Život a dílo blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. se na první pohled zdají vnějšímu pozorovateli úzce zaměřené na obnovu řádového života v církvi, avšak ve skutečnosti mají daleko širší záběr a dosah. Samozřejmě že tím, že světec byl řeholníkem, vycházel z řádového prostředí a opíral se o ně, a také bezprostřední dopad jeho působení mířil do obnovy řádu, nicméně svými důsledky zasahoval do obnovy celé církve v každé farnosti a společnosti, otřásané novodobými revolučními zmatky, jako byla francouzská revoluce a její ideje rovnosti, volnosti a svobody.
    Zdá se, že každé bludné a scestné lidské snažení, tak, jak navazuje na porušenou lidskou přirozenost a hřích, nestačí lidem jenom odhalit v osvíceném duchovním pohledu, nýbrž vyžaduje, aby se i ono samo vyčerpalo tím, že se uskuteční až do všech jeho absurdních důsledků. Proto se také francouzská revoluce, která se nejprve pokusila smést tradiční struktury církve, posléze začala vybíjet násilným exportem nesmyslných revolučních vymožeností do okolního světa pomocí napoleonských válek. Dál se to promítlo šířícím se modernistickým smýšlením, a jeho prováděním do všech praktických důsledků, včetně těch neabsurdnějších, jako byly světové války ve 20. století a zavádění utopických společenských projektů, jako byl komunismus, nacismus, fašismus, což vyústilo do strašných donucovacích režimů, potlačujících veškerá lidská práva, strašným pomníkem se těchto marných pokusů se staly vyhlazovací koncentrační tábory či gulagy na převýchovu všech lidí, smýšlejících jinak než diktátoři. I když se modernismus ve svých absurdních důsledcích takto strašným způsobem vyčerpal, aby každému potvrdil skutečnost, že kdokoli se pokusí o cokoli bez Boha nebo i proti Bohu, a to i z těch sebeušlechtilejších důvodů, jako je idea lidskosti, volnosti, rovnosti a bratrství, ten se dříve nebo později postavil proti každému člověku i proti sobě samému, přesto se nevyčerpal úplně. Modernismus totiž přivodil jako reakci proti sobě bezduchý antimodernismus, a ten se posléze projevuje světovou diktaturou bezbožné humanity. S odvoláním na nutnost prosazovat lidská práva a zásadu demokratičnosti, tak, jak je ze sebe vydala francouzská revoluce pomocí krve, potu a slz, se pak vedou donucovací války proti všem, kdo se chovají a smýšlejí jinak, než jak to pokládají praporečníci moderní demokracie za jediné možné a správné.
     Bl.Otec Cormier je průkopníkem obnovy nejen řádu, ale i celé církve a společnosti, krutě postižené strašnými důsledky hříchu v nové době. Není to žádný revolucionář, který by zaváděl nějakou zásadní přestavbu struktur v lidském okolí. Začíná od lidského jedince. Právě tam musí proběhnout s Boží pomocí jeho zásadní proměna, avšak ani tam se nemůže uskutečnit násilně, křečovitě, převratně, nýbrž je to dlouhodobý proces posvěcování lidského myšlení, jednání i utrpení uprostřed šedivého všedního dne, zkrátka prací, připomínající pilnou včelku či vytrvalého budovatele mraveniště. Bl.Otec Cormiera je hrdinou všedních dnů a šedivě nudných úřednických výkonů. Jako sv.Terezička Ježíškova postupuje také on úzkou pěšinkou drobných obětí i skutků, přinášejících s Boží pomocí posvěcení člověka, prožívajícího odcizení uprostřed strašných donucovacích soustav a bezejmenných korporací.

VÝZNAMNÁ DATA V ŽIVOTĚ A DÍLE BL.HYACINTA MARIA CORMIERA
1832, 8.prosince se narodil Jindřich Cormier
1851, 18.října vstupuje do kněžského semináře
1856, 29.června přijímá roucho sv.Dominika jako br.Hyacint Maria
1904, 21.května zvolen magistrem dominikánského řádu
1905, 14.září prosadí obnovu samostatné české dominikánské provincie
1907, 6.dubna: vydání nového "ratio studiorum" se zprávou, že bude v Římě otevřeno mezinárodní
         studium.
1907, 28.srpna: blahořečení Zdislavy z Lemberka, první české dominikánské terciářky.
1908, 4.února: zřízení České kongregace sester dominikánek.
1908, 29.června: zahájení stavby generálního domu a mezinárodního studia v Římě "Angelicum".
1909, 5.listopadu: zahájení prvního školního roku papežské koleje "Angelikum", nyní papežské
         univerzity sv.Tomáše Akvinského.
1916, 17.prosince: opouští svět.
1934, 17.prosince: přenesení ostatků P.Cormiera z Campo Verano do kostela sv.Dominika a Sixta u
¨        „Angelika“.
1945, 16.července: Uvedení kauzy u Svatého stolce.
1969: Diecézní proces v Římě o zázračném uzdravení, k němuž došlo u P.Jiřího Maria Veselého v
         internačním táboře v Želivě.
1983, 14.května: Prohlášení Jana Pavla II. O heroických ctnostech P.Cormiera.
1994, 20.listopadu byl otec Cormier prohlášen za blahoslaveného.

Rozvážná svatost

Život bl. Hyacinta Maria Cormiera
P.Guy Tomáš Bedouelle O.P.

Předmluva překladatele
V roce 1995 nám P.Inocenc Venchi daroval knihu o P.Cormierovi.
28.října 1997 mě ranila mrtvice. Ležela jsem deset dní bez možnosti posadit se na posteli a vzít si něco z nočního stolku. Nemodlila jsem se v ty dny Liturgii hodin. Myslila jsem si, že se u mne bude opakovat případ naší sestry Rozy.
Po těchto deseti dnech jsem si bez námahy sedla, spustila nohy s postele a začala se modlit breviář. Mohla jsem také pravou rukou psát.
Když mě přišly navštívit naše sestry, říkali mi, že za mne konaly novénu k P.Cormierovi. Tehdy jsem se rozhodla, že mu projevím vděčnost a budu-li moci, přeložím knihu o něm. Hned jsem si ji dala do nemocnice donést a začala jsem už v nemocnici psát nanečisto. V prvních pěti měsících po onemocnění jsem celkem sedmkrát upadla, avšak nikdy se mi nic vážného nestalo. To ve mně vyvolávalo novou vděčnost. Nakonec jsem překlad i opsala na stroji, a to jen jedním prstem, protože levá ruka je stále ještě neschopná. Bude-li z této mé práce nějaký užitek, nevím. To už není moje starost
S.M.Zdislava Černá O.P.

Úvod
Potěšen a vděčen uvádím životopis a výbor ze spisů ke cti P.Hyacinta Mria Cormiera, 76. generálního magistra řádu bratří Kazatelů.
Potěšen, protože obě tyto publikace byly připraveny proto, abychom pociťovaly jeho bratrskou blízkost při jeho blahořečení, které vykonal Jan Pavel II. 20.listopadu 1994.
Vděčen, protože oba autoři byli bratry blahoslaveného, jemu blízcí, francouzští dominikáni jak on, oba spolu s ním žili podle charismatu svatého Dominika, kontemplovaného v jeho evangelní identitě a studovaného v tom, jak historicky a duchovně prožíval.
P.Guy Tomáš Bedouelle se narodil v roce 1940. Je docentem dějin na švýcarské universitě ve Frieburgu a žákem P.Maria Humberta Vicaire (+ 1993), největšího životopisce svatého Dominika. Sám je také autorem monografie „Svatý Dominik a milost slova“ (Paříž 1982). Vypráví nám o jeho nástupci Cormierovi a definuje jeho svatost jako rozvážnou, což by se dalo přeložit také jako milost rozvážnosti.
P.Gilles Berceville, narozený v roce 1961, pověřený formací dominikánských studentů v Lille a národní asistent dominikánských sekulárních institutů, nám poskytuje čtení vybraných odstavců ze spisů Cormiera, stálého učitele řeholní formace od doby, kdy mu byli svěřeni novicové u svaté Sabiny v Římě, v La Quercia (Viterbo) a v Corbara na Korsice až do let, kdy se bohatý nahromaděnými zkušenostmi stal „magistrem“, to znamená učitelem v čele celého řádu.
V Cormierovi je kontinuita rozumnosti a vyučování, která od svatého Dominika přšla na nástupce. Má rád sestry mnišky v sladké škole blahoslaveného Jordána Saského. Je moudrý v konstitučních zákonech a tak oživuje pastorační smysl svatého Rajmunda Pennafortského. V přítomném okamžiku je pečlivý a starostlivý a spojuje tuto starostlivost s příkladem aa s každodenním poučováním bratří podle pokojné a bdělé nauky Humberta z Romaně o řeholním životě, o povinnostech toho, kdo má pověření a úkoly v komunitě,a o vzdělávání kazatelů. Obdivoval a následoval P.Jandela, zdědil jeho dílo reformy a obnovy, inspirované dílem blahoslaveného Rajmunda z Kapue, a pokračoval v něm.
Kdo čte životopis a výbor ze spisů, může si udělat pojem a představu o P.Cormierovi, který ho přitahuje ve smyslu podobném svědectví P.Denise Buzy, generálního představeného kněží Nejsvětějšího Srdce z Bétharram. On napsal postulační list Piu XII. (10. března 1940), aby byl zaveden beatifikační proces u Svatého stolce, a v něm prohlásil:
„Měl jsem to štěstí, že jsem viděl tohoto Služebníka Božího za pamětihodných okolností. Jevil se mi jako viditelný obraz svatosti. Bylo to v Římě v roce 1908 při papežské ceremonii, při které nejprve zaujal můj pohled studenta purpur ctihodných kardinálů. Avšak jakmile jsem zpozoroval, že tam byl ctihodný P.Cormier, už jsem viděl jen jeho: jeho pokorný a mimořádně prostý postoj, průsvitná bledost jeho tváře, oči a ústa, kterými se mi zdála prosvítat duše. Ještě jsem mezi lidmi nezakusil v takovém stupni dojem, že tu jde o svatost, snad jen kromě styku s ctihodným otcem Etchécaparem a u nohou Pia X. blahé paměti.
Od tohoto dne jsem začal číst všechny spisy P.Cormiera, které jsem si mohl obstarat. Žádal jsem o jejich zhodnocení toho, kdo ho znal, zvláště P.Lagrange, učitele katolické exegeze. Všechny tyto dojmy a všechna tato svědectví jen potvrdily první dojem svatosti.
Vděčnost musím projevit překladatelce životopisu paní Giseldě Bossi z unie svaté Kateřiny Sienské, misionářek škol. Zakladatelka, Služebnice Boží Luigia Tincani dostala od P.Cormiera „první důležité požehnání, které bylo pro nás povzbuzením, posilou a zárukou pro budoucnost plánovaného dominikánského díla, duchovní milostí, rozhodující pro založení, milostí, o které jsem poznala hned, že za ni dlužím svaté duši P.Cormiera, která v tu chvíli opouštěla zem“ (Postulační list Piu XII. 19.března 1942).
Tento svazek vychází péčí vydavatelství dominikánského studia v Boloni u hrobu svatého Dominika. To je kladná, slibná okolnost. P.Cormier rád psal tuto invokaci: „Svatý Dominiku, přijď a žij v nás.“ I my si ji můžeme osvojit, až skončíme čtení o jeho slovech a o jeho skutcích. My všichni jednotlivě i jako řád, který žil a bude žít v hrudi P.Cormiera“. (M.E.Vayssiere O.P., list z 29.října 1933.)
Fr.Inocenc Venci O.P.
Generální postulátor
Řím, svatá Sabina, 17.srpna 1994, památka svatého Hyacinta o čtyřstaletém výročí kanonizace.

NOTA BENE
Je jasné, že těchto několik stránek, seznamujících s postavou blahoslaveného Hyacinta Maria Cormiera, nechce být vědeckých, ani nevyčerpává všechen materiál. Většina z informací se opírá o anonymní životopis, vydaný péčí P.Cathaly a uveřejněný v roce 1927 (uváděn Cathala). Na něm se většinou zakládá i Positio super virtutibus z roku 1972 (uváděno Positio), které souhrnně uvádí svědectví o osobní svatosti P.Cormiera, avšak přináší málo nových historických zpřesnění. Vzácná je tu i korespondence s Jerusalémem, kterou vydal P.Montagnes: „Exegese a poslušnost“, korespondence mezi Cormierem a Lagrangem (1904 – 1916), Biblická studia II., Gabalda Paříž (uváděn Montagnes), nebo ta, kterou vydal ve Frýburgu P.Barthélemy:“Ideologie a založení“, studia a dokumenty o dějiných univerzity ve Frýburgu, Švýcarsko, 1991 (uváděn Barthélemy). Značka VJ udává životopis ctihodného otce Fr.Alexandtra Vincence Jandela, který napsal P.Cormier, a který vyšel v Paříži 1890.
Článek P.Genevois v „Slovníku spirituality“ je rovněž důležitý, avšak nečerpal jsem přímo z teologické a duchovní myšlenky, kterou Gilles Berceville uvádí jinde.
Musím také říci, že jestliže jsem souhlasil, že budu věnovat čas této práci, která byla ode mě vyžadována, dělal jsem to s myšlenkou, že prokáži službu a zviditelním své společenství s nedávnými dějinami, které poznamenaly tolik míst mně drahých. Osoba P.Cormiera mě zvláště nepřitahovala. Snad jsem byl ovlivněn pronikavou, ale příliš přísnou fyziognomií jeho obrazu. Nakonec jsem byl získán životem tak velké věrnosti, tak velkou vytrvalostí v pokoře a každodenní námahou při rozlišování, co bylo moudřejší, vhodnější, ale také velkodušnější a shodnější s Boží vůlí.
Budiž mi nakonec dovoleno věnovat dominikánům tří francouzských provincií tuto stručnou práci, která jim, jak doufám, ukáže P.Cormiera jako krásný příklad úsilí o jednotu láskou.
Fr.Guy Bedeuelle O.P.
Oxford, 29.dubna 1994
O svátku svaté Kateřiny Sienské

ÚVOD
Všichni životopisci rádi ukazují na některá symbolická data, zvláště když se zabývají životem svatých a blahoslavených. Data P.Cormiera jsou významná: připomínají, že ten, komu věnují svou studii, se narodil 8.prosince 1832 v den zasvěcený Neposkvrněnému Početí Panny Marie, které dogmaticky vyhlásil o dvaadvacet let později papež Pius IX., a opustil tuto zem 17.prosince 1916 ve chvíli, kdy v kostele Minervy oslavoval řád bratří Kazatelů sedmistaleté výročí svého schválení.
Život P.Cormiera, daný pod ochrany Panny Marie, zdál se být zakončen o památce svatého Dominika a jeho řádu, kterému tolik sloužil a který měl tak rád.
Sledujeme tato data, poznamenaná zbožností v nejkrásnějším slova smyslu.
Budeme odhalovat krok za krokem různá období dlouhého života, plného utrpení, který musel čelit zkouškám v době nesnadné pro církev, ale také byl bohatý prostými a hlubokými radostmi, vyhrazenými těm, kdo žijí z lásky ke Kristu v jeho církvi a v té rodině, která se pro Jindřicha Hyacinta Cormiera zvláště nazývá řádem bratří Kazatelů.

