______________________________________________________________________

Rosa Mystica

+

Časopis pro duchovní život

_______________________________________________________________________________

 

Ročník IX.,číslo 12                                                           Prosinec 2003

________________________________________________________________________________

Obsah: M.Lesná, Lidské srdce, A.Blahová, Touha, Br.,Nerozumíš si s jinou generací?, fra J.,Telegraf radostné zvěsti, E.Lopourová, Viděl jsem ráj, fra D.G.,Chceš se mnou prožít duchovní cvičen?, E.Dickinsonová, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely OP, E.Dickinsonová, Zprávy________________________________________________

 

Lidské srdce

 

"Chudoba cti netratí" - říká nám lidové přísloví.

Kdo se narodil na moravské vesnici a dožívá se dnes aspoň šestého decenia, má na co vzpomínat. Krásná, čistá příroda obklopovala vesnické domky. I v jediné místnosti bylo dost místa pro početnou rodinu. Úcta ke stáří byla nezvratnou prioritou. Ostatně dětem patřila nejen světnice, síň, ale také dvorek, zahrádka i čistý potok s množstvím raků a ryb. To se to chytalo!

Rodiče pracovali na polích a lukách, hlavně o žních bývalo pilno. Děti byly pod dohledem babiček a dědečků. Jaké to bohatství, Alberte Schweitzere, skýtala česká země dětem v této rozšířené rodině! Ano, máš pravdu, štastné dětství je počátkem hodnotného života. Takového života, který si váží sebe i druhých a neproměrňuje dny v hloupostech. Snil-li H.G.Wells o budoucím člověku jako o člověku vzájemné služby, pak jen proto, že nepoznal společenské teplo našeho venkova.

Babička vyčistila koleno, když se v běhu o závod rozbilo, babička poučila, jak je to s kohoutkem a slepicí, aby byla na dvorku ta krásná kuřátka. A když bylo dítě větší, proč by nemohlo vidět, jak přichází na svět telátko? Chudinka, klepalo se celé mokré na svých čtyřdech slabých nožkách a máma je olizovala zlehounka, ale důsledně, místečko vedle místečka. To byla radost! Zdravé telátko od zdravé kravičky. proč by kravička šílela? Měla svůj domov, své místo v něm. Počítalo se s jejím dobrým mlékem ke snídani i k večeři.

Zrození nového života přijímala vnímavá dětská dušička jako něco přirozeného, ale ne zcela běžného. Vždyť se to neodehrávalo každý den. A pak, byla při tom celá rodina a kráva trpěla! Poznej, dítě, brzy utrpení, otevírá bránu k soucitění. Nejen se zvířaty, ale i s lidmi. Budeš imunní vůži zlu z ideologie, která bije hlava nehlava, jen a jen proto, že tam kdesi, v neznámém kraji, ji kdo neznámý vymyslel. Ten rozhodně v dětství nevnímal bolest při zrození nového života. Chudé srdce, nešťastné srdce. Co může dát druhým?

Už Komenský věděl, že jsme součástí velkolepé přírody a máme jí být za to vděčni. Alespoň jí, nevidíme-li svým srdcem dál, až k jejímu Tvůrci. To ona nám dává vše, co potřebujeme pro svůj zdravý organismus. Čistý potok, voňavé keře na mezích a ty nádherné lesy se zvířaty a ptáčky! To vše je nám bližší a potřebnější než supermarkety a platební karty. Jim, bohužel, předcházelo zničení mezí i kravského domova, stejně teplého pro telátko, jako pro dětskou duši, přístupnou životní realitě i pohádce. Pohádce, v níž vítězí dobro nad zlem.

Prý by se nemuselo "použít" marxismu, kdyby bývala média rychleji prorůstala společností. Co je to za nesmysl, Alvine Tofflere! Kdo by seděl u televize, kdyby mohl sledovat kuřátka, chytat ryby a raky v průzračném potoce, plést věnce z upolínů a skákat panáka na cestě před domkem? Takže musely Kohoutovy traktory (Pavel Kohout, bard revoluce 1948) rozorat meze a vyvést krávy do kravína, aby se mohlo postupovat dál a dál, k supermarketům a sexšopům, k zuboženým jedincům bez Boha i domova.

Zmizela i zvláštní, nepočetná kategorie žebráků. Bylo dokladem pravdivosti lidového přísloví, že chudoba cti netratí. Žebráci nekradli, žebráci prosili. Překračovali sice Platónův příkaz, že se žebrota zakazuje, otevírali však lidské srdce k daru bez náhrady. Žebrák měl své domky, kde byl vítán jako "host do domu, Bůh do domu". Zdenka Wolkerová vypravuje o lítosti svého chlapce Jiřího, když jednou zjistil, že žebrákovi nic nedala. Zde má počátek pravé umění. V lásce a soucitu, nad něž nic není.

Pro životní pravdu je důležité vidět souvztažnost mezi jevy. Vidět to, jak i pod ekonomickým tlakem, nejen ideologickým, lze měnit člověka v ne-člověka. Zbavíme-li člověka samostatného myšlení a rozhodování, pozitivního citu a vůle k dobru, máme tu tvora, pro něhož platí už jiná podstata lidství: touha po moci a touha po majetku. Jedině tuto podstatu lidství je možné pak řídit zvnějšku, zcela ovládat. Manipulace s tímto jedincem je možná a dokonce nutná. Neboť jde o člověka k ničemu, schopného všeho. Nepozastavujme se nad současným terorismem! Je plodem tohoto odlidšťovacího procesu. Kdo má v rukou světovou měnu a světová média, má v rukou i tento druh destrukce. Vztah k Bohu, ať má formu sebeodlišnější, není příčinou této destrukce.

Nový tvor je tu proto, aby urval, co se dá. Rve i samotného Boha, pro sebe. Dozrál po všech těch neblahých proměnách od "velkých" revolucí konce 18.století, přes světové války 20.století, a dnes se vyjevuje jako člověk bez srdce, bez pozitivního citu a pozitivní vazby na druhé lidi.

Poněvadž člověk tuto zemi nestvořil, nemůže ji ani ničit. Tvořivá síla byla a je silnější než destrukce. Zlo je produktem lidské nedokonalosti a nemůže s konečnou platností zvítězit nad dobrem a dokonalostí Tvůrce naší planety i celého vesmírného řádu. Prosme Boha, aby oběti na životech, způsobené odlidštěným člověkem, člověkem bez lásky a soucitu, nebyly velké. Usilujme o dobro v každodenním životě tak, jak to dělali naši předkové. Dobro vyžaduje sebeovládání a úctu k životu. Vlastnímu i toho druhého. Sestra Marie Lesná z Kamenice.

 

+         +           +

 

T O U H A

 

MÁ DUŠE TOUŽÍ PO BOHU           DEJ MI SVĚTLO SVÉHO DUCHA PANE

PO ŽIVÉM BOHU                   AŤ SE TVÁ, A NE MÁ VŮLE STANE

KDY UŽ SMÍM PŘIJÍT              TOUŽÍM POZNAT VŮLI TVOU

A SPATŘIT BOŽÍ TVÁŘ             PLNIT JEN JI JEDINOU

 

TO SI NEUSTÁLE ŘÍKÁM V SRDCI    TENTO ČAS JE PLNÝ BOLESTI A TRÁPENÍ

NEBOŤ NEVÍM, CO SI PŘEJE PÁN    KDYŽ MÁŠ NECHUŤ NIC TĚ NEBAVÍ

JÁ NIC VÍC NECHCI               NEVÍŠ KDE MÁS SVÉ MÍSTO MÍT

NEŽ BÝT OD SVÉHO PÁNA MILOVÁNA ABYS MOHL SVŮJ ŽIVOT NAPLNIT

 

NIC NEZBÝVÁ NEŽ DŮVĚŘOVAT PÁNU

KTERÝ UMÍ VYLÉČIT KA6DOU RÁNU

ON PRAVÝ LÉKAŘ DUŠÍ JE

TEBE PLNĚ MILUJE

A.Blahová

+          +           +

Nerozumíš si s jinou generací?

 

Milý příteli?

Zdá se Ti, že si nerozumíš s těmi z jiné generace?

Rosteš a vyvíjíš se ve zvláštním prostředí, ale i v nějaké duchovní atmosféře. Jedná-li se o přirozené vlivy okolního prostředí, tedy nejvýrazněji jsi ovlivňován svou rodinou. To platí i v duchovním ohledu.

Dospívající Karel Marx se snažil vymknout otcovské autoritě. Na studiích se však neobešel bez peněz od otce. Promítal si to do odtažité sféry ducha. "Nadvláda náboženství musí skončit! Nejvyšší božstvo spočívá v lidském svědomí". Nicméně ve svém nitru si zdaleka nebyl tak jistý, jak se tvářil navenek. Prodělával těžké vnitřní zápasy o víru. Marxův dědeček byl rabínem. V útlém dětství byl Marx velmi zbožný. Jeho matka si toho všímala a říkala, že by měl být rabínem, což odmítal jeho otec, Žid, který v prostředí nepříznivém k Židům, přijal křest jako evangelík.

