___________________________________________________________________

 

Ročník VIII.,číslo 5                                                              květen 2002

__________________________________________________________________

Obsah: E.Dickinsonová, T.B.,Nám, nám, narodil se...(16), E.Dickinsonová, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti(4), E.Lopourová,Sv.Johanka z Arku, Otec T.,Loretánské meditace (16), E.Dickinsonová, B.T., Božské doteky v kosmu (16), E.Dickinsonová, Brněnská akad.duch.života ctih.Patrika Kužely OP(4), E.Dickinsonová, Zprávy, E.Dickinsonová._______________

 

Neviděla jsem blata,

neviděla jsem moře -

a přece vím, jak kvete vřes

a vlna bije o břeh.

 

Nemluvila jsem s Bohem,

nenavštívila jsem ráj -

a přec jsem jista Jeho Slovem

jak potvrzenkou naň.

Emily Dickinsonová

+          +          +

Nám, nám narodil se... (16)

Rozvinutí úkonů víry

Jakým postupem se v člověku rozvíjí víra?

Po oslovení člověka Bohem se víra se rozvíjí v dialogu mezi rozumem a vůlí. Na začátku stojí soud spekulativního rozumu: Poslední blaženost v Bohu je dobrá věc.

Vůle na to odpovídá: Chci dosáhnout tohoto cíle.

Praktický rozum usuzuje: když je to dobré a když to chceš, musíš toho dosáhnout, musíš a můžeš poznat Boha a zamilovat si ho.

Vůle přivolí: Ano, opravdu se chci snažit dosáhnout tohoto cíle. Když jsem takto rozhodnut, hledám prostředky k dosažení tohoto cíle.

Rozum se pak snaží poznat Boha. Soud spekulativního rozumu říká: Tomuto se dá věřit, protože jsou zde důvody věřitelnosti.

Vůle s těmito důvody souhlasí jako s dostatečnými a přesvědčujícími aspoň morální jistotou.

Rozum odpovídá: Protože je zde tato morální jistota, je je jedině správné a moudré tomuto věřit, tak se tomu prostě věřit musí. A nejenže tomu musí věřit všichni soudní lidé, ale je třeba tomu věřit nyní a hned.

Vůle se rozhoduje k víře a rozněcuje se touhou a láskou k tomu, co je třeba vírou přijmout a uchopit.

Konečně dochází k úkonu víry. Rozum vybízí k víře a vůle pohybuje rozumem k věření. Rozum uchvácen Božím vedením říká: věřím. A vůle pak spočine v jistotě jako ve své domovině.

Onen soud vyznání je soud praktického rozumu. Tomu se prostě věřit musí.

Copak není možný jiný soud rozumu bez působení milosti?

Vyloučit ho nelze, ale bylo by úplně úchylné tvrdit, že počátek víry a onen zbožně věřitelný důvod může být bez milosti. je zde naprosto zapotřebí zásahu pomáhající milosti.

Počátek víry je v tom, že vůle pohybuje rozumem, aby poznal pravdy víry a přisvědčil jim.

Proto ona věřitelnost, kterou poznáváme ze znamení, se liší od té věřitelnosti, která je už úkonem víry, a jež je vnitřním, nadpřirozeným přesvědčením o správnosti víry. To už je jakési vnitřní nadpřirozené prožívání jistoty víry.

Jak dokážete věřitelnost pravd víry z jejich motivů?

Jednotlivec si nepotřebuje vědecky dokazovat věřitelnost víry, protože většina lidí k tomu nemá ani schopnosti ani možnosti, ale pokud se týká celého Božího lidu, pak je takový důkaz žádoucí. Lidé se totiž často spoléhají na to, že kněží a teologové to všechno mají prozkoumáno, a že se tedy nemusejí starat sami, když oni znají námitky nevěřících a přesto věří a ony věci k víře předkládají. Lidé jsou tedy přesvědčeni, že zde žádné námitky nejsou anebo už jsou vyvráceny. Proto aspoň kněží a teologové, o něž se opírá ostatní Boží lid, musí si vědecky dokázat věřitelnost oněch pravd.

Navíc, jsou-li ona znamení o jistotě věřitelnosti zjevených pravd jistá, protože Církev o nich říká, že jsou od Boha, pak musí být také jistě dokázáno, že na jejich základě jsou ony pravdy opravdu věřitelné. Jinak by ta znamení byla jistá jen sama o sobě a v sobě, ale nikoli pro nás, a o tu zde přece jde.

Ale je tento důkaz vůbec možný?

Ano. Bloudil by, kdo by tvrdil, že zázraky bud nejsou anebo se nedají poznat anebo že jimi nelze řádně dokázat začátek křesťanské víry.

A co kdyby to někdo přesto tvrdil? Co kdyby někdo tvrdil, že zde není možný vlastní důkaz ohledně těchto znamení jakožto motivu věřitelnosti? Co kdyby někdo namítal, že důkaz musí vycházet z vnitřní povahy věci, a to je zde nadpřirozená skutečnost, kterou nemůžeme proniknout? Jak na to odpovíte?

Není třeba, aby tento důkaz byl podán vlastním vědeckým důkazem z vlastní příčiny nebo z vlastního účinku. Stačí vědecký důkaz v širším slova smyslu, tedy z vnějších znamení. I to je důkaz, když dokážeme, že se zde jedná o věc, která kdyby nebyla taková či kdyby nebyla pravdivá, tak by vedla k úplným nesmyslům.

Ony motivy věřitelnosti jsou znamení, která jsou spojena se Zjevením, a podle nichž poznáváme, že ono Zjevení je zřejmě věřitelné. Musíme tedy rozlišovat mezi důvodem věřitelnosti a důvodem víry. Důvodem víry je sama Boží autorita jako uvnitř nás pohybující k věření. Důvod věřitelnosti je důvodem, pro který má Bůh právo na to, abychom mu věřili.

Tedy napřed kvůli znamení vidíme, že se nauce o Zjevení dá věřit. Potom následuje, že jí musíme věřit, abychom dosáhli věčné blaženosti. Konečně přichází samotný úkon víry.

Tyto důvody věřitelnosti jsou vnější a vnitřní. Vnější jsou zázraky, proroctví a pak sám podivuhodný život Církve. Vnitřní důvody jsou pokoj a spočinutí duše v Bohu a v jeho nauce. Když se vnitřní důvody neoddělují od vnějších, pak jich také klidně můžeme užívat.

Jakou platnost mají důvody věřitelnosti v jednotlivých případech? Jak pádná je jejich jednotlivá průkaznost?