POVOLÁNÍ KNĚŽSKÉ
Dětství Jindřicha Cormiera bylo radostné, proniknuté zbožností, kterou katolické rodiny devatenáctého století považovaly za Boží právo.
Chceme-li něco napsat o rodičích, nemůžeme to udělat lépe, než použít slova otce Cormiera samého. Jednou řekl, že život jeho matky, rozené Felicity Bracquemont, „míjel částečně na venkově, částečně při vyřizování záležitostí skromného obchodu, částečně ve světničce, kde zemřela po mnoha letech nemoci.“
Nebylo by možno střízlivěji připomenout život této ženy, narozené v prostém prostředí, avšak inteligentní, obezřetné a činorodé.
O svém otci Františku ujišťuje P.Cormier, že byl „tak zbožný a pracovitý jako málo ctižádostivý“. A dodává tuto podrobnost, která líčí zcela jeho povahu: „ jeho vášní byla hudba. Ve volném čase opisoval gregoriánské zpěvy ordinaria do sešitku, který se vešel do kapsy, a ten používal v kostele. Ve čtvrtek pořádali tři bratři jakýsi koncert.. Každý si přinesl své housle, zpívali a doprovázeli se“ (Cathala). Od tatínka zdědil P.Cormier zálibu pro hudbu a své nadání, které uznal i Liszt, když slyšel tohoto dominikána hrát na varhany u svaté Sabiny.
Jindřichův otec zemřel nešťastnou náhodou na popáleniny, které si způsobil, když upadl při přenášení lampy. Potom se výchově syna věnovala matka, která ho svěřila Školským bratřím. Ve škole farnosti svatého Pavla se učil snadno a žil tam v ovzduší zbožnosti. Zbožná cvičení se moudře střídala. Byl ministrantem při mši svaté, členem bratrstva Panny Marie, účastnil se samozřejmě i náboženského vyučování a modlil se růženec. Bratři ho naučili krásným střelným modlitbám. Jedna z nich měla poetický ráz: „Odvahu, duše má! Čas mine. Nastane věčnost.“
Jeden z Jindřichovýh strýců Teofil Cormier byl byl jeho kmotrem a patřil k malé skupině těch hudebníků, kteří hrávali s jeho otcem. Byl to kněz a profesor ve vyšším semináři v Orleansu, z kterého byl odvolán pro své sympatie k Lamennaisovým názorům. Zemřel na tuberkulózu v šestatřiceti letech. Tak se stalo, že Evžen, Jindřichův starší bratr, vstoupil téměř samozřejmě do semináře.
Pokud jde o Jindřicha, tehdy se spokojoval s tím, že si „hrál na mši svatou“ s tím, co zůstalo z parametrů po knězi Teofilovi, jak to dělají celé generace katolických dětí. Nikdo v tom nevidí nic nevhodného. Nikdo v tom nepoznává nutně známku kněžského povolání. Avšak tento chlapec, který teprve byl u prvního svatého přijímání a u biřmování, vstoupil do menšího semináře La Chapelle v říjnu 1845.
Jindřich v tomto prvním období své duchovní kariéry – která ostatně nebyla žádným závazkem – byl ještě mladý a neprojevoval přílišné nadšení pro studium. Mohlo by se říci, že je to student, který nepřehání, chlapec spíše umírněný a sympatický. Nenechal se příliš strhnout přitažlivostí romantismu, který ho obklopoval. I když znal velmi brzy celé odstavce z Lamartina, projevil brzy spolu s přirozeností umělce se sklonem ke zpěvu, k malování, k poesii, také jistou bezstarostnost o budoucnost a obrazotvornost. Ta ho vyváděla ze zdí menšího semináře a jeho všedního a prosaického života k utopickému plánu, že uteče do Itálie, do „země umění“. Tento romantický nápad o úniku do země krásy neměl následky.
Není pochyby, že předčasná smrt bratra Evžena, seminaristy, který zemřel v osmnácti letech 14.dubna 1847, přivedla Jindřicha ke skutečnosti utrpení a donutila ho, aby se odloučil od světa, jak napíše po dvaceti letech P.Jandelovi (list ze 4.prosince 1866).
Dal na spravedlivé místo hudbu, o které řekne, že byla nebezpečím pro jeho povolání, a upustil od své bezstarostnosti. Bylo mu teprve patnáct let, ale dělal si předsevzetí a dodržel je tak dobře, že můžeme nazvat tento krok „obrácením“. Tak byl závazný pro celý jeho život. Ti, kdo mu byli blízcí, profesoři a spolužáci, si to uvědomovali jen pozvolna, hlavně když začal rok rétoriky 1850. Snad příchod Monsignore Felixe Dupanloup (1802-1878), který se ujal řízení diecéze, nebyl bez vlivu na intelektuální horlivost v malém semináři, na které měl Jindřich Cormiera jistě podíl.
Nový biskup byl již proslaven svými pedagogickými zájmy. Byl vychovatelem synů francouzského krále a řídil seminář svatého Mikuláše v Chardinnet.
Od svého jmenování na biskupský stolec v Orleansu v roce 1845 začal bdít nad vyučováním udělovaným žákům nižšího i vyššího semináře.
Když se Jindřich Cormier 18.října 1851 zapsal do vyššího semináře, pokračoval v předsevzetí, že prohloubí svou konverzi. Svědčí o tom některé vzácné poznámky z prvních exercicií konaných ve vyšším semináři: „Stav, ve kterém jsem dosud žil, je jakousi vlažností: Rozdělil jsem se mezi svět a Boha… Byl jsem příliš nevděčný a příliš nerozumný, abych nemusel nyní měnit život.“ Napsal si krásný životní program, velmi podrobný, který nám zevrubně popisuje jeho nedostatky a jeho touhy.
Praxe „dobrých předsevzetí“, braná dnes trochu na lehkou váhu, je však velmi užitečná. V nejhorším případě, i kdyby se vytrvalo jen několik dní, přispěje k jasnějšímu pohledu na sebe. Jindřich ji pravděpodobně dokázal zachovávat způsobem dost stálým, protože ji provázel rozhodnutím, že vše dodrží a zachová s pomocí modlitby: „Budu mít velkou nedůvěru sám k sobě a důvěru budu vkládat jen v Boha. Budu ho vzývat v nebezpečí. Podlehnu-li, nebudu ztrácet odvahu a s důvěrou v Ježíše Krista a v přímluvu Marie a svých svatých patronů začnu s větší horlivostí.“
Jindřichovi se jistě zdálo, že je příliš lehkomyslný, avšak my ho vidíme, jak je stále věrný studiu, modlitbě, zpytování svědomí, eucharistii, zpovědi a duchovnímu vedení, které svěřil M.Bénech, představenému semináře. Ten ho povzbuzoval,aby se stal člověkem modlitby.“Ne modlitby, konané ve stanovené hodiny z poslušnosti k předpisům, nýbrž té modlitby, která začíná ráno a prodlužuje se na celý den,pokud je to možné, modlitby, kterou zůstáváme ve stálém spojení s Bohem, nasloucháme jeho slovům a k Bohu pak opět mluvíme, abychom si vyprošovali jeho milosti.“ (Poznámky z exercicií 1852-1853). Jindřichovo velkomyslné smýšlení žízní po tomto nepřerušovaném důvěrném přátelství s Bohem.

POVOLÁNÍ DOMINIKÁNSKÉ
Je pravděpodobné, že Jindřich mysle na řeholní stav už tehdy. Svěřil se M.Bénechovi a oba uvažovali o řádu svatého Dominika, k jehož obnově došlo teprve asi před dvaceti lety knězem Lacordairem, jedním z nejskvělejších kněží církve ve Francii, která nedávno povstala z hlubokých revolučních útrap. S odvahou a s rozhodností mohl znovu založit dominikány, kterým francouzské zákony odmítaly stejně jako většině francouzských kongregací základní svobodu sdružování. Díky obratnému odvolání se k veřejnému mínění donutil vládu, aby alespoň tolerovala založení kláštera v Nancy v roce 1843, když ne oprávnila. Od té doby se kláštery rozhojnily, povolání se začala dostavovat, a papež Pius IX. Dokonce jistým způsobem potvrdil toto francouzské dominikánské dílo tím, že v roce 1850 postavil v čelo řádu jednoho z prvních Lacordairových druhů, P.Jandela, který měl mít rozhodující úlohu v životě Jindřicha Cormiera.
Po slavné, ale pro P.Lacordaira hořké příhodě, kdy byl v roce 1848 zvolen do konstitučního shromáždění, ve kterém velmi brzy podal demisi, zakládal tento otec právě Dominikánský Třetí řád, určený pro vyučování. Nato se uchýlil do kláštera tohoto institutu na jihozápadě v Sorése. Je pochopitelné, že představený semináře v Orleansu navrhl proto Jindřichu Cormierovi, aby využil svého léčení v Eaux-Bonnes u Oloronu v Nízkých Pyrenejích k setkání s tímto kazatelem od Notre Dame, který si tam v létě 1854 počínal ve svém ústraní činorodě a zahájil dominikánskou přítomnost v Sorése 8.srpna 1854. K setkání mělo dojít v témže měsíci, dříve, než Lacordaire opustil jih a odebral se do Oulina.
Ironií, která se často vyskytne v životě svatých, byl výrok tohoto nového zakladatele řádu ve Francii negativní, a historik musí konstatovat, že byl i mylný.
P.Lacordaire usoudil o dominikánském povolání mladého Cormiera, že „není žádné nebo je nezralé“. Později P.Cormier pokorně dodal, že dobře pochopil, že to Lacordaire jasně chápal jako „žádné“. Co přesně si řekli velký dominikán s mladým seminaristou? Na Jindřicha Cormiera Lacordaire nezapůsobil. Zůstal sám sebou, přesto, že – jak se zdá – otec vykonal jakousi generální zpověď (Cathala, str.23). Příhoda zůstává tajemná a, jak je vidět, nezanechala stopu v Lacordairově korespondenci.
Avšak za několik měsíců nato, v době, která následovala po slavném vyhlášení dogmatu po Neposkvrněném Početí Panny Marie Piem IX., složil Jindřích Cormier soukromý slib čistoty o vánočních svátcích a 2.února 1855 slib chudoby a poslušnosti svému duchovnímu vůdci. V textu, který napsal třiadvacetiletý mladík, je značná zralost úsudku. Je například rozhodnut, že se bude oblékat chudě, ale hned dodává: „s ohledem na závislost, kterou v jistých mezích dlužím své matce.“
Patronové, které vzývá v tomto textu, nám ukazují sklony jeho zbožnosti: „Maria, svatý Dominik, svatý Ignác, ctihodná Anežka z Langeac a moji svatí patronové“. Jindřich se zavázal Panně Marii slibem, že se stane „bratrem“. Vzývání Dominika nebylo v Jindřichových spisech nové. Pokud jde o Matku Anežku Ježíšovu, kterou církev sjednocuje s blahoslaveným Hyacintem Maria ve stejném obřadu blahořečení v roce 1994, byla drahá srdci P.Cormiera. 23.srpna 1876, tedy po více než dvaceti letech, P.Coprmier, tehdy převor v Marseille, napsal do zlaté knihy kláštera Langeac tato slova vděčnosti za úkol, který měla na začátku jeho cesty a během ní: „Ctihodná Matko Anežko, tobě vděčím za začátek svého povolání. Dej mi též, abych věrně plnil všechny jeho povinnosti, abych spojil vnitřní usebranost s vnější činností, lásku k bližnímu se zapomínáním na sebe.“ Tuto modlitbu bude opakovat v druhém zápise v září 1880 jako provinciál.
Jindřich Cormiera dosáhl skvěle bakalarátu teologie . Monsignore Dupanloup dostal v Trémě pro svůj seminář fakultu, aby ho mohl udělovat. Před některými osobnostmi, mezi nimiž byl slavný jezuita P.Ravignan, který vystřídal Lacordaira v kázání v Notre Dame, a dominikán P.Fretti, napadl Jindřich „Život Ježíšův“, knihu, kterou napsal David Strauss a uveřejnil ji v roce 1836. Bylo to dílo, které určovalo teologii té doby a mělo podnítit modernistickou školu, které měl budoucí magistr dominikánského řádu čelit. Monsignore Dupanloup nepohrdal řečnickými efekty. Přirovnal proto svého mladého seminaristu k Davidovi, který zvítězil nad Goliášem. Tak měl skvělý biskup z Orleansu příležitost blahopřát si k tomuto nově získanému knězi. Jindřich Cormiera se mu musel zdát značným přínosem pro inteligenci, zbožnost a apoštolskou horlivost, kterou už tehdy projevoval svou spoluprací při vyučování katechismus, jemuž Dupanloup přikládal značnou důležitost.
Chápeme, jak přes mladistvý věk, který vyžadoval dispens, biskup z Orleansu souhlasil s tím, že ho vysvětil na kněze na věky. Avšak při tomto svěcení onoho 17.května 1856 uniklo tomuto prelátovi několik slz, které překvapovaly u člověka tak rozhodného a tak pevného v bojích, před nimiž neunikal. Zjistilo se pak, že to byly slzy pro oběť, kterou se diecéze v Orleansu zříkala jedné ze svých velkých nadějí.
Příčina biskupova dojetí byla brzy známa: kněz Jindřich Cormiera vstupoval do řádu Kazatelů a chystal se, že odjede do noviciátu ve Flavigny. Skutečně Jindřich Cormiera, i když ho zasáhl pádný výrok P.Lacordaira, uměl zachovat hlavu na místě a počítal i s jinými míněními, právě tak kompetentními. Především nebe, totiž Panny Marie a svatého Dominika. Při návratu do semináře v roce 1855 se obrátil k oběma těmto orodovníkům, nebo přesněji k jednomu po druhém:“Zdálo se mi, že neprojevuji dostatečně zbožnou úctu k svatému Dominikovi, který má být jednoho dne mým otcem a mým vzorem. Prosil jsem snažně svatou Pannu, aby dala vzrůst neúctě k němu… Myslím, že mě vyslyšela, protože od té doby na něho častěji myslím. Je mi, jako bych ho cítil vnitřně přítomného jako tajného vůdce a učitele, aby byl už letos mým novicmistrem..“
Avšak Jindřich nezanedbával rady svého vůdce pozemského, M.Benéche, duchovního vůdce, jehož mínění bylo jistě rozhodující a opíralo se o mínění otce dominikána Jindřicha Amantova. Tento otec právě dokončil svůj první převorát v Římě, kde Jindřich konal exercicie, a neměl žádné pochybnosti o povolání tohoto mladíka. V tomto duchu a s touto nadějí byl již Jindřich přijat do dominikánského třetího řádu. Přijímal ho P.Markolín Hué. S těmito zárukami se M.Bénech odvolával na biskupovo svědomí a dosáhl do Monsignora Dupanloup souhlas k odchodu nového kněze hned po jeho vysvěcení.
Proto v den své první mše svaté, kterou sloužil v kapli na kurii, kde často vyučoval katechismu, ohlásil Jindřich svým nejbližším, jaké je jeho rozhodnutí. Byla to strašná matka pro jeho matku, která v témž dni, kdy se uskutečnila její největší radost, viděla také, jak tatpo radost mizí ve vyhlídce na definitivní odloučení, alespoň v jejích očích téměř naprosté. Jindřich jistě předvídal tuto mateřskou reakci a vůbec se nezneklidňoval. Zůstal doma ještě měsíc, vykonal přípravy a odebral se do noviciátu dominikánské francouzské provincie, který byl tehdy ve Flavigny na Pobřeží. Po desetidenních exerciciích, 29.června 1856 přijal Jindřich černý a bílý hábit kazatelů spolu s dalšími čtyřmi mladíky. Přijal rovněž řeholní jméno Hyacint. Tak se dal pod ochranu jednoho z prvních velkých dominikánských misionářů, který, jak řekl Lacordaire, přenesl dominikánské stany ze svého rodného Polska až do Kyjeva… za hluku vpádu Tatarů (Život svatého Dominika, hl.12.). Potom připojí jméno Maria.
P.Lacordaire získal Flavigny od některých kněží z diecéze Dijon. Byl tam založen klášter na konci prosince 1848. Byl vybrán za místo noviciátu. Je možno představit si řeholní noviciát a vroucnost, které tam vládly po více než deseti letech po skutečném obnovení dominikánů ve Francii. Máme o tom důkazy ve způsobu života bratra Hyacinta. Jeho důvěrné zápisky jsou důležité, aby nám daly vycítit toto ovzduší a nechaly nás vytušit city novice, který už měl teologickou přípravu.
Novokněz si kladl otázku, zda by neměl žádat o dovolení nesloužit někdy mši svatou, „aby projevil svou úctu.“ Snad pro stopu jansenismu, vyskytující se ještě v jeho duchovní výchově. Usoudil však po zralé úvaze, že „svátost Eucharistie je více láskou než velebností, a láska mě přitahuje více, než mi velebnost dává ustupovat. Myslím na plody svaté oběti…“ Na těchto stránkách je patrná ozvěna duchovních radostí, ale také pokušení a nesnází zcela normálních v této době, kdy se docela oddával Bohu. Vycítí se někdy netrpělivost a náročnost neofyty, ostatně hned potlačené. „Myslil jsem hodně na to, abych si nedělal úsudky, když slyším tu a tam mluvit o té či oné věci, protože se velmi snadno rmoutím nad tím, co slyším, a co se mi nezdá být podle Boha.“ Jeho zbožnost ho vede k svatým, i když si vyčítá, že nežije v dost důvěrném přátelství s nimi a že se na ně nedívá jako na bratry plné lásky. Avšak jeho život je plně soustředěn v Kristu, jak svědčí jeho rozhodnutí, že se bude k němu obracet a vzývat ho: „Můj Ježíši, změň všechno, uzdrav všechno, proměň všechno v sebe, aby se všechno pro tebe obrátilo k slávě Nejsvětější Trojice.
Náhled začal jeho vyrovnaný život probíhat bolestně pro slabé zdraví, které se stalo první zkouškou jeho mladistvého řeholního života. Bratr Hyacint začal silně chrlit krev. Následovalo zvracení. Ukázaly se u něho příznaky tuberkulózy jako u mnoha mladých lidí jeho generace. Novicmistr ho dispenzoval od některých postů a žádal ho, aby šetřil hlas při oficiu. Hyacint už projevil svou odhodlanost, i když pociťoval oprávněný neklid. V lednu 1857 si zapsal: „Pokud jde o mé povolání, po půl dni strachu a skleslosti se cítím plný důvěry. Jacta super Dominum curam tuam,“ Toto pociťování žalmu 36, pátého verše, je projevem jeho hluboké vnitřní disponovatelnosti. Dvakrát psal magistru řádu P.Jandelovi, který se v červenci zastavil ve Flavigny a kterému se se vším svěřil. Otec magistr mu navrhl možnost dokončit noviciát v Itálii, kde je lepší vzduch. Hyacint myslel, že je pro tu chvíli lepší zůstat ve Flavigny, avšak bez váhání upřesnil, že kdyby cítil, jak se mu zdraví zhoršuje, „včas by změnil názor.“ Je to krásný příklad odevzdanosti Bohu, ducha poslušnosti a inteligentní rozvahy.
Avšak P.Escallier, novicmistr, P.Rousnot, převor ve Flavigny, a P.Danzas, provinciál, měli starosti. Brali spolu s P.Jandelem v úvahu mnoho řešení. Nakonec se zdravým rozumem odmítli dost divný návrh poslat p.Cormiera do Mossoulu v Irsku, kde se zdálky zdálo být ovzduší teplé a suché. Ubohý novic byl plný úzkosti, zvláště když ho navštívila matka, rozhodnutá „odvést ho za každou cenu“. Rozhodl se, že bude prosit Pána o jeho přímý zásah. „Ježíši, změň srdce mé maminky!“, napsal ve svém zápisníku 25.ledna 1857.
Postní doba nakonec minula bez velkých nesnází a opět nastaly krásné dny. Představení učinili moudré rozhodnutí, i když v té době bylo neobvyklé. Místo, aby P.Cormier složil sliby věčné a definitivní, připouští se k řádu jen na dva roky. P.Jandel usoudil, že bude dobré rozšířit toto opatření na všechny případy a Pius IX. V témže roce 1857 vydal dekret v tomto smyslu.
Po nových starostech o jeho zdravotní stav složil Hyacint Cormier 29.června 1857 sliby na dva roky. Co s ním dělat? P. Jandel se v létě zastavil ve Flavigny a rozhodl, že odvede nového profesa s sebou. Je to první krok k výjimečné věrnosti P.Cormiera k tomu, kterého bude popisovat na první stránce životopisu jako „člověka Božího pro způsob, jakým hájil zde na zemi práva milosti a zásady řeholního života.

