Ročník XI, číslo 2.                                                                                           únor 2005

_________________________________________________________________­­­­­___________________

Obsah: Josef Veselý, Popelec, Poselství bílého roucha: Sv.Kateřina dei Ricci, L.Lopraisová, Vločka, bl.Reginald z Orleansu, Ed.,Světlo, J.M.Veselý, Tajemství hory sv.Klimenta (10), E.Lopourová, Vstala jsem, L.Lopraisová,Proměnění, bl.Jordán Saský, J.Veselý, Čekání, O JEDNOTĚ (2), J.Veselý, Návštěva, bl.Mikuláš Paglia, J.Veselý, Po cestách proroků, bl.Bernard Scammaca, E.Lopourová, Jste vyvoleni,sv.Jan z Fiesole, zv.fra Angelico, L.Lopraisová, Tvé oči, fraTJ,STOLETÍ SAM.ČESKÉ DOMINIKÁNSKÉ PROVINCIE 1905-2005, Adriena, Vyznání, K nejvyššímu cíli (10), E.Lopourová, Neboj se, bl.Alvarez z Kordovy, J.Veselý,Slzy, fraB, DUCH INTERNETU, J.Dokulil, Boží muka, bl.Kryštof z Milána, J.Veselý,Pohotovost II, bl.Konstanc Servolo z Fabriana, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely (1), J.Veselý, Pohotovost, Dopis____________________________________________________________

POPELEC

A tak se setmělo

že mnozí za bílého dne

nerozeznali portály

chrámů a kaváren

Kolem příbytků smrti

chodili po špičkách

jen aby ji neprobudili

aby snad přítomností svou

stále jim nepřipomínala

že všechna červeň rtěnková

jejím políbením

na prach se jednou obrátí

A proto krajina sama

vyšla si pro popelec

Prsty komínů

posypaly její tvář

vrásky chodníků a cest

abychom tak snadno

neklouzali do neznáma

aby se zpevnil náš krok

do soudní síně

před soud na sebou

před senát

svědomí proměněného

Josef Veselý

+            +             +

Poselství bílého roucha:

                                                                                                               4.února

Milá duše,

vzpomínám si, jak jednou klepe u našeho kláštera sv.Vincence v Prato nějaká nemocná žena. Když jí otevírám, ptá se: Mohla bych mluvit s tou vaší svatou? Odpovídám jí: Tady žádné svaté nejsou. Ty jsou v ráji. Odpovídám jí tak z pokory. Světice žijí i na zemi a lid, k němuž patří také ona chorá žena, to dobře ví. Má je v úctě jako svaté a označuje je tak dávno před tím, než o tom povolané autority v Církvi učiní úřední prohlášení. Tak je tomu i se mnou. Ta kulhavá stařena myslí právě na mne, které ještě za mé pozemské pouti začal kdekdo říkat "svatá z Prata", a to jméno mi zůstává dodnes. Jenže je také na místě, nepřipouštět takové označení, dokud o tom odpovědné osoby v Církvi nevydají prohlášení.

 Pocházím z bohaté florentské rodiny. Otec pro mě nejprve chce najít bohatého a urozeného ženicha, ale pak opouští svůj záměr, když vidí mou opravdovou touhu po životě klášteře sester dominikánek. Nadšeně se připojuji k hnutí za obnovu řeholního života, jak i u nás podněcuje ctihodný dominikán Savonarola. Můj příklad strhuje k následování také další tři mé rodné sestry a bratra. Tak naší rodině Ricciú skoro hrozí nebezpečí, že zůstane bez potomstva.

 Náš Pán mě vyznamenává četnými mystickými milostmi. Dává mi charisma rozeznávat různá duchovní povolání. To mi umožňuje prozíravě vést klášter bílých sester v Pratu, které si mě pro to volí. Možná, že tě překvapím, když ti řeknu, že moje hluboce mystické nazírání nejenže neodporuje být rozvážným správcem i věcí tohoto světa. Mám sklon k mystice a současně značný organizační talent. Po umučení bratra Savonaroly ve Florencii uchováváme právě v našem klášteru v Pratu jeho ostatky, a také my se horlivě zasazujeme o očištění jeho jména.

 Můj duchovní život se rozvíjí podle vzoru utrpení našeho Pána. Po mnoho let mě každý pátek obdarovává Pán milostí bolestného stavu vytržení. Jsou však prozářeny nadpřirozenou láskou. Během nich je mi dáno vidět Kristovo umučené tělo, všechny jeho rány a v duchu prožívám stejné utrpení, takže mi někdy říkají "Kristova mučenka".

 Jinak se však těm, kdo se se mnou stýkají nejevím pořád jen ve stavu nějakého vytržení. Každý vidí, že dovedu také dobře řídit druhé, a že kromě zaujetí pro hluboké rozjímání mám i smysl pro praktické věci. Udržuji spojení s vnějším světem. Řada lidí se ke mně obrací o radu. Tak je, jakož i Tebe, vyzývám k horlivosti v závodě o dosažení nebeského pramene v Ježíši Kristu. Uděluji duchovní rady. Ne však jen nějakým stroze moralizujícím způsobem. Znalci písemnictví opisují mé dopisy jako nejlepší příklady renesančního písemnictví tohoto druhu. Stýkám se však i osobně s význačnými osobnostmi, jak světskými, tak duchovními. Velkovévoda Cosimo Medicejský prohlašuje, že prý můj největší zázrak spočívá v tom, že přiměji lakomého bohatce Filipa Saviatiho, aby dal vlastním nákladem rozšířit náš klášter.

 A co ty, moje milá duše? Nauč se také odpovídat na Boží Lásku či milost k tobě. Tato Láska vede našeho Stvořitele, že nikoli pro spásu svého nejdokonalejšího tvora - anděla, který upadá do pýchy a věčně odporuje, ale pro spásu Tebe - méně dokonalejšího tvora - posílá a obětuje svého vlastního Syna. A našemu Pánu nestačí, že zvláště za Tebe bere na sebe hříchy a dává se přibít na kříž, ale vstává z mrtvých, a ještě po smrti se k Tobě milostivě sklání, aby Tě pozvedal z hříchů a posiloval svátostmi. Na tuto Lásku odpověz vlastní obětavou i činorodou láskou! Tudy vede cesta k Tvému oslavení. Začátek Tvé svatosti je ve křtu svatém a dovršení je v dokonalém sjednocení s Kristem trpícím.

 Sestře Marii Magdaleně dei Pazzi, která mě za živa chová v úctě jako "drahou a milovanou matku", je dáno sledovat z karmelitánského kláštera, jak se po svém posledním vydechnutí vznáším do nebe. V našem klášteře v Pratu zase různí svědkové slyší andělské chóry, unášejících mě k Pánu. Tobě chci vyprosit ještě větší milosti.

                                          Tvoje Kateřina dei Ricci

+            +          +

Vločka

Padá vločka na mou dlaň

 co já si koupím zaň

 svým proměněním zaplatila

 a mně vykoupila

 slza tu zbyla

 štěstí

 nebo smutku

 byla plná opravdového skutku.

Pochopil jsi?

Ladislava Lopraisová

+           +           +

                                                                                                             12.února

Milá duše,

původně jsem kanovníkem. Působím při kapitule sv.Aniána v Orleans. Zabývám se církevním právem. Díky své znalosti kanonického práva jsem uznávaný a velice vážený. Přesto se mi zdá, že můj život zůstává jaksi prázdný. Vydávám se jako kajícník do Svaté země. Cestou na mě však doléhá těžká nemoc. Musím zůstat v Římě. Tu mi přináší svátostné pomazání Otec Dominik. A přichází znovu a znovu. Je to strhující zjev. Jak podivuhodně podobné jsou naše životní cesty. Původně je také kanovníkem. Jenže před nějakým časem odkládá kanovnickou rochetu, aby ji nahradil bílým škapulířem. Cítím, že je to Boží posel. Pohnut jeho slovy, přijímám z jeho rukou bílé roucho. Stávám se chudým řeholníkem. Krátce na to se uzdravuji.

 Zanedlouho si mě bratři z boloňského konventu volí za svého představeného. Jako představený budím svým plamenným kázáním pozdvižení v celém městě. Tehdy přichází v Boloni do řádu mnoho nových bratří. Roste také počet našich nových žáků a pomocníků terciářů.

 Jednou mi jeden bratr připomíná můj pohodlný život za časů mého působení jako kanovníka u sv.Aniána. Ptá se, není-li pro mne život v chudém klášteru bratří Kazatelů příliš tvrdý? Odpovídám, že v tomto řádu asi nemám žádnou velkou zásluhu, protože v něm od začátku mám příliš velké zalíbení. Kolik však jsi toho ochoten podstoupit ty? Čeho se dokážeš vzdát v tom světě velké spotřeby? Možná, že se toho nepotřebuješ vzdát, protože jsi úspěšný.  Jsi však opravdu šťasten?

 Nicméně ani u nás v klášteře v Boloni není každý den posvícení. Naopak spíše prožíváme chvíle skleslosti. Tak se jednou dva naši bratři rozhodují opustit dominikánský klášter kvůli zklamání ze svých bratří. Původně se vydávají na tuto cestu dokonalosti kvůli strhujícímu vzoru Otce Dominika. Když ale vidí ostatní bratry, nemohou se tu prý déle zdržet. Žádají o si dovolení přejít do cisterciáckého řádu. Dostávají je. A už už se chystají odejít. Nikdo z bratří nedokážeme zadržet pláč. Není tady žádné povýšenecké: "Ať si jdou, když chtějí!" Uprostřed našich kajících modliteb přichází mezi nás Otec Roland z Cremony, profesor na univerzitě v Boloni. Co tu chce taková veličina akademického světa? Přichází pokorně poprosit o přijetí do řádu. Ihned ustává pokušení. Oba bratři odprošují svého představeného. Bůh ví, jak se to děje, že se uprostřed té dominikánské učenosti najednou projevuje láska, že člověk říká: "Konečně jsem tu našel domov". Všichni si utírají slzy. S novou horlivostí se dávají do díla. Nikdo už nemyslí na odchod.

 Přesto i poté pronikne radostnou horlivostí závan smutku. Třeba když mě, Reginalda, posílá Otec Dominik do Paříže jednat s tamními kanovníky. Jdu tam a jaké požehnání! Setkávám se tam se dvěma vynikajícími postavami. Jsou to Otec Jordán a Otec Kolínský. Po splnění poslání v Paříži odcházím za naším Pánem, abych se za Tebe u něho přimlouval.

                                                Tvůj bratr Reginald z Orleansu

+            +            +

 

Světlo mívá zvláštní sklon

v krátkých zimních dnech,

který tísní jako cent tónů

v chorálech.

 

Zraní nás božskou ranou ­-

bez stop po šrámu,

až na skrytou změnu

uvnitř významů.

 

Nedá se mu učit ­-

toť cejch marnosti -­

ta svrchovaná muka,

daná z výsosti.

 

Přijde-li, kraj sotva dýchá,

stíny jímá strach.

Mine-li, toť dálka ticha

v mrtvých zorničkách.

Ed.

+            +            +

TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA (10)

c) Výsledky výzkumu ohledně obydlí

Výzkum z roku 1961 potvrdil a příznivě doplnil poznatky z roku 1958. Zcela určitě se zde bydlelo hlavně v 9. století, a pak ve století 14. a 15. Bydleli zde, aspoň v 9. století, převážně muži. Nalezené nářadí a nástroje jsou totiž takové, jakých užívali muži: ukazují na mužská řemesla. Nápadná je nepřítomnost útočných nástrojů ze železa a nepřítomnost nářadí pro ženy. Z nástrojů se vyskytují dost početně pomůcky na pletení obuvi z lýka. Zdá se, jako by tu bylo osídlení bez žen. Lze snad z toho uvažovat o mnišském osídlení ?

 Způsob bydlení je slovanský a má vysokou úroveň. V roce 1961 byla prozkoumána tři bydliště (sídelní objekty). Jedno z nich svým rázem i podle nálezů připomíná spíše kovářskou dílnu než obydlí. U všech je nápadná rozloha, asi 2,50 m x 3,00 m. Nabízí se tedy otázka: Nešlo tu snad o mnišské cely? Záležitost je však tak široká, že se dá plně objasnit až dalším výzkumem.

 Je třeba upozornit ještě na to, že i podle výzkumu z r.1961 je zdejší keramika sice jednoznačně slovanská, avšak má ráz značně odlišný od pomoravských hradištních výrobků, jak je známe např. z nálezů ve St.Městě-Veligradě. Měli tudíž obyvatelé "Klimentka" nějaký zvláštní hrnčířský "svéráz" ?

 Cílem výzkumu v roce 1958 bylo podle Ondruše zjištění hustoty a rozlohy tamního osídlení: "Na základě získaných nálezů bylo konstatováno, že hradisko bylo vybudováno nejpozději v polovině 9. století, a že bylo osídleno také po celé 10. a 11. století, třebaže méně hustě. Poté bylo z neznámých důvodů opuštěno a znovu bylo osídleno až ve 14. století, což potvrzuje i listina Jana Očka z r.1358. Hlavní pozornost byla ovšem zaměřena na nálezy z doby velkomoravské. Nález zlomků malty v neporušené vrstvě spolu s těmito nálezy pak naznačil, že už v této době zde byla budova z kamene, stavěná °na maltu°.

