Zázrak v Želivě

Jiří Maria Veselý OP
Zázrak v Želivě

Spolupracovali:
Bahounek PhDr. Tomáš OP
Kelin MUDr. Nikolaj
Pavlincová PhDr. Helena
Svatoš Mgr. Ambrož OP
Venchi ThDr. Innocenzo OP

O b s a h

I. Stalo se v Evropě

II. Zázrak
1. Rozhodnutí
2. Na oltář

III. Podmínky
1. Prověřování
2. Hyacint Maria Cormier
3. Jiří Maria Veselý

IV. Umírání k životu
1. Celková otrava
2. Neúčinná léčba
3. Vzývání Otce Cormiera
4. Vyřešení případu
5. Úsudky ošetřujících

V. Soudní výpovědi a doklady
1. Přehled
2. Výpovědi svědků
3. Dopisy
4. Mimoprocesní doklady
5. Závěry lékařské Rady

VI. Příčinný vztah
1. Posudky
2. Závěry: Na oltář

VII. Hyacinthus - Maria
1. Hyacint - Jacek
2. Karol Wojtyla

VIII. Fra Tommaso
1. V Třetím řádě sv.Dominika
2. Arcibiskup
3. Nepohodlný kardinál

IX. U nás dnes
1. V Praze
2. V Brně
3. Obnovená "PROVINCIA BOHEMIAE"

X. Epilog: Údolí Siloe - údolí suchých kostí

Odkazy


I. Stalo se v Evropě
V roce 1950 propuklo v Československu veřejné kruté pronásledování katolické církve: biskupů, kněží, řeholníků, řeholnic i obyčejných věřících, kteří měli význačnější postavení ve veřejném životě. Odsuzovalo se k smrti, k doživotnímu žaláři, k práci v uranových dolech, zřizovaly se tábory pro nucené práce. Pro lidi, jimž nebylo možné najít žádný politický kaz, byly vybudovány (lépe řečeno "vymyšleny") "dočasné internace pro politickou převýchovu". Mimořádně "nebezpeční" řeholníci byli v letech 1950-1955 izolováni v "Internačním středisku" premonstrátského opatství v Želivě v jihovýchodních Čechách (okres Humpolec).
Přibližně 300 řeholníků z 29 řádů mělo být svými vedoucími převychováno, mimo jiné i promítáním zvláště vybraných filmů. Jeden z nich měl název STALO SE V EVROPĚ. Hlavní postavou byla maďarská dívka, hluboce věřící katolička, která se spřátelila s hluboce "přesvědčenou komunistkou". Tato po dlouhých bojích dokázala "přesvědčit" katoličku o samospasitelnosti marxismu a proměnit ji v nadšenou bojovnici za Lenina... Film měl přesvědčit i nás, že přítomná i budoucí Evropa bude žít jenom z víry v Marxe, protože co je pro církev a pro Západ "zítra", to je pro marxismus již "včera".
K filmům a přednáškám se přidružily i hodiny ruštiny spojené s politickým působením, ovšem úroveň přednášejících byla velmi nízká. Jeden z nich se při ruštině otázal staršího Otce redemptoristy: "A co ty - panimáješ?" Ten s dětinskou prostotou odpověděl: "Paní němáju." Ruština přestala, a začalo kruté ničení zdraví, ale hlavně mravní odolnosti a důstojnosti. U řeholníků šlo především o to, aby se zřekli příslušnosti k řádu. To znamená, že např. jezuita byl uvězněn pouze pro písmena "T. J.", která připojoval ke svému jménu, a dominikán pro "O. P.". Ovšem kdyby to byl udělal, bylo by okamžitě zveřejněno, že řeholníci sami jsou pro zrušení Řádů.

(Když jsem po roce 1968 hluboce rozechvěn četl svůj první článek o sv. Cyrilu a Metodějovi v L'Osservatore Romano, zjistil jsem, že mi chybí u jména zkratka "O. P." V redakci mi na můj poplašený dotaz sdělili s úsměvem: "Po 2. vatikánském koncilu se na podobných maličkostech netrvá." Bohužel, podobných ne-trvání bylo více.)

Jestliže se tedy v "Evropě stalo", že maďarská komunistka přesvědčila katoličku k přechodu do ráje Marxova - stejně se jednalo o "pohádku" -, v Želivě vítězil Kristus. A dokonce mu tam komunismus umožnil ZÁZRAK! Ovšem, až na závěr. Řekli jsme, že tělesné i duševní týrání v nás mělo rozbít kněžské a řeholní svědomí: další malý případ, který se také stal "v Evropě".
Koncem září a v říjnu propukly lijáky. Bramborová pole byla rozbahněna vodou a "jézeďáci" odmítli jít sklízet. Velitelství "zmobilizovalo" želiváky a k bráně uvnitř kláštera připevnilo nápis ZAKÁZÁNO ONEMOCNĚT! Od svítání do setmění, pěšky v dešti do bahna polí, vybírat v něm brambory, házet je do košů a nakládat. Jídlo víc než skrovné: "Kdybych vám dal suchá hovna, musíte mi děkovat..." Šaty promoklé, neusušené, cely nevytopené, a někdy v noci sveřepý "nástup!" Ze sotva ohřáté postele do ledově mokrých cárů, stát v pozoru a na zavolání jména zakřičet: "Zde! " A znovu ležet a znovu vstávat...
Jednoho dne na mě zařvala stráž: "Veselý, to děláte schválně? Už hodinu házíte do košíku kamení! Dívám se na Vás - pojďte sem! " Přišoural jsem se. Když to "viděl" strážný, "musela" to být pravda. Teď se díval na mne: "Sakra, vypadáte jak šílenec." A já: "Pane vrchní, mám vysokou horečku, ale je zakázáno onemocnět. Pane vrchní, věřte mi, já jsem si byl jistý, že házím zemáky..." Vstal, a tiše řekl: "Sedněte si sem pod plachtu -" a šel dokončit mou brázdu. Po příjezdu do střediska mě vzal k veliteli: "Tento člověk je na zdechnutí, já ti ho předávám", a odešel. Trvale opilý velitel Lojza zavolal po delším klení lékaře, donského kozáka MUDr. Nikoláje Kelina, jehož diagnóza zněla: oboustranný zápal plic, zanedbaný těžký případ.
Malá, ale vytopená ošetřovna mi připadala jako předsíň nebe. Až jednou! Vnitřní strážný, jenž obcházel světnice a v prázdných místnostech vkládal záměrně do kamen protistátní materiál, vrazil viditelně opilý hrubým způsobem do ošetřovny: "Hleďme, hovada! Nač vás ošetřovat? Stejně zde všichni zdechnete! A ten váš papež a vůbec Vatikán? Víte, že jednají s naší vládou? Ale vy jste blbci! Budou biskupové, a kdybyste měli rozum, mohl by to být i někdo z vás. Strana dobře ví, že nejste blbci všichni, proto jste tady, říkali nám to při školení; i to, že možná zítra budete i "vašim nahoře" na překážku... Teď třeba sloužíte jako vzor věrnosti a jste možná i chloubou, ale v diplomacii se někdy neřídí skutečností, že 4 + 4 je 8."
Pak se sesunul na mé lůžko: "Nu a ty, majore z odboje, my jsme myslili, že aspoň ty jsi tak trošku diplomat." A přiložil mi hlaveň nezajištěného samopalu na spánek, prst na spoušti. Sledoval jsem jeho prst. Nevím, zdali jsem vzbudil dokonalou lítost pro hodinku smrti. Po vteřinách, které se zdály věčné, jsem zašeptal: "Pane vrchní, víte, že mě můžete zabít?" On s opilým řehotem: "Jasné, že to vím! I to, že kdybych tak zabil svého služebního psa, dostal bych pokutu. Ale kdyby se ta 'náhoda' stala s tebou, dají mi prémii." V tom okamžiku - možná blesk, možná tma v hlavě: skok z lůžka; a ještě dnes cítím v dlaních jeho zpocené hrdlo, a mrštil jsem jím o stěnu. Pozoroval jsem, jak se v bezvědomí sesouval na zem... před třemi zděšenými svědky - pacienty.
Pomalu jsem se - v ložním prádle - odebral k veliteli: "Člověče, sprosťáku, co tu chcete, takhle?" "Jdu se udat, že jsem asi zabil hlídku." On: "Mluvte!" Když jsem skončil: "Pojďte se mnou", a přibral dva strážné. Na ošetřovně již esenbák stál na nohou a hledal samopal. Velitel: "Řekl jste mu, soudruhu, že byste dostal prémii, kdybyste ho zabil?" - "Ano, řekl to", prohlásili nemocní. Velitel mu sám strhl s ramenou hodnost: "Jste zatčen. Odveďte ho!" Ne že by to nebyla pravda, ale že to neměl říkat...
A já? Být méně než pes, a zabití odměňované jako služba lidstvu: "Vyloučí vás ze svého středu... a kdo vás zabije, bude si myslit, že tím prokazuje službu Bohu. Budou tak jednat, protože nepoznali Otce ani mne." (Jan 16,2-3). Někdy přijeli estébáci z Jihlavy na výslech. Šlo většinou o lidi velmi nízké mravní i kulturní úrovně, ale určité otázky byly zřejmě inspirované, vdechnuté satanem: nalézt odpověď předpokládalo prosit o ni Boha. Někdy se nám zdálo, že nás týrají ze zoufalství nad sebou. Vpíjeli se do našich tváří, hlavně do očí, jako by chtěli zjistit, zdali to přijímáme z víry a z lásky k Bohu. (1)

Dne 29. června 1955 bylo nesnesitelně dusné horko, ztížené zvláštní horečkou, při níž se úporné pocení střídalo s otřesným mrazením. Právě jsem skončil sérii 21 injekcí Hystidinu proti vředům dvanácterníku. Objevily se mi již v roce 1935 za studií v Římě a na jaře 1955 jsem je cítil mimořádně silně. Injekce jsem si se svolením velitele objednal z Prahy, abych měl jistotu, že jsou dobré. Došly, ale ošetřovatelka - dominikánská mladá terciářka -, která mi je poslala, byla propuštěna z práce. Na zákrok doktora Kelina mi je předepsal MUDr. Přemysl Pech, primář na interně v Humpolci. Byl to katolík, jenž nám želivákům hrdinsky pomáhal, právě tak jako řeholní sestry, které si vybojoval pro své oddělení. Vzpomínám si na jeden zážitek, jenž se udál během zmíněného zápalu plic. Doktor Pech mi za přítomnosti esenbáka dělal rentgenový snímek, vyžádaný doktorem Kelinem. Mluvil hlasitě latinsky, předstíraje, že diktuje sestřičce, a ta jako by horlivě psala. Ve skutečnosti mi sděloval poslední novinky ze zahraničí... V rentgenovém studiu visela má a esenbákova zimní bunda; všiml jsem si včas, že sestřičky vložily čokoládu a jiné dobroty i do kapes pláště esenbáka, což by znamenalo katastrofu. Řekl jsem to latinsky primáři, ten upozornil sestřičky a ty vyprázdnily nepatřičné kapsy.
Vraťme se k injekcím: 18 mi jich dal MUDr. Trojan, význačný ženský lékař, jemuž kolega odloudil ženu. Po rozvodu - měl dcerku, která byla zabita při náletu - se stal františkánem a nyní pomáhal Kelinovi. Onemocněl však a tři zbývající injekce mi dal do hýžďového svalu ThDr. Alois Vašica, kanovník z Olomouce a člen třetího řádu sv. Dominika: "Budou dobré, Jiříčku, zastavím se až na kosti." A stalo se, jehla už dál nešla.
29. června, na svatého Petra a Pavla, jsme měli volno. Horečka stoupala, nepomáhaly ledové zábaly, nepomáhalo nic. Doktor Kelin ve 22 hodin volal primáře dr. Jana Melichara z chirurgie v Humpolci. Ten měl za sebou těžký den, ale přes velké vyčerpání přijel. Podíval se na mě ode dveří: "Trombosa nebo flebitis - zařiďte ostatní sami..." Měl jsem bezesnou noc. Kolem 3 - 4 hodin ráno jsem zjišťoval na místech posledních injekcí zduřeniny velikosti husího vejce, bolestivé a pálivé, žlutavé, a od nich vycházela bolest směrem dolů, do nohou. Ještě v noci stráž zavolala Kelina: "Otrava krve, zanedbaná, okamžitě řezat!"
Oba lékaři, Kelin a Trojan, nabrousili okamžitě nejbližší kuchyňský nůž o blízký kámen; dezinfekce - nad plamenem svíčky. "Obraťte se, nemůžeme ztrácet čas!" Z otevřených zduřenin vyšlo mnoho nažloutlého a páchnoucího hnisu a já cítil okamžitou úlevu.
Ráno kolem 8. hodiny přijel dr. Melichar, omlouval se za velikou únavu a po dlouhé poradě se shodli na předepsání penicilinu. Podle výrazů tváří jsem chápal, že můj případ je vážný.
Když asi po třech dnech nenastalo žádné zlepšení, přešlo se na základě dalšího bakteriologického vyšetření na streptomycin. Injekce se nedaly píchat do zduřelých hýždí, proto mi je dávali do hrudníku nebo na záda: byly velmi bolestivé, protože jsem překotně hubnul, kost a kůže. Ale ani streptomycin nezabíral: hnisu přibývalo a vytékal z otevřených ran. Podle všech tří lékařů šlo již o celkovou otravu krve v celém těle, o sepsi. Veškerá péče, povolená i velitelem, byla bez účinku: hnis jsem si vytlačoval rukou již až od kotníků nahoru, a zduření celého těla začalo vystupovat od ran směrem vzhůru, od pasu k srdci.
V jednom okamžiku jsme byli s Kelinem sami. Zahleděl se na mě téměř něžně: "Věříš opravdu v Boha?" A já: "Ano." On: "Tož se vyzpovídej, už i za dvě hodiny můžeš být mrtvý. Ani tuny penicilinu tě nemohou zachránit, protože uvnitř jsi již celý shnilý a mrtvý." Totéž pak řekl i mému představenému, provinciálovi Otci Ambrožovi Svatošovi O. P. A ten mě vyzpovídal a dal mi "viaticum", hostii na poslední cestu, i "pomazání nemocných" pro lehké umírání: všechno plné světla. Celé tělo mi vůčihledně tvrdlo, ale zároveň se i napřimovalo jako prkno a kladlo se na záda. Horečka kolem 400C, mysl však bystrá, plná zvláštní pohody...

(Lékařova otázka: "Věříš v Boha?" mě zasáhla do hlubin. Vzpomněl jsem si na jednu sobotu. Obvykle jsme měli v sobotu odpoledne volno. V ten den, po "nástupu", slyším volat své jméno a odpovídám: "Zde!" Strážný mi zlomyslně říká: "Podle velkého úsměvu se mi zdá, že je vám mimořádně dobře, a tak okamžitě složíte z nákladního auta uhlí, a je zakázáno vám pomáhat." Neřekl jsem slovo, protože by mi mohl přidat. Strážný, který mě vedl dolů k rybníku, kde stálo uhlí, byl starší strážmistr, dobrák, ale plný starosti, aby mu za to nesebrali penzi. Když jsme došli pod stromy, kam nebylo vidět, obrátil se ke mně: "Já nejsem velký křesťan, ale jako chlapec jsem slyšel faráře kázat: 'Když tě udeří do jedné tváře, nastav mu druhou!' - Vy jste kněz a řeholník, proč jste reptal, když jsme sestupovali?" Zkamenělý jsem zašeptal: "Vy máte pravdu, odpusťte." Pomohl mi složit uhlí. Po návratu jsem hned sdělil vše ostatním. Doposud jsme se bránili při týrání výhradami, že je to proti zákonům, proti ústavě, proti základním lidským právům. Odpovídali: "Víme, že ne všichni jste se provinili osobně. Ale přináležíte k církvi a do klášterů, a to jsou podvratná hnízda odporu, která se musejí vyhladit! " Nepomáhaly naše námitky, že v Norimberku byly hromadné tresty odsouzeny. - Po mém případu jsme se dohodli "nastavovat i druhou tvář" a některé stráže změnily svůj přístup k nám...
Ale mělo to vliv i na nás, podle slov "Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1,15). Obrácení znamenalo pět stupňů: být "lidští", to jest chovat se jako nebeský Otec, jenž miluje VŠECHNY (Mt 5,44 - 8); být "křesťané" v duchu osmera blažeností (Mt 5); "kněžství" znamená nejen oltář, ale i Golgotu; "zasvěcení" - až k smrti; "katolíci" - bratři, ne soupeři...)

"Už i za dvě hodiny můžeš být mrtvý." - Byl jsem blízko smrti asi dvakrát. V roce 1945, na konci války, jsem byl v Bosco Chiesa Nuova u Verony v severní Itálii jako major západní armády a italský partyzán lživě obviněn z velezrady a čekal jsem na zastřelení. Pak roku 1949 - byl jsem zatčen 12. září na svátek sladkého jména Maria a propuštěn 8. prosince na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Ale neumřel jsem. (2) Teď mi říkali, že je to jisté.
Můj spolunovic Otec Ambrož, nyní provinciální představený, nadhodil: "Milý Otče, vždyť se můžeme modlit! Vyberte si, kdo by měl přednášet naše prosby Bohu." A myslil na blahoslavenou Zdislavu (1220-1252), dominikánskou terciářku, po jejímž svatořečení se toužilo. Mně však bleskl vzpomínkami příběh, zažitý 17. prosince 1934 na naší římské univerzitě Angelicum: tělo Otce Hyacinta Marie Cormiera O. P. se přenášelo ze hřbitova "Campo Verano - San Lorenzo" do krypty na Angelicum pod kostelem San Domenico e Sisto Nuovo. Rakev s tělem spočívala na márách u vchodu. Chrám byl plný a kolem oltáře kardináli, biskupové a generál Řádu Otec Stanislav Martin Gillet. Já, z kacířské země husitů, jsem se díval téměř ironicky na určité "římské" zvyky, a mou pozornost zaujal plně vzrušený rozhovor mezi třemi velebnými provinciály, kteří měli nést rakev k sestupu do krypty: "Kde je ten čtvrtý? Hleďte, jak je už generál nervózní!" Odpověď: "Je mu špatně, ale čekat nemůžeme." A ke mně: "Ty, odkud jsi? " Já: "Česká provincie." Oni všichni: "Pojď s námi, za Slovany."
Když spočinulo čtvrté rameno már s rakví na mé paži, cítil jsem, jak z rakve po dřevě már plyne do mne proud nepopsatelné blaženosti. Cítil jsem, jak mě to proměňuje v cosi lepšího, a pronikala mnou neomezná důvěra v toho mrtvého uvnitř. Nikdy jsem na to nezapomněl a často jsem se obracel k Otci Cormierovi. Snad také proto, že on jako generál řádu obnovil roku 1905 starobylou slavnou "Českou provincii", pohlcenou rakouskou a maďarskou provincií v jedinou "provincii Říše"; roku 1907 dosáhl blahořečení paní Zdislavy; roku 1909 přičlenil k Řádu vznikající české dominikánky a přijal do třetího řádu studenta bohosloví v Římě Josefa Berana jako bratra Tomáše, který se dovolával pomoci Otce Hyacinta hlavně jako arcibiskup.
To vše mi blesklo v duchu při nabídce "Vyberte si..." a při vyslovení jména Otce Hyacinta. A můj duch jako by šeptal: "Rozpomeň se, jak jsem tě nesl a zachránil ti svátek! Tehdy jsi mi dal pocítit jakousi nebeskou radost. Vypros mi nyní nebeskou pomoc!" A cítil jsem jakýsi nebeský mír, průzračný, hluboký, a netoužil jsem ani žít, ani umřít.
Otec Ambrož, zběhlý ve vzývání blahoslavené Zdislavy, navrhl jako modlitby novény, devítidenní pobožnosti, v duchu apoštolského čekání na Ducha Svatého. K nám dominikánům se ihned připojili všichni ostatní, asi 300 internovaných z 29 řeholních rodin. A modlitby se konaly ve dne v noci, protože mnozí vstávali potají i v noci k modlitbě před Nejsvětějším, přes nadlidskou únavu, která nás poznamenávala tělesně i mravně.
Přesvědčení o mé blízké smrti bylo všeobecné, proto sám velitel dovolil, aby jeden z ošetřovatelů byl se mnou, nebo aspoň bylo možné se ho dovolat. V noci se mnou směli být "dobrovolníci". Ke stálým návštěvám patřili MUDr. Trojan, Otec Ambrož, bratr Václav.
Ani streptomycin však nezabral. Rány se neuzavíraly, hnis tekl stále, pokožka se otvírala na různých místech, hlavně na nohou, odkud se šířil odporný zápach. Otevřenými ranami bylo nezřídka vidět holé kosti a obnažené svalstvo v barvě převážně zelené, žluté a hnědé. Horečka trvala nepřetržitě. Jídlo se stávalo stále obtížnější, mohl jsem polknout pouze polévku, většinou slepičí, z kuřat, jež si pěstovalo velitelství pro své slavnosti.
Doktor Kelin nařídil zaznamenávat horečku, puls a krevní tlak na diagram. Jejich čáry se postupně přibližovaly, setkání znamenalo smrt. Otok stoupající k srdci by zatopil srdce a zastavil jeho činnost. Nyní byl otok asi 8 centimetrů pod srdcem, smrt tedy nehrozila bezprostředně. Podstatně důležitější bylo vyplnit prázdný čas ve dne i v noci, jinak hrozilo zešílení a následkem toho i možnost sebevraždy. Člověk musil mít něco, čeho by se mohl držet, jako se zachycujeme zábradlí při vystupování po schodech. Zábradlí spočívalo především v plnění základních řeholních a kněžských povinností, k nimž patřily mše a breviář. Proto když někdo na příklad začal ztrácet klid, první otázka byla: "Jaké duchovní povinnosti přestáváš plnit?" Odmítali jsme možnost úlev (dispense) od breviáře, a mši svatou jsme někdy sloužili ve tmě pod postelí, zpaměti.

(V Želivě se vyskytla sebevražda i zešílení. Mezi kněze přišel jeden farář již téměř ve stavu pominutí: Bůh ví, co s ním policie dělala. Velmi milý a usměvavý, proto ho nechali dělat úklid v celém prostoru beze stráže. Nedlouho před injekcemi jsem nesl trávu pro velitelovy angorské králíky, kdežto on odnášel v košíku právě dovezené uhlí. Mezi kusy uhlí byly vidět pohozené, ale čerstvé kůrky pomerančů. Při sypání uhlí do košíku je kněz pečlivě vybíral a nesl je ke strážnému: "Pane vrchní, to je velmi posilující pro nervy, a víte, já je mám trošku oslabené; jsou tam vitamíny, smím si to nechat a sníst?" Na tváři měl něžný, ale drásající dětský úsměv. Strážný kývl souhlasně hlavou a kněz zhltl kůrky. Potom se přiblížil a šeptal: "Pane vrchní, řeknu Vám tajemství, které znám jenom já. Podívejte se na zalesněné hřebeny pahorků, které obklopují klášterní údolí. Za nimi až ku Praze - vy mně možná nebudete věřit - je moře zešílených, moře bláznů! My zde, v tomto údolí na soutoku dvou řek, Sázavy a Želivky, jsme jediní normální lidé, opravdu lidé. Ať mi věříte nebo ne, musíme děkovat Bohu, že jsme zde! Ubožáci tam ti venku!" A hleděl na strážného a usmíval se. Ten se odvrátil, aby nebylo vidět, že slzí, a já jsem se vzdálil; a on začal znovu hledat slupky pomerančů...
Při volbě Otce Hyacinta mi vyvstal v mysli i jeden náš sebevrah, kněz, řeholník, který měl asi 32 roky. Pojídali jsme kolem desáté svačinku, jeden z nás pojednou zmizel: za deset minut jsme ho našli, oběsil se na blízkém záchodě, ještě dnes cítím na dlani vlhké teplo, jež šlo z provazu, na němž se oběsil. Prý někdo v jejich světnici celou noc chrápal, a on se z nespání zhroutil. Vykopal se mu hrob, ale rodina si vymohla pohřeb doma. Hrob zůstal prázdný. A já jsem viděl z okna, jak jej připravovali teď pro mne. Prosil jsem Boha, aby je odměnil, že jsem jim přidával práce...)

Řekli jsme, že si každý z nás musil vytvořit "zábradlí" podél schodů k věčnosti, jimiž byl Želiv. Zábradlí, jehož bylo nutné se přidržovat, aby člověk nezešílel, nespáchal sebevraždu, neselhaly mu nervy. Základní složkou byl breviář, ale ten jsem již vinou horeček nebyl schopen zvládnout. A tak při strmém stoupání po posledních "příčkách žebříku" směrem ke smrti (umírání začalo již začátkem června) jsem se křečovitě držel řetězu z růžencových zrnek. Rozpočítal jsem si je na celý den. Mezi ně jsem vsunul eucharistickou oběť mše svaté. Poněvadž jsem ležel ztuhlý na zádech, vyprosil jsem si, aby nade mnou překlenuli "oltář" z desek. Během bohoslužby jsem omdléval a ztrácel vědomí, ale téměř vždycky při probrání jsem měl prst přitisknutý na místě, kde jsem se zastavil. Sloužil jsem záměrně dvě až tři hodiny, abych vyplnil čas dne, a byl jsem plný hrůzy, jak přečkám noc. Avšak ve skutečnosti pro mne již nebyl ani den, ani noc, nýbrž spíše nepřerušený tok "umírání" každého čtverečního milimetru: "Smrt není zlá, umírání je těžké, a já umírám..." (J.Wolker)
(Ovšem skutečná přítomnost Boha v hostii trvala ve mně stále, i v noci, a proměňovala tělesné peklo v duchovní ráj. Uvědomoval jsem si, že svou plně prožitou mši jsem měl vlastně teprve zde.
Stráže, vědomy si toho, že se nám děje násilí, nesnášely z naší strany žerty: braly je jako posměch. Na jednu Bílou sobotu, na den Vzkříšení, jsme měli pracovní volno. Chystali jsme maličký průvod. Vracel jsem se od krav a potkal jsem strážného, který dělal vždy dobrý dojem. "Pojďte s námi, pane vrchní, máme Vzkříšení." - "A proč s vámi?" Já: "Chybí nám hasiči." Neřekl nic a odešel. Za několik dní, právě před sv. Jiřím, mě zavolal velitel: "Zostřená samotka, za posměch stráži při výkonu služby." To znamenalo: bez opasku, do těsného (1,5 x 2 m) uzavřeného prostoru bez oken, kde ze stropu kapala voda a všude lezl hmyz, strava omezená. Každou hodinu nahlédl strážný: "Veselý, jak se máte?" Povinná odpověď: "Děkuji, velmi dobře.")
Byl - záměrně? - svátek sv. Jiří, a tedy můj. Dva z našich, pracující jako elektrikáři, obcházeli dům, aby zajišťovali proud: "Co potřebuješ?" Já: "Je Jiřího, chci mši svatou." Asi za dvě hodiny proklouzla pode dveřmi velká hostie. Při obědě jsem našel v bramborách ampulku s mešním vínem. Po páté hodině bylo povinné zdržovat se v celách a stráže obcházely méně často. A tak jsem měl "zpívanou", doprovázenou elektrikáři. Oltář? Moje posvěcená ruka. Kalich? Zlomená lžíce. Povinná kapka vody? Spadla se stropu. "Otče náš" - zpívané. Cítili jsme přítomnost celé Trojice, jejíž dobrota mi nemohla dát lepší dárek "k svátku", než právě tuto Eucharistii, která měla možná před Bohem větší význam než mnohé nádherné, třebas i ve Vatikáně. V každém případě "samotka" člověka poznamenávala.
Také nyní víra ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista v hostii byla mým nejvyšším zdrojem síly a světla. Snad vlivem horeček zapomínal jsem lidské vědění: jazyky, filozofii, teologii, ale ostře jsem si vybavoval úryvky evangelia: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ, a žádný, kdo věří ve mne, neumře navěky." (J 11,25). Víra evangelijní musí být eucharistická: "Opravdu vám říkám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v posledním dni... Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm." (J 6,53-56).
Během třetí novény, kolem svátku sv. Anny (26. 7.), kterou jsem uctíval i z ohledu na svou babičku Annu, se můj stav jakoby zlepšoval. A mimořádně jsem si vybavil, že dominikánský učený kardinál Kajetán, současník Pia V. (1504 - 1572), napsal mezi jiným, že náš ráj nebude záležet ani tak na "zásluhách", ale na tom, jak křesťan přijme smrt, jež je vlastně největším pokáním. Ukřižovaný Spasitel prý se zjeví umírajícímu a otáže se: "Chceš mne následovat i smrtí?" A s jakou láskou člověk odpoví, na tom bude záviset věčnost, stupeň štěstí.
Tři zmíněné čáry - tep, tlak, horečka - se přibližovaly. Stoupající hnis byl vzdálen od srdce už jen asi 3 - 5 cm. Kůže mi visela schlíple na nohou. Přijde Spasitel tázat se i mne? Až najednou - bylo to v pátek odpoledne, a tedy v hodinách umírání Ježíšova -, díval jsem se na obraz Sedmibolestné, visící na stěně proti mé posteli: "Když žijeme, bolí tě, že hřešíme; když umíráme, bolí tě naše umírání, odpusť nám, Přebolestná!"
A najednou jsem začínal vnímat něčí přítomnost: Byl to můj řádový bratr Kajetán, aby se omluvil, že si vše vymyslil? Anebo opravdu Kristus? Pokoj byl vnímatelně plný něčeho, nebo někoho. Plnost tichá a lahodná, vnímání přátelského důvěrného svěření: "To staré, co bylo doposud, to přestává. To nové, co teď začíná, to bude na kladné straně života, a bude to vzestup a růst." A bylo mi asi tak dobře, jako na Angelicu, když do mne z rakve Otce Hyacinta proudil po dřevě már nový život: "To by nebylo špatné, " zašeptal jsem nevědomky. A přítomnost se začala pomalu vzdalovat: Kristus ? - Cormier? - Stříbrné ticho se šířilo z místnosti i do mé duše. Teprve za několik dní jsem si všiml, že tři čáry zůstávají stát a výstup otoku k srdci se zastavil.
A dne 4. srpna, na svátek svatého Dominika, jsem se ráno nečekaně posadil a pak hned vstal a prošel pokojem: bylo to přesně na závěr třetí novény. Strážní obcházeli zděšeni, mezi internovanými se šeptalo: ZÁZRAK. Jenom šeptalo, protože pro dialektický materialismus zázrak nebyl přípustný. A kvůli zázraku v blízké čihošťské policie rozsekala faráře Toufara zaživa. (3) "Víte, proč jste neumřel? Neměl jste kde. Velitel volal primáře Melichara, abyste zemřel v nemocnici a ne zde." Melichar tvrdě odmítl, že prý posílá lidi umírat domů. Šlo vlastně o dva zázraky: že jsem nezemřel, ale že okamžité uzdravení nebylo viditelné, protože rány na těle zůstaly otevřené a hojily se postupně. Tato pomalost způsobí pak rozpaky lékařské komisi při stanovení, o jaký stupeň zázraku šlo. I to, že např. nákres se třemi linkami byl zničen: protože v želivském komunistickém ráji byla nemoc nemyslitelná.
Na společnou mši svatou dne 22. srpna - na slavnost Neposkvrněného srdce Marie Panny - mě donesli tak trošku provokativně v nosítkách; zpívala se ekumenická píseň, kterou jsem složil před onemocněním na námět Zjevení: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední. Živý. Byl jsem mrtev, a hle, jsem živ na věky věků, a mám klíče od smrti a podsvětí." (Zj 1,17-18). Všichni byli přesvědčeni o zázraku, dosaženém prosbami internovaných na přímluvu Otce Hyacinta. Co se dělo v duši doktora Kelina?
Jednou přivedl k mému lůžku nového velitele Váchu: bývalého velitele Lojzu doktor Trojan "přesvědčil", že skončí na mrtvici, nezmění-li úřad. Kelin ukázal na mne a řekl: "Soudruhu, tady vidíš, že člověk není prase." Podnapilý Vácha odvětil: "Soudruhu, to já jsem vždycky věděl." Kelin: "Zde jde o něco jiného: mě lidé volají, i když jim na příklad stůně prase, a já jim můžu říct, pojde - nepojde. Kdyby člověk byl jenom prase, tento zde by tu již dávno nebyl. Je-li tady, člověk je něco víc než prase." Vácha se rozzuřil: "Tak ty už mluvíš jako farář!" A odešel s proklínáním. Kelin se vrátil ke mně: "Ty jsi měl být již dávno mrtvý. Nějaká vyšší moc ti dala znovu život. Snaž se chovat se tak, aby sis to zasloužil." Chodil ke mně často a naše přátelství rostlo.

