ty politiky a národohospodáře dneška, kteří ochotně zahajují v národě nějaké rozsáhlé změny, a přitom přesně nevědí, kam vůbec národ vedou. To je zvláště závažné, když byl český národ bez svobodného referenda zavlečen do NATO, kde se stává opakovaně účastníkem dobyvačných válek. To je zvláště závažné, když byl český národ začleněn do EU, kde se snaží všechno komandovat zejména Německo. Pod hesly ideálů lidskosti či lidsky něžné revoluce se bez prakticky ověřených postupů a spolehlivých programů, jakož i bez cílevědomého napojení na Boží plán, nyní dospívá k eurofašismu a jiným sociálním pohromám. Jenže pouhé kritizování a rozčílené odsuzování nikam nevede. To mnohdy právě naopak vzbudí ještě odpor a zvýší napětí.
Svatý Otec Lev XIII. však už dávno jasně zdůraznil, co je na těch novotách vadného a také to dokázal. Např. když pojednával o tom, že porušení práva na soukromý majetek je špatné, tak i vysvětlil proč. A my, pokud hodnotíme encykliku, která vyšla v roce 1891, tak si znovu uvědomujeme, jak je všude v životě důležité, abychom potíže a problémy, s nimiž se setkáváme nikdy neřešili bojem, násilím a nátlakem. Říká se sice, že na hrubý pytel má přijít hrubá záplata, ale člověk není nějaká věc. Člověk je bytost, která je schopna konat zlo, ale také cítí každé zlo a křivdu, pokud se ho na něm někdo dopouští. A tím se některé prostředky stávají neúčinné, ba dokonce škodlivé.
Příklad: tvrdý a nesmiřitelný postoj vyhrocený ideou třídního boje, vedoucí ke zbrojení a posilování armád a výzbroje; odpověď demokratické společnosti pak zněla: musíme zbrojit, abychom se ubránili. Celý svět se dostal do podivné napjaté situace, která se poněkud uvolnila teprve po pádu železné opony a obrácení Ruska od novopohanství ke Kristu, tedy po sto letech, a zase jenom nakrátko.
Kolik je to zbytečných důmyslných strategií na obranu mírového soužití, kolik peněz musí být vynaloženo na zdokonalování zbraní! Velké nebezpečí je zde v souvislosti se zdokonalením masmédií a jejich zneužíváním k znásilňování celých národů, probouzením nenávistných nálad proti Rusku, proti Číně, proti muslimům, a k podněcování válek. Všechno to dokládá soustavný koloběh, vynucující si stále nákladnější zbrojní soustavy.
Vzhledem k nákladnosti zbrojení, tak ta země, která začala se zásadou třídního boje, se dostala do hospodářského úpadku. Jenže to, že se uvolňuje napětí a dostavuje uklidnění poměrů tím, že se některá mocnost prostě hospodářsky vyčerpala, to není řešení.
Všechno to jenom názorně dokládá pravdivost slov sv.Jana XXIII., že zastavení výroby zbraní hromadného ničení a jejich účinné omezení nebude možné, pokud zároveň nedojde u lidí ke změně ve smýšlení. Místo nejisté zásady míru, která se opírá o rovnováhu vojenských potenciálů, musí nastoupit přesvědčení, že pravý mír lze budovat jenom na vzájemné důvěře a lásce. (PACEM IN TERRIS, III,36)
Panno Maria, přimlouvej se za nás, abychom všechny ty důsledky zla, nahromaděného ve 20. století, šťastně překonali. Přimlouvej se za nás, abychom se dali poučit Tvým Synem, že zlo nepřekonáme zlem, ale jedině pravda a dobro Ježíše Krista vítězí nad lží a zlem vládce světa, a pouze láska Ježíše Krista je schopná překonat nenávist ďábla a jeho spiklenců v zednářských lóžích. Jde o to, abychom i ve svých různých problémech dokázali žít podle tohoto poučení, třebaže to někdy vyžaduje z naší strany velkou trpělivost a značné oběti.
