KVĚTEN 2005

 

 

 

Ročník XI.,číslo 5.                                                                                                                          květen 2005

Obsah: Století…,Poselství bílého roucha: Bl.Emilie Bicchieri z Vercell, bl.Albert z Bergama, sv.Antonín Florenstký, bl.Jana Portugalská, bl.Imelda Lambertini,  bl.Jiljí z Vaozela, bl.Ondřej Abellon, bl.Kolumba z Riety, bl.Hyacint M.Cormier, bl.Ondřej Franchi, bl.Maria Bartolomějka, bl.Vilém Arnaldi a druhové, sv.Zdislava, Zprávy_______________________________________________________________________

 

      Století samostatnosti české dominikánské provincie 1905-2005 (3)

             BÍLÁ KNIHA

Při jednom osobním setkání po roce 1990 navrhnul otec Dominik Duka O.P. - mimo jiné - Otci Jiřímu Veselému O.P. , aby napsal, co ví o osudech bratři a sester O.P. u nás po roce 1950. Je totiž povinností vůči budoucím, aby kronikáři jednotlivých domů i celé provincie, zachytili pro Řád, pro Církev i pro Evropu tento hrdinský úsek.

                                       

                                        I.Stalo se v Evropě.

 

Mezinárodní Dominikánské Informace /IDI/, číslo 326, leden 1995, str. 11-13, zveřejnily: ČESKÁ REPUBLIKA - Dominikáni v letech 1950-89. Úvodem se říká: Tato krátká a krásná zpráva "o životě bratří" ve starém, lépe by bylo v bývalém Československu, v období 1950-l988, byla napsána Br. Ambrožem Svatošem roku 1989, před zbořením "Zdi v Berlíně. Od té doby byla uchovávána v redakci IDI. Nyní, když v jeho vlasti byl život normalizován, ji předkládáme našim čtenářům,aby poznali, jak žili a modlili se naši bratři v období těžkém pro víru, pro život náboženský a dominikánský“.Následuje zpráva.

/95,14/ - V dubnu 1950 byly všechny domy řeholníků i řeholnic zabrány komunistickým režimem, včetně tudíž i všechny domy a konventy dominikánské. Známější a vlivnější řeholníci byli postaveni před soudy, obžalováni z velezrady a odsuzováni k trestům 15 - 18 - 20 let, případně k doživotí. Zbývající byli "internováni" do klášterů, proměněných v koncentráky, a nuceni k těžkým pracím pod dozorem policie. Rok 1950 byl "milostivým létem mariánským" a my jsme se modlili: „Salve, Regina, ad te suspiramus, gementes et flentes ,in hac lacrimarum valle! Ad te clamamus exules filii Hevae!" Česky: "Zdrávas, Královno, k tobě vzdycháme, lkající a plačící, v tomto slzavém údolí! K tobě voláme, vyhnaní synové Evy!'"

2. „Pauperes facti sumus nimis" - Byli ochuzeni nad míru /Žalm76,8/. Kostely, kláštery, knihovny, archivy - všechno nám zabral nepřítel, naši dominikánskou vinici nám do kořenů rozvrátil lesní divoký kanec a nepředstavitelní dravci nám je vyžraly"/Ž 79,14/. O půlnoci, v té noci dubnové, obklíčeni a zatčeni velkým počtem policistů, jsme veřejně před nimi obnovili v chóru naše řeholní sliby za slavnostního zpěvu antifony "Salve, Regina". Toto se stalo v provinciálním sídle u Sv.Jiljí v Praze. Z našich klášterů jsme byli svezeni v neviditelnosti nočních temnot v autobusech do benediktinského kláštera v Broumově, v severních Čechách, blízko polských hranic. My dominikáni spolu s příslušníky jiných řeholních rodin jsme tvořili skupinu kolem 500 řeholníků: kněží i pomocní bratři, mladí, staří i nemocní. Byli jsme nuceni k ručním pracím a strava byla nedostatečná: práce mnoho - jídla málo. Toto platilo pro všechna střediska, téměř po 20 let, až po údobí nazývané "pražské jaro“ za vlády Alexandra Dubčeka. Ale když nás vojensky obsadil Sovětský Svaz, stav se znovu zhoršil. Církev byla znovu "uvězněna", činnost biskupů zakázána, věřící zastrašováni: „terorizováni".

3. Ale Bůh nás neopouštěl. Naše víra, důvěra a láska k Bohu vzrostly a zpevnily se. Posilovali jsme se vzájemně: "Bůh nás nestíhá tresty, nýbrž nás podrobuje zkoušce, a tak nám připravuje lepší budoucnost, jestliže vytrváme a překonáme tyto všechny těžkosti". A tak právě v těchto okolnostech jsme si uvědomovali, jaký význam má pro nás Bůh a spojeni s ním, modlitba a hovoření přímo s ním: růženec, eucharistie, bohoslužba, a vůbec modlitba nepřetržitá: "Nedůvěřujte mocným světa, ve kterých není spása!"

4. V okamžicích vyvážení z klášterů každý z nás vzal sebou breviář. Toto nám povolili. A tak, v kterémkoli místě jsme pak byli dva či tři,a ovšem i víc, hlavně o nedělích a ve dnech pracovního volna,jsme se modlili společně. Mše svatá se sloužila podle možností: obstarávali jsme si malé kalíšky, patény, hostie i víno. Tímto způsobem, přes veliké utrpení, v našich duších převládalo ještě větší štěstí, Pán byl s námi.

Řeholníci a kněží, proti nimž se nedal "sehrát soud",ale hlavně představení téměř všech řeholí, Češi i Slováci, byli soustředěni do opatského kláštera premonstrátů v Želivě:  tito ovšem byli před tím rozptýleni do jiných klášterů-koncentráků. V Želivě byli "uzavřeni" v naprostém odloučení od ostatních, i biskupové Tomášek, Otčenášek, Hlad. Dominikánů bylo asi deset, mezi nimi Otec Jiří Maria Veselý /viz „Zázrak v Želivě"/.

   V roce 1955 se Středisko začalo vylidňovat: mladí byli posíláni do továren jako dě1níci,nebo do jiných středisek, jako byly Hejnice, Králíky,Osek a podobně; kdežto starší, slabší, nebo přímo nemocní, na Moravec, do ústavu sester, podléhajícího "Katolické charitě" v Praze.

Komunistům se nepodařilo zlomit náš mravní odpor: po propuštění z "internace", buď bylo nutné najít si zaměstnání /jimi schválené/, anebo byl dotyčný poslán do vybrané jimi továrny; v žádném případě však do vlastního kláštera, také já - píše Otec Ambrož r.1989 - žiji ve zmíněném "domě odpočinku" na Moravci, asi 60 km severovýchodně od Brna, pod "péčí" řeholních sester N.D./společně se třemi bratry O.P. a 16 sestrami z klausurních sester II.O.P.“

Roku 1956 byly budovy želivského opatství přeměněny v psychiatrické oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodu

5. Když jsem byl r.1957 propouštěn ze Želiva, dostal jsem od Státu povolení, abych pracoval jako domácí kaplan u sester boromejek v Mostu-Alberticích, potom i na Moravci,ve Slatiňanech a ve Střelicích. Tak mi bylo možné sledovat průběh II.Vatikánského Sněmu - z poslechu českého vysílání a postupně si obstarat všechny koncilové uzávěry. Pročítal jsem s velkou radostí ustanovení o liturgii, ale zvláště "Světlo národů",  o Církvi. Kázal jsem duchovní cvičeni na základě koncilových usnesení pro sestry v různých domech, vždycky se "státním souhlasem".

V roce 1968 -"pražské jaro"- jsem se mohl účastnit generální kapituly O.P. v River Forest v Severní Americe; mohl jsem navštívit Fatimu a Řím, kde jsem byl přijat Pavlem VI. V roce 1972 vyšla tiskem"Liturgie hodinek" s důležitým úvodem, jak se modlit. Prostudoval jsem je důkladně a pak jsem podle nich kázal duchovní cvičení..."

Tolik Otec Ambrož Svatoš, podle IDI.

  K tomu je dobré dodat, hlavně pro mladé, kteří nemají tušení o tehdejším útisku, nějaké podrobnosti. Povolení k "duchovenské činnosti" kněžím mimo farní správu, např. pro exercicie, zpovídání atd.,ve skutečnosti byly nástrahy, bud pro zvoucího nebo pozvaného kněze,aby se našla záminka vzít mu státní souhlas vůbec, a poslat jej při nejmenším "do výroby",když ne do vězení - a tím ovšem zbavit věřící jejich kněží. Pokud jde o Moravec, stal se jevištěm hrůzyplných nočních přepadů se strany policie: Otec Ambrož je popisoval Otci Jiřímu jako duchovní i tělesné mučednictví, satansky kruté, proti němu jakožto "provinciálovi" dominikánů, nebezpečných "inkvizitorů... Ale k tomu se ještě vrátíme.

Svědectví Otce Ambrože podává náčrtek ze záborů klášterů a určitých záběrů ze života řeholníků v internaci, ale i potom. Malý obrázek z Moravce: Otec Jiří vzpomíná, že „ilegálně“, propašovaně se dověděl, že na Moravci zemřel Otec Soukup O.P., dlouholetý vedoucí a profesor olomouckého dominikánského studia. Udiven, že nedostal oznámení pohřbu, rozjel se tam. Bylo to nebezpečné v každém případě. Když obcházel ohradu, zahlédl ho Otec Ambrož a úzkostlivě šeptal: "Prosím Vás, jděte pryč! Před nedávnem totiž zde zemřel jeden náš bratr, přišlo mnoho lidí“, a policie týrala Otce Ambrože: "Děláte naschvál i organizované umírání, abyste se mohli sejít? Máme prostředky přivést vás k rozumu..."

  Jak se žilo např. ve skupině tří set řeholníků internovaných v Želivě, říká - i když pouze něco - ZÁZRAK V ŽELIVĚ. Otec Ambrož měl i zde pro usměrňování modliteb o zázrak důležitou úlohu.

Jak žil každý z propuštěných z internace? Otec Jiří skončil jako dělník na velkomoravském archeologickém výzkumu v oblasti Starého Města: státní souhlas pro duchovní správu nedostal. Za zvláštní Boží milost pokládal povolení k občasnému zastupování Otce Patrika Trnečky v internačním středisku řeholních sester v Broumově. I pouhé náhodné setkání se členy O.P. mohlo být stíháno jako příprava protistátní činnosti. "Náhodné" setkání s drem Milošem Šollem a jeho prozřetelnostní zásah umožnily Otci Jiřímu pozvání Katolické University z Milána na symposium v srpnu 1968. Odjezd se zákonitým pasem, dne 15.srpna. Vojenské obsazení republiky 21.srpna. Od září 1968 trvalá činnost Otce Jiřího na Angeliku v Římě.

 

                                              II. V ŘÍMĚ

 

Poněvadž Otec Jiří odcestoval na normální pas, písemný styk s ním byl sice policejně sledován, ale dovolen. Připravuje se soustavné vydání podstatné části této nesmírně bohaté a důležité korespondence. Zde nás může zajímat v rámci dějin provincie O.P. i případ Jaroslava Dominika Duky .