Již v létě 1955 začaly v internačním středisku divné změny. Šeptalo se, že vznik střediska byl politickým omylem doktora Slánského, Žida, který prý chtěl zbavit stát otrocké závislosti na Sovětech a připravoval v ČSR převrat, podobně jako Tito v Jugoslávii. Po prozrazení byl odsouzen k smrti a oběšen. Strana chce napravit jeho omyl. Můžeme se rozejít, ovšem ne do klášterů, protože ty již byly přizpůsobeny pro dobro pracujícího lidu k jiným cílům. Kam? Do továren, skončit užitečně život, doposud mařený pro náboženské zvrácenosti! A církevní majetek? Byl zestátněn, aby ho církev nemohla zneužívat proti lidu! Za těchto podmínek jsme všichni odmítali opustit Želiv. Strážní se bouřili: "Poroučeli nám střílet, když se přiblížíte k ohradě, a teď nikdo nechce pryč..."
Někteří strážní byli pověřeni, aby mezi námi rozšiřovali zmatečné zprávy. Tak například: "Vy řeholáci jste celkem hodní, trpěli jste od představených, vy půjdete ven možná první. Kdežto faráři jsou všichni rozmazleni od kuchařek, ti si počkají, až je naučíme poslouchat." Ve skutečnosti však "faráři" najednou zmizeli. A jeden esenbák mi důvěrně sdělil: "Musíme si dávat bacha, jdu v neděli Brnem, potká mě nějaký elegán a říká: 'Pane vrchní, nešel byste se mnou na pivo?'" Byl to jeden z propuštěných "farářů". Tak i morálka stráží byla podlomena.
V září začali volat mladší řeholníky na velitelství, kde obdrželi adresu továrny, do níž byli přiděleni jako dělníci. Neví se, zda to byl omyl nebo záměrný podraz, když tovární rozhlas hlásil: "Soudruzi a soudružky, pozor! Přicházejí mezi vás bývalí řeholníci a kněží, jsou to podvratné živly, naučte je pracovat! " Bylo nám zakázáno mluvit o Bohu, ale dovoleno "odpovědět", bude-li se kdo tázat. Rozhodli jsme se být na pracovišti první a připravit všechno pro ostatní; odcházet poslední, pomáhat druhým dokončit jejich "normu", přichystat pracoviště pro zítřek. Vedle jednotlivých "úderníků" byla odměňována i skupinová pracoviště: mezi ta patřila většinou pracoviště, kde jsme byli my...

(Po roce 1968 jsem byl již v Miláně, v památném klášteře Santa Maria delle Grazie, kde jsem v letech 1940-45 působil jako docent na univerzitě, partyzán a major zahraniční armády. (4) Zastavil se tam náš dominikán, Slovák, Otec Rafael Lexman O. P. Bez velkých řečí se prvně "nabaštil" - snědl dva obědy -, pak se vykoupal a začal mluvit: "Jedu do Lurd. Byl jsem v továrně oceněn jako 'vzorný dělník', dostal jsem peníze na cestu do Itálie (do Lurd by mi je nedali), ale z Milána se pustím k 'Neposkvrněné', abych poděkoval. Stejně je tam čtrnáctá růžencová kaple, zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie, dílem doktora mons. Aloise Kolíska, buditele Slováků a přítele mons. Andreje Hlinky." K čemuž já: "A mého prastrýce, protože moje maminka byla rozená Kolísková."
Než odjel, řekl: "Mám radost, že jsi zde, ale zároveň mám starost, aby ti zdejší poživačná volnost nenarušila to, co jsi získal v Želivě. Drž se!")

Jsme ještě stále v Želivě, září - říjen 1955. Z továren nám docházely povzbudivé zprávy. Varování před podvratnými živly vzbudilo naopak zájem, hlavně mladých. Přicházeli kluci: "Pojď se napít, dnes večer máme sraz 'politické výchovy'!" - "Nepiju." Děvčata: "Pojď si zatančit, dnes večer tě budeme čekat." - "Netančím." A kluci i děvčata: "Ale vypadáte normální, a normál je tančit i pít! Čím se bavíš?" Na otázky bylo dovoleno odpovídat, a tak se začaly dělat schůzky u nás: bylo by zajímavé zjistit, kolik kněžských a řeholních povolání vzniklo zde. (5)
V říjnu 1955 byli v Želivě většinou již jen staří a nemocní. Mladých pouze tolik, aby se udržel chod domu. Mne 18. října ráno zavolal velitel a řekl: "Ještě dnes pojedete do rodiště." Zatvrzele jsem odmítal, hlavně z toho důvodu, že jsem potřeboval ošetření, které jsem doma nemohl mít; sourozenci pracovali a moje stará matka byla nemocná. "Psali jsme jim a oni okamžitě souhlasili", odbyl mě velitel. Kelin mi dal potvrzení o pracovní invaliditě, na které mi okres v Prostějově přidělil měsíční důchod 190 Kčs. Ještě v říjnu mě přijali na doléčení v nemocnici v Havlíčkově Brodě, odkud jsem byl v prosinci propuštěn jako úplně zdravý. Těžkosti mi dělala ne dost ohebná kolena a praskot při pokleknutí. Ohebnost nohou se obnovila po tajné kůře u sestřiček františkánek v prostějovské nemocnici. "Jak vám vadí praskot?" "Při pokleknutí při mši." Lékař na to: "Aspoň nepotřebujete zvonek!"
Nikdo z propuštěných ze Želiva nesměl sloužit mši svatou ve veřejném kostele za "přítomnosti věřících" bez výslovného "státního souhlasu". Důchodci museli být zaručeni farářem. Já jako důchodce jsem směl. Protivanovský farář Josef Klíč mi prozradil, že mu policie "radila", aby mě zval po mši na snídani a pak jim sděloval, o čem jsme mluvili. Bydlel jsem v rodném domě č. 1 u maminky. Jednou za mnou přišel spolužák z obecné školy, listonoš. S pláčem mi vyprávěl, že ho volala policie a uložila mu, aby mě sledoval na každém kroku, neboť má k tomu jako listonoš obcházející s poštou výtečnou možnost. Žádal tři dny na rozmyšlenou: "Co mi radíte?" otázal se s pláčem. "Když odmítnu, pošlou mě do ostravských dolů." A já: "Jak bych tě mohl zachránit?" On: "Snadno. To hlášení napíšete o sobě Vy a já jim to předám." A tak jsem psal: "Dr. Veselý je nervově hotový, poloviční blázen, s nikým nemluví, má strašný strach z lidí", atd. A Alois Kopecký to přibarvil. "Víte, že je nás v Protivanově sedm na vás. Každý musil slíbit, že to nikomu neřekne. Obyčejně to skládáme na faře a pan farář nám pomáhá."
Horší to bylo s maminkou. Když jsme se viděli před rokem 1950, byla to pevně stavěná, tvrdá horalka; dnes se z ní stal věchýtek, hlavně z utrpení nad mým uvězněním. Za poslední tři pokolení vzešlo z protivanovské farnosti přes padesát kněží; jenom v naší rodině z osmi bratří Kolísků šest kněží-bratří, dva synovci a jeden prasynovec, já. Moje maminka doslova "proklínala" dominikány, že mě přijali. Tehdejší farář P. Stříž mi dal na cestu tehdy značnou částku 100 Kčs a řekl: "Když tam zůstaneš, věřím opravdu v Boha." A byl to světec. V roce 1955 chodila maminka stále uplakaná, s růžencem, a neměla nic z výbušné síly protivanovských žen. Umřela mi v rukou a těsně před smrtí mi řekla: "Tak jsem ráda, žes mě tehdy neposlechl. Tolik dřiny... a ty jsi jediná věc, co nesu před Boží soud..." Kéž by každá naše matka nesla před Boží soud aspoň jednoho syna-kněze...
V letech 1955-57 mě sestra přihlásila jako "pomocníka v domácnosti", protože pracovala v kravíně zemědělského družstva na dvě směny: od čtyř ráno do poledne a od jedné do noci. Já jsem měl uklízet a vařit. Esenbák mě chodil kontrolovat. Jednou jsem ho zahlédl, do hlavy padla tma, vzal jsem sekeru a šel jsem mu naproti, abych ho zabil. Utekl, ale nic nehlásil. Taková celková vysazení rozumu a vůle - "black out" - nebyla častá, ale jiná sestra mě musela hlavně v noci hlídat, abych se např. neoběsil.
Příznačné bylo předvolání do Prostějova k okresnímu církevnímu tajemníkovi, v podstatě slušnému člověku: "Je na vás hlášení, že berete peníze na mše, a to nemáte povoleno." A já: "Beru. Poraďte mi, co dělat? Polovička Protivanova je se mnou spřízněna. Polovička mě zná, protože jsem jako student roznášel poštu. Ráno jdu do kostela, přes náměstí, kde je křižovatka dálkových autobusů. Tam na mne čeká babička, prosí mě o mši sv. za zemřelé a dává peníze. Já říkám: 'Teti, to já nesmím brát, je to zakázané.' A ona začne křičet: 'Teto svině komunisticky, he to chcó zežrat! Zatraceny potvore...' Pane tajemníku, co mám dělat? Lidí plno okolo nás!" Tajemník: "Berte!"
Roku 1957 bylo z okresu sděleno faráři, že můj další pobyt je nežádoucí, abych si našel práci jinde, mimo rodiště, kde prý dráždím proti "straně".

Docent archeologie na brněnské univerzitě PhDr. Vilém Hrubý mě přijal jako "dělníka" na archeologický výzkum v oblasti Staré Město Veligrad a na jeho doporučení jsem mohl bydlet na faře v Jalubí u nedocenitelného sběratele lidového umění, zapáleného nadšence pro cyrilometodějský odkaz, faráře, pana rady a čestného kanovníka Tomáše Loprajze. (6) Byl jsem tam do roku 1968, kdy jsem odjel do Itálie. Někoho pohoršilo, že jsem mluvil o 11 letech "nucených prací": z právního hlediska jsem byl "NUCEN" najít si práci obyčejného dělníka. V občanském průkazu jsem měl v rubrice vzdělání uvedeno pouze osm roků obecné školy. Boží Prozřetelnost použila komunistickou internaci pro zázrak uzdravení a nucené práce pro "zázrak" mé osobní účasti při odkrývání ústředí cyrilometodějské činnosti se sídlem a hrobem prvního arcibiskupa Slovanů, budovatele duchovního Třetího Říma, jak to zdůraznil Jan Pavel II. (7) Ovšem bez mých "rukodělných" archeologických dokladů by jeho apoštolské listy neměly věcný podklad.
Když jsem roku 1968 stanul nad hrobem Otce Hyacinta Marie Cormiera v kostele San Domenico e Sisto Nuovo, ožil mi v duchu napjatý výjev z přenosu jeho těla roku 1934. Podle Aristotela jednotlivé události i celý život probíhá v kruhu - en kyklo - uskutečněná věc má být totožná s myšlenkou, z níž vzešla. Alexandr Solženicyn přebírá myšlenku básníka Danteho: Jsou i cykly očistcové a pekelné. (8) Uzavíral se okruh očistcový? A jaký začínal pro mne teď zde?
Snažil jsem se uzavřít kruh, který začali moji přátelé z Milána, když putovali do Lurd, aby se za mne pomodlili. Poslali mi lahvičku lurdské vody, kterou mi naše akademické terciářky z Prahy doručily do Želiva i s maličkou soškou, kterou mám dodnes. Teď jsem do Lurd jel i za ně. Užasl jsem před skalním výklenkem, v němž ji viděla Bernadetta. Ženské atributy na soškách pravěkem čekané MATKY OSVOBODITELE OD HADA byly na těle VÍTĚZNÉ MATKY KRÁLE v Lurdech doplněny zlatými růžemi na nohou: MATKA KRÁLOVNA. Ale i tato událost se stala v kruhu. Začala na skále Golgoty a uzavřela se na skále zde.
Se souhlasem a za finanční pomoci generálního představeného O. P. Otce Aniceta Fernandesa se mi podařilo dostat do Říma Nikolaje Kelina a jeho paní, což po sovětském obsazení v r. 1968 nebylo bez nebezpečí.
Výslechy před církevním soudem probíhaly v Lateráně (Řím) v březnu a dubnu 1969. Osobně vyslýcháni byli Jiří Maria Veselý O. P., MUDr. Nikolaj Kelin a jeho manželka Olga. Písemné prohlášení poslali Ambrož Svatoš O. P. a bratr A. V. Jirásek, ošetřovatel v Želivi. Kopie jsou v archivu J. M. Veselého. Další svědectví docházela.
Výpověď dr. Kelina jsem nemohl překládat já, proto zavolali Vladimíra Koudelku O. P. Já a Olga Kelinová jsme čekali venku. Najednou bylo slyšet pádnou ránu do stolu a křik. Vběhli jsme dovnitř. "Tito kreténi se mnou jednají, jako bych nebyl 'Medicinae universalis doctor Almae Matris Universitatis Carolinae' z Prahy!" Ukazoval na skupinu soudních lékařů. "Ale horší je tam s těmi", a ukazoval na skupinu církevních právníků v talárech: "Chtějí po mně, abych přísahal, že svědčím pravdu! Já, donský kozák, pravoslavný křesťan a syn pravoslavného kozáka! Pil jsem, kradl, ale nikdy nelhal! A teď přísahat, v Římě! Můj otec by vstal z hrobu! Takhle mě pokořovat!"
Vysvětlil jsem mu, že jde o právně předepsané formality. Podrobil se. V Želivě se nám vysmívali: "Ve kterém křesťanském státě se 'Slovo Boží se stalo skutkem' (Jan 1,14)? To Marx napodobuje Stvořitele: buduje nový svět, nového člověka..." Když jsme vycházeli, Nikolaj se ke mně obrátil a v jeho modrých očích se zrcadlil "tichý Don": "Mohl byste mi přísahat, že ve všech hlavách a ve všech srdcích, když ne v Římě, tedy aspoň ve Vatikáně, se Boží Slovo již stalo tělem?"
Jeden z lékařů pochopil, že Kelin je nazval kretény (italsky "cretino"), a přísahal, že nedoporučí uzdravení jako "zázrak", dokud bude žít. A tak brzdil jednání několik roků. Před nedávnem náhle zemřel a případ byl vyřešen kladně.
A já? Bylo mi sděleno tehdy odpoledne, že "to nové, co teď začíná, bude na kladné straně života a bude to vzestup a růst." Andělský Učitel dává útěšnou odpověď na samém začátku pojednání o mravním životě člověka - křesťana: "dicendum quod finis, etsi sit postremus in executione, est tamen primus in intentione agentis. Et hoc modo habet rationem causae" (Cíl, účel, smysl, třebaže je uskutečněn až nakonec, jako závěr - přesto je první v úmyslech, a tak je příčinou všeho). (9) To znamená: jestliže nás vede touha růst a stoupat, všechno znamená úsilí o stoupání a růst...

II. Zázrak
V letech 1955 - 1957: prozřetelnostně pomalé mizení vnějších stop smrtelné otravy krve. Vnitřní stav? Vědomí ustavičného policejního sledování, aby se našla sebemenší záminka pro soudní stíhání s výměrem nejvyššího trestu. Důvod? Zbavit se nebezpečného podvratného činitele a zastrašit ostatní.
V letech 1957 - 1968: prozřetelnostně "nucené rukodělné zaměstnání" při převratném archeologickém výzkumu v oblasti velkomoravského Starého Města - Antiqua Urbs Rastizii - Veligradu, ve spolupráci s vedoucím výzkumu PhDr. Vilémem Hrubým: odkryto sídlo, katedrála, škola a hrob arcibiskupa sv. Metoděje.
V letech 1968 a dále: prozřetelnostní působení na univezitě ANGELICUM v Římě; vědecké dějepisné a archeologické odůvodnění apoštolských listů Jana Pavla II. o Patronech, ochráncích a vzorech Evropy. Spolupráce s Akademií věd, s univerzitou sv. Cyrila a Metoděje a s Národním muzeem ve Skopji v Makedonii: hloubková archeologie.
Roku 1994: přednáška s diapozitivy v Moravském muzeu v Brně na námět SLOVANSKÁ MAKEDONIE A VELKÁ MORAVA, pořádaná oddělením balkanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity; řídil prof. Ivan Dorovský.
Téhož roku: pozvání Univerzity "sv. Kirilla i Mefodija" na 27. mezinárodní seminář makedonského jazyka, literatury a kultury v Ochridě, ve dnech 5. - 25. srpna 1994.
Prozřetelnost Boží použila komunistických nelidskostí v Želivě k zázraku; nucených prací k účasti při odkrývání cyrilometodějského díla; podílu v Makedonii k poznání závěru Moravy a věrnosti ke hlaholici i k původnímu pravému cyrilometodějskému odkazu, pobyzantštěnému bulharskou "cyrilicí"...
Pohraniční ostnaté dráty byly přestříhány, berlínská zeď byla rozbořena. Padne cyrilice, anebo zůstane nepřeklenutelnou zdí?

1.Rozhodnutí
Římská Kongregace pro svatořečení
Rozhodnutí o blahořečení ctihodného Božího služebníka HYACINTA MARIE CORMIERA, 76. generálního představeného řádu Bratří Kazatelů (1832-1916).
"Jde o zázrak a o jaký? A v tom případě, o jaké důsledky?"

Ctihodný Boží služebník Hyacint Maria Cormier se narodil Orléansu ve Francii dne 8. prosince 1832. Roku 1856 byl vysvěcen na kněze a ještě téhož roku vstoupil do řádu Bratří Kazatelů, kde zastával mnoho úřadů a nakonec i úřad generálního magistra (1904-1916). Byl spoluzakladatelem Sester dominikánek Neposkvrněného Početí v Toulouse (Francie) a Sester dominikánek Svaté Kateřiny Sienské v Auchu (dnes v Itálii). V Římě vybudoval papežské Athenaeum Angelicum (dnes mezinárodní papežská univerzita sv. Tomáše Akvinského, Angelicum-PUST). Plodně se věnoval kazatelské činnosti a vedení duší. Napsal mnoho knih výchovných i duchovních a životopisů svatých. Podpořil teologická studia a usiloval o duchovní a vědecký rozvoj svého Řádu. V Řádu se těšil veliké vážnosti pro svatost života, pro moudré vedení úřadů v lásce ke všem, a pro věrnost církvi a Řádu. Bohatý na zásluhy a ctěn jako světec zesnul 17. prosince 1916.
Jednání o svatořečení bylo zahájeno roku 1935 (St. M. Gillet O. P.). V květnu 1983, po projednání všech podmínek podle právního řádu, prohlásil římský velekněz Jan Pavel II., že Otec Hyacint Maria Cormier prožíval hrdinským způsobem ctnosti víry, naděje a lásky, základní ctnosti i ostatní, jež s nimi souvisejí.
Aby se dosáhlo blahořečení ctihodného Božího služebníka, předložili žadatelé Kongregaci pro svatořečení mimořádné uzdravení z roku 1955, připisované přímluvě otce Cormiera. Uzdravení se týká Otce Jiřího M. Veselého O. P., který po zrušení řeholních řádů civilní svévolí v Československu byl r. 1950 spolu s druhými řeholníky uvězněn v klášteře v Želivě u Prahy, přeměněném v internační tábor.
Tam mu byla po krátké době zjištěna plicní tuberkulóza s kavernami, z níž se pozdravil. Pro léčbu vředů na dvanácterníku, jimiž trpěl již od r. 1936, mu byly v červnu 1955 vstříknuty injekce, bohužel bez ohledu na zdravotní předpisy pro podobnou léčbu. Následkem toho se dostavila vysoká horečka a otekliny na hýždích. Ty byly proříznuty nožem 3. července 1955. Vyšlo z nich mnoho odporně páchnoucího hnisu. Příznaky otravy se však nejenom nezmenšily, ale naopak se objevily i na jiných částech těla. Proto se lékaři shodli na těžké povšechné otravě krve. Jakýkoli léčebný zásah zůstával bez účinku. Zdravotní stav nemocného se postupně zhoršoval, a tak došlo k prognóze "infausta quoad vitam" - bez naděje na uzdravení. Mezitím však jak Otec Veselý, tak spolubratří a ostatní uvěznění v želivském klášteře premonstrátů začali vzývat Otce Cormiera, aby se přimluvil. Na svátek sv. Dominika dne 4. srpna 1955, kdy se zdálo, že nastává smrt nemocného, se jeho stav začal z důvodů pro lékařskou vědu nevysvětlitelných rychle zlepšovat. V prosinci se zjistilo, že uzdravení je dokonalé.
Pro nepříznivé politické podmínky, v nichž se tehdy Československo nacházelo, byly doklady o uzdravení shromážděny na římském vikariátu (církevní soud) při procesu zahájeném teprve roku 1969. Za právně platné byly prohlášeny rozhodnutím ze dne 27. září 1991. Rada odborných lékařů Kongregace pro svatořečení se dne 5. listopadu 1992 shodla na diagnóze: "Těžká otrava s početnými oteklinami, syndrome nephrotica, s velkými boulemi, u osoby podvyživené, s předcházejícími tuberkulózními kavernami a vředy". Tatáž lékařská rada prohlásila, že zvrat klinického průběhu byl náhlý, a že postupné, úplné a trvalé uzdravení zůstává vědecky nevysvětlitelné. Dne 14. května se sešli odborní teologičtí poradci a 19. října bylo řádné sezení Otců kardinálů a biskupů, kde případ vyložil Jeroným Grillo, biskup z Civitavecchia (Centumcellarum-Tarquiniensis). A obé shromáždění, jak odborníků, tak kardinálů a biskupů, prohlásilo, že jde o zázrak uskutečněný Božím zásahem.
Níže podepsaný představený (prefekt) Kongregace pro svatořečení, kardinál Angelo Felici, sepsal o všech těchto věcech podrobnou zprávu pro nejvyššího velekněze JANA PAVLA II. Ten přijal přání Kongregace pro svatořečení a nařídil, aby byl vystaven dekret o projednaném zázračném uzdravení. A to se stalo podle předpisů.
Na základě toho, za přítomnosti uvedeného kardinála, prefekta Kongregace a odpovědného za věc Otce Cormiera a za mé přítomnosti jakožto biskupa-sekretáře Kongregace i jiných, obvykle pozvaných, Svatý Otec prohlásil: "JE JISTOTA O ZÁZRAKU, JEJŽ UČINIL BŮH NA ZÁKROK CTIH. BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA HYACINTA MARIE CORMIERA, 76. GENERÁLNÍHO PŘEDSTAVENÉHO ŘÁDU BRATŘÍ KAZATELŮ - TOTIŽ O NÁHLÉM ZVRATU KLINICKÉHO PRŮBĚHU LÉČENÍ, A O POSTUPNÉM, DOKONALÉM A TRVALÉM UZDRAVENÍ OTCE JIŘÍHO M. VESELÉHO O. P - z těžké otravy s početnými oteklinami, syndrome nephrosica, u osoby podvyživené, s předcházejícími tuberkulózními kavernami a vředy."
A Jeho Svatost rozhodla, aby tento dekret byl zveřejněn a zanesen do zápisů Kongregace pro svatořečení.
Vydáno v Římě, dne 23. prosince roku Páně 1993.
Slavnostní blahořečení 20 listopadu 1994 v Římě. Jste zváni!

2. Na oltář

Důstojný Otec
P. INNOCENZO VENCHI, O. P.
Generální Postulator
P.za Pietro d'Illiria, 1
00153 ROMA

Rektorovi, Převoru, Klášteru ANGELICUM P. Venchi
                                                                                                             Vatikán 1. února 1994

     Důstojný Otče,
    svým ctěným dopisem ze dne 13. prosince tohoto roku (1993) jste žádal, aby byl stanoven den slavnostního blahořečení tří Božích služebníků Vašeho Řádu: Otce Hyacinta Marie Cormiera, sestry Agnes de Jesus Galand de Langeac, a sestry Marie Poussepin.
     Dovoluji si Vám sdělit, že jmenovaní Boží služebníci budou blahořečeni Svatým Otcem v bazilice Svatého Petra, v neděli 20. listopadu 1994, na Slavnost KRISTA KRÁLE. A společně s nimi - ctihodní bratr Claudio Granzotto, bratr Řádu Menších Bratří, a sestra Eugenie Joubert, řeholnice Sester Svaté Rodiny a Božského Srdce.
      Prosím Vás, abyste se dohodl s příslušnými úřady stran potřebných příprav. Zároveň Vás ujišťuji o své hluboké úctě.
                          Vám oddaný v Pánu
                                                      Mons. RE, Sost.


III. Podmínky
Jedním z příznaků pokoncilových "opravných - reformních" snah bylo vylučování svatých z úředních církevních modliteb, především z eucharistické Večeře Páně a z Hodinek. Důvod? Aby prý více vynikla přítomnost samého Boha, ať již v Trojici, či v osobě Bohočlověka Ježíše Krista. Dnes církev úředně upozorňuje, že na téměř žádnou z oprav nebyli věřící náležitě připraveni. Pokud jde o svaté, jsme svědky téměř jakéhosi výbuchu nových blahořečení a svatořečení, která se týkají i osob z blízké minulosti. Mezi nimi nechybí ani současní mučedníci, a to nejenom z misijních území. Patří sem mučedníci např. z ruské revoluce, z nacismu a z komunistické hrůzovlády střední a východní Evropy i jinde. Čeští katolíci se dopouštějí velké nespravedlivosti vůči svým mučedníkům-svědkům věrnosti, ochuzují církev o slávu, avšak také berou dnešním věřícím, hlavně mladým, vzory hrdinskosti prožívané v našem prostředí, v našich podmínkách, našimi lidmi. Mládež dnes nepotřebuje ani tak učené přednášky, jako spíše VZOR. Ale mučedníky a svaté potřebuje i Bůh, aby ho hájili proti lžím a rouháním, jež jsou satansky organizovány ve světě, v Evropě, ve státě, v sektách.
Toto vědomí se rozmáhá i v Řádu sv. Dominika. V ústředním sídle generálního představeného Řádu Bratří Kazatelů je "Úřad nejvyššího jednatele o blahořečení a svatořečení bratří a sester", kteří to zasluhují. Jeho vedoucí, Otec Inocenc Venchi O. P. u Svaté Sabiny v Římě, o tom podal spolehlivou zprávu generálnímu shromáždění O. P. roku 1980. Svatořečení a blahořečení neznamenají pouze vyvolávat z hrobu, křísit naši slavnou minulost! Pomáhají nám živým, abychom si z dnešního hlediska ověřili a prověřili, co znamená být dominikán, a tázat se, do jaké míry a v jakém smyslu jsme dominikáni my. (10)
Zkoumat dominikánského ducha a dominikánské poslání podle životů svatých, především našich, je ve shodě se "Základní ústavou" (Constitutio fundamentalis), ve které je shrnut základní duch našeho ideálu, našich Stanov. A naši svatí jsou vlastně osobním prožitím Stanov, samozřejmě, v bratrském společenství. (11)
Vzhledem k otázce svatořečení je nutná rodinná, bratrská a přátelská spolupráce mezi Svatou Sabinou a provinciemi a v provinciích mezi jednotlivými členy, ale hlavně v dohodě s generálním promotorem a podle směrnic církve, které dává Kongregace pro svatořečení. Ovšem dodržet pouze toto by znamenalo obyčejné úřadování: beze styku a bez pomoci vítězné církve v nebi by se nedalo dělat nic. Úředně prověření blažení a svatí jsou nejenom našimi vzory, ale především pomocníky: jako si jednotlivé údy pomáhají navzájem k dobru celého těla, tak je tomu i v Tajemném Těle Ježíše Krista, a také v Řádě.
V církvi i v Řádě - říkají mnozí - se hledají "nové cesty": také pro svatost? Avšak Otec Venchi, úředně odpovědný za správné, církevní i dominikánské chápání svatých i svatosti, upozorňuje v uvedené Zprávě (Relatio), že Kristova církev má dva tisíce let zkušeností a Dominikův Řád jich má sedm set. Proto musí jít i dnes především o původní ideály a o původní cesty. A nesmí se zapomínat, že i "dnešní" člověk je především "člověk". Dominik nenechal ani jednu řádku směrnic, až věděl, že zakládá Řád pro univerzitní prostředí. Řekl: "Po mé smrti vám budu prospěšnější než zaživa." Proto podle Otce Venchiho původní pravý a tedy stále "nový" ideál dominikánského poslání se musí i dnes, a snad právě dnes, hledat a zjistit v živém společenství a v synovském dohovoru se svatým Dominikem a s našimi svatými: zkoumáním a prožíváním jejich hrdinského a slavného odkazu, jímž obohacují ustavičně lidstvo, církev i Řád. Pro dnešní dobu a pro dnešní lidi nám musí být vzorem dnešní svatí. A Otec Hyacint Maria Cormier patří mezi ně.
Ve shodě s nimi "Základní ústava" říká, že smyslem dominikánského poslání je HONOR DEI ET SALUS ANIMARUM, česky: OSLAVA BOHA A SPÁSA DUŠÍ, a toto druhé se rozvádí: posvěcení naší duše a spása druhých, podle apoštola Pavla: "...aby se snad nestalo, že bych kázal druhým a sám byl přitom Bohem odmítnut" (1K 9,27). V tomto duchu Dominik "mluvil buď s Bohem nebo o Bohu", což znamenalo "contemplata aliis tradere": co viděl a slyšel v Bohu, sděloval druhým (ZÚ,1, § 2). Ale nechme mluvit Ústavu.
"Kněžským svěcením jsme se stali spolupracovníky biskupského úřadu", na prvním místě římského Velekněze: religio nostra clericalis est - náš Řád je kněžský; rozdáváme chléb Eucharistie a chléb slova, jímž živíme Tajemné Tělo Ježíše Krista.
Ve schvalovací bulle se říká: "Vy... opravdová světla světa." Těmito slovy však jsou označováni apoštolové. Dominikáni jsou pověřeni, aby pomáhali nástupcům Petra a ostatních apoštolů v prorockém a pastýřském poslání. K jeho uskutečnění Stanovy udávají čtyři základní prostředky: slavnostní slib poslušnosti, společný život podle mnišských pravidel, slavnostní přednášení bohoslužebných modliteb a vytrvalé studium posvátné Pravdy. Apoštolské prorocké, učitelské pověření na pomoc biskupům je podstatné: "Jestliže nás nedoporučí znalost posvátné Pravdy, je konec s naším Řádem," varuje kardinál Kajetán. (12)
Blahoslavený Hyacint Maria Cormier patří k současným bojovníkům o oživení a prohloubení jak podstatného cíle Řádu, tak základních prostředků ke splnění našeho poslání.

