ZÁŘÍ 2019

Ročník XXV., číslo 9.                                                                                                                              Září 2019

Obsah: J.Deml,Básně, Narození P.Marie, Jana ELOP, Básně, Matta el Maskin,Tajemství moci života v Kristu, Tomáš B.,Proč nevěříš,Tomáši? Kl.Bochořák, Růže, Sedm bolestí P.Marie, Bochořák,Pietas, AA,Buď dalším Kristem (9) Kristův sestup do pekel(6), Deml. Básník, šílenství a mrtvice, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, mučedníka osvětimského_________________________________________________________________________________________

 

MATEŘÍDOUŠKO

 NEVIDÍM TĚ,

TOLIK JSI SE ZTRATILA VE SVÉM OKOLÍ,

ALE JAKO BYS JENOM TY VONĚLA ZE ŠATŮ LÉTA,

PŘÍTELKYNĚ PASÁČKŮ –

MOJE MYŠLENKA NENÍ O NIC MÉNĚ ZTRACENÁ

A JÁ NEVĚDĚL, ŽE TĚ BUDU NĚKDY ZVÁTI SESTROU!

Jakub Deml

+++

NAROZENÍ PANNY MARIE

V celém Božím roce je plno dní, které nazýváme všedními — a také mnoho dni, kterým říkáme dny sváteční. A kdybych se zeptal kteréhokoli z vás: Který den je ti milejší — všední nebo sváteční? - myslím, že by nikdo neřekl: všední den je mně milejší. Spisovatel A. Sova v jedné ze svých knih praví o svém hrdinovi, že mu neděle bývala nejprotivnější. Vím proč: nevěrec nebo zhýralec si neví rady, když ostatní lidé slouží Bohu, je smutný a dvojnásob prázdný, když věřící ubírají se do kostela, potěšit a naplnit se svým Bohem.

Je pravda, že lidé, kteří přestali po křesťansku žít, mají ve svátek dlouhou chvíli, a kdyby nešli na výlet, na koncert, na divadlo, anebo do zakouřené a hlučné místnosti, zdála by se jim neděle a svátek nesnesitelný. Když se ve světnici náhle zastaví hodiny, hned si toho každý všimne, mnohý člověk se při tom i zalekne, to náhlé ticho vůkol je mu trapné a honem přistaví židli a hodiny natahuje — a tak se mi zdá, že i ticho nedělá a sváteční musí být nesnesitelné špatnému svědomí a člověku nevěřícímu. To ticho, když vyjdeme v neděli do polí, kde nikdo nepracuje, kde je tak prázdno, kde se neozývá praskání biče, ani hlas oráče, ani kosa ani hrabice — to ticho na náměstí, kde neslyšet zdlouhavý rachot těžce naloženého vozu, to ticho, v němž mlčí sekera, pilka i kovadlina — všechny nástroje a všechny dílny, ba i ti lidé jakoby mluvili tišeji, důvěrněji, svátečně — to ticho nedělní jakoby mluvilo do svědomí.

A ten, kdo se nějak odloučil od Boha nebo Církve, jakoby v neděli a ve svátek byl dvakrát nešťastným, dvojnásobně odloučeným, protože se mu do duše vtírá myšlenka: Podívej, člověče, takové a ještě horší ticho bude tam na věčnosti. Podívej, duše má, dnes, co lidé dobří se radují, ty nemáš radosti, protože jí nezasluhuješ. Tak se mi zdá, že není potřeba, aby nás — na zemi — soudil Bůh: ten soudce je v nás, říkáme mu svědomí.

Však pro křesťana, pro člověka věřícího, jsou neděle a svátky chvílemi blaha a potěšení. Je to pochopitelné: neboť ve všední den pro samou práci a starosti člověk sotva má tolik času, aby svou mysl úplně pozvedl k Bohu — a jenom v Něm, v Bohu, ve věčném zdroji Dobra, je dobro a radost! Každou neděli a každý svátek člověk věřící pookřeje — ale naše duše je podivná: má různé zkušenosti, různé vzpomínky, a proto v dobrém rozeznává lepší, v milém milejší, v krásném krásnější. Snad jste to poznali sami: všechny

křesťanské modlitby jsou dobré, otčenáš, zdrávas, věřím, růženec — a přece se někdy raději modlíte „Pod ochranu Tvou se utíkáme“ nežli Zdrávas nebo Otčenáš. A jindy zase raději modlitbu tu než onu. Možná, že každý z nás má svou zvláštní, oblíbenou modlitbu. A možná, že každý z nás má svůj zvláštní, zamilovaný svátek. Dětem jsou asi nejmilejší svátky Vánoční, protože se v nich oslavuje Božské Dítě. Těm, kteří mají soužení nějaké a bolest, snad nejvíce odpovídá týden pašijový, protože jim připomíná Spasitele trpícího. Křesťanské panny a ženy snad nejvíce se potěší o svátcích mariánských, protože se jimi oslavuje „požehnaná mezi ženami“, Královna panen a Matka Syna člověka. Každý se nejlépe raduje z toho, co je mu nejpotřebnější.

Ale tu musím něco říci, co mne naplňuje obdivem a nejvyšší úctou ke svaté Církvi: to jest, že každý svátek církevního roku má v sobě takovou plnost a rozmanitost svátých darů, že nasycuje a potěšuje každého křesťana bez rozdílu dítě, i jinocha a pannu, i muže a ženu, člověka zdravého i nemocného, prostého i učeného, hříšníka i světce: protože každý ten svátek má pro každého zvláštní tajemství. Všem bez rozdílu přináší nebeské poselství a milost — všem, kdo těchto věcí hledají.

Jaké tajemství, jaké poselství přináší nám svátek dnešní? Ó, moji drazí, Jak se mohu odvážit přinést vám poselství Boži a říci vám tajemství Narození Panny Marie, když světec Bernardin Sienský, úzkostlivě zvolal: „Kdo z lidí smrtelných se opováží poskvrněnými ústy vyslovit jen dost málo o Matce pravé Bohočlověka, kterou Bůh Otec před všemi věky ustanovil pannou neposkvrněnou?“ A když Pán Ježíš řekl farizejům, kteří k Němu přivedli cizoložnou ženu: kdo z vás je bez viny, ať první hodí po ní kamenem — a všichni žalobcové odešli zahanbeni: jak hrozné bylo by rovněž, ba ještě hroznější, kdyby týž Syn Boží byl naporučil: Kdo z vás, vy synové Evy, je bez poskvrny, ten, jen ten ať mluví o Panně Marii! Jen ten ať ji objasňuje a chválí! — Jak hrozný byl by ten rozkaz pro kteréhokoli člověka, když Evangelium praví, „praví-li někdo, že nemá hříchů, klame sám sebe a není v něm pravdy „.

Ale není, moji drazí, veliké tajemství z nás pro každého už v tom, že Panna Maria je bez poskvrny — a mimo Ni lidé všichni, co se jich kdy zrodilo a zrodí, že jsou podrobeni hříchu?

Ano, je v tom tajemství, a to je to poselství, která nám dnes zvěstuje Církev: Maria je svatá — a vy lidé hříšní. Maria je dokonalá — a vy nedokonalí. Maria je silná — a vy slabí!

Je trojí druh lidi: takoví, kteří nemají žádnou vůli, zřekli se ji a otročí hříchům; pak takoví, kteří mají svou vůli a zároveň Boží, t. j. snaží se ve všem plnit vůli Svrchovaného; a konečně takoví, kteří mají jen vůli svou, a toto jsou pyšní, podobni svému otci Satanovi.

Ti první jsou slaboši; je jim zatěžko se přemáhat, je jim zatěžko vstávat k modlitbě a práci, zatěžko odpustit, zatěžko milovat, zatěžko trpět, zatěžko nehřešit, zatěžko navštěvovat Boží dům, přijímat svátosti, nastoupit cestu pokání a svatosti — slaboši, jak jsem pravil.

Ale nemyslete, že vždy vypadají jako slaboši. Často berou do ruky zbraň a nezkušeným lidem se zdá, že je to zbraň vítězů a silných. Jaká je to zbraň? Tato je její rukověť: „já mám pro to své důvody; co mě káráš, však se nedělám lepším než jsem; co mi činíš výčitky? - nejenže nejsem sketa, já jsem charakter, neboť ctím kolegialitu a jsem solidární se svým stavem. Musí být pořádek a disciplína, tak je to v každé dobré armádě a organisaci. Sleduj, já se podrobuji, třebaže nesouhlasím ve všem — nejsem hoden úcty? a ostatně: ty, ty mě voláš k zodpovědnosti? - obnov a naprav napřed sebe!“ A tak to jde dále. Je vidět, že zlo a hřích tak často berou na sebe rouno ovčí a škrabošku ctnosti.