+++
SVATÉ KATEŘINĚ BOLOŇSKÉ
(9. 3.)
I KDYBYS O MÉ VERŠE NESTÁLA,
PŘEC SPOJUJE NÁS LÁSKA K BOHU,
I KDYŽ TA MÁ JE ČASTO NESTÁLÁ,
A VÍM, ŽE SÁM SI NEPOMOHU,
PROTO CHCI K TOBĚ CHODIT NA LEKCE
V MALOVÁNÍ I KRASOPISU,
RÁD UČIL BYCH SE, BYŤ I NELEHCE,
V TVÉM KRAJI CYPŘIŠŮ A TISŮ
Z TVÉ POEZIE, PRÓZ A VIDĚNÍ,
Z TVÉ VÍRY PLNÉ BOŽÍ CHVÁLY,
JEŽ PŘEDJÍMALA NEBE NA ZEMI,
Z TVÉ CESTY V STOPÁCH SVATÉ KLÁRY.
Pavel Kroupa
+++
Sv.Jan Pavel nám připomenul, že „Lev XIII. dal Církvi trvalý příklad toho, jak se Církev musí v určitých lidských situacích v rovině individuální a sociální, národní i mezinárodní ujmout slova.“ A nejen to: musí „si pro to vytvořit vlastní učení, učební systém, který jí umožňuje rozebírat společnost, hodnotit ji a stanovovat směrnice pro spravedlivé řešení problémů z ní vyplývajících.“
Sv.Jan Pavel dále uvedl, že „tu byly dvě tendence: jedna, zaměřená na tento svět, který neměl nic společného s vírou, druhá, jednostranně obrácená k spáse na onom světě, která však neměla pro přítomnou dobu na zemi žádný význam.
Zveřejněním encykliky Rerum novarum dal Lev XIII. Církvi zároveň jakýsi ´statut občanského práva´ v proměnlivé skutečnosti veřejného života lidí a států.
Hlásání a šíření sociálního učení je ve skutečnosti podstatnou částí poslání Církve evangelizovat, a je součástí křesťanské zvěsti.“ Jedině „tak je možné čelit novým situacím, aniž bychom umenšovali přesažnou důstojnost lidské bytosti v sobě samých nebo ve svých odpůrcích, a nalézat cestu k jejich spravedlivému řešení.“
Sv.Jan Pavel důrazně dodává, „že neexistuje žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia.“ (CENTESIMUS ANNUS. I,5)
Bylo by velmi nebezpečné, kdyby Církev řekla: Dělejte si zde na zemi, co chcete. Pokud něco pokazíte, čiňte pokání! A jinak - Církev a evangelium - to se týká jenom věčnosti, duchovních pravd, pravdy víry, a to je velmi vzdálené starostem každodenního života. Tyto neviditelné pravdy jsou velmi vzdálené všem bojům, svárům, napětím, a všem těm dramatickým událostem, které se děly před sto lety, a jež jsou také dnes.
Ono by jistě bylo pohodlnější. Měli bychom jakési „alibi“: My za to nemůžeme. My tam nejsme. Jenže lidé jsou zlí, a proto někde dochází k takovým věcem. Tohle však Církev nikdy nehlásala. Každý dobře ví, že Pan Ježíš nejenže hlásal lásku, ale také všude kde mohl, aktivně se ujímal trpících, a těch, kdo byli ohroženi. Vzpomeňme například na tu ženu, která byla dopadena při hříchu, a chtěli ji kamenovat. (JAN 8,5) Ježíš Kristus se také pohodlně mohl spokojit s tím, že by prohlásil: Mojžíš to správně stanovil. A to zachovávejte!“ A nechal by je: Ať ji ukamenují!
