BŘEZEN 2019

Ročník XXV., číslo 3.                                                                                                                       Březen 2019

Obsah: Řezníček,Projížďka k březinám, T.,NEvíš si rady se svou duší?, Jarní, B,Kdo je z Boha..., Matta el Maskin, Překážka duchovních tužeb duše, B,Podej svou bolest…, T,Cítíš se v církvi zanedbán? Večerní sonáta, B, Cesta svatosti, AA,Buď dalším Kristem (3),  B, Proč se zvlášť zasvětit Neposkvrněné,   Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Modřínová větévka na stole_____________________________________________________________________________

 

PROJÍŽĎKA K BŘEZINÁM

POJĎ, MILÁ, ZVESELA USEDNI DO SANÍ,

VYJEDEM DO KRAJE V MODRAVÉM POLEDNI.

 

NEMEŠKEJ, BLÁHOVÁ, POJEDEM DO KRAJE,

DŘÍV NEŽLI BÍLÝ SEN V BŘEZINÁCH ROZTAJE.

 

PLAVÝ VLAS HEDVÁBNÝ PODOBNÝ PLAMENI

ZAVLAJE PLANINOU JAK MLADÉ OSENÍ.

 

POJEDEM O ZÁVOD PODJAŘÍM DO HÁJE,

KDE BŘÍZKY SKLÁNĚJÍ ŘASNATÉ ZÁVOJE.

 

POJĎ, MILÁ, USEDNI ZVESELA DO SANÍ,

RADOSTNÝM HLAHOLEM SRDCE SE NAPLNÍ.

Zd. Řezníček

+++

NEVÍŠ SI RADY SE SVOU DUŠÍ?

Milý příteli!

Trápí Tě potíže s duší a nevíš, co s tím?

Tvé dospívání je přechodný stav jako nemoc. Nemoc vyžaduje lék a lékaře. Odmítáš v nemoci lékaře? Odmítáš užívat léky? Pak můžeš očekávat zhoršení nemoci a třeba i smrt. Jako je už sám proces Tvého dospívání srovnatelný s onemocněním, tak potíže Tvé víry v tomto období jsou těžká nemoc. Její příznaky a příčiny jsou známé.

Dospívající Karel Marx, zamilovaný do Jenny von Westphallen, po příjezdu na berlínskou univerzitu vychrlil několik sešitů básní. Psal své bohaté snoubence: „Opojen touhou a bez naděje - tak daleko od své zaslíbené, „věčně milované“.

Značná část jeho básní tlumočí nejasnou niternou snahu pohanských Němců o sebeuplatnění, touhu po opravdovém činu:

„Klidu neznej, zas a znova

vykroč směle všemu vstříc,

chraň se říkat prázdná slova

nic nedělat, nechtít nic...“

Cítil v sobě sílu postavit se osudu :

„Posměšně v tvář hodím světu

rukavici zlomiv mu spár,

zakrslého obra ranou smetu,

jeho trosky nezdusí můj žár...“

Tehdy vystoupil na veřejnosti jistý pastor s kritikou hegeliánských kroužků jako shromáždění, škodlivých pro zdárný vývoj duchovního života mládeže.

„Udýchaný mistr!“, posmíval se mu student Marx.

Odvahu k jeho furiantskému výpadu vůči „kněžourovi“ mu dodala četba Straussovy knihy „Život Ježíšův“. Uvádělo se tam, že evangelium je pouhý mýtus, jen výraz někdejší touhy židovského národa. Dospívající Marx prodělával těžké vnitřní zápasy. Dokonce se z toho i nervově zhroutil.

Uprostřed té neklidné doby psal básně plné touhy po milované Jenny:

„Co nedovedlo kouzlo,

čím duch jen ztrácel čas,

to do srdce jen vklouzlo,

jak na mne pohlédlas...“

Přitom svým veršům svěřil své vnitřní zápasy a touhu po opravdovosti vlastních předsevzetí :

< xml:namespace prefix = "v" /> < xml:namespace prefix = "w" /> „Co mou duši uchvátilo,

už mi nedá pokoje,

pohodu už vyhostilo,

já se vrhám do boje...

 

Ne, já v plachém rozjímání

otrocky se neskloním,

vždyť pro naše touhy, přání

zbyl nám čin, a ten je vším...“

Vcelku vane z těch básní povrchní romantika. Jen vyjímečně v ní zazní tón opravdovosti. A přece právě v nich snad nejupřímněji za celý život vyslovil autor své vnitřní pocity. Cesty, po kterých se začaly ubírat Marxovy sporadické tvůrčí schopnosti, byly velmi klikaté a jejich cíl se ztrácel. V básni „Zapřísáhnutí upadlého zoufalce“ se dospívající Marx projevil ještě rozervaněji:

„Tak Bůh vyrval ze mne všechno mé.

V prokletí a mukách osudu

všechny světy nenávratně zmizely!

Mně nezůstalo nic, kromě pomsty!“

Jako poslední zatracenec a desperát veršoval:

„Ztratil jsem nebe,

Já to dobře vím.

Moje duše někdy věrná Bohu,

Předurčena je nyní pro peklo...“

Pokoušel se též o jakési drama. Nazval je „Oulanem“. Byla to zkomolenina jména „Emanuel“ („Bůh s námi“ z hebr.). Snil o svém pádu, při němž strhne třeba i celé lidstvo do propasti. Zběsile faustovsky toužil po tajemné neznámé dívce svých snů. Všechny překážky mezi ním a touto vidinou přisuzoval Tomu, který vládne nahoře, Tomu, jemuž se chce pomstít. Na konci dramatu napsal:

„Ha! Mučený v ohnivém kole,

Já musím vesele tancovat v kruhu věčnosti.

Kdyby mimo ni s mnou ještě něco bylo,

Skočil bych tam, i kdybych přitom zničil svět,

nahromaděný mezi ním a mnou!

On musí být zničen s prokletím.

Já rukama zardousím jeho vzdorovité bytí

a potom - dolů pohroužím se v nicotu.

Úplně zmiznout, nebýt - to by byl život !“

Není pochyb, že také Ty proděláváš během dospívání zkoušku své víry. Chceš z ní vyjít posílen? Pak si připusť, že jsi nemocný! Uznej, že potřebuješ léky a lékaře! Jakými léky se vyléčíš? Kde najdeš lékaře, ochotného pomoci a schopného pomoci?

Příčiny potíží Tvé víry bývají přirozeného rázu. Proto i mnohé léky jsou čistě přirozené. Jenže to, o co Ti jde, totiž Tvoje ohrožená víra, je z řádu nadpřirozeného. Proto se k přirozeným prostředkům Tvé léčby připojují prostředky nadpřirozené, božské. Je pravda, že si někdy v této krizi pomůžeš sám za pomoci Boží a dobré knihy. Pravidelně však potřebuješ pomoci druhých, rodičů, učitele, dobrého přítele či přítelkyně, kněze. Zrovna tak jako v případě onemocnění těla. Jistěže se sem tam někdy někdo vyléčí bez lékaře. Dobře ale víš, že každý, kdo má všech pět pohromadě, volá lékaře, sotva cítí ohrožení svého zdraví.

Chceš znát obecnou zásadu, jak si máš počínat? Uslyšíš jen jedno jediné slůvko - trpělivost. Prožíváš obtíže víry? A co Tvá nervozita, neústupnost v názorech, podrážděnost, impulzívnost? O těch nevíš nic? O tom, jak tvrdošíjně lpíš na svých názorech? Jen stěží z nich ustupuješ. Obyčejně si tento stav ani neuvědomuješ. Jakoby srostl s tvou přirozeností. Vyznačuješ se popudlivostí, podezíravostí. Snažíš se vymknout z ruky toho, kdo ti podává pomocnou ruku, ujímá se Tě nebo komu se původně sám svěřuješ. Jistá pýcha, pravidelně neuvědomělá, a výbuchy ješitnosti Tě někdy možná svádějí ke lžím, kdyby měla utrpět Tvoje pověst. Očekáváš tedy velkou trpělivost a lásku od svých rodičů a učitele. Kdekdo je ale v té chvíli nakloněn, říkat o Tobě, že se v Tvém případě prostě nedá nic dělat, a že jsi ztracený případ. To je povrchní a laciné východisko z obtížného úkolu, ale není to východisko křesťanské. Tvoje nesmrtelná duše má před Bohem nekonečnou cenu. Proto je povinností každého povolaného, aby s pomocí Boží bojoval proti duchu světa o tvou duši za cenu své nejvyšší oběti. Potřebuješ pokoj, vytrvalost, trpělivou lásku, která dovede chápat všechny omyly Tvé mladé duše, dovede velkomyslně odpouštět, těšit, povzbudit. Pokud se však k Tobě během dospívání přiblíží-li někdo s příkrou strohostí, rozhodným odmítáním Tvých nápadů nebo snad s hrubým slovem, může Tě ranit tak, že se Tě zřídkakomu lidí podaří vyléčit.

