BŘEZEN 2024

 

Ročník XXX., číslo 3.                                                                                                                      březen   2024

Obsah: B.Pasternak Březen, Tomáš B.Mystika Mládí, R.Sarah, Hniloba ustálených vod… Mystika mládí, Pasternak, Hvězdný désť, A.Solženicyn, Dvě stě let pospolu, O.Březina,. Ó moci slova, Velké kameny, Zd.Řezníček, Sestup k nám, J.Ungerová, Pohádka Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedníka z Osvětimi_________________________________________________________________________________________________________________

BŘEZEN

SLUNCE PÁLÍ, POBLOUZNĚNÝ HUKOT

NAPLŇUJE ROKLI V HOREČCE.

PRÁCE VŘE A PŘEKYPUJE V RUKOU

JARU – RŮŽOLÍCÍ DĚVEČCE.

 

SNÍH MÁ SOUCHOTINY, Z ŽIL MU PRÝŠTÍ

LIKNAVÁ A UBOHOUČKÁ KREV.

HROTY VIDLÍ SE VŠAK ZDRAVÍM BLYŠTÍ,

ŽIVOTEM A SILOU DME SE CHLÉV.

 

TYTO NOCI, TYTO DNY A PŘÍTMÍ!

KRŮPĚJ O POLEDNI – JEJÍ CHLAD.

                                         POVÍDAVÝ POTOK – JEHO RYTMY.                          

CHUDOKREVNÝ STŘECHÝL – JEHO PÁD.

 

STÁJE DOKOŘÁN JSOU OTEVŘENY.

HOLUB KLOVE OVES V MOKŘINÁCH,

Z VONNÉ MRVY STOUPÁ OJÍNĚNÝ

DOUŠEK VZDUCHU, BLAHODÁRNÝ PACH.

Boris Pasternak

+++

MYSTIKA MLÁDÍ

HLEDÁNÍ OTCOVSKÉ NÁRUČE

Po půlstoletém komunistickém přervání otcovské návaznosti, ztratil osamělý dav jednu generaci v bludišti spotřební společnosti. Ta nabízela nepřehlednou paletu nabídek světa, představujícího se každému na potkání jako společnost hojnosti. Náhražek za ztraceného otce bylo víc než dost, a také na místo otce se nabízel strýček Sam či Tommy, spásonosného Ježíše vystřídal Santa Claus, ze svátku věrných zesnulých zbyl jen strašidelný Helloween, místo kněze jakožto úzkoprofilového zboží byl do kostela nastěhován biorobot. Je to země smutku, kde člověku na každému kroku vnucují Coca Colu, ale napřed ji musí zaplatit. Papírové peníze byla nahrazeny digitálními, ovšem v běžném životě peněžní směna ustoupila směně naturální.

Sotva blahobyt západní spotřební společnosti, opírající se o přírodní bohatství zaostalých národů, pomíjí, nastupuje pobyt na smetišti dějin. Pokud nenastává vysněné zbohatnutí spotřební společnosti z rozbrojů, revolucí a válek vyprovokovaných v zaostalejších zemích, zbývají jen nostalgické vzpomínky na ztracený ráj. Technokraté přenášejí nabídku velkých možností v robotizaci práce, ale i služeb, kdy se samovolně vynoří nová společnost hojnosti. Zapomínají však na to, že celá kybernetizace a robotizace vede všechny ještě rychleji na rozcestí, odkud se dá s jedině s Kristem dojít do perspektivní rajské společnosti, anebo bez Krista do pekelně digitalizované věznice.

Apoštolové ovšem také zesmutněli, když jasně poznávali, že Pán od nich viditelně odešel. Vždyť tak si navykli na jeho lásku. Uvěřili v něho. Viděli, že je Bůh a jaké lásky je schopen. Byli si tak jisti v jeho přítomnosti. A nyní stála před nimi veliká úloha, aby sami a možná po dlouhou řadu let vedli onen zápas s peklem a se světem, který pro Mistra vyvrcholil na kříži, a který ani pro ně nebude snadný. Zesmutněli, ale Spasitel je už přenáší do skvělé budoucnosti. Jdu k Otci. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Jdu vám připravit místo...

Tak označil sám Ježíš, jednorozený Syn Boží, posmrtný život Božích dětí. Jdou prostě domů, vracejí se do domu otcovského, vracejí se do domu, kde je očekává jejich spásonosný Bratr, totiž jednorozený Syn Boží a kde je čeká otevřená náruč dobrého Otce a připravené místo v otcovském náručí. Tak se dívejme na život posmrtný. Jdu vám připravit místo.

Domů se vrátit, kdo by se děsil, kdo by se bál?

Toto je smrt: Návrat dítěte domů. Nic jiného. Ovšem pouze pro ty, kdo žili jako Boží děti.

