Ročník XIV., číslo 12.                                                                                                              prosinec 2008

Obsah: Volání z betlémských jeslí, E.Lopourová,Církev, L.Lopraisová, Proměna,  Narození v Betlémě, E.Lopourová,Matka Tereza, Každý hledá svou životní hvězdu, E.Lopourová, Bílé, Besední řeči (34). Ct.Martin z Kochemu,  Výklad mše svaté, E.Lopourová, Křesťan, Tomáš Merton, Polámané kosti, E.Lopourová,Otec, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, Zprávy____________

 

VOLÁNÍ Z BETLÉMSKÝCH JESLÍ

V tyto dny setrváváme u jeslí a díváme se na chudobu betlémského Dítěte. Ten, jehož nebesa obsáhnout nemohou, stal se ubohým lidským dítětem, vyvolil si chudobu jako průvodkyni životem. Snad právě pohled na Jezulátko v Betlémě objímá lidská srdce a otevírá je k blíženské lásce. V den před Narozením, kdy si připomínáme a očekáváme štědrou ruku Boží, která nám dala Božího Syna, neodchází nikdo s prázdným od našich dveří.

Ale proč jenom tehdy? Proč jsme si tak zúžili obzory křesťanství jen na nějaké slavnostní okamžiky? Kristus přišel na svět, aby nás naučil správné cestě životní. Svým životem a svou naukou.

Dnes, kdy hýbají světem sociální problémy, se zadívejme k jesličkám, k Tomu, jenž přišel na svět, aby „všude činil dobře" a budeme mít rozřešeny všechny problémy. Jeho nauka je řeší jedině správně, protože ona jediná vysoko vyzdvihuje důstojnost člověka. Kolik těch nejrůznějších nauk se dnes objevuje a každá z nich tvrdí, že ona přivede člověka, k blaženosti. A činí tak scestným způsobem. Třídní či rasová nenávist jim má být pomocnicí.

Kristus však začíná jinak: láskou k Bohu a bližnímu. A na tomto základě se dají vyřešit všechny otázky, které doléhají na zmučené lidstvo.

Na jednom projevu řekl jeden z našich politiků: „Bylo by dobře na zemi, kdyby si lidé vzpomněli, že základem správného uspořádání světa je zachovávání Desatera a zachovávání blíženské lásky". - To je líc. A rub? Všichni politici to dobře vědí, že náboženské zásady a příkazy řeší tyto problémy uspokojivě a jedině možně, a přece se pod vyrudlou korouhví bojuje proti náboženství a Kristovu Církev omezují, kde se dá! A člověk by je podezíral, že si tito lidé, v jejichž rukou je dočasně osudí národa, nepřejí, aby lidstvo žilo v pokoji a míru, nýbrž naopak si přejí, aby bylo na této zemi co nejvíce bídy a soužení.

Význam příchodu Dítěte-Ježíše na svět je dalekosáhlý pro celé lidstvo. Jeho nauka promítnuta do života lidí osvětluje jako blesk slabiny lidské duše a zároveň žárem lásky rozohňuje lidské srdce ke konání dobra.

Nebylo by třeba tolika všelijakých nařízení a zákonů, kdyby lidé zachovávali nauku Kristovu.

První poselství Božího Dítěte světu a první jeho dar byl: „Pokoj lidem dobré vůle". Proto Bůh stvořil dva lidi, aby nebylo* člověku samotnému smutno, aby nebyl odkázán jen na sebe, nýbrž aby si lidé navzájem pomáhali. To mohou Činit jen ti, kdo jsou dobré vůle.

Nezapomeňme na odkaz z jeslí: Boží Dítě si přeje, aby člověk ctil člověka a aby se navzájem lidé měli rádi a pomáhali1 si. A jestliže o svátcích měknou jaksi lidská srdce pod dojmem lásky Boží, je nutno si uchovat toto lidsky dobré srdce po celý život, nikoliv jen pro ony sváteční okamžiky o Vánocích. JZ

+++

CÍRKEV

Říkáte vykácený sad

Babiček pár v kostelních řadách

Kritice světa vydaná na pospas

Výhonek zelený

Útoky odevšad

Však chráněný

Dlaní zahradníka

Co poskytne mu opory

 

Bázlivá před větrem

Že poláme ji

Však zahradník je trpělivý

A čeká bez kompromisu

Ve své péči

Až zazelená se

A plody ponese

 

Chci abys byla bylina

Smutek a zoufalství

Světa léčila

Eva Lopourová

+++

PROMĚNA

Prázdnota mě prostoupila

volala po naplnění

hej Mistře

naplňte bistře

prázdný džbán

vždyť hodnoty by neměl sám

kdyby s radostí nehostil moudrosti nebeské

křišťálové vody

život nesoucí

slunce hostící

i měsíc z hvězdami

kdopak poví mi

co stalo se?

Ladislava Lopraisová

+++

Narození v Betlémě

K tomu, aby přitáhl všechny lidi, zřekl se všeho už od kolébky. Proto, abys našel Boha a mohl se v tobě zrodit, musíš se také napřed všeho vzdát.

