ROSA MYSTICA

 

ČASOPIS PRO DUCHOVNÍ ŽIVOT

TERCIÁŘÚ O. P

květen - červen 1999

Bratr Patrik M. Kužela O.P.

Drazí bratři a sestry,

toto dvojčísla ROSY MYSTICY je věnováno osobnosti dominikána, mučedníka - bratra Patrika F. Kužely OP, který se narodil ve Vlčnově r. 1915 a zemřel v r. 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi. Předkládané příspěvky byly vypracovány především na základě knihy dokumentů - J. M. Veselý OP: "To není sen - Patrik Maria Kužela OP", která nyní vychází v nakladatelství Gloria - Rosice u Bma. Kniha se zajímavým způsobem snaží přiblížit osobnost tohoto dominikána a obsahuje soubor písemných dokumentů dochovaných po bratru Patrikovi. Zájemci si mohou o knihu napsat na adresu našeho časopisu, nebo přímo otci Jiřímu M. Veselému do dominikánského kláštera v Olomouci.

red

CTNOSTI

JÁHNA PATRIKA F. KUŽELY ©P

Podle dokladů z noviciátu a let studia pracoval br. Patrik František Kužela velmi houževnatě na zdokonalování své povahy a svého duchovního růstu. Sám v té době psal: "Uvědomuji si, že veškerá láska dohromady, kterou jsem

miloval rodiče, příbuzné a přátele, nebyla ničím proti nezřízené lásce k sobě." A to považoval za největší nebezpečí pro sebe. Proto proti tomu bojuje: "Od nynějška chci jít jistou cestou poslušnosti svaté i v zevnějším životě denním, neboť myslíme, že je lépe přijímat vděčně dary Boží, než je pyšně odmítat, a děkuji Pánu za velikou milost, že mi dovoluje zanikat ve společném životě a tak se zbavovat sebe." A opravdu nikdy nehleděl na sebe, když šlo o pomoc druhým. A bylo jeho velkou radostí, když mohl věnovat něco ze svého volného času i ze svých důkladných vědomostí.

Dne 25. ledna 1941 přišlo gestapo do dominikánského kláštera v Olomouci. Po prohlídce v cele zabavilo br. Patrikovi korespondenci a nařídilo, aby se oblékl do civilních šatů a šel s nimi. Br. Patrik měl zvýšenou teplotu a ležel právě na lůžku s obkladem. Sám ale projevil ochotu, že s nimi půjde, aby nezpůsobil ještě větší nepříjemnosti. Civilní šaty ovšem sehnal z různých konců, neboť se dosud chodilo jenom v řeholním hábitu. Měl krátký zimník, skoro nad kolena, krátké rukávy, a na hlavě vyholenou dominikánskou tonzuru. Tak ho odvezli.

Nyní nastala jeho krutá pouť. Tři neděle byl v úplné samotě a teprve za měsíc ho povolali k výslechu. Co mu kladli za vinu, o tom sám píše: "Po vzniku Protektorátu jsem se přidal k hromadné žádosti Čechů v cizině o zavedeni české čtvrthodinky u francouzského rozhlasu pro Čechy usazené ve Francii a v Belgii, protože jim bylo znemožněno poslouchat Prahu, jakmile se ocitla v nepřátelské Říši. Záznam o tom musel přijít do rukou Němcům při obsazení Paříže. Udělal jsem to jako povinnost Čecha v přesvědčení, že nejde o politiku a že se to netýká Německa. Ale v mém obvinění to bylo překrouceno. Obvinění jsem vyvrátil, a tak šetření skončilo." Tenkrát netušil, že zůstat na milost a nemilost gestapu je horší, než být přímo odsouzen. Nebyly ještě tak známy gestapácké metody.

Na samotce neměl povolen ani breviář. Od poloviny února 1941 do 26. června byl na cele se dvěma až třemi společníky. Vystřídalo se mu jich dvacet. Trpěl nedostatkem jídla, vzduchu a částečně i klidu. To všechno mu ale vynahrazovala možnost apoštolátu opravdu dominikánského. V tomto prostředí bratr Patrik jistě nesmírně trpěl, ale zůstal nezlomen. Všechno to používal ke svému vnitřnímu životu. Jeho duchovni růst neobyčejně mohutněl. Zrál. Podivuhodný při tom všem je jeho vnitřní klid a odevzdanost...

Zakoušel však i velkou osamělost, kdy se zdálo, že i Bůh je daleko. Přesto byl postupem času tím šťastnější, čím méně ho dobrý Vůdce nechával mimo něho samého. Toto opravdové štěstí a vnitřní radost pokládal za měřítko úrovně řeholního života. Již roku 1937 napsal svému duchovnímu otci: "Myslím, že spolehlivým měřítkem pravého řeholního života by mohla být radost. Ne smyslová, živočišná, ale vnitřní radost nadpřirozená, jásavá, k jaké nás denně strhuje úvodní žalm Venite exultemus Domino - Pojďte, jásejme Pánu, a verše jiných žalmů v Officiu v breviáři. Otče, nedivím se, že u duší, které dospěly k veliké odevzdanosti, až se jejich zájmy takřka ztotožnily se zájmy Božími, že se u nich ta radost stupňovala až ve výskot a poskakováni před archou jako u Davida, takže mohl nadšeně vyzývat celý svět: Omneš gentes plaudite manibus, jubilate Deo in voce exultationis - Všechny národy tleskejte rukama, jásejte Bohu nadšeným hlasem! Ovšem tato meta je daleko, spíše vysoko, ale to mě musí pobízet k běhu ještě usilovnějšímu..." Vidíme tak, že bratr Patrik dosáhl veliké odevzdanosti, tedy i veliké dokonalosti.

V říjnu 1941 byl převezen do Brna do Kaunicových kolejí. Byla to pro něho jen přechodní stanice, neboť 21. listopadu přišel do Osvětimi. Hrozné poměry v tomto táboře jsou nyní známé. Jak tam žil br. Patrik a jak tam zemřel, dosud není možno přesně zjistit. Telegram o jeho úmrtí přišel rodičům dne 17. února 1942. Jisté je, že nezakolísal. Dne 30. listopadu 1941 píše: "Upevňuji se ve svém povolání stále víc." A v posledním dopise z 1. února 1942 zdůrazňuje opět: "Jsem zdráv a spokojen, což přeji i Vám." A jeho poslední věta tam psaná je: "Zůstávám v rukou Božích." To bylo, zdá se, jeho heslo. Když Němci obsadili 24. května 1940 Tournai, u kterého byl poblíž jemu tak milý studijní dům Saulchoir s milovanými bratřími, i když cizinci - napsal do svého kalendáře: "Tournai je v německých rukou. Co Saulchoir? In manus Tuas... - Do Tvých rukou..."

