Výbor z díla bl.Hyacinta M.Cormiera


Být Boží
Výbor ze spisů blahoslaveného Hyacinta Maria Cormiera
Uspořádal P.Gilles Berceville O.P

Upozornění
Uveřejněním tohoto výboru jsme chtěli zdůraznit hlavní náměty spisů P.Cormiera a způsob, jakým na sebe navazují, aby vytvořily souvislý celek. Chtěli jsme především usnadnit první pohled na lidský a křesťanský obraz jejich autora, který by měla doplnit a lépe vykreslit přesná a ,prohloubená historická práce

ÚVOD
Udělejte ze svého srdce Kristovu knihovnu!

Kapitola I. HLEDAT BOHA
1. PATŘIT BOHU
2. POHLED – PŘEBÝVÁNÍ – PŮSOBENÍ
Dokonalé spojení s Bohem

SRDCEM ČLOVĚKA
1. MILOVAT A PLAKAT
2. DUCHOVNÍ ZÁSOBÁRNA

NA TOMTO SVĚTĚ
1. DÁT PŘEDNOST NADĚJI
2. UMĚT SE LÍBIT

Kapitola II.  ŽÍT Z JEŽÍŠE KRISTA
1. JEŽÍŠ, NÁŠ BŮH, NÁŠ BRATR A NÁŠ PŘÍTEL
2. NIC VÍC, ALE PRO BOHA JE TO DOST
3. ROZJÍMAT O UMUČENÍ
4. VSTÁT S KRISTEM
5. MARIA ŽIJE Z JEŽÍŠE
MATKA MILOSRDENSTVÍ

KŘESŤAN
1. VINNÝ KMEN A RATOLESTI
2. PÍSMO SVATÉ, CHLÉB SILNÝCH A MLÉKO MALIČKÝCH
3. OKOUŠET PÍSMO
4. EUCHARISTIE, SVÁTOST LÁSKY
5. RŮŽENEC, CESTA KONTEMPLACE
6. PODSTATA EVANGELIA
7. CO SE ODEHRÁVALO V MARIINĚ SRDCI?
8. MODLIT SE SVOBODNĚ

ŽIVOT V DUCHU
1. VZÝVÁNÍ DUCHA SVATÉHO
2. PŘEDEVŠÍM VÍRA
3. DAR RADY
4. DAR SÍLY
5. DAR POBOŽNOSTI
6. DAR BÁZNĚ
7. BLAHOSLAVENSTVÍ CHUDÝCH
8. BLAHOSLAVENSTVÍ POKOJNÝCH
9. BLAHOSLAVENSTVÍ PLAČÍCÍCH
10. BLAHOSLAVENTVÍ MILOSRDNÝCH

CÍRKEV
1. TO MLUVÍ CÍRKEV
2. POZNAT KRISTA V BRATŘÍCH
3. JEDNOTA SRDCÍ V PRAVÉ LÁSCE
4. SVÁTEK VŠECH SVATÝCH

KAPITOLA III.
(OBNOVA ŘÁDU V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI
JE VZOREM NOVÉ EVANGELIZACE)
OBNOVIT CELÝ ŘÁD V DOMINIKU
ZAKLADATEL
1.PŘÍTEL BOHA A LIDÍ
2. NOVICMISTR
2. NÁSLEDOVÁNÍ DOMINIKA

SVATÍ, KTERÉ MŮŽEME S RADOSTÍ NAZÝVAT BRATRY
1. TOMÁŠ AKVINSKÝ, VZOR TEOLOGA
2. SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ: JEJÍ NAUKA
3. MODLITBA KE SVATÉ KATEŘINĚ SIENSKÉ
4. OTEC LACORDAIRE
5. OTEC JANDEL
6. KÁZÁNÍ LACORDAIROVO A JANDELOVO
7. LACORDAIRE A JANDEL

ŘÁD BRATŘÍ KAZATELŮ
1. NÁČRT ŘÁDU
2. ZÁKLADY STAVBY
3. DUCH ŘÁDU
4. OBNOV NAŠE DNY JAKO BYLY NA POČÁTKU
5. BÝT APOŠTOLEM
6. MODLITBA ŘEHOLNÍKA

ÚVOD
Udělejte ze svého srdce Kristovu knihovnu!
     „Myslím, že na mém kázání není nic významného. Jenom doufám, že prokáži dobro zbožným duším. Snažím se, aby má řeč byla taková, aby ji dobře přijímali vzdělanější lidé, a aby aspoň to, co je základní, bylo schopné dát světlo i lidem prostým. Chtěl bych mít velká kázání, ale nedokáži to. Jestliže však dosáhnu toho, že obrátím duše k Bohu tak, aby se přitom na mne nemyslelo, alespoň z lidského hlediska by se uskutečnil výrok „omne tulit punctum“.
     (Horatius 343: Omne tulit punctum dui miscuit utile dulci Lectorem delectando periterque Komendo.“ „Získá všechny body, kdo spojí užitečné s milým, čtenáře potěší a zároveň napomene.“)
     Takto P.Cormier představoval své vyučování 7.prosince 1865 ve chvíli, kdy byl ustanoven provinciálem v Toulouse ve svých třiatřiceti letech.
      Téměř všechny zde uvedené texty byly uveřejněny v posledním období jeho života, 1891-1916, kdy zastával úřad socia magistra řádu, potom generálního prokurátora a potom magistra řádu. Tyto stránky tedy předávají ponaučení, založená na dlouhé zkušenosti představeného, kazatele exercicií a duchovního vůdce.
      „Na mém kázání není nic významného.“ Na čtenáři je, aby to posoudil. Jistě, nenajde literární talent takového Lacordaira, ani systém duchovní teologie, jak to navrhoval v téže době Karel Ludvík Gay (1815-1892). Ale ten, kdo se nespokojí s povrchním čtením a komu nebude vadit styl, který však má své kouzlo a není méně výrazný, neztratí čas čtením našeho autora.
      P.Cormier čerpá z nejlepších zdrojů, hlavně z Písma svatého, a zve křesťany, ze všech stavů, aby to dělali také tak: „Evangelium stále znovu čtené napomáhá přímo porozumění evangeliu.“ – „Jaká žalostná prázdnota, jaké nebezpečné mezery u toho, kdo nezná Písmo svaté!“ V denním pořádku, který si stanoval ve věku velmi pokročilém, plánoval ještě čtení bible půl hodiny denně.
      Následují otcové, nejvíce ze všech svatý Augustin, a velcí svědkové tradice, mezi nimi sv.Bernard, svatý Tomáš Akvinský, studovaný v Teologické summě a v biblických komentářích, svatá Kateřina Sienská, Následování Krista, které si dal číst u svého lůžka při agonii; svatý Jan od Kříže a svatá Terezie z Avily; posléze svatý František Saleský, „vynikající učitel lásky Boží“. (Poznámka P.Cormiera: „Když mluví o této lásce, je tu učitel, kterému nasloucháme; když o ní píše, je to mistrná práce, která vychází z jeho pera. Jak je krásné „Pojednání o lásce Boží“. Těmito stránkami proniká vanutí Města Božího svatého Augustina.“)
      Svou znalost duchovních skutečností však nečerpá pouze z knih. Čerpá ji z intenzivního a hlubokého vnitřního života. Tento život vyzařoval na všechny, kdo se k němu přiblížili. Jasně ujišťoval, že „jednat jako Maria, která nosila Simeonův meč v duši a přitom pracovala, uklízela v domě, vařila, je věc božštější než extáze.“ (Růžencová revue, 1935). Jiný příklad: „Poslední dobou jsem se věnoval s tou trochou sil, které mi zbývají, spisování života svatého Jan Křtitele Rossi (1698.1764) jako vzoru kněze a horlivosti pro chudé, nemocné a hříšníky. Jestliže ho však čtete, tak budete brzy překvapeni: žádná extáze, žádná stigmata, žádné návštěvy andělů, atd. Avšak právě proto jsem si ho vybral, abych ukázal, jak lze dojít k svatostí dokonalostí obyčejných skutků.“) Zdá se tedy, že mohl takto srovnávat na základě vlastních zkušeností. (Srovnejte svědectví kanonizačního procesu: Positiv, Summarium, str.4,45,95,128). To hlavní proto není v nějaké mimořádné milosti, kterou by pečlivě skrýval, nýbrž ve víře a v lásce, prožívané den po dni před očima bratří.
      I když už neslyšíme jeho hlas a nevidíme jeho oči, které připomínají tuto podstatnou skutečnost, totiž lásku přijímanou a sdělovanou, můžeme ještě postřehnout z jeho spisů důrazný a působivý tón tohoto přesvědčení. „Je to nenapodobitelný styl svatých.“ Čtení jeho děl zůstává platným prostředkem k navázání úzkého vztahu s ním, abychom se nechali vést za ním po cestě Boží.
      Přijměte radu, kterou nám zanechal. Je to příslib. „Dalším spasitelným účinkem, který zakusíte po čtení děl nebo života nějakého světce, bude to, že s ním navážete spojení a budete ho prosit, aby vám pomohl porozumět tomu, co říkal a co dělal, a uctivé, ale důvěrné přátelství s ním. Profesor se cítí spojen s žákem, který si cení jeho vyučování a často mu klade otázky, aby do toho vyučování lépe vnikl. Proč by se nemělo uskutečnit totéž ve vztahu k těmto velkým učitelům, jimiž jsou duchovní autoři, kteří mají v církvi věrohodnost? Dogma o obcování svatých tu není nadarmo!
     Jak bych tedy chtěl mít možnost doufat, že se budu těšit z takové výhody! Vy jí budete mocí dosáhnout úplně, jste-li prostí a přímí! Jde tu i o více: čtení vás uvede do přímého společenství s Bohem pravdy. Tak uděláte ze svého srdce knihovnu podle krásných slov svatého Jeronýma.“

Kapitola I. HLEDAT BOHA
„Toho, který je pravda, dobro a krása.“
„Bůh nás stvořil, poslal nás na svět, abychom ho poznávali, milovali a sloužili mu. To je velký cíl života, počátek a cíl nábožnosti.“ („Ad quid venisti?“ Promluva o cíli a o vznešenosti řeholního stavu, Angeliku, Řím 19014). P.Cormier připomíná a rozvíjí tento základní námět různými způsoby. Člověk uskutečňuje své povolání tím, že se spojuje „s Kristem a skrze Krista a jeho Otcem a s Duchem Svatým, jejich vzájemnou láskou.“
Dva následující texty jsou utkány z citátů a z biblických, patristických a teologických odkazů. Augustin je uváděn jako první: „Ty, Pane, jsi nás stvořil pro sebe, a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v tobě.“ P.Cormier uvádí v poznámkách jména Ambrože, Jana Zlatoústého, Makačka, Diviše Areopagity, Řehoře Velikého, Bernarda, Tomáše Akvinského. Použité obrazy, jisté náměty mohou připomínat Dialog Kateřiny Sienské, např. metafora o řece, která odděluje hříšníka od Boha, nebo úvaha o nesmírné lásce našeho Stvořitele a Spasitele. Jako vždy je možno vycítit vliv francouzské školy. Uveďme zvlášť myšlenku drahou Bérullovi a druhům: „Jsem tedy tvé dobro, tvůj tvor, tvůj otrok, tvůj syn“. Píše zde náš autor.
Bůh je spokojenější s duší, která uspořádá své skutky a zaměří je k němu, než kdyby „radostně upřela svůj pohled na něho samého.“ Takové tvrzení je podstatné pro teologii o řeholním životě apoštolském. „Jsou někteří, kteří pociťují v kontemplaci na Boha takové potěšení, že ho nechtějí opustit, i kdyby šlo o to, aby se věnovali službě Boží pro spásu bratří. Avšak jsou jiní, kteří došli na takový vrchol lásky, že opouštějí i tuto božskou kontemplaci, i když v ní mají největší zalíbení, aby sloužili Bohu v bratřích. Taková byla dokonalost apoštola Pavla; a je to dokonalost vlastní kazatelům (Sv.Tomáš Akvinský, Quaestio disputanta de caritate, čl.11,6).

1.PATŘIT BOHU
Jak tě obdivuji, Pane! Všechno pochází od tebe. Všechno tě má poslouchat. Hlasem tvé všemohoucnosti voláš jménem hvězdy nebe, a ony horlivě odpovídají: „Adsumus“ (Baruch, 3,55). Voláš člověka hlasem své lásky a říkáš mu: „Miloval jsem tě láskou věčnou, a proto jsem tě ve svém milosrdenství přitáhl k sobě“ (Jer 31,3). Jak má tedy odpovědět člověk? Tímto jediným slovem: Zde jsem. Jsem tvůj. Ty jsi můj Pán a můj Bůh. – Skutečně, jak odolat, Pane, divům tvé dobroty? Z lůna své věčnosti, bohatý každým dobrem, nekonečně blažený ve společenství své Nejsvětější Trojice, chtěl jsi hledat společníky a učinit je rovnými. Mezi člověkem a tebou byla propast nicoty a proud spravedlnosti rozpoutaný proti hříchu. Kdo by uměl zastavit tvou moc, když ji láska pobádá? Ty jsi naplnil propast, obrátil jsi proud. Ty jsi mi dal bytí, rozum, vůli, odpuštění, milost, záruku spásy.
Jsem tedy tvé vlastnictví, tvůj tvor, tvůj otrok, tvůj syn. Jak bych se mohl zatvrdit, jak bych mohl popřít všechny tyto názvy, které mě zavazují, abych byl tvůj? A kdybych i mohl, co by mě mohlo přimět, abych to chtěl? Augustin, tvůj velký služebník, užasle: „Když nejsem plný tebe, můj Bože, jsem sám sobě zátěží a jsem si na obtíž.“ Tebe jediného mé srdce vzývá, v tobě jediném nalézá svůj klid, protože tak jsi ho naplnil, že ty jsi všechno a jednáš s ním jako se vší, co je tvé. (Sv.Jan Zlatoústý)

2. POHLED – PŘEBÝVÁNÍ – PŮSOBENÍ
Dokonalé spojení s Bohem
Příprava. Když Ježíš ve své vznešené modlitbě kladl důraz na jednotu učedníků, řekl tato slova: „Otče, slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ Modli se, aby jeho dílo dosáhlo nejvyššího stupně dokonalosti, a pokračoval: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito moji učedníci poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, ,kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“ (Jan 17,22-26).
Být spojeni s Ježíšem, s jeho Otcem i s Duchem Svatým, který je jejich vzájemnou láskou, hle, tedy naplnění řeči po Večeři, hle, souhrn a vrchol vnitřního života. Useberme se, obdivujme, mějme touhu a hledejme, jaký může být nejvhodnější prostředek k uskutečnění tohoto spojení. Zřejmě to bude, když nám Bůh ukáže právě to, čím je Bůh pro nás. Podle nauky, kterou na různých místech objasňují svatý Pavel a svatý Jan, Bůh se s námi spojuje pohledem, přebýváním a působením. Takové tedy mají být – mocí spravedlivé vzájemnosti – známky našeho spojení s ním. Ó svaté, ó šťastné spojení, netoužím po ničem jiné, než tě získat a zachovávat si tě!
1. Spojení pohledem. Bůh se na nás dívá nejen pohledem všeobecného vědění, kterým vidí všechno i v srdci bezbožného a až v hloubi pekla (Přísl. 15,4), ale i tím pohledem zvláštní dobroty (sv.Augustin), o kterém sv.Pavel napsal: „Teď však, když jste Boha poznali, či spíše, když Bůh poznal vás, jak se můžete zase vracet k slabým a nuzným počátkům?“ (Ga 14,9) V tom smyslu řekl sám Spasitel, jak nám to sděluje jeho milovaný učedník: „Znám svoje ovce a moje ovce znají mne“ (Jan 10,1č).
Jakými pohledy duše se můžeme i my dostat do ustavičného vztahu s Bohem? Je jich mnoho. Některé jsou chtěné a uvážené, když totiž duše nechá stranou každou jinou starost, pozdvihne své myšlenky k Bohu a patří na něho podle víry v tom či onom tajemství. Některé pohledy jsou neuvědomělé, když i při zaměstnání nebeské potěšení vede duši, aby uvažovala o Bohu a o věcech Božích téměř letmým pohledem, často opakovaným, který si někdy ani neuvědomuje. Jsou pohledy nepřímé, ale vždy milé Boží velebnosti a užitečné pro naše proměňování v něho, když vidím všechno v jeho nadpřirozeném světle a všechny naše vnitřní i vnější úkony jsou zaměřeny ke konečnému cíli, kterým je on. Potom je spokojen s duší více, než kdyby ona v unesení lásky směřovala přímo k němu. Tak když matka šije šaty pro svého milovaného synáčka, přistupuje k světlu, připravuje si nitě, upravuje látku, v této pozornosti na tolik podrobností projevuje láskyplnější, silnější, užitečnější péči o syna, než kdyby se jen skláněla nad kolébkou a zůstala tam, aby ho obdivovala.
(Svatá Růžena z Limy měla toto spojení s Bohem tak ustavičné, že i když odpovídala lidem, s kterými byla, odpovídala jim tak, nestále připomínala Boží tajemství. Když například slyšela, jak někdo chválí květy na její zahradě, řekla: „Kéž by je Bůh svlažoval a dával jim růst“, a při tom myslela na zahradu svého srdce a na květy ctností.)
Jsou tu posléze pohledy touhy, když duše myslí na svého Boha a v mlčení ho volá se vší vroucností. Nechce si od něho vysloužit výtku, kterou měl svatý Pavel pro Korinťany: „Máte široké místo v mém srdci, ale ve vašem je naopak místa málo“ (2 Kor 6,12). Naopak, povzbuzuje se k růstu ušlechtilých tužeb, které noří do šťastného smutku a jsou tak prudké, že působí jakési zemdlení, jak říká žalmista: „Touží a prahne duše má“ (Ž 83,3). Jiní touží po Bohu, ale ne do tak velké míry, aby je to něco stálo, protože sice hledají nebeská dobra, avšak nechtějí se zříci dober pozemských. Ti jsou ještě daleko od pravého spojení. Zřekněme se opravdově pozemských tužeb. Tím se staneme hodnými jít vpřed, stoupat výše, přebývat v Bohu, abychom se stali v něm „zcela tváří, zcela okem, zcela světlem“ (Svatý Makarius).
Aby tomu tak u mne bylo, Bože můj, slibuji ti, že se od tebe nikdy neodvrátím své oči, abys ty neodvrátil své oči ode mne (Sv.Augustin). Naši nepřátelé se musí bát tvého pohledu, avšak já se bojím spíše, abych ho nebyl zbaven. (Židé se báli, že zemřou, jestliže uvidí Boha. Služebník ve světě se bojí pohledu pána. „Proto časté nářky: Tento pán je stále se mnou. Služebníci si nemohou utrhnout ani květ, ani jablíčko v zahradě“ (Sv.Augustin. Jak lépe smýšlí služebník Boží, když touží po blahodárném pohledu Božím!) S jeho pomocí „my všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně (i když jen ve světle víry) a tak se stále víc a více přetvořujeme k zářivé podobě, jakou má on. Působí to Duch Páně“ (2Kor 3,18). Jedna světice řekla v tomto smyslu: „Viděla jsem jasně Boha ve své duši. Je to pohled mnohem užitečnější pro vnitřní osoby, než kdyby se chtěly dívat na Boha mimo sebe.“)

2. Jednota přebývání. Slovo se stalo člověkem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14); tak je opět naším povoláním přebývat v Bohu, vyjít po vzoru Abraháma z naší země a z naší rodiny, to znamená od nás samých. Ježíš nám to řekl: „Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu a v Otci“ (1 Jan 2,24). Snad se duše, až bude směřovat k tomuto přebývání, bude cítit ještě zarmoucena, protože ji její přirozený život bude ponoukat a bude reptat, ale bude se od toho umět osvobodit natolik, že se nezastaví na cestě. Pak se stane, že zrychlí krok a zcela zemře pro potěšení tohoto života. Když jdeme vpřed takto připraveni, zabušíme na bránu a Bůh nám hned neotvírá, zastavme se a čekejme. (Ž 39,2). Šťastná hodina, ke které dochází vždy záhy, když uvážíme, jaká je naše nevěrnost, ve které se otevře tento důvěrný a mlčenlivý příbytek, protože nás tam přijme Bůh, („Když nás Bůh stvořil k svému obrazu, určil pro nás takřka tajné místo, ve kterém se mu líbí přebývat. Kdo nám řekne, jaká je tato tajná část v nás, ve které mají Otec a Syn svou svatyni? Kdo nám řekne, jak důvěrně tam přebývají, jak ji rozšiřují, aby ji m tam bylo dobře, a z této vnitřní hloubi duše se všude šíří, aby zaujali všechny schopnosti, oživili všechny city?“(Bossuet) „Bůh totiž řekl: Budu přebývat a chodit mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem“ (2 Kor 6.16)
Jaká dobrota! On nejen dává duši svou přítomnost, ale stává se pro ni vším: pokrmem, který posiluje, světlem, které ji obklopuje, vzduchem, který vdechuje, životem, ze kterého žije. Vzbuzuje její cit, avšak tak, že zůstává dobrovolný. Stává se věnem, kterého je ona jako snoubenka hodna.““Christus etiam dos est tua.“ Sv.Makarius). Co více? Jako dobrý otec chce, aby duše měla v tomto příbytku nejen to, co těší, a často dovoluje, aby si odpočinula v jeho náruči s uctivou, avšak dětinnou důvěrností. Tam ji zahrnuje laskáním, a zatímco usne, zahrnuta přízněmi a milosti, on vyslyší její modlitby. („jen v Pánu měj své potěšení: po čem tvé srdce touží, on dá.“ Ž 36,4) Ona pak zvolá: „Jaká to proměna! Pane můj, když jsem nebyla plná tebe, byla jsem zátěží sama sobě. Můj život je nyní živý, protože je plný tebe.“ (Quoniam tui plenu non sum, oneri mihi sum… viva erit, viva mea, tota plena te.“ Sv.Augustin). Pak se v nás vytvoří onen krásný člověk, který „má srdce okrášlené ozdobami nepomíjejícími: dobrotou a tichostí ducha, bohaté před Bohem“ (1 Pt 3,4). Začne mít zvyky, které ho připodobňují k Bohu a dávají mu jakousi bezhříšnost natolik, že kdyby se i chtěl vrátit k pozemským zvykům, už by to neuměl. Je to stav, ve kterém si duše může říci odůvodněněji než apoštolové na Táboru: „Pane, je dobře, že jsme tady“ (Mt 17,4). Navenek se zdám být mrtvá, ale mé kořeny jsou bujné. Můj život s Kristem je skrytý v Bohu (Kol 3,4). Ctnosti se staly živými barvami, kterými se ve mně projevuje přirozená podobnost Boží. Pane, vyprošuji si pro sebe tvou lásku a tvou přítomnost. „Kdybys mě, co je nemožné, nenáviděl, šetři alespoň Krista, který přebývá ve mně. (sv.Augustin).

3. Jednota skutků. Spojení s Bohem všeobecně ovlivňuje naši činnost, protože nám dává od Boha čerpat zásady a sklony, ze kterých má každá činnost vycházet. Kdo se chce cvičit ve ctnostech pouze navenek, dosáhne jen obtížné úměrnosti a dětinného souladu. Je to obílený hrob, okrášlený zvenčí ozdobami, které symbolizují všechny ctnosti, avšak uvnitř je plný suchých ctností. Pomazání Ducha Svatého úplně chybí. Duše tedy jedná moudře, když se vnitřně sebere a hledá Boha jako zdroj všeho svého jednání.
Avšak toto svaté, úzké, obvyklé spojení duše s Bohem při tom, co děláme, se uskutečňuje způsobem ještě krásnějším, když se k vnějším cvičením, byť by byla jakkoli různá a četná, přidružují energicky i povolně zároveň podněty milosti, které pocházejí od Boha. Jistě je chvályhodná pasivní odevzdanost člověka, který se vzdá všeho a přilne k neproniknutelným úradkům Prozřetelnosti. Avšak čím více božská a čím spasitelnější je odevzdanost činná, ve které se duše poddá úplně hnutím milosti a spolupracuje s nevýslovnou snadností, (tím lépe). Je skrytá, Boží pravice ji má ve svém stínu, avšak uschopňuje ji, aby pomáhala bližnímu, činí je strašnou pro nepřátele dobra, drahou Marii, ctihodnou pro celý nebeský dvůr, který v ní zdraví svou budou spoluobčanku. Jestliže jedná na veřejnosti, nemají u ní místo lidské ohledy, neklidné čekání na výsledek, znepokojení nad marnou slávou, smutek nad pokáráním, nevole, když se někdo staví proti ní. Bude nyní konat skutky, které mají božskou cenu. Tak podivuhodná je u ní čistota názorů, svoboda srdce, pokoj ve vnitřních hnutích, sladká moc, kterou je proniknuta její činnost. Tak tomu učí svatí učitelé, osvícení vlastní zkušeností.
(Říká se, že křesťan je Kristův nejen proto, že má víru v Krista, ale také proto, že Kristův Duch přistupuje k ctnostným skutkům podle slov: „Nemá-li kdo Kristova Ducha, není jeho.“ – Jak se naplňuje toto tajemství? - Jsme řízeni jako od jakého vůdce a ředitele, nakolik nás vnitřně osvěcuje, co máme dělat. Duchovní člověk je nakláněn k jednání ne hlavně svou vůlí, ale vnuknutím Ducha Svatého“ (Sv.Tomáš, S.Th.,II-II,124,5k1).

SRDCEM ČLOVĚKA
Když člověk miluje, ukazuje lépe, že se podobá Bohu. Jeho srdce, sídlo afektů, je podivuhodným darem. Dává mu trpět někdy až nesnesitelně, ale takého uschopňuje k ušlechtilým citům a k soucitu, jestliže se zasvětí Bohu a nepodlehne skleslosti ani se nerozplývá v sentimentalismu. P.Cormier říká ve svých „Petites retraites“ (Malých zátiších): „Nech stranou všechen blouznivý neklid, něžnost, která lehkomyslně zprofanuje, při všem stoupen vzhůru, očisti se a povznes se k věčné kráse. Miluj, miluj bez míry, miluj bez přestávky, ale velkou láskou, která povznáší, tou jedinou láskou, která neumírá.“
Kdo je pozorný k Boží přítomnosti a k jejímu působení v událostech, uchovává ji v paměti jako Maria, vidí, jak se v ní otvírá „veliký svět“, který zvěstuje budoucí Království. Taková vnitřní obnova se odráží v jeho vnímání, které jím získává umírněnost a jemnost.
V těchto úvahách P.Cormier závisí na katolickém romantismu, který v devatenáctém století začal uveřejňovat „Génia křesťanství“ a přivolával „všechen půvab obrazotvornosti a všechny zájmy srdce na pomoc křesťanství“ (R.Chateaubriand, Génie de christianisme, úvod, duben 1803).
Afektivita má důležitý úkol v životě víry, avšak je nutná snaha získávat z ní užitek bez sobectví a bez povrchnosti.
„Zřeknout se sami sebe, abychom se dali“, je zlaté pravidlo lásky; vyžaduje „vejít do sebe, abychom proměnili vnitřní schopnosti, proniknout je nadpřirozenou milostí a vytvářet Boží království způsobem naprostým, hlubokým, slavným“.

