ÚNOR 2002

_________________________________________________________________________________

Ročník VIII.,číslo 2 únor 2002

________________________________________________________________________________

Obsah: E.Lopourová,Ty, T.B., Nám, nám, narodil se... (13), E.Lopourová,Pohled, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (1), E.Lopourová,Za přátelství, Otec T.,Loretánské meditace (13), E.Lopourová,Láska, B.T.,Božské doteky v kosmu (13), E.Lopourová, Nikdo..., T.B.,Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP, E.Lopourová,Hádanka, Sv.Kateřina, O Božím tajemství, Proč se modlím "Buď vůle Tvá"?, Zprávy ___

Růže je vztah

Sám v sobě zlomený

Když ti ji podávám

Vydechuje stále znova

Vůni jediného slova

Eva Lopourová

+ + +

Nám, nám narodil se... (13)

Objektivní neomylnost v otázkách víry a Zjevení

Fakt Zjevení je nám podáván nejen jako skutečnost lidských dějin. Je nám předkládán také jako něco naprosto nadpřirozeného. Proto musí být přijímán s nadpřirozenou vírou. Jinak bychom neměli objektivní jistotu neomylnosti. Onen důvod nemůže pohybovat naším rozumem jinak, než jako spojený s rozumem. Nemůžeme se ve své víře opírat jenom o zázraky. Vždyť i duch temnoty se někdy dovede přiodít jako anděl světla. Dovede napodobit zázraky, které lze prostým lidským rozumem těžko rozeznat od skutečných zázraků. Většina věřících ani nemá žádné prostředky k rozlišení pravých zázraků od jejich napodobenin. Avšak Církev díky Kristu, který je její Hlavou, neomylně usuzuje o věcech Zjevení. Tak se máme ve svých úsudcích o co opřít.

Věřící člověk však potřebuje nejen objektivní jistotu, že se totiž může opřít o nějakou autoritu, objektivně zaručující jistotu a pravost toho, co podává a čemu věří. Naše nitro musí být ještě naplněno osobní naprostou jistotou. Potřebujeme být tak přesvědčeni a tak proniknuti jistotou víry, abychom za ni dovedli položit i život. Jenže tuto jistotu nemůže dát nic jiného než něco zároveň vlitého s touto vírou, čili nadpřirozené zdokonalení rozumu světlem víry.

Konečně můžeme dokázat náš názor tím, že toto poznání svou podstatou vyžaduje naprostou a svrchovanou nadpřirozenost. Přilnutí k důvodům víry musí být stejného rázu jako je důvod víry a jako je samo to nadpřirozené tajemství. Onen důvod je podstatně nadpřirozený. Proto jak přilnutí, tak důvod musí být vnitřně a bytostně nadpřirozené.

Je nad slunce jasné, že musí být samo sebou nadpřirozené to, co má být důvodem k podstatně nadpřirozené víře. Ale co je podstatně nadpřirozené, to se nedá poznat jinak než nadpřirozeně. Zjevení je ve své podstatě nadpřirozené. Proto se ve své podstatě dá poznat jenom nadpřirozeně.

Zjevení obsahuje nejen pravdy, nýbrž i tajemství skrytého života Božího. Ale k účasti na Božím životě nás Bůh nestvořil tím samým, že nás stvořil jako lidi. K podílení se na Božím životě nás povolal zvláštním nadpřirozeným úkonem nadpřirozeného povolání. Proto je třeba, aby při sdělování byl také zachován ráz této mimořádnosti. Vždyť je to něco, co podstatně přesahuje lidskou přirozenost a co nemůže být sdělováno obyčejnou cestou přirozenou. Když je naše víra ve své podstatě nadpřirozená, tak musí být nadpřirozený i její důvod. Jinak by přirozený důvod určoval a řídil nadpřirozenou skutečnost i ctnost.

Když se ale jedná o něco nadprosto nadpřirozeného, tedy to musí být i nadpřirozeně poznáno, protože k tomu nemáme žádné přirozené prostředky. Proto také důvod víry, nadpřirozené věřitelnosti, musí být poznán nadpřirozeným způsobem. Tedy nejenže nadpřirozeně věřím ve Zjevení, nýbrž věřím i Zjevení.

Jakého druhu je bytí, takového druhu je i jeho poznatelnost. Když je Zjevení skutečně nadpřirozené, tedy se dá poznat jenom nadpřirozeným způsobem.

Nedalo by se to říci stručněji?

Mezi základem poznání a důvodem poznání musí být vztah. K vidění těles je potřeba tělesné světlo. K vidění intelektuálních pravd je třeba intelektuálního světla. A kde je poznání, které přesahuje přirozené světlo rozumu, tam následuje nadpřirozené světlo.

Přirozeným způsobem sice můžeme poznat nějaké pravdy, ale nemůžeme je nadpřirozeně poznat jako skutečně pravdivá Boží tajemství, abychom s nimi spojili svůj život, abychom je přijali za své, abychom se k nim přiklonili celou svou duší i celou bytostí. K tomu je třeba jiného světla a jiného působení. Lidský rozum sice poznává všechno i tajemství, ale nepřijímá je bez zvláštního vedení Ducha svatého, bez zvláštního zásahu nadpřirozené síly a milosti či bez nadpřirozeného světla.

Když Boží dítě dochází ke skutečnému úkonu víry, tedy zapomíná na všechny přirozené důvody a poznatky, a věří díky impulzu nadpřirozeného působení v duši. Tehdy je víra dokonalá, když se člověk stále nevrací ke svým důvodům, nýbrž věří prostě, jako by samozřejmě. A toto sepjetí spolupřirozeného s nadpřirozeným může dát jenom Původce nadpřirozeného řádu. TB (Pokr.)

+ + +

Pohled

Jsem slaný déšť

Krásnou MODROSTÍ spasený

Když modř a já

V jednom pršení

V tvých očích setkaly se

Eva Lopourová

+ + +

Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (1)

Chlapec a chudá žena

Královské město Lima v dalekém Peru a položené v zářící klenotnici pod žhavým sluncem... V polední hodině jsou ulice ve městě tiché a prázdné. Každý dům i obchod je uzavřen a zabezpečen proti horku staženými roletami.

Avšak v malé uličce Ducha svatého stojí mladá černošská žena před otevřenými dveřmi svého malého domku a upřeně hledí ven. Nemá čas odpočívat. To je jen pro bohaté lidi, kteří jezdí ve městě ve skvělém kočáře a chodí v šatech z nejlepšího hedvábí a s krásnými krajkami. "Ó, jak bych si přála být velkou dámou!" Myslela si často tato mladá žena. "To bych už nemusela drhnout zem kartáčem, ani vařit ani nosit staré šaty. Moje děti by měly šťastný život." Ale to jen tak mimochodem...

Chudá žena Velasquez byla nešťastná ve svém malém domku a ani její malý synek a dcerka jí nepřinášely radost. Když se tak dívá na Martina a Janu, hrající si na zemi se svými skromnými hračkami, musí zvolat: "Jaká budoucnost čeká na světě její černé děti?"

"Bohatí lidé v Limě říkají, že Černoši smí být jen sluhy. Ničeho jiného prý nejsou schopni. Raději bych chtěla být mrtvá, než takto žít." Říkala si často k sobě Anna. "Kdybych byla bílá a také moje děti, nebyl by nás otec nikdy opustil. Rád by s námi žil i bydlel a také by nám postavil pěkný dům."