Karel Marx se zmínil se o svých duchovních zápasech svému otci v dopisech z univerzity: "...jako zdatný bojovník pokročil jsem k dílu samotnému, k rozvinutí božstva, jež se ve mně projevuje jako náboženství. Metoda bádání", jak Marx naivně vlivem prostředí označoval Hegelovo důmyslné zatemňování filozofie "kterou jsme si v Doktorském klubu osvojili, žene mne jako proradná Siréna do náruče nepřítele..."

Otec z toho byl vyděšen. Vyvracel synovy pochybnosti o tom, zda může být jeho náboženství základem morálky, neboť v hloubi své duše patrně v Boha nějak věřil: "Víš přece, že nejsem žádný fanatik. Ale tato víra se stává člověku opravdovou potřebou. Není to jenom něco, co je určeno pro nevzdělaný lid. Podívej se třeba na takového Newtona, Leibnize a jiné učence! Věřili v Boha."

Marx zakoušel trýzeň vnitřních bojů. Dokonce se i nervově zhroutil. Tehdy už bytná nedala nic na jeho ujišťování: "Nic mi není! Jsem zdráv!", a zavolala doktora. Ten zjistil krajní nervové vyčerpání.

Marxův otec se ve svých dopisech vyptával syna, jak splnil svá studijní předsevzetí, a protože Karla dost znal, odpovídal si sám : "Bohužel, velmi špatně! Žádný pořádek! Akorát nesmyslné poletování po všech vědních oborech, tupé bloumání při blikající petrolejové lampě, potom bláznivé zdivočení u džbánu piva, nedružnost a opomíjení veškeré slušnosti...Umění stýkat se s lidmi je omezeno na špinavou jizbu. Tam se v obvyklém nepořádku povalují milostné dopisy od snoubenky Jenny a dobře míněná, se slzou v oku psaná napomenutí otcova, kterých se nepochybně užívá jen k zapalování fajfky. To by ostatně bylo lepší, než kdyby se ještě nezodpovědnějším nepořádkem dostaly do rukou třetí osoby! A k tomu všemu, jak to špatně hospodaříš? ! Za jediný týden spotřebuješ skoro sedm set tolarů. To je proti naší dohodě! Vždyť i ti nejbohatší, neutratí ani pět set! Kdekomu půjčuješ, a každý tě ošidí! A přitom - jak vím od spolužáků - pramálo si všímáš přednášek, třebaže za ně musíš platit! Copak nechápeš, že si žiješ nad poměry? Vždyť převážná většina německých rodin musí vystačit s ročním příjmem menším než třista tolarů! To je bezcitné vůči matce a rodině! Jakobys nevěděl, že tvůj bratr je vážně nemocen?!"

Konec studií byl stále ještě v nedohlednu, když Karel přišel o svého bratra - tuberkuloza. Pak přišla ještě bolestnější rána - ztráta otce - a na základě toho naléhavější dopisy matky.

"Každý tolar musíme teď čtyřikrát obrátit, než ho vydáme !", psala žena, na níž teď spočinula tíha celé domácnosti.

"Zbývá mi vypracovat závěrečnou práci", odepisoval Karel, - "a to je náročné na čas."

Ve skutečnosti se o napsání práce příliš nezajímal. Byl teď zaujat docela jinými starostmi, jenže tomu by doma nerozuměli...

Zdá se, že napřed vypukl konflikt mladého Marxe s Bohem a pak s rodinou, tedy nejprve odcizení se Bohu a pak následovalo jeho odcizení mravní a společenské. A co ty? Vyrovnaný růst Tvého duchovního života vyžaduje od dětství účast obou rodičů v ucelené rodině. Jenže tato jejich účast se uplatňuje různým způsobem a v různých dobách Tvého života. V prvních letech Tvého života má otec, na rozdíl od matky, méně příležitosti k setkání s Tebou. Péče Tvé matky se na rozdíl od péče otcovské vyznačuje převahou hřejivé laskavosti a citlivé pozornosti k Tvým fyzickým i psychickým potížím. Potřebuješ mateřskou péči nejen proto, abys od dětství zakoušel příjemné zážitky, ale i proto, že tvoří nedílnou součást Tvého vyrovnaného rozvoje.

Tvá matka se spíš než otec podílí na tvorbě duchovní kultury Tvého domova. Tvá matka se víc než otec podílí na utváření Tvého domácího rodinného prostředí. Toto prostředí působí ma Tebe v útlém věku svou pohodou, vlídností a souladem domácích věcí i vztahů převážně celostním dojmem. Poznáváš to spíše intuitivním zřením než logickou přemítavou činností rozumu. Celé to prostředí působí na Tebe nikoli ve smyslu nějakých zvláštních poznatků, nýbrž v podobě odlesku vanutí Ducha svatého.

Postrádáš od útlého věku takové blahodárné působení matky na sebe kvůli její nepřítomnosti či kvůli jejímu mimorodinnému zaměstnání? Pak Ti snadno vznikají těžko nahraditelné nedostatky, nejen v rovině citové, ale i i v oblasti Tvého klíčícího duchovního života. Nemůžeš smysly postřehnout nějaké zvláštní příčiny. I když máš v takovém případě zajištěny všechny složky péče prostřednictvím jiných osob nebo prostřednictvím ústavní péče, přesto tato péče nepůsobí v duchu Tvého bezprostředního celostního vjemu dítěte, poznávajícího převážně intuitivně.

Asi od šesti roků začínáš potřebovat lásku otcovu, jeho autoritu a vedení. Zatímco matčina péče Ti poskytuje celkovou životní jistotu a chuť do života, otec Tě má vést k tomu, abys uměl překonávat zvláštní potíže a nesnáze.

Na rozdíl od matčina převážně citového vztahu je základem otcova vztahu spíše spravedlnost. Otcovskou lásku spíše než mateřskou sis musel více zasloužit. Při všem důrazu na rozumný zákon a plnění povinnosti se však otcovská láska vyznačuje také trpělivostí a shovívavostí. Tak Ti dává během dětství vědomí vlastních sil a schopností. Konečně Ti dovoluje jisté osamostatnění.

Tvoje dětská představa o Bohu se utváří nejdříve podle obrazu otce. Odtud vyplývá důležitost chování otce před Tebou. Jak neblaze by působilo, kdyby otec vystupoval vůči Tobě spíše jen jako trestající autorita, a neudělal si pro Tebe čas a zůstal by Ti vzdálený. Tak vzdálený by pak byl v Tvých představách i samotný Bůh.

Jestliže od dětství ulpíváš na výsledcích jednostranné otcovské výchovy, snadno zůstáváš citově chladný, tvrdý, nepřístupný lidským citům, a pokud jsi spravedlivý, tedy jen suše a odtažitě. Tak se ti v duchovním životě odráží obraz Boha jako stvořitele a trestajícího zákonodárce, jak se jevil Izraelitům před příchodem Syna Božího na svět.

Pokud od dětství ulpíváš na výsledcích jednostranné mateřské výchovy, jsi nerozhodný zdráháš se opírat o vlastní soudnost a rozhodnost. Postrádáš vůli k překonávání složitých životních překážek. Tamtéž zůstáváš i v duchovním rozvoji. Bráníš v rozvoji sobě i jiným.

Sigmund Freud zahájil skok do vesmíru, ale nikoli do makrokosmu, nýbrž do člověka, do mikrokosmu. V mládí býval věřícím Židem, pod vlivem katolické věřící chůvy. Jako lékař ve Vídni trpěl, brzděn rakousko-uherským šovinisticky nesnášenlivým katolictvím. Duchovní zdroje hledal spíše v pohanském mytologickém bájesloví a v materialistickém ateismu, tedy v protikřesťanské zaměření.

Jeho podstatným přínosem je psychoanalýza, hloubkový rozbor propastného podvědomí: říše snů, samočinné sdružování obrazivosti, pohlavní hnutí, násilně potlačované pudové snahy, úzkost z hanby, strach z rodičů, strach ze smrti, zkrátka zmatek z potíží jeho víry. To vše přenáší do oblasti lékařství, antropologie, psychologie, psychiatrie a samozřejmě, hlavně do mravouky, a morálky vůbec.

Freud odmítl možnost dialogu s Bohem, který se nabízí v žalmu:

"Propastná tůň tůni volá

v hukotu tvých peřejí všechny tvé příboje,

tvá vlnobití se přese mne valí...

Modlím se k Bohu života mého...

ke své skále...

Na Boha čekej... On je můj Bůh." (Ž 42, 8-9, 12)

Rovněž odmítl pomoc Ježíše. Doporučoval vyřešit pudová hnutí jejich vybitím. Dovedl zjistit zlo, diagnózu - ale nikoli pravý lék, terapii. A to zůstává slabinou Freudovy psychoanalýzy dodnes. Zájem i spory o Freuda trvají: nastává odklon. Bruno Bettelsheim, velký Freudův žák, rodem z Vídně, se otrávil, a jiný, Martin Bergmann skočil z okna.

Koho se podržíš Ty? Ve Tvém dětském duchovním životě se uskutečňuje další zrození, zahájené křtem svatým. Domácí Církev je ve svém středu oživovaná duchem radostné zvěsti evangelia směřuje k tomu, aby se ti stala zřetelným znamením Kristovy přítomnosti a lásky, ať už máš k tomu jakkoli daleko.