Jenže zkus být trpělivý i ty, kdo dospíváš! To, že dospíváš, ještě není důvod k tomu, že by před Tebou všichni museli chodit v předklonu. Každý někdy prodělává dospívání. Během dospívání se Ti jistě někdy opravdu stane, že trpíš nesnázemi své víry a bojuješ opravdově a vytrvale, a přesto nevidíš ihned výsledky svého snažení. Toužíš po spočinutí v Bohu, zvláště když si připomeneš blahé chvíle Tvého mládí, kdy ses dovedl modlit s takovou vroucností a láskou, a Tvá duše přetékala city dětinné oddanosti vůči Bohu. Najednou cítíš prázdnotu své duše. Pochybnosti o víře se Ti honí hlavou a dotírají na Tebe s ďábelskou drzostí a Tvé nitro je svíráno bolestmi, která se nezdá mít konce. Jak jen dokážeš tiše snášet tuto vnitřní bolest a odolávat pokojnou silou, dokud se Bohu nezalíbí ukončit Tvé zkoušky a dát Ti radost z vítězství? Pros o více trpělivosti i sám se sebou! Ani v duchovním životě se nic neděje náhlými skoky, nýbrž ponenáhlým vzrůstem.

To je všeobecná zásada, které se drž, když prožíváš nesnáze s vírou! Dále však rozhodně pracuj zvláštním způsobem proti jednotlivým příčinám, které zaviňují potíže Tvé víry! Kromě obecných způsobů a léků, které používej za přispění celého společenství, svěř se v dospívání, kdy cítíš ohrožení své víry, duchovnímu vůdci! Dej se vést zkušenějším průvodcem, zejména posvěceným!

Předně začni léčit svůj rozum napadený pochybnostmi! Poslechni zkušenějšího“ Ukáže Ti, jaký poklad máš v rozumu, který Ti Bůh dává k tomu, abys za jeho pomoci dospěl k němu jako svrchované Pravdě. Když jsi založen intelektuálně, využij této vlastnosti! Vhodnou četbou a sledováním vhodných pořadů a rozborem jednotlivých obtíží pomáhej uvažujícího rozumu, a hleď dospět k závěrům, které Ti rozum předkládá! Jsou-li potíže Tvé víry zaviněny špatnou četbou či sledováním špatných pořadů, snaž se jemně a taktně odstranit tyto škodlivé vlivy! Nezůstávej však jen při odložení nevhodných knih a zrušením nevhodných pořadů a vyhnutí se setkání s osobami, škodícími Tvému příznivému duchovnímu růstu! Nahraď škodlivé vlivy příznivý působením! Bylo by nerozumné, kdybys překotně odsuzoval a hrubými slovy zavrhoval každého, nositele pochybených názorů, škodlivých pro Tvůj zdárný duchovní rozvoj. I bloudící, potácející se ve svých omylech, má přirozené právo na Tvou lásku. Bludy zamítej, ale bloudícího miluj!

Jestli se Tě snaží někdo přivést na správnou cestu, klade to stejné nároky jak na jeho znalosti této správné cesty, tak na jeho lásku k Tobě, abys od dětství a během dospívání často poznával, že Tě Tvůj otec či matka nebo učitel doopravdy miluje, že to s Tebou vážně myslí dobře, aniž by Ti to výslovně přípomínal. Od dětství máš odpor tvořit si vlastní názor zprostředkovaně pomocí slov, ať jsou mluvená či psaná. Ať už Ti rodiče či učitelé vykládají nebo píší to či ono, Ty stejně natáhneš do sebe jako houba to, jaké je ovoce jejich postojů, chování a skutků. Aspoň vidíš, jak těžké je poslání vychovatele, aby Ti neustále osobně představoval příznivý směr, správnou cestu a opravdové hodnoty. Tvůj vychovatel Ti samozřejmě má imponovat svými vědomostmi, které mu umožní odpovědět Ti řadu pochybností a námitek. Jen aby se vyvaroval zbožných frází o tom, že se máš svěřit do rukou neviditelnému Bohu! Nejenže Tě to od mládí dráždí neurčitostí, ale působí to na Tebe protivně nepřesností, ba dokonce to může urážet tvou lidskou důstojnost.

Ve svém mládí se velmi nerad a jen velmi ponenáhlu vzdáváš svých ideálů. A jak by ne? Jen ten, kdo to zakusil, ví, kolik Ti to v mládí dá námahy a kolik Ti to bere času, než načerpáš nějaký ten ideál ze špatných knih a nevhodných rozhlasových či televizních pořadů.

Kdo se na Tebe oboří jako zarytý mravokárce nebo povýšený vzdělanec, ten zkusí tvrdě a rozhodně odsoudit Tvé mladistvé ideály, ztratí hned na počátku Tvou důvěru. Co je Ti platné, že otec či matka, učitel nebo kněz zná lépe než Ty přesný hraniční předěl mezi dobrem a zlem, a že zná obecné mravní zásady, ale nedovede navázat a udržet spojení s Tebou! Může své obecné zásady opakovat do nekonečna a pokaždé u Tebe narazí na hradbu odporu. Pros Boha o dar chápavého srdce pro sebe i pro své rodiče, učitele a kněze, jako si ho vyprošoval už král Šalamoun! Pracuj na zjemnění svého projevu nejen slovního, ale i výrazem své tváře, shovívavým úsměvem, citlivým postojem, chování i jednáním! Uč se trpělivé lásce a shovívavosti! Nezapomeň na různé neformální způsoby setkávání, zájmové kroužky, prostředí úchvatného usilování a tvorby! Tam - důvěrně známém prostředí či v prostředí, zaujatém vypjatými výkony, v místě velkého utrpení - lze snáze zodpovědět všechny běžné námitky, týrající od mládí Tvou duši.

Nejsi sám, kdo se od mládí zdráháš otevřeně dát najevo námitky, už proto, že třeba pocházíš z prostředí, kde cítíš jasné nepochopení a neuznávání svého odlišného myšlení. Kdopak se Ti může divit Tvému ostychu a Tvé uzavřenosti v autoritářském prostředí? Sotva se ale octneš v kruhu svých známých a podobně postižených vrstevníků, ochotně vyslechneš odpovědi na dotazy druhých, které jsou i Tvými obtížemi. Právě v takovém prostředí vzájemné důvěry a porozumění se snáze osměluješ se svými námitkami a otázkami.

Velkou překážkou k Tvému přijetí pravdy bývá Tvoje pýcha. Proto se cvič v nejméně populární ctnosti, totiž v pokoře! Každý den začni s odhalováním svých nezasloužených darů, o které se nijak nepřičiňuješ a přece je máš - zdraví, důstojný příbytek, vyrůstání v míru, a jiných přirozených darů, ale i darů nadpřirozených, jako je právě víra. Děkuješ za to někdy? Prosíš o růst v těchto darech? Anebo si myslíš, že stačí jen přijímat a užívat? Jak soustavně pěstuješ svou důvěru k duchovnímu otci, jenž je víc než kdokoli jiný povolán vést Tě od mládí přes těžký boji o víru až duchovní dospělosti? Děkuješ od dětství Bohu za své rodiče, učitele a kněze, a modlíš se za ně, aby měli vždy chápavé srdce a porozumění pro Tebe a Tvé podivné nápady?

Co je Ti platné, že se nějaký kněz dává celým srdcem Bohu, takže jistě nesleduje žádné postranní úmysly, když Ty od dětství nepoznáváš, že by měl aspoň trochu porozumění pro Tebe? Říkáš si, co je mi platné, že nějaký kněz chce sloužit pánubohu za devaterými horami a přehlíží mě, který ho tak naléhavě potřebuji? Samozřejmě, že se Ti kněz nemůže do krajnosti vydat a zapomenout přitom na Boha. Stačí, když kněz bude sloužit Bohu v Tobě, který jsi jeho bližní.

