Jiří Maria Veselý O.P
ZNAMENÍ ČASU - BLAHOSLAVENÝ HYACINT MARIA CORMIER
Spolupracovali:
Krasic Stjepan,
Venchi Innocenzo,
Venturino Alce,
Wilder Alfred
Přeložil: Stanislav Straka 1996 Brno.
Vyd.:  Třebíč 1997 Arca JiiMf

OBSAH

I. STALO SE V EVROPĚ.
II. V DUCHU A PRAVDĚ
1. Naši světci - zpřítomnění osobní milosti
2. Hrdinské štěstí
3. Vidět, splynout, zpívat
4. Viděný zblízka
5. "Přísný život" blahoslaveného
III. V PROSTORU A V ČASE
1. Reforma dominikánského řádu ve 14. až 16. století
2. Období posledních 200 let se zvláštním zřetelem na Otce Cormiera
3. Jak Cormier viděl Lacordaira a Jandela
4. Povolání žádné nebo ne zralé?

IV. ANGELICUM
1. Kolej sv. Tomáše Akvinského v Římě
2. Svědectví pro blahořečení
3. Studium a ANGELICUM

V. ZNAMENÍ ČASŮ

I. STALO SE V EVROPĚ
     V roce 1950 propuklo v Československu veřejné kruté pronásledování katolické církve: biskupů, kněží, řeholníků, řeholnic i obyčejných věřících, kteří měli význačnější postavení ve veřejném životě. Odsuzovalo se k smrti, k doživotnímu žaláři, k práci v uranových dolech, zřizovaly se tábory pro nucené práce. Pro lidi, na nichž nebylo možné najít žádný politický kaz, byly vybudovány (lépe řečeno "vymyšleny") «dočasné internace pro politickou převýchovu». Mimořádně "nebezpeční" řeholníci byli v letech 1950-1955 izolováni v "internačním středisku" zbudovaném v klášteře premonstrátského opatství v Želivě v jihovýchodních Čechách (okres Humpolec).
     Přibližně 300 řeholníků z 29 řádů mělo být svými vedoucími převychováno, mimo jiné i promítáním zvláště vybraných filmů. Jeden z nich měl název STALO SE V EVROPĚ. Hlavní postavou byla maďarská dívka, hluboce věřící katolička, která se spřátelila s hluboce "přesvědčenou komunistkou". Tato po dlouhých bojích dokázala "přesvědčit" katoličku o samospasitelnosti marxismu a proměnit ji v nadšenou bojovnici za Lenina... Film měl přesvědčit i nás, že přítomná i budoucí Evropa bude žít jenom z víry v Marxe, protože co je pro církev a pro Západ "zítra", to je pro marxismus již "včera".
     K filmům a přednáškám se přidružily i hodiny ruštiny spojené s politickým působením, ovšem úroveň přednášejících byla velmi nízká. Jeden z nich se při ruštině otázal staršího Otce redemptoristy: "A co ty - panimáješ?" Ten s dětinskou prostotou odpověděl: "Paní němáju." Ruština přestala, a začalo kruté ničení zdraví, ale hlavně mravní odolnosti a důstojnosti. U řeholníků šlo především o to, aby se zřekli příslušnosti k řádu. To znamená, že např. jezuita byl uvězněn pouze pro písmena "TJ", která připojoval ke svému jménu, a dominikán pro "OP". Ovšem kdyby to byl udělal, bylo by okamžitě zveřejněno, že řeholníci sami jsou pro zrušení řádů.
      (Když jsem po roce 1968 hluboce rozechvěn četl svůj první článek o sv. Cyrilu a Metodějovi v L Osservatore Romano, zjistil jsem, že mi chybí u jména zkratka "OP". V redakci mi na můj poplašený dotaz sdělili s úsměvem: "Po 2. vatikánském koncilu se na podobných maličkostech netrvá." Bohužel, podobných ne-trvání bylo více.)
      Jestliže se tedy v "Evropě stalo", že maďarská komunistka přesvědčila katoličku k přechodu do ráje Marxova - stejně se jednalo o "pohádku" - , v Želivě vítězil Kristus. A dokonce mu tam komunismus umožnil ZÁZRAK! Ovšem až na závěr. Řekli jsme, že tělesné i duševní týrání v nás mělo rozbít kněžské a řeholní svědomí. Další malý případ, který se také stal "v Evropě".
      Koncem září a v říjnu propukly lijáky. Bramborová pole byla rozbahněna vodou a "jézédáci" odmítli jít sklízet. Velitelství "zmobilizovalo" želiváky a k bráně uvnitř kláštera připevnilo nápis ZAKÁZÁNO ONEMOCNĚT! Od svítání do setmění, pěšky v dešti do bahna polí, vybírat brambory, házet je do košů a nakládat. Jídlo víc než skrovné: "Kdybych vám dal suchá hovna, musíte mi děkovat..." . Šaty promoklé, neusušené, cely nevytopené a někdy v noci sveřepý "nástup!" Ze sotva ohřáté postele do ledově mokrých cárů, stát v pozoru a na zavolání zakřičet "Zde!" A znovu ležet a znovu vstávat...
     Jednoho dne na mě zařvala stráž: "Veselý, to děláte schválně? Už hodinu házíte do košíku kamení! Dívám se na Vás - pojďte sem!" Přišoural jsem se. Když to "viděl" strážný, "musela" to být pravda. Teď se díval na mne: "Sakra, vypadáte jako šílenec." A já: "Pane vrchní, mám vysokou horečku, ale je zakázáno onemocnět. Pane vrchní, věřte mi, já jsem si byl jistý, že házím zemáky...". Vstal a tiše řekl: "Sedněte si sem pod plachtu - " a šel dokončit mou brázdu. Po příjezdu do střediska mě vzal k veliteli: "Tento člověk je na zdechnutí, já ti ho předávám," a odešel. Trvale opilý velitel Lojza zavolal po dalším klení lékaře, donského kozáka MUDr. Nikolaje Kelina, jehož diagnóza zněla: oboustranný zápal plic, zanedbaný těžký případ.
     Malá, ale vytopená ošeřovna mi připadala jako předsíň nebe. Až najednou! Vnitřní strážný, jenž obcházel světnice a v prázdných místnostech vkládal záměrně do kamen protistátní materiály, vrazil viditelně opilým způsobem do ošetřovny: "Hleďme, hovada! Nač vás ošetřovat? Stejně zde všichni zdechnete! A ten váš papež a vůbec Vatikán? Vite, že jednají s naší vládou? Ale vy jste blbci! Budou biskupové, a kdybyste měli rozum, mohl by to být i někdo z vás. Strana dobře ví, že nejste blbci všichni, proto jste tady, říkali nám to při školení. I to, že možná zítra budete i vašim "nahoře" na překážku... Teď třeba sloužíte jako vzor věrnosti a jste možná i chloubou, ale v diplomacii se někdy neřídí skutečností, že 4 + 4 je 8."
      Pak se sesunul na mé lůžko: "Nu a ty, majore z odboje, my jsme myslili, že aspoň ty jsi tak trošku diplomat." A přiložil mi hlaveň nezajištěného samopalu na spánek, prst na spoušti. Sledoval jsem jeho prst. Nevím, zdali jsem vzbudil dokonalou lítost pro hodinku smrti. Po vteřinách, které se zdály věčné, jsem zašeptal: "Pane vrchní, víte že mě můžete zabít?" On s opilým řehotem: "Jasné, že to vím! I to, že kdybych tak zabil svého služebního psa, dostal bych pokutu. Ale kdyby se ta náhoda stala s tebou, dají mi prémii." V tom okamžiku - možná blesk, možná tma v hlavě: skok z lůžka. A ještě dnes cítím v dlaních jeho zpocené hrdlo, a mrštil jsem jím o stěnu. Pozoroval jsem, jak se v bezvědomí sesouval na zem... před třemi zděšenými svědky - pacienty.
      Pomalu jsem se - v ložním prádle - odebral k veliteli: "Člověče, sprosťáku, co tu chcete, takhle?" "Jdu se udat, že jsem asi zabil hlídku." On: "Mluvte!" Když jsem skončil: "Pojďte se mnou," a přibral dva strážné. Na ošetřovně již esenbák stál na nohou a hledal samopal. Velitel: "Řekl jste mu, soudruhu, že byste dostal prémii, kdybyste ho zabil?" - "Ano, řekl to, " prohlásili nemocní. Velitel mu sám strhl s ramenou hodnost: "Jste zatčen. Odveďte ho!" Ne, že by to nebyla pravda, ale že to neměl říkat...
      A já? Být méně než pes, a zabití odměňované jako služba lidstvu: "Vyloučí vás ze svého středu... a kdo vás zabije, bude si myslit, že tím prokazuje službu Bohu. Budou tak jednat, protože nepoznali Otce ani mne" (Jan 16, 2-3). Někdy přijeli estébáci z Jihlavy na výslech. Šlo většinou o lidi velmi nízké mravní i kulturní úrovně, ale určité otázky byly zřejmě inspirované, vdechnuté satanem: nalézt odpověď předpokládalo prosit o ni Boha. Někdy se nám zdálo, že nás týrají ze zoufalství nad sebou. Vpíjeli se do našich tváří, hlavně do očí, jako by chtěli zjistit, zdali to přijímáme z víry a z lásky k Bohu. (1)
     Dne 29. června 1955 bylo nesnesitelně dusné horko, ztížené zvláštní horečkou, při níž se úporné pocení střídalo s otřesným mrazením. Právě jsem skončil sérii 21 injekcí Hystidinu proti vředům na dvanácterníku. Objevily se mi již v roce 1935 za studií v Římě a na jaře 1955 jsem je cítil mimořádně silně. Injekce jsem si se svolením velitele objednal z Prahy, abych měl jistotu, že jsou dobré. Došly, ale ošetřovatelka - dominikánská mladá terciářka - , která mi je poslala, byla propuštěna z práce. Na zákrok doktora Kelina mi je předepsal MUDr. Přemysl Pech, primář na interně v Humpolci. Byl to katolík, jenž nám želivákům hrdinsky pomáhal, právě tak jako řeholní sestry, které si vybojoval pro své oddělení. Vzpomínám si na jeden zážitek, jenž se udál během zmíněného zápalu plic. Doktor Pech mi za přítomnosti esenbáka dělal rentgenový snímek, vyžadovaný doktorem Kelinem. Mluvil hlasitě latinsky, předstíraje, že diktuje sestřičce, a ta jako by horlivě psala. Ve skutečnosti mi sděloval poslední novinky ze zahraničí... V rentgenovém studiu visela má a esenbákova zimní bunda. Všiml jsem si včas, že sestřičky vložily čokoládu a jiné dobroty i do kapes pláště esenbáka, což by znamenalo katastrofu. Řekl jsem to latinsky primáři, ten upozornil sestřičky a ty vyprázdnily nepatřičné kapsy.
     Vraťme se k injekcím: 18 mi jich dal MUdr. Trojan, význačný ženský lékař, jemuž kolega odloudil ženu. Po rozvodu - měl dcerku, která byla zabita při náletu - se stal františkánem a nyní pomáhal Kelinovi. Onemocněl však a tři zbývající injekce mi dal do hýžďového svalu ThDr. Alois Vašica, kanovník z Olomouce a člen třetího řádu sv.Dominika: "Budou dobré, Jiříčku, zastavím se až na kosti." A stalo se, jehla už dál nešla.
     Dne 29. června, na svatého Petra a Pavla, jsme měli volno. Horečka stoupala, nepomáhaly ledové zábaly, nepomáhalo nic. Doktor Kelin ve 22 hodin volal primáře dr. Jana Melichara z chirurgie v Humpolci. Ten měl za sebou těžký den, ale přes velké vyčerpání přijel. Podíval se na mě ode dveří: "Trombosa nebo flebitis - zařiďte ostatní sami... " Měl jsem bezesnou noc. Kolem 3-4 hodin ráno jsem zjišťoval na místech posledních injekcí zduřeniny velikosti husího vejce, bolestivé a pálivé, žlutavé, a od nich vycházela bolest směrem dolů, do nohou. Ještě v noci stráž zavolala Kelina: "Otrava krve, zanedbaná, okamžitě řezat!"
     Oba lékaři, Kelin a Trojan, nabrousili okamžitě nejbližší kuchyňský nůž o blízký kámen; dezinfekce - nad plamenem svíčky. "Obraťte se, nemůžeme ztrácet čas!" Z otevřených zduřenin vyšlo mnoho žlutavého a páchnoucího hnisu a já cítil okamžitou úlevu.
     Ráno kolem 8. hodiny přijel dr. Melichar, omlouval se za velikou únavu a po dlouhé poradě se shodli na předepsání penicilinu. Podle výrazů tváří jsem chápal, že můj případ je vážný.
     Když asi po třech dnech nenastalo žádné zlepšení, přešlo se na základě dalšího bakteriologického vyšetření na streptomycin. Injekce se nedaly píchat do zduřelých hýždí, proto mi je dávali do hrudníku nebo na záda. Byly velmi bolestivé, protože jsem překotně hubnul, kost a kůže. Ale ani streptomycin nezabíral. Hnisu přibývalo a vytékal z otevřených ran. Podle všech tří lékařů šlo již o celkovou otravu krve v celém těle, o sepsi. Veškerá péče, povolená velitelem, byla bez účinku. Hnis jsem si vytlačoval rukou až od kotníků nahoru a zduření celého těla začalo vystupovat od ran směrem vzhůru, od pasu k srdci.
     V jednom okamžiku jsme byli s Kelinem sami. Zahleděl se na mě téměř něžně. "Věříš opravdu v Boha?" A já: "Ano." On: "Tož se vyzpovídej, už i za dvě hodiny můžeš být mrtvý. Ani tuny penicilinu tě nemohou zachránit, protože uvnitř jsi již celý shnilý a mrtvý." Totéž pak řekl i mému představenému, provinciálovi Otci Ambroži Svatošovi OP. A ten mě vyzpovídal a dal mi "viaticum", hostii na poslední cestu, i "pomazání nemocných" pro lehké umírání. Všechno plné světla. Celé tělo mi vůčihledně tvrdlo, ale zároveň se i napřimovalo jako prkno a kladlo se na záda. Horečka kolem 40 °C, mysl však bystrá, plná zvláštní pohody...

     (Lékařova otázka: "Věříš v Boha?" mě zasáhla do hlubin. Vzpomněl jsem si na jednu sobotu. Obvykle jsme měli v sobotu odpoledne volno. Oné soboty jsem po "nástupu ", kde se měl kontrolovat stav, při vyvolání mého jména odpověděl: "Přítomen! " Strážný mi zlomyslně říká: "Zdá se, že máš výtečnou náladu. Složíš náklaďák uhlí. A je zakázáno, aby ti někdo pomáhal". Ani jsem nehlesl. Protože kdybych se bouřil, mohli mi dát skládat dva. Strážný, který mě doprovázel, patřil k těm starším dobrákům, kteří s obavami čekali na odchod do důchodu. Když jsme došli pod stromy blízko rybníka, kde nás nikdo neviděl, strážný mi řekl: "Nejsem žádný velký křesťan, ale vzpomínám si, že jako chlapec jsem od faráře slýchával, že podle evangelia «Když tě někdo udeří do jedné tváře, máš nastavit i druhou ...» - Vy jste kněz a řeholník, proč jste cestou reptal?" Zdrtilo mě to, pohlédl jsem na něho a řekl jsem potichu: "Máte pravdu." Pomohl mi uhlí složit. Po návratu jsem příhodu vyprávěl ostatním. Skutečně, až do této chvíle jsme při každé nespravedlnosti křičeli, že je to proti zákonům, proti ústavě, proti základním lidským právům... Odpovídali: "Snad všichni osobně jako jednotlivci nejste vinni, ale jako církev a Řád určitě ano. Kláštery jsou «podvratná hnízda odporu», která se musí vyhladit!" Nepomáhaly naše námitky, že v Norimberku byly hromadné tresty odsouzeny. - Po mém případu jsme se dohodli "nastavovat i druhou tvář" a některé stráže změnily svůj přístup k nám...
    
     "Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1, 15). Obrácení a víra v evangelium má pět stupňů: je třeba stát se lidskými, křesťanskými, kněžskými, zasvěcenými a katolickými. Být "lidskými" znamená být obrazem Boha-Stvořitele (Gen 1, 27); být "křesťanští" znamená žít v duchu osmera blahoslavenství (Mt 5). "Kněžským" být, je uvědomovat si, že skutečná eucharistická přítomnost znamená Večeři, Kalvárii, Vzkříšení. Bez Kalvárie však chybí to podstatné. "Zasvěcenost" lásce musí být "až k smrti". A být "katolickými" znamená být "bratry", ne "konkurenty"... Evangelní víra není vždy snadná, ale vždy je účinná.)

     "Už i za dvě hodiny můžeš být mrtvý." - Byl jsem blízko smrti asi dvakrát. V roce 1945, na konci války, jsem byl v Bosco Chiesa Nuova u Verony v severní Itálii jako major západní armády a italský partyzán lživě obviněn z velezrady a čekal jsem na zastřelení. Pak roku 1949 - byl jsem zatčen 12. září, na svátek sladkého jména Maria, a propuštěn 8. prosince, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie (2). Ale neumřel jsem. Teď mi říkali, že je to jisté. Otec Svatoš mně navrhl devítidenní pobožnost, ke které se chtěli připojit všichni internovaní, zhruba na 300 řeholníků. měl jsem rozhodnout, ke komu se obrátit. Očekával, že si zvolím blahoslavenou Zdislavu , českou dominikánku (1220-1252), abychom dosáhli jejího svatořečení, po němž jsme tak toužili.

      Vzpomněl jsem si však - bylo to jak zásah blesku - na jednu událost, která se přihodila na Angeliku, kde jsem tehdy studoval. Bylo to 17. prosince 1934. Přenášelo se slavnostně z Campo Verano tělo Otce Cormiera do krypty pod chrámem San Domenico e Sisto Nuovo, čili do Angelika. Rakev s tělem stála u vchodu do chrámu zaplněného lidmi. Vzhledem k mé české ironii a skepticismu vůči jistým "římským zvyklostem" jsem se o to vlastně příliš nezajímal. Mou pozornost však upoutal starostlivý rozhovor mezi třemi provinciály nejstarších provincií Řádu, kteří měli snést tělesnou schránku do krypty. "Kde je ten čtvrtý? Hleďte, generál je už nesvůj!" Jeden z nich pronesl: "Ten čtvrtý se dnes v noci necítil dobře." Odpověděli: "Ale už nemůžeme čekat." Stál jsem poblíž a jeden z provinciálů se na mě obrátil: "Ty jsi odkud? " "Provincia Bohoemiae", odpověděl jsem. On na to: "Musíme jít, pojď s námi, za Slovany, jsi také dominikán." S vřelou radostí jsem si dal rakev na rameno. A když jsem držel, ba vlastně svíral svou část mar, na nichž spočívala rakev, pociťoval jsem nepopsatelnou blaženost, která mnou pronikala a jako by do mě proudila z té rakve. Cítil jsem se změněný, lepší a prodchnutý nekonečnou důvěrou v zemřelého. Nikdy jsem na to nezapomněl a od té doby jsem se často na Otce Cormiera obracel. Možná i proto, že to byl on, kdo obnovil roku 1905 starobylou slavnou "Českou provincii", pohlcenou rakouskou a maďarskou provincií v jedinou "Provincii Říše". Roku 1907 dosáhl blahořečení paní Zdislavy. Roku 1909 přičlenil k řádu vznikající české dominikánky a přijal do třetího řádu studenta bohosloví v Římě Josefa Berana jako bratra Tomáše, který se dovolával pomoci Otce Hyacinta hlavně jako arcibiskup.
     To vše mi blesklo v duchu při nabídce "Vyberte si..." a při vyslovení jména Otce Hyacinta. A můj duch jako by šeptal: "Rozpomeň se, jak jsem tě nesl a zachránil ti slavnost! Tehdy jsi mi dal pocítit jakousi nebeskou radost. Vypros mi nyní nebeskou pomoc!" A cítil jsem jakýsi nebeský mír, průzračný, hluboký, a netoužil jsem ani žít, ani umřít.
     Otec Ambrož, zběhlý ve vzývání blahoslavené Zdislavy, navrhl modlitbu novény, devítidenní pobožnosti, v duchu apoštolského čekání na Ducha svatého. K nám dominikánům se ihned připojili všichni ostatní, asi 300 internovaných z 29 řeholních rodin. A modlitby se konaly ve dne v noci, protože mnozí vstávali potají i v noci k modlitbě před Nejsvětějším, přes nadlidskou únavu, která nás poznamenávala tělesně i mravně.
      Přesvědčení o mé blízké smrti bylo všeobecné, proto sám velitel dovolil, aby jeden z ošetřovatelů byl se mnou, nebo aby alespoň bylo možné se ho dovolat. V noci se mnou směli být "dobrovolníci". Ke stálým návštěvám patřili MUDr. Trojan, Otec Ambrož a kalasantin bratr Václav.
      Ani streptomycin však nezabral. Rány se neuzavíraly, hnis tekl stále, pokožka se otvírala na různých místech, hlavně na nohou, odkud se šířil odporný zápach. Otevřenými ranami bylo nezřídka vidět holé kosti a obnažené svalstvo v barvě převážně zelené, žluté a hnědé. Horečka trvala nepřetrřitě. Jídlo se stávalo stále obtížnější, mohl jsem polknout pouze polévku, většinou slepičí, z kuřat, jež si pěstovalo velitelství pro své slavnosti.
     Doktor Kelin nařídil zaznamenávat horečku, puls a krevní tlak na diagram. Jejich čáry se postupně přibližovaly, setkání znamenalo smrt. Otok stoupající k srdci by zatopil srdce a a zastavil jeho činnost. Nyní byl otok asi 8 centimetrů pod srdcem, smrt tedy nehrozila bezprostředně. Podstatně důležitější bylo vyplnit prázdný čas ve dne i v noci, jinak hrozilo zešílení a následkem toho i možnost sebevraždy. Člověk musel mít něco, čeho by se mohl držet, jako se zachycuje zábradlí při vystupování po schodech. Zábradlí spočívalo především v plnění základních řeholních a kněžských povinností, k nimž patřily mše a breviář. Proto když někdo na příklad začal ztrácet klid, první otázka byla:
     "Jaké duchovní povinnosti přestáváš plnit?" Odmítali jsme možnost úlev (dispens) od breviáře, a mši svatou jsme někdy sloužili ve tmě pod postelí, zpaměti.
     (V Želivě se vyskytla sebevražda i zešílení. Mezi kněze přišel jeden farář již téměř ve stavu pominutí: Bůh ví, co s ním policie dělala. Velmi milý a usměvavý, proto ho nechali dělat úklid v celém prostoru beze stráže. Nedlouho před injekcemi jsem nesl trávu pro velitelovy angorské králíky, kdežto on odnášel v košíku právě dovezené uhlí. Mezi kusy uhlí bylo vidět pohozené, ale čerstvé kůrky pomerančů. Při sypání uhlí do košíku je kněz pečlivě vybíral a nesl je ke strážnému: "Pane vrchní, to je velmi posilující pro nervy, a víte, já je mám trošku oslabené; jsou tam vitamíny, smím si to nechat a sníst?" Na tváři měl něžný, ale drásající dětský úsměv. Strážný kývl souhlasně hlavou a kněz zhltl kůrky. Potom se přiblížil a šeptal: "Pane vrchní, řeknu Vám tajemství, které znám jenom já. Podívejte se na zalesněné hřebeny pahorků, které obklopují klášterní údolí. Za nimi až ku Praze - vy mně možná nebudete věřit - je moře zešílených, moře bláznů! My zde, v tomto údolí na soutoku dvou řek, Sázavy a Želivky, jsme jediní normální lidé, opravdu lidé. Ať mi věříte nebo ne, musíme děkovat Bohu, že jsme zde! Ubožáci tam ti venku!" A hleděl na strážného a usmíval se. Ten se odvrátil, aby nebylo vidět, že slzí, a já jsem se vzdálil; a on začal znovu hledat slupky pomerančů...
     Při volbě Otce Hyacinta mi vyvstal v mysli i jeden náš sebevrah, kněz, řeholník, který měl asi 32 roky. Pojídali jsme kolem desáté svačinku, jeden z nás pojednou zmizel: za deset minut jsme ho našli, oběsil se na blízkém záchodě, ještě dnes cítím na dlani vlhké teplo, jež šlo z provazu, na němž se oběsil. Prý někdo v jejich světnici celou noc chrápal, a on se z nespaní zhroutil. Vykopal se mu hrob, ale rodina si vymohla pohřeb doma. Hrob zůstal prázdný. A já jsem viděl z okna, jak jej připravovali teď pro mne. Prosil jsem Boha, aby je odměnil, že jsem jim přidával práce...)
     Řekli jsme, že si každý z nás musil k věčnosti vytvořit "zábradlí" podél schodů, jimiž byl Želiv. Zábradlí, jehož bylo nutné se přidržovat, aby člověk nezešílel, nespáchal sebevraždu, neselhaly mu nervy. Základní složkou byl breviář, ale ten jsem již vinou horeček nebyl schopen zvládnout. A tak při strmém stoupání po posledních "příčkách žebříku" směrem ke smrti (umírání začalo již počátkem června) jsem se křečovitě držel řetězu z růžencových zrnek. Rozpočítal jsem si je na celý den. Mezi ně jsem vsunul eucharistickou oběť mše svaté. Poněvadž jsem ležel ztuhlý na zádech, vyprosil jsem si, aby nade mnou překlenuli "oltář" z desek. Během bohoslužby jsem omdléval a ztrácel vědomí, ale téměř vždycky při probrání jsem měl prst přitisknutý na místě, kde jsem se zastavil. Sloužil jsem záměrně dvě až tři hodiny, abych vyplnil čas dne, a byl jsem plný hrůzy, jak přečkám noc. Avšak ve skutečnosti pro mne již nebyl ani den, ani noc, nýbrž spíše nepřerušený tok "umírání" každého čtverečního milimetru: Smrt není zlá, těžké je umírání, a já umírám... " (J. Wolker).
     (Ovšem skutečná přítomnost Boha v hostii trvala ve mně stále, i v noci, a proměňovala tělesné peklo v duchovní ráj. Uvědomoval jsem si, že svou plně prožitou mši jsem sloužil vlastně teprve zde.
     Stráže, vědomy si toho, že se nám děje násilí, nesnášely z naší strany žerty. Braly je jako posměch. Na jednu Bílou sobotu, na den Vzkříšení, jsme měli pracovní volno. Chystali jsme maličký průvod. Vracel jsem se od krav a potkal jsem strážného, který dělal vždy dobrý dojem. "Pojďte s námi, pane vrchní, máme Vzkříšení." - "A proč s vámi?" Já: "Chybí nám hasiči." Neřekl nic a odešel. Za několik dní, právě před sv. Jiřím, mě zavolal velitel: "Zostřená samotka, za posměch stráži při výkonu služby." To znamenalo bez opasku, do těsného (1,5 x 2 m) uzavřeného prostoru bez oken, kde ze stropu kapala voda a všude lezl hmyz, strava omezená. Každou hodinu nahlédl strážný: "Veselý, jak se máte?" Povinná odpověď: "Děkuji, velmi dobře.")
      Byl - záměrně - svátek sv. Jiří, a tedy můj. Dva z našich, pracující jako elektrikáři, obcházeli dům, zajišťovali proud: "Co potřebuješ?" Já: "Je Jiřího, chci mši svatou." Asi za dvě hodiny proklouzla pode dveřmi velká hostie. Při obědě jsem našel v bramborách ampulku s mešním vínem. Po páté hodině bylo povinné zdržovat se v celách a stráže obcházely méně často. A tak jsem měl "zpívanou", doprovázenou elektrikáři. Oltář? Moje posvěcená ruka. Kalich? Zlomená lžíce. Povinná kapka vody? Spadla se stropu. "Otče náš" - zpívané. Cítili jsme přítomnost celé Trojice, jejíž dobrota mi nemohla dát lepší dárek "k svátku", než právě tuto Eucharistii, která měla možná před Bohem větší význam, než mnohé nádherné, třebas i ve Vatikáně. V každém případě "samotka" člověka poznamenávala.
     Také nyní víra ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista v hostii byla mým nejvyšším zdrojem síly a světla. Snad vlivem horeček zapomínal jsem lidské vědění: jazyky, filozofii, teologii, ale ostře jsem si vybavoval úryvky evangelia: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ, a žádný, kdo věří ve mne, neumře na věky." (J 11,25) Víra evangelijní musí být eucharistická: "Opravdu vám říkám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm" (J 6, 53-56).
      Během třetí novény, kolem svátku sv. Anny (26.7.), kterou jsem uctíval i z ohledu na svou babičku Annu, se můj stav jakoby zlepšoval. A mimořádně jsem si vybavil, že dominikánský učený kardinál Kajetán, současník Pia V. (15O4 - 1572), napsal mezi jiným, že náš ráj nebude záležet ani tak na "zásluhách", ale na tom, jak křesťan přijme smrt, jež je vlastně největším pokáním. Ukřižovaný Spasitel prý se zjeví umírajícímu a otáže se: "Chceš mne následovat i smrtí?" A s jakou láskou člověk odpoví, na tom bude záviset věčnost, stupeň štěstí.
     Tři zmíněné čáry - tep, tlak, horečka - se přibližovaly. Stoupající hnis byl vzdálen od srdce už jen asi 3-5 cm. Kůže mi visela schlíple na nohou. Přijde Spasitel tázat se i mne? Až najednou - bylo to v pátek odpoledne, a tedy v hodinách umírání Ježíšova - díval jsem se na obraz Sedmibolestné, visící na stěně proti mé posteli: "Když žijeme, bolí tě, že hřešíme. Když umíráme, bolí tě naše umírání, odpusť nám, Přebolestná!"
      A najednou jsem začínal vnímat něčí přítomnost: Byl to můj řádový bratr Kajetán, aby se omluvil, že si vše vymyslil? Anebo opravdu Kristus? Pokoj byl vnímatelně plný něčeho, nebo někoho. Plnost tichá a lahodná, vnímání přátelského a důvěrného svěření:"To staré, co bylo doposud, to přestává. To nové, co teď začíná, to bude na kladné straně života, a bude to vzestup a růst." A bylo mi asi tak dobře, jako na Angeliku, když do mne z rakve Otce Hyacinta proudil po dřevě már nový život: "To by nebylo špatné", zašeptal jsem nevědomky. A přítomnost se začala pomalu vzdalovat: "Kristus ? - Cormier ? - Stříbrné ticho se šířilo z místnosti i do mé duše. Teprve za několik dní jsem si všiml, že tři čáry zůstávají stát a výstup otoku k srdci se zastavil.
      A dne 4. srpna, na svátek svatého Dominika, jsem se ráno nečekaně posadil a pak jsem hned vstal a prošel pokojem. Bylo to přesně na závěr třetí novény. Strážní odcházeli zděšeni, mezi internovanými se šeptalo: ZÁZRAK. Jenom šeptalo, protože pro dialektický materialismus zázrak nebyl přípustný. A kvůli zázraku v blízké číhošťské farnosti policie rozsekala faráře Toufara zaživa (3) "Víte, proč jste neumřel? Neměl jste kde. Velitel volal primáře Melichara, abyste zemřel v nemocnici a ne zde." Melichar tvrdě odmítl, že prý posílá lidi umírat domů. Šlo vlastně o dva zázraky: že jsem nezemřel, ale že okamžité uzdravení nebylo viditelné, protože rány na těle zůstaly otevřené a hojily se postupně. Tato pomalost způsobí pak rozpaky lékařské komisi při stanovení, o jaký stupeň zázraku šlo. I to, že např. nákres se třemi linkami byl zničen. Protože v želivském komunistickém ráji byla nemoc nemyslitelná.
     Na společnou mši svatou dne 22. srpna - na slavnost Neposkvrněného srdce Marie Panny - mě donesli tak trošku provokativně v nosítkách. Zpívala se ekumenická píseň, kterou jsem složil před onemocněním na námět Zjevení: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední. Živý. Byl jsem mrtev, a hle, jsem živ na věky věků, a mám klíče od smrti a podsvětí." (Zj 1,17-18). Všichni byli přesvědčení o zázraku, dosaženém prosbami internovaných na přímluvu Otce Hyacinta. Co se dělo v duši doktora Kelina?
     Jednou přivedl doktor Kelin k mému lůžku nového velitele Váchu. Bývalého velitele Lojzu doktor Trojan "přesvědčil", že skončí na mrtvici, nezmění-li úřad. Kelin ukázal na mě a řekl: "Soudruhu, tady vidíš, že člověk není prase." Podnapilý Vácha odvětil: "Soudruhu, to já jsem vždycky věděl." Kelin: "Zde jde o něco jiného. Mě lidé volají, i když jim například stůně prase, a já jim můžu říct, pojde-nepojde. Kdyby člověk byl jenom prase, tento zde by tu již dávno nebyl. Je-li tady, člověk je něco víc než prase." Podnapilý Vácha odvětil: "Tak ty už mluvíš jako farář!" A odešel s proklínáním. Kelin se vrátil ke mně: "Ty jsi měl být již dávno mrtvý. Nějaká vyšší moc ti dala znovu život. Snaž se chovat se tak, aby sis to zasloužil." Chodil ke mně často a naše přátelství rostlo.
     Již v létě 1955 začaly v internačním středisku divné změny. Šeptalo se, že vznik střediska byl politickým omylem doktora Slánského, Žida, který prý chtěl zbavit stát otrocké závislosti na Sovětech a připravoval v ČSR převrat, podobně jako Tito v Jugoslávii. Po prozrazení byl odsouzen k smrti a oběšen. Strana chce napravit jeho omyl. Můžeme se rozejít, ovšem ne do klášterů, protože ty již byly přizpůsobeny pro dobro pracujícího lidu k jiným cílům? Kam? Do továren, skončit užitečně život, dosud mařený pro náboženské zvrácenosti! A církevní majetek? Byl zestátněn, aby ho církev nemohla zneužívat proti lidu! Za těchto podmínek jsme všichni odmítali opustit Želiv. Strážní se bouřili: "Poroučeli nám střílet, když se přiblížíte k ohradě, a teď nikdo nechce pryč...".
      Někteří strážní byli pověřeni, aby mezi námi šířili zmatečné zprávy. Tak například: "Vy řeholáci jste celkem hodní, trpěli jste od představených, vy půjdete ven možná první. Kdežto faráři jsou všichni rozmazlení od kuchařek, ti si počkají, až je naučíme poslouchat." Ve skutečnosti však "faráři" najednou zmizeli. A jeden esenbák mi důvěrně sdělil: "Musíme si dávat bacha, jdu v neděli Brnem, potká mě nějaký elegán a říká: "Pane vrchní, nešel byste se mnou na pivo?" Byl to jeden z propuštěných "farářů". Tak i morálka stráží byla podlomena.
     V září začali volat mladší řeholníky na velitelství, kde obdrželi adresu továrny, do níž byli přiděleni jako dělníci. Neví se, zda to byl omyl nebo záměrný podraz, když tovární rozhlas hlásil: "Soudruzi a soudružky, pozor! Přicházejí mezi vás bývalí řeholníci a kněží, jsou to podvratné živly, naučte je pracovat! " Bylo nám zakázáno mluvit o Bohu, ale dovoleno "odpovědět", bude-li se kdo tázat. Rozhodli jsme se být na pracovišti první a připravit všechno pro ostatní, odcházet poslední, pomáhat druhým dokončit jejich "normu", přichystat pracoviště pro zítřek. Vedle jednotlivých "úderníků" byla odměňována i skupinová pracoviště. Mezi ně patřila většinou i ta, kde jsme byli my...

