ČERVENEC 2008

 

Ročník XIV., číslo 7                                                                                                                   červenec 2008

Obsah: SETKÁNÍ S BLOUDÍCÍMI, O MŠI SVATÉ, BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (), fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (),  Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely OP_________

POSELSTVÍ DNEŠNÍ DOBĚ: TAJEMSTVÍ SPÁSY

Brigita (Birgita) vešla do dějin jako zakladatelka řádu brigitek. Přišla na svět kolem r. 1303 v jihošvédském Finstadu u Uppsaly. Už od svého sedmého roku života měla vidění ukřižovaného Ježíše. Když bylo Brigitě 13 let. vdala se na přání otce - matka už zemřela - za 181etého šlechtice Ulfa Gudmarssona, kterému darovala ve šťastném manželství čtyři syny a čtyři dcery. Pro svou mimořádnou dobročinnost a zbožný způsob života požívala Brigita všude nejvyšší vážnosti. Ve věku 32 let se stala dokonce vychovatelkou u krále Magna Erikssona a měla u dvora velký vliv. Po společné pouti do Santiaga de Compostela se uchýlil Brigitin manžel do cisterciáckého kláštera, kde zemřel už r. 1344.

Po smrti manžela měla Brigita různá vidění. V nich nazýval Kristus Brigitu „svou nevěstou" a vyzýval ji, aby byla jeho prostřednicí. Brigita sepsala tyto události ve švédštině, později byly přeloženy do latiny. Král Magnus Eriksson daroval r. 1346 mystičce jeden ze svých statků ve Wadsteně v jižním Švédsku, kde zřídila Brigita klášter, první dům svého nového brigitského řádu.

Brigita vypracovala pro společenství řeholnic řeholi, která byla doplňkem řehole augustiniánské. Spolu se svou dcerou Kateřinou Švédskou, která byla později rovněž svatořečena, odešla Brigita r. 1349 do Říma a působila tam ve svém řádu. Podporována Kateřinou, která jí stála věrně po boku, snažila se zakladatelka řádu v dalších 24 letech neúnavně o rozšíření své řehole, pro niž dostala r. 1370 v Římě potvrzení od papeže Urbana V. Na Kateřininy urgence potvrdil papež Urban VI. Brigitinu řeholi r. 1378 ještě jednou.

Po pouti do Svaté země zemřela Brigita Švédská brzy po svém návratu do Říma 23. července 1373. Velká bojovnice za mravnost byla pochována zprvu v Římě, o rok později přenesla její dcera Kateřina ostatky zakladatelky řádu do Wadsteny, kde našla Brigita místo svého posledního odpočinku. Katenna se rozhodující měrou podílela na tom, že byla její matka už v r. 1391 prohlášena papežem Bonifácem IX. za svatou.

15 modliteb vztahujících se k umučení a ranám Krista, které zjevil svaté Brigitě Švédské náš Pán v kostele sv. Pavla v Římě.

Úvod k modlitbám k uctění ran Spasitelových, které se od Něj naučila sv. Brigita, a k nimž obdržela přislíbení.

Když si sv. Brigita (1303-1373) dlouhou dobu vyprošovala zvědět počet ran, jež Spasitel vytrpěl při svém Umučení, zjevil se jí Pán a řekl jí:

„Moje tělo bylo ztrýzněno 5480 ranami. Chceš-li je uctít, modli se denně po celý rok 15x Otče náš a Zdrávas Maria s 15 modlitbami, jimi tě naučím. Tak do roka pozdravil všechny mé rány."

A dodal přislíbení:

„Kdo bude tuto pobožnost denně vykonávat po celý rok, obdrží následující milosti:

1) Vysvobodí z očistce 15 duší svého rodu.

2) 15 hříšníků z jeho rodu bude obráceno.

3) 15 spravedlivých z jeho rodu bude utvrzeno v milosti.

4) Modlící se tuto pobožnost dosáhne prvního stupně dokonalosti.

5) 15 dní před jeho smrtí mu dám své drahocenné Tělo, aby skrze mne věčně nelačnil, a svou drahocennou Krev, aby věčně nežíznil.

6) Předtím mu udělím hořké slzy zkroušenosti a lítosti nad všemi jeho hříchy a jejich dokonalé poznání.

7) Postavím před něho znamení svého vítězného kříže k pomoci a ochraně proti léčkám a útokům nepřátel.

8) Před smrtí přispěchám se svou milou Matkou, abych dobrotivě pohlédl na jeho duši.

9) Ve svém náručí přivedu do věčných radostí jeho duši, kde jí dám pít ze studnice svého Božství, jehož neposkytnu v takové míře těm, kteří nekonali tuto pobožnost.

10) Kdokoli žil třicet i více let ve smrtelném hříchu a učiní předsevzetí, že bude tuto pobožnost vykonávat a skutečně tak učiní, tomu odpustím všechny jeho hříchy.

11) Budu ho hájit proti pokušením jeho pěti smyslů.

12) Nedopustím, aby zemřel náhlou smrtí, a jeho duši zbavím všech trestů.

13) Zjednám mu vše, oč bude prosit moji Matku.

14) Žil-li dosud dle své vlastní vůle, a měl by zítra umřít, prodloužím mu jeho život, aby vše napravil.

15) Kdo by této pobožnosti naučil jiné a ji rozšířil, toho radost a zásluha bude bez konce.

16) Kde se budou modlit tyto modlitby, tam budu přítomen svou milostí."

 

Úvodní modlitba

Náš nebeský Otče, předstupujeme před zmučenou tvář Tvého Syna, našeho Spasitele, abychom rozjímavou modlitbou uctili po vzoru svaté Brigity rány, které On přijal za nás hříšníky.

Přispěchej nám s Matkou Marií, svatou Brigitou, Otcem Piem a se všemi našimi ochránci na pomoc, aby naše mysl nebyla ospalá a srdce vlažná, ale rozhořela se Tvou láskou i touhou po spáse hříšníků, za které by Ti přinášela prostřednictvím Panny Marie oběti Tobě milé. Amen.

1. Kristovo utrpení na Olivetské hoře až po jeho korunování trním

Ó Ježíši Kriste, věčná Slasti těch, kteří Tě milují, Blaženosti převyšující jakoukoli radost a žádost, spáso a Milovníku hříšníků: Ty jsi dosvědčil, že Tvou rozkoší je být se syny lidskými, protože ses pro člověka učinil člověkem při naplnění času.

Rozpomeň se na všechny úzkostné předtuchy a zármutek, jež jsi vytrpěl v lidském těle, když nastával čas Tvého spasitelného umučení, v Božském Srdci předem stanovený. Vzpomeň na smutek a hořkost, které podle Tvého vlastního svědectví naplňovaly tvou duši, když jsi při poslední večeři myl nohy svým učedníkům, dal jim své Tělo a svou Krev, laskavě je těšil a předpověděl jim své bolestné umučení.

Vzpomeň na svůj strach a úzkost i bolest, jež jsi ve svém božském Těle vytrpěl před mukám; kříže, když jsi po trojí modlitbě v krvavém potu byl od Jidáše, svého učedníka, zrazen, od vyvoleného lidu zajat, křivými svědky obžalován, třemi soudci nespravedlivě souzen, ve vyvoleném městě o Veliké noci v kvetoucí mladosti nevinně odsouzen, ze svého roucha svlečen, potupným pláštěm oděn, políčkován, na očích a na tváři zahalen, k sloupu přivázán, krutě, nelítostně bičován, trním korunován, třtinou do hlavy bit a jinými nesčíslnými potupami drásán.

Pro tato před svým ukřižováním vytrpěná muka, dej nám, Pane Bože, vroucně prosíme, před naší smrtí pravou zkroušenost, pravdivé vyznání, upřímnou lítost, dostatečné zadostiučinění a všech našich hříchů odpuštění. Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který byl zbičován a odsouzen)

 

2. Kristovo zesměšnění

Ó Ježíši, pravá radosti, Svobodo andělů, Rozkoši ráje, vzpomeň na truchlivost a hrůzu, které jsi zakoušel, když všichni Tvoji nepřátelé jako nejdravější lvi Tě obstoupili, políčkováním, pliváním a ostatními neslýchanými trýzněními Tě trápili.