Obávat se Boha mají jen ti, kteří v něm mají právem vidět přísného Otce, spravedlivého soudce. Svatá Terezie Ježíškova se nebála zatracení, protože říkala, že malé děti se nezatracují. Kdo přijal Boží dětství, i když chyboval, může klidně se těšit na tento okamžik. Obávat se má jen ten, kdo Boží dětství ztratil rozhodným odklonem od Boha.

Tak často se opakuje, jak je Bůh krutý, že pro nějaký hřích zatratí člověka na celou věčnost, a dokonce že ani vlastního Syna neušetřil. Vezměme to z jiného hlediska. Když někdo vytrvale vymykal Otcově ruce, když se někdo nechtěl dát vést, zachytit, když pak zpečetil svůj útěk zatvrzením v izolaci, tedy bude daleko od otcovského domu na věky. Daleko od lásky, daleko od věrnosti, od pokoje a míru a od spočinutí, od toho, v němž je jediné štěstí. A toto je vlastní zavržení. Ano, je třeba bát se možnosti tohoto věčného zatracení, ale lépe řečeno, bojme se jen svého věčného útěku, své věčné pošetilosti, která by chtěla sama si rozumět, sama lépe rozumět svému štěstí. Kdo si chtěl lépe rozumět nežli Bůh, lépe rozumět své cestě nežli Bůh svými přikázáními, nemůže se divit, že nedojde, že bude věčně bloudit daleko od domova. A kdo se na své životní cestě tvrdošíjně uchyloval od otcovské lásky a vedle něho ještě jiné miloval, sám by se neodvážil přiblížit se k čisté nesmírné lásce.

Duše sama se neodváží předstoupit před svého dobrého a neskonale dokonalého Otce. Dobře ví, že se musí očišťovat touhou a mukami touhy, a vším tím provádí z vůle Otcovy toto očištění, aby jeden mohl klidně po zaplacení posledního halíře stanout před majestátem nejsvětějšího Boha. Tomu pak říkáme očistec. Ale především nám kyne na onom světě láska Otcova.

Co všechno znamená tato otcovská náruč?

Znamená vyplnění všeho toho, po čem toužila zde na zemi už svou přirozeností lidská duše. Znamená to ale ještě předstižení všech, i nejzávratnějších tužeb lidské žízně po štěstí. V něm veškeré pravdě porozumíme, všemu, co nás zde na zemi trýznilo jako mučivé, nepochopitelné tajemství. Uvidíme pravdu všechnu. Porozumíme všemu bytí a dění. Všechno, oč jsme zde na zemi usilovali v bezesných nocích, v hledání dospělého věku, vše se nám rozloupne a zjeví v krásné jasnosti i souvislosti. Ale hlavně: spočineme v náručí nebeského Otce. To, co vložil do nás svým zjevením a svou milostí, svým sdělením účasti na vlastním životě, to vše se nám odhalí v plnosti a propasti svého bohatství. Zde jsme viděli jenom ve víře, za závojem víry, zde jsme jen toužili nadějí, zde jsme poznávali jen částečně. Také naše láska byla tak ubohá, neboť jsme neviděli, a protože jsme neměli Boha tak dokonale, jak se nám oddá tam v domově. To bude teprve pravý náš domov. Domov znamená konec bloudění, hledání. Domov znamená celou lásku, znamená jistotu. Jaká jistota se nám otevře v náručí nebeského Otce! Všechna tajemství se nám otevřou. A nejenom to, nýbrž budou naším plným životem.

Tam teprve pochopíme celou lásku. Budeme do ní ponořeni celou bytostí jako houba do oceánu. Rozum, hledající pravdu a zklamaný tím, co z té pravdy našel, že pak už nebylo tajemství, zde bude stále pronikat nejzávratnější tajemství a nikdy se jich nedobere. Nejvnitřnější život samého Boha, to, z čeho nám odhalil cíp zvěstováním tajemství Nejsvětější Trojice, a to, co zůstávalo jen v přítmí našeho poznání skrze víru a zkušenost mystickou u nejšťastnějších se stává světlem, stane se celým naším životem.

Nyní budeme vidět tváří v tvář, jak Bůh miluje lidstvo a celé tvorstvo. Ta láska se před námi odhalí jako otevřená kniha. Jak jsme byli potěšeni, když jsme na zemi viděli lidi plné lásky. V tajemství Božího života uzříme všechny nespočetné skutky lásky a péče Boží o všechno tvorstvo. Tam také pochopíme, co bylo lásky v tom, co nám mnohdy připadalo jako kříž a jako nerozluštitelný kříž, nepochopitelné řízení, které se mnohdy těžko jevilo přirozenému zraku jako jeho láska. Uzříme lásku, která sama dávala, ačkoliv nic jsme jí za to my dát nedovedli, nic, co by Boha učinilo blaženým nebo šťastnějším. Lásku, která jen dávala a jen dávala, protože je láskou. A tato láska bude naším pokrmem a naším životem. Spočinout v lásce stvořené dává mnohým závratné štěstí. Spočinout v lásce nestvořené, jak to nás teprve oblaží! Všechna ostatní stvořená láska se nakonec přesytí. Zde je všechno dobro a veškerá láska, láska, která nemůže unavit a přesytit, láska, která podává stále nové, věčně krásné pocely.

