SRPEN 2019

Ročník XXV., číslo 8.                                                                                                                           srpen 2019

Obsah: Jana ELOP, J.Deml.,Nanebevzetí  P.Marie, Jana ELOP,Chtěla jsem, Tomáš B, Proč nevěříš Tomáši? Matta el-Maskin,Svěřit život Kristu, Sestoupení Krista do pekel(5), AA,Buď dalším Kristem (8), Tomáš B.,Brněnská akademie duch. života ctih.Patrika Kužely, Jana ELOP, Kdybych

ZÁZRAČNÁ ZEMĚ

TATO ZEMĚ ZÁZRAČNÁ JE

NEŘÍKEJTE NELZE HOŘET PLAMENEM

NOCÍ DNEM BEZ VYHASNUTÍ V NĚM

KDO PŘÍTOMEN JE VŽDY CELÝ

VŠECHNO VE VŠEM DOKONALݨ

V NEJHLUBŠÍM SKRYTU ŽE NIKDO ANI NEVÍ

KAM NEDOSÁHNE ZAPOMNĚNÍ

NĚKDO SI PŘECE ROZPOMENE¨

ŽE UŽ JEDNOU PŘIŠLO NEBE

PO DLOUHÝCH LETECH

MUŽ ŽENĚ ŽENA MUŽI

DOTYK DLANÍ

JE ZASE NOVOU ODPOVĚDÍ

Jana E.Lopourová OP

+++

NANEBEVZETÍ  PANNY  MARIE

Na jednom místě Písma svatého Bůh se nazývá Podivným. Divíme se tomu, co nechápeme. A ze všech věcí nejméně chápeme Boha; praví se o Něm, že přebývá v tajemstvích, „v světle nepřístupném“. Ale i když nám sám o svém tajemném a věčném životě vypravuje, zjevuje nám sebe, zůstává přece podivný. Zjevoval se prarodičům v ráji, zjevoval se patriarchům a prorokům a posléze se zjevil, když se Slovo stalo tělem; setkával se s lidmi osobně, mluvil k nim o Své pravdě, která je jediná, mluvil k nim pozemským životem, mluvil k nim svými skutky — a jakkoli skutky jsou důkazem nejjasnějším, vysvětlením nejpádnějším: přece musíme vyznat: divíme se Tvým skutkům! Bůh je podivuhodný. A podivuhodné je všecko, co je ve spojení s Bohem. A čím více je nějaká věc ve spojení s Bohem, tím je podivuhodnější. Všecky věci pocházejí od Boha, a proto všecky mají v sobě nějaké tajemství, kterému je nutno se divit. Přírodozpytec diví se různotvárnosti, souměrnosti a kráse, jakou vyzdobeno je každé z milionu drobounkých zvířátek v jedné kapce vody; cestovatel žasne nad nádherou a mohutnosti rostlin, ptáků a horstva cizích krajin — oč krásnější, oč tajemnější musí však být např. lidská duše, kterou Bůh vdechnul člověku, a pro kterou Syn Boží sestoupil na zem, dal se ukřižovat, se kterou se co nejúžeji spojuje ve svátosti oltářní? Oč podivuhodnější je tedy naše duše než věci přírody. Anebo odkud ta chvála Matky Boží, kterou je vyvýšena nad anděly a svaté? Odkud je to, že ji Církev v litaniích nazývá Matkou obdivuhodnou? Zdali ne proto, že Ona jediná ze všech lidí byla ve zcela zvláštním spojení s Bohem? Matka obdivuhodná: zázračně počatá, zázračně počala, zázračně Zázračného porodila, zázračně bez jediného hříchu do konce žila, zázračně umírá, Nanebevzatá! Překvapuje nás její život i její smrt, neboť i Bůh nás překvapuje dílem Svým; překvapují nás slova, která o Královně nebeské mluví sv. Písmo a která nám Církev o Ní ukládá kázat, neboť Písmo i Církev je Boží dílo, a Bůh je — Podivným.

Bůh nemluví a neoznamuje nám svou vůli vždy přímo, jak ji oznamoval svatým, např. Abrahamovi, když mu řekl: Vyjdi ze země své a z příbuzenstva svého i z domu otce svého a pojď do země, kterou ukáži tobě — anebo sv. Josefovi, když mu zvěstuje ve snách: Vezmi dítě a jeho matku a uteč do Egypta! Tento způsob zjevování je zázračný a Bůh ho upotřebuje jen v mimořádných případech, jako u Šavla, Augustina, Panny Orleanské, Bernardetty aj. — za to nepřestává mluvit k nám prostřednictvím Církve a příkladem.

A Syn Boží? Prorok nazývá Krista knížetem pokoje. Slyšme, co mluví ten kníže: pokoj zachovám vám, svůj pokoj vám dávám, ne jako svět dává. A která jsou slova, jimiž po svém zmrtvýchvstání pozdravuje apoštoly? „Pokoj vám.“ Kristus slibuje pokoj, jaký nikdo jiný nemůže dát. Slibuje, a není takový, aby klamal. Náš pokoj tedy záleží jen na nás samých. Slyšeli jsme to od betlémských andělů: Pokoj lidem dobré vůle. Bezbožní nemají pokoj: bojí se i tam, kde se není čeho bát. Třesou se však přece důvodně: před Bohem, který je obklopuje a má ve své moci. Bázeň a pokoj, nebo lépe strach a pokoj, to obojí nemůže být pohromadě. Proto praví Gabriel k Panně: Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Žiješ v milosti Boží. To je tedy ta bázeň: naše hříchy. To je tedy ten pokoj: Milost Boží.

Maria smí říci: Ve všem jsem hledala odpočinutí: v každé své práci, v celém svém životě, ať byl radostný nebo bolestný, ve všem jsem hledala knížete pokoje, Krista. Nikdy jsem se od něho neodloučila. Alžbětu jsem s Ním navštívila, do země Egyptské i do Jeruzaléma jsem Jej provázela, od jesliček jsem byla s Ním, na Golgotě jsem spočívala u Jeho nohou.

Také učedníci Ho opustili, Maria Ho neopustila. Písmo praví: ve společnosti svatého se staneš svatým. Maria nejvíc ze všech lidí užívala společnosti Nejsvětějšího. Ona se nejvíce a nejdéle slunila a hřála v paprscích Jeho přítomnosti, Jeho Božské podstaty. A jako ovoce, které je na nejvyšší větvi a nejblíže slunci, je nejkrásnějši, nejlahodnější a vydává nejlepší vůni, tak i Maria nade všecky svaté je nejlíbeznější svými ctnostmi. „jako skořice a vonný balzám jsem vydala vůni, jako výborná myrha jsem vydala líbeznou vůni.

Maria byla z rodu Davidova, kvítkem na výhonku vyvoleného národa, ale národ izraelský se svými praotci a se svou bohoslužbou na hoře Siónu, to byla jen vyvolená, připravená země, po celá staletí chráněná a pěstovaná zahrada, do níž bylo zasazeno sémě neposkvrněné Matky Boží. Tedy přikázal a řekl mi Stvořitel všech věcí: v Jakobu přebývej a v Izraeli měj dědictví a ve vyvolených mých zapusť kořeny. „Kam tedy druzí vyvolení dosahují korunou, tam teprve zapustil kořeny strom Mariánský, jinými slovy: Nade všechny svaté Bůh povýšil Tě, Panno Maria!

Veliká, převznešená je důstojnost Matky Boží, veliký, převznešený je její život. Proto o Marii praví Duch Svatý: „Jako cedr na Libanu jsem vyvýšena a jako cypřiš na hoře Siónu; jako palma v Kádes jsem vyvýšena a jako štěp růžový v Jerichu. Jako oliva spanilá na polích a jako javor vyvýšena jsem u vody na ulicích.“ Stromy jsou v této svaté řeči obrazem Marie. Snadno se řekne: toť vysoký strom; ale čím je vyšší, tím déle musel růst, tím hlouběji musel zapustit kořeny. Kořen je obrazem poníženosti, pokory, skrytosti a odevzdanosti do vůle Boží. Z kořene vyrůstá strom, z kořene přijímá potravu, v kořenech síla jeho proti větrům. Napřed kořen, potom koruna. Dříve než se mluví o povýšení a důstojnosti Matky Páně, připomíná se napřed její život skrytý a tichý, její ponížení, její zapomenutí, pokora a odevzdanost do vůle Nejvyššího: Ve všem hledala jsem odpočinutí. Maria nejlepší stránku: Maria si nestěžuje, Maria o sobě nemluví, Maria si zvolila - poslouchá.

A jakými chválami vynáší ji Písmo? Odpověď je překvapující: Svaté Písmo o Marii mlčí. O Marii Písmo mlčí, zatím co jiné osoby zahrnuje chválou. Na Matku Boží se zapomíná, kde se jiní těší obzvláštní pozornosti jejího Syna. O Janu Křtiteli čteme, že je více nežli  prorok, a že mezi lidskými syny nebylo většího. K Petrovi praví Kristus: „ty jsi skála“; o setníkovi: nenašel jsem takovou víru v Izraeli“; o ženě kananejské: „ženo, tvá víra je veliká;“ o sestře Marty se praví: „ona vyvolila nejlepší stránku“; se Samaritánkou u studnice Jakobovy Ježíš důvěrně rozmlouvá, obhajuje cizoložnici, chválí chudou vdovu za její almužnu, těší vdovu Naimskou, ospravedlňuje Magdalenu; celníci, zločinci, ba i kameny města Jeruzaléma se těší Jeho pozornosti a přízni — jedině Maria, jeho Matka jakoby byla vyloučena z této pozornosti, ba jedenkrát jakoby Jí dal najevo: i svou nespokojenost: když prosila v Káni Galilejské za hodovníky a hostitele, že nemají vina, praví Jí Syn: Co mně a tobě, paní?