1. MILOVAT A PLAKAT
Když Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobě, stvořil ho hlavně k obrazu svého srdce. Jaký je to dar, naše srdce člověka! Ono chápe dokonalost věcí, miluje ji, nadchne se pro ni, chce si osvojit její dobra. Avšak s nemenší silou se srdce nechá ovlivnit ubohostmi, ztotožňuje se s nimi a pociťuje je natolik, že někdy říká samo sobě: Je příliš mnoho být necitelným! Prosím tě, lidské srdce, nemluv tak! Tato přecitlivělost, tyto nářky, tyto slzy tě připravují na úkony milosrdenství, ke kterému tě Bůh volá; nebo nahrazují tvou nemožnost konat takové úkony touhou srdce.

2. DUCHOVNÍ ZÁSOBÁRNA
Církev nám dává v litaniích k svatým prosit Boha, aby nám dal a zachoval plody země. I při výchově ducha máme rozvážně usilovat o zachování plodů. Svatý Tomáš Akvinský znal cenu zásady „připomínat si znamená poznávat“, a jednomu svému žáku dal toto doporučení:“Zachovej v malém archívu své mysli všechny dobré myšlenky, které tě napadnou.“ Totéž platí o duchovním životě: mít zásobárnu schopnou uchovat plody usebranosti.
Nemyslíme tu na zásobárnu onoho bohatého majitele, který důvěřoval sám sobě a byl hrdý na své statky, a proto uvažoval: „Co mám dělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám, řekl si. Strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí a své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj! Bůh mu však řekl: Blázne, ještě této nmoci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,16-20)
V evangeliu se mluví o mnohem lepší zásobárně, o které Jan Křtitel řekl: „Pán pročistí své obilí na svém mlatě. Pšenici uloží v sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným“ (Mt 3,12). Toto je zásobárna, kterou má člověk s vnitřním životem budovat a zvětšovat v míře, v jaké rostou plody milostí, aby je ucho val a používal je.
Zeptáte se: Jaké jsou tyto milosti? Jaké plody máme uchovat v této zásobárně ducha pro náš pokrok? Chci poukázat na tři: plody rozumu, zkušenosti, vděčnosti.
1. Plody rozumu ve věcech Božích. Evangelium říká, že Maria uchovávala vzpomínku na slova a skutky spojení s Nazaretem, Betlémem, chrámem, atd., a rozjímala o nich ve svém srdci, prohlubovala je a srovnávala (Lk 2,19). Právě tak to máme dělat my, abychom získávali poučení o vnitřním životě. Pravda známá už deset let bude jasnější a vlivnější pomocí jiné pravdy, kterou jsme poznali nedávno. Naopak, takové poučení získává od jiných, známých z minulosti, objasnění a potvrzení. Různé nadpřirozené poznatky, získané tu a tam v knihách, při rekolekcích, při zpovědích nebo světlem pouze vnitřním nejen se objasňují jedny druhými, ale zjednodušují a soustřeďují se v jednotě, jako členové jedné rodiny, kteří byli dlouho na různých místech ve světě a pak se znovu shledají v otcovském domě a jsou jedno srdce a jedna duše. Je to jakýsi mlčenlivý koncert; podivuhodný obraz, ve kterém se všechna ponaučení a všechna tajemství konečně sjednotí v Bohu: Tu solus Dominus!
2. Plody zkušenosti. Nezískáváme je tak jako předešlé v nebeském světe, totiž v zemi živých, ale na ubohé půdě naší smrtelnosti. Nic však nepřekáží, aby byly svým způsobem velmi užitečné, jsou-li dobře použity. Kdo si jasně pamatuje úchylky, vlastní domýšlivost, opovážlivost, iluze, zbabělost nejen v životě světském, nýbrž i v duchovním, ten se jistě za to musí pokořovat, konat pokání a zároveň z toho mít zisk. Skutečně, z toho vyplývá praktická moudrost, která může uchránit od zmatků, úskalí, útoků nepřítele, od ztráty času, od zbytečného a únavného vyjednávání a zařizování, kvůli kterému už neumíme jít přímo jistým a rychlým krokem; a tak opět získat ztracený čas, napravit promarněné dny a připravit dny svaté a šťastné.
3. Plody vděčnosti. Je-li pohled na naše nesprávné kroky a na naše poblouznění smutný, může nás potěšit pohled na obdržená dobrodiní. Kdo se na ně dívá s pomocí věrné paměti a dobrého světla, pozná, jak jsou spojena stejně jako pravdy z nich vyplývající, o kterých jsme mluvili. Je to krásný celek, různost v jednotě. Milosti obrácení, ochránění, odpuštění, zbožnosti, soužení; milosti staré i nové, které možno nazvat minulými i přítomnými, protože, jsou-li pečlivě střeženy, získávají novou sílu. Zdají se být málo stravitelné, avšak v zimě na slámě zásobárny získávají ve správnou chvíli nečekanou vůni a vzácnou výživnost ve srovnání s mrtvým obdobím.
V duchovním životě zima skutečně znamená dobu vyprahlosti, chladna, temnot a soužení. V takové chvíle není z ničeho radost, nic neposiluje a netěší duši. Avšak milosti z minulosti dobře uchované dávají životní sílu, ke které se můžeme vždy utíkat.
Pro křesťana, který se octne v této situaci, se vnitřní duch rozvíjí tak, že proniká celý jeho život. Cítí se docela dobře, začne mu být něčím přirozeným, spojuje se s ním. Svatý Augustin se po svém obrácení nemohl nasytit kontemplací. S nevýslovnou sladkostí nazíral na vznešenost Božích úradků o spáse lidského pokolení. Vnitřní život je malý svět nebo lépe řečeno velký svět, jehož různá období s dobrodiními všeho druhu si zasluhují, abychom na ně nazírali v extázi a doprovázeli je nekonečným hymnem díkůčinění.
Duše, která tak žije, je jednou z krás světa Vykoupení, skrytých očím lidí, avšak vzácných před zrakem Boha, který díky nim snáší zapomnětlivost, nevděčnosti, hříchy světa, a je nakloněn odpouštět je. Jediná z těchto duší má cenu jako celý klášter. Podobá se už novému nebi a nové zemi, o které mluví Písmo. Na konci časů očištěna ohněm bude mít účast na slávě vyvolených a na věčném kralování Boha nade vším (1 Kor 15,28).

NA TOMTO SVĚTĚ
V bibli se nám svět jeví jako skutečnost protichůdná: nakolik je stvořen od Boha, je „jasným zrcadlem dokonalosti Všemohoucího“. V něm žijí lidé, kteří jsou Božími dětmi. Mají touhu stát se jimi vírou: a je to skutečně hluboké náboženské tajemství, kterému svět uvěřil (1 Tm 3,16).
Avšak na druhé straně je také pravda, že tento celek životních zásad a zvyků, který se nějakým způsobem vtělil v určitých osobách, tvoří stranu radikálně nepřátelskou Božímu království, neschopnou poznat Ježíše Spasitele, a tak vzpurnou proti evangeliu, že sám Ježíš neprosí za tento svět, ačkoli prosil za ty, kteří ho křižovali.
Jaký postoj zaujme křesťan ve společenském životě? Přizpůsobí se „dobrotě a lidskosti Spasitele“ a vyhne se tak. jak přísnosti , tak změkčilosti, která by proměnila Boží dobrotu v apatické dobráctví.
P.Cormier nezapomněl na Lacordairovo ponaučení: „Neříkej, že se chceš spasit, ale říkej: Chci spasit svět.“ To je jediný obzor hodný křesťana, protože je to obzor lásky. Avšak P.Cormier předává nauku tohoto učitele s odstíny. „Je třeba pracovat, avšak pracovat dobře; milovat svou dobu, avšak odmítat její bludy.“

1. DÁT PŘEDNOST NADĚJI
Dnes, kdy svět, když uvážíme jeho názory a jeho zvyky, žije v plném pohanství, nejeden křesťan bude m,ít sklon dát se oslnit falešnou velikostí lidské společnosti a sklonit se před moderními lehkovážnými míněními jako před bůžkem. Z jiných se naopak stanou nelítostní cenzoři, kteří budou všude vidět ďáblovo jho a nebudou chtít zkoumat, je-li trochu dobra v chaosu, který je obklopuje.
Kdo je opravdu moudrý, vyhne se oběma úskalím; uváží všechno, umí mít soucit s ubohostmi a slabostmi kolem sebe, bere v úvahu vzdálené příčiny, které je připravily, oddělí to, co zůstane, od dobrých sklonů, od ušlechtilých a upřímných tužeb, špatně zaměřených v tomto zmatení věcí. Umí tedy čekat, a kdyže naskytne příležitost, pečlivě podporuje každý sklon schopný připravit bližního na lepší jednání. Jednoho se dá Bůh poznat, že měl pravdu, když dával přednost naději před ztrátou odvahy, láskyplnému využití všech zdrojů před odsouzením bez odvolání toho, se mu nelíbilo.

2. UMĚT SE LÍBIT
Jak krásné by bylo, kdyby ti, kteří řídí Boží díla autoritou Boží, dospěli k tomuto stupni dobroty, sestoupili s nebe, schopného oplodňovat a rozradostňovat svět! Avšak jaká cesta se musí vykonat, kolik vítězství je třeba získat, aby k tomu dospělo!
Vidím lidi se správnými názory a solidními ctnosti, kteří však nedělají ani čtvrtinu možného dobra, dokonce dobra snadného v jejich prostředí. Chybí jim jedna věc, ta kapka oleje, se kterou by mechanismus jejich života vykonal dobrou práci bez jakéhokoli hluku. Snad lnou ke své tvrdé metodě jednání do té míry, že si ji pokládají za zásluhu, jako kdyby to bylo jednání věcí nadpřirozené, mužnější, nezávislejší, dbalejší na vlastní důstojnost.
Jiné obdařila Prozřetelnost vším, co by jim dopomohlo, aby se líbili, a oni činí tyto dary neplodnými a dokonce škodlivými, protože s nimi hospodaří čistě naturalisticky na újmu přísnosti kříže a nezávislosti povahy v plnění povinností. Dospějí tak k tomu, že si vytvoří nebezpečná přátelství a odvedou od cest pokroku duše, které Bůh připravil, aby po nich rychle kráčely.
Musíme naříkat, když vidíme tyto dvě kategorie lidí s nedokonalou horlivostí, jedny podobné malbě správné, ale zarámované do rámu hrubého a nepěkného, druhé podobné rámu bohatému a nádhernému, který by však zůstal prázdný nebo představovat předmět hrubý a nepatřičný. Jaký lék použít na drsnost jedněch a změkčilost druhých?
Lékem je rozjímat a uvádět ve skutek to, co říká svatý Pavel: „Projevila se dobrota Boha, našeho Spasitele, a jeho láska k lidem“ (Tit 3,4). Potom v sobě najdeme tu lásku pravou a dobrou, kterou přitáhneme lidi, a splní se slova: „Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování“ (Oz 11,4). Potom v nás bude dobrota silná a čistá, vycházející ze zapomenutí na naši ubohou osobu a na obětování vlastního potěšení, a bude provázet naše jednání; dobrota nakloněná k soucitu a dívat se na vše ve světle dobroty Boží. Opravdu v nás bude pokračovat život Vykupitele, proto půjdeme dále v jeho stopách v díle spásy duší: tento jeho vykupitelský život bude také náš, protože přispějeme Ježíši všemi svými schopnostmi.
Kéž by nás docela pronikly tyto city, abychom se tak stali hodnými přitáhnout celé národy k službě Bohu nekonečně pravému, svatému a dobrému!


KAPITOLA II. ŽÍT Z JEŽÍŠE KRISTA
JEŽÍŠ KRISTUS
Sulpiciáni, kteří vedli mladého Jindřicha Cormiera v semináři v Orleansu, mu ukázali, jak odhalovat ve vnitřních dispozicích Ježíše a Marie velký prostředek, jak předávat duši nový život. „Kdo má Boha, má všechno“ říkávala ráda dominikánská mniška Anežka z Langeac (Anežka Ježíšova Galand, *1602 + 1634, které P.Cormier připisovat své povolání, a která byla blahořečena spolu s ním 20.listopadu 1994). Tato slovo převzal Olier svým způsobem: „Kdo má Ježíše, má všechno.“
Formace bratří Kazatelů se nesoustřeďuje jenom na zvláštní tajemství víry. Má být spíše celková a všeobecná, pokud jde o zbožná cvičení a modlitbu. P.Cormier píše: „V řádu svatého Dominika jsme vedeni k něžné a solidní zbožnosti k Ježíši Kristu a ke svaté Panně.“ Uvádění noviců do modlitby jim chce dát vytrvalost „v té ustavičné modlitbě, kterou je přítomnost Boží.“
Když se člověk stane Ježíšovým přítelem, přistoupí k důvěrnosti s Bohem. Nejobvyklejší způsob jeho života se promění ve stav ustavičné ho spojení s Kristovým utrpením a Zmrtvýchvstáním v jeho poslušnosti k Otci a v jeho lásce k lidem. Maria je nejlepším vzorem spojení s Kristem. P.Cormier klade důraz na účast Matky věřících v díle spásy: „Když rozjímáte o Marii, uvažujte především o vnitřních vztazích celého jejího života s velkými tajemstvími Vykoupení, které jí daly název Spoluvykupitelka. Z této důvěrnosti vyplývá její božská krása schopná přitáhnout nás a její hlavní moc přímluvy, která nás u ní udržuje v úkonu snažné prosby a ustavičné důvěry.“

1. JEŽÍŠ, NÁŠ BŮH, NÁŠ BRATR A NÁŠ PŘÍTEL
Pozdvižení mysli a srdce k velikostem Ježíše Krista.
Ježíš Kristus Bůh. Můj Ježíši, ty jsi opravdu a přirozeností Syn Boží, rovný a soupodstatný se svým Otcem, Bůh jako on. Ty jsi jeho věčné Slovo a jeho živé slovo Přirozenost, kterou ti Otec sděluje, je tatáž v tobě i v něm. Jsi tedy jeho dokonalý obraz a podstatné vyjádření jeho podstaty. Jsi s ním a s Duchem Svatým jeden a týž Bůh. Jsi jako on a sním Bytí nejvyšší, věčné, nesmírné, nepochopitelné, nekonečně mocné, nekonečně dobré, nekonečně spravedlivé, nekonečně moudré.
Klaním se ti, můj Ježíši, Bože pravý, vládce vesmíru, na kterém ve všem závisím. Obdivuji tě pro tvé božské dokonalosti. Miluji tě celým srdcem pro tvou nevýslovnou velikost. Doufám v tebe pro tvé milosrdenství a bojím se tě pro tvou spravedlnost. Zde se podřizuji úradkům tvé moudrosti. Chválím všechny tvé dokonalosti; mám v nich zalíbení s tebou, a kdyby to bylo možné, chtěl bych je denně zvětšovat. Dej mi milost myslet stále na tebe a říkat ti jako učedník z hloubi srdce jako učedník nejdříve nevěříc í a potom obrácený: „Pán můj a Bůh můj!“ Amen.
JEŽÍŠ KRISTUS, NÁŠ BRATR. Ježíši, ty jsi náš bratr, protože jsi přijal tělo a duši jako my v lůně Panny Marie. Mezi tebou a námi je tedy společenství krve i původu, které vytváří bratry podle přirozenosti. Avšak když ses stal naším bratrem podle lidského narození, zároveň jsi nás učinil svými bratry podle božské adopce. Díky tobě a tajemství, která se naplňují ve tvé sobě, jsme připuštěni k jisté účasti na přirozenosti Boží (2 Petr, 1,4). Tvůj nebeský Otec nás považuje za své děti a jedná s námi jako s tvými spoludědici (Ř 8,16-17).
Stal ses naším bratrem ve svém lidství i ve svém Božství a pak ještě pro dar svého srdce, protože k nám máš všechnu lásku bratra a nazýváš nás tak v sobě svých učedníků po svém Zmrtvýchvstání (Jan 20,17), abys naučil počítat s tvou podporou a abychom se snažili být hodnými staršího bratra tak dokonalého jako jsi ty.
Díky, Ježíši, že jsi mě učinil přijatým dítětem Božím a svým bratrem milostí. Dej, abych i já měl k tobě lásku zcela bratrskou; abych k tobě rám mluvil s plnou důvěrou a řídil se příkladem, který jsi mi dal, ve službě Boží. Ve´d mě, bdi nade mnou, abych se nikdy neodloučil od tvé vůle, která je jeho, od tvého ducha, který je také jeho duchem věčným. Dej mi tuto milost, Ježíši, na přímluvu Marie, naší společné Matky, Amen.
JEŽÍŠ KRISTUS, NÁŠ PŘÍTEL. Ježíši, odvážím se to říci? Ty jsi můj důvěrný přítel. Copak jsi neřekl apoštolům: „Už vás nenazývám služebníky. Nazval jsem vás přáteli“? (Jan 15,15). A skutečně s nimi jednal jako s přáteli. Dělíš se s nimi o všechno: o své bohatství, o svá tajemství, a dokonce o svého Svatého Ducha, kterého jsi jim poslal do večeřadla.
To, co jsi udělalo pro ně, nepřestáváš dělat i pro mne. Těšíš mě, pomáháš mi a plníš vůči mně všechny povinnosti dobrého a věrného přítele.
Ty jsi štědrý přítel, protože jsi pro mě obětoval svůj odpočinek, svou slávu a svou radost na Kalvárii. Jsi přítel stálý, protože se neznechucuješ mými nevděčnosti, mou nevěrností. Nikdy nikoho neopouštíš první; naopak, hledáš ty, kteří tě opustili. Když se k tobě navracují, jsi pokaždé ochotný nejen odpustit jim, nýbrž je také uvést do důvěrnosti svého srdce.
Můj Ježíši, děkuji ti za všechny známky přátelství, které jsi mi dal, a za to, že toto přátelství došlo tak daleko, žes mě chtěl dokonce umístit u sebe na svém nebeském trůnu (Zj 3,21). Odpusť mi, že mi často chyběla láska; že jsem tě dokonce zradil a spojil se s tvými nepřáteli.
Dej mi milost, abych od nynějška lépe pěstoval tvé vzácné přátelství a abych na ně odpovídal s láskou něžnější, věrnější, upřímnější, prostší, výhradnější, tak, aby ti patřily má duše i mé tělo a v mých bolestech aby bylo veškerou mou útěchou utíkat se do tvého srdce, abych ti říkal o svých souženích a čerpal tam nové důvody a nové prostředky k lásce k tobě. Amen.

2. NIC VÍC, ALE PRO BOHA JE TO DOST
(Text se obrací k laikům, členům dominikánského III.řádu)
Jak značné dokonalosti lze dosáhnout v obyčejných skutcích?
Je to hluboké tajemství, které se zde zjevuje prostým, avšak pro pyšné zůstává skryté (Mt 11,25). Bůh, nestvořená Moudrost, rád zdůrazňuje svou moc tím, že dělá v duší věci podivuhodné tak, jako kdyby si hrál s nejobyčejnějšími věcmi. Nepotřebuje přitom dělat nic násilného v průběhu každodenních událostí. V nejmenší podrobnosti nejnepatrnějšího života skrývá něco božského pro toho, kdo to umí odhalit.
Jako Slovo vtělené a ponížené působí ještě tajemněji. Zdá se, že se nechce směšovat s během věcí nebo být z nich odstraněno zlovolníky, a přesto se zdá být bez síly a bez krásy (Iz 49,4; 53,2), téměř neustále tupené ve srovnání s lidskými bídami a vášněmi. Přesto jeho vykupitelská moc dává klíčit nejpodivuhodnějším dílům nebeských útvarů hvězd hlavně ve věcech zdánlivě nejmenších.
Žádný div tedy, že se nabízí svým přátelům, jejichž tajné touhy po dokonalosti zná, způsob, jak získávat z nejobyčejnějších skutků mnoho vzácných prvků pro jejich pokrok. K tomu dochází, když začínají takové skutky se zcela přímým úmyslem před očima Boha jediného; konají je s očima osvícenýma vírou (Ef 1,18), a stále se zříkají onoho zlořečeného „já“ pod všemi podobami, aby dali Bohu všechny své síly a všechnu lásku srdce s větší velkodušností.
To je tedy cesta, po které terciář dojde k tomuto krásnému ideálu. Opravdu je to ideál, pravé vítězství, umět se udržet vždy na výši, i když žijí obyčejný život, a přes jeho jednotvárnost zůstávat stále pevný, oddaný, pokojný a skromný, stále milý Bohu i lidem. Co dělal Ježíš v Nazaretě po třicet let? Nic, avšak pro Boha je to dost.

3. ROZJÍMAT O UMUČENÍ
Učedník: můj Mistře, v čem mají být mé úvahy o tvém umučení opraveny, posilněny a zlepšeny?
Ježíš: Především neprosíš Ducha Svatého o milost porozumět mému umučení. To je milost nutná a vzácná, milost, kterou si málo ceníš, milost, o které si nejsi dost vědom, že ji postrádáš. Je to škodlivé opomenutí. S takovou milostí, která vydává dobré plody, vydá chvíle modlitby za dloubané hodiny.
Jakmile jsi vyzbrojen mou milostí, abys z ní měl prospěch, musel bys napřed bojovat proti přirozené lehkomyslnosti, usilovat o to, abys hledal jen mou věčnou pravdu, zůstával s pevnou vírou v přítomnosti mého neviditelného Božství. Tak bys připravil svého ducha, aby o mně uvažoval s větším plodem v tajemstvích mého lidství, zvláště v tajemstvích mého utrpení. A tento způsob chápání by ti opět usnadnil dělat lehce pokroky v úvahách o dokonalostech mého Božství. Avšak tato usebranost srdce a toto navyklé směřování ke mně jsou ještě daleko od tvého způsobu života. Protože tvé nitro ještě není dobře připravenou zemí, myšlenky na mé bolesti jsou rosou, která skoupě proniká, semenem, které zapustí kořeny pouze na jeden den nebo na čtvrt hodiny a nevydá téměř žádné plody (Mt 13,18-23)
Ještě jedna věc ti škodí. Když rozjímáš o událostech při mém utrpení, nedbáš na to, abys uvažoval s pomocí víry o příčinách, které k němu vedly. Jak se snažíš nazírat na nekonečnou dobrotu, s jakou mě můj Otec dal světu? (Jan 3,16). S jakou vytrvalostí jsi usilovat pochopit bezměrnou lásku, pokoru, starostlivost, s jakou jsem se vydal na bolestnou cestu? Zvláště dotkly se tě opravdu mé city pokory? Můj apoštol Pavel, osvícený mou milostí, je ukazoval jako souhrn celého utrpení: „Sám sebe se zřekl…, ponížil se“ ((Fil 2,7-8). Podobný pohled ti bohužel chybí.
K tomu ještě neumíš proniknout jinými vnitřními stavy, které mě oživovaly v různých dobách mého utrpení. Je tu propast. Jak by bylo potěšeno mé Srdce, kdyby se lidé snažili prozkoumat ji pokaždé pečlivěji v míře, v jaké by postřehli neschopnost poznat ji až do hloubi! Avšak oni se snaží pozdvihnout sotva okraj závoje. Kniha o mém utrpení je pro ně knihou téměř zavřenou. Zatímco se můj učedník Pavel chlubil, že nezná nic než Ježíše Krista, a to ukřižovaného, oni znají všechno kromě Krista ukřižovaného (1 Kor 2,2).
Ještě jedna věc chyb tvým úvahám. Ty myslíš na m é utrpení, jako by to byly úctyhodné vzpomínky, ale z jiných dob, zatímco se na ně máš dívat jako na přítomné a živé, jako by byly před tebou. Ony jsou skutečně živé pro věčnou lásku, která k nim vedla; živé v náklonnostech mého srdce, které jsou jeho příčinou, a které můj stav věčné blaženosti nezměnil; živé jsou plody, které denně dozrávají pro spásu světa a pro radost nebe; živé dokonce v mém oslaveném těle, protože stále patřím na své rány a ukazuji je Otci, abych se u něho za vás lépe přimlouval.
Jestliže se ti v rozjímání zpřítomňuje mé utrpení, máš lépe uvážit, že jsem je přijal a snášel právě s myšlenkou na tebe. Proto musíš říkat s přesvědčením mého apoštola: „On mě miloval a za mne se obětoval“ (Ga 2,20). Jak jste nechápaví a váhaví pochopit toto všechno! (Lk 24,25) Tak dlouho jsem s vámi a ne znáte ještě ani můj kříž ani mé Srdce! (Jan 14,9)

4. VSTÁT S KRISTEM
Aleluja! Plesejme. Radujme se s Ježíšem. On už nebude trpět, už nezemře, bude žít stále oslaveným životem. Radujme se s Marií: její útěcha je nesmírná stejně, jako byla nesmírná její bolest. Radujme se i my sami, protože začíná pro naše duše i pro naše těla nový, čistý, svatý, nesmrtelný život.
„Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15,5ř; Oz 13,1č).Chtěla jsi vložit ruce na nevinného, ale ztratila jsi svá práva nad viníky. Tvé vítězství bylo tvou zkázou. Od nynějška už není umírání umíráním, ale zmrtvýchvstáním s Ježíšem.

5. MARIA ŽIJE Z JEŽÍŠE
Milujete Pána. Váš soucit u kříže i vaše radost ze zmrtvýchvstání to dokazují. Chcete ho milovat více? Opírejte se o Marii. Nikdo nemiloval Ježíše tak, jako ona. Nikdo více než ona není schopen přivést k lásce k němu.
1. Maria nazírá svýma očima na události, které viděla, jako by byly namalované; a věrně si je připomíná (Lk 2,19-51). Čím více se časově vzdalují, tím více se jí jeví spojené, úplné, hodné lásky, blízké jejímu srdci, živé, božské.
2. Maria vykládá události s pomocí daru rozumu, který přijala v nesrovnatelné míře a který jí dovoluje číst ve věcech, rozeznat smysl skutků, úmysl, ze kterého vycházejí, ducha, který je oživuje.
3. Maria doplňuje události, protože její srdce Matky, zdokonalené Duchem Svatým, dostalo darem jakési tušení. I když ji nevede žádné vnější znamení, cítí předem, hledá, odhaluje, okouší svět citů a vnitřních sklonů, které jsou hlavním základem života Ježíšova a skrytého bohatství jeho Srdce.
4. Maria sjednocuje události. Málo záleží na tom, jaký je jejich počet a jejich různost, když se počítá s časy, s místy, s osobami, se smutnou nebo radostnou stránkou věcí. Maria je umní sjednotit, nově je spojit, vyvodit z nich jako posilující mízu a slastnou šťávu to, co tvoří základní zákony, životní principy tajemství našeho Vykoupení. Jaký nesmírný, neznámý, jasný, poučný svět je před jejich očima!
Ježíš je vzorem, se kterým se radí, dříve než jedná. Když ona jedná, Ježíš je hybnou silou, která jí dává nadšení a pomáhá jí, aby dovedla své skutky k dobrému cíli. Způsob, jakým jedná v nejmenších podrobnostech, v tónu hlasu, v pohybu, ve způsobu jednání, nás vede k zvolání: "Hle, Ježíš!" Jako řekl Spasitel Filipovi: "Kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan14,9), tak nám opět Maria může říci: "Kdo mě vidí jednat, vidí jednat mého Syna." A to je činnost dokonalá po všech stránkách.
MATKA MILOSRDENSTVÍ
Maria, propast lásky a soucitu. Jaká radost pro její mateřské srdce, když může skrze vás rozdávat projevy svého milosrdenství pro duše! Myslete na to tedy. Přizpůsobte se svým smýšlením Mariinu srdci, čerpejte z pokladů, které vám otvírá, a rozdávejte štědře a vytrvale všude; hlavně však, když přijdete do styku s nejhlubší bídou nebo s nejkrásnějšími touhami po Bohu.
A když se k ní vrátíte, abyste jí poděkovali za útěšné plody, které způsobila - jak skrze vás, tak skrze horlivé duše v každé době, naleznete oceán jejích zásluh stále plný, stále připravený rozlévat se, stále hodný obdivu a vděčnosti.

