ZÁŘÍ 2008

 

Ročník XIV., číslo 9.                                                                                                                     Září 2008

Obsah: E.Lopourová, Květina, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (24). E.Lopourová, Zítra, SVĚTLO NA BLUDNÝCH CESTÁCH, Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, E.Lopourová, Stromy, T.Merton, Poláílamné kosti, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, E.Lopourová, V jednom.___________________________________

 

KVĚTINA

 

Sama jsem přišla do vázy

A vůni svou jsem rozestřela

Uprostřed chvatu trocha oázy

Byla jsem pomýlená

Ten kdo mě poznat měl

Mé jméno zapomněl

Až zvadnu vynesou mě ven

Pak jeho oči zjistí že byla jsem

A nadějí uvidí i dál

Jak nebeské koberce květy pokrývám

Eva Jana Lopourová

 

+++

 

BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (31).

Děti: Tatíku! Je opravdu každému milé a příjemné vzhlížet k řádným kůrům těch svatých duchů, v nichž se tak zřetelně ukazuje Boží velebnost?

Otec: Co je zdravé a nezkažené duchovním neduhem, to mile hřeje u srdce každého, kdo může povznést zrak k tomu pohlížení, cítit tu vůni, vychutnávat tu sladkost, slyšet, co o něm mluvil Pán. Ó, kéž by to bylo tak čilé, že by se toho dalo dotknout! Jenže tělo podléhá porušení, zatěžuje duši a zabydluje na zemi. Tak omezuje mysl a činí ji povrchní, protože myslí na protichůdné věci. Pokud se něčí mysl dovede aspoň na chvilku ztišit uprostřed hluku světského rozbroje, dotkne se části nebe sladkým zakoušením a zatouží po tom, aby tam vstoupit celá. Sv. Bernard o tom říká: Ó, jak by to bylo dobré, kdybychom už celí vešli tam, kam už vešla naše část. Neboť tou samou myslí, jakou se ztišujeme, tam už vcházíme, ale ještě ne celou myslí, nýbrž jen jednou stránkou, ale ta je ještě příliš malá. Naše žádosti, které vlečou mysl, spočívají v blátě, kde váznou, protože jsou obtíženy tělesnou zátěží. A sotva tam maličké zakoušení předbíhá naši mysl, když se odsud vymaní, avšak jen maličkým drobečkem, který je zde dán k útěše a ku posilnění naděje, už se chce srdci vykřiknout: „Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva“ (Ž 26,8). Ó, kdyby se celá duše usebrala v tom jednom, a odevšad k tomu svolala všecky své žádosti, které spoutávají její mysl. Zatím se však bojí toho, čeho by se bát neměla, a miluje to, co se milovat nesluší. A marně se kvůli tomu ještě trápí či se marně veselí z toho, že celá uvízla v těch svých žádostech, které ji tak mohou držet, ačkoli je ode všeho takového svobodná, a ony ji drží u něčeho takového jako spoutanou. Kdyby celá ta duše k sobě takřka vešla v prudkosti, duchu a v hojnosti daru Boží milosti, pak by pohlížela k tomu řádu celou pamětí, celým rozumem, celým chtěním, a poznávala by ta andělská světla a to, co se nazývá lůno Abrahámovo, a pod oním oltářem, o němž se zmiňuje svatý Jan v apokalypse (Zj 6,9), duši svatých mučedníků, jež v bílém rouchu či ozdobě pokojně očekávají ostatní! Ó, jak nadšeně by taková duše zvolala s oním prorokem, jenž říká: O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat, abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu (Ž 27,4). Neboť teprve tam je zřetelně vidět Boží vůli, kde je vidět jeho Srdce, jaké je, když se nazývá dobré; jaké je, když se tolik líbí, jaké je, když je svrchované! Tam je zjevné Boží milosrdenství, myšlení pokoje, jež myslí jako své, tam je zjevné bohatství všemohoucího, jež je tím vším a jako takové je smrtelníkům skryté, ledaže jsou k tomu vyvoleni. Avšak i to, že je jim to dočasně skryto, je k jejich dobru, aby se o to nepřestali bát a strachovat, dokud ještě nejsou hodni, aby pak mohli náležitě a důstojně milovat navěky.

Zbožný, který tam nahlédne a pozná ty svaté duchy, uzří v nich podivuhodně i Boha. Spatří Boha v těch, jež se nazývají serafíni čili v lásce planoucí. Mají tu lásku přednostně roznícenou od samého Boha. Nejprve ji sami náležitě zakoušejí, a pak ji rozněcují u duchů nižších, než jsou sami. Přitom zakoušejí, jak ta vrcholná láska, která je jedno se svou dobrotou, miluje a jak láskyplně ochraňuje ty, jež Bůh učinil ke spáse, zachovává je svou láskou, udržuje a činí čistými, spaluje poskvrnu jejich mladé přirozenosti jako plevy podivuhodným ohněm. Jejich nezpůsobilost je zapomenuta. Jsou učiněni důstojnými jeho milování.

Spatří Boha ve svatých cherubínech, kteří se nazývají podle plnosti umění. Uzří, jakého umění je ten, od něhož mají tito duchové plnost svého umění, jenž je sám v sobě to světlo, před nímž není nikde nic skrytého, jenž je oko, jež není nikdy zavřeno, a které nepotřebuje žádné jiné světlo, neboť on je Světlo všeho světla.

Spatří Boha v trůnech, ze kterých vynáší své soudy, jak nevyjde nic zlého bez trestu a nic dobrého bez odplaty, jak hodný soudce sedí na těch trůnech. Bude utěšen z každé neviny a obtížen vinou.

Pozná Boha, jak spočívá bez pohnutí v pravdě, jehož nemůže nic oklamat ani zkřivit na jakoukoli stranu.

Spatří Boha v těch andělech, kteří se nazývají panstva, jaké Pán velebnosti, jehož jedinost spočívá chtěním i v andělech po všechny věky věků. Jejich prostřednictvím vkládají i světská panstva všechno do vůle toho Pána všech pánů.

Také v těch, jež se nazývají knížata a zaujímají místo hned pod panstvy, uvidí, jak ten, jenž je prvním počátkem všeho, všechno řídí a uchovává.

Uvidí Boha v těch, jež se nazývají moci, protože mají moc, jako ten, jehož mocí tu moc mají, jenž je sám přiměje k tomu, co chce sám.

Je jim dáno vidět Boha v těch, jež se nazývají síly. Činí na světě divy podle vůle Boží, od něhož mají takovou sílu učinit neznámé věci. Třebaže nejsou viditelní, přesto silně činí vše, co chce Bůh, i věci lidem neobvyklé, jež se pro svou neobyčejnost nazývají divy.

Konečně je tam Bůh patrný v archandělech i v andělech, jak to o Bohu správně dokládá Písmo, že mu na nás záleží (1 Petr 5,7). Copak tomu tak není, když ty slavné duchy učinil pro nás jako své posly, aby nás navštěvovali, těšili, pobízeli k dobrému, zjevovali nám skryté věci, utvrzovali nás v dobrém, osvěcovali nám rozum, chránili nás od zlého, a když ty služebné duchy ustanovil pro ty, jež se mají ujmout dědictví života věčného? A tak ti andělští duchové všechno řídí a působí, když napřed vycházejí od Boha, jenž je všemohoucí duch, jehož moudrostí je vše zařízeno v svém řádu a dobrotou se vše udržuje ve svém řádu.

+++

ZÍTRA

Zítra se podívám

Jak ptáci třepotají křídly

Zítra si zazpívám

Zítra nechám se k Bohu vynést

Slunečními zřídly chvály

Zítra v trávě posnídám

S mravenci o drobky

Se na půl dělíc

Zítra? Usmívá se měsíc

A spouští žebřík

Ze stříbřité pavučiny

A už po něm

Jeden za druhým mé myšlenky a činy

Před Boha přicházejí...