Chvílemi podotýká o Ní Písmo skoupě: A byla tam Matka Ježíšova. Při Jeho narození v chudém chlévě Betlémském, při Jeho útěku do Egypta, při slavnosti v Jeruzalémě, když Jej ztratili, a On jim při setkáni praví: Proč jste mne hledali? při Jeho křižováni, při Jeho pohřbu: při všech těchto událostech bolestných a smutných byla s Ním Matka Ježíšova, — ale žádná zmínka nečiní se o Marií na hoře Tábor, nebo při Poslední večeři. Ba ani Kristova smrt nečiní přítrž této skrytosti. První, která uviděla Ježíše po Jeho Zmrtvýchvstání, je Magdalena, On se zjevuje učedníkům, jdoucím do  Emauz, i malověrnému Tomášovi — to čteme v Evangeliích: ale o Marii zmiňuje se teprve kniha Skutků Apoštolských, že byla po Nanebevstoupení Páně ve večeřadle Jeruzalémském, kde byli shromážděni učedníci. Avšak i v této zmínce a po tak dlouhém mlčení jmenuje se Maria až na místě posledním. Jaké to mlčení Ducha Svatého, jaké to mlčení sv. spisovatelů, jaká to pokora Matky Boží, jak hluboké to poučení křesťanům!

Jedinému Bohu čest a sláva! Otče, jako v nebi, tak i na zemi buď vůle Tvá! Jsme na zemi ne kvůli sobě, ne kvůli svým statkům, ne kvůli své cti a slávě. Bohu patří země a všechna její plnost. Člověk je jen správcem jistého podílu statků, důstojníkem jistého oddílu vojáků. A i ten, který je v očích lidi posledním, protože se jako Lazar plazí na zápraží pyšných, i ten je princem královským, když jeho duše neviděná lidmi, je podobna Božímu obrazu, milá a známá andělům! A co si dělá dědic trůnu ze své chudoby, ze svých prací, ze svých bdění, ze svého poranění a je-li třeba i ze svého života: jen když je tím zachráněna čest jeho předků, naděje jeho otce, sláva jeho rodu! Skutky a myšlenky lidi velikých zapisuje ruka dějin. Skutky a myšlenky všech lidí zapisuje ruka věčnosti. Co je ze světa, všecko pomine, jediný Bůh zůstává na věky — a s Ním ti, kteří Mu náležejí, třeba světu neznámí. Proto si Maria nejlepší zvolila stránku: být na zemi poníženou a zapomenutou služebnicí, aby na nebesích byla Královnou.

Ve všem hledala jsem odpočinutí. Ta, která sedí, která odpočívá, Maria je chválena, kdežto Marta zasloužila napomenutí. Jednoho je potřebí: klidu, pokoje. Horečná práce, práce neklidná, práce bez Boha, to není práce křesťana. Ta úzkost a strach, že bychom mohli méně vyzískat, že by se mohlo naše jmění ztenčit, to není bázeň bohabojného. Velkostatkář Job, který měl knížecí majetek, a z dopuštění Nejvyššího jediným dnem přišel o všecko, k údivu své rouhavé ženy se modlí: Bůh dal, Bůh vzal... Zajisté nelenil tesař Nazaretský, a mnoho útrap snášeli on i Maria i jejich Dítě jménem Ježíš, ale ani jednou neděje se zmínka v Písmu Svatém, že by byli ztratili duševní klid a pokoj.

Bůh žádá tento klid a všem příliš starostlivým, všem rozčileným a úzkostlivým praví: Co se bojíte, vy malověrní — Bůh žádá, abychom při každé práci měli úmysl sloužit a zalíbit se Jemu, „ve všem hledat odpočinek“. Už ve Starém zákoně přikázal Bůh židům odpočinek: nejen poslední dne v týdnu, nýbrž i každý sedmý měsíc, sedmý rok a sedmkrát sedmý rok byly zasvěceny klidu. V době kapitalismu a mamonu se budou zdát nemožnými slova, kterými Hospodin skrze Mojžíše přikazuje klid sváteční: „Šest dni dělat budete dílo: sedmý den vám bude svatý; kdo by dělal dílo v něm, zabit bude.“ Po každých šesti letech všecka země nechávala se rok •úhorem a jestli přece samo od sebe něco vyrostlo v polích, patřilo to chudým a pocestným. Toho roku se nesměly vymáhat ani dluhy a o slavnosti Stánků předčítal se všemu lidu Boží Zákon.

Po sedmkrát sedmi letech svátečních se slavil rok jubilejní, tj. každý padesátý rok způsobem ještě slavnějším. Jeho příchod byl ohlašován zvukem trub. Všechen prodaný majetek, ať pole, ať domy, se musely navrátit původnímu majiteli bez nejmenší náhrady, otroci propuštěni na svobodu, dluhy docela prominuty. To jsou v krátkosti dějiny posvátného klidu židovského, a připomínám, že vyvolený národ měl tenkrát vládu teokratickou: Bůh byl jejich vladařem! To by byla dnes podívaná na svět, kdyby tak na trůn národů opět byl nastolen — Bůh! To by v málo letech nebylo různic mezi národy. To by v krátké době nebylo řeči ani zmínky o sociálních nesrovnalostech. Uvedené předpisy byly židům připamatováním, že nejsou vlastními pány ani svého pozemku, ani svého příbytku, že nejsou neomezenými, nezodpovědnými držiteli ani svých peněz, ani svého služebnictva, ani svého času, nýbrž nade vším že je jediný Pán, jediný Hospodář, Bůh, oni pak že jsou jen Jeho nájemníky. Jak daleko je v této příčině dnešní křesťanský svět za světem starým! Nad spásu duše, nad svěcení neděle, nad úctu a poslušnost k Bohu, nad lásku k bližnímu cení dnes křesťané své sobectví, peníze, pole, dobytek — nad svaté knihy spořitelní knížky, nad svatostánek — záložnu! Je příznačné pro dnešní křesťany, že dávají dětem místo otcovského požehnáni â zbožné výchovy do světa toto napomenutí: buď vlídný, dělej poklony, každého co nejuctivěji pozdravuj, a vůbec, co tě nic nestojí, o to se nikdy nestarej! Právě naopak učí Kristus, právě naopak přikazuje svatá víra: dávej Bohu a dávej bližnímu, co tě mnoho stojí, obětuj se, miluj Boha nade vše a bližního jako sebe! Jen pracovat a spořit, ale pracovat nikoli pro Boha, nýbrž kvůli sobě, kvůli pohodlí a bezstarostnému živobytí v budoucnosti — toť zásada dnešního hmotařského věku! Práce a blahobyt! - křičí dnešní století. Pracuj a odpočívej sedmý den! - volá marně Církev.

Je známo, že Noe měl tři syny; byli to Sem, Cham a Jafet. Potomci Sema zalidnili Asii, čili Východ. Potomci Jafeta se usadili na Západě, v Evropě, a Chám po svém prokletí odešel na jih, do nynější Afriky. Rozjímejme o Noemových slovech: „Rozšiř Bůh Jafeta, a ať bydlí ve stanech Semových, a buď Chanaan služebníkem jeho.“ Jafet, tj. Evropa, pracuje bez odpočinku. Sem, tj. Asie, odpočívá, ale nepracuje. A tak jsou zemdleni oba: Východ v zahálce, Západ v práci. Semovy stánky jsou obrazem Boha, jenž po 40 let byl zvláštním způsobem přítomen ve stánku na poušti:. Ostatně dodnes přebývá Bůh v tabernákulu, čili ve svatostánku. Když tedy Noe praví: ať bydlí Jafet ve stanech, a znamená to: ať spojí Jafet práci s odpočinkem, ať pamatuje Evropa při práci pozemské též na práci pro čest Boží, na práci pro věčnost — ať se Evropa naučí odpočívat od Východu, a Východ ať se naučí pracovat od Evropy, která příliš zabředla do starostí průmyslových, obchodních, hospodářských a zkrátka světských. Až se obě snahy spojí, totiž práce a klid, práce a modlitba — budou národy šťastné. Vysvobozením „Jafeta“ bude, až zanechá svého mamonu a bude pracovat zároveň pro Boha; vysvobozením „Sema“ bude, až zanechá své zahálky a s odpočinkem spojí práci. A co se stane s Chamem? Noemova slova se vyplní i na něm: „ať je služebníkem jeho“. Cham musí dále sloužit, neboť se provinil. Ale vysvobození obou jeho bratří bude zároveň vysvobozením nešťastného Chama. Doposud jim slouží v odporu a hněvu, z přinucení, jako otrok. Potom jim bude sloužit rád, a ta radost bude jeho vysvobozením. Budou-li pracovníci proniknuti křesťanskými zásadami, lid se přestane bouřit, z dnešních ubohých otroků kapitalismu se stanou ochotni služebníci.