S OTCEM JANDELEM
Výzva magistra dominikánského řádu, aby šel s ním, poznamenala život P.Cormiera, který si získal jeho důvěru a štědře si ji zasloužil. Stal se jeho zvláštním sekretářem. Bratr Hyacint se připojil k svému generálnímu představenému v Lyonu, kde se připravovalo založení, od kterého P.Jandel očekával, že bude moci obnovit úplné zachovávání Stanov podle svého výkladu řeholní kázně. Uplynula krátká doba od netvrdších chvil sporu, který ho postavil proti P.Lacordairovi zvláště kvůli hodině vstávání v noci. Tento spor nepochybně vyjadřuje dva způsoby chápání dominikánského života.
Z Lyonu přišli oba řeholníci do Marseille, de nalodili do Itálie, země, kam Jinřich Cormiera jako dítě chtěl jít s láskou ke kráse. Není pochyby, že náklonnost u staršího a úcta u mladšího započaly během této cesty po Středomoří dříve, než se pak v dalších létech posílily. Tento mladík, kterého P.Jandel objevil v noviciátě ve Flavigny, se mu jistě ukázal se všemi svými řeholními a lidskými vlastnostmi a se svým taktem spojeným s důvěryplnou odevzdaností k představeným. Takové dary jistě potěšily člověka, velmi zaujatého upevňováním řádu, kterému nárazy dějin dodaly křehkosti. P.Cormier byl řeholníkem podle srdce toho, komu papež svěřil péči o řád Kazatelský, a o kom Lacordaire řekl s velkomyslností trochu optimistickou: „P.Jandel je jako já bez mých chyb.“
Když přišli do Civitavecchie, dali se oba dominikáni zavést k Panně Marii v Querci, do dominikánského místa u Viterba, kde byl milostný obraz Panny Marie. Tam Lacordaire a jeho první dva druhové konali noviciát. Tam se s nimi setkal kněz Alexander Jandel dříve, než se rozhodl, že se stane dominikánem a bude i on novicem v onom místě. Potom přišli do Říma, kde P.Cormier začal choulostivou práci sekretáře magistra řádu. Doprovázel ho při kanonických vizitacích v Itálii, v Rakousku, v Dalmácii, v Polsku. Pozoroval nejen způsob, jakým P.Jandel vyjadřoval svá upozornění nebo chtěl reformovat život té či oné komunity, ale také rytmus a způsob života svého představeného, který bude umět popsat velmi živým způsobem v životopise napsaném v roce 1890.
Několik měsíců od října 1858 do začátku roku 1859 zastával úkol podnovicmistra noviců v Querci. V té době navštívil Pius IX. tento klášter. P.Jandel ho brzy povolal zpět do Říma, ale svěřil mu tentýž úkol v noviciátě u svaté Sabiny. Toto místo bylo považováno za středisko řádu od doby, kdy ho Honorius III. dal svatému Dominikovi v roce 1221. Šlo o starou a nádhernou římskou baziliku na Aventinu v pevnosti, která patřila papežově rodině. Slavnostní vstup prvních kazatelů se konala na Popeleční středu. Téhož dne tam papež, římský biskup, zahajuje postní dobu. Na tomto historickém místě, plném dominikánských památek, - s pomerančovníkem, který založil zakladatel, na němž s radostí pozorovali novou ratolest po obnovení řádu ve Francii – chtěl P.Jandel vybudovat generální noviciát, který by byl vzorem pro všechny ostatní. Za těchto okolností bylo svěření úkolu podnovicmistra P.Cormierovi důkazem důvěry k mladému řeholníkovi, který – připomeňme si to – neměl ještě věčné sliby.
Blížil se právě konec oněch dvou let. Zdraví P.Cormiera se nezlepšilo přes všechnu péči a přes italské podnebí. Maminky vytuší tyto věci. Ačkoli paní Cormierová nikdy necestovala na tak vzdálené místo, přišla k svaté Sabině v příznačném kroji Beauce, snad proto, aby si definitivně odvedla svého chlapce do vlasti. S pomocí milosti, která vycházela z toho místa, byly modlitby bratra Hyacinta vyslyšeny. Sám o tom střízlivě říká: „Moje maminka přinesla svou oběť.“ Od té doby už neměla námitky proti řeholnímu povolání svého syna.
Avšak zdálo se, že tyto námitky má Bůh sám. P.Jandel měl starosti. Byl rozdělen mezi rozvahou, kterou vyžadovalo kanonické právo, a touhou přijmout definitivně tak dobrého řeholníka, kterého mohl dobře nazvat svým nejlepším žákem. Pius IX. odpověděl, že mohou P.Cormiera připustit k slavným slibům, jestliže zůstane zdravý po celý měsíc. Je možno si představit, jak snažné prosby stoupaly k nebi. Je vždy choulostivé dávat lhůtu Prozřetelnosti. Třináctého dne měsíce, který minul bez nehod, P.Cormier znovu chrlil krev. Snad na to nebylo bez viny přirozené napětí a nervosita u osoby podrobené takové zkoušce. Avšak Pius IX. znovu dal všechno do pořádku nadpřirozenou intuicí, která byla zároveň projevem zdravého rozumu. Vyřešil otázku slovy: „Ať má aspoň tu útěchu, že zemře se sliby.“ Připomínáme tu, že P.Cormier zemřel v roce 1016 ve věku čtyřiaosmdesáti let po životě zvláště činném a přes slabé zdraví.
Po jednomyslném hlasování klášterní rady a kapituly složil tedy Hyacint Cormier slavné sliby v řádu bratří Kazatelů 23.května 1859. Složil je v kapitulní síni u svaté Sabiny, na místě, kde, jak se říká, svatý Dominik dal hábit svatému Hyacintu a blahoslavenému Česlavovi. P.Cormier plesal a rozjímal o věrnosti, ke které se zavázal až do smrti: „Budu zachovávat svou řeholi při všech úkolech, na všech místech, které mi Pán určí, a které jsou právě tolika sloupy jeho domu, totiž nebe“ (Cathala, str.75). Je tu všechen duchovní realismus P.Cormiera: zbytečné hledat vlastní dokonalost daleko od míst, kam jsme posláni, a v jiné řeholi, odlišné od vlastní. Ve všedním dni je možné blížit se k nebi…
Nový profes byl asignován do Corbary na Korsice. Bylo to založení, které teprve začínalo, ne bez hmotných nesnází. Roku 18612 tam byl přeložen generální noviciát. Mezitím P.Cormiera znovu poslali, aby se šel léčit do Eaux-Bonnes, kde byl už jako seminarista a odkud šel navštívit P.Lacordaira. I tentokrát mu psal jako novému francouzskému provinciálovi. Dostal srdečnou odpověď, ve které se P.Lacordaire raduje, že svou asignací do Corbary je P.Cormier asignován do jeho provincie. Před trochu neurčitým pozváním do Sorése dal mladý dominikán přednost Orleansu, kde ho jeho maminka, která si stále přála vidět syna blízko sebe, upozornila na několik budov, ze kterých by mohl být krásný dominikánský klášter. P.Cormier se o tom zmínil P.Jandelovi, ale nenaléhal, už proto, že Monsignore Dupanloup byl trochu chladný k dominikánům, i když si přál vznik Třetího řádu.
Po svém návratu do Říma se P.Cormier stal pronovicmistrem noviců. To je zvláštní vyjádření, kterým se říká, že někdo na sebe bere úkol, ke kterému nemá všechny vyžadované právní požadavky. V tomto případě chybí vyžadovaný počet let od slavných slibů. Několik měsíců v roce 1860 byl podpřevorem u svaté Sabiny. Tak vidíme, jak se rýsuje dráha jeho řeholního života: P.Cormier je stvořen pro úřady a pro řízení, protože se těší jak důvěře představených tak důvěře spolubratří.
10.dubna 1861 byl noviciát přeložen od svaté Sabiny do krásného kláštera Corbara na Korsice, blízko u Ille-Rousse. P.Cormier byl novicmistrem, po dvou měsících byl jmenován převorem, avšak asistoval mu italský generální vikář. Novicové byli většinou italské národnosti a podle myšlenky P.Jandela měli obnovit provincie poloostrova, které nepoznaly vanutí obnovy, jako tomu bylo ve Francii. P.Cormier svěřoval svému generálnímu představenému s podivuhodnou prostotou všechny malé i velké problémy, spojené se zařizováním kláštera, jako například problém s jídlem maštěným olejem, které chutná P.Zigliarovi – to byl budoucí kardinál, pocházející z Bonofacio - , které však ostatní bratři nesnášejí.
Ještě mu nebylo třicet let a ž byl ve skutečnosti zodpovědný téměř za všechno v Corbara. Tento klášter přešel pod jurisdikci magistra řádu. Později patřil k nové lyonské provincii, nazývané západní, která byla ustanovena v roce 1862. Projevil plnou důvěru vikářovi, kterého jmenoval P.Jandel. Cítil se neschopen ke svému úkolu, komplikovanému též finančními nesnázemi. „To, co chybí, jsou nejen ctnosti, ale i peníze.“ Avšak je tu hlavně starost o zdraví a jsou tu nedostatky, o kterých si myslí, že je odhaluje sám u sebe. „Kolik je to ubohostí! A přesto mám být představeným!“ (18.ledna 1862).
Odevzdal svůj úřad formálně do rukou P.Jandela, který se tomu příliš nedivil, ale i dále chtěl vědět každou sebemenší podrobnost o této své školce, kde pěstoval observanci.
Novou provincii zřídil P.Jandel proto, aby tam zavedl observanci přísnější, než byla v klášterech, které obnovil Lacordaire. Lacordaire nedávno zemřel v Sorése. Převor z Corbary, který se účastníl první provinciální kapituly v Lyoně, osobně přiznal P.Jandelovi, že „má pro dílo v Lyoně více úcty než náklonnosti, jako kdyby ho Pán volal jinam.“ To bylo velmi správné proroctví, protože magistr řádu, zprvu zvolený na generální kapitule v roce 1862, mohl pokračovat v tom, že dával dominikánskému řádu ve Francii podnět, který si přál, i tím, že počítal s moudrostí a s řeholním duchem P.Cormiera.

