________________________________________________________________________

 

Ročník VI.,číslo 6.                                                         červen 2000

_________________________________________________________________________

Obsah: Sv.Petr Veronský, J.T:Radostně do III.tisíciletí, O.Tomáš:Jak Božské Srdce vstupuje do srdce lidského, T.B.:Eucharistická obnova světa, Hymnus, B.:Maria učí sv.přijímání, J.V.:Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely. Nové knihy______________________________.___________________

Svatý Petr Veronský (4.6.) Z ranních chval

Než slunko vypluje žhavé,

ať Matka Církev jásá, ví:

Petrovo věřím krvavé

zemi radostí zaplaví.

Chudý a čistý, pokorný,

celý se Kristu oddává,

k slovu Božímu povolný,

slova i příklad rozdává.

Smrtí si věnec uvíjí

statečný Kristův bojovník,

stále si chrání lilii,

panické ctnosti milovník.

Jas s nebe, život záslužný

a jeho četné zázraky

 

proslaví Petrův skon mužný

a vynáší ho nad mraky.

Zněj tobě, Pane, píseň chval,

který jsi slavně z mrtvých vstal,

tomu, kdo chrabře bojoval,

abys mu věčné věnce dal. (Přel.br.Patrik Kužela)

 

Radostně do třetího tisíciletí

8.Co uráží lásku

Když Bůh chce, abychom se vzájemně milovali, tak to neznamená jenom křesťanskou lásku k bližním, ALE také milující soužití milenecké, vzájemné a přátelské. Člověk - tato osamělá bytost - touží po lásce. Nejhlubším přáním každého člověka, ať už si to naplno uvědomuje nebo ne, je: BÝT MILOVÁN. Na dně své bytosti si člověk říká: kdybych tak měl někoho, kdo by mě přijal a měl mě rád takového, jaký jsem, s mými obavami a pochybami, s mými dobrými i horšími stránkami. Filozofové, psychologové i naše vlastní srdce nám říkají: štěstí je především být milován. Bůh nám přeje tuto lásku. Neučinil také tuto lásku pramenem pocitů provinilosti. DOKONCE nás stvořil pro tuto lásku. Z tohoto mnohotvárného jevu lásky, bych rád připomenul jen jeden prvek, pomocí něhož bychom porozuměli, co to znamená, že náš Bůh je VELMOC lásky, že má radost z lásky, že chce, abychom se radovali lásky. Tímto závažným prvkem je SMRT.

Smrt uráží lásku, smrt uráží naše štěstí. Z ryze biolog. hlediska je smrt tou nejběžnější věcí na světě. PROTO dnes mluví celý svět o tzv. přirozené smrti. Odmítám však vidět smrt jen biologicky. Smrt musíme vidět také ve vztahu k lásce, a POTOM PLATÍ: SMRT URÁŽÍ LÁSKU. Totiž láska, která obšťastňuje, vyžaduje věčnost. TO JE JEJÍ LOGIKA. Smrt dělá logice lásky čáru přes rozpočet. Jestliže se dva lidé po celý život hádají, POTOM smrt není taková nesnáz, neboť může znamenat naopak úlevu. SMRT se stává problémem teprve pro lásku, která obšťastňuje. SMRT se zdá být čárou přes rozpočet pro velkou, silnou, šťastnou lásku naplňující život, protože smrt ničí tento život. Musíme stále sledovat, jak smrt působí na lásku, protože nejde o mou smrt, ale jde o smrt mého přítele, mé milé. SMRT pobuřuje, protože nám bere naše milé, naše přátele.

Co nám říká Nový Zákon o smrti? Snad ji zamlčuje a potlačuje? Dělá snad ze smrti něco zakázaného, nějaké tabu? Rozhodně ne. Ježíš nám slibuje nové společenství mezi námi a společně s Bohem. Toto nové společenství je však možné jedině tehdy, když vítězí láska, ne smrt. To je také hlavní poselství Nového Zákona: vítězí láska a nikoli smrt. Vždyť Bůh chce nové společenství s námi i mezi námi. Bůh má totiž radost z lásky, přeje nám lásku a a nakonec napomůže lásce k vítězství. TO JE OBSAHEM VZKŘÍŠENÍ MRTVÝCH. Kdo by chtěl toto zamlčet, vyrval by Novému Zákonu samotné srdce.

Věřím, že ruka Boží je zaslíbena mé,

že všichni muži od Adama k dnešku jsou mými bratry

a ženy od Evy až dodnes jsou mi sestrami a milenkami,

že těžištěm stvoření je láska. (W.Whitman)

Ježíš nám dává úžasnou svobodu, tváří v tvář smrti, tváří v tvář hrobům dětí, abychom věřili, že láska zvítězí a nikoli smrt. To však není možné bez Boha. Avšak s Bohem je to samozřejmé.

Považoval někdo za štěstí, že se narodil?

Běžím mu povědět, že stejné štěstí je zemřít, a to vím.

Jdu za mez smrti s umírajícím a za mez zrození

s novorozenětem právě vykoupaným

a nejsem obsažen jen mezi svým kloboukem a botami,

A sleduji rozličné věci, ale ani dvě nejsou stejné

a každá je dobrá.

Nejsem však země a zemi nepatřím,

Jsem bližní a společník lidí, všech stejně,

nesmrtelných a neprodabatelných duší, jako je má.

Pro mne muž, který je hrdý a cítí, jak bodá pokoření,

Pro mne milenka i stará panna, pro mne matky i matky matek,

Pro mne rty rozesmáté i oči rozplakané,

pro mne děti i ploditelé dětí.

Svlecte se! Přede mnou nejste vinni, ani neúrodní

ani zavrženíhodní,

Vidím vás plátnem i přízí, ať chcete nebo ne!

Slyším tu mluvky řečnit o počátku a konci,

jenže nikdy toho nezačínalo víc než právě nyní!

Aniž kdy bylo více mládí nebo staří než nyní,

A nikdy nebude víc dokonalosti než nyní,

Ani víc nebe a pekla než nyní! (W.Whitman)

Hlavní je způsob naší odpovědi na lásku, s níž nás Bůh zahrnuje svými dary. BUĎ odpovíme Bohu se srdcem naplno otevřeným, tedy ANO, ANEBO NE, přičemž si "svou" hřivničku někam zakopeme a tak se uzavřeme Boží lásce a přílivu dalších Božích milostí. Když řekneme NE Boží lásce, tak musíme hledat DŮVODY, proč odmítáme Bohu sloužit a v tom hledání zůstáváme zoufale smutní a nemohoucí a osamělí. V tom nám Bůh nepomůže. Jakmile řekneme jako Panna Maria: ANO, ALE JAK SE TO STANE?, tak hledáme způsoby, jak láskou odpovědět na Boží lásku, a hned se v našem srdci otevírá množství tajemných záklopek a ventilů a přívodů, kterými se do nás valí Boží milost, která nám hned ukazuje nespočet způsobů. Kdo nechce odpovědět na lásku láskou, hledá důvody, proč by to nešlo, ale kdo řekne ANO, tomu jsou hned zjeveny přemnohé způsoby, jak toho docílit. Maria se obětovala Bohu celá: jednak rozum: rozum je vlastní lidská vlastnost. Rozumem se člověk ptá po důvodech, proč se děje to či ono. Těžko se člověku vzdává rozumu, když něco nechápe. Ani Panně Marii to nebylo zpočátku všechno docela jasné - NAOPAK - žila mezi tajemstvími, které rozumem nechápala, ALE nezakolísala ve víře. Duch svatý ji učinil Matkou - nebránila se - neptala se: Proč právě já? ale řekla ANO, i když nechápala, JAK se to má stát.

Svatá Panna obětovala Bohu svou vůli: snadno se slouží Bohu tam, kde jde všechno podle lidských přání. Pravá poslušnost se pozná až v utrpení, AŽ se kvůli Bohu máme něčeho vzdát. JOB nebyl veliký, dokud mu Bůh žehnal a zahrnoval dary, ale až mu je Bůh začal brát, a on přitom Boha dál chválil. Ani Maria to neměla snadné.

