____________________________________________________________________________________

 

Ročník VI.                                                                      červenec 2000

___________________________________________________________________________________

Obsah: J.L.V.,Vzpomínka, J.T.,Radostně do III.tisíciletí, sv.Jan, O.T.,Jak Božské Srdce vstupuje do srdce lidského, Sv.Maří Magdalena, T.B.,Eucharistická obnova světa, B.,Maria učí sv.přijímání, J.V.,Brněnská akad.duch.života ct.P.Kužely.

 

Vzpomínka

 

Kdo to kdy zkusil umět žít,

přisát své rty a duši pít,

zubům nechat jen málo kousat,

jak v bouři zmítat se a nesnít?

 

Kdo to kdy zkusil míti rád,

vždy dávat více nežli brát,

pro sebe nic si nenechat

a zůstat při tom boháčem?

 

Kdo to kdy zkusil zaslzet

a nemít lítost, ani vztek,

jen dívat se na mlhavý svět,

abys napošlapal žádný květ?

 

Kdo to kdy zkusil otřást se

a polknout slinu radosti,

a vyplivnout tíhu zla i lítosti

a poznat lehkost bytí?

 

Kdo to vše zkusil, uměl žít

a nebyl marně na světě,

posvětil sebe krví svou

a zůstane stálou vzpomínkou!

Jan Ladislav Vašíček

Radostně do třetího tisíciletí

9. Kdo dělá Boha bezmocným

Bůh je bezmocný, jestliže ze svobodného srdce neodpovídáme na jeho lásku. Bůh respektuje naši svobodu, protože bez svobody není lásky. Jestliže svobodně odpovídáme celým srdcem na Boží lásku, přičemž si ji v bližním takřka ověřujeme, tedy se pouštíme do lásky k bližnímu, lásky vzájemné, přátelské či milenecké, snoubenecké či rodinné, a ocitáme se k vůli tomu v nouzi a v utrpení, POTOM přichází ke slovu druhá strana - Boží: moc lásky, moc všemohoucího Otce. Pak se totiž všemohoucí Otec, totiž VELMOC LÁSKY, postará o to, aby se naše láska šťastně naplnila. ZAČÍT S LÁSKOU - to je náš úkol. DOKONAT LÁSKU - to je věc Boží, protože Bůh se z lásky raduje a pomáhá těm, kdo se milují.

Jak jen porozumět našemu úžasnému Bohu? K tomu nemusíme být nějací výjimečně zbožní lidé. MUSÍME KONAT JEN JEDINÉ: vrhnout do lásky k bližnímu bez rozumování, vstoupit do vzájemnosti a přátelství, milovat pevně a silně láskou Boží, bez špatného svědomí. A JESTLIŽE nás potom naše láska přivádí do nesnází a utrpení, smíme se dál radovat a doufat, že Bůh - VELMOC LÁSKY - dokoná naši lásku, protože Bůh - Stvořitel - se raduje z lásky! Ježíš nás k tomu vede.

Kdo je tedy Bůh? Ten, jemuž jedinému dlužíme tuto naději, zatímco navzájem si dlužíme LÁSKU.

V podobenství o ztraceném a nalezeném synu, snad nejkrásnějším podobenství Ježíšově, se uvádí cosi neslýchaného. Nelze se divit, že se někteří křesťané snažili toto poselství oslabit nebo dokonce zvrátit. Ježíš chce, abychom v tomto podobenství zakusili, jak s námi Otec jedná, i když jsme se provinili. Ježíš ukazuje, jak máme při následování Boha jednat mezi sebou, abychom se neprovinili jeden na druhém.

Nepochopení, které se objevuje i dnes: "Slavnost nalezených ztracenců" - tak by se dalo nazvat toto Ježíšovo podobenství. "Ztracenec" je nejen mladší syn, jak si obvykle myslíme. "Ztracenec" je také onen starší syn. A svým způsobem je "ztracencem" také onen opomíjený otec. "Ztracenci" jsou zpočátku všichni tři, protože jsou si tolik vzdálení. Výchozím bodem je tragické neporozumění, jaké se stále děje ze strany lidí vůči Bohu.

Především je tu "ztracený otec". Je to ústřední postava podobenství, i když se třeba na Rembrandtově obraze zdá, že otec je docela zakrýván navracejícím se synem. Otec zosobňuje lásku, slitování, otevřenost. ALE - a to je drama otce - jeho synové nechápou, že jejich otec je svrchovaně dobrotivý, který si přeje jediné: aby jeho děti skutečně a naplno žili. Tak i tento otec trpí a jeho láska je "ztracená" a promarněná, když nenalézá odpověď. Radost by byla celá až tehdy, kdyby si děti všimly: máme skvělého otce, který nám přeje štěstí.

Dále je tu mladší syn. Je to "ztracenec". Proč? Protože špatně chápe a nedoceňuje svého otce. Domnívá se, že v jeho blízkosti nemůže být svobodný a že nemůže uskutečnit sám sebe. Nevěří, že mu jeho otec doopravdy přeje život a svobodu. V tom se syn podobá mnoha křesťanům, kteří si stále myslí, že Bůh je pouze sešněrovává příkazy a zákazy a nedopřává jim svobodný rozmach. Syn odchází z otcovského domu, protože má falešný obraz o otci. Avšak mimo otcovský dům a daleko od otce nenachází svobodu, o jaké sní, nýbrž pouhé nic.

Nakonec je tu starší syn, který zůstává doma, čili ten, který je takzvaně hodný. Je takzvaně hodný, protože takový byl možná z poslušnosti, ale možná proto, že byl zbabělý zápecník, a neměl dost kuráže a odvahy jít do světa a objevovat něco jiného, než to, co znal z domova. Také on je "ztracenec". Nezná srdce svého otce. Myslí si, že si lásku svého otce musí zasloužit. Vůbec si nedovede představit, že ho otec miluje bez podmínky. Toto groteskní nedorozumění s ním dodnes sdílejí mnozí křesťané. Vztah staršího syna k otci je určován pojmy jako jsou výkon - odměna, dal - má dáti, otcova láska se musí odpracovat nebo koupit.. OTEC odpovídá: Synu, ty jsi celý čas u mě, co je mé, je i tvé. Pojď dovnitř. Podej ruku na usmířenou svému bratru. Raduj se s námi. Najednou se tu žádá od staršího bratra mnoho. Má podat ruku na usmířenou svému bratrovi, který se po rozmařilém životě vrátil domů, uznat ho za bratra, radovat se společně s ostatními. Jestli to udělal, nevíme. Jisté je, že v uznání svého bratra bez závisti spočívá spása staršího bratra, údajně hodného či spravedlivého. J.T. (Pokr.)

