LEDEN 2016

 

Ročník XXII., číslo 1.                                                                                                                         leden 2016

Obsah: P.Kroupa,Matka Boží, J.Brdíčko,Nadechnout se bílé, K.Bochořák,Litanie k sv.Tomáši, P.Kroupa,Mít čas, P.Kroupa,Proměnění, TB,Společně proti světovládě nové doby, Jak čelit vládě nové doby, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely- Se sv.Janem Pavlem kolem světa, P.Kroupa,Knězi Ludvíkovi, Zprávy___________________________________________________________________________________________________________________

MATKA BOŽÍ

JE ČISTÁ

NAD LILII

ČEKÁ JEN

POZVU-LI JI

 

POD KŘÍŽE

VŠECH MÝCH OBAV

PAK PŮJDEM

SPOLU OBA

DO TĚSNÝCH

SAMOT VĚŽÍ

S VÝHLEDEM

NA POBŘEŽÍ

 

KDE LODĚ

PŘISTÁVAJÍ

A VLAJKY

MÍRU VLAJÍ

Pavel Kroupa

+++

NADECHNOUT SE BÍLÉ

Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského

Jakub Brdíčko

I.

BLAŽENÍ

 

Pokud je blaženost nejvyšší dobro, je nutné, aby k ní nebylo přimícháno zlo, vždyť nejdokonalejší

bělost nemůže být smíchána s něčím černým."

TOMÁŠ AKVINSKÝ

 

VELKÁ KRONIKA FRANCIE SEPSANÁ V KLÁŠTEŘE SVATÉHO DIVIŠE

V den svatého Wolfganga roku od narození Páně 1271 se jednomu mistru slovutné pařížské univerzity ztratilo kázání.

Stalo se to takto: Když biskup onoho města, vybíral vhodného kazatele, aby v den slavnosti Všech svatých pronesl kázání v katedrále, vybral k tomu muže nadaného mimořádným darem ducha a oplývajícího mnohou ctností, učitele řádu kazatelského, doktora Tomáše z Akvina. Řečený mistr po dlouhých modlitbách sestavil řeč oslavující blaženost svatých a diktoval ji svému písaři, bratru Reginaldovi, který ji s velkou pokorou zapsal. Na druhý den po jitřní modlitbě chtěl znovu vyhledat zapsaná slova, marně pátraje v paměti po jedné z myšlenek tohoto kázání, avšak ke svému údivu shledal, že se svitek nikde v celém klášteře nenachází. Když představený kláštera započal pátrání, brzy se přiznal zloděj sám, který kázání v knihovně zcizil a hned spálil, aby vznešená slova nemohla dojít ke sluchu hříšníků, a obrátit tak jejich srdce k nebeské radosti. Řečený zloděj, tvářící se jako bratr, ale horší než Kain, prohlásil, že jej zaslepila závist. Jak praví Jakub apoštol: „Neboť kde je závist a sudičství, tam je nepořádek a všemožné zlé skutky."

 

NADECHNOUT SE BÍLÉ

Ad Matutinum

 

Bílá. Prostírala se před ním jako zasněžená pláň. Vlákna se leskla v záři louče, ne, to nebyla chladná běloba, může však sníh hřát? Zdálo se, že bílá nebere konce, plocha se šíří dál a dál, zaplavuje zemi jako stále ubíhající obzor a všude, všude je tato teplá a laskavá, ve které není možné se zalknout, ale naopak se v ní každý tvor musí nadechnout k novému životu, vždyť právě zde život začíná, život v samé bílé, bílý život, nepřetržitý a nepřerušený. Bělost jím prostupovala vzhůru a on ji vydechoval do všech stran této kamenné cely.

Beati habitant in domo tua, Domine.

In saecula saeculorum ladabunt te.

Muž, který seděl na dřevěném klekátku a hleděl do knihy posvátného officia, nepozoroval, že se mu bílý škapulíř rozprostřel přes svrchní desku klekátka, že mu zakrývá část knihy. Když si ještě před několika okamžiky oblékal řádové roucho bratří kazatelů, tehdy oddaně líbal škapulíř Blahoslavené Panny. Nyní už dlouhý pruh látky nevidí. Nevidí ani slova zpěvu. Recituje naučený text znovu a znovu, aniž by si toho povšiml.

Muž, který sedí na dřevěném klekátku pod křížem a s těžkou knihou na desce, vzbuzuje bázeň snad i v andělských bytostech. Jeho mohutné tělo by dokázalo tento kus nábytku rozdrtit jediným pohybem. A velebná hlava se tu zvedá jako beranidlo, které by svým čelem prorazilo kameny ještě tvrdší než v této studené zdi. Běda tomu, koho by toto přísné čelo srazilo! Zdá se však, že ústa tohoto člověka nebyla stvořena k přísnosti: když opakuje své „beati", mazlí se s každou hláskou, jako by hladila jazykem a konejšila plačící dítě.

Muž se na klekátku zavrtěl. Co je víc? Nazírat Pána v tiché kontemplaci, nebo ho hlásat hlasitě ze střech? Která řehole je vlastně nejlepší? Svatý otec Inocenc III. řekl, že nauka je lepší než mlčení, starost je lepší než kontemplace a práce má přednost před ztišením. Co má svět z toho, že padáme na kolena sedmkrát denně? Že odříkáváme všech sto padesát žalmů? Jaké dobro plyne z našich klášterních cel? Kteří z pokorných služebníků našeho Pána Ježíše Krista nesou největší užitek?

Beati habitant in domo tua, Domine.

In saecula saeculorum ladabunt te.

Blažení bydlí v domě tvém, Pane. Na věky věků budou tě chválit. Náhle si vzpomněl na včerejší blažený den. Stál pod tímto křížem a diktoval svému sekretáři kázání. Blažení, kteří bydlí ve tvém domě, Pane. Bratr Reginald nestačil zapisovat. A v té chvíli se zrodila jedna mimořádná věta. Několik rychlých slov, úderných, přesných jako školská poučka. Právě tato slova jsou klíčem k otázce. Pomohou mu odpovědět, která řehole je potřebnější. Pojednávala o vztahu blaženosti a přirozenosti člověka. Připravil si je pro zítřejší slavnost Všech svatých. Sám biskup ho pověřil kázáním v katedrále Naší Paní.

Zachvěl se. Doktor pařížské univerzity, který si pamatuje celé biblické knihy, si nemůže vybavit šest krátkých slov!

Byla ještě tma. Z ulice svatého Jakuba se dosud neozýval klapot podkov. Mniši teprve odříkávali své jitřní hodinky, rozjímali o větě svatého apoštola, že všechno se má u nich konat v lásce.

Tiše za sebou zavřel dveře. Černý plášť za ním vlál, jako by nestačil krokům zamyšleného řeholníka. Prošel ambitem a vstoupil do knihovny. Opatrně usadil louč do stojanu na zdi. Bratr knihovník určitě uložil opis do této truhly. Rozbaloval pergameny, ale ani na jediném z nich se nepsalo o blaženosti všech svatých. Ještě se mu nestalo, že by opisovač nestačil práci předat knihovníkovi hned do druhého dne. Snad svitek zůstal ve skriptoriu...

Když slovutný učitel opět dopadl na skřípající dřevo klekátka, neměla už k němu bělost přístup. Škapulíř se opět rozestřel před jeho očima, ale ty se jen a jen hroužily do hlubin jako dva rybářské pruty za kořistí. Bělostná něha se tu zajíkala, on ji ale nemohl uslyšet, rmoutil se tichým zoufalstvím a marností přelévat moudrost do objemných foliantů. Už se nedokázal nadechnout bílé.

Beati habitant in domo tua, Domine.

In saecula saeculorum ladabunt te.

 

AŤ ZMIZÍ VŠE NEČISTÉ

Ad Laudes

 „Tak tobě, bratře, někdo ukradl kázání ke slavnosti Všech svatých?" „Neřekl jsem, že ukradl. Jen to, že ho nemohu najít."

„To ti ho ukradl asi nějaký svatý. Možná, že všichni svatí najednou! Možná se už nemohli dočkat, až budeš pro ně kázat!"

„Bratře knihovníku, prosím jen, abys mi ten rotulus pomohl najít."

„Ach, jak může velevážený mistr teologie, milovaný žák doktora universalis, skvost našeho řádu prosit o něco mne, ubohého knihovníka tohoto ubohého kláštera? Och, čím jsem si zasloužil, že pokorný učedník mého Pána přišel ke mně? Vždyť tvá geniální hlava si pamatuje vše, co kdy četla nebo napsala, jen diktuj písařům, ať v tisíci opisech rozšíří kázáníčko, jímž poctíš ubohé syny matičky církve a dáš jim výživnou rosu svých myšlenek! Vždyť ty můžeš, bratře Tomáši, kázat před doktory, biskupy i kardinály, aniž bys sklonil zrak k jakémukoli papíru!"

