________________________________________________________________________________

 

Ročník VIII.,číslo 9.                                                                          září 2002

________________________________________________________________________________

Obsah: E.Dickinsonová, T.B., Nám, nám, narodil se... (19), E.Lopourová, Jan Křtitel, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (7), E.Lopourová, Žena ze Samaří, Sv.Cyril na Středním východě, E.Lopourová, Terezie z Lisieux, Otec T.,Loretánské meditace (19), B.T., Božské doteky v kosmu (19), E.Lopourová, Terezie z Lisieux, Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (7), E.Lopourová,Konvertita, Zprávy________________________________________

 

Chvíli se sebou

duch sobě vyhradil.

Co hrůz by padlo do ulic,

kdyby zjev vyzradil

 

ty sklepy uvnitř nás,

tu tíhu podzemní.

Dík Bohu nejhlučnější kout

má právo mlčení.

Emily Dickinsonová

 

+         +          +

Nám, nám narodil se...

Není křesťanství jenom směsí orientálních náboženství, judaismu a starověké filozofie?

Rozhodně ne. Náš Pán Ježíš Kristus nepřijal své učení od židovských učitelů. Celé učení Páně stojí ostře proti slovíčkářství, proti ztrnulému formalismu celého rabínského učení. Kristovo učení má všeobecný ráz, kdežto židovské se omezuje na židy. Křesťanství zvnitřňuje náboženství. Vede je až do kořenů mravního života. Vede k plnění Boží vůle ve všem, nejen v přikázáních. V křesťanství je překonáno jednobožství Nejsvětější Trojicí, Vtělením, Vykoupením. Před Kristem bylo náboženství strašně okleštěno farizejstvím a zákonictvím. Tak bylo omezeno na vnějškové plnění zákona. Náš Pán však povznáší lásku k Bohu a vyzvedá důvěru k Bohu jako k milujícímu Otci, tedy nejen jako odplatiteli a dárci zákona. Kristus žádá víc než plnění předpisů, uložených zvenčí. Vyžaduje plnění Boží vůle jako příkaz přicházející zevnitř, ze zákona lásky, vtisknutého do tvého srdce. Jde o přivinutí se k Bohu jako Otci, který přeje všem lidem všechno nejlepší, totiž sebe sama, a proto se má konat dobro.

Můžete snad popřít souvislost křesťanství s vývojem židovského náboženství? Copak Ježíš nebyl takovým rabínem, jakých bylo hodně?

Souvislost nedá popírat. Náš Pán Ježíš navazuje na židovství. Mnohé pravdy už neopakuje, ale mnohé zase doplňuje a jiné zjevuje.

Je pravda, že různí učitelé, jejichž odkaz je zachován v Talmudu, učili tu a tam něco podobného, co je obsaženo v "horském kázání". To však byly jen ojedinělé výroky. U Krista je však tím protkán celý duch. Ostatně Talmud byl napsán až ve 2.-5.století po Kristu, kdy ušlechtilejší židé už přijali mnoho Kristových pravd.

Ale Kristus mohl přece převzít své učení od Jana Křtitele?

Od Jana Křtitele nemohlo vzejít křesťanství, protože vše, co o Janu víme, ukazuje pouze na to, že hlásal přípravné pokání, přípravu na příchod vlastního Spasitele, Vykupitele právě z hříchů.

A co od Essénů?

Ani od Essénů nemohlo povstat křesťanství. Esséni lpěli na formalismu ještě více než zákoníci, když stále zdůrazňovali obřadné umývání, jež Kristus naopak odmítá. Esséni zavrhovali manželství, jež Kristus povznáší a posvěcuje. Esséni se vyhýbali stykům s pohany, zatímco Kristus posílá své učedníky do celého světa.

Cožpak nelze připustit, že si Kristus mohl vypůjčit něco od starověkých filozofů?

To je vyloučené. Ani nejvzdálenější základy svého učení si náš Pán Ježíš nevypůjčuje od starověkých filozofů řeckého a římského kulturního okruhu. Protože ani jeden základní článek jeho učení nebyl nikde u žádného starověkého filozofa obsažen. Navíc pohanská etika je zásadně            vzdálená od křesťanské mravnosti. Základem křesťanské mravnosti je náš vztah k Bohu jako Otci. Bůh nám z lásky ukládá, co od nás chce. Proto také křesťan plní Boží vůli především z lásky k Bohu.

Pohanští filozofové se ani příliš nestarali o lid. Kristus se k lidu sklání. Pohrdali lidmi, zejména podřízenými, otroky. Kristus je miluje, vyhledává prosté lidi a pomáhá jim. Křesťanství nejenže si nic nevypůjčovalo z pohanství, nýbrž naopak bylo pro pohany bláznovstvím.

Jak chcete ale čelit na znovu a znovu se vynořujícím námitkám, že křesťanství je směsí pohanských mýtů, východních náboženství a starověké filozofie? Cožpak se zde nevyskytovala už jedna taková směsice římského náboženství s východními kulty a mystériemi?

Jenže všechno podobné, co shledáte mezi těmito projevy a mezi křesťanstvím, jsou jen dílčí vnějškové rysy. Jsou to podobnosti v nejširším slova smyslu, jaké se vyskytují u každého náboženství. U každého náboženství se setkáváme s nějakou vírou a důvěrou v Boha, s modlitbou, obětmi, vykonavateli obětí, a podobně. Jenže to je něco všelidského a křesťanství si to nepotřebuje vypůjčovat odjinud. Ostatně v tom ani není podstata křesťanství. Ony připomínané mýty představovaly pokus dostat se nějak blíže do styku s božstvem po vyprázdnění či vydrancování náboženství v císařské době, kdy se císař sám prohlašoval bohem. Docela přirozeně bylo přitom užíváno různých obřadů, jimiž se lidé snažili naznačit a provést očištění, vejít ve styk s Bohem, jako třeba u požívání krve. Jenže všechny tyto pokusy se vyznačovaly tím, že vůbec nepožadovaly mravní změnu, ale snažily se vejít do styku s Bohem způsobem magickým, samočinností oněch obřadů a jejich magickou silou. Křesťanství však užívá obřadů jako znamení, kterými se má povznést celý člověk, žádající si smyslům patrné projevy svých nejvnitřnějších zážitků. Křesťanství navíc žádá skutečnou vnitřní, a to pronikavou a zásadní změnu celé bytosti. Nevcházíme zde do styku s Bohem jen těmi symboly, nýbrž proměnou celého života a na základě těch symbolů, konkrétním uskutečňováním těch symbolů, životem důvěry v Boha, životem stálého připodobňování se Bohu

Starověká filozofie zůstává ve svých nejlepších projevech docela pozemská. člověka. Kristus spojuje všechno lidské s Bohem. Veškerá naše mravnost je napodobováním Boha, jehož dětmi jsme se stali. Bůh sám pak působí v nás tuto podobnost se sebou. Naše dokonalost není jen z tohoto světa, nýbrž je to dokonalost podobná dokonalosti nebeského Otce, pro kterou zde máme živý obraz a příklad Ježíše Krista.

