LEDEN 1999

 

Ročník V. 1999-                                                                                               číslo 1  

Jak mnozí lidé jsou vedeni Bohem,

aniž to vědí

Bl.Jindřich Suso OP

Hanc amavi et exquisivi a iuventute mea, et quaesivi mihi sponsam assumere

                                                                                                                (Moudr. 8,2)

Tato slova překrásně a láskyplně vyslovená věčnou moudrostí, napsána ve Starozákonní knize Moudrosti znamenají toto:“ Tuto jsem si oblíbil a vyhledal již v mládí a vyvolil jsem si ji za svou choť.“ Zbloudíla-li nezkrotná odvaha při svém prvním kroku mimo Boží cestu, tu ji doprovázela Věčná moudrost a vedla ji skrze dobré i zlé tak dlouho, dokud ji nepřivedla na pravou cestu Boží pravdy.

 

Služebník: Když jsem si zpětně vybavil toto zázračné vedení, zvolal jsem k Bohu: Milostivý a něžný Pane! Má mysl od dětství něco hledala s neutišitelnou žízní. Pane, co by to však mělo být jsem ještě plně nepochopil. Pár let jsem to divoce hledal a pídil se po tom, ale nemohl jsem to nikdy polapit, protože přesné nevím, co to vlastně hledám. A je to přece něco, co působí, že mé srdce i duše k tomu tíhnou a nemohou si bez toho dopřát úplného klidu.. Pane, chtěl jsem to od prvnich dnů mého dětství hledat ve tvém stvořeni a shledal jsem, že to již bylo vytvořeno přede mnou. Čím více jsem hledal, tím méně jsem nacházel a čím blíže jsem k tomu přicházel, tím více jsem se od toho vzdaloval. Neboť před každým nablýskaným obrazem mne předběhl výrok: To není to, co hledáš. Takto se tříbily mé cesty ve všech mých záležitostech. Pane, mé srdce jen po tom prahne. Velmi často pociťovalo, co to není. Co to ale je, o tom ještě nebylo poučeno. Jaká bolest, milostivý Pane z nebeské říše! Co je To, nebo jak je To uzpůsobeno, když je to v mém nitru?“

Věčná moudrost: „Nepoznáváš to? Vždyť té to přece láskyplné obejmulo a často ti to zahradilo cestu, dokud si tě to nezískalo jen pro sebe.“

Služebník:“Nikdy jsem to neviděl, nikdy jsem to neslyšel, nevím, co to je.“

Věčná moudrost:“To není divu, protože tvoje soužití se stvořením to způsobilo. Ale jen beze strachu otevři svůj vnitřní zrak a podívej se na mne, kdo jsem! Já jsem To, věčná moudrost, která si té již od věčnosti prozíravé vyvolila jen pro sebe. Tak často jsem ti zahrazovala cestu, jak často si se ode mne odlučoval, jinak bych tě musela opustit. Proto jsi vždy narážel u věcí na určitý odpor, právě toto je jistý znak mého vyvolení, že té chci mít jen pro sebe.“

Služebník: „Ach, ty bezedná dobroto! Co jsi mi jen tak dobrého prokázala! Když jsem nebyl, dala jsi mi bytí, jakmile jsem se chtěl od tebe odloučit, tu jsi mě nechtěla opustit, když jsem ti chtěl uniknout, něžné jsi mě spoutala. Kéž by se mé srdce tisíckráte rozšířilo a obsáhlo tě a se stálou láskou strávilo s tebou všechny dny. Toto je touha mého srdce, neboť skutečně je blažený jen ten, komu láskyplné vstoupíš do cesty, a jehož nikdy nenecháš spočinout v úplném klidu, dokud on sám jej nenalezne v tobě. Hle, jen v tobě jsem nalezl, co miluje má duše, tak nepohrdej svým ubohým stvořením. Pohlédni, jak umlklo mé srdce vůči tomuto svétu, stejné v lásce, jako v utrpení. Pane, má mé srdce zůstat vždy jen němé vůči Tobě? Dovol mé ubohé duši promluvit k Tobě jedno slovo, protože moje srdce přetéká a není sto již déle se udržet. Nemá v tomto světě nikoho, u koho by se mohlo schoulit, jen u tebe Pane a bratře. Pane, ty sám rozumíš přírodě, znáš každé milující srdce a víš, že nikdo nemůže milovat to, co ještě nepoznal. Proto jen tebe samotného chci milovat, tak se mi dej více poznat, abych tě mohl také plně milovat.

Věčná moudrost: „Jestliže mne chceš vidět v mém nestvořeném božství, tak mne musíš stále poznávat a milovat v mé lidskosti, která trpěla. Toto je nejrychlejší cesta k věčné blaženosti.“

Služebník: „Pane, připomínám ti dnes svou nekonečnou lásku, s níž se nakláníš ze svého vysokého trůnu, z královského stolce Tvého otcovského srdce do ubohosti, kde bylo tebou pohrdáno 33 let. A svou lásku, kterou máš ke mně a ke všem lidem jsi prokázal v nejhorším utrpení a v hrozné smrti.“

Věčná moudrost:“Čím vyprahlejší jsem z lásky, tak jsem pro uspořádanou mysl láskyhodnéjší. Má propastná láska se projevuje ve velké hořkosti mého utrpení, jako slunce ve svém lesku, jako krásná růže svou vůní. jak jasný oheň svým zžírajícím žárem.“ Z Buchlem der ewigen Weisheit - přeložila sestra Rút.