„Děkuji ti, příteli, ale mýlíš se. Opravdu jsem zapomněl jednu důležitou větu. Prosím tě, nemohl být ten opis uložen do nějaké jiné truhly nebo skříně?"

„Tak to slyším poprvé. Tys zapomněl jednu důležitou větu? Ty, který jsi už dávno zapomněl, jak chutná pečená ryba, jak šumí stromy nebo voní vlasy krásné ženy? Ty, který žiješ už jenom ve větách a sylogismech?"

Kdybyste je potkali vedle sebe, připadali by vám jako pokrevní bratři. Dva vysocí a nesmírně tlustí mniši. Přesto si nemohli být vzdálenější. Tichošlápek Tomáš, strnulý a nemotorný. A mluvka Oto, šermující rukama a poskakující po dlažbě knihovny jako dítě. Všichni ho znali jako vynikajícího šprýmaře, který i na těch nejvážnějších shromážděních bratří dominikánů neváhal žertovat, že už třetí rok nemají papeže a že by se měli vydat do Rue de Fouarre, pověstné uličky lásky, kde jistě najdou nejlepšího kandidáta. A nejvíc žertů si tropil z bratra Tomáše. Jednou po obědě knihovník ukázal na valící se Tomášovo objemné tělo a začal zpívat: „Křesťanům se věřit dává, chléb že se tu tělem stává!" Při biskupské návštěvě uvedl Tomáše do rozpaků, když otci Tempierovi podal do rukou nůž, aby si odřízl cíp Tomášova černého pláště jako svatou relikvii. Ale ani ti nejpřísnější nezvedali varovný prst, takový byl přece knihovník Oto Monacensis, co bychom dělali, kdyby tu nebyl, kdyby nás čas od času nerozveselil v tomto slzavém údolí? A doktor Tomáš věděl, že dobrotivý Oto z Mnichova sice na každého vylije podivný kbelík legrácek, ale tím vším jako by spíše přátelsky šťouchal, než aby v někom zanechal bolestnou ránu.

„Ano, je to zvláštní. Skutečně si na tu větu nemohu vzpomenout," řekl Tomáš, o jehož dokonalé paměti dosud nikdo nepochyboval. „Možná je v tom však Boží záměr."

„Ale ten tvůj svitek tady nikde není. A nevěřím, že by i někdy byl," usmíval se knihovník a několika hřmotnými skoky se přiblížil k jakémusi hubenému mnichu.

Hranatý kopista vypadal mezi dvěma velikány jako chycený v kleštích.

„Bratře písaři, dnes nebo včera se ztratilo kázání mistra Tomáše. Vzhledem k tomu, že jsme včera měli nejpřísnější půst, je téměř jisté, že jsi ho místo přepisování zdlábnul jako vybrané postní jídlo... Ačkoli Tomášova kázání bývají na můj vkus poněkud neslaná nemastná..."

Přepisovač samou uctivostí padl na kolena. Zdálo se, že pro samý strach ani nepromluví. Poulil oči do prázdna a olizoval si rty.

„Myslíte... to kázání o blaženosti? O blaženosti svatých? Tohle kázání? Ano?"

Dva obři přikývli.

„To jsem přepsal po odpolední hóře. A hned oba svitky jsem odnesl ze skriptoria do knihovny. Ještě před nešporama. Ten od bratra Reginalda i ten můj opis."

Bratr Petr míval z pětice písařů snad nejhorší pověst. Tvrdilo se, že snad ani neumí číst, že jenom kopíruje tvary písmen. Krmil se cibulí jako vesničan a stále plival na kamennou dlažbu kláštera. Někdy upadl do tiché samomluvy. Ale v dílně písařů sloužil nejvíc ze všech, bezpochyby proto, že frater inferior, jak se mu přezdívalo, přepisoval slova moudřejších bratří tak rychle, že je měl zapsaná ještě dříve, než by je někdo přečetl. A tak jeho laskavých služeb rádi všichni využívali, zvláště když bylo nutné vytvořit mnoho kopií zároveň. A „nižší bratr" jim sloužil rád a s vděčností jako pes radující se, že může lovit pro svého pána.

„ Že bychom tady měli zloděje?" zvolal téměř nadšeně bratr knihovník. „Nebo že by se svatá inkvizice konečně pustila do tvých kacířských názorů? Anebo to nějaký univerzitní mistr ducha chudého zatoužil po nektaru tvého rozumu? Zajdi na trh, bratře Tomáši, možná tam budou tvé kázání prodávat za tučnou cenu! Kdo by za ně nedal pár koňů nebo aspoň jednoho tučného vola?" dodal s pohledem upřeným na Tomášův vydutý hábit.

Když při ranních chválách seděli ctihodní bratří v chóru kostela a zpívali překrásný hymnus, Tomáš z Akvina neuměl pozvednout svůj hlas tak jako obvykle. Netušil, co ho udivuje víc. Zdali zmizení svitku, nebo to, že si Bůh přál, aby zapomněl tak důležitá slova.

Tvář nebe rdí se purpurem,

do kraje proudí nový den,

světelné šípy letí výš,

vše nečisté ať zmizí již.  

(Pokr.)

+++

MÍT ČAS

KDO MÁ ČAS

MÁ LÁSKU

TU MOJI

NA VLÁSKU

VISÍCÍ

PODEPŘI

MARIA

PŘÍMLUVOU

AŤ I JÁ

MLČÍCÍ

ODEMKNU

VERŠEM SVÝM

ALESPOŇ

V SRDCÍCH SÍŇ

ZÁŘÍCÍ

 

TYS VŽDYCKY

MĚLA ČAS

MARIA

PRO MŮJ HLAS

PROSÍCÍ


 

Pavel Kroupa

+++

Litanie K svatému Tomáši Akvinskému

 

Starosto svatých učitelů,

na rouše moudrosti Kameji zvláštní,

Patrone inteligence,

Oleji v lampě středověku,

Oporo myšlení našeho v novověku,

Vítězi nad Platonem a nohsledy jeho,

Přilbo a štíte svaté píle a horlivosti,

Orle holubici Ducha svatého slavnostně střeží

Přímluvce pochybovačů,

Chválo ztělesněná,

Kniho povždy nám k radosti otevřená,

Svíce myšlenky nezhasitelné,

 

ó svatý, zastiňuj nás!

 

Ať zrak náš jen v katedrálách a přírodě Páně

                                                       centrum své najde

ať sluch náš v hukotu varhan liturgických

                                        ozvěnu života věčného najde

ať rozum a smysly naše jak květy na stromě duše

                             do ovoce víry, lásky a naděje ať sílí

ať dialektikou církve nad uměnami a vědou

                                                           zvítězíme

ať bytost naše křesťanská jak prapor volnodechý

                     vlaje nad časem, jenž se připozdívá,

ať theologie svatá matematika přesnost myšlení

                                                      obecného utvrzuje,

ať všechna poznání hranice lásky neodděluje,

ať s pomocí Tvojí rozpoznáváme,

ať s pomocí Tvojí neuznáváme,

ať s pomocí Tvojí rozčlenění řádu veškerenstva

                                                              pochopíme,

ať všecky podoby ďábla nenávidíme,

pomoz nám jako Bůh pomáhal Tobě!

Od zevní složitosti ducha moderního,

od skřípotu strojů, jež jako by přehlušit chtěly

                                                             den soudný,

od filosofů vlčího slova, na Beránka v Písmě

                                                      bláznivě štěkajících,

od strachu ze zkoušek života, dovednost ctností

                                                     od nás žádajících,

od ducha pochmurnosti, jenž křesťanskou veselost

                                                      za nocí plaší,

z bludného kruhu vědy Princip popírající,

z osidel pověry a malodušnosti,

ze srázů fantasie, kde ďábel slov do hlubin

                                                        nejasnosti tak láká,

z laických hádek i ode vší zlé vůle,

od úsudku nespravedlivého,

 

ať vysvobodí nás nauka Tvoje!

