PROSINEC 2019

 

 

Ročník XXV. číslo 12.                                                                                                             Prosinec 2019

Obsah: Jana E.Lopourová, Velký příběh, Profily svatých, Jana E.Lopourová, Variace na šípek, Jana E.Lop, Citron_Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Jana E.Lop, Ticho..________________________________________________________________________________________________________.

 

VELKÝ PŘÍBĚH

JSME SPOJENI

JEDINÝM PŘÍBĚHEM

PŘÍBĚHEM ZRNA

JAK CHLEBEM STALO SE

VYPRÁVÍ HO ZNOVA

BRÁZDA ROZORANÁ

KAŽDÉHO JARA

SVÉMU OSENÍ

ABY JE NA SMRT PŘIPRAVILA

A NOVÉ ZROZENÍ

JEDINÝM PŘÍBĚHEM SPOJENI

VINOHRAD VE SVÝCH HROZNECH KRVÁCÍ

PŘESTO MILUJE LIS VINNÝ

PROMĚNU VE VÍNO PLATÍ

PÍŠE PŘÍBĚH

O DLOUHÉM ZRÁNÍ

SLUNCI VODĚ

LÁSCE VINAŘE A ODEVZDÁNÍ

Jana E.L.OP

+++

PROFILY SVATÝCH

Kde bychom našli zázemí pro Brněnské angelikum? – Uvažují zanedlouho po pádu železné opony dominikánští terciáři v kostele sv.Michala. - Kde jsou ty časy, kdy se mohli setkávat ve vlastním domě na Slevačské ulici? Ten je však po pádu komunismu prodán, aby mohl být koupen nový dům na ulici Pellicové. Jenže ten, sotva je zařízen, vzápětí je provinciálem prodán, bez ohledu na terciáře, kteří tam měli svůj vklad. Jako mnohde jinde také zdejší církevní vrchnost neposkytuje sebemenší podmínky pro působení řeholníků. Svěřuje jim sice na čas k bohoslužbám kostel sv.Michala bez fary, ale o jejich zázemí se vrchnost nezajímá. Proto už od počátku odchází otec Augustin Prokop OP z Brna s připomínkou slov Páně: „Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou!“ (Lk 10,11)

A co třeba ta přilehlá kaple u svatého Michala?

Pouhý sklad v dezolátním stavu - vlhké, bez pořádné elektroinstalace, bez výmalby, jen vápnem vylíčená ratejna.

Objevuje se jedna příležitost. Hned po převzetí kostela objevuje otec Tomáš na půdě hromadu uhlí.

Cože - tady a uhlí? Na co to tady je? Vždyť tady nejsou žádná kamna, ani komín… – Celou nákladní vlečku, přistavenou v noci známými jezédáky vedle kostela musí naložit vynoseným uhlím, ale nakonec přichází odměna – pod uhlím spočívá Matička Páně. Pravá gotika, horizontální pieta z jemného vápence. To by se oblíbený profesor Albert Kutal úplně rozplýval, kdyby ji viděl, žasne otec Tomáš Bahounek. Stačí ji omýt mýdlovou vodou a moc na ni neupozorňovat kunsthistoriky, nebo ji restaurátoři úplně umrtví. A pak se umístí do té boční kaple. Jen ji dost zajistit, aby ji nikdo neukradl a ani si nevypůjčil do muzea, neboť patří do Božího domu.

Krok za krokem se na tom pracuje. Nejprve odvlhčit čelo oltáře – pak obnovit zašlý vyzlacený výklenek. Mladý restaurátor to nově vyzlatí. Pak navrhnout a podle nákresu objednat a zabudovat zamykatelný svatostánek. To dokáže bratr Augustin Kryl. Dokonce zhotoví dutý sádrový podstavec pod pietu. A zatím Franta Papežík z JZD v Bosonohách vyková mohutná táhla s držáky pro krásnou pietu. Načež se do sádrového podstavce naleje beton, postaví se tam socha a ze stran se zaklesne držáky s táhly, které se ponoří do betonových útrob soklu. A nechá se zapracovat čas. Sotva to zatuhne, pak ten, kdo by chtěl pietu ukrást nebo aspoň vypůjčit, by musel přijít se sbíječkou a zbourat kus kostela.

Tady se to popisuje málem tak, jako když Mojžíš stanoví vlastnosti archy úmluvy. Jenže je to podobně vážné a zodpovědné. Při budování nové elektronistalace vydatně pomáhá bratr Rafael. Firma Třasák instaluje osvětlovací tělesa podle návrhu bratra Pavla A.Kryla. A kaple se může vymalovat. Pouze výmalba stojí přes šedesát tisíc. Kdopak si ještě vzpomene na to, že na to všechno padne celý honorář sestry Veroniky, který jí přichází za její obrazy namalované a dodané do USA?

Na Vánoce 1995 se rozbíhá první akce v tom, čemu kdosi začíná spontánně říkat „Brněnské angelikum“. Tohle není žádná výstava ani show. Je to setkání mezi uměním. A kdo sem přichází? Jiří Hranička, Jana Ondrúšová-Wünschová, Eva Mužiková, Pavel Kryl, Ilda Pitrová, Jiří Spousta, Eva-Flora a Denny Zahradníkovi, Veronika Planerová, Dušan a Václav Jedličkovi, Otýlie Šuterová, Cyril Votýpka a mnozí další výtvarníci.

Co tady ti umělci pohledávají? – ptá se někdo otce Tomáše a ten odpovídá stručně:

Prostě se otevírají veřejnosti a čekají.

Na co?

Na toho, kdo přijde.

A proč?

Aby zakusili setkání.

Jaké setkání?

Setkání mezi uměním, dále setkání s jejich krásným dílem, k setkání s obecenstvem, a rovněž k setkání jeden s druhým a koneckonců k setkání s Bohem, vysvětluje otec Tomáš.

Někdo kroutí nechápavě hlavou a tak otec Tomáš objasňuje:

Podívejte, každý má osobní úkol přinášet radostnou novozákonní zvěst každému na potkání, prostě všem lidem a tak zevnitř přetvářet lidi samotné a vyprošovat z nich nové stvoření. Umělec má totiž uměním sledovat něco víc, než jenom nějakou zevní okrasu. Jde o to proniknout celým životem. Přičiňují se o evangelizaci samotné kultury a jednotlivých kultur, jež lidé vytvářejí.

Není pochyb, že hodnoty, jež nám evangelium přináší, prožíváme v těsném spojení právě se svou vlastní kulturou. Budování Božího království a šíření křesťanských hodnot se prostě nemůže obejít bez základních složek kultury jako takové, ani bez jednotlivých lidských kultur. Tak je třeba propojit nadpřirozené hodnoty evangelia s hodnotami přirozené lidské kultury.

To zní hrdě, ale jak to provést?

Tak, aby z tohoto spojení mohla tato kultura vyjít oplodněna a nadána skutečnou inspirací k svému dalšímu rozvoji a tvorbě, říká otec Veselý se vztyčeným prstem: - Evangelium a osobní krásné svědectví umělce o něm mohou proniknout všechny kultury, aniž by přitom upadly do závislosti na kterékoli z nich.

Mluvíš o poslání umělce? Jenže ve skutečnosti mnoho umělců usiluje prostě jen o krásu, a vůbec tím nesleduje žádné duchovní účinky svého díla. Copak to nestačí?

Nestačí to. Rozkol mezi evangeliem a kulturou je zřejmě jejich osobní drama. Umělec má přece vyvíjet všemožné úsilí o velkodušnou evangelizaci dané kultury, nebo přesněji řečeno různých kultur, s nimiž se setkává. Každou kulturu se má snažit duchovně obrodit stykem s evangeliem.

To jsou takové hrdé řeči, ale kde k tomu vzít nějaký návod, prostě fištrón?

Podívejte se - při evangelizaci kultury v užším smyslu, totiž umění, si jeden má počínat objevně, tvořivě a vynalézavě, a ne podle nějaké zavedené šablony. Nemusí se vůbec omezovat na tradiční, klasické nebo moderní postupy, metody a způsoby. Vynalézá nové postupy a vytváří objevné skladby.

Při pohledu na rozmach kultury odcizené lidským hodnotám, třeba kultury komunistické nebo i té kultury smrti ve spotřební demokracii, avšak odcizené také naší svaté víře, si má každý uvědomit závažnost svého zájmu o kulturu. Zejména u takových proměnlivých kulturních útvarů, jako je umění, si hleď opatřit dobré znalosti o jeho přirozených i nadpřirozených základech. Nestojíš snad o to, abys rozlišil ve stávající nepřehledné spleti různých směrů uměleckých proudů „ovce od vlků“? Ne každé umění je otevřené vůči šíření evangelia. Dokonce i v tom umění, které se někdy tváří jako příznivě nakloněné hodnotám víry, najdeš někdy něco úplně scestného.

Třeba všelijaké směry počítačového automatismu, působícího líbivě. Mohou to být projevy uměleckého „okultismu“ jako třeba metal-music. Působí vůči člověku jako svému příjemci zase povýšenecky, pohrdavě, až nenávistně, rušivě, otřesně, ba přímo tě šokují.