Eva Jana Lopourová

+++

SVĚTLO NA BLUDNÝCH CESTÁCH

Biskupská rezidence jako většina budov její velikosti a důležitosti obsahovala ložnici tak velikou, že v ní většinou nikdo nebydlel. Byly tu vyřezávané postele s nebesy a blahobytnými, třebaže poněkud skličujícími řezbami. Zůstávala neobydlena od časů, kdy v nich naposledy spal král, kličkující po svém neklidném způsobu, podobném sletu tažných ptáků, z jednoho sídla na druhé. Zatímco se biskup Diego z Azeveda zdržoval na audienci u krále, aby mu podal radostnou zprávu, byla Dominikovi přidělena tato komnata k užívání.

Když se obezřetně vkrádal dovnitř, propůjčovalo jemné večerní světlo komnatě nejkrásnější vzhled. Neměl však náladu, aby si prohlížel pokoj. Nevšímal si vyřezávané postele, ani nedbal na pohodlná křesla, obrazy, dekoraci, měkký koberec, do něhož se mu bořily nohy. Peřiny se nadouvaly očekáváním věcí příštích, ale nedočkaly se. Zůstaly smutně nažehlené a opuštěné, dokonce ani jejich krajky se nepohnuly. Podušky zklamaně vydechly.

Na takovém místě, jako je tato ložnice, bylo něco, co podkopávalo jeho odříkavou morálku. Byl středně veliký a měl jemné údy. Jeho tvář byla trochu narůžovělá, vlasy a vousy měl plavé. Po mamince měl krásné oči. Z jeho čela a z očí vycházel zvláštní jas, který naplňoval úctou a přízní. Někoho však přesto znepokojoval. Přirozeně byl samý smích a veselost, zejména když si po své pouti do Dánska padl do náruče s maminkou v rodné Calerueze. Kdykoli ho znepokojil soucit s něčí bídou, hned bylo po smíchu, dokonce nejednou s jeho očí kanuly slzy Toho, který přichází z jiného světa. Po mamince měl dlouhé ruce s jemnými prsty, avšak ústa nezapřela pana Felixe Guzmána, a také hlas byl mužný, otcovský. Věnec vlasů jeho tonzury byl úplný. Tu a tam jím prokvétaly šedivé vlasy. Nyní se zdálo, že mu do nich přibude pár stříbrných vlasů, když se sklíčeně ubíral do tohoto přepychového místa. Pojednou se mu však roztáhl po tváři úsměv.

Jediné, co tu bylo smysluplné, zůstávalo celkem stranou - klekátko s Písmem svatým. Nad ním s kříže shlížel bolestným, ale i hrdinským pohledem Bratr a Spasitel. Na chvíli zavrzalo, ale po čase osamělo. Koberec se zavlnil a svíjel se stranou jako nebezpečný had v leonských horách. Na rovné tvrdé ploše podlahy se uvelebil návštěvník, o němž by si mnohý letmý svědek ulevil slovy:

Barbar. Ještě že si nelehne na stůl! Ti lidi snad už neví, co by –

Zatímco Otec Diego přinášel ve svém honosném biskupském rouchu oběť okázalosti královského dvora, Dominik jednou provždy skoncoval se vším, co nezbytně nepatřilo k oděvu kanovníka.

Nebylo mu však souzeno příliš ohřát své kosti v Osmě. Zakrátko se totiž přihnala velká voda, skoro povodeň. Zaplavila nejen přízemí, nýbrž i vyšší patra biskupství tak, že jí najednou bylo všude plno. Přihnala se od kastilského dvora a Otec Diego s ní.

Dominik překvapeně vzhlédl od Písma: Co se děje? To je snad půl kastilského dvora!

Balíme. Řekl spěšně Otec Diego

Kam půjdeme?

Pro nevěstu. Bude královská svatba.

Z kanovnického hábitu uletěly oči až ke stropu, ale pak se zase vrátily, když se ukázalo, že hábit má svou tvář, a ta se právě rozzářila otcovským úsměvem:

Takže ta dvorní honorace si zajistí celou tu okázalost a nádheru, a my – duchovní – se snad nemusíme strojit jako na svatbu v Káně galilejské, viďte, excelence?

Otec Diego mlčky pokyvoval hlavou a pak dodal: No, snad si můžeme si dovolit trochu skromnosti.

Skromný záplatovaný hábit skotačivě poskočil, jako když oslavenec v den svého svátku dá průchod své radosti a zapojí se do rozverného třasáku, zvaného sarabanda. Obličej z něj zazářil, takže se zdálo, že sem snad někdo nastěhoval hlavní oltář z katedrály.

Přesto se necítil nejlépe uprostřed té kolony královských nacukrovaných panáků a paniček, která se zanedlouho roztáhla cestou horami na sever jako pestrá stuha. A korunu k jeho náladě pod psa nasadilo poznání, že vrána k vráně sedá, což v tomto případě znamenalo, že jeden dvůr přitahuje jiný dvůr. Už se nedalo přespat, jak se sluší a patří na správné poutníky, natož pak pod širákem, jak si Dominik už ostatně začal při své poslední pouti zvykat. Museli do hradu. A tak místo, aby zavítali za obráceným hostinským v Toulouse, musel zalátaný hábit s ostatními do hradu. Starý Rajmund V. už byl na věčnosti, ale jeho syn je uvítal ve svém paláci. Dominik se tam cítil jako napěchovaný do formičky. Co chvíli uskakoval před dvořany a lokaji, přinášejícími hned vybrané pochoutky na stříbře, hned zase džbány s vínem. Připadal si jako velbloud, který se ztratil na tržišti.

Když se setkal s hrabětem Rajmundem, nemohl najít jeho oči. Hraběcí oči povážlivě ujížděly a klouzaly jako dva lesklí úhoři. Vašnosta se choval se jako někdo, kdo to chce mít dobré s knězem i s čertem. Zkrátka člověk na všechny strany.

Ještě se ani nedomodlili a už se do toho vložili trubadúři. Rajmundův oblíbený Peire Cardenal polechtal struny a spustil na celé kolo píseň „Can vei la lauzeta mover“

Když skřivánka zřím šťastně spět

na křídlech vzhůru, k slunci blíž,

a strnout ho a padat zpět

pro sladkou svoji v srdci tíž,

ach, každému tak závidím,

rozkoší, jehož spatřím plát,

a divím se, že toužením

může mé srdce neroztát.

Kdybyste měli po ruce nějaký přístroj na měření vzdechů, naměřili byste uprostřed záplatovaného hábitu zvýšenou intenzitu vzdychání, jako by se tento host nemohl dobře nadechnout. Zmocňovala se ho mlhovitě hustá zádumčivost. S dávkou sebezapření snášel výstřednosti dvorní kultury. Se smutnou touhou, již Řekové nazývali pathos a Římané desiderium, myslel na šťastné okamžiky ještě před několika týdny, kdy byl klidným, bezstarostným člověkem, který ani netušil, že nějaký hrabě Rajmund je na světě. Měl tehdy nepochybně svoje starosti. Ale jak se mu teď zdály nepatrné a malicherné!

Ach, tolik chtěl ses dozvědět

o lásce a tak málo víš!

Svůj cit nemůžeš zadržet

k té, od níž přízeň nesklidíš!

Srdce mi vzala a mě s ním,

sebe samu i světa řád,

a je-li pryč, nic nevlastním,

jen toužím a chci milovat.

Dominikovy oči uletěly k dřevěnému krucifixu na zdi, a zdráhaly se vrátit se zpátky. Dokud tam vězely jako přibité, měl pokoj a všechno se mu vyjasňovalo. Tady se podle všeho utvořila málem už sekta tak zvaných uznávaných a hodných dušiček, které vystupují na veřejnosti. Pouhá příslušnost k tomu, čemu se říká veřejný život takových dušiček, jako by opravňovala k jedině správnému nošení hrdého označení křesťan. A běda, jestli nějaká dušička "veřejně nevystupující" pojednou vystoupí z úkrytu, anebo když ji někdo vytrhne z ústraní a nastrčí do přední řady! Všichni ti, kteří se domnívají, že právě oni mají křesťanskost doslova pronajatou, že jedině oni jí rozumějí a že také jedině oni mají právo sbírat z ní případnou smetánku, ti všichni se najednou rozhořčují a podezírají ty, kteří k nám přicházejí třeba i po velkých vnitřních a vnějších zápasech.