                                                                        Klement Bochořák

+++

PROMĚNĚNÍ

NA ŽÁDOST MATKY USTARANÉ

NA JEJÍ PROSBU NEVINNOU

PRO RADOST SVATEBČANŮ V KÁ

PRO RADOSTI JEŽ POMINOU

PROMĚNILS VODU VE VÍNO

 

NA ZÁVĚR SVÉHO PŮSOBENÍ

V ÚTĚŠE V DIVECH VE SLOVECH

BY SPLNILO SE ZASLÍBENÍ

DUŠÍM CO CHŘADNOU V ÚHORECH

PROMĚNILS VÍNO VE SVOU KREV


 

JEŠTĚ MÉ SRDCE JEŽ SE MĚNÍ

MÉ SRDCE CHORÉ SOBECTVÍM

ZBÝVÁ TI KRISTE K PROMĚNĚNÍ

BY BYLO JAKO ZA DĚTSTVÍ

A NEZMÁTLO JE ROZCESTÍ

 

Pavel Kroupa

+++

SPOLEČNĚ PROTI SVĚTOVLÁDĚ NOVÉ DOBY

Milí přátelé, jsme svědky opakovaných pokusů našeho dávného nepřátele o dosažení globální světovlády tak, aby to zasáhlo a ovládlo srdce každého z nás. To se stále opakuje tím, že si odpůrce znovu a znovu vybírá mocichtivé spiklence, kteří prosazují jeho cíle. Teorie spiknutí či konspirační teorie, která budí posměch u těch, kdo jí slouží, je pro křesťana pravdivá, protože uznává existenci ďábla, který je sice Kristem poražen, nicméně kvůli lidské hříšnosti nachází stále spojence, kteří  vládci světa slouží. S ohledem na lidské vynálezy a objevy se však doba mezi teorií spiknutí a spikleneckou praxí stále zkracuje. Mnozí to smutně konstatují, ale neukazují nám možnosti obrany. Ti, kdo nám odedávna nalhávají, že si nedovedeme sami vládnout, protože se sami derou k moci jako panská rasa, odmítají pokání a zadostučinění. Jenže my se tomu programově bráníme a ubráníme. Jak? Společně.

Nemohu tento program snadno vyjádřit. Zakrývá mě totiž celý ten všeobsáhlý problém přesažného dosahu a překáží mi. To už dávno není ono dřevěné monstrum z Golgoty, nýbrž to sahá z dávné minulosti, přes přítomnost až do odlehlé budoucnosti a týká se to zdejších krajin jako vzdálených končin ve vesmíru. Už ani nevím, jestli jsem ten problém, ve kterém vězím, zavinil sám nebo to zavinili moji předkové či někdo jiný.  Nepřeji si však nic jiného, než k vám mluvit, abych vám odkryl touhu svého srdce o vznešenosti božských praktik jednoty ve vrcholném problému Ježíše Krista. Snažím se ovládnout tajemství svého nitra, abych pro vás vyjádřil několik prostých znaků životního problému, abych pronikl vaše dobré srdce. Duch živého Boha kéž je jako život, síla a obsah tohoto poselství a co mi leží na srdci kéž je na jazyku!

Jak vznešená je jednota všech spojených přesažným průšvihem, kterému rozhodně čelí a ve kterém překračují vlastní stín.

Jste navzájem sjednoceni, kdo jste zasaženi průšvihem, jako spojenci Ukřižovaného, abyste přemohli svět. Jedině tudy se dá přemoci novodobý průšvih globální nadvlády ďábelského vládce světa!! Nejde o to stáhnout se do ulity ze strachu z porážky, ale vytrvat jako bedlivý a dobrý bohatýr na bitevním poli. Neustupovat ani o krok, ani nedezertovat. Odvahu! Bojujte udatně! Silně se spojte v jednotě duší i srdcí, nekonečně silnější a hroznější pro svět a peklo, než dobře sjednocení občané státu vůči vnějším nepřátelům. Démoni se sjednocují, aby vás zahubili. Sjednoťte se, abyste je rozdrtili. Obchodníci a bankéři se sjednocují, aby svými pletichami uchvátili všechno bohatství světa. Sjednoťte vaše úsilí, abyste získali poklady věčnosti ukryté v průšvihu, který se vás dotýká. Prostopášníci a nevěstky se k sobě tulí, aby se bavili, homosexuálové a lesbičky se houfují do podivných patvarů, aby vynalézali nebývalé průšvihy, a přitom objevují Ameriku v Sodomě, avšak vy, bratři a sestry se sjednoťte, abyste snášeli těžkosti každého průšvihu.

Objasním vám, co znamená jednota v průšvihu.

Jistě se chcete sjednotit ve snášení a ovládání průšvihu, prokovaného vládcem světa v nové době. Jak vznešená touha – společně čelit globálnímu průšvihu světa! Řeknu vám, že jsem tím unesený i povznesený. Je jasnější než slunce, vyvýšenější než nebesa, slavnější i vznešenější než nejvznešenější hodnosti politiků a generálů. Je to velké jméno Ježíše Krista, pravého Boha a zároveň pravého člověka. Je to jednoznačné jméno pro každého z vás, abyste mohli být novým Kristem.

Jenže jak jsem unesený jeho jasem, neméně jsem překvapený jeho obsahem. Jaké nezbytné i těžké povinnosti obsažené v tomto jménu a vyslovené těmito slovy Ducha Svatého: Vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý lid, lid určený za vlastnictví Boží (1 Pt 2, 9), opravdová elita.

Zodpovědně čelit průšvihu dovede jen člověk Bohem vyvolený z desetitisíců, kteří žijí podle smyslů a pouhého rozumu, aby byl novým Kristem. Být povznesený nad rozum a celkem v protivě vůči smyslům. Být povznesený životem i světlem čisté víry a lásky planoucí pro čelení průšvihu. Bohatýr průšvihu a průšvihem je všemohoucí vládce a hrdina vítězící nad démonem, světem a tělem. Ztotožnění se s vlastním propadnutím poráží povýšenost Satana. Ztotožněním se s pádem do chudoby vítězí nad chamtivostí světa. Ochotným přijímáním bolesti umrtvuje smyslovost těla. Bohatýr průšvihu je svatý člověk a s odstupem ode všeho povrchního. Jeho srdce je povznesené nade všechno pomíjivé a nestálé. Srdcem i myslí přebývá v nebesích. Prochází světem jako cizinec a poutník. Aniž by věnoval srdce zemi, sleduje ji jedním okem s lhostejností a nohama po ní kráčí s opomíjením. Bohatýr průšvihu je vzácným přínosem muže průšvihu na Kalvárii, který nemá podoby ani krásy, v jednotě s jeho přečistou Matkou. Je to Bénoni čili Syn štěstí, ale i Benjamín neboli Syn bolesti, zrozený v probodeném Srdci Ukřižovaného. Přichází na svět jeho otevřeným bokem a je purpurový od jeho Krve. Věrný svému krvavému původu nedýchá nic jiného než průšvih všech průšvihů, krev i smrt pro svět, tělo a hřích, aby byl celý zakryt průšvihem na dně svého propadnutí s Ježíšem Kristem. Konečně, dokonalý atlet průšvihu je opravdovým nositelem základního kamene, anebo je spíše novým Kristem, takže může s pravdou říci: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Ga 2, 20).

Ruku na srdce, moji drazí spojenci v průšvihu, jste doopravdy svými skutky, bohatýry průšvihu, takoví, jak naznačuje vaše jméno? Anebo máte aspoň skutečné přání i skutečnou vůli, s Boží milostí se jimi stát ve stínu kalvárského průšvihu a naší zubožené Mátí? A pokud jste k tomu odhodláni, tak tedy používáte k tomu všechny nezbytné prostředky? Vykročili jste už na pravou cestu života, která je úzkou i těžko schůdnou cestou na Kalvárii? Nejste vlastně, aniž byste to postřehli, na široké dálnici světa, která vede do záhuby? Víte dobře, že existuje cesta, která se člověku zdá pravá a bezpečná, a jiná, která vede ke zkáze?

Rozlišujete správně Boží hlas a jeho milost od hlasu masmédií a internetu? Slyšíte dobře hlas Boha, našeho dobrého Otce, který potom, co seslal trojnásobné zlořečení všem, co slouží žádostivostem světa: Běda, běda, běda obyvatelům země! (Zj8,13), k vám laskavě volá s otevřenou náručí: Vyjděte z něho, můj lide (Zj18,4). Oddělte se, můj lide vyvolený, drazí bohatýři průšvihu Syna Božího, oddělte se od světáků, zlořečených mým Majestátem, vyloučených Synem Božím (Jn17,9) a zavržených Duchem Svatým (Jn16,8-11). Varujte se přidat k jejich úplně zamořenému tělu. Vůbec nepostupujte podle jejich rad, na jejich cestách se ani nezastavujte. Utečte z velkého i zlověstného Babylonu. Poslouchejte pouze hlas mého milovaného Syna a následujte pouze jeho stopy, kterého tu zanechává, aby byl vaší cestou, vaší pravdou, vaším životem i vaším vzorem: „toho poslouchejte“ (Mt 17,5). Poslouchejte ho, milovaného Ježíše, který vás volá, obtížený svým Křížem: „Pojďte za mnou“ (Mt 4, 19). Pojďte za mnou; kdo mne následuje, nechodí v tmách; „vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (Jn 16, 33).

Sledujte, moji drazí, sledujte rozpolcenost, kterou se představuje každý den nové doby – na jedné straně Ježíš Kristus a na druhé straně globální vláda světa.

