ÚNOR 2008

 

Ročník XIV., číslo 2.                                                                                                                          únor 2008

Obsah: E.Lopourová,Učiň mě, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (26). E.Lopourová, Otázka, Ct.Martin z Kochemu, Kristus Pán obnovuje při Mši svaté své utrpení, E.Lopourová,MARIE WARDOVÁ, S POCHODNÍ V ZUBECH, E.Lopourová, Korálky, T.Merton,Semena kontemplace, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA, E.Lopourová, Úžas, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, E.Lopourová,Miluji______________________________________

 

UČIŇ MĚ

Učiň mě Bohem radosti

Jsem jím a vždycky budu

Radostí v skrytosti

 

Jsem Bohem bosým

Vždy něžně vstupuji

Víc sloužím než kraluji

Víc než milován

Eva Lopourová

+++

BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (26)

Děti: Svatý Augustin píše na počátku páté knihy o Nejsvětější Trojici, že není to zlé, když se zbožná mysl v milosti povznáší k Božským věcem z víry, neboť chce tomu, čemu věří, porozumět, ač jsou to věci i nevýslovné. Proto nám, tatíku, neměj za zlé, že tě žádáme, abys nám vypravoval o tak vznešených věcech.

Otec: Je to tak, jak říkáte; ale i to zodpověděl ten svatý muž, že to není zlé pro toho, jehož hrdost a doufání nevzbuzuje své síly a své moci, ale komu roznítí Boží milost. Neboť naše milost je příliš malá k tomu, aby mohla náležitě pochopit něco o Bohu a o jeho Nejsvětější Trojici, a pak ovšem nemůže ani jazyk vyslovit to, co nepochytí mysl. Tak i sv. Pavel, dokud byl zde, jenž uvedl téměř největší příčinu k mluvení o těch vznešených i hlubokých věcech, pravil, že zde vidíme ty Božské věci jen v zrcadle a v podobenství. A tak, děti, doufám, že budete číst v těchto knihách z milosti, a ne z pýchy, ani ze zvědavosti. Míním všechny, komu kdy přijdou do rukou. Přitom vás napomínám především k tomu, abyste od Pána Boha, o němž máme vždy uvažovat, a o němž nemůžeme náležitě myslet, a jemuž máme v každý čas vzdávat povinnou chválu, což nemůžeme vyjádřit ani jedním slovem, žádali o pomoc, abyste mohli rozumět bez bludu tomu, co slyšíte o jeho vznešenosti anebo co dále z toho, co slyšíte, vyvodíte. Znám nejen svou sílu, s níž bych rád myslil, mluvil i psal jiným o tom, jak mám v tom útěchu a uvolnění od shonu, hluku, roztěkané mysli, nýbrž znám přitom i svou slabost, že nemohu vždy vše vyslovit, ani to vždy nedokážu tak, až by každý rozuměl, ač bych rád. Odpusť mi, rozumnější, jenž by mohl a uměl lépe vyslovit to, co míním. Také prostým nebudu mít za zlé, že mi nemohou rozumět, co míním, kvůli nevytříbenosti mé řeči nebo kvůli její neobvyklosti pro ně. Tím snáze si můžeme navzájem odpustit, když chceme rozumět tomu, že Stvořitel vyniká nad stvoření ve všem. A když nemůžeme úplně poznat stvoření a úplně o něm promluvit, co pak může kdo říci o Stvořiteli? Avšak, jak jsem řekl, kdo věří, pevně a vytrvale se přidržuje toho, co je křesťanu předloženo k víře, z milosti se upíná jen k tomu, aby mohl tomu, čemu věří, porozumět, pokud tomu může být rozuměno, říkám otevřeně: nejedná zle. A tak Pavel, Augustin i jiní psali o Bohu vznešené a hluboké věci, a po sv. Pavlu nejprve řečtí Otcové, potom Augustin s jinými, a když to bylo pro latinský jazyk Něco nezvyklého, oni tu však prorazili cestu, a mnohokrát nahrazují latinský jazyk řeckými slovy, až se to stalo obyčejem pro latinské Otce. Tak se těšme se z těch krůpějí a z těch drobtů, protože od nich se k nám dostává jako stolu bohatého. Prosím všechny nelatiníky: čtěte v mých knihách opatrně. Pokud něčemu nemůžete rozumět, tedy se nehádejte o mé řeči s latiníky a hlavně ne s nadutci, neboť ne každý, kdo umí latinsky, má rozum v takových věcech hluboký. Potkáte-li však ušlechtilého učence, jemuž by bylo milé slyšet pravdu i od oslice, a který nemá v srdci takovou závist, že by chtěl být jen sám viděn jako rozumný, schvaluji to, abyste s ním rozmlouvaly o takových věcech, jimž byste snad nemohly dobře rozumět, když samostatně čtete, anebo abyste se ujistily v tom, že jsem se při psaní držel knih a záměru křesťanských Otců. A jinak, kdo by rád poznal cokoliv o Bohu, na co by mohl právě myslet, sleduj, jak jsem řekl, stvoření celého světa: některé, v němž znát důsledek Boží a Nejsvětější Trojice, a obraz Nejsvětější Trojice, totiž svou duši: zahleď se do její přirozenosti, pokud můžeš, a pomůže ti to; ale jak vždy říkám, Bůh to vždy převyšuje. Když můžeme poznat Boha netělesně v naší rozumné duši, tedy to není ohledně spojení, ani tělesného blesku, ani žádné barvy nebo tělesné velikosti a povrchnosti, ani to není tak, že by zde šel z místa na místo. Naopak, je rychle zde nebo onde, a přitom nikde nevkročí na tu cestu, jež tam vede, vše přeskočí, a toto hnutí nenutí Boha z místa na místo, neboť Bůh je všudypřítomný; ale to mě jen tak napadlo. Proto, kdo chce uvažovat, co je Bůh nebo jaký je, nemysli o Bohu tak povrchně, neboť je to cizí i tvé duši: Není tělem, ani místně rozložený, ani žádný tělesný blesk, ani žádná tělesná velikost, ani žádné místo, jež by jeho slonovitě veliké tělo zaměstnalo a obklopilo více než malé mušky nebo tělo mravence, ale rozuměj Boha, pokud můžeš rozumět, že Bůh je dobrý. Bůh však nepodléhá jakosti, protože o jakosti se mluví u tělesné nebo duchovní věci, ale ne u Boha. Bůh není bílý nebo černý nebo barevný neboť lesklý, není zlý, není dobrý, tak, že dobrota byla něco jiného než on. Tak se dá mluvit o jiných věcech, protože se jimi může něco nazývat takové nebo takové. Avšak říkám: je dobrý, je mocný, je silný. A když říkám cokoliv takového o Bohu, on to je, ale takový není. Bůh je veliký, ale to, co nazývají latiníci quantitas (velikost), není v Bohu, neboť nepodléhá míře, takže v něm není ani jedna míra, není v něm ani tři lokty ani tisíc. Nemohu říci: Boha je podle tělesné velikosti tolik, protože může místo zaujímat, a tou velikostí není veliký ani anděl ani rozumná mysl, duše. Tady je duchová velikost moci, moudrosti, dobroty. Jimi jsou andělé velicí nebo naše duše jsou veliké, ale Bůh je v tom veliký bez konce nebo bez kraje, tak konce není té velikosti. Bůh Stvořitel je také všeho, ale to, co stvořil, nestvořil pro svou potřebu. Teď před námi je, a nestojí, ani nesedí, ani neleží, ani jinak neulpívá, nebo visí nebo plave nebo léčí, ovšem nějak jinak, než může být námi povrchně vysloveno. Drží všechno na sobě, ale ne jako když my máme na sobě nějaký oděv nebo roucho nebo břemeno. Je celý všude, ale ne jako na místě, tak, že by je zaměstnal. Je věčný, ale bez času: ne jako to, co bylo, je nebo bude, přičemž ty časy postupují. Ty časy tak u Boha nepostupují: u něho nic neminulo, a nic mu nepřijde, všechno u něho je. Bůh činí proměnlivé věci bez jakékoli své proměny, ani žádnou proměnou netrpí. Kdo takto smýšlí o Bohu, třebaže nemůže úplně domyslet ani nalézt, co je Bůh, avšak, pokud může, vyvaruje se toho, že by řekl ohledně Boha, že není. Navíc se ve své touze roznítí tak, aby aspoň někdy došel k jeho milosti, že by ho poznal, jasně na něj pohlédl, když vidí, jak velebně je ve své Nejsvětější Trojici, ve třech Osobách a v jednom Božství, které je celé v každé z těch Osob a neméně pravý a plný je Bůh ve dvou Osobách nebo v jedné než ve všech třech, ani není více ve dvou nebo ve třech než v jedné. Tam by poznal, jak podivuhodně a milosrdně přijal věčný Syn Boží jedno člověčenství naší plné a pravé přirozenosti do jednoty své Božské Osoby, aby nám dal účast na svém Božství, jemuž patří s Otcem i s Duchem svatým čest a chvála na věky věků. Amen.