Bylo nám na zemi bolestné, že jsme se mohli ztratit svému nebeskému Otci, že jsme jej mohli tu na zemi urážet, že jsme mohli zabloudit od jeho otcovského domu. U něho, doma, v jeho náručí, až jej budeme dokonale mít, budeme tak utvrzeni v lásce, že se nebudeme prostě už svou celou bytostí moci odtrhnout od něho. Jak nás pokořovaly naše chyby, naše nedostatky, tolikeré nedostatky duše i těla! Tělo bude oslaveno, Tělo vezme na sebe nesmrtelnost a oslavení, které nám zjednal u Otce nebeský Syn. Až dovršíme své přivtělení k němu přivtělením k jeho slávě, budeme účastni i nesmrtelnosti, kterou chystá Otec nebeský dětem. A co vše bude v tomto náručí? Vymyslete si rozkoše nejčistší, ale také nejvyšší, vymyslete si slasti, prožívání pravdy, oheň lásky, vymyslete si všechny radosti, které dovedou čistou duši povznést, potěšit. To vše je ještě málo proti tomu, co připravil nám Otec v naší domovině, neboť stojí psáno, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co připravil Bůh těm, kteří jsou jeho.

Na zemi jsme se rmoutili kolikráte nad tím, že tu vítězila zloba, i naše, ale tam bude vše vyrovnáno a vyváženo. Spravedlnost těch, kteří po ní žíznili a kteří proto byli v opovržení na zemi, bude nasycena spravedlností nejvyšší, že se Bohu za jeho lásku, trpělivost, moudrost a milosrdenství dostane posléze oslavení, které se mnohdy zde na zemi zdálo čekat právě pro milosrdenství a trpělivost Boží.

Zde na zemi nás trýznilo to, že nás deptala neláska a nepřátelství. Někdy čím více jsme prokazovali dobro, tím méně vděčnosti a lásky se nám dostalo.

Dobrota, obětavost mnohých zde na zemi nenašla odezvy a vděčnosti. I to nás pálilo, aby ve vlasti i toto bylo vyváženo. Abychom zde teprve viděli, proč i toto dopouštěl Bůh na své miláčky, aby totiž z jejich rozdrceného srdce, z jejich krve a obětí vyrostlo mnoho nových, krásných darů pro ně i pro ty, kteří se touto jejich krví poznali, v ní se vykoupali. Ale ti, kteří v lázni své krve přiváděli k Otci své bratry, tím šťastnější budou nad štěstím, které směli vykoupit, protože i Ježíš odmítl nabízenou slávu a vyvolil ponížení. Vzal na sebe podobu otroka.

Zde na zemi bylo naší krutou bolestí, že jsme si mnohdy nerozuměli ani my, kteří jsme přece hledali jedno, jediné, Boží. Byly mezi námi různosti mínění, různé cesty nás dělily. Tam posléze poznáme, že všechny tyto cesty vedly k jedinému středu božského otcovského Srdce, že ony různosti byly nutné, abychom poznali různými cestami onu jedinou, ale pro nás v našich omezených očích mnohotvárnou dokonalost Boží.

Tam bude posléze odměněna všechna oběť, tichá, neznámá a skrytá oběť milionů neznámých, skrytých hrdinů mimořádné věrnosti v prostých a běžných všednostech. Tam se dostane odměny těm, kteří dovedli věřit, hledat, milovat a sloužit tiše, v neznámu, kterým jsme ani my na zemi nedovedli plně být vděčni. Sejdeme se se všemi, s kterými jsme to dobře myslili, kteří nám kolikráte na zemi nerozuměli. Ve světle Otcovy pravdy a jeho otevřeného srdce poznají ti, kteří nám takto nerozuměli, naši dobrou vůli, naši upřímnou, kolikráte snad i divně vypadající lásku.

Tam si konečně porozumíme my všichni, kteří jsme si nerozuměli kvůli různosti povah. Uvidíme, jak v Otcově náručí, u něhož jsou mnohé příbytky, byly nutné i tyto rozdíly, aby Boží krása byla vyjádřena nesčíslnými způsoby. Poznáme všechny, kteří kdy Boha milovali, a poznáme všechny, kteří i nás milovali, a my o nich nevěděli. Poznáme zásluhy všech, kteří nám vyprošovali svou obětí obrácení, vytrvalost, sílu a vzrůst milostí. Poznáme všechny, kteří kdy na zemi a na nebi žili a Boha milovali. Bude to krásný pohled, jehož se nikdy nenasytíme, na všechny dobré, věrné, čisté, svaté, spravedlivé a milosrdné. Jen krása, jen dobro, jen radost a láska a proto jen štěstí bude v tomto Otcově náručí. To všechno vyplývá z pojmu nebe jako našeho věčného domova, jako objetí Otcem a Otce.   Tomáš Bahounek OP

Přijď již, Pane Ježíši, přijď!