+++

Bl. Jindřich Suso OP

Životni osudy Jindřicha Suso lze dnes pomérně těžko rekonstruovat protože archiv dominikánského kláštera v Kostnici, tedy Jindřichova domovského kláštera, byl z větší části poztrácen a zničen. Víme. že Jindřich Suso se narodil 21. března, ovšem letopočet lze určit pouze přibližně na rok 1295. Jeho rodištěm bylo městečko Uberiingen. Malý Jindřich se pohyboval již ve svých třinácti letech v dominikánském klášteře v Kostnici, kde žil jako oblát a navštěvoval tamní vyšší školu, kterou vedli bratři dominikáni. I přes duchovní atmosféru školy a konventu žije Jindřich spíše vlažným a povrchním náboženským životem. Ke zvratu u něj dochází v osmnácti letech, z jeho vlažnosti se stává horlivost a nadšení. Po této proměně nastupuje cestu tvrdé askeze. Přesto ovšem, jak sám později pnznává, nenachází po celé toto období vnitřní klid a naopak často je sužován depresemi. Trpí také tím. že nenachází nikoho, komu by se mohl svěřit se svými starostmi, touhami a vnitřními boji.

Důležitým mezníkem v jeho životě je rok 1322, kdy se dostává na kolínské generální studium a tam se setkává s Mistrem Eckhartem. Tomuto zkušenému muži se může se vším svěřit. Otec Eckhart mu pomáhá vyřešit jeho těžkosti a stává se pro něj vzorem a ideálem. V roce 1326, když je Eckhart obviněn z hereze je Suso přeložen nazpět do konventu v Kostnici. Snaží se, podle vzoru svého mistra, dosáhnout místa magistra teologie. Brzy ale uznává, že tento cíl je pro něj nedostupný. Svoji lásku k Bohu má totiž projevit především v utrpení. Jeho řádoví bratři se k němu často chovají zle a nepřátelsky, pomlouvají ho a nakonec se pokoušejí jej i otrávit. Jindy se jej snaží téměř polovina vesnice zavraždit. Když se stává superiorem v Diessenhofennu, je jednou ženou křivě obviněn, že je otcem jejího dítěte. O 4 roky později je přeložen do Ulmu, kde 25. ledna 1365 umírá a je pochován v křížové chodbě kláštera. Jeho tělo bylo v roce 1613 pň přestavbě kláštera nalezeno v neporušeném stavu.

Pro své svěřené duše píše řadu knih o otázkách duchovního života, plné osobních zážitků, a lze říci, že žádný z mystiků německé školy nedosáhl takového pňjetí. jako právě Jindřich Suso. Z jeho knih je snad nejznáméjší „Kniha o Věčné Moudrosti“, jejímž cílem bylo povzneseni pokleslé zbožnosti ve všech stavech tehdejší společnosti. Dále je znám jeho vlastni životopis a řada jeho listů a kázání.

+++

Víra je v bibli charakterizována pojmy „vyrazit, putovat, být na cestě“. Když se člověk opravdu vydá na cestu, může při tom pochopit něco z podstaty víry.

Anselm Griin

+++

DISKUSE

Je rozdělení nutné?

aneb bratrská polemika s článkem „Formace stále v nedohlednu“

V prosincovém čísle Růži se zamýšlí v článku Formace stále v nedohlednu sestra Eva Imelda Fuchsová nad situací v dominikánském laikátu u nás a nad problematikou formace. Její článek má být provokací k tomu, aby vyvolal dialog mezi jednotlivými místními sdruženími na téma jejich stavu a v konečném důsledku, aby se nám společné podařilo učinit pokrok nejen ve formaci, ale i v životě jednotlivých místních společenství. Tento cíl je bezesporu ušlechtilý a hodný snahy nás všech. Sestra Imelda pregnantně a odvážně předkládá analýzu současného stavu dominikánského laikátu u nás. To, co nazývá provokací, bych já osobně spíše nazval zdařilým pokusem uchopit reálný stav věcí. Přesto ovšem bych si dovolil oponovat některým uváděným faktům a především z části nahlodat věrohodnost řešení, které nabízí v podobě rozdélení místních společenství na skupiny mladších a starších bratří a sester.

Generační problém

Existence názorové-generačního problému ve většině našich sdruženích je zcela evidentní skutečností. V tomto ohledu nejsme v Evropě žádnou výjimkou. Stejné potíže mají podle mých informaci dominikánští laici či terciáři v Rakousku, Německu, Itálii, Polsku a na Slovensku. Jedna z příčin tohoto stavu je dvojnásobná změna našich stanov v posledních osmdesáti letech. Tak část našich starších členů skládala sliby věrnosti „Řeholi bratří a sester třetího řádu sv. O. Dominika ve světě žijících“, která byla přijata velmistrem řádu v roce 1923. Tito bratři a sestry mají plné právo být považováni za dominikánské terciáře, protože vstoupili do III řádu sv. Dominika a složili věčné sliby věrnosti terciářským stanovám“

My, kteří jsme složili sliby na nové stanovy přijaté v Montrealu r. 1985, případné na jejich předchozí verzí schválenou ad experimentům, jsme dominikánští laici, jelikož tyto stanovy nesou název Regula fratemitatum Laicalium Sancti Dominici, tedy Stanový laických sdružení sv. Dominika. V tomto bodě osobné nevidím žádný problém, laici jsme (pokud jsme nepřijali svěcení) podle CIC v konečném důsledku všichni a do dominikánské rodiny patříme tak či tak.

Spiše bych se chtěl zastavit nad tvrzením sestry Imeldy, která píše: 'Přiznejme si už konečné na obou stranách, že jsme se doživotně zasvětili každý jinému ideálu!“ S touto větou nemohu souhlasit. Pokud je mi známo, tak zakladatel kazatelského řádu byl jen jeden a to sv. Dominik Guzmán. Lze tedy důvodné předpokládat, že měl jen jedno charizma a to předal svému řádu Dominikáni tedy nesou jeden ideál, jedno charizma a jedno posláni a tomuto poslání jsme se specifickým způsobem zasvětili i my v dominikánském laikátu dříve terciátu. Ona výše citovaná věta by podle mého soudu měla spíše znít - Přiznejme si již konečné, že jsme se každý zasvětili k prosazování tohoto ideálu jiným způsobem a jinou formou. Jde nám tedy o jednu a tu samou věc, ovšem vzhledem k tomu, že jsme do dominikánské rodiny vstupovali každý v jiné době, jsou nám přirozeně vlastní i odlišné způsoby realizace tohoto poslání.