+++

OTÁZKA

Myslíte

Že jsem ten stařík

Z bronzu ulitý

Že jsem muž

Který je sytý let

A nikdy není na dohled

Jsem prapůvod všeho

Otec i matka starší než svět

A přec když nejmenší květ

dá chlapec dívce

Pak narodil jsem se znova

Láska mezi dvěma

Od věčnosti byla tu

Vždy stejně mladá

Eva Jana Lopourová

+++

Kristus Pán obnovuje při Mši svaté své utrpení

 O žádném tajemství ze života Páně nemůžeš rozjímat s větším užitkem a také žádné tajemství není hodné větší úcty, jako právě tajemství hořkého utrpení a bolestné smrti Páně, skrze které se stalo tvé vykoupení. Svatí Otcové pronášejí v té záležitosti skvělé výklady a slibují těm, kdo horlivě rozjímají o utrpení a smrti Páně, že za to obdrží hojnou odplatu od Boha. Třebaže je mnoho užitečných způsobů, jimiž můžeš zbožně uctívat přehořké utrpení Páně, nemůžeš ho lépe a důstojněji uctívat, než právě zbožnou účastí na Mši svaté. Při ní je Pán Ježíš opravdu přítomen na oltáři, aby tam opakoval a znova představil své hořké utrpení a bolestnou smrt. Proto nemůžeš nikde lépe rozjímat o Umučení Páně, než právě během Mše svaté.

To, že se během Mše svaté obnovuje Umučení Páně, můžeš vidět skoro na vlastní oči a hmatat vlastníma rukama, poněvadž při ní všechno pamatuje i poukazuje na utrpení Páně. Je to zejména znamení kříže, jež se ti při ní stále a všude staví na oči. Na oltářním kameni je vytesáno pět křížů, jež biskup posvětil více než stem znamení kříže. Na oltáři stává kříž s obrazem Ukřižovaného, na hostii bývá kříž vytisknut, v misále bývá před kánonem vyobrazen Kristus Pán na kříži. Na humerálu bývá kříž vyšit, na manipulu, na štole, na mešním rouchu bývají kříže našity, kříže bývají také na kalichu i na paténě. Kněz poznamenává při Mši svaté znamením kříže sebe, a dále také oběť. Co jiného znamenají tyto četné kříže, než to, že se při Mši svaté představuje, opakuje a obnovuje krvavá oběť Ježíše Krista čili jeho hořké utrpení a bolestná smrt?

Třebaže Kristus Pán pravil apoštolům při Poslední večeři: "To konejte na mou památku", koná se Mše svatá nejen na jeho památku, nýbrž také na obnovení jeho utrpení. Církev obecná učí, že kdo tvrdí, že oběť Mše svaté je pouhá upomínka na oběť, kterou Kristus Pán vykonal na kříži, odděluje se od Těla Kristova. V této božské oběti, jež se koná ve Mši svaté, je obsažen tentýž Ježíš Kristus, a nekrvavým způsobem se obětuje tentýž, který jednou obětovává sama sebe na oltáři kříže krvavým způsobem. Kdybys o tom neměl žádný jiný důkaz, než tento jediný, musel by ti jako křesťanovi obecné Církve stačit a zbavit tě všech pochybností. To, co učí obecná Církev a co ti předkládá k věření, přijímej beze všech pochybností za pravdu, ani v nejmenším tomu neodporuj, poněvadž bys jinak přestal pravověrným. Církev Páně učí, že tentýž Ježíš Kristus, jenž se před časy obětovává krvavým a bolestným způsobem na kříži, je při Mši svaté opravdu i skutečně přítomen a bývá opět zabit nekrvavým způsobem.

Oběť na kříži a oběť na oltáři je jedna a táž oběť, a za pomoci obětujících kněží z lidí je při oběti na oltáři jeden a tentýž Obětovatel, který obětovává také na kříži. Rozdíl je jen ve způsobu obětování. V obojí oběti, v oné na kříži i v této na oltáři, bývá zabíjena i obětována tatáž Oběť, totiž Beránek Boží, a obě oběti obětuje tentýž Obětovatel, Ježíš Kristus. Pouze způsob, jakým se obětoval na kříži, se liší od toho, jakým se obětuje na oltáři. Kristus Pán totiž na kříži obětovává sama sebe krvavým způsobem, třebaže ho bezbožní katané zabili svýma rukama. Na oltáři obětuje Kristus Pán rovněž sama sebe, ale způsobem nekrvavým, ačkoli tak činí skrze ruce a službu pozemských kněží, kteří ho usmrcují duchovním způsobem.

Slova "zabít (utratit)", latinsky "immolare", užívá Církev svatá v misálu dost často. Sv.Augustin užívá toho slova, když praví: "Copak nebyl Kristus Pán jednou na kříži utracen? Přesto bývá opět utracen v Nejsvětější Svátosti, každého dne a za všechny národy." Tento výraz "zabít“, "utratit“, je velice pamětihodný. V Písmu svatém se ho totiž užívá více než stokrát a sice v tom smyslu, že obětní zvířata byla zabita a tak obětována Bohu. Užívá-li tedy Církev svatá téhož slova při Mši svaté, chce tím dát najevo, že Kristus Pán bývá při Mši svaté slovy kněze a pozdvihováním Nejsvětější Svátosti nejen obětován, ale že bývá při Mši svaté jako obětní Beránek také mučen způsobem duchovním, usmrcen i utracen za oběť Bohu.

Svatý Cyprián mluví takto: "Utrpení Páně je toutéž božskou oběti, kterou obětujeme i my, " Chce tím říci: Když sloužíme Mši svatou, obnovujeme totéž, co se stalo při Umučení Páně. Ještě jasněji se vyjadřuje v té záležitosti sv.Řehoř, když praví: "Ten, který vstal z mrtvých, už neumírá, ale přesto za nás trpí v oběti Mše svaté tajemným způsobem." Právě tak jasně se v té věci vyslovuje také Theodoret, když praví: "Neobětujeme žádnou jinou oběť, než tu, jež byla obětována na kříži." Takových svědectví dalo by se uvést velké množství. Molina praví velice krásně: "Mše svatá převyšuje všechny jiné oběti nevystižitelnou měrou, poněvadž naše vykoupení nejen představuje, ale sama je tímtéž dílem našeho vykoupení, jež se opravdu děje v podivuhodných tajemstvích na oltáři. " Tato svědectví mohou každému dostačit, aby nabyl přesvědčení, že Mše svatá je obnovením i pokračováním utrpení Páně, a že pokojný Beránek Boží bývá ve všech Mších svatých znovu zabíjen duchovním způsobem.

Jednoho dne poslal Amerumnes, vůdce muslimů syna svého bratra do města Amplony v Sýrii, kde byl znamenitý chrám vystavěný ke cti svatého Řehoře. Když tento muslim spatřil zdálky chrám, nařídil svým služebníkům: „Zaveďte naše velbloudy do toho kostela a položte jim obrok na oltář!“ Když sluhové chtěli vykonat svého rozkaz pána, řekli kněží vůdci: "Varuj se, pane, tak učinit, neboť tento dům je chrámem Božím, a nelze ho bez trestu zneuctít." Jenže kníže nedbal výstrahy, a přesto nařídil hnát velbloudy do chrámu. Ti však hned padli mrtví k zemi. Vůdce se toho ulekl. Proto poručil svým sluhům, aby odklidili mrtvé velbloudy. Tou dobou se právě však pořádala veliká slavnost a v kostele bylo shromážděno velké množství lidu, aby se zúčastnilo Mše svaté. Nikoliv bez úzkosti začal kněz posvátné dílo, protože se obával, se, aby muslim nějak nezneuctil Nejsvětější Svátost. Ten se však postavil k oltáři, aby lépe viděl bohoslužbu.

Když tedy kněz při Mši svaté dle řeckého obřadu rozdělil svatou Hostii nožem na čtyři díly, spatřil muslim v rukou kněze Pacholíčka, jenž byl zabit a jehož Krev byla vlita do kalicha. To rozčílilo muslima tou měrou, že chtěl kněze u oltáře probodnout. Jenže jeho touha, aby spatřil ještě víc, ho zdržela od provedení toho úmyslu. Při svatém přijímání spatřil, že lidé, kteří přistupovali ke stolu Páně, požívali z toho masa Dítka. Tím pohledem se tolik roztrpčil, že pravil sám k sobě: „Nejsou snad křesťané netvoři, když při své modloslužbě zabíjejí dítě a požívají lidské maso jako divoká zvěř? Jenže já toto ukrutné zavraždění tohoto nevinného dítěte pomstím vlastní rukou a způsobím těmto divým lidožroutům hanebnou smrt!"