Jenže Ježíš tak neučinil. Ne však proto, že by snad schvaloval její čin. Vždyť on jej naopak posuzoval ještě závažněji. Říká přece: „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (MT 5,28) Ježíš však jednal a zachránil tu ženu. Právě proto i Jeho Církev na to během staletí dbala.
+++
B Á J E Č N É B A L B Í N Ě
(31.3.)
BEZRADNOST BIČOVAT BÁZNÍ BOŽÍ
BEZEDNÝM BOHATSTVÍM BIBLE
BRZDIT BUJNÉ BUBLINY BÍDY
BUDOVAT BRODY BŘEZNOVÝCH BYSTŘIN
BRÁT BLOUDÍCÍM BALVANY BEZÚTĚŠNOSTI
BĚŽET BOSÁ BLUDIŠTĚM BODLÁČÍ
BIZARNÍMI BRANAMI BÁSNICTVÍ
BŘEHY BÝVALÉ BUDOUCNOSTI
BURCOVAT BULVÁRY BAŽIN
BLÁHOVÉ BLUDIČKY BLAHOBYTU
BOŘIT BILIONY BARIÉR
BLEDÉ BAŠTY BEZNADĚJE
BĚHEM BURÁCEJÍCÍCH BOUŘÍ
BYSTŘIT BEDLIVOST BLESKY BLAHOSLAVENSTVÍ
BUDIT BABOČKY BALZÁMU
BRÁNIT BAREVNÉ BALADY BĚLOBY
BEZ BEZŮ BEDEL BROKÁTU BOLERA
BORŮVKOVÝCH BUBLANIN
BEZMEZNÝM BOLEM BLÍŽ BLAŽENOSTI
BOŽÍMU BERÁNKU
Pavel Kroupa
+++
Když benediktíni a po nich i mnozí další přijali za své životní heslo ORA ET LABORA, tak tím dávali najevo, že jim není tento svět lhostejný. V modlitbě a prací všechno přetvářeli a přebudovávali. Zrychlení technického rozvoje v pokarolínské Evropě vycházelo především z rozjímavého mnišství, řádu benediktínského a z jeho pozdějších odnoží clinyjských a cisterciáckých. Základní benediktínská zásada - ORA ET LABORA zahrnovala do služby Bohu také denní práci. Vlivem takto zaměřeného mnišství se ve střední Evropě v 10. století po Kristu zvýšil výnos zemědělství trojnásobně. Avšak zvětšil se také počet větrných mlýnů, průplavů a jiných zařízení. Sídla západní mystiky se staly ohnisky rozvoje techniky, jakož i medicíny.
Přesto se koncem 19. století vyskytly takové názory, které tvrdily: Ponechejme tyto záležitosti pouze lidem ve světě, a my se budeme věnovat výhradně duchovnu.
Lev XIII. vystoupil se svou sociální encyklikou, která byla bezesporu velmi odvážná. Byl za ni kritizován a napadán z více stran. Jasně však ukázal, že k evangelizaci také patří jako jeho vlastní úkol dávat směrnice podle evangelia. Patří to k evangeliu nikoli jako nějaký doplněk či přívěsek evangelia, nýbrž jako samotné jeho jádro.
V těch situacích, ve kterých žijeme, jsme povinni jasně aplikovat evangelium, tedy dovádět evangelium do důsledků, vyvozovat z něho, co máme dělat a čeho se máme vyvarovat. K tomu jsme zavázáni už svým křtem, na základě kterého navěky patříme Kristu, aniž bychom se jako duchovní osoby vměšovali do politiky a hospodářsko-sociálního života.
Jenže na to není žádná šablona, ani vzorec, který by se dosadil v libovolné situaci. K tomu křesťan musí dospět svým duchovním životem, v němž bude opět posílen svátostí biřmování, jakož i jinými svátostmi. Současně je třeba velmi zodpovědného rozboru dané situace, zamyšlení, vysledování znamení doby a s pomocí Boží hledat to správné řešení. Je třeba si znovu připomínat tu větu, kterou Sv.Jan Pavel opakuje po Lvu XIII.: Není žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia. Tehdy Evropou zmítaly dvě velká hnutí: socialismus a liberalismus, která předstírala správné řešení. Už tehdy vyzval papež všechny lidi dobré vůle, aby nespoléhali na žádnou z těch jednostranných ideologií. Naší směrnicí pro život jednotlivce i společnosti je Boží Slovo.