První uchovaný doklad o písemném styku je oznámení kněžského svěcení fra Dominik Jaroslav Duka, O.P., jáhen - fra Angelico Zdeněk Mička O.R, jáhen, ,,s radostí oznamují, že dne 22.června 1970 přijmou... v Litoměřicích.. .kněžské svěcení.. .první mše svatá. ..28.června 1970.

Otec Jiří si nevzpomíná, zdali dal podnět k tomuto sdělení on, či snad vyšel podnět od Otce Metoděje Habáně O.P.  Další dopis je z roku 1971:

 

 

 + !

                                                                  Chlum n. Ohří 14.6.71

    Milý Otče!

   Děkuji za zaslání přídělu, který došel zcela v pořádku. Připravuju to všechno na příští školní rok. Ten nynější už pomalu doklepávám. Děti se poměrně dost dobře daří. Minulou neděli na Nejsv.Trojici jsme měli první sv.přijímání. Bylo 25 dětí. Celkem se jich přihlásilo 30, ale pro nepřipravenost a častou absenci jsem je nemohl připustit.

V červenci se chceme věnovat určité akci - něco na způsob "Cathriniati" - P.Metoděj se domnívá, že je to správný název. Současné generaci prohloubit pohled na náboženství a Církev v duchu sv. Kateřiny Sienské.

Prosím Vás, mohl byste nám zaslat nějakou literaturu – /pro P.Metoděje/, dílo sv. Kateřiny, literaturu o tomto hnutí v Italii ,příp.ve světě. Spěchá to však, protože chceme již v srpnu začít. Vím,že píšu pouze útržkovitě, ale nedá se to blíže vylíčit. Je tu stále špatné počasí a ne a ne se zlepšit.

In Christo

                           P.Dominik Duka O.P.

 

Žádané věci Otec Jiří posílal. Zmínka o Otci Magistrovi Metodějovi je velice důležitá. V okolí Chlumu pracoval i Otec Jordán Vinklárek i jiní, kteří vedeni Otcem Metodějem vstupovali tajně do Řádu   Dominika. Nedávno vyšlá vzpomínka na Otce Metoděje, bohužel, neříká nic důstojného, ani o jeho soukromí prožívaném hrdinsky věrně Řádu, ani co kdo a jak, od Otce Metoděje dostal (pravdivý pohled podává "ZÁZRAK V ŽELIVĚ", str. 92-108). Česká dominikánská provincie nikdy nepřestala žít: doma - v mučednících, potvrzených zázrakem; v cizině vědeckou činností světového významu! Nemluvě o přínosu kněžském...

+    +    +

 

Pokud jde o Otce Dominika Duku, s hlediska dějin české provincie se nedá přejít mlčením případ z roku 1972, protože je součástí dějin pražské arcidiecéze. .

V srpnu l972 došel Otci Jiřímu na Angelicum dopis z Generální Kurie dominikánské Řádu. Uvnitř byl list Otce (arci)biskupa Fr.Tomáš­ka s přílohou. Ručně - spěšně - psaný dopis měl datum 21.8.1972 a totéž datum bylo i na známce vatikánské pošty. Na obálce byla adre­sa: "Casa Generalizia dei Padri Domenicani, Largo Angelicum,1, ROMA. Roku 1972 byl Generálním Magistrem O.P. předobrý přítel a bývalý profesor Otce Jiřího, nadšený zastánce jednání o blahořečení Otce Hyacinta Cormiera, Otec ANICETO FERNANDEZ.

Když otevřel arcibiskupův dopis a četl v záhlaví Z ARCIBISKUPSKÉ KURIE  Z PRAHY - SPĚŠNÉ - PRO OTCE JIŘÍHO VESELÉHO NEBO PRO JINÉHO ČESKÉHO KNĚZE. DÍKY, okamžitě předal dopis Otci Jiřímu.

 

 

POZNÁMKA /červeně/

Dalla Curia Arcivescovile di Praga

Urgente!

Per P. Jiří Veselý o per altro sacerdote

ceco. Grazie.

 

 

Z arcibiskupské Kurie z Prahy. Naléhavé!

Pro Otce Jiřího Veselého nebo pro jiného českého kněze. Díky.

(Připsáno rukou Otce Jiřího:

     Posláno od Sv.Sabiny:

     P.Aniceto FERNANDES. +

 

 

                                                                                                                                                         Řím 21./8. 1972.

+ !

         Carissime,

   velmi srdečně pozdravuji Vás s velkým opětovným poděkováním za Vaše vždy vzácné pochopení a obětovné služby.

Tentokrát se obracím na Vás se záležitostí nemilou, ale řešit se musí. Oč běží? Přikládám opis podání Vašeho ml. řehol. kněze P. Dominika Duky OP, kterého jsem asi před dvěma roky ordinoval a který sliboval oboedientiam et reverentiam do mých rukou.

Situace je taková: Máme katastrofální nedostatek kněží. Jsme proto vděčni Stát.sekretariátu, který nám sdělil, že za těchto okolností podle hesla "salus animarum suprema lex", mají být řeholní kněží k disposici biskupům ordinářům,což se také praktikuje.V případě P.Duky je to takové, že má být přeložen do města Jáchymova, tedy do mnohem většího prostoru pastoračního než je Chlum n. Ohří ,kde si to měl vyměnit se spolubratrem P.Vinklárkem OP. Kdybychom ho nepřeložili, ztratil by vůbec stát. souhlas k výkonu pastorace ve farnosti. P.Duka chce raději do výroby s romantickým plánem pracovat v "podzemní církvi“.

Působím v Praze za nejtěžších podmínek osmý rok.Měl jsem dosud jeden případ, že mi diec. kněz vrátil dekret. Když si nedal říci, pak jsem jej suspendoval. Poněvadž je to mladý řeholní  kněz, nechci sáhnout k této sankci.

Ale ,kdyby prosadil svou, pak se lavinovitě naruší mezi kněžími nekázeň. A v dnešní situaci, kdy je tolik potřebí jednoty s biskupem všude a zvl. u nás, je to šokující.

Než došlo k této změně-přeložení P.Duky, já jsem mu to v tom duchu vysvětlil předem, a teď ex post znovu, ale on zatvrzele trvá na svém. V jeho podání je ještě něco dalšího velmi zlého, že vyhrožuje žalovat u civilního soudu gen. vik.dr Fr. Vaňka. Tedy, vlastně v jeho osobě mne, což je proti zn. kán. který vyslovuje sankci na toho, kdo z kleriků proti svému bisk. se odvolává. na orgán světské moci. Předložte to p. generálovi nebo jeho zástupci. Urget. Promiňte chvat, jsem před odjezdem do Palidoro, kde hodlám zůstat asi 2 týdny. Adr. : Casa per il Clero /POA/, Torre di Palidoro, OOO50-Per Passoscuro /ROMA/

S mnoha pozdravy v Kr. vděčně oddaný

                                                                                                                                                         + Fr. Tomášek

                                                                                                                                                         Via della Traspontina 18

                                                                                                                                                         00193 Roma.

 

Naše poznámka: Opis vrácení dekretu P.Dominikem Dukou je na další straně, jak jej Otec Veselý dostal od arcibiskupa Fr.Tomáška:

 

Dominik Duka O.P.

administrátor Chlum n. Ohří 1

okres: Sokolov

 

P.T.

Apoštolská administratura

P r a h a_________________

 

Věc: Vrácení dekretu

Vážený pane, generální vikáři,

Děkuji Vám za Vaši starostlivost vůči mé osobě viz Čj.2761/72. Uvádíte, že jediným důvodem mého přeložení je obava, abych nebyl zbaven státního souhlasu. Odvolávám se na právní řád ČSSR, který je podkladem socialistické zákonnosti. Podmínky ke státnímu souhlasu jsem doposud neztratil. Nebylo mně odňato státní občanství, zůstává mně bezúhonnost (MK 29/7. 68 č. 118556 C) a také jsem nemohl pozbýt státní spolehlivosti, protože jsem obdržel státní souhlas pro Jáchymov. (Vl.nař. 219/49 Sb. § 7.) Tím, že jako můj zaměstnavatel proti mému souhlasu jste provedl změnu mého pracoviště, dopouštíte se porušení zákoníku práce. Velice mě mrzí, že Vás musím takto upozorňovat. Tímto se vlastně dostáváte do rozporu s právním řádem našeho státu.

Ještě jednou Vás prosím, abyste celou věc rozvážil a sladil v duchu socialistické zákonnosti, která je normou konzolidace naší společnosti. V opačném případě bych se musel odvolat právní cestou.

S pozdravem

                                                                                                                                                         Dominik J. Duka v.r.

Příloha: Dekret Čj. 2858/72 .

(Dole připsáno rukou Otce Veselého)

Dopis Otce Kardinála Tomáška

Řím 21/8 1972

 

Vztah mezi Otcem Tomáškem a Veselým se dá vyjádřit jako přátelství, důvěra a úcta. Znali se již před komunismem, ale sblížení se prohloubilo v Želivě.V tamní internaci" žily - odloučeně - tři skupiny: 202 diecézní kněží, v opatské budově; 303 řeholníci,v konventě; a ve spojovací budově, kde bylo i policejní velitelství, skupina "biskupská".

Cílem internace kněží v podstatě mělo být pohnout aspoň některé, aby přijali jmenování do duchovní správy od komunistického "Církevního Úřadu", a sice bez ohledu na biskupa, ano proti biskupovi.

Spisek F.Zíbala: „Šéfe...znáte Želiv?" - popisuje spíše s humorem tuto bezúspěšnou akci. To však budí i projevy nesouhlasu bývalých internovaných: i mezi nimi byli mučedníci. Dosvědčovali zápisem vrytým do kusu uhlazeného dřeva, které potají přibili na strom v jednom lesním pracovišti: VINCTI CHRISTI JESU,  podle apoštola Pavla /Ef 3,1;4,1; 2Tim 1,8/, VĚZNI PRO JEŽÍŠE KRISTA.

  Ke skupině biskupů patřili Otčenášek,Tomášek a Hlad - nebyli se "státním souhlasem", a nyní tedy zde pro věrnost viditelné Hlavě viditelné Církve v Římě. O Otci Šuránkovi se nevědělo nic bližšího. Dr Alois Vašica prokázal, že biskupem není, a proto přešel mezi nás, jako pomocník na ošetřovně: prozřetelnostní svědek "léčení" Otce Veselého i zázračného uzdravení, hlavně při jednání o blahořečení Hyacinta Marie Cormiera v Římě. Tomášek byl sportovec anglosaského rázu, studoval totiž i v Oxfordě. Biskupská skupina byla rozpuštěna dříve: dnes, Otčenášek "dopracovává“ v Hradci Králové; Tomášek se ocitnul v Praze jako apoštolský správce-administrátor arcidiecéze. Po roce 1968 se s Otcem Veselým setkávali v Římě, kam Tomášek jezdil podávat zprávy o arcidiecézi. Otec Veselý mu upravoval italštinu pro písemná sdělení, jež Tomášek předával při večeři přímo do rukou Pavla VI. Byla v mich statečná kritika nejen komunistické hrůzovlády, ale i tak zvané "východní politiky" - Ostpolitik - státního sekretáře Casaroliho: naprosté odsouzení jakýchkoli ústupků komunistům, hlavně pokud šlo o plánované jmenování biskupů-kolaborantů... Do tohoto ovzduší zapadl roku 1972 "případ" Dominika-Jaroslava Duky O.P. Jestliže podal "vrácení dekretu" poštou, šlo přes přímou kontrolu policie; podal-li je osobně, všichni zaměstnanci na arcibiskupství patřili k policii. Už jen pouhé vráceni, čili odmítnutí poslušnosti, svědčilo proti biskupovi ve prospěch komunistů. Dukova hrozba, zdůvodnit svou neposlušnost odvoláváním se "na socialistickou zákonitost", Tomáška zdrtila. . .