PROVINCIÁL V TOULOUSE
Počet dominikánských povolání ve Francii začal být dost veliký, aby dovolil založení třetí provincie. P.Jandel dostal žádost od mimořádné kapituly francouzské provincie v roce 1863, aby obnovil provincii v Toulouse, kam patřil klášter svatého Maximina v Marseille. 4.července 1865 projevil svou radost, že může dát znovu povstat této provincii, „která byla první založená od svatého Dominika a kolébkou celého řádu“. Určil třiatřicetiletého P.Cormiera za provinciála, protože první představený dominikánské komunity, provincie nebo kláštera je jmenován a ne volen. Mladý provinciál se trochu ulekl tohoto úřadu, avšak je drahá maminka, nadšení tím, že ho znovu vidí na pevnině, mu dodávala jistotu: „Naučili se tomu jiní, naučíš se tomu i ty!“
Když se 23.října ujímal úřadu, poslal bratřím nové provincie list. Je v něm program zaměřený na dva pilíře, které chce položit do základů nové budovy: pokoru a jednotu. Úvaha o pokoře je krásná, téměř lyrická: „“Buďme pokorní ve svých myšlenkách, pokorní ve svých slovech, pokorní při zastávání posvátné služby.“ Potom jednota, definovaná jako „země svatosti a místo dokonalosti“. Tyto výzva k jednotě nebyla náhodná, protože P.Cormier dobře věděl, že vytvoření nové toulouské provincie mohlo být vykládáno jako nové popření Lacordaira ze strany magistra řádu. Skutečně, mnozí řeholníci, jimž byla ponechána svoboda vybrat si provincii, ke které by patřili, zůstali v Paříži z věrnosti k obnoviteli řádu ve Francii čtyři roky po jeho smrti. Na druhé straně asi třicet řeholníků, kteří zůstali na jihu, nepocházelo z tohoto kraje.
K nesnázím vyvolaným malým počtem se pro P.Cormiera připojily finanční starosti, protože bylo nutné odškodnit francouzskou provincii za kláštery, které ona opouštěla. K jejich počtu patřil i klášter v Bordeaux, který zůstal prozatímně pod pařížskou jurisdikcí.
Všechno se tu muselo dělat tak, aby se budovala, vytvářela a zvětšovala nová provincie, a P.Cormier se stal hlavmím tvůrcem tohoto díla v letech 1865-1891, tedy po šestadvacet let. Tehdy byl nepřetržitě představeným, buď jako provinciál nebo jako převor kláštera. Připomínáme v chronologickém pořadí úřady v tomto čtvrtstoletí:
Od roku 1865 do roku 1869 je provinciálem jmenovaným. Kapitula, která se konala v dubnu 1869 u svatého Maximina, ho zvolila znovu. V roce 1874 dosáhl podle norem a po snažných prosbách k voličům toho, že byl uvolněn od provincialátu. Avšak následujícího roku si ho jeho bratři vybrali k třetímu provincialátu. Následovaly dva převoráty v Toulouse, protože měl touhu věnovat se přímému apoštolátu. Jsme v roce 1888. To je datum, kdy připravoval dominikánské založení v Biarritz, dříve, než byl zvolen převorem u svatého Maximina v srpnu 1889. Jako definitor provincie se zúčastnil volební generální kapituly v Lyonu a byl zvolen za socia (asistenta) nového magistra řádu. Tato služba při řízení řeholní rodiny patří k charismatu P.Cormiera. Potvrzují to jeho bratři, citliví k vyjímečné schopnosti, s jakou zastával svou službu představeného.
Nepouštíme se do podrobností, Ale uvažujeme o různosti úkolů a o odvaze, s jakou je P.Cormier plnil. Položme si nejprve otázku, odkud dostával inspiraci.

DOMINIKÁNSKÁ INSPIRACE
Mladého provinciála z Toulouse inspiroval a vedl nepochybně P.Jandel, ke kterému měl P.Cormier naprostou důvěru a kterého dokonale poslouchal, avšak poslouchal ho dominikánsky. To znamená, že se chápal podnětů, které vyplývaly z jeho pověření, a sám dával návrhy, které se mu zdály užitečné. Vše probíhalo v ovzduší dětinném a dokonce plném lásky. V listopadu 1867 napsal P.Cormier magistru řádu: „Vám není o mně nic skryto. Jsem ochoten vnikat do všech vašich názorů…, jestliže mi jako obvykle necháte při jejich uskutečňování jistou svobodu, v jednání. Budu jí užívat jako dříve i s tím, že vám o všem podám zprávu a napravím to, v čem jsem chybil“ (Cathala, str.120). Mladý dominikán je přesvědčen, že mu chybí zkušenost, a jedná prostě. Neskrývá chyby, o kterých si myslí, že je má: nedostatek horlivosti a nedůtklivost.
Chápeme jeho bolest při smrti P.Jandela. Došlo k ní 11.prosince 1872 po době odpočinku u mnišek v Batavayet-le-Lac v frýburgském kantonu, potom u faráře v Nyon. Avšak P.Cormier si vzal i z této smrti nové ponaučení. Deset dní po smrti tohoto svého otce a učitele píše toulouské provincii: „Je krásné podobně umírat, avšak je nutné připravit se na to svatým životem.“ Je to smrt, kterou podle hagiografické tradice a s narážkou na žalm 115,15 nazývá P.Cormier „vzácnou smrtí“ P.Jandela v životopise, který mu věnuje a který je vzorem dětinné úcty a touhy po účasti.
Méně rozvážný žák by jistě vyvyšoval to, co zvolil učitel, a neprokazoval by spravedlnost těm, proti kterým se musel postavit. V tomto smyslu můžeme říci, že závěr P.Cormiera je nadpřirozeně obratný.
Životopisec skutečně seznamuje s obnovením řádu ve Francii podle pořadí, v jakém přicházeli obnovitelé: s Lacordairem, o kterém vykresluje ušlechtilý a krásný obraz, potom s Réquedatem, který zemřel první, a nakonec i s ostatními. Dává P.Jandelovi zásluhu, že to byl „člověk vnitřního života, který uvedl v pohyb skrytou sílu“ (VJ, str.572)- Potom se obrací s výzvou k bratřím a vidí v tom všem, co bylo vykonáno, působení Boží: „ Vy všichni, které to či ono spojuje s jedním z lidí, které jsme uváděli: věrní žáci prvního, duchovní synové posledního, obdivovatelé ostatních, pozorujte u nich velikost Božích úradků! O jediný je velkým učitelem. Jen on má poslední slovo“ (VJ, str.574). Tak, přes výběr observancí, které snad můžeme nazývat v naší moderní řeči „ideologickými“ sklony, P.Cormier umí přivést své bratry k podstatnému, a tím je milost Boží.
Nemůžeme však popřít, že P.Cormier spojoval zvláštním způsobem působení P.Jandela s jistým výkladem dominikánského života, který odhaluje například, když rozebírá dějiny toulouské provincie v reformě P.Šebestiána Michaelise mezi šestnáctým a sedmnáctým stoletím. P.Cormier rád uvádí ve spisech pro své řeholníky v Toulouse nebo připomíná předešlé generální kapituly, jako například kapitulu u svatého Maximina, které předsedal Michaelis, nebo také jiné pozdější. Připomíná také nařízení kanonických vizitací této provincie v sedmnáctém století.
Stejný účel mají také některé publikace, které bychom mohli nazvat aktualizováním dějin. Například „Připomínka ve prospěch observance“, kterou uveřejnil roku 1872, a kterou sestavil jeden novicmistr z provincie toulouské před revolucí. Jeho dílem je ukázat, „jaká láska k řádu bývala u dřívějších bratří.“. Téměř o deset let později postupoval stejně jako při „instrukcích pro novice“. Sestavil je díky některým rukopisům, které byly ve velké úctě v Toulouse po reformě otce Michaelise. P.Cormier o něm mluví jako o řeholníku „učeném a svaté paměti.“ Těšil se z dominikánské tradice a opíral své působení o dějiny svého řádu. V tomto smyslu je P.Jandel opravdu člověkem „vnitřního života“. Avšak P.Cormier musel čelit problémům své doby. V době, kdy žil, přicházely na jihu výzvy z vnějšku.

VNĚJŠÍ VÝZVY
Pád druhého císařství byl pro církev ve Francii začátkem velkých nesnází, které vyvrcholily v zákonu o odluce z roku 1905. První útok byl od obce. Jistě, k největšímu násilí došlo v Paříži, a dominikáni z koleje Arcueil, jako P.Captier, byly jeho oběťmi. Avšak obec v Marseille měla členy, kteří prohledali klášter a vyrabovali jeho zásoby. P.Cormier se právem obával o své novice, kteří byli u svatého Maximina. Oblékl je do civilu a šel organizovat jejich odjezd do Corbary.
Po roce se mohli vrátit, avšak po několika letech začalo pronásledování znovu. A to s velkým rozdílem, že už to zákon dovoloval. V roce 1880 učinila vláda opatření proti řeholním kongregacím jako zakázaným, ale do té chvíle trpěným. V době, kdy byl P.Cormier provinciálem, zaútočila chátra, hlavně mládež, na klášter v Marseille. Policie na tom měla podíl. Otec poslal asi sedmdesát noviců do Španělska, do slavného kláštera svatého Štěpána v Salamance, nedávno vráceného dominikánskému řádu. P.Cormier projevil zděšení nad útoky „bezbožnosti“ proti řeholnímu stavu, a to listem ze 12.prosince 1880, poslanému ze Segovie, kde je proslulá jeskyně, v níž bydlel svatý Dominik. Vydává svědectví lásky. Avšak nezastavuje se u toho. Říká dále: „Nestačí naříkat a plakat, abychom obstáli ve zkoušce, a i nadále odpovídali na Boží vůli. Musíme sjednotit své síly ve společenství života a v modlitbě.“ Vnější hrozba se proměňuje v duchovní výzvu. P.Cormier v ní vidí dokonce příležitost k očisťování a vyzývá k němu podle norem rozvahy.“Rozvaha je pro nás nutná, abychom usměrnili svá slova, řídili své kroky a vzdálili od své služby každé podezření, že je tu lidský zájem, že si sami stačíme, že jsme nerozvážní a že děláme rozdíly mezi osobami.“ V této situaci nespravedlnosti a bezmocnosti může ještě více povzbuzovat své bratry k misionářskému povolání. Dobrem se může zvítězit nad zlem. „A tak uvedete do praxe doporučení umírajícíhoDominika: Pracujte pro rozšíření řádu!“ Ve skutečnosti měli francouzští bratři v roce 1886 dost dobré podmínky pro své kláštery, avšak toulouská provincie se bude umět obrátit i k vzdálenějším obzorům, jako je Brazílie, ve které se rozhodli založit klášter v roce 1876.
Inspirace, kterou dávají dominikánské dějiny, a podnět, který poskytovaly nedávné události, dovolují pochopit, že působení P.Cormiera během čtvrtstoletí, prožívaném v toulouském prostředí, vycházelo při vší své různosti z jediného a téhož nadšení pro budování, oživování a sjednocování.

BUDOVAT
Samozřejmě musíme chápat toto slovo především ve smyslu duchovním. P.Cormier položil základy toulouské provincii, posílil ji a umožnil jí, aby nabrala sil po nesnadných začátcích. Avšak jako vždy v takových případech bylo třeba také stavět kláštery, domy, kostely, a on o to všechno usiloval.
Prvním takovým dílem byla stavba kláštera v Marseille, přesto, že tu byly dluhy. Toto dílo bylo svěřeno Petru Bosňanovi, jednomu ze stavitelů ve Fourviéres. P.Cormier se stal převorem tohoto kláštera v roce 1874. Chopil se plánu, který začal jeho předchůdce, a uměl získat velkodušnou dárkyni, paní Prat.
Jako provinciál zřídil klášter v Mazéres u Pamiersen Ariége, a staral se o to, aby dal pěkný vzhled jeskyni v Sainte-Baume.
Posléze, v roce 1878, když začínal třetí provincialát, a zjistil, že není možné vrátit bratřím jako rámec jejich řeholního života jedno z nejkrásnějších svědectví dominikánského řádu ve středověku, jakobíny s kostelem a klášterem, dal schválení k stavbě kostela v Toulouse.
V této době přistoupil P.Cormier k průzkumu ostatků svatého Tomáše Akvinského u příležitosti jejich přenášení v nové urně do baziliky svatého Sernina. Vím, že tyto ostatky jsou nyní uctívány v kostele jakobínů, jehož obnovení vyžadovalo dlouhou cestu trpělivosti v naší době.
Základní kámen k hlavnímu oltáři nového kostela byl položen v březnu 1880. P.Cormier, tehdejší převor v Toulouse, měl dost přesná přání, pokud šlo o stavbu kostela, kde chtěl dát velký prostor úctě k dominikánským svatým. On, který byl tak dlouho provinciálem, musel se v tom zřeknout svých názorů, které se lišily od názorů jeho nástupce, a udělal to ochotně. Věděl, že poslušnost a bratrský život jsou důležitější než hmotná stavba budov.
Jako budovatel chtěl P.Cormier především duchovně oživit bratry v těchto kamenných stavbách, poznamenaných samozřejmě vkusem doby, která kladla pevnost při budování před stavitelskou hledanost. Bylo nutné oživovat.