 

Svatý Jan Kolínský (9.7.) Z večerních chval

Nezdolná sílo, vzpruho mučedníků,

vítězů palmo, ozdobo a věnci,

ó, Kriste Králi, zlaď náš hymnus díků

před oslavenci.

 

Na dnešní slavnost všechen lid věřící

Kristovo vojsko víry pevné sloupy,

šik reků chrabrých slaví zpěvů svící,

nechce být skoupý.

 

S jásotem vstříc jim také náš řád mává

vždyť slaví triumf svého syna Jana.

Jan, dobrý pastýř život v oběť dává

pro blaho stáda.

 

Horliví ohněm svaté nábožnosti

nezištně lámou lidu chleba spásy,

nedbají hrozby, Bůh jim statečností

nitro prokvasí.

 

Buď Otci síla, čest a moc a vláda,

zněj Synu stejná chvála každým časem,

Duchu Svatému ať vše píseň spřádá

lahodným hlasem. Amen. (Přel.br.Patrik Kužela)

 

Jak Božské Srdce vstupuje do srdce lidského (3)

III. - 1. Ten, který z mrtvých vstal, je Srdcem vítězného Krále, které je středem všech srdcí, pramenem života a svatosti. Když probodené Srdce ožilo, proneslo první slova. A všichni z nich poznali, že se živé Srdce stalo zázračným pramenem života. Všichni zde mohou načerpat nové síly pro nový život. Všem ochabujícím a zkomírajícím srdcím bude vždy otevřeným zdrojem života a svatosti. Proto mizely všechny obavy, když Pán řekl: "Pokoj vám!" nebo jen když řekl: "Maria." Čisté srdce svaté Panny nejbohatěji čerpalo z živého pramene. Tak se samo stalo studánkou živé vody za zdrojů Spasitelových. Matko živého Srdce, když mé srdce zkomírá ve svých slabostech, přitáhni je do své náruče a přiveď je k Srdci věčně živému!

 

III. - 2. Ten, který na nebe vstoupil, je Srdce spasitelné pro všechny, kdo v něho doufají. Před odchodem k nebeskému Otci nám Pán Ježíš slíbil, že nás nenechá jako sirotky. Pošle vám Utěšitele, Učitele, Sílu. Šel vám připravit místo. Nebylo starostlivějšího srdce, které by pečlivěji dbalo o naše dokonalé zabezpečení navěky. Srdci Matky Boží byla tato starostlivost jedinou útěchou. Mariino srdce, až dosud tak pečlivé, se tichým slibem připojovalo k příslibům starostlivého Srdce, že bude pokračovat v péči, ve které se dosud obětovalo. Mé srdce se modlí se svatým Bernardem, že je dobré přebývat v tomto Srdci. Spíše se zbavím všeho, spíše změním všechny své myšlenky a hnutí svého srdce, než bych toto Srdce Nejsvětější opustil. Všechny své starosti vložím do Srdce Ježíšova, protože jeho péče nikdy nezklame. Stále se stará o mou duši, třebaže já sám neoplývám dostatkem obré vůle. Vím, že se mi důvěrně otevřelo Srdce přítele, které je navíc Srdce královské, jehož starostlivost o mne nezná únavy, a které dovede překonat mou ochablost. Srdce spasitelné pro všechny, kdo v tebe doufají, přitáhni mě k sobě! Zbav mě lhostejnosti, ať planu starostlivou péčí o spásu lidstva a záchranu světa!

 

III. - 3. Který nám Ducha Svatého seslal.

Apoštolové se vrátili do Jeruzaléma. Modlili se a byli zcela zajedno. Byly s nimi také zbožné ženy, zvláště Maria, Matka Páně. O svátku letnic byli všichni pohromadě. Náhle naplnil celý dům hukot. Sestoupil na ně jako oheň. Všichni byli naplněni Duchem Svatým. Začali mluvit, jak jim vnukal Duch. Lidé žasli a byli na rozpacích. Říkali si mezi sebou: Co je to? Co to má znamenat? Jiní se tomu posmívali a tvrdili: Ti lidé jsou přece opilí!

Všichni, kdo uvěřili, drželi pospolu a měli všechno společné. Chválili Boha a byli v přízni všeho lidu.

Především se společně modlí. Modlí se velmi usebraně. Prosí o Ducha. Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky! Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno, a obnovíš tvář země. Očekávají Ducha, neboť potřebují pro svůj duchovní růst Ducha svatého.

A ten na ně sestupuje jako oheň! Spaluje všechen strach, všechnu bázeň z lidí, všechny obavy ze smrti. A stávají se novou skutečností. Jako v den stvoření. Nové stvoření - nový člověk, nové nebe, nová země - v Kristu!

Boží dítě roste pod vlivem Ducha Svatého v dospělého přítele Božího, v důvěrného spolupracovníka Páně. Dostává chápavé srdce. Rázem sleduje vše Božím nadhledem, doufá silou Božího Ducha, miluje žárem Syna Božího.

Lidé, naplnění Duchem Páně, už nemohou mlčet. Prostě musí hlásat a vyzpívat celým srdcem, jak veliké věci na nich učinil Pán. Jsme jen prostí, nezajímaví lidé. Ale Bůh nás miluje. On miluje všechny! Nemůže nás přestat milovat. Bůh je sama svrchovaná Láska. A láska je silnější než smrt.

Víra se šíří, protože má sdílnou povahu. Víra se sděluje. Mnozí se diví a ptají: Pohleďte na ně, jak se milují! Jak to, že se tak milují? Kde k tomu berou sílu uprostřed toho nepřívětivého a vypočítavého světa? Kdo jim dává sílu o všechno se dělit a už se nebát. Jak to dokáží, být jedním srdcem a jednou duší?! Jiní se ovšem posmívají a říkají: Nejsou normální.

Uprostřed nás stojí jedna žena, Matka Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého. Mlčí, modlí se a miluje. Příklad, postava víry pro každého, který by také chtěl věřit.