Hrabě Rajmund ho mezitím počastoval pohledem, kterým by řezník porazil zdatného býka. Co to bylo za pohled? Uvažujte, co by to s vámi udělalo, kdyby na vás zamrkala socha nebo už dávno vychladlá mrtvola. Látaný hábit to vůbec nevyvedlo z míry. Pevně čelil jeho pohledu.

Usmál se smutně a pokřiveně, jako člověk uprostřed světa, ležícího v ruinách, ale on ví, že se od něho žádá, aby se dále usmíval, jako jeden z rodu silných, neochvějných mužů, jejichž odhodlaný výraz nikdy neochabuje. Okolnosti si však žádaly další jeho oční úlet, protože si trubadúr neodpustil další sloku.

Nad sebou moc jsem ztratil hned

a svůj jsem více nebyl, když

jí v oči jsem moh pohledět,

v zrcadlo, jež je blaha skrýš.

Od chvíle té, co v něm se zřím,

vzdechy mě mohou usmýkat,

neboť jsem stejně ztraceným

jak krásný Narcis, jenž v tůň spad.

Naparuje se, jen co je pravda! Zašeptal biskup Diego svému společníkovi do ucha a ukázal hlavou k hraběti. – To dělají všechny ty zhýčkané primadony a miláčkové palácových slavností. A ostatní – jenom je zahrnují lichotkami a obdivem, zatímco by jim slušela nějaká pořádná herda do zad -

Starosti hraběte Rajmunda se na chvíli rozplynuly. Měl pocit, že se vše obrací k nejlepšímu v tomto nejlepším ze všech možných světů. Pozvedl číši v bezstarostném gestu, podoben veselému hýřilovi z Rabelaise. Tvářil se, jako by hodlal zapět pijáckou píseň, ale o to se starali trubadúři, a tužili se, seč mohli.

Zoufalý z paní všech jsem teď

a víru v ně víc nemám již,

a tak jak chránit jsem je sved,

dnes sloužit jim je na obtíž.

Neb žádná není druhem mým

proti té, jíž se musím bát;

strach mám z všech, už jim nevěřím,

vždyť za stejné lze všechny brát.

Všechny ty rádoby mluvčí či jediné oprávněné veličiny by bylo záhodno důrazně upozornit, že nevystupují ani nepracují veřejně pro sebe, nýbrž pro Toho, který je posílá. Jedině to křesťanům také udržuje veselou mysl a dodává chuť k další práci. Zatím ona sekta přesvatých dušiček, majících pronajato snad všechno duchovno, je přivítá nepochopením, podezíráním a závistí, jako ten hodný syn, který zůstával v otcovském domě, se šklebí na vracejícího se marnotratného bratra. Nepříjemné u těchto nových horlivců je, že vnášejí nepokoj a bouřlivé vlnobití do sklenice vody s dosud uklidněnou hladinou. Noví horlivci jsou zapálení, ale ne proto, že by byli noví, nýbrž proto, že jsou nově příchozí, a vracejí se do otcovského domu proto, že planou jako pochodeň. Tento plamen však není příjemný obyvatelům staré láhve od octa, pro které neexistují žádné problémy, ani záhady, ani těžkosti ani zápasy. Tito průkopníci ukazují, že vše, co bylo dosud vykonáno pro Boha, je nic ve srovnání s tím, co si zasluhuje. A oni pohodlní a hodní křesťánci, uvelebení ve svých teplých místečcích a ozdobení hodnostmi a tituly, které si navzájem rozdali, si naivně myslí, jak musí být svatý Petr v nebi spokojen s nimi, kteří mu tak věrně a výtečně slouží. A najednou jim někdo přijde říct, že je to všechno jenom loutkové divadlo, kde místo nich tahá za drátky někdo jiný v zákulisí, že je třeba s tím zatočit úplně jinak, a že si tahle božská hra zasluhuje docela jiné role a jiné služby.

Proto dávají ti hodní synkové uvelebení v otcovském domě varovně prst na ústa a vlastně šíří nedůvěru ke svým vracejícím se marnotratným bráškům. Naslouchají šeptandě o soukromých avantýrách toho či onoho v blízké či vzdálené cizině. Říkají: Kdepak, nedá se moc věřit těm, kdo planou jako pochodeň! Vždyť by se mohl někdo zapálit. A kdopak vůbec může odhadnout, co všechno si to pak od každého z nás vyžádá! Trubadúr zatím trýznil nebohý nástroj a ani hlasivkám nedopřál odpočinek.

Tou zdá se k ženám náležet

má dáma vlastností, pro niž

odmítá to, co má se chtět,

a co se nemá, činí spíš.

Upad jsem v nemilost, to vím,

jak bloud na mostě musím stát,

proč je to tak, je tajemstvím,

moc vysoko jsem mířil snad.

Jak se vám tu líbí, můj synu? Dotazoval se místní biskup.

Hm, ozvalo se ze záplatovaného hábitu. Jeho myšlenky jako by se zatoulaly jinam. V očích se mu objevil nepřítomný výraz.

Zdá se, že přímo záříte štěstím.

Viděl jsem v Alpách mlhu, která se tvářila veseleji.

Další slova se ztrácela v písničkovém toku, bezohledně trápících bubínky všech hostů.

Přízeň je pryč a nelze zpět,

- kdy konečně to pochopíš -,

když ta, v níž má se nacházet,

ji nemá. Kde ji najdeš spíš?

Ach, zdá se mi tak nemožným,

že jen tak nechá umírat

toho, jenž zajat dychtěním

bez ní si nemůže nic přát.

Poslušte si, můj synu, nechal se slyšet biskup Diego, zatímco jeho sanice zpracovávaly sousta zrajícího francouzského sýru, vydatně zavlažovaného zkapalněným slunečným paprskem.

Jeho společník zavrtěl hlavou.

Je to výtečné. Ochutnejte.

Pochybuji, excelence, že může být někdo skleslejší než já. Sotva se plazím. Plazím se jako ten červ pozemský. Stejně bych nemohl jíst. Prostě bych nemohl polknout ani sousto.

Jste zdráv, můj synu?

Jako rybička. Ale tohle není zdravé, a pokynul rukou do té vibrující atmosféry, vydatně zásobené trubadúrem.

Když musí u ní neuspět

prosby, přízeň i práva tíž,

že v lásce chci se utápět,

ji netěší, pak mlčím již.

Sbohem jí dám a odcházím,

jak mrtvý jí chci vědět dát,

jdu pryč, ona mi nebrání,

v poušť a nevím, kde budu spát.-

 

Hm. - Co tím myslíte?

Zdá se, že nebezpečí sektářství trvá přímo v otcovském domě. Jenže sektářství není křesťanské. A právě proto už je odsouzeno každé sektářství všech, kdo shromažďují lidi kolem své osoby. Tak vytvářejí sektu, která žije svým vlastním životem, odloučeným však od velkého tělesa celé slavně zaslíbené služebnosti, od oné křesťanské obecnosti.

Hm.

Jsi křesťan?

Ehm.

Tak pečlivě dbej na to, abys nepřipoutával ostatní na sebe kvůli sobě. Klidně podporuj ostatní, aby se shromažďovali v menších celcích, ale proto, aby tím přinesli více onomu velkému ústrojí, onomu velkému tajemnému celku. Přes všechny vynikající veličiny musí být vidět dary pravdy, které patří celku, a které ani nejschopnější z nich nemají sami od sebe, nedávají si je sami, a to, co dávají svou výmluvností, tvořivostí, obratností, není ničím ve srovnání se svrchovanou pravdou, s vyšším nadáním. Proto se snaž vidět v každém z nich a za nimi Dárce všech darů, které nás tak uchvacují, i oněch osobních hřiven a schopností, které oceňujeme při rozdávání těchto darů.

Jinak se vytvoří sekty lidí, kteří budou rozčarováni, zmateni při zklamání a selhání těchto předvádějících se veličin. Kdo na to nedbá a nabaluje stále větší množství nadšenců na sebe kvůli sobě, ten připravuje sektu. Ovšem tímto slovem se taky může lehce pohazovat. Velmi snadno se hodí i po nějaké znamenité postavě, jejíž úspěchy a plody snažení jsou předmětem obdivu, ale ne čistého, nýbrž závistivého, žárlivého. Nikdo není uchráněný tohoto rizika.

