ČERVEN 2016

Ročník XXII., číslo 6.                                                                                                                        červen 2016

Obsah: Východní bratři, Dílo svatých, J.Brdíčko,Nadechnout se bílé,  Matta el-Meskin, Modlitba, J.Zahradníček,Samovazba, Izák Syrský,Pokora, Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP,,K 25.výročí vydání Centesimus annus, Z.Řezníček, Zpěv na novou Evropu, J.Zahradníček, Procházka po cele, Plody pokání, Zprávy_______________________________________________________________________________________________________________________________

DÍLO  SVATÝCH

Co musí dělat ti, kteří si chtějí zvolit dobrý úděl? Chce-li kdo očistit své srdce ode všech zlých myšlenek, které poskvrňují nitro člověka, ať se modlí: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží smiluj se nade mnou, hříšným.„ „Je nemožné,„ říká svatý Hesychius Jerusalemský, „očistit své srdce bez častého vzývání

Ježíše Krista.„ Mnozí ze svatých, slyševše o tom, zanechali všeho ostatního a snažili se pouze o jedno, aby očistili a ochránili své srdce ode všech nedobrých myšlenek, a pronášení Jména Pána Ježíše Krista s bázní a zbožností pokládali za nejlepší prostředek k tomu. Toto zaměstnání nazývají Otcové nejjemnějším dílem, nejlepším prostředkem, aby se v nás usídlilo Království Boží. „Jméno Hospodinovo je svaté,„ bylo řečeno prorokem (Ž 33,21; 111,9) a ten, kdo vzývá svaté Jméno Pána Ježíše zbožně a procítěně (tj. s duchovním dojetím), jak se náleží, posvěcuje tím své srdce, usídluje v něm radost ze spásy. „Jestliže je kořen svatý, tehdy i větve svaté jsou,„ říká apoštol (Ř 11,16), a jestliže se tedy srdce posvěcuje Jménem Páně, pak z něj vycházejí myšlenky svaté a duchovní, jež dávají duši radost a veselí. Neboť vnitřní modlitba je dechem nesmrtelné duše, přináší radost v Pánu a stálé díky za všechno, co nám Hospodin dává - za bolesti stejně jako za radosti. Člověk vidí ve všem milosrdenství Boží, které nás vede ke spáse způsobem, který zná jen On.

Vyvolení synové Království Božího, kteří cele přilnuli k Pánu Bohu, rozjímají nad Jeho zákonem dnem i nocí. Za nicotné pokládají všechno pozemské - i slávu i bohatství i své pohodlí, stále vedou dobrý duchovní zápas, horlivě lnou k víře ve slova Kristova a neustále očekávají milost od Boha, Spasitele svého. Ač ještě přebývají na zemi, začínají již tajně žít životem nebeským s Kristem v Bohu. Nermoutí se nad věcmi pozemskými, ale mají starost pouze o to, aby se líbili Bohu. Kdo tohoto již dosáhl, ten se oblékl v Krista a stejně jako apoštol Pavel může pravdivě říci: „ Živ pak jsem již nikoliv já, ale živ je ve mně Kristus„ (Ga 2,20).

Blahoslavený je ten, komu bylo dáno, aby v sobě spatřil Hospodina Boha a pocítil ve svém srdci božský pokoj a radost, které pocházejí od Ducha Svatého. Ten hoří láskou k Bohu podobně jako keř (jenž u hory Horeb planul přítomností Boží, ale nebyl ohněm stráven), plane láskou, která se na věky nestráví. Tuto lásku ke Kristu Bohu nic nepřemůže, ani bolesti, ani pronásledování, ani hlad a soužení, ba dokonce ani smrt ji nemůže zničit. Tato láska věčně naplňuje duši veselím (duchovním jásotem), dává jí blahodatnou útěchu a rozeznívá v srdci neumlkající píseň Bohu Spasiteli, píseň, od níž přichází do duše takový pokoj, že pro blaho v srdci člověk někdy nemůže vyřknout nic jiného, než opakovat stále a pouze jediné: „Můj Ježíši, Ježíši, nejsladší Ježíši.„ Svatí v nebi, jejichž mysl je zaměstnána kontemplací Boží slávy, se nemodlí (slovními) modlitbami, ale pouze se naplňují radostí a útěchou z Božího dobrodiní k nim. Stejně je tomu i s těmi, kteří jsou srdcem oddáni Bohu a rozjímají nad přítomností Boží v sobě. Podle slov Otců se jejich srdce tehdy stává nebem. Slunce, které v něm září, je světlo nejsvětější Trojice. Vzduch, který tam vane je všesvatý Duch, jejich blízkými a příbuznými jsou svatí a beztělesní (andělé); jejich životem, radostí a veselím je Kristus - Světlo ze Světla, od Boha Otce. Ve svém nitru se stávají oblakem Boží slávy a jsou ozařováni paprsky světla od Vládce; stávají se hroznými pro démony a milými Bohu a Jeho andělům. Takovým byl sv. Simeon Nový Theolog, který o sobě řekl: „Sedím na svém loži, vidím ve svém nitru Tvůrce světa a rozmlouvám s Ním.“ Východní bratři

+++

NADECHNOUT SE BÍLÉ

Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského (6)

Jakub Brdíčko

II.

TŘÍSKA

Kéž mi Pán promine, když promluvím, jak jsem se dostal do velikého města Holmúcu, kde měl šenkovnu ten vousáč David a kde jsem poznal bratry kazatele. A to jsem vše věci tak spěšně písal, že mi bílý mnich Jakub musel říci, abych se z této Hory oliv odebral preč, do velikého města, kde mají pro mě více písání. I jsem se tomu nic nedivil, nebylo už Markéty ani Kateriny a s mojí Paní z lesů jsem mohl odejít kamkoli. Nuže, vydal jsem se do města Holmúca, do iného kláštera bílých mnichů a tomu klášteru, říkali Hradišče.

Ale než jsem do toho kláštera vstoupil, běžel jsem do jakési křoviny z jakési potřeby. A tu jsem nalezl v hlíně taký špinavý křížek, a ten jsem si dal do vaku a šel do toho Hradišče. A tam se divím, že ten klášter je někde bez krovu a že kameny má černé jako od uhla. A u vrátce seděl mnich a on měl oči krhavé a slepé. A jiný mnich měl ruky jen kus. I ptal jsem se, pročež tolik divných věcí tady mají, a ten slepec mi pravil, že tak je zdrásaly ty šelmy kumánské a že mnoho lidí zabily a že všeckny ostatky z kláštera odnesly a že za své spasení vděčí jakémusi pánu Zdeslavu, který ty šelmy kumánské slavně porazil a zahnal.

A otec Robert, který byl opat toho kláštera, se divil převelice, že j sem mu podal ten křížek, který jsem nalezl v křovině. Padl na kolena a líbal ho s velikou uctivostí. Praj je v tom křížku tříska ze dřeva, k němužto byl přibit Kristus Pán. Ty šelmy kumánské ji z Hradišče odnesly, ale hned zahodily, neb jako pohani nemohly poznat, jakou vzácnost to drží. A v okamžení se sloužila slavná mše, při které se ten nalezený křížek s třískou postavil na oltář, a otec Robert pronesl slib, že pro tu třísku z kříže Kristova nechá postavit novou a krásnou kaplici.

A v tom Hradišči jsem ostal dvě léta a dávali mi písat mnoho listů. Ne pro krásné a zdobné litery. Jáť nepísal a nekreslil zdobně. Ale měl jsem od Paní z lesů dar psáti litery spěšně a nikdo jich z písarčí dílny neudělal tolik co já. A protoť mi dávali písati vše, co mělo býti dvojno, trojno i čtverno, všeliké malé kňehy pro mladíky pro učení. A mě tam také učili, ale já v tom nic neprospíval, jen málo slovců z latiny jsem si pamatoval. Jakož i teď, drahý otče, vždyť umím jen jednu literu dle druhé psáti. Ale četl jsem v tvém kázání slova natura inferior, a toto já si pamatuju, protože jsem to slyšel u bratří kazatelů, kteří mě přijali do kláštera svatého Michala.

 

JEJÍ PANOŠ

Kéž mi Pán promine, že promluvím také o tom, jak se vyplnila slova toho věštbáře, který mi v lázni proročil, žeť budu mnohým coby posměvník. Když přešla dvě léta, vzali mě do města na kopec. Tam byly černé skály a na nich kostel svatého Michala a u něho klášter kazatelů. A opat Robert mi kázal, že tam mám jít, abych jim pomáhal, že jsem přec dobrý písařík. A tesař Matěj mi řekl, že si mě ti psí bratři kazatelé koupili, jako se kupují krávy neb koně, a že za mě bílí mniši v Hradišči dostali hodně peněz.

V tom novém klášteře jsem najprv jen plakal před rýlem Bohorodičky v kostele, neb se mi zdálo, že jsem s Katerinou u studničky a že vidíme Paní z lesů. A aj, z té ryté sochy ke mně Paní z lesů promluvila, „ničehož se neboj, chlápě, ty mi budeš sloužit jako můj panoš a k mé cti poneseš všeliké tlučení a trápení." A aj, dala mi prsten k políbení. A nežli jsem se z toho vidění probudil, držel mě mladý mnichota Jindřich. A povídal, žeť jsem ten koupený písařík, kteraký ani neumí ničeho čísti.