Kdo se narodí jako Boží dítě? Ten, kdo se nezrodil ani z vůle muže, ani z krve, nýbrž z Boha. Ježíš se od malička vzdává všeho. Čekal, až docela zchudne Davidův rod. Čekal, až najde chudé děvčátko, prosté a pokorné, které už nečeká na žádnou slávu, dokonce nečeká ani na slávu Matky Spasitele, a které se docela oddává samotnému Bohu. Čekal na dívku, která se úzkostlivě nechvěje ani o svou čest, protože má být Matkou Toho, jenž bude oloupen o všechno, o dobré jméno, dokonce i o život. Ježíš má umřít jako vyvrhel. Proto čeká na matku, která kvůli němu ponese i stín podezření cizoložnice. Tak se setkali tito dva: Ježíš, Bůh, který se stává člověkem v krajní bídě a hrozné opuštěnosti, v největším podrobení moci, když jako Žid je na rozkaz římského císaře hnán daleko od svého teplého domova nazaretského, aby se vrátil domů až po strastiplném útěku a pobytu v nehostinném cizím Egyptě. V největším ponížení, když nenajde jediné místo k svému narození než v chlévě, když vydává sebe i svou matku palčivé starosti, jak zaopatří své dítě v cizině, kam si mohla vzít jen to nejnutnější. Tak se narodil v době ponížení svého národa i svého rodu. Narodil se daleko od domova. Narodil se, až jeho Matka nemá už skoro nic pro něho, dítě Boží.

Tento obraz je začátkem pozemské dráhy Božího Syna. Tak přichází na svět a jedině tak přichází do duše, která se podobně všeho vzdá, která se ode všeho osvobodí, do duše dobrovolně úplně chudobné. Pokud budeš mít cokoli stvořeného, v čem si budeš libovat, na čem si budeš zakládat, v čem budeš mít svůj domov, nesestoupí do tvého srdce ten, jenž hledal jenom Boha a pouze Jeho království. Prober celý svůj život, všechno, jedno po druhém, na čem lpíš, v čem vězíš. To všechno jsou překážky k tomu, aby se mohl stát dokonalým Božím dítětem, aby se Bůh mohl dokonale zrodit ve tvém životě. Teprve až překonáš tuto překážku, můžeš začít rozjímat. Prohlédni všechny záhyby svého srdce, čím vším visíš na stvořeném, a čím vším stvořené ulpívá na tobě.

Proč přišel Kristus do takové chudoby? Chtěl vysvobodit člověka z pout tvorů a ze závislosti na tvorech. V tom byl spáchán první hřích, že se člověk rozhodl raději pro tvory než pro jejich tvůrce, že dal tvoru přednost před Stvořitelem. Od té doby jsou všechny hříchy útěkem od Boha k tvorům. Jsou nejen přeceňováním tvorů a podceňováním Boha, ale jsou nadsazováním tvorů nad Stvořitele. Boha najdeš v naprosté chudobě ducha, až se od všeho osvobodíš. Napřed se musíš osvobodit od svého počtářství a vztahovačnosti všeho k sobě. Když uvidíš hrušky, nebudeš počítat, kolik jich máš, ani kolik za ně utržíš, ale budeš chválit jejich Stvořitele. Až nebudeš nic očekávat od tvorů, až přestaneš od nich očekávat hlavně svůj prospěch, své štěstí, svůj blahobyt. To neznamená zbavit se smyslů, ani schopnosti myslet a ani přestat chtít. Sleduj vše a naslouchej všemu, potěš se i duchovně smyslovou útěchou, ale neupínej k tomu svůj duchovní život. Vždyť to není Bůh. Jako sladkost ve smyslovém citovém životě také není Bohem. Jsou to pouze jeho dary. Jsou to stvoření, a není to Bůh sám.

Kristus a jeho svatá Matka se vzdali všeho, i nejpotřebnějšího, ba i cti. To je ti měřítkem, že se touto cestou dostaneš k Němu, že jen tak se ti otevře Bůh. Mnoho lidí na tomto ztroskotává. Rádi by spojili duchovní s tělesným, přirozené s nadpřirozeným, smyslové s nebeským, všední s posvátným. Od všeho trochu. Představují si duchovní život jako šťastné proplouvání úskalími tvorů, aby člověk v ničem příliš nezakotvil. Tito prostřední lidé si příliš zdůrazňují ono "příliš" jako snahu vyvarovat se každému "ismu", až podlehnou každý nějakému svému egocentrismu. Vždyť co se dá označovat jako „příliš“? S trochou obratnosti a vyjednávání s Pánem Bohem se toho dá ještě tolik smlsnout v duchovním životě se stromu života! A tak je to jen sebeklam. Kristus později vyjádřil slovy to, co dává při svém narození najevo skutkem. Kdo neopustí i svou matku a nakonec i svůj vlastní život, kdo nezapře sám sebe, kdo se vrací pochovávat své mrtvé bližní, ale i mrtvé vzpomínky, tvé touhy a ideály hodné pohřbení, ten není hoden Krista. Ježíš se ukázal být hodem Božího synovství. Když Bůh a služba Bohu, tedy se patří všechno odložit a nic si neponechat, co by mohlo člověka nějak uspokojit, jakkoli ho zdržovat na cestě v tom, aby jen Kristus byl celou láskou a celou snahou člověka.