OŽIVOVAT
Obnovit dominikánský život znamenalo dát mu jeho prvotní nádheru, nevracet se k zvykům soukromého života a dávat příklad společného usilování o svatost podle velkých směrnic, které chtěl svatý Dominik. Lacordairova starostlivost byla nanejvýš apoštolská, protože on dobře rozuměl trvalé modernosti, můžeme-li to tak nazvat, dominikánského života, před světem, který se měl obrátit. P.Jandel a s ním P.Cormier kladli důraz na autentičnost věrnosti k stanovám, avšak zdnešněným a znovu uveřejněným v přístupné formě.
Avšak nemohlo se dělat všechno najednou. Jako provinciál jednal postupně, anticipoval hodinu nočního oficia, a podporoval, když to bylo možné, zpěv a jiné observance. Začal v klášteře svatého Maximina, protože tam byli vychováváni mladí bratři, a on doufal, nže odtud přenesou řeholního ducha do klášterů, kam budou potom asignováni. Avšak, jak vysvětluje roku 1869 P.Jandelovi, vždy chtěl jednat s rozvážností, se ctností, bez které jsou ostatní ctnosti nemožné. Říká, že se pokoušel „sdružit ve spravedlivé rovnováze upřímné přijetí základů našeho života a praktické rozlišování, které vyžaduje uskutečnění.“ Nepopřít ideál, neztratit ze zřetele cíl, avšak jednat s realismem.
Velkým prostředkem, který mají představení k dispozici, je kanonická vizitace. Nezapomínejme, že dříve, než se stal P.Cormier provinciálem, často doprovázel P.Jandela na jeho cestách a často ho viděl jednat. On sám zanechal řadu úvah o způsobu, jak zastávat toto „službu velmi vážnou“, jak ji nazývá.Podstatným účelem těchto vizitací představených (provinciála nebo magistra řádu) je povzbuzovat. V tom, co se týká vnitřní modlitby nebo snahy ve vnitřním životě, je podle jeho slov velkým zákonem: “Žádná ztráta odvahy! Musíme si stále opakovat ve svém srdci toto slovo: Odvahu!“
P.Cormier se nebojí ve svých pokynech pro kanonické vizitace sestupovat k podrobnostem, protože dobře ví, že řeholní život spočívá spíše v kvalitě malých věcí, schopných vyjádřit heroismus, než v okázalých skutcích. U něho však není malichernost. Vše se soustřeďuje v lásce k Bohu, která – jak říká při této příležitosti – má být v srdci každého pravá, spravedlivá, prostá, silná a usebraná. Klade důraz na řeholní sliby, však oceňuje hlavně to, co vidí jako hlavní: božské ctnosti, a stejně i praktičtější pravidla, která mají být zachovávána.
Když P.Cormier doporučuje mlčení, jistě ho spojuje s umrtvováním, avšak ještě více ho spojuje s láskou: „Je lépe mluvit o bližním málo a neříkat o jiných nic, co by nás mohlo zarmoutit, kdybychom byli na jejich místě.“ (Cathala, str.132). To je směrnice jasná, velmi jasná…
P.Cormier byl přesvědčen o řeholní a apoštolské univerzálnosti dominikánských institucí, a proto využil všech příležitostí, aby dal jednotu iniciativám, které vznikaly v dominikánské rodině.

DÁVAT JEDNOTU
P.Cormier věděl, jak důležitý je kontemplativní pól, zastupovaný kontemplativními sestrami. V období toulouském byly založeny kláštery svatého Maximina a Prouille. Komunita sester u svatého Maximina vznikla ze skupiny terciářek, které hned přijaly observanci kláštera v Prato, kde však svatá Kateřina Riccijská musela bojovat, aby sestrám nebyla po tridentském koncilu uložena přísná klauzura. Avšak u svatého Maximina došlo k situaci opačné, totiž sestry nemusely dlouho čekat, aby dosáhly statutu mnišek.
Za P.Cormiera došlo i k obnově prvního založení svatého Dominika v Prouille. Je známo, že tam roku 1206 – ještě dříve, než pomýšlel na založení řádu bratří – shromáždil, při hlásání evangelia v Languedocu, jistý počet dívek, nebo je alespoň vytrhl z vlivu Katarů. Toto slavné dominikánské místo bylo zničeno během revoluce. Když šel roku 1852 Lacordaire na pouť do Fanjeaux a do Prouille, vyprávěl, že tam nezůstal “kámen na kameni“.
P.Cormier měl v úmyslu postavit tam prostě kapli na památku. Odvolal se na klášter v Nay v kraji nazývaném tehdy Nízké Pyreneje. Ze všech rozjímavých dominikánských klášterů se jen klášteru v Nay podařilo udržet společný život během revolučních bouří. V roce 1880 umožnilo devět mnišek z Nay nové založení kláštera v Pouille. P.Cormier je sám uvedl do klauzury právě ve chvíli, kdy provokativní zákony francouzské vlády zasáhly konventy bratří.
Velké hnutí apoštolského řeholního života, jedna z příznačných známek katolické náboženské vitality v devatenáctém století, mělo se tak inspirovat charismatem svatého Dominika. P.Cormier ho uměl jako provinciál a potom v čele řádu dobře zapojit do té skutečnosti, která tehdy ještě neměla dnes běžné jméno „dominikánská rodina“.
V roce 1873 založil se souhlasem biskupa z Auch dominikánky – ošetřovatelky nemocných. Do začátku si vyžádal pomoc sester od svatého Maximina. V té době se věnoval také dominikánkám vyučujícím z Gramond. Jejich řeholi dal také sestrám z Bor, které pak přijaly jméno Panny Marie Růžencové z Monteils. V roce 1875 začaly svůj apoštolát s podporou dominikánek z Cette. V roce 1880 se P.Cormier věnoval zvláštním způsobem dominikánkám z Albi a přivtělil k řádu sestry Učitelky Nejsvětějšího Jména Ježíšova a sestry vychovatelky slepých Neposkvrněného Početí.
Vidíme tedy, že tyto dominikánské kongregace, které se ke konci devatenáctého století často vyrojily do jiných světadílů, protože misionářské povolání už bylo v jejich dominikánském charismatu, mají historické pouto s P.Cormierem. Uměl je podporovat jedny druhými a uměl učinit různá apoštolská povolání, která se mu naskytala. Dominikánskými. Nespokojoval se s tím, že je založil, nýbrž pak dále sledoval jejich první kroky a vývoj těchto prvních kongregací sester. Dělal to radami, které jim dával, duchovním vedením a exerciciemi, které kázal sestrám stejně jako kněžím. V kázání ve farnostech se P.Cormier dotýkal i srdce věřících a péčí o růžencová bratrstva uváděl laiky do ,dominikánského charismatu.
Tak projevil svou schopnost vytvářet jednotu v provincii, kterou mu P.Jandel svěřil. Proto bylo pro něho normální pomýšlet na ještě důležitější úkoly ve službě dominikánskému řádu.

VE SLUŽBĚ CELÉHO ŘÁDU
Při službě P.Jandela, k níž došlo koncem roku 1872, byla římskokatolická církev v nesnadné situaci. Jistěže to nemůžeme srovnávat s vyhnanstvím, které papežství zakusilo za francouzské revoluce a za císařství, nebo ještě s rokem 1848, avšak od roku 1871 se situace zdála být těžká po francouzsko-pruské válce, po aggiornamentu I.vatikánského koncilu a po vstupu vojska italského království do Říma, poslední bašty a základního kamene papežského státu.
Staletý režim se zhroutil. Organizovalo se odloučení těch katolíků, kteří odmítali vyhlášení dogmatu, nazývaného s rychlým rozhodnutím „papežkou neomylností“. Zdálo se, že evropské politické režimy se snaží využít této příležitosti k tomu, aby zahájily antiklerikální politiku, která – jak jsme viděli – dominikánský řád už zasáhla.
V těchto podmínkách bylo nesnadné shromáždit volební generální kapitulu, která se měla konat v Římě v roce 1874, ačkoli se v roce 1871 generální kapitula v Gand slavit mohla. Proto papež Pius IX. prodloužil pravomoci generálního vikáře, kterého jmenoval. Byl to P.Sanvito. Šest let nato za Lva XIII. došlo k postupu, který byl neobvyklý. Kongregace pro biskupy a řeholníky poslala těm, kteří měli hlas na volební kapitule a nemohli se shromáždit, seznam tří jmen, mezi nimiž bylo jméno P.Cormiera jako první. Ve skutečnosti byl zvolen Larroca, španělský asistent P.Jandela, nepochybně pro příčiny, které se týkaly nedávných a nesnadných dějin vztahů řádu se španělskými provinciemi.
V roce 1891 ny volební generální kapitule v Lyonu, která se už konat mohla, se myslelo, že přišla řada na P.Cormiera. Avšak zdá se, že když viděli přicházet definitora toulouské provincie s jeho chorobným tělesným vzhledem, kapituláři se nemohli rozhodnout, aby zvolili na dvanáct let člověka, který – ačkoli byl teprve šedesátiletý – nezdál se mít dostatečné zdraví k zastávání úkolu magistra řádu, který byl už v této době vyčerpávající. P.Cathala píše: „Vypadal jako stařec. Hlavu měl stále nakloněnou vpřed, ať seděl nebo chodil. Byl úžasně vyhublý a bledý. Na ubohých ramenou byl vyzáblý krk, na kterém vystupovaly žíly.“ Jeho zvolení po dvanácti letech tedy bude skutečným paradoxem.
V roce 1891 byl zvolen P.Ondřej Frühwirt, který poznal P.Cormiera, když byl studentem u svatého Maximina. Vzal si ho ssebou jako „socia“ a podle práva a zvyků té doby mu dal titul provinciála „in partibus“, jak se říká v církevní mluvě. Byl to prastarý titul, nyní jen čestný. P.Cormier byl jmenován „provinciálem Svaté země“, jedné z prvních provincií dominikánského řádu ve třináctém století.
Úřad asistenta není snadný. Dává záminku ke kritice, která normálně generálního představeného ušetří. Není tak uznávaný, protože se skládá hlavně z prací přípravných, skrytých a dlouhodobých. Zkrátka je to pověření k sebezáporu, na který nebyl P.Cormier připraven.
Přišel do Říma 1.října 1891. Magistr řádu se musel ubytovat v úpatí Pincia na Via San Sebastiannello, protože ctihodný klášter Minervy, jehož kostel hostí ostatky svaté Kateřiny Sienské, sv.Jana de Fiesole (fra Angelica) a jiných dominikánských postav, zabrala italská vláda. P.Cormier znal Itálii, mluvil italsky a měl italštinu rád, a měl dost jemnosti, aby ohodnotil odstíny italské povahy. V římské kurii, - kde, jak říká s trochou humoru jeho životopisec, „přirozené a nadpřirozené se téměř ustavičně dotýká.“ (Cathala, str.71) – chtěl brát v úvahu jen to nadpřirozené. V pohledu víry tak řídkém v tomto prostředí vysvětluje jedné dopisovatelce, že církevní shromáždění, kterých se musí účastnit, jsou příležitostí k cvičení ve ctnostech všeho druhu: modlitby, pokory, moudrosti, důvěry, prostoty, upřímnosti…
Nezřekl se apoštolátu hlavně v komunitách řeholnic, ke kterým měl zvláštní lásku. V té době to byly zvláště Malé sestry chudých. Přitom P.Cormier pracoval mnoho pro záležitosti řádu. Polem jeho působnosti byly přirozeně dominikánské provincie, které mluví francouzsky.
V roce 1896 ho P.Frühwirt jmenoval generálním prokurátorem řádu. Tím byl pověřen ke stykům s římskými kongregacemi a také s papežem samým. Je jisté, že pověst o moudrosti a o lásce, kterou měl P.Cormier, ho uschopňovala, aby ho rádi přijímali všichni, s nimiž se stýkal. On v nich viděl především služebníky církve. Bylo veřejně známo, že ho Lev XIII. měl velmi rád. To vyvolalo v římském prostředí, vždy štědrém na povídačky o povýšení, některé řeči o jeho povýšení v římském prostředí. Tyto řeči kolovaly v roce 1899 dokonce v jeho rodné diecézi Orleansu.Na základě některých ujištění se zdá, že francouzská vláda byla dotazována a dala k tomu své veto, protože P-.Cormier patřil k ilegální kongregaci. Nezapomínejme, že jde o chvíli, kdy Francie pomýšlí na odluku církve od státu a na vypovězení konkordátu. P.Cormier se nezdál být zneklidněn touto příhodou. Starosti mu dělali spíše nesnáze, které ve Francii měli bratři a také sestry kvůli vystupování vlády proti kongregacím, zvláště proti těm, které se věnovaly vyučování. Zvláště pro mnišky bral v úvahu vystěhování do ciziny, ale i přitom zachoval svůj klid. Ve skutečnosti se protináboženské zákony z roku 1891 nedotkly kontemplativního života. Bratři však museli znovu opustit kláštery.
Jak bylo zvykem, musel P.Cormier jako generální prokurátor, což je v dominikánském řádě druhé místo v důstojnosti, mít znak a heslo. K černobílému štítu řádu přidal pelikána, který živá svá mláďata. To je obraz Krista. Hlavně si vybral krásné heslo, zcela křesťanské a zcela dominikánské: „Caritas veritatis“ – „Láska k pravdě“. Jednou ho vykládal takto: „Dávat pravdu je nejkrásnější láska.“ Zachová si ho jako magistr řádu, kdy mu bude sloužit ještě lépe.