A v tom klášteře mě dosti dávali tlučení a láli mě. A tupili mě, že jsem ten člověk hovadový. A já vzpomínal, kolikero tlučení a tupení se mi dostalo už jako pacholeti, když mě můj tatek za všecko trestal. Všakž dnes jsem se toho juž nelekal, bylo mi toho snášeti pro tu krásnou Paní z lesů a pro její čest jsem nastavoval záda a spěšně písal litery a slovce, jak mi je v tom klášteře dávali písati. A byl jsem slavný skribent jen pro tu moji krásnou Paní z lesů a též pro moji sestru Katerinu, kterou můj tatek zakopal do hlíny.

A když někdo se mnou v pisárně psal kněhu učeného opata Alexandra Englice Nekvama, jakž sobě dobře pamatuju, našel tam slovce „natura inferior", což jest praj člověk hovadový. A mnichota Jindřich mě tím natura inferior nazval a takž mi říkali všichni mniši kazatelé, v městě Holmúcu u svatého anděla Michala i tady v Pařížu u svatého Jakuba. Všakž já se toho nechci lekat, neb toho trpím pro svou Paní z lesů, abych byl jejím dobrým panošem.

 

LASKAVÝ PAN BRUNO

Kéž mi Pán promine, že promluvím také o tom, jak jsem uviděl biskupa Bruna, z toho města Holmúce. Já jsem byl všady jako na jednom místě, neb jsem už na nic a na nikoho nemyslel a jen jsem sloužil Paní z lesů. A ani jsem nevěděl, zdali písám na Hoře oliv, v Hradišti nebo v klášteře svatého Michala. A ani jsem nevěděl, zdali je den či noc, písal jsem a stále se klaněl té krásné Paní z lesů, jako bych byl ustavičně u té naší studničky na kopci, kde měl můj tatek pole a pak i lázeň.

A přišel ke mně jakýsi dóstojný pán a ptal se, co písám v tuto pozdní hodinu. A já jsem nevěděl, co písám, ani jaký je právě čas. A také jsem mu pověděl, že tady sloužím krásné Paní. A on se mě ptal, zdali si může sednout tuto v pisárně a hledět na mě. A já jsem psal a ten pán jen seděl a stále na mě hleděl, všakž mně to bylo milejší, nežli to tlučení a lání od Jindřicha a ostatních mnichotů. A když jsem šel do své jizby ku spaní, tu se mě optal na jméno. Řekl jsem mu své jméno a on řekl takou němečskou řečí, že se jmenuje Bruno.

A druhého dne jsem musel jít za otcem převorem. Praj, zdali mám v povědomí, s kým jsem včéra stál v pisárně. A pověděl jsem, že to byl jakýsi Bruno. A aj, otec převor se smál, žeť to byl veliký a slavný biskup Bruno z hradu Schauenburku. A tu mě pojala hrozba, až jsem padl k zemi. Ale převor mě pozdvihl a pravil, že ten biskup Bruno přišel k nám do konventu k modlení k tomu, aby vyvázl z velikého pokušení ducha, které na něho skrze moc kouzel pohanských Prusů přišlo. Přišel k nám do konventu, aby zde nepoznán před oltářem klečel.

Však spatřil mne, písaříka, který tam v noci u svící držel písání, a když zvěděl, že tak sloužím své Paní, musel praj na mě stále hleděti, že mu to veliký pokoj ducha přinášelo. A protož dal našemu konventu něco denárů, a to na cestu do toho města Pařížu, kde mají kazatelé veliký konvent a univerzitu a kde též mohu lépež své umění spěšného písání užívati. A tak jsem se, otče Tomáši, dostal až k tobě, že mi pan biskup Bruno dal takú laskavost, kéž mu Pán dá své požehnání.

 

KOSTI

Kéž mi Pán promine, že promluvím také o tom, kterak jsem se poprvé ocitl v tomto převelikém městu Pařížu. Je tomu už desatero let, co tady písám u bratří kazatelů v konventu svatého Jakuba. A když jsem po dlouhém cestování do toho města přišel, ničemu jsem se nedivil, neb jsem již o nic neměl starost a jen jsem myslil na svou službu.

A když jsem hned první noci na lože v světnici ulehl, zdál se mi jakýsi divný sen. Dlel jsem u kostela v domácím městě, hned u zdi kostela Bohorodičky. A tu v hlíně vězel jakýsi lopáč. A tu slyším silný hlas, který mi říká: „Synu Evy, vykopej kosti Paní, které sloužíš." A kolem kostela vidím veliký břitov, a tam jsou pohřbeni všickni mrtví. Chytil jsem lopáč a kopu.

Ejhle, vykopal jsem kosti své máti, kterou jsem nikdáž neviděl. I zaplakal jsem. Chytil jsem lopáč a vykopal kosti mé sestry Kateriny. I zaplakal jsem pro tu Kačičku, kterou jsem měl velmi v oblibě. Chytil jsem lopáč a ejhle, byly tam kosti holice Markétky, co pásla na Kačí hoře u té Hory olivové. I zaplakal jsem znovu. A velice jsem se bál, že v té hlíně najdu kosti krásné Paní z lesů, neb jsem měl víru, žeť stále žije a je se mnou.

A překopal jsem břitov celý, však žádné kosti Paní z lesů nenalezl. A byl to břitov převeliký. A nevěděl jsem, čehož dělat, když slyším onen hlas, jak říká: „Dobře slyš, synu Evy: Nehledej kosti mrtvé, alebrž chovej v úctě živou Mati živých, ježto mne zrodila!" A tedy jsem jistotně věděl, že se pan farář Michal pletl, rozhlásiv, žeť Paní z lesů je ďáblovo dílo. A děkuju ti, že jsem se mohl s tebou, drahý otče, pomodlit Salve Regina, neboť Paní z lesů je Máti našeho Pána.

 

DOKTOR TOMÁŠ Z AKVINA

Kéž mi Pán promine, že promluvím také o tobě, otče Tomáši. Nyní se zajisté divíš, že nosím roucho kazatelů. Však on si to otec převor přál, bych složil sliby, když tolik sloužím Blahoslavené Panně a také dobrou službu bratřím a univerzitě skrze to písání přináším. A nikterak se nebál, že jsem člověk hovadový, jen litery píšící. A řekl všem, by se mě také neštítili, neb jsem jakýs exemplar služebníka a rytěře Naší Paní. A já jsem však věděl, že nejsem umětedlný s bratry zpívati a čísti, nuž jsem tím více písal a v srdcu modlitby říkal. A pak se začalo říkati, že k nám do konventu přijde slavný doktor bohovědný, totiž Tomáš z Akvina, muž čistý jako anjel a plný Boží moudrosti, jaký ještě na světě nechodil. A to jsem se radoval, neb jsem měl v paměti, co mi o tobě proročil chodec David.

Tu jsem viděl, jak se všickni bratří bojí, že nejsou tolik učení, a že jistě velkého pokárání od toho doktora dojdou. A bratr Oto mi povídá, žeť se mnou ten svatý doktor mluvit nebude, neboť jsem člověk hovadový, natura inferior, a s takými ten doktor nikdá nemluví. A když jsi byl, otče Tomáši, ode všech bratří vítán, vzpomněl jsem si na to, co říkal tulák, že u velikého doktora najdu blahoslávu. A taky na domácí báchorku o obrech, kterou nám tatek povídal. Praj jsou lidojedci a coby taký lidojedec jsi vyhlížel. Veliký vážník, který záhe pozná, žeť se v řádu svatého otce Dominika nachází pagán a mnichota nemohlý. Totiž já. Protožto jsem se tebe stranil a z písárny utíkal, jedva jsi vstoupil. Však se pak přihodilo, že jsem spatřil, že tobě není cizí ani všeliké sprostenstvo. A juž jsem se tě tolik nebál.

Tehda jsi cosi přinesl do písárny, kdeť jsem písal. A Oto z Mnichova, vrchní knihovník, se podivil, žeť v písárně máme šero, leč tebe nezahlédl. I na mě zavolal: „Hý, natura inferior, hovadníku, že jsi zase nepřinesl louče?" Ale než jsem vykročil, byls to ty, kdož se mlčečky pozvedl a inhed do sklepa zašel. Ten Oto se toho zhrozil, bál se tě a radše odešel. A tys přinesl čtyř loučí a sám je začal zapalovat. Šel jsem k tobě, drahý otče, tys však řekl: „To je přece moje práce, vrať se k opisování, bratře." A já jsem ale nemohl písati a jen jsem myslel, kterak by zapálení loučí bylo dílo mistra bohovědného. A tu jsem připadl na to, co řekl Oto, ta slova „natura inferior, hovadník". A počal j sem mysleti, že ty sebe máš za takého hovadníka. A velice j sem se tomu divil.

A tehda jsem se tebe, drahý otče, přestal bát. A opět jsem věřil, že u tebe najdu jakési blahání. A velice jsem toužil, abys mi dal radu, kterak mám lépež sloužiti Paní z lesů čiliť Blahoslavené Panně a Máti našeho Pána. A čekal jsem, až s tebou budu moci mluvit. Ale viděl jsem, že u tebe žádné prázdně není, bych tě vyhledal. A když otec převor řekl, že s vesnou z Paříža odejdeš, tu jsem se velice zarmoutil. (Pokr.)