Ukázalo se, že přestávka, kterou trubadúři dopřáli ušním bubínkům hostů tím, že si dali pohov, aby vzalo za své několik stříbrných táců lahůdek a pár džbánů vína se podívalo dnem ke stropu, měla krátké trvání. Tihle dvorní zpěváčci, kteří se důkladně nakazili trubadúrským morem, mívají mezi jednotlivými záchvaty zřídka delší světlé chvilky. Brzy je to znovu popadlo.

Tristane, nic už nesložím,

jdu pryč. Nevím, kde budu spát.

Zpěvu se zříkám, odcházím,

před láskou se chci ukrývat.

Asi by to bylo ze všeho nejlepší, osmělil se Dominik.

Co – co by bylo nejlepší?

Odejít. Zříci se takového zpěvu.

To není moje skladba, prozradil trubadúr: - Složil to sám velký Bertrant de Ventador.

A ten skutečně odešel, řekl hrabě Rajmund s nakvašeným až okurkovým pohledem. Přesněji řečeno, odešel po smrti mého otce hrabě Rajmunda V., před deseti léty do kláštera ve Valon. Stal se cisterciákem. A tamten šašek, jak vidíte, ukázal rukou na holohlavou vousatou postavu v černém s třásněmi z koňských houní, to je Peire Vidal. Tak vypadá od smrti mého otce. Zazpívejte nám něco, milý bratře

Ten se nedal dlouho pobízet a spustil:

 

Nevím v jakou hodinu jsem se narodil,

nejsem veselý ani smutný,

nejsem cizí ani blízký,

ani jinak nemohu,

protože jsem byl v noci zaklet

na vysokém kopci.

 

Nevím, kdy spím,

ani kdy bdím, když mně to neřeknou,

téměř mi puklo srdce

velkou bolestí

a je mi to zcela lhostejné

při Sv. Martialu!

 

Jsem nemocen a bojím se, že zemřu

a nevím nic, než co slyším říkat.

Budu hledat lékaře pro svůj rozmar

a žádného takového neznám,

bude to dobrý lékař, jestli mě vyléčí,

ne však, pokud se mi přitíží.

 

Mám přítelkyni a nevím, kdo to je,

ještě jsem ji totiž neviděl, na mou věru,

neudělala nic, co by mě těšilo či rmoutilo

a je mi to jedno,

protože jsem nikdy neměl Normana ani Francouze

ve svém domě.

 

Nikdy jsem ji neviděl a velmi ji miluji,

nikdy mi neudělala po právu ani nezpůsobila křivdu,

když ji nevidím, jen se tomu směji,

nic to pro mě neznamená,

protože znám jednu milejší a hezčí,

která má větší cenu.

 

Neznám místo, na němž je,

je-li to na kopci či v nížině,

neodvažuji se říci, jak je ke mně nespravedlivá,

radši mlčím

a je mi na obtíž, když tu zůstává,

a proto jdu pryč.

 

Složil jsem báseň, nevím o kom

a pošlu ji tomu,

jenž ji pošle, skrze dalšího,

do Peitau

a přinese mi.

 

Zatímco se ozýval smích a potlesk, Dominik se podíval na smetánku toulouského duchovenstva, a ta se jen trochu zavrtěla a pak udělala rameny a rukama gesto, jako že se bláznům nemá odporovat.

A hlavně bohatým bláznům, napadlo ho. Pak se zadíval na Ukřižovaného na krucifixu na zdi, a řekl si: Pořád je to s tebou stejné. Mnoho oveček se zabíhá na scestí a bloudí právě tím, že - zatímco prostý lid vcelku zůstává věrný - mnozí vašnostové a ti, kdo jsou lidem uznávaní a oslavovaní jako výsostné veličiny číslo jedna, hvězdy a oslavenci, takový výběr ověnčený honosnými tituly, zrazuje a zklamává, a čisté víře se jen posmívá. Duchovní zabedněnost je zaviněna především těmi, kdo mají a mohou vést lid k hlubinám. Zatímco se lid odcizuje základům a odkládá jednu pravdu víry za druhou, povolané osoby ponechaly víru jen v nedělním kabátě, při jeho nasládlých rýmovačkách, a pod vlivem jejich kázání, poučování a duchovního vedení, postrádajícího hloubku i úroveň.

Kdo chce přivést takový osamělý dav, hnětený jako těsto hesly vůdců, zpátky do ovčince a do správy osvíceného pastýře, musí jít až ke kořenům a ukazovat jádro tajemství víry. Nestačí se spokojovat s hesly posledního sněmu jako s nějakými zaklínadly.

Zatímco si jeho duše povídala s Ukřižovaným, atmosféra hradu vibrovala následkem trýzněných strun, prokládaných vzdechy a lamentacemi místní trobairitz čili pěvkyně. Comtessa de Dia si právě neodbytně ulevovala svým citům v písni „Estat ai en greu cossirier“:

Velmi jsem se trápila

pro rytíře, jenž byl můj

a chci, aby navždy bylo známo,

jak velmi jsem jej milovala.

Nyní vidím, že jsem zrazena,

protože jsem mu nedala svou lásku,

pročež jsem se mýlila

na lůžku a když jsem oblečená.

 

Velmi bych chtěla toho rytíře

mít jeden večer ve svých nahých pažích,

bude hodně šťastný,

když k němu budu tak milá,

neboť mě ranil více

než Floris Blankaflor,

odevzdala bych mu své srdce, lásku,

klín, oči a svůj život. (frT)

+++

 

NADĚJE

Kdo ji má?

Důležitý hodnostář?

Vysoký úředník?

Loupežník v smokingu?

Nájemný vrah?

Ten kdo chodil po špičkách

Hlubokými lesy hříchu

Neprobudil pýchu

Jistě potká naději

Dnes nebo později

Být jako louka

Co ví přes svou nádheru

Není to ona kdo přitahuje motýli

To motýl jenom hledá toho

Kdo maličkému srdci

dává tlouct pod křídly

Eva Jana Lopourová

+++

JAK PŘESVATÁ KRVE PÁNĚ VOLÁ PŘI MŠI DO NEBE

Z milostí a dobrodiní, kterých nabývají účastníci při oběti Mše svaté, náleží mezi nejpřednější ta milost, že božská Krev Ježíše Krista, když bývá na oltáři prolita, volá za ně k Bohu a vyprošuje jim jeho slitování. Jak užitečné je hříšníkům toto volání! Jak mocně od nich zadržuje přísnou pomstu Boží! Písmo svaté výslovně tvrdí o některých těžkých hříších lidí, že volají k Bohu do nebe o jeho pomstu a popouzejí hněv proti viníkům. Takto Bůh mluví ke Kainovi: "Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země“ (Gn 4,10). O jiném hříchu praví Pán: "Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se“ (Gn 18,20-21). A těm, kdo ve své nespravedlnosti utiskují chudé vdovy a sirotky, praví Duch svatý: "Cožpak slzy vdovy nekanou na tváře a křik její na toho, který je vyvádí? Z líce vystupují až do nebes, a Hospodin, jenž slyší, nebude se v nich těšit." Jinou nespravedlnost označuje svatý Jakub jako hřích do nebe volající, když píše: " Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů." (Jk 5,4) Ba ústy proroka Izaiáše nazývá Bůh hříchy těžké vůbec křikem: " Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a judští muži sadbou, z níž má potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.“ (Iz 5,7)

Kdo tedy tento neskonalý hněv Boží utišuje? Kdo od nás odvrací tuto hroznou pomstu spravedlivého Boha? Ani na nebi, ani na zemi není k tomu nikdo způsobilejší nad hlas drahocenné božské Krve Páně. Ač je křik bezpočtu hříchů tak mocný, že zaznívá až do nebe, přece je hlas prolité Krve Bohočlověka mnohem mocnější, poněvadž je všemohoucí a neskonalý. Naplňuje nejen povětří, ale i celé širé nebe a proniká otcovské Srdce Boží. Ačkoliv hrozný křik tak mnohých, děsných velice roztrpčuje nepravostí Srdce Páně, přesto je líbeznost hlasu prolité Krve Ježíše Krista tak neskonale sladká, že vylučuje veškerou nevoli i nechuť z Božího Srdce a utišuje je více, než je dovede rozhněvat.křik hříchů.