Pro toto trýznění a pro potupné nadávky a rouhání, jimiž Tě, Pane Ježíši, všichni Tvoji nepřátelé trápili, prosíme Tě, vysvoboď nás ode všech našich nepřátel, viditelných i neviditelných, a dej nám ve stínu Tvých křídel dospět k dokonalosti a věčné spáse.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který byl posmíván)

 

3. Kristovo přibití na kříž

Ó Ježíši, Stvořiteli světa, jehož nic nezměň a neobsáhne, jenž svou rukou řídíš svět, vzpomeň na přehořkou bolest, kterou jsi vytrpěl, když Židé nejdříve ruce Tvé tupými hřeby na kříž přibili a pak prorážejíce Tvé nohy bolest na bolest k ránám Tvým přidávali a tak ukrutně rozepjali Tvé svaté Tělo na délku i šíři Tvého kříže, že se vymkly klouby Tvých údů.

Pro památku této přesvaté a hořké bolesti na kříži, prosíme Tě, naplň nás bázní a dej nám svou lásku.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který byl krutě přibíjen na křiž)

 

4. Kristova modlitba za jeho katy

Ó Ježíši, nebeský Lékaři, rozpomeň se na mdlobu a zsinalost, kterou jsi vytrpěl při vztyčení kříže, rozdrásán na všech svých údech, z nichž žádný nezůstal ušetřen, že nebylo a není bolesti, jež by byla podobna Tvé; neboť od chodidla nohou až k temeni hlavy nebylo na Tobě zdravého místa. A přece, nedbaje všech bolestí, modlil ses za své nepřátele k svému Otci: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

Pro toto milosrdenství a na památku této bolesti dopřej nám, aby tato připomínka Tvého přehořkého umučení přispěla nám k odpuštění všech našich hříchů.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který nás učí milovat nepřátele)

 

5. Kristovo milosrdenství ke kajícím hříšníkům

Ó Ježíši, Zrcadlo věčného lesku, rozpomeň se na onu truchlivost, kterou jsi pocítil, když jsi spatřil v zrcadle své Nejjasnější Velebnosti, jak předurčení vyvolených, kteří zásluhami tvého umučení budou spaseni, tak i zavržení zlých, kteří pro své hříchy budou zavrženi.

Pro hlubinu své slitovnosti, jíž se Ti zželelo nás, ztracených a zoufalých hříšníků, kterou jsi projevil kajícímu lotru na kříži slovy: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!," prosíme Tě, milovaný Ježíši, uděl nám své milosrdenství v hodině naší smrti.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který je plný slitování a milosrdenství)

 

6. Kristův odkaz na kříži

Ó Ježíši, milování hodný a žádoucí Příteli všech, vzpomeň si na onen zármutek, který jsi pocítil, když nahý a zbědovaný pněl jsi na kříži a všichni Tvoji přátelé a známí Tě opustili. Neměl jsi nikoho, kdo by Tě potěšil, jen svou milovanou Matku, která v nesmírné bolesti své duše při Tobě stála nejvěrněji, a kterou jsi odporučil svému učedníku slovy: „Hle, Matka Tvá!"

Prosíme Tě, přelaskavý Ježíši, pro meč bolesti, který tenkrát pronikl její duši, slituj se nad námi ve všech našich souženích a trápeních tělesných i duševních a dej nám útěchu v čase soužení a útrap, zvláště v hodinu naší smrti.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který Tě ustanovil naší Matkou)

 

7. Kristova žízeň

Ó Ježíši, nevyvážná Studnice dobroty. Ty jsi v nesmírné lásce zvolal na kříži: „Žízním!" po spasení lidského pokolení. Prosíme, rozněť žádost našich srdcí po všem, co je dokonalé, a uhas v nás úplně žízeň hříšné tělesné žádostivosti a žár zálib světských.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který touží po naší spáse)

 

8. Kristův nápoj

ó Ježíši, Sladkosti srdcí a nesmírná Lahodo duší, pro hořkost octa a žluči, jež jsi okusil pro " nás, dopřej nám, abychom v hodině smrti hodně přijali Tvé Tělo a Tvou Krev pro útěchu a uzdravení svých duší. Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria ...

(Který octem a Hučí byl napojen)

 

9. Kristův výkřik úzkosti na kříži

Ó Ježíši, Moci královská a Radosti mysli, vzpomeň bolesti a úzkosti, jež jsi vytrpěl, když z hořkosti smrti za posměšného spílání Židů jsi zvolal velikým hlasem: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!"

Pro tuto úzkost žádáme snažně, abys nás neopouštěl v našich úzkostech, Pane a Bože náš.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který v opuštěnosti trpěl za nás)

 

10. Kristovy četné rány

Ó Ježíši, Alfo a Omego, Živote a Sílo každého času, vzpomeň si, že od hlavy až k nohám pohroužil ses pro nás do tůně utrpení..

Pro šíři i délku svých ran, nauč nás, tonoucí příliš v hříších, plnit v celé šíři a s pravou láskou Tvá přikázání.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který se stal mužem bolesti)

 

11. Kristovy hluboké rány

Ó, Ježíši, nejhlubší Propasti milosrdenství, prosíme Tě, pro hloubku Tvých ran, jež pronikaly do dřeně Tvých kostí a útrob, abys nás, vězící příliš v hříších, vynesl a ukryl v skrýši Tvých svatých ran, Pane, až by se utišil Tvůj hněv.

Otčenáš . . . Zdrávas Maria . . .

(v jehož hlubokých ranách je naše spása)

 

12. Kristovy krvácející rány

Ježíši. Zrcadlo pravdy, Znamení jednoty lásky, rozpomeň se na bezpočet svých ran, jimiž jsi od hlavy až k nohám poset a nejsvětější Krví zbarven. Jaké nezměrné bolesti jsi na Tvém přečistém Těle vytrpěl! Milosrdný Pane, co jsi měl ještě učinit a neučinil jsi? Prosíme Tě, nejdobrotivější Ježíši, vepiš svou nejdražší Krví své rány do našich srdcí, abychom v nich četli Tvou smrt, abychom stále, až do konce setrvávali v díkůvzdání. Amen.

Otčenáš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který nepřestává být zraňován)

 

13. Kristova poslední úzkost

Ó Ježíši, Lve nejsilnější, Králi nesmrtelný a nepřemožitelný, vzpomeň na bolest, kterou jsi vytrpěl, když všechny síly těla i Srdce Tvého Tě úplně opustily a když nakloniv hlavu jsi řekl: „Dokonáno jest!"

Pro tuto úzkost a bolest smiluj se nad námi při dokonání našeho posledního zápasu, když duše každého z nás bude sklíčena a duch zarmoucen.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který na kříži dokonal naše vykoupení)

 

14. Kristova smrt

Ó Ježíši, jednorozený Synu Nejvyššího Otce. Záře a Obraze Jeho podstaty, pomni oné naprosté oddanosti, v níž jsi Otci svému odevzdal svého ducha slovy: „Otče, v ruce Tvé poroučím svého ducha!" A s tělem rozdrásaným a srdcem pukajícím, s velkým výkřikem otevřels útroby svého milosrdenství. Za naše vykoupení jsi vypustil duši.

Pro tuto nejdražší smrt Tě prosíme. Králi svatých, posilni nás k odporování ďáblu, světu, tělu, abychom světu odumřeli, Tobě živi byli a v poslední hodině našeho skonání přijmi ducha každého z nás jako poutníka k Tobě se vracejícího.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Který byl poslušný až k smrti)

 

15. Kristovo poslední a úplné vylití Krve

Ó Ježíši, pravý a plodný vinný Kmeni, rozpomeň se na přetékající vylitou Krev, kterou jsi přehojně prolil jako hrozen v lisu. Z boku kopím probodeného vycedil jsi nám Krev a Vodu k napojení, že v Tobě ani kapky nezůstalo, a posléze jako kytička myrhy visel jsi na kříži mezi nebem a zemí. Tělo Tvé jakoby pomizelo, vlhkost Tvých útrob vyschla, dřeň Tvých kostí zvadla.

Pro toto přehořké umučení a vylití Tvé drahocenné Krve, prosíme Tě, dobrotivý Ježíši, přijmi duši každého z nás v zápase smrti.

Amen.

Otče náš . . . Zdrávas Maria . . .