KŘESŤAN
Ježíš je vinná réva, na které jsou naštěpováni křesťané, přijímající mízu Ducha. K životnímu přilnutí ke Kristu dochází svátostmi, zvláště Eucharistií, horlivých čtením Písma svatého, modlitbou všeho druhu.
P.Cormier je zvláště horlivým apoštolem růžence. Tato pobožnost nás učí „čistému evangeliu“. Naplňuje „dvě velké myšlenky, dnes příliš zapomínané, které jsou jediným zákonem spásy pro zbloudilého člověka: stoupat k Bohu skrze našeho Pána a jít k našemu Pánu skrze Marii.“
Až do konce života živil P.Cormier kontemplaci i činnost ustavičným rozjímáním růžence. „Nikdy neopustím svůj poklad. Naopak, budu z něho získávat po celý život s vírou, s horlivostí a s vytrvalostí. Na konci svých dnů, když už se nebudu moci věnovat vnějším dílům, když mi nebude možné kázat, učit, modlit se žalmy, budu se ještě modlit růženec; a až nebudu moci dělat ani to, alespoň ho sevřu rukou a budu ho držet před svýma očima. Bude různým způsobem ustavičnou stravou pro mou kontemplaci, mou úlevou ve všech hodinách, mou trpělivostí v utrpení, mou přípravou na smrt.“

1. VINNÝ KMEN A RATOLESTI
Obdivuji, můj Pane a můj Bože, jak mi umíš dát pod prostým a půvabným obrazem nejvznešenější a nejužitečnější ponaučení. Ukazuješ mi vinný kmen, ne révu hmotnou, která roste na venkově, ani révu duchovní, avšak révu nevděčnou a špatnou, která zaujímá půdu duší a dává pánu jen kyselé plody (Iz 5,2). Chceš mluvit o vinném kmeni pravém a živém, který zasadil nebeský Otec v lůně Mariině, který vyrůstal třiatřicet let na očích lidí a nepřestává nikdy živit a okrášlovat církev. Dokonce rozprostírá své ratolesti až k nebi, aby tam byla věčnou radostí svatých. Touto vinnou révou jsi, Ježíši, ty, a my jsme jejími ratolestmi (Jan 15,5). Pane, dej nám prohloubit toto tajemství, ve kterém je obsaženo celé tajemství Boží milosti!
1. Co znamená: Být naroubován na vinný kmen? Jeden světec nám to vysvětluje: „Jako v přírodě dává kořen stromu mízu větvím, Tak Syn Boží, věčné Slovo, vkládá do spravedlivých duší pravé příbuzenství s ním tím, že jim uděluje svého Ducha. Živí je tedy ve zbožnosti, působí v nich poznání každé ctnosti a společenství veškeré dobroty“ (Sv.Cyril).
Takové napojení na mystický vinný kmen a taková účast na jeho životě nejsou ani zdaleka přirozené naší duši, která by měla sama od sebe jenom nedokonalou a vadnou mízu, protože v nás vládne starý člověk, hříšný a živočišný (1 Kor 2,14; 15,15), pocházející od Adama. Na rozdíl od pozemských stromů, ve kterých je vybraná větev naštěpována na planý strom, zde je planá ratolest naštěpována na strom domácí, plně si osvojuje jeho druh a má jeho kvalitu. Proč je tento zjev tak opačný obvyklému zákonu věcí? Získá snad Bůh takovým naštěpováním divokých větví? Nezíská nic. Nebeský život by mohl zůstat věčně sám a stačil by si k vlastní blaženosti. Je jen jedno vysvětlení úžasného tajemství: dobrota Boha, který nás chce učinit svými dětmi. Tak v nás teď věčný Otec bude vidět Ježíše Krista, a proto nás bude milovat toutéž láskou, kterou má k svému Jednorozenému. Ó, dobroto, věřím ti, vzývám tě, očekávám tě, a nebudu zahanben.
2. Musíme zůstat na vinném kmeni, abychom vydávali duchovní plody. Málo by prospělo zůstat na vinném kmeni okamžik, na jeden den, na jedno období. Musíme s ním být spojeni stále. Aby nám to dal Spasitel pochopit, vrací se na jediné stránce až desetkrát k tomuto našemu zůstávání v něm a jeho v nás (Jan 14-15). Říká nám ústy jednoho svaté vykladače. „A to se stane, zůstanete-li ve mně vírou a láskou, a zůstanou-li ve vás moje slova horlivým rozjímáním.“ Nebude snad toto podrobení obtížné a zbytečné? Sledujme hmotnou větev, naštěpovanou na cizokrajný strom. Zdá se, že nezískává nic, a že dokonce ztrácí. Zaniká její starý život. Řeklo by se, že umírá. Avšak pozvolna se ztotožňuje se stromem, čerpá tam nový život, a nakonec má mnoho plodů. Tak je tomu u duše naštěpované na Ježíše. Ona nese pravé a nadpřirozené plody, a ne jiné. Kromě toho nic není dobrého, ani květy, ano plody, ani listy, ani hrozny. „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5)
Ostatně i kdyby duše vzdálená od Ježíše nesla plod, který by se zdál být svůdný, on by k tomu nepřihlížel. Oceňuje plody, ve kterých nalézá sám sebe, a jeho Otec je též uznává, miluje a je jimi oslaven. Jejich síla je božská, jejich kvalita podivuhodná, a i jejich počet překonává každou naději: „Nese mnoho ovoce“ (Jan 15,5.8)
Svatý Augustin zvolal: „Pravdo, která vzděláváš srdce pokorných a uzavíráš ústa pyšných! Je nepochybné, že kdo si myslí, že vydává plody sám od sebe, není ve vinném kmeni, totiž v Ježíšovi, a kdo není v Ježíši Kristu, není křesťanem.“ Vy, kteří vedete poklidný život, v němž jeden skutek následuje po druhém, takže vám nezbývá čas ani na vydechnutí, uvažujte a vizte! Neobětujte očím Božím jen plody přirozenosti, sebelásky, touhy ukázat se, marnivého zalíbení v tom, o čem si myslíte, že to děláte. Jaká škoda! Jaký hřích! A vy, ratolesti upřímné, napojené na vinný kmen, zcela zbavené sebe, úzce spojené se Spasitelem, můžete se z toho radovat. Svými plody budete divem na zemi i na nebi. Avšak nezapomínejte, že tyto plody jsou účinkem zdarma dané dobroty Boží, a ne pohnutkou, která vás vedla, že jste se pro ně rozhodli a že je dáváte.

2. PÍSMO SVATÉ, CHLÉB SILNÝCH A MLÉKO MALIČKÝCH
Církev, naše svatá Matka, upřímně lituje učence bez víry, který skloněn nad posvátnými stránkami vynakládá tolik úsilí, aby zkoumal slova, srovnávalo data, měřil vzdálenosti, hledal stopy osobností a měst, přičemž nezískává z knihy sebeméně nadpřirozené ctnosti a nic mu nezjevuje přítomného Boha. Kéž ho však jednoho dne může nebe odměnit za prokázané služby! Církev však štědře žehná katolickému učenci, který dává své přirozené dary do služeb toho, aby objasnil Boží výroky a přidal k nim úcty. To je ke cti církvi samé.
Avšak ti věřící nebo služebníci církve, kteří nemají ani tyto hřivny ani toto poslání, ani zdaleka nejsou v oboru Písma svatého cizinci a vyděděnci. Když vezmou s vírou do rukou Písmo svaté a procházejí jím s prostým okem a s čistým srdcem, zaslouží si vidět, jak se zvolna různé části objasňují jedna druhými, a jednota, která z toho vyplývá, je uchvacuje. Jakou útěchou je pro ně už to, že nalézají výroky Písma, jeho postavy, jeho vyjádření, která šťastně používají v různých podobách svatí učitelé, a jsou rozseta v bohoslužbě jako čtení velmi přesvědčivá, posvátná ozdoba, oživující vůně, sladký odlesk nebe! Stejná použití, která jim vnuká jejich vlastní zbožnost, když píší nebo se modlí, i když nemají tuto autoritu, jsou svědectvím o jejich křesťanském smýšlení a sladkostí pro jejich duši. Je pravda, že když více studujeme božské výroky, začneme tušit hluboká skrytá tajemství spíše než je chápat. Už samo toto nepochopitelné je pro učedníka ponaučením a radostí. Pokoří se, když vidí, jak je maličký a omezený před nekonečnou pravdou. Klaní se hlouběji Bohu v jeho nepřístupném světle (1 Tim 6,16) a má potěšení i v těch nevýslovných dokonalostech, které sotva zahlédne.
Jsou-li tyto věci pravdivé o celém Písmě, tím spíš je najdeme v evangeliu, které tvoří jeho střed a jakousi svatyni. Ostatní knihy jsou jen jeho přípravou nebo rozvinutím. V evangeliu žije Spasitel, vidíme ho, přibližujeme se k němu s úctou, abychom se dotkli alespoň lemu jeho roucha (Mk 6,56). Slyšíme jeho slova: „Boží Slovo plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se mohl před Bohem ukrýt.“ (Žd 4,12-13)

3. OKOUŠET PÍSMO
Nejde o chuť spisovatele, kterého snadno lákají velké biblické postavy, odvážné výrazy ani půvabné obrazy posvátných autorů. Nadpřirozený člověk okouší Písmo svaté hlavně proto, že obsahuje pravdu a předkládá ji s nesrovnatelnou plností a jistotou. Je pro nás více než pouhým předkládáním článků víry. Když nasloucháme jeho nejdůvěrnějším vyprávěním a sledujeme jeho nejvznešenější úvahy, tak vidíme to, co svatý Augustin nazývá tváří, totiž obrazem Pána, facies scripturarum, tváří jedinou a dokonalou, který vydechuje, vyzařuje, mluví. Jeho různé výroky jsou nebeská poselství, obrácená k nám, ubohým vyhnancům. V nich znovu nalézáme sladký jazyk vlasti. Někdy musíme v životě mluvit jinými jazyky, tak, jako poutník musí mluvit řečí kraje, kterým pochází, aby se postaral o své hmotné potřeby nebo poznal cestu. Když však slyší svůj mateřský jazyk, s jakým rozechvěním a s jakou radostí napíná uši! S jakým potěšením odpovídá! Tak je tomu u nadpřirozeného člověka, když slyší Písmo. Pozemský jazyk se mu stále více nelíbí přes jeho skvělou vyumělkovanost, přes jeho důrazné přízvuky, přes jeho strojenou velikost. Jediný verš, jediné slovo Písmáku živí duši, vyjasňuje obzor, vnuká úctu, slouží jak v činnosti tak v protivenství.
Všechna duchovní čtení, která potom koná, zvláštní pojednání nebo životy svatých, dávají mu lépe porozumět kráse této řeči a hloubce nadpřirozených pravd, kterých je zjevení oceánem. Z toho jaká změna! Jaké vystupování jeho srdce nad toto slzavé údolí! Žije v těle mimo tělo, nazírá ne už na to, co vidí, ale na to, co nevidí, protože to, co vidí je časné, to co nevidí, je věčné. Písmo mu dává předem tušit, předem zahlédnout, předem okoušet blaženost.

4. EUCHARISTIE, SVÁTOST LÁSKY
Věříme a prohlašujeme, že „Pán nemá v nenávisti nic z toho, co učinil“ (Mdr 11,25) a schopnost pociťovat v našem životě je prospěšná věc, je-li na svém pravém místě. Kde však může být tato schopnost pro nás prospěšnější, než když je použita ve službě Svátosti lásky?
Někdy poskytuje Eucharistie duši citovou útěchu, která jí pomáhá, aby se odtrhla od lásky k tvorům. Jak krásné chvíle, jak šťastné slzy, jak krásná hnutí zbožnosti! Je to opravdu chléb z nebe, který má v sobě všechno potěšení, “omne delectamentum“. Je opravdu zdrojem života, „fons vitae“, zdrojem, který napájí a osvěžuje duši. Jestliže se už netěšíme z takového druhu útěchy, na kterou si ještě zachováváme dojatou vzpomínku, je pravda, že nám místo ní dává Bůh pokoj málo citově prožívaný, ale blahodárnější, než první sladkosti. Naše srdce bylo hluboce zneklidněno vášněmi. Zlo se zdálo být nevyléčitelné. Kde je nyní tento netušený mír? Eucharistický Ježíš přišel, kráčel po rozbouřených vlnách naší duše, a v té nastal hluboký mír. Zakoušíme nepochopitelnou spokojenost, pociťujeme nadlidskou sílu, abychom kráčeli vpřed stále pevnější a věrnější Bohu, protože „nastalo úplné ticho“ (Mt 8,36).
Jak velké jsou, Pane, tvé divy, jak vzácné jsou tvé sladkosti, i když ve mně zůstávají tak skryté, že už je nepociťuji. Učiň vše, abys mě přitáhl k sobě a odloučil od země. Buď za to požehnán. Miluje tě v útěchách ne pro ně, nýbrž pro tebe. Začnou-li mi chybět, vždy bude pro mne útěchou pomyšlení, že tys zůstáváš ve mně, a že všechno dělám a všechno jsem pro tebe jediného, ať už tě uctívám ve svatostánku nebo pracuji ve tvé službě.
Někdo snad bude v pokušení říkat: „Nepociťuji ani tuto citovou útěchu, ani ten vnitřní klid tak prospěšný. Účinky Eucharistie tu tedy pro mě nešťastného nejsou? Nedej Bůh! Zdroj života jistě není vyčerpán. Musí tu nějakým způsobem být, dokud nepoložíte dobrovolnou překážku a nevzdálíte se od cest Boží vůle. Jestliže se tedy blahodárné vlny ve vás nerozlijí v citových dojmech, je to znamení, že se zdroj zaměřuje jinam, tak, aby užitečněji svlažil pole vašich skutků. Jak je v tom Eucharistie blahodárná!
Skutečně, abychom jednali účinně, je nutná jednota, protože „v jednotě je síla“. Svatá Eucharistie je tedy svátostí jednoty. Spojuje všechny články víry, na které vylévá nejkrásnější světlo. Spojuje všechny ctnosti, kterých je velkým ohniskem. Spojuje v životě kněze všechny svátosti, které má udělovat. Spojuje v životě každého věřícího množství myšlenek, vůlí, zaměstnání. Od rána do večera pociťuje vše její blahodárný vliv. Jako v rozsáhlejším, nejsložitějším hmotném kostele směřuje všechno k oltáři a ke svatostánku, tak je tomu v chrámu duše a ještě více v posvátných prostorách kláštera, který je chrámem i městem zároveň. Všechno tam sjednocuje Eucharistie.
Co je ještě nutné, aby se jednalo účinně? Síla. Eucharistie je svátostí síly, Svatý Tomáš se ptá, proč je mládež tak odvážná, tak podnikavá. Pochází to z její velkodušné krve.“Multum habet sanguinis.“ Zde nalézáme lepší sílu, která je podnikavá, bez opovážlivosti, horlivá bez ochladnutí a bez únavy, protože tato naše síla pochází Božské Krve Ježíše Krista. Podívejme se na první křesťany. Denně jim hrozilo mučednictví. Byli však vyzbrojeni ve svém domě svátostí života. Když slyšeli pochopy, jak buší na jejich bránu, aby je zatkli, vědomi toho, co je očekává, napřed přijali Eucharistii. Potom předstoupili bez chvění a šli vydat víře svědectví jasné, čisté, odvážné, hrdinské, jak o tom čteme a jak to obdivujeme v Aktech mučedníků..
Doba mučedníků minula, avšak dívejme se na svatou Kateřinu Sienskou, která šla k posvátnému stolu malátným krokem, bledá jako umírající. Když přijala svaté přijímání, jaká změna! Kráčela mužně, s živou barvou na tváři, a po návratu domů měla sílu donést chudým pytel zrní. Byl to nepochybně i pravý div i v řádu fyzickém, který nám ukazuje, kolik může vykonat v duši v morálním řádu Nejsvětější Svátost, aby jí dala život, podepřela ji, uschopnila ji k práci nekonečně převyšující tu, která mohla být o ní po lidsku očekávána.
Božská Eucharistie, jak dobrým údělem je pracovat s tebou! Jak šťastný je dělník, jak požehnaná práce!
Kdyby si některá přímá duše, vhodně uzpůsobená stěžovala, že nemá nejen útěchy, ale ani sílu a nadšení pro práci, muselo by se jí odpovědět: „Dobře pro tebe. Protože je nesporná hojnost a trvalost eucharistického zdroje, proto to, co se u tebe odehrává, že pro tebe vlny milostí neobíhají v oboru dojmů, kde by se strávily v neplodných útěchách, které by třeba napomáhaly sebelásce; neomezují se na úkony překvapující činnosti, ve kterých bys mohl snadno obdivovat sám sebe, nýbrž směřují k větší hloubce, více nepoznané, více svaté, vnitřních mohutností duše“ Zde se nacházejí skryté sklony, energie, které se zdají spát, pohnutky netečné; a přesto z těchto navyklých sil a schopností vycházejí ve vhodnou chvíli všechny skutky velmi rozličné, kterými se člověk postupně projeví.
Eucharistie má pro vlité milosti, které přináší, a kterými zdokonaluje naše přirozené sklony, mnohý a postupný vliv na tyto skryté energie. Vyzbrojuje nás zvláště návyky víry; myslet, mluvit, rozhodovat se způsobem shodným se zásadami víry se nám stává jakoby něčím vrozeným. Konáme je a nemusíme přitom moc uvažovat. Jak užitečná pochodeň, jaké vzácné měřítko při všech složitostech cesty na této zemi!
Eucharistie v nás vytváří mocné návyky k oběti. Zříkat se sebe, umírat sobě není snadné. Srdce se může odevzdat, ale samočinně k tomu sklon nemá. Avšak působení pokračuje, to, co je nepostižitelné v Nejsvětější Svátosti, dává duši snadnost k oběti, jakou bychom nikdy neočekávali. Tentýž člověk, který kdysi pro ubohou a přechodnou oběť naříkal jako pro nemilosrdné zatížení, nyní je schopen přinášet na každém kroku velké oběti. Dělá to bez okázalosti, bez naříkání, dokonce i s úsměvem. To se u něho stalo obvyklým stavem.
Posléze vkládá Eucharistie do nás tajemné návyky slávy s připraveností, která nám dá jednoho dne vniknout do věčné slávy, až jsme jí zcela proniknuti a přioděni na duši i na těle, aby se po smrti a Zmrtvýchvstání stalo nepodrobené utrpení, pohyblivé, jasné, zduchovnělé. Kdo by mohl říci: Jaká je na nebi krása Spasitelova člověčenství? S tím větší hojností slávy a sladkosti na ní budou mít účast vyvolení, čím častěji přijímali u oltáře s čistým úmyslem a s velkodušnou láskou svaté Tělo Kristovo . Jaká krásná naděje, jak vzácná odměna!

5. RŮŽENEC, CESTA KONTEMPLACE
Když půjdete touto cestou, bude moci nepozorovaně přejít od obvyklé modlitby ústní k vysoké kontemplaci. Především prostá skutečnost tajemství zapůsobí na oči. Brzy se projeví smysl pro tuto skutečnost. Pozvolna pochopíme ducha, který ji oživuje. Posléze živostí víry a postupným působením milosti se samo tajemství ocitne v vašem srdci a oživí vaše skutky. Ježíš a Maria budou žít ve vás právě tak, jako žili v tomto tajemství. Jak krásný výsledek!
Bůžete si tedy být jisti, že toho dosáhnete, jestliže rozjímáte růženec pokojně, pozorně, pravidelně, s čistotou srdce, s vytrvalostí s touhou dospět k poznání, k lásce, k napodobování Ježíše Krista a jeho svaté Matky.

6. PODSTATA EVANGELIA
Nedej Bůh, abych dělal z růžence a pro lásku k němu pobožnost, která je nadšena sama sebou, takže by chtěla zastínit nebo odstranit ostatní. Avšak čím jsou koneckonců tato tajemství? Jsou podstatou evangelia, vypracovanou takřka v srdci Mariině a podávanou jejími panskýma rukama duším jako lék a jako základ života.

7. CO SE ODEHRÁVALO V MARIINĚ SRDCI?
I v přirozeném řádu vidíte, že vnější život člověka nevyčerpává jeho vnitřní síly. Proto někdy vidíte někoho, jak je při zaměstnání v obchodě tajně zaujat uměleckými zálibami, které ho přitahují, nebo blouznivým sněním, které ho naneštěstí odvádí od jeho povinností. Tady jde o dobrého křesťana, jehož morální schopnosti jsou nyní přímé, očištěné a rozvinuté díky tomu, že je denně cvičí v dobře pochopeném duchovním životě. Když on splní vnější povinnosti, prožívá ještě vnitřní život tak bohatý, že vyžaduje vynaložení sil, a on očekává někoho, kdo by ho vedl. A tady je Maria. Jí náleží tento obor více než komukoli jinému. Snadno to pochopíte.
Skutečně, kdo by chtěl popsat vnitřní život Panny, dokonalost jejích přirozených schopností, pohotovost jejího rozumu, různost hnutí jejího srdce, jemnost jejího smýšlení? Je jasné, že u Marie nalézáme prvky vnitřního života, který nemá sobě rovného.
Tyto dary se však neztrácejí před nadpřirozenými milostmi Ducha Svatého, který ji chce mít srdcem církve, zatímco apoštoly povolal, aby byli jejími pažemi. Věřte, že nadpřirozená bohatství Mariina Srdce není možno popsat a dokonce ani naznačit.
(Proto liturgie používá tytéž texty Písma svatého, které mluví o Boží Moudrosti, i o církvi i o svaté Panně. – Přesně řečeno, srdcem církve je Duch Svatý, jak říká svatý Tomáš: „Srdci se přirovnává Duch svatý, který neviditelně oživuje a sjednocuje církev, Hlavě je přirovnáván sám Kristus podle viditelné přirozenosti, podle které člověk řídí lidi. Avšak svatá Panna přijala se zvláštní hojností Ducha Svatého k prospěchu a posvěcení věřících, takže se přizpůsobením také může nazývat srdcem církve.“)
V tajemstvích posvátného růžence jsou zvláště podivuhodné její ctnosti. Když o těchto tajemstvích uvažujeme, nejkrásnější a nejužitečnější otázka, kterou si můžeme položit, je tato: „Co se odehrávalo v Mariině Srdci? Jak si budu moci osvojit takové smýšlení?“ Duše osvícená a plná lásky odhaluje krásná tajemství, snaží se získat si podobné ctnosti, a Maria jí pomáhá a doplňuje její nedostatečnost. Proto není divu, že dosáhne vnitřního duchovního života pravdivého, sladkého, hojného, plného skrytých zásluh, a proto je tím víc drahá Bohu.

8. MODLIT SE SVOBODNĚ
Modlit se s velkou odvahou srdce! Chápu, že nemůžete konat úvahy. Někdy je ubohé srdce příliš ochablé, takže nemůže konat úkony na sebe navazující. Někdy ani nechápeme to, co čteme. Jak bychom potom mohli konat rozbor a výklad? Avšak Bůh dává něco lepšího. Dívá se s láskou na duši, která naříká a padá k jeho nohám, a aby ji odměnil za snahu o plnění Boží vůle, přímo ji zahrnuje mnoha milostmi. Díky za odpuštění všech chyb, týkajících se naší zodpovědnosti, v péči o duše! Už předem díky za nové požehnání! Díky za pokrok a proměnu našeho srdce! Udělejte tedy místo těmto různým očišťujícím milostem!
Potom stačí některý verš z Davidových žalmů: „ Pohleď, Pane, na mé pokoření, a na všechnu mou bídu a odpusť mi všechny mé hříchy.“ – „V soužení jsi mi rozšířil srdce.“ – „Dal jsi mi jíst chléb bolesti.“ Nežádám tě, abys mě vyslyšel hned, ale „nikdy mě neopouštěj!“ –„Tvůj je den a tvá je noc“, avšak přijímám i temnoty. Až má duše bude pustou zemí, vyprahlou bez vody, dáš mi patřit na tvou moc a na tvou slávu.
Spojovat se s vnitřními sklony svaté Panny je také nejlepší prostředek k dosažení plodů modlitby. Maria nás zastupuje. Odpovídá nám ve všem. Čeho bychom se měli bát? Snažte se tedy nejen žít v tomto duchu společenství a důvěry, ale také ho šířit. Je to lék, aby se předešlo rozptýlenosti, hořkosti srdce a hledání sebe. Je to také zdroj pokroku v připodobňování se k našemu Pánu a k našemu Otci, svatému Dominikovi.
Číst modlitbu, rozjímat o ní, okoušet ji a dávat při ní zcela sebe: to je vaše povolání.
Věnujte modlitbě všechen volný čas a i ten čas, který volný nemáte, a to tak, že dáte proniknout kadidlu modlitby do každého zaměstnání!