Uznával,že jakýkoli přímý zákrok z Říma nebyl možný ani radný.

A pak, v ČSSR žil provinciální představený O.P. Ambrož Svatoš. Radil se s ním Otec Dominik? A s kým vůbec dělali noviciát, kdo je přijímal do O.P. Komu skládali sliby, hlavně slavné?

Vrácení dekretu se stalo roku 1972. Poslední uvedený dopis Otce Dominika má datum 14.6.71 z Chlumu n/Ohří. Další je z Jáchymova a má datum 28.l.l973. To by znamenalo, že přeložení bylo přijato.

 

Milý Otče!

Děkuji za Váš dopis a fotografie.Potvrdil jsem pouze příjem II. dílu BR /2 ks/ lístkem.Na víc jsem se nezmohl. Začal jsem marodit. Ulcus duodeni se otevřel a tak jsem celý advent byl v nemocnici. Tento měsíc jsem marodil doma. Jakžtakž jsem mohl celebrovat a chodil jsem do školy. Ostatní jsem tak všelijak "pohlavkoval". Minulý týden se objevilo krvácení a tak jdu zítra do nemocnice na operaci.

V Jablonném zůstává vše při starém. Jindřich je bez státního souhlasu - dělá kostelníka a varhaníka. Albert 2 měsíce válčil s námi v Jáchymově a od I.XII. je jako kaplan v Blansku. P.Met. zůstal na Chlumu. MK insistuje na jeho vystěhování.Momentálně je nemocen ­měl prý zápal plic.Obleva u nás není,ale přitahuje. Paxteriéři korumpují Boží dům pomalu a promyšleně. A jim vytrvale pomáhají  kariéristi, kteří prý mají u kurie stále šance.          

Franciscus Buliensis dívá se na 'konkordát" velmi skepticky a není sám.

Nu myslím, že ty nářky stačily, život jde dál a budoucnost patří tomu, který je naším pánem.

Nakonec ještě k otázce brevířů. Potřebujeme jich opravdu pět. Jinak zde žádné nejsou. Můžete-li pošlete další díly. Těch 20 mší sv. budeme persolvovat.

Končím prosbou modlete se s Vašimi za naše ,nebo lépe: Oremus pro invicem.

in X° Váš

                                    Fr.Dominik Duka O.P.

Další dopis:

                                                                                                                                                         Jáchymov 10/10 1973

+!

Milý Otče!

po prázdninové pauze, která znamenala odlehčení pro nervovou soustavu, se ozývám. Žijeme nyní všichni in dispersione. Jablonné je opuštěno a Šroub se spíše utahuje.. Přesto nevidím situaci beznadějně. Sympatie mladých jsou na naší straně. Na rozdíl od padesátých let mládež necítí fanatickou nenávist. Stará generace...... /nečitelné/ se tváří zarytě, potká-li kněze - mladí zdraví a samy navazují kontakty. Atheistická propaganda postihuje /?/ padesátá léta. Děti jsou vystavováni ve školách přímo morálnímu teroru. U těch nejmenších se tyto vlivy začínají projevovat.Je to tedy boj o každou duši.

Vládu v instituci církve přebírají bezpečně do rukou neschopní zaprodanci z takzv Pa... Vatikánská diplomacie může oslavovat triumfy své geniální politiky. Osvícení /?/ dostali zde přezdívku Kastrol a ti /ostatní/ Kelímkové. Rozbili /?/ soudržnost kléru a otevřeli dveře nečestnému kolaborantství. Neuznávám žádné jednání a spolupráci, které nejsou postaveny na čestnosti a spravedlivé otevřenosti.

Myslím, že to pro dnešek stačí. Prosím Vás, Otče, nezapomeňte na po­kus s Lit.horarum.

                              Zdraví in Xo 

                                                                                                                                                         Dominik.

V obou dopisech jsou ostré narážky na "paxteriery", což označuje kněze členy sdružení Pacem in terris. Otec Veselý i jiní čeští Římané se tázali na mínění Otce biskupa Tomáška při jedné z návštěv v Římě. Podle něho – pochopilo-li se to správně - vznik sdružení vyšel od zákonité církevní autority ve svobodě za "pražského jara".V době následujícího rozčarování pod dozorem sovětských tanků převládal zmatek.

Otázka:"Máte mnoho kolaborantů mezi Vašimi kněžími?" Tomášek, se slzami v očích: "Kolik mám kněží, tolik mám "mučedníků". A ti někteří, vlečení bahnem, třebas i ze slabosti? Většinou přijdou se u mne vyzpovídat..." Neříkám, že někteří se nepřidali..."

"Franciscus Buliensis" - míní se František Tomášek? O tom, jak Tomášek tvrdě odsuzoval vatikánskou "Ostpolitiku", jsme se zmínili. Bylo by ovšem potřebné, aby se zjistilo také, proč Dominik Duka odmítal přeložení a hrozil církevnímu představenému socialistickou zákonitostí.

Poslední pozdrav z Jáchymova je z 8.4.1974. - Dne 24.10.1974 máme jen "Srdečný pozdrav z nového působiště - Nových Mitrovic - okres Plzeň. Plzeňské poštovní razítko má lístek ze dne /nečitelné/, 1976:

 

+!

Milý Otče,

přijměte přání i pozdrav! Jsme stále více uzavřeni do sebe a tak zapomínáme na svět okolo ,který - jak se zdá - nemá o nás zájem. Sami nevíme, co bychom potřebovali.

Díky za další díl breviáře,který jsem dostal od S.Judity.

                           Zdraví Váš

                                 fr.Dominik

 

Do Říma došlo 27.IV.1976: šlo tedy o dubnové přání velikonoční.

Sestry Judita a Flavie měly podstatný podíl na vznikání a uchování mnohých dominikánských povolání mezi bohoslovci v té době.

                                

                                          III. Zastavený čas

 

  Roku 1950 komunistický režim zbavil katolickou církev veškeré právní svobody, možností svobodné volby nebo svobodného jmenování do úřadů. Z právního stanoviska se "zastavil čas", jako když se" zastaví např. promítání filmu: představitelé úřadů zůstávali „zastaveni“ na svém místě. Tak se stalo, že i Otec Ambrož Svatoš, zvolený před 1950 na čtyři roky, se roku 1968 účastní jako plnoprávný provinciá1 Generální kapituly O.P. v River Forest,a svým líčením komunistického útlaku otřásl celým shromážděnim. V roce 1983 se stal novým generálním Magistrem dominikánského Řádu Irčan Otec Damián Byrne. lršti dominikáni měli přátelský vztah k českým i z toho důvodu, že v irském dominikánském kostele Sv.Klimenta byl pohřben sv.Cyril. Přátelství mezi Otcem Damiánem a Jiřím bylo prohloubeno také společným úsilím o blahořečení Hyacinta Cormiera a o svatořečení bl.Zdislavy.

V letech 1975-1983 z dopisů Otce Ambrože sálal strach z duševního zhroucení: Otec Jiří nezapomínal na zešílené a sebevraždu v Želivě.

Řešení? Odvést pozornost policie od provinciála Svatoše "jmenováním" provinciála nového. Koho? Nešlo jenom o záchranu Otce Ambrože: nově ohlášený "provinciál" se stane okamžitě předmětem "pozornosti" policie! Po poradách padlo jméno Dominika Duky. Od roku 1972 šla s ním v zápisech policie - státní bezpečnosti, zkráceno hrůzyplné StB – zpráva o jeho odmítnutí poslušnosti církevnímu představenému a hrozba biskupovi utéct se pod ochranu socialistické zákonitosti. V tehdejším okamžiku byl Dominik Duka bez státního souhlasu, protože měl odpykaný trest za pohoštění cizích kněží, kteří při návratu do jejich vlasti vyznali na StB každé slovo, kde nebylo možné dokázat, že nešlo o "šifrované dohody s cizím státem, případně Vatikánem, proti ČSSR". Nebylo asi náhodné, "že Dominik Duka se ocitnul  ve vězení se skupinou "Charta 77", vedenou Václavem Havlem, který prý pomáhal Dukovi modlit se růženec... Ale v každé cele politických vězňů byl nastrčený donašeč: po sametové revoluci se Chartaři rozpadli/a nemálo z nich přiznalo svou proti-havlovskou tvář. V každém případě Dominik Duka vyšel z vězení prověřený se všech stran. Po jeho ohlášení provinciálem, pro STB stačilo ho sledovat.

Generální Magister O.P. Aniceto Fernandes jmenoval Otce Jiřího generálním vikářem pro všechny členy České provincie v cizině. Jeho nástupci potvrzovali toto jmenování pro zachování řeholní kázně. Ob­novil je i Otec Byrne. Když mu Otec Jiří navrhoval "jmenování" Dukovo, Otec Generál měl první zájem, aby se tím necítil dotčen otec Ambrož. Pro Duku žádal osobní zaručení Otce Jiřího, s případnými církevními tresty. A tak od r. 1983 se rozneslo, že "provinciálem" byl z Říma jmenován Otec Dominik Duka: úřad trvá 4 roky.

Když se čtyřletí chýlilo ku konci, Otec Ambrož měl celkem pokoj. Bylo dohodnuto, aby se tedy Dukovo "jmenování" neobnovovalo, všechno v naprostém tichu: Otec Ambrož měl prostě pokračovat. Generální Magister Otec Damián Byrne dělal kanonickou visitaci v polské provincii O.P.

Po jeho návratu ho Otec Jiří - stále jako vikář českých dominikánů v cizině - navštívil. Když zavedl řeč na Dominika Duku, Otec generál rozpačitě zmlkl: "Než jsem odjel z Polska, přišel ke mně Otec Dominik a prostě mě žádal, abych jmenování provinciálem prodloužil o další 4 roky. Byl jsem překvapen: obvykle se čeká, až úřad skončí, a vyšší představený určí, co bude dál... A tak jsem mu termín prodloužil. . .

Když jde o dosazeni do úřadu tajným lístkovým hlasováním, dá-li někdo tajně hlas sám sobě, je hlas neplatný a viník je vyloučen z úřadů po dobu stanovenou právem...

V prosinci 1987 byl Otec Ambrož opět úředně jako provinciál v Římě. S Otcem Veselým byli spolunovici - z roku 1930 – odchovaní Otcem Habáněm. V lateránské komisi pro blahořečení Hyacinta M. Cormiera, vznikla otázka ,zda uzdravení v Želivě bylo "okamžité", instantaneum,    což je podmínka pro "zázrak". Otec Ambrož to jako svědek přísahou potvrdil: "Já podepsaný Br.Ambrož Maria SVATOŠ O.P. provinciál české provincie O.P. potvrzuji své prohlášení ze dne 20. prosince 1968, že totiž uzdravení Otce Jiřího Marie Veselého O.P. v internačním táboře v Želivě...bylo okamžité…“ Téhož dne 13.prosince 1987, sepsal "Prosebný list" Svatému Otci o urychleni blahořečení Hyacinta Cormiera, který obnovil českou provincii…, a my všichni členové Dominikovy Rodiny žijeme v ustavičné duchovní přítomnosti Božího služebníka a tak překonáváme tělesné i duchovní mučednictví a ro­steme jak počtem, tak nebeskou radostí"...