 Proto se výzkum v letošním roce (Naše pozn.: tj. r.1961) orientoval především na destrukci chrámové stavby na vrcholové plošince hradiska. Třebaže výzkum není ještě zcela dokončen, vyplynuly z něho již některé zajímavé poznatky. Především byl poprvé zjištěn přesný půdorys kostela; jeho celková délka činí 2520 cm. Ústřední částí je chrámová loď o rozměrech 925 x 700 cm. K ní se na západní straně připojuje nartex (předsíň) 440 cm dlouhý a 700 cm široký. Východní část kostela tvoří 800 cm dlouhé a 520 cm široké kněžiště s polygonálním uzávěrem. Vnější strana kněžiště je lemována šesti symetricky umístěnými podpěrnými pilíři. Při výzkumu v roce 1961 byly odkryty vnitřní plochy kněžiště a nartexu, a vnější základy severní zdi kněžiště. Přitom vyšly zřetelně najevo škodlivé zásady dřívějších výzkumů. Celá plocha kostela je až po skalnaté podloží rozkopána a nálezy zde učiněné nemohou tedy přispět k řešení svatoklimentské problematiky. Z větší části neporušeno však zůstalo základové zdivo kostela, takže mohly být zřetelně rozeznány nejméně dvě stavební fáze.

 Zdá se, že nejstarší částí kostela je kněžiště bez opěrných pilířů, ke kterému byla později přistavena loď s nartexem. (předsíň) Projevuje se to nejen rozdílnou stavební technikou, ale i rozdílností použité malty, a silou základového zdiva (u kněžiště 100-120cm, u lodi nartexu 80 cm). Nápadná je především okolnost, že zdi lodi nejsou se zdivem kněžiště svázány, ale pouze volně přistavěny. Původní vchod do kněžiště ze západní strany (Naše pozn.: správně z jižní) byl po přistavení lodi s nartexem zazděn. Nový vchod do kostela byl pak v západní části nartexu (Naše pozn.: správně v jižní, přesněji řečeno: z jižní strany na západní části chrámu.)

 Byly-li podpěrné pilíře, lemující kněžiště, přistaveny současně s lodí a nartexem, neboť jedná-li se o třetí stavební fázi, která dala stavbě gotický vzhled, bude řešeno v dalším období."

 Ondruš uzavírá: "S určitostí lze předpokládat, že přinejmenším první stavební fáze, tozn. stavba kněžiště, které tvořilo samostatnou svatyni, byla uskutečněna v době říše Velkomoravské, což bude jistě potvrzeno dalším výzkumem." (V.Ondruš, Výzkum na hradisku sv.Klimenta u Osvětiman, Viz: Katolické noviny, Praha, 12.listopadu 1961, č.46, s.3.)

3. Pokračování výzkumu r. 1962

 Skalnaté dno uvnitř kostela, jak v kněžišti tak i jinde, bylo po výzkumu v roce 1961 zasypáno jen tak, aby zásyp tvořil rovnou plochu. Nebylo tedy zasypáno do původní značné výšky násypu trosek. Proto značná část základů zůstala zevnitř odkryta úplně až na dno. A tak mohla i roku 1962 zůstat stále předmětem pozorování a námětem k vyvozování závěrů.

a) Kněžiště: Zdá se, že v první třetině kněžiště - směrem od lodi - je ve vnitřní straně kněžiště na evangelní i epištolní straně svislá čára: jako by zde byla jedna část zdiva nesouvisle, bez návaznosti připojována ke druhé. Sahala snad první, původní svatyňka jenom až sem a měla snad původně pravoúhlý tvar ? Protože však zvenčí tento spoj není nijak zvlášť viditelný, mohlo by jít o náhodu. Spíše je však možné, že původní svatyňka sahala pouze po první ohbí, tam, kde je druhý podpěrný pilíř, od něhož začíná mnohoúhelný tvar. Při výzkumu dna kněžiště tam byly totiž Ondrušem zachyceny stopy po příčné zdi. Byly však tak nepatrné, že jim tehdy nebyla věnována pozornost. V té chvíli se totiž zdálo, že se z nich nedá nic vyvodit. Proto ani nebyla zachycena přesná poloha a rozměr. Byl to téměř průzračný pás z písku, kaménků a kousků malty. Dnes o něm lze jen stěží tvrdit, že se táhl od jednoho začátku ohbí napříč ke druhému. Kdyby tomu tak bylo, měl by posvátný prostor původně (anebo prostě někdy dříve) pravoúhlý tvar.

 Jsou zde však ještě jiné okolnosti, vedoucí k domněnce, že dnešní mnohoúhlé zakončení kněžiště nemusí být původní. Spodní základová zeď, sahající na severní (evangelní) straně od lodi až k ohbí, je poměrně velmi široká (asi 120 cm). Další vodorovné (horizontální) pokračování základové zdi, tj. celé mnohoúhlé ohbí, je viditelně užší (měří asi 100 cm), a to přímo od země. Avšak rovná široká část zdi od lodi k prvnímu ohbí má šířku 120 cm jenom asi do výšky 1 m, a v této výšce (měřeno od stavu zásypu dna roku 1962) je zeď daleko užší. Takže tam v jednom a tomtéž místě tvoří druhý pilíř, široká spodní zeď, zúžená vyšší zeď a úzká zeď celého ohbí jeden celek, přičemž rozdílné rozměry zdí je zřetelně vidět. A nejen to: v ohbí se zúžená zeď, postavená nad širokou, napojuje sama přímo na zeď tvořící mnohoúhlé ohbí kněžiště, a to takto: od výšky asi 1 m jsou obě stěny už stejně široké (asi 100 cm) po celé délce kněžiště.

 Jak se to dá vysvětlit ? Kdo připojoval mnohoúhelnou část kněžiště k rovné zdi, táhnoucí se od lodi (tj. od rohu "vítězného oblouku"), ten pokládal spodní rovnou část zdi za příliš silnou, kdežto šířku mnohoúhelného ohbí za dostačující? Jenže ona silná rovná část zdi už stála, a proto ji nahoře prostě zúžil.

 Kdy a jak se to stalo ? Ke změně šířky zdi mohlo dojít dvěma způsoby: Prvním způsobem tak, že k tomu došlo za jediného stavitele, který plánoval sám, původně, už od počátku, že kněžiště bude mít mnohoúhelný závěr. Teprve při stavbě si ale uvědomil, že rovné zdi na obou stranách staví příliš silné, a proto je od ohbí zúžil. To by znamenalo, že napřed stavěl jenom rovnou zeď až po ohbí, a teprve potom že chtěl dostavět mnohoúhelnou část. Protože na jižní (epištolní) straně šlo spíše o přístavbu k obytným budován než o přímou stavbu, mohlo to částečně ovlivnit i rozměry rovné zdi na jižní straně, kdežto na severní straně je věc jasně zachytitelná. Toto je však málo pravděpodobné. Běžně se totiž napřed vždy kope a staví celý základ, a teprve pak se za celém základě zvedá zeď. Měl by tedy být i zde všude stejně široký základ, a pak - na něm - zúžena všude, kolem dokola, celá zeď. V základech ohnuté, mnohoúhlé části však není ani stopy po zužování. Je prostě stejně široká dole jako nahoře. Proto se zdá pravděpodobnější druhý způsob, jak mohlo dojít ke změně šířky zdi: spodní silné rovné části zdi mezi lodí a mnohoúhelným ohbím jsou dílem jednoho stavitele, kdežto užší mnohoúhelný závěr kněžiště a dodatečně zúžená nástavba rovné zdi pocházejí od dalšího stavitele.

 A stojíme tu před otázkou: Došlo k zúžení zdí tehdy, kdy se snad z pravoúhlého, domněle původního (snad "iroskotského" !?) kněžiště budovalo mnohoúhlé ? Nabízí se příznivá odpověď. Avšak kdo tuto změnu udělal ? Udělali ji už velkomoravští stavitelé anebo až augustiniáni? Nevíme. Jestliže udělali tuto změnu augustiniáni, proč podpěrné pilíře jenom "přilepili" i k mnohoúhelnému ohbí ? Pokud oni sami stavěli jak pilíře, tak ohbí, mohli přece obojí zapustit jedno do druhého a tak je svázat do sebe. Zdá se tedy, že ten, kdo přistavoval podpěrné pilíře, nestavěl mnohúhelné ohbí. Jisté však je, že augustiniáni stavěli pilíře. Oni tedy nestavěli mnohoúhelný závěr. Kdo jej tedy dal stavět? Sv.Cyril? Sv.Metoděj?

 Při výzkumu chrámové lodi, jak uvidíme, byla odkryta též celá evangelní (severní) vnější strana chrámové stavby. Z chrámové lodi zbyly jak zbytky zdi, tak základy. Základy lodi jsou širší než zeď stojící na nich. To všem není nic zvláštního. Ale zajímavé je to, že základy chrámové lodi, vyčnívající ven na severní straně, jdou přibližně do stejné výše jako zúžená zeď v kněžišti; jejich horní hrana (granec) klesá někde snad jen o 10 cm, o sílu jednoho slabšího kamene. Podíváme-li se směrem od ohbí k lodi, silná rovná zeď kněžiště dělá dojem základů, jejichž pokračováním jsou základy lodi. Čili: kdo stavěl mnohoúhelný tvar kněžiště a zužoval rovnou zeď kněžiště, ten se snažil položit i základy lodi tak, aby byla jak v lodi, tak v kněžišti základová čára na stejné úrovni: totiž aby podlaha v celé stavbě byla stejně vysoká, nanejvýš v lodi o něco nižší (stupeň ve "vítězném oblouku ?). A kdyby podlaha byla níž, tedy aby širší základové zdivo (granec) bylo viditelné v kněžišti i v lodi ve stejné výšce. Dalo by se to ovšem říci i obráceně: kdo stavěl základy lodi, ten asi použil kněžišťní silné rovné zdi jako základů, zeď stojící na nich zúžil a v téže síle zakončil i kněžiště mnohoúhelným závěrem. A nebyli to teprve až augustiniáni, neboť by byli zapustili podpěrné pilíře do současně stavěné zdi mnohoúhelného závěru kněžiště.

 Mohla se přístavba chrámové lodi a mnohoúhlého uzávěru kněžiště uskutečnit za sv.Cyrila a Metoděje? Jak již bylo uvedeno, podle Cibulky a Vavřínka se klasická byzantská chrámová architektura vyznačovala apsidami s mnohoúhelným (polygonálním) vnějším pláštěm. V tomto slohu tedy mohli stavět i stavitelé, doprovázející soluňské Bratry a jejich žáky. V listinách ze dne 18. dubna 1358, jimiž se kaple sv.Klimenta předává augustiniánům, se uvádí, že byla postavena v dávných dobách, nyní však že už je dlouho opuštěna. Nepíše se tu však, že je v rozvalinách, ani že ji musí augustiniáni (buď celou, nebo aspoň kněžiště) přestavět nebo postavit znovu. Jaký význam má toto upozornění? Význam tohoto upozornění vyplývá z toho, že se v téže větě výslovně mluví o tom, že se augustiniánům dává i prostor u kaple k bydlení, ale toto obydlí že si tam musejí teprve postavit z trosek ("Pro habitatione ibidem erigenda", Viz: CDM, sv. IX., č.93.)

Snad právě proto není nikde ani zmínka o tom, že převzatá kaple bude muset být nebo že už byla znovu vysvěcena nebo aspoň požehnána (consecrare - benedicere), což by se muselo nutně udělat, kdyby byla přistavěna celá nová chrámová loď. Nebylo to ovšem nutné ani v případě v případě přístavby či pouhé přestavby předsíně, oddělené od lodi zdí. Když si generální vikář Mikuláš výslovně všímá všech ostatních podrobností, byl by jistě uvedl i nutnost nového svěcení jako podmínku pro obnovení bohoslužeb a duchovní správy pro poutníky. K těmto věcem se podrobněji vrátíme později. Zde se o nich zmiňujeme jen pro zdůvodnění vědecké oprávněnosti domněnky, že chrámová loď určitě byla u kněžiště už před rokem 1358.

 Výzkumem z roku 1961 bylo zjištěno, že také v nejspodnějších vrstvách základů, jakož i ve zdi kněžiště a lodi, jsou do červena propálené pískovcové kameny. Tyto kameny byly vypáleny při nějakém velkém požáru. Proto pocházejí z nějaké kamenné stavby, která zde stála před stavbou dnešního kněžiště. Po jejím zániku požárem bylo propálených kamenů použito na stavbu svatyně. Shořelá budova mohla být tvrz nebo chrám. Byla však vyslovena i domněnka, zda propálené kameny nepocházejí z nějakého pohanského žárového obětiště, které mohlo stát na Klimentku před křesťanským obdobím, a po rozvrácení bylo propálených kamenů záměrně užito na stavbu křesťanské svatyně (Dr.Vojtěch Tkadlčík). Možné by to bylo. Pohanská obětiště bývala často mna výšinách. Avšak propálených kamenů je zde mnoho. Při výzkumu v r.1961 byly nalezeny i mimo chrám, po celém sídlištním prostoru, takže by tu pak muselo být obojí: jak žárové pohřebiště ("žiži" ?), tak zániky staveb požárem ("Žiži" bylo i na pražské hradě: v blízkosti postavil Bořivoj chrám P.Marie (Viz: MMFH, II, s.197); poloha: M.Šolle, Staroslovanské hradisko, Praha 1984, s.73, obr.18) Vznikl snad z toho nářečový výraz "žižlavý"?

 V každém případě by však musely být na Hoře sv.Klimenta aspoň dva takové ničivé požáry už v době velkomoravské. Zatím se totiž ukazuje jako odůvodněná vědecká hypotéza, podle níž napřed stála asi na Hoře menší svatyně, která byla později změněn v kněžiště, a k němu byla přistavěna loď. Protože však propálené kameny jsou v základech lodi i kněžiště, a protože samo kněžiště vzniklo dříve, kdežto loď někdy později, muselo zde napřed shořet něco, z čeho byla postavena jak původní malá svatyňka (pozdější kněžiště); a pak něco, z čeho byla přistavěna loď k malé svatyňce, přeměněné tak v kněžiště.