(Z jehož probodeného srdce vytryskly prameny milosrdenství)

 

Závěrečná modlitba:

Ó sladký Ježíši, zraň naše srdce, aby slzy kajícnosti byly nám chlebem ve dne i v noci a obrať nás zcela k Tobě, aby naše srdce Ti byla milá a příjemná a skonání života takové, abychom si po smrti zasloužili Tebe chválit se všemi svatými na věky.

Prosíme Tě, Bože, přijmi naše modlitby a skutky, a dej, aby spolu s obětí Tvého Syna na kříži a ve mši svaté přispěly k obrácení hříšníků a k vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Amen.

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Srdce našeho Krále, miluji Tě Tvou láskou za sebe i za celý svět.

Můj Ježíši, Tvému Srdci s důvěrou svěřuji tento úmysl... Shlédni na něj a učiň, k čemu Tě Srdce Tvé pobádá. Nechť Ono samo jedná. Spoléhám na Tebe, ó Ježíši, svěřuji se Ti, úplně se Ti odevzdávám. Jsem jist, že mě nezklameš.

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, věřím, že mne miluješ! Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v Tebe důvěřuji! Nejsvětější Srdce Ježíšovo, přijď Království Tvé! Amen.

 

Tato pobožnost byla schválena a doporučena Svatou kongregací, posv.Kolegiem de propaganda fide a papežem Klementem XII.

+++

Ctnost pokory

Láska a pokora sv. Brigity byly za jejich časů zářícím znamením pro duše v jejich tísni a jsou i dnes. Ve všech dobách otevírá pokora lidem cestu k svatosti a je podmínkou všech milostí na cestě do věčné blaženosti. Modlitba archanděla Michaela je zvlášť vhodná k cvičeni se v dosaženi pokory.

Nebesa slibuji tomu, kdo ji denně nebo i vícekrát denně modlí s upřímným srdcem, že bude růst v pokoře a nepropadne pýše. Anděl, který učil ve Fatimě děti Hyacintu. Františka a Lucii modlitbě, se představil jako anděl míru. Právě archanděl Michael je Církvi vzýván jako anděl míru (29. záři). Učme se u svatostánku modlit se tuto modlitbu v kleče a hlavou skloněnou k zemi a zastřenou tváří. Tento údělný kníže andělů a nebeských zástupů vrhá se do prachu s láskou a vděčnosti. Kéž je příkladem pokory a ne pýchy, všem, kdo odmítají pokleknout před Synem Božím, který se stal člověkem a naším Spasitelem.

Modlitba archanděla Michaela

Můj Bože, věřím v Tebe, modlím se k Tobě, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím Tě o odpuštění pro všechny, kteří nevěří, nedoufají a nemiluji Tě. Nejsvětější Trojice, Otče i Synu i Duchu svatý v nejhlubší odevzdanosti Tě prosím a k Tobě se obracím a obětuji Tvoje drahocenné Tělo, Krev, duši a božství našeho Pána Ježíše Krista, který je přítomný ve všech svatostáncích světa na smír za všechny hříchy a lhostejnost, jimiž je urážen. Pro nekonečné zásluhy Jeho svatého Srdce a neposkvrněného Srdce panny Marie, prosím Tě za obrácení všech hříšníků.

+++

MĚSÍC

Jednou přitáhl mraky

Postavil zeď

Ať každý pozná

Noční květ bez slunce ozářený

Však temnota viděla

Kulatý chléb

A v mžiku pozřela ho

Nebude světla

Jež by mně zachránilo

Plakal teď měsíc

Další noci

Slunce zapadalo

Paprsky o zeď mraků rozdrásalo

A měsíc ústa v údivu

když spadla zeď

Já nevěděl že jsi mě milovalo

Eva Jana Lopourová

+++

SETKÁNÍ S BLOUDÍCÍMI

Nad katedrálu svatého Sernina se připlížilo svítání. Hodinu od hodiny sílilo světlo a pronikalo záclonami jejich pokojíku v toulouském hostinci, až vzbudilo Otce Diega z lehké dřímoty. Ospale se obrátil na podušce. Matně si uvědomoval, že se mu zdál velmi divoký sen. V tom snu –

Náhle se vztyčil na lůžku. Jako by mu někdo vchrstl do tváře ledovou vodu, přepadlo ho poznání, že to nebyl sen. Postel, třebaže byla pro něho tak přitažlivá, pozbyla své kouzlo. Chtěl být svěží a čilý na další cestu do Dánska.

Cože, Otče Dominiku, kde jste nechal svůj honosný plášť?

Vyměnil jsem ho, excelence, s někým za tento hrubší.

Ehm, ozval se uznale biskup a dodal: Kdybychom takhle skromně vystupovali od začátku, bylo by tu jistě víc dveří, které nám otevřou. Vždyť jsou to vlastně docela hodní lidé, akorát mají v hlavách trochu nejasno. Jen kdyby jim to byl někdo jasně vysvětlil.

Hm. To by zdejší cisterciáci asi sami museli zbořit klášterní zdi, zkrátka přestat se schovávat doma za pecí.

Biskup pokýval hlavou. Měl bezvýrazný hlas a tupý pohled. Byl bledý, protože v noci málo spal. Málo věcí brání spánku víc než náhlé zhroucení všech snů v době před ulehnutím. Od dvou hodin se nešťastný biskup Diego převaloval na polštáři, podřimoval jenom chvílemi a probudil se bez vyhlídky na další spánek v hodině, kdy se přičinlivý pták pouští do hledání červů.

Toho se ovšem nedočkáme. Mají své stanovy.

Snad zeměpán?

Podle jednoho dopisu, který svého času napsal starý toulouský hrabě Rajmund cisterciákům, štval spíše do války než k nějaké nápravě hrozného stavu. Tvrdil, že tyhle kacířské lištičky v toulouském hrabství plení vinice, které vysázela pravice Nejvyššího. Pohrdají Bohem a vzkříšením z mrtvých. Kázání kacířů se prý podobá plíživé rakovině: rozděluje rodiny a svádí dokonce i kněze. Kostely pustnou, křest se odmítá, eucharistie je v opovržení, stěžoval si pisatel. Prý se ta zvrhlost v toulouském hrabství zakořenila natolik, že ji nelze vyrvat mečem duchovním, a je tudíž třeba sáhnout k meči hmotnému.

Pročpak si pan hrabě nezjedná sám pořádek na svém panství?

Prý na zákrok sám nestačí. Šlechta stojí proti němu a s nimi obrovské množství lidu. Prosil proto opata z Cíteaux a cisterciáckou generální kapitulu, aby povolali francouzského krále k vojenskému zákroku. Sliboval, že prý poskytne králi podporu, otevře mu města a ukáže mu kacíře.

Ukáže kacíře? To už tady, pokud vím, ale kdysi bylo, ne? Každý tu ví, o co šlo starému hraběti Rajmundovi.

Co to bylo?

O moc. O panství.

Jakto?

V Toulouse tehdy narůstalo napětí mezi hrabětem a bohatými měšťany. Záludný hrabě dokázal pokaždé obratně nasměrovat útok tam, kam potřeboval. Jednou proti zbohatlým měšťanům a cechmistrům, když vedl rozsáhlé výslechy, zavádějící v Toulouse atmosféru strachu. Jindy proti příliš nezávislému šlechtici Rogeru Trencavelovi, jenž prý držel v zajetí pod dohledem nejrůznějších zbloudilců biskupa z Albi. Pokaždé si toulouský hrabě zvětšil panství a upevnil svou moc pod záminkou stíhání zbloudilých hledačů pravdy mimo církev.

A výsledek?

Všem takovým zbloudilcům bylo zakázáno veřejně mluvit. Ani to je však nezastavilo. Změnili se prý z lišek v krtky, ohlodávajících pod zemí svaté rostliny.

Opravdu danajský dárek zanechal Rajmund V. světu. Chtěl si hrát v jižní Francii na pánaboha a církev k tomu hodlal užívat jako klacku.

Na bedra dnešních papežských vyslanců tedy dopadl úkol vyorat tyto krtky. Nechejme je, ať si poradí, mínil biskup Diego, a dodal: To naše nastrojení do hader kvůli tomu nedávnému případu už snad stačilo.

Myslíte?

Ostatně, co by nám řekli na dánském dvoře? Dvůr chce dvorní způsoby.

Takže to byla přece jen pouhá taktika? Jenom přestrojení?

Biskup Diego se odmlčel.