ŽIVOT V DUCHU
Víra je základní podmínkou duchovního života křesťana. Je tom požehnaná země, kde se prohlubují jeho kořeny. Víra je dána k tomu, aby se rozvíjela, aby rozhodovala o celém životě, aby uváděla věřícího do světa zásad, sklonů a citů, pramenících ze Srdce našeho Pána, které svaté duše stále přijímají, milují a zachovávají.
Toto zdůrazňování první ze tří božských ctností dobře odpovídá nauce svatého Tomáše a péči o pevný a osvícený vnitřní život podle dominikánské tradice. Patří také v příznačné myšlence J.Oliera a můžeme v ní poznávat dědictví sulpiciánské tradice. (P.Cormier byl žákem semináře v Orleansu (1851-1856), který řídili silpiciáni.) Neučí však o důležitosti víry hlavně evangelium? „Kdo věří, má život věčný.“ (Jan 6,47)
Mnohokrát vidíme, že P.Cormier dělá přehled o své nauce a přitom se odvolává na dary Ducha Svatého a na blahoslavenství: „Dary Ducha Svatého nejsou dost známy. Nejsou oceňovány podle své pravé hodnoty. Zvláště o ně Boha dost neprosíme.“ Sv.Tomáš považuje sedm darů - moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, pobožnosti, bázně Boží – za vlité dispozice, které zdokonalují duši a činí ji vnímavou pro vnuknutí a zvláštní hnutí božského Ducha tak, že je můžeme přijímat se snadností, pohotově se jimi můžeme řídit a věrně je uvádět ve skutek. (S.Th,II-II,68,2)
Osm blahoslavenství chudých, plačících, tichých, lačných a žíznivých po spravedlnosti, milosrdných, čistého srdce, šiřitelů pokoje, pronásledovaných uvádí P.Cormier stále ve škole sv.Tomáše jako „vynikající úkony, heroická díla, k jejichž vykonání nás vedou dokonalé ctnosti a hlavně dary Ducha Svatého.“
Nauka o darech a o blahoslavenstvích dovoluje uspořádaný, vyrovnaný, úplný popis nadpřirozené osobnosti; dát na vlastní místo to, co je důležité k utváření postavy duchovního křesťana.
1. VZÝVÁNÍ DUCHA SVATÉHO
„Přijď Duchu Svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.“
Vlij zvláště do mé duše své dary, a nedopusť, aby zůstaly nečinnými. Kéž je s tvou pomocí dokonale použiji, vidím, jak vzrůstají, cítím je v sobě působit a okouším všechny jejich plody. Potom pro světlo, které budou vlévat do mého ducha, pro lásku, kterou roznítí v mém srdci, pro dobré skutky, které mi dají vykonat, bude práce na mé vnitřní proměně denně postupovat.
Prosím tě o to, Duchu Posvětiteli, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, který nám díky svému lidství zasloužil tvé dary; jako tĚ Bůh poslal apoštolům, aby dokončil dílo vykoupení a šířil církev ve světě. Amen.
2. PŘEDEVŠÍM VÍRA
Především kořen víry se široce a bez nesnází rozroste v půdě jejich duše, obohacené, zavlažené, zahřáté důvěrnou přítomností a ustavičným vlivem zjevených pravd. Tato duše tam bude čerpat vzácnou milost, která oživí její schopnosti, osvítí její skutky, vlije do ní stále pevnější a osvědčenější víru. Křesťan bude nyní oním spravedlivým, který je milý Bohu a kterého chválí apoštol: „Můj spravedlivý bude žít z víry“ (Žd 10,38).
Smysl víry, nazývaný také „smyslem Kristovým: nos autem sensum Christi habemus“ (1 Kor 2,16), jde dále. Odhaluje a vytuší, je-li dovoleno užít tohoto slova, ponaučení v íry i na vzdálenost a v jejích nejnepatrnějších stopách: směřuje k nim instinktem, odhaluje jejich skrytou hodnotu a všechny vede k jednotě a zároveň je uschopňuje, aby jednali podle víry v nejrůznějších, nejrozsáhlejších, nejspasitelnějších, nejnepatrnějších okolnostech pozemského života.
Avšak prožívání víry je také velmi jemným darem. Pro toho, kdo si ho zasloužil ustavičnou snahou o čistotu srdce, kterou si vyprošoval a střežil a kterou zdokonaloval, není víra jen jhem, pod které sklání čelo, ani poučováním, kterému naslouchá. Má také příchuť: stává se jako strava pro duši plástvem medu, který občerstvuje. Je to mana s nebe, které denně padá na poušti tohoto života. Čím více ji jíme, tím větěší máme hlad; a tato strva nás přetvořuje v sebe, místo aby byla od nás přetvořována. Když dosáhne tohoto stupně, apoštol ji po zásluze připočítává mezi hlavní plody Ducha Svatého.
Avšak co říci o víře povýšené na stupeň zbožnosti? Potom není jenom stavitelem Božího chrámu; je také jeho hymnem. Nejhlubší zásady Písma Svatého , nejsušší články víry se stávají pro věřícího, který hluboce vnikl do Boží svatosti a dobroty, „zpěvy lásky“. „Příkazy tvé staly se mou písní“ (Ž 118,54). Rád by to učinil na kolenou na znamení úcty jako líbáme evangelium po přečtení několika veršů. Tato úcta se vztahuje i na poslední důsledky zjevených pravd. Zároveň je to hymnus, jehož ozvěna se všude šíří, a také kadidlo klanění, které stoupá před Boží velebnost a pak sestupuje, aby mlčenlivě obklopovalo život člověka, pronikalo ho vnitřně duchem nábožnosti, posvěcovalo ho a povznášelo k důstojnosti a činilo ho nanejvýš milým samotnému nebi.
Snad by mohl někdo říci, že takové pocity jsou výplodem opovážlivého a poetického mysticismu nebo alespoň jsou to nebeské přízně, vyhrazené jen pro malý počet privilegovaných lidí. To by byla nutně krátkozrakost a hluboký úpadek, kdyby někdo takto upíral Duchu Svatému šíření jeho darů, omezoval by jeho působnost na zbožný sentimentalismus, nebo tvrdě vylučoval z jeho spasitelného vlivu téměř všechen Boží lid.
Ne, tak tomu není. Každý učedník víry, který kráčí zde na zemi po nejobyčejnějších cestách, a tím spíše každý služebník chrámu může dosáhnout stupňů, o kterých jsme mluvili, a dokonce po nich smí toužit.

3. DAR RADY
Rozvaha ducha
(Prozíravostí – „opatrností“ - se v této souvislosti chápe schopnost ducha rozlišovat a uvádět ve skutek prostředky uzpůsobené k určenému cíli. Základní ctnosti opatrnosti odpovídá dar rady. Sv.Tomáš., S.Th,II-II,52)
Jaká je jeho příznačná známka? Tu udává její jméno. Pochází od Ducha Svatého. Je to Duch, který darem moudrosti osvěžuje duši o prvních zásadách dokonalosti; darem rady ji připravuje, aby uplatňovala tyto všeobecné zásady v určitých případech, ze kterých se skládá řetěz života, tak, aby každý článek byl dobrý a toto dobro aby vzrůstalo.

Zde začínají nesnáze. Je dobro svůdné, ale lživé; dobro skutečné, ale nemožné; dobro možné, ale pouze doporučované; dobro závazné, ale nesnadné, soustředěné v jednom slově: povinnost. Co vybrat? A jak si počínat při výběru? Odvahu, křesťane! Bůh tě neopustí.

1. Výběr začni modlitbou. Potom uvažuj, co ti vnuká milost, hlavně zásady evangelia a svatých, protože to je výborný a praktický výklad Mistrovy nauky. Potom se poraď s lidmi, kteří spojují dobrý přirozený smysl se smyslem pro věci Boží, a navykni si stýkat se s nimi, i když rozhodnutí není naléhavé. Potom se s pomocí paměti poraď s knihou své zkušenosti, toho, co jsi prožil, a v čem jsi pochybil. Po tom všem se rozhodni. Už je čas. I v případě, že by tu byl nezdar, jednal jsi podle Boha: budeš za to odměněn.
2. Když jsi vypracoval vhodný plán, dej pozor, abys ho při uskutečňování nezkazil. Jdi tedy vpřed obezřetně a přezkoumej okolnosti příznivé i nepříznivé. Nepohrdej žádnou: i ta nejmenší může odstavit nebo oddálit dobro. Nespravedlivý, dráždivý, nerozumný odpor je rovněž pravým nebezpečím a rozum s ním musí počítat. Vyhni se také chvatu, který pro netrpělivost , jež chce dosáhnout cíle předčasně, tě bude pobízet, abys opomenul přirozené prostředky a tím se vystavil nebezpečí, že zničíš vše, dílo i dělníka. Jdi vpřed, ale uspořádaně a trpělivě. Co je vykonáno dobře, je vykonáno brzy.
Podivuhodný účinek! Stíny se rozptylují, nesnáze jsou vyřešeny, a tu a tm už je vidět dobrý výsledek, některý ještě vzdáleně, avšak všechny se přibližují a doplňují se, aby vytvořily moudrý život, kde opatrnost vzrůstá vlastní zkušeností.
Zpočátku stačí stěží pro obvyklé případy, avšak potom nám vychází vstříc v nečekaných, kritických situacích, aby doporučovala řešení jistá, pohotová, snadná, užitečná-.Jsou tím překvapeni i nejprozíravější lidé. Za řízení opatrností překročí dobro meze individuálního života a šíří se v celém domě. Město pocítí jeho vliv, vlast získává plody, i v případě, že by šlo o neznámého člověka, bez významu, bez daru výmluvnosti, avšak vedeného křesťanskou opatrností, která dosáhla dokonalosti. Tak jednal sv.Vincenc z Paula, nepatrný pastýř. Dával ponaučení o opatrnosti ve shromáždění vladařů a naplnil celou Francii úžasem svými divy lásky, v očekávání doby, kdy bude celý svět plný jeho díla milosrdenství.
4. DAR SÍLY
V prvním období života má duchovní boj ráz opravdu dramatický. Jaká rozohněnost, jaká podnikavost a vroucnost, jaké bohatství schopností! Avšak zároveň jaká různost krásných i špatných sklonů, jaké spory mezi nimi, jaké střídání a přecházení, jaké rozpory ve výsledcích! Jeden den ozařuje duši zář dobra a uchvacuje ji; nyní chce plně uskutečnit dobro a zdá se jí, že se nikdy nepovznese na výši svých tužeb. Den nato se vše změní. Vášně se už zase zmocnily svého vlivu, dokonalá ctnost vzbuzuje strach, vrací se nazpět nebo je tu boj jen slabý a převládá chuť okoušet znovu marná uspokojení, která dříve zanechávala srdce ve smutku. Uplyne chvilka a světlo Boží zase zazáří, znovu se ozvou svaté touhy, vůle zůstává mezi těmito dvěma proudy zmatená, váhavá. Jak skončí tento boj? Vidíme, jak mizí velkolepé naděje; avšak zároveň jaká šťastná překvapení, jaké vítězství ve prospěch Boha! Dějiny církve jsou toho plné; a mezi různými staletími je století naše v tomto ohledu jedním z nejpodivuhodnějších.
Avšak mládí minulo. Nyní dosáhl boj praktického stavu. Kouzlo marnosti už nenahání strach tomu, kdo viděl, jak Ježíš na poušti viděl svět ve vší jeho slávě. Nakonec z toho vyvodí stejně jako Ježíš tento závěr: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10). Všechna námaha spočívá v přemáhání každodenních nesnází, avšak říká to víc, než si myslíme. Bojovník nyní zralý a vychovaný musí zůstat na svém místě nehybný, s nohama v blátě, snad jen proto, aby hlídal zavazadla, to znamená věnoval se nejvšednějším zaměstnáním každého dne, zatímco jiní jdou pro slavné a skvělé odměny. Takový je úkol. On je mu věrný, ať to stojí, co to stojí. Odporuje svému srdci, zadržuje jeho vzlety, brzdí jeho odvahu. Když však dlouhou dobu plnil tyto suchopárné a nevděčné povinnosti každodenní ctnosti, jakou odměnu nalezne? Snad to bude znovu boj, avšak povýšený k hrdinství. Kristův dobrý vojín dojde až k mínění, že upadl v nemilost. „Bojí se, že ho Bůh přezírá a že upadl v nemilost“ (sv.Řehoř Veliký). Kdo si všímá jeho horlivosti? Kdo má zájem o jeho námahy? Kdyby tu byl alespoň nějaký výsledek! Avšak jemu se zdá, že se obětoval nadarmo, že je nucen pokoušet se o věci, které nejsou spravedlivé a rozumné, a že je nemilosrdně zbaven prostředků, které by byly potřebné, aby vykonal alespoň tu trochu dobra, která je možná. A přitom musí stále kráčet vpřed. On to ví, chce to, dělá to – veden svou temnou vírou k vrcholům stále chladnějším, stále vyprahlejším, drsnějším. Jeho jedinou útěchou je, že cílem je nebe. Tomu třeba věřit.
5. DAR POBOŽNOSTI
Úsilí o dobro pobožnosti, chápané v jejím pravém smyslu, nikdy nemůže být přílišné. Naopak, protože je „zbožnost užitečná ke všemu“ (1 Tim 4,8), čím více je jí v srdci, tím více má bližní účast na jeho dobrodiních. Avšak tam, kde vládne sobectví, začíná i zmatení zásad, a je snadné přesvědčit se, že duch pobožnosti spočívá spíše v cvičení pobožnosti než v získávání potěšení a v oddávání se zbožnosti srdce. Duchovní lakomec upadá jako první do tohoto omylu. Neochotně obětuje svá zbožná cvičení a potěšení, které z nich má, přísnosti povinnosti, od které se dispenzuje pod sebemenší záminkou nebo kterou jen rychle odbývá. Chce odpočívat v sladké zahálce za zpěvů, vůně kadidla a květů, a nedělá si těžkosti, když u toho zůstává. Kdyby přišel sám Bůh a řekl mu: „Vzdal se, přestaň mi líbat nohy a jdi k mým bratřím“ (Jan 20,17), poslechl by jako Marie Magdalena?
Jakým námětem k zpytování svědomí je pro mne toto duchovní lakomství, i když mě můj životní stav odvádí od chyb lakomství hmotného! S kolika napomenutími a výtkami bych se mohl setkat! Jak vážná je náprava, která by z toho měla vzejít! Avšak na tom nezáleží, Pane. Chci se přemáhat až do konce, abychom mohl říci jako svatý Pavel: „S největší ochotou vynaložím všechno, ano i sám sebe vyčerpám pro vaše duše“ (2 Kor. 12,13) . Amen.

6. DAR BÁZNĚ
Modlitba za duše příliš bázlivé a úzkostlivé pro své námahy a pro své ubohosti.
Bože lásky, ty chceš bázeň jen proto, abys připravil mír a dal vzrůst důvěře. Rád se dáváš duším, které ti naslouchají v mlčení přes hluk jejich neklidné obrazotvornosti a které se odevzdávají přitažlivosti tvé lásky a nestahují se úzkostlivě samy do sebe. Stále naslouchají tvým sladkým vnuknutím, nikdy neklidnému našeptávání ďábla. Můj Bože, ty vidíš, jak ďábel, nepřítel mého štěstí a ještě více tvé slávy, pracuje, aby mě dostal do zmatku a aby bojoval proti tobě samému v mém srdci. Přitom používá marné strachy a neplodné debaty, zaviněné mou slabostí a mou neukázněnou činností.
Dej, aby u mne klid vystřídal svár, světlo temnotu! Dej rozkaz ďáblům, jako jsi jim toho dne rozkazoval s naprostou vůlí, když jsi je vyháněl z těl posedlých! Poroučej mé obrazotvornosti a schopnostem duše i těla, jako jsi poroučel rozpoutaným větrům a zuřícímu moři! „Povstaň, Pane, a všichni tvoji nepřátelé budou rozptýlení jako dým!“ (Ž 67,2) Zář tvé přítomnosti prozáří mraky, které mě obklopují, přináší mi vyrovnanost duše a vnitřní mír, který, jak říká tvůj apoštol, „převyšuje všechno pomyšlení.“ (Fil 4,7).
Po tomto míru toužím, můj Bože, ne pro své potěšení, ale pro tvou slávu; ne pro potěšení marnivosti, ale abych na tebe patřil, chválilo tě, klaněl se ti bez překážek. Tak, abys ve mně vládl dokonale, zcela, klidně v tomto životě, a dal mi kralovat s ustavičnou radostí a s ustavičným štěstím s tebou navěky. Jsem nešťastný a ubohý, ale přesto a právě proto plný důvěry v tebe. Amen.

7. BLAHOSLAVENSTVÍ CHUDÝCH
Místo úvah o tom, jak málo dokáží lidské skutky, měli bychom zkoumat, jak mnoho se dokáže, necháme-li jednat Boha v nás. Potom by každý zůstal ve stavu hluboké pokory. Jenže jak usnadnit toto Boží působení?
Je třeba začít touhou: „Přijď království tvé!“ Tato slova dobře pochopená říkají všechno. Potom spolupráce se svatou vůlí Boží: „Buď vůle tvá!“ Nejde o trpnou lhostejnost , která neumí ani předvídat ani vynakládat úsilí. Musíme být schopni vynaložit všechno osobní úsilí, ale tak, aby ho Bůh použil, jak bude chtít, a přidal, kolik uzná za vhodné, potom stále zachovávat prostotu dítěte, hluboký mír, radostné odříkání.
Co by znamenal svatá odevzdanost, kdybychom se v ní cvičili v řádu věcí časných, kdežto na úrovni nadpřirozené ji nechávali oslabit, ačkoli ta je jejím pravým oborem? Co by znamenala chudoba ducha, kdybychom navenek zůstali chudí a přitom si chtěli zachovat nějaké právo na nás samé v tom okruhu věcí, kde více než jinde je Bůh nade všechno a má dělat všechno? Byl by to nedostatek logiky a důvěry.
Proto je lépe říci: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“ Práce, námahy a milosti, to je náš každodenní chléb. Tento druh věcí se může zdát hromadnou kamení, které se však může změnit v chléb (Mt 4,3-4). Ne, abychom ho hledali my a potěžkávali při našem hladu. Bůh ho dává. Je to náš chléb vybraný a daný zvláště pro nás samé, a ne pro toho, kdo je nám blízký (Lk 11,5-8); pro to, co jsme dnes, a ne pro to, co budeme zítra, jestliže ho budeme mít.
Osoba, která takto smýšlí a jedná, má právo nazývat Boha svým Otcem. Dětinné oddání se Bohu nese ssebou vůči Bohu další připravenost: zmizet., skrýt se, i když je třeba se ukázat; vrhnout závoj na dobro, které Bůh ráčí konat skrze nás. Když člověk zmizí, Bůh se ukáže. Ctnost povstává a šíří se ze srdce schopného udělat ze sebe nic. Vůně, přitažlivost, světlo, to znamená síla a dobrota Boha, který, jak říká sv.Pavel, je „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28)

8. BLAHOSLAVENSTVÍ POKOJNÝCH
Jsou lidé, kteří mají takovou povahu, že se jim ctnost zdá být úplně nemožná. V životě jsou období, kdy se tichost už dávno získaná zdá vytrácet, aby udělala místo ustavičné popudlivosti. Jsou tu povahy a způsoby jednání, které mají tu vlastnost, že se nelíbí a svádí nebo téměř nutí k odporu. Někdy jsou také jisté vnější okolnosti, ve kterých se střídají provokace a hromadí se do té míry, že člověk, pán sebe, se cítí jakoby bezmocný, když se má ovládat.
Co dělat? Vyhnout se příležitosti je zřídkakdy možné a bylo by to známkou malé odvahy. Učedník Ježíše Krista očekává toto setkání s nakročenou nohou a někdy ho vyhledává. To neznamená, že jeho přirozenost je netečná. Kdyby nad sebou špatně bděl, nechal by se strhnout k nežádoucí prudkosti a ke kousavým poznámkám, k zahořklým odpovědím a k jízlivým výtkám lidsky vzato snad zaslouženým. A kdo ví, zda zlovolný duch, věčný pokušitel, kromě toho, co takto neuváženě unikne, nebude mu našeptávat, že míra už je plná, že je tu čas k snášení se a čas k tomu, aby se ukázal a nechal se slyšet, žen to vyžaduje čest a potřeba hájit vlastní důstojnost před jinými, a že jednat jinak by byla zbabělost a nízkost? Moudrý člověk zůstane hluchý k těmto našeptáváním a naslouchá jen Ježíši Kristu.
První, kdo budou mít zisk z této tichosti od nás získané, jsou povahy slabé, duchovně omezené, osoby obtížné. Je to nalomená třtina a musíme dát pozor, abychom ji nezlomili úplně a nerozšlapali ji. Je to knot, který ještě doutná. Lehký vánek by ho uhasil. Zadržme tento vánek! Jestliže tu už nejde o slabé, nýbrž o úmyslně zlovolné, kteří odpovídají s ješitností a s pohrdáním na svědectví spravedlnosti a dobroty, je už samo slabostí, hlubokou ranou, tím více hodnou soucitu, že vyžaduje olej a víno, a nikdy ocet a žluč. Slova tichého člověka, jeho skutky, jeho postup, i sám výraz jeho tváře jsou touto léčivou a blahodárnou péčí.
Co se odehrává v jeho nitru? Jestliže silou zvyku nebo darem milosrdenství dosáhl toho, že je u něho už jen klid a mlčení místo dřívějšího neklidu, ať za to dobrořečí Pánu a nepyšní se tím. Stačilo by to v jediném okamžiku zničit všechno. Jestliže tu naopak pokračuje tajný odpor, netrpělivost, a také se podle okolností, věku, nemocí, projevují násilněji než dříve, ať neztrácí odvahu. Za těchto zmatků si snad uvědomí, jaké úsilí vynakládá a jak záslužné úkony koná, takže se bude pokořovat, bude plakat, bude prosit o odpuštění. Nechte ho snášet tento bolestný kříž! Skrytá práce, která z toho vyplývá bez jeho vědomí, bude v den odměny jednou z nejkrásnějších stránek jeho života.

9. BLAHOSLAVENSTVÍ PLAČÍCÍCH
Sluší se cenit si slzy?
Jak neblahá je moc člověka zneužívat Boží dary! Zneužívá svůj rozum, zneužívá svou svobodu, zneužívá srdce, zneužívá svou citlivost. Zneužívá také své slzy někdy proto, aby oklamal jiné. Předstírá bolest strojenou a klamnou. Někdy to dělá, aby oklamal sám sebe. Považuje dojetí citlivosti za známku ctnosti, která vůbec neexistuje.
Měli bychom proto prohlásit slzy za neužitečné? Bylo by to v mém zájmu, a snad mě to několikrát přivedlo k tomu, že jsem o nich mluvil s pohrdáním nebo s posměchem, šťastný, že mám jistotu o tvrdosti svého srdce. Osoby s falešnou spiritualitou půjdou ještě dál. Budou zdravit v nepřítomnosti slz známku mužnosti, úplné povznesení se nad všechno, co je lidské, zvláštní pokrok v čisté víře. Člověk víry má být nepochybně pevný jako skála; avšak když dal Mojžíš na poušti vytrysknout vodě ze skály, tato skála nic neztratila ze své stálosti a pevnosti. Totéž je možno říci o křesťanských slzách, když vytrysknou ze srdce, založeného v milosti. Kéž je ode mne daleko, abych se chlubil svou lhostejností! Když nepláči sám nad sebou a nad nicotnostmi nebo neponechám svou citlivost, aby udělal místo nízké lhostejnosti, právě tak se budu snažit, abych získal dar slz svatých.
Musí mě potěšit, když uvážím, ¨že jsou v slzách dvě věci: vnitřní cit, ze kterého vycházejí, a citové dojetí, které je vhání do očí. I když je tento vnitřní cit v duši silný, někdy tak soustředí jeho blahodárné účinky, že oči zůstanou suché. Snad je to pro mě lepší. Klaním se tajemství toho, který podle své moudrosti vytvořil bláto našeho smrtelného těla a vdechl do něho život. „Roztrhněte svá srdce“, říkal prorok, ne vaše šaty!“Když tedy oplývá duše svatým smutkem, spojeným s jinými různými city, které z něho vyplývají a kterém postupně povznášejí člověka až k Bohu, zůstává také on lhostejný mimo to, co se ho dotýká, avšak může ho potěšit vědomí, že plakal a že plakal náležitě.
Slzy soucitu
Tyto slzy jsou ještě lepší než předešlé, protože jsou známkou velkodušnosti v sebeobětování. Některý člověk je přirozeně počestný a zbožný, nemoci ho šetří, jeho povaha mu zajišťuje sympatie. Jeho život by se mohl přirovnat k oáze na poušti tohoto světa, ve kterém je všechno spáleno žhavým větrem pokušení; avšak jeho zbožnost plná soucitu mu to nedovoluje. Stejně jako některá veliká zrcadla sjednocují a soustřeďují obrazy nejvzdálenějších předmětů; nebo, chceme-li, jako jisté jemné nástroje zachycují a ukazují zraku nepatrné jevy přírody, tak je tomu s tímto člověkem. Jeho srdce je místem, kde se shromažďují zármutky bližního. On je nejen zjišťuje, ale přijímá je za své. Sv.Pavel doporučoval křesťanům v tom, co se týká křesťanského života, “ať pláčou, jako by neplakali“ (1 Kor 7,30), ale na druhé straně je vyzýval, aby „plakali s plačícími“ (Řím 12,15). Ano, plačme spolu s našimi bližními, když pláčou podle Boha. Plačme nad nimi, když pláčou jako děti kvůli titěrnostem; plačme za ně ustavičně, jestliže oni vůbec nepláčou, nýbrž jsou ohlušeni a se smíchem běží vstříc věčné záhubě. Izaiáš nám jde příkladem vstříc: „Budu plakat tak, že svlažím zem svým pláčem“ (Iz 16,9). A velký apoštol: „Kdo cítí slabost, abych ji necítil i já? Kdo je sváděn ke hříchu, aby to nepálilo i mne?“ (2 Kor 11,29). Ježíš v tom překonává všechny. U Lazarova hrobu, tváří v tvář smrti, když viděl smutek Marty a Marie, sester zesnulého, plakal soucitem.
ZKROUŠENOST SRDCE
Musíme uznat, že zkroušenost srdce je vlastnost málo ceněná a málo pěstovaná v našich dnech dokonce i u členů řeholních rodin, alespoň pokud můžeme usuzovat z vnějších známek, které ukazují smýšlení ducha. Je to snad proto, že v naší rodinné výchově nebo ve výchově v noviciátu nezaujímala bázeň Boží důležité místo a nedosáhla blahodárného vlivu, který ji náleží?
Je možné, že nás naše vroucí touhy po ideálu pozdvihují a přitom nám dávají pocítit, že jsme příliš cizí v těchto krajích ducha, kde dochází k pokořování, naříká se nad ubohostmi, ustavičně se prosí o odpuštění za hříchy, Námahy studia, ne dost mírněné vlivem modlitby, snad pozvolna uvedly duši do vyprahlosti. Ať je příčina tohoto stavu jakákoli, je, moji drazí, hodno vaší péče, vaší snahy a vašeho úsilí předejít tomuto neštěstí, překlenout tuto mezeru.
Máme-li získat vzácný nebeský dar zkroušenosti, musíme si osvojit vnitřní smýšlení našeho Pána Ježíše Krista, který souhlasil, aby s ním jeho Otec kvůli nám „jednal jako s největším hříšníkem“ (2 Kor 5,21). Vzal na sebe hříchy světa a byl obklopen zahanbením a bolestí jako malomocný, stižený od Boha a pokořený. Napodobujme i velkého napodobitele Ježíše Krista, našeho Otce sv.Dominika, který, ačkoli měl radostnou a sladkou povahu, zesmutněl a plakal dojat soucitem a milosrdenství, padal tváří na zem, naříkal v mlčení noci a opakoval slova posvátného textu: „Smiluj se nade mnou, Pane, neboť jsem člověk hříšný; nebo: „Má duše leží v prachu, dej mi život podle svého slova“; „K tobě, pane, jsem volal. Nemlč, můj Bože, protože jestliže ty nebudeš mluvit, budu jak ti, kdo sestupují do hrobu“.
V tomto směru bude hodni dědictví ducha a smýšlení sv.Kateřiny Sienské, která viděla zla v církvi a své vlasti a zvolala: „Umírám a nemohu zemřít, když vidím, že je tolik urážen náš Stvořitel v tajemném Těle svaté církve a naše víra je nakažena od těch, kteří ji mají osvěcovat. To vše zavinily mé viny. Skryjme se v boku Krista ukřižovaného a tam bušme na jeho milosrdenství“ (List 331 Donu Petrovi z Milána, kartuziánovi).
(Zkroušenost, z latinského cum-pungere, znamená v náboženském smyslu obvyklé výčitky, zármutek, bolest nad osobními hříchy; v širším smyslu smutek ducha zaviněný úvahou o lidském jednání. Je to vlastnost duše podobná lítosti. R.Brouillard)