+++

BEZ NÁZVU

CO SE SLÁVOU, KDYŽ TOLIK DIVŮ

NÁM KAŽDOU CHVÍLI BERE DECH?

K ČEMU SE VTÍRAT DO ARCHÍVU,

ŽÍT V POŠKRTANÝCH PAPÍRECH.

DÁVAT JE TVORBY ÚČEL PRAVÝ

A RAZIT PROSTOR BEZ HRANIC.

JE STRAŠNÉ NA VRCHOLKU SLÁVY

VĚDĚT, ŽE NEJSI VŮBEC NIC.

ŽÍT SKROMNĚ. ŠETŘIT SLABÉ SÍLY,

AŽ JICH SNAD BUDE JEDNOU DOST,

ABYCHOM DÁLKU PŘIVÁBILI

A DOHONILI BUDOUCNOST.

NEŠKRTAT V KNIHÁCH. KAŽDÁ VĚTA

AŤ TRVÁ, AŽ TU NEBUDEM.

ŠKRTEJME ŠPATNÉ DNY A LÉTA

JEN V KNIHÁCH PSANÝCH OSUDEM.

ZŮSTÁVAT NEZNÁMÍ. A V PRÁCI

SE TIŠE ZTRÁCET JAKO DÝM,

TAK JAKO KRAJINA SE ZTRÁCÍ

V MLZE, CO PADÁ NA PODZIM.

DÁL VE TVÝCH STOPÁCH PŮJDOU DALŠÍ.

KAŽDÝ TVŮJ POHYB BUDOU ZNÁT.

TY ALE NEPROPADNI FALŠI

TŘÍDĚNÍ VÍTĚZSTVÍ A ZTRÁT.

A NEVZDÁVEJ SE VLASTNÍ TVÁŘE,

JEDINÝ RYS SI NEDEJ VZÍT.

PROTOŽE NIKDO NEDOKÁŽE

NIC VÍC NEŽ ŽÍT. DO KONCE ŽÍT.

Boris Pasternak Přel. Em.Frynta

+++

HNILOBA USTÁLENÝCH VOD  A  PRAMEN VODY ŽIVÉ

Kardinál Sarah uvádí: Čím více jsme zahrnováni slávou a poctami, k čím větší důstojnosti jsme pozdviženi, čím větší máme veřejnou odpovědnost a prestiž a čím více světských úřadů je nám svěřeno jako laikům, kněžím nebo biskupům, tím více potřebujeme růst v pokoře, pozorně pěstovat posvátný rozměr našeho vnitřního života a neustále hledat Boží pohled v modlitbě, kontemplaci a askezi. Může se stát, že dobrý a zbožný kněz, když je povýšen k biskupské důstojnosti, rychle upadne do průměrnosti a snahy uspět v záležitostech tohoto světa. Je zavalen tíhou svěřené funkce, rozrušen starostí o to, jak bude vypadat, zaujat svou mocí, autoritou a hmotnými potřebami svého úřadu, a tak se postupně vyčerpává. V jeho životě i práci se projevuje vůle prosadit se, touha po prestiži a duchovní úpadek. Škodí sobě i stádečku, nad nímž ho Duch svatý ustanovil strážcem k tomu, aby živil Církev Boží, již Bůh vykoupil krví vlastního Syna. My všichni jsme v nebezpečí, že nás ovládnou světské záležitosti a starosti, pokud zanedbáváme vnitřní život, modlitbu, bohoslužbu, každodenní osobní setkávání s Bohem, tedy cvičení nezbytná pro každého kontemplativního řeholníka i každého člověka, který chce vidět Věčného a žít s ním.

16. Vzpomeňme, co svatý Řehoř Veliký napsal v listě Theoktistě, sestře byzantského císaře. Tváří v tvář napětí mezi mnišským životem a svým papežským úřadem se všemi jeho společenskými a politickými povinnostmi jí s trpkostí popisuje své potíže se sladěním kontemplace a aktivity. Takto se svěřuje v Registru Epistolarum: „Ztratil jsem totiž hluboké radosti svého pokoje a zdá se, že jsem se pozvedl navenek, zatímco vnitřně jsem padl. Tolik truchlím nad tím, že jsem zahnán daleko od tváře svého Stvořitele. Každý den totiž usiluji o to, abych žil mimo svět, mimo tělo, abych zrak své duše odvrátil ode všech tělesných mámení a hleděl na radosti nebe. [...] Toužím sedět s Marií u nohou Páně a vnímat slova jeho úst, a hle, jsem nucen s Martou zabývat se vnějšími záležitostmi, starat se o mnoho věcí. [...] Svrhl jsi je, když se povyšovali  (Ž 72,18). Neřekl: ,Svrhl jsi je, poté co se povyšovali, nýbrž .zatímco se povyšovali, neboť všichni špatní uvnitř upadají, když se navenek zdá, že stoupají ve své světské důstojnosti. Samo jejich povýšení je tedy ničí. Je však mnoho těch, kdo dokáží zvládnout vnější povyšování, aniž by si tím přivodili vnitřní pád. Bůh mocné nezavrhuje, vždyť on sám je mocný.