Jsou však způsoby, jimiž lze i tyto směry v umění, předpojatě uzavřenému evangeliu nebo farizejsky zneužívajícímu evangelia k předvádivosti autorů, nenásilně, taktně, a přesto účinně otevírat upřímnému přijetí radostné novozákonní zvěsti.

To ale nebude snadné, míní otec Tomáš Bahounek.

Není to snadné, ale stačí kvůli tomu něco obětovat a pak se pokorně otevřít vyšší pomoci našeho Pána, bez něhož nedokážeš nic.

Přitom se neobejdeš bez znalosti prostředí a kulturních okruhů, v nichž se soudobé umění tvoří, nachází a působí. Většina dnešních umělců je pramálo ovlivněná klasickým uměním. Zato je silně poznamenána převažujícím modernismem. Ti pak žijí iluzí, že třeba pár automatických škrtanců sprejem jim přinese nějaké vnitřní uspokojení. Přesto však většina z nich namáhavě a s velkým tvůrčím utrpením a opravdově hledá svou uměleckou totožnost.

Tak ať si hledá, ale co je nám po tom, otče Jiří?

To nám přece nemůže být jedno, Tomášku. Pokud je někdo duchovní pastýř, tak ať zapomene na to, že hledače pravdy a krásy bude někdo jiný z věřících kromě něho vyhledávat! Při hrozném úpadku estetické vnímavosti našich věřících až do bezduché pózy, zkrátka kýče, ať s tím nepočítá! Spíše může počítat s tím, že se všech hledajících ujme proradný vládce  světa.

Nejenže se mnohý dnešní umělec ve světě odchyluje od evangelia, nýbrž také umění doprovázející zbožnost křesťanů a jejich mariánskou úctu prochází od 19.a 20.století rozsáhlým úpadkem. Se smutkem a nostalgií se dá ohlížet za předcházejícími staletími, kdy bývala Církev hlavní podporovatelkou skutečně krásného umění. Je třeba vyjít ven ze své duchovní „věže ze slonoviny“ mezi lidi, a dřív než jeden začne hlásat radostnou zvěst, a snažit se je dlouho a vytrvale sledovat a soustavně chápat!

Tohle je však velký úkol nejen pro mne, říká otec Tomáš Bahounek, jako duchovního pastýře, nýbrž i pro každého křesťana, který žije ve světě. Každý laik je svým povoláním postaven do středu světského prostředí. Je poslán k nejrůznějším časným úkolům. Proto také má zvěstovat evangelium zvláštním způsobem. Hlavní a bezprostřední úlohou umělce je uvádět ve skutečnost všechny skryté křesťanské a evangelizační možnosti, které v daném světovém dění už trvají a působí. Vlastním polem evangelizační činnosti umělce je kromě jiného také rozsáhlá a složitá oblast kultury, včetně umění. Přitom se neobejde bez důkladné znalosti prostředí, kde má působit.

Jako křesťan žijící ve světě máš poslání být s odvahou a tvůrčím způsobem přítomen ve význačných oblastech kultury, tedy také na místech umělecké tvorby, vysvětluje otec Veselý. Cílem této tvé přítomnosti je nejen poznávat, kriticky posuzovat a očisťovat projevy současné kultury, nýbrž je pozvedat pomocí původního bohatství evangelia a křesťanské víry na vyšší úroveň.

K žádoucímu sjednocení skladby dané kultury se zapoj celou svou bytostí. Způsob, jak pečuješ o sebeuskutečnění ve své tvorbě závisí na tom, jak pojímáš sám sebe a svůj cíl. V této rovině spočívá tvůj jedinečný a nenahraditelný příspěvek k pravé kultuře. Podporuj kvalitu lidských postojů, které dávají kultuře přednost před pokusy, jež ponižují člověka v lidské mase, podceňují úlohu jeho podnětnosti a jeho svobody. –

Tak praví otec Jiří Maria Veselý, parafrázuje trochu s úsměvem otec Tomáš Boha Stvořitele, který vše stvořené shledává dobrým.

No nemysli, Tomášku, že mluvím do větru, protože tohle říkám já a Jan Pavel II.

Nepochybuji o tom, avšak to, co se tu rozbíhá, překračuje skromné meze tohoto prostoru.

A co s tím zamýšlíš, Tomášku?

Uvidíte.

A brzy to doopravdy vidí.

Souběžně s daným projektem pracuje otec Tomáš Bahounek na obnově sálu nad nebíčkem kostela svatého Michala.

Tady se kdysi modlívali členové Mariánské družiny, - vzpomíná pamětník a dodává smutně: Pak ovšem přišli komunisti a stal se z toho sklad všeho možného a nemožného, prostě depozitář a smetiště.

Tři vlečky smetí už jsou vyvezené, říká otec Tomáš: Zbývá dát do pořádku podlahu a vymalovat. Zrovna přivážím náklad Červostopu na dřevěné schodiště a na dřevěnou podlahu horního sálu. Pak na to položíme lodní lak, a červotoči mají utrum.

Obětavá sestra, zvaná Orlice. se nadšeně vrhá do díla. Následuje vymalování a pak opravy zatékající střechy. Inu, firma Báča dělala střechu a ta zatéká a zatéká, a firemní garance jsou k ničemu. Ničeho se u takových firem nedovoláte. Naštěstí je po ruce zkušený klempíř Felčarýn.

Musí tady být sucho, říká otec Tomáš, protože tady zakládáme veřejnou duchovní a filozofická knihovnu, kterou daruji pro Brněnské angelikum.

Obětavá sestra Kateřina provádí evidenci a katalogizaci knihovny, darované otce Tomášem. Knihovna má ohromný ohlas mezi věřícími, jenže nemá žádné prostředky, jak přimět nadšené vypůjčovatele k vrácení vypůjčených knih. A tak projekt knihovny zkomírá na neblahou neochotu nenechavých českých rukou vracet výpůjčky.

Aspoň je mají ti, kteří o ně mají opravdu zájem, mává rukou otec Tomáš: Kéž jsou jim ty knihy k duchovnímu prospěchu! Zatím může nově upravený prostor sloužit k přednáškám. Tehdy se provádí přestavba prostoru k přednáškám.

Uvedu zde cyklus přednášek o cyrilometodějských vykopávkách na Velké Moravě a v Ochridě, - nabízí se otec Jiří Maria Veselý OP.¨

Za týden jsou přednášky s promítáním diapozitívů v plném proudu. Brněnské angelikum je plné návštěvníků.

Jsou k dispozici také poučné knihy otce Veselého „Most a cesta domů“, „O přátelství s Jitřenkou“, „Myšlenky a prsten“, Hrob a sídlo arcibiskupa Metoděje“  a knihy otce Tomáše Bahounka OP „Křesťanská sociologie pro každého“,Sociologie a sdělovací prostředky“, „Lékařská deontologie“, Svobodné zednářství“, atd.

Tak už v posledním desetiletí 20.století ukazuje Brněnské angelikum své obrovské možnosti. Samozřejmě, že nemáme tak rozsáhlé možnosti jako televize. Tam se otevírá po americkém vzoru nábor do zednářské lóže pomocí diskuzních pořadů v brněnském Klubu Netopýr, vedeném Antonínem Přidalem. Tváří se jako mudrc, který všude byl a všechno viděl, a všechno prý chápe a všemu rozumí a o všem dovede vést rozpravu na té nejvyšší úrovni. Zve si různé známé osobnosti ke zveřejňované diskuzi o nejrozmanitějších otázkách společnosti, aby jistým z nich po takové okázalé předváděčce mohl někdo z lóže nabídnout členství. Takové jsou české nápodoby moderních amerických způsobů náborů do lóží.

My však nepůsobíme takhle klikatě. Šíříme radostnou zvěst Nového Zákona přímo, nezprostředkovaně, na rovinu, totiž živým podáním. I tak máme značný ohlas, ale také dost nepřátel. Ti strašně nelibě nesou zejména vydání knihy Svobodné zednářství. Výpady proti Otci Tomášovi od nepřátel Církve v Respektu, třeba od Cyrila Putny, nenechávají na sebe dlouho čekat.

Očekávej pomstu nepřátel Církve, říká otec Veselý, a dodává: - ale také nezapomínej na pomoc od svatého Michala, pod kterým sloužíš, - a to není lecjaká pomoc – to je duchovní velmoc. Na to jsou zase knížata temnoty, zejména jejich pán, ten Zlý, úplně krátká.

Ani sami nejsme tak docela bezmocní, říká otec Tomáš: Od roku 1996 vydáváme v Brně měsíčně Časopis pro duchovní život  ROSA MYSTICA. Z počátku nám vydatně pomáhá bratr Rafael Pavel Konzbul. Šikovný chlapík. Jen se od něho nutno naučit lépe zacházet s počítačem! Pak by se daly elektronicky zapsat a publikovat vaše přednášky o Klimentku.

O tom až později, Tomášku. 

Ovšem kdyby to bylo sepsané, tak by se konečně naplnila velká touha doc.Viléma Hrubého, který je dneska už na věčnosti. Za totality směl publikovat hlavně Josef Poulík o těch Valech u Mikulčic.