Nejmilejší! Práce v potu tváří je kletbou lidstva od prahu ráje. Pracovat, starat se musí každý z nás svým způsobem. Copak tedy není vysvobození z této kletby? Ó, byla práce kletbou pohanům, kteří nevěděli, že i Bůh, pro naše poučení, šest dní věnoval tvorbě a teprve sedmému dni požehnal. Neslyšeli, že se Kristus chtěl nazývat „synem tesaře", aby posvětil zneuctěnou práci. Pohané to neznali. Proto pohrdali každým zaměstnáním, které nebylo vojenstvím nebo uměním nebo rozkošnictvím. Obdělávání pole, řemesla, průmyslovou výrobu, ba i vyučování a výchovu svých dětí přenechávali otrokům jako něco nízkého, nedůstojného, hodného opovržení. Jak daleko je od tohoto pojetí práce učení křesťanské a život pravého syna Církve! Nikoli kletbou, nikoli hanbou, ale cti je práce v očích křesťana a požehnáním — a zásluhou se může stát, konáme-li ji v dobrém úmyslu a v milosti Boží. Ó nestyďme se za práci, vždyť Kristus nekáral Martu, protože pracovala, nýbrž proto, že na Něj při práci zapomínala, ani proto nechválil Marii, že seděla, nýbrž proto, že v klidu pilně rozjímala o Jeho slovech.

Když pracujeme, buďme zároveň Semem i Jafetem, Martou a Marií: Pracujme s modlitbou, pracujme pro Boha! Sami jsme slabí, potřebujeme pomoci. Nuže, hledejme ji u Toho, kterého proroci a naše svaté písně nazývají Silným! Náš život podobá se životu na ulici v prachu a vedru. Málokdy je nám dopřáno odpočinout si ve stínu stromu anebo pod hostinnou střechou spokojenosti. Sleduj, Boží milost je občerstvujícím nápojem v tom vedru, a Maria, Matka Kristova,, tím stromem, pod kterým najdeme odpočinek. Sama nás volá do svého občerstvujícího stínu: „Jako cedr na Libanu jsem vyvýšena a jako cypřiš na hoře Siónu. Jako palma v Kádes jsem vyvýšena a jako štěp růžový v Jerichu; jako oliva spanilá na polích, a jako javor vyvýšena jsem u vody na ulicích.“ Jakub Deml

+++

DLUHY

CHTĚLA JSEM ODHRNOUT HVĚZDÁM VLASY Z ČELA

ZAHLÉDNOUT V JEJICH OČÍCH PRAVDU VĚCÍ

TU SKUTEČNOU TU KONEČNOU

A ONY V LESKU PLNÉM VŠAK STÁLE MLČENLIVÉM

TŘPYT STUDENĚ JEN ODRÁŽELY

AČ DĚLALY VŠE BY DOZRÁLY DO ŽIVOTA

VÍC ŘÍCI NEMOHLY

TU ČÍSI LASKAVÁ A NĚŽNÁ RUKA

TY STESKY HVĚZDNÉ ODVANULA

S NIMI I VŠECHNY DLUHY

JEŽ HVĚZDY PROTI SOBĚ HROMADILY

VE HVĚZDNÝCH MLHOVINÁCH

NIKDY BY JEHO KRÁSE NESPLATILY

Jana E.Lopourová OP

+++

PROČ NEVĚŘÍŠ, TOMÁŠI ?

Milý příteli!

Řekne-li se dneska slovo vášeň, kdekdo si vybaví něco hříšného, ba snad až neřestného, co je třeba přemáhat. Je pravda, že vášně jsou ve svém základě smyslová vzrušení. Jsou to Tvoje vnitřní hnutí, jdoucí za smyslovými podněty, kdežto city následují za rozumovým poznáním. Koneckonců je však u Tebe všechno zařízeno tak, aby to sloužilo Tvému rozumu a svobodné vůli.

Na rozdíl od některých východních směrů duchovního života, které zavrhují vášně jako něco, co prý je třeba naprosto utlumit, vykořenit a dokonale umrtvit, Ty se přirozeně zdráháš zbavit těchto přirozených projevů v duchovním životě. A máš pravdu. Duchovní život se nemůže rozvíjet tak, jako u nějakého anděla. Anděl je rozumný tvor bez těla, kdežto Ty máš duši a tělo. Zkus jako člověk využít svých možností nejen k úkonům podstatně lidským, jako je svobodné rozhodování a myšlení! Rozšiř je i na projevy smyslového snahového napětí! Pohyblivost této stránky v Tobě je velmi snadná, třebaže to často nepoznáváš rozumem a neovládáš vůlí. Právě z této pohyblivosti vznikají vášně.

Tak se projevuje Tvé smyslové snahové napětí. Vzniká to z představy dobra jako něčeho příjemného a zla jako něčeho nepříjemného. Působí to v Tobě i organické změny.

Vášněmi vzniká v Tobě tíhnutí, týkající se smyslových věcí. Tvoje smyslová dychtivost je rozdvojena. Jednak prostě dychtíš po dobru, jednak prostě odvracíš zlo. Tato dychtivost se může stupňovat, když se Ti postaví nějaké překážky do cesty k dosažení onoho dobra nebo k odvrácení onoho zla. Takže druhá vlastnost Tvého smyslového dychtění je, že se dovedeš rozmáchnout proti překážkám.

Vcelku můžeš rozlišit jedenáct různých vášní. Deset je jich sdružených z příznivých a záporných, a pak hněv, který postrádá protějšek. V prostém smyslovém dychtění rozlišíš lásku od nenávisti, touhu od útěku, radost od smutku. V roznícené smyslové dychtivosti rozlišíš naději od zoufalství, odvahu od strachu, a konečně hněv.

Chceš, aby se Tvůj duchovní život rozvíjel? Neobejdeš se bez vášní. Užívej jich ke zrychlení a zintenzívnění tempa svého rozvoje! Pak s větší průbojností a vzmachem odstraníš to, co stojí na cestě mezi Tebou a Tvým přiblížením se k Bohu! Ovládni vášeň! Jinak Tě začne nekontrolovaně ovládat. Nedopusť, aby se vymykala Tvému rozumu a Tvé vůli! Naopak právě tím se může projevit pevnost Tvé vůle pronikavost Tvého rozumu. Stačí jen ovládnout prudké a výbojné síly, jaké Ti přinášejí lidské vzněty.

Vášně ovšem umenšují dobro Tvého jednání či Tvých obětí jako lidských, když předstihují Tvůj rozum. Je lépe, konáš-li dobrý skutek nebo podstupuješ-li s rozumovou úvahou, než jen z pouhého nahodilého hnutí Tvé útlocitnosti.

Tvůj rozum má dost sil, aby mohl tyto vzněty nejen ovládnout, ale také jich užít k dokonalejšímu a pronikavějšímu provedení. Ovšem nejdokonalejší je, pokud samotný rozum cílevědomě podnítí ony vášnivé vzněty, pokud zná hranice, až kam je může uvolnit, a pokud je dovede účelně řídit. Chceš, aby Tvé vášně a emoce byly přínosem pro Tvůj duchovní rozvoj? Tedy je zkus cílevědomě podnítit a zaměřit ke skutečnému dobru nebo proti skutečnému zlu!

Oskar Kokoschka zasahuje do světové malby i poezie. Mládí prožil ve Vídni v údobí uměleckého rozkošnictví a požitkářství. Je to vidět v jeho díle. Do portrétů a krajinomaleb vkládal své osobité prožitky. Tak jim dodával výrazného vzrušení. V letech 1934-1938 působil v Praze. Tam se také oženil s Pražankou Olgou Palkovskou. Vždy ráda prodlévala Na Františku a u Otců dominikánů u sv.Jiljí v Praze.

V hudbě Gustava Mahlera se zase odráží jeho rodný moravský venkov. Současně také snaha umožnit krásné prožití velkých klasických skladeb a přitom se otevřít soudobým směrům. Nemalý vliv tu měla jeho žena Alma Maria, rozená Schindlerová. Byla to prý talentovaná žena, velni okouzlující, ale i ctižádostivá, prostě královna Vídně koncem století. Krásná, hrdá, brilantní, podmanila si mnoho geniálních mužů: Mahlera, velkého skladatele a dirigenta, jenž se stal jejím prvním manželem; Kokoschku, malíře, díky kterému je Almina tvář v mnoha muzejích světa; a Werfela, spisovatele, jenž byl jejím posledním manželem. Alma tedy byla inspirátorkou řady mužů, kteří zůstávají mezi předními budovateli kultury 20.století. Avšak její poměr k nim byl dramatický a plný rozporů.“

O jejich závislosti na podmanivé Almě se uvádí: „Mahler zemřel možná proto, že ji miloval příliš; Kokoschka se nikdy nesmířil s tím, že ji ztratil; Werfel napsal: ´Je to jedna z posledních žijících čarodějek.´“ Musí však přiznat: „Je to skutečně pravda, že tito její mužové po sobě opravdu zanechali stopy v dějinách: Mahler katedrály krásných tónů, Werfel paláce krásného vyprávění, Kokoschka drsně úchvatné malby...“ (J.M.Veselý,Co dává Velehrad Evropě, Olomouc 1994 MCM) Ani v obecné Církvi to není žádná šedivá myš, kdo by někoho inspiroval, nýbrž bytost plná vášní a vnitřních zápasů.