Otec dětí, pan Juan de Porres, nežil s Annou. Byl to velmi bohatý a zdatný voják, vzdělaný Španěl pohledného zevnějšku. A najednou padlo jeho rozhodnutí ohledně nelásky k Černochům. "Já nevím, proč mám s tebou stále žít?" Řekl jednoho dne Anně. "Mám na vybranou, zda si vzít si za manželku bílé děvče a k tomu ještě bohaté. Pro člověka v mém postavení je velmi špatné začít si něco s Negry!"

"Jak můžeš takovou věc vyslovit?" Plakala Anna. Juan se jí vysmál. Byl pohledný, ale hrdý na to, že požívá dobrou pověst u španělského krále. Město Lima podléhalo jak Španělsku, tak jihoamerické správě. Pro člověka, který zůstával v panovníkově přízni, tam bylo mnoho skvělých nabídek. Jak mohl španělský grand v královské službě přijmout za syna a dceru děti tmavé pleti? Tak se nyní díval Juan na své děti, Martina a Janu. Jejich tváře byly od narození poznamenány stínem.

Jednoho dne řekl Anně: "Mám být přeložen. Nevím, kdy odejdu, ani kam. Zde jsou nějaké peníze pro tebe a pro děti." A hodil váček zlaťáků na stůl. Pak si oblékl skvělou šarlatovou kapuci a odešel, hvízdaje si melodii, plný života, dolů po ulici, kde čekaly jeho koně.

Minula doba. Anna zůstala ve svém domku a dlouho plakala. Don Juan se za ni styděl. Nebyla pro něho dost dobrá, protože byla černé pleti, žena Negro. Ani jejich děti nebyly pro něho dost dobré, ano jedno ani druhé. V první chvíli mohla Anna stěží uvěřit, že ji don Juan mohl opustit kvůli svému sobectví. Těch nemnoho zlaťáků se brzy rozkutálelo. Jestliže nechtěla Anna i se svými dětmi zemřít hladem, musela pracovat, aby vydělala na živobytí. A tak se mladá opuštěná černoška se zlomeným srdcem, krásná maminka, rozhodla jít do služby. Prala, drhla kartáčem podlahu, a při této namáhavé práci se jí vtíraly strašné myšlenky. Často přemýšlela, co je to za dopuštění, že se Martin a Jana kdy narodily. "Je to velká vada, že jsou děti tmavé pleti". Tak uvažovala. "Kdyby byly děti pleti bílé, jaké si přál jejich otec, nebyla by měla tak těžký život. Otec by se o své děti postaral. Ale takto se k nim nikdy nebude hlásit. Když někdy přišly děti hlásit, že ulicí pojede místokrál v nádherném kočáře, nebo ve La Plata bude velká hořící hranice po celou noc, Anna zůstává zamračená a říká: "Táhni pryč s tím svým zlatým kočárem i s velkou hořící hranicí! Nevíš, že musím sloužit a nemám na to čas? Jsme prostě chudí." Když Martin viděl, že se matka zlobí, zesmutněl. Malý chudý chlapec si nedokázal zvyknout na to, co ho strašilo: tmavá pleť.

V Limě jsou celé velké ulice Černochů, z nichž někteří jsou velmi pohlední. A také je zde mnoho Indiánů, jejichž pleť není horší než pleť bílých. To je pravda. Jenže copak to platí pro lidi bílé pleti, pro Španěly a lidi v Limě a pro ty, kteří mají peníze?

Španělé, dámy a pánové, kteří jezdí v honosných kočárech kolem jejich domku, byli jiné než oni.

V kostele slyšel kněze, jak říká, že Bůh stvořil každého člověka na světě jako svůj vlastní obraz, a že všichni lidé na světě jsou bratři. Slyšel, že v nebi je místo, kde dobří a čestní lidé všech národů a ras budou spolu blažení.

"Matka se mýlí", řekl Martin jednoho dne Janě. "Barva naší pleti není tak důležitá, jako naše duše. Jestliže máme, Jano, čisté duše a učiníme všechno, čím se můžeme zalíbit Bohu, tak není třeba se trápit nad tím, že máme tmavou pleť a že nás otec opustil." Jana přikývla.

Martin byl sice malý, ale starší než ona, a také mnohem chytřejší, a proto mohl tak mluvit. Byl dobrák a každý ho měl rád. Dokonce psi a kočky, toulající se ulicemi, si ho oblíbily. Ani jedno z těch zvířat není tak divoké, aby neposlechlo, když ho Martin zavolá.

"Myslím, že máš pravdu. Bylo by to ale velmi krásné, mít otce, který by se o nás staral, bydlet v pěkném domě, obléci si krásné šaty, bílé střevíčky s černým okrajem a jít na procházku."

Martin a Jana rychle rostly, ačkoli často hladověly. Pomáhaly své matce s úklidem domu i tam, kde matka chodila prat. Čistívaly prádelny. Jednoho dne zavolala Anna k sobě Martina. V jedné ruce držela tři malé stříbrné penízky a v druhé velký prázdný koš. Byla velmi unavená, neboť toho dne bylo velké horko a ona od rána drhla kartáčem zem. Nyní, po skončené práci, hledí důvěrně na osmiletého chlapce.

"Mohu se na tebe spolehnout? Šel bys na trh a obstaral něco na oběd?" Řekla mu. "Chápeš mě, Martine? Znám tě a vím, že bys každý cent rozdal žebrákům, kdybych nad tebou nebděla. Pamatuješ, co se ti tam poslední dobou přihodilo?"

Martin rozpačitě přikývl. Před týdnem ho matka také poslala nakoupit a velmi se rozhněvala, když Martin hodil stříbrný peníz, za který měl koupit potraviny, do žebráckého klobouku, když ho chudák prosil o chléb.

Tehdy mu matka nabila, protože to byl poslední peníz, který měli a potom neměli, co jíst. Martinovo tělo bylo bolavé od matčiných ran, ale z jeho paměti nemohl vymizet úsměv na starcově tváři, když dostal od Martina peníz.

"Už to nikdy neudělám, abych rozdal peníze, které dostanu na potraviny. Jenomže je to velmi tvrdé, vidět staré lidi hladovět, když jdu kolem nich, abych jim nic nedal na potravu."

"Hloupost!" Řekla Anna. "Ať se živí prací tak, jako to dělám já! Teď vezmi tyto tři peníze a pospěš si na trh! Potřebuji chleba, nějaké ovoce a boby. Nedej se od nikoho napálit! A rychle spěchej domů!"

Martin se usmál. Měl rád svou matku. "Poběžím celou cestu", řekl a s prázdným košíkem v jedné ruce a se třemi stříbrnými penízky sevřenými ve druhé ruce, vyběhl ze dveří. Toho rána bylo nebe mdlé a ulička sv.Ducha byla plná lidí. Martin přemýšlel, jak přeběhne tuto ulici, protože se mu zdálo, že vedle každého Černocha, Indiána nebo Španěla byl překrásný anděl strážce. Jak úchvatný to byl pohled, uvažoval Martin. Také ho napadlo, že nedosáhne-li v té tlačenici trhu, staví se ve svém oblíbeném kostele sv.Dominika. A proti své vůli se tímto nápadem stále zabýval. Ale matka potřebovala rychle potraviny - ale zastavil by se tam jenom na malou chvilku. Vyhýbá podomním obchodníkům a běží dál. Cestou potkává Indiány s osly, děti se svými, až konečně doběhl na velké místo zvané Plaza de Armas. Na této velké ulici byl cíl jeho cesty. Ve středu města se objevilo průčelí katedrály a arcibiskupského paláce. Vysoké zelené palmy chránily před slunečním žárem a spousta barevných květin okrášlila toto místo, kde bylo možno slyšet všechny zprávy a klepy dne. S bohatými se mísili chudí, hovořící o všem možném, jako obyčejně na tomto místě.