Ten, který seslal Ducha svatého, je Srdce planoucí láskou. Je to výheň Boží lásky. Seslání Ducha svatého je projevem a obrazem nejkrásnějšího Srdce, plného darů Ducha svatého, kterými se i naše srdce má stát krásným, od pravé moudrosti až k hluboké zbožnosti a osvícené bázni Božích dětí.

Jen jednou jsi navštívil svou pokornou služebnici, svatou Pannu, jen jedinkrát jsi ji oblažil svým Nejsvětějším Srdcem v jejím Srdci Neposkvrněném a navěky jsi přetavil její Srdce podle Srdce svého. Zapal mne jako živou pochodeň, která osvítí celý svět Boží Pravdou a zahřeje každé smutné srdce Boží Láskou!

 

III. - 4. Ten, který tě, Panno, do nebe vzal, je Srdce, v němž přebývá Boží spravedlnost a slitování. Je to Srdce, plné dobroty a lásky. Toto Srdce Ježíšovo přidává ke kráse Božích dětí ještě milostiplné Srdce Matky Boží, kterou povznáší do nebe. Ježíš je Srdce spravedlivě, laskavě a mile pozorné k neutuchajícímu štěstí své milé Matky a neustálé Panny. Nejenže jí dává věčné, neutuchající nazírání na Boží tvář, nýbrž i to, co Matka Boží dříve neviděla a co toužila vidět, aby se mohla osvědčit jako Matka lidí, a to vidí Nanebevzatá. Tisíckrát pozdravujeme tebe, stále děkujeme za všechna vyprošená dobrodiní a znovu přednášíme prosbu: Milostiplné Srdce, pevně věřím, že dobře znáš mé putování, ukaž mne svému milému Synu Božímu a vypros mi, aby se mé srdce ochotně učilo od něho, jako se snadno smutně odcizuji Bohu, lidem i sobě, ba i celému Božímu stvoření!

 

III. - 5. Ten, který tě v nebi korunoval, je Srdce nekonečně vznešené, Srdce největší. Slavná koruna Královny nebe i země je novým důkazem velikosti a všeobjímavosti toho Srdce, když Matce stvořilo korunu vůbec nejslavnější v kosmickém časoprostoru i ve věčnosti. Vznešené, veliké Srdce, kterému nestačilo dát mnoho, a jenž chce nejvíc, kolik jen obdarovaný může unést. Tak velikost Srdce Ježíšova posvětila jedině naši modrou planetu uprostřed celého vesmíru a nepřestala zářit z nebe na zem a do celého kosmu, aby vyznamenala lidské duše korunou blízkosti s milovaným a milujícím Bohem. Hvězdná koruna Královny nadhvězdné, Královny andělů a všech svatých, obepíná celý vesmír. Je darem velikého všeobjímavého Srdce Ježíšova, aby také Srdce milostiplné Panny mohlo patřičně projevovat svou velikost a vznešenost do naší ubohosti a poddanosti.

Mé srdce naplno doufá v tebe, Nejsvětější Srdce Ježíšovo, jedině když se svěřuje také tobě, Neposkvrněné Srdce, Královno nadhvězdná! Kéž zapomeneš na vše, čím tě lidé a vládce světa urážejí, a dáš nám více, než smíme doufat pro naši malost a nízkost! Prosím tě, vroucně, nenechávej mé srdce tak malým, tak přízemním. Vypros mému srdci vznešenou všeobjímavost od Syna Božího, aby s tvou pomocí smělo před celým užaslým stvořením v hluboké a pokorné úctě zpívat: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému! O.Tomáš

 

Sv.Maria Magdalena (22.7.) Z ranních chval

 

Ó, věčným Otcem zplozený,

laskavě na nás pohlédni,

dnes Magdaleně trůn jsi dal,

ji k věčné slávě povolal.

 

Je do pokladny vrácena,

králova drachma ztracená,

proslulá perla z bláta zas

na denním světle šíří jas.

 

Ty útočiště trpících,

naději Jezu kajících,

hříšnice zásluh prosících,

dbej, promiň dluh a sejmi hřích.

Laskavá matko, pokorná,

jsme bytost křehká, odbojná,

plujem životním zápasem,

přimluv se, buď nám kompasem.

Jednoho Boha ať vše ctí

za mnohotvárné milosti,

viny odpouští a nemstí,

odmění věčnou radostí. (Přel.br.Patrik Kužela)

 

Eucharistická obnova světa

Kosmické poslání v pozemských mezích

Živit se chlebem touhy a umět čekat, to jsou projevy velké moudrosti. Čím změřit velikost lidské touhy? Měřítko velikosti lidské touhy je dáno vroucností srdce, které ji zakouší. A pokud je rozpětí a vznosnost mikrokosmu uvnitř srdce člověka uspořádáno, začleněno do řádu a spjato s makrokosmickým posláním, roste ve své dokonalosti. Odtud lze pochopit, jaké rozpětí v kosmickém časoprostoru má Kristova touha s ohledem na člověka, přes jehož srdce se má Spasitelova touha uskutečnit. Odtud lze také pochopit, jaké nevýslovné příkoří se činí jeho Nejsvětějšímu Srdci, když naše pohodlnost nebo hrubá liknavost podléhá zdání, že má větší moc než Boží vůle, takže jí odporuje. Ve skutečnosti nic neodolá Boží vůli, která je svrchovaná. Ta vševládnoucí Boží vůle však není žádným vnějším rozkazem pro milující a chápavé srdce každého spolupracovníka Božího na spáse lidstva a světa, nýbrž přichází z nitra lidského mikrokosmu. Odmítnout se jí podřídit by bylo odbojem proti vlastnímu srdci, takže by byl takový rozervanec sám sobě nepřítel.