To bylo Svatoplukovo sídlo, říká otec eselý a dodává: Dodnes na tom místě spočívá Metodějův trest kvůli Vichingovým zločinům. Všechno se tam jaksi ztrácí, a celá ta „překrásná Svatoplukova pevnost“ se kamsi propadá a mizí. Nikoho z našich církevních veličin totiž dosud nenapadlo požádat Svatého otce o sejmutí takového trestu. Výzkum Klimentku by samozřejmě stál za zveřejnění. (Celý archeologický výzkum hory svatého Klimenta je podle poznámek otce Jiřího Maria Veselého zpracován a vychází na pokračování v časopise ROSA MYSTICA v letech 2004 2006 Sleduj: https://cormier.websnadno.cz/BREZEN-2004.html, vcelku je to možno nalézt na https://cormier.websnadno.cz/Prvni-evropska-univerzita.html. Tam je možno najít i celou fotodokumentaci otce Jiřího Maria Veselého ohledně Klimentku https://cormier.websnadno.cz/KLIMENTEK-fotodokumentace.html

O tom Pepkovi Poulíkovi ti jednou něco povím.

Později večer uznale pokyvuje hlavou otec Veselý v ateliéru sestry Veroniky nejen nad obrazy znamenité malířky, nýbrž i nad otcem Tomášem, když říká: To, co prožívá dlouhá léta u svatého Michala, je prostě obdivuhodné. Nedokázal bych to na jeho místě. (Pokr.)

+++

VARIACE NA ŠÍPEK

NECHCI BÝT BEZBRANNÝ

NACHOVÝ ŠÍPEK ŽADONÍ

OSTŘE RÝSUJE SE PROTI NEBI

OBRNÍ SE TRNY

VELKÉ TRNY MÁ STRACH

KRÁLE BARVA JE NACH

CO KEŘE ŠÍPKOVÉ KU KRÁSE ZVAL

NACH SVÉHO PLÁŠTĚ NATRHAL

NAHOTU TRNŮ SKRYL

STÍNY MODRA KOL KOLEM SE PROSTÍRAJÍ

HVĚZDY SVĚTLEM STÉKAJÍCÍM MEZI TRNÍ

S OČIMA POUTNÍČKŮ SE POTKÁVAJÍ

JAK ZIMNÍM SLUNOVRATEM

SNÁŠEJÍ SE K ZEMI

KAŽDÝ S CHOMÁČEM BÍLÉ NĚHY

VYZDOBIT ŠATY SVATEBNÍ

PRO ŽENICHA V NACHU ŠÍPKŮ

PRO NEVĚSTU V NEBI MODŘE

TA SVATBA MUSÍ DOKONAT SE DO SOUMRAKU

BY ČERNÝ JEZDEC NEZASTŘEL NADĚJI

V NOC TEMNÝCH MRAKŮ

Jana E.L.OP

+++

PROFILY SVATÝCH

Otče Jiří, vy jste pěkná filuta. Slibujete, že něco řeknete o tom slavném akademikovi Josefovi Poulíkovi, a zatím mlčíte jako ryba, naléhá otec Tomáš Bahounek na otce Veselého.

To máš tak, Tomášku, po propuštění z želivského koncentráku pro kněze a řeholníky se vracím do běžného života. Jako Jean Valjean v Bídnících má galejnický glejt, který musí  všude předkládat, aby ho odevšad vyhodili, tak já jdu světem s komunistickým glejtem, že nesmím pracovat jinak, než jako dělník. Nejdřív jsem v rodném Protivanově u své sestry. Později mě přijímá Doc.Vilém Hrubý za dělníka na archeologický výzkum. Hrubý dobře ví, že jsem kněz a docent archeologie z milánské univerzity. Dovoluje mi dělat si poznámky, nákresy, fotografie, ba i filmovat kamerou s 8mm filmem. Pracujeme na Sadech, na Klimentku a jinde. Všechna ta staroslověnská naleziště mám prolezlá po kolenou a vlastnoručně překopaná. Ani trochu však nelituji té námahy. Právě tam se mi přišlo mnoho inspirace.

Otec Tomáš do toho vpadá: Říká se, že když je tělo zaměstnáno nějakou mechanickou činností, tak se duch snáze odpoutává od přízemnosti a povznáší se k vyšším pravdám. Tak už Sokrates, který býval kameníkem, dospěl k velkým filozofickým pravdám. A Barúch Spinoza zase leštil čočky, než napsal svá díla.

Hm, on nám i Doc.Hrubý ukázal zajímavé archeologické triky. Třeba když jsme odhalili kostru ženy, tak doporučil celé nalezené místo i s kostrou jemně pokropit rozprášenou vodou, a na zvlhlém půdorysu se na chvíli objeví celý tělesný tvar zesnulé osoby.

Jinak však také bývám prospěšný Doc.Hrubému díky mým znalostem staroslověnského písemnictví a kultury.

A co ten Poulík?

Che, che, usmál se otec Veselý: Jednou k nám tam přišel nějaký kluk po maturitě, a povídá: Dělám v prodejně textilu a je to strašná nuda. Tyhle vykopávky mě lákají. Mohu k vám na brigádu?

No tak pojď, Pepku, - říkáme mu.

Zůstal s námi pár let, až mu Doc. Hrubý říká: No tak, Pepo, udělej si přece obor archeologie na vysoké v Brně. Pomohu ti.

A neuteče několik let, a Josef Poulík má vysokou školu a zkušenosti od Doc.Hrubého k nezaplacení. Jenže pak to bere hákem - politicky přes partaj, a komunisti z něho dělají akademika číslo jedna.  Prostě taková politická figurka.

A najednou přicházejí peníze na Poulíkovy výzkumy ve Valech u Mikulčic a na výzkum Hory svatého Klimenta nepřichází nic. Doc.Hrubý se zlobí, vzteká, až přijde na papíře s hlavičkou KSČ: Ukončit výzkum Klimentka! Zlikvidovat nálezy, zasypat, naleziště osázet rychle rostoucími stromy! – Tehdy se Hrubý zhroutí. Rychle rostoucí stromy mají svými kořeny roztrhat zbytky dávného naleziště.

Komunisté poznávají, že Hora svatého Klimenta má stěžejní význam nejen pro staroslověnský okruh, ale pro celou Evropu. Tohle poznání nemají komunisti sami ze sebe. To jim vnuká ďábel. Vždyť tady jsou nálezy, potvrzující působnost arc.Metoděje, přítomnost první evropské univerzity, kde se učí řecky, latinsky, staroslověnsky. Ta univerzita je zbudována ze vzácného kamene, dováženého několik set kilometrů z území dnešního Slovenska. (Naopak kámen, používaný ke stavbě Svatoplukovy tzv.“překrásné pevnosti“ v Mikulčicích je hrubší, dovážený jen asi z desetikilometrové vzdálenosti.) Zbytky sv.Klimenta mizí v temnotě. Z rozebíraných kamenů této někdejší univerzity je postaven zámek Buchlovice. Potvrzuje to výzkumná práce geologa Zachrdly.

Hrubý ještě stačí vydat pokyn: Objevené základy staroslověnského chrámu na Klimentku napřed zasypejte tlustou vrstvou písku.

Ten písek tam v noci nosí v putnách desítky a stovky lidí z Osvětiman a z okolí. Na tu vrstvu písku přichází vrstva hrubého kamene a nakonec se na povrchu uměle budují iluzívní základy novodobého chrámu. Pak Doc.Hrubý dodýchává, protože mu z rozhodnutí strany a vlády pukne srdce. Nemá v ČSR žádné pokračovatele. KSČ to nepřipustí. Dokumentace o výzkumu Hory mizí v temnotě. (pokr.)

+++

JÁ HOSPODIN

ŘEKL JSEM KDYSI PROROKOVI

NEŘÍKEJ JSEM CHLAPEC JEN

BUD‘ ÚSTY MÝMI

CO VLOŽÍM NA TVŮJ JAZYK

POVĚZ VŠEM

NEJSI JEN DÍVKA V ŠATECH BOJOVNÍKA

TI NEJMUŽNĚJŠÍ PRO KRISTA

VÍTAJÍ TĚ S OBDIVEM

JANU VĚRNOU

AŽ K SMRTI PLAMENEM

Jana E.L.OP

+++

PROFILY SVATÝCH

MEZINÁRODNÍ CYRILOMETODĚJSKÝ SEMINÁŘ V OCHRIDU (Týdeník Světlo č.39, 45 r.1995)

Ve dnech. 4.-24. srpna 1995 se konal XXVIII. mezinárodní cyrilometodějský seminář v Ochridu. Pořadatelem byla Univerzita Cyrila a Metoděje ve Skoplje. Zaměření semináře: makedonský jazyk, literatura a kultura ve světle odkazu sv. Cyrila a Metoda, pozvání příslušných autorit akademických i státních se účastnil semináře otec Jiří Maria Veselý OP. Položili jsme mu několik otázek:

Otče Jiří, mohl byste čtenářům sdělit něco podrobnějšího o těchto seminářích?