Na straně našeho milého Spasitele se vystupuje po úzké a těsné cestě, nezničené zkázou světa. Náš dobrý Mistr je v čele. Kráčí bosý, hlava korunovaná trním, tělo celé zkrvavené a obtížené těžkým Křížem. Je tam jen hrstka lidí, ale následují ho nejbedlivěji. Ve světě se dá jen stěží zaslechnout jeho tak něžný hlas, ostatně široké masy nemají odvahu následovat ho v jeho chudobě, jeho bolestech, jeho ponížení a celém jeho dalším průšvihu. Neboť je nezbytné čelit všem průšvihům následováním Ježíše po všechny dny života.

Na druhé straně je široká dálnice světa či jeho falešného ducha, ďábla. Je nejvíce frekventovaná, nejlépe udržovaná a nejbrilantnější, aspoň na pohled. Tudy se valí široké zástupy. Tady je tlačenice jako nikde jinde, třebaže má hodně proudů, širokých i volných, kvůli množství, které se tam překotně valí jeden přes druhého. Je lemovaná reklamami, vybavená odpočívadly, občerstvením a hernami, hraje všemi barvami.

Po pravé straně se ubírá malý hlouček, který následuje Ježíše Krista. Jsou udýchaní a upocení, mluví mezi sebou jen stručně, se slzami v očích. Odříkají si všechny zastávky a okliky. Kráčejí bez odpočinku, jeden druhého podpírá a povzbuzují se modlitbou. Občas se ozvou výzvy, přerušované vzlyky: Trpme, plačme, postěme se, modleme se, pojďme do ústraní, ponižujme se, vytrvejme v chudobě, umrtvujme se. Přitom však dejme pozor na úklady vládce světa. Ten se zrovna třese, aby si do nás pohrdavě kopnul a ukradl výsledky vašeho postu, abyste nikomu nemohli poskytnout almužnu. Kdo nemá Ježíšova Ducha, který je Duchem čelení průšvihu, není vůbec Kristův. Každý ten nový Kristus vydává na kříž svoje tělo s jeho žádostmi. Buď být bláznem pro Ježíše Krista a jeho kultu jako základu kultury, anebo být šílencem světa a civilizace smrti. Odvahu! - Povzbuzují se, - jeden za všechny, všichni za každého! Když je Bůh s námi, v nás a před námi, kdo je proti nám? Ten, který je s námi a v nás, je mocnější než všechny velmoci světa. Učedník není nad svého mistra. Okamžik čelení průšvihu nám získá nesmírnou a věčnou slávu.

Vyvolených je méně, než si lidé myslí. Jen zdatní a srdnatí, kteří si činí násilí, uchvacují věčnou slávu. Oslavený je pouze ten, kdo bojoval, jak ukládá evangelium, a nejednal podle veřejného mínění světa. Bojujme tedy udatně a pospěšme, abychom dosáhli cíle a získali vavříny.

Světská reklama naopak provokuje k lehkomyslné usazenosti ve zlobě a soustavně podněcuje: Užij si! Urvi, co se dá! Bav se! Jez a pij! Bůh počká! Na Boha máš dost času až budeš umírat! Bůh tě nestvořil pro to, aby tě zavrhl. Ďábel byl už dávno poražen! Bůh tě nezavrhne kvůli tomu, že sis užil.

Pamatujme, milé sestry a bratři, že Ježíš nás dobře sleduje a důvěrně říká každému z nás: ´Sleduj, jak mne celý svět opouští na hrozné cestě Kříže. Zaslepení modloslužebníci se vysmívají mému Kříži jako čirému bláznovství. Zatvrzelí Židé se nad tím pohoršují jako nad strašným průšvihem. Bludaři ho rozbíjejí a ničí jako věc hodnou pohrdání. A co se dá říct jen se slzami v očích a srdcem proniknutým bolestí, moji nejbližší učedníci v čele s Petrem, které jsem si vybral, mne opustili a zavrhli, stali se odpůrci mého největšího průšvihu světa. „I vy chcete odejít?“ (Jn 6, 67) Chcete Ježíše snad také opustit, když utíkáte od mého hrozného problému, jako světáci, kteří jsou na tom jako antikristé? Chcete se přizpůsobit spotřební demokracii, pohrdat bídou Ježíšova příšerného kalvárského údělu, abyste pospíchali za bídným žvancem tohoto světa? Hodláte jít cestou nejmenšího odporu a vyhýbat se strašným útrapám Ježíšova údělu, a vyhledávat jen rozkoš a zábavu? Chcete nenávidět mučivé a ostudné ponížení Ježíšova odsouzení a jeho potupnou likvidaci jako zbytečný masochismus, abyste získávali pocty, tituly, výsady a hodnosti ve světě globální vlády nové doby? Ježíš má spoustu zdánlivých přátel, kteří tvrdí, že HO milují a ve skutečnosti HO nenávidí, protože odmítají jeho potupný průšvih. Ježíš má mnoho přátel u stolu, ale málo přátel na Golgotě.´

Na tuto Ježíšovu láskyplnou výzvu se povznášíme nad sebe samé. Nenechme se svést svými smysly jako pramáti Eva. Sledujme jen původce a završitele naší víry, tak strašně mučeného a potupně ze světa odstraňovaného Ježíše. Utečme před zkázou žádostivostí zkaženého konzumního světa a civilizace smrti. Zamilujme si Ježíše upřímně a věrně, tedy navzdory všem druhům životních propadnutí. Dobře rozjímejme ta obdivuhodná slova našeho Mistra, které obsahují celou dokonalost života Božích dětí: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě!“ (Mt16,24)


+++

JAK ČELIT VLÁDĚ NOVÉ DOBY

Čelit doopravdy průšvihu, který doléhá na člověka v celém světě, řízeném vládcem nové doby, se dá účinně jedině podle vzoru Ukřižovaného a spolu s ním. To je možné jedině ochotným ustoupením od sebe, vzdáním se všeho pouze lidského, tedy také svých domněle nezcizitelných přirozených lidských práv. Říkám domněle nezcizitelných lidských práv, protože jejich nedotknutelnost je ve světě zajišťována nějakými lidskými deklaracemi a jinými zárukami. Avšak sotvaže to přestane vyhovovat mocnářům světa, a zejména ďáblovi, lživému vládci světa, smetou ďáblovi služebníci všechny deklarace lidských práv se stolu a kdokoli se octne jako bezprávný v Osvětimi nebo v Guantanámu. Tohle je to světové spiknutí, kterému slouží nejen nějaký ten zednář nebo žid, nýbrž každý hříšník, třebaže většinou nedomýšlí cíle světového spiknutí. U začátku a na konci světového spiknutí stojí jen odvěký vládce světa, který vše perfektně domýšlí a řídí. Jenže i ďábel je jen torzo anděla, tedy nedokonalý tvor. A ty se mu obráníš jedině silou víry pod ochranou Matky Církve.

Hlavně nezapomeň, že jediným skutečným a trvalým garantem tvých lidských práv není žádný ombundsman, nýbrž Bůh, náš Stvořitel, Vykupitel a Posvětitel. A v případě tvého ohrožení se sám vydává napospas největšímu průšvihu všech dob, potupné smrti a pak i sestupu do místa těch nejvíc zapeklitých průšvihářů, aby odtamtud vyvedl všechny zachráněné.

Bůh však uděluje člověku s přirozeným lidským právem také naši povinnost vůči Bohu, totiž milovat Boha celým svým srdcem a ze všech sil. Odraz se tedy od sebe a povznes své srdce k Ukřižovanému bláznu Božímu. Teprve až se kvůli Bohu vzdáš svých lidských práv, dosáhneš hrdinství, dosáhneš účasti v nebeském Jeruzalémě a s tím i všech lidských vymožeností.

Přemýšlej o tom právě ty, kdo chceš samu dokonalost. Taková výzva se netýká širokých mas, nýbrž jen vyvolené elity, uchvácené odsouzeným a potupně mučeným Ježíšem, která snáší všechny životní patálie. Tahle cesta je skoro uzavřena nejen bohatcům, ale i hvězdám stříbrného plátna, oblíbencům davů a masmediálním celebritám. Tahle elita je docela malá, tak maličká, že bychom byli překvapeni, pokud bychom ji poznali. Je tak malá, že z deseti tisíc je vybrán jeden, jak bylo zjeveno mnoha svatým. Mezi jinými svatému Simeonovi Stylitovi. Potom svatému Efrémovi, svatému Bazilovi a některým dalším. Je tak malá, že pokud ji Bůh chtěl shromáždit, svolával by ji, jako to také učinil ústy proroka: Budete posbíráni jeden po druhém (Iz 27, 12). Shromáždíte se jeden z té země, jeden z další země, asi tak, jako jsou shromažďování nebeští přímluvci Evropy – svatý Benedikt, svatí Cyril s Metodějem, svatá Brigita švédská, atd.