  Těsně před odjezdem do vlasti řekl pološeptem Otci Jiřímu: "Já jsem se právě vzdal úřadu provinciála do rukou Otce Generála..."

  Otec Jiří doznává, že dodnes neměl odvahu Otci Ambrožovi vysvětlit, že to vše bylo myšleno jako pomoc pro něho.

 

                                                                  Závěr?

 

Při návštěvě Jana Pavla u nás v roce 1990 měl Otec Jiří být ve skupině vatikánských novinářů, ale v posledním okamžiku mu bylo sděleno, že si toto místo vyhradil kardinál Tomko.

Několik dní před odjezdem přišel k otci Jiřímu vikář-zástupce Otce Generála Byrna. Po krátkém rozpačitém procházení celou, se tázal: "Tak tedy po tolika letech nejistoty - domů?" Otec Jiří:"Ano, pojedu sám, vlakem." Vikář: "Víte dobře, že jsme přátelé. Ke Sv. Sabině můžete přijít kdykoli jako domů, i ke stolu, bez ohlášení. Co Vám tedy sdělím, je projev bratrského pochopení. Přišel dopis z Prahy, abychom Vám uložili „nemluvit v provincii jako autorita, nechovat se jako autorita, nezakročovat jako autorita - protože veškerá autorita je nyní v Praze..."

"Takové přivítání je bestiálnost", uniklo Otci Jiřímu. Otec Vicente: "Bestie se chovají vždycky normálně. Proč je urážet? Toto je sprostota anebo tupost! Původně jsme to chtěli do Prahy sdělit my a Vám o tom nemluvit. Vy uděláte nejlépe, když se doma budete chovat, jako byste nic nevěděl, a pozorovat. A pak si pohovoříme."

Otci Vicentovi se zřejmě ulevilo. Otec Jiří se totiž dohodl s ním a Otcem Generálem, aby se nemluvilo o důvodech pro jmenování Dominika Duky. A tak u některých členů generální Kurie vzniklo domnění, že pohnutky mohly být mimořádné schopnosti Otce Dominika. Neštěstím i předcházející Generála O.P. Couesnougla bylo, že celou Kurii obsadil "novými" lidmi a ani jednou se netázal na nic svého předchůdce Fernandesa, ačkoli byl zvolen na jeho zásah. Změnil mnoho klasických věcí v novém duchu bez dobrého vztahu ke Hlavě Církve: zešílel. A ze­mřel v Toulousu, kde sv.Dominik zakládal Řád a Bl.Hyacint jej obnovil.

Po obnovení klášterů u nás r.1989, Otec Ambrož nepokračoval" v Praze: skončil u sester II.O.P. ve Znojmě. Pro dominikánský život se zdůrazňují informatio a formatio - poučení a výchova. Při jednom setkání řekl Otec Bernard O.P. - poctivé Hanáčisko - Otci Jiřímo: "Nač zapírat, my prostě improvizujeme, bylo by nutné ,aby každý z nás šel aspoň na rok do dobrého kláštera v cizině: napodobovat Poláky nic nezachrání.“

A tak se stávalo někdy, že úřední listy nových autorit z Prahy byly sice dokonalé podle "litery" Stanov (informatio), ale ne vždycky podle 700 let tvořeného "ducha" Řádu (formatio). Někteří vznětliví "Asistenti", odpovědní za příslušné sektory, ukládali Otci Jiřímu, aby poradil Praze správný postup, což někoho v Praze dráždilo jako jeho vměšování do pražských autorit. V tomto smyslu Otec Jiří vysvětlil reakci Prahy jako "nadšení": podle ducha Řádu i Evangelia však měl být z Prahy upozorněn napřed osobně Otec Jiří; v případě neposlušnosti, jeho převor; a v případě zatvrzelosti - Generální představený...

                                     ŽIVOT SE NEZASTAVÍ-BENEDICTUS DEUS

 

 (Pozn.redakce: Uveřejňujeme tento dokument s ohledem na poslední vůli jeho autora Otce Jiřího Maria Veselého O.P., který se jej snažil sám publikovat, dále na potřebu poznání skrytých sil působících v dominikánském řádě během „temné“ druhé poloviny 20. století. Je to potřebné i s ohledem na prokázání hrdinských ctností Otce kardinála Tomáška pro případ jeho povýšení na oltář Boží, za což se upřímně modlíme. Vyplývá z toho že Otec kard.Tomášek žil a působil nejen pod tlakem komunistického režimu, a nejen pod tlakem těch, kdo prosazovali v Církvi „OSTPOLITIK“, a tedy mu zakazovali otevřený veřejný postup proti komunismu, nýbrž i pod tlakem neposlušnosti některých podřízených, kteří se ho dokonce snažili vydávat světskému soudu.)

                                                       +++

Poselství bílého roucha

                                                                                         4.května

Milá duše,

pocházím z bohaté toskánské rodiny. V útlém věku nám odchází maminka na věčnost. Od té doby se o mě, jako i o dalších sedm mých sester stará můj otec. Při dospívání zakouším těžký boj o své povolání. Neláká mě sice svět, ale je mi tolik blízký můj otec, který se zdráhá pustit mě do kláštera. Nakonec však dává souhlas a dokonce pro mne a mé družky zbuduje nový dům. Může tě překvapit, že nekonám noviciát v jiném klášteře, ani do našeho nového domu nepřecházejí žádné sestry z jiného kláštera. Dokonce někdy vzbuzuji otázky, jsem-li sestra mniška nebo terciářka. V naších dobách se to navenek příliš neliší. Zachováváme klauzuru a modlíme se božské oficium. Všechno u nás duchovně řídí můj zpovědník, otec Petr. Řídím se podle jeho rad a ostatní sestry se řídí podle mých rad. Zejména po třech letech, kdy jsem jmenována jejich představenou. Řídím je svým příkladem, a nejen slovy. Kde k tomu beru sílu? Ze svatého přijímání. Dostává se mi milosti, kdy mi můj zpovědník dovoluje přistupovat ke stolu Páně nejen o velkých svátcích, ale také třikrát týdně. Co je pro Tvou dobu běžné, to je na mou dobu – třinácté století - velká vymoženost. I když se sama necítím hodna tak velké milosti, Spasitel mě povzbuzuje: Nehleď tolik na svou nicotnost jako na mé milosrdenství!

  Po půl století života v klášteře si mě Pán bere k sobě. Můj hrob však nezarůstá travou ani se neztrácí v rozvalinách, nýbrž jasně vyniká a dějí se na něm zázraky. I u Tebe dějí velké zázraky. Největší zázrak, který zakoušíš, je, že se Ti dostává milosti být Božím dítětem. Další zázrak je, když to na Tobě tak jasně vyniká, že tím strhuješ ostatní k následování našeho Pána.

                                                       Tvoje sestra Emilie Bicchieri

+++

                                                                                        7.května

Milá duše,

jsem jen rolník. Podle přání svých rodičů vstupuji do manželství. Pracuji se svou ženou na zděděné půdě, ale modlím se vedle své ženy. Modlím se vedle ní, a nikoli s ní, protože pokládá modlitbu za zahálku, jakož i mou štědrost za marnotratnost. Po její smrti zůstávám docela sám, protože děti nemáme. Zakrátko se i příbuzní přičiní, abych neměl ani žádný majetek. Mám však poklady v nebi. Vydělávám si na živobytí jako najatý dělník v Cremoně. Právě tady poznávám řád našeho Otce Dominika. Jsem přijat jako jeden z prvních terciářů. Navenek prožívám zdánlivě nezajímavý život kostelníka. Usiluji však o svou dokonalost. Takových, jako já, je jistě mnohem víc. Bůh však nenechává můj úděl stranou a v zapomenutí. Většinou hledáš u těch, kdo jsou povýšeni na oltář Boží, nějaké mimořádné věci, kterými by si zasloužili toto povznesení. Přesto se v souvislosti se mnou dějí velké Boží zázraky. Nemysli, že Tě Bůh ponechává stranou. Máš příležitost zakoušet život milosti jako Boží dítě, a to je větší zázrak, než celý stvořený vesmír, který je jenom přirozený.

                                                      Tvůj bratr Albert z Bergama

+++

                                                                                         10.května

Milá duše,

posílám Ti tento vzkaz, ať nezapomeneš, že velikost se před naším Pánem neměří podle mohutnosti Tvé postavy, ani od Tvé přirozené inteligence, nýbrž podle úplně jiného měřítka. Sám jsem totiž úplný střízlík, když se jednoho dne jako chlapec představuji velikému a zdatnému Otci Janu Dominicimu s prosbou o přijetí do dominikánského kláštera. Přeměřuje si mě jasným pohledem a vidí malého hubeného kluka, a snad si říká, že jsem příliš slabý pro tvrdý klášterní život. Tak mi povídá: "Co studuješ?" - "Právo. Můj otec, významný florentský advokát si to přeje." - "Dobře, přijmeme tě, když budeš umět zpaměti Gracianovy dekretálky." V první chvíli zůstávám jako opařený. Asi by Tě to taky zdrtilo, kdybys znal tuto právnickou sbírku. Jenže já se do toho vážně pouštím a studuji a studuji. Otec Jan na mě asi dávno zapomněl. Nestačí vyvalovat oči, když za ním asi za rok přicházím znovu a povídám: "Otče, vyzkoušejte mě z Graciánových dekretálek." Ještě víc žasne, když sleduje, že tu sbírku nejenže znám zpaměti, ale také jí rozumím a dovedu vysvětlit. Najednou už to, že jsem tak malý, nehraje takovou roli. Tak mě tedy přijímají, slavně oblékají do bílého roucha našeho Otce Dominika. Skládám sliby. Najednou se ocitám v té nejlepší společnosti. Jeden můj spolunovic je bratr Jan, zvaný fra Angelico, druhý bratr Petr Capucci.

 

 

     Asi už to tak bývá, že si Pán vybírá nejmenší k zahanbení silných a mocných. Nechávám se osedlat Duchem svatým a on se ve mně prodírá k uplatnění hlavně darem rady, darem vědy a umění. Je to Boží dílo, že si mě bratří volí jako prvního mezi rovnými ve florentském konventu sv.Marka. Je to nebeské dílo, že právě mě zahrnují svou přízní knížata Medici, ačkoli k nim mám tolik výhrad. Je to zase Boží dílo, když vybírám fra Angelika k výzdobě našeho konventu. A zase je to dílo Nejvyššího, když si mě papež Evžen IV. vybírá za biskupa a pak za arcibiskupa florentského.

 

 Když mi papež říká "Antonín-rádce", pokorně klopím hlavu a chválím Boha.

  Jen se trochu přičiňuji na florentském církevním sněmu. Celkem slibně se nám tu dařilo spojení východní a západní Církve. Je to však spíše dílo významnějších veličin než jsem já. Vždyť je tu na sněmu také Otec Petr Jeremiáš a také Otec Torquemada. Prakticky však jsou naše plány posléze zmařeny složitými událostmi ve světě a neporozuměním některých duchovních osob z  východní Církve.

