LISTOPAD 2005

       

Ročník XI.,číslo 11.                                                                                                                   listopad 2005

Obsah: Josef Veselý, Dušičková, Poselství bílého roucha: Sv.Martin de Porres, Josef Veselý, Smrt, TAJEMSTVÍ HORY SV.KLIMENTA (16) bl.Simon Balacchi, bl.Ignác,František, Alfonz a druhové mučedníci z Východu, K nejvyššímu cíli (17) bl.Isnard, bl.Jeroným Hermosilla, bl.Petr de Ruffia, bl.Jan Liccio, sv.Albert Veliký, bl.Lucie z Narni, bl.Markéta Savojská, bl.Jakub Benfatti, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely OP _____________________________________

 

                                      DUŠIČKOVÁ


 

Dny naše ztěžkly vzpomínkami

za dobrodiní v hrobě ukrytá

a zlato mnohých životů

v kelímcích utrpení vytříbené

kobercem listí pokrývá

hladinu našich všedních cest

 

A srdce najednou se proměnilo

v průsečík častých setkání

všech živých s mrtvými

Mlčení jejich němých úst

je mnohdy výmluvnější

než slova pronášená tváří v tvář


 

                                   A vůně čerstvých chryzantém

                                   probouzí zašlé podzimy

                                   v nichž zbohatli jsme ovocem

                                   těch moudrých jabloní

                                   vyrostlých v naší blízkosti

Josef Veselý

+++

                                                                                                3.listopad

   Milá duše,

   poprvé spatřuji světlo světa v roce 1579. Jsem nemanželské dítě španělského šlechtice a černošky. Otec je významný muž. Cestuje a obchoduje pro španělského krále. Posílá mamince nějaké peníze na živobytí. Když to nestačí, chodí maminka prát prádlo do bohatých rodin. Posléze se pro mne a mou sestru přece jen vrací, aby nám zařídil nějaké vzdělání. Odváží nás k sobě do Guayaguil. Během dvou let dovedu číst, psát i počítat. Když je otec jmenován guvernérem v Panamě, vracím se k matce do Limy. Učím se ranhojičem. Sotva skončím své učení ranhojičem a holičem, takže se zdá, že mám o živobytí postaráno, klepu na vrata dominikánského kláštera v Limě.

  "Nabízím se vám do služeb."

  "Nepotřebujeme. Máme dost černých otroků."

  "Přicházím dobrovolně."

  To je snad první případ člověka tmavé pleti, který se jim dobrovolně nabízí do služeb. Po přijetí do služeb dominikánů odkládám své obyčejné šaty a přijímám bílé roucho. Nosím i černý škapulíř. Nějakou dobu nesmím nosit kapuci. Převor mě pověřuje stříháním a holením bratrů. Jde mi to. Tak tu smím také léčit.

   Časem zjišťuji, že klášter je hrozně zadlužen. Jednoho rána vidím Otce převora vycházet z kláštera s obrazy. Míří k tržišti.

 "Otče! Neprodávejte ty obrazy! Prodejte raději mě do otroctví. Třeba se najde dobrý pán a bude se mnou zacházet, jak zasloužím. Pro mně není žádná práce těžká."

 "Martine, my v klášteře nebudeme nikdy tak chudí, že bychom se s tebou chtěli rozloučit."

  A pak mě Otec převor překvapuje zprávou: "Už jsi u nás desátý rok. Konečně tě přijmeme do řádu jako bratra řeholníka."

  Stávám se jedním z bílých bratří. Sami mně oblékají do bílého roucha se škapulířem a kapucí, a opatřují novým růžencem.

 Trochu se ostýchám vycházet ven v hábitu i s kapucí. Nerad bych, aby se moje povýšení projevilo navenek.

 Třebaže jsem plnoprávným členem řádu, moje práce zůstávají stejné. Zametám sály, pečuji o nemocné, uklízím šatny, zásobuji chudé a pracuji v zahradě. Pěstuji ovoce a zeleninu pro kuchyň a květiny na oltáře a do kaplí.

 Jednou ráno slyším v zahradě šustot mávajících křídel. Najednou vidím zraněného ptáka. Bezmocně mává křídly.

 Shýbnu se a ošetřuji ránu. Přitom ho uklidňuji: "Neboj se, bratře ptáku. Můžeš zůstat v naší zahradě, dokud se neuzdravíš. Přinesu ti něco k jídlu." Zdá se, že mi rozumí. Po chvíli však zneklidní. Blíží se chromý pes. Je hubený. Kožich má zakrvácený. Tak zase přichází jedno Boží stvoření, které trpí. Přichází se mně a klade mi hlavu do klína. "Pojď se, bratře pse, uvidím, co pro tebe mohu udělat."

 Bratři dobře vědí, že se během mé letité působnosti v klášteře děje mnoho tajemných věcí. Zdá se, že mi Bůh dává úžasnou sílu. Třeba to, že smím být zároveň na dvou místech. Nějaký příchozí trvá na tom, že mně zná z jiných zemích než z Peru. Další jednoznačně dosvědčuje mou pomoc při jeho hrozné nemoci v alžírském vězení. Jiný - námořní kapitán - přísahá, že mě zná ze setkání v Číně. Jiní potvrzují mou pomoc při jejich zranění či nemoci v Mexiku, v Japonsku a na Filipínách.

 Otcové a bratři dobře pamatují, jak se jednou vylévá rozvodněná řeka z koryta a ohrožuje naše město. Bratři se modlí u řeky, ale marně. Volají mě, abych se k nim přidal. Tak se s nimi pomodlím, a najednou vody opadají a město je zachráněno. Jiný svědčí o tom, co se děje při mé modlitbě před křížem v kapli.

"Nikdy nezapomenu na tu podívanou - bratr Martin neklečí na kolenou - Boží síla ho povznáší od podlahy ke kříži našeho Pána. Vznáší se ve vzduchu a rozmlouvá s Pánem na kříži. Je vyzdvižen aspoň osm stop od země."

Samotného mě ty Boží věci překvapují. Zrovna jako v případě zesnulého bratra Tomáše. Modlím se za něho v jeho celičce před křížem. Tu mi přichází takové vnuknutí, abych ho zavolal jeho jménem. Načež bratr Tomáš otevírá oči a pohne se. - Nevím, co k tomu říct. Bratr Ferdinand to dosvědčuje. Celou dobu je se mnou v Tomášově cele.

  Jenže nic na světě netrvá věčně. Už dlouhá léta prožívám v dominikánském klášteře. V Limě mě už kdekdo zná. Vědí, že jsem zakladatelem domu pro sirotky a bezdomovce. Mohou tam bydlet a něčemu se vyučit. Úspěšně zřizuji peněžní fond pro chudé dívky. Tak mají své věno a mohou se dobře vdát. Pomáhám mladým lidem, kteří se chtějí stát kněžími, řeholníky či řeholnicemi. Urovnávám spory, sytím hladové, léčím tisíce nemocných. Většinou léčím chudáky. Teď jsem však zván také do domů bohatých. Léčím dona Figueora, právníka z Limy, ale i Otce arcibiskupa dona Feliciána de Vega z Mexika, který při návštěvě Limy onemocněl.

  Pojednou začínám v srdci cítit, že si mě Pán brzy povolá. Svírám v rukou smeták. Bolest pomine, ale jenom na chvíli.

  Za několik dní se objevuji v klášteře v novém hábitu. Bratři se diví, a tak jim říkám, že si beru nový hábit na svůj pohřeb."

 Všichni jsou zmateni. Nepokládám už za užitečné volat ranhojiče, když můj čas přichází. Končím pozemskou pouť a chystám se na nový život v nebi.

 Zprávy o mé blížící se smrti pronikají do města. Zástupy lidí z Limy přicházejí do našeho kláštera. Jsou tu Indiáni, Španělé, Černoši, muži i ženy. Najednou si na mě vzpomínají. Každý z nich touží po jednom - ještě jednou mě uvidět. Tolik z nich si pamatuje na mou dobrotu a štědrost. Sám místokrál přijíždí v honosném kočáře. Chce se mnou promluvit a požádat mě o modlitbu.

  Stěží už rozeznávám tváře místokrále nebo převora. Zato se mi před duchovním zrakem ukazují jiné tváře, krásné a zářící. Usmívají se na mě a povzbuzují mě, abych se nebál. Je tu přesvatá Panna Maria. Vztahuje ke mě své ruce. Je tu můj patron svatý Martin. Pak svatý Otec Dominik, jeho bratr a svatý Vincenc Ferrerský. A pak se už přichází jeden dech, a ten je poslední.

 Už je mé tělo chladné, ale moje duchová duše poznává, jak Otec Cyprián bdí u mé rakve. Vzlyká jako malé dítě: "Martine, co si bez tebe počneme? Proč právě ty zde ležíš nehybný a studený? Učiň, prosím, něco velkého, ať poznáme, že jsi opravdu v nebi."

Ještě když mluví, klade mi ruce na tělo. Je studené, ztuhlé. Mé prsty svírají kříž.

  "Prosím - prosím, Martine", šeptá Otec Cyprián.

  Poznávám ho duchovním pohledem. Nemohu však nic dělat. Dělat už může jedině náš Pán.

  Čas plyne. Otec Cyprián naslouchá a když se potom podívá na mě, svého přítele, vidí, že moje tvář má víc podobu živého, než předtím. Diví se, že mám najednou také růžovější barvu. Tak to vidí v blikajícím světle voskových svící. Plný naděje, dotýká se mé ruky a těla, pak vykřikne radostí. Moje tělo je teplé, prsty ohebné.

 "Ó, Martine! Bůh nám dává znamení, že s ním žiješ.

  Lítost a žal v klášteře vystřídává radost. Měšťané z Limy vbíhají do chrámu, aby viděli zázrak. Celý den se tu tlačí. Touží zachytit záblesk mého vyššího života. Někteří si přináší růžence a medailky, aby se jimi dotkli mého těla. Druzí si tiše nůžkami ustřihují kousky z mého hábitu. Brzy je můj hábit poškozen. Bratři přinášejí nový. Oblékají mi ho. Každý chce mít památku.

  Když však přicházejí terciáři, aby odnesli mé tělo do konventu k pohřbu, najdou se další lidé. Tuze naléhají, aby mi právě oni směli prokázat tuto poslední službu.

 Jeden z nich je arcibiskup z Mexika. Další je místokrál don Luis Ferdinand de Bobadilla, potom je don Petr de Orlega. Konečně je tu don Jan de Penefiel, soudce z Royal Court. Každý se diví, že si tak významní lidé přejí zúčastnit pohřbu jakéhosi černého chudáka. Jenže já žiji dál a usmívám se na celý svět. Pamatuj, že nenechám žádného, kdo se ke mně obrací o pomoc, odejít s prázdnou!