Tvá rodina, vyrůstající ze svátostného manželství, je neustále oživována a vedena největším učitelem duchovního života - Kristem k duchovnímu růstu ve svátostech, v oběti vlastního život a v modlitbě. K tomu se Tě uprostřed Tvé rodiny ujímá rodina ve spojení s širší duchovní rodinou, a zejména s knězem a duchovním vůdcem. Tak Tě rodina vede v duchovním životě a přitom posvěcuje sebe samu, celý Boží lid a svět.

Tvůj Bratr

+        +        +

 

Ticho po eucharistii

Prázdná paténa prázdná číš

Tichem po milování

Otevře se srdce ještě víc

Mlčení po díkůvzdání

Nádoby osiřelé

Na korporál vrhají stín

A cítí se být zrazeny

Ale jen do chvíle než

Do nich znovu vstoupí duše

Eva Lopourová

+            +            +

Telegraf radostné zvěsti

Růženec a předurčení ke spáse

"Zbožná úcta projevující se v modlitbě růžence je spolehlivá záruka předurčení ke spáse", zjevuje naše panenská Máti svatému Dominikovi. Tento příslib v sobě zahrnuje všechna ostatní zaslíbení.

Růžencová modlitba je kombinovaná modlitba. Zahrnuje modlitbu slovní stejně tak, jako rozjímavou, mechanickou právě tak, jako myšlenkovou, podvědomou zrovna tak, jako cílevědomou. Oblíbit si ji a pěstovat ji, znamená upínat se v modlitbě k Bohu nejen svým rozumem a vůlí, ale i celou ostatní svou bytostí s jejími tužbami, city, ba i pudovými hnutími. To je před Bohem natolik záslužné, že předurčuje každého, kdo se k němu často a rád obrací touto modlitbou, k dosažení svatosti.

Předurčení je od věčnosti učiněné rozhodnutí Boží vůle, aby ty, ať jsi kdokoli, dosáhl spásy, tozn. naprosté a nezvratné dokonalosti, tedy spočinutí v Bohu. Toto rozhodnutí je pro tebe ovšem nevyzpytatelné tajemství. Jako nikdo z lidí, ani ty nedokážeš přirozeným rozumem poznat, zda jsi hoden Boží lásky či nikoli, ani jaký úděl tě čeká. Proto ti sv.Pavel připomíná, abys s bázní Božího dítěte pracoval na dosažení spásy, aniž bys ztrácel odvahu a důvěru v Boha (Flp 2, 12-13). Jako jsou některá znamení, podle kterých můžeš rozumně předpokládat, že jsi ve stavu milém Bohu, tak jsou i jisté známky, ze kterých můžeš soudit, že patříš do počtu předurčených ke spáse.

Které jsou tyto známky? Jsou to zvláštní dost ustálená uzpůsobení, pevně zakořeněná v duši. Jejich příčinou je právě předurčení ke spáse. Jenže jak můžeš při nepokojnosti své vůle tvrdit, že vytrváš ve věrnosti Bohu až do smrti, i když v některém období své pozemské pouti sleduješ třeba i všechny známky předurčení ke spáse?

Vytrvání v dobrém až do smrti je zvláštní dar. A jedině ty, kdo dostáváš tento dar, můžeš mít úplnou jistotu svého předurčení ke spáse. Z toho plyne, že ostatní známky předurčení ke spáse ti neposkytují úplnou jistotu o tomto předurčení. Jsou to pouhé dohady, větší nebo menší pravděpodobnosti o dosažení naprosté a nezvratné dokonalosti v Bohu.

Mezi různými známkami předurčení je jednou z nejspolehlivějších známek uctívání našeho věčného Otce společně s naší panenskou Matkou v modlitbě růžence. Vyzkoušej si tento způsob modlitby! Pohotově se ji při každé příležitosti modli! Měj ve vážnosti tuto modlitbu a všechny, kdo se ji modli! To je dost spolehlivý znak předurčení ke spáse.

Nepatrný a přechodný projev zbožnosti a úcty k nebeskému Otci společně s Matkou Boží je příznivým znamením tvé spásy. Tolik zatvrzelých hříšníků děkuje za milost svého obrácení právě těmto projevům mariánské úcty. Avšak ani tato známka předurčení nepřesahuje meze pouhé domněnky a dohadu.

Za zvláštních podmínek se tato známka předurčení ke spáse stává spolehlivější.

- Předně, pokud se však tyto projevy úcty k věčnému Otci společně s Marií Pannou stávají každodenní,

- dále, když je provází radostná láska a zalíbení,

- potom, jestliže se stávají tvým pohotovým projevem zbožnosti při nejrůznějších příležitostech,

- konečně, pokud vzbuzuje ve tvém srdci lítost nad spáchanými hříchy, a zároveň pevné předsevzetí či aspoň dobrý úmysl k obnově života v Kristu.

Zkus tyto zásady uplatnit na růženec! Shledáš, že když se řádně modlíváš růženec za uvedených podmínek, poroste v tobě jistota spásy. Smíš se na to bez opovážlivosti spolehnout, Také smíš s velkou pravděpodobností usuzovat, že dojdeš spásy.

Modli se růženec, ale nejen pro své upnutí se k Marii Panně. Snaž se společně s ní rozjímat o celém díle svého vykoupení! Pod jejím zvláštním vedením a ochranou se začneš měnit. Když se tak modlíš pravidelně a často, nacházíš se pod bezpečnou a stálou ochranou naší panenské Matky, a trvale se vymykáš působnosti nepřítele tvé, spásy, ať už se tě snaží podmanit světelnou reklamou, úchvatností smyslových dojmů nebo rozkladným působením peněz.

Modlitba růžence dokládá tvou opravdovou lásku a úctu k naší pananské Matce. V ní jsou zažehnány všechny tvé obavy o ztrátu věčného a nezvratného pokoje a domova u Boha.

 

+          +           +

 

Viděl jsem ráj

Zakusil, že je prostý

Nakolik jsem já neokázalý

Že nemusím si na nic hrát

Neboť ráj je tam kde nepředstíráš

A plnost ráje vztah zakotvený

V objetí jednoduchosti

Která se stala láskou ve všem všudy

Střídá se jen v podobách

přijímání a vycházení

Eva Lopourová

+            +            +

Chceš se mnou duchovně žít?

1. Kdo jsem já, a kdo ty ?

Přicházíš za mnou, jedním z mnohých, a říkáš, že chceš jít mou cestou za Ježíšem, Kdo jsem já, Dominik Guzmán, pro tebe. Jen zbytek mé bytosti, který zůstává i po mém stanutí před velkým mlčením? Přesto, že jde o tajemný pozůstatek, nikde nevidíš žádný odhozený přebytek, díky jehož odložení bych si kdy zasloužil takové povýšení. A přece se tu setkáváš s životem v jeho plnosti, čerstvě zrozeným a nezkaženým. Právě v něm nalézáš pramen živé vody na cestě nehostinnou pustinou. Na chvíli tě občerstvím, ale vzápětí ti vysychám, sotva se u mě zabydlíš.

Ubožák s toulavými botami, odkázaný v poušti svého srdce na rosu shůry. Stěží si dovedeš představit, že je někde místo tak pusté a nehostinné, jako když se bez rozmyslu spolehneš jenom na moje lidské možnosti. Možná se opájíš klamem, že jsem ti blíže než vyzáblý František nebo kulaťoučký Tomáš, který mi jde v patách. Jenže oba jsou také ještě průkopníci a stavitelé nových cest. Přesto tě i oni v tomto směru učí něčemu, co nedokážeš obsáhnout celou pojmovou výbavou své lidské bytosti. Jakpak to vidíš při své krátkozrakosti? A jak tomu rozumíš při chatrnosti uzlíčku nervů, tajemně připevněnému k tvé rozumové duši? Jak jen si můžeš dovolit takové snění, že zrovna tady máš před sebou jedinou možnou cestu a jediný pravý návod? Trápím se, když vidím, jak tě musím zklamat.

Vím, že to užíš po dokonalosti, která se ti nikdy nerozplyne. Nemůžeš ji ale převést na žádný vzorec, který by ti padl do ruky. Nezvratná dokonalost je zde po ruce. Nabízí se ti zvláštním způsobem. Přitom přesahuje všechny tvé síly. Už k samotnému poznání takové dokonalosti potřebuješ překročit stín své nedokonalosti. Neobejdeš se bez síly odjinud. Nestačí ti čerpat ze sebe sama. Vyžaduje to vyšší nadání. Jak snadné je podle běžného slovníku popsat založení řádu jako lidského zařízení! Jak obtížné je vystihnout tajemnou hudbu pulzující intuice, kterou rozehrává ve tvém srdci vyšší vnuknutí! A přece, je-li ti dopřáno odložit všechno přemítání jako zbytečné nářadí a přímým zřením nahlédnout na všechno stvoření, pak se ti v jediném čistém pohledu zjeví můj odkaz v řádu mé lásky, šířící se napříč časoprostorem až do jeho nejzazších konců. Tehdy to všechno prožiješ jako mou modlitbu, obrácenou navenek.