Tím se pochopitelně situace neřeší, ale přesouvá se do jiné roviny. Problém je v tom, jak tyto rozdílné formy naplňování našeho dominikánského posláni ve společenstvích skloubit, aby se navzájem nerušili, ale naopak, aby nesly ovoce. A to je vlastní kámen úrazu. Ten se často maskuje a my sami mnohdy od problému utíkáme laciným poukazováním na „modernisty v Praze“ nebo „konzervativce na Moravě“, předstíráme, že není a raději o něm mlčíme. Jediným řešením je ovšem tento stav věcí v našich sdruženích přiznat a snažit se jej s Boží pomocí a naším přispěním a úsilím společně řešit.

Proč se bránit rozdělení?

Sestra Imelda dále píše, že možným východiskem ze současné situace ve sdruženích je „rozdělit se“. Zde bych se chtěl zamyslet nad tím, co takové rozdělení může (ale nemusí) přinést. Loni v březnu jsem měl příležitost zúčastnit se mezinárodního setkání dominikánských laiků ve Vídni, kde se naskytla neopakovatelná možnost seznámit se a popovídat si s našimi bratry a sestrami z celé Evropy. Při rozhovoru s jednou sestrou z Mnichova jsem se jí zeptal na generační problém u nich a ona mi k mému úžasu sdělila, že žádny není. Zajímal jsem se tedy o to, jak je to možné, načež ona to zdůvodnila slovy - u nás v Mnichové máme dvě společenství dominikánských laiků, jedno pro mladé a druhé pro staré A tak jsem se zvědavě zeptal, jak spolu vycházejí a ona mi řekla že dobře, jelikož vzájemně neudržuji žádné kontakty. Ano : to je jedna z cest pro naše místní sdružení. Kam povede lze poměrné snadno domyslet - staří vymřou a mladí zestárnou a octnou se najednou v pozici těch starých, od kterých se za mlada oddělili, protože kdo se nesnaží v mládí pochopit stáří, těžko pochopí v stáří mládí.

Tím v žádném případě nechci říci, že by rozdělení muselo být vždy škodlivé, ale je to až krajní případ. Představme si mladou rodinu, která bydlí se zlou tchyní. Pokud selžou všechny možnosti jak spolu vycházet, tak jsou opravdu jen dvě řešení, budto tchyni „otrávit“ (protože jinak by ona otrávila ty druhé) - to je myšleno pochopitelné obrazné, anebo se rozdělit. V tomto případě je nutno voJit lepší variantu, tedy rozdělení. Ovšem ne všechny tchyně jsou zlé a ne všechny mladé rodiny ideální.

Vyvstává tedy otázka, jak předejít rozdělení. Klíč je podle mého soudu především v představených a v radách Místních sdružení. Pokud tito lidé nesoucí odpovědnost za svoje společenství nevytváří z důvodu osobního strachu, laxnosti nebo zarputilosti prostor pro jiné aktivity než jejích, anebo dokonce brání mladším členům v jejich společných aktivitách, tak by nejlépe prospěli dominikánskému poslání, kdyby odstoupili. Pokud tak neučiní, tak dříve nebo později společenství uzavřou pro příliv nových lidí, tedy v konečném důsledku se postaví proti zakladateli řádu na jehož přímluvu bezesporu noví bratři a sestry do našich sdružení přicházejí. Naopak to ovšem neznamená, že když někdo přijde se zcela nezajištěným návrhem, že by to mél představený s radou automaticky odsouhlasit. Rozumný návrh totiž většinou začíná slovy - Já jsem ochoten udělat to a to, mohu počítat s Tvou podporou v tom a tom? a nikoli - mělo by se, proč se to, či ono atd.

Máme co nabídnout?

Jestli máme co nabídnout nebo ne, záleží na tom, co nabízíme, jak to nabízíme a také komu to nabízíme. Pochopitelně společenství starších bratří a sester věnující se převážně modlitbě asi těžko nabídne něco lidem usilujícím a toužícím zapojit se do praktické evangelizace a zase naopak hyperaktivní sdružení mladých neosloví staršího člověka toužícího po chvílích společné tiché modlitby. To ale poněkud odvádím pozornost. Sestra Imelda píše, že pokud mladým lidem nenabídneme něco. co by jinde mamě hledali, pak nemají důvod setrvat. Na to mám chuť hubaté odpovědět, tak ať jdou, my stejné o nic nepřijdeme, ale to by byla nezodpovědná a laciná polopravda.

Nejprve je potřeba si uvědomit, proč k nám vlastně lidé přicházejí. Někteří ze zvědavosti, jiní hledají a někteří jsou ve skrytu duše, aniž by to mnohdy sami véděli. vedeni přímluvami sv Dominika a naších řádových světců a my máme povinnost především k nim. Ouha - ovšem nevíme, kteří to jsou (to se pozná až během formace) a tak máme vlastně povinnost nabídnout řádnou a optimální formaci postulantú a noviců všem. Dokážeme to. já osobné myslím že ne. pokud žádnou formaci ve sdruženích nemáme s odůvodněním, ať se každý formuje raději sám, přečte si životopis sv. Dominika a trošku řádových dějin atd. Také tvrzení, že každý je již dosti formován pokud chodí do kostela a ke svátostem asi těžko obstojí.