     Jsme ještě stále v Želivě, září říjen 1955. Z továren nám docházely povzbudivé zprávy. Varování před podvratnými živly vzbudilo naopak zájem, hlavně mladých. Přicházeli kluci: "Pojď se napít, dnes večer máme sraz politické výchovy !" - "Nepiju". Děvčata: "Pojď si zatančit, dnes večer tě budeme čekat." - "Netančím." A kluci i děvčata: "Ale vypadáte normální, a normál je tančit i pít! Čím se bavíš?" Na otázky bylo dovoleno odpovídat, a tak se začaly dělat schůzky u nás. Bylo by zajímavé zjistit, kolik kněžských a řeholních povolání vzniklo zde (4).
      V říjnu 1955 byli v Želivě většinou již jen staří a nemocní. Mladých pouze tolik, aby se udržel chod domu. Mne 18. října ráno zavolal velitel a řekl: "Ještě dnes pojedete do rodiště." Zatvrzele jsem odmítal, hlavně z toho důvodu, že jsem potřeboval ošetření, které jsem doma nemohl mít. Sourozenci pracovali a moje stará matka byla nemocná. "Psali jsme jim a oni okamžitě souhlasili", odbyl mě velitel. Kelin mi dal potvrzení o pracovní invaliditě, na které mi okres Prostějov přidělil měsíční důchod 190 Kčs. Ještě v říjnu mě přijali na doléčení v nemocnici v Havlíčkově Brodě, odkud jsem byl v prosinci propuštěn jako úplně zdravý. Těžkosti mi dělala ne dost ohebná kolena a praskot při pokleknutí. Ohebnost nohou se obnovila po tajné kůře u sestřiček františkánek v prostějovské nemocnici. "Jak vám vadí praskot?" "Při pokleknutí při mši." Lékař na to: "Alespoň nepotřebujete zvonek !"
      Nikdo z propuštěných ze Želiva nesměl sloužit mši svatou ve veřejném kostele za "přítomnosti věřících" bez výslovného "státního souhlasu". Důchodci museli být zaručeni farářem. Já jako důchodce jsem směl. Protivanovský farář Josef Klíč mi prozradil, že mu policie "radila", aby mě zval po mši na snídani a pak jim sděloval, o čem jsme mluvili.
      Bydlel jsem v rodném domě č. 1 u maminky. Jednou za mnou přišel spolužák z obecné školy, listonoš. S pláčem mi vyprávěl, že ho volala policie a uložila mu, aby mě sledoval na každém kroku, neboť má k tomu jako listonoš obcházející s poštou výtečnou možnost. Žádal tři dny na rozmyšlenou. "Co mi radíte?" otázal se s pláčem. "Když odmítnu, pošlou mě do ostravských dolů." A já: "Jak bych tě mohl zachránit?" On: "Snadno. To hlášení napíšete o sobě Vy a já jim to předám." A tak jsem psal: "Dr. Veselý je nervově hotový, poloviční blázen, s nikým nemluví, má strašný strach z lidí" atd. A Alois Kopecký to přibarvil. "Víte, že je nás v Protivanově sedm na vás. Každý musil slíbit, že to nikomu neřekne. Obyčejně to skládáme na faře a pan farář nám pomáhá."

     Horší to bylo s maminkou. Když jsme se viděli před rokem 1950, byla to pevně stavěná, tvrdá horalka. Dnes se zní stal věchýtek, hlavně z utrpení nad mým uvězněním. Za poslední tři pokolení vzešlo z protivanovské farnosti přes padesát kněží. Jenom v naší rodině z osmi bratří Kolísků šest kněží-bratří, dva synovci a jeden prasynovec, já. Moje maminka doslova "proklínala" dominikány, že mě přijali. Tehdejší farář P. Stříž mi dal na cestu tehdy značnou částku 100 Kčs a řekl: "Když tam zůstaneš, věřím opravdu v Boha." A byl to světec. V roce 1955 chodila maminka stále uplakaná, s růžencem, a neměla nic z výbušné síly protivanovských žen. Umřela mi v rukou a těsně před smrtí mi řekla:"Tak jsem ráda, žes mě tehdy neposlechl. Tolik dřiny.... a ty jsi jediná věc, co nesu před Boží soud...". Kéž by každá naše matka nesla před Boží soud alespoň jednoho syna-kněze...

     V letech 1955-57 mě sestra přihlásila jako "pomocníka v domácnosti", protože pracovala v kravíně zemědělského družstva na dvě směny: od čtyř ráno do poledne a od jedné do noci. Já jsem měl uklízet a vařit. Esenbák mě chodil kontrolovat. Jednou jsme ho zahlédl, do hlavy padla tma, vzal jsem sekeru a šel jsem mu naproti, abych ho zabil. Utekl, ale nic nehlásil. Taková byla celková vysazení rozumu a vůle - "black out" - nebyla častá, ale jiná sestra mě musela hlavně v noci hlídat, abych se např. neoběsil.

     Příznačné bylo předvolání do Prostějova k okresnímu církevnímu tajemníkovi, v podstatě slušnému člověku: "Je na vás hlášení, že berete peníze na mše svaté, a to nemáte povoleno." A já: "Beru. Poraďte mi, co mám dělat? Polovička Protivanova je se mnou spřízněna. Polovička mě znám protože jsem jako student roznášel poštu. Ráno jdu do kostela, přes náměstí, kde je křižovatka dálkových autobusů. Tam na mne čeká babička, prosí mě o mši sv. za zemřelé a dává peníze. Já říkám: Teti, to já nesmím brát, je to zakázané. A ona začne křičet: Teto svině komunisticky, he to chcó zežrat! Zatraceny potvore...". Pane tajemníku, co mám dělat? Lidí plno okolo nás!" Tajemník: "Berte!"

      Roku 1957 bylo z okresu sděleno faráři, že můj další pobyt je nežádoucí, abych si našel práci jinde, mimo rodiště, kde prý dráždím lidi proti "straně".
     Docent archeologie na brněnské univerzitě PhDr. Vilém Hrubý mě přijal jako "dělníka" na archeologický výzkum v oblasti Staré Město Veligrad a na jeho doporučení jsem mohl bydlet na faře v Jalubí u nedocenitelného sběratele lidového umění, zapáleného nadšence pro cyrilometodějský odkaz, faráře, pana rady a čestného kanovníka Tomáše Loprajze (5). Byl jsem tam do roku 1968, kdy jsem odjel do Itálie. Někoho pohoršilo, že jsem mluvil o 11 letech "nucených prací". Z právního hlediska jsem byl "NUCEN" najít si práci obyčejného dělníka. V občanském průkazu jsem měl v rubrice vzdělání uvedeno pouze osm roků obecné školy. Boží Prozřetelnost použila komunistickou internaci pro zázrak uzdravení a nucené práce pro "zázrak" mé osobní účasti při odkrývání ústředí cyrilometodějské činnosti se sídlem a hrobem prvního arcibiskupa Slovanů, budovatele duchovního Třetího Říma, jak to zdůraznil Jan Pavel II (6). Ovšem bez mých "rukodělných" archeologických dokladů by jeho apoštolské listy neměly věcný podklad. (7)
      Když jsem roku 1968 stanul nad hrobem Otce Hyacinta Marie Cormiera v kostele San Domenico e Sisto Nuovo, ožil mi v duchu napjatý výjev z přenosu jeho těla roku 1934. Podle Aristotela jednotlivé události i celý život probíhá v kruhu - en kyklo - uskutečněná věc má být totožná s myšlenkou, z níž vzešla. Alexandr Solženicyn přebírá myšlenku básníka Danteho: Jsou i cykly očistcové a pekelné. Uzavíral se okruh očistcový? A jaký začínal pro mne teď zde?
      Snažil jsem se uzavřít kruh, který začali moji prátelé z Milána, když putovali do Lurd, aby se za mne pomodlili. Poslali mi lahvičku lurdské vody, kterou mi naše akademické terciářky z Prahy doručily do Želiva i s maličkou soškou, kterou mám dodnes. Teď jsem do Lurd jel i za ně. Užasl jsem před skalním výklenkem, v němž ji viděla Bernadetta. Ženské atributy na soškách pravěkem čekané MATKY OSVOBODITELE OD HADA byly na těle VÍTĚZNÉ MATKY KRÁLE v Lurdech doplněny zlatými růžemi na nohou: MATKA KRÁLOVNA. Ale i tato událost se stala v kruhu. Začala na skále Golgoty a uzavřela se na skále zde.
      Se souhlasem a za finanční pomoci generálního představeného O.P. Otce Aniceta Fernandesa se mi podařilo dostat do Říma Nikolaje Kelina a jeho paní, což po sovětském obsazení v roce 1968 nebylo bez nebezpečí.
     Výslechy před církevním soudem probíhaly v Lateráně (Řím) v březnu a dubnu 1969. Osobně vyslýcháni byli Jiří Maria Veselý O.P., MUDr. Nikolaj Kelin a jeho manželka Olga. Písemné prohlášení poslali Ambrož Svatoš O.P. a bratr A.V. Jirásek, ošetřovatel z Želivi. Kopie jsou v archivu J.M. Veselého. Další svědectví docházela.
      Výpověď dr. Kelina jsem nemohl překládat já, proto zavolali Vladimíra Koudelku O.P. Já a Olga Kelinová jsme čekali venku. Najednou bylo slyšet pádnou ránu do stolu a křik. Vběhli jsme dovnitř. "Tito kreténi se mnou jednají, jako bych nebyl «Medicinae Universalis doctor Almae Matris Universitatis Carolinae » z Prahy!" Ukazoval na skupinu soudních lékařů. "Ale horší je tam s těmi," a ukázoval na skupinu církevních právníků v talárech. "Chtějí po mně, abych přísahal, že svědčím pravdu! Já, donský kozák, pravoslavný křesťan a syn pravoslavného kozáka! Pil jsem, kradl jsem, ale nikdy nelhal! A teď přísahat v Římě! Můj otec by vstal z hrobu! Takhle mě pokořovat!"
       Vysvětlil jsem mu, že jde o právně pedepsané formality. Podrobil se. V Želivě se nám vysmívali: "Ve kterém křesťanském státě se «Slovo Boží stalo skutkem» (Jan 1, 14)? To Marx napodobuje Stvořitele: buduje nový svět, nového člověka... ". Když jsme vycházeli, Nikolaj se ke mně obrátil a v jeho modrých očích se zrcadlil "tichý Don": "Mohl byste mi přísahat, že ve všech hlavách a ve všech srdcích, když ne v Římě, tedy alespoň ve Vatikánu, se Boží slovo již stalo tělem?"
       Jeden z lékařů pochopil, že je nazval kretény (italsky "cretino") a přísahal, že nedoporučí uzdravení jako zázrak, dokud bude žít. A tak brzdil několik roků jednání. Před nedávnem náhle zemřel a případ byl vyřešen kladně.
       A já? Bylo mi sděleno tehdy odpoledne, že "to nové, co teď začíná, bude na kladné straně života a bude to vzestup a růst." Andělský Učitel dává útěšnou odpověď na samém začátku pojednání o mravním životě člověka - křesťana: "dicendum quod finis, etsi sit postremus in executione, est tamen primus in intentione agentis. Et hoc modo habet rationem causae": cíl, účel, smysl, třebaže je uskutečněn až nakonec, jako závěr, přesto je první v úmyslech a tak je příčinou všeho.(8) To znamená: jestliže nás vede touha růst a stoupat, všechno znamená úsilí o stoupání a růst... Odjezd do Itálie? - V roce 1968, za "pražského jara", se mohlo za hranice. V květnu se na mě doslova lepil na pracovišti v Sadech jeden z vedoucích archeologického výzkumu ve slavníkovské Kouřimi. Když jsem zjistil, že to není policie, nýbrž dr. Miloš Šolle, dobrý katolík od dob studií - vyslechl jsem ho. Byl pozván od Katolické university v Miláně na symposium do Alp, ale žádalo se prohlášení, že není komunista. Doporučil jsem ho jako člena Habáňových a mých "Akademických týdnů". Připojil jsem poznámku pro rektora Franceschiniho, zda by nemohli pozvat také mě. Znali jsme se velmi dobře z let 1940-45, kdy jsem byl docentem slavistiky na Katolické universitě a vedoucím čs. odboje. Začal jsem se modlit a pozvání přišlo.
     Jaká byla pravá příčina otravy krve? - Po odchodu z Želiva se zjistilo, že serie injekcí, jež jsem dostal z Prahy, byla vadná a mnoho lidí tak našlo smrt. Také zde je otazník! Serie, kterou mi nabízel Kelin z Humpolce, byla nezávadná. Když jsem si objednával injekce z Prahy, objednával jsem si smrt! Chtěl Otec Hyacint za každou cenu zázrak?
      A jednalo se o dva zázraky: jeden - že jsem nezemřel; druhý - že se neztratily okamžitě i viditelné stopy otravy. Tak se mohlo říci, že tu šlo pouze o "podivný případ"... V téže době totiž policie rozsekala tělo faráře Toufara z Čihošti, několik kilometrů od Želiva. Týž osud by čekal i mě. Podle dialektického materialismu nejsou "zázraky" přípustné, protože nejsou podle předepsané "normy". Bral na to ohled i Otec Hyacint? Zázrak podle Marxovy NORMY?
     "Normální" ovšem pak - podle Marxe - není ani člověk, který by toto neuznával. Strana komunistická dělala všechno, aby ho "normalizovala". To bylo cílem naší internace v Želivě. Člověk, který se nenechal "normalizovat", zůstával ne-normální a patřil "do blázince", případně byl určen k "vyřízení" nebo alespoň do pracovních táborů pro nenormální.
      Marx, Žid, vycházel z bible. Bůh podle něho stvořil "na počátku" nebe i zemi - avšak tím, že zhmotňoval myšlenku - ideu: "Budiž světlo - a světlo se stalo" - "Budiž obloha - a byla obloha". "Učiňme člověka - a stvořil člověka podle svého obrazu".
      Jiný Žid, evangelista Jan, napsal: "Na počátku bylo Slovo (idea) a Slovo bylo u Boha a všechno bylo učiněno skrze ně. To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,1-14). Marxisté namítali: "Křesťané to věří, ale vězní Slovo - ideu u Boha. Po dvou tisících let - kde se Boží Slovo stalo mezi křesťany opravdu viditelně tělem, kde se idea stala skutečností? Prožívaná, viditelná mezi námi?
Dialektický materialismus Marxův - říkali nám v Želivě - proměňuje Ideu, Myšlenku, Slovo ve skutečnost, v hmotu. A jde o námitky, které napadaly i doktora Kelina ve Věčném Městě!
     Podle světových hlavních bájí - mýtologií - o vzniku světa, o kosmogonii, se do počátečního šťastného stavu světa a člověka vždycky vloudil, vetřel jakýsi "kaz": Gilgameš, Prométeus, Mithra... a dokonce i v případě Spasitele Ježíše Krista: farizeové, Jidáš... . Marxův dialektický materialsimus to dobře věděl. Bál se tohoto "kazu" a předvídal jej a byl připraven tento osudový "kaz" nepřipustit a kde by hrozil, neúprosně jej vyloučit, znemožnit.
     Takovým osudným kazem může být například každý člověk "nezapojený" a každý jev mimo předepsanou normu, tedy především "zázrak" a to ve smyslu jiného Žida, Ježíše Krista.
Marxismus se nedá vyloučit ze života, z myšlení, z politiky ani jenom pádem komunistických stran, ani jenom zmizením komunistických států. Vznikl, mimo jiné, i z odporu proti mravnímu a naukovému znehybnění, zbahnění křesťanů. Marxismus tedy vznikl z "touhy po změně". Ale byla to touha "uložená", a to touha po uložené změně. Proti "vnucené" touze Ježíš Kristus nabízí touhu svobodnou: "Chceš-li být dokonalý, šťastný ..., prodej co máš a pojď za mnou -". A tím se otevírá obzor "za zrakem" člověka, čili pravý zázrak.

Rozhodnutí

      Níže podepsaný představený (prefekt) Kongregace pro svatořečení, kardinál Angelo Felici, sepsal o všech věcech podrobnou zprávu pro nejvyššího velekněze JANA PAVLA II. Ten přijal přání Kongregace pro svatořečení a nařídil, aby byl vystaven dekret o projednaném zázračném uzdravení. A to se stalo podle předpisů.
       Na základě toho, za přítomnosti uvedeného kardinála, prefekta Kongregace a odpovědného za věc Otce Cormiera a za mé přítomnosti jakožto biskupa-sekretáře Kongregace i jiných, obvykle pozvaných, Svatý Otec prohlásil: "JE JISTOTA O ZÁZRAKU, JEJŽ UČINIL BŮH NA ZÁKROK CTIH. BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA HYACINTA MARIE CORMIERA, 76. GENERÁLNÍHO PŘEDSTAVENÉHO ŘÁDU BRATŘÍ KAZATELŮ - TOTIŽ O NÁHLÉM ZVRATU KLINICKÉHO PRŮBĚHU LÉČENÍ, A O POSTUPNÉM DOKONALÉM A TRVALÉM UZDRAVENÍ OTCE JIŘÍHO M. VESELÉHO OP - z těžké otravy s početnými oteklinami, syndrome nephrosica, u osoby podvyživené, s předcházejícími tuberkulózními kavernami a vředy."
       A Jeho Svatost rozhodla, aby tento dekret byl zveřejněn a zanesen do zápisů Kongregae pro svatořečení.

Vydáno v Římě, dne 23. prosince roku Páně 1993.
Slavnostní blahořečení 20. listopadu 1994 v Římě. Jste zváni!

II. " V DUCHU A PRAVDĚ" (Jan 4,23-24)
1.Naši světci - zpřítomnění osobní milosti
      Myšlenkový svět i osobní život blahoslaveného Hyacinta byla věc mimořádně čistá, jasná a prostá. Úředně prodělal pouze obvyklé studium filozofie a teologie v arcibiskupském semináři v Dupanloup u Orleansu. Ale kdo by si přečetl a prostudoval z procesu blahořečení spis "Doklady o ctnostech", mohl by tvrdit, že převážná část nauky a celé chování tohoto sluhy Božího byly prostě uplatňováním příslušných úryvků nauky svatého Tomáše Akvinského.
      Proto jeho doporučování a - tam, kde bylo třeba - přikazování nauky Andělského Učitele vyplývaly nejen z úřední moci, ale také z jeho osobní zkušenosti a znalosti jejich potřeby. Pokusíme se to doložit citacemi, i když se někomu mohou zdát zdlouhavé a ne zrovna nevyhnutelné.
     To, co nás v tuto chvíli zajímá, je hrdinství mravního prožívání této nauky. Pro usnadnění pochopení a znázornění máme v této části v úmyslu hloubkově osvětlit pojetí a potřebnost mravního heroismu nejen z hlediska křesťanského, ale také z hlediska obecně lidského, jak je známe již ze starověku: "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit..., nýbrž naplnit" (Mat 5,17).
     "Vykupitel člověka" nás zachraňuje proto, že je "plný milosrdenství". Ale člověk může být spasen pouze "laborem exercens", čili jednáním, konáním podle svých možností. Jestliže tedy Služebník Boží věřil, doufal a miloval "laborem exercens" heroicky - a jestli toto nadpřirozené hrdinství podněcovalo také jeho moudrost, spravedlivost, statečnost a mírnost, a to jak v životě soukromém, tak ve správě řádu, jeho "causa" byla vyhrána. Jde o souvislost se třemi apoštolskými listy Jana Pavla II.
1. Naši světci - zpřítomnění osobní milosti
     Každou myšlenkou, každým slovem, každým činem hledá člověk štěstí a klid. Proto i Ježíš Kristus ve své první "programové" řeči, v horském kázání, vychází z tohoto nevykořenitelného puzení lidského ducha. Nabízí ovšem protismyslné štěstí, jakoby rozporné: "Blaze chudým v duchu... blaze těm, kdo pláčou... blaze tichým... blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti... blaze milosrdným... blaze těm, kdo mají čisté srdce... blaze těm, kdo působí pokoj... blaze těm, kdo jsou pronásledováni..." (Mt 5,1-10).
     Ježíš Kristus sám upozorňuje, že bude "málo" těch, kdo vejdou těsnou branou (Mt 7,13-14), avšak dodává odvahu: "Snažte se vejít úzkými dveřmi..." (Lk 13,23). Jinými slovy: "Věřte, že království nebeské už je vaše; že budete utěšeni; že obdržíte za podíl zemi; že dojdete milosrdenství; že uvidíte Boha; že budete zváni syny Božími...". Svatý Tomáš praví, že i těch "málo", kteří by však následovali Boha opírajíce se jen o svůj rozum, by dospělo k cíli "post longum tempus" - po dlouhé době - a kromě toho "cum admixtione multorum errorum - s přimísením mnoha omylů - " (Summa Theol. I,1,1).
      Po celé lidské dějiny se Ježíš Kristus ke každému pokřtěnému obrací s výzvou: "Chceš-li spolehlivě dojít cíle a dosáhnou dokonalého štěstí ... následuj mne!" (Mt 19, 27). Kdo k tomu nemá hrdinskou sílu, nebude snad odsouzen, ale jeho štěstí zůstane smutné (Mt 19,22). Přijetí výzvy - někdy něžně zašeptáno, jindy bouřlivé - znamená osobní volbu protismyslného hrdinského štěstí, výzvu ve smyslu povolání, výzvu k zasvěcení, k hrdinské protismyslné lásce, k ideálu, kterému se říká "poslání". Skutečnost a pravdivost, čili hodnověrnost řeholního ideálu, konkretního charizmatu, se stává důvěryhodnou prostřednictvím životní průbojnosti, tedy díky své přitažlivé a proměňující, "posvěcující" síle, kterou je tento ideál schopen působit na lidského ducha a na lidské srdce, aby v něm uskutečnil evangelická blahoslavenství, čili počátek ráje.
     Otec Cormier je dominikán. Nepočítáme-li četné skupiny světců, např. misionářů, je našich úředně vyhlášených svatých a blahoslavených kolem 250. Generální vedoucí "případů" svatořečení tvrdí: "Bylo zahájeno mnoho případů... a jsou z různých provincií" (9). Nemálo jich bylo přivedeno k završení právě v poslední době, jako např. blahoslavený Hyacint. Podle posledních zpráv máme na oltáři 263 prohlášených, z nichž je 158 mučedníků.
     Hmatatelnou podobou našeho poslání jsme my všichni, nakolik jsme "řeholním společenstvím". Tato podoba se vytváří "osobním úsilím" o dosažení "hrdinského štěstí", ale také společenstvím jednotlivých údů, neboť všichni se snažíme na stejné cestě uskutečnit poslání řeholního řádu v církvi. Naším posláním v církvi podle "Základních stanov" je "verbi et sacramentorum fidei ministratio - poskytovat slovo víry a svátosti víry" (LCO, VI) Jedná se tedy o víru v lásce, lásku ve víře. Ve skutečnosti však jde o poslání každého křesťana, protože dominikánský duch představuje podstatu katolické víry.
      Společenství jednotlivých údů musí mít jak plošný, tak hloubkový rozměr.
     Plošný rozměr společenství znamená účast na vzájemné apoštolské a bratrské spolupráci mezi námi, kdo žijeme "na této zemi" v tomto čase. Už blahoslavený Humbertus napsal: "Společně přijaté dobro se prosadí rychle a snadno" (10). Toto soužití se usnadňuje, organizují-li se ve společenství pravidelná setkání - podle Stanov každý měsíc - aby se hovořilo jak o řeholním životě, tak o zkušenostech apoštolátu.
     Naproti tomu hloubkový rozměr společenství se odehrává mezi námi zde na zemi a těmi, kteří jsou už v ráji, jejichž štěstí již není ani protismyslné, ani hrdinské, nýbrž jasné, nesmírné a věčné. Toto společenství s našimi svatými nám skýtá jejich pomoc. Procesy svatořečení tedy nejsou jen prázdným "triumfalismem". Každý z nás může a má odhalovat vlastní dominikánskou totožnost v rozhovoru a společenství - v Bohu - především se svatým Dominikem, ale také se všemi našimi vítěznými bratry. To oni nám vyšlapávali cestu mnoha staletími, to oni vytvářeli svými činy slavné dějiny řádu a jejich stopy zůstávají světlé a nesmazatelné, ke cti Boží a pro dobro řádu, církve a lidstva.
     V životech našich světců můžeme objevit totožnost a jedinečnost podstaty našeho poslání, ale také neomezenou rozmanitost způsobů, jimiž lze toto poslání prožívat, ovšem s vyloučením téměř modlářského individualistického nadřazenectví, které je naším, typicky dominikánským, zrádným nebezpečím.
      Tak například blahoslavený Jindřich Suso ( 1366) zůstává neustále mistrem mystického spojení s ukřižovanou božskou Moudrostí; Ludvík z Granady (1588) je vzorem pastorační produchovnělosti; Beato Angelico (fra Giovanni da Fiesole,1455) nebyl překonán ve svém hloubání o zjevených pravdách v krásách umění; i po řadě století je církev uctívá a následuje jako vzory radostné svatosti a žádá je o pomoc v dosažení Boha jakožto Krásy.
      Náš konkretní zájem ovšem nyní vzbuzují především dvě postavy : O. Lacordaire (1861), "otec" obnoveného dominikánského života ve Francii, nadchnutý a vedený účinným apoštolským posláním. Podle jeho vlastních slov: "Měl od Boha milost umět naslouchat a porozumět své době a svému světu, který tak miloval, a být jím poslouchán a chápán" (11). Naproti tomu O. Cormier, kromě hluboké duchovnosti a hrdinské řeholní kázně, byl především organizátorem řádu, provincií, byl duší výchovy a studia. Vroucně horlil pro uctívání Boha a svatých. Generální kapitula ve Walberbergu (1980) doporučila řádu ze všech sil pokračovat v procesu svatořečení, a to z následujích stručně shrnutých důvodů:
a) Pokud jde o myšlenku obrodit řád - jak byla navržena novými Stanovami - vidíme, že už za O. Cormiera, nebyla jen myšlenkou, záměrem, ale i skutečností : byly založeny nové provincie a provincie zaniklé byly obnoveny. Došlo k založení nových anebo přidružených kongregací. Došlo k šíření a oblibě III. Řádu....
b) Otázka studia : O. Jandel dával přednost řeholní kázni, O. Frühwirth kázání, zatímco Otec Cormier viděl základ naší "plodné" budoucnosti v charizmatickém uplatnění O.P., ale především ve vážné, hluboké a rozsáhlé, přesto však jednotné kulturní a duchovní přípravě. Proto tedy ta jeho nová "Ratio studiorum". Neustálá podpora teologické fakulty, kterou nám svěřil švýcarský stát ve Fribourgu. Rozhodná pomoc Biblické škole v Jeruzalémě. Vyžadování "studia" ve všech našich provinciích, ale především založení dnešní "Pontificia Universitá di San Tomaso d'Acquino, P.U.S.T.*) - Angelicum" - aby bylo možno nabídnout řádu a církvi apoštoly církevní úrovně, překračující provinční, často fanatické prostředí. Podle Caietana: "Pokud se neprosadíme Posvátnou naukou, znamená to konec našeho řádu".
c) Život modlitby. Na tomto poli jsou bez diskuse zásluhy O. Cormiera o naši společnou bohoslužebnou modlitbu. Naše chorální knihy byly z větší části vydány jím. Jeho vnitřní modlitba, meditace, adorace, růženec, nikdy nekončily ("Relatio", s. 6-12).
d) A pokud jde o vztahy O. Cormier - O. Jandel - O. Lacordaire : problém jejich vzájemného vztahu stále čeká na konečné, správné a nestranné posouzení. My se omezíme na to, že budeme pozorovat Jandela a Lacordaira Cormierovýma očima, představíme je tak, jak je viděl on (12).
    Jaká byla cesta k evangelijnímu štěstí, jak ji myslel, zvolil a uskutečňoval "bratr kazatel" Hyacint Maria Cormier?

2. Hrdinské štěstí
     Krátce předtím, než blahoslavený Hyacint Maria Cormier zemřel, před přítomnými prohlásil: "Během svého života jsem nikdy neučinil dobrovolně a vědomě nic, co by odporovalo vůli Boží". Lze si položit otázku: že by Bůh také nikdy neučinil nic proti pokorným prosbám blahoslavence? Zdá se, že zkušenost to potvrzuje. V každém případě se jedná o heroickou věrnost.
      Aby člověk dospěl k pravému evangelnímu štěstí, je zapotřebí hrdinství. Evangelium to vyžaduje a nabízí ono protismyslné štěstí (Mt 5,1-10). Ale připouští to i rozum, tedy jak filozofie, tak teologie.
      Andělský Učitel třikrát uvádí slovo "hrdinský" a odvolává se na pohanského "Filosofa" - Aristotela -, aby zdůraznil, že se jedná o hodnotu hluboce lidskou.
1) Když mluví o darech Ducha Svatého, říká: "Podle obecného a povšechného pojmu ctnosti, tyto dary někdy bývají nazývány ovšem i "ctnostmi". Dary však mají zvláštnosti, které přesahují obecný pojem ctnosti - "aliquid supereminens" - tím, že jsou to ctnosti božské, jež člověka připravují na božské hnutí, nebo ho zdokonalují nakolik je pozvednut, pohnut a řízen Bohem. Proto i Filosof nad obecnou ctnost klade ctnost "hrdinskou" či "božskou", pod jejímž působením se některým lidem, kteří jsou podněcováni "Bohem", říká "lidé Boží" (Summa Theologica, I - II, 68,1 ad 1).
     Běžná ctnost, vysvětluje sv. Tomáš, uschopňuje člověka "ad bene agendum", čili aby mohl konat dobro a dělal to dobře... nakolik je "člověk" způsobilý vyhovět hnutí rozumu ve svých vnitřních a zevních činech... Naproti tomu dary jsou Bohem vlité dokonalosti, které uzpůsobují člověka pro božská hnutí tak, že ho činí pohotovým a připraveným na božská vnuknutí - podle vyjádření Izajáše: "Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět". (Iz 50,5)
     Hrdinský člověk tedy slyší a následuje Boha, a tak se stává "božským či zbožštěným", buď trvale, navždy, nebo pouze za jistých zvláštních okolností. Nejedná se ovšem o násilí. "Také Filosof poznamenal - říká sv. Tomáš - že u těch, kteří jsou pohnuti božím vnuknutím, není třeba a nehodí se, aby se rozhodovali podle lidského rozumu, ale aby poslouchali vnitřní vnuknutí, protože jsou puzeni lepším zdrojem, vyšším než lidský rozum..." (7. Ethic. Eudem. c. 4: De Bona Fortuna).
     "Tak", uzavírá sv. Tomáš, "dary uzpůsobují člověka ke vznešenějším činům, než jsou činy působené ctnostmi" (ib. "corpus").
     Ale co je to "boží vnuknutí"? Sv. Tomáš odpovídá: "Vnuknutí vždy označuje popud z vnějšku. Je třeba připomět, že u člověka jsou dva druhy hnutí: první, vnitřní, je rozum; druhý, vnější, to je Bůh, jak bylo řečeno. Filosof to říká též." (l.c.).
2) Jsoucnost vyšší ctnosti - "super excellentior virtus" - kterou Filosof nazývá "heroickou či božskou" - potvrzuje také sv. Tomáš, když se zmiňuje o jevu opačném, totiž o krutosti, zuřivosti, čili o "saevitia", které jsou opakem mírnosti (II-II, 159 ad 1): mírnost předpokládá často boží pomoc, dar Ducha svatého.
3) Třetí zmínka sv. Tomáše je spojena s otázkou, "zda v Kristu byly ctnosti". Vzhledem k tomu, že Kristus byl Bůh, musel mít jen ctnosti "božské", čili dary, které se připisují božským lidem. Andělský Učitel odpovídá: "Onen hrdinský či božský dar se od běžné ctnosti neliší podstatně, ale pouze stupněm dokonalosti, tím totiž, že je člověk uschopňován konat dobro v měřítku vyšším, než je běžné, normální. Proto Kristus měl obyčejné ctnosti, ale v nejdokonalejší míře, což přísluší osobám "purgati animi" - očistěného ducha" (III, 7,2, ad 2). Tedy také Kristu a svatým. Ve výkladu k italskému překladu prvního uvedeného textu (I - II, 68,I) se správně říká: "Dary jsou udíleny v trojici, která je korunováním ctnostných úkonů: dary, blaženství, plody". Toto organické provázání křesťanského života, které provedl Andělský Učitel, má svou rozhodující důležitost v tom, že vytváří nenásilnou vazbu mezi ctnostmi a dary, blaženstvími a prosbami "Otčenáše...".
     Pohleďme, jak se Akvinský vyjadřuje ve svém komentáři k Izajášovi, když mluví o darech a dalších evangelických prvcích křesťanské mravnosti: "Dary jsou dány na podporu ctností, jejich úkolem je uschopnit duševní mohutnosti k jim přiměřeným činům ovšem podle lidského měřítka. Tak např. víra nám umožňuje vidět věci, ale zastřeně, nedokonale, záhadně, jako v zrcadle".
      Nuže, nějaká ctnost může mít dvě nedokonalosti, to je dvě vady. Jednu nahodilou, pramenící z určité nepřipravenosti, v níž se člověk nachází a tento nedostatek lze odstranit vývojem člověka, zdokonalením ctnosti. Druhou, podstatnou, která pramení z omezenosti ctnosti samé. Např. podstatný nedostatek u víry je způsoben její zatemnělostí. Člověk věří, protože nevidí... a tuto vadu odstraní přítomnost vyšší jistoty, které se říká dar a činí člověka šťastným. Proto úkon, který vychází z ctnosti zdokonalené darem, se nazývá blažeností... . A z tohoto hlediska se nazývá "plodem" (in Isaiam, c. 11,2; srv. "Summa", vyd. Salani, sv.X. 1978, s.132-3). Člověk dokonalý, vykoupený, tedy není jako mozaika složená z malých kamínků, ale jako strom, který roste od kořenů až k plodnosti. Štěstí svatých se nakonec stává trvalou, jakoby návykovou záležitostí, "logickým" plodem, ale vždy se jedná o dar.
     Ve svém výkladu "O listech svatého Pavla" sv. Tomáš při výkladu listu ke Galatským (5,22) říká: "Plodem ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu není zákon. A tvrdí i zde, že ctnost nás činí způsobilými chovat se "lidským způsobem". Naproti tomu dar nám umožňuje chovat se "nadlidským způsobem", neboť nás pozvedá do hrdinského prostředí. Ctnost nás zdokonaluje pro slíbené blaženství; naproti tomu dar pro pravý radostný prožitek, který je plodem dokonalosti lidské (přirozené) a božské (nadpřirozené), jež pochází z duchovní milosti (Opera cit., Marietti,1953, sv. I, s. 636)..
     Hrdinství tedy prožíváme jenom v přímé závislosti na Bohu, čili « v předcházející připravenosti dát se správně pohnout» milostí. A normálně se týká schopností člověka konat, čili ochoty vůči Duchu Svatému - naslouchat mu a poslechnout ho.
     Andělský Učitel věděl, že Spasitel nepřišel zrušit, ale doplnit a naplnit (Mt 5,17) a Aristoteles v tomto smyslu i pro nás shrnuje "rozumovou a mravní připravenost na evangelium". Překladatelé říkají: "Vzhledem k tomu, že se snažíme o věci, které překračují ctnosti, je sv. Tomáš velmi rád, že se může opřít o skutečně cenné pozorování Filosofa. Dokonce se o tom v článku zmiňuje třikrát (I - II, q 68,I). Také v řádu jednoduše přirozeném a lidském uznával Filosof osoby skutečně osvícené... Jistý si tímto zjištěním se sv. Tomáš nediví, že na úrovni, která je již nadpřirozená a zcela božská, jsme všichni pod vlivem vnuknutí nebo alespoň nakloněni vnuknutím a zralí pro jejich přijetí" (Summa theologica, op. cit. s. 339, poznámka 2).
     Co rozuměl Aristoteles slovem "hrdinský" či "božský"? Co si o tom mysleli řečtí pohané? "Héros", to byl "kníže, správce, pán", čili obecně "ten, kdo převyšuje ostatní silou, mocí a ušlechtilostí" (srv. EROE, Enc. Catt. V, 1950, 515). Jednalo se tedy buď o polidštěného (sestoupivšího) boha, nebo o zbožštěného (na nebe vystoupivšího) člověka. Heroizovaného. Úcta k nim se lišila od úcty k ostatním zemřelým, protože k nim se obracely prosby. Mrtvý obvykle potřebuje naši pomoc, zatímco uctívaný hrdina měl ochraňovat ty, kdo se k němu obraceli. Héroové bývali jednak "pomocní" a jednak "proročtí", čili poskytovali buď pomoc, nebo osvícení. Objevují se už v antickém bájesloví všech světadílů.
      V Řecku se ustálila jejich úcta mezi VIII. - VII. stol. před Kr. a nabývala stále vyhraněnější podoby. Héroové jsou dárci a původci určitých hodnot, zákonů, vítězství atd., čili lidé vyvýšení, zbožnění. Nakonec si tuto úctu uchvátili císařové. Ale byla odmítána křesťanskými mučedníky, protože pohanský hrdina se stával "bohem" a "spasitelem", zatímco křesťanský hrdina se stává zbožněný a spasený. Jen Bůh má právo, abychom se mu klaněli (adoratio), zatímco zbožněný je pouze uctíván (veneratio).
     V antických kulturách « postava hrdiny zosobňovala vždy duši národa, který v něm spatřoval vtělení vlastních tužeb». Úcta k hrdinům se rodí z víry v jejich přežití a v jejich dobročinnou moc, která vyzařuje z jejich života a z jejich hrobu. Živočich, který je nejvíce symbolizoval, byl had. Přítomnost jejich pozůstatků byla střediskem vyzařování jejich moci a střediskem jejich úcty. (Srv. Enc.ital. sv. XIV,1932,s.362). Některé z těchto přirozených prvků přešly také do úcty křesťanských hrdinů, a věřící je u světců předpokládají a vyžadují. Milost neničí přirozenost, nýbrž ji zdokonaluje.
     Křesťanské hrdinství se může týkat celého života, nebo pouze jediného činu. Trvalé prožívání ctnosti, i když se jedná o ctnost běžnou a snadnou, může znamenat pravé hrdinství, bereme-li v úvahu její každodenní jednotlivé uplatňování. Jestliže toto uplatňování ctnosti pokračuje po celý život nebo ve velmi dlouhém období, a je prožíváno se zvláštní dokonalostí, jde o zřejmé hrdinství. Běžně toto hrdinství postačuje k blahořečení a svatořečení Božích služebníků. Jedná se o hrdinství, kterému se říká "obvyklé", či "obecné".
     Je tu nadto ještě způsob mimořádného hrdinství, vyžadovaný pro jediný úkon, nebo pro několik málo úkonů, "pro něž se u člověka požaduje dokonce pohrdání životem nebo jedním z největších osobních statků, např. svobodou" (Enc. Catt. 1.c. col.518). Tomuto zvláštnímu hrdinství se také říká "mučednictví". Jde o smrt a vězení.
     Svatost, čili dokonalý křesťanský život, tedy vyžaduje obvyklé, povšechné hrdinství, má-li člověk dospět k blahoslavenstvím, která nabízel Ježíš Kristus (Mt 5, 1-12). Na tomtéž místě Pán řekl: «Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny vašeho nebeského Otce, který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. ... Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5, 43-48). Pro "blahořečení" se vyžaduje obecné hrdinství, alespoň u jedné ctnosti, neboť všechny ctnosti jsou spolu svázány a hrdinství v jedné předpokládá celkovou snahu o ně. Toto obvyklé, obecné hrdinství je tedy "povinné".
     Jednoho dne "kdosi přistoupil k Ježíši a zeptal se ho: Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal život věčný? - Ježíš odpověděl: Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání! Mladík řekl, že to všechno dodržoval. Co mi ještě schází? - A Ježíš: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co máš, rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě!" (Mt 19, 16-22).
      Abychom vešli do života věčného tedy postačí být prostě spaseni, čili stačí a je zapotřebí dodržovat přikázání. Ale má-li to být uděláno dokonale, je kromě toho potřeba "dát všechno chudým" a "odevzdat sebe samé Ježíši". To je tedy důvod, proč řeholníci slibují chudobu, čistotu a poslušnost.
Vzniká otázka: lze snad pro "usnadnění" svatosti, štěstí, přikázat nějakým lidským zákonem všem poddaným nebo některým z nich hrdinský čin?
      Pouze Bůh, čili Boží přirozený zákon může v některých případech přikázat heroickou oběť. Protože jenom Bůh je neomezeným a naprostým pánem každého člověka a života. Ale také proto, že jenom Bůh může vždy poskytnout přirozené a nadpřirozené prostředky, potřebné k hrdinské poslušnosti. Každý má např. raději podstoupit smrt, než zapřít víru.
     Čistě lidské zákony, jak občanské, tak církevní, nemohou nikdy přikázat obecně heroický čin. Mohou to ve zvláštních případech, ale pouze za podmínky, že si to vyžaduje obecné dobro. Nebo že se člověk bezděčně ocitne v společenské situaci, která vyžaduje heroický čin.
     Hrdinský čin znamená čin nad obvyklý rámec, tedy božský... Lidské zákony vedou člověka k přirozenému, obecně lidskému chování, které už je ctnostné. Zavazovat všechny, aby se vždy a ve všem chovali nad jejich obvyklý a normální rámec by znamenalo vykořenit lidskou normálnost a "normalizovat" božskost! Sám Spasitel, ačkoli měl božské prostředky Zjevení a Milosti, se neodvažuje dokonalost přikázat, nýbrž pouze ji doporučuje: "Chceš-li být dokonalý...".
      Mohou ovšem existovat dva zvláštní případy, kdy hrdinský úkon až k smrti je povinný. Tak např. je absolutně nutné pro obecné dobro společnosti, aby hlídka střežila bezpečnost druhých, i když může být usmrcena. Nebo lékař a ošetřovatelka musí ošetřovat nemocné, i když se vystavují nebezpečí vlastní smrti. Hlídka je vázána obecným dobrem, zatímco lékař a ošetřovatelka svou osobní volbou. Do stejné situace se dostávají také kněží kněžským svěcením a řeholníci svými sliby. Oslabovat nebo neuznávat tyto mravní a právní důsledky by znamenalo nevědomost, zbabělost, či dokonce ďábelskou sprostotu. Slibovali bychom všechno, ale pak bychom nedali nic, nebo jenom kolik se nám líbí a nutili bychom Boha, aby to přijal...
     Soud týkající se hrdinskosti nějakého činu je zpravidla vyhrazen zákonodárci. Zřídka může existovat případ, že podřízení sami se vyjímají z poslušnosti z důvodu, že uložený čin je hrdinský. Platí to i pro případy příkazů, které byly dány jednotlivým osobám přímo. /Enc.Catt. L.c. 518-19; LTHK, 5-1960, 267-9).
     Pokyny,upravené pro dnešní dobu po II. vatikánském koncilu doporučují řeholním představeným a duchovním, aby brali vážně veškeré okolnosti a podmínky jak podřízených, tak ukládané povinnosti. V každém případě je třeba neustále pozorovat Krista, s pohledem upřeným na Něho, původce a zdokonalovatele víry: On místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu... Myslete pozorně na Toho, který musel snášet tak velké protivenství nepřátel, abyste neochabovali a neklesali na duchu.
     Ostatně, ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít krev... (Ž 12, 2-4). Jen tak můžeme následovat Krista také ve slávě a štěstí tam, kde "usedl po pravici Božího trůnu".
      Hrdinství víry v evangelním štěstí se rodí z rozporů a mohl by tedy působit rozpaky : bohatí-chudí; blaze těm, kdo pláčou...; blaze těm, kdo hladovějí...; blaze těm, kdo jsou pronásledováni... (Mt 5, 1-11). Ale Ježíš, protože je Bůh, nám pomáhá proměnit rozpor v pravé štěstí.
     "Budeš milovat bližního svého" ... "i vaše nepřátele" (Mt 5, 43). "Cti otce i matku, miluj bližního jako sebe sama" (Mt 19, 19). Zatím co při jiné příležitosti prohlásil: "Jestliže kdo přicházi ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester a dokonce svého vlastního života, nemůže být mým učedníkem" (Lk 14, 25-26). Když chudým-bohatým říká: Nikdo z vás, kdo se neodloučí od všeho, co má, nemůže být mým učedníkem"(Lk 14, 33). A pokud jde o zdroj štěstí: "Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem" (Lk 14, 27).
        Avšak Ježíš nechce vykořenit a zrušit přirozené lidské vztahy, nýbrž povýšit je. Když slyší, že jeho matka a jeho bratři ho hledají - "ukáže na své učedníky a řekne: «Hle moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka»" (Mt 12, 49). Tedy i pro svatého křesťana existují matka a bratři!
     Ježíš sám vymezuje práva rodičů na své dítě. Když zůstal Ježíš v Jeruzalémě - po tom, co dosáhl dvanácti let - rodiče ho hledali. Když ho po třech dnech nalezli mezi učenými, žasli nad moudrostí jeho odpovědí, ale matka mu s výčitkou řekla: « "Synu, proč jsi nám to učinil?" A on odpověděl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" - Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je » (Lk 2, 42-50).
     Třetí rozpor je v nás. Pavel to ví a říká o tom: "Nepoznávám se ve svých skutcích. Vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím... Vím totiž, že ve mně, to je v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat je, už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.... Ve své nejvnitřnější bytosti souhlasím se zákonem Božím. Když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jaký jsem to ubožák! «Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Bohu buď vzdán dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána»" (Ř 7, 15-25).
       Pavel však umí vyřešit rozpor šťastné spásy křesťana: Zatímco Židé žádají zázračná znamení a Řekové hledají moudrost, my kážeme Krista Ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro pohany bláznovství, ale pro ty, kdo jsou povoláni, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost... Uvažujte a oceňte tedy své povolání, bratři (1Kor 1, 22-25). I my nad tím musíme uvažovat a ocenit to!
     V tomto smyslu Otec H.M.Cormier napsal o O. A. Jandelovi: Kromě toho, že byl učedníkem i učitelem ducha víry, lze říci, že Otec Jandel byl také mučedníkem. Nemohl totiž kráčet tímto životem bez velkých obětí: oběti ideálů, oběti zálib, oběti odpočinku; oběti srdce, zápasů, nepříjemností, zklamání a tisíce podob zármutku; i velmi hlubokých trápení, tím že se podílel na utrpení církve svaté. Nikdy necouvnul. Byl věrný svému svědomí, věrný svému kříži. A tato síla v oběti se postupně stala nadpřirozenou mírností, vydobytou na vlastmí povaze. Dokázal, že se neměnila ani při hromadění zkoušek (13). A když hodnotil celý jeho život, říká: "A sami ti, kdo připravili jeho povýšení, v něm asi viděli jen svědomitého představeného, skromného, schopného vést bezúhonný, zbožný a šťastný život. Ale jakmile byl postaven na vrchol, projevily se na něm rysy hrdinství, až příliš velikého na naši dobu" (Tamtéž, s. 532).
      Nedalo by se totéž říci o blahoslaveném Hyacintovi? Nepopsal snad - aniž by si to uvědomil - vlastního ducha, vlastní duchovní zrod?