Proto vedou všechny dosavadní pokusy o nalezení tajemného vzorce života, nesoucího moje jméno Dominik Guzmán, k tolika zklamáním. Všechny š tvoje vášně, láska i nenávist, touha i odpor, radost i smutek, naděje i zoufalství, odvaha i statečnost, i hněv, cloumají tvým snahovým napětím. Třebaže se ti v srdci představují jako zmatená směs protichůdných sil, které co chvíli hrozí, že nad tebou získají převahu, přesto vykazují značnou jednotvárnost. Tak se dá i ten sebevznešenější život snadno převést na přijatelnou úroveň všednosti, a objevit pro něj společného jmenovatele.

Znáš něco jednotvárnějšího než vášně, které se při své protichůdnosti uplatňují pokaždé nastejno? Vášněmi v tobě vzniká tíhnutí ohledně smyslových věcí. Tvoje smyslová dychtivost je rozdvojena. Buď prostě dychtíš po dobru, anebo prostě odvracíš zlo. Sotva se ti postaví do cesty nějaká překážka, bránící ti v dosažení dobra či v odvrácení zla, dovedeš se proti ní rozmáchnout. A přece i vášně patří do tvé tělesně-duchové přirozenosti. Vyžadují však řád, jaký máš od stvoření vtisknut do přirozenosti.

Chceš se povznést od přirozeností k vyššímu životu? Nemůžeš se odpoutat od své přirozenosti tak, že by ses vznášel s hlavou v oblacích. Neobejdeš se bez těla, a tedy ani bez vášní. Klidně jich spořádaně užívej ke zrychlení a k vypjetí tempa svého vyššího růstu. Tento vyšší život vyrůstá jako ušlechtilý štěp na kmeni tvé přirozenosti. Ovládni své vášně! Obnov zde řád, vlastní své přirozenosti! Jinak tě začnou nekontrolovatelně ovládat. Berou ti všechno, čeho se ti dostává, a nic ti nevrací nazpět. Naopak vznešená láska, která všechno dává, přijímá pokaždé ještě víc. Jak pozoruhodné účetnictví!

Upínáš se na jednotlivosti mého života, i když vypadají vznešeně, třeba na moje zvláštní způsoby modlitby, zkrátka na nějakou podrobnost, k níž se křečovitě přisáváš? Tak se zrovna rozluč s nápadem, že bys mi porozuměl. Starodávné legendy ti o mně řeknou mnohem víc. Nyslíš si, že legenda je nepodložená smyšlenka? Jenže označení "legenda" podle svého původního významu znamená to, co se má opakovat. Podává tajemné skutečnosti v podobenství, protože běžná lidská slova zde pokulhávají. Tak vyjadřuje podstatu něčeho tajemného, nad čím ti zůstává rozum stát. Nikdo z lidí nedokáže představit můj život naplno prožitý než já sám, Dominik. Jenže, když ti ho chci přiblížit, tak i mně docházejí slova. Zbývá mi jen podobenství. Modli se se mnou, abys tomu podobenství porozuměl. (Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci...)

2. Obraz Nejvyššího ve mně

Když jde o podání nějaké zprávy podobenstvím, může ti být, člověče, úplně jedno, jestli pocházím z velkého šlechtického rodu Guzmánů a mám-li nějaké strýčky mezi starými španělskými králi nebo ne. Bohatě ti stačí, když budeš vědět, že jsem z rodu, kde se vyžaduje, aby každý mužský příslušník byl vojákem. Představ si mě jako modrookého chlapce s bledou pletí a se světle rezavými vlásky. Uvidíš, jak si hraji v ústraní skromné věže zámku mých rodičů v Caleruze. Z okna zahlédnu plavé modré vody řeky Duero. Tiše plynou k moři. Šedé pláně sahají do daleka. Občas je rudě zbarvují klikaté předěly. Kam dohlédnu, vidím samé růžové křoví a neméně voňavé houštiny levandulí, yzopu a rozmarýnu. Pasou se tu divocí vepři. Kde se stýká země s obzorem, tam pohoří Sierra Guadarrama zvedá své mohutné hradby až k nebi. Za touto mohutnou masou je Toledo. Dlouhá léta tam moji předkové v řadách kastilských vojevůdců odrážejí nápory Maurů. Kdekdo pamatuje maurské trhy s otroky. Žena se tam dá pořídit žena za jeden dirhem a křesťanské dítě i za polovic. I v té nejskromnější hliněné chýši se slaměnou střechou zná kdekdo hrozné zkazky o strašných událostech spojené s maurskou rozpínavostí. Když se nachyluje den a pastýř zahání ovce do ohrady, ztichlým hlasem vypovídá při ohni o četných bratrech a sestrách, násilně odlečených dobyvačnými musulmany, aby byli prodáni jako dobytek.

Maurské zajatectví je jedna z útrap mého rodného Španělska, drásavější než hlad. Kdekdo sní o odvetě, ať je to tvrdý sedlák, otrlý pastevec nebo hrdý šlechtic. V prostředí, kde všichni s uspokojením naslouchají zvěstem o počtu pobitých mohamedánů a uťatých hlavách, je skoro nemyslitelné dát najevo lítost a soucit s poraženými. Proto tak dlouhou dobu vyrůstám jako poustevník, který nemá, s kým by si od srdce promluvil. Kdo pochopí, jak mému srdci od dětství lahodí Píseň o vznešeném Cidovi. Šlechetně dává milost poraženému muslimskému vojevůdci. Zato si vyslouží nenávist mocných. Mé srdce zpívá: "Ó, jaký to služebník, jen dobrého mít pána!"

O dvacet let později si naši doma bezpochyby říkají, že jsem se pomátl, když se jako mladý kanovník jednoho dne pevně rozhoduji prodat sám sebe za otroka muslimům jen proto, abych zachránil syna jedné chudé ženě. Tušíš, jakých tajemných pohnutek mého dětství se zde dotýkáš? Moji životopisci o tom činí jenom okrajovou zmínku. Dokážeš vytušit, jak strašně je moje srdce zraněno od nejútlejšího dětství? Snad na tom má podíl moje citlivá obrazotvornost. Snad se na mé vnímavé duši podepisují barvité příběhy, vypravované doma jako venku s děsivou jímavostí. Mnozí moji rodáci prodělávají ve stejném věku podobnou zkoušku. Jenže z ní vycházejí se zatvrzelými srdci a pěstmi zatnutými jako hroudy horniny na pohoří Sierra Guadarrana. Jedině já tak bezbranně nastavuji své křehké srdce a dávám se unést vyšší pohnutkou k soucitu. Tady kdesi začíná vznešená píseň lásky v mém srdci.

(Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci...)

 

3. Růže trpělivosti

Moje maminka, ctihodná paní Jana, pochází ze starobylé šlechty. Jsem nejmladší dítko velkomožného pána z Azy. Možná se ti může zdát, že jako benjamínek jsem poznamenán nějakým rozmazlováním či změkčilými způsoby. Právě naopak. Dobře znám tvrdost výchovy v rodině, kde se uznává čest, vybojovaná jedině na vojenském poli. Na druhé straně nemohu popřít něžný pohled mé máti, který mě provází ještě před mým zrozením. Z jejího vyprávění se dovídám o tajemně prozářeném snu z doby, kdy mě nosí pod srdcem. Ze symbolu psa s planoucí pochodní v tlamě vyvozuje mou vznešenost a slávu. Dodnes cítím laskavost jejího blahodárného pohledu, jímž mě v modlitbách provází dávno před narozením.

Po sedmi letech se moje pokojná povaha, nepoužitelná na vojenském poli, nedá už před nikým doma utajit. Maminka mě vede k mému strýci, přednímu knězi z Gumiel d´Izan. Je to sice jen pár mil od Caleruzy, ale je to ústraní, oddělené od bojového nadšení a válečné vřavy. Během sedmi nerušených let se mi dostává důkladného vzdělání. Pak přichází na řadu další vzdělávání v Palencii. K tomuto slavnému místu se upíná celé moje rodné Španělsko i ostatní Boží lid. Všichni tohoto úžasného věku touží povznesení k vyššímu životu. Ovšem ne každému je dopřáno toto vzdělání tak, jako mně, který pocházím z bohatých vrstev. Proto je kolem mne mnoho těch, kdo se docela živelně snaží uchvátit toto své povznesení.

V duchu osvědčeného třístupňového učebního plánu, zaváděného mnichem Alkuinem za Karla Velikého, vstupuji do prvního stupně. Tři roky si osvojuji zásady řečnictví, svobodných umění včetně filozofie, a dále logiky. Další tři roky se zabývám matematikou, astronomií a harmonií. Neopomíjím přitom ani hudby a zpěv. V době, kdy ostatní moji vrstevníci dosahují slavných vítězství na poli války s Maury, a někteří z nich během bitevní vřavy vydechují naposled, stojím ve svých jedenadvaceti letech na prahu vrcholu svého studia. Celých deset let se obírám teologií. Poté si mě vyhlédne převor kláštera v Osmě, Diego de Azevedo. Říká mi: "Pojď, drahý Dominiku, podrob se pravidlům a staň se kanovníkem tohoto kláštera." Dovedeš pochopit, jak ochotně a s radostí přijímám jeho radu? Stávám se tu kanovníkem. Zanedlouho mě otec Diego jmenuje svým zástupcem, když je sám povolán na arcibiskupský stolec v Osmě.