Pane Ježíši, smiluj se nad námi, a smiluj se nad všemi těmi, kteří promlouvají jménem Církve svaté, ať to jsou biskupové a papež, anebo věřící, kterým jsou svěřena odpovědná místa ve společnosti. Dej, abychom si byli vědomi toho, že naše zodpovědnost za společnost, za životní prostředí, za celý svět je obrovská! Evangelium jsme dostali proto, abychom dovedli jeho zásady také přenášet do společenské a kulturní oblasti.
V encyklice Centesimus annus, čteme tato slova: „Se záměrem vyjasnit konflikt mezi kapitálem a prací vyhlásil Lev XIII. základní práva dělníků. Proto představuje dělníkova důstojnost, a tím i důstojnost práce vůbec, klíč četbě encykliky (Rerum novarum).
Papež označuje práci za osobní, neboť vynaložená síla a námaha ...je plným osobním vlastnictvím pracujícího. Práce tak patří k poslání každého člověka; člověk se rozvíjí a realizuje ve své práci. Práce má zároveň společenský rozměr vzhledem ke vztahu k rodině, tak i k obecnému blahu, neboť národní bohatství vzniká z dělnické práce.“ (Centesimus annus,I,6)
Sv.Jan Pavel předložil tuto otázku práce už v encyklice Laborem exercens z roku 1981. Vyložil ji nejen ve světle odkazu Rerum novarum, ale i ve světle těch dalších dokumentů, které souvisejí s touto záležitostí. Sv.Jan Pavel přitom položil důraz na to, že člověk není pro práci, ale práce je pro člověka. Je sice pravda, že práce patří k poslání každého člověka, ale práce je přece jen něco, a člověk jako někdo stojí nad prací. Práce je zavazující pro člověka jako mravní bytost jako celkový životní postoj, který psycholog Erich Fromm označuje jako produktivní orientaci či zaměření; není však nutná pro člověka jako osobnost, pokud uvažujeme o zvěcnělých důsledcích jejího působení v jeho okolí. Kdyby výsledkem práce byla jen přetvořená hmota, tak by taková práce nebyla pro člověka jako mravního tvora přínosná. Je totiž třeba, aby práce zušlechťovala člověka. Práce člověka nemůže zdokonalovat jako člověka, pokud je k ní člověk donucován, pokud ji koná nesvobodně.
Práce se může stát člověku přínosem pro jeho lidství teprve tehdy:
- když se k ní rozhodne svobodně a dobrovolně, ne z hladu, ani z donucení, ani proto, že by mu to ukládaly nějaké zákony a jiné vnější vlivy;
- když ji koná cílevědomě, na základě rozumné úvahy;
- když se jí může věnovat a věnuje radostně, jako umělec tvůrčí činnosti, ve které prožívá dětskou radost ze hry;
- a konečně, když ji koná, aby oslavil svého Stvořitele, totiž aby mu byl v tvůrčí činnosti co nejdokonalejším obrazem77.
Pokud by práce člověku sloužila jen k opatření peněz a nevedla by k jeho všestrannému rozvoji, tedy také duchovnímu a mravnímu zdokonalení, ba naopak by vedla k jeho úpadku, k rozpadu rodin, pak je taková práce prokletím.
Jenže jak učinit práci svobodnou a radostnou?
Práce se člověku nestane zušlechťujíci a kultivující činností ani když změníme uspořádání společnosti. Nestačí uvěznit ty, kdo se neživí prací, napsat na plot Práce osvobozuje, a zazpívat Píseň práce, popřípadě Internacionálu nebo V těsném šiku pochoduje SA. Práci, stejně jako jiné věci není třeba osvobozovat, nýbrž je třeba osvobodit člověka.