Ježíš nám říká, že touží být naším Prostředníkem. Slibuje, že nám dá všechno, o cokoli budeme prosit Otce nebeského ve jménu Syna Božího. Stačí si jen říci a dostaneme. Jsme příliš nízcí a ubozí ve svých prosbách. Málo toužíme a naše ideály jsou tak bídné. Tolik zaostáváme a opožďujeme se za rozletem Nejsvětějšího Srdce, které ihned předkládá nebeskému Otci každou čistou prosbu. Nejsvětější Srdce včera ještě ochotně posečkalo, ale dnes pospíchá, protože už je k večeru a den se schyluje (Lk 24,29). Naše dny jsou sečteny a čas neúprosně ubíhá. Kolik času jsme promarnili, když jsme Srdce Páně přemlouvali k čekání?! Nezdržujme se už s pohřbíváním překonaného! Raději pospěšte kupředu a vzhůru! Potřeby jsou veliké, zástupy ponořené do světa jsou manipulovány duchem lži k vlastní věčné zkáze, Kristovo Tělo strádá a trpí, zůstává zneuznáno, Matka Boží je hanobena a Otec nebeský urážen. Svět se plní do nebe volajícími nespravedlnostmi. Je třeba, aby láska ve světě vyprosila rosu milosrdenství a lásky nebeské. Srdce Páně má naspěch, jako když někdo trne v obavách o své bližní, ohrožené zkázou. Vyšleme tedy ke naší Matce Církve nejnaléhavější prosby! Syn Boží je jediný přímý Přímluvce u nebeského Otce, ale Bůh si přeje, aby k nám Ježíš přicházel přes panenskou Matku. Proto nám přeje a dopřává všechno nejlepší sám sebe skrze Matku Boží. Proto mu předkládejme své stále velkorysejší prosby u jeho Matky Marie. Jako když Elizeus žádal u Eliáše o dvojnásobný díl jeho ducha (2Kr2,9).

Jsem jediný, kdo může nebeskému Otci přednést prosbu hodnou jeho velikosti, protože jsem Syn Boží. Právě proto jsem se postavil mezi svět a nebem ve svatostáncích Nejsvětější svátosti a ve vašem jménu se skláním a zprostředkuji vám vše u svého Otce. Proste hodně a o mnoho, proste vytrvale a naléhavě, abyste vším, co vám bude dáno mohli ještě víc oslavit Boha.

Co odpovíš na výzvu eucharistického Krista k tvé spolupráci? Nejsvětější Srdce Ježíšovo touží na nás vylít požehnání svého milosrdenství, ale přeje si, abychom o ně prosili, abychom se jeho přílivu roztouženě otevírali a byli pohotoví k spolupráci s ním. Ježíšovo Srdce jako planoucí výheň žhne touhou po sdílení se. Každé lidské srdce se chce sdělovat, ale Nejsvětější Srdce Ježíšovo znamená jeho vrcholnou Lásku.

Vrcholný projev lásky je sebedarování. Dobro je svou podstatou sdílné, přirozeně se rozlévá a šíří. Dobro se nejenom přirozeně rozlévá, nýbrž se šíří se tím dokonaleji, hojněji a blahodárněji, čím je dokonalejší. Proto slunce šíří kolem sebe světlo a teplo. Proto rostliny a živočichové, když se rozvinou, dávají život další rostlině a dalšímu živočichu. Proto velký umělec pojme a vytvoří veledílo, vědec předává své názory a objevy a dává žákům svého ducha. Proto ctnostný člověk strhuje ke ctnosti a apoštol ve svatém nadšení sděluje duším co má sám nejlepšího, aby je přivedl k Bohu. Tak se Bůh nespokojuje se stvořením člověka jako Božího obrazu ke své podobě, nýbrž se nám dává také v podobě vtěleného Slova, Ježíše Krista. Po ztrátě Božího obrazu hříchem člověka nás Bůh mohl povznášet jiným způsobem, třeba tím, že by nám poslal ještě dalšího proroka, jenž by nám sdělil podmínky nutné k odpuštění, anebo tím, že by prostě velkoryse zahladil hřích. Ale Bůh učinil nekonečně víc, že z lásky k lidem poslal nám svého vlastního Syna jako Vykupitele.

Při dokonalé oběti, kterou přináší Ježíš - věčný svatý spolupracovník Boha, nemohlo být obětí nic jiného, než sám vtělený Boží Syn. To, co přináší za oběť, je on sám. Jeho ukřižované Tělo a prolitá Krev, celé jeho Srdce kopím probodené.

Osvícená spolupráce s Bohem a oběť, přinášená pro dílo spásy světa je tím dokonalejší, čím těsněji je spolupracovník Boha zapojen na spáse lidstva a světa, čím důvěrněji je prostředník mezi Bohem a lidmi spojen s Bohem a s lidmi, za něž má přinášet oběť klanění, prosby, zadostiučinění a díkůvzdání.

Tato spolupráce člověka s Bohem tím dokonalejší, čím je obětní dar čistší, vzácnější a dokonalejší, více vstřebán a stráven v této službě.

Spolupráce je tím lepší, čím víc je spolupracovník Boží spojen s obětí. Vnější zničení a obětování je znamením vnitřního zničení a oběti celého mikrokosmu v srdci člověka. Toto vnitřní zmaření musí být skutečné, cílevědomé a hluboké, jak to odpovídá největšímu úkonu, vnuknutému Boží láskou.

Nejsvětější Srdce Ježíšovo se darovalo na Kalvárii způsobem nejdokonalejším a nejdůvěrnějším, jak samo oznamuje: "Proto mne miluje Otec, že dávám svůj život, abych se jej zase ujal. Nikdo ho nebere ode mne, nýbrž já jej dávám sám od sebe. Mám moc jej dát a mám moc jej zase vzít. Tento příkaz jsem dostal od svého Otce."

Čistá oběť, přinesená Kristem na kříži, je samotný Kristus. Přináší se Jeho Tělo, Jeho Krev, Jeho Srdce. Ježíš je obětním darem i vzhledem k duši, jež chce naplno vydat bolesti, a kterou noří v úplnou odevzdanost: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" To je úplné darování Božího Beránka, jenž snímá hříchy světa. Spojení spolupracovníka Božího s obětím darem nemohlo být těsnější. Pouto mezi obětí vnitřní a vnější nemohlo být důvěrnější.

Srdce Ježíše, spolupracujícího s Otcem nebeským na spáse lidstva a světa, velkomyslně prolilo drahocennou Krev pro naši spásu. Kdokoli vykoupe svůj oděv v této krvi, očistí všechny skvrny a dá mu zář purpuru, jímž se stane podobným andělům a milým Králi Králů. Vykoupil jsi nás, Pane, svou Krví, a učinil jsi z nás království našeho Boha.

Jako nebeský Otec dává celou svou podstatu ve věčném plození Syna a vydechování Ducha, tak se Ježíš Kristus osobně nabízí v eucharistii. Srdce Ježíše, spolupracujícího s Otcem nebeským, je eucharistickým Srdcem. Dalo nám eucharistii jako se čistý vzduch nazývá zdravým vzduchem, protože nám dává zdraví.