3. Vidět. splynout, zpívat
     Jsou to tři podstatné úseky každé lásky, tedy i lásky mezi Bohem a člověkem. Vidět, vlastnit a požívat v opojné závrati. Nejjistější známkou dokonalého křesťanského života je vždy heroismus, hrdinskost, jež doplňuje normální ctnostný život čímsi "přesažným", čímsi "božským". Jde o dar, který nás činí «ochotně vedené božským vnuknutím» a který nás vede k opravdově prožívané blaženosti, kdy se člověk nejvhodněji modlí slova "Otče náš... ".
     Řeholní sliby jsou dobrovolnou volbou celkového a úplného každodenního hrdinství, kromě kterého existuje ovšem také hrdinství mimořádné, které může být ve vymezených případech povinné «usque ad mortem» - až k smrti - zatímco v jiných případech povinné být nemusí.
      Podle církevních směrnic hrdinskost ctnosti je "excellentia operandi supra communem modum" - vynikající způsob jednání přesahující způsob běžný - , zvláště v obtížných, vyhrocených okolnostech. Hrdinskost lze uvažovat ze tří hledisek: samotné jednání, okolnosti a způsob jednání, jež se mohou vyskytnout buď odděleně, nebo všechny zaráz, byť i zřídka. Hrdinský čin musí být vykonán "ochotně, snadno a s radostí" (Benedikt XIV., kn. III. kap. 21, nn. 10-11; "Positio" o.c.p. 17).
     Svatý Pius X. o Otci Cormierovi prohlásil: "Non humanam sed angelicam prorsus vitam in terris egisse - žil na zemi život nikoliv lidský, ale hluboce andělský". I za velmi obtížných okolností žil vždy ve věrném dodržování ("střežení") Božích přikázání a v neustálém plnění úkolů a povinností řeholního stavu (AAS 1920, s. 170).
      Dílo, které má uskutečňovat, je a bude vždy v rámci a v duchu Kristovy církve tím, co by se dalo nazvat "dominikánské společenství" s posláním: "Jesu Christi crucifixi sancta praedicatio - svaté kázání Ježíše Krista ukřižovaného". Prostředky, které řád nabízel a nabízí, jsou:
1) Tři slavné a věčné sliby: usque ad mortem - až do smrti, kterou buď přinese čas, nebo mučednictví.
2) Společný život s mnišskými závazky :mlčení, samoty a pokání ...
3) Slavnostní modlitba božského oficia, čili liturgie, veřejná, příslušící našemu duchu a našemu poslání, což zaručuje nejen spojení s Bohem, nýbrž také duchovní jednotu řádu a prosby za opuštěné hříšníky a usmiřování za veřejná bezbožná rouhání...
4) Usilovné poznávání posvátných pravd (srv. "Const. fund.").
      Okolnosti mohou vyžadovat hrdinskost, jednak z vnějšku - pronásledování, potlačování, vyhnanství, věznění, mučení; jednak zevnitř - ve svědomí, jako hledání totožnosti, atd. Moralisté jich udávají sedm: kdo, co, kde, jakými prostředky, proč, jak, kdy. Je to sedm možností pomoci, ale také hrdinství.
Způsob jednání závisí na přirozené povaze nebo na milosti, která nás podněcuje... atd.
      V případě Otce Cormiera se uznává a obdivuje jeho hrdinskost jak v činnosti, tak v okolnostech. Bývaly vznášeny kritiky na jeho "způsob jednání". Jak uvidíme, podle některých byl spíše "věrný řeholník" než světec, který by měl být svatořečen. Ale může v tom být rozpor? (Positio - Summarium, 19, 74).
      V každém případě bychom měli všichni přemýšlet a přehodnocovat ony tři stránky našich voleb či našich povinností: jednání, okolnosti, způsob... Jaká by mohla či měla být páteř a složení opravdové křesťanské hrdinskosti?
      Celý křesťanský život se rodí a žije z víry. Vedeni vírou věříme ve věci, které nejsou zřejmé. Rozum, který «věří», přijímá určité pravdy nebo poučení nikoli proto, že by je chápal, nýbrž proto, že jeho vůle si to přeje, spolehajíc se na zdroj, z něhož pocházejí. Tak je křesťanská víra kořenem všech ostatních ctností a zdrojem veškerého křesťanského života, čili je první ze všech ctností. Ve skutečnosti člověk jedná veden láskou k ideálu. Tento ideál, tato idea jsou vytvářeny úvahami rozumu, nebo jsou přijímány vírou, věřením. Teprve potom je může vůle člověka přijmout nebo odmítnout a srdce milovat nebo nenávidět, ale především doufat v uskutečnění nebo zoufat. Dosáhnout toho nebo ztroskotat. Na životnosti víry záleží jakost a množství činů, tedy života, štěstí a, chceme-li, "svatosti". Rozpor hrdinskosti v křesťanském štěstí se často nechápe, ale vždy se věří.
     Křesťanská víra sama o sobě je vnitřní úkon, který tedy může být přímo ověřován a hodnocen pouze Bohem. Aby se víra stala zřejmou lidem, musí být "vyznávána" a to se děje slovy, životem a smrtí. Toto svědectví se v křesťanském slovníku nazývá «martyrion». V dějinách církve, či lépe ve vývoji řeholních řádů se udávají - zjednodušujíce otázku - tři úseky či tři postupné podoby vyznání víry : vzor (mučedníci, poustevníci, Benedikt:OSB); vzor a slovo (František OFM, Dominik OP, atd); slovo ("činné" řeholní dnešní útvary).
     Dominikovým příznačným posláním bylo a je «vzor a slovo», jinými slovy "oslava Boha a spása duší", čili svatost žitá a kázaná způsobem "contemplata aliis tradere". Tato dvojitost - vidění Boha a kázání viděného, rozjímavý a činný život zároveň, pospolu, zůstane naším ustavičným nebezpečím. To lze však odstranit rovnováhou mezi oběma cíly. Naše svatost, štěstí a užitečnost se rodí z hrdinskosti našich voleb, měřených vírou, nadějí a láskou (14).
    Jak věřil, doufal a miloval Služebník Boží, to věděl především sám Bůh, Duch, který všechno zkoumá. Člověk mohl vidět pouze jak Otec Cormier "vyznává" svou víru, naději a lásku.
     P. Ricagno uvádí: "Pokud jde o víru, lze říci, že Služebník Boží žil z víry ... jeho duch byl zcela nadpřirozený. I při studiu nebo v jídelně byl stále spojen s Bohem. Tento duch Božího života projevoval samovolně ve svých rozmluvách" (Positio, s. 20).
      Když mluvil o věcech Božích, projevoval hluboké přesvědčení a velmi vytrvalou věrnost a horlivost ducha (P. Nolan, 20).
     "Byl to člověk víry a duchovního života, který projevoval i ve chvílích zotavení, jako např. když byli na oběd pozváni nějací hosté, odpovídal neméně skvělými přípitky, přičemž však vhodně vkládal nějakou zmínku či pohnutku duchovního rázu" (P. Blatt, tamt.).
     "Byl velmi dobrým kazatelem, stačilo, když se chvíli předtím usebral, protože měl velmi důkladnou přípravu z minulosti a vždy kázal v duchu pravé nauky církve a Otců, hledaje pouze větší slávu Boží a spásu duší (s. 21).
     "Služebník Boží se neustále věnoval kazatelství a zpovědi. Kázal vždy prostě, s přesvědčením, s velkou lahodností a byl velmi přístupný posluchačům. Mnoho zpovídal a nehledal přitom nic než dobro duší, které vedl s jemnocitem a přesně, aniž by byl přísný, ale také ne příliš shovívavý" (P. Lussiaa, 22)."Soupis spisů služ. Bož. Giacinta Marii Cormiera čítá 171 písemných prací, jež vypovídaly o jeho víře a prohlubovaly ji a chránily u jiných (Positio I, 305, 1-15; II, 71-86).
      Jako generál míval často vážné potíže, ale i když byl rozrušen závažností otázek řízení, vrchol jeho duše byl spojen s Bohem, a byl tedy pokojný a klidný. Sám to svěřil Otci Ricagnovi (s. 22). Podle P. Fanfaniho "jeho vzezření prozrazovalo vnitřní usebranost a přítomnost Boží mu byla důvěrně běžná. Nebyl třeba dlouho pátrat, aby se zjistilo, že se neustále modlí, a že při veškeré činnosti žil v přítomnosti Boží. Byl velmi oddaný Matce Boží a využíval každý zlomek času, aby ji uctíval svatým růžencem" (s. 23).
      Kromě kněžské služby, která znamená všechny druhy duchovní pomoci, se víra především vyznává modlitbou. V modlitbě patří první místo Eucharistii. P. Cormier trávíval celé hodiny před svatostánkem uctívaje Boha, téměř nehybně, plný sladkého štěstí, jež zaplavovalo tělo i ducha, jako by odložil veškerou lidský zevnějšek a oblékl se do andělského roucha. Mši sv. sloužil každý den s nejhlubší zbožností, které si povšimli všichni přítomní s upřímným obdivem.
    "Často jsem byl přítomný na jeho mši sv.", říká P. Nolan, "a postřehl jsem, že ji slouží s velkou usebraností a přesností v dodržování směrnic a ve věrném pronášení slov. Bylo vidět, jak je dokonale zasažen oním velkým dílem, které uskutečňoval, a že se nevytrhuje ze soustředění ani při maličkostech" (s.24).
      Novici se předbíhali, aby měli to potěšení a čest, že mu mohou přisluhovat u oltáře. Jeden věřící, který chodíval na jeho mši, uvedl :"Nepotřebuji modlitební knihy, stačí vidět Otce, abych se účastnil Oběti a spojil se s ní" (Lussiaa, 24).
      Otci Cormierovi se líbilo přirovnávat eucharistickou večeři k hmotnému občerstvování těla. Jídelna byla podle něj symbolem mše svaté a ráje. Proto se muselo při jídle zachovávat mlčení a usebranost a naslouchalo se svatým a povznášejícím pravdám, ale především se jídlo zahajovalo a končilo liturgickou modlitbou, podle možnosti zpívanou.
      Eucharistická modlitba ho vedla k Matce vtěleného Boha, k uctívání Marie, Neposkvrněné Královny všech spasených, Panny-Matky.
     P. Nolan sděluje: "Jeho úcta k Matce Boží byla opravdu něžná a synovská. Vzpomínal zvláště, že se narodil v den Neposkvrněného Početí a měl zvláštní víru v její přímluvu u Boha. Po celý život, i když chodíval po ulici, ji prosíval často modlitbou růžence a s takovou jistotou, že to u něho připadalo přirozené. Utíkal se k ní, protože si myslel, že zatím co se snaží zajistit Bohu čest a zájem o Boha, není možné, aby jeho božská Matka odmítla přímluvu. Mariánské svátky byly pro něj svátky zvláštními a oslavoval je proto se zvláštní zbožností... Takto prožíval také úctu ke svatým, zvláště ke světcům řádu. K tomu účelu vyhledával ty nejlepší obrazy a malby a staral se o jejich šíření, aby živě obnovil úctu. Sám napsal několik životů svatých a vybízel ostatní, aby to činili také" (Positio, 25).
     "Otec Cormier - řekl p. Em. Lussiaa - měl mimořádnou úctu k Panně Marii. Jen Bůh ví, kolik růženců odříkal během svého dlouhého života. Na procházkách držíval v ruce růženec a pronášel tajemství v plném soustředění a se sklopenýma očima" (tamt.).
      K vyznání jeho křesťanské víry patřila také jeho horlivost pro Boží dům. Nebylo mu nic dražšího a nic světějšího, než posvátné budovy a jejich nádhera. Podněcoval úctu k jejich posvátnosti a k důstojnosti bohoslužeb. Proto věnoval velmi důkladnou péči o zpěv, o bohoslužby, o liturgické obřady a trval vždy u svých podřízených na tom, aby se především dodržovaly církevní předpisy (tamt. 25-26).
"Během mše a kněžských hodinek se zdál jako u vytržení, zatímco běžně býval usebraný v Bohu" (Ricagno, s. 24).
      Otec A. Blatt, velmi přísný právník, říká: "(Otec Cormier) byl velmi horlivý v bohoslužbě, a když o prázdninách chyběl varhaník, sám hrával na varhany, k radosti své i přítomných, a opravoval i sebemenší věci... Sám si zjišťoval a rozhodoval o kaplích, jak se kdy slouží mše. Podle P. A. Ricagna "Obzvlášť měl rád denní liturgii a mimořádným způsobem dohlížel na přesnost chóru. Bylo krásné spatřit ho v jeho pozdním stáří, ačkoliv byl generálem ... jak opouští své místo v chóru, aby se posadil k harmoniu a doprovázel zpěv Zdrávas Královno (tamt. 26).
      K dosvědčení pravé křesťanské katolické víry náleží také věrnost církvi, bojující dosud na této zemi, zvláště její hlavě, Římskému Veleknězi, který pro Služebníka Božího nebyl jen rozhodčím, ale především otcem.
      Výborně o tom podává zprávu zmíněný Otec A. Ricagno: "Nakonec upozorňuji na velkou úctu kterou choval k církevním představeným, zvláště pak k Římskému Veleknězi. Bylo mu opláceno stejnou úctou ze strany papežů, jeho současníků, Lva XIII., Pia X. a Benedikta XV. Zvláště si vzpomínám, že papež Pius X. nařídil jmenovat ho po smrti kardinála Matthieu kardinálem pro Řím. Služebník Boží by se byl z poslušnosti poddal naléhání, ale když zjistil, že by to znamenalo odložit z politických důvodů řeholní šat, velmi prosil, aby mu nebyl posvátný purpur udělen".
      A Otec C. Paban : "Skvěl se svou úctou a oddaností vůči Svatému Otci a jeho příkazům, zvláště v období modernistů" (s. 27).

                                                                        * * *

       Podle sv.Bernarda: "Jaká je víra, taková je naděje" (De passione Domini,43). Naděje je přesvědčení, důvěra, že víra není marná.
      Z naděje se rodí klid ducha, který podle svědků byl u Otce Cormiera obdivuhodný. "Pokud jde o naději - uvádí Otec Blatt - stojí za zmínku například, že myšlenku Angelica pojal již v roce 1906, a v dalších letech ji sledoval, v době pro Itálii velmi temné a těžké, a kdy řád nemohl počítat se zvláštními zdroji. Bůh však odměnil jeho důvěru, protože když byl provoz koleje zahájen, řád nebyl zadlužen" (s. 28-29).
     Otec Nolan: "Zářila jeho víra v Boha, neboť byl přesvědčen, že po tom, co ho jeho bratři téměř jednomyslně zvolili, musí budování Angelika dovést do konce a musí uskutečnit obnovení řádu. A to, ačkoli mu různí "závažní" otcové různé národnosti kladli překážky a rozmlouvali mu to uvádějíce jako důvod, že novou stavbu by zabavila italská vláda. Služebník Boží se nedal přemoci lidskými radami, protože si byl jist pomocí Boží v tomto velkém díle. Jeho důvěra v Pána byla ve všem tom patrná a měl ve zvyku říkat:"Já jsem starý a nemohu dělat nic, ale Bůh mi může přijít na pomoc a já jsem si jistý, že mi pomůže" (tamt.).
      I ve velice závažných případech byl Otec Cormier vždy klidný. "Jeho pohotovou zbraní býval růženec mezi prsty" (Ricagno, 29).
 
                                                                          * * *

       Láska se projevuje věrností vůči vůli Boží a vztahem k bližnímu. Pro Otce Cormiera základní vůli Boží představovaly evangelium a řádové Stanovy. Dodržoval je s mimořádnou péčí a snahou. Vždy jsem ho pozoroval, jak věrně plní všechny předpisy řehole, zvláště hluboké mlčení. Když k něčemu vyzýval, nikdo nepochyboval, že on bude prvním, kdo bude pravidlo dodržovat " (s. 31).
      "Jeho láska k Bohu byla veliká. Neodvážil bych se tvrdit, že měl extáze či "vytržení", nikdy jsem nebyl jejich svědkem. Ale kdyby tomu tak bylo, neudivilo by mě to. Duším, které se mu přiblížily, sděloval svou lásku k Bohu i bez jediného slova" (P.Lussiaa).
      "Byli jsme všichni zcela přesvědčeni, že Otec Cormier byl naplněný Boží láskou..." (Szabó, 31).
      Láska se projevuje a uskutečňuje třemi zásadními způsoby: sjednocením, splynutím, ztotožněním; patřením, nazíráním milovaného; jeho chválou, i zpěvem přede všemi.
     Proto míval Otec Cormier žízeň po svátostném, eucharistickém spojení . Býval ponořen do kontemplace a do usebranosti. Miloval liturgickou, zpívanou modlitbu.
     "Viděl jsem ho - říká Otec Lussiaa - při adoraci před Nejsvětější svátostí: byl tak usebrán, že nevnímal, co se kolem něho děje. Uprostřed ostatních, nebo když kráčel sám po chodbách kláštera, nebo na terase, bylo ho vždy možné spatřit ponořeného v modlitbu. Jeho horlivost v řízení společné modlitby, čili recitace posvátného officia v chóru, neměla soupeře. Navzdory zaměstnání a starostem ji řídil on sám. Když přijížděl do La Quercia, upozorňoval "zvoníka", aby ho vzbudil, že se chce zúčastnit nočního officia... obdivoval jsem tohoto stále nějak s nemocí zápasícího starce, který chtěl dát dobrý příklad i tímto náročným dodržováním.... " (Positio, 34).
     "Podněcovala ho láska Kristova... On zemřel za všechny proto, aby ti, kdo žijí, už nežili sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal ... Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové" (" Kor , 14-17).
      Jeho studium - říká jeden z jeho spolubratrů - bylo v podstatě to, co dostal v semináři v Orléans. Bylo to studium důkladné, ale nepříliš hluboké a značně výběrové. Bylo by těžké zařadit Otce do nějaké duchovní školy. Jeho první exercicie (lyceum, seminář) měly ignaciánskou pečeť. Církevní vzdělání se mu dostalo od kněží sulpiciánů. Ale Jindřich současně objevil a přijal sv. Františka Saleského a zůstal mu věrný. Salesiánská prozářenost oduševňovala jeho mnišské zvyklosti. Snil o jistém romantickém dědictví, jehož měřítkem byli svatí a zakladatel řádu. Kontemplace nebránila činnosti, jak dokazují kulturní ústavy, které zbudoval nebo zachránil. Jeho "osobní charisma" spočívalo v "milosti politické moudrosti", osvícené vírou a láskou, jež přecházejí do "blahoslavenství milosrdných". K jejich uskutečňování existuje řád sv. Dominika. Ne, jak to myslí a jak po tom touží lidé, ale jak to pochází od Boha. Odhalit to lze v dějinné skutečnosti: jak vznikl - jak se vyvíjel - jak se obnovoval? Lze zvolat: "To je nesmysl! " - Ale skutečnost je taková a stále se obrozuje podle stejných zákonů, jež jsou zákony Prozřetelnosti" (srv. dopis Otci Jandelovi, z 6. března 1872) (15).
      Avšak - jak jsme naznačili - doporučení a, kde bylo třeba, ukládání nauky Andělského Učitele sv. Tomáše Akvinského, plynuly také z jeho osobní znalosti a z jeho vlastní zkušenosti o jejich užitečnosti a často i nutnosti. Zmiňujeme se o jeho znalosti a zkušenosti, protože to, co nás nyní zajímá, je především jeho hrdinskost prožívání této nauky za všech okolností, uskutečňování hlubinné svatosti, jež zdokonalovala celou jeho osobnost jak z hlediska lidského, přirozeného, v umění, atd, tak z hlediska božského, nadpřirozeného. Jenom svatost a hlubinné štěstí mohou být zdroji svatosti a plošného štěstí., čili plodného apoštolského vylití vlastního charismatu na společenství. Církev je "svátost spásy", čili "viditelné znamení, jež neviditelně působí to, co symbolizuje".
       Avšak nikdo nemůže darovat, co nemá.

4. Viděný z blízka
      Když Otec Cormier uzavíral v roce 1890 a 1896 zmíněný "Život Otce Jandela", napomínal nás, abychom měli ve velké úctě naši minulost a hluboce si jí vážili a neměnili svévolně a bez vážných důvodů klasickou stavbu díla sv. Dominika: "Když jsme do ní vložili celou naši víru a celou naši oddanost, můžeme tedy doufat, že uvidíme znovu rozkvést staré časy. Důvěrné rozhovory mezi duší a Bohem budou ve dne v noci naší radostí. Pěstování hlavních ctností učiní duše ochotnými k větším obětem. Holubičí prostota, slepá poslušnost, pokora bez výhrad, neokázalé a jasné znalosti budou zdobit i nejchudší z našich klášterů. Pak v nás sv.Dominik pozná dílo svých rukou a sestoupí, aby nás navštívil. Tehdy Reginald z Orléansu a Jordánus Saský se svými žáky budou, jako by se znovu zrodili. Tomáš Akvinský, stále známější, se znovu stane andělem studující mládeže. Hyacint znova projde zatvrzelým severem. A legie apoštolů se vylodí na březích Asie, Afriky a nejvzdálenějších ostrovů.... " (o.c. s. 533-34). Tehdy horizontální - plošné spojení bude proniknuto také vertikálním - hloubkou.
      Avšak kdy a jak do toho vložíme veškerou víru? Nadpřirozený život, jak jsme viděli, se žije ve víře, v naději a v lásce. Ale milost předpokládá přirozenost a doplňuje ji. Takže "víra" se žije prostřednictvím moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a mírnosti, jež jsou základem, protože jsou to ctnosti "základní".
1) Moudrost bývá popisována jako "recta ratio agendi" - čili správná míra našeho mravního chování... člověk musí poznat své mravní rozměry, musí připustit a brát v úvahu svá omezení, ale také rozměry a omezení druhých, podle osobní a společenské moudrosti. Jak tomu bylo u Otce Cormiera?
      M.A. Saladiniová zaznamenala zajímavou příhodu mladičkého Henriho Cormiera a Otec Fanfani připouští její hodnověrnost.
     "Tenhle prázdný život je nesnesitelný. Konec! Půjdu do Itálie, do země hudby a umění - prohlásil jednoho dne mladík."

Snění?
      Malý přítel, který ho zamračeně poslouchal, odpovídá s obvyklou námitkou: "Myslíš, že tě nechají odejet? Kdo ti dá prostředky? A co pak?"