Tvé vášně a emoce jsou přirozeně opodstatněné. Zdokonalují Tě, když Tě vedou k opravdovému dobru a odvracejí se od zla, a dále, pokud Ti přirozený rozum, ale i rozum osvícený ve víře, ukazuje způsob, jak se máš nadchnout a nechat se spolunést emocionálním vzmachem ke skutečnému dobru a proti pravému zlu. Náleží k Tvé úplné výbavě, abys cílevědomě ovládal složitě členěnou stupnici svých přirozených schopností a hodnot.

Základní jsou vášně či emoce prosté smyslové dychtivosti. Podněcují Tě k tomu, abys šel za dobrem. Proto láska je základní vášeň. Jaká je tato Tvá výchozí emoce? Tak se utváří Tvůj duchovní život. V duchovním životě záleží mnoho na tom, aby sis zvolil za ústřední předmět lásky ten předmět, který je nejlepší, nejkrásnější, nejpravdivější a tedy i nejskutečnější. Jedině takový stojí je hodný Tvé důstojnosti jako člověka. Čím opravdovější je tento předmět, tím bohatěji se rozvine Tvůj emocionální život. Tím ušlechtilejší je Tvůj zápas rozumu a vůle o ovládnutí těchto emocí. Roznícené emoce jsou jen pomocníkem vášní toužících, které Ti koneckonců poskytnou pokojné spočinutí, aby se vrátily ke svému základu - k lásce. Roznícené emoce Ti pomáhají překonat nesnáze, které Ti stojí v cestě pokojnému spočinutí v dobru a vítěznému přemožení zla.

Postav svrchovanou Lásku Boží a dary Ducha svatého do středu svých emocí, a nemusíš se jich bát! Nesvedou Tě z pravé cesty do slepé uličky vášnivosti. Naopak - podřízeny rozumu osvícenému ve víře a ovládány vůlí, posilněnou milostí, přivedou Tě tím rychleji k pokojnému spočinutí v blaženosti.

                                                                    Tvůj Bratr

 

+++

SVĚŘIT ŽIVOT KRISTU

POSELSTVÍ ŽIVOTA PRO TOHO, KDO ŽIVOT HLEDÁ

Synu můj, dej mi své srdce a tvé oči naleznou zalíbení v mých cestách (Př 23,26)

Život, který nám Kristus daroval svým vzkříšením z mrtvých, je spojený s životem Krista zmrtvýchvstalého, v něm přetrvává a z něho pramení. Když se Kristus vtělil, přijal lidské tělo ze svaté Panny Marie a z Ducha Svatého. Proto bylo jeho tělo svaté: „Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží.“ (Lk 1,35) V tom smyslu, že podle věčného plánu zrodil Duch Svatý do světa nové a svaté lidství: „Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.“ (Ef 2,10) Až do onoho okamžiku jsme od Kristova těla odděleni propastí, kterou představuje božská svatost spočívající v novém lidském těle, jež přijal z Panny a z Ducha Svatého. Na kříži ale Kristus přijal naše hříchy do svého těla: „On sám na svém těle vynesl (všechny) naše hříchy na dřevo kříže.“ (1 Petr 2,24) A to až do té míry, že je řečeno: „Kvůli nám ho učinil hříchem.“ (2 Kor 5,21) To znamená, že na kříži si oblékl našeho starého člověka v každém významu, se všemi jeho hříchy, jeho ničemnostmi a vzal na sebe odsouzení k smrti a prokletí, jež patřilo lidstvu v Adamovi. Když byl Kristus ukřižován, byl s ním a v něm ukřižován starý člověk. Když Kristus zemřel kvůli hříchům, jež nesl na svém těle, zemřel v něm a s ním starý člověk, v něhož se Kristus oblékl. Padlé lidstvo v něm přijalo a odčinilo odsouzení k smrti a prokletí, které připadlo na Adama a jeho pokolení. V důsledku pádu způsobeného hříchem těla byl člověk odsouzen za všechny své hříchy a v Kristu byl následně osvobozen od trestu, který na něj v Adamovi připadl.

Kristovou smrtí pak člověk na místo odsouzení k smrti za všechny své hříchy získal omilostňující výrok. Všechny hříchy, které Kristus vynesl na svém těle na kříž, byly zrušeny a s nimi byl také zrušen výrok odsuzující na smrt. To se stalo díky Kristovu vzkříšení ze smrti s jeho živým tělem. Kristovo vzkříšení z mrtvých s tělem - tedy s lidstvím, které nesl - bez hříchu znamená, že byl zrušen výrok odsuzující lidstvo na smrt. Lidstvo bylo vzkříšeno k novému životu, byly mu odpuštěny hříchy a již více nezemře, protože samotný výrok odsuzující na smrt ztratil platnost. Proto říkáme, že lidství bylo vzkříšeno v Kristu k věčnému životu. Když byl ale Kristus vzkříšen z mrtvých, přijal do svého těla všechny výsady Božího Syna, jichž se dříve zřekl (Flp 2,7) Byl vzkříšen a má v sobě svou slávu, svou svatost a svou věčnou spravedlnost. Proto říkáme, že byl vzkříšen s velkou slávou, a také my máme účast na těchto jeho vlastnostech, na jeho Božím synovství, na jeho slávě („A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno" (Jan 17,22), na jeho svatosti - „A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě" (Jan 17,19) a na jeho věčné spravedlnosti („Je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše" (Řím 3,26), protože byl vzkříšen a je ve svém těle sjednocen s námi a daroval nám to, co je jeho, dokonce své věčné dědictví v Bohu: „Dědici Boží a spoludědici Kristovi.“ (Ř 8,17)

NÁŠ ŽIVOT JE KRISTOVÝM ŽIVOTEM

Život, jejž nyní žijeme jako křesťané, je „život Kristův" se všemi jeho zvláštnostmi přijatými od něj a s ním vždy spojenými. Tento život tedy není naším vlastním životem, ale je to život spojený s tím, kdo nás se sebou oživil: „Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval." (Ga 2,20) Pavlova slova jsou v tomto smyslu jasná: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus," (Ga 2,20) žiji totiž život, který je nyní neoddělitelný od svého počátku a pramene, jímž je Kristus vzkříšený z mrtvých. Zde se nám tedy ukazuje důležitost a vážnost Kristova vzkříšení z mrtvých, a to nejen pro naši víru, ale také pro život, který nyní žijeme v těle, protože tento život je životem vzkříšení. Zde se také ukazuje nutnost, či dokonce nevyhnutelnost svěřit svůj život Kristu, protože je to jeho život. Jde vlastně o přiznání práva jeho držiteli. Nenabízíme svůj život Kristu jako úsluhu, ale dáváme mu to, co mu náleží. Je tedy jasné, že když svůj život nenabídneme Kristu, oddělíme se od Kristova života a znovu skončíme jako kořist hříchu s jeho mocí a jeho odsouzením. Vzkříšení a sám Kristus pak zmizí z našich životů.

Nejdůležitější volba našeho života je volba, zda svůj život svěříme Kristu, nebo ne. Je to jako volit mezi životem a smrtí. Verš, který nám na věčnou památku zanechal Starý zákon, praví: „Postavil jsem před tebe život a smrt, požehnání a prokletí, vyber si tedy život, abys byl živ“ (Dt 30,19)

Pro volbu života je bezpodmínečně nutné svěřit život tvůrci života, abychom byli ochráněni a zůstali v něm, aby náš život byl Kristem zajištěn před záhubou, aby on sám jím disponoval a uvedl nás do něj. Verše, jež na to upozorňují a dosvědčují to, znějí: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5); „Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 14,6); „Já jsem světlo světa" (Jan 12,8); „Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma.“ (Jan 12,35)

SNAHA SVĚŘIT ŽIVOT KRISTU: ČAS I PROSTOR

Nejde o úsluhu ze strany člověka, když slíbíme Bohu, že mu svěříme vlastní život. Tento slib je totiž ve skutečnosti smlouvou v rámci něčeho dalšího. Kristus nám totiž nejprve slíbil, že nám daruje svůj život. Nový život, jejž nyní žijeme, nám byl dán díky božské smlouvě: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se prolévá za vás (a za mnohé, aby byl dán na odpuštění hříchů a pro věčný život pro ty, kdo ho přijímají." (Lk 22,20) Kristova krev, v niž věříme a kterou pijeme, je Kristovým zaslíbením, že daruje svůj život všem, kdo v ni věří a přijímají ji. Jak tedy můžeme slíbit, že mu darujeme náš život, když tento život nám ve skutečnosti daroval on skrze věčnou smlouvu? Je známo, že každá smlouva má dvě strany. Kristova smlouva v jeho Krvi je uzavřena mezi ním a hříšníkem, který v něj věří a který se k němu přibližuje, aby prosil o odpuštění a nový život v jeho Krvi. Pokaždé tedy, když věříme v Kristovu Krev a pijeme ji, stvrzujeme věčnou smlouvu mezi námi a Kristem a jako hříšníci dostáváme odpuštění hříchů v Kristově Krvi a život věčný, což je život Kristův. Pokaždé, když s čistou vírou přistupujeme ke Kristově Krvi, je to chápáno jako naše úsilí svěřit Bohu onen život, který jsme od Krista přijali.

Je tedy naprosto nezbytné, aby se člověk modlil v slzách, vytrvale a úzkostlivě, často a po mnoho dní, bez únavy a bez přestávky, a prosil Krista, aby přijal jeho vlastní život a vzal ho do opatrování, protože buď se o náš život bude starat Kristus, nebo svět. Převezme-li jej svět, bude se člověk marně snažit, aby Krista uslyšel. Bude totiž žít svou smrt.