Na tom ztroskotává duchovní život mnoha lidí. Stále si ještě ponechávají mnoho svého, soukromého, a potom se diví, že se jim Bůh docela nesdělí, že se jim zcela neotevře a docela se jim nedá. K tomu, aby se mohl Bůh zrodit v lidském srdci, abys mohl být dokonale Božím dítětem, musíš chtít být JENOM dítětem, a ne současně být dítětem světa a těšit se z nabídky světa. V té míře, v jaké se vyprázdníš od závislosti na všem stvořeném a nakonec i od sebe sama jako tvora, pouze v té míře se Bůh také otevře a sdělí tobě. Proto Bůh někdy těžce zkouší a navštěvuje vyvolené, aby je zbavil všeho, co brání ve vykoupání v posvátné lázni jeho lásky.

Spasitel přichází jako dítě, prosté, bezbranné, bezelstné dítě. Jako dítě ve všem odkázané na svou matku a na svého pěstouna.

A co ty? Jsi zrovna tak i prostý, tak oddaný a odevzdaný svému duchovnímu vedení, vedení Božímu, jsi doopravdy prosté dítě, které se nehádá s Bohem, které s ním nevyjednává, neklade Bohu žádné podmínky ani Bohu neporoučí, jak by je měl vést? Jsi jako dítě, které prostě přijímá všechno, co Bůh sesílá i dopouští, neboť právě ten nejlepší právě pro tebe právě v tomto okamžiku a zrovna v tomto místě jako projev božské otcovské lásky, přející svému dítěti všechno nejlepší? Je třeba se odevzdat bezelstně jako dítě Bohu a pěstounu, který tě přijal z božích rukou. Je nutno vzdát se i svých zálib a ideálů ohledně toho, jak by sis představoval Boží vedení.

Bůh někdy nechává člověku okusit jeho vlastní, lidské moudrosti, když si pořád chce porozumět lépe než Bůh sám. Poskytuje tedy sladkosti, dopřává mu všechno, po čem člověk touží. Teprve když to člověk vychutná, když se toho dobere až na dno, a člověk se toho snaží dobrat až do krajnosti, protože se jedná zase jen o stvoření a tedy omezené Boží dary, až potom člověk upadá do propasti temnoty a prázdnoty. Pak prožívá jako smutek svou vzdálenost od Boha, protože pak pozná vlastní zkušeností, že toto všechno není Bůh sám, a že to nejsou hory jeho bohatství, ale jen propasti lidské viny. Když se člověk nedá ani pak poučit, aby se schoulil pod jemné Boží vedení, pak utone v těchto temnotách a uvázne v těchto vyprahlostech. To je příčinou, že mnozí, kteří se krásně rozběhli a příliš si navykli na "své" způsoby zbožnosti a na to, jak oni chtěli Boha "mít", najednou se smutně zastavili. Neporozuměli chvíli svého navštívení. Neuměli se narodit v betlémské opuštěnosti, v betlémské chudobě.

Spasitel volá jak pastýře, tak učence, kteří všechno pohotově opustili a bez dlouhého uvažování se vydali za Božím hlasem a znamením, aby jim Bůh ukázal, že se z jeslí zrodí nový život jenom tomu, kdo takto prostě, třeba o půlnoci vyrazí do cizích krajů, kde je daleko vzdálen všemu, na co byl zvyklý. V tom je velikost víry pastýřů a mudrců, že se nedali odradit ani chudobou, ani tím okázalým sebepopřením Bohočlověka, ale že i v tom viděli Boha, ba právě v tom že shledali Boží navštívení.

Je třeba být Božím prostáčkem, abychom nepřijali žádný Boží dar záměnou za Boha samého, abychom se nepohoršili nad žádným Božím řízením, a nezaváhali ani v temnotě ani v chudobě ani v oproštěnosti od sebe, jež Bůh od nás požaduje.

Jako byli pohotoví Maria s Josefem ke všem obětem a všechno se vzdali, aby zachránili světu Boha, který se pro ně narodil tak, že chtěl přijít mezi lidi, ale v krajní skrytosti, na okraji společnosti, co možná nejméně okázale. Tak byli pohotoví prosťáčci od oveček jako tři královští učenci znalí hvězdných pohybů. Nezastrašila je ani hrozná římská krutovláda, která potlačovala všechny Písmem ohlašované náznaky blížícího se Vykupitele. Neodradila je ani samolibost duchovních vůdců Izraele, kteří zasedli na stolici Mojžíšově, a kteří se vypočítavě drželi toho všeho vyzkoušeného a lidsky osvědčeného. V tom vidíme velikost jak pastýřů, tak mágů. A nevíme, u koho byla tato pohotovost větší a podivuhodnější.