Všechno je vyřešeno.
       Pomýšlel na tajný odchod. Aby získal peníze, prodá některé své stříbrné předměty. A pak v Itálii? Však si poradí. Neklidná duše jde nadšeně za svým ideálem. Tento ohnivý zápal pro krásu patří k duchu rodiny. I když se jedná o rodinu obchodníka se smíšeným zbožím. Otec a dva strýčci, jakmile mohou, usedají k hudbě, zvláště ve volných dnech, a to platí i pro Henriho. Ten však nakonec neodjíždí do Itálie a zůstane u maminky. Zemře otec, strýčci a bratr Evžen. (16).
      O několik let později napíše Otci Jandelovi: "Smrt mého bratra způsobila, že jsem se odloučil od světa".
      Mezitím však se učí hrát a hraje na všechny nástroje. Začíná s píšťalkou a končí u varhan. Ale nástroj, který ovládá nejlépe, je jeho hlas. Nakonec ovšem prohlásí: "Jsem přesvědčen o nutnosti odevzdat se celý jenom Bohu". Až potud, vyprávění Saladiniové. Tato mladičká žena poznala Otce v posledních letech jeho života a pečlivě sbírala všechny vzpomínky na jeho lidskou povahu. Pokud jde o Itálii, jednalo se o mladickou "nerozvážnost", či o prorockou předtuchu? Henri skončí totiž v Římě, u "hudby a umění", u heroického dobrodružství, štěstí... jako dominikán!
      Podle sv.Bernarda moudrost je "ordinatrix affectuum et morum ductrix" - je tedy ctností, která dává do pořádku city a je vodítkem mravního počínání (Sermo, 18.ledna in Cantica. Positio o.c. s. 40).
     "Služebník Boží - říká Otec Fanfani - byl velmi moudrý a jeho opatrnost se opírala o rozvahu, o rady a o modlitbu"... "Naslouchal s velikou pozorností bez známky nudy a ničím jiným se nezaměstnával. A pak, když odpovídal, vždycky přidal nějakou duchovní poznámku".
      Podle Otce Blatta :"Pokud jde o moudrost, dříve než učinil rozhodnutí, měl ve zvyku informovat se a poradit se".
      Otec L. Nolan: "Je třeba v otázce moudrosti přiznat, že ji měl v mimořádném rozsahu. Od odborníků žádal radu, snažil se získat osvícení od Boha i od lidí. Jednalo-li se o věcí důležitější, jako např. jak se chovat vůči civilním vládám během pronásledování, nebo šlo o závažné případy řízení řádu, utíkal se jako k nejvyššímu "zdůvodnění" k radám Svatého Otce ("Positio", s. 39-40).
2) Druhou základní ctností je spravedlnost, dát každému "co jeho jest". "Každému" znamená: sobě, druhým, společnosti, Bohu... Ale již Aristoteles objevil, že dávat či žádat "to svoje", může být příčinou střetů. Proto se, podle něho, opravdové lidské vztahy musí zakládat "na přátelství", které nabízí každému "dobro". Ježíš Kristus z toho vytvořil společenskou základnu: budeš milovat bližního, budeš milovat nepřítele.. jako sebe sama... . Ale šel ještě dál a doporučil milosrdenství, které daruje každému "vše": "Kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší?" Ježíš odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až semdesátkrát sedmkrát" (Mt 18, 21-22). Podle našeho milosrdenství k ostatním bude vypadat Boží milosrdenství k nám: "Otče náš ... odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům". "Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení (Mt 6, 1-15).
       Otec Cormier byl spravedlivý vůči Bohu tím, že ho miloval a nabízel mu uctívání soukromé i veřejné v liturgii. Byl spravedlivý vůči Kristově církvi a vůči Řádu sv.Dominika, neboť věrně žil své poslání. "Pokud jde o kázeň - říká Otec P. Ricagno - byl pro řeholníky živou řeholí, protože to, jak ji vnitřně vnímal, se odráželo v celém jeho životě" (Positio s. 41).
       Vůči lidem byl v otázkách spravedlnosti "puntičkářský a velmi svědomitý". Až nesmlouvavě dával každému jeho (tamt.). Podle Otce Nolana "Vždy myslel na to, že musí být dbáno práva druhého, ať šlo o kohokoli. Neodvážil se nikdy někoho potrestat, aniž by se ujistil o všech okolnostech činů."! A Otec Fanfani: "Projevoval smysl pro lásku a spravedlnost tím, že vyslechl každého, se všemi jednal stejně, bez výjimek a bez antipatie" (tamt.).
3) Třetí základní mravní ctností je statečnost, která nás činí schopnými čelit obtížím, věcem namáhavým a nebezpečným bez namyšlenosti a bez strachu. Nebo snášet věci smutné bez zbabělosti a skleslosti. A nepoddávat se požitkům.
     Služebník Boží prožil svých 80 let s neustálými zdravotními těžkostmi, často byl nemocný a dokonce blízký smrti. A přesto byl po celý život představeným a musel se starat nejen sám o sebe, nýbrž musel myslet na jiné, ba být jim vzorem, jak v činnostech, tak v přísné náročnosti společného života.
     Dosvědčuje nám to např. Otec Fanfani: "Nikdy jsem ho neviděl pozbýt ducha nebo trpělivost, ani neodpověděl nikdy podrážděně" (Positio, o.c. 43).
    "Při prvním vyhnání řeholníků z Francie v roce 1880 - říká P. Paban - když byl P.Cormier provinciálem v Toulouse, snášel tuto zkoušku, zcela se podrobil vůli Boží a ochotně odešel s dalšími francouzskými řeholníky do kláštera v Salamance, který jim určil Ctihodný Otec generál Larocca" (tamt.).
     "Svou statečnost projevoval zvláště tím, že jeho podřízení mohli pozorovat jak příkladně dodržuje všechna ustanovení řehole a stanov" (P. Ricagno, o.c. s. 43).
     "Když při rozhodování jakožto nadřízený dobře zvážil pro a proti, za nic na světě od rozhodnutí neupustil" (P. Nolan, s. 43).
       Na společném životě se podílel vždy "s nejvyšší a šťastnou radostností" (tamt.44).
      To, co napsal Otec Cormier o heroickém díle Otce Jandela, platilo také o něm, a možná v ještě větším a širším měřítku pokud jde o jeho vztah k církvi, řádu, provinciím, klášterům a osobám.
4) Čtvrtou základní ctností je mírnost, která nás uschopňuje vyrovnaně užívat radostí všeho druhu. Jde tedy o to nepodlehnout "žádosti těla, ani žádosti očí, ani pýše života, které nepřícházejí od Otce, nýbrž od světa. A svět pomíjí se svou žádostivostí, ale kdo činí vůli Boží, zůstává navěky" (1J, 15-17).
     Stačí si přečíst poznámky, osobní předsevzetí od počátku duchovního života mladého Henriho, abychom se přesvědčili o jeho odporu vůči bohatství, nečestným radostem, poctám a zneužití moci... . Když se stal dominikánem, požíval vždy velmi prosté pokrmy. Jeho zásadou bylo brát si pouze to, co bylo nabízeno všem ostatním, a brát si toho vždy méně, než byla obvyklá míra. Vždy zachovával přísné postní předpisy. Když mu lékař nařídil, aby k sobě byl ohleduplnější, byl poslušný jeho předpisů, ale často vejce, které mu v období půstu nosili na stůl, dával zanést někomu z konventu, u něhož si všimnul, že by ho potřeboval" (Positio, s. 45:P.Nolan).
      Když jedl na cestách nebo byl venku pozván k jídlu, "pravidelně jedl, co se mu nabídlo, ať to bylo kdekoli" (tamt. s. 45:P. Lussiaa).
     "Velmi pečlivě dodržoval společný denní pořádek, s opravdovým duchem umrtvování" (tamt. P. Fanfani).
      "Nikdy jsem ho neviděl netrpělivého. A v otázkách nacionalismu se snažil vyhnout jakéholi stranické náklonnosti a projevoval svrchovanou nestrannost" (tamt. P. Szabó).
      K mírnosti patří také ctnost a slib čistoty. Podle všech uchvacoval mladý Henri lidi svou téměř andělskou čistotou, tím že trestal smysly, vyhýbal se nebezpečím a prchal před zahálkou. Jako dominikán doporučoval strohost a střídmost jako účinný prostředek, jak vytrvat v čistotě.
     Otec Nolan říká: "Dá se říci, že čistotu dodržoval, jak jenom ji lze dodržovat. Zvláštní u něj byla skromnost očí, zdrženlivé osobní chování a bezúhonnost slova, i když byl nucen jednat o choulostivých věcech. Byl stále ke všem přívětivý a laskavý, zvláště k osobám druhého pohlaví, nikdy však výstředně důvěrný (tamt. s. 46-47).
        Čistota nás chrání před "žádostí těla", zatímco před žádostí očí nás chrání chudoba. Otec Ricagno uvádí: "Pokud jde o hmotné zaopatření, o to se on přímo nestaral, protože byl vždy nadřízený a pečlivě se držel pravidla, které zanechal bl.Humbert de Romans: «Superior oculos ad omnia et manus ad nihil» - nadřízený si musí všímat všeho, ale nesmí se vměšovat do povinností druhých ... . Otec Cormier dostával spousty darů od zbožných lidí, a mnoho rozdával, takže navzdory potřebám řádu a domu nikdy neoslyšel žádnou prosbu o pomoc, aniž by ji alespoň z malé části nevyhověl. Ze všech ústavů, zvláště od řeholnic, dostával na vánoce, velikonoce a na své jmeniny, t.j. na sv. Hyacinta , žádosti o podporu, bylo jich na sta, spolu s blahopřáním, a mě pověřil, abych na všechny žádosti z Itálie odpověděl a připojil vždy bohatou či drobnou pomoc, podle jednotlivých případů" (tamt. s. 47-48).
      A Otec Nolan dodává: "Byl velmi rozumný v zachovávání tohoto slibu". Při výstavbě Angelika se vyhnul nemoudré a přílišné úzkoprsosti. Chtěl totiž, aby budova odpovídala požadavkům moderní hygieny a vzdělanosti. Nikdy nepožadoval přepych, ale přál si, aby všechno bylo prosté a vyhovující. "Chudoba - říkával - je více ctností ducha než těla." V užívání věcí života dával přednost tomu, aby šlo především a hlavně spíše o nepřipoutanost a svobodu ducha. Proto chtěl, aby nechybělo nic, co je potřebné a užitečné. Chudoba pro něj byla prostředkem a nikoliv cílem (s. 48).
     Celu měl velmi skromnou, ale kapli překrásnou, opravdu umělecky vyzdobenou.
     A konečně, od "pýchy života a světa" se člověk chrání "řeholním slibem poslušnosti a ctností pokory". Může se to zdát protismyslné, protože téměř po celý svůj život dominikána byl "představeným", který "poroučí". Avšak Otec Cormier poroučel poslouchaje Boha, církev a řád, a žádaje o radu odborníky. V tomto smyslu "celý jeho život byl zkouškou poslušnosti"... . Když umíral... sám chtěl předčítat formuli, předepsanou naším "procesionálem", kterou se žádá odpuštění neposlušnosti a urážek, a připojil dojemnou promluvu. V ní prohlásil, že nikdy se nedopustil vědomě neposlušnosti vůči řeholi, předpisům, nadřízeným, svaté církvi, ale jestli snad někdy porušil či neuposlechl, aniž by si to uvědomil, neměl to v úmyslu, ani to nebylo z jeho rozhodnutí. Přesto požádal profesory a nadřízené i studenty pokorně o odpuštění" (Positio, s. 49-50: P. Nolan).
     Když končil úřad generála, toužil se Otec Cormier vrátit do své provincie v Toulouse, ale uposlechl Benedikta XV., který si ho přál mít v Římě (s. 50). Proto zemřel v klášteře San Clemente.
     Co se týká pokory, Otec Fanfani byl např. dojat jednou skutečností: "Vzpomínám si, že když jsem byl ještě dost mladý, když vyslechl Otec Cormier mou zpověď, pokorně mě požádal, abych vyslechl jeho. Mě překvapilo, že navzdory svému vysokému věku a svému úřadu (byl generálem) chtěl přede mnou, mladým knězem, vykonat svou zpověď a odříkat v leže na zemi "in venia", jak se v řádu říká, Confiteor" (s. 52).
      Pokorně žádával o radu i své podřízené. Když se mu podařilo něco dobře vykonat, připisoval to Bohu, jeho milosrdenství, přímluvě Matky Boží Panny Marie a také svatých. Jestli se něco nezdařilo, obviňoval sebe a přičítal to svým hříchům.
      Dnešní dominikánská rodina, se v minulosti skládala z tak zvaného prvního, druhého a třetího řádu, který mohl být "řeholní" nebo laický. První řád, to byli "Fratres Ordinis Praedicatorum". Druhý byly kontemplativní řeholnice s přísnou klauzurou. Ke třetímu řádu patřily četné ženské "kongregace" spíše činného života a také "bratrstva", jak diecézních kněží, tak prostých světských laiků. Dnes se oplakávají názvy "první, druhý a třetí řád", a volá se po nich, zvláště po "třetím řádu diecézních kněží".
     Z právního hlediska je Ordo Fratrum Praedicatorum řádem "kněžským", ale tvoří jej jak kněží, tak laici, kterým se v minulosti říkalo "Fratres conversi", čili "obrácení bratři" - obrácení k naprosté službě Bohu a pomáhající v zásadě kněžským bratrům. Dnes je nazýváme "bratři kooperátoři" - pomocníci. Jejich pomoc však nespočívá pouze ve hmotné spolupráci, nýbrž se vztahuje na všechny vrstvy společného apoštolského života, samozřejmě s výjimkou udílení svátostí. Zkušenost ukazuje, že jejich účast a pomoc je i dnes nevyhnutelná a nenahraditelná žádnou "placenou" službou (srv. Constitutio Fundamentalis, § IX; Liber const. 1969, s. 238: "cooperatores").
     Otec Cormier měl jedinečnou jemnost... a jednal s nejvyšší láskou, zvláště s bratry kooperátory... Na výročí nějakého svátku bratrů kooperátorů si Služebník Boží přál, aby tento svátek oslavovalo celé společenství, a aby se tak vyjádřila důležitost jejich povolání. Kromě obvyklých známek radostnosti rozdával při takových výročích na památku obrázky a rozmlouval s bratry. Pro něho bratři kooperátoři nebyli důstojností svého řeholního povolání o nic menší než kněží" (Positio, s. 51 P. Nolan).
     Během jedné audience projevil Pius X. starost o zdraví Otce Cormiera a nařídil mu, aby prostě poslouchal bratra kooperátora, který ho obsluhoval. Otec se věrně podřídil všemu, co mu bratr přikazoval, i když bratr snad přeháněl svou synovskou starostlivost (Positio, 50).
     Protože celý život sám sobě umíral, když přišlo poslední "umírání", nalezlo ho připraveného. Dne 22. října 1916 píše, že 8. prosince dovrší 85 let. Musí si pospíšit, aby se připravil na dobrou smrt (Cronologia, s. 13). "Vydechl" 17. listopadu, nejen vlivem nemoci, ale pro vyčerpání všech sil, které mu Bůh daroval.

5. "Přísný život" blahoslaveného
     Tvrdí se, že v přísnosti života Otec Cormier následoval především Otce Jandela, o němž však sám napsal: "Pokud jde o Jandela, po pravdě řečeno, nebyl vůbec unášený nějakými vzlety. Jeho ideálem od počátku byl určitý druh klidného, pravidelného života, vyplněného studiem a v podstatě nezávislého. Cítil nechuť k dávným řádovým zvykům, jako byla bdění, posty, obtíže chóru se vším rozmanitým vrháním se k zemi a na kolena, k věcem, na které ho ostatně výchova a jemnost i složitost povahy příliš nepřipravily. Upřímně se s tím svěřil otci Lacordairovi, který mu se značným důrazem odpověděl: "Ach, když duše je spojena s Bohem a srdce spokojené, všechno ostatní je pak snadné" («Život», o.c. s. 87).
Obnova francouzské provincie se začala v roce 1843 "vikariátem" v Nancy, svěřeným Jandelovi Lacordairem, a pak "domem" v Chalais, otevřeným v roce 1844, v němž Lacordaire jmenoval Jandela "převorem" a "lektorem", čili představeným a učitelem. V roce 1846 se z "vikariátu" v Nancy stal "klášter" a Jandel se zde stal převorem. Lacordaire mu z Paříže napsal: "Nyní, drahý otče, jste konečně stanul v čele našeho prvního řádového domu s úkolem udržet zde ducha naší obnovy, což je duch přísné kázně. Raději bych viděl všechno padnout, než aby tento dům ochladl a propadl hned od počátku lhostejnosti. Počítám s vámi, že ho budete spravovat s láskou a rozhodností".
     "Dohlížejte, aby žádný z bratrů nechodil ven sloužit mši bez opravdové nutnosti... kázání a zpověď jsou jediné důvody, které nás volají mimo naše budovy".. . "Ve jménu Božím a sv.Dominika doporučuji provádět pravidelně a s vážností kapitulum, bez něhož nemůže vytrvat žádné společenství *). Postarejte se tedy, aby se tomu věnovala pozornost a ukládejte vhodná pokání"... "Je velmi důležité, aby bratři nekázali příliš".... Ať se stane cokoli, vytrvejte v Nancy, snášejíce v kajícím duchu nepříjemné věci, které se mohou přihodit..." .
     P.S. Můžete podržet závazek na rok 1847 dávat duchovní pastorační obnovu v Lyonu; ale protože jste to převzal bez dovolení, vyznáte svůj přestupek Otci Hersheimovi, který vám dá stejné pokání, jakého se vám dostalo od Otce Aussanta za jiný přestupek. Kromě toho vás svěřuji vedení tohoto řeholníka, abyste jedl i maso a kvůli úlevám, které potřebujete". Fr. E. D. Lacordaire (tamt. 96-98).
     Je vidět tedy, že přísnost řeholního života dodržovaná Jandelem během jeho generalátu, nepramenila pouze z jeho osobní záliby, nýbrž že byla zavedena ve francouzské provincii už v době Lacordaira. Otec Cormier nastoupil po dvou dalších generálech - Laroccovi a Frhwirtovi - kdy "Stanovy" byly již schváleny jak v rámci řádu, tak církví.
     A Ricagno sděluje: "Otec Cormier - pokud jde o řeholní záležitosti - připomínal směrnice svého generála Otce Jandela. Nedělal nic jiného, než že rozšiřoval a dokončoval začatá díla tohoto Otce obnovitele kázně v řádu po revolucích a pronásledováních" (Positio, Summarium, s. 23).

----------------
*) Kapitulum je pravidelné (týdenní) shromáždění všech bratří. Představený přednese po počátečních modlitbách nějakou základní myšlenku, kárnou nebo povzbudivou. Pak se jednotliví bratři obžalují z veřejných "přestupků" pravidel. "Hříchy" se žalují ve zpovědi. Capitulum utužuje svěžest vztahů! Přestupek se nazývá "culpa" - provinění, kdežto hřích "peccatum".

      Tentýž dominikán pak přesněji uvádí: "Ve všech úřadech (Cormier) byl vždy považován za vzor představeného. Ve svých vztazích k podřízeným a také v káráních, ať už veřejných nebo soukromých, byl velmi jemný a ohleduplný, a přesto že vyžadoval kázeň až do nejmenších podrobností, ve všech případech se projevoval moudře a láskyplně" (s.22).

     "Otec Cormier - zmiňuje se Otec Blatt - byl velmi mírný při napomínání druhých... Jako generál se vyznamenal vypracováním studijního řádu, výstavbou koleje Angelicum a tím, že zde ustavil nejvyšší řádové studium podle původních příkazů Otce Jandela, ale přizpůsobených době. To byla jeho obecná snaha, přizpůsobovat původní zásady potřebám času". Jinými slovy: Pochopit "znamení času" v duchu evangelia.
      "Zdařilo se mu (a míval svatou radost, když při audiencích Svatý Otce Pius X. měl shodný názor na sestavbu Angelika) sjednotit ducha všech členů, zvláště otců lektorů (profesorů), ačkoli byli různých národností, a upevnit dokonalého ducha jednoty a lásky mezi nimi. Dalo se totiž obávat, že (Angelicum) se stane výbušným "arsenálem" rozdílných názorů a nálad".
      "Nikdy jsem ho neviděl rozhněvaného... . Jednou jsme se shromáždili v kapitulní síni. Bylo to během kanonické visitace na Angeliku. Zatím co uděloval spoustu drobných doporučení k upevnění kázně a k duchovnímu pokroku, se někteří mladí kněži veselé povahy tak rozesmáli, že vzbudili značné pohoršení a údiv starších kněží. A tehdy se Služebník Boží omezil jen na to, že řekl: "Nesmějte se, já to myslím vážně" - a pokračoval ve svých doporučeních".
     "Můj osobní názor je - pokračuje otec Blatt - že to byla osobnost velkých ctností, ale nikoli světec. Ovšem též si myslím, že pěstoval všechny ctnosti nad obvyklou míru" (tamt. s. 14, 17, 19: Blatt O.P.).
Zmíněný Otec Ricagno napsal: "Poznal jsem Služebníka Božího v roce 1881, když jsem byl novicmistrem v Chieri a on byl průvodcem - socius - generálního představeného Otce Frhwirta. Už v té době měl Otec Cormier pověst svatého člověka, do té míry, že jsem prosil Otce generála, aby nám ho poslal dát nám exercicie v našem domě, aby nás připravil pro pravý řeholní život... a ty exercicie zůstaly nesmazatelně v naší mysli a v našem srdci".
     "Když Služebník Boží jezdíval do Francie..., při návratu se zastavoval rád v onom noviciátě (v Chieri), který měl tolik rád, protože byl ve všem poslušný jeho příkazů a panovala zde dokonalá kázeň. A protože my mladí jsme to trochu přeháněli se zaváděnou kázní, zvláště pokud šlo o prodlužovaný půst a zvláště pak o půst večerní, jednoho dne mě otec Cormier zavolal a nařídil mi, abych ihned zařídil, že po dobu, co bude s námi, se večer bude podávat také polévka. Jako důvod uvedl, že se jedná o mladé řeholníky a že je třeba brát v úvahu studené podnebí a skutečnost, že musí vstávat na posvátné officium o půlnoci, ačkoli přes den jsou velmi zaneprázdněni studiem (tamt. s. 20).
     Tato slova lze doplnit další osobní výpovědí svědka, P.N.G. Morionda O.P., který byl později biskupem v Casertě. Říká: "Poznal jsem Služebníka Božího poprvé když jsem byl jako student v Chieri. Otec přijel dát nám exercicie. Bylo to v roce 1888 -1889, když byl generálním prokurátorem řádu. Byly to pamětihodné exercicie, které ve všech zanechaly přelahodný dojem, a všem nám mladým řeholníkům, umožnily dobře pochopit ducha řádu, a vzbudily v našich srdcích velkou lásku k tomuto řádu. Mnozí z nás si psali poznámky, žárlivě si je střežili a mnohým posloužily, když později jsme měli kázat druhým".
      "Vzpomínám si, že při té příležitosti si Služebník Boží povšimnul, že v noviciátě existuje příliš mnoho modliteb, které nebyly předepsány, a dal nám na srozuměnou, že je lépe vykonat dobře ty, které jsou povinné. A opravdu část z nich byla vypuštěna". "Když jsem se vypravoval k odjezdu do misií - pokračuje otec Moriondo - zašel jsem si pro požehnání. Otec Cormier byl tehdy generálem. Vzal má zavazadla... a několikrát opakoval: «Když nemohu já do misií, dovolte mi alespoň tu čest nést kufry misionáři!». A zanesl je až k bráně koleje Angelika".
       "Nebyl-li Otec Cormier svatý, nevím, kdo by pak ještě mohl být... . Duch, kterého nám vléval svými slovy a svým příkladem, byl opravdu duchem našeho řádu. Je dobře k tomu poznamenat, že někdo mohl kritizovat jeho způsob myšlení jako málo moderní. Ale já, i kdyby tomu skutečně tak bylo, jsem si jist, že jeho duch byl opravdu duchem řádu" (Dep. Sum. s. 51-53).
      Sám pro sebe byl velmi chudobný. "Měl zvláštní lásku k chudobným. Když třeba přijížděl do Marina, chudí ho obklopovali. A v samotném klášteře usnadnil mnohým sestrám povolání tím, že jim prominul věno a jiné, pokud to nahradí prací... . Při slavnostních příležitostech slibů nebo obláček chudobných řeholnic si vždy přál, aby jejich rodiče seděli u stolu blízko něho" (tamt. s. 554: s. Agnes).
"Byl nepřítelem ukvapených rozhodnutí a nebál se, že bude osočován pro přílišnou pomalost některými otci, kteří pak na základě výsledků museli uznat, že Služebník Boží jednal dobře" (tamt. s. 63: P. Ramirez).
     "Jako člověk, který odpovídal za správu, byl rozhodný a laskavý. I při potřebné přísnosti, kterou musel projevovat vůči provinilým řeholníkům, byl plný lásky a čistý v úmyslech, takže rádi přijímali své tresty bez námitek a přiznávali mu dokonce pravého ducha svatosti" (tamt. 67:P. Bernini).
      Otec Česlav Paban vypráví: "Bydleli jsme blízko dominikánského kláštera v Marseille ... Často jsem se účastnil zpěvu nešpor. Jednou mě otec Cormier vzal laskavě pod paži, laskavě mě odvedl do zahrady a řekl mi: "Musíte patřit zcela Bohu, a bude vás to stát mnoho úsilí, abyste se stal celý Božím. V roce 1872... jsem poslechl a neváhal jsem odejet (na radu mého zpovědníka). - Služebník Boží byl "moudrý ve svém úsudku, ale plný lásky a nakolik to bylo možné i shovívavý. Když jednal s liberály, nechtěl být neústupný, ačkoli s nimi vůbec nesdílel jejich názory".
     "Jako představený byl vždy prvním, kdo dodržoval řeholi, od čehož nikdy neustoupil, nebylo-li to nutné. V napomínání byl spravedlivý, ale i přísný, když to okolnosti vyžadovaly".
     "Pustili mě k němu několik hodin po té, co obdržel svátost nemocných. Vzpomínám na jeho poslední slova, se kterými se na mě obrátil: "Vždy jsem se snažil konat vůli Boží..." (s.71-77).
      Zajímavé je svědectví jednoho otce holandského původu, Alfonse Van den Wildenberga, který však měl americkou příslušnost (USA) a bydlel v Albertinu (Fribourg, Švýcarsko).
     V bouři modernismu byl otec Cormier pověřen Svatou Stolicí prozkoumat pravověrnost nás ve Fribourgu. Z pěti obviněných profesorů jen jediný byl vyloučen, ale neví se, zda to vlastně bylo kvůli novotářství. Otec obhajoval jak Fribourg, tak Biblickou školu v Jeruzalémě tím, že projevoval "velkou rozhodnost, velkou dobrotu a vysokou odbornost a inteligenci, jichž si vážili jak laici, tak řeholníci. Zakladatel univerzity ve Fribourgu, p. Python, ředitel veřejného vzdělání, velmi ctil Služebníka Božího. Pius X. k němu choval plnou důvěru".
      Když ukončil svou choulostivou "kanonickou visitaci", na hromadné schůzi univerzitních profesorů řekl:
     "Je to opravdu z milosti Boží, že jsme nebyli pohlceni". Záminka modernismu sloužila zlým lidem k vyřizování osobních účtů a dominikáni byli často nepohodlní (s.40).
     "Otec Cormier se velice věnoval universitním studentům ve Fribourgu a v Lovani, přičemž zvláštní pozornost věnoval budoucím řeholníkům svého řádu. S každým promlouval osobně, věnoval mu lístek papíru s nějakou větou, obsahující jeho poznámku, třeba i ironickou, ale vždy otcovskou. Snažil se posílat studentům malý dárek pod vánoční stromek... Vůči Fribourgu byl velmi štědrý a říkával: «Mnoho jsem obdržel a tak mnoho dávám...». jeho osobní chudoba se projevovala i ve způsobu, jak se oblékal".
       Po jeho zvolení zavládla obava, že jeho generalát bude znamenat vlnu přísnosti. Ale i v tomto směru došlo k milému překvapení. Přihodilo se mě samému, ve Fribourgu - vypráví otec Wildenberg - když jsem se ho zeptal, jaké oběti a umrtvování mám požadovat po žácích university. Odpověděl mi, že v koleji university, jako je Fribourg, by se nic takového nemělo ukládat. A já sám jsem ho viděl ve Fribourgu a v Lovani nabízet po obědě cigarety".
      "Jeho duch pronikal do podstaty situací a nikdy jsem neviděl jiného představeného schopného udělat to jako on.... Rovněž v usměrňování studia projevoval velkou otevřenost ducha, která rychle odstraňovala nepokoje" (Positio, Sum, s. 90-93).
      "Během jeho generalátu dominikánský řád prospíval, množila se povolání, rozkvétala studia (tamt. s. 99: P. Danbigney). "Upozorňuji na jeho obrovskou starostlivost a lásku k jeho nemocným řeholníkům" (s. 21:P. Ricagno).
     Pokud jde o duchovní vedení duší, byl v tom opravdu obdivuhodný... Chci tím říci, že bylo obdivuhodné, jak se mu podařilo obnovit řád ve vnitřní kázni a ve vnitřním duchu. Tak patrný byl u něho blahodárný postoj jeho ducha, schopný do hloubi pochopit a sdělit pak druhým smysl mystického života. Tak lze vysvětlit rozsáhlé vedení duchovních osob, a radostnost, vyvolanou touto jeho tak vznešenou službou" (s. 29-30: P.Ricagno).
      Projevy přísné kázně a vrcholné mystické usebranosti skrývaly hluboký a citlivý "lidskou" podklad. "Služebník Boží projevoval lásku všem, zvláště všem našim bratrům a otcům, a bez rozdílu se o všechny zajímal, infomoval se o jejich potřebách a o jejich příbuzných. Bratr Giuseppe Speranza z kláštera Matky Boží v Arco u Neapole mi vyprávěl - píše otec L. Bernini - že Služebník Boží, když se dověděl, že bratr ještě nebyl nikdy v Římě a také proto, aby ocenil jeho horlivost, s jakou plnil svou pokornou práci, ho pozval do Říma a poslal mu naproti dalšího bratra laika."
     "S dojetím si vzpomínám, že když jsem ho požádal, abych se směl jít podívat za svou matkou, dal mi povolení a řekl: Jen jděte, protože vaši rodiče vás dali řádu za tolika obětí a je spravedlivé, aby se jim dostalo od nás nějaké útěchy". V roce 1913, když jsem měl nemocnou maminku, dostal jsem povolení jít ji navštívit. Dříve než jsem odejel, šel jsem se rozloučil s veledůstojným Otcem generálem, který mi řekl: «Brzy mi dejte vědět o vaší mamince». A skutečně, sotva jsem přijel, napsal jsem mu a on ihned odpověděl. Poslal mi své požehnání pro mě a zvlášť pro mou matku a také požehnání Svatého Otce Pia X. Kromě toho mi udělil všechny pravomoci, abych ji mohl dát zapsat do třetího řádu, aby v případě úmrtí se jí mohlo dostat větších přímluv" (Positio, Sum. s. 69).
     "Když Otec Cormier založil Angelicum - sděluje Otec Tapie - vydal pro tuto kolej zvláštní pravidla, která zmírňovala řádovou kázeň. Různí lidé to vysvětlovali jako úpadek nebo slabost. Ale on se projevoval ve své správě vždy velmi laskavě a diplomaticky, podněcován mimořádně čistou horlivostí...". Tak se mohlo stát, že se stal někdy i obětí přílišné důvěry vůči jedincům, kteří si ji nezasloužili... (s. 102).
      Otec Jougla kromě jiného říká: "Když Cormier vybudoval Angelicum, měl v úmyslu postavit jeden z klášterů nejvěrnějších duchu sv. Dominika. Zřejmě s moudrou opatrností, neboť věděl, že v tomto klášteře budou řeholníci z celého světa, a to jak profesoři, tak studenti nuceni namáhavě pracovat"... "Zjistil jsem, že se starostlivě zabýval novici a studenty nejen pokud jde o studium, ale také pokud jde o zbožnost a vnitřní život. V Angeliku se Otec Cormier v tomto smyslu věnoval všem řeholníkům, jak to jen bylo možné"... "Během jeho generalátu došlo ke značnému pokroku v kázni, ve studiu a v mnoha činnostech dominikánů jak na Angeliku, tak v Jeruzalémě či na jiných místech. A vím, že to bylo díky neustálému povzbuzování Otce generála, a nakolik to mohu posoudit, vždy pro Boží slávu" (s. 116-117).      Tentýž otec dodává (1936-37): "Slyšel jsem, že Otec Cormier byl kritizován ve svém úřadě. Navíc jsem sám zaslechl proti němu ostré kritiky, ale říkám, že jsem nikdy ani trochu nevěřil tvrzení těchto řeholníků. A upozorňuji, že se nejednalo o nějaké závažné kritiky. Vztahovaly se spíše ke správním záležitostem, nikoli osobním. Mohu ještě dodat: říká se velmi často, že Otec byl slabý ve správě, ale já jsem vždycky pozoroval, že jde o otázku moudré opatrnosti a lásky" (s. 116).
      Svou věrností přísnosti a mnišské kázni chtěl Otec Cormier především ukázat - poněvadž Stanovy to ukládaly - jejich užitečnost pro osobní posvěcení a pro apoštolát. Vždyť se jednalo jen o užitečný prostředek. Cílem pravého života bylo "uplatnění bohatství milosrdenství". Říká to na jednom duchovním setkání 1889 v Římě: "Člověk, který cvičeními v pokoře a modlitbou již pokročil ve vnitřním životě, uskuteční v sobě slova Písma: rád vstoupí do této svatyně vnitřního ducha, ale umí z ní v potřebě "vycházet", aby konal díla milosrdenství. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10, 9; Jb 31, 18). A vysvětluje vám věci, které byste ani netušili, protože jste ho znali dosud tak skrytého, tak ponořeného v Boha. Kromě jiných pozoruhodných vlastností má ještě tyto:
1) je schopen hluboké intuice, vhledu, aby rozeznal rány, tresty, nebezpečí duší. I kdyby se v jeho okolí přihodilo jediné neštěstí a navíc by o něm nevěděl, ihned by je vycítil, uměl by nalézt a poskytnout úlevu. Často se toto puzení projevuje už od dětství, aby později působilo zázraky milosrdenství. Ctih. Cottolengo ve věku pěti či šesti let měřil šňůrkou otcovský dům. Chtěl vypočítat, kolik by se tam vešlo lůžek pro ubohé nemocné, až bude dům jeho.
2) Někdy vykazuje překvapující nadšení, protože pracuje ne na základě chladné úvahy rozumu, ale ve světle lásky, které je vlastní podnikat víc, než by se zdálo, že má cenu; a nepřipouštět nemožnost: «touží víc, než stačí ... "nemožnost" na něho nemá vliv» - říká Následování Krista. Některé velkolepé ústavy milosrdenství byly při svém vzniku navrženy jistými lidmi, ačkoli jinými byly považovány za neproveditelné. Anebo ještě tvrdší odpůrci je hodnotili jako neodpustitelnou ztřeštěnost (naše otázka: zrodilo se v roce 1908 z této "smělosti" Angelicum?).
3) Je mimořádně pozorný a jemný. Kdo by to byl řekl? Možná to bude člověk od přirozenosti "nepřítomný", obvykle ponořený v Boha, zvyklý na přísnou řeholi, oddaný chudobnému životu. Odkud mu přicházejí tedy tyto nádherné způsoby, tato roztomilá překvapení a tato jemnocitná péče, jež jsou téměř pohoršením pro oči přísných. Příčinou a viníkem, dá-li se to tak říci, je milosrdenství. Představený musí nahradit nejen otce, ale i matku těm, kdo opustili pro Krista jak otce, tak matku (bl. Humbert z Romaně, «In Regulam s. Augustini»).
4) Má zázračné schopnosti. Práce je obrovská, obtíže jsou četné. Vykonává přechodná povolání, aby olej milosrdenství pronikl s jemností na dno duší. Vyžaduje to velikou volnost v činnosti, jež se obtížně snáší se společenskými obvyklostmi. Chybějí prostředky, o kterých člověk neví, kde by je opatřil. Je třeba uhádnout cestu, na níž se získává srdce potřebných lidí a je potřeba získat náklonnost těch, kdo mohou pomoci. Kolik je třeba svatého úsilí. Jaká svatá vynalézavost a jaká spousta schopností se po milosrdném člověku vyžaduje, aby se dosáhlo úspěchu za takových obtíží! A přesto, kolik to ovoce! Podle Huga a S. Caro almužny zdobí osm vlastností: soucit srdce, laskavost slova, bohatství prostředků, veselost a pokora dárce, nenápadnost, pohotovost a správný úmysl. Tak opravdu milosrdenství "zahání pohoršení, utěšuje ubohého, krotí bohatého, vyslýchá nemocného, neohrožuje silného, je ozdobou ženy, ctí muže, je záslužné pro mladíky, nachází přijetí u starců" (Tertullian).
5) Má hrdinskou vytrvalost, která dovede být úměrná obtížnosti překážek. Hle, jak se proti němu zvedá chladně a zlovolně vyvolaný odpor. Kromě toho se setkává s trpným, němým odporem těch, co ho považují za nemoudrého a výbojného, protože, jak se zdá, to chce dělat lépe než oni. Má proti sobě bezvýznamnost těch, kdo ho v půli cesty opustí tak, že musí na sebe vzít jejich práci, kromě své. Nakonec se cítí unaven sám sebou a také Bohem, který jako by chtěl příliš. Ó, Pane, jakou vytrvalost musí mít milosrdný člověk, aby šel rovně takovouto cestou, navzdory všemu, a ještě aby znásoboval úsilí ve své horlivosti a svědectví své lásky k bližnímu!
6) Má bolestné nedostatky. Čím je toto úsilí a čím jsou tyto výsledky, možná i chválené od jeho přátel, ve srovnání s potřebami ? «Ale co je to pro tolik lidí?» (J 6, 9). Když stojí sám sobě tváří v tvář, paže mu klesnou úzkostí a tryskají potoky slzí. Mnohem lepší než hořké slzy pokání a než sladké slzy zbožnosti jsou silné, bolestné, palčivé slzy soucitu, ujišťuje sv.Bernard. A jak často se připojí očistná úzkost, když duše nevidí dobro, které způsobila, nebo ho vidí jen tak bídně, že jeho hlavním dojmem je strach, že se dopustil chyby v odhadu, v prozíravosti, ve vytrvalosti, v lásce. Bezradnost každé hodiny, pustošivé uhlíky - «charitas nonnullos vastare solita est» (láska některé pustoší) - říkával sv. Jan Zlatoústý. Ale jsou to bolestná stigmata, která vtiskují člověku nejvyšší stupeň krásy, totiž krásy Krista umírajícího pro spásu světa.
7) Má nevýslovné útěchy, které lze pochopit jen na základě samotné zkušenosti. Není to ani útěcha častého přijímání, ani útěcha svatého rozhřešení po bolestném pádu, ani útěcha konečně poznaného povolání. Je to něco zvláštního, je to ve zvláštní oblasti a na stupni, který je úměrný velikosti podstoupených překážek a plnosti dosažených výsledků.
     Ó, sladká hostino! Šťastná je čistá, dokonalá duše, hodná, aby se tebou nasytila a napojila. Zbožnost nabízí v pravou chvíli hodokvas, aby naplnila nitro srdce dílem milosrdenství (sv. Řehoř). Neboť jestliže plody milosrdenství dávají na sebe čekat, nebo se zdá že nikdy neuzrají, tato duše stejně nalézá prostředek, jak se radovat v úvahách o Boží nesmírné věčné dobrotě. Tak jednala sv.Kateřina Sienská. Když se tolik navzdychala pro svou bezmocnost, jak zastavit pohromy v církvi, dodávala: "Viděla jsem, že ze zla se musí zrodit ozdoba, světlo, vůně ctností pro tuto nevěstu, a bylo to tak sladké, že nebylo úměrnosti mezi darem a nekonečnou dobrotou a tak jsem se opíjela veselostí".
     ZÁVĚR: "Bože můj, neumím ti dostatečně poděkovat, že jsi mě povolal kázat milosrdenství! Kdybych se od toho někdy chtěl odchýlit a zapomněl na své povinnosti, dal bych najevo, že můj pokrok v duchovní vědě a ve vnitřním životě je klamný (Ozeáš 4, 1). Dej mi zálibu v milosrdenství. Dej mi touhu po něm a schopnosti. Kapku za kapkou nechám pak stékat dobrodiní do nejnešťastnějších, do nejzvrácenějších, do nejmalomyslnějších duší (Ez, 20,6). Shromáždím jich jednu za druhou na tisíce (Ab. 3,2; Rut 3,10). A místo abych pod projevy stáří polevil, překonám svým posledním milosrdenstvím všechna předcházející. Tato služba bližnímu bude dobrodiním i pro mou duši (Př. 11,17).
      "Ó, sladká Panno Maria, matko milosrdenství, učiň mě ve všem, ale zvláště v tomto směru, svým opravdovým synem".

"Salve Regina,
Mater misericordiae,
vita dulcedo et spes nostra salve! (17).