Tím, že nám eucharistické Srdce Ježíšovo dalo Eucharistii jako oběť, přineslo nám také posvěcenou spolupráci s Kristem. Ježíš říká učedníkům: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás, abyste šli a přinesli užitek." Při poslední večeři jim dal moc proměňovat, aby tím neustále obnovovali svátost lásky. Eucharistie jako svátost a jako oběť nemůže trvat bez posvěcené spolupráce s Bohem. Proto Boží milost dává vyklíčit a rozkvést mnoha a mnoha povoláním k posvěcené spolupráci s Kristem na spáse světa. Tak tomu bude až do konce světa.

Eucharistické Srdce Ježíšovo se nám dává konečně jako dokonalý pokrm a nápoj. Tak se dává, ale ne abychom je vstřebali, strávili a proměnili v sebe, ale abychom dali strávit jím a stávali se mu víc a více podobni, oživováni a přivtělováni k Němu. Jednou řekl Pán svaté Kateřině Sienské: Já si vezmu tvé srdce a dám ti své. To bylo smyslům patrné označení toho, co se duchovně děje v při svatém přijímání. Mikrokosmos v srdci osvíceného příjemce překonává své meze, otevírá své hranice, aniž je docela ruší, přestává být uzavřen a soustředěn do sebe, aby se nekonečně rozšiřoval k obsáhnutí celého vesmíru, ale dokonce i za jeho hranice. Tak vnitřní prostředí osvíceného příjemce Eucharistie s Boží milostí mění jednak objímá celý kosmos, tedy celý uspořádaný vesmír, ale především se mění v božské prostředí. Tak se mikrokosmos v srdci člověka připodobňuje Srdci Ježíšovi čistotou, silou a velkomyslností.

Eucharistické Srdce Ježíšovo se nám dává každodenně a stále. Přes smutné okamžiky současné doby můžeme sledovat, že také duchovní život se zdárně rozvíjí, často tam, kde bychom to nejméně očekávali. Všechny tyto milosti nám přicházejí z eucharistického Srdce Páně, které se nám nejdokonaleji dává ve mši svaté, při svatém přijímání.

Při pomyšlení na Ježíšovu lásku k nám by nás mělo bolet srdce, když vidíme, kolik lidí se uchyluje a vzdaluje od Ježíše, a pro kolik lidí byla Krev Páně prolita nadarmo.

Z toho plyne pro běžný život, že eucharistické Srdce Páně není jen předmět dětinské zbožnosti, ale příklad dokonalého sebedarování, darování, které by mělo být v našem životě den ode dne velkodušnější. Pro Božího spolupracovníka by každé přijímání při mši svaté mělo znamenat pokrok v duchu víry, lásky a naděje, pokrok v zamilovanosti do Boha v lidech a do lidí Boží láskou. Každé přijímání eucharistického Krista by pro každého mělo být podstatně vroucnější. Každé v nás rozhojňuje lásku, připodobňuje mikrokosmos našeho srdce dokonaleji božského prostředí Nejsvětějšího Srdce Páně, a připravuje nás, abychom ho příště přijali ještě dokonaleji.

Eucharistické Srdce Páně je Srdcem často pohrdaným, opuštěným, zapomínaným, zneuctěným. Přesto je to Srdce, které miluje a oživuje naše srdce, Srdce tiché, toužící mluvit k našim duším, aby je naučilo znát hodnotu skrytého života a hodnotu sebedarování každým dnem velkodušnějšího.

Jde o tajemnou výměnu srdce, kdy my dáváme něco, co nám dal, své chatrné srdce z masa a krve a Kristus nám nabízí své věčné Nejsvětější Srdce plné neporušitelné Lásky. Ježíš má plné ruce práce a váhá s předání pokladů, které má ve svých rukou, protože naše ruce svírají různé náhražky a naše srdce je plné scestných náklonností a sebelásky. Lidé se někdy obávají přijmout více milosti ze strachu před odpovědností a potřebou věrnosti.

Tvá láska, Ježíši Kriste, se jeví čím dál tím naléhavější. Když jsi nás pozval, abychom tě následovali, když jsi se na nás tolik načekal, říkáš nám ještě dojemněji: Spěchám vás vyslyšet. Co říci, Pane, když jsme se často tak v zajetí vládce světa, který nás ovládá rafinovanou reklamou?! Co dodat, když často ani nevíme, čím jsme a po čem máme toužit?! Výrobci věcí a iluzí nám důmyslně naočkovávají umělé potřeby a umělé touhy, a my jim k této hrozné implantaci otvíráme svá srdce. Už si ani správně neuvědomujeme své potřeby.

Pane, vysvoboď nás z našich směšných lásek, ať zhořknou v našich ústech všechna dobra nabízená vládcem světa! Zoškliv nám krásy tisíce a jedné noci! Odhal nám lživost pouličních prodavačů pravdy! Nauč nás, Pane, toužit po největší Lásce, Dobru, Kráse a Pravdě, totiž po tobě samém! Nauč nás modlit se! Boží Duchu, přijď v nás lkát nevyslovitelnými vzdechy (Ř 8,26), modlitbou, kterou slyší Syn a vyslyší Otec nebeský!

Sestup do temných hlubin té propasti, kde jsou ti moji příliš oblíbení nepřátelé, s nimiž jsem sladce spolčen proti Bohu, a vysvoboď mě třeba i proti mé zvrácené vůli! Zachraň mě pro Boží království třeba i bez ohledu na má lidská práva, zaručovaná tolika deklaracemi a úmluvami! Dopřej mi příbytek v hradu uvnitř Tvého Nejsvětějšího Srdce, obehnanou hradbou z tvého posvátného Těla! Z plných plic kašlu na svá lidská práva, zaručená státní ústavou, když nemám Tebe, můj Pane Ježíši Kriste! Postav mi štít ze svého eucharistického Srdce, aby čelil zrádnosti mého srdce, zrovna tak vrtkavého a úplatného jako srdce kohokoli v zajetí tohoto světa a jeho vládce, odvěkého lháře a vraha! Není právě tím, Pane Ježíši, Tvoje služba lásky v pravomoci nebeského Chleba? Zde přicházím, Pane, splnit Tvou vůli! Do Tvých rukou, Pane, svěřuji svůj život. Prožehni mou duši dechem svého Ducha, Láskou, která je silnější než smrt! Jedině tato Láska je schopná dát křídla mé přirozenosti a zušlechtit ji milostí. Dej mi, Pane, žár mému srdci a vzletnost Lásky, která touží v nekonečném rozpětí, přesahujícím časoprostor vesmírného oceánu a dosahuje až k branám nebeským! TB (Pokr.)