Nejprve si všimněme vnitřních důvodů věřitelnosti, protože se jim někdy přiznává velká důležitost na úkor vnějších důvodů. Vnitřní důvody věřitelnosti příliš přehánějí ti, kdo se v náboženských záležitostech uchylují k subjektivismu. Tak se racionalisté snaží dokázat smysl náboženství pouze z toho, že náboženství odpovídá vnitřní touze člověka po něčem tajemném a neznámém.

Když člověk uvěří při zaslechnutí radostné zvěsti evangelia, protože ho v této pravdě naplňuje radost, jistota a pokoj, potom je to proto, že Boží milost v něm vzbuzuje vyšší touhy, které pak onou pravdou naplňuje. Tady se totiž nejedná o pokoj a spočinutí přirozené, nýbrž o spočinutí v Bohu, a to není jenom nasycení nějaké přirozené náboženské touhy.

Třebaže však tento pokoj a radostné spočinutí je a může nabýt této úrovně, přece jen nemůže nezvratně dokázat, že se zde jedná o skutečně nadpřirozené náboženství. Vždyť křesťanství by přinášelo určité uspokojení už tím, kdyby bylo náboženstvím pouze přirozeným, a kdyby nám podávalo jen ony přirozené pravdy, které sice sami může nelézt, ale k nimž je pro lidi těžké dojít v dnešním hříšném prostředí.

Pokud takovýto důvod postačí, pak se zde jedná o mimořádný případ, kdy zároveň se Zjevením oné pravdy je duše Bohem uzpůsobena, připravena, takže zatouží po nadpřirozených pravdách, aby byla Boží milostí naplněna.

Vezmou-li se však všechny důvody věřitelnosti dohromady, pak dávají jakousi morální jistotu, že se tu jedná o skutečně nadpřirozené Zjevení. Žádná ryze lidská pravda, objevená jenom lidsky nikdy tolik naplnila lidské nitro. Proto můžeme s velkou pravděpodobností tvrdit, že se tu jedná o vyšší zásah.

Jenže tohle srovnávání můžeme prakticky provést zase až po Zjevení,            když jsme     osobně pro     sebe přesvědčeni o nadpřirozenosti křesťanské pravdy.

Druhým to pak můžeme převést na touhu a dychtění lidské duše. Tak můžeme vést důkaz věřitelnosti křesťanských pravd z toho, že v žádném jiném náboženství není láska k Bohu a k bližnímu tak čistá, že nikde jinde není tak závratné pokory, a tak podobně. Tyto důvody jsou strhující především pro nevěřící a bloudící bližní, ale nesmíme zůstat jenom při těchto vnitřních důvodech. Otec T. (Pokr.)

 

+         +         +

 

Světlo, jež dochází,

ostřeji ozáří

než konto, jenž může žít.

Je něco v loučení,

co zjasní vidění

a zkrášlí svit.

Emily Dickinsonová

 

+         +         +

 

Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (4)

Světlo ve tmě

Ventura de Luna, u níž Martin bydlel, byla s ním velmi spokojena a velmi si ho oblíbila. Nepůsobil jí žádné starosti. Často si přála, aby také v ostatních pokojích měla tak dobré nájemníky.

"Kdepak bych ale našla druhého Martina de Porres?" Povzdechla si. "Nikdo se mu nevyrovná."

Martin se ve svém novém příbytku cítil hned šťasten. Od té doby, co byl u dona de Rivera, který ho zaměstnával od rána až pozdní noci, mu nezbývalo mnoho času. Avšak také měl rád svou malou světničku, protože to bylo jeho místo, kde si po celodenní námaze mohl odpočinout. Tam bylo všechno jeho. Byl tu však jistý nedostatek. Dona Ventura mu nikdy nenechala žádné svíčky, takže když přišel pozdě v noci domů, v jeho světničce bylo vždycky tma. Stěží mohl rozeznat svou postel nebo malý stolek, na němž bylo několik knih. Nakonec mu přece jen jednou dona Ventura řekla:

"Měla bych sem dát nějaké svíčky."

"Nebudu je, prosím, potřebovat."

Dona Ventura byla překvapena. Martin ji o svíčky nikdy nežádal.

"Mám, prosím několik svíček, a ani je nemohu spotřebovat."

Od toho dne, kdy přišel a bydlel v jejím domě, si ani jednou nepostěžoval na stravu, na bydlení nebo na vyprání prádla, které mu prala.

"Svíčky ovšem můžeš mít", řekla rychle. "V krabici v kuchyni jsou pro tebe připraveny, takže si nemusíš, Martine, kupovat takové staré voskové pahýly. Můžeš mít celé, jak si budeš přát."

Chlapec se velmi zaradoval. Až půjde v noci z krámku, rozsvítí si jednu malou svíčku, aby ve svém pokojíku trochu viděl. Bylo to malá prostá komůrka s jedním oknem s vyhlídkou do zahrady. Z okna může zahlédnout malé citronovníky, které dona Ventura zasadila. Nyní Martin každou chvíli prosil, aby vzrostly do velkých stromů a tím aby vzdávaly slávu Bohu, protože přinášejí užitek a krásu. Avšak Martin věnoval jen málo času přemýšlení o citronovnících ve Ventuřině zahradě. Blikající plamen ze svíčky osvětloval jeho pokoj a on se díval: Tam je jeho postel, v rohu vedle okna je tu židle, stůl, několik knih, které dostal. Pevná dřevěná truhla, kterou mu dal don Diego de Miranda, ve které měl šaty. Všechno bylo velmi prosté a jednoduché. Podlaha byla hrubá, cihlová. Zdi bílé, omítnuté, nebyl to vůbec pěkný pokoj. Pěkný pokoj měl, dokud bydlel v Guayaguil se svým prastrýcem.

"Líbí se mi toto místo." Říkal si chlapec. "Mám je velice rád."

Sedával na své židli a upřeně hleděl na protější stranu, kde měla dona Ventura u hlavy postele pověšený dřevěný křížek. Zvláštní světlo ze svíčky odráželo stíny přes tvary těla našeho Pána na kříži, takže se zdálo jako by byl živý. Když tak seděl, upřený na kříž, nahlížel usebraným duchem na svá chlapecká léta.