Svatý Řehoř zdůrazňuje kontrast, který prožívá. Chtěl by uvést do souladu život kontemplativní a život aktivní, které symbolizují Marie a Marta. Ostré napětí mezi tichem, pokojem kláštera a jeho novými časnými úkoly nemá jiné řešení než zintenzivnění vnitřního života a důvěrného vztahu s Bohem.

17. Také svatý Bruno v listě Raoulovi píše: „Prospěch a božskou slast, jež samota a ticho pouště přinášejí těm, kdo je milují, znají jen ti, kteří je sami na sobě poznali. Vždyť zde se silní mohou usebrat, jak si přejí, setrvat sami se sebou, pečlivě pěstovat semena ctností a s radostí se živit rajskými plody. Zde usilují o to, aby nabyli zraku, jenž Ženicha zraní láskou a jehož čistota dává vidět Boha tváří v tvář. Zde se věnují činorodému odpočinku a nehybně spočinou v pokojné činnosti. Zde Bůh dává svým atletům vytouženou odměnu za namáhavý zápas: pokoj, který svět nezná, a radost v Duchu svatém. To je ten nejlepší úděl, jaký si vybrala Marie a jenž jí nebude odňat. Jak bych si přál, nejdražší bratře, abys i ty hořel božskou láskou. Kéž by se tě zmocnila taková láska! Klamná, svůdná sláva světa by se ti ihned zdála ubohou. Snadno bys proto odvrhnul bohatství jako zátěž pro svou duši. Vždyť co více odporuje rozumu, spravedlnosti, přirozenosti samé, než dávat přednost stvoření před Stvořitelem, usilovat o pomíjivé hodnoty více než o dobra věčná? Láska k Bohu je o tolik prospěšnější, oč je spravedlivější. Vždyť co by mohlo být spravedlivějšího a prospěšnějšího, přirozenějšího, pro člověka vhodnějšího, než milovat to, co je dobré? A co je tak dobré jako Bůh sám? Ba více, co je dobrého kromě Boha? Proto svátá duše, jež jaksi pociťuje toto dobro, jeho nádheru, jeho neporovnatelnou záři, hoří nebeskou láskou a volá: Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? (Ž 41,3).“ Touha vidět Boha nás nutí milovat samotu a ticho. Vždyť Bůh přebývá v tichu. Halí se tichem.

Tato zkušenost vnitřního života a důvěrně prožívané lásky k Bohu zůstává ve všech dobách nezbytná pro nalezení pravého štěstí.

18. Každý den je důležité udělat si chvíli ticha a v ní stanovit obrysy své další činnosti. Kontemplativní život není jediný stav, v němž se má člověk snažit nechávat své srdce v tichu.

Vnější ticho je důležité také v každodenním životě profánním, občanském i řeholním. Thomas Merton v knize Jonášovo znamení napsal: „Jeho mimořádná nezbytnost v našem světě, v němž je tolik hluku a prázdných řečí. Jako náhrada a protest proti hříchu hluku. Ticho není ctností. Hluk není hříchem. Pravda. Ale vřava a zmatek a neustálý hluk moderní společnosti jsou výrazem atmosféry jejích největších hříchů - její bezbožnosti, jejího zoufalství. Svět propagandy, nekonečných sporů, spílání, kritizování, nebo prostě tlachání, je světem, který nemá moc, pro co by stálo za to žít. Reklamy - rádio, televize, atd. Katolíci, kteří se spojí s tímto druhem hluku, kteří vstoupí do Babylonu jazyků, se stanou do určité míry vyhnanci z města Božího. Mše bude hlučná a zmatená. Každá modlitba se stane vnějším i vnitřním hlukem - bezduché a spěšné opakování růžence.“

Jestliže drmolíme posvátné oficium bez usebranosti, bez nadšení a vřelosti nebo se ho modlíme nepravidelně a sporadicky, stává se srdce vlažným a panenství naší lásky k Bohu je porušeno. Naše kněžská služba se postupně může začít podobat práci studnaře, který hloubí studny s mrtvou vodou. Životem v hluku a povrchnosti Bohu působíme zklamání a nemůžeme neslyšet smutek a výčitky jeho srdce. Takto hovoří Hospodin: „Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem, jak jsi za mnou chodila pouští. [...] Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží“ (Jr 2,2.13).