 

Sv.Maria Magdalena (22.7.) Z večerních chval

 

Chval, Matko Církvi, z všech sil svých,

Kristovu pochval spanilost,

zbavuje sedmi duchů zlých

skrze svou sedmerou milost.

 

Maria, sestra Lazara,

páchala tolik neřestí,

ze samého jícnu tartara

vrací se v život a štěstí.

 

Když výstřednosti zdolala,

z plevele vonná fiala,

stala se váza milosti

z nádoby nízké chlípnosti.

 

K lékaři mdlá se pustila,

jej vonnou mastí uctila,

z mnohanásobné otravy

slovem ji lékař uzdraví.

 

Ježíšův uzří majestát,

vidí jej slavně z mrtvých vstát,

smí se mu první radovat,

když umí nejvíc milovat.

 

Jednoho Boha ať vše ctí

za mnohotvárné milosti,

viny odpouští a nemstí,

odmění tučnou radostí. (Přel.br.Patrik Kužela)

 

Maria učí svatému přijímání

7. Maria za nás přijala Ježíše

"Obětuji za svého bloudícího bratra svaté přijímání!" Říkají někteří křesťané, vedení pravou láskou k bližnímu, ve které přejí milovanému nejen nějaké dobro, ale to nejlepší Dobro, totiž samého Ježíše Krista. Ale copak je možno za něhoho dokonale a svatě přijímat? Není pochyb, že se při tomto cílevědomém svatém přijímání Ježíše za jiné lidi často přehání. Mnozí křesťané v té věci nemívají dost jasno. A v kalných vodách nejasností loví různí dravci. Tak se často mezi ovečky, které se dávají vést dobrým pastýřem na svěží nivy, vloudí dravec, toužící místo pokojného přijímání Beránka hltat nevinnou krev. V rouchu beránčím pak takový vlk snadno a lehce slibuje bližním: "Budu za vás přijímat Beránka Božího", až tomu nakonec přestane každý věřit. Tak se svaté přijímání Ježíška stává součástí křesťanské zdvořilosti, asi jako někdejší "onikání".

Především je třeba umístit úkon přijímání do samotného rámce eucharistické oběti, s níž tvoří duchovní jednotu. Jedině tak lze svaté přijímání správně zhodnotit ve vztahu k tomu, kdo přijímá, i v poměru k těm, za něž přijímá. Jedině z poznání toho, koho svatě přijímáme, můžeme poznat, co z něho můžeme mít každý pro sebe a co pro jiné.

Původně křesťanům nikdy ani nenapadlo, že by mohli přijímat mimo bohoslužebný rámec eucharistické oběti. Prožívali příklad Ježíše Krista při poslední večeři. Současně nepouštěli ze zřetele živé křesťanské společenství. Těšili se z lásky, která je spojovala s Kristem i mezi sebou navzájem v Kristu. Ze srdce jim sálal Nový zákon Páně: "To konejte na mou památku!" Pamatovat na Ježíše a znovuprožívat s ním večeři vyžadovalo shromáždit se kolem zosobněného Krista na stejném místě u stejného stolu, u jediného oltáře jako rodina před tváří stejného nebeského Otce. Konat Ježíšovo dílo a opakovat večeři znamenalo také přijímat při nekrvavé oběti tělo Páně z posvěcených rukou Kristova zástupce.

Odedávna přinášel kněz eucharistického Krista těm, kdo se pro nemoc nemohli zúčastnit společného shromáždění kolem stolu Páně. Avšak i to se dělo v těsném spojení se slavením Tajemství. Jak došlo později k oddělení svatého přijímání od mešní oběti? Zprvu si to vyžádala potřeba uchovávat zásobu Eucharistie pro svaté přijímání nemocných a umírajících k jejich posile. Této zásoby se pak užívali i pro ty, kdo se nemohli dostavit v době oběti kvůli zaměstnání či vzdálenosti místa. S přibýváním výjimek se úkon svatého přijímání odděloval od původního prostředí, kde se přinášela oběť.

Toto znetvoření eucharistického obsahu šlo spolu s rostoucím rozdílem mezi zbožnou úctou ke skutečné přítomnosti Ježíše v Nejsvětější Svátosti a její podstatnou obětní povahou. Víc a více se přehlíží, že Nejsvětější Svátost je svátostí utrpení Páně. Stále víc se zapomíná, že Nejsvětější svátost je prodloužení Kristova vykupitelského díla do dnešních dnů. Často se přijímá zvykově, a bez osobní a důvěrně zakoušené účasti na svaté oběti. Pro některé nastalo odtržení přijímání od osobní účasti na mši svaté. Proto se nedivme, že přijímání odtržené od svého podstatného životního jádra pozbývá plnost své skutečné hodnoty, až sklouzává do mlhoviny lidské přecitlivělosti. Svaté přijímání lze chápat jedině z oběti. Oběť je projevem úcty k Bohu. Jako se celý člověk, s tělem i duší dává Bohu smysly vnímatelným a vnějším úkonem, tak Bůh projevuje duchovní přijetí oběti způsobem vnímatelným smysly v obřadu přijímání. Přijímání je Boží odpovědí na lidskou oběť. Pokud ale chceme pochopit odpověď, tedy nesmíme opomenout prosbu. Naopak je třeba neustále prožívat přijímání ve spojení s prosbou.

Jaký smysl má oběť v obecném smyslu a bez ohledu na Nejsvětější Svátost? Člověk je Boží tvor. Proto je člověk jako každé stvoření Božím majetkem. Když Bůh dává člověku svobodu jednání, tedy je spravedlivou povinností člověka, aby to uznal a výslovně se Bohu celý oddal, jak to jen dovede. Obětí se celý člověk s duší i tělem dává Bohu. Obětí dává najevo vnitřní oddanost vnějším úkomem. Když člověk chce úkonem oběti vyjádřit, že docela patří Bohu a žádá Boha, aby si ho vzal, tedy je třeba, aby svůj úmysl naznačil tím, že věc obětovanou Bohu vyjme ze svého vlastnictví a z vlastního všedního užívání jako záruku a znamení svého osobního poddanství.