První doložený dopis z vězeni je psán 1.února 1941. Uprostřed nacistického vězeni píše: "Jsem zde spokojen a trávím den za dnem radostně a v naprosté odloučenosti od světa jako mnich. Breviář ovšem nedostanu dřív než po výslechu a tak se modlím, co umím zpaměti: mariánské hodinky, kající žalmy, nedělní Primu a kompletář - a růženec na prstech. Zítra už bude druhá neděle beze mše svaté - i za to díky Bohu - On nepřipoutal milost k svátostem."

"Bůh nepřipoutal svou milost na vnější svátostné úkony.” Je to učení sv. Tomáše. Jde např. o pojem křtu: "svátostný" se uděluje vodou, křest "krve" mučednictvím, křest "touhy" touhou... Touhou se může přijímat i Eucharistii.

V motáku datovaném 25. srpna to Patrik upřesňuje: "Přijměte ode mne pár slov v den kdy začínám osmý měsíc této Boží hry na schovávanou. Chvalte ho se mnou a chvalte ho za mne, že vedle své štědrosti ke každému z Vás na mně nejmenšim ukazuje dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše přímo zalyká vděčností a rozechvělým štěstím ve chvílích kdy Bůh dá. Věděl jsem od jiných, že si náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem, že si s nimi hraje tak rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně tak, že je to až kruté, nikoli naší duši, ale jejím nemocem a slabostem. Ano k naší chudokrevnosti v lásce (nebo bych tomu řekl srdeční vada) je tím nesmiřitelnější, čím shovívavější a milosrdnější je k nám svým tvorům a bratřím zároveň. Já jsem postupem času tím šťastnější, čím méně mě dobrý Vůdce nechává mimo něj samého. Dříve bych nebýval věřil, že řeholník může mít tolik hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v letu vzhůru. I nejposvátnější věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející hračkou, pokud jich neužíváme naprosto čistě - a proto i ty nám na čas bere náš Vychovatel a Magistr. Mám na mysli svůj hlad po Eucharistii, po mši svaté, po chórové modlitbě, po studiu Sacrae Veritatis, po povznášející Vaší společnosti, drazí bratři, nevyjímajíc ani požehnanou rekreaci, vycházky, atd. A jsem šťasten. Jsem šťasten a vděčen za to, že už od Vigilie Nanebevstoupení Páně (je to přes tři měsíce, pravda?) jsem zbaven všech knih, nejen Summy, ale i breviáře.

A teď něco o těch sedmi měsících. Prožívám 3. etapu:

1. necelé 3 neděle úplné samoty,
2. od půle února do 26. června na téže "samotce", malé cele, ale se dvěma až třemi společníky (20 se mi jich vystřídalo) za nedostatku vzduchu, jídla a zčásti i klidu. Ale zato netušené možnosti apoštolátu sto procentně dominikánského.
3. Od 26. června jsem na společné cele "arbeiterů" (pracujících), kde je nás 15-30 (jak kdy); chodíme pracovat, ale ne všichni každý den. Zde je stravy trošku víc, takže nehladovime; zato klidu je tu mizivě málo, ale láska je vynalézavá a já se snažím i v těchto okolnostech zůstat práv i lásce k bližnímu i povinnostem k vlastnímu růstu, který je bez pravidelného denního klidu nemožný. Seznámil jsem se dosud se 60 - 70 lidmi nejrůznějšího přesvědčení a povolání a inteligence (kolik jich ještě bude? Bůh to vi). Jsem vděčný za všecek posměch ze strany personálu mířící na můj stav (rukou však na mne nesáhli ani při výslechu ani po něm). "Blažení buďte, když vás budou lidé nenávidět pro jméno mé" (Mt 5,?), i za to dlouho trvající bombardování nemravnými řečmi, v kterých si libovali někteří spoluvězni, ne snad aby mne dráždili, ale prosté že to byl jejich živel a v oblasti sexuálních pudů byl celý jejich život. Viděl jsem blahodárný účinek samoty (na samotce) na lidi, kteři do té doby si nedopřáli klidu a uhýbali zásadnímu řešení stěžejních problémů lidského života.

Co se týče práce, dělal jsem už všelicos. Mnoho dní jsem drhl parkety a zjistil jsem, že k tomu mám nejlepší průpravu ze všech soudruhů, protože jsem byl sto celé dni se plazit po kolenou, utvrdlých z kláštera, čehož se druzí hrozili.

V den, kdy moji kolegové-bratři byli svěceni na kněze, vozil jsem hlínu a tloukl kameni, stejně v den jejich primice. Na Hod Boží velikonoční jsme myli chodby a schody. Zde se nijak na neděle nedbá.

Br. Patrik píše z Osvětimi dopis dne 30. listopadu 1941, ve kterém uvádí: "Ve svém povolání se utvrzuji stále více. Myslete na mne v modlitbách, ani já se nepřestávám modlit za vás. Pozdravuji všechny drahé bratry, jakož i moje rodiče a příbuzné." A tváří v tvář smrti povzbuzuje své bližní za svobodě: "Vytrvejte v milosti a požehnání Božím. Váš, vás milující br. Patrik Franz Kužela.

Dle úředního sdělení zemřel Fr. Kužela dne 21. listopadu 1942 v Osvětimi na zápal plic, pohřeb žehem.

Podle domnění některých Patrikových přátel a duchovních vůdců, se celá

Patrikova bytost zdála průzračná, a budil dojem, jako by se nebyl dopustil od svatého křtu žádného osobního vědomého těžkého hříchu... Jako by křest byl pro něho "zasvěcením“, jež bylo pak prohlášeno řeholními věčnými sliby podle sv. Otce Dominika. A vyvrcholilo mučednickým svědectvím. Podle prohlášení otce Pia Křivého O.P., řeholního vrstevníka a přítele bratra Patrika - základním rysem Patrikovy povahy byla VĚRNOST.

V motáku s datem "25. července" popisuje, mimo jiné, svou osobní otřesnou duchovní skutečnost, objevenou a možná přesněji - "zjevenou" Bohem v duchovní prázdnotě a vězením. Že by se totiž řeholníci ve svém normálním duchovním životě mohli stát oběti "hraček", to by znamenalo nebezpečí soustředit se pečlivě, ale výlučně jen na plnění především vnějších úkonů zbožnosti, a to i u svátostí. Při nemožnosti přijímat svátosti, především svátosti smíření a Eucharistie, zjevil bratru Patrikovi Duch Svatý, že "Boží milost není vázána na hmotu". Bůh může dávat svou milost i přímo! Ovšem aby to člověk pochopil a prožil, musí projít bezmezným očištěním, které uskutečňuje Bůh sám! To je popsáno, lépe řečeno, jen naznačeno, v motáku z 25. srpna 1941

Vítězné heroické osvobozování se br. Patrika Kužely od "hraček" je zachyceno v dochovaných básních.