Produktivní zaměření lidské osobnosti se týká základního životního názoru, postoje a chování člověka. Je to schopnost a pohotovost člověka využít sil a uskutečnit své vnitřní možnosti. Řekneme-li, že člověk má využívat svých možností, předpokládá to, že je svobodný a řídí se rozumem.
Uznání významu tvořivosti, činnosti je pojetí člověka, které se na jedné straně odvozuje od Aristotela, (NIKOMACHOVA ETIKA, 1098 a,b) ale na druhé straně také z Písma svatého. Člověk je k práci povolán. (GN 1,28; II TES 4,11) I přes námahu a obtíže, jimiž je práce - v důsledku prvotního hříchu - zatížena, přesto práce je dobrem, přinášejícím člověku radost. (KAZ 2,10; 4,9; JN 6,27; Sk 24, 16) Člověk dosahuje v práci předmětnosti a předměty se polidšťují. Polidšťováním nerozumného tvorstva a zpředmětňováním obsahů a významů člověk svobodně vytváří lidský svět. Člověk žije ve světě svých cílevědomých výtvorů, zatímco zvíře je nutně připoutáno k přírodním podmínkám.
Radost z práce vyplývá z příjemného pocitu nad vytvořeným dílem. Tuto radost v plném slova smyslu prožívá pouze pracovník dovedný. Práce, kterou člověk vykonává dobrovolně, svobodně a cílevědomě, a má pro to také odborné předpoklady, taková práce člověka mravně zdokonaluje.
Děje se to jednak negativně, pokud člověka zaneprazdňuje tak, že nepřipouští nenaplněný volný čas, totiž zahálku, která je příležitostí k mnohému zlu; jednak pozitivně, když ukázňuje lidské tělo a psychiku, a tím se mírní lidské touhy, a když přitom člověk vytváří statky, a tak získává něco, z čeho může udělovat almužnu chudým. (SV.TOMAS, SUMMA THEOL.,II,II,187,3)
Tak práce utkává pevné vztahy lidského společenství, neboť podmiňuje přesvědčení, že veškerá práce je především vzájemná součinnost. (KAZ 4,9-10) Práce spojuje především ty lidi, kteří ji konají pro druhé: muž pracuje pro svou ženu a naopak, zedník pro budoucí obyvatele, dělníci v továrně pro mnohé, které možná ani neznají.
Celá společnost je skladba vzájemných služeb. Přirozená vzájemnost umožňuje jedněm užívat výhod, které nejsou jejich zásluhou, a jiným nést břemena, která jim nepříslušejí, a přesto se jich dobrovolně ujímají. Z přirozené vzájemnosti plyne, že následkem dělby práce, dědičnosti a jiných činitelů vděčí každý člověk svým předchůdcům nebo i vrstevníkům za značnou část toho, co má, nebo i toho, čím je. Každý jednotlivec má vůči ostatním závazky. Ty závazky vznikají spontánně, bez úmluvy.
Především jsou to ty závazky, které vznikají ze škod způsobených třeba i bezděčně. Dále pak ty závazky, jež vznikají v různých případech jako závazky tvořené bez úmluvy, jako třeba když byla někomu vyplacena částka, která mu nepatřila, nebo např. pokud jednal v záležitostech bližního bez jeho výslovného pověření. Všechny takové a jiné příznačné okolnosti kvasi-kontraktu se vyskytují ve společnosti. Jsou utvářeny faktickou přirozenou vzájemností. Pokud jsou lidé navzájem v poměru dlužnické závaznosti, musí být tyto závazky spláceny, a to všemi, kdo užívali přirozené solidarity. Musí být spláceny všemi těmi, kdo zbohatli a jejich jmění bylo získáno díky mnohým součinitelům dnešním i včerejším. Pokud tak činí dobrovolně, nemají to chápat ani tak jako projev zvláštní dobročinnosti, jako spíše splnění povinnosti.(LK 12,48; I KOR 1,7)
Třebaže má práce jednotlivce stejně tak význam pro společnost, jako má spolupráce a vzájemnost pracovní skupiny význam pro jedince, přesto se člověk může lidsky naplňovat také jinde, např. v Církvi, v rodině. Lidská osoba je a musí být subjektem a cílem všech společenských zařízení. (PAVELVI.,OCTOGESIMA ADVENIENS, I,9).
