Ročník VIII.,číslo 4                                                       duben 2002

_____________________________________________________________________

Obsah: E.Lopourová, T.B., Nám, nám, narodil se... (15), E.Lopourová, Zahrada milého, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (3), E.Lopourová, Otec T.,Loretánské meditace (15), E.Lopourová, Zahrada milého, BT,Božské doteky v kosmu (15), E.Lopourová, Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (3), E.Lopourová, Zprávy, E.Lopourová.

 

Polož se na moje srdce jako pečeť

Až smrt ji rozlomí

Bůh rozezná dvě části její

A navždy k sobě připojí

Eva Lopourová

+                             +                                  +

Nám, nám narodil se... (15)

Proč se k víře vyžaduje, aby rozum poznal fakt Zjevení?

Naše víra nemůže být méněcenná než jsou ostatní úkony našeho rozumu. lidský rozum vyžaduje, aby uvěřil naprostou a zřejmou jistotou, že to, čemu věříme, je rozumně věřitelné. Totéž musí platit ohledně naší víry a jejího poznání. Nestačí jenom jakási domněnka anebo pravděpodobnost. Jinak by naše víra byla lehkověrná a nemoudrá. Ježto se ale jedná o věc víry, která se musí přiklonit naprosto, je nutné, aby bylo naprosto zřejmé, že se tu opravdu promluvil Bůh. Ovšem subjektivně vůle podněcuje rozum pod vedením ducha svatého, aby se sklonil před zjevenou pravdou. Jenže tato vůle není nikdy tak silná, aby pohnula rozum k naprosté víře, kdyby zároveň nebylo zřejmé, že se tu jedná o něco, čemu lze bezpodmínečně věřit.

Dále musí lidský rozum poznat z jistých znamení, že zde promluvil Bůh. Nemáme totiž jinou možnost kromě zřejmého Božího zásahu, abychom poznali, že tu skutečně mluvil všemohoucí a vševědoucí Bůh.

Lidský rozum musí také poznat, že se ve Zjevení jedná o skutečnost nadpřirozenou také ve svém způsobu. Nikoli však podstatně nadpřirozenou, protože podstatnou nadpřirozenost nemůže lidský rozum sám do sebe poznat, nebo je to úkon rozumu vedeného Božím působením.

K poznatku, že se zde jedná o způsob nadpřirozené skutečnosti, postačí morální jistota, protože všichni lidé nemohou nabýt vědeckou nebo fyzickou jistotu této nadpřirozenosti. většina lidí na to nemá čas a nemohou si opatřit vědeckou nebo fyzickou jistotu této nadpřirozenosti, ani si nemohou všichni opatřit fyzické zajištění zázraků a zázračnosti.

Jedná se o víru, která má být vodítkem v lidském životě, a proto postačí morální jistota, neboť mimo ostatní důvody tento motiv není samotnou vírou, nýbrž jenom uvedením k víře. Tuto morální jistotu potřebují mít všichni lidé.

Skutečnost Zjevení je věřitelná mravním způsobem a zjevené je rozumně věřitelné, protože se předkládá k věření zároveň s hlásáním divů a zázraků, jež doprovázejí největší pravdy v Církvi, ve které je tolik svatých a tolik moudrých učitelů posvátné vědy a pravdy.

Ovšemže i zde působí milost, ale její úkol je přivést člověka k pozornosti oněch znamení. To však nezbavuje člověka odpovědnosti, že by se nemusel zabývat oněmi znameními a z nich poznávat a poznat, že víra, která se mu předkládá, je opravdu rozumně věřitelná. Kdo koná to, co má konat, tomu už Pán ukáže cestu k poznání věřitelnosti pravé víry, Otec T. (Pokr.)

 

 

ZAHRADA MILÉHO

Tvá zahrada

Temnota s plamenem chudoby

Co mi chceš dát

Poutníku

Nevzal sis šaty

Měšec ani

Dám ti své oči

Vesmírnost příslibu

Skrz temnotu uvěříš

Eva Lopourová

 

APOŠTOL RASOVÉ SNÁŠENLIVOSTI ­

              SV. MARTIN DE POKKES (3)

Mladý ranhojič              .

Děti Martin a Jana de Porres bydlely v Guayaguil dva roky a byly opravdu šťastné. Dovedly dobře číst i psát a jejich bídný život v Umě se

jim zdál jako sen. Don Diego byl na obě děti velmi laskavý a ony také lépe chápaly úděl svého milujícího otce dona Juana de Porres. Tyto dny, které tráví u dobrého otcova strýce, se tolik liší od života jejich bývalého domova, kde často neměly co do úst.

   "Líbí se mi ve strýčkově domě", řekla Jana jednoho dne, "ale že se ně­

kdy vrátíme domů? Viď, Martine! Přece zde nemůžeme zůstat stále?"

   "Ne, myslím, že ne", odpověděl Martin. "Musíme myslet také na naši

maminku, která je v Umě jistě hodně opuštěná."

Jana přikývla: "Už jsou to dvě léta, co jsme odešli z domu. Snad zde můžeme, Martině, zůstat déle. Myslím, že strýc nás má velmi rád. Nikdy neřeklo nás nic špatného nebo abychom šli pryč."

   Bylo to pravda. Don Miranda měl děti velmi rád. Pečovalo ně a byl

s nimi spokojen. Jednoho dne však bylo v domě velké vzrušení. Don Juan de Porres byl jmenován guvernérem v Panamě. Ve velmi krátké době měl opustit Guayaguil kvůli důležitému postavení na severu. Před tím však chtěl učinit krátkou návštěvu Umy. Měl velkou radost ze svého nového postavení, ale když si vzpomněl na děti, veselost zmizela. Nebude si moci vzít svého syna a dceru s sebou a nemohl by se o děti starat jako otec. Pro Martina bude dobré, když se

vrátí ke své matce. Je to už velký hoch a Anna bude ráda. S Janou však měl don Juan jiné plány. Ačkoli měla teprve osm roků, je naděje, že se jednou stane schopnou ženou a později některému muži dobrou manželkou.

Don Juan svěřil další výchovu své dcery strýci, až se osamostatní. Martin byl poslán ke své matce do Umy. I když je v učení trochu opož­děný, snad by se mohl věnovat nějakému řemeslu.