Malý mihotavý plamének vzrostl jako šelestící drsné palmy ve Ventuřině zahradě. Martin si ale ničeho nevšímal, ani větru, ani smíchu kolemjdoucích po ulici, ani rachotícího kočáru, který jel domů z plesu z místokrálova paláce. Martin uvažoval: "Náš Pán byl chudý Král, neboť na zemi velmi trpěl. Nejprve se narodil ve stáji. Pak vyrůstal chudý v malém domku v Nazaretě. Když byl starší, jeho nejlepší přátelé se obávali s ním zůstat a při jeho zatčení se všichni rozutekli, byl umučen a zemřel na kříži. Byla to láska?" Ptal se Martin při pohledu na kříž. "Proč jsi to učinil?"

Po chvíli padl chlapec na kolena. Tvář měl v dlaních. Chápal, proč nás Pán byl tak chudý a opuštěný, jak málo měl opravdových přátel. Poznal, proč zemřel, neboť to bylo nebem dáno lidstvu, každému národu. To učinil Bůh. Z Lásky a Dobroty dobyl vítězství nad nenávistí a hříchem. Martin klečel u své postele ve svitu dohasínající svíce a jeho srdce bylo naplněno vroucími díky.

Jak krásné je rozjímání o Lásce Boží! Jak krásné je kráčet touto cestou! Zástupy a zástupy lidí učinil Božími dětmi a tak člověku připravil v nebi místo v Boží blízkosti. Toto všechno učinil Bůh pro celý svět, aby lidstvo dospělo k věčné blaženosti Boží, když Adam a Eva promarnili příležitost svým hříchem.

"Děkuji Ti za vše, co jsi pro nás lidi učinil!"

Přešly měsíce a Martin byl jako vždy zaměstnán v krámku. Měl rád svoji práci a byl šťasten, když viděl, že je při učení užitečný, a v myšlenkách se nikdy nerozloučil s velikostí Lásky, kterou Bůh projevil ke spáse lidstva.

"Rád bych také vykonal něco velikého", říkal si hoch. "Rád bych dal svůj život, abych přiměl lidstvo stále si pamatovat, co pro nás Bůh učinil! Ó, Pane, řekni mi, jak se to má stát, abych se udržel ve Tvé těsné blízkosti, abys mně mohl použít ke službě Boží!"

Krátce předtím byla dona Ventura de Luna v zahradě u domu, kde pobýval Martin. V jejím domě vždy v noci svítilo světlo a ona často dávala Martinovi svíčky. Sama si říkala, že ten chlapec jistě tak dlouho nečte, neboť po celodenní práci v krámě je určitě unaven a rád si lehne. Četl snad Martin ve svém pokojíku celou noc? Byl tohle důvod, že spotřeboval tolik svíček? Dona Ventura si nebyla jistá. Rozhodla se zjistit pravdu.

Jednou časně ráno přišla potichu k Martinovým dveřím. Slabý paprsek světla vycházel trhlinkou dveří, ačkoli v domě bylo všechno pohroženo v tichý spánek. Tiše nahlédla dovnitř. Tím, co uviděla, byla tak překvapena, že se jí rozbušilo srdce. Její mladý přítel nečetl. Klečel u postele a zíral na kříž. Po jeho tváři stékaly hojné slzy.

"Matko Boží," říkala si tato dobrá žena, "tak tohle dělá! Modlí se!"

Po tři následující roky netušil Martin, že ho dona Ventura často dojatě sleduje při jeho modlitbě. Opravdu, čím byl starší, tím víc ho zajímala jen jedna myšlenka, a ta ho provázela životem.

Mimochodem, bylo mu patnáct let a stál před ukončením svého učení ve službách doktora de Rivera. Tehdy se nabídl do služeb kněžím dominikánského konventu v Limě. Byl přesvědčen, že je to přání našeho Pána.

To bylo dílo, pro které se narodil. Nebyl by knězem, ani laickým bratrem, ale jen pomocníkem v klášteře. Docházel by jako příležitostný pomocník.

"Ty, Pane, se dáváš mně, já se budu dávat zase Tobě!" Řekl Martin. "Spravedlivý Pane, dovol mi, abych mohl pomáhat ostatním lidem, kteří jsou unavení a smutní. Dovol mi, abych jim dal najevo, jak moc je miluješ!"

Martinovo rozhodnutí jít a žít při konventu sv.Dominika bylo všechny velkým překvapením. Doktor de Rivera se velmi rozčílil.

"Za tři roky, co jsi se mnou, Martine, jsem neměl lepšího pomocníka! Co si mám nyní sám počít? Jak to mám říct pacientům?"

Martin se usmál. Věděl, že i on bude postrádat ten malý krámek s lavicemi, kde nemocní čekali na ošetření, a tu malou zadní komůrku, kde se učil používat domorodé rostliny a připravovat z nich léky. Avšak Bůh ho nyní volal k jinému životu. Martin odvětil:

"Mnohokrát vám děkuji za všechno, co jste pro mě udělal. Bez vás bych nikdy nic nepoznal o lékařství."

Několik dalších dní měl Martin plné ruce práce. Loučil se s přáteli. Neodcházel daleko. Nadále bude bydlet v Limě. Zanedlouho však bude přijat jako sluha v dominikánském konventu. Nebude moci chodit, kam by se mu líbilo. Slíbil matce, doktoru de Rivera, paní Ventura de Luna, paní Františce a knězi z kostela sv.Lazara, kam po tři léta chodil na ranní mši svatou, že ho často uvidí.

"Budeš mi chybět", řekla Anna. "Jsi tvrdý, Martine, na svou matku, která má postrádat svého jediného syna. Nechápu, proč chceš být jen sluhou v dominikánském konventu. Proč bys nemohl požádat, aby ses stal laickým bratrem nebo knězem?"

Martin měl svou matku rád a cítil s ním a znal také její lásku. A rovněž jeho otec, když došla do Panamy zpráva o jeho odchodu do kláštera, s tím nesouhlasil. Martin znal své rodiče. Byli hrdí na jeho úspěchy v ranhojičství, jimiž vynikl za poslední tři léta výuční služby v krámě. Nedávno byl ještě malý hoch, negramotný, a nyní umí číst, psát a svojí zručností v péči o nemocné je znám u mnohých v Limě. Je mu patnáct roků a je připraven pro zajímavou životní dráhu, kterou jedině chce dělat jako poslední a nejmenší mezi ostatními, co žijí v klášteře sv.Dominika.

"Drahá máti, nestarám se významné postavení." Řekl Martin. "Nemyslím, že by si mne Bůh vyvolil pro velkolepé věci v životě. Na to má Bůh jiné duše. Jenže potřebuje také lidi, kteří by dělali pro Boha malé věci. Proto se nabízím jako sluha v klášteře. Nechceš se za mne modlit, abych tam mohl dobře sloužit Bohu?"