Bylo to opravdu velmi zajímavé, ale Martin se dnes nezastavil. Byl by opravdu toto místo minul a jeho tvář byla celá od běhu zardělá, když k jeho uchu dolehl žalostný hlas a čísi ruka se dotkla jeho ramene.

"Almužnu, dítě!" Prosila plačtivým hlasem stará žena - žebračka, krčící se na drsném kameni chodníku. "Tři dny jsem nejedla..."

Martinovo srdce se skoro zastavilo, když se podíval na zuboženého tvora. Žebračka postřehla, že svírá v ručce peníze.

"Jsem chudá, mé dítě... ve jménu Boží, něco na chléb!"

Martin viděl žalostný pohled a zamrazilo ho. Nikdy neviděl tak zbědovaného tvora, jako byla tato žena. Na hlavě měla rozedranou šálu. Její oči bloudily sem a tam, hluboko ukryté ve vrásčité tváři. Martin věděl, že bude bit, nepřinese-li věci, které si matka přála. Ale co mohl dělat, když byl někdo mnohem chudobnější než on sám? Usmál se a razil si cestu k prosící ženě.

"Zde si vezměte tyto tři peníze". Řekl a podával staré ženě a podával stařence peníze do její kostnaté ruky.

"Ať vám Bůh žehná." Potom už neslyšel mumlat prosící ženu díky. Rychle zahnul směrem ke kostelu sv.Dominika. Protože už našel do trhu, mohl směle tento zbývající čas věnovat krátké návštěvě. Poklekne před svatostánek, aby řekl našemu milému Pánu, že neposlechl svou dobrou matku.

V kostele bylo chladno a ticho. Dva laičtí bratři v bílých hábitech s dlouhými černými škapulíři jsou v jedné z postranních lodí chrámu. Martin jde pomalu směrem k hlavnímu oltáři a klekne si. Sepne své ruce a pohlíží přímo na svatostánek. Chce vyprávět svůj příběh, který se mu právě přihodil, a také vysvětlit, jak velice se obává své matky. Ona tak těžce pracuje, než získá nějaké peníze "a já jsem dal všechny žebračce", řekl měkce. "Můj drahý Pane, učíš mě dělat vždy to, co je správné a chceš, abych měl duši vždy bílou, i když je moje pleť temná. Prosím Tě, můj Pane, přiveď mého otce brzy zpátky. Učiň mě statečným, až řeknu matce, co jsem provedl s penězi. Amen." Sestra Marie (Pokr.)

+ + +

Za přátelství

Na oltář červánků

Obětuji modrásky

Pro jejich barvu

Kde byli probodeni

Vzletěli noví motýli

Eva Lopourová

+ + +

Loretánské meditace (13)

Matko nejcudnější, oroduj za nás

Každá doba, zatížená moderním smýšlením, si pohrává s ideály bezbožné lidskosti a nezávislosti člověka na Bohu. Je to však Bůh, kdo člověku dává svobodnou vůli spolu s rozumem, ale nikdy se mu proti jeho vůli nevnucuje. Tak je Bůh nejlepším ručitelem lidské svobody. Kdekoli se v zájmu lidskosti zapomíná na Boha, tam se člověk zbavuje nejvyšší ochrany svých lidských práv, své nadpřirozeně zaručené svobody. Tam se člověk nejvíce ožebračuje, protože člověk bez Boha zůstává nahý.

Avšak také do lidského nitra je vložena ochrana čistého, ryzího a všeho, co je důvěrně vlastní právě jemu. Je to stud. Čistota vyžaduje stud. Ten patří k podstatě umírněnosti. Stud chrání intimitu člověka. Ochraňuje to, co má zůstat skryté. Je zaměřen na čistotu, jejíž křehkost dosvědčuje. Řídí pohledy a postoje v souladu s důstojností osoby.

Stud hájí tajemství osob a jejich lásky. Nabádá k trpělivosti a umírněnosti v lásce. Zachovává mlčení nebo zdrženlivost tam, kde by hrozilo nebezpečí všetečné zvědavosti. Tak se stud stává diskrétností a zkrátka cudností.

Když se vysloví slovo cudnost na veřejnosti, svět se odvrací. To slovo prodělalo značné znehodnocení. Mají na tom podíl ti, kdo vnějškovým předstíráním bohatství svého nitra často zakrývali svou prázdnotu a zaostalost. Veřejnost pokažená moderní osvětou, nestoudně vyprázdnila obsah slova cudnost. Kdekoli se řekne cudnost, hned každého napadne upjatost, škrobenost, úzkostlivá přetvářka, pás cudnosti. Moderní doba je obrácená navenek, uznává jen okázalé, vnější výkony a skvělé výroky. Pod záminkou osvěty se ti, kdo ovládají sdělovací prostředky oddávají nestoudné zálibě v senzačním odhalování intimního života politiků, hereček a slavných postav. Svou nestoudnou zvědavostí odpovídají mnozí novináři na hanebnou zvědavost mas, místo aby se snažili kulturně povznášet osamělý dav na Boží lid.

Kromě této přirozené ochrany čistoty uvnitř člověka, je také vně člověka dána ochrana v podobě strážného anděla.

"Maria uchovávala všechno v srdci" (Lk 2,19). Bylo to tajemství jejího života pro nás a pro naši spásu. Tím spíš bylo žádoucí zachovat tyto věci skryté před zraky světa a zvláště před vládcem světa, který nepřeje člověku věčný život s Bohem a závidí mu spásu. Na Matce Boží vidíme všechny ctnosti v nejvyšší míře, obdivujeme ji. Především však jasně vyniká ctnost mravní čistoty. Proto jí Bůh dává neporušené panenství, i když se stala Matkou Božího Syna. Kristus říká: blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Čistota dává průzračnost. Maria vždy přitahovala, přitahuje a bude přitahovat pravé umělce všech dob. Dělá to její čistota. Svět a jeho vládce by byl mohl ohrozit její čistotu, kdyby otevřela srdce světu. Byla to však prozíravá Panna, která chránila svou čistotu srdce cudností a také ochotně přijímala pomoc Božího anděla. Anděl Páně a cudnost ji posilovaly v zachování svého zasvěcení se Bohu celým srdcem a dodržování jejího svobodného rozhodnutí nepoznávat muže.

Je příznačné, že kdokoli odporuje Bohu, ten začíná znevažováním Božích andělů a výpadem proti mravní čistotě a proti studu a cudnosti, které jsou vnitřním zařízením obrany čistoty. Přerušení spojení mravní čistoty, studu a cudnosti s Bohem znamená takové oslabení těchto vnitřních ústrojí lidské intimity, že se samy bez Boha stávají velmi křehkými. Výpady proti čistotě, studu a cudnosti se dějí zvláště potupou, pomluvou a nactiutrháním. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří mohou mít nějaké utajené hříchy, jež lze nactiutrháním nespravedlivě vyjevovat a zveřejňovat, u Panny Marie to není možné. U svaté Panny není žádná skrytá vada. Proto odpůrcům zbývá jenom její pomluva, totiž nespravedlivé připisování chyb člověku, které ve skutečnosti nemá.