"Čím bys chtěl být?" Zeptal se ho otec. Martin pohotově odpověděl:

"Otče, chtěl bych umět léčit. Rád bych poznal, jak zacházet s ne­mocnými." To bylo jeho velké přání, které choval ve svém srdci. Don Juan se s úsměvem podíval do vážné tváře devítiletého chlapce a byl potěšen.

 

 

 

"To je velmi pěkné", řekl. "Vyučíš se ranhojičem, Martine. Znám v Limě jednoho muže, který tě přijme do učení. Jmenuje doktor Marcelor de Rivera."

Když se Martin vrátil do rodného města, našel tam svou matku. Už nežila v malém domku v ulici Ducha svatého. Bydlela v domě s donou Františkou Velez Miguel, těsně vedle kostela San Lazaro. Anna a dona Františka byly dobré přítelkyně. Obě přivítaly Martina s otevřenou náručí.

"Jak jsi vyrostl za ten čas, můj hochu", plakala Anna radostí.

"Jsi už tak velký jako já. Sotva mohu uvěřit svým očím! " Zvolala dona

Františka.

"Musíš být, Anno, hrdá na tak pěkného syna!"

Martin se usmíval na svou matku. Co byl pryč, úplně se změnila.

Když se na něho dívala, bylo to najednou něco jiného, než dřív. Bylo jí,

jako by ji něco hlodalo. Trápila ji jakási nová starost. Copak by ho mohla potrestat, kdyby opět dal peníze chudým? Najednou to byl vzdělaný a vychovaný mladík. Uměl číst a psát. Byla na něho opravdu hrdá. Konečně ho také nyní zná don Marcelo de Rivera, který je ranhojičem a jeho učitelem.

"Je dobré, že jsem doma." Řekl Martin. "Jsem rád, že jednou budu moci vydělávat peníze pro tebe, maminko, abych ti byl užitečný."

V očích Anny se zaleskly slzy, když se dívala na chlapce stojícího před ní, tak zdatného a velkého.

"Bůh ti žehnej!" Zašeptala chlapci do ucha. "Bůh ti pomáhej ve tvém

novém díle!" .

Minuly měsíce a Martin odešel z domu dony Františky, kde žil se svou matkou. Stal se pomocníkem doktora de Rivery. Každý den poznával něco nového při léčbě nemocných. Bydlel Riverova domu, v domě dony Ventura de Luna. Každé ráno chodil na ranní mši v kostele San Rozario. Ačkoli byl mulat s tmavou pletí a bohatí lidé ve městě si ho nevšímali, poznal, že ho Bůh miluje. "Bůh na mě myslí stejně jako na každého chu­dého Černocha na světě. Bůh dal každému duši, která je nesmrtelná. Nyní duše přebývá v tmavém těle, ale přijde čas, kdy všechna ukrutnost a bezpráví bude u konce. V nebi se nikdo nebude starat o barvu pleti, ani jestli je někdo bohatý a jiný chudý, obratný nebo hloupý. Na věčnos­ti bude jedinou mírou všech lidí, jak věrně na zemi milovali Boha, dobře plnili své povinnosti a žili podle svaté Boží vůle." Tak často Martin přemýšlel, když klečel v kostele Dan Lazuro a čekal na kněze, který měl sloužit mši svatou, a uvažoval: "Jaká asi bude Boží vůle pro ty, kdo žijí přízemně? Nemilují jeden druhého, a přitom v těle každého člověka je duše, je obraz samotného Boha.

Jestli miluji lidi a snažím se je udělat šťastné, opravdu miluji Boha a dělám Pánu radost. - Jak jsem rád, že jsem se narodil! Kéž by byl každý člověk rád, že žije a smí plnit Boží vůli, aby pak žil navěky v nebi! Jaká je to škoda, že je tak málo lidí jde touto cestou!"

Martin miloval svůj nový život. Před šesti měsíci složil zkoušku v ranhojičství u svého učitele. Doktor de Rivera řekl svým přátelům: "Nikdy jsem nepoznal tak věrného a čestného chlapce. Jeho ruce, jak se zdálo, jako by samy věděly, co mají pro nemocného udělat. A jeho paměť je dobrá.

Tento mladík dovede bez obtíží připravit každý lék. Jako je učenlivý, tak je obratný při ošetření postižené kosti.

Byla to pravda. Martin miloval svou práci v malém krámku svého zaměstnavatele. Bylo zde mnoho polic, sahajících až ke stropu. Na každé stálo množství skleněných nádob s různobarevnými tekutinami a prášky. Byly to léky, které si ranhojič připravuje z nasbíraných rostlin.

V krátkém čase poznal Martin všechny tyto léky ve sklenicích podle

jména. Rád si prohlížel různé kádinky a myslel na to, že v sobě obsahují léky, které léčí a ulevují nemocným. Jednoho rána byl chlapec sám v krám ku, protože don de Rivera odešel navštívit nemocného na druhou stranu města. Jako obyčejně byl Martin zaměstnán zametáním a utíráním prachu na stole, na židlích, v regálech s kádinkami, rozkládáním velkého svazku rostlin k sušení, když uslyšel v ulici hrozný hluk. Dva Indiáni právě zápasili u domu. Jeden z nich krvácel a měl velkou řeznou ránu přes oko. Vyhlížela velmi hrozivě.

Martin se díval ven ze dveří a viděl, že raněného přinášejí k jejich krámku.

"Rychle! Kde je doktor de Rivera?" Křičela žena, která běžela před ostatními. "Tento Indián může vykrvácet."

"Není zde", řekl Martin, "ale nebojte se, já se na něj podívám."

Žena se opovržlivě pohlédne na chlapce. "Není čas na vtipy." Řekla. "Rychle! Řekni, kde je tady jiný ranhojič?"

Martin jí klidným hlasem odpovídá: "Touto dobou tady žádný jiný není."