Kdekdo nám vytkne, že jsme zvolili chudobu jako mazanou taktiku jednání s těmi zbloudilci. Nejde přece jen o prostotu oděvu. Hlavní je prostota srdce, pokora.

Až mnohem později, u svatostánku, se mu vrátil klid. Konečně mohl klidně uvažovat. Říkal si: S pokorným každý lehce vyjde. S pokorným se snadno žije. Zato pyšný je stále v kleštích žárlivosti a uražené ješitnosti. Pyšný jedná, jako by jen on sám měl právo jednat. Přeje úspěch jen sobě. Sám si připojuje doložku nejvyšších výhod ve všem možném. To proto, že on samojediný všemu nejlépe rozumí. Všude byl, všechno viděl, všechno slyšel, není, co by ho mohlo překvapit. Takový nadutec nesnese nikoho vedle sebe. Snad leda otroka, služebníka, ale nikdy samostatně uvažujícího a působícího jedince. Je roztrpčen, když není o všem informován. Cítí se šedou eminencí všeho dějství. Chce mít nitky všech věcí v rukou. Proto se také někdy lopotí až nerozumně. Nemůže snést, aby při něčem nebyl, v něčem nehrál hlavní roli. Je smrtelně uražen, když se něco připravuje nebo děje bez něho.

Takový žárlivec nepracuje pro věčnost, i když o ní třeba i mnoho namluví. Dopouští se strašné svatokrádeže. Bere si čest a slávu Boží jako záminku, aby vynesl svou osobičku. Přiodívá se pláštěm svaté horlivosti a lásky k Nejvyššímu jako šašek harlekýnským rouchem. Nasazuje si ostruhy horlivosti o spásu duší a čest a slávu Boží. Dovede se i dřít a uštvat, ale pro Pána by toho nikdy tolik nevykonal ani nepodstoupil, jako toho snáší pro svou osobní čest a slávu na Božím políčku.

Práce pro spásu duší a pro čest a slávu Boží se tak stala sportem jeho ješitnosti a pýchy jako se druhý ohání rekordy v běhu, automobilové rychlosti nebo zvedání břemen. Jako jsou směšné tituly světového mistra v házení třeba kladivem, on chce mít honosný titul horlivého, neúnavného apoštola. Říká, že musí tolik pracovat, protože tolik duší strádá a hyne. Ale běda, jestli druhý přesvědčený o bídě duší by chtěl něco vykonat bez jeho vědomí nebo řízení. Neváhá užít i hnusných intrik, osobních a veřejných výpadů. Na veřejnosti si rád nasazuje masku pohoršené horlivosti, která lká nad tak špatnou službou Nejvyššímu. Podle zásady: Neslouží Bohu, kdo neslouží Mně!

S jazykem na vestě se večer dokodrcali do Albi.

Nocleh jim vyrazil dech.

Otec Diego vypadal zaraženě a poníženě, jako by si jeho duše prošla peklem. Byl na něm jasně patrný výraz člověka, kterému jakási hrdopýška právě řekla od plic, jak se věci mají, a on se ještě nevzpamatoval z otřesu. Vysunula bradu jako balkon a v očích jí plál vzdor. S řeckým ohněm v očích řečnila jako Kleopatra, vysvětlující etiopskému otroku, kde překročil míru její trpělivosti.

 

Zdá se, ten hostinský v Toulouse – hm, asi to nebyla v tomto kraji žádná výjimka, řekl rozechvělým hlasem Dominik,  načež mu jazyk zdřevěněl a oči zesklovatěly, přičemž se kamsi zakutálely.

Když vám pevný svět náhle roztaje pod nohama, takže se někam boříte, není vám dvakrát do řeči. Biskup Diego tam stál schlíple jako zmoklá slepice. Díval se širokýma nevidoucíma očima na drozda, který veledůležitě hopkal po trávníku. Za ním se tiše pochechtávala obloha, jako by nic jiného nečekala. Potom se dal slyšet:

Podle toho, co se tady v Albi povídá, tihle zbloudilci vyžadují pohlavní zdrženlivost a zdráhají se vstupovat do manželství. Odmítají požívat maso. Hlavně však tvrdí, že kromě dobré vůle Boží je ještě rovnocenná zlá vůle ďáblova. Ta prý je příčinou všeho zlého v člověku. Místo křtu zavádějí consolamentum, potěchu. Zbavuje prý člověka každého hříchu, i když toho vůbec nelituje a nenapraví se. Kdo přijme potěchu a zase zhřeší, musí se prý znovu očistit potěchou. Jiní se dobrovolně ubírají do Endury, a to znamená, že v sobě život umoří hladem, jedem nebo pořezáním si žil. Duše se prý musí očistit tím, že opustí tento svět. Následkem toho se ti zbloudilci dopouštějí sebevraždy. Považují sebevraždu za ušlechtilý čin. O Kristu tvrdí, že byl světelným duchem, který vzal na sebe jen zdánlivé tělo a také umřel jen zdánlivě. Hlavním Kristovým učením je prý útěk od těla. Proto se trýzní krutými posty a vedou navenek přísný život. Majetek a peníze zavrhují, poněvadž je to samá hmota. Vejce a mléko odmítají požívat. Čtyřicetidenní půst zachovávají třikrát ročně. K válkám se staví velmi odmítavě. V římské církvi je prý všechno jeden klam a mam. Panna Maria podle nich počala a porodila Krista uchem. Kněží jsou lháři a zloději. Lepší je prý žít ve chlévě než v kostele.

Když viděl tázavý obličej svého společníka, dodal: Není to tak, Otče Dominiku?

Nevím, odpověděl váhavě. Tvářil se jako někdo, kdo uvažuje o tom, zda by měl skrýt svou tvář ve svých dlaních. Jeho tvář byla poněkud roletovitě stažená a plná mrakovitých chmur.

Dokud jste to nevyslovil, otče biskupe, tak jsem to tu tak souhrnně nikdy nikde neslyšel. Jen abychom sami nevymýšleli za ně nějaké bludné učení. Vždyť oni tu každý říkají něco jiného. Jeden se živí jen samými bylinkami a bobulemi z lesa – prý kvůli tomu, že jim církevní vrchnost stejně opakovaně sebrala všechen dobytek a drůbež a vydrancovala sýpky pro křižácké výpravy. Ty ženy, se kterými jsme mluvili, se zdráhají vstoupit do manželství, protože prý všichni pořádní muži stejně odešli v křižáckém vojsku bojovat za osvobození Jeruzaléma.

To je pravda, ale také jsem viděl u zdejších bratří cisterciáků jakési rukopisy od místních písmáků, kde je to bludné učení podáváno poněkud souborně. Ale ať už je to napsáno nebo ne, jsou tu hlavně ty hrozné věroučné bludy, hlavně blud o dvou rovnocenných bytostech, o dobrém a zlém božstvu.

Odmítám takové bludy. Náš otec Augustin však učí nenávidět blud, ale milovat bloudícího. Tak bych rád pochopil každého z těch hledačů pravdy. Nejsem si jist, že to jsou opravdoví bludaři. Příliš často mezi nimi sleduji zmatené a nevzdělané hledače pravdy. Mnozí hledají velmi poctivě a upřímně. Zřejmě nic lepšího nepoznali. Největší nepřítel svaté víry je strašná nevzdělanost! Nejen u těch prosťáčků, nýbrž i duchovních osob. Jak se tady předává učení svaté víry? Ty nejučenější duchovní osoby jsou zamknuté v klášterech.

Všude se tu strašně hřeší, vydechl Otec Diego. Přitom si oběma rukama držel hlavu, jako by se domníval, že by mu mohla někam upadnout.

To už jde ruku v ruce s nevzdělaností.

Otec Diego pokyvoval hlavou s výrazem staré smuteční vrby, která toho už tolik vyslechla, že rezignovaně přestala dbát na svůj zevnějšek a nechala své vlasy volně splývat, aniž by je umně splétala do copů, jak by to nejraději činil soused břečtan. Nyní se občas rozhoupala poryvem náporů z okolí a smutně zašuměla:

Nevěří, že se Bůh stará o lidské záležitosti. Nevěří, že vykonává nějakou správu či moc nad pozemskými stvořeními. Veškerému hmotnému stvoření prý vládne padlý anděl. Někdy mu říkají Luzabel. Všechny věci na světě se prý dějí podle Boží vůle. Říkají, že těla tvoří ďábel, duši tvoří Bůh a pak ji vkládá do těl. Proto je mezi tělem a duší neustálý boj. Mnozí prý v podzemních úkrytech vykonávají pro Lucifera v určené časy jakési strašné obřady a provádějí tam jisté nestydaté zvrhlosti.