A na tomto místě je jakýsi most, docela krátký most mezi slabostí a pýchou, od slabosti k zatvrzelosti. Neboť ten, kdo jednou se stal slabým proti svému tělu a proti světu, takový z počátku se konejší, obnovu svého jednání čili nápravu odkládá, až zůstane úplně pozadu za procesím vyvolených dětí Božích, zůstane sám, až se mu pak zdá cesta příliš nesnadná, ba zapomene ji — a aby nezhynul tesknotou, a aby zapomněl na hlad své duše, přidá se k jinému procesí, k davu posměvačů a rouhačů, jenž táhne za neurvalého křiku k branám knížete pekel.

A nikomu není pomoci, ani slabým ani pyšným? Maria, která potřela hlavu hada pekelného, Panna- mocná, Panna silná, nerozborná věž Davidova kéž je útočištěm pro všechny slabé, a vy všichni, kteří toužíte a přicházíte ke Kristu, držte se jí po boku, nechtějte přicházet sami, padněte na kolena vedle Ní — Kristus je jako slunce, sluncem spravedlnosti Jej Církev nazývá: avšak Maria, pulchra ut luna, spanilá a konejšivá jako měsíc za tiché noci; nuže vy, tvorové - lidé, jejichž zraky z návyku a ze slabosti nesnesou hned přímé denní světlo, pozvedněte svá srdce a oči vzhůru k měsíci, k Marii bělostné a proste ji o milost! „Panna Maria! volá pln úcty a vděčnosti německý spisovatel, Peter Rosegger, „mohu říci jistě, byla mi druhou matkou. Když jsem na salaši pásal ovce a na nebi vystupovalo zlé povětří, viděl jsem ve zlatých mracích okraj Šatu jejího. A kde mezerou mraků ještě pronikala šikmá éterická páska slunečního paprsku, byl to pro mne jen paprsek milosti Panny Marie: Neboj se dítě, chráním tě! Když jsem pozdě večer díval se do úplňku, seděla uvnitř a usmívala se na mě: Dítě, jdi s pánembohem spát! — Když jsem začal chodit do školy a velice jsem se bál, zda mi bude asi možno zdolat veliký úkol, neboť jsem byl ještě příliš ubohý, lidé radili mi modlitbu k Duchu sv. Moje matka říkala, abych i Pannu Marii hodné vzýval; to jsem učinil, a s její pomocí byly šťastně přemoženy nepřátelské legie čtyřiadvaceti písmen a desíti číslic.

Když umíral náš starý pacholek Marek, přišla sousedka a křičela mu modlitby umírajících: „Zlý nepříteli ustup od něho! Ó, Ježíši, nedej mu upadnout do ohně pekelného! Z toho hrozného nebezpečí jej vysvoboď, spravedlivý Bože, nezatracuj hříšníka!“

Když můj otec viděl, jak starému Markovi strachy lezly oči z důlků, odehnal ženu, přisedl si, osušil nemocnému vlhké čelo a pravil zcela tiše: „Panno Maria“ - Sladký mír se objevil na tváři umírajícího...

A vy, kteří jste se protivili Duchu svatému a rouhali se všemu, co se nazývá Bůh, Církev a Kněz, hřešili jste tak, že podle slov Krista nemá vám být odpuštěno ani na tomto ani na onom světě, vy, kdo jste cenili, hledali a velebili jen lidskou moudrost a své síly, sestupte jako Zacheus s planého stromu své pýchy a zadívejte se do studánky, do Zrcadla spravedlnosti a pokory, na Matku Boží, a rozjímejte slova, která se modlil její Prvorozený: „Velebím Tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ukryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je maličkým.“ Jakub Deml

+++

VÍTÁM TĚ, SESTRO CHRPO,

TI, KDOŽ NEROZUMĚJÍ BOLESTI MÉ,

MYSLÍ, ŽE NEMLUVÍM JEDINĚ K TOBĚ, TUTO CHVÍLI.

KLASY NAD TEBE SE VYPÍNAJÍ,

ALE BEZ NÁS NEBYLO BY UTĚŠENÉHO POHLEDU DO STÉBEL

A PĚKNĚ SE NESEME NA HLAVÁCH ŽENCŮ

A SVĚDČÍ NÁM U POLNÍCH KŘÍŽŮ NAD KLEKÁTKEM.

Jakub Deml

+++

JABLKO

JSEM STUDNĚ NAPLNĚNÁ ŠŤÁVAMI

SLUNCEM VYHLOUBENÁ

VĚTREM VODAMI

MÁM KŮŽI OHLAZENOU HVĚZDAMI

POD ČERVENOU SLUPKOU

PŘÍBĚHY PROTÉKAJÍ ŽILAMI

O DÁVNÝCH STROMECH V RÁJI

SRDCE MÉ JE SKRYTO V JÁDRU

NETOUŽÍM BÝT SNĚDENO

VŠAK VÍM

Z JÁDRA SE NESMRTELNÉ NARODÍM

Jana E.Lopourová III.OP¨

+++

PROČ NEVĚŘÍŠ, TOMÁŠI ?NEZAJÍMÁ TĚ SMYSL ŽIVOTA?

Milý příteli!

Opravdu Tě vůbec nezajímá, jestli má Tvůj život nějaký hlubší smysl? Nemáš čas na takové úvahy? A co dospět k životě k vrcholnému cíli? Ani to nechceš? Chceš, aby se Tvůj duchovní život vznosně klenul jako mohutná stavba? Řekneš: To nepotřebuji, já musím chodit nohama po zemi! A netoužíš opírat se o svou přirozenost tady na zemi a přitom být povznášen vyšším nadání? Soustavný rozvoj Tvého duchovního života se neobejde bez hlubší znalosti logiky, metafyziky, věrouky, psychologie, evangelia a dějin Církve.

Edmund Husserl výrazně zasáhl do současné světové filozofie. Vzepřel se proti psychologismu, proti omezování pravdy na vnitřní zážitky člověka a věnoval se vědeckému, rozumovému zkoumání viditelné skutečnosti tak, jak se nám jeví. Husserlova filozofie nese název fenomenologie, výklad jevů. Strhnul všechny obory dosavadní klasické filozofie k zájmu o své řešení. Vysvětluje se to také tím, že příliš jednostranně ustrnula u statického pojmu skutečnosti - aniž se právě tak záměrně starala také o existenci. Husserl se od této jednostrannosti odkláněl. Tím se však dostával do blízkosti druhé jednostrannosti: existencialismu, zrozeného z fenomenologie.

Husserl měl a má mnoho význačných stoupenců: Max Scheller, Nicolaj Hartman, Martin Heidegger, Edith Steinová. Když Heidegger umíral, jeho poslední slova zněla, že dovršením existencialistické filozofie je existence Ježíše Krista. Edith Steinová skončila jako katolická karmelitka mučednickou smrtí v nacistickém koncentráku, byla blahořečena. Podstatou jejího filozofického učení bylo, že není možné podrobit Ježíše Krista Husserlovi. A přešla od toho, co se jeví, k svatému Tomáši Akvinskému. Za moudrostí „pošetilosti Kříže“ šla na smrt jako mučednice.

Franz Werfel kráčel podobnou cestou: spisovatel, básník, mystik, vydavatel, redaktor. Ve chmurném roce 1938 prchá z Německa do Francie. Když však nacisté obsadili také Francii, nezbývalo než podniknout dobrodružný útěk přes Pyreneje do Portugalska a odtud do Ameriky. Při nebezpečném přechodu hranic vedla cesta nedaleko Lurd a Fatimy. Tam učinil Werfel slib Neposkvrněné Panně Marii: „Zachráníš-li mne, napíši ti „píseň“. Šťastně vyvázl a napsal „Píseň o Bernardettě“.

Celý Werfelův život znamenal ustavičné hledání duchovních hodnot ve smyslu estetickém a dramatickém, jako krásu a napětí, ale vždycky v duchu čisté a pokorné náboženské víry.

A co ty? Jako lidská osoba jsi jedinečná bytost, jaká se v celých dějinách vesmíru nebude už podruhé opakovat. Na rozdíl od jiných stvoření ve světě máš svobodu. Během života rosteš a zraješ jako lidská bytost. Zraješ jako lidská osobnost ve svobodné a cílevědomé činnosti svých rozvíjejících se vlastností a schopností. Sleduj na sobě, jak žiješ, trpíš i jednáš, jak odpovídáš na své životní okolnosti, jak ovládá své emoce, jak se v Tobě utváří odpovědnost za vše, co svobodně děláš, říkáš, nebo trpíš!

Hlavní linie Tvého růstu se přirozeně vyznačuje dětstvím, dospíváním a dospělostí.

V dětství se probouzí Tvé sebevědomí. Začínáš si objevovat druhé jako jedince, kteří mají vlastní střed v sobě. Uznání přirozených požadavků druhých je první krok ve vývoji Tvé osobnosti. K dalším vážným požadavkům, která máš uznat, Tě pobízí nejen Tvůj rozum a vůle, ale i strach z okolí, které se liší od Tebe. Objevuješ v sobě, že potřebuješ, aby Tě měl někdo rád, a že také okolí od Tebe očekává lásku. Dobrá výchova Ti sjednocuje tyto dvě věci tak, aby požadavek povinnosti vyplýval z nesobeckosti, lásky a úcty k druhým.