Thomas Merton pokračuje: „Je sice pravda, že musíme vědět, jak snášet hluk a mít vnitřní život výjimečně tu a tam uprostřed zmatku, avšak podrobit se situaci, v níž je komunita neustále zaplavena činností, hlukem mechanizace atd., je zlořádem. Co dělat? Ti, kdo milují Boha, by se měli pokusit uchovat nebo vytvořit atmosféru, v níž On může být nalezen. Křesťané by měli mít tiché domovy. Vyhodit televizi - je-li to nutné - ne všichni, ale ti, kteří takové věci berou vážně. [...] Nechť ti, kdo snesou trochu ticha, si najdou jiné lidi, kteří mají rádi ticho, a vytvářejí ticho a pokoj jeden pro druhého. Nechť vychovávají své děti k tomu, aby tolik neječely. Děti jsou přirozeně tiché - nechá-li se to na nich a nejsou-li už od kolébky postrkovány k tomu, aby se z nich zdárně vyvinuli občané státu, ve kterém každý ječí a je na něj ječeno. Poskytnout lidem místa, kam mohou odejít, aby byli tiší - uvolnit mysl a srdce v Boží přítomnosti - kaple na venkově i ve městě. Čítárny, poustevny, exerciční domy bez neustálého povyku hlučných ,cvičení* - ono se hlaholí dokonce i při křížové cestě.“

Trapista uzavírá: „Pro mnohé by to znamenalo velké odříkání a sebekázeň, vzdát se těchto zdrojů hluku: ale vědí, že právě to potřebují. Bojí se to dělat, protože by si jejich sousedi mysleli, že jsou netopýři.“ (R.Sarah, Síla ticha, Brno 2018)

+++

HVĚZDNÝ DÉŠŤ

SNĚŽÍ A SNĚŽÍ - TRP JAK RYBY.

KDYBY UŽ RADĚJ DÉŠŤ BYL ZAS,

Z TOPOLŮ HOŘKÝ PUPEN KDYBY

NA STŮL MÉ PŘÍTELKYNĚ STŘÁS.

 

STŘÍKL BY VODKU V ŠERO PŘÍSNÉ,

POLÍVKU KOPREM POKROPIL,

ČÍŠKAMIˇTUK BY, JEN TO BLÝSKNE,

LIL BY A REPETIL A BIL.

 

BLBCE BY PLÁCAL PO PALICI, -

MY BYCHOM, TROŠKU HLUŠÍ, ŠLI

A OKNO ZPUCHŘELÉ A SPÍCÍ

JAK LÁHEV ODZÁTKOVALI.

 

KŘIK SEM VPAD: "UŽ JE TO V PEKLE

ZA HORAMA. UŽ NELEJE!

A SALÁT SÁL BY SLUNCE STEKLÉ

JAK ASFALT LOUŽÍ OLEJE.

 

 

JEŠTĚ SE V DÁLCE ČERTI ŽENÍ

A ZA NIMI UŽ TRYSKEM, HLE -

JÁ S HOLÁTKEM SVÝCH POTŘEŠTĚNÍ

A TY S HOLÁTKEM NĚHY SVÉ.

Boris Pasternak

+++

ZVRÁCENÁ MOC MASMÉDIÍ

Kardinál Robert Sarah uvádí, že to spočívá ve svádění, ovlivňování, psychologickém nátlaku a vytváření děsivé stádnosti. Mladí lidé představují snadnou kořist. Tváří v tvář chaotické změti obrazů jsou často bezbranní. Domnívají se, že snadno získají jakousi novou svobodu. Ve skutečnosti jsou však zotročení, spoutaní a dezorientovaní, neschopní položit si zásadní životní otázky. Všemu, co jim vnucují média, nedokáží dospěle čelit, protože jim k tomu schází moudrost, rozlišování, zkušenost a vzdělání. Jsou vystaveni neutuchajícímu proudu informací, které vpadají do jejich panenské a panické čistoty a olupují je o ni.

Se smutkem konstatuji, že do pasti mocné mediální hrubosti padli i kněží. Stali se na těchto způsobech komunikace závislými. Těmto nástrahám propadají také někteří seminaristé. Místo aby si v nitru postupně utvářeli „klášter“, který jim umožní být ve stále důvěrnějším kontaktu s Bohem, mrhají vzácným časem, jenž by měl být věnován tichu, modlitbě a rozjímavé četbě Božího slova. Televize, internet a všemožné jiné komunikační technologie jim kradou čas určený pro Boha.