Po Mši svaté požehnal kněz chléb pro ty, kteří si netroufali přistoupit ke stolu Páně, rozdělil jej mezi ně a podal kousek i muslimovi. Tento se ho však ptal arabsky: "Co je to?" Kněz mu odpověděl: "Požehnaný chléb." Na to se pohan zlostně rozkřikl: "Copak jsem právě neviděl, že jsi ten chléb obětoval, ty hanebný pse, ty nelidský vrahu! Copak jsem to neviděl na vlastní oči, jak jsi ty zabil to krásné Děťátko, vlil jeho krev do kalicha, jeho tělo rozčtvrtil a položil na misku? Copak jsem neviděl, jak jsi jedl z masa Dítěte, a pil z jeho krve, a také ostatním podával k požívání?" Kněz se velice podivil té řeči a pravil: "Pane, nejsem toho hoden, abych spatřil tak veliká tajemství, poněvadž však ty jsi je spatřil, jsem přesvědčen o tom, že jsi veliký před Pánem." Slovy těmito poněkud uchlácholený, ptal se muslim dále: "Copak jsem neviděl správně?" Kněz odpověděl: "Zajisté, pane, viděl jsi správně. Jenže já sám to velikého tajemství nevídám, poněvadž jsem člověk hříšný. Vídám jen podoby chleba a vína, které my kněží posvěcujeme a tak proměňujeme v Tělo i Krev Ježíše Krista." Muslim byl tím výkladem velice dojat.

 Nařídil, aby jeho služebníci i shromáždění křesťané opustili kostel. Pak vzal kněze za ruku, pravil: "Nyní poznávám, že křesťanské náboženství je veliké. Proto tě prosím, můj otče, abys mne do něho při jal a udělil mi křest svatý."

 Kněz odvětil: "Odpusť mi, pane , To nemohu učinit. Sotva by se tvůj strýc o tom dověděl, zabil by mne a zničil by tento kostel. Chceš-li však opravdu být pokřtěn, odejdi k našemu biskupovi na horu Sinaj. Vypravuj mu, co se ti zde přihodilo, a on tě zajisté vyučí v učení naší víry a pak pokřtí."

Potom vrátil se muslim ke svým, ale nepověděl jim nic z toho, co se mu přihodilo, Sotva se uložili k odpočinku, odešel tajně k onomu knězi, odložil svůj skvostný oděv, oblekl se v hrubé roucho poutníka a prchl bez vědomí ostatních na horu Sinaj. Tam vypravoval biskupovi příčinu svého obrácení, přijal poučení o křesťanských pravdách, byl pokřtěn na jméno Pachomius a později přijat i do řeholního stavu. Když po tři léta vedl přísný život, odebral se se svolením svých představených k svému otci, v naději, že ho obrátí k svaté víře. Avšak nepodařilo se mu to , Naopak, byl hrozně zmučen a konečně ukamenován.

 Tento zázrak ukazuje, jak jsou v Nejsvětější Svátosti přítomny nejen pravé Tělo a pravá Krev Ježíše Krista ", ale také, jak bývá Pán Ježíš během Mše svaté opravdu zabíjen, sice ne způsobem tělesným, ale duchovním. To, že právě tomuto muslimu bylo dáno spatřit při Mši svaté duchovní zabití Děťátka, stalo se proto, aby se tento pohan, který dosud neměl žádné znalosti o naší svaté víře, především žasnul a pak byl pohnut k přemýšlení a konečně k přijetí víry. Bůh si ale také přál, aby ta událost byla zaznamenána, abychom se o tomto tajemství lépe poučili a tím víc se upevnili ve své pravé svaté víře.

Třebaže nebývá Ježíš Kristus při Mši svaté zabíjen tělesným způsobem, nýbrž duchovním, přesto se při ní ukazuje svému Otci i celému nebeskému sboru v politováníhodném vzezření, které měl při svém bičování, korunování trním i ukřižování, a to tak živě, jako by to všechno skutečně znovu za svět trpěl. Proto také píše kněz Lancicius: "Mše svatá je představením utrpení i smrti Ježíše Krista, a to nejen ve slovech, jako tomu bývá v divadlech, nýbrž ve skutečnosti a opravdu. " " V této viditelné oběti Mše svaté se představuje ona krvavá oběť, jež byla jednou na kříži obětována, poněvadž v božské oběti Mše svaté je obsažen tentýž Kristus a bývá zabíjen nekrvavým způsobem." Proto také svatí Otcové nazývají Mši svatou opětovaným utrpením Ježíše Krista. Tvrdí, že Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti znovu zakouší své utrpení tajemným způsobem a znovu bývá zabíjen. Něco podobného píše v této souvislosti také ctih.Marchantius: "Mše svatá není pouhým představením utrpení Páně, nýbrž také je jeho duchovní a nekrvavou obnovou. Jako Pán Ježíš jednou vzal na sebe utrpením hříchy celého světa, aby je smazal svou Krví, tak denně skládáme své hříchy na něho, jako na téhož Beránka Božího, jenž má být zabit na oltáři, aby zahladil naše nepravosti." Těmito slovy je naznačena příčina, kvůli které Pán Ježíš obnovuje ve Mši svaté své utrpení. (Z Výkladu Mše Svaté)podle ct.Martina z Kochemu,

+++

 

MARIE WARDOVÁ

(zakladatelka Institutu sester bl.Panny Marie)

V seznamu svatých ji nehledej

Nemiluje pro slib ráje

Miluje ráj že On je v něm

Když v pekle lží a strachu

Kde vzácně stéblo přízně vyraší

Žije - svůj život před Bohem

A zdá se v církvi téměř všem

Že znají její roli v něm

Tu roli ženy - člověka

Od něhož víc se nečeká

Než vonět stejně jako každý jiný květ

Kristus v ní předběhl svět

O celá staletí

Žádný předsudek, trest, káráni

Nemohlo zastavit ten volný pád

Bohu se zcela odevzdat

A založit řád pro ženy

Bez svolení a souhlasu

svých nadřízených na zemi

Zpočátku hledala jak naplnit

To Boží rozhodnutí

Kde krásu chci

Tam ji rozseji

Neboť jen Já jediný

Všem panuji.

Eva Jana Lopourová

+++

S POCHODNÍ V ZUBECH: KDYŽ PES NEŠTĚKÁ

Podivnou vlastností moderních dějepisců, snažících se přijít na kloub událostem a vysvětlit celý jejich mechanismus vyčerpávajícím způsobem pomocí rozumu a smyslově dostupných a ověřitelných důkazů, zkrátka každým coulem exaktně, způsobuje, že nejednou kladou následky před příčiny. Nakonec se ocitají v dokonalém zmatku. Co na tom? S čím kdo zachází, s tím taky schází. Mohou zavádět do zmatku ještě někoho dalšího. Nicméně v tomto případě začíná věc právě tím, co se průkopníci nové doby snaží potírat jako překonaný přežitek. Tajemství. Mohli byste se prostě dotazovat, co dělá pes, když neštěká, a dozvěděli byste se, že snad něco žere, pokud nespí, ale nebyli byste z toho moudřejší. Nezbývá, než důvěřovat událostem.

Známý humorista tvrdí, že pořídí-li si člověk psa, činí to buď pro světskou okázalost, nebo kvůli hlídání, nebo aby se necítil tak osamělý, nebo z kynologického sportu, nebo konečně z přebytku energie, aby byl pánem a velitelem svého psa.

Každý pořádný pes má svého pána a je mu věrný. Dvěma pánům nelze sloužit. Dokonce i toulavý pes je věrným psem svého jediného pána. Toulá se jen proto, že si jeho pán vůči němu z nějakých důvodů zachovává odstup. Kdyby se pes naučil mluvit, možná by tím člověk přišel o posledního přítele mezi tvory.

Jednou z vlastností takového psa je, že když zrovna nemáš oči jako ostříž, zřídka ho uvidíš vstupovat do místnosti. Je totiž nepostřehnutelný, ale i nepřehlédnutelný. Není to dáno jeho malým vzrůstem.

Takový toulavý pes je přitom schopen čas od času se vytratit, aby nahlédl do nejrůznějších zapadlých uliček lidského bludiště a očichal svým všudypřítomným čenichem každou stopu jiného psa. Počíná si samotářsky a zrovna tak má někde nějaké doupě, do něhož se vrací, aby tam věrně naslouchal hlasu jediného svého pána,

Muž hodnotí na psech především rasu nebo se aspoň tváří, jako by jí rozuměl. Zasvěceně vám řekne: Ten pes má znamenitou konstituci. Jaké má běhy! Říká znalecky o psích nohou. Zkrátka muž má vůči psům postoj spíše znalecký nebo domněle znalecký. Žena zase hodnotí na psu spíše jeho vlastnosti oddaného služebníka a ochránce pána.

Nejvíce však lidé chválí na psech jejich bystrost a pohotovost. Když na ně mluvíš, dívají se ti chápavě do tváře. Chvílemi se zdá, jako by rozuměli. O velikosti jejich chápání však zapochybuje i ten největší obdivovatel psů, sotva se s některým z nich srazí tváří v tvář, načež pes spustí štěkot a on se snaží s ním domluvit.

Jsou lidé, kteří se o to vůbec ani nepokoušejí, když na ně pes štěká. Jsou tím znepokojeni. Zřídkakdo si zachová duchapřítomnost, je-li napaden sebemenším psíkem.

Třebaže pes někoho zneklidňuje, přesto vystupuje jako posel pokoje a usmíření. Německý kronikář Einhard zaznamenává, že Karel Veliký dostal od českého knížete malého psíka jako posla míru, přátelství a urovnání sporů mezi franskou říší a národy uprostřed Evropy. Jenže to, jak nějaký člověk zachází se psem, je jedna věc, ale něco jiného je, zjevuje-li se pes sám a docela bez ohlášení.