Jestliže od dětství toužíš a snažíš se doopravdy najít Boha, nemůžeš zůstat bez úspěchu. Toužíš-li doopravdy po pevné víře, a není-li Tvé hledání jenom chvilková příhoda, třeba abys byl zajímavější, estétská libůstka, intelektuálské mudrování nebo nemístná předvádivost, pak se modli s apoštolem Pavlem: „Pane, dej, ať vidím!“ A volej s otcem nemocného dítěte ke Kristu, který žádá víru dříve, než uzdraví: „Věřím, Pane, pomoz!“

Rozumové příčiny nesnází své víry zdolávej náboženským vzděláváním! Proti mravně závadné reklamě v televizi, na internetu, v knihách či na vývěsních tabulích bojuj úsilím o mravní čistotu a osobním představováním této čistoty! Neodděluj svůj boj o čistotu od svého boje o víru! Způsob a postup, jak přemůžeš smyslné pokušení, se ovšem liší od způsobu Tvého přemáhání pokušení proti víře. Své pokušení proti víře přemáhej jeho rozumovým rozborem! Mravně nečistá pokušení přemáhej odklonem vůle od nich, uváženým vyhýbáním se jim, ale také pozitivně, obětavou mravní čistotou z lásky k Bohu, k lidem a Božím tvorům! Pokušením proti víře se zabývej tak, abys je mohl vyvrátit, a odpovídat na ně slovy pravdy. Před pokušením smyslů prostě utíkej a promyšleně se mu vyhýbej, ale také mu pozitivně čel a odolávej mravně čistou láskou! Tvůj útěk znamená odložení mravně závadné knihy, zřeknutí se divadelního, televizního či rozhlasového pořadu, v němž je pro Tebe ohrožení, a Ty si to máš předem zjišťovat. Tvůj odchod ze společnosti, která Tě znepokojuje a rozvrací vyrovnanost ve Tvé duši, Ti otevírá cestu k pokoji. Pokud během dospívání úspěšně vybojuješ svůj zápas o mravní čistotu, můžeš si být skoro jist i svým vítězstvím v boji o víru. Prohraješ-li však po mravní stránce, pak si velmi ztížíš svůj boj o víru.

Ďábel obchází celým světem jako lev řvoucí, ale Ty se mu ubráníš silou víry. Zde se víc než kdekoli jinde obracej k nadpřirozeným prostředkům! Je-li v Tvé duši od mládí silně vyvinut smysl pro čest, je to jistá záruka Tvého následujícího vítězství. Pokud však u Tebe převládne pohlavní pud, pak si z hlediska přirozeného navodíš pád a ztížíš duchovní vítězství. Obracej se k prostředkům nadpřirozeným, protože s přirozenými léky nestačíš, protože tento boj přesahuje Tvé přirozené síly! Nejlepší prostředek máš vedle modlitby v přijímání svátostí. Když se od mládí ochotně účastníš mše svaté, tak máš takovou posilu, že smíš pokojně očekávat vítězství. Ve svátosti smíření a v Eucharistii se Ti nabízí skrytá božská síla. Ta naplní Tvou duši dary Ducha svatého a uschopňuje ji k nejtěžším zápasům. Přijímání svátostí Ti během dospívání poskytuje sílu k hrdinství, abys zvítězil v mravní čistotě. Snaž se během dospívání zvítězit na tomto poli! Pak smíš s velkou dávkou sebedůvěry a jistoty jít do boje za svou víru. Závažnou příčinou potíží Tvé víry jsou potíže s mravní čistotou.

Účinnou pomocnici v tomto boji máš také v prosté dětské úctě k svaté Panně, Matce krásného milování. Vyvaruj se však křečovitých projevů této úcty! V této úctě usiluj o víc než jen o psychologickou stránku své účasti! Snaž se o víc než o přenesení citu na jiný předmět, víc než o nějakou náhražku Tvé rozvíjející se mladistvé lásky! Vykroč touto cestou upřímně, ale vyvaruj se všem výstředním projevům! Z vlastní zkušenosti poznáš, že Maria jako pomocnice v díle Tvé spásy, má podivuhodnou moc v záchraně tonoucích na moři spásy. Zdá se, že zvláště Tvůj případ, který se Ti možná zdá nejzoufalejším, spadá do její kompetence. Životy svatých a dějiny obrácení, jakož i životopisy velkých hříšníků, kteří u ní nacházejí záchranu, jsou jasným dokladem této moci.

Třetí příčinou nesnází Tvé víry je svět, kde se během dospívání pohybuješ. Této příčině se říkává pohoršení. Víš, jak o tom mluví Ježíš, když volá ve svém zápalu: „Běda světu pro pohoršení!“ Patrně je třeba, aby tu nějaké pohoršení bylo, abys mohl s ním zápasit a osvědčit čistotu své víry, ale běda tomu kvůli komu toto pohoršení přichází. „Lépe by mu bylo, kdyby zavěsili na jeho krk mlýnský kámen a hodili ho do moře...

Jsou mnohé pohoršující skutečnosti. Od dětství si jich nevšímáš, třebaže je máš skoro pořád před očima. Sotva však začínáš dospívat a Ty se začínáš kriticky dívat na okolní svět, najednou Tě zarazí tyto skutečnosti, zejména když v nich můžeš nalézt ospravedlnění pro své vlastní nesprávné chování. V této době, kdy se stáváš citlivějším, ostražitějším a vnímavějším vůči nejasným i dvojsmyslným skutečnostem, a kdy se vyostřuje Tvoje popudlivost a nesmiřitelnost vůči tomu, usiluj o zvláštní bdělost a vyprošuj si jasnost poznání! Vyvaruj se požívání alkoholu, omamných látek, sledování vizuálních prostředků sdělování! Není jistě správná metoda, abys od mládí usiloval zavírat oči před skutečným životem, tak jako není správné Tvé předčasné náhlé poučování bez osobního přístupu rodičů. Učitel, který by chtěl upokojit tvou mladistvou zvídavou duši opakováním pohádky o čápovi, by u Tebe rychle ztratil důvěru. Stejně tak i ten, kdo by Ti předčasně a bez náležitého taktu odhalil život v celé jeho tvrdé realitě, protože by ohrozil Tvou duši.

Je pozdě na to, aby někdo připomínal Tvým vychovatelům směšnost jejich křečovitého skrývání záležitostí Tvého pohlavního života! Od dětství víš o všem z televize a internetu. Duch světa se už dávno přičiňuje, aby ti pravdu zcela nešetrně, ba přímo brutálně vyjevil pomocí hromadných sdělovacích prostředků, a to dávno před Tvým přechodem z dětství k dospívání. Všechny výzvy moralistů ke Tvým rodičům a učitelům ohledně Tvého předčasného netaktní odhalování a poučování záležitostí pohlavního života se kvůli tomu míjejí účinkem. Proč by měl nad tímto stavem někdo lomit rukama! Je to takové, jaké to je. Čím dřív se svět snaží pomocí hromadných sdělovacích prostředků naplnit tvou duši během dospívání vědomosti ohledně pohlaví a hygienicky bezpečného pohlavního života, tím spíš si už od nejútlejšího dětství posiluj svou vůli ctnostmi, zvláště pokorou a vyprošuj si dary Ducha svatého! Potřebuješ nadlidské hrdinství, aby ses už od dětství naučil vnímat největší pohoršení světa, ale zůstat vůči němu odolný, nepohoršovat se. Takový odstup a rozhled je výsada zralého věku, ke které máš jednou dospět i Ty! Usiluj však v tomto směru předstih! Cvič se v pozvolném a opatrném pohledu do celého okolí, abys jeho neblahému vlivu odolal vůlí zpevněnou vírou, ctnosti a posílenou Duchem svatým! V takovém prostředí pevného ovládání vlastních vášní, emocí, afektů a nálad, dosáhneš snáze rozumného hodnocení všeho, co svým pohledem zachytíš. Nediv se a nebraň se rodičům, když Tě předčasně - od útlého dětství povedou tímto způsobem bez předčasného rozumového zdůvodňování a poučování! Jedině to Tě uchrání před mnohým zmatkem, a možná i pádem.

Máš tolik příležitostí, na kterých můžeš od dětství postupně odhalovat souvislost mezi slovy a skutky, mezi suchou teorií a každodenním životem! Od konce druhého tisíciletí Ti viditelná hlava Církve jasně ukazuje, že v dějinách Církve nejsou žádná temná místa, před kterými bys musel zavírat oči. Bez váhání Ti odhaluje také ty okamžiky dějin Církve, které mohou být pro Tebe pohoršením, a omlouvá se za ně všem, kterých se to týká, i Tobě. Současně velkoryse vyjadřuje ochotu ke smíření s Tebou, kdo křivdíš, pomlouváš a neprávem ubližuješ Církvi.

Uč se i Ty od dětství ujímat své zodpovědnosti za své myšlení a jednání! To Tě učiní nezávislým na myšlení a jednání jiných. Když máš pravdu a máš přesvědčení o její svrchované hodnotě, nedej se se otřást ani tím, že se snad někdo z Tvých blízkých a třeba i rodinných příslušníků uchyluje od této pravdy nebo aspoň od jejího provádění! Od mládí se uč hrdosti na svou pravdu, ale také respektu k jiným, třebaže se Ti jejich pravda zdá nepravděpodobná nebo dokonce falešná! Také si osvojuj naléhavost své potřeby sdělovat svou pravdu ostatním, samozřejmě ovšem s láskou a taktem! Uč se však také ochotě naslouchat trpělivě pravdě jiných! Ať jsi chlapec nebo dívka, osvojíš-li si od dětství ochotu a pevnou vůli k naslouchání i poslouchání, ale i k hlásání radostné zvěsti, bude tvá záchrana nesporná. V okamžiku, kdy přeneseš těžiště ze svého vlastního já, kterým se stále zabýváš, na bližního a Božího tvora, v němž objevuješ Krista, ustanou Tvé vnitřní boje a celá tvá energie se přenese na toto nové pole. Tohle je díky Bohu nekonečně víc než nějaká levná teorie o náhražkách. Neváhej vzplanout opravdovým nadšením pro radostné hlásání radostné zvěsti a tím se vyvaruješ mnoha bojům a snad i četným pádům a porážkám. Neboj se, že přitom utrpíš nějaký šrám! Kvůli Kristu se směle odvaž ke všemu, ale vždy s láskou a porozuměním pro toho, kdo stojí před Tebou, a třeba Ti odporuje! Kterýpak boj by se obešel bez nějakého Tvého zranění?