Média zaplavila i slavné papežské mše svaté v bazilice svatého Petra ve Vatikánu. S obřady se zachází jako s divadelním představením. Jsme svědky procesu neuvěřitelné desakralizace. Vím, že nemocným a starým obrazovka umožňuje tímto způsobem živit jejich víru. Avšak sledováním pořadu v televizi Boha nenajdeme. Bůh je reálná přítomnost ukrytá ve svatostánku. Důvěrné setkání nemůže být nikdy nahrazeno obrazem. Otec nedává duši růst skrze fiktivního prostředníka. Mýlíme se, jestliže předstíráme víru, že sledováním televizního vysílání jsme se setkali s Bohem a měli účast na eucharistické oběti. Nikdo nebude tvrdit, že se zúčastnil pohřbu své matky, pokud jen sledoval natočený videozáznam z obřadu. Vydat náš poměr k Bohu na milost technickým prostředkům by znamenalo ho znehodnotit. Žádný skutečně důvěrný a osobní lidský vztah nelze budovat prostřednictvím stroje. Žádný stroj, žádná technika, žádný robot nemůže nahradit člověka v jeho vztahu k Bohu.

Média mají mnoho co dělat s naší ztrátou smyslu pro modlitbu a kontemplaci. Jsou to zloději posvátného ohně. Na životě naší duše jim vůbec nezáleží. Rád bych zde zopakoval vzkaz, který jsem už adresoval kněžím: nemodlete se oficium na mobilu. Nemůžete manipulovat s přístrojem, kde je všechno možné, a zároveň se modlit. Stejně tak pro mešní liturgii máme misál. Milujte posvátnou knihu, jíž je váš breviář. Vždyť posvátné oficium je skutečná bohoslužba.

Média jsou velkým odpůrcem ticha. Bez ticha se nemůže rozvíjet ani rozum. Jsem přesvědčen, že v postní době bychom měli zavést velký mediální půst. Křesťané by měli jít příkladem v naprosté čtyřicetidenní zdrženlivosti od obrazovky. Taková praxe by měla skutečné důsledky nejen pro náš vztah k Bohu, ale i mezi námi navzájem. Je to opravdu civilizační problém. Ale jsme toho schopni. Ptám se všech svých křesťanských čtenářů: odvážíme se aspoň na čtyřicet dnů v roce zlomit svá elektronická pouta? Byl by to prorocký postoj. R.Sarah, Den se již nachýlil, Brno 2023

+++

ZMIZEL JSEM JAKO ZVÍŘE V KOTCI.

NĚKDE LIDÉ, VŮLE, SVĚTLO,

A ZA MNOU HLUK PRONÁSLEDOVÁNÍ

NEMŮŽU JÍT VEN.

TEMNÝ LES A BŘEH RYBNÍKA

SNĚDLI SKLÁDKU.

CESTA JE VŠUDE ODŘÍZNUTA.

 

AŤ SE STANE COKOLI, NA TOM NEZÁLEŽÍ.

CO JSEM UDĚLAL PRO TEN ŠPINAVÝ TRIK,

JSEM VRAH A DAREBÁK?

ROZPLAKAL JSEM CELÝ SVĚT

PŘES KRÁSU MÉ ZEMĚ.

ALE I TAK, TÉMĚŘ U RAKVE,

VĚŘÍM, ŽE ČAS PŘIJDE -

SÍLA PODLOSTI A ZLOBY

DUCH DOBRA ZVÍTĚZÍ.

Boris Pasternak

+++

DVĚ STĚ  LET  POSPOLU

Solženicyn píše v díle Dvě stě let pospolu: V této knize nazývám věci pravými jmény. A ani na okamžik jsem neměl pocit, že by to bylo vůči Židům nenávistné.  A píšu s větším porozuměním, než píší naopak mnozí Židé o Rusech.

Účelem mé knihy, jak se zračí i v názvu, je právě toto: musíme si navzájem porozumět, musíme se vzájemně vcítit do své situace. Touto knihou chci podat ruku k vzájemnému porozumění na celou naši budoucnost.

Vzájemný vztah údělu Rusů a Židů, žijících pospolu od 18. století, a pak bouřlivě zkoušených ve dvacátém století, má jakýsi hluboký význam, který nesmíme ztratit ani v budoucnu.

Po Stalinově smrti se řada propuštěných Židů směla vrátit ke svému původnímu povolání.

Jenže vítr se opět obrátil směrem, který byl pro Židy nepříznivý. V březnu 1954 Sovětský svaz vetoval návrh Rady bezpečnosti OSN, který chtěl otevřít Suezský průplav izraelským lodím. Koncem roku 1955 Chruščov vyhlásil proarabskou a protiizraelskou politiku.

Za Chruščova se židovské obyvatelstvo nemuselo obávat o život, to se stalo minulostí, ale byl položen základ novému pronásledování.

Sovětská moc, kterou rozzuřila izraelská porážka Násira, rozpoutala nad hlavami sovětských Židů halasnou kampaň namířenou proti judaismu, sionismu a fašismu: vypadalo to, jako by všichni Židé byli sionisté a celosvětové sionistické spiknutí jako by bylo zákonitým a nevyhnutným důsledkem celé židovské historie, židovského náboženství a z nich vzešlého židovského národního charakteru.