Stejného „úspěchu“ dosáhneme take zavedením formace v duchu šablonovitého poučování novicmistrem, který bude na setkáních pronášet či předčítat zdlouhavé traktáty o sv. Dominikovi a jeho řádu. Podstatné lepší by bylo vzít naše nové bratry a sestry třeba na návštěvu do nějakého dominikánského kláštera, aby viděli kromě ideálu také realitu, která se může stát předmětem plodné diskuse na dalších formačních setkáních. Postulanti a novicové totiž během formace mají růst a především odhalit ve světle Pravdy svoje povolání.

Řešení- nalezení sama sebe

Řešení celé situace asi bude v každém sdružení zcela odlišné, protože každé společenství samo sebe jinak vnímá a hledá. To je také důvodem. proč selhávají veškeré šablonovité návody na formaci. Domnívám se, že daleko důležitější je osobně si sdělit naše zkušenosti z této cesty hledání a formování na vhodném setkání formátorů. Písemné referáty do jakéhokoli časopisu mohou být sice zajímavé, ale nikdy nebudou mít sílu osobné předaných zkušeností. A to je asi důvod, proč diskuse na toto téma se v Růži nerozvinula. Ne každý také píše jako sv. Tomáš Akvinský a ne každý má vůbec odvahu, chuť a čas psát.

Pokud jde o ono rozdělení stávajících společenství, tak já osobně je vnímám ve třech úrovních. Tam, kde je společenství starších terciářů je moudré, ať se věnují více modlitbě a tomu stylu ke kterému přilnuli za mlada vedeni velkými postavami našeho řádu. Tím mohou mnoho lidí i dnes oslovit a tak nést ideál sv. Dominika svým osobitým způsobem a být mu tak věrní. To není výzva ke konzervatismu, ale k věrnosti.

Naopak společenství mladších dominikánských laiků se asi spíše bude zaměřovat na hledání nových forem evangelizace a také nových forem formací. A zde bych se velice přimlouval o uskutečnění společného setkání všech, kdo se o formace starají, protože pokrok v nich uděláme, jen když si budeme moci vyměňovat názory.

Největší problém asi jsou větší společenství sdružující mladší i starší, jako jsou Bmo. Olomouc atd. Zde jsou podle mého soudu dvě cesty, jedna těžší a druhá lehčí. K té lehčí máme právo spíše v mezním případě a tou je rozděleni společenství na dvě nebo i více. Tak vzniknou vzorky zařaditelné do předchozích škatulek.

Nebo těžší cesta. Pokud je rada sdružení složena ze zástupců jednotlivých smérů tzn. starších členů, rodin s dětmi, mladších atd. nemusí k rozděleni dojít. Zákonité každý proud bude mít svoje setkání samostatné, jednou za měsíc nebo za dva měsíce ovšem bude setkání společné, jehož program by měl zohlednit všechny tzn. Mše svatá, společné modlitby, přednáška a občerstvení, případné společná pouť nebo jiná aktivita a hlavně možnost vzájemné si předat informace a tím o sobé védét. Asi téžko by mohly být předmětem této velké formace diskuse atd. Pochopitelně formace postulantů a noviců by méla být společná s tím, že by se noví bratři a sestry už během ní a hlavně po jejím absolvování zapojili do některého proudu. Osobně se domnívám, že tento model, o který usilujeme s většími či menšímí potížemi v našem společenství v Brně, dokáže více vytvořit pocit vzájemné sounáležitosti v dominikánské rodině než cesta separace. Konec konců sestry v klášteře a otcové také nevytváří speciální domy pro staré a pro mladé, a to spolu musí trávit podstatné delší dobu nežli my, kteří máme budovat Boží království uprostřed tohoto světa. Závěrem bych chtěl poprosit všechny bratry a sestry, aby tento příspěvek brali jen jako můj osobní názor, který nikomu nevnucuji a který si nečiní žádné nároky na neomylnost. Je postaven na tříletých zkušenostech z vedení MS v Bmé, které má v současnosti 51 členů z toho 5 noviců, 11 členů s časnými sliby, 35 členů s věčnými sliby a 5 zájemců o členství. Věkový průměr společenství je 56 let. Pavel Rafael Konzbul

+++

RŮŽENEC

V každodenním shonu

Dnešní doba nás vtahuje do víru každodenních událostí a chce vidět výsledky. Výsledky, které by vzešly z mimořádného činu, z hrdinství obráceného především navenek. Veřejné mínění vysoce hodnotí především ty postavy, které se okázale projevuji v okolním životě a jasně vynikají, a jejich výsledky lze vyčíslit v sociologických parametrech. Tak se dnes mnozí lidé dívají i na Církev a snaží se ji hodnotit právě a jedině podle měřitelného účinku ve společnosti. Některé Boží děti pohotově odpovídají na tyto výzvy světa a vrhají se naplno do nějaké okázalé, užitečné a prospěšné činnosti.

Kdosi řekl. že činnost Božího dítěte musí být především cílevědomá. Jenže právě do duchovni služby vnesly dobové proudy mnoho zmatku a znepokojujících hesel. Nikdy nesmíme zapomenout, že každý náš čin musí být veden a proniknut nadpřirozenou ideou. Pro samé snahy svéta o vyšší životní úroveň lidstva se stal nutností opravdový růženec, když Duch svatý přivodil život, smrt a vzkříšení Pána Ježíše, aby lidstvo bylo vyvedeno ze slepé uličky. Modlitba růžence nám ukazuje cesty, po kterých se vyhneme proudům a okolnostech, jež jsou krajné nepříznivé milosti. Ukazuje nám cesty, odpovídající zásadám spásy, jimiž máme být nástroji. Žijeme ve víru překotných pokusů o změnu tvářnosti společnosti a světa. A Bůh přece nemůže zménit tvářnost lidstva proti svému odvěkému plánu. Nemůže nežli vyžadovat od lidi tytéž ctností, které požadoval Ježíš, když z Ducha svatého zasáhl do dějin světa, když byl ukřižován a vstoupil do nebe. Co tehdy byio záchranou lidstva a lidské duše, platí dodnes. Staré ctnosti jsou dosud jediné platné ctnosti a moderní kultura nedokázala vymyslet žádnou novou k těm. které sestavil sv. Tomáš Akvinský. Proto při své práci musíme védét, že nesmíme chtít nic jiného, než usilovat o tyto ctnosti u sebe i u svých bližních.