III. V PROSTORU A V ČASE

     Řád sv.Dominika je údem viditelného Mystického Těla Ježíše Krista. Každé tělo může mít svá období rozkvětu a také nemocí a dokonce i rozkladu či smrti. V životě našeho řádu lze zjistit zhruba tři období, ktera byla rozhodující pro přežití či dokonce pro návrat k plnému uskutečnění našeho církevního poslání. Jde o dobu sv.Kateřiny Sienské a bl.Rajmunda z Kapuy (XIV. stol.), pak o zásah Lacordaire-Jandel-Cormier a o nynější dobu, po II. vatikánském koncilu.
     Pokud by se nezachránila podstatná historická návaznost a totožnost našeho církevního poslání, z každého pokusu o "reformu" by možná býval vznikl obnovený řeholní řád, ale nebyl by to onen původní řád sv.Dominika (18). Proto velice děkuji našim odpovědným odoborníkům a bratřím, P. Krasiovi a Alcemu, Wilderovi a Venchimu, že nám zkrátka, ale jasně, načrtli nástin příslušných historických období.
     Naše důvěra a naše očekávání jsou prodchnuty přesvědčením o "hlubinném společenství svatých", jež - jak je nám známo - náš Blahoslavený plný víry vyznával a vřele doporučoval.

1. Reforma dominikánského řádu ve 14. až 16. století
     Jednou z nejčastěji opakovaných zásad v dějinách středověké církve je, že Ecclesia semper reformanda tam in capite quam in membris - viditelná část církve potřebuje neustálou obnovu a nikdy nesmí být se sebou spokojena. Bylo by totiž opravdu hrozné, kdyby si přestala uvědomovat, jak se někdy liší od svého božského vzoru, Ježíše Krista. Jakkoli mohou být pokořující zlořády v církevním životě, ke kterým ke konci středověku docházelo, je přesto povzbuzující zjištění, jak církev sama jimi vnitřně trpěla. A bránila se!
     Celé XIV., XV. a XVI. století překypuje hořkými nářky, obrácenými nejen proti viditelné církvi, ale pocházejícími i z jejího vlastního lůna. Výzva k reformě se ozývala stále silněji a narůstala, až vzniklo mohutné hnutí uvnitř církve i mimo. Konec konců i samotná protestantská reforma XVI. století je také výrazem této touhy po církevní reformě.
     Reformní hnutí, které se projevilo ve velkých řeholních řádech ke konci XIV. století, pokračovalo a působilo po celé XV. století, a přešlo i do století XVI. Je nutno je začlenit do všeho toho očekávání a požadování reformy, pociťovaného a projevovaného v tomto období. Tato reforma se týkala správního a pastoračního pořádku, narušeného "výhradami" (19), ale také vztahem biskupů k řádům vyňatým z jejich pravomoci, což mělo být upraveno Viennským koncilem (1311-1312). Jednalo se o stav duchovenstva světského i řeholního.

Vzestup a úpadek
      Ze šestnácti řeholníků, které sv.Dominik odvážně poslal v roce 1217 do světa, jich bylo v roce 1303 kolem deseti tisíc a v roce 1337 asi dvanáct tisíc. Ze šesti provincií v roce 1221 - některé právě vznikaly - vzrostl jejich počet do roku 1303 na osmnáct. Počet klášterů dosáhl šesti set dvaceti. Uvážíme-li tyto počty v poměru k malému množství obyvatel té doby, je možné si udělat představu, jak veliký vývoj to byl a jak veliký byl vliv tohoto řádu. Členy řádu bylo možno potkat všude, v malých městečkách i ve velkých městech, na univerzitách, v knížecích palácích, stejně jako v paláci papežském. Dominikáni jsou zpovědníky panovníků. V římské Kurii jsou "magistri" - učitelé. S vědomím možností, které jim tato skutečnost nabízela, řád na své generální Kapitule 1386 v Avignonu řeholníky vybídl, aby přesvědčovali své královské kajícníky, principes, magistratus et consiliarios eorum, aby zasáhli ve prospěch ukončení zhoubného Západního rozkolu (1378-1417), návratem k jedinému nástupci apoštola Petra.
     Tento mimořádný rozmach pokračoval více méně až do poloviny XIV. století, kdy z různých důvodů se původní nadšení začalo vytrácet natolik, že ustrnulo a nakonec začalo i upadat.
První příznaky vyčerpanosti, vybití původní síly a známky únavy, byly patrné na počátku XIV. století. Bylo to období smutných událostí v církvi té doby : avignonské vyhnanství papežů (1378-1441); «černý mor» (1347-1349); Stoletá válka mezi Francií a Anglií (1336 - 1453) atd. To vše značně ovlivnilo život řádu. Nejen že počet členů poklesl na šest až osm tisíc, ale v původní kázni se otvírala dvířka "soukromému životu", kdy totiž jednotliví řeholníci měli "své" statky, které si nakupovali. Kromě toho mnozí členové bývali jmenováni do vysokých církevních i světských úřadů a řád tak byl zbavován svých nejschopnějších členů. Generální kapituly neustále opakovaly výzvy k nutné kázni, upozorňovaly na pokušení příliš snadného přístupu "ad Romanam curiam", kde se otvíraly možnosti kariéry nebo získání výsad. Zakazovalo se vydržovat si soukromé služebníky na účet kláštera. Ale zdá se, že mnohem větší pohromou, než tyto projevy úpadku, byl "černý mor" a Západní rozkol. Obojí si zaslouží malé vysvětlení.
a) Černý mor. Byl obecnou příčinou, alespoň v rámci Evropy, početného úbytku členů téměř u všech klášterů. Vypukl náhle, omezil společenství někdy až na pouhých pár členů a byl tak překážkou společného života, liturgických obřadů, mše, atd., a to jak v klášterech mužských, tak ženských. Počítá se, že ze sta miliónů obyvatel téměř polovina přišla o život. Mnoho obětí bylo i z řad řeholníků všech řádů. Dominikánský řád byl zasažen obzvlášť. Tak např. ve Florencii zemřelo osmdesát řeholníků, čtyřicet v Pise, devětadvacet v Lucce, třista šedesát osm v Provenci, v Marseille všichni, v Montpellier jich přežilo jenom sedm, z Kongregace "putujících" pouze tři, atd... Počítá se, že v některých krajích pozbyl řád osmdesát až devadesát procent členů. K obnovení nedošlo, protože pokles trval až do konce XVI. století: třicet povolání 1380; dvacet v roce 1400, navzdory tomu, že řád otevřel brány "oblátům", čili dětem, někdy pouze desetiletým. Narušení způsobené epidemií jistě nepřispívalo k obnovení řeholní kázně. Ani pozdější nábor noviců, provedený bez přílišného rozlišování a výběru, nemohl situaci zachránit. Dopisy generálů, rozhodnutí generálních Kapitul a vysoké tresty vypsané proti neukázněným představeným, zůstaly bez viditelných výsledků.
b) Západní rozkol. Smutné události kolem dvojice papežů, kteří si rozdělili nejen biskupy a světská knížata, ale i řeholní řády, měly nevyčíslitelné důsledky i pro dominikánský řád. Zvláštním způsobem utrpěla kázeň a jednota, neboť každý kraj stranil papeži uznanému místním knížetem. V důsledku toho existovaly dvě kurie (římská a avignonská), dva generálové, dvě generální Kapituly. Soupeřící papežové pak bohatě poskytovali milosti, dispense a ústupky, aby si udrželi věrnost klášterů či celých provincií.
A jaké byly důsledky? Obtížný řeholní život, uvolnění kázně, požadavky, které neodpovídaly Stanovám atd. Z osmnácti provincií řádu třináct bylo "urbanovských" (pro papeže Urbana VI.) a pět "klementských" (pro papeže Klementa VII.), bez ohledu na ty, jež měnily poslušnost na přání panovníků.
     Přesto řád neztratil svou životaschopnost docela. Právě z této doby se může řád chlubit velkými německými mystiky jako byli Eckhart, Tauler, bl. Jindřich Suso, spisovateli jako byl Bartolomeo di S. Concordio, Giovanni da Rivalto, Dominik Cavalca, Jacopo Passavanti, slavnými kazateli jako byli sv. Vincenc Ferreri ve Španělsku, Giovanni da San Geminiano a Venturino z Bergama v Itálii, Tomas Waleys, Roberto Holkot, Tomas Ringstead v Anglii atd. a mnoha blahoslavenými, jako byli např. Jordán z Pisy, Jakub Salomoni, Simon Bellacchi, Augustin Kazoti z Trogiru v Chorvatsku, Marcolino z Forli, Rajmund z Kapuy , sv. Kateřina Sienská atd...

Dějinný obrat
     Jedna z nejskvělejších postav dominikánského řádu oné doby byla sv.Kateřina Sienská. Ještě než se oddala s takovým zápalem pracím na sjednocení církve a na překonání rozkolu, pracovala pro reformu církve tím, že zasílala četné dopisy papežům a církevním hodnostářům a načrtávala jim program reformy. Živena dominikánský ideálem, který jí vštípil její zpovědník bl.Rajmund z Kapuy, spatřovala obnovu křesťanského života v rozšíření tohoto ducha. Kolem ní se shromáždila skupina horlivých následovníků, u nichž pěstovala oddanost k církvi. Její žáci a spolupracovníci se nestali pouze zanícenými spolupracovníky, kteří se dávali do služeb papeže, nýbrž i do služeb generálních představených různých církevních řádů. Později se rozptýlili po různých zemích, takže se její duch mohl stát duchovním vlastnictvím různých církevních řádů: kartuziánů, poustevníků sv. Augustýna, františkánů, benediktinů atd.
     V této činnosti, jak je zřejmé, měl dominikánský řád výsadní postavení. Díky svým možnostem jakožto "opláštěná" *) terciářka, měla Kateřina obrovský vliv na celý řád. Mnoho jejích následovníků, kteří později prosazovali reformu, pocházelo právě z jejího města, ze Sieny, jako např. Bartoloměj ze Sieny, Giovanni Dominici, Tomáš Caffarini atd. Její největší oporou byl bl. Rajmund z Kapuy, který byl zároveň jejím žákem i učitelem, stoupencem i vůdcem. Naučil ji mnoha věcem, a získal od ní ještě více. Když byl zvolen generálem řádu, pouhých dvacet dnů po smrti světice (29.4.1380), začal nejen psát její životopis, kde vyhradil veliký prostor právě myšlence nápravy, nýbrž pokračoval především v díle reformy řádu, jemuž stál nyní v čele. Při návštěvě různých provincií se setkával téměř všude s bratry, kteří toužili po životě, který by se více blížil původnímu dominikánskému ideálu. Poučen zkušeností svých předchůdců především pochopil, že skutečnou reformu nelze pouze přikázat shora, že ta musí být i chtěná, nakolik pochází zdola; a musí mít vedení, nakolik je řízena shora. Tyto dva prvky považoval za podstatné pro reformu, která usilovala zasáhnout celý řád, aniž by vyvolala nebezpečí rozkolu. Jinými slovy, jednalo se o to, založit kláštery podle ryzí reformy pod řízením generála řádu, aby se dal druhým bratřím prožívaný příklad původního a pravého dominikánského života, tak jak si ho přál svatý Zakladatel. A pak bratry z těchto klášterů posílat do jiných klášterů, aby tam šířili tento nový styl života jako ryzejší a více odpovídající duchu řádu. V každé provincii - podle jeho představy - měl být založen jeden klášter s přísnou kázní, mající nejméně dvanáct bratrů, aby byla možnost v plném rozsahu žít dominikánským životem. Tak vznikly obrysy proudu přísné kázně, který pak vstřebá v průběhu téměř dvou dalších století všechny kláštery řádu, čili:
a) zvláštní kláštery v každé provincii, které zůstanou v sestavě řádu, ale budou vyňaty z bezprostřední pravomoci místního provinciála;
b) observantní vikariáty, zahrnující alespoň tři reformované kláštery v určitém kraji, provincii či národě, podřízené zástupci řádu (vicarius generalis) pod přímou pravomocí samotného generála. Těmto vikariátům se říkalo Kongregace, na rozdíl od nereformované provincie. Nejednalo se o novou skladbu řádu, ale chtělo se tím především dosáhnout, aby observantní vikáři měli na reformu bezprostřední vliv. Tímto způsobem se zachovala jednota řádu na vrcholu, ačkoli se vytvářelo zvláštní těleso uvnitř organizace provincie. Reformované kláštery v podstatě měly zvláštní stanovy, podobné "studijním klášterům" ve srovnání s běžnými.
     Tento nový způsob života neprošel v řádu bez odporu. Mnozí v tom viděli ohrožení jednoty. Ale Rajmund z Kapuy neustoupil. Odpověděl na to, že jednota řádu spočívá v jednotě se Zakladatelem a v zachovávání jednotné řehole. Jinými slovy, pravým nebezpečím rozdělení je podle něho nedostatek řeholní kázně a ne reforma, která upevňuje jednotu. Pokračoval bez váhání. Pokud jde o zásady reformy, byl houževnatý. Pokud jde o jejich uplatňování, byl velmi pružný, a často udílel úlevy těm, kteří se necítili s to přijmout řeholi v celé své přísnosti. Tento diplomatický jemnocit spolu se skutečností, že neprosazoval nové myšlenky, cizí duchu řádu, mu zajistily úspěch a přispěly rozhodujícím způsobem k tomu, že reforma byla přijata v celém řádu bez rozštěpení a bez přílišného odporu.
    Prvním reformovaným klášterem byl Kolmar, kde generálním vikářem Rajmund jmenoval Konráda Pruského (1389), slavného kazatele, papežova zpovědníka a člověka obdivovaného pro svou apoštolskou horlivost. Brzy shromáždil do kláštera asi třicet bratří, a mohl je poslat do dalších středisek. Tak se reforma z Kolmaru rozšířila do Norimberku, kam přešli mnozí bratři z Kolmaru spolu s Konrádem, kterého Rajmund jmenoval převorem. Pak postoupila reforma do Utrechtu, Bernu a dalších měst, i do měst německých.
     V Itálii měla reforma následující průběh. Prvními spolupracovníky Rajmunda z Kapuy byly dva žáci svaté Kateřiny: Bartolomeo Dominici a Tommaso Caffarini, k nimž se brzo připojil bl. Giovanni di Domenico Banchini, řečený Dominici. Sotva byl v roce 139O založen klášter sv. Dominika v Benátkách, Rajmund jmenoval bl. Dominici převorem a sjednotil pod ním všechny italské řeholníky, kteří přijali reformu. Už po dvou letech založil bl. Dominici v Chioggi další klášter a nato v roce 1393 byl jmenován generálním vikářem pro celou Itálii.
      Kolik sympatií vzbudil a jaké důležitosti nabyl už od počátku tento nový způsob života, to dokazuje papež Bonifác IX. (1389-1404). Ten nejen výrazně podpořil reformu tím, že potvrdil jako observantní vikáře Dominiciho a Konráda a zakázal generální Kapitule sesadit je, nýbrž udělil také ostatním observantům právo kázat v celé Itálii a v jejich prospěch znovu ustanovil staré zavedené skupiny "generálních kazatelů" v době, kdy kázání bylo vymezeno územními hranicemi přesně stanovenými pro jednotlivé kláštery.
     Tak byli připraveni oni lidoví kazatelé, kteří po skončení Západního rozkolu (1417) se stali po celém Západě slavní, a reforma, místo aby se stala pouze reformou mravů, nabyla charakteru apoštolátu tím, že nalezla hlubokou oporu v řádu.
      Po smrti Rajmunda z Kapuy, 5. října 1399 v Norimberku, reforma všude ustoupila do období ochromení. Rajmundův nástupce, Tommaso Paccaroni da Fermo (1401-1414), nejen že reformu nepodporoval, ale dokonce ji potlačil. Zbavil Dominiciho vikariátu a potlačil všechny dosud získané výsady. Návratem k obecnému právu přestaly reformované kláštery tvořit zvláštní rodinu v řádu. Ale právě toto umožnilo Dominicimu a jeho druhům získat pro reformu další bratry žijící pospolu a tak se neúředně rozšířila reforma na Luccu, Fabriano, Cortonu a Foligno a ve Fiesole byl založen zcela chudobný klášter, kde jako první řeholníci byli sv. Antonin a blahosl. Angelico. Ale stav se změnil volbou Leonarda Dati generálem (1414-1425), který se vrátil k Rajmundovým ustanovením a přikázal všem provinciálům vytvořit observantní klášter v každé provincii. Vrátil observantním klášter ve Fiesole, z něhož se reforma šířila mohutnými kroky a dosáhla v církvi mimořádné pověsti. Stejně horlivý byl jeho nástupce Bartolomeo Texier (1426-1449), který zavedl reformu do boloňského kláštera, odkud ji bl.Pietro Geremia zavedl na Sicílii (1428) a další řeholníci do Holandska a do Španěl. Během tohoto generalátu byl sv. Antonin jmenován generálním vikářem observantních v Itálii (1435-1444). Ten využil pobytu papeže Evžena IV. (1431-1447) ve Florencii a získal povolení založit slavný klášter S. Marco, který přešel roku 1436 od sylvestrinů k dominikánům.
      K nejslavnějším reformovaným klášterům patřl klášter sv.Dominika v Bologni, hlavní středisko řádu, kde se uchovávaly ostatky svatého zakladatele. Zde vznikla slavná Lombardská Kongregace, které se v roce 1459 dostalo uznání od Pia II. a postupně připojila mnoho klášterů jiných provincií. Od Piemontu až na Sicílii. Podle jejího příkladu se pak vytvořila Kongregace Holandska (1457), která zahrnovala všechny reformované kláštery v Holandsku, Belgii, Německu a skandinávských zemích. Pak Kongregace Gallicana (1515), ve které se soustředily všechny kláštery francouzského jazyka. Zatím co německé kláštery se vracely do svých provincií, kláštery v Nizozemí tvořily provincia Germaniae Inferioris.
     Tak povstaly Kongregace v Německu, v Aragonii ve Španělsku (1468) a v Portugalsku, v Neapoli (1475), v Dubrovníku v Chorvatsku (1486). Reforma pronikla do Uher (1452), do Polska (1462) do Skotska (1468), do skandinávských zemí a Ruska. V roce 1493 odtrhl Savonarola od lombardské Kongregace několik toskánských klášterů a založil Kongregaci sv. Marka, nazvanou tak podle hlavního kláštera ve Florencii. Vzhledem k přísnosti a zachovávané chudobě to lze definovat jako ultrareformu, ale Kongregace se později vrátila do toskánsko-římské. V roce 1515 byla španělská provincie pro svou rozlehlost rozdělena a umožnila tak vznik provincie Andalusia či Betica.
      V druhé polovině XVI. století byla reformována většina klášterů řádu. Reformní hnutí zahájené v posledním desetiletí XIV. století se uzavřelo provedením tridentské reformy za energického působení dominkána papeže Pia V. Tak byl reformován nejen celý řád, nýbrž byla zachráněna i jeho jednota a zažehnáno nebezpečí , které rozdělilo tolik jiných řeholních řádů.
      I když podrobnostmi a vnitřní silou méně bohatá, proběhla souběžně s touto reformou také reforma druhého řádu. Z Pisy, kde ji zahájily bl. Maria Mancini a Chiara Gambacorti, se reforma rozšířila nejdříve do kláštera sv. Kříže (1378) a pak do kláštera sv. Dominika (1385) . Pak postupovala do dalších italských krajů a do Německa, a to stejnou metodou jako tomu bylo u klášterů mužských, tedy zvolil se jako výchozí klášter, kde žily sestry podle Stanov. K němu se přidávaly další.
       Rovněž třetímu, kajícímu řádu mužskému a ženskému, se dostalo reformního podnětu, zvláště činností Tommasa Antonia Caffariniho a Bartolomea Dominici. Tím se uzavřela jedna dějinná epocha řádu Kazatelů, hutná příhodami, které se ukázaly jako zásahy prozřetelnosti a jejichž plody církev sbírá ještě dnes (20). P. Stjepan Krasic O.P.

2.Období posledních 200let se zvláštním zřetelem na Otce Cormiera
      Můj výklad navazuje přesně na bod, kde nás zanechal otec Krasi v pojednání o reformě bratří Kazatelů, jež byla ukončena v XVI. století. V prvních desetiletích XVI. století byl řád obnoven z hlediska ducha a jednolitý pokud jde o organizaci. Ale podle dějinného zákona, vzpomenutého otcem Krasiem, podle něhož jsou řeholní řády vždy svázány s nejvýznamnějšími událostmi v církvi, po luteránském "odboji" utrpěli dominikáni ztrátu všech klášterů ve státech, které přešly k protestantství.
     Tato ztráta byla vyvážena založením misií v latinské Americe, od Mexika po Chile, zásluhou španělských spolubratrů. V dominikánském Španělsku na konci XV. století, po obnově, došlo ke konečnému územnímu rozdělení. Jsou zde provincie Španělská - střední sever, Aragonská - na východě, Betica - na jihu a Portugalská - na západě. Začíná zlaté století španělské kultury, bohosloví, svatosti, umění a politiky.
     Po objevení Ameriky se provincie Betica stala za pomoci bratří obou dalších španělsky mluvících provincií šířitelkou evangelizace v nových zemích. V roce 1530 byla ustavena provincie sv. Kříže se sídlem v San Domingu pro všechny ostrovy střední Ameriky. Dva roky poté vzniká provincie Mexiko, ze které se zrodíí provincie Chiapa-Guatemala (1551), Oaxaca (1592) a Puebla (1655). Během jednoho století jsou zde postaveny stovky klášterů.
     Tentýž jev se opakuje v Jižní Americe, s výjimkou Brazílie, kam se - jak uvidíme - dostali dominikáni v roce 1881. Provincie Peru byla vybudována 1539, v Kolumbii r. 1551. Peru zplodilo provincii Ekvador a Chile (1588), přesto, že si pro sebe vyhradilo ještě devadesát pět klášterů. V roce 1724 se od Chile oddělila provincie Argentina. Dominikáni, kteří obývají stovky klášterů v Latinské Americe, jsou téměř všichni španělského původu. Je to živoucí zázrak. A to nestačí: na konci XVI. století, přesně v roce 1592, španělští bratři, kteří založili svou odrazovou základnu v Mexiku, založili provincii na Filipínách a odtud pak se vydali do Číny, do Indočíny a do Japonska.
     Nezávislá provincie portugalská posílá neúnavně řeholníky do portugalských kolonií založených ve Východní Africe a ve Východní Indii. Portugalské dominikánské misie však utrpí ztráty vyvolané koloniální politikou své vlasti.
     Dominikánská Itálie ve třech stoletích, předcházejících francouzské revoluci, zůstávala věrná svým tradičním službám církvi s misionářskými výboji na evropský Východ a Střední východ. Připomeňme provincii Lombardsko-římskou, dominikány v království Neapolském, v Kalábrii, Apulii, Abruzzách, na Sicílii, v Piemontu, a sv.Dominika v Benátkách s několika Kongregacemi podle nové reformy. Francie je rozdělena na pět či šest provincií. Jsou to: Francie, Paříž, Toulouse, Provence, Lyon, Flandry. Francouzští otcové jsou slavní svým studiem, ale nejsou ještě otevřeni pro velké misie.
     Germánský a anglosaský svět zažil naprosté zmizení dominikánských provincií pod záplavou protestantů a trpí politickým neklidem a náboženskými válkami mezi Říší a okolními státy, včetně Turecka. V roce 1703 zde máme provincii Rakousko-Uherskou s dobami odtržení a odloučení provincie České. Polsko bylo vždy známé jako dominikánské území, v roce 1612 dalo vzniknout provincii Běloruské, a 1674 Litevské, které však netrvaly stále. Spíše jen podle jména než skutečně existovaly provincie Řecka a ve Svaté zemi.
      Během tří nyní uvedených století, lze pozorovat trvalé znovuzískávání pozic na protestantském území. Je to dílo synů sv. Dominika z exilových provincií jako je Irská provincie, mající klášter sv. Klementa v Římě, vlastně seminář, a Anglická provincie, která měla základnu v Belgii.
     Pak přišla napoleonská smršť. Dopad Francouzské revoluce na dominikánský řád, důsledky vojenských tažení napoleonské říše, jsou zčásti nepříznivé, částečně však kladné.
      Nepříznivé byly, pokud jde o provincie na území okupovaném Napoleonem a spravovaném jeho zákony. Všechny byly potlačeny. Nezůstal otevřený jediný klášter. Až do roku 1816 nebylo vidět lidskou bytost, která by vyšla z domu v dominikánském oděvu.
      Stejně nenepříznivé byly důsledky pokud jde o správu řádu, která byla znemožněna samotnými zákony. Vzhledem k politickým převratům světového dosahu, vyvolaným jako řetězová reakce mezi Napoleonskou Říší, hnutími ke znovuzavedení protiliberálního režimu, úředními útlaky, národními převraty a ústavními změnami atd., nebylo možno svolávat generální Kapituly. Od roku 1777 do roku 1885 se nekonala žádná řádná, pouze sedm dílčích. Např. na Kapitule 1838 byl přítomny provincie: Lombardská, Římská, Neapolská, Sicilská, Apulská, Kalabrijská, Sardská, Piemontská, Anglická, Irská a Severoamerická. Zkrátka Itálie a Anglie!
       Generál býval jmenován často přímo papežem a byl vázán na "politické" osudy papežského úřadu. V onom období z jedenácti generálů řádu bylo pět jmenováno papežem.
       Příznivé dopady je nutno chápat ve smyslu lidového přísloví, jež říká, že "každé zlo přináší něco dobrého". Potlačení řeholních řádů nebylo provázeno vražděním, ale rozprášením nebo vyhnáním z národního území. Vyhnaní řeholníci bývali přijati jako hosté od zemí nepřátelských vůči Napoleonovi, byť i jiného vyznání. Tak v roce 1795 angličtí bratři dominikáni, kteří žili v klášterním semináři v Bornheimu ve Flandrech, když byli vyhnáni francouzskou armádou, byli s otevřenou náručí přijati v Anglii, tedy v národě ostře protikatolickém. Tak došlo k založení Anglické provincie, jejíž synové odešli 1805 do Spojených Států, aby tam otevřeli první provincii pod patronací sv. Josefa. Z této provincie vykvetou pak další velmi živé dominikánské provincie.
       Totéž se stalo s Irskem. Roku 1829 byly přísné protikatolické zákony odvolány, provincie se začala vzpamatovávat i na uzemí hlavního města za přítomnosti mnoha svých synů, kteří byli připravování u sv. Klementa v Římě. A nyní rychle proběhneme zeměpisně i chronologicky události v řádových provinciích během XIX. století, abychom uvedli činnost otce Cormiera jako generála řádu.
       Když Napoleon padl, v Itálii se po dvaceti letech útlaku projevily známky obnovy. Postupně se otvíraly, byť i v omezeném množství a s nečetným obsazením některé kláštery ve všech provinciích. Úředně byly obnoveny provincie: Římská, Lombardská (1821), Piemontská, Neapolská, Kalabrijská, Apulská, Abruzská a Sicilská. Brzy na to se Scílie rozdělí do čtyř provincií, zatímco Neapol pohltí jiné provincie jižní Itálie. Nejzanícenější pro návrat k životu v duchovním směru původního dominikánství je Římská provincie. V jejích klášterech Otec Lacordaire znovu nalezne ducha sv.Dominika, kterého zanese do Francie. Totéž se přihodí v Piemontu. Ve Španělsku, jakmile je ovlivnil 1804 Napoleon, se dominikáni jak ve vlasti, tak v koloniích latinské Ameriky, odloučili od Říma, od řádu, a to na královský příkaz, ke kterému, aby se vyhnulo většímu zlu, dal souhlas samotný papež. Byl to věcný rozkol. V následujících desetiletích propadla vnitřní politika španělského království protináboženskému běsnění. V roce 1837, po řadě utlačovacích zákonů byli potlačeni všichni řeholníci, včetně dominikánů, kteří v předchozích desetiletích hrdinně bojovali proti Napoleonovi za záchranu vlasti. Zůstal otevřený jediný klášter v Ocana, protože sloužil jako seminář pro misie na Filipínách, což byla politicky užitečná věc.
        Po čtyřicet let nebude ve Španělsku žádná dominikánská komunita (je to doba bl.Františka Colla, 1875); mezitím se život řádu vytrácí a chřadne také v koloniích v Latinské Americe.
       Zatímco dominikánské Španělsko prožívá "západ slunce", dne 9.4.1839 Otec Ancarini v Římě obléká v chrámu della Minerva řádový hábit Lacordairovi a ukládá mu rok noviciátu, který stráví v klášteře La Quercia u Viterba. Následujícího roku, 11. dubna, vykoná otec Lacordaire slavnostní sliby a vrací se do Francie. Roku 1843 je otevřen klášter v Nancy, roku 1844 klášter v Chalais, roku 1848 klášter ve Flavigny a roku 1849 klášter v Paříži. V příštím roce, 1850, je obnovena provincie Francie, a jejím prvním provinciálem je Otec Lacordaire. Roku 1862 je ustavena provincie Lyonská a roku 1865 pak Toulousská, jejímž prvním provinciálem je náš Otec Cormier. Bylo mu třicet let.
     Zatímco dominikánská Francie kvete zdravím, italští spolubratři jsou znovu od 1860 do 1873 potlačeni. Vrací se k nule. Těžká rána, nikoli však smrtelná, protože se vzpamatují. Na počet je jich málo, ale jsou velcí jakostí. Duch sv. Dominika je mohutný a plodný.
       V roce 1851 podepsalo Španělsko konkordát se Svatou Stolicí. To umožnilo návrat řeholních řádů. V roce 1879 se obnovuje provincie Španělsko, roku 1898 Betica a v roce 1912 Aragonská.
       Sotva se dominikánský život ve Španělsku obnoví, ve Francii propukne nové pronásledování (1880). Dominikáni jsou bezohledně vyhnáni z vlasti (1903). I v exilu jsou francouzští spolubratři stále první ve zbožnosti, vynalézavosti, vědění a apoštolátu (Saulchoire, Belgie).
      Devatenácté století, ač prosáklé antiklerikalismem, přesto či právě proto zažilo očistu církve, obnovu řeholního života a podivuhodný rozmach misií.
      V roce 1860 byla znovu ustavena provincie v Belgii, 1895 provincie Teutonica, roku 1887 v Peru. Za generalátu Otce Cormiera, který trval od 1904 do 1916, znovu zahájily činnost provincie Česká (1905), Sicilská (1906), Kolumbijská (1910), Kanadská (1913), v Aragonii (1912 a provincie Nejsvětějšího jména Ve Spojených státech. Po první světové válce připomínáme Polsko (1920) a Holandsko (1932), po druhé světové válce pak to byla Brasilie (1952), Švýcarsko (1953) Mexiko (1961) a ještě další. Ke švýcarské provincii budiž poznamenáno, že první švýcarské kláštery byly otevřeny francouzskými Otci Lacordairovy Kongregace učitelů, vyhnanými z vlasti.
       Pokud jde o zmíněný misijní rozmach, počínaje polovinou 19. století se stává pravidlem, že každá provincie má nějakou misii. Pro příklad uveďme: Francouzská provincie otevře misie v Mezopotámii a v Kanadě. Zde se vybudují základy veliké provincie, která pak otevře misie v Japonsku a jinde. Toulousská provincie otevřela podřízením Otce Cormiera jakožto provinciála v roce 1881 misie v Brazílii a po sedmdesáti letech zde bude samostatná provincie. Lyone v roce 1882 zakládá vikariát v Jeruzalémě a v roce 1890 zde založí "Biblickou školu" s ředitelem Otcem Lagrangem. Španělsko posílá misionáře do Salvadoru, Nicaraguy, Kostariky, Peru a Mexika. Peru obdrží posily a Mexiko se stané provincií. Irsko vysílá misionáře na Trinidad, do Indie, Teheránu, Argentíny, Austrálie a na Nový Zéland. Posledně jmenované se stanou provinciemi. I Německo a Holandsko, Belgie a Anglie vysílají misionáře do všech světadílů, včetně Afriky.
     Než budeme hovořit o Otci Cormierovi, je třeba se zmínit o otci Lacordairovi ( 1861) a dosvědčit, že on je Ten "nový zakladatel" řádu, protože znovu objevil trvalou platnost poslání sv. Dominika a svým osobním životem dokázal, že toto poslání lze uskutečnit pro dobro církve a společnosti.
     Pak je třeba vzpomenout Otce Alexadra Jandela ( 1872). Ten prošel školou Lacordaira. Vzhledem k tomu, že 1850 končilo šestileté období generalátu Otce Vincenza Aiella, posledního italského generála, jmenoval papež vikářem řádu Otce Jandela. Avšak před jmenováním provedl přísné prozkoumání domnělého liberálního smýšlení jak Jandelova, tak jeho učitele Lacordaira. Poněvadž se zjistilo, že obvinění byla nepodložená, papež jmenoval Jandela vikářem řádu. Pět let nato, 1855, ho na šest let jmenoval generálem . Když šestileté období uplynulo, byl řeholní Kapitulou "zvolen" a spravoval řád dalších deset let. Na začátku svého pověření si jako tajemníka povolal do Říma mladého otce Hyacinta Cormiera, stále nemocného, který zde několik roků zůstal. Jandel uskutečňoval program, zaměřený třemi směry: usměrnit bratry k životu s velkou kázní; navést bratry na cestu misií; a především sešít řád, roztrhaný mezinárodními politickými bouřemi na cáry. Poněvadž nebylo možno konat generální Kapituly, velmi se staral o usnesení z předchozích. Dělal kanonickou návštěvu v provinciích a klášterech Itálie, Francie, Anglie, Německa, Čech, Rakouska, Maďarska a Polska. Další navštívili jeho zástupci. Znovu navázal vztahy se španělským světem tím, že si povolal bývalého provinciála P. Larrocu jako svého přímého spolupracovníka. Poněvadž po Jandelově smrti nebylo možno vinou probíhajících revolučních hnutí konat Kapitulu, byl Otec Larroca zvolen systémem poštovních lístků. Neochvějně pokračoval ve směru nastoupeném předchůdcem, sjednotil všechny dominikány Španělska, navštívil poprvé Ameriku a pokračoval v návštěvách po Evropě. Bil se za společný život proti šířícimu se individualismu.
      Na konci jeho houževnaté správy, trvající podle pravidel dvanáct let, byla zde konečně možnost svolat Generální Kapitulu podle práva. Došlo k tomu na francouzské půdě, v Lyonu, a zúčastnili se jí zástupci provincií z celého světa. Zvolen byl rakušan Andreas Frhwirt. Měl čtyřicet šest let a měl již za sebou dvě období jakožto provinciál na území císařství. Možnost pravidelného svolávání generálních Kapitul do různých měst vždy po třech letech, návštěva téměř všech provincií v Evropě a Americe, láska k liturgii, k historickým studiím, k teologickým a biblickým fakultám a ke kázání, přinesly řádu během jeho správy pravý jarní rozkvět.
       Otec Fruhwirt povolal k římské Kurii jako svého prvního spolupracovníka Otce Cormiera, nyní už bohatého zkušenostmi, protože byl novicmistrem, třikrát provinciálem a převorem v Marseille, Toulouse a ve sv. Maximinu, a získal pověst moudrého poradce, bezpečného vůdce duší a ideálního představeného. V Římě jakožto společník generála, jako generální prokurátor a poradce Posvátného Officia a dalších oddělení, měl možnost poznat stav řádu a záměry Svaté Stolice. Když Otec Frhwirt šťastně ukončil dvanáctiletý úřad, byl jmenován kardinálem a ještě po dalších dvaadvacet roků věnoval svou přízeň řádu.
       Na generální Kapitule svolané 1904 do Viterba, do kláštera La Quercia, posvěceného novicem Lacordairem, byl zvolen Otec Cormier. Bylo mu dvaasedmdesát roků. Vždy měl chatrné zdraví. Osobně nemohl provádět mnoho kanonických návštěv, jak toužil. Dostalo se mu od papeže povolení jmenovat pro tento úřad jiné. A přece přivedl řád na velmi vysokou úroveň.
      Založil či znovu oživil šest provincií, jak už bylo řečeno, a visitátory vyslal po celém řádu. Jeho posláním bylo vštěpovat různým provinciím, jednotlivým klášterům, každému spolubratru, mniškám s klauzurou, ženským Kongregacím dominikánských sester a terciářům původního dominikánského ducha. Vštěpoval jej také dominikánským novicům, studentům, učitelům, představeným a profesorům. Psal všem, a to, co říkal, a co psal, bylo výrazem jeho života, příkladného života bratra kazatele. A modlil se za všechny. Velmi.
      Prosazoval liturgii jako osobní modlitbu, a studia jako zdroj pro osobitý řádový apoštolát nauky. Podporoval biblickou školu v Jeruzalémě i během modernistické bouře, rozšířil teologickou kolej ve Fribourgu, zřídil nové sídlo pro generální kurii a pro kolej Angelika, jeho vrcholného díla. Zdůrazňoval Angelicum.
       Zde končím. Protože mým úkolem bylo zhotovit rám pro obraz otce Hyacinta Cormiera. Obraz sám bude dílem jiných, kterým to více přísluší. P. Venturino Alce O.P.