 Lidové podání říká, že sv.Cyril dostal na této Hoře starou tvrz, kterou změnil na úkryt pro ostatky sv.Klimenta. Tvrz mohla mít svou kapli, a ta se mohla změnit ve svatyni sv.Klimenta, kdežto ze zbytku tvrze mohl být učiněn bydliště pro strážce drahocenného, posvátného pokladu (Obraz na faře v Osvětimanech podává pohled na tvrz se svatyňkou v okamžiku loučení (r.867-8 ?).

Strážcové byli jistě mniši a jejich obydlím byl tedy klášter. Poloha byla vhodná (blízkost St.Města - Veligradu). kromě toho i pohled na lesy kolem Hory je ještě i dnes podobný pohledu na maloasijskou krajinu, v níž stál na hoře Olympu klášter Polychron, kde kdysi žili oba soluňští Bratři, a která je stále vábila: "Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeží a táhli jsme jednu brázdu, a já jsme skončil svůj den a padám na líše (na oraném poli). Ty pak velmi miluješ Horu, ale kvůli Hoře neopouštěj své učení. Neboť čímpak můžeš být spíše spasen?" (Život Metodějův, 7.)

 Je ovšem také možné, že v 9.století byla na Hoře sv.Klimenta původně jenom panská tvrz, lovecký příbytek bez kaple. A dále to, že sv.Cyril dostal pro ukrytí ostatků sv.Klimenta pouze tvrz bez chrámové stavby, a že teprve za jeho působnosti tam byl zbudován první posvátný stánek pro ukrytí těchto ostatků, jak to konečně říká ústní podání zachycené Středovským (J.J.Středovský, Sacra Moraviae historica sive vita ss. Cirilli et Methudii, 1710, s.239 a 244; Hrubý, Tamtéž, s.12.)

A konečně i to, že k postavení chrámu bylo snad použito už nějaké stojící stavby s pravoúhlým půdorysem, která přiléhala jižní stranou k ostatní stavbě tvrze. Východní stěna této místnosti byla odbourána a snad právě po ní zbyla pak na dně jenom nepatrná příčná stopa, o níž jsme se už zmínili; a místo ní bylo postaveno okrouhlé zakončení (zvenčí mnohoúhlé, uvnitř oválné), jak je vidíme dnes. Přitom se šířka stojící zdi na severní straně asi zdála staviteli příliš mohutná. Proto ji zúžil a na okrouhlé zakončení postavil nižší od základů. Anebo snad měl původní pravoúhlý tvar něco společného s tzv. "iroskotským" typem chrámové stavby? Byli zde iroskotští mniši už před sv.Cyrilem ? Ve vztahu ke svatyni, jejíž pozůstatky nalézáme v Modré u Velehradu ? Ani toto není vyloučeno.

 Díváme-li se na půdorys chrámové stavby, tedy už na první pohled vyniká skutečnost, že kněžiště je vzhledem k lodi poměrně příliš veliké. Tento nepoměr rozsahu se dá vysvětlovat buď tím, že v kněžišti stával trůn pro opata nebo biskupa přebývajícího při chrámu, anebo že se zde cvičily a konaly slavné bohoslužby, anebo také obojím. Rozhodně však chrámové rozměry přesahují rozsah obyčejné hradní kaple pro pána hradu v lesní pustině.

 Snažíme se zachytit i sebemenší možnost, z oprávněné obavy, že komunisté, lépe "jejich" archeologové, zničí nebo aspoň znesvětí i tyto hodnoty. J.M.Veselý OP (Pokr.)

+                 +                  +

Vstala jsem otevřít svému milému

Noc plaché duše přikryla nás

A dveřmi pronikl jen úzký zas

Osvětlit stůl

Z něhož se nechal podat do mých úst

Víno a chleba

I víra nechala v osamění

Co s láskou pak dva udělají

Už nemusíte znát

Eva Lopourová

+                  +                  +

                                                                                                         13.února

Milá duše,

jsem Němec ze šlechtické rodiny v Porýní. Ještě důležitější než moje národní příslušnost a pokrevní urozenost je moje příslušnost k jiné rodině, a to duchovní rodině. Zrovna studuji na univerzitě v Paříži, když tam přichází bratr Reginald v bílém rouchu a horlivě káže. Jsem hluboce zasažen Boží milostí. Umiňuji si a dělám si pevné předsevzetí vykročit právě takovou cestou k dokonalosti jako on. Snažím se k tomu přesvědčit i svého druha z Kolína.

 Pak začíná postní období. Nechávám si posypat hlavu popelem a slyším ta slova: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Tak se spolu s bratrem vydáváme na cestu pokání. Jdeme do konventu sv.Jakuba. Přicházíme tam zrovna, když bratři zpívají: „Oblečme člověka nového". Přicházíme mezi ně sice neočekávaně, nicméně nejdeme nevhod. Hned tam odkládáme starého člověka a oblékáme nového. Tak se skutkem naplňuje to, co zpívají. Přijímáme bílé roucho, skládáme slib chudoby, čistoty a poslušnosti.

 Hlásám Krista hlavně mezi pařížskými studenty. Mnoho z nich vstupuje do našeho řádu. Je to tak rozsáhlé, že učitelé brání studentům poslouchat moje kázání, po kterých se rychle vyprazdňují školní světnice a plní se klášterní cely.

 Za půl roku na to přijímá první všeobecné shromáždění bratří na podnět Otce Dominika o stanovy řádu Bratří kazatelů. O rok později rozhoduje další shromáždění bratří rozdělit řád na několik provincií a mne, Jordána Saského, volí lombardským provinciálem. Dostávám tu zprávu v Paříži a hned se tam vydávám. Nestačím ani dojít do Boloně, když náš opouští Otec Dominik, aby nám mohl být v nebi ještě užitečnější. Za půl roku na to mě bratři volí nástupcem Otce Dominika v čele řádu.

 Po smrti Otce Dominika je bratr Bernard z Boloně posedlý zlým duchem. Ten ho tak krutě trápí, že bratr ve dne v noci příšerně zuří. Celý klášter je tím velmi pobouřen. Toto soužení na nás dopouští Boží milosrdenství, aby nás naučilo trpělivosti.

 Obracíme se v té těžké chvíli k naší nebeské Královně. Od té doby zpíváme na konci svých večerních modliteb "Zdrávas, Královno". To se pak rozšiřuje v našem řádu po celém světě. Maria prochází mezi námi, svými služebníky a žehná nám. Tak nás Královna řádu Bratří kazatelů s Boží pomocí chrání od všech nebezpečí, jakým nedokážeme sami odolat. Mnozí postižení se uzdravují a také zlý duch od nich odstupuje.

 Jako nástupce Otce Dominika úspěšně řídím provádění stanov řádu a naše první misie do Maroka, Svaté země, Bagdadu a mezi Kumány. Záleží mi hlavně na tom, aby se přitom přílivu bratří do řádu nevytratila původní láska k řádu. Proto píši svou "Knížku o začátcích kazatelského řádu".

 Posléze se vydávám navštívit naše domy v Palestině, ale domů se už nevracím. Končím svoji pouť u syrských břehů, kde naše loď ztroskotává. Moře vydává moje tělo. I po smrti mě poznávají podle bílého roucha. Moje tělo je pochováno v našem kostele sv.Jana v Akkonu v Izraeli. Tento dopis Ti však posílám z míst, která jsou radostnější než tato pozemská. Spolu s anděly zde chválím a blahoslavím vítězného Beránka a čekám na Tebe.

Tvůj Jordán Saský

+              +                +

ČEKÁNÍ

 

Hledám tě radarem své touhy

Nedočkavost srdce

se rozvlnila do všech stran

na vážkách nejistoty

houpá se neustále

Přijde Nepřijde

 

A potom najednou

zacinkají klíče

To ostatní už znáš

Světlo úsměvu

Zpěvavé pozdravení

Hřejivý stisk ruky

Políbení pokoje

Josef Veselý

+              +              +

O JEDNOTĚ (podle sv.Cypriána) (2)

 Na čem je založena jednota tvé církve, Pane Ježíši? V čem spočívá základ jednoty tvého vykoupeného lidstva?

  Předně mi věř, a nebudeš potřebovat žádné obšírnější pojednání ani žádné další důkazy! Snadno se podává důkaz tam, kde obsahem pravdy je víra.

 Říkám Petrovi jasně: "Ty jsi Petr-Skála a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné brány ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi." (Mt16,18-19). A po svém Zmrtvýchvstání mu pravím: "Pas ovce mé!" Jedině nad ním stavím svou Církev a přikazuji mu pást mé ovce.

 Po svém Zmrtvýchvstání uděluji všem apoštolům stejnou moc, když pravím: "Jako mne poslal Otec, i já posílám vás. Přijměte Ducha svatého! Komu odpustíte hříchy, odpouštějí se mu, a komu zadržíte, jsou zadrženy" (Jan20,21). Přesto kvůli dosažení jednoty zřizuji jediné středisko. Základ této jednoty podepírám svou autoritou začínající od jednoho.

 Samozřejmě, že i ostatní apoštolové jsou stejně jako Petr nadaní stejnou důstojností a mocí. Začátek však pochází od jednoty a prvenství svěřuji Petrovi, aby byla prokázána jediná moje Církev s jedinou pravomocí.

 Všichni apoštolové jsou pastýři, ale stádo se ukazuje jedno a má být jednomyslně spravováno všemi apoštoly, aby se ukázala jedna Církev.

 Můj Duch také označuje jednu a tutéž Církev v Písni písní slovy: "Jediná čistá má holubička - matičky své jedináček, rodičce své přemilá" (Pís6,9).

 Jak si může někdo myslet, že má víru, když nezachovává jednotu? Jak může někdo věřit, že je v mé Církvi, když se proti ní bouří a vzdaluje se od Petrova úřadu?

 Náš milý Pavel ti také objasňuje tajemství jednoty, slovy: "Jen jedno je tělo, jen jeden je Duch a stejně tak je jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste všichni povoláni. Jeden Pán, jedna nauka předkládaná k věření, jen jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který vládne nade všemi, působí na všechny a je ve všech" (Ef 4,4-6).

 

  Zachovávej a obhajuj tuto jednotu i ty, koho stavím do čela své Církve jako biskupa! Tak dokazuj, že biskupství je jedno nedělitelné. Neklam bratry žádnou lží a neporušuj pravdu víry hanebnou zpronevěrou! Biskupství je jedno a jednotlivci dostávají k držení jen jeho díl. Také Církev je jedna, třebaže se vzrůstem a plodností široce uplatňuje.

 Jako je mnoho slunečních paprsků, ale jen jedno světlo, jako jsou větve stromu mnohé a kmen pouze jediný, pevně zakořeněný, jako z jednoho pramene vytéká mnoho potůčků, takže se rozlévajícím tok zdá být rozplynulý, přesto je jeho jednota uchována v jeho počátku. Odděl sluneční paprsek od slunce! Uvidíš, že jednota světla rozdělením neutrpí. Ulom větev stromu! Poznáš, že úlomek nevypučí. Odveď potok od pramene! Vyschne ti. Tak i Církev, mým světlem oblévaná, jasně vyniká v celém světě. Jedno je přece jenom světlo, které se všude šíří, aniž tím trpí jednota těla. Rozkládá své velmi plodné větve po celé zemi, hojně plynoucí potůčky šíře rozvádí. Hlava je však jedna, jakož i původ, i jedna matka hojná v plodnosti ve svých potomcích. Ty jsi však jejím plodem, odkojený jejím mlékem a oživovaný jejím duchem. (Pokr.)

+                  +                  +

                                                     NÁVŠTĚVA 

 

Tak znenadání

vhod či nevhod

Jediným úsměvem

bylo uklizeno

všechno neuklizené

a setřen prach

všedních dnů

I kroky uspěchané

najednou se zastavily

Zelenou dostalo umění

hovořit a naslouchat

A ze srdce bolavého

pomalu odkapávají

pelyňkové slzy

Oč pravdivěji

na stěně září

HOST DO DOMU

BŮH DO DOMU

                                                     Josef Veselý

+                +                 +

14.února

Milá duše,

kdo pozná Otce Dominika tak, jako já za svých studií v Boloni, nemůže tento zjev přejít bez toho, že by to s ním něco neudělalo. Odkládám všechny své ohledy na svůj šlechtický původ a rodinné bohatství a vydávám se jeho cestou k dokonalosti. Už jako novice si mě Otec Dominik bere za průvodce na svých cestách. Jsem také mezi těmi, které si Otec Dominik dává zavolat, aby nám na smrtelné posteli udělil slova povzbuzení. Na tuto chvíli už nikdy nezapomenu. Čistota, chudoba, poslušnost a hlásání Božího Slova.

 Léta Páně 1230 jsem zvolen představeným římské dominikánské provincie. Vizituji dokonce až v Neapoli a na Sicílii. Zakládám nové kláštery. Léta Páně 1255 řídím provinční kapitulu v Neapoli. Přitom doplňujeme některé podrobnější předpisy pro upevnění kázně v klášterech. Cestou na generální kapitulu si mě Pán odvolává ze světa v Peruggii léta Páně 1256. Společně s Otcem Dominikem a ostatními světly dominikánského řádu se tu modlím: "Bratři, neodcházejte z řádu pro pokušení světa, ani pro pokušení ďábla nebo lidí, nýbrž ve všem buďte vítězi z lásky k Ježíši Kristu."