Proto Lev XIII. zdůrazňoval, že v samotné práci dlužno vždy uznávat lidskou důstojnost dělníka. Práce není pouhým zbožím. (RERUM NOVARUM,16) Třebaže je práce obecnou mravní povinností všech lidí, není správné ji vyvyšovat jako nejvyšší cíl a jediný smysl lidského života. Přirozeným účelem a cílem práce zůstává vždy člověk. (LABOREM EXERCENS, II,6)
Člověk je bytost, která ukazuje vždy k nějakému smyslu. Proto má původ pravé hodnoty práce spatřovat v něčem vyšším, než je on sám, v tom, co dává smysl jeho lidství. Práce má být koneckonců oslava Boha a bohoslužba. (KOL 3,17) Prací se člověk může přibližovat Bohu. Člověk se svou prací obětovanou Bohu, přidružuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost tím, že v Nazaretě vlastníma rukama pracoval. (GAUDIUM ET SPES, 67)
Člověk tedy nachází potvrzení hodnoty práce také v Ježíšově životě, který až do třicátého roku žil životem řemeslníka. Prací se člověk podílí na budování Kristovy vlády v podmínkách světa. Až jednou čas, vesmír a lidská společnost dospějí k svému dovršení, tehdy přetrvá vše, co bylo vykonáno v lásce. (I KOR 13,8) Ovšem naděje a očekávání nové země nemá oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo oné lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin výhledového projektu. (GAUDIUM ET SPES, 39)
Když sv.Jan Pavel zdůraznil porušení pracovních práv člověka jako důležitý činitel změn v roce 1989, tedy jako další činitel uvedl nevhodnost hospodářského systému. Přitom dodal, že „zde nejde pouze o technický problém, nýbrž spíše o důsledky porušování lidských práv na hospodářskou iniciativu, na vlastnictví a na svobodu v hospodářské oblasti.“ (CENT.ANNUS,24)
Co to znamená nevhodnost hospodářského systému? Každý hospodářský systém se naplňuje v blahobytu člověka a celé lidské rodiny, tozn. v tom, jak odpovídá přirozeným potřebám člověka.
Lidská potřeba je stav člověka, vyznačující se nedostatkem podmínek k jeho udržování a rozvoji. Tak jsou potřeby zdrojem lidské činnosti. Lidské potřeby jsou různé. Člověk předně touží po sebezachování, dále i po vlastním rozvoji rozmnožováním se, dále směřuje k uplatnění se ve společnosti, a konečně touží po poznání, po souladu, po dokonalosti. Základní potřeby jsou spojeny s nedostatkem. Mohou být uspokojovány jen v nějakém fyzickém a společenském prostředí. Vedle toho rozvojové potřeby nezávisejí na tomto prostředí. Jejich účinkem je umocnění životní činnosti. Člověk je přirozeně proniknut snahou o životní růst. Má povinnost a odpovědnost rozvinout se podle svého nadání.
Hospodářský systém zahrnuje různá společenská zařízení, postupy, vztahy a hodnoty, sloužící k uspokojování lidských potřeb. Základní zásady a pravidla hospodářské činnosti a vědy o hospodářství mají vycházet z lidské přirozenosti, stvořené Bohem. Avšak ani předmětný účel hospodářské činnosti nemůže být mravně lhostejný. Hospodářská činnost má totiž za úkol opatřit vhodná, správná a pravá dobra. Tato dobra má však opatřovat v pořadí jejich důležitosti.