Proč je přečistá a nejcudnější Matka tupena a její čisté srdce zraňováno? Proč je Církev za všech dob přes svou svatost tupena? To proto, aby se ukázalo smýšlení mnohých vlků v beránčím rouchu.

Jakým způsobem si má člověk udržet čistotu? Přátelstvím s Matkou nejcudnější. Místo sledování slavných hvězd světa, strhujících krásou bez závoje, sledovat nejcudnější Marii. Skrytá a pohrdaná modlitba růžence vyčistí srdce od všech nepravostí, o jakých člověk ani neví, že mu lstivým duchem světa byly zasazeny do srdce. Čistota srdce osvobozuje od rozšířeného erotismu a vylučuje podívané, které podporují chorobnou zvědavost a vytváření iluzí. Křesťanská čistota vyžaduje očištění společenského a kulturního prostředí. Vyžaduje od hromadných sdělovacích prostředků takový způsob podávání informací, jaký dbá na úctu a zdrženlivost.

Kdo drží v rukou růženec, ten je nemůže vztáhnout po ničem špatném. Přátelství s Marií nejcudnější zalije i nás tou ctností, pro kterou na nás Bůh shlédne. Otec T.

+ + +

Láska je bosý pastýř

Květy temnot v džungli natrhal

A práh noci položil

Zrána přišlo svítání

Poprvé obuté do dívčích střevíčků

Eva Lopourová

+ + +

Božské doteky v kosmu

13. Kormidelník

Když se ohlédneme na velitelský můstek naší nebeské archy, abychom se ujistili o přítomnosti kapitána, zdá se nám prázdný, protože tam stojí neviditelná postava Ježíše Krista. Božský kapitán je však s námi a naviguje nás tajemnými signály. Tyto signály je však schopen přijímat a řídit se jimi jedině ten, kdo má vlastní anténu obrácenou správným směrem a sám je uvnitř sebe naladěn na správnou vlnovou frekvenci. Avšak zdaleka to není jenom technická záležitost, nýbrž její podstatou je vnitřní uzpůsobení duše nacházející se v milosti posvěcující. Odtud vyplývá jak nerušený příjem informace od božského vysílače, tak pohotovost jednání v duchu přijaté radostné zvěsti.

Ale kdo má na starosti kormidlo celé lodi, kterou ovládá z jednoho řídícího centra? Není snad loď bez kormidelníka? Nebojte se! Kormidelník je na svém místě. Kormidelník má podle kompasu víry a mapy Písma svatého řídit naši nebeskou archu napříč prostorem a časem vesmíru. Je to zástupce Krista, papež, římský biskup. Ale to je přece jenom člověk?! Copak by mohl Kristus svěřit svou nebeskou loď do rukou pouhého člověka, často starého a unaveného?! Nebojte se! Ježíš dobře ví, co dělá, a když to takto učinil, tedy se jistě dobře postaral, aby ho náležitě zabezpečil v jeho poslání přímého řízení nebeské lodi vesmírným oceánem.

Věřící nazývají viditelnou hlavu obecné Církve náměstkem Ježíše Krista. Považují ho tedy za člověka, který ve světě představuje Božího Syna, "zastupuje" druhou osobu Nejsvětější Trojice. Nicméně tento nárok je podle mnoha jiných lidí opovážlivý a nesmyslný, neboť papež pro ně není představitelem Boha, ale jen přežívajícím svědkem dávných mýtů a legend, které se modernímu člověku zdají nepřijatelné. Proč se zdráhají přijmout člověka na místě Božího Syna? Ze strachu z lidské slabosti a omylnosti?

Nebojte se! - Pokaždé, když nás Kristus povzbuzuje těmto slovy, myslí na Boha i na člověka. Chce říci: Nebojte se Boha, kterého filozofové označují za přesažné Absolutno. Nebojte se Boha a oslovte ho se mnou "Otče náš" (Mt6,9). Nebojte se ho důvěrně oslovit: Otče! Postavte si v žebříčku svých životních hodnot laťku výš, než dosud. Smíte a máte toužit být dokonalí jako On, váš nebeský Otec (Mt5,48).

Papež je Boží zástupce ve světě. "Není moci, leč od Boha" (Řím13,1) jak v záležitostech světa, tak i v říši milosti. Svatý otec je zástupcem Otce nebeského v záležitostech duše. Jaký je rozsah jeho pravomoci? Takový, jaké je poslání Syna Božího. "Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás" (Jan20,21). "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi" (Mt28,18). Kdekoli ve vesmíru jsou nesmrtelné duše, tam všude je oblast působnosti papeže. Jedna nesmrtelná duše, povolaná k nadpřirozenému životu, má větší cenu než celý ostatní stvořený vesmír (Mt16,26). "Jděte do celého světa ke všem národům, křtěte je a učte" (Mt28,20).

Jaký je dosah pravomoci papeže? Stejný jako dosah působnosti Spasitele světa. Apoštolu Petrovi a jeho nástupcům platí na prvém místě slova: "Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás."

Ježíš byl především poslán navázat spojení s Bohem, a papež má toto spojení udržovat. Kristus zřídil nebeskou archu, která má obsáhnout všechny národy a jejich prostřednictvím posvětit celý svět, a pilotování své nebeské lodi svěřil Petrovi.

Dále byl Kristus poslán hlásat Boží pravdu a Boží zákony, a papež je strážcem tohoto pokladu víry, aby nijak neutrpěl při plavbě vesmírným oceánem. Je tedy strážcem Božího zákona, aby byl zachováván v původní čistotě.

Konečně byl poslán Ježíš, aby nám zjednal poklad milosti, z něhož by milost pramenila navěky. Správcem tohoto pokladu a jeho rozdavatelem je Svatý otec.

Jan Pavel II. píše ve svém knize "Překročit práh naděje", že Kristus je svátost, hmatatelné, viditelné znamení neviditelného Boha. Ze svátosti logicky vyplývá přítomnost. Právě to vyznal Petr: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha" (Mt 16,16). Petr ta slova vyřkl pod vlivem Ducha svatého. A pod vlivem Ducha svatého je neustále vyslovuje také Církev. Petr se tedy nebál Boha, který se stal člověkem. Kristus ocenil toto Petrovo vyznání a vlivem Ducha svatého ho vedl i při svém umučení, přestože ho Petr zapřel.

Ukázalo se, že Petr jako člověk není schopen následovat Krista kamkoli, tím spíše až na smrt. Ježíš však potvrdil Petrovi jeho poslání také po Vzkříšení. Řekl mu výmluvně: "Pas mé beránky... Pas moje ovce!" (Jan21,15-16) Napřed se ho ale zeptal, jestli ho Petr miluje. Petr sice Krista zapřel, ale nepřestal ho milovat, a proto mohl odpovědět: "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji" (Jan 21,15). Teď už to nebyla jen záležitost Petra a jeho lidských sil, ale také záležitost Ducha svatého, kterého Kristus přislíbil tomu, kdo ho měl později na zemi zastupovat. Jen díky působení Ducha svatého mohl tedy Kristus důvěřovat Petrovi a spolehnout se na něj.

Petr nakonec nejenže už Krista nezapřel, ale vytrval ve víře až do konce. Tak se stal "skálou", i když jako člověk byl možná spíše jen pohyblivým pískem. Kristus sám je skála a Kristus buduje svou Církev na Petrovi a na apoštolech. Církev je apoštolská působením Kristovy moci.