Hradní sídlo dona Felixe v městečku Calerueza ve staré Kastilii odpočívá spánkem spravedlivých. A jak by ne. Nebezpečí nájezdu muslimů zrovna nehrozí a každý si v předvečer této noci nabral plnými hrstmi ze zásobárny šťastných konců a radostných očekávání. Nejvíce snad rozšafný hrabě Felix, radující se z požehnaného stavu své milované choti Jany. Potěšující je už její urozený původ - z královského rodu navarského! Dcera Garcia IV. z Azy a jeho manželky Sanchy Bermundezony de Trastamar! Don Felix je šlechtic nejen svým rodem, ale i duchem. Je uznalý k služebnictvu a když oslavuje on, oslavují s ním i ostatní. Jenom paní Jana vyhledává ústraní a ticho ložnice.

Oslepující zář! Co to? Oheň! Požár! Šíří se to ložnicí, ale nic tady nehoří. Žádný kouř. Jen plamen. Pak zvolna pohasíná.

Milostpaní se obrací na druhou stranu lůžka a znovu usíná.

Náhle se v ložnici vynořuje se pes, ne snad velký, že by naháněl hrůzu. Pouze malý psík. A k tomu ta zář! Oslnivá zář! Plameny jí komíhají před očima. Nic nespalují. Jenom září. V té záři jasně vyniká pes. Je bílý s černými skvrnami.

A co oheň?

Pes ho přináší. Nese v zubech planoucí louč.

Pomoc!

Co se děje, má lásko?

Pes.

Pes? Kde?

Tady.

Máš divoké sny.

Žádné sny! Pes.

Jaký pes? Divil se hrabě.

Prostě pes, černobílý pes. Teď tu byl.

Hrabě vrtěl hlavou.

Když se obzor dalšího dne rozesmál úsvitem, jitro se rodilo v jasu a záři. Obloha byla modrá, cikády spustily koncert a celá příroda se usmívala. Avšak paní nenásledovala příkladu samotné přírody. Vypadala jako by se ještě neprobudila.

Co to má znamenat – pes – ohnivá pochodeň – jaké je to znamení dobré či zlé?

Ach, moje milovaná, svět je plný znamení. Netrap se nad tím.

Něco to přece znamená.

Snad.

Jestli si ale představujete přecitlivělou paničku, náchylnou k nějakým výstřednostem, která by přemrštěně podléhala každému podnětu podle svých vnitřních nálad, taková paní Jana není ani trochu. Vyznačuje se dokonalým sebeovládáním, takže jen zřídka dává najevo své vnitřní pohnutí. Kromě toho je uvážlivá a dovede poradit i v mnoha věcech praktického života. Navíc zná meze svých schopností a sil, a tam, kde jí docházejí, vyprošuje si vyšší pomoc.

Jenže tohle - to se ještě nestalo. Ani před narozením syna Antonína, ani tehdy, když paní Jana nosila pod svým srdcem syna Manesa.

Pojďme se modlit do hradní kaple, ozval se hrabě Felix a paní Jana ho ráda následovala. Klekátka si zavrzla a pak zůstala delší dobu v klidu. Modlitba jim oběma přinesla pokoj, ale paní Jana měla od tebe doby v očích i nadále nepřítomný pohled.

Kdo mi to vysvětlí?

Kdyby šlo o to, jak zařídit obranu proti Maurům, poradím každému. Když půjde o správu vinic, rodového majetku i poddaných, tak řeknu. Ale znamení - ?

Zbývá jedině poutní místo v Silos.

To je až v Leonských horách.

Třeba mi Pán dá to osvícení, když poprosím na hrobě opata Dominika.

Dlouhá cesta, ale kdo je zabrán do tiché modlitby jako paní Jana, snadno to podstupuje. Ani nejhlubší modlitba však nezabrání těm, které se svým doprovodem potkává, aby jí každý četl ve tváři obavy. Čeho se bojí? Zastavil se pro ni čas. Nevidí, neslyší, dokud nebude na hrobu světce.

Jaká úleva!

Neboj se, Jano. Vím, co tě trápí. Dítě se šťastně narodí. Stane se slavným a vynikajícím. Zachrání mnohé zbloudilé duše, hledající pravdu mimo Církev, ba přiláká četné k službě Bohu celým srdcem.

Díky Bohu. Velebí má duše Pána, a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici, hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté. Kéž Pán přijme moje dítě do svých služeb!

Jaké ponese jméno?

Takové jako ten posel Boží, který mi přinesl osvícení a pomoc.

Tedy Dominik.

Dominiku, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Pan Felix se právě zamýšlel nad tím, že se tak nejlépe odvděčí světci za jeho pomoc a přímluvu, když vtom se ozvalo něco jako hlasitá exploze, a jen co se otočil, spatřil jsem onu bytost. Krve by se v něm nedořezal.

To! vyjekla kmotra při křtu dítěte..

Se syknutím natáhl pan Felix dech do plic. Na chvíli zůstal zkoprněle stát se svraštěným čelem a vytřeštěnýma očima. Zatímco tam tak stál jako solný sloup, srdce mu obestřela zádumčivost.

Jen uvažte, k čemu došlo. Muže velkorysé povahy jako je hrabě takové počínání pochopitelně vyvede z rovnováhy. Jeho rozvážnost a chladná uvážlivost

Cože - ? Co - ?

Ta mramorová křtitelnicí - !

Co je s ní?

Sotva ukápla – a stékala -

Voda?

Kněz lil vodu na hlavu dítěte.

A c s tím ?

No ta hvězda?

Hvězda?

Zářící hvězda na čele dítka!

Hvězda?

Z jeho čelíčka paprskovité vycházelo světlo, až jsem se polekala.

Kdo by se divil, že tak, jako se lidé při narození Jana Křtitele ptali: "Čím toto dítě bude?" A ruka Hospodinova byla s ním. (Lk 1,66), tak i při narození tohoto dítka byli rodiče, příbuzní a známí plní velkého očekávání.

Honosnost oslav skoro překrývalo očekávání. Víno teklo proudem a mísy s jídlem, s ovocem i pochoutkami a sladkými koláčky se ubíraly nanejvýš uspokojivým směrem.

Co přišlo dál, jenom obnažilo smysl původního očekávání. Nakonec byla křtitelnice kvůli tomu na rozkaz španělského krále Filipa III. přestěhována z Caleruegy do Valladolidu a pak do Madridu, aby z ní mohli být pokřtěni španělští princové.

Mnohem dřív ale nabyla tajemná předtucha na další závažnosti.

Růžová zahrada hradního sídla Guzmánů byla vyhlášeným zákoutím krásy. Hosté většinou tvrdili, že si zaslouží dlouhou a důkladnou prohlídku. Přicházeli tam často, aby nadšeně obdivovali zahradnické umění, okouněli a po nekonečné hodiny čichali ke květinám.

Kdo by se mohl divit, že se tu vyskytne roj včel, aby se popásal na vonných a sladkých šťávách květin proslulé zahrady! Za co by mohly pracovité včelky zaměnit takovou pastvu. Snad leda, že by se místo přelétání od květu ke květu vyskytla v zahradě přímo nádoba s medem. Tak se roj včel zaměřil na robátko v kolébce, odpočívající v zahradě. Ne!, To ne!Pomoc! zavřískla služebná.

Co se děje?

Už už přibíhal další sluha a nesl sebou džbán vody, aby správnou sprškou odehnal nebezpečí.

Jenže zbytečně. Žádné nebezpečí nehrozilo.

Roj včel poletoval kolem úst děťátka, ale žádná ze včel nespočinula. Jen jako by sama příroda cosi předhlašovala.

Tak takhle je to - zářící pochodeň a jasná hvězda! Kdopak to asi říkal: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zem, a jak si přeji, aby se už vzňal!“ (Lk 12,49)

Možná bys očekával během jeho mládí a dospívání nějaké vzrušivé a kotrmelcovitě překvapivé výstřelky, upomínající na nepokoj ohnivých rytířů Guzmánů. To by ti ale tvář zokurkovatěla zklamáním. Nic na obzoru. Očekáváš příchod velkého bouřliváka a nositele palácových převratů? Nech si zajít chutě. Revoluce se odkládají, dokud se neurodí dost nezralých makovic, ze kterých by se takový opojný výsledek mohl vzejít. Ani prostředí lásky a pokoje takovým výstřelkům nedávalo podněty.

Možná by sis představoval rozšafnost páně Felixe tak, jak ji tehdy předváděl Guillame z Poitiers ve svých verších, nebo snad tak, jak ji o pár století později uváděl Francois Rabelais ve svých rozpustilých a košilatých příbězích o Gargantuovi a Pantagruelovi. Jenže je rozšafnost a rozšafnost. Když si představíš rozšafnost zbavenou své původní náplně, totiž opatrnosti, prozíravosti a moudrosti, zbudou ti z toho potrhlé a zmatené kousky potulného rytíře smutné postavy dona Quijota. Když vezmeš rozšafnost nadobro utopenou v duchu světa, hned je z toho nevázanost a živelnost, vysmátá, požitkářská a povýšenecká. Takovou bys těžko hledal u pana Felixe. Jenže na šlechtice ducha už moderní doba trochu pozapomněla, stejně jako na hrdého Rodriga Diaze, řečeného El Cid, šlechetného rytíře bez bázně a hany. Statečný a hrdý muž, o němž prozpěvuje celá rodná Kastilie:

             Ó, jaký to služebník,

             jen dobrého mít pána!