  Větší význam však připisuji své péči o náš Třetí řád. Sledávám, že některé terciářky žijí bez rodin porůznu opravdu řeholním životem. Tak je shromažďuji do jedné společnosti a uvádím je do opuštěného kláštera Panny Marie Sněžné, kterou vyprošuji u Svatého Otce. A tady se rodí duchovní kořeny kulturního povznesení a slávy Florencie.

  Zatím mě však začíná nepříjemně zaměstnávat politické kvašení ve městě. V obci se rozpoutává vnitřní boj mezi přívrženci svobodného uspořádání obce a samovládci. Ani když se do popředí dostává rodina medicejských, není to ve městě lepší. Kníže Cosimo Medici se snaží ovládnout město a podkopává jeho republikánskou ústavu. Jako arcibiskup mu nemohu tolerovat jeho úklady proti svobodnému městskému zřízení. Kníže nutí městskou radu hlasovat veřejně, a ne tajně, aby mohl zjistit, kdo je na které straně a pak stíhat své odpůrce. Vlastníma rukama připevňuji na bránu chrámu Santa Maria del Fiore svůj dekret. Tak vyhlašuji vyobcování z Církve všem, kdo budou omezovat ústavou zaručené svobody florentských občanů, jakož i toho, kdo by tento dekret strhnul.

  V únoru 1441 svolávám ke sv.Marku dvanáct zbožných florenťanů. Jsou to většinou odpůrci rodiny Medici. Překládám jim plán na pomoc. Zakládáme Spolek sv.Martina, starající se o pronásledované a trpící. Potom se poměry uklidňují.

  Jenže trpících je vždycky dost. Tak o sedm let později zasahuje Florencii morová rána. Město se vylidňuje. Za pět let nato otřásá s městem mohutné zemětřesení. A zase je spousta chudáků. Rozdávám veškerý svůj majetek. Nestačí to. Prosím o pomoc Svatého Otce. Papež opravdu posílá podporu. Sám to rozděluji mezi postižené.

  Sotva jsou zažehnány živelné pohromy, hned se sami svobodomyslní florenťané přičiňují o zbídačení dělného lidu. Rozmáhá se podnikatelství, budují se manufaktury. Bezohlední ctižádostivci zbavují lidskou práci důstojnosti a snižují ji na pouhé zboží. To vede k nedůstojnému ponižování dělného lidu. Hřímám z kazatelny, že pracující člověk má právo na slušnou odměnu pro sebe i pro rodinu. Jenže jsem leda k smíchu těm, kterých se to týká a mohli by pomoci. A tak jako arcibiskup nakonec vyčerpaně klesám pod tíhou své bezmocnosti. Nemohu pomoci tomu, kdo odmítá pomoc. Jako náš Pán, který Tě stvořuje svobodného, Ti nemůže pomoci, pokud se jeho radě sám svobodně neotevřeš.

                                                    Tvůj bratr Antonín Florentský

+++

                                                                                           12.května

  Milá duše,

  můj život Ti přináší svědectví, že zatímco přicházím na svět v lesku a nádheře dvora svého otce, krále Alfonze V., vydávám se na cestu skrytého života v chudobě. Předtím však žiji jako princezna přes dvacet let u dvora. Přitom tři roky úspěšně vládnu Portugalsku místo svého otce během jeho tažení proti Maurům v Africe. Tak se od dětství doma setkávám s tím, co mne odvádí od Boha. A přitom od dětství toužím po dosažení dokonalosti. V klášteře dominikánských mnišek v Aveiro nacházím tu nejlepší cestu.

  Po vítězném návratu mého otce z tažení proti Maurům říkám: "Otče, měl bys na poděkování Bohu přinést nějakou oběť." - "Jakou?" - Mně samotnou. Dopřej mi odejít do kláštera." - "Ne! Jsi vyhlášena za dědičku trůnu." K mému otci se též připojuje můj bratr. Vyprošuji si čas na rozmyšlenou a odcházím tedy do blízkého opatství. Zde, stranou královského dvora i od mého vytouženého kláštera sester Druhého řádu Otce Dominika, se v tichu modlím, aby mi Pán ukázal správnou cestu a pomohl mi na ni. Jenže příbuzní mi ani zde nedají pokoj. Bůh mi jejich prostřednictvím ukazuje svou vůli. Tak si vyprošuji od otce vstoupit k dominikánkám do Aveira. A tak tam na svátek Otce Dominika Léta Páně 1472 vstupuji do klauzury kláštera. Můj otec bohatě obdarovává klášter. Po tříletém přednoviciátu přijímám bílé roucho a stávám se novickou.

  Poté se však stupňují dvorní intriky mých příbuzných. Hrozbami i přísliby, podvody a lstí se snaží zabránit mému složení věčných slibů. Přitom na mě ještě doráží nemoc. Nato dává můj otec rozkaz odejmout mi řeholní roucho a zabránit mi v připuštění k věčným slibům. Pod nátlakem podepisuji prohlášení, že nepřistoupím k věčným slibům. Za několik dní na to znovu oblékám bílé roucho a už je nesvléknu. Věrně plním všechny předpisy Stanov našeho řádu. Jsem přesvědčena, že patřím mezi sestry Druhého řádu a také ony mne pokládají za řádovou sestru. Marně se mě otec snaží zahrnovat různými statky a majetkem, aby se zdálo, že nejsem členka žebravého řádu. Ještě nějaký čas po smrti mého otce jsem vystavena dvorním intrikám příbuzných. Dvakrát se o mě ucházejí královští nápadníci. Marně.

  Vracím se do kláštera. Ze svých statků si nenechávám nic. Všechno rozdávám pro potřeby kostelů a klášterů i chudých. Propouštím maurské otroky a starám se o jejich náboženské vzdělání a slušné zabezpečení. Modlím se o překování křižáckých zbraní v rolnické pluhy a vinařské nože..

                                                      Tvoje sestra Jana Portugalská

+++

                                                                                        13.května

 Milá duše,

 jistě také toužíš po štěstí. Největší štěstí je prožít vrcholnou lásku, která nepomíjí. Tak Ti píši o své krátké cestě k věčné lásce. Od narození vyrůstám v blahobytu. Moji zbožní rodiče mě vedou k dvorským způsobům. Jenže víc než všecky tyto věci mě láká domácí kaple. Zde ztichle a usebraně hledím na oltář. Hlavně od té doby, kdy mi matka a chůvy začínají vyprávět první pravdy o Bohu a o jeho lásce.

 A když mi říkají, že všichni lidé nežijí v paláci, protože je na světě mnoho bídy a bolesti, a to všechno kvůli tomu, že Bůh je málo milován, tehdy se ve mně rodí touha milovat, hodně milovat Ukřižovaného, milovat Spasitele tak, jako dosud nikdo.

 Ale kam jít? Kde je Pán? Kdo mi to bez posměchu řekne? Maminka anebo starý zámecký kněz?

 A tak jednou, ve svém předčasném dospívání, kdy se ještě choulím k matčině srdci, slyším odpověď na své hledání. Život je Boží dar. Jeho náplní je nesobecká láska, vykoupená obětí. A hledáš-li k tomu sílu, musíš odejít z ulice do kostela. Tam je přece na oltáři živý Bůh, Ježíš Kristus ve svatostánku. Panna Maria, andělé a svatí jsou tam s ním.

  To mi stačí. Od té doby mě táhne neznámá síla k bílému Chlebu ve svatostánku. Je to sladké násilí. Zdá se mi, že se ve mně rozhořely palčivé plameny, dravé a bolestné, ale jasné a hřejivé.

  A obrazy, jež začínají plnit mou mysl, jsou tak úžasné, že bych za nic na světě nedovedla říci, ze které staré knihy je znám, ani odkdy. Přicházejí a způsobují, že uprostřed hry či uprostřed výkladů staré chůvy najednou utichám a s tváří politou sladkým leskem hledím na plameny, jež klouzají po těžkých kusech vonícího dřeva ve velkém krbu. Anebo, když minou chladné deště, o samotě se nořím do zurčení fontán a opojena vůní vavřínů, myslím, že všecko na světě se děje jako nová píseň.

  Probouzí se ve mně dívčí duše. Poznávám krásu. Zamilovávám si ji. Je to tak prosté a přirozené. Začínám prožívat svou první a poslední lásku. Je mi málo let, to je pravda. Jenže nejkrásnější květy rozkvetou přes noc a zvadnou do večera. A také splní své poslání.

  Také na Tebe čeká v životě podobná chvíle. Když od počátku zvolíš špatně, strhá Ti to v životě všechny sny a postaví Tě to před kruté rozčarování. Zachrání Tě jen něco pevného a nekonečně věrného - víra v Boha, že se o Tebe stará. Milovat člověka není žádný hřích, miluješ-li ještě víc Boha. Ano, je to krásné, ale není to všecko. Lidé odejdou, věci se ztratí a hovory skončí, zůstaneš sám.

  Mě však Bůh vede krátkou cestou. Od sebe k sobě. Moje srdce se utišuje. Zdá se, že když ho nalézám, nezbývá než s Bohem žít a rozmlouvat. Jenže to není tak prosté. O vlastní opravdovou lásku musíš svést vnitřní zápas

  Zprvu se mi zdá, že stačí, když v sobě udusím vše, co by mě odvádělo od svatostánku.

  Jenže pak se přistihuji, že se do mých vzpomínek mísí něco cizího, chladného a temného. Něco, co odvádí od oltáře. Cítím, že začíná boj o mou lásku. Tu se mi zdá, že i svět je krásný se svými věcmi. Že je příjemné být mladá, bohatá a půvabná.

  Asi v deseti letech mého života se můj boj stupňuje. Můj bratr se žení. Až dosud žiji s ním a s matkou téměř úplně odloučena od světa. Teď se však hodně mění. Bratr si přivádí mladou choť do našeho domu. Doma nastává rušnější život. Na mě se všichni dívají s láskou, ale všichni ve mně vidí dítě, jež nerozumí životu. A přece už dlouho je moje duše otevřena.

  Chápu, že se něco musí stát, a to brzy. Prosím Pána Ježíše: Kéž se něco stane, co by mi pomohlo!

  A Bůh mi pomáhá. Přichází to tak náhle! Moje teta vstupuje do kláštera. Je to jako úder blesku za jasné oblohy, když vychází najevo, že uhlazená, jemná a půvabná komtesa opouští všecko bohatství a hlučnou společnost, aby oblékla pokorné roucho klarisek a dala se na drsnou cestu přísného pokání na usmíření hříchů všech lidí.

  Tehdy se mi to vyjasňuje. Je zajímavé, že celý tento boj, který je skryt mému okolí, prodělávám skoro sama. Můj otec je málo doma. Působí ve správě Boloně. A tak víc než s ním se stýkám se svými třemi strýci kněžími. Dva z nich jsou dominikáni. Občas mě navštěvují. Všecky tyto věci ve mně pomalu zrají. Lidem se příliš nesvěřuji. Zato prodlévám u svatostánku.

  Chodívám do dominikánského kostela. Oba moji strýčci tam slouží. Tak dlouho se modlím u hrobu Otce Dominika, až s ním svou duší splývám.