Pokud se člověk při oběti pokorně podrobuje Božím přikázáním, je jisté, že Bůh oběť přijme. Člověk je však složen z duše a těla. Nestačilo by tedy, aby Bůh přijal oběť pouze duchovně a neviditelně. Proto Boží odpověď na smysly vyjádřenou otázku člověka musí být vnímatelná také lidskými smysly.

Jak Bůh projeví příznivé přijetí lidské oběti? Jak nás Bůh v souladu s lidskou přirozeností ujistí, že nás nejen slyšel, ale i vyslyšel? Tím, že nám dary, které od nás v naší oběti přijímá, zase rozdělí, ale už ne jako náš majetek, nýbrž jako své vlastnictví. Bůh nám je dává tím, že nás zve jako své přátele ke své hostině. Hostina je znamením potvrzeného přátelství, zárukou přijetí oběti a vnějším rozdělením bohaté Boží přízně. Člověk ztělesnil oběť a Bůh ztělesňuje přijetí oběti. Tak je přijímání Boží a smyslům patrnou odpovědí na smyslům patrnou oběť člověka.

Co platí o každé oběti, to platí tím více o Nejsvětější oběti, která je nejdokonalejší obětí lidstva obnoveného Kristem a také jedinou obětí milou Bohu, protože staví před naše zraky jedinou oběť, kterou si Bůh žádal pro spásu světa, totiž oběť kříže.

Při mši svaté obětuje kněz chléb a víno na znamení naší osobní oběti. Činí to spolu s Marií, Matkou Boží, spolu s Matkou Církve a společně s každým z Božích dětí. Když má být tato oběť pravá, celá a milá Bohu, tedy má tvořit jednotu s Kristovou obětí na Kříži, protože jedině tato oběť je milá Bohu. Tato jednota oběti svaté Panny a členů církve s obětí kříže se uskutečňuje v proměňování, v podstatném úkonu mše svaté. Naše oběť má plný smysl jedině v oběti ukřižovaného Ježíše. Zároveň ji přijímá Bůh, který na kříži potvrzuje, co Kristus jednou provždy vykonal jménem církve. Všechno vrcholí proměňováním, kdy je mešní oběť v podstatě vykonána. Ale jako obětování, totiž část mše před proměňováním, ztělesňovalo naši oběť, tak zase přijímání, totiž část mše po proměňování, ztělesňuje Boží přijetí naší oběti, a umožňuje nám účastnit se s tělem i duší tohoto přijetí oběti. Bůh nás nejen přijal, nýbrž nám toto přijetí také ukazuje a dává nám to zakoušet u svého stolu. V tom spočívá přijímání.

Jak hluboko zakoušíme toto velké tajemství? Přijímáme pouze natolik, nakolik se obětováváme. Svým "Fiat" pronesla Maria nejen slovo souhlasu, ale přinesla také svou celoživotní oběť: "Vezmi si mne, Pane, tobě patřím." Nabídla za oběť Pánu své tělo a svou krev, a proto dokonale a svatě přijala živého Ježíše v duchu slov: "Kdo přijímá mé tělo a mou krev, zůstává ve mně a já v něm." A co já? A co ty? (B)

 

 

 

Běda, ach běda,

jak mě ošálily

mé prchající dny a zrcadlo,

jež nelže očím, které zrcadlí!

Tak skončí ten, kdo příliš otálí,

kdo jako já zde promarní svou chvíli

a shledá, že ho stáří přepadlo!

Leč nemám sil se chystat na to zlo,

kát se a radit s blízkou smrtí, žel:

sám sobě nepřítel

jen marně pláči, marně vzdychám vždy:

ztracený čas je škoda nad škody.

 

Běda, ach běda, a když hledím zpátky

do zašlých časů, nenacházím tam

jediný den, co vskutku patřil mně.

Ty marné touhy, klamné naděje

mi pláčem, vzdechy, milostnými zmatky -

vždyť já už všecky lidské city znám -

bránily stále, teď to vidím sám,

dostat se k pravdě blíž,

a tak tu hynu již:

neboť já zmarnil ten svůj krátký čas,

a žít zde déle, zmarnil bych jej zas.

 

Běda, jdu znaven k neznámému cíli,

z něhož mám a jejž mi zjevuje

ten prchlý čas, ač oči zavírám.

Teď, když se mění slupka, kteropu mám,

duše a smrt mi společně co chvíli

dávají důkaz, jak to se mnou je,

a nemýlím-li se -

ó kéž to omyl jest -

čeká mě věčný trest,

že jsem zlo páchal, ač jsem dobro znal,

a nevím, Bože, več bych doufal dál.

Michelangelo Buonarroti

 

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (7)

Mládí br.Kužely: Další vzpomínka, přímo z juvenátu: "Bratr Patrik byl povaha - podle mého soudu - pevná, důsledná a cílevědomá. Projevoval se tak ve svém jednání, v řeči a smýšlení. A plody jeho úsilí to potvrzovaly. Jeho silná vůle se řídila jasným poznáním a snažila se dosíci cíle za každou cenu. I když byl rozumově velmi nadán, přece u něho vynikala volní stránka - nezdolná vůle, která královsky ovládala jeho bytost a uhnětla z něho ideál a vzor sebekázně pro mladé lidi.

Poprvé jsem ho spatřil, když přišel mezi nás, dominikánské juvenisty, jako primán před začátkem šk.roku 1927-28. My starší juvenisté jsme se vždy těšili na nové primánky, nové juvenisty. Tehdy jich přijelo ze Slovácka několik. Byli to takoví "jelimánci" a František Kuželů vynikal mezi nimi jako buclatý chlapec se světlými vlasy, se snědou, usměvavou tváří a jiskrnýma očima. Primáni nosili krátké kalhoty, ale František podle vlčnovského kroje nosil dlouhé, což mu dodávalo jakési vážnosti.