+++

Modlitba proměňuje nejhlubší nitro tvého srdce

Jedním z nejúčinnějším prostředků, které máš k dispozici ke své obnově a proměně svého smýšlení (Řím 12,2), je častá modlitba. Té se lze věnovat v různých hodinách dne i noci, kdy tě církev zve k modlitbě, a také pokaždé, když vnímáš, že tě k ní ponouká Duch svatý. Tato pravda je přístupná člověku, který byl zasvěcen do tajemství Krista. Modlíš-li se často, dnem i nocí, dvacetkrát, třicetkrát, Duch ti pokaždé našeptává slova lásky. I když modlitba trvá třeba jen pouhých pět minut nebo třeba jedinou minutu, tato ustavičná modlitba koná v hlubokém nitru tvého smýšlení, srdce, charakteru a jednání zásadní proměnu. Ty sám si toho velmi snadno ani nevšimneš, ale bez potíží to může zaznamenat někdo, kdo ti stojí nablízku. Obracíš-li ve vytrvalé modlitbě svůj pohled na Krista, jeho mystická a neviditelná podoba se tajemně otiskuje do tvého nitra. Získáváš tak jeho vlastnosti, totiž odlesk jeho nekonečné dobroty a mírnosti a „zář jeho tváře" (Ž1 4,7). Pavel právě o této proměně říká: „Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy"' (Gal 4,19). Tvůj častý rozhovor s Kristem v modlitbě umožňuje, aby se jeho vznešený obraz do tebe potají otiskl, aniž bys to tušil. „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to Duch Páně" (2 Kor 3,18). Tento fenomén nachází svůj protějšek v hmotném světě. Vystavíme-li inertní těleso působení tělesa radioaktivního, stane se i ono radioaktivním v závislosti na čase, po nějž mu je vystaveno. Oč více můžeme být vnímaví my, kteří se přibližujeme k prameni veškerého světla, které kdy na světě existovalo, a veškeré energie, která kdy hýbala nebeskými či pozemskými tělesy, totiž k Ježíši Kristu, světlu Otcovu a světlu světa! Sám Ježíš vyzývá i tebe, abys mu stále zůstával nablízku a nepřekvapily tě temnoty světa, neoslepily tvé chápání a aby se ti nestalo, že bys nakonec nepoznal Boží pravdu: „Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma" (Jan 12,35). ,Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života" (Jan 8,12).

Zanedbáváš-li dobrovolně modlitbu, vzdaluješ se pravdě, byť to sám nechceš. Kráčíš na hranici propasti, na pokraji nevíry, tedy „temnot venku" (Mt 22,13). Vystavuješ se rouhání, aniž by sis to uvědomoval, jen maličká zkouška tě může svrhnout do hlubin beznaděje a nepřátelství vůči Bohu. Pravdou je však i opak. Jsi-li v modlitbě horlivý a vytrvalý, získáváš víru pevnější než hory, a přitom bez jakéhokoli chlubení, bez prázdného chvástání - tuto pravdu osvědčuje tvůj život a tvé jednání. Tvá trpělivost a radost uprostřed zkoušek, snášení utrpení a nespravedlnosti - to jsou rovněž znamení svědčící o tvé pevné víře. Tehdy tě nepřekvapí temnoty, jak slíbil Pán (Jan 12,35). Častá modlitba tedy ve tvém nitru uvádí do pohybu Boží činnost. Ta tě nakonec přivádí k tomu, abys přijal moc milosti. A zde má počátek trvalé mystické sjednocení s Pánem. Matta el-Meskin

+++

SAMOVAZBA

MÁM SOUSEDY VPRAVO A SOUSEDY VLEVO.

A TAKÉ POD NOHAMA A NAD HLAVOU. TAK BLÍZKO

A PROPASTI MEZI NÁMI TĚCH STROPŮ, TĚCH STĚN.

JSME KAŽDÝ SÁM.

KAPKA HUČÍCÍ ŘEKY VEŠKERENSTVA.

A KDYŽ NA SEBE KLEPÁME,

JE TO KLEPÁNÍ HORNÍKŮ ZASYPANÝCH MNOHO SET METRŮ

                                                            POD ZEMÍ.

JSOU TO SIGNÁLY Z MARSU.

NIKDY JSME SE NEVIDĚLI, NESMLUVILI JSME ZNAMENÍ

                                                           NEBO KLÍČ

PODLE NĚHOŽ BY DEŠIFROVAT SE DALY

                                                 TY DEPEŠE VZÁJEMNÉ

A TAK JENOM SE DOHADUJEME, ŽE TAM ZA STĚNOU ČEKÁ STEJNÉ JÁ,

STEJNÝ CHUCHVALEC NADĚJE ZOUFALÉ

 ZMÍTAJÍCÍ SE MEZI MINULOSTÍ A BUDOUCNOSTÍ

 MEZI DVEŘMI A OKNEM, JEŽ MŘÍŽÍ SVOU KŘIŽUJE NÁS.

NEVÍME, KDE. NEVÍME, KAM. JEN VZDÁLENÝ ŠTĚKOT PSŮ, MUCH BZUKOT NÁS UTĚŠUJE,

ŽE JSME NEBYLI DEPONOVÁNI NA NĚKTEROU JINOU

                                                         OBĚŽNICI,

ŽE NEJSME NA MARSU ANI NA MĚSÍCI, ŽE NA ZEMI

                                                         DOSUD JSME.

JE V TOM NADĚJE NÁVRATU.

JE V TOM KUS ÚTĚCHY,

KDYŽ PO RÁNU SLUNCE VSTUPUJE STEJNĚ DO VŠECH CEL.

A POTOM PO CELÉ DOPOLEDNE

JEHO ZLATÁ IKONA POSOUVÁ SE S BOHOSLUŽEBNOU

                                                   VÁŽNOSTÍ

Z KOUTA DO KOUTA,

PO TĚCH PRÁZDNÝCH STĚNÁCH,

PO TOM BĚDNÉM NÁBYTKU VĚZEŇSKÉM.

TO ZEMĚ S NÁMI TAK OTÁČÍ SE. TO V NESMÍRNÉ DÁLCE

                                                          NA KAVKAZ

OD HIMALÁJÍ POLEDNE ZVOLNA POSTOUPILO,

KDE MILIONY VĚZŇŮ MU ZPÍVAJÍ DUMKU SVOU.

A PAK PŘEKRAČUJÍC VELIKÉ ŘEKY VÝCHODU

BLÍŽÍ SE K JINÝM POHOŘÍM, K JINÝM ŘEKÁM,

K NÁM.

 

A ZATÍM

NA DRUHÉM KONCI SVĚTA

KŮŇ PŮLNOCI,

JAKO BY TÁHL SLUNCE VZDÁLENÉ,

UHÁNÍ PRÉRIÍ OD OCEÁNA ATLANTICKÉHO K OCEÁNU

                                                             TICHÉMU

A VE VŠECH MĚSTECH MEZI BOSTONEM

                                                   A SAN FRANCISKEM

POSTUPNĚ

SPOUŠTĚJÍ ŽALUZIE, SPOUŠTĚJÍ VÍČKA ZNAVENÁ.

 A OBĚ AMERIKY JAK LODĚ SPÍCÍCH TMOU PLUJÍ,

SVĚTLA ELIÁŠOVA NA STOŽÁRECH KORDILIÉR,

NA STOŽÁRECH AND.

 

TAK NA ZEMI DOSUD JSME A PŘECE TAK MIMO ZEM.

NEMÁME ZPRÁV O TĚCH PŘESKAKUJÍCÍCH JISKRÁCH NAPĚTÍ

NA MEZI NÁRODY VÝCHODU A NÁRODY ZÁPADU.

                                                            ŤUKÁME NA SEBE

JENOM ABYCHOM SE NAVZÁJEM UJISTILI,

ŽE PATŘÍME K TĚM DVĚMA MILIARDÁM

VYHNANÝCH SYNŮ EVY.

A S OBOU STRAN SVĚTA ROZTRŽENÉHO JAK OPONA

                                                        CHRÁMOVÁ

ÚPĚNÍ NEVÝSLOVNÉ PRORŮSTÁ NÁMI AŽ V TMU ÚST

A BŮH JE SLYŠÍ.

                                                   Jan Zahradníček

+++

POKORA

Pokora je roucho Božství. Vždyť Slovo, které se stalo člověkem, se do ní samo obléklo a mluvilo k nám v našem těle. Každý, kdo se do ní skutečně oblékl, stal se podobným tomu, který sestoupil své výsosti, příkryl jas svého majestátu a zakryl svou slávu pokorou, aby stvoření nebylo pohledem na néj zcela zničeno.

Pokora získává i beze skutků odpuštění mnoha hříchů. Ale skutky bez pokory nejsou pro nás ziskem, ale naopak nám připravují velká zla. Proto dojdete odpuštění svých hříchů skrze pokoru, neboť čím je sůl v každém pokrmu, tím je pokora pro každou ctnost a můze zahladit mnoho hříchů... A. když si ji osvojíme, učiní z nás Boží syny a i bez dobrých skutků nás představí Bohu. Neboť bez pokory jsou všechny naše skutky prázdné — kazdá ctnost a kazdé naše dílo.