Nade všechny snahy dospět svými silami k seberozvoji stojí zde nekonečně výše Kristovo učení. V němž nás Pán především pozvedá k účasti na Božím životě. Pak nás vede k podobnosti Boží. Naším cílem není jenom naše dokonalost, nýbrž oslava dokonalého Boha, našeho Otce.

A co když křesťanství povstalo právě jako odpověď na různé tehdejší filozofické otázky? Co když je to jen odpověď lidské touhy být poučena o těch věcech bezpčnějším způsobem, totiž ze Zjevení?

Je přece velký rozdíl mezi starověkou filozofií s jejími touhami a mezi křesťanstvím. Křesťanství sice žije zde na zemi, ale ne pozemským způsobem. Křesťanské ideály a cíle přesahují pozemský život a směřují do věčného života, který staří filozofové docela přehlíželi. Mnozí z nich pochybovali o samotné nesmrtelnosti lidské duše. Křesťanství dále učí pravdám víry, jež filozofové ani netušili. Nesměřovali k samotnému Bohu jako křesťané, nýbrž především a jen k člověku.

Je sice pravda, že filozofie zanechala člověka prázdného a roztouženého, ale z nicoty se přece ještě nezrodí vznešené a ušlechtilé pravdy. Spíše naopak.

Cožpak není novoplatonská filozofie těsně blízko křesťanství?

Je pravda, že třeba Filon spojil pythagorejství, platonismus a stoicismu. Připojil k nim také libovolný výklad různých židovských poznatků. Proto je Filonovo učení plné nesourodých prvků. Není jasné, jak by z této zmatené směsi mohlo povstat jednotné a souladné křesťanské učení. Rovněž nebyl dostatečný ani alegorický výklad, který Filon vložil do Písma.

A co pojetí Logosu?

Je zde velký rozdíl. Filon ve svém učení jasně neurčuje, co je to božské Logos. Jednou to nazývá Božím rozumem a sídlem božských idejí, jindy zase nějakou božskou silou, kterou Bůh všechno stvořil, jindy zase jsoucnem, které se docela liší od Boha, který je osobní, ale uprostřed mezi Bohem a člověkem. Ohledně vzniku z Boha nazývá toto Logos Bohem, synem Božím, ale jen v přeneseném slova smyslu. Naproti tomu Logos svatého Jana je sám Bůh, Bůh z Boha, jen Bůh a jen Syn Boží.

Křesťanství nemohlo vzniknout ani z platonismu ani ze stoicismu. Plato zůstává jen a pouze na zemi. Kromě toho má i odlišný názor na Stvořitele, jenž prý našel jakousi věčnou látku, kterou nestvořil, ale ze které jen utvářel celý svět.

Křesťanství nemohlo vzniknout ani ze stoicismu. Podle stoiků je cílem jejich filozofie a celého jejich života pouze mravní život a mravně žijící jedinec. Pro křesťana je však středem Bůh a jeho dokonalost a služba Bohu. Stoici hlásali mravní soběstačnost. Křesťan očekává všechno od milosti, protože člověk je slabý a porušený.

A co když vám řeknu, že v metafyzice "Zend Avesta" je velmi zřetelně obsaženo celé křesťanské učení?

To, co je v tomto parsismu jasné a dobré, pochází z prapůvodního Zjevení, protože jsou to stopy všelidské. Zbytek je lidské domýšlení, které i v tom, co má nejlepšího, se zásadně liší od křesťanství. Pro křesťana je jeden Bůh naprostým Pánem všeho, který odplácí dobré a trestá zlé. V parsismu jsou dva základy, dobrý a zlý, stejně mocné, skoro stejně božské, které spolu zápolí. V parsismu je Bůh zhmotňován, když jej uctívají v ohni, kdežto v křesťanství je Bůh čistý a dokonalý duch.

Když se manichejští pokusili spojovat křesťanství s parsismem, postavil se proti tomu jednoznačně svatý Augustin a s ním celý vykoupený Boží lid.

Není možné, že by si Kristus osvojil své učení ze starověkých mystérií? Neprožil snad dětství v Egyptě, kde se přece mohl setkat s projevy staroegyptského náboženství?!

Není znám ani náznak souvislosti mezi křesťanstvím a staroegyptským kultem smrti.

A co Mithrův kult?

V době těsně před příchodem Ježíše Krista byli lidé už unaveni prázdnotou římského pohanství. Toužili nějak vejít do živého spojení s božstvem. Starověká náboženství o rodícím se a umírajícím božstvu povstávala na základě koloběhu přírodních procesů. Různé astrální mýty k tomu podávaly dostatečnou látku. Věřící se snažili obřadným symbolickým prožíváním oněch mýtů vejít ve spojení s božstvem. V tom je tedy podobnost, jenže základ, kořeny a názory oněch obřadů jsou naprosto odlišné od křesťanství. Ty mýty a jejich mystéria se podobají jen svými vzdálenými vnějšími podobami křesťanství. Chybí zde víra v jednoho Boha. Není tu vyhraněný názor na Boha ducha. Chybí zde Bůh Stvořitel, Vykupitel a Spasitel. Rovněž tento kult a tato mystéria neposvěcovala morálně, ale jen mechanickým symbolickým spojením s mýtem v mystériích. Přesněji řečeno, povrchními obřady předstírala zasvěcení, ale o mravních požadavcích, o nápravě a vnitřní proměně člověka nebylo ani pomyšlení. Všechna touha po ospravedlnění se zde vyplňovala jen člověkem samým, pouze mechanismem oněch obřadů.

Nemůže mít křesťanství původ v brahmanismu? Brahmanská nauka o ohni možná předcházela křesťanství a vytvořila je. Cožpak nemohl být Krišnův život předlohou, vzorem a zdrojem života Ježíše Krista? Nebyl snad Ježíš jedním z indických fakirů s vycvičenou pevnou vůlí a necitlivostí vůči bolesti, který by po své zdánlivé smrti na kříži odešel do Indie, kde by později zemřel přirozenou smrtí? Nemůže to vyvracet důkazy o věřitelnosti zjevených pravd křesťanství?

Není-li šiřitel těchto nápadů podvodník, tedy byl rozhodně podveden. Všechna díla, která kdy cituje, byla podvržena a jsou mnohem pozdějšího data. Také se uvádí, že brahmanismus zná Vtělení. Zajisté, že je zná, ale není to vtělení Boží v jedné osobě a dvou přirozenostech. V brahmanismu se jedná o nějaké obměny, dané už lidské přirozenosti božstvím, čili vlastně jde o jakési zjevení božstva, jaké nebylo cizí ani starořecké mytologii. Otec T. (Pokr.)