To je tedy čas a místo smlouvy s Kristem. Pokaždé, když jsme v jeho přítomnosti, aby nám daroval svůj život skrze svou krev, potvrzujeme jeho smlouvu a odevzdáváme mu svou krev. Život, který nám daroval, mu svěřujeme, aby pro nás zůstal svátým a jemu byl navždy zasvěcen. Matta el-Maskin

+++

B Ů H

Bůh je oheň, který rozehřívá a zapaluje srdce a nitro. Cítíme-li v srdci chlad, který pochází od ďábla - protože ďábel je studený -, hledejme útočiště v našem Pánu. On přijde a zahřeje naše srdce dokonalou láskou, ne pouze k němu, ale také k bližním. A ďáblův chlad prchne před jeho tváří. Kde je Bůh, není žádné zlo...

Bůh ukazuje svoji lásku k člověku, nejen když činíme dobro, nýbrž i tehdy, když ho urážíme a zasloužili bychom jeho hněv...

Neříkej, že Bůh je jen spravedlivý. David ho nazýval „spravedlivým", ale jeho Syn nám ukázal, že je spíše dobrotivý a milosrdný. Kde je jeho spravedlnost? Byli jsme hříšníky - a přesto za nás Kristus zemřel (Hom. 90).

O VÍŘE

Především je třeba věřit v Boha, vždyť „kdo chce přijít k němu, musí uvěřit, že Bůh je a odměňuje ty, kdo ho hledají" (Žid 11,6). Víra, podle svatého Ignáce Antiochijského, je počátek naší jednoty s Bohem... „Víra beze skutků je mrtvá" (Jak 2,26). Skutky víiy jsou: láska, pokoj, shovívavost, milosrdenství, pokora, nesení kříže a život podle Ducha svatého. Jedině taková víra se cení. Beze skutků nelze mít pravou víru.

O NADĚJI

Všichni, kdo mají pevnou naději v Boha, jsou k němu pozvedáni a osvěcováni jasem věčného světla.

Moudrá a pravdivá je naděje člověka, když z lásky k Bohu a pro dobro jiných opustí péči o sebe, protože ví, že ho Bůh nikdy neopustí. Ale pokud se člověk zabývá jen sám sebou a svými záležitostmi a na Boha se obrátí, až když se mu přihodí nějaké neštěstí, od kterého by si sám nepomohl - taková naděje je falešná a marná. Pravá naděje hledá především Boží království. Je přesvědčená, že vše, co je zapotřebí k pozemskému životu, jí bude přidáno. Srdce nedojde pokoje, dokud si nezíská takovou naději.

O LÁSCE K BOHU

Kdo dosáhl dokonalé lásky k Bohu, žije v tomto světě, jako by zde už nežil. Považuje se za cizince vůči všemu, co vidí, a trpělivě očekává neviditelné... Přitahován k Bohu, netouží už po ničem než o něm rozjímat...

PÉČE O DUŠI

Tělo člověka se podobá svíci. Svíce musí shořet, člověk musí zemřít. Zato duše je nesmrtelná, a své duše si tedy musíme hledět víc než svého těla. „Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Neboť jakou dá člověk náhradu za svou duši?" (Mk 8,36; Mt 16,26).

„Soudíme, že duše je cennější nade vše," říká Makarios Veliký, „protože se Bohu zachtělo sjednotit se právě s člověkem a s žádným jiným stvořením, protože si člověka zamiloval nad všechna ostatní stvoření" (Makarios Veliký, Hom.o svobodě a rozumu, kap.XXXII). Musíme se tedy starat hlavně o svoji duši a tělo posilovat do té míry, nakolik to přispívá k posílení ducha.

ČÍM JE TŘEBA SYTIT DUŠI?

Duši je třeba sytit slovem Božím, protože Boží slovo, jak říká Řehoř Teolog, je andělský chléb, kterým se sytí duše lačnící po Bohu.

Také je třeba poskytovat duši poznání o církvi: jak byla dochovávána od počátku až do dnešních dnů při všem, co musela vytrpět. To je třeba znát nikoli s úmyslem vládnout lidem, ale abychom mohli na vyzvání odpovědět na některé otázky. Především však je nutno to činit pro sebe sama, abychom získali duševní pokoj, podle slov žalmisty: „Hojný pokoj těm, kdo milují tvůj zákon, nic zlého je nemůže potkat" (Ž119,165).

O MODLITBĚ

Kdo se rozhodl opravdově sloužit Bohu, musí se cvičit v trvalém připomínání si jeho přítomnosti ve svém srdci. Ve svém nitru musí nepřetržitě vzývat Ježíše Krista opakováním těchto slov: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným...

Když tak konáme a když se chráníme před nepozorností a udržujeme své svědomí v pokoji, můžeme se přiblížit k Bohu a sjednotit se s ním. Vždyť kromě nepřetržité vnitřní modlitby neexistuje žádný jiný prostředek, jak se přiblížit k Bohu, říká svatý Izák Syrský (Hom. 69).

V chrámu je dobré mít oči zavřené, abychom se bránili před rozptylováním. Pociťujeme-li ospalost, můžeme je otevřít, pak je ale třeba upnout svůj pohled na ikonu nebo na zapálenou svíci před ikonou.

Rozptýlíme-li se v duchu při modlitbě, je nutno se pokořit před Bohem a poprosit ho o odpuštění... vždyť, jak říká svatý Makarios: „Nepřítel se snaží především odvrátit naše myšlenky od Boha, od bázně před ním a od jeho lásky" (Hom. 2, kap. XV).

Když se rozum a srdce sjednotí v modlitbě a duše se ničím neznepokojuje, pak se srdce naplní duchovní vroucností a světlo Kristovo zalévá celé nitro člověka pokojem a radostí.

O SVĚTLE KRISTOVĚ

Abychom v srdci mohli přijmout Kristovo světlo, musíme se co možná nejvíce odpoutat od všech viditelných věcí. S duší očištěnou pokáním a dobrými skutky a plni víiy v Krista Ukřižovaného zavřeme své tělesné oči. Ponořme rozum do svého srdce, abychom vzývali jméno našeho Pána Ježíše Krista. Pak člověk podle míiy své vytrvalosti a vroucnosti k Milovanému, nalezne ve vzývání jeho jména útěchu a sladkost, která podněcuje hledání poznání ještě hlubšího.

Když se pomocí takových cvičení rozum zabydlí v srdci, pak nám světlo Kristovo osvítí nitro a osvítí duši svou božskou září, jak říká prorok Malachiáš: „Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení" (Mal 3,20). Podle slov evangelia je tímto světlem také život: „V něm byl život a ten život byl světlem lidí" (Jan m)-

Když člověk nazírá ve svém nitru toto věčné světlo, zapomíná na vše, co je tělesné, zapomíná i sám na sebe a nejraději by se ponořil do největší hlubiny země, aby už nikdy nebyl odloučen od toho jediného - Boha.

O BÁZNI PŘED BOHEM

Člověk, který začal kráčet po cestě bdělosti, musí mít především bázeň před Bohem, taje počátkem vší moudrosti. Ať si připomíná slova žalmisty: „V bázni se podrobte Hospodinu, s chvěním ho poslouchejte" (Ž12,n).

Po této cestě musí postupovat s opatrností a úctou k tomu, co je posvátné... „Zlořečený, kdo nedbale koná Hospodinovo dílo" (Jer 48,10).

Kdo se bojí Boha, pro lásku k němu koná dobře cokoli, co má konat.

Zato ďábla se bát nesmíme. Kdo se bojí Boha, setká se s ďáblem, ale proti takovému je ďábel bezmocný.

Jsou dva druhy bázně: nechceš-li činit zlo, boj se Boha a nečiň ho, ale chceš-li konat dobro, s bázní před Bohem ho konej.

Člověk nemůže dosáhnout bázně před Bohem, dokud se neosvobodí od starostí světa. Jak se jeho duch osvobodí od starostí, je touto bázní puzen, aby si zamiloval Boží milosrdenství.

O ZŘEKNUTÍ SE SVĚTA

Bázeň před Bohem získá člověk, který se odvrátí od světa a od všeho, co je ve světě. Soustředí své myšlenky a city na božský zákon a celičký se ponoří do nazírání Boha a očekávání blahoslavenství přislíbeného svatým...

O ŽIVOTĚ ČINNÉM A ROZJÍMAVÉM

Člověk, tělo a duše, je povolán na dvojí cestu: ke skutkům a k rozjímání.

Cesta skutků znamená: půst, zdrženlivost, bdění, pokořování se a modlitbu. Ale „jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!" (Mt 7,14).

Cesta rozjímání zahrnuje pozvedání ducha k Bohu, vnitřní bdělost, ryzí modlitbu a - pomocí cvičení - rozjímání o duchovních věcech.

Kdo usiluje o rozjímavý život, musí začít životem činným. .., neboť pro člověka je nemožné dosáhnout rozjímavé- ho života, aniž by prošel životem činným.

Činný život nás očišťuje od našich hříšných vášní..., protože na rozjímavý život se mohou dát jen lidé čistého srdce... Svatý Řehoř Teolog říká: „Copak není rozjímání bez rizika jen pro ty, kdo se dokonale osvědčili?" (Velikonoční kázání).