Pokorného člověka nemá nikdo nikdy v nenávisti, ani ho nezraní slovy ani jím nepohrdá; a protože ho miluje jeho Mistr.; je milován všemi lidmi; všichni ho milují. Všichni ho mají v lásce a každý, kdo se dostane do jeho blízkosti, v něm spatřuje anděla světla a prokazuje mu čest. A i když promlouvá mudrc nebo učitel, lidé ho umlčí, aby postoupili místo pokornému člověku, a on k nim mohl mluvit. Oči všech jsou upřeny na jeho ústa a na každé slovo, které z nich vyjde. A každý člověk čeká na jeho slova jako na slova od samého Boha ...A všichni lidé ho považují téměř za Boha, třebaže je ve své řeči neučený a vzhledem opovrženíhodný.

Když se pokorný člověk příblíží k divokým zvířatům, ta jakmile ho jen spatří, jejich zuřívost se zklidní. Příbíhají k němu jako k svému pánu, vrtí ocasem a lížou jeho ruce a noty, protože v něm větří stejnou vůni, která vystupovala z Adama předtím, než přestoupil příkázání— tehdy byla před ním v ráji shromážděna a on jim dával jména. Dokonce démoni ve své zlobě a krutosti a s veškerým siým naduým myšlením budou jen jako prach, jakmile před něho předstoupí. Všechna jejich zloba zvadne, jejich úskoky jsou \-mařeny a jejich zhoubná prohnanost ztrácí svou moc.

Pokorní jsou uznáni za hodné přijmout do svého nitra Ducha zjeveni, který učí tajemstvím. Proto jistí svatí muži říkali, že pokora zdokonaluje duši skrze božská vidění... Blahoslavený je ten, kdo ji získal, neboť je stále s Ježíšem v objetí jeho náručí!

Člověk může mít pokorné srdce dvou důvodů: buď na základě správného poznání svých hříchů; nebo z rozjímání o poníženosti našeho Pána — nebo lépe: z rozjímání o Bozí velikosti, o tom, jak velice se Pán ve své velikosti ponížil, aby mohl k nám lidem mluvit a různými způsoby nás vyučovat— ponížil se tak, příjal i lidské tělo. Kolik toho Pánovo tělo snášelo, čím vším muselo projít; v jakém opovržení se ukázal světu, příčemž stále požíval nevýslovné slávy na výsostech u Boha Otce s anděly, kteří se při pohledu na něj zachvěli, když, sláva jeho tváře zazáříla v jejich řadách! Ale nám se zjevil v takové ponížené podobě, že se ho lidé v jeho obyčejném vzhledu mohli zmocnit, když s nimi mluvil, a pověsit ho na dřevo.

Nedávej mi za vzor ty, kdo jsou ponížení z přirozenosti, a nepoukazuj na to, že je mnoho takových lidí, jejichž sama přírozenost dosvědčuje, ze jsou pokorní... Ti nemají tu pravou poníženost, která je v skromných myšlenkách, v bystrém a pečlivém uvažování, v tom, jak člověk považuje bezvýznamného sebe sama, v zkroušenosti srdce a v prolévání slz pocházejícího z utrpení mysli a rozhodnosti vůle. Chceš-li, jen se jich zeptej. Zjistíš, že nic z toho neznají, ani rozjímání, které jim působí opravdové utrpení, ani skutečnou starost o své svědomí. Oni nerozjímají a neuvažují o poníženosti našeho Pána; nepronikla jimi ostrá bolest, která by měla původ v poznání jejich hříchů; není tu zanícená horlivost, která by zapalovala jejich srdce pří uvažování o dobrých věcech, které mají příjít; a nemají žádné jiné prospěšné myšlenky, které se obvykle v srdci probudí jako plod bdělé mysl.

Pokoru doprovází mírnost a usebranost: tj. vážnost v chování, umírněnost v hlase, průměrná mluva, znevažování sebe, chudý oděv, neokázalá chůze, sklopený pohled, překypující milosrdenství, snadnost v prolévání slz, samotářská duše, zkroušené srdce, chladnost vůči hněvu, nerozptýlenost smyslů, skrovný majetek, umírněnost ve všech potřebách, vytrvalost, trpělivost, neohroženost, zmužilost srdce, která se zrodila z pohrdání časným životem, trpělivé snášení zkoušek, uvážené a ne lehkovážní hodování, ztišení myšlenek, zachovávání tajemství, čistota, mírnost, u. a zejména ustavičné mlčení a pokládání se za nevědomého.

Jak člověk pozná, že dostal moudrost od Ducha? — Z poznání, které ho učí cestám pokory vjeho skrytých hlubinách a vjeho smyslech ... – A jak člověk pozná, že dosáhl pokory? — Z toho, že považuje odporné líbit se tomuto světu jednak tím, že se jím zabývá, a že sláva tohoto světa je z jeho hlediska ohavnost.

Ustavičná kárání svědomí jsou znamením pokory. Pokud v nějaké činnosti chybí, je to známka tvrdého srdce: znamená to, že si člověk navykl ospravedlňovat se a obviňovat svého bližního — nebo, což je ještě horší, obviňovat moudré Bože záměry. Člověk totiž nemůže překročit hranice pokory, pokud bude na prvním místě vidět sebe bez viny, a místo toho bude obviňovat události a okolnosti, které mu Bůh poslal. Ale když ve světle správného svědomí vidí, že se těm událostem podřizuje, může z toho poznat, že se nachází na jednom z vysokých stupňů pokory. Zjistí to z toho, že ve všem, co na něj naléhá, zustává v pokoji a klidu, protože se nevzrušuje — to je ten pokojný stav, který náleží pokoře a je plodem zralosti. Kdokoli do něho vstoupí, ujistí, že ve všech pokušeních nad znepokojivými pocity převažuje jeho klid.

Pokorný člověk se nikdy nezastaví, aby pozoroval shromáždění, neuspořádané zástupy, shon, výkříky, nelibuje si v bohatství, obdobách a přepychu, z nichž pocházj nestřídmost; ani nemá zálibu v rozhovorech, ve sněmování, hluku a rozptylování smyslů; ale nade všechno raději volí to, že se může usebrat a vnitřně se soustředit— když je o samotě v tichu, odloučený od všeho stvoření a na tichém místě se věnuje sám sobě Ve všem miluje bezvýznamno, umírněnost, nedostatek a chudobu. Neoddává se mnohotvárným a proměnlivým záležitostem, ale stále touží být prázdný a svobodný od starostí a zmatku věcí tohoto světa, aby se chránil odbíhání myšlenek od sebe.. Z těchto všech důvodů se pokorný člověk neustále chrání mnoha těžkostí a tak ho ustavičně nacházíš klidného, tichého, uctivého a pokojného,

Jak může člověk nabýt pokory? Neustálým přípomínáním si přestupků, očekáváním blízké smrti, nuzným oblékáním, tím, si vždycky vybírá poslední místo, vždycky spěchá udělat ty nejposlednější a nechutné práce, že není neposlušný, ustavičným mlčením, nechutí ke shromážděním, touhou být neznámý a nic neznamenat, nehledáním záliby výlučně v jednom druhu práce, straněním se rozhovorů s mnoha lidmi, odmítáním záliby v hmotném zisku, a po tom všem povznesením mysli nad výtky a obviňování od lidí a nad řevnivost, tím, není člověkem, jehož ruka je proti každému a proti němuž je každá ruka, ale spíš takovým, který zůstává sám a zabývá se svými záležitostmi, tím, že se neznepokojuje nikým v tomto světě, jen sám sebou, řečeno krátce: stav cizince na cestách, chudoba a poustevnický život vedou k pokoře a očišťují srdce.

Snášej pohrdání a ponižování s dobrou vůlí, abys nabyl před Bohem svobody srdce. Člověk, který vědomě snáší všechny druhy nevlídných slov, aniž předtím ublížil tomu, kdo ho plísní, příjímá v té chvíli na hlavu trnovou korunu kvůli Kristu a je blahoslavený, protože příjímá nepomíjející korunu v době, kdy o tom neví.

Ten, kdo je schopný trpět křívdu s radostí, byť má možnost jí zabráit, příjal od Boha vědomě ze své víry útěchu. Člověk, který pokorně strpí proti sobě obvinění, dosáhl dokonalosti a andělé nad ním žasnou. Žádná jiná ctnost, které lze dosáhnout, není tak velká jako tato.

Jestliže člověk nepohrdá poctami a potupami a jestliže kvůli tichosti nesnáší trpělivě kárání, zesměšňování, urážky a dokonce rány a nestane se terčem posměchu, považovaný všemi, kdo ho vidí, za blázna a slaboduchého, nemůže vytrvat v dobrém úsilí o tichost.

Jestliže jsi opravdu pokorný, netrap se, když jsi křivě obžalován, a neříkej nic na svou obhajobu, ale příjímej pomluvy jako pravdu a nesnaž se přesvědčovat lidi, že jsi pomlouván, nýbrž pros za odpuštění. Někteří na sebe vzali dobrovolně pověst prostopášníků, i když jimi nebyli. Jiní strpěli obvinění z cizoložství, i když jim bylo naprosto vzdálené. Svými slzami dávali najevo, že nesou ovoce svých hříchů, kterých se nedopustili, a s pláčem prosili ty, kdo je uráželi, o odpuštění nepravosti, kterou nespáchali ... Jiní, aby nebyli oslavováni pro svůj obdivuhodný život, ho v sobě zakrývali a předstírali, že jsou náměsíční, zatímco ve skutečnosti byli tak proniknuti božskou solí a tak upevněni v klidu, že jejich veliké skutky na vrcholu jejich dokonalosti hlásali sami svatí andělé.  Izák Syrský 

+++

PROCHÁZKA PO CELE

JAKÉ TICHO. TO PO CELÁCH PŘECHÁZEJÍ

TÍM POHYBEM KYVADLOVÝM

JAK ŽALÁŘNÍ FANTAS ŽENE JE.