1. Prověřování
Úřední jednání o blahořečení Otce Hyacinta Marie Cormiera bylo zahájeno roku 1935: učinil to P. Stanislav-Martin Gillet, generální představený Řádu. Pokračovalo za všech jeho nástupců, k nimž patří Suarez, Browne, Fernandez, De Couensnongle, Byrne, Radcliffe.
Povinné bylo zkoumání života a spisů. Bylo dovršeno roku 1972. První díl "Positio super virtutibus" (Nálezy o ctnostech) obsahuje svědectví z míst, kde Otec Hyacint žil a působil: celkem 303 strany velkého formátu. Druhý díl "Summarium... super scriptis" (Souhrn spisů) má celkem 236 stran. (13)
Po roce 1972 bylo nutné dovršit jiná jednání, dozrálá k závěru, k blahořeční a svatořečení. Avšak pro generální kapitulu ve Walberbergu (1980) v Německu, Köln-Bonn, Otec Venchi připravil již obsáhlou a doloženou Zprávu (Relatio), kde ukazoval, že Otec Hyacint měl podobné těžkosti jako my dnes: společný život, mnišské prvky, liturgie společná, chudoba, studium, apoštolát, biskupové, Řím... A řešení, obsažené v nových Stanovách, se nacházela v podstatě již v rozhodnutích Cormierových.
Roku 1983 generální postulátor svatých P. Venchi píše pro řádovou kapitulu v Římě další zprávu. "Positio" - doklady o Cormierových spisech a zásazích, kde je označován jako "nejmilovanější Otec a význačný, všestranný budovatel naší dominikánské Rodiny", dosahují již 721 stran. Téhož roku byla uznána a úředně prohlášena "hrdinskost ctností", další nutná věc pro blahořečení.
Jak se k prohlášení dochází, o tom píše Otec Venchi 2. června 1982 na Angelicum: "Milý Otče rektore (Alguero) a Otče Veselý, včera ráno, 1. června, se shromáždili teologičtí poradci k projednání ctností Otce Cormiera. Schválení se stalo všemi hlasy: s obdivem a pochvalou pro vše, co Služebník Boží učinil pro studia, pro Angelicum, a jako vzor - model - pro představené. Pošlu Vám o tom svazeček, i s hlasováním poradců. Tento podzim se sejde porada kardinálů o tomtéž námětu. A tak, protože všechno nám pomáhá doufat v kladný závěr, očekáváme i schválení Svatého Otce. S přáním všeho dobrého, Frá Innocenzo Venchi O. P. Postulátor..."
Na základě schválení z 1. června 1982 i na základě doporučení kardinálů byla "hrdinskost ctností" Janem Pavlem II. dne 14. května 1983 prohlášena a 15. května v L'Ossevatore Romano (s. 1) uveřejněna.
Schválení hrdinskosti začíná úryvkem z koncilového dekretu "Perfectae caritatis" (Dokonalé lásky): "Obnovování řeholního života znamená ustavičný návrat k pramenům jakéhokoli způsobu křesťanského života a k prvopočátečnímu duchu Řádů. Současně však vyžaduje přizpůsobení Řádů změnám vyvolaným okolnostmi času... Proto ať se věrně vysvětlují a zachovávají jak duch, tak i cíle zakladatelů a jejich posvátné odkazy, protože tyto věci znamenají vlastní bohatství každého Řádu." (č. 2, b).
Tato směrnice se uskutečňuje v životě každého jednotlivého řeholníka - světce, protože svatí uskutečňují věčné evangelium schopné spasit lidi jejich času a jejich kultury. Dovedou ideálně spojit v duchu své doby to, co chválí evangelium: "Každý vykladatel Písma, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který vynáší ze svých pokladů VĚCI NOVÉ I STARÉ." (Mt 13, 52). Otec Cormier i zde slouží jako vzor víry, kultury a svatosti pro všechny, ale zvláště jako "učitel a horlivý rozmnožovatel dominikánské rodiny" s krajně nadšeným srdcem. Dekret přirovnává Božího Služebníka přímo ke svatému Dominiku, jak ho popsal bl. Jordán Saský: ustavičně vyrovnaný, tichý, dobrý; všude povzbuzoval všechny, aby milovali Ježíše Krista a nestávali se otroky světáckosti. Miloval všechny a všichni milovali jeho. Chudý v celé úrovni života, v šacení, jídle, atd." (14)
Jan Pavel II. - žák a doktor univerzity Angelica, založené Božím Služebníkem - rád slavnostně potvrdil: "Je naprostá jistota o hrdinském stupni ctností Božího Služebníka, a sice jak víry, naděje a lásky, tak opatrnosti, spravedlnosti, umírněnosti a statečnosti, i ostatních - jako podmínka pro blahořečení..."
Téhož roku 1983 byla generální kapitula na Angelicum v Římě. Otec Venchi připravil obšírnou Zprávu o stavu blahořečení Otce Cormiera, přijatou s nadšením jako posila k důvěře v nebeskou pomoc. Generálem byl zvolen D. A. Byrne O. P., který jednání o blahořečení všemožně podporoval.
V letech 1981 a 1982, pro oslavu 150 let od narození Božího Služebníka (1832), byly za velkého zájmu studentů i profesorů uspořádány na Angelicum univerzitní semináře. Ze souboru příspěvků vznikla kniha, jež se dočkala dvou vydání a která je podkladem i pro tuto práci. (15)
V roce 1983 byly vydány Otcem Rajmundem Spiazzi O. P., exprovinciálem piemontské dominikánské provincie, dva spisy Božího Služebníka: "Dopisy a směrnice pro řeholnice" a "Ve škole Evangelia a svatých, duchovní obnova pro kněze a duše zasvěcené." Vydání je v italském překladu z franštiny. Vydalo je nakladatelství Vivere In.
Otec Venchi ve zvláštní Zprávě děkoval řádovým provinciím, domům rozjímavých sester druhého Řádu, jednotlivým kongregacím sester i skupinám třetího Řádu, věřícím i kněžím za to, že na znamení úcty a vděčnosti velkoryse pomohli uhradit výdaje spojené s organizováním jednání o blahořečení tohoto mimořádného obnovitele a šiřitele vyšší úrovně vzdělání a vůbec celé rodiny sv. Dominika: splnil, co si vytýčil jako program služby svého generalátu: "VŠECHNO NAŠE OBNOVIT V DOMINIKOVI"... (16) Tím šel po stopách sv. Pia X., svého přítele: VŠECHNO OBNOVIT V KRISTU. - Chybí jen ZÁZRAK...
Aby uzdravení Otce Jiřího M. Veselého v Želivě mohlo být ohodnoceno a přijato jako zázrak, musel případ projít složitým odborným zkoumáním. Prvním stupněm bylo shromáždění a hodnocení svědectví u církevního soudu v Lateráně (Řím). To proběhlo v podstatě roku 1969. Kopie výslechů jsou také v archivu J. M. Veselého. Těžké politické podmínky pod komunistickou vládou nedovolovaly nebo alespoň ztěžovaly jakékoli další zjišťování. Prozřetelnostní stálá přítomnost J. M. Veselého jako docenta archeologie na Angelicu však umožňovala jeho stálou spolupráci s postulatorem Otcem Venchim. Oba byli podporováni generálním archivářem Kongregace pro svatořečení mons. Dr. Jaroslavem Němcem (Moravské Slovácko) a nakonec novým generálním sekretářem Kongregace arcibiskupem Eduardem Nowakem (Polsko).
Po uznání heroičnosti, hrdinskosti ctností Božího Služebníka se mohlo přistoupit ke zkoumání zdravení z hlediska nových církevně právních požadavků. To znamenalo: 1. Odborné prošetření choroby z hlediska lékařské vědy; 2. Teologické prověření "příčinného vztahu" mezi uzdravením a milostí; 3. Schválení komise kardinálů a biskupů; 4. Prohlášení Hlavy Církve.
V nových směrnicích, jež jsou jasné, střízlivé a vědecké, jak píše Otec Venchi, se nařizuje dbát především spolehlivých údajů historických, lékařských a právních. Případ Otce Hyacinta M. Cormiera procházel již v tomto novém duchu. (17)
Aby však jednání o svatořečení mohlo být zahájeno úředně, musí Kongregace uveřejnit Decretum (Rozhodnutí) o oprávněnosti případu. A tak v řádném zasedání 27. září 1991 Kongregace pro svatořečení projednávala otázku: "Je tu jistota o platnosti procesu, zavedeného na Vikariátě města Říma, o podivuhodném uzdravení Otce Jiřího Veselého, připisovaném přímluvě Božího Služebníka Hyacinta Cormiera, kněze řádu Kazatelů?" - Svědkové ať jsou náležitě a plnoprávně vyslýcháni a získaná tvrzení buďtež bezohledně prošetřena, se zřetelem na vážnost případu a na důsledky, o které jde. Kongregace vzala na vědomí hlasování splněné podle právních předpisů, věc pečlivě rozvážila a prohlásila: "Ano, je jistota o platnosti jednání v tomto případě a o důsledku, který z toho vyplývá. Proti tomuto usnesení není přípustná žádná námitka. Dáno v Římě, v sídle Kongregace, dne 27. září 1991."
Angelus kardinál Felici, prefekt - Edvard Nowak, sekretář. (18)

2. Hyacint Maria Cormier
Narodil se v Orleansu roku 1832 a tamtéž byl roku 1856 vysvěcen na kněze. Téhož roku vstoupil do řádu Kazatelů ve Flavigny, jednoduché sliby složil roku 1857, slavné v Římě roku 1859. Byl sekretářem generálního představeného Jandela (1858), submagistrem noviců ve Viterbu a v Korbaře na Korsice (1859-60) a prvním provinciálem obnovené provincie toulousské (1865-69). Jím zůstal ještě po dvě čtyřletí, roku 1869 a roku 1878. Dále působil jako převor konventu v Marseille (1874), dvakrát v Toulouse (1882, 1885) a u sv. Maximina (1889). Byl též generálním asistentem (1891-96) a generálním prokurátorem za generála řádu Frühwirtha (1896-1904); generálním představeným celého řádu byl v létech 1904-16. Kromě toho se stal zakladatelem kongregací sester dominikánek Neposkvrněného Početí v Toulouse roku 1866 a sv. Kateřiny Sienské v Auchu roku 1873. Od roku 1896 až do smrti zastával funkci poradce Posvátného Oficia pro hájení víry a Kongregace pro šíření víry roku 1900. Je zakladatelem koleje Angelicum (1909), nyní Papežské univerzity sv. Tomáše v Římě (PUST-Angelicum).
Vcelku prošel všemi stupni odpovědnosti za společné dobro Řádu a měl různé jiné církevní úkoly. Zemřel v Římě 17. prosince 1916. Od roku 1934 je pohřben v kostele sv. Dominika a Sixta při Univerzitě sv. Tomáše.
Kanonizační proces, započatý roku 1935, dospěl k uznání jeho hrdinských ctností dekretem ze 14. května 1983, který vydala Kongregace pro svatořečení. "Může se o něm říci to, co bylo řečeno o svatém Dominiku: 'Mluvil s Bohem nebo o Bohu...' Měl opravdu mimořádnou lásku k bližním. Tento 'Služebník Boží' se vyznačoval láskou a zcela nadpřirozeným zájmem o každou duši. Zvláště obětovnou lásku projevoval nemocným..., uměl naslouchat s velkou trpělivostí a láskou... Jeho rozvážnost nepůsobila jen záporně, aby totiž zabraňovala nepříjemnostem, ani se nezakládala na 'diplomacii' nebo prospěchářství. Byla naopak kladná a nadpřirozená, zakládala se na modlitbě a na daru rady. Někdy při některých jeho opatřeních bylo znát přímo světlo shůry. Ustavičně měl na zřeteli dobro církve, Řádu, klášterů. Všechny duše, které vedl, vychvalovaly jeho rozumnost a rozvahu."
K bratřím byl spravedlivý a nestranný. Byl prost přehnaného patriotismu, což je u Francouze pozoruhodné. Moudře a prozíravě pořádal vnitřní život na Angeliku, mezinárodní koleji, a uměl slučovat rozdílné požadavky s duchem a literou řehole. Ve vztahu k otci Josefu Lagrangeovi, zakladateli Biblické školy v Jeruzalémě, je příznačné Cormierovo spravedlivé stanovisko vůči němu i respektování Pia X., který mu vždy plně důvěřoval a nazýval ho "římským světcem". Úhrnem, Cormier byl "vzorný představený a vzor představeného", jak usoudili teologičtí poradci při svém hlasování o hrdinských ctnostech (Relatio et vota, 1. června 1982). Podle P. Genevois je velmi blízký spiritualitě sv. Františka Saleského a má stejný řeholní a dominikánský ideál jako P. Vincenc Jandel (1855-72), generální představený a velký reformátor, jehož životopis sepsal právě Cormier.
Především je zapotřebí pohlédnout na jeho charakteristiku jako generálního představeného a zakladatele koleje Angelicum, tak jak nám ji předali význační svědkové, členové generální kurie a mezinárodního Athenea v čele s prvním rektorem Sadokem Szabó O. P. Od svého prvního provincialátu v Toulouse roku 1865 až po dokončených dvanáct let generalátu usiloval o znovuoživení Řádu, podporoval společný, liturgický a studijní život, který stanovy pokládají za podstatný prostředek ke "kázání". Sám v tom dával první příklad. Vytrvale rozjímal a prožíval tajemství evangelia v modlitbě růžence. Nebyl sice obdařen vynikajícím řečnickým uměním, ale byl vlídný a přesvědčivý. Dával postní kázání v Itálii a ve Švýcarsku. Významné bylo, jak za svého dlouhého představenství ustavičně "kázal" členům rodiny svatého Dominika: bratřím, mniškám, sestrám, terciářům. Činil to slovem, ústně nebo písemně. Často dal vytisknout své řeči, sepsal "Směrnice pro novice" a pět svazků duchovních cvičení pro kněze, řeholníky a věřící.
Nepřetržitá představenská zodpovědnost mu nedovolila, aby byl učencem ve smyslu scholastickém. Ale byl opravdovým dominikánem, přál filozofickým a biblicko-teologickým studiím v Řádu. Připravil řadu slavných teologů. Přičinil se, aby věhlasní docenti sestavili Ratio studiorum (Řád studia), který vyhlásil roku 1907. Bděle sledoval školské problémy v dobách bludů "modernismu". Do krajnosti pomáhal teologickým střediskům, švýcarské univerzitě ve Fribourku a "biblické" v Jeruzalémě. Zřídil kolej Angelicum v Římě, jejíž činnost byla zahájena roku 1909; roku 1963 se stala Papežskou univerzitou sv. Tomáše. V celém tomto díle projevoval hrdinskou naději a statečnost, neboť vzal na sebe generalát už jako stařec (v 72 letech) a staral se o zřízení Andělské koleje. Také měl hrdinskou poslušnost a respektoval vůli Řádu, který ho zvolil generálem a nařídil založení koleje. Z poslušnosti se nezřekl úřadu, což z pokory a pro špatné zdraví zamýšlel roku 1906. Dokázal obnovit provincii aragonskou, českou, kolumbijskou a sicilskou. Zřídil též provincii kalifornskou a kanadskou; přispěl k rozvoji mnoha kongregací třetího řádu a roku 1913 předsedal 1. národnímu kongresu italských terciářů. Na konci jeho mandátu čítal řád Kazatelů 4 661 bratří, z toho bylo 27 biskupů.
Zatím nejlepší přehled a sled životních významných událostí nám podává již uvedený úřední doklad Positio super virtutibus (Nálezy, doklady o ctnostech) v části Novum Summarium additionale (Nový dodatečný souhrn), jejž uvádí P. Tarsizio Piccari O. P. (na s. 5-15). Tamtéž ihned následuje zmíněný přehled, s. 17-69. K němu je připojen seznam Cormierových spisů - Sinossi bibliografica del S. D. GIACINTO MARIA CORMIER, celkem 171 kusů (s. 71-86).
Čeká se na vydání dopisů, dosud neuskutečněné, ale velice žádoucí, v němž by se on sám představoval jako duchovní otec i představený. Sepsání životopisu z dnešního hlediska a s ohledem na blahořečení bylo svěřeno - podle sdělení Otce Venchiho - Otci Guy Bedouelle O. P. Z univerzity ve švýcarském Fribourku. Přesvědčivá zůstávají však přísežná prohlášení svědků ze všech míst, kde otec Hyacint žil a působil po celý život (Positio, oba svazky).
V Positio super miraculo (Předložení zázraku) uvádí Otec Venchi zprávy o různých vyslyšeních, připisovaných Služebníku Božímu, ale ZÁZRAKEM nazývá pouze uzdravení Otce Jiřího Marie Veselého O. P. v "internačním středisku" pro řeholníky v Želivě (s. 5-7).

3. Jiří Maria Veselý
Narodil se 15. listopadu 1908 v Protivanově na Moravě. Matka Marie, rozená Kolísková, pocházela z rodiny šesti bratří-kněží Kolísků a dvou kněží bratranců. Leopold, tak byl totiž pokřtěn, po klasické maturitě v Brně roku 1930 se podrobil Božímu volání a po určitém boji vstoupil k dominikánům, které poznal Božím řízením v jejich Studiu v Olomouci. V letech 1930 - 1940 tam totiž dosahovala vrcholu kulturní činnost: z časopisů to byla "Filosofická revue", vedená PhDr. Metodějem Habáněm a po r. 1937 i J. M. Veselým. Ve filozofickém tomistickém ovzduší byly pořádány pověstné "Akademické týdny" pro univerzitní posluchače i profesory. Odvážným zdařilým pokusem byl mezinárodní filozofický tomistický kongres v Praze. Silvestr Braito a Reginald Dacík vydávali pro duchovní a mravní život časopis "Na hlubinu" (Lk 5,4), směrnice pro "vyšší náboženské kursy" na teologickém základě. Prokop Švach řídil "Vítěze", knižní edici informující o svatosti. Společenské otázky byly probírány ve "Výhledech" pod redakcí Antonína Čaly. Průbojným dílem bylo vydání překladu Nového zákona z řeckého originálu, dílo Pavla Škrabala, žáka biblické školy O. P. v Jeruzalémě. Jako druzí v Evropě, první po Francouzích a před Němci, přeložili olomoučtí dominikáni do češtiny Theologickou summu Andělského Učitele sv. Tomáše Akvinského. Od generálního představeného O. P. Stanislava Martina Gilleta dosáhl Otec Metoděj Habáň povýšení "provinčního studia" v Olomouci na "generální" s možností udělovat hodnost "lectora", dnešní licenciát, magisterium. Když roku 1935 byl zahájen St. M. Gilletem proces o blahořečení Otce Cormiera, provinciál M. Habáň mu zasvětil noviciát a studentát v Olomouci. Dnešní obnovení a rozkvět olomouckého Studia je zřejmě projevem pokračování jeho přízně.
V letech 1938-40, a tedy v době zasvěcení, jmenoval provinciál Otec Metoděj magistrem noviců a studentů Otce Jiřího Veselého, profesora filozofie. V téže době mu Prozřetelnost umožnila položit základy druhého Řádu sv. Dominika shromážděním několika hrdinských čekatelek v domku své sestry Marie v Protivanově. Duchovní nástin rozjímavého života pro ně shrnul Otec Jiří v dílku Imelda Lambertini, svěřeném v úzkosti MARII PANNĚ VĚRNÉ: "Je jedna z duchovních bolestí: mít co říct, a nemít komu" (Březina). (19)
Roku 1940 se Otci Jiřímu podařilo odjet a dovršit filozofická studia doktorátem v Miláně na Katolické univerzitě Božského Srdce, kde mu zakladatel a rektor univerzity františkán Agostino Gemelli nabídl katedru "slovanské filologie" (naše slavistika), z níž se rozrostl dnešní "Východní ústav". Sestry druhého Řádu převedl provinciál Habáň na Svatý Kopeček u Olomouce. Po dlouhých letech strádání zakotvily ve Znojmě. V Itálii uveřejnil Otec Jiří roku 1943 italský překlad české práce pro naše sestry (Druhý řád sv. Dominika). (20)
Na katolické univerzitě je ústředí odboje proti naci-fašismu: Otec Veselý je pozván od Italů a pověřen od československé zahraniční vlády v Londýně, aby chránil asi 5 000 českých vojáků, vyvezených k vyvraždění do Itálie... Vrací se jako major západní armády a partyzán.
Po návratu do vlasti se roku 1946 stává převorem v Praze. Na jaře 1950 jsou všichni řeholníci odvlečeni z klášterů. Otec Jiří a asi 300 řeholníků jsou soustředěni v Želivě, kde dochází k zázraku.
V úvodní stati "Stalo se v Evropě" jsme načrtli události končící pozváním do Milána v roce 1968, i možnost shromáždit hlavní svědectví teprve po r. 1969. Mezi vyslýchané svědky patřili: Otec Jiří Maria Veselý O. P. a MUDr. Nikolaj Kelin.
Písemně své výpovědi doplnili jak Veselý, tak Kelin; nadto přišla písemná prohlášení svědků, kteří se nemohli dostavit: ošetřovatel bratr Václav Alois Jirásek, Otec Ambrož Svatoš O. P., paní Olga Kelinová. - Postupně svědčili: ThDr. Alois Vašica, P. Ján Trnka S. J., znovu Ambrož Svatoš O. P.
Generální postulátor Otec Venchi si vyžádal dobrozdání lékařů: prof. Franco De Rosa, MUDr. Ennio Ensoli a prof. Francesca Barone. (21))

IV. Umírání k životu
Podáváme stručný přehled postupného vývoje nemoci od injekcí po zázrak. Sestavil jej Otec Venchi podle výpovědi svědků a lékařů. Italské původní znění je v Positio super miraculo (naše pozn. 18), s. 2-16 (21-36). Hlavním námětem je ZÁZRAK.
Jeho představitelem je Jiří Maria Veselý, kněz řádu bratří Kazatelů, narozený v Protivanově v Československu 15. listopadu 1908.
Zdravotní stav v minulosti, duben - listopad 1936:
Byl zdráv až do 27. roku věku. Když dlel v Římě, bylo u něho rentgenovým vyšetřením zjištěno onemocnění plicní tuberkulózou.
Byl poslán zpět do Prahy a uzdravil se asi v osmi měsících, včetně tříměsíční rekonvalescence na klimatickém místě ve Švýcarsku (Davos).
V počátečním období tuberkulózy trpěl také žaludečními potížemi. Byl zjištěn vřed na dvanácterníku. Diagnóza byla potvrzena častými a opakovanými melénami (krev ve stolici) a rentgenovými vyšetřeními.
1937 - 1950:
"Vcelku se těšil dosti dobrému zdraví. Avšak na jaře a na podzim trpíval zhoršením vředu na dvanácterníku."
Přítomný stav, říjen 1950 - léto 1951:
Roku 1950, když stát zrušil řeholní řády, byl se svými pražskými spolubratry internován v klášteře v Želivě, který byl přeměněn na koncentrační tábor.
"Pracoval manuálně. Po několika měsících, a sice v říjnu, onemocněl, a úřední lékař tábora, doktor Kelin, rozpoznal oboustranný zápal plic. V blízkém sanatoriu v Humpolci ho prohlížel primář doktor Pech a vzal ho na rentgen. Výsledek: otevřená tuberkulóza plic. Zmíněný primář mu vymohl osvobození od ruční těžké práce, předepsal mu zvýšenou výživu a nařídil léčení PAS-em."
1951 - 1955:
Asi po roce po "úřední" lékařské prohlídce, byl prohlášen za invalidu. Ale zůstal v táboře a byly mu přiděleny lehčí práce. Zůstal zde ještě čtyři roky. Tu a tam trvaly záchvaty vředu na dvanácterníku, ale už neměl známky plicní choroby."
Doktor Kelin mu dále dával injekce proti vředu.
Červen 1955:
J. M. Veselý se v prvních dnech měsíce podrobil sérii injekcí Hystidinu pro léčbu dvanácterníkového vředu. Injekce mu předepsal doktor Přemysl Pech, primář interny v humpolecké nemocnici. Osmnáct mu jich dal do žíly františkán MUDr. Ladislav Trojan, který s ním byl internován. Zbylé tři do svalu mu dal doktor Alois Vašica.
Po každé injekci se pacient cítil malátnější, pozoroval, že je mu celkově špatně a byl zesláblý.
30. června 1955:
Po poslední jednadvacáté injekci vystoupila horečka na 39 stupňů Celsia.

1. Celková otrava (Setticemia generalizzata)
1. - 2. července 1955:
Horečka 39oC neklesá ani po zákrocích. Nemocného provázejí zimnice a červeň na tvářích, jako by hořel. Dají mu studené zábaly, ale horečka neustupuje.
Večer 2. července se objeví otok na nohou, který stoupá až ke kořenům stehen a výraznější je na pravé noze (po dvou injekcích do svalu).
Kolem 22. hodiny zavolá ošetřující lékař doktor Kelin na poradu doktora Jana Melichara, primáře chirurgie v Humpolci. Ten stanoví jako diagnózu zánět žil nebo trombóza dolních končetin a naordinuje kolegovi, jak má případ ošetřovat.
Přivolaný želivský obvodní lékař doktor Kelin konstatoval, že J. M. Veselý "si stěžoval na úporné bolesti v celém těle a na zimnici. Horečku měl 40oC a jeho stav byl všeobecně špatný. Vědomí bylo částečně zamlžené... Jazyk byl úplně suchý, potažený, a s naprostou jistotou ukazoval na diagnózu celkové otravy krve.
3. července 1955:
Nemocný strávil bezesnou noc. Ráno zjistil, že má na hýždích dvě zduření (abscesy) veliké jako husí vejce, nažloutlé barvy, velmi bolestivé, které pálí a šíří se jako chaluhy podél končetin. Zduření vyvstala na místech, kde byly vstříknuty svalové injekce. O týchž zjevech se přesvědčuje doktor A. Vašica, který dával poslední tři injekce Hystidinu do svalu.
Chirurgický zákrok 3. července 1955:
V 6 hodin ráno je naléhavě volán doktor Kelin. Rozhodne, že se musí vyříznout oba abscesy a činí tak za asistence doktora L. Trojana. Operovalo se kuchyňským nožem nabroušeným o kámen a sterilizovaným nad svíčkou: "primitivními nástroji, jedinými, které jsme měli po ruce."
"Vyteče mnoho odporně páchnoucího hnisu smíšeného s krví, celkem asi půl litru. Zůstala velmi hluboká dutina. Ihned po zákroku horečka klesne, ale velmi brzy zase vystoupí a vlnovitě pokračuje."
Doktor Vašica se s tímto popisem shoduje.
Diagnóza "celková otrava krve", kterou stanovil s absolutní jistotou večer před operací doktor Kelin, je potvrzena jinými lékaři:
Doktor Jan Melichar, primář chirurgie v Humpolci, se druhého dne vrátil, aby se podíval na nemocného;
Doktor Ladislav Trojan, asistent při operaci;
Doktor Alois Vašica, zdravotnický pomocník.
Skutečně šlo o "zanedbanou otravu krve, způsobenou injekcemi" Hystidinu vstříknutými ne dost sterilními nástroji. Nadto "se později dokázalo, že sérum všech injekcí bylo zkažené".
"Tato otrava - potvrzuje ošetřovatel Jirásek - byla způsobena injekcemi Hystidinu, které užíval nemocný proti dvanácterníkovému vředu."
Doktor Kelin: "O příčinách této otravy jsem se domníval, že se musí přičítat injekcím do svalu, které byly učiněny před několika dny. Jak vím, šlo o Hystidin, kterým se měl léčit vřed na dvanácterníku. Tento lék dodala nemocnice z Prahy.
Dodávám, že podle mého názoru byly tyto intramuskulární injekce dány bez přílišného respektování obecných hygienických předpisů. Tím se vyvinuly abscesy, ve kterých asi převládaly bacterium coli a streptokok. Toto podezření potvrdila následná léčba penicilinem, která nepůsobila uspokojivě."

2. Neúčinná léčba
Nezadržitelné zhoršování průběhu nemoci bylo důsledkem nedostatečné a neúčinné léčby a celkové otravy.
3. - 5. července 1955:
Po vyříznutí dvou hlavních nádorů "a jiných roztroušených po hýždích..., ze kterých vždy vyšla hnisavá, krvavá a páchnoucí látka", byly nemocnému podávány po tři dny neurčené dávky penicilinu, pravděpodobně ústy.
6. července 1955 a další dny:
Předepsaný penicilin - říká J. M. Veselý - "mi nepřinesl žádnou úlevu. Přešlo se k léčbě streptomycinem, který mi byl dáván v injekcích. Protože mi nemohly být píchány do hýždí, byly mi píchány do hrudníku a do zad, a byly obzvlášť bolestivé, neboť jsem byl svrchovaně vyhublý.
Po sérii injekcí streptomycinu (snad deseti) se nedosáhlo žádného úspěchu ani celkového, ani místního (uzavření vředů)."
Zjišťuje doktor Vašica: "Přes všechny tyto možné moderní léčivé prostředky, které byly nasazeny (penicilin, streptomycin), nedával stav J. M. Veselého zřejmě žádnou naději na uzdravení."
Zhoršení choroby, polovina července - prvé dny srpna 1955:
"Kromě na hýždích se usadila infekce hned v první době i na jiných místech, především na nohou. Postupně otékaly a potom z nich prasklinami v kůži vytékala hnisavá, odporně páchnoucí tekutina.
Na konec byly tyto končetiny tak zachváceny nákazou, že na některých místech bylo vidět obnažené svalstvo a kosti, a na zbývajících byla pokožka zbarvena do zelena a do hněda.
Pokračoval horečnatý stav a možnost výživy byla velmi malá. Pacient mohl požívat jen polévku."
J. M. Veselý "byl nucen zůstat na lůžku až do prvních dnů srpnových" a "byl ošetřován jen pečlivými zákroky, které mu třikrát denně věnoval doktor Kelin".
Pacient tvrdí, že "nebyla dávána antibiotika do dutin po abscesech. Ty byly tak velké a široké, že často na výzvu téhož zdravotníka tlačil rukama od kolen nahoru, aby vymačkal hojnou hnisavou tekutinu z dosud otevřených vředů na hýždích. V prvním měsíci choroby měl široké praskliny na rtech a silné pálení v ústech, které mu bránilo v požívání pokrmu."
J. M. Veselý dále upřesňuje: "Otok na obou nohou rostl a stoupal od chodidel nahoru. Celé tělo ztuhlo, jako by bylo ze dřeva. Musel jsem zůstávat natažený na zádech. Horečka byla stále 40oC, avšak mysl byla úplně jasná, prozářená podivným jasem, světlem; všechno jsem normálně chápal.
Vzhledem k tomu, že nastávala má neodvratná smrt, jak se mělo za to, dovolil velitel, aby byl stále u mne zdravotnický pomocník (jeden z nás), nebo abych měl možnost v každém okamžiku zavolat. V noci bděli u mne dobrovolníci. Kromě toho byl u mne neustále kalasancián, bratr Václav Jirásek a doktor Trojan.
Doktor Kelin se přicházel na mne podívat třikrát nebo čtyřikrát za den, a také on mne obklopoval dojemnou a velkodušnou péčí, přesahující jeho povinnost. Ošetřovatelé naznačili na list papíru tři křivky (tep, horečka, srdce). Řekli mi: "Až se spojí, nastane smrt." Hleděl jsem na ně pozorně a skutečně se přibližovaly. Mezitím stoupal otok od kyčlí k srdci a já jsem měřil centimetrem vzdálenost mezi nimi a srdcem, protože mi bylo řečeno, že až dosáhne otok k srdci, budu mrtev. Naměřil jsem 8 cm.
Vzdálenost se zmenšovala stále víc."
Ošetřovatel A. V. Jirásek svědčí: "Otrava trvala od měsíce června do srpna... Byl jsem u zmíněného Otce ve dne v noci a býval jsem vystřídán některým jiným, jen abych si mohl dopřát nejnutnější odpočinek. Z toho důvodu jsem znal stav nemoci...
Pamatuji se, jak mu vkládali do hlubokých ran peán s gázou, jak namáhavě se musel vytahovat, a jak přitom Otec trpěl.
Pamatuji se, jaké pokyny jsem dostal pro jeho ošetřování, pro podávání léků; měl jsem příkaz, abych mu neukazoval teploměr, když jsem měřil teplotu, a neukazoval mu rtuť, která vystupovala tak vysoko."
Nepříznivá prognóza:
Večer před operací (2. července) soudil doktor Kelin, že nemocný "je ve velmi vážném stavu, ale že je naděje na přežití".
"Pak však jsem učinil nepříznivou prognózu 'quoad vitam', když totiž jsem zjistil, že vážný stav trvá přes všechnu péči... Nemocnému naprosto nepomáhalo ani chirurgické ošetření, ani ošetření lékařské. Proto jsem se domníval, že je odsouzen k smrti."
O téže nepříznivé prognóze byli přesvědčeni:
chirurgický primář z Humpolce doktor Jan Melichar,
asistent při operaci doktor Ladislav Trojan,
zdravotnický pomocník doktor Alois Vašica.
Primář Melichar dokonce "odmítl přijmout J. M. Veselého na své chirurgické oddělení v nemocnici. Soudil, že převezení je zbytečné: byl přesvědčen, že nemoc je nevyléčitelná a myslel, že nadchází smrt J. M. Veselého."
"Hned na začátku - vypovídá nemocný - mi uložil velitel, abych napsal domů, že je mi velmi zle, abych připravil své blízké na všechny možnosti. Toto sdělení jsem byl schopen jenom podepsat. Napsal je doktor Alois Vašica. Také dozorci potom řekli, že se prostě jednalo o mém pohřbu."