Možná si také představuješ hrdinu v duchu světa. Vidíš v hrdinovi někoho, kdo prožívá rozkoš ze zápasů, a nezná žádnou jinou radost a jiné opojení než z boje, nežli z potírání něčeho, než z přemáhání překážek. Možná si také představuješ hrdinu jako postavu, která se nedovede ničeho bát a jež vlastně nemá žádnou zvláštní zásluhu za svou statečnost a odvahu. Třeba pokládáš statečného člověka za nějakého levného drsňáka, který za tebe odvede protivnou, nebezpečnou práci. Tak potom také podle toho zacházíš s odvážným. Pohodlný a změkčilý knihomol, spokojený sám sebou, se dívá na hrdinu přezíravě jako na nespokojence z povolání a rebela bez příčiny, jako na rozeného rváče. Jenže sama zkušenost ti říká, kolik rad jsi sám obdržel, co všechno jsi byl nucen přišlápnout a co strhat, aby se pak pořád tentýž zápecník mohl nad tebou pohoršovat, jako bys potíral nepravost z bujnosti.

Kdo je hrdina? Kdo se ničeho nebojí, anebo kdo se dovede dobře, správně bát? Zdá se to odporovat jako nějaký duchaplný nesmysl. Jenže, kdo zná dobře zlo, a ví, jak je strašné a nebezpečné, jak je třeba se ho obávat jako pravého škůdce duše, protože nejstrašnější zlo je vina, bída ducha. Není třeba se strachovat těch, kdo zabíjejí tělo, ale duší zabít nemohou. Spíše se obávej toho, který může duši i tělo uvrhnout do věčné zkázy! Strachuj se ztráty věčné lásky. Strašná věc. Kdo přehlíží toto nebezpečí, je hrozný nepřítel. Nedá se podceňovat. Jenže kolik lidí mu podléhá! Je jasné, že ten, kdo tě stále obviňuje, rozněcuje proti tobě pronásledování, ať jsi kdekoli na světě, je strašný nepřítel. Podbízí se líbivě hříchem a odvádí od ctnosti jako od nepohodlné. Osobuje si všechnu nabídku a vymoženosti světa. Kdekdo mu otročí. Proto se ho opravdový hrdina bojí, ale ještě víc než jeho, se obává o duše, které může svést, aby je zničil, aby je na chvíli pobavil, dal jim okusit slávy a moci a pak je nakrmil pekelným lejnem svého zoufalství.

Se znalostí nebezpečí a pravou bázní se opravdový hrdina utíká od své slabosti k vyšší síle. Dovede spoléhat na sílu shůry. V této síle, při plném vědomí své slabosti a síly pekelné, se pak dovede postavit na odpor nepříteli, když ostatní mlčí, a když váhají s přesnými směrnicemi i ti, kdo jsou postaveni jako strážci. Jeho bázeň je vyvážena nadějí v svatého Silného. Proto jde tak statečně proti zlu.

Hrdinství se osvědčuje ve zvláštním nebezpečí a obtížích. Jenže k takovým mimořádným obtížím a zápasům jsou lidé vystaveni jenom výjimečně. Proto se mnozí zdráhají utíkat před takovým příšerným křížem pod záminkou, že oni „malé ovce ze stáda“ prostě nejsou rostlí pro nějaké hrdinství, a že hrdinství je snad jen výjimkou, která většinu k ničemu takovému nezavazuje.

Je to víc než prostý boj, třeba s vypětím posledních sil čelem k masám, před tváří velkého, viditelně okázalého, hlučného a lesklého cíle, před tváří davů, ve víru hlučícího bojiště.

Jsou těžkosti kříže, boje, oběti, které jsou rozhodně mimo pohodlnou, klidnou, duševní a životní pohodu. Znám lidi, kteří jsou tak zasaženi životními nároky a jejich tvrdou neúprosností, že se sami potácejí ve svém prostředí, bez pomoci, nevyspaní, unavení, a přece zůstávají pevně stát na svém místě uprostřed svých povinností a svěřené rodiny. Tohle není menší hrdinství než hrdinství velkého bojovníka za oslavenou myšlenku. Vždyť, ruku na srdce, koneckonců je krásnější hodnoty opatrovat, rozvíjet, předávat, a připravit do dalšího života třeba jen jeden jediný krásný život. Někdy i sám život vyžaduje takové hrdinství, totiž věrně zůstat při svém a vytrvat věrně tomu, o kom víte, že jej sice temnota a svět nepřijímají, ale že on jediný si zaslouží celé lidské srdce. Tahle věc není pro žádné změkčilé mátohy a sebeuspokojené nadutce. Vyžaduje hrdinství a vede k němu. Kdo si z toho chce dělat příjemnou procházku růžovým sadem, ten to falšuje a dělá z toho opium národů. Nejvyšší přichází, ale ne aby přinesl shnilý pokoj a zatuchlé poměry, nýbrž meč smělého, cílevědomého boje. A tohle výzvu k dokonalosti, k jeho následování adresuje nejen někomu, nýbrž všem, a nejen celku, nýbrž právě tobě uprostřed všech ostatních.

Jenže když tu trvá to hrozné zneužívání slov! V lidské řeči je tolik vznešených jmen! Jenže se jich zdaleka ne vždy užívá k vyjádření vznešených věcí. Spíše se jich zneužívá k zamaskování věcí a lidí, jež mají k vznešenosti na hony daleko. Mnohá z těch vznešených jmen jsou vypůjčena ze slovníku filozofického nebo náboženského. Zachází se s nimi jako s vypůjčenými věcmi, tedy nepořádně, neopatrně, nešetrně i šibalsky. Jsou však i jména posvátná. Jistě by věcem prospělo nazývat je pravými jmény, ale vede k tomu i odhalení směšnosti počínání všech, kdo se marně snaží vypumpovat ze jmen jejich pravý obsah. Pan Felix a jeho milá Janička však znali pravý obsah slov a dobře ho vážili, a věděli, že spasitelné z nich je pouze jedno jméno.

Kdybys viděl v paní Janě pouze nějakou domácí putičku nebo zakřiknutou strážkyni rodinného krbu, byl bys vedle jak ta jedle, možná právě jako ta španělská jedle, která je prý dneska tak vzácná, že u ní dneska celé léto postává v pohotovosti připravená cisterna s vodou, kdyby náhodou uprostřed žáru srpnových dnů živelně vzplála a zahořela. Ne, paní Jana nikdy nepotřebovala takovou pomoc od lidí.

Zvláštním faktem, o němž se často zmiňují i filozofové, je, že mnohá žena na tomto světě má pevně zakořeněnou domněnku, že muž, jemuž věnovala svoji lásku, je původcem všech jejích životních nehod. Žena jako paní Jana by to nazvala náhodou, ale moderní žena, která se v úsilí o vlastní emancipaci odpoutává i od břemene svého rozumu, na to hledí jinak. Přijde-li ven a shledá, že je příliš sucho, je přesvědčena, že je tím vinen její manžel, právě tak jako je přesvědčena, že on byl příčinou toho, že jí včerejší liják pokazil nový klobouk.

Navzdory soudobému úsilí četných dvorních paní a paniček vyrovnat se trubadúrům své doby jako tak zvané trobairitz, jako třeba Azalais de Porcairagues, Clara d'Anduza či Comtessa da Dia, si však paní Jana uchovala jasnou mysl a ducha sebeovládání Božího dítěte, které si nemusí stěžovat na to, že je jiná, než její muž. Vyneslo jí to osvícené uznání všech ctností pana Felixe, ale i umění tichého a pohotového doplňování všech jeho případných slabostí.

Paní Jana si však uchovala své ženství i ducha sebeovládání. Vždycky se ubránila nutkání ranit manžela výtkou nebo pokáráním, třebaže jistě nejednou zápasila s pocitem, že vážnosti situace by z jeho strany odpovídal spíše výskok do vzduchu a divoké zakoulení očima, než lehkomyslné pokrčení rameny.

A tady stojí za to podumat, co vlastně znamená uznávat druhého? Vždy znovu odpouštět, po tolika zklamáních ještě znovu otevřít náruč pokorně přicházejícímu bratru či sestře, ať už bloudil kdekoli. Uznávat druhého znamená nechodit přes mrtvoly. K tomu, aby byly mrtvoly, není nutná přítomnost Maura, ani záblesk ostří jeho zbraně z damascénské oceli. Často stačí umrtvující pohled, pichlavé slovo, hradby ledového mlčení.

Věř, že se někdo na nejvyšších místech o tebe zajímá a přeje ti, abys uspěl, a raduje se z tebe. Právě o takové sdílení radosti dneska jde. Zkrátka jsi přijat. Jsi uznáván. Jdi a přiveď ostatní! Pokud to nechápeš, tak nechápeš ani jádro hrdinství. A tím méně chápeš to tajemné shromáždění, ve kterém se pronáší Slovo života a prožívá se Pravda. A ta svrchovaná Pravda je také vrcholně krásná, třebaže je někdy velmi drsná a strohá, jako mříže této věznice."