Potom se ozýval pomalu, ale důrazně:

Nevzdělanost víry. - Neznalost a neuznávání Zlého. - Lehkomyslné přibližování se Zlému. - Vláda Zlého. - Úplná zkáza, smrt těla i duše. - Sebevražda, ale ne kvůli vnitřnímu zhroucení. Sebevražda jako záměrný úkon z návodu Zlého. Kdyby šlo o pár nevzdělaných jelimánků, mávnu rukou. Nejsem žádný hnidopich. Jde o kraj ovládaný Zlým –

Ano, vydechl Dominik a odmlčel se. Z očí se mu valila slaná řeka. Posléze se ztrácel v objetí svého rozmazaného cestovního kříže. Nacházel v něm poslední dobou čím dál tím častěji účinný prostředek první pomoci.

Nikdo si nemůže sám od sebe otevřít přívod vyššího života odjinud, ani překročit vlastní stín. Ne, že by se o to nebyl leckterý popleta při svém hledání pravdy nepokoušel. Kolikrát už takový jelimánek zapřáhl do práce na těchto věcech svou kotrbu a s vypětím všech sil se snažil poodhrnout záhyb všednosti, div, že se mu na ní nenadělaly mozoly. Pokaždé však zůstal tak osvěžen, asi jako kdyby zrovna vypil pohárek louhu na vyčiňování kožešin.

Když se Dominik po chvíli uklidnil, najednou mu to došlo samo od sebe shůry, a on se náramně divil:

 O co jde?

O to, že ses stal novým stvořením. Jakpak to přijde? Neptej se sám sebe. Ptej se Mne. Co je to za stvoření? Právě ty, Dominik, jako je jiný Petr, Pavel, Jan... To je to nové stvoření, každé svým způsobem jedinečné, neopakovatelné. Křest, ponoření do vody či polití znamená odumření hříchu a vynoření či umytí pro život v milosti. Tvoje dosavadní bytost s ním byla nadobro pohřbena. Dříve jsi byl jen člověk, tvor z masa a kostí a nesmrtelné duchové duše, která utvářela tvoje tělo, abys mohl přirozeně žít. Nyní jsi utvářen posvěcující milostí. To se stalo už dávno. Jenže ty zakoušíš jakési zpoždění. Kdo se dívá na sebe i na všechny věci pohledem své duše, jasně vidí, jak svatá křestní voda rudne Mou Krví. To je pot Mé zsinalé tváře. To jsou slzy Mého utrpení. A ty jsi umyt touto Krví.

Křtem se stáváš novým tvorem. Vlévám ti ho. Přicházím, abys nezahynul, ale měl život, a abys ho měl v hojnosti. Nadále však v tobě zůstává stopa poruchy tvé přirozenosti. Je to jizva po zranění utrpěného pádem tvých prarodičů. Jsi slabý a vládce světa kolem tebe rozpřádá sítě. Zneužívá těch špatných sklonů v tobě, jež jsou tvé přirozenosti cizí, aby tě jemně odváděl od vyšších sfér.

Raduj se však! Smíš si svobodným bojem a dobrovolným zápasem, opřen o Mou sílu, zasloužit věčnou odměnu.

Hřích je především popření dětinného vztahu ke Mně jako vůči Otci. Takovým hříchem přestává být hříšník Mým dítětem. Všedním hříchem pozbývá pozornost k dobru, pravdě, kráse a lásce. Míchá se mu to se zlem a lží, s ošklivostí a nenávistí. Posléze klade svou dobrotu, pravdivost, krásu a lásku tvorů na stejnou úroveň s Mým Dobrem, Pravdou, Krásou a Láskou. Ochládá v lásce, až se mu srdce mění v kus ledu. Nakonec začne s vážnou tváří vyslovovat lež, jako by to byla pravda. Začne páchat zločiny a říkat tomu dobročinnost. Zotročí někoho a bude tomu říkat osvobození. Sice Mi nemůže uškodit, ale poškozuje to zde ve světě Mou čest a slávu. A důsledky?

Kanovnický hábit se břečtanovitě vlnil kolem kříže, chvíli jej objímal, chvíli se prohýbal a napínal v kolenou, pak zase vyboulil v zádech, načež se kolem něho vinul, až se zdálo, že snad hodlá Ukřižovaného nějak přiodít. Kdo chvíli sledoval jeho počínání, tomu šla brzy hlava kolem. Mačkaný hábit vyhlížel žalostně, celý se vlnil jako by někdo připravil jeho majitele o většinu vnitřních orgánů. Ten se nedíval ani doleva ani doprava a podle všeho se snažil doprovázet Ukřižovaného v jeho smrtelných křečích.

Takový hřích je vždycky popírání Mé svrchované Moudrosti. Znám tě ve své prozřetelnosti jako znám i všechny věci, které stvořuji a vím, jak je máš užívat. Hříchem se Mne člověk snaží přechytračit a rozumět si lépe, než mu rozumím. Ostatně i to Desatero pramení nejen z vyšší Moudrosti, nýbrž taky z Mé Lásky. Chce tě přivést k sobě samému. Přeji si, abys kráčel světem tak, abys tímto světem a přes tento svět dospíval ke Mně. Proto je Desatero také výrazem Mé Lásky. Jeho porušování je projevem lidského nevděku. Dávám ti všechno, aby tě všechno přivedlo ke Mně. Dávám ti to, a navíc ti přidávám svá přikázání jako návod k správnému použití sebe jako Mého tvora, aby ses nemohl snadno mýlit ani bloudit. To není žádné omezování tvé svobody, ani tvých lidských práv. Zrovna naopak, Moje přikázání jsou nejlepším ručitelem zachovávání tvých lidských práv. Jsou ochráncem tvé důstojnosti.

Možná ti hřích zní jako ozvěna zašlých časů. Přesto je to vždy popírání Mé svrchovanosti. Je to prosazení lidské sebelásky, a to přehnané sebelásky. Vůbec by se neměla nazývat láskou. Je to falešná láska. Sotva se někdo postaví proti Mně a odmítne uznávat Mou svrchovanost, Mou autoritu, Moje naprosté právo ho vést a určovat, jak má kráčet životem a jak má užívat svých dnů, pak se staví sám sebe na Mé místo a dělá si své vlastní zákony. Pak se z něho stává desperát bez zákona, proletář vyrvaný z vlastních kořenů, odcizený Mému Srdci a všem tvorům, tedy i lidem, a koneckonců i sám sobě. Klame sebe i ostatní, když pak vypovídá o nesmyslnosti svého života a nesmyslnosti chodu celého tvorstva, o jeho vrženosti do cizího světa. Pak nastává hříšníkův boj proti všem, šíří se jeho příšerná bezohlednost. Ta nikoho neuznává a o nic se nestará. Jako rozervanec usiluje pouze o to své, a většinou jen o to smyslům dostupné a tělesně si to vymáhá, až se vyčerpá a unaví všemi možnými požitky, aby se nakonec znechuceně vztáhl zaťatou pěst i proti sobě samému. Kdo popře Mou autoritu, třeba i z těch nejlidštějších důvodů, tak se dříve nebo později postaví proti každému člověku a tvoru. Křivdy a nespravedlnosti ukazují, jak je hřích strašné zlo proti svrchované spravedlnosti.

. Když Mě křižuješ ve svém těle za všechno Moje dobrodiní a lásku, ukazuje se, kam směřuje hřích. Rozervanec by Mě zabil kdykoli by mohl. A když na Mě nemůže, tedy se aspoň pyšně naparuje proti Mně a také mluví o své svrchovanosti, kterou vydává za svrchovanost lidu či národa. Ve své domnělé svrchovanosti se vysmívá Mým zákonům, Mé velikosti. Snaží se vytlačit Mě na okraj společnosti, odsuzuje Mě do oblasti náboženských citů a náboženských pobožností. Tím sice sám okrádá Mne o svou nesmrtelnou duši, ale sám sebe okrádá mnohem víc, o Mne. Kvůli značné, ale přece jen omezené svobodě národní, odhazuje neomezenou svobodu Mého dítěte. Tak sám sebe ochuzuje a zbídačuje. Když si hraje na Mne, nesvede to. A je to ještě trapnější pohled, když si někdo hraje na trubadúra, na kazatele nebo na kohokoli, a neumí to.