Jestliže přesvědčeně věříme Bohu - a jednáme podle toho - přesto nebýváme vždycky šťastni. ASI PROTO, že těžko dokážeme obětovat Bohu celé své SRDCE a celou SVOU LÁSKU, zkrátka své cítění, své touhy. PASCAL: Srdce má své důvody, kterých rozum nepoznává. To bývá nesmírně těžká oběť: člověk se dá snadno přesvědčit, že Bůh je rozumnější, než on, ALE HŮŘ SE DÁ PORUČIT SRDCI, aby se odloučilo od toho, k čemu nebo ke komu přilnulo. P.Maria to uměla, a PŘESTO vidíme, že ani ona nezůstala ušetřena - její srdce bylo probodeno. Posléze však naplněno blahem, když byla vzala na nebesa a korunována.

Bůh od nás nežádá takové oběti jako od P.Marie, ALE přesto ani náš život není bez kříže.

Když jsem přijímal svátost kněžství, měl jsem IDEÁL: Ať se uplatním na cestě za Kristem, ALE později člověk dorůstá k většímu ideálu: Pane Ježíši Kriste, uplatni se Ty ve mně, ať se konečně stanu opravdovým Božím dítětem! A když někdy vidím, jak uprostřed věcí a lidí v Církvi, s nimiž nejsem spokojen, se vynořují zjevy z řad laiků, kteří podstupují kvůli Bohu opravdu hrdinský boj se svým srdcem, jsem zahanben. Prosím Boha, aby mě takoví hrdinové všedního dne vůbec snesli ve své blízkosti.

Maria, Matko Boží, nauč nás odpovídat láskou z celého srdce na Boží lásku! J.T.

Jak Božské Srdce vstupuje do srdce lidského

II.- 1. Který se pro nás krví potil

Odkud je bolest? Kde se vzala na světě. Bůh ji nestvořil, protože stvořil jen dobré věci. Před hříchem prarodičů nebyla bolest, ani opuštěnost, ani smutek, ani žádné jiné utrpení. Hřích přivodil utrpení. Bolest, strach, smutek ovládly srdce prvních hříšníků, takže se skrývali před Božím pohledem. "Kvůli tobě ať je země prokleta! Po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. V potu své tváře budeš jíst chléb. Prach jsi a v prach se obrátíš." (Gn3, 17-19) Bůh však nechce zkázu hříšníka, ale jeho záchranu. Proto posílá ke spáse člověka a obnovení světa svého jediného Syna Božího. Ježíš bolest neodstranil, ale dal jí smysl. Ukázal, že cesta ke slávě a k vítězství vede přes utrpení, přijaté ve spojení s utrpením Syna Božího. Učme se od něho hned na hoře Olivové. Tam ho přepadla hrůza a úzkost, když si uvědomil, co ho čeká. Řekl učedníkům: "Má duše je smutná až k smrti. Zůsťaňte zde a bděte. Poodešel od nich, padl na zem a modlil se: Otče, odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš. Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl: Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Znovu odešel a modlil se. A když se vrátil, opět je zastihl spící. Řekl jim: Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje." (Mk14,33-42)

"Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se, jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve." (Lk22,44)

Jaká byla příčina krvavého potu Ježíše Krista? Bylo to pomyšlení, jaká urážka se stala Boží velebnosti, Otci nebeskému hříchem prarodičů a hříchem celého lidstva, které on nyní na sebe bral. Jejich tíha ho srážela na zem a potil se krví. Vzpomněl si také, že jeho utrpení bude bez užitku pro ty, kteří se odmítají zříci zlého. Vzpomněl si, že tak mnohý zatvrdí své své srdce, aby neviděl pohledem své duše krvavý pot svého Spasitele, že Otec nebeský bude znovu urážen, že tak mnohá duše zahyne vlastní vinou, a on je chce všechny získat pro nebe. Myslet na zradu vlastního apoštola, na bolesti těla, které ho čekaly. Myslel na probodené srdce své přečisté Matky.

Co činil náš Mistr v tak bolestné chvíli? Klekl a modlil se. Ukázal nám, co máme konat ve chvíli utrpení, bolesti a krajní opuštěnosti.

Nevyhýbejme se Olivové hoře. Bůh nás na ni vede jako svého milého Syna Ježíše Krista. Věděl, že se tam setká s tím hrozným charakterem, Jidášem. Když pak zrádce pozdravil Ježíše, Mistr mu neodepřel políbení a vyzval jej, aby konal svůj úkol (Mt26,50). Petra, Jana a Jakuba tolik vyznamenával, a přece nečteme v Písmě, že je i políbil. Jidáše však líbá Dobrý Pastýř, aby posledním projevem lásky získal ovečku tak zbloudilou. Neříkejme, že láska Páně byla u Jidáše bez účinku. Byla, ale to bylo ještě v době, kdy nebyla prolita na kříži krev Syna Božího. Od té chvíle můžeme si od Otce nebeského vyprosit všechno, i obrácení nejzatvrzelejších hříšníků. Odpouštějme do poslední chvíle. Učme se upřímně obejmout a s radostnou láskou políbit zrádce, bloudící a proradné děti Církve svaté, ale přece jen tvory zaměřené k Boží podobě, i kdyby v nich byl obraz Boží sebevíce ničen hříchem.

II.- 2. Ten, který byl pro nás bičován, je Srdce trpělivé a nejvyš milosrdné. V evangeliu je jen krátká zmínka, že jej dal Pilát zbičovat (Jan9,1) Znamená to však nesčetné množství ran, z nichž jen malý zlomek by stačil unavit srdce v jeho poslušné obětavosti. Ale Srdce našeho Pána se neunavilo. Nepočítalo rány. Počítalo jen své tepy, aby ani jediný zásah katanského nástroje nebyl bez doprovodu Srdce tepem lásky. Spíše se unavila ruka mučitelů. než Srdce mučeného. Neochablo ani srdce mateřské, tep jeho srdce byl jako druhý hlas doprovodu. Kolik ran bičování, tolik bolesti srdce mateřského. Neúnavná srdce, posilujte mé srdce nyní i v hodinu smrti, když mne dolehne několik bolestných ran za sebou.

II. - 3. Ten, který byl pro nás trním korunován, je Srdce potupami nasycené. Je to Srdce ztrýzněné pro naše nepravosti. Pokorné Srdce muže bolesti nás zahanbuje, kdykoli naše srdce ješitně touží po lidské slávě a jejích vavřínech, po diplomech a honosných vyznamenáních, po výsostných úřadech. Maria, která zakoušíš ponížení, urážky a potupu od samého počátku díla naší spásy až dodnes, vypros milost nám i celému světu, abychom přestali urážet Syna Božího a sytit ho další potupou!

II. - 4. Ten, který pro nás nesl těžký kříž, je Srdce pokojné a nás usmiřující. Je to Srdce tichého Božího Beránka, který nic neprozrazuje o svých bolestech, i když klesá pod křížem, aby svatě využil své hrozné cesty v rozmluvách s Otcem nebeským. Tiché srdce Matky Boží, poznávalo tyto rozmluvy a chápalo je. Mariino srdce buší souběžně s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým, tiše jej následuje až na Kalvárii. Maria, Matko Boží, pros za mne, ať mé srdce nevolá po radostech, ať ztichne spolu s tebou a se Synem Božím na mé cestě, třebaže se ta cesta zdá směřovat na Kalvárii. Maria, milostiplná, nauč své dítě rozmlouvat pokojným srdcem s Bohem nebo o Bohu.