Snad máš na jazyku otázku: Jak může tato svatá Krev Kristova volat do nebe, když přece nic z toho neslyším? Odpovídám ti také otázkou: Jak mohla prolitá krev Ábelova volat do nebe, když přece Ábel byl mrtev, a krev z jeho ran klidně vytékala? A přece řekl Bůh Kainovi: "Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země!" Je jasné, že je tu řeč nikoliv o hlasu tělesném, nýbrž o duchovním. Tento duchovní hlas byl tedy tak mocný, že vystupoval od země až k nebi, pronikal Srdce nebeského Otce a vybízel je k pomstě proti bratrovrahu. Právě tak je hlas prolité Krve Ježíše Krista při Mši svaté duchovním hlasem, ale tak mocným, že napřimuje rozhněvaného Boha k slitování.

Svatý Pavel nám chce připomenout, že tato předrahá Krev Páně při své Mši opravdu volá k Bohu, když píše: " Stojíte před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova“ Jak už bylo dostatečně objasněno, přistupujeme při Mši svaté k Pánu Ježíši, svému Prostředníku a k svlažení jeho Krví.“ Z toho vyplývá nyní dle smyslu apoštolských slov, že když k svlažení touto přesvatou Krví Páně přistupujeme, ona za nás volá k Bohu. Pokud ještě byla přesvatá Krev Páně v jeho velebném Těle, nevolala, ale mlčela; když však byla bolestně a "nevinně prolévána při jeho přehořkém utrpení, počala mluvit, mluvila mocně, čili volala hlasem až všemohoucím, a to za slitování pro hříšníky.

Právě tak mocně mluví, čili pronikavě volá tato drahocenná Krev, když bývá prolita při Mši svaté, k všemohoucímu Bohu asi těmito slovy: "Shlédni a uvidíš, ó, spravedlivý Bože, jak já, drahocenná Krev Tvého jednorozeného Syna jsem prolévána, tak hanebně, tak bolestně, tak bohatě i tak milostně! Shlédni a považ, s jakým násilím, s jakým posměchem a s jakou ukrutností jsem zneuctěna, poplivána, zlořečena i nohama šlapána! A toto vše snáším s největší trpělivostí proto, aby hříšníci mohli být Mnou očištěni i spaseni. Ty pak, ó, přísný Soudce, chtěl bys je pro jejich hříchy zatratit a uvrhnout do propasti pekelné? Kdo Mi pak dá náhradu za všechno vytrpěné pohanění? Kdo Mi pak odplatí za posměchy a pošklebky, které jsem snesla? Proklatci v pekle Mi nebudou nic nahrazovat, nýbrž budou spíše s ďábelskou nenávistí proklínat a zlořečit. Budou-li však hříšníci kvůli Mně spaseni, budou Mne věčně velebit a všemožnými způsoby se Mi odvděčovat. Slyš proto, ó, milosrdný Bože, Mé spravedlivé volání. Kvůli Mně popřej hříšníkům milost k pokání a života polepšení. I Spravedlivým pak rozhojni kvůli Mně milosti, aby ve všem dobrém věrně vytrvali až do smrti!"

Jestliže tedy nejúctyhodnější Krev Páně takto volá k Bohu, jak by bylo možné, aby nevyslyšel Bůh takové volání? Vždyť i nevinně prolitá krev Ábelova volala ze země k nebi tak mocným hlasem, že svolala Boha samého na zem a roznítila k pomstě proti bratrovrahu, jak Hospodin sám vyznal slovy: "Prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra.“ (Gn 4,11) Když tedy mohla něco takového dokázat prolitá krev Ábelova, co teprve dokáže nevinně prolitá Krev Ježíše Krista, když bývá denně opakovaně prolévána i obětována při Mši svaté? Vždyť apoštol Pavel tvrdí, že „stojíte před Ježíšem a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova“ (Žd 12,22.24). Neboť Ábelova krev volala o pomstu, kdežto Krev Ježíše Krista volá o slitování. Bůh pak je více nakloněn ke slitování než k pomstě, jak se modlí vykoupený lid v modlitbě za zemřelé: "Bože, jehož vlastností je vždycky se slitovávat a odpouštět." A svatý Petr praví: " Pán si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2 Petr 2,9). Proto prolitá Krev Páně vyprosí slitování mnohem snáze, než by krev Ábelova vyvolala Boží pomstu.

Tato božská Krev Ježíše Krista volá k Bohu za usmíření světa, když je v chrámě obětován, když se potí krví na hoře Olivetské, když je bičován, korunován, křižován. Toho usmíření také se dovolává, jak svědčí svatý Pavel slovy: „Bůh v Kristu usmířil svět se sebou (2 Kor 5,19) Právě Krev Páně volá při Mši svaté, a to nejen jedním hlasem, nýbrž tolika hlasy, kolik krůpějí té Krve bylo prolito. Volá hlasem pronikavým, všemohoucím; volá z plné své síly božské i lidské. Volá nejen při jedné Mši svaté, ale při všech těch tisících Mších svatých, jež bývají denně slouženy. Krev Páně nevolá sama, nýbrž s ní volají zároveň i Kristovy rány. Volají tolika slovy, kolik jich bylo na jeho přesvatém Těle. S Nejsvětější Krví Páně volá také Srdce Páně, a to v tolika prosbách, kolikrát se ono pohnulo. Konečně volají s Krví Páně také i jeho ústa, a to s tolika modlitbami, kolik vzdechů vychází z božských úst Páně. Bylo by možné, že by toto pateronásobné volání, jež přichází z Krve Krista Pána, z jeho Srdce, z jeho úst, z jeho ran, z jeho duše, nemělo proniknout Srdce Boha Otce a neobměkčit je? I kdyby se Bůh Otec vážně rozhodl, že nebude šetřit hříšníky, nýbrž je po zásluze potrestá, přesto má božská Krev Ježíše Krista takovou moc i působivost, že jí musí ustupovat všechno na nebi i na zemi, a že jí Boží spravedlnost nemůže odepřít žádnou vhodnou prosbu.

Na doklad toho připomenu původ zázračného korporálu ve Walldürnu, kam přicházejí v oktávu Božího Těla četná procesí po celá staletí až dodnes. Walldürn je městečko v Odenwaldu, v bývalé mohučské arcidiecézi. Tam sloužil léta Páně 1330 místní farář Otto Mši svatou, při které z nepozornosti převrhl kalich s Krví Páně, takže se rozlila po korporálu. A hle! V tom okamžiku uprostřed na něm se objevil Kristus Pán, visící na kříži, a po obou stranách jeho jedenáct korunovaných a krví zbrocených hlav, podobných oněm, jaké vídáme na obrazech svaté Veroniky. Ty podoby byly tak přirozené a tak umělé, že by podobné vytvořit nedovedl žádný malíř. Farář se tomu divu tolik ulekl, že se na celém těle chvěl a bál se strašného trestu od Boha i od svého biskupa. Proto skryl ten krvavý korporál po Mši svaté pod oltářní kámen. Od té doby uplynula léta, ale farář nemohl dosáhnout pokoje svědomí, že zatajil tento div Boží lásky a slitovnosti. Bral si tu věc tolik k srdci, že se kvůli tomu na smrt rozstonal. Když byl stále hrozně trýzněn smrtelnými úzkostmi na duši i na těle, přál si umřít. Když však dlouho zápasil se smrtí a nemohl ani žít ani zemřít, nabyl přesvědčení, že je těmito smrtelnými úzkostmi tak trpce trýzněn proto, že onen krvavý korporál schoval. Proto povolal k sobě sousedního faráře, vyzpovídal se mu, jak z nepozornosti Krev Páně rozlil a pak zkrvácené korporale uschoval; načež mu dal také dovolení, aby veřejně oznámil, co se mu při Mši svaté přihodilo. Brzo po tomto vyznání zesnul. Potom byl oltářní kámen dle veškerých předpisů církevních, v té záležitosti ohledán a vyzdvižen a na korporálu skutečně shledány podivuhodně zachované ony podoby. Ihned se také začaly dít při tom podivuhodném korporálu různé zázraky, o nichž byla záhy donesena zpráva až do Říma. Papež Urban V. celou záležitost dle církevních předpisů přísně vyšetřil, udělil hojné odpustky všem těm, kdo by k uctění přesvaté Krve Páně do Walldürnu putovali.