10. BLAHOSLAVENTVÍ MILOSRDNÝCH
Milosrdné smýšlení
Buď požehnán., můj Pán, za poklady, kterými jsi obohatil a ozdobil člověka. I když je částečně oloupen po původním pádu, zachovává ještě jejich důležité a pevně zakořeněné stopy. Kolik paprsků světla v rozumu! Kolik vytrvalosti v nároku na spravedlnost! Avšak jedna vlastnost přetrvává v člověku po pádu nad všechny ostatní a činí ho hodným úcty. Je to milosrdenství.
Jak nad tím žasnout, pane? Učinil jsi nás jako svůj obraz ke své podobě a jsi Bůh milosrdenství… Otec milosrdenství (2 Kor 1,3). Žádný jiný název není pro tebe vhodnější než tento. Všechna tvá Písma, Starý i nový zákon, tu mluví jednomyslně. Nemluví nám jen o tvém milosrdenství, ale o tvých milosrdenstvích.jsou četná a různá do nekonečna ve tvém námětu a nevýslovná v cestách, které volíš, aby dospěla až k nám. „Tvé milosrdenství nás předchází s něžností, unikáme-li jeho péči, očekává nás s trpělivostí nebo nás bez váhání dostihuje; ráno bdí u našeho lůžka, večer nám dává odpočinek. Střídají se pokolení, a od staletí do staletí prodlužuje milosrdenství boží svá dobrodiní a dává jim vzrůstat. Marně je někdy dán volný průběh spravedlnosti, protože se tak stává, že se otvírají cesty milosrdenství, a toto milosrdenství dává pocítit svou ruku dokonce v úkonech trestající spravedlnosti. Bůh trestá urážky méně, než si to zasluhují, kdežto jeho odměny nekonečně překonávají naše zásluhy.“ Tak mluví různá místa posvátných knih. Z toho je jasné, že Boží milosrdenství je nade všechna jeho díla.
Avšak největší div: Když nastala plnost času, Boží Slovo sestupuje k nám, aby se stalo milosrdným. Nebylo milosrdenství od věčnosti jako jeho Otec? Nepochybně: avšak chce najít v naší lidské přirozenosti schopnosti nového řádu, aby zakusilo city milosrdenství, které by bez této pozemské podoby byly neslučitelné s Božstvím. Přijímá tedy od Marie tělo podobné našemu a těší se ve své duši ze všech schopností afektivních a citových, které jsou spojeny s milosrdenstvím. Ještě dříve, než se narodí, už tímto milosrdenstvím přetéká srdce matky. Maria převyšuje každého tvora ve schopnosti spolu-trpět. Je „Královnou milosrdenství“ a „ Matkou milosrdenství“ a všichni lidé dobré vůle se ji snaží napodobovat, aby si zasloužili název „Mariiny děti, Ježíšovi bratři.“
S těmito přirozenými sklony a schopnostmi člověka k milosrdenství, posílenými a proměněnými dary nadpřirozené milosti, převládne v něm božské nejen v kořeni, nýbrž i ve větvích stromu. To je milosrdenství po nejvznešenější stránce, spojené s nábožností (S.Th.,II-II,188,2), která chce Boha třikrát svatého lépe uctít a oslavit v jeho tvorech. Když někteří Staří autoři ukazovali milosrdenství jako „přidružené k posvátné liturgii“, nezneužili slov a hluboce pochopili souvislost věcí. V tomto smyslu říkal sv.Pavel: „Nezapomínejte na dobročinnost a mějte pochopení pro druhé: to jsou oběti, jaké se Bohu líbí“ (Žd 13,16). Skutečně, tyto skutky milosrdenství jsou vynikajícími oběťmi podávanými Všemohoucímu: oběti chvály, když nešťastní, se kterými jsme měli soucit, dávají stoupat k nebi svým děkovným zpěvům; oběti vychovávající, když se pro milosrdenství obětuje vlastní klid, duše se plní touhou, vynakládá dny i hodiny, zbavuje se pozemských starostí, i nejnevinnějších a rozdává do krajnosti vlastní majetek i samy fyzické síly do té míry, že si zkracuje život. Zápal vděčnosti nebo vůně přinášených obětí je vždy pro Boha, jak říká apoštol, „vůní velmi příjemnou“ (Ef 5,2).
Když milosrdenství zaplatilo tuto daň nábožnosti Bohu, původci každého dokonalého daru, a tak dostalo s nebe posvátný ráz, začne se obracet k lidem. Bude snad jeho hlavní pohnutkou vlastní zájem, jako je získání lítosti a odpuštění hříchů konáním dobrodiní? Nebo to bude úvaha o tom, že dostaneme přátelskou posilu od bližního, až nás potká podobný zármutek? Tyto pohnutky jsou jistě chvályhodné. Nejsou však nezbytné, a všeobecně nerozhodují nejvíce o tom, kdo je opravdu milosrdný. Jedna duše, bohatá na úkony milosrdenství, má nevinnost, která málo potřebuje očištění před Bohem; jiná je umrtvená a sama si ukládá utrpení větší než ta, která chce mírnit u bližního. Velkou pohnutkou pro ně je milosrdenství samo a sklon mít soucit a pomáhat bližnímu pro něho samého bez myšlenky na sebe.
Kdo však bude tímto bližním? Z hlediska rozumu bude řídit řád a míru dávání sebe blízkost přirozenosti, to znamená příbuznost. Tak je tomu u syna vůči rodičům. Nemá na zemi nikoho bližšího. Totéž platí o manželech. Oni jsou dokonce víc než příbuzní. Tvoří jedno. Avšak na poli otevřeném milosrdnému člověku osvícenému vírou dávají velké nároky na přednost slabost a nehodnost. Jak hluboké je to tajemství! Moudří tohoto světa, zákonodárci, dobrodinci, vy to nikdy nepochopíte! Pochopení a uskutečnění je tu vyhrazeno těm, kteří jsou malí a pokorní srdcem.
Hloubka milosrdenství je však značnější než jeho rozsah. Milosrdné srdce se ztotožňuje s lidskými bídami způsobem tak vnitřním a trvalým, že se stávají jeho částí. Proto nás posvátné knihy často vyzývají, abychom projevovali navenek milosrdné srdce a abychom své srdce nezavírali (Kol 3,123; 1 Jan 3,17). Srdce naznačuje v tělesném řádu to, co je u nás nejcitlivější, nejvnímavější a nejživotnější. Proto je podobnost dobře zvolena.
Bože, když tvá milost vzbudila takové duše, i když jen v malém počtu, neváhej a shlédni na zem se zalíbením. Najdeš v nich jistým způsobem sám sebe. Nepochybně, naše milosrdenství je jen stínem tvého milosrdenství, avšak blahodárný stín apoštolů uzdravil nemocné (Skut 5,15). I my, slabí tvorové, budeme konat divy lásky v tobě a skrze tebe.

CÍRKEV
Používáme slov J.Oliera: „Církev je pokračováním Ježíše Krista“. Krásy, skryté v jeho Srdci, ukazují se během staletí po celém světě. Dějiny světa se jeví jako postupné a nepochopitelné objasňování bohatství tajemství Vykoupení.
Liturgické slavnosti rozšiřují ducha věřících úměrně s rozměry církve, aby vlévaly poklady milostí. Třebaže zastáváme nějaký zodpovědný úkol, musíme stále více pronikat do ducha církve, snažit se poznat její úmysly v dnešních okolnostech a odpovídat na ně se srdcem prostým a přímým. (Bl.Otec Cormiera, Listu studentovi)
Tato příslušnost k církvi se konkrétně vyzkouší a prohloubí v životě komunity, v lásce a službě bratřím, ve kterých víra pozná Kristovu přítomnost

1. TO MLUVÍ CÍRKEV
Hlavní velikost božského oficia je ve vznešenosti příkazu pro toho, kdo ho plní, protože mluví jménem církve a jako její vyslanec. Člověk, který koná rozjímání z poslušnosti ke své řeholi nebo se ze zbožnosti modlí křížovou cestu, je jen pouhý jednotlivec., a přesto se k němu Bůh sklání s láskou. Když se však modlíme jménem církve, Bůh nám s úctou naslouchá. Nejsme to už my. Na našem čele je vtisknuto velebné znamení. Nový duch se zmocnil naší bytosti. Naše srdce se rozšíří, náš duch cítí, že vzrůstá. Mluví z nás katolická církev. A zatímco nám svěřuje tak krásný úkol, dává nám k němu vhodnou dobu a uděluje nám plnost darů Ducha Svatého, jimiž je obohacena. Naše duše se stává harfou Páně, nástrojem, který rozechvívá Trojice, jako se chvějí struny pod rukou umělce. Tajemná milost, nadpřirozená ctnost, obdobná svátostem pomazává duši jako balzám a plní ji sladkostí, proniká ji jako vzácné víno a oživuje ji. Všechno e v nás mění ve chválu. Od oficia se vracíme plni energie a odvahy k plnění našich povinností. Podivuhodná osvícení, vděčně vás přijímám! Oživující tajemství, nemohu vás slavit bez rozechvění!

2. POZNAT KRISTA V BRATŘÍCH
Duch víry nám dává odhalit v bratřích Osobu našeho Pána i přes jejich nedostatky. Kdo by nepovažoval za dramatické, okouzlující a převratné poznat Krista v ubohém hříšníkovi a vzít ho do náruče jako malomocného, obtíženého našimi slabostmi?
Ukáže-li se však Kristus obtížený našimi malými slabostmi a žebrá o úkon trpělivosti, o malou službu, o dobrotivý úsměv, je světlo naší víry tak slabé, že ho nepoznáváme a odmítáme ho.
Podobné potupy se nemáme nikdy dopustit. Jestliže je náš způsob vidění v této věci ještě slabý, volejme se slepcem z evangelia: „Pane, ať vidím!“ (Lk 18,41)

3. JEDNOTA SRDCÍ V PRAVÉ LÁSCE
Sebeláska rozsévá všude nesvornost, totiž nejednotnost a nepřátelství srdcí. Božské Srdce Ježíšovo, buď středem, která nás sdružuje, a uskutečni vnitřní jednotu srdcí v pravé lásce! Kéž láska odstraní každé nepřátelství lidu a ras,, každý odpor živený ziskuchtivostí, každý projev sobectví, a upevní nás v upřímné lásce!
Tak budou srdce spojena poutem „silnějším než smrt“ (Pís 8,6). Zvítězí nad hříchem a nad zlem, které je důsledkem hříchu. Na dnešních zříceninách dají vzkvétat květům a plodům. Na troskách minulosti budou moci znovu vybudovat město Boží mezi lidmi.
To vše nám dá okusit něco z krásných dnů starého Jeruzaléma, něco ještě z krásnějších časů prvního ráje; a zároveň to napomůže přípravě na veliký den, den bez západu, který nám dá naši blaženost.

4. SVÁTEK VŠECH SVATÝCH
Množství svatých je samo o sobě krásou nebe. Jaká přitažlivá a proměňující moc je v Ježíšově kříži, přes úsilí zla! Kolik tisíc duší očištěných, osvícených, oživených, posvěcených od začátku světa pro zásluhy kříže!
Avšak jaká krása je také v různosti zásluh mezi zástupy svatých! Různost ctností a hlavně krása v onom podivuhodném řádu, která dělá z tohoto velkolepého množství královský lid, a z této spousty ctností živou podobnost s Božími přívlastky a s dokonalostmi Vykupitelovými!
Olier říká: „Tehdy se v tomto tajemném množství projeví vnitřní život Ježíšův, rozšíří se ve svatých; božská vůně uzavřená v jeho srdci a dosud neznámá se vylévá na jeho církev, a je slyšet svaté Boží před Božím trůnem, kde jásají v líbezné vůni.“
Opravdu je to krásný svátek: pro věřící výzvy, aby se stali svatými; pro svaté v nebi, kteří jim ukazují cestu ke slávě a pro Boha, Svatého svatých, původce každého dokonalého daru, který je po dokonání díla Vykoupení stále „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).
V exercicích pro kněze věnuje P.Cormier každý den jednu přednášku životu a příkladu některých velkých svatých: Pavla, Augustina, Řehoře Velikého, Bernarda, Karla Boromejského, Františka Saleského, Vincence z Paulka, Filipa Neri, a shrnuje celé exercicie pozdvižením k Panně Marii.


KAPITOLA III. -
(VZOR OBNOVY ŘÁDU V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI JE VZOREM NOVÉ EVANGELIZACE)
OBNOVIT CELÝ ŘÁD V DOMINIKU
ZAKLADATEL
Evangelní muž Dominik se jeví jako vzor spojení s Bohem skrze Ježíše Krista a Marii. Zakladatelů řádu Kazatelů učí bratry a sestry, kteří se rozhodli, že ho budou následovat, aby spojovali „vnitřní usebranost s vnější činností, lásku k bližnímu se zapomínám na sebe“, aby pravda zářila a získávala štěstí světu (Modlitba k Matce Anežce Ježíšově, mnišce O.P., zapsaná v Zlaté knize kláštera v Langeac, 23.srpna 1876. Matka Anežka byla blahořečena s P.Cormierem 20.listopadu 1994).
M.E.Vayssiére (1865-1940), provinciál toulouský, si přál oživit v řádu zbožnou úctu ke sv.Dominikovi. Napsal o P.Cormierovi : „Svatý Dominik žil v srdci tohoto ctihodného Otce s intenzitou myšlenky a s opravdu podivuhodnou láskou. Měl ustavičnou potřebu dívat se na něho, napodobovat ho, oživovat ho. Často říkával. Dominiku, přijď a žij v nás! Když byl povolán stát se jeho nástupcem v řízení řádu, hledal výrazné heslo a program tajemství svého vnitřního života a magistera. Jeho mysl měla před sebou větu svatého Pavla, kterou přijal za své svatý papež Pius X. Stala se heslem jeho pontifikátu: „Všechno obnovit v Kristu.“ (Ef 1.10) Použil ji s jemným smyslem pro dominikánskou milost a řekl: „Všechno obnovit v Dominiku.“ To znamená spojit všechno s myšlenkou na něho, oživit všechno jeho duchem a jeho milostí a dokonat v jeho lásce. (List z 21.dubna 1935, nazvaný „Pobožnost k svatému Dominikovi“ v časopise „La vie spirituelle“.). V prvním listu z 29.června 1904, poslaném řádu po jeho zvolení magistrem, vyhlásil svůj program „Omnis nostra instuarare in Dominici.)

1.PŘÍTEL BOHA A LIDÍ
Otče svatý, Otče dobrý, náš vzore a naše slávo, obdivuji tě, příteli Boží (1). Sloužil jsi v pravdě a v lásce. Pravda byla vždy na tvých rtech (2). Láska stále přebývala ve tvém srdci. Projevil jsi své přilnutí k pravdě, když jsi řekl: „Především ať vám leží na srdci pravda!“ (3). Ukázal jsi, jak usiluješ o lásku, když jsi složil zvláštní modlitbu za obdržená pravé lásky od Boha (4). Na obranu pravdy jsi v řádu zachoval řadu učitelů. Na svědectví lásky jsi vzbudil šik mučedníků. Z nebe pokračuje tvé dílo, Otče můj. Tichostí se podobáš Mojžíšovi, silou Davidovi, moudrostí Šalamounovi, vroucí horlivostí Eliášovi, utrpením a povzdechy Jeremiášovi.
Dej, aby tvoji synové vylili na církev moře světla, a aby – je-li to nutné – vydali jako apoštolové čas a síly, a pak dali církvi s plamenem lásky všechnu krev.
+++
Blažený Otče Dominiku, zdravím v tobě přítele lidí, jak tě nazývá církev v liturgii.
Již ve smrtelném životě jsi měl ctnost strhující. Milost byla rozlita na tvých rtech, oči zářily láskyplným a velebným jasem (5); a prostota tvých promluv získávala tvých rozmluv získávala všechny lidi (6).
Po smrti tě milují ti, kteří opustili vše, aby tě následovali. Pro ně je každý článek tvé řehole sladký, protože ty první jsi ho zachovával. Milovaly tě sestry, které pokračují tisíci různými způsoby ve tvém životě kontemplace a ve tvé apoštolské činnosti. Miluje tě i ten, kdo i mimo klášter obléká skrytě tvé odlišné znamení a velkodušně následuje tvé rady. Milují tě dokonce tví věřící, kteří chápou záliby tvého ducha i smysl tvé zbožnosti, a díky tobě se ochotně vydávají na cestu oběti.
Dominiku, odkud pochází tato pokojná a nezničitelná vláda? Příčinou je, že Ježíš, tvůj velký učitel, ti dal paprsek svého světla; a Maria, tvá sladká Matka, široký podíl na něžnosti svého srdce.

1) Sír 45,1: „Mojžíš, přítel Boha a lidí“. V životopise sv.Jana Křtitele Rossi (Řím 1901) píše P.Cormier: „abych řekl vše stručně, byl jako Mojžíš přítelem lidí, protože byl přítelem Božím.
2) Mal 2,6: krátké čtení k noně o slavnosti sv.Dominika.
3) První svědek kanonizačního procesu, bratr Ventura z Verony, převor v Boloni, prohlásil (č.3), že umírající Dominik pozvedl ruce k nebi a řekl: „Otče svatý, ty víš, že jsem chtěl vždy zůstat věrný tvé vůli a střežil jsem a zachoval ty, které jsi mi dal. Prosím tě za ně! Střež je a zachovej je!“ Tato modlitba je inspirována kněžskou modlitbou Kristovou (jan 17,11-12), která pokračuje: „Posvěť je v pravdě! Tvé slovo je pravda.“
4) Bl.Jordán Saský vypravuje: „Jednou z jeho častých a zvláštních modliteb bylo, aby mu Bůh dal pravou a účinnou lásku v úsilí o spásu lidí. Skutečně soudil, že se stane pravým údem Kristovým je tehdy, když vydá všechny své síly pro získání duší, jako Pán Ježíš, Spasitel všech lidí, zcela obětoval sám sebe pro naši spásu.“ (Libellus de principii Ordinis Praedicatorum č.13)
5) Narážka na svědectví bl.Cecilie: „Takový byl vzhled blaženého Dominika: krásná tvář lehce zbarvená, vlasy a vousy světlé, krásné oči. Z čela a z obočí vyzařovalo jisté světlo, které získávalo úctu a lásku všech.“ (Zázraky vlaženého Dominika, jak je zapsala sestra Cecílie, č.15)
6) Bl.Jordán Saský píše: „Přijímal všechny lidi do rozsáhlé náruče své lásky, a protože všechny miloval. Byl ode všech milován… I prostota jeho jednání vzbuzovala lásku k němu. Nikdy u něho nebyla ani stopa přetvářky nebo dvojakosti ve slovech ani ve skutcích.“ (Libellius…, č.107).

2. NOVICMISTR
(Úvaha P.Cormiera ještě jako seminaristy v Orleansu po duchovní obnově roku 1855, ve kterém byl přijat do III.dominikánského řádu.)
Zdálo se mi, že neprojevuji dost zbožné úcty ke sv.Dominikovi, který má být jednoho dne mým otcem a mým vzorem. Prosil jsem svatou Pannu, aby zvětšila mou úctu k němu. Říkal jsem při modlitbě Memorare: Maria, máš všechny důvody, abys mě vyslyšela. Moje prosba je dobrá, protože jde o jednoho ze svatých, který mnoho přispěl k tomu, abys byla uctívána růžencem.
Jsem přesvědčen, že mě vyslyšena. Od té doby na něho častěji myslím, jako kdybych ho cítil přítomného ve svém nitru, vůdce a tajného rádce, aby se letos stal mým novicmistrem. Slibuji tedy, že se s ním budu často radit a naslouchat jeho radám jako by pocházely přímo od Ježíše a od Marie.
Sv.Hyacint se setkal v Římě se sv.Dominikem. Setkání se světcem je nevýslovnou milostí, důležitou chvílí v životě. Setkání se se světcem neznamená setkat se s neznámým. Máme v sobě poznání svatosti, nejen výslovně svatosti Boží, nýbrž i svatosti tvora, který je z bláta jako my, s našimi sklony, avšak dosáhl takové proměny, že v něm září pravda, svatost, čistota, dobrota Boží. Když to takto chápeme, jak netoužit po uskutečnění? Hyacint ho našel ve sv.Dominikovi.
(Jindřich Cormiera vstoupil do řádu roku 1856, hned, jakmile se stal knězem, a přijal jméno polského kněze Hyacinta, kterého historik V.Koudelka označuje jako „klasický typ dominikána první generace. Stále nosil v srdci vroucí touhu po spáse duší a vybíral si vždy úkol, který byl nesnadný.“)
Jakkoli je vzácným štěstím vidět světce, ještě větším štěstím je mít je. Prostředek, jak ho získat, je dát se mu. Svatí dávají sami sebe. Štědře rozdávají ze svého srdce. V duši, která se otvírá a dává se jim, odrážejí své světlo a rozhojňují svědectví o své lásce.
Dominik se dal bez odkladu do díla. Vyhradil si úkol novicmistra pro tyto dva bratry. (Pozdní tradice udělala ze sv.Hyacinta (+ 1257) a bl.Česlava (+ 1242) bratry nejen povoláním, ale i pokrevní.) Vychovával je k řádovým observancím. O řeholní observanci jim dával víc než prosté poučování, protože čerpal ze svého srdce ctnostnou mízu a předával jim ji každou chvíli, jako dává matka synu to nejlepší ze sebe. Dominikova zbožnost, způsob života, smýšlení, modlitba, celá živá a oživující skutečnost přecházela do jejich duše a stávala se základem, hnutím, vroucností a sladkostí.
(Jistá je píše sv.Dominika o farmaci jeho bratří. Bratr Ventura z Verony,převor v Boloni, vypovídal, že „si během své smrtelné nemoci dal zavolat bratry novice a sladkými slovy a horlivě je těšil a vybízel k dobru.“ Proces, č.7)

2. NÁSLEDOVÁNÍ DOMINIKA
Ježíš, Boží Slovo, řekl: „Já jsem pravda (Jan 14,6). Dominik nám popět říká: „Buďte takoví, jakým jsem já“ (1 Kor 4,16). Ať je vám, drahá především pravda.
Avšak pravda je, blažený Otče, něčím velmi rozsáhlým. Z jakého hlediska budeme podle ní jednat v našem životě, abychom se ti mohli připodobnit? Odpovídá: Snažte se získat a ukazovat dnešnímu světu: 1. pravdivost nauky; 2. pravdivost chudoby; 3. pravdivost pokory; 4. pravdivost lásky. Potom vás uznám za své děti, žijící v mém duchu, které se mi dokonale připodobnily. Rozjímejte tedy o těchto čtyřech případech!
1. Dominik zasvětil svůj život studiu, obraně a šíření pravé a nebeské nauky o spáse. Nebyl by tedy věrným učedníkem, kdo by pravdu sice úplně neodpustil, ale naopak pod záminkou, že ji lépe přizpůsobuje dnešní inteligenci, jednal s )úctou s jejich nedůtklivostí, měl v úctě hřivny a krásné vlastnosti a pod záminkou, že je více přitahuje k víře, oslaboval dogmata, odstraňoval to, co mají příkrého, zmírňoval jejich dosah.
Kdo by tak jednal, zasloužil by si, aby se k němu Dominik obrátil s upozorněním apoštola: „Dejte si pozor, aby vás nikdo nezotročil (tak zvanou) filosofií – je to jen klam a mam. Jsou to samé nauky lidské, (které se opírají) o prvopočátky světa a ne o Krista“ (Kol 2,8).
Pro bojovníka pravdy to však nestačí. Dominik vyžaduje od svých synů podle svého příkladu pravdu praktickou, totiž upřímnost a přímočarost v řeči a ve společenských vztazích. Nejprve uchvátilo mysli jeho poučování, skvělé a jasné, potom jeho nevinnost, jeho ryzost, pravá milost ve způsobech jednání přitahovaly srdce.
2. Dominik miloval Kristovu chudobu jako prostředek k dokonalosti, avšak také jako mocný prostředek apoštolátu v prostředí, které snilo jen o bohatství, přepychu a blahobytu. Proto přemlouval papežovy vyslance, aby se zřekli svého oblečení, svého přepychu, dlouhého průvodu služebníků, i když byl podobný způsob života slučitelný s jejich důstojností. Co by potom řekl těm tak zvaným služebníkům, kteří by na rozdíl od chudých bratří směřovali k vybranosti v oblékání, v zařízení cely, v přepychu při cestování, v náročnosti při jídle, atd. (1 Jan 2,4). Dominik by se k nim obrátil a řekl by jim: Pravdivost mé chudoby u vás není.
3. Dominik měl pokoru Krista, který se sám sebe zřekl (Fil 2,7-8). Nic ho tak neobšťastňovalo jako pohrdání. Proto byl raději tam, kde se mu posmívali. Nenašel by proto svou chudobu u bratra, který by jednal hrdě a domýšlivě, který by klamal sám sebe, když by si myslel, že něco je, a zatím není nic (Ga 6,3). Raději by rozevřel náruč litujícímu a pokořenému hříšníkovi, než synu, který by se odrodil.
4. Dominik si denně vyprošoval od Boha pravou lásku, protože věděl, že falešná láska klame toho, kdo ji má a kdo ji přijímá, a je ražena z falešného zlata.
Pravý bratr Kazatel, hodný svého jména, nelichotí sám sobě přesvědčením, že má opravdu upřímnou lásku, nýbrž si ji pokorně vytrvale vyprošuje. Má velkou nedůvěru k sobě, hlavně k svému srdci, které bývá nejobratnějším z lhářů. Marii, kterou církev v litaniích nazývá „Matko láskyhodná“, přirovnávala sv.Kateřina Sienská k udici, na kterou se svobodně dávají chytitmořské ryby, jimiž jsou duše (Dialog, 139). Také bratr Kazatel se jistě bude muset snažit líbit se duším, aby je lépe přitáhl.
Avšak bl.Humbert z Romaně, (pátý generální magistr O.P. (1254-1263), autor mnoha spisů psaných pro formaci bratří Kazatelů, má něco podobného s P.Cormierem), vysvětluje a omezuje způsob, jakým se má apoštol líbit lidem. Má se podobat dobré cestě, přímé, jisté, rovné, po které jdou cestující snadným a rychlým krokem. Bez žalu za sebou zanechávají ušlou cestu zaujati touhou dojít k cíli.
Lišil by se tak zvaný přítel duší, který by si - místo toho, aby si cestu usnadňoval - udělal po straně příbytek, kde by byl cestující mile přijat, zastavil by se tam a zapomněl by na dosažení cíle. To je důrazné upozornění pro toho, kdo má výmluvnost a nadání, nebo má sympatickou povahu, láskyhodnou a sdílnou. Znamenalo by to použít Boží dary proti Bohu, proti duším dobře připraveným, které mohou moudrým vedením dospět k svatosti.
Přestaňme se na to takto dívat a prosme o milost stát se druhým Dominikem hlavně pravdou o jeho lásce.
SVATÍ, KTERÉ MŮŽEME S RADOSTÍ NAZÝVAT BRATRY
V podobném měřítku, v jakém v církvi vzrůstá bohatství Kristova Srdce, avšak na nižší a podřízené úrovni, šíří se v životě jeho synů a dcer v tisíci odrazech bohatství srdce svatého Dominika, jeho charisma zakladatele v životě jeho synů a dcer. „Stejným způsobem jakým dal Bůh svému Kristu plnost milosti, hlavní, které se ze Srdce šíří do celého mystického Těla, tak Bůh udělil sv.Dominikovi a ostatním patriarchům řeholního života tu plnost života, ze které má žít jejich potomstvo“ (M.E.Vayssiére, La devotion á Saint Dominique).
P.Cormier vykonal mnoho pro poznání životů našich svatých a pro lásku k nim. (P.Cormier napsal životopis bl.Reginalda, bl.Diany d´Andaló, P.Alexandra Vincence Jandela, bl.Inocence V., bl.Rajmunda z Kapue, bl.Ondřeje Abellona, bl.Imeldy, Mons.Pia Del Dodona, a jiné). Z nich mají zvláštní autoritu Tomáš Akvinský a Kateřina Sienská i mimo dominikánskou rodinu. O tom svědčí titul „učitel církve“, udělený oběma. (Sv.Tomáši Akvinskému od Pia V. v roce 1567 Svaté Kateřině od Pavla VI. v roce 1970).
Každá generace může vidět, jak se obnovuje milost počátků. V té době to P.Cormier zjišťoval v odvaze a v geniálnosti P.Lacordaira (1802-1861) a v duchu víry a poslušnosti P.Jandela (1811-1872).