Když se zdůrazňuje souvislost hospodářství s mravním zákonem, tedy to neznamená, že by hospodářská činnost postrádala své vlastní zákony. Účinnou příčinou hospodářské činnosti je dílem člověk, dílem také okolní stvoření a jeho zákony. Vedle těchto zákonů se v hospodářství uplatňují také vlastní hospodářské zákony. K nim patří třeba to, že cena zboží stoupá, když stoupá za jinak stejných okolností poptávka, nebo to, že se lidé snaží nakupovat co nejlevněji. Tyto zákony však neplatí absolutně. Jsou to jen hypotetické věty, při kterých zůstává svobodná vůle člověka nevyslovenou podmínkou, která může změnit působnost toho či onoho hospodářského zákona. A tak hospodářské zákony vyjadřují pouze směřování, které se uplatní jenom za jistých podmínek. V tomto směru je hospodářská činnost poměrně samostatná. Musí se řídit vlastní účelovostí, třebaže to není účelovost nejvyšší.
Hlavní účinnou příčinou hospodářské činnosti je samotný člověk a jeho práce. Kromě člověka zapříčiňuje hospodářskou činnost také okolní stvořená příroda. Ta poskytuje suroviny, palivo, energii a jiné věci. Socialisté a liberálové popírají součinnost stvořené přírody, nebo prostě podceňují její význam. Výsledkem jejich počínání, které se neohlíží na přírodní prostředí, je ekologická spoušť a narušené tvorstvo kolem nás.
Východiskem pro posouzení vhodnosti nějakého hospodářského systému je správné hodnocení věcí a činností tak, aby to odpovídalo přirozenému založení člověka a jeho potřebám. Hospodářská hodnota nějakého statku je jeho užitečnost či použitelnost, vzhledem k lidským potřebám. Marx se mýlil, když si myslel, že hodnota statku závisí především na tom, kolik se na jeho opatření muselo vynaložit práce. Když ztratíme jednu botu, tak ta druhá je pro nás bezcenná, i když se na ni vynaložilo hodně práce. A když zabloudíme v poušti, tak pro nás bude mít větší hodnotu sklenice vody, než třeba koncertní piano. V komunistickém hospodářském systému se pak ukázala celá jeho nepřiměřenost, ba zrůdnost, když byla práce pro společnost vyvýšena za něco božského: o práci se zpívaly oslavné písně, jakoby to byla jediná cesta ke spáse. Naopak člověk, tedy subjekt, prostě někdo byl snížen na prostředek. Tím se mu upírala svoboda na cokoli: na soukromou podnikavost, na vlastnictví.
Na druhé straně je úchylná také opačná krajnost, o níž komunisté snili, a kterou umísťovali do své budoucí utopie: práce tam bude zrušena jako zbytečná. A spotřební demokracie, která se po pádu komunismu rozšířila v bývalých komunistických státech, vlastně svou rozsáhlou nabídkou překryla všechny komunistické sny, takže byl teoretický materialismus komunistů snadno vystřídán praktickým materialismem konzumentů. Z věrných dětí komunistů se stali tuláci, přesvědčení o práci už zrušené.
Jenže člověk je k práci povolán. (Gn 1,28; I Tes, 4,11) I přes námahu, s níž je práce spojena, je dobrem přinášejícím člověku radost. (Kaz 2,10, 4,9; Jan 6,27; Sk 24,16)
Avšak i v samotné práci nutno vždy uznávat lidskou důstojnost pracovníka. Práce není pouhé zboží.(RERUM NOVARUM, 16)
Ač je práce obecnou lidskou povinností každého člověka, není správné ji vyvyšovat za nejvyšší a jediný cíl života. Práce je prostředek k zdokonalení člověka jako člověka a ke splnění jeho závazků vůči společnosti. Je sice pravda, že člověk má povolání k práci, ale přesto práce je pro člověka, a ne naopak. Přirozeným účelem a cílem práce, jakož i celého hospodářského systému má vždy zůstat člověk. Pokud se tak někdy neděje, tedy je hospodářský systém nevhodný a nedůstojný člověka.