Přitom se nám nabízí růženec. Čím častěji se ho modlíme, tím podrobněji nám připomíná toto jediné žádoucí. Učí nás hledat cesty a ve světle modlitby stále podrobněji chápat, co vlastně máme dělat, co je našim jediným životním posláním. Jakmile začneme v růžencových tajemstvích sledovat otázku smyslu našich prací každého všedního dne, uslyšíme také odpověď, která je na každý den dostatečná, aby jej učinila dobou milosti. Duch svatý musí zastínit tvé dílo. To dílo musí být vždy dílem služebníka Božího, planoucí láskou k Bohu a k Božím tvorům, aby se ve všech duších mohl narodit Pán Ježíš, aby žil a rostl v srdci každého z nás, a přes lidská srdce, aby ovládal a spravoval celý vesmír. Jde o to, aby tvůj život byl dílo spojené s obětím oltářem od začátku až do konce, aby ti nebylo smutno v odloučenosti od myšlenek Pána Ježíše. Ale růženec nezůstává při tom, nýbrž se pro pokročilého služebníka Páně, pro dospělé Boží dítě čerpající z růžence nadpřirozenou sílu pro spolupráci s Bohem na spáse lidstva a obnově světa stává osvětnou a očistnou modlitbou, sjednocující s Boží moudrostí.

Růženec dodává naší práci průbojnosti a nebojácnosti, protože soustavně ukazuje, že není vítězných nepřátel, kde pro nás pravdivě platí: Pán s tebou - Pán, který je vítězem i nad smrtí zdánlivě triumfující.

Činnost Božího dítěte potřebuje ještě další složku. Musí být spojena s přesvědčením o zajištěném výsledku. Když nevidíme výsledek ani na obzoru, ochabujeme v práci, ustáváme, protože nás obklopuje a zachvacuje okolní temnota a nejasnost. A pak se kdekdo snadno rozběhne za bludičkami, zavádějícími na scestí, do bažin. Ve tvém světle vidím Světlo, můžeme pak říci svému růženci, když jej bereme do ruky, abychom se upevnili ve svaté naději, ve svaté jistotě, že nadpřirozená a odvážná práce duchovni přináší neomylné svůj patřičný výsledek, že vedeme neomylné vítězný boj. To byla síla Kristova svatého člověčenství. To drželo duši jeho svaté Matky ve všech tajemstvích jeho díla. že viděla jasně vítězství nade vším na pohled nepřemožitelným. Růženec nám pokaždé dodá jistoty, že svatý Duch v nás překoná ducha okolního světa, že se nám otevřou nebeské příbytky, že koruna vítězství je připravena, třebaže se nám na veřejnosti vtírá názor že nevidíme nic než smrt a budoucí zklamání.

Kdo řekl, že modlitba růžence je jen jako chviika oddechu v klidné zahradé? Vždyť je to i chvilka u svatých pramenů síly, u Ježíše a jeho nejvéméjší spolupracovnice při spáse lidstva a celého světa! Otec Tomáš J. Bahounek OP

+++

MODLITBA

Láska k liturgické modlitbě

Druhá charakteristická známka dominikánského života je láska k liturgické modlitbě. Studium pravdy by zůstalo suché, kdyby nebylo svlažováno modlitbou. Svatý Dominik si byl dobře vědom toho, že jen mužové vědy a modlitby mohou být také velikými apoštoly. A protože měl na mysli dát Církvi apoštoly hořící láskou ke Kristu, bylo potřeba, aby vychoval muže védy a muže modlitby. Proto přejímá od dosavadních řádů, zvláště od řádů kanovnických (sám byl původně kanovníkem), hlavně od premonstrátů, slavnostní modlitbu chórovou, při níž má dominikán asimilovat pravdy, získané pilným studiem. Studium má být podkladem k hluboké modlitbě a modlitba má pak vyústit v apoštolátu, který vychází z náplně rozjímané modlitby. To byla myšlenka svatého Dominika v celém svém rozsahu.

Bylo řečeno zcela správně, že liturgie je metoda autenticky stanovená Církví, pomocí níž by se duše připodobňovaly Kristu. Je mnoho metod duchovního života podle jednotlivých škol. Jedny vedou člověka více k pohledu na jeho vlastní bídu, vášně, chyby a hříchy a učí ho, jak by z nich povstal a se vyšinul výše k svému Bohu. Je to, řekl bych, jakýsi pohled zdola nahoru. Není pochyby, že v jistých chvílích je každému potřeba tohoto pohledu. Je však možný ještě jiný pohled, je možná jiná metoda: míti stále na mysli nikoli bídu duše, nýbrž krásu Boží, velikost a dobrotu Ježíše Krista a v něm pohlížet na celou nejsvětější Trojici. Uvážíme- li nyní, že milostí žije křesťan v Bohu a Bůh v něm, uvědomíme- li si myšlenku, kterou stále zdůrazňoval křesťanům svatý Pavel, že jsou chrám Boží a Duch svatý přebývá v nich - a to jsou myšlenky, ze kterých vychází z hlediska teologického dominikánská mystika - pak chápeme, proč tolik zdůrazňuje liturgii. Je to právě liturgie, které nás učí stále patřit na Krista v jeho tajemství, takže liturgie v celé své šíří je jakoby prodloužení života a tajemství Ježíše Krista, liturgií žije Kristus stále mezi námi, před naším zrakem a vede nás k tomu, abychom se mu svým životem snažili připodobnit. V tom smyslu mluvil Bůh Otec svaté Kateřině: „Věz, dcero má, že všechna tajemství, všechny úkony, vykonané na tomto světě mým Slovem ... představovaly to, co se děje v duši mých služebníků.“