Tvůj boj s korouhví našeho Pána se vyostřuje, aby vyústil do vítězství. V Tvém dospívajícím nitru se rozhostí pokoj a mír, který je Božím darem. Znáš ten kraj, kde se právě přežene zuřivá bouře? Dýchá podivuhodnou krásou, tichem a svěžestí, pokleslé květiny a listy stromů se narovnávají a všude září cosi mladého a vzbuzujícího naději. Taková je duše Tvého mládí a dospívání, očištěného bojem za čistotu a víru. Konečně nacházíš domov, ale bez nečinnosti. Zakoušíš radost, ale žádnou lehkomyslnost ani bezstarostnost. Prožíváš harmonii, která je předzvěstí Tvé krásné budoucnosti.

                                                      Tvůj Bratr

+++

JARNÍ

JIŽ TICHNOU NAD LESY VICHROVÉ PEKELNÍ,

JDE VESNA KRAJINOU A NĚHA S NÍ

ŠEĎ KOPCŮ ROSÍ TEPLOU ZELENÍ.

 

TVÁŘ NEDOČKAVÝCH POLÍ ROZJASNI

V MODRAVÉM PLÁPOLÁNÍ OSENÍ,

AŤ NOCÍ PROHLÉDNEM K ŽHAVÉMU POLEDNI.

 

K POLEDNI SLAVNÉMU NAD JÁMOU ZMUČENÍ,

JEŽ KRVÍ PŘETEKLA KRŮPĚJÍ POSLEDNÍ

V KVĚTENSTVÍ NADĚJE BÍLÉHO VZKŘÍŠENÍ.

Zd.Řezníček

+++

KDO JE Z BOHA, PRAVÍ PÁN, SLOVO BOŽÍ SLYŠÍ

Bůh je pravda. Každý, kdo poctivě a doopravdy hledá pravdu, už je ve sféře Boží, už je blízko Boha. Vzpomeňte si na slova, která zaslechl Pascal při svém hledání Boha, když měl pochybnosti, zda Boha má, zda je již blízko. Slyšel vnitřní hlas: Pascale, ty bys mne nehledal, kdybys mne už neměl. Každý, kdo přichází ke světlu, bude světlem osvícen. Kdo je z Boha, slovo Boží slyší. To je základní podmínka pro nalezení pravdy, hledat ji poctivě, hledat ji v pravdě. Ne z jakési sentimentality, ani s nějakým pesimistickým romantismem, který si libuje v iluzi tragičnosti lidského hledání pravdy, že člověk je odsouzen k hledání pravdy, ale zároveň k nenalezení. To je póza. Takový člověk doopravdy nehledá. Nehledá doopravdy  ani ten, kdo hledá, aby našel jen cíp, jen střípek pravdy, který se bojí pravdy celé, její strašné závaznosti. Takový člověk nenajde pravdu, protože ji nehledá doopravdy, totiž celou svou bytostí.

Jak se teprve odhalí Bůh-pravda těm, v nichž žije svou milosti, svou tajuplnou přítomností přítele, otce, působícího, žijícího v duši. Bůh přece není v duši nečinně. Je tam jako otec u svého dítěte. Proto kdo je z Boha, v němž žije Bůh, musí slyšet slovo Boží. Máme naslouchat upřímně tomu, co Bůh mluví v duši. Mluví v ní, ale my nevnímáme většinou jeho hlas, protože hlas Boží zní tichounce jako šepot matky nad dítětem, jako vánek, oslovující Eliáše. Nemusíš se stále obracet, zvedat k Bohu, přebývá v tobě. Chce s tebou mluvit, protože nepřišel do tebe milostí proto, aby ležel v tobě jako kámen ve vodě, nýbrž, aby v tobě žil. A jeho život je život tajemného věčného působení, je to život jeho věčné moudrosti a lásky. Proto v tobě chce se nechat poznávat a prožívat láskou. Jestliže jsi z Boha, naslouchej jeho hlas. Slyš jeho vnuknutí, jeho napomenutí, vnímej jeho světlo! Proto také je v tobě, aby tě řídil k sobě. Nenech se tedy vést jenom světem, okolím a sebou, nýbrž nezanedbávej Boha v sobě, nezhášej Ducha svatého v sobě, který k tobě mluví. Jsi-li z Boha, slyš tedy slovo jeho!  B..

+++

PŘEKÁŽKA DUCHOVNÍCH TUŽEB DUŠE

Následující stupeň je takový, že člověk se jeví, jako by chtěl téměř uchvátit nebe vlastníma rukama a silou k sobě přitisknout nepřítomného Milovaného. Tatáž ruka se však navrátí s prázdnou a duše zůstává žíznivá. Snoubenec souhlasí s tím, že vstoupí do ložnice, ale objeví se nad slunce jasná překážka: tělo je živé a bujné, instinkty jsou vzrušené a brání příchodu světla, zakrývají tvář Milovaného a zabraňují vášnivému rozletu duše. Člověk zůstává s prázdnýma rukama, ale s nadějí na návrat.

Duše je rozdělená sama v sobě. Na jedné straně by se chtěla pozvednout nad tělo a jeho pudy a na straně druhé je s potěšením přitahována k tělu, přestože se jedná o zálibu spojenou se smutkem. Tělo vábí duši přitahuje svou mocí, nadvládou a potěšením, které mu bylo dáno. Zvyk, potěšení a různé nízké pudy zachvacují tělo a poutají ho provazy Dalily (Samsonovy nápadnice). Tělo odmítá odpovídat na směřování duše k Duchu z obavy, že by muselo odříznout tato iluzorní pouta, která miluje. Jak je takový člověk smutný a jak ubohý je jeho vzhled: dívá se do výšin a rozdává rány jako ten, kdo jen mává pěstí ve vzduchu (1Kor 9,26) Dává totiž rány své duši, jež je ponořená do nevědomí, jako by byla pod účinkem nějaké drogy, kvůli níž ztratila správné vnímání sebe sama.

DUCH VÁS ZKOUMÁ

Neskrývám před vámi, moji milí, že vám vysvětluji situaci mnohých z vás v tomto okamžiku. Jako by každý z vás stál přede mnou a já popisoval vaši vnitřní situaci, jako bych byl uvnitř vás. Ujišťuji vás, že jste průzrační a známí před Duchem, a že Pán přichází, aby s vámi zápasil. Váš smutek je smutkem Krista, který přijal úkol rozvázat pouta člověka, každého člověka, na kříži, když on sám byl spoután pouty smrti. Když vstal z mrtvých, všechna pouta rozlomil. Všechna pouta se od toho okamžiku stala iluzorními. Kristova pravice je pod vašimi hlavami: Žádný šíp je nemůže zasáhnout. Jeho levice vás objímá, abyste byli klidní a jistí, že jste v náručí všemohoucího Vykupitele. Zlý se vás nemůže dotknout.

KRISTOVA PŘÍMLUVA VÁS PODPÍRÁ

Pouze na tomto místě může proniknout do srdce argument tohoto listu, protože jedině na tomto místě má výzva ke změně svůj účinek. Změna stavu těla ponořeného do potěšení dosáhne krajně závažného a rozhodujícího bodu: duše touží po Kristu a celý člověk se svými silami a svými vnitřními činnostmi touží po osvobození z nedostatků těla určeného k rozkladu a hnilobě. Člověk se zároveň cítí být na prahu světla, tváří v tvář Bohu. Proměna je podpořena Pánovou pravicí v okamžiku, kdy ho vzýváme v slzách a netrpělivě ho očekáváme ve stanu těla s jeho umrtvenými vášněmi. Tento silný stan, který nám zakrývá pravdu o Kristově milosrdenství, se v těchto nesnázích jeví jakoby roztržený odshora dolů (Mt 27,51), aby zvěstoval naše právo na vstup do Sancta Sanctorum bez překážek. a díky Tomu, který se za nás přimlouvá.