3. Vzývání otce Cormiera
Dne 3. července, dva dny po chirurgickém zákroku, řekli lékaři Kelin a Trojan a ošetřovatel Jirásek J. M. Veselému, aby se připravil na smrt, protože jeho "zdravotní stav je beznadějný".
Provinciál českých dominikánů Ambrož Svatoš, který byl také internovaný v Želivě, mu navrhl, aby přijal poslední svátosti, a sám mu je udělil.
Současně začali J. M. Veselý a A. Svatoš žádat o přímluvu Otce Hyacinta Marii Cormiera (1832-1916), který jako generální magister dominikánského řádu obnovil roku 1905 tak zvanou českou provincii a kterého Veselý z osobních důvodů uctíval od roku 1934. Každý večer se oba bratři modlili modlitbu, kterou složil A. Svatoš:
"Prosíme tě, Bože, abys oslavil svého věrného služebníka Hyacinta Marii Cormiera. Popřej nám co nejdříve jeho blahořečení a na jeho přímluvu nám pomáhej na těle i na duši, ale především dopřej uzdravení nemocnému Otci Jiřímu. Amen."
Ke každodenní prosbě se připojovalo 300 kněží internovaných na témže místě, s častou adorací Nejsvětější Svátosti.
Novéna k Otci Cormierovi pokračovala po celý čas nepříznivého stavu nemoci. J. M. Veselý "byl nucen zůstat na lůžku až do prvních dnů srpna, kdy se začal pohybovat a trávil několik hodin v křesle".

4. Vyřešení případu
4. srpna 1955, svátek svatého Dominika.
Uzdravený svědčí: "Místo předvídané a očekávané smrti - život. Navenek se nadalo ověřit, ve kterém okamžiku se to přihodilo, totiž ve které minutě se zastavilo stoupání otoku k srdci.
Jednoho dne během nepřetržitých novén k Otci Cormierovi se otékání zastavilo asi 5 cm pod srdcem. Poprvé jsem se mohl posadit na lůžku o svátku svatého Dominika (4. srpna)."
"J. M. Veselý", vypravuje A. Svatoš, "až do té chvíle úplně nehybný, se posadil a napřímil bez jakékoli pomoci a nesnáze, dne 4. srpna (tehdy svátek svatého Dominika), se zjevnou radostí".
5. srpna a dále:
"Zastavení otoku vzbudilo úžas všech, kdo viděli můj případ. Zdravotní stav se zlepšoval velmi pomalu, od srpna a nadále."
"Smrt byla odvrácena, ale k uzdravení bylo zapotřebí jistého času. Hnis dále vytékal, kůže na nohou byla popraskaná a byla žlutá, zelená, fialová a hnědá. Na chodidlech bylo vidět živé maso, hnisající a páchnoucí. Když hnis úplně vytekl, nebyly nohy nic jiného než kosti obalené volně pohyblivou kůží, a svaly znovu narůstaly velmi pomaloučku. Také rty byly rozpukané horečkou, krvavé, profialovělé. V ústech působil hnis odpornou chuť. Polykání působilo nevýslovné bolesti, protože ústní dutina i hrdlo byly vyprahlé horečkou. V celém těle jsem cítil nesmírné bolesti při každém pohybu; byly ale silné, i když jsem se nehýbal. Z úst a z otevřených ran vycházel nesnesitelný zápach." Prostě mrtvolný rozklad celého těla.
22. srpna 1955:
Poprvé mě vynesli ze světnice 22. srpna, abych se mohl zúčastnit mše svaté o svátku Neposkvrněného Srdce Panny Marie."
18. října 1955: "propuštění".
"Když jsem byl propuštěn, odmítl jsem se vrátit do svého rodiště a být na obtíž rodině, a proto jsem byl převezen do nemocnice v Havlíčkově Brodě na rehabilitaci. Na místě, kde bývaly rány, z nichž vytékal hnis, mi zůstaly dvě hluboké jizvy."
Říjen - prosinec 1955:
"V nemocnici v Havlíčkově Brodě jsem byl pozorně vyšetřen a zrentgenován. Shledalo se, že je má choroba prakticky vyhojená, a byl jsem poslán domů, do své vesnice, kde jsem se pozvolna vracel k 'laickému' životu a k normálnímu stravování."
(Pozn.: Roku 1955 bylo "internační středisko" zrušeno - prý to byl politický omyl oběšeného Rudolfa Slánského. Kněží byli rozesláni do továren. Úředně vláda ohlásila, že odmítli vrátit se do klášterů, čímž "sami zrušili řeholní řády".)
"Avšak zůstala mi poněkud ztuhlá kolena. Vzpomínám si, že mi to bránilo praskotem v úplném pokleknutí při mši svaté. Ve třech měsících se to spravilo: 'Při proměňování nepotřebujete zvonek', těšil mě lékař."
"Závěrem jsem úplně uzdraven a až dodnes (1969) se u mne jinak neprojevila ani zmíněná nemoc, ani žádná jiná", říká J. M. Veselý.
Doktor N. Kelin vypovídá: "Na konci toho období (první srpnové dni 1955) už jsem lékařsky nemocného nesledoval. Měl jsem za to, že se plně zotavuje, a svěřil jsem ho otci františkánovi, lékaři (L. Trojanovi). Nicméně v řečeném období jsem nemocného pečlivě navštěvoval, a to vícekrát za den."
Ošetřovatel A. V. Jirásek svědčí: "Týž primář (doktor Jan Melichar) řekl, když se stav nemoci změnil k lepšímu: 'Tenhle utekl hrobníkovi z lopaty.' A dále prohlásil, že bude zapotřebí alespoň jednoho roku, než se nemocný úplně zotaví."
Uzdravený ujišťuje: "Má choroba, o kterou jde (celková otrava krve), se zhojila v prosinci 1955 a až dodnes (březen 1969) se už neprojevila. Pokud jde o vřed na dvanácterníku, ten se neohlásil až do roku 1965. Od té doby mám někdy lehké potíže, zvláště když nedodržuji dietu. Rentgen před několika lety prokázal uzdravení vředu s lehkým zúžením. Už jej nijak neléčím."
1968 - 1969 ("Pražské jaro" - možnost styku s cizinou):
Doktor N. Kelin potvrzuje v Římě: "Zdravotní stav Otce Veselého je dobrý, jak jsem mohl zjistit loni (1968) a v těchto dnech (březen 1969). Proti všemu očekávání se nemocný uzdravil a žije stále ještě v poměrně dobrém zdraví."
1987 - poznamenává A. Svatoš:
"Třetím nepřetržitým zásahem Otce Cormiera je výborný zdravotní stav J. M. Veselého, i když má 80 let."
1991:
Profesorka Františka Barone potvrzuje po vyšetření 14. května, že "dotyčný J. M. Veselý se jeví bystrý a dobře orientovaný ve smyslu časovém i prostorovém a je celkově v dobrém stavu.
Při klinickém vyšetření stavu různých orgánů a ústrojových systémů se nenašel žádný následek onemocnění, s výjimkou jizev, velkých a přichycených k hlubokým vrstvám hýždí...
Proto se může tvrdit, že je Otec Veselý dokonale uzdraven z velmi těžkého případu otravy, ke které došlo v roce 1955, a že nezůstaly následky."
(Prof. Františka Barone, nynější lékařka J. M. Veselého, vydala 27. srpna pacientovi soudní dobrozdání a zakončila je takto: "Může se rozumně vyvodit, že nákaza, kterou byl postižen Otec Veselý, měla určitě nepříznivou prognózu, neboť, mezi jiným, zavedená léčba byla nepřiměřená. Postupný vývoj, který umožnil opětnou dobrou službu dolních končetin a návrat zdraví, určitě není výsledkem předešlých léčebných zákroků /vyříznutí abscesů, anitibiotik a místní dezinfekce/. Naopak spadá v jedno s počáteční nenadálou a nepředvídatelnou změnou celkového stavu /zmizení horečky a bolestí - zlepšování celkového osobního stavu - pohyblivost dolních končetin/." /Positio, s. 32 [12]./

5. Úsudky ošetřujících
Doktor Nikolaj Kelin, hlavní lékař:
"Stanovil jsem nepříznivou prognózu, když jsem zjistil, že vážný stav trvá přes všechnu péči... S jistotou vím, že nemocnému neprospěly ani chirurgické zákroky, ani léky. Proto jsem ho považoval za odsouzeného k smrti. Téhož mínění byl chirurgický primář (Melichar) i otec františkán (Trojan).
Když byl stav nemocného stále stejně vážný, dověděl jsem se od Ladislava Trojana, který je též lékařem, že se v táboře konají modlitby za uzdravení J. M. Veselého.
Proto tvrdím, že uzdravení J. M. Veselého se nedá vysvětlit žádným přirozeným pravidlem a že se tedy musí pokládat za zázračné... Když nemocný nečekaně okřál, měl jsem za to, že je tento jev přirozeně nevysvětlitelný a jako věřící jsem myslel na nadpřirozený zásah. Toto přesvědčení jsem vyjádřil své manželce, které jsem se předtím zmínil o jisté smrti pacienta... Znám rozdíl mezi milostí a zázrakem, a tvrdím, že se v tomto případě musí mluvit o opravdovém zázraku."
Týž lékař Kelin řekl den po svátku svatého Dominika (4. srpna) veliteli tábora u lůžka nemocného: "Tento muž tady měl být už dávno mrtvý, a dosud žije."
J. M. Veselému řekl později: "Vy jste měl být mrtev. Nějaká vyšší síla Vám vrátila život. Snažte se chovat tak, abyste si to zasloužil..." A jindy, při kontrolní návštěvě: "Ani tuna antibiotik by byla nestačila ke zdolání otravy, protože jste byl už úplně v rozkladu."
Lékařova manželka Olga Kelinová prohlašuje: "Manžel mi podrobně vyprávěl o nemoci a o nečekaném uzdravení Otce Veselého. Manžel byl přesvědčen, že jde o beznadějný případ, neléčitelný lidskými prostředky."
Doktor Alois Vašica: "Proti naprosto jasné přirozené jistotě všech o nadcházející smrti Otec Jiří nezemřel. Tento jev nemohl být způsoben nějakým zásahem přírody. Toho mínění bylo i vedení střediska a s úžasem je dalo najevo."
Ošetřovatel A. V. Jirásek: "Stav J. M. Veselého byl z lidského hlediska beznadějný. Někteří už připravovali pohřeb. Ale proti všemu očekávání se Otec Veselý uzdravil... Díky Bohu, že z toho vyvázl tak zázračně."
Úsudky uzdraveného:
"Nemohu říci, že v mém případě došlo k úplnému zlepšení náhle, bylo to jen vyřešení beznadějného případu. Avšak je jisté, že vládlo obecné přesvědčení, že umírám, vždyť připravovali i hrob...
Domnívám se, že v mém případě bylo nečekané, ale postupné zlepšování mého stavu dílem Prozřetelnosti. Kdyby totiž bylo bývalo uzdravení okamžité, bylo by se sice ukázalo, že je to zázrak, ale vzhledem k tehdejší situaci byla by mohla tato událost vystavit mne i lékaře velmi těžkým nebezpečím...
Podle mého úsudku je mé uzdravení zázrak, který se musí přičítat přímluvě Otce Hyacinta Cormiera."
Prohlášení Ambrože Svatoše, O. P.: "Podle svědectví lékařů a ošetřovatelů byl stav bratra Jiřího Veselého bez jakékoli lidské naděje a hrozila mu už zcela jistá smrt. To bylo zjevné všem. Denně jsem byl u našeho nemocného Otce a byl jsem svědkem všeho. S plnou důvěrou jsme doporučovali osud tohoto Otce Božímu služebníku Otci Hyacintu Cormierovi modlitbami novén za urychlení blahořečení Otce Cormiera. A hle, bratr Jiří dal o svátku svatého Otce Dominika (4. srpna) najevo první známky definitivního uzdravení, a dosud žije."
Prohlášení důstojného Jána Trnky, T. J.: "Roku 1955 jsem byl svědkem, že Jiří Maria Veselý smrtelně onemocněl. Ale nezemřel a jeho uzdravení se mezi námi vykládalo jako zázrak, účinek modliteb nás všech."
Úhrnné úsudky svědka:
"Jak lékaři, tak internovaní a personál tábora měli za to, že se mé uzdravení musí pokládat za mimopřirozené. Nikdo nepochybuje o zázračném zásahu."
"V táboře, kde byli shromážděni světští i řeholní kněží, bylo uzdravení Otce Veselého pokládáno za zázračné. Vzpomínám si ještě, že před několika dny, když jsem se chystal odcestovat do Říma (březen 1969), potkal jsem náhodou dvě osoby, které mě pověřily, abych pozdravoval zázračně uzdraveného spolubratra..."
"Neznám nikoho, kdo by pochyboval o výjimečnosti případu."
Řím 2. března 1992, viděl Monsignore M. Di Ruperto.
                                                                                                P. Inocenc Venchi.


V. Soudní výpovědi a doklady
1. Přehled
V přehledu podáváme souhrn výpovědí a dokladů při soudním procesu na vikariátě v Římě roku 1969. (22)

Seznam výpovědí svědků a dokladů
Výpovědi svědků:
- Prvý svědek, Jiří M. Veselý, O. P., 60 let, uzdravený; (Summ., s. 4-10)
- Druhý svědek, doktor Nikolaj Kelin, 72 let, ošetřující lékař; (Summ., s. 10-13)

Doklady pro soudní přelíčení:
- Potvrzení doktora N. Kelina, ošetřujícího lékaře (13. srpna 1968); (Summ., s. 14)
- Sdělení Jiřího M. Veselého, O. P., (7. října 1968); (Summ., s. 14-20)
- Prohlášení A. V. Jiráska, C. S. P., ošetřovatele (19. listopadu 1968); (Summ., s. 20-22)
- Prohlášení Ambrože M. Svatoše, O. P., českého provinciála a spoluvězně uzdraveného (20. prosince 1968); (Summ., s. 22)
- Prohlášení Olgy Kelinové, manželky dr. N. Kelina, ošetřujícího lékaře (2. dubna 1969); (Summ., s. 23)

Mimoprocesní doklady:
- Prohlášení doktora Aloise Vašici, zdravotního pomocníka (30. dubna 1969); (Summ., s. 23-25)
- Prohlášení Jána Trnky, T. J., spoluvězně uzdraveného (10. září 1969); (Summ., s. 25)
- Nové prohlášení Ambrože Svatoše, O. P. (13. prosince 1987); (Summ., s. 25)
- Poznámky profesora Franco De Rosa na žádost postulace (11. května 1988); (Summ., s. 26-28)
- Zpráva doktora Ennia Ensoliho na žádost postulace (20. března 1991); (Summ., s. 33-34)
- Lékařské osvědčení profesorky Fr. Barone (14. května 1991); (Summ., s. 33-34)

Soudní přelíčení s výslechy svědků v Lateráně byla dvě: první dne 28. března 1969, druhé 30. března 1969. Snažíme se svědectví neopakovat. Proto každého svědka uvádíme jenom jednou.

2. Výpovědi svědků
Prvý svědek, Jiří M. Veselý, O. P., 60 let, uzdravený.
(1. zasedání - 28. března 1969; 3. zasedání - 2. dubna 1969)
Na 2. otázku (proc. p. 4) svědek odpověděl:
Jiří Maria Veselý, pokřtěný Leopold, narozen v Protivanově (Československo) 15. 11. 1908 z Josefa a Marie Kolískové, kněz z řádu bratří Kazatelů, profesor na Angelicu, bývalý převor pražského konventu, bytem na Largo Angelicum 1 - Řím.
Ad 4: Nejsem příbuzný s Božím služebníkem, ani mě k výpovědi nepobádají lidské důvody.
Ad 5: S radostí bych uvítal blahořečení Božího služebníka, protože mám za to, že se mi dostalo od Pána zvláštní pomoci na přímluvu Hyacinta Cormiera. Uzdravený jsem já a tvrdím, že jsem byl uzdraven z otravy krve (sepse), která mě postihla roku 1955, jak dále upřesním.
O uzdravení mi byla vystavena lékařská osvědčení od dr. N. Kelina (předkládám kopii originálu i překlad - níže, str. ..., Procesní dokumenty, č. 1); rovněž tři prohlášení. Z nich jedno je od A. Svatoše (níže, ..., Procesní dokumenty, č. 3). Tyto dokumenty předkládám tribunálu. Řečené dokumenty jsou označeny čísly: 1, 2, 3, 4.
Ad 7: Moji příbuzní se vždy těšili dobrému zdraví. Jeden můj bratr však zemřel ve věku 23 let na protržený vřed na dvanácterníku.
Pokud jde o mou osobní anamnézu, nevzpomínám si, že bych byl trpěl nějakou vážnou chorobou až do věku 27 let (přesně do dubna 1936). V té době jsem byl v klášteře v Římě a zjistilo se, že mám plicní tuberkulózu. Ihned jsem byl odeslán do vlasti, do Prahy, kde mě léčil místní lékař. V osmi měsících mě vyléčil, včetně tří měsíců rekonvalescence v klimatickém prostředí ve Švýcarsku. Nemoc byla zjištěna rentgenem.
V počátečním období tuberkulózy jsem trpěl také zažívacími potížemi, a v jisté chvíli byl u mne zjištěn vřed na dvanácterníku. Tuto diagnózu potvrdily četné a opakované melény a rentgenové vyšetření.
Po zmíněných osmi měsících léčení jsem se vrátil do Olomouce, abych pokračoval v přerušených teologických studiích. Už jsem nepotřeboval léky, ale jen dietu přiměřenou pro vřed a plíce.
Od r. 1937 do r. 1950 jsem se vcelku těšil uspokojivému zdraví, ale na jaře a na podzim jsem trpíval zhoršením dvanácterníkového vředu.
26. dubna 1950 já a moji spolubratří z Prahy jsme byli soustředěni v Broumově a poté v Želivě.
Na tomto místě jsem byl se svými spolubratry zaměstnán při manuálních pracích. Po několika týdnech, v měsíci říjnu, jsem onemocněl a úřední lékař tábora rozpoznal u mne oboustranný zápal plic. Doktor se jmenoval N. Kelin. Dal mě převézt do blízkého sanatoria v Humpolci. Zde mě prohlížel primář a vzal mě na rentgen. Výsledek: otevřená tuberkulóza plic. Zmíněný primář mi vymohl osvobození od manuálních prací, předepsal mi větší příděl potravy a naordinoval léčení PAS-em.
Tento stav trval asi rok. Po něm jsem byl při úřední lékařské prohlídce prohlášen za invalidu; měl jsem ale zůstat v táboře a byly mi přiděleny lehké práce.
Zůstal jsem zde ještě čtyři roky, až do roku 1955. Po celou tu dobu trvaly občasné záchvaty vředu na dvanácterníku, ale neměl jsem už příznaky tuberkulózy.
Stále v řečeném táboře jsem pokračoval v léčení vředu. Záleželo v různých injekcích, které mi předpisoval doktor Kelin.
V prvních dnech června 1955 jiný primář, který už zemřel, mi předepsal jako další léčbu vředu sérii injekcí Hystidinu. Osmnáct jsem jich dostal do žíly, poslední tři do svalu.
Již od prvních injekcí jsem pozoroval, že je mi celkově špatně a byl jsem malátný. Po dvou nebo třech dnech po poslední intramuskulární injekci jsem pozoroval zimnici, červeň ve tvářích, jako bych hořel. Změřil jsem si teplotu. Na teploměru bylo 39oC.
Hned mi dali studené obklady, po kterých teplota na chvíli klesla. Večer, když se horečka vrátila, všiml jsem si, že mi otékají obě nohy. Otok stoupal až ke kořeni stehen, výraznější byl na pravé končetině.
Ošetřující lékař zavolal kolem 22. hodiny na poradu primáře chirurgie. Ten, když viděl mé nohy zdálky (stál ve dveřích), při sporém osvětlení, vyslovil domněnku, že může jít o trombózu nebo o zánět žil na dolních končetinách, a naordinoval kolegovi lékaři léčení pro takový případ. To se stalo o 23. hodině v prvních dnech měsíce července 1955.
Strávil jsem bezesnou noc. Nazítří ráno jsem si při doteku rukou všiml, že mám na pravé hýždi zatvrdnutí velikosti husího vejce, které velmi bolelo a a pálilo. Bolest stoupala podél končetiny.
Jiná opuchlina se stejnými známkami, ale menší, byla na levé hýždi. Zahlédl jsem také, že zmíněné opuchliny měly nažloutlou barvu.
Krátce na to, o 6. hodině ráno, mě navštívil doktor Kelin a řekl mi, že je naléhavě nutné řezat. Sám ihned provedl tento zákrok, a to úspěšně, protože z obou abscesů vyteklo množství páchnoucího hnisu nažloutlé barvy.
Po této operaci mě přišel navštívit chirurg z předešlého večera. Potvrdil fakta. Oba zdravotníci se u mého lůžka poradili a shodli se, že mi předepíšou antibiotika, přesně určeno, penicilin.
Z výrazu jejich tváří jsem pochopil, že můj případ není příliš lehký.
Nemohu přesně určit ani kolik penicilinu mi bylo podáno denně, ani zda mi byl podán ústy nebo v injekcích. Ale spíš myslím, že ústy.
Asi po třech dnech tohoto léčení, které mi nepřineslo žádnou úlevu, se přešlo na léčení streptomycinem. Jistě mi byl dáván v injekcích. Protože nemohly být injekce píchány do hýždí, dostával jsem je do hrudníku a zad a byly pro mne obzvlášť bolestivé, protože jsem byl neobyčejně vyhublý.
Série injekcí streptomycinu (snad jich bylo deset) mi nijak neprospěla, ani celkově, ani místně. Kromě hýždí se infekce usadila hned v první době i na jiných místech, především na nohou. Postupně otékaly a pak z nich prasklinami v kůži vytékala hnisavá, odporně páchnoucí tekutina. V poslední době byly končetiny tak zachváceny infekcí, že bylo vidět obnažené svaly a kosti, zatímco pokožka hrála všemi barvami, do zelena a do hněda. Pokračoval horečnatý stav a má možnost výživy byla velmi malá. Mohl jsem jíst jen polévky. Byl jsem nucen zůstat na lůžku až do prvních dnů v srpnu. Tehdy jsem se začal hýbat a trávil jsem několik hodin v křesle. Byl jsem ošetřován jen hojnými "léky", které mi dával třikrát denně Dr. Kelin. Tvrdím, že mi nebyla dávána antibiotika do dutin po abscesech, které byly tak široké a tak rozšířené, že jsem často na výzvu řečeného zdravotníka vymačkával rukama od kolen nahoru hojnou hnisavou tekutinu, která vycházela z dosud otevřených ran na hýždích. Dodávám, že v prvních měsících choroby jsem měl veliké praskliny na rtech se silným pálením v ústech, které mi značně bránilo v jídle.
Zmíněná situace se velmi pomalu zlepšovala od srpna a nadále. V prosinci 1955 jsem byl převezen do nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde jsem byl pozorně zrentgenován. Tam se shledalo, že je má nemoc prakticky vyléčena. Byl jsem poslán domů, do své vesnice, kde jsem pozvolna začínal svůj život "invalidy" a své normální stravování.
Avšak zůstala mi poněkud ztuhlá kolena. Vzpomínám si, že mi to bránilo v úplném pokleknutí při mši svaté. Za tři měsíce jsem se z toho vyléčil.
Závěrem: Byl jsem úplně uzdraven a už se u mne nijak neprojevila nemoc, o kterou šlo, ani žádná jiná choroba až dodnes.
Ad 11: Kolem 3. - 4. července 1955, tj. dva dni poté, co mi byly řezány abscesy, byl můj zdravotní stav beznadějný a řekli mi to jasně, abych se připravil na smrt. Řekli mi to jak doktoři Kelin a Trojan, tak bratr Jirásek, který byl u mne ve dne v noci. Vzpomínám si, že přišel Otec provinciál Ambrož Svatoš a vyzval mě, abych přijal viatikum a svatý olej, a to se také stalo. (23)
Předtím mi týž Otec navrhl, abych se obrátil na některého Božího služebníka, aby mi pomohl v tak těžké chvíli. Uvedl jsem Otce Cormiera a k němu jsem se po všechny dny modlil.
Současně se i tři sta kněží z onoho tábora modlilo před Nejsvětější Svátostí a poručovalo se přímluvě Otce Cormiera.
Kněží se modlili střídavě ve dne v noci a vzývali Otce Cormiera, aby mi vyprosil od Pána uzdravení.
Nemohu říci, že v mém případě došlo k náhlému úplnému zdravení, ale jen, že je to vyřešení beznadějného případu. Obecným přesvědčením však bylo, že umírám, vždyť už mi připravovali hrob. Já jsem pak na radu velitele tábora upozornil svou rodinu na svrchovanou vážnost své choroby.
Mám za to, že v mém případě bylo nečekané, ale postupné zlepšování mého stavu Prozřetelností. Kdyby totiž bylo bývalo uzdravení okamžité, bylo by sice zjevně zázračné, ale vzhledem k tehdejší situaci by mě mohla tato událost i s lékaři vystavit velmi vážnému nebezpečí zákroku ze strany policie.
Jak lékař, tak internovaní a personál tábora měli za to, že se mé uzdravení musí pokládat za mimopřirozené. Nikdo nepochybuje, že to byl zázrak.
Ad 12: Už jsem řekl, že jsem se ze své nemoci, o kterou jde, uzdravil definitivně v prosinci 1955 a až dodnes se už neprojevila.
Pokud jde o vřed na dvanácterníku, byl klidný až do r. 1965. Od té doby mám lehké potíže, zvláště když nedodržuji dietu. Před několika lety ukázal rentgen uzdravení vředu s lehkým zúžením.
Ad 13: Podlé mého úsudku je mé uzdravení zázrak, který se musí připisovat přímluvě Božího služebníka P. Hyacinta Cormiera.
Ad 14: Už jsem odpověděl výše.
Ad 15: O zázračné události jsem napsal zprávu, kterou odevzdávám tribunálu, protože si přeji, aby byla nedílnou součástí mé výpovědi, a potvrzuji to přísahou (Procesní doklady, č. 2).
Odevzdávám i písemné prohlášení z 2. dubna 1969 paní Olgy Kelinové, manželky doktora Kelina (Procesní dokumenty, č. 5).
Svědkovi se namítá to, co prohlásil doktor Kelin, to je:
1) že injekce dodalo vedení nemocnice;
2) že otrava se má přičítat špatné (nedostatečné) hygieně při podávání injekcí.
Svědek odpovídá:
1) Skutečně, doktor Kelin podal žádost o injekce a adresoval ji na vedení nemocnice, přesně řečeno na primáře. Já však jsem si je zatím vyžádal od přátel a chtěl jsem jim tím dát na srozuměnou, že jsem nemocen. Injekce došly, byly adresovány na mne, a doktor Kelin se nezajímal, odkud pocházejí.
2) Skutečně, když propukla otrava, myslelo se v táboře na vadnou sterilizaci. Je jisté, že kanovník A. Vašica byl tím tak zahanben a rozbolestněn, že se ani nechtěl ukázat.
Ale potom jsem se dozvěděl, že některé série onoho léku, které pocházely z jediné existující továrny, byly shledány zkažené. Spěchal jsem to oznámit kanovníkovi, abych ho uklidnil (Mimoprocesní doklady, č. 1).
K tomu není co dodat.