Anna už nic neřekla. Byla z Martinovy volby šťastná i smutná. Najednou se cítila zaskočena pomyšlením, že by Martin měl odejít k Otci Františkovi de Vega, který je převorem u sv.Dominika. "Musí můj syn opravdu zanedlouho odejít? Nebo on sám uvažuje o svém odchodu?" Martinovi se zdálo, že také matka o tom přemýšlí. Proto jí řekl:

"Příští týden chci setkat s Otcem Františkem de Vega. Nabídnu mu, že bych chtěl žít s bratřími a sloužit konventu. Kdysi mi řekl, že až později, ale dneska mi, maminko, přišel od něho vzkaz. Půjdu tam příští týden."

Martinova tvář byla jasná a zářila štěstím. Když se na něho Anna dívala, uznala to, a její srdce bylo naplněno zvláštní radostí. Co v tom asi je, že se její syn vydal na jinou stranu než ostatní výrostci v sousedství? Byla to pravda, jak jí jednou Ventura de Luna řekla, že Martin je opravdu velmi svatý! S.Marie (Pokr.)

 

+       +        +

Sv.Johanka z Arku (30.5.)

 

Francie vrať se k Bohu

On obrátí se k tobě

Johanka s rukama od krve

Johanka jež hoří věrností

A hořet musí plamenem

Kde srdce těch kdo mají

Svěřené své stádo pást

Se obrátila k moci

A vyjí s vlky trhajíc na kusy zem

Losují - od časů Krista

Komu připadne co údělem

Beránku Boží smiluj se nad ní

Lépe aby jeden zemřel za národ

Než vydat mepříteli celou zem

A s ní i tvé a moje statky

Tak recitují "služebníci" před Bohem

A ta která mečem dějiny země píše

se Štěpánem prosí odpusť všem

 

Podezřelá zdála se jim dívka

Vždyť je to prostá vesničanka

A její otec Josef a matka Maria

 

Řekl jsem kdysi prorokovi

Neříkej Jsem jenom chlapec

Nejsi jen dívka v šatech muže

Ti nejmužnější

Vítají tě se ctí neboť jsi

Jednou z nich Kristu Věrná

Až k smrti plamenem

Eva Lopourová

+       +         +

Loretánské meditace (16)

Matko láskyhodná, oroduj za nás

Maria je láskyhodná Matka před Bohem. Bůh v ní má největší zalíbení. Všechny tři božské Osoby se doplňují ve své lásce k Marii. Bůh Otec miluje všechny lidi, poněvadž jsou jeho dětmi. Proto volá sv.Jan pln údivu: "Hleďte, jak velikou lásku nám projevil Otec. Smíme se nazývat Božími dětmi, a to taky jsme!" (1Jan3,1) Avšak ještě vroucněji miluje Marii, poněvadž je Matkou jeho Syna. Marie se těší též nejvroucnější lásce Synově, který od ní přijal lidskou přirozenost. Když měl přijít na svět, byly zde milióny panen a žen, ale ze všech si vyvolil za Matku svatou Pannu. Projevil jí svou lásku také tím, že jí byl po třicet let oddán, že první zázrak učinil na její prosbu, a že ještě na kříži na ni myslí, když ji svěřuje milému Janovi: "Hle, matka tvá." Rovněž Duch svatý věnuje svaté Panně plnost své lásky. Z lásky k ní učinil už při jejím početí zázrak, jaký dosud svět neviděl a už neuvidí, ochraňuje ji od dědičného hříchu a vlévá do ní plnost své milosti.

Proč Bůh tolik miluje svatou Pannu? Ze žádné jiné příčiny než proto, že ona také ho nade vše miluje. Spasitel výslovně ujišťuje: "Kdo miluje mne, bude milován od mého Otce, a já jej budu milovat a zjevím mu sebe samého." Velikost a úchvatnost Marie pramení z její lásky a odevzdanosti Bohu: "Ať se mi stane podle tvého slova!" Nalož se mnou, jak chceš a potřebuješ. Jsem tvá služebnice. To, že byla milá Bohu, dokázal Bůh tím, že ji vyvolil za Matku svého Syna. Maria svobodně přivolila a rozhodla se pomoci Bohu dát světu to, co jí chtěl dát. Je hodná jeho lásky. A je hodná naší lásky za to, že její pomocí k nám může přicházet Boží dar.

Maria je láskyhodná, protože dala svoji lásku celému světu. Dala lidstvu svého jediného Syna, aby k její lásce přidal svoji, Božskou Lásku, a rozepjal ji do nekonečna, aby zahladila částečnost a nedokonalost hříchem porušeného člověka a učinila ho také hodného Boží lásky.

Překáží nám v bohulibé činnosti jiní lidé či překážky ve světě? Ztěžuje nám někdo práci pomluvou, potupou, snad i pronásledováním? Čím to překonáme? Láska k Bohu nám pomáhá zdolávat všechny překážky ve službě Boží.

Pán se třikrát ptal sv.Petra, zda ho miluje. A když Petr pokaždé přisvědčil, odevzdává mu své ovečky a předpovídá mučednickou smrt. Sv.Augustin praví: "Spasitel jako by si myslel: když mne Petr miluje, bude rád konat své povinnosti a ochotně bude za mě trpět i umírat."

Pěstujte a obnovujte svou lásku k Bohu. Máte ji? Které jsou její známky? Když na Boha rádi myslíte, když o Bohu rádi mluvíte a rádi o něm slyšíte, když ochotně a rádi plníte Boží přikázání.

Učme se od Marie, Matky láskyhodné, milovat Boha. Maria, Matka krásného milování, nám tuto milost jistě vyprosí.

Nebuďme sobečtí, že bychom se spokojovali s tím, že sami jsme dobří a jdeme s Marií cestou k nebi, a jiní ať si jdou třeba do pekla. Dejme se vést výzvou sv.Augustina: "Ubíráš se po cestě spásy? Varuj se, abys po ní nešel sám, ale veď sebou své bližní, aby všichni milovali Boha s tebou, aby milovali Marii a došli spásy." Otec T. (Pokr.)

+        +         +

Neřekli nám, že máme žít,

ani kdy zemřeme.

S krunýřem nevědomosti

smrtelnost nosíme

lehce jak na nás šitý šat,

než máme se ho vzdát.

Svou vtíravostí je znám Bůh -

a život také tak.