II. - 5. Který byl pro nás ukřižován

Syn Boží zemřel na kříži a byl uložen do tmy hrobu. Otec nebeský se odmlčel a připustil, aby jeho druhá Božská osoba umřela v lidském těle na kříži a byla po tři dny v temném hrobě, aby Bůh sám sestoupil až do předpeklí, a to všechno z lásky k lidem a pro věčnou záchranu člověka. MARIA tehdy na Bílou sobotu prožívá smrt s Ježíšem a vlastně jako ON i ONA je pohřbena ve světě, kde je ponechává a vydána napospas světu, třebaže pod ochranou učedníka, kterého měl Ježíš tolik rád. MARIA má probodené přečisté srdce, aby se ukázalo smýšlení mnohých vlků v beránčím rouchu.

Třebaže je Bůh na dně hrobu a sestupuje na práh říše mrtvých, aby vyvedl naše prarodiče Adama a Evu na světlo Boží do nebeského království, přesto jako Boží Slovo mluví Ježíš dál - mluví svou Boží Láskou, která je silnější než smrt, a MARIA to slovo činí a uskutečňuje.

Na Bílou sobotu právě tím, že prožívá temnou noc umrtvených smyslů, pustinu Bílé soboty, kdy se nebeský Otec odmlčel a nechal svého Syna spustit do propasti smrti. MARIA zakouší tuto smrt ve svých smyslech a ve svém srdci spolu s Božím Slovem, které se lidé pokusili přibít na dřevo kříže a pak skrýt do hrobu zavaleného balvanem a hlídaného stráží. Marně, protože i ze tmy hrobu vyzařuje síla Božího Slova, které v pravou chvíli vyrazí na povrch, aby oslnilo lidskou stráž, aby je zanechalo ohromené a užaslé nad Zmrtvýchvstalým.

Tak i my musíme zakusit jako Maria temnou noc umrtvených smyslů, lidsky ochromeného srdce, které však stejně je stále oživováno Duchem Boží Lásky, Božím Slovem. Pane, dej nám více víry, abychom věřili i navzdory své smyslové zkušenosti, která svědčí o smrti našeho Boha, Ježíše Krista

Ten, který byl pro nás ukřižován, je Srdce probodené. Kdo obětuje svůj život na přátele, osvědčí největší lásku. Probodené Srdce Páně svědčí, jak si v božské velikosti své lásky neponechalo zhola nic. Ukazuje, kolik míst je v otevřeném Srdci Ježíše Krista pro naše srdce, aby naše láska usilovala o zahojení rány probodeného Srdce Nejsvětějšího. Jménem probodeného Srdce Páně volá hymnus: Pojďte ke mně všichni, koho tíží námahy a tlačí břímě hříchů!

Poslední meč bolesti pronikl srdce Matčino a učinil druhé probodené srdce, podobným Božskému Srdci probodenému. A tak byla dokonána druhá největší láska, oddaná naší spáse.

Srdce Mariino bylo smrtelně zraněno současně se Srdcem Nejsvětějším. A přece si Boží láska k lidem přála, aby Neposkvrněné Srdce Panny Marie, sedmerým mečem smrtelně zasažené, žilo ještě dlouho mezi námi. To proto, aby se naplno projevilo smýšlení mnohých. A Maria v pokojném ústraní s probodeným přečistým Srdcem žila dál, aby nás všechny přivedla k dokonalému očištění a usmíření u Syna Božího.

Prosím za své srdce, které se tak snadno uzavírá. Neposkvrněné Srdce Mariino smrtelně zraněné právě tak jako Nejsvětější Srdce Páně, vy Srdce probodená, zahojte rány mého srdce Krví, kanoucí na každého z nás, aby se mé srdce naučilo svými ranami léčit rány lidských duší a vést je k posvěcení. O.Tomáš (Pokr.)

Eucharistická obnova světa (4.)

Vzájemné propojení Božích spolupracovníků

Účinnost působení Kristova Těla se projevuje sepjatostí výkonu činnosti obrácené navenek a oběti trpnosti obrácené dovnitř. Avšak tato provázanost makrokosmické účinnosti eucharistie s mikrokosmickým vlivem se neděje jenom působením izolovaného jedince. Ani poustevník nedokáže s Boží milostí plnost účinku eucharistického Krista naprosto odděleně od jiných lidí. Tajemství plného účinku spočívá ve ve vzájemné propojenosti Božích spolupracovníků. I kdyby to byla jenom modlitba za bližní, tedy je nezbytně nutná a nelze ji opomíjet.

Nedozírné zástupy Božích přátel se osvěžují a posilují Božím Slovem a Tělem, které je nedílně a vždy úplně celé Kristovo. Patří jednomu a témuž Kristu. Veškerý Boží lid celého světa je opravdu spojen a sloučen v živé jednotě. "Vy jste tělo Kristovo, a každý z nás je jedním z jeho údů. Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu." (1Kor 12,27;10,17)

Toto jedno tělo se musí také účinně uplatňovat jednotně. Jako spojení jednotlivých účastníků s Kristem se projevuje mikrokosmicky v srdci každého jedince a makrokosmicky v okolním prostředí, tak mají vztahy a souvislost jednotlivých článků Kristova Těla jedno poslání: vzájemnou propojenost Božích spolupracovníků.

Eucharistické spojení jednotlivého účastníka nebeské hostiny Kristovy vyrůstá a šíří se k eucharistickému spojení ve společenství Božího lidu. Účinnost působení eucharistie v jednotlivci, živícím se ze stolu Páně, prorůstá mikrokosmem jeho srdce a přerůstá meze jeho jednotlivé osoby do celého božího lidu a jedině takto dosahuje nadpozemských makrokosmických účinků.

Každý účastník nebeské hostiny přijímá u stolu Páně především svého Krista a milostí tohoto Krista je tím, čím osobně je a vykonává svou spolupráci s Bohem na spáse lidstva a světa. Tentýž Kristus je však i Kristem celého Božího lidu. Proto živit se Kristovým Tělem znamená pokaždé znovu a vždy s novou odhodlaností se zapojovat do Kristova Těla. Přijmout s patřičným účinkem Kristovo Tělo v podobě chleba znamená při ztrávení případné smyslům dostupné podoby dát se souběžně strávit Kristem, aby živý Kristus v nás mohl vyrůst a lidsky se projevit.

Spolupracovat v síle Ježíše Krista s Bohem na spáse lidstva a světa znamená být platným účastníkem a živým článkem tohoto jednoho Těla. Tato spolupráce se však uskutečňuje vlastním jednotlivým výkonem a obětí, jako se společné spojení s Kristem naplňuje propojeností jednotlivců navzájem a s Kristem.

Avšak zaměření této spolupráce, jakož i prostředky a cíl této spolupráce s Bohem, vlastní podíl jedince musí být určen jedním Duchem, jedním cílem a jemu odpovídajícími jedinými prostředky jednoho Kristova Těla. "Všichni jsme byli jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem... Trpí-li jeden, trpí spolu s ním vše. A dochází-li slávy jeden, radují se spolu s ním všichni." (1Kor12,13-26) Proto "buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno." (Ef4,15-16)

Co znamená vzájemné propojení Božích spolupracovníků? Především navázání spojení vzájemně nesouvisle se prosazujících ohnisek snahového napětí, jejich sblížení a zaměření jejich protichůdných nábojů k jednotnému cíli, který přesahuje všechny dílčí snahy. To vyžaduje nejen rozumem objasnit a doložit přesvědčivými důvody, nýbrž i celým srdcem zakusit a prožít skutečnost, že se nikdo sám, bez ostatních, nedostane z místa do jiného místa ani z jedné doby do lepších časů, a tím spíš se ani v nejmenším nepřekročí vlastní stín v úsilí o sebepřekonání a nepovznese se k vyššímu životu z milosti Boží.

Jednota vzájemně se posilující a podporující spolupráce s Bohem na spáse lidstva a světa se musí prosadit proti stávající zvláštní dělbě přínosů jednotlivých účastníků.

Právě z této zvláštnosti dělby přínosů jednotlivých účastníků dané růzností Božích darů má vyrůst pravá jednota, jako Kristus, Pán celého tohoto Těla je Spasitelem celého okolního vesmíru právě proto, že je Spasitelem mikrokosmu v srdci každého jednotlivého článku Kristova Těla.