1. TOMÁŠ AKVINSKÝ, VZOR TEOLOGA
(Svatý učitel, kterého mám radost nazývat svým bratrem)
Prostá a přirozená zbožnost Andělského učitele není zatížena abstraktním rázem jeho vědeckých prací. Klidně přecházel od něžných výlevů srdce k diskuzi a k spisování přesných a stručných dogmat. Někdy si naopak jeden i druhý dar, rozumu a zbožnosti, podávají ruku a objímají se, jak to vidíme v oficiu o Nejsvětější Svátosti. Nevíme, co něho máme více obdivovat, zda nedosažitelnou nádheru teologického pojednání nebo úžasnou shodu postav Starého zákona se skutečnostmi zákona Nového, nebo nadšení nejsladší, nejprostší, nejhlubší zbožnosti: tři zásluhy, které nejsou vedle sebe nebo uměle kombinovány, nýbrž přirozeně vyplývají ze stejných myšlenek a ze stejných slov.
Jaký vzor teologa! Jaké teologické poznání! Andělský učitel byl nejen hrází proti hrozivým proudům bludů, nýbrž byl a je stále majákem, která dává světlo plavci, aby nenarazil na úskalí. Jeho obdivovatel, jeho věrný a vděčný učedník pochopí, že nejlepším způsobem úcty k němu je jeho napodobování. Bude jistý, že bude odpovídat učiteli, , když se vyvaruje umíněného stanoviska, kladení odporu už předem, výbojnosti, autoritářství a útočnosti, zatvrzelosti a nechuti přiznat vlastní omyly a nesprávné kroky vzdoru, který odmítá uznat za pravá světla as pokroky, jestliže pocházejí od jiné školy. Jestliže má úkol vyučovat, má také povinnost poučovat se a rád k tomu užívá všechny usnadnění, která mu poskytuje dnešní doba, a která jsou dnes mnohem četnější, aby sestupoval k počátkům Písma svatého, jak mu je zprostředkovávají otcové, seznamoval se s dobrými slavnými školami s dějinami bludů, kterými kacíři zkreslují jeho božský ráz.
Tomu, kdo si zasloužil být povýšen z důstojnosti magistra teologie, se proto formálně prohlašuje: „Udělujeme výsady a privilegia doktorátu a magisteria, protože se jich dostává z rozhodnutí posvátných kánonů těm, kdo nepřestávali a dosud nepřestávají věnovat svůj pot a svá nebožská studia k obhajobě a šíření učení katolické víry a usilují o porozumění božským Písmům a teologickým oborům.“

Pravý učedník Andělského učitele je veden také tímto smýšlením po vzoru Mistra ochotně přijímá jako vůdce lidí s odbornými znalostmi v různých oborech vědy, a stane se také sám badatelem s tou výhradou, že si pak ověří výsledky svého bádání ve světle tradice a hlavně s pomocí, kterou mu poskytuje učitelský úřad církve. Spojení věroučných článků nejenže nedá zaniknout spojitosti mezi tolika prameny, aby udělalo místo zmatenému přepychu rozkladnému vzdělání, nýbrž najde pevné a jasné body, aby dodala stálosti svému základu, upřesnila jeho vymezení, uvedla větší soulad do různosti jeho prvků. Její velké linie, pravidelné a pevné, jsou rámcem, ve kterém najde místo vše, co je pravdivé, krásné a dobré.

2. SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ: JEJÍ NAUKA
Dobrá nauka má být jednotná pro zdroj, ze kterého vychází a pro cíl, ke kterému vede. Má však být různá pro průtoky podle stavů duše a života učedníků. Taková byla nauka Kateřiny.
1. JEDNOTA. Všude čteme o jejích zásadách. Poznání Boha a poznání sebe; nutnost odstranit sebelásku; užitečnost krása vnitřní komůrky; síla Krve Ježíše Krista, který je světlo, plodný zdroj, stůl poskytující výživu, očištění hříšníků, sláva spravedlivých.
Tyto základní pravdy jsou v jejích spisech velmi rozšířené. Jsme v pokušení dívat se na ně jako na cosi neurčitého a jednotvárného. Avšak když o nich dobře uvažujeme, snadno odhalujeme velké linie, základní sloupy, hlavní klíčové pravdy všeho.
2. RŮZNOST. Nauka života je úměrná stavům života Není možné jí vyčítat, že chce dělat ze světa rozsáhlý klášter. Bere v úvahu různé stavy jako je: matka rodiny, kněz, vojevůdce. Vyžaduje jen to, aby každý zůstal věrný povinnosti a uměl získávat užitek i z obtížných stránek svého stavu.
Právě proto chápe a chce, aby všichni pochopili důležitost tohoto posledního bodu v dopise s názvem: „Jak umí Bůh vyvodit dobro ze zla“ (List 219, adresovaný Hajmunovi z Kapue, magistru Janu a všem jeho druhům, když byli v Avignonu v roce 1376).
VRAŤ MI, PANE, MÉ BRATRY!
Žádný hříšník v evangeliu se neobrátil násilím a způsoby drsnými a tvrdými. Pán se sám pozval na oběd k Zachovi, aby si získal jeho důvěru (Lk 19, 1-10). Jeho dialog se Samaritánkou ukazuje, s jakou rozvahou, s jakým božským uměním, s jakými nevýslovnými ohledy ji učí pociťovat viny a vzbuzuje u ní touhu po svatosti (Jan 4,1-42). U sv.Petra vykoná dílo obrácení vyčítavým pohledem a laskavostí (Lk 22,61). Nevěřícímu Tomášovi dává všechnu svobodu, aby se díval na jeho rány a dotýkal se jich, dokud nezvolal přesvědčen a proměněn: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 12,28)
Stejně jedná mírná a tichá Kateřina, proniknutá duchem Spasitele. Místo aby donucovala srdce, začíná tím, že je vede k úvaze o Boží pravdě, po její kráse, o její užitečnosti pro štěstí duší. Potom čeká, ale ne nečinně, protože zkoumala povahy a jejich vlastnosti, které může Bůh nejvíce ovlivnit. Hledala okolnosti příznivé pro Boží působení. Překonával hříšníky svědectvím o své srdečné blahovůli, dokud je neviděla smířené s Bohem. A jestliže oni kladli odpor její něžné lásce, potom naléhala na Boha samého: „Neodmítej mě, milosrdný Pane! Odejmi jim jejich neukázněnost a tvrdost srdce!“
Pán má rád takové láskyplné a živé naléhání. Jestliže byl zdrženlivý se svou milostí, tedy jen proto, aby se stala prostředkem svaté nauky a zdokonalování Srdce své snoubenky. Proto jí dával vytoužená obrácení a její projevy vděčnosti byly hojnější než slzy.
3. MODLITBA KE SVATÉ KATEŘINĚ SIENSKÉ
Kateřino Sienská, panno nanejvýš hodná názvu serafínská a apoštolská, obdivuji se ti, dobrořečím ti a chci tě napodobovat. O tobě samé ti Bůh vnukl: „Ty jsi ta, která není“, a ty jsi to jasně projevila. Avšak ten, který je, spočinul pohledem na tobě: „Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi dal nezůstala ležet ladem“ (1 Kor 15,10). Milost pronikla tvé srdce, osvítila tvé oči, posílila tvé paže; svlažila to, co jsi zasadila, a je přítomná ve všem, co jsi konala.
Skutečně, z jakého zdroje vychází tvůj soucit s hříšníky a nevýslovný dar smiřovat je s Bohem? Od mládí tě předcházela milost milosrdenství, rostla s tebou a dosáhla mnoha duchovních zmrtvýchvstání. Odkud vychází tato láska k rodině, ve které se snoubí milost s přirozeností a objímají se s důvěrností, a která se zřídkakdy nachází v tak vysokém stupni u nejslavnějších světců? Kdo ti dal dar vyučovat a sílu přitahovat duše, kterou jsi získala mnoho učedníků, když jsi po více než pět století vytvářela školu dosud plnou života a jasu? Milost moudrosti, rozumu, rady naplnila tvou duši a dala ti tuto krásnou plodnost. A lásku k vlasti, která tě vedla k tomu, že jsi všude odvážně volala: „Pokoj, pokoj!“
V různých skupinách osob, sdružených mezi sebou jsi nazírala na obraz svaté společnosti, která se nazývá slavnou Trojicí, a měla jsi tam plodnou půdu k přípravě království a posvěcení jména Otce, jenž je na nebesích.
Avšak neomezuj se na to! Vystup výše, dívej se na celou církev, snoubenku Ježíše Krista! Vystup ještě výše, dospěj k Marii! Povznes se nad každého tvora až k plnosti nekonečného Bytí, abys nazírala na jeho Božské dokonalosti, milovala ho, napodobovala je v sobě a stala se jejich nejúplnějším a nejpřitažlivějším vyjádřením před světem. Jak velký, nevýslovný a krásný je Bůh! A takový byl tvůj život, každý den, každý okamžik.
Kéž bych mohl i já v skromnějších rozměrech projít tuto cestu a všechno posvětit od atomu až k Bohu. Buď proto mou vůdkyní, panno, ve kterou vkládám svou důvěru! Jsem si jist, že ve tvé společnosti dospěji k tomu, který mě miluje, a už ho neopustím zde ani na věčnosti. Amen.
4. OTEC LACORDAIRE
V čele tohoto díla je P.Lacoradaire. Je jako dobyvatel. Má jeho pronikavý pohled, vladařské gesto, šťastnou odvahu a moudré jednání.
Světlo inspirace se u něho snoubí se svěžestí správného zdravého rozumu a jeho ctnosti jsou na téže výši jako jeho genialita. Dobrota ducha se rovná síle jeho charakteru. I když ho vroucnost unáší přes meze, je obdivuhodná jeho nezištnost a přímost úmyslů. Láska k Ježíši Kristu řídí a vyrovnává lásku k jeho století. Povznesen na vrchol slávy, nezná závrať pýchy. Když odstupuje od vlastní vůle k pokořování, řeklo by se, že v něm nalézá líbezný mír. Nová společnost v něm s nadšením uctívá velkého člověka, ale on je také velkým řeholníkem a vede všechny.
Okolo hlavy se shromažďuje malý počet lidí, kteří se k němu přidali, aby našli cestu k Bohu, a pokládají si za čest vidět s ním nebezpečí toho, co podnikají. Je tu Requedat, který měl čisté srdce dříve, než bylo takové z nadpřirozené ctnosti,květ střežený božskou rukou, aby jednoho dne vykvetl mezi liliemi sv.Dominika. Je tu Piel, člověk s pevnými představami a velký umělec, který brzy pochopil krásu dominikánského života a chtěl ho v sobě jasně prožívat. – Hernskeim, filosof a badatel od přirozenosti, kterého však milost přivedl k prostotě dítětě. – Je tu Aussant s ryzí a rozhodnou povahou, s něžným srdcem, člověk moudrý a rozvážný, který zanechával svou stopu zvláště v nitru duší nezničitelným vtištěním silného křesťanského ducha. – P.Besson, který je následoval, přežívá je a rozhojňuje se, jako by je chtěl nahradit. Sotva Francie okusila prvotiny jeho služby, už nezapomene ani na laskavost jeho jednání ani na účinnost jeho rad. Itálie ho vlastní a projevuje lásku k němu. Řím obdivuje křesťanské smýšlení, které vydechuje z jeho maleb. Východ stravuje jeho poslední léta a stává se jeho hrobem. Památka na Bessona ještě naplňuje celý řád vůní (in compositionem odoris, Sír 49,1). Poslední z tohoto zástupu, opravdu vyvoleného (genus electum, 2 Pt 1,9) zůstává P.Danzas. Pak i opn zesnul v Pánu v jedenasedmdesáti létech.
+++
Být pro duše v jejich vnitřním životě apologetou morálky božského Vykupitele, když byl před celým světem obráncem katolické víry a svaté církve, je dílo horlivosti, které může P.Lacordaira jedině potěšit, nyní, když prožívá ten lepší život, který mu jeho zásluhy získaly. S velkým zadostiučiněním mu dáváme ještě promlouvat pro věc tak ušlechtilou.
V listech, zvláště, když pojednávají o záležitosti, které jsou samy o sobě málo důležité, nám slov, heslo, datum dávají sledovat život otce Lacordiara: ukazují nám odlesk různých období velmi rušných a plodných.
Nasloucháme věrné ozvěně této velké a krásné duše, krajně citlivé jako lyra, která, když je zavěšena vysoko, samovolně se rozechvívá mnoho způsoby podle proudění vzduchu, avšak její tóny znějí i na dálku velmi harmonicky, protože mají stále stejnou základní notu: Bůh a duše. (Dopis P.Cormietra ze 24.dubna 1912 vydavatelům nového a úplného vydání spisů P.Lacordaira. )

5. OTEC JANDEL
Byl nazván blahoslaveným Rajmundem Kapie naší doby (Alexander Vincenc Jandel, Lacordairův žák, se stal generálním vikářem (1850) a generálním magistrem (1855). Vrátil se k reformě dominikánského řádu, o kterou usiloval bl.Rajmund z Kapue ve čtrnáctém století, a ve které pokračoval v patnáctém století bl.Jan Dominici, sv.Antonín, a jiní svatí otcové). Pomalu působící, ale silná milost, denně potvrzované zkušeností o faktech, mu dávala pochopit úkol řeholních observancí (oživovaných vždy duchem), aby dávaly dominikánskému životu důraznost a krásu.
Skutečně, tyto observance osvobozují člověka od sebelásky, aby ho uvedly do prostoty dětí Božích (Fil 2,15). Utvářejí jeho vůli odříkáním a podrobováním společnému životu. Vytvářejí ovzduší, které povznáší, osvěcuje, uvolňuje a živí bratry.
V cele je to, co bratři studují, doplňováno těmi hledisky a touhami, které připravují velké plány a velká díla. Když pak bratři pracují ve světě pro pravdu, jsou proměňováni pokáním, modlitbou, radostí z toho, že jsou Božími dětmi. I když je jich málo, jejich způsob života jim dává viditelnost a vyzařování, které rozmnožují jejich činnost. Jestliže se nevrhají do činnosti všeho druhu, je jejich dílkem právě to, že posvěcují jiné dělníky, naučí je pokoji srdce, pevnosti ve víře, čistotě úmyslu, smyslu pro Boží věci.
To byla vůdčí linie P.Jandela. To, čemu učil, podpíral příkladem svlažoval a oplodňoval svými modlitbami. Až do smrti (1872) důstojně představoval ducha a srdce svatého Dominika.
(V letech 1858-1859 byl P.Cormier sekretářem P.Jandela a doprovázel ho při vizitacích ve Francii, v Itálii, v Německu. Třetímu vydání životopisu P.Jandela (Paříž 1896), který napsal P.Cormier, předcházel list Lva XIII. V něm ocenil jeho italský překlad takto: „Uvažte,že ho schvalujeme jednak proto, aby se šířily tiskem příklady dobrých děl, což je znamením, horlivosti pro veřejné blaho; jednak proto, že úmysl zvěčnit památku toho, kdo byl tvým učitelem, je znamením vděčnosti.“)

6. KÁZÁNÍ LACORDAIROVO A JANDELOVO
Nemůžeme říci, že by P.Jandel měl jako řečník mimořádné datry. Je pravda, že ho některé tehdejší noviny chtěly nazývat klasickým Lacordairem, avšak toto srovnání se dá obhájit ještě méně než jiná tohoto druhu, která se stala lichotkou téměř jakousi formulkou pokaždé, když někdo slyšel zasloužilého kazatele.
Kdo se může srovnávat s Lacordiarem, s tímto mimořádným člověkem, kterého dal Blh Francii a světu? Uprostřed společenských zmatků, v tisíci starostech, za vášnivého obdivu jehož byl předmětem, žil jako svatý Benedikt sám se sebou. Coepit habitare secum. V této svrchované samotě se srážely nejroztodivnější pozemské ozvěny, v nichž rozlišoval tóny pravé a falešné. Nebeské tóny ho uchvacovaly svým souladem. A když mu hlas povinnosti, událost nebo přeplněné srdce ve směsici těchto prvků otevřely ústy, tehdy z nich tryskala slova, která byla zjevením. Poznámky, které se zdály prorockými. Myšlenky, které samy o sobě měly cenu celých knih. K tomu se družila forma, která proměňovala nejhlubší myšlenky v oheň, a to, čemu se u jiných říká nabízet, nemělo už u něho název. Je to jako závan, který vyvolává chvění , načekané vzplanutí, při kterém člověk oněmí; či kouzlo, které mámí, nebo proud, jenž strhne všechny přehrady; anebo zjevení, které člověk vymrští k pravdě čili směrem k Bohu. A nepřekvapují slova jednoho diplomata, který řekl, když vycházel po jedné z přednášek: „Po Bohu už jenom toto.“
S ničím podobným se nesetkáme u P.Jandela. Jeho věty byly spíše dlouhénež výrazné. Jeho gestům s ohledem na vysokou postavu chyběl rozmach. Jeho hlas, od přírody velmi slabý, začal být nepříjemný následkem chronického zánětu hrtanu. Přesto však měl své dary, aby mohl uspět.
Tím, že studoval Písmo svaté, dalo by se říci, ve dne v noci., učinil si správnou představu o to, o čem by se mělo kázat: dar pravdivosti. Jedno z jeho význačných kázání začínalo slovy:“Co je pravda?“ (Jan 18,28). Předmětem kázání však neměla být pravda jakákoli, nýbrž mělo jít o pravdu čistou a naprostou, která vyšla z Božích úst zjevením. Ta by se ukládala sama svou božskou mocí a ospravedlňovala by se sama silou svého zcela nebeského světla. Jistě připouštěl, aby se používala výpomoc vědy shodná s nadáním národů a s nynějším stavem věcí, ale pod podmínkou, že se kazatel nebude stydět za pohoršení kříže (1 Kor 1,23) a bude používat tyto prostředky, aby lépe vedl duše. Takovým způsobem by kázání více spojovalo lidi se základní příčinou víry, s neomylnou autoritou Boží. Naučili by se tím ochotněji podřizovat svatému Slovu, čím více by pokořil jejich ubohý rozum. Okoušeli by jim tím lépe, čím více by je překonávala svou hloubkou.
7. LACORDAIRE A JANDEL
P.Lacordaire dával přirozeně přednost současným potřebám apoštolské služby, které bylo třeba brát na vědomí, a to ať už pro svoje osobní vlastnosti či pro vztahy a okolnosti, jimiž byl připraven pro nové budování řádu ve Francii. Jeho přísné způsoby, jeho velká záliba v pořádku ve všech věcech si však nutně vyžadovaly jako základ činnost rozsáhlou míru řeholní kázně a ochotu přijímat nová zlepšení určená představenými nebo doporučovaná moudrostí.
Naproti tomu P.Jandel, živený od mládí nejčistšími zásadami víry a osvěcovaný milostmi, vztahujícími se k jeho úřadu, měl sklon utíkat se k tradicím starších a zavádět je v jejich úplnosti, však v rozsahu, který připouštěl stav věcí. Zdálo se mu, že slyší svého velkého učitele sv.Pavla, který mu říká ústy patriarchy Dominika: “Můj žáku, můj nástupce, opatruj to, co ti bylo svěřeno, depositum kustodi“ (1 Tim 6?20). Pokud tedy odmítal to, co je nově navrhované, nedělal to proto, že by nechtěl nahradit neměnné a absolutní formy. Přijímal poučení ze zkušenosti, která jsou také slovem Božím, s nažil se s mírností utvářet zásady dominikánské dokonalosti podle toho, jak to vyžadovala spása duší. Takže mezi vlastnostmi a různým zaměřením těchto dvou prozřetelnostních řeholníků docházelo k postupnému hodnocení a ke vzájemné soutěži. Člověk, jak říká Pascal, nedělá „všechno z ničeho“. Avšak ten, který je všechno, udělí každému, koho k tomu vzbudí a pošle ve své církvi, své četné dary a srovná jejich váhu, aby zjistil jejich námahy, úmysly, modlitby a utrpení. Ze všechno toho vyplývá jediné dílo – „dílo Boží“ (Řím 14,20). A tak všichni dělníci, kteří se na tom podíleli, přispěli také k tomu, aby se dokonalým způsobem stali jedněmi pro druhé, „lidmi Božimi“: Tu autem, o homo Dei (1 Tim 6,11).
ŘÁD BRATŘÍ KAZATELŮ
Byl ustanoven zvláště pro spásu duší kázáním, které má vycházet z plnosti kontemplace (Prolog prvních Stanov O.P.; Sv.Tomáš, S.Th,II-II,188,6). Proto společná cvičení (tj.řeholní observance), předepsané Stanovami, zajišťují bratří život bratrského spojení, pokání, modlitby a studia, které je připodobňuje ke Kristu, učí je usebranosti v Bohu, pokoře, přímosti a laskavosti, shodné s jejich apoštolátem, a vede j v duchu řádu.
Radost z toho, že nosíme jméno „dominikán“ nebo „dominikánka“ nemá podporovat stranickost ve vztahu ke všeobecnosti církve. P.Cormier upozorňuje, že to není třeba „hlásat za každou cenu, chlubit se tím a podceňovat toho, kdo jde jiným směrem a jinak se jmenuje“. „Různé řeholní instituty jsou všechny bratřími a přispívají ve svém celku, aby obdivuhodným způsobem představovali v církvi dokonalosti Ježíše Krista.“
1. NÁČRT ŘÁDU
Řád sv.Dominika, který papežové nazývají řádem bratří Kazatelů a lid dominikánským řádem podle svatého patriarchy, jeho zakladatele, byl v církvi založen, aby pracoval na spáse duší. Řeholníci, kteří k němu patří, neopouštějí svět jen proto, aby usilovali výlučně o svou spásu a o svou dokonalost, nýbrž především proto, aby z lásky usilovali o spásu a dokonalost bližního. To je velmi ušlechtilý cíl, protože Bůh sestoupil z nebe, aby spasil duše, stal se člověkem, po celý svůj život mnoho pracoval, prolil svou krev na kříži a poslal své apoštoly, aby kázali evangelium po celém světě. Proto je tento řád v církvi považován za apoštolský, protože jeho řeholníci jsou po vzoru prvních apoštolů spolupracovníky Ježíše Krista a rozdělovateli jeho služeb.
Z tisíce různých prostředků, které se nabízejí služebníkům Ježíše Krista pro spásu duší, přijímají synové sv.Dominika ty, které pouze naznačují příklady a příkazy jejich svatého zakladatele. Věnují se tedy po celý svůj život pokání, modlitbě a studiu.
Je třeba si všimnout a obdivovat hlavně to, že sv.Dominik spojil ve svém řádu život kontemplativní, kterým pokojně spočíváme u Boha v modlitbě a studiu, s životem činným, kterým se věnujeme bližnímu pro jeho osvobození od věčné smrti a získání nebeské slávy. Shromáždil také všechny výhody a zásluhy mnoha jiných stavů, hlavně horlivost duchovních, kteří pracují pro spásu duší; veřejnou modlitbu kanovníků a jiných kleriků, určených ke zpívání Božích chval v chóru; pokání poustevníků a jiných řeholníků, a to samotu, posty, bdění a chudobu. Tyto různé prvky přispívají k tomu, že života bratra Kazatele je něčím vznešeným a nesnadným. Koná však tyto různé úkoly, protože si zvolil takový stav, a jedná z příkazu zakladatele, potvrzeného schválením církve, a proto dostává zvláštní milosti, aby je náležitě plnil. V těchto svatých cvičeních mu pomáhají dobré příklady bratří, jejich láska a radost z ní, laskavá upozornění představených, mírnost při řízení řádu, duchovní čtení a časté přijímání svátostí.
2. ZÁKLADY STAVBY
(List toulouské provincii z 23.října 1865, který poslal P.Cormier, jmenovaný prvním provinciálem po obnově této provincie, schválené P.Jandelem. Původní text je latinský. – Původně vznikla toulouská provincie roku 1221, a zanikla za francouzské revoluce. Při obnově řádu ve Francii, v roce 1839 obnovil P.Lacordaire provincii pařížskou.)
Povolán vůlí představených řídit tuto provincii v Toulouse, první, která se zrodila ze srdce našeho svatého Otce Dominika, dlouho rostla jako jeho prvorozená dcera a nyní jako poslední dcera povstává z trosek. Nečekám na chvíli, kdy vás budu moci uvidět a obejmout. Je mi útěchou, že se k vám hned obracím se slovy pozdravu a povzbuzení ne proto, abych se ukázal, nýbrž k povzbuzení všech.
Zatímco se chystám brát na bedra tuto povinnost, která je spíše zátěží než důstojností, moje srdce je rozděleno mezi důvěru a obavy. Přesto vyznávám s dokonalou prostotou, že důvěra převyšuje obavy. Jistě je tomu tak proto, že to dopouští dobrota Boží, který nechce, abychom přidávali smutek na smutek nebo aby zármutek našeho srdce tísnil i vás.
Na jedné straně pociťuji obavy, protože se mi v hodině obrody naší provincie, která má tak bohaté dědictví tradic e a ctností, předává zodpovědnost spojená s dědictvím slávy a s nadějí na novou plodnost. Na druhé straně mám důvěru, protože chrání-li sv.Dominik celý řád, zdá se mi, že bude muset bdít s ještě větší pečlivostí a láskou nad kolébkou svého díla. Bázeň mě přepadá ještě z jiného důvodu, protože se před Bohem a před vámi nepovažuji za nic. Přesto vkládám naději v Boha, který si rád „vyvolí ty, kteří jsou ve světe bezmocní, aby zahanbil mocné! (1 kor 1,27). Bojím, že nebudu odpovídat na Boží milost, avšak uklidňuje mě důvěra kvůli vám, kteří jste „malé stádo“ (Lk 12,12), v němž má náš Otec sv.Dominik své zalíbení pod tou podmínkou, že je ho váš život hoden.
Prosím vás tedy. drazí bratři, ukažte se pravými syny Otce tak svatého a provincie tak slavné. K dosažení takového výsledku – i když se nyní nemohu zabývat podrobnostmi – kladu vám na srdce jen pokoru a jednotu, pevné základy budovy, kterou musíme budovat společně.
Především pokora. Dětem je přirozená. A nejsme my dětmi kristovými? Čím můžeme chtít být ve svatém řádě, než pouze náčrtkem nového stvoření spíše než dílem, které dosáhlo úplné dokonalosti? Představení mohli dát našemu životu s pečlivostí existenci a vnější formu; avšak je třeba vyprošovat si od Boha dar Ducha vnitřně oživující. Pokora tedy doplní naši maličkost, střeží to, co v nás může být dobré, dává plodnost a růst těmto vzácným zárodkům. Buď pokorní v myšlení, v mluvení, ve vykonávání posvátné služby. Buďme pokorní zvláště vůči našim starším bratřím, kteří jsou slávou jiných provincií v naší vlasti. Bůh, který se rád sklání k pokorným, naplní propast naší slabosti propastí svého požehnání.
Když potom pokora dá zaniknout všemu, co se staví proti dokonalosti našeho povolání, jednota shromáždí, oživí a řídí všechno, co přispívá k dosažení cíle tohoto povolání. Zajisté, jednota není svatost, není dokonalost; avšak je půdou svatosti a místem dokonalosti. Musíme však dát pozor, abychom nechápali slovem jednota jednotu lenochů, kteří spolu spí spánkem lhostejnosti. Ani jí nemáme chápat jednotu moudrých tohoto světa, kteří se snaží skrýt pod záminkou přetvářky různost svých myslí a svých srdcí. Není to dokonce ani prostá jednota v mezích pudů podřizovaných vášním ani nesoulad přirozených darů, nýbrž jde o vyšší jednotu, která pochází od Boha.
Kéž v nás tedy vládne jednota úmyslu s ohledem na pravou a úplnou řeholní dokonalost, jak nám ji ukazuje nebeský Otec sám v sobě, náš vzor. (Mt 5,48). Kéž v nás vládne jednota v jednání, která neopomíjí nic nutného, ani prostě užitečného, abychom se věnovali všemu, co se nám předkládá, totiž kříži a duším. Rozjímejme v mlčení o tajemství kříže, mluvme o něm v kázání, umírejme zcela sami sobě, abychom tak přispěli ke vzkříšení duší, jedinému cíli našeho života, kterému se máme zcela a se stejnou vroucností zasvětit.
Posléze, moji bratři, jak v skrytu srdce, které může znát jen Bůh, tak ve vašem způsobu života před lidmi zažeňme daleko všechnu bázeň a domýšlivost! Svlečte se ze všeho lidského, abyste viděli jen Ježíše, a to Ježíše ukřižovaného (1 KMor 2,2). V něm je trvalá jednota. Jednota vám dá mír. Mír vám zajistí sílu plnou krásy. V této síle naleznete radost z vítězství, které vám zaslouží korunu spravedlnosti ((2 TRim 4,8).
Zdravím vás a prosím, abyste mě i provincii odporoučeli Bohu, blahoslavené Panně Marii a našemu blaženému Otci Dominikovi.
3. DUCH ŘÁDU
U všech svatých poznáme bez obtíží ducha, ,kterým se vyznačuje řád. Spása duší je jejich cílem, pokání a kontemplace na pravdu jsou jejich velikými prostředky k dosažení cíle tak vznešeného tak apoštolského.
Musíme však upozornit, že tyto vlastnosti u nich dávají umírněnost hnutím duše spíše, než by je usměrňovaly v jednotlivostech.
Z toho vyplývá v jejich životě jistá umírněnost a prostota skutků, podivuhodná nevinnost a různost povah, která se rozvíjí překvapujícím způsobem na společném základě dominikánského ducha.
(K prožívání a k projevení tohoto ducha poznamenal P.Cormier: „Tento řád prokázal velké služby církvi. Dal nebi mnoho svatých, blahořečených a kanonizovaných. O mnoha jiných začala právní šetření za tím cílem, aby mohli být jednoho dne veřejně uctěni. Dal církvi čtyři papeže a velký počet kardinálů, biskupů, arcibiskupů a patriarchů. Má ve všech částech světa tisíce mučedníků, učitelů, vyznavačů, osvícených duchovních vůdců, horlivých kazatelů, a to až na Východě, v Číně, i v Americe. Obrátila téměř nekonečný počet pohanů, kacířů a špatných křesťanů. To je tedy rychlý, ale věrný náčrt našeho řádu. Bylo by pro vás velkým štěstím, kdyby vás Bůh do tohoto řádu povolal.“ – Generální katalog O.P. Řím 1992 obsahuje doplněnou řadu svatých a blahoslavených (67 a 191), generálních magistrů (85), kardinálů (74) a nynějších biskupů (37).