Druhý svědek, doktor Nikolaj Kelin, 72 let, ošetřující lékař.
(2. zasedání - 31. března 1969; dny jsou různé pro každého svědka.)
Na 2. otázku (proc. p. 18) svědek odpověděl:
Nikolaj Kelin, syn Ondřeje a Eudoxie rozené Kuzněcova, narozený 28. listopadu 1896 v Kletskaja Don, v Rusku, lékař, odborník pro interní lékařství, bytem v Želivi, Československo.
Ad 3: Patřím k rusko-pravoslavnému náboženství.
Ad 4: Nevede mě žádný lidský důvod, abych vypovídal, a přednesu zde jen to, co je mi přímo známé.
Ad 6: Uzdravený se jmenuje Jiří Maria Veselý; byl uzdraven z celkové otravy krve.
O uzdravení řečeného Otce jsem zanechal osvědčení, ve kterém uvádím nemoc, jíž byl postižen, nepříznivou prognózu a nečekané uzdravení J. M. Veselého.
Dr.: Doznávám, že osvědčení, které je mi předloženo, je ode mne, a stvrzuji to přísahou. Začíná slovem "Potvrzení" a končí slovy: "Želiv, dne 13. 8. 1968", mým podpisem a razítkem. (Procesní dokumenty, č. 1.)
Nevím, zda mezi příbuznými uzdraveného existovaly nemoci, které by stály za zmínku.
Pokud jde o vzdálenou osobní anamnézu, vím, že už dávno trpěl na žaludeční vřed a na vřed dvanácterníkový.
Poznal jsem J. M. Veselého v roce 1955 (nemohu přesně určit ani měsíc, ani den). Byl jsem zavolán, protože jsem byl obvodním lékařem.
Nemocný si stěžoval na intenzivní bolesti v celém těle doprovázené zimnicí. Zjistil jsem, že má horečku asi 40oC a že je v celkovém zhoršujícím se stavu. Vědomí bylo částečně zamlžené. Nevzpomínám si, zda se potil. Nevzpomínám si na objektivní vyšetření hrudních a břišních orgánů ani nervového systému. Vzpomínám si, že jazyk byl svrchovaně suchý, potažený. Nevzpomínám si na jiné objektivní známky kromě řečených. Nedovedu říci nic o tepu a o nervových reflexech, avšak vzpomínám si s naprostou jistotou, že jsem stanovil diagnózu na "celkovou otravu krve".
Téhož dne, když jsem navštívil pacienta a byl jsem překvapen vážností choroby, přivolal jsem na poradu doktora Jana Melichara, primáře chirurgie v humpolecké nemocnici, který už je nyní mrtev. On se však na nemocného jen podíval, jednak proto, že byla noční hodina, jednak proto, že byl unaven, a neřekl mi žádnou diagnózu, neboť se mnou nemluvil.
Nicméně se vrátil, snad druhý den ráno, v doprovodu ošetřovatelky, omluvil se za své včerejší chování a shodl se se mnou na diagnóze celkové otravy.
V táboře byl také jeden františkán, doktor medicíny, národnosti české, jménem Ladislav Trojan, který už přede mnou stanovil diagnózu na celkovou otravu krve. Byli jsme tedy tři zdravotníci, kteří se shodli na existenci této choroby.
Za příčinu této otravy jsem pokládal injekce, které byly nemocnému dávány několik dní předtím. Vím, že v těchto injekcích byl Hystidin, který měl léčit vřed na dvanácterníku. Tento lék dodala nemocnice. Dodávám, že podle mého mínění nebyla při použití těchto injekcí příliš respektována hygienická pravidla a že se proto vyvinuly abscesy, v nichž zřejmě převládaly bacterium coli a streptokok. Toto podezření mi potvrdila následná léčba penicilinem, která neměla uspokojivý účinek.
Kromě léčby pomocí antibiotik jsem vyřízl - nevzpomínám si, zda téhož večera, kdy jsem nemocného vyšetřil - jeden z abscesů na hýždi, nevzpomínám si, který. Vyšlo z něho mnoho hnisu smíšeného s krví, celkem asi půl litru, odporně páchnoucího. Zůstala velmi hluboká dutina. Hned po tomto zákroku klesla horečka, ale velmi brzy zase vystoupila a vlnivě pokračovala. Současně jsem byl svědkem, jak se vyvíjela jiná četná zatvrdnutí, roztroušená po hýždích a snad i na jiných místech, na která si teď nevzpomínám. Nevzpomínám si, kolik jich přesně bylo, ale jsem si jist, že jsem vyřízl i jiné a vždy z nich vytékala hnisavá, krvavá a zapáchající látka.
Ode dne, kdy jsem poprvé spatřil pacienta, jsem jej mohl sledovat po nějakou dobu, kterou mohu určit asi na dva nebo tři týdny. Na konci tohoto období jsem už nemocného nesledoval, protože jsem měl za to, že je na cestě k plnému uzdravení, a svěřil jsem ho otci františkánovi, lékaři Ladislavu Trojanovi. Nicméně v řečeném období jsem nemocného navštěvoval pečlivě a vícekrát za den (ohledně návštěvy po obratu choroby: 5. srpna 1955 a v jiný den viz níže).
Prognóza: Hned prvého večera jsem usoudil, že nemoc je velmi vážná, avšak byla naděje, že nemocný přežije.
Učinil jsem však nepříznivou prognózu "quoad vitam", když jsem shledal, že choroba je přes všechnu péči stále stejně vážná. Nevzpomínám si, kolik antibiotik mu bylo nasazeno. Ale s jistotou vím, že nemocnému neprospěly ani chirurgické zákroky, ani léky. Proto jsem ho považoval za odsouzeného k smrti. Téhož názoru byl i zmíněný chirurgický primář a otec františkán. Proto tvrdím, že se uzdravení otce Veselého nedá vysvětlit žádným přirozeným pravidlem a že se proto musí pokládat za zázračné.
Když zůstával stav nemocného stále stejně vážný, dověděl jsem se od P. Trojana, který byl, jak jsem řekl, též lékařem, že se v táboře konají modlitby za uzdravení P. Veselého. Nebylo mi řečeno, zda se tyto modlitby obracejí na některého zvláštního svatého, aby se dosáhlo jeho přímluvy.
Když se stav nemocného nečekaně zlepšil, měl jsem za to, že je tento zjev přirozeně nevysvětlitelný, a poněvadž jsem věřící, myslel jsem na nadpřirozený zásah. Toto přesvědčení jsem vyjádřil své manželce, které jsem se předtím zmínil o jisté smrti pacientově (Procesní dokumenty, č. 5).
V táboře, kde byli shromážděni světští a řeholní kněží, bylo uzdravení J. M. Veselého pokládáno za zázrak. Ještě si vzpomínám, že před několika dny, když jsem se chystal odjet do Říma, potkal jsem náhodou dvě osoby, které mě pověřily, abych pozdravoval zázračně uzdraveného spolubratra.
Ad 12: Zdravotní stav J. M. Veselého je dobrý, jak jsem mohl osobně zjistit loni i v těchto dnech (1968 - 1969).
Ad 13: Znám rozdíl mezi milostí a zázrakem a tvrdím, že se v tomto případě musí mluvit o opravdovém zázraku.
Ad 14: Neznám nikoho, kdo by pochyboval o výjimečnosti tohoto případu.
Ad 15: Není co dodat.

Podle našeho úvodního "Přehledu" vysvítá, že ústní výslechy byly doplňovány písemnými prohlášeními. Poslali je jak Otec Jiří, tak doktor Kelin. Protože však nepřinášejí nic nového, nemá smyslu je uvádět. Co není zde, ani v úvodní stati Avvenne in Europa, bude řečeno postupně. Z písemných dokladů mohou být zajímavé i velmi užitečné na příklad tři prohlášení, která uvedeme: ošetřovatele bratra Jiráska, Otce provinciála Ambrože a manželky doktora Kelina Olgy Kelinové.

3. Dopisy
Prohlášení řeholního bratra A. V. Jiráska, C. S. P., ošetřovatele (Proc., s. 34)
Potvrzuji, že v roce 1955 v Želivi jsem ošetřoval dr. Jiřího M. Veselého, O. P., který onemocněl otravou krve (sepsis). Tato sepse byla způsobena injekcemi Hystidinu, které bral nemocný proti vředu na dvanácterníku.
Otrava trvala od měsíce června do srpna. Podle prohlášení lékařů, kteří ho ošetřovali (MUDr. Nikolaje Kelina, MUDr. Ladislava Trojana, MUDr. Melichara, primáře, a dr. Aloise Vašici), a všeobecně celého personálu zdravotnického oddělení, byl stav dr. Jiřího Veselého z lidského hlediska beznadějný. Někteří už připravovali pohřeb. Ale proti všemu očekávání se J. M. Veselý uzdravil.
Byl jsem při zmíněném Otci ve dne v noci a býval jsem vystřídán někým jiným, jen abych si mohl dopřát nutný odpočinek. Tímto způsobem jsem znal stav nemoci, a týž primář mi řekl, když se stav změnil k lepšímu: "Tenhle utekl hrobníkovi z lopaty." A dále prohlásil, že bude zapotřebí alespoň jednoho roku, než se nemocný úplně zotaví.
Králíky, 19. listopadu 1968.
A. V. Jirásek, C. S. P. (Cop.)

(Výňatek z dopisu, který potvrzení doprovázel):

Důstojný Otče,
byl jsem překvapen Vaším dopisem, který mi včera odevzdala Matka generální představená. Rád odpovídám a přikládám potvrzení o Vaší beznadějné těžké nemoci.
Znovu se ve mně probudily vzpomínky a ještě teď se mi zdá, že vidím shromáždění lékařů, jejich poradu, rychlé přípravy na operaci, ošetřovatelku a její bolestné vzdechy.
Pamatuji si, jak se nořil do hluboké rány peán, který měl držet gázu. Jak bylo namáhavé jej vytáhnout a jak jste přitom trpěl. Jaké pokyny jsem dostal, jak Vás mám obsluhovat, jak podávat léky. Přikázali mi, že Vám nemám ukazovat teploměr, když budu měřit teplotu, abyste neviděl, jak vysoko rtuť vystupuje.
Díky Bohu, že jste se z toho dostal tak zázračně!
Králíky, 19. listopadu 1968.
Br. A. V. Jirásek, Cop.
Králíky 2, č. 2, okres Ústí nad Orlicí, ČSSR
(Pozn.: Dopis si J. M. Veselý vyžádal poštou.)

Prohlášení Ambrože M. Svatoše, O. P., provinciála české provincie a spoluvězně uzdraveného (Proc., s. 32)
Řím, 20. prosince 1968
Largo Angelicum 1, tel. 670818-689181-673400
Já, bratr Ambrož M. Svatoš, O. P., provinciál české provincie, prohlašuji jako čistou a upřímnou pravdu toto:
Bratr Jiří M. Veselý, O. P., byl se mnou v koncentračním táboře v Želivi (1950 - 1955) a v roce 1955 v měsíci červenci onemocněl otravou krve (sepsis). Podle svědectví lékařů a ošetřovatelů byl stav bratra Jiřího Veselého bez jakékoli lidské naděje a hrozila už zcela jistá smrt. To bylo zjevné i všem, kdo ho viděli. Já jsem byl u našeho nemocného otce denně a byl jsem svědkem toho všeho. S plnou důvěrou jsme doporučovali osud tohoto Otce Božímu služebníku P. Hyacintovi M. Cormierovi novénami za urychlení blahořečení Otce Cormiera. A hle, bratr Jiří dal o svátku našeho svatého Otce Dominika první známky definitivního uzdravení a žije dosud.
Bratr Ambrož M. Svatoš, O. P.
(Pozn.: Prohlášení je napsáno při návratu z Generální Kapituly v Americe.)

Prohlášení paní Olgy Kelinové, manželky dr. Nikolaje Kelina, ošetřujícího lékaře (Proc., s. 43)
Řím, 2. dubna 1969,
Largo Angelicum 1,
tel. 670818-689181-673400
Prohlašuji, že můj manžel MUDr. Nikolaj Kelin, obvodní lékař internačního střediska pro kněze a řeholníky v Želivi u Humpolce, mi vyprávěl o zážitcích. Podrobně mě zpravoval o nemoci a nečekaném uzdravení P. Jiřího M. (Leopolda) Veselého. Manžel byl přesvědčen, že jde o beznadějný případ, nevyléčitelný lidskými prostředky. Také mi pověděl, že sám primář dr. Melichar z humpolecké nemocnice je přesvědčen, že nemoc je nevyléčitelná a že tedy není naděje na uzdravení. Z toho důvodu odmítl přijmout J. M. Veselého na své chirurgické oddělení v nemocnici. Soudil, že převezení je zbytečné, myslel, že už nadchází smrt J. M. Veselého. Případ se udál v roce 1955.
Olga Kelinová (vlastní rukou)
Překlad z přiloženého originálu (českého).
(Pozn.: Tento doklad byl napsán při návštěvě v Římě. Manžele Kelinovy pozval tehdejší Generální představený O. P. Aniceto Fernandes, blažené paměti, aby svědčili o přímluvě Otce Cormiera. Bydleli u sester dominikánek.)

V roce 1955 nikdo nepomyslel, že by se mohl zavést beatifikační proces, neboť okolnosti tomu byly nepřátelské. Shromažďovat doklady a uchovávat je bylo nebezpečné. Osobní a domovní prohlídky byly běžné.

4. Mimoprocesní doklady
Prohlášení dr. Aloise Vašici, zdravotního pomocníka:
Dosvědčuji před Pánem podle pravdy, pokud si může křehká lidská paměť vzpomenout, že jsem několik let žil s P. Jiřím Maria Veselým, O. P., narozeným dne 15. listopadu 1908 v Protivanově (pokřtěným na jméno Leopold), v tak zvaném "internačním středisku pro řeholníky a světské kněze" v městečku Želivi. Roku 1955 jsem jako zdravotnický pomocník lékařů při ošetřování nemocných dal P. Jiřímu Veselému do svalu tři injekce léku zvaného "Hystidin" (před nimi předcházelo 18 injekcí téhož léku do žíly). Byly určeny proti "chronickému vředu na dvanácterníku". To se stalo na konci měsíce června. Po třech nebo čtyřech dnech se na místě injekcí, jak na pravé, tak i na levé, objevily nádory jako veliká vejce. Doprovázely je silné horečky a J. M. Veselý onemocněl chorobou zvanou sepsis (otrava krve). Místní úřední lékař MUDr. Nikolaj Kelin chirurgicky otevřel zduřeniny na místě intramuskulárních injekcí. Z nich vyteklo značné množství velmi zapáchajícího hnisu a otok se rozšířil do celé dolní části těla. Horečky trvaly dál. Přes všechny možné moderní léky, které byly použity (penicilin, streptomycin), nejevil stav P. Jiřího zřejmě žádnou naději na uzdravení. Asi 2. července r. 1955 přijal svátosti a začal novénu, za doprovodu ostatních. Novéna se konala za blahořečení ctihodného Otce Hyacinta Marie Cormiera, O. P., kterého P. Jiří uctíval už od doby svých studií v Římě. Oproti všeobecné, naprosto jasné přirozené jistotě o nadcházející smrti P. Jiří nezemřel. To nemohl způsobit žádný přirozený zásah, a tohoto mínění bylo i vedení "střediska" a zjevně se tomu podivovalo.
Já jsem sledoval tento případ se zvláštním zármutkem, protože jsem byl a jsem přítelem Otce Jiřího a bratrem třetího Řádu sv. Dominika. Bolelo mě srdce, že mohl onemocnět mou vinou, jestliže například povstala zmíněná otrava vinou vadné "sterilizace" nástrojů. Proto jsem ve své duševní úzkosti velice ubyl na váze. Ale později se zjistilo, že snad celá série samotných léků byla vadná, jak se ukázalo z některých jiných případů. Potěšilo mě, že jsem já nenesl vinu. Toto svědectví vydávám z lásky ke spravedlnosti a k pravdě, neboť vím, že z toho budu na věčnosti skládat účty Bohu.
Tak jest, ThDr. Alois Vašica, vlastní rukou, dne 30. dubna 1969.

Prohlášení důstojného Otce Jána Trnky, T. J., spoluvězně
Řím, 10. 9. 1969
Byl jsem internován v Želivi 1953 - 1956. V roce 1955 jsem byl svědkem, že P. Jiří Veselý, O. P., smrtelně onemocněl. Avšak nezemřel a jeho uzdravení se mezi námi vykládalo jako zázrak, účinek modliteb nás všech.
P. Ján Trnka, T. J.
Púchov, Mudronova 552, okres Považská Bystrica

Nové prohlášení Otce Ambrože Svatoše, O. P.
Papežská univerzita sv. Tomáše
Largo Angelicum 1 - 00184 Roma
13. 12. 1987
Já, podepsaný bratr Ambrož Maria Svatoš, O. P., provinciál české provincie, potvrzuji své prohlášení z 20. prosince 1968, že totiž uzdravení P. Jiřího Maria Veselého, O. P., v internačním táboře v Želivi bylo pokládáno za přirozeně nevysvětlitelné. A dodávám, že bylo okamžité, nakolik se J. M. Veselý, až do té chvíle úplně nehybný, posadil a napřímil bez jakékoli pomoci a těžkosti dne 4. srpna, o tehdejším svátku svatého Dominika, s viditelnou radostí (1955).
Druhý zásah Otce Cormiera záležel ve skutečnosti, že okamžité uzdravení nebylo viditelné. Nicméně MUDr. N. Kelin, ruský lékař, to veřejně tvrdil a riskoval tím smrt nebo vězení.
Třetím nepřetržitým zásahem je výborný zdravotní stav J. M. Veselého, i když je mu osmdesát let.
Zvolili jsme novénu k Otci Cormierovi, protože on obnovil naši provincii (1905) a uskutečnil blahořečení blahoslavené Zdislavy (1907), takže můžeme mít za to, že si CAUSA Božího služebníka a blahoslavené velmi odpovídají.
Bratr Ambrož M. Svatoš, O. P.
Roku 1991, dne 17. prosince, ve výroční den smrti Božího Služebníka, po ověření všech dostupných svědectví, Otec Venchi uveřejnil tři odpovědi lékařů, vyžádané soukromě.
Profesor Franco De Rosa:
"Uzdravení je úplné a trvalé. Nezdá se vysvětlitelné přirozeně."
Doktor Ennio Ensoli:
"Uzdravení byl úplné, nemoc se neopakovala. Zdá se velmi těžké plně vysvětlit způsob uzdravení..."
Profesorka Fr. Barone:
"Dá se potvrdit, že Otec Veselý je dokonale uzdraven..."
(Positio, cit. 16-34, 62-70).
Řím 13. ledna 1992
Viděno
Fabianus Veraia
Subsecret.

Otec Venchi, generální postulátor O. P., předložil lékařská zjištění o nevysvětlitelnosti uzdravení Otce Jiřího na Kongregaci pro svatořečení. Sekretář Kongregace arcibiskup Edward Nowak zahájil úřední ověření, uložené soudním, přísežným lékařským znalcům:
Profesor Lorenzo Bonomo prozkoumal celý případ: léčení bylo nepřiměřené, žádné doklady z laboratoří. Nečekaně však nastává obrat k uzdravení, pomalému, ale úplnému a trvalému. Nezdá se, že by se uzdravení dalo vysvětlit léčením anebo přirozeným vývojem.
Řím 1. 7. 1992. Prof. Lorenzo BONOMO
Řím 11. září 1992. Viděl EDWARD NOWAK, a Secretis.

Druhým soudním přísežným znalcem je doktor Patrizio POLISCA. Sleduje vznik i povahu otravy krve. Hodnotí kladně "operační zákrok", který měl vliv na klesání horeček, podporované také odtokem a vytlačováním hnisu... Vytýká nedostatek záznamů o pulsu, tlaku, moči... Souhlasí však, že jde o otravu v nemocném velmi oslabeném. Prognósa záporná. Léčení nedostatečné. Chirurgický zákrok dobrý. Právě tak i vytlačování hnisu. Pokud jde o přirozenou nevysvětlitelnost uzdravení - "jak jsem se snažil zdůraznit", mohou tu být nějaké námitky. Ale ty mohou být probrány a vyřešeny při kolegiálním, společném řečení.
31. 7. 1992. Dr. Patrizio POLISCA
11. září 1992. Viděl Edward Nowak, a Secretis.


5. Závěry lékařské Rady. (24)
Zmíněná lékařská kolegiální Rada se shromáždila v kongresovém sále Kongregace pro svatořečení 5. listopadu 1992 v 8.30 hod., aby prozkoumala uzdravení Otce Jiřího M. Veselého, O. P.
Za Kongregaci byli přítomni arcibiskup Edwar Nowak, sekretář, monsignore Fabian Veraia, zástupce, a monsignore Antonio Petti, nejvyšší obránce víry.
Do lékařské Rady patřili: prof. Raffaello Cortesini, předseda; prof. Lorenzo Bonomo, prof. Michele Di Fiore, prof. Francesco Di Raimondi, dr. Patrizio Polisca, členové. Sekretář, Dr. Antonio Bonatti.
Byla podána zpráva o jeho minulém zdravotním stavu, pak o onemocnění v Želivě, od roku 1950 do června 1955.
Podrobně byl popsán případ injekcí i chirurgického primitivního, ale účinného zásahu. Nedostatečnost léků a léčení byla všem jasná. Také to, že vyhlídka na uzdravení - beznadějná - znamenala prognózu "infaustam ad vitam".
"Potíže" začínaly tím, že nemocný se dne 4. srpna posadil a začal chodit. Viditelné stopy otoků a jizev, jimiž vycházel hnis, mizely pomalu, ale celkové uzdravení bylo úplné a trvalé. Stav se měnil k lepšímu.

Mínění soudního lékařství
Slova se ujímají dva znalci, potom ostatní členové koncilia.
1. znalec: Začíná krátkou "kronikou", potom uzavírá tvrzením, že tuberkulóza, zkomplikovaná těžkou formou vředu na dvanácterníku a špatnou výživou v koncentračním táboře, oslabily nemocného tak, že vznikl stav snížené obranyschopnosti.
Je velmi pravděpodobné, že abscesy doprovázející otravu vyvolaly nefrotický rámec a snad i komplikace amyloidotické.
Pro přesné zhodnocení však chybějí laboratorní údaje a chorobopis.
Dost nečekaně došlo ke zvratu vývoje a ke změně celkového stavu.
Léčení bylo jistě nepřiměřené a neúčinné.
Znalec nemá za to, že se dá uzdravení vysvětlit přirozeným vývojem choroby.
2. znalec: Také on soudí, že tu byla druhotná otrava krve s vředy na hýždích u člověka, zeslabeného předešlými příznaky plicní choroby. Prognóza je odložena. Léčba je neúplná, ale přiměřená, pokud jde o chirurgické ošetření. Existuje zmatečnost o nevysvětlitelnosti uzdravení, která může být objasněna diskusí ve shromáždění.
3. Slova se ujme jiný člen, který zdůrazní špatnou výživu a předchozí tuberkulózu pacienta.
Rámec je jasný: "septikopyemia" s mnohonásobnými ohnisky. Prognóza se vyvíjela stále víc od zdrženlivé k nepříznivé. Uzdravení, po modlitbách, se událo pomalu, ve třech nebo čtyřech měsících, avšak změna směru byla rychlá. Nakonec uzdravení bylo definitivní.
Po kolegiální diskusi bude moci mluvčí vyslovit závěrečný posudek.
4. Také další člen se shoduje s ostatními lékaři, kteří ho předcházeli. Šlo o septickou horečku s množstvím abscesů u chorého, který trpěl plicní TBC a vředem na dvanácterníku.
5. Poslední člen upozorňuje, že je tu málo svědectví: dva lékaři a jeden "frater" (míní se asi bratr Václav Jirásek). Úplně chybí klinická dokumentace. Je tu nadto svědectví uzdraveného, které je však velmi hodnověrné.
Je známo, že celkový stav se stal velmi kritickým. Tamní lékař zprvu nepokládal nemoc za vážnou. Ale jak se vyvíjela, změnil postupně mínění a dospěl k závěru, že je pacient odsouzen k smrti. Nenadále pak nastal obrat vývoje, který je naprosto nevysvětlitelný.
Body, které je třeba promyslet, jsou: celkový skutečný stav; vliv, jaký mohla mít léčba; a přesvědčení, že prognóza byla opravdu nepříznivá.
Konečně se musí vzít v úvahu poválečná doba, ve které se události odehrály; podmínky země, ve které k událostem došlo; a dále velice dlouhé policejní sledování po uzdravení.

Kolegiální projednání
Během diskuse v Radě byla zdůrazněna skutečnost stavu otravy, předchozí otevřená tuberkulóza, velmi ubohé podmínky prostředí a těžká podvyživenost nemocného. V určitém okamžiku však neúprosná a nezměnitelná cesta postupného zhoršování nenadále změnila směr.
K zaručenému uzdravení došlo zrodem mimopřirozeným.
Když se dospělo k diskusi o závažnosti prognózy, členové Rady bez nesnází uznali, že musela být nepříznivá.
Také se vzal v úvahu nedostatek klinické dokumentace. Vzhledem k místům a k době, kdy se události odehrály, pokládá se svědectví za dostatečné, i pokud jde o pravdivost toho, co v nich bylo vyloženo.
Po velmi pečlivém prozkoumání všech hledisek na události dospívá se k jednotným názorům a jsou sepsány konečné závěry, které jsou schváleny jednomyslně.

Konečné závěry
Diagnóza: těžká otrava krve s abscesy na mnoha místech; nefrotický syndrom s velkými otoky u nemocného, špatně živeného, který měl předtím otevřenou plicní tuberkulózu a dvanácterníkový vřed.
Prognóza: nepříznivá "quoad vitam".
Léčba: neúčinné zákroky pomocí léčiv, přiměřená léčba chirurgická.
Způsob: rychlý zvrat směru klinického průběhu; uzdravení postupné, úplné, trvalé, nevysvětlitelné podle našich znalostí.
Sekretář lékařské Rady: dr. Antonio Bonatti
Předseda lékařské Rady: prof. Ragael Cortesini
(N. 928/97)
Řím, dne 14. prosince 1992. Ověřeno: Fabianus Veraja, podsekretář

Téměř všechny lékařské úřední posudky braly v úvahu obsáhlou odbornou práci prof. dr. Domenica Musorrofitiho z turinské lékařské fakulty. Jde o rozbor vyžádaný soukromě Otcem Jiřím, kde v úvodu profesor píše, že prozkoumal všechny doklady ze soudního jednání v Lateráně, a po lékařském vyšetření Otce se snaží zjistit:
1. O jakou chorobu v červenci 1955 opravdu šlo.
2. Zdali zjištěné uzdravení se stalo podle přirozených zákonů.
Na 18 velkých stránkách probírá zdravotní stav před "soustředěním" a v Želivě; léčení a beznadějnou prognózu; udělení svátostí a modlitby za uzdravení z otravy krve - septicemie.
Probádává pojem i dějinný vývoj jejího léčení, boje proti bakteriím, a postupné příznaky, jež byly viditelné i v Želivě, zhoršené podvýživou a týráním tělesným i duševním. To vše zmenšovalo odolnost.
Na první otázku odpovídá: Šlo opravdu o celkovou otravu krve: "Před objevem antibiotik každá otrava krve byla smrtelná. Otrava Otce Veselého musí být chápána, jako by se stala před objevem, protože dávky penicilinu a streptomycinu nebyly dostatečné, ani účinné. Proto otrava Otce Veselého měla být smrtelná.
Pokud jde o druhou otázku: "Nechápu, jak to, že přirozený vývoj směřující k "exitu", ke smrti, jakožto jedinému vyústění zmíněného stavu otravy, bez možnosti obratu - byl zastaven právě v tom okamžiku, kdy se zdálo, že všechny životní zdroje jsou naprosto vyčerpány? Neboť až dosud se nepodařilo vytvořit žádné zlepšení, přestože lékařské zásahy se k tomu nabízely! Neznám žádnou přirozenou příčinu fyzickou, která by mohla zarazit vývoj těchto chorobných stavů, prostě připravených k vyvrcholení zničením těla! Žádnou přirozenou příčinu, která by uvolnila cestu novému průběhu obrodnému - jako je ten, který dovedl nemocného k uzdravení, třebas pomalému! Jestliže se nemoc nezlepšila během léčení, není jasné, jak se mohla zlepšit, když byl pacient již zcela ponechán sám sobě, bez léků, bez antibiotik, bez patřičné výživy - a víme, že otrava ničí především odolnost a schopnost se bránit. A tak jako odpověď na druhou otázku - na základě toho, co jsme řekli, Otec Veselý byl uzdraven proti jakémukoli lidskému očekávání..., jeho uzdravení se nedá vysvětlit podle toho, co ví lékařská věda."
Castellamonte, 5. 3. 1984, Dott. Domenico Musorrofiti.
"K tomuto svému rozboru", uzavírá Dr. Musorrofiti, "připojuji názor profesora Dr. Paola Gioanniniho, ředitele kliniky pro nakažlivé nemoci při univerzitě v Turínu". Uvádíme jeho závěry doslova: "Prohlašuji, že jsem prostudoval rozbor sestavený dr. Dominikem Musorrofitim, týkající se léčení Otce Veselého. Bez jakékoli pochybnosti, vzhledem k tamním okolnostem, uzdravení jmenovaného Otce Veselého se nedá vysvětlit podle chápání pouhého rozumu, v souladu se závěry, k nimž došel dr. Musorrofiti.
Turín 17. března 1984. Prof. Paolo Gioannini (vlastní rukou)
Pravost podpisů potvrzena obecním úřadem v Castellamonte.

VI. Příčinný vztah
Pojednání nazvané Předložení zázraku předpodkládalo mimopřirozené uzdravení Otce Jiřího Marie Veselého O. P., dále svědectví dosažitelných účastníků, hlavně lékařů, a zachráněné doklady o průběhu choroby. Lékaři - ať již odborní znalci či přísežní soudní ručitelé za pravdivost - zkoumali případ buď jednotlivě, anebo závěrem jej hodnotili v kolegiálním, společném projednávání všech otázek "pro" i "proti". Přes určité, ovšem nezaviněné nedostatky došla lékařská rada k jednomyslně přijatým závěrům:
1. Šlo o těžkou všeobecnou otravu krve (sepsis),
2. léčení nedostatečné,
3. zdravotní odolnost oslabená,
4. vyhlídka na uzdravení beznadějná,
5. dne 4. srpna náhlý zvrat od umírání k životu,
6. příčina obratu - mimopřirozená. (25)
Ve výnosu Zprávy a posudky mimořádného shromáždění o zázraku ze dne 14. květva 1993 bylo uvedeno, že zázrak je účinkem modliteb. (26)
Toto pojednání však se týká nyní především teologů: jejich pátrání se soustřeďuje na přesný vědecký význam latinských výrazů genesis praeternaturalis - zrod mimopřirozený, jimiž se označuje původ zvratu: z neznámých sil? - z Boha? - z ďábla? Řešením se obírala Kongregace.
Dne 14. května 1993 v 19 hodin se sešlo mimořádné shromáždění Kongregace pro svatořečení: Promotor Generalis Fidei - nejvyšší obhájce věcí víry, jenž předsedal, a šest poradců teologů. Důvod? Projednat zázrak připisovaný přímluvě ctihodného Božího služebníka Hyacinta Marie Cormiera, 76. generálního představeného Řádu sv. Dominika.
Zkoumaný případ se týká uzdravení Jiřího Marie Veselého, kněze O. P. (tehdy 45 roků) z těžké otravy krve... v Želivě v Čechách (bývalém Československu)...
S předsedou byli přítomni všichni předepsaní poradci. Přinášíme posudky hlasujících.

1. Posudky
Posudek 1.
Několik úvodních údajů. - Předpokládaným "zázračně omilostněným" je Otec Jiří Maria Veselý, kněz řádu Kazatelů: narodil se v Protivanově (Československo) dne 15. listopadu 1908. Roku 1936 onemocněl v Římě plicní tuberkulózou a vředy dvanácterníku, z čehož se uzdravil.
Roku 1950 byl internován v koncentračním klášteře v Želivě a přidělen na rukodělné práce. Brzy lékaři zjistili obnovení tuberkulózy a vředů. V červnu 1955 dostal 21 injekcí Hystidinu, po nichž byla zjištěna všeobecná těžká otrava krve...
Průběh choroby je zde probírán, jak jej známe od lékařů. Uznávají se jejich upozorňování na nedostatky v dokladech, které však přesto zůstávají přesvědčivé a dostatečné. A nevysvětlitelnost obratu od umírání k životu? Mimopřirozený zrod?
Po přijetí svátostí umírajících - řečeno předkoncilově - celý případ je svěřen Otci Hyacintovi M. Cormierovi, z vděčnosti za obnovení české provincie (1905), za blahořečení paní Zdislavy (1907), za uznání českých dominikánek (1909), za přijetí Josefa Berana do třetího Řádu O. P. Horlivě se zapojuje všech 300 internovaných.
Novény začaly 2.- 3.července. A přesně při zakončení třetí, ráno 4. srpna na svátek svatého Dominika, se Otec Jiří posadil a začal chodit. Uzdravený i všichni ostatní byli přesvědčeni o zázraku, který se udál bleskově, i když viditelné následky choroby se ztrácely prozřetelnostně zvolna. Příčinný vztah mezi modlitbami a uzdravením je nevývratný a jediný možný. Jinými slovy: uzdravení Otce Jiřího má všechny příznaky nadpřirozeného zásahu, to je ZÁZRAKU, a ten se musí přičítat zásahu ctihodného Božího služebníka Hyacinta Marie Cormiera. Posudek?
"Závěrem odpovídám na předloženou otázku kladně: Je zde jistota o zázraku, se všemi důsledky, o které jde." (S. 5-11.)
Politický útlak trvající až do roku 1968 (Dubčekovo "pražské jaro") znemožňoval jakékoli církevně-právní vyšetření, jak na místě zázraku, tak i jinak. Po prozřetelnostním příchodu Otce Jiřího do Říma se svědectví soustřeďovala v Lateráně: MUDr. N. Kelin, Otec Svatoš, atd. O modlitbách za uzdravení věděl i doktor Kelin a přičítal zázrak jim.
Několik poznámek:
První teologický poradce ujišťuje, že zná ústní svědectví, procesní i mimoprocesní doklady a chápe uzdravení jako zázračný účinek přímluvy. Upozorňuje i na dojemnou maličkost: zázrak se stal na svátek svatého Dominika, zakladatele řádu Kazatelů, k němuž patřil Otec Jiří i Otec Hyacint. Cesta obou do Řádu nebyla jednoduchá. Bohoslovec Henri Cormier byl drsně odmítnut tehdejším strhujícím apoštolem Paříže Lacordairem: "Povolání žádné, anebo dosud ne zralé!" Roku 1855, po duchovních cvičeních před přijetím do třetího Řádu sv. Dominika, seminarista Henri napsal: "Zdálo se mi, že nedosvědčuji dostatečně svou zbožnost vůči svatému Dominikovi, který se má stát jednou mým otcem a mým vzorem. Prosil jsem Svatou Pannu, aby zvětšila mou oddanost jemu: 'Maria', říkal jsem jí při šeptání: "Rozpomeň se..." Ty máš všechny důvody, abys mě vyslyšela. Má prosba je dobrá a jde o jednoho ze svatých, který přispěl vrcholně k tomu, abys byla uctívána."
Věřím pevně, že mě vyslyšela, neboť od té chvíle myslím na něho toužebně častěji, a jako bych ho cítil přítomného v mém nitru, a to jako vůdce a tajemného vychovatele, zkrátka jako novicmistra pro tento rok zkoušky. A tak se pevně zavazuji často se s ním radit a řídit se jeho směrnicemi, jako by pocházely přímo od Panny Marie a od Ježíše Krista."
Otec Jiří i Ambrož jsou synové svatého Dominika a bratři ctihodného Božího služebníka Hyacinta: uskutečnění zázraku v Dominikův svátek vycházelo od Otce, skrze Syna, v Duchu Svatém, na přímluvu Vítězné Královny posvátného růžence, jako potvrzení Boží milosti, která z umírání může učinit nadpřirozený zrod k ŽIVOTU.