Tak jako milost je účast na přirozenosti Boží, tak svátost křesťana je účast na svatosti Boží. A proto stát se svatým, znamená stát se účastí to, co byl Kristus přirozeností, čili snažit se všemožně o to, „aby se život Ježíše Krista zjevil na nás“, jak to řekl svatý Pavel, aby v nás, jeho údech, byl dokonalý obraz naší hlavy. „Když jsem vzal na sebe vaši přirozenost“, pravil kdysi Ježíš svaté Kateřině, „stal jsem se podoben vám. A proto neustávám pracovat o to, abych vás učinil podobné sobě, pokud jste ioho schopni. a snažím se obnovit ve vašich duších všechno to, co se událo v mém těle.'

Nuže, toto připodobňováni Kristu se uskutečňuje nejdokonalejším způsobem právě v liturgické modlitbě. Nejde ovšem o nějaké bezmyšlenkovité odříkávaní liturgických textů. Myšlenka tu musí odpovídat slovu a melodii, všechno teologické poznání, získané hlubokým hledáním pravdy, najde teprve zde své náležité prožití, teologie rozumu se tu méní v teologii srdce, a když poznání rozumové zapálí lásku srdce, stačí už jen jediný krok k tomu, aby dominikánská duše uskutečnila ideál svatého Dominika: Nesla světlo nevědomým a rozlévala lásku tam, kde nejvíce chybí.

Modlitba v duchu dominikánské mystiky - a můžeme říci, že tak na ni pohlíželi všichni, kdo milovali liturgii - znamená rozmluvu adoptivního dítka se svým nebeským Otcem. Je to modlitba kolektivní, modlitba s Kristem a skrze Krista. Při ní se cítí každý jako součást celé církve, celého tajemného Krista. Člověk zapomíná na svou ubohost, protože jde k Bohu s Kristem, nejde sám, a proto se nebojí, že by mohl být zamítnut. Touto modlitbou je provanut celý den. A konec liturgické modlitby ústní, která byla proniknuta vědomím spojení s Kristem, je začátkem ještě hlubšího rozjímání o tajemstvích Krista, o nichž stále mluví liturgie podle jednotlivých ročních dob. Proto můžeme pozorovat u dominikánských světců právě tak velikou lásku k liturgické modlitbě, jako prožití tajemství Kristových. Není to jistě náhodné, že řád má mezi svými světci tolik svatých, jimž se dostalo stigmat a podobných mimořádných projevů zvláštní přízně Boží, upomínající na trpícího Krista. Vyrostli všichni z této lásky k liturgické kolektivní modlitbě, které je naučila potírat v sobě sklony egoistické, individualistické a přivedla je k takovému spojení s Kristem, o jakém platí slova svatého Pavla: „Jestliže žiji, už nežiji já, nýbrž žije ve mně Kristus.“

Mnohé jiné školy duchovního života zabývají se především pohledem na člověka, zkoumají stále jen jeho nitro a usilují všemožně o to, aby zničily a potlačily všechny nezřízené sklony lidské duše, které odhalují tímto způsobem. Je to cesta obtížná, trudná, která vyžaduje stálý boj a při tom člověk nevidí vždy, jaký bude výsledek jeho boje, je málo povzbuzován v tomto bojí, protože stále vidí jen sebe a svou bídu. která :ej činí malomyslným. Tak se alespoň jeví tomu, kdo se dal přitáhnout duchem dominikánské mystiky. Dominikánsky duchovni život jde, řekl bych. opačnou cestou: učí upírat zrak především na Boha a jeno dokonalosti, učí především milovat Boha a vidět v něm všechnu silu, jaké potřebuje i boji o svatost života. Tento stálý pohled na Boha je sám sebou očisťující a duše de radostně k svému Bohu, cítí v sobě svobodu dítek Božích, která ji činí tak šťastnou. Není ani tato cesta bez boje. ale stálé vědomí přítomnosti Boha a jeho vlastností, na néž duše stále pohlíží a přitom veliký cíl, jaky si duse vytkla, dodávají jí síly v tomto boji. Krásné to řekla svatá Kateřina, že dominikánská mystika je rozkošná zahrada, prozářená krásou a radostí.

Možno tu upozornit i na tu skutečnost, že modlitba růžence byla vždy v řádě pěstována a jeho členové byli nejvétšími šiřiteli této modlitby, která se stala během času nejlidovější modlitbou Církve. I když jde o modlitbu spíše rázu soukromého, vychází v jistém smyslu z týchž předpokladů, jako modlitba liturgická, protože jejím cílem je ponořit modlící se duši v tajemství života a smrti Ježíše Krista, prožívat s ním znovu všechny okamžiky jeho života a svésti duše, aby se připodobnily co nejvíce ve svém smýšlení a jednání svému vzoru Ježíši Kristu. Je-li svatý Dominik (a není- li on, je jim rád) původcem modlitby růžence v té podobě, jak jej máme dnes, totiž pokud znamená rozjímání u příležitosti ústni modlitby, a to rozjímání o tajemstvích Kristových, pak je to jen jasný důkaz, jak šlo řádu o to, aby myšlenka proniknout sebe a proniknout také všechny věřící co nejhlouběji naukou o smyslu Kristových tajemství v životě křesťana, nabyla co nejkonkrétnější formy. Růženec se stal jakousi lidovou dogmatikou a přitom pomůckou vést duše k hlubšímu duchovnímu životu pomocí rozjímavé modlitby, bez níž není myslitelný hluboký duchovní život. Reginald Dacik OP

+++

Dej své lásce hranice

Henri J. M. Nouwen

Když ti lidé ukážou svoje hranice („To pro tebe nemohu udělat“),

cítíš se odmítnutý. Nemůžeš přijmout skutečnost, že ostatní pro

tebe nemohou udělat vše, co od nich očekáváš. Toužíš po

neomezené lásce, neomezené starostlivosti, neomezeném dávání.