4. OBNOV NAŠE DNY JAKO BYLY NA POČÁTKU (Nář 5,22)
Když studujete církevní dějiny, zpozorujete, že jsou zřídkakdy zakládány velké řeholní řády. Tušíte, že milosti, na kterých spočívají podobné instituty, a prozřetelnostní lidé, kteří je vzbuzují, jsou výjimečné dary, vzešlé z neproniknutelných úradků Boha, který je dává, kdy se mu líbí a jak se mu líbí. Avšak církev se vždy s potěšením dívá na tyto nové zdroje života. Jestliže se zdá být pomalá při jejich uznávání a chvále, s tím větší pevností a útěchou pak chrání jejich rozkvět. Jestliže některý řád sejde s cesty nebo cítí, že mu chybí síly, aby se udržel v původní horlivosti, co udělá tato dobrá Matka? Vystoupí snad přísně s odsouzením na rtech? Určí body pro to, co je podstatné v řeholním životě, jako je chudoba, avšak pokud jde o mnoho jiného, chápe, že by jejich rozhojňováním rozhojňovala i provinění, i když jde o věci spojené s plodností a s krásou řeholního řádu. Proto tam, kde chybí láska, nutný prvek v tak nesnadném podnikání, dá přednost tomu, že povolí žádaní zmírnění, aby dosáhla ode všech a ve všem co největší možné dobro. Potom se modlí a čeká na lepší dny.
Jak odlišný je však její postoj, jestliže se lidé, kteří mají víru a odvahu a které vzbudí Prozřetelnost, snaží oživit prvotního ducha! Je pravda, že ani potom nespěchá. Spíše se zdá, že nedůvěřuje. Při obnovování tradic stejně jako při jejich vzniku si chce získat jistotu o Boží vůli, proti které se někdy zdá být. Když však dílo milosti dokázalo svůj původ skutky, žehná mu s radostným srdcem; pláče z útěchy, že vidí vytrysknout zdroj svatosti, který živí široko daleko zkomírající duše. Lidé víry, kteří započali tuto práci, - podpíráni od ní – zdvojnásobují horlivost a pokračují v díle s větší vytrvalostí, ne už tím, že se prosazují v diskuzi, nýbrž s duchem oběti a s darem dotknout se srdcí. Po dny a léta budou naslouchat hlasu zakladatele, zkoumají jeho ducha, osvojují si jeho smýšlení a tajemný ráz, který on vtiskl svému dílu. Proto jejich moudrost i jejich moc převyšuje to, co je lidské, vychází z nich nadlidská ctnost, jejich svatost a jejich zázraky připomínají krásnou dobu založení řádu. Jestliže je v jejich díle pečeť osobní geniality a inteligentní zapojení do potřeb jejich doby, nepřestává nesrovnatelný vliv milosti a původní autority překonávat všechno, pronikat všechno, posvěcovat všechno. Pokud jde o vznešenost a oživující moc tradice, jejich jednání není převracením, nýbrž obnovou. Proto je vidět, jak ctnosti z prvních dob znovu stejně rozkvétají, i když snad ve stupni méně heroickém, takže musíme zvolat: „Je to prst Boží!“ (Ex 8,19)

5. BÝT APOŠTOLEM
Současníci zakladatele řádu Kazatelů dobře věděli, že Dominik a jeho druhé nebyli jen zbožnými kněžími, kteří se shromáždili, aby se věnovali božskému oficiu ve svém kostele. Byli zároveň kanovníky i kazateli, a dokonce lépe a více byli kazateli než kanovníky. Uskutečňovali to, co později vyjádří v liturgickém oficiu svatého Dominika: „Kanovník byl povýšen na apoštola.“
Sešli se k apoštolátu z různých míst. Svatý Dominik přišel se šesti druhy ze Španělska, osm se přidalo z Francie, jeden z Anglie. Přerušovali kanovnické oficium, aby se mohli věnovat kázání. S podivuhodnou horlivostí šli pokaždé tam, kde kacířství dělalo pokroky.
Je vhodné, aby kazatel méně oceňoval všechny ostatní vnější dary a udělal místo pokoře. Není snad přikázáno hlásat evangelium chudým? (Lk4,18). Proto je nutné, aby se kazatel cvičením v pokoře stal maličkým s maličkými, prostý s prostými, nevědomý s nevědomými, (1 Kor 9,22), aby byli všichni vyučováni od Boha (Jan 6,45).
Jsou-li bratři v jedné řadě se způsobem života a s příklady svého Otce Dominika, potom v řeči, v postoji i v činnosti projevují upřímnost beze stínu přetvářky. Tato upřímnost otvírá jejich srdce a získává duše. Uvidí-li kdo, jak na jejich tváři září radost, která se šíří, není to plod falešné zdvořilosti, ale objímavého srdce, které bije ve shodě s Bohem. Ukáže se u nich jistá úcta ke každému člověku, blahovůle, která je vede, aby se radovali s radujícími, plakali s plačícími (Řím 12,15) a stále se snažili sloužit (Tit 3,1).
Na druhé straně se u bratra Kazatele snadno setkáme s tím, že ho přitahuje hlavně cela studium, které ho vede, aby se nevměšoval do záležitostí druhých a zcela vyloučenil závidění darů, zásluh a přízně veřejnosti.

6. MODLITBA ŘEHOLNÍKA
(Složil ji P.Cormier a odpustky za ni udělil Pius X. 1.února 1912. – Bůh chtěl přidružit člověka k dílu spásy. Proto činí „záslužnými“ jeho dobré skutky. „Žádný z nás nežije sám sobě, ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána“ (ŤRím 14,7). Úkony vykonaný v lásce k Bohu je k užitku všech pro solidaritu založenou na společenství svatých.)
Pane Ježíši, pro zásluhy a přímluvy Panny Marie, svatého Otce Dominika (nebo jiného světce, podle toho, o který řád jde). A všech svatých zakladatelů vylij na mne, na mé bratry a na řeholníky v celém světě
ducha víry.
Pane Ježíši… (jako výše)
ducha oběti.
ducha modlitby.
ducha pokory.
ducha učenlivosti.
ducha lásky.
Můj Ježíši, dej, aby tato láska byla opravdu nadpřirozená a univerzální, inteligentní a trpělivá, radostná a plodná. Amen.

 


       Nová evangelizace znamená obnovení řádu v Církvi a ve společnosti a kultuře vůbec. Velkým průkopníkem této obnovy je od začátku svého působení bl.Hyacint Maria Cormier O.P. Vychází od jednoduššího, a proto i průzračnějšího článku Církve obecné, jakým je dominikánský řád. Svými důsledky však zasahuje do celé Církve svaté i do společnosti a kultury vůbec, otřásané nápory modernismu. To platí nejen v duchu dějinného dopadu Cormierova života a díla, nýbrž pro celé jeho podnětné začlenění do celého proudu dějin zvláště za pontifikátu papeže Lva XIII., Pia X. a Benedikta XV. Tvořivě navázal na výzvy těchto papežů a zase zpětně svým dílem, často skrytým, nevděčným a přesto velmi vytrvalým a pronikavým, účinně přispívá k překonávání krize modernismu. Proto je Cormierův příklad nebývale podnětný a hodný  studia a následování právě dnes, kdy se modernistické pokusy o vyvrácení řádu v Církvi i ve společnosti a kultuře vůbec samy sebou diskreditují svým dovedením do těch nejabsurdnějších důsledků, jako jsou dvě světové války, vznik, rozbujení a rozpad strašných novotvarů, jako je komunismus, fašismus a nacismus.
       Po modernismu přichází na řadu bezduchá reakce postmodernismu. Současná postmodernistická diktatura bezbožné humanity prosazuje ohled na přirozená lidská práva, ovšem bez Boha, který je jejich nadpřirozeným původcem a ručitelem, a často i proti Bohu. Postmodernismus je nová slepá ulička dějin, vznikající jako bezduchá reakce na strašné důsledky modernismu, jako jsou právě hrozné donucovací režimy v zájmu socialismu národního nebo světového, fašismu, rasismu a jiných projevů výlučnosti a nesnášenlivosti.
      S tímto fanatickým modernismem i postmodernismem se však  setkává už i bl.Otec Cormier, a dokáže tomu účinně čelit, ale také budovat velké nepomíjivé dílo uprostřed těchto trosek marných lidských pokusů obejít se bez Boha nebo dělat něco proti Bohu, třeba i ve jménu těch sebeušlechtilejších cílů, jako jsou lidská práva a důstojnost člověka.

P.Hyacint Maria Cormier OP
Život blahoslavených – Diany z Andaló, Cecilie a Amaty
(Výbor z díla)

      To, co uvádí bl.Cormier o blahoslavených řeholnicích, se vztahuje na celou církev, o jejíž oživení a zdnešnění usilujeme zvláště od Druhého vatikánského sněmu. Když bl.Cormier usiluje oživení lásky v řádu, a má v tom směru nesporně velké úspěchy, tedy je vhodné i potřebné vztahovat toto jeho průkopnické snažení jako vzor pro oživení lásky v celé Církvi, jakož i ve společnosti a kultuře vůbec. Jedině to je cesta k tomu, aby ti, kdo dnes touží po něčem tajemném, přesažném a nekonečném, avšak mimo Církev obecnou, odložili své předsudky a dali se strhnout naším úchvatným příkladem lásky v Kristu a jeho tajemném Těle.

Úvod
    Ze vzdálenosti šesti století a na základě skromných současných dokladů je nesnadné napsat životopis blah.Diany a podrobnosti s přesnými daty. Máme však dost látky, abychom vylíčili obraz velké dominikánské řeholnice, obraz, jehož krása lépe září v podivuhodném jasu prvních dob kazatelského řádu a v proudu současných událostí i osobností, které daly této době její ráz.
     Náš úctyhodný generál Ondřej Frührwirt ve svém prvním okružním listu pro celý dominikánský řád vyjádřil touhu po tom, aby se řeholníci snažili oživit dokonalost našich prvních dob, a ukázal na některé prozřetelnostní znaky, které nás k tomu vyzývají.
     V jiném okružním listu, obracejícím se ke všem řeholnicím řádu, ukazoval týž Otec, jaký podíl by mohly mít na těchto snahách o dosažení ideálu dokonalosti, kdyby totiž velkodušně spolupůsobily s milostí svého povolání.
     Potvrzení úcty k blah.Dianě a k jejím družkám Cecílii a Amatě, dlouhou dobu oddalované pro požadavky právního procesu, přišlo právě včas, aby dalo této horlivé snaze o přesnější zaměření, silnější podnět a hojnější záruku požehnání.
      Proto si týž velectihodný P.Otec generál přál, aby byla o blah.Dianě a jejích dvou družkách napsána studie, která by sloužila k povzbuzení pro celý řád.
     Poslušnost uložila tuto práci nám a musíme říci, že přes všechny nesnáze nám byla tato poslušnost sladká i pro osobu toho, který nám ji ukázal, i pro hrdinky (a ony opravdu toto označení zasluhují), o kterých se tu jedná, aby byl oživen jejich duch i jejich skutky.
     Ponecháváme výsledek našich snah milosti Boží a shovívavosti našich čtenářů a prosíme je, aby nás upozornili na nepřesnost nebo opomenutí, se kterými se setkají.
     Dej Bůh, aby toto naše dílo dalo vzrůst mezi křesťany úctě k rozjímavému životu a povzbudilo řeholní duše, zvláště sestry dominikánky, aby byly víc a více takové, jaké je chce mít Bůh, který v tajemství své moudrosti stvořil jejich stav, připravil užitečné prostředky k jeho uskutečnění a dal mu vytrysknout ze svého Srdce na Kalvárii, aby ho dal své Církvi.

V kapitole VI. zanechal bl.Hyacint Maria Cormier poučné úvahy o vztazích mezi všemi třemi řády sv.Dominika. A to se týká nejen tohoto řeholního řádu, nýbrž všech ostatních církevních řádů, ale také řádu jako takového v Církvi obecné a ve společnosti a kultuře vůbec.
     Blah.Hyacint Maria o tom uvádí : "Světské ženy, které se rozhodnou oddat se některému řádu, a zasvětí některému jeho klášteru jméno, majetek, přirozené dary i milosti, jsou bezpochyby dušemi, schopnými hrdinských obětí.
     Bůh často chce, aby činnost těch, kteří započali v díle, byla vystřídána jiným typem lidí. Duchovní život těchto duší má podivuhodné stránky. Má však také své nedostatky. A moc, kterou mají tyto duše nad jinými, by jim mohla dát zapomenout na to, že mají dát společné činnosti záslužné a trvalé základy, jakých je třeba. Budou-li vidět, jak přebírá vládu v domě někdo nově příchozí, zavádějící myšlenky, zvyky a tradice jim neznámé, zakusí možná údiv, bolest, odpor, ale bude to společné dobro, zejména té duše, která byla od počátku v popředí, ovšem bude umět ustoupit na místo druhé. Když uvidí, že důvěra sester, vnuknutá i vedená milostí, se obrací jinam, že zvyky, od ní zavedené, jsou zapomenuty, její vždy živá citlivost shledá v tom příčinu bolesti, o níž si nikdy nemyslela, že ji zakusí. Bůh to chtěl, aby ji vyzkoušel, aby doplnil zkoušky jejího povolání posledním druhem smrti v tom, co má nejvnitřnějšího, nejsilnějšího, nejvíce ohebného. A z tohoto hrobu vyjde nové založení jako nové a dokonalé stvoření, v němž bude vládnout samotný Bůh.
       Papež Honorius III. chtěl uvést do klausury množství řeholnic, rozptýlených a bloudících po Římě s velkým nebezpečím pro jejich spásu a k veřejnému pohoršení. Sv.Dominik, známý svou opatrností, mírností a mocí nad dušemi, byl pověřen, aby provedl tento úmysl za pomoci tří kardinálů. Ačkoli Dominikova hlasu uposlechli zatvrzelí kacíři, hříšníci, nemocní, ba i sama smrt, přesto nebylo možno překonat odpor oněch nešťastnic. Sotva uviděly, že jejich svobodný život je ohrožen, s hněvem se spojily a přivedly na svou stranu rodiče, a na otcovská upozornění světcova odpovídaly jen umíněností, výsměchem a urážkami.
        Sv.Dominik zde ukázal, jak mají v případě potřeby Otcové ustoupit sestrám. Připravil pro řeholnice ze Zátiboří klášter sv.Sixta. Své bratry dříve přestěhoval ke kostelu sv.Sabiny, který obdržel štědrostí papeže. Sestry si klady jedinou podmínku, a to, aby směly s sebou přenést starobylý obraz Panny Marie, uctívaný v jejich klášteře. Podle staré tradice maloval tento obraz sv.Lukáš. Když byl Řím pustošen strašným morem, sv.Řehoř Veliký dal tento obraz nést v průvodě ulicemi, a mor pak záhy ustal. Když chtěli přenést tento obraz do Lateránu, už v průvodu byl tento obraz vrácen do staré svatyně. Po svém přemístění ke sv.Sixtu byl obraz velmi uctíván a provázen různými divy. Za svatého Pia V. se sestry přestěhovaly do kláštera, kde je nyní Angelicum, a obraz vzaly s sebou. Při prvním přenášení si sestry kladly podmínku, že vrátí-li se obraz znovu na své původní místo, mohou se vrátit i ony. Od této chvíle si velký služebník Panny Marie byl jist, že mocná Královna nebes, nejenže nebude překážet jeho záměrům a ani církevním , ale že mu bude pomáhat.
     Aby se vyhnul shluku obyvatel ze Zátiboří, kteří zázračný obraz velmi uctívali, uvedl sv.Dominik nejprve sestry do jejich nového kláštera a pak tam sám, v noci přenesl uctívaný obraz. To se neutajilo, ale lid, místo aby se stavěl proti tomu, provázel zbožně obraz s rozžatými svícemi. Všichni šli bosí. Když byl průvod u sv.Sixta, sestry rovněž bosé vyšli vstříc obrazu, který byl umístěn v jejich kostele a tam zůstal. Sestry pak pokorně oblékly dominikánský hábit a přijaly Dominikova pravidla v dokonalé klausuře…"

      Posléze se zde bl.Hyacint Maria Cormier zabývá duchovostí druhého řádu rozjímavých sester. Jejich přítomnost i duchovní působnost je nesmírně důležitá při obnově života nejen v klášterech, nýbrž i v diecésích, ba v celé Církvi, protože oživení a zdnešnění, podněcované naposledy hlavně Druhým vatikánským sněmem, je záležitostí nejen nějaké činnosti, byť sebelépe organizované, nýbrž také osvíceně uspořádaných obětí a modliteb.

     "Klášter (anebo farnost, diecése, či celá Církev) není seskupení zbožných lidí, kde si každý žije pro sebe. Je to na pohled chudé město s mnohými a různými příbytky, ale jeho chudoba vydechuje líbeznou vůni ze všech zdí. Je tu různost, které řád dává jednotu.
     Kolem klášterního nádvoří, symbolu této jednoty, se kupí nestejné stavby, jimž vtiskuje posvátný ráz. Chudoba neubírá kvadratuře jistou krásu. Nejednou je zdobena různými sloupy, oblouky a sochami svatých, s nimiž sestry ve velkém mlčení rozmlouvají jako s živými.
     Má-li už klášter sám svou podivuhodnou krásu, vyvolený počet těch, kdo tam přebývají, ukazuje ještě více přitažlivého. Zde se uskutečňuje vidění Jakubovo, který viděl na poušti vystupovat a sestupovat anděly. Ze smrtelných andělů, kteří obývají klášter, vyzařuje nadpřirozený život. Řídí všechny, i ty nejmenší úkony, vnuká každé duši úctu k povinnosti, činí ji věrnou při oficiu, vytrvalou, pozornou, bdělou, hospodárnou, pozornou k věci, zvláště k Bohu. Tak vidíte v žebříku, který se zdvíhá do výše, obraz řeholního života, který stoupá k výšinám a proměňuje všechny skutky. K usnadnění tohoto vzestupu je třeba se utíkat ke kajícím skutkům, které ulehčují tíži řeholního života.
     Duše, cvičící se už dlouho v oběti, je při tom vytrvalá a radostná. Duch poslušnosti je nutný, aby bylo možno řídit najednou tolik duší při jejich stoupání k Bohu. Tohoto ducha poslušnosti naleznete všude a místo, aby ho léty ubývalo, získává u těch nejstarších přitažlivou prostotu, která připomíná dětství Spasitele. Chcete, aby se kolem vás šířila líbezná vůně lásky? Láska vychází ze srdcí nenásilně, čistě, upřímně, široce. Proč však sestry v jisté hodiny ustávají v práci, upravují se hábity a tváří se vážně a zároveň radostně? Odzvonila hodiny k Boží chvále, která je jejich radostí. Tehdy zvláště mávají křídly a stoupají k Bohu jako andělé, jejichž život je ustavičným chvalozpěvem.
     V jisté chvíli jim doba posvátného odpočinku dovolí, aby se zavřely v cele. Tam se svobodně rozvíjí před očima Boha samého zvláště život pokání, mlčení, modlitby, horlivosti a lásky. Takovým způsobem se v klášteře uskutečňuje bez překážek, bez nucení, možno říci s radostí ono prozřetelnostní setkání, políbení pokoje, plodné spojení mezi dobrou přirozeností a nadpřirozenou milostí, které obojí vychází z Božského Srdce, ale pro vinu lidského srdce začaly mezi sebou bojovat.
     Co však je v klášteře a na jeho obyvatelích ještě podivuhodnější, je duch, který je hlavně oduševňuje, duch řeholní rodiny, jejímiž jsou dcerami. Tohoto ducha nelze vidět, ale lze ho cítit, nelze ho rozebírat, ale dlužno si ho vážit. Proudí v celé společnosti a vytváří moudrost, která plodí jednotu. Je podivuhodné, že ačkoli všechno ovládá, a všechno sjednocuje, přece nesmazává to, co je každé duši vlastní. Naopak jejich krásné vlastnosti, očištěné od oné příměsi sobectví, která je hyzdila, září živějším jasem.
   Takový byl tedy ideál, předložený novickám u svaté Anežky, ke kterému je zvaly a zavazovaly mimořádné milosti, obdržené s nebe. Když blah.Jordán viděl, ne sice, že by toho ideálu už dosáhly, protože čím více se k němu přibližujeme, tím se nám zdá vzdálenější, ale že se k němu přiblížily dle jeho přání, připustil je ke slavným slibům. Zároveň určil řeholníky, kteří měli bydlet blízko kláštera, aby tam udělovali svátosti a sloužili slavnou mši svatou…
    Tři podstatné milosti řeholního života: upřímná pokora, opatrná a činná autorita, a především dokonalá láska.“

       P.Congar O.P. ukazuje v knize „Za Církev sloužící a chudou“ cestu pro obnovu a zdnešnění katolické Církve po druhém vatikánském sněmu. Tou cestou je služba namísto někdejšího triumfálního panování a chudoba namísto blahobytu a přepychu. To je cesta i pro duchovní a mravní obrodu celé společnosti. Samozřejmě nejde o chudobu jako sociální problém, ani vnucené zlo, nýbrž o dobrovolnou chudobu jako následek dělení se s potřebnými a služby pro jejich rozvoj. V tom směru představuje přiměřená chudoba žebravých řádů trvalý vzor pro obnovu celé Církve, ale i spotřební demokracie. Přitom se ukazuje, že zatímco spotřební demokracie klade důraz na spravedlivé dodržování přirozených lidských práv a zachovávání důstojnosti osoby každého člověka, což má zaručovat vždycky ten, kdo je k tomu přinucen donucovací silou nějaké světové mocnosti, katolická Církve klade důraz na přirozená lidská práva a důstojnost osoby lidského každého lidského jedince, přičemž prvním garantem je milosrdný Bůh, Stvořitel člověka, jeho Vykupitel a Posvětitel. Přitom se ukazuje, že kdokoli dobrovolně přijímá porušování svých lidských práv a snáší utrpení a bídu, třeba i pod lidskou důstojnost, je dříve nebo později odměněn Pánem, ale nikoli podle spravedlnosti, že by snad měl tvor nějaké spravedlivé nároky vůči Stvořiteli, nýbrž podle milosrdenství. Úsilí o následování svatých v řádu je především snahou o následování jejich lásky k Bohu a k bližním, a to nejprve v rámci řádu, pokud jde o lásku bratrskou lásku k bratřím a sestrám. To se má stát vzorem pro vroucí lásku a obětavou službu řádu celé Církvi katolické, jakož vzorem pro vroucí lásku a obětavou službu celé Církve obecné ostatnímu vykoupenému lidstvu, které namnoze touží po tajemnu, po nepomíjivých hodnotách a věčném životě, ale bez Krista a bez jeho svaté Církve katolické.