S radostí. Vždyť to všechno má velký význam i pro nás, Čechy, Z makedonské Soluně přece přišli naši věrozvěsti sv. Cyril a Metoděj. Doprovázeli je školení spolupracovníci: Kliment, Naum, Sáva a Angelár. Na Moravě se k nim připojil sv. Gorazd. Donedávna byla Makedonie rozdělena mezi Řeky (Soluň), Bulhary a Srby. Roku 1942 maršál Tito prohlásil srbskou část za jugoslávskou republiku, dnes je z ní samostatný stát. Od roku 1967 se konají ve Skoplje pravidelné cyrilometodějské semináře.

Byl jste na tomto semináři poprvé, nebo jde o delší styky?

Zúčastnil jsem se už po dvanácté, a to zásluhou nedávno zesnulého slavisty světového významu, akademika Fr. Mareše. Účastníci jsou z celého světa. Po návratu se stávají doma „vyslanci“ makedonské kultury. Já však mám ještě zvláštní důvody k účasti: Kdyby totiž nebylo Makedonců sv.Cyrila a Metoděje a jejich kulturního přínosu, tak by z Čechů byli dnes Němci a snad luteráni. A nejenom z |Čechů, ale ze všech Slovanů až po Ural. Vidíme to na polabských Slovanech. Ze Slováků by byli snad Maďaři luteráni; a z Makedonců zřejmě Turci. mohamedáni. Pomáhat dnes Makedoncům znamená splácet jim velký dluh.

Jak se díváte na prohlášení sv.Cyrila a Metoděje, vedle sv. Benedikta,za spoluochránce, spolupatrony Evropy?

Římská říše dala tehdejší Evropě právní řád: PAX ROMANA – římský mír, což umožnilo rychlé rozšíření křesťanství v celé Evropě. Byzanc - Cařihrad - druhý Řím k tomu dodal umění. Dnešní státníci budují „evropský dům.

Jenže dům je také blázinec a věznice. Evropě dodnes chybí štěstí, láska. je třeba „evropský domov“. Podle Jana Pavla II.. je tímto „Třetím Římem“ duchovní odkaz Velehradu, tj. přinést lidem štěstí ze společného dornova - jako program dějin po roce 2000. A z PAX ROMANA se stává PAX CHRISTI - MÍR KRISTŮV –  jediný zaručený.

Měla nebo lépe řečeno, má vaše účast na semináři nějaké určité cíle?

Ano, má. Archeologické objevy doby Velké Moravy, Starého Města, Mikulčic a jiných míst nám odhalily začátka a rozmach cyrilometodějského díla. Vyhnáním žáků po Metodějově smrti (r. 886) a rozdrcením Velké Moravy (r. 907) bylo vše ochromeno a nevědělo se skoro nic o pokračování na Balkáně a jinde. Při seminářích bylo možné zjistit např. věrnost cyrilometodějských žáků v Ochridě (Kliment a Naum), a přežívání hlaholského písma na jaderském pobřeží. Z Dalmácie povolal Karel IV. hlaholské benediktiny do Emauz, a kruh se uzavírá: sv. Vojtěch, Prokop - a možná, snad i Hus.

Nezdá se vám zmínka o Husovi v této souvislosti divná?

Nezdá. Celou a opravdovou pravdu o Husovi můžeme totiž poznat, až budeme mít kritické vydání všech Husových spisů. Zatím jsou prý jeho rukopisy „střeženy“ v univerzitní knihovně v Praze. Někteří lidé vyjadřují pochybnosti, zda se jejich kritickému vydání nezabraňuje záměrně. Co kdyby se třeba zjistilo, že Hus byl v podstatě reformní katolík? Dala by se mu i pak přivlastňovat tzv. „husitská teologická fakulta“?

Jaký význam může mít Republika Makedonie pro Evropu, pro Slovany a pro Církev v budoucnosti?

Příznivý a rozhodující. Zatímco ostatní pravoslavní Slované uctívají hlavně sv. Cyrila - učitele z Byzance, makedonské pravoslaví staví před sv. Cyrila do popředí sv. Metoděje jakožto zakladatele jedné Kristovy Církve Slovanské. Zdůrazňuje tedy především zakladatele jmenovaného a posvěceného v Římě: cyrilometodějské křesťanství je „Petrovo“, jak se uvádí v Životě Metodějově. Dále, polské snahy o sjednocení Slovanů s „Petrem“ narážejí na některé těžkosti (nacionalismus aj.). Makedonská republika je malá, a tedy od ní nehrozí mocenské nebezpečí. Vedle víry v Boha a věrnosti s „Petrem“ tam převládá původní velkomoravský zdravý rozum a díky přímluvám jejich rodných spolupatronů Evropy je uchráněna války...

Jaké jsou další vyhlídky pro Makedonii?

Přinejmenším dvě velmi nadějné vyhlídky. Před závěrem semináře jsem byl hostem prezidenta republiky, starosty města Ochridu a ministryně národní výchovy. Všichni vyjadřovali v podstatě shodné přání všech Makedonců: Pozvat Jana Pavla II. do Makedonie. Přitom by měl být posvěcen základní kámen nového katolického chrámu v Ochridě, jakožto cyrilometodějského střediska pro ekumenická setkání všech vyznání.

Myslíte, že je to uskutečnitelné?

Určitě ano. Vždyť je to svěřeno Bohorodičce, která bdí nejen nad tělesnými ostatky sv. Klimenta Ochridského, ale především nad celým cyrilometodějským dílem - jako hlavní „Přímluvkyně Evropy“.

Děkujeme Vám za rozhovor pro časonis SVĚTLO. (Týdeník Světlo č.39, 45 r.1995)

+++

SEN HODNÝ KRÁLE

KTERÝ SE SVOU OTROKYNÍ

CHCE ŽÍT STÁRNOUT I ZEMŘÍT S NÍ

A JE TO KRÁL KDO NECHCE

ABY SE MU SEN JEN ZDÁL

POLIBKY BÍLE ROZTÁVAJÍ NA VÍČKÁCH

TO CO MEZI NÁMI JE ŠELMA KTERÁ SNÍ

ŽE K SNÍDANI SI PLÁTKY Z RŮŽÍ NATRHÁ

A TÍM SE NASYTÍ

SNAD LÁSKA JE RYBÁŘ

CO Z ROZMARU ZPĚT RYBY HÁZÍ

A DOUFÁ ŽE ŘEKU ULOVÍ

VE MNĚ JSI ŽLUTÝ KAMÍNEK

KTERÝ SE KOUPAL V MRTVÉM HOŘI

AŽ JEDNA Z VLN HO VYPLAVILA NA POBŘEŽÍ

Jana E.L.OP

+++

PROFILY  SVATÝCH

Úryvky z knihy JAKUB A.ZEMEK OP, VATIKÁNSKÝ ŠPIÓN,

Matice Cyrilometodějská 1991 Olomouc

(Podle autentických magnetofonových nahrávek přepsal a uspořádal P.Tomáš Bahounek OP)

Na sv.Prokopa (1937) jsme byli vysvěceni na kněze pět dominikánů a dvanáct kapucínů. Potom byly primiční mše svaté a každý jsme dostali 14tidenní dovolenou a po ní jsme se vrátili do kláštera, kde jsme vypomáhali, jak jsme mohli.

Někomu by se třeba mohlo zdát, že jsme žili v jakési izolaci a nevěděli, co se děje v okolním světě. Není to tak docela pravda. Živě jsme se zajímali o veřejné dění. Třebaže jsem vždy hájil zásadu, že se kněz nemá míchat do politiky, o veřejné i politické dění jsem se odjakživa zajímal. Už jako mladý student jsem dokonce psával i do Slováckých novin. Byl to lidovecký časopis. Zajímalo mě to spíše jako člověka, který se prostě setkává s různými politickými projevy. Třeba v Praze, kde jsem studoval, jsem viděl ty různé májové průvody. Každou chvíli tam byly různé demonstrace nebo prostě průvody, socialistické nebo komunistické. Jednou jsem také dostal pendrekem, když jsem se díval na demonstraci komunistů, kteří šli Václavským náměstím. Na náměstí pouštěli, ale z Václaváku už ne. Naštěstí jsem byl malý. Proklouzl jsem jednomu policajtovi, jak byl rozkročený, mezi nohama. Plácl mě tehdy pendrekem. Bylo mi asi patnáct roků a málem jsem se stal mučedníkem za komunismus, protože jsem dostal pendrekem.

Během bohosloveckých studií jsme se nemohli příliš věnovat veřejnému dění, noviny jsme četli málo, ale přesto mě to zajímalo. Později jsem si uvědomil příbuznost náboženství a politiky. Kristus nám totiž říká, že se máme snažit žít tak, aby lidé viděli světlo našeho života čili naše dobré skutky…

Snažili jsem se naplnit ten lid, který k nám chodil do kostela, opravdovou zbožností, která by nebyla pobožnůstkářstvím svíčkových bab, ale aby to byla zbožnost mužná…

V roce 1942 mi tam řekl pan farář: „Přijde za vámi paní starostová."

Přišla a ptala se: „Znáte uherskobrodské mlýny? Znáte Stratilův mlýn?"

Odpověděl jsem jí: „Znám Předbranský mlýn a Bajovec a Skrhovec."

„Znáte pana Stratila?"