Naskýtá se otázka, proč asi Bůh chtěl, aby se rozlitá svatá Krev Páně v podobě Ukřižovaného a jedenácti korunovaných hlav Kristových objevila na tom korporálu? Mezi jinými příčinami připomínám také tu, že prolitá Krev Páně volá k Bohu o milosrdenství. Lidsky vzato jsou právě ústa tím ústrojím, jímž voláme a křičíme. Jedenáct hlav, každá se svými ústy, se ukázalo na tomto korporálu možná proto, že právě tolik krůpějí se rozlilo z převrženého kalicha na korporál. A tato ústa volala k Bohu ne o pomstu a trest, nýbrž o milost a slitování; i pro onoho faráře, i pro lid, jenž by chtěl tu svatou Krev navštěvovat a uctívat. Tato Krev vyprosila knězi tu milost, že před svou smrtí litoval svého hříchu a svátostně se z toho vyznal. A milost, kterou vyprosila svatá Krev Páně tehdejšímu lidu, vyprošuje všemu lidu dodnes. Proto i největší hříšníci, kteří své hříchy po dlouhá léta zamlčovali, přicházejí před ní k jejich poznání, oplakávají je a upřímně se z nich vyznávají. Ježto Kristus Pán chce, abychom my, ubozí lidé, mohli takřka na vlastní oči uvidět, že prolitá Krev Páně při Mši svaté za nás volá k Bohu, proto učinil, aby se objevila prolitá i rozlitá jeho Krev na korporálu ve Walldürnu v podobě Ukřižovaného a vedle něho v podobě jedenácti hlav a zachovala se až dodnes. Nyní nejsou sice ony hlavy dost zřetelné, ale dosud lze vidět, když se k onomu zcela neporušenému korporálu přiblížíme, patrné skvrny na oněch místech, kde se ony svaté hlavy nacházely.

Mimo všemohoucí volání božské Krve Páně si ještě povšimni, že přesvatá Krev Páně má ještě jednu vlastnost, jež může usmířit rozhněvaného Boha. Když je totiž prolita na oltáři, vystupuje z ní libá vůně, jež je způsobilá usmířit hněv Boží kvůli hříchům lidí. Tak čteme v Písmu svatém už o židovských obětech zápalných: „Dbejte na to, abyste mi ve stanovený čas přinášeli darem můj pokrm jako ohnivou oběť, libou vůni pro mne“. Budete to připravovat denně po sedm dní jako pokrm ohnivé oběti v libou vůni pro Hospodina, a to kromě každodenní oběti zápalné a příslušné úlitby. (Nu 28,2.24) Jestliže pouhá vůně, jež vystupovala ze spáleného masa a z prolité krve obětovaných zvířat, byla pro všemohoucího Boha líbezná a způsobilá k usmíření jeho hněvu, čeho dosáhne teprve tato nadmíru sladká i mocná vůně z Krve Ježíše Krista, když bývá prolita i obětována Bohu na oltáři jako důstojná zápalná oběť. Když kněz obětuje kalich, říká: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa, z tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme. Je to plod révy a plod lidské práce a stane se nám nápojem duchovním.“ To jsou ta slova, jimiž bývá Bohu obětováno víno v kalichu, které je určeno; aby bylo proměněno v sladkou i líbeznou Krev Ježíše Krista. Svatý Pavel říká: „Kristus nás miloval a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá“ (Ef 5,2).

Když byla tato drahocenná oběť obětována na kříži a Krev Páně v bolestech prolita, vystupovala z ní k nebesům vůně tak líbezná, že docela zapudila zápach, jež vystupoval k nebi z hanebných obětí modlářů a z přemnohých a ohavných hříchů mnoha lidí. Bůh měl více zalíbení v přehořké smrti a prolité Krvi svého Syna, než měl ošklivosti ze všech hříchů světa. Kolikrát se tedy děje tato drahocenná zápalná oběť na oltáři a tato sladká Krev Páně bývá způsobem duchovním prolita, tolikrát denně vystupuje čerstvá a líbezná vůně k Bohu do nebe. Jestliže tedy lítostivě obětuješ při Mši svaté sladkou Krev Páně, zaháníš skrze příjemnou vůni této božské Krve odporný zápach vlastních hříchů a připravuješ také Bohu mnohem líbeznější vůni, než jak jsi mu nelibosti způsobil zápachem svých hříchů.

Na místě v Písmu svatém, kde se vypravuje o tom, že osleplý praotec Izák políbil syna svého Jakuba, přioděného Ezauovým rouchem, se čte dále: „Když Izák ucítil vůni jeho šatu, požehnal mu slovy: „Hle, vůně mého syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin“ (Gn 27,27) Jako tedy vůně rouna přinesla Jakubovi požehnání jeho otce Izáka, právě tak působí sladká vůně prolité božské Krve Ježíše Krista tolik, že milý Bůh se nak1oňuje k tomu zbožnému člověku, jenž mu ji při Mši svaté přináší za oběť a uděluje mu své požehnání. Také všichni svatí v nebi bývají takovou obětí Mše svaté zvláště potěšeni, poněvadž líbezná vůně Krve Ježíše Krista vystupuje z oltáře tak sladce a příjemně, že provívá celé nebe a občerstvuje i potěšuje všechny jeho obyvatele. Proto se snaž, ó, duše milující Boha, aby ses i ty ve všech Mších svatých klaněla Nejsvětější Krvi Páně se zbožností, srdečně ji vzývala a s důrazem obětovala. Můžeš tak činit třeba takto:

Modlitba: Ó, Nejsvětější Boží Trojice! Shlédni při této božské oběti, jakož i při všech Mších svatých, v tuto hodinu sloužených na celém světě, opravdu přítomnou drahocennou Krev Ježíše Krista, kterou ráčil prolít za mne i za všechny hříšníky, když byl bolestně obřezán, když se v hrozných úzkostech potil na Olivetské hoře, když byl bičován, trním korunován, obnažen, ukřižován, po smrti bodnut do boku. Přináším tu svatou Krev před trůn Tvé božské velebnosti a obětuji ji Tobě, svému pravému i živému Bohu, skrze božské Srdce Páně i skrze ruce všech kněží. Přeji si, abych Ti ji mohl obětovat nejen nyní, ale i v každém okamžiku celého svého života, i při své smrti; a sice s toutéž láskou i s toutéž bolestí, s kterými ji sám Pán Ježíš za nás prolil. Také Ti obětuji veškeré ty krvavé krůpěje potu, jež Tvůj přemilý Syn vypotil na Olivetské hoře. Dále Ti přináším všechny slzy, jež za nás vyronil a konečně i onu tak svatou i spasitelnou vodu, jež mu vytryskla z boku. S touto obětí také spojuji veškerou krev, kterou prolili mučedníci při svých mukách a vyznavači při svých kajících skutcích. Toto všechno Ti obětuji ve spojení s touto obětí Mše svaté, jakož i se všemi oběťmi vůbec, k Tvému neskonalému zalíbení na dokonalé odpuštění svých hříchů, k náležitému zadostiučinění za tresty, jichž jsem zasloužil, a na úplnou náhradu všeho toho dobrého, jež jsem měl i mohl vykonat, ale zanedbal. Zároveň Ti to všechno obětuji k potěšení zarmoucených, k posilnění se smrtí zápasících, k občerstvení duší v očistci a na obrácení všech nevěřících, bloudících i zatvrzelých hříšníků. Amen.

+++

 

TANEČNÍ PARKET

 

Myslíš že taneční parket ctnosti

Jsou JEN

Dlažby kostelní

Klekátko ve večeřadle

Modlitba s přáteli

Tvé zbožnosti naleštěné parkety?