"Pomozte mi otevřít dveře, aby mohli dovnitř přinést nemocného! Křikla žena. "A ty - jsi jenom dítě! Nevidíš, že tento muž je na pokraji smrti? Jestli nebude ošetřen, může zemřít"

"Ano", řekl Martin, "rozumím -"

Přinesli Indiána a položili ho na lůžko. Všichni užasle sledovali, jak Martin převzal vedení v této chvíli. V mžiku měl vodu v nádržce, houbu v jedné ruce a několik zvláštních, jemných a vonících bílých prášků

            v malé misce.

Sehnul se k muži, který bolestí sténal a rychle se pustil do práce. "Neboj se", zašeptal. "Zase bude všechno dobré." .

Lidé, kteří stojí natlačeni v krámě, stojí a oněměle sledují počínání dvanáctiletého chlapce. Kdepak se naučil takové jemné dovednosti? Sotva ho umyl vodou, objevila se hrozná rána. Do rány nasypal bílý prášek a krev se zastavila.

"Kdo je ten malý Černoch?" Zašeptala žena. Už zde nebylo žádné pohrdání, nýbrž obdiv.

"To je Martin de Porres", odpověděl kdosi, "pomocník doktora de Rivera. Jeden z těch mladých učňů, který přihlíží, jak se ošetřují nemocní."

Za chvíli byl Martin hotov. Hluboký řez byl už vyčištěn, obvázaný bílou

látkou a muž byl schopen sedět a dívat se kolem. Tu řekl chlapec:

"Všechno je v pořádku, Jenom si pamatuj, že má odpočívat být v klidu. Budeš-Ii chtít, můžeš pozítří přijít na převaz. Prozatím by sis mohl vzít s sebou tohle."

Indián vzal malou láhev s tekutinou z Martinovy ruky a divně se na něho podíval:

"Co je to?"

"Víno. Máš velkou ránu. Vypiješ-Ii trochu vína, uleví se ti."

Jeden po druhém opouštěli lidé ranhojičův krámek. Dva z nich vzali raněného za rameno a vedli ho domů. Někteří však zůstali ve skupinkách a hovořili o nevídané scéně, kterou viděli.

"To je zázračný mladík", řekl jeden muž. "Myslím, že ranhojič by to nesvedl lépe. Také já, kdybych se měl dívat na tolik krve, ztratil bych nervy a nedokázal bych to ošetřit."

"Mladý Martin de Porres nezná bázně." Uznával druhý.

Martin opravdu neznal strachu, když se jednalo o druhého. Uvidí ještě tolik případů, které budou mnohem těžší než je tento. S.Marie. (Pokr.)

 

Přináším ti svoje slzy

A umyju ti nohy

Abys měl se mnou podU

Na tom co Kristus vykonal

Když nechtěls odpustit mi

On smiloval se jak slíbil

A vyryl si mé jméno do dlaní Abys nezapomněl

že spojeni jsme jedním křížem

a v jedněch ranách ukryti

Eva Lopourová

LORETÁNSKÉ MEDITACE

Matko neposkvrněná. oroduj za nás

Neposkvrněnost svaté Panny je jeden z darů, který Maria přijala od Boha a prožila. Dostala tento dar s ohledem na své Božské mateřství. Bůh totiž nemohl přijmout tělo z něčeho nečistého.

Marie je druhá Eva, neboť obě byly panny, které stvořil Bůh neposkvrněné, svaté a plné milosti. Chtěl, aby lidé dědili jeho milost jako svůj vlastní majetek, ale oni zklamali. Eva vyměnila věčný život za plod ovocného stromu, kvůli ďáblem nabídnuté iluzi bohorovnosti a nesmrtelnosti. Měla být matkou živých a zatím se stala matkou rodící potomstvo, pod­léhající utrpení a smrti.

V Marii začíná Bůh s lidmi znovu. Tentokrát se dno podařilo. Maria nepromarnila milost. Uchovala si neposkvrněnost v hříšném světě, ovládaném otcem lži a smrti. Nikdy se nedopustila žádného hříchu. Právě proto se mohla stát matkou podle Boží míry, Matkou, která porodila Božího Syna, samotného dárce milosti.

Jak vysoko Maria převyšuje Evu! Eviny děti by byly schopny zpro­středkovat milost jen z pokolení na pokolení. Maria však dala tělo a pozemský život Kristu, který je schopen a má moc dát milost všem lidem a všem pokolení.

 

Neposkvrněnost svaté Panny má pro nás nesmírný význam především v tom, že jedině jako neposkvrněná mohla Maria dát pozemský život Věčnému Slovu a porodit ho jako Ježíše, zvaného Kristus.

Dále je nám Neposkvrněná Matka lidským příkladem ve věrnosti Boží milosti. Maria nezhřešila, třebaže možnost hříchu měla také. Ďábel dorážel i na Marii a svět ji oklešťoval svými svody. Ona však ukazuje, že s Bohem je možno velmi důvěrně a plodně spolupracovat na spáse světa a posvěcení člověka i ve světě naplněném hříchem. Maria zachovala neposkvrněnost a tím se stala spolupracovnicí Boha na jeho díle spásy světa, a Bůh ji povznáší nad všechny tvory. Všichni jsme pozváni k důvěrné spolupráci s Bohem na jeho oslavě a našem posvěcení. Maria, Matko neposkvrněná, oroduj za nás, aby náš intimní vztah k tobě a k tvé­mu Božskému Synu nebyl ničím poskvrněn a byl stále úplnější a doko­nalejší. Otec T. (Pokr.)

DUŠE

Čekám až na mě dojde

Moje duše

Svítí slunce a mezitím

Mnohokrát už padal déšt

Spěchají kolem silní lidé

Za svými cOíy

A má duše je v nedohlednu Ale jsi tu ty

Který říkáš

Jsem dar

Všeho co potřebuješ

Vše co potřebuješ

Já jsem tvoje duše

Eva Lopourová

 

BOŽSKÉ DOTEKY V KOSMU

15. Odvaha k pravdě v kosmickém věku

"Co je pravda?" ptal se povýšeně Pilát Ježíše, a svrchovaná vtělená Pravda mlčela. Zato o dvě tisíciletí později halasně vykřikoval otec lži do celého světa: "Stokrát opakovaná lež se stává pravdou!" Na prahu třetího tisíciletí putování Božího lidu dějinami vyzývá Svatý otec Jan Pavel I!. v knize "Nebojme se pravdy": "Snažme se opět najít pravý význam

a hodnotu pravdy - pravdy, která osvobozuje, a svobody skrze pravdu." Říká to tváří v tvář vládci světa, který drze opakuje: "My vás od té svobody odvšivíme!"