Zatímco Dominikovi při této pouti cestami bloudících duší dřevěněly nohy, ztumpachovatelý výraz tváří pobloudilců se skelnými zraky prozrazoval, že v okolních masách probíhá podobný proces z druhého konce, nejde-li přímo o trouchnivění, tlení a práchnivění.

Kdekoli se tomu svět posmívá, tam stojí dějiny před vzpourou davů. Povedou je snad otevřené hlavy, avšak tyto by se měly bedlivě ohlížet, jestli za sebou netrousí piliny, a zda jim do nich nenaprší.

Takový hřích, když o něm zpívá trubadúr Piere Vidal či Emeric Pegulhan, zní někomu lákavě jako zakázané ovoce. A přece to není jen tak nevinné. Pokaždé je to také děsná nevděčnost. Takový člověk Mne uráží Mou vlastní Dobrotou. Uráží Mě dary, které mu dávám, aby Mě jimi oslavil a tak došel ke Mně. Tak stojím před tebou se svým ztrýzněným tělem, vypůjčeným od tebe, a ptám se: Lide Můj, co jsem ti měl učinit a neučinil jsem? - Svěřuji ti tvory. A taky ti dávám rozum. Vtiskuji do tebe vnitřní zákon. Tak můžeš poznat, jak máš těch tvorů správně užívat. Dávám ti milost jako tvůj Bratr a Spasitel. Jenže někdo možná raději chce kráčet svou nezávislou cestou pohodlnými nížinami. Chce si sám rozumět. Hodlá si počínat na vlastní pěst a sobecky si užívat po svém toho, co patří Mně a co by Mě mělo oslavovat.

Něco jiného je bloudit po neznámých cestách a upřímně hledat pravdu, a něco jiného je hřešit. Pro hřích není žádná omluva. I kdybys nebyl učený, přesto vtiskuji do tvé přirozenosti zákon Desatera. Prosťáček stejně jako nevzdělaný barbar ví, že krást, loupit, lhát a páchat podobné věci je špatné. Učení lásky je tak rozšířené a známé, že se to stalo obecným majetkem všech. Nikdo nemá právo se vymlouvat, že neví, co je hřích. Jedno ovšem dost často lidé nevědí, že Moje přikázání jsou také projevem Mojí lásky a péče o tebe. Široké masy nechápou, že jim dávám svá přikázání, aby nemuseli na cestě k dokonalosti bloudit.

Jak se cítil poutník, vracející se domů? Cítil se obklopen lvi jako prorok Daniel. Matně vzpomínal, jak si to vlastně počínal Ignác z Antiochie v takové šlamastice. Jak to jen dělal svatý Jeroným, aby mu král pouště zůstal klidně podřimovat u nohou?

Lev je šelma, ale hřích je daleko nebezpečnějšího. Stačí si všimnout, jak jej trestám jako tvůj věčný Otec sám na sobě jako tvém Bratru, který bere tvoje hříchy na sebe. Podívej – kříž! Nezapomeň! Sám Mne křižuješ a zabíjíš. To zohavené tělo Muže bolesti, to je tvoje práce. Dílo tvých hříchů!

 Proto bdi nad každým bližním, protože ti je všechny svěřuji jako tvé bratry a sestry. Máš odpovědnost za každého, koho ti svěřuji. Modli se a usiluj o spásu, blaženost a svatost, ale nejen sám pro sebe, nýbrž pro každého dalšího.

Ještě jeden šok, a nevím, co si počnu, svěřoval se Otci Diegovi jeho kanovnický společník. Jenže člověk moc vydrží. Nicméně jeho ideál křesťanského rytíře dostal citelný zásah a utrpěl velkou trhlinu, kterou všemožně toužil zacelit.

Co – co - co se to - ? Vyrazil se ze sebe. Jeho něžné oči ztuhly na dvě matné ledové kuličky. Prudce nasával vzduch nosem, nabývajícím tvářnosti přezrálého fíku. Strašný zjev se vynořil několik dní ostrého pochodu západně od Duryňska. Co to bylo? Žádní bájní draci ani obři. Pouhá skutečnost. Nebýt to zde, severně od Alp, připadal by si jako v rodné vlasti, ohrožované kvůli náporům islámu také otroctvím. Krajinou se valily kvílející proudy lidského těsta, řinčícího okovy. Řemeny poutaly tělo k tělu jako slepené nejlepší arabskou gumou. Po bocích je provázely roty postav bez tváří, práskající biči a popichující oštěpy, aby urychlily pohyb vstříc vycházejícímu Slunci. Za nimi se táhly vozy, tažené několika volskými spřežení. Byly po vrch naložené vším, co se kde dalo vyrabovat. Biskup Diego a jeho průvodce s očima vytřeštěnýma zírali na toto divadlo světa. Občas učinili pokus ujistit se nehty zarývanými do tváří, je-li to skutečnost nebo horečnatý sen.

Co je to tam za podivné zbrojnoše? Podivil se biskup Diego. Brzy se dozvěděl, takže se jeho tvář potáhla závojem chmur. Čelo se mu zvrásnilo několika otazníky a vykřičníky.

Vojsko Přemysla Otakara na svém tažení.

Ale vždyť jsou mezi nimi kohorty pohanů! Viděl jsem je.

Kumány? To jsou poddaní našeho pána. Doprovázejí nás kvůli naší obraně. To víte, jsme tu daleko od vlasti. Náš pán zrovna provdal dceru Markétu, řečenou Dagmar, do Dánska.

A co ti Kumáni?

Ach, ti! Jsou bojovnější než všichni křižáci s muslimy dohromady. Nasazujeme je do čela vojska.

Kumáni a Tataři přece strašně sužují křesťany v Uhrách.

Rytíř se kroutil jako korouhvička na věži a podobně neslané-nemastné bylo vysvětlení:

Všichni třeba nejsou tak špatní. Dávno by se byli už obrátili na pravou víru, ale není k tomu dost vás - duchovních. Vyproste nám v Římě nějaké misionáře.

Kam to všechno putuje?

Na trh s pohany.

Prodáváte je snad do otroctví?

A co s nimi, když odmítají přijmout svatou víru?

Takhle to děláte?

Náš pán a vojevůdce Přemysl Otakar je dobrý křesťan. Tuze rád by to dělal po křesťansku, ale jak by potom obstál mezi ostatními zeměpány? Pochopte ho.

Do života mladičkého kanovníka právě zasáhlo zemětřesení a holomrazy nešetrně ničily jeho zahradu snů. Tohle lidské stádo mu bezohledně zdupávalo sad jeho iluzí Oči mu odletěly kamsi k nebesům a zdálo se, že se hned tak rychle nevrátí na své místo. Nasadil výraz spadlé rolety. Byl to jeden z těch trapných okamžiků, které vrývají nové vrásky do lidských tváří a zanechávají po sobě interesantně prošedivělé skráně.

Ze Španělska znal sličnou tvář Matičky církve, zahalenou do vzácných látek a ozdobenou zlatými kříži. A najednou to všechno vypadá jinak. Objevuje neslavné kořeny slávy zakladatelů velkých panovnických rodů. Poznává mnichy, zahrabané v klášterech. Biskupové, utápějící se v blahobytu, nádheře a přepychu! A tolik duchovních osob, zapletených do nejrůznějších podvodů, čachrů a machinací spolu se světskými velmoži! Nerad vzpomínal na ty pyšné a naduté kněze se zanedbanými farnostmi a s hroznou neznalostí posvátné nauky. Jenže oni zde jsou. Místo hlásání Božího slova se tu omílají samé fráze. Je-li kde slavena nedělní mše, tedy lid mechanicky odříkává Vyznání víry a Otčenáš. Místo radostné zvěsti evangelia se ze všech stran ozývá zastrašující hrozba pekelným ohněm a věčným zatracením. Zdráhal se počítat fary, pronajaté spolkům laiků bez opravdové víry a jarmarečním komediantům.