V ČELE CELÉHO ŘÁDU
Volební kapitula se měla shromáždit u svatého Maximina, avšak nemohlo k tomu dojít kvůli vypuzování řeholníků., kde kterému docházelo ve Francii. Magistr řádu, P.Frühwirt se rozhodl, že ji svolá do la Quercia, na kterou měl P.Cormier tolik vzpomínek. Byl členem kapituly ne jako generální prokurátor, ale jako definitor toulouské provincie.
Ještě jednou byl kandidátem papeže, tehdy Pia X. Pius X. byl kardinálem protektorem dominikánského řádu a chtěl si tuto zodpovědnost ponechat. P.Desqueyrous, se kterým se P.Cormier důvěrně stýkal, , a kterého si pak vybral, aby se po něm stal generálním prokurátorem, vypravoval velmi živě, jak on sám oznamoval Piu X, že byl 21.května 1904, o vigilii letnic, zvolen P.Cormier do čela řádu. Papež neskrýval svou radost: „Je to světec! Už jsem mu jasně řekl, že by měl přijmout tento úřad, kdyby mu byl svěřen.“ Skutečně, Pius X. nepřestane podporovat P.Cormiera a povzbuzovat ho, aby zůstal v úřadě, až ho půjde předávat do jeho rukou.
Byl zvolen magistrem řádu ve dvaasedmdesáti letech. Vždy měl křehké zdraví, ačkoli vedl způsob života velmi pravidelný. P.Cormier se nejprve považoval za ¨“přechodného generála“. Ve svém srdci se chtěl propůjčit této službě, protože mu to jeho řád přikazoval, ale jen na tři roky. Proto v roce 1906, po oslavení kněžského jubilea, prosil tolik a tak dobře Pia X., aby ho pro špatné zdraví dispenzoval od úřadu a učinil příští kapitulu volební, že nakonec papež vyhověl jeho žádosti. P.Cormier o tom s nikým nemluvil. P.Desqueyrous mu činil takové bratrské výtky, že byl zneklidněn, ale stále pokorný, a napsal 1.září 1906 dopis. Stojí zato uvést z něho některé odstavce. Tolik odráží stav ducha, rozděleného mezi provincií a pocitem vlastní slabosti a nehodnosti: „ Když jsem objasnil Vaší Svatosti svůj zdravotní stav a žádal jsem, abych se směl příštího května zříci generálátu, neradil jsem se s nikým dříve než jsem psal, ani se svými socii ani se svým zpovědníkem. Podlehl jsem pouze úzkosti ducha… Je pravda, že jsem měl vždy sklon utíkat před křížem a před trny úřadů… Jestliže tedy byla příznivá odpověď, které má prosba dosáhla, založena na mém dopise a na mém naléhání, budu mít po celý zbytek života a v hodině smrti strašné výčitky, že jsem se stavěl proti tak těžké odpovědnosti… Jestliže však dovolení zříci se úřadu bylo na základě informací nebo údajů, ze kterých vyplývala nedostatečnost mé ubohé činnosti před důležitostí povinností a tíhou okolností, pro můj věk, pro mé slabé zdraví, pro nedostatek schopností v mé mysli, potom je pro mne velikou útěchou, na kterou s hlubokou vděčností odpovím i před příštím květnem na přání, na rady, na úmysly hlavy církve, zvláštního ochránce řádu svatého Dominika a pro mne láskyplného otce.“ (Cathala, str.213)
Dva dny nato dokázal papež ve zvláštní audienci přesvědčit P.Cormiera, aby zůstal na svém místě a vzal si k tomu více pomocníků. Pius X. ho zavázal polovážně a položertem, aby poslouchal bratra „spolupracovníka“, tedy bratra nekněze, nazývaného laikem, který byl pověřen, aby bděl nad magistrem řádu. P.Cormier tedy poslouchal v maličkostech spojených s životem bratra Damiána…
P.Cormier mluví ve svém listu Piu X. o „těžkých okolnostech“. Skutečně, generálát P.Cormiera probíhal v době pro katolickou církev velmi nesnadné, poznamenané modernistickou krizi., odlukou mezi francouzskou vládou a Svatým stolcem a hlavně starost vyvolávajícími napětími v Evropě, která vyvrcholila první světovou válkou. Díky zvláště moudrosti P.Cormiera, ale také duchu a pevnosti značného počtu bratří prošel dominikánský řád odvážně touto bouřlivou dobou, jak uvidíme.
Avšak představený se nespokojuje s tím, že konejší, uklidňuješ, maže kola olejem, usmiřuje nebo kontroluje, On má zasvěcovat a budovat, dávat podnět. A to chtěl udělal P.Cormier založením univerzity svatého Tomáše Akvinského v Římě, známé pod jménem Angelikum.
Tak P.Cormier uvedl ve skutek doporučení generální kapituly ve Viterbu (La Quercia) založit v Římě „studium generalissimum“, totiž takové, které může přijímat studenty z celého řádu, i z ciziny. První kámen byl položen 29.června 1908 na Via S.Vitale.
Nové akademické zřízení mělo vystřídat a rozšířit “kolej svatého Tomáše“, která patřila římské provincii. Takovou iniciativu jasně pochopíme, vzpomeneme-li si na podnět, který dal papež Lev XIII. k návratu k pramenům scholastiky a zvláště k svatému Tomáši Akvinskému: jméno Angelikum o takové vůli vyučovat tam nauce „andělského“ učitele. V roce 1907 vydal P.Cormier „Ratio studiorum“ dominikánského řádu, totiž generální program studií filosofie a teologie pro formaci bratří. Ukazuje v něm důležitost této intelektuální přítomnosti řádu v Římě a dovolává se „instanter et instantius“ nejen modliteb bratří, ale i velkodušnosti jejich přátel laiků. On sám bděl nad stavbou a musel najít nutné prostředky.
Vyučování mohlo začít v listopadu 1909. První lektorem byl P.Sadok Szabo, bývalký představený provincie rakousko-uherské, který se od roku 1925 staral o přestěhování fakulty Angelika do jejího nynějšího sídla nad starou budou kláštera svatého Dominika a svatého Sixta.
V roce 1909 použil P.Cormier pro řeholníky na Angeliku zásadu o dispenzi, kterou předvídají stanovy pro studenty. Vyhradil pro klášter svaté Sabiny, který chtěl znovu získat, plný klášterní život. Nechyběly administrativní nesnáze s městem Římem při novém získávání krásného kláštera na Aventinu, avšak P.Cormier měl důvěru: „Modleme se a ponechme svatému Dominiku péči o všechno. Je to jeho klášter.“
Univerzita ve Frýburgu ve Švýcarsku byla založena v roce 1891 s vyhlídkou na intelektuální obnovu katolíků. Administrativa ve Frýburgu se odvolávala za řád bratří Kazatelů zvláště pro některé katedry filozofie a teologie, když – jak jsme viděli - Lev XIII. doporučoval oživení studia svatého Tomáše Akvinského., Problémy nechyběly, jako při každé důležité iniciativě. P.Cormier se s nimi seznámil už jako socius P.Frühwirta. Avšak jako magistr řádu musel čelit vážnější krizi v souvislosti s modernismem, nebo lépe řečeno s antimodernismem – jak se ukázalo po celé období. Nedávná studie P.Bartoloměje nám o tom poskytuje všechny informace (Ideologie a formace, Frýburg).
Anticipování problémů, o které šlo, způsobilo shromáždění mezinárodního kongresu katolíků ve Frýburgu v srpnu 1897. P.Lagrange, zakladatel biblické a archeologické školy v Jeruzalémě, tam podal některé údaje o autentičnosti Pentateuchu. Mínil, že v tom oboru musí dojít k jistým rozlišováním, přijatelným od katolíků. Protože byl tento text, uveřejněný pak v Biblické revue, dobře přijat od příznivců Loisyho, proto to vyvolalo to jistou úzkost zvláště u jednoho ze zakladatelů univerzity Gaspara Decurtins, politika a horlivého katolíka. Ten měl velký zájem o křesťanskou sociální nauku, k jejíž formaci přispěli biskup z Frýburgu kardinál Mermillod a jiné osobnosti při sepisování „Rerum novarum“.
Když nastoupil Pius X., měl Decurtins obavy z jistých sklonů, které odhalil u některých profesorů na univerzitě. Toto slovo bylo ve vzduchu všude. Mezi podezřelými byli tři dominikáni, P.Mandonnet, církevní historik, a dva exegeté, P.Vincenc Rose, profesor Nového zákona, který podal demisi a opustil dominikánský řád „bez hluku“, a silná osobnost, mladý P.Vincenc Zapletal, původem z Čech, pověřený výkladem Starého zákona. Horkokrevný P.Zapletal, „býk“, jak se říkalo, byl rozhodnut, že udá svého obžalovatele jako „zlovolného nevědomce a Tartuffa číslo dvě.“
V tomto ovzduší měl P.Cormier zasáhnout. Zdá se, že jeho zvolení nebylo zvlášť dobře přijato na Albertinu, v klášteře dominikánských profesorů, protože ho buď podceňovali nebo ho považovali – pro jeho zbožnost – za málo citlivého k intelektuálním potyčkám. Jeho svatost mu dovolí vystihnout situaci ve Frýburgu. Vstoupil na kolbiště, však udělal to se svou obvyklou rozvahou.
P.Cormier zajistil především spojení se Svatým stolcem. Koncem ledna 19807 psal Zapletalovi, jaká bude jeho „politika“ v nejvznešenějším slova smyslu: „Je třeba nedůvěřovat sobě, usebrat se okolo autority, která vyučuje, naléhat, aby ostatní pochopili dobrotu vlastního blahodárného úkolu a dohodli se s námi, aby různé zásluhy a různé schopnosti vytvořily společný poklad, schopný posílit naše vyučování růzností světel a doporučit ho všem naší jednotou v lásce.“
Situace začala být dramatičtější, když chtěl P.Zapletal uveřejnit komentář k Písni písní. Byla to vhodná chvíle k uveřejnění takového díla právě několik měsíců před dekretem „Lamentabilis“ (3.července 1907), po kterém měla následovat encyklika „Pascendi“ (8.září 1907), oběma texty, kterými Pius X. rázně odsuzoval modernistické omyly? Na naléhání magistra řádu upustil P.Zapletal od kapitoly, týkající se autora knihy, a tento úkol poslušnosti spojil oba řeholníky ve vzájemné úctě a umožnil jim čelit krizi v letech 1910 a 1911.
V těchto letech došla do Říma některá anonymní udání od protivníků „zamaskovaných, ale i rozvztekaných“, jak řekl P.Cormier. Byli spojeni se slavnou Sapiniers Monsignora Benigniho, který si dal za úkol pronásledovat každou stopu liberalismu v církvi. K první srážce došlo u příležitosti zvolení P.Zapletala za rektora univerzity. Byly tu potom snahy zakázat mu vyučování.
P.Cormier, který jmenoval P.Zapletala svým vikářem v domě ve Frýburgu, mu projevil velkou důvěru a věrnost. Zdá se, že musel čelit podráždění, ne-li hněvu Pia X. při jedné audienci, při které prý magistr dominikánského řádu omdlel. Na papeže to tak zapůsobilo, že se uklidnila a rozhodl se, že bude mít plnou důvěru k úsudku P.Cormiera. Skutečně, v nejrozhodnější chvíli navrhl P.Cormier to, co se mu zdálo být nejúčinnějším prostředkem k obhájení jeho synů ve Frýburgu. Na rozdíl do Zapletala, který chtěl “zadostiučinění ve spravedlnosti“, P.Cormier myslel, že „čtyři slova papežova platí víc než čtyři roky procesu.“
V červnu 1911 navrhl P.Cormier text Piu X., a papež jej přejal skoro slovo za slovem. Tomuto ospravedlňujícímu a osvobozujícímu textu předcházela kanonická vizitace magistra ve Frýburgu. Doporučoval tam klid a rozvahu dojímavými slovy: “Dříve než se ubozí představení vysloví o věcech, ve kterých mají pověření od Boha, čekají, uvažují, radí se, modlí se. Jak by mohl prostý řeholník bez pověření rozvážně rozhodnout bez přípravy a bez soucitu?“
P.Cormier měl soucit dokonce i pro žalobce (Positio, str.82), avšak hlavně pro jiné profesory, kteří přihlíželi k těmto sporům s nejistotou o významu těchto otázek „pro nedostatek základní výchovy nebo pro kouzlo vládnoucích předsudků“.
V písemných závěrech své vizitace má P.Cormier o nich a o jejich povinnostech dominikánů vůči nim velmi krásná vyjádření: „Předvídat jejich starosti, soucítit s nimi, vyjít jim vstříc, mít s nimi důvěrné rozhovory, organizovat také nějaká přátelská setkání, kde by se mohli poučit, byl by jistě vybraný úkol lásky, dílo velkého dosahu v zájmu víry a prestiže univerzity ve Frýburgu. Budiž mi dovoleno vyjádřit touhu po tomto krásném apoštolátu“. Jak nvidíme, P.Cormier se dívá na přítomné nesnáze, přivádí však velmi konkrétně své bratry k jejich velkému poslání.