Tím je naše putování za pravdou vesmírným časoprostorem ztíženo. Přes všechny nezdary a dočasná odchýlení od pravého kurzu naší ne­beské lodi však křižujeme oceánem kosmu a dostáváme se ponenáhlu vpřed.

Jaký smysl má mluvit o kosmickém věku lidské odvahy k pravdě? Copak neměla tato pravda kosmickou povahu vždycky, totiž už tehdy, když se člověk objevil na planetě Zemi, nacházející se v širším kosmickém rámci? Zajisté, už tehdy, kdy se člověk objevil na Zemi, mělo jeho úsilí o pravdu kosmický ráz. Avšak nemělo tento kosmický ráz vždycky. Člověk se objevil ve vesmíru s dokonalým rozumovým poznáním, neboť byl od svého vzniku naplněn vědomostmi o přirozených a jiných věcech. Bůh "dal lidem schopnost rozhodování a mysl k přemýšlení. Naplnil je chápavostí a rozumností a ukázal jim, co je dobré a co zlé" (Sír17,6-7). Tyto vědomosti, jimiž byl člověk původně naplněn, byly příčinou, že uměl pojmenovávat věci kolem sebe správnými pojmy, odpovídajícími podstatě těchto věcí (Gn2, 19-20). Tak si původní člověk, pokud to potřeboval, osvojoval tyto věci a ujímal se vlády nad nimi. Tak mělo jeho pravdivé poznání makrokosmický ráz. Lidské poznání mělo však původně i mikrokosmický ráz, protože zrovna tak, jako byl člověk od svého objevení se na Zemi, naplněn vědomostmi ohledně okolního vesmíru, pokud to potřeboval, podobně byl naplněn i vědomostmi ohledně sebe sama, jako muže i jako ženy, takže dokonale znal a pravdivě pojmenovával podstatu sebe sama (Gn2,2Q-23). Naplnění původního člověka spolehlivým a pravdivým poznáním všeho uvnitř sebe i mimo sebe, co potřeboval k dosažení dokonalosti, vyplývalo z toho, že byl obdařen integritou. Žil v dokonalém souladu s řádem vlastním své vlastní přirozenosti i řádem okolní přírody, jakož i s řádem Božím. Teprve později došlo k poruše této jeho integrity. Tento rozkol přivodil konec kosmického rázu jeho poznání. To byl konec souladu mezi jeho mikrokosmem a okolním makrokosmem. Vynořil se nesoulad mezi člověkem a okolním životním prostředím. Na místo nesporného, pravdivého poznání se dostavily dohady, omyl, lež. V přirozeném řádu věcí je totiž běžné, že to, co je dokonalé, předchází nedokonalému (Sv.Tomáš, Summa Theologica, 1,94,3).

Od té doby se stupňovalo lidské ponížení, úpadek a zotročení, protože svoboda bez pravdy není svoboda. Je pouze zdáním. Je otroctvím. Člověk se octl ve slepé uličce svých dějin, odkud se přirozenými silami nemohl vymanit. Z Boží milosti se mu však dostalo svrchované Pravdy, vtěleném v Božím Slově. Tím byl člověk znovu uveden na práh kosmického věku, když byl nadpřirozeným zásahem napřímen k Božímu řádu. Tak bylo ob­noveno spojení mezi mikrokosmem v srdci člověka a okolním makro kosmem. Člověk se v Kristu ocitá na prahu nových dějin. Během pouti Božího lidu dějinami se postupně proniká mikroskopem do nitra hmoty i sebe samého, stejně jako dalekohledem a kosmickými sondami odhaluje tajemství okolního vesmíru. Nastal čas, kdy lidé začali brázdit oceán kosmu. Kosmické lodi s roboty, vybavenými umělou inteligencí, zkoumají vzdálený svět. Tak se člověk od konce druhého tisíciletí také stále okázale dostává do kosmického věku, kam ho v podstatě znovu uvedl Syn Boží.

Carl Sagan v knize "Kosmos" píše, že "něco v nás uznává kosmos za náš domov. Jsme složeni z hvězdného prachu. Náš původ i vývoj byl svázán se vzdálenými kosmickými událostmi. Průzkum kosmu je cestou, na které objevujeme sami sebe.

Jsme zároveň dětmi nebes i Země. Během našeho života na této planetě jsme získali nebezpečnou výbavu, dědičné sklony k agresi." Tyto zhoubné náchylnosti v člověku však byly jednou provždy překonány v Ježíši Kristu. Byla nám zjevena Boží láska, tak čistá a ryzí, jakou bychom sami od sebe nikdy nebyli schopni poznat ani se k ní povznést. A my jsme k účasti na této lásce byli pozvání. Nejsme však nuceni, pr­tože Bůh respektuje naší svobodu, se kterou nás stvořil.

Není jisté, které stránky naší povahy převládnou. Uvnitř každého z nás je tajemný svět našeho vnitřního biokosmu a mikrokosmu vůbec. A kolem nás nedozírné dálky kosmu, kde nás čeká úchvatná perspektiva. Podnikáme průzkum jádra atomu a vynalézáme možnosti jeho využití.

Současně podnikáme také výpravy k planetám a nasloucháme poselství

hvězd. Všechno toto úsilí je navzájem propojeno a je podmínkou našeho dalšího rozvoje. Jenže naše síly byla zatím daleko více zaměřeny na válku. Národy omámené vzájemnou nedůvěrou, které se skoro nezabý­vají hlavním posláním našeho lidského druhu a nesnázemi lidského sou­žití na této planetě, se připravují na vlastní zničení. A protože to, co dě

 

láme, bývá tak strašné, máme sklon o tom nepřemýšlet. Lidský hřích představuje zrovna tak hlubokou propast nezbadatelného tajemství, jako Boží láska představuje závratnou rozlehlost, až to přesahuje všechno lidské myšlení. Čím hroznější jsou dúsledky zneužití vědeckých objevů a technických vynálezů, které člověk vymámil na přírodě, tím větší je tře­ba odvaha k pravdě. "

Carl Sagan uvádí, že "mikrobiologové a lékaři studují nemoci hlavně proto, aby léčili lidi. Jen zřídka proto, aby zničí/í zhoubné zárodky. Studujeme válku tak, jako kdyby byla dětskou nemocí, jak ji příhodně nazval Einstein. Dospěli jsme k bodu, kdy šíření jaderných zbraní ohrožuje každého člověka na naší planetě.