  Stávám se dominikánkou, jako sestra druhého řádu v klášteře sv.Magdaleny ve Valdipietře na předměstí Boloně.

  V mém životě je utajen rys samoty a lásky k eucharistii. Můj duchovní život je zvláštním způsobem založen v Nejsvětější Svátosti oltářní. Tak jdu cestou našeho Otce Dominika.

  Vigilie Nanebevstoupení Páně roku 1333 připadá na 12. května. Po mši sestry odcházejí, kůr ztichne a zůstávám v něm sama.

  Moje tvář se vpíjí do svatostánku a celá má bytost se mění v jednu touhu: Bílá hostie. Přijď, Pane!

  Náhle se mě zmocňuje vytržení. Jako podťatá klesám k zemi, s napětím hledám, odkud je to světlo, odkud je ten hlas. Nade mnou se ve vzduchu vznáší bílá hostie. U mříže, oddělující kůr od kostela, se sbíhá několik zvědavců. Sledují zázrak.

  Jak se hostie blíží, rozpřahuji náruč. Hostie se zastavuje. Moje ruce klesají a přichystané rty šeptají: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena." Hostie však stojí a zástup u mříže roste. V tu chvíli prožívám celou hloubku své lidské bídy, až mě to zdrcuje. Ale hned se vzmáhám. Zalévá mě láska,  naděje a pokoj.

  V kůru to září jako v nebi a lidé v kostele upozorňují sestry, že se děje něco mimořádného.

  Spěchají do kůru, vidí mě i hostii. Padají na kolena. Otec si znovu obléká bohoslužebné roucha, bere vznášející se hostii na paténu a kráčí s ní ke mně. Chápe Boží vůli.

  Přijímám Tělo Páně. Skláním se k díkůvzdání. Za chvíli se sestrám zdá, že snad děkuji Bohu už dost dlouho. Touží slyšet ode mě samé, co se to děje. Jdou, jemně se mě dotýkají, ale zůstávám jako zkamenělá, oči přivřené jako v sladkém snu, na rtech lehounký úsměv. Po chvíli sestry shledávají, že drží v rukou jen mou tělesnou schránku. Umírám sladkou láskou při svatém přijímání…

  Když planu nadlidskou láskou a opouštím svět ve svých nedovršených třinácti létech, netrap se nad tím. Hořím jako živá pochodeň, ale nikdy nedohořím. Dodnes žiji, abych Ti pomáhala víc než za své kratičké pozemské pouti. To, co prožíváš ve vyznání své víry, není žádný klam. Vidíš, že stojí za to být svatý.

  Cesta k mystické jednotě s Bohem vyžaduje několik kroků. Napřed se odvrať od těžkého hříchu! Tím v Tobě začíná nadpřirozený život milosti, život Božího dítěte. Stačí se očistit od hrubých a zřejmých chyb. To působí násilí a bolest citovosti. Za odměnu Ti dává Bůh i milost hlubšího poznání a citové útěchy. Aby ses v nich neutopil a nehrál si na učitele jiných, bere Bůh Tvé duši všecko, až zůstaneš ve tmě a prázdnotě. Týrá Tě pokušení proti čistotě a trpělivosti, stíhá Tě zklamání, nezdar a často i nemoc.

  Věrným překonáním těchto zkoušek uděláš další krok do období světla. Přestáváš číst o Bohu v krásách přírody a začínáš poznávat Boha prožíváním jeho milosrdenství a lásky, ukřižované za vykoupení hříšníků. Snažíš se vyvarovat i lehkého hříchu, podobat se Spasiteli. Ale tato záplava světla a lásky vzbudí ve Tvé lidské duši hnutí domýšlivosti, sebelásky a nedoceňování bližního. Mezi Tvou duši a Boha spadne tím mlhavý závoj, jenž musí shořet v bolestech třetího kroku. Ten je nejhroznější ze všech. Bůh Tě přeorává až do dna, zakoušením nevděku od těch, jimž činíš dobře. Obnažují Tě a týrají duchovní vyprahlostí a opuštěností a nikdo tě nechápe, a nebe se Ti zdá němé a tvrdé. Noříš se do mystické smrti, abys vstal úplně obnoven k své vrcholné lásce. Jen pomoc Boží Ti dává sílu učinit tyto tři kroky do nebe. Třetí období lásky k Bohu je doba nevýslovné a téměř nevykořenitelné odměny za všecka vítězství. Vznášíš se jako orel v kruhovém pohybu ve světle a lásce z Boha a obzíráš s veliké výše vzdálené obzory stvořených věcí. Všecko víš a vše máš, když miluješ Boha " z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své a všemi silami svými". A taková je moje láska, která mě stravuje.

  A pomalu Tě zalévá pokoj, jaký svět nezná a nemá, pokoj Ježíše Krista. Milost je jen začátek života věčného a slávy v Tobě.

  Každým dobrým svatým přijímáním se spojuješ s Kristem Pánem. Ježíš říká: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm." Je to mystická hodnota, jednota dvou vůlí, dvou náklonností a srdcí ve vlité lásce. Láska z hostie Tě naplno proniká. Tak nabýváš věrnosti a propukáš výbuchy žhavých vyznání Posvětiteli, který Tě proměňuje v Krista.

  Kristus je hlavou svého tajemného těla, jímž je Církev. Dobré svaté přijímání Tě spojuje s Církví. Pak nejsi nikdy sám. Je v Tobě Kristus a Církev. Slavná hostina lásky, zahrnující i Tvé přijímání z této hostiny, není jen Tvá soukromá slavnost. Podílejí se na ní všichni další lidé a svatí, přítomní, minulí i budoucí.

  Dobré svaté přijímání v Tobě rozmnožuje posvěcující milost. Eucharistie je svátost živých, předpokládá v Tobě nadpřirozený život milosti. Eucharistie je pokrm, a pokrm se nedává mrtvým, nýbrž živým, které nemají vědomě těžký hřích. Účinky tohoto nebeského nasycení jsou nevýslovné. Svatá hostie Tě udržuje v milosti, sytí Tě, zachovává v Tobě oheň lásky Boží. Potom žiješ trvale z Boha a nepodléháš hříchu. Nejenže vyrovnává Tvé ztráty v denním životě, nýbrž rozmnožuje milost a posiluje tvůj růst ve ctnostech.

  Nahrazuje Tvé ztráty, hojí rány Tvého hříchu, smývá skvrny Tvé slabosti, prozařuje stíny Tvé nedokonalosti, tiší vášně, učí pokoře.

  Dává Ti radost. Plní Tě nadšením a odvahou konat dobro vždy a všude. Je to chléb, který má v sobě všechno potěšení, jenž Tě uvádí do stavu opojení sladkou dobrotou a povznáší Tě do živého ticha Věčné Moudrosti.

  Bůh ve svaté hostii při dobrém svatém přijímání působí v Tobě odpuštění lehkých hříchů. V něm do Tebe přichází nekonečná Láska, která Tě zapaluje k větší lásce a k horlivějším úkonům. Svatá hostie je v Tobě zárukou vzkříšení a věčného života. Pán praví: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den ".

  Z toho všeho vidíš, že eucharistie je Ti pramenem všech milostí. V ní do Tebe přichází Syn s Otcem a budují si v Tobě svůj příbytek. Bůh se Ti nabízí a tak se přestaň protivit, protože kterékoli jediné svaté přijímání Tě může navěky dokonale posvětit. Od dětství se na to připravuji, protože vím, že Pán přijde a neopozdí se. Ta vrcholná láska mě stravuje. Už nechodím v pozemském těle, ale zato planu věčnou láskou, v níž mi neubývá sil. To je vrcholná blaženost, která je připravena i pro Tebe.

                                                               Tvoje Imelda Lambertini

+++

                                                                                    15.května

  Milá duše,

  upřímně vyznávám, že jsem dítě vášně a hříchu, a dlouho také zaslepený služebník ďábla. Aspoň to o mně říkají mnozí lidé z Toleda.

  Můj otec zastává výsostný úřad na královském dvoře v Lisabonu. Zjednává mi vzdělaného učitele. Tak mám od dětství postaráno o rozhled po písemnictví své doby. Toužím se stát skvělým mužem tak, jako můj otec. Chci vyniknout. Můj otec i vychovatel mi říkají: "K tomu potřebuješ větší vzdělání, než jaké můžeš získat v Portugalském království. Půjdeš do Paříže." Z doslechu vím, že se tam učí opravdu kdeco. Kdo má pořádně proříznutou pusu, ten tam metá všemi možnými důvody a získává zástup učedníků. Lyonský kupec Petr Valdus rozdává majetek chudým a učí prostý lid Božímu Slovu v rodné provencálštině, ale jinak si počíná hrozně divoce. Taková rozpustilost je mi blízká. Mám velmi dobrodružnou povahu.

  Moje studijní cesta na pařížskou univerzitu se poněkud protahuje. O peníze nemám nouzi. Tak se zdržuji celým sedm let v Toledu. Potkávám zde člověka, který je ochoten naučit mě magickému umění. Tak si plnými doušky dopřávám světské vzdělanosti tak, že o mně lidé říkají, že jsem se prý upsal krví ďáblu. A já to nikomu nevyvracím. Teprve až mě to v Toledu unavuje, odcházím konečně do Paříže. Osvojuji si lékařské umění. Dosahuji v tom oboru značných úspěchů. Přitom holduji všemu, co přináší slunná Francie. Dlouho se mi zdá, že ty radovánky nemají konce. Přes všechny rafinovanosti a okouzlování smyslů cítím nespokojenost. Po každém takovém výstřelku se probouzím smutný. Uvědomuji si svou ubohost a prázdnotu. Vnitřní hlas mi říká: "Změň svůj život, dokud je čas!"

  Konečně se rozhoduji. Snáším všechny čarodějné knihy na hromadu a pálím je. Opouštím své společníky v prostopášnostech a děvčata lehkých mravů. Vracím se domů. Bůh mě vede, ale tak, že mě cestou sráží k zemi jako apoštola Pavla na jeho cestě do Damašku. Nemoc mě dlouho poutá na lůžko. To mě zdržuje v Palencii. Zde poprvé poznávám bílé bratry Kazatele. Zpovídám se jednomu z otců a zakouším první velké usmíření s Pánem. Jsem uchvácen Dominikovou cestou k dokonalosti, třebaže to znamená úplný rozchod s mým dosavadním způsobem života - místo bohatství chudoba, místo libovůle poslušnost, místo prostopášností čistota. Tak se rozhoduji pro řád. Přátelé, kteří mě doprovázejí, jsou mým rozhodnutím zděšeni. Nestarám se o lidské mínění.

  Vykračuji strmou úzkou pěšinkou docela rozhodně. Najednou mám jiný cíl, než dosud - půst místo požitkářství, pokání a tvrdé pokořování místo změkčilosti, hrubou práci místo zahálky.