Duchovně už byli připraveni radostně přijmout Boží poselství, ať by se projevilo jakkoli podivně a neobvykle. Už dávno byli pro ducha tak chudí, že nečekali Mesiáše ani v paláci, ani v synagóze, které okupovali jen mocichtiví lidé sebejistí vlastní spravedlností a spásou tak, že už k tomu Boha i přestali potřebovat. Kdyby pastýři a mudrci lpěli na stvořeném a pozemském, byli by trpce zklamáni, že přichází jako obyčejné dítě do prostředí bídy a na periférii společnosti. Oni však byli tak zduchovnělí, že jim stačilo poselství andělů o pokoji na zemi a o slávě Boží. Dali se vést znamením na obloze, aby spočinuli v jeho Božím původci, takže když jim bylo ohlášeno, kde a jak se dá najít, rozběhli se jak za slávou Boha na výsostech, tak za pokojem, po němž tolik toužili. Mudrci očekávali především duchovního vůdce a duchovního vykupitele, takže nebyli zklamáni ani nezájmem, se kterým se setkali na své cestě za Hvězdou. Nepohoršovali se, když viděli, že se Herodes musel teprve začít pídit po tom, že by se měl a kde by se měl narodit nějaký Mesiáš. Nedali se odradit ani tím, že povolaní a úředně kvalifikovaní v Izraeli nešli s nimi a nehledali Mesiáše. Nedali se odradit ani nečistým a páchnoucím chlévem, ani prostotou dívky Marie a Josefem, drsným mužem z lidu, ani dětským pláčem.

Taková musí být duchovní pohotovost člověka, aby mohl uvěřit Bohu, že se dává prostě sám, a že nečeká, až mu lidé připraví nějaký okázalý a hlasitý uvítací výbor. Když má člověk porozumět Božímu navštívení, nesmí si jej dát zastínit ničím lidským. Jinak by neporozuměl a postrádal by vnitřní připravenost, až se bude chtít Bůh naplno zrodit v člověku. Teprve když to pochopíš a náležitě se podle toho uvnitř zařídíš a vykročíš tomu naproti s dětskou prostotou, jsi připraven pro duchovní Betlém. FK

+++

MATKA TEREZA

(z deníku)

Anděl z Kalkaty s těžkými křídly

Je těžké být nad věcí

A zcela sám

Se svými pochybami

Na všechny se usmívat

Máš mě Bože vůbec rád?

V každé tváři vidím tvého Syna

Zvlášť v těch kdo mají hlad

Trpí zimu žijí v nouzi

Často slyším hlas

Sama si můžeš za nesnáz

Úspěšní a mocní mají tvoje požehnání

V mé stálé nouzi mi Bože posíláš

Svou matku s útěchou

Já své věrné neopouštím

Hlas tvé trýzně je ozvěnou zkoušky

Já způsobím že vytrváš

Eva Lopourová

+++

 

KAŽDÝ HLEDÁ SVOU ŽIVOTNÍ HVĚZDU

"Když se Ježíš narodil, mudrci uviděli na východě jeho hvězdu, a přišli se mu poklonit... Hvězda šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Jakmile uviděli hvězdu, velmi se zaradovali. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem, klaněli se mu a podali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu." (Mt 2,1-11) Tak touží každý člověk objevit pravou hvězdu, následovat ji a obětovat se tomu Zjevení, které ten přírodní úkaz naznačuje.

Co víme o těchto mudrcích?

Mudrci neboli mágové byli učení mužové, znalí hvězdopravectví. Přišli z Babylonie, totiž z tehdejší Partské říše. Že to byli králové je pozdější legenda Že byli tři, usuzuje se podle počtu jejich darů. Každopádně to byli pohané, tedy lidé, kteří neuznávali Boha Izraele, ani jeho Zákon ani jeho Slovo. Uznávali však řád přírody a poctivě se snažili vyčíst z něho pravdu, potřebnou k životu. A ukazuje se, že zvláštní přírodní úkaz je přivedl ke Zjevení. Pokusme se vykročit jejich cestou za Hvězdou.

Jaký by to mělo smysl? Jestliže Bůh něco zjevil, copak je možno o tom uvažovat nějakým lidským způsobem? Je snad možno se lidsky dobrat k nějakému smysluplnému zdůvodnění?

Je to možné a je to žádoucí. Ovšem výchozím předpokladem při každé úvaze o Zjevení je, že to, čím Zjevení je, může říci pouze samo Zjevení. Zjevení není jedním ze stupňů v přirozeném zkoumání jsoucna, nýbrž je ryze božského původu. Není ani sebesdílením nejvyšší bytosti, nýbrž svobodným jednáním osobního Boha. Výraz Bůh zjevuje znamená především, že Bůh jedná. Toto jednání zasahuje do jsoucna tak, jak samo o sobě je, a podrobuje je s jeho dobrými i špatnými stránkami soudu. Vyžaduje, aby se obrátilo, a když uposlechne, tedy je povznáší k dokonalejšímu uspořádání. Sama jeho poslušnost je totiž počátkem, neboť to, že poslechnout může, je darem téhož Boha, který je povolává. Patří tedy k podstatě Zjevení, že je nelze odvodit z přírody, ale že je třeba je přijmout samo ze sebe.