Kristus, který žije v každém jednotlivém článku svého Těla a uplatňuje se jeho zvláštní prací a obětí, překonává osobní, národnostní, rasové a pozemské meze takového jednotlivého života, přemáhá jeho stísněnost k nejširšímu makrokosmickému rozsahu. "V našem srdci nemáte nedostatek místa místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Udělejte nám i vy - na oplátku - místo ve svém srdci! " (2 Kor 6,13)

Třebaže jsme každý jako přehrada, naplňovaná milostí z Božího Slova, z Těla Páně a z ostatních svátostí, nebraňme se přetékání této milosti do okolí, protože jedině tímto sdílením přijímané milosti posvětíme sebe i ostatní Boží lid a Boží tvorstvo celého vesmíru. S chápavým srdcem se radostně sdělujme obětavou službou a pracovním výkonem, protože sdílená radost je umocněná a sdílený smutek je odmocněný.

Těžko se jde člověku samému tímto životem. Člověk je tvor sdílné povahy. Potřebuje pomoc a útěchu druhého, ale i podepírat někoho a předávat někomu svou sílu. Málokdo dokáže sám snášet smutek a tíhu všedního života, a vůbec nikdo nedokáže zármutek nést trvale sám. Lidmi opuštěný člověk se stane svatým nebo bestií. Proto potřebujeme přítele, který by nás podepřel a potěšil ve zlých dobách. Dokonce i ctnost by se člověku samému stala nudnou, kdyby nebyla spojena s blaživou radostí, že je sdílena. Radost je koření života. Ale ani radost by docela nebyla uspokojivá, kdyby nebyla sdílená. Pravá radost je radost, která doprovází sdílení našich zkušeností, zážitků. Proto každý, kdo se zamýšlí nad otázkou přátelství, souhlasně tvrdí, že toto sblížení lidí je pro člověka nutné. Bez něho by byl život prázdný.

Mezi lidmi je však málo opravdových přátelství. Takové závěry uvádí většina těch, kdo usilují o přátelství. Je to právě tím, že hledáme přátelství napřed mezi lidmi a mezi tvory, kdežto až později odhalujeme, že dokonalé a neporušitelné přátelství může být především s Bohem. Tak i mnohé křesťanské společenství se snadno zvrhá v klub osamělých srdcí a v uliční výbor šťovíkově zakyslých přesvatých dušiček, bojujících za svá lidská práva a nedotknutelné lidské svobody či za práva svých psů a koček, a ohánějících se ústavou třeba i proti Otci nebeskému.

Vrcholem přátelství je zamilovat se do Boha v lidech, jakož i do lidí, žijících, pochybujících se a spočívajících v Bohu. Stačí přijmout Boží Lásce v mikrokosmu lidského srdce. Tak poroste zkušenost Boží a lidské lásky v nás samých. Vrcholem tohoto růstu je zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, s nímž uskutečníme tuto velkolepou výměnu. Je rozdíl mezi mikrokosmem lidského srdce a božským prostředím Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které zahrnuje celý kosmos.

Láska je horoucí touha po dobru druhého. Boží Láska je víc. Boží láska znamená přát a dopřávat každému tvoru nejen nějaké libovolné dobro, ale svrchované Dobro, tedy Boha samého. A vzorem je nám Boží Syn. Ježíš Kristus je svrchovaná Láska, Pravda, Krása a Dobro, a každému z nás se nabízí v lidském těle, dává se nám až do úst v eucharistii. Jakou odpověď dáme této eucharistické nabídce? Pravou odpovědí je láska z celého srdce ke Kristu ve všech lidech a ostatních Božích tvorech, láska ze všech sil ke Kristu, směřujícímu do všech lidí a do celého vesmíru.

Vesmírný Spasitel světové práce i trpné služby rozšiřuje meze mikrokosmu v srdci jednotlivého účastníka Božího díla do makrokosmických rozměrů a povznáší dílčí úsilí na všeobecné a celosvětové.

Tímto povznesením jednotlivého účastníka a dílčího úsilí vyrůstá jednotný rozmach jednoho Těla, které se jako Kristovo tělo stává obrazem Ježíše Krista, ale nikoli jen částečným zábleskem tohoto obrazu, jako toho může docílit jednotlivec ve svém osobním mikrokosmu, nýbrž k celistvému obrazu Krista, totiž "měřeno mírou Kristovy plnosti" (Ef 4,13)

Neztratí se při úsilí o jednotu něco z osobitosti jedince? Nic lidského se neztratí při tomto překonávání stínu člověka, usilujícího s Boží milostí o vykročení nad sebe sama. Každý člověk je osoba, tedy nadán rozumem a svobodnou vůlí. Z toho mu plynou jistá práva a povinnosti. Poněvadž tato práva a povinnosti jsou všeobecné a neporušitelné, tedy jsou také naprosto nezcizitelné.

Když pohlédneme na důstojnost lidské osobnosti ve světle pravd zjevených Bohem, nutně ji oceníme ještě výš. Lidé byli přece vykoupeni krví Ježíše Krista, Boží milostí se stali Božími dětmi a přáteli. (Pacem in terris,I,9-10)

Ohled na důstojnost jednotlivého člověka se naplňuje jedině za hradbami lidského sobectví. Je třeba objevit a udržovat spojení mezi tajuplným ostrovem v každém z nás a pevninou ostatního Božího lidu. Vzájemná propojenost Božích spolupracovníků na spáse světa znamená jednotu mnohých účastníků. Avšak lidské svévoli nesmí být dopřáno uchylovat k zneužívání mnohosti článků Kristova Těla fanatickým znásilňováním každého účastníka do jednotné a jednotvárné formy. Vždyť ani "tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?" Teprve, když se doceňuje zvláštní podstata a zvláštní přínos jednotlivých článků, může povstat živá jednota mnohých účastníků. "Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Jsou různé dary, ale tentýž Duch, rozdílné služby, ale tentýž Pán, rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh... Jsou snad všichni apoštoly nebo proroky nebo učiteli?" (1Kor12,29)

Vzájemné propojení spolupracovníků Boha na spáse světa vyžaduje velkodušné uznání vynikajících hrdinů, kteří jdou s Boží milostí vlastní původní cestou. Každý z nás je z Boží milosti pozván, aby se v něm uplatnil vždy jedinečný a neopakovatelný, pokaždé původní Boží obraz. Ani dva svatí či světice nejsou stejní.

Vzájemná propojenost, v níž by nějaká ustálená prostřednost dusila každý svěží podnět, byla právě odporovala nejvíce věčně živému Tělu Kristovu. Spory, jež pocházejí ze setkávání se různých mínění takových vynikajících postav a průměrné masy, se nedají vyřešit potlačením Božích hrdinů, nýbrž povznesením masy na vyšší úroveň kulturní úroveň Božího lidu a zušlechtěním a obohacením tohoto množství k hlubšímu chápání a vytříbenějšímu projevu, očištěnému od každé sobecké, národní či třídní výlučnosti, a k pokornému podrobení.

Co podněcuje množství k tvrdošíjnému odporu proti každému osvícenému průkopníku nové evangelizace? Přirozená vlastnost nepoddajnosti a netečnosti hmoty, do níž se často otiskuje zlomyslný vliv odvěkého odpůrce a vládce světa pomocí hromadných sdělovacích prostředků. Ve stojatých vodách ustálených projevů zbožnosti hledí zástupy na rušitele své sebeuspokojené životní cesty s odporem, a kdykoli se samy odhodlají k nějakému důraznějšímu projevu, tehdy argumentují pěstí a kamenem. Běda však, zvedne-li se vlna všední masy, aby zaplavila posvátné Tělo Kristovo. Běda totiž dolehne na toho, který se měl v pokorné službě přimknout k Hlavě Těla, místo aby se proti Hlavě panovačně vyvyšoval. Kristus a jeho tajemné Tělo už netrpí, třebaže pokorně snáší každé příkoří a křivdu. Kdokoli se postaví proti Bohu a jeho posvátnému Tělu, třeba i ze zdánlivě nejušlechtilejších a lidských důvodů, ten se dříve nebo později zákonitě postaví proti každému člověku, i proti sobě samému. Tak se každá odpůrcova negace obrací proti samotnému odpůrci.