Emily Dickinsonová

+        +         +

Božské doteky v kosmu

16. Profil kosmonauta

Jaké nároky klade kosmická doba na účastníka nebeské profil účastníka nebeské výpravy? Vystačíme se na naší plavbě nebeskou archou napříč kosmickým časoprostorem s běžnými ctnostmi? Pokud jde o dosažení nějakého cíle ve vesmíru, tedy vystačíme. Avšak pro potřeby nebeské bychom se ctnostmi nevystačili. Samotné ctnosti, opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost nás nemohou dovést do nebeského přístavu, pokud k nim nepřibude ještě něco, co nás vybaví k hrdinství, jaké přesahuje meze vesmírného času i prostoru. Jak se to děje?

V naší nebeské lodi plujeme kosmickým časoprostorem do nebeského cíle. Veslujeme, odrážíme se, užíváme sil gravitace jiných planet, užíváme energie ze slunečních baterií a palubního reaktoru, a všechno je to jenom chabé plácání se uprostřed závratných dálek vesmírného časoprostoru. A tak nás Bůh vyzývá, abychom rozepjali široké plachty důvěry a dali se vést Bohem samým. Když se otevřeme proudu Boží milosti, tak se nám lépe pluje a rychleji a bezpečněji se blížíme k cíli. Jenže ani tato naše otevřenost vůči proudu Boží milosti není jen otázka našeho správného naladění antén na patřičnou vlnovou frekvenci a správného nasměrování.

Náš duchovní život nesmí uváznout jenom na našem, výlučně lidském snažení o zdokonalení mikrokosmu uvnitř každého z nás a okolního makrokosmu. Samotné naše ctnosti nejsou způsobilé k tomu, aby nás provedly přes všechny nebezpečí a hrozné víry černých děr kosmického oceánu do nebeského cíle. Člověk nutně potřebuje dary Ducha svatého k dosažení nebeského přístavu. Vedou totiž člověka tam, kde ctnosti selhávají. Dary Ducha svatého nás posilují tam, kde lidské síly, byť posílené ctnosti, nestačí.

Ctnosti nás vedou sice k Bohu, ale sami tam dojít nemůžeme. Bůh musí jít spolu s námi. Potřebujeme vyšší vedení. Nestačí však vedení nějakých neosobních, kosmických sil. Potřebujeme osobní vedení, osobně blízkého průvodce. Avšak není v našich silách přijmout takové nadlidské vedení. Abychom byli vůbec schopni přijmout takové vedení, tedy k tomu musíme být od Boha povzneseni. Tak musí být naše duše uschopněna přijetí Božího vedení. Ctnosti nás učí řídit se rozumem zušlechtěným vírou, ale abychom mohli trvale naslouchat Božímu hlasu promlouvajícího v našem nitru, je třeba ještě jiné schopnosti, která by nám umožňovala zachytit Boží hlas a řídit se podle něho.

Právě dary Ducha svatého rozšiřují srdce neboli otevírají mikrokosmos uvnitř nás oblažujícímu vlivu Boží milosti, a už tím celé toto naše vnitřní životní prostředí zušlechťují.

Na naší plavbě kosmem, kde má naše svobodná vůle možnost uchýlit se od pravého kurzu, se musíme stále přičiňovat o dosažení cíle, a neustále bázlivě srovnávat směr naší výpravy s kompasem naší víry. Cíl je jasný, ale způsoby, jak se k němu dostat, mohou být různé. Naše schopnosti a síly máme užívat jako prostředky na cestě k dokonalosti, ke spáse. A třebaže známe cíl naší nebeské plavby, často neznáme přesný směr naší výpravy, ba někdy se ocitáme v takové temnotě a mlze, že nevidíme ani na krok.m Někdy jde takto raněni slepotou v důsledku hříchu. Jindy to však působí odvěký lhář a vládce světa, že nevidíme žádný maják a noční můra se nám zdá krásná a žádoucí. Můžeme být sebeopatrnější, a přece můžeme Boha minout a místo nebeského přístavu uváznout na mělčině kosmického oceánu.

Ctnost opatrnosti vyžaduje milostivé zušlechtění Duchem svatým tak, aby se k ní připojil dar rady. Na naší nebeské plavbě časoprostorem kosmického oceánu se nám nabízí nesmírný počet různých způsobů, jak dosáhnout cíle - dokonalosti, spásy. Tyto možnosti vyplývají z omezenosti nás tvorů. Když se máme rozhodnout, jsme nejistí a váháme. Vždyť neznáme důsledky všech použitelných způsobů jednání v tolika rozličných okolnostech. Dokonce ani s počítačem nejvyspělejší generace je nelze s jistotou určit. Potřebujeme jasnější světlo, které by nám objasnilo, co je zlo a co dobro s jistotou určit. Potřebujeme jasnější světlo, které by nám objasnilo, co je zlo a co dobro ve spleti různých možností a okolností. Toužíme po neomylném vedení. Chceme být vedeni Někým, kdo se nemůže mýlit, protože je to sama Moudrost, a přeje nám, abychom uspěli. Máme-li zvolit správné prostředky a způsoby k dosažení cíle, potřebujeme Boží vedení. Avšak dříve než přijmeme toto vedení, musíme být my sami uzpůsobeni pro přijetí vedení Někoho, kdo nás nekonečně přesahuje. Dar rady dává schopnost přijmout toto vedení a nechat se vést v nalézání způsobů a prostředků k dosažení našeho věčného cíle, kterým je dokonalost a spása.

Někteří lidé jsou obdařeni mimořádným darem dobře poradit a správně vést. To je charisma čili dar k prospěchu nejen daného jedince, ale i všech ostatních. Takoví jsou někteří jedinci, ale všem lidem byl současně s milostí a s vlitými ctnostmi dán dar rady. Tento dar rady je nezbytně nutný. Mnozí lidé úzkostlivě hledají správný kurs ve svém životě a na každé životní křižovatce se zarazí a váhají, neboť postrádají pohotovost v rozhodování, ba někdy se jim tato nerozhodnost stane osudnou. Nedovedou plynule postupovat k cíli. Je třeba se vydat na cestu a každé zaváhání chová v sobě nebezpečí úchylky od správného kursu našeho letu nebeskou lodí. Všichni, kdo váháme a postrádáme rozhodnost, pamatujme, že příčinou toho je, že příliš spoléháme sami na sebe. Rádi bychom si vystačili jen radami vlastního rozumu. Velmi neochotně připouštíme, že Bůh, který zná naše obtíže lépe než my sami, chce pomoci, ale nemůže, neboť komu není rady, tomu není pomoci.