Žízním

Patrik Kužela OP

1. Ježíši, slyš vzlykot můj

křišťál hle z ran moku vytryskl. Klek, bych pil
přisál se, dlaň k boku přitiskl. Krev tvých žil
potokem proudíš, proud okem loudíš
otrokům sloužíš, s prorokem bloudíš
co o mně soudíš?

Klokotem vřeš, láskou mřeš,
Příval k nám těch toků vyústil, kletby smyl,
zatopil pekelnou sluj.

1. Jsi můj Bůh, umoř můj dluh
   kořeny do duší zapustíš, kříž a hřeb,
   proč jsme jen my hluší? odpustíš hřích zla vřed.

Po tobě toužím, po tobě žízním,
v hrobě se soužím, v hrobě se trýzním,
v porobě sloužím
jak robě v sirobě mdlím.

Zmořeným pot hustý osušíš, když jdou vpřed,
chopí pluh, ořou svůj luh.

1. Dej, přidej utrpení!

Hoře jed rozruší, vysuší vřídla běd
láska bol ohluší, naučí mřít a pnět.
Bez tebe strádám - tys druhý Adam
krev tvou pít žádám, věřím tvým ranám
k životu branám
do ran sám lij balzám nám,
láska tep rozbuší, vyztuží křídla v let,
lej, přilej, to nic není!

1. Hrůzou schnu, poslední sten,
   jednou se nakloním naposled do hlubin,
   předlouze napojím z opojných bolů vín,
   poslední doušky, po nichž vše hoří
   strhnou cíp roušky - mosty se boří,
   pominou zkoušky.

Po hoři zahoří den,
smrti se zapojím k vítězným bratřím svým,
zavýsknu: to není sen!

23.11.41

Pověstsvatosti

Maturita br. Kužely čili zkouška dospělosti, byla "s vyznamenáním“. Středoškolská studia konal br. Kužela na arcibiskupském gymnáziu v Praze - Bubenči v letech 1927 - 1935. Bydlel v tzv. "juvenátě", v domově středoškolských studentů, v nejvyšším poschodí dominikánského kláštera u Svatého Jiljí, v Husově ulici č.8. Po maturitě zůstal František v juvenátě do 20. srpna 1935. V této době prodělal kurs angličtiny. O tom napsal obšírný dopis dne 8. srpna 1935. V dopisu se připomíná Koudelkovo jméno. V oddíle nadepsaném "M 0 J D E N" uvádí:

Vstávám ve tři čtvrti na pět - deset minut cvičeni - mše svátá ve čtvrt na šest, při ni růženec, snídaně, noviny (P. Albertovi jsem je předčítal stručně, dokud byl zde) - hodinu se učím, 8-12 škola (v sobotu 8-11).

V oddíle "JUVENÁTSEPŘIPRAVUJE píše: P. Vincenc se vrátil z prázdnin osvěžen a s novými silami, takže asi bude "pořádek jak řemen"... Vycházíme velice krásně spolu, protože ho vidím průměrně jednou až dvakrát za den.

Nástup do noviciátu v Olomouci byl dne 2. září 1935. Z té doby máme zachován lístek Františka Kužely otci Albertovi do Prahy. Na všech pohlednicích je uváděno "redaktor". Otec Albert totiž řídil (redigoval) "Růži dominikánskou". Lístek Františka Kužely o cestě do noviciátu má datum 1/9 35 a uvádí se v něm: Pozdrav z Hostýna, jak jste si přál. Konám pouť cestou do Olomouce..."

Otec Albert Škrabal totiž doporučil Františkovi, aby svůj vstup do řádu ■> další živoi svěřil svatohostýnské Královně Moravy.

Zážitky z prvního měsíce v Olomouci byly - opět otci Albertovi - sděleny až 26.9.1935. Podpisuje se již BRATR PATRIK, a sice na úředním dopisním papíru kláštera.

Důstojný pane, přijměte upřímný pozdrav a dík za Váš dárek od svého vděčného duchovního syna z nového domova. Jsem opravdu přesvědčen, že teprve teď jsem našel domov. Cítím se tu opravdu jako doma. Takřka měsíc uplynul, jako voda, ani jsem se nenadál - a již prožívám den obláčky, slavnostní den. Doufám, že tento den způsobí obrat v mém životě.

Dnes (ve čtvrtek ráno) jsme skončili exercicie. Byl jsem jimi nadšen. Ústřední jejich myšlenkou byla LÁSKA. Usilovat o duchovní život založený na ustavičném vzbuzování lásky k Pánu Ježíši. Několikrát jsem sice také porušil mlčení, ale litoval jsem toho - a jinak jsem se snažil využít milosti, které Bůh v exerciciích nabízí.

A nyní o obláčce. Hluboká slova P. převora mi snad utkvi navždy. Po oblečeni bylo zajímavé osculum pacis. Jeden z nás totiž, bratr Ivan, je vysoký, nevím kolik přes 190 cm; musel se tedy značně shýbat, k některým až po pás. I naše rozestaveni a prostrace před obláčkou jistě stálo za pohled - vždyť nás je jedenáct. Však byl také kostel nabit, ač to bylo až po 11. hodině.

Po políbení přečetl P. Převor jména... Mohli jsme si volit jména, ale všichni jsme toho práva nepoužili. Já jsem vděčen za své krásné jméno velikého apoštola Irska. A teď do práce. Duše musí vykasat rukávy a zbavovat se všeho plevele - a je ho tolik! - je třeba pracovat s ohněm, jak nám zdůrazňoval P. Převor před obláčkou.

Do juvenátu nepíši nikomu. Kdybyste se však sešel, důstojný pane, s některým z těch hochů, kteří mi byli blízcí (snad dva - tři), vyřiďte jim, prosím Vás - uznáte-li to za vhodné, jenom aby se těšili na noviciát z celého srdce; to jim pomůže snad přenést se hladce přes leccos, co jim teď připadá těžké při studiu na gymnasiu. A ještě, čím obroušenější jsou hrany povahy, tím snadněji se zde začíná a s větším užitkem. To je všecko. Vzpomínám na všechny mně drahé - ale jen v modlitbě.

O podobnou vzpomínku vás prosí

Váš v Kristu oddaný bratr Patrik

Teprve až ze dne 20. listopadu 1935 máme další dopis bratra Patrika. Latinský název "novitiatus" - v češtině noviciát - znamená přibližně zasvěcování začátečníků. Bratr Patrik píše otci Albertovi.