Posudek 2.
Také druhý poradce přijímá v podstatě zjištění uveřejněná v Předložení (cit. s. 3-23). Uznává události, jak jsou podány ve "Stalo se v Evropě", a chápe nemožnost mluvit v Čechách o "zázraku" před rokem 1968. Nemá námitky proti prohlášení lékařů, že uzdravení Otce Veselého se nedá vysvětlit přirozenými prostředky dnešní vědy: jak vysvětlit "mimopřirozený zrod k životu"?
Jde o kněze, řeholníky, věřící a prosící o nadpřirozenou pomoc. Cílem je blahořečení, k jehož dosažení však je nutný zázrak: nemocný i vzývaný jsou synové téhož duchovního Otce svatého Dominika; kromě toho vzývaný měl mnohonásobný kladný vztah k českým spolubratřím. S umírajícím se dostal do styku při přenesení na Angelicum roku 1934, a sice povzbuzujícím způsobem: "Vzpomeň, jak jsem tě zachránil..." Poprvé se posadil dne 8.srpna, na svátek sv.Dominika.
Je mimo pochybnost, že se to stalo současně s neustálými modlitbami vysílanými k otci Cormierovi. Vztah mezi modlitbami a udzravením je naprosto jistý jako vztah mezi příčinou a účinkem. Právě tak je jisté, že modlitby se obrracely jedině k otci Cormierovi: Hodnotil bych tedy uzdravení jako zázrak... (str.11-15)

Posudek 3.
Po načrtnutí životních osudů otce Cormiera i otce J. M.Veselého se popisuje průběh nemoci, nedostatečnost léčby i nečekané uzdravení a jeho vztah k modlitbám. Nedostatek dokladů? Po uzdravení v Protivanově byl Otec Jiří povinen najít si tělesnou práci, jinak by byl trestán jako "příživník". Tak se však ocitl po jedenáct roků jako nucený dělník na archeologickém výzkumu Velké Moravy, při čemž mu vedoucí dr. Vilém Hrubý umožnil záznamy a snímky celého výzkumu, dosud neuvěřejněné: také zde - Prozřetelnost! Roku 1968 pozvání do Milána, Řím, a tedy možnost procesu o zázraku! A tak roku 1993 třetí poradce dostává ke studiu Předložení zázraku a píše: "Doklady nejsou opravdu hojné, ale pocházejí 'z první ruky' a jsou naprosto přesvědčivé pro nás, kteří jsme pověřeni o nich pronést posudek. Pro nás jsou směrodatná prohlášení lékařské Rady, že uzdravení Otce Veselého je nevysvětlitelné podle lékařského vědění. Naším posláním je zjistit, zdali je vysvětlitelné jako zázrak a sice na přímluvu Otce Hyacinta.
Zkoumáme námitky lékařů i jejich uvádění na správnou míru. Závěr? "Na základě svědectví a dokladů, ve shodě se závěry soudně-lékařskými a se zjištěními lékařské Rady naší Kongregace mi nezbývá než vyjádřit posudek příznivý pro mimopřirozený zrod uzdravení Otce Veselého, které se musí přičíst zákroku ctihodného Hyacinta M. Cormiera.
Pokud jde o hodnocení zázraku, pokládal bych jej za zázrak třetího stupně - pokud jde o způsob." (Tamtéž, s. 16-22.)

Posudek 4.
Zázrak je přisuzován ctihodnému Božímu služebníku Hyacintovi Marii Cormierovi. A jedná se o uzdravení Otce Jiřího Marie Veselého, narozeného v Protivanově 15. listopadu 1908...
Poradce probírá příslušná svědectví a přístupné doklady a uzavírá: "Na otázku, zda jde o zjištění zázraku v našem případě a o důsledky, které z toho vyplývají - odpověď je kladná, čili: jde o zázrak (třetí stupeň)." (str.23-25) Otec Svatoš dosvědčuje: "Třetí trvající zázrak otce Cormiera je stále výborný zdravotní stav otce Jiřího." (str.24)

Posudek 5.
Jednání o svatořečení Božího služebníka Hyacinta Marie Cormiera (1832 - 1916) se dostává k projednávání zázraku požadovaného pro případ blahořečení. Jde o uzdravení úplné a trvalé Otce Jiřího Marie Veselého O. P., které však je nevysvětlitelné lékařským věděním. K tomuto závěru došla lékařská Rada dne 5. listopadu 1992.
Pro poznání osobnosti a života Otce Jiřího - říká poradce - víme zatím jen to, co o sobě píše on sám. O chorobě a uzdravení máme svědectví a doklady.
Poradce probírá začátek i průběh choroby podle nich až k nevysvětlitelnému obratu od umírání k životu. Uznává, že zaručené zprávy mohly dojít do Říma teprve po roku 1968. Na římský vikariát k církevnímu soudu se dostaly roku 1969: tak vzniklo SUMMARIUM čili souhrn tří výslechových sezení, z 28. března, z 31. března a z 2. dubna 1969, téměř 15 let po tom, co se věci udály. Vzhledem k nebezpečným politickým poměrům za komunismu nejenom že nebylo možné mít písemné doklady o chorobě, ale bylo nebezpečné vůbec o tom mluvit, protože šlo o nezákonné věznění a zázrak v dialektickém materialismu není přípustný. Co však máme, je dostačující, ať již co se týká diagnózy (všeobecná otrava krve) či prognózy (beznadějná).
Úkolem poradců je objasnit zrod obratu od beznadějného umírání k plnému zdravení ve světle víry, protože podle současného lékařského vědění je nevysvětlitelný.
Obojí je jisté: jak neúprosné umírání, tak okamžité uzdravení. Zakročil Bůh? Na prosbu čí? Otce Hyacinta? Byl k tomu pohnut modlitbami dvou spolubratří ve spojení se třemi sty, kteří se modlili s nimi?
Kladná odpověď je naprosto jistá. A znamená, že mezi viditelnou částí Tajemného Těla Kristova a neviditelnou částí "v nebi" je nejenom spojení, ale totožnost: my a oni jsme jediná skutečnost. Co my říkáme slovy jako prosbu, oni to čtou v našich duších už jako myšlenky a touhy a prosí s námi. Ovšem i to je mluveno lidsky: Bůh to vše zná jediným paprskem svého světla a plní jediným plamenem své lásky - jsme v plném tajemství...
Částí Božího tajemství je i zázrak, a tedy i zázrak Otce Cormiera. Ten se udál nejenom v okamžiku uzdravení, ale trvá stále, jak ujišťuje Dott. Fr. Barone: Otec Veselý ve svých 85 letech je pokračováním zázraku.
Závěr: Na základě toho, co víme o nemoci a uzdravení Otce Veselého, je jasný příčinný vztah mezi modlitbami a uzdravením. Je tedy nutné připustit Boží zásah na přímluvu Božího služebníka Hyacinta Cormiera, vzývaného nemocným i stovkami uvězněných. Proto je možná jedině kladná odpověď na otázku: jde o zázrak, a sice vzhledem ke způsobu." (Relatio et vota, cit. s. 25-30.)

Posudek 6.
Poradce shrnuje dosavadní zjištění. Nedostatky dokladů jsou vyváženy věrohodností těch, které máme. Pokud jde o srážku mezi beznadějným stavem choroby a nadpřirozeným zásahem, podepsaný je přesvědčen, že může potvrdit bez jakéhokoli omezování: jde o zázrak se všemi důsledky.
Šestý poradce potvrzuje svůj názor s morální jistotou, že se jedná o zázrak "pokud jde o způsob", a sice třetího stupně. Samozřejmě by bylo nutné vysvětlit přesně, v čem se liší jednotlivé stupně.

Posudek 7.
Sedmým členem teologické komise byl její předseda, obhájce věcí víry. Načrtl podrobně životní dráhu Otce Hyacinta, lépe úřady, jimiž sloužil Řádu a církvi... Celkem vzato, prošel všemi stupni odpovědnosti za dobro řádu Bratří Kazatelů, ale měl i důležitá poslání v církvi.
Jednotliví členové komise opakují možné námitky před závěrečným hlasováním celého shromáždění (kollegia). A to se shoduje dne 5. listopadu 1992, že jde o zázrak, a sice na přímluvu otce Hyacinta M.Cormiera. V posudku se upozorňuje, že bylo nutné opakovat určité podrobnosti.
Zdůrazňuje se, že cílem modliteb bylo dosažení zázraku pro blahořečení.
Pokud jde o zázračné uzdravení, také sedmý poradce podává náčrtek života uzdraveného Otce Jiřího, průběh neúčinného léčení a náhlý obrat, nevysvětlitelný přirozenými cestami. Zná akta procesu na římském vikariátě 1969 i posudky římských lékařů, včetně zjištění profesorky Fr. Barone. A také on prohlašuje, že příčinou uzdravení může být pouze přímluva ctihodného Božího služebníka Hyacinta Marie Cormiera, která vyprosila zázrak. Dojemné je, že právě na svátek svatého Otce Dominika.

2. Závěry: Na oltář
Sedmý člen teologické komise svou řeč uzavřel slovy:
1. Stojíme před výjimečnou osobností Božího služebníka z naší doby, který požívá nejvyšší úcty, jak v Řádě, tak mimo Řád. Ze strany spolubratří jde o úctu, která ho vynášela postupně až na vrchol Řádu. Vážili si ho vysoce i Nevyšší Velekněží, kteří se nebáli svěřovat mu úkoly, jejichž řešení vyžadovalo krajní jemnost a odpovědnost. Povznesl Řád svatostí svého života a početnými duchovními spisy.
2. Na základě vědecky uvážených slov lékařů a podle okolností, jež nám tak průzračně objasnili oni sami, jsme jisti, že se jedná o opravdový zázrak.
3. Jaký je vztah mezi příčinou (opravdové křižácké tažení kněžských modliteb) a účinkem (uzdravení), jak to přesně vyjadřuje sám uzdravený: byla uplatňována jedině přímluva Ctihodného Cormiera.
4. Mám dojem, že se jedná o osobnost opravdu hodnou, aby vystoupila do slávy oltářů.
5. Hodnotím zázrak jako třetího stupně, pokud se týká způsobu. Proto na danou otázku odpovídám kladně. (str.33-38)

Po prověření jednotlivých posudků byly projednány některé ne ještě zcela jasné stránky společným dohovorem: byly vzaty v úvahu politické podmínky v Československu v letech 1950-55; oceněny doklady z roku 1969; přijaty závěry teologických odborníků, opřených o lékařská uvážená zjištění.
Všechna hlasování byla jednomyslná pro zázrak: uzdravení bylo postupné, úplné a trvalé. A bylo s potěšením zdůrazněno, že výborný zdravotní stav uzdraveného trvá dodnes! Jednomyslně bylo také přijato potvrzení, že vzývání se obracelo výlučně pouze k Otci Hyacintovi, a ten dosáhl toho, oč se prosilo.
Z teologického hlediska tedy shromáždění uzavřelo, že je tu ZÁZRAK.
Vatikán 14. května 1993.
                                                           SANDRO CORRADINI,
                                                          nejvyšší obhájce věcí víry.

Jak jsme řekli, Jan Pavel II., dne 23. prosince 1993 prohlásil, že "je tedy jistota o zázraku, jejž učinil Bůh na přímluvu Ctihodného Božího Služebníka HYACINTA MARIE CORMIERA..., totiž o náhlém zvratu klinického průběhu léčení a o postupném, dokonalém a trvalém uzdravení Otce Jiřího Marie Veselého O. P. z těžké otravy..."
A rozhodl, "aby tento dekret, toto prohlášení bylo zveřejněno a zaneseno do zápisů Kongregace pro svatořečení."
Vatikánský Státní sekretariát sdělil 1. února 1994, že slavnost blahořečení bude 20. listopadu, v neděli, na slavnost KRISTA KRÁLE. (Viz kapitolu II.)
Na dalších stránkách si všimneme skutečností, které se týkají spíše celého Řádu a celé Církve.

VII. Hyacinthus - Maria
Při svátostném křtu mu dali několik jmen - je to zvykem ve Francii - která připomínala také příbuzenské vztahy: Ludvík - Stanislav - Jindřich - Maria. Maria asi proto, že se narodil 8. prosince na svátek Neposkvrněného Početí, což se pokládalo za zvláštní milost. Při vstupu do řádu Kazatelů dostal jméno Hyacint-Maria. Může vzniknout otázka, proč vůbec nové jméno a proč právě HYACINT?

1. Hyacint - Jacek
Proč nové jméno? Pro křesťany svátost křtu činí ze křtěného člověka Boží dítě, tedy novou bytost; a proto i nové jméno, obyčejně nějakého světce, jenž se nazýval křestní ochránce (patronus) a zároveň byl vzorem nového života. Již pro staré Římany platilo "nomen - omen", jméno - věštba, ale i přání. U prvních dominikánů se zdůrazňovalo především proměnění člověka a života. Blahoslavený Jordán Saský (zemřel 13. února 1237) byl jako univerzitní student v Paříži spolu s jinými přáteli pohnut ke vstupu do Řádu při chórovém zpěvu: "Immutemur habitu...", změňme oděv, chování, život. A jako symbol oblékl je do dominikánského roucha (hábitu) představený blahoslavený Reginald (1220), rodem z Orléansu jako Cormier. Barok miloval změnu jména; a dnes?
Proč HYACINT?
Je to jméno velkého polsko-slezského dominikána svatého Hyacinta. Narodil se kolem roku 1200 v městě Kamieň blízko Opole, v arcidiecézi Vratislav (Wróclaw). Rodina se jmenovala Odrovaci (sídlící na řece Odře?). Pokřtěn byl Jachobus - Jakub - lidově Jacek. Jako kněz se stal kanovníkem v Krakově. Do Itálie se dostal pro vyřizování diecézních záležitostí se skupinou, k níž náležel i bratr Česlav (1180 - 1242). Pro nový řád Kazatelů je získal sám Dominik a roku 1221 poslal celou skupinu nazpět mezi Slovany. Z Moravy tam byl Henricus de Moravia, Jindřich Moravský. Tím jako by Dominik plnil svou touhu: kázat a umřít jako mučedník mezi Kumány.
Noví nadšenci obnovili cestou klášter ve Friesachu; patrně založili nový ve slovinském Štýrském Hradci (Graz), prošli Moravou (Olomouc, Brod ?) a v Krakově se usadili v chrámu Svaté Trojice. Roku 1225 provinciál Gerard Vratislavský rozesílá dominikány do české Prahy, slezské Vratislavi a Kamieňa, do Sandoměři a pomořanského Gdaňsku, do sousedství Prus. V roce 1228 je Hyacint-Jachob v Paříži, kde "capitulum generalissimum" dosavadní Consuetudines - pravidla odhlasovalo jako Zákony. Po návratu je určen pro apoštolát mezi křesťany římského obřadu v Rusku. A při této cestě se stalo, že přešel přes rozvodněnou Vislu suchou nohou, v náručí s Eucharistií a sochou Panny Marie - u Vyšehradu v Mazovsku.
Cílem cesty byl Kijev, duchovní a kulturní východisko a středisko ruského křesťanství: usadili se při chrámu Bohorodičky Marie, v přátelském vztahu k východnímu metropolitovi Kyrilovi (zemřel 1233). (27) Doufalo se i v možnost obnovení jednoty církve, přičemž Kijev mohl mít významný vliv. Pro sjednocení pracoval i strach z hrozících nájezdů Tatarů: jsme v době mezi nájezdem prvním roku 1228 a druhým 1238-40. Během čtyř let 1229-33 měli dominikáni takové úspěchy, že došlo i ke jmenování latinského biskupa. Avšak kníže Vladimir je roku 1233 nenadále vyhnal. Hyacint přijal nadšeně pověření od Řehoře IX. pracovat jako misionář v Prusku, jež obsadili násilně Němečtí rytíři; kolem 1238 je ve Hnězdně a 15. srpna 1257, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, umírá v Krakově. Po letech 1268 začalo se pracovat o jeho svatořečení. Došlo k němu 17. dubna 1594.

V Polsku jde dodnes o svatého Jacka, ale v kanonizační bulle svatořečení je jmenován sanctus Hyacinthus. A nejedná se o překlad téhož jména. Jeho první životopisec Stanislav z Krakova totiž přirovnával blahoslaveného Jacka k drahokamu, jenž se nazývá latinsky hyacinthus. Je uváděn v Písmě při popisu "Snoubenky Beránkovy, Svatého Města Jeruzaléma, zářícího Boží vznešeností... z ryzího zlata... Základy městských hradeb byly vyzdobeny všemi možnými drahými kameny. První základní kámen byl jaspis, druhý safír..., jedenáctý hyacint, dvanáctý ametyst..." (Zj 20.) Přídavné jméno hyacinthinus znamená temně fialovou barvu (Zj 9,17). Životopis byl napsán kolem roku 1352 a přívlastek postupně převládl, i při svatořečení roku 1594. Z této doby pochází také výzdoba boční kaple u svaté Sabiny v Římě, kde je znázorněno přijetí Poláků a prvního Moravana do Řádu.
Po svatořečení Poláci založili dominikánskou "provincii svatého Hyacinta v Rusku", která kolem roku 1550 měla mnoho mučedníků pro jednotu církve. Roku 1634 byl umučen v Nagasaki sicilský dominikán pokřtěný Hyacint, dnes i on svatý - mučedník.
Podle Vladimíra Koudelky O. P. z české provincie, odborníka na dějiny dominikánského řádu, je Hyacint-Jacek klasickým, dokonalým modelem dominikána, jak jej vytvářel sám svatý Dominik: Bůh a spása duší! Dnes se dominikáni snaží obnovit v Hyacintově duchu "provincii O. P. v Rusku", což však předpokládá překonání nejen ateismu, ale i satanské zbožňování nacionalismu polského, velkoruského, běloruského, ukrajinského...
Vybral si Henri-Maria Cormier jméno Hyacint on sám anebo mu bylo prostě dáno představenými? Co kdo z nich věděl o svatém Hyacintovi? V každém případě by zde mohlo jít o nikoli nahodilé shody: úsilí o tentýž Dominikův ideál v tomtéž duchu; hrdinská věrnost ideálu přes posměch nechápajících; ale hlavně pokračovat v zapalování ideálu směrem na sever a na východ, především mezi Slovany. (28) Rozpětí činnosti řádu Kazatelů v době Dominikově sahalo od závratných výšek pařížské univerzity až po barbarské Kumány, vpadlé do panonské nížiny (dnešních Uher). Dnešní nejvyšší představený Řádu, a tedy nástupce Dominikův, se však táže: "Kdo a kde jsou dnes vrcholní představitelé křesťanské kultury - a kdo a kde jsou dnes Kumáni?" (29)
Odpověď je zosobněna v postavě blahoslaveného Hyacinta-Marie Cormiera, v níž se uskutečnil ideál: Instaurare omnia nostra in Dominico et Domino - obnovit všechno naše v Dominikovi a v Pánu." (30)
Svatý Dominik, svatý Hyacint-Jacek, blahoslavený Hyacint-Maria jsou spojité nádoby pro spásu i dnešních univerzit i dnešních Kumánů. Jeho snahy a zásluhy o obnovu a svobodu univerzitního hledání pravdy byly již naznačeny. Nemenší úsilí vyvíjel Hyacint-Maria pro rozvoj poslání, které Dominik svěřil svatému Hyacintovi-Jackovi, Polákovi ze Slezska a Jindřichovi z Moravy. Začal obnovením českomoravské provincie (1905), pak blahořečení Zdislavy (1907), přijetí sester dominikánek (1909) a bohoslovce Berana jako br. Tomáše. Při návštvě české provincie zašel až na polsko-ruské hranice. Z území polské provincie mohl jen žehnat do širých dálek "ruské provincie sv. Hyacinta-Jacka", zaniklé...
Vraťme se k otázce: "Dal mu jméno Hyacint představený, anebo si je zvolil novic Henri Cormier? Věděl někdo z nich, jakou "věštbu", jaké poslání to jméno může znamenat? Koncem minulého století se do Francie uchylovala ruská i polská "inteligence" před carským útlakem. Známá jsou na příklad slovanská přátelství Lacordairova a Otec Cormier byl duchovním vůdcem i polských řeholnic, z nichž některé jsou již mezi svatými.

2.Karol Wojtyla
Avšak byla to také pouhá náhoda, že právě na Angelicum, založené bl. Hyacintem M. Cormierem, přišel v roce 1948 z vlastní vůle Karol Wojtyla, polský kněz z krakovské diecéze, aby dosáhl doktorátu mystické teologie? Nejprve kněz, pak krakovský arcibiskup, a tedy pokračovatel svatého arcibiskupa Slovanů Metoděje, a nakonec nástupce apoštola Petra a viditelný zástupce Ježíše Krista? Anebo to byla prozřetelnostní přímluva svatého Dominika a svatého Hyacinta-Jacka, aby se Slované odměnili církvi, Evropě a lidstvu za dar, který Jan Pavel II. rád nazývá "víra - kultura"? Za dar, jejž Jan Pavel II. svěřil do "ochrany" svatým patronům "Evropy", Benediktovi, Cyrilu a Metodějovi! Za dar, za který se chce žák Angelica odměnit Dominikovi a Hyacintovi-Jackovi blahořečením Hyacinta-Marie, zakladatele?
Ovšem pro blahořečení je nutný zázrak. Zdá se i zde, že nejde jen o soukromou osamocenou milost Otce Jiřího Marie Veselého O. P. Také v tomto případě jsme u článku řetězu, který vychází od Dominika, jde přes Hyacinta Marii Cormiera a zastavuje se u Jana Pavla II.
Dne 18. května 1944 vyvrcholil vítězně boj o benediktinský klášter na Montecassino. Proti nacistické armádě tam rozhodujícím způsobem zasáhla polská armáda, jíž velel generál Anders: vítězství stálo tisíce mrtvých, pohřbených, kde padli. Jan Pavel II. přijal zástupce polské novokomunistické vlády (satanská ironie?), přičemž řekl mimo jiné, že porážkou nacistů na Montecassino byl rozdrcen pokus vyrvat Evropě křesťanské kořeny. Je na nás, aby i dnešní Evropa rostla z těchto kořenů chráněných z nebe Benediktem, Cyrilem a Metodějem. (31)
Když se roku 1940 podařilo Otci Jiřímu zakotvit na Katolické univerzitě v Miláně a rektor Agustino Gemelli O. F. M. mu vymohl pověření učit "slovanskou filologii", Prozřetelnost ho tak nutila pronikat do "slovanské duše". Když tam byl pozván do odbojové protinacisticko-fašistické činnosti, začal vlastně i tam boj proti vyrvání křesťanských kořenů Evropy. (32) Když po zázračném uzdravení na přímluvu Otce Hyacinta-Marie je v letech 1957-1968 "nucen" k rukodělné účasti na archeologickém výzkumu cyrilometodějského odkazu, Dominik a Hyacint tak připravují zatím jediného křesťanského odborníka pro otázku "velehradské" činnosti, sídla a hrobu prvního arcibiskupa Slovanů. To bude mít podstatnou důležitost pro apoštolské listy Pavla VI. a Jana Pavla II. Jinými slovy, také pro uskutečnění Dominikovy a Jackovy touhy umřít jako mučedník pro Krista mezi "Kumány" a pro pokračování v dobudování Evropy slovanským přínosem "srdce"; a v dokončení lidských dějin třetím Římem, jímž je cyrilometodějský VELEHRAD. (33)
Když Otec Jiří Maria začal uveřejňovat v L'Osservatore Romano články o cyrilometodějském díle, byl o tom prý vzrušený pohovor mezi vatikánskými historiky. Prezident Akademie monsignore Maccarone je upokojil: "Klid, je to člověk, který jde vlastní cestou." A mně na mou otázku, proč nepíší také oni, prohlásil: "To jsou věci, o kterých my zde víme málo. Pište, prosím Vás, pište!"

Status personalis - přehled profesorů a jejich vědecké práce (1984-1985) univerzity Angelicum při jméně VESELY GEORGIUS (LEOPOLDUS), s. 238-44 uvádí:

LIBRI (Knihy):
Il secondo Ordine di San Domenico, Bologna Studio Domenicano, 1943. Česky: Druhý Řád sv. Dominika, v českém rukopise ve Znojmě, u sester.
Imelda Lambertini, Olomouc: Krystal 1948 (3. vydání), česky.
Svatoklimentský listář, Řím 1969 (2. vydání), rozebráno. - První pokus o sebrání všech písemných dokladů o vzniku a osudech "útočiště" na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman (Veligrad).
Myšlenky a prsten, Řím 1991 (2. vydání).
La resistenza cecoslovacca in Italia 1944-1945 (Československý odboj v Itálii 1944-1945), Milano: Jaca Book 1975. Překlad z češtiny, doplněný.
Sant' Erasmo patrono di Formia (Svatý Erasmus, patron Formie), Formia 1978, vyd. farní úřad (Ant. Punzo).
Scrivere sull'acqua: Cirillo, Metodio, L' Europa (Psát na vodu: Cyril, Metoděj a Evropa), Milano 1982 (2. vydání). Český překlad připraven. Úvod do apoštolské listu EGREGIAE VIRTUTIS, 31. XII. 1980.
Avvenne in Europa: da Hycinthe-Maria Cormier a Karol Wojtyla, 1832-1982 (Stalo se v Evropě: od Hyacinta Marie Cormiera ke Karlu Wojtylovi, 1832-1982), Řím: Angelicum 1983 (2. vydání). Soubor seminárních prací.
Il terzo Angolo (Třetí úhel), Řím 1985. - Úvod k apoštolskému listu "Apoštolé Slovanů", O "Třetím Římě".

Po roce 1985 vyšlo:
Grideranno le pietre (Budou volat kameny), Řím 1987. - Doplněk k listu "Apoštolé Slovanů", s ohledem na Republiku Makedonii.
České práce:
Most a cesta domů, Řím 1990. - Jsou to vyžádané odpovědi na dotazy slovenských bohoslovců v Nepomucenu: "Jádro Velké Moravy" nebylo na dnešním Slovensku; kněz J. Tiso nemohl být druhým "knězem Slavomírem", neboť ten vyháněl Němce; nález hrobu Metodějova v Sadech byl ověřen komisí; Dr. Hrubý "morálně zavražděn" ze závisti.
O přátelství s Jitřenkou, Řím 1990. - Dnešní Velehrad je i hmotně pokračováním Veligradu cyrilometodějského; zbudován výsledkem svatořečení cyrilometodějsko-vojtěšského hlaholášského opata Prokopa. Komu sloužily nepravdivé "interpretace" dr. M. Pojsla? (str. 91)
Hrob a sídlo arcibiskupa Metoděje, Praha 1991. - Vyvrátil "katolicky věřící" archeolog dr. J. Ungr, pracovník odbočky archeologického ústavu ČAV v Brně, a bývalý vedoucí, akademik J. Poulík, nález Metodějova hrobu? Poznámka: Dr. L. Galuška prohlásil: "Pravdou zůstává to, co napsali dr. Hrubý a dr. Veselý (Katolický týdeník).
Bůh, anděl a já, Olomouc 1993. - Satanismus napadá nebo aspoň zesměšňuje i dějinné základy víry národů.

ARTICULI (Články)
Scoperte a S. Erasmo, storia di un'illustre cittá (Objevy u Sv. Erasma, dějiny význačného města). V novinách Il Giornale d' Italia, 17.-18. září 1973, s. 3. - Při výzkumu se zjistilo, že sv. Erasmus přišel do Formie z Ochridy v Makedonii (asi 300), kam se uchýlili žáci Cyrila a Metoděje, sv. Kliment Ochridský a Naum (886), po vyhnání z Moravy a z Preslavi.
Bologna: Noviziato 1972-73. - Otec Jiří Maria Veselý byl jmenován Anicetem Fernandesem, generálem O. P., magistrem noviců v reformním noviciátě u hrobu sv. Dominika v Bologni, celkem 25 noviců čtyř národností. Během úpravy kláštera zjistil Otec Jiří celu sv. Dominika u vchodu. Cela je dodnes přístupná i pro mše sv. IDI, Bollettino di S. Domenico, listopad 1973, str. 238 - 42.
La "Sacra dottrina" di Tommaso d'Aquino e la "Sancta Praedicatio" di Domenico di Guzman ("Posvátná nauka" Tomáše z Akvina a "Svaté hlásání" Dominika Guzmana). - Úvahy nad "Summou teologie", I, q. 1. Vyšlo v "Aktech mezinárodního kongresu", 1974, č. 2.
Lo spirito e il cuore di Giovanna Caterina Boldona O. P. (Duch a srdce Jany Kateřiny Boldony). Vyšlo v Bollettino di San Domenico, Bologna 1978, 1.
Sulle orme di Cirillo e Metodio (Po stopách Cyrila a Metoděje), L'Osservatore Romano, 14. 2. 1979, s. 2.
La nuova sistemazione della "Confessio Sancti Petri" (Nová úprava "Konfese sv. Petra"), L'Osservatore Romano, 1. 11. 1979, s. 2-4. - Confessio značí "vyznání", rozumí se "víry" čili mučednictví. Otec Jiří byl pozván jako poradce na archeologický výzkum pod sv. Petrem. Polokruhová krypta u sv. Petra měla mnoho podobných znaků jako u sv. Erasma ve Formii, a ta zase vedla do Ochridy, kde skončili žáci cyrilometodějští - Kliment a Naum.
Ritrovata, in Moravia, la "scuola" dei ss. Cirillo e Metodio? (Byla nalezena na Moravě "škola" sv. Cyrila a Metoděje?) L'Osservatore Romano, 13. 2. 1980, s. 3.
Sant' Erasmo di Formia o di Ochrida? (Sv. Erasmus z Formie nebo z Ochridy?), L'Osservatore Romano, 11. 6. 1980, s. 3.
Nuova cripta semianulare (Nová polokruhovitá krypta), L'Osservatore Romano, 24. července 1980, s. 3. - Výzkum při ex katedrále ve Formii.
La tomba di Sant' Erasmo a Formia (Hrob sv. Erasma ve Formii), L'Osservatore Romano, 7. 12. 1980, s. 3.
Fonti di un anno storico, Cirillo e Metodio Compatroni d' Europa (Prameny pro historický rok, Cyril a Metoděj Spoluochránci Evropy), L'Osservatore Romano, 15. ledna 1981, s. 3. - Jmenování otřáslo Evropou i církví, kladně.
La Chiesa cattedrale di s. Metodio ritrovata a Sady-Veligrad in Cecoslovacchia (Katedrální chrám sv. Metoděje nalezen v Sadech-Veligradě v Československu), L'Osservatore Romano, 12. 2. 1981, s. 5.
La tomba di San Metodio, a Sady-Veligrad (Hrob sv. Metoděje v Sadech-Veligradě), L'Osservatore Romano, 13. 2. 1981, s. 14.
L' Accademia bizantina - slava di Cirillo e la curia arcivescovile di Metodio, a Sady-Veligrad (Byzantinoslovanská akademie Cyrilova a arcibiskupská kurie Metoděje, v Sadech-Veligradě), L'Osservatore Romano, 14. 2. 1981, s. 14.
L'iscrizione glagolitica nel palazzo di Rostislav e Svatopluk a Staré Město-Veligrad (Hlaholský nápis v paláci Rostislava a Svatopluka ve Starém Městě-Veligradě), L'Osservatore Romano, 6. 10. 1982, s. 3. - Článek rozpoutal nepříčetnou odezvu. Podle Rusů otázka není dodnes rozřešena. Skutečnost Rostislavova paláce dr. Poulík připustil prý až při hroucení komunismu.
Mille anni dopo, Verona ricorda Sant' Adalberto-Vojtěch (Po tisíci letech Verona vzpomíná na svěcení sv. Vojtěcha), Avvenire, 16. 4. 1983, s. 14.
Iscrizioni glagolitiche (Corpus inscriptionum glagoliticarum), Zagreb 1982, Jugoslavenska Akademija. Vydal Branko Fučič: Glagoljski natpisi. - Článek o práci velmi záslužné: Ant. Benvin - J. M. Veselý. L'Osservatore Romano, 28. 5. 1983, s. 5.