Dar rady učí člověka důvěřovat Bohu a obracet se k Bohu o radu. Tichá jistota a hluboká vnitřní usmířenost je výsledkem a příznakem působení daru rady v Božím dítěti. Člověk už odložil překotné a roztěkané hledání rady, a raději se odevzdaně podřizuje Božímu vedení. Ne slepě, ale cílevědomě žije z Božího vedení a v Božím vedení, takže může pokojně kráčet životem. Je to vidět u svaté Terezie Ježíškovy. Stále připomíná svou pokojnou a bezpečnou zaměřenost k dokonalosti a spáse. To však nevyplývá z nějakého jejího nadměrného sebevědomí, ale z poslušnosti vůči poznané pravdě Božího vedení. Už nehledá, nýbrž stále jenom nalézá správnou cestu. V Kristu objevuje živou cestu i dveře a jimi vstupuje. Proto vnitřně zakouší pokoj podle slov Páně: "Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu" (Jan 10,9). Ví, že je to cesta Boží. Proto postupuje klidně.

Nejde jen o to přijímat radu, ale o celou otevřenost vnitřního mikrokosmu Božího dítěte tomuto Božímu vedení. Nejednou na nás dopadá podivný stín duchovní temnoty, stín nebo mrak. Někdy nás ochablé zmátne pronikavý podnět ze světa. Boží dítě to však neznepokojí. Pokojně se ponoří do důvěrné rozmluvy s Bohem. Nestydí se přiznat před Bohem své rozpaky nebo svou neschopnost ve spletitých otázkách života.

Každé z Božích dětí, třebaže kráčí tímto světem, překračuje již časoprostorové hranice tohoto světa. Sama Boží láska mu dává křídla, aby se odpoutal od pozemskosti. Tak objevuje blahodárnou radu správně hodnotit všechno pomíjivé ve vesmíru. Čím více nabídne svůj vnitřní mikrokosmos podřídit se radám Ducha sv., tím pevněji drží pod kontrolou svou obrazotvornost, ba i samo myšlení se vyhýbá překotnému přemítání, aby se upnulo k Bohu v pokojném nazírání.

Odedávna svádí lidé boj od nadvládu ve světě. Dnes se to děje obzvlášť rafinovaně: využívá se k tomu důmyslné technologie a elektroniky. Pod záminkou lepší informovanosti o událostech ve světě se nám nastěhovali až do našich příbytků, aby nás mohli ve dne v noci přepadat v našem intimně blízkém prostředí a různě manipulovat. K tomu se připojuje neochabující úsilí dávného odpůrce a vládce světa. Senzačním způsobem nás chce ovládnout, aby nás přivedl k věčnému zapomenutí, k rozplynutí se ve světě. Tak mimozemská stvůra zápasí o duši každého člověka. Přitom se ozývají staré jizvy v lidské přirozenosti. Ty jizvy svědí touhou zapomenout na Boha a oddat se nabídce světa.

A přesto je třeba odolat všem těmto svodům a statečně jít dál. Někdy se člověk dá snadno pohnout k takovému okamžitému hrdinství, ale stále a vytrvale plout nedozírnými pláněmi kosmického oceánu uprostřed šedi všedních dnů a vytrvale na sebe brát kříž, jak nás k tomu vyzývá kapitán naší nebeské archy, to přesahuje lidské síly. Další pouť časoprostorem vstříc nebeskému přístavu se pak často zazdá jako podivný hlavolam, sestrojený šíleným vynálezcem. Pak je je třeba si znovu opakovat slova našeho kapitána: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt5,48) a "kdo vytrvá až do konce, bude spasen" (Mt10,22), a zase nás to vede k dalšímu úsilí.

Lidskými silami vydržíme mnoho. Ještě více vydržíme vlitou ctností statečnosti, ale stále se neúnavně zvedat k dalšímu zápasu a přemáhat odpor těla, světa i ďábla, to přesahuje naše síly. Zde si musíme vyprošovat větší sílu. A Bůh ji neodepře tomu, kdo o ni pokorně prosí. Tou silou je právě dar síly. Dar síly se liší od naší síly i od naší statečnosti. Zde Bůh bojuje za nás. Archimédes volal: Dejte mi pevný bod, a pohnu světem! Bůh je ten pevný bod. A tak v plném slovy smyslu platí: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř8,31) Dar síly je totiž opření se o Boha při plném chápání jeho síly a moci. Michael - Kdo jako Bůh - tak se nazývá ten, kdo ví, koho má v Bohu, kdo nespoléhá jenom na svou sílu. Ani Michael by sám bez Boží pomoci nepřemohl ďábla. Nebojuje sám. Pán totiž nechce, aby kdokoli z tvorů šel do boje s odpůrcem sám, nýbrž chce jít s námi bojovat, chce bojovat po našem boku, pod naší zástavou. Proto nám dar síly dává nesmírnou důvěru. A skutečně je tato důvěra v Boha nepřemožitelná. "Důvěru kdo v Pána mají, jsou jako hora Sión." Vždyť tryská z daru síly, který nám dává sílu Boží.

Ti, kdo stojí tváří v tvář velkým věcem, na kterých mnoho závisí, musejí si vyprošovat tento dar síly, aby dovedli všechno obětovat, ale také aby v případě jasné porážky dokázali rozumět svému ztroskotání.

Konečně potřebujeme dar síly k tomu, abychom dokázali přinést nejtěžší oběť, oběť vlastního života. Není pochyb o tom, že i lidé nevěřící v Boha dovedou přinést oběť života, ale záleží na tom, jak se obětuje. Obětovat pokojně, obětovat v důvěře, obětovat vznešeně a bez hořkosti a touhy po pomstě, s láskou na rtech a s klidnou silou, obětovat pro věčné cíle, to dovede poskytnout jedině dar síly.

Otevřme tedy brány do svého životního mikrokosmu, aby jej mohl náš Pán vnitřně upevnit a zesílit, a učinit nás odolnými proti těm silám, které se nás snaží zmanipulovat a zotročit! Vyplujme ze svých tajuplných ostrovů! Dejme se unášet vlahým a blahodárným Golfským proudem Boží milosti!