My, nukleární rukojmí - všechny národy světa - se musíme sami vzdělávat, pokud jde o válku. Musíme však vzdělávat naše vlády. Naše volba je smrtelně vážná. Tytéž rakety, které používáme k vysílání sond na planety, mohou sloužit k vystřelo vání jaderných hlavic. Náklady na výpravy do kosmu jsou velké, ale jsou nepatrné vedle nákladú na zbrojení. Nicméně i po zmírnění zbrojení budou i zde na Zemi některé naléhavé potřeby, jako je většina obyvatelstva naší planety, která hladoví. Přesto však naše planeta je omezená ve svém kulatém povrchu, kdežto rúst lidstva směřuje stále dál. Není tedy pochyb, že když zabráníme sebezničení, pak dříve nebo později podnikneme cesty do vesmíru. Udržovat statickou společnost je skoro vyloučené. Na jedné straně i malá snaha upustit od výzkumu kosmu by odsuzovala celá pokolení k výraznému úpadku. A naopak: i malé úsilí o cesty mimo Zemi, o to, co múžeme po Kolumbovi nazvat "hvězdným podnikem", povede po dobu mnoha pokolení k významné lidské přítomností v ostatních světech a k zapojení naší účasti v kosmu. "

Jan Pavel I!. píše v knize "Nebo jme se pravdy", že "od pravdy, kterou člověk vytvořil a s jejíž pomocí si snaží vybudovat svět a soužití s ostatními, se dostává na cestu k pravdě, kterou je Kristus. Dostává se na cestu ke svobodě, pro kterou nás Kristus osvobodí/.

A to je perspektiva naší doby. Buď svoboda, ke které nás Kristus osvobodil a nadále osvobozuje, anebo odloučení od Krista ve jménu ryze lidské svobody, tak často hlasitě proklamované. Svoboda, ke které nás osvobodil Kristus, je jedna Cesta. Druhá cesta je osvobodit se od Krista." Jenže dosud každý, kdo se v zájmu lidské svobody a lidských práv vzdálil Bohu, se dříve nebo později postavil proti každému člověku, i proti sobě samému, a konec konců proti celé přírodě. Na rozdíl nad naší lidské pravdy, která je nejistá a s každým novým objevem je poněkud změněna, Kristova Pravda je živá, stejně jako jeho Cesta pro nás je živá, neboť je to On sám, kdo nás vede k věčnému životu.

Pán nás chce vyprostit z našeho hrobu a přemoci omezení dané lid­skou tíží. Pán si přeje, aby byl tento pozemský život prodchnut životem věčným, božským, životem podle Ducha, jenž je životem milosrdné lásky. Vydávání věrohodného svědectví zjevené Pravdě a život podle ní není snadný. Spíše než převratnými okázalými výkony se pravda dosahuje postupnou, mravenčí, každodenní prací. To jí neubírá na jejím kosmickém vzmachu vstříc nebesům.

Když prohlížíme a obdivujeme staré, středověké chrámy a památné stavby, snad si říkáme, jakými umělci byli tehdy prostí řemeslníci. Dnes by asi nikdo nedokázal vykonat takovou práci, protože dneska se spěchá se vším, a kdo by to vůbec zaplatil. Dnes platí heslo: rychle a levně! Jenže nás ani nenapadne, že ti středověcí stavitelé, sochaři a řemeslníci, nebyli za svou práci nijak královsky placeni. Tvořili proto, že je to dno těšilo, protože chtěli zanechat po sobě umělecké dno, které by bylo nejen předmě­tem obdivu, ale které by také povzbudilo lidi k něčemu vyššímu. A zde jsme u kořene věci: tehdejší lidé pracovali z lásky k Bohu, pro Boha a pro své bližní. Tehdy totiž platilo heslo: Všechno k větší cti a slávě Boží! Takový dělník se řídil slovy sv. Jana: "Cokoliv činíte, čiňte rádi a pro Boha!"

Boží děti nepokládají práci za kletbu, třebaže pracovní námaha byla před Kristem jedním z trestů za hřích. Naše víra a dobrý úmysl posvěcuje práci a dává ji hluboký význam. Bez posvěcování práce dobrým úmyslem a láskou k Bohu a k bližnímu by se člověk podobal tažnému dobytku, který nepřemýšlí a neví, proč pracuje. Křesťan nepracuje jen pro vyšší mzdu, ale proto, že je služebníkem Božím a chce si svědomitou prací získat věčnou odměnu. Heslem benediktinských mnichů, kteří byli průkopníky evropské kultury, bylo "Modli se a pracuj!" Dnešní lidé na to heslo zapomínají docela, anebo ho obracejí naruby "Pracuj a pak se modli!" Stále si lidé naříkají, že pro samou práci nemají ani čas se pomodlit, natož jít do kostela. Zapomínají, že kdyby si napřed modlitbou vyprosili Boží požehnání pro svou práci, byli by spokojenější, méně nervózní a práce by jim šla od ruky.

Člověk sice nemá vždycky nejlepší podmínky pro svou práci a mnozí konají práci, na kterou se nepřipravovali. Ale nejde přece o to, co děláme, ale jak pravdivě to děláme.

Pravda je světlem lidského rozumu. Pokud se už od mládí člověk snaží poznat skutečnost v jejích různých dimenzích, dělá to proto, aby pravdu vlastnil, aby ji žil. Takový je lidský duch. Hlad po pravdě je základem a jeho největší touhy a vlastní svébytnosti.