Stejný Bůh, který promlouvá tímto Zjevením, však také stvořil svět. Oslovuje tedy své stvoření. Tak vyvstává otázka, zda v tomto stvoření nejsou uloženy předběžné osnovy Zjevení, a zda by jejich porozumění nemohlo přispět k pochopení Zjevení. Nejde o to, abychom z něho odvozovali Zjevení, nýbrž pro zbystření a vytříbení zraku a jiných smyslů a pro vyjasnění myšlení, abychom lépe poznávali, co je podstatné. Takové projevy a vztahy, které ukazují na vlastní události Zjevení, skutečně existují, a dva z nich mají zvláštní význam.

Mrtvá věc, jako třeba krystal nebo stroj, je hotová. Lze ji pozorovat a prozkoumat. Pokrok v pozorování a zkoumání je možný jen v tom smyslu, že třeba nebyly ještě zpozorovány některé části celku, nebo že nebyl dosud prozkoumán vztah jedné části k jiným částem a k celku. V oblasti živé hmoty je tomu jinak. To, co můžeme zjistit na dosud neznámém zrnu, neukazuje, jaká rostlina se v něm skrývá. Pozorovatel musí vyčkat, až se z něj vyvine jeho podoba. Co je živé, není od počátku hotové, ale jeho existenční formou je růst a přeměna. Co tu zpočátku bylo jen v možnosti, předchází ve viditelnou skutečnost. Tak je tomu až do posledního okamžiku, neboť i vadnutí a odumírání je ještě život. Teprve v celé řadě projevů se podstata stává viditelnou. Tento způsob existence, kdy život přechází ze skrytého stavu vnitřního způsobení do zjevného uskutečnění, lze v jakémsi náznaku nazvat "zjevením". Mnohotvárnější ve svých podobách a bohatší smyslem se stává tento děj u zvířete. Zvíře a jeho prostředí na sebe navzájem působí, vzájemně se podmiňují, a v rozmanitosti těchto vztahů prostředí přechází podstata od dispozice k uskutečnění. K tomu přistupuje také okolnost výrazu. Zvíře pociťuje pohodu i bolest a je hnáno pudy, jež samy o sobě jsou vnitřní, skryté. Projevují se však ve změnách vzezření a chování, v pohybech a v činnosti. V realizaci pudů se projevuje podstata.

V ČEM SPOČÍVÁ ŽIVOT

V napětí mezi možností a bytím. Podstata, zpočátku jen v potenciálním stavu, se uskutečňuje růstem. Život rovněž spočívá v napětí mezi stránkou vnitřní a vnější. Co je skryté uvnitř, vyjadřuje se navenek ve smyslům zřejmých projevech a hnutích. Na rozdíl od všeho neživého, jež postrádá tuto vnitřní stránku, lze jako existenční formu všeho živého označit sebezjevování. Avšak na způsobu existence se také zakládají způsoby jeho poznatelnosti. Neživé lze beze všeho pochopit. Nic neskrývá. Je-li zrak dost bystrý, postřehne vše. Naproti tomu podstatu živé bytosti musíme přijmout z jejího sebeprojevu. Také na rostlině a zvířeti je mnoho toho, co lze prostě konstatovat jako všechno to, co je zde pouze mechanické. Co přesahuje tento rámec je nutno přijmout, neboť právě to je vlastní a podstatné. Kdo touží po poznání, musí počkat, až přejde od zárodku k uskutečnění, ze zakuklenosti v otevřený projev. To poslední znamená ještě něco dalšího. Znamená to, že tuto skutečnost, nelze prostě konstatovat, ale že je třeba dospět k ní pozorováním a pochopením. Pozorovatel se musí zaměřit s příznivým zaujetím a trpělivostí na vlastní projev živé bytosti. V tomto postoji se odráží jistá předobrazná podobnost úkonu, který odpovídá vlastnímu zjevení, totiž víře.

A co samotný lidský život?

Obohacen novými rysy objevuje se uvedený vztah znovu v oblasti lidského života. Zde to není jen bytostná tvářnost, cit a pudové hnutí, které lze pochopit teprve tehdy, až se uskuteční růstem a projeví výrazem. Zde je to duchovní základ, totiž duše, a sobě odpovídající osoba. Také v člověku je něco, co lze prostě konstatovat, jako u neživého předmětu. Jiné vlastnosti lze vyčíst z postavy a pohybů jako u rostliny a zvířete. Avšak to, co je podstatné a vlastní, závisí na nové podmínce, že to člověk musí sám sdělit. Co člověk uchovává ve vědomí a jak smýšlí, stává se zřejmým, až když to vysloví nebo udělá. Ke "zjevení" prostřednictvím výrazu přistupuje "zjevení" slovem a činem. Nevychází ze vztahu mezi živým a nitrem a vnějškem, nýbrž z napětí mezi duchovním vědomím na jedné straně a na druhé straně řečí a jednáním. Duchovní touha po pravdě a osobní úsilí o sebesdílení vyznačují toto "zjevení". Rovněž tak duchovní hodnocení míry a niterných věcí a osobní smysl pro odstup a sebezáchovu charakterizují toto "zjevení". Co je svou hodnotou vyšší, je méně patrné ve svém uskutečnění a klade to větší nároky na toho, kdo je přijímá. Až do určitého stupně může přijímající něco zkoumat, konstatovat, vyčíst, ale v konečné a rozhodující instanci musí věřit, že k takovému sebevyjádření vůbec může dojít, že ten, před nímž stojí, se k němu nyní opravdu odhodlá. Musí být připraven pozorně je přijmout a důvěřovat mu.