Tvůj bratr Mikuláš Paglia

+             +             +

                      PO CESTÁCH PROROKŮ

Po cestách proroků

jsme do všech stran se rozcházeli

prach únavy nám slovo

vysušoval z úst

a tolik žít se chtělo žít a růst

žentourem dějinným

třeba jen kousek pootočit dál

tys plnou hrstí všude rozdával

a štědrosti jsi stigmatizoval svou dlaň

 

Cestářem jara byl tvůj čas

jenž stále urovnává podemletý břeh

a sílu vrací patníkům

a směrovkám zas jejich směr

 

Tvůj čas byl jako stavitel

své sondy bral jsi tu a tam

Co vzorků vyšlo naprázdno

než vykolíkoval svou zem

Snad mohu nazvati jej dárcem jazyků

jenž němé léčil z osamělých chvil

a do úst kladl slovo za slovem

a učil být čím každý byl

když do srdce se plížil strach

 

Též vystupoval v roli žalářníka

on neprodyšné cely uzamyká

a potom tajně naslouchá

jak vězeň přežvykuje tresť

Však bezmocně jen přihlíží

když slunce paprskem piluje mříž

 

Ať byl čím byl tvůj čas

vždy k cíli vedl blíž

když do všech stran jsme odcházeli

po cestách proroků

Josef Veselý

                                                                                                                 16.února

Milá duše,

patřím k těm, kdo neprožívají nic napolovic, ve zlém i v dobrém. Kdo by tušil, že ten rozpustilý šlechtický mladík z Catanie na Sicílii, pro něhož není žádná neřest nedostupná, přijme jednou bílé roucho Otce Dominika? Boží milosrdenství mě však tiskne k zemi. V mladické nerozvážnosti se zaplétám do sporu, který končí soubojem. Dlouhou dobu se potácím mezi životem a smrtí. Upoután na lůžko poznávám, do jaké propasti míří moje duše.

 Po uzdravení odcházím do chrámu Páně, zpovídám se a činím pokání. Na to se ve svých dvaadvaceti létech dávám Bohu úplně a bezvýhradně. Jsem velmi často ponořen do hlubokého nazírání. Bratři mě vidí při modlitbě pozdviženého od země a obklopeného nebeským světlem. Rád se modlím v zahradě. Ptáci mi sedají na ramena a zpívají.

 Věnuji se nemocným a zraněným. Poskytuji jim všemožnou péči. A nejen zaživa, ale i po té, co si mě Pán bere k sobě léta Páně 1255.

                                                            Tvůj Bernard Scammaca

+                   +                      +

Jste vyvoleni mezi těmi

Které jsem povolal

Dvaasedmdesát jiných

Hledejte moji tvář

Odkrývejte ve stvoření

Co jsem daroval

 

Jsem požehnání

Jsem První i Poslední

Ta chvíle začne

Až Slunce s mocí přikáže

Odtáhni mrak

A hvězda poví

Nechej mě tak a věř ještě chvíli

Než uvidíš že jsem ti blízko

Jsem na nebi nízko

Mnohem níž než ty

Vlčí mák otevře kalich

Pij mou krásu

To bude krátce potom

 

Až Slunce, Země, Hvězda,

Vlčí mák

Skrz posledního tuláka

přijmou moji spásu

                                         Eva Lopourová

+                +                 +

                                                                                                         18.února

Milá duše,

chci Ti poslat svůj vzkaz, ale nejraději bych Ti ho namaloval. Takový je můj dar od Pána. Od útlého věku užívám tohoto daru k potěšení lidí a oslavě Boží. Pocházím z chudé rolnické rodiny, ale co uvidím očima nebo srdcem, hledím namalovat nebo nakreslit, třeba uhlíkem z ohniště. Každý z naší vesnice Vicchia di Mugello Ti potvrdí, že já, Guido di Petri, oslavuji štětcem Pána na každém kroku. To je moje cesta k dokonalosti a oslavě našeho Pána.

 Jednoho dne spolu s bratrem Benediktem zamáváme na rozloučenou rodnému domu. Odcházíme do Florencie. Chci se učit malířskému umění. Jsem však uchvácen plamenným kázáním Otce Jana Dominiciho. Proto ho následuji do dominikánského kláštera na úpatí jednoho kopce u Fiesole. Skládám sliby a přijímám jméno tohoto  svého duchovního vůdce.

 Moje cesta je cesta šíření Pravdy, jejíž další stránkou je Krása. Řád Bratří kazatelů neustále sleduje věčnou Krásu Boží tak, že její odraz odhaluje v kráse celého Božího stvoření. Díky milostem řádu i já v sobě víc než kdykoli dříve věčnou touhu po odhalování svrchované Krásy v každém Božím stvoření. Tak tvořivě napodobuji všechno, co spatřuji kolem sebe jako stopy původní Boží Krásy, abych v tom všem ještě více přiblížil tuto původní Krásu. Co je krása? Náš bratr Tomáš Akvinský učí, že krásno má stránku objektivní a subjektivní. Objektivně je to věc, jasně vyzařující svůj tvar, subjektivně je krásné to, co se líbí. A já to chci tvořivě znázornit. Před každou tvorbou se štětcem se dlouho modlím, aby náš Pán, věčné Slovo, Pravda, Láska, Dobro a Krása, která se vtěluje v mé či Tvé lidské tělo, dal v mém umění jasně vyniknout tvaru věcí. Jedině se znamením kříže přistupuji k tvorbě. A Pán mi pomáhá. Kéž by to věděl každý umělec! Můžeš malovat krajinu, zvířata nebo i lidi, a třeba i vlastní portrét, ale nikdo ti přitom nemůže pomoci. Lidé se mohou jenom dívat a radit ti. Proto maluji Božího Syna, Matku Boží Marii, anděly a svaté, protože ti mi přitom pomáhají, protože je o to prosím ve svých modlitbách. Tak bratři a sestry dominikánského řádu vycházejí z učení bratra Tomáše Akvinského o kráse a už od založení řádu vytvářejí v tomto duchu mnoho uměleckých děl k oslavě Boží.

 Proto i já znázorňuji na obraze Zvěstování v kapli v Cortoně to, co učí bratr Tomáš. Přibližuji souvislost Vtělení Páně s prvotním hříchem s prvotním hříchem. Jak vidíš, naši prarodiče, Adam a Eva, vyhnaní z ráje, sledují jen velmi ostýchavě a se smutkem i očekáváním výjev Zvěstování. To odpovídá Tomášově učení, že při Zvěstování se očekává souhlas celého lidského pokolení. Adam a Eva, naši prarodiče a jako takoví i zástupci celého lidského pokolení. Maria pronáší svůj velký souhlas ke spáse ve jménu celého lidského pokolení.

 Když maluji anděly, držím se Tomáše, který učí, že andělé nejsou složeni z látky a tvaru, nýbrž jen z aktuality a potenciality. Proto se kterýkoli anděl druhově liší od každého jiného anděla. Každý anděl je inteligentní duchovný tvor svého druhu. Proto každému andělu maluji svatozář jinak. Neznázorňuji je jako malé děti, ani jako dívky, nýbrž v souladu s Písmem svatým jako mládence. Maluji je v rouchu protkávaném zlatem, jež se podobají kněžské albě. Ve vlasech a na čele jim září jasný výraz jejich planoucí duchové lásky.

 Když náš řád dostává od Cosima Medici kostel a klášter sv.Marka ve Florencii, zdobím je čtyřiceti nástěnnými malbami. Papežové Evžen IV. a Mikuláš V. mě zvou do Říma. Snaží se je okrášlit nástěnnými malbami s výjevy ze života sv.Štěpána a sv.Mikuláše.

 Ještě namaluji pár obrázků a už mě Pán volá k sobě. Moje tělo spočívá v kostele S.Maria sopra Minerva. Pozdravuji Tě však ze všech svých obrazů a přimlouvám se za Tebe, zvláště pokud sloužíš svým uměním svrchované Kráse Boží. O bratru Tomáši z Akvina se říká, že každá jeho věta je zázrak Boží. O mně se prý říká, že každý můj obraz je zázrak Boží. Jisté však je to, že ještě větší zázrak než každé Bohem inspirované slovo či obraz, je obrácení lidské duše k Bohu. Bůh budiž veleben!

                                           Tvůj bratr Jan z Fiesole, zvaný Fra Angelico

+++

Tvé oči

 

Tvé oči plné LÁSKY

sklonily se ke mně

pohladily

věděly vše

a přeci nesoudily

Potěšilo mne

že jsem hodna Tvého pohledu

Tvé náruče plné LÁSKY

Vykoupil jsi mě svým světlem

Dal jsi mi TO co nikdo předtím

L.Lopraisová

+++

Století samostatné dominikánské provincie v českých zemích (1905 -2005)

„Před rokem 1905 naše dominikánská provincie byla tzv.“PROVINCIA IMPERII“. Patřívali jsme k provincii rakousko-uherské, která uvadala. P.Matějka byl českým provinciálem 24 let, ale pak následovali Němci nebo Italové. Právě proto, že noviciát býval veden cizinci, českého dorostu nepřibývalo. Roku 1905, když tu byl na vizitaci P. Cormier, Češi žádali oddělení od provincie a ustanovení samostatné české provincie.

P. Cormier to uvážil a ustanovil v Praze provincialát. Provinciálem se stal P. Václav Bubeník, převorem P.Odilo Pospíšil, a naše provincie začala znovu růst. Přitom se nepohrdlo ani starými kněžími, kteří nebyli zvyklí na tento způsob života. Bydleli v klášteře, ale prostě si ze svého platu hradili živobytí a všechno ostatní, a žili jaksi samostatně. Řád jimi nepohrdl. Nechal je dožít. Klášter u sv. Jiljí se stal základem nové české provincie. Dokud nebylo dost vlastních profesorů, byli studenti určení ke studiu posíláni do Říma nebo do Belgie. Tam byl také P. Braito, P. Habáň byl v Římě na Angelicu. P. Pavel Škrabal, který byl určen pro exegezi, byl poslán dokonce do Jeruzaléma.“ (Jakub A.Zemek O.P., Vatikánský špión, s.7-8, Olomouc 1991 MCM)

Doba od roku 1905 do roku 1939 je obdobím svobodné obnovy a rozvoje české dominikánské provincie. Zvláště velké změny nastaly po vzniku samostatného československého státu. Tehdy se provincie rozšířila o dominikánské kláštery na Slovensku. Přitom se česká provincie změnila v československou. Obnovená česká provincie byla od začátku poznamenána napětím mezi bratry českého a rakouského původu. To se stupňovalo odporem Čechů k nenáviděnému Rakousku. Ještě více se to stupňovalo důrazem na exemptnost řádu, totiž správní nezávislost na biskupech. V praxi šlo kromě jiného o to, aby tam, kde působí osamocený jeden bratr, nebyl služebně vázán na správu fary, podléhající biskupovi. Protože biskupové byli většinou německy mluvící, bývala tato vlastnost řádu snadno směšována s národně laděnou neochotou Čechů sloužit biskupům jako by představovali rakouskou vrchnost. Tak se čeští dominikáni zdáli vystupovat jako průkopníci českého vlastenectví,  ale neochotou sloužit biskupům se vzdalovali původnímu zaměření sv.Dominika, který své úsilí vždy ochotně vkládal do rukou biskupa. Za provincialátu P.Václava Bubeníka (1905-14,1918-26,1930-34) se vyskytl přinejmenším jeden  případ, kdy čeští dominikáni zneužili svého důrazu na správní nezávislost řádu na biskupech k pohoršujícímu zásahu proti vzorným, ale jinak nepohodlným bratřím.                                            

„Třeboňský klášter byl velmi zajímavý - byla to fara s úžasným vlivem na celém Třeboňsku. Tamnější převor P.Lektor Ignác Hykede vedl klášterní život této malé komunity. Působil tam P. Jiljí Bouz, který měl bratra vikářem v Plzni, dále P. Vincenc Straňák, P. Jordán Dostál. Působnost třeboňských bratří kazatelů byla velmi rozsáhlá a příkladná. Přesto to bylo trochu trnem v oku olomouckým. Když zde byl na vizitaci zástupce generála řádu, pochválil třeboňské bratry, protože on sám byl Holanďan, a oni měli fary. Pochválil tehdy Třeboň jako skvělou komunitu s velkou účinností svého působení, ale olomoučtí tvrdili, že Třeboň není tak moc na výši. Nato vzkázali P. Gilletovi, že si přejí novou vizitaci. Tak přijel sám P. Gillet, generální představený řádu, provést u nás novou vizitaci. Dopadlo to tak, že učinil závěr: fary trpíme, ale nepodporujeme je, a nařídil, aby třeboňský klášter byl do roka zrušen. Snad to také byla příčina, která ukrátila život Ignáci, který zesnul ještě v Třeboni, kdežto ostatní, kteří tam byli, vystoupili z řádu a zůstali na třeboňské faře.“ (J.Zemek, Tamtéž,s.12) Bez hrdinského vyznání hříchů a pokání se řád nemůže obrodit. Hrdinsky to vyznáváme, modlíme se za všechny kvůli nám trpící a se odvažujeme prosit: Bože, buď nám milostiv, žehnej dominikánům v naší vlasti!

Po nacistické okupaci v roce 1939 byl během protektorátu další rozvoj řádu fakticky silně omezen. Právně si řád uchoval status provincie zřízením dalšího kláštera v Plzni.

Po roce 1948 byl řád likvidován, když komunistický stát násilně zabral všechny kláštery a uvěznil, internoval a rozehnal osazenstvo. Po pádu komunistického státu roku 1989 se do některých státem vrácených objektů vrátili ti, kdo pronásledování přežili. Doprovázelo je množství nadšenců. Život řádu se fakticky obnovil, třebaže po právní stránce zůstala řada nejasností, a tedy i nejistota. Od roku 1989 až do roku 2005 následují léta „improvizace“ řádového života.