Bl.Otec Cormier uvádí v kapitole VII.:
     Bůh zkouší všechny duše, které jsou mu drahé, někdy na začátku jejich pozemské pouti, někdy na konci, někdy častým střídáním radosti a bolesti, takže, jak praví kniha Následování, zkouška, která předchází, připravuje na útěchu, a útěcha připravuje na nějaké soužení, které má následovat…
    Přiměřená chudoba, která umrtvuje a očišťuje smysly a přitom nezneklidňuje srdce ani neznemožňuje cvičení řeholního života, je naopak dobrodiním a povinností, kterou mají řeholnice poznávat a zachovávat.
     Proto bl.Jan Dominici moudře doporučoval sestrám: Žádná ať se ani rukou nedotkne věci poslané jí od příbuzných nebo od dobrodinců. Věřím, že když vstoupíte do cely a uvidíte tam něco, co krajně nutně nepotřebujete, ihned to odstraníte a nevrátíte se tam, dokud nevíte, že už je venku ďábel přepychu, který vyhání z cely Boha a jeho anděly.
     Tento kříž velké nouze často tíží nové domy řádu (avšak také farnosti, diecése, ba i celou Círlkev obecnou), a je tím těžší, jestliže předcházely dny přízně a hojnosti. Buď dobrodinci pro různé pohromy již neudělují almužny nebo se domnívají, že se sestrám dostává hojné pomoci odjinud nebo láska veřejnosti už není přitahována novotou a chladne. Skutečností je, že nouze začne být pociťována a nikdo o tom neví ani nemá soucit.
     Něco podobného stíhalo dost dlouho klášter svaté Anežky. Až roku 1230 učinila Prozřetelnost konec tomuto utrpení. Odměnila důvěru sester a přišla jim na pomoc způsobem opravdu neočekávaným. V severní Itálii byli mniši svatého Adalberta, podřízení bezprostředně svaté Stolici, kteří se ocitli ve smutném stavu jak po stránce duchovní, tak hmotné. Proto bylo rozhodnuto: protože je tato vinice Páně špatně obdělávána od špatných vinařů, má být svěřena jinému Církví schválenému řádu, který by z ní získal plody v příhodný čas. Uvážili jsme, že odkazy darované ze zbožnosti, nemají sloužit k účelu hodnému pokárání, jak tomu bylo dosud, a na druhé straně jsme uvážili velkou nouzi sester u svaté Anežky, které se vyznačují svým počestným životem, velkou zbožností a horlivosti, a proto si zasluhují podporu. Proto ke slávě Boží, Panny Marie, svaté Anežky a všech svatých přidělujeme papežskou mocí sestrám na jejich obživu pozemky v Buidě a v Medicině, které dosud náležely klášteru svatého Adalberta.
                                                                                                                         13.listopadu 1230
      Takovým způsobem ustaly obtíže, zaviněné velkou chudobou…

     Bl.Hyacint Maria Cormier uvádí dále v kapitole VII: Nikdo jistě nechce popírat, že je nesnadné vést k řeholní dokonalosti, osoby velmi různých povah, které Bůh shromáždí v jediném klášteře.
     Bl.Jan Dominici, hlavní pomocník velkého reformátora bl.Raymunda z Capuy, to vysvětluje sestrám kláštera Corpus Domini, slovy, která svou živostí sama ukazují vroucnost jeho lásky: Shledávám v tomto klášteře, jehož jsem zakladatelem a služebníkem, tři odlišné skupiny sester: V první skupině jsou řeholnice poslušné, toužící stát se svatými a milovat Ježíše Krista, které nejsou přítelkyněmi vlastní vůle. Druhá skupina je malé stádo oveček, pronásledovaných krutým vlkem, totiž pokoušených různým krutým způsobem od nepřítele lidského pokolení. Třetí je jistý počet řeholnic rozptýlených, falešných, pyšných, řídících se vlastní vůlí, nepřítelkyň poslušnosti a dobrých skutků. Pro každou z těchto tří skupin je nešťastný Pastýř proboden hřeby, podobnými těm, kterými byl Pán Ježíš přibit na kříž. Ať chci kamkoli utéci, zůstávám poraněn. Smiluj se, ó Ježíši. Ustrňte se nade mnou, sestry, které jste toho příčinou... Potěšte mne dobrým životem a touhou po životě lepším... Mnohé sestry by chtěly trhat květy, ale jsou mezi kopřivami. Vidí, že jedna poruší mlčení, druhá se rozčiluje, třetí neposlechne, jiná zase reptá. Není však ctností, je-li někdo dobrý mezi dobrými, nýbrž dobrý mezi špatnými.
     Jordán sám měl tyto trny v srdci. Nechtěl, aby se Otcové pro přílišnou péči o sestry, vzdalovali vyučování na univerzitě a horlivosti pro misie. Neusuzoval však, že by bylo třeba sestry docela opustit. Jako představený musel brát v úvahu mínění řeholníků. Přednesl tedy tuto otázku na generální kapitule v Paříži roku 1224 a aby lépe poznal Boží vůli, radil se zároveň s univerzálními mistry. Obě sestry mu daly stejnou radu: není možno ve svědomí odmítnout sestrám duchovní pomoc, když byl jejich klášter založen a přijat pod podmínkou této pomoci. Smlouva je tím závaznější, že byla posvěcena zásahem papežské autority. Takový byl případ kláštera sv.Anežky v Boloni. Proto bl.Diana z Andaló dosáhla od papeže Honoria III., že zaslal generálu řádu list, v kterém se mu ukládá, aby bez váhání vzal péči o klášter sv.Anežky. Honorius III. psal: "... Dověděli jsme se, že ačkoliv naše drahá sestra Diana, zakladatelka, i jiné sestry sv.Anežky v Boloni složily slib podle řádu bratří Kazatelů do rukou bratra Dominika svaté paměti, tvého předchůdce, s pevnou nadějí a důvěrou, že zůstanou ustavičně pod vedením téhož řádu, chcete nyní opustit dům, představenou i ostatní sestry.
     Aby naděje, kterou sestry mají od dob tvého předchůdce, že budou náležet k řečenému řádu, nebyla tvou vinou bolestně zklamána, nařizujeme tímto listem, abys převzal pod svou ochranu a pod své vedení jak tyto sestry, tak jejich klášter i jiné domy řádu, tobě svěřené."
     Apoštolské napomenutí se týkalo spíš jiných Otců řádu než jeho hlavy. Osobě Jordánově byl rozkaz příjemný a snadná. Rychle tedy poslal papežský list Dianě a napsal jí: "... Vy víte, že jsem si vždy a ve všem přál dobro vaše a vašich sester. Vězte tedy, že nyní, dá-li Bůh zdvojnásobím svou péči o vás..."
     Bouře však nebyla docela zažehnána. Roku 1235 se konala v Paříži generální kapitula, které se nemohl Jordán zúčastnit, protože byl nemocen. Na této kapitule byla učiněna tak přísná opatření, že se bratři, pověření vedením klášterů II.řádu domnívali, že se z poslušnosti musí ihned vrátit do svých klášterů.
     Sestry z hlavních a nejstarších klášterů, založených svatým Dominikem, obrátily se k Řehoři IX., bývalému kardinálu Hugolinovi… Zachovaly se Řehořovy odpovědi, zaslané sestrám do Prouille a do Madridu. V dopise do Prouille uvádí papež příčiny, pro kteréže vhodné, aby bratři měli duchovní službu u sester svého řádu: „Vybízíme vás naléhavě a třeba i přikazujeme, aby vaši bratři zůstali ve službě klášterů, a to z úcty k Panně Marii a ke svatému Dominikovi, protože se sluší, aby řeholnice, osvobození vaším přičiněním od nebezpečí světa a dovedené vaším svatým poučováním do přístavu řádu, kde se okouší sladkost věčného odpočinku, byly jako nové rostliny zavlažovány rosou spásy a neměly nic, co by je zneklidňovalo.“
     Jak bolestné bylo pro sestry sv.Dominika, když je chtěli opustit jeho synové, a jednali s nimi jako s cizinkami. Nikdo by jim nemohl tak opravdově vštípit ducha řádu a poučit je o řeholi, zvycích a obřadech. Bez jejich služby by jim zůstalo jen jméno a hábit dominikánek…
      Láska k bližnímu a zvláště láska k blah.Dianě je v dopisech Jordána Saského tak hluboká, výmluvná a bezelstná, že by si někdo mohl téměř pomyslet: Jeho způsob mluvy by mohl sloužit za záminku k ospravedlňování oněch neblahých citů, které se pokrývají jménem duchovního vedení, čistoty úmyslu, prostoty a vděčnosti za prokázaná dobrodiní…
     Co má společného svatá láska, jejímiž vznešenými příklady jsou tak mnozí a velcí služebníci Boží, s různými těmi pozemskými pocity, vznikajícími z podobnosti povah, z touhy mluvit z plnosti ducha, ze zdvořilých způsobů?
     První z těchto lásek vzniká z milosti, druhá z přirozenosti, první vzniká z touhy po dokonalosti bližního, druhá ze sebelásky; první je plodem živé víry, touhy srdce, po mnoho let konaných kajících skutků, druhá pochází ze sklonů zkažené přirozenosti, odvažuje si přivlastňovat city a naděje svatých, chce radosti vzkříšení, ale odmítá předem podstoupit bolest smrti a pokoření hrobu.
     Bl.Jordán je vzácným vzorem první lásky. Lásce druhé by byl přes svou mírnost řekl to, co Pán Ježíš řekl Petrovi, když ho tento ještě příliš tělesný učedník zrazoval od cesty utrpení: "Pryč ode mne, satane! Nemá, na mysli to, co je Boží, ale co je lidské" (Mt 16,23) Z tohoto hlediska bl. Jan Dominici vysvětluje a ospravedlňuje lásku, kterou k němu měly sestry, Prozřetelností svěřené jeho vedení: "Vím, že mě milujete, protože jste přesvědčeny, že ve mně přebývá Kristus. Kdybyste věřili opaku, vaše láska by se změnila ve svatou nenávist. "
     Láska byla vlastní Jordánovu srdci. Komu ji mohl dát lépe, než čisté, vznešené, velkodušné a často trpící Duši Dianině?
     Co však je po Bohu zdrojem, ze kterého vychází tato láska? Láska svatého Dominika. Mnohé dopisy začínají takto: "Bratr Jordán, neužitečný služebník bratří Kazatelů, Dianě své drahé sestře v Kristu, zrozené z téhož duchovního otce, která se stala jeho drahou sestrou, od tohoto otce mu zanechanou, pozdrav a Útěchu Ducha Utěšitele... Srdečné pozdravy, vám, drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou. uznáte-li mne za hodného toho, a která jste mi dcerou i sestrou zároveň. " (Dopis 12,16) Způsoby, jakým blah.Jordán začíná své dopisy, je velmi různý. Nikdy však neopomene sebe nazvat "neužitečným služebníkem" a říká to od srdce.
     Dříve, než odcházel do Boloně, šel ji jako dobrý otec pozdravit a poprosit o její modlitby. Když to jednou neučinil, jemným způsobem se za to omluvil (Dopis 36).
     Když u ní shledal nějaký neklid nebo obavy vůči němu a kvůli jeho starostem, spojeným s úřadem, píše: "Proč takové obavy? Nejsem váš a s vámi v únavě i v odpočinku, přítomný i vzdálený, v modlitbě, v zásluze, a jak doufám, i v odměně? Co byste dělala, kdybych umřel?" (Dopis 21) Jindy vidíme, že láskyplný duchovní vůdce zachází k nejdůvěrnějším podrobnostem, aby živil její důvěru (Dopis 9). Jindy jí zase dává zprávu o svých cestách, o svých kázáních, o kapitolách, které řídil, o sestrách u sv. Sixta, o bratřích, které má s sebou, nebo které ona zná, zvláště když jsou nemocní. Když se Jordán dozvěděl, že si Diana ublížila na noze, píše jí láskyplně: "Bolí mě vaše noha, o které vím, že je poraněna. Po druhé buďte opatrnější i na nohu i na sebe celou. "(Dopis 43) S oním srdcem, které na nic nezapomíná a se svou vybranou zdvořilostí nezapomíná pozdravovat Dianiny příbuzné nebo jiné paní, o kterých ví, že jsou v klášteře, ani tehdy, když je velmi zaměstnán. Ať je prostá kandidátka nebo mladá novicka, rád jí dodává odvahy a předává i péro některému ze svých bratří, aby připojili několik slov lásky. Ve slovech, kterými jsou vyjádřeny pozdravy, nalézáme jistý postup, který se nám zdá vrhat světlo na dobu, ve které byly dopisy psány. Bratr Gerard na příklad mluví k Dianě, ale pak, když ji poznal v Boloni, píše důvěrněji.
     Projevuje-li Jordán bl. Dianě takovou lásku, chce výměnou také její ustavičné a upřímné důkazy. Nežádá nic sám pro sebe ani pro věci tohoto pomíjivého života, a stane-li se, že blahoslavenou bolí jeho nepřítomnost, nebo jeho nemoc, kárá ji za to s jistou přísností: "Nestarejte se o mne příliš. Stejný Bůh, který vás opatruje v Boloni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když vy zůstáváte uzavřena ve svém klášteře a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu... Jedna věc se mi nelíbí. Slyšel jsem, že se znepokojujete pro mou nemoc, jako kdybyste chtěla, abych nebyl v počtu dětí Božích a abych neměl účast na Jeho utrpení. Nevíte, že Bůh zkouší každého syna, kterému dává milost? Chcete-li, abych vstoupil do Království. Nechte mě, abych šel po cestě, která tam vede, protože je nutné tam dojít skrze mnohá soužení. Kdyby byla nemoc pro mne škodou, pak ano, pak by mne rmoutila. Je-li však pro mne věcí dobrou a spasitelnou, nechci, abyste se zneklidňovala pro to, co mi prospívá. Není-li tu příčina k neklidu, přestaňte být smutná. Pouze mne doporučujte Pánu a proste ho, aby obrátil k mému napravení vše, co bych mu jednoho dne musel splácet budoucím trestem... "V dalším dopise píše: ,,Jste vyslvšena. Pán mi dal znovu zdraví a prodloužil mi dobu k žití, nebo spíše k pokání." Avšak v tom, co se týká duše, očekává bl.Jordán od Diany velkodušnou pomoc. Velmi spoléhá na její modlitby i na modlitby jejích spolusester. "Mám velkou důvěru ve Vaše modlitby, hlavně tehdy, když jsou společné a jednomyslné, protože je nesnadné, když mnohé prosí, aby některá nebyla vyslyšena. Modlete se za' mne často a věrně, protože to velmi potřebuji po své mnohé chyby. "
     Hlavně však Jordán žádá od Diany pomoc z lásky v potřebách bližního. Činí to s pokorou. která uchvacuje, když si pomyslíme. že je pro její klášter představeným. dobrodincem i otcem. (Dopis.47,23)
     Když jde o duchovní zájmy řádu, stávají se Jordánovy požadavky většími. Mluví i rozkazujícím způsobem a nepřestává sestry povzbuzovat. aby řád obdržel od Boha zvláště dobrá povolání. ,.Doporučuji vám i vašim sestrám, modlete se věrně k Pánu, aby ráčil zapůsobit na srdce některých duchovních a přitáhl je k sobě pro jejich spásu, pro slávu Boží i Církve svaté a pro vzrůst našeho řádu, a aby nám poslal schopné lidi. Jsou tu velmi vlažní a doposud jsme přijali jen jednoho. Musíme pro ně vyprosit s výše oheň, který jim chybí. Pán nám totiž dává naději na dobrý lov. Prosme Ho, aby se stala jeho vůle v tom, v co doufáme, i všem ostatním. "
     Sestry se modlily, jak Jordán prosil a konečně sestoupilo s nebe požehnání. Bl.Jordán vypravuje: "Kázal jsem dlouho studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen malý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdci a jeho hlas způsobil divy. Deset studentů již vstoupilo, z nichž dva patří k přední německé šlechtě. Doufáme, že jich vstoupí ještě více. Proste Pána, aby se naše naděje splnila." (Dopis 20)
     Jordán neměl rád nevděčnost. Snažil se být Bohu vděčný za obdržená dobrodiní a vybízel sestry, aby mu pomáhaly v této svaté povinnosti zbožné vděčnosti: "Našel jsem v Magdeburku dobře uspořádaný dům a některé novice, kteří mne opravdu potěšili. Vzdávejte díky Pánu tak milosrdnému, který nám prokazuje nadmíru svou přízeň... Pán mi udělil mnoho dobrodiní a den ode dne na mně rozmnožuje své milosrdenství pro zásluhy Ježíše Krista. Mocí Ducha svatého povolal do řádu mnohé schopné a vzdělané osobnosti. Děkujte za to Bohu společně se všemi sestrami. Dověděl jsem se, že v Paříži bylo přijato už dvasedmdesát. Chci, abyste za to vše dobrořečily Pánu.“
     Ve všech těchto projevech lásky, které Jordán činí nebo vyžaduje, pociťujeme již převládající lásku k Bohu. Vroucně touží, aby viděl sestry pokračovat v této nejvyšší lásce se svatou horlivostí. Duch jejich stavu spočívá ve snaze o dokonalost, ne-li v lásce? Kde však nalézá zdroj, příklad, přitažlivost božské lásky, ne-li v Ježíši Kristu?
     Jak často slyšíme Jordána učit nebo spíše opěvovat lásku, sladkost, něžnost a různé další podoby této lásky! Chce, aby láska byla rozlišující známkou sester u svaté Anežky.
     Nemůžeme říci, že láska k Bohu i ve své nejdůvěrnější p6době a ve svých nejvyšších stupních se nehodí stejně pro všechny věřící. Jejich jménem sv. Augustin říkával: „Ať už se obdivujeme Kristu spočívajícímu v jeslích. kázajícímu na březích Jordánu, zbrocenému krví od bičování nebo visícímu na kříži. On je pro nás věřící stále snoubencem plným krásy, který se ukazuje naším očím.“
    Je však třeba si všimnout, že podobné úvahy zapůsobí nejvíce na duši řeholnic, zasvěcených Bohu. Ježto cílem jejich povolání je dokonalost lásky, jak na ně musí působit vše, co má vztah k lásce Ježíše. Při jejich čistotě, jejich úsilí, jejich kajících Úkonech, při podivuhodném vzrůstu jejich nadpřirozeného cítění, jak sladkou přitažlivost pro ně má a jakou ctí pro ně je tak odvážný a silný název nebeský snoubenec, který dávají božskému Spasiteli, a který On od nich rád přijímá. - A proto Jordán tak rád připomíná lásku Boha vtěleného, který nás přitahuje k sobě, touží spojit se s horlivou duší, která se k němu přibližuje pod ochranou Panny Marie. Jordán praví: "Před Spasitelem je odstraněna každá skvrna. každá sebemenší chyba z lásky k vnitřní kráse a z bázně, že by pohled Boží mohl jimi být jen trochu uražen. Mějte tedy nevinnost srdce, čistotu ctnosti, sesterskou jednotu, mír a svornost, ustavičnou lásku, mějte zbožnou pokoru, která zachovává veškerá dobra. Nalezne-li duše své zalíbení ve ctnosti, Boží Syn nalezne své zalíbení v duši." (Dopis 34)
      Je-li božský Spasitel pro duši vším, čím bude duše bez něho? Bl.Jordán odpovídá: "Srdce zbavené Krista je jako sláma, oddělená od zrna. Vítr jí unáší sem a tam a pokušení jí zmítá. Jakmile má sláma zrno, i když je vystavena větru, zůstane na místě, protože tíže zrna jí dává stálosti: je-li však od klasu oddělena, vítr ji rozhání. Nuže, láska k Bohu nás s ním spojuje. Říkejte si tedy často: Je pro mne dobré být u Pána. " (Dopis 29)
      I když Spasitel zasluhuje být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece ukazuje bl.Jordán Božského Mistra hlavně v dvou stavech: v jesličkách a na kříži podle různých dob církevního roku, ve kterých je psal. Světlo těchto období se odráží v jeho dopisech.
     K tomu, aby povzbudil bl.Dianu v lásce k Jeho svatému dětství, napsal: "Potěšte se, drahá sestro, v božském Dítěti. které se pro vás narodí. Polaskejte je a povězte mu o svých potřebách, protože - ač je maličký - je velký štědrostí a milosrdenstvím." (Dopis 50)
    Jindy sleduje Spasitele jako vtělené SLOVO. Mluví o podobnosti a rozdílu mezi Slovem Božím a lidským slovem. "Nemám čas psát vaší lásce tak dlouhé dopisy, jak bych chtěl. Posílám vám však Slovo spásy a milosti, Slovo sladkosti a slávy, Slovo příjemné a dobré... Toto Slovo Boží čtěte ve svém srdci, opakujte je v duchu, a stane se na vašich rtech sladké Jako med..."
    Hlavně však pohled na Ježíše Krista vnuká Jordánovi dojemné úvahy, které projevují jeho hlubokou znalost lidského srdce a jeho vznešené poznání Písma svatého.
     "Máte připravit nebeskému Králi, svému Snoubenci, květy, to znamená ctnosti, krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností. Nejkrásnějším květem je však láska. Učiňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená bolest. Chci mluvit o Kristu, který nám praví: Pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má. Naleznete zlato v jeho utrpení... hojnost zlata, plnost lásky. Přibližte se tedy k němu co nejvíce. "
     Stejné myšlenky rozvíjí také jinými obrazy, pokaždé přiléhavými a sestrám přízpůsobenými a píše: "Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska. Tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený při rozjímání o Pánu Ježíši. O svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry, kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já, že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály. ano, skryjte se daleko od hluku těch, kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní, čtěte ji, a naleznete tam to, co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele. hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem, z jehož spárů nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky. protože vy máte více než kdo jiný milovat toho. který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla. zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díků a chvály. " (Dopis 15)
    Jordánovi nestačí, aby byla láska vroucí, chce ji mít zároveň rozvážnou. Nechce zadržovat její prudkost. Naopak ji chce učinit stálejší a upřímně plodnou. Ze zkušenosti zná cenu opatrnosti, protože ho v jeho mládí ďábel vybízel hned k nevhodné strohosti, hned zas k přílišné shovívavosti s pokaženou přirozeností.
    V klášteře sv.Anežky měl spíše sklon k prvému upřílišňování. Proto chce od toho moudrý duchovní vůdce ochránit blah.Dianu a její spolusestry, když jim ukládá: „Bojujte nejen statečně, nýbrž i moudře. Budete vést boj opatrně, podřídíte-li tělo postupně a bez ukvapenosti duchu. Tak budete pokračovat v duchovním životě při každé příležitosti. Nebudete si domýšlet, že můžete létat, když máte stoupat po žebříku dokonalosti krok za krokem, a tak dosáhnout cíle. Božská láska neroste trýzněním těla, nýbrž svatými touhami, zbožným rozjímáním a prokazováním lásky spolusestrám. Nerozvážnost přináší s sebou vážné škody. Brala by vašemu tělu sílu k dobročinnosti, vašemu duchu vroucnost svatých citů, bližnímu příklad a Bohu čest. Jaká další ještě zla vznikají z nerozvážnosti!... Tělesná cvičení sama o sobě mají malou cenu a je snadné překročit míru v bdění, postech i v slzách… Jste méně silné, než si myslíte. Je nutné, abyste obětovali svému snoubenci svou vůli a s ní myrhu, totiž tělesná umrtvování, avšak nezapomeňte jim ponechat místo, které jim náleží.“
     Jestliže však se má užívat míry, pokud se týče přísnosti, tak se nemusíte obávat upřílišněnosti, pokud se týče trpělivosti v souženích života, ať přicházejí s kterékoli strany. Blahoslavený Jordán to ustavičně doporučoval. Věděl, že mnohé řeholnice vztahují ruce po vzdálených křížích, které jim ukazuje obrazotvornost, a přitom se zneklidňují a ztrácejí odvahu při obyčejných křížích, které je už tíží. Aby je povzbudil, říkával: „ Jaký by to byl král, který by viděl své sestřičky, jak za něho bojují proti krutým nepřátelům, a nepostaral by se, zvláště kdyby byl dost mocný, aby pomáhal, aby v případě boje neutekly, nýbrž obrátily by se k němu o pomoc? Žádoucí a dobré je ono soužení, které nás činí trpělivými. Jasně ukazuje pravý stav duše, dává tomu, kdo je připraven, porozumění. Dává vzrůst duchovním útěchám a získává poklady radosti pro dobu budoucí útěchy. V soužení vám tedy přibývat pokoje, a ne ubývat. Pán je naším jistým a ustavičným útočištěm. Čím více se k němu kdo přiblíží, tím více stálosti nalezne. Proto svatí, kteří důvěřovali v Pána, snášeli tak snadno všechna protivenství. Také vy, drahá sestro, utíkejte se stále blíže k Pánu. Ať se vám pak stane cokoli, mír vašeho srdce nebude nikdy ohrožen.“
     Ještě více než trápení běžného života je trpělivost potřebná a nesnadná v bojích o řeholní dokonalost. Někdy byly sestry pokoušeny ke sklíčenosti nad tímto druhem zkoušek a nepoznávaly v nich úmysl lásky Boží. Blahoslavený Jordán jim napsal, aby jim dodal jistotu: „Která z vás se odváží říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mě tedy opustil a nepečuje už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše! On jedná nějakou dobu tímto způsobem, abyste ho horlivěji hledaly, s větší radostí nalézaly, více se s ním spojovaly a nikdy ho už neztratily.“
     Božská láska, která je náplní řeholního života, směřuje k vlastnictví milované bytosti. Proto je snadné pochopit, že touha vlastnit dokonale Boha, začne v klášteře převládat.
     Proto poslední podoba lásky, o které blah.Jordán hovoří s Dianou, je láska toužící stále živěji po nebeské vlasti. Pouze tam se nechutná a hořká voda přítomného života změní ve víno ze svaté vinice, ve víno velkodušné, které obveseluje srdce člověka a opájí svou sladkostí, totiž ve víno věčného štěstí, jež Bůh předkládá vyvoleným u stolu ve vlasti. „Jaké nebeské město! Jistý příbytek, vlast, která obsahuje všechnu radost, kde lid nezná nářku, kde obyvatelé okoušejí odpočinku, kde už není po čem toužit. Město Boží, jak velké věci jsou o tobě řečeny!“
     Těmito krásnými touhami končí jeho poučování. Jak je dojemné mu naslouchat, jak volá hlasem schopným povznést lidské city k nebesům: „Stav přítomného života, který musíme snášet, je ubohý. Zde na zemi se nemůžeme milovat bez starosti ani bez obav. Musíme však tento stav trpělivě snášet a s radostí přijímat i to zlé, které nás potká. Potěšme se však myšlenkou, že odloučení nepotrvá dlouho, nýbrž brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy před Synem Božím Ježíšem Kristem, který je požehnaný navěky.“

      Vznešené úsilí Druhého vatikánského sněmu o obnovu Církve, doprovázené různými doporučenými změnami kromě jiného v bohoslužbě či ve způsobech pastorace, by zůstalo omezeno na sebelépe míněné, nicméně stále jenom lidské pokusy, kdyby přitom nebylo propojení mezi putující Církví a Kristem s jeho Církví oslavenou. Je příznačné, že období po Druhém vatikánském sněmu nejenže není dobou oslabení úcty k svatým, nýbrž jejich počet vyzdvižených na oltář k veřejné úctě nebývale vzrůstá.

     Bl.Hyacint Maria Cormiera uvádí v X. kapitole Života bl.Diany, Cecílie a Amaty, že „Církev svatá touží po oslavení svých svatých. Touží po něm ke slávě Boha všemohoucího, aby byl Bůh ve svých svatých oslaven. Svatí oslavují Boha jako hvězdy na obloze. Církev svatá touží po oslavě svatých pro ně samé, protože je spravedlivé, aby ti, kteří jsou svatí před Bohem, byli jimi i před lidmi, a aby země, která byla jejich bitevním polem, byla též jevištěm jejich vítězství. Touží po ní pro svou vlastní útěchu zvláště v bouřlivých dobách, kdy potřebuje více posílit své srdce pohledem na tyto velkodušné duše, odměněné v radosti Pána. Touží po ni konečně pro dobro věřících, pro které chce v mnohých nesnázích života rozmnožit počet orodovníků.
    Též řeholní řády pociťují za stejným účelem chvályhodnou ctižádostivost, aby byli vyzvednuti na oltář jeho členové, a sledují se spravedlivým zadostiučiněním, když se úcta k nim šíří mezi lidmi. V této horlivosti však řeholnice měly vždy první místo. Někomu se to může zdát upřílišňováním, nedostatkem uměleckého vkusu, malou historickou kritičností, ale řeholnice vynikají pochopením toho, čím je pro člověka na cestě ke spáse úcta k svatým. …
     Někdo se však zeptá: Co tedy znamená toto blahořečení potvrzení úcty, nejméně sto let vzdávané? Jaká práva dává?
    Podle práva blahořečení dává stejné pocty a stejně otvírá cestu k nejvyšší oslavě svatořečení… Radujte se s bázní při úvaze, že je-li váš stav tímto blahořečením poctěn, dostává se tím vám samým velkého poučení…
     A vy, křes´tané, když jste uctili blahoslavené, jejichž zásluhy jste nyní poznali, snažte se ochraňovat ony svaté příbytky, ve kterých se žije stejným způsobem života, jakým kdysi žily tyto blahoslavené duše…
    A konečně vy, drahé a láskyhodné blahoslavené duše, vznešené, velkodušné povahy, citlivá a soucitná srdce, přimlouvejte se za nás všechny.

 

TOPlist