Zapřít se sám sebe – říci si rozhodně: Bože, kašlu na svá přirozená lidská práva, vytrubovaná po všech rozích, když nemám tebe. To chce opravdovou vůli, vůli úplnou a odhodlanou. Přestat se spoléhat na síly své přirozeností, zvyk, sebelásku, společný zájem anebo lidské ohledy. Ale roztáhnout plachtu své bytosti a vydat se vanutí milosti Ducha Svatého: jen málokomu je dáno poznat toto tajemství(Mt13,11).

K tomu, aby někdo vystoupil na Kalvárii a nechal se tam uprostřed své vlasti přibít s Ježíšem na Kříž, je třeba být odvážný, hrdinský, rozhodný. Člověk povznesený v Bohu, který vzdoruje světu a peklu, svému tělu a svému vlastnímu pudu sebezáchovy. Odhodlaný opustit vše, podniknout všechno a trpět vše pro Ježíše Krista.

Pozor, vy, kdo se hodláte postavit tvář v tvář ostudnému průšvihu, a kdo přitom postrádáte tuto odhodlanost, kráčíte pouze jednou nohou, letíte jen jedním křídlem, protože nedosáhnete cíle. Životnímu průšvihu je třeba čelit celým srdcem, a rozhodně, velkomyslně a ochotně (2Mak1,3). Nestačí jen polovičatá vůle. Taková nakazí celé stádo, jako jedna prašivá ovce. Jakmile se tam už vloudila odněkud ze světa, nevydrží tam

Jako když při windsurfingu naskakuješ na prkno a zdráháš se spolehnout na sílu větru a velikost vln, tak pokaždé spadneš. Přestaň spoléhat jenom na sebe, odstup od sebe, tak se poniž, že se staneš spíše stéblem trávy ve větru než člověkem, a vydej se napospas Duchu svatému. Přímo do své srdce zasaď kříž jako stěžeň své plachty.

Kdo tedy chce následovat Boha, poníženého a ukřižovaného, ať se chlubí jen svou chudobou, potupou a bolestmi Kříže: ať zapře sám sebe! Daleko za tebou, kdo čelíš životnímu průšvihu tváří v tvář, zůstávají změkčilí a pohodlní bolestínci, uznávané veličiny světa, oslavenci stříbrného plátna a televizní šoumani, kteří jsou pyšní na své světlé stránky a hřivny! Daleko za tebou se potácejí vyznamenaní povýšenci, co dělají mnoho hluku a nepřinášejí jiné plody, než ovoce marnivosti! Daleko za tebou, kdo se přiznáváš ke svému životnímu průšvihu, zůstávají ti, kdo odmítají trpět bez ospravedlňování se, když jsou plísněni; bez ohrazování se, jakmile jsou napadáni; bez povyšování, když jsou ponižováni. Bedlivě se vyvaruj přijmout do své společnosti útlocitné a přecitlivělé změkčilce, které se bojí každého píchnutí jehlou. Při sebenepatrnější bolesti křičí a stěžují si na svá ohrožená lidská práva. Širokým obloukem se vyhni těm, kdo svoje módní pobožnosti mísí s rafinovanou a vyumělkovaně předstíranou útlocitností a změkčilostí.

Nestačí být v průšvihu, ať už sis ho zavinil, nebo ses k němu dostal jako slepý k houslím, nýbrž je třeba životnímu průšvihu čelit, hlásit se k němu, brát za svůj. Ať jsi muž nebo žena, prostáček či vzdělanec – ujmi se s ochotou a radostí svého průšvihu.

S láskou ho obejmi a odvážně nes na svých ramenou: především svůj vlastní průšvih, než průšvih cizí. Svůj vlastní, který ti připravila Boží moudrost co do počtu, váhy a míry. Svůj vlastní průšvih, který odpovídá právě jen tobě. Snášej svůj vlastní průšvih, který ti byl z neskonalé lásky oddělen od toho kříže, který Ježíš nesl na Kalvárii. Hrdě snášej svůj životní průšvih, který je největším darem, jaký můžeme učinit svým vyvoleným na zemi. Svůj životní průšvih, složený v jeho hrubosti, ze ztráty majetku, z pokoření, potupy, bolesti, nemocí a duševních útrap, jaký musí, skrze Boží prozřetelnost na tebe doléhat den co den až do smrti. Svůj životní průšvih, v jeho délce složený z jistého počtu měsíců a dní, během kterých musíš být skličovaný pomluvami, nemocí upoutáním na lůžko, ožebračováním, vydaný všelijakým pokušením bezútěšnosti, opuštěnosti a jiným zkouškám. Svůj životní průšvih, který v jeho šířce obsahuje nejtvrdší a nejtrpčí zrady ze strany přátel, nadřízených i podřízených, příbuzných. A nakonec svůj životní průšvih, který v jeho hloubce skrývá tajná muka, jež Bůh dopouští bez toho, aniž bys našel útěchu v lidských tvorech, které se podle Božího plánu od tebe celkem odvrátí a spojí se, aby ti způsobili další podrazy.

Svůj životní průšvih hrdě snášej, třebaže je trapný a ostudný, ne abys ho ustrašeně vlekl ani ho neodhazuj, nic z něho neodděluj a ani ho neskrývej. Nes ho nad sebou, s rukama zdviženýma vzhůru. Bez netrpělivosti, bez zármutku a nářku, bez dobrovolného reptání, bez dělení a bez přirozené úlevy, bez útěchy a lidských ohledů.

Podle slov svatého Pavla: nechci se chlubit ničím jiným, pouze křížem  našeho Pána Ježíše Krista (Ga 6, 14).

Drž ho a snášej ho na svých ramenou podle příkladu Ježíše Krista, aby byl životní průšvih pro tebe zbraní tvého vítězství. Zasaď si ho přímo do svého srdce, kde by, jako Mojžíšův hořící keř, hořel dnem i nocí čistou láskou, a přece neshořel!

Nestačí ovšem svůj životní průšvih prostě zvednout jako atlet zvedá činku a nést ji jako tesař nese trám, nýbrž vést ho smysluplně. Co to znamená nést smysluplně svůj životní průšvih? Nestačí pouze trpět: Ďábel a svět mají také své mučedníky. V těžkosti svého životního průšvihu k svému kráčej ve stopách Ježíše Krista. Tedy postupuj tak, jako nesl Ježíš svůj kříž na Kalvárii. To je cesta k tvému vítězství. Bez Ježíše Krista se nedostaneš z místa a nezvítězíš.

SMYSL SPOJENÍ TVÉHO PRŮŠVIHU S  KŘÍŽEM PÁNĚ

Čelit všem životním trampotám je správné, protože všechny problémy na nás doléhají kvůli našemu zdokonalení. Avšak nestačí čelit všem těm lapáliím sám, nýbrž je třeba jim čelit ve spojení s Ježíšem. Jedině tak nastává proměna celého snášení všech těch lapálií. Zde přestává platit stará newtonovská mechanika a uplatňuje se tu docela nová mechanika. Když nese člověk svoje těžkosti sám, tak na něj doléhá všechna ta šlamastika plnou tíhou. Když to nese s druhým člověkem, ´tak se tíha rozděluje na poloviny, když to nesou čtyři, nese každý čtvrtinu. Pokud však člověk spojuje svoje patálie s  Ježíšem Kristem, tak Ježíš nese břemeno bezmezné tíhy, a tíha problémů snášených člověkem je tedy nulová. Kdysi volal Archimédes: Dejte mi pevný bod a pohnu světem! My ten pevný bod máme v kříži Páně. S ním pohneme každý sám sebou i celým světem a vyhneme se všem nástrahám falešného vládce světa.

NIC NENÍ TAK NEZBYTNÉ PRO TEBE, KDO POŘÁD VĚZÍŠ V PROBLÉMECH

Opravdu, milí bratři a sestry, kteří čelíte průšvihu, jste náramně obtěžkáni. Není mezi vámi nikdo, kdo by si nezasloužil peklo. Já víc, než kdokoli jiný. Naše hříchy musí být na potrestané tomto světě anebo onom světě. Když si je odpykáme na tomto světě, pozemským očišťováním, nemusíme pykat na onom světě.

Když je Bůh potrestá v našem pokořování na tomto světě, trest bude velmi mírný. Bude je trestat milosrdenství, které vládne na tomto světě, ne přísná spravedlnost. Trest bude lehký a dočasný, doprovázený sladkostí a zásluhami a vzápětí budou následovat časné i věčné odměny.