„Ano. Znám ho. Chodívá k nám denně na první mši svatou. Jeho manželka a synové jsou prý' v koncentračním táboře."

„Chtěla bych mu vzkázat, že jeho dcera i vnučka žijí a potřebují peníze."

Když jsem to řekl P. Dokulilovi, upozornil mě: '

 „Otče, tady jde o krk! To byla sestra plukovníka Svobody, paní starostová. U ní se prý ukrývá manželka plukovníka Svobody s dcerou Zojou!"

Pan Stratil byl tatínek paní Ireny Svobodové. Byl mlynářem v Předbranském mlýně v Uherském Brodě. Jeho zeť, pluk. Svoboda, utekl do Polska, tam bojoval a po pádu Polska „připadl" do SSSR.

Pro mne to nic nebylo. Zavolal jsem si pana Stratila a řekl jsem mu ten vzkaz. Nepovažoval jsem to za něco zvláštního.

Byl velmi překvapený. Myslel si, že už nežijí, že jsou zabity…

Chtěl vědět, kde jsou.

„Nesmím vám to říci. Potřebují prý peníze, protože ta rodina, která je živí, potřebuje nakoupit na černo potraviny a podobné věci."

Tak mi vždycky dával peníze. Byl jsem domluven s P. Dokulilem, který byl v Uhřínově farářem, že to pokaždé pošlu jako na Charitu při farním úřadě v Uhřínově. On už věděl, co to znamená. Schovával jsem si útržky, abych je po válce mohl odevzdat panu Stratilovi, aby věděl, že jsem si to nenechal pro sebe. Tak to bylo měsíc co měsíc.

Mimoto si mě P. Dokulil vyžádal na březnové triduum a na týden v létě na výpomoc; přitom mi pokaždé sdělil, co se mezitím stalo, jak žijí a podobně.

Zpočátku mi to nedělalo žádné potíže. Zdálo se mi , že samozřejmě musím pomoci. Pak se staly nějaké věci, při kterých jsem si uvědomil, že zde může jít opravdu o krk…

Kromě toho mi už před heydrichiádou sdělil můj bratranec Jaroslav Zemek, že jeho bratr Jan seskočil jako parašutista, a že také potřebuje pomoc. Snažil jsem se mu pomoci, i když jsem byl v dvojím ohni: na jedné straně jsem jako řeholník musel žít v klášteře, nikomu jsem se s tím nesměl a nemohl svěřit. Přitom jsem se ale vždy snažil najít nějakou skulinku, jak by se dalo pomoci. Kdykoli jsem na misiích dostal od venkovských farářů nějaké potraviny, vždy jsem část poslal Jendovu otci do Vlčnova. Odtamtud to šlo do Brna, kde se Jenda ukrýval. V roce 1944 jsem se dostal prostřednictvím F. Kučery (Štokáč) do spojení s partizány ve Vlčnově a přes svého švagra Jaroslava Jindru do spojení se skupinou „EvaClayVolá Londýn". Tehdy se nehledělo na to, jakého je kdo smýšlení. Všichni jsme si v těch těžkých dobách byli jaksi blízcí.

Najednou jsem dostal telegram: „Přijeďte hned do Uhřínova!"

Nemohl jsem, protože bych musel svému představenému vysvětlovat, do čeho jsem se zamíchal. Proto jsem poslal telegram: „Nemohu přijet. Přijeďte vy!"

Přijel Jan Zahradníček. Oznámil mi, že paní Svobodové „ujely nervy". Napsala své kamarádce do Kroměříže dopis, že její muž byl povýšen na generála a že ona tady chodí jako „obyčejná cuchta", bydlí velmi špatně a nemá tu žádné pěkné šaty. Ať prý jí vybere a pošle některé z těch, které u ní nechala v Kroměříži. A připojila adresu, kde bydlela. Až to hodila do poštovní schránky, tak si vzpomněla, že vlastně udělala chybu. Utíkala za farářem P. Dokulilem a ten zase poslal Zahradníčka za mnou. Tak jsem šel ihned ke Stratilům. Našel jsem tam paní Pláničkovou, sestru paní Svobodové. Ona pak spolu s insp. Strakou, švagrem paní Svobodové, zašla v Kroměříži brzy ráno k té paní, na niž adresovala paní Svobodová svou prosbu. Sotva přišel listonoš a ona řekla: „Ale, Irena píše!", vytrhli jí to z rukou a řekli: „To bude mít tatínek radost!" a hned jeli do Uherského Brodu. Takže ta paní neměla čas poznat ani podle razítka, odkud to je.

Kromě toho za heydrichiády chodívala Zoja do Velkého Meziříčí k zubaři bez legitimace (Kennkarte). Kdyby ji byli náhodou chytili, bylo by zle. Přitom stačilo říci, že ji nemají, a nebyl by problém ji sehnat.

Když padl Stalingrad v 43. roce, tak babička, která věděla, že se u jejího vnuka skrývá paní Svobodová a Zoja, si myslela, že snad už za týden tady budou Rusové. Šla pro pivo do hospody a řekla: „No, to pan generál Svoboda jistě odmění našeho Jeníka, když mu schovává jeho ženu a dceru."

Přijel jsem tehdy brzy nato dc Uhřínová. Přišel za mnou jistý Jenda Doležal (Doležel, Dočekal?) a povídá mi: „Otče, všechno prasklo. Čekám, že mě zavřou. Tak se jdu vyzpovídat."

Později jsme v předsíni kostela spolu mluvili o tom, co bude třeba udělat, že do prvního musíme odvést paní Svobodovou s dcerou jinam. Gestapo opravdu Jendu odvedlo.

Po krátké době za mnou opět přijel Zahradníček a řekl mi: „Lítá nás v tom asi šedesát. Jestli Jenda promluví, buďte připravený!"

Byly to nervy. Kdykoli zazněl zvon u klášterní brány, hrklo ve mně. Ale Jendovi se podařilo vyhodit moták na ulici. Hlídkovali tam naši chlapci. Psal: „Mlčel jsem." Zahradníček mi to přijel oznámit. Později jsem se dozvěděl od generála Svobody, že byl dvěma auty roztržen v koncentračním táboře. Byl to hrdinný hoch. Paní Svobodová byla převezena někam k Moravskému Krumlovu koncem roku 1943….

V roce 1946 mne zvolili převorem kláštera ve Znojmě. Bylo to mé první místo. Rád jsem se tam vracíval.

Najednou to už jsem byl zase v Praze mne volal můj bratranec parašutista Jan Zemek. Byl už na hlavním štábu poručíkem. Sdělil mi, že za mnou přijde. Přinesl mi pozvání od generála Svobody, tehdy ministra národní obrany. Svoboda mě zval na večeři dne 3. 7. 1945 do Bubenče, u Vorlíků č. 2…

Vyšel mi naproti gen. Svoboda. Byl polehku oblečený. Uvítal mě a pozval dovnitř.

Byl jsem tam asi tři hodiny. Mluvili jsme o všem možném. Svoboda mi vypravoval o trpkých počátcích odboje jak v Polsku tak v SSSR, kde byli dáni do koncentračního tábora. Byli tam až do r. 1941, kdy Německo vstoupilo do války se SSSR.

Zeptal jsem se ho, je-li komunistou. Odpověděl: „Vy jste stejný jako členové londýnské vlády. Nedovedou pochopit, že člověk může být v Sovětském svazu a nemusí být komunista." Později jsem se dozvěděl od jeho manželky, když jsem je přišel jednou navštívit, že Svoboda prý byl až do roku 1948 u sociálních demokratů.

Svoboda mi řekl: „Třeba jste si to ani neuvědomoval, ale vlastně jste pořád byl v nebezpečí života." Pak mi též navrhl, abych se stal vojenským duchovním. Odmítl jsem se slovy:,, Šel jsem do kláštera proto, že jsem nechtěl být ani světským knězem. Do armády rozhodně nepůjdu." Sliboval mi hodnost majora. Odmítl jsem.

Kolem deváté jsem od nich odešel. Svoboda mě ještě žádal, abych mu hlásil, když uvidím nějakou nespravedlnost, i když se jí dopouštějí nynější páni. Dal mi své soukromé telefonní číslo. Nepoužil jsem je. Na Dušičky jsem sloužil u sv. Jiljí mši sv. v 8,00 hod. za zemřelé členy rodiny Svobodovy. Generál přijel přesně v 8,00 hodin…

Potom přišel Velký Pátek 1948. Přinesli mi diplom nebo lépe řečeno takové čestné uznání za velkou pomoc, kterou jsem poskytl při ukrývání příslušníků rodiny generála Svobody…

Později jsem jel do Prahy jednak poděkovat Svobodovi, jednak mu ohlásit, kdo mi to předal. Svoboda však nebyl doma. Jezdil po schůzích, aby lidé volili Národní Lontu. Přijala mě paní Svobodová. Tehdy už nebydleli ve vile u Vodíků, ale na Bubenečské ulici. Přesvědčovala mne: „Měl byste se přidat tak, jako Plojhar a jiní! My Slované přece patříme ke komunistům!"

Namítl jsem: „Včetně Maďarů a Rumunů," a důrazně jsem jí řekl, že něco takového nikdy neudělám.