 

NA JEDNOM KONCI TO OKNO NEOKNO,

NA DRUHÉM KONCI TY DVEŘE NEDVEŘE,

A MEZI NIMI CELÉ HODINY, CELÉ VĚKY SEM A TAM

POŘÁD NA ODCHODU, POŘÁD SE NEVRACEJÍ TI POCESTNÍ BEZ CEST, TY HODINY BEZ RAFIJÍ.

MEZI MINULOSTÍ PLNOU ZVONŮ A BUDOUCNOSTÍ

                   KRÁSNĚJŠÍ JEŠTĚ SNAD¨

Z MÍST SE NEHÝBAJÍ A PŘECE JDOU.

JE TO PROTEST. ZEM DUNH JE TO PROTEST.

                          ZEM NASLOUCHÁ,

JAK VYDUPÁVAJÍ SVOU SVOBODU Z NESVOBODY,

SVOU JISTOTU Z NEJISTOTY, NADĚJI ZE ZOUFALSTVÍ,

TY POCHODY VĚZŇŮ, TY POCHODY PIONÝRŮ

K DOSUD NEOSÍDLENÝM KONČINÁM BUDOUCNOSTI.

OD ARKTIDY K ANTARKTIDĚ A NAZPÁTEK

ŠLAPOU SNÍH, ŠLAPOU TRÁVU DNÍ VZDÁLENÝCH...

 

A ZASE JDE KAŽDÝ SÁM.

JEJICH KROKY SE ROZLÉHAJÍ AŽ KE HVĚZDÁM.

ZAS TEĎ I ZDE, TY DVĚ ŽALÁŘNI KOULE NA NOHOU

STÉNAJÍ: PROČ NEJSOU, KDE BYLY? PROČ NEJSOU,

                              KDYŽ JSOU?

JAKÉHO SPÁNKU JE TOTO SEN?

JAKÉ BUDE PAK PROBUZENÍ?

 

VIDÍM JE DOMA A NA SVOBODĚ PO SCHODECH

                              VYSTUPOVAT

Z JINÉHO ČASU. MAJÍ KLÍČ. DVEŘE SE OTVÍRAJÍ.

V PŘEDSÍNI NÁKUP ODKLÁDAJÍ A CHODBOU JDOU

PLNOU VŮNÍ LETNÍHO JÍDLA V TU HODINU PŘEDPOLEDNÍ,

PLNOU DUPOTU DĚTSKÝCH NOŽEK Z POKOJE ZA STĚNOU.

BYLO KDYŽ. BUDE TO AŽ? ROZHODNOUT NEMOŽNO JE,

ZATÍM CO DOCHÁZEJÍ K TĚM DVEŘÍM BEZ KLIKY,

K TĚM DVEŘÍM S HNĚVIVÝM OKEM POLYFÉMOVÝM

                    POD MÁZDROU VIZÍRKY,

JEŽ NIKOHO NEVPOUŠTĚJÍ, JEŽ NIKAM NEVEDOU.

ZAVŘENO. A ONI KLÍČ ZTRATILI K MINULOSTI.

A BUDOUCNOST ZAKÁZÁNA.

 

NA VĚKY? NA ČAS? ROZHODNOUT NEMOŽNO JE.

ZATÍM DÁL PŘECHÁZEJÍ UŽ NAZPAMĚŤ

TÍM POHYBEM KYVADLOVÝM

ŠEST KROKŮ TAM A ŠEST KROKŮ ZPĚT.

A TROCHU SE DIVÍ, KDO TAK ZPSUL UBOHÉ VĚCI TY.

JAKÝ ČAS NEMODLENÝ, ČAS PROKLETÝ

ŽALÁŘNÍKŮM TVÁŘ LIDSKOU VZAL,

ŽE SE UŽ NEPODOBAJÍ ČLOVĚKU.

A ONI SAMI V SVÉM ŽALÁŘNÍM OBLEKU

ZMĚNĚNI K NEPOZNÁNÍ ZDE POSPÍCHAJÍ,

MAJÍCE JEDNOU V ZÁDECH A PO DRUHÉ PŘED OČIMA

OKNO - TU STRAŠLIVOU PEČEŤ SVĚTLA,

JEŽ STŘÍDAVĚ ŘEŘAVÍ V TVÁŘ ANDĚLA JITŘNÍHO,

JEŽ STŘÍDAVĚ ČERNÁ V TVÁŘ ANDĚLA VEČERNÍHO.

 

A TOMU SE ŘÍKÁ DEN ŽALÁŘNÍ.

A TOMU SE ŘÍKÁ VYHNÁNÍ Z RÁJE PROSTORU,

Z JEHO VISUTÝCH ZAHRAD SLAVNOSTNĚ OZÁŘENÝCH,

Z NICHŽ VISÍ JEN BŘICHA MRAČEN, JEN KLIKYHÁKY

HAVRANÍCH LETŮ S NĚJAKOU HVĚZDOU PROSTYDLOU

NA ZÁPRAŽÍ VESMÍRU.

Jan Zahradníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS

Jádro sociálního učení Církve tvoří „správné pojetí lidské osoby a jedinečné hodnoty, neboť člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého. (Gaudium et spes, 24) Člověk má práva, která vyplývají z jeho bytostné důstojnosti lidské osoby.“ (Centesimus annus, I,11)

Sv.Jan Pavel připomíná, že už v 19. století různé bludné nauky, především liberalismus, který je u nás známý spíše jako kapitalismus, a dále socialismus, vycházely a dodnes vycházejí z falešného chápání lidské osoby a její hodnoty.

Nauky, které hlásají, že světu vládne kapitál anebo nějaké donucovací zřízení, které ruší soukromé vlastnictví, jsou pochybené už ve své přirozené lidské podstatě. Vždyť všechny věci světa, kapitál, práce i celá společnost, jsou pro člověka, a ne naopak. To je obsaženo i v základech učení svaté víry. Vždyť i Bůh se stal člověkem pro nás a pro naši spásu.

Stále znovu a znovu hrozí skrývaný spor mezi lidmi, když se člověk odcizí Bohu a pak i sám sobě. Z této opakující se životní situace, která je pro člověka slepou uličkou, ho zachraňuje vtělený Bůh, Ježíš Kristus žijící pro nás ve svátostech.

Třetí kapitola Centesimus annus obsahuje rozbor slavného roku 1989. Sv. Jan Pavel II.vydal svědectví o tom, že sociální nauka Církve je naukou přítomnosti. Soustavně věnoval pozornost závažným otázkám přítomnosti, a také těm úkolům, které z toho vycházejí.

Hned od začátku této kapitoly připomínal, že změny, jejichž tempo vyvrcholilo v Evropě v památném roce 1989, probíhaly už dříve na mnoha místech světa: „Koncem 20.stol. postupně padly diktátorské režimy v Latinské Americe, ale i v Africe a v Asii.“ (CA,III,22)

Důležitý byl v tomto procesu rok 1985, kdy začala v Rusku tzv. perestrojka. Tento závažný podnět, k němuž dozrály poměry, sice v poměrech východní Evropy vynesl na světlo Boží dlouhodobě utajované potíže, nicméně pro nás vykonala perestrojka velkou službu. Když se zamyslíme nad tím, že celý komunismus byl postaven na násilí a strachu, tak se nám jevila tato diktatura jako nedobytná pevnost. Zdálo se, že lidstvo nebude možno osvobodit z této říše tmy jinak než strašlivou válkou.

A kupodivu se to obešlo bez války, jak říká sv.Jan Pavel: „Je třeba dokázat, že obrovské problémy oněch národů lze lépe vyřešit cestou dialogu a solidarity, než ničením protivníka a válkou.“ (CA,III,22)

 „Rozhodujícím přínosem bylo vystoupení Církve  na podporu lidských práv. V silně ideologizovaném prostředí, kde jednostranné ovlivňování kalilo vědomí obecné lidské důstojnosti, Církev jasně a důrazně hlásala, že každý člověk v sobě nosí Boží obraz, a proto zasluhuje úctu.“ (CA,22)

Církev se svou radostnou novozákonní zvěstí vždycky stála na straně lidských práv. Jenže se nedá tvrdit, že měla vždycky dost lidí, kteří by byli ochotni také v této záležitosti něco riskovat.

Jedna z průkopnických postav přitom byla postava kardinála Wyszyňského. Právě on velmi pohnul národy zatemnělými nenávistnou naukou o nesmiřitelném třídním boji. Najednou zde povstala jeho vynikající průkopnická postava. A pak měl kardinál Wyszyňski své následovníky: především je to jeho žák, sv.Jan Pavel. Dále dlužno připomenout i našeho otce kardinála Tomáška. Ten se dokázal vymknout snahám komunistického okolí o jeho zmanipulování. Postavil se na podporu lidských práv. Konečně třeba připomenout, že významným činitelem změn v naší společnosti, který vzešel z Církve  vítězné, bylo působení svaté Anežky České. Modlící lid naší vlasti se kolem ní semkl, aby při jejím svatořečení mohl na její přímluvu získat posilu k rozhodnějšímu vystoupení na obranu lidských práv.