Pakliže však zůstane trest, který si zasloužíme za své hříchy, odložený pro onen svět, bude to mstivá Boží spravedlnost, která odplácí krví a ohněm (Žd 10, 30-31)! Trest hrozný, (Žd 10, 23; 31), nevýslovný, nepochopitelný. (Ž 90, 11) Trest bez milosrdenství, soud bez milosrdenství (Jak 2, 13), bez soucitu, bez útěchy, bez zásluh, bez hraníc a bez konce. Ano, bez konce, ten těžký hřích chvilkové rozkoše, který jste spáchali, ta špatná a dobrovolná myšlenka, která vymizela z vaší mysli, to slovo co odvál vítr; ta drobná činnost proti Božímu zákonu, co trvala tak krátko, bude trestaná věčně v pekle s ďábly, protože Bůh bude Bohem stále. Bez toho, že by Bůh pomsty (Žd 10, 30) měl soucit s vašimi hroznými mukami, s vašimi vzdechy a vašimi slzami, které by byli schopné obměkčit skálu! Stále trpět, bez zásluhy, bez milosrdenství a bez konce!

Myslíte na to, moji drazí Bratři a Sestry, když snášíte nějaký trest na tomto světě? Měli bychom být blažení, že smíme učinit tak šťastnou výměnu z věčného zapeklitého průšvihu a bez zásluh, za průšvih pomíjivý a záslužný, zvládnutý trpělivým snášením tohoto Kříže! Kolika hříchů jsme se dopustili, za které bychom i po dokonalé lítosti a upřímné zpovědi museli pykat v očistci dlouhé věky, protože jsme se na tomto světě spokojili jen s lehkým pokáním!

Proto splácejme na tomto světě dobrovolně, kdy rádi poneseme svůj Kříž. Na onom světě bude nutné zaplatit za všechny průšvihy a přesně, i nejmenší špatné slovo, až do posledního haléře. Pokud jsme jen jednou směli vytrhnout ďáblovi knihu smrti, do které zaznamenal všechny naše průšvihy a odpovídající protivné bolestné následky, našli bychom velký dluh k splácení (Mt 18, 25). A jak bychom byli uchvácení trpět celé roky zde, v pozemských poměrech, než strádat jen jediný den na onom světě.

NIC NENÍ PRO NÁS TOLIK NEZBYTNÉ, JAKO ČELIT S JEŽÍŠEM VŠEM PROBLÉMŮM

Nelichotíte si, milí přátelé, že rozhodně čelíte s Ježíšem všem problémům anebo chcete s Ježíšem čelit všem problémům? Rozhodněte se tedy pít kalich hořkosti, který se bezpodmínečně vypít musí, aby se někdo stal přítelem nespravedlivě odsouzeného a krutě Ukřižovaného. Zdaleka ne všichni, kdo hodovali, jedli a pili s Ježíšem, byli jeho přáteli ve chvíli jeho zrady, jeho mučení a Ukřižování. Miláček Páně, svatý Jan, se poddal touze svého srdce, vystoupil s Ježíšem na Kalvárii a pil z kalicha hořkosti. Můžete pít kalich? (Mt 20, 22) Je dobré toužit po Boží slávě, ale je naivní a bláznivé přijmout ji bez rozhodnutí, že budeme z lásky k Boží slávě všechno trpět, protože nevíte, co žádáte... (Mt 20, 22). Je třeba vytrpět mnohé soužení: (Sk 14, 22). Je to nutnost, je to nevyhnutelná skutečnost; je třeba, abychom vešli do Božího království mnohými těžkostmi a životními propady.

Právem se honosíte, že jste Božími dětmi. Honoste se také ranami, které vám tento dobrý Otec dal a v budoucnosti ještě dá, protože on trestá všechny své děti (Žd 12, 5-8). Jakmile nepatříte do počtu jeho milovaných dětí, potom jste zoufale zanedbaní, zpozdilí! Jaké neštěstí! Jaká pohroma! Jste z počtu zavržených. Kdo na tomto světě nesténá jako poutník a cizinec, nebude se ani na onom světě radovat jako nebeský občan. Pokud na vás Bůh čas od času nedopustí nějaké opravdové propady, průšvihy, tak je to důkaz, že na vás zapomněl, to je, že se na vás zlobí. Hledí na vás jen jako na cizince, kteří jsou mimo jeho dům a ne pod jeho ochranou, jako na nevlastní děti, jež nemají podíl na otcovském dědictví, a proto ani nezakoušejí jeho pozornost a výchovu.

Maria, Matko Boží, oroduj za nás.


 

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

K 25-tiletému výročí vydání encykliky Centesimus annus

Lidský hřích odedávna způsobuje, že společenské působení radostné novozákonní zvěsti se dostavuje se značným zpožděním. Potom také sociální učení Církve vyhlíží jako nasazení záchranářů, kteří s velkým halasem spěchají s první pomocí, a každou chvíli přicházejí pozdě. Přitom pokaždé někoho ztrácejí – ve středověku podceňovanou ženu, a s ní polovinu Božího lidu, v 19. století dělnickou třídu, a s ní většinu pracujících, ve 20. století rozvedené, a s nimi většinu otců a matek. Ovšem na druhé straně zde působí sám Ježíš a jeho svatí a světice, a přicházejí pokaždé včas a průkopnicky předstihují všechny těžkopádné a nemotorné organizační chobotnice v Církvi, aby získali všechny a celý svět.

Svatý Jan Pavel si osvíceně počínal v duchu osvědčeného životního hesla CONTEMPLATA ALIIS TRADERE, neboli prorozjímané předávej dál. Co si osvojil studiem a rozjímáním svatých pravd na Angeliku, to uváděl do života během celého svého skvělého pontifikátu. Byl zaměřen k Bohu tak, že bedlivě vnímal znamení doby a soustavně na ně odpovídal ve svých listech a jiných projevech. Musíme pokračovat v jeho stopách, aby se z nás nestali falešní nebíčkáři, chodící s hlavou v oblacích, ale nohama se brodící bahnem světa.

Dají se nějak sloučit praktické požadavky každodenního života ve světě s tvým náboženstvím? Ano. Dají se spojit, a je to nanejvýše žádoucí. Nepovažuj své náboženství jen za ryze soukromou věc. Podléháš Bohu také ve své veřejné činnosti. Nesnaž se ji vylučovat z náboženské oblasti svého života. Jestli to myslíš se svým duchovním životem doopravdy a upřímně, tak se snaž prosazovat jeho zásady všude a ve všem. Tvoje náboženství je také veřejnou věcí. Když tedy jako Boží dítě a příslušník Církve zasahuješ do společenských záležitostí, dělej to cílevědomě a soustavně.

Už Aristoteles uváděl, že člověk je tvor politický, který se sdružuje. Máš-li se tedy jako Boží dítě projevovat ve svém životě lidsky, potom se musíš uplatňovat společensky, a tedy také politicky.

Když někdo staví proti sobě Církev a svět, Církev a stát, Církev a politiku, víru a rozum, nemá to být chápáno tak, jakoby Církev stála docela mimo svět, mimo společnost, mimo politické dění. Církev a svět se navzájem pronikají. Církev nejenže vede dialog se světem, nýbrž působí uprostřed světa jako kvas (Mt 13,33) a sůl země,(Mt 5,13) jako semeno (Mt 13,24) a světlo světa.(Mt 5,125)  Církev ovšem není nějaké neosobní zařízení vedle tebe, nýbrž počítá s tebou, kdo jsi k ní přivtělen křtem svatým. Kdykoli uvažuješ o Církvi, uvažuj o tom osobně, předně tak, že je to živé Tělo Ježíše Krista, a dále, že k tomu patříš také ty, nový Kristus, Kristovo živé a osobní pokračování.

Společenské působení Církve je tedy tvým osobním působením v Kristově Těle v tomto světě. Právě tak přispíváš k zušlechtění lidstva jako velké rodiny a posvěcení celého světa. Proto máš v Církvi  právo a povinnost vždy a všude šířit Kristovo sociální učení, jakož i po mravní stránce hodnotit politické, hospodářské a vůbec společenské a kulturní záležitosti, pokud to vyžadují přirozená lidská práva a spása duší.

Pamatuj, že v dnešní Církvi  nepřicházíš s žádným novým sociálním učením. Toto učení našeho Pána Ježíše Krista se šíří už od prvních staletí putování vykoupeného Božího lidstva dějinami. V nové době se však rozvíjí podle zvláštních místních a dobových podmínek. Děje se tak prostřednictvím encyklik a jiných církevních dokumentů. Sociální učení Církve zahrnuje sice naukovou část, ale jejím nejhlubším základem je tvůj duchovní život. Vyrůstá z tvého duchovního života a vede k jeho dovršení ve společnosti a v celém životním prostředí. Bez tohoto duchovního základu, projevujícího se ve tvém mravním a náboženském životě by sociální nauka Církve byla jen vyprahlou stepí.

Tvoje sociální učení Církve vychází z toho, že zásady přirozeného práva a pravdy Zjevení mají společný základ v Bohu. Ačkoli jde o rozdílné oblasti, setkávají se v jedné tvé osobě, vykoupené Ježíšem Kristem. Dědičný hřích sice narušil tvou přirozenost, avšak nezničil její strukturu, nezničil tvoje vlohy a síly. Dokážeš ovšem žít tak, jak to žádá Bůh, jen s Boží milostí.