Chlapce jsme brzy seznámili s životem v juvenátě a ve škole. Představený juvenátu, Otec Tomáš M.Dittl, měl chlapce rád a chlapci jeho. Štěstím a velkou radostí pro nás juvenisty bylo, když mezi nás do juvenátu přišel provinciál Otec Odilo Pospíšil, nebo když jsme mu mohli ministrovat, potkat ho na chodbě kláštera, anebo dokonce zajít do jeho cely, kde byla známá skřínka, obsahující samé dobroty pro juvenisty. Nikdy jsme od něho neodcházeli s prázdnou. Otec Odilo byl opravdu sluncem pražského juvenátu.

Fraktišek Kuželů chodil k němu ke sv.zpovědi. Otec Odilo zpovídával ve zpovědnici, jež je nejblíže Růžencovému oltáři v pravé chrámové lodi. Když býval Otec Odilo na misiích, zpovídával se František u Otce Alberta M.Škrabala, ve zpovědnici poblíž oltáře Božského Srdce Páně. Juvenátní výchova Otce prefekta i duchovní vedení zpovědníků navazovaly u Františka na dobrou rodinnou výchovu, které se mu dostalo v rodném Vlčnově od vzorných křesťanských rodičů.

A František chápal stále jasněji, proč přišel do juvenátu, a jaké je jeho poslání. Cítil přímo na sobě, jak se o juvenát stará Otec Odilo, a to proto, aby z něho vyšli hodní kandidáti dominikánského řádu. "Juvenát vás vychovává a dopomáhá vám k vzdělání proto, abyste se stali kněžími, ne jakýmikoli, ne světskými, nýbrž řeholními, a to v řádu sv.Otce Dominika." Tak nám jednou připomínal při nedělní promluvě Otec Odilo. Proto se zbožná Františkova duše dala vést dominikánskou výchovou, zamilovala si modlitbu, časté sv.přijímání a Matku Boží Pannu Marii. Ke sv.přijímání chodil snad denně, s největší vážností a usebraností.

Když jsme se na začátku seznámili a brzy spřátelili, netrvalo dlouho, a my chlapci zkoušeli také své tělesné síly. A František zápasil výborně: malý, ale sporý. Jako by v něm byly ocelové pruty. Dovedl se často vymrštit z pout útočníkových a položit ho na lopatky. Bylo v něm kus šibalství. Ať jsme se honili, zápasili, škádlili či hráli různé hry, Kužela byl vždycky tak mrštný a obratný, že nakonec byl vítězem nebo aspoň mezi vítězi.

Miloval kázeň ve všem a svým příkladem ji doporučoval druhým. Odíval se prostě, chodil skromně, řekli bychom loudavě - ale přitom byl na stráži jako ostříž. Nic neuniklo jeho pozornosti a ničím se nedal tak snadno vyrušit. Svou přihrádku na knihy, lůžko, šaty, obuv měl vždy v pořádku a rád pomáhal při uklízení v juvenátě. Bylo naň vždy spolehnutí a bylo radost s ním hovořit, debatovat, hrát si, jít na vycházku a studovat.

Juvenisté, většinou chlapci z venkova, nebyli zvyklí na některá jídla, jako špenát, mrkev a podobně... Nepamatuji si, že by František Kuželů musil být nucen, aby jedl nezvyklá jídla. Jistě mu všechno nechutnalo. Ale on se snažil přemoci odpor a tvářil se při jídle spokojeně. Také si nepamatuji, že by tesknil "po mamince" a po domově. To se projevovalo u většiny z nás, když jsme se najednou octli v cizím prostředí, daleko od maminčina pohledu...František - malé Slovačisko - byl ipo této stránce hrdina. Byla to opět jeho silná vůle, která si zvykala ráda a radostně.

Když znovu vzpomínám na juvenátní život a jeho prostředí, na události a jednotlivé postavy z řad juvenistů a představených a na Kuželu zvlášť, jsem přesvědčen, že jeho duše, připravující se v juvenátě na sv.kněžství, zůstala vždy čistá a krásná. Skrývala v sobě jakési tajemství. Kužela již v juvenátě rostl ve ctnostech a pěstoval duchovní život. A jeho pevný pohled a jindy zase skromně sklopené oči dávaly tušit nadpřirozené bohatství jeho mladé duše. Každý cítil, že mluví s mladíkem, který od svého dětství ve všem důsledně plnil všechna přikázání Boží a varoval se každého hříchu. Bůh si ho vedl. A tak rostl nejen věkem, ale zvlášť moudrostí a milostí a byl milý Bohu i lidem - představeným juvenátu i profesorům gymnasia. S každého hlediska dával nejlepší naděje, že se stane dobrým novicem kazatelského řádu.

Jeho pevná a rozhodná vůle, podporovaná Boží milostí, přemáhala za studentských let tělo a svět i ďábla a dosahovala nejkrásnějších vítězství." J.Veselý OP (Pokr.)__

 

Jak je to možné, že už nejsem svůj?

Ó Bože, Bože můj!

Kdo mne to vyrval ze mne,

kdo to tak vstoupil ve mne,

že jsem už více jeho nežli svůj?

Ó Bože, Bože můj!

Jak mohl projít do mne,

když nezavadil o mne?

Co mi to, Lásko má,

proniklo očima

do mého srdce, kde to roste skryto?

A co když překypí to?

Michelangelo Buonarroti

_____________________________________________________________

Zprávy: V květnu proběhla novéna ke sv.Zdislavě v Brně u sv.Michala, obětovaná za naše rodiny.

Začátkem června proběhla svatodušní novéna, vedená otcem Tomášem souběžně v dominikánském kostele sv.Michala a v jezuitském kostele v Brně za účasti velkého množství věřících.

V sobotu 3.6.2000 se uskutečnila jubilejní pouť brněnských dominikánů do Křtin za vyprošení obrácení našeho národa.

V úterý 27.6.2000 večer se uskutečnilo jubilejní duchovní setkání přátel bl.Otce Cormiera v Brně, Březinova 41. Při tomto setkání vystoupil br.Gabriel a přenesl skladbu na téma "Citadela" od Antoine de Saint Exupéry.

V neděli 25.6.2000 sloužil sloužil novokněz Pavel Aug. Kryl, terciář OP, primiční mši svatou v chrámě sv.Michala v Brně.

Nové knihy: První sdružení bl.H.M.Cormiera v Brně vydává knížečku pro každého hledače pravdy, nazvanou Zavoláš srdce mé. K dostání u sv.Michala, Brno, Dominikánská. Tamtéž je k dostání kniha "Andělské dobrodružství".

_____________________________________________________________________________________