Kristus říká: "Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými" (Jan 8,32). Tato slova se vztahují na člověka v jeho celistvosti. vysvětlují, na čem se zevnitř, v dimenzích lidského ducha, buduje důstojnost a velikost člověka. Pravda musí sloužit svobodě: mladí lidé mají zcela spontánní touhu po svobodě. A co to znamená být svobodní? To znamená umět užívat vlastní svobody v pravdě - být pravdivě svobodní. Být opravdu svobodní vůbec neznamená dělat jen to, co se mi líbí a nebo co se mi chce dělat. Svoboda v sobě obsahuje měřítko pravdy. Být opravdu svobodný, znamená užívat vlastní svobodu k tomu, co je opravdu dobré. A tedy být opravdu svobodný, znamená být člověkem s čistým svědomím, být zodpovědný, být člověkem "pro druhé".

Matka Boží jistě nebyla lenivá v práci. Modlila se a pracovala, jak to Bůh právě od ní žádal. A Bůh se sklonil ke své ponížené služebnici tak, že sklonil i hvězdné nebe, aby svou hvězdou svítilo do Betléma, a ukazovalo tam cestu všem, kdo hledají životní pravdu. Maria si nemyslela, že je to od Boha nespravedlivé, když ji napřed vyvolil za Matku svého Syna, a pak ji nechal v obyčejných nuzných podmínkách pracovat jako každou jinou ženu. Vždyť viděla nejen jak poctivě pracuje sv. Josef, ale i Syna Božího, že se nestydí za tesařskou práci. To by mělo být povzbuzením i pro nás. Pamatujme, že do nebeského přístavu plujeme ne nějakým přepychovým, technicky naprosto dokonalým raketoplánem, ale že na palubě nebeského korábu se každý musíme svou službou přičiňovat o svou pouť vzhůru. Tato pouť klade ohromné nároky na naši odvahu k pravdě, ale i na naši vytrvalost za dovršení naší pouti do nebeského přístavu. BT

Ty nejsi polibek

A já nejsem slovo

Ale jestli ty

Žiješ ve mně

Ajá v tobě

Pak nic není zkostnatělé

A Bůh není věcí

O níž se rozhoduje Zda být či nebýt

Eva Lopourová

 

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH. ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY OP

Dar rozumu

Někteří lidé, odporující Bohu, často opakují, že víra je iracionální. Tvrdí, že věřící jsou prý tmáři, kteří věří proto, že neznají vědecké objevy nebo je zaslepeně ignorují. Viz i mnohé postavy víry, které však postrádají dar rozumu, o který by pokorně prosili Boha. Spoléhají ve víře jenom na sebe, na svůj omezený lidský rozum, takže jsou z nich fanatici víry, a následně lidé nečistého srdce, kteří jsou zaslepení, nevidí Boha, ale jen sebe, a OVOCE: nenávist, fanatismus, svár, hádky, války, (křižáci stejně jako husité)

Víra není žádné křečovité upnutí se k neviditelným hodnotám, ani nevede k tvrdošíjnému lpění na nich, ani k fanatickému prosazování těchto hodnot. Víra neznamená něco zkostnatělého, ani iracionálního, nýbrž neustálý růst, vývoj v pravdách víry.

Vírou přisvědčujeme božským pravdám. Je to Boží milost, která nás vede k tomuto přisvědčení. Víra je Boží dar, který si člověk nemůže sám zasloužit ani vynutit od Boha. Kromě toho však platí nauka sv.Tomáše, který učí, že víra je také úkonem člověka. Jinak řečeno z Boží milosti je úkon víry úkonem člověka.

Víra povznáší náš rozum k Bohu a Jeho Pravdě. Vírou nás Bůh vede k tomu, abychom se mohli do této Pravdy ponořit také zevnitř, myšlenkově. Dává nám tedy rozum, intelekt. Samotný pojem intelektu vychází ze slova intelligere, což se odvozuje od intus legere, jež znamená číst uvnitř. Darem víry nás Bůh vede k sobě, ale nějak zvenčí. Bůh nás vírou vede k sobě tak, abychom se snažili vnitřně proniknout zjevené pravdy, a snažili se v nich číst, a pak a poučeni se vraceli k vnějšímu životu. Když nás Bůh stvořil ke svému obrazu a podobě, tedy nás vybavil rozumem a svobodnou vůlí. Nemáme tedy zjevené pravdy jen tupě přijímat. Bůh nás volá k účasti na těchto pravdách. Máme se přičiňovat o to, abychom ty pravdy co nejvíce zkoumali svým rozumem. My nemáme ulpí­vat na jejich trpném přijímání.

Vírou přisvědčujeme tomu, co nám bylo zjeveno', ale darem rozumu se

to snažíme poznat, čemu vlastně přisvědčujeme (STh,II,2,8,6).

"Nechte toho!" - Volají někteří lidé. - "Vždyť Bůh je ve své nekonečnosti nepoznatelný, lidským rozumem ho celého nikdy nepoznáte!"

To je pravda, ale Bůh nám dal rozum, abychom ho používali, a to i v záležitostech, které se týkají víry.

Aristoteles píše, že nejmenší poznání, které můžeme dosáhnout o duchové bytosti, převyšuje veškeré poznání, které můžeme nabýt o hmotném světě. Proto i sebemenší poznání o Bohu stojí za všechno to úsilí teologů, za všechna zasedání koncilů. A z tohoto hlediska rozumíme i smutným postavám různých lidí bloudících v otázkách víry. Také jejich omyly byly přínosné pro poznání pravdy. Arius, Mani, Hus, Luther aj. odhalují překážky na cestě k pravdě a podněcují ducha zvídavosti k odhalování nových cest. Jen velmi namáhavě a zvolna odkrývali hlubší poznání o Bohu. Ale ještě hlubší poznání než může poskytnout rozum - teologie, dává každému křesťanovi dar rozumu. Tímto darem rozumu jsou obdařeny všechny Boží děti, žijící v milosti posvěcující, třebaže nejsou teologicky školené. A tak rybář Petr zahanbuje učence.