Ne tvé ctnosti nejlépe se učí

Když tančí mezi výkaly

Vznášejí se s grácií

Po špičkách se lejnům vyhýbají

Ignorujíc

Mrtvolný zápach

Nenávisti a zloby

Lží a pomlouvání

Ne nejdou na ni mdloby

Ctnost odtančí své dle

Náčrtu nebeské fugy

Od první do poslední noty

Až před Bohem vyzuje si boty

Bolavé kotníky

Nebeským zřídlem ochladí

Eva Jana Lopourová

 

+++

SVOBODA A POSLUŠNOST

Budeme-li žít s druhými lidmi a budeme-li se snažit, abychom pochopili jejich slabosti a nedostatky, pomůže nám to, abychom se stali opravdovými kontemplativními lidmi. Ani odvážné přijetí vnitřních zkoušek v úplné samotě nenahradí očistu, kterou získáme, budeme-li pokorně a trpělivě milovat druhé lidi a budeme-li mít pochopení i pro jejich nejnerozumnější potřeby a žádosti. Poustevníci jsou vždycky v nebezpečí, že jen vyschnou a ještě se utvrdí ve své výstřednosti, protože se nestýkají s druhými lidmi, ztrácejí hluboký smysl pro duchovní skutečnost, kterou může dát jen čistá láska. Myslíte si, že dojdete svatosti, když se uzavřete se svými knihami, modlitbami atd. před lidmi? Nebo když budete odmítat činnost a práce, které jsou nutné pro dobro druhých, ale vás náhodou nudí nebo zneklidňují? Vždyť vnitřní kontemplace a vnější činnost vůbec nestojí proti sobě, neboť to jsou dvě stránky téže lásky k Bohu. Nehleďte na to, jak málo jste poznali Boha v modlitbě, nýbrž srovnejte své skutky s tímto málem a uspořádejte je podle této míry. Celým tajemstvím je, odevzdat se do vůle Boží ve všem, co závisí na našem chtění, a to jak ve vnitřním životě, tak i ve vnějších dílech konaných pro Boha, a pak budete toužit jen po jediné věci: abyste konali jeho vůli.

Právě v tomto mlčenlivém svědectví Boží lásky provádí kontemplativní člověk svůj apoštolát. Vždyť svatý káže právě tím, jak chodí, stojí, bere věci a drží je ve své ruce, káže tudíž svým vlastním příkladem. Dokonalí lidé nemusí uvažovat o jednotlivostech své činnosti, neboť sám Bůh v nich a pro ně začne postupně dělat to, co oni chtějí. Nejnebezpečnějším člověkem na světě je kontemplativní člověk, který není nikým veden. Důvěřuje totiž jen svým viděním, poslouchá jen vábení vnitřního hlasu, ale nechce naslouchat druhým lidem. Ztotožňuje Boží vůli se vším, co mu v jeho srdci dává cítit velký, teplý vnitřní žár. Takovýto člověk má dojem, že je svatý, a přesto může způsobit zkázu celého města nebo i národa. Svět je ostatně pokryt jizvami, které na jeho těle zanechali takovíto lidé - vizionáři. Mají mnoho řečí a všechno, co říkají, je poselství s velkým "P", a přesto nikoho nepřesvědčí.

Proto nesmíme nerozvážně zavírat oči před pravdou, nýbrž máme také plnit rozkazy, které nebývají vždycky dokonalé. Poslušnost neznamená zřeknutí se svobody, nýbrž její rozvážné použití za určitých, dobře definovatelných podmínek.

CO JE SVOBODA?

Špatná volba ničí svobodu. Naproti tomu dokonalá duchovní svoboda jest úplná neschopnost učinit nějakou špatnou volbu. Jedině člověk, který tak plně odhodil zlo, že po něm ani nezatouží, je vpravdě svobodný. Bůh, v němž není naprosto žádný stín ani možnost zla či hříchu, je nekonečně svobodný. Existuje ve skutečnosti vůbec svoboda? Jedině Boží vůle je bez chyby, kdežto každá jiná svoboda může upadnout a zmařit se nesprávnou volbou. Každá pravá svoboda k nám přichází jako nadpřirozený dar od Boha. Mohu-li odporovat Jeho vůli, nejsem svobodný.

Vždyť v hříchu nespočívá pravá svoboda. Svoboda je tedy hřivna daná nám Bohem, je to nástroj, s nímž máme pracovat. Je to nástroj, jímž budujeme svůj život, své štěstí. Naše pravá svoboda je něčím, co nikdy nesmíme obětovat, neboť bychom se tím vlastně zřekli Boha. Svou pravou svobodu musíme hájit společně se svým životem, protože je to nejcennější prvek naší bytosti.

Obětovat musíme jen nepravou spontánnost rozmaru, lžisvobodu hříchu. Právě svoboda z nás činí osobnost, které je určeno, aby byla Božím obrazem. Jednou z hlavních poslání nadpřirozeného společenství církve jest, uchovat naši duchovní svobodu Božích synů. A jak málo lidí si to vůbec uvědomuje!

ODPOUTANOST

Zajímalo by mne, existuje-li dnes ve světě aspoň dvacet lidí, kteří vidí věci tak, jaké skutečně jsou, to by znamenalo, že by zde bylo dvacet lidí, kteří by byli zcela svobodní, kteří by nebyli ovládáni nebo aspoň ovlivněni nějakým přilnutím ke hmotným věcem nebo k vlastnímu já, nebo i k nějakému Božímu daru, třeba k té nejvyšší milosti.   Nevěřím, že je na světě dvacet takových lidí, ale musí tu být jeden nebo dva. Ti jako jediní drží všechno pohromadě a brání, aby se vesmír nerozpadl. Milujete-li věci a toužíte-li po nich pro ně samy, i když snad chápete povšechné mravní zásady, přesto nevidíte způsob, jak je aplikovat. I když vaše situace je formálně správná, přesto se zde může vyskytnout skrytá okolnost, kterou jste asi přehlédli, a ta pokazí i vaše

nejctnostnější úkony nějakou nedokonalostí. Některé stránky odpoutanosti a zejména vnitřní čistoty a citlivosti svědomí se většině svatých nepodaří vůbec objevit. Zřekli se sice ctižádosti a světských potěšení, ale našli si jiné potěšení a jiné ctižádosti, které mají jemnější a duchovnější ráz.   Cíl svého života najdou v soustředění a ve vnitřním pokoji. Ale prosté soustředění je právě tak stvořeno, jako automobil. A pocit vnitřního pokoje není méně stvořený než láhev vína. Zkušenost "postřehů" Boží přítomnosti je právě tak stvořena jako sklenice piva. Jediný rozdíl spočívá v tom, že soustředění, vnitřní pokoj a pocit Boží přítomnosti jsou duchovním potěšením, kdežto ty druhé věci jsou potěšením hmotným. Přilnutí k duchovním věcem je tedy naprosto stejným přilnutím, jakým je neovládnutá láska k něčemu jinému. A proto mnoho kontemplativních lidí se nikdy nestane velkými světci, protože ulpívají na ubohých malých potěšeních, která jsou dávána začátečníkům na kontemplativní cestě. Nikdy se nebudete dokonale modlit, dokud se neodloučíte od potěšení z modlitby. V

náboženském životě se vyskytuje jakýsi druh hrubého materialismu, který vede i upřímné lidi k domněnce, že zapírat se vlastně znamená prostě vzdát se věcí, které potěšují pět smyslů zevních. Dokud nebude jasné, že se chceme vážně zřeknout všech přilnutí, Duch svatý nás nepovede do pravé temnoty, do srdce mystické vyprahlosti, ve které nás Bůh sám tajemně vysvobozuje ze zmatků, z mnohosti potřeb a tužeb, aby nám dal Jednotu v Sobě a se Sebou. Nesmíme se ovšem děsit naší slabosti, ubohosti, nevěrnosti apod. V takovémto postavení není užitečné vynucovat si rozhodnutí. Je totiž zapotřebí velké trpělivosti a pokory, a pokorné prosby o světlo, odvahu a sílu.

Postavíme-li se odhodlaně proti své zbabělosti a vyznáme se z ní Bohu, nemusíme pochybovat, že se jednoho dne nad námi smiluje a ukáže nám cestu ke svobodě v odpoutanosti. Výpisky z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI

+++

STROMY

Jedinou radostí stromů

Je poskytovat stín

Jedinou starostí

je ukazovat vzhůru - domů

Jedinou řečí větve obtížené plody

Jedinou prosbou trocha slunce a trocha vody

Jedinou ozdobou koruna s přelivem do zelena

Pod modrou oblohou na odiv vystavená

Přáteli stromů jen

Déšť slunce vítr mrak

Co bude pak

To ví jen dobrý Bůh

Který strom doroste svědectvím

od kořene k nebesům

Eva Jana Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY, osvětimského mučedníka

Co znamená tvoje povolání k mystickému životu ?