3. Jak Cormier viděl Lacordaira a Jandela
       Abychom se zařadili do dějinných souvislostí, bude užitečné uvést několik časových údajů.
       Henri Cormier se narodil v Orléansu ve Francii 8. prosince 1832 na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Dne 17. května 1856 je vysvěcen na kněze a téhož roku, 29. června, obdrží dominkánský hábit v klášteře ve Flavigny. Dostává jméno bratr Hyacint - Maria. Ke slavným slibům je připuštěn 17. května 1859 u sv. Sabiny v Římě a sliby skládá v kapitulní síni 23. května. Zastává postupně funkce podpřevora, promagistra noviců a tajemníka generála Jandela. Noviciát se v roce 1861 stěhuje v čele s Otcem Cormierem do Corbary (severní Korsika). Roku 1865 Otec Jandel právně zřizuje "Toulousskou provincii" a jejím provinciálem ustavuje Otce Cormiera. V roce 1873 jsou uveřejněny "Stanovy" řádu, na nichž Cormier spolupracoval. V roce 1878 se v Toulouse koná ověření ostatků svatého Tomáše Akvinského. Roku 1881 je Otec Cormier se spolubratry vyhnán z Francie a utíká se do Salamanky, kdežto novicové ze sv.Maximina jsou přeloženi do La Quercia (Viterbo). V roce 1886 se potichu vrátí ke sv.Maximinu. Cormier je jmenován "společníkem" generála a v roce 1896 generálním prokurátorem ... Dne 21. května 1904, v předvečer svatodušních svátků ho generální Kapitula v La Quercia zvolí "generálem" ve věku 72 let. V období let 1908 -1910 staví "Kolej Angelicum". V roce 1916 končí jeho generalát. Umírá 17. prosince 1916 u sv.Klementa v Římě (21).
       Henri-Marie Dominique Lacordaire se narodil 1802 v Recey-sur-Ource a na diecézního kněze byl vysvěcen v Paříži 1827. Díky své svaté výmluvnosti dlí v letech 1836-1837 v Římě. V roce 1839 dostává v Santa Maria Sopra Minerva od generála P.Ancariniho dominikánský hábit. Po noviciátu v La Quercia učiní 1840 slavnostní sliby. Zatímco ještě mnoho dalších Francouzů se připravuje v Římě, u sv. Klementa a pak v La Quercia či v Bosco (sv. Pius V.), Lacordaire se vrací do Paříže a káže jako dominikán. V roce 1843 zakládá s Otcem Jandelem klášter v Nancy a řadu dalších. Roku 1850 dojde k obnovení "provincie francouzské", řízené provinciálem Otcem Lacordairem v letech 1850-1854 a 1858-1861. Zrod povolání, obrácení a činností se podobá charismatickému výbuchu, který vyzařuje do Alžíru, Mezopotámie, Norska, Švédska, Syrie a Ameriky. Otec Lacordaire umírá v Sorčze 1861.

     Vincenc Alexandr Jandel se narodil 1810 v Geberwiller, ale mládí prožil v Nancy. Knězem se stává 1834 v Metz a do řádu vstupuje 1841. Od té chvíle se jeho časové údaje shodují s údaji uvedenými u Lacordaira a Cormiera, jak uvidíme v dalším.
     Vyslechněme si nyní svědectví Otce Cormiera, které jako by popisovalo naši dobu: "Když se začala šířit revoluce, svým vlnobitím převracela vše: ideály, zvyky, ústavy. Mezi starou a mladou generací zela propast a na dno této propasti hrůzostrašně dopadal ničivý proud. Byla to zkouška, zda se uchovají náboženské ideály a zkouška jejich potřebného vlivu. Byl to problém pro ty, kdo je obhajovali... Obhájci, sklánějící se s úděsem nad propastí, uměli velmi dobře rozeznat vinu a přičíst ji těm odvážlivcům, kteří se dali proudem strhnout a které proud pohltil, ale neměli možnost zbudovat most, který by spojil dva břehy, budoucí a minulá staletí. Ba bývali by dokonce slyšeli, že je to nemožné, že by to bylo ostudné..." (22). Zhruba v té době Lamennais (1830-1840) vytahoval na světlo jisté dosti významné myšlenky o filosofii a o politice. Tvářil se, jako by nalezl měřítko jistoty, a předkládal je jako jednomyslný projev souhlasu s lidským "zdravým rozumem". Proto předem platilo, že autorita rozhodující o pravdě, bude na straně těch, kdo řídí tuto myšlenkovou "školu". Nepatřilo však Lamennaisově povaze, aby on od někoho přijímal poučení, ani od svých nejbližších - protože všechno se soutřeďovalo v "něm"; v něm, který popouzel národy proti zákonité ustanovené moci; v něm, kdo podroboval všechno, i církev, své mravní diktatuře!" - (Naše poznámka: Ve skutečnosti velmi nemorální.) A strhoval mládež.

       Tehdy se ovšem ještě neuvážily ihned důsledky tak zrůdného systému. Kouzlo autorova nadání a naděje, že se naleznou lepší zbraně i pro katolickou věc, postačily, aby kolem něho vznikla škola, sestávající z pozoruhodných osobností."
      "Kněz Jandel (ale i Lacordaire) byl zaujat těmito záblesky, ale jeho obdiv byl vždy obezřetný a jeho naděje provázely rozpaky. A když si přečetl Lamennaisova "Slova jednoho věřícího", všechny klamné sny padly. Pod těmito napůl biblickými a napůl satirickými obrazy probíhaly směrnice z morové katedry, věštící vzpouru" (tamt. s. 31). Vliv Lamennaise na mnohé byl zhoubný. "Mládež - svedená - plodí jen prchavé touhy a nepřesvědčivé návrhy, aby zakotvila nakonec ve lhostejnosti, smutku, pohrdání životem a někdy i v zoufalství" (tamt. s. 34).
      Ve snaze nalézt v tomto ovzduší důvody, proč se stát dominikánem, jich Jandel objeví jedenáct; a 1840 v Římě kromě jiného napíše: " - 5) Moje pravověrnost nic neriskuje u dominikánů, kteří jsou výslovně povoláni k tomu, aby obhajovali zdravou nauku a čistotu víry. Jsem natolik unavený tím, že už řadu let mám srážky ve svých přesvědčeních o tom, a co se týká "volných myšlenek", že bych se nejraději viděl ve společenství lidí, jejichž názory sdílím a k nimž jsem vždy cítil živou sympatii. - 6) Je ve mě neodolatelný sklon navázat styky s tou vrstvou osob, pro kterou se oni rozhodli především působit, čili s mladými na světě ... Nyní však bych byl již méně schopen uskutečnit to mezi jezuity, než mezi dominikány". - 7) Vyhlídka rodícího se díla, které je třeba upevnit a rozšířit, je nadmíru příznivá přirozené činnosti mé povahy". (s. 62-63, o.c.) "Určitě... půjdu (Otec Jandel!) ... do Viterba za P. Lacordairem, abych se ho zeptal, zda mohu být bez čekání přijat" (s.64).
     Štěstí nalezené znovu u dominikánů, je zřejmé z jeho poznámek: "Studujeme (v La Quercia) vytrvale svatého Tomáše a objevuji tam obdivuhodné věci. Poněvadž tam nebyl nikdo připraven ve chvíli, kdy potřebovali profesora, Otec Lacordaire, abychom neztráceli čas, se ujal trochu našeho vyučování a začali jsme s ním studovat spis "Summa Theologica"... Lacordaire má zvláštní dar vyjasňovat a osvětlovat nejabstraktnější otázky a dát jim takovou důležitost , že by člověk nikdy nevěřil, že ji mohou mít. Ukazoval nám uplatňování zásad sv. Tomáše na všechny moderní nauky a pomáhal nám je hodnotit. Poukázal na to, jak by svatý Učitel prohloubil a vybral velké otázky, které dnes zmítají filosofií a jak by postačilo převést do moderního stylu myšlenky sv.Tomáše, aby je současní filosofové obdivovali"... Otec Jandel "se stále nadšeněji oddával těmto naukám, které byly přitažlivé jako východ nějakého nebeského slunce" (s. 68).
      "Paní Jandelová propadala neklidu kvůli ztřeštěným ideám, jež lidé zatížení předsudky nebo malého rozhledu přisuzovali francouzským dominikánům. Otec Jandel ji uklidňoval: "Matko, buď klidná, pokud jde o mou zálibu v novotách. Kdybych byl pokoušen, abych se odchýlil od pravdy (nebezpečí, které jsem díky Bohu nezakusil), pobyt v Římě by byl nemálo prospěl k upevnění na rovné cestě. A vstup do řeholního řádu by byl neklamně ochranou pro budoucnost. Ostatně, ti, kdo znají podřízenost otce Lacordaira, která se podobá podřízenosti dítěte, vědí, že se u něj ničeho nelze obávat méně, než odporu vůči církvi. Zdá se mi, že o tom podal dostatečné důkazy, aby rozptýlil jakékoli znepokojení. Navíc každá naše nauka je nyní pod kontrolou Řádu, který byl ustaven v církvi právě proto, aby přispíval k obraně a čistotě víry. Podezření, která si někteří lidé zatvrzele uchovávají a šíří proti nám, se stávají důvodem pro vyhýbání se třeba jen stínu novoty v naukách. Ale jsme stále "noví", když máme a vykládáme pravdu. Protože pravda, jako Bůh, jehož je myšlenkou, je krásou stále pravěkou a stále novou. A právě proto, že je věčná, nikdy nestárne" (s.83-84).
       Jandel - stále jak nám ho líčí Cormier - cítil nechuť ke klasickým řádovým zvyklostem jako byla bdění, služby, obtíže chóru se vším rozmanitým vrháním se k zemi a na kolena; k věcem, na které ho ostatně výchova a jemná a složitá povaha příliš nepřipravily. Upřímně se s tím svěřil otci Lacordairovi, který mu s hlubokým důrazem odpověděl: "Ach, když duše je spojena s Bohem a srdce spokojené, všechno ostatní je pak snadné" ( s. 87).
        Ale když 15. srpna 1842 skládali sliby, všichni novici toužili žít podle dávné řeholní kázně Řádu (s. 90). A Lacordaire pak napsal o Jandelovi: "Je obdivuhodný, je to člověk, kterého jsem potřeboval. Já se budu starat o vnější záležitosti a on o vnitřní. Protože i když dělám pokroky ve svém duchovním životě, přece jen se ještě projevuje člověk činný a zapálený - " (s. 93). Pak se Lacordaire stane provinciálem ve Francii.
       Dne 19. ledna 1846 přikazuje Lacordaire Jandelovi, představenému v Nancy, aby nezanechával přísnosti života (s. 96-98).
        Ve třech bodech byli zajedno, jak Lacordaire, tak Jandel a Cormier:
1) nepřijímat lidi "nepovolané";
2) nepromíjet vážnou přípravu a přísnou výchovu;
3) neutápět se v místní roztříštěnosti, nýbrž udržovat ducha církevního, všeobecného, katolického smýšlení.
       Pokud jde o bod 1), dával se za příklad bl. Rajmund z Kapuy: "Aby se naplnily kláštery, nesbírat spěšně jednotlivce s nejistým povoláním, neboť ti jen poněkud zvýší počet, ale rychle rozmnoží zárodky úpadku. Jakmile zmizí zápal pro dokonalost, jakmile se opustí chudoba, neexistuje už modlitba, ani důkladné studium, ani sebezapření, ta tam je věrnost bohoslužbám a je konec příkladu křesťanskému lidu. Mravní trosky, které se shromažďovaly v našich klášterech... " (s.76).
       Pokud jde o bod 2) a 3), dávala se přednost jednotnému středisku řeholní a vědecké výchovy, které bylo zpočátku v La Quercia, pak v papežské koleji Angelicum (s.76 a další). Hořce se oplakávala nemožnost vytvořit něco jako "přednoviciát" u Sv.Klementa v Římě (s. 71-75). Po řadě let pak tam P. Cormier půjde alespoň ukončit svůj život.
       Přijímá se "v souladu s přáním samotného velekněze (Pia IX.) ... to, co se týká výchovy noviců ve zbožnosti a jejich prospěchu ve studiu. V žádném směru nepřipustíme, aby tyto předpisy, na nichž závisí život celého našeho Řádu, zůstaly mrtvou literou ... neoddělíme proto vzdělání naší mládeže od jejich výchovy, zbožnost od vědění, ani vědění od zbožnosti... od řeholníků apoštolského řádu se vyžaduje jejich niterné spojenectví, abychom se stali lampou, která zároveň hoří a svítí: Lucere vanum, ardere parum, lucere et ardere multum" (r.1855, s. 250): svítit je marné - žhnout je málo - svítit i hřát - mnoho!
      Studium má probíhat na základě spisů sv. Tomáše a k nim se mají přidružovat světská studia. "Studium vyhledává klid a pokoj mysli. Prostě je jasné, že kdo žije v prostředí, kde všichni zachovávají mlčení ... kde se naslouchá kázáním a duchovní četbě - tam je duch lépe připraven pro studium než po dlouhém, hlučném, světském hovoru, plném svůdných a rozptylujících světáckostí...".
      "To je důvod, proč svatí, čili muži, kteří měli v heroickém stupni umrtvené smysly a srdce čisté, vrhali více světla na teologii a objasnili více otázek než nejlepší mozky" (s.257).
       Když Otec Cormier psal život P. Jandela, shrnul ve skutečnosti také zásady své vlastní správy Řádu, té totiž, kterou bude uskutečňovat i on. V "příkazu 5" říká: Moudrá a trpělivá výchova noviců. Inspirujte se neustále duchem víry, odříkání a oběti, který vždy oduševňoval otce Lacordaira. Církev má právo očekávat od nás apoštoly, a nestaneme se jimi, nebudeme-li svatí" (s. 289).
      "Bůh vás ochraň před myšlenkou vysvěcovat dříve, abyste měli co nejrychleji kněze k použití! Takové hledání užitku by bylo vaší zkázou... kolik to hrozivě předčasných svěcení!" (s. 291).
       Buďte "pramenem", než ze sebe uděláte kanál! - Máme dnes v církvi spoustu kanálů, ale jen velmi málo pramenů! (s. 298).
       Prameny a kanály pro každou reformu Řádu jsou tři: sv.Dominik, generální Kapituly a naši světci (s. 172-183).
       Když byl ještě Otec Lacordaire v úřadě zvoleného provinciála Francie (1850-1854; 1858-1861), vydal následující pravidla pro život provincie: "Exercicie se budou konat v každém klášteře společně. Každý týden bude duchovní promluva na vzdělávací námět nebo jako výklad předpisů provinčních kapitul. Svátky světců Řádu budou slaveny v chóru s větší slavnostností. Do cel řeholníků nebudou připouštěni světští lidé a řeholníci se budou snažit dodržovat samotu a usebranost. Mladí kněži, než začnou kázat, ukáží převorovi své promluvy. Představení budou v postech a odříkání shovívaví k těm, kdo to potřebují, zvláště ke studentům".
     "Tato doporučení - píše P. Cormier - plná moudrosti, byla ochotně schválena Otcem generálem Jandelem ... " (s. 307-8).
      Otec Cormier se snažil vidět své veliké předchůdce nestranně: " P. Lacordaire, ať už pro svoje osobní vlastnosti, či pro vztahy a okolnosti, jimiž byl připraven, aby znovu zbudoval Řád ve Francii, dával přirozeně přednost současným potřebám apoštolské služby, jež bylo třeba brát na vědomí. Ale jeho přísné způsoby, jeho velká záliba v pořádku ve všech věcech si nutně vyžadovaly jako základ činnosti rozsáhlou míru řeholní kázně a být kromě toho ochoten přijímat nová zlepšení stanovená nadřízenými nebo doporučovaná moudrostí...".
      "Naproti tomu O. Jandel, živený od děství (v Nancy) nejčistšími zásadami víry a osvěcovaný milostmi vztahujícími se k jeho úřadu, měl sklon obracet se k tradicím starších, aby je zaváděl v jejich úplnosti, avšak v rozsahu, který připouštěl stav věcí... Takže, pokud odmítal to, co je nově navrhované, nedělal to proto, že by nechtěl nahradit formy neměnné a absolutní. Přijímal poučení ze zkušenosti, jež jsou také slovem Boží. (dnes bychom řekli : vox populi, vox dei - signum temporis) - a snažil se s mírností ztvárňovat zákony dominikánské dokonalosti podle toho, jak to vyžadovala spása duší...". "Takže mezi vlastnostmi a různým zaměřením těchto dvou prozřetelnostních řeholníků docházelo k postupnému hodnocení a ke vzájemné soutěži. Člověk, jak říká Pascal, nedělá "le tout de rien - všechno z ničeho". Ale Ten, který je všechno, když vzbudí ve své církvi ty, jež vyslala jeho pravice, udělí každému své četné dary a srovná jejich váhu, aby zjistil jejich námahy, úmysly, modlitby a utrpení. Ze všeho toho vyplývá jediné dílo, dílo Boží, "opus Dei" (Řím. 14,20). A tak všichni dělníci, kteří se na něm podíleli, přispěli také k tomu, aby se dokonalým způsobem stali jedni druhým lidmi Božími: "Tu, autem, o homo Dei" (1Tim 6. 11; Vita; o.c. s. 305-6).
       Otec Cormier správně znal také rozdíl mezi apoštolátem Lacordairovým a Jandelovým.
      "Kdo se může srovnávat s Lacordairem", táže se P. Cormier, "s tím mimořádným člověkem daným Francii a světu od Boha? On uprostřed společenských (a politických) zmatků, v tisíci starostech, za vášnivého obdivu, jehož byl předmětem, žil jako sv.Benedikt "sám se sebou": coepit habitare secum. V této svrchované samotě se srážely nejroztodivnější pozemské ozvěny, v nichž rozlišoval tóny pravé a falešné. A nebeské tóny ho uchvacovaly svým souladem. A když ve směsici těchto prvků mu hlas povinnosti, událost nebo přeplněné srdce otevřely ústa, tryskala z nich slova, která byla zjevením. Poznámky, které se zdály proroctvím. Myšlenky, které samy o sobě měly cenu celých knih. K tomu se družila forma, která proměňovala nejhlubší myšlenky v oheň. A to, čemu se u jiných říká nabízet, u něho nemělo už název. Je to jak závan, který vyvolává chvění, nečekané vzplanutí, při kterém člověk oněmí; či kouzlo, které omámí, nebo proud, jenž strhne všechny přehrady; anebo zjevení, které člověka vymrští směrem k pravdě, čili směrem k Bohu. A nepřekvapuje podivné slovo jednoho diplomata, který vycházeje po jedné z přednášek řekl: "Po Bohu už jenom toto - Aprés Dieu, il n y a que cela!".
      A Cormier pokračuje: Nic podobného u P. Jandela. Jeho věty byly spíše dlouhé, než výrazné. Jeho gestům, s ohledem na vysokou postavu, chyběl rozmach. Jeho hlas, od přírody velmi slabý, se stal nepříjemný v důsledku chronického zánětu hrtanu. Ale přesto měl své dary a velké přednosti, aby mohl uspět. Tím, že studoval Písmo svaté, dalo by se říci, ve dne v noci, si učinil správnou představu o tom, o čem se mělo kázat. Dar pravdivosti... . A podle jeho názoru to musela být naprostá pravda, vyšlá z Božích rtů prostřednictvím zjevení, která se prosazovala sama, svou božskou mocí. Sama se ospravedlňovala svým nebeským světlem... díky doplňkům, co nejvíce odpovídajícím duchu národů a současným podmínkám..." (s 114-115, 181 a další). Když byl roku 1850 P. Jandel pověřen řízením Řádu, napsal kromě jiného dominikánům francouzské provincie: "Vy jste nebyli povoláni pouze k tomu, abyste poskytovali francouzské církvi sbor četných a věrných pomocníků, nýbrž máte přispět svým úsilím a svou námahou k obnovení části starého lesku našeho Řádu tím, že k zásluhám své zbožnosti přidáte příklad řeholního života a úctu k našim svatým Stanovám. Milujme je tedy a dodržujme je... . Kdyby muži, kteří si dovolili svévolně zavést některé úpravy, jakkoli by se zdály užitečné, pod záminkou např., že přispějí ke studiu, ke zdraví, ke službě - kdyby tito muži ... měli možnost vidět smrtící plody, jež jejich příklad a jejich nauka měly způsobit za sotva půl století, propadli by výčitkám a hrůze...". "Ani nehleďte pouze na potřeby vaší země! Jediným pohledem obejměte celou katolickou církev...". (s.192-4).
       P. Lacordaire zemřel v den Navštívení Panny Marie, 21. listopadu 1861, povzbuzován P. Jandelem a s požehnáním Pia IX. (s.337-338). P. Jandel zemřel 11. prosince 1872, za zpěvu "Salve Regina" ... "o clemens, o pia, o dulcis Virgo Maria" (tamt. 527).
       P. Cormier v roce 1890 ukončil zmíněný "Životopis" se slovy: "Dílo řeholní obnovy (Řádu), jemuž P. Jandel zasvětil život, mu postačí ke slávě" (s. 529).
       Cormier věděl, že řád se ve Francii nevzkřísil na jediné slovo, jako například Lazar, ale obrozoval se s námahou, pomalu: "Nuže vy, kteří jste při znovuzrození a tedy v první generaci nadšení, vyzbrojte se zavčas proti nebezpečí (jednat svévolně), abyste před ním ochránili ty, kdo přijdou po vás...", napsal Jandel v citovaném dopisu z roku 1850.
       Dílo obrození záleželo na Bohu, ale také na lidech a Cormier připomíná články řetězu: Na počátku tohoto díla se objevuje P. Lacordaire. Je jako dobyvatel, má jeho pronikavý pohled, mocné gesto, šťastný zápal a moudré chování. Objevil se v něm zážeh vtipné inspirace v tom nejlepším smyslu a jeho ctnosti odpovídají jeho přirozeným darům. Dobrota ducha se rovná síle jeho charakteru. I když jeho zápal překročí meze, je obdivuhodná nezištnost a přímost jeho úmyslů. Láska k Ježíši Kristu řídí a očišťuje lásku k jeho době. Vynesen na vrchol slávy nezná závratě hrdosti a sestoupiv ze své vůle k poníženosti, nachází také, dalo by se tak říci, sladký mír. V něm nová společnost s nadšením ctí velkého člověka, který současně zůstává velikým řeholníkem a má za sebou celý řád". "A opravdu, kolem hlavy se shromáždí malý počet lidí, kteří, aby nalezli Boží cestu, se přimkli k jeho duši a považují si za čest, že se s ním mohou podílet na nebezpečí tohoto podniku. Je zde Requedat, s čistým srdcem, které je čisté pudově, ještě dříve, než to způsobí nadpřirozená ctnost, květ střežený božskou rukou, aby se rozvil jednoho dne mezi liliemi sv. Dominika. Je zde Piel, muž pevných ideí a velký umělec, který záhy pochopil krásu dominikánského života a zatoužil ji v sobě všechnu napodobit. Je zde Hernsheim, od přirozenosti filosof a badatel, ale vlivem boží milosti přiveden k prostotě dětí. Je zde P. Aussant, skromné a rozhodné povahy, něžného srdce a moudrých postřehů, který zanechá, zvláště uvnitř duší, nezničitelné stopy svého silného křesťanského ducha. P. Beson, který je následoval, je přežije a rozmnoží počet, aby je bylo kým nahradit. Francie právě ochutnala začátky jeho působení, ale nezapomene už ani na jemnost jeho jednání, ani na účinnost jeho rad. Itálie si ho přivlastní, a projevuje mu svou lásku. Řím obdivuje jeho křesťanský cit, který z jeho maleb dýchá. Východ stravuje jeho poslední léta a stává se jeho hrobem. Bessonova památka balzámuje ještě celý Řád "jako směs libých vůní" (Eccl. 49, 1). P. Danzas zůstává poslední z tohoto "skutečně vyvoleného pokolení" (1Pt 2, 9)... využil života až do poslední hodiny pro studium, aby psal, maloval a dával ochutnat tu prostou a velkolepou krásu ideálu "bratra Kazatele" (23).
      Co tedy chybí těmto obdivuhodným řeholníkům - ptá se P. Cormier - aby mohli v plnosti konat dílo Boží? Potřebují "člověka pro věci uvnitř" v tom nejvyšším smyslu. Ten bude mít za úkol vybudovat nitro Řádu, dát do pohybu skryté šťávy, vzkřísit oživujícího ducha. A protože takové dílo překračuje hlediska lidské moudrosti, ba dokonce se s nimi střetává, Pán si chce vybrat takového člověka, který by byl člověkem podle jeho vůle, člověkem věrným, odtrženým vnitřně od sebe sama a pohrdajícím vlastní moudrostí, aby mohl upřímně říci: "Já nepřicházím od lidí (Gal 1, 1); ani nepracuji z jejich moci, ale z milosti, která mi byla dána shůry a jejíž celou velikost zakouším" (1 Kor 3, 10; tamt.2,12). Tímto vyvolencem Božím byl právě P. Jandel, pozvednutý na úroveň svého poslání s pomocí Prozřetelnosti, na úroveň, které by nikdy nebyl dosáhl vlastními silami, jakkoli se dalo o ně opřít" (s. 529-31).
"Ale jakmile byl postaven na vrchol, projevily se v něm rysy hrdiny, snad až příliš velikého na naši dobu" (s.532).
       P. Jandel umírá v  roce 1872. Roku 1890 P. Cormier svědčí: "Výsledkem jeho snažení je ono rozsáhlé hnutí, které v řádu vzniká. Dojde k obnovení čtyř provincií, další se připravují, téměř všechny se reorganizují a rozšiřují. Dvě provincie v Americe, se cítí navzdory své vzdálenosti podporovány a začínají kráčet po nejvyšších cestách. Všude se zakládají kláštery. Je zřízen třetí Řád učitelů*). Rozkvétají kláštery s klauzurou. Podivuhodně se množí kongregace sester činného života a rozpínají se až k misiím mezi nevěřícími. Současně se vnitřní život v klášterech stává předmětem zvláštního zájmu. Posvátné officium se prožívá s větší ctí a důstojněji plní svou povinnost, liturgické knihy se množí. A aby se řídilo všechno moudře, i Sbírka zákonů Řádu se objevuje v nové srozumitelnosti a jednota správy spojuje od jednoho konce světa k druhému syny svatého Dominka do jediné Rodiny, do jednoho šiku..."( tamt.).
*) P. Lacordaire založil, lépe: schválil menší sdružení učitelů třetího řádu, které pak splynulo s Lyonskou provincií.

4. Povolání žádné nebo ne zralé?
      V "Životopisném shrnutí" (24), které textově zpracoval ctih. Otec Raimondo Cathala O.P., se kromě jiného říká: "Během prázdnin 1854 ... se mladý Henri Cormier musel ze zdravotních důvodů odebrat do Eaux-Bonnes. Jeho duchovní vůdce, který si dělal starost o jeho dominikánské povolání, mu poradil, aby se vypravil až do Sorčze a probral tyto otázky spolu s O. Lacordairem. Kdo se nakonec mohl v těchto věcech lépe vyznat než slavný Kazatel?"
      Tehdejší mínění P. Lacordaira nebylo povzbuzující: "Vocation nulle ou pas mure - povolání žádné, nebo nezralé". Ale - dodával později P. Cormier, když vyprávěl o této "havárce" - podle mínění O. Lacordaira zřejmě povolání chybělo..".
      "Otec Lacordaire mu při tomto setkání v Sorčze věnoval knihu M. Cousina "O pravdě, kráse a dobru". A nepříznivý výrok nebránil O. Lacordairovi vyznat tomuto mladíkovi, který ještě nebyl knězem, který tudy jen procházel, tomuto "simple minorč", (prostoduchému mladíčkovi) generální, celoživotní zpověď. Uvádí to rovněž O. Cathala (s. 39) a připojuje: "Je pochopitelné, že toto hodnocení Henriho povolání, vyslovené O.Lacordairem, vyvolalo u mladého seminaristy a jeho duchovního otce M. Bčneche silnou odezvu. V odpověď se Henri vrhl na cestu dokonalosti a odevzdal se do rukou svého zpovědníka - který pro něj představoval samotného Boha - aby přesně zjistil, co by měl dělat... Jeho zápal se nezmenšil, naopak , vzrostl.
     Po duchovním cvičení v roce 1855 mladík kromě jiného napsal: "Zdálo se mi, že neprojevuji dostatečně oddanost ke sv. Dominikovi, který by se měl jednoho dne stát mým otcem a mým vzorem. Prosil jsem pokorně svatou Pannu, aby rozmnožila mou úctu k němu: « Ó, Maria, - říkal jsem jí při pronášení "Rozpomeň se " (Memorare) - máš všechny důvody k tomu, abys mě vyslyšela. Moje prosba je dobrá a kromě toho se jedná o jednoho ze světců, který více než jiní přispěl k tomu, abys byla uctívána růžencem...". Věřím, že jsem byl vyslyšen. Jednak proto, že od té doby častěji myslím na něho, na Dominika, a zdá se mi, že ho cítím v sobě vnitřně přítomného jako průvodce, jako tajného napomínatele, jako by byl pro mě letos "novicmistrem". Proto si slibuji, že se s ním budu často radit a naslouchat jeho připomínkám, jako by přicházely od samotné Marie a Ježíše... ".
      "Vnitřní přítomnost svatého Dominika!" - zvolá P. Cathala - "Seminarista cítí, jak mu to přináší prospěch: co řekneme později, až bude řeholníkem? Henri Cormier toužící stát se «duší modlitby» nalezl spolehlivého vůdce".
      "Je pravda, že odpověď O. Lacordaira způsobila zmatek..., ale Cormier se šel poradit s jiným dominikánem, P. Amantonem. Nějakou dobu předtím byl Henri přijat do třetího řádu P. Marcolinem Huem. A odpověď P. Amantona byla kategorická: "Ano! " (I.c."Sintesi", s. 38-39)". Povolání se jevilo jisté a zralé...
      O. Cathala naráží několikrát na zdrcující úzkost, vyvolanou příkrou odpovědí O.Lacordaira. Ve skutečnosti na sebe narazily dva rozdílné způsoby jak žít stejné duchovní hodnoty. Lacordaire, odborník na studium a řečnictví, který naslouchá, chápe a miluje svou dobu a svůj svět (pařížský) - a je poslouchán, chápán a milován tímto světem; a jakýsi "simple minoré", prostoduchý seminarista, křehký a čistý jako polní kvítko, který naslouchá, miluje a chápe Ježíše... a touží být poslouchán, chápán a milován Ježíšem v šlépějích Dominika, jako ostatně i Lacordaire...
       "Celoživotní povšechné vyznání", vržené Lacordairem v celé své velikosti, dnes už známé, do nerozhodného srdce onoho průzračného mladíka, ale "ještě nepovolaného nebo nezralého", musela mládence poděsit a v samém začátku prohloubit vzdálenosti mezi těmito dvěma srdci, spojenými v podstatě stejným ideálem.
        Ale vraťme se k historii. Nuže, 1854 se Henri léčí v lázních Les-Eaux-Bonnes a navštíví v Sorčze P. Lacordaira, aby s ním jednal o svém dominikánském povolání... V létě (?) 1855 je přijat do třetího řádu P. Marcolinem Huem... V roce 1856, 17. května je vysvěcen na kněze... a v červnu přichází do kláštera dominikánů ve Flavigny (založeného 1848), kde byl převorem P. Jandel ... ustanovený 17. prosince do úřadu generála Řádu. V letech 1856-1857 Henri - v řádu Hyacint Maria - koná noviciát ve Flavigny, kde se v červenci setká s generálem P. Jandelem. V roce 1857 skládá prosté sliby na pouhé dva roky, a to ze zdravotních důvodů. Povolán P. Jandelem do Říma, pracuje jako sekretář generalátu a od října 1858 do ledna 1859 je zástupcem novicmistra v La Quercia (Viterbo). Od února 1859 se nachází u sv. Sabiny v Římě jako vedoucí římského noviciátu při generalátu. Dne 23. května 1859 vysloví slavnostní sliby v historickém sále Kapituly u sv. Sabiny a zasvětí se Bohu prostřednictvím sv. Dominika "usque ad mortem" - až do smrti - nikdy nic, vědomě a dobrovolně proti Bohu!.
        V červenci 1859 se znova vrací na nějakou dobu k lázeňskému léčení v Les-Eaux-Bonnes.
       Ze 17. července máme dopis z Les-Eaux-Bonnes, napsaný Cormierem Jandelovi a týkající se P. Lacordaira. P. Cormier očekává, že lečení bude moci ukončit několik dnů před svátkem sv. Dominika (4. srpna), který by chtěl oslavit v Bordeaux. Pak bude v Orleans až do září. Od 12. září pobude v klášterech v Paříži, Flavigny, Lyonu a Marseilles, pak v Římě... A dodává: P. Lacordaire odpověděl na můj dopis, ve kterém jsem mu oznámil, že jsem složil do vašich rukou sliby pro klášter na Korsice. Poblahopřál mi ke skutečnosti, že tímto jsem nepřestal patřit k francouzské provincii. A připsal: Až se budete vracet na Korsiku, budete-li si chtít udělat malé odbočení a přijet do Sorčze, budu velice rád. Nuže, přijďte nás cestou navštívit, pokud to Pán dovolí ...".
        "Ale já si myslím - pokračuje P. Hyacint M. - že se jedná pouze o známku laskavosti, ale že nemá nic zvláštního, co by mi řekl. Navíc bych musel jet přes Toulouse a Orleans. Proto si myslím, že by bylo lépe, kdybych se této návštěvy zřekl. Bude-li během mého pobytu v Marseilles (září) P. Lacordaire v Sanit Maximinu, zařídím si program tak, abych uviděl ho i krásnou Svatyni. Jestliže mi však doporučíte, abych jel do Orleansu přes Sorčze, jel bych tam na svátek sv. Dominika...".
         P. Cathala se táže: Jel P. Cormier do Sorčze? Nemohli jsme se to dovědět, ale nemyslíme si, že by tam byl jel. Po pravdě řečeno, v dopise neprojevuje žádnou velkou touhu. Pozvání P. Lacordaira bylo otevřené a srdečné, jako vše, co pocházelo od tohoto velkého řeholníka, vždy šťastného, že může někoho zvát do své drahé Sorčze... Ale P.Hyacint neměl co dělat s touto "školou" (vyučujících dominikánů). Proto odjel do Orleans (Životopisný souhrn, I.c. s. 63-65).
        Když se P. Cormier vrátí do Říma, je jmenován "zástupcem novicmistra" a podpřevorem kláštera. V dubnu 1861 je římský noviciát přemístěn do Corbary (Severní Korsika), kde se P. Cormier stal také převorem. Toho roku zemřel v Sorčze P. Lacordaire.
        Nezdá se, že by tu byla další korespondence mezi Lacordairem a Cormierem. Ale v Římě (1859-1861), když pracoval v sekretariátě generalátu a byl poután k Jandelovi hlubokým a synovským přátelstvím, byl P. Cormier pravděpodobně informován o dopisech, které si provinciál Lacordaire a generál Jandel vyměnili (25).
       Později - říká P. Cathala, který to mohl vědět, - se několikrát P. Cormier vracel k prohlášení P. Lacordaira :"Vocation nulle ou pas mure " a dodával, že podle ducha P.Lacordaira mohla být tato slova pravdivá. Za takových okolností tato krajní věrnost řeholní dominikánské observanci ze strany kněze-novice Cormiera bylo možno vysvětlit mladickým romanticismem, nebo osobní odhodlaností. Ale mohla být také něčím jako neustálým dokazováním vůči Lacordairovi, že povolání zde bylo a snad i uzrávalo... Avšak jestliže Služebník Boží už byl blahořečen, koho by se mělo týkalo ono : "Vocation nulle ou pas mure" ?
      Dne 14. února 1981 při koncelebrované slavné mši svaté, sloužené kardinálem Wladyslavem Rubinem, prefektem Posv. Kongregace pro Východní církev, se uzavírala třídenní pobožnost ke cti svatých patronů Evropy, Cyrila a Metoděje, organizovaná otci dominikány v bazilice sv. Klementa, kde byl Cyril 869 pohřben. Po obědě v "odpočinkovém sále" ve druhém poschodí, vedle cel, ve kterých žil a umřel P. Cormier, měli koncelebranti - včetně mě - říká P. Veselý - zajímavý rozhovor. Jedná se o tři místnosti: malou kapličku, velmi prostou studovnu a velmi jednoduchou ložnici. U dveří sálu jsem spatřil asi 50 cm vysokou sošku. Irský otec mi řekl: "To byla soška O. Cormiera". Zeptal jsem se: "Sv. Dominik? "Ne. Je to O. Lacordaire. O. Cormier ji míval stále před sebou, na stole, kde pracoval...". Hleděl jsem na ni. Na několika místech se zdála vyhlazená, jako od slzí nebo doteků... Vyptával se snad O. Cormier O. Lacordaira až do konce svého života stále znova na jeho mínění o svém dominikánském povolání? Možná s pláčem a něžným pohlazením? Přestal mu O. Lacordaire říkat: "Vocation nulle ou pas mure"? Skutečností je, že ti dva jsou dominikány a že s oběma byl zahájen proces blahořečení, čili pro dokonalé uskutečnění charismatu sv. Dominka. O. Hyacint je blahoslavený... .
        Proto v ráji už neexistuje žádný "spor" mezi duchem Lacordaira a Cormiera. Jde o stejnou "hvězdu sv. Dominika", pozorovanou ze dvou úhlů: « Contemplata» - «aliis tradere».
        Byl jsem dotázán, proč O. Cormier, když sepisoval životopis O. Jandela, se nikdy nezmiňuje o napětí, které existovalo mezi generálem Jandelem a slavným apoštolem Lacordairem? Možná proto, že k "napětím" dochází "cestou". Když se však jednou přijde k Otci a sedí se pohromadě u stolu, připraveného Bratrem Ježíšem, v Duchu lásky, zmizí "problémy" a zůstane pouze "rozřešení", čili nekonečná radostná a slavná harmonie, IN PACE: «Profunditas est homo et cor eius abyssus...» (Ž. 63, 6): Hlubina je člověk a jeho srdce propast.