V dospívání si více uvědomuješ svou svobodu, rostoucí samostatnost a nezávislost. Podle své volby navazuješ sobě odpovídající vztahy k druhým. Dosud si vybíráš přátele z rodinného prostředí. Nyní si uvědomuješ svou svobodu, jakož i práva ostatních a začínáš chápat ty druhé jako osoby. Můžeš se k nim ovšem postavit i zády, protože máš k tomu svobodu a Tvé sebevědomí roste.

V dospělosti obvykle vstupuješ do výhradního osobního vztahu k druhému, opačného pohlaví. Tím, že se mu oddáváš, tak se překonáváš. První místo ve Tvém životě teď zaujímají potřeby a blaho Tebe spolu s Tvým životním partnerem. Měřítko Tvého osobního překonání jako jedince v manželství je oddání se a ochota k oběti pro druhého. Tak se obětavost stává mírou zralosti ve vývoji Tvé osobnosti.

Jako se v tělesné stránce Tvého života projevuje stupňovitý vývoj od dětství přes dospívání k dospělosti, a během něho tělesně a psychicky dozráváš, podobně se to děje i v Tvém životě duchovním. Na základě těchto vztahů k lidem se uskutečňuje také Tvé setkání s osobním Bohem. S nadpřirozenem přicházíš do styku osobním obrácením. Toto obrácení může být první totiž k víře, ale i druhé, a to k důvěrnějšímu, přesvědčenému spojení. Při tomto obrácení si uvědomíš požadavky Boha jako spravedlivé Osoby, která má právo Tě odměňovat i trestat, a dále to, že máš odpovědět na výzvu milující Osoby. V prvním případě uznáváš požadavky ze strachu před trestem, ve druhém odpovídáš láskou na lásku Osoby.

Tvé dětství, dospívání a dospělost jsou tak těsně spojeny, že jedno volá po druhém, takže docházíš k přesvědčení, že celý duchovní život, celý jeho vývoj patří do zcela normální linie Tvého duchovního povolání k dokonalosti. Vyplývá to ostatně z povahy milosti, která vnitřně přetváří skladbu Tvé přirozenosti, a která zušlechťuje Tvé schopnosti vyšší i nižší, až jsi oproštěn od sobectví a patříš bez jakékoli výhrady jenom Bohu.

Tato tři období Tvého života jsou pevně skloubena životní logikou. Proto už samo jejich spojení Ti ukazuje, že také jejich vrcholný bod je stále ještě v normálním, řádném povolání k dokonalosti.

V dětství zakoušíš prvotní očišťování. Je to obrysový náčrt Tvého následujícího očišťování. Často je to provázeno nepříjemnými potížemi, když se tvá duše má násilím odtrhnout od sobectví, od úchylky z řádu, který je vlastní Tvé přirozenosti, a od světa. Prvý krok činí samotný Pán. Vnuká Ti odpor ke všemu, co vybočuje z řádu, z toho, co je normální.

Pokud tvá duše po tomto Tvém obrácení už neupadne, anebo upadne-li, hned se vrací, tedy zakoušíš už skutečné očišťování začátečníka. Toto očišťování postupuje tím, že nejprve lépe poznáváš Boha a zároveň docházíš k lepšímu sebepoznání. Napřed poznáváš Boha ve stopách tvorů. Dále na Tebe silně působí podobenství Pána Ježíše, především podobenství o marnotratném synu, o ztracené ovečce a dobrém pastýři. Tomuto stavu odpovídá vztah k Bohu, který je provázen strachem před trestající Boží rukou.

V tomto období Bůh vede tvou duši citovou útěchou, kterou Ti dává zakoušet, aby Tě povzbudil a odměnil a posilnil na další zkoušky. Bůh Ti však neposkytuje tuto útěchu pouze jako odměnu a závdavek. Sleduje přitom vyšší záměr. Tato citová útěcha má pro Pána dobýt smyslovou část Tvé bytosti, která si dosud libovala ve světských zábavách a povrchním potěšení. Takto má tvá duše nyní citové zalíbení v Bohu. A tak už tato smyslová část přísluší Bohu. Je už menší nebezpečí, že by tato smyslová část, která Tě dosud nejvíce odváděla od Boha, Tě nadále příliš odváděla od Boha. Tyto citové útěchy obsahují v sobě také nebezpečí. Nebezpečí spočívá v tom, že si jako začátečníci začínáš v těchto citových útěchách libovat. Snaží se v nich doslova zabydlet. Tím si uzavíráš cestu k méně líbivému následujícímu duchovnímu růstu. Bůh je přece víc, než ony citové útěchy. Bůh chce ovládat nejen Tvé smysly a pocity, nýbrž všechny Tvé síly a schopnosti, a především Tvou mysl. V tomto období duchovního života začátečníků by ses rád hned a překotně se svou troškou uplatňoval v duchovním životě, jakobys to jenom a jedině Ty, kdo objevuješ Boha a celý duchovní život. Všude halasně vykřikuješ o svém úžasném obratu. Vytrubuješ o tom na každém nároží, a okamžitě chceš jiné učit, aby napodobovali Tebe místo Boha. To Tě svádí k ješitnosti a neskromnosti. Nyní se jako nedozrálý apoštol snadno uchyluješ k sedmi hlavním neřestem, ovšem nikoli v jejich hrubé formě, nýbrž ve zjemnělé formě přenesené do duchovního života.

Proto musí logicky nastoupit druhé obrácení, odpovídající období Tvého dospívání. Tomu napomáhá trpné očišťování smyslů. Toto očišťování Tě uvádí do období pokročilých, čili do stavu osvětného. Povznáší Tě to do nového světla, abys dovedl všechno hodnotit z duchovního hlediska provést přestavbu vlastního hodnotového žebříčku. Náš věčný Otec Tě vede vzhůru po jednotlivých příčkách tohoto žebříčku hodnot tak, abys jednu po druhé přehodnocoval. Zbavuje Tě citových útěch. To je provázeno zážitkem suchopáru a dlouhodobé vyprahlosti. Zůstává-li Ti i v tomto suchopáru živá touha po Bohu, jedná se doopravdy o očišťování, které vede a působí samotný náš věčný Otec.

V tomto stavu se Ti znemožňuje přemítavá modlitba. Celou duší toužíš prostě a přímo pohlížet na na našeho věčného Otce. To je další známka pravosti Tvého očistného procesu. Vytrvej na zvolené cestě! Zasáhnou Tě těžkosti ve studiu, v povolání. Při zaujetí touto cestou ztrácíš vůli k takovým činnostem. Dorážejí na Tebe častá pokušení proti trpělivosti a čistotě, jako odezvy smyslové části, ve kterých tyto ctnosti sídlí. Překonej ty obtíže! Otevře se Ti brána k vlitému nazírání na věčného Otce.

Tvé období pokročilosti v duchovním životě odpovídá období dospělosti. Dostavuje se Ti skoro zkušenostní poznání Boha. Poznáváš ho nejen v zrcadle smyslových věcí, nýbrž ve světle nadpřirozených skutečností. S nimi se Tvá duše stále více sbližuje nazíráním. V tomto období se snažíš prchat před hříchem, ale také pozitivně milovat Pána. Plní nejen příkazy našeho věčného Otce, ale i evangelní rady svého Bratra a Spasitele.

Také zde je ovšem nebezpečí, aby si duše nezalíbila v těchto darech apoštolátu a snadné modlitby. Proto se dostavují zkoušky. Ztrácíš nejen citové útěchy, ale i světla darů Ducha svatého. Pozbýváš onu snadnost k modlitbě. Doléhá na Tebe únava v apoštolském životě. Rozjímání a modlitby jakoby Ti nic nepřinášely. Závratným tempem roste Tvé pokušení proti víře a čistotě. Jsi vystavován pomluvám, potupám a ponížení.

Překonávání těchto těžkostí Ti přináší stále méně přerušované zkušenostní poznání Boha. Člověk stále myslí na Boha a k němu vše vztahuje v práci, ve studiu, v utrpení.

Hovoří-li se v současnosti o druhém obrácení Evropy, tedy je jasné, že po prvém obrácení jako prostém přijetí víry, má následovat obrácení jako důvěrnější osvojení si víry, doplněné přesvědčivou náboženskou zkušeností. To se neobejde bez procesu očišťování smyslů. Tento proces bude tím obtížnější, čím více bude Evropa vystavena náporu rozmanitého spotřebního zboží a produktů zábavního průmyslu. Třebaže proces tohoto očišťování Evropy nebude okázalý, přesto nelze očekávat ani jeho výsledný účinek v nějakých okázalých projevech zbožnosti a nazírání Boha. Jestliže se totiž ve světě vyhrocuje konflikt blahobytného Severu a hladového Jihu, pak veškerý duchovní růst Evropy má hodnotu jen v praktické službě a pomoci přelidněnému a hladem umírajícímu Jihu. Dokáže-li se Evropa na cyrilometodějských základech duchovně obrodit právě k tomuto úkolu dneška a prvnímu úkolu budoucnosti, tedy jedině tím může zachránit lidstvo, a svou duši povznést k dokonalému duchovnímu rozvoji.