Rokem 1985 skončilo povinné přednášení Otce J. M. Veselého na Angelicu, tím také končí záznamy o článcích atd. Činnost se soustřeďovala na spolupráci o Ochráncích Evropy, o hrobě sv. Petra ve Vatikáně, ale hlavně o slovanské Makedonii, na kterou číhají jak Bulhaři, tak Srbové a Řekové...
Na vydání čekají české rukopisy o "Hoře sv. Klimenta", o stycích mezi Moravou, Sázavou a Kijevem před "křtem sv. Vladimíra" r. 988, atd. Z poslední doby o nálezech ve Vinici (Viničko Kale) a o prvokřesťanské bazilice sv. Erasma v Ochridě.
Pro Jana Pavla II. je dnes "VELEHRAD" především "SYMBOLEM", duchovní náplní pro rok 2000, jež se blíží. Byla vydáno tiskem dílo "Co dává Velehrad Evropě". Sblížení není možné jako "dohoda", čí bude nesešívaná Kristova suknice - CÍRKEV, tak o ni losovali žoldnéři pod křížem. Nýbrž "návrat" ke kořenům, podle Jana Pavla II., zástupcrer Ježíše Krista, nástupce Petrova, pokračovatele Metodějova.
My se vracíme k Blaženému Hyacintovi Marii CORMIEROVI. A sice k jeho zásahu, jímž je "bratr Tomáš", Frá Tommaso III.O.P.

VIII. Fra Tommaso
V plném znění Fratello Tommaso (česky Bratr Tomáš) - název užívaný v dominikánském Řádu pro bratry nekněze. V nejstarších dobách se jim úředně říkalo fratres conversi, bratři obrácení; a byli to lidé jakéhokoli původu, jakéhokoli věku a bez jakéhokoli jiného přání, než "obrátit se podle evangelia a činit pokání" za svět. Bratřím Kazatelům (kněžím) pomáhali podstatně tím, že vedli dům po každé hmotné stránce, proto se jim říkalo též fratres cooperatores, bratři pomocníci: svou hmotnou pomoc však proměňovali v modlitbu. Říká se, že jeden strhující dominikánský kazatel byl při kázání pokoušen k pýše. Najednou jeho zrak se obrátil dolů: na schůdcích ke kazatelně seděl bratr a jeho rukama proklouzávala zrnka růžence, zatímco rty šeptaly Zdrávas Maria... "To on obrací duše", šeptla kazateli Maria. - Zasloužilé dominikánské vydavatelství KRYSTAL v olomouckém klášteře bylo nemyslitelné bez svatých bratří pomocných, Leopolda a Theofila, a ani bez dvou obětavých terciářů, též "bratří", ovšem ve světě.
Ale vraťme se k bratru Tomášovi: tak se totiž jmenoval římský bohoslovec z Plzně Josef Beran, když ho v době studií 1907-11 přijal do třetího Řádu svatého Dominika generální představený dominikánů Otec Hyacint Maria Cormier.

1. V Třetím řádě sv.Dominika
Otec biskup Jaroslav Škarvada dne 20. března 1994 v oběžníku VINCULUM - POUTO, určeném pro české kněze v exilu, mimo jiné píše: "17. května uplyne 25 let od smrti kardinála Berana, v Praze je zahajován beatifikační proces (postulátor bude Mons. Polc)." Beatifikační proces znamená česky "církevně soudní jednání o blahořečení", a postulátor je "odpovědný vedoucí pro shromažďování svědectví a dokladů". Pro Otce Hyacinta byl proces právě ukončen kladně, což může mít význam i pro bratra Tomáše.
Vyšel totiž italský souhrn údajů ze života Otce kardinála. (34) Tam se na stranách 37 - 38 píše: "Asi měsíc po svém kněžském svěcení (rozumí se v Římě) Josef dostal od otce podivný dopis, datovaný 8. července 1911, a stojí za to jej připomenout, i když ne v plném znění: '...musím ti sdělit strašlivé překvapení, které nám způsobil důstojný pán Kosák (katecheta v téže škole, kde vyučoval starý Beran), když nám zvěstoval právě včera, že četl ve věstníku Otců dominikánů z Plzně, že ty jsi členem jejich třetího Řádu. Při zprávě jsem ztuhnul, překvapený a zděšený, nedovedl jsem to pochopit! Z kněžství jsi snad přešel do dominikánského Řádu?! Také tvoje matka, když jsem jí to řekl, zůstala překvapená a vyděšená. Avšak důstojný pán nám brzy všecko vysvětlil...' A srdce Josefova otce se vrátilo do svého pokoje. Rodiče totiž přijali velkodušně kněžské povolání prvorozeného syna a radostně jej obětovali Bohu; ale jejich srdce nebylo ochotné, aby ho obětovali zcela a úplně, jak se to žádá od rodičů toho dítěte, které si vyvolí řeholní život. Zůstali zděšeni při myšlence, že jej ztratí! Když pochopili, že jejich výklad byl nesprávný, možná se zasmáli a cítili se šťastni. Ovšem nevěděli a nemohli předpokládat, jaké cesty připravil Pán pro jejich Pepíčka."
V téže knize můžeme číst na straně 35: "Ještě dnes je žárlivě střežen jeho zápisník, započatý hned od času jeho studií: je zrcadlem přesnosti, lásky k pořádku ve všech směrech. Začíná tímto úryvkem ze sv. Tomáše Akvinského: 'Dopřej mi, všemohoucí a milosrdný Bože, horoucně toužit po tom, co se ti líbí, moudře to zkoumat, pravdivě to uznat a dokonale to splnit, kde chvále a slávě tvého jména. Amen.' Tento zápisník je opravdu zrcadlem jeho činnosti, nikdy nepřerušené ani pro pohodlí, ani pro změkčilost, ani pro chorobu. Je to jeho deník, můžeme říci, každodenní a podrobný; tak podrobný, že nenechal uniknout ani nepatrné výdaje z některých dnů..."
Jde zřejmě o deník ze studií v Římě. Úryvek, nebo jak se říká v knize - citát - je věhlasná modlitba Tomášova před každým studiem: "Consede mihi, omnipotens et misericors Deus, quae tibi placita sunt, ardenter concupiscere, prudenter investigare, veraciter agnoscere et perfecte adimplere, ad laudem et gloriam nominis tui. Amen." Je to stálá modlitba poctivého dominikána při studiu. Bratr Tomáš se zde představuje tedy již v plné míře. Není v deníku žádná jiná "podrobnost"? Jak se k modlitbě dostal?
"Jeho katolictví bylo opravdu neohraničené - universale: třebaže byl vázán na dominikánský třetí řád, zachovával vždycky ráz neohraničenosti, a to je mimořádná ctnost. Je nutné to přiznat! Od redemptoristů přijímal ducha mravouky sv. Alfonse, od dominikánů kazatelský apoštolát, od jezuitů ducha vojenské kázně, od františkánů prostotu a pokoru." (S. 66.)
Jak se bohoslovec Josef Beran v Římě k dominikánům dostal? Studoval v letech 1907 - 1911. Bydlel v české koleji Bohemicum; Nepomucenum bylo postaveno pro české, slovenské a podkarpatské bohoslovce po roce 1918. Otec Hyacint Maria Cormier byl generálním představeným O. P. v letech 1904 - 1916. Filozoficko-teologické Athenaeum ANGELICUM zbudoval v letech 1907 - 1909: "Začal bez peněz a skončil bez dluhů," šeptalo se s údivem v Římě a v Řádě. Angelicum bylo současně i sídlem generálovým a střediskem pro vzornou výchovu řádového dorostu, v duchu nadnárodnostním, celocírkevním, k plnému použití pro římského biskupa - Hlavu Církve. Spolehlivou oporou pro dokonalý chod Angelika a zárukou rodinného prostředí byli pro Otce Hyacinta především bratři nekněží. Byli vybíráni pečlivě z celého Řádu a pracovat na Angeliku pokládali za veliké vyznamenání.
Z české provincie, obnovené Otcem Hyacintem roku 1905, se vyznamenával bratr Alois Kotačka - italsky Frá Luigi (vyslov Luídži s přízvukem na í). Pocházel z Uherského Brodu, kde klášter Vítězné Růžencové Královny byl žhavým ohniskem apoštolátu a semeništěm povolání. Otce Cormiera okouzlovala pověst, že byl založen jeho jmenovcem sv. Hyacintem. Snaha o blahořečení terciářky Zdislavy (1907)? Také ona byla ovocem práce svatého Hyacinta a blahoslaveného Česlava. Při návštěvě v českých zemích se Otec Hyacint setkal také se skupinkou českých dominikánek, přišlých do obnovené provincie z různých koutů habsburské říše: vedla je sestra Marie Rajmunda, jakoby duchovní i tělesná kopie Otce Hyacinta, a ten je přijal do Řádu (1909). Otec Hyacint prý z polsko-ruských hranic, které mu nebylo dovoleno překročit, aspoň žehnal až k sibiřským dálkám...
Poznal bratra Aloise již v Brodě a vzal si ho do Říma? Za svého studia v Římě jsem měl radost poznat ne málo našich bratří nekněží, kterých si vážili i kardinálové: bratr Alois patřil mezi ně. Okamžitě si všiml bohoslovce Berana, seznámil ho s generálem Cormierem, a ten jej přijal po patřičné přípravě do třetího Řádu jako frá Tommaso.
Na svátek Andělského Učitele svatého Tomáše zval Otec Hyacint na oběd rektory všech studentských kolejí v Římě. Tehdy se slavil 7. března. Možná, že diplomacie bratra Aloise způsobila, že rektor české koleje seděl přímo vedle Otce generála Hyacinta. Ten při obědě chválil české studenty a dodal: "Máte tam jednoho vynikajícího, Josefa Berana, nedávno jsem jej přijal do našeho třetího Řádu." Rektor poděkoval. A když se po obědě vrátil, řekl Beranovi: "Jste propuštěn a okamžitě odjedete domů!"
Studentům totiž bylo zakázáno vstupovat do jakéhokoli třetího Řádu, protože se stávalo nemožným kontrolovat pak, zda studenti chodí opravdu na duchovní vedení či jinam. Frá Tommaso zkameněl: okamžitě k bratru Aloisovi a ten ke generálovi, generál k rektorovi a Josef zůstal. (35)

2. Arcibiskup
Roku 1945 jsme se sešli v Praze: já jako major západní, americké armády, italský partyzán a pak převor u svatého Jiljí - on jako vězeň z nacistického koncentráku, pak rektor bohosloveckého semináře pro posluchače teologické fakulty Karlovy univerzity a nakonec - arcibiskup. Jakmile to bylo možné, hlásil se ke mně, řediteli i třetímu Řádu, jako můj duchovní a řádový poddaný. Vyprávěl mi o svém dobrodružném zrození jako frá Tommaso a dodal se svým dětským úsměvem: "Já jsem vlastně mučedník za dominikánské povolání..., ale nikdy jsem toho nelitoval..."
Již jako rektor semináře, ale hlavně jako arcibiskup, naléhal, abych měl duchovní cvičení pro bohoslovce a doporučoval jim vstup do druhého Řádu O. P. Bylo to přijato kladně a v krátké době jich vstoupilo asi třicet. Arcibiskupovým důvodem bylo, aby i jako kněží měli možnost další soustavné duchovní výchovy; místo, kde by se mohli cítit jako doma; ale hlavně jistotu pro svatou zpověď kdykoli a pro každý případ. U svatého Jiljí toto vše bylo zaručeno.
Když jeho jmenování arcibiskupem bylo známo, také mě se tázal: "Opravdu nebudu malý?" Odpověděl jsem: "Zjistěte si, kolik měřil Napoleon!" A pak se šibalským úsměvem, jako by sděloval uspokojivé tajemství: "Víte, že mé jmenování bylo překvapením i pro Otce jezuity? Ne že by mě nechtěli, ale měli jiného kandidáta." V té době jsem já již začínal pracovat pro návrat nuncia Xaveria Rittera, na základě jeho spolupráce s naší odbojovou činností v Itálii. (36)
Dne 8. prosince 1946 bylo slavnostní arcibiskupské svěcení u svatého Víta v Praze. Při své návštěvě "ad limina" u nástupce sv. Petra se šel pomodlit i na hrob Otce Hyacinta a pozdravil u sv. Sabiny Otce generála, Aniceta Fernandesa, muže svaté pověsti. Pro něho byl pražský arcibiskup především Frá Tommaso, duchovní syn Otce Hyacinta. Daroval arcibiskupovi jeho veliký obraz. Frá Tommaso si jej postavil ve své pracovně v Praze tak, že kdykoli pozvedl hlavu nad pracovním stolem, jeho pohled se setkal s očima Otce Hyacinta, a jeho tvář se rozehřála týmž tajemným úsměvem. Jednou mě přivedl za ruku k obrazu a ukazoval mi maličký svitek: "To jsou opravdové ostatky." Byl to svazeček stříbrných vlasů: něžně je pohladil.
Nedlouho před smrtí svěřil svatý Pius X. - přítel a ctitel Cormierův - péči o chorého Otce jednomu bratru neknězi, a poručil Otci, aby ho ve všem, co se týká zdraví, poslouchal, jako by mu to poroučel sám papež. Bratr prý toho používal, někdy až tvrdě. Ale když mu stříhal řeholní "tonsuru" (vlasy ve tvaru věnečku), jistý, že už jde opravdu o "světce", schraňoval odstřižené vlasy jako budoucí zaručené "ostatky". Po Cormierově smrti se dostal sáček ke sv. Sabině, do generalátu, a odtud do Prahy: viděl jsem je na vlastní oči. Kam se poděly za hrůzovlády, nevím.
Kromě péče o bohoslovce měl arcibiskup Beran otcovský zájem o herce Národního divadla a filmových ateliérů v Praze - Barrandově. Jmenoval mě jejich "kaplanem". Na Barrandov jsem se dostával pomalu, kdežto v Národním toto jmenování vzbudilo přímo nadšení: opravdová obrácení a početné zpovědi...
Nezapomenutelná zůstává účast při biskupském svěcení Štěpána Trochty pro diecézi litoměřickou dne 8. prosince 1947 v Praze. Ke světitelům patřil i arcibiskup Beran, s nímž Trochta strávil několik roků v nacistickém koncentráku. Při promluvě se obrátil na Berana: "Pamatuješ si, Josefe, jak jsme spolu, my dva, táhli vozík s hnojem a s mrtvolami, abychom je vyvezli pryč? A jak já jsem proslovoval 'střelné modlitbičky', které by asi nedostaly církevní schválení? A tys mě uklidňoval: 'Štěpáne, co teď děláme, je možná náznakem toho, co budeme musit dělat, až se vrátíme do světa. Ten je plný hnoje a mrtvol a bude nutné to odklízet! ' Vidíš, vrátili jsme se a zase táhneme společný vozík... kromě mrtvol a hnoje? LEŽ A NENÁVIST..." (37)
V rostoucím napětí po roce 1948 jsme jednou byli spolu, u něho: díval se zdrceně na obraz Otce Hyacinta a šeptal: "Je to možné? Po tolika zlu - zase vraždy, lži a ničení?" A vykřikl: "Já nedám nikdy první rozkaz k útoku! Ale i obranu si každý musí řídit podle svého svědomí!" Na svátek svatého Tomáše - dne 7. března 1949 - při slavnostních bohoslužbách v našem kostele u sv. Jiljí, Frá Tommaso jako český primas volal: "Je nutné se modlit! Volat k Vítězné Královně Růžencové a k našim svatým! Říkám to s plnou důvěrou! Nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat Otci Cormierovi za to, že právě on mě postavil do ochrany svatého Tomáše Akvinského..." (s. 145.)
A já? - V letech 1950-55 Želiv a zázrak; 1957-68 nucené práce na archeologickém výzkumu Veligradu; 1968... Řím, Angelicum. V Římě setkání s arcibiskupem-kardinálem Josefem Beranem. Byl to v podstatě týž Frá Tommaso, ochuzený o mnoho věcí, ale o ještě víc věcí obohacený.

3. Nepohodlný kardinál
Od 19. června 1949 byl vězněm ve svém paláci na Hradčanech; prožil tam "milostivé léto 1950", ale již během roku přesuny mimo Prahu a "nahodilá" setkání s biskupy Skoupým a Hlouchem: velkou podporou mu byly sestry dominikánky. (38) Roku 1959 operace. V letech 1962 a 1963 velké naděje: prezident Kennedy a Jan XXIII., který mu roku 1961 daroval breviář. Bohužel, 3. června 1963 umírá. Dne 25. ledna 1965 jmenování kardinálem, odlet do Říma na únorovou slavnost nových kardinálů. Úřední zpráva: "Kardinál se nemíní vrátit..." Jeho arcidiecézí se stal celý svět. Mimo jiné umožnil vybudování poutního českého střediska v Římě, VELEHRAD, a zachránil Nepomucenum, kde se ubytoval.
V uvedeném spise Nepohodlný kardinál je potvrzeno, že arcibiskup Josef Beran zůstával Frá Tommaso i zde, ano možná právě zde, kde to vlastně začalo. Čte se na straně 168: "Není možné zjistit nejvlastnější důvod pro jeho úctu k jednotlivým svatým, protože je jich příliš mnoho. Ale snad je dobré věnovat několik řádek svatému Tomáši Akvinskému, kterého pokládal za ochránce mimořádného. A opravdu, boky Josefovy byly opásány cingulem - opaskem, totožným jako ten, jímž se opásával jmenovaný světec, aby chránil svou čistotu." Dovolíme si věc upřesnit:
Hraběcí syn Tomáš z Akvina (1225 - 7. března 1274) se měl, po základních studiích u benediktinů na Monte Cassino a po vysokoškolských v Neapoli, stát na přání rodiny arcibiskupem v Neapoli, aby z církevních příjmů zachránil zadluženou rodinu. V Neapoli se Tomáš setkal s rodícím se Dominikovým ideálem Řádu poslušných, chudých a čistých apoštolů evangelijní pravdy v lásce, a přidal se... Stav rodiny se horšil tím, že Tomášův bratr, naděje rodu, byl popraven z politických důvodů. Dominikáni se snažili propašovat tajně novice Tomáše mimo rodný kraj. Rodina to vyslídila, Tomáše unesla a uvěznila. V noci k němu poslali kypící ženu, aby ho svedla. Tomáš, rozespalý, ale hlavně uražený jako hrabě, muž a řeholník, vzal hořící břevno (v noci bylo chladno) a chtěl je vrazit ženě tam, kde ho chtěla svádět. Žena prchla, zděšená, probudila řevem hrad. Sestry Tomáše našly na modlitbách: když hořícím břevnem vyhnal polonahou ženu, přišli andělé - řekl rodným sestrám Tomáš - a opásali mu bok na znamení vítězství mravní čistoty. V Řádě Dominikově vzniklo sdružení andělského opasku Tomášova. A i to byl důvod k Tomášovu názvu "ANDĚLSKÝ UČITEL". Otec Cormier sám nabídl Josefovi nejen jméno Tomáš, ale i "opasek".
V Nepohodlném kardinálovi se říká dále: "Ještě krátce před smrtí prosil (Otec kardinál) jednoho Otce dominikána v Římě, aby mu obstaral nějaký nový opasek, protože ten, který dosud nosil, byl už sešlý a rozpadal se. A škapulíř třetího Řádu neodložil nikdy."
Ten "jeden Otec dominikán" jsem byl já. A pisatelé knihy to věděli. A stalo se to takto: Před svátkem svatého Tomáše roku 1969 přišli za mnou na Angelicum dva čeští bohoslovci, poslaní kardinálem, a jeho jménem žádali "cingulum sdružení sv. Tomáše", a žasli nad naléhavostí, s jakou o to prosil. Snad cítil blížící se smrt. Také podle evangelia: "Mějte bedra podpásána a vaše lampy ať hoří!" (Lk 12,35.) Ještě krátce před smrtí prohlásil: "Jestliže jsem zůstal věrný víře, kněžství a především čistotě, celibátu - je to dar svatého Tomáše a Otce Cormiera!"
Je tedy zřejmá příslušnost bohoslovce, kněze, arcibiskupa, kardinála Josefa Berana do třetího Řádu sv. Dominika jako bratra Tomáše, jehož jednání o blahořečení se zahajuje. Neřekl by něco víc "zápisník"? Máme obrázek z návštěvy kardinála Berana na ANGELICU o svátku svatého Tomáše 7. března 1968: doprovázejí ho monsignore Fr. Planner a Otec Ondřej Petrů O. P. Nikdo neví, kolikrát byl u hrobu Otce Hyacinta soukromě. (39)
V lednu 1969 byl celý svět dojat kardinálovým projevem o "živé pochodni" Jana Palacha, předneseném ve vatikánském rozhlase. Dne 14. února, na svátek apoštolů Slovanů Cyrila a Metoděje, audience u Svatého Otce, známky velké únavy.
Pokládal se vždycky za pokračovatele nejenom úřadu, ale i osudu prvního pražského biskupa Vojtěcha - vzdělance, řeholníka, biskupa, vyhnance-mučedníka za věrnost Petrovi a Evropě. Přesto však nezačínal dějiny českého křesťanství Václavem a Ludmilou, ale od počátku byl i ctitelem svatých Cyrila a Metoděje a jejich pokračovatelem. A nebyla náhoda, že po svém návratu z Říma - po pětileté nepřítomnosti v letech 1907-1912 - konal svou první eucharistickou oběť ve vlasti, ve své rodné, milované Plzni, právě o svátku svatých Cyrila a Metoděje, a sice podle moravského datování dne 5. července. Za svého vyhnanství v Římě sledoval s velkým zájmem projevy přízně a úcty ke slovanským apoštolům ze strany Pavla VI. Ty vrcholily roku 1969 právě zmíněného 14. února, 1100 let od smrti sv. Cyrila v Římě. Mou činnou účast sledoval s velkou radostí.
Velikou slavností byl 19. březen, svátek sv. Josefa, a tedy jmeniny. Sál Nepomucena byl nabitý, tušilo se, že by to mohlo být naposled. Gratulační projev byl svěřen "diplomaticky" mně. Načrtl jsem optimisticky jeho dominikánské i kardinálské osudy, pochválil jsem jeho "řeholní poslušnost" vůči mně jako duchovnímu představenému a jako o odměně jsem ho ujistil o věrnosti jak sv. Josefa, tak sv. Tomáše i Otce Cormiera. Sledoval mě s úsměvem a dodal: "Prostě jsem stále myslil na to, že mám plnit svou povinnost..."
Smrt nastala dne 17. května 1969 v 10.40 hod., tiše, bez zápasu. Pavel VI. dojel 2 minuty potom: beze slova políbil zesnulého na čelo, pomodlil se s přítomnými "Zdrávas, Královno" - "Salve, Regina". Tímto zpěvem končí dominikáni každý svůj den a svůj život. Pavel VI. před odchodem řekl: "Byl to veliký kněz Kristův. Kéž zůstane vaším příkladem. Jsem poprvé ve vaší koleji a modlím se za tu krásnou zemi, která se nazývá Československo." (Obr. 4.) Pavel VI. se účastnil i pohřbu a dovolil umístit rakev v podsklepí - nelle Grotte Vaticane, dokud nebude možné ji přenést do Prahy. Zatím je tedy Frá Tommaso jediným kardinálem pohřbeným pod Bazilikou, odhlédneme-li od kardinála Rampolly. Jeho zvolení papežem zamezil zákaz katolických Habsburků.
Při jednom výročí Beranovy smrti vyšel můj článek o jeho příslušnosti ke třetímu Řádu sv. Dominika a nepřímo o možnosti spojit jednání o blahořečení "Bratra Tomáše" se započatým procesem Otce Hyacinta. Bylo mi však sděleno, že kardinálův proces již začal výlučně jakožto věc pražské arcidiecéze, a že se jí obírá - nemýlím-li se - Otec Ovečka T. J. Pak vše utichlo. Podle mons. Škarvady pokračuje. Blahoslavený Hyacint Maria Cormier pomůže...
Tahání téhož vozíku, na němž se z koncentráku vyvážely mrtvoly a hnůj, se pro Josefa Berana a Štěpána Trochtu neomezilo jenom na biskupství, ale pokračovalo i v kardinálském úřadu. Kardinálu Trochtovi selhalo srdce po mučednickém výslechu dne 6. dubna 1974: zemřel týž den jako kdysi první velkomoravský arcibiskup Slovanů Metoděj na Velehradě. K památce Otce Hyacinta Marie Cormiera ho poutala vděčnost za blahořeční paní Zdislavy z Jabloného-Lemberka, v Trochtově litoměřické diecézi. Snad ještě žádný český biskup nevyprošoval od této svaté matky a manželky obrodu rodin jako biskup-kardinál Štěpán: kdykoli mohl, klečel u jejího hrobu...
Pohřbu se mohli účastnit pouze tři kardinálové ze zahraničí: kard. Meissner z Kolína, Alfred Bengsch z Berlína, Karol Wojtyla z Krakova. Mešní i pohřební obřady vykonával pražský arcibiskup František Tomášek. Cizím kardinálům českoslovenští státní a političtí představitelé nedovolili spolusloužit - koncelebrovat, musili přistoupit k eucharistickému přijímání jako obyčejní věřící "ad modum laicorum": věc, která se stala asi poprvé v dějinách Církve. (40) Biskup František Tomášek byl též internován v Želivě, přicházel tedy z ovzduší Cormierova zázraku: vzpomínali jsme, jak Prozřetelnost spřádá osudy, když jsme se setkávali s Tomáškem - již kardinálem - v Římě. Upravoval jsem mu italské znění zpráv o "komunistické náboženské svobodě" u nás, k nimž připojoval osobní ostré námitky proti "smířlivé Ostpolitice" za Pavla VI. Předával je při večeři osobně do rukou papežových.
Pro kardinála Karla Wojtylu byl tento ponižující a urážlivý zážitek velmi poučný, když se stal viditelnou Hlavou Kristova Těla, pozemské Církve. Jako žák naší univerzity Angelicum besedoval s českopolskou "kolonií" profesorů na Angelicu při každé své návštěvě v Římě: při italském "espresso" a polské pravé "vodce" jsme probírali a řešili v cele Otce Bednarského O. P. současné problémy Evropy a církve. Již zde vznikaly otázky a návrhy, jak Slované mohou a budou musit přispět. A z čistého nebe blesk: JAN PAVEL II. (41) Setkání s profesory na půdě, kde studoval; zájem o dílo a poslání dovršitelů Evropy Cyrila a Metoděje s navázáním na Benedikta; naléhání urychlit blahořečení budovatele Angelika, ctihodného Božího služebníka Hyacinta Marie Cormiera. Lékaři a právníci zdůrazňují námitky, věrné duše zvětšují modlitby. Až konečně - přímý zákrok Otce Hyacinta? - v naprosto nezvyklém pracovní čase, dne 23. prosince 1993, a tedy jakoby pod stromeček, Jan Pavel II. uznává a potvrzuje zázrak.

IX. U nás dnes
Satanské rdoušení církve a řeholních řádů nepřervalo dějinnou souvislost ani života ani činnosti. Církev i řehole prostě pokračují.

1. V Praze
Horoucí nadšení nových Bratří Hlasatelů získalo Prahu. (42) Na královském dvoře za Václava II. byli vyhledáváni jako zpovědníci a kazatelé a Václavův syn Jan byl pohřben u dominikánů. Při králově smrti byl u jeho lože představený dominikánů Zdislav. Za zemřelou Přemyslovnu Anežku, dnes svatou, každý dominikán obětoval dvě mše svaté. Na generální kapitule, na všeobecném řádovém shromáždění ve Štrasburku roku 1296, dosáhli čeští dominikáni toho, aby se v celém Řádě slavil svátek mučedníka-krále Václava (929). Podle zápisů předložili i vlastní bohoslužebné znění mše i hodinek. Kapitula je s menšími změnami přijala. Jak se zdá, autorem byl dominikán Domoslav, velmi ceněný jako básník, hymnolog, z doby kolem 1300.
Z téže doby pocházejí duchovní a mystické spisy dominikána Koldy z Koldic, některé věnované abatyši Kunhutě z benediktinského ženského kláštera u sv. Jiří na Hradčanech. Pocházela z rodu Přemyslovců a je to zatím první doložená básnířka v duchovní oblasti u nás. Od ní je na příklad píseň "Vítaj, Králu všemohúcí", v níž napodobuje hymnus "Lauda, Sion Salvatorem" Tomáše Akvinského. Žila tedy v duchu dominikánském. O paní Zdislavě byla už zmínka...
Vědomí společných duchovních zdrojů ve svatých Cyrilu a Metodějovi, Václavu, Ludmile a Vojtěchovi spojovalo v jeden celek moravsko-česko-polské dominikány až do roku 1301, kdy rozdělení dosavadní "polské provincie" dalo zrod provincii "české". Důvodem byl velký růst českých povolání. A tak roku 1301 na generální kapitule v Kolíně nad Rýnem byla úředně vyhlášena "PROVINCIA BOHEMIAE" a zařazena jako dvanáctá mezi ostatní. Kapitule předsedal generál br. Bernard Iuzico. Podle právních předpisů musela být žádost o rozdělení podána a schválena dvakrát, a to roku 1298 (Metz) a 1300 (Marseille). Roku 1305 byl v Janově učiněn pokus obě provincie znovu sjednotit, ale roku 1307 dosáhli Češi schválení české provincie s konečnou platností.
V "Aktech" kapituly z tohoto roku se říká: "Slyšeli jsme mnoho věcí, které si zasluhují, aby byly probádány a opraveny vzhledem k provincii Bohemiae. Proto jmenujeme bratra Aycarda, provinciála saského, naším generálním zástupcem ve zmíněné provincii. A dáváme mu plnou moc jak vzhledem k představeným, tak k ostatním členům provincie, a sice ať již půjde o jakoukoli věc jednotlivě či o všechno hromadně, aby on sám všechno rozhodl a zařídil, jak se mu uzdá, i kdyby normálně se vyžadoval můj zákrok." Zplnomocnění dával sám generál Řádu.
Roku 1353, tedy v době Karla IV., zařazuje celý dominikánský Řád do svého breviáře svátky Vojtěcha a Prokopa. A jeden nejmenovaný dominikán - ale zdá se, že Moravec anebo Protiva z Dlouhé Vsi -, povzbuzován samým Karlem IV., překládá do češtiny mimo jiné známou "Zlatou legendu" od italského dominikána Jakuba de Voragine. A dodal k ní životy svatých patronů českých.
Císař Karel IV. dosáhl, aby dominikán Protiva byl ustanoven biskupem v diecézi Senj (chorvatská Dalmácie), která patřila od časů cyrilometodějských k těm, které si uchovaly velkomoravskou bohoslužbu, a sice psanou Cyrilovou abecedou hlaholskou. Je téměř jisté, že to byl právě tento biskup Protiva, který pomáhal Karlovi zakládat v Praze roku 1347 benediktinský klášter "hlaholášů" (Emauzy) za pomoci dalmatských cyrilometodějských mnichů. Cesta "hlaholášů"? Po smrti Metodějově byli roku 886 vypuzeni z Velehradu do Ochridy, odtud po roce 1018 do Dalmácie, odtud - kruh se uzavírá - přicházejí roku 1347 do Prahy... Karel nebudoval v Emauzích muzejní sbírky mrtvých památek: v roce 1354 projednává se srbským carem Dušanem možnost sjednocení s Římem. Zájem Husův o Emauzy je doložen: odkaz žil.