Na takové nadoblačné snění já nemám čas. Ozval se kdosi.

Tak? Zdá se ti, že na to nemáš dost času, protože se musíš věnovat svým hračkám a hříčkám a shánění toho nebo onoho? Ale nepleť se! Jak se vzdaluješ od tohoto ohniska vrcholné Lásky, tak se uchyluješ od sebe samého. Takový už je omyl člověka sobeckého a propadlého sebelásce, že si myslí, že on sám je jedinou svou velikostí a jediným svým zákonem. Tím méně porozumíš sobě, čím více se zahrabáváš do sebe. Tím méně budeš rozumět onomu hladu po nekonečnu, který máš vložen do své duše, na znamení, že někdo chce tvůj hlad utišit, že tu musí být nějaké nasycení, osobně, důvěrně blízké. Ale sám v sobě to ještě nikdo nenašel. V sobě samém každý našel jen strašný zákon omezenosti a konečnosti. Sám v sobě každý naráží nosem na zeď vlastní malosti a utápí se v kaluži vlastní nicotnosti.

Jako propast volá k propasti, tak i propast duše volá k naplnění. Nemůže ji naplnit žádná pomíjivá věc ani ty sám, nýbrž jenom někdo důvěrně blízký, kdo tě však jako každé stvoření nekonečně přesahuje.

Ten, kdo to všechno přivodil, přichází ve tvém těle. Jen díky tomu zde nacházíš svou důstojnost. Právě jemu jsi zavázán, že začínáš rozumět své touze po nekonečnu a tíhnutí k věčnosti.

Odedávna však duch světa každému našeptává, aby ses sám, vlastními silami vyškrabal na vrchol dokonalosti, aby tě tak získal pro svou úchylnost, která je od základu pýchou tvora, toužícího být velkým bez cizí pomoci a proti každému.

Modrooký klouček s bledou pletí a světlými vlásky si rád pohraje ve skromné věži hradní tvrze. Daleko sahají šedé pláně, občas rudě zbarvené klikatými předěly. Do daleka vidí samé růžové křoví a neméně voňavé houštiny levandulí, yzopu a rozmarýnu. Pasou se tu divocí vepři. Tam, kde se stýká země s obzorem, zvedá pohoří Sierra Guadarrama své mohutné hradby až k nebi. Za touto mohutnou masou je Toledo. Dlouhá léta tam jeho předkové v řadách kastilských vojevůdců odrážejí nápory Maurů. Kdekdo pamatuje maurské trhy s otroky, kde se dá pořídit žena za jeden dirhem a dítě dokonce za polovic. I v té nejskromnější hliněné chýši se slaměnou střechou zná kdekdo hrozné zkazky o strašných událostech spojené s maurskou rozpínavostí. Když se nachyluje den a pastýř zahání ovce do ohrady, ztichlým hlasem vypovídá při ohni o všech těch bratrech a sestrách, násilně odvedených dobyvačnými musulmany, aby byli prodáni jako dobytek.

Maurské zajatectví je jedna z útrap jeho rodné vlasti, drásavější než hlad. Kdekdo sní o odvetě, ať je to tvrdý sedlák, otrlý pastevec nebo hrdý šlechtic. V prostředí, kde všichni s uspokojením naslouchají zvěstem o počtu pobitých Maurů a uťatých hlavách, je nemyslitelné dát najevo lítost a soucit s poraženými.

Caleruega, to je náruč paní Jany a jistota pod ochranou mocné pravice páně Felixe.

Daleko sahají šedé pláně, občas rudě zbarvené klikatými předěly. Do daleka dohlédneš jen samé růžové křoví a neméně voňavé houštiny levandulí, yzopu a rozmarýnu. Pasou se tu divocí vepři. Tam, kde se stýká země s obzorem, zvedá pohoří Sierra Guadarrama své mohutné hradby až k nebi. Za touto mohutnou masou je Toledo. Dlouhá léta tam předkové v řadách kastilských vojevůdců odrážejí nápory Maurů. Kdekdo pamatuje maurské trhy s otroky, kde se dá pořídit žena za jeden dirham a křesťanské dítě dokonce za polovic. I v té nejskromnější hliněné chýši se slaměnou střechou zná kdekdo hrozné zkazky o strašných událostech spojené s maurskou rozpínavostí. Když se nachyluje den a pastýř zahání ovce do ohrady, ztichlým hlasem vypovídá při ohni o všech těch bratrech a sestrách, násilně odvedených dobyvačnými musulmany, aby byli prodáni jako dobytek.

Tady roste základ dokonalosti malého Guzmánka. Ovoce se ukáže později vzácným způsobem. Zvláště si kdekdo bude moci hlavu ukroutit při užaslém sledování hluboké, klidné mysli, kterou v jeho pozdějším rušném životě spatřuje vždy a na každém kroku. frT (Pokr.)

 

+++

ZRÁNA

Jednou zrána zahlédla jsem sen

Co anděl neudržel v ruce

Otec hvězdy učil

Umění kontemplace

Aby ho chválily

Ve větvoví stromu

Ve chvíli přesné

Kdy přichází svítání

A noc se vrací domů

Eva Jana Lopourová

+++

SEMENA KONTEMPLACE

Ježíš v podobenství o rozsévači řekl, že "semeno" je Boží Slovo. Avšak každý projev Boží vůle je vlastně v jistém smyslu "Boží Slovo", jež je semenem nového života. Většina těchto nesčetných semen se ztratí a zahyne, neboť lidé nejsou připraveni k jejich přijetí. Vždyť tato semena mohou vzklíčit jen v dobré půdě svobody, dobrovolnosti a lásky! Musíme se naučit poznávat, že Boží láska k nám vlastně přichází v každé situaci a že přichází pro naše dobro. Mou hlavní starostí by nemělo být potěšení nebo úspěch, zdraví nebo život, peníze nebo odpočinek, nebo dokonce ctnost a moudrost, tím méně pak jejich protiklady - utrpení, nezdar, nemoc a smrt. Jedinou mou touhou a radostí, ve všem, co se děje, by mělo být poznání zde je věc, kterou Bůh chtěl pro mne. V ní najdu jeho lásku, a když ji přijmu, mohu Mu jeho lásku vrátit a spolu s ní mu dát sebe sama. Vždyť tím, že dám sama sebe, najdu Boha a Bůh je věčný život. Jak poznám Boží vůli? Jestliže něco vyžaduje pravda, spravedlnost, milosrdenství nebo láska, pak je to jistě chtěno Bohem. Souhlas s Jeho vůlí je pak souhlas s tím, že budu pravdivý nebo budu mluvit pravdu, nebo ji budu alespoň hledat. Poslušnost je odpovědí na Boží vůli. Mám se stát jeho nástrojem, aby On pracoval skrze mne.

Naproti tomu nepřirozená, šíleně úzkostlivá práce, práce konaná z hrabivosti nebo ze strachu či pod vlivem jiné neuspořádané vášně, nemůže být vlastně obětována Bohu. 

VŠECHNO, CO JE, JE SVATÉ

V ničem, co Bůh stvořil není obsaženo zlo, a proto nic z toho se nemůže stát překážkou našeho spojení s Ním. Překážka je pouze v našem "já", totiž v houževnaté snaze prosadit svou oddělenou, vnější, sobeckou vůli. Kdo se snaží dostat se z této situace tím, že s dobrými Božími věcmi jedná jako by byly zlé, jen se utvrzuje v hrozném klamu. Tito lidé se podobají Adamovi a Evě v ráji. Adam svaloval vinu na Evu a Eva svalovala vinu na hada. "Žena mne svedla, víno mne svedlo, jídlo mne svedlo. Žena je zkáza, víno je

jed, jídlo je smrt. Proto je musím nenávidět a tupit. Když je budu nenávidět, budu se líbit Bohu." Toto ovšem jsou myšlenky a postoje dítěte, divocha či modloslužebníka, jenž se snaží magickým zaříkáváním chránit své sobecké já a usmířit nenasytného bůžka ve svém srdci. Vždyť považovat takovou modlu za Boha je nejhorší druh sebeklamu, který z člověka dělá fanatika, jenž není schopen smířlivě se stýkat s pravdou, není schopen pravé lásky. Někteří lidé se domnívají, že svatý nemůže mít přirozený zájem o něco stvořeného, že ten, kdo žije nadpřirozeně, musí všechnu svou bezmocnost nahradit frázemi a libovolnými odkazy na Boha. Avšak svatý ví, že svět a všechno, co Bůh stvořil, je dobré, kdežto ti, kteří nejsou svatí, buď si myslí, že stvořené věci jsou nesvaté, nebo se o tuto otázku prostě nezajímají, neboť mají zájem jenom o sebe samy. (Z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI)

+++

JABLKO


 

Člověk vzal jablko

Chtěl rozkrojit ho v půli

První část života

Ke konci se chýlí

 

Nechej mě celé

Ta nejvzácnější věc

Je přece jádřinec

Mým plodem prorazí jen

Nůž co okem neuvidíš

Víra naděje a láska

Až k jadřinci dostane se

 