Lze si ovšem položit otázku: A dovedeme v Církvi po této cestě pokračovat dál? Jistěže k tomu má Církev dost vnitřní síly. Její božský zakladatel, její svátosti a její cíl vedou lidství k vrcholnému naplnění, ba ještě dál, za jeho meze, k Bohu. Jenže mnozí se v Církvi uzavírají před světem do hradů a úřadů a brání živému proudění této vnitřní síly, takže zde vznikají nové zkameněliny. A těch je díky lidské slabosti a hříchu v dějinách Církve také dost.

Doba, do které jsme vstoupili po roce 1989, znamená vykročení na cestu nových zkamenělých a neplodných struktur, docela jiných, rafinovanějších zkoušek. Místo soustředěné totality komunistické moci se prosadila rozptýlená totalita peněz, trhu a spotřeby. Ve spotřební demokracii vládnou peníze a ti, kdo je mají. Vládnou zde bezbožní lidumilové, takže se zde peněžními obraty a falešnými důvody umrtvuje nadšení pro vyšší hodnoty. Mnohé změny, ke kterým došlo po pádu komunismu, probíhaly překotně, zmateně a živelně, protože postrádaly pevný právní, jakož i morální rámec.

A my křesťané? Místo toho, abychom pokračovali dál v boji za lidská práva Božích dětí, začali jsme se uchylovat k nedůstojnému poklonkování před bohatými bankéři a mocnými politiky, a kývat hlavami tak, jako j k tomu předtím nutil komunistický režim. Tehdy to bylo pod bodáky. Dneska vězíme spíše v zajetí pohodlnosti, změkčilosti, těžkopádnosti. Hrstka lidí, kteří se dají oslovit Kristovým duchem, může ovládnout svět. Naopak armáda všechno prohrává, když jí chybí Kristův duch.

Co se to vlastně stalo?

Po 25 let svobody jsme my křesťané v čele s našimi veličinami české církve nedůstojně a zbaběle poklonkovali před mocnými lidmi světa jedině kvůli tomu, aby byl církvi v restitucí navrácen majetek ukradený komunisty. Vedoucí veličiny církve záměrně tlumily a stíhaly každý hlas, upozorňující na nebezpečí ze strany zednářů a ostatních nepřátel církve. Tihle proroci byli vytlačováni z křesťanských škol, masmédií a byl jim ztěžován jakýkoli akademický růst.

Konečně bylo dosaženo cíle - církvi byl navrácen nějaký ten komunisty ukradený majetek. Přitom byla a dosud je církev nestoudně vláčena masmédii a znevažována na veřejnosti, jakoby chtěla cosi nespravedlivého, a jakoby se vždy starala o hmotný mamon víc než o duchovní hodnoty. Toto znevažování církve a zbavování církve jejího vysokého morálního kreditu jakožto  pronásledované nacisty a komunisty je rubem jejího návratu k církevním poměrům 19. a 20.století. Restituční návrat obecné církve k minulému stavu přitom nebyl ani tak výsledkem velkého úsilí vedoucích činitelů církve. Spíše byl následkem toho, že komunisty zabavený církevní majetek byl v obcích právně zablokovaný a obce s ním údajně nesměly libovolně nakládat. A tak jej nakonec měly církvi vydat. Církvi jen stačilo počkat si na to, třebaže se tím Církev hmotně propadala o století zpátky. Jenže skutečnost je otřesnější. Ukázalo se, že obce většinou vůbec nedbaly na blokační zákon a prodaly nebo převedly církevní majetek do dalších rukou. A tak se převážná většina majetku Církvi vůbec nevrátila. Všechno poklonkování různých duchovních veličin před světskou mocí bylo marné. Kdypak asi už ustoupí tito oslavenci do ústraní k vlastnímu přísnému pokání a modlitbám? Modleme se a konejme pokání za všechny nekajícné vlky v beránčím rouchu.

Mezitím však byl sveden závažný duchovní boj. Národy, osvobozené od jha komunismu, byly pomocí škol a masmédií docela znásilněny. Církevní důraz na lidská práva byl a dosud je politicky zneužíván k posílení diktatury bezbožné humanity. Zatímco my křesťané v čele s našimi předními veličinami jsme zarytě mlčeli, anebo jsme si počínali líně, anebo docela světácky, proběhla ve světě strašná plíživá demoralizace a duchovní znásilnění národů. Odvěký lživý vládce světa spolu se svými spiklenci ze zednářských lóží prosadili pomocí masmédií zneužití ideje lidských práv a důstojnosti člověka. Zakrátko se z důrazu na lidská práva stal prostředek podkopávání zavedených režimů v cizích zemích, nástroj k rozpoutávání dobyvačných válek kvůli ropě a různým nerostnm látkám, či jen za účelem rozpoutávání nepokojů a válek, aby pak mohl vládce světa dodávat zbraně všem účastníkům bojů. Tak jsme se svou nečinností a hloupostí stali nechtěnými účastníky velkých nespravedlností a krvavých zločinů.

Když nad světem není vztyčen kříž Páně, tak se propadáme do nového donucovacího režimu, který se prosazuje jako fašistický a komunistický.

Když roku 1999 zaútočily síly lživého vládce světa na srbské cíle, došlo tím k přepadení suverénního evropského státu pod záminkou „humanitárních důvodů“. Mluvčí české biskupské konference to veřejně výslovně schválil, a nikdo z nás křesťanů jsme se proti tomu neohradili. Tak máme všichni na rukou krev nevinných obětí. Později bylo prokázáno, že útok na Srbsko byl ospravedlňován lživými údaji. Bylo zabito přes 2000 civilních osob, protože útoky se většinou zaměřovaly na civilní cíle a způsobily škody ve výši 50 miliard dolarů.

A pak následoval řetěz námi mlčky schvalovaných nebo i podporovaných nenávistných a vražedných výpadů lživého vládce světa a jeho spiklenců proti Afgáncům, Iráncům, Syřanům, Iráčanům, Lybijcům, Ukrajincům, muslimům a dalším.

Co dělat? Skutečnost, že člověk je cestou církve a důraz na přirozená lidská práva při všem ohledu na práva Boží, nemůže Církev opustit, třebaže jsme svědky zneužívání ohledu na lidská práva falešným vládcem světa a jeho spiklenci. V této neblahé konfrontaci s ideologickým zneužíváním ideje lidských práv a důstojnosti člověka se sice poselství evangelia dostává do stínu a snažení církve se stává méně zřetelným, ale tím víc musí být prostoupeno duchem modlitby a přísné kajícnosti a tvrdého půstu.

Konejme půst a modleme se za ty nekajícné duše, které se toho dopouštějí!

Nyní však jde o to hrdinsky vyznat a odhalit odpovědnost určitých veličin církve, které schvalovaly a dosud schvalují anebo jenom trpně snášejí zneužívání ideje lidských práv k dravým výbojům blahobytné západní demagogie, sledujícím udržování své civilizace smrti a její vývoz do světa, totiž vývozem zbraní, prostředků antikoncepce a potratu.

Naléhavě je třeba nahlédnout pod povrch všednosti. Každý musíme objevit slabý článek své bytosti, kudy proudí falešný duch světa do našeho zvědavého srdce a způsobuje v něm peklo – peklo nenávisti proti židům, proti muslimům, Rusům, Číňanům aj.

To vše dlužno konat s jasným cílem – odchod všech zodpovědných osob do ústraní, modlitba, tvrdá pokání a zachovávání přísného půstu.

Modleme se z Chvalořeči o svatých Cyrilu a Metodějovi, kteří jsou nebeskými přímluvci Evropy:

Svatý Cyrile a svatý Metoději, „svatí a opravdoví pastýři, proste snažně za své vyvolené stádo, zahánějte strasti a vysvobozujte je z běd a nebezpečenství. Osvěťte nám oči srdce a posilněte rozum, abychom šli, jak náleží, v šlépějích vašich. Vezměte na sebe naše nemoci a poskytněte sílu shůry, abychom byli důstojně živi v Kristu a tak se stali dědici vaší práce a hlasateli pravé víry, kterou jste nám odkázali, abychom všichni jednohlasně oslavovali třikrát svaté božství Otce a Syna i Ducha svatého, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.“ (Chvalořeč o sv.Cyrilu a Metodějovi, 14)

+++

ZPĚV NA NOVOU EVROPU

JE NA POSTUPU NOVÁ EVROPA,

PRODEJNÁ DĚVKA V STARÉM ODĚNÍ,

KOMETY SLOV A HESEL ZÁTOPA

TVÁŘ NALÍČENOU OVŠEM NEZMĚNÍ.

 

VŠECHNO JDE TAK, JAK KDYSI CHODILO,

V KALUŽÍCH KRVE ZASE ČLOVĚK KRÁČÍ,

VŠAK NE, NĚCO SE PŘECE ZMĚNILO:

PROSTŘEDNÍ DUCH SE DO POPŘEDÍ TLAČÍ.

 

NOVÁ EVROPA, SLÁVA, STARÉ SLOŽENÍ,

SPROSŤÁK JE PÁNEM A PÁN DRZOUNEM,

CO UŠLECHTILÉ NA HNOJIŠTI CEPENÍ,

CO JALOVÉ, TO HŘÍMÁ POZOUNEM:

 

ŽIVOTNÍ PROSTOR CHCEME, TOTIŽ KORYTA,

BUĎ PROTO STARÁ EVROPO TOU NOVOU ZABITA.