 

+          +         +

 

Jan Křtitel

 

Jsem silnější než zákon

Než zákon, který jen

Z hříchu usvědčí tě

Izraeli

 

Jsem silnější než zákon

S tím kdo přichází

Jemuž nejsem hoden

Dát poslední košili

 

O poušť se s ním rozdělím

O mráz v tvém srdci Izraeli

O chlad který připravila

Nevěsta v svém srdci

Ženichovi

Eva Lopourová

+          +         +

Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (7)

Prázdniny na venkově

V minulých týdnech se každý v klášteře svatého Dominika divil a byl ohromen, že se myši a ostatní malí tvorové opravdu Martinovi podrobily a opustily konvent, aby žily ve stodole, kam jim nosil Martin potravu. Sakristián bratr Michal už neměl důvod stěžovat si, že ta malá stvoření ničí oltářní prádlo. Nyní si žijí v pokoji a míru ve stodole, kam jim Martin den co den nosí potravu.

"Zvláštní věc", říkal si bratr Michal. "Povídalo se, že ten chlapec má zvláštní porozumění pro zvířata. Nikdy však nezapomenu, jak promlouval ke krysám v zahradě. V tu chvíli došla ta zpráva ke každé kryse a myši a najednou byly všechny na svém místě. Nevěřil bych, kdybych to neviděl na vlastní oči, jak vylézaly ze svých děr, aby následovaly vůdce. Šly opravdu sevřeným šikem z konventu do stodoly."

Třebaže krysy a myši přestaly ničit bratru Michalu plátno v sakristii, byly v konventu svatého Dominika ještě jiní sužovatelé. Dominikáni byli zadlužení. Převor nevěděl, kam se obrátit pro peníze, které potřeboval. Poměry se stávaly stále horší a horší, i když bylo na tento úmysl obětováno mnoho modliteb.

"Proč nemohu přijít na něco, čím bych pomohl?" Opakoval si často Martin. "Otcové a bratři jsou ke mně celá léta tak laskaví. Je to pravda, že bych jim měl nějak pomoci, když jsou v nesnázích."

Minuly však dny a jeho nenapadal žádný nápad, jak by mohl pomoci. Jak by mohl černošský chlapec vydělávat peníze, když ve městě Lima si každý myslí, že Černoši jsou dobří leda jako otroci, aby dřeli pro bílé pány až do doby, kdy zahynou vyčerpáním?

Jednoho rána viděl Martin Otce převora vycházet branou ven. Nesl nějaké velké obrazy a mířil k tržišti. Martin se na chvíli zastavil a sledoval ho. Jeho srdce soucítilo s chudým převorem. Slunce bohatě rozlévalo zlaté paprsky kolem obrazů a také odhalovalo unavené rysy na kněžské tváři s prošedivělými vlasy. Martin stále ještě vyhlížel Otce převora, jak nese drahocenné obrazy, aby získal nějaké peníze k zaplacení dluhů.

"Ó, Bože! Poraď mi!" Šeptal Martin. "Devět let, co žiji v klášteře, dostávám stravu, oděv, přístřeší. Nyní mi, prosím, dovol, abych jim mohl pomoci, když mi oni tak dlouho pomáhali. Kéž Bůh vyslyší tuto modlitbu!"

Náhle bleskl Martinovi šťastný nápad: Rozběhnout se za převorem a obětovat se, aby byl sám prodán místo obrazů. Je mladý a silný. Kolik bohatých lidí v Limě by ho ochotně koupilo jako zvlášť zdatného otroka a dobře by převorovi zaplatilo! A tak tu stojí Martin se smetákem v ruce a s velkou touhou ve svém srdci. Je mnohem lepší dávat, než přijímat.

Převor byl velmi překvapen, když o pár domovních bloků dále zpozoroval Martina po svém boku. Ten totiž vyběhl z kláštera a nyní uhnaný a bez dechu ze sebe vyrazil:

"Otče, neprodávejte ty obrazy! Prosím! Prodejte mne místo nich!"

Převor zíral na mladého mulata vedle sebe. Jeho srdce tížilo trápení s jeho úřadem. Sotva však uviděl Martinovy oči zářit láskou, radostí mu poskočilo.

"Tebe prodat, Martine?"

"Ano, Otče, jako otroka. Šel bych k takovému pánu, který by se mnou zacházel, jak zasloužím. Je to jedno, pro koho bych pracoval. Mně není žádná práce těžká. U svatého Dominika mám opravdu klid a čas a já to vím - "

Převor mu laskavě položil ruku na rameno.

"Kdopak ti to namluvil, můj chlapče?"

"Nikdo, Otče. Byl bych prosil tak dlouho, až dostanene peníze na dluh, a protože jste je nezískal - tedy, Otče, jsem dost silný a jsem si jist, že najdete někoho, kdo mne bude chtít koupit. Nemohu jít na trh už nyní a podívat se kolem?"

Převor se těžce opřel o lesklé rámy obrazů. Vždycky věděl, že Martin je dobrý hoch, laskavý a ušlechtilý člověk, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by šel se svou láskou k bližnímu tak daleko. Nyní pohlížel do jeho hlubokých očí. Za Martinovou chlapeckou horlivostí byla skryta jeho velká duše. Z toho nového pohledu mu řekl:

"Martine, my v klášteře svatého Dominika nebudeme nikdy tak chudí, že bychom se s tebou chtěli rozloučit. Nechat tě odejít od nás? Nikdy!"

"Ale Otče, je to jediná možnost, kterou bych získal peníze na zaplacení dluhu."

"Můj synu, jsou věci, které se za peníze koupit nedají, a to je jedno věrné srdce. A teď běž a už se netrap! Uvidíš, že bude o nás o všechny dobře postaráno."

Martin přikývl, ačkoli jeho srdce bylo stále unesené. Jeho plán se mu zdál přece tak dobrý. Převor asi nepochopil a neví, jak dychtiví jsou bohatí lidé v Limě po mladých a zdatných černých otrocích, a jak dobře by převorovi zaplatili.

"Snad jsem to měl lépe a více vysvětlit", pomyslel si Martin. Převor uhodl jeho myšlenky a proto řekl:

"Ne, můj synu, nemusíš mi říkat víc. Dobře jsem ti porozuměl hned napoprvé. Ale počkej, zrovna mi něco napadlo."

"Ano, Otče?"

"Už jsi u nás desátý rok."

"Ano. Je mi už dvacet čtyři roků a jsem zdravý a velmi silný. Myslím, že mi dovolíte, aby si mne někdo koupil za otroka."

"Můj synu, už jsem ti řekl, co si myslím. Napadlo mne však, Martine, že je také na čase, abys měl trochu volna. Přeji si, aby ses odpoledne připravil. Půjdeš na naše venkovské místo v Limatambo. Taková změna prostředí ti bude velmi prospěšná. Zůstaneš tam dva týdny a nebudeš se trápit žádnými starostmi. Rozumíš?"

Martina se zmocnilo překvapení, ale převor odmítl naslouchat nějakým námitkám. Chvatně požehnal Martinovi na cestu a zamířil s nákladem obrazů ulicí dolů.

"Bože, bude na trhu někdo ochoten koupit od převora tyto obrazy?" Modlil se Martin.