Všechno, co je u tebe přirozeně řádné, je vázáno na Pána Ježíše, protože všechno stvoření je soustředěno v Kristu.(Kol1,16;2,10; Ef1,22) Tím se ovšem netvrdí, že by Kristova Církev byla ve všem nadřazena lidské společnosti a kultuře. Jako křesťan uznávej poměrnou svébytnost společenských a kulturních útvarů, jako je třeba hospodářství, umění či stát. Tento tvůj světonázor a postoj se opírá o evangelium. (Mt 22,21) Naopak, nerozlišené směšování tvého náboženství s ostatními oblastmi společenského života by odporovalo duchu evangelia. (GAUDIUM ET SPES, 36)

Jako křesťan chápej společensky založeného člověka jako jedinečný a originální obraz Boha-Stvořitele, ale i jako tvora vykoupeného Ježíšem Kristem, jakož i jako bytost Duchem povznášenou k vyššímu pořádku, jako bytost povolanou k účasti na Boží vládě.

Nemůžeš však ani přehlížet antisociální účinek hříchu. Nesmíš zavírat oči ani před neblahými následky hříchu ve společnosti. Nepodceňuj dějinný význam učení o Antikristovi, o ďáblovi, který není jen strašidlem z pohádek, nýbrž skutečná světová velmoc, která neustále strojí úklady proti naší spáse. Přitom ale nepodléhej žádnému pesimismu. Buď přesvědčen o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Božím Synem.

Sociálnímu učení Církve přísluší vždy úkol odhalovat pochybnost jakéhokoli sociálního utopismu. (Sk 1,6) Stále znovu se objevují snílkové a utopisté, slibující pozemský ráj. Až do dneška si vysnívají společnost hojnosti, k níž se má dospět jenom ryze lidskými prostředky, bez pomoci milosti osobního Boha, vyprošované člověkem v pokorné modlitbě. Navzdory všem falešným prorokům z Východu i ze Západu, dobře víš, že před Posledním Soudem nebude žádný ráj. Ani s největší horlivostí ve svém působení ve světě nedokážeš vybudovat trvalý, dokonalý spravedlivý společenský řád. Celý svět je v moci zlého.(1 J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne žádné lidské zařízení stavu naplnění, nýbrž všechno bude ovládnuto a řízeno navracejícím se Kristem.(Rim 3,6)

Od 19. století se snažili snílkové a utopisté zahalovat své přísliby do nejasné a mnohoznačné ideologie pokroku. U pokroku vždy záleží na tom, co opouštíme a čemu se blížíme. Učedníci zanechali za sebou své sítě a šli za Pánem. (Mt 4,20; 19,27)  Jsi stvořen jako Boží obraz k podobě Boží, tedy jako svobodný. Můžeš tedy při kráčení kupředu opustit Pána a vydat se za cizími bůžky.(Dt 11, 16) Můžeš se uchýlit ze správné cesty(2 Pt 2,15) a stále se Bohu vzdalovat. (2 Tm 2,16)

Technický a hospodářský pokrok ti nepřipravuje nové nebe a novou zemi.(Zj 21,1) Opravdový pokrok se děje především řízením tvé víry, lásky a naděje. Kráčení kupředu a zachovávání tradice neber jako protiklady. Jsou to tvoje dva základní životní postoje - oba potřebuješ k životu. Zdaleka ne vše minulé je hodno uchování. V mnoha oblastech existuje odůvodněné opuštění dosavadního. A zde je na místě návrat ke kořenům, k duchovním kořenům.

Nemůžeš pouze přizpůsobivě plavat s proudem a nechat se ovládat masmédii a hlasem veřejného mínění. Snaž se také prorážet vlny. Buď průkopníkem! Víra v to, co přichází, tě neodvrací od světa. Víra tě činí vnitřně uvolněným. Jedině silou víry dokážeš přetvářet pozemskou skutečnost k lepšímu.

Ačkoli je hlavním posláním učení Církve poznávat a objasňovat základy společnosti a kultury ve světle radostné novozákonní Zvěsti, vždy se snaž pochopit znamení doby. Jinak se dostaneš do nebezpečí, že s hlavou v oblacích podlehneš falešnému nebíčkářství a odcizíš se nějaké současné skutečnosti.

Mnozí badatelé shledávají, že se společnosti různého zřízení sbíhají tak, že se jejich odlišnosti stírají. Jenže tento směr vývoje není zcela neměnný. Spíše se zdá, že přirozený vývoj kolísá bez trvalého zaměření. Přirozeně však společnost míří ke sjednocování, k integraci. Míří k dokonalejší, sjednocené společnosti, k nějakému hybridu, který by obsahoval všechny příznivé prvky předcházejících společností.

Jenže uskutečnění je dosažitelné jen s uznáním a uctíváním absolutních hodnot, nadpřirozených. Ve světě však takové hodnoty nejsou. Trvalý příznivý růst společnosti vyžaduje hodnoty nadpřirozeného původu, totiž pokorně vyprošovanou Boží pomoc. A tak je jasné, že společnost, která přirozeně kolísá bez trvalého zaměření, je bez Boha, zrovna tak jako samotný člověk, pouze třtina klátící se ve větru.(Mt 11,7)

Taková společnost se přirozeně může ubírat kupředu, ale s přibližujícím se cílem jejího přirozeného snažení se tempo jejího růstu zpomaluje a stává stále ohroženější zpomalením, zastavením nebo i zvrácením zaměření. Je tomu podobně jako s raketou přibližující se světelné rychlosti. Čím víc se raketa blíží k rychlosti světla, tím toto její zrychlování pokračuje stále menším a menším nárustem. Současně vzrůstá choulostivost dalšího postupu - zvětšuje se nebezpečí vzniku poruch a zvratů. Kromě toho postupně víc a víc pozbývá svou hmotnost.

Čím je vykřížený hybrid ušlechtilejší, tím je náchylnější k úpadku. A tak i společnost - čím je přirozeně dokonalejší, tím je náchylnější k násilným převratům, od pokračujícího sjednocování k náhlým záchvatům a křečím.

Tak se společnost víc a více ocitá na rozcestí. Další přirozený pokrok je stále závislejší na nadpřirozené pomoci Boží. Buď další šlechtění a zdokonalování na ryze přirozeném základě a bez Boha, směrem ke stále zhoubnějším společenským kotrmelcům, anebo budování společnosti v modlitbě zaměřované k Boží pomoci, a s Boží milostí vstříc naprostému sjednocení v Božím království, pouze nadpřirozeně zajištěnému proti jakémukoli úpadku. Odtud vyplývá rostoucí význam učení Církve, a to nejen jako nauky, ale především jako výsledku osobního duchovního života.

V prvém dvacetiletí XXI.století jsme svědky sjednocujícího procesu euro-azijské společnosti s geografickým středem v Rusku, vybavené náležitými přírodními zdroji, a společnosti americké s vyčerpanými přírodními zdroji a stále častěji se uchylující k totalizačním křečím a k válkám o přírodní zdroje ve světě. Jak půjde vývoj dál? To hodně záleží na pokorně vyprošované nadpřirozené pomoci Boží a na pomoci Matky Církve.

Blahoslavená Panna Maria byla sice vzata na nebesa, nicméně neopouští lidstvo, které její Syn vykoupil svou drahocennou Krví. S mateřskou péčí se stále znovu obrací k tomuto lidstvu, aby lépe zabezpečila jeho putování dějinami směrem k naplnění Boží vlády ve světě. Právě tak i samotná Kristova Církev svatá projevuje stále soustavněji svou laskavou péči o celé lidstvo. Její božský zakladatel umírá na kříži za každého z nás. A to se děje v celém jejím životě a působení. A celý život Církve se promítá také v jejím sociálním učení. Projevuje se to tedy nejenom po stránce naukové, jak by napovídal název sociální nauky Církve; a také nejenom po stránce vzdělávací, jak by se mohlo zdát z označení sociální učení Církve, nýbrž se to projevuje každodenním vnitřním mystickým životem křesťana.

Pravdy, které si duchovně osvojuješ tak, že se ti stávají součástí vnitřní zkušenosti, nejsou samoúčelné. Máš-li žít naplno, tedy nežiješ jen jako jednotlivec, ale jako společenský tvor. Radost sdílená je totiž umocněná, kdežto bolest sdílená je zase odmocněná. Proto promítáš výsledky své vnitřní duchovní zkušenosti také navenek - směrem k ostatním lidem, a k celému životnímu prostředí, prostě do světa. To je přirozený postup, na který navazuješ také v Církvi svaté, ale s tím, že tě Církev vede dál - k Boží vládě na zemi.