A co já? Uvažuji o tom, zda tohle je to naplnění velkého poslání, které prožívám ve svém srdci, když se ve svých čtyřiatřiceti letech stávám převorem? Není mnoho těch, kterým se splňuje velká touha, aby získali takové teplé a klidné místečko. Nepatřím mezi ně. Přesto se nebouřím. Pokojně si vykračuji po březích Ucera. Odpovídám na pozdravy kolemjdoucích s jemnou zdvořilostí. Učím se s lehkostí a s úsměvem otevírám své srdce všem okolním podnětům. Dobře vím, že to, co se má stát, nemůže být jen výsledek mého upnutí se na nějaký lidský nápad. A přece je ve mně cosi, co neznám, ale vím, že je to ve mně. Nevím, co je to - je to bezejmenné - nevyslovené slovo. Cítím, že všechna stvoření jsou tomu přítelem, jehož objetí mě probouzí. Je zde tajemný výron duše. Vychází z nitra zavřenými branami a stále probouzí otázky. Proč je ten neklid? Proč je to toužení? Jenom náš Pán má odpovědi na tyto otázky. Bez něho jsou mé myšlenky a touhy v temnotě. Jen díky Pánu se v mé duši rojí samá blaženost. Prostupuje každé místo a čeká ve všech dobách. Nyní proudí ke mně. Jak dobře jsem zaopatřen! Jen abych z toho něco vytěžil splněním vyšší vůle! Kéž to pokojně a plynule vyroste z plnosti života! Vyprošuji si paprsek vyššího nadání do svého nitra, abych porozuměl chápavým srdcem sobě samému i svému okolí, a dovedl pro to cokoli vykonat i podstoupit! Tolik o to prosím, protože si nejsem jist, je-li správné, co opravdu dělám.

Snad bych mohl říct víc. Rýsují se obrysy. Prosím za své bratry a své sestry. Pohleď, bratře a sestro! To není žádný chaos ani zánik. Je to nový kosmos, tvar, řád, jednota, určení, a za ním je věčný život - blahoslavenství. Je to vyšší dotek. Ten mě rozehrává v novou bytost. Šíří se vůkol v tajemných vlnách, jako kruhy od kamene vrženého do vody. Takové je apoštolské hlásání. Sleduji svého milého přítele, tohoto chudáčka Františka, který na sebe bere takový způsob života. Jako u něho, tak i mému putujícímu kazatelství předchází doba poustevnického života. A taková samota je dodnes požehnaná.

Nový kosmos je nový řád, který tě přesahuje. Otevři se poznání a celé srdce nech rozevlát v horoucí touze položit vše na obětní stůl našemu Bratru a Spasiteli. Jak? Obnovou apoštolského kázání. Kazatelský řád je základna původního apoštolského hlásání. Proč k tomu má být zvláštní řád?

Protože slyším na každém rohu mluvit mluvky o blížícím se konci. Já však nemluvím o konci. Nikdy toho nezačínalo víc než právě nyní. A nikdy nebylo víc mládí než nyní. (Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci)

 

4. Obnovitel apoštolského kázání

Vzhůru! Za velkými apoštoly a spojením s nimi! Také oni jsou na cestě. Jsou to zdatní a průbojní jedinci. Jsou zvyklí na podmínky v mnoha odlehlých končinách. Jsou zvyklí na stan a tvrdé lůžko. Důvěrníci mužů a žen, pozorovatelé měst, osamělí dříči, nehasnoucí majáky uprostřed moří. Poutníci v každém období, po celá léta. Poutníci se svým vlastním dětství, mládím, dospělostí i zralým stářím jakoby s druhy. Ochotně opouštějící podivné neskutečné dětství. Poutníci svým vlastním radostným mládím, poutníci svou vlastní zralostí nejlepšího zrna.

Vzhůru! Rodí se celý nový kosmos těch, kdo odmítají zůstávat pozadu za apoštoly.

Proč nezůstat v pohodlíčku? Proč neuváznout na jednom teplém místě? Vstaň a směle vykroč k tomu, co je bez konce, jako je bez počátku! Proč? Abys mnoho podstoupil, pochody dnů a noční spočinutí u oltáře, aby se všichni vzchopili na cestu oním směrem, ve dne i v noci podporováni vyšším nadáním, pokorně vyprošovaným v modlitbě, aby se každý znovu vzchopil vyrazit na vyšší cestu.

Proto vzhůru! Kdokoli jsi, pojď se mnou! Půjdeš-li se mnou, najdeš, co nikdy neunaví.

Vzhůru! Nesmíme tu zůstat. Ať jsou tyto nahromaděné poklady nejlákavější, setrvání nejpohodlnější, nemůžeme tu uváznout. Ať je přístav sebevíce chráněn, vody nejpokojnější, nesmíme zde zakotvit. Ať je pohoštění, které nás obklopuje, nejvítanější, smíme je přijmout jenom na chvíli. Jak můžete sedět nad mrtvými pergameny, zatímco vaši bratři umírají hlady? Jak si můžete zalézat do svých ledových hradů, když vaši bratři strádají v nepohodě?

Vzhůru! Pohnutky musí být silnější. Máme se plavit nesplavnými řekami a divokými moři, chceme být tam, kde dují větry, bijí vlny a loď uhání s plnými plachtami.

Vzhůru! Ale pamatuj! Kdo se vydává se mnou, musí mít nejlepší úmysl, svaly a vytrvalost. To je rozpínající se nový kosmos, vycházející z Božského Srdce, který tak jemně, ale neúprosně rozehrává hudbu pulzující intuice v nitru mne, neznámého kanovníka. Chápu tvé mládí, človíčku. Vím, jak usilovně hledáš uprostřed rozbujelého života pravidlo podle skutečné míry a nenalézáš. Tolik se ti podobám. Jenže z vyššího pohledu z nejvyšších míst jsi stvořený docela nový a máš pozvání k zvláštnímu účelu. Proto jsi tak jediný a jedinečný!

(Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci...)

5. Útěcha zarmoucených

Čas jsou peníze. A já jsem chudý, osamělý, a mám tak málo času. Už jenom sedmnáct let! Je to laciná útěcha, abych si říkal, že vlastně mám víc, celé dvěstěčtyři měsíce, a kdybych to přepočetl na hodiny a minuty, že bych byl milionář. Hlavně už musím začít. Jenže jak? Nemám žádný přesný plán, co letos, co na rok. Jenže jak se počítá do miliónu. Od jedné, pak dvě, pak tři. Troška k trošce.

Neznám svou cestu, ale mám něco lepšího než nějaký promyšlený plán a důmyslný postup. Velké osvobození pro toto dílo. Úplné odříkání kvůli našemu Bratru a Spasiteli. Taková závratná vnitřní svoboda bezpochyby přitahuje Ducha z nejvyšších míst jako spoutaného ptáka. A právě tehdy se mi náhle dostává první znamení, třebaže to všechno není od začátku hned jasné. Kastilský král posílá našeho biskupa Diega z Osmy do dalekého Dánska. A já mám jít s ním. Máme vyjednat sňatek kastilského prince s dánskou princeznou. Nejde o to, že na konci své pouti napříč Evropou zažijeme zklamání, protože princezna mezitím umírá. Jako podpřevor z Osmy prožívám cestou zvláštní odpoutanost od svých dosavadních vztahů. Procházíme mnoha zeměmi. Přitom mám možnost vidět jinou, odvrácenou stranu Církve, než jakou znám z domova. Ze Španělska znám její sličnou tvář, zahalenou do vzácných látek a ozdobenou mnoha šperky. A najednou sleduji, jak to vypadá jinde. Poznávám mnichy, zahrabané v jejich klášterech. A ti biskupové, utápějící se v blahobytu, nádheře a přepychu! A tolik duchovních osob, zapletených do nejrůznějších podvodů a zločinů spolu se světskými velmoži. Nerad vzpomínám na ty pyšné a naduté kněze se zanedbanými farnostmi a s hroznou neznalostí posvátné nauky. Jenže oni zde jsou, a místo hlásání Božího slova slyším samé fráze. Je-li kde slavena nedělní mše, tedy slyším, jak lid mechanicky odříkává Vyznání víry a Otčenáš. Místo radostné zvěsti evangelia našeho Pána se ze všech stran ozývá zastrašující hrozba pekelným ohněm a věčným zatracením. Bojím se počítat fary, pronajaté spolkům laiků bez opravdové víry a jarmarečním komediantům.

Poznávám špinavé a zaprášené zákulisí triumfující Církve obecné. Jak bezmocné je papežství, pokleslé, zrazené, donucované nasazovat svou poslední obrannou výzvu, nouzové bratrstvo cisterciáků! Do tohoto hrozně upadlého místa se snášejí jako supové na mršinu poslové cizího, z východu se vtírajícího pomatení, které činí z ďábla rovnocenného soupeře našeho nesmírného Otce. Jak klamná je ochrana křesťanstva před nápory islámu pouhým násilím. Zatímco vojenským zákrokem velmožů odrazíš jeden jeho nápor, jiný prosakuje do myšlení mnoha lidí.