Celek lidské bytosti není uspořádán tak, že by v něm byly vzájemně spjaty veličiny hotové co do bytí a konečně určené co do smyslu. Lidé se nalézají spíše v toku dění, setkávání se a stále se tedy proměňují. Projevují se výrazem. Jsou tedy stále se sdělujícími veličinami. A to všechno plyne z tvůrčího duchovního nitra a ze svobodného zacházení s vlastní osobou. Tak vzniká docela jiný druh setkávání a vzájemného ovlivňování. Neustále vychází lidské nitro z výhradní oblasti působnosti duše, z významové sféry ducha a ze svobody osoby, a směřuje slovem i skutkem k druhému. Neustále se odkrývá jedna lidská existence druhé. Otevírá se jí s důvěrou, že k ní druhý člověk nalezne vztah, že jí porozumí, a že ji přijme a uzná tak, jak se dává. Tak se uskutečňuje lidská existence "zjevením a vírou". Ovšam tato slova jsou chápána stále ještě v docela světském významu, který však přece výrazně ukazuje na neznámé možnosti. Tím je také řečeno, že se lidský život neodehrává prostě a snadno, nýbrž v napětí a v ohrožení. Sebesdílení počítá s tím, že druhý člověk projeví ochotu porozumět. Avšak ochoty porozumět se dosahuje tím hůře, čím významnější je záležitost, o kterou jde. Naše sebesdílení se může také dostat hluchým uším, nepřátelským či nepřejícím pravdě. Důvěřivému posluchači se zase může přihodit, že to, co přijímá jako pravé sdílení, ve skutečnosti klame a znetvořuje. Lidský život založený na "zjevení" je tedy úkolem. Člověk se musí ke zvládnutí daného úkolu stále znovu a znovu "ve víře" odhodlávat.

 

A TOHLE JE CELÉ ZJEVENÍ?

Určitě ne. Je to jen jedna stránka Zjevení. Druhou stránkou je to, jak se duch zmocňuje smyslu nějaké věci nebo události.

Když mám před sebou nějaký stroj, tak na něm vidím nejprve shluk různě utvářených částí a rozmanitě probíhajících pohybů. Zkoumán, srovnávám, spojuji, až mi konečně vysvitne celek ve své stavbě a účelu. Stejně tak v různých formách lidské organizace, v podniku, v obchodě, ve státním zřízení, napřed vnímám jenom nesourodou směs jednotlivostí. Jsou zde budovy, stroje, zařízení, lidi, plány, pracovní postupy, atd. Teprve během dostatečně dlouhého a pečlivě postupujícího zkoumání se zřetelně projeví celková skladba a souvislosti lidského podnikání. Zrovna tak je tomu s dějinnou událostí. Pátrám po stopách jednání. Sleduji jednotlivé stavy a jejich změny. Postupuji od jevů k jejich příčinám, až konečně vidím, jak se zde utvářel děj lidského života. A tak je tomu znovu a znovu, když se třeba světu odkrývá význam uměleckého díla, nebo když v nějakém mravním sporu vynikne, co je třeba učinit, nebo když se vyjasní vztah k nějakému člověku. Pokaždé je zde zprvu něco zmateného, v čem přirozeně už zahlédáme dílčí souvislosti nebo tušíme jejich celek. Věci a vztahy se vzájemně dotýkají a prolínají. Duch vytuší přítomnost něčeho podstatného, dosud však skrytého, ale snaží se to pochopit. prověřuje jednu představu za druhou, až se konečně zjeví v nahodilém nutné, v neúplném celek, v pomíjivém trvalé.

V tomto ději je obsažena velikost i ubohost lidské existence. Stále znovu vzbuzuje údiv myslitelů, kteří se jej snaží vyjádřit rozmanitými obrazy. Zvláště krásné je řešení, o jaké se pokusil sv.Augustin, když vykročil v Platonových šlépějích. Napsal o tom, že "lidský duch se dotkne předmětu a zpozorní. Snaží se ho pochopit, zabývá se s ním, srovnává ho s jinými předměty a snaží se ho proniknout. Všechno, co lze na předmětu přímo pochopit, je neurčité, zlomkovité, pomíjivé. Přesto to dokládá, že je tu něco, co je platné, dokonalé a věčné. Zápas pokračuje tak dlouho, až uzraje čas z říše nepomíjivých idejí vyšlehne světlo, které osvítí ducha. Potom zazáří v předmětu to, co je podstatné: jeho pravda, dobro a krása." Tomu odpovídá Platonův sedmý dopis, kde mudrc píše, že "tomu není tak jako s jinými předměty poznání, a nelze to vystihnout slovy, nýbrž dlouhým a postupným pátráním, zasvěceným předmětu. Na základě náležitého životního sdílení se to najednou objeví v duši jako světlo zažehnuté zapadlou jiskrou a pak už se oheň živí sám."