OTCOVÉ CORMIER A LAGRANGE A BIBLICKÁ ŠKOLA
Od sedmnáctého století je kladena „biblická otázka“. Galileo v Itálii, potom Richard Simon ve Francii, navrhují, aby se udělal konec tradičnímu výkladu církevních otců nebo středověku, a aby byl přijal pohled širší nejen, pokud jde o chápání inspirace, ale také pokud jde o význam textu. Nejradikálnější pozici představoval v té době filozof Spinoza v Holandsku.
Bylo zřejmé, že devatenácté století, opojené vědeckými objevy a používající pro dějiny a pro lidské vědy metody, které, považovalo za pozitivní, muselo přezkoumat biblické texty a kritickým okem, které se ukládalo v každém oboru. Ernest Renan a Strauss, jehož „Život Ježíšův“ jsme viděli potíraný od Jindřicha Cormiera při jeho bakalarátu v teologii, předkládají čtení evangelia, kterému nechybí ani kouzlo ani styl, které však popírá božskou přirozenost Kristovu, na které byla založena staletí křesťanské exegese.
Shodně s liberálním protestantismem se jisté hnutí nebo alespoň různé intelektuální iniciativy, většinou kvalifikované, pokoušely používat tytéž vědecké a filozofické předpoklady pro texty Písma svatého. Alfréd Loisy byl ve Francii a brzy i v celé Evropě považován za mluvčího nebo aspoň za symbol toho, co papežské texty nazývaly modernismem. Viděli jsme odezvu toho v polemikách okolo univerzity ve Frýburgu. Encyklika Lva XIII. „Providentissimus Deus“ z roku 1893 bere v úvahu „biblickou otázku“, avšak klade zřejmé meze pro katolického exegetu.
Tři roky předtím mohl P.Maria-Josef Lagrange, dominikán z provincie toulouské, založit praktickou školu biblických studií v Jeruzalémě, a musel čelit velkým debatám té doby. Pro osobní pozice P.Lagrange i pro jeho vývoj jsou příznačná slova, která napsal 5.května 1898 magistru řádu P.Ondřeji Frühwithovi: „Uvědomuji si, že je tu neklid, zmatek, pravá biblická krize, tím spíše proto, že tato krize byla i u mne. Prošel jsem strašnými úzkostmi a nyní jsem přesvědčen, že mám mír v přesvědčení, že se širší exegezi, slučitelné s dogmatickou tradicí, podaří stále více zdůraznit autoritu církve“ (Montagnes, str.45). Několika slovy je tu střízlivě řečeno všechno: osobní krize a zároveň její vyřešení úkonem víry s rozšířeným teologickým pohledem.
Právě toto poslání měl plnit v katolické církvi P.Lagrange v Biblické škole a v Biblické Revue, založené roku 1892. To napsal 26.srpna 1905 P.Cormierovi, novému magistru řádu, pod jehož jurisdikcí je jeruzalémská škola. Připomínal „intelektuální krizi, která ohrožuje nejinteligentnější katolíky a kněze“: „Hnutí zastupované v „Revue Bibliques“ je právě protijedem na takové nebezpečí. Poskytuje spravedlivé sloučení toho, co si přeje rozum a co si přejí dějiny, a přitom neobětuje naprosto nic z nadpřirozené víry“ (Montagnes, str.86). P.Lagrange, pokud se to jeho týká, to chce dělat komentářem ke knize Geneze, která je zřejmě, jak by se dnes řeklo, „rizikovým“ námětem.
Korespondence mezi P.Cormierem a P.Lagrangem, kterou nedávno uveřejnil P.Montagnes, nás poučuje o mnoha věcech, a to u jednoho i u druhého. Uctivý tón ze strany P.Lagrange, bratrský u P.Cormiera, je neméně energický, někdy živý, v každém případě bezprostřední – mohlo by se říci mužný - a bez té strojenosti, ze které bývají obviňováni duchovní, avšak zřídka kdy dominikáni.
Prudkost, dokonce i výtky, nejsou řídké pod perem P.Lagrange. To je věc pochopitelná u člověka dobré víry – a to víry hluboké – podezíraného, když seznamuje s biblí a v jisté chvíli je umlčen. Živost jeho dopisů je v protikladu se svědectvím plném obdivu, které měl P.Lagrange pro P.Cormiera ve svých „Vzpomínkách“ a hlavně v roce 1936 ve své výpovědi pro blahořečení.
V takto bolestné době měl P.Lagrange dojem, že ho magistr řádu nepovzbuzuje v tom, co on považoval za svůj zvláštní apoštolát. Říká to velmi jasně: „Ctihodný otče, budu-li pokoušen k ztrátě odvahy, dojde k tomu při čtení Vašich dopisů. Dovolte mi, abych to řekl: v exegezi se mi od Vás dostalo jen výtek.“ Tato slova P.Lagrange podtrhl, avšak hned dodává: „V exegezi, protože jsem Vám nekonečně vděčný za tolik osobních projevů dobroty, lásky a otcovské blahovůle.“ (List ze 7.července 1907). Je třeba připomenout, že tento list je psán měsíc nato, co P.Lagrange přijal zprávu, že papež sám vůbec nechce rozšiřování jeho komentáře ke Genezi. Toto rozhodnutí oznámil P.Cormierovi 27.května 1907.
Víme, že podrobenost P.Lagrange byla okamžitá a naprostá. On sám asi očekával nějaké uznání za tak heroický čin. Dopis P.Cormiera z 29.května, který mu oznamoval tuto zprávu a mluvil o „nadpřirozené plodnosti poslušnosti“, se mu mohl zdát velmi krásný, ale příliš neosobní, protože dost nepočítal s jeho „neklidem svědomí“. Jsou případy, ve kterých klid představeného při každé zkoušce může na chvíli udělat více zla než dobra.
P.Cormier se neospravedlňuje, neomlouvá, ale probírá otázky „Revue biblique“ s rozhodností. 19.srpna potvrzuje zvolení P.Lagrange za převora kláštera svatého Štěpána v Jeruzalémě. Ten, koho se to týkalo, se nemýlil. Bylo to jistě znamení důvěry.
Je však jisté, že P.Cormier neměl vážné předsudky, nýbrž jen jistou obtíž vůči článkům v „Revue biblique“ několikrát prohlásil, že mohly být předkládány jinak. Řekl to jasně: chtěl by, aby byly „plně“ ve shodě s rozhodnutím biblické komise, církevního zařízení. Jinde se dovolává větší „přesnosti“ (List z 18.listopadu 1907).
Nezapomínejme, že P.Cormier objasnil své vlastní měřítko na čtení bible v jednom z rodinných oběžníků, jejich tajemství znal: List jednomu studentu Písma svatého. Připravil jeho druhé vydání, „revidovaní a opravené“, právě v roce 1907. tento text je určen hlavně k tomu, aby připomněl některé teologické a církevní směry mladému dominikánovi, který se věnuje biblickým studiím trochu specializovaným. Jde tedy o duchovní povzbuzení, jak je zřejmé z jeho rozdělení. P.Cormier pojednává o studiu Písma, o jeho vztazích k víře, k církvi, k teologii a k vědě.
O tomto stále aktuálním problému čtení Písma svatého , oživovaného vírou a zároveň i vědeckým bádáním, se najdou některé texty, datované ve stejné době, které však jako jednotlivé předcházejí. Díky jeho střízlivost je možné postupně je číst. Nechybí odstavce velmi milé, např. když P.Cormier vysvětluje, že čtení bible „dává něco živějšího, energičtějšího, láskyplnějšího, milejšího pro rozum i pro vůli“, než prohlášení: Já věřím. Nebo ještě když udává úkol Písma svatého v životě svatých: „Oni milují Písmo, mají dar rozumět mu a dar uvést ho v skutky. Možno říci, že koluje v jejich žilách jako božská krev. Jejich život je proroctvím, které pod působením ducha svatého zjevuje a objasňuje zde na zemi vtělené Slovo a je jeho pokračováním… Proto jsou takové životy nazývány pátým evangeliem. To je zvláštní, ale slavné pojmenování, které oni plně ospravedlňují.“ Tyto výrazy si bere ze životopisu svatého Jana Křtitele Rossiho, který napsal v roce 1901. Další odstavce se vracejí k tradičnímu námětu, drahému P.Cormierovi. je to srovnávání mezi Písmem svatým a Eucharistií, které vyžadují jedno i druhá „pokoru srdce“.
Je jisté, že je tento spis psán v souvislosti s modernismem. P.Cormier doporučuje svým bratřím, aby se nestyděli, že patří k „tradiční škole“: „Prohlaste bez váhání, že pro vás tradiční škola není školou, že je to církev°; pokrok sám je v ní tradiční.“ Kus polemiky beze zloby je rovněž v líčení mladého exegety: „Je nerozvážný kvůli malé slávě, že vypadá vědecky jako otevřený duch, jako progresista, že je hrdý, nezávislý, na výši doby, znalec jejích potřeb.“ Můžeme tu dobře poznat některé výrazy, běžné v Biblické škole v Jeruzalémě.
Od kladení malého spisku P.Cormiera proti slavnému textu P.Lagrange z roku 1903 „Historická metoda“ je už jen krok, který však není nutné udělat. Skutečně P.Cormier otevřeně prohlašuje,že nezamýšlí nahrazovat „vědecké a praktické rady“ učitelů „zvolených jako hodnějších“. Problém byl v tom, že se Piu X. velmi líbil text P.Cormiera. V udivenci, kterou papež udělil 31.ledna 1907 P.Séjourné, tehdejšímu převorovi v Jeruzalémě, se mu zdá přikládat důležitost, na kterou tento spis vůbec nepomýšlel, jak P.Séjurné sám vypravuje P.Lagrangeovi. P.Cormier odolal papežovu návrhu udělat z něho „encykliku“ pro dominikánský řád.“ Dal přednost tomu, že mu nechal ráz neúředního oběžníku, který mohl mít své nedostatky a své mezery. Avšak v květnu 1907 doporučila generální kapitula ve Viterbu jeho čtení a jeho rozšiřování.
Když si P.Lagrange myslel, že se bude moci bez rizika věnovat studiu Nového zákona, a začal s komentářem svatého Marka, jeho soužení neskončila. V roce 1910 vzala dramatický spád kvůli dekretu konsistorní kongregace, která úplně zakázala užívání knih P.Lagrange v seminářích. Šlo o konkrétní hrozbu, že dojde k formálnímu odsouzení ze strany Indexu. Potom se v červnu 1013 vše změnilo po audienci u Pia X., na kterého zapůsobila okamžitá a naprostá podrobenost tohoto dominikána. Dal mu dovolení, aby začal znovu vyučovat a aby dále řídil Biblickou školu.
Ve skutečnosti to bylo dílem P.Cormiera . Když mu P.Lagrange psal v dubnu 1908: „Říkám a opakuji to, že jste byl naší nejúčinnější oporou a že by se, nebýt Vás, snad zdařilo očernit nás v očích Svatého otce“ (Montagnes, str.193), nesnaží se o tom přesvědčit sám sebe? Bude o tom mít důkaz naprostý a zřejmý, když se na prosbu P.Lagrange po mnoha námitkách P.Cormier rozhodl., že přiměje papeže, aby odvolal rozhodnutí již učiněné, že se musí změnit jméno revue. Představení obvykle neradi vyvolávají dojem, že mění každou chvíli mínění hlavně ve svých vztazích s nejvyšší autoritou. Na tom nezáleželo. 8.října 1912 psal P.Cormier Piu X.italsky dopis, který je pravou obhajobou Biblické školy a přímluvou za ni. Neváhá snažně prosit Svatého otce za dominikánský řád a za jeho „ubohého starého generála“. Tentokrát byl P.Lagrange zahanben: „Váš dopis mě velmi zahanbil, protože je plný veliké pokory.. Buďte si jistý, můj ctihodný otce, že jsem mezi těmi, kdo jsou nejvíce spokojeni, že Vás mají v čele řádu, protože jsem ten, pro kterého jste snad udělal nejvíce… vy ale víte, že já se nezdržím a hned všechno řeknu“ (Montagnes, str.365).
Je tu jistě rozdílnost povah:P.Lagrange je ohnivý, vášnivý, zranitelný. „Zneklidňuje se“, říká P.Cormier. Jindy dodává ne bez humoru: „Vy si někdy myslíte, že já kárám Vás, a mně se zase někdy zdá, že Vy káráte mne“ (Montagnes, str.369). Někdy je tedy nucen ospravedlňovat se: „Když se s Vámi dělím o upozornění mně poslaná, neznamená to, že je přijímám se zavřenýma očima. Zdá se mi však, že je dobře znáte. Jestliže na nich není naprosto nic, deo gratias“ (27.prosince 1909, Montagnes, str.261.)
P.Cormier měl tím více zásluhy za to, že hájil P.Lagrange, protože –jak jsme viděli – ve skutečnosti s ním nesdílel jeho odvážnost v biblických otázkách. Jistě, on vždy zdůrazňoval „božskou stránku“ Písma, chápaného jako „zdroje apoštolátu“ (List ze 27. září 1012. Montagnes, str.360).
Avšak rozdíly ve své podstatě nejsou jen zde. P.Cormier soudil, že jde nejen o podrobení Svatému stolci, nýbrž i o ro, aby se vidělo jejím způsobem a také, aby se jí pomáhalo i tím, co píše Biblická revue (18.srpna 1912, Montagnes, str.401). On ve své jemnosti viděl správně a nelíbilo se mu, že se někdo „odevzdá a čeká na lepší časy“ (10.ledna 1913). I když byl P.Cormier povahově blízký starostem Pia X. a obtížen tíhou věku, přesto v plné válce cítil, že nový pontifikát Benedikta XV. Má jiný směr. Nový papež přijal P.Lagrange již 8.ledna 1915, čtyři měsíce po svém zvolení.
Protože nastala první světová válka a ve světě docházelo ke změnám, biblická otázka už nebyla probírána v katolické církvi tak intenzívně a s tak velkou úzkostí. Pro P.Lagrange bylo důležité, že byl prorokem, a pro P.Cormiera bylo rovněž důležité, že ho uměl hájit a věnoval mu lásku a důvěru. Pochopíme lépe následující velmi silná slova P.Lagrange v jednom jeho dopise z 29.února 1936, dva roky před jeho smrtí: „Mohl jsem vydávat svědectví o P.Cormierovi v pátek ve dvou zasedáních. Byl bych nerad zemřel dříve, než bych mu mohl zaplatit svůj dluh vděčnosti. Jakou ctí a hlavně jakým velkým duchovním dobrem by pro řád bylo, kdyby byl blahořečen!“

SVATOST OTCE CORMIERA
I když jeho zdravotní stav dále vyvolával obavy, přesto plnil P.Cormier až do konce úkol magistra dominikánského řádu. Splnil všechno. Předsedal generálním kapitulám, například ve Venlo v Holandsku v roce 1913, konal kanonické vizitace, řídil záležitosti řádu, mezi něž patřila obrana P.Lagrange a Biblické školy. I když byla důležitá, byla jen jednou z mnoha záležitostí. V říjnu 1915 myslel P.Cormier, že už mu brzy skončí jeho pověření. A rozhodl se, že zůstane v Římě, aby se i nadále věnoval dvěma kongregacím, které mu byly svěřeny do péče v době, kdy byl societ P.Frühwirta. Byly to sestry Svaté rodiny v Nazaretě a Malé sestry chudých.
V roce 1896 ho papež Lev XIII. jmenoval vikářem Malých sester chudých. Bděl zvláště nad formací novicek, které byly v Marinu, kde tehdy pobýval. Jako pro své bratry dominikány, tak i pro tyto sestry psal exhortace a směrnice.
P.Cormier se stal duchovním vůdcem zakladatelky sester svaté rodiny v Nazaretě, Františky Siedliske, polského původu. V roce 1903 předsedal kapitule nové kongregace, ustanovené v roce 1895, a byl pověřen redakcí definitivních Stanov . Po smrti zakladatelky v témž roce pokračoval P.Cormier ve svém poslání u sester. Mimo jiné předsedal jejich kapitule v roce 1909.
Aby pokračoval v tomto apoštolátě, který spočíval z rad, z trpělivosti, z naslouchání, žádal P.Cormier a dosáhl toho, že se mohl ubytovat v klášteře irských dominikánů v Římě, jejichž kostel je slavným místem z prvních křesťanských dob několik kroků od Kolosea.
Na kapitule ve Frýburgu ve Švýcarsku, místě, které se zdálo vhodné během evropské války, byl zvolen 3.srpna 1916 nový nástupce svatého Dominika Holanďan P.Theissling. protože tento otec nepatřil mezi členy kapituly, předsedal jí P.Cormier až do jeho příchodu. Po skončení shromáždění a po audienci u papeže se P.Cormier ubytoval i svatého Klementa. Podle něho bylo ubytování tak komfortní, že se mu zdálo, že mu chtějí „zabránit zemřít“.