Ctnost spravedlnosti určuje náš vztah k Bohu, abychom mu ochotně vzdávali povinnou úctu za vše, co nám Bůh prokazuje. Především za to, že nás stvořil, obdaroval svými dary a že nás tu stále zachovává. Avšak k dosažení Božího cíle nestačí tato ochota a pohotovost dávat Bohu vše, čím jsme mu povinni. Na ctnost spravedlnosti musí navazovat dar zbožnosti. Dar zbožnosti nás celé naplňuje Bohem, celé nás povznáší láskou k Bohu. Dar zbožnosti nás docela odpoutává od nás samých. Dává nám zapomenout na nás tak, že se naplno přetváříme ve svém životním názoru a stylu: nechceme být ani chvíli bez Krista a nechceme mít ani sebemenší věc, kdyby to mělo znamenat ztrátu Krista. Naopak chceme být vším v Kristu a mít vše jen v Kristu. Proto je dar zbožnosti východiskem vznešenějšího, dokonalejšího života Božích dětí.

Jsou i Boží děti, které se snaží pouze vlastním přičiněním vrhnout do Boží náruče, ale upadají jen do vypjatých křečí nebo hysterických výstupů falešných "charismatiků". Jiné zase ulétají do temného mysticismu a rozplývání se ve vesmíru, v němž hledají rozptýlené božství, přičemž vyhasíná jejich vnitřní život, ztrácí se osobní vztah k Bohu i k sobě. Takové nebezpečí nemůže snadno postihnout Boží děti, které se otevírají daru zbožnosti či nábožnosti. Důvěrný vztah k Otci nebeskému se pod vedením daru zbožnosti neustále zvroucňuje. Zrovna tak jako vztah člověka k člověku a k ostatním Božím tvorům je stále vroucnější a něžnější. Přitom sebevědomí Božích dětí se nikdy nemůže ztratit. Ani nemůže osobnost každého z nich nerozlišeně splynout s Bohem. Dar zbožnosti nám dává zapomínat i na Boží dary. Učí nás vrhat se prostým osvícením do nebeského přístavu. To je onen pokrok v duchovním životě, kdy se duše odpoutává od Božích darů, a to jen proto, aby dosáhla Nejvyššího Daru, Boha samého, svrchované Krásy, Pravdy, Dobra a Jsoucna. Tak nám hořkne v ústech vše, co bychom měli bez Krista. Zdá se nám nicotné vše, čím bychom mohli být bez Krista. Dary Ducha svatého lze chápat jako proměnu slabého a křehkého lidského mikrokosmu v silné a neporušitelné Božské prostředí. Svými omezenými silami nejsme schopni dosáhnout takové úrovně, jakou nám Bůh stanovil. Ctnost mírnosti nás vede k snadnému a pohotovému začlenění našich přirozených pudů a hnutí do podřízenosti rozumu a vůli. Tak může dosáhnout přirozeně dosáhnout dokonalosti. ale nikoli v řádu milosti. Tam přispívá Bůh svou pomocí. A každý, kdo by se bez Boha a na vlastní pěst pokusil překonat své pozemské meze, obrátil by se dříve nebo později proti sobě samému..

Dar bázně Boží je darem duchovní probuzenosti a duchovního nazírání. Je to dar, v němž člověk především poznává, že Bůh je něco nezměrného a úžasného, a proto se tak obává, že by ho člověk mohl vlastní vinou ztratit. Tato Boží bázeň nás uchvátí pokaždé, když když nás vábí něco proti Bohu, když jsme náchylni postavit se proti Pánu, abychom více poslouchali volání kosmických dálek než Boha. Dar bázně Božích dětí potřebujeme ve chvílích, kdy hřích k nám dovede mluvit velmi sladce a opojně, kdy nás láká a vábí tak prudce, že jsme v nebezpečí přivolit. To je rafinované umění mimozemské superinteligentní zrůdy, totiž ďábla, ducha světa. Dovede krásně vábit a promlouvat hlasem andělským, když nás k sobě láká. A jen dobré dítě Boží dovede odpovědět: jak by to mohlo být dobré, krásné, pravdivé, když by tím byl zarmoucen můj Otec, který na mne čeká v nebeském přístavu a stále mi rezervuje příbytek ve své těsné blízkosti? Jen pod vlivem darů Ducha svatého může poutník na nebeské lodi říci: Co jsou platné všechny lákavé dálky a tajemné končiny kosmického časoprostoru, když je tam všude jenom něco, zatímco na mne zde a nyní čeká Někdo, kdo mně miluje a já miluji jeho, Boha víc než všechno. Copak bych kvůli té kosmické nabídce ztratil Boha? B.T. (Pokr.)

 

+         +        +

 

Ještě jde prosit - prosit jde.

Ó Kriste, neschopna

poznat Tvůj pokoj v povětří,

všem klepu na okna.

 

Na jihu tišíš otřesy

i mořskou vichřici.

Mně, Nazaretský Ježíši,

nepodáš pravici?

Emily Dickinsonová

 

+         +         +

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (4)

Dar rady

Na naší pozemské pouti, kde má naše svobodná vůle možnost sejít s pravé cesty a zabloudit do slepé uličky, musíme se stále přičiňovat o dosažení cíle, a stále bázlivě srovnávat směr naší cesty s kompasem naší víry. Cíl je jasný, ale způsoby, jak se k němu dostat, mohou být různé. Naše schopnosti a síly máme užívat jako prostředky k cestě k dokonalosti, ke spáse. Ačkoli známe cíl, často neznáme přesný směr naší cesty, ba někdy se ocitáme v takové temnotě a mlze, že se nevidíme na krok. Někdy jsme takto raněni slepotou v důsledku hříchu, ale jindy to působí odvěký lhář, že nevidíme žádný maják a noční můra se nám zdá krásná a žádoucí. Sledujme postavy velkých učenců a mazaných spekulantů, kteří se honosí svou chytrostí, ale postrádají dar rady, o který Boha neprosí, protože si myslí, že si vystačí s lidskou inteligencí a vzděláním. PROTO nemilosrdně prosazují svou vůli a své názory jakoby byly nejlepší, takže je nikdo nemá rád a lidé jim tvrdost jejich srdce oplácejí tvrdostí a přísností. (Machiavelli, vynálezci A-Bomby)

Tím spíš chápeme, proč Andělský Doktor tolik zdůrazňuje význam darů Ducha sv. pro náš život. Jsou nezbytné pro spásu. To platí zvláště o daru rady. V duchovním životě se nám nabízí nesmírný počet možných způsobů, jak dosáhnout cíle - dokonalosti, spásy. Tyto možnosti vyplývají z omezenosti nás tvorů. Když se máme rozhodnout, jsme nejistí a váháme. Vždyť neznáme důsledky všech použitelných prostředků, cest a způsobů v tolika rozličných okolnostech. Přirozený rozum váhá, že může s dávkou jistoty říci: Tento způsob jednání je nejlepší a toto je nutno vykonat v takových okolnostech. Ctnost opatrnosti či prozíravosti která je Božím dětem vlita s milostí posvěcující, je v mnoha směrech osvítí, ale přesto je člověku v této ctnosti ponecháno mnoho možností a způsobů jednání.