Boží děti usilují o poznání svého nebeského Otce. Jenže na cestě ke správnému poznání Boha stojí tolik překážek. Nebyli to v dějinách Božího lidu jenom nevzdělaní albigenští a kataři, kdo zaváděli poznání pravdy do slepé uličky. Naopak to někdy byli školení teologové, kteří vlivem ztráty milosti posvěcující hříchem a následnou zatemnělostí rozumu a oslabením vůle sešli z pravé cesty. Přesto však intelekt zůstává nejvyšší schopností člověka a nutno usilovat o jeho zdokonalení. Jenže náš rozum má sklon chápat Boha podle měřítek nás tvorů. Jak často jsme v pokušení dívat se na Boha vlastním zrakem?! A jaký je lidský zrak? Kdekdo musí nosit brýle, aby vůbec dobře viděl stvořené věci. Jako se při poznání Boha nedá stavět na slabosti našich smyslů, nedá se stavět ani na jiných schopnostech nás tvorů.

A tak zde musí předcházet intuice lásky. Láska musí duši co nejvíce přiblížit k božskému předmětu. Je úkolem intuice lásky, aby ještě dokonaleji připoutala náš rozum ke zjeveným pravdám. Teprve až nás láska lépe přetvoří k Bohu, abychom byli dokonaleji Jeho obrazem a podobou, pak se projeví naše spřízněnost s Bohem a Jeho pravdami. Tímto spřízněním je pak intelekt schopnější hlubšího proniknutí do těchto pravd.

Duch sv. obdarovává darem rozumu každou duši obdařenou milostí. Dar rozumu se však naplno projevuje u toho, kdo se dává láskou k Bohu víc a více přetvářet podle Boží podoby. Dar rozumu nás především vede rozumět samotným výrazům, jimiž jsou vyjadřovány pravdy víry. Tyto výrazy pro pravdy víry si vymyslel člověk. Proto nejsou dokonalé, ani jednoznačné, nýbrž obdobné. Boží pravdy totiž daleko přesahují vše, co o něm můžeme vyjádřit lidskými slovy. A tak docházíme podle sv. Tomáše k největší dokonalosti poznání darem rozumu tím, že poznáváme spíše čím Bůh není než čím opravdu je.

Dar rozumu očišfuje lidskou mysl a zbavuje ji příměsi stvořených věcí. Duše potom může snáze pronikat k podstatě zjevených pravd. Duše se oprošťuje od přemítavého těkání rozumu, pokojně spočívá v pravdě, takže se může k pravdě těsněji přimykat. Za to, že se vzdává přemítavého postupu, nemusí mít člověk dojem nějaké ošizenosti. Duch sv. totiž není skoupý. Když se duše oddala jeho vedení, a pod jeho vedením se odtrhla od závislosti na tvorech, a když se namáhavým očišťováním činným i trpným oprostila lpění na svých smyslech a svém rozumu, aby se přidržela samého Ducha sv., POTOM ji Duch sv. naplňuje. Nepodceňujte našeho Pána! Copak si myslíte, že se náš Pán dá zahanbit šlechetností člověka, který toho tolik pro Boží pravdu opouští, aby nechal člověka tápat v temnotě?!

Dar rozumu přivádí do lidské duše jakési ztišení. Dá se říci, že vede duši ke spočinutí v pokoji, kde místo záplavy informací, které se na nás valí z televize, přichází oblažující vánek Ducha sv. Ten vánek dává vyčerpanému poutníkovi jistotu, že je v bezpečí. Současně je to jistota poutníka, který je přesvědčen, že je to jen zastávka na spolehlivé cestě domů. To závětří je dobrá zpráva o blížící se pravé Domovině, kde bude teplo a pokoj. Zvláštním vnitřním pulzováním intuice a vnitřním objasněním nabývají Boží děti jistoty blížícího se Domova. Ten Domov jako místo - Dům - bude jednou dosažen, ale zatím je to pro člověka spíše stav vnitřního upokojení.

A zatím pyšní lidé tohoto světa, kteří by se pro nějaké božské pravdy nevzdali ani na okamžik vypočítavé vlastnosti svého rozumu, třesou se zimou úzkosti. Hledají závětří v dosažení přízně u světských velmocí. Hledají silného spojence pro případ války. Jak by tam mohli nalézt pokoj? Mohou snad postavit evropský dům, ale nikdy domov. Chcete jako oni zůstávat stále na okraji Božího pláště, jen zdálky slyšet ozvěnu Božího Slova? Snad je to pohodlnější, ale není to důstojné Božích dětí. S Božím lidem to v naší vlasti nezlepší, dokud se Boží děti budou spokojovat s minimem. Otevřme se tedy nekonečnému proudu Boží milosti! Nebeský Jeruzalém není obléván žádným teplým Golfským proudem, nýbrž Duchem svatým, proudícím z pramene života. Jeho krátkými doušky jsme tu občerstvováni. Dostavuje se k nám plným řečištěm sedmera duchovních darů.  ST (Pokr.)

 

Tvá tvář podobá se

Někomu koho dobře znám

Nebo spíš všechny

M~í něco z tebe

Za semknutými rty modlitba

Nevím čí ruka

Zavěsila slova do prostoru

Mezi dvěma srdci

Ale vzduch se chvěje

Membrána hlasivek

Naléhavostí prosby

Dej af je to čisté Pane

Eva Lopourová

ZPRAVY:Na Zelený čtvrtek 28.3.2002 představilo BRNĚNSKÉ ANGELlKUM - První sdružení přátel bl. Hyacinta Maria Cormiera OP v Brně veřejnosti vybrané autory v oboru křesťanské malby. V knihovně kostela sV.Michala byla vystavena díla Evy Mužikové, akad. malířky, Kamily Veroniky Planerové, III. OP, Otce Pavla Augustina Kryla, III. OP. Úvodní slovo pronesl P. Tomáš J. Bahounek OP. Miroslav Gabriel Částek III OP přednesl verše Jana Víchy. V dalších dnech je zde možno díla shlédnout ve všechní den od 17,00 do 20,00 hod., v neděli od 9,00 do 12,00 a od 17,00 do 20,00 hod.

Text úvodního slova: Vážení přátelé, sestry a bratři! Krása plní v náboženské úctě důležitou úlohu. Samotný úkon klanění se Bohu podstatě zahrnuje touhu naplnit úctu k Bohu krásou.

Sv. František, který do krajnosti zachovával evangelickou chudobu, nikdy netvrdil, že by kostely měly být suchopárné, pusté a bez krásy. Naopak, kostel a oltář mu nikdy nepřipadal dost krásný.

Krása a lesk Božího domu a jeho výzdoba neodporuje duchu evangelcké chudoby, ani nedává pohoršení druhým.

Občas je možno zaslechnout výroky, že mše je prý něco ryze odtažitého a smyslům nedostupného. Proto prý mají být kostely bez ozdob. Ve skutečnosti je mše svatá nesmírné tajemství, které přesahuje naše ro­zumové chápání, ale rozhodně to není nic ryze odtažitého, nýbrž je slavena s celým Božím lidem, a proto je také vždy něčím, ale také někým docela určitým.

Bůh, který se nám zjevuje, přesahuje svět rozumovosti, ale nezahrnuje žádný protiklad toho, co je skutečné a určité. Mše svatá je v nejvyšším smyslu konkrétní skutečnost, opravdové zde a nyní: samotný ristus je skutečně přítomen. Dává se nám za pokrm v podobě určitého chleba.

Působivost a závažnost posvátné liturgie má kořeny v tom, že je víc než odtažitá. Obrací se mnoha způsoby k celé lidské osobě. Vtahuje Boží dítě do Kristova posvátného prostředí, posvátnou krásou a leskem chrámu, barevností a krásou rouch, způsobem své mluvy a zpěvem gregoriánského chorálu.

Sv. Terezie z Avily píše v Životopise: "Četla jsem v jedné knize, že je to nedokonalost mít umělecky podané obrazy. Proto jsem už nic takové­ho nechtěla mít ve své cele. Dříve než jsem to četla, zdálo se mi jako odpovídající chudobě mít jen papírové obrazy. Proto jsem už nechtěla mít žádné jiné. Ale tu jsem v okamžiku, když jsem na to už skoro vúbec nemyslela, postřehla hlas Páně, že to není správné umrtvování. Co je lepší - chudoba nebo láska? Ježto právě láska je lepší, tedy se ani ničeho nevzdávej, ani svým sestrám neodnímej nic, co povzbuzuje k lásce. Kniha pojednává jen o přebytečných ozdobách a příliš bohatém zdobení obrazú a nikoli o samotných obrazech. Je to vychytralost zlého nepřítele vnuká těm, kdo málo věří, aby se připravili o všechny prostředky k povzbuzení víry, aby tak upadli do záhuby. "

Existuje hluboký, významný vztah mezi vnitřní podstatou něčeho a přiměřeným výrazem téhož. A to platí obzvláště o mši svaté. Rozdílné projevy, v jakých se tajemství nabízí, plní závažnou úlohu a nesmí být považovány za něco, co lze ponechat libovolným zásahům, třebaže to, co se vyjadřuje, je nekonečně důležitější než jeho výraz.

Skutečným námětem mše svaté je zpřítomnění tajemství Kristovy oběti na kříži a Nejsvětější Svátost. Přesto by se neměl klást velký důraz na posvátné prostředí, které vychází ze slov, pohybů, hudby a kostela, kde se mše slaví. Aniž by se posvátné umění snažilo zakrývat náboženský námět bohoslužby, nechává spíše vyniknout jeho hloubce. Krása má význam nejen tehdy, když je sama námětem, nýbrž také když má poslání loužit jinému námětu. Zdůrazňovat, že bohoslužba má být krásná neznamená znetvoření náboženství jeho zkrášlujícím pojetím. Touha po kráse v bohoslužbě vychází ze smyslu pro zvláštní hodnotu, která spočívá v přiměřenosti vyjádření. Krása v posvátném prostředí je hodnotná nejen sama o sobě (jako výraz úkonu klaněn0, nýbrž má význam pro duchovní rozvoj Božího lidu. V bohoslužbě velebíme Boha a děkujeme mu, přijímáme podíl na Kristově oběti a modlitbě. Když nás bohoslužba vede, abychom se s Kristem modlili k Bohu, plní také závažnou úlohu při našem přetváření v Kristu. Tato úloha se neomezuje na nadpřirozenou část bohoslužby. Vztahuje se také k její formě, k posvátné kráse, která se ztělesňuje obrazech, ve slovech a hudbě a zpěvu mše svaté či bohoslužby.

Současně se na místě umění rozloženého na střípky modernismu a postmodernismu staví nová estetická norma. Tuto novou normu buduje nejen člověk jako autor a příjemce uměleckého dna, ale především také sám božský Původce všeho stvoření, nejvyšší zdroj inspirace, svrchovaná Krása Boží.

Mezi vystavenými dny jasně vyniká hledání nové normy krásné madony, piety, aj.motivů, ale nikoli jako neochvějné ani založené na staleté návaznosti. Autoři přicházejí s podáním, které sami průkopnicky objevují poté, co sami náležitě zažili a podali moderní i postmoderní bloudění. Tak vidíme nejen křesťanské umění jako fenomén, ale také jasné předvedení a znázornění, proč právě Bůh, Kristus, Maria a svatí jsou jádrem

každého velkého umění. - Děkuji Vám za pozornost.      O. Tomáš

                                                   *    *    *

STVOŘITEL

Jsi kámen jenž otesávám

Dlátem milosti

 

Jsi báseň

Když s tvými slovy

Uraju si

Jsem malíř ve tvé duši

Ty na chvíli mě v barvách tušíš

 

Jsem jehla a ty gobelín

Podobu Syna vtiskuji ti

Jen ten kdo jemu podobá se

Tak jak mě uvidí

Eva Lopourová

 

Ten, který stvořil - a jen pouhou vůlí ­- 

z ničeho čas, jenž dotud neplatil,

dal slunci v nebi jednu jeho půli

a bližší luně zase druhý díl.

 

A tak se zrodil v jednom okamžiku

los, úděl, osud pro každého z nás:

mně pak byl určen od prvního vzlyku,

od první plenky temný noční čas.

 

Ale ač tma vždy patří k noční době, já jako

člověk, jenž se vzpírá sobě, nad svými skutky

věčně naříkám.

 

A kojí mě jen to, že je mi dáno

být černou nocí pro slunce a ráno,

už od kolébky přisouzené nám.

Michelangelo