Podle příkazu se vrátil do konventu a odpoledne se měl vydat na cestu do řeholního domu ve vesnici Limatambo. Byla vzdálena asi deset mil. Bylo to místo, kde rostly olivy, bavlníky, cukrová třtina na velkých plantážích. Tak zanedlouho kráčel mladý muž po zaprášené cestě a s velkým zalíbením si prohlížel zelenou krajinu. Jak krásně je zde na čisté venkovském vzduchu, plném ptačího zpěvu, v olivových hájích s kvetoucími květinami v zelené trávě!

"Když mne Otec nenechal, abych byl otrokem, snad bych mu přece jen mohl nějak pomoci. Třeba poprosit bohaté lidi v Limě, aby mu pomohli zaplatit dluh." Uvažoval Martin. Když byl asi tři míle od dominikánského kláštera, uviděl tři rozedrané děti, které si hrály u cesty. Byli to Černoušci. Jejich rodiče asi žily v nějaké chudobné chatrči. Děti sbíraly lesní plody, které měly tolik rády.

"Halo!" Zavolal s úsměvem na dvě děvčátka a chlapce. "Jak se máte?"

Děvčátka pohlédla vyjeveně na Martina. Chlapec byl však nebojácnější.

"Máme hlad." Řekl. "Nemáte něco k jídlu?"

Martin mrkl na košík, který měl přes rameno. Měl v něm trochu chleba a ovoce. Právě s tím počítal, když se v konventu chystal na dovolenou, že by mohl cestou potkat někoho hladového, jemuž by mohl pomoci. Byli sice sám dost hladový, ale věděl, že až přijde do klášterního hospodářství v Limatambo, bude tam mít dobrého jídla dost. Rodiče těchto dětí jim asi mohli dát jen málo, aby se nasytily.

"Mám tu trochu chleba a nějaké pomeranče." Řekl. "Pomůžete mi to sníst?"

Dětské oči zazářily. "Opravdu můžeme?"

Také děvčátka hleděla přátelsky na usmívajícího se Martina. Proto se už tak neostýchala.

"Jak se jmenujete?"

"Petr. - Marie - Klára."

Děti si sedly pod jednu z palem, lemujících cestu. Chléb a pomeranče rychle zmizely. Koneckonců Martin objevil, že vůbec nemá hlad.

"Nenechávejte zbytky." Řekl Martin dětem. Na ta slova Petr obrátil košík vzhůru dnem. "Není zde ani ten sebemenší drobeček." Řekl. "Byli jsme tak hladoví, že jsme snědli všechno.

Šestiletá Marie s černými vlasy, které jí ve dvou copech splývaly dolů, se vyšplhala Martinovi na klín.

"Jsi hezký." Řekla mu. "Proč nosíš takové bílé šaty?"

"Protože jsem dominikán."

"Cože?"

Martin se rozesmál do jejích černých očí.

"Víš, Marie, dominikán je člověk, který dává život Bohu a pomáhá sobě i druhým, aby přišli do nebe."

Klářiny prsty se dotkly Martinova rukávu.

"Ale ty nejsi kněz, že ne?"

"Ne."

"Co jsi tedy?"

"Jsem terciář. Patřím k velké rodině svatého Dominika, která byla založena skoro před čtyřmi sty lety. Otec Dominik, který ji založil, byl svatý člověk, který miloval Boha a taky malé děti. Víte o něm něco?"

Děti zavrtěly hlavou.

"Vypravuj nám o něm něco", prosily děti, "a také o Bohu!"

Martin zůstal v Limatambo dva týdny. Třebaže měl volno, pomáhal, jak mohl. Každé ráno chodil ven do polí, kde slunce zářilo a vál chladivý a čerstvý vítr. Dělal, co se naskytlo. Jednou sázel olivy, jindy pásl ovce a krávy, a chválil je, že jsou dobré pomocnice lidí. Protože znal mnoho z ranhojičství, nebylo pro něho těžké ošetřovat zvířata a léčit jim bolavá místa. Počínal si velmi citlivě a tak šikovně, že se ho zvířata nebála, když ho viděla blížit se k nim v bílém hábitu.

"Tento člověk je skvělý a zázračný." Říkalo se o něm brzy v Limatambo. "Musíme požádat převora v klášteře u svarého Dominika, aby nám ho posílal častěji."

Dva týdny však byly brzy u konce a Martin věděl, že je čas k návratu do kláštera. Byl rád na své malé dovolené na farmě. Dělalo mu velmi dobře, když se mohl procházet venku na čerstvém vzduchu, bloudit venkovem a navštěvovat ty, kdo žili blízko. Poznal tu každé dítě a prožil zde mnoho šťastných hodin, při vyprávění učení víry a strhujících příběhů z evangelia.

"Vracím se do Limy", řekl chlapcům a děvčatům. Jejich tváře pohasly.

"Jednu věc bych vám rád připomenul."

"A co?"

"To, že nás Bůh miluje, když jsme dobří, a že žije v našich srdcích." Řekl Martin s úsměvem. "Jste takoví malí Černoušci."

"Jsme takoví, jaké si nás Bůh stvořil."

"Ano. Bůh si přál některé lidi bílé, jiné černé, další rudé. Bůh chce mít na světě různé lidi, aby setrvávali a přebývali na svých místech."

"Jak může žít Bůh v našem srdci, když jsme černí?"

"Bůh nás miluje, dokud je naše duše čistá a dokud jsme dobří ke všem lidem a žijeme pro Boha."

Tak se tyto chudé děti z Limatambo naučily jednu lekci, kterou mnoho dospělých lidí na světě pořád nepochopilo. Sestra M. (Pokr.)

+            +           +

 

Žena ze Samaří

 

Nechala tam svůj džbán

Pětkrát už na střepy

A znova slepovaný

Naplň jej Pane

sebou samým

Eva Lopourová

+            +            +

 

Sv.Cyril na Středním východě (3)

Židé řekli: "Vyvodíme-li z proroků a z jiných věcí, že Pomazaný už přišel, jak tvrdíš, tak jak to, že římské království doposud drží svou moc?" Filosof odpověděl: "Nedrží, neboť už pominulo, stejně jako ostatní. Naše království není římské, nýbrž Kristovo, jak řekl prorok: Bůh nebeský vzbudí království, jež na věky nezahyne, a království jeho nebude jinému lidu ponecháno. Copak to není křesťanské království, které se nyní nazývá Kristovým? Ale Římané se oddávali modloslužbě. Kdežto ti, kdo kralují ve jménu Kristově, jsou ten z toho, ten z onoho národa a plemene, jak to též naznačuje prorok Izaiáš, když k vám praví: Zanechali jste své jméno na prokletí mým vyvoleným a vás pobije Hospodin, ale těm, kdo jemu slouží, bude dáno nové jméno, které bude blahoslaveno po celé zemi, neboť budou blahoslavit pravého Boha, a ti, kteří přísahají na zemi, budou přísahat při Bohu nebeském. Cožpak se nesplnily předpovědi proroků řečené o Kristu? Vždyť Izaiáš líčí jeho zrození z Panny: Hle, pane počne a porodí Syna, a nazvou jeho jméno Emanuel, což se překládá Bůh s námi. A Micheáš říká: A ty, Betléme judský, nejsi nijak nejmenší, neboť mi z tebe vzejde vůdce, který bude vládnout mému lidu izraelskému. Jeremiáš praví: Ptejte se a vizte, zda porodila chlapce, poněvadž ten den je veliký jako žádný jiný, a doba úzkostná bude to pro Jakuba, ale bude od toho vysvobozen. A Izaiáš praví: Dřív, než pocítila bolesti, porodila, dřív než došlo k rození, unikla trýzni a porodila hocha." (Život sv.Konstantina Cyrila, 10)