Z. ŘEZNÍČEK

+++

Ve druhé kapitole Centesimus annus nás sv.Jan Pavel přivedl k novým věcem dneška, tedy k poznání nových poměrů a problémů. Od vydání Rerum novarum papežem Lvem XIII. dozrálo mnoho věcí. Nezkušený člověk považuje některé věci ve světě za bezvýznamné, ale zasvěcený mu ukáže závažné příznaky, ze kterých lze rozeznat blížící se nebezpečí. Jsou zde tedy jistá znamení doby. Právě osvícený pozorovatel jako byl sv.Jan Pavel v nich objevil uzlové body, od kterých se v prostoru a čase rozbíhají do různých stran smysluplné siločáry.

Sv.Jan Pavel připomenul, že dělnická encyklika Lva XIII. odhaluje výhledové perspektivy, odvozené z dějinného rámce. (CENTESIMUS ANNUS, II,12) Šlo o perspektivu odvozenou z těch příznaků ve společnosti, které leckomu unikají.

To, co Lev XIII. předpovídal za nebezpečnou úchylku, která nastane, pokud stát bude příliš otálet s navrhovaným řešením chudoby pracujících, skutečně nastalo. Skutečnost, že socialismus není rozumným řešením sociální otázky, „potvrzují události na přelomu let 1989 a 1990..“ (Centesimus annus, II,12) Sv.Jan Pavel ukázal, že „lék proti zlu byl horší než samo toto zlo.“

Ani ve třetím tisíciletí není společnost odolná proti podobným úchylkám a otřesům. Po rozpadu socialistických států trvají ve světě nevyrovnaná napětí. Tato ohniska napětí, národnostní, náboženská a jiná, dlouho zakrývaná pod poklopem donucovacího režimu socialismu, stále doutnají. Dostavila se však nová iluze – ideologie, zneužívající lidských práv a svobod. Znovu přicházejí jedinci s návrhy řešit společenské otázky zkratovými řešeními. Pod záminkou obhajoby lidských práva důstojnosti člověka rozvracejí nově ustavené pokojné poměry, aby všichni přijali za model západní spotřební demokracii jako jediné místo pro plné uskutečnění lidských práv a svobody člověka.

A přece zde máme po ruce předpověď Lva XIII. a „tato předpověď se ukazuje být tím výstižnější, pohlédneme-li na to vše v souvislosti hrozné nespravedlnosti, jíž jsou vystaveny proletářské masy ve státech nedávno industrializovaných.“ (Centesimus annus II,12)

Které to jsou? Národy Afriky, Asie a jižní Ameriky, ale i Rusko, tedy národy v počtu asi 5,45 mld, zatímco všeho obyvatelstva světa je v roce 2015 asi 7,3 mld.

V této nové souvislosti si připomeňme encykliku Rerum novarum. Pokud nezačneme rychle podle ní jednat, tak se dá jen s hrůzou očekávat, s jakými sociálními otřesy se setkáme v třetím tisíciletí. Blahobytné národy světa (tj.severní Amerika a Evropské unie asi s 1 mld s obyvatel) dnes podnikají nejrůznější kroky na vyvolávání válek mezi chudým obyvatelstvem Jihu planety. Všechny řeči o arabském jaru nebo islámském státě a teroristech, jsou uměle nastrojené záminky k vedení válek a krvavého snižování počtu obyvatel planety.

Sv.Jan Pavel vyjadřuje v 16. článku encykliky Centesimus annus zvláštní vnitřní bolest. Je to bolest, jaká provází Boží lid ve všech staletích. Ve starozákonních dobách to bývali proroci, dneska jsou to především papežové, kdo zosobňují svědomí doby. Představují zvláštní barometry všech potíží Božího lidu. V tom se podobají některým umělcům. S umělci je spojuje to, že jejich působení nebývá plně pochopeno současníky. Vždy se ovšem vyskytují lidé, kteří sociální působení Církve chápou, třebaže to bývá hrstka.

Všimněme si sv. Jana Pavla II. Jistě byl potěšen, když viděl zástupy lidí kolem sebe při návštěvách různých zemí. Přitom si byl vědom toho, jak duchovní a mravní život v té které zemi chátrá. Přibývá rozpadlých manželství, případů umělého přerušování těhotenství. Jako rakovina se v myšlení národů, ba i mnohých vzdělanců rozmáhá světáctví, ženy ztrácejí zbytky studu odhalují se či vystupují bezostyšně v oděvu, jaký vynalezly nevěstky a přicházejí tak i do Božího domu.

Sv.Jan Pavel všem nešvarům čelil. Upozornil a strhnul mladé lid k nadšení. Připomeňme si naši vlast. V roce 1990 vítala Svatého Otce, ale jak jsme si vzali jeho slova k srdci? Sv.Jan Pavel nás vyzýval k jednotě. A my? První, co jsme dokázali: národně a státně jsme se rozdělili, a co je ještě horší - v honbě za úspěchem a ziskem se mnozí stali takřka požírači těch druhých, méně pohotových v podnikání, chudších a těch, kdo mají nějaké morální zábrany.

Sv.Jan Pavel si byl plně vědom toho, že ani působení Lva XIII. a jeho encykliky Rerum novarum se nesetkávalo s jednoznačným účinkem ve společnosti, a dokonce ani v Církvi.

Sociální učení Církve se v českých zemích utvářelo v opozici vůči dravému kapitalismu a socialismu, avšak také proti zkostnatělému konzervativismu a neporozumění ze strany vyšších církevních hodnostářů Rakouska-Uherska. Dneska jsou duchovní pastýři přetíženi komplikovanou administrativou, která se prosadila na místo někdejšího zkostnatělého konzervativismu. Ačkoli v zesvětštělé společnosti znovu žijeme v misijních poměrech, přesto jsou duchovní pastýři vedle vlastní duchovní činnosti přetíženi přebujelým úřadováním, záchranou a údržbou zchátralých a nákladných objektů. Proto jejich dnešní působnost v duchu sociálního učení církve není ani tak účinná, jako byla v l9.století.

Podnikání kapitalistů v českých poměrech se v l9.století stále víc a více odcizovalo národnímu prostředí. Obdobně i socialistické hnutí, které se u nás reakčně prosazovalo, se nás šířilo jako německé, a národně odrodilé. Tak si kapitalismus bezohledně razil cestu českou společností. Provázel ho liberalismus politický, namířený proti Církvi. Církev se snažila vyrovnávat neblahé důsledky překotného zprůmyslňování prosazováním sociálních opatření. Za to byla obviňována ze zpátečnictví a tmářství.

Nápor kapitalismu proti Církvi dostával v českém prostředí zvláštní posilu tím, že se Církev jevila se české veřejnosti jako poddajná služka státu. Postavy jako byl budějovický biskup Jirsík a pár dalších vysokých prelátů, hlásících se ke svému češství, představovaly ve veřejném mínění výjimky. Horlivé snažení četných prostých kněží bylo v dějinném povědomí našeho národa zatlačováno do pozadí ujišťováním nepřátel Krista a Církve v tisku, že katolicismus je ve shodě s nenáviděnou habsburskou vládou.

Přesto  se podařilo katolíkům v českých zemích oslabit nápor dravého kapitalismu a částečně omezit jeho kruté společenské dopady. Odvrátit však tento proces už Církev nemohla. Narážela na stát. Rakousko-Uhersko podporovalo překotný růst průmyslu, a dohánění Anglie.

Později se v odboji proti Církvi semkli socialisté s kapitalisty, a kdyby to nebyl Franta Sauer, kdo strhnul v Praze mariánský sloup považovaný za symbol nenáviděné monarchie a církevního tmářství, spáchali by to bezostyšně rukou nerozdílnou právě oni.

V 21.století jsme svědky podobného poklonkování západní demokracie, všemožně podporované světáky. A církev? Teoreticky byla připravena lépe - stoletým rozvíjením sociálního učení Církve a znamenitými encyklikami sv.Jana Pavla. Prakticky ovšem musíme jako křesťané kajícně vyznat, že jsme zanedbali uvádění těchto podnětů do života.

Odezva encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus byla ubohá. Mnozí křesťané ji přijímali jako jednu v řadě jiných, aniž ji pochopili jako návod pro jednání Božího lidu. Je otřesné, jak moc se my katolíci podobáme nepřátelům Církve, kteří si tuto encykliku přečetli od začátku do konce, a přesto jim to není nic platné, protože neuznávají duchovní hodnoty, z nichž sociální učení Církve vyrůstá, a sami ani nevedou duchovní život.

Výsledek je takový, že jsme se v české Církvi vc první čtvrtině 21.století dostali hmotně a právně do stavu před rokem 1948, tedy skoro o století zpátky. Kromě toho česká Církev úřednicky rozbujela podle západních vzorů. Tak vznikl složitý specializovaný úřednický aparát k provádění úkolů Církve. Každá duchovní veličina má kolem sebe chvost pochlebníků, kteří jí ve své specializaci zajištují alibistické služby. Jako každá lidská organizace je i tato vystavena všem lidským slabostem. Výsledek - nepružnost a těžkopádnost, a výhledové bujení všemožných nešvarů, protekcionářství, homomafie, aj. Mezi duchovenstvem se o tomto úřednickém šimlu běžně mluví jako o „dusítku Ducha svatého“. Věříme ovšem našemu Pánu, že pekelné síly Církev nepřemohou.