Chtěl bys žádat pomoc od krále? Marně. Tolika hádkami, spory a válkami je zadlužen. Vězí v dlzích až po uši. Proti své vůli se stává závislým na těch, kdo se tváří jako obrácení křesťané, ale často jen proto, aby mohli pronikat neviditelnou mocí peněz tam, kam se nedostanou přímo. A tak je král uprostřed své moci bezmocný čelit takové spoušti.

A starý biskup nemůže uvěřit, že svět je tak špatný. Jenom nemohoucně krčí rameny.

Zdá se mi, že se propadám do bezedné propasti. Navzdory veškeré beznaději pevně věřím, že hrozná představa, že mě najednou všechno opouští a pocit úplného bezdomovectví, že znamením shůry, že stojím na počátku něčeho velkého. Neklamou mě mé smysly? Sám sebe znovu a znovu podezírám, ale jsem přece po boku staršího zkušeného biskupa Diega. Ne sám, nýbrž po jeho boku poznávám na každém kroku jen zavřené dveře, ať jdeme údolím Loiry a pak Rýna, ať procházíme Lyonem či Avignonem. Všude jen dusivá atmosféra hříchu a zrady.

Chamtiví velmožové stejně jako drobní zlodějíčci napřahují ruce po církevních statcích. Proradní biskupové, mniši opevnění ve svých hradech, hrubé masy, plné výsměchu a jízlivosti, davy, neklidně těkající od ničeho k ničemu, čekající jenom na neopatrný pohyb, aby se změnily v divoce běsnící. Postupujeme jenom za dne, protože v noci není nikde bezpečno. Někdy zahlédneme průvod bohatého opata, který se dává opatrně vést v doprovodu po zuby ozbrojených rytířů napříč krajinou posedlou tmou. A když učiníme zastávku v nějakém městě, uvidíme v krčmě některého z těch "čistých" či "dokonalých", katara, bosého s divoce rozevlátými vlasy či splihlými po posledním lijavci, marně chráněnými kapucí. Matky se před tímto divochem vrhají na kolena a nastavují mu své děti. Tak dosahujeme Castelnovy.

Sleduji mnoho lidí, koní a mezků. Spolu s Otcem Biegem potkávám doprovodné družiny mocného opata a obou papežských vyslanců. Následujícího dne se koná porada. Vyslanci si trpce stěžují na výstřelky duchovenstva a jejich pletichy s obročími, na jejich spory se světskými velmoži, na bezostyšné stranictví toulouského hraběte a jeho sluhů ve prospěch buřičů, odpadlých od víry. Vůdci ozbrojených družin míní, že vzpoura davů brzy zachvátí celý kraj a že je třeba neodkladně násilím zakročit.

"Jaké je vaše mínění?" Ptají se otce biskupa Diega a mne. Nikdo netuší, jak to s námi otřásá. Jednoznačně říkáme: "Hlavně přesťaňme ty neklidné masy zneklidňovat leskem a nádherou doprovodu a řinčením zbraní naší družiny! Raději nenápadně putujme dál bez koní a bez mezků a pokojně si vyžebrávejme vezdejší chléb a nocleh."

Nadutí povýšenci se toho děsí: "Cože! Kdo to kdy slyšel? Všichni to budou považovat za slabost!" Místo dlouhých řečí, to raději sami děláme. Oba jdeme takto dál do Beziers, nic slavného ani honosného. A cisterciáci a vyslanci se přidávají k nám.

Papež je z těch hrozných zvěstí upřímně vyděšen. Bezradně vrtí hlavou a posílá Diega zpátky do jeho působiště.

(Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci...)

6. Otec hříšníků

Temný středověk mě pohoršuje tolika nepravostmi, ale nikdy to nejsou žádné vyložené sprostoty. A nemůže za to žádná "zlá" doba, pokaždé jen hříšní í lidé. Proto má každé století svůj temný středověk, protože lidé jsou za všech dob dobří i hříšní, a ti špatní někdy dosáhnou většího vlivu. Někdo ke mně obdivně vzhlíží, jako bych v těchto hrozných poměrech dělal něco kdovíjak šlechetného, ale říkám ti, že to jen dokonale odpovídá našemu hroznému postavení. Sotva se někdo vymkne z mezi všednosti a prostřednosti, hned uletí do nějaké krajnosti, až ho to vleče proti jeho vůli strašnou setrvačností jeho omylů. Nic není tak vzácné jako pravý uskutečňující duch, do něhož přerůstá myšlenkově bádavý duch. Nevím přesně ani jak, ale právě zde a nyní se sjednocuje moje myšlení s myšlením velkých papežů, kteří zakrátko uvedou nás, žebravé Kazatele do vzbouřených davů. Kláštery zůstávají takové jaké jsou doposud, za časů lenního hospodářství, totiž opevněmými útulky. Dají se srovnat s těžkooděnci, které zdolává pohyblivá pěchota dřív než se postaví k boji. Dá se to nějak změnit? Určitě, ale když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Navenek se takový Petr Valdus podobá Františkovi z Assisi tím, že rozdává svůj majetek chudým. V prvním případě je to Boží dopuštění hříšníka, kdežto v druhém požehnání, které spočinulo na světci. Svatost roste ze svátostí. Jenže jak se to má stát?

Proto si nemysli, že k tomu všemu přistupuji s nějakým promyšleným plánem. Každý můj další krok je krokem na tenkém ledě a já se upínám vždy jenom na ten následující a vyprošuji si k němu sílu a ještě vyšší nadání. Den co den, hodinu co hodinu uvažuji, že přijímá-li svátost nějaké uplatnění ve mně, děje se to nejspíš jako následnost kroku za krokem, v níž se nic neopakuje, a právě tato chvíli je ta jedinečná, pro kterou jsem zrozen. Dílo vnuknuté vyšší inspirací vyžaduje přinejmenším právě takové nadání, jaké je třeba k nástupnímu vzmachu, ještě také k svému provedení do všech důsledků. Stojím na prahu úžasného díla, a celou mou bytostí proniká snahové napětí, oživované láskou a duchem. Vím, že nic nemůže zadržet toto velké hnutí. Každou překážku zdolávám bez křečovitého vypětí. Na jejím konci neprožívám žádné vysílení, nýbrž jen velkou úlevu.

Jak jen se to všechno liší od snažení a touhy velkého jedince světa! I ve světě se zástupy uvádějí do varu působením vynikajících jedinců, ale vždycky je v tom něco ztrnulého. Jako vítr, který občas zavane, pozvedne ze země listí, aby se pak v bezvětří zvolna zase snášelo k zemi. Jak svobodná, pokojná a vznešená je naproti tomu moje vůle! Co by mě mohlo zastavit? Kdo mě odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? (Ř8,35)

Dávám skutečně všechno. Moje první hnutí znamená uvést kyvadlo z mrtvé polohy do pohybu. Takový vznešený důvěřivec se bije jako lev, ale přitom nastavuje vlastní kůži. Pevný hrad velmože Štěpána z Lervianu je dračí skrýš. Rojí se to tam katarskými zrádci víry, mezi nimi neblaze proslulý Dittrich, děkan zběhlý z kláštera. Když se objeví špatní lidé, hned se najde dost následníků, hovících stejným prostopášnostem. Nejsou to žádní hlupáci. Rozumu mají dost. Dokonce učenost některých z nich je neslýchaná. A oni jí dovedou strašlivě zneužít tím, že svou prostopášnost dovedně spojují s odporem, jaký ve svědomí každého slušného člověka budí úpadek a zneuctění četných duchovních osob. Přitom však nikdy nezapomenou zahrát na strunu, líbezně znějící neklidným davům, bouřícím se proti každému zavedenému pořádku víc než kdykoli dřív. (Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci...)

 

7. Učitel pravdy

Rozum zůstává stát před tajemstvím víry. Je tu však i tajemství hříchu, protože je zde tajemství svobody, kterou ti náš dobrý Otec vždycky ponechává. Výskyt a šíření scestného učení je vždy hrozný zjev. Sotvaže dosahuje pohoršení mezi těmi, kdo se ústy hlásí k našemu Bratru a Spasiteli, ale jinak mu na každém kroku odporují, značného rozbujení, vyklíčí také výstřednosti a ihned rozbují a vyhání své nebezpečné hlízy. Vyrůstá s tajemného Těla zplaněním vyšlechtěné odrůdy. Katarské úchylnosti cizopasí na nevzdělanosti a lenosti mnoha duchovních osob. Zapytlačí si i v Písmě svatém. Valdenské výstřelky se ujímají v prostředí hrabivosti těchto lidí, kteří ulpívají v teplém místečku s dobrým bydlem. Na lateránském sněmu to zaznívá zcela otevřeně: "Biskupové, kvůli své slabosti, nemáme-li mluvit o nedostatku vědění, který je nepřijatelný, nedostačují k hlásání Božího slova."

Tolik slovních potyček, kterým musím čelit po dlouhé měsíce v Levianu, Désiers, Carcassonu, Toulouse a jinde, potvrzuje mou neblahou předtuchu. Tolik je mi to trapné, a přesto nemohu před tím uhýbat. Opravdový šlechtic ducha je povznesen nad všechny starodávné obludy, cizopasící na lidském hříchu, nevědomosti. Proto hledá dračí doupě, aby zamířil přímo do srdce nestvůry, strašící a trápící všechny lidi dobré vůle.