„Vy jste stejný jako můj synovec Hladký, taky kněz," (později farář v Jámách u Zďáru) řekla paní Svobodová a pak měla ještě moc politických řečí….

Od té doby jsem ji neviděl. Až později ve vězení jsem se dozvěděl od P. Tyla O.Praem., že když mě zavřeli, tak znojemští přátelé jeli za paní Svobodovou, aby zasáhla. Paní Svobodová prý řekla: „Co si pan převor nadrobil, ať si také sní!" A dceruška Zoja připojila: „Pan převor je velký reakcionář. Patří mu to!"

Když jsem jednou v březnu nebo v dubnu přijel do Vlčnova, přišel za mnou Jožka Zemků, vysokoškolák.

Rozhodl jsem se utéci z republiky ještě s Josefem Pavelčíkem. Prosil mne, zda bych mu nenašel cestu, jak se dostat do Rakouska. Zjistil jsem, že ve Znojmě jsou lidé, kteří převádějí. Někdo mi doporučil pana Skřápka. Otázal jsem se ho, zda by to byl ochoten udělat. Slíbil mi to a určil si datum, protože na ten den měl už objednané další pasažéry. Poslal jsem Jožkovi smluvený telegram. Přijel i s Pavelčíkem….

Zároveň šel také redaktor Národní obrody pan Petřík. Skřápek mi posléze hlásil, že to dobře dopadlo…

Pak přišel Tonda Mostek s nějakými partyzány, ale mluvil jsem jenom s ním. Potom jistý Polauf, kterého mi někdo poslal z Prahy. Když jsem jednou přišel ze školy domů, dozvěděl jsem se, že na mne čeká nějaká rodina (Belcredi z Líšně).

Skřápek je přivezl do kláštera, aby si odpočinuli. Chvilku jsem s nimi mluvil. Byli to čtyři lidé: rodiče a dvě děti…

Pak šel ještě pan Kovtun, spisovatel. Poslal mi ho opat Opasek. Poslední šli začátkem května….

A byla májová pobožnost. Kázání jsem měl já. Vykládal jsem Desatero, protože v novinách se pustě lhalo a překrucovala se pravda. Tak jsem to vždy po kázání dával „do patřičných mezí"…

Když byly volby, dostal jsem v jejich předvečer zákaz volit. Důvod: „Vy jste proti republice!" Také ostatní knězi i bratří měli zákaz volit z důvodu, že prý nemají kladný vztah k lidově demokratické republice….

V sobotu večer jsem to po kázání řekl lidem: „Až nás zítra neuvidíte jít k volbám, nemyslete si, že je to provokace. My máme zakázáno volit: já, protože prý mám nepřátelský postoj vůči republice, a ostatní členové konventu, že prý nemají kladný postoj k lidově demokratické republice." A šel jsem dolů. Tohle komunisté nečekali. Mysleli, že se to nikdo nedozví a ten večer to hned věděl každý.

V poslední den května jsem byl odvolán od oběda, že se mnou někdo chce mluvit. Byl to nějaký muž a říkal mně: „Pane převore! Rychle utečte! Zachytili jsme rozhovor naší bezpečnosti s brněnskou bezpečností. Bylo jim nařízeno: Zatkněte převora Zemka! Podejte na něho trestní oznámení! Zbavte ho úřadu převora!"

Poděkoval jsem mu. Řekl jsem si ale, že by bylo zbabělé utíkat, když jsem lidi nabádal k statečnosti. Konečné musím přece dokončit májové pobožnosti.

 Bylo to slavné. Kostel byl nabitý. Při výkladu 7. Božího přikázání přišlo i na sociální otázku. Tak jsem se prostě obul i do komunismu, prostě jako nauky, která - nejenomže je nesprávná - ale je také protináboženská…

Dne 28. června 1948 ráno ke mně přišla jedna paní, která k nám chodívala denně do kostela. Řekla mi: „...vzkazují vám, že vás přijdou v 8 hodin zatknout. Utečte!"…

Odvezli mě na StB. Tam mě posadili na židli a asi do jedenácti hodin mi prostě hráli na nervy….

U soudu mi nic nedokázali. Přesto jsem byl odsouzen k 18 letům pro vojenskou špionáž… (pokr.)

+++

KORÁLKY

NAŠLA JSEM NA CESTĚ KORÁLKY

ZTRATIL JE TEN

KDO ŠEL DO VÁLKY

ČEKALY V TRÁVĚ PLNY NADĚJE

ŽE NĚKDO NAJDE A ZVEDNE JE

SVÁŽE ROZVÁZANÉ KONCE

KDO ZTRATIL JE

LEŽÍ ZKRVAVENÝ V LOUCE

A DOUFÁ PROTI NADĚJI

ŽE NĚKDO JE

KDO OBA KONCE

SMRT A ŽIVOT PROPOJÍ

Jana E.L.OP

+++

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP

PROFILY SVATÝCH

V roce 1999 se ptají dominikánští terciáři otce Jiřího Maria Veselého: Proslýchá se, že připravujete knihu o dominikánském mučedníku Patriku Kuželovi, co je na tom pravdy?

Jako tehdejší novicmistr a magistr kleriků jsem se účastnil růstu pozdějších mučedníků - otce Benedikta Hronka OP a jáhna Patrika Kužely OP.  Písemný odkaz bratra Patrika, jako jsou jeho listy, básně a překlady bohoslužebných dominikánských hymnů, které zachránila před komunistickým zničením sestra Marie Eva Nejezová OP připravuji za pomoci otce Tomáše Bahounka OP, do tisku. Jsem přesvědčen, že tyto materiály dokáží silně promluvit i k dnešnímu člověku. Doufám, že vyjdou v obnovené řadě Vítězů.

K obnovení řady Vítězů však nedochází. Zdá se, že u hlavních veličin místního života není zájem obnovovat cokoli z minulosti. Otcovská návaznost, přervaná komunistickou zvůlí, má být nahrazena nějakým novým štěpem – prý mnohem ušlechtilejším, než bylo všechno předcházející.

Otec Tomáš Bahounek uvádí ve své habilitační práci “Sociologický systém sociální nauky Církve“, předložené na CMTF v Olomouci, že jedním z výsledků ověřování sociální a kulturní dynamiky národů je integrace, hybridizace. Ta spojuje demokratický ohled na svobodu jednotlivce s ideou elity vytříbených výhonků a s doceněním tělesné stránky člověka. Má-li být tato integrace trvalá, tedy vyžaduje zásadní zaměření na Boží milost, v modlitbě pokorně vyprošovanou. Jinak se na úrovni ryze přirozené zvrhá v nejrůznější degenerace a místo skvělých hybridů se dostavuje zplanění.

Podívej, Tomášku, upozorňuje otec Veselý, i když se nedostaví žádná lidsky zaviněná degenerace ani zplanění, přesto se dostaví ten Zlý a začne vyhledávat a podporovat každou úchylnost. Ubránit se pokoušení a svádění je možné jen silou víry a přísnou kajícností.

Tohle otec Veselý zvládá s rozhodností a rázností jako skutečný voják, bývalý major zahraniční armády v Itálii, bojující proti italskému fašismu a německému nacismu. Jako duchovní ve službách armády přejíždí z místa na místo džípem, šoférovaným pozdějším hercem Karlem Effou. Jindy odvážně převede skupinu českých židů a odpůrců nacismu přes zasněžené italské Alpy do Švýcarska, aby se dostali do bezpečí a mohli zapojit (třeba jako otec Msgre Jaroslava Duky do britského RAF). Je tvrdý k sobě i k ostatním. Takového dělá otce Veselého válka a totalita hnědá či černá. Proto se mladým změkčilcům nebude otec Veselý nikdy moc zamlouvat.

Ještě tvrdší se však ukazují vrstevníci otce Veselého jako je jáhen Patrik Maria Kužela. Zná je od mládí víc než kdokoli jiný.

Bude to pořádná fuška vydolovat všechny doklady o životě a mučednické smrti jáhna Patrika Kužely z otce Veselého, říká si otec Tomáš Bahounek: - Předně ho vůbec přesvědčit k tomu, aby se odhodlal přičinit se nějak o to, aby byl Patrik vyzdvižen z temnoty skrýší a aby mohla být připravena dokumentace k jeho slavnému povýšení na oltář. Je přece nespravedlivé bránit světci, aby tam byl konečně povýšen. Přitom přimět otce Veselého, aby se rozpomenul, kde jsou ty jeho skrýše. To si vyžaduje velké oběti a značnou píli – napřed je nutno udělat maximum pro samotného otce Veselého – každý jeho rukopis vědecky zpracovat a připravit do tisku a pak se osobně přičinit o jejich vydání. Jednou u vydavatele a tiskaře v Třebíči, jindy v Praze, potom v Rosicích a pak zase v Olomouci. Cesta k aktualizaci celého dějství kolem blaženého jáhna Patrika Kužely vede přes uspořádání knih otce Veselého „Bůh, anděl a já“, „Hora svatého Klimenta“, „Svědomí zákon a duch“, Hrob svatého Petra“, a dalších publikací. Otec Jiří má spoustu podrobných vědomostí, ale bez ladu a skladu. Zřejmě však poněkud postrádá schopnost systematizace, což může být zaviněno jeho věkem a úbytkem sil. Zde je zase zvláštním údělem otce Tomáše uvažovat a počínat si systémově. Dovede provádět zajímavá historická srovnávání a objevovat skryté vztahy. Tak může znamenitě doplňovat práce otce Jiřího.