Avšak je zde něco hlubšího. Člověk je bytost, která vždy ukazuje k nějakému smyslu, který ji přirozeně přesahuje. Proto je původ pravé hodnoty práce vždy v něčem vyšším, než je člověk sám, v tom, co dává smysl jeho lidství, v někom přesažném a osobním, totiž v Bohu. Práce je koneckonců oslavou Boha. (KOL 3,17) Člověk se jejím prostřednictvím může přibližovat k Bohu. Když vtiskuje věcem rozumný řád, tak se stává Božím spolupracovníkem. (SUMMA CONTRA GENT.,III,24,64,113)
Člověk se svou prací, obětovanou Bohu, přibližuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista. Kristus dal práci vynikající důstojnost tím, že vlastníma rukama pracoval. (GAUDIUM ET SPES, 67) Člověku se nabízí potvrzení hodnoty práce, a vůbec hospodaření v Ježíšově životě, který až do třicátého roku svého pozemského života žil životem pracovníka. Vzhledem ke spojení práce s námahou lze tam objevit také podíl na Kristově kříži.
Člověk se tedy vlastní prací podílí na budování Kristova království ve světě. Až bude naší společnosti dáno dospět k dovršení, přetrvá všechno, co bylo vykonáno v lásce. (I KOR 13,8)
Prosíme Tě, náš Pane, ať tato konečná naděje a očekávání nové země a nového životního prostředí, neoslabí, nýbrž naopak povzbudí lidské úsilí o zvelebení tohoto životního prostředí, kde roste tělo oné nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin, obrys nového věku. (GAUDIUM ET SPES,39)
+++
Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Dále probíhá v Brně Cyklus zamyšlení SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM (Summa contra gentiles) Filozofická cesta sv.Tomáše Akvinského k Bohu. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/ a http://www.uloz.to/
+ Pravidelná setkání jednotlivých menších společenství místního dominikánského terciářského sdružení sv.Tomáše v Brně
Noviciát: každé 1. pondělí v měsíci v kostele sv. Michaela (kaple P.M.Bolestné). vede P.Pavel Augustin Kryl formou krátkých přednášek zaměřených na dominikánskou spiritualitu. Zván je každý člen místního společenství nebo zájemce o život řádu.
+ Společenství sv. Zdislavy: každý 4. pátek v měsíci v 16 hod, v Domě české kongregace sester dominikánek, Veveří 27 (tramvaj 3, 11, 12,13). Vede sestra Kateřina S.Bartoňová, společná modlitba a vzdělávání.
+ Společenství bl. Hyacinta M. Cormiera OP: Každé úterý v 16 hod. vede sestra Veronika K.Planerová, Březinova 41, (tramvaj č. 4) společná modlitba, rozjímání.
+ Rada LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 2.pondělí v měsíci.
+ Setkání členů sdružení LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 3. čtvrtek v měsíci.
Setkání členů spol. LSsD OP sv. Zdislavy na ul. Veveří se koná 4. pátek v měsíci.¨
+ Pouť na Vranov к P.M.Královně se koná dne 20.8.2016
+++
P Á N
LOUČÍ SE
PŘIJDE ZNOVU
NAPLNIT
SMYSL HROBU
NA SOUŠI
V HLOUBCE MOŘE
PŘEMÍTEJ
PRO CO HOŘET
A KTEROU
CESTU ZVOLIT
PO NÍŽ LZE
K NĚMU DOJÍT
ON PAK TVÉ
LAMPĚ PŘIDÁ
OLEJ
CO NEUBÝVÁ
Pavel Kroupa
+++