Z tohoto hlediska nejsou podstatná oslovení jako je papež nebo Svatý otec, nýbrž důležité je působení Ducha svatého. V síle Ducha svatého apoštolská Církev v čele s Petrem a jeho nástupcem neomylně vyznává: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha."

Papež má podíl na Boží neomylnosti, pronáší neomylně výroky v záležitostech víry a mravů. Když byl člověku svěřen božský úkol, která přesahuje přirozené síly člověka, ba i anděla, musel Bůh podepřít lidskou nedostatečnost papežskou neomylností. Papežská neomylnost jistě nezaručuje osobní bezhříšnost papeže. Ani se tím nemyslí neomylnost ve vědeckém poznání. Dokonce ani v záležitostech víry a mravů není papež neomylný, pokud mluví jakou soukromá osoba. Neomylný je papež pouze tehdy, když mluví a rozhoduje o záležitostech víry a mravů závazně pro celou Církev. Jak veliké je to vyznamenání! Žádný učenec na světě ani největší génius si nemůže být nikdy docela jist, že mluví naprostou pravdu. Jen jediný to dokáže, Svatý otec.

Každý uzná, že tato neomylnost je naprosto nutná pro život svaté víry. Víra je rozumná poslušnost. Ale jenom tehdy můžeme rozumně a bezpečně věřit, když spolehlivě víme, že se do naší víry nemůže vloudit žádný omyl a že klam je vyloučený. Tuto záruku nám poskytuje neomylnost. Neomylnost je pevným kormidlem, jímž je řízen směr naší nebeské lodi časoprostorem vesmírného oceánu. Tedy ani samotný kompas naší víry, ani samotná mapa Písma svatého by nebyly nic platné, kdyby se podle nich nedal správně určit kurs naší životní plavby. Je třeba správného výkladu Písma svatého, protože i dobrodruzi plavící se mořem na vlastní pěst, tedy bludaři užívají mapu Písma svatého, stejně tak jako piráti.

Odkud víme, že je papež neomylný? Ze slov Kristových, který se zvlášť modlil za svatého Petra a každého jeho nástupce, aby byl oporou ostatním apoštolům: "Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala, a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím" (Lk22,32). Petr má být posilou všem ostatním, proto nesmí kolísat a Pán o to stále pečuje svou zvláštní modlitbou. Tak se Petr stal kormidelníkem, řídícím prozíravě a neochvějně nebeskou loď na druhý břeh kosmického oceánu. Ďábel, dávný lhář který má větší inteligenci než člověk, nikdy nepřelstí strážce Boží pravdy. Tak nebeská církev nikdy neuvázne na mělčině lidských mínění a dohadů, neboť je Petrem neochvějně řízena kormidlem neomylnosti v kurzu hluboké svaté pravdy.

Tak během pouti Božího lidu dějinami sledujeme stálé potvrzení slov sv.Augustina: "Roma lacuta, causa finita - Řím promluvil, spor je ukončen." Ač ještě žila na světě Boží Rodička, přesto na jeruzalémském sněmu nerozhodovala Maria, nýbrž hlava Církve, Petr: "Toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše" (Sk15,28). Také později rozhoduje římský biskup sporné otázky v Církvi v Efezu, třebaže tam žil ještě apoštol Jan. Znovu žasneme nad velikostí a vznešeností papežského úřadu. A děkujeme Bohu, že jsme na palubě nebeské archy, která je uprostřed nedozírných dálek vesmírného oceánu bezpečný "sloup a opora pravdy" (1Tim3,15).

Kormidelník naší nebeské lodi má plnou účast na Boží moci. Jeho ruce vykonávají Boží pravomoc. Tuto plnou moc má pro celou loď a její posádku. Má klíč k jejímu ústřednímu ovládání a řízení. Ustanovuje lodní důstojníky a svěřuje jim poslání, bez něhož se nemůže nic dít v říši milosti. Všechna žehnání, svátosti, odpuštění se dějí na základě jeho zplnomocnění. Tak všechny milosti získané božským stavitelem nebeské archy nám tryskají ze skály Petrovy. Petr má v rukou klíče království nebeského (Mt16,19), které představují přímé spojení v kterémkoli místě a čase světa s cílovým přístavem v nebi. tak stojíme plni úžasu nad mocí, kterou Bůh vložil do rukou člověka.

Za co se modlí kormidelník u kormidla nebeské archy? Předmětem modlitby papeže je radost a naděje, smutek a úzkost dnešních lidí. Evangelium je radostná zvěst a výzva k radosti. Především je to radost ze stvoření. Tvorstvo bylo člověku dáno a svěřeno jako základ jeho tvůrčí existence ve světě, a ne aby pro něho bylo zdrojem utrpení. Tato bytostná radost ze stvoření je korunována radostí ze spásy, z vykoupení. Důvodem naší radosti je to, že máme sílu zvítězit nad zlem a můžeme se stát spolupracovníky Boha. Dílo vykoupení nás povznáší na novou úroveň.

Modlitba našeho kormidelníka má jeden mimořádný rozměr. Povinnost pečovat o všechny cestující na nebeské lodi mu každodenně ukládá, aby se modlitbou, myšlenkami a srdcem vydával na pouť po celém světě. Tak vzniká jakási vesmírná mapa papežovy modlitby.

Bůh svěřil lidem jejich vlastní spásu, svěřil jim nebeskou archu a v ní svěřil lidem celé dílo spásy. Každému člověku svěřil lidské bytosti jako jednotlivce i jako celek. Každému člověku svěřil všechny a všem svěřil každého člověka. Z toho vyplývá, že modlitba našeho kormidelníka a všech účastníků nebeské plavby má misijní rozměr.

Bez ohledu na to, jaké možnosti nám dnes nabízí pozemská technologie pro uskutečnění dálkových mezihvězdných letů, palubní počítač naší nebeské archy nám umožňuje předběžně simulovat další výpravu s radostnou zvěstí ke všemu stvoření do celého vesmíru, a podle tohoto modelovaného programu pak spolehlivě uskutečnit naši nebeskou misii v kosmu. Počítač nám umožňuje cestovat v prostoru i v čase. A je to opravdu nezbytné. Nelze se totiž upínat jenom do prostoru, aniž bychom se nesledovali čas. Prostor a čas jsou vzájemně spjaty.

Světlo letí velmi rychle. Prostor je však skoro prázdný, protože hvězdy jsou od nás daleko. Jen vzdálenost od Slunce ke středu Mléčné dráhy je 30.000 světelných let. Vzdálenost od naší Galaxie k nejbližší spirální galaxii M31 v souhvězdí Andromedy je dva milióny světelných let. Když světlo opustilo galaxii M31, tak na Zemi ještě nebyli lidé. Vzdálenost ze Země k nejvzdálenějším kvasarům je asi osm miliard světelných let. Vidíme je dnes tak, jak existovaly, než se Země zkondenzovala a než vznikla Mléčná dráha.

Tohle se však, jak uvádí Carl Sagan v knize "Kosmos", netýká jen astronomických objektů, avšak pouze astronomické objekty jsou tak daleko, že konečná rychlost světla je zanedbatelná, Podíváte-li se na svého přítele ze vzdálenosti tří metrů z druhého konce pokoje, pak nevidíte jeho, jak vypadá "nyní", ale vidíte ho tak, jak vypadal před stomilóntinou sekundy. Avšak rozdíl mezi vaším přítelem "nyní" a před setinou mikrosekundy je příliš malý, než abychom ho vnímali. Když se však díváme na kvasar vzdálený osm miliard světelných let, může být velice významným faktem, že ho vidíme teď tak, jaký byl před osmi miliardami let.