Židé, kteří stáli okolo něho, pravili: "Pověz, jak může ženská osoba vměstnat do svých útrob Boha, na nějž nemůže ani pohlédnout, neřku-li jej porodit?" Filosof ukázal prstem na chagana a na jeho prvního rádce a řekl: "Řekne-li kdo, že první rádce nemůže chagana pohostit, a řekne-li dále: posledního otrok jeho může chagana i pohostit i čest mu prokázat, jak ho mám nazvat, povězte mi, pomateným či rozumným?"

Odpověděli mu: "Ó, velmi pomateným."

Filosof se jich ptal: "Co je z celého tvorstva nejvznešenější?"

Odpověděli mu: "Člověk, neboť je stvořen podle obrazu Božího."

Nato jim pravil filosof: "Nejsou tedy hloupí ti, kdo říkají, že se Bůh nemůže vměstnat do člověka? A on se přece vměstnal i do keře i do oblaku i do bouře a dýmu, když se zjevil Mojžíšovi a Jobovi. Jak by byl mohl léčit někoho jiného, než toho, kdo byl nemocen? Propadlo-li lidské pokolení zkáze, od koho jiného by se mu mohlo dostat obnovy, když ne od samého tvůrce? Odpovězte mi: Cožpak lékař, když chce přiložit náplast nemocnému, přiloží ji na strom či na kámen? Copak by tím dokázal vyléčit člověka? A proč Mojžíš vztáhl ruce a Duchem svatým řekl ve své modlitbě: V hromobití kamenném a v hlasu polnice se nám už nezjevuj, Hospodine milosrdný, ale odejmi naše hříchy a usídli se v našem nitru?" Tak se rozešli od oběda a určili den, kdy si o tom všem pohovoří. (Život sv.Konstantina Cyrila, 9, MMFH)

 

+         +          +

 

Terezie z Lisieux

(trpělivost)

 

Hořký nektar růžový

Tak život můj

Vypadal sladce

Chutnal jak blín

 

Ústa nekřivím

Dítě ví

Otec sám by nejraději

Ten lék vypil zaň

Eva Lopourová

+         +          +

Loretánské meditace

Panno nejmoudřejší, oroduj za nás

Když takto voláme k Marii, nemyslíme zde na žádnou chytrost, důvtip, ani vzdělanost, učenost, ani na soubor vědomostí a znalostí doprovázený jistým přehledem. Světská moudrost sice člověka vede k úspěchu při uplatnění se ve světě, ale duši nepřináší žádný užitek, spíše škodu. Taková světská moudrost nadýmá, činí člověka nafoukaným.

V čem spočívá pravá, nadpřirozená moudrost? David odpovídá, že "počátek moudrosti je bázeň Boží." Podobně Job vyznává: "Bázeň Páně, to je má moudrost." Jak veliký je dar moudrosti, je patrné z toho, že je mezi dary Ducha svatého jmenován na prvém místě.

Svatá Panna měla moudrost v nejvyšší míře. Milovala Boha z celého srdce. Proto se neobávala ničeho jiného více, nežli znelíbit se Bohu, třeba i v těch sebenepatrnějších věcech. Jak je vidět z evangelia, projevovala Maria Boží bázeň při každé příležitosti. Jak se ulekla, když ji anděl pozdravil milostiplná, požehnaná mezi ženami. Z pokory nemohla uvěřit, že se ta slova týkají právě jí. Obávala se, aby nebyla oklamána ďáblem jako Eva, a aby neurazila Boha. Uklidnila se teprve poté, když se přesvědčila, že k ní opravdu mluví Boží posel, a že nebude jednat proti Boží vůli.

Alžběta blahoslaví Marii, že uvěřila, že se jí splní vše, co jí bylo řečeno od Pána. Blahoslaví ji za její víru, ale na počátku se tam uplatnila moudrost, která velela Marii uvěřit.

Když se anděl zjevil Josefovi a vyzval ho k útěku s božským dítětem a Matkou Boží do ciziny, Maria ho moudře následovala, bez ohledu na obtíže cesty.

Proto se učme od svaté Panny! Oslavujme ji, pokud chceme být moudří a moudrostí dosáhnout hojnosti Božích darů!

Kdo je opravdu moudrý, ten uznává, že všechno pod sluncem je pomíjivé, nestálé a marné. Žije sice a působí ve světě, koná své povolání, opatřuje si řádně chléb vezdejší, a volného času užívá také k odpočinku. Nikdy však příliš nepřilne k těmto věcem. Užívá jich dosažení věčných hodnot. V tom se nám jeví Maria jako nejmoudřejší. Její srdce nikdy nelpělo na pomíjivých věcech. Ač je povolána ke kralování, přesto zůstala prostá jakékoli ctižádosti a nedbala na okázalost, ale vedla chudý a prostý život. Nikde v Písmě svatém nečteme, že by se Maria účastnila jeruzalémských slavností, kde zástupy vítaly jejího Syna s velikými poctami a s ratolestmi v rukou. Zato byla přítomna na Kalvárii při jeho ukřižování a modlila se ve večeřadle, kde s apoštoly očekávala Ducha Moudrosti.

Maria je Panna nejmoudřejší, protože horlivě konala dobré skutky. Tak si musí počínat každý moudrý člověk. Kdo chce dosáhnout cíle, musí užít mravně dovolených prostředků, jež k němu vedou. O Ježíši je psáno, že prospíval moudrostí a milostí u Boha i u lidí. Totéž platí o Marii, že stále rostla ve ctnosti a svatosti. Ve ctnostech a dobrých skutcích vytrvala během celé své pozemské pouti.

Marie byla nejmoudřejší, protože díky své pokoře se oprostila od sebe samé, aby se otevřela Boží vůli. Tak byla naplněna darem moudrosti. Proto věděla, kdy a co má mluvit, a jak jednat, zrovna tak, jako kdy má mlčet a tiše strpět třeba i křivdy.

K Marii obraťme svá srdce a učme se od ní moudrosti! Sledujme příklad sv.Marie Alacoque, jež vroucně uctívala svatou Pannu, na jejíž přímluvu Ježíš přetvořil její srdce podle Srdce svého! Uložil jí trojí pobožnost: Předně se ve mši svaté spojovat s Marií, když stála pod křížem a modlila se za obrácení hříšníků. Dále přijímat eucharistického Krista s projevem nejhlubší pokory, nadšení, vděčnosti a lásky, s jakými svatá Panna počala Ježíše Krista z Ducha svatého. Konečně se modlit tak, jako se modlila Maria v jeruzalémském chrámě, kde ji rodiče zasvětili Pánu. Následujme Pannu nejmoudřejší! Vyprošujme si dar moudrosti, abychom jednou dosáhli věčného patření na samu svrchovanou Moudrost! Otec T. (Pokr.)