Mystickým životem rozuměj něco jiného než běžný všední život Mého dítěte, více nebo méně horlivý, a také něco jiného než mimořádný život Mého dítěte, obdařený extázemi, viděními nebo prorockými zjeveními. Mystický život je normálním vyvrcholením duchovního života v jeho dokonalém rozvoji, když Můj dítě v sobě nechá převládnout působení darů Mého Ducha.

Přitom se jasně rozlišuj různost způsobů, jimiž povolávám toho či onoho k vyššímu životu.

Takové povolání může být vnější, jestliže při něm působí hlásání evangelia, nebo se může stát vnitřním osvícením pod vlivem milosti.

Vnější povolání je všeobecné, pokud se týká všech lidí, které chci spasit, a jimž dávám dostatečné prostředky ke spáse. Je zvláštní pro tebe, kterého vedu k sobě cestou, kterou ti zvláštním způsobem ukazuji.

Podle toho můžeš sledovat různá povolání k mystickému životu. Můžeš být povolán vnější a obecným způsobem, vycházejícím z četby Písma svatého nebo životů svatých, z dobrých příkladů, které vidíš. Také můžeš být povolán způsobem vnějším a zvláštním pod vlivem zkušeného vůdce, jenž upoutá tvou pozornost ke kráse duchovního života, k Mé dobrotě a k důvěře, kterou zasluhuje.  Můžeš být povolán také vnitřním způsobem, ale vzdáleným skrze milost, vlité ctnosti, dary Mého Ducha, které směřují k tvému úplnému rozvoji v rozjímání. Konečně můžeš být povolán způsobem vnitřním a přímým či blízkým, jež působím sám ve tvé duši, abych ji k sobě přitáhnul. Přitom jí dávám dost snadno poznatelných znamení tohoto povolání. Toto povolání může být samo o sobě postačující, ačkoli mu mnoho duší není věrných. Může být účinné, když jdeš za tímto povoláním opravdu až na vrcholky mystického života.

Jsou všechny duše ve stavu posvěcující milosti povolány k mystickému životu způsobem všeobecným, vzdáleným a postačujícím?

Jsou. Vyplývá to z působení Mé milosti, která vyžaduje neustálý rozvoj v duši, aby se v tobě dokonalo dílo očišťování, jež má tě učinit stále více hodným Mne a umožnit ti štěstí ze Mne navěky. Tvé tvrzení spočívá tedy na několika důvodech, vzatých ze samých základů duchovního života.

Předně je mystický život tvoje dospělost v křesťanském životě, úplné řádné rozvinutí milostí.

Je-li tvoje duše ve stavu milosti, je povolána vydat užitek z Mých darů náležitým užíváním nadpřirozených ctností a darů Mého Ducha. Tyto dary, pokud jsou zavedenými stavy, které činí tvou duši vnímavou ke vnukání Mého Ducha, vzrůstají s láskou jako vlité ctnosti. Jejich vzrůst se má během tvého života neustále uskutečňovat pomocí nabytých zásluh a svatého přijímání, podle přikázání lásky, které nemá žádné omezení.

Tvoje duše ve stavu milosti je povolána právě tím, že má Mou milost, umožnit rozvíjení milosti k jejímu úplnému rozvinutí v mystickém životě.

Tvoje duše je v posvěcující milosti. Tak tě zvu k očišťování od tvých poklesků a jejich důsledků. Dělej to dobrovolným umrtvováním nebo trpělivým přijímáním zkoušek, jímž tě sám vystavuji. Tohle protivné očišťování patří jako jistý pozemský očistec do mystického řádu. Můj Duch očišťuje tvou statečnou duši, takže jí po smrti už nezbývá žádné očišťování, neboť si už pak nezasloužíš žádný očistec.

Tedy už touto skutečností tě zvu, když jsi ve stavu milosti, k neustálému pokračování v sebeočišťování od jakékoli chyby a volám tě k mystickému životu.

Konečně si buď jist, že tvoje duše ve stavu milosti je tím stavem určena k požívání Mne, když se oddělí od těla. Nebe je normálním vrcholem rozvoje milosti v pozemském životě, takže by tvoje duše měla být takto dobře připravena, ač je to skutečně velmi zřídka, aby přijala světlo slávy ihned po smrti, bez očistce. Opravdu nikdo, leda svou vinou, že nedbal o přijaté nebo nabízené milostí, nepřijde do tohoto místa utrpení, kde už nelze získávat žádné zásluhy.

Dokonalou přípravou k přijetí blaženého patření na Mne hned po posledním vydechnutí může být pouze hrdinská láska tvé duše spolu s horoucí touhou patřit na Mne, tak jak Mne vidíš v mystickém sjednocení a nejvíce ve sjednocení přetvořujícím.

Tvoje duše ve stavu milosti, tím, že je určena k blaženému sjednocení se Mnou na věčnosti a to dle Mojí vůle hned po smrti, je zároveň povolána k oblažujícímu sjednocení na zemi ve vlité rozjímání a v mystickém životě.

Jak se děje individuální a blízké povolání k mystickému životu?

Dají se uvést tři znamení, jimiž ti dávám najevo toto povolání.

Předně se ti rozjímání se stává nepřijatelným. Dále tvoje duše nepociťuje potřebu upírat obrazotvornost na nějaký předmět. Konečně tě těší samota se Mnou.

Sv. Jan od Kříže vykládá tato tři znamení v Temné noci, když mluví o očistné vyprahlosti: „Tyto vyprahlosti by mohly být důsledky ne tak očišťování smyslové dychtivosti jako spíše jistých hříchů nebo nedokonalostí, duchovní lenosti nebo vlažnosti, nebo také tělesné nepřipravenosti. Sleduj některé známky, ze kterých můžeš poznat, kdy je tato vyprahlost důsledkem očišťování a kdy je důsledkem zmíněných hříchů. Jsou tři závažné známky:

1. Tvoje duše nenalézá žádnou zálibu ani útěchu jak v božských věcech, tak ve statcích tohoto svět. Jako tvůj Bratr a Spasitel sám uvádím tvou duši do této temné noci, abych ji očistil. Proto ti nedám nic ani okoušet ani se z čehokoli těšit. Pochází-li tato vyprahlost z nějakého nově spáchaného hříchu, pak tvá duše zakouší náklonnost k věcem mimo Mne... Přesto však sleduj ještě druhou známku, protože taková nechuť k věcem vznešeným a nižším by mohla pocházet ze sklonu k duchovní lenosti.

2. Možná, že tvé paměti někdy působí značné obtíže vzlet ke Mně a tvou duši trápí dojem, že Mi není dost věrná, když ze Mne nemá žádnou slast. Tato vyprahlost dokazuje, že tvá duše není obětí duchovní lenosti nebo vlažnosti, neboť vlažné duše nedbají, že nemají péče o božské věci.

3. Třetí známkou je, že postrádáš touhu rozjímat a usuzovat pomocí smyslů a obrazotvornosti, jako dříve. Příčinou je, že se ti začíná, sdělovat už úkonem prostého rozjímání, ne však prostřednictvím rozvažování.

Tyto známky nejsou ve všech omilostněných duších, protože zvu jen některé duše k mystickému životu zvláštním a důvěrně blízkým způsobem. Přesto zvu všechny k tomu, aby se o to pokusili. (Pokr.)

+++

 

V JEDNOM

V jednom bytě

V jednom čase

U jednoho stolu

Otevřelo se nebe

Nad střechami domů

Kousek modra

Jak už nebe bývá

Nečekaně zcela opona

mezi zoufáním a nadějí roztržena

Muži a ženy uviděli

V plné kráse

Bez zatemnění procházet Krista

Nad střechami

A víno co pili

Chutnalo v ten všední den

Jak nejlepší pohár

Šetřený na neděli

 

Eva Jana Lopourová

 

+++

 

 

TOPlist