Všimněte si, že na tomto stupni nám není nabídnuto žádné nové poznání, vidění ani zvláštní dary. Jde o pouhý okamžik, ve kterém sejmeme z ramen těžké břímě, okamžik, ve kterém se zřekneme těla, a nikoli projevů slávy Ducha. Zde se uskuteční rozhodující střet se zdrojem, který vyživoval naši neznalost a hloupost. Žádá se po nás, abychom vytrhali jedovaté kořeny, jimiž jsme se živili: nevhodnou četbu, nepatřičné obrazy, nepřístojné rozhovory, jisté rozhlasové stanice, svůdná reklama masmédií a internetu, jisté fantaztické výjevy, neužitečné polehávání, potěchu z pohledů na těla, naslouchání prázdným řečem, naslouchání hlasům démonů, kteří se nám vtírají do srdce, návrat na náměstí k pouličním diskuzím lidí, k rozpustilým výbuchům smíchu, které vznikají při nevhodných situacích a lascivních řečech. Všechny tyto i jiné věci vedou k pokání a mukám, když jsou odhaleny závažností evangelia, jež je zaměřeno na ty, kdo milovali hřích a spojili se s marnivostí. Matta el-Maskin

+++

PODEJ SVOU BOLEST BOHU ZA OBĚŤ

Utrpěl jsi ránu. Těžkou a bolestnou. Cítil jsi bolest až do dna duše. Vzala ti, cos měl rád, na čem sis zakládal.

Vystavil jsi svůj život již docela pevně a myslil jsi, že to bude tak až do smrti. Vložil jsi do své práce tolik poctivé námahy, že tě bolí nezdar anebo nevděk, když se druzí ohřívají na tvém ohníčku a odstrkují tě ještě od něho. Bolí tě to. Ale teď to, co provozuješ se svou bolestí, příteli, odpusť, to už je modloslužba tvé bolesti. Stále se k ní obracíš, stále jenom na ni myslíš, stále ji oplakáváš. Propadl jsi bolesti. Toužíš být litován, nebo naopak zase toužíš být přes míru sám, takže se vyhýbáš lidem, i těm, kteří tě mají rádi nebo mají právo na tebe. Zkrátka jsi docela zajat svou bolestí. Pomalu si navykáš na svůj stav propadnutí své bolesti. Tvá bolest se tak stala tvým majetkem, strašným, přízračným majetkem. Ale otročíš jí pak stejně jako druhý svým rozkoším anebo mamonu.

A to je rozhodně špatné. Především proto, že bolest není posledním smyslem kříže navštívení. Bolest je pouze důsledek kříže, ale cíl musí být někde jinde než v tomto propadnutí jeho bolesti. Jestliže věříš, že je Bůh Otec, musíš věřiti, že zůstal a je Otcem i v této bolesti.

 To naznačuje další, co vám chci říci. Ta vaše bolest nepatří jenom vám, nebyla vám dána, aby zůstala pouze vaše. Byla na vás dopuštěna, abyste měl co podat nebi, abyste měl co obětovat Bohu. Nedostanete se S užitkem ze své bolesti dříve, pokud ji nepodáte klidně a velkodušně na oltář Boží důvěry, pokud ji nenabídnete Bohu v oběť. Tys to chtěl, tys chtěl, abych ti podal své rozdrcené a rozechvělé srdce, pohleď, teď právě nemám než svou bolest a úzkost, tak ti ji dávám, odevzdávám ji důvěře v tebe. Miluji tě i po tomto kříži. Tak vyrosteš bolestí. To je smysl bolesti, jinak jsi promeškal chvíli Božího navštívení. B.

+++

CÍTÍŠ SE V CÍRKVI ZANEDBÁN?

Milý příteli!

Zdá se Ti, že jsi v Církvi opuštěn? Dovol, abych Ti připomněl, že se jako člověk neobjevuješ v přírodě sám, nýbrž je s Tebou i žena. (Gn1,27). Jako muž jsi můj obraz podle mé podoby, ale jako můj obraz je i Tvá žena. Být mužem či ženou jakožto tvorem obsahuje i fakt, že ať už jsi muž nebo žena, vzájemně se potřebujete. Celý, jako muž i jako žena, jsi charakterizován svým pohlavím.

Zatímco se v Prusku po roce 1848 rozpoutal policejní teror a honba na revoluční předáky, velký bouřlivák Marx i se svou rodinou už byl v bezpečí ostrovní říše. Odtud zneužíval atmosféry hrůzy na pevnině k vydírání peněz od těch, kteří zůstali doma. Kdo nezaplatil, na toho písemně upozornil pruskou policii, a kdo se dal vydírat, dopadl stejně.

„Víš“, psal známému ve Frankfurtu, - „já sám bych se celé té bídě vysmál. Ale chápej, že moje žena, která teď přišla o dítě, které bylo podvyživené, je navíc nemocná. sedí od rána do večera v nejneutěšenější lidské bídě. Má otřesený nervový systém. Hrozně se jí dotýká lhostejnost některých lidí k lidskému osudu. Netaktnost některých lidí je v této chvíli přímo hrozná...“

Dříve než odeslal dopis, dal ho jako jiné dopisy přečíst své ženě. Tak ho hned začala napodobovat. Psala srdceryvné dopisy, a to nejen domů, ale nejednou i stejnému člověku, jako její manžel. Tak psala: „...Naši přátelé v nouzi prořídli...Co mne však skutečně do hloubi duše bolí, je to, že můj muž musí snášet tolik trampot, když by mu pomohlo tak málo... Ale nemyslete si, že po někom něco chceme. Jediné, co snad můj muž má právo vyžadovat od těch, kteří od něho načerpali tolik myšlenek, by bylo to, aby o něho projevili víc zájem... Přitom by, myslím, nepřišel nikdo zkrátka. To jediné mne bolí. Ale můj muž soudí jinak. Nikdy by si kvůli sobě samému nikomu nepostěžoval...“

Nestranní historikové přiznávají, že si Marx poctivou prací nikdy nic nevydělal. Štítil se námezdní práce jako poskvrňující. Přesto mínil, že není správné, aby zůstával bez peněz. Jak to zařídit? Jeho myšlenkový postup býval následující: Pokaždé, sotva dojdou peníze, je nutno říci o tom těm druhým, zejména Engelsovi. Aby se jenom rychle chytili za nos a honem to dali do pořádku - než bude pozdě! Mezi Marxem a jeho manželkou Jenny rozbujel hrozný stav sobectví ve dvou, kdy jeden vymáhal peníze od okolí s ohledem na těžký stav toho druhého. Tak zakoušel Marx hroznou opuštěnost i ve vlastní rodině, které měla být malou Církví, ale stala se malou sektou.

Co napsat z tohoto místa ženě? Staň se pomocnicí muže jako jeho rovnocenný protějšek, a nikoli jako druhořadá a odvozená forma lidství! Zvláštní napětí, vznikající mezi ženou a mužem, je pro ženu i pro muže zdrojem velké tvůrčí činnosti. Tato činnost má přispět k překonání minulých předsudků o nadřazenosti muže a podřízenosti ženy. Přispívá však k rozvoji Tvého duchovního života.

Co vzkázat muži? Docela chápu, proč v duchovním životě narážíš v Církvi na velké potíže. Velkou roli zde hrají Tvé předsudky vůči ženě jako méněcennější než Ty. K tomu se ještě přidávají nedokonalé pokusy lidí o společenské vyrovnání důsledků těchto předsudků. Každopádně Tvůj duchovní život jako muže se komplikuje víc, než duchovní život pokorně se podřizující ženy. Takto žensky duchovně odevzdaná a obětavá Církev je ovládána průbojnými muži, protože právě muže si náš Pán vybírá za apoštoly. Do značné míry se to podobá manželství mezi mužsky se chovajícím kněžstvím a žensky se chovajícím laictvím.

Snad právě proto býváš jako muž méně poddajnější a více zdrženlivý, že často chápeš duchovní život jako záležitost spíše citovou, tedy bližší ženám. Zdá se Ti, že se v duchovním životě Církve klade příliš důraz na naslouchání, trpělivost a poslušnost, třebaže jsi přesvědčen, že jsi pozván, abys byl Božím přítelem. Tato mužská jednostrannost Tě někdy svádí ke scestnému chápání milosti jako něčeho vyloženě ženského, kdežto Boha jako něco mužského, otcovského. Chápeš-li sám sebe jako činorodého tvora, pak je pro Tebe nasnadě ucházet se i v duchovním životě o tvůrčí Boží, otcovskou činnost, kdežto Boží milost se Ti může snadno zdát bližší ženské trpnosti.