Rozhodnout se pro rozjímavý život je nutné s bázní a s chvěním, se srdcem pokorným a kajícím, poté co jsme dlouho čerpali rady z Písma svatého, a nejlépe pod vedením zasvěceného starce, nikoli opovážlivě a se svojí vlastní vrtošivou vůlí.

Činného života není třeba se vzdát ani poté, co jsme s jeho pomocí přešli k životu rozjímavému, protože činný život stále zůstává přínosem pro ten rozjímavý, pomáhá mu v jeho pozvedání.

Serafim Sarovský

+++

SESTOUPENÍ KRISTA DO PEKEL (5)

Svatý Polykarp ze Smyrny, žák sv.Jana evangelisty, mluví o tom, že Kristus „přetrpěl pro naše hříchy dokonce i smrt", ale Bůh ho vzkřísil, když „zlomil okovy podsvětí.“

Svatý Ignác z Antiochie uvádí, že Kristus vzkřísil z mrtvých ty „Boží proroky", kteří měli novou naději a „neslavili již židovskou sobotu, nýbrž den Páně.“

Sv. Irenej Lyonský Důkazu apoštolského pěstování, který se zachoval v arménštině, sv. Irenej uvádí, že Kristovo sestoupení do podsvětí „bylo pro spásu mrtvých". (Důkaz  apošt.vyznání) 

„Pán sestoupil do hlubin země, i zde kázal evangelium o svém příchodu a oznámil odpuštění hříchů těm, kdo v něho věří. V něj věřili všichni, kdo v něj doufali, tedy ti, kdo předpovídali jeho příchod, a spravedliví, kteří sloužili jeho předpisům, proroci a patriarchové. Jim, stejně jako nám, odpustil hříchy." (Adversus haereses IV, 27,2)

Svatý Hippolyt Římský mluví o sestoupení Kristovy duše do podsvětí, zatímco jeho tělo leželo v hrobě:

„Proto ,se strážci podsvětí, když tě uviděli, báli… byly zničeny měděné brány a zlomily se železné veřeje. A hle, vešel [tam] Jednorozený jako duše k duším, živý Bůh Slovo. Vždyť tělo leželo v hrobě a nebylo nijak zbaveno božství, ale [Kristus] přebýval i v podsvětí, když byl podstatou s Otcem, a tak byl jak v těle, tak i v podsvětí. Vždyť Syn, stejně jako Otec, je neobsáhnutelný a všechny [sám] zahrnuje, ale dobrovolně vstoupil do živého těla, aby nejen se svým božstvím, ale i se svou duší sestoupil do podsvětí."

Učení o Kristově sestoupení do podsvětí je uváděno ve Stromatech sv.Klementa Alexandrijského, který uvádí, že Kristovo kázání v podsvětí se týkalo nejen starozákonních spravedlivých, nýbrž i pohanů:

Právě tak jednal, když přitáhl ke spáse ty, kdo se na základě zvěsti rozhodli v něj uvěřit, ať už byli kdekoli. Pokud tedy Pán nesestoupil do Hádu z žádného jiného důvodu než proto, aby sem přinesl radostnou zvěst, a tak tomu skutečně bylo, pak ji oznámil bud’ všem nebo pouze Hebrejcům.“  (Stromata VI) Pohanům, kteří  na zemi nevyznali víru v Krista, je však tato radostná zvěst v podsvětí zklamáním.

Sv.Klement dodává, že spravedliví se nacházejí jak mezi vyznavači pravé víry, tak mezi pohany, a že k Bohu se mohou obrátit i lidé, kteří v něj na zemi nevěřili, pokud o Kristu neslyšeli,. ale jejichž spravedlivý život je učinil schopnými přijmout v podsvětí kázání Krista.(Stromata,2)

Origenes uvádí: „Vy zajisté nebudete schvalovat, tak Celsos pokračuje ve své řeči, když se k nám obrací, že Ježíš sestoupil do pekel, aby aspoň zde nalezl u lidí víru, poté co se mu ji nepodařilo získat tam. Ať je to Celsovi příjemné, nebo ne, dáme mu takovou odpověď. Dokud Ježíš přebýval v těle, získal si nezanedbatelné množství stoupenců.

Ne, on jich vlastně získal tolik, že mu kvůli tomuto množství věřících začali strojit úklady. Když se pak jeho duše obnažila z těla, zaměřil své poselství na duše, které se obnažily z těla, aby i mezi nimi přivedl k víře v sebe ty z nich, které si [toto obrácení] samy přály, stejně jako na jiné obrátil pozornost z důvodů, které jsou známy pouze Jemu. (Proti Celsovi 2)

Órigenés mluví o tom, že „Syn Boží sestoupil pro spásu světa až do podsvětí a zavolal odtud praotce Adama.“ (Hom.ke Gen.15)

O sestoupení do podsvětí zpívá žalmista: „Nezanecháš mou duši v podsvětí'“ (Ž 16/15,10), a o odchodu s duchem do vězení Píše svatý Petr: „Kristus jednou zemřel za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl Bohu; byl sice usmrcen vzhledem k tělu, ale oživen vzhledem k duchu. V tom (duchu) také se odebral k duchům, kteří byli ve vězení, a přinesl zvěst; ti byli neposlušní tehdy, když Boží shovívavost vyčkávala za dnů Noemových za stavby archy, v které bylo jen několik osob, totiž osm, zachráněno před vodou. (1P3.18-20) Origenés podle toho rozlišuje mezi „podsvětím“ a „vězením“. Takovou odlišnost nacházíme i v Novém zákoně

(Mt 11,23; 16,18; Lk 10,15; 16,23; Sk 2,27, Sk 2,30)

Órigenés vypovídá o tom, co se stalo s ďáblem poté, co ho Kristus porazil:

Království smrti bylo skutečně zničeno a zajatci, které drželo, byli osvobozeni. Ale protože nepřítel a tyran musí být znovu zničen na konci světa, vidíme ho nyní ani ne tak jako vládnoucího, ale spíš jako loupeživého a vyhnaného z jeho království, když se potuluje po pouštích a cestách, aby pro sebe našel nevěřící. “(Kom.k Řím. 5,1)

 „... Kristus dobrovolně přijal na sebe ,podobu služebníka, přetrpěl nadvládu tyrana, ,stal se poslušným až k smrti, kterou zničil poražením toho, který měl moc smrti, tedy ďábla, aby osvobodil ty, jež zadržovala smrt. Vždyť poté, co spoutal silného a porazil ho křížem, vstoupil do jeho domu — do domu smrti, do podsvětí - a sebral jeho věci, tj. vyvedl duše, jež zadržovala smrt. “(Kom.k Řím 5,10)

+++

JAK ODOLÁVAT POKUŠENÍ

Je třeba stále počítat s ďáblovými útoky. Jak bychom mohli doufat, že nám dá pokoj, když se opovážil pokoušet i samotného našeho Pána Ježíše Krista? Musíme stále volat k Bohu a pokorně jej prosit, aby pokušení nebylo nad naše síly a aby nás vysvobodil od Zlého.

Když Bůh ponechá člověka sobě samému, ďábel je vždy přichystaný rozdrtit ho na prach, jako mlýnský kámen zrníčko obilí.

O SMUTKU, OMRZELOSTI A BEZNADĚJI

U mnicha se k pocitu smutku přidává vždy omrzelost (lat. acedie). „Tato mrzutost," povšimli si Otcové, „se mnicha zmocňuje okolo poledne a uvrhne ho do takového neklidu, že už nemůže snést ani svoje obydlí, ani bratry, kteří ho obklopují. Přináší s sebou nechuť k četbě, chuť vzdát se a najíst se. Jak mnich jednou naplní své břicho, démon omrzelosti ho začne ponoukat, aby vyšel z cely a dal se s někým do řeči, jako by mluvení bylo jediným prostředkem, jak se zbavit mrzutosti... Nepovede-li se démonovi mnicha přesvědčit, aby vyšel

z cely, snaží se ho rozptylovat při čtení a modlitbě. Tohle, našeptává mu, není na svém místě a tamto je třeba položit jinam. .. Cílem tohoto rozptylování je udržovat mnichovu mysl nečinnou a neplodnou."

Jedna věc je omrzelost, jiná beznaděj. Stane se, že člověk v tomto rozpoložení raději spáchá sebevraždu nebo se zřekne svého poznání, než by dál snášel tato neurčitá muka. Z beznaděje je třeba vyjít co nejrychleji. Měj se na pozoru před pocitem beznaděje, protože z ní se rodí všechno zlé.

Abychom si tedy uchovali vnitřní pokoj, je třeba zahánět smutek a usilovat o ducha stále radostného, neboť smutek, jak říká Sirachovec, vede ke smrti a žádný užitek z něj není. „Bohulibý zármutek působí totiž spásonosnou změnu smýšlení... Světský zármutek však vede ke smrti" (2 Kor 7,10).

Beznaděj je ze všeho nejhorší. Beznaděj dělá ďáblovi největší radost. Je to smrtelný hřích, o kterém mluví Písmo (1Jan5,16). Serafim Sarovský

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (8)

DŮLEŽITÁ KŘIŽOVATKA

Všechny svátosti se jako paprsky soustřeďují, aby božský život v nás byl obnovován, zachováván a rozmnožován. Vedou jako potrubí, která do naší duše jako do ústřední nádoby přivádějí vodu, tryskající až do života věčného.