Duch to vytušil předem, ale nemohl to vlastními silami obsáhnout. Smysl sem musel zasvitnout z oblasti věčného. Ovšem už od prvního dotyku působila nepoznaná věčnost. Podněcovala ducha k zápasu o poznání. Až konečně v jakémsi uzlovém okamžiku, kdy se naplnil čas, sama věčnost prolomila hranici a předmět se zjevil v jejím světle. Také to lze nazvat "zjevením", když věc uzavřená do svého omezeného časoprostoru je povznesena ke svému věčnému předobrazu jako do oblasti své podstaty a smyslu, a v něm se stává jasnou, srozumitelnou a pochopitelnou.

Něco podobného platí o velkém díle, zdařilém činu či o tvůrčím jednání. Pokaždé musí přijít "z věčného světla" paprsek, význam, norma, aby jasně vyniklo, co je podstatné, a aby se to umožnilo. Žádná opravdový duchovní děj neprobíhá jen mezi člověkem a předmětem. Napřed musí z velebného ticha a výsosti věčného sestoupit onen třetí činitel.

To se ale nestane libovolně. K tomu je třeba splnit jisté podmínky. Tyto podmínky jsou tím těžší, čím větší je to, o co jde. Smysl k nám prozařuje z tajuplné svobody a odhaluje se sám. nelze jej vynutit. Pokud se dostaví, tedy má ráz milostivé přízně. Také Zjevení, které je přece milostí, předchází jas Jitřenky. Vyjevení skrytého smyslu může nastat tehdy, až je duch uveden do pohybu a láskyplně po tom touží. Čím hlubší a vášnivější je toto hnutí lásky, tím více se uvolňuje cesta věčnému paprsku.

Tak duchovní život probíhá jako objasňování světlem postrádajícím viditelný zdroj a odevzdávání se, tedy se děje jako "zjevení". Proto je veliký a přitom tak ohrožený, skvělý a současně nenápadný.

To jsou všechno líbivá slova, ale copak to vysvětluje podstatu onoho Zjevení, o které nám jde? Kdyby to šlo jen takto, pak by stačilo, aby člověk někde delší dobu vytrvale konal nějakou mechanickou činnost, jako když Spinoza brousil čočky, Montesquieu zahradničil, Bayle počítal tašky na střeše, aby z toho musel vytrysknout paprsek pravého poznání. A přece nakonec vidíme, že mnozí, kteří se na to světlo k osvícení pohanů dlouhodobě připravovali, ho nepřijali. Většině moudrých lidí světa zůstalo světlo utajeno, zatímco bylo odhaleno pastýřům a rybářům.

V opravdovém Zjevení k nám přichází Bůh, odhaluje svou tvář a zvěstuje svou vůli. Jak to s ním doopravdy je, to musí říci Zjevení samo. Je třeba uvěřit tomu, co Zjevení přináší, ale také tomu, čím ono samo je, dokonce i tomu, že vůbec existuje. Vždyť je počátkem a nemá nic, na co by se mohlo odvolat. Tím začíná všechno.

+++

 

BÍLÉ

 

Ďábel nosí šaty

A nosí je rád

Představí se já jsem světlo

Ctnosti chci ti dát

 

Pokoru měj vůči mocným

Zvláště z vlastních řad

Stát či církev

Pomohou ti

Něco znamenat

 

Nerozlišuj duchy

K milosti buď hluchý

 

Nenaslouchej co se říká

Ale jenom kdo

Učitelka zedník řidič

To je na …

 

Jen když mluví král ministr a generál

Kývni na všechno

 

K Bohu nevolej

Se životem vabank hřej

Stařík na nebi

Všechno ocení

Řekni nakonec

Spadla klec

Život jsi mi dal

Tak jsem užíval

 

Jediné co zamlčel jsem

Drahý synu můj

Až uvidíš Boží krásu

Strneš jako kůl

A budeš chtít všechno vrátit

Všechny svoje dluhy splatit

Ale to ti nepovím

Protože tě nechci ztratit

 

Eva Lopourová

+++

BESEDNÍ ŘEČI  podle Tomáše ze Štítného (33)

Děti: Milý tatíku, dobře jsi nám objasnil ty vysoké nebeské věci. Pověz nám také něco o ráji a Adamovi!

Otec: Co jiného vám dovedu říci o ráji, než to jediné, že je to tělesný, rozkošný příbytek, kam Bůh postavil člověka (Gn 2,8), dokud se neprovinil. Tak Písmo praví o našem otci Adamovi, že ho Bůh stvořil tak, aby mohl věčně žít v ráji a nemohl umřít. Jako si mohl zachovat nevinu, v níž byl stvořen, tak mohl upadnout do viny, a jako mohl zůstat v nesmrtelnosti, tak mohl i upadnout do smrtelnosti. Bůh dal svobodnou vůli rozumnému stvoření, jako člověku tak i andělu, aby mohl ze své vůle sáhnout k dobrému neboť k zlému. Stvořil člověka pokojného v duši i v těle.