Pro Kristovo Tělo je požehnáním, že se znovu a znovu s Boží milostí objevují pokaždé původní průkopníci a hrdinové, které při svém rozmachu doširoka a vzhůru rozčeří hladinu stojatých vod zpovrchnělého všedního života.

Tak je tvrdým a neúprosným požadavkem širšího prosazování účinné působnosti Kristova Těla s ohledem na většinu Božích spolupracovníků žijících ve světě, aby se pokorně sklonili před průbojným úsilím těch, kdo v zahnívajících a tlejících nánosech všedních dnů razí cestu nové evangelizaci. Není třeba vyhlížet eucharistické zázraky v mracích, ani nastavovat technická tykadla do okolního vesmíru, ani je hledat mikroskopem v jádru poslední buňky organické tkáně či štěpením atomů. Kristovo Tělo chce vykonávat rozhodující zázraky v mikrokosmu našich srdcí a odtamtud ovládat a posvěcovat celý vesmír. Je třeba zaplavit úzkost našich srdcí pokojnou energií Boží lásky. Vyhlásit boj každému stresu pomocí posvěcování každého okamžiku a každého místa v mikrokosmu lidského srdce modlitbou. Zimu úzkosti a hrůzu lži přemáhat plamenem Boží lásky a Pravdy, pokorně vyprošované před svatostánkem.

Jak obětovat Bohu svou původní jedinečnou osobitost, která má nezcizitelné lidské právo na důstojnost, a nepočínat si ani trochu sobecky?

Každému právu odpovídá povinnost. Úcta před hodnotou vynikající jedinečnosti má svůj doplňující protějšek v nesmlouvavě tvrdém a krajně obětavém životě, jaký musí prožívat osvícený hrdina dneška. Jenže velikost hrdiny, přesah elity nad průměr masy vzbuzuje odpor a závist mnohých.

Skandování zástupů "Ukřižuj! Ukřižuj!", které hřmělo před Pilátem, se ozývá jako zlověstné varování pokaždé, kdykoli se vynoří narušovatel zavedeného chodu všedních událostí. Chce odradit každého, kdo ve svatém vědomí své povinnosti vůči lidem a k celému světu, povolaným k posvěcení, vykročí nevšední cestou. Velké nadání, které není zároveň ochotné k vyšší oběti, vede k svému zániku.

Tato schopnost vyšší oběti musí opětovně vyústit ve větší lásku a shovívavost k pronásledujícímu širokým masám.

"Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem - i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé." (1Kor 9,19-22)

Takový je Kristův Duch pro vyvolenou elitu, aby k výšinám svého duchovního rozhledu vykopala v sobě hlubiny krajní ochoty ustavičné oběti a sebepřekonání, aby s Boží milostí rozšířila všechny vstupy, výstupy a průchody mikrokosmu ve svém srdci v rozmachu své lásky a shovívavosti k svým pronásledovatelům, závistivcům a povýšencům.

Jak získat takový všekosmický a současně nebeský nadhled? Jedině z výšin Kristova kříže vztyčeného na Golgotě, zakořeněného hluboko ve spirálovitě se vlnících vlásečnicích genetického kódu mikrokosmu v srdci každého člověka a dosahujícího na druhý konec makrokosmu kolem nás. Jenom v moci a síle svatého kříže mohou tito osvícení hrdinové v oceánu všednosti rozevřít náruč svého porozumění všem lidem a celému Božímu stvoření.

Usilovat s Boží milostí o nadlidské hrdinství pro Krista, o šlechtictví ducha, o účast v nové elitě, strhující široké masy vzhůru nad úroveň všednosti, znamená umírat Boží láskou a umíráním milovat. Tajemství osvícené elity a pravého kulturního výkvětu lidstva zní: Být "ukřižován spolu s Kristem" (Ga 2,20).

Být a mít všechno společné s Kristem znamená sdílet s ním společný kříž, znamená být ukřižován a umírat společně s Kristem, ale také znamená být spolu s Kristem i pohřben.

S ohledem na vrtkavost lidského srdce není výjimkou, že odpor a závist širokých mas se lehce zvrátí ve zbožňující obdiv k dříve přehlíženému. Převratné dráhy z galejníka policejním prefektem či z disidenta presidentem nejsou řídkou výjimkou. Přehlížené dílo se stává obdivovaným, aby učinilo posun ve stávající normě. Vrtkavé cítění širokých mas je po jisté fanatické tvrdošíjnosti převrátí v opačné, ze záporného v příznivé a naopak. Nastává rozsáhlé nadšení pro hrdinovo dílo, ale ne snad kvůli věci samé, jejíž pravda by byla poznána a pochopena, nýbrž k vůli hrdinsky jako napjatému luku vypjaté postavě, která tak houževnatě odolávala přívalům a vlnobití množství širokých mas, ovládaných vládcem světa.

Věznice se mění v muzea, místa hrdinství v památníky, ateliéry a laboratoře se mění v posvátná místa, kde místo práce a tvorby zde zní jen chvalozpěvy.

A co oslavený hrdina? Usíná na vavřínech, slábne, podléhá změkčilosti, stává se ochočeným exotickým zvířetem, kterým různí politikové zakrývají své pravé mocenské a zištné snahy. Potom by ovšem jeho dílo bylo již uzavřeno.

Vyhasnutí hrdiny znamená umrtvení jeho díla, které se mění podle autora, a tak se nyní pějí chvalozpěvy spíše na dílo než na jeho tvůrce. A tak by se vzájemné propojení spolupracovníků Božích stalo nástrojem kultury smrti a kultu mrtvých.

Jak se tedy může hrdina tvorby a práce, hrdina vědy a vynálezu vymknout z kleští tohoto obvyklého společensky uznávaného procesu vyhasínání? Osvícený průkopník se musí docela vyčerpat v práci na těch, kdo ho následují. Celé široké masy, které strhává k následování, musí povznést k podobně samostatné tvorbě a práci, aby se sám stal nejmenším z nich, docela zbytečným.

Vynikající jedinec nebo elita v popředí rozsáhlého množství, vzbuzující dojem své neprostradatelnosti a nenahraditelnosti, volají po vlastním rychlém nahrazení jinými jedinci. Kdyby se totiž opravdu stali nezastupitelní, pak by při jejich úmrtí nebo jen nějakém omylu, strašlivě utrpělo celé rozsáhlé množství. Po odchodu osvíceného hrdiny se smí říci, že žije dál ve svém díle, ale nikdy, že je to nenahraditelná ztráta. Dlouho před jeho skutečným pohřbem musí on sám dobrovolně přijmout vlastní duchovní pohřeb jako oběť stavby v základech budovy Církve. Osobitý životní přínos vynikajícícího osvícence a jeho dílo nejsou důležité samy o sobě, odpoutané od Krista a jeho Těla, nýbrž jen jako původní příspěvek do budovy živého Těla Kristova. Tímto duchovním zabydlením se v Kristově hrobě totiž začíná jeho pravý život, protože "to, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře." (1Kor 15,36)

Jak růst z Kristova Těla, abychom tím rostli v Kristově Těle? Osvícené spolupracovníky s Bohem na spáse lidstva a světa spojuje s ostatním množstvím, ponořeným do všednosti být ve spojení s Kristem. Kristův život, který se přelévá do mikrokosmu každého z těch, kdo se s Boží milostí živí ze stolu Páně, je konečným a vrcholným spojením každého vynikajícího posvěceného článku Těla Kristova s ostatní všední masou, čekající na své posvěcení.