A skoro všechna slova Písma svatého směřují se zápalem k tomu středu: k našemu přijetí za dítky Boží.

Pochopením této základní pravdy se vysvětlují i nejtemnější místa Nového zákona. Zejména tajemné stránky evangelia svatého Jana i listů sv. Pavla se jimi živě osvětlují.

Ani katolická bohoslužba jako by neměla jiný cíl, než se přiblížit se tomu, jehož nám dal Otec za vzor.

Všechny svátky církevního roku nás přivádějí k tajemnému Tělu, buď že se vztahují na Krista Pána, Hlavu toho Těla, nebo že oslavují jeho svaté články. A všechny podivuhodné modlitby bohoslužby, které zpřítomňují drama mše svaté nebo provázejí udílení svátostí, nám svědčí právě o milosti, která nás čím dál víc totožnými s božským Vzorem.

A konečně tato nauka o Ježíšově tajemném Těle, tento článek víry o našem předurčení v Ježíši, je ohnisko, z něhož vyzařují všechny ctnosti. Naše přivtělení k Ježíši Kristu nejen sjednocuje, ale i oživuje a proměňuje. Tento život, který proudí našimi silami, musí přetékat. Ty ratolesti musejí přinášet ovoce. Ty živé údy musejí projevovat život skutky. Jedním slovem: Důkazem nadpřirozené životnosti naší duše jsou ctnosti.

A tyto ctnosti jsou velmi ulehčeny přesvědčením o naší příslušnosti k tajemnému tělu Kristovu. Rostou tím více, čím víc roste toto přesvědčení.

V nauce o Kristově tajemném Těle se všechno sbíhá jako na křižovatce.

VÍRA. — Poněvadž jsem částí toho tajemného těla, nemohu myslit, cítit a chtít jinak, než myslí, cítí a chce Hlava, totiž Kristus. Tělo znamená soulad, řízený jednou myšlenkou, oživený jedním Srdcem. Jen pošetilec by se chtěl vymknout tomu vlivu. Co byste řekli o ruce, která by se chtěla oddělit a pohrdala osvícenými radami ducha ?

A přebývá-li v nitru mé bytosti Nejsvětější Trojice, jak přirozená může být rozmluva mezi ní a mnou! Nepotřebuji žádná pravidla slušnosti ani konverzační příručky, abych navázal spojení. Bez umělkovaných rčení, prostou řečí srdce nebo ještě lépe: slovy, která sám Duch Svatý vkládá na rty, mluvím s vnitřním Hostem a každou chvilku se k němu utíkám.

A právě v okamžicích, kdy povstává těžkost: pokušení nebo nesprávná myšlenka, roztržitost, zapomenut, pád, nezdar, pokoření! Tyto překážky zdolávaly včera mou odvahu, dnes mě povzbuzují k větší oddanosti a vrhají mě do náručí a na Srdce mého Boha. Tak se z překážek stávají prostředky.

Trvalým cílem, jehož dosažení se duchem víry neobyčejné usnadňuje, jest: dělat Kristu čím dál tím víc místa ve mně, ztrácet se v něm, zmenšovat se, aby on ve mně vzrůstal, tak abych konečně mohl říci se sv. Pavlem: „Žiji pak už nikoliv já, ale žije ve mně Kristus." (Ga 2, 20)

NADĚJE. — Božskou přítomností se nám dostává právě té milosti, kterou potřebujeme, abychom vyplnili svou povinnost; božskou přítomností se do nás vkládá zárodek budoucího božského života. Milost na tomto světě a věčná sláva na onom světě jsou právě předmětem naděje.

LÁSKA. — Osvícen vírou vidím ve všech lidech, kteří mě obklopují, bud skutečné nebo možné články Kristova Těla. Jak bych se tedy mohl odvážit nevěnovat jim všechnu pozornost, všemožně jim nepomáhat, nezapomínat pro ně na sebe nebo dokonce je zarmucovat a odpírat jim každodenní odpouštění? Jak bych mohl mít odvahu nadržovat sporům, neshodám, stranictví neb i hádkám? „(Já) jsem Apollův!... (A) já jsem Petrův!" dovolávali se navzájem korintští křesťané. Apoštol Pavel je uklidňoval slovy: „Je Kristus rozdělen?" (1Kor 1,12, 13´)

Je-li druhé přikázání evangelní mravouky: „Milovat budeš bližního svého jako sebe samého“ podle slov Pána Ježíše podobné prvnímu: „Milovat budeš Pána Boha svého z celého svého srdce a z celé své duše a ze vší své mysli," (Mt 22, 37-39) tak to znamená, že tato dvě přikázání jsou jedno: druhé je obsaženo v prvním. Bližní je Kristus nuzný, trpící, nemocný, chudobný, opuštěný, nevědomý, a žádá nás o pomoc bez odkladu, bez únavy.

HORLIVOST. — Poněvadž každý přijal, každý je povinen rozdávat. Ježto jsem obohacen přispěním všech, vydržován z pokladů odpustků a zásluh bratří, podporován v životě jejich činností, mám také povinnost obohacovat, vydržovat, podporovat jiné údy, které mi prokazují tolik dobrodiní.

Dary se nesmějí zastavit u mne. Božský proud se nesmí octnout v mé duši jako v slepé uličce; musí pokračovat na své cestě všemi údy tajemného těla, mými bratry, a musí se také snažit, aby to tělo doplňoval připojením všech, kdo jsou mimo a čekají od mé horlivosti to přivtělení. Životní oběh se nesmí brzdit.

POKORA. — Jak by někdo mohl zpyšnět pod hlavou tak pokornou? Připisovat si zlomyslně zásluhu jiné osoby, když se ví, že my všichni jako články přijímáme svou podstatu, sílu, život od hlavy?

ČISTOTA. — Jak by někdo mohl připustit, aby sebe nebo jiného poskvrnil, když uváží, jak praví sv.Pavel, že naše tělo je chrámem Ducha Svatého a že jsme údy Kristovými? Kdo by měl odvahu za těch okolnosti zneužívat té svatyně, těch posvěcených článků?

TRPĚLIVOST. — Připomeňme si velký výrok sv. Pavla: „Doplňuji na svém těle to, co zůstává z útrap Kristových..." (Kol. 1, 24) Zde je klíč k tajemství utrpení. Křesťanská trpělivost je přijímá oddaně, ano radostně, neboť ví, že jako trpící úd Kristův může křesťan spolupůsobit při vykoupení světa. Není pochybnosti, že lůžko, lenoška, kočárek nemocného, operační stůl jsou také Kalvárií. Pascal napsal: „ Ježíš trpí smrtelnou úzkost až do konce světa,“ smrtelnou úzkost v tužbách a myšlenkách svých údů, ukřižovaných nemocí, bojem, pokušením, zkouškami, tvrdou povinností, zradou. Nehodí se tedy spát jako apoštolově v hodinu, kdy Mistr se potil krví.

Myšlenka na tuto pravdu nás posiluje při všem, i při nepatrné stavovské povinnosti, abychom se snažili o dokonalost stůj co stůj. I nejmenší úd má úkol, který musí v lidském těle vyplnit; úkol na tom místě, kam jej Stvořitel postavil, a v tu hodinu, kdy je třeba jeho přispění: a on sám, ne druzí. Svěřené úkoly nemáme zaměňovat. To je poučení pro všechny údy tajemného těla Kristova. V tomto těle není zbytečných funkcí. Každý úkol je nezbytný, každá funkce potřebná. Aby se celek vyvíjel harmonicky, je třeba, aby i nejnepatrnější orgán, nejmenší úd ochotně pracoval tam, kde je, v určené hodině, o práci mu svěřené.

O budoucích kněžích se říkává: „Je povolán ke kněžství, má k němu povolání." Ale každý křesťan má povolání, každý křesťan je povolán... K čemu? Aby vyplnil svou úlohu v tajemném Těle; slavnou nebo nepatrnou: některý v továrně, jiný v dolech, jeden nad pracovním stolem nebo u soustruhu, jiný přeštipuje jízdenky v pouliční dráze nebo klepaje na psací stroj.

A nad to všechny ty články jsou povolány, aby následovaly a doplňovaly Ježíše Krista.

Ciboria se musejí stát monstrancemi. Bůh, zrozený v hloubi srdce, se musí projevovat v každodenním životě, v zevnějšku a ve všem chování dítka Božího.

Sv. Pavel ustavičně opakuje křesťanům: „Ve všem jste v něčím zbohatli.“ (1Kor 1, 5) Jste zbohatlíci v Kristu. Bůh je ve vás s veškerým svým bohatstvím.

Chtěli byste je zakopat? Zamknout na sedm zámků? Nebo pohrdnout jím a nečerpat z něho?

Nikoli; poklad se musí hlídat, rozmnožovat, musí se z něho těžit. Víme, proti komu jej musíme bránit a čím rozmnožovat. Nyní jde o to, abychom jej rozšířili i mezi druhé.

Podle křesťanské nauky není bohatství samo sobě cílem: lakomci nemají podíl v království Božím. A není jen pro vyvolené, kteří jím vládnou. Sobci, kteří mysli jen na sebe a žijí jen pro sebe, nemají podíl v království Božím.