Všechny knihy otce Veselého, připravované po roce 1989 do tisku (snad kromě „Znamení času“, což je překladem italského vydání), procházejí počítačem a dotvářením otce Tomáše.

Otec Tomáš to však dělá rád. Sám se přitom pořád něco učí. Má vedle otce Jiřího uši našpicované. Ne však pro nějaké drby. Znenáhla se tak stává znalcem řádových i církevních událostí, o kterých už stařičký otec nestačí sám vydat někde zvláštní svědectví.

Někdo tvrdí, že otec Veselý je strašně přísný. Není to pravda. Kolikrát Veselý sám pozve otce Tomáše na sklenku dobrého moku. Samozřejmě ho nejednou okřikne, když na něho příliš netrpělivě naléhá : Mlč, je to ze Zlého!

Ze všeho nejvíc zlobí otce Jiřího, když napjatě pomalu něco vysvětluje ve společnosti a otec Tomáš, který rychle postřehne, co chce říct, mu to dořekne. Potom se zlobí, načež řekne přesně to, co on, ale jinými slovy. Jeden se musí učit trpělivosti, protože tohle není slušné.

Nejde však jen o slušnost. Co otec Jiří bytostně nesnáší, to je, aby mu někdo pomáhal do kabátu. Jindy zase třeba přijde na jeho přednášku málo lidí a někdo ho začne utěšovat s odvoláním na Boží milost, tehdy vybuchne: Prosím vás, já v Pánaboha věřím, tak mě neutěšujte!

Po veškeré té peripetiji, kterou je třeba podstoupit k tomu, aby se rozhoupal k něčemu kolem Patrika Kužely, se otci Veselému podaří odhalit zapomenuté skrýše za trámem pod střechou rodného domku v Protivanově. Pak přichází dlouhá vytrvalá pečlivá restaurátorská a zabezpečující úloha pro otce Tomáše. Pečlivě urovnat každou zachovalou písemnost či dokument. Třeba Patrikovy dopisy, vlastní mystické básně, a překlady latinských hymnů do češtiny. Patrik je píše ve vězení v brněnských Kounicových kolejích (Kounicovy koleje jsou někdejší studentské koleje, kde si němečtí nacisté po okupaci v roce 1939 zřizují vyšetřovací věznici a popraviště). Zaznamenává je na lístky klozet papíru a pak je tajně předává sestře, která ho tam navštěvuje. Předává je jako motáky stočené a skryté v trenýrkách (v místě pro gumu) na vyprání. Ty je třeba jemně rozvinout, urovnat a uložit každý zvlášť do průhledného obalu, aby je už nikdo další nemusel brát při přepisování přímo do rukou.

Načež je třeba to uchovávat v temném prostředí, protože sluneční svit by texty vyběloval. Něco je třeba i konzervovat.

Vlastní přepisování a sestavování vydání Patrikových písemností a životopisu je další etapa skryté mravenčí práce otce Tomáše za soustavného schvalování postupu prací otcem Veselým. Přitom přichází k uplatnění zvláštní Novena ke cti blaženého jáhna mučedníka Patrika Kužely.

Mám ji už dávno vypracovanou a mockrát jsme se ji modlili se sestrami, říká otec Veselý. – Je zpracována dílem podle života samotného Patrika, jednak podle životů různých umučených svatých jáhnů, Štěpána, Vavřince, aj.

To všechno přijde zabudovat do připravované knihy o Patriku Kuželovi.

Nazveme ji "To není sen", navrhuje otec Veselý.

A na titulní stránku můžeme dát fotografii Patrika, jak kráčí po Karlově mostě v Praze, říká Tomáš Bahounek: - Víte, Patrik mi svým zjevem dost připomíná herce Rudolfa Hrušínského za mlada. 

V celém tom našem snažení se děje cosi překvapivého, ba zázračného.

Víš, Tomášku, Patrika znal dost důvěrně také otec Vladimír Koudelka. To je takový, abych tak řekl „řádový gentleman“. Sám si vedle Vladimíra připadám jako venkovský balík. Ale Vladimír to je „gentleman“. - Otec Vladimír je velký znalec života sv.Dominika, - rozplývá se dál Veselý: Píše řadu historických studií o svatém Dominikovi.

Otec Tomáš na to: O svatém Dominikovi je toho známo velmi mnoho. U něho je popsán jeho život málem po dnech, a někdy skoro až po hodinách.

Otec Veselý vysvětluje: Vladimír Koudelka se usazuje ve Švýcarsku. Působí tam jako duchovní u jedněch sestřiček. Jenže kvůli tomu, aby mohl být jejich duchovním, musí se vzdát českého občanství. To z něho najednou dneska činí jakéhosi bezdomovce.

To je těžké, uznává otec Tomáš.

Rozhodně musíme napsat Otci Vladimírovi dopis do Švýcarska, aby nám napsal nějaké svědectví o Patrikovi.

A tady se přihodí něco dost ohromujícího.

V sobotu přijímá otec Tomáš dopis od otce Veselého, aby jej s patřičnými známkami vhodil do poštovní schránky na vchodu u Kounicových kolejí v Brně. Očekává se, že to půjde Otci Vladimírovi dlouhé týdny, protože i ve Švýcarsku se dopis musí doručovat na odlehlé místo v horách, kde je ten klášter, v němž působí otec Koudelka.

Jenže se děje něco překvapivého. Hned v následující pondělí přináší pošťák otci Veselému dopis s odpovědí otce Vladimíra Koudelky do Brna na Veveří, kde otec Veselý dočasně přebývá u sester dominikánek. Všechno se to děje během soboty, neděle a pondělí. Kdo nevěří, ať si porovná datum na dopisní obálce.

To se vymyká všemu chápání, - Podivuje se otec Veselý: Každopádně je to znamení, že jsme s přípravou vydání materiálů o Patrikovi na správné cestě.

Rozhodně to však nejen se mnou, ale i s Otcem Veselým zacloumá tak, že ten sám najednou podněcuje k rychlému vydání první části dokumentů o Patrikovi a k přípravě a vydání druhé části, kterou nazýváme „Bez hraček“.

Dokonce s ním najednou nepohne ani potřeba dokončení jeho díla „Hrob svatého Petra“ a přípravy jeho vydání.

To už není, Tomášku, tak aktuální.

Jak to, že ne? Vždyť už jsem z přípravy toho „Hrobu svatého Petra“ skoro osleplý.

Jenže ta Margherita Guarducci je už na věčnosti (+2.12.1999). Útok zednářů proti Svatému Stolci, totiž proti pravosti kostí sv.Petra se tedy nekoná. Ještě způsobuje nebo dopouští smíchání kostí sv.Petra s jinými kostmi, a tak kdosi snaží zpochybnit nález Petrova hrobu. Jenže genetický rozbor nesporných kostí sv.Petra jasně odlišuje pravé od jiných. Pravé ostatky podle mých fotografií a zápisů, nesou stopy červené barvy. Domníváme se, že je křesťanští uklízeči cirku před pohřbem spěšně zabalili do červeného roucha.

Takže kniha „To není sen“ se už tiskne u pana Šrámka v Rosicích. Můžeme se tedy pustit do druhé knihy – „Bez hraček“?

Ano, Tomášku. Víš, myslím, že to dílo “Bez hraček“ by mělo obsahovat vedle Patrikových překladů hymnů k poctě svatých ještě moje dílo o svaté Imeldě.

Myslíte? – Podivuje se otec Tomáš a trochu ho kdesi hluboko cosi polechtá, ale nedopřává svým koutkům se zacukat smíchy. Říká si: Že by se otec Jiří chtěl trochu zveličit se svým dílkem? Že by se tu projevila nějaká ješitnost otce Jiřího? Jde však o něco jiného.

Vy zřejmě máte k tomu svému dílku o svaté Imeldě zvláštní vztah. – Ozývá se otec Tomáš opatrně.

Hm, přiznávám, že mám, ale – leze z něho jako z chlupaté deky – o tom až jindy.

Ehm.

Víš, mám jistou zkušenost z procesů o svatořečení. Ukazuje se, že takový proces s někým, navrženým na takové vyvýšení na oltář, jde snáze, když se ten navržený druží s někým už svatořečeným. Prostě, když se navržený jaksi nachází ve společnosti s někým podobným v nebi. Patrik je umučen dřív, než se mu dostane milosti přijmout kněžské svěcení. Svatá Imelda v útlém věku touží po přijetí eucharistického Ježíše a není jí to dovoleno. Ona však svatě touží, až samotná Nejsvětější Svátost zamíří k ní, a je jí dopřáno přijmout Ježíše, aby vzápětí opustila tento svět. Proto si myslím, že se Patrik Kužela poněkud druží se svatou Imeldou.