Nejrafinovanější mezi těmito "dokonalými" příživníky, zneužívajícími lidské důvěřivosti, sídlí ve Fanjeaux, obklopeni chvostem těch, kdo se chtějí přihřát na jejich krkolomně dobývaném výsluní. Vydávám se do té dračí sluje, abych vytrhl ze záhuby ty, kdo mu padli do spárů. S nasazením vlastního života jdu mezi ně. A není to zbytečné hazardování. Daří se mi přivést ssebou devět děvčat. Všechny z dobrých rodin. Jenže doma jsou úplné utlučené a při první příležitosti utíkají z domu. Ukazuji jim, náš dobrý Otec není žádný ukrutný soudce, a ani já je neodsuzuji. Nikdy nikoho neodsuzuji, protože odsuzuji jenom hřích. Chápu ty zakřiknuté, ustrašené dušičky. Hledím jim dodat sebedůvěru i sebeúctu. Přivádím je zpátky do domu našeho milujícího Otce, který je svrchovaná láska a odpuštění. Zakládám s nimi klášter v Prouille, takový mateřský přístav, do kterého vždy znovu a rád vracím.

Papež Innocenc III. nezůstává stranou. Prosí o pomoc své věrné velmože západní Evropy. Ti si ovšem nedovedou představit svou pomoc jinak, než vystoupením ve zbrani a udatností v boji. Dobývají Béziers a Carcassone. A pak se oheň války proti terorismu šíří celou zemí. Brání pořádek proti rozvratu, ale zůstává za nimi nemenší spoušť. Když poleví válečná vřava a Prouille zůstává uchráněno, usazuji se v Toulouse, ovšem ne tajně. Jedině až po souhlasu biskupa Fulka. Už deset let jsem v jednom kole, cestuji, nastavuji chápavé srdce hříšníkům, přináším rozhřešení a pravý pokoj v jejich duších, hlásám Krista. Přes toto překotné úsilí, nezůstávám opuštěn. Následuje mě více než šest nadšenců. Kdekdo by to už vzdal nebo by se nechal unášet vírem událostí tak, že by nad sebou ztratil kontrolu. Někdo by se stáhl stranou s pocitem, že on už udělal dost. Já místo toho s klidem posílám své věrné k Mistru Stavensby, který právě učí v Toulouse, jak bránit Písmo svaté a nauku naší svaté víry. Někdo si o mě může myslet, že jsem blázen nebo snílek, ale jenom náš vševědoucí Otec ví, jaká je pravda. A já se ho den, co den ptám na kolenou před oltářem, co mám dělat v příštím okamžiku tohoto dne, který právě přichází. Nestarám se o zítřek, protože každý den má dost svých starostí.

(Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci...)

 

8. Oběť lásky k duším

Prožívám čtyřicátý pátý rok své pozemské poutě a zbývá mi tu už jen šest let. Kladu si otázku, jaký je můj úděl, když se na každém kroku snažím mluvit jen o tobě? Úděl mocných jedinců vynikajících ve světě podléhá všeobecnému zákonu. Kdekdo si myslí, že nejlepší vyhlídky na jejich jedinečné úspěšné uplatnění jim poskytuje mládí, kdežto dospělost a zralost u nich přináší ústup ze života, množící se nemoci, pokračující slabost a ochablost. Život mého hlásání Slova věčného života podle všeho podléhá jinému měřítku. Zpočátku se mi to mé mluvení o tobě, můj Pane, jaksi vleče. Je to nezřetelné a často nudné. Když o tobě, můj Pane, mluvím, cítím se být v obklíčení. Narážím na překážky zvenčí, ale i zevnitř. Posléze však moje dílo i utrpení kvůli tobě, můj Pane, nalézá tajemnou rovnováhu, že se tomu sám nestačím divit. Jako by mé dílo i mé utrpení, vykonané i obětované kvůli tobě, Bože, bylo vytrhováno z mé bytosti. Tajemně se to ode mne odděluje a nabývá neočekávaně slavného rozletu, a já, třebaže bych nejraději stáhl do pozadí, sleduji svůj životní úděl z jakéhosi odstupu a nadhledu.

Se zatajeným dechem sleduji své životopisce, kolik si dají námahy, aby většinu mého života ponechali stranou svého zájmu, ale naopak aby se ze všech sil upnuly na mých posledních šest let. Takový předpojatý přístup a sledování mého života jakoby jen špehýrkou jim přináší nebezpečí ztráty širšího rozhledu pro můj ten tajemný vzmach, který mě samotného naplňuje údivem.

Povolovací listina, kterou papež Innocenc III. bere náš klášter v Prouille pod svou osobní ochranu, pochází z 8.října 1215. Biskup Fulko a já jsme toho svědky přímo v Římě. Začátkem roku 1216 působím v Narboně, a pak odcházím do Prouille. Jedna duchovní rodina našich sester se usazuje v Toulouse. První řehole je v obrysech sestavena a obsahuje smělou novotu: vzdáváme se tělesné práce a následně se zříkáme pozemků. Koncem letošního srpna jsem jako první mezi v rovnými v našem prvním klášteře v Saint Roman, žijícím podle našich řádových stanov. Narození našeho Pána 1216 oslavuji v Římě, kde dosahuji od nového papeže Honoria III. slavnostní potvrzení. Nato putuji do Languedocu. Všichni mi radí, abych se s věrnými usadil na jednom místě. Nemohu však dát na lidská doporučení, ani na hlas své vlastní pohodlnosti, nýbrž jedině na tvůj hlas, můj Pane. Proto všechny rozesílám do světa. Činím tak s nesmírnou smělostí, i když vím, že si od některých lidí vysloužím označení fanatika. Nedělám to s žádnou tvrdostí, ale s pokorou. Ty, kdo se mě zdráhají poslechnout, netrestám, ani nevylučuji, nýbrž je v kleče prosím, aby splnili tvou vůli, můj Pane. Vím, že doba není zralá pro žádné pokusy, ale já jednám s jistotou, protože věřím. Uprostřed ohně povstání v okresu rozesílám své bratry, sedm do Paříže, čtyři do Madridu, a sám se vracím s jedním bratrem do Říma, abych založil klášter v San Sisto.

(Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci...)

9. Otec a naděje kazatelského řádu

Není nás ještě ani třicet bratří. Jsem si však jist, že se semeno zkazí, když zůstane ve stodole, ale přinese užitek jen když se rozeseje. Rozesílám další své bratry. Kam s nimi? Cílem je Bologna. Vysoká škola tam odporuje pařížské. Spěchám do Francie. Dozvídám se blížící se zkáze Simona z Montfortu. Křížácká výprava nemá úspěch. To mě nepřekvapuje.

Oba naše nové kláštery, v Prouille a v Toulouse, jsou ohroženy. Vyděšení bratři se vracejí za mnou. Dva z nich posílám do Lyonu, kde demonstrují valdenští. Nezdržuji se tu a odcházím do Španělska. Zakládám klášter Santa Cruz v Segovii. Nato zase překračuji Pyreneje a zastavuji se v Prouille. Nezdržím se, jen co povzbudím každou z našich řeholnic. Mířím do Paříže. Bratr Bertrand z Garrigue se připojuje ke mně. V Paříži shledávám třicet řeholníků. S takovým počtem se už dá něco založit. Tak zakládám domy v Reims, Metách a Orleansu, v Poitiers a Limoges. Další měsíc se vracím do Itálie. I když mám naspěch a zlobím se sám na sebe, jak jsem pomalý, že ani nemám čas se holit. Chodím všude pěšky, a zdá se mi, že všude přicházím jen tak tak, že ne pozdě. Konečně se připravuji, abych se konečně vydal na svou vytouženou cestu za Kumány. Rád bych to obětoval jako pokání za svou lenost a na odpuštění svých hříchů. (Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci...)

 

10. Horlivec pro řeholní chudobu

Umlčuji hlas svého nitra, abych lépe slyšel tvůj hlas, Pane, a mohl s tebou nerušeně rozmlouvat, vyslechnout tě a poslechnout, a jít kázat o tobě tam, kde si to přeješ, a ne tam, kde bych si to sám přál, i když by se mi ten záměr s Kumány zdál zbožnější. Rád odsouvám svou přezbožnou cestu ke Kumánům, když mě nyní posíláš kázat o tobě jinam. Kam? Bologna. V září 1219 tam hlásám Slovo věčného života a jako blesk s nebe je tím zasažen bratr Reginald. Duchovní rodina u sv.Mikuláše rozkvétá. Všichni tam očekávají velké divy od mého oblíbeného žáka. Jenže já jim ho beru a posílám ho do Paříže. Za zády cítím jejich protažené tváře. Jordán Saský si může hlavu ukroutit údivem nad mou jistotou, s jakou rozesílám nové bratry do odlehlých končin.

Kudy procházím, tam proletím jako padající jasná hvězda. Vím, jak to strašně rozčiluje biskupy, kancléře, děkany a nejrůznější další církevní veličiny, kromě papeže. Nemohu si však pomoci. Papež je nakloněn mému úsilí. Papežské listy a buly prší jedna za druhou, aby místní duchovenstvo v Paříži, v Prouille, v Toulouse, Madridu i v samotném Římě vyšlo našemu kázání vstříc.