Bez nejmenších právních pochybností však lze sledovat prvních 43 let od roku 1905 do roku 1948. Vzorem pro obnovu samostatné československé dominikánské provincie se stal Otec Jan Jindřich Lacordaire (1802-1861). Po kněžském svěcení (1827) spolupracoval s Otcem Lamennaisem na vydávání nového časopisu L´Avenir. Prosazovali odluku Církve od státu, svobodu církevního tisku a školství a politická práva a společenskou rovnost pro všechny lidi. Svými přehnanými požadavky však vzbudili odpor francouzských biskupů. Papež Řehoř XVI. některé jejich názory odsoudil (1831). Otec Lacordaire se poslušně uchýlil na několik roků do samoty. Roku 1835 však upoutává mnoho posluchačů v chrámě Notre Dame v Paříži. Jako dominikán (od r.1839) s podporou generála řádu docílil obnovu dominikánského řádu ve Francii. Když Lev XIII. vyzval křesťany k soustavnému studiu filozofie sv.Tomáše (1879), umožnil tím další rozmach akademického intelektualismu v dominikánském řádu.

V Lacordairově liberálním rozmachu, kterého se Řehoř XVI. dost obával, pokračoval později např. Otec Josef Lagrange (1855-1938). Ve svých komentářích k Písmu svatému se odvážně přibližoval k protestantským exegetům a uchyloval se k racionalistickým výkladům, což posléze pokorně uznával, když mu to vytýkal Pius X. 

Díky osvícenému vedení bl.Otce Cormiera se tyto racionalistické snahy držely v umírněných mezích. Každopádně toto duchovní vření v obnovené francouzské provincii poněkud předznačilo vývoj v samostatné české a později československé provincii. Obnova dominikánské provincie v naší vlasti se prosazovala spíše v hlavách, než opravdu v duchu sv.Dominika, totiž nejen v hlavách, nýbrž také v srdcích. Tak se u nás dominikánský řád zejména po roce 1918 obnovoval především jako řád akademiků a intelektuálů, zaměřujících se hlavně na inteligenci. Hlavním prostředkem byla činnost vydavatelská. K tradiční Růži dominikánské se přidružila revue Na hlubinu, napodobující francouzský vzor, Filosofická revue, edice Krystal, časopis Výhledy, atd.). Dále probíhaly pravidelné vzdělávací kurzy – tzv. „akademické týdny“. Konečně zde byla činnost organizačně vzdělávací, jako pořádání novotomistického kongresu. (C.Glombik, Český  novotomismus, Olomouc 1995 Votobia)

Nicméně ani tento hlavní směr dominikánského rozvoje nebyl jednotný, protože ho určovaly různé dost vyhraněné osobnosti, které navíc vystudovaly teologii na různých evropských univerzitách. „Není ještě každý dominikánem, kdo nosí dominikánský hábit. Je třeba, abychom si uvědomovali, že ona ta bratrská láska velmi často skřípala i v naši provincii. A skřípala právě na těch místech, kde se to nejméně očekávalo - mezi těmi učenými pány“ (Zemek, Tamtéž).

„Samozřejmě i v  řádě jsou různé povahy a musíme se odlišovat. Jeden za druhého se máme modlit, ať je na faře nebo v klášteře či kdekoliv. Dominikán si musí uvědomit, že tam, kde je, má vyzařovat tu dominikánskou „tvář“, takže lidé by měli poznat, že kázání  dominikána je trochu jiné než třeba kázání faráře“ (Tamtéž)

Rubem jistého akademického dominikánského intelektualismu, který zasahoval velkou část úsilí českých dominikánů za první republiky, byla jeho nedostatečná vnímavost ke znamení doby a slabá vůle odpovídat na ně. Někdy zde došlo až k nezodpovědné netečnosti.  Konkrétně se to stalo třeba po vynucené rezignaci arc.Kordače, který znemožnil zpolitizování Katolické akce. Tehdy se stal královéhradecký biskup Kašpar pražským arcibiskupem (1931). Arc.Kašpar byl dobře informován o nepřátelích Církve. I ve svých pastýřských listech našim zcela neinformovaným katolíkům důrazně připomínal, že se tito nepřátelé snaží zničit katolickou Církev. Vždyť působnost Encykliky Lva XIII. „Genus humanum“ byla u nás docela utlumena. To sotva nadchlo nějakého kněze z pražské arcidiecéze, aby se touto otázkou v zájmu obrany Církve před úhlavními nepřáteli zabýval. Jako nepřítel Církve se mu nikdo nepředstavil, a konečně bylo pro něj také pohodlnější mlčet. Nicméně nepřátele Církve velmi rozčilovalo počínání kard.Kašpara. Hledali tedy způsob, jak ho odvrátit od psaní dalších podobných pastýřských listů. kde by se demaskovala pravá tvář různých nepřátel Církve, vystupujících jako nositelé pravé osvěty. Proto zneužili novotomistického kongresu v Praze k tomu, aby se tam jeden z účastníků jménem Muckerman rozhovořil v přítomnosti arc.Kašpara „podnětným způsobem“ o těchto nepřátelích Církve. Nedošel však u pana arcibiskupa žádného uznání. Jestliže se  však vetřel do tomistických kruhů jako znalec filozofie sv.Tomáše někdo, kdo se odvažoval hájit v přítomnosti arcibiskupa nějaký odboj proti Církvi, třebaže to bylo Církví nejednou odsouzeno a uvalovalo to na jeho představitele trest exkomunikace (can 2335), vrhá to těžký stín na bdělost českých dominikánů. Přinejmenším to navozuje otázku, zda nevede příliš racionalistické upřednostňování novotomismu k nějakému druhu sektářství v lůně Církve svaté a neodvádí to pozornost od Kristova evangelia a od sledování znamení doby a pohotového odpovídání na ně.

Raději méně křesťansky filozofovat, a více křesťansky žít! První křesťané nefilozofovali a přes všechno pronásledování si zachovali víru. Naproti tomu my jsme měli velmi dokonalou církevní organizaci se spoustou titulů konzistorních radů, spoustu prelátů, toužících  nasadit si na svou hlavu mitru, spoustu časopisů a redakcí, zástup katolických intelektuálů, a výsledek: utápění se v bahně zrady vzdělanců, nemravnosti a hmotařství. Zato jsme měli citelný nedostatek dobrých kazatelů, uvědomělých a poctivých dělníků na Vinici Páně. To vše  vedlo přinejmenším k intelektuální pýše, kterou právem tepal i u edice „Krystal“ muž svatého života, Josef Florián ze Staré Říše.

Právě edice olomouckých dominikánů „Krystal“ představovala takovou katolickou „filozofickou a duchovědnou společnost“, na kterou se soustředili nepřátelé Církve zejména z okruhu olomouckého spolku Lafayette, pod záminkou vlastenectví a hledání „styčných bodů“. Tato edice měla v celém Československu okruh čtenářů, rovnající se vcelku asi průměrnému počtu farníků v jedné farnosti. Tak by možná Církvi u nás bylo více prospělo, kdyby místo hrstky rozptýlených katolických intelektuálů, měla zástupy horlivých křesťanů, uchvácené kazateli.

Otec Zemek vzpomíná na důsledky těchto nedostatků v běžném životě: „Načež oni mi řekli velmi krásná slova a já s bolestí musím přiznat, že měli pravdu: "V Polsku jsou katolíci. Tam když zavřeli faráře, tak přišla celá obec s kosama, hraběma, vidlema a sekerama a řekla: "Buď nám ho pustíte nebo je zle!" A večer byl farář zpátky. Kdežto tady jsme zavřeli biskupy, farářů plno a ani pes po vás neštěkl.“ (Zemek, Tamtéž)

K velkému překvapení začala edice roku 1939 za zcela nejistých poměrů  vydávat nový časopis „Výhledy“, určený české inteligenci. V prvních dvou číslech píše jeden z redaktorů časopisu, R.Dacík O.P. najednou o nějakých nepřátelích Církve. Články jsou objektivní. Pozoruhodný je už první odstavec, kde si klade otázku, kdo že to mohl tušit, že mezi námi žijí takoví nepřátelé Církve. A hned i odpovídá: „Žili mezi námi a nebyli jsme si vědomi nebezpečí, jakým jsou pro nás. Jestliže se někdo opovážil na ně upozornit, sklidil obyčejně jen jakýsi úsměv, který mu měl říci, že jeho obavy jsou nepodstatné, že straší tím, co není nijak strašné. Začátkem druhé republiky (tj. po zabrání Sudet, naše pozn.) prohlásili, že se oficiálně rozešli. Je to trochu směšné, když řekne tajný spolek, že se rozešel. Dovedl bych to pochopit jen v tom smyslu, že se zříkají povolení své existence ze strany úřadů, kterého se jim u nás dostalo r.1926, ale kdo by neviděl, že čím jsou tajnější, tím je houževnatější jejich činnost a tím také nebezpečnější. Proto se domníváme, že tato otázka nepřestává být aktuální.“ Na závěr druhého článku dodává, že to „během dvou století odsoudilo devět papežů, a mimo to vydala Kongregace sv.Officia dekret (1884), kde varuje křesťany před spolky, odporujícími zákonům Božím, církevním.“ Dacíka lze pro jeho články pochválit, Jenže se nabízí otázka, když to tolik papežů odsoudilo a sv.Officium před tím důrazně varovalo, a samočinná exkomunikace postihovala každého křesťana, který vstoupil do tajného spolku nepřátelského Církvi, jak to přijde, že se redakce „Krystalu“ zapojila do oné proslulé  „vzpoury mlčení“?

Kdopak může žádat, aby takovým vážným věcem věnoval svou pozornost průměrný český farář, žijící namnoze zcela protichůdně s tím, co hlásal – většinou zcela neúspěšně, protože pro jeho ovečky byla přijatelnější jejich hmotařská životní praxe, než teorie, o níž se lid domníval, že tak nějak patří k povolání faráře jako nutné zlo. Je však zradou věci Církve, jestliže hlas Učitelského úřadu Církve zůstane hlasem volajícího na poušti, dokonce i u inteligentních a mravně bezúhonných řeholníků, kteří se snaží působit na křesťanskou inteligenci. Cesta k obnově řádu s heslem „Veritas“ vede přes pokorné sebeodhalení a pokání. Bylo přece jejich první povinností varovat ovce před vlky v rouše beránčím, ohánějící se vědou, pokrokem a humanitou. Redakce „Krystalu“ by se sice byla vystavila nějakému stupni perzekuce, kdyby bývala katolickou veřejnost v duchu papežských projevů o nepřátelích Církve informovala, nicméně i mezi českými katolíky by se byli vyskytli lidé, kteří by to byli uvítali. Každopádně by se byla mohla opřít také o Církvi věrné slovenské katolíky, a podpořit celostátně jejich duchovní boj proti nepřátelským intrikám, o kterých byly slovenské katolické kruhy dobře informovány. Tak třeba ústřední orgán slovenské ljudovej strany „Slovák“ otevřeně demaskoval vůdce české lidové strany, který jako kněz kvůli svému členství v tajném spolku nepřátelském Církvi podléhal samočinné exkomunikaci podle can.2335…

Uvedené Dacíkovy články z roku 1939 nebyly diktovány zájmy Církve, nýbrž dobovým oportunismem. Tehdy byly totiž na Slovensku zabrány a zveřejněny nepřátelské spolky s celým jejich inventářem. Proto se prostý čtenář knih z Krystalu a dominikánských časopisů mohl ptát: „Proč jste nás včas neinformovali o tomto nebezpečí pro Církev? Aby se tedy neřeklo, že snad edice nesplnila svou povinnost, objevily se narychlo dva Dacíkovy články.

Tím nechceme podceňovat vysokou hodnotu knih z Krystalu. Ostatně sem přispívali také vzorní dominikáni, jako byl Otec Pavel Škrabal, tichý a houževnatý pracovník na poli biblistiky. Přeložil a vyložil Nový Zákon a sestavil jedinečný Biblický slovník. Bohu díky za toto dílo. Převažující však byl zmíněný směr dominikánského intelektualismu, jak jej projevovali ti, kdo stáli v čele řádu, které si dominikáni svobodně zvolili, takže odráželi stav smýšlení většiny dominikánů.

Bohu díky za to, že vedle zmíněného dominikánského proudu racionalistických akademiků, kteří filozofovali „s klapkami na očích“, zde působil další směr dominikánského úsilí, odpovídající lépe duchu svatého Otce Dominika. Především díky tomu se u nás ve 20.století zjevil dokonalý morální profil dominikánského řádu. K nim patřili především Otec Benedikt Hronek, sestra Marie Dolanská, jáhen Patrik Kužela, a další mučedníci křesťanské víry v nacistických koncentrácích. Jim po boku stojí další „hrdinové všedního dne“. Tak třeba Otec Jakub Zemek, který neohroženě hlásal Krista jak z kazatelny, tak ve výrobě, tak v komunistickém vězení „My zavření duchovní jsme vlastně byli pro takové lidi pravým požehnáním. Bachaři nám to potvrdili. Ptali jsme se jednoho bachaře: "Proč jsme tak rozděleni - vždy jeden kněz a jeden komunista?"