Smutné na tom všem je, že mnozí světáci znamenitě ovládají sociální učení Církve, ale bez hlubšího života se svátostným Kristem je jim to platné jak mrtvému zimník. Je to však něco, co by mělo podnítit snahu nás křesťanů soustavně duchovně růst a žít ze svátostného Krista právě ve směru sociální nauky Církve. Většina Božích dětí musí teprve poznat a zažít fakt, že sociální nauka Církve není jen nějaká podružná nálepka na učení Pána Ježíše, nýbrž zrovna to je to pravé ořechové. Pak je nebudou nikdy moci zahanbit „děti tohoto světa, které jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než děti světla.“ (LK16,8)

Pak se nebudou uchylovat k takovým kotrmelcům, jako je zaměnit si evangelium se stanovami Evropské unie, nebo mlčky přehlížet současnou mediokracii, sklánět se před veličinami z NATO či Rady EU víc než před Svatým Otcem.

Jako rakovina se v myšlení národů, ba i mnohých vzdělanců rozmáhá zesvětštělé myšlení, projevující se jako ideologie úchylnosti – homosexualismus, pedofilismus, sodomismus. Sv.Jan Pavel tomu však už dávno rozhodně čelil. Už v letech 1979-1984 konal sv.Jan Pavel katecheze „Teologie těla“. Jenže mnoho křesťanských farizejů prostě sv.Jana Pavla ignorovalo. Tak se zdálo, že na některé papežovy výzvy bylo u nás skoro uvaleno jakési informační embargo. Různé papežovy dokumenty v českém prostředí dlouho nebyly zveřejněny. Pouze přičiněním týdeníku Světlo vycházely na pokračování. Kdykoli týdeník Světlo zveřejnil nějaký článek o nepřátelích Církve jako jsou zednáři, nebo o potratech či homosexualitě, tak se redakce potýkala s hrozbou, že bude týdeníku odebrán církevní souhlas. Tak se i vydání Teologie těla sv.Jana Pavla dostalo české veřejnosti do ruky až v roce 2005, tedy třicet let po přednesení.

V 19.století se sociální učení Církve muselo v českých zemích utvářet v opozici vůči kapitalismu a socialismu, avšak také proti zkostnatělému konzervativismu a neporozumění ze strany vyšších církevních hodnostářů. A zrovna tak je tomu ještě 25 let po vydání Centesimus annus. Přiznejme si sebekriticky, že katolické duchovenstvo a křesťané neodpověděli správně a úplně zaspali dobu. Dneska přežívají tyto zbabělé a klerofašistické struktury v  duchovní izolaci, utvrzovaní masmediální prádelnou lidských mozků.

Co dělat? PŮST –MODLITBA – POKÁNÍ.

V 19.století se podnikání kapitalistů v českých poměrech hodně odcizovalo národnímu prostředí. A tak je tomu i 25 let po vydání Centesimus annus.

Od začátku 21.stol. se už naše církevní veličiny tolik nezasazují proti výstřelkům kapitalismu Evropské unie, ústícím do nového mnohonárodního donucovacího režimu s fašistickými rysy.

Různí povýšenci křesťanského života v českém národě vystupují s prstem na ústech a brzdí přičinlivost Božích dětí. Znovu se spontánně prosazuje přechod části obecné církve do podzemí a ilegality. Zřejmě se v té záplavě podzemních buněk obrozuje pletivo tajemného Těla Páně. Současně ve světě bují hrozné hříchy a zvrácenosti. Konejme pokání a modleme se za mnohé nekajícné duše!

Výjimku učinil opět sv.Otec František, když roku 2014 vystoupil ve Štrasburku, aby varoval před paradoxním zneužíváním lidských práv. T.Bahounek OP, (Pokr.)

+++

PROCHÁZKA PO CELE

II.

STMÍVÁ SE. MAJÍ ČÍM DÁL VÍC NASPĚCH,

ZMÍTAJÍCE SE MEZI OKNEM A DVEŘMI V TOM PRŮVANU

                                                             KOSMICKÉM.

V TÉ CHVÍLI TEMNÝ NEKLID PROSAKUJE ZDMI VĚZNICE

A JAKO VĚŽ V PISE SVĚT VYCHÝLEN ZE SVÉ SVISLOSTI

ZVOLNA A NEZADRŽITELNĚ SE POTÁPÍ

DO ČERNÉ TEKUTINY PROSTORU NOČNÍHO.

 

A NAJEDNOU

VĚZŇOVÉ V CELÁCH VISI HLAVAMI OD PODLAHY,

SLZNÉ KRÁPNÍKY VYTVOŘENÉ ZA MILIONY LET VAZBY,

V TÉ JESKYNI OSVĚTLENÉ TEĎ ZDOLA

ROZBITOU LAMPOU NÁSTROPNÍ,

ZATÍMCO CHODCI VENKU MOTAJÍ SE JAK MOUCHY

                                                         PO STROPĚ

MEZI DOMY OBRÁCENÝMI NAD PROPAST VEČERA.

CELÁ ZEM HROTY LEDOVCŮ, HROTY VĚŽÍ,

VRCHOLKY BLAHOVIČNÍKŮ AUSTRALSKÝCH VYSÍLÁ MEZI

                                          HVĚZDY SVŮJ DLOUHÝ GRAF.

SVŮJ VÝKYV KAŽDODENNÍ Z PROPASTI DO PROPASTI...

 

TAK VŠECHNO JE NARUBY,

VŠECHNO JE VZHŮRU NOHAMA I VE VĚZNÍCH UBOHÝCH.

JISTOTA V NEJISTOTĚ, NADĚJE V ZOUFALSTVÍ ZRCADLÍ SE.

MAJÍ HLAD. ALE ZŮSTÁVAJÍ DÁL NA NOHOU. COSI KONČÍ SE.

A COSI NASTÁVÁ. TEMNÝ NEKLID PROSAKUJE

                                                      ZDMI VĚZNICE.

SBOHEM, BÁSNÍCI. SBOHEM, POCHLEBNÍCI FETIŠŮ.

TEN, KTERÝ PŘIJDE, NEBUDE NEMODLENEC.

 

MAJÍ HLAD. HALUCINACE BUDOUCNOSTI JE UCHVACUJE.

ZA TĚŽKOU CLONOU TMY, NEJISTOTY A ÚZKOSTI

JEJICH OSVOBOZENÍ PŘICHÁZÍ

ZÁROVEŇ S OSVOBOZENÍM SVĚTA,

S NOVOU PODOBOU MAPY ZEMĚ JAK OBLOHA MĚNÍCÍ SE.

MRAČNA KONTINENTŮ MEZI ROZTŘEPENÝMI OBLÁČKY

                                                           SOUOSTROVÍ

PLUJÍ BLÍŽ OCEÁNŮ. OBLOHA PLNÁ PŘÍPRAV

PRO ZÁPAS OBRŮ. O JAKÁ IMPÉRIA SE ROZPLÝVAJÍ

NA POVEL VĚTRU. JAKÝ MÍR, JAKÉ POBŘEŽÍ TICHA

PRO PŘIJETÍ MILIARD NEZROZENÝCH...

 

VĚZŇOVÉ KLEČÍ NA PODLAZE.

OKNO SE OTEVŘELO. TÁHNE K VELIKONOCŮM.

                                             ZVONY SLYŠET JEST.

BEZLISTÝ VÍTR HUČÍ VENKU TMOU BŘEZNOVOU.

Jan Zahradníček

+++

PLODY POKÁNÍ

Pro své veliké milosrdenství a nekonečnou lásku ke svému stvoření nenechal Hospodin člověka zahynout úplně. Aby si ho znovu přiblížil, daroval mu způsob pokání z jeho hříchu. „Umyjte se, očisťte se,„ říká Hospodin ústy proroka Izaiáše, „naučte se dobro činit- a kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna„ (Iz 1,16-18). Není totiž takového hříchu na světě, který by převyšoval milosrdenství Boží. Milosrdenství Boží je jako nekonečné moře a naše hříchy, omyté slzami pokání, jsou jako jediná kapka, která je pohlcena a mizí v bezbřehém moři Božího milosrdenství. Tak se i my zaradujeme podobně jako král David, když smyjeme své hříchy pláčem pokání, očistíme svá srdce ode všech poskvrn, aby v nich mohlo opět zazářit božské světlo. Král David, veliký učitel kajícníků, takto zapěl, když se sám kál ze svého hříchu: „Vidím Hospodina stále před sebou, je mi po pravici...„ (Ž 16,8). Když spatříme Hospodina ve svém srdci, začneme Mu pět „píseň novou„, tj. ustanovíme v sobě neustálou skrytou modlitbu (Ježíšovu) a pak již budeme zde na zemi zpívat tuto píseň bez přestání, abychom neumlkli ani po smrti, ale přešli pouze do nebeského, věčného Království a tam pokračovali v oslavování našeho Stvořitele se všemi archanděly i anděly a všemi svatými, kteří se zalíbili Bohu, až na věky. To je ten blahý úděl, který si vybrala Marie (sestra Lazara a Marty), a o kterém pravil Spasitel, že „nebude odňat od ní" (Lk 10,42).  Východní bratři

 

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,

Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz, info@cormierop.cz________

 

TOPlist