Nejednou potřebujeme nějakou pevnější a spolehlivější oporu. Potřebujeme jasnější světlo, které by nám objasnilo, co je zlo a co dobro ve spleti různých možností a okolností. Toužíme po neomylném vedení, tedy po vedení Někým, kdo se nemůže mýlit, protože je to sama Moudrost. Máme-li zvolit správné prostředky a způsoby k dosažení cíle, potřebujeme Boží vedení. Avšak dříve než přijmeme toto vedení musíme být sami uzpůsobeni pro přijetí vedení Někoho, kdo nás přesahuje. Dar rady nám dává schopnost přijmout toto vedení a dát se vést v hledání a nalézání způsobů a prostředků k dosažení našeho věčného cíle, a tím je naše dokonalost a spása.

Nejlépe se připraví na odevzdání se vedení Božími radami ten, kdo svou duši rozhodně zaměří na Boha. Bůh jako svrchované Dobro nemůže pro člověka chtít nic jiného než dobro, než pomoci člověku k dosažení cíle, když cíl stanovený člověku je tak vysoký a obtížný k dosažení.

Dar rady staví na našem spojení s Bohem. Dosahujeme jisté příbuznosti s Bohem, s vyšší přirozeností a vyšším životem. Ve svém nebeském Otci, v němž každé jeho dítě obdařené milostí posvěcující žije, poznává co je pro ně dobré a čemu se vyvarovat. Poznává to vnitřní intuicí správné cesty. Tak je darem rady vybaven každý, kdo žije v milosti posvěcující. A je úžasné, že také ti, kdo byli v očích lidí neučení a neměli ani tušení o teologii a ještě méně o mystice, hlubokým nazíráním pronikají dosahují životních pravd v Bohu. To je cesta sv.Kateřiny Sienské, učitelky Církve. Avšak nejen jí. Pod vedením daru rady rozhodovaly naše dobré maminky, tak jako sv.Zdislava. Nebyly učené, ale rozuměly dobře Bohu, pozorně naslouchaly vnitřnímu hlasu. Nakonec dovedly tak poradit, že přitom zmlkli i velcí teologové.

Jak ráda by se v tu chvíli člověku vtírala pýcha a hrdé sebevědomí: Vždyť už jsi zkušený! Sám sobě můžeš být rádcem. Už nepotřebuješ žádného duchovního vůdce. Jak toužebně by se vtíral slogan: Člověk, to zní hrdě! Jenže bez Boha to zní uboze. Dejme se vést darem rady, který nás vede k služebníkům Pravdy. Neberme svého duchovního vůdce jen jako sportovního trenéra, ani jako přepych, nýbrž jako pomocníka na cestě k Bohu. Nesnažme se sami doporučovat duchovnímu vůdci, co by nám měl radit, ani si nevymýšlejme jiné významy jeho slov. To by znamenalo pyšné promarňování cenného daru rady. Kromě toho by nás mohl postihnout strašný trest, který postihuje neupřímnost vůči Bohu tím, že se Bůh pojednou odmlčí a nechá nás tápat ve tmě.

Bože dej, aby nás brzy unavily všechny spletité pozemské cesty, abychom napřímili svou cestu k Bohu podle jeho rad, a dali se unášet k slávě Božích dětí. TB (Pokr.)

 

+        +         +

Neváží to, cos vykonal,

když skončí doba činů,

však co Pán soudí, že bys byl,

mít v sobě božskou sílu.

Emily Dickinsonová

+        +         +

_____________________________________________________________

Zprávy: * S velkým ohlasem věřících i hledajících se setkává výstava děl křesťanského umění autorů, sester Veroniky K.Planerové, Evy Mužikové, a otce arch.Pavla A.Kryla. Výstava se nachází v knihovně kostela sv.Michala, Brno, Dominikánská. Je otevřena denně od 17,00 do 20,00 hod., v neděli od 9,00 do 12,00 hod. Vstup volný. Výstava potrvá do konce května 2002.

* První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP vyhlašuje uměleckou soutěž v oboru malířství, grafika nebo poezie. Téma: ANDĚL. Podmínky soutěže: dokončení díla do 31.10.2002. Předání díla 1.11.2002 v knihovně kostela sv.Michala, Brno, Dominikánská. Soutěžní díla budou představena veřejnosti od 1.12.2002 do 31.1.2002 v knihovně kostela sv.Michala v Brně, Dominikánská. Vstup volný. Nejlepší díla, vybraná porotou tohoto "Brněnského Angelika", budou zveřejněna ve sborníku. Za pořadatele soutěže: P.Dr.Tomáš J.Bahounek OP,

tel.: O7 37 85 72 72.

* Pro kostel v Mikulovicích u Znojma byl vytvořen cyklus 14 nástěnných obrazů s námětem Křížové cesty, včetně uměleckého orámování. Olejomalby o rozměrech 77,5 cm x 53,5 cm vytvořila malířka Kamila Veronika Planerová III.OP od srpna 2001 do března 2001. Křížová cesta byla vysvěcena generálním vikářem Brněnského biskupství Mons.Mgr.Jiřím Mikuláškem dne 7.dubna 2002. Na přímluvu bl.Jana fra Angelica, žehnej Bůh sestře Veronice a jejímu dílu!

* První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP v Brně opatřilo pro kostel sv.Michala v Brně další mosazný svícen pro individuální zapalování obětních svící věřícími. Byl umístěn u vchodu do kostela, kde je často používán věřícími k vnějšímu projevu jejich soukromé modlitby.

* Ve čtvrtek 13.června 2002 přednese br.Gabriel Miroslav Částek III.OP v knihovně kostela sv.Michala v Brně na Dominikánské ulici představení podle Grahama Greena "Monsignor Quijote". Začátek 19,30 hod. Vstup volný._________

 

+       +      +

 

Nevědouc o slunci,

smířím se se stíny,

však světlo novou pustinu

dělá z mé pustiny.

Emily Dickinsonová

+        +       +

_____________________________________________________________