Přesto pociťoval věk, téměř čtyřiaosmdesát let, a nemohl sledovat život komunity. Protože vždy dbal na pořádek, nezabránilo mu to, aby si nenapsal svůj podrobný denní pořádek. Chtěl vstávat o půl páté na rozjímání, ale dodal k tomu s humorem nebo s odevzdaností: „Alespoň to zkusím!“ Ve skutečnosti měl celý den zasvěcen modlitbě nebo lectio divina.
Neměl však už čas žít podle tohoto denního pořádku. Po svátku svatého Klementa, 23.listopadu, který oslavil účastí na hlavní mši svaté a kdy ještě šel s ostatními do refektáře, lékař u něho zjistit pleuritidu. 2,prosince ho přišel navštívit nový magistr řádu, doprovázený kardinálem Frühwirtem, jehož býval P.Cormier asistentem. Dan nato, po první neděli adventní, přijal pomazání nemocných, doprovázené zvláštním požehnáním papeže Benedikta XV., kterého P.Cormier přijímal do dominikánského třetího řádu, když byl ještě Jakubem della Chiesa. Budou papež byl tehdy seminaristou.
Po narozeninách 8.prosince mohl ještě vsedě sloužit mši svatou. 16.prosince, bylo to v sobotu, prosil převora, aby se shromáždila celá komunita a zpívala u něho Salve Regina, jak se to dělá u umírajících v dominikánském řádě. Zdařilo se mu jen to, že řekl jasným hlasem: „Obnovuji tři sliby své profese a děkuji Bohu, že mi dal vytrvat v řeholním životě“ Zemřel den nato, 17. prosince 1916 půl hodiny po poledni. Toho dne ráno o třetí neděli adventní, kdy církev jistým způsobem anticipuje radost ze Vtělení a zpívá „Radujte se“, dominikánská řád, který měl P.Cormier tolik rád, a kterému tolik sloužil, slavil v kostele u Minervy sedmistoleté výročí svého schválení. Sám P.Cormier připravil tyto oslavy svým posledním úředním listem, který psal jako magistr řádu. Právě toho dne dospěl k svému Pánu, k Panně, jejíž jméno nosil, a ke všem dominikánským svatým a blahoslaveným, které měl rád, o kterých psal, ke kterým šířil úctu a ke kterým ho Církev úředně připočetla 20.listopadu 1994.
Není pochyby, že P.Cormier měl za svého života pověst svatosti. Papež Pius X., sám také kanonizovaný, to několikrát tvrdil. Když o něm mluvil jedné sestřenici P.Cormiera, kterou přijal v audienci v roce 1908, řekl bez jakéhokoli vysvětlování: „Je to světec“ (Positio, str.147). Představené kongregace Svaté rodiny v Nazaretě, o které jsme již mluvili, řekl při jiné příležitosti: „Máte svatého duchovního vůdce“. Mezi svědky beatifikačního procesu mluvili mnozí o dojmu, kterým působil, a uváděli o tom některé příklady. Mezi jinými kardinál Vico tvrdil: „Když vidím jít kolem P.Cormiera, líbal bych jeho stopy. Natolik jsem přesvědčen, že je to světec.“
Totéž tvrdili dotazovaní dominikáni, zvláště ti, jejichž výpovědi jsou delší, vynikající lidé, jako P.Lagrange, u kterého byl zahájen beatifikační proces, P.Vayssiére, který má také pověst svatosti, P.Janvier, slavný kazatel, P.Garrigou-Lagrange, P.Ludvík Fanfani, P.Vosté a mnozí jiní. Zdůrazňují mimo jiné dvě příznačné známky: „Nikdy neměl pro nikoho zlé nebo hořké slovo“, a věc ještě překvapivější, jestliže známe lidi, včetně řeholníků: „Nikdy nemluvil o sobě.“
Je pravda, že svatost P.Cormiera nebyla okázalá. Jeho život není řadou dobrodružství a zázraků. Neměl prorocké poslání. Je to život, který by byl mohl minout nepozorovaně, a právě v tom je aktuální a paradoxně významný. Je to svatost všedního dne – nevděčná, mlčenlivá, jednotvárná, a zvláště je to svatost věrnosti řeholnímu životu den po dni. Křesťanský život se skládá z těchto malých věcí, ale může se stát velikým a heroickým. Jednomu ze svých korespondentů píše: „ Říkáte, že Vaše záležitost jde vpřed pomalu. Jestliže tím chápete život, který dělá málo hluku, ve kterém se věnuje péče malým úkonům ctností, malým modlitbám, malým obětem, je to dobře. Avšak je třeba, aby nebylo nic malého v úmyslech, v nadšených projevech lásky, v horlivosti při modlitbě, v oddaném plnění povinností, v plnosti poslušnosti.“ Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, jeho současnice, by jistě nebyla popírala toto smýšlení.
On sám podle toho žil, a podle všeobecného způsobu vyjadřování, dnes snad trochu málo užívaného, který však vyjadřuje toto tajemství křesťanské svatosti, je u něho „heroičnost ctností“.

ČLOVĚK POKOJE A POKORY
„Blahoslavení pokojní. Zachovej tedy pokoj, neklidné srdce! Co získáš, kdybys ho ztratil? Štěstí? Pokojní se mohou nazývat Božími dětmi. Když tedy mám pokoj, mohu říci Bohu: Otče můj! Avšak abych měl právo používat toto sladké slovo, stačí po pokoji toužit, snažit se o jeho zachování a nelibovat si v neklidu.“ V těchto rozjímáních o blahoslavenstvích, určených pro jednu novicmistrovou, je celý program P.Cormiera (Cathala, str.235). Mít pokoj, být v pokoji s jinými, nepředpokládá odhodlanost v protivenstvích, nýbrž odevzdanost a důvěru v Boha.
P.Cormier se setkal s mnoha protivenstvími i v dominikánském řádě. Nechtěl je jitřit ani zveličovat. V době, ve které se přes všechno po obnově řádu ve Francii stavěla proti sobě různá pojetí řeholního života, musí se připomenout to, co řekl P.Lagrange. V roce 1878 šel navštívit P.Cormiera a řekl mu: „Pomýšlím na vstup do vašeho řádu, avšak jsou tu tři provincie. Kterou…?“ P.Cormier ho kategoricky přerušil: „Všechny tři jsou dobré!“ (Positiv, str.134).
Tato jednota řádu mu ležela tolik na srdci, že z ní udělal program svého generálátu v prvním latinském listě, kterým se obracel 29.června 1904, tedy měsíc po svém zvolení, k představeným a „ke všem bratřím a sestrám Kazatelského řádu“. Stejně jako Pius X. chtěl „všechno obnovit v Kristu“. Předsevzal si, pokud to bylo na něm, „všechno naše obnovit v Dominiku“: obnovit, založit, upevnit vše, co je naše, ve svatém Dominiku. Stává se velmi přesným: „duch modlitby, pokání, chudoby, poslušnosti, milosrdenství k bližnímu, vroucí horlivost pro obranu víry“. Jak vidíme, je to program mystický, zakořenění v duchovní tradici, v následování zakladatele a ve světle jeho charismatu. Nástupce svatého Dominika, také on – muž pokoje a jednoty – P.Cormier vyjadřuje touhu po jednotě řádu těmito krásnými slovy, kterým se naučil při recitování žalmu 132,1: „In unum inter nos.“
I když byl tolik připoután k řádu svatého Dominika, nikdy nechtěl, jak sám říká, „podporovat výlučnost“. Pro něho jsou řeholní instituty „všichni bratřími a pomáhají si ve svém celku ukazovat podivuhodným způsobem v církvi dokonalosti Ježíše Krista“. Zároveň má velmi jasný pohled na úkol řádu svatého Dominika v moderním světě: „Jaké dobro udělá náš řád, jestliže pochopí své povolání! Zástup křesťanů, poučený nynějšími nehodami, má hlad a žízeň po spravedlnosti. Chtějí katolicismus pravý a úplný s jeho vnitřní mízou, s jeho nadpřirozeným vlivem, s jeho světlem a s jeho milostí… Kdyby se našel bratr Kazatel nestranný, mrtvý sebelásce, plný lásky ke všem, který by nikoho nevylučoval…, s jakou ochotou by ostatní lidé kráčeli s námi za apoštoly a za naším Pánem! Sním o této budoucnosti. Prosím svatého otce Dominika, aby nás toho učinil hodnými!“ (20.února 1880, Cathala, str.169).
Měl tedy tento pohled do budoucnosti, avšak jeho úkolem bylo organizovat a posvěcovat přítomnost a vnášet do ní mír. Viděli jsme ho během těchto stránek „vyřizovat“ mnoho sporných otázek, jak se obvykle říká. Připomínáme případ, ve kterém byl jednou ze stran, o které šlo, když tu byly námitky proti jedné komunitě sester v Toulouse. Kardinál arcibiskup s ním neprávem nesouhlasil, ale o několik let později, když mu to byl mohl trochu odplatit , doporučil bez váhání schválení Stanov této kongregace (Positio, str.34).
Jakým způsobem mohl P.Cormier „uvést do pokoje vše, v čem zasahoval“ , jak to řekla generální Matka Malých sester chudých? Odpověď je tato: pokorou. Odzbrojoval, protože byl pokorný. Přes důležitost závěti svatého Dominika, který doporučuje svým bratří „zachovat pokoru“ – i když tento text není přísně autentický, přesto patří k prvotní tradici - , pokora neplatí za ctnost specificky dominikánskou. P.Cormier, který stále zaujímal takové postavení, že mu dávalo pocítit tíhu autority, připomíná její důležitost. Pokora se může stát způsobem, který osvobozuje ostatní, když je prožívána s taktem a se zdravým rozumem. U P.Cormiera nebyla žádná marnivost. Nepovažoval se za velkého kazatele. V roce 1865 prohlásil: „Kážu každou neděli v Marseille… Myslím, že na mém kázání není nic významného. Jenom doufám, že prokáži dobro zbožným duším… Chtěl bych mít velká kázání, ale nedokáži to.“ V roce 1888 napsal po exerciciích kázaných v Carcassone: „Nedělal jsem zázraky, avšak posluchači byli velmi shovívaví a také blahovolní.“
V podstatě se neklama o důležitosti toho, co dělal, ačkoli i dále dělal nejlepším způsobem to, co považoval za užitečné.
V březnu 1914 uznává: „Je tu proč se smát tomu, že připravuji tyto malé spisy. Avšak jsem u bran věčnosti a nic jiného není pro mne důležité. Chci využít čas, který mi zbývá, abych dal sestrám pochopit vše, co považuji za spasitelné, třeba i v malých dávkách. Doufám, že jim nebudu dávat jed ani oslazenou vodičku bez podstaty.
Tato pokora je hluboce zdravá, protože se zakládá na důvěře, že je to Bůh, kdo jedná. V roce své smrti napsal řeholnicím: „pracujme s pokorou, v duchu závislosti, s horlivostí a také s jistou radostí. Bůh si přeje dát nám pocítit své milosrdenství a svou lásku v hojnosti.“ P.Cormier uměl nechat působit ducha víry a ctnost rozvážnosti.

CHARISMA ROZVÁŽNOSTI
Při každé příležitosti a s opravdu překvapující vytrvalostí a důsledností – a tyto stránky nám o tom pomohly poskytnout dosti příkladů – zastával P.Cormier svůj úřad, radil, rozhodoval se zvláštním uměním, které se nazývá opatrností. To slovo má pro nás v běžné= řeči smysl kompromismu, určité míry. V případě P. Cormiera, který podle ní jednal nadpřirozeně, není nic takového. Připomeňme si svědectví P.Lagrange, ve kterém říká v roce 1936, že „P.Cormier sledoval otázky modernismu s velkou pevností“ (Positron, str.135). Avšak kolikrát připomíná ve svých dopisech řediteli Biblické školy umírněnost! Kolik je tu odstínů, kolik pevnosti při nátlaku všeho druhu!
V roce 1906 mu P.Lagrange říkal o „terorismu“, ke kterému dochází při všech těchto disputacích. . P.Cormier mu odpověděl: „tento terorismus ani neznám, ani jím netrpím, ani ho nevykonávám… Uvažuji, jak nejlépe mohu o tom, co je třeba dělat. Počítám nejen s vnitřním dosahem věcí, ale i se situací osob a s rozvážností, s jakou je třeba postupovat ve vztahu k nim“ (Montagnes, str.138). Je tu krásný dopis jeho způsobu jednání a prvků, na kterých staví, když se má rozhodovat.
Rozvážný P.Cormier po nějakou dobu čeká, je-li to možné. Nebo si v opačném případě pospíší, aby záležitost zakončil nebo odpověděl, když ví, že není nutné váhat. Ve své rozvážnosti se bude pokud možno co nejvíce informovat a prosit o radu, avšak přitom bude tak rozvážný, že si bude vybírat jen rozvážné rádce… Je přesvědčen o nadpřirozeném úkolu autority v církvi a proto se bude odvolávat bez jakéhokoli servilismu k vyšší autoritě. Připomeňme důvěrnost ne infantilní, nýbrž srdečnou, s jakou se radil s P.Jandelem a potom s papežem Piem X.
Nepřekvapuje tedy, že P.Cormier udělal z rozvahy jedno z nejjasnějších doporučení, s nimiž se obracel k představeným svého řádu (/Cathala, str.189-190). Učil velmi dobře, že je třeba někdy kárat a napravovat, avšak že má být tento lék užíván s takovou rozvahou, jaké užívá lékař. Podle případu a podle doby bude třeba použít sladkosti nebo hrozby. „Rozvážnost je nutná, aby řídila tuto různost jednání“, protože je nutné odhalit, jakým tónem mluvit, jaké prostředky použít, zkrátka „jak být spravedlivý a laskavý“. „Napomínání prudké, hořké a přílišné se často rodí z nezřízené vášně; napomínání příliš mírné se rodí z jisté blahovůle a malomyslnosti; napomínání spravedlivé a laskavé se rodí z lásky uspořádané, která umí i poradit.“ „Umí se stát sladkou pro lásku, která je zřejmě její příčinou.“ To, co se tu říká o napomenutích, má se zřejmě chápat i o způsobu, jaký má představený zvolit, když příležitostně ukládá rozhodnutí, která považuje za nutná pro společné dobro. Rozvážnost umí také dodávat odvahu, povzbuzovat, jak to činil P.Cormier listy, exerciciemi, všemi spisy, ve kterých je vydatná nauka. Každé blahořečení, každá kanonizace, o kterých církev rozhoduje s velkou pečlivostí, mají cenu příkladu. Uznání svatosti P.Cormiera jistě dovolí dominikánskému řádu, aby v něm našel vzor, ale také církevní úkol. Především musíme upozornit, že jeho svatost vyrůstala v době zmatků a krize v církvi, ohrožené zvenčí i zevnitř. To mu nedalo podnět k tomu, aby nad tím naříkal, ale aby měl pečlivou lásku a křesťanskou rozvážnost.
Proč nenavrhnout P.Cormiera také za patrona řeholních představených a přímluvce za ně, ať jde o muže nebo ženy, a vůbec o ty, kteří mají řídit církev? On je mužem, který skutečně po celý život zastával úřady – on, který ze všeho nejraději hlásal přímo slovo života Božímu lidu – a po celý život svůj život řídil bratry.
Uvažme, kolik času strávil tím, že naslouchal, přijímal stížnosti, otevřené kritiky nebo ještě častěji „reptání“ v tom smyslu, v jakém ho chápe svatý Benedikt, debatoval, ptal se sám sebe, zda rozhodl správně, zda dost poradil, zda nebyl příliš tvrdý nebo příliš slabý, zda se nenechal strhnout svými sympatiemi, antipatiemi, předsudky, zaslepeností, zkrátka, zda se opravdu dělalo to, co se okamžik za okamžikem projevovalo jako „vůle Boží“.
Od roku 1860, data, kdy byl na čas jmenován podpřevorem kláštera svaté Sabiny v Římě, až do roku 1916, kdy zakončil svůj úřad magistra řádu, ustavičně chtěl P.Cormier odpovídat na tuto vůli Boží v úřadech, které mu byly svěřeny. Nechceme popírat jeho slabosti – on jako první je uznával -, ani jeho případné meze – kdo je nemá? -, ale musíme uznat, že je svědectvím pro svůj řád a pro církev, protože vždy usiloval o lásku k pravdě a podle svého hesla. Jeho svatost, skládající se z nadpřirozené rozvahy, má – jako u všech Božích přátel, kterými jsou svatí – jen jedno tajemství, které bylo jeho programem: v rodině svatého Dominika žít s Ježíšem a tak „být Boží“

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz