KVĚTEN 2000
__________________________________________________________________________________
Ročník VI. květen 2000
___________________________________________________________________________________
Obsah: Sv.Antonín Florenský, J.T.,Radostně do III.tisíciletí, Mariánské hymny, O.Tomáš,Jak Božské Srdce vstupuje do srdce lidského, B.,Eucharistická obnova světa, B.,Maria nás učí sv.přijímání, J.V.,Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP_________________________________________________________._________________
Svatý Antonín Florentský (10.května)
Hymnus z ranních chval
Než se vyhoupne slunko výš,
biskupe sem chvátáme blíž,
když naše chvály uslyšíš,
kéž nás svým pláštěm zaštítíš.
Když od tělesné choroby
zbavuješ lidské útroby,
rozlom neřestné okovy,
vyrvi nám nitro z poroby.
Pod všelikým zlem klesáme,
do chyb často padáme,
že skoro tak již zoufáme,
jestli tvá ruka nezklame.
Panici, tělo očišťuj,
doktore, ducha poučuj,
biskupe, lačné nasycuj,
budem ti vděčni, stůj co stůj.
Radostně do třetího tisíciletí
7.Kdo vede lásku k dokonalosti
Bůh je nejen bezmoc lásky, když odmítá komukoli z lidí vnucovat své dobro proti jeho svobodné vůli, nýbrž také velmoc lásky. A tady se teprve přitom se ukáže rozdíl mezi námi a Bohem. Nikoli my, ALE ON - Bůh vede naši lásku k dokonalosti, i když se to navenek nezdá.
Bůh je bezmocný, dokud svobodně neodpovíme z plného srdce na jeho lásku. Jestliže ale svobodně odpovíme na Boží lásku, s níž nás obdarovává svými hřivnami, a která předchází našemu rozhodnutí, znamená to, že na jedné straně splníme Boží vůli, což bývá nepohodlné, nepříjemné, a na druhé straně jsme si vzájemně oddáni v lásce, v přátelství a vzájemnosti. Když tedy svobodně odpovíme na Boží lásku láskou z celého srdce, láskou, která je ochotna něco obětovat, i když to bolí, POTOM nám přichází Boží MOC na pomoc, potom Bůh povede naši začínající a vždy ohrožitelnou a ohroženou lásku k dokonalosti. Když tomu porozumíme, osvítí nás velebnost Boha, kterého zvěstoval Ježíš.
Bůh chce, abychom se zastávali jeden druhého: to je láska k bližnímu. Bůh také chce, abychom byli spolu šťastni v lásce a něžnosti, v přátelství a vzájemnosti. Sotva splníme Boží vůli a změníme svůj život podle vůle Boží, - POTOM se dříve nebo později ocitneme v útrapách a v a utrpení; ALE potom se také ukáže VELMOC BOŽÍ LÁSKY, BOŽÍ MOC, která nás vysvobodí z těchto útrap a z tohoto utrpení. Musíme nejprve přemýšlet o lásce k bližnímu a o její nouzi a pak také říci něco o přátelství a vzájemnosti a jejich utrpení.
Bohu nestačí, aby byl milován sám, nýbrž touží být milován v člověku. Když milujeme svého bratra, svou sestru, tedy milujeme Boha. V Novém Zákoně je psáno, že kdo říká, že miluje Boha, a nenávidí bratra, je lhář. TEDY: Bůh chce být milován v člověku! Avšak láska k bližnímu, uskutečňovaná důsledně, bez ústupků, přináší člověku v tomto světě utrpení. Copak mám tomu zločinci, který se vůči mně choval nespravedlivě, jednoduše odpustit? To by mě pak ten druhý ještě více zneužíval. Když se děje sousedovi bezpráví, mám zajít na úřadu, či k tomu, kdo mu ukřivdil, a protestovat a pomoci sousedovi k jeho právu? PAK se ale stanu neoblíbeným. Kdo se bez rozmyslu pustí do tohoto prostého přikázání lásky k bližnímu, ten se snadno octne v nouzi a utrpení. Člověk prý musí umět rozvažovat, s vlky výt - potom to k něčemu vede: neboť lež má dlouhé nohy a nespravedlnost bují velkolepě.
Sigmund FREUD tvrdil dlouhou dobu (než posléze našel a přijal Krista), že přikázání lásky k bližnímu je nerozumné, nelze ho uskutečňovat, a přikázání lásky k nepříteli je dokonce nesmyslné. Heinrich HEINE píše ohledně křesťanské lásky k nepříteli posměšně: "Mám ty nejpokojnější úmysly. Moje přání jsou: skromná chalupa, došková střecha, ale dobrá postel, dobré jídlo, čerstvé mléko a máslo. Před oknem květiny, před vchodem několik krásných stromů; a pokud mne chce Bůh učinit docela šťastným, dovolí mi zakoušet radost, že na těch stromech bude viset šest až sedm mých nepřátel. Dojatě a srdečně jim před jejich smrtí odpustím všechny křivdy, které mi v životě napáchali - zajisté, má se odpouštět nepřátelům, ale ne dříve, než jsou pověšeni." AVŠAK je přikázání lásky k bližnímu a k nepříteli opravdu tak nerozumné, jak míní FREUD a posmívá se HEINE? Chce se na nás opravdu příliš?
Cožpak se snad pomátl Maxmillián KOLBE, když šel dobrovolně na smrt za otce tří dětí v Osvětimi? Pomátli se snad všichni jihoameričtí křesťané - biskupové, kněží, laici, když se důsledně zasazují za chudé, vykořisťované a ponižované, a jsou tajnou policií či jiným komandem smrti zatýkání, vězněni a vražděni? Pomátli se křesťané, když protestují proti porušování lidských práv v Číně a poté mizejí v odlehlých táborech s ostnatými dráty? NE? Nepomátli se. Berou prostě přikázání lásky k bližnímu vážně.
Ježíš Kristus dobře ví, že jeho Otec má ještě jiné ruce než jen ty naše. PROTO volá: "Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské." (Mt 5,10) Můj Otec, říká Ježíš, bude pomáhat lásce a spravedlnosti k vítězství, neboť můj Otec se raduje z lásky a ze spravedlnosti. OVŠEM: aby mohl Bůh dokonat moc lásky, lásky často pošlapané, musí láska teď nyní začít. Je třeba podniknout první krok. Zbytek obstará Bůh. J.T. (Pokr.)
Sv.Antonín Florentský Hymnus z nešpor
Ať Antonínu zapějem
kypivý, vroucí chvalozpěv,
zažehni nám dnes nitro všem,
Bože všemocný svou moc zjev.
On za rok v útlé mladosti
zákoník uměl zpaměti,
pohrdl světskou radostí,
Kristovu jhu se zasvětí.
Řád kazatelský s vroucností
objal a si zamiloval,
by vědě v něm i svatosti
se bez výhrady věnoval.
Marně se však pod poklopem
tajíš se světlem zářícím:
stává se arcibiskupem,
hřeje a svítí věřícím. (přel.br.Patrik Kužela)
Jak Božské Srdce vstupuje do srdce lidského
I. 1. Kterého jsi z Ducha Svatého počala.
Před dvěma tisíciletími se začal životní příběh jedné prosté dívky. Nikdo si jí nevšímal. Historikové se o ní nezmiňují. Přesto však zanechala stopy, zřetelnější a trvalejší, než ostatní velikáni dějin lidstva. Začíná se tím totiž první jednání božské hry, týkající se celého světa, týkající se tebe.
Nesmrtelný příběh Marie. Je nevyslovitelná. Nežije v nějakém uzavřeném světě. Není zajatcem vlastních úvah o svých ideálech. Nepočíná si, jako by se všechno mělo točit kolem ní. Je zásadně otevřená, ale ne pouze lidským řečem. Má srdce chápavě otevřené pro Boží Slovo, projevující se zcela neočekávaně, úplně jinak, než my lidé předpokládáme.
To je velké Mariino tajemství. Je to Mariino tajemství, ale především je to tajemství Božího Slova, které vkročilo do našich dějin. Boží Slovo má tak úžasné účinky, že vede ke chvále Boha a s ním i Bohorodičky: "Blahoslavený život, který tě nosil! " ALE Ježíš říká: "Spíše jsou blahoslaveni ti, kteří slyší Boží Slovo a zachovávají je." Samozřejmě, že je třeba MARII blahoslavit jako BOHORODIČKU, ALE je třeba mít na zřeteli, že se MARIA NESTALA Bohorodičkou náhodou, nýbrž PROTO, že byla od začátku poslušnou služebnicí Božího Slova.
Je otevřená a oslovitelná - i pro Boha. To není samozřejmé ani jednoduché. Bůh totiž nemluví hlasitě a neodbytně. Nepřichází jen za řinčení trub, aby dobyl a okupoval každé srdce. Bůh je velkorysý. Miluje nás a přeje nám všechno nejlepší, a to v největší možné míře. Přeje nám největší Lásku, nejlepší Dobro, nejskvělejší krásu, vrcholnou Pravdu, totiž sám sebe. To nám přeje, ale nikomu to nevnucuje. Nedělá totiž nesmysly. Když nás jednou stvořil svobodné, tak nám přece nebude omezovat naši svobodu vnucováním čehokoli. Bůh naplno respektuje lidskou svobodu. A když se rozhodl zachránit lidstvo před zkázou a svět před vyhasnutím prostřednictvím člověka, tedy si napřed vyžádal od člověka svobodný souhlas.
Bůh zpravidla nemluví přímo, ale prostřednictvím tvorů. Často docela jinak, než to očekáváme. Jenže většina lidí neslyší nic, anebo slyší jen sebe sama. Maria však mezi množstvím hlasů rozeznává Boží hlas. Ten jí dává nenahraditelnou jistotu: "Pán je s tebou." Mluvíme o umělcích a vynálezcích nadaných milostí. Maria je milostí nadaný člověk, a to pouze člověk. Pojednou je překvapena svou zkušeností s Bohem. Místo lidsky osvojené radosti, se dostavuje moment překvapení. Je Bohem oslovena ve svém nitru. Dobře ví, že když se Bůh uchází o lidskou účast a spolupráci, tedy chce člověka celého.
Maria se odmlčí. Mlčky uvažuje o pozdravu Božího vyslance. Jen tak člověk dochází k víře. Věřit rozhodně neznamená všechno slepě přijímat, myšlení přenechat jiným. Maria mlčí a přemýšlí. Touží věřit, věřit z celého srdce. Bojí se však otevřít tomuto prostředníkovi, protože se je panna prozíraví, a tedy obává ztratit či jakkoli zarmoutit svého Pána, Otce nebeského. Dobrý posel však člověka hned uklidňuje a zbavuje zbytečných obav. Pak ji seznámí se svým poselstvím: "Hle, počneš." Maria tomu rozumí zcela přesně a jasně: Má přijmout ve svém klíně život. To je pro ženu velmi silný požadavek. Maria však se už dávno zasvětila a tak odevzdala Bohu. Její postoj vůči Bohu je od začátku příznivý, a proto nenamítá: Proč zrovna já? Proč ne jiná žena? Naopak se právem ptá po způsobu: Jak se to stane, když muže nepoznávám? Kdo chce spolupracovat, hledá totiž způsoby, jak to provést, kdežto kdo odmítá spolupráci, ten hledá důvody, proč právě on nemůže nic vykonat.
Boží odpověď zní překvapivě. Nedává žádný pochopitelný recept, jaký by si člověk přál. Žádné řešení, které by lidsky vyřešilo všechny těžkosti. Bůh slibuje svého Ducha, sílu svého Ducha. Přeje a dopřává tohoto Ducha každému, kdo touží posloužit, ale neovládá prostředky a nezná cesty, pomocí kterých by posloužil. Bůh dopřává svého Ducha každému, kdo jde kvůli Boží věci až na práh lidských možností, a tam uznává své meze, a proto ze sebe volá k Bohu o Ducha Svatého.
Věřit znamená počítat se silou tohoto Ducha, a neodporovat tomuto Duchu. Takový člověk zmůže daleko více, než by se sám nadál. Ne z vlastní síly, ale silou toho, pro kterého není nic nemožného. Víra je východiskem z lidsky bezvýchodné situace, unést lidsky nesnesitelné, uznat svou lidskou prohru a hranice svých lidských sil, za kterými lze dál žít díky Bohu.
Jsme docela vydáni Bohu napospas. Okolnost, zda v chudobě nebo v bohatství, v dobré pověsti či v potupě, úspěšně v očích světa nebo bez úspěchu, zda po dlouhém životě nebo již v útlém věku, to stanoví Bůh, podle své vůle.
Stane-li se Boží slovo, pak se nám stane to nejlepší. "Ať se mi stane podle tvého slova!"
A nyní je to Slovo živé a díky Marii vtělené mezi námi. Teď je zapotřebí následování Krista, takové následování, které je spásné, naslouchání a činění Božího Slova , jde tedy o praktické uskutečňování Božího Slova. MARIA to Slovo nejen slyšela, ale dala k jeho přijetí souhlas, takže byla plná Boha, Sluncem oděná, Božím Slovem povznášená.
Jen jednou přijala Ježíška, a stačilo to k její proměně navěky, takže navěky je služebnicí Páně, a kvůli tomu i matkou každého z nás. Věří tomu a uskutečňuje to, i když všechno lidské kolem ní svědčí o něčem úplně jiném.
Ten, kterého jsi, Panno, z Ducha svatého počala, je Srdce milosrdné. Jen z milosrdenství tohoto Srdce se stalo, že se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Je to Srdci milosrdné, kterého se hluboce dotýká bída i toho nejpřehlíženějšího z Božích dětí. Proto přijal Ježíš naše utrápené srdce za své, ve svém Srdci je ukryl a zakoušel jeho strasti, aby je stejným Srdcem vyléčil. Srdce nejvýš milosrdné dodnes nepozbylo ani svůj život, ani své milosrdenství, ani jediné zbědované srdce se mu nestalo lhostejným. Kolikrát vyslovíme jméno Ježíš, tolikrát můžeme zaslechnout v ozvěnu andělovo ujištění: "On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." Jeho milosrdné Srdce prožívá s tebou tvé bolesti, tvůj smutek, tvou opuštěnost.
Kolikrát proneseme jméno Maria, tolikrát slyšíme ozvěnu milosrdného Srdce Páně v milosrdném Srdci jeho svaté Matky. Milosrdenství mateřského Srdce svaté Panny rovně nikdy neochladlo a ani jemu se nestalo žádné lidské srdce lhostejným. Hned při zvěstování pochopila andělské poselství milosrdného Srdce a odpovídá na ně rozhodně: "Staň se." V radostném přitakání životu dala Maria své přečisté Srdce od služeb milosrdenství Božího. Kéž se ani mé srdce nezatvrdí vůči žádné bídě, ani k cizí ani ke své! Ať je milosrdné, aby umělo naplno využít všech dobrodiní milosrdenství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova!
Hymnus z Mariánských hodinek: K jitřním modlitbám:
Jejž země, moře, nebesa
ctí, koří se mu, hlásají,
jenž řídí světů tělesa,
Marii v lůně se tají.
Jejž měsíc, tvorstvo všeliké
i slunce slyší v své doby,
s nebes milostí zalité
nosí dívčiny útroby.
Jsi šťastná matka, výkvět žen,
že v arše tvého života
se zavřel ten, jenž stvořil den,
v jehož dlani svět kolotá.
Poslem s nebe oblažená,
Duchem svatým oplodněná,
jenž od pohanů čekán byl,
z tvého lůna se narodil.
Maria, Matko milosti,
Matičko milosrdenství,
před nepřítelem ochraň nás,
v hodinu smrti přijmi nás.
Tobě buď, Pane, chvála, čest,
jenž z Panny pro nás zrodil ses,
s Otcem, Duchem buď oslaven
až na věky věkův. Amen. (Přel.br.Patrik Kužela)
I. - 2. Se kterým jsi Alžbětu navštívila
Láska směřuje k nejlepšímu uplatnění. Láska nemůže čekat. Musí přiložit ruku k dílu, kde je jí nejvíce zapotřebí. Marii nechybí práce. Nosí dítě pod srdcem. Ale myslí na Alžbětu. Ta je ve větších nesnázích. Maria spěchá do hor. Spěchá tam, kde ji zvláště potřebují.
Láska oživuje víru, která by bez její vynalézavosti, pohotovosti, ochoty a obětavosti, byla mrtvá. Ten, kdo věří, neprosí neustále, aby jen Bůh zasáhl a něco podnikl. Kdo věří, ten podnikne všechno, co dokáže svými silami, a k čemu mu Bůh dává sílu.
Kdo opravdu živě věří, zdolá každou horu. Jeho silou je láska. Alžběta a Maria - dva lidé se setkávají. Denně se mnoho lidí setkává, ale doopravdy se nesetkají nikdy. Mnozí se střetají často, chodí kolem sebe, sedávají vedle sebe, ale zřídka se setkají společně. Pravá setkání jsou vzácná. Uprostřed mnohomluvnosti panuje často zaryté mlčení. Uskuteční se tam, kde vládne dobrý duch, Duch Svatý. Stačí pozdrav či letmý pohled. A dva lidé se vzájemně najdou, naleznou štěstí. Jsou pohnuti až docela dovnitř a přetékají radostí a pokojem. Nazývají se blaženými a také jimi jsou.
Blažená, která uvěřila, přetéká láskou a radostně o tom pěje Bohu chválu. V její modlitbě neslyšíme žádné prosby, jen velebení a díkůvzdání. "Velebí má duše Pána." To znamená: oslavuji Boží velikost! Nikdy nebudeš dost vznešeně smýšlet o Bohu. Bůh je vždy ještě lepší a větší.
Když rozjímáme o svém životě: Kolikrát "učinil veliké věci" v nesčetných maličkostech. Jeho milosrdenství nikdy neustává. I kdyby naše hříchy byly rudé jak šarlat - Bůh je milosrdný. Má Srdce pro každého z nás.
Maria ví o Boží blízkosti ve svém osobním životě. Poznává však Boha i jako Pána dějin. Lidé se sice honosí poctami, bohatství a mocí, ale nakonec vyvanou jako vánek. Z jejich velikosti nezbude nic.
Pro Marii je veliký pouze Bůh: A ten stojí na straně malých, nepatrných, ponížených. Jemu jsou blízcí chudí, hladoví a pronásledovaní. Těm patří jeho království. Maria završuje svou modlitbu prorockými slovy: Bůh se ujal svého služebníka, jak slíbil. Neopustí svůj lid. Je to věrný Bůh. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás. Neboj se! Jsem s tebou. Dám ti sílu. Pomohu ti. Smyslem života každého z nás i celého lidu je radostně svědčit o tomto Bohu, který nás vede.
Srdce, pod kterým Maria nosila svého Pána i při navštívení Alžběty, je nejštědřejší z lidských srdcí. Z celého srdce zpívá Maria chválu Bohu, nejkrásnější píseň, jaká kdy byla zazpívána o štědrosti Božského Srdce. Štědrostí překypující Srdce Páně přináší do Zachariášova domu vzácné dary. Darem Boží moudrosti poznává Alžběta Syna Božího a jeho blaženou Matku. Darem své božské moci snímá štědré Srdce z Janovy duše kletbu hříchu. Darem Boží lásky se rozjásalo srdce Janovo, zaplesalo srdce Mariino v radostné chvalozpěvu. V srdci Alžběty se rozhořel plamen první mariánské modlitby: Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Pros za nás hříšné, aby naše srdce nebylo lakomé, aby si sobecky nedrželo pozlátko pozemského štěstí, aby neomezovalo místo pro dary nejštědřejšího Srdce. Kéž mé srdce pochopí, že požehnané mezi lidskými srdce je to srdce, které se nejvíce uvolňuje pro nesmírné dary nekonečně štědrého Srdce Ježíšova.
Hymnus z Mariánských hodinek: K ranním chválám:
Ó, Paní blahoslavená,
nad hvězdy jsi ty vznešená,
věčná Moudrost tě stvořila
tys ji svým prsem kojila.
Co Eva smutně ztratila,
tys nám svým Synem vrátila,
jas hvězd nám vzniká u tebe,
jsi naše okno do nebe.
Branou Krále se nazýváš,
dveře k světlu ty otvíráš,
život vám vzešel z Panny té,
vykoupení jí tleskejte!
Maria, Matko milosti,
Matičko milosrdenství,
před nepřítelem ochraň nás,
v hodinu smrti přijmi nás.
Tobě buď, Pane, chvála, čest,
jenž z Panny pro nás zrodil ses,
s Otcem, Duchem buď oslaven
až na věky věkův. Amen. (přel.br.Patrik Kužela)
I. - 3. Kterého jsi v Betlémě porodila
Maria čeká dítě, ale jinak je na světě nečeká už nikdo. Naopak: Dítě a jeho matka jsou krajně nežádoucí. Na všech řídících místech jsou žádoucí dobře pracující, výkonní a hmotně zajištění lidí. Ale těhotná, a k tomu ještě chudá žena?! Neperspektivní!
Pro takovou jsou všechny dveře zavřené. Ani v útulku pro pocestné pro ně není místo. Není místo pro nepatrné lidi bez peněz, bez protekce. Velké, slavné osobnosti nikdo nepřehlédne. Každý zná jejich jména. Také o velkém Bohu kdekdo mluví. Znají ho - zdánlivě dobře. Ale ve skutečnosti ho neznají. Posílají ho pryč od svých příbytků, zavírají mu svá srdce. Pro většinu se očividně stal příliš malým, příliš nepatrným!
Pro státní výnos o sčítání obyvatelstva není žádná rodina bezvýznamná. Pro vybírání daní nebude nikdo přehlédnut, dokonce ani Bůh!
V jakém prostředí se dítě narodí nikoho nezajímá, ani státní úřady. Když se dítě rodí tam, kde nemá vedle kolébky napěchovanou peněženku, není pro vládce světa nijak zajímavý, naopak je to nežádoucí příživník. A tak se takové dítě smí narodit jenom na periférii, v nějaké jeskyni nebo stáji. Tam bude patrně nejspíše k nalezení i dnes, jako tenkrát. Ti, kdo v něho věří, dobře udělají, když ho budou hledat nejen "uvnitř", ale také "venku", nejen v nějakém vymezeném posvátném okrsku, nýbrž i v celém nezajištěném světě.
O Marii je zde okrajová zmínka. Slyšíme hlavně o dítěti. Toto dítě je však tajemstvím.
Tajemství jsou jako zázraky. V jejich hloubce je nelze ani dokázat ani vysvětlit. Člověk potřebuje pohled víry, aby je odhalil. Ale kdopak dnes ještě věří na zázraky?
Nikdo, říkají mnozí, kteří se honosí diplomy ohledně znalosti člověka. "Jen zatemnělí lidé", opakují všichni svorně s vládcem světa a považují se osvícené a vzdělané.
Ale pastýři a lidé chudí duchem, jakož i upřímní hledači pravdy ze všech končin světa, věří na zázraky. Vidí světlo i uprostřed temnot. Slyší hlas, třebaže všechno mlčí. Prožívají radost, i když kolem vládne strach. Cizím řečem nerozumějí, zato však blízké řeči Boží, slyší zvonivý smích andělů na výsostech. Boží řeč je tak prostinká a tak nenápadná, doléhá jako jemné klepání na lidské srdce.
Pastýři odhalují zázrak. Nacházejí Marii a Josefa a dítě v jeslích. Žasnou nad tímto tajemstvím: Bůh se projevuje v dítěti, tak chudý, tak závislý na lidské pomoci, tak bezmocný, tolik nám blízký.
Maria jistě užasla. Po prostoduchých pastýřích přicházejí k jejímu dítěti vznešení cizinci. Nejsou to žádní zasvěcenci ani uznávaní "strážci pravdy". Jsou to jen poctiví hledači pravdy, kterým dokonce nebyla dána znalost živého Boha a Božího Slova. Mágové se ptají mocných a učených, ale nakonec se musejí spolehnout na svou hvězdu, která jim září v nejtemnější noci. Nezáleží na tom, zda ta hvězda svítí v okolním vesmíru, nebo jen v mikrokosmu v jejich srdci. Jen kdybychom měli srdce chápavé ke znamením doby a dokázali na ně odpovídat.
Maria tehdy nevěděla o nic víc, než mnozí z nás. Oněměla nad moudrostí cizinců. Ti v dítěti na klíně Matky rozeznali tvůrce pokoje světa. Musíme ještě často měnit své smýšlení než rozeznáme pravé tvůrce pokoje.
Takové znamení se snadno přehlédne. Kdo napříště pohrdavě přehlédne dítě, přejde nevšímavě kolem chudáka, odepře pomoc potřebnému, ten odmítá Boha. Ten míjí Boha. Ten neopovrhuje pouze dítětem, ale i Bohem!
Navěky zůstane znamením: "Naleznete dítě", bezbranné, ubohé. "Dnes", říká Písmo. I dnes, v tento den, nyní.
Ten, kterého svatá Panna v Betlémě porodila, je Srdce něžné. Jeho první řeč je nejněžnější řeč lásky. jeho Srdce i srdce Matky, jež je docela prozářeno jeho něhou, prosíme, aby z našich srdcí mizela všechna zemitá hrubozrnost, abychom všechno pozemské vkládali do služeb nebeské lásky.
Rozléhá-li se jásot nad Betlémem, je to radost všech, komu byla zjevena radostná novina, je to radost nad příchodem Syna Božího do prostředí lidské úzkosti z neznámého, lidské slabosti a únavy, kde díky živému Bohu strašidla přestávají strašit a celým světem se šíří zvonivý smích dětí.
Hymnus z Mariánských hodinek: K denním modlitbám:
Původce spásy, vzpomeň si,
našeho těla že jsi tvar
tehdy, když na svět přišel jsi,
z neporušené Panny vzal.
Maria, Matko milosti,
Matičko milosrdenství,
před nepřítelem ochraň nás,
v hodinu smrti přijmi nás.
Tobě buď, Pane, chvála, čest,
jenž z Panny pro nás zrodil ses,
buď s Otcem Duchem oslaven
až na věky věkův. Amen. Přel.br.Patrik Kužela
I. - 4. Kterého jsi v chrámě obětovala
Svatá Rodina se odebrala do Jeruzaléma, aby přinesli Svaté dítě před Pána. Žil tam Simeon. Byl to spravedlivý a zbožný člověk. Očekával naplnění Božích příslibů Izraeli. Duch Svatý byl s ním. Veden Duchem přišel do chrámu právě, když tam Maria s Josefem přinesli dítě Ježíše.
Rodinná slavnost v domě Božím je úžasný zážitek. Maria se podrobuje Božímu Zákonu. Obětuje svého Prvorozeného Pánu. Co činí, činí radostně a ne jen jako vnější záležitost. Proto se také dozvídá od Boha celou pravdu.
Simeon vzal dítě do náruče a chválil Boha. Simeon je přímý muž, s pravou, ryzí zbožností. Proto si jej Bůh vyvolil, aby jeho ústy vyjevil Marii proroctví. Jemu je dáno, aby jako pastýři a tři mágové poznal v Ježíši očekávanou útěchu. každý člověk potřebuje pomoc a útěchu. Ale jedinou a trvalou oporu koneckonců nabízí jedině Kristus.
Není to dáno každému. Jedni ho pokládají za naivního snílka. Druhým se zdá být směšný, ba dokonce skandální. Ale pro ty, kdo věří, je Kristus pravda, cesta a život, Vzkříšení a světlo.
Jakým znamením se vyznačuje Kristus? Je to znamení odporu. Jeho všepřekonávající moc spočívá v bezmocnosti. To vše se u něho zakládá na odevzdanosti do vůle Otce nebeského a vrcholné lásce.
Nezavedl okamžitý a nezvratný pokoj. Zneklidňuje v nejvyšší míře. Miluje člověka se špatným svědomím více, než lidi se svědomím dobrým. Jeho program se nevyčerpává na příslibech pozemských rájů. Přináší radostnou zvěst o věčném životě. Proto vyžaduje celého člověka, zapojení se do krajnosti.
Jde mu skutečně o zásadní rozhodnutí: buď všechno nebo nic, věčný život nebo věčná smrt. Život už není jenom nějaká hra bez závaznosti a odpovědnosti. Kdo chce s ním zvítězit, musí do něho vložit vše, celý život, a nic si neponechávat v rezervě. Musí se naplno vydat, obětovat i svůj život. Kdo se staví na jeho stranu, musí však počítat s tím nejhorším. Budou se mu vysmívat, budou s ním soucítit, ale budou jím i pohrdat, budou se ho snažit třeba i odstranit.
Maria se postavila na jeho stranu. Její duší to proniklo jako ostrý meč. Ale ona se mu do krajnosti oddala. Proč však měla trpět i ta, která byla a je vždy čistá a nevinná? Aby se ukázalo smýšlení mnohých. Jinak by zůstalo mnoho vlků v beránčím rouchu. Tak i dodnes musí Církev svatá trpět kvůli Kristu pohrdání, posměch, pohanu, opuštěnost, utrpení pronásledování, ba i zabíjení třebaže je svatá. Všechno je to však pro očišťování jeho vykoupeného Božího lidu. Zde však nejde o smutné, bolestné, trpné očišťování, nýbrž o radostné, ochotné a pohotové proměňování pod vlivem Ducha svatého,svrchované Lásky.
Ten, kterého Maria v chrámě obětovala, je Srdce pokorné. Při obětování v domě Božím se projevuje srdce nedočkavé oběti. Také my ze svého srdce prosíme, aby neutíkalo od oběti.
Jestliže se nám zdá, že v úkonu obětování v chrámě je skryta bolest v duši Panny Marie, která snad již postřehuje, že toto obětování je předzvěst budoucí oběti na kříži, slyšíme, jak doléhá k našemu sluchu jásavý zpěv starce Simeona, toužícího třebaže ihned odejít z tohoto světa, když se mu dostalo milosti vidění Spásy světa.
Hymnus z Mariánských hodinek: K I.večerním chválám:
Zdrávas hvězdo mořská
dobrá Matko božská,
ty jsi vždycky Panna,
šťastná nebes brána.
Vzkazu Gabriela
dalas ihned víru,
ty jsi druhá Eva,
zakořeň nás v míru.
Uvolň pouta kletým,
navrať světlo slepým,
vše zlé od nás zažeň,
pros, nechť každý blažen.
Ukaž, že jsi Matka,
prosba tvá je sladká
Tomu, jenž se vtělil,
Synem tvým být svolil.
Panno nejdivnější,
ze všech nejmírnější,
zbav nás hříchů jistě,
učiň tiché, čisté.
Život uděl čistý,
odchod připrav jistý,
Ježíše ať zříme,
vždy se veselíme.
Buď čest Bohu Otci,
Kristu Pánu sláva
i Duchu svatému
stejně nechť se vzdává.Amen.(Přel.br.Patrik Kužela)
I. - 5. Kterého jsi v chrámě nalezla
Maria si dělá starosti o své jediné dítě. Pochopitelné starosti, ale najednou až příliš mnoho. Doba dětské poslušnosti pominula. Dítě Ježíš přestává být dítětem. Dvanáctiletý zakouší první známky své dospělosti. Počíná si cílevědomě, přičemž uskutečňuje právě to, co ho svatá rodina naučila: důsledné jednání podle hlasu svědomí. Mnozí lidé ovšem rádi mluví o svém "svědomí", o "svobodě svědomí", ale mají na mysli jen svůj pocit. Svědomí je vždy vyzkoušeným vědomím, přesvědčením tím pevnějším, čím více bylo rozváženo i před Bohem.
Pro Ježíše stojí poslušnost vůči Bohu na každou lidskou poslušností. Nedá se ničím nahradit. Boha musíme poslouchat víc než jakoukoli vrchnost. Na úřadech, a to i těch nejdůstojnějších úřadech jsou usazeni lidé, slabí lidé, zakotvení ve svých zvycích nebo i ve svých názorech, které mohou být i "moderními" názory. Ale i "moderní" názory a "moderní" myšlení může u lidí zkostnatět, když se něm pohodlně ustrnou a ulpí a tvrdošíjně je prosazují.
I Maria s Josefem překvapeně ustrnou, že se Ježíš už nedrží jejich zástěry. S bolestí ho hledají a ptají se ustrašeně: "Co jsi nám to udělal?"
Lidé budou často hledat Ježíše, mnohdy marně, jako při návratu z pouti, protože ho hledají na špatném místě. Najdou ho, ale stěží ho poznají, protože je tolik odlišný. Ten Ježíš z Nazareta není jen dítětem Marie. Skrývá se v něm tajemství světa: Bůh uprostřed nás. Pro Ježíše existuje pouze jedna starost - péče o Boha! Jeho zavazuje pouze Bůh. Proto ta odpověď otázkou: "Cožpak jste nevěděli, že musím být tam, kde je můj Otec?" A zdůrazňuje "můj Otec". Má jen jednoho Otce, protože On a Otec nebeský, jedno jsou.
Ani Maria v tu chvíli naplno nechápe. Zbývá jí mlčení. Ne však trapné, zatrpklé mlčení, ale mlčení naslouchají, mlčení rozjímající, které se otevírá zatím neobsáhnuté pravdě.
A Ježíš? Vrací se s Matkou a svatým Josefem do Nazareta. A podřizoval se jim. Zdárně se rozvíjel, takže Bůh i lidé z něj měli radost.
Nazaret znamená sestoupit do nějakého údolí, do zastrčeného místa, do propasti nicoty. A tam, kde zdánlivě neděje nic světoborného, v této zapadlé končině, v Nazaretě - je Bůh! Bůh skrytý i zjevný.
Kdekoli už člověku nic nepatří a nic mu nezbývá, nežli šedivá všednost, tam mu patří všechno, tam mu patří Bůh, tam je Bůh - podřízen. A Bůh se mu stává radostí, úplnou radostí, v Nazaretě.
Ten, kterého Maria v chrámě nalezla, je Srdce věrné. Nemohlo se odtrhnout od toho, co náleží Otci nebeskému. Je to Srdce věrné Božímu lidu, neboť také proto zůstal Ježíš v chrámě, aby mohl ve své věrnosti vyjít vstříc tomuto lidu a jeho učitele upozornit, nabídnout jim věrnost svého Srdce. Srdce věrné svaté Matce, kterou uklidňuje poukazem na věrnost svého Srdce, které zachová věrnost všem jako svému Otci nebeskému. O.Tomáš.
Po prijímání
Skry si ma do záňadria,
chcem počúť tlkot Tvojho srdca.
Pritlač ma pevne k sebe
a nepusť už.
Skry si mad do záňadria,
chcem dýchať Tvoju vôňu.
Pozvi ma do náručia
a mocně si ma drž.
Skry si ma do záňadria,
chcem byť tak blízko Tebe.
Naplň mi ústa svojím Telom
a napoj moju súš.
Skry si ma do záňadria,
chcem poznať hľbku Tvojho boku.
Voved ma v svoju ranu
a nepusť už.
Skry si ma do záňadria!
O.Irenej
Eucharistická obnova světa
Spolupráce v makrokosmu
Když Ježíš opustil nazaretskou samotu a vystoupil veřejně se svým posláním, proudily k němu zástupy lidí, aby slyšeli jeho radostnou zvěst. Syn Boží je osvobozoval od předsudků a ďábelských vlivů, léčil a uzdravoval od nemocí a utrpení, sytil jejich tělo i jejich duše, povzbuzoval a těšil.
Ještě účinněji spolupracoval s Bohem na proměně okolního prostředí na kříži. Kříž byl první věcí okolního světa, která se Kristovým působením změnila v novou, tajemnou skutečnost. Kříž je první věc nového světa. Z opovržené opuštěnosti popraviště vychází Ukřižovaný do celého světa a celé lidstvo je na tento kříž napojeno. Při plném zohlednění lidské svobody bylo celé lidstvo přibito společně s Kristem, některé po jeho levici, jiné po pravici. Kříži se nevyhne nikdo, ať už ho přijímá s rouháním nebo s požehnáním.
Vrchol působivosti spolupráce s Bohem na proměně okolního vesmíru představuje Nejsvětější svátost. Také eucharistický Kristus se prodírá ven z půlnočního ticha svatostánku. Kristus zdánlivě spící v eucharistii jasně vyniká jako jediný světlý bod a ohnisko lásky uprostřed celého vesmíru. Nejenže chce odsud ovládat a proměňovat celý vesmír v nový svět, ale také to doopravdy činí v každé obětavé práci Božích spolupracovníků posilujících se ze stolu Páně, v jejich tvorbě obrácené k vnějším výkonům a dílům.
V každém Božím dítěti zrovna tak jako v celém vykoupeném Božím lidu si Spasitel ve třech dnech vybudoval živý chrám modlitby a laboratoř ustavičného sebezáporu a práce.
Posvátná výstavba mikrokosmu v lidském srdci, formovaná nesmrtelnou duší, zakalenou posvěcující milostí, směřuje k svému uplatnění navenek, aby z plnosti vnitřního života byl s Boží milostí budován okolní vesmír.
Produktivnost eucharistické práce v mikrokosmu lidského srdce se nezadržitelně prodírá k uplatnění v okolním makrokosmu.
Mikrokosmos lidského srdce i okolní makrokosmos jsou poznamenány Božím zásahem už od stvoření, jsou obnovovány vykoupením a udržovány posvěcením, takže konec konců nesou tvář Ježíše Krista.
Kristus přichází do světa a přijímá lidské tělo proto, aby zde dal jasně vyniknout Boží tváři, totiž aby se obnovil Boží obraz v člověku, který byl následkem hříchu rozmazaný. Moderní umění odrazilo tento hříšný stav lidského nitra a hříchem poškozeného prostředí tak, že přestalo přijímal i výrazové prostředky z dusivého prostředí hříchu, a výsledkem byl rozklad světla, formy i zánik veškerého figurativního a konkrétního námětu v umění. I samo umění tím pozbylo svou názornou sdělnost. Kristus však přišel vrátit původní obraz Boží i do umění, protože samotný Bohočlověk během své pouti časoprostorem tohoto světa dovršené na kříži a vítězstvím nad smrtí, nad světem i vládcem světa, vytvořil vrcholné dílo umění života a smrti. Když naplnil slova Izaiáše, že "neměl podoby ani krásy" (Iz 53,2), tedy právě z této nevzhledné lidské tváře, jaká se otiskla do turínského plátna, jasně vyniká nekonečná důstojnost a krása Boží tváře. Zde se nejen obnovuje původní Boží obraz v člověku, ale také se posvěcuje člověk a naplňuje životem milosti, a tak je Boží obraz v člověku nebývale prozářen.
Sv.Ludvík Grignion nás vede, abychom si ve svém úsilí na obnově Boží tváře v sobě počínali nejen jako sochař či malíř, ale abychom se svěřili Panně Marii. Maria nejlépe ze všech lidí přijala Ježíše Krista, nejlépe přijala Boha do svého nitra. Maria nejlépe vtiskla Ježíši svůj průzračně čistý a jedinečný lidský tvar, aniž by tím poškodila jeho Boží tvář. Tak se jí dostalo požehnání a plnosti milosti jako ženě oděné Sluncem. Maria nás nejlépe vede vtisknout obraz Boží tváře, ne zkusmo, ani tápavě, ani náhodným hledáním, ale věrně a přesně, spolehlivě a prozíravě, jako když se odlévá socha metodou ztraceného vosku. Jako uměla vtisknout lidský tvar svému Synu Božímu, tak nás vede k osvojení si nejkrásnější tváře ve vesmíru, tváře Ježíše Krista. Vede nás však nejen k tomu, aby se Boží obraz naplno projevil v mikrokosmu v srdci každého z nás, ale také aby z hliněné nádoby naší bytosti přetékala Boží milost do okolního makrokosmu.
Kristus chce mít celý vesmír. Přeje si mít svět, ale ne tak, jak jej představují a zachycují moderní umělci, znečištěný, rozkouskovaný, rozemletý a zkomolený, neboť se tvrdošíjně odmítají ve formě i v námětu svého díla pohybovat v dusivé atmosféře hříchu, ale nemají sil k překročení lidského stínu. Moderní umění je pravdivé, ale neosvícené, a proto i přes svou pravdivost scestné a zavádějící člověka do slepé uličky.
Kristus nás vyvedl ze slepé uličky hříchu a vyvedl z ní celý svět. Kristus chce, aby tento svět byl stále vynořován z temnoty hříchu a stále obnovován člověkem, těsně spolupracujícím s Bohem. Chce, aby celý vesmír byl stále obnovován v Boží milosti, aby se právě přes člověka stále obnovovala tvář světa.
Jako celý vesmír vzešel z jeho tvůrčích rukou a jako celý svět nasákl jeho obětní krví, tak má být celý kosmos přetvořen prací spolupracovníků Božích, stále se k tomu účinně posilujících ze stolu Páně, a tak se s ním stále dokonaleji spojujících v jediný obraz Boží.
Působnost eucharistického Krista v okolním, vnějším životním prostředí je podle své nejhlubší vlastnosti všeobecná. Eucharistický Kristus ve svém působení účinně zasahuje celý časoprostor vesmíru. Důsledky všeobecného kosmického působení eucharistického Krista se liší v prostoru i v čase.
Všeobecnost prostorových účinků Kristova Těla ve vesmíru vyplývá především z toho, že věčný Bůh žije a působí v každém, i tom nejmenším a elementárním článku světa, jako všechno ve světě vzniká, trvá, pohybuje se a je udržováno Božím vlivem.
Dále vyplývá všeobecnost prostorových účinků Nejsvětější svátosti ve světě z toho, že Vtělením vstupuje Syn Boží do každého atomu, do každého protonu, elektronu a neutronu, ba i do každého kvanta záření, aby každý článek v přírodě posvětil svou osobní přítomností a svým osobním vlivem.
Konečně vyplývá všeobecnost prostorových účinků eucharistie ve vesmíru z toho, že eucharistický Kristus vchází do mikrokosmu v srdci každého člověka, účinně se posilujícího a živícího ze stolu Páně, aby lidskou spoluprácí s Boží milostí mohl zasahovat i do toho nejvíce narušeného a poškozeného okolního životního prostředí, a tak aby do ní vtiskl svou tvář jako do Veroničiny roušky.
Proto pro vnější práci omilostněného člověka vnitřně oživovaného z nadpřirozeného zdroje eucharistie není žádný předmět, ani není žádné předmětné pole působnosti, které by se mu vymykalo či bylo méně důležité, nezvyklé, bezvýznamné či škodlivé pro posvěcení.
Bezvýznamné je pouze jedno, totiž odmítat nalézat ve všem Krista. Nezvyklá je neochota objevovat Krista na každém kroku. Neosvícené je jen jedno, totiž nekonat všechno pro Krista. Škodlivá je pouze ta práce, která nemíří ke Kristu jako k svému cíli. Neproduktivní je každá práce, která nezačíná od Krista. Práce, která nezačíná modlitbou a zasvěcením celého díla Bohu, je neplodná. Práce, která nezačíná vyprošením si milosti od Krista, je mechanickou činností, běžící naprázdno, činností vyčerpávající slabé lidské síly a stravující omezený lidský čas. Práce, která není doprovázena Božím požehnáním od člověka pokorně očekávaným, je zmetkovitá, neúčelná a zoufale smutná. Je promarněná, ztracená a nenávratně odcizená vládcem světa, tím odvěkým lhářem.
Ani jediná věc ve světě, ani jedno magnetické pole, ani plazma studené či horké, ani jediné kvantum záření ve vesmíru není pro Krista cizí. Úchylným odpůrcem je ten, kdo není ochoten z každého předmětu práce ve vesmíru vytesat tvář Ježíše Krista.
Jedině milostí Ježíše Krista jsem, co jsem. V Kristu se pohybujeme, žijeme a jsme. Jeho silou jsme povoláni k Božímu dětství a toutéž silou jsme vedeni, abychom se stali dospělými spolupracovníky Božími.
Energií, vyzařující z eucharistického Krista jako mocného termojaderného článku, se Boží dítě stává zručným pracovníkem, kvalifikovaným dělníkem, vynálezcem, tvořivým a produktivním Božím spolupracovníkem, který stále účinněji pokračuje ve zjemnělé práci a zlepšeném postupu své práce.
Silou Krista se Boží dítě stává nositelem stále učenlivějšího a zdokonalujícího se živého počítače, který neustává na dosažené úrovni výpočetní techniky, a spěje k dosažení nejlepšího spojení.
Milostí Páně se Boží dítě stává smělým a průbojným badatelem, který se neleká žádného nebezpečí, stopuje věčnou pravdu, která je prapůvodcem každé pravdy ve světě. Neulpívá na lesklém povrchu ani neoslňuje svět objevenou pravdou, nýbrž stále vzhlíží k svému nejvyššímu vzoru, který je Sluncem všech sluncí.
Kristovou silou se Boží dítě stává služebníkem svrchované Krásy a všech jejích odlesků ve světě kolem sebe i ve světě uvnitř sebe. Tak se stává umělcem, zachycujícím jasně vynikající tvar věcí a událostí. Stává se tvůrcem, postihujícím jasně vyzařující formu i v té sebeošklivější hmotě. Stává se tvůrčím spolupracovníkem Boha při posvěcováním světa, vzdychajícího a trpícího v porodních bolestech, provázejících zrození nového světa, neslýchaně a nevídané krásného.
Síla z nevyčerpatelného eucharistického zdroje působí v Božím dítěti, že se stává dospělým vůdcem svého lidu a plným ušlechtilých myšlenek, a přitom hrdinou všedního dne. Kristovou milostí se stává hrdinou chladně uvážené, mravenčí práce, prosté jakékoli překotnosti, důvěrným Božím spolupracovníkem, plným lásky a porozumění k svému lidu a současně chápavým ke všem slabostem tohoto lidu a znalcem jeho nedostatků.
Všeobecnost časových účinků eucharistického Krista ve vesmíru vyplývá ze slov Páně, že "nebe a země pominou, ale má slova nepominou" (Mt 24,35). Plyne to ze skutečnosti, že každý stupeň vývoje lidstva a světa a každá doba je novým Zjevením Boží velikosti. V každé době se odráží nový rys tváře Ježíše Krista. Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky." (Žid 13,8) Proto ani účinky eucharistického Krista v okolním makrokosmu přesahují dobová omezení. Kristova práce na obnově a posvěcení vnějšího životního prostředí nezná rozdíl jednotlivých dob.
Účinnost působení Kristova Těla ve vesmíru není nějak časově omezena. Neulpívá na idealizované minulosti, ani nepředbíhá do neskutečné budoucnosti, nýbrž naplno využívá drahocenná léta k hrdinství výkonu v práci i v trpné oběti. Není spoutána ve svěracích kazajkách zastaralé zbožnosti, ani se neomezuje na nějaké moderní struktury zbožnosti, odpovídajícím mentalitě a okolním podmínkám nějakých lidí. Neváže se na vývoj lidských názorů na Krista a jeho božské dílo.
Díky síle, vyvěrající z Kristova Těla se Boží přátelé, soustavně se účinně posilující ze stolu Páně srdečně radují ze své doby. Těší se z Boží milosti dnes a nyní, aby nabídl právě Bohu dneška své ruce ochotné k spolupráci na obnově a posvěcení světa. Eucharistický Kristus v mikrokosmu lidského srdce rozhojňuje posvěcující milost. Takto prozářená omilostněná duše pak vtiskuje tvar milosti celé lidské přirozenosti, kterou tím nekonečně zušlechťuje. Z celého srdce se pak rozeznívá lidský mikrokosmos hudbou pulsující intuice, která je velebným chvalozpěvem Beránka Božího. Z této hudby pulsující intuice se rodí inspirace a podněty pro přestavbu a posvěcení okolního vesmíru.
V síle eucharistie si Boží spolupracovník naplno uvědomuje temnotu a zmatek své doby. Ale právě proto odkládá stranou všechny lidské ohledy a svou pohodlnost a změkčilost. To kvůli tomu, aby nic lidského nebránilo plnému uplatnění se blahodárného a zušlechťujícího vlivu Kristova Těla. To proto, aby celá síla Kristova mohla skrze lidské srdce jako podivuhodný světelný hranol naplno vyzářit rozložená do barevného spektra a přece spojená v jediný oblouk nebeské rosy.
Z temnoty chaosu vytrysklo Světlo prvního dne stvoření a zrodil se kosmos. A z temné noci Velkého Pátku zazářilo Slunce milosti, jasnější než všechna kosmická slunce.
V době po Vtělení, Ukřižování a Vzkříšení Krista už všechno slouží lidstvu a světu jedině ke zdokonalení. Proto se raduje Boží spolupracovník i ze slabostí a chyb své doby, protože se tím navenek odhaluje skryté smýšlení mnohých. Proto se raduje Boží spolupracovník i z dnešního znečištění a porušení okolního vesmíru, protože právě z tohoto trpícího prostředí, potřebujícího dnes tolik pomoc, může vzejít nové světlo a otevírá se cesta k dalšímu posvěcování makrokosmu.
Vedle všech proti nebi zlomyslně vzmáchnutých pěstí jako byl Babylon nebo Černobyl zůstává neochvějně stát Boží lid, žijící s Kristem a opírající se o skálu Kristova Těla. Je plný pokojné síly vyvěrajícího z eucharistie, která se radostně uplatňuje v každé době a její účinnost a rozsah působnosti stále roste.
Jedině ten, kdo žije v plnosti této síly a pokojně ji postupnou prací a tvořivostí převádí z mikrokosmu lidského srdce do okolního makrokosmu, je schopen vytušit velikost Původce všehomíra, jenž v překypujícím bohatství své milosti stvořil vesmír plný zázraků.
V síle všeobecnosti, která objímá celý časoprostor vesmírného oceánu, se působnost Kristova Těla ve svém makrokosmickém záběru, jakoby se zatajeným dechem skrývá do jistého, docela nepatrného a neokázalého záhybu jedné nepříliš okázalé galaxie.
Veškerá překypující všeobecnost makrokosmické působivosti Kristova Těla se ukrývá do osamělé zapomenutosti každodenní mravenčí práce. Je to působnost eucharistické práce, startovaná jako jemnou pinsetou, vkládající její nepatrný prášek, ale přesto podstatně obsahující celého živého Krista, do živé tkáně podstatně spojené vjedno s nesmrtelnou duší. Tak nenápadná působnost, ale přesto důsledně a prozíravě organizovaná Duchem svatým.
Právě proto, že je Kristovo Tělo jako Beránek Boží tak svolné a ochotné k té nejponíženější službě pro spásu světa, k jakémukoli druhu práce, ve všech pracovních podmínkách a v každé pracovní době, tedy je jí dopřáno nalézt právě takový zapadlý kout vesmíru, jako je Modrá planeta, odkud může mocně a ustavičně působit jako nepatrná, a přece nesmírné významná část vesmírného celku.
Jak je to možné? Právě tak, jako že věčný Bůh nezasahuje ustavičně zvláštním způsobem do chodu stvoření, nýbrž stojí v pozadí zákonů, které vložil do tohoto svého díla, a prostřednictvím těchto zákonů všechno řídí.
Právě tak, jako že vtělený Syn Boží, který požehnal nepatrnou planetu Zemi svou poutí a uprostřed vesmírného časoprostoru se spokojil s maličkou Palestinou a ostatní svět přenechal svým apoštolům a jejich nástupcům.
Právě tak, jako že eucharistický Kristus opouští svůj pokojný úkryt ve svatostánku, aby se usadil ještě skrytějším a nenápadnějším způsobem v mikrokosmu lidského srdce.
Tak je nejskrytější a nejhlubší vlastností všeobecného působení Kristova Těla ve vesmíru ochota nehlučně se zařadit do běhu událostí a nenápadně se začlenit do celku, a neznepokojovat se s tím, zda nějaký zárodek živého Boha zůstane dobrovolně pohřbený stranou rušných křižovatek tohoto světa. Rozhodující je pokračující život celku.
Bůh, který v lidském těle dokázal největší dílo ve vesmíru, zemřel a denně umírá v oběti mše svaté, aby byl stále volně otevřen a dostupný pulsující pramen věčného života pro celý svět.
Stejně tak i působení těch důvěrných spolupracovníků Božích spočívá v překonání jejich oddělenosti proměněním zdánlivé izolace s Boží milostí v nepřetržitou jednotu. "Bůh nás určil na poslední místo, jako vydané na smrt. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje. Stále na sobě nosíme znamení Kristovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven." (1Kor 4, 9-13, 2Kor 4,10)
Vzájemně propojená spolupráce důvěrných Božích přátel na spáse světa znamená pro ty nejpřednější z nich soustavné přehlížení sebe až k úplnému sebepodcenění při současném proměnění se s Boží milostí
Nad vrcholem jejich všeobecné spolupráce na posvěcení světa se tyčí Kristův kříž. Dříve nebo později bude odhalen i v těch časově i místně nejodlehlejších sférách vesmíru. Z Kristovy oběti na kříži, z proudů krve pronásledovaných vyrůstá velkolepá budova organizace národů a celého světa.
Všeobecná spolupráce všech článků Božího lidu je umožněna právě v duchu všeobecnosti mravenčí práce jednotlivých účastníků. Takoví povolaní jedinci však musí vždy ochotně setrvávat s Ježíšem v Nazaretě a plnit tichou práci ponořenou do šedivé všednosti v stínu zapomenutí a lidského opovržení.
Pokud je jim ale dopřáno v jednotě s Kristem vyjít na světlo světa a objevit se na veřejnosti uprostřed vlnících se zástupů, uchvácených jejich úžasným dílem, přesto je i zde čeká Kristův kříž. Jejich ústup do pozadí a otevření se utrpení při proměně s Boží milostí se dříve nebo později dostaví jako vrchol působnosti v okolním makrokosmu.TB(Pokr.)
Maria učí svatému přijímání
5. Úkol Panny Marie při Kristově poslání
Narození Páně je pouze prvé zastavení na křížové cestě ke Kalvárii. Svatá Panna dokonale rozuměla svému božskému dítěti. Milosrdenství bylo hluboce vepsáno do jejího srdce. Proto rozuměla řeči a skutkům Ježíše Krista, jež se dají nejsrozumitelněji přeložit láskou a spravedlností. Proto vidíme, že Maria neběhá za zázraky jako ostatní její rodáci. Od začátku je přesvědčena o božské síle Ježíšově. Nepotřebuje znamení, proč Ježíš říká a koná to či ono. Marii stačí důkaz jejího božského mateřství, které mluví k celé její bytosti a k její mysli zcela jasně a zřetelně.
Jaký tedy byl úkol svaté Panny jako Bohorodičky vzhledem k Ježíši Kristu a jeho vykupitelskému poslání? Ježíš byl poslán obnovit v každém z nás hříchem znetvořený či ztracený Boží obraz a povznést nás ke zcela novému, ušlechtilejšímu stvoření, v němž bychom se stali důvěrnými přáteli a spolupracovníky samotného Boha. Ježíš přinesl zadostiučinění za náš dluh a otevřel nám cestu k novému stvoření. Smysl Ježíšova poslání lze pochopit jen z hlediska nekonečné Boží lásky.
Maria nás učí svým jednáním v nejubožejší bídě betlémské jeskyně, v emigraci mezi cizinci, v chrámě a na Kalvárii rozumět Ježíši. Jak je poučné pro učedníky Páně její vystoupení v Káni Galilejské! Pro jejich utvrzení ve víře neváhá žádat Ježíše, aby pro ně učinil zázrak. Maria nás vede k k porozumění Ježíši, když jde za ním na Kalvárii, která byla hlavním cílem života Božího Syna. Maria dovede úplně zapomenout na sebe. Dovede poručit milujícímu mateřskému srdci, které přeje svým miláčkům jen to nejlepší, když podává svého milovaného Syna Božího za celé lidstvo.
O čem uvažovala svatá Panna, když Boží Syn vystoupil na veřejnost s hlásáním své radostné noviny o závratnosti Boží lásky k lidem, zatímco ona to sledovala z ústraní? Kolik bylo těch přemoudřelých příbuzných a ustaraných přátel a takzvaně hodných občanů, kteří se pohoršovali nad Marií, že je matkou neužitečného člověka? Místo, aby se jako všichni snažil přežít zlé časy a pokračoval v tesařské práci, toulá se bezpracně s opilci a nevěstkami, pobuřuje lid, odvádí od úcty k starším, kněžím a mocným. Kolik bylo těch, kdo varovně vztyčovali prst, že to s ním jistě špatně dopadne? Kolik pomluv, urážek a obvinění na adresu Ježíše dopadlo i na jeho Matku? Jak často Marii asi podněcovali příbuzní, aby šla domluvit Synovi a odvedla ho ze šikmé plochy, na níž se prý ocitl? Kolikrát ji vybízeli, aby šla zachránit život svému Synu, než bude pozdě? A svatá Panna mlčela a žehnala z dálky Božímu Synu za každé slovo a za každý krok. Dobře věděla, že každé slovo a každý krok ho přivádí blíž a blíže hrozné, potupné smrti. Dobře věděla, jak se s každým jeho slovem a skutkem stupňuje nenávist pyšných a mocných proti Ježíšovi a proti ní samé. Za těch třiatřicet let musela Maria obětovat Božího Syna ne jednou, nýbrž ho musela dát tisíckrát a zase znovu. Pokaždé a znovu ho dobrovolně vydávala veřejné potupě. Tím si Maria připravovala své srdce na krvavé ukřižování spolu s Kristem a v Kristu. Tolikrát a opakovaně se Maria znovu obětovala svého Syna do rukou nebeského Otce, a to kvůli našim vinám. Přitom se Maria více a důvěrněji stávala dobrou a pečlivou matkou obrovských zástupů lidí, kteří vzdychali po Vykoupení a mateřském pohlazení.
Jak závratná je velikost Boží Matky, když ji srovnáváme s lidskými matkami! S matkami, které přejí výlučně jen svým rodným dětem. S matkami, které chtějí mít své děti připoutány jen k sobě. S matkami, které se chvějí jen o své děti a zdráhají se je obětovat, protože by musely obětovat svou opičí lásku, kterou je vlastně spoutávají.
Co by to bylo za matku, kdyby nezabránila svému jedinému dítěti v jeho svobodné životní pouti vstříc smrti? Právě protože je matkou, a to dokonalou matkou Nejdokonalejšího, proto Maria nejlépe z lidí pochopila svůj mateřský úkol. Maria pochopila a přijala svůj úkol matky, která má sebe obětovat, aby přicházející nový život zvítězil. Bohorodička dovedla z lásky ke všem lidem a pro jejich věčnou záchranu obětovat svého jediného Syna Božího. Proto se jí dostává nesčetných synů. Protože Maria dobrovolně přijala to, co mělo přijít, nestalo se to méně trpkým a hořkým, neboť milost neruší lidskou přirozenost. Pro matku bude vždy bolestné vydat milované dítě na potupnou smrt. Jsme dětmi slz a úzkostí svaté Panny, neboť její láska a víra v ní nerušila lidskou přirozenost. Jsme dětmi Mariina pokojného souhlasu s Boží vůlí. Tak nás jako své vlastní vede ke kříži svého jediného Syna Božího, se kterým vystupuješ na Kalvárii, aby tváří v tvář krutému světu ukázala, kde je třeba hledat lásku a naději. Zde u paty kříže, potřísněného přesvatou Krví Ježíše Krista, kterou přijal od své Matky, představuje Maria nás všechny, všechny své milované děti nebeskému Otci. Zde u kříže, na němž nám přinesl Boží Syn Vykoupení, nás Maria vede k patřičnému přijímání eucharistického Krista. Jedině když uneseme vlastní kříž ve spojení s křížem Kristovým můžeme v síle tohoto nebeského pokrmu dorůst z Božích dětí do Božích důvěrných přátel a spolupracovníků. B. (Pokr.)
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (5)
4. Bratr Patrik: jeho osobnost
Květina přirozeným tíhnutím oživuje jeden květ a jiný z přirozeného odporu zabíjí. Vír vyvolává vír a strhuje jej za sebou do hlubin. A jeden lidský osud vyvolává další osudy a ovlivňuje jejich vývoj a konec.
Otec Odilo Pospíšil ovlivnil mnoho osudů za svého pozemského života a mnoho jich ovlivňuje ještě po své smrti: lidé vzpomínají na jeho slova a žijí z nich i z jeho příkladu. Také bratr Patrik patřil k těm, kteří byli usměrněni k Bohu otcem Odilonem.
Narodil se 16.listopadu 1915 ve Vlčnově v chudé rodině Kuželů a na křtu sv. dostal jméno František. Střední školu vystudoval v juvenátě u Dominikánů v Praze, kam ho přivedl z Vlčnova, z misií, dobrý otec Odilo. Maturoval r.1935 na arcibiskupském klasickém gymnasiu v Praze-Bubenči. Téhož roku na podzim vstoupil do dominikánského řádu. Řeholní roucho přijal v noviciátním domě v Olomouci v září 1935, při čemž podle řádového zvyku dostal nové jméno - bratr Patrik - na znamení, že vstupuje do nové rodiny a začíná nový život. Po noviciátě složil r.1936 první řeholní sliby a začal studoval filosofii. Filosofická a theologická studia prodělal na vysokých řádových školách doma (Olomouc) a v cizině (Belgie, Francie). R.1940 byl vysvěcen na jáhna. R.1941, krátce před svým kněžským svěcením byl zatčen německým gestapem a uvězněn v Olomouci. Pak byl odvezen do Kaunicových kolejí v Brně, odkud byl deportován nacistického koncentračního tábora v Osvětimi (Polsko). Tam byl zabit dne 17.února 1942 a spálen. Ve vězení a v koncentračním táboře přeložil krásně některé hymny kněžských hodinek. Složil také sám modlitby a duchovní básně, jež se dostaly ven pomocí Boží Prozřetelnosti a dobrých lidí, obyčejně s prádlem, anebo v cárech jeho šatů, po jeho smrti.