Aniž chtěl, dal nám vlastně dobré vysvědčení: "Kdyby komunisti přišli mezi ostatní vězně, tak by je zabili, protože oni je dávali odsoudit Kdybychom je dali dohromady, tak se porvou, protože u soudu toho jeden na druhého moc pověděli. Tak je dáváme s kněžími. Vy se nesmíte mstít.“ (Zemek,Tamtéž) Otec neohroženě prováděl nebo organizoval převádění pronásledovaných osob do ciziny, činnost v podzemí, s nasazením života zachraňoval lidi, nejen křesťany, ale třeba i nevěřící, ba i komunisty, když se ocitli v nesnázích.  „Tehdy se nehledělo na to, jakého je kdo smýšlení. Všichni jsme si v těch těžkých dobách byli jaksi blízcí.“ (Zemek, Tamtéž)

Jako hrdinské je rovněž třeba hodnotit počínání Otce Jiřího Maria Veselého, jak za II.světové války ve vládním vojsku v Itálii, tak v komunistickém vězení, tak i v pracovním nasazení.

Napětí mezi proudem dominikánských intelektuálních akademiků a proudem prostých dominikánů, sledujících odkaz svatého Dominika nejen hlavou, nýbrž i srdcem, trvá odedávna v  dominikánském řádu v celém světě, avšak ve dvacátém století kulminoval. Významný přelom v tomto vypjatém napětí přineslo blahořečení Otce Hyacinta Maria Cormiera 20.listopadu 1994 (J.M.Veselý, Znamení času, Třebíč 1997 ArcaJimfa). Nejde o to, že by toto napětí nějakým skokem ochablo. Spíše se stalo něco významného na jazýčku vah, kdy byl jeden směr racionalistický nahrazen směrem osvíceným, jehož významný představitel byl vyzdvižen na oltář Páně.

Století samostatnosti české dominikánské provincie bude možno naplno oslavit teprve tehdy, až to bude století nejen přežívání, nýbrž plného života rozumu i srdce. Roku 1905 byla sice právně obnovena samostatná česká dominikánská provincie, a čeští a pak i slovenští dominikáni si to uvědomili a začali podle toho cílevědomě jednat. Uskutečnili velké věci. Nadále však zbývá obnova řádu v duchu a pravdě, tak, aby se z hlavy rozšířila  i do srdce. K tomu už zdaleka nestačí ani rajmundovská reforma, překládající bratry a sestry jako domino z jednoho kláštera neobservantního do jiného observantního.

Po rozehnání řeholí po roce 1948 už nikdy nedošlo ani k takovéto obnově. Po roce 1989 dostal dominikánský řád vráceno několik budov, které dominikáni nákladně opravili. Nastěhovali se tam ti, kdo přežili komunistické pronásledování, a s nimi několik mladých nadšenců. Duchovně se však žádná velká změna nestala. K tomu, aby se z domu stal domov a z kláštera ohnisko kultury, nestačí se tam pouze nastěhovat a  nosit bílé roucho, ba nestačí ani zavést nějaké nové předpisy a jiné vnější úpravy. „Myslím, že v našich krajinách je nyní třeba ten řeholní život více přizpůsobit době a okolnostem, ve kterých žijeme. Ti lidé na Západě, kteří neokusili žádné "vymoženosti socialistického zřízení",  žijí mnohdy tak, jak to tam zůstalo od středověku. Dozvídáme se však, že si žijí vcelku dobře a v blahobytu, takže ani sv. Dominik ani sv. František by asi s něčím takovým nesouhlasili… (Zemek, Tamtéž)

Otec Jakub Zemek dále pokračuje: Samozřejmě jsem také v podzemí pokračoval v duchovně pastoračním působení. Ať  už má kdokoli jakékoli výhrady k těmto neoficiálním cestám pastorace, jedno je jasné: ti, kdo nás potřebují slyšet a vidět nejvíce, totiž nevěřící, ti nás poznají akorát tam, kde není kostel. Do kostela nepřijdou a my jim musíme jít naproti. Svatý Dominik se také vypravil mezi katary a přizpůsobil se jim nejen v oděvu, ale i v přísné chudobě. S láskou mezi nimi vydával svědectví o Kristu způsoby odlišnými od těch, jaké byly v církvi obvyklé a do tehdy uznávané. Jen tak měl mezi nimi úspěch. Tyto neoficiální cesty pastorace však nejsou něčím potřebným pouze v časech umlčované oficiální církve. Jsou obohacením církve navždy. Mají platnost a smysl i v církvi za svobody.Když nás do toho komunisté třeba i dost nešetrně postrčili, pak za to děkujme Bohu. Asi jsme opravdu byli - jak říkával otec Silvestr Braito ve vězení - jako "ti líní kapři". (Zemek, Tamtéž)

Oslava stoletého trvání samostatné české dominikánské provincie si vyžádá modlitby na tento účel, avšak také obětavé hledání a nalezení přinejmenším jedné ztracené generace, její něžné povznesení a laskavé začlenění do řádu Boží lásky. Svatý, Dominiku, sv.Zdislavo, bl.Otče Cormiera, orodujte za nás! (Pokr.) fra TJ.

+                 +                +

      Vyznání

Člověk bloudí světem,

bloudit nepřestane,

dokud věčná láska,

nezvítězí, Pane.

Tak otevři své srdce dokořán,

ať může vstoupit jen on sám!

 

Tajemství tvých smutných očí

já už dávno dobře znám.

Však díky mocným králům minulosti

nelze ani kopretině vrátit její čas,

to prosté - může, nemůže, smí, nesmí

míti rád.

 

Člověk bloudí světem,

bloudit nepřestane,

dokud věčná láska,

nezvítězí, Pane.

 

Modré s nebe seslalo nám kdysi

pár obyčejných večerů a rán.

A ty kmeny s letokruhy vzpomínek

odnesl si do neznáma říční trám.

Zbývá ještě naděje, růžové svítání,

a ten, kdo lásku chce všem dát.

 

Člověk bloudí světem,

bloudit nepřestane,

dokud věčná láska,

nezvítězí, Pane.

Tak otevři své srdce dokořán,

ať může vstoupit jen on sám!

                                                       Adriena

+                +                +

K nejvyššímu cíli - 10. Zaměření na cíl

  Sám ti uděluji milosti podle tvého povolání. Od křtu svatého tě obecně zvu, abys ze svého dětství dorostl v Mého důvěrného přítele a spolupracovníka, ovšem dost možná, že právě ty jsi v tomto směru povolán ke zvláštní službě. Potom tě ovšem zvláštním způsobem určuji a povolávám, zaměřuji a vybavuji k největšímu tajemství Mé lásky, kdy se tobě a tvým prostřednictvím také ostatním dávám za každodenní pokrm. Proto tě vybavuji potřebnými dary, abys mohl být ostatním vůdcem, otcem, služebníkem, ale především mým povolaným spolupracovníkem v tom nejtajemnějším a nejvznešenějším.

 Zvláštním nadáním tě uschopňuji k některým jedinečným úkonům, v nichž se uskutečňuje tvůj vyšší život. Dávám ti tento vyšší život. už tvým přivtělením ke mně. Liší se podle stupně blízkosti ke mně a podle stupně závažnosti úlohy tvého života ve vztahu k mému rozdělování své spásné milosti. Tato zvláštní milost je jedinečné utváření celého souboru vyšších darů pro potřeby daného poslání. Nechápeš, proč tomu tak je? To proto, aby ses právě svůj úkol, své zvláštní obtíže, boje a zápasy, práce a úsilí dovedl prodchnout pro Mne, abys vše co konáš nebo trpíš uměl dokonale připojit ke Mně. Tak přijímáš zvláštní nadání k vyššímu životu, ve kterém jsem ti Bratrem a Spasitelem a ty jsi mým důvěrníkem. To všechno ti uděluji jedině v rámci svého tajemného Těla, k němuž od křtu patříš. Jako můj zvláštní důvěrník a spolupracovník ti dávám zvláštní nadání, potřebné k tomu, abys mohl žít jako prostředník mezi Mnou a lidmi, jako ten, kdo duchovně vede ostatní k dospělému přátelství a spolupráci se Mnou, jako ten, který se těsně podílí na proměně tvého lidského těla v Mé Tělo v podobě tvého všedního pokrmu, abys jej rozdával ostatním.

 Zvláštním oddělením od zástupu ostatních lidí se stáváš Mým majetkem a vlastnictvím Mé svrchované služby všem potřebným. Tak se tvá ústa stávají Mými ústy. Tak tě uprostřed ostatního lidstva zvu k intimnějšímu soužití se Mnou a k důvěrnějšímu prožívání Mého vyššího života, než ostatní. Jakým způsobem používám tuto milost v tobě ti předem neukáži. Proto neulpívej ani na tom, jak si tradičně představuješ profesionála v Mých nejvyšších službách. Mohu tě v rámci svého svrchovaného plánu spásy poslat k těm nejnižším službám, které se ti z hlediska tvého stavu budou možná zdát nepřiměřené a nedůstojné.

 Zvláštní udělené vyšší nadání se neprojevuje pouze úkony. Úkony mohou být provedeny naprosto správně, zatímco by mohly jít úplně scestně. Proto tvé poslání, které je soustředěno kolem Mého největšího tajemství, potřebuje zvláštní vyšší dar, nesmírné prohloubení, oživení a prosycení ctnosti víry.

 Je nad slunce jasné, že tvá víra musí být něčím mimořádně pevným, mocným a silným. Svým nesmazatelným znamením patříš ke Mně v té míře, v jaké prožiješ a uskutečníš v sobě či dáš v sobě uskutečnit tomuto přetvoření ve Mne a pevnému zakotvení ve Mě. Ve stejné míře pak roste zvláštní vyšší nadání, prozařující, upevňující a osvobozující tvou víru.

 Tvá víra není jen tvá, nýbrž je něčím nadpřirozeným. Víru nemůžeš nabýt jen studiem. Víra je samotným svým předmětem božská, takže svědčí o Mně a o Mých tajemstvích. Tvá víra je nadpřirozená, aby Moje pravdomluvnost a autorita byla důvodem, proč věříš, a abys konec konců také byl Mým světlem veden a napřímen k této víře. Věříš-li ve Mne, věříš Mi a věříš právě Mnou. Jedině to je úplný život ve víře. Jedině to je putování, jízda a let dějinami "na plný plyn".

 Celý tvůj nadlidský úkol a vztah ke Mně jako Mého slavně zaslíbeného a obětovávajícího se spolupracovníka se uskutečňuje ve tvém lidském těle, protože se tvá víra soustřeďuje kolem Mne jako tvého Bratra. Sleduj ve Mně našeho věčného Otce. Poznávej, uznávej a zakoušej Mou nekonečnou zásluhu pro nekonečnost ze spojení Mé přirozenosti s tvou vlastní lidskou přirozeností v Mé jediné Osobě. Tvá služba pro Mne je veliká právě proto, že je to služba Mému spojení s tebou, díky kterému má Moje služba nekonečnou hodnotu a může tě vykoupit a učinit tě Mým důvěrným přítelem.

 Tvá víra jako profesionála v nejvyšších službách se soustřeďuje obzvláště kolem Mé Osoby. Jako druhá božská Osoba jsem ti zdrojem víry, a současně jsem ti nejsladším předmětem víry. Proto čerpáš veškerý svůj život víry a všechno své světlo a celou svou lásku ode Mne, třebaže tě nekonečně převyšuji a přesahuji. Proto potřebuješ, abych ti zjevil něco ze svého vyššího života, abys to mohl poznat a mohl Mi pevně uvěřit. Proto mluvím. Mluvím s ohledem na potřeby tvého ducha. Toto blahosklonné Zjevení prozrazuje Mou přítomnost s veškerou nesmírností a vznešeností. Už podle slova a podle způsobu Zjevení můžeš opravdu poznat, že zde mluvím, a že to, co mluvím, přesahuje všechno, co bys mohl sám od sebe objevit, vymyslet a vynalézt.

 Jako svému důvěrnému příteli ti dávám poznat a vychutnat hlouběji a důsledněji než jiným, že jsem sdílný a že k tobě osobně promlouvám Protože jsi tak těsně spojen se Mnou, poznáváš důvěrněji než ostatní, že jsem skutečným středem Zjevení v každém smyslu a v každém ohledu. Zjevuji ti dokonale Pravdu, když se ti sám dokonale zjevuji, když přijímám tvou přirozenost za svou, a když svou obětí potvrzuji, jaké nekonečné a nepochopitelné Lásky jsem schopen.

Nezapomeň, že jsem světlo světa, cesta a pravda. Všechny pravdy ti v sobě připomínám, opakuji, shrnuji a naplňuji. Tak jsem ti zdrojem, a ty neváhej a čerpej ze Mne veškeré pravdy, potřebné lidstvu.

 Přicházím proto, jak sám před Pilátem potvrzuji, abych vydal svědectví svrchované pravdě. Celé Zjevení směřuje ke Mně. Nesděluji své Zjevení jen suchou, odtažitou cestou, ani nepromlouvám jenom tvým svědomím, nýbrž respektuji tvou přirozenost, která chce mít hmatatelné důkazy. Proto své Zjevení začleňuji zvláště do tvého jedinečného a neopakovatelného života, uprostřed dějin celého lidstva, aby tu všechno nakonec vyvrcholilo ve Mně..

 Zjevení, které ti přináším, platí veškerenstvu, protože jako jedinec jsi příliš nepatrný na to, abys unesl tíhu Mého Slova a Mého tajemného Zjevení. Zjevuji se ti v podstatě společensky. Přes tebe to adresuji celému lidstvu a celému vesmíru. Vyhni se však takovému omylu, že bys snad jen jako jedinec ozvláštňoval Můj zásah, Mé Zjevení. Přes tebe mluvím k národům, promlouvám k lidstvu, oslovuji každého inteligentního tvora ve vesmíru a povznáším celý vesmír k vyššímu smyslu. Kdykoli mluvím k tobě, čekám na tvou účast a tvé prostřednictví, abych promluvil mluvím k lidstvu a oslovil zástupy, vystoupil ve veřejném shromáždění, oslovil každého inteligentního tvora. Moje slova mají společenský dopad, prolamují hranice národa, státu, překračují meze doby a míří ke všemu tvorům, včetně těch mimozemských. Podobně ve své Lásce a svém milosrdenství objímám všechno stvoření.