  Zpočátku se Ti, milá duše, na cestě duchovního života, dostává jistých útěch od našeho Pána. To je pro vytrvání na zvolené cestě. Jenže u mne je tomu úplně jinak. Já už znám klamnost světských cest. Znám pomíjivost tělesných rozkoší. Znám ďáblovu záludnost. Proto mi Pán žádné útěchy neposílá. Naopak dopouští, že ten, se kterým si tak dlouho zahrávám, si nyní zahrává se mnou. Ďábel mě nechce tak snadno ztratit. Často na mě dotírá: "Ty přece považuješ Krista za nic! Zříkáš se Krista. Zapíráš Krista. Hřešíš, kde máš příležitost." Celých sedm let prožívám ve svém duši hotové spáleniště. Potácím se v tom, ale snáším to. Horlivě pokračuji v pokání, v tvrdém pokořování a přísných kajících skutcích. Teprve po tomto sedmiletém očistci mi Pán vrací vnitřní pokoj a světlo. Raduji se, ale ani v tomto rozjaření neustávám v přísném kajícím pokořování.

  Sám Otec Humbert, představený řádu, o mně svědčí, že uklízím po ostatních bratrech nepořádek, vynáším výkaly nemocných, radostně posloužím každému, kdo to potřebuje. Už si nevážím studia jako za mlada. Když jde o vzdělání, obávám se své ctižádosti a ješitnosti. A přece, když mi udělují doktorát z teologie, přijímám ho, ovšem ne jako nějaké zadostiučinění, nýbrž jen z poslušnosti. Odmítám se vyjadřovat ke světským záležitostem. Největší radost mi působí, když se mi podaří potěšit a povzbudit nějakého nemocného. Většinou působím v rodném Portugalsku. Nejvíce mě překvapuje, že právě ve Španělsku, kde mám od mládí tak hroznou pověst, si mě bratři volí za svého provinciála. Přijímám tu volbu, ale při první příležitosti se zříkám svého úřadu. Mezi lidmi se nejraději zdržuji poblíž hříšníků, které mohu s Boží pomocí zachránit pro Boží království. Jinak se však nejlépe ze všeho cítím v modlitbě před Ukřižovaným. Pokořuji se před ním a modlím se i za Tebe.

                                                     Tvůj Otec Jiljí z Vaozela

+++

                                                                                        17.května

Milá duše,

říká se, že když se lidé chopí nějakého nápadu a zavedou ho ve společnosti, ztratí prý ten výchozí nápad svou působivou sílu, a je prý nejlépe ho opustit. Tak i poměry v klášterech upadají, kdykoli se z nich vytrácí původní opravdovost. Jedni se pak snaží kláštery zrušit jako zastaralé, jiní se je snaží obnovit a tvrdošíjně prosazují přísné dodržování předpisů a zachovávání kázně a různě ji ještě přitužují. Obojí je k ničemu, chybí-li původní a neopakovatelná opravdovost duchovního života. Obdivuji velkého reformátora dominikánské řehole, Rajmunda z Kapuy a žiji podle jeho přísných zásad, ale nikoho z bratří nebo sester k tomu nenutím. Nikomu ani nepřipomínám, aby mě napodoboval. Dokonce ani jako převor kláštera svatého Maximina nebo později kláštera v Arles. Řeči se vedou, ale jen příklady táhnou. Jasně poznávám, že příklad a dobrota představeného zmohou v nápravě druhých víc, než sebevětší přísnost. Tak jsem raději přísný na sebe a konám tvrdá pokání za duchovní obnovu řádu. Přitom horlivě káži po celé Jižní Francii, ale také zdobím kláštery a chrámy mnoha svými malbami, dokud si mě Pán nevezme k sobě za velkého moru v Cáchách. Aspoň vidíš, kolik toho člověk stihne, když spoléhá víc na Boha než na sebe.

                                      Tvůj bratr Ondřej Abellon

+++

                                                                                      20.května

 Milá duše,

 mnozí dnešní lidé, dokonce i v Církvi, se dívají přes prsty na činnost řádů, zvláště laických terciářů. Příčinou této přezíravosti je nevědomost lidí o tom, co vlastně jsou Třetí řády, ale také pýcha, sebestřednost a ješitnost. Nad tím není třeba lomit rukama. Sama raději vlastním příkladem ukazuji, co znamená patřit ke Třetímu řádu našeho Otce Dominika. Na rozdíl od řeholních terciářek patřím k terciářkám laickým. Třetí řád může být řeholní, ale také ve světě.

  Přicházím na svět v rodině bohatého měšťana v Rieti. I když jsem křtěna jako Angiolella, každý mi říká Kolumba, a to značí holubice, protože se mi prý holubice při křtu snáší nad hlavu. Chodím do kostela k dominikánům a obdivuji sestru Kateřinu ze Sieny. Osobně se zaslibuji cestě k dokonalosti našeho Otce Dominika. Od osobního zaslíbení se k slavnému zaslíbení se takové věci vede dlouhá cesta. Musím přesvědčit sebe samu, a pak svou rodinu, ale později také rodinu duchovní, že nejsem žádná zbožná farizejka,a také musím přimět Boha, aby mi dal jasněji najevo svou vůli. Dokáži to jedině umrtvováním svého těla při kajících skutcích před křížem. Tímto krajním pokořováním přesvědčuji sebe i ostatní o pravosti své duchovní cesta. Když dávám najevo krajní pokoru, náš Pán mluví ke mně jasněji. Napřed překonávám odpor své rodiny a příbuzných, kteří mě chtějí bohatě provdat.  Ve svých devatenácti letech jsem roku 1486 přijata do Třetí řádu Otce Dominika.

  Bůh mě však vede z rodného města do Peruggie. Perugii souží bratrovražedná válka a strašná zločinnost. Dominikáni jsou mým příchodem znechuceni. A tak po překonávání odporu vlastní rodiny a příbuzných, následuje překonávání odporu mé duchovní rodiny. Přicházím do domu několika zdejších terciářek. Městská rada nám zanedlouho zbudovává klášter. Tam pak žijeme v chudobě. Upravuji pro sestry předpisy, a podle nich pak pilně pracujeme a modlíme se. Nejprve mě dominikáni pomlouvají, že se věnuji astrologii, vyvolávání ďábla, a že mám u sebe nějaké kouzelnické předměty. Spolu s mým zpovědníkem Otcem Šebestiánem mě vystavují nečekaným prohlídkám. Objevují mou chudobu, čistotu a poslušnost. Nato falešně obviňují mého zpovědníka z čarodějnictví, pronásledují ho a vnucují mi jiného zpovědníka.

  Roku 1494 vypuká v Peruggii mor. Hned vyzývám obyvatele konat kající průvody. Lidé se zdráhají. Když ale vidí můj příklad, tak se přidávají a vytrvávají až do ustoupení moru. V dalším roce mě navštěvuje papež Alexandr VI. kvůli mé pověsti přímluvkyně města. Po něm přicházejí biskupové a kardinálové. Každý chce nějaký mnou dotýkaný předmět. Zdvořile a trpělivě je přijímám a odpovídám na jejich úskočné otázky. Ke všem návštěvám jsem laskavá. Každého trpělivě vyslechnu, povzbudím a na nic si nestěžuji.

  Co je na mě tak úžasného, že se teď ke mně kdekdo utíká? Přicházím do Peruggie zmítané válkou a zločinností jako anděl míru. Měšťané mě hýčkají jako nějakou tajemnou bytost, ale sami se moc nepolepší. Na rozdíl od Savonaroly se vůbec nerozčiluji nad hříšnými šlechtici. Modlím se a konám za ně v ústraní tvrdé pokání. Vedu je spíše příkladem než slovy. Zato jejich manželky jsou brzy proniknuty vírou a ctností. Jak je vidět, může i terciářka ve světě docílit velkých věcí, které se v Církvi nedají prostě shora nařídit.

                                                            Tvoje sestra Kolumba z Rieti

+++

                                                                                               21.května

Milá duše,

od dětství projevuji spolu s hudebním, básnickým a malířským nadáním také jistou bezstarostnost o budoucnost. Předčasná smrt mého bratra Evžena, seminaristy, mě však staví tváří v tvář skutečnosti utrpení a smrti. Brzy na to činím závažné rozhodnutí ohledně svého povolání. Hudbu, básně a malířství stavím na správné místo. Jinak by to ohrožovalo moje povolání. Tehdy upouštím od své lehkomyslné bezstarostnosti.

  Obdivuji Otce Dominika. Toužím kráčet jeho cestou. Jenže kolem pětadvacátého roku začíná můj poklidný život nabývat větší obrátky. Přitom probíhá bolestně kvůli mému křehkému zdraví. Ukazují se mi příznaky tuberkulózy. Přes všechnu péči se mi zdraví nezlepšuje. Každou chvíli mám chrlení krve. Papež Pius IX. řeší mou životní otázku: "Ať má aspoň útěchu, že zemře se sliby!"

  Tak roku 1859 skládám slavné sliby a přijímám bílé roucho zrovna tam, kde Otec Dominik obléká Otce Hyacinta. Netuším, že mám žít ještě dalších padesát let. Nicméně plány dělám jako bych tu měl žít věčně.

  Odedávna chovám v srdci naději na zřízení mezinárodní univerzity sv.Tomáše v Římě a stále se k ní vracím. Bůh odměňuje mou důvěru. I když zahajuji budování tohoto Angelica bez peněz, přesto vše dovršuji bez dluhů.

  Tohle Angelicum chápu spíše jako vrcholné studium dominikánských řeholníků a všech, kdo chtějí oslavovat Boha a pracovat na spáse duší, než jako středisko přípravy mládeže pro akademickou dráhu. Současně to zamýšlím jako společenství lásky a duchovní rodiny našeho Otce Dominika.

Když jsem v roce 1904 zvolen do čela dominikánského řádu, je mi dvaasedmdesát roků. Stále mám křehké zdraví. Zpočátku se považuji za přechodného představeného řádu. Proto už o tři roky později prosím papeže, aby mě kvůli špatnému zdraví uvolnil z úřadu. Papež mě přesvědčuje, abych setrval v úřadu a vzal si k tomu více pomocníků. Zůstávám tedy v úřadu a pak s Boží pomocí provádím řád touto bouřlivou dobou bez úhony.

 Bouře modernismu zasahuje i některé dominikány. Papež spravedlivě horlí proti modernismu. Avšak zlým lidem slouží záminka modernismu k vyřizování si osobních účtů. Tehdy dopadá stín modernismu i na zakladatele Jeruzalémské biblické školy, Otce Lagrange. I když osobně nesouhlasím s jeho odvážným řešením biblických otázek, jsem si jist, že se nedopouští žádného bludu. Proto s mírností a chápavým srdcem obhajuji dílo Otce Lagrange  a papež mi vyhovuje.

  Nedosahuji sice žádné vyšší akademické hodnosti v teologii, ale přesto se dávám vést Duchem Pravdy. Když nemohu vyučovat posvátným předmětům, chci být profesorem dobrého příkladu!

  Jako představený hledím využít vizitací k povzbuzování, aby nedošlo k žádné ztrátě odvahy a podnětnosti nějakým strašením. Sleduji moderní otázky s velkou bedlivostí a houževnatostí, ale počínám si opatrně a prozíravě. Když mi Otec Lagrange vypravuje o hrubostech, ke kterým dochází při mnoha hovorech s modernisty, tak mu říkám: "Takový terorismus neznám, ani jím netrpím, ani ho neuplatňuji. Uvažuji, jak nejlépe mohu o tom, co je třeba dělat. Počítám nejen s vnitřním dosahem věcí, ale i se situací osob a rozvážností. Napomínání prudké, hořké a přílišné pochází často z nezřízené vášně. Napomínání příliš mírné pochází z malomyslnosti. Spravedlivé a laskavé napomínání se rodí lásky uspořádané, která dovede i poradit."