Kdybyste cestovali rychlostí blízkou rychlostí světla, stěží byste stárli, ale vaší přátelé a příbuzní, kteří zůstali doma, by stárli normálně. Kdybyste se vrátili z takové výpravy, jaký rozdíl byste zjistili ve srovnání se svými přáteli a příbuznými, kteří by snad zestárli o desítky let, kdežto vy skoro vůbec? Anebo byste všechno získané zpomalení času plynutí svého života zase ztratili při brzdění svého kosmického korábu? Cestování rychlostí, blížící se rychlostí světla, budí dojem jakéhosi elixíru života. Protože čas toho, co se blíží rychlostí světla, se zpomaluje, nabízí nám speciální teorie relativity prostředky k cestování kosmem. Je taková kosmická loď uskutečnitelná?

Pokud by to bylo uskutečnitelné, tedy by tím ještě více vzrostla naše odpovědnost za svěřený vesmír a vzrostla by tím naléhavost poslání Kristem, abychom přinesli radostnou zvěst o spáse světa daleko za hranice naší sluneční soustavy. Každopádně by taková kosmická loď byla jen chatrnou imitací naší nebeské archy. A kdo by ji pilotoval? Pouhý člověk, omylný a chybující? Pak by se taková kosmická loď a její osádka nikdy nevrátila domů, protože při přiblížení se světelné rychlosti by ztratila svou hmotnost.

Lidský rod se chystá k velkému podniku. Když budeme mít úspěch, a ten budeme mít jen pod vedením Petrova nástupce, tedy bude tak významný jako kolonizace Země. Člověk se neustále snaží sám a bez vyšší pomoci zlomit pouta Země tím, že podniká cesty k planetám a naslouchá poselstvím z hvězd. Oba tyto podniky jsou navzájem propojeny a mohou být přínosné pro člověka. Avšak lidské síly jsou v důsledku prvotního hříchu stále více zaměřeny na válku a přípravu smrti, než na přípravu na věčný život. Ke změně tohoto stavu však nestačí jen zlidšťovat svět, ale především jej také posvěcovat. A tak v době meziplanetárních výpravy roste víc než kdy dříve význam Petrova nástupce, nadaného neomylností při řízení naší nebeské archy.

Když vidíme Kristova zástupce ve světě, zachovejme mu věrnost a patřičnou úctu a chraňme ho ode všeho zlého. Stupňující se význam kormidelníka nebeské archy, jako nositele apoštolské návaznosti Petrovy, jde ruku v ruce s jeho naprostým odevzdáním se Kristu prostřednictvím Matky Boží. Tak přijal Jan Pavel II. za heslo své služby jako Kristova náměstka ve světě "Totus tuus" neboli "Celý tvůj", celý Mariin.

Tam, kde strmí církve skála, jak od časů Petra stála,

v přepamátném věčném Římě, všechen svět se spojil v hymně:

Svatého nám Otce, Bože, v lásce chraň a zachovej. (BT)

+ + +

---

Nikdo nemá větší lásku

Než ten, kdo život dá

Za svoje přátele

(J 15,3)

Já - borůvka

Už celá fialová

Pod sněhem

V zahradě srdce

Chci se ti

Za pokrm dát

Jen maličké nasycení

Mě život bude stát

Eva Lopourová

+ + +

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (1)

Božské prostředí v lidském srdci

Možná se vám zdá, že se hodně snažíte, a přece výsledek není uspokojivý, zkrátka, že nejdete vpřed. Kéž bychom se jen více spoléhali na Boha a méně na sebe! Je ovšem třeba usilovat o mravní ctnosti. Avšak samotné naše ctnostné snažení je jako pracné veslování duše do Božího přístavu. Je to ušlechtilé snažení, ale Bůh chce usnadnit přístup k sobě.

Naše duše je jako loď plující k Bohu. Veslujeme, odrážíme se. A tak nás Bůh vyzývá, abychom rozepjali široké plachty důvěry a dali se vést Bohem samým.

Když se otevřeme proudu Boží milosti, tak pak se nám lépe pluje a rychleji i bezpečněji se blížíme k cíli. Jenže ani tato otevřenost vůči proudu Boží milosti není tak docela záležitostí samotného člověka. Sám od sebe se nemůže obrátit k Bohu, nýbrž k tomu potřebuje Boží milost. Má-li člověk své vnitřní životní prostředí sevřeno křečí nenávisti, je-li spoután odporováním Boží vůli, pak žije na osamělém ostrově. Zachránit tohoto trosečníka může jedině Bůh, když člověk projeví lítost. Až když mu Bůh ve svátostném smíření požehná, teprve potom se vnitřní životní prostředí člověka otevírá zušlechťujícímu vlivu Boží milosti.

Náš duchovní život však nesmí uváznout jenom na našem, výlučně lidském snažení o zlepšení životního uvnitř člověka a kolem něho. Samotné naše ctnosti nejsou způsobilé k tomu, aby nás provedly přes všechna nebezpečí a úskalí do vytouženého cíle. To je výchozí myšlenka sv.Tomáše při rozlišování darů Ducha sv. od ctností. Člověk nutně potřebuje dary Ducha sv. k dosažení dokonalosti. Vedou totiž člověka tam, kde ctnosti selhávají. Dary Ducha sv. nás posilují tam, kde lidské síly, byť i posílené ctnosti, nestačí.

Ctnosti nás vedou sice k Bohu, ale sami tam dojít nemůžeme. Bůh musí jít s námi. Potřebujeme vedení Boha. Nestačí vedení nějakých neosobních, nadlidských sil. Potřebujeme osobní vedení, osobně blízkého Boha. Musí se s každým z nás osobně zabývat a působit v nás. Jenže - má-li Bůh v nás působit, musíme být povzneseni, abychom toto vedení byli schopni přijmout. Tak musí být naše duše uschopněna k Božímu vedení. Ctnosti nás učí řídit se rozumem, zušlechtěným vírou, ale abychom mohli trvale naslouchat Božímu hlasu promlouvajícího v našem nitru, je třeba ještě jiné schopnosti, která by nám umožňovala zachytit hlas Boží a řídit se podle něho. Tak sv.Tomáš zdůvodňuje potřebu Darů Ducha sv., které s liší od ctností (STh, I,II,68,2). Bůh dává svým, Božím dětem své dědictví, ale ony ho mohou přijmout jedině, když se dají vést dary Ducha svatého.

Dary Ducha sv. jsou tedy schopnosti, které nám umožňují naslouchat Duchu sv. a nechat se jím vést. Darů Ducha sv. je tolik, kolik je v nás schopností, jimiž nás Bůh chce vést a řídit. Tak se dostáváme k sedmeru darů Ducha sv., ke krásnému a tajemnému počtu darů, jež vyjadřuje plnost a dokonalost Boží síly. Dary Ducha sv. jsou moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a dar bázně Božích dětí

Někteří lidé však tvrdí, že Bůh oblažuje těmito dary jen úzký kroužek svých vyvolenců. Ve skutečnosti však dary Ducha sv. jsou působením Ducha sv., jsou účinkem vlivu trojjediného Boha přítomného v duši Božího dítěte. A proto jsou jimi obdařeni všichni, kdo jsou příbytkem, v němž přebývá milostivý Bůh.