Kristus, postupně objímá stále rozsáhlejší množství masy, váznoucí ve všednosti světa, ji ponenáhlu oslovuje a povznáší k překonání mezí sobectví. Ovšem činí tak prostřednictvím lidských srdcí, a ne pouze nějakým zvenčí nebo shůry přicházejícím zázrakem.

Kristus, oživující mikrokosmos v srdci každého, kdo se s plným užitkem pravidelně posiluje společně s celým Božím lidem ze stolu Páně, vede ji stále hlouběji a rozhodněji k dokonalému sebeodevzdání. Otevírá jí střídající se temné noci odříkání a jasné dny radostného proměňování se svěřováním se, odevzdáváním se a zasvěcováním se. K pohonu však nestačí pevná vůle a rozhodnost, ale třeba stále větší lásky z pramenů utrpení, ze zdroje živého kříže, spojeného s křížem Kristovým.

Kristus je počátkem, cestou a cílem každé naší spolupráce na spáse lidstva a světa. To znamená mít Krista stále před sebou, hledět na probodeného, přijímat jeho Slovo a jeho Tělo, trpět pro Krista i jednat pro Krista, nabídnout své srdce k probodnutí kvůli Kristu i dát se Kristem uzdravit ze svých ran. Kristem začíná každý jedinec i celek lidstva cokoli smysluplného. Kristem se posilují, aby v nich více přebýval a ovládal celý mikrokosmos v srdci člověka. Ke Kristu všechno v našem mikrokosmu i okolním makrokosmu koneckonců ústí: "Já jsem první i poslední." (Zj 1,17) (TB)

Hymnus k oslavě Ducha svatého

Na svátek sv.Marka, který oslavil bratr Patrik Kužela před šedesáti lety mezi bratry dominikány, složil hymnus k oslavě Ducha svatého, který se dochoval v několika Patrikem datovaných náčrtcích.

sv.Marka 25/4 40

Ó, Duchu svatý žhavé Lásky plameni

kdy srdce prožhneš, že roztaje v něm kamení?

Kdy z našich útrob tryskne pramen vody živé,

jak praví Pán - kdy nastane ta blahá chvíle,

ó, Lásky plameni?

Jsme celí tvoji spjati v lásce vzájemné

jako údy Krista Tělo jeho tajemné,

jež strávit chystá sebe v oběť na oltáři,

ať po všem boji ke cti Boží věčně září

v tvé Lásce tajemné.

Oltářů výhně - toť náš život svízelný

tam žárem žíhej, ať je Otci příjemný,

jej na kříž zdvíhej, přibit ať je dnem i nocí,

až krví zjihne, zhněten její božskou mocí,

živote tajemný.

Ó, Dechu Otce Syna Bože jediný,

ó, Mocný, sžehni bědné naše proviny,

ať v lásky ohni hřímá chvála Krista Hlavě,

až pokyn Vůdce Prst Boží dá k slávě,

ó, Bože jediný.

Ó, Duchu svatý, Lásky plameni,

kdy prožhneš nás, že změkne kamení

nám v srdcích a proud vod živé

nám z útrob tryskne - kde je ta chvíle,

ó, Boží Znamení?

Ó, Duchu, Lásko, Plameni,

tvým žárem změkne kamení,

nám v srdcích, vody živé

proud vyjde - blahá chvíle

ó, Plameni.

Ó, Duchu, Plameni,

v nás roztav kamení,

proud vody živé,

o, Sílo, vyveď,

o, Plameni.

Ó, Plameni,

zdrť kamení,

proud živé

vody veď,

Plameni.

Maria učí svatému přijímání

5. Úkol Panny Marie při Kristově poslání

Narození Páně je pouze prvé zastavení na křížové cestě ke Kalvárii. Svatá Panna dokonale rozuměla svému božskému dítěti. Milosrdenství bylo hluboce vepsáno do jejího srdce. Proto rozuměla řeči a skutkům Ježíše Krista, jež se dají nejsrozumitelněji přeložit láskou a spravedlností. Proto vidíme, že Maria neběhá za zázraky jako ostatní její rodáci. Od začátku je přesvědčena o božské síle Ježíšově. Nepotřebuje znamení, proč Ježíš říká a koná to či ono. Marii stačí důkaz jejího božského mateřství, které mluví k celé její bytosti a k její mysli zcela jasně a zřetelně.

Jaký tedy byl úkol svaté Panny jako Bohorodičky vzhledem k Ježíši Kristu a jeho vykupitelskému poslání? Ježíš byl poslán obnovit v každém z nás hříchem znetvořený či ztracený Boží obraz a povznést nás ke zcela novému, ušlechtilejšímu stvoření, v němž bychom se stali důvěrnými přáteli a spolupracovníky samotného Boha. Ježíš přinesl zadostiučinění za náš dluh a otevřel nám cestu k novému stvoření. Smysl Ježíšova poslání lze pochopit jen z hlediska nekonečné Boží lásky.

Maria nás učí svým jednáním v nejubožejší bídě betlémské jeskyně, v emigraci mezi cizinci, v chrámě a na Kalvárii rozumět Ježíši. Jak je poučné pro učedníky Páně její vystoupení v Káni Galilejské! Pro jejich utvrzení ve víře neváhá žádat Ježíše, aby pro ně učinil zázrak. Maria nás vede k k porozumění Ježíši, když jde za ním na Kalvárii, která byla hlavním cílem života Božího Syna. Maria dovede úplně zapomenout na sebe. Dovede poručit milujícímu mateřskému srdci, které přeje svým miláčkům jen to nejlepší, když podává svého milovaného Syna Božího za celé lidstvo.

O čem uvažovala svatá Panna, když Boží Syn vystoupil na veřejnost s hlásáním své radostné noviny o závratnosti Boží lásky k lidem, zatímco ona to sledovala z ústraní? Kolik bylo těch přemoudřelých příbuzných a ustaraných přátel a takzvaně hodných občanů, kteří se pohoršovali nad Marií, že je matkou neužitečného člověka? Místo, aby se jako všichni snažil přežít zlé časy a pokračoval v tesařské práci, toulá se bezpracně s opilci a nevěstkami, pobuřuje lid, odvádí od úcty k starším, kněžím a mocným. Kolik bylo těch, kdo varovně vztyčovali prst, že to s ním jistě špatně dopadne? Kolik pomluv, urážek a obvinění na adresu Ježíše dopadlo i na jeho Matku? Jak často Marii asi podněcovali příbuzní, aby šla domluvit Synovi a odvedla ho ze šikmé plochy, na níž se prý ocitl? Kolikrát ji vybízeli, aby šla zachránit život svému Synu, než bude pozdě? A svatá Panna mlčela a žehnala z dálky Božímu Synu za každé slovo a za každý krok. Dobře věděla, že každé slovo a každý krok ho přivádí blíž a blíže hrozné, potupné smrti. Dobře věděla, jak se s každým jeho slovem a skutkem stupňuje nenávist pyšných a mocných proti Ježíšovi a proti ní samé. Za těch třiatřicet let musela Maria obětovat Božího Syna ne jednou, nýbrž ho musela dát tisíckrát a zase znovu. Pokaždé a znovu ho dobrovolně vydávala veřejné potupě. Tím si Maria připravovala své srdce na krvavé ukřižování spolu s Kristem a v Kristu. Tolikrát a opakovaně se Maria znovu obětovala svého Syna do rukou nebeského Otce, a to kvůli našim vinám. Přitom se Maria více a důvěrněji stávala dobrou a pečlivou matkou obrovských zástupů lidí, kteří vzdychali po Vykoupení a mateřském pohlazení.

Jak závratná je velikost Boží Matky, když ji srovnáváme s lidskými matkami! S matkami, které přejí výlučně jen svým rodným dětem. S matkami, které chtějí mít své děti připoutány jen k sobě. S matkami, které se chvějí jen o své děti a zdráhají se je obětovat, protože by musely obětovat svou opičí lásku, kterou je vlastně spoutávají.