A je-li život jablkem

Pak celé Bůh ho v sobě nese

Eva Jana Lopourová


 

+++

KORÁLKY

Našla jsem na cestě korálky

Ztratil je ten

Kdo šel do války

Čekaly v trávě plné naděje

že někdo najde zvedne je

a sváže rozvázané konce

Kdo ztratil je

Leží zkrvavený v louce

A doufá proti naději

Že Někdo je

Kdo oba konce

smrt a život propojí

Eva Jana Lopourová

+++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (8)

Mravní základ obnovy narušeného životního prostředí vyplývá z uvědomění si skutečnosti vzájemné závislosti lidstva, z poznání vzájemné závislosti všech lidí a národů světa. To by však byla uznána jenom vnější stránka celé záležitosti. Ve skutečnosti tu jde také o tvé vnitřní životní prostředí, kterému můžeš říkat srdce. To vyžaduje přednostní vybudování tvého vztahu k sobě samotnému jako tvoru, dále tvého vztahu ke všemu tvorstvu a konečně vztahu ke Stvořiteli. Na tom se zakládá tvůj životní názor, postoj a jednání jako osobnosti. Tento názor, postoj a jednání se týká nejenom jiných lidí, ale také všeho ostatního tvorstva a jeho Stvořitele. Ostatní tvorové mají s tebou společné to, že směřují k dokonalosti, k dobru přiměřenému sobě, a trpí případnou nepřirozenou poruchou ze strany některých rozumných tvorů.

Dbej o své čisté, neotupené svědomí, a chápej, že potřeba tvé osobní účasti na osudu všeho tvorstva, a zejména živého tvorstva je docela přirozená.

Nespornou skutečností však je to, že se ve svém postoji a jednání vůči tvorstvu neustále dostáváš do postavení, kdy se musíš rozhodovat: Smím k vlastnímu rozvoji či zdokonalení zničit tu nebo onu věc, smím zabít nebo nechat žít? V mnoha případech jsi nucen obětovávat tvory, abys zachránil jiné tvory, kteří jsou jimi ohrožováni, nebo abys uchránil vlastní existenci a zajistil si přiměřený rozvoj či zdokonalení. Je záležitostí právě tebe, aby ses rozhodl, zda na základě nějaké nevyhnutelné nutnosti dopustíš zničení, zánik jiného tvora, či dopustíš utrpení ba smrt živého tvora. Nejde jen o tvůj eventuální bolestínský postoj k přírodě ani o tvoje eventuální vegetariánství, nýbrž jde o to, abys usiloval o vyloučení zla, jež způsobuješ živému či neživému tvoru (nerostu, krajině) tím, že bezmyšlenkovitě dopouštíš jejich utrpení, porušování nebo dokonce zánik.

Kdyby ses jako člověk nezabýval svým postojem a chováním vůči ostatním tvorům přírody, byl bys omezený, prostě suchar. Hleď se vyvarovat nelidskosti nejen ve vztahu k bližním, ale i vůči ostatnímu Božímu stvoření.

Plnost tvého rozvoje jako člověka, a tím spíše Božího dítěte vyžaduje úctu nejen k Bohu a k sobě jako Božímu obrazu, nýbrž také vůči ostatnímu Božímu stvoření, tedy k bytostem, které tvoří součást okolního prostředí. Těmto bytostem přísluší tvoje úcta, a to z trojího hlediska:

Předně si uvědom, že nemůžeš libovolně a nezodpovědně užívat různé druhy bytostí, živé či neživé: živočichy, rostliny, nerosty, přírodní zdroje a živly, jen podle vlastních potřeb hospodářských, technických, vědeckých a jiných. Nestačí ti však o tom vědět, nýbrž a začni podle toho naplno žít, tedy mluvit i konat, jednat i trpět. Začni brát ohled na přirozenost každé stvořené bytosti, a na jejich vzájemnou spojitost v uspořádané soustavě, což tvoří kosmos právě v tobě i kolem tebe.

Dále vezmi v úvahu, že přírodní zdroje jsou omezené, a některé z nich jsou neobnovitelné. Přestaň jich užívat tak, jako by byly nevyčerpatelné a obnovitelné. Přestaň se snažit o svou naprostou nadvládu nad nimi. Jinak skončíš jako dinosaur.

Nakonec uvažuj o následcích v jakosti života, které přináší rozvoj v průmyslových zemích, jako je třeba znečištění, a následně tvoje nemoci.

A najednou je ti jasné, že rozvoj a jeho plánování, životní zdroje a způsob jejich používání nemůžeš oddělovat od mravních zákonů.

Svůj výchozí přirozený zákon můžeš vyjádřit slovy: Jednej s ostatními tak, jak bys chtěl, aby ostatní jednali s tebou, a nečiň druhým, co nechceš, aby činili tobě. Tento jednoduchý příkaz je pro každého rozumného tvora samozřejmý. Avšak při vyvozování důsledků z tohoto příkazu v jednotlivých případech se nesmíš nadále omezovat na to, že bys těmi druhými rozuměl pouze druhé lidi, nýbrž se za nimi snaž vidět všechny ostatní Boží tvory, zejména živé tvory, avšak nemůžeš přehlížet ani ty neživé. Tvým výchozím přirozeným základem jako člověka je úcta k tvoru, zejména k tvoru živému, a především k tvoru rozumnému. Dobro zde znamená vést Boží tvorstvo k dokonalosti jemu přiměřené. Úcta k tvorstvu, zejména k živému tvorstvu tě jako člověka, a zvláště věřícího, zavazuje zrovna tak, jako je ti přirozená náklonnost a láska ke všemu Božímu dílu. Jedině s úctou a láskou k tvorům, které Bůh dobře stvořil a udržuje můžeš dosáhnout úplné dokonalosti. Tvoje láska k Bohu musí zahrnovat také lásku k Božímu dílu, ke stvořeným bytostem, k přírodě, jež Bůh dobře stvořil a udržuje.

Správným hodnocením, postojem a jednáním činorodým i snášenlivým vůči všem Božím tvorům docházíš k úplnějšímu a zodpovědnějšímu vztahu k sobě samému i vůči Bohu. Láskou a úctou k tvorstvu se stáváš plněji a živěji zbožným, prostě docházíš všestrannější účasti na Božím životě. Tak tě sám nadpřirozený Původce všeho jsoucna může snáze uspořádávat podle sebe, tedy vést k sebepřekonání jako přirozené bytosti.

Nemysli si však, že jde jen o udržení a zachování všeho tvorstva v nedotčeném, syrovém či panenském stavu, ani o zachování či udržení života nějakého živočicha či rostliny nebo nerostného bohatství za každou cenu a za všech okolností. Přičiň se nebo i něco snášej pro to, abys polidštil a s Boží pomocí také zbožštil stvoření, aniž bys toto stvoření připravil o jeho vlastní přirozenou vnitřní skladbu.

Dej si pozor, ať se nedopustíš stírání mezi sebou jako rozumným tvorem a nerozumnými tvory, ani mezi nerozumnými tvory živými a neživými. Třebaže má být neživé tvorstvo podřízeno tvorstvu živému a obojí pak tobě, tvoru rozumnému, snaž se toto podřizování uskutečňovat s ohledem na přirozenou vzájemně propojenou skladbu tvorstva. Najednou vidíš, že to vyžaduje tvůj velmi zodpovědný, vědecky obeznámený a rozvážný postup ze strany, ale také hluboce připravený v duchu modlitby a rozjímání.

Jako člověk, zušlechtěný v duchu evangelia, musíš jasně znát podstatný rozdíl mezi sebou a mezi ostatní stvořenou přírodou, a přitom uvážlivě rozlišovat také v nerozumném tvorstvu mezi živým vyšším tvorem a nižším, a mezi tvorem neživým. Nicméně v hodnocení, v rozhodování, postojích a odpovědném jednání vůči tvorstvu ber vždy se stejnou odpovědností v úvahu funkční skladbu, jaká je přirozeně vlastní tomu kterému tvoru, jehož se tvé jednání úzce dotýká. Z tohoto hlediska není bezcenná, nehodnotná sama funkční skladba nižších živočichů (hmyzu, nečistých hlodavců.), ani funkční skladba těch zdánlivě bezvýznamných rostlin, ba ani funkční skladba nerostů, rozptýlených v okolním životním prostředí. Už proto, jaké služby poskytuje třeba neživá příroda člověku (např. svými nerosty a zdroji). Už proto, jaké nedocenitelné služby ti (hladovějícímu, mrznoucímu a jinak strádajícímu) poskytuje rostlinstvo a zvířectvo, které tak v utrpení pozbývá vlastní skladbu a bytí. Takže mimo jiné také z těchto důvodů se utváří vztah tvé opravdové úcty k ostatním tvorům. Odtud vyplývá tvůj závazek brát v úvahu, uznávat a uchovávat přirozenou funkční skladbu tvorstva. Všude, kde to není nezbytně nutné pro tvou záchranu a tvůj náležitý rozvoj, prokazuj Božímu stvoření laskavost. Usnadňuj Božímu stvoření dosažení dokonalosti přiměřené příslušnému tvorstvu - podle jeho přirozené funkční skladby.