                                                      Tvůj Bratr

+++

RŮŽE


HUDEBNÍK U SVÉHO TICHA

SRDCE SI LADÍ.

TVÉ MLÁDÍ, JAK BARVOU DÝCHÁ,

MALÍŘE SVÁDÍ.

 

POHLEDY TOUHY NEVZRUŠENA

MYSLÍŠ SI: MÉ TRNY — MÁ MARNOST.

A JAKO KRÁSNÁ, S DOBRÝM SRDCEM ŽENA

ÚSMĚVEM ROZDÁVÁŠ RADOST.

 

KDYBYSTE, RŮŽE, VĚDĚLA,

JAK VÁS MÁM RÁD,

SAMA BYSTE SE UTRHLA

A CHTĚLA KE MNĚ POSPÍCHAT.

POTICHU JENOM KÝVÁ:

ČAROVAT NEUMÍM —

A ON ZÁŘÍ A ŠEPTÁ:

TEDY SMÍM? —

 

A KDYŽ NEPŘIJDE HORA

K MOHAMEDOVI,

JDE PĚVEC K RŮŽI.

 

VEZME JI DO DLANÍ,

SVOU PANÍ,

A ONA SE ÚČASTNĚ CHVĚJE.

 

ON PŘEMÝŠLÍ O SVĚTA OPADÁNÍ —

A PTÁČE NAD NÍM SE SMĚJE

Klement Bochořák

+++

NAŠE DUŠE MARNĚ HLEDÁ SVÉ SESTRY

Bože marně? Na věky? Co chceme my lidé? Nic jiného, leč aby Něco v Přírodě, na Zemi pozíralo na naši duši neviditelnou jako na viditelnou, to jest s láskou, s blažeností, která by se rovnala blaženosti království nebeského, kde není ani smrti, ani nářku a kde žádná hrůza nepřebývá…

KAŽDÉ kvítko stvořil Bůh na to, aby nám zjevilo některé Jeho tajemství, některou moudrost, některou pravdu, některou útěchu, některou krásu, některou výstrahu neb radu, a také aby bylo obrazem neboli znakem myšlenek a citů tak jemných, tak tichounkých, že člověkovo slovo bylo by příliš hrubým tlumočníkem.  Jakub Deml

+++

SEDM BOLESTÍ PANNY MARIE

                    „A tvou vlastní duši pronikne meč.“ Lk 2, 35

Dvakrát v roce slaví Církev památku Sedmi Bolestí. V pátek před Květnou Nedělí a v měsíci září (15/9).

Mluví se o sedmi bolestech Panny Marie: když slyšela Simeonovo proroctví, když prchali do Egypta, když ztratili Ježíše o slavnosti v Jeruzalémě, když Ho viděla nésti kříž, když na něm umíral, když jí mrtvé Tělo položili na klín, když je kladli do hrobu.

Mluví se o pěti Ranách Krista Pána, a patero je tajemství bolestného růžence. Mluví se o sedmi Bolestech Panny Marie, a sedmero je hlavních hříchů.

Ve Svatyni, podle rozkazu Hospodinova, stály kadidlový oltář, stůl přesných chlebů, sedmiramenný svícen. Chleby z nekvašeného těsta— bezúhonný život. — Kadidlo, prýštící z poraněné kůry stromů; kadidlo, spalující se na řeřavém uhlí; kadidlo, které si vznáší vůněmi; kadidlo azurové barvy; kadidlo, které po vyhasnutí dlouho ještě voní ze šatů; kadidlo, které v rychlých kotoučích, ale neslyšitelně stoupá k nebesům a jako žárlivý oblak zahaluje Svatostánek; kadidlo, se svou vůní hořkou a zároveň sladkou; kadidlo, spěchající k nebesům, aby žalovalo, ale vracející se k zemi, aby ji neopustilo; kadidlo, vůni Adorace, vůni Bohu privilegovaná — Maria! Maria — Amara! Mare dolorum! — Maria, Svícne Sedmiramenný, vražený do Golgoty jako stožár ze zlata, vyrážející z Golgoty jako cedr v plameni — Maria, Ženo Lotova, zkamenělá Hořem! Maria, Břízo bělostná, bleskem zasažená! Maria, lilie přesličná, kterou polili krví! Maria, matko koroptví, které pobili mláďata. Maria, Holubičko, do smrti věrná Jednomu — a Toho jí odpravili! Maria, Matičko, Oněmělá bolem, probuď naše srdce oněmělá hříchem!

Tedy přišel Naaman s koňmi a vozy, a stál u dveří Elizeova domu. I vyslal k němu posla Elizeus se slovy: Jdi, a uměj se sedmkrát v Jordánu, a bude tvé tělo uzdraveno a budeš čistý.“ (4Král.5,9-10.) Naaman byl nečistý, Naamanovi bylo rozkázáno umýt se v Jordánu — a to sedmkrát. Proč však Maria, proč ona dobrovolně (Naaman se vzepřel) přijala tuto lázeň? Ona Čistá? „Ale milovala jsem tvůj zákon, sedmkrát za den chválu jsem vzdávala tobě, nad soudy tvé spravedlnosti“ (Ž 118,104).

MARIA — SEDMIBOLESTNÁ. PROČ SEDMIBOLESTNÁ?

 Společnost se ocitla v předvečer bičů nejstrašlivějších; třeba očekávali, že bude vládnout prut železný a že se bude pít kalich Božího hněvu.

Běda obyvatelům země! Špatné knihy se hojně rozplemení na zemi a duchové temnot rozšíří všude ochablost a všeobecnou zmalátnělost u každého v tom, co se týká služby Boží.

Běda obyvatelům země! Svatá víra bude zapomenuta. Každý jednotlivec bude chtít vést sebe sama, a být vyšší než jemu podobní. Vyhubí mocnosti občanské i církevní. Každý řád a každá spravedlnost budou nohama pošlapány. Neuvidí se leda vraždy, nenávist, reptání, nepřízeň, lež a nepořádek bez lásky k vlasti a k rodině. Běda obyvatelům země!

Země bude stižena a sbita ranami všeho druhu. Kromě moru a hladu, jež budou hlavními, budou války až k poslední válce...

Dříve než toto nastane, bude jakýsi nepravý, lichý pokoj na světě; nebude se myslet na nic, než jak by se lidé bavili. Zlí se oddají všem druhům hříchů

Běda obyvatelům země! Příroda prahne po pomstě na lidech, a tetelí se hrůzou v očekávání toho, co má nastat na zemi, poskvrněně zločiny.“

Posílám naléhavé vyzvání zemi. Volám pravé učedníky živého Boha a panujícího na nebesích. Volám pravé následovníky Krista, člověkem učiněného, jediného a pravého Spasitele lidi. Volám své děti, mně upřímně a nábožně oddané, ty, kteří se mně věnovali, bych je vedla k svému božskému Synu, jehož takřka nesu ve svém náručí, ty kteří žili mým duchem. Konečně volám ty apoštoly posledních dob, věrné učedníky Ježíše Krista, kteří žijí v opovrhování světem a sebou, v chudobě a v pokoře, v opovržení a mlčení, v modlitbě a udivováni, v čistotě a ve sjednocení s Bohem, v utrpení a světu neznámí. Je čas, aby vyšli a světlem naplnili zemi. Jděte a ukažte se jako moje milované děti. Budou s vámi a ve vás, jestliže vaše víra bude světlem, jež vás bude osvěcovat v těch dnech plných protivenství. Nechť se vaše horlivost rozhladoví pro slávu a čest Ježíše Krista. Bojujte, děti světla, vy, malé stádo, kteří jste toho dožili; neboť Sleduj, čas časů, konec konců — — —

Panna Maria stála obrácená k Římu nebo k Jeruzalému.

Zrcadlil se jí na prsou Kříž Kalvárie?

Panna Maria plakala.

Na Hostýně vysílá blesky, na Salettě slzy; na Hostýně proti pohanům, na Salettě proti synům, co je horší. Tam pouze proti Tatarům, zde proti všem křesťanům. Na Hostýně chová Dítě — na Salettě nese Ukřižovaného. Barbarovi přísluší stát se Dítětem, znova se zrodit, z vody a z Ducha Svatého: čím kdo hřeší, tím i trestán bývá: vodou a ohněm na Hostýně trestalo Dítě barbary. Na Hostýně Maria mlčí, k synům přírody nechává mluvit živly; na Salettě Maria mluví — a pláče. Na Hostýně zachraňuje Moravany, na Hostýně ještě může zachraňovat, neboť ti, kterým pomáhá, ji vzývají, národ se k ní modlí: na La Salettě — ji národy neznají. Na Hostýně je obklopena národem — na La Salettě je opuštěná... A pláče: neboť podle svatého Vincence Ferrerského „veškeré trvání tohoto světa spočívá pouze na jakémsi podmínečném odkladu zkázy, získaném Marií Pannou v naději na polepšení.“

Svatá Panna pláče: už tedy není Naděje?