Teprve ve světle nauky o darech Ducha sv. se nám otevírá pochopení života a cesty sv.Terezie Ježíškovy. Bez této nauky by nám z její "cestičky" zbylo jen sentimentální vzdychání znuděných slečinek. Dary Ducha sv. mají svůj život, který v každém z Božích dětí nabývá osobité krásy, protože nejsou něčím cizorodým, co by bylo zvenčí přilepeno k lidskému životu. Sv.Terezie kladla vždy důraz na potřebu odevzdat se Božímu vedení, a nic nepřipisovat sobě. A právě to je velkým úkolem darů Ducha sv.: přivést nás k osobní odevzdanosti do Božích rukou, abychom ochotně a radostně následovali Boží vůli, jak zpívá žalmista: Cestou tvých přikázání poběžím, když ty rozšíříš mé srdce (Ž 119,32).

Právě dary Ducha sv. rozšiřují srdce neboli otevírají naše vnitřní životní prostředí oblažujícímu vlivu Boží milosti, a už tím celé toto naše vnitřní životní prostředí zušlechťují. Takto kultivované životní prostředí uvnitř člověka je povznesené nad všechny lákavé nabídky stvořeného životního prostředí kolem člověka.

Jak rádi bychom pronikli k tajemství Nejsv.Trojice! A zatím se neklidně zmítáme ve své víře, jež by ráda protrhla závoj. Zde přicházejí na pomoc dary Ducha sv. Objasňují naši mysl a prozařují naši vůli žárem. Tento zanícený rozběh k Bohu není žádný fanatismus. Je to nejkrásnější ovoce darů Ducha sv. Po všech smutných zkušenostech, kdy jsme spoléhali jen sami na sebe, odevzdáváme se Bohu: Hospodin je má síla, můj štít... proto se veselí mé srdce (Ž 28,7). O takovém svatém dětství hovoří sv.Terezie. Vede nás, abychom to, o čem teologové učeně psali, také prožívali. Odložme duchovní pýchu, která by chtěla vidět jen sebe svatě, protože jen Bůh je naše síla. Bože, dej, na přímluvu sv.Terezičky Ježíškovy, aby naše vnitřní životní prostředí bylo stále otevřeno oblažujícímu a osvěcujícímu vlivu Ducha svatého.

Bože, Duchu svatý, Ty jsi dárce Božského života a náš Posvětitel. Prosíme Tě, na přímluvu ctih. Patrika Kužely OP, mučedníka z Osvětimi, dávej nám sílu, abychom žili ve světě jako opravdové Boží děti v Kristu, našem Pánu. Amen

Bože, Duchu svatý, zahrnuješ člověka nesmírným bohatstvím. Dej, ať dokážeme v plné míře čerpat z Tvých darů, které nám zasloužil Ježíš Kristus, jenž s Bohem Otcem a s Tebou žije a kraluje na věky věků. Amen. TB

+ + +

Hádanka

Najdeš se ve mně

Jako něha

Zde - má nápověda

Něco

Co nekřičí

Ani svou barvou

Ani svou vůní

Ani svou krásou

Rozdává se tiše

Oči osvěží

Nežádá nic

Než pohlazení

Pod tvou dlaní

Skloní se

A narovnají

Co pomněnky

TŘEBA ... ?

Eva Lopourová

+ + +

Sv.Kateřina Sienská, O Božím tajemství

Věčné Božství,

rozbij řetěz mého těla, abych mohla vidět PRAVDU, neboť vezdejší paměť nemůže Tě udržet, ani rozum Tě nemůže pochopit, ani srdce Tě nemůže jaksepatří milovat.

Ó, Boží přirozenosti, která křísíš mrtvé a jediná dáváš život, Ty ses chtěla spojit s lidskou přirozeností postiženou smrtí, abys jí vrátila život.

Ó, věčné Slovo, Ty se těsně spojuješ s touto smrtelnou přirozeností, že nakonec bylo nemožné Tě od sebe oddělit: smrtelná přirozenost snášela na kříži trest, avšak Boží přirozenost ji oživovala, takže jsi nakonec současně naplněno blažeností i utrpením. Ani hrob nezlomil spojení obou přirozeností.

Ó, věčný Otče, Tys oděl SLOVO, jak říkáš, v naši přirozenost, aby v něm mohlo naše člověčenství učinit zadost Tvé spravedlnosti.

Ó, nevýslovné milosrdenství, Tvůj vlastní, tvůj přirozený SYN byl potrestán za hřích adoptovaného syna. A jeho tělo nejenže snášelo muka kříže, nýbrž i jeho duše byla mučena touhou.

Ó, věčný Otče, jak hluboké a nepochopitelné jsou Tvé úradky. Člověk ve své omezenosti je nemůže obsáhnout. A přece se tento omezený tvor pouští do posuzování Tvých skutků a života Tvých služebníků. Nevídí než slupku, neschopen posoudit neprobadatelnou propast Tvé Lásky ani stopy Lásky rozlité v duši Tvých služebníků.

Nevědomče, přízemní člověče! Bůh tě učinil člověkem, a ty upadáš na stupeň zvířete, ba ještě níž, klesáš, upadáš až k nicotnosti! Ty soudíš podle vzoru pouhých živočichů.

Nevíš, že přízemní lidé jsou odsouzeni k pekelným trestům, k trestům, kde je člověk snížen k nicotě, ne pokud jde o bytí, nýbrž vzhledem k milosti, která má zdokonalit přirozenost. Tedy o všem, co je zbaveno své dokonalosti, můžeme říci, že je nicota.

+ + +

Proč se modlím "Buď vůle Tvá"?

Duch svatý uděluje těm, kdo doufají v Boha, dar vědy a umění. Nejenže uděluje mírným dar bázně Božích dětí a spravedlivým dar zbožnosti, která je sladkou náklonností k Bohu, avšak činí člověka také moudrým. O to prosil král David: "Nauč mne dobrotě, kázni a umění" (Ž 119,66). O to prosil král Šalamoun prosbou o chápavé srdce, aby dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem a moudře soudit lid (1 Kr 3,9). To je dar vědy a umění, díky němuž člověk dobře žije, a jemuž nás učí Duch svatý.

Mezi jinými dary, které patří k vědě a umění člověka, vyniká to, aby člověk nespoléhal jenom na své vlastní síly: "Na svoji rozumnost nespoléhej" (Př 3,5). Kdo příliš spoléhá na svůj rozum, takže nedůvěřuje nikomu jinému, ale pouze sobě samému, je považován za hlupáka: "Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, pamatuj, že hlupák má víc naděje než on" (Př 26,12).

To, že člověk nedůvěřuje příliš svému rozumu, vychází z pokory. Kde je pokora, tam je i moudrost, jak je psáno Knize přísloví (Př 11,2). Pyšní příliš spoléhají na sebe.

Duch svatý poučuje doufající darem vědy a umění, abychom neplnili jen svou vůli, ale vůli Boží. Následkem daru vědy a umění prosíme Boha, aby se splnila Boží vůle, jako v nebi, tak i na zemi. V tom se projevuje životní moudrost. Proto říkáme Bohu Buď vůle Tvá, jako nemocný, který chce něco od lékaře, a neurčuje si to sám, ale spoléhá se na lékaře. Kdyby ale chtěl něco ze své vůle, byl by hlupák. Tak ani my nemáme prosit Boha o nic jiného, než o to, aby se u nás stala Jeho vůle, a tak se jeho vůle splnila.