 

+         +           +

 

Terezie z Lisieux

(přímluvkyně)

 

Dar růží sester svých

Na zem sesílám

Neulamujte jim trny

A neničte mé deníky

Že Boha nevidím

Přesto ve dni soumračném

O slunci vím

Stejně o růži že voní

Dřív než její milost

Chřípím uchopím

 

Eva Lopourová

 

+         +           +

 

Božské doteky v kosmu

19. Oratoř - laboratoř

Oratoř znamená tichou kapličku, kde se lidská duše noří do modlitby. Je to zvláště požehnané místo rozmluvy s Bohem. Svatý Otec Jan Pavel II. píše v knize "Dar a tajemství, že kněz jako správce Božích tajemství, je ve stálém styku s Boží svatostí. "Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy." Boží velebnost je velebností svatosti. Kněžstvím je člověk povznášen do oblasti této svatosti. Tak dosahuje výšin, do jakých byl uveden prorok Izaiáš. V eucharistické liturgii je ozvěna právě tohoto prorockého vidění: "Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Sabaoth. Pleni sund caeli et terra gloria tua Hosanna in excelis."

Zároveň však kněz prožívá každý den, jak tato Boží svatost sestupuje k člověku: "Benedictus qui venit in nomine Domini." Těmito slovy vítaly jeruzalémské zástupy Krista, když přicházel do města přinést oběť za nás a celý svět. Přesažná svatost, jakoby "mimo svět", se stává v Kristu svatostí "ze světa". Stává se svatostí velikonočního tajemství. Kristovo kněžství vyplývá z velikonočního tajemství. Naše kněžství není naše, nýbrž Kristovo.

Laboratoř je zase tiché pokusné místo, kde se člověk rozumem snaží odhalit zákony stvořené přírody. Je nějaké spojení mezi oratoří a laboratoří? Vede spojovací chodba, která by nás přivedla z laboratoře do oratoře a zpět?

Astronomové uvažují nad tím, že celý vesmír je naše největší laboratoř, ve které se lidé snaží přijít věcem na kloub a vyřešit především naši potřebu energie. Kdyby lidé dokázali uvolnit z hmoty veškerou energii, která v ní je, pak by k zajištění celoroční spotřeby energie v naší vlasti stačilo pár kilogramů hmoty. Jakékoliv! Žádné uhlí nebo uran. Třeba jen pár kilo starých kostí, hadrů či peří! Astrofyzikové doporučují vynalézat lepší způsoby využívání černých děr. Stačilo by v blízkém okolí Země objevit takovou minidíru, která tu zbyla z velkého třesku, a měla by hmotnost asi jako Sněžka, ale rozměr jen protonu. Měla by teplotu asi 120 miliard stupňů. Vypařováním se bude ztrácet výkon 6 tisíc megawatů, tedy asi tolik, kolik činí výkon šesti bloků jaderných elektráren. Objevit několik takových miniděr v blízkosti Země, a daly by se vyřešit pozemské energetické starosti.

To říká teoretická fyzika, která by u tabule vyřešila každý problém. V běžném životě se ukazuje, že jedno lidské srdce, uzavřené samo do sebe, se stává planoucím jícnem pekla, černou dírou, která do sebe jako ničivý mořský vír strhuje všechno, co se jí přiblíží, až posléze i samotného člověka, který toto peklo v sobě svým hříchem otevřel.

Jako se člověk v laboratoři snaží vyloudit na přírodě její tajemství, aby posvítil sobě i druhým a opatřil si levný zdroj energie, tak si člověk v oratoři vyprošuje Boží milost. Kněžství představuje odpověď na naléhavé a základní otázky člověka, celého lidského pokolení, na otázky o smyslu stvoření. Už tím, čím kněz je, vyjadřuje tento smysl a současně jej přináší světu a člověku ve světě. Nejhlubší pravda o světě a o člověku říká, že náležejí Bohu Stvořiteli a Vykupiteli.

Kněžství proniká do hlubin samotné existenční pravdy o stvoření, a především pravdy o člověku ve světě. Kněz představuje člověka, pro něhož svět má konečný smysl jedině v přesažnu, pouze v zaměření k Bohu. Bůh je totiž plnost osobního bytí. Jedině Bůh převyšuje člověka a vesmír.

Kněz je člověkem modlitby, zvláštním člověkem modlitby. Nese a zosobňuje v sobě modlitbu celého stvoření. Apoštol Pavel dosvědčuje tuto pravdu: "Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději" (Řím8,22-24). Modlitba je úkon naděje. Je to výraz naděje. Je to znamení pro svět a pro člověka.

Co z toho má člověk ve světě, uvažující o všem vědecky? Jaké ovoce si přináší člověk z oratoře do laboratoře?

Básník Otakar Březina říkával, že některý jedinec snad může žít mravně bez Boha, ale národ a lidstvo nikdy. I o těch jedincích lze pochybovat. Pokud jdou mezi námi lidé bez výslovného vyznání víry a přesto žijí mravně, tedy to ještě není důkazem, že mravnost je možná bez Boha. Byla by to výjimka. Výjimka potvrzuje pravidlo. Možná, že takový jedinec žije z křesťanské tradice, protože když ne jeho rodiče, tedy jeho předkové určitě byli křesťany. Kulturní lidstvo žije z křesťanství, aniž by si to uvědomovalo, protože už sama jeho kultura se odvozuje od slova "kult", tj. úcta k Bohu. I když to odpůrci víry popírají, přesto křesťanské učení tak prosáklo lidstvem, že lidé z něho žijí ještě ze setrvačnosti. I když přece slunce zapadne, ještě dlouho bývá světlo. Železo lze zmagnetizovat i odmagnetizovat, a i potom zůstává v kovu nějaký zbytkový magnetismus. Kromě toho lidská přirozenost není následkem hříchu docela zkažena. Člověk dokáže i svými přirozenými silami vykonat mnoho dobrého.

Často slyšíme námitku: Vždyť ten či onen není katolík a přesto je lepší, než mnozí katolíci! Čím to je? Ovšemže, nevěřící žijí společně s věřícími a spontánně přebírají mravní zásady křesťanů, které někteří z křesťanů přestali plnit. A pak, desatero Božích přikázání vyjadřuje mravní zákon platný nejen pro katolíky, ale pro každého člověka. Každému člověku je dán Bohem a připomíná mu jej nepokažené svědomí.