„Slzy naší milostné Matky, daleké toho, aby umenšovaly dojem Velebnosti, Královny a Paní, právě naopak, zdálo se, že ji zdobí, že ji činí milostnější, krásnější, mocnější, láskyplnější, mateřštější, tajemnější; a já bych byla polykala její slzy, nad nimiž moje srdce poskakovalo soustrastí a láskou. Vidět plakat matku, a takovou Matku, a nenalézat jakékoli prostředky, abychom ji potěšili, proměnili její bolesti v radost, lze to pochopit?! Ó Máti, víc než dobrá!“ Jakub Deml

+++

PIETAS

PŮJDU HLEDAT LESNÍ VŘES

MAMINCE,

POLOŽÍM JÍ HO JEŠTĚ DNES

NA HROB K VZPOMÍNCE.

 

KRÁSNĚJŠÍ VŮNĚ ZNÁŠ,

KDE STÁLE ZELENÁ

SE HÁJ. VZPOMÍNÁŠ,

KDYŽ U NÁS PODZIM JE, NA SYNA?

 

NEJVŘELEJŠÍ SLOVO HLEDÁM

K ÚSMĚVNÉ SLZE.

PŘED ODJEZDEM NA HROB TI DÁVÁM

TUTO PÍSEŇ A VŘES,

ŽE NELZE

ZAPOMENOUT.

Klement Bochořák

+++

TAJEMSTVÍ MOCI ŽIVOTA V KRISTU

Slova svatého Pavla: „Tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna" (Gal 2,20) objasňují základ života, který žijeme nyní v těle, tedy víru. A svatý Pavel upřesňuje, že se jedná o víru samotného Božího Syna. Tento význam je důležitý: život, který se nyní projevuje v našem těle, je pouze formální; co se však týká jeho samotné podstaty, je to sám Kristus, který je naším pravým životem, je to on, neviditelný, ale existující: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) Nejedná se tedy o tělesný život, přestože jde o život v těle, nýbrž o život víry, která mě poutá ke Kristu, od něhož přijímám život i všechny jeho schopnosti. Je pravda, že používáme tělo i všechno, co tělo potřebuje, a také všechno, co souvisí se světem, ale náš život nepřijímáme ani z těla ani z věcí nutných pro tělo, ani ze světa, v němž jednáme. Proto slova, která zde říkáme o Kristu a o životě, přestože jsou to slova vyjádřená tělem, pocházejí od Krista, který žije ve mně. Duchovní myšlenky, naše víra a naše naděje, nepocházejí z těla, ale z Krista, který v nás působí skrze Ducha Svatého.

Všechny naše činnosti a chování ve světě mezi lidmi musí tedy tajemně pocházet od Krista, a nikoli z lidského ega. Jen tak si můžeme být jistí, že tyto činnosti směřují k Boží slávě a spáse druhých. Je pravdou, že jednáme skrze tělo, skrze smysly, instinkty a myšlení jako druzí lidé, ale ten, kdo ovládá naše činy, kdo je připravuje a řídí, je Kristus v Duchu, nikoli tělo. Skrytá vnuknutí a zjevení Krista lidskému myšlení se odehrávají uvnitř člověka skrze víru a modlitbu. Bez víry, která je neustálým pohybem ovládajícím srdce i myšlení, a bez modlitby, která je komunikačním prostředkem, by Kristus nemohl sestoupit a působit v nás, aby připravil náš život. Tělo touží po tom, co je jeho, ale duch, který v nás žije, touží po tom, co je Kristovo. Zde je obrana, kterou poskytují Duch a Kristova milost: „Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové.“ (Řím 8,14) Pevnost a stálost našeho přilnutí k Duchu zajistí víra a neustálá bdělá modlitba skrze žár Ducha a radost srdce.

JAK SVĚŘIT ŽIVOT KRISTU?

Řekli jsme, že život, který žijeme v těle, je Kristovým životem v nás v důsledku naší víry v Krista. To, že tento život svěřujeme Kristu, je jeho právem vůči nám, protože tento život pochází od něj skrze víru. K nabídce dochází tak, že se zřekneme kontroly všech částí svého života a s rozhodností budeme následovat Krista, Ducha Svatého a působení milosti: „Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit.“ (Flp 2,13) Skrze víru, jež je podporována modlitbou, se naše vůle stane výsledkem působení Boha v nás a naše činy jsou v důsledku toho výsledkem této Boží činnosti. Svým působením v naší vůli a v našich činech nás Bůh chce především ochránit, darovat našim srdcím radost a štěstí a připravit nás na další působení milosti.

Svěřit život Bohu znamená otevřít se Božímu působení v nás. Výsledkem je neustálá radost v Bohu, radost z toho, že Bůh v nás působí. Člověk nepozná ve svém životě radost srovnatelnou s pocitem, že Bůh působí v něm a skrze něj: tak totiž duše uskutečňuje svou nejvyšší schopnost během své pozemské existence. Matta el-Maskin

+++

OSTRUŽINA

KDYSI JSI MĚ MILOVALA

VYTÝKAL OSTRUŽINĚ

DEŠŤOVÝ MRAK

BYLA JSEM ZELENÁ

A TROCHU NEDUŽIVÁ

TY PŘICHÁZEL JSI V ZÁPLAVÁCH

TEĎ ČERNÁ JSEM

A PLNÁ JEMNÝCH ŠŤÁV

TVŮJ DÉŠŤ MILUJI PO KAPKÁCH

Jana E.Lopourová III.OP

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (9)

HLAVNÍ ČINITEL

Přijali jste Ducha Svatého?“ tázal se sv. Pavel novokřesťanů efeských, když se vylodil na pobřeží Malé Asie. „Ducha Svatého?" tázali se novověrci. „Ani jsme neslyšeli, kdo je Duch Svatý." (Sk 19, 2.) Kolik křesťanů by dnes muselo dát stejnou odpověď. Vědí, že Duch Svatý je, ale prakticky kromě znamení kříže, kde se připomíná Jeho jméno, jednají, jako by nebyl. Trochu na Něho myslí, když se připravují na svátost biřmování; ale když tu svátost přijali, vzpomínka na jeho jsoucnost, přítomnost a působení jim mizí v mlze čím dál hustší. A oni Jej nechají vanout bez účinku u sebe.

A přece Duch Svatý je neúnavnou duší tajemného Těla Kristova. On jeho tajemný život uvádí v pohyb, chrání, jej rozmnožuje, opravuje a sjednocuje.

Otec stvořil a Syn vykoupil. Duch Svatý dává vzrůst ovoci na tom dvojím nádherném poli; ujímá se padlého stvoření a všeho ovoce vykoupení. Pracuje pomalu, trpělivě a moudře, aby uskutečnil božský plán.

JE NEÚNAVNÝ PROMĚŇOVATEL

Snaží se vše obnovit v Kristu pomocí všech ctností, vlitých při křtu do duše nového člověka; všech vlastních osobních darů, které blahodárně působí na vše kněžství, má k němu povolání." Ale každý křesťan má povolání, každý křesťan je povolán... K čemu? Aby vyplnil svou úlohu v tajemném těle; slavnou nebo nepatrnou: někdo v továrně, jiný v dolech, jeden nad pracovním stolem nebo u soustruhu, jiný kontroluje jízdenky v pouliční dráze nebo klepá zprávu do notebooku.

A nad to všechny ty údy jsou povolány, aby napodobovaly, následovaly Ježíše Krista.

Ciboria se musejí stát monstrancemi. Bůh, zrozený v hloubi srdce, se musí projevovat v každodenním životě, v zevnějšku a ve všem chováni dítka Božího.

Sv. Pavel ustavičně opakuje prvním křesťanům: „Ve všem jste v něm zbohatli.“ (1Kor1,5) Jste zbohatlíci v Kristu. Bůh je ve vás s veškerým svým bohatstvím.

Chtěli byste je zakopat? Zamknout na sedm zámků? Nebo pohrdnout jím a nečerpat z něho?

Nikoli; poklad se musí hlídat, rozmnožovat, musí se z něho těžit. Víme, proti komu jej musíme bránit a čím rozmnožovat. Nyní jde o to, abychom jej rozšířili i mezi druhé.

Podle křesťanské nauky není bohatství samo sobě cílem: lakomci nemají podíl v království Božím. A není jen pro vyvolené, kteří jím vládnou. Sobci, kteří myslí jen na sebe a žijí jen pro sebe, nemají podíl v království Božím.

Jako božský Spasitel je Hlavou tajemného Těla a každý křesťan, ať náleží k Církvi bojující, trpící nebo vítězné, je jeho článkem, tak Duch Svatý je duší celého tajemného organismu.

V den letnic se jedinečně projevil. Ve večeřadle byla ubohá rodící se Církev: sto dvacet liknavých, sobeckých, nejapných apoštolů a učedníků.