Myslíš si, že se kněz a duchovní vůdce zabývá raději s ženami než s muži? Jen proto, že jsou to ženy? Možná i proto, že to má s ženami lehčí než s Tebou. Ženy pro svou hlubší citovost a emocionálnost mohou zdánlivě snáze než ty vyjádřit své oddané „Staň se!“

Přestaň se na to dívat tak povrchně! Tohle říkáš proto, že se pořád zdráháš naplno otevřít Bohu v Církvi. Zkus proniknout dovnitř! Uvidíš, že se v Církvi prosazuje stejný ohled na muže jako na ženy, aniž by se podceňovaly Tvoje či jejich jedinečné zvláštnosti. Poskytuje se Ti zde víc svobody než kdekoli jinde ve společnosti. Máš zde široké pole působnosti. Dají se zde využít všechny možnosti k ochránění mužné pronikavosti před přezíravostí některých mužů, a k obrácení mužské podnikavosti k úkolům, ve kterých vynikne Tvůj smysl pro vzájemnost. Zapoj se! Uvidíš, jak ve všech budovách duchovního života samovolně ustoupí převážně ženský ráz a vyrovná se s mužským. Kvůli tomu, že se Ti nechce mužně se uplatňovat v Církvi, přetrvávají v těch budovách vzájemného a společného duchovního života, kde se vyskytuje převaha žen, nesnáze, které Tě jako muže odrazují, a duchovní vůdce to musí řešit někdy velmi svérázně. Jako muž obtížněji, nežli žena přijímáš hotové formulace. Odrazuje Tě také vše, co odporuje Tvé každodenní zkušenosti ze světa.

Fyziologické a psychologické rozdíly, které Tě odlišují jako muže od ženy, tvoří nezanedbatelné podmínky, ovlivňující Tvůj duchovní život. To klade zvláštní nároky na Tvé duchovní vedení. Sleduj příklad.

Jako nemanželské dítě své matky se Tomáš Masaryk cítil doma být jiný než ostatní děti. „Matka bývala kuchařkou u pánů v Hodoníně. Z té panské společnosti jí zůstala touha, abychom se my děti dostaly trochu výš na té společenské stupnici.“ (K.Čapek, Hovory s TGM, Praha 1947 Čin, str.8)

„Já jsem vyspíval dost izolovaně - na gymnasiu v Brně jsem byl starší než ti druzí a odkázán sám na sebe. Ve Vídni mně prostředí bylo cizí a bylo mně již dvacet let, zatímco moji spolužáci byli ještě děti. Snad proto jsem se i později stavěl k dobovým proudům už napřed s nedůvěrou a kriticky.“ (Tamtéž, str.54)

„Manželka Charlotta Garrigue byla z jedenácti dětí. Každý člen rodiny byl jiné víry, byl vychován svobodně, aby se, až doroste, rozhodl nábožensky sám. Charlotta byla unitářka.“(Tamtéž, str.73-74) O příliš velké lásce k manželce nesvědčí, když na počátku I.světové války odjel Masaryk do exilu, ačkoliv mu doma žádná perzekuce nehrozila, a Charlottu, těžce duševně nemocnou a naléhavě potřebující jeho fyzickou přítomnost a morální podporu, nechal úplně samotnou na pospas rakouské policii. Po léčbě na psychiatrii předčasně opustila svět. Tak zůstal Masaryk sám a žil ještě patnáct let. Často kvůli tomu obviňoval Církev. Ve skutečnosti Masaryk nežil tak docela sám. Z Masarykovy korespondence se ukazuje, že udržoval od r. 1928 jako 78letý vdovec ty nejdůvěrnější sexuální styky s Oldrou Sedlmayerovou. Tato novinářka byla vdaná a měla doma nezletilého syna.  (P,Zídek, Utajená láska prezidenta Masaryka. Příl.Lidových novin 8.9.2017). V roce  1932 ukončil Masaryk nemanželský poměr se Sedlmayerovou, neboť si našel novou konkubínu v sochařce Heleně Železné-Scholzové, která tvořila jeho bronzovou sochu.

Z rozdílnosti Tvého přirozeného vybavení jako muže či ženy, jak jste oba nadáni pro sebe navzájem, vyplývá váš vztah vzájemné závislosti.

Lidská společnost není jen shluk jedinců. Především je to velká rodina, a ta vyrůstá zase z rodin. Posláním ženy je doplňovat Tvé nedostatky. To platí nejen o manželství a rodině, nýbrž také o duchovní rodině. Platí to však o celém prostředí naší všelidské rodiny, které vlivem mužné dravosti a překotnosti postupu lidských prostředků je tak závažně narušeno, že ohrožuje zpětně každého člověka.

Je-li úkolem ženy mateřství, má se projevovat nejen tělesně, ale i duchovně, kultivací společnosti. Kultura je nositelka hodnot, obsahů a významů. Tak činí všechno společenské dění smysluplným. Kultura se odvozuje od kultu, náboženské úcty a jejích projevů. Kulturu nestačí vytvořit, nýbrž je třeba ji také dochovat, udržovat, předávat a rozvíjet. Bez ženské citlivosti a obětavosti by se hromadné sdělovací prostředky zvrhly v prostředky manipulace s lidmi a jejich hrubé zábavy, takže by celá společnost pozbyla svou lidskou tvář. To platí nejen v užším smyslu zvláštní kultury rodiny, jako domov, ale i kultury všelidské rodiny, obývající naši domovskou planetu, aby rostla jako domovská ve smyslu kultury duchovního života.

                                                                  Tvůj Bratr

+++

VEČERNÍ SONÁTA

ZLATÝ PEL ÚSMĚVŮ SOUMRAKY VYSSÁLY,

KVAPÍ NOC ŠÁLIVÁ V TISÍCI PROMĚNÁCH.

TAJEMNÉ HLUBINY BÍLÝ DEN SPOUTALY,

POJĎ DÍTĚ, POKLEKNI, USMIŘ SE V MODLITBÁCH.

 

ALEJÍ PŘÍZRAKŮ V NEZNÁMO KRÁČÍME,

OŠIDNOST ĎÁBLOVA USTROJÍ LÉČKY SNŮM.

USNEME NA VĚKY, PŘED PÁNA VSTOUPÍME,

ODEVZDEJ, DÍTĚ MÉ, DUŠI SVOU ANDĚLŮM.

Zd.Řezníček

+++

CESTA SVATOSTI

Svatost není v několika velkolepých, oslňujících činech. Ono velkolepé ve svatosti je vytrvalý, stále trvající boj o posvěcení nejmenších podrobností, posvěcování tvého místa, tvého povolání, tvých schopností, ale i tvého utrpení, samoty a opuštěnosti.

Svatost znamená vítězství Boha ve tvé duši nad tebou, aby ne ty, nýbrž On byl první, aby On a ne ty, láska k Němu a ne láska k sobě samému aby byla středem tvého života. Jako byl Ježíš ukřižován, aby byl Bůh oslaven a stal se opět středem a králem světa, tak i ty musíš sebe křižovat, až ukřižovat. To je tvá svatost: křižovat svou tak zvanou sebelásku, protože se tu o pravé a skutečné lásce nedá mluvit. Ukřižoval ji , aby se neroztahovala ve tvém životě, čím více se vyprázdníš od sebe, tím více bude v tobě království Boží, tím více tě bude Bůh naplňovat!

Zde platí: Já se musím umenšovat, on pak musí růst. Čím víc odsuneš sebe, aby ses nepokládal za střed všeho, tím více bude Bůh v tobě kralovat.

Jenom jeho vůle je naprosto dokonalá a svatá. Vůlí řídíš svůj život. Chceš-li jej mít svatý, svěř jej svaté a proto posvěcující ruce Boží. Pusť řád, svůj život z rukou své vůle, která by chtěla mít prvé místo a být tvou modlou, které bys všechno obětoval. Je to boj na život a na smrt. Nezemře-li zrnko tvého JÁ, tak zahyne na věky. Zemře-li, zapadne-li v půdě vůle Boží, vydá stonásobné ovoce.

Když se Kristus zrodí v naší duši, znamená to zároveň rozsudek smrti nad naší sebeláskou. Ježíš roste v duši každým umrtvením, zapřením falešné sebelásky k tomuto náročnému vlastnímu „já". Kdo chce šetřit svou sebelásku, nikdy se nestane svatým, nikdy se v něm nerozroste Kristus, nepochopil základ křesťanství, že v něm roste Bůh v duši a odumírá naše sebeláska. B.

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (3)

JÁ A ON SPLÝVÁME V JEDNOTU

Splynutí toho dvojího života, té dvojí přítomnosti, mého /bídného kratičkého života a nekonečného, věčného života Kristova, přechází až v ztotožnění.

Tato nauka je potvrzena mnohými místy Nového zákona. Připomeňme si dvě nejdramatičtějši místa.

Ponořme se do prvních dnů Církve, která ještě nepřekročila hranice Palestiny a Sýrie.

Do Damašku jede slavný izraelita Šavel. Má v tom syrském městě podněcovat nenávist proti bezectným židům, kteří zradili náboženství otců a přijali nauku Kristovu.