Lidské srdce je opravdové, když se srovnává s vůlí Boží. Tak tomu bylo u Krista: "Sestoupil jsem z nebe, abychom ne svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal (J 6,38). Kristus jako Bůh má stejnou vůli jako Otec, ale jako člověk měl jinou vůli než Otec. A podle této se říká, že nečiní vůli svou, ale Otcovu. A proto nás učí modlit se a prosit: Buď vůle Tvá.

Jaký je smysl této prosby? Copak se neříká: "Všechno, co chce, koná"? Jestliže učinil vše, co chce v nebi i na zemi, co potom znamenají slova "Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi" ?

Bůh od nás chce tři věci, a my prosíme, aby se splnily.

Předně, Bůh chce, abychom dosáhli věčného života. Jestliže někdo něco činí za jistým cílem, tedy chce, aby ten čin dosáhl svého cíle. Bůh stvořil člověka, ale ne bez cíle, neboť se praví: "Cožpak jsi nadarmo stvořil všechny lidi?" (Ž 89,48). Stvořil tedy lidi k určitému cíli, ale ne pro smyslové potěšení, která mají také nerozumná zvířata, nýbrž aby měli život věčný. Neboť Pán chce, aby člověk měl život věčný.

Dosáhne-li však něco toho, pro co to bylo stvořeno, říká se, že je to spaseno. Pakliže toho nedosáhne, tedy se říká, že ta věc je ztracena. Bůh učinil člověka pro život věčný a to Bůh chce: "Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný" (J 6,40).

Tato vůle se už splnila na andělech a na svatých, kteří se radují ve vlasti, poněvadž hledí na Boha, poznávají Boha a zakoušejí Boha; ale my zatím žádáme o to, aby se Boží vůle, vyplněná již na svatých, kteří jsou v nebi, splnila se i na nás, kteří jsme na zemi. O to prosíme, když se modlíme: Buď vůle Tvá u nás, kteří jsme na zemi, jako u svatých, kteří jsou v nebi.

Za druhé, Bůh od nás chce, abychom zachovávali Boží přikázání. Když někdo žádá o něco, nechce jen to, o co žádá, ale i všechny prostředky, které k tomu vedou. Podobně jako lékař: aby dosáhl zdraví, chce pro nemocného dietu, léky a jiné prostředky.

Bůh nám přeje, abychom měli věčný život: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání" (Mt 19,17). Chce, abychom zachovávali přikázání: "To ať je vaše duchovní bohoslužba... abyste tak dovedli rozeznat, co je Boží vůle, totiž co je dobré, co je bohumilé a co je dokonalé" (Ř 12,1-2). A je dobrá, když je prospěšná: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu" (Iz 48,17). On je laskavá k milujícímu, kdežto k jiným není tak milá: "Pro spravedlivého je zaseto světlo, radost pro ty, kteří mají přímé srdce" (Ž 97,11). Je dokonalá, protože je uctivá: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 5,48).

Když říkáme Buď vůle Tvá, modlíme se, abychom plnili Boží přikázání.

Tato vůle se pak naplňuje ve spravedlivých, kdežto u hříšníků se dosud nenaplňuje. Spravedliví se označují nebem, hříšníci však zemí. Prosíme tedy, aby se Boží vůle splnila na zemi, to jest u hříšníků, podobně jako v nebi, to jest u spravedlivých.

Je pozoruhodné, jaké z nám z těchto slov vyplývá poučení. Nepraví Učiň se Tvoje vůle ani Učiňme Tvoji vůli, neboť pro věčný život jsou zapotřebí dvě věci: Boží milost a lidská vůle. A třebaže Bůh stvořil člověka bez člověka, přece ho neospravedlňuje bez něho samého, jak praví sv.Augustin: "Ten, který tě stvořil bez tebe, neospravedlní tě bez tebe", neboť vyžaduje spolupráci člověka: "Obraťte se ke mně... a já se obrátím k vám" (Za 1,3), "Boží milostí jsem to co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem" (1 Kor 15,10). Nespoléhej sám na sebe, ale důvěřuj Boží milosti! Nebuď nedbalý, ale vykonej své dílo! A proto se neříká: Učiň se vůle Tvá, aby se nezdálo, že ani naše vůle, ani naše snažení nemá k tomu co dodat. Říká se: Buď vůle Tvá milostí Boží a přičiněním naší práce a námahy.

Za třetí, Bůh od nás chce, aby se člověk vrátil ke stavu a důstojnosti, ve které byl stvořen první člověk. To bylo tak velké, že duch a duše nenarážely na žádný odpor ze strany těla a smyslů.

Dlouho byla duše poddána Bohu, tělo se podřizovalo duchu, a člověk nepociťoval porušenost smrti, slabost ani vášnivost. Avšak od té chvíle, kdy se duch i duše, stojící uprostřed mezi Bohem a tělem, hříchem vzbouřily proti Bohu, tělo se vzepřelo duši a začala pociťovat smrt a slabost a neustálý odpor smyslů proti duchu: "Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který je v rozporu se zákonem, jak mi ho předkládá můj rozum" (Ř 7,23). "Tělo totiž touží po něčem jiném než duch, a duch zase po něčem jiné než tělo" (Ga 5,17). Tak se vede neustálý boj mezi tělem a duchem, a člověk upadá hříchem stále níže. Bůh však chce, aby se člověk vrátil k prvotnímu stavu, to jest, aby se nedělo v těle nic, co by odporovalo duchu: "Toto je vůle Boží: vaše posvěcení" (1 Tes 4,3).

Boží vůle se nemůže docela naplnit v tomto životě, ale splní se při zmrtvýchvstání svatých, kdy povstanou těla oslavená, aniž by trpěla pomíjivostí a nějakou vadou: "Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu" (1Kor15,40). Boží vůle se uskutečňuje v duších spravedlivých spravedlností, uměním a životem. A proto když říkáme Buď vůle Tvá, modlíme se, aby se splnila také v těle, neboť tímto způsobem nebem nazýváme ducha, a zemí - tělo. Vyplňují se tak slova Buď vůle Tvá - tak na zemi, to jest v našem těle, jako v nebi, to jest v našem duchu skrze spravedlnost.

Modlitba k nejsvětější vůli Boží

Náš Nejmilostivější Bože, Otče Stvořiteli,

Ty jsi byl od počátku všech věků,

a zůstaneš na věky věků.

Jsi Nejvyšším Pánem,

svrchovanou Láskou, Milosrdenstvím i Moudrostí,

Nám lidem, kteří Tě ctí,

dopřáváš označení Boží děti.

Chválíme Tě a velebíme Tvou vznešenou vůli.

Velkolepostí a neodvratností Tvé vůle,

jsi nás stvořil, Milosrdenstvím vykoupil

a Láskou nás neustále posvěcuješ,

abychom byli dokonalým obrazem Tebe samotného.

Bože, Tobě se klaníme,

kéž je stále velebena Tvá vůle, plná odpuštění

k lidským slabostem a chybám!

Modlitbou k Tobě, našemu Otci nebeskému,

Synu Božímu a Duchu Svatému,

dovoluješ nám přibližovat se

k Tvé Božské Velebnosti a odměňuješ nás věčnou blažeností.

Dodávej nám plnost darů Ducha svatého prostřednictvím Tvého Syna, i Ducha Svatého,

kteří v Tobě žijí v lásce a jednotě

od počátku až na věky věků. Amen.

Ing.Ladislav Vašíček

+ + +

_____________________________________________________________

Zprávy: "První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP" vydává Sociální nauku Církve jako sv.č.7. Rozsah knihy 400 stran. Zájemci si ji mohou objednat na adrese a tel. redakce.