                                       Tvůj bratr Martin de Porres

                                           zvaný Martin od Lásky

+++

SMRT


 

Navlíkám si tě den co den

na ruku jako prsten

abys vždy byla znamením

znamením velké jistoty

a spravedlnosti tohoto světa

 

Aby lampy připravenosti

v srdci nikdy nepohasly

už kdysi dávno někteří

se navzájem pozdravovali

Memento mori

A přitom jejich tváře

zářily úsměvem

a duše byla plná pokoje

 

Protože bez tebe

smrti Kristem přemožená

by nevyrostl ze zrna klas

a zjara by jabloň nerozkvetla

Protože jen přes tebe

cesta se věrným otvírá

do nového Jeruzaléma


 

Josef Veselý

+++

TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA (16)

V. Závěrečná výzva

  Zjištění původu obrazu dříve úzkostlivě uchovávaného ve slavnostní síni fary v Osvětimanech, ale dnes ohrožovaného vlhkostí na kůru farního kostela může mít v současnosti nesmírnou důležitost. Když jsem jako jeden z účastníků výzkumů na Klimentku odjížděl v den skončení prací (v říjnu 1958) z Osvětiman, zadržel mne při vstupu do autobusu tajemník Místního národního výboru, pan Alfons Širůčka. Snažně mne prosil, abych si šel prohlédnout "obraz kláštera u sv.Klimenta z velkomoravské doby", jenž prý visí v kostele na kůru. Po důrazných námitkách, že je to zase jeden z výmyslů, jsem nakonec podlehl jeho naléhání. Obraz namaloval Vincenc Sukovitý, zesnulý osvětimanský kovář. Lépe řečeno, přemaloval jej na velkou překližku podle předlohy, kterou si prý přinesl z Ruska, kde byl na Krymu jako válečný zajatec za první světové války v letech 1914-1918. Za předlohu mu prý sloužil obrázek, vytržený z nějaké ruské knihy. Po kovářově smrti se obrázek stal majetkem jeho synovce, a dnes je nezvěstný. Přemalovaný obraz má ještě dnes svěží barvy a dole uprostřed je nápis:

 

 Sv.Cyril a Metod r.868 se loučí s věřícími a s tvrzí

 Sv.Klimenta slovy: "Věřte, milujte a žijte

 V Kristu - on neopustí nikdy vás.

 

  Na obrazu je mohutné kamenné hradisko, opevněné trojími hradbami s příkopem; vrcholek hradiska tvoří kamenný kostel s přilehlými obytnými budovami. Pod hradiskem teče na dně údolíčka potok. U něho stojí zástupy věřících a postavy obou světců s tvářemi hledícími na diváka. V pozadí na téže straně (pravé) je na pahorku menší stavba (budova s opevněním a a dvěma věžemi). Obraz se nedá snadno odmítnout, a to pro několik maličkostí. Jako přímý účastník vykopávek jsem dobře věděl ze zkušenosti, jaké jsou potíže např. se zaměřením a s půdorysem hradiska. A zde jsem s údivem shledával, že půdorysy staveb na obraze se dost shodují s půdorysy zjištěnými námi při výzkumu na Hoře r. 1958. Nesrovnalosti menšího rázu se dají vysvětlit nedokonalou perspektivou malíře. Je tam namalován vchod na jižní straně v pravém rohu; dále tam je mírně zahnutá cesta zdola nahoru; také tři valy i stavby na náhorní plošince. Prostě ten, kdo maloval původní obraz, zachytil něco, co mohlo stát na základech zjištěných dnes, a v žádném případě zde nemůže jít o pouhý výtvor obrazotvornosti.

 My totiž víme, že všechny dosavadní "vědecké" pokusy o nákresy půdorysů staveb na Klimentku byly neúplné, anebo nepřesné, ačkoli šlo o práci svědomitých lidí a případně o odborníky (Přikryl, Čechmánek, Červinka...).

 Víme také, že i r. 1958 byl půdorys tvořen velmi pracně a ukončen až po několika opravách ze strany Dr.Hrubého.

 Dále víme, že střechy, krytina a dřevěné ochozy vzbuzují dojem gotiky, ale podobají se též střechám, krytinám, vížkám a ochozům v klášterech na posvátné hoře Athos u Soluně v Řecku.

 A konečně, u velké brány dole stojí stráž ve zbrani a se štítem, a na vejčitém štítě má namalovaný dvojramenný kříž nad třemi kopci, něco jako znak Slovenska a Maďarska...

 Dr.Hrubý požádal ruské odborníky, aby mu pomohli najít knihu, z níž by byla mohla pocházet kovářova předloha. Do té doby, než se najde a než se uskuteční výzkum celého hradiska, dají se těžko dělat závěry o obrazu. Zajímavé však je, že dvojitý kříž je i na zlatém řeckém penízi, nalezeném r.1923 na Klimentku: drží jej v pravé ruce císař Theofilos. A proto se musí probádat a objasnit otázka, zda obraz na štítu není znak Velké Moravy, zda totiž tři kopce nejsou "Holý kopec" + "Buchlov" + "Barborka", a kříž nad nimi - symbol pokřestění Velké Moravy: Slunce Kristova Kříže, vycházejícího nad Moravou (Diffundete iam sole...). Iroskotská vzdělanost měla jedinečný sklon ke stylizování skutečnosti i myšlenek. Po rozvrácení Velké Moravy převzali Maďaři všechnu svou vzdělanost i státní útvary prostřednictvím Slověnů z Velké Moravy; mohli tudíž převzít a uchovat přičiněním vysoké všestranné úrovně pohlcených Slováků a Slovinců také velkomoravský státní znak. Je to ovšem zatím pouhý dohad, ale může přispět při hledání závěrů.

  Díváme-li se však od velkomoravského kostela na Modré u Velehradu směrem na Buchlov tak, aby předpokládaný věžní dvojramenný kříž na nynější velehradské bazilice nasedl nad Buchlov, máme základ a podobu znaku na štítu z obrazu svatoklimenstké Hory. Tutéž podobu dostaneme, díváme-li se k Buchlovu od kříže nad Jalubím přes velkomoravský kostelík na Modré, anebo přímo od kostelíka v Modré. A tvar i sled tří buchlovských kopců upomíná též na slovenský (i maďarský) znak na korouhvi, kterou v 19. století darovali američtí Slováci velehradské bazilice u příležitosti cyrilometodějských výročí roku 1885.

 

  Od roku 863 proteklo řekou Moravou mnoho vody do Dunaje a Dunajem do Černého Moře, až k Cařihradu, odkud přišli sv. Cyril a Metoděj. A vzpomínalo se, a vzpomíná, na mnoho dalších velkých výročí:

 

 - 868, schválení slovanských bohoslužebných knih v Římě;

 - 869, smrt a pohřeb Konstantina-Cyrila v Římě;

 - 870, Kocel žádá a dostává z Říma Metoděje jako učitele

  a arcibiskupa pro všechny Slovany: sv.Metoděj je uvězněn

  německými biskupy;

 - 873, arcibiskup Metoděj se vrací na Moravu zásahem Jana VIII.: ujímá se duchovní správy nad kostely na všech hradech;

 - 880, Jan VIII. schvaluje Metodějovi slovanskou liturgii;

 - 885, Metoděj umírá a je pohřben v hlavním kostele moravském (na

  Velehradě);

 - 886, německý biskup Wiching prodává Metodějovy duchovní syny

  židům a zbytek vyhání z Moravy (odcházejí na Ochrid);

 - 899, Jan IX. posílá knížeti Mojmírovi II. na Moravu jednoho

  arcibiskupa a tři biskupy, kteří obnovují "moravskou

  církev";

 - 906, Maďaři zabili moravského knížete Mojmíra II. a Svatopluka

  II., obsadili Moravu; moravští uprchlíci se uchylují do

  Bulharska;

 - 988, "Křest sv.Vladimíra" v Kijevě;

 - 997, smrt Slavníkovce Vojtěcha, pražského biskupa, v Prusku.

 

  Jak jsem se já dostal v Velké Moravě, i to je jeden z tolika tajemných zásahů vyšší Moci. Proto vznikla i tato sbírka jako svědectví o tajemném a osobně blízkém působení našeho Pána v životě každého z nás i v životě našeho národa. J.M.Veselý OP

+++

SESTŘIČKA SMRT


 

I když se všechna srdce

na poplach rozhoupala

že pomalu se blíží

Jitřní paní

a bílé pláště

bez ustání se pohybovaly

sem a tam

všechny zbraně

jehel a naslouchátek

byly v pohotovosti

Jitřní paní - sestřička smrt

pomalu postupovala

přes neprostupnou zeď

lidského nechtění

blíž a blíž

a z očí vysávala

paprsky vidění

- snad přece i slepým

nebe dá nový zrak -

a přítomností svou

zlehounka pohladila tvář

tak zpovzdálí

jako by s prosbou za prominutí

že právě ona udělá poslední steh

na nový svatební šat

že právě ona vtiskne signaturu

do celoživotního autoportrétu

a jako v sebeobraně

- každý si na i ukazuje

ty jedna zlodějko -

chtěla by vykřiknout

že není víc

než služebnicí

Pána života


 

Josef Veselý

+++

                                                                                                  5.listopadu

 Milá duše,

 Jako synek z rodiny šlechtice a předního radního v Rimini mám od dětství jasně určené své povolání. Učím se vojenskému řemeslu, abych mohl velet svým žoldnéřům v bojích mezi městy, jakých je u nás za našich časů víc než dost. Navenek vypadám jako otrlý voják, jenže vevnitř mám chápavé srdce. A tu se mi jednou ozývá hlas Pána Ježíše: "Zanech všeho a následuj mě!" Tak ve svých sedmadvaceti létech odkládám zbroj a přilbici a žádám v dominikánském klášteře o přijetí do řádu. Nežádám však o to, abych se stal knězem, nýbrž jen pomocným bratrem a sluhou všech.

 Doma je z toho pozdvižení. Šlechtic - a stát se sluhou! Ještě snad tak knězem, ale sluha! Mám v rodině dva strýce biskupy, z otcovy i z matčiny strany, a jeden z nich je dominikán. Ani u toho nenacházím zastání. Přes toto rozčilení v rodině, vstupuji do řádu jako bratr pomocník. Říkají mi "ostuda rodiny".

 Zprvu zahradničím v klášterní zahradě. Pak si vyprošuji, abych směl uklízet a čistit bratřím cely. Dávám si zakovat potupný řetěz kolem těla a do smrti ho nosím. Tvrdě se postím, ale představení mi říkají, že si mám raději zachovat síly ke své těžké práci.

 V padesáti přicházím o zrak. Shromažďuji kolem sebe hlavně děti a vypravuji jim o Pánu Ježíši. Jednou se mi zjevuje Otec Dominik s Otcem Petrem Veronským a povzbuzují mě: "Buď vytrvalý, Petře, neboj se! My jsme tvoji strážcové a prokurátoři u Pána Boha." Tak žiji, až do pokročilého věku ve stálé pokorné službě, až do okamžiku, kdy si mě Pán odvádí k sobě Léta Páně 1319.

                                          Tvůj Simon Balacchi

+++


 

Já jsem déšť

Jak úzko je mi

Že nedonesu vláhu k zemi

Že roztavím se v povětří

Otevři ústa svá

Ať vejdu jimi

Já kapka deště byla jen

Teď ohněm prozkoušená

Jsem voda i plamen v jediném

Tak lidství s božstvím je

Zasnoubeno v srdci jediném

Déšť a plamen spolu?

Je možné jak Bůh a hříšník

U jednoho stolu

Eva Lopourová


 

+++

                                                                                                     6.listopadu

Milá duše,

kdekdo ví, že náš Pán vstává z mrtvých, vstupuje na nebesa, a jeho království lásky a pokoje se šíří v celém světě. Neděje se to však žádným dějinným samohybem, nýbrž právě prostřednictvím Tebe. Možná, že si uvědomuješ svou odpovědnost za hlásání radostné zvěsti, nicméně když jde o toto poslání, raději to necháváš na někom jiném. Spíše ochotně obětuješ na toto dílo nějaké peníze, a třeba i nějaký čas na modlitbu, jenže to je málo. Náš Pán chce Tvoje osobní nasazení.

Hledáš způsoby, jak se zapojit? Pro každého je to jiné. Ptej se našeho Pána, jako se ptá Panna Maria, jakže se to má stát! Pak dostaneš vnuknutí.

Já, Ignác Delgado, si to se svými druhy v bílém rouchu Otce Dominika, vyprošujeme. Pán mě posílá z rodného Španělska do filipínské provincie a pak do Vietnamu. Císař Minch-Manch zděšený tím, jak se mu v jeho zemi šíří úcta ke Kristu, rozhoduje se nás zničit. Napřed k sobě lstivě zve mě, biskupa Ignáce, a dále biskupa Dominika Henarese a naše kněze, aby mu na císařském dvoře sloužili jako překladatelé. Prohlédneme jeho lest a zdráháme se přijít. Tak zahajuje lov na křesťany. Během pár dnů nás třiadvacet kněží a terciářů z řad domorodců dopadá. Zacházejí s námi strašně krutě. Především nás nutí zapřít Krista a šlápnout na kříž. Nikdo z nás to neudělá. Každého pak mučí jiným způsobem. Po mně chtějí, abych se na to díval z klece, do které mě zavírají. Umírám tu hladem. Císařským vojákům to nestačí. Usekávají hlavu mému nebohému tělu a vyhazují ji do řeky. Po třech měsících ji nachází křesťanský rybář neporušenou a pochovává s velikou úctou. Zato v nebi mou duši vítá otec biskup Dominik. Také on ochotně vyměňuje bídu světa za věčnou blaženost. To děje léta Páně 1838. Jako andělé z nebe sledujeme další pozemské události v naší misii. Sledujeme, jak naší cestou znovu kráčí naši následovníci, biskup Jeroným Hermonsilla, a pak i biskup Hilarius Alcazar. V nepohodě, v převleku za rybáře, v pronásledování vytrvávají ve víře. Takové biskupy mučedníky jako je Otec Jeroným má dominikánský řád na Východě v devatenáctém století.

-

Také já, František de Capillas, a moji bratři dominikáni si to vyprošujeme. Pán mi ukazuje cestu zase do nejprve na Filipíny, a pak do Číny, abych zde vydal svědectví o Kristu. Jak složitá je moje životní cesta! Od šlechtice z Valencie k chudobnému dominikánu. Pak od mladého nadšence ke studiu a kněžskému svěcení v Manile. Potom ze Španělska na druhý konec světa - deset let na Filipínách, a pak do Číny. Když Tataři obsazují Čínu, tak je proti nám poštvou někteří čínští modláři. Mohu si útěkem zachránit svůj život, ale nedosvědčit Krista živého. Zůstávám a neohroženě sloužím křesťanům v nouzi. Nakonec mě tatarští dobyvatelé Číny dopadají, přerážejí mi nohy, bičují mě a pak mě hodí do vězení mezi vrahy. Jenže já se tam zase zotavím tak, že to rozčílí velitele stráží a dá rozkaz ukončit můj život mečem. Pokojně to přijímám, aby mě Pán povznesl jako vítěze do Abrahámovy náruče, léta Páně 1648.

-

Konečně také já, Alfonz Navarette, si to s ostatními bratry vyprošujeme. Pán mě vede spolu s bratry do Japonska, abychom tam hlásali Krista. Nejprve působíme tajně. Tak získáváme mnoho příznivců. Jsou to však samí tajní křesťané. Hlásí se ke Kristu jen při mši svaté někde v ústraní. Sotva vyjdou na veřejnost skrývají svou víru a počínají si jako ostatní nevěřící. Nemohu jim zazlívat tu bázlivost, když to sám dělám právě tak. Rozhoduji se podat sám sebe Bohu za oběť. Chci svědčit o Kristu nejen svou výmluvností, ale příkladem vlastní oběti. Toužím po tom, aby moje krev ochotně a radostně prolitá pro Krista povzbudila ostatní křesťany k veřejnému vystoupení. Vystupuji tedy na veřejnosti v bílém rouchu Otce Dominika

 Sotva se o tom dozvídá velký šogún Sama, hned nařizuje vyhladit v jeho panství každou stopu po křesťanském náboženství. Tak mě zatýkají, týrají a veřejně popravují léta Páně 1617. Po mně jdou další bratři mučedníci, napřed Otec Jan Martinez léta Páně 1619, potom František Morales, Ludvík Flores, Angelo Orsucci, Alfons de Mena, Josef od sv.Hyacinta Salvanes, Hyacint Orfanell, někteří ukřižovaní, jiní upálení, další po svém donucení dlouho stát v ledové vodě. Tak se i těmto bratřím otevírá v Nagasaki krátká cesta do nebe, léta Páně 1622.

Tak všichni během 16., 17. a 18.století naplňujeme cestu Božího království ve světě nadlidským hrdinstvím. Je to hrdinství lásky až k sebeobětování a přitom úžasné dobrodružství ctnosti.

Přicházíme do dalekých zemí, kde nás lidé odmítají jako nezvané cizince.

Nejsme však nežádoucí cizinci, kteří by chtěli někam přicházet zadními vrátky jako zloději. Ani nepřicházíme jako podloudníci, kteří by jim chtěli

propašovat do země nějakou hroznou pravdu. Náš Pán nás tam posílá jako ke svým dětem, aby se jim naše shromáždění stalo všeobecnou svátostí spásy. Proto tisíckrát poraženi, znovu se vztyčujeme s křížem a hlásáme radostnou zvěst lásky. To není nemístná vtíravost ani fanatismus. Plníme vůli našeho Pána. Je mně i ostatním lidem tak blízký, že nám každému mluví ze srdce.

      Domorodci nás dlouho nechápou. Kácejí naše dřevěné kříže a ukazují na své honosné sochy Buddhy a velkolepé kamenné chrámy. Největší potíž v šíření radostné zvěsti evangelia je v tom, že tato zvěst je přijata teprve tehdy, když je přijata dobrovolně a radostně, a až se stane kulturou. Nepřicházíme rušit dědictví otců, ani bourat sochy či chrámy, nýbrž naplnit je. Přicházíme oslavit našeho Pána v těchto chrámech a u těchto soch, abychom je posvětili a s Boží milostí proměnili

 

všechno, co je v nich ubohé a nízké, ve vznešené.

Obecně je to každému jasné, ale sotva to začne někdo provádět, nastávají hrozné třenice. Třebaže všichni držíme v ruce kříž a hlásáme evangelium, jenom někdo z nás si počíná osvíceně a velkomyslně.

Kromě toho, za námi, průkopníky Božího království, jdou v patách obchodníci, vojáci a politikové. Ti sice mluví o Kristu a své vyšší kultuře, ale zdráhají se pro Krista cokoli vytrpět. Ve skutečnosti prosazují místo Božího království svpoje království z tohoto světa. Domorodci a jejich vládci si rychle uvědomují, že přijetím radostné zvěsti ztratí svobodu, majetek i celou svou zemi a stanou se otroky Španělů. Ptají se nás, misionářů: „Jak nám můžete zaručit, že se přijetí evangelia nedostaneme pod nadvládu cizinců? Mlčíme. „Jak zabráníte těm dobyvatelům a obchodníkům, které máte za zády, aby nás nezotročili?“ Slibujeme, že nedáme jejich dobyvatelům a otrokářům ve zpovědnici svátostné rozhřešení. „ A co když vás vaši vojáci a obchodníci zotročí a pobijí i s námi?“ Mlčíme. Domorodí vládcové si domýšlejí, že i když hlásáme radostné evangelium lásky a pokoje, jsme pro ně nebezpečnější než dobyvatelé, kteří nám jdou v patách.

Kdo z nás, misionářů, včas neuteče, končí tak, jako náš Pán. Docela chápeme důvody domorodců, kteří se obávají ztráty své lidské svobody a ztráty své pozemské vlasti, proč nás zabíjejí. Chápeme dokonce i to, proč nás krutě mučí. Chtějí odradit lidi od následování našeho Pána. To všechno chápeme, ale přesto více milujeme našeho Pána Ježíše Krista. Proto zde vytrváváme. Dneska se ale rozhodni Ty! Komu posloužíš - Králi králů, anebo králům světa? Třeba kvůli našemu Pánu nemusíš vykrvácet na popravišti. Třeba stačí jenom Tvé skryté, nekrvavé mučednictví, Tvé sebezapření kvůli Božímu království.

                                          Tvoji bratři Ignác, František, Alfonz

                                           a ostatní druhové mučedníci

+++

CELA


 

Na stěně kříž

Pod ním plecháč čaje

Na stolku listopad

V něm můžeš číst

Jsem zde proto že

rozlišuji

Kdy ve svých listech

vzhůru

A kdy padat k zemi

Nyní strom vzkazuje ti

Je čas jít ke kořeni

Jestli chceš výš musíš

Klesat hloub

Až u kořene stromu

korunu pochopíš

http://eva.lopourova.sweb.cz


 

+++

K nejvyššímu cíli (17) Pravidla vzestupu

 Kdybys nepokračoval, upadal bys. Rosteš jedině tehdy, když tvoje bytí postupuje a dosahuje vrcholné dokonalosti. Pokrok znamená blížit se ke Mně jako vrcholnému zdroji své dokonalosti a samotného tvého bytí. Jedině ve spojení se Mnou jako vrcholným Bytím zdokonaluješ své vlastní bytí a tak rosteš a pokračuješ k cíli. Víra ti poskytuje základní orientaci, naděje ti dává důvěru pokračovat zvoleným směrem, ale jedině láska tě spojuje s cílem, s plností veškerého bytí. Láska je podstatně jednotou, spojením. V této lásce je přímo tvoje zdokonalení. Láskou bezprostředně postupuješ v dokonalosti, protože jedině láskou se dotýkáš cíle a spojuješ se se Mnou, zdrojem tvého růstu.

 Jak pokračuje tvoje láska? Tvým vlastním vnitřním vzrůstem a oživováním nejrůznějších ctností, schopností a sil. Zatímco vědomostmi a inteligencí by ses nafukoval, tvá láska tě povznáší. Tvůj vnitřní vypjatý vzrůst je stále povznášejícím směřováním ke Mně. Tvoje láska závisí na podstatě, kterou se projevuje tvá schopnost setrvávat v sobě samém jako subjektu čili podmětu. Podstata tvé lásky je ve tvém těsném přilnutí ke svému podmětu. To se děje pevnějším a silnějším zakořeněním lásky v duši. Čím více je v tobě láska zakořeněna, tím jsi schopnější konat horlivější skutky lásky a ochotnější k obětem.

 Láska, která vzrůstá ve svých podstatných vlastnostech, tato láska tě celého zaujímá a objímá. Tak v tobě prosazuje svůj vliv stále účinněji, a tak tě zdokonaluje. Čím více obětuješ sám sebe v zájmu předmětu své lásky, tím více láskou přecházíš ke Mně jako do vrcholného Cíle. Tak mě  přímo dosahuješ. Tím víc v tobě rostu, protože předmětem Mé ctnosti lásky jsem Já sám, tvůj svrchovaný Cíl, ryzí Láska.

 Čím horlivější a vypjatější je tvá láska ke Mně, tím více tě povznáší nad hranice tvé přirozenosti, takže překračuješ své lidské meze. Čím silnější a vypjatější je tvá láska, tím větší je Můj vliv v tobě, tím víc tě ovládám, řídím a oživuji tvé ctnosti, včetně víry a naděje. To je rozmach, rozrůstání tvé lásky. Toto rozpínání tvé lásky je plodem vypjatého vnitřního růstu Mé ryzí Lásky uvnitř tebe. Jistá míra této vnější rozšířenosti lásky je nutná. Všechny tvé úkony musejí směřovat ke Mně jako vrcholnému Cíli, přinejmenším silou prvého rozletu ke Mně, nepřerušenému nebo aspoň obnovovanému. Plamen lásky ti objasňuje a rozehřívá všechny ctnosti. Konečně tě v tvém vnitřním stavu uvádí přímo do cílové rovinky, kterou zaujímám. Moje síla a přitažlivost jako pravého Cíle trvá ve všech podružných cílech a dílčích etapách tvého usilování. Když takto směřuješ k dílčí etapě tvé dráhy, tak jejím dosahováním usiluješ také o Mne, vrcholný a poslední Cíl.

Nedej se podlomit strachem ani ochromit obavami, že by snad nějaký tvůj úkon nesměřoval k vrcholnému Cíli kvůli tomu, že ses vlivem nepohody či své okamžité slabosti vydal nějakou temnou cestou. Dokud ve tobě hoří plamen Mé lásky, tak tě tato láska samočinně oživuje, všechno ti objasňuje a posiluje všechny tvé úkony, i když občas narazíš na nějaké ty překážky.

 Samozřejmě, že existuje také dokonalejší způsob, kterým se tvá láska zvětšuje do šířky, takže roste její rozsah.  Jako milující osoba jsi dokonalejší, když tvá láska cílevědomě řídí a záměrně připravuje úkony jiných tvých ctností. Dokud jen plníš Moje přikázání, tak přemáháš odpor v sobě i v okolí, zápasíš a ukládáš si sebezápor, protože Mi tím chceš projevit zvláštní přízeň. Plníš přikázání, protože ti to dává příležitost dát Mi najevo lásku za to, že ti ukládám tato přikázání. Sotva si Mě ale zamiluješ ryzí láskou, přestávají ti být Mé příkazy nepříjemným závazkem. Stávají se ti sladkým poutem, jímž tě vedu k sobě, aby ses Mi neztratil právě tak jako sobě. Najednou plníš Moje přikázání docela mimoděk. Láska ti ukládá zevnitř daleko větší záběr než to, co ti říkám zvenčí ne způsob svých přikázání. Děláš to kvůli Mně, ale proto, aby ses neodcizil sobě samému a nesešel ze své životní cesty. Když si Mně zamilováváš bez ohledu na to, co ti dávám nebo co za to můžeš mít, pak jsou ti Má přikázání užitečným návodem k použití, přiloženým k tobě jako svému tvoru. Pak už to není pro tebe žádná svěrací kazajka, která by tě spoutávala a omezovala.

 Láska řídí úkony tvých nejrůznějších ctností, aby to nebyly úkony nějakého neživého automatu, nýbrž úkony celé tvé mravní osobnosti, totiž svobodného a uvědomělého jedinečného tvora a Mého originálního obrazu. Je však jisté mravní minimum, které musíš řídit silou své prvého úmyslu. Toto mravní minimum tě vede vyhýbat se úplné ztrátě postupu ke Mně jako k cíli. Současně tě vede vyhýbat se nebezpečí ztráty duchovní podstaty smyslu svého života. Právě to by se ti mohlo přihodit úplným vypadnutím z řádu lásku ve tvém nitru. Čím výše tě láska povznáší nad toto mravní minimum, tím jsi dokonalejší. Tvoje láska rozněcuje a rozehřívá úkony tvé víry v chvíli zkoušky, kdy se takový úkon víry vyžaduje. Jestliže tě láska jako milující osobu vede vzbuzovat úkon víry i nad tuto nutnost, tak už miluješ dokonaleji. Moje přikázání však nejsou jenom zakazující, nýbrž jsou i příznivá. Růst rozsahu tvé lásky zde pokračuje větším a větším přemáháním úchylek a zvratů. Tvá dokonalost je zde tím větší, čím více úchylek a možných zvratů vyloučíš.

 Jaký je vzájemný vztah vypjatého vnitřního vzrůstu a prohloubení lásky a vnějšího rozšíření lásky? Každé rozšíření tvé lásky je podmíněno jejím vnitřním vzrůstem. Rozvoj lásky do šíře a většího rozsahu je plodem jejího vypjatého rozvoje v hloubi tvé osoby. Protože jen láska vnitřně pevná a hluboká je cílevědomá, svobodná láska tvé mravní osobnosti.

 Naopak každý dobrý skutek, který vykonáš nebo vytrpíš v lásce a tedy z lásky, má svou vnitřní odezvu v této tvé oživující a životní ctnosti. Každý tvůj dobrý skutek a každá tvá oběť z lásky přispívá k rozvoji tvé lásky. Ovšem samotný rozvoj v tobě působí Moje svrchovaná láska. Dobročinností však skutečně připravuješ tento rozvoj. Nespokoj se však s názorem, že by tvé dobré skutky připravovaly rozkvět tvé lásky jenom jaksi nepřímo. Každý tvůj úkon vykonaný z lásky směřuje ke vzrůstu lásky jako zásluha a jako příprava. Proto mají tvé dobré skutky skutečný a přípravný vliv, a ne jenom nepřímý.

 Tato tvoje uschopňující příprava je tím účinnější, čím srdečnější láskou ji povznášíš. Dobře cítíš, že tvá láska je plná napětí. Čím srdečnější a horoucnější je tvá láska, tím její plameny dále šlehají a více prožehnou. Láska, která se stále povznáší ke Mně jako vrcholnému Cíli, k nejlepšímu Dobru a nejčistší Lásce, vede přímo ke spojení celé tvé bytosti s tvým vrcholným Cílem a uspořádává všechno ve tvé mravní osobnosti k dokonalejšímu ztotožnění se Mnou, a také v okolí ti odstraňuje překážky v postupu ke Mně.

 Co je divného na tom, když se tvá osoba, tak těsně se přibližující k cíli, bezvýhradně oddá tomuto cíli, ryzí lásce? Čím výlučněji a záměrněji přilneš ke Mně, tím více se blížíš k naprosté dokonalosti, kde tě pokojně a něžně přitahuji k sobě, ale neodolatelně a jedině k sobě.

 Jestli se ti zdá, že se nemůžeš povznést tak vysoko k takovému vrcholnému cíli, nepodléhej  nemalomyslnosti! Zůstaň na zahájené cestě k cíli a sleduj pokyny, které pocházejí z cíle a vedou tě k cíli. Když se ti podaří překonat stálé těkání smyslů i logického přemítání mysli, abys nesjel ve větším či menším tempu svého postupu po dráze do příkopu či na scestí, když dovedeš udržet směr své cesty k cíli, a to i ve shonu a při své únavě, raduj se, protože ať se vyčerpáváš nebo jedeš setrvačností, stále se pohybuješ ve Mně, takže přece jenom nestojíš, a tedy ani nepadáš, ani nehavaruješ, a to je to hlavní. (Pokr.)

+++

                                                                                                6.listopadu

 Milá duše,

 patřím k těm nemnohým, které povolává Pán osobně prostřednictvím Otce Dominika Guzmána. Seznamuji se s ním během studií v Boloni. Otec Dominik mi předává nejen hábit, ale i část svého apoštolského ducha. V tomto nadšení povzbuzuji mnoho křesťanů k lepšímu životu a uvádím mnoho bloudících na správnou cestu.

 Léta Páně 1830 nabízí biskup dominikánům kostel v Pavii a zve nás tam. Představený mě tam tedy posílá spolu s dalšími bratry. Nejdeme tam jako neznámí a nezvaní hosté. Přicházíme tam na pozvání. Zakládáme klášter. Během mého čtrnáctiletého vedení se náš klášter stává ohniskem kulturního života Pavie. Divím se, jak se mi to tak všechno daří. Náš Pán mi sám odpovídá, že nestačí být silný jen tělem, nýbrž ještě více svatostí.

                                                                                        Tvůj bratr Isnard

+++


 

Podpěry jistí dům,

než se dům dostaví.

Pak stáhnou podpěry

a rovný, hotový,

dům podpírá se sám

a sotva vzpomíná

na nebozez a tesaře.

Totéž se rozezná

ve zralém životě ­

v minulu hřeby, trám

a slabost - když se zbavil vzpěr,

dík duši stojí sám.


 

Ed.

                                                                                                  6.listopadu

Milá duše,

 pravda a lež odedávna bojují proti sobě jako světlo a tma. Když si někdo vybírá z pravdy jen její část a tuto polopravdu pak prosazuje, jako by to byla pravda celá a úplná, bloudí a stává se bludařem. Odhalit tuto bludnou skutečnost jako důsledek nepatrných výchozích odchylek od úplné pravdy vyžaduje nejen znalosti, pronikavost pohledu a bystrost úsudku, nýbrž i soustavnost zkoumání a Ducha pravdy. Proto má Církev zvláštní zařízení pro soustavné vyhledávání, sledování a odhalování těchto bludů. Jenže kvůli hříšníkům, kteří toto účelné zařízení zneužívají, nahání slovo "inkvizice" mnoha lidem hrůzu. Církev to nezakrývá. Dokonce Svatý Otec Jan Pavel II. vydal v roce 2004 úřední zprávu na 800 stran o případech zneužívání inkvizice během celé doby jejího provozování. Ukazuje se, že počet případů zneužívání inkvizice je mnohonásobně menší, než udávají nepřátelé Církve, nicméně jsou. Proto se papež za to celému světu omlouvá a modlí se k Bohu, aby se takové zlořády už nikdy neopakovaly.

 A zatím já, jako mnoho mých pokračovatelů, pověřených úřadem hlavního inkvizitora, konáme mravenčí práci na vypátrání, prozkoumání a odhalení, jak a kde vycházejí z malých pochybení strašné bludy. Přemlouvám a přesvědčuji rozumnými důvody bloudící jedince. Modlím se za ně a konám za ně pokání. A mám úspěchy. Mnoho z nich si uvědomí bludnost své životní cesty, jakož i to, jak je tato bludná cesta zavádějící pro mnoho dalších, nezralých duší. Zvětšují se řady těch, kdo díky mně nalézají správnou životní cestu a opouštějí bludařské spolky. Tím na sebe přivolávám nenávist kacířů tak, že mě vraždí léta Páně 1365. A tak - zatímco papež správně odhaluje temné stránky církevních dějin ve zneužívání inkvizice, omlouvá se za ně lidem a vyprošuje si, aby se už neopakovaly - je na místě odhalit příznivé vlastnosti inkvizice. Nechci obviňovat nepřátele Církve z pronásledování a vraždění inkvizitorů, protože jim sám za sebe z celého srdce odpouštím, čeho se na mně dopouštějí. Jako hlavní inkvizitor obracím bloudící na pravou víru nejen pádnými důvody a výmluvností, nýbrž především svou mučednickou krví, kterou dobrovolně podstupuji kvůli jejich i Tvému obrácení. Jestli chceš, milá duše, přesto dál nenávidět Církev svatou a její inkvizici, a nepřesvědčí Tě po Kristově umučení na kříži za Tvé hříchy, ani moje mučednická krev, pak je všechno zlo jenom v Tobě a hrozí Ti nebezpečí, že si to zatvrzele poneseš až na strašnou věčnost. Modlím se za Tvé obrácení.

                                                                               Tvůj bratr Petr z Ruffie

+++

Církev


 

Jsem ukazatel

Cedule s nápisem

Šipkou opatřená

Kdo tudy šel

Většinou nezbloudil

Boha dát nemohu ti

Neboť ho nevlastním

Jsem jenom cesta

Nejsem cíl

Jsem jenom služebnice

On je Pán

Konám jen to co

Povinna jsem vykonat

U mého stolu vítaný

Zda-li můj Pán bude i tvým

Nemohu rozhodnout

Neboť mi nepatříš

To on tě vykoupil

Posadil k mému stolu

Nechci ti vládnout

Chci tě milovat

Ty ve mně a já v tobě

Máme vytrvat

Než uslyšíme

"Pojď a vejdi

služebníku věrný

v radost Pána svého.“

http://eva.lopourova.sweb.cz


 

+++

SEMAFOR

 


 

Trojím okem

bez ustání

varuji

radím

přikazuji

Lidé se dívají

i nedívají

Chvíle zastavení

je pro ně věčností

Touží mít zelenou

k životu

k potěšení

i ke smrti

Josef Veselý


 

+++

                                                                                                   14.listopadu

 Milá duše,

 budeš-li chtít najít v mém životě něco překvapivě úchvatného a neobvyklého, zklamu Tě. Není na mě nic takového, čím bych se byl kdy pronikavě odlišoval od mnoha jiných lidí. Jsem z chudé rodiny. Ještě v plenkách ztrácím svou maminku. Ujímá se mě jiná chudá žena a kojí mě. Je za to odměněna zázračným uzdravením chromého manžela. Sotva poznávám kázání Otce Petra Jeremiáše, rozhoduji se vstoupit k dominikánům. Stává se ze mě kazatel a hlasatel růžence služebník všech, kdo to potřebují. S pomocí Boží zakládám a buduji klášter v Caccabi. Je to klášter se vzornou řeholní kázní. Z rozhodnutí představených jej spravuji až do své požehnané smrti. Opouštím svět ve stojedenácti létech léta Páně 1511. Na mém hrobě však opakovaně dochází k mnoha zázrakům. Papež Benedikt XIV. mě posléze blahořečí. A nyní mohu ještě víc než na světě vyprošovat velké milosti také Tobě.

                                                                   Tvůj bratr Jan Liccio

+++

PŘESÝPACÍ HODINY

 


 

Jak často z životů svých

lidé si vyrábějí

přesýpací hodiny

Kdejaké harampádí

fantazie překrvená

sype tam den co den

Možná až někdy

lopata hrobařova

bezpečně připomene

jako tikot srdce

pevně je napojen

na soukolí

orloje

vesmírného


 

Josef Veselý

+++

                                                                                               15.listopadu

 Milá duše,

 není důležité, odkud pocházím, ani čeho dosahuji ve světě, protože se posléze dobrovolně vzdávám všech hodností ve světě i v Církvi. Vracím se ke studiu Boha a Božího stvoření. Toužím usmířit svůj rozum s božskou vírou. Jsem věčný student. Už od mládí let chodím světem a hledám tento soulad. Proto mi rodiče dopřávají znamenité vzdělání na padovské univerzitě. Tak tam roku 1223 přicházím za svým strýcem. Vydatně mě podporuje. Není však jediný, kdo mi nabízí pomoc. Je tu i Otec Jordán. Výmluvným způsobem mi ukazuje skvělou cestu neustálého poznávání, aby to nakonec vedlo k oslavě Boží a ke spáse mé duše, jakož i jiných duší. Je to svatá cesta Otce Dominika. Strýc mě ovšem varuje: „Podívej se, Alberte, nebudu Tě moci podporovat, když se kvůli stavu dokonalosti zřekneš majetku. Ostatně bys při své nezdolné touze po poznání nedokázal snést přísnost řádu, ve kterém se máš vzdát svobody.“ Proto dost váhám. Posléze mi však naše nebeská Královna usnadní rozhodnutí, protože jasně cítím její pomoc. Tak přijímám z Jordánových rukou bílé roucho.

 Noviciát konám v chudobě a mlčení kolínského kláštera. Potom studuji, přijímám slavné kněžské svěcení, a zase studuji. Co poznávám a rozjímám, předávám zase dál.

 Mám už padesátku na krku, když mě představený řádu povolává na pařížskou univerzitu. Mám nadané žáky, jako bratra Ambrože Sienského či bratra Tomáše Akvinského. Stávám se učitelem všech, kdo chtějí přirozeným poznáním proniknout k lepšímu poznání Pána a více si zamilovat Boha.

 

Z jedné strany se držím přírodního poznání, z druhé strany si uchovávám víru v našeho Pána. Objevuji mezi nimi soulad. Kladu důraz na zkušební poznání podle postupu: viděl jsem - pozoroval jsem - zjistil jsem. Přitom dosahuji řady přírodovědných objevů, jako objevu hořčíku, nervové soustavy členovců, ale to není to hlavní. Mezi křesťanskými mysliteli se jako první začínám zabývat Aristotelovým odkazem. Jsem docela malého vzrůstu, a přesto se mi dostává titulu Veliký. Říkáš, že je to kvůli mé pokoře při velikosti mých vědomostí? Bůh ví.

 Vědomosti opravdu nemají být úkor ctnosti: když v tobě roste vědec, máš růst i jako světec. Vědění bez lásky by Tě naplňovalo pýchou. Když však spojíš vědu s pokorou, otevírá se Ti zdroj velkého dobra, zejména na poli hlásání radostné zvěsti našeho Pána. Jak se dá spojit obrovská vědomost s mravní vyspělostí? S pomocí Boží to jde, ale bez Boha to nesvedeš. Tak dosáhneš, že se Ti přírodní věda ani filozofie nestávají záminkou k vlastní povýšenosti a pýše, nýbrž k umenšování a pokoře, ke službě lidem a Bohu.

 Kdo je velký? Kdo má čistotu bez pokory, by byl nadutý. Kdo však má čistotu i pokoru, ten je velký, ať je to kdokoliv.

 Věda Ti pomáhá poznávat Boží stvoření. Je tu ale nebezpečí, aby se Ti nevymkla, tak, že bys potom sledoval víc stvoření než Stvořitele. Bez pokory a modlitby to neovládneš.

 Na modlitbu se dobře připrav! Napřed očisti svědomí! To Ti dodá radostnou důvěru v Boha. Dále se pokoř a odpusť všem, kdo Ti ubližují. Bez toho není modlitba vyslyšena. Konečně si hleď něco odříci a dej to chudým! Nasyť hladové, oblékni nahé, najdi práci nezaměstnaným a přístřeší bezdomovcům.

 Useber se! Upři své myšlenky na Pána, ať nemáš něco jiného v srdci, než na jazyku! Jak můžeš žádat, aby Tě Bůh slyšel, když se sám nesnažíš slyšet Boha? Jak můžeš žádat, aby na Tebe pamatoval, když Ty sám na něj nepamatuješ?

 A ještě si připomeň vděčnost vůči Bohu! Rozjímej o Boží velkomyslnosti, dobrotě a o své ubohosti.

 Moje působení na evropských univerzitách se neobejde bez nějakého okolního neklidu. Tak mě po pětiletém působení posílá představený do Kolína. Zakládám a řídím zde novou řádovou školu. Sotva se ji podaří zavést, už jsem odvolán. Bratři z německé provincie si mě volí za představeného. Musím navštěvovat více než čtyřicet klášterů. Nemám už čas studovat z knih jako dosud. Tak na svých cestách čtu z knihy Boží přírody a všechno bedlivě promýšlím. Sotva dojdu někam do kláštera, hned vše rychle nadiktuji k zaznamenání.

 Dobře vím, že se moje poznání, rozjímání a předávání dál, nepohne z místa bez hluboké modlitby. Proto všemožně podporuji a povzbuzuji naše rozjímavé sestry. Úspěšně s nimi a pro ně zakládám klášter rozjímavých sester, nazvaný "Ráj". Potom je dlouho duchovně vedu, aby pro bratry Kazatele vznikla hluboká duchovní záloha modliteb pro naše dílo obrácení nevěřících. To je vrcholně důležité v dnešní době, kdy lidé vkládají největší naděje na změnu věcí k lepšímu do vojenských tažení a politické obratnosti.

 Roku 1256 úspěšně obhajuji v Anagni za přitomnosti papeže práva řeholních řádů proti Vilémovi de Saint-Amour. Papež mě hned zve na univerzitu v Římě. Celým rok tam vykládám Janovo evangelium. Přitom se ale smím zříci vedení řádu v německé provincii. Pak se ale vracím do Kolína. Jenže ani tady neužiji chvilku klidu pro své bádání. Musím dělat rozhodčího mezi arcibiskupem a kolínskými měšťany. Ani nestačím dopsat jeden spis, a už na mě doléhá další hrozné znepokojení. Roku 1260 dostávám dopis od papeže Alexandra. Píše mi: "Protože se, Otče Alberte, občerstvuješ u pramene božského zjevení spásnou vodou vědy, takže je Tvé srdce naplněno, a Ty máš bezpečný úsudek ve všem, co se týká Boha, vkládáme v Tebe pevnou naději, že Církev v Řezně, která je v duchovním a časném ohledu silně rozvrácena, bude Tebou uzdravena a všechny její škody budou odstraněny Tvým horlivým úsilím." Když o tom svém jmenování biskupem zpravím svého představeného, tak mi Otec Humbert píše: "Kdo by mohl věřit, že si chcete, bratře Alberte,  udělat o svém životním večeru tuto skvrnu na své slávě? Jestliže nyní podlehnete nabídce biskupského úřadu, kdo z bratří se ještě bude bránit církevní hodnosti? Uvažte v srdci, kolik zmatku a těžkostí tento úřad přináší! Jak by to Vaše duše snášela, kdyby byla po celý den zapletena do světských záležitostí? Radím, Vám, bratře Alberte, neopouštějte svůj stav pokory kvůli biskupské hodnosti!"

 Papež však nevyhovuje mým námitkám, že je mi už 67 roků a že jsem pro to neschopný. Tak přijímám biskupské svěcení. Přes velkolepou okázalost většiny církevních hodnostářů chodím všude pěšky v prošoupaných hadrech a děravých botech, takže mi všude říkají "biskup Škrpál". Úspěšně však odstraňuji mnohé zlořády v diecézi, organizuji charitu, zlepšuji podmínky pro faráře a řeholníky. Mezitím papež umírá a nový papež vyhovuje mému přání vzdát se biskupského úřadu. Jenže mi zase nakládá spoustu úkolů v Římě. Tady se však znovu setkávám se svým nejlepším žákem Tomášem. Začínám psát své výklady aristotelových spisů.

 Sedmdesátku mám na krku a papež mě posílá kázat do Čech a Německa, takže jsem pořád na cestách. Teprve od roku 1271 smím už zůstat v Kolíně.

 Pokojně se modlím: „Pane, uč mě, aby můj strom neměl kořeny hluboko v zemi, nýbrž v nebi, abych neposkytoval listí slov, ale spíš ovoce dobrých skutků.!

                                                                                    Tvůj Otec Albert

+++

                                                                                                  16.listopadu

 Milá duše,

 můj život je plný nenadálých zvratů. Aspoň vidíš, že Tě Boží prozřetelnost dovede přivést ke svatosti i cestami pro Tebe nepochopitelnými. Od útlého dětství prožívám osobní tajemné zkušenosti s Bohem ve šlechtické rodině v Narni. Mým zpovědníkem a duchovním vůdcem je dominikán, Otec Petr. Toužím se zaslíbit jen Bohu. Otec mě však chce provdat. Zpovědník mi radí, co mám dělat. Říkám svému nápadníkovi, hraběti Petru, že se chci zaslíbit Bohu, takže mám-li se za něho provdat, ať mi před Bohem slíbí zachovávat v našem manželském životě panenství. Nápadník to slibuje. Jenže sotva se provdám, hrabě Petr odmítá zachovávat naše smluvené „jozefínské manželství“. Zavírá mě doma do vězení o chlebu a vodě. Až konečně jednou mi dovolí navštívit mši svatou. Hned si vyprošuji od Otce Martina přijetí do Třetího řádu. Řeholní terciářky v Římě mě přijímají mezi sebe. K hraběti Petrovi se už nevracím. Představená mě posílá se skupinou sester do Viterba. Zde jsem vyznamenána bolestivými stigmaty na rukou, na nohou i v boku. Papež mi posílá svého lékaře. Potom přicházejí inkvizitoři, notáři a františkáni. Všichni potvrzují opravdovost stigmat.

 Mezi návštěvníky přichází také hrabě Petr. Pohled na moje stigmata působí, že jde do sebe, vstupuje ke františkánům a zůstává tam až do konce života. Na žádost ferrarského vévody mi Alexandr VI. ukládá odebrat se do Ferrary. Vévoda buduje ve Ferraře velký klášter pro sto řeholnic Třetího řádu. Jenže ve Ferraře je už také starší dominikánský klášter sester Druhého řádu. Tyto sestry na mě strašně žárlí, protože vévoda podporuje náš nový klášter více než jejich. Říkají nám "Sieňanky". Dochází k trapným hádkám o závoj, protože nosíme také bílý závoj a máme v úctě svatou Kateřinu Sienskou jako svou duchovní Matku. Takové trapnosti mezi sestrami dominikánkami působí strašné pohoršení.

 K dovršení všeho vévoda, který má stále málo terciářek do nového kláštera Třetí řádu, přivádí sem ještě sestry Druhého řádu. Jak vévoda, tak sestry pořádně nevědí, jaký je rozdíl mezi Druhým a Třetím řádem. Tak dochází v novém klášteře k rozdělení mezi některými Sieňankami a některými sestrami z Druhého řádu. Volbou se do čela nového kláštera dostává sestra z Druhého řádu. Pokorně se jí ve všem podrobuji. Řada "Sieňanek" však pohoršeně svléká se závojem i hábit a vracejí se do světa.

 Jako Boží trest na tyto pohoršující spory si Pán odvolává ze světa vévodu. Nový klášter zůstává bez peněz. Přežívám nerozvážného zakladatele skoro o čtyřicet roků. Toužím po skrytosti. Tak si od Pána vyprošuji nahrazení svých viditelných stigmat skrytými. Opravdu mi po sedmi létech přestávají viditelná stigmata krvácet a zajizvují se. Zůstává jen skryté stigma v boku. Lidé na mě zapomínají. Pokud o mně vědí, tedy mě považují za hysterickou komediantku, která jednou stigmata má a potom zase nemá. Církevní představitelé mě kvůli tomu pokořují. Nesmím vycházet, smím mluvit jen se zpovědníkem, a to i v nemoci. Jedna sestra je pověřena sledováním mého počínání a donáší na mě představeným. Pokorně se podřizuji tomuto nátlaku až do mého odvolání ze světa, léta Páně 1544.

 Na konec se modlím: "Bože, jsem plná ubohosti, kdežto ty jsi plný dobroty. Všechno je Tvé. Hříchy jsou mé. Lásko, která rozohňuješ celý svět, můj Pane, blázen je, kdo tě nemiluje. Pověz mi, co se Ti nelíbí, neboť jsem plná chyb. Chtěla jsem být založena v Tobě, avšak nejsem. Zasloužím, aby mě země pohltila. A Tebe, prosím, svatý Dominiku, ať raději ztratím svůj život, než abych se Ti vzdálila! Vím, že dosud neznám celou svou nedostatečnost a ubohost."

 Léta Páně 1710 je moje tělo nalezeno bez porušení. Stigmata jsou na něm jasně patrná. Mé tělo spočívá v katedrále, zatímco klášter založený vévodou, je dávno v rozvalinách.

                                                     Tvoje sestra Lucie z Narni

+++

CO NA TOM


 

Co na tom

že jsem dobrý

už jenom pro zkumavku

pro čočku drobnohledu

pro rentgenové paprsky

Co na tom

že pomalu mne ubývá

jako když zlehounka

se stromu padá

za listem list


 

 

                                       S jabloní moudrou

                                       pokorně a odevzdaně

                                       vyhlížím zahradníka

                                       který už čeká

                                       právě

                                       na tuto

                                       chvíli                                 Josef Veselý

+++

                                                                                              17.listopadu

 Milá duše,

 možná si myslíš, že čím víc se někomu kolem sebe zalíbíš, tím jsi milejší Bohu. Boží přízeň si však nemůžeš vlastním úsilím opatřit, protože Bohu můžeš jen sloužit. A když posloužíš Bohu ze všech sil, smíš si nanejvýš říci, že jsi jenom neužitečný služebník, a že plníš jen svou povinnost s ohledem na hřivny, kterými Tě Pán obdařuje. Já naopak radostně a ochotně přijímám skutečnost, že se lidé ode mě odtahují jako od ošklivé. To proto, abych byla pokornější a tím i milejší našemu Pánu. Když tedy říkám, že čím jsem ošklivější, tím jsem Bohu milejší, tak to neznamená, že bych se ošklivě mrzačila anebo záměrně hyzdila.

 Jako dcera uherského krále Ondřeje III., už od útlého věku zaslíbená Jindřichu, vévodovi rakouskému, si při takové společenské povýšenosti vyprošuji jen samou poníženost. Pak se ale u nás doma všechno zamíchá tím, že zůstávám ve čtyřech letech sirotkem. Moje nevlastní matka Anežka Rakouská se se mnou nemazlí. Přemlouvá mě ke vstupu do kláštera. Dokonce slibuje, že tam pak sama vstoupí, ale nikdy to nedodrží. Zato já se jí podvoluji. Ve třinácti létech vstupuji do chudého kláštera sester dominikánek v Töss ve Švýcarsku, který mi královna Anežka vybírá. Královna sama mi určuje přísnou sestru za představenou. Ta mě vede velmi drsně, až se mnou ostatní sestry soucítí.

 Čtyři měsíce po přijetí do kláštera nařizuje královna sestrám moje okamžité připuštění k slavným slibům. Netroufají si ji neuposlechnout. Skládám tedy slavné sliby. Nato se o tomto nátlaku královny dozvídá Jindřich Rakouský. Spěchá do kláštera, vniká do klauzury, strhává mi hábit z hlavy, načež mi prokazuje úctu jako své zaslíbené snoubence. Říká, že můj slib je vynucený a tak záhy skládané jsou neplatné. Uznávám, že královnino počínání je hanebné, nicméně vím, že moje sliby dané Pánu jsou platné. Proto už nechci jiného snoubence než Ježíše Krista. Proto vévoda Jindřich odchází s nepořízenou.

 

     Jsem tu v klášteře osmadvacet let. Můj život však není zatrpklý ani na svět, ani na lidi, ani jinak smutný. Snažím se o čistotu srdce zachováváním mlčení. Objevuji v pokoře a láskyplné závislosti nesmírné osvobození a radost. Jestli si myslíš, že jsem příliš upjatá, jsi na omylu. Nejsem žádná vyschlá sušinka. Ani mi v žilách neproudí voda, nýbrž horká krev. Mám ovšem dost jemně vytříbené svědomí a pevnou vůli, abych se dovedla ovládat jako anděl ve smrtelném těle. Proto mi sebemenší provinění působí strašná duchovní muka.

   Můj zpovědník se nestačí podivovat nad tím dlouhým seznamem hříchů, které mu na sebe žaluji. Být snoubenkou Krále králů je hodné každé oběti. Jako se diamant brousí diamantem, tak se člověk zdokonaluje člověkem. Setrvávat na jednom místě s takovými jako jsem já, a jistě lepšími, než jsem já, je znamenitý způsob mého obrušování a očišťování. Čím vznešenější je můj přirozený původ, tím méně výsad pro sebe požaduji. Kdo se jako já nedovede těšit v poníženosti, chudobě a lásce z celého srdce k nebeskému Snoubenci, ten se nedovede těšit ani na královském trůně, ani blahobytu, ani v pozemské lásce. Ať zdravá, či nemocná, nežádám pro sebe žádné úlevy. Nemusím se namáhat s vyhledáváním nějakých zvláštních útrap, protože mi jich Pán sesílá dost a dost. Poslední roky před smrtí se už nemohu ani pohnout na lůžku. Tak jsem odkázána na své okolí. Trpím přitom velké bolesti, ale ne tak strašné jako hřích. Uprostřed všeho utrpení děkuji Spasiteli, že se aspoň trochu podobám jemu, přibitému na kříž kvůli našim hříchům. Až do poslední chvíle si uchovávám jasnou mysl, takže se mohu dívat na kříž našeho Pána a chválit ho.

 Myslíš, že tohle všechno patří neodvratně do minulosti? A co ty zhoubné nádory, mrtvice, infarkty? A co otrávená země, ovzduší, voda? Ty snad patří také do dějin? Zkus unést svůj kříž spolu s Kristem! A kříž Tě ponese. Zkus unést tíhu svých nemocí a nezdravé vody, země, ovzduší spolu s naším Pánem! Pak poznáš svou výjimečnost a vznešenost.

                                                              Tvoje sestra Alžběta Uherská

+++

PROPADLIŠTĚ


 

V krajině putování našeho

tak znenadání

někam se propadáme

Pro mnoho čekajících

jako bys byl nepřítomný

Pro mnoho hledajících

jsi nenalezen

Pro mnoho potřebných

jsi ztracen

Pro mnoho milujících

jsi zapomenut

Tak jako slunéčko

když večer zapadá

za obzor země

 

Josef Veselý


 

+++

                                                                                                    25.listopadu

 Milá duše,

 pamatuj, že světská sláva je jako polní tráva, pokud se totiž na přirozený kmen nenaštěpuje výhonek Boží milosti. K tomu však dospěješ až po velkých zkouškách. První zkouška mě postihuje jako desetiletou ztrátou maminky. O dva roky později ztrácím otce, knížete Amadea Savojského. Mým poručníkem se stává strýc. Chce ukončit válku Savojska proti markýzi Teodoru z Monferraty dohodou. Zaplatit za tento mír mám já. Tak se provdávám jako třináctiletá za čtyřicetiletého markýze léta Páně 1403. Zůstávám v ústraní a pečuji o dva nevlastní sourozence, které jsou jen o pár let mladší než já. Po patnácti letech mi manžel umírá. Odcházím do ústraní a zaslibuji se Bohu. Postupně se náš palác stává klášterem.

 Z pokojného života mě vyruší nabídka vévody Filipa z Milána, abych se za něj provdala. Odmítám a tím si získávám velkého nepřítele. Vstupuji do Třetího řádu Otce Dominika. Pokojně skládám světské šaty a přijímám bílé roucho. Denně odcházím se sestrami do Alby a věnujeme se dobročinnosti. Během dvaceti let pozvolna roste v mém srdci touha žít jen pro Boha a obětovat mu vše. Nestačí mi pomáhat jen omezenému počtu chudých a nemocných. Myslím na potřeby všech lidí. Toužím léčit všechnu lidskou bídu a všechny rány. Píši dopis papeži. Papež souhlasí s přestavbou paláce a přilehlého kostela svaté Maří Magdaleny.

 Nestačí, když sama všechno udělám pro dosažení svatosti. Ještě musím prosit Boha: "Učiň mě svatou!" Pán mi nabízí: "Vyber si cestu očišťování - nemoc, pomluvy a pronásledování!“ - Odpovídám: „Dej mi je všechny tři."

 Přichází souhlas papeže se stavbou nového kostela. Současně papež kanonicky zřizuje klauzuru. Spolu s dalšími šesti čekatelkami skládáme slavné sliby do rukou biskupa. Jsem jmenována převorkou kláštera. Přichází první zkouška - nemoc. Následují pomluvy uraženého nápadníka - vévody milánského. Pak se dostavuje pronásledování. Můj zpovědník je křivě obviněn a zavřen do vězení. Vycházím z klauzury, což je před tridentským sněmem dovolené a jdu obhájit Otce Belliniho. Kolik pokoření se na mně při tom snáší! Pohled na Ukřižovaného Pána je mi útěchou i posilou.

 V posledních létech života se vzdávám úřadu převorky. Zato se připravuji na poslední cestu do věčnosti léta Páně 1464.

                                                                         Tvoje Markéta Savojská

+++

SVÍCE

 


 

Byla bys k ničemu

nerozžatá

A k čemu tvůj knot

neshořelý

 

A nač tolik krásy

těla svého

průsvitného

kdyby ses nevydala

za živa k spálení

 

Jakmile zahoříš

plamínkem svým

jsi tím

čím jsi

Josef Veselý


 

+++

                                                                                               26.listopadu

 Milá duše,

 už v mládí se s lehkým srdcem loučím s blahobytem a mocí svého rodu Benfatti v Mantově, abych na sebe vzal stav chudoby, čistoty a poslušnosti v bílém rouchu Otce Dominika. Jenže mi není souzeno jít tak docela jen touto zkratkou k dokonalosti. Moje záležitosti se ztěžují. Papež Jan XXII. mě jmenuje biskupem v rodné Mantově. To mě sice poněkud přibližuje mocným lidem světa, ale vzdaluje stavu chudoby. Kromě toho je celá severní Itálie rozdělena na přívržence císaře a přívržence papeže. Tak mě biskupský úřad sice přibližuje mému šlechtickému rodu, ale současně kvůli věrnosti papeži také vzdaluje. Všechny ty nepřehledné a protichůdné poměry jsou mi příležitostí k prozíravému řešení. Vyžaduje to však víc než umění vládnout, totiž otcovství dobrého pastýře. Šířím tedy nejen spravedlivý mír, nýbrž především pokoj našeho Pána Ježíše. A skláním se přitom hlavně k chudým. Když jsem povolán na věčnost léta Páně 1338, vidím bohaté ovoce svého úsilí o pokoj v Mantově i v celém kraji.

                                                                         Tvůj bratr Jakub Benfatti

+++

 

Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely O.P. (11)

 

Kdo je schopen vnitřní modlitby? Špatně bys znal svou bytost lidskou, kdyby ses domníval, že každý je stejně schopen vnitřní modlitby ve stejné míře. Podobně by se mýlil, kdybys tvrdil, že pěstování modlitby je nedostupné všem lidem dobré

vůle.

Každý může více nebo méně konat toto svaté cvičení. Přesto opravdové povolání k nazírání vyžaduje některé přirozené předpoklady.

Podle své blahovůle rozděluji své milosti a rozdávám své dary, jak se Mi líbí. Jako každý tvor, tak i ty, jsi pro Mě jako hlína v rukou hrnčíře, jenž tvoří nádoby všeho druhu. Tak celá dokonalost tvé duše spočívá v lásce ke Mně, ale cesty k tomu jsou rozmanité. Ať jsi kdokoli, ber ohled na svou povahu a vlohy, které ti dávám, abys je obracel k dobru a užíval jako prostředky ctností Každé cvičení se nehodí pro každého. Stvořuji všechny věci spočítané, odvážené a vyměřené. Proto ti jako každému upravuji povahu a přizpůsobuji tvé náklonnosti přiměřeně stupni ctnosti, milosti a slávy, který ti určuji. Celou tvou přirozenou bytost stvořuji pro svou milost. Prvním účinkem předurčení, tohoto Mého rozhodnutí plného lásky k tobě, svému vyvolenému, je podstata a povaha předurčeného. Tento postup a tuto spojitost ti pravidelně naznačuji. Tvoje povaha je pramenem vášní. Vášně jsou polem působnosti pro tvé mravní ctnosti. Mravní ctnosti jsou ti přípravou na ctnosti vlité. Vlité ctnosti jsou ti přípravou na dary Ducha Svatého a na tvou velkou svatost. Tvoje mravní ctnosti však nemohou být dostatečnou přípravou na přijetí Mé milosti a vlitých ctností. Tím méně si můžeš zasloužit Moje vyvolení. Přesto všechno spojuji, abych ti usnadnil své vedení. Když chci povznést tvou duši na vyšší stupeň milosti, svatosti a slávy, dávám jí povahu vhodnou pro své úmysly. Svatému Pavlu dávám ohnivou povahu, protože ho určuji za apoštola plného horlivosti a činnosti. Svaté Magdaleně dávám mírnost a něhu, protože ji chci mít duší nazíravou, plnou lásky.

Na této zásadě můžeš budovat rozdíl mezi lidmi lépe vybavenými pro pěstování modlitby a lidmi vhodnými spíše pro činný život. Lidé prudké povahy se ženou do činnosti a úsilí. Jejich přirozená náklonnost je činí neschopnými klidu. Jiní mají od přírody tichého, mírného a pokojného ducha. Jsou lépe upraveni pro život rozjímavý, takže by jim mohlo uškodit, kdyby se nutili do činnosti. Přesto nezapomeň, že ty, kdo hledáš klid, jsi láskou veden do činnosti, jako bázeň mírní v nazírání prudkost toho, kdo příliš dychtí po činnosti. Proto i člověk sebevíce nadaný pro činný život se může vycvičit i v rozjímání a člověk sebevíce náchylný k modlitbě se může vycvičit v činném životě, který v něm pak tím víc rozohňuje touhu po návratu k nazírání. (Sv.Tomáš, STh II-II, 182, a. 4, ad 3)

Ať jsi vzdělanec anebo prosťáček, muž či žena, mladý nebo zkušený, máš povolání k modlitbě, zvláště proto, že jsi Boží dítě. V případě přehnané činorodosti, mírni svou činnost a věnuj se pěstování rozjímání, protože své vášně ovládneš jedině úkony ctností. Dobře uvaž hloubku Mých soudů. V této bázni se zastav ve svém běhu. Obrať se do sebe a vážně uvažuj o svém způsobu života. Vnitřní modlitba není výsada nějakých vybraných jedinců, nýbrž je zvláště pro tebe uprostřed všech ostatních.

Mají moje povinnosti vůči okolí přednost před pěstováním modlitby?

Rozhodně ano, protože modlitba není cílem tvého duchovního života, nýbrž je k němu prostředkem. Cílem tvého duchovního života je láska. Láska od tebe žádá, abys umrtvoval svou vůli a podroboval se všem Mým přikázáním, a aby ses ve všem poddával Mé svaté vůli. A to obsahuje i tvé povinnosti vůči okolí.

Bratr Ludvík Granadský ti vzkazuje, že podstatným požadavkem a skutečným základem tvého duchovního života je, abys pokaždé začínal plněním povinností vůči okolí. Teprve pak věnuj čas modlitbě. Uvaž, co je modlitba. Prosba vyslaná ke Mně, abys obdržel milost poslušnosti Mých přikázání a plnění Mé svaté vůle. Tvou první povinností je zachovávat Moje přikázání a toto zachovávání si učiň účelem svých modliteb. Začínej tedy plněním svých povinností vůči okolí. Kdo tyto povinnosti zanedbává, odporuje se Mému řádu (Řím 13,2). Pokud však tvé povinnosti vůči okolí jsou zákony ustanovené Mnou samým, jaký by to byl nerozum chtít se jim vyhýbat kvůli modlitbě, ve které chceš prosit právě o milost zachovávání Mého zákona? Neznamenalo by to kvůli prostředkům opouštět cíl? Kdo by tak jednal, dával by najevo, že místo Mne hledá sebe, neboť Mě zanedbává, aby vyhověl sám sobě. Jasně by ukazoval, že nechápe ani modlitbu, ani její účel, když dává před modlitbou přednost ovoci, které v ní má hledat.

Kolik času denně mám věnovat vnitřní modlitbě?

O tom nelze stanovit pevné a obecné pravidlo. Je to různé od člověka ke člověku. Jeden jí může denně věnovat hodinu, jiný víc nebo méně. Velkodušně a s rozvahou si sám stanov dobu podle rady svého duchovního vůdce. Pokud se to nedá provést jinak, tedy se modli spolu s vnější prací.

Bratr Ludvík Granadský ti píše: "Doporučuji ti, abys věnoval modlitbě co nejvíc času. Sebevíc krátkých chvil se nevyrovná delší souvislé době. Je-li doba krátká, uplyne v přípravných úkonech, v upoutání obrazotvornosti, očišťování srdce, a tak je konec modlitby právě tehdy, když měla začít. Jaký by to byl zlatokop, kdyby odhodil lopatu a motyku právě tehdy, když narazí na zlatou žílu? Mimoto ovoce delší a zbožné modlitby je velmi vzácné, totiž síla,  s níž kdysi Eliáš dochází až k hoře Mou (1 Kron 19). Myslím, že si k modlitbě nemáš určovat kratší dobu než půldruhé hodiny nebo dvě. Jinak bude snad dost času na utišení obrazotvornosti, ale rozhodně se nedostaví ovoce modlitby, Konáš-li modlitbu po nějakém zbožném cvičení, po církevních hodinkách, po mši svaté, po duchovní četbě, po ústní modlitbě nebo v podobných případech, a hlavně ráno, tu je tvé srdce připraveno lépe. Pak postačí jiskra, aby je roznítila, V takovém případě ti stačí krátká příprava. Ale ať je tomu jakkoli, když ti zbývá jen pár okamžiků, snaží se obětovat svůj haléř podle příkladu vdovy v evangeliu. (O modlitbě a úvaze, 1,30) Jako tvůj Otec nebeský se sám starám o potřeby a nedostatky každého tvora, a tak ani tobě neopominu přispět na pomoc.

Jsou však okolnosti, za kterých musíš modlitbě věnovat víc času. Jako si někdy lidé světa vystrojí mimo obyčejnou stravu vybranější hostinu, tak i ty, moje milá duše, se snaž slavit své svátky a své duchovní hodování mimo své denní modlitby, aby ses lépe nasytila a lépe si Mně užila v hojnosti Mého domu. Přírodě nestačí rosa, padající každou noc, nýbrž  potřebuje i deště, často trvajících týden nebo dva, aby hluboko prosáklá země odolávala slunečnímu žáru a vysušujícím větrům.

 

     Tak ani tvé duši nepostačí jen každodenní rosa. Potřebuje čas od času záplavu slz zbožnosti, aby opět naplněna ctností a vroucností Ducha Svatého nebyla vysušena větrem protivenství a horkými výpary světa. Tak si počínej v každé době, ale hlavně při velkých svátcích, nebo trpíš-li velkou bolestí a soužením, či po návratu z daleké cesty, nebo když jsi ukončil rozptylující záležitost. Jak snadno se tím zbožnost ztrácí

a jak se ti těžko pak obnovuje! (O modlitbě a úvaze, 2,5)

V zájmu svého v duchovního života se tedy oddávej modlitbě dlouho a často, ovšem uvážlivě.

Je důležité využít chvil, kdy tě, můj Pane, při modlitbě zvláště navštěvuji?

To je v souladu s Mou vůlí, protože tě navštěvuji právě proto, abych tě zahrnul svými nejvzácnějšími dary.

Bratr Ludvík Granadský ti připomíná, že když tvá duše dostane Mou zvláštní návštěvu, buď při modlitbě nebo jindy, nenechávej ji bez náležitého využití. Za Mého vedení dojdeš za hodinu dál, než bys jinak došel za několik dní. Svatý Petr jediným vržením sítě na Můj rozkaz chytá víc ryb, než za celou noc. Podobně se ti děje při duchovním lovu modlitby, neopomeneš-li využít výhod, které ti tu podávám. Nezbavuj se dne dobrého, praví Sirachovec (Sir 14,14), a úděl dobré radosti ať tě nemíjí.

Vždycky je důležité chopit se vhodné příležitosti, ale zvláště je to důležité při modlitbě, neboť tu anděl přichází pohnout vodou rybníku a dává jí léčivou moc. Dokonce ti sám přicházím na pomoc a nabízím ti pomoc nesrovnatelně větší, než je všechna tvoje píle a snaha. Když nastává příznivý vítr, plavci spěšně vytahují kotvu a napínají plachty, a nečekají, až vítr změní svůj směr. Tak si počínej i ty, kdo usiluješ i vnitřní život s tím větší horlivostí, protože je to věc důležitější a vanutí Mého Ducha je ti potřebnější, než plavcům vanutí větru. Tak si počíná i Chudáček z Assisi. Bratr Bonaventura vypravuje, když cestou dostává Mou zvláštní návštěvu, tak nechává své druhy jít napřed a zůstává sám, aby mohl nerušeně vychutnat nebeský dar. Kdo jedná jinak, je vzápětí potrestán. Protože Mě odmítá, když ho hledám, proto Mne nenalezne, až Mě bude hledat. (O modlitbě a úvaze, 1,30)

Překáží roztržitosti duchu pravé modlitbě?

Roztržitosti patří ke slabostem tvé porušené přirozenosti. Nejenže to nejsou hříchy, když je co nejrychleji zapudíš, nýbrž jako tvůj Bratr a Spasitel, který znám tvou ubohost, smiluji se nad tebou, a nakonec tě ve svém milosrdenství navštívím. Nemodlí se lépe ten, kdo není nikdy roztržitý, nýbrž kdo to odhodlaněji potírá a je věrnějším v plnění Mé vůle.

Chceš vědět, jak si máš počínat uprostřed roztržitostí? Jestliže se tvůj duch při vzbuzování citů rozptyluje do mnoha marných myšlenek, špatných nebo směšných, nediv se tomu. A vůbec už se tím neznepokojuj! Pamatuj, že to pochází z tvé přirozené slabosti a nestálosti tvého ducha. K tomu se přidává zloba ďábla. Duch světa tě chce vyvést z klidu, rozčílit, přivést do netrpělivosti připomínáním četných pošetilostí, jimiž se tvá obrazotvornost hemží. Chtěl by tě malomyslností přimět k upuštění od tvých předsevzetí. Když se ti roztržitost stále opakuje, nediv se posléze víc než zpočátku. Sotva si to uvědomíš, pokojně uveď svého ducha do Mé přítomnosti, jako by se nic nestalo.

      Nepřemýšlej, čeho se ty roztržitosti týkaly. Když tě koušou mouchy, prostě je rukou odháníš a neběháš za nimi, abys ji zabil. A když za jednou zahnanou přiletí jiná, bez rozčilování uděláš totéž. Tak si počínej vůči k roztržitostem. Neběhej za nimi a neztrácej čas. Zkrátka se nezdržuj výčitkami sobě ani vnitřním naříkáním, protože by byla známka netrpělivého srdce, ani úvahami,

 

jak bys je udusil a zabránil jim, aby se ti vracely. Nech je poletovat, a vydej se za Mnou, aniž by ses s nimi zbytečně obíral!

Tvé roztržitosti však mohou mít různé příčiny. Mohou povstávat z ochablosti a slabosti tvého těla, z tvé těkavé obrazotvornosti, z ďáblovy zloby. Někdy je však sám dopouštím, abych upevnil tvou ctnost. Jestliže něco z toho zapříčiňuje tvou roztržitost, tak je to nedobrovolná roztržitost. Je-li však roztržitost dobrovolná a pochází z tvé nedostatečné přípravy, z tvé nedbalosti, z tvého špatného sebeovládání, z tvé vlažnosti ve Mé službě, pak se rozhodně dej do odstraňování těchto špatných stavů. Avšak, ať jsou tvé roztržitosti jakékoli, nikdy neustávej v modlitbě. Naopak se snaž bojovat proti překážkám, objevujícím se ti v tomto svatém úkonu, tím, že zachováš vnitřní klid a udržíš svou vůli stále sjednocenou s Mou vůlí. (Pokr.)

 

+++

 

Slova

Slova se někdy plíží světem

jindy zas hlomozí neurvale

dokáží pohladit po bolavé duši

a pak někde jinde zraní

jsou pokladem i zbraní

vypráví příběhy ze života

a nebo pohádky a fantazie

kde příšera milá ožije

milostný příběh plný romantiky

a nebo omšelá vypovídají na náhrobku

kdo tu žil .

+++

Ticho je klíč


 

Otevírá se pro každého

nádhera nekonečna.

 

Zpívá.

 

Okouzluje naši duši

čistotnou radostí.

 

Ticho.

 

Ticho je cesta k Bohu.

Když naslouchám v pokoře

otevírá se mi Tajemství

nekonečné nádhery.

Nepopsatelná radost mě prostupuje.

 

Ticho.

 

Chorál Boha nám otevírá cestu.

Cestu do nebe.


 

Ladislava Lopraisová

+++

Spojení na dálku


 

Bez vyťukávání čísel

bez vyzvánějících signálů

na neviditelné síti

vnitřního internetu

tajemné mikrovlny

vzájemného propojení

 

Bezpočet pozdravů

proseb a přímluv

a přání všeho dobra

z antény srdcí

jsou vysílána

do všech stran


 

                                    A najednou cítíš

                                    jak v temnotě samoty

                                    září světlo

                                    Josef Veselý

+++