Tady se obnažuje špinavé a zaprášené zákulisí triumfující Církve Páně. Jak bezmocné je papežství, pokleslé, zrazené, donucované nasazovat svou poslední obrannou výzvu, nouzové bratrstvo cisterciáků! Do tohoto hrozně upadlého místa se snášejí jako supi na mršinu cizí poslové. Z východu se vtírají bludné duše, které si činí z ďábla rovnocenného soupeře našeho nesmírného Otce. Jak klamná je ochrana křesťanstva před nápory islámu pouhým násilím! Zatímco vojenským zákrokem velmožů odrazíš jeden jeho nápor, jiný prosakuje do myšlení a chování mnoha lidí.

Chtěl bys žádat pomoc od svého krále? To by ses načekal. Tolika válkami je zadlužen. Vězí v dluzích až po uši. Proti své vůli se stáváš závislým na těch, kdo se tváří jako obrácení křesťané, ale často jen proto, aby mohli pronikat neviditelnou mocí peněz tam, kam se nedostanou přímo. A tak je král uprostřed své moci bezmocný čelit takové spoušti.

Cestou do rodné vlasti na jihu se biskup s kanovníkem táhli jako dvě převařené nudle. Jejich hovor nápadně připomínal rozmluvu dvou ochraptělých ryb. Možná cestou děkovali nebesům, že se sami neoctli jako nové zboží z dovozu na pražském veletrhu. Být prodán do otroctví jako nevěřící pes je pro zbožnou duši, toužící po mučednictví pro Krista, něco jako nejčernější závrať. Přinejmenším jeden z obou poutníků se cítil jako by ho převálcovaly vozy plné lupu, vyrabovaného hordami drancířů po celé střední Evropě, a zadupnula kopyta tažných volů hluboko do země.

Copak to prožívá mladší z nich, který to sleduje svýma něžnýma dětskýma očima? Možná se mu zdá, že se propadá do bezedné propasti. Navzdory veškeré beznaději pevně věří, že hrozná představa, že ho najednou všechno opouští a pocit úplného bezdomovectví, je znamením shůry, že stojí na počátku něčeho velkého. Neklamou ho smysly? Znovu a znovu podezírá sám sebe, ale je přece po boku staršího zkušeného biskupa Diega. Ne sám, nýbrž po jeho boku poznává na každém kroku samé zavřené dveře, ať jdou údolím Loiry a pak Rýna, ať procházejí Lyonem či Avignonem. Všude jen dusivá atmosféra hříchu a zrady.

Chamtiví velmožové stejně jako drobní zlodějíčci napřahují ruce po církevních statcích. Proradní biskupové, mniši opevnění ve svých hradech, hrubé masy, plné výsměchu a jízlivosti, davy, neklidně těkající od ničeho k ničemu, čekající jenom na neopatrný pohyb, aby se změnily v divoce běsnící. Postupují jenom za dne, protože v noci není nikde bezpečno. Někdy zahlédnou průvod bohatého opata, který se dává opatrně vést v doprovodu po zuby ozbrojených rytířů napříč nejistou krajinou. A když učiní zastávku v nějakém městě, uvidí v krčmě některého z těch "čistých" či "dokonalých", zbloudilého hledače pravdy, bosého s divoce rozevlátými vlasy či zplihlými po posledním lijavci, marně chráněnými kapucí. Matky se před takovým divochem vrhají na kolena a nastavují mu své děti.

Často se říká, že po nějakém obrovském šoku nebo ztrátě se ten, kdo si chvilku poleží na podlaze a diví se, co ho to vlastně bacilo, obyčejně sebere, poskládá dohromady, a tak říkajíc to roztočí a začne nový život. Příroda chce prostě svoje, a tak dál a tak vůbec. Něco na tom je.

Ještě že aspoň ty královské námluvy dopadly jaksepatří, povzdechl si biskup Diego z Azeveda. (frT, Z knihy S POCHODNÍ V ZUBECH)

+++

TRYCHTÝŘ

Jsem déšť který padá vzhůru

Vrací se do oblak

Do jasu bez kazu

Prvního dne

Na úsvitě

Se zužuji

K němu

Jenž byl

Tu

Jediný

Dřív než od počátku

Eva Jana Lopourová

+++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (17)

Hospodářská náprava poruch životního prostředí

Poruchy životního prostředí v člověku a kolem něho dosahují na začátku 21.století takových rozměrů, že se ukazuje dlouhodobě nevýnosný jakýkoli podnik, rozvíjející se bez ohledu na požadavky zdravého životního prostředí. Naopak každý podnik, ať se týká výroby, rozdělování výrobků či plodin, jejich spotřeby, ale také třeba služeb, zábavy, využití volného času, který nedbá na životní prostředí v člověku nebo v jeho okolí, se stává nositelem zkázy v chodu každé společnosti. Národohospodáři přehlížejí tuto skutečnost. Je pro ně přednější „Modrá planeta“, což představuje naprostou ochranu neomezené svobody podnikání lidského jedince bez ohledu na možnosti životního prostředí a na úkor „Zelené planety“. Tak se nepřímo zakládají podmínky pro vznik novodobého zeleného fašismu. Během prvého desetiletí 21.století se v nejsilnější demokracii světa rýsují obrysy ekologické totality jako zeleně zabarvené donucovací soustavy. Neovládanou dravostí soukromého podnikatelství, doprovázenou drancováním životního prostředí, přesněji řečeno zneužíváním a přepínáním soukromopodnikatelské soustavy, se nejsilnější demokracie dostává do hospodářské krize.

Tuto krizi doprovází světový terorismus, podněcovaný a sledovaný tajnými službami, násilné ničení a vykrádání cizích zemí pod různými záminkami. Je to krize ještě větší, než zakoušela demokracie v 30. letech 20. století. Tehdy se dostala americká demokracie z krize pomocí Rooseveltova Nového údělu a jeho mimořádných zákonů, které se rovnaly dočasné diktatuře. V Evropě odeznívaly následky této krize ve vzniku a rozmachu německého nacismu, italského fašismu a ruského komunismu, a v následující světové válce.

Ve třetím tisíciletí se v nejvyspělejší demokracii nabízí jako záchrana před rychlým pádem do komunismu právě zeleně podbarvená diktatura. Mnohé zákony a opatření jsou už schváleny a prováděny předními politiky, třebaže bez souhlasu jejich voličů.

Zelená donucovací soustava, jaká se v Americe a Evropě rýsuje ve třetím tisíciletí, je tím nebezpečnější, že se ve většině ekologických hnutí zapomíná na vnitřní, lidskou stránku životního prostředí, a zanedbává se to, že první společenskou buňkou ekologie je rodina, a ne stát ani hospodářská organizace. Mnozí ekologové upřednostňují povrchně vymezovanou harmonii pevniny, vodstva, ovzduší, krajiny, fauny, flóry, atd. Tak se četní ekologičtí odborníci obvykle uchylují k zvěcňování celé otázky a zanedbávají stránku osobní, duchovní a mravní. Následkem tohoto zpovrchňování a zvěcňování se pak horlivě zasazují za práva na život tuleňů, mrožů, velryb, slonů, žiraf či různých plazů a hmyzu, a zároveň přehlížejí ty milióny počatých lidí, kterým je každoročně upíráno přirozené právo na život.

Nápravy poruch životního prostředí jsou hospodářsky nákladné. Vynakládané částky rostou, ale stále příliš pomalu. Politikové jsou si dobře vědomi, jak strašně a dlouhodobě zanedbávají duchovní, mravní a osobní stránku životního prostředí. Proto ze strachu před ekologickou světovou revolucí raději zavádějí různá elektronická zařízení ke kontrole, řízení a dálkovému ovládání jednotlivých lidí a celých národů, buď vybavených mikročipy, nebo i bez nich pomocí technologie Haarp.

Narušené životní prostředí se týká všech států, nicméně hospodářská podpora nápravných opatření k obnově zdravé skladby narušeného přírodního prostředí je v jednotlivých státech různě rozložena.

Někdejší návrh na podílení se jednotlivých států na obnově zdravého životního prostředí v té míře, v jaké míře kdo hospodářsky narušuje a špiní toto prostředí (W.Leontief), byl spravedlivý, ale sám o sobě neměl sílu nějak donutit nejbohatší demokracie, aby na to skutečně nejvíc doplácely.