Jindy slyšíme: V Církvi jsou některé věci, které se nám nelíbí. Ano, i křesťané jsou slabí lidé, a třebaže se modlí, přesto dělají chyby, a někdy víc chyb, než některý nevěrec. Jenže není správné zveličovat tyto viny a zobecňovat tyto viny jedinců a dělat z nich kolektivní vinu. Někdo se dokonce ohání Kristovými slovy: "Poznáte je po ovoci" (Mt7,16). Jenže všimněme si dobře: Pán Ježíš neřekl: Po jejich ovoci poznáte nauku, kterou vyznávají, ale že "je" poznáte po ovoci. Falešní křesťané jsou špatnými ne proto, že patří k Církvi a vyznávají její nauku, ale proto, že podle nauky Kristovy Církve nežijí a že se zpronevěřují své víře. Ukazuje se pouze jedno, že v každé společnosti žijí lidé dobří a špatní.

Křesťanské přesvědčení musí řídit život křesťana zrovna tak v soukromí jako na veřejnosti. Nesmí jednat jinak, i když ho ostatní nevidí. Nesmí se přetvařovat kvůli tomu, že ho druzí vidí. K věčnému cíli má křesťan jít pravdivě, bez zbytečných úhybných manévrů a vytáček. Nemá se lekat žádných překážek. Stále má mít na paměti slova Páně: "Ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a chválili vašeho Otce, který je v nebesích!" Ve věčném přístavu nebude nutno se vykazovat křestním listem, ale naší legitimací budou skutky lásky, které mají být výrazem našeho náboženského přesvědčení. Láska je silnější než smrt. Proto po nás navěky zůstane jenom to, co jsme vykonali z opravdové lásky.

Každý věřící má vědět, že s ním má Bůh jisté plány. Dostává od Boha nějaké milosti a má s nimi svědomitě hospodařit. Bůh nebude vytýkat krejčímu, že neuměl šít boty, ani obuvníkovi, že nepřednášel na univerzitě. Bude ho soudit jenom jeho láska nebo neláska, s níž plnil povinnosti tam, kam ho Bůh postavil.

Služme Bohu s radostným vědomím vděčnosti za jeho dary! Ne každému člověku se dostalo té milosti, aby byl přijat křtem svatým na palubu nebeské archy, vedoucí nás bezpečně k věčnému přístavu. Služba Bohu může člověku někdy připadat těžká, ale je to služba čestná, k níž nás zavazuje víra, naděje a láska k Bohu.

Jaký je charakter Božích přátel, pozvaných ke spolupráci s Bohem na správě a spáse světa? Opírá se o zásadu: Chci plně ovládat své myšlenky, smysly, vášně a city, tedy celý můj lidský mikrokosmos. Chci naplno ovládat především výstupy z mého mikrokosmu do okolí, tedy mé postoje, slova a skutky, ale i mé mlčení a utrpení.

Matka Boží je nedostižným vzorem těsné spolupráce s Bohem na spáse světa. V jejím životě najdeme příklad, jak se má křesťan zachovat v různých životních okolnostech. A to nesmíme zapomínat, že měla mnohem těžší život, než kdokoli z nás. Je nám nejen příkladem, ale také naší přímluvkyní u Boha. Maria je Hvězda mezi hvězdami a nadhvězdná, protože to není jen hvězda ve vesmíru, ale Hvězda nebeská. Na rozdíl od tolika hvězd a zářivých vesmírných těles se tato nebeská Hvězda nikdy nezhroutí a neztratí se nám. Naopak stále jasněji vyniká a s ní celý vesmír. Díky Bohu, jehož hýčká ve svém náručí, se Královna nebeská stává nejjasnějším z "bílých trpaslíků", jež ze svého nitra vynáší do okolí celý posvěcený vesmír. Maria, Královno nebeská, vypros nám u svého Syna pevný a vyhraněný charakter přátel Božích, který by nás přivedl k dokonalosti, k Bohu a k samotné Královně nadhvězdné. B. (Pokr.)

+          +             +

 

Nach svítání je snaha,

s níž se nebeská tvář

neznalost dokonalosti

pokouší předstírat

Emily Dickinsonová

+          +              +

 

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP

Dar zbožnosti

Základem tohoto daru je svrchovaná láska Páně, kterou jsou obdarovány Boží děti. Bůh nás ústy Krista volá za své děti. Jeh obětí se nám dostává účasti na božské přirozenosti. Tak se z nás lidí stávají Boží děti. To platí nejen v řádu přirozeném, ale především v řádu nadpřirozeném. Proto k tomuto řádu musíme být povzneseni, abychom mohli dorůst k správnému chápání Boha a k důvěrnému vztahu k němu.

Bůh nechce být jenom naším Stvořitelem. Nechce nás, které stvořil ke svému obrazu a podobě, nechat na úrovni ostatních tvorů přírody. Chce nás k povznést k účasti na svém životě, abychom zakoušeli jeho přítomnost jako Otce. Proto posílá svého Syna, abychom skrze něho, který je Bůh a zároveň člověk, dosáhli spojení se Otcem nebeským. Náš vztah k Bohu tím nabývá důvěrnosti. Bůh se k nám v Kristu sklání jako ke svým vlastním dětem. A my se ve křtu stáváme opravdu Božími dětmi. Ani na tomto důvěrném vztahu dětí k nebeskému Otci však Bůh nezůstává. Chce nás ještě důvěrněji povýšit k osobnímu přátelství s Bohem. Proto nám sesílá Ducha svatého. Díky tomu mohou Boží děti dospět v důvěrné a osobní přátele Boží.

Duchovní život žádného z nás se však nemůže rozvíjet a postupovat, dokud se u něho nezrodí osobní vztah člověka k Bohu jako dítěte k Otci. Rytmus každodenní, zejména ranní a večerní rozmluvy s Bohem se má stát pokračováním biorytmu každého z nás, aby se do tělesné stránky naší přirozenosti, jakož i do našeho vědomí důvěrně vštípila skutečnost, že Bůh je Otec. Podle naší naděje si máme osvojit skutečnost, že Bůh nás chce mít mezi svými. K tomu je zapotřebí pevné vůle patřit opravdu Bohu, nevymykat se z řádu, který jako obraz a podobu svého řádu Božího vtiskl do naší přirozenosti.

Na cestě k osvojení si správného vztahu k Bohu se máme dát vést výzvou našeho Pána: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky v povětří: Nesejí ani nežnou... a váš nebeský Otec je živí. (Mt 6,25-26) Oddanost dětí k Otci je úplná a bezvýhradná. Jsme přece pro něho víc než ptactvo. A jak se stará o naše tělo! A tělo je víc než oděv a duše je zase víc než tělo. Když se nebeský Otec stará o věci pomíjivé, jak teprve je laskavý a dobrotivý, když jde o naši duši!