Několik dní předtím opustili Mistra při prvním záblesku nebezpečí. Při Poslední večeři, v předvečer umučení, se ještě spolu hádali o první místa v Božím království; a ještě v den Nanebevstoupení se domnívali, že Mistr založí velké království pozemské, kde budou mít nejlepší místa.

Nebylo lidí bázlivějších, sobečtějších, vzpurnějších. Jakmile však na ně sestoupil Duch Svatý, jsou najednou a navždy přetvořeni. Nyní pochopili všechno. Už se nebudou ničeho bát; a jsou hotovi obětovat všechno, aby dostáli svému úkolu.

To je opravdu podivuhodné dílo.

Po staletí pracuje božský Činitel neméně dobře, ač pomaleji. Tajemnému Tělu nedopřává odpočinku; jeho posláním je tajemné Tělo podněcovat a rozvíjet. A činí to ustavičně. Vychovává světce, kteří jsou živým Evangeliem. Ukazují nám, jak máme ze sebe vytvářet obraz Kristův v jeho tajemném Těle.

V srdci papežů a velkých apoštolů rozněcuje žhavou touhu po rozvoji tajemného těla po všem světě.

Na církevních sněmech vytváří nauku, která živí to Tělo, a chrání je každého zhoubného pokrmu.

Podivuhodný organismus tajemného Těla se dovede přizpůsobit všem poměrům, každému podnebí, každé změně. Duch Svatý řídí kormidlo, a tak Církev proplouvá bezpečně mezi všemi úskalími, jako jsou: pronásledování, nebezpečná lidská přízeň, bludy a mravní úpadek.

Vnuknutím Ducha Svatého vznikala církevní charitní zřízení. Oddanost Církve ve službě nemocných, nevědomých, nuzných, mluví k nevěřícím duším lépe a hlasitěji než přesvědčivé řeči učenců. Pomíjíme fakt, že dnešní charita je prolezlá také zloději a jinými hříšníky, kteří si jidášovsky přilepšují životní úroveň na úkor chudých. Duch Svatý to v Církvi srovná a obnoví, třebaže zatvrzelí a vychytralí hříšníci půjdou jidášskou cestou.

Duch Svatý, aby probouzel a povzbuzoval činnost tajemného Těla, způsobuje náboženská hnutí: eucharistické, liturgické, misijní, hnutí katolické akce atd.

Jak působí Duch Svatý katolickou akcí? Chce uzdravovat zamořená prostředí pomocí těch, kteří v nich žijí. Chce probouzet, spojovat, osvěcovat, povzbuzovat laické apoštoly přímo v srdci těch prostředí. Takové laické apoštoly lze přirovnat k domorodému kněžstvu, které může rozvíjet větší činnost a lépe bývá přijímáno než kněžstvo cizí.

Odborná hnutí v dnešním apoštolátu se zrodila z neúnavné činnosti Ducha Svatého.

Kdo by pochyboval, že Duch Svatý řídí z nitra nás život?

Jsem svobodný, to je jisté.

Jsem veden, to je právě tak jisté.

Toto jako vůbec každé tajemství lze pochopit teprve ve světle věčnosti. Pochybovat o tom nemohu.

Jsem si vědom, že já se rozhoduji, a proto se cítím za své skutky odpovědný. Ale zároveň, zvlášť po nějaké době, si musím uvědomit, že zvláštní tajemná moc má v rukou nitky a jako velitelka řídí mou vůli. Vždy směřuje k témuž cíli a používá k tomu i mých hříchů. Sám Ježíš Kristus spojuje tu dvojí sílu: malou a ubohou lidskou moc s neodolatelnou silou Boží, která řídí a vede činnost lidskou.

V mém životě je všechno promyšleno, uspořádáno. Rozvíjí se v něm plán, který mohu zároveň pozorovat i vykonávat. Čím víc se zahloubávám do života, tím opravdověji a hlouběji myslím; tím zřetelněji vnímám životní plán. V hodinu smrti jej asi uvidím v celé podivuhodné rozsáhlosti, v nesmírné složitosti, v mocné spojitosti.

Jak někdy žasneme, když vidíme, že právě v okamžiku nejpříhodnějším se stalo setkání, událost, maličkost, která měla vliv na naši vůli!

Těch zdánlivých náhod je příliš mnoho; život je jimi protkán. V jednom, ve dvou, v několika případech je nazývám náhodou, ale když je jich tisíce a tisíce, musím uznat, že to náhody nejsou, že je zde postup podle určitých plánů, že mě někdo skrytý sleduje a vede mým směrem.

Škoda, že býváme světem tak rozptýleni, že tato božská řízení nepostřehujeme; ale oprostíme-li se od vlivu světa a všímáme-li si svého jednání, bezděčně řekneme: „Je ve mně někdo jiný; jsme dva.“

Ano, jsme opravdu dva; a z těch dvou není činnější ten, který si to myslí.

Za tou vzrušující stránkou knihy, za větou, která s kazatelny zapadla do mé duše, za tím příkladem člověka neznámého, snad i hříšného, příkladem tak působivým, že jsem vešel do sebe, za tou smrtí, která byla pro mne ranou, za představami, které proletěly mou myslí, za vzpomínkami, které rozechvěly mou paměť, dokonce i za sny, které vyplnily mé noci, za bolestmi, které mučí mé tělo, tají se někdo, velký božský Chirurg, Duch Svatý. On používá všeho, i toho vnitřního vedení, jehož otěže má v ruce, i těch zárodků, které v nás vložil na křtu svátém, i tajemného života, který udržuje, brání, opravuje a rozmnožuje v mé duši bez ustání svátostmi. Všeho používá, aby dosáhl splnění svého úkolu, totiž aby nás sjednotil den ode dne těsněji s tajemným tělem toho, který se jistého dne v dějinách tajemným způsobem narodil z lůna Panny Marie.

„Utěšitel pak Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všem věcem a připomene vám všecko, co jsem mluvil vám.“ Jan 14,26. To slíbil Ježíš Kristus apoštolům, než je opustil.

Všemu, naprosto všemu je naučí, všechno jim připomene. Dá jim podněty, úkony vůle, předsevzetí, plány, lítost, vřelé touhy srdce, soustrast s bídou, shovívavost s chybami, vroucí horlivost pro vzrůst tajemného těla a všechny prostředky, všechnu energii k uskutečnění království Božího na zemi. Připomene jim všechno.

Tak tedy - volejme ho modlitbou. Čekejme soustředěně na jeho příchod. Následujme ho až do konce velkodušně. AA

+++

OSTRUŽINA

KDYSI JSI MĚ MILOVALA

VYTÝKAL OSTRUŽINĚ

DEŠŤOVÝ MRAK

BYLA JSEM ZELENÁ

A TROCHU NEDUŽIVÁ

TY PŘICHÁZEL JSI V ZÁPLAVÁCH

TEĎ ČERNÁ JSEM

A PLNÁ JEMNÝCH ŠŤÁV

TVŮJ DÉŠŤ MILUJI PO KAPKÁCH

Jana E.Lopourová III.OP

+++

SESTOUPENÍ KRISTA DO PEKEL (6)


Sv.Athanáš z Alexandrie píše: „Pán nemůže být opuštěn Otcem, protože je vždy v Otci... A není přípustné znovu říkat, že by se bál Pán, jehož se bály brány podsvětí a daly svobodu těm, které drželo podsvětí, když se hroby otevřely a mnohá těla svatých vstala a zjevila se vlastním." (Řeči proti ariánům 3, 56) Na jiném místě Athanasios říká, že Bůh „každého z nás, nebo, lépe řečeno, celý lidský rod vykoupil ze smrti a vyvedl z podsvětí.“ (Velikon.list 10,1)

Dále uvádí o sestoupení Logu do podsvětí:

Tělo bylo položeno do hrobu, když Slovo — aniž se od něho odloučilo — sestoupilo zvěstovat duchům ve vězení'. Tím se nejlépe odhaluje nerozumnost těch, kteří tvrdí, že Slovo se proměnilo v kosti a tělo. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by tělo nepotřebovalo hrob, protože by samo sestoupilo kázat duchům v podsvětí. A nyní Slovo sestoupilo kázat, zatímco Josef zavinul tělo do plátna a uložil je na Golgotě. A každý pochopil, že tělo nebylo Slovo, ale bylo to tělo Slova." (List Epiktétovi 5-6)

O Kristově vyprázdnění podsvětí a smrti se uvádí:

„Světlo dne zmizelo. Svět se pohroužil do hluboké tmy. To vše se stalo dříve, než Kristus zavřel oči. Jeho světlo však neprodleně zazářilo v Amentě“ (podsvětí z kopt.). „Podsvětí bylo omráčeno, když k němu Pán přistoupil nikoli v těle, nýbrž v duchu.

A hle, on ovládal celý svět, který předčasně umíral. On prolil svou krev na zemi, a ta se stala záštitou její i těch, kdo byli na zemi.