Soustavnost starostlivé péče Církve o lidstvo se stále zvětšuje. Proto tě Církev svatá častuje víc a více svými sociálně zaměřenými listy a jinými projevy. Proto je tu encyklika Centesimus annus,. Vydal ji Svatý Jan Pavel dne l. května 1991. Proto se musíš tímto dokumentem vážně zabývat a prožívat ho se Svatým Otcem. Jedině tak se jeho pravdy stanou součástí tvé nejhlubší zkušenosti a vědecké světonázorové výbavy, a jedině pak se mohou stát součástí každodenní zkušenosti těch druhých, a promítat se do celého životního prostředí lidstva.

Encyklika CENTESIMUS ANNUS. byla vydána u příležitosti stoletého výročí vydání známé dělnické encykliky RERUM NOVARUM. Encyklika RERUM NOVARUM byla vydána 15. května. Vydal ji Lev XIII. v roce 1891, ale sv.Jan Pavel využil už začátku měsíce května. Za těch sto let nastala také změna v kalendáři, a 1. květen se slaví jako svátek svatého Josefa, dělníka. Proto Sv.Jan Pavel využil již 1.máje k vydání této encykliky.

Encyklika má šest kapitol. První shrnuje „Podstatné rysy encykliky RERUM NOVARUM“, obsahuje jisté ohlédnutí Svatého Otce na předchozích sto let. Za těchto sto let došlo totiž k velkým změnám v společenském životě Božího lidu. Církev na tyto změny odpověděla především touto první dělnickou encyklikou. A je třeba provést hodnocení: jak se tento dokument vyrovnal s dělnickou otázkou, a k jakým účinkům ve společnosti napomohl.

Druhá kapitola nese název „Na cestě k novým věcem dneška“. Označení „nové věci“ je překlad latinského nova. Totiž hospodář se v Písmě svatém chápe jako ten, který vynáší ze své bohaté zásoby věci staré i nové.(Mt 13,52)

Zajímavá je třetí kapitola k mimořádně důležitému roku 1989. To je zvláštnost této encykliky, že je zde podán také rozbor tohoto roku, který mnoho znamenal také pro naši vlast.

Čtvrtá kapitola se věnuje otázkám soukromého vlastnictví a obecnému určení statků. Sv.Jan Pavel zde znovu opakuje důležitou pravdu, zdůrazněnou již v RERUM NOVARUM. Sociální otázka je totiž bez soukromého vlastnictví neřešitelná. Přitom ovšem dlužno si uvědomit, že statky, které jsou lidstvu dány, mají obecné poslání. Jsou totiž dány lidem, aby sloužily všem. Kdyby však někdo zrušil soukromé vlastnictví, tak vlastně ze všech udělá chudáky. To bylo sice obecně objasněno v RERUM NOVARUM, ale zde se to vysvětluje s ohledem na tuto dnešní situaci lidské společnosti.

Pátá kapitola se věnuje „státu a kultuře“. Stát je dokonalá občanská společnost. (Sv.Tomas,Summa Theol.,I,II,90,3) Sleduje spravedlivý občanský mír, zaměřený k všestrannému rozvoji všech občanů. (Sv.Tomas,STh.,II,II, 154,4k3) Pravomoc státu, že totiž může nařizovat a zavazovat občany ve svědomí, vyplývá z jejího vnitřního vztahu k řádu absolutních hodnot, majících základ v Bohu.

Poslední kapitola vyjadřuje známou myšlenku sv.Jana Pavla.: Člověk je cesta Církve. Ovšem zde je zapojena do souvislosti se sociálním učení Církve  . To je velmi zajímavá věta, která nám překvapila už v jeho encyklice REDEMPTOR HOMINIS. Sv.Jan Pavel to ovšem správně vysvětlil. Člověk je totiž doopravdy cesta Církve. Bůh se stal člověkem kvůli tomu, aby člověk nalezl tajemství svého života nalezl v Tajemství Vtěleného Božího Syna.

Sté výročí vyhlášení encykliky RERUM NOVARUM znamená v nejnovější historii Církve datum značného významu. Této encyklice byla přiznána výsada, že ji papežové od 40. až do 90. výročí jejího zveřejnění vzpomínali slavnostními dokumenty, které ji připomínali a zároveň aktualizovali... Chtěl bych ukázat, že hojná míza, která z oněch kořenů vytéká, léty nevyschla, nýbrž že je dokonce ještě plodnější. (uvod. 1)

To je hluboce pravdivá myšlenka. Kdybys totiž vzal nejrůznější starší dokumenty, tak shledáš, že u některých se pousměješ, a třeba i podotkneš: Inu, to byly takové dobové, tendenční věci. Přitom si řekneš, že je to teď docela jiné, a mnoho z těch minulých slov pro dnešek nic neznamená. Jenže zde Sv.Jan Pavel mluví o hojné míze, která léty nevyschla, ba dokonce je ještě plodnější. To je totiž znak duchovních hodnot, že nestárnou. Různé okolnosti podléhají změnám. Avšak duchovní hodnoty, zejména hodnota evangelia a pak hodnoty mravní zůstávají stále živé. Přesto i ony pochopitelně také přijímají různá zabarvení podle situace, jakou v dějinách procházejí.

Když Sv.Jan Pavel zdůrazňuje význam stoletého výročí encykliky RERUM NOVARUM, nejde jen o nějakou nadsázku. Vždyť sto let, které jsou za námi, potvrdily hlubokou pravdu obsaženou v učení této encykliky. Současně se potvrzuje rostoucí soustavnost tohoto učení, které se opírá o evangelium a odkaz sv.Tomáše Akvinského. Na RERUM NOVARUM navazovaly zejména tyto encykliky a dokumenty:

po 40 letech v roce 1931 - Encyklika Pia XI. Quadragesimo anno ,

po 20 letech v roce 1951 - Rozhlasové poselství Pia XII.,

po 10 letech v roce 1961 - Enc. Jana XXIII. Mater et magistra ,

po 6 letech v roce 1967 - Enc. Pavla VI. Populorum progressio,

po 4 letech v roce 1971 - Apošt.list Pavla VI.Octogesima adveniens

po 10 letech v roce 1981 - Enc. Jana Pavla II. Laborem exercens

po 6 let v roce 1987 - Enc.Jana Pavla II.Sollicitudo rei socialis.

Doba, kdy se Sv.Jan Pavel opakovaně vracel k sociálním problémům lidstva a k hodnocení významu a účinnosti stávající sociální nauky v té podobě, jak byla pomocí učení sv.Tomáše odvozena z Písma svatého, se zkracovala. Odtud je patrná rostoucí péče svaté Církve o důsledné vyřešení těchto otázek. A tak i toto samo je vyzývavá a podnětná skutečnost, která nesmí zůstat něčím neosobním. Naopak se musí stát impulzem právě pro tebe. Snaž se osvojit si ji nejen rozumem, ale také srdcem. Tak se stane prožívanou skutečností, která tvým prostřednictvím prostoupí celé lidstvo jako kvas (I KOR 5,6) a sůl. (Mt 5,13)

Dnes je doba nanejvýše příhodná pro ohlédnutí se po světě z hlediska encykliky sv.Jana Pavla. TB

+++

KNĚZI LUDVÍKOVI

(15.9.1913 -5.1.2008)

 


 

TOLIK SLUŽBY. LOUKA ROZKVETLÁ.

NADŠENÍ SE RODÍ ZE SVĚTLA.

NADĚJE SPANÍ V BDĚNÍ

MĚNÍ.

 

TOLIK KŘÍŽŮ. ZRÁDNÁ ROZCESTÍ.

ZBÝVÁ STRMÁ STEZKA KE ŠTĚSTÍ.

PO KLIDU NENÍ ANI

ZDÁNÍ.


 

 

TOLIK LÁSKY. V NÍ ZÁBLESK SLÁVY.

ANI HROB LÁSKU NEZASTAVÍ.

BÁSEŇ NESPLATÍ TEN DLUH.

JEN BŮH.

 

Pavel Kroupa

+++

Pravidelná setkání jednotlivých menších společenství místního dominikánského terciářského sdružení sv.Tomáše v Brně

 

Společenství sv. Zdislavy: každý 4. pátek v měsíci v 16 hod, v Domě české kongregace sester dominikánek, Veveří 27 (tramvaj 3, 11, 12,13). Vede sestra Kateřina S.Bartoňová, společná modlitba a vzdělávání.

 

Společenství bl. Hyacinta M. Cormiera OP: Každé úterý v 16 hod. vede sestra Veronika K.Planerová, Březinova 41, (tramvaj č. 4) společná modlitba, rozjímání.

 

Rada LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 2.pondělí v měsíci.

Setkání členů sdružení LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 3. čtvrtek v měsíci.

Setkání členů spol. LSsD OP sv. Zdislavy na ul. Veveří se koná  4. pátek v měsíci.¨

Pouť na Vranov к P.M.Královně se koná dne 20.8.2016

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Dále zde probíhá Cyklus zamyšlení SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM Filozofická cesta sv.Tomáše Akvinského k Bohu. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

 

TOPlist