Nehodlám v tom směru však nic podnikat bez tebe. Přeji si ve tvém zastoupení pronikat až sám konec vesmíru, aby i tam přijali tvoji bratři Moje Zjevení. Proto tě posílám do celého světa. Proto se modlím, aby všichni byli jedno, a aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř. Na rozdíl od Mojžíše přicházím jako Syn, a proto zde vládnu. A svůj příbytek svěřuji do péče a správě právě tobě (Žid 3,4-6). Tak zřizuji a buduji tento svůj příbytek a on mi i s tebou podléhá.

Uchovej si neporušený smysl pro Mé tajemné Tělo, pro shromáždění mých věrných, které buduji a které přicházím uvést do tvých životních poměrů. Celá tvá spolupráce se Mnou a smysl tvé služby a samotné existence je vyjádřena jedině tímto Mým Tělem a shromážděním mých věrných. Proto zkus živěji než kdokoli jiný zakoušet jednotu celého lidstva ve Mně jako vrcholném bodu Omega, z něhož se tvým prostřednictvím uděluji všem ostatním. Tak se jako profesionál v nejvyšších službách živě a vroucněji upni se všemi Mými věrnými ke Mně. Všichni tito Moji věrní, to jsem právě Já. A ty, uprostřed všech ostatních a spolu s nimi jsi pokračováním Mého Vtělení. Jsi Moje tajemné Tělo, neboť je přijímám od tebe, prostřednictvím naší společné panenské Matky, abych je proměnil a tvým prostřednictvím rozdal a rozptýlil až na sám konec světa. To jsou pravdy a vyšší dary, které by si nikdo z lidí ani nevymyslel ani neosvojil, protože tryskají ode Mne. Jsou soustředěné ve tvém vlastním přirozeném těle, proměněném ve vyšší Tělo nadpřirozené. Právě ve Mně spočívá jádro Mého mystického Těla.

 Jako profesionál, který směřuješ na plný plyn k svému cíli, přidej se k ostatním a současně se upni ke Mně. Přináším ti plnost, cíl a smysl pro tebe i pro ostatní. Proto jsem zvláště tobě cílem tvého snažení a celého tvého života

Nejenže k tobě ústy promlouvám, nýbrž se ti sděluji také písemně. . A ty jako můj důvěrný přítel a těsný spolupracovník víš, že celé toto Písmo přímo nebo nepřímo svědčí o Mně, a směřuje ke Mně. Jako "věčné Slovo" jsem poutem a tmelem, spojujícím všechna zjevená slova Písma. Jedině se Mnou a ve Mně naplno porozumíš Písmu. Písmo pochopíš správně pouze tehdy, když je celé soustředíš na Mne, protože o mně je psáno v Písmě (Lk 24,44-45).

Jenže u Mne to nekončí. Ustanovuji právě tebe za svého pokračovatele, aby rozšířil a učil Moje pravdy. To je dráha se od Mojžíše přes Pavla a církevní učitele a římské biskupy. To všechno má pro tebe hluboký smysl v tom, že to nakonec vede právě k tobě. Pokračuješ dál jako nezanedbatelný článek řetězu tím, že vydáváš svědectví o působení zjeveným pravd v tobě. Zosobňuješ a ztělesňuješ mé tajemné Tělo učící. Dnes právě v tobě ztělesňuji vše, co chci sám vyjádřit.

Dopřávám ti u všech vidět, že všichni cílí ke Mně. Jako s rozhledny sleduješ, jak se všichni sbíhají kolem mé Osoby a všichni naslouchají u Mého otevřeného Nejsvětějšího Srdce. učitelé, kteří Mne předcházejí, připravují Mi cestu a hlásají Můj příchod. A když konečně přicházím, všichni ostatní učitelé jenom opakují, vysvětlují, a shrnují, co jednou provždy říkám. Tak vidíš, že onen živý dům lidstva, Moje tajemné Tělo, stojí ve své víře prostě na Mně. Jedni Mou pravdu slibují, a druzí ji pak předávají a vykládají. Touto prožívanou pravdou se šíří a roste shromáždění mých věrných na zemi i všude jinde ve vesmíru. Když mluvím, tedy už nemůžeš mít žádný jiný úkol, než být Mým hlasatelem.

 Jsem, který jsem, a proto jsem sama svrchovaná pravda. Vím všechno, znám všechny pravdy, které ti chce náš Otec nebeský od věčnosti sdělit. Proto svým Slovem působím tvou víru. Věř, protože mluvím a sděluji se ti.

 Ke komu jinému bys šel, když mám Slovo života věčného, ba dokonce jím sám jsem ? Proto se nic nevyrovná tvému živému setkání v pravé víře se Mnou samotným. Proto jako můj dospělý přítel a důvěrný spolupracovník stále překračuj sebe sama a soustavně rozjímej o Mně. Přetvářej svůj život důsledně podle Mne. Svou duši stále syť myšlenkou, která cílí ke Mně. Když Mě totiž vidíš, tak vidíš i svého věčného Otce. Proto se snaž všechno své rozjímání a studium koneckonců vždycky upínat ke Mně. Potom můžeš na plný plyn bezpečně, spolehlivě, plynule a čistě směřovat k tomuto cíli. Pak se z každé tvé námahy, ze všeho tvého usilování a z každé tvé snahy ozývat ústřední touha po Mém příchodu a po Mém setkání s tebou. (Pokr.)

+                +                 +

NEBOJ  SE

Já  znám tvůj strach

Vím, i přes mé ujištění,

že se  budeš bát

Motýlku v dlani Já nespěchám

Až křídla tvá budou dost silná

Umění létat vdechnu ti

 

Neboj se červíčku

A když se stejně budeš bát

Tvým strachem stanu se

Stejně jak hříchem jsem se stal

 

Tvůj strach ve vzácnou bázeň obrátím

Ať cokoli se stane nejsi sám

Já - tvůj Bůh –

za tebe dokončím tvůj zápas

Za tebe budu bojovat

Eva Lopourová

+                    +                     +

19.února

Milá duše,

žiji v době úpadku řeholního života ve Španělsku, kdy sem ještě neproniká snaha o obnovu dominikánského řádu. Přesto opouštím rodinné sídlo a odcházím do kláštera s uvolněnou kázní. Jako kazatel obcházím městy a vesnicemi a usiluji o spásu duší. Kastilský král Jan II. a jeho matka Kateřina si mě volí za svého zpovědníka a duchovního rádce. Vím, že mi to otevírá cestu k vysokým církevním hodnostem. Sleduji však obrácení nevěřících a nejlepší prostředek k tomu vidím v obnoveném dominikánském řádá. Proto s takovou rozhodností, s jakou se v mládí zříkám majetku, nyní se zříkám vyššího postavení.

  S dovolením představených zakládám u Kordoby klášter "Scala coeli" neboli Žebřík do nebe. Přes nedostatek prostředků nacházím všechno potřebné hlavně v modlitbě křížové cesty. To je můj odkaz i pro Tebe po mém odchodu ze svata léta Páně 1420.

                                           Tvůj bratr Alvarez z Kordoby

+                  +                +

                                                SLZY

Zkapalněná bolest

úzkost či strach

nebo snad lítost

 

Neviditelný pramének

vyvěrající ze srdce

zasaženého

 

Oči se zatřpytí

jak po ránu pomněnka orosená

Potůček zakalený

na tváři zaklíněné

do teplých dlaní

 

A zase jsme lehčí

o tajemné usazeniny

vyplavené

hořkými

slzami 

Josef Veselý

+   +   +

DUCH INTERNETU

Duchovní základy informace

Tvé přirozenosti jakožto člověka přísluší poznávat, uvažovat, přijmout nebo odmítnout. Ve tvém vnitřním životě hraje důležitou roli informace a její příjem. Přijímáš informaci, pokud přijímáš něco příznivého, povzbudivého, milého a laskavého, nebo ji zamítáš, pokud v ní postřehneš něco nebezpečného. Nanejvýš příznivá je radostná novozákonní INFORMACE o tvé záchraně a přiblížení se Boží vlády k tobě. Příčinou radosti je tvoje spása. Nevyčerpatelným zdrojem této radostné Informace je ti Pán Ježíš. Kristus je původcem této radostné Informace. Přitom však také sám zosobňuje, ztělesňuje tuto Informaci. Osvobozuje tě nejen od všeho, co tě omezuje a utlačuje, ale především od zátěže prvotního hříchu a od přirozeně nepřekonatelného zhoubného působení inteligentního ducha zla, věčně se odvracejícího od Boha a přimykajícího se k nicotě.

Novozákonní Informace přináší ti radost z poznání Boha, jemuž se svobodně podřizuješ a dáváš se od něho povznést k nekonečně umocněné svobodě Božího dítěte.

Pokud věříš, přijímáš Informaci často v podobě slova, třebaže to není jediný způsob, jak se ti Informace podává. Bůh tě informuje způsobem vlastním vjemu tvé přirozenosti, totiž zejména viděním a slyšením.

Prvním způsobem, "průtokem", přivádějícím proud radostné NZ Informace prostřednictvím Kristovy Církve k tobě jako jednotlivci, je svědectví vydávané v mravním životě. Tímto svědectvím života a přítomnosti lásky jsi získáván i beze slov (Petr 3,1).

Dalším "přívodem" přenosu informace je estetický projev člověka (taneční, hudební, mimický, výtvarný). K jeho použití je však třeba zvláštního nadání jednotlivce.

Přirozeně je však každý člověk nadán řečí, totiž schopností vyjadřovat se jazykem a tak slovně sdílet informace s jinými. Přirozené sdílení obsahu lidské informace se však podstatně liší od nadpřirozeného sdělení obsahu božské Informace. Boží Slovo znamená víc než pouhý lidský slovní výrok nějaké myšlenky (Iz 55,10). Boží Slovo udílí vyjádřené myšlence samo uskutečnění. To se vrcholně projevuje v Kristu, Slově, které se stalo tělem (Jan 1,14).

Tvůj vztah k Boží Informaci se vyznačuje dvěma vlastnostmi: radostná služba a naslouchání.

Nejde tu tedy jen o poslech, nýbrž o osobně zapojenou spoluúčast (Jk 1,22). Být ve službě Božího Slova znamená být zapálenou pochodní, která nese živý oheň pravdy a síly z Boží výzvy. Bůh poskytuje k naplnění daného úkolu dostatečnou sílu (Jr 1,6-10).

Přirozeně jsi však náchylný umocňovat přijatou a osvojenou informaci. To se děje jejím dalším sdílením s jinými, aby teprve pak mohla lépe "rezonovat" mezi Bohem a tebou jako jednotlivcem i tvorem společenským. Přitom se neobejdeš bez upřímného naslouchání - vnímání Boží výzvy, Božího oslovení.

Přijetí obsahu radostné Boží Informace je úplné tehdy, když jej přijímáš úplně, tj. celým nitrem, a nejen povrchním povšimnutím (Ž 119,105). Přijetí Boží Informace se ve struktuře tvé přirozenosti projevuje sjednocením této tvé přirozenosti. Tato struktura se sice vyznačuje vedle rysu ucelenosti a transformace také rysem samoregulace, avšak bez aktivně přijímané Boží milosti funguje nesouladně a samoregulace se děje přetržitě a nárazově v křečovitých záchvatech, až se posléze struktura rozpadá a její funkce ustávají. "Nežiješ pouze chlebem, ale žije vším, co vychází z úst Hospodinových" (Dt 8,3).

Ačkoli Bůh působí jeden, připisují se jeho jednotlivé úkony třem Osobám: Otci - stvoření, Synovi - vykoupení a Duchu sv. - posvěcení. Pro obnovu plynulé a nepřetržité samoregulace struktury tvé přirozenosti a vyladění jejích funkcí má prvořadý význam působení Krista, Slova, které se stalo tělem.

Radostnou novozákonní Informaci chápej jako zřetelný projev Boží moci a Zjevení viditelné Boží lásky. Ježíš ztělesňuje a hlásá radostnou Informaci. Vyjadřuje se s jistotou nadčasové pravdy, jakou je Pravda celého Písma svatého (Mt 24,35). Poznáváš, že Ježíšova slova nejsou kamennou ani právní literou, nýbrž "duchem a životem" (J 3,34).

Skladba tvé přirozenosti a společenství Církve je vhodným místem pro přijetí a uchovávání Kristovy radostné Informace (1 Tm 3,15). Jen tak se tato skladba dokonale sjednocuje a slaďuje ve svých projevech, resp. "přináší úrodu" (Mt 13,23; Mk 4,33), když se otevírá zušlechťujícímu a kultivujícímu působení Božího Slova.

Třebaže přijetím Krista ve křtu svatém a svátostech začíná smysluplné spojení mezi tebou a Bohem či sdělování obsahu radostné novozákonní Informace, přesto přijetí dané Informace není jednorázové, nýbrž proces, přesněji zahájení procesu. Tvoje spása začíná ve světě a pokračuje v pozorném naslouchání a přijímání Božího slova. Informace zahrnuje proces jejího přenosu, který je postupný. Je to dáno subjektivně, povahou zvnitřňování, osvojování a zakoušení obsahu Informace. Je to dáno také Bohem, který přizpůsobuje přísun Informace tvým možnostem: "Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést. Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší a oznámí vám, co má přijít. On mě osloví, protože z mého vezme a vám oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám oznámí." (Jan 16,12-15)

Kristus ti sice oznamuje všechno, co slyší od svého Otce, ale ty potřebuješ ještě pomoci Ducha sv., abys více vnikl do tajemství Jeho utrpení a překonání smrti (Mt 16,22-23, Mk 9,32). Teprve s pomocí Ducha svatého můžeš porozumět tomu, "co má přijít". Nejde o to, že by ti snad Duch sv. sděloval něco jiného, než Kristus a Bůh Otec (Jan 16,15), protože Duch sv. vychází "od Otce skrze Syna", ale o to, že se radostná Novozákonní (NZ) Informace dostává k tobě po částech, totiž v souladu s postupným růstem tvých schopností.