Životní síla Kazatelského řádu a hlavně provincií závisí na duchovní a kulturní výši členů. První doklad o snaze českých dominikánů mít své "studium generale", cosi jako malou univerzitu, sahá k roku 1290. Byl zmařen nepřízní šlechty. Ke schválení došlo až roku 1347: "Studium" mělo víc než 100 studentů, i z blízkých krajů. A roku 1359 byla v Praze celořádová generální kapitula, řízená generálem bl. Rajmundem z Kapuy, duchovním Otcem sv. Kateřiny Sienské, dnes učitelky církve. Strhujících slavností se účastňoval i Karel. Roku 1384 se týž Rajmund ocitá opět v Praze jako papežský legát u Václava IV. Generální studium O. P. je na základě vzájemné dohody přivtěleno k pražské univerzitě Karlově, a sice týmž způsobem jako generální studium O. P. "Svatého Jakuba" v Paříži k univerzitě pařížské. Všechno zhaslo po 1420, za husitských bouří: pokus o oživení se objevuje roku 1437, ale hrstka přežilých bratří opouští bez prostředků velkolepý klášter sv. Klementa - pozdější Klementinum - a roku 1562 se uchyluje do kláštera sv. Anežky, odkud se ztrácí...
Překvapivě působí rozhodnutí generální kapituly v Římě roku 1569: "Potvrzujeme P. Michaela z Asti... jako provinciála České provincie, zvoleného podle práva, na základě rozhodnutí boloňské kapituly, stanovené pro tuto provincii. Současně mu udělujeme plnou moc a veškerou autoritu nad 'Rakouskou kongregací', kterou sjednocujeme, připojujeme a přivtělujeme ke zmíněné České provincii. A svěřujeme mu autoritu i nad... zbytky provincie uherské, s plnou mocí."
Překvapuje, že provinciálem je jmenován Ital, snad aby to tak nedráždilo přivtělované? Generální kapitula v Římě roku 1608 odděluje od německé provincie (Teutoniae) několik rakouských konventů a přiděluje i tyto k české (Bohemiae), pod řízení českého provinciála. Největšího rozkvětu dosahuje provincia Bohemiae kolem roku 1706: devět domů, mužských i ženských, jež patřily dosud do polské provincie, většinou ze Slezska, žádaly o přivtělení k české, a také toho dosáhly. Název provincie byl Triunius Provinciae - Čech, Moravy a Slezska.
Problém ožil za generála Aleksandra-Vincence Jandela. Roku 1856 píše: "Provincie rakousko-uherská má příliš malý počet řeholníků, proto je moudřejší připojit ji znovu k české... Proto ji podrobujeme autoritě nejdůstojnějšího Otce provinciála českého..." Tím však vznikla tak zvaná "provincia Imperii". Roku 1900 se žádalo v Praze rozdělení, ale generál O. P. Frühwirth, Rakušan, řešení oddálil. Roku 1904, ve Viterbu, byl generálem zvolen Otec Cormier: čeští dominikáni prosili o okamžité řešení; a kapitula pověřila generála, aby navštívil české země a otázku vyřešil podle Boha. A tak roku 1905 Otec Cormier obnovil dílo Dominikovo podle sv. Hyacinta a Česlava...
Slavnostní blahořečení ctihodného Božího služebníka Hyacinta Marie Cormiera je stanoveno na 20. listopad 1994. Tento rok je zároveň výročím svtořečení polského Hyacinta O. P., které bylo prohlášeno na Květnou neděli dne 17. dubna 1594, tedy před čtyřmi sty lety. Pomůže blahoslavený Hyacint Maria Cormier, aby se přervaná "Ruská provincie sv. Hyacinta" obnovila? Ovšem - nejenom jako "ruská"...
Také František Palacký napsal, že ve 14. století měli u nás veliký podíl na obrodném hnutí dominikáni, minorité a augustiniáni. Ve skutečnosti založení Karlovy univerzity bylo připraveno dominikánským generálním studiem, jehož prohlášení za univerzitu Václavu II. překazil český šlechtický stav z toho důvodu, aby přítomnost profesorů nezmenšila jejich vliv či spíše jejich zvůli. Karel to prosadil, a sice v rozměrech Římské říše. Reformovaná větev augustiniánů zaváděla tak zvanou "devotio moderna", která osvobozovala od drásavého vzepětí gotiky do výšin a od mechanických pouček scholastiky. Na Moravě svěřoval obrodu Jan Jindřich augustiniánům od sv. Tomáše: měli zároveň oživit cyrilometodějský odkaz.
Karel však kladl velké naděje v dominikány, a to pro celou Říši, jak to říká jeho Ochranná bulla z 23. srpna 1355.
Víme však, co se stalo po roce 1420. I jaké byly osudy konventu sv. Klimenta proti Karlovu mostu, kde se roku 1359 shromáždilo několik set dominikánů... Méně známé jsou však dominikáni v Brně.

2. V Brně
Než Karel nastoupil po svém otci Janu Lucemburském jako český král a pak i římský císař, žil v Brně a ve Znojmě jako moravský markrabí a pomáhal i dominikánům na Moravě. V Brně bylo kvetoucí studium při klášteře sv. Michala. Jsme totiž v době vrcholného rozpětí Řádu: mystikové jako Eckhart, Tauler, Jindřich Suso, Kateřina ze Sieny, která spolu se svým duchovním Otcem a generálem Řádu bl. Rajmundem z Kapuy (víme, jak zasahoval v Praze i u Karla) vrací papeže z Avignonu do Říma; teologové: andělský učitel Tomáš Akvinský je svatořečen roku 1323 a kromě pevných základů pro filozofii zapaluje svět láskou k Eucharistii bohoslužbou Božího Těla...
V Brně byl též klášter Druhého Řádu, sester žijících v klauzuře: měly kostel zasvěcený Panně Marii v místech zvaných "Herburgy". Dne 20. srpna 1402 olomoucký biskup Jan Mráz (brněnské biskupství vzniklo později) uděluje odpustky pro oltář Božího Těla v kostele sester. Biskup je nazývá "Zbožné panny... z kláštera neposkvrněné Panny a Bohorodičky Marie, z Řádu svatého Dominika, uvnitř hradeb brněnského opevněného města, v Kristu celé zasvěcené Bohu, totiž převorka a celý konvent." (50)
Důvod pro odpustky: "Zbožné jmenované panny, vrchovatě zahrnuté nábožným a spasitelným poučováním, spolu se svými duchovními mají obyčej zpívat po celý rok, každý týden ve čtvrtek, slavnostně hodinky ze svátku Těla Krista Pána, našeho Spasitele, u oltáře zvlášť k tomu určeného." Biskup udělením odpustků rozdává z duchovních pokladů, jejichž správcem jej učinila milost Ježíše Krista, a činí tak proto, aby se zpívání zúčastnilo co nejvíce věřících, kteří by pak také přispěli dárkem na nákup svící a na zvýšení slavnostnosti obřadů. Hlavní však je, aby to vše dělali s větší zbožností.
Chudoba sester je tak veliká, že nemohou všechno hradit samy. Ovšem, první podmínkou pro získání odpustků je odvrátit se kajícně od svých hříchů, litovat jich a z nich se vyznat. A když se potom dotyčný člověk účastní zpěvu a obřadů, nebo něco daruje na svíce či jiné věci potřebné při slavnosti, získává čtyřicet dní odpustků. Vydáno roku 1402, v oktávě Nanebevzetí slavné a neposkvrněné Boží Rodičky, Panny požehnané. Bylo to 19. srpna.
O dominikánkách se zdůrazňuje, že jsou "vrchovatě zahrnuté zbožným a spasitelným poučováním", což činili dominikáni od sv. Michala. Sestry v klauzuře tehdy dostávaly vynikající učitele a zpovědníky od Řádu: začal to vlastně již sám Dominik, na příklad v Prouille, v San Sisto Vecchio v Římě, nebo bl. Jordán u sv. Anežky v Bologni. Bratři pak mohli posílat k sestrám obrácené dívky na prohloubení.
Biskup Mráz zdůrazňuje právem, že čtvrtečního zpívání se účastní se sestrami i jejich duchovní: eucharistická úcta byla celořádová. Šlo o duchovní odkaz svatého Dominika, jenž často probděl celé noci před svatostánkem, a kdy jen to bylo možné, zpíval mši i hodinky. Podle biskupa nešlo o zjev běžný. Bohoslužebné eucharistické modlitby složil svatý Tomáš.
Kostel je zasvěcen Panně Marii a v dokladech se říká, že úcta k Bohorodičce byla mezi sestrami stále vřelá. Také toto je odkaz Dominikův: první bratři Kazatelé byli nazýváni "fratres Mariae" (bratři Mariini). A jejich apoštolát - kázáním "Zdrávasů", spojených do růžencových tajemství.
Dne 10. července 1403 uděluje sestrám titulární patriarcha antiochijský Václav Králík, kancléř krále Václava IV., odpustky "z mimořádné přízně a na naléhání zbožných panen, které se daly Bohu a Kristu... z Řádu sv. Dominika, aby do jejich kláštera zasvěceného ke cti Nanebevzetí Panny a Matky Marie věřící chodili ještě hojněji, a aby se všichni cítili v klášteře přímo zahrnováni duchovními dary a nebeskými milostmi. Patriarcha uděluje dvoje odpustky. Jedny pro účast při obřadech u oltáře Božího Těla, a sice čtyřicet dní: aby mysli věřících splývaly horoucněji vjedno a účastnili se modliteb se zbožností a touhou po Bohu. Druhé, odpustky sto dní, je možné získat v určité svátky. Kromě běžných podmínek se má navštívit chrám, před kterýmkoli oltářem se pomodlit, kleče, pětkrát Otče náš a Zdrávas, ke cti pěti ran Kristových, anebo klášteru prokázat nějakou hmotnou pomoc. (CDM, 13, 266.)
Mohutný chrám sv. Michaela Archanděla slouží dodnes v "Dominikánské ulici" a na "Dominikánském náměstí". Sousedící mohutné "Studium" na Dominikánském náměstí bylo zrušeno a zabráno za Josefa II. Ve stále téže podobě je z něho Městský úřad (Městská radnice). Bohoslužby u sv. Michala po roku 1955 převzali dominikáni, ale dodnes nemají kde složit hlavu. Ani kde posloužit lidem...
Také kláštery sester druhého Řádu byly zabrány státem: ze Svaté Anny je nemocnice města Brna. Dnes přestává vyhovovat vůbec; a sestry druhého Řádu, klauzurní, našly útočiště ve Znojmě, u Svatého Kříže.
"Pokud jde o Svatého Michala, snad se při trošičce dobré vůle pochopí, že by se dalo po tolika letech našeho bloudění bez občanských práv aspoň dočasně uvolnit několik místností přilehlých ke kostelu. Když jsem byl přidělen na ruční práce při archeologickém výzkumu na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman", říká Otec Jiří M. Veselý, "spával jsem ve chlívku, bez vědomí majitelů, aby neměli těžkosti: ale Brno je Brno."

3. Obnovená "Provincia Bohemiae"
Úřední znění litiny o obnovení Česko-moravské provincie O. P. Otcem Hyacintem M. CORMIEREM bylo uveřejněno s datem 14. září 1905, na svátek Povýšení Svatého kříže, ve svazku "Acta Congregationis intermediae Provinciae Bohemiae Ordinis Fr. Praedicatorum, Pragae, in Conventu ad s. Aegidium abb. diebus 12-18 maii 1908 celebratae". V Praze 1908, s. 5-11. Česky: Zápis zprostředkujícího shromáždění České provincie Řádu bratří Kazatelů, jež bylo slaveno v Praze v konventu sv. Jiljí opata, ve dnech 12.-18. května 1908. Praha 1908, s. 5-11.
Psal ji sám Otec Cormier "nikoli bez velkého a sladkého zalíbení našeho ducha" a jako pokračování, lépe dovršení přeslavných činů obnovitele Řádu Fr. Alexandra-Vincence Jandela. Tento Boží člověk - podle Otce Hyacinta - pověřen Svatou Stolicí a veden nebeským nadšením viděl možnost obrody Řádu především v obnovení řeholní kázně podle Apoštolského Stolce. Tento tvrdý úkol uskutečňoval statečně: obnovoval konventy, spojoval je do provincií, zakládal Studia, a sice návratem k původnímu duchu Řádu. Dělal to nejen jako "nástupce", ale jako převěrný pokračovatel sv. Dominika.
Otec Cormier obnovuje Českou provincii v tomtéž duchu. A jako Bůh, dobrotivý a stále milosrdný, vyléval své požehnání na dílo Jandelovo, tak je čeká i Otec Hyacint: všude obnovit dokonale společný život; zbožné a důstojné slavení chorálních modliteb; evangelijní nadšení při hlásání spásy duším, především při posvátných misiích; bezmezné šíření úcty k posvátnému růženci Blahoslavené Panny Marie; důstojné, chvályhodné chování našich bratří, čekané od biskupů, kněží, zbožných věřících, a sice plným právem; pomoc i jiným řádům, nabízená hojně a radostně. Ke všemu tomu vedla Prozřetelnost Otce Jandela, v duchu otcovské lásky, na základě ctností.
Pověřen řádovou kapitulou navštívil Otec Cormier území provincií v Rakousko-Uhersku. K rozhodnutí se odhodlal teprve po mnohých prosbách ke svatému Otci Dominikovi, aby mu pomáhal z nebe. Pak prosil o schválení Apoštolského Stolce, a to došlo 25. února 1905. Řádová generální rada po opětovném prozkoumání schválila obnovení dne 20. srpna. Otec Cormier si vyhradil některé zásahy, aby obnovení prošlo snadněji a příjemněji, ke cti Řádu, pro získání duší a k všeobecnému dobru věřících. V provincii rakousko-uherské zůstal provinciálem P. Sadoc Szabo, pro českou provincii byl jím jmenován P. Václav Bubeník. Otec Cormier mu nařídil "v moci Svatého Ducha a posvátné poslušnosti, aby přijal úřad provinciála během čtyř hodin". A všem členům obnovené provincie, aby Otce Václava "uznali, měli a ctili jako provinciála zákonitého, opravdového a nepochybného, jako hlavu a pastýře. A aby ho ve všem, co se týká z jakéhokoli hlediska jeho úřadu, poslouchali ochotně a nadšeně v Pánu."
Nesmírně záslužným zásahem Otce Ambrože Svatoše, tehdejšího redaktora "Růže dominikánské", byly v tomto časopise uveřejněny fotografie šesti provinciálů obnovené provincie. Jde o ročník 57 (1948), červen, s. 88-90. Fotografie jsou doprovázeny výkladem redaktora a Otce Augustina Pavloviče O. P. z Chorvatské provincie.
V obnovené provincii bylo zřízeno ihned řádové provinční Studium, které předpokládalo samozřejmě i noviciát. Obojí v Olomouci, v konventě při kostele Panny Marie Neposkvrněné. "Regens studia" byl P. Mag. Mannes Rollmann O. P. až do své smrti 1918. Po něm vedl Studium P. Emilián Soukup jako "lector primarius", po jeho odstoupení Otec Pavel Škrabal. Roku 1939 Magister O. P. M. St. Gillet povýšil za provincialátu Otce Mag. Metoděje Habáně provinční olomoucké Studium na STUDIUM GENERALE, s pravomocí udělovat titul řádového lektora. Jako "pro-regens" generálního studia byl ustanoven Pavel Škrabal, doktor biblických věd z Ecole Biblique v Jeruzalémě.
Ke světovým biblistům patřil Vincenc Zapletal O. P., univerzitní profesor a magister in sacra theologia pro naši provincii. Tentýž titul byl udělen i Otci Metodějovi Habáňovi.
Po zahájení jednání o blahořečení Otce Hyacinta Cormiera byl mu zasvěcen noviciát a studentát v Olomouci.
Vznik olomouckého konventu bratří Kazatelů sv. Dominika sahá do samých začátků Řádu a česko-polské provincie. Původně vznikl u kaple sv. Michaela Archanděla, na návrší, jež ovládá město i kraj. Požehnaná činnost byla rozdrcena roku 1784, kdy Josef II. klášter zrušil a bratři byli přestěhováni k nynějšímu kostelu Neposkvrněné Panny vypuzených františkánů. U sv. Michaela, kde kolem r. 1550 byl vybudován krásný barokní chrám se třemi kopulemi, byla zřízena farnost a arcibiskupský kněžský seminář, dnes fakulta.
U Panny Marie dominikáni působili do dubna 1950, kdy byly Řády násilně zrušeny, řeholníci rozvezeni do vězení nebo na nucené práce a někteří do farní správy. Byla přerušena kvetoucí práce s mládeží, hlavně studující, a vědecká činnost vydavatelská. Zabavena byla i studijní knihovna. Budova nebyla dosud vrácena. V únoru 1990 začal po 40 letech útrap a pronásledování nový skromný život bratří Kazatelů na faře u kostela sv. Michala. Z úspor nashromážděných v době útlaku a rozptýlení se dělají nejnutnější opravy a podporují se první bratři-studenti O. P. na obnovené teologické fakultě Univerzity Palackého. Studenti jsou prozatímně ubytováni v přilehlém kněžském semináři, protože u Panny Marie je hudební škola. Usiluje se o navrácení a rozšíření, aby mladí mohli žít svobodně a plně v duchu sv. Dominika a bl. Hyacinta Cormiera, jehož pomoc je zřejmá. Avšak bez podpory přátel a dobrodinců není možné znovu vybudovat rychle to, co bylo v jedné noci a pak za 40 let rozmetáno. Bratři novicové i studenti se vroucně modlí za dobrodince. Ale nejenom oni: celá řeholní rodina našeho svatého Otce Dominika.
Zázrak uzdravení, vyprošený Otcem Hyacintem Cormierem právě na svátek našeho zakladatele, není zřejmě pouhá náhoda. K Dominikovi se obracel vroucími prosbami před obnovením České provincie: v dohodě s ním si vyprosil právě z této provincie bratra pro zázrak umožňující jeho blahořečení, a sice na Dominikův svátek.

Řekli jsme, že nejvyšším smyslem řeholního zasvěcení a vědecké činnosti Bratří kazatelů - dominikánů - je ideál sv.Dominika HONOR DEI ET SALUS ANIMARUM, česky BOŽÍ OSLAVA A SPÁSA DUŠÍ. Toto předpokládá i přirozené vědění, filozofii. Proto uvádíme v "Příloze" této knihy pohled na tento úsek, a sice ze strany "laické".

X. Epilog
Údolí Siloe - údolí suchých kostí
K bohatě členěnému, ale souladnému stavebnímu celku premonstrátského opatství patří Chrám Panny Marie, přilehlý klášter a s ním související opatství. K těm se věncovitě připojují hospodářské budovy. Celek se obráží v rybníku na dně údolí.
Latinský název pro ŽELIV je SILOE. Otcové premonstráti. internováni spolu s námi v Želivě, nám zdůrazňovali, že latinský název - později asi zkomolený do tvaru Želiv - byl záměrně vzat z Janova evangelia: Cestou z chrámu Ježíš uviděl člověka, který byl od narození slepý. jeho učedníci se ptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, anebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme činit skutky toho, který mě poslal, dokud je den; přichází noc, kdy nikdo nebude moci nic dělat. Dokud jsem na světě, jsem světlem světa."
Když domluvil, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe, což znamená v překladu Poslaný. Šel tedy, umyl se a když se vrátil, viděl. (Jan 9, 1-8)
Rybník Siloe v Jeruzalémě byl napájen vodou z pramene Gichôn (3 Král 1, 33-48). Napájení probíhalo třemi kanály. Ještě dnes slouží tzv. kanál krále Ezechiáše (2 Par 32, 30). V 5. století byla nad rybníkem vybudována křesťanská svatyně. V blízkosti rybníka Siloe pronesl Izaiáš proroctví o Mesiášovi - Emanuelovi, o "Bohu s vámi", počatém a narozeném z Panny (Iz 7, 1-17). A nedaleko rybníka Siloe byl také umučen.
Nad rybníkem Siloe stála věž Siloe, která se zřítila a pohřbila osmnáct lidí (Lk 13, 4).
Siloe se dá přeložit nejen jako "Poslaný", ale i jako "svedený", "vedený", "sváděný", rozumí se: pramen. Podle Izaiáše šlo o vody "tiše tekoucí" (Iz 8,6). Protože však je Izrael opustil, přivalily se "vody dravé", vojska asyrského krále a zaplavily všechny až k hrdlu, jako trest.
Řeholníci (asi 300) i světští kněží (asi 200) chápali svůj pobyt v Želivě, tj. v Siloe, ve smyslu Starého i Nového zákona.
Bylo to pro nás místo, kam Bůh "sváděl" nebo "vedl" prameny milosti "tiše tekoucí", které nás obmývaly i hasily žízeň. Zároveň to bylo místo, kde Spasitel utrpením - blátem vytvořeným Boží slinou, čili z Boží vůle - nám dával milost vidět všechno očištěnýma očima. To vyplývá i z našeho úvodu "Stalo se v Evropě". Hlásání Spasitele jako "Boha s námi" stálo některé z nás i život, jako Izaiáše...
Ale spása přišla, "dravé vody" opadly.
Rybník Siloe ležel v údolí a nad ním vznikly posvátné stavby. Právě tak v Siloe-Želivě. Velitelé i stráže nás ujišťovali, že je to pro nás údolí smrti: Všichni tady zdechnete! Ani papež ani ´Amerikánci´vás nezachrání!
Prorok Ezechiel má kapitolu, kterou lze nazývat "Údolí suchých kostí". Říká:
Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Odpověděl jsem: "Pane, ty to víš." Tu mi řekl: "Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: "Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!
Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám vám šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin." Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je pojednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: "Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!" Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převeliké vojsko.
Potom mi řekl: "Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: "Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni." Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův." (Ez 37, 1-14)
Podobný zázrak umožnili nepřátelé Boží také v případě Otce Jiřího. Bez Želiva by se asi nebyl uskutečnil. Ale Ezechiel v druhé polovině kapitoly mluví o tom, že izraelské kmeny dříve nesvorné, se opět sjednotí pod vládou nového Davida a Hospodin s nimi uzavře věčnou smlouvu pokoje.
V úvodu k Ezechielově knize v ekumenickém vydání Písma sv. se píše, že prorok žil v nejotřesnějších dobách judských dějin. On sám byl odveden do vyhnanství v Babyloně r. 597 před Kristem. Svaté Město i chrám v Jeruzalémě byly zničeny r. 587-6. Ve vyhnanství začíná shromažďovat zbytky národa, vyrvané z domova a zbavené chrámu. Tvoří se však nové "duchovní obecenství", které nakonec dovede k novému způsobu bohoslužeb, kde totiž na místo dřívějších krvavých obětí nastoupí duchovní modlitby, "oběti rtů". V době, kdy bylo všechno ztraceno, a kdy se zdálo, že Bůh svůj lid nadobro zavrhl a opustil - On se k němu naopak sklání novým způsobem. A tak, i v cizí, nečisté, pohanské zemi zůstává Bůh se svými věrnými; ústy proroka je ujišťuje, že žádný pohanský král nezmaří Boží cíle, i když mu zničil město i chrám.
To všechno je ovšem tak nové a nepředstavitelné, že se to projevuje i na prorokově vystoupení. Vede ho "zjevení Boží slávy", která je věčná a člověkem nezničitelná. Skončí zajetí i vyhnanství. Bůh přivede věrné zpět do vlasti a bude tam přebývat s nimi. Z chrámu bude znovu tryskat Boží pramen. Bude udržovat vody i v rybníku Siloe. Kníže, který bude vládnout, nebude si činit nárok na vlastnictví svých poddaných.
                                                                      ***
                                           BENEDICTUS DEUS - IN DONIS SUIS
                                         POŽEHNANÝ BŮH - VE SVÝCH DARECH

Poznámky:
1) Jiří Maria Veselý O. P.: O přátelství s Jitřenkou, Řím 1990, s. 111 - 128.
2) Jiří Maria Veselý - Fr. Staudek, Československý odboj v Itálii 1944-45, Praha 1948, s. 230 (italsky Milano: Jaca Book 1975, s. 214). Pro Prahu: J. M. Veselý, Myšlenky a prsten, Řím 1970, s. 70... (1992).
3) Radomír Malý, Po stopách krvavého zločinu totalitní moci: příspěvek Otce Jana Podveského k objasnění tragédie v Babicích, Lidová demokracie 13. ledna 1990, s. 3. Šlo o události z let 1951-53, souběžné s Želivem! - Jan Kaštánek, Ke 40. výročí umučení faráře Josefa Toufara, Lidová demokracie 22. února 1990, s. 3 - Lidová demokracie 15. 3. 1990, s. 3.
4) Viz poznámku 2.
5) O přátelství s Jitřenkou, s. 124.
6) J. M. Veselý, Most a cesta domů, Řím: Angelicum 1990, s. 83.
7) J. M. Veselý, Hrob a sídlo arcibiskupa Metoděje, Praha 1992. - Týž, Scrivere sull'acqua, Milano: Jaca Book 1983, s. 143-158. - Týž, Il terzo angolo, Roma 1985, s. 17-54.
8) J. M. Veselý, Jitřenka, cit. (pozn. 1), s. 127-128. - Aristoteles, De generatione et corruptione, II, cap. 10-11 (O vznikání a zanikání). Al. Solženicyn, V pervom kruge. - Dante Al., La divina commedia.)
9) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologie, První část druhého dílu, první článek prvé otázky, za prvé (I/2, 1,1 ad 1).
10) Relatio pro Capitulo Generali O. P. 1980, Řím 1980, Santa Sabina, "O případech současně postupujících", s. 1-4.
11) Kniha Stanov a nařízení Řádu Bratří Kazatelů (LCO), Řím 1969 - 1986 (český překlad): Základní ústava (CF), I, § 6.
12) Relatio, s. 11. - Kajetán, MOPH, IX, pag. 94.
13) ROMANA, beatificationis et canonizationis Servi Dei HYACINTHI M. CORMIER, LXXVI. Magistri Generalis O. P. - POSITIO SUPER VIRTUTIBUS, 1972, Officina poligrafica laziale.
14) Dekret z 15. května 1983. - Bl. Jordán, Libellus de principiis Ordinis Praedicatorum: Knížečka o počátcích Řádu Kazatelů, n. 103-7. Viz P. Lipini O. P., San Domenico visto dai contemporanei (Svatý Dominik očima současníků), Bologna 1966. - Vl. Koudelka O. P., Dominikus, 1983 /německy a česky/.
15) J. M. Veselý, Avvenne in Europa, Roma 1983, druhé vydání.
16) Dopis celému Řádu, 29. června 1904: Analecta S. O. P. 1904, s. 552.
17) Nový postup je uložen v apoštolském ustanovení Divinus perfectionis Magister (Božský Učitel dokonalosti). Vyhlášeno 25. ledna 1983, doplněno směrnicemi Normae, platnými od 7. února 1983. - Otec Venchi je vysvětluje pro náš Řád ve Zprávě z r. 1983, s. 16.
18) POSITIO SUPER MIRACULO, Congregatio de Causis Sanctorum, Romana, Canonizationis Ven. Servi Dei HYACINTHI MARAE CORMIER, LXXXVI Magistri Generalis O. P. (1832 - 1916). - Roma 1993, pg. 19.
19) Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 2. vydání 1939.
20) Jiří Maria Veselý O. P., Il secondo Ordine di S. Domenico, italský překlad z češtiny, Carlo Weirich, Bologna 1943, ed. Studio Domenicano: podle "Historického ústavu O. P.", Řím, jediná práce tohoto druhu!
21) Positio, s. 1-34 (37-70).
22) Positio super miraculo, s. 1-33 (37-70).
23) Ad 11, Ad 12, atd. znamená pořad předepsaných otázek.
24) POSITIO SUPER MIRACULO, cit., s. 81 (1 - 5).
25) Tamtéž, Zpráva ze zasedání Kongregace dne 5.11.1992
26) RELATIO ET VOTA CONGRESSUS PECULIARIS SUPER MIRO, die 14 maii anno 1993 habiti. Congregatio de Causis Sanctorum, P. N. 347, Roma 1993, tipografia GUERRA.
27) J. M. Veselý, Křest v Kijevě r. 988, Viz: Co dává Velehrad Evropě, Olomouc 1994 MCM, str.93 a násl.
28) Innocenzo Venchi, A Gniezno... la predicazione profetica di un apostolo domenicano (Ve Hnězdně... prorocká kázání dominikánského apoštola), L'Osservatore Romano, 15. dubna 1994, s. 8.
29) Informazioni Domenicane Internazionali (IDI), Roma, leden 1994.
30) Viz: Venchi, Fr. Giacinto M. Cormier, Maestro dell' Ordine (Br. Hyacint M. Cormier, Generál Řádu), IDI, květen 1994, s. 93... Stupnici Dominus - Dominicus - dominicanus odpovídá řecké Kyrios - Kyrillos - Kyriakos. Moravský překlad jména Kyrillos - Cyril byl "panáček", označení pro kněze, Cyrilovy pokračovatele.
31) Luigi Geninazzi, Walesza guida il ritorno dei reduci - Walesza vede návrat zbylých. L´Osservatore Romano 18.5.1994, str. 8. Tamtéž, Difendiamo lo spirito di Montecassino - Braňme ducha Montecassina, 19.5.1994, str.4.
32) J.M.Veselý - F.Staudek, Československý odboj v Itálii 1944-1945, Praha 1948, 2. vyd. - Italské doplněné vydání: La resistenza cecoslovacca in Italia 1944-1945, Jaca Book.
33) J.M.Veselý, Co dává Velehrad Evropě, Olomouc 1994 Matice cyrilometodějská.
34) Il Cardinale scomodo, a cura di M.T.Tarloni, Urbania 1972, tip. Bramante, Česky: Nepohodlný kardinál, péčí Marie Terezie Carloni. Jako původci zpráv se označují sekretáři Otce kardinála.
35) O bratru Alojzovi - RŮŽE DOMINIKÁNSKÁ, Olomouc 1948, č.1, str. 18. Bližší údaje: Archív Otce Ambrože Svatoše OP.
36) Naše poznámka 32: o mons.Ritterovi, v českém vydání, str. 252-55, v italském vyd., str.17, 251-53, 262.
37) J.M.Veselý, Avvenne in Evropa, Roma 1983, str.141-146.
38) Sestra Alena právě vypovídala před mons. Jaroslavem Polcem, vedoucím jednání o Beranovo bvlahořečení: promotor Causae.
39) Avvenne, cit. str. 180. obr.3.
40) Snímky z pohřbu, propašované do Říma. Viz: Avvenne, str. 5-10.
41) Snímky ze setkání na Angelicu s. Janem Pavlem II., Viz: Avvenne, obr. č.11-13.
42) Fontes Rerum Bohemicarum (FRB), IV, 319, Praha. - Polohu

 

TOPlist