Šavel si mysli: „Jakmile sestoupím s koně, vpadnu mezi ně a postavím je před rozhodnutí: Bud se vrátíte mezi syny Abrahamovy, nebo budete v poutech odvedeni do Jeruzaléma."

Ale neviditelná moc jej najednou sráží s koně a Šavel slyší hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ „Kdo jsi Pane ?“ táže se na zemi ležící muž. „Jsem Ježíš, jehož ty pronásleduješ.“ (Sk. 9, 4.)

Toho se nenadál. Tak málo věřil v ukřižovaného Proroka, od jehož kultu chtěl odvrátit své bratry. Nechápal ještě tu pravdu, kterou později tak horlivě hlásal, že Ježíš žije v křesťanech, kteří jsou s ním jedno; nevěděl, že oni jsou on.

Překročme v duchu staletí, která ještě bude trvat tento svět. Nastává osudná chvíle, kdy se čas má oddělit od věčnosti. Nad vzkříšeným světem v stínu svého vykupitelského kříže zasedá svrchovaný Soudce. Jeho rozsudek rozhodne o konečném místě pobytu vyvolených a zavržených. Evangelium nám jej vyjevuje:

Tehdy král řekne těm, kteří mu budou po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, a vládněte královstvím, připraveným vám od stvoření světa; neboť lačněl jsem, a dali jste mi jisti; žíznil jsem, a dali jste mi piti; pocestným jsem byl, a přijali jste mě; nahý jsem byl, a přioděli jste mě; nemocen jsem byl, a navštívili jste mě; v žaláři jsem byl, a přišli jste ke mně.“ (Mt. 25, 34—36)

Při těch slovech se vyvolení podívají zkoumavě na Krista a potom pohlédnou na sebe a zase uprou zrak na Krista a řeknou:

„Ale, Pane, kdy jsme to učinili tobě?“

A Soudce odpoví: „Pokud jste to učinili nejmenšímu, nejbídnějšímu ze svých bratří, učinili jste to - rozumějte dobře - mně samému: mně nevědomky.“

Je to tedy jasné. Nelze ani říci, že Kristus je za chudáky, kterým jsme posloužili. Ne! On je v každém z nich, je ztotožněn s nimi. Oni jsou on.

Tato nauka má nekonečně mnoho praktických důsledků.

Zatím zůstaneme pevně u té skutečnosti, která nás uchvacuje: Kristus nejen žije ve mně, nýbrž je i na našich ulicích; chodí v milionech jednotlivců jak po městských ulicích, tak po venkovských chodnících. AA

+++

PROČ SE ZVLÁŠŤ ZASVĚTIT NEPOSKVRNĚNÉ

Zasvěcení - vyjmutí z obecného užívání a odevzdání bezvýhradné vyššímu účelu. Jen Bohu se lze dát cele. Dáváme-li se Panně Marii, tedy proto, aby nás uvedla k Bohu. Z jejích neposkvrněných rukou přijímá Bůh nabízené dary s obzvláštní radosti a věnuje jim pro zásluhy Prostřednice obzvláštní lásku.

Rozum - v nebezpečí omylů, bludů. Ona potřela všechny bludy; drtí hlavu odvěkého lháře a dala lidstvu Vykupitele - Pravdu. Zasvětíme-li jí svůj rozum, užíváme-li ho pod jejím vedením, jsme v bezpečí. Ona je ve zvláštním poměru k Duchu Pravdy (snoubenka Ducha svatého), vyprosí nám potřebného osvícení, abychom nesešli na scestí. Lidé, kteří si příliš důvěřovali a odmítali pomocnou ruku pokorné dívky z Nazareta, často přivodili Církvi mnoho zla. Pobloudili.

Vůle - v nebezpečí omylů, bludů. Dobro se jeví tam, kde ho není, srdce se kloní k tomu, co nezaslouží lásky. Sv. Terezie od Ježíška se nebála ničeho, leč vlastní vůle. Maria podřídila svou vůli bezvýhradně Bohu bezpříkladnou poslušností: Ať se mi stane podle slova Tvého! K tomu vede i ty, kdož se jí zasvětili. Její božský Syn přišel na svět, aby nás poučil o vůli Boží a zasloužil nám sílu: plnit a vyplnit ji za všech okolností, jak On dal toho příklad i v hořkém utrpení. „Otče, ne má, nýbrž Tvá vůle ať se stane!" Zasvětíme-li svou vůli Marii, jsme zabezpečeni, ježto nás povede ke svému Synu a řekne, jak řekla služebníkům na svatbě v Káni Galilejské: „Cokoli Vám řekne, učiňte!" Povede nás ke svému Synu, vypovídajícímu v Písmě svatém, přebývajícímu ve svatostánku a rozhodujícímu ústy svého náměstka v Církvi obecné, na Petrově stolci. Duch svatý nás uvede na přímluvy Panny Marie do tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které v jejím Neposkvrněném lůně vytvořil. Nebeská Matka nám bude vyprošovat nejen světlo rozumu, nýbrž i sílu vůle a oheň lásky, abychom stále jasněji poznávali vůli Boží, a stále ochotněji a vroucněji plnili.

V těle nosíme mnoho smutného dědictví z minulosti. První hřích prarodičů, osobní hříchy našich předků - zanechaly v nás smutné stopy, sklony k odboji proti Božímu zákonu. Zasvětíme-li své tělo nebeské Matce, rozhodujeme se, že je budeme mít v úctě jako chrám Ducha svatého a příbytek Nejsvětější Trojice. Budeme pečovat o jeho zdraví, využijeme jeho sil a smyslů ke službě Bohu a k radostné pomoci bližnímu. Naše oči budou vidět pod způsobou chleba Jejího Syna, a v bližních jeho bratry a sestry. Budeme si vědomi, že nebeská Matka na nás patří, naslouchá našim hovorům, sleduje s mateřskou láskou naše jednání a ulevuje našemu utrpení. Proto se vynasnažíme, abychom nikdy neurazili její očí ani očí jejího Syna. Maria nám k tomu, jako Prostřednice milostí, vyprosí potřebné milosti.

Zvlášť vyniká pokora a víra Panny Marie. Svěřme jí svou víru, pokoru duše i těla, tj. skromnost ve smýšlení, a skromnost v jednání, poslušnost mysli i těla, čistotu úmyslu a nevinnost. Všichni sledujme čistotu úmyslu - plnit vůli Boží, čistotu každý podle svého stavu: děti křestní nevinnost, mládež lilii panictví a panenství, manželé s manželkami čistotu manželskou. Maria každého pochopí, každému vyprosí potřebné síly. Kdo se k ní vine, nikdy nezahyne. Ona ho přivede bezpečně do náruče Boží. A to je konečný smysl a cíl našeho zasvěcení.

Bývá však poražen na hlavu, není-li tam zasazena svatozář. A zatím, protože ve světě není láska, by to vše byla jen maska. Někdy maska zvykově nošená, když totiž jsou někteří tak zaslepení, že skutečně považují svou cestu za správnou. To pak bývá nedostatek inteligence. Takoví lidé vydávají v posměch věci svaté i samu svatost, a svolávají až i nenávist slabých lidí ke všemu duchovnímu. Jestliže nemají lásku, a to v opravdové víře, tak s falešným „ekumenismem“ dopřávají více shovívavosti kdejakým čertům a ďáblům než svým vlastním lidem, Tady pak není Kristův duch, ani jeho svatost. Nezbývá nic jiného, než to přijmout jako dopuštění Boží a příležitost ke cvičení se v trpělivosti a odpykání si svých provinění. - B

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

POVZBUZENÍ K ČISTOTĚ SRDCE

Duše, která je věrnou snoubenkou Ježíše Krista, miluje pokoru tolik, že daleko odhazuje všechnu pýchu. Nenávidí marnou slávu, protože následuje Krista jen se zřetelem k věčné radosti. Proto také nenávidí jakákoli ukojení smyslů a pohodlí, protože má smysl pouze pro sladkost věčného medu a plane touhou zakoušet lásku ke svému Miláčku. Nepoddává se nespravedlivému hněvu, neboť je ochotna snášet všechno z lásky ke Kristu. Nenávidí závist, protože je plna pravé lásky, je náchylná radovat se ze všeho, co pomáhá bližnímu ke spáse. Závistivým může být ten kdo je nižší než druzí a přece se považuje za vyššího. Ten se opírá o pomluvy, aby se druzí nezdáli jemu rovni. Též platí-li někdo za krásnějšího, většího, silnějšího než on, cítí hlodání závisti a rmoutí se. Hoří-li však duše jen nejmenším ohněm věčného nazírání, nemůže vyhledávat tuto marnou slávu pomíjející chvály. Je-li tomu tak, nemá se trápit a zarmucovat než jen nad ztrátou Boží lásky, výsady to vyvolených. Všichni milující Boha přejí dobro bližnímu jako sobě samým.