 

Částí tvého zápasu je dát hranice své vlastní lásce - něco, co jsi

nikdy nedělal. Dáváš lidem, o cokoli tě požádají, a když chtějí

více, dáš jim více, až zjistíš, že jsi vyčerpaný, zneužitý a

zmanipulovaný. Jediné pokud jsi schopen vytyčit své vlastní

hranice, budeš schopen uznat, respektovat a dokonce být vděčný

za hranice druhých.

 

V přítomnosti lidí, jež miluješ, tvoje potřeby rostou a rostou, až

jsou dotyční zahlceni tvými potřebami, takže jsou prakticky

donuceni té opustit, aby mohli sami přežít.

Velkým úkolem je dělat si právo na sebe sama, takže můžeš

udržet svoje potřeby uvnitř hranic svého já a podržet je v

přítomnosti těch, které miluješ.

 

Pravá vzájemnost v lásce vyžaduje lidi, kteří vlastní sebe samé a

kteří mohou dávat druhým, zatímco si podržují svoji vlastní

identitu. Takže abys mohl dávat účinněji a být více nezávislý

ve svých potřebách, musíš se učit vymezit hranice své lásky.

+++

Čeho se vyžaduje ke stavu dokonalosti

Sv. Tomáš Akvinský

Podle toho, co bylo uvedeno výše, dokonalost znamená nejen konat nějaké dokonalé dílo, ale také dokonalé dílo slíbit. Kdo tedy koná nějaké dokonalé dílo na základě slibu, dosahuje dvojí dokonalosti. Kdo na příklad zachovává zdrženlivost, má jednu dokonalost; kdo však se slibem zaváže k zachovávání

zdrženlivosti, má dokonalost zdrženlivosti a slibu.

Dokonalost, která vznikla na základě slibu, mění život a stav, jako se svoboda a služebnost nazývají rozličným životem a stavem. Tak se totiž bere stav podle papeže Hadriána, jenž říká: „Jestliže se někdy koná odvolání v hrdelní nebo stavovské při, nemá se jednat skrze zástupce, nýbrž skrze ně samé.“ Když někdo slíbí zachovávat zdrženlivost, zbavuje se svobody pojmout manželku; kdo se však zdržuje jednoduše bez slibu, není zbaven zmíněné svobody. Jeho život se tedy nemění v ničem, ale život člověka, který slibuje, se mění. Stejné tak jestliže někdo druhému slouží, nemění proto život, ale jestliže se zaváže ke službě, již mu nastal nový život.

Je však třeba uvážit, zda si někdo může odejmout svobodu naprosto, nebo částečné. Kdyby se někdo zavázal Bohu nebo lidem ke konání něčeho zvláštního na nějakou dobu, neztratí svobodu naprosto, nýbrž jen v tom, k čemu se zavázal. Když se však někdo zcela odevzdá do moci druhého člověka tak, že si neponechá žádnou volnost, změnil prostě život a stal se otrokem.

Tak tedy, když někdo slíbí Bohu nějaké zvláštní dílo, třeba pouť nebo půst či něco podobného, nezměnil život nebo stav zcela, ale jen v něčem. Když však

„ celý svůj život slibem odevzdal Bohu, aby mu stoužil v pěstovaní dokonalosti, z -již prosté přijal život nebo stav dokonalosti.

- Stává se pak, že někteří lidé pěstují dokonalost bez slibu, jiní však celý svůj život odevzdávají slibem dokonalosti, ale neplní jej. Z toho je zřejmé, že si-'1 někteří sice jsou dokonalí, ačkoli nemají stav dokonalosti, jiní pak stav dokonalosti mají, ale dokonalí nejsou.

Příslušnost ke stavu dokonalosti mají biskupové a řeholníci

Z výše uvedeného je jasně zřejmé, kdo náleží ke stavu dokonalosti. Již i r í jsme uvedli, že k dokonalosti božské lásky se jde trojí cestou, a to tak, že se „ zřekneme vnějších statků, manželky, všech tělesných myšlenek a sebezapřením buď smrtí vytrpěnou pro Krista, nebo popíráním vlastní vůle. Kdo tedy celý svůj život odevzdá Bohu slibem těchto skutků dokonalosti, ten zjevně přijímá stav dokonalosti. Protože se v každé řeholi skládají tyto tři sliby, a je jasné, že každá řehole je stav dokonalosti.

Také bylo řečeno, že k dokonalosti bratrské lásky patří trojí: aby byla láska k nepřátelům a posloužilo se jim; aby někdo položil svou duši za bratry tím, že se vydává v nebezpečí smrti, nebo také tím, že úplně odevzdá svůj život ku prospěchu bližních; a aby se bližnímu poskytovalo duchovní poznání. Je jasné, že tyto tři povinnosti náležejí biskupům. Jelikož přijali péči o církevní obec, v níž se často najdou někteří, kdo je nenávidí, pronásledují a hanobí, nastává jim nutnost odplácet nepřátelům a pronásledovatelům láskou a dobročinností. Takový příklad vidíme v apoštolech, jichž jsou biskupové nástupci. Žili uprostřed nepřátel a pečovali o jejich spásu. Proto jim také Pán dle Matouše (10) nařizuje: „Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky.“ I když budou oc. Hod nich velmi pokousáni, nejenže nezahynou, ale ještě je obrátí. Augustin ' ' v knize O horské řeči Páně vykládá Matoušova slova (5): „Udeří-li tě kdo na pravou tvou líc, nastav mu i druhou.“ Praví toto: „Že toto náleží do milosrdenství, to pociťuji nejvíce lidé, kteří slouží těm, které velmi milují, buď dětem nebo pomateným, od nichž často mnoho vytrpí, a jestliže toho jejich zdraví vyžaduje, snášejí i větší utrpení. Učí tedy lékař a pán duší, aby jeho učedníci s klidným duchem snášeli slabosti těch, o jejichž spásu se budou starat. Neboť každá nešlechetnost pochází ze slabosti ducha, protože nikdo není více bez viny než ten, kdo má silnou ctnost.“ V tom smyslu mluví apoštol ke Korinťanům (l,4): „Proklínáni žehnáme, trpíme pronásledování a snášíme'je, pohaněni se modlíme. '