Co by to bylo za matku, kdyby nezabránila svému jedinému dítěti v jeho svobodné životní pouti vstříc smrti? Právě protože je matkou, a to dokonalou matkou Nejdokonalejšího, proto Maria nejlépe z lidí pochopila svůj mateřský úkol. Maria pochopila a přijala svůj úkol matky, která má sebe obětovat, aby přicházející nový život zvítězil. Bohorodička dovedla z lásky ke všem lidem a pro jejich věčnou záchranu obětovat svého jediného Syna Božího. Proto se jí dostává nesčetných synů. Protože Maria dobrovolně přijala to, co mělo přijít, nestalo se to méně trpkým a hořkým, neboť milost neruší lidskou přirozenost. Pro matku bude vždy bolestné vydat milované dítě na potupnou smrt. Jsme dětmi slz a úzkostí svaté Panny, neboť její láska a víra v ní nerušila lidskou přirozenost. Jsme dětmi Mariina pokojného souhlasu s Boží vůlí. Tak nás jako své vlastní vede ke kříži svého jediného Syna Božího, se kterým vystupuješ na Kalvárii, aby tváří v tvář krutému světu ukázala, kde je třeba hledat lásku a naději. Zde u paty kříže, potřísněného přesvatou Krví Ježíše Krista, kterou přijal od své Matky, představuje Maria nás všechny, všechny své milované děti nebeskému Otci. Zde u kříže, na němž nám přinesl Boží Syn Vykoupení, nás Maria vede k patřičnému přijímání eucharistického Krista. Jedině když uneseme vlastní kříž ve spojení s křížem Kristovým můžeme v síle tohoto nebeského pokrmu dorůst z Božích dětí do Božích důvěrných přátel a spolupracovníků.

6. Spolupráce Matky Boží

Duch svatý vedl Marii z Galileje do Jeruzaléma, když uzrál její čas. Ježíš se ocitá tváří v tvář největší oběti, aby v očích světa všechno prohrál. Mocní a učení odmítají Ježíše a každému jeho příznivci hrozí vyvržení. Tehdy se Maria rozhodně hlásí ke svému Synu. Jde s ním a za ním, ale ne aby ho odvracela od jeho úkolu. Jde s ním, aby s ním pila kalich hořkosti. Je poblíž Ježíše, aby se naplnila Simeonovo proroctví, že její duši pronikne meč. Maria neuhýbá vlastní potupě kvůli Kristu, protože jinak by nemohlo vyjít najevo smýšlení mnohých, třeba i vlků v rouchu beránčím. Kvůli svému jedinému Synovi Božímu nechává Maria dopadnout jedovatou slinu lží a pomluv na svou půvabnou tvář a směle vystavuje nejtěžšímu zranění své neposkvrněné Srdce.

Maria se nebránila Synově smrti, jako se jí nebránil sám její Syn. Prohlásil, že má být křtěn krví a že ho trápí, dokud jím není pokřtěn (Lk 12,50). Ač umělci s oblibou zachycují při Poslední večeři Pána jen s apoštoly, přesto ani Maria nebyla vzdálena. Vždyť to bylo Mariino tělo a Mariina krev, které podstatně podával Ježíš ve svém těle a ve své krvi. Všechno, co Ježíš koná se svým tělem, nese pečeť lásky svaté Panny, pečeť její svobodného souhlasu.

Toto spojení bylo ještě důvěrnější mezi jejich dušemi. Vše, čím přetékalo Nejsvětější Srdce Ježíšovo při Poslední večeři nalézalo ohlas v duši svaté Panny. Třebaže nikdo v Církvi smysluplně nepožaduje, aby se mluvilo a psalo o Marii jako zvláštní kněžce, přesto měla Maria kněžského ducha. Mariina duše se stále rozšiřuje k objetí celého lidstva všech dob a na všech místech. Maria dala život Veleknězi. Obětovala se v něm za nás. Třebaže tedy nemá zvláštní účast na kněžství, je Maria skutečnou Matkou a Královnou kněží. Všechny milosti se nám dostávají prostřednictvím Bohorodičky. Všechny Kristem ustanovené svátosti, včetně svátosti kněžství, se nám dostávají díky Panně Marii. Proto také k Marii máme zaměřovat své modlitby za dobré, svaté kněze. Proto se máme k Marii obracet s prosbou o její vedení k nejlepšímu, svatému přijetí svátosti Boží Lásky.

Maria je duchovně těsně spojena se svým Synem. Proto také z Mariiných úst stoupá k Bohu modlitba: Pane, ať všichni jsou jedno! (Jan 17,21) Maria jako první ze všech tvorů vroucně děkuje za dar těla a krve Ježíše Krista, sytícího hladové duše. Duše Marie Panny se roznítila ohněm vroucí vděčnosti.

Tento božský oheň je však zaplavován proudem hořkých slz, když Maria sleduje Syna na bolestné cestě ke kříži. Její výstup na Kalvárii a pod kříž byly zvláštním druhem účasti na výkupné oběti jejího Syna. Temnota se snáší kolem ní a zahaluje celé lidstvo, dokonávající dílo zkázy umučením samotného Božího Syna. Nebyla by lidskou matkou, kdyby ji neschvátila hrůza nad strašnou, potupnou smrtí, nad lidským nevděkem a naší zradou. Duše svaté Panny spatřila všechny ty bezhlavé davy, které budou po všechny věky zoufale běsnit proti té Boží Lásce, která je silnější než smrt. Duše Matky Boží se slzami v očích spatřila nešťastníky, pro něž jako by nadarmo měla vytéci krev jejího Syna. Svatá Panna byla tak těsně spjata s Bohem, že zakusila hroznou bídu hříchů, které doléhaly na jejího Syna. Dobře věděla, že její Syn svou smrtí vykoupí lidstvo, a že vstane z mrtvých. Přesto temnota našich vin, tma z potupy a utrpení jejího nevinného Syna Božího, byla lidsky neproniknutelná. Bolest a smrt Božího Syna ji hluboce zraňuje svou blízkostí, protože je a zůstává jeho Matkou. A přece ty slzy zaplavující a oslepující její oči prozařuje vnitřní pokoj, láska a optimismus. Jako ze samého kříže na nás křičí Boží Láska kopím probodeného Nejsvětějšího Srdce, tak i Maria s probodeným srdcem stojí u kříže heroicky. Ani na chvíli nezaváhala, ani na okamžik nezapochybovala o správnosti svého původního rozhodnutí, ale znovu jej odevzdaně opakuje: "Staň se!" Svou vírou a z ní plynoucím neochvějným postojem před křížem má Maria účast na otřesném tajemství vykupitelské smrti svého Syna.

Bůh si přál dokonalou oběť celé osobnosti svaté Panny. Do jejího čistého srdce se bolestně zařezával Ježíšův výkřik: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Maria zakusila okamžiky temné noci, kdy se odmlčí vnitřní hlas Boží. Ten hlas, který Maria od dětství tak důvěrně poslouchala, najednou ustal. Jako by rázem vnitřně ohluchla, jako by jí došel duch jejího dechu, tak ve své duši zalapala po dechu. Maria přinesla svou oběť současně s Ježíšem. Přinesla ji už při ustanovení Nejsvětější Svátosti, ale teď ji dovršila.

Jak Bůh odpověděl na tuto oběť Panny Marie? Obecnou odpověď známe. Je to odpuštění zjednané lidstvu. Avšak bylo zapotřebí ještě zvláštní odpovědi. V Ježíši Kristu vykřikla lidská přirozenost, tedy tělo a krev panenské Matky. Proto bylo vhodné, aby také Marii byla dána zvláštní odpověď. Když se Ježíš docela vydal za lidstvo, tedy ani Maria nemohla zůstat pozadu ve svém mateřství, jež nám dalo Vykupitele. Maria stála u kříže proto, aby do kněžských rukou svého Syna odevzdala své mateřské právo. Svým postojem u kříže vyjádřila Maria znovu zvláštním způsobem své "Fiat!" Proto jí Bůh zvláště odpověděl. Rukama svého umírajícího Syna v lidské přirozenosti posvětil Bůh Marii na matku celého lidstva a každého z nás všech. Tím se Maria stala Matkou božského života v duších všech lidí.