IV. ANGELICUM
      Souřadnice toho výkladu jsou dvě: dílo P. Cormiera pro Angelicum a písemnosti týkající se procesu blahořečení jeho zakladatele.

1. Kolej sv. Tomáše Akvinského v Římě
       Abychom pochopili Cormierův zásah do dějin studia v Římě a do dominikánského Řádu v širších souvislostech, je třeba vytáhnout z archivu spisy zachycující vzdálený obraz vývojového procesu.
       V roce 1577 Španěl Jan Solano O.P., tehdy biskup v peruánském Cuzcu, založil v Římě teologické studium zasvěcené sv. Tomáši Akvinskému, prohlášenému 1567 sv.Piem V. za církevního učitele. Studium v sídle generalátu Řádu u S. Maria Sopra Minerva bylo přednostně, ne však výlučně, určeno mladým řeholníkům z římské provincie (26).
        Mezi rektory Koleje připomeňme dva z druhé poloviny XIX. století: Tomáše Zigliaru (1873-1879), který se později stal kardinálem (27) a Enrica Buonpensiera ( 1929), posledního regenta studia, které v roce 1906 obdrželo titul "papežské."

Tomistické hnutí v devatenáctém století
      Celé devatenácté století bylo na katolickém poli živeno obnovitelským proudem neoscholastické filosofie a teologie (28).
       V poslední čtvrtině století, za pontifikátu Lva XIII., dosáhlo oživení tomistických studií vysoké úrovně. Třemi ústředními body tohoto vyzařování byly: encyklika "Aeterni Patris" z roku 1879, vyhlášení sv. Tomáše za patrona katolických škol v roce 1880 a uveřejnění všech jeho děl, zvané Leonské vydání.
Souběžně s tímto obecným hnutím v církvi a v dominikánském Řádu docházelo k obnově biblických studií, která měla ze strany bratrů Kazatelů hlavního představitele v Otci Giuseppe Lagrangeovi (1855-1938), zakladateli instituce "Ecole biblique de Jerusalem" - Biblické školy jeruzalémské a "Revue biblique" - Biblické revue (29).

Šíření studií v dominikánském řádu
        V souvislosti s řeholní observancí, obnovenou generálem Vincentem Jandelem (1855-1872), Řád cítil, že pro povolání je naléhavě nutné vyřešit otázku filosoficko-teologické přípravy.
        Pro generální Kapitulu, která se konala 1871 v Gand, byla 4. srpna v klášteře "Santa Maria sopra Minerva" podepsána nejlepšími představiteli řádu v Římě žádost, která zněla:
      "Aby se jednotně v celém Řádu nastolila řeholní kázeň podle našich Stanov a růst vědění, požadujeme zřídit co nejdříve, nejpozději do jednoho roku od konání této Kapituly, Universitu s názvem sv. Tomáše Akvinského a podřídit ji pravomoci generála Řádu, aby se na ní skutečně uplatňovalo dodržování našich Stanov a výchova v řádnému studiu" (30).
       Otec Vincenc Nardini, který již byl spolutvůrcem prvního požadavku, zaslal jakožto generální vikář peruánské provincie pro kapitulu 1891, konanou v Lyonu, další žádost (31).
      Této Kapituly, na níž byl zvolen generálem O. Fruhwirt, se zúčastnil O. Cormier jako zástupce toulousské provincie (32). V pokynech pro otázky studia otcové Kapituly zdůraznili biblickou obnovu a apologetiku (33).
       Pro Kolej u S. Maria sopra Minerva požadovali zvláštní péči "považujíce za vhodné, ba dokonce nezbytné, aby náš Řád i v tomto směru byl ve světě reprezentován způsobem hodným svatého Města, kde je sídlo římského Velekněze a kde jsou značně studovány církevní předměty" (34). Jak vyplývá z Příkazů č. XI a č. 1 Akt, svěřených generálovi řádu, předkládání žádostí pokračovalo i na generálních Kapitulách 1895 v Avile a 1901 v Gandu.
      Ale teprve generální Kapitula 1904, zasedající ve Viterbu, nalezla věcné řešení návrhu z roku 1871, a to v tomto znění: "Schvalujeme požadavek předložený generální Kapitule, aby se zřídila v Římě nejvyšší studijní Kolej, podřízená přímo moci generála Řádu. Ať v ní rozkvétá řeholní život a ať jsou do ní posíláni bratři ze všech provincií" (35). Na této Kapitule byl zvolen generálem Řádu O.Cormier, přítomný jako zástupce provincie toulousské.
       Hlas obdržel také O.Vincenzo Nardini, provinciál římský (36). Dá se tušit, že v uvedené otázce uplatnili oba vliv, protože znali už žádosti zaslané Kapitulám z let 1871 a 1891.
       Nově zvolený generál již během svého pobytu v Toulouse, jakožto převor kláštera a provinciál, se vlivně věnoval tomu, aby vytvořil a uvedl do života předpisy pro dominikánské kongregace sester sv. Kateřiny Sienské v Auch a Neposkvrněného Početí v Pompignan (37).
      Nyní, ve věku 72let byl povolán, aby se stal "skutečným, hmotným i mravním zakladatelem" (38) instituce vysoké školské úrovně, se zárukou dokonalého pospolitého života a studia, dvou zásadních prvků, nezbytných pro účely Řádu Kazatelů. V návaznosti na své předchůdce Jandela, Laroccu a Frhwirta. Měl dokonce sjednotit na jednom místě generální Kurii a Kolej sv. Tomáše, ve smyslu, v jakém byla vybudována v klášteře Minerva od 1577 do 1837.
        Duchovní syn O. Jandela a jeho životopisec (39), asistent a pak generální prokurátor O. Fruhwirta "již od prvních měsíců po svém zvolení zaměřil s neúnavností pozornost na obstarání trvalého a co nejširšího sídla pro naše školy, jež nepřízeň času vyhnala na dobu více než 30 let z kláštera Minerva. Pustil se do této práce s odvahou, nepolekal se nedostatku peněz, obtíží a kritik ze strany bázlivých, ani jiných protivenství. Zakoupil pozemek uprostřed města, vhodný pro projekt, spoléhaje na Boží Prozřetelnost a podporován štědrostí Nejvyššího Velekněze Pia X., ochránce našeho řádu" (40).

Zásah PIA X.
       Když papež Sarto přijal v roce 1904 kapitulní otce a jejich 76. generála, prohlásil, že je ochoten projevit svou štědrost vůči Řádu sv. Dominika, který už dlouho ctí (41). Ze všech nejvíce uznával svatost O. Cormiera. Vyplývá to z četných svědectví v jednání o blahořečení.
       Několikrát tedy projevil přání, aby v Římě bylo zřízeno nejvyšší studium "nejen pro rozsáhlé šíření tomistické nauky mezi námi (dominikány), ale i mezi světským duchovenstvem". Tak to napsal 6. dubna 1907 otec Cormier s důvěrou ve slova papeže a s přáním, aby se v příštím roce dospělo k dovršení a aby dílo bylo možno nabídnout papeži, obránci víry, k 5O. výročí jeho kněžství (42).
        Pius X. ze své strany přispěl částkou 300.000 Lir, částkou, kterou měl Řád předat Sv. Stolici na nové diecéze na Filipínských ostrovech (43). A 8. listopadu 1908 poctil titulem "papežská" novou kolej Angelicum , jejíž základní kámen byl posvěcen 29. června předchozího roku (44). Papežovým záměrem bylo, aby nová kolej, Angelicum, byla zcela jiná než starobylá kolej u Minervy. Ať už pokud jde o mezinárodní ráz na poli církevním, či pokud jde o vlastní stanovy, založené na "ratio studiorum", kterou Otec Cormier vyhlásil v roce 1907 v náhradu za předchozí, zavedenou O. Jandelem (45).
       Na dovršení všeho, dne 4. listopadu 1909 přijal k audienci profesory a studenty 1.akademického ročníku. Dne 16. května 1910 zaslal blahopřání s požehnáním ke slavnostnímu otevření místností. Následujícího 14. června, na přání O. Cormiera, uzákonil kolej Angelicum jako převorský konvent a dům výchovy noviců-studentů (46).

Práce P. Cormiera
       Generální představený sledoval stavbu Koleje s velikou starostlivostí, jak mu bylo vlastní. Dovídáme se to od architekta Tullia Passarelliho s poznámkou, že prvně chtěl Angelicum zřídit na Aventinu blízko sv. Sabiny. Potíže s římskou Radnicí přivedly P. Cormiera ke koupi rozsáhlého pozemku ve vojenském vlastnictví na via San Vitale (47).
        Koupě byla uzavřena v dubnu-květnu 1907, pár dnů před generální Kapitulou, jak vyplývá z č. 60 jejích Akt. Stavba stála 4 milióny - informuje O. R. Ricagno - které byly zaplaceny, aniž by to narušilo ostatní provoz Řádu (48).
        Dne 3. října 1909 vydal zvláštní "Školní řád" a směrnice týkající se řeholního života (49). Dá se předpokládat jeho zásah také do programu výuky na třech fakultách: teologii, filosofii a právech (50). Do prvního akademického ročníku, zahájeného 5. listopadu 1909, nastoupilo 62 dominikánských posluchačů a 26 Cormierem vybraných Prvním rektorem byl Maďar O. Sadoc Szabo (51).
        Bylo to nejkrásnější korunování 5O. výročí slavných řeholních slibů zakladatele, složených v květnu 1859 v Římě a také zde připomenutých (52). O rok později, 21. května, jmenoval prvního převora, svého amerického asistenta p. Gabriela Horna, dále novicmistra, hospodáře a ředitele zpěvu v chóru (cantor) (53).
        Na závěr všeho v roce 1910, od 6. do 11. září, zasedala na Angeliku 256. generální Kapitula řádu, z jejichž spisů vyjímáme:
     "Jménem celého řádu i našim jménem z hlubokého srdce blahopřejeme a děkujeme Nejctihodnějšímu Otci Generálnímu Magistrovi, že tak dobře a tak brzy přivedl k dokončení opravdu veliké dílo koleje Angelicum. Že dal zbudovat dům tak prostorný, zdravý, ke svému účelu vhodný a dokonale vybavený . Že povolal schopné Učitele a mnoho studentů. Že uvedl v soulad řeholní kázeň Řádu se studiem podle nových předpisů. Důvěřujeme v naději, že s pomocí Boží, sv. Dominika, sv. Tomáše a všech bratří, kteří spolupracují s O. generálem, tento mimořádný ústav přinese Řádu a církvi mnoho cti a bude velkým přínosem" (54).
        V tomto domě generální správy a studia na mezinárodní úrovni, zůstal zakladatel až do uplynutí svého úřadu v srpnu 1916. Vývoj sledoval s otcovskou pozorností.
        Kromě proslovů a dalších zásahů vydal pět Směrnic (1909-1916). Na vlastní oči již viděl a sbíral "ty četné a důležité plody, které, jak doufáme (1909), vyplynou Řádu ze založení této Koleje" (55).
        V akademickém ročníku 1915-1916, posledním za jeho generalátu, čítala Mezinárodní Papežská Kolej 24 vyučujících, 54 dominikánských žáků a zhruba 100 dalších kleriků a laiků (56).
       V roce 1916, při sedmistém výročí schválení Řádu Bratří Kazatelů, oslavil jejich Magistr 60. výročí svého kněžství (57) a ukončil dílo celého svého života dne 17. prosince. Benedikt XV. u příležitosti kněžského jubilea připomenul práce, které zakladatel vykonal pro Kolej Angelicum. Stejně tak to učinil při jeho smrti jeho nástupce Ludvík Theissling (58).
       Existuje spousta svědectví vděčnosti, obdivu a úcty, projevených nejen ze strany Řádu, ale i od biskupů a od Nejvyššího Velekněze.

2. Svědectví pro blahořečení
       Deset let po jeho smrti, v roce 1926, sepsal první rektor Mezinárodní Koleje, O. Sadoc Szabo (1909-1927), životopisný souhrn O. Cormiera na základě svých osobních svědectví (59). Záměrem autora bylo "vyjádřit svou úctu k němu a vzbudit ji u věřících a u svých spolubratří" (60).
       K 25. výročí založení Koleje Angelicum, dne 17.prosince 1934 byly z řádového hrobu na Campo Verano přeneseny tělesné pozůstatky p. Cormiera do chrámu San Domenico e Sisto Nuovo. Byly uloženy v kryptě pod kostelem, podél oltáře sv. Růžence, prvního za vchodem vlevo. Nápis na mramorové desce, kryjící sestup do krypty, to připomíná. Dnes je tělo blahoslaveného vyvýšeno na oltáři mezi kostelem a chórem.
        Magistr řádu O. Martin Gillet napsal, že je to "první příspěvek k úctění a uznání zasloužilému Otci... Dnes je tento ústav vysoké kultury jedním z památníků apoštolské horlivosti a jaznozřivosti O. Cormiera" (61).
        V roce 1934 totiž Papežská akademie Angelicum změnila své původní sídlo v ulici S. Vitale na nynější sídlo v klášteře San Domenico e Sisto Nuovo. Bylo potřeba více učeben.
        V následujícím roce, 1935, bylo zahájeno jednání o blahořečení v římské diecézi. Proto tentýž představený Řádu, O. Gillet, rozeslal dopis obsahující tyto úvahy : "Je potřeba, aby náš Řád projevil vůči němu svrchovanou vděčnost, a snažil se dosáhnout, aby následovalo jeho obdivuhodné oslavení, jež vrhne nové světlo na celou dominikánskou Rodinu.... Je však zapotřebí, aby náš Řád věděl, že ke šťastnému dovršení procesu blahořečení musí přispět všechny jeho údy. A to je pohnutkou k tomuto dopisu " (62).
        Zatím téhož roku 1935 se konala v novém sídle University generální Kapitula dominikánů, tak jako tomu bylo 1910 (63). O. M. Gillet trval na procesu o blahořečení. Ke hrobu přicházejí a prosí nejen členové kláštera, nýbrž i mnozí studenti - o přestávkách mezi vyučováním. A také příslušníci řeholních rodin, kterým pomáhal.
        Z logických důvodů byla Kolej Angelicum na prvním místě z těch, kdo nabídli "pomoc všech svých členů" v procesu blahořečení svého zakladatele. Podílelo se na něm 21 svědků, z nichž 18 s ním bylo svázáno vyučováním a další tři pobytem v koleji, jež za Cormierových časů tvořila jeden celek s generální Kurií dominikánů. Z nich 8 vypovídalo dvakrát, totiž jedenkrát v procesu diecézním a jedenkrát v procesu při Svaté Stolici (64).
      Vedoucí postavení v tomto hrubém souhrnném hodnocení měla z důvodů osobní významnosti prohlášení O. Garrigou - Lagrange :
      "Neříkal ani nepsal věci, které říkali jiní, ale spíše věci vnitřně promyšlené... Mimořádně pozvedl úroveň našeho studia. Ačkoli nebyl sám vědeckým pracovníkem, uvědomoval si obrovskou důležitost studia a s velikou obětí založil Angelicum... Byl to svatý generál a člověk měl opravdu dojem, že přímo sestupoval ze sv. Dominika. Buď mluvil s Bohem nebo o Bohu... Jeho moudrost nebyla uplatňována pouze záporně, aby se vyhnul potížím, ani nevycházela z oportunismu nebo touhy po zisku. Naopak, byla kladná a nadpřirozená, opírající se o modlitbu a radu. Jeho spisy jsou všechny vysoce duchovní a velice praktické" (65).
       Přesto, že nebyl mistrem teologie - říká O. Vosté - promlouval vhodně a působivě také k profesorům teologie, a jeho věty byly zároveň moudrými výroky, plodem meditace a hluboké zbožnosti... Vůči O. Lagrangeovi (biblistovi) se necítil nijak nejistý, nýbrž projevoval velikou moudrost a mimořádnou prozíravost... O této otázce jsem byl pověřen sepsat prohlášení na úvod procesu" (66).
      "Zvláště v prvním pokusu o jediný všeobecný ústav pro vysoké studium (Collegium Angelicum) se mu podařilo sjednotit ducha všech podřízených, i když byli různé národnosti, a upevnit dokonalého ducha jednoty a lásky mezi nimi" - poznamenává O. Blatt (67) .
       "Služebník Boží - říká O. Nolan - mohl spatřit a zjistit cenné plody pocházející ze založení nového Mezinárodního studia na Angeliku. Přežil jeho založení ještě o šest let a každý rok sledoval jeho chod při kanonické vizitě. Byl to dokonalý dominikán... Byl skutečně inteligentní a stal se velmi vzdělaný... Všeobecné studium bylo v jeho reformátorské mysli určeno k tomu, aby poskytovalo vynikající profesory pro výuku na provinciálních studiích. Přál si, aby učitelé byli zběhlí nejen v posvátných naukách, ale aby byli dobrými řeholníky. Každou sobotu a o vigíliích všech svátků zavedl zvyk, že celá komunita se modlila posvátné officium o půlnoci" (68).
       Jako generální představený - vypovídá O. Fanfani - velice přispěl ke zvýšení především duchovního života a k řeholní kázni podle našeho ducha... Těšil se pověsti velice ctnostného člověka... Byl zvolen generálem v úctyhodném věku 72 let právě pro své výjimečné ctnosti" (69). Poslyšme, jak uvažuje O. Garde:
     "Říkával žertem, že když nemůže vyučovat jiným předmětům na Angeliku, musí být profesorem dobrého příkladu. A skutečně byl, protože jeho život byl opravdovým povzbuzením pro všechny... Toto velkolepé dílo (Angelicum) bylo skutečným vzkříšením našeho Řádu, nejen pokud jde o studium, ale i pokud jde o dominikánského ducha, který s ním vnitřně souvisí" (70).
       Někteří svědkové, aby potvrdili hrdinskou naději O. Cormiera, uvádějí jako důkaz to, co vykonal pro založení Andělské Koleje (71) Ale Služebník Boží je i dnes zárukou budoucnosti založení, jehož základním kamenem zůstává.
       Angelicum nemělo pouze poskytovat nebo získávat "informaci", nýbrž spíše "formaci": Nejen horizontální vzdělanost, ale také vertikální zralost, v celé hloubce. Vysvětluje to svědectví O. Lodovica Fanfaniho:
       O. Cormier "jako Generální Magistr značně přispěl především k růstu duchovního života a k řeholní kázni podle našich tradic. Proto si přál, aby se na Angeliku konávalo noční officium, alespoň o svátcích. Aby potvrdil, že od této observance by se nemělo upouštět, nakolik je to možné, rozeslal několikrát řádu vybídnutí, jež byla všude přijímána s úctou. Pozvedl úroveň studia tím, že v Římě založil Angelicum a že sem povolal vyučující, kteří byli velmi úspěšní..
       Hodně se zabýval Universitou ve Fribourgu, kde byla dominikánům svěřena teologická fakulta. A Biblickou školou v Jeruzalémě, která prožívala obtížné chvíle a kterou chránil a podporoval vlivem své úctyhodnosti a své nepochybné pravověrnosti. Také se velice zasadil, aby po okupaci Filipín americkou vládou zůstala při životě univerzita v Manile, která vždy přinášela mnoho dobra a skutečně konkurovala nové laické universitě, založené Američany. Jeho vedení Řádu všem vyhovovalo. Charakteristické známky: moudrost, jemnost, skromnost, nikoli bez rozhodnosti, bylo-li jí zapotřebí".
      "S biskupy a se Svatou Stolicí nedošlo nikdy k problémům, které by stály za zmínku" (72).
       Dne 25. května 1994, ve vztahu k blahořečení, tělo Otce Cormiera, nalezené neporušené, bylo podrobeno průzkumu podle církevního práva, a lékařskému zkoumání. Bylo uloženo do mramorové rakve - dar dobrodinců University sv. Tomáše - a bylo umístěno na oltář mezi kostelem a chórem. V nápisu, vyrytém pozlacenými písmeny, je nazýván MAGISTER ET SERVUS - "Učitel a služebník moudrý Řádu Kazatelů". Jako sv. Tomáš, dárce titulu pro universitu, zakladatel bl.Hyacint Cormier "jako ve svém domě" zde přebývá. P. Innocenzo Venchi O.P.

3. Studium a Angelicum
        Má-li být práce O. Cormiera v dominikánském řádu pochopena správně, je třeba ji vidět jako část onoho velkého úsilí o reformu Řádu, jehož lidské kořeny sahají až k Otci Henrimu Dominikovi Lacordairovi, ale především k Otci Vincentu Jandelovi. Bylo to vlastně v osobě O. Jandela, kdy reformní hnutí, vzniklé za O. Lacordaira, bylo přijato a zavedeno Svatou Stolicí v celém dominikánském řádu prostřednictvím jmenování Otce Jandela jeho nejvyšším představeným. Jestliže však celé reformní hnutí velmi vděčí nejvyššímu představenému O. Jandelovi, vazby mezi O. Cormierem a O. Jandelem mají zcela zvláštní povahu. Byl to sám O. Jandel, který zásahem, jež se dnes může zdát velmi zvláštní, vzal novice Hyacinta Marii Cormiera z noviciátu ve Flavigny, ve Francii, kde Cormier vytrpěl spoustu potíží pro své slabé zdraví, aby mohl zkušební dobu završit v mezinárodním noviciátu u svaté Sabiny, v klášteře samotného generála (73). Později bude Otec Cormier pracovat u svaté Sabiny jako tajemník Otce generála Jandela. Bezpochyby to byla tato úzká spolupráce, co přivedlo Otce Cormiera k rozhodnutí napsat zajímavou knihu o životě a práci Otce Jandela. Jeho postava je v knize velmi příznivě popsána.
       Vzhledem k podílení se Otce Cormiera na jandelovské reformě se rozumí, že také jeho osobní úsilí o reformu Řádu by mělo být označováno za jakousi podobu obnovy. Reforma, která započala v devatenáctém století, musela být s ohledem na zničení a rozpad, jež postihly dominikánský řád po francouzské revoluci a napoleonských válkách téměř všude, reformou obnovy. Je však důležité přiznat, že tato reforma nebyla reformou obnovy v běžném a obvyklém smyslu toho slova, podle něhož kterýkoli reformátor, chtějící přebudovat něco zničeného, měl by to v nějaké smyslu obnovit.
      Dominikánská reforma na konci devatenáctého století byla činností obnovy ve významnějším smyslu, nakolik reformátoři po prostudování starobylé dominikánské řeholní tradice si přáli ji obnovit za svých dnů v celém jejím bohatství. Nebyl to pouze pokus obnovit věci v duchu svatého Otce Dominika, nýbrž také pokus nabídnout lidem své doby a církvi službu v podobě života, který nabyl za řadu století a pod vlivem mnoha svatých a blahoslavených přesně vymezenou podobu, bohatou obsahem. Existují historici, podle nichž myšlenka reformy a obnovy Řádu, uskutečněná po francouzské revoluci, byl poněkud nakažena reakcí zpátečnických politických kroužků či jistým středověkým romanticismem, jež v té době kvetly. Tento rozbor je sporný. Pravdou zůstává, že i kdyby k nějakému vlivu tohoto druhu došlo, reforma byla především úsilím o hlubokou a vřelou zbožnost. V každém případě Otec Cormier pracoval ve světle této reformy, i pokud jde o studium.
        Avšak k úplnému pochopení souvislostí, za kterých došlo k zásahům Otce Cormiera na studijním poli, je třeba si uvědomit jiné reformní hnutí, hnutí mnohem rozsáhlejší, než jaké je spojováno se jmény velkých reformátorů dominikánského Řádu. Tímto druhým hnutím byla reforma a vývoj teologického a filosofického studia pod vedením svatého Tomáše v celé církvi. Znovuprobuzení tomistického myšlení souviselo, rozumí se, alespoň nějakým způsobem s oddaností k tomismu, která nikdy z dominikánského řádu zcela nezmizela. Byl to hlavně Otec Roselli, který veden Otcem generálem Boxadorem, podněcoval zájem mnoha odpovědných a moudrých lidí o uplatňování zásad, hlavních závěrů a metody svatého Tomáše jakožto základních kroků jak čelit vědeckým těžkostem a problémům v církvi té doby. Generalát Otce Cormiera však probíhal za pontifikátu svatého papeže Pia X. (1903-1914). Už jeho předchůdce, papež Lev XIII., začal v církvi se zaváděním tak zvaného neotomismu. Je tedy zřejmé, že když Otec Cormier začal uvnitř Řádu rozvíjet tomistická studia, jeho snahy zapadly do reformy, která již probíhala s nadšením na různých úrovních všude v církvi. Na druhé straně, ačkoli svatý Tomáš už získal postavení, které v církvi zaujímá i dnes, období generalátu Otce Cormiera nepostrádalo, pokud jde o církevní studium, dramatické momenty.
        Všichni vědí, že to bylo právě za pontifikátu papeže Pia X., kdy "hereze všech herezí" - jak ji právem sám papež charakterizoval - totiž katolický modernismus, byl zkoumán a odsouzen papežským učitelským úřadem. Ale je jasné, že vlastně rozumovými zbraněmi svatého Tomáše církev napadla základní směry modernismu, hluboce odporující katolické víře, čili pokus připravit o veškerý srozumitelný a myšlenkový obsah samotnou víru.

Založeno Angelicum
        Encyklika "Pascendi" proti katolickému modernismu byla zveřejněna v roce 1907. Otec Cormier dal zahájit první přednášky nového nejvyššího řádového studia na mezinárodním Koleji svatého Tomáše (Angelicum) ve školním roce 1909-1910. Čili v době, kdy boj kolem problémů modernismu byl již velmi pokročilý. Tím zřejmě nabývaly na své časovosti snahy Otce Cormiera, studovat v Řádu pro službu církvi svatého Tomáše. Nicméně navzdory dramatičnosti situace jsem v jeho dopisech a prohlášeních, které jsem studoval, nenalezl žádné stopy, že by Otec Cormier podléhal panice. Zachoval si klidného ducha, plného úcty a lásky ke všem.
       Nebyl-li Otec Cormier v roce 1909, kdy bylo založeno Angelicum, a v letech následujících, otřesen bojem probíhajícím v církvi, jak překonat krizi modernismu, neznamená to, že by si nebyl uvědomoval důležitost služby, kterou vědecká činnost Řádu může církvi poskytnout.
       Už jako provinciál v Toulouse psal Otec Cormier nadšeně o studiu posvátné nauky pod vedením svatého Tomáše jako o službě církvi. Jeden ze svých dopisů učitelům a studentům jeho provincie v koleji sv. Maří Magdalény, ve slavném klášteře sv. Maximina, uvedl: "Zdůrazňujeme oprávněně, že se týká nás, abychom nejen rozjímali, ale podávali druhým nauku již rozjímáním zpracovanou". Krátce potom dodává, že chtěl zdůraznit těm, jimž je dopis určen, "s jakou horlivostí byste měli studovat a s jakou věrností jste vázáni držet se nauky "božského" Tomáše ...chcete-li ho následovat po stopách Otců toulousské provincie a spolupracovat účinně na spáse duší" (74). Tyto řádky byly napsány roku 1871. Avšak i po mnoha letech, v době bezprostředně před tím, než bylo založeno Angelicum, kdy Otec Cormier už zestárl a byl Generálem Řádu, je patrná stejná horlivost pokud jde o nutnost studia posvátné nauky. Když psal jednomu dominikánovi, který se právě připravoval k zahájení vyššího studia Písma svatého, projevil se nadšený vznešeností tohoto studia, podněcovaného vírou a zbožností: "Nejhlubší pravdy Písma a nejsušší formulace víry se pro věřícího, který je hluboce zasažen svatostí a dobrotou Boží, stávají "zpěvy, které zpívá s láskou": "cantabiles mihi erant justificationes tuae (Ž.118, 54)" (75).
        Podnikání Generála Cormiera, pokud jde o Angelicum, byla spíše něco mimořádného pro moderní historii dominikánského Řádu. Ve středověku a později existovalo samozřejmě vyší řádové studium, ale spadalo pod bezprostřední, alespoň částečnou, pravomoc provincií, v nichž se nacházelo (76). V moderní době si však generální představení brali přímé pravomoci nad různými studijními středisky po celém Řádě. Angelicum bylo toho důkazem. V Římě už existovala kolej u "La Minerva", studium, mající dlouhou a značně výraznou historii, jež však spadalo pod pravomoc římské provincie. Generál Cormier si přál založit nový ústav, mnohem mezinárodnější a pod svým přímým vedením. Angelicum zdědilo mnoho po svém předchůdci u La Minerva. Kromě jiného práva Papežské teologické fakulty, kanonického práva a filosofie, udělená koleji sv. Tomáše římské provincie, byla převedena na Angelicum. Přesto však Angelicum nebylo prostým pokračováním starobylé koleje. Ne všichni profesoři byli převedeni do nového studia. Kromě toho bylo Angelicum umístěno do právě dostavěné nové budovy (77).
Nové právní a fyzické předpisy, vypracované pro dosažení vyššího církevního řádového studia v Římě, představovaly však pouze vnější stránky mnohem významnějšího záměru, který si generál Cormier vytýčil pro Angelicum. Od samého začátku bylo jasné, že toto studijní společenství mělo podle generálových úvah sloužit jako nástroj k reformě celého Řádu. Bylo to vysloveno jasně, byť i jemně, když v jednom z pěti Pokynů, určených "lektorům" a studentům, Otec Cormier říká: "Snažte se tedy nezanedbat nic, abyste byli na výši vašeho vyvoleného poslání. Ta míra dobré vůle a pracovitosti, která by řeholníkovi za běžných okolností v klášteře stačila, aby svědomitě vyhověl řeholi a nadřízenému, zde nepostačí" (78). Na jiném místě, ale rovněž v jednom ze svých Pokynů pro Angelicum, když se zmiňuje o prožívání chudoby, říká poněkud drsněji: "Odpovědní činitelé ať se s rozhodností zasazují v otázce nadměrných požadavků těch Bratří, kteří si někde osvojili návyky a chování jako zámožní či téměř jako šlechtici a spatřují v tom důstojnost svého postavení, kdežto užívání prostých věcí považují za nízkost" (79). A tak bylo s velikým idealismem dosaženo, že ve školním roce 1909 -10 byla shromážděna skupina dvaasedmdesáti studentů ze všech provincií, aby zahájila společný studijní život Angelika. Nejpočetnější byla skupina Irů, mající 11 studentů. Pak jich zde bylo 8 z římské provincie, 8 z toulousské, 5 z lombardské, 4 z filipínské a ostatní ze Španělska, Rakousko-Uherska, Čile, Belgie, Polska a dalších provincií z Itálie, Německa, Spojených států a Malty (80). "Politika" snažící se vytvořit ze studijního společenství středisko řeholní kázně, byla pro Angelicum určitě oprávněnou záležitostí. Prostředky k reformaci Řádu téměř vždy závisely na tom či onom horlivém klášteře, kde byla naděje, že opravdovost a především láska, které na tomto vybraném místě rozkvétaly, budou dostatečně přitažlivé, aby pohnuly další kláštery k reformě. Angelicum však bylo něco jiného, protože studenti tam byli obvykle posláni svými provinciemi a zůstávali podřízeni rozhodnutím provinciálů. Většinou se studenti na Angelicum nezapsali z vlastního rozhodnutí, na rozdíl od situace v jiných reformovaných klášterech v dějinách Řádu. A tak se na Angeliku objevili prostě z příkazu svých nadřízených a nacházeli se v mezinárodním, velmi zvláštním klášteře, navíc dopodrobna řízeném, jak uvidíme, samotným generálem Řádu. Záměrem samozřejmě bylo, neponechat studenty, kteří Angelicum vystudovali, trvale v Římě, nýbrž poslat je zpátky do jejich provincií, aby šířili vznešené "zasvěcení", jehož se jim v Římě dostalo.
Navzdory zvláštnosti situace, očekávala politiku reformy, zvolenou Otcem Cormierem pro Angelicum značná míra úspěchu. Spolu s dalšími reformními opatřeními, zahájenými a prováděnými za jeho generalátu, zůstávají v určité míře v Řádu ještě dnes dobré účinky tohoto pozoruhodného úsilí. Nicméně zdá se zřejmé, že to byla právě tato reformní politika, co vyvolalo značné potíže v chodu a vývoji Angelika. Muselo doházet k tomu, že někteří řeholníci, vyslaní studovat na Angelicum a rozvíjet své povolání, vůbec nechtěli sdílet život společenství reformovaného podle plánu Otce Cormiera. A tak prožívali svůj pobyt na Angeliku jako období exilu, dobu prožitou v chladném, tvrdém a někdy i málo důvěry budícím prostředí.
      Nehodí se, aby člověk, který neprožil ani krátký čas na Angeliku v období nejsilnějšího vlivu Otce Cormiera, kritizoval záporná vyjádření, která někdy proti Angeliku Otce Cormiera zaslechneme. Budiž však dovoleno zmínit se o mnoha a mnoha vyjádřeních plných nadšení, pocházejících rovněž od těch, kteří sdíleli život na Angeliku tak, jak byl navržen Otcem Cormierem a jeho nástupci. A budiž autorovi dovoleno vyslovit názor, že ideál dominikánské studijní pospolitosti tak, jak vyplývá z různých dokumentů Otce generála Cormiera, adresovaných "lektorům" a studentům Angelika, obsahuje mnoho věcí, které jsou stále velice přitažlivé. Je to pravdivé zvláště pokud jde o studium.