-Biskupové jsou také povinni položit svou duši za spásu svých poddaných. Pán totiž praví u Jana (10): „Já jsem pastýř dobrý; dobrý pastýř dává duši svou za své ovce.“ To vykládá blažený Řehoř slovy: „Drazí bratři, ve čtení evangelním jste slyšeli své poučení, slyšeli jste naše nebezpečí.“ A potom pokračuje: „Tudíž nám byla ukázána cesta pohrdání smrtí. Abychom ji nastoupili, byl podán tvar, do kterého bychom se vtiskli. Nejprve tedy musíme jenu jeho ovcím milosrdně poskytnout, co'je zevnější. Potom však, je-li třeba, máme i svou smrt za ně obětovat,“ a potom dodává: „Vlk totiž přijde na ovce, když kterýkoli nespravedlivý a násilnik utiskuje každého věřícího a malého: ale ten, který se zdál pastýřem, ale opouští ovce a prchá, protože se neodvažuje postavit na odpor jeho nespravedlnosti ze strachu, že se sám octne v nebezpečí.“ Z těch slov je patrné, že k povinnostem pastýřského úřadu patří neutíkat nebezpečí smrti pro spásu svěřeného stáda. Je tedy úřadem, který mu byl svěřen, vázán k této dokonalosti lásky, aby položil za bratry duši.

Podobně je také velekněz vázán svým úřadem k tomu, aby bližním posluhoval duchovními statky, a to jakožto ustanovený prostředník mezi lidmi a Bohem, protože je zástupcem toho, který je „prostředníkem Boha a lidí, Ježíše Krista,“ jak se praví v I. listu Timoteovi (2). Jeho obrazem byl Mojžíš, když v Deuteronomiu (5) řekl: „Já jsem byl toho času zástupce a prostředník mezi Bohem a vámi.“ Proto prosby a zapřísáhnutí podává Bohu jménem lidu, jelikož „Každý velekněz, vzatý z lidí, pro je ustanoven na to, co má vztah k Bohu, aby podával dary a oběti za hříchy,“ jak je řečeno Židům (5). Opět je zástupcem Boha vůči lidu, když jako Boží mocí dává lidu poučení, soudí jej, podává svátosti a dává příklad. Proto říká apoštol Korinťanům (II,2): „Jestliže jsem něco daroval pro vás, daroval jsem to v osobě Kristové.“ V témž listě praví: ,.Žádáte si snad zkusiti Krista, jenž mluví ve mně?“ A Korinťanům (l,9): Jestliže jsme u vás zaseli duchovni statky, je to veliké, když žneme vaše statky hmotné?“

K této dokonalosti pak se biskupové zavazují ve svém zřízení čili vysvěcení svými sliby jako řeholníci. Proto praví apoštol Titovi (I, poslední kapitola): „Bojuj dobrý boj víry, chop se života věčného, ke kterému jsi povolán a vyznej dobré vyznání před mnohými svědky,“ totiž při svém vysvěcení, jak tamtéž vykládá Glossa.

Proto mají biskupové stav dokonalosti jako řeholníci. Jak se pň lidských smlouvách užívá nějakých úkonů podle lidského právnictví, aby se smlouva jevila pevnější, tak se s jakousi okázalostí a žehnáním vstupuje do stavu velekněžského, jako se slaví řeholní sliby. Proto praví Diviš v 6. kapitole Církevní hierarchie, když mluví o mniších: „Proto jim také svaté zákonodárství dalo dokonalou milost a dopřálo jim nějakého posvěcujícího vzývání.“ Do soudobé češtiny upravila sestra Jenička

+++

MODLITBA

Pane, daruj mi zdraví pro mé tělo, smysl pro správnou miru, abych je zachoval co možná nejlépe. Danjj mi svatou duši, Pane, která podrží v oku. co je dobré a čisté, aby se nedala zastrašit zlým. ale našla vždy prostředky uvádět věci do pořádku. Daruj mi duši, jíž by byla cizí dlouhá chvíle, duši. která nezná neptání, vzdychání a nářky. Nedopusť, abych si dělal starosti o ono prosazující se něco, které se jmenuje Já. Pane, dej mi smysl pro humor, propůjč mi milost rozumět žertu, abych poznal v životě trochu štěstí a z toho mohl dávat jiným. John Henry Newman

+++

Inkvizice  radí, pátrá, informuje

Slavná latinská mše svatá

ke cti Andělského učitele sv. Tomáše Akvisskéhe

bude sloužena ve čtvrtek 28. ledna 1999 v 18.30 hod. v kostele sv. Michala v Brné

Gregoriánský chorál zpívá Svatomichalská schola po mši sv. následuje v kapli kostela večer věnovaný sv. Tomáši Akvinskému. K účasti Vás srdečné zvou dominikánští terciáři v Bmě.

+++

Dominikánské misie na Litvě

beseda s otcem Augustinem Prokopem OP

se koná v rámci pravidelných terciářských formací

v sobotu 13. února 1999 v 16 hod.

v kapli kostela sv. Míchala v Bmě

+++

 
TOPlist