Boží dítě musí mít přesvědčení, že Bůh je s ním tak důvěrně spřízněn, jako jsou mu blízcí vlastní rodiče. Tuto jistotu nezbytně potřebuje, aby se mohlo rozběhnout do Boží náruče. Chce-li se bez obav vydat k Bohu, potřebuje takové přesvědčení. Bez takového vztahu pevné důvěry dětí k otci se nedá překonat vztah otrocky ustrašený, jaký jinak vládne mezi Stvořitelem a jemu nekonečně vzdálenými tvory. Sami o sobě však nemůžeme překonat takový otrocky ustrašený vztah. Bez Božího povznesení k věčnému Otci nejsme nic. To v nás působí Bůh, že se přitulíme k Bohu jako k Otci a dáme se od něho vést a nést jako děti. Avšak ani způsob našeho povznesení k Bohu není takový, že by se odněkud shůry vynořila nějaká velká ruka a zvedla nás někam, protože v takovém případě bychom asi zemřeli strachem. Bůh se k nám sklání takovým způsobem, že z lásky k nám odhazuje důstojnost a přijímá naše lidské tělo. A pak se kvůli každému z nás dává vtělený Bůh a člověk přibít na kříž a umučit. Každý z nás má pro Krista takovou hodnotu, že mu stojíme za to, aby se z lásky k nám dal za nás odsoudit a zabít. A jako by mu nestačilo, že za nás umírá, sklání se k nám i po svém vzkříšení a nanebevstoupení. Posílá nám svého Ducha. Duch nás oblažuje plností svých darů.

Ctnost spravedlnosti určuje náš vztah k Bohu Stvořiteli, abychom mu ochotně vzdávali povinnou úctu, za vše, co nám prokazuje. Především za to, že nás stvořil, obdaroval svými dary a že nás udržuje. Ctnost nás vede k rozhodnutí být vším s Bohem a nemít nic ve světě bez Boha. Dar zbožnosti jde hlouběji. Dar zbožnosti nás celé naplňuje Bohem, celé nás povznáší láskou k Bohu. Dar zbožnosti povznáší naši lásku výše než vlitá ctnost. Dar zbožností nás více odpoutává od nás samých. Dává nám zapomenout na nás tak, že se docela přetváříme ve svém životním názoru a stylu. Nechceme být ani chvíli bez Krista. Nechceme mít ani sebemenší věc, kdyby to mělo znamenat ztrátu Krista. Naopak chceme být vším v Kristu a mít vše jen v Kristu. Proto je dar zbožnosti východiskem vyššího, dokonalejšího života Božích dětí.

Jsou však i Boží děti, které se snaží pouze vlastním přičiněním vrhnout do Boží náruče, ale dospívají jen k vypjatým křečím nebo k fanatickým výstupům, Jiní zase upadají do temného mysticismu a rozplývají se ve světě, v němž hledají rozptýlené božství. Přitom vyhasíná jejich vnitřní život. Ztrácí se jeiich osobní vztah k Bohu i k sobě samým. Sledujme také postavy soudců a nositelů zákona, kteří by se chtěli zmocnit vlády, ale bez daru zbožnosti. Jsou poznamenaní nevlídností, přísností, hádavostí, podezíravostí, chorobnou kritičností, odsuzováním všeho. Hrozným výsledkem jejich působení je netrpělivost, nesnášenlivost, braní spravedlnosti do vlastních rukou, násilí, nepokoj. (Jan Žižka, velký inkvizitor Torquemada, soudce Lynch)

Takové nebezpečí nemůže postihnout Boží děti, které se otevírají daru zbožnosti. Důvěrný vztah k Bohu Otci se pod vedením daru zbožnosti neustále zvroucňuje. Zrovna tak se mění vztah člověka k sobě samému a k ostatním tvorům. Stává se stále vroucnější a něžnější. Přitom jedinečnost Božích dětí se nikdy nemůže ztratit. Ani osobnost každého z nich nemůže nerozlišeně splynout s Bohem. Jedno je však možné: aby naše já nepřekáželo v nás oslavě Boha, aby nic osobitě lidského v nás nebránilo dokonalému oddání se Pánu. K tomu nás vede dar zbožnosti. Učí nás umenšovat se před Bohem, abychom byli stále méně a měli toho čím dál tím méně bez Boha, ale naopak měli všechno a byli vším jedině v Bohu. Dar zbožnosti nám dává zapomínat i na Boží dary. Učí nás vrhat se prostě do Boží náruče, bezvýhradně se mu oddávat, a žít jedině jím. To je onen pokrok v duchovním životě, kdy se duše odpoutává od Božích darů a to jen proto, aby dosáhla Nejvyššího Daru - Boha samého, svrchované Krásy, Pravdy, Dobra a Jsoucna. Tak nám hořkne v ústech vše, co máme bez Krista. Zdá se nám nicotné vše, čím jsme bez Krista.

Dar zbožnosti potřebujeme, abychom ve zbožné a pokorné úctě přijímali slova Písma svatého, abychom je nepřekrucovali, ani s nimi nezacházeli příliš volně, kde se nám zdají náročné k prožívání. Potom zmizí ono chytrácké "vykládání" Písma sv. a pokusy o jeho jakousi demytologizaci, která oklešťuje Boží Slovo, ubírá mu na jeho naprostých požadavcích, aby bylo použitelné i pro lidi líné, změkčilé a zvrhlé.

Dar zbožnosti objasňuje tu horoucí a něžnou lásku k chudým, nemocným, trpícím a bloudícím, jakou se vyznačují svatí. Některé Boží děti se dnes štítivě odtahují od nemocných a trpících, a s odporem sledují bloudící lidi. Nežijí podle daru zbožnosti. Nejsou proniknuti Bohem. Jinak by museli vidět bratry a sestry i v posledních z lidí. A museli by pro ně a pro jejich spásu podniknout vše, co je v jejich silách. Takto chápeme onu lásku svatých k chudým a trpícím, lásku, jež jim rozšiřuje panenky v očích upnutých kamsi do dálky, lásku, která působí jakousi uvolněnost svalů v jejich tváři, a zvláštní nadnesenost jejich pohybů, což všechno z pohledu lidí světa připomíná šílenství.

Bože, pronikni nás darem zbožnosti, abychom byli Božími dětmi a jednou s pomocí Ducha svatého i Božími přáteli! Otec T.

 

+        +         +

Konvertita

 

Nebudu soudit tvoje plody

Pravil Pán jabloní

Soudím tvé obracení

Skrz listy zda vystavils je

Koupelím slunečního záření

 

Soudit te bude tvoje větvoví

Zda naslouchal jsi

Mým slovům v dešti šumění

 

A jak své srdce

Jabloňový strome

Jsi směnil za ovoce

Tak stal ses podobným mně

Pánu jabloní

Eva Lopourová

+         +         +

______________________________________________________________________

Zprávy: * Brněnské Angelikum - Přátelé blah.Hyacinta Maria Cormiera si vás dovolují pozvat k návštěvě výstavy křesťanského umění. Představí se Vám novými díly malíř Cyril Karel Votýpka a Veronika K.Planerová. Zahájení výstavy: ve čtvrtek 12.září 2002 v 17.00 hod., knihovně kostela sv.Michala v Brně. Ve všední den v době od 17,00 do 20,00 hod., v neděli od 9,00 do 20,00 hod. Výstava potrvá do 15.10.2002. Vstup volný.

* Kontaktní spojení na brněnskou básnířku E.Lopourovou: Eva LopourovaemailPOST.CZ._________________________________________________________