Otec Tomáš pokyvuje chápavě hlavou, třebaže si říká, že to bude další práce pro něho, aby přepisoval knížku o světici do počítačového podání.

Uteče ještě řada dní, ale pak jednou – je to uprostřed zimy 1999. Tehdy sveze bratr Augustin Kryl otce Veselého a maličkost otce Tomáše po večerní mši u svatého Michala v Brně do ateliéru sestry Veroniky. Ač ve velkých bolestech, přesto s vypětím všech sil maluje sestra Veronika velký obraz bl.Hyacinta Maria Cormiera podle objednávky otce Veselého, tentokrát pro olomoucký klášter. Není to první její obraz tohoto světce, nýbrž už čtvrtý. První dva maluje před slavnostním blahořečením otce Cormiera, a otec Veselý je oba odváží na blahořečení do Říma (20. listopadu 1994). Jeden je umístěn v místnosti převora Angelika, a druhý sehraje významnou roli v Angeliku samém. Poslední obraz bl.Otce Cormiera, totiž mladého, má ve svém držení otec Tomáš Bahounek.

V Římě samozřejmě mají na událost blahořečení připravený obraz světce, namalovaný od místních profesionálních malířů, malujících světce a světice pro tyto příležitosti. Po slavnosti se tento obraz vrací na Angelikum, avšak tam nikdo neví, kam s ním. Mezi tamními dominikány se rozpoutá spor – většina odmítá, aby byl oficiální obraz světce ze slavnosti umístěn v refektáři (klášterní jídelna). Tak je odnesen do depozitáře. Je totiž, upřímně řečeno, dost nepodařený. Na místo, kde visel v refektáři, nechává otec Jiří umístit obraz světce od sestry Veroniky. Večer je z toho rozčarování u některých posluchačů Angelika, a tak jej otec nechá sejmout. Většina dominikánů však žádá, aby byl Cormierův obraz od sestry Veroniky vrácen do refektáře.

Nyní si však otec Jiří u sestry Veroniky velmi pochutnává na zelňačce: Něco takového v Římě vůbec neznáme.

Pak v dobrém rozpoložení říká:

Víš, synku, člověk je křehká nádoba. Nebýval jsem za mlada zrovna ošklivý. Jenže to může být pro dominikána těžké břímě. Někteří lidé nám pak nedají pokoj. Svatý Tomáš dostává po jedné probdělé noci, kdy vyhání s planoucím polenem nastrčenou nevěstku ze své celičky, tajemný pás, který ho napořád chrání před tímto pokušením. Ale co ti ostatní? Má si snad jeden kvůli podobnému pokušení oblékat staré ponožky, aby odradily strůjce pokušení? –Tak se mi to jednou také stává kamenem úrazu. Tehdy vroucně prosím Pánaboha: Zbav mě, Bože, tohoto břemene. Jestli mě toho zbavíš, abych zůstal čistý pro Krista, tak napíši knížku o životě svaté Imeldy, jakou ještě nikdo nenapsal.

A Bůh mi pomáhá. Zrovna tehdy konám nějaké exercicije pro jedny italské sestřičky, a ony jsou tím nadšené a jsou velmi štědré.

Splnil jsem, co jsem si před Bohem předsevzal. Napsal jsem ten život svaté Imeldy. A bylo mi dopřáno, že jsem to i vydal jako knížku.

Zajímavé, pokyvuje hlavou otec Tomáš. – Rád se ujmu přepisu tohoto dílka pro další část dokumentace o ctihodném Patrikovi.

Teď už nám zbývá oslovit řádového cenzora, aby to prostudoval a připojit „nihil obstat“.

Požádáme o to otce Alberta Beneše. - Patrik si to zaslouží. Tím bude mít pak všechno připravené pro svůj proces.

To by asi nestačilo, zvedá významně prst otec Jiří.

Nestačí, že je někdo prokazatelně mučedníkem pro Krista?

Podle současných pravidel pro takové případy to nestačí. Pravda, ono není nutno dokazovat hrdinské ctnosti. Je však nutná trvalá a pokračující úcta ke kandidátu na svatořečení. Je zapotřebí doklad o trvalé a neustávající úctě k světci, a konečně ještě také zázrak na jeho přímluvu.

Víte, otče, zakládáme v Brně zvláštní Brněnskou akademii duchovního života ct.Patrika Kužely OP – jednak se kvůli tomu pravidelně shromažďují věřící, aby se modlili novénu ke cti Patrika Kužely a další novenu zase ke cti blah.Hyacinta Maria Cormiera OP, jednak o tom vycházejí měsíčně doklady v našem časopise ROSA MYSTICA. Děje se tak nejen pro něčí osobní potěšení, ale také jako viditelný doklad pokračující úcty k bl.Otci Cormierovi a Patriku Kuželovi.

Tak to je důležité svědectví a zároveň doklad, říká uznale otec Veselý.

Zatímco ostatní se od svatého Michala v Brně vypařují rychleji než pára nad hrncem, tak otec Tomáš zde v samotě zařezává dlouhou dobu.

Hm, asi mám školu totality, říká skromně Tomáš.

Otec Veselý však nad tím kroutí užasle hlavou a vyjadřuje také své uznání: To by málokdo vydržel s takovými příšerami za zády. – Vzpomíná snad na neomalé výpady gen.vikáře, zlostně pokřikujícího na otce Tomáše: Co tu děláte v těch maškarách!?, jak označuje dominikánský hábit, což dotyčný ihned odpouští. Anebo na mnohé jiné výpady a podrazy, které dotyčný dávno odpouští a hledí zapomenout, jenže otec Veselý má sloního pamatováka – a nyní dodává: Kdekdo totiž hledí dělat jen svou kariéru, kdežto Tomáš tu vytrvává – studnice pokory.

Otec Tomáš si ovšem zacpává uši. A přesto se neubrání pomyšlení: Odkud pochází ta hloupá nevraživost mezi biskupy a řády, která rozvrací jednotu církve? Snad z nezájmu biskupů o řehole, které se jim vymykají exemptností? Snad z ješitnosti, že řeholník v zásadě dosahuje dokonalosti jako biskup? Snad z chamtivosti některých, neváhajících utiskovat řehole. Snad i ze sobectví těch, kdo si hrají na církev v církvi? Takoví svatoušci se předvádějí při modlitbách za jednotu církve, ale jinak zneužijí každou příležitost k odcizení zděděného nebo restituovaného řádového majetku. To jsou vztahy za všechny prachy. Nakonec lze jen obdivovat Boží milost, že svatý Petr s touto Boží pomocí bezpečně řídí celý ten tajemný Nautilus, třebaže je na palubě tolik černých pasažérů.

Víš, Tomášku, - říká později otec Veselý, - odcházím odsud -

Kam jdete, otče Jiří?

Podívej, synku, bývá řádovým zvykem, že si bratr, vracející se z daleka nakonec do vlasti, smí vybrat místo svého posledního pobytu. Tak si volím pražský klášter, ale provinciál mi to rozhodně zakazuje. Volím si tedy Brno, ale to mi rovněž zakazuje. Konečně si volím Olomouc, a to mi velkomyslně povoluje. Každopádně bych zde rád nechal svou dvacetiletou korespondenci a veškerou Patrikovu dokumentaci. Chci to nechat u někoho důvěryhodného, kdo by to také nenechal u sebe, nýbrž aby to někam ukryl, do bezpečné skrýše, kde to bude zachováno. A pak aby na ten úkryt zapomenul.

Proč otče Jiří?

Je tu hodně těch, kteří by to nejraději zničili.

Určitě se tady takový pomocník pro vás najde.

Doufám, že ano.

Taková korespondence není bezvýznamná. Už dva polští sociologové, jistý Florian a Znaniecki používají korespondenci sedláků v Polsku a v Americe tak chytře, že z ní odhalí skryté vzájemné vztahy a poměry mezi danými sedláky. Stařičký Herodot, šermující všude starodávnými mýty, i popisný Thukydides by se  nestačili divit. A co teprve tvořivý Lion Feuchtwanger, když rozehrá složitý příběh, aby na jeho pozadí jako na projekčním plátně nastínil pravdivé dějiny.

To je málo, synku. Bylo by znamenité představit celou skladbu událostí a poměrů, aby právě na jejich pozadí skvěle vynikla postava světce, ale tak, aby autor připustil, podobně jako světec, že se na něho snese a sesype celá ta dějinná skladba jako hromádka karet a zasype ho až k zapomenutí. K tomu je ale potřeba pokorně vyprošovaná Boží milost a taky dost askeze. (Pokr.)

+++

TICHO

TICHO PO EUCHARISTII

PRÁZDNÁ PATÉNA PRÁZDNÁ ČÍŠ

TICHEM PO MILOVÁNÍ

OTEVŘE SE SRDCE JEŠTĚ VÍC

MLČENÍ PO DÍKŮVZDÁNÍ

NÁDOBY OSIŘELÉ

NA KORPORÁL VRHAJÍ STÍN

CÍTÍ SE BÝT ZRAZENY

ALE JEN DO CHVÍLE NEŽ

DO NICH ZNOVA VSTOUPÍ ŽIVOT

Jana E.Lop

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,

Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz,  uloztto@seznam.cz info@cormierop.cz________