Nemusíš hubit každý hmyz, který se ti zdá být nepříjemný - na některý si můžeš s mírnou dávkou odříkavosti zvyknout, jiný stačí prostě odpuzovat z tvého obydlí např. různými zvuky mimo práh tvé vnímavosti, další může být důležitý pro jiné tvory živé přírody, atd. Kdekoli je ti nerozumné tvorstvo nuceno nějak sloužit, tak jsi jako rozumný tvor přirozeně zavázán zabývat se zodpovědně utrpením, které musí kvůli tobě snášet. Přirozeně nedovol, aby se někde děla zbytečná bolest, za kterou nelze brát odpovědnost, pokud jí jen můžeš zabránit. Když se tak špatně zachází s tvory, že se rozléhá při nakládání a dopravě řev žíznících nebo týraných zvířat, když ještě v mnohých jatkách vládne surový a hrubý přístup, způsobující zbytečné utrpení zvířatům, když ve tvé kuchyni nacházejí v mukách smrt zvířata pod nešikovnýma rukama, když musí zvířata trpět od nemilosrdných lidí zbytečné utrpení, nebo jsou-li vydána napospas krutým hrám i dospělých, neseš na tom vinu právě ty.

Navzdory všemu tvému úsilí o zodpovědný přístup k životnímu prostředí je tvé přirozené snažení vždy nedokonalé. Jsi totiž stále náchylný k omylu a chybnému kroku nebo zkratovému jednání. To může přivodit nové zbytečné utrpení nějakých tvorů. Také zde zůstáváš odkázán na Boží pomoc. Vždyť jedině s nadpřirozeně danou milostí můžeš vytrvat ve svém úsilí o zlidšťování přírodního prostředí při zachovávání funkční skladby vlastní jednotlivým tvorům v přírodě.

Proto také péče o životní prostředí, prováděná někým, předpojatě se uzavírajícím před působením Boží milosti, který spoléhá výhradně na přirozené prostředky a síly, nemůže být ani trvalá, ani vpravdě zodpovědná a upřímná.

Jedině Boží milost, v modlitbě pokorně očekávaná tebou, kdo s otevřeným srdcem sleduješ závažná znamení doby a pohotově na ně odpovídáš, a podnikáš všechno, co je v tvých přirozených silách pro obnovu tváře země, otevírá smysluplný výhled trvalého a soustavného skladebného zlidšťování a současně zbožšťování přírody. To platí o tvém vnitřním životním prostředí, jako o vnějším. Náprava se děje cestou tvého osobního pokání a odpuštění ve svátosti smíření a cestou růstu z Krista svátostného a v Kristu. Předpokladem obnovy řádu v okolním životním prostředí je obnova tvého vnitřního životního prostředí tak, aby se stalo živým příbytkem a domovem Krista. Kristovým přebýváním v  mikrokosmu tvého srdce se z Boží milosti stává tvé vnitřní životní prostředí božským. Není to žádný náhlý proces zvratu. Je to růst, proměňující nejprve tvé nitro a odtud se zvolna šíří do okolního prostředí. fr.Moti (Pokr.)

+++

ÚŽAS

Nad kým chci smiluji se

Kardinál či král

Bez zájmu projdu kolem

Zastavím se mezi loukou polem

Tam uvidím ji

Nad kopretinou

Úžasem proměněnou

Jak jsem ji udělal

Projdu otevřenou branou

Vejdu tiše

Do skrytu duše

Připravit pro nás svatební sál

Eva Jana Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY, osvětimského mučedníka

Co je duchovní život?

Je to pouze tvůj rozvinutý život křesťana, totiž zdokonalený vlivem Mého Ducha. Duchovní život vyžaduje tvou horlivost a hodně velké úsilí, vynaložené na vytváření Mne vtěleného do tvého lidského těla v tobě samém. Je to život tvé duše, která se cílevědomě a dobrovolně snaží povznést na cesty Mého vyššího, nadpřirozeného života. Je to dokonalé poznávání Mne a hlavně vroucí láska ke Mně. Zkrátka duchovní život je život tvého sjednocení se Mnou, kdy překonáš svůj přízemní sklon jako duše vlažné a slabé, kdy dopřávám tvému věrnému a velkodušnému srdci oplývat Mou milostí. K dosažení tohoto cíle, tvoje duše srdnatě odklízí překážky, pečlivě užívá podpory a prostředky, které ti poskytuji, aby se se Mnou sjednotila a plnila Mou vůli.

Duchovní život je tedy život dokonalosti a svatosti, záslužná práce, slavný zápas, ale i hrdinské snášení utrpení, směřující k velmi těsnému spojení se Mnou. Jeho první účinek je spolehlivé a utěšené rozvinutí tvého duchovního obrození  ve Mně jako tvém Bratru a Spasiteli a skrze Mne, pomocí Mého Ducha. Milostí a Mými dary tě vedu vzhůru po mystickém žebříku dokonalosti, s něhož tě srazilo neštěstí prvotního hříchu. Poznávat a milovat Mne, následovat Mne, žít podle Mého řádu, přizpůsobit se aspoň duchu Mých rad, s láskou přijímat projevy Mé vůle, jsou hlavní úkony duchovního života. Kdo nastoupí tuto cestu, ten bývá nazýván duchovním člověkem nebo člověkem vnitřním, totíž obnoveným ve vysokém stupni, kráčejícím cestou dokonalostí až k nejvyšším úkonům sjednocující cesty.

Která jsou období duchovního života?

Duchovní život obsahuje celé rozpětí života od nejméně rozvinutých začátků až k jeho nejvyššímu vzletu. Tento život je ustavičný postup, který není snadné sledovat ani vyčlenit jednotlivé části jeho vývoje. Přesto lze stanovit některé období, jež se vyznačují nápadnými význačnými projevy.

Obdobími rozuměj stavy tvé duše v duchovním životě a rozlišuj je podle stupňů tvé činné nebo trpné zapojenosti do duchovního života. Nejprve duchovně zabojuj tak, abys přemohl nabídky světa i diktát svých nekontrolovaných vášní. Až se osvobodíš od nepřítele v sobě i ve světě, smíš se s pevnou vírou ucházet o Mou pomoc proti rafinovanému vládci světa, ďáblu. Silou víry, kterou se přimkneš ke Mně jako svého Bratru a Spasiteli, se ubráníš Zlému. Tak je tvůj asketický život zdroje Mého vyššího života.

 Opakem tohoto prvního období je období poslední. Potom je tvoje vlastní činnost omezena na nejmenší míru následkem upevnění nadpřirozena a převládání vlivu Mého Ducha. Udělím ti Ducha rady, aby ti byl vůdcem a hybnou silou duše. Následkem síly, které tvoje duše nabývá pod vlivem Mého Ducha, oddáváš se s větším nadšením i s lepšími výsledky pěstování ctností a jejich úkony stávají se vynikajícími. Díky tomu, že vnitřní osvícení jsou mocnější a častější, tvoje duše s větší chutí setrvává při modlitbě, zakouší v ní větší útěchu a tvoje láska ke Mně se prohlubuje a ustaluje. Uskutečňuje se v ní podstatná změna, nadpřirozené přetvoření. To jí dává větší příbuznost se Mnou a umožňuje hlubší spojení se Mnou. To je mystický život; Můj Duch řídí a pohybuje tvou duší mnohem víc, než ty sám řídíš a pohybuješ sebe.

Tato dvě období jsou dva nejdůležitější a nejvýraznější stupně duchovního života. Zároveň v něm vyznačují dvě krajní polohy. Přitom nejdou za sebou s matematickou nebo fyzikální přesností a výlučností. Naopak, mezi oběma těmito obdobími je přechodné období, často velmi dlouhé, poznamenané kolísáním.. To je období přechodu.

Zásady, řídící pohyb duchovního života v jeho úplném rozvoji, jsou sladěny tak, aby se zachovala nejdokonalejší jednotnost duchovního života při nejpodivuhodnější rozmanitost jeho projevů. Tyto zásady jsou jen zásady teologie, jež zasahuji všude do rozvoje nadpřirozena v duši.

Posvátná věda vychází ze Zjevení. Je obsažena v Písmu svatém a v tradici, zachovávána a vykládána církví, která seřazuje všechny zjevené pravdy a jejich důsledky do jediného naukového celku, kde přikázání a rady jasně spočívají na nadpřirozeném tajemství Mého života. Jak je vidět, pěstováním ctností a vnímavosti vůči Mému Duchu dochází tvoje duše nejen k víře v tajemství, nýbrž k jejich okoušeni, k životu ve skoro nepřetržitém sjednocováním se Mnou jako Otce i Synem i Duchem od nás obou. Tato mystika se tedy jeví jako vrcholná dokonalost lidské vědy o Mně, a může vést duše na cestu prožívané mystiky. Tato je milující a sladké poznávání~ zcela nadpřirozená, Mnou darovaná, kterou ti může dát jedině Můj Duch jako předehru blaženého patření na věčnosti.

+++

MILUJI

Já jediný zdravý

Jsem ve větvích trouchnivého stromu

Nezhrdám žalmem povadlého stvolu

Jsem v srdci zavržených

A neúnavně šeptám

Vrať se domů

Eva Lopourová

+++

 

 

TOPlist