  Nejsem hrdina vědy a filozofie jako třeba svatý Tomáš, ani hrdina mučednictví jako svatý Jan Kolínský, nýbrž usiluji o hrdinství všedního dne, nevděčné, mlčenlivé, jednotvárné - a zvláště o hrdinství věrnosti svému stavu den po dni. Vydrž i Ty!

                                                Tvůj bratr Hyacint Maria Cormier

+++

                                                                                           27.května

Milá duše,

 možná, že i Ty, jako já, prožíváš hrozný úpadek řeholního života. Jen se kvůli tomu příliš nepohoršuj! Konečně je to způsobeno nejen hříšností řeholníků, nýbrž i morovými ranami a válkami, i násilným náporem lidí světa, sledujících osobní obohacení na úkor Církve a podlomení jejího duchovního zázemí. Nedívám se tolik na lidi a věci jako spíše na našeho Pána. Stávám se jeho horlivým hlasatelem v bílém rouchu našeho Otce Dominika. Spíše než káráním dosahuji nápravy hříšníků jejich trpělivým povzbuzováním ve zpovědnici. Neustávám v tom, ani když jsem jmenován biskupem v rodné Pistoji. I když tím opouštím náš stav svaté čistoty, chudoby a poslušnosti, osobně tím žiji těmito třemi sliby dál mnohem zřetelněji a jasněji. Po devatenáctiletém působení v Pistoji ustávají sváry, rodiny se usmiřují a vládne mír. Tak si roku 1400 vyprošuji oproštění od biskupského úřadu a návrat do kláštera, abych na sklonku života už jenom děkoval Bohu za všechny milosti.

                                      Tvůj bratr Ondřej Franchi

+++

                                                                                          28.května

Milá duše,

otevřeně Ti říkám, že jsem "sestra budižkničemu". Pocházím sice ze šlechtické rodiny ve Florencii, ale tato vznešenost na mě není vůbec vidět. Říkají mi Marietta, protože se jmenuji Maria Bartolomea. Inu, přicházím na svět právě na svátek apoštola Bartoloměje. Zatímco si florentský lid užívá světské zábavy a potěšení, já si moc neužívám. V sedmnácti ztrácím svoji matku. Tak na mě doléhá celá tíha naší domácnosti. Jednou se o mě uchází bohatý nápadník, ale já hned onemocním. Od svých osmnácti let se už nikdy neuzdravím. Trpělivě a s radostí to snáším pětačtyřicet roků.

  Můj otec ví, že bych ráda vstoupila do kláštera, ale není to možné. Tak mi navrhuje vstoupit aspoň do Třetího řádu Otce Dominika. Už celá léta nemohu vstát z lůžka, ani se pravidelně modlit božské officium. Přesto přichází Otec Vettori z kláštera Santa Maria Novella a přijímá mě do řádu. Chápe článek víry o obcování svatých. Dobře ví, jakým duchovním přínosem pro řád mohou být zásluhy, které svým utrpením denně s láskou shromažďuji. Ví také, jak se řád mnou samotnou obohatí.

   Jako terciářka mám hojné návštěvy. Mnozí mě přicházejí potěšit. Záhy však pozorují, že návštěvou získávají sami víc než já. Nestěžuji si, ani je neunavuji řečmi o svých bolestech. Hlásám Krista přímo z postele svým příkladem trpělivého snášení bolesti, i účinnými slovy, dozrálými v modlitbě a v utrpení. Někdo by řekl, že můj stav není záviděníhodný. A přece ani já neujdu utrhačným jazykům, které šeptají: "Ty její nemoci jsou nějak podezřelé. A k tomu ještě to všechno shromažďování různých lidí v jejím pokoji!" Snáším to s pokorou a bez výčitek. Modlím se za Tebe.

                                                  Tvoje Maria Bartolomějka

+++

                                                                                          29.května

Milá duše,

je obecně dobře známo, že si městští radní za našich časů vybírají z nás dominikánů své zástupce pro vyjednání míru s nepřáteli a jiných choulostivých záležitostí. Říkají nám: "Kdo cestuje bez peněz, ten může zpívat i před lupičem." Kromě toho i papež si nás, dominikány, volí jako vzdělané v učení víry, pro odhalování a vyšetřování všech nejasných případů bloudění ve víře. A nebezpečí tu skutečně hrozí na každém kroku. Už nás Otec Dominik vzbuzuje úžas, že se nebojí chodit mezi bludaři, jenže vytoužené mučednictví mu není dáno.

  Když mě se dvěma bratry posílá papež Řehoř IX. do Toulouse vyšetřit tamní bludy, jdeme tam, i když víme, jaké nebezpečí tam na nás, inkvizitory, číhá. Čím horlivěji hlásáme Krista, tím více nás různí odpůrci naší víry nenávidí. Pak nás uprostřed veřejného projednávání některých sporných otázek začnou zuřivě pobíjet. Sotva vidíme, o co jde, padáme na kolena a modlíme se TE DEUM. Krutě nás mučí. Vytrhávají nám jazyky, abychom mlčeli, a všemožně nás zohavují. Mluvíme i bez jazyka, i poté, co nás později dobří lidé s poctami pochovávají.

                                                 Tvoji bratr Vilém Arnaldi a druhové

+++

                                                                                       30.května

Milá duše!

Mezi závažnými úkoly naší doby, které vyžadují moje zapojení jako ženy s nezastupitelným zvláštním přínosem, vyniká služba Božímu tvorstvu, zvláště rodině, nemocným, ale i okolní trpící přírodě, aby tím byl oslaven Stvořitel. Tak se u nás doma ujímám tohoto úkolu v zápase o obnovu tváře země a rozšíření zdravého životního prostředí. Chci aspoň malou troškou přispět k tomu, aby byl světu vrácena tvář domova naší rodiny Božích dětí.

  Svět je Ti dán ke zvelebení, aby Ti byl domovem. Přichází však na řadu to hrubé divočení, k němuž dravá chtivost burcuje lidi. Hrozně to poznamenává Boží tvorstvo a znetvořuje přírodu.

  Hříšník buduje "babylonskou věž". Výsledek vidíš kolem sebe. Smutně a cize vyhlížejí trosky krajiny, ovzduší a toků. Rostlinstvo mlčky trpí. Celá živá příroda čeká na svou záchranu. Tak se přičiň, a znovu pocítíš na této planetě teplo domova! Pak odtud přestaneš prchat do vzdálených končin.

  To je Tvůj úkol ve světě, milá dušičko, ať působíš jako muž nebo žena. Jen se pokoř před Bohem a začni! Bůh i svatí našeho řádu Ti pomohou. Chceš větší pomoc? Pokoř se víc! Umrtvuj své tělo! Konej pokání za všechny hříšníky, kvůli kterým trpí i příroda! Dotkni se trpícího Krista! Vášnivě přisaj své rty, dychtící po lásce, k odporným vředům malomocného, i když nad Tebou budou přemoudřelí prelátové kroutit hlavou! Tak líbej trpícího Krista! Zahrne Tě nebývalými milostmi.

  Nastává však hodina, kdy se plně rozvíjí povolání ženy. Ve chvíli, kdy svět zaznamenává tak hlubokou proměnu, má žena osvícená duchem evangelia, pomoci ohroženému Božímu stvoření nezastupitelným způsobem. Vzorem Ti zůstává Svatá Panna. Je výjimečné pouto mezi touto "Ženou" a všelidskou rodinou i s jejím domovem ve světě to tady posvěcuje.

  Právě tato "Žena" má své poslání ve Tvém konečném výhledu uprostřed světa. Miláček Páně to vyjadřuje v knize Zjevení. Je to "žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd". Klidně můžeš říci "žena podle míry kosmu".

  Žena se jedinečným způsobem podílí na úkolech zvláště tam, kde je ohroženo prvenství Tvých lidských hodnot. To je důležité apoštolské pole. Na základě své příslušnosti ke Kristu, Pánu světa, se i Ty chop úkolu jako vládce! I když žiješ ve světě, osvoj si tuto vládu nikoli panováním, nýbrž především službou! Osvoj si takovou pohotovou službu pro Krista a pro bližní duchovním bojem! Tak v sobě přemáhej panství hříchu! A i když v sobě hřích hodně potlačíš, umrtvuj své tělo dál! Rozděluj se, dávej se a posluž v lásce a spravedlnosti našemu Pánu Ježíši! Náš Pán je přítomen ve všech svých bratrech a sestrách, především v těch nejubožejších, ale také v ohroženém Bratru Slunci a Sestře Luně.

To všechno dělám a pořád mi to nestačí. Kajícně se pokořuji před křížem našeho Pána a působím si bolest. S růžencem v ruce tu pokorně klekám na kaméncích. Jako urozená paní z hradu Lemberka se nechávám před křížem  trýznit metlou od služky. Ne že bych se tím trestala za nějaké své hříchy. Toužím se však  pokořovat před Umučeným Kristem a činit pokání za hříchy ostatních lidí. Nestačí mi být jen slušným člověkem a ctnostnou a šlechetnou paní. Snažím být celá Boží, abych s Kristem a pro Krista směla co nejlépe sloužit svému manželu a rodině i svěřenému panství, a spravovat to k větší slávě Boží.

  Tak spravuj a uspořádej Boží stvoření k svému blahu a oslavě Boží! Neváhej a zapoj se do výkonu té moci, s níž Ježíš přitahuje všechno tvorstvo k sobě, aby je podrobil Otci.

 Důstojnost Tvého Božího dětství je pro Tebe, kdo jako já žiješ a působíš ve světě, vlastním způsobem sebenaplnění. Tento způsob Tě sice odlišuje od duchovních Otců a bratří a sester, slavně zaslíbených Bohu celým srdcem, ale přesto Tě od nich neodděluje. Trochu Tě však poznamenává vlastní světský ráz. Tvůj zvláštní světský ráz Tě zavazuje ke zvnitřňování. Tak tedy přispívej jako kvas jaksi zvnitřku k posvěcení světa. Zapoj se do díla stvoření. Přičiň se a vysvobozuj ohrožené stvoření od následků lidského hříchu.

A kde to nejde, modli se a konej kajícné pokání.  Dodnes vysvobozuji s Boží milostí Tvé nitro od následků hříchu. Někdy se Ti to jeví jako uzdravování. Dennodenně vyprošuji posvěcení pro svou i Tvou rodinu. To je ten první a základní kámen Tvého lidského prostředí. Vyprošuji však také posvěcení okolního světa. Jako mnozí jiní tak i Ty můžeš najít vyslyšení svých proseb a modliteb na mém hrobě. Hlína z mého hrobu, stejně tak jako voda z mé studánky, kterou čistím vše potřísněné, přináší úlevu trpícím. To jsou počátky "nové země", tvořící pro Tebe výhledy k očekávanému "novému nebi".    

                   Přidej se ke mně!

                                                           Tvoje Zdislava z Lemberka

+++

Zprávy:  Duchovní život pro každého, se koná každé první pondělí v 17,00 hod., sv.Michal, Brno, Dominikánská._____________________________

 

TOPlist