Studium na Angeliku podle představ Otce Cormiera.
        Angelicum tak, jak bylo v představách uvažováno a ve skutečnosti Otcem Cormierem realizováno, nebylo nikdy navrženo jenom jako centrum přípravy mladých pro čistě univerzitní kariéru. Vždy se na ně pohlíželo jako na vrcholné studium - studium generalissimum - dominikánských řeholníků a dalších, kdo chtěli oslavovat Boha a pracovat na spáse duší z milosti Kristovy v církvi. Otec Cormier tak nikdy nevěnoval pozornost pouze akademickým záležitostem. Ve svých Instrukcích mluvil obvykle o mnoha věcech jako o řeholní kázni, či někdy mnohem otevřeněji o životě duchovním, o životě klášterním a pak o životě intelektuálním. Ve skutečnosti to budilo dojem, že pokud jde o vysokou spekulaci nebo akademickou správu, Otec Cormier rád přenechával všechno snahám a schopnostem "lektorů" (= profesorů). Kromě toho si byl dobře vědom zvláštních problémů s potřebným začleněním do dominikánského života, které někdy "lektory" trápí. O chudobě ještě píše: "Člověk, který studuje, musí zvláštním způsobem myslet na své povinnosti v otázce chudoby, protože je ponořen do svého studijního bádání, hrozí mu, že propadne prakticky nevšímavosti, nebo že teoreticky pozbude správný pojem chudoby" (81). Na jiném místě říká: "Studující člověk, pohroužený do svého bádání a do svých úvah, zanedbá možná něco v praktické řeholní kázni, jsou mu vyčítána opoždění, roztržitost, nedbalost v provádění některých obřadů, nedostatečná pozornost ve službě druhým, v lásce k nim, ve sdílení jejich utrpení" (82). Bylo by však známkou necitlivosti a neodpovědnosti, kdyby si byl Otec Cormier neuvědomoval tyto potiže u studujících. Pokusy Otce Cormiera vysvětlit tyto potíže nejsou v žádném případě projevem pohrdání ani studujícími, ani samotnou spekulativní a badatelskou činností. U každého dominikána se tyto povinnosti musí stále včleňovat do života modlitby a lásky a podřizovat se mu, jak právě Otec Cormier ukazuje.
       Další zvláštní prvky, jimž Otec Cormier věnoval svou pozornost ve snaze vytvořit na Angeliku vzorové dominikánské společenství, vysvítají v podobě jakéhosi dosti složitého a uceleného předmětu jeho snah. Velice se zabýval přesným prováděním slavení liturgie Hodinek a mše svaté. Kromě toho se staral o vhodnost požehnání Nejsvětější svátostí v klášteře Angelika. Zmiňuje se na jednom místě o této pobožnosti jako o "večerní mši" (83). Dopodrobna se zabýval dodržováním mnohých řeholních zvyků, které už v mnoha komunitách Řádu nebylo v posledních letech vidět - požehnání, když se vychází z kláštera či při návratu; četba v jídelně; opravování výslovnosti a přednesu; tonsura kleriků; kapitulum s vyznáváním přestupků; prosby za zemřelé a týdenní procesí s Libera; noční modlitby na neděli a slavné svátky; klášterní půst a půst středeční, páteční a sobotní; nošení řeholního šatu mimo klášter; kontrola dopisů ze strany nadřízených; nutnost mít druha (ne stejného) při vycházkách studentů, a další věci. Ovšem tyto věci dnes už většinou neexistují. Není cílem této práce rozebírat, zda alespoň některé z nich by neměly existovat. Řeknu jen, že řeholní život, jehož byly součástí, nepostrádá jistou velkolepost, povznesení...
       Otec Cormier si uvědomoval že pravidla vnějšího chování nejsou ústřední otázkou duchovního života: vnitřní život je jimi v jistém smyslu nedotknutelný.
        Nicméně má tato vnější kázeň nezanedbatelnou důležitost. "Všichni si uvědomují, - píše Otec Cormier pro Angelicum - že dokonalost je především záležitostí nitra, které je neproniknutelné. Avšak ví se, že plnění povinností ve společenství slouží k naší dokonalosti a je jedním z nejpraktičtějších a nejmocnějších činitelů" (84).
Řeholní povinnosti zvlášť doporučované Otcem Cormierem pro Angelicum
        Dvou složek řeholního života, si Otec Cormier velmi vážil a doporučoval je lektorům a studentům Angelika. Zůstávají živé i v konstitučních snahách dominikánského Řádu dnes. Tou první je důstojné prožívání chudoby podle požadavku slibů a evangelia. Otec Cormier vybízel všechny na Angeliku, aby bydleli v prostých celách bez světských ozdob. Trval, aby se pro běžné potřeby kláštera nakupovaly věci ne drahé. Naléhal, aby lektoři cestovali pouze za účelem zdraví, studia a poutí (85).
       Druhou řeholní povinností, zvláště zdůrazněnou slovy Otce Cormiera dominikánům Angelika, a která je ještě dnes obsažena ve Stanovách, bylo dodržování mlčení v klášteře. Všem dominikánským řeholníkům, kteří se cítí tvrdě sužovaní a zbavení základního práva na klid hlukem našich klášterů, výrazně vyhovují živé snahy Otce Cormiera o dodržování klášterního mlčení. Řeholníkům Angelika generál říká, že vstoupí-li nějaký cizinec do kláštera, musí vnímat atmosféru ticha. A pokračuje: "Díky lásce se bude cítit jako doma. Díky tichu se bude cítit jako v domě božím."(86). V další Instrukci, určené těmtýž posluchačům, hovoří o užitečnosti tichého prostředí i kvůli studiu. Ticho v klášteře má podivuhodnou moc vytvářet ovzduší míru, vhodné pro meditaci, kdy se lépe dosahuje porozumění slovu Božímu a v důsledku toho pokroku v posvátných vědách" (87). Otec Cormier byl tolik přesvědčen o vlivu ticha, že si přál, aby dominikánští studenti je zachovávali, nakolik je to možno, i o přestávkách mezi přednáškami (88). Navíc byl dostatečně zkušený, aby si uvědomil, že ticho se porušuje nejen slovy, ale i jinými způsoby sdělování. Proto dominikány Angelika nabádá, aby v jídelně, která je "obrazem a připomínkou eucharistické hostiny" se vyvarovali posunků, smíchu, výměny pohledů, atd. , jichž by si druzí povšimli a jež by mohly u druhých způsobovat rozptýlení" (89).
       Kromě chudoby a mlčení je z uvedeného už odkazu zřejmé, v jaké vážnosti byla i na Angeliku opravdovost. Řeholníci nesmí nikdy mařit čas chováním, které vede k rozptýlenosti. Když Otec Cormier mluví o kráse, o vnější prostotě, která musí být pro Angelicum charakteristická, uvádí dále, že neméně pěknou ozdobou místa by měl být Bratr sám, svým vhodným a vážným chováním, jemuž je cizí veškerá lehkovážnost či netečnost, s tváří usebranou, ukázněnou, plnou Boha" (90). Možná se bude některým lidem zdát úvaha v posledním úryvku spíše podle francouzského než obecného sklonu, ale řekl bych, že hodnoty, o nichž se zde hovoří - pokud vyhradíme místo troše občasného humoru a rozptýlení - a slova trochu přičísneme podle doby - si uchovávají svou platnost i pro dominikánský život dneška.

       Že Otec Cormier nedoporučoval pro Angelicum v žádném směru chování truchlivé, zbavené radosti a veselí, lze jasně vidět z úryvku jedné z jeho Instrukcí, adresovaných zvlášť lektorům na Angeliku. Mají se věnovat vědeckému poslání Řádu ze všech svých sil, ale tak, aby látku, kterou se zabývají, zpracovali "s úctou, chutí a láskou". A obezřetně dodává, že tento způsob práce má být vidět, aby se k němu povzbudili studenti, kteří obvykle "velmi kriticky sledují své učitele" (91). V dalším úryvku, kde se zdůrazňuje nutnost skloubení života studia s životem víry a poslušnosti, zaznívá stejný tón vnitřní radosti, který by měl být typickou známkou dominikánského života. Říká: "Bylo by neštěstím a nedostatkem moudrosti vyčerpávat se příliš studiem bez sklízení zásluh a bez radosti z útěchy, jež z tohoto zdroje víry a poslušnosti mohou v každém okamžiku bohatě sestupovat až k nim" (92). Ale pokud by si někdo myslel, že pravá radost ze zbožnosti je možná bez opravdovosti a bez řeholní kázně, ať pomyslí na kláštery, kde tyto věci nejsou přítomny: "Bože můj, jaký nepořádek v bydlení, jaké to vpády světských osob, věcí, myšlenek!" (93). Na druhé straně v klášteře, jakým, doufá, bude Angelicum, kde všechno má ráz vznešené prostoty, kde nic nemůže člověka dráždit, ani hromadění svatých obrazů, v klášteře tohoto typu, říká Otec Generál, pravý Řeholník volně dýchá; zde má zrcadlo své duše a svůj odpočinek v Bohu... Haec requies (94).

Angelicum a duch lásky, jak to viděl Otec Cormier.
        Vidíme zde hluboké produchovnění, které vnuká Otci Cormierovi všechny vnější starosti o řeholní rodinu v Angeliku. Vše je uspořádáno k jednotě s Bohem, k lásce vůči Bohu, který se vtělil do lůna Blahoslavené Panny pro naši spásu. Tato láska vůči Bohu se přirozeně musí rozšířit v lásku dominikánů mezi sebou navzájem. Tak se "lektoři" mají modlit za své studenty! Právě jsme viděli, jak lektoři mají pracovat při vučování studentů, ale kromě toho se musí s nimi modlit v chóru a i tam si uvědomovat s radostí pomoc, kterou mohou poskytnout dobrým příkladem. "Radujte se, učení lektoři, jejichž přítomnost na Hodinkách působí tak dobrý příklad a jejichž vůně ctnosti, i v nejsušších předmětech, je pro studenta, který je v pokušení zanedbávat svůj duchovní život, výzvou k řádu, v němž plně vládne autorita" (95).
       "Lektoři" mimoto nikdy nesmějí považovat studenty jenom za své podřízené. Vždy s nimi musí jednat s úctou a stejnou úctu mají chovat i vůči bratrům neklerikům. Musí zde být u všech v klášteře jednota srdce a mysli. To samozřejmě vylučuje jakékoli rozlišování ve vztahu mezi lektory a studenty nebo mezi studenty navzájem, založeném např. na národnosti či podobných jiných hlediscích. Naopak, vše má probíhat v jednotě, ve "zdravé, oživující a příjemné atmosféře výuky" (96). Všichni musí hledat způsoby jak projevovat svou bratrskou lásku. Na tomto poli musí prokazovat vynalézavost. Musí se chválit úsilí druhých, pomáhat osobám poněkud nedůtklivým a povzbuzovat trpící.
       Láska na Angeliku se však nesmí zastavit v klášteře. V tomto směru mnohokrát Otec Cormier napomíná proti kolektivní pýše (97). Platí to i pro akademickou půdu. Je proto třeba být pozorní a chovat se s dokonalou úctou vůči těm, kdo patří v církvi k jiným školám a tradicím (98). V jistém smyslu totiž by "lektoři" na Angeliku mohli nalézt svou pozemskou odplatu v lásce vůči celé církvi. Toto je totiž příležitost, kdy mohou "lektoři" u studentů - pocházejících z celé církve - jako u předmětu své lásky získat určitoupozemskou korunu, zasvětí-li jim veškeré své úsilí na dosažení "důkladnosti a srozumitelnosti" a nabídnou-li to s pokorou a poctivostí. Touto korunou by byli právě jejich studenti, "rozdílní spíše kvalitou než počtem, věrní, když ukončí kurzy, s naučeními, kterých se jim dostalo, a horliví v šíření katolické nauky všude, nauky znamenitě vybavené zásadami stále více milovaného a oceňovaného Andělského Doktora" (99).
        Dodal bych ze své strany, že je-li korunou "lektorů" takováto příprava studentů, je pro studenty ctí přijmout a rozvíjet takovou přípravu.
       Dílem lásky, o němž se Otec Cormier zmiňuje pokud jde o cíle, které Angelicum má, se nevyčerpává samozřejmě apoštolát dominikánského Řádu, ale je jeho znamenitým působištěm, plným přitažlivosti. Pokud by z různých důvodů lidské slabosti a historických potíží nebylo v každém okamžiku dokonale plněno, je to bezpochyby důvod k lítosti a k prozkoumání, zda v samotném pojetí Otce Cormiera nebyly nějaké nesprávné prvky. A zda snad chyběly další, které mohly být pro chod Angelika významnější. Řekl bych však, že všechno podstatné a dokonce mnohé z toho, co bylo druhotné v pojetí nejvyššího řádového studia zahájeného Otcem Cormierem, stále vykazuje krásu, inteligenci a mocnou přitažlivost, jež se ani do dneška nevyčerpaly.
P. Alfred WilderOP

V. ZNAMENÍ ČASŮ
      Jak bylo řečeno, dějiny Angelika pro členy Řádu v jistém smyslu začínají, když 4. srpna 1577, na svátek sv. Dominika, bylo u Minervy založeno "Collegium Sancti Thomae de Urbe" -. Od roku 1727 zde mohli "dosáhnout doktorátu z posvátné teologie" také nečlenové dominikánského řádu. Lev XIII. 1882 připojil filosofickou fakultu a roku 1886 fakultu církevního práva. Avšak dnešní Angelicum se zrodilo 19O6, kdy dekretem sv. Pia X. bylo povoleno, aby "tato tak význačná Kolej se od této chvíle nazývala Papežskou", a aby všechny akademické tituly zákonitě zde nabyté ve filosofii, teologii a církevním právu, měly stejná práva a výsady, jako tituly získané na kterékoli právně zřízené katolické universitě. Nové sídlo naplánoval a dal postavit O. Cormier v letech 1908-9 v ulici S.Vitale. Kolej byla otevřena nejen pro dominikány všech provincií, nýbrž také pro světské duchovní a řeholníky i laiky jakéhokoli původu. Filosofická, teologická a právní výuka a výchova se opíraly zásadně o myšlenky sv. Tomáše Akvinského.
        Jak se zvyšoval počet žáků, prostory na Angeliku přestávaly postačovat. Pro záchranu vhodnosti a důstojnosti výuky se Otci M. St. Gilletovi, generálnímu představenému, podařilo v roce 1930 přemístit Angelicum do kláštera San Domenico e Sisto Nuovo v ulici Salita del Grillo 1, zbudovaného sv. Piem V. (1504-1572). Podle myšlenky zakladatele se vždy jednalo o vzorový klášter studia a výchovy O.P. V tom smyslu klášter hostil papežskou universitu Angelicum tak, aby jak vyučující, tak studenti O.P. zůstávali řeholníky s dokonalou kázní a jejich "apoštolát" spočíval ve "studiu". Převor kláštera mohl být současně také představeným studia. V roce 1963, 7. března - na svátek sv. Tomáše - byla dekretem "Dominicanus Ordo" Jana XXIII. «Papežská universita Angelicum» prohlášena za "PAPEŽSKOU UNIVERSITU SVATÉHO TOMÁŠE V MĚSTĚ ŘÍMĚ" - PUST. Při teologické fakultě vznikají "Ústav spirituality" a "Mater Ecclesiae" pro profesory náboženských věd, zřízené dekretem z 1. května 1972. A konečně v roce 1974 byla schválena fakulta Sociálních věd (100).
       Tyto rostoucí úkoly, které nám církev svěřila - prohlašují dominikáni - zavazují především k větší věrnosti učitelskému úřadu církve. Kromě toho také k našemu většímu vzájemnému sdílení, čili k stále hlubší spolupráci mezi námi, žijícími dominikány. Konečně důvěra, kterou nám projevuje pozemská církev, dokazuje a předpokládá stále větší životnost neustálého "communio sanctorum" - společenství se svatými a jejich s námi, zvláště pomoc našich světců. Mohli bychom z ní vyloučit Otce Cormiera?
      Pokud jde o Angelicum, jako jeho zakladatel se Otec Cormier vyznamenal alespoň třemi zvláštními způsoby:
1) dne 20. listopadu 1994 byl prohlášen za BLAHOSLAVENÉHO. Tím se Angelicum stalo zatím jedinou papežskou universitou, jejímž přímým zakladatelem je "světec".
2) Zázrak Otce Marie Cormiera, pro který došlo k blahořečení, se stal O. JIŘÍMU MARII VESELÉMU O.P., bývalému žáku a později docentovi téže university (1968).
3) Římský Velekněz Jan Pavel II., který slavnostně vyhlásil blahořečení, dosáhl doktorátu na Angeliku (1948).
       Jak už bylo zmíněno, zázrak se stal za komunistického terorismu, a to v Želivě, v premonstrátském opatství předělaném na "lágr". Želiv - Siloe se nachází v jihovýchodních Čechách, čili v České provincii, kterou blahoslavený obnovil v roce 1905. Na témže území žila dominikánská terciářka Zdislava (1253), jejíhož blahořečení dosáhl blahoslavený Hyacint v roce 1907. Svatořečena byla roku 1995. Žila zde také ctihodná Matka Rajmunda, která shromáždila skupinu dominikánských terciářek, přidružených blahoslaveným k O.P. v roce 1908. A konečně, jedná se o vlast dominikánského terciáře "Fra Tomáše", kardinála Josefa Berana, pražského arcibiskupa (1970), přijatého do III. řádu O.P. blahoslaveným Hyacintem Cormierem v Římě během jeho teologických studií (1907-9). Žil a zemřel jako mučedník a roku 1993 bylo zahájeno jednání o jeho blahořečení. (101)
       Když Karol Wojtyla byl ještě arcibiskupem v Krakově, jako účastník různých komisí vatikánských Kongregací často jezdil do Říma. A nikdy neodmítl pozvání svého bývalého kolegy z Lublinu P.V.F. Bednarského O.P., který ve své skromné cele na Angeliku nabízel vřelé pohostinství nám, slovanským dominikánům, abychom probrali s milovaným a ctěným bývalým žákem Angelika problémy doby, světa a církve... a Slovanů. (102)
       Avšak návštěva v sobotu 17. listopadu 1979 byla zcela jiná. Karol Wojtya - tehdy už Jan Pavel II. - přišel vzpomenout stoletého výročí encykliky "Aeterni Patris", vydané Lvem XIII. dne 4. srpna (svátek sv. Dominika) roku 1879, o důležitosti filozofické a teologické nauky svatého Tomáše Akvinského.
      "Je podzimní odpoledne... poprchává. Jan Pavel II. vystupuje svěžím krokem po schodech... vstupuje do presbytáře (chrámu San Domenico e Sisto Nuovo, Angelika), kde pokleknul před oltářem, spočinul v modlitbě, jak to dovede on, jako by to nebyla jen rozmluva s Někým, ale jako by byl opravdu mimo hmotný svět, který ho obklopuje. Pokaždé, kdy se papež Wojtya takto usebere k modlitbě, je to viditelným a přesvědčivým příkladem, jak by se měl každý člověk "chovat" v ovzduší modlitby" (103).
       Pak se před něho postaví dominikáni za zpěvu starobylé antifony na počest svatého Dominika - "O Lumen Ecclesiae". Velký sál je přeplněn a na tvářích se zračí hluboké dojetí... " K vzácnému hostu se slavnostním oslovením obrátí P. Vincent De Couesnongle, generální představený O.P., a jménem celé dominikánské rodiny vyjádří nejhlubší vděčnost za projev zvláštní přízně, projevené Veleknězem naší - a "své" - universitě a obnoví závazek věrnosti dominikánskému poslání" (104).
       Dne 4. února 1980 Jan Pavel II. překvapil dominkánskou rodinu krásným dopisem, v němž se kromě jiného říká: "Moje návštěva na Angeliku dne 17. listopadu 1979 ... mi umožnila oživit si četné vzpomínky na období dvou let (1946-1948), během kterých jsem také já byl jedním ze studentů této university. Bylo pro mě důvodem k radosti, když jsem mohl zjišťovat, že se zde vytrvává a pokračuje ve studiu, výuce a šíření teologie a filozofie za přispění příbuzných věd" a že se obnovují programy s mimořádnou životností. "Jistě, na žádné univerzitě se nikdy nemůže považovat práce na obnově za ukončenou. Je neustále potřeba postupně doplňovat profesorský sbor, tak jako je zapotřebí neustále čelit neodkladným věcem, včetně problémů hospodářských, kterých na širém poli kultury bez ustání přibývá... ".
        "Rovněž mě potěšilo, když jsem se dověděl, že dominikánský Řád vyvíjí v současnosti na základě velmi vhodných rozhodnutí, učiněných na poslední generální Kapitule, výjimečné úsilí, jak zajistit universitě Angelicum nutné prostředky, jež by umožnily pokračovat v jejím poslání za lepších podmínek. Hledání těchto prostředků, které poskytnou pevnou a přiměřenou základnu, je jedním z nevyhnutelných prvků celkového plánování. Mou velmi vřelou touhou proto je, aby na něm spolupracovaly všechny provincie Řádu a všichni členové dominikánské rodiny. Bývalí žáci, dnes rozsetí po světě, tak budou moci hmatatelně projevit Angeliku svou vděčnost. Ale i jiní dobrodinci najdou způsob, jak projevit úctu, kterou chovají k práci vykonané touto universitou a ke službě, kterou prokazuje katolické církvi, a světové náboženské a lidské kultuře... ".
      "Všem ... udílím ze srdce své Apoštolské požehnání" (s. 47-50). Hle, cesta blahoslaveného - "profesora dobrého příkladu" - jak dospět k "dobrému žákovi".
       Otec Cormier totiž nebyl doktorem ani filozofie, ani teologie, ani práva. Proto žertovně říkal, že je povinen být "profesorem dobrého příkladu". A byl jím. Avšak tím, že Angelicum založil a dal mu pravidla - studijní řád - pro vyučování, pokračuje Zakladatel ve výuce v osobě každého profesora na Angeliku. Jeho duch oživuje tedy také "učitelství" studenta Wojtyy i na stolci apoštola Petra.
       Blahořečení Ctihodného Služebníka Božího bylo úředně oznámeno v "Informazioni Domenicane Internazionali" (I.D.I. - Mezinárodních Dominikánských informacích), vydávaných u sv. Sabiny v Římě - na Aventinu, počínaje měsícem květnem 1994 (s. 93-99) až do prosince. Důležitá jsou také první čísla 1995.
      Matylda D Errico se zabývala zázrakem v článku Cosí padre Cormier mi ha salvato dell inferno del lager (Tak mě otec Cormier zachránil z pekla lágru). Slavnost (22-24) v San Domenico e Sisto Nuovo (Angelicum) tatáž autorka popisuje v článku Il Papa ritorna nella «sua Universita» (Svatý Otec se vrací na «svou Universitu») (105).
     V číslech z 21.-22. listopadu a z 24. listopadu 1994 L Osservatore Romano hovoří o pěti blahořečeních (Cormier, Anežka Galand, Maria Poussepin, Eugenia Joubert, Claudio Granzotto). V Messaggero se O. Pietrossillo dne 25. listopadu zabývá návštěvou svatého Otce v Angeliku a jeho Průkazem o studiích a doktorátu (1948). L Informazione (z 25. listopadu, s. 11) přináší článek Angela Zemy: "Il Papa torna studente" (Svatý Otec se vrací do studentských let), v němž se mimo jiné říká: Nabitá Velká posluchárna, jež byla pojmenována po papeži, potlesk, když se objímá s otcem Veselým, zázračně uzdraveným prostřednictvím nového blahoslavence Cormiera... Ohlušující potlesk ve chvíli, kdy se obejmou Wojtya a Moravan Jiří Maria Veselý, na svých 86 let pěkně vypadající, uzdravený zázračně v padesátých letech na přímluvu Otce Cormiera ze smrtelné nákazy v komunistickém lágru v Československu. On, dnes už slavná osobnost, je nejšťastnějším člověkem večera. Ale i papež srší radostí. A bez potíží sestupuje po 18 stupních schodiště, po němž vystupoval opíraje se o hůl. - Článek provází fotografie Wojtyly jako studenta a stránka z dizertační práce (1948).
Po návštěvě došel Otci Veselému následující dopis.

STÁTNÍ SEKRETARIÁT
První odbor - Všeobecné záležitosti
                                                                                                    Z Vatikánu, 28. listopadu 1994
        Důstojný Otče,
       při návštěvě Svatého Otce na Papežské Universitě sv. Tomáše Akvinského, veden přátelským smýšlením, jste mu nabídnul na znamení hluboké oddanosti jako dárek svazek "ZÁZRAK BLAHOSLAVENÉHO HYACINTA Marie CORMIERA O.P.", doprovázený srdečným věnováním. Svatý Otec si přeje poděkovat Vám ze srdce za tento důkaz věrnosti i přátelství, které Vás k tomu vedlo. A zároveň - výměnou - přeje a vyprošuje pro Vás hojnost projevů nebeské přízně k rozhojnění duchovního nadšení - za pomoci a podle vzoru svatého Dominika, svatého Tomáše a nového Blahoslaveného.
      Jako záruku těchto darů Svatý Otec obnovuje smírné apoštolské požehnání a velmi rád je dává i všem osobám Vám drahým. Používám této okolnosti, abych Vás ujistil o opravdovosti křesťanské úcty
                 Vám důstojný Otče
                                               nejoddanější
                                                                           Asesor
--------------------------
Důstojný Otec
P. JIŘÍ MARIA VESELÝ
Papežská Universita sv. Tomáše
Largo Angelicum, 1
00184 ROMA

       Avšak všechny tyto četné publikace a projevy, si vyžádají samostatné a ucelené zpracování, spolu s dalšími, početnými.

                                                                  * * *

        Jednání o blahořečení bylo ztíženo nedostatkem písemných dokladů o chorobě a jejím léčení v Želivě. Bylo-li tam totiž "zakázáno onemocnět", nemohly být doklady o nemoci. Zachraňovaly nás přísahy očitých účastníků internace. (106) K jednání o blahořečení se pro O. Veselého připojovaly i práce při výročích cyrilometodějských : 1969, 14. února - 1100 let od smrti a pohřbu sv. Cyrila v Římě u Svatého Klimenta; 1985, 6. dubna - 1100 let od smrti sv. Metoděje ve Starém Městě Rostislavově na Moravě. Mezi to se vsunovaly roky 870 - jmenování a vysvěcení Metoděje na arcibiskupa Moravanů; r.873 návrat z vězení a převzetí úřadu na Moravě; r. 885 Metodějova smrt; r. 886 rozehnání Metodějových žáků franským biskupem Vichingem...
        Vrcholným bodem bylo však prohlášení sv. Benedikta, Cyrila a Metoděje za spoluochránce Evropy v roce 1980. (107)
         Za těchto okolností píše generální představený O.P. P. Vincent Couesnongle následující dopis:

Prot. 12/82/440
P. Jiří M. Veselý O.P.
Universita sv. Tomáše
Angelicum Řím

      Drahý Otče,
      raduji se s Vámi pro Vaši činnost o živých dějinách Církve v dobách minulých i přítomných. Stačí připomenout Vaše studie o sv. Cyrilovi a Metodějovi, a Vaši lásku ke Služebníku Božímu Otci Hyacintu Cormierovi.
      Seminář, Vámi organizovaný na Angeliku, mě zajímá mimořádným způsobem pro jeho ohlas v životě - i současném - našeho Řádu.
     Raduji se s Vámi i pro Vaši práci ve "Světovém výboru" pro usměrňování informací stran "Sjednocené Evropy", v nichž se obrážejí objevné myšlenky svatých Patronů Starého světadílu, Benedikta, Cyrila a Metoděje.
       Děkuji Vám za Vaše modlitby za Řád a za toho, jemuž byla uložena odpovědnost za vedení.

Řím 20. dubna 1982
                                                                                            Fr. Vincent de Couesnongle O.P.
                                                                                            magistr Řádu
                                                                                            Konvent Sv. Sabiny

        V roce 1982 uplynulo 150 let od narození Cormierova. Švýcarský dominikánský časopis SOURCES - Zdroje, napsal: "Dne 8. prosince 1982 se bude slavit 150 let od narození Otce Cormiera. A tak již v únoru byl uspořádán na Angeliku v Římě seminář, aby se to připomenulo. Má velký význam vyvolat před nás jeho život, který byl prožíván v okolnostech zdrcujících, ale provázen známkami přítomnosti Prozřetelnosti. Mimořádným způsobem Cormier naléhal na výchovu v noviciátě a ve studijních domech. Podporoval university ve Friebourgu (Švýcary), v Lovani (Belgie) a v Jeruzalémě. Ale především jsme jeho dlužníky za založení Angelika v Římě! (108)
        Seminář vedl O. Jiří Maria Veselý v druhém semestru 1981 - 1982. Zúčastnili se ho početní studenti téměř ze všech světadílů. Vědecké přínosy jsou uveřejněny i v této naší práci (část IV). (109) Možná, že to nebyla "náhoda", když schválení k uveřejnění přednášek ze semináře došlo k Otci Veselému dne 17. prosince 1982. Je to den smrti Cormierovy 1916 u Svatého Klimenta. A téhož dne došel současně i osobní dopis generálův: "Drahý Otče, jak vidíte, posílám konečně schválení Vaší práce o Otci Cormierovi. Přidružuji se i já k díkům "censorů" za Vaše celkové přepracování knihy. Kéž Vám žehná Otec Cormier, Vám osobně a celé české provincii. Připojuji co nejsrdečnější přání k Božímu narození, a přání, aby i přicházející rok byl opravdu šťastný pro Vás a pro všechny, kteří jsou Vám drazí..."

Seminární sbírka příspěvků "Stalo se v Evropě" měla ještě téhož roku 1983 druhé vydání. V něm bylo uveřejněno i poděkování Jana Pavla II.:

Státní sekretariát z Vatikánu
                                                                                                                      30. září 1983

       Důstojný Otče,
       do zdejšího Sekretariátu došel dopis, v němž zároveň s Otcem Wojciechowskim žádáte, abychom předali Svatému Otci jako dárek Váš spisek "Stalo se v Evropě". Svatý Otec si vzal a přečetl zaslaný dárek a pověřuje mě čestným úkolem, abych Vám vyjádřil jeho upřímné díky za takový dárek a za přátelství, jež Vás k dárku pohnulo.
      S přáním dalšího růstu ve Vašem pastoračním díle i v životě z víry, Svatý Otec - s hlubokou vděčností - posílá milostiplné apoštolské požehnání Vám, spolubratřím, i pro všechny osoby Vám drahé.
                                   V hluboké úctě
                                                                   oddaný v Pánu
                                                                                          E. Martinez, pov.
Důstojný Otec
P. Jiří Maria Veselý OP (110)

      Ve zmíněném "Světovém výboru" pracoval také generální představený Tovaryšstva Ježíšova, tehdy rektor Východního ústavu - Istituto Orientale - v Římě, P. - H. Kolvenbach. Dne 23. února 1984 napsal Otci Veselému:

       Drahý důstojný Otče,
       dovolte mi, abych Vám poděkoval z mého celého srdce za krásnou knihu, kterou jste mi laskavě daroval při příležitosti svátku svatých Bratří Cyrila a Metoděje (14.II.). Mimoto, nedávná návštěva Vašeho Otce generála mi pomohla pochopit ještě hlouběji případ jeho předchůdce (P. Cormiera). S celou svou vděčností, sjednocen v modlitbách

                                                                                           Peter - Hans Kolvenbach S.J.
                                                                                           Borgo Santo Spirito
 
        Po dokončení italského rukopisu této práce o bl. Hyacintovi Marii Cormierovi poslal generální promotor jednání o svatořečení členů Řádu sv. Dominika, Otec Inocenc Venchi O.P. Otci Veselému kopii následujícího dopisu:

Generálnímu Magistrovi O.P. Řím, Sv. Sabina
Timoteji Radcliffovi O.P.                                                                                           24. února 1996

        Milý Otče Magistře,
       před několika dny mi Otec Flannan předal spis o bl. Hyacintovi Cormierovi, sestavený Otcem Veselým, a žádal mě o můj názor. Jde o krátká, vědecky doložená pojednání, připravená různými dominikánskými autory, zaručenými odborníky - pro určitý druh semináře, uspořádaného na Angeliku, v době před blahořečením.
       Hodnotím je jako užitečné pro zveřejnění: tím více i proto, že současná bibliografie o P. Cormierovi je chudá. Mluví se o něm mnoho, avšak v rozlišných souvislostech.
                                                                   Upřímně
                                                                                         Fr. Innocenzo Venchi O.P.
                                                                                         post. gen.

                                                                           * * *

V. BL. HYACINT MARIA CORMIER - "ZNAMENÍ ČASU"
       K Ježíšovi přistoupili farizeové a saduceové, aby ho pokoušeli. A žádali, aby jim ukázal znamení s nebe. On jim odpověděl: "Když nastane večer, říkáte: Bude pěkně, neboť se nebe červená; a ráno : Dnes bude nepohoda, neboť se nebe červená pochmurně".
       "Vzhled nebe tedy umíte posoudit, ale znamení časů posoudit nedovedete? Pokolení zvrácené a cizoložné žádá znamení, ale nebude mu dáno znamení, leč znamení proroka Jonáše". A nechal je a odešel (Mt 15, 1-4).
       Farizeové a saduceové byly dvě různé "sekty"; farizeové byli věrni písmenům Zákona (dnešní fundamentalisté); saduceové byli pro výklad velmi volný. V nepřátelství proti Božímu Synu se však spojili. Žádali "znamení s nebe", totiž důkaz, že ho posílá Bůh. Spasitel jim říká, že bude dáno "znamení Jonáše" : jako totiž byl Jonáš tři dny v nitru ryby, a pak vyšel živý - tak bude Syn člověka tři dny v nitru země, a pak vstane z mrtvých.
       Židé totiž již měli různá "znamení s nebe" o příchodu času spásy. Jan Křtitel volal na poušti: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské" Mt 3, 2) Tak to předpověděl prorok Izajáš. A Spasitel upozornil: "Přišel Jan a naložili jste s ním podle své vůle". Přišli mudrcové a zjevili čas narození Mesiáše. A Herodesovi bylo sděleno i místo: Betlém (Mt 2, 1-15). Dal však zavraždit nemluvňata a Ježíš uniká do Egypta... Dotazy farizeů i saduceů zřejmě byly jen posměch.
      Oni však pochopili i narážku na Jonáše. "Druhého dne, který byl po pátku, sešli se velekněží u Piláta a řekli: "Pane, my jsme se rozpomenuli, že ten svůdce ještě za živa řekl:Po třech dnech vstanu. Rozkaž tedy hlídat hrob až do třetího dne, aby snad jeho učedníci nepřišli a neukradli ho, a neřekli lidu: Vstal z mrtvých! Tak by poslední podvod byl horší než první."
      Když Pilát odmítl, postavili tam svou stráž, a ta se stala svědkem vzkříšení. Podplaceni od velerady, měli šířit, že usnuli a že učedníci Ježíšovi ukradli mezitím jeho tělo (Mt 27, 62- 28, 15).
     Tak se zpráva o zmrtvýchvstání rozšířila mezi lidi. Byl to Jan XXIII., který začal zdůrazňovat náznaky, a tedy "znamení" blížících se změn v současných dějinách. A upozorňoval na nutnost zkoumat tato znamení a vyvozovat z nich naše povinnosti tato znamení pochopit a naznačované změny uskutečnit. Ovšem ne tak, jak farizeové "falšovali" znamení, a znemožňovali uskutečnění naznačených změn i za cenu zabití Bohočlověka.
       Vedle ekologie "fyzické" je tedy též ekologie metafyzická: vedle ničení hmotných hodnot, je též ničení hodnot, jež přesahují hmotu (metafyzika). Vedle ekologie přírodní je též ekologie nadpřirozená. Nestačí neničit přírodu a ničit milost.
       V čem může být blahoslavený Hyacint "znamením pro náš čas"? Co chtěl? Proč žil? Oč se modlil? "Instaurare omnia in Domino et Dominico" - obnovit všechno v Pánu a v Pánově služebníku Dominikovi. Činit to jako "sanctus romanus" (sv. Pius X.) - jako světec "římského smýšlení", věrný Petrovi.
      V úřadě nejvyššího představeného jednal jako servus prudens - služebník opatrný - v očekávání Pána.
       Svou věrohodnost potvrdil "zázrakem" uprostřed satanského posměchu "modernismu".
       Ve stati "Povolání žádné nebo ne zralé" jsme viděli, jak se mladý Cormier utíkal k Panně Marii. A v celém životě bylo těžké vidět ho bez růžence. Své narození dne 8. prosince, na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie, pokládal nejen za "znamení" pro "svůj osobní čas", ale za "znamení" pro celou svou dobu.
       "A ukázalo se na nebi veliké znamení: ŽENA oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na hlavě koruna z dvanácti hvězd. Byla těhotná a křičela ve svých porodních bolestech...
       A ukázalo se jiné znamení na nebi: Hle, veliký drak, ohnivý, se sedmi hlavami a desíti rohy a na jeho hlavách sedm korun. A jeho ocas táhl za sebou třetinu nebeských hvězd a pak je hodil na zem..."
Postavil se před ženu, aby pohltil hned po porodu její dítě..., které mělo řídit všechny národy..., ale bylo vzato k Bohu a žena utekla na poušť... Nastal veliký boj na nebi: Michael se svými anděly svrhli draka s jeho anděly na zem... "Běda zemi a moři, neboť ďábel sestoupil s velikou zlostí k vám. A ví, jak krátkou má lhůtu... Nemůže nic proti ženě, proto bojuje s jejími dítkami, která plní Boží přikázání a drží se pevně svědectví Ježíše..." (Zj 12, 1-18)
       "Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, abych vám to sdělil..." (Zj 22, 16).
       "Vždycky jsem se snažil konat vůli Boží", prohlásil bl. Hyacint krátce před smrtí.

PO CELÝ DOMINIKÁNSKÝ ŽIVOT VŽDYCKY S RŮŽENCEM.
BENEDICTUS DEUS IN DONIS SUIS –
BLAHOŘEČEN BUDIŽ BŮH VE SVÝCH DARECH.

Jiří Maria Veselý O.P.

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz