ÚNOR 2024
Ročník XXX., číslo 2. únor 2024
Obsah: O.Březina Úsměv života, Mystika mládí, Když nebe..., R.Sarah, Otázka migrace, Návrat, TJ Jak nás vládce světa pokouší, Mystika stáří, Němé setkání, Očišťováním ducha..., A.Sova Český osud, Tomáš Bahounek OP Náboženské základy Číny, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedníka osvětimského___________________________________________________________________________________________________________
ÚSMĚV ŽIVOTA.
MÁ DUŠE BÁZNÍ TŘÁSLA SE PŘED ŽHAVÝM ZAJETÍM
TVÝCH NĚMÝCH POHLEDŮ, KDYŽ POTKALY SE S MÝMI,
A VÍR, V NĚMŽ OKAMŽIKY SVÍTÍ STALETÍM,
KDYŽ ZA MNOU ZAVŘEL SE VLNAMI TAJEMNÝMI.
DEN BLEDÝCH SVĚTEL KOLEM NÁS JAK VICHR ZEMÍ TÁH,
DO DUŠÍ ŽHAVĚ VÁL A Z DÁLKY ŠUMĚL SNĚNÍM,
HRÁL HUDBOU V NADĚJÍCH A TESKNEM V SAMOTÁCH,
A V TICHO SOUMRAKŮ SI LEHAL UNAVENÍM.
A ZRAK TVŮJ STÁLE HLOUB SE TMĚL, MÁ SLUNCE HASLA V NĚM,
I JITRA PŘÍŠTÍCH DNÍ, JEŽ JAREM VONĚLA MI,
A ODLESK NOCI PŘED MÝM NEJPRVNĚJŠÍM DNEM
DO SLZÍ ZLOMENÝ Z NĚJ SÁLAL HLUBINAMI.
TU POHLED ZE VŠECH NEJTĚŽŠÍ JSEM HODIL DO TVÝCH VLN,
AŽ VSTŘÍC MI VYSTŘÍKLY SVŮJ PRAMEN NEJTAJNĚJŠÍ,
A HLE! V TVÉM ZRAKU TESKNÝ ÚSMĚV CHVĚL SE TOUHY PLN
A V JEHO PAPRSCÍCH HRÁL JINÝ, JEŠTĚ ZÁHADNĚJŠÍ:
HVĚZD BÍLÁ SVĚTLA ŠEPTALA O HLOUBCE SOUMRAKŮ,
SNŮ SLUNCE MAGICKÁ DO NOCÍ VYCHÁZELA,
A V DUŠI UNAVENOU MNOŽSTVÍM ZÁZRAKŮ
KVĚT PRVNÍCH, NEJSKRYTĚJŠÍCH RŮŽÍ NAHÁZELA.
Otokar Březina
+++
MYSTIKA MLÁDͨ
TROJOSOBNÍ USKUTEČŇOVÁNÍ BOŽÍHO DĚTSTVÍ
Mládí má před sebou úžasnou perspektivu, protože se před ním objevuje neobyčejně strhující nabídka prožívání Božího dětství trojosobním způsobem. Proto mi neleze do hlavy, jak to přijde, že někdy vypadá duchovní život různých křesťanů jako život, který žije Synovým vykoupením z nebeského Otce jaksi bezradně, zmateně, řekli bychom „na přeskáčku“. Přetrvává u nich podivná rozpačitost, s jakou se staví vůči Duchu svatému. Proto by jim také mohla platit Pavlova slova: Vy ctíte boha, kterého neznáte. Pro mnoho křesťanů je nebeský Otec kdesi nahoře, asi na půdě, tento svět je v přízemí, a peklo je někde v podzemí, jako by ve sklepě. Vzdělání ve víře je závažné zvláště v době, kdy falešný vládce světa kyberneticky vytváří iluzi nebe nahoře pomocí kosmických družic a satelitů, přes které mají lidé navazovat vztahy digitálními telefony, televizory, počítači nebo teleportací.
Mnozí se domnívají, že na objevování neznámého boha stačí nějaká pobožnost, zvláštní novéna k Duchu svatému. Ti všichni jsou dneska docela zmateni a stávají se v kybernetizovaném světě osamělým davem. Pohotově se na něj vrhá umělá inteligence falešného vládce světa, strhující davy do digitálního koncentráku.
Bůh však odpovídá: Naše duše vyvázla jako pták z ptáčníkovy léčky. Kdyby Hospodin nebyl s námi, když se na nás obořili lidé, zaživa by nás pohltili, když jejich hněv vzplál proti nám… Léčka se přetrhla, jsme volní. Naše pomoc je ve jménu Hospodina, který učinil nebe a zemi.(Ž 124)
Dílo Nejsvětější Trojice je dílem celého trojosobního Boha. Je úžasné, že nás Bůh připouští do skrytu svých vnitřních tajemství. Tím ukazuje, že chce mít opravdový vztah s námi. Chce být skutečným naším důvěrným přítelem, když nám odhaluje svá nejvnitřnější tajemství, důvěrná tajemství svého života. Všem připraveným lidem poskytuje tajemství svého vnitřního života. Tím je tajemné plození Syna díky Otci a vycházení Ducha svatého z Otce i Syna. Kdo kdy odhalil tvoru tak nesmírně pod sebou stojícímu tak nesmírná, a tak vysoko nad ním stojící tajemství? Bůh otevírá, odhaluje své nitro a ukazuje nám svůj intimní vnitřní život.
Uprostřed anonymity spotřební společnosti, kde je všechno uspořádáno pomoci digitálních účtů, a veškerý styk je docela oproštěný od jakýchkoli důvěrných vazeb, nejednou toužíš po sdílení svých myšlenek a dojmů tajemství vzácných a velkých lidí; stojíš o důvěrné osobní přátelství. Trápí tě, že se leckdo před tebou uzavírá, protože mu nejsi dost dobrý, dost vznešený, dost učený, dost duchovně blízký.
Jak propastně daleko stojíme my, tvorové od Boha! A přesto nám sděluje svá Nejsvětější tajemství! A když sděluje tajemství, tak tím dává najevo, že nám chce poskytnout také účast na jejich plnosti. Tak o nich můžeme nejen vědět, nýbrž je smíme prožívat. To má být dokonce naše největší blaženost.
Otec poznává sebe jako naprostou dokonalost. Toto Otcovo poznání plodí Syna. Když se Otec se Synem poznávají jako úplně dokonalí, tak vydávají sladký dech lásky. Pravá láska je totiž mezi těmi, kteří se spojují, protože jsou si nějak podobni či mají něco společného. Tady jde o dokonalou rodinu, družinu jednoho života. Proto i láska, která vychází z Otce a Syna, je tak dokonalá. Tak Duch svatý uzavírá kruh vnitřního Božího života.
Tento trojjediný Bůh, Otec, Slovo a Duch svatý, nejenom že nás stvořuje, nýbrž nás připodobňuje sobě samému. Máš být zosobněným obrazem nebeského Otce v jedné lásce.
Celá tato Nejsvětější Trojice přebývá v každém z nás posvěcující milostí. Tak se stáváš dítětem nebeského Otce prostřednictvím jednorozeného Syna Božího v životě svaté Lásky Ducha svatého. V každém z nás přebývá celá Nejsvětější Trojice a působí v nás onen mystický život Božího dítěte. Nejenže v každém z nás způsobuje tento život, nýbrž je v nás život božství. Dá se říci, že v každém z nás stále vychází Duch svatý z Otce a Syna. Přitom v každém z nás věčně Otec v sobě plodí Syna. Proto dětství každého z nás je věčným odleskem věčného plození Syna, a láska, kterou vlévá do lidské duše nový život, je ustavičné vycházení Ducha svatého Otcem i Synem. Tento nový život každého z nás je dílem celé Nejsvětější Trojice. Proto jeden neví, jak si v duchovním životě správně vytvářet vztah ke každé z Božích Osob v sobě.
V každém z nás přebývají všechny tři božské Osoby a ty je máš prožívat, a to každou z nich tak, jak je v sobě a jak se má k ostatním božským osobám.
Duchovní život spočívá v tom, že zakoušíš život Nejsvětější Trojice. Přitom tento život Nejsvětější Trojice je vztah všech tří Osob k sobě navzájem. Vyšší duchovní život pak spočívá v tom, že prožíváš tento život Božských Osob v sobě svobodně a cílevědomě, takže prožíváš plnost Otce, to, že Otec je základem Božího Syna. Proto je také základem Božího dětství každého z nás, že Boží Syn je ve všem rovný Otci, že jej Otec zplozuje tak dokonale, že si jej i může božsky, to je sobě odpovídajícím způsobem zamilovat, aby také každý z nás takhle miloval svého Otce, aby se snažil být jemu co nejpodobnější. Proto nás Spasitel povzbuzuje, abychom byli tak dokonalí, jak je dokonalý náš Otec v nebi. Duch svatý je vydáván Otcem i Synem jako láska, aby náš duchovní život podobně vycházel z Otce i Syna, abychom byli tak dokonalými dětmi nebeského Otce, že se necháme jím povznášet nad hranice naší přirozeně stvořené bytosti, kde se naším vlastním životem stane naprostá láska.
Tohle vyznívá otřesně před Friedrichem Nietzschem nebo Karlem Marxem, kteří se oddávají iluzi, že si takové nadlidství zařídí vlastním krkolomným činem jedince nebo třídy. Tyto skutečnosti našeho mystického života v Nejsvětější Trojici a jejího božského života v nás jsou pro ďábla k vzteku. Právě ďábel si ve svém zatvrzelém odporu k Bohu a ve své věčné neochotě sloužit Bohu pyšně namlouvá, že se prostřednictvím hříšného člověka stane nějakým nadčlověkem. Pýcha se zoufalstvím ženou tohoto dávného lháře a vraha k vytváření iluze nového světového řádu, kde by mělo být celé lidstvo prohnáno mlýnkem na maso, válečným nebo očkovacím. Tam by lidstvo mělo zakusit degeneraci od osobního lidství k anonymní mase, řízené umělou inteligencí. Jen hrstka vybraných hříšných proklatců, závislých na adrenochromu od nevinných nemluňátek, si na chvíli prodlužuje iluzi věčného života a věčného mládí. Pyšný ďábel, raněný slepotou, zapomíná, že už dávno je vzkříšeným Spasitelem poražen, a že jakékoli další donucovací zřízení má snad větší světský rozsah, ale stále kratší trvanlivost.
Stále rozhodněji se obracejme k Duchu svatému jako k tomu, jenž vychází z Otce i Syna, z jejich vzájemného vztahu, přesněji řečeno z Otce vychází, kdežto Syn jej vydechuje. Tento Boží život se musí stát životem každého z nás. Když se máme obracet k Duchu svatému, nesmíme tak činit jednostranně, snažit se uctívat Ducha svatého jako něco vedlejšího, nýbrž právě jako Ducha a lásku, uzavírající kruh vnitřního života Božího.
Jako bez Ducha svatého není Trojice celá, tak ani její život není úplný, podobně také bez úcty k Duchu svatému není křesťanský život úplný. Na druhé straně si musíme dát pozor před přehnaným spiritualismem, do kterého upadají různí snílkové z charizmatického hnutí. Naše úcta k Duchu svatému musí být stále ve spojení s ostatními dvěma božskými osobami, podobně jako nemáme nikdy odlučovat úctu a lásku k Otci a k Synu od lásky k Duchu svatému.
Duch svatý vychází jako láska Otce a Syna, dokonale se milujících. Jejich láska je božská a osobní. Náš nadpřirozený život znamená naši účast na Boží nadpřirozenosti a na Božím životě. Boží nadpřirozenost je Otcem sdělena Synu. Proto v duchovním životě přisuzujeme Otci původ svého nadpřirozeného života. Ježíš je věčně plozen jako rovný Otci. Proto se stáváme Božími dětmi tohoto Otce díky Kristu. Proto on tolik miluje Otce, proto všechny k němu zve a ukazuje, že toto je vlastní smysl nového života, abychom vnikali do Otcova života, do Jeho hlubin. Duch svatý je láska Otce a Syna, kteří se poznávají jako sobě rovní. Poznání a milování je Boží život i náš život. Tak přisuzujeme Synu Slovo, poznání, a Duchu svatému lásku, kterou objímáme Otce přivtělením ke Kristovu dětství.
Jako poznání plodí lásku, tak láska plodí ještě jasnější poznání. Hlavně jasnozřivost. Poznání, které přisuzujeme Duchu svatému, je jasnozřivé, inspirativní, vnukající.
Duch svatý spolupůsobí vždycky s celým dílem Vykoupení. Spolupůsobí při utvoření přesvatého Těla Kristova v lůně přečisté Panny. Duch svatý vede Krista na poušť, Duch svatý ohlašuje lidem jeho dětství a svatost, lásku Otcovu k němu. A pak je slíben jako Duch Kristův, duch Pravdy, který bude střežit Církev v jejím díle, učení, posvěcování a řízení. Duch svatý je už při začátku Církve. On posléze uchvacuje apoštoly, zmocňuje se jich, vlévá jim lásku, že dovedou jít z chráněného ústraní na veřejnost a rozhodně hlásat Kristovo evangelium už bez obav, že mu neporozumí, že zradí Kristovu myšlenku. Duch svatý naplňuje mladou Církev svými dary, kterými si podmaňuje prvé křesťany, aby se stali dobrými prostředníky ve vlévání pravdy a lásky novým Božím dětem. Proto první křesťané připadají ostatním jako opilí. Svaté opojení lásky, svaté opojení Bohem působícím v člověku působí Duch svatý vždycky ve své Církvi charismaty lásky, dobročinnosti, moudrosti dávající rady, síly pomáhající slabým a potřebným, či láskou sloužící na nejrůznějších místech svatých úkolů v tajemném Těle Kristově.
Protože vychází jako Láska Otce a Syna, jako dar, jako ten, jehož Syn vydechuje, jenž je dáván, připisujeme mu vděčně ony dary, které nazýváme dary Ducha svatého. Mají z nás učinit povolný prostředek Božího působení v nás, působení onoho Božího života v nás, abychom mohli co nejhlouběji sestoupit do jeho poznání a co nejsilněji se dát zapálit jeho láskou. Láska je dar, je dána, přichází pojednou do duše, strhuje nás a povznáší nás. Tak ji v nás působí také Nejsvětější Trojice a tím, že vychází i Duch svatý, tím se miluje Otec se Synem a tím tedy také i my milujeme Otce i Syna a také až úcta ke všem třem Osobám nás připraví na to, abychom byli povznášeni Bohem láskou.
Teprve až se necháme povznášet celou Nejsvětější Trojicí, až budeme prožívat ono osobní každé Osoby Nejsvětější Trojice, budeme prožívat správně základ své víry a porosteme ve svém duchovním Božím mládí. Z Otce přes Krista v Duchu svatém. Tomáš Bahounek OP
+++
KDYŽ NEBE VAŠE OKNA OZÁŘÍ...
KDYŽ NEBE VAŠE OKNA OZÁŘÍ A V ŽÁRU MILOSTI
KDYŽ NA VÝSLUNÍ PLODY ZČERVENALY, TRHEJTE A JEZTE,
A SVATOU RADOST SLAVNĚ VÍTEJTE, POSELSTVÍ VĚČNOSTI,
A K SLOVŮM JEJÍM ZÁHADNÝM VE JMÉNU BRATŘÍ ODPOVĚZTE.
JE RADOST JAKO PÍSEŇ ZTRACENÁ ZE ŽITÍ VYŠŠÍHO,
ZPÍVANÁ V OPOJENÍ MYSTICKÉHO VÍNA,
JAK ÚSMĚV NA ZÁŘÍCÍ TVÁŘI SPÍCÍHO,
JÍMŽ NÁHLE PROCITLÝ NA SEN SVŮJ ZAPOMÍNÁ.
BRATRSKÉ ZACHVĚNÍ, JEŽ LETÍ VŠEMI DUŠEMI,
POČETÍ SVĚTA, JENŽ SE V HLOUBCE VĚKŮ TVOŘÍ, ¨
A K NĚMUŽ JARA MINULÁ S KOŘISTÍ SVOJÍ ODPLULA
PRŮPLAVY ŽHOUCÍCH ZÁPADŮ, PŘES ČERNÉ VLNY MOŘÍ;
PŘES ČERNÉ VLNY MOŘÍ, KDE LOUKY NA DNĚ,
ZKVETLÉ HVĚZDAMI, V ČAROVNÉM TICHU HOŘÍ.
CHLAD VANE KONČINAMI ČASU NAŠEHO A PODZIM LASKAVÝ
NÁM DAL UŽ SETBU SLUNCÍ PŘEDVĚKÝCH; TEĎ RŮŽE KVETOU K RÁNU
A DUŠE VOLAJÍ SE V MODRU RADOSTI, JAK PTÁCI ZPĚVAVÍ,
V ŠIK ŘADÍCÍ SE TROJHRANNÝ VE VŮNÍCH OCEÁNŮ.
Otakar Březina
+++
OTÁZKA MIGRACE
Kardinál Sarah uvádí, že existuje velká iluze, která se snaží lidi přesvědčit, že dojde ke zrušení všech hranic. Migrační proudy samozřejmě existovaly vždycky. Hledání lepšího života nebo útěk před ozbrojenými konflikty nejsou ničím novým. Současné pohyby se však odlišují svou velikostí. Mnoho lidí podstupuje neuvěřitelné riziko. Cena, kterou musejí zaplatit, je vysoká. Západ se Afričanům prezentuje jako ráj na zemi. Hlad, násilí a válka mohou tyto lidi vést k tomu, že riskují život, jen aby se dostali do Evropy. Ale jak se můžeme smířit s tím, že některé země přicházejí o tolik svých synů? Jak se mají rozvíjet, jestliže si tolik pracovních sil volí exil? Co je to za podivné humanitární organizace, které brázdí Afriku, aby mladé lidi přiměly k útěku slibováním lepšího života v Evropě? Proč je skutečným výsledkem cesty mých afrických bratří do vysněného ráje tak často smrt, otroctví a vykořisťování? Tyto příběhy mě pobuřují. Mafiánské sítě pašeráků je třeba co nejenergičtěji likvidovat. Je zvláštní, že zůstávají naprosto bez trestu. Situace v Libyi je z tohoto hlediska katastrofální. Tato země byla cynicky zpustošena, aby bylo možné drancovat její ropu. Proč mají západní vlády tak málo plánů na její rekonstrukci? Nejsem si jist, zeje na všech stranách respektován a ochraňován lidský život.
Před nedávnem vykládal generál Gomart, bývalý velitel francouzské vojenské rozvědky, který z armády v květnu 2017 odešel: „Tato invaze migrantů do Evropy je plánovaná, kontrolovaná a akceptovaná. [...] Francouzské vojenské i civilní úřady vědí o veškerém obchodu s migrací v oblasti Středozemního moře.“ Generálovým úkolem totiž bylo shromažďovat veškeré informace, které by Francii mohly pomáhat při rozhodování. Rozebíral obchod s migrací na Blízkém Východě a ve Středomoří, který zachytily francouzské tajné služby. Ty znaly místa, kde si pašeráci předávají svůj lidský náklad a kde jsou migranti ubytováni. Francouzská rozvědka sledovala jejich přípravy na odjezd do Evropy už od libyjských a kyperských pláží, neboť migrační trasy se nemění.
Před každým vyplutím volají pašeráci na italské koordinační centrum mořských záchranářů, takže evropské lodi sbírají proudy migrantů přímo na moři, aby je mohly dopravit do bezpečného přístavu ze strachu, aby nezabloudily k africkým břehům... Invaze není nepředvídatelná. Není v tom tudíž žádné tajemství, všechno se ví. Ví se, kde si pašeráci opatřují lodi. Ví se, že Turecko vydává falešné pasy a že přijímající úřady raději zavírají oči. Francouzská rozvědka je o obchodu s migrací v Africe informovaná do nejmenších podrobností.
Je třeba udělat všechno pro to, aby lidé mohli zůstat v zemi, kde se narodili. Ve vodách Středozemního moře každodenně umírají stovky Afričanů. Stále mě pronásleduje příběh dvou mladých Guinejců, kteří se pokusili tajně utéct z Konakry. Vlezli si do nákladového prostoru letadla a během letu zmrzli. Přátelé mi vyprávěli o mladých lidech, kteří cestou z Afriky zemřeli v chladicích boxech lodí přepravujících banány. Takové barbarství nesmí pokračovat.
V Evropě přicházejí migranti o svou důstojnost. Lidské bytosti jsou umisťovány do táborů a odsouzeny celé dny nečinně čekat. Džungle u Calais ve Francii byla ostuda. Jak se může doopravdy rozvíjet člověk bez práce? Kulturní a náboženská vykořeněnost Afričanů, kteří se ocitli v západních zemích, jež samy prodělávají bezprecedentní krizi, je smrtící půdou.
Jediné trvalé řešení spočívá v ekonomickém rozvoji Afriky. Hlavy států mého kontinentu nesou velkou odpovědnost. Evropa se nesmí stát hrobem Afriky.
Nejsem si jist, že tzv. marrákešská deklarace, jejímž cílem je posílit spolupráci mezi státy v oblasti migrační problematiky a kterou v roce 2018 podepsalo několik zemí včetně Francie, představuje nějaký skutečný pokrok. Tento dokument slibuje bezpečnou, spořádanou a regulovanou migraci. Obávám se, že povede k pravému opaku. Proč se nikdo neptal lidí v zemích, které ho podepsaly? Vlády těchto států, například Francie, se domnívají, že lidé nejsou schopni správně posoudit otázky, které jsou pro budoucnost světa tak důležité? Mají globalizované elity strach z demokratické reakce na příliv migrantů? Deklaraci odmítly podepsat tak různorodé země, jako je Itálie, Austrálie, Chorvatsko, Estonsko, Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Polsko, Švýcarsko, Česká republika či Spojené státy. Naproti tomu mě udivuje, že Svatý stolec nezasáhl a nepokusil se text, který mi připadá výrazně nedostatečný, upravit a doplnit.
Co mají evropské vlády dělat pro migranty, kteří se už nacházejí na evropské půdě?
Pokud vlády tyto muže a ženy už přijaly, předpokládá to, že mají přesný plán, jak jim všestranně zaručovat důstojný život se střechou nad hlavou, prací, stabilním rodinným a náboženským životem. Opak by byl nezodpovědný a znepokojivý. Bohužel konstatuji, že všechny tyto podmínky zdaleka nejsou splněny. Nabízet migrantům pohostinství bez přesného plánu jejich integrace je zločin. Robert kard.Sarah, Den se již nachýlil
+++
ÚNOR
ÚNOR. DOSTAT INKOUST A PLAKAT!
A POKUD PLÍSKANICE V ZEM,
HOŘÍCÍ ČERNÝM JAREM,
CÁKÁ, PSÁT O ÚNORU SE VZLYKEM.
DOSTATI DROŽKU. ZA ŠEST HŘIVEN
PŘEDTUCHOU BLAHOU, KOL SKŘÍPOTEM
ODJETI TAM, KDE ŠUMNĚJŠÍ JE LIJÁK
NEŽ SLZY S INKOUSTEM.
KDE, JAKO ZČERNALÉ HRUŠKY, CHASA
TISÍCE TVORŮ HAVRANÍCH
SE SNÁŠÍ S VĚTVÍ V LOUŽE A STŘÁSÁ S
UCHÝ ŽAL NA DNO OČÍ MÝCH.
ZMOKLINY DOLE ČERNĚ ZEJÍ
A VÍTR ZRYT JE POKŘIKEM –
A TÍM VĚRNĚJ, ČÍM NÁHODNĚJI,
SE K VERŠI VERŠ SKLÁDÁ SE VZLYKEM.
BORIS PASTERNAK
+++
JAK NÁS VLÁDCE SVĚTA POKOUŠÍ
Kybernetické útoky se postupem času velice zdokonalují, jejich tempo vzrůstá a dochází k větším hrozbám než kdy dříve. Falešný vládce světa ovládá vyspělé úrovně technologií. Při zvětšujícím se rozbujení hříchů a neřestí lidí, jež se stávají jeho prostředníky v boji proti celé lidské rodině, nabývá jejich prostřednictvím velké moci. Především se snaží rozbít každou rodinu.
Kyberprostor tvoří sdělovací a informační technologie, které za pomoci výchozího přenosového protokolu vytváří celosvětovou síť, do které jsou ještě připojeny navazující jednotlivé počítačové soustavy. Nelze samozřejmě opomenout jednotlivé uživatele. Bez nich by meziakce soustav nebyla možná.
Výchozí úlohou se v kyberprostoru stala návaznost technologií na služby.
V kyberprostoru můžeme rozlišit tři vrstvy: fyzickou, společenskou a logickou. V nich se dá rozlišit pět složek. Ve fyzické vrstvě objevujeme dvě složky. Jedna je „složka geografická“ a druhá zahrnuje fyzické síťové prvky. Ve fyzickém světě je pojmem „geografická složka“ myšleno přesné uložení síťových prvků. Fyzické síťové prvky pak zahrnují vnitřní skladbu řídících prvků sítě (přijímač, přípojky), kabely a ostatní zařízení. Rozložení fyzické vrstvy je logické, protože překročení geopolitických hranic různých států neklade v kyberprostoru žádné překážky.
Celý průběh informace musí být chráněný. Patří do něj úložiště dat, přenos dat a samotné používání dat. Proto by každá informace měla mít svého vlastníka, který za ni zodpovídá a provádí její třídění. To spočívá v rozhodnutí o tom, kdo bude mít přístup k informaci a jaký.
Pokud dochází k přenosu dat z úložiště a do úložiště, jsou tato data šifrována. Obzvlášť velký důraz na přenos dat přes veřejnou síť zejména internetu. Vhodné je číslování zpráv, protože je jasné při příjmu zpráv do úložiště, zda došla ve správném pořadí nebo zda nedošlo k zpětnému útoku. Možností je také podepisování zpráv, kdy je snadné odhalit pozměněnou nebo podvrženou zprávu.
Největšímu riziku jsou data vystavena ze strany uživatele. Uživatel potřebuje k zacházení s daty oprávnění. V některých případech však nemusí mít ani přístupové právo, neboť jeho přístup k datům je přes aplikace. Proto je vhodné, aby systém byl často kontrolován.
Aktivem se rozumí všechno, co má hodnotu pro organizaci, osobu či stát. Z pohledu občanského práva to lze rozdělit na věc okázalou (sítě, energie, zboží, budova) nebo skrytou (data, znalosti, informace). Dále zde může být i vlastnost (funkčnost a dostupnost dat), reputace či dobré jméno a lidé (administrátoři aj.)
Pravděpodobnost, s jakou nastává nechtěná událost, se nazývá riziko.
V dnešní době je lidstvo velice závislé na sdělovacích a informačních technologiích. To vede k využívání kybernetického prostoru. Tuto skutečnost si uvědomuje také ďábel – odpůrce Boží a nepřítel spásy člověka. Ten toho zneužívá, kdykoli člověk hřeší falešnou sebejistotou pýchy, závislostí na hmotných požitcích spotřební společnosti, a jinak. Pak se zdá, že žijeme v době postů-faktické. A to navzdory tomu, že se někdy honosí zvláštním kybernetickým zákonem.
Kybernetický zákon (z r.2011) stanoví plán uchvátit množství kyberprostoru k vlastnímu ovládání.
Největší podporu při vzniku kybernetického zákona tvořily požadavky mezinárodních společenství a dále závazky vůči vládci světa, tomu starému lháři a vrahu.
Vznik kybernetického zákona byl důležitý také kvůli narůstajícím počtům útoků. Pokud dojde k takovému útoku, vznikne přehlcení požadavky a nefunkčnost nebo zhroucení služeb pro ostatní uživatele. Pokud se jedná o útok tohoto typu, je využívána zásada tzv. velkého množství rozptýlených počítačů. Takový útok je cílený na bankovní služby, finanční instituce, internetové stránky mobilních operátorů a burzy cenných papírů.
Kybernetické útoky se dnes řadí mezi nejzávažnější rizika. Úřední místa odpovídají stejným způsobem. Americká společnost OpenAI odstranila z ChatGPT zákaz používání neuronové sítě pro vojenské účely.
Připojení se používá přes vytáčenou pevnou linku, kdy počet přenesených dat je omezen. Průnik do systému spočívá pouze ve využití technik sociálního inženýrství.
Jde o útoky používající mnoha propojených počítačů – i vypnutých a bez vědomí majitelů – Microsoft, Gougle… Technika sociálního inženýrství spočívá v ovlivňování voleb v jiných státech, v přesvědčování, ovlivňování a manipulaci s lidmi.
Podle toho, jak se takové útoky dělí na několik typů:
Trojský kůň se zpočátku tváří jako aktualizace nebo užitečná aplikace, kterou si pak oběť sama stáhne do zařízení, ale v pozadí provádí škodlivou činnost. Mohou to být záznamy dění na obrazovce, zasílání zpoplatněných SMS, špatné zacházení s kryptoměnou, nebo slouží k odchytávání hesel.
Červ představuje program, který se šíří po síti zcela sám, dokáže se sám i rozesílat mezi e-maily. Nebezpečí spočívá v tom, že se červ vydává za někoho, koho oběť dobře zná. Proto oběť nepojme ze začátku žádné podezření.
Virus zaútočí, pokud se spustí infikovaný soubor, dochází k zapsaní dat do spustitelného souboru případně do disků. Taková operace je v dnešní době dobře zjistitelná pomocí antivirusu, tudíž nepředstavuje takovou hrozbu.
Spyware je špionážní útok. Odesílá internetem informace o uživateli. Nejčastěji spolu s trojským koněm se dostává do počítače.
Backdoor čili zadní vrátka. Díky to se útočník dokáže dostat do aplikace či systému, tvoří pátou kolonu, skryté spiknutí. Jsou to útočníci ponechaní v počítači pro pozdější přístup.
Adware je útok, způsobující zobrazení nežádoucí reklamy.
Ransomware je vyděračský útok. Jeho úkolem je zašifrování dat na disku. Dokáže zablokovat koncové zařízení. Poté co uživatel pachateli zaplatí výkupné, je mu zasláno nové heslo.
Scareware je falešný antivir. Pokud uživatel navštíví infikované webové stránky, zobrazí se mu nabídka na stažení a instalaci tohoto falešného antiviru.
V dnešní době mohou být napadené i naprosto důvěryhodné webové stránky. (T.Pragerová, Současnost a budoucnost kybernetické bezpečnosti vybraného územního samosprávného celku, Jih.univ. České Budějovice 2021)
Západní internet zakusil rozmach na počátku 21.století, kdy užíval Windows7, aby pádem do politizace, komercializace a militarizace ztratil převahu mezi prostředky sdělování. Jedinečnost internetu byla překonána zavedením národních internetů, čínského, ruského, a jiného. Celkově internet ustoupil do pozadí před teleportací. Samotné počítače dnes už nepřinášejí žádné převratné novoty, pouze miniaturizaci. Do popředí se prodírají kvantové počítače s krajně neprůhlednými operacemi.
Falešný vládce se nyní snaží pomocí hříšníků, zavádějících digitální peníze a kvantové počítače, ovládat národy světa. Jako vždy, tak i v tomto digitalizovaném prostředí zapomíná na to, že Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem. A všichni jeho věrní v Jeho tajemném Těle mají přímé spojení s Kristem, bez všech digitálních a mobilních náhražek. TJ
+++
MYSTIKA STÁŘÍ
POVOLÁNÍ K VYŠŠÍMU DUCHOVNÍMU ŽIVOTU
Pojednáváme o mystice stáří ne pod dojmem, že by život jinak někomu nějak utekl. Mluvíme s ohledem na velkolepé perspektivy, které jsou před námi. Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, (Ž 92,3) a jednou se jim podle svatého Tomáše vrátí těla ve věku Ježíšově, starším bude ubráno, nemluvňatům zase přidáno. Všichni jsme k tomu povoláni. Přitom rozlišujeme povolání vzdálené a obecné. A to platí pro všechny, protože všichni jsou vyzváni, aby byli dokonalí jako Otec nebeský, neboť všem Kristus přináší, aby měli život a aby měli jej v hojnosti.
V tom se shodujeme s názory, že nejsou všichni pozváni jednotlivě bližším povoláním k vyššímu duchovnímu životu. To je zvláštní milost, kterou Bůh vyhrazuje jenom svým vyvoleným duším.
Jak může někdo poznat u sebe, že má bližší povolání? Jan Tauler uvádí, že to poznáš předně tehdy, když se ti meditace o Bohu stává nemožnou, ovšem ne z lenosti, ani ze lhostejnosti. Je to proto, že už netoužíš upnout svou obrazivost na něco určitého, protože objevuješ radost v přebývání jen s Bohem.
Toto poznání bližšího povolání se může projevit s nějakým zpožděním. Příčinou zpoždění bývá vnitřní neuzpůsobenost, daná matoucím působením digitalizovaného světa. Od výchozích školských matoucích digitalizovaných způsobů náhledu na sebe i na okolní svět, přes zatěžkávající působení kybernetických způsobů hromadného sdělování, až po digitálně zavedený způsob obživy, je v každém jedinci zakotvena upjatost na smyslovost, primitivně zaměřená na číselné vyjádření. Vymanit se z této spoutávající pavoukovité sítě k jasnějšímu prohlédnutí a svobodnějšímu rozhodování mimo zavedené způsoby smýšlení, postojů a chování zabere každému značnou dobu. Jakmile však někdo začne hledat smysl svého života, trhá se i ta nejdůmyslněji nastavená digitální síť, povolují pouta kybernetické klece vychytralého vládce světa záludně řízeného umělou inteligencí.
Přitom můžeme rozlišit, že Božím Slovem je každý povolán k vrcholné dokonalosti. V běžném životě může být vyzván zpovědníkem a duchovním vůdcem, knihou, slovem aj. Skutečností milosti jsme všichni vzdáleně povoláni k této dokonalosti, předurčením si pak Bůh jednotlivě povolává každého k sobě, a to k trojímu stupni. Nemusí všichni být povoláni jednotlivě ke všem stupňům.
Každý z nás ve stavu milosti má obecně nabídku vzdáleného povolání a zaměření k mystickému životu. Skutečnost, že každý z nás je obecně a vzdáleně povolán, je dána tím, že mystický život je řádným rozvinutím milosti. Milost sama k tomu povznáší. Proto každý z nás, kdo je v posvěcující milosti, je touto milostí už povolán k jejímu vyvrcholení, k jejímu naplnění a dovršení.
Mystický život je věkem dospělosti každého z nás. Právě proto jsme posilováni svátostí biřmování, abychom dospěli k plnosti tohoto věku. Zde se už nám udělují síly k rozhodnému odbourání všech kybernetických opor a zábradlí, které by nás samy zaváděly k úplné trpné závislosti na této digitální kleci a učinily by nás technickými mrzáčky nebo bioroboty.
Před celým světem musí být odhaleno, že křesťanským životem nerušíme základ lidské přirozenosti, nýbrž na něj navazujeme a pokračujeme za jeho meze pod vedením životodárného základu, Ducha Svatého. Jsou to naopak falešní proroci, kteří odhazují lidskou přirozenost a podsouvají zmatenému člověku, že je to jen člověk sám, kdo si může svobodně zvolit, jakou chce mít přirozenost, zda chce být mužem nebo ženou. Nejsme to tedy my, kdo by vynucovaným očkováním měnil genetickou výbavu člověka, aby ho vtěsnal do nějakého korzetu, vytvořeného od genetických inženýrů nebo od umělé inteligence. Základ a cíl nejvyššího stupně mystického života je stejný jako základ každodenního křesťanského života.
Tedy, především zásadním základem, na kterém se buduje nejen běžný každodenní život, ale také život mystický, je právě milost, která neruší naši přirozenost, nýbrž ji zušlechťuje, zdokonaluje, kultivuje. Milostí se stáváme účastníky nejenom Boží nadpřirozenosti, nýbrž také Božího života.
Přijetím milosti je dána možnost trpnosti vůči Duchu svatému, čili možnost mystického života. Dokonce ještě více než možnost, je dáno přímo povolání k vyvrcholení života milosti. To se projevuje ve ctnostech a především pak v darech Ducha Svatého.
Vypjatým projevem činorodé či obětavé lásky si kdokoli může zasloužit dosažení vyšších stupňů účinnosti darů Ducha svatého. Není větší lásky, než když se někdo obětuje za své bližní. To je právě hrdinství lásky, to je lásky, která přesahuje meze přirozeného pudu sebezáchovy. Takový projev hrdinské lásky, totiž trvalý projev třeba v sebeobětování, v mučednické smrti je dostatečný pro dosažení naprosté nezvratné dokonalosti, čili svatosti. Proto u takových mučedníků není třeba při jejich slavném vyzdvižení na oltář k obecné úctě důkaz o nějakých jiných ctnostech.
Pokrok v duchovním životě směrem ke svatosti není možný bez trpného očišťování ducha smyslů, což je pokrok v mystickém řádu. Tuto milost trpného očišťování uděluje Bůh těm, kdo jsou běžně už odrušeni od zběsilého tobogánu světa. Tahle očišťování mají za úkol podrobit nižší lidské schopnosti vyšším a nakonec všechny schopnosti Božímu vedení, aby Duch svatý mohl nerušené duši vést, aby v ní nic nebránilo Božímu působení a očišťováni ducha, aby v duši nic nepřekáželo cíli mystickému, kdy je Bůh jediným cílem.
To bude výhledově dosaženo nadpřirozenými prostředky v nových pozemských i nadpozemských poměrech. To je tedy něco podstatně jiného, než nějaký nový světový řád, vymýšlený hříšníky v zajetí ďábla k jejich blahobytu při zotročení lidí, geneticky různě znetvořených.
Vzhledem k tomu, že naše výhledy zahrnují nejen duchovou sféru, ale i novou zemi, proto povolání k tomuto cíli není nějakým idealistickým duchařením, nýbrž realistické - je už zde na zemi.
Milost a život z milosti a v milosti mají být uzpůsobeny tak, aby duše mohla jednou přijmout světlo slávy. Duše má se tak očišťovat, aby jednou byla schopna přimknout se k zosobněnému nejlepšímu Dobru.
To se buduje na lásce. Vrcholný stupeň lásky je v přirozené řadě našeho nadpřirozeného povolání.
Čisté nazírání není prostředkem mravních ctností. Cílem nazírání je jedině Bůh. Cílem mravních ctnosti je lidské jednání. Cílem lásky je však Bůh, který je sama láska. Proto také v pozemských poměrech je v lásce dokonalost.
Všechno naše úsilí směřuje především k uvažování Boží Pravdy vyšší, totiž rozjímavou činností rozumu, abychom si poznané mohli více zamilovat. Nepoznané se přece špatně miluje. Naše životní cesta je cestou velkých milovníků. To se nikdy bez předchozího poznání milované bytosti. Tomáš B.
+++
NĚMÉ SETKÁNÍ
JEDENKRÁT ODDECH CIZÍHO ŽITÍ ZARDĚL MNE BLÍZKOSTÍ SPŘÍZNĚNÉ TOUHY:
HLAS VONNÝ OČEKÁVÁNÍM, JAK MODLITBA ZVONŮ, VEČER, PŘED VELKÝMI SVÁTKY.
CHLADIVÉ POPRCHÁVÁNÍ TÓNŮ, JIMIŽ OKŘÍVÁ PÍSEŇ OMDLELÁ TICHEM,
A NADĚJE ZESLÁBLÁ NEKONEČNOU CHŮZÍ V KRAJINÁCH ZÁŘÍCÍ MLHY.
ŠUMĚNÍ NESMĚLÝCH KROKŮ, KDYŽ LÁSKA JDE DUŠEMI V SNĚNÍ
A VZBOUZÍ UVÍTÁNÍ KRVE ILUSÍ ÚSMĚVU ŽÁDOSTIVÉHO.
JEDENKRÁT ODDECH CIZÍHO ŽITÍ ZARDĚL MNE BLÍZKOSTÍ SPŘÍZNĚNÉ TOUHY:
ZÁCLONY LOŽE SE ZACHVĚLY, ODHRNUTY DISKRETNÍ RUKOU, A KLESLY.
TESKNO. ZAPADLA MINULÁ SLUNCE, SLZAMI ZVĚTŠUJÍ SE HVĚZDY,
SMUTEČNÍ CYPŘIŠE ČEKAJÍ U CEST. NEPOZNÁNY SE MÍJEJÍ DUŠE,
KAŽDÁ SVOU ROZŽATOU SVÍTILNU PŘI POTKÁNÍ CLONÍ, NEDŮVĚŘIVÁ,
JEN DLOUHÉ STÍNY VZPOMÍNEK TÁHNOU SE ZA NIMI PŘES CELÝ OBZOR.
KAM PADNOU, TAM ROSTOU MYSTICKÉ KVĚTY, VYZAŘUJÍCÍ UHASLÁ SVĚTLA,
A Z JEJICH LISTŮ, ROZEMNUTÝCH, VONÍ MI LÍTOST NĚMÉHO SETKÁNÍ V SMRTI.
Otokar Březina
+++
OČIŠŤOVÁNÍM DUCHA K VRCHOLKŮM ŽIVOTA
Třebaže většina lidí nedosáhne nejvyšších mystických stavů, přesto není zbytečné o nich uvažovat. Nejprve, což víte tak docela jistě a určitě, že zůstane vždy tak omezen počet mysticky žijících osob! V době rozkvětu německé mystiky působil bl.Jindřich Suso. Kázal o vyšším duchovním životě nejen v ženských klášterech, ale i pro obecný lid. Kázal i na rozcestích, na tržištích, na březích Rýna. Vyvolal vlnu vznešeného hnutí Božích přátel, kteří uvěřili ve svaté povolání všech, aby se každý odvážil duchovně pokročit co nejdále.
Pojednávat o nejvyšších stupních duchovního života objasňuje, kam až nás Bůh volá, a dále, kde teprve jsme. To v nás probouzí touhu setřást duchovní malátnost, podněcovanou falešným vládcem světa elektromagneticky, nejen přes masmédia, ale i přímo spadem elektricky vodivého a chemického prachu, ulpívajícího v našem elektrolytu, a pravidelně záměrně rozechvívanou ionosférou. Přes takovou únavnou zatíženost ďábelskými rejdy je třeba se probrat k větší bdělosti a pokračovat v duchovním životě dál. Když prošla duše trpnými očišťováními smyslů, spojenými s pokušeními proti trpělivosti a čistotě, když se duše rozletěla ke vnitřní modlitbě klidu, tak si Bůh vede duši dál. Dříve očišťovala svou smyslovou dychtivost, která činí své nároky i na život duchovní. Chce totiž stále okoušet svými nižšími schopnostmi Boží lásku, sladkost a velikost. Nyní musí nastat další očišťování také nejvyšších duševních schopností, totiž rozumu a vůle.
Duše projde temnou nocí smyslů. Lehce se jí dýchá jako vězni, uprchlému z koncentráku či gulagu. Dýchá se jí až příliš snadno a pohodlně v atmosféře znečišťované falešným vládcem světa a jemu fakticky, třebas i nevědomky sloužícími hříšníky. Tak se jí odlehčeně běží po cestě duchovního života. Uvědomuje si a cítí, že je Bohem milována. Ví, že také ona Boha miluje. Ale ví to jaksi příliš sebejistě. Z toho vyplývají náhlé nové, docela nové zvraty, už sice ne nějaké dětské duchovní nemoci, nýbrž chyby duší dospělých. Je však třeba mít nad nimi kontrolu, a také proti nim začít bojovat. Ony dospělé duše jsou si příliš jisty svou blízkostí k Bohu. A jak by ne, když tomu napomáhá i pokročilý věk, nemoci stáří, odcházení ze zaměstnání a následná změna prostředí, fyzického i společenského. Tyto dospělé duše nejednou pokládají obrazy své obrazivosti za Boží hlas, svou zbožnou ideologii za pravou víru, slova své prostoty nebo omezenosti za slova Spasitelova. Protože jsou blízko Boha, cítí jeho důvěrnější blízkost. Často jsou přísní a tvrdí k mladým, kteří se ještě prodírají v duchovním životě. Když se jim Bůh dost rychle nesděluje ve vnitřní modlitbě, pociťují okamžiky netrpělivosti, smutku, zklamání. Říkají tomu svatá netrpělivost po Bohu, ale je to jen běžná hříšná netrpělivost, která se nepodrobuje, neoddává Božímu řízení. Duše se přece jen málo ještě po všech zkouškách osvobodila od sebe. Když cítí svou blízkost k Bohu a svou lásku a jeho lásku, propadají jemnější, někdy skrytější ješitnosti nad svou blízkostí a jaksi jemně pohrdají druhými, kteří si ještě libují ve smyslových útěchách, kterým říkají třeba i hluboký duchovní život. Mají trpký úsměv pro ty, kteří si příliš snadno říkají mystikové. Takovým duším je také v této době těžko poradit. Málokdo jim rozumí. Řídí se většinou svými nápady a tvrdí samy sobě, že jsou v tom řízeny Duchem svatým. Možno tu mluvit o jemných odstínech sedmi hlavních hříchů v duchovním vyšším životě.
Tak se točí duše stále ještě jen kolem sebe. Potřebuje očištění především od sebe, a je ji třeba očistit tam, kam se táhly všechny nebezpečné sobecké sklony v tomto období duchovního života, totiž potřebuje" taková duše očištění především" ducha, a to v jeho nejvyšších schopnostech.
Noc ducha je zbavením dosavadního duchovního světla v nadpřirozeném životě, aby se mohlo v duši rozhořet nové světlo Boha, působícího světlem darů Ducha svatého ve vnitřní nazíravé modlitbě.
Protože měla duše zalíbení ve svém způsobu poznávání Boha, odnímá Bůh radost a jistotu z dosavadního tohoto způsobu, aby duši ještě více osvobodil od ní samé, aby ji osvobodil od oněch přece jen vůči Boží velikosti nedostatečných způsobů poznávání nesmírná v duši tajemně přítomného. Proto zbavuje Bůh duše pokročilé, které chce mít nejenom pokročilými, ani ne jen pokračujícími, nýbrž dokonalými, zbavuje je jejich rozumové jasnosti a jistoty, totiž oné spokojenosti s dosavadním stupněm Boží blízkosti. Pojednou necítí chuti pro duchovní myšlenky, které ji dříve nesmírně vábily a přitahovaly. Cítí stále strašněji ubohost svého poznání Boha ve světle nesmírné Boží velikosti. Tyto dvě myšlenky jsou nyní jakoby ústřední. Dvě myšlenky ji nyní naplňují. Totiž myšlenka nesmírnosti velebnosti Boží a vlastní ubohosti. Obě myšlenky jsou souvztažné. Stále zřetelněji cítí, že touto svou ubohostí nemůže proniknout Boží velebnost. Oni lidé cítí také svou strašnou neschopnost mluvit o Bohu, ba i nějak tak myslit, jak by to bylo hodno nesmírného Boha.
Je to bolest světla příliš prudce oslňujícího oko. Nevidí, ne kvůli temnotě předmětu, nýbrž kvůli nesmírnosti a přílišnosti světla. Ono světlo ukazuje, jak jsme slabí a ubozí a nehodní přiblížit se k Pánu, takže bychom nejraději volali jak svatý Petr: Pane, odstup ode mne, neboť jsem člověk hříšný.
Když se duše takhle vidí neschopnou vyjádřit, nemožnou postihnout Boha, tak daleko od něho, zdá se jí, že nemá ani vůbec žádné zbožnosti, ba snad ani víry ne. Vidí ve světle svatosti Boží všechny své nevěrnosti, které narůstají do hory před jejím duševním zrakem. Zdá se jí, že právě pro ony nevěrnosti a hříchy ji takto Bůh trestá temnotou, že ji opouští, ba, někdy se jí zdá, že už je Bohem zavržena a opuštěna. Když jí lidé, duchovní Otec nerozumí, domnívá se, že i Bůh ji odmítá. Rozhorluje se svatou nenávistí k sobě a s naprostou opravdovostí tvrdí o sobě, že je největším hříšníkem. Ta bída se projevuje někdy tak silně, že by člověk nejraději zemřel. Vždyť se už ani modlit nemůže. Odříkává něco, nutí se do odříkávání, ale duše mele naprázdno. Hrozné prázdno se následkem toho v duši vyhlubuje.
Tato zkouška trvá více méně dlouho podle toho, jak toho duše potřebuje, podle toho je intensivní ono očišťování a pak podle toho, jak tu člověk na ně odpovídá. Někdy trvá tato zkouška několik let, když člověk příliš vzdychá po úlevě, kterou Bůh čas od času dává, aby duše nezmalomyslněla. Ale takovou úlevou se ovšem jen zkouška prodlužuje. Nejdokonaleji popisuje tuto temnou noc ducha svatý Jan od Kříže ve druhé knize své Temné noci. I svatá Anděla z Foligna popisuje řečený stav skoro týmiž slovy jako několik set let později svatý Jan. Také Tauler zná tento stav a svědčí o něm. Svatá Terezie ozřejmuje stav temné noci ducha ve IV. komnatě svého Hradu nitra. Skoro u všech svatých se setkáváme v líčení jejich života, hlavně v popisování hrdinského stupně jejich ctností, s touto zkouškou temné noci ducha.
Trpné očišťování ducha se uskutečňuje v nejvyšší části duše. Tam, kde duše nejspíše okouší Boží velikost a vlastní ubohost. Je to rozum a vůle. Paměť a obrazivost trpí spolu. Temná noc ducha je tajemné působení Božího světla, které odhaluje člověku jiným světlem, novým způsobem, postupujícím docela jinak, než Člověk poznával a usuzoval dosud. Je to Boží působení, ve kterém ustupuje poznání naše, osobní, nedostatečné. Ovšem zdálo se až dosud nejvyšší naší jistotou už proto,že je bylo možné citově prožívat; ale co je toto poznání proti nepoznatelnému Bohu. K tomu se musí duše dostat, aby poznala, že ničeho vlastně o Bohu neví přes své vysoké poznání vnitřní nazíravé modlitby, které už okusila. Svatý Jan ve II. knize Temné noci hl. 10. přirovnává očistný oheň Božího světla působícího v temné noci ohni spalujícímu dřevo. Nejprve vytáhne veškerou vlhkost, pak začne dřevo při tlení černat, až nakonec zahoří na povrchu, aby se nakonec celé proměnilo v oheň je obklopující. Tak nejprve vytahuje Bůh z duše její skvrny, nedostatky, až se duši zatmí, začerná v mysli, aby pak, jsouc očištěna, vysušena, hořela bez odporu ohněm Božím. Pokud klade člověk sebemenší odpor, oheň jen hlodá na duši, jen bolí, ale neproměňuje. Ale když se duše nechává takto očišťovat, má ušetřeno očišťování a vzdychající touhu na onom světě.
Tento oheň je světlo víry s darem Ducha svatého, jenž slouží víře, totiž dar poznání. Svatý Tomáš o to svědčí v Teol. Summě (2,II,8,1): „Čím je silnější světlo poznání, tím hlouběji může člověk proniknout do předmětu poznání. Ale světlo našeho poznání je konečné. Nemůže překročit určité meze. Aby člověk došel dále, potřebuje nadpřirozeného světla a tím je dar poznání." „Sluje proto poznáním, protože je vyšší než usuzování a znamená vznešenost prostého poznání. Proniká jako sluneční paprsek."
Víra dává nám přilnout k božským zjeveným pravdám, uvádí nás k poznání Božího vnitřního života. Dar poznání ale nám dává pronikat těmito pravdami. Nepochopíme je, neobsáhneme je ani darem poznání, ale očišťuje naši víru, aby nezaměňovala Boží hlubokosti s našimi povrchními postřehy, aby se nespokojil člověk s ničím, co může o Bohu jakkoliv poznat, aby stále si byl vědom nesmírné propasti mezi tím, co Bůh je a co můžeme o něm poznat. Připravuje nás k tomu, abychom nespoléhali na své schopnosti vůči Božím pravdám, nýbrž dali se nést jiným darem, darem moudrosti, jenž na vše se dívá okem Boží moudrosti, a vychutnávajícím okoušením láskyplného poznání. Tak nám propůjčuje Bůh své poznání. Naše dosavadní tupost vůči svatým pravdám naráz mizí a proud víry se přelévá do skutečného života, takže ve všem vidíme a slyšíme Boha a ve všem rozumíme Bohu, ve všem nazíráme na jeho svatou prožitou přítomnost.
Podobně píše svatý Tomáš v oddíle o mystickém poznání (STh 2,II,180,6), o poznání skoro zkušenostním z lásky a z prožití zvláštní přítomnosti Boha ve spravedlivých. Naše nadpřirozené nazírání od nás vyžaduje dvojí oběť, totiž vzdát se rozbíhavého usuzování a dále se vzdát smyslového prociťování Božích pravd. Než dojde duše k jednolitosti s Bohem, naznačené krouživým pohybem musí odložit dvojí různorodost vůči Bohu a jeho pravdám. První je rozličnost vnějších věcí. Když je duše opouští, aby se soustředila v sobě. Pak je třeba odložit druhou různorodost, která je v rozbíhavém usuzování lidského rozumu. To se děje, když soustředíme své myšlenky na jediné nazírání. Je třeba jednosměrného soustředění své myšlenky na jediné nazírání. Je třeba jednosměrného soustředění všech sil rozumu, aby se zastavilo rozbíhavé usuzování a rozum aby zakotvil v nazírání na jednu prostou pravdu. Tak nám dar poznání dává prožít, že Bůh je více než všechny dokonalosti, které my můžeme obdobně mít, že je více než všechna dokonalost. Cítíme tím více svou ubohost a necháme se pronikat dokonalostí samého Boha. Duši proniká strašná osamocenost. Vidí takřka svou vzdálenost od Boha. Připadá jí, že je opuštěna od Boha, sama sobě se oškliví a nesmírnost Boží ji leká. Když ale duše nechá se zpracovat touto drtivou velebností Boží, která nás přesahuje, když člověk přijme nakonec klidně skutečnost, že On nás musí nesmírně, nekonečně přesahovat, když vypije do dna všechny důsledky a následky konstatování a prožití této skutečnosti, Boží velikosti a své ubohosti, když se zcela vyprázdní od sebezalíbení, pracuje v nás zvolna ale božský sžírající oheň. . Stravuje v nás všechno ubohé, až stráví i naši ubohost a naplní nás.
+++
ČESKÝ OSUD
HROB CHTĚLI VYKOPAT KDES V KOPCÍCH STŘEDOZEMÍ.
JEJ SVLÉKLI DO NAHA. A STA LET LEŽEL NĚMÝ.
PAK OŽIV ZÁZRAKEM NAD HORY, MĚSTA ZVEDAL
JAK PŘÍZRAK ÚDY SVÉ, ŠEL, VRAHY SVOJE HLEDAL.
LEČ VRAHŮ NEBYLO, TĚCH, JIŽ HO ZAVRAŽDILI,
TU SYNOVÉ JICH, VNUCI, JIŽ OSAZENI BYLI.
A TAK MU DĚLI: STŘEŽ SE. CO OTCŮM NESOUZENO,
NÁM JEDNOU SOUZENO JE: TVÉ ROZŠLAPATI JMÉNO.
LEČ ŽIV-LI, JAKO ZÁZRAK ŽIJ Z NAŠÍ VŮLE TEDY, ¨
NA HROB SVŮJ V STŘEDOZEMÍ, PASTEVČE, SEDNI, BLEDÝ,
NÁM SLUŽ, PAS NAŠE STÁDA, LES KÁCEJ SOSEN, DUBIN,
VYNÁŠEJ ZLATO Z DŮLÍ KDES NEPRONIKLÝCH HLUBIN,
PO BŘIŠE PLAZ* SE DOTUD, NEŽ VYPRŠÍ TI LHŮTA
A NEŽ NADEJDE JEDNOU TVÁ CHVÍLE SMRTI KRUTÁ.
NEB VĚZ, ŽE JEN TVÉ TĚLO SMÍ HASNOUT V SHONU HLUCHÉM,
VŠAK NEBUDEŠ TAK ŠŤASTEN, SE UTKAT S NÁMI DUCHEM.
ON POCHOPIL. MDLÝ, CHORÝ STALETÉ OD SLABOSTI,
TAK PLAZIL SE A ČEKAL, TOU ZNIČEN JÍZLIVOSTÍ.
MĚL OTROK ŠAT I CHLEBA, I ŘETĚZ, JÍMŽ JEJ SPIALI
A K TOČÍCÍM SVÝM KOLŮM JEJ NAVŽDY PŘIKOVALI.
NAD NÍM STÁL OSUD VZTYČEN, SVOU HLAVU PIAL,
BIČ ZDVÍHAL, S NÍM VSTÁVAL SE SLUNCEM A S MĚSÍCEM S NÍM LÍHAL.
A AČ BYL KRUTÝ, VĚČNÉ MU PŘISLIBOVAL ŽITÍ:
UŽ NIKDY NEUMŘEŠ — JEN BUDEŠ STÁLE MŘÍTI.
UŽ NEZVÍTĚZÍŠ NIKDY — JEN MUSÍŠ PŘEMÁHATI
ZLO, KTERÉ PROSPAL JSI, VŽDY V NOVÝ BOJ SE DÁTI
NE TĚLEM OTROČÍM, JEŽ VYUŽILI ZÁHY,
LEČ DUCHEM PŘEROSTEŠ-LI JEŠITNÉ SVÉ VRAHY.
Antonín Sova, Zápasy a osudy, 1910
+++
NÁBOŽENSKÉ ZÁKLADY ČÍNY
Čínština je jednoslabičný lexikální jazyk, foneticky rozdělený na různé tóny (osm ve staré čínštině, čtyři v moderní čínštině, Pekingu) a morfologicky nepružnou strukturou.
Toto ideografické písmo je založeno na znacích, které vyjadřují jak předměty, tak pojmy, a tím zastírá jednoduché symboly, (napodobivé a oznamovací) i složené symboly.(logické a fonetické jednotky)
Čínština je spisovný jazyk, který se navzdory všemu stále používá, nejstarší na světě. Toto písmo je staré více než 4500 let. Tvůrci písma malovali symboly k vyjádření předmětů nebo myšlenek. Jednoduché symboly se kombinovaly, aby vyjadřovaly složitější myšlenky. Jednoduché symboly byly spojovány dohromady, k vyjádření složitějších myšlenek. Používaly se známé události a předměty z každodenního života k vytvoření snadno zapamatovatelných slov.
Ve starověké čínské společnosti byl mluvčím rodiny nejstarší bratr. Proto se pro tento symbol vžilo označení "mužská ústa".
Vývoj náboženství v Číně
Nejstarší je úcta k bohu stvořiteli Shang Di, tedy původní jednobožství.
Od 6.st.po Kr.podporovala dynastie Čou šíření konfucianismu (Konfucius 551-479 př.Kr..) a taoismu (Lao-c' 5.-6.st.př.Kr).
Kolem roku 50 př.Kr. přichází do Číny z Indie buddhismus (Buddha 565-486 př.Kr.). V roce 1582 přináší jezuita Matteo Ricci do Číny křesťanství.
Předtím, než se objevil Konfucius, Lao-c´ a Buddha, čínský národ uctíval Shang Di. Byl jediný bůh, stvořitel, kterému se přinášeli zvířecí oběti. Tím se podobal biblickému bohu. Byl uctíván v Číně během prvních tří dynastií, Hsia (2000-1500 př.Kr), Shang (1523-1028 př.Kr.) a Čou (1027-722 př.Kr.).
Mnoho Číňanů je dnes přesvědčeno, že Bible pochází ze Západu. Mnozí tvrdí, že biblické vyprávění je mýtus nebo dílo sepsané západními spisovateli. Někteří se domnívají, že se jedná o anglickou nebo latinskou knihu. Bible však byla napsána hebrejsky a řecky.
U vzniku lidstva byla celá země jednotná geograficky, ale také v lidské řeči i v činech. Když pralidstvo vyšlo z původního prostředí, tedy sice vyšlo z daného prostředí, ale tím není řečeno, že by vyšlo na nějakou světovou stranu, jak je rozlišujeme dnes na Zemi postrádající někdejší geografickou jednotu. To znamená, že minulé zemi mylně přisuzujeme nějaké členění na východ, západ, sever, jih, jaké odpovídá dnešní geograficky rozčleněné pevnině. Tvrzení, že čínský národ přišel od Západu, má tedy ideologický základ, nikoli faktický.
STVOŘENÍ ČLOVĚKA
I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7)
Znak pro "dech" (nebo ústa) může také představovat slova "člověk" nebo "osoba".
Je zajímavé, že v symbolu pro slovo "stvořit" jsou znaky, které představují "Žijící Prach Osoba“.
PRVNÍ ČLOVĚK
V souladu s Biblí je první člověk z prachu žijící.
Původní soulad mezi bohem a člověkem:
STVOŘENÍ ŽENY
Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.
I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“
I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. (Gn2,18-22)
Na počátku stvořil Bůh dvě osoby, aby byly prvním lidem.
Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn2,16-17) EDEN – POZEMSKÝ RÁJ
EDEN - POKUŠENÍ – ZAKÁZANÉ OVOCE
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ 4Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. 5Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ (Gn3,1-5)
ÚKLADY HADA:
POHYB OSOBNÍ
PÁD:
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. (Gn 3,6)
Z toho je patrné, že starý čínský národ si už před 4500 lety spojoval ďábla se zahradou a dvěma stromy.
Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Gn 3,7)
Souvislost mezi oděvem a ovocem je zřetelně patrná.
BOŽÍ TREST
Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,16-19)
TREST ŽENY TREST MUŽE
PRVNÍ VRAŽDA:
I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. (Gn4,1-8
Prvorozený byl násilník a vyslovuje se „“shun“, a které také označuje staršího bratra.
Mladší bratr Abel obětoval Bohu z prvotin svého stáda ty nejtučnější (Gn4,4)
Stejně jako v biblickém příběhu i starověcí Číňané věděli, že oběť beránka ospravedlňuje a vrací Boží přízeň.
POTOPA:
Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva… Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. (Gn 6,12-18)
Celkem se z lidského rodu nalodilo do archy osm osob, Noe, jeho žena a tři synové se ženami. Starý čínský znak pro člun je následující: a pro loď je podobný:
Číňané při jakémkoli námořním naloďování vycházeli právě z takového pojetí, totiž OSOBA – OSM – ČLUN – LOĎ.
Čínské označení potopy vzniklo spojením znaků "voda" a "celek", které ve své skladbě tvoří kombinaci znaků "osm, sjednocený, země".
Tyto události byly předávány ústně osmi osobami, které byly před potopou zachráněny!
Slovo požehnání se skládá ze znaku Shang Di a znaku "jehněte": jehně bylo tak považováno za Boží požehnání. Bylo symbolem laskavosti, věrnosti, dobroty, laskavosti, mírnosti, ctnosti.
Synovský úkon mladého beránka, který se klaní. sát mléko své matky, je dodnes naznačen v příkladu, kdy se jehňátko sklonilo, aby sálo mléko své matky, pokoření se ve vztahu k vlastním rodičům. Mimo jiné je to mezi učenci obecná shoda na tom, že beránek je symbol upřímnosti, lásky a krásy.
Ze znaků staročínského písma je zřejmé, že Číňanovi bylo zřejmé, že pojem hříchu představoval potřebu překlenout roztržku mezi Bohem a sebou samým, z níž vychází. Použití beránka k očištění od hříchu je dramaticky znázorněno ve znaku, který znamená "ospravedlnění, spravedlnost". Beránek je umístěn nad znakem, který označuje "já" (složený ze symbolů "ruka" a "zbraň, probodnutí"). Umístění je vhodné a naznačuje, že zdroj spravedlnosti pochází z oběti beránka.
Písaři si zřejmě mysleli, že "JÁ" je nepohodlné, bez beránka, aby ospravedlněný byl považován za "spravedlivého, správného". Každý si tedy musel osobně obstarat beránka k získání "spravedlnosti, práva" prostřednictvím oběti. Z uvedeného chápeme důvod, proč vládce Šang Di obětoval býka, a ne beránka. Býk je větší a dražší zvíře, a proto měl smýt hřích národa.
Tato praxe je v souladu s hebrejským pojetím, podle něhož je býk obětován za hřích národa a beránek za osobní hřích. (Lv 4,13-35)
Pekingský vládce během výročního obřadu obětoval býka na velkém oltáři z bílého mramoru. Byl to hlavní a nejslavnější obřad roku. Tato starobylá bohoslužba pochází z doby před více než 4 000 lety a skončila až se svržením posledního čínského císaře v roce 1911.
V současné době (2005) se v Číně oficiálně hlásí k buddhismu 8 % obyvatel, 6 % ke křesťanství, 1,4 k islámu, 0,1 k animistům a 0,3 k islámu, 20,1 % vyznává čínská lidová náboženství, zbývajících 63,9 % se hlásí k ateismu. Čína zřejmě spontánně miluje boha, avšak právem se bojí ďábla, který zneužívá všech božích hlasatelů, aby každého zotročil. Proto je čínská cesta k bohu tak jedinečná a svérázná. Tomáš Bahounek OP (Kritický rozbor příspěvku „Messaggi in cinese e biblici“ In: „l´Enciclopedia Zanichelli” 1995 Edigeo)
+++
LENOCHOVA PÍSEŇ
MOH BYCH MÍT PRÁCI, JSEM VŠAK LÍNÝ;
MOH BYCH MÍT PŮDU - ORAT JI JINÝ!
STŘECHOU MI PRŠÍ - UCPAT? JSEM LÍNÝ,
ŠATY MÁM NADRANC - SPRAV MI JE JINÝ!
MÁM TADY VÍNO - PÍT JSEM VŠAK LÍNÝ,
JE TO JAK POHÁR BY PRÁZDNÝ BYL.
MÁM TADY LOUTNU - HREJ NA NI JINÝ,
JÁ JSEM MOC LÍNÝ.
DOMA PRÝ NENÍ ANI HRST RÝŽE,
AŤ JINÉ TO HRYŽE!
PŘÍTEL PSAL DOPIS? CO JE V NĚM ČÍST?
MÁM SE JEJ ODHODLAT OTEVŘÍT?
PO ČU-JI
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY OP
/Pokr./ 2 Drazí br (bratři) a sestry, cítíme to všichni až příliš silně, že jsme slabí, žijeme v slzavém údolí. A i o tom potřebujeme mluvit se svým Bohem. Vždyť si to sám přeje. Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, jak čtete na křížích na rozcestích. O tom mluví také druhá část dnešní modlitby: " - abychom si zasloužili, co slibuješ, nauč nás milovat, co poroučíš." - "Co slibuješ" je zajisté věčný život, věčná blaženost u Boha. Všimli jste si, drazí v Kristu, vyvráceného stromu nebo vytržené rostliny? Jaká spleť kořenů, vybíhající až do jemných vlásků! Ty kořeny skoro nevidíme, ale ony pracují pod zemí, proměňují nevzhlednou mrtvou hlínu v ušlechtilou mízu, a tu ženou do kmene a kmen se pne vysoko k slunci. Podobně je tomu v duchovní přírodě, v království Božím. "Podobno je království nebeské hořčičnému zrnku, které vyroste ve strom." Strom, to je život v milosti Boží, zasazený do duše. Kořeny jsou božské ctnosti. Ty jemné kořínky jsou četné mravní ctnosti i tzv. drobné ctnosti, které mají přetvářet hlínu našeho přirozeného všedního života v nadpřirozený život. Žít a pracovat jako druzí lidé, ale žít ve víře; žít a pracovat s nadějí; žít a pracovat a trpět z lásky. Ale to je to, "co poroučíš", co Bůh poroučí.
Odstraňovat následky dědičného hříchu, uvádět do pořádku porušenou přirozenost, kde by chtělo poroučet to, co má poslouchat - přemáhat náklonnost ke zlému, přemáhat zlo dobrem, jak praví miláček Páně. A přemáhat sebe je těžší než bořit města. Brát na sebe kříž - jít za Pánem až na horu - toho se člověk sám ze sebe děsí a vyhýbá se tomu, smlouvá se zlem. A přece chce Bůh, abychom ho poslouchali ne jako otroci, ne ze strachu, ale z lásky. jako on dal Krista Pána z lásky, a Kristus umíral za nás z lásky. Tu lásku nám přikazuje, ale to je ovšem nad naše síly. To my neumíme, proto prosíme pokorně nakonec: nauč nás milovat to, co přikazuješ. A víme, že i tuto milost jako všechny ostatní - dostaneme od Boha. A tak končíme svou modlitbu: Skrze Krista Pána našeho, který s Otcem a Duchem Svatým žije a kraluje po všechny věky věkův. Amen.
O vysoké úrovni a hloubce ve vědecké teologii bratra Patrika - teprve jáhna - přesvědčuje jeho následující posouzení knihy Matyáše Larose, které se nám zachovalo.
Do cyklu posudků - "recenzí" patří Patrikův článek o překladu z M.Larose: 7 kapitol o svátosti biřmování. V kap.2-7 zdařile řečnicky rozvíjí obecně známé pravdy o svátosti letnic jako svátosti osobnosti - všeobecného kněžství - apoštolátu - Katolické akce. Jenom jako řečníku je možno autorovi prominout i takové nesprávnosti jako "abstraktní Duch Boží" (str.12), anebo: "O Bohu můžeme mluvit jen ve smyslu přeneseném" (88).
Hůře je, když se autor pustí do spekulace a do výkladů sedmi darů Ducha svatého v kap.6, která zabírá víc než třetinu knihy. Dary ani náležitě nerozlišuje, ani nevymezuje jejich působnost, předmět a podmět. Nerozlišuje, protože jsou mu "v základě jen vyzařováním nebo druhem působnosti (daru) moudrosti..." (69) Nevymezuje, což plyne z autorova samorostlého "postoje" nejen ke sv.Tomáši, ale vůbec k scholastické filozofii. Cituji celou souvislost: "O určení jednotlivých darů nejsou teologové jednoho mínění, již proto, že určení duchovních sil a funkcí může být jen tápavé a každá diferenciace věci živé předpokládá rozdílnost aspektů, je tedy apriorní. Ve věcech podstatných je však shoda. Není nutné držeti se systematického rozdělení sv.Tomáše a přikazovat čtyři první dary rozumu a tři poslední vůle (čti vůli), již proto, že rozdvojování lidského ducha na rozum a vůli je pochybné a nemůže být v žádném případě vydáváno za pravdu Zjevení; zároveň však i proto, že každá systematisace zavádí lehce moment libovolnosti nebo aspoň subjektivnosti, který uzavírá přístup k původnímu významu. Budeme se raději držet nesystematické řady, jak ji vyslovili proroci, a budeme rozumět darům v původním smyslu samého Písma svatého (!)." (63) Čili: libovolné výklady Otců a scholastiky zastírají (ne-li překrucují) původní smysl Písma. - Nicméně se autor dále pokusí "nesystematicky" umístit dar pobožnosti (piety) takto: "Pieta je darem citové mysli, která se nedá beze zbytku uvést ani na rozum ani na vůli." (87.) Docela jinak umísťuje sv.Tomáš (1.II 68,4 a jinde) - což ovšem autorovi nevadí, aby se ho pořád nedovolával a nestýskal si do jeho !tvůrčím duchem opuštěných epigonů, kteří dovedou jenom reprodukovat" (100).
V druhé půli knihy (= kap.6 a 7) ustupuje původní tema - biřmování - a na pouhou příležitost k apoteose "prazákona polárního napětí a spojení (protikladných) pólů", 106). Polarita a samá polarita, plodné napětí od a až do z. Mluví se i o "polaritě k nadpřirozenosti" u člověka (110). Potentia oboedientialis je autoru "jakási vloha k vyššímu, která... volá po novém aktivním tvárném pólu, aby byla ve vyšší rovině zúrodněna (106); "konstituce člověka ukazuje zřetelně nad něho" (106). V této polaritě vidí autor přímo smysl všeho dění a bytí: "Funkční zákon polarity zní: oba póly jsou odděleny a odlišeny, aby se spojily na nové, plodné rovině... Dvojitost napětí je puzena na základě pravěké touhy, kterou do ní vložil Tvůrce, ke spojení v jednotu, která není nivelisujícím vyrovnáním napětí s cílem dosíci klidu, nýbrž novým oddělením a rozlišením... (99). A o dvě strany dále: "Kdo ještě pochybuje, že lidské dějiny jsou založeny na formě dialektické...? ... Zákon tedy zní: polarita s jasným oddělením a rozlišením pólů a spojení obou v tvůrčím vzestupu v prvku třetím, v němž se napětí nevyrovnává, nýbrž zdůvodňuje a znova se napíná a vyvíjí." (101). Samozřejmě, i pieta je "výsledek polárního napětí bázně a lásky, odstupu a spojení, a mezi těmito dvěma póly se rozněcuje způsobem neustále novým a tvůrčím" (89), podobně jako jiné dary. Rozdíl mezi hříchem smrtelným a všedním je tento: "Hříchem všedním se napětí a spojení přirozenosti a milosti zkracuje nebo ohýbá, hříchem smrtelným se však úmyslně uvolňuje a ruší" (109).
Nemenší "přínos" zjišťujeme v noetice. "Rozum je... reální znalost věcí, jaké vskutku jsou... na rozdíl od pojetí čistě pojmového, které není naplněno konkrétními představami (nemá za svůj předmět obrazy předmětů)" (71). Druhá ukázka, která prý rozvíjí či zdokonaluje nauku sv.Tomáše: "Smysly přinášejí rozumu smyslové obrazy a vznikají představy, a ty uzavírají tvárný kruh mezi intelektem činným a vnímajícím..." (100).
Nový je i poměr vědy a víry: "Toto filozofické určení pojmu (rozumu) se naplní živým obsahem teprve tehdy, až se otážeme Písma, co má dokázati (!) rozum neboli intelekt" (72). Světská věda je s to obhájit a upevnit víru (82), "Dar umění... podává nám z oblasti viditelného světa... stále nové důvody hlubšího pochopení a potvrzení obsahu víry" (82).
Tyto ukázky tuším dostačí, aby bylo vidět, kolik zmatku dovede vnést do ustálené a obecně přijaté nauky násilné napínání na kopyto analogií z biologie či vůbec z přírodních věd - zvláště když se z toho dělá systém, když přece podle autora "každá systematisace zavádí lehce moment libovolnosti nebo aspoň subjektivnosti" (63).
P.Kužela OP
(z knihy J.M.-Veselý OP, T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)
+++
Rabindranath Thákur Česání ovoce
"Pane," oznamoval služebník králi, "světec Narottam dosud ani nevkročil do tvého královského chrámu."
"Opěvuje slávu boží pod stromy na silnici. V chrámu není věřících."
Kupí se kolem něho jako včely kolem bílého lotosu, nevšímajíce si zlatého džbánu s medem."
Král se zamrzel v srdci a odešel na místo, kde Narottam seděl v trávě.
Tázal se ho: "Otče, proč míjíš můj chrám se zlatou klenbou a sedíš venku v prachu, hlásaje lásku boží?"
Protože bůh není v tvém chrámu," odvětil Narottam.
Král se zamračil a řekl: "Víš-li, že ten div umění stál dvacet milionů ve zlatě a že byl zasvěcen bohu nákladnými obřady?"
"Ano, vím to," odpověděl Narottam. "Bylo to v tom roce, kdy tisíce tvého lidu, jimž vyhořely příbytky, stály před branou, prosíce marně o pomoc."
"A bůh pravil: Ten ubohý tvor, který nemůže dáti přístřeší svým bratřím, chtěl by mi postavit dům!"
"I zvolil svůj příbytek pod stromy u cesty, mezi těmi bez přístřeší."
"A v té zlaté bublině není nic než horké páry pýchy."
Král vzkřikl hněvivě: "Opusť mou zemi!"
Světec klidně odvětil: "Dobře, vyžeň mne tam, kam jsi vyhnal mého boha." Rabindranath Thákur Česání ovoce XXXIV. Olomouc 1995 Votobia
+++