Jeho tělo zůstalo viset na dřevě pro svět, ale jeho duch sestoupil do pekel, kde spasil ty, kdo tam byli, a vyprázdnil je. On [Pán] získal moc nad celým světem. Jeho tělo vzkřísilo mrtvé na zemi a jeho duch osvobodil duše těch, kdo byli v Amentě.

Vždyť stejně jako se ve chvíli, kdy Pánovo tělo viselo na kříži, otevřely hroby, tak ho spatřila i stráž u bran Amenty a ve zmatku prchla. Zničil měděné brány, rozbil železné závory a vynesl ke svému Otci duše, mučené v Amentě. A hle, když Pán zničil podsvětí a přemohl smrt, odzbrojil a zarmoutil nepřítele: On vyvedl z Amenty duše a ze země vzkřísil těla.“ (O duši a těle a Pánově utrpení )

Sv.Cyril Jeruzalémský popisuje vítězství nad smrtí a podsvětím:

„Smrt padla ke Kristovým nohám a on ji spoutal okovy jako omámeného zajatce… Seběhli se svatí proroci a zákonodárce Mojžíš i Abraham, Izák a Jákob, David, Samuel a Izaiáš i Jan Křtitel… Všichni spravedliví, které pohltila smrt, byli vykoupeni. Vždyť se slušelo, aby se zvěstovaný Král stal vykupitelem dobrých kazatelů. Každý ze spravedlivých tehdy řekl: ,Smrti, kde je tvé vítězství? Podsvětí, kde je tvůj osten? Vždyť Vítěz nás vykoupil.´“ (Mystagog.katechese 14,19)

Svatý Basil z Caesareje pojednává o sestoupení do podsvětí jako o pokračování Ježíšovy pastýřské služby:

„,Uložil je jako ovce v podsvětí, smrt je bude pást.‘75 [Lidi] podobné zvířatům, kteří přilnuli k nerozumnému dobytku, doslova ovce, jež nemají rozum ani sílu se bránit, již nepřítel vehnal do své ohrady a vydal je smrtí, [aby je] pásla. Vždyť smrt pásla lidi od Adama až do Mojžíšova zákona, dokud nepřišel pravý Pastýř, který za své ovce položil duši76 a spolu se sebou je vzkřísil a vyvedl ze žaláře podsvětí do rána vzkříšení...“(Kom.k Ž48, 9)

Sv.Řehoř z Nazianzu říká: „Jestliže [Kristus] sestupuje do podsvětí, sejdi spolu s ním i ty. Poznej tajemství, která tam vykonal: V čem je význam dvojího sestoupení? Zachraňuje všechny, když se zjevuje i tam.“ (Slovo 45, 24) První je sestoupení Ježíše Krista z nebe na zem, druhé je sestoupení do pekel.

Sv.Jan Zlatoústý říká  v Kázání o hřbitově „Dnes obchází náš Pán všechna místa podsvětí, dnes zničil měděné brány, dnes zlomil železné závory. Neříká ,otevřel měděné brány', nýbrž ,zničil měděné brány', aby vynikla skutečnost, že Kristus vládne i nad peklem. Tím není řečeno, že by všechny duše přebývající v pekle vyvedl či osvobodil, ale že se jim všem zjevil.

Dále říká: „Nenasytné podsvětí zde pozřelo Spasitele, ale nebylo schopno ho strávit, a proto jej vyvrhlo.“ Podsvětí nemohlo Krista ovládnout, protože Kristus ovládl podsvětí.

Když káže o Kristově vítězství nad ďáblem a zničení smrti smrtí Páně, tak praví: „Skutečně si představ, že Bůh povstal z nebe a královských trůnů a sestoupil na zem a do samotného podsvětí, že se vyzbrojil k boji a ďábel zápasil s Bohem, ale ne s Bohem zjevným, ale s Bohem, který se skrýval pod rouškou lidského těla. A co je podivuhodné, spatříš, jak byla smrt zničena smrtí, jak bylo prokletí zrušeno prokletím a jak byla muka ďáblova svržena tímtéž, skrze co získal moc.“ (Káz.na Mt. ev. 2,1)

V Kázání na Matoušovo evangelium uvádí, že osvobozeni byli jen ti, kdo věřili v pravého Boha. Kristovým sestoupením do podsvětí byla podle něho zcela zničena moc smrti, což ale neznamená, že by každý člověk byl samočinně zbaven odpovědnosti za spáchané zlé skutky:

„Jen skutečný život nabízí čas k činům, ale po smrti následuje soud a trest. Stojí psáno: ,Kdo tě bude vyznávat v podsvětí?' Čím jsou zničeny měděné brány a rozdrceny železné veřeje? Tělem Kristovým. Právě tehdy se tělo poprvé ukázalo jako nesmrtelné a zničilo panství smrti. To však ukazuje pouze to, že on zničil moc smrti, ale nejsou zahlazeny hříchy těch, kteří zemřeli před jeho příchodem. Naopak, kdyby osvobodil z pekla všechny, kteří zemřeli před ním, proč by říkal: ,Zemi sodomské a gomorské bude lehčeji?' Z toho je zřejmé, že budou potrestáni, i když lehčeji. A přestože byli mimořádně potrestáni už zde, nezachrání je to. A pokud je to nezachrání, nebude snad hůře těm, kteří zde ani trochu netrpěli?"

Sv.Jan Zlatoústý dokazuje, že před Kristem „bylo možné dosáhnout spásy bez vyznání Krista". Tehdy se od lidí vyžadovala pouze víra v pravého Boha a zavržení modlářství. Odmítá námitku, že by bylo nespravedlivé uvrhnout do pekla lidi, kteří o pekle v životě neslyšeli. I kdyby o tom slyšeli, přesto by žili stejně jako ti, kdo o tom sice slyší každý den, ale neberou na to ohled. Je třeba říci i to, že koho nezadrží tresty, které máme před očima nyní, toho ještě méně zadrží tresty budoucí.“ (Káz.naMt.36,3-4)

Sv.Efrém Syrský uvádí: „Když byl Kristus umučen na kříži, přemohl smrt. Zatímco jednoho poutala smrt na kříži, mnozí ze svázaných, kteří přebývali - v podsvětí, byli osvobozeni skrze jeho pouta... Ruce, které nás osvobodily z pout smrti, byly přibity hřeby. Přibity byly ruce, které zničily naše pouta a svázaly ty, kteří svázali nás. Je podivuhodné, že mrtví zabili Živého a Zabitý oživil mrtvé. Oni velmi rozmnožili své běsnění, zatímco on rozmnožil své velkolepé dary, a snesl je dokonce až do podsvětí... Zatímco spal, smrt ho ranila, zabila a unesla, ale poté co se vzbudil, vyvedl a odvlekl svého únosce. Hle, Ukřižovaný, který ukřižoval ty, kdo ho pozvedli na kříž, hle, Zajatec, který zajal toho, který ho [dříve] uvěznil. Kříž tvého utrpení se stal pro naši smrtelnost zdrojem života... Hladová smrt spěchala, aby ho pohltila, ale pospíšila si také vypustit ho ze své moci... [Kristus] přikázal skálám a ony pukly, vydal příkaz smrti a ona nezabránila spravedlivým, aby na jeho slovo vyšli z hrobů. Ve slovech Pána bylo podsvětí upozorněno na to, aby se připravilo na jeho následující rozkaz, který je zcela vyprázdní."(Výklad ev., 20)

Tématu sestoupení do podsvětí se věnují i Kázání o našem Pánu, Kazatel porovnává Vtělení Ježíše s jeho vyjitím ze šeólu:

„Jednorozený vyšel z [Otcova] bytí a usídlil se v Panně, aby se Jednorozený skrze tělesné narození stal bratrem mnohých.

A on vyšel ze šeólu a usídlil se v Království, aby otevřel cestu ze šeólu do království.

Náš Pán se skrze své vzkříšení zaručil smrtelníkům, že je osvobodí ze šeólu, který přijímá mrtvé bez rozdílu, [a přivede je] do Království, které přijímá pozvané a rozlišuje [mezi spravedlivými a hříšníky]“ (Kázání o našem Pánu, 1)


+++

BÁSNÍK, ŠÍLENSTVÍ A MRTVICE

Jakub Deml (Paní Marii K. N.)

Ty, člověče, říkají o tobě, že jsi básník, pověz nám tedy, co jest šílenství?

 a ten, kterého - Bůh ví proč - nazývají básníkem, zachvěl se jako strom pod sekerou, udělal velký latinský kříž od čela k srdci a od ramene k rameni a pravil: "Hospodine, Stvořiteli všeho dobra, velebím a blahoslavím tvé jméno pro šílenství, které jako vzácnou rostlinu zasadils na tuto zemi jenom pro básníka!"

 a ty zpupný a surový člověče, kterého bůhví proč nazývají básníkem, pověz nám, požívači opia a durmanu a blínu, co soudíš o mrtvici?

 a poněvadž básník jest od narození slepý a ví a zná jenom to, co ohmatá svými prsty anebo co mu kdo řekne, shroutil se na zem, přidržoval si dlaně k ústům a dýchal na jedno místo, jak činí pastevcové za dnů podzimních, když rozfoukávají uhasínající ohníček; potom vstal, napřímil se a dívaje se k nebi, jak se dívají všichni slepí, pravil: "Bolest je iluze, kterou jako pomněnkami vroubí Bůh cestu svých vyvolených!"

 I přerušil kdosi mluvícího a řekl: "Hyeno v lidské podobě a prokletý ctiteli mandragory, je-li už souzeno, aby jeden se rouhal a všecko věděl, nezapírej a rci, kdo jsou tito vyvolení?"

 a poněvadž byl od narození  slepým a viděl tuto otázku jako by byla z masa, krve a kostí, obejmul svými pažemi prázdnotu a řekl: "Vyvolení, toť svobodní!"

 "Strašidlo pokojných a řádných občanů, synu kalu a levobočku Božské Všemohoucnosti, příšero, padouchu, vyvrheli, a pro koho myslíš, že jest svoboda?"

 a básník, zvyklý na toto oslovení a na tento hlas, odpověděl mírně jako suchá hřbitovní tráva, ve které šelestí vítr:

 "Svoboda jest jenom pro ty, kteří trpí jako slepí."

Kdosi mu plivl do obličeje a básník, přijímaje to jako novou otázku, usmál se láskyplně proti nebi a řekl: "Pro ty, kteří jí nepotřebují!"

Z A   N A Š I M I   V Ě T A M I

Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečnosti a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty a chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkaní kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy…

Mluvíte cosi o "omylu". Mýlíme se všici, ale postavení a domovská příslušnost básníků jest vůbec fikcí a omylem. Žádná církev nás nepovažuje za děti řádné a právně zploděné, ani Kramářova, ani Benešova, ani Masarykova, ani Šmeralova, ani Mojžíšova, ani Komenského, ani Lutherova a což je nejhorší: ani Benediktova. Uvažoval jsem o této "otázce" mnoho, dobudovávaje poslední knihu a zvláště včera a dnes přicházím k "odpovědi": básník našeho rázu je velká potvora; jakmile cejtí, že má v dršťce něco z toho, co mají dršťky jeho bližních, hned se zapomene a v saloně nebo v budoáru prdne. Toho nemají rádi ani preláti. Hic Rhodus, hinc omne lacrimae a "omylové". Člověk naší sorty nakonec sám neví, čí je, ale Bůh má všecky všiváky dobře sčítané a neopustí ani těch zvláště, "co se neslušně zachovali". Nám daly Sudičky do vínku Smích a to je ten nejstrašnější protože nejbožštější dar.

S L E P Ý   C H O D Í   S V Ě T E M

Mohlo by se zdáti, že vidím, neboť celkem chodím jako lidé ostatní, jenom více pohoršení dělám, protože skutečně nevidím, a každý, do koho drcnu, si myslí, že mně na tom záleží, ale tento směr mé cesty byl dán zákonem mé tíže, ne však zákonem mé osoby, která slepá jest, takže v přítomnosti dětí, ba i dospělých často stává se, že mluvím věci, které k smíchu jsou a na kterých má duše nelpí nikterak, neboť čidla zrakového nemaje, jdu ještě tam, kde už nikdo nestojí, ba, Bože můj, tam srdce otvírám, kde zcela prázdno jest!  

Nic jiného mi nezbývá, poněvadž skutečně nevidím, jen stromy ohmatávám a dobrých lidí se ptám, zdali potkali člověka, jenž nebyl z této krajiny, neboť se bojím říkati, že to nebyl muž – 

a zdali se neptal na mne…! Učiněné bláznovství, neboť ten, kdo umřel, neptá se již na nic! 

Ale tak chodím světem, s dětmi rozmlouvám a se psy přáteli, po hřbetě je hladím, učím je modlit se, docela nadarmo, ptákům závidím, namlouvaje si, že jsou zakleti a že v nich poznávám, co jsem miloval, Bože, Bože můj!  Jakub Deml (12. I. 1928)

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

JAK SE MUSÍ SNÁŠET ZKOUŠKY A CHRÁNIT ČISTOTA

Hořící oheň lásky působí v duši takovou krásu ctnosti, že by raději chtěla snášet všechna možná zla, než urazit Boha jediným hříchem, i kdyby měla jistotu, že se bude kát a že pak bude Bohu více milou a více svatou. Všichni pokročilí na cestách dokonalosti vědí, že Bůh ničeho tak nemiluje, jako nevinnost a dobrou vůli. Milujeme-li tedy Boha náležitě, musíme spíše chtít ztratit velikou odměnu v nebi, než spáchat jediný všední hřích, neboť to odpovídá spravedlnosti, nehledat povinné odměny, nýbrž dát přednost přátelství s Bohem, totiž Bohu samému. Lépe by tedy bylo bez konce snášet utrpení, než jen jednou zradit spravedlnost vědomým a dobrovolným pádem do hříchu.

Není ostatně pochyb, že ti, kteří dost milují Krista, by se nikdy nechtěli dopustit hříchu, nejenom budou zbaveni veškeré bolesti, nýbrž se budou věčně radovat s anděly. Naopak otroci svých nepravostí, kteří za hodné lásky považují radosti tohoto světa a rozkoše těla, kteří se jim oddávají, pozbudou milované dobro a upadnou do zla, kterému se chtěli vyhnout.

Často se setkáme s lidmi, kteří se ptají, proč Bůh podrobuje utrpení zároveň spravedlivé i nespravedlivé. Copak cep nebije zároveň do zrna i slámy? Když však je obojí vytřásáno, odhodí se sláma a zrní se pečlivě uchová pro užitek lidí. Kdyby všichni lidé byli spravedliví, jistě by žili v pokoji, bez nešvarů a potyček; ale vedle málo spravedlivých je mnoho zlých. Proto je v tomto životě nadbytek protivenství, aby hříšní byli potrestáni. Zároveň však jsou zasaženi spravedliví, protože až do smrti budou mezi hříšníky. Jenže sami spravedliví jsou náchylní ke zlému. Proto, aby nepodlehli svým zlým náklonnostem, otcovské milosrdenství nešetří bolestí a tak se učí zde přijímat lehké trestání, aby se vyhnuli mnohem těžšímu v budoucím životě.

Trpíš-li tedy pronásledování, úzkosti, stres, tak zakoušíš to, co je nerozlučné od místa tvého přebývání. Není to údolí protivenství? Proč chceš být šťastný ve vězení, požívat pohodlí ve vyhnanství a bezbolestně vykonat tak dalekou pouť? Vzpomeň si, co vytrpěl Ježíš a apoštolově; a ty hodláš dosáhnout blaženosti cestou štěstí? Vyloučeno! Musíš si vybrat: buď oheň božské lásky v tomto životě stráví skvrny našich hříchů, očistí naši duši, aby se stala schopnou vzlétnout k nebi, nebo po tomto životě ji bude mučit oheň očistce, pokud se vyhne peklu. Není-li tedy oheň lásky dost mocný na zničení veškerých skvrn, musí se naše očišťování dít utrpením, nemocemi a bolestmi. Na to však široké zástupy odpovídají výčitkami o ohrožení jejich přirozených lidských práv.

Jiná jistá pravda je, že bez zvláštní milosti se mladý muž nemůže stát svatým uprostřed lichocení a sladkých slov žen a v prostředí radovánek, kdy má tolik příležitostí k pádu, kde by snad podlehli i svatí. Na tom se stal veliký zázrak, kdo z Boží milosti a z lásky ke Kristu dovede pohrdat všemi těmito svody uprostřed těchto nepřátel duše, tolik lichotících tělu, jde srdnatě k vynikající svatosti nazírání. Tím větší je jeho svatost a tím většími útěchami Boží lásky bude odměněn, že žil uprostřed ohně spotřební společnosti a nenechal se popálit a dokonale překonal nečisté radosti zkaženého života, které se mu nabízely.

Kristus však málokdy vykoná tento zázrak na některých vyvolených své lásky. Jim by se dalo říci: Rozprostřel mrak, stín své milosti, aby je chránil před žádostivostí, poslal oheň věčné lásky, aby je vniterně osvítil v temnotách tohoto života, aby se nenechali svést svody nepravého blaha (Ž104,39). Láska ke Kristu v nich hoří takovou silou, že všechny nedovolené radosti mají za smetí a šlapou je nohama. Ty však bdi nad svými smysly, abys nechtěl ani neměl nic, co ti není dovoleno. Bud' opatrný na svou ruku, na svou řeč, na všechny končetiny svého těla a dbej hlasu svého svědomí ohledně svého styku se ženami. Za dráždidla k rozkoši považuj ozdoby, kořeněné pokrmy a ostré nápoje příliš rozpalující, v jejichž přípravě jsou vynalézaví ti, kteří chtějí pěstovat tělo a zabíjet duši. Tolika a ještě více věcí se musí varovat, kdo chce zůstat čistý. Tomáš Bahounek OP

+++

 

 


TOPlist