Ujímám se duchovního vedení římských řeholnic. Za pomoci několika sester z Prouille, které k tomu spěšně zvu, zakládám duchovní rodinu u sv.Sixta.

V únoru 1220 přivádí krakowský biskup čtyři ze svých kněží ssebou do Říma. Uchvacuji je pro naše velké dílo a hned jsou z nich čtyři noví kazatelé. Za dva měsíce je posílám do Polska. Pronikají daleko na východ, na území Karpat, skoro až na hranice země Kumánů. Jak rád bych se k nim připojil, ale musím poslouchat více Pána než sebe.

Zbývá mi už jen jedenáct měsíců života. Cítím, že je třeba svolat a uspořádat první všeobecné řádové shromáždění. V duchu obhlížím všechny nové roztroušené kláštery. Jsou stále mohutnější.

Naši představení, většinou urozeného původu a vzdělaní na prvých vysokých školách světa, jsou slavní kazatelé, sebejistí znalci učení víry. Proto jsou na každém kroku slyšet. Hlásají učení víry katarům či Valdenským. Také však upozorňují krále a jeho místodržící na zatvrzelé bludaře, působící rozkol ve společnosti. Světská vrchnost se s rozvratníky zavedených pořádků ani trochu nemazlí. Roste nenávist postižených, ale i závistivých, kteří nelibě sledují, jak řád mohutní z odkazů a darů bohatých kajícníků. Bojím se, kam to vede. Cítím naléhavou potřebu svolat a uspořádat první všeobecné řádové shromáždění, zkrátka generální kapitulu.

V tomto okamžiku činím závažné rozhodnutí: vzdát se nabytých statků, pozemků a odkazů. Zachováváme si důsledné spojení s chudobou kvůli tobě, Pane. Není to jen symbolické gesto. Slavnostně před shromážděnými bratry trhám darovací listiny. Přeji se zachovat nejen o chudobu klášterů a domů, ale jednotlivých bratří a sester. Je někdo z bratří z odlehlých míst v pokušení, aby na zpáteční cestě domů polevil ve své slabosti? Na můj pokyn zahrnují shromáždění bratři do našich řádových stanov výslovný zákaz, že nikdo z nich nesmí vsednout na koně, ani se obtížit nějakým osobním majetkem. Poté jsou naše koně prodáni v dražbě.

V květnu 1221 opouštím Řím. Už se tam nevrátím. Nečekaně mě poráží horečka. Královna našeho Řádu mi vyprošuje ochranu před nenadálou smrtí. Prosím tě, můj Pane, o pokojnou smrt s pokorným a usmířeným srdcem!

V Benátkách se setkávám se s mým přítelem, kardinálem Ugolino, abych se ním rozloučil. Cílem mé cesty je Bologna. Přicházím se smrtí na jazyku.

Kdekdo se tváří v tvář smrti rozteskňuje nad tím, koho a co zde opouští a zanechává. Bojí se předstoupit před neodvratný soud. Lituje, že už zde nemůže něco ze svých vin odčinit. Jdu smrti vstříc hrdinsky, třebaže říkám: Pane, je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne jak já chci, nýbrž buď vůle tvá. (Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci...)

 

11. Vítěz nad kacíři

Právě uléhám na velký slamník. Vyznávám, že po celý život odporuji bludům, ale připomínám, že z celého srdce miluji každého, kdo bloudí. Nyní se přede mnou všechno otvírá a já nechápu, proč by mě někdo nenáviděl, když k tomu nedávám žádnou příčinu. Proč by mě sudiči chtěli obviňovat a odsuzovat, když mi nemohou nic dokázat? Někdo se snaží vrhnout světlo poznání na mou postavu, mé činy a jejich důsledky, a já jasně sleduji, že to světlo vychází ode mne. A přece se obviňuji, že některé duše vedu k učení víry raději než jiné, ovšem nikoho nemám v nenávisti.

Ležím tu jako Lazar a chystám se uprostřed svých bratří vypustit svou duši. Bratří je čím dál tím víc. Následují mě ve svých modlitbách, ať jsou zde nebo v Římě, ve Francii nebo Španělsku, v Lombardii nebo Provenci, mezi Poláky či mezi Čechy. Všechno se to děje kvůli tobě, můj Pane, abych o tobě spolu s nimi svědčil přede všemi, a tak pomohli každému zamilovat si tě, má Lásko na kříž přibitá.

Vzpomínám na všechny ty trampoty a zkoušky, které kvůli našemu Pánu podstupuji, protože chci, aby nikdo nezahynul navěky, ale měl věčný život a měl ho v plnosti. Modlím se za tebe, můj bratře i za tebe, sestřičko. Nedej se svést k pohodlnému životu pod záminkou, že to tak dělají všichni a že si potřebuješ udržovat jakousi slušnou životní úroveň, aby byl tvůj život důstojný člověka! Pane můj, kéž je nesvede přehnaný důraz na jejich lidská práva před právem našeho věčného Otce na nás na všechny! Jen se spolehni na pomoc našeho Pána, který přece i živí nebeské ptactvo, a co teprve tebe!

Sleduji, jak mě odnášejí na čistý vzduch na pahorku. Ptám se: Je to Boží vůle, aby se tohle místo stalo místem mého posledního odpočinku? Povzdechnu si: Kéž se našemu Pánu zalíbí toto místo, aby mé tělo bylo pochováno právě zde, pod nohama mých bratří! Jenže se zdá, že se mi to nesplní, protože mě zanedlouho přenášejí zpátky do kláštera sv.Mikuláše. Štěpán Španělský mi osušuje pot plátěnou rouškou. Ventura z Cremony se nade mnou sklání. Rád by první slyšel mou životní zpověď. Vyznávám, že odedávna raději rozmlouvám o Bohu s ženami mladšími než staršími. Nyní moje ústa, která odedávna mluví o tobě, můj Pane, pokojně oddechují. Až k peklu zavržených rozestírám záchytnou síť lásky, aby nikdo nezahynul. (Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci) fra D.G.

 

+        +         +

 

Je nebe tedy lékař?

Prý umí uzdravit -

však léku posmrtného

již není zapotřebí.

Je nebe státní banka?

Náš dluh prý narůstá.

Však pro takový obchod

mě nikdo nezíská.

Emily Dickinsonová

+        +         +

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP

Ctih.Patrik Maria Kužela je zvláštní snoubenec Panny Marie, který se slavně zaslibuje naší Matce a Královně.

Zasvěcení

Maria, nade všemi požehnaná, zasvěcuji se ti s oddaností, úctou a láskou. Miluji tě, ale toužím tě milovat víc. Vypros mi u svého Syna Božího rozhojnění lásky k Bohu i k tobě. Pán mi ukládá: "Miluj svého Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou a svého bližního jako sebe samého". Ale také mi ukládá milovat člověka víc než sebe samého, totiž milovat nepřítele, jako i Bůh dává svítit slunci a sesílá déšť na dobré jako na zlé, jimž dopřává čas k nápravě.

Ježíš si přeje, aby každý z nás byl dokonalý jako je dokonalý Bůh, Otec nebeský. I když jsi jedna z nás lidí, Královno nebeská a nadhvězdná, chci tě milovat nejen jako sebe, ale víc než sebe. Toužím tě milovat takovou láskou, jakou mám a chci milovat tvého Otce nebeského, Syna Božího i Ducha svatého, aniž bych tě zbožňoval. Vypros mi, abych uměl navěky milovat tebe, Maria, jako i sebe svrchovanou Boží láskou, abych ze všech sil miloval tebe a pak i všechno stvoření, které je Boží.

Jen v síle Boží lásky, zakalen v žáru výhně lásky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a prozářen plamenem Ducha svatého se mohu zasvěcovat tobě, Královno nadhvězdná, nezměrnou oddaností, úctou a láskou, ó, Ženo podle míry kosmu! Kéž tě miluji víc, silněji a účinněji, abych si v tobě mohl tím víc zamilovat tvého Syna Božího. Vtiskni mi správný tvar svého Syna, aby se nejen duchovně zrodil v mikrokosmu mého srdce, ale aby zde také dospěl do třiatřicátého roku svého věku, a mé tělo aby se podvolilo a ochotně dalo navěky přetvořit už nejen duší nesmrtelnou, nýbrž samotnou milostí posvěcující. Jen tak zůstaneme ve své Boží lásce šťavnatí a svěží a pouze takto bez újmy projdeme každou i tou nejčernější roklí vesmíru.

 

+          +            +

 

Když noc je téměř pryč

a východ na dosah,

že můžem hmatat prostor -

je čas se přičesat

 

a přichystat si úsměv

a žasnout, žes kdy dal

na starou zvadlou půlnoc,

před níž ses právě chvěl.

 

__________________________________________________Emily Dickinsonová___

Zprávy: První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera OP v Brně pořádá ve dnech 25.12.2003 - 7.1.2004 setkání mezi obrazy nazvané "Z Boží dílny". Brněnské Angelikum, Brno, Dominikánská, naproti Velkému Špalíčku, v I.poschodí. Ve všední den od 17,00 do 20,00 hod, v neděli 9,00 - 12,00 a 17.00-20,00 hod.________________________________________