Do popředí však vystupuje nový směr, nad kterým se zarážejí i ti největší škůdci a ničitelé stvořené přírody, jakým jsou průkopníci bezbřehého kapitalismu a na ně pudově jako reakce navazující komunisté či socialisté. Bezohledné drancování Božího stvoření se stává stále méně hospodářsky výnosné. Navíc se vrací svým původcům jako bumerang v podobě nárustu nemocí a jiného ohrožení vnitřního životního prostředí člověka. Tak se ukazuje, že sama skladba stvoření si vynucuje větší a větší ohled na její obnovu, udržování a ochranu. Pro ty, kdo se odmítají vést Bohem zevnitř, zbývá jen vnější nátlak, ekologický donucovací režim. fr.Moti

+++

TRYCHTÝŘ

Jsem déšť který padá vzhůru

Vrací se do oblak

Do jasu bez kazu

Prvního dne

Na úsvitě

Se zužuji

K němu

Jenž byl

Tu

Jediný

Dřív než od počátku

Eva Jana Lopourová

 

Maria, Uzdravení nemocných, oroduj za nás.

Útočiště hříšníků, oroduj za nás

Těšitelko zarmoucených, oroduj za nás

Pomocnice křesťanů, oroduj za nás

Královno posvátného růžence, oroduj za nás.

 

+++

 

MILENCI ZE SMEŤÁKU

Zubatá okruží

Jsme ty i já

Okoralým kusem chleba

Prokoušem se k sobě oba

Až naše rty

Hymnou nových stvoření

O sebe zazvoní

Eva Jana Lopourová

+++

 

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍIKA

 

Můj Duch je hybnou silou tvého duchovního života

Jako jsem Hlavou a snoubencem Církve, tak je v ní Můj Duch srdcem, neboť uvádí do činnosti nadpřirozený život, který ti jako Tvůj Bratr a Spasitel opatřuji. Mým Duchem tě oživuji a ospravedlňuji a posvěcuji, tedy zušlechťuji a kultivuji. Co by ti pomohlo vykoupení, kdyby ti nemohlo být ode Mne zasloužené ovoce spásy uděleno? Toto udílení se zvláště přivlastňuje Mému Duchu, jemuž se přivlastňuje ospravedlnění a posvěcení tvé duše. Tvé ospravedlnění a posvěcení je ovšem Mým dílem jako tvého Otce i Bratra i Přítele. Přesto obvykle na základě Písma svatého přičítáš Otci moc a tvoření, poněvadž jsem takto první Osobou, z níž vycházejí ostatní. Jako svému Bratru a Spasiteli Mi přičítáš moudrost a vše, co s ní souvisí, protože jsem Slovo a svrchovaná Moudrost. Jako Příteli Mi právem přičítáš dobrotu a všechna díla Mé lásky jako ospravedlnění a posvěcení, neboť jsem Láska (STh I, 39, 8).

Tento nástin činnosti Mého Ducha ve tvé duši vyžaduje některá vysvětlení. Jsou totiž dva velké způsoby udílení Mých zásluh, totiž ospravedlnění a posvěcení.

Jak Můj Duch přivlastňuje tvé duši zásluhy, kterých dosahuji jako tvůj Bratr a Spasitel na kříži?

Můj Duch svou milostí předchází, probouzí a rozvijí v tobě vyšší život a ničí skvrny a stíny hříchu. Dokonalá lítost způsobená v tobě Mým Duchem tě odklání od zla a napřimuje ke Mně jako k cíli (STh I-II, 113, 8). Mému Duchu, jenž láskou stvořuje přirozený vesmír, přísluší stvořit tě znovu v nadpřirozeném řádu. Miluji svou dobrotu a jsem poslední příčinou všech věcí: „Miluješ všechno, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti" (Mdr 11,25). „Moje láska Mi nedává zůstat neplodným". (O Božích jménech., 4) Tvoje srdce zraněné hříchem musí být znovu stvořeno Mým Duchem. „Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země“ (Ž 104,30). Mému Duchu náleží tato moc a konání tohoto poslání, neboť „láska přikryje množství hříchů“ (1 Petr 4,8) -S milostí ospravedlnění nepřijímáš jen posvěcující milost a všechny vlité ctnosti, nýbrž v tobě přebývám jako Otec i Bratr i Přítel. Můj Duch tě duchovně oblažuje. Stáváš  se dítětem, které přijímám za vlastní, neboť jsem ti Bratrem a Spasitelem, takže máš podíl na dědictví Mé slávy. Stáváš se Mým dítětem, když nabýváš podobnosti se Mnou, tvým Bratrem a Spasitelem, a prožíváš život podobný Mému životu z Mého z Ducha. Nepřijal jsi přece Ducha otroctví, abys opět propadl strachu, nýbrž jsi přijal Ducha synovství, v němž voláš: Abba, Otče! (Řím 8,15) To je jistá pravda, neboť Můj Duch praví, že jsi Moje dítě. Protože jsi synem, posílám do tvého srdce svého Ducha, volajícího Abba, Otče. (Ga 4,6) Jaká vznešená důstojnost! Jaký poklad ospravedlnění!

Avšak činnost Mého Ducha nezůstává při tom, že tě ospravedlňuji, nýbrž tě ještě posvěcuji. Pohyb vložený do duše při ospravedlnění se má rozvíjet a pokračovat dál. Můj Duch se nespokojí připravenou pomocí, abys mohl vejít na cestu spravedlnosti a dokonalosti, nýbrž tě dál osvěcuje, posiluje, vede, až dojdeš do cíle a přístavu spásy. Můj Duch osvěcuje tvůj rozum. Od něho máš vše, co víš. Přímluvce, Můj Duch, kterého posílám jako Otec ve jménu Mém, ten tě naučí všemu a připomene ti všecko, co jsem ti řekl. (Jan 14,26) Jeho vliv tě poučí o všem, co máš vědět. (1 Jan 2,27) Můj Duch tě posiluje, chrání tě, povzbuzuje tě k zachovávání přikázání, neboť právě lásce je vlastní sjednocovat vůli a vést k velkodušným obětem. Když Mě miluješ, tak budeš zachovávat Má slova. (Jan 14,23) Můj Duch ti dává lásku ke Mně a láskou ti pomáhá zachovávat přikázání. Právě tak ti dávám nové srdce a do nitra ti vkládám nového ducha. Odstraňuji z tvého těla srdce kamenné a dám ti srdce z masa. Vkládám ti do nitra svého ducha, tak, že činím, že se budeš řídit Mým nařízením, zachovávat Můj řád a jednat podle něho. (Ez 36,26.27) Konečně tě Můj Duch řídí ve velkodušném plnění Mé vůle, takže všechno v tobě odpovídá Mé inspiraci. Stává se tvým jediným učitelem a tvým jediným vůdcem, ale ne tak, že by kráčel vedle tebe, nebo by se k tobě zvenčí přidal jako kolemjdoucí, nýbrž v tobě.

Posvěcení tvé duše je závazkem k tvému pokroku. Můj Duch, vyšší hybná síla v nadpřirozeném životě, se zastavuje na této cestě zdokonalování až v cíli, totiž ve věčném životě, kam tě vede milostí setrvání až do konce. V nebi se konečně skrze Mého Ducha uskuteční oblažující milování, Moje dokonalá Láska a naprostý pokoj ve tvé duši.

Tímto Mým Duchem tě ospravedlňuji a posvěcuji. Třebaže jsi kdysi ztratil Mé vyšší nadání a s tím právo na Moje dědictví, Moje Láska to však napravuje. Znovu se ti dostává vyššího nadání v takové hojnosti, že by tě vyváděl z míry, kdyby nebyla jeho příčinou láska, která jediná může být bez míry.  Jenže jak se naplňuje toto tajemství? Ve jménu Mne jako tvého Bratra a Spasitele, skrze Mé zásluhy, a v Mém Duchu, skrze Mého Ducha, kterého vlévám do tvého srdce. (1 Kor 6,11)

+++

 

ŽELVA

Zemřela želva

Vždy milovala jistotu

Svůj pevný krunýř

Odolá i lvu

Je dávno mrtvá

A jistota krunýře

Přežila už řadu lvů

 

Jen nevím co je to za zvíře

když volí místo moře písku palem

s trochou rizika

život v temné víře

že nevystrčí-li hlavu zpod krunýře

užije dnů dosyta

 

Eva Jana Lopourová

 

 

 

TOPlist