==++==
Dětství bratra Patrika: Bratr Patrik se narodil a prožil své dětství ve Vlčnově na moravském Slovácku. Možno říci, že se v něm slily a dozrály všechny příznivé rysy jeho rodné dědiny a rodného kraje: víra, mariánskost, "víno" a umění.
Víra: Vlčnov je jedním nejpříznačnějších míst moravského Slovácka. A to je kraj, kde stál a stojí Velehrad, sídlo bohatého a mocného, ušlechtilého a moudrého Rostislava (846-871), jenž zavolal r.862 z Cařihradu svaté apoštoly Slovanů, filosofa Cyrila a organizátora - otce Metoděje. Byl to "Veligrad", kde sv.cyril a Metoděj založili r.863 vlastně první slovanskou vysokou školu filosofickou a theologickou pro své žáky. Toto napodobení cařihradské Akademie bylo první universitou Západu. Její žáci byli r.869 vyzkoušeni, schváleni a vysvěceni v Římě, čímž Sv.Stolice vlastně schválila toto "vysoké učení" cyrilometodějské a dala mu právo veřejnosti. A poněvadž první "rektor", Cyril, v Římě r.869 zemřel, jmenoval Hadrián II. rektorem sv.Metoděje a odměnil ho biskupskou hodností. Je to Velehrad, kde byla první slovanská katedrála arcibiskupa Velké Moravy, sv.Metoděje (869-885). Velehrad, odkud se rozneslo Boží slovo do Čech pokřtěním Bořivoje a Ludmily (874), na Slovensko a ke všem Slovanům (888). Velehrad, kde sv.Metoděj trpěl pro hlásání čistého evangelia a pro hájení práv Svatého Stolce apoštolského, a kde ho pronásledovali němečtí biskupové (Salcburk) a jejich jidášský intrikán biskup Viching. Velehrad, tolikrát požehnaný, pochválený a obhájený pro svou pravověrnost římským nástupcem sv.Petra (Jan VIII.). Velehrad, kolébka a ustavičný zdroj pravověrného, slovanského, římskokatolického, cyrilometodějského křesťanství. Velehrad, nesmazatelný důkaz naší dávné kulturní, náboženské a státnické vyspělosti. A Vlčnov žil z Velehradu, v blízkosti této slovanské "Svaté Země".
Panna Maria: Cyrilometodějské křesťanství je hluboce mariánské. Metodějova arcibiskupská katedrála ve Velehradě byla zasvěcena Panenské Bohorodičce. Pod její ochranou Metoděj pracoval a bojoval, u ní také odpočíval. Sv.Metoděj vštěpuje Bořivojovi základy víry a zároveň i zvláštní úctu k Panenské Boží Matce. Na jeho radu činí Bořivoj slib, že jí postaví chrám, pomůže-li mu v jeho těžkostech. Maria pomáhá, a Bořivoj jí staví první chrám v Praze. Kamkoliv se šíří cyrilometodějské křesťanství, tam rostou i mariánské svatyně: z Hostýna pomáhá Moravanům Boží Matka zahnat Tatary ranami blesků, jež vyšlehávají z ručky jejího Dítěte... V Šaštíně drží Sedmibolestná Matka na svém mateřském klíně zmučený Slovenský národ, křižovaný tisíc let v Uhrách. A Hrabyň ve Slezsku? "... když žloutnou
vrby při řece a jabloně se dolů nahnou,
pobožné zástupy se na odpust táhnou...
Byli tu z Modré a byli ti z Polské,
byli od Váhu a my od Těšína,
nabit byl kostel, sladkými zory
hleděla na nás Hrabyňská Panna
a před ní kázal pan farář Böhm:
bílé jsem čelo do prachu chýlil,
andělů zástup srdcem mi pílil,
sladkými zory hleděla na mě
Hrabyňská Panna - " (Petr Bezruč, Slezské písně)
V Čechách svědčí o lásce Bohorodičky Stará Boleslav a Svatá Hora. A na nesčetných velkých i malých poutních místech vyprošuje Maria Panna osvobození duší od hříchů, nitra od vášní a srdcím pokoj. Blízko Vlčnova, v Uherském Brodě, Růžencová Královna pomáhá každému ve všech souženích.
Víno a oheň: Kde se pije voda, tam mají v krvi chlad, a kde se pije pivo, tam je v krvi mdloba a lenost. Z kořalky hoří v krvi vášeň. Na moravském Slovácku je víno, a v proto je v krvi oheň. Také ve Vlčnově je víno. Víno "rozveseluje srdce člověka", praví Písmo. Ale o víně na moravském Slovácku můžeme tvrdit ještě jiná slova Písma: "Vysvobodí je Hospodin, Bůh jejich... jako stádo lidu svého... Kameny svaté (t.j.chrám) budou se tyčit nad zemí jeho. Neboť co lepšího může mít a co krásnějšího nežli obilí vyvolených a víno plodící panny?!" (Zach 9,16-17) "Vinum germinans virgines" - to je víno moravského Slovácka.
A skutečně: moravské Slovácko je semeništěm řeholníků a kněžských povolání. Půvabný kraj kolem Vlčnova mírně a zasněně zvlněný, je krajem velkých zanícení i velkých vášní, ale především je to kraj hrdinské lásky k panenství a k čisté oběti, k řeholnímu životu a ke kněžství.
Umění: Duše moravského Slovácka je ušlechtile ztvárněna českou kulturou a slováckým zanícením pro umění. Umění dýše z květináčů a z květin za okny i ze záclonek v oknech. Umění se směje z maleb kolem oken i ze sytých barev kolem dveří (žúdry). Uměleckými díly jsou vyráběné nádoby (keramika), nástroje a části oděvu:
"Chlapci Vlčnovjané
majú koně vrané,
košulenky tenké,
ňadra vyšívané.
Košulenka tenká,
šila ju švadlenka,
šila ju hedvábem
pod zeleným hájem..."
Umění zpívá ze slováckých písní. Ukázněnost a myšlenka, něžnost a láska svítí z uměleckých velikonočních kraslic. hrdá sláva umělecké a svobodné slovácké duše září z pověstné "jízdy králů" vlčnovjanských chlapců.Také o nich platí slova:
"Ej ztepilí šuhaji v čižmách vy,
ej, děvčata v suknici rudé,
vždy veselo bývalo v Kyjově,
vždy veselo v Kyjově bude.
Tak jako to táhne z vonných rév,
tak jako ty kypíš, má sloko,
tak hoří těch ohnivých Slováků krev,
tak ret pálí a srší oko.
Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit?
my nevíme o pánu žádném,
jak vesele dovedem žít a pít,
tak vesele na poli vadnem. (P.Bezruč, Slezské písně)
Je pravda, že cena člověka a úroveň jeho života závisí především na nesmrtelné lidské duši a na tom, jak člověk zdokonaluje své schopnosti, rozum, vůli a vášně. Na tom, jak přijímá Boží pomoc a jak s ní spolupracuje, a jak se zapojí do života Božího a do života lidstva. Ale i kraj a prostředí má velký vliv na založení a rozvoj lidské osobnosti. Bratr Patrik byl zasněný jako moravské pahorky a ohnivý jako slovácké víno. Jeho křesťanská cyrilometodějská víra byla pevná a svatá jako Velehrad. A u Panny Marie, i královny sv.růžence v dominikánském kostele v Uherském Brodě, našel smysl svého života: řeholní a kněžské povolání, prožívané v poslušnosti, chudobě a panenské čistotě. Tak i on podlehl omamné síle slováckého vína, jež plodí panny. A kdo ví? Snad právě když se jako chlapec díval se zatajeným dechem na vznešenou vlčnovskou "jízdu králů" - snad právě tehdy se v něm zrodila touha dostat se do jízdy "Věčného Krále všech králů", stát se knězem. A tak již jako chlapec s úsměvem odešel "vesele na poli padnout". Neboť o dominikánech prohlásila Církev přímo v zakládací listině r.1216, že mají být "zápasníky za víru" - "pugiles fidei". J.Veselý (Pokr.)__________________________________
Zprávy: Na květnou neděli večer se kulturní veřejnost Brna stala svědkem mimořádné křížové cesty u sv.Michala. Zasloužila se o to sestra Ditrichová z rajhradského hospicu, který slavil první rok svého trvání. Za doprovodu slovem a obrazem pomocí diapozitívů, týkajících se svatého života a mučednické smrti sv.Maxmiliána Kolbe v Osvětimi podal sbor skvělou skladbu Zdeňka Pololáníka. "Kéž by bylo více takových Božích dětí mezi námi!" Povzdechli si dominikánští terciáři.