Nakonec, když Ježíš umíral na kříži, u něhož stála Maria s Janem, svěřil ji za matku učedníkovi těmito slovy: "Ženo, hle, tvůj syn!" a Jana Marii: "Hle, matka tvá!" (Jan 19,27)

Láska Syna Božího a zároveň Otce nebeského nám dopřává, abychom ve svém nadpřirozeném životě nepostrádali duchovní matku. Jsme dobře zabezpečeni k tomuto duchovnímu výstupu. Jsme vykoupeni, znovu přijati to těsného příbuzenského poměru vůči Otci nebeskému, který do nás vydechuje životodárný princip Ducha svatého. Božský život Kristův proudí do našich duší, který nás sytí sebou samým v podobě chleba a vína, aby do nás vydechoval svého Ducha, plného darů. Dostává se nám zkušenosti, že jsme milováni Bohem, Bohočlověkem, ale i samotným člověkem. Máme něhu a péči laskavé matky, svaté Panny.

Maria má tedy účast na našem Vykoupení právě úkolem Matky Vykupitele, jemuž dává své tělo a svou krev, jež velkodušně obětuje za lidstvo. Tak se Maria stává matkou duchovní obnovy celého lidstva. Okolnost, že by se někdo zdráhal přijmout štěstí, že je milován nejen Bohem a nejen Bohočlověkem, ale i pouhým člověkem, a to tak krásnou bytostí, jako je svatá Panna, tohle Marii neodradí, aby dál milovala také jeho, a přála mu svého Syna a vyprošovala mu co nejlepší, tedy svaté přijetí Krista ve svátosti Lásky.

Není pochyb, že se eucharistická Oběť liší od oběti na kříži nekrvavým způsobem, jímž přebývá dále mezi námi a bude přebývat až do konce světa, aby pak v náruči nebeského Otce trvala ve svém ovoci navěky. Proto Nejsvětější Oběť zahrnuje současně tajemství oběti svaté Panny a tajemství jejího duchovního a nadpřirozeného mateřství celého lidstva a každého z nás všech. Tak Maria plní velké poslání vedením každého z nás k jejímu Synu v Nejsvětější Svátosti, abychom ho svatě přijali a stali se živým příbytkem Božím. V tomto mariánském pohledu lépe chápeme slova hymnu sv.Tomáše o Nejsvětější Svátosti:

Nám byl dán a nám se zrodil

z Panny neporušené,

jako poutník světem chodil,

sil zde zrno pravdy své,

skvělým řádem vyvrcholil

svoje žití pozemské. (B.)

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (6)

Mládí br.Kužely: Na střední škole v Praze: Gymnasijní student František Kužela z Vlčnova patřil mezi nejlepší žáky jak svým prospěchem, tak svým chováním. U spolužáků ze školy zanechal nejlepší vzpomínku. A v "juvenátě" ho měli všichni v lásce a v úctě: byl obětavým přítelem a pomocníkem, byl vzorem sebekázně a píle. Podrobné popsání jeho života v Praze patří do životopisu. Zde se spokojíme jen s několika letmými pohledy. Jeden jeho spolužák o něm svědčí: "Několik vzpomínek na zemřelého br.Patrika Kuželu OP: Po celých sedm školních let chodívali jsme kousek cesty spolu, juvenisté dominikánští a benediktínští. Od Chotkových sadů do arcibiskupského gymnasia nebylo příliš daleko, asi 1 km, a přesto měl člověk dost možností pohovořit si s tím nebo oním juvenistou od sv.Jiljí (kde byl dominikánský klášter a juvenát). Takové hovory mezi studenty nejsou ani všední ani fádní, jako bývá někdy u starších lidí, neboť je vždycky dost látky, o niž je zájem. František Kužela, později bratr Patrik, byl o třídu výše než já, ale rád mluvíval se spolužáky z nižších tříd. Někdy chodíval trochu zadumán, jako by rozjímal, a myslím, že tomu tak bývalo, zvláště ráno cestou do školy. Pamatuji se na jeho rozhovory s naším juvenistou Honzou Rutchem nebo s Křížkem. Patrikova řeč bývala někdy dost ohnivá, zvláště při vysvětlování a při podávání důkazů, ale spokojoval se s výkladem druhé strany zas docela klidně a nedával znát převahu svého vědění. Pokud jsem s ním mluvil sám, býval vždycky takový klidný, a řekl bych blahosklonný, a člověk musel z něho otázkami spíše tahat zvláštní odpovědi, neboť se velmi nerad chlubil. Míval jsem dojem, že nechce nikoho pokořit svými znalostmi. Ve třídě právě tak. Vynikal také velice v matematice, nikdy však nedával znát svou převahu, a klidně řešil příklady, i když bylo jasné, že zná více než pan profesor. (Ostatně P.Jemelka byl spíše filolog než matematik - na matematiku musel přesedla z nouze o profesory.)

Často jsme hrávali kopanou s juvenisty od sv.Jiljí, a tu jsem měl někdy dobrou příležitost pozorovat tyto naše protivníky. Kužela býval někdy i při hře dost ohnivý a nezapřel svůj slovácký rod, ale dovedl se přemoci. Ještě si tak jasně mohu vybavit jeho tvář se sevřenými rty, jako by chtěl přemoci veliký nával rozhořčení nebo hněvu. Někdy také vybuchl tento neskrývaný hněv, ale brzy nedal na sobě znát, že se něco přihodilo. S ním jsem tedy nezažil nějakých hádek při hře, ani žádných "surovostí". S některými jinými občas došlo k nějakým srážkám v zápalu hry.

Později jsem měl možnost spatřit Kuželu v Olomouci - už jako bratra Patrika - a prožít s ním několik chvil. Ujal se mně s velikou láskou a leccos mi poradil, ale ve výkladech byl ještě skromnější než za gymnasijních let. Jeho obličej měl zvláštní výraz jakéhosi jasu vnitřního života. Zdálo se mi, že je úplně vyrovnán s tímto světem, pokud je to možno říci ve smyslu odřeknutí se světských radostí i starostí, a že hledí přímo k věcem duchovním. Přitom měl tak radostný výraz v obličeji, že jevil známky budoucího svatého života.

Sport neopustil ani v klášteře. Ale přitože věděl, že jako řeholník se nemůže věnovat všem těm věcem, které pěstoval dříve, prováděl hlavně otužovací kůru. Tak například při prázdinových pobytech na sv.Kopečku závodili s bratrem Efrémem bosí ve sněhu, anebo kdo z nich vydrží větší zimu v klášterní cele bez topení, atd.

Z přímých rozhovorů byl nemohl vypsat nic tak docela přesného a nejsem zvyklý povídat vymyšlené věci. Tolik aspoň květinek kladu pod jeho usměvavý obraz, aby za mě o něco poprosil u Božího trůnu." J.M.Veselý (Pokr.)_________________

Nové knihy: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP v Brně vydává dílo z oboru krásné literatury. Soubor duchovních příběhů s anděly strážnými a anděly pokušiteli vychází pod názvem "Andělské dobrodružství", 250 str., náklady na jeden výtisk činí 69.-Kč._________________________

Zprávy: V pátek 12.května 2000 posvětil brněnský biskup Msgre Vojtěch Cikrle křížovou cestu v hospicu sv.Josefa v Rajhradě, kterou namalovala sestra Veronika, brněnská terciářka řádu sv.Dominika. Za dominikánské terciáře se kromě malířky zúčastnila slavnostní události ještě sestra Alžběta. Bůh žehnej takovému dílu, jež přináší posilu nemocným a trpícím.