Chceš-li tedy dosáhnout vynikajícího stupně lásky k Bohu, musíš mít pozemskou chválu za hodnou nenávisti, pro Krista obejmout pohrdání a posměch a celou silou svého ducha směřovat k nebeským dobrům. Spíše chtěj se zavrženými snášet Jeho muka, než mít účast na Jeho hříších. Vroucně Krista milujícím a žijícím v bezpečí zpěvu jeho lásky by bylo stokrát milejší upadnout do věčného ohně, než dopustit se jediného těžkého hříchu. Ti jsou svatí, neboť život Boží je čistý, pohrdá přízemností a zpívají s vroucím a radostným duchem. Planou láskou ke Kristu, věnují pozornost pouze nebeským věcem, bez ustání a z veškerých svých sil se oddávají dobrým skutkům, hojně okoušejí radosti věčného života a přece se považují za velmi hříšné a za poslední a menší než všichni jejich bratří.

Ty, hlavně, pokud jsi dosud nepoučený a začátečník v duchovním životě, s mocným úsilím odporuj všem svým duchovním nepřátelům, nedovol ani jediné špatné myšlence Ulpívat ve svém srdci, buď velmi ostražitý vůči léčkám svých nepřátel. Když se tvému duchu ukáže nějaký nečistý obraz nebo myšlenka odporující tvým předsevzetím, dbej, abys nepodlehl, srdnatě bojuj a bez ustání vzývej Krista, až ti dá svou zbroj. A chceš-li následovat ty, kdo opravdu pohrdají světem, nelituj toho, cos opustil, nýbrž pohrdni tímtéž. Pamatuj na smýšlení, v jakém musíš Bohu plnit své sliby a předsevzetí, na veliký vzmach lásky, jenž má inspirovat tvou modlitbu, na vroucí touhu nazírat na toho, od něhož bude i tvá dokonalost, snaž se s ním sjednotit.

Dokonale nenávidět hřích, nesledovat nic pomíjejícího, odmítat pozemské útěchy a milovat jen ty nebeské, toužit po ustavičném nazírání na nebeské věci, především na Božího Syna, umírněně a moudře mluvit: kdo chce dosáhnout dokonalosti, ten se musí cvičit v těch věcech, aby takovým způsobem pohrdl nabídkami světa, v Božím zájmu. Duše takto zdokonalená jasem čistého svědomí a okrášlená věčnou láskou, může být právem nazvána Kristovou zahradou. Očištěna ode všech neřestí, má květy ctností a rozléhá se tam radostný zpěv jásotu jako v zahradě zpěv ptačí.

Veškerou svou pozorností tedy musíš být poslušný Boha, sloužit Bohu, milovat Ho a všemi dobrými skutky svými musíš chtít dojít jedině k Bohu. Jaký užitek je z honby za pozemskými dobry nebo z oddání se smyslné lásce? Nic trvalého z nich nemůžeš mít, než hněv svého Soudce a věčná muka. Tato světská láska působí pokušení a oslepuje duši, takže jí nedovolí dosáhnout dokonalé čistoty, zakrývá spáchané hříchy a působí, že nepozorně se dopouštíš nových, dráždí tě ke hříšným radostem, zbavuje duši veškerého klidu a brání jí milovat Krista, ničí všechny dosud získané ctnosti.

Kdo tedy chce svobodně milovat Krista, ať pohled svého ducha nesníží k touze po lásce nějakého člověka. Jinak jsou jeho oči jako nastražená oka léčky a působí bolest, Jeho láska bouří smysly, převrací rozum, moudrost mění v bláznění, vzdaluje od Srdce Páně a uvádí duši do ďábelského zajetí. Kdo pohlíží na jiného člověka ve smyslné lásce, i kdyby nechtěl dojít až ke hříchu, nemůže se ubránit všem nedovoleným hnutím nebo špatným myšlenkám, často se poskvrní hříchy a dráždí se k dalším hříchům.

Kolik Božích dětí už přivedla k pádu lidská skvělost a povýšenost? Dovedla převrátit osoby ctnostné a po duchovním začátku přivedla je ke konci ve smyslnosti. Od začátku svého obrácení se tedy bedlivě vyhýbej styku s lidmi světa, abys tím neposiloval žádostivost a stranil se tak sycení ducha nečistými myšlenkami, aby ses dobrovolně nenechal od svých nepřátel hanebně porazit.

Nemáš-li na mysli nic jiného, než lásku ke Kristu a na všech místech jej neustále sleduješ, nikdy neopouštíš jeho svatou bázeň, nikdy nebudeš sveden lichotivými řečmi hromadných sdělovacích prostředků. Naopak, pohrdáš-li hlasem masmédií, ovládaných falešným vládcem světa, a nepovažuješ-li je za víc, než prach a marnost (což také ve skutečnosti jsou), čím víc se ti budou vtírat a pokoušet tě, tím větší budeš mít radost v božské lásce.

Podivuhodné jsou cesty Boží s těmi, které miluje a jež k sobě vede něžností zvláštní lásky. Jsou odolní vůči těkavým radostem a tělesným krásám, ochotně se vzdávají všech pozemských radostí, pohrdají úspěchem a nelekají se těžkostí. Milují samotu, aby se mohli bez překážek oddat radosti, kterou člověku dává božská láska. Pro Krista trpět je Božímu dítěti sladké a bezbolestné. Kdo chce důstojně uctívat památku svatých mučedníků, musí svou úctu k nim zdokonalit následováním jejich statečnost. Nemůže-li vytrpět mučednictví skutečné, tak použije příležitosti trpělivosti, jež přináší vítězství.

Duše odříkající se šílenství falešné lásky vchází na úzkou cestu života, kde může okoušet až k opojení záruky nebeských sladkostí, a sotva okusí tyto útěchy, a zjistí, že přesahují všechny pomíjející radosti, prosí Ježíše Krista, aby jí je ponechal stále, aby ji neviditelně živil a dal jí milost vytrvalosti, aby neklesla, znavena množstvím překážek.

Začne-li mladý člověk usilovat o dobro, ať všemožně pečuje o vytrvalost, ať se nenechá strhnout omrzelostí a neuchyluje se od svých cílů, nýbrž ať se neustále vnitřně cvičí, aby stále více rostl. Až odhodí temnoty bludu a otrávené sladkosti hříšného života, až vejde na úzkou cestu, může okusit sladkosti zbožnosti. Potom ho jako po stupních povedou dary Ducha svatého na výšiny čistého nazírání, kde nalezne klid a radost vroucnosti věčné lásky, a pokud je smrtelníku možno, bude zahrnut nebeským blahem.

Čím více na duši doléhá bouře celého hříchem narušovaného přírodního prostředí a čím více trpí pokušení, zvláště z masmédií a internetu, tím méně může okoušet sladkosti lásky. Může však přesto něco z ní zakusit, a přimknout se ke Kristu, aniž by se duše nechala od něho odvrátit. Nemá sice tu podivuhodnou blaženost, přesto však miluje Krista tak mocnou touhou, že pro tuto lásku vytrvá.

Kolik lidí musí velebit tuto nejdrahocennější milost, udělovanou těm, kdo opravdu milují Krista? Rádi doznají, že je těší v jejich trápení, že jejich opuštěnost naplní blahem, že jim dá klid v bouřích a rozptýlí všechna protivenství, protože jsou modlitbou růžence chráněni od neřestí světa, odolávají touhám tělesným a očištěni od svých hříchů. Tehdy duše pocítí jakousi zálohu sladkosti budoucí věčné radosti, jež se k ní blíží, jež upevní její naději a dá jí jistotu, že vejde do nebeského království. Už v tomto životě obětuje Kristu krásný pohár, plný vřelé lásky, spojené s duchovními dary a květy ctností. A Kristus radostně přijímá tento pohár, on, jenž ve svém pozemském životě pil vodu potoka (Ž, 109).

+++

MODŘÍNOVÁ VĚTÉVKA NA STOLE

ČTVERÁCKÝ VĚTŘÍK PODJAŘÍ

NAČECHRAL KADEŘ SAFÍROVOU

A NYNÍ VODNÍK S VODNÁŘKOU

PO BÍLÉ TŮŇCE PLOVOU.

 

PAPRSEK SLUNKA MLAĎOUNKÝ

VLHKÉ ČUPŘINY PROČESÁVÁ,

SKOŘIČNOU VŮNI LERPÁNČÍ

ROZVÍVÁ JIZBOU MUŠKA HRAVÁ.

 

MODRAVÝ ODLESK MĚSÍCE

V ZELENÉM JAHELNÍČKU SPÍ,

Ó NEŠIJ MATKO KOŠILKU,

ZÁZRAK SE ZE SNA PROBUDÍ.

Zd. Řezníček 

 

 

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,  Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz, info@cormierop.cz_____________________________________________________________________________________