Uvědomuji si znenáhla jasněji, že stát se řeholnikem, vstoupit do kláštera není ještě opustit všecko - že samým vstupem jsem se zřekl jen z malé části světa. Zříci se toho, k čemu je člověk skoro lhostejný - to nic není. Ale zříci se sebe - tato veliká práce mi nastává, a nebýt vědomí, že milost bude pracovat se mnou, bylo by šílenství vůbec se do ní pouštět. Uvědomuji si, že veškerá láska dohromady, jakou jsem miloval rodiče, příbuzné a přátele - nebyla ničím proti nezřízené lásce k sobě a bláhové jsem si myslíval, že je to dosti čistá láska, jakou k nim mám! Ale dosti toho.

Zaplať Pán Bůh za knížky, kterými jste mě mile překvapil; je to pěkná angličtina, ne překladová. Letos je moje hlavní četba anglická Following of Christ - Imitatio Christi, a latinská B.Humberti de Romanis Expositio Reagulae B.Aug .

Prožívat noviciát na základě "Následování Krista", pokud jde o poměr k Bohu - a četby "Výkladu Řehole", je známkou, že Duch Svatý br. Patrikovi nemohl vnuknout nic podstatnějšího.

Další datované dopisy jsou tři. Mají osloveni "Příteli" a "Milý příteli" a byly určeny pro Josefa Koudelku. Jeho jméno je i na několika prázdných obálkách, v nichž byly dopisy zaslány. Jeden má datum 16.12.35, tedy ještě z noviciátu, což je zřejmé i z obsahu. Jako ostatní dopisy pro Koudelku, i tento je plný přátelského "povzbuzování", což odpovídalo Koudelkově povaze.

A co děláme jinak - : Učíme se. Když se celou duši chceš stát pravým řeholníkem, musíš vynakládat nemenší úsilí, než když hledíš vyhovět požadavkům školy. Ale je to úsilí mnohem vznešenější, klidné - nejsi honěn od knihy ke knize, naopak - sjednocuješ veškeré úsilí, celou energii na to, abys odklízel z duše všecky nánosy, abys zlepšoval svůj poměr k Bohu, očišťoval se, soustřeďoval. Učíme se, ale ne, co a jak se kdy a kde stalo a proč se ta nebo ona látka chová tak nebo onak - učíme se žit, lépe, opravdověji žít, a radostněji. Všude vidíš jasné nebo aspoň znenáhla se vyjasňující tváře.

Učíme se mlčet; ale vědomí, že musíš mlčet, mění se v radostné vědomi, že smíš mlčet, totiž mlčet vůči vnějšímu světu, abys mluvil tím živěji, důvěrněji uvnitř s tím, kdo jediný zasluhuje, abychom mu věnovali všecku pozornost.

Ale zatím dosti. To nejsou iluse, co Ti píši, to je malá momentka z noviciátního života. Zajímá-li Tě to více než nějaká švanda, co se kdy přihodí, napíši Ti někdy víc, i o některých úkonech řeholního života, abys věděl, nač se můžeš opravdu těšit. Platí?

Bez udáni data, ale zřejmě ještě z noviciátu, je obšírný a zajímavý dopis, začínající oslovením "Milý příteli". To, že je z doby noviciátu, prozrazuje zmínka: "Ovšem městem bych Tě neprováděl, v noviciátě smíme vyjít z kláštera jenom pohromadě nebo s představeným Ale Olomouc sám nestojí za zvláštní prohlížení..." Také z tohoto dopisu vane přátelské povzbuzováni proti sklíčenosti. Vychází zde také najevo Patrikova věrnost stanovám řádu.

...Kdyby dokonce bylo možné, že by ses na nějaké okružní cestě Moravou na den zastavil v Olomouci, abychom si pohovořili. Ovšem městem bych Tě neprováděl, v noviciátě smíme vyjít z kláštera jenom pohromadě nebo s představenými.

Jeden dopis má datum Olomouc 25.11 bez udání roku. Obsahuje však zmínku o studiu filosofie, a je tedy ze školního roku 1936-1937. Podle narážek je určen někomu z pražského juvenátu (snad Koudelkovi?) a prozrazuje živý Patrikův zájem o tamního ducha a tedy o zájem o další hodnotný řádový dorost.

Milý příteli,

děkuji Ti srdečně, že jsi mi tak ochotně a rychle vyhověl a poslal jsi mi jak učebnici, tak čísla časopisu. Učebnici Ti vrátím po vánočních prázdninách (není to dlouho?), a více již nebudu využívat, nebo, lépe, zneužívat tvé ochotné dobroty v této věci a opatřím si další pomůcky sám, podle toho, kolik času tomu věnovat mi dovolí filosofie, neboť se utěšeně rozrůstá a dovede asi později zaujmout celý volný čas. Aleje zajímavá.

Pěkné jste nás překvapili se svou Ozvěnou Je z ní vidět, že u vás - nebo vlastně ve vás - vládne nový duch, je z ní vidět chuť k práci a chuť k životu ...

Další dopis je opět bez jmenovitého oslovení adresáta a je ze dne 2. září 1936. Podává zajímavý pohled na přechod z "noviciátu" do "studentátu“, čili do období studia.

"... My se vžíváme pomalu do nového stavu Po roce noviciátu, kdy jsme se nemuseli starat o rozděleni času, protože nám pořádek denní podrobně určoval zaměstnání takřka na každou čtvrthodinu - musíme si času všímat, abychom ho účelné využili. Je nám v tom ponechána značná volnost, abychom se tak připravovali na apoštolský život, který vyžaduje značnou samostatnost i přes předpisy stanov řádu. Ty řádky se mi prožlukle stáčejí k lampě!

Dnes, v pátek, jsme začali "poslouchat přednášky" (už ne "chodit do školy", abych nesnižoval čest našeho učiliště!). A hned jednu hodinu latinsky! No, musíme si zvykat, jisté to brzy půjde, i když asi ne všem stejně. O školních zkušenostech ovšem ještě nemohu psát, ještě žádné nejsou. Máme šest předmětů, třináct hodin.

Posilám Ti obrázek, sice už ne právě čerstvý, ale snad tam poznáš čtyři naše borce: br. Lukáš a Efrém před sítí (br. Efrém se vznáší) a br. Josef a Ondřej vzadu. Pátý je br. Bertrand - ten jediný vlastně dovede hrát voleyball. Letos ovšem už nebudeme tolik hrát. Ale i jinak máme radostný život - jenže jsme si vyprosili jen jediného novice; dostal jméno bratr Dominik. Zato se těšíme , že příští rok zde bude noviciát přeplněn (a další rok rovněž!)...

Také dopis ze dne 19. října 1936 je bez určení jména. Podle povzbuzování ke statečnosti je asi pro Koudelku.

Příteli,

s radostí a s upřímným Deo gratias jsem četl v Tvém dopise, že se statečně držíš. Jen nepovolit. Jsem úplně přesvědčen, že se brzy sejdeme (copak to je, necelé dva roky! a bratrský trojí polibek nás spojí k témuž životu až do smrti (tak líbáme nového bratra při obláčce a i v jiných významných chvílích, jako při přáni k svátku.)

Vždyť vim, že je v Tobě opravdovost a vůle poddat se dobru, jen když je poznáš. A zde je poznáš, zde se naučíš žit, jenom přijít s otevřeným srdcem a se slovy: Mluv, Pane, slyší Tvůj služebník - jako malý Samuel. Dosud je Ti snad modlitba jen částí denního programu, jen část života - kdežto zde poznáš, že život sám musí být stálá modlitba, to jest styk s Bohem, protože k tomu a jen k tomu jsme stvořeni a jinak život není žádný život, nemá smyslu. A pak ti bude jedno, klečíš-li před svatostánkem, nebo tě odtud odvolá poslušnost nebo láska, nebo zdali jdeš s knihami do posluchárny nebo s breviářem do kůru - bude to stálé obcováni s tím, jenž nás stvořil pro sebe a jenž jediný je hodný naši pozornosti. Tomu se pak říká život! Máš se nač těšit. Vždyť celý řeholní život záleží v úsilí překonávat v duši rozpor mezi životem a náboženstvím, a kdybychom se nesnažili o to ze všech sil, byl by náš život jediná, veliká lež, jediná svatokrádež, jediné rouhání...

Asi za měsíc, 25. listopadu 1935 píše br. Patrik otci Albertovi. Je vidět, že mezi oběma trvá vztah přátelství a duchovního vedeni.

...s radostí se chápu pera, aby Vám vyjádřil vděčnost za to, že dále pamatujete na svého duchovního syna a odchovance, a to nejen, - jak doufám a oč snažně prosím i nadále - častou modlitbou, zvláště při mši svaté, nýbrž i milým překvapením, které jste mi uchystal v podobě Munthovy knihy...

Děkuji Vám za Váš nezasloužený zájem o mé zdraví. Buďte bez obav - již jsem se polepšil, neboť jsem objevil ve svém "sklonu k nezvyklé slabosti", jak jste se vyjádřil, skrytou pýchu, která si libuje ve zvláštnostech, aby se mohla považovat za lepši. Chci od nynějška jít jistou cestou svaté poslušnosti i v zevnějším životě denním, neboť myslím, že lépe je přijímat vděčně dary Boží než pyšně je odmítat, a děkuji Pánu za velikou milost, že mi bylo dovoluje zanikat ve společném životě a tak se zbavovat sebe...

Dne 20. března 1937 píše bratr Patrik Otci Albertovi velikonoční přáni:

...dovolte, abych Vám přál co nejintimnější účast ve slavném Vzkříšení Spasitelově a sdělil se s Vámi i o vlastni radost, s jakou se na ty slavné dni chystám.

Myslím, že spolehlivým měřítkem pravého řeholního života by mohla být radost. Ne smyslová, živočišná, ale vnitřní radost nadpřirozená, jásavá, k jaké nás strhuje denně úvodní žalm "Venite, exultemus Domino", a steré verše jiných žalmů v Oficiu. Otče, nedivím se, že u duši, které dospěly k veliké odevzdanosti, až jejich zájmy se takřka ztotožnily se zájmy Božími - že u nich se ta radost stupňovala až ve výskot a poskakování před archou jako u Davida, takže mohl nadšeně vyzývat celý svět: "Omneš gentes plaudite manibus - iubilate Deo in voce exultationis!

Ovšem, je tato meta daleko, spíše vysoko - ale to mé musí pobízet ke běhu tím usilovnějšímu. Prosím Vás, pro lásku Boží, která nás spojuje v jednu rodinu: modlete se o to za mne i za ostatní bratry novice; jako i my pamatujeme na Vás před oltářem, tak prosíme o Memento u oltáře samého **“), abychom k němu také jednou přistoupili co nejlépe připraveni. Nezapomínám v modlitbě nikterak na Váš zdravotní stav - kéž Bůh splní na Vás co nejdokonaleji svou vůli - co lepšího bych Vám přál?

Těšíme se s bratřími nejvyššího ročníku na velikou milost, jaké se jim dostane svěcením. Prosím i pro ně o modlitbu...

Jako průběžně ve většině dopisů, ta zvláště v následujícím projevuje br. Patrik zájem o řádový dorost. Druhý Patrikův dopis Koudelkovi je z 9. května 1937. Naráží se v něm na "zapřažení", a tím se rozumí blížící se zkoušky. Také zde se však projevuje chvályhodný zájem o mimoškolský kroužek v juvenátě, čili důraz na neomezováni zájmu pouze na studium ve škole, čili na kulturu vzdělanosti, ale také o rozvoj občanské vyspělosti, účast na životě společenském, civilizačním, národním, zájem o další řádový dorost.

. Byl jsem překvapen Vaším Sborníkem Kroužku. Mám radost, že jste dále a výše, než jsme byli my. Když jej pročítám, zní mi z rozsáhlého sešitu jenom toto: "Nebojíme se a nezastavíme se před cílem!" A je to hlas silný a dosti určitý. Co by si tedy bylo třeba přát víc? Děkujeme Vám za něj a vracíme s vřelým díkem. Sledujeme se zájmem život starých kamarádů.

P. provinciál nám vypravoval o Vás. Jenom abyste se brzy pustili do stavby svého juvenátu, když ne již pro sebe, tedy aspoň pro své nejbližší "potomky"!

Přeji Tobě a Tvým kolegům (Chlad, Krejčí, Hladký) “vydrž ve výponu" těch pět šest neděl, a pak radostné prázdniny.

My se též na ně chystáme. Bratr Chorvat Kazimír Horšič už výborně láme češtinu; chystá se pozítřku předčítat česky v refektáři - nevím, zda se zdržíme smíchu a zachováme předpis řehole: Sine tumultu audite, quod vobis ... legitur...

Dopis z 1. října 1937 je bez jmenovitého oslovení, ale zdá se, že i tento dopis byl adresován Koudelkovi:

Pozdravuj své kolegy i O. Vojtěcha od našeho ročníku. A utužujme a prohlubujme duševní spříznění vzájemnou modlitbou...

Dopis datovaný 5. října 1937 začíná oslovením "Veledůstojný Otče". Pokud byl v této době otec Albert Škrabal OP podpřevorem, tedy by tento dopis měl být určený pravě otci Albertovi.

Noviciát se vážně vžívá do řeholního života, jak je vidět z jejich vážnosti při liturgických úkonech. Zatím je trojčlenný, čtvrtý koná exercicie...

Zbývá nás zde ovšem málo, hlouček 16 kleriků. Málo na počet - prosíme tedy o časté vroucí memento, zvi. ti, které znáte osobně, při nejsvětější oběti.

Podle domnění některých Patrikových přátel a duchovních vůdců, celá Patrikova bytost se zdála průzračná, a budil dojem, jako by se nebyl dopustil od svátého křtu žádného osobního vědomého těžkého hříchu... Jako by křest byl pro něho "zasvěcením", jež bylo pak prohlášeno řeholními věčnými sliby podle sv Otce Dominika. A vyvrcholilo mučednickým svědectvím. Podle prohlášení otce Pia Křivého O.P , řeholního vrstevníka a přítele bratra Patrika - základním rysem Patrikovy povahy byla VĚRNOST.

Ohlédnutí za bratrem Patrikem

P. Tomáš Bahounek OP

Mystické básně dominikána br. Patrika, umučeného v Osvětimi, a propašované na motácích z vězení, svědčí o jeho poučení působivým a strhujícím vlivem Otokara Březiny. Nelze mluvit ale o podstatném ovlivnění, nýbrž jen o poučení. Od Březiny ho totiž na jedné straně odděluje jasné vyhraněný křesťanský přístup, mající přes všechen těžký úděl, jemuž byl br. Patrik vystaven, hluboce pozitivní a radostné vyústění, což ho naopak velmi sbližuje s Májem Karla Hynka Máchy pro jeho svěží mladistvý elán. Na druhé straně ho k Březinovi tiskne krutý úděl, do něhož byl světem vržen, když byl zbaven pravého domova, který našel mezi beránky posvátného stáda, jež vede Dominik tou cestou ke spáse, kde tuční ten, kdo v marnost neupadá. (Dante,Ráj,X,96)

U Březiny je od jeho mládí výrazně patrná závislost na zahořklém učení Arthura Schopenhauera. Proto psal: "Největší životni moudrost nalezl jsem v Schopenhauerově negaci; nehledám ničeho v životě, shledávám všechen vnější svět jako pouhý klam vlastních mých smyslů, proniklý ve všech částech Tajemstvím Nepoznaného." (13.9.1892) Naproti těmto steskům novoříšského básníka se br. Patrik dopracovává už od mládí k neotřesitelně příznivému přístupu vůči lidskému životu. V básni "Popelec” se vyznává z nezdolného optimismu Božího dítěte:

"Že jsi, člověče, pouhý prach?

S tělem ti Pán duši skloubil, určil ji k svým věčným hrám, tesal, sklenul ji a hloubil na Ducha svátého chrám.

Nejsi, člověče, pouhý prach." (22.2.1941)

Kužela opustil rodné prostředí a obrátil se od hlomozu světa svobodným rozhodnutím do řádu, neboť toužil po vyšším životě. I později ve vězení za to velebí Boha v básni KrotiteL Jeho neutuchající touha byla opravdu stále naplňována i uprostřed nacistického vězení, kde prožívá očistec. V něm se duchovně odpoutává i od závislosti na nejrůznějších "hračkách". Tak píše v motáku: "Začínám osmý měsíc této Boží hry na schovávanou. Chvalte ho se mnou a chvalte ho za mne, že vedle své štědrosti ke každému z Vás na mně nejmenšim ukazuje dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše přímo zalyká vděčnosti a rozechvělým štěstím ve chvílích kdy Bůh dá. Věděl jsem od jiných, že si náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem, že si s nimi hraje tak rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně tak, že je to až kruté, nikoli naší duši, ale jejím nemocem a slabostem. Ano k naší chudokrevnosti v lásce (nebo bych tomu řekl srdeční vada) je tím nesmiňtelnější, čím shovívavější a milosrdnější je k nám svým tvorům a bratřím zároveň. Já jsem postupem času tím šťastnější, čím méně mě dobrý Vůdce nechává mimo něj samého. Dříve bych nebýval věřil, že řeholník může mít tolik hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v letu vzhůru. I nejposvátnější věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející hračkou, pokud jich neužíváme naprosto čistě - a proto i ty nám na čas bere náš Vychovatel a Magistr. Mám na mysli svůj hlad po Eucharistii, po mši svaté, po chórové modlitbě, po studiu Sacrae Veritatis, po povznášející Vaší společnosti, drazí bratři, nevyjímajíc ani požehnanou rekreaci, vycházky, atd. A jsem šťasten. Jsem šťasten a vděčen za to, že jsem zbaven všech knih, nejen Summy, ale i breviáře." (25/8 1941)

Zvláštní očistná cesta, na kterou ho Bůh uvedl, ho vyčerpává, jak je vidět z jeho veršů:

"Dni sypký suchopár, jako popel polykám

a prachem písečným se pouští plahočím,

Když slzy zpražil žár, jen srdcem zavzlykám,

kdy zeleň uvidím, rty puklé omočím?

Vše ve mně zapadá, jak plevel usýchá

a co se v nitru mém již zdálo životem,

to v nic se rozpadá, jak suť se sesýpá

s výsměšným šumotem, s pošklebným rachotem."

Přesto ten očistec přijímá v bezmezné důvěře v Boží milost:

"Nechť výš a výš se zdvíhá příboj bolesti

nechť mučí smutků příval pálí do kostí

nechť šlehá leptá žíhá - cestu proklesti

bys víc než jsi býval schopen milosti." (Jaro 1941)

Ani v této temné noci svého života nezoufá, neztrácí naději:

"...již celý žízní hořím, v hlavě žíří tma

vod podních duní ohlas - kdy se dokopám?" (Jaro 1941)

Ochotně přijímá z Boží ruky každé utrpení jako poznanou cestu k věčnému životu.

"Dej, přidej utrpení!

Hoře jed rozruší, vysuší vřídla běd láska bol ohluší, naučí mřít a pnět.

Bez tebe strádám - tys druhý Adam krev tvou pít žádám, věřím tvým ranám k životu branám do ran sám lij balzám nám, láska tep rozbuší, vyztuží křídla v let, lej, pňlej, to nic není!

Hrůzou schnu, poslední sten,

jednou se nakloním naposled do hlubin, předlouze napojím z opojných bolů vin, poslední doušky, po nichž vše hoří strhnout cíp roušky - mosty se boří, pominou zkoušky.

Po hoři zahoří den,

smrtí se zapojím k vítězným bratřím svým,

zavýsknu: to není sen!" (Žízním, 23.11.1941)

Naproti tomu někdejší Březinovo obrácení se do samoty nemá tak vyhraněné zaměření, ani výsledky. V prvních letech Březinova učitelování přistupovaly k jeho zahořklému osamocení finanční nesnáze. Proto psal: "A opustím-li jednou svůj žernov mlýnský, jímž otáčím jako zajatec, nebudu mít síly vrátit se k němu; neboť svým povoláním školním velice trpím." (Dopis Bílkovi ze 17/1 1901) Přesto Březina píše, že není svým životem zklamán: "Život mi nic nedal, protože jsem od něho nic neočekával, neočekával jsem nic proto, že život nám nic dát nemůže." (9/6 1890) Hluboké studium přetvářelo opuštěnou Březinovu duši, takže rozhodl k básnické tvorbě: "Nejde mi o to, abych čtenáře bavil; umění, jak dneska je, cítím celou duší, není a nebude potravou davu; moderní báseň zavírá určitý komplex myšlenek, obrazů, nálady, barev, již prožije, vsaje, otiskne v sobě jen duše příbuzná, schopná meditace, vzletu a nadšení; každé slovo, každý obrat musí být studován, odhadnut, odkryt, chutnán, vážen, pojat. Jako byl umělcem v inspiraci fixován, prohlouben, v mozaiku rytmů zasazen. Proto dnes píši výhradně veršem, kde toto zhuštění idejí nalézá nejpříznivéjší terén."(Dopis Březiny Bauerovi z 21/2 1893)

Březina charakterizuje krátce svou tvorbu takto: "Jsem básníkem světel, tónů a tajemného života, jenž dýchá z věcí. A stínů a smrti." (Dopis Březiny Bauerovi z 21/5 1893) Tak se naplno a veden ryze estetickými požadavky své tvorby oddal Březina té hudbě pulsující intuice. "Zvukové lázně slov" dbal proto tolik, poněvadž byl přesvědčen, že báseň nepůsobí jen myšlenkovým jádrem, nýbrž i hudbou verše. Hudba slov, tato "tajemná průvodkyně a kouzelnice nálad", přidává myšlenkové vlně spodní prouděni, bojuje pro myšlenku a mluví tam, kde myšlenka už mluvit nemůže. Tak psal Březina již roku 1889. Své vítězství v zápase myšlenek se slovem při zdolávání "nepoddajné formy" oznamuje příteli Bauerovi (1/12 1892).

Co přivedlo bratra Patrika k tomu, aby ve vězení psal a tajně posílal ven básně? Žádná zatrpklost ani únik do nějaké ulity, ale jen touha navzdory všem smyslům dostupným okolnostem, vyvracejícím naději na záchranu jeho pozemského života, děkovat Bohu, Matce Boži a svátým za to, jak "roztomilým způsobem" je on sám veden tajemnou zkratkou a božským výtahem do vyššího života mystického.

Tváři v tvář vyhlídce na smrt v kruté nacistické mašinérii sedí v koutku cely, aby navzdory svému hroznému údělu hrdinsky ještě vyzpíval své díkůvzdání Bohu. Přes zraky deštivý pohled zástupů, pochodujících pod namířenými bodáky esesáků, vykračuje si nezlomený hrdina Patrik. I při té lidské nespravedlnosti nikoho neproklíná, nezatíná pěsti, ale jen děkuje i za ty nacistické zrůdy Bohu. Je na hony a vysoko vzdálen tomu osamělému davu, uchvácenému a klamanému světem. Nepodléhá vězeňské psychologii ani panické hrůze z blížící se smrti, protože stále víc a více oceňuje smysluplnost lidského utrpení spojeného s Kristovým křížem. To vše se přetavuje v tajemném tyglíku jeho bytosti k neutuchající chvále Boha.

Jak bojoval Otokar Březina o svůj básnický výraz? Své vítězství v zápase myšlenek se slovem při zdolávání “nepoddajné formy": "Vím, co chci, a budu-li míti síly, přece vyniknu. Banálním se kvůli úspěchu přece nestanu, myšlenka jako vše velké a svaté má a bude míti své mučedníky. Ať jsem jedním z nich, přece je sladkým vědomi, že jsem nešel tudy, kudy šli ostatní. Že jsem pil z pramenů extase a závratných slastí tvoření." (Březinův dopis z 1/12 1892)

Stěží by si bratr Patrik sám vybral takovou strašnou cestu od svého vyrvání z domova, který našel v dominikánské rodině, přes izolaci v samotce až po smrt v Osvětimi. Jisté však zůstává, že i za tuto Kalvárii svého očišťování a své proměny děkoval Bohu. Transsubstancie je dokonána, ale bez těch falešně rozervaných a iluzorně odpoutaných slov, jakými hýří Březina. U bratra Kužely začala tato proměna křtem svátým, jímž se z lidského dítěte zrodil k Božímu dětství a přijal za program, obsažený v křestním jméně František, následováni Krista. Pak následovala posila Nejsvětější Svátosti, aby byl při svátosti biřmováni pomazán na dospělého Božího bojovníka a k tomu také náležitě posílen. Ještě více byl unášen vstříc vlastní proměně v Kristu, když opustil svou pokrevní rodinu, aby se napojil na duchovní rodinu sv.Dominika. A pak, veden svátostmi a pomocí Matky Boží a svátých, hlavně dominikánského řádu, dosáhl jáhenského svěceni. Další proces Patrikova růstu v svatosti, který prožíval po násilném vytrženi z lůna dominikánské rodiny a vyvrcholil smrtí v Osvětimi, si on sám dobrovolně nezvolil. A přesto jej přijímá jako očistnou cestu, jako zvláštní "roztomilý způsob", jímž si Bůh s nim samým "hraje". Nelze hovořit o naprosté pasivitě Patrikově, neboť se přece před nacisty obhájil, ale jen o vnějším neodporováni zlému, při současném vnitřním duchovním růstu. Doklad toho máme v Patrikově básnickém odkazu.

Smrt je pro br. Patrika přechodem, když už se jeho radostná láska a úžasný duchovní vzrůst v Kristu nemůže nadále vejít do pozemských a tělesných schránek, do kterých jsme od narození uzamčeni. Tehdy hmotná slupka praská, aby z kukly mohl vzlétnout motýl svatosti. Tak pro něho hmotná smrt vlastně není.

Ani pro Otokara Březinu "není smrti ve smyslu zániku. Je pro něj jen přerod, změna v toku změn, který unáší tvary a tvory, aniž ruší jejich bytosti.” (Miloš Marten, Essaye, Akord,90) Březina píše, že "všichni trpí, každý svým způsobem; my trpíme vinou jiných..." (Dopis z 25/9 1896) Jak blízký se navenek zdál být Březinův postoj vůči smrti té situaci, v níž se ocitl bratr Patrik po svém uvězněni nacisty. A přesto byl bratr Patrik názorově úplně jinde než Březina! Přijímá z ruky Boží všechno dobré jako zlé a chválí za to Boha, jako starozákonní Job, ale jde ještě dál. Bere každé utrpení, doléhající na člověka jako smysluplné a očistné, a přijímá jako osobní, a dané vinou nejen těch druhých, ale vinou každého z nás. Tak prožívá utrpení spolu s utrpením Ježíše Krista, který překonal svět, smrt, hřích i ďábla.

, Kristus dávno odhalil nový smysl utrpení: "I ptali se ho učedníci: Mistře, kdo zhřešil, že se narodil slepý, on či jeho rodiče? Ježíš odpověděl: Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit skutky Boží." (Jan 9,2-3) Březina se sám několikrát zmiňuje, že jeho světový názor se nekryje s názorem Církve svaté (Např. Březinův dopis 21/6 1896 redaktoru "Nového života" Karlu Dostálu Lutinovovi.)

V "Skrytých dějinách" píše Březina (Nové essaye): "Každé naplnění díla v životě odnímá něco z této hořkosti, každý skutečný čin, jejž jsme vykonali, jest jako rána sekerou, přetínající některé z lan, jimiž je připoutána naše loď k pobřeží země." Svět se mu zdá být postupným, velkolepým zdokonalováním znovu se rodících duší a vysvobozování z pout oné tajemné síly ženoucí člověka do nových a nových životů se děje tvůrčím úkonem. Přitom básník chce počítat nejen s jedincem, nýbrž i s ostatními bratřími na světě. Volá, že je třeba "vysvobodit všechny!" (Zástupové) Tím se Březina hledí odlišovat od staroindických upanišád i od buddhismu, kde se všechno zakládá na nitru lidského jedince, ale bez ohledu na podmínky světa. Březina spoléhá na přínos lidského života a touží po jeho zdokonalováni.

Křesťan chápe naplno slova Páně: Beze mne nemůžete nic.

A cokoli můžeme, to můžeme díky Kristu, a toho může a má být dosaženo především v nitru každého jedince, kde se sbíhají proudy Boží milosti k prospěchu daného jedince i ke službě druhým lidem a k oslavě Boži. Tak i smrt v koncentračním táboře přestala díky Bohu nahánět hrůzu bratru Kuželoví, takže si uprostřed utrpení nestěžuje. Pokojně nese kříž spolu s Kristem, a celým srdcem chválí Boha.

Ani Březinovi ovšem podle všeho nenaháni představa smrti hrůzu: smrt je jen podobna "políbeni, které potrvá déle než systémy světů", "sladký popel na rtech", "mystická píseň", "koupel v zlatém dešti hvězd", "mír ranních písní." Tento postoj ho sbližuje s Rabindranáthem Thákurem (Tagorem), pro něhož představa smrti je naplněním života, "nevěstou jeho života", "poslem, jemuž otevře oči s radostným vyzváním a s nimž chce přátelsky rozmlouvat." Také Thákur usiloval aby se každý hlas jeho životního názoru plně nalil a bohatě vážil v době žní:

V den poslední až zastaví svůj krok o tvých vrat, co ty budeš moci dát?

Já svého bohatého žiti číš plnou chci ji předložití, smrt svoji s prázdnou nechci odeslat, v den poslední, až stane u mých vrat. Co slasti v životě mi dáno, co nashromáždil večer, ráno i dnové podzimní i jarní noci a v světle, stínu, bolu, štěstí, co jenom květů, plodů snésti, a nakupit mé srdce bude moci a k této zásobě mé veškeré co paběrkem se ještě sebere, vše toto smrti své chci tehdy dát

v den poslední, až stane u mých vrat. (Gítáňdžali, 115)

Tento názor, k němuž se i Březina tápavě propracoval, aby aspoň poněkud ztlumil drásavou trýzeň duše, obtížené výchozím pesimismem, je toporný a pracný. Mnohem více se při tom vynaloží, než se získá. A zatím přichází sám Pán do každého ztrápeného srdce, aby jej roznítil ohněm Ducha, který nikdy nepohasiná. Bratr Patrik to dobře věděl. Proto se nezdržoval se složitými výtvory. Počíná si velmi lehce a vzletně. Nejsou to jenom náhlé vzmachy ani žádné odpoutané úlety, nýbrž pokojné unesení Krásou Boží. Při úžasné hloubce nevázne v nesrozumitelnosti obratů a temnotě výrazů, nýbrž naopak se jeho verše vyznačují průzračnosti, pozoruhodnou zvučností, čerstvostí a výrazovou neotřelostí. Při své hloubce běží vpřed a strhuji jak zurčivý klokot potůčku:

"Ježíši, slyš vzlykot můj

křišťál hle z ran mohu vytryskl, Klek, bych pil

přisál se, dlaň z boku potiskl. Krev tvých žil

potokem proudíš, proud okem loudíš

otrokům sloužíš, s prorokem bloudíš

co o mně soudíš?

Klokotem vřeš, láskou mřeš,

Příval k nám těch toků vyústil, kletby smyl,

zatopil pekelnou sluj." (Žízním 23.11.1941)

Tato vznětlivost ducha, jaká upominá na svěží a průbojnou spiritualitu sv. Patrika (380-461), apoštola Irska, jehož se odkaz br.Patrik nepochybně snažil blíže poznat, jakož i zbožnost iroskotských světců, není jen chvilkovým zanícením. Plyne v básních bratra Patrika z horoucího nadšení pro svatost Boží a svatost nás Boží dětí jako strhující řeka. Průbojné a houževnatě si razí cestu a nezadržitelně se rozlévá do všech spřízněných srdcí jako nepoddajné úsilí iroskotských misionářů, a současně jako zpívající řeka svěží poezie Josefa Seiferta. Zvoní a úchvatně ševelí jako veselý vítr, plný opojného mládí, oživovaného krvi Páně a zakaleného utrpením. Mystický odkaz Patrika Kužely, tak jak zaznívá z jeho básní, upominá jednak na dílo bl. Jindřicha Suza, avšak bez Suzonovy strohosti a tvrdosti, jednak na dílo sv. Kateřiny Sienské, ale při jejím zjemnění a změkčeni tomášovské spirituality bez široké a dalekosáhlé traktovanosti, jakou se vyznačuje dílo této naší ctihodné učitelky Církve. Patrik Kužela je ve svém mystickém odkazu svůj a současně tak blízký veselosti svého křestního patrona svátého Františka a svěží vznětlivosti a výrazové úspornosti svátého Patrika. Jen Duch svátý jej vedl k osvícenému spojení strohé až tvrdé přímočarosti bl. Jindřicha, citlivé jemnosti sv. Kateřiny, veselosti františkánské, očištěné od každé povrchnosti, svěžího vzmachu patrona Irska, i pádné přesnosti Andělského doktora.

Vězte, že kdyby to vůle Boží nebyla, nestalo by se to. Neměl bys ani nemoc ani nic jiného, kdyby to Bůh nechtěl. A když jednou víš, že je to vůle Boží, můžeš v tom najít tolik potěšeni a uspokojení, že ti žádné trápeni nepřijde jako trápeni, protože k Božímu bytí náleží, aby chtěl vždy to nejlepší.