Nedrží-li člověka v mysli špatné žádosti, táhnoucí ho k zlému, jako ho už dnes drží, člověk by byl bez zlé vůle na nic takového nepomyslil a všechna hnutí mysli by byla poddána vůli bez námahy. Dnes nás to už namáhá. Tak na mysl přichází to, co drží v žádosti, jež bych nechtěl, a pokud se tomu někdy ubráníme, tedy s námahou.

Také všechna hnutí těla se všemi údy by byla pokojně poddána vůli bez jakékoli námahy, a ne tak jako dnes, kdy mi oko proti vůli vzhlíží, kam bych nechtěl, a ubráním-li se tomu na chvíli, sotva se pozapomenu, opět tomu tak bude, a to plati i o jiných údech těla. Ten vnitřní pokoj a tu moc ztratil Adam pro sebe i pro všechno své pokolení, neboť od něho přechází v tělesné žádosti.

Už nejsme na světě v té původní spravedlnosti, jakou by lidská přirozenost měla mít. Kdyby v ní ale člověk setrval, a přemohl pokušení, jež je jedině ďáblovým pokoušením k přestoupení Božího příkazu, ďábel by nemohl nic roznítit v žádosti, pak by si byl zasloužil potvrzení své nesmrtelnosti, té pravdy své původní přirozenosti, držel by se celou myslí Boha, ve všem stvoření světa by poznával, aby nakonec byl i vzat beze smrti do onoho blaženého příbytku. Duše by poznávala pravdu ve všem, co je na světě, a moc, aby se mohla té pravdy držet. Tělo by v sobě nemělo nic protivného. A tak duše, protože je přirozeně nesmrtelná, vlévala by tělu sílu a moc a nesmrtelnost, udržovala by jeho rozum, neboť Bůh uspořádal v lidském těle jeho části tak řádně, aby jedna nebyla překážkou druhému. Lidská životnost by byla přijímala posilu od stromu života a zvláště nesmrtelnost, třebaže i tímto prostřednictvím by byl Bůh udržoval svým způsobem lidský život. Člověk by od Boha také nadání k čtyřnásobné vnitřní pomoci, aby se přidržel Boha: svědomí, to, co se nazývá synderesis (Sth I,79,12), osvícený rozum a milost. Svědomí by pobízelo k tomu, co je dobré. Synderesis je jiskra zřejmých pravd v mysli, jež se staví proti zlému. Rozum by byl tak osvícen, že by znal Boha, a člověk sebe sama a vše, co je na světě. Milost by následovala přímo po rozumu, takže by každou věc uvážila tak, jak je, a milovala, dopřávala každé věci správnou míru bez přemrštěnosti. Rozumějte tomu však tak, že by měl poznání Boha ne tak úplné, jaké je v nebesích, ani tak zatemnělé, jaké je zde, nýbrž nad tímto a pod oním, v němž by nacházel velikou rozkoš a pak by byl z té rozkoše vešel nebo byl přijat beze smrti do nebeského příbytku. Neboť Bůh připravil člověku dvojí dobro: jedno v ráji, jež mělo minout, druhé v nebesích, jež má trvat na věky věků. Proto dal Bůh člověku dvojí přikázání, aby jedním měl jedno, druhým druhé. A ještě první přikázání bylo jako dvojí: jedno bylo, aby jedl ovoce v ráji (Gn 2,16), druhé, aby rostl a plodil se (Gn 1,28). Tím si měl zasloužit příbytek v ráji, jakož i svému rodu. Kdyby nebyl jedl, ztratil by ten příbytek pro sebe, a kdyby se nebyl plodil, ztratil by ten příbytek pro svůj rod. Druhé přikázání: Bůh zakázal člověku jíst ovoce jednoho stromu, aby si tou poslušností zasloužil slíbené dobro, jež připravil člověku v nebeské rozkoši. Když člověk překročil Boží přikázání, ztratil rozkoš rajského příbytku, upadl do smrti a bídy a ztratil nebeský příbytek. Jedině proto, že převeliká Boží milost nalezla cestu, může člověk dosáhnout nebeského království, ale s větší námahou.

+++

VĚCI

Jaká hrůza

Věci ožívají

Jako by mrtvé nebyly •

Všechny jsme pohřbily

Do pouček myslí

 

Ožívají aby mluvily

Hvězdy vítr stromy skal

Stůl židle v pokoji

 

Ponořené do pátku

A vzkříšené o neděli

Vaše sestry

Bratři vaši

 

S krásnou něžnou logikou

Ke službě jsou stvořeny

Neřaďte nás do systémů

Vaše přání slepá jsou

Dotkněte se s pokorou

Odemkněte Boží plány

 

Počítá se s námi

každou krůpějí

stéblem trávy

Zrnkem písku

Květinou