Důležitým "průtokem", který umožňuje proudění radostné Informace k tobě uprostřed nejširších vrstev společenství Božího lidu, jsou hromadné sdělovací prostředky, zvláště INTERNET.

Církev sv. klade důraz na všeobecnou informovanost, a tedy také na využívání INTERNETU. Tento její důraz na používání INTERNETU nevyplývá ani tak z výskytu takových prostředků, jako spíše z Církve samé. Kdyby dnes žil apoštol národů Pavel, byl by nesporně používal k hlásání evangelia také INTERNET, třebaže je nesporné, že živé a bezprostředně předávané evangelium si navždy uchová svůj nezastupitelný význam. Na pokyn božského zakladatele se Církev utváří v proudu radostné novozákonní Informace, pohybující se od Krista k tobě uprostřed ostatních a spolu s nimi. Této její funkci odpovídá sama její struktura, v níž je zakotven základ odůvodňující úlohu INTERNETU v Církvi. Tento základ lze vystihnout třemi prvky: společenství, dějinnost, přítomnost ve světě.

Církev jako společenství je lid v plném slova smyslu. Tento Boží lid, tvořící odstupňovaně členěné společenství je vcelku příjemcem radostné NZ Informace. Ale vnitřní vztahy v tomto společenství podléhají jemným, mnohoznačným a omezujícím zákonům veřejného mínění. V minulosti byly tyto zákony v Církvi ovlivněny metodami tehdejších státních struktur, kde na jedné straně stála vrchnost a na druhé straně poddaní. Informace tam bývaly výsadou vládnoucích. Zprávy určené poddaným byly vybírány a povolovány podle mínění mocných. Informace plynuly jednostranně, shora dolů. Dnes se považuje ve společnosti oboustranné šíření informace za samozřejmost.

V Církvi, jako v každé společnosti, existuje vždy veřejné mínění. Avšak nositel, složky a úloha tohoto veřejného mínění byly v minulosti jiné, než jsou dnes. Teprve s probuzením národního vědomí ve společnosti byly také v Církvi vytvářeny podmínky pro pravé veřejné mínění.

Zatímco v době I. vatikánského sněm se Církev pevně držela zvyklosti a nepřipustila, aby se obsah diskusí dostal na veřejnost, II. vatikánský sněm s touto tradicí skoncoval. Otázka veřejného mínění se neomezuje na pouhé přizpůsobení se zvyku doby. Naopak, dotýká se teologické podstaty samého společenství Božího lidu. Totéž platí o INTERNETU. Církev využívá přístupu k INTERNETU nejen proto, že takovéto prostředky jsou dnes obvykle používány, ani pouze z toho důvodu, že Církev je společností, nýbrž protože k tomu existuje zvláštní důvod v samotné její podstatě.

Veřejné mínění je přirozenou ozvěnou události a aktuální situace, společným spontánním projevem myšlení a hodnocení lidí. Ve společnosti, kde by se veřejné mínění přehlíželo či nebralo v úvahu, byl by ohrožován samotný společenský základ dané skupiny, ba i sociální založení člověka. Každá společnost nutně potřebuje organický či spíše komplementární a účinný systém sdělování.

Smyslem tvé víry uprostřed ostatního inteligentního stvoření je podíl na prorockém poslání Kristově, je to živé svědectví (Dekret Ad gentes, 7. 12. 1965, II, 11-12) To je teologický základ, z něhož vyplývá - spolu s potřebou vzájemného dorozumění a kontaktu - také nárok na INTERNET a důraz na úlohu veřejného mínění v Církvi. Když Církev uznává, že veřejné mínění má působit v duchu svobody, pak také uznává, že informace nemají být jen nějakým neurčitým novinářským nebo apologetickým odvarem učení víry, nýbrž  projevem plného a živého uskutečňování víry. Učitelský úřad Církve vytváří podmínky k tomu, aby veřejné mínění jako výraz víry mohlo sloužit k praktickému a svobodnému uskutečňování víry.

Církev v dějinách: Události tvoří bohatou a členitou látku pro budování Boží vlády ve společnosti. Tytéž události, které představují vlastní, každodenní, často vzrušující předmět práce každého publicisty - zveřejňovatele jsou fakta, která nelze převést na předem přijaté zásady, i když jsou s nimi logicky spojená a vyplývají z nich. Proto je třeba uchopit je "za tepla", ve vší opravdovosti, jak přicházejí. Události jsou zdrojem zpráv publicistů. Jsou tudíž svědectvím, a nikoli doktrínou (naukou). Doktrína nemůže vstupovat do oblasti faktů, aby v nich rozhodovala - tím by se sama v sobě popírala. Doktrína (nauka) leží na jiné úrovni než konkrétní, existenciální řád svědectví.

Při sdělování zpráv stojí na prvém místě péče o objektivitu. Teprve na druhém místě stojí snaha o znázornění nepřehledného dění odhalením složité skladby událostí a jejích hlavních směrů, aniž by došlo ke zkreslování.

Na prvém místě tedy odlišuj fakta od mínění. Je ovšem nesporné, že každý fakt, který se stane předmětem zpravodajství, je ovlivněn hodnotícím prvkem, už když je vyjádřen slovy. Událost se stává informací pouze když má nějakou hodnotu, význam. Zpráva tak není předmětem, nýbrž výsledkem nějakého hodnocení. Už sama okolnost výběru událostí, o nichž vypovídá zpráva, obsahuje prvek hodnocení. Z toho plyne, že opatřovat zprávy moralizujícím komentářem přidávaným "zvenčí" je až druhořadé hodnocení. Zpráva obsahuje sama v sobě morální hodnocení už od svého počátku. Autorita přirozeně nemá žádnou moc nad zprávami a nesmí s nimi libovolně manipulovat. To je zřejmé tím spíše, nemáme-li na zřeteli jednotlivé, dílčí události, ale jejich vývoj, tvořící pevnou tkáň historického pohybu. Ten vytváří strhující podívanou, na které se zkouší lidská víra. Víra totiž hledá právě zde znamení působení Ducha. Ty si však ve svém myšlení osvojuješ dějinné proudy natolik, že se ti mísí s tzv. "ideologiemi", totiž s racionalizujícími výklady, které zařazují jejich význam pro tebe do nějaké soustavy. V tom je značné riziko.

Informátor je odkázán na události. Ať jsi duchovní osoba nebo žiješ ve světě, snaž se porozumět všemu, co souvisí s růstem Boží vlády ve světě, a to na základě stejných událostí. V obou případech se podrž stejné zásady: odmítej postup, podle něhož by uspořádávání i třídění faktů probíhalo jen a výhradně "shora".

Tvoje přítomnost v Církvi v současném světě

Církev je svou podstatou tak misijní, že jen tehdy je skutečně sama sebou, když se obnovuje, sdílí, šíří a "cirkuluje" od Pana Ježíše přes tebe do okolí a zpět - podobně jako jedna víra. K této jedné víře patří společenství v Kristu a zvěstování ve světě. Zvěstování ve světě neber jako nějakou druhořadou skutečnost, kterou by bylo možno chápat jako dodatečně naplánovanou povinnost, a na kterou by došlo až po "zajištění vlastní spásy". To má podstatný význam pro pochopení pojmu informace a pro hodnocení jeho významu. Informace jsou odrazem tvých každodenních událostí, ale také všední nebo senzační "stravou" právě tebe, kdo prožíváš vlastní život ve světě. Tvůj život z víry se z ní živí a v ní se také určuje. Ostatně samo Vtělení vyžaduje, aby Boží Slovo sledovalo cesty a prostředky tvého, lidského slova. Řeč ve svých nesčetných obratech, literatura, umění, každodenní setkání - to vše zvětšeno a rozšířeno hromadnými sdělovacími prostředky, včetně internetu - tvoří prostor pro uplatnění a zapojení víry. Nakolik využije víra tyto své možnosti, natolik vydá o sobě svědectví.

Sdělování přináší poznání a užitek jak tobě, věřícímu jedinci ve tvém osobním životě, tak i celé Církvi jako shromáždění Ježíšových přátel. Vzhledem k tomu, že Církev zahrnuje viditelné uspořádání společnosti, která je znamením její jednoty s Kristem a v Kristu, proto se může obohacovat díky rozvoji společenského života. Nikoli však v tom smyslu, že by jí něco chybělo ve zřízení daném Kristem, ale tak, že může dané zřízení hlouběji poznat, určit a lépe přizpůsobit naší době (Gaudium et spes, 44).

Ať jsi duchovní osoba, nebo žiješ uprostřed lidstva ve světě, snaž se zaposlouchat s pomocí Ducha sv. do různých hlasů současnosti, rozlišuj je, hledej jejich význam a vyhodnocuj je ve světle Božího Slova, abys mohl být stále hlouběji naslouchat radostné novozákonní Informaci, stále lépe chápat ji a vhodněji šířit dál. Máš-li uprostřed Církve stačit na takový úkol, pak vždy sleduj "znamení času" a pohotově na ně odpovídej a objasňuj je ve světle radostné NZ Informace (Gaudium et Spes, 4).

"Znamení času" vyjadřuje zvláštní uzlové body ve skutečnosti minulé, ale hlavně současné, ve kterých má radostná NZ Informace ovlivňovat skutečnost a tak odpovídat na výzvy, které svět ve svých každodenních proměnách a nových podmínkách lidské existence předkládá právě tobě v Církvi. V lidské skupině vznikají nové tužby a snahy, takže před tvým svědomím vyvstávají nové otázky. To všechno představuje - i přes svou mnohoznačnost - uzlové body a příležitosti pro vtělení Boží milosti a také výzvu a úkoly, před nimiž v Církvi stojíš. "Znamení doby" mají zcela konkrétní pozemský obsah. V této souvislosti vyniká úloha informace a působení INTERNETU. Ve službách informace a veřejného mínění stojíš před velkým úkolem. Není snadné vybrat z plynulého toku událostí jeden, třeba i malý fakt, avšak právě takový, jaký má co říci, a zpřístupnit jej ostatním. Povolání ve službách informace dává velké příležitosti k posilování všech dobrých hnutí veřejného mínění. Jako duchovní osoba se tak setkáváš s publicistou ve vzájemné úctě, abys věren této metodě rozeznával "znamení doby", a pohotově na ně odpovídal. fra TB.(Pokr.)

+        +        +

BOŽÍ MUKA

Noc, mocné varhany s hvězdnými píšťalami,

mou úzkost provází a srdcem zachvívá mi

v dnech nenapověděných v hloubce mateřské

a žalu přadlena spíc na otepi slámy,

host, pro nějž rány bolestné jsou všude zotvírány,

sen nejkrásnější o mně sní pro dílo ruky své.

 

A čela pahorků v tíži své spočívají

na rukou hnětoucích prameny v našem kraji

a také smýšlejí si pro mne obzor můj,

jenž vichry naplněn, v oblacích ohně hrají,

mě, zvířeného skřivana, zvedaje jistě k ráji

dí: v květu jabloně po slzách k němu pluj.

 

Hle, hejna holubů též kroužit budou ve mně,

pak bělokřídlí dnové vzlétnou z modré země,

až opona všech tísní spadne zrozením.

Než ticho naplněné pláčem doznělým lká temně

a objímá mé srdce jak chlad vláhy sémě,

až pukne plností, zazpívá osením.

Jan Dokulil

+    +    +

20.února

 Milá duše,

 když se jmenuji Kryštof, totiž Christoforos, jsem tedy nosič Krista. A to je můj životní program. Proto přijímám bílé roucho Otce Dominika. Z výchozího kláštera svatého Eustargia v rodném Miláně se vydávám do kláštera s obnovenou řeholní kázní. A tak už léta Páně 1446 působím v Mantově jako kazatel. Odtud se vydávám na misijní cesty po různých městech Itálie, dokonce až do Palerma na Sicílii. K úspěšnému hlásání Krista nestačí jen kázat, ale také mít osobní důvěrný styk s lidmi. Musíš se k nim přiblížit a zaposlouchat se do jejich každodenních starostí. Chceš-li dobře hlásat Krista, uč se naslouchat těm, komu Krista hlásíš! Na prosbu obyvatel v Taglia zakládám u nich klášter, kde žiji až do konce své pozemské pouti léta Páně 1484. Je to jen malý a chudý klášter, nicméně je zdrojem duchovního života a zdrojem Božího požehnání pro město i pro jeho okolí. Z tohoto nenápadného ústraní účinně působím na jednotu celého řádu. Starám se o pořádnou knihovnu a stanovují bratřím studijní program, zaměřený na Písmo svaté a svatého Tomáše. To je můj odkaz i pro Tebe.

Tvůj Kryštof z Milána

+                    +                  +

                                    POHOTOVOST II.

Té pracné námahy

než poprvé

napíšeš své jméno

a přeslabikuješ

obyčejnou abecedu

A postupně se učíš

objevovat věci

nazývat je jmény

rozlišovat barvu a tvar

naslouchat hudbě

Podle zvuků

vyjmenuješ značky aut

podle hlasu

zjevuje se ti tvář

přátel i nepřátel

Snad vstoupíš jedenkrát

i do té nejvyšší školy

a v samotě uslyšíš

jak ze všeho nejvíce

hovoří

k tobě

ticho