Když jsme majetku použili a máme-li ještě přebytek, je tento pro všechny potřebné. A kdo je tak soběstačný, aby nepotřeboval vidět Krista, když přichází k němu v osobě některého křesťana, se všemi poklady dobroty, radosti, pokory, oddanosti, světla a síly? AA

+++

PRAVIDLA MODLITBY

Za východu slunce ať se každý křesťan vstoje před ikonami pomodlí třikrát Otče náš k poctě Nejsvětější Trojice, potom píseň k Panně Marii Zdrávas Boborodičko, Panno,  také třikrát, a nakonec Vyznání víry - jednou. Až se takto pomodlí, ať se jde věnovat tomu, co má dělat. Při práci, doma, venku, na cestě ať tiše opakuje: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným." Pokud není sám, ať říká v duchu „Pane, smiluj se." A tak ať to činí až do poledne.

Před jídlem ať zopakuje modlitby z rána.

Odpoledne ať každý křesťan při čemkoli, co dělá, tiše říká: „Svatá Matko Boží, zachraň mě, hříšného," nebo „Pane Ježíši Kriste, na přímluvu své svaté Matky, smiluj se nade mnou hříšným (či hříšnou)."

A takto ať pokračuje až do večera.

Před spaním ať každý křesťan znovu opakuje stejné modlitby jako ráno, potom ať se pokřižuje a ulehne ke spánku.

Když se budeme držet těchto pravidel, říkal starec, můžeme dosáhnout vrcholu křesťanské dokonalosti, protože ty tři modlitby, které obsahují, jsou samotným základem křesťanství. Tu první nám dal sám Pán a je vzorem pro všechny další. Ta druhá je nebeským zpěvem archanděla Gabriela při zvěstování přesvaté Bohorodičce, Matce Boží. A Vyhnání víry obsahuje ve zkratce všechna dogmata křesťanské víty.

Těm, kdo neměli možnost vyslovit ony modlitby před ikonami, dovolil starec, aby se je modlili v posteli, za chůze nebo v práci, vždyť bylo napsáno: „Každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen" (Řím 10,13). Zato ti, kdo mají více času, než kolik je třeba na splnění těchto pravidel, a jsou vzdělaní, mohou přidat ještě další modlitby, četbu kánonů, akathistů (litanií), žalmů, evangelia a apoštolských listů.

Když srovnáme tato pravidla s pravidly, která dal kdysi starec mniškám v Divejevu, zjistíme, že se příliš neliší. Modlitby Otče náš, Zdrávas Bohorodičko, Panno a Vyznání víiy představují základ. Obě pak mají společné to nejobtížnější - „udržet" po celý dlouhý den v duchu, sjednoceném se srdcem, vnitřní modlitbu. Ta je „nepřemožitelnou vítězkou", „hvězdou, která nás vede po cestě do království Božího."

Laikům, stejně jako mnichům a mniškám, doporučoval starec časté svaté přijímání. „Co nejčastěji. Kdo chodí k přijímání často, bude požehnaný už zde na zemi. Věřím, že se pak milost rozlévá i na potomky toho, kdo přijímá. Jeden spravedlivý před Bohem váží víc než zástup bezbožníků." Serafim Sarovský

+++

KAJÍCÍ MODLITBA SERAFIMA SAROVSKÉHO

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti.

Ducha pak čistoty,

pokory,

trpělivosti

a lásky uděl mně, služebníku tvému.

Ó Pane a Králi,

dej, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého; neboť tys blahoslaven na věky věků. Amen. 

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

SNÁŠET CHUDOBU, ABY SE DOSÁHLO LÁSKY

Když někdo nesprávně mluví o trojí podstatě v Bohu, protože jsou tři božské Osoby, mohl by také mluvit o třech bozích, protože v Bohu není rozdílu mezi být Bohem a jeho vlastní podstatou. Říkáme: Otec je Bůh, Syn je Bůh, svatý Duch je Bůh, a stejně říkáme: Otec je božská podstata, Syn je božská podstata, svatý Duch je božská podstata. A přece netvrdíme, že  jsou tři Bohové, nebo tři podstaty, nýbrž v pevné víře vyznáváme, je jeden Bůh ve třech osobách a v jediné podstatě. Je jen jediná úplná a dokonalá Velebnost pro všechny tři Osoby a každá Osoba ji má celou. Každá Osoba má stejnou a tutéž božskou podstatu, aniž by tím byl odstraněn rozdíl mezi osobami ve vlastním smyslu slov.  jsou tři Osoby a Bůh je bytostně jeden a jediný, jedna podstata, jedno Božství a ačkoli Osoba není něco jiného než to, čím je bytostně, nemůžeme říci, že  jsou tři bytostnosti proto, že jsou tři Osoby. Náš Bůh, Otec, Syn a Duch svatý je jediná bytostnost, ne tři bytostnosti, a Nejsvětější Trojice je ve třech Osobách a ne toliko v jedné.

Otec má toto jméno, protože ze sebe plodí svého Syna, Syn je zrozený z Otce, Duch svatý vychází od Otce a dýcháním ze Syna, obou svatých. Otec, jenž je život, plodí Syna, Život jako on, a dává mu celou svou podstatu, takže je tak ve svém Synu jako sám v sobě a že Syn není méně v sobě než ve svém Otci. Avšak Otec nedostává odnikud to, co jest, kdežto Syn rozením dostává ze svého Otce vše, co je. Duch svatý, z obou vycházeje a po celou věčnost s nimi a v nich jsa, není více v sobě než v obou ostatních osobách. Je rovný oběma, z nichž vychází, a souvěčný s nimi, jsa téže podstaty, téže přirozenosti, téže velebnosti a jako oni Osobou Trojice.

Věčný Syn Otcův se v čase stal člověkem, narodil se z Panny, aby lidské pokolení vykoupil z moci ďáblovy. je to Pán náš Ježíš Kristus. A kéž by byl jediný upevněn v našem duchu, jako samojediný byl za nás přibit na kříži.

Jediná pravá radost je milovat Krista. Neztrácejme se ve hledání, čeho nemůžeme pochopit, dokud jsme poutníky. Co nezvíme nyní, bude nad den jasnější ve vlasti, oddálili jsme se zcela lásce k Bohu. Bůh sám nás pak poučí a budeme blaženi nevýslovně krásnými melodiemi, kterými chválíme svého Stvořitele bez únavy, bez bolesti, bez přesycení.

Ten je veliký, kdo velmi miluje, kdo miluje méně, je na nižším stupni, neboť Bůh nás hodnotí podle velikosti naší lásky. Ne tak lidé. Ti si více váží a více se bojí bohatých a mocných.  Jsou však na omylu a měli by si více vážit těch, kteří  jsou moudřejší, ty by měli více mít v úctě.

Síla mocných tohoto světa je pouze v jejich moci a bohatství, ale svatí jsou nad nimi, neboť budou moci zavřít nebe svým pronásledovatelům, kteří se neobrátili, a naopak je otevřou těm, kteří je ctili a je podporovali v tomto vyhnanství, jestliže z lásky snášeli zkoušky a nepodlehli marné slávě. Ze všech svých sil a schopností musí tedy usilovat o získání a zachování lásky, aby v den pokušení mohli srdnatě bojovat proti svým nepřátelům a po zkoušce obdržet korunu života.

Dokonalost záleží v lásce, vrcholků nazírání dosáhnou jen ti, kteří milovali dokonale.

Snad se nám chudí protiví svou nečistotou a špínou, ale nesmíme jimi pohrdat, neboť  jsou to přátelé Boží a bratří Kristovi, nesou-li břemeno své chudoby s díkůvzdáním. Mějme tedy v úctě zevně pohrdané jako mající nárok na nebeské město, tím více je mějte v úctě, že velebnost Boží skrytě v nich působí a uskutečňuje slovo útěchy, jež jim bylo řečeno: Blahoslavení chudí, neboť jejich je království nebeské (Lk 6, 20). Utrpení a pronásledování, jež snášejí v tomto životě, očišťují je od jejich hříchů, a když jejich tělo snáší hlad, žízeň, mráz, nahotu a tolik jiného zla, jejich duše se zbavuje veškeré nečistoty a poskvrny. Čím více zde trpěli, tím sladší bude jejich pokoj věčný. Budou moci říci: Radujeme se ze dnů, v nichž jsi nás pokořil, a z roků, v nichž jsme snášeli utrpení. (Ž, 89, 15).

S radostí tedy objímej břímě chudoby a dbej, abys ochotně snášel všechny strasti tohoto života, aby sis trpělivostí zasloužil dosáhnout věčného pokoje. T.Bahounek OP

+++

KDYBYCH

V TEBE NEVĚŘILA

KRÁSO KŘIŽOVANÁ

KDYBYS MI NEROZRYLA SRDCE KŘÍŽEM KRÁŽ

KDYBY SLZY POZBAVENÉ ROMANTIKY

NEBYLY SKUTEČNÉ JAK STUDENÉ HVĚZDY

NA KTERÉ DÍVÁŠ SE BEZ OTÁZEK

KDY STAČÍ JEN ČÍST V JEJICH LESKU ROZEVLÁTÉM

VE VĚTRU ČECHRAJÍCÍM

VLASY TVÝCH STARÝCH I NOVÝCH LÁSEK

NA CHVÍLI BUDEŠ KRÁSOU PŘIPOUTÁN

JEDINÝM STÉBLEM TRÁVY

POD NEBEM TĚŽCE OLOVĚNÝM

ON POLOŽÍ TI OTÁZKU

VSADÍŠ VŠECHNO NA LÁSKU?

Jana E.Lopourová OP

+++

 

TOPlist