Vítězství izraelské armády způsobilo, že se v mnoha tisících zcela asimilovaných sovětských Židů probudilo vědomí národní sounaležitosti... Započal se proces národního obrození... Rostl počet Židů, kteří si podávali žádost o vycestování do Izraele.”'

Opakovaná zamítnutí žádostí o vycestování nakonec vedla k nepodařenému pokusu o únos letadla, který se odehrál 15. června 1970. Proces s únosci letadla, který následoval, je možné považoval za historický mezník v osudech sovětského židovství.

Bývaly časy, kdy Židé jako jeden muž odhodlaně podporovali sovětský režim a žili v přesvědčení, že jedině on představuje budoucnost. Jenomže právě Židé se od něj začali odklánět nejprve pouze intelektuálové a později i všichni ostatní.

Kdy došlo k tomuto obratu? Kdy se Židé proměnili z přesvědčených zastánců tohoto režimu v jeho zapřisáhlé nepřátele?

Bolševický fanatismus stárnul i sám o sobě a bez jejich podpory navíc ztratil na zápalu, přestal být fanatický, zlenivěl na ruský způsob, zbrežněvovatěl.

A do toho vypukla šestidenní válka, která otřásla světovým i sovětským židovstvím a spustila lavinovitý obrodný proces, v jehož důsledku vzrůstalo židovské národní povědomí. Začaly se posílat dopisy a petice sovětským i mezinárodním orgánům. Obnovily se národní tradice: o svátcích se člověk jen stěží protlačil do synagogy, vznikaly tajné kroužky, kde se vyučovala židovská historie a kultura.

A z ničeho nic zesílila kampaň proti sionismu, který v té době začal být házen do jednoho pytle s imperialismem. O to více se Židům ten omezený bolševismus odcizil a zhnusil…

Pravda je, že pro mnohé vzdělané Židy byl rozchod s komunismem bolestnou záležitostí, bylo pro ně těžké loučit se s ideálem, vždyť šlo o velký experiment, týkající se celého lidstva, který byl podložen prastarými, přitažlivými a na první pohled ušlechtilými idejemi... (A.Solženicyn Dvě stě let pospolu, II., Moskva, 2002 Russkij puť, kap.25, Praha 2005 Akademia)

Epocha exodu, jak ji Židé sami záhy nazvali, přišla jaksi pokradmu: její začátek souvisí s článkem v Izvěstijích z prosince 1966, kde byl milostivě vyjádřen souhlas úřadů se znovusjednocením rodin, a pod tímto heslem dostali Židé právo opustit Sovětský svaz. 

Židům se dostalo tří zázraků: zázrak vyhlášení Izraelského státu, Stalinova smrt (1955) a zázrak radostného, skvělého, opojného vítězství 1967.

První vlna uprchlíků z Ruska koncem šedesátých let byla ještě vedena pouhou touhou prožít zbytek svých dnů v té jediné zemi, kde není antisemitismus, v Izraeli.

Roku 1972 usoudil někdo v nejvyšších sovětských kruzích: tak nám odjede židovská inteligence, která dostala v Sovětském svazu  bezplatné vysokoškolské vzdělání a pak i podmínky pro vědecký postup a nyní nakrásně vyveze za hranice celý tento výhodně získaný vědecký potenciál a bude pracovat pro jiné státy? Neměli bychom na takové lidi uvalit zvláštní daň? Proč by měla naše země zadarmo vychovával odborníky pro jiné země na úkor svých domácích obyvatel, kteří by mohli toto vzdělání doslal, ale oni je k lomu nepustili? A začal se připravovat zákon o splácení vzdělání vystěhovalců.

Nato 500 sovětských Židů poslalo otevřený dopis generálnímu tajemníkovi OSN Waldheimovi (nikdo ještě nevěděl, že bude brzy také zatracován): nevolnická závislost pro lidi s vysokoškolským vzděláním.

A sovětská vláda to vzdala. Vyhláška byla odvolána a židovští vystěhovalci nemuseli splácet vzdělání zadarmo získané v SSSR. (Něco takového by se v USA nemohlo stát. Každý americký student uzavírá před studiem smlouvu, podle níž musí po ukončení studia splácet náklady na studium, třeba i vlastním rodičům.)

Americký tržní kapitál tehdy vykřikoval do celého světa: budeme pomáhat sovětské vládě, když pustí ze země právě Židy a pouze Židy!

Masová židovská emigrace z SSSR začala roku 1971: 13 000 lidí za rok (z toho 98 % do Izraele). Roku 1972 to bylo 32 000, 1973 55 000 (tři roky za sebou 85 % až 100 % do Izraele).

Vzrušené zaujetí židovské emigrace zachvacovalo i ruská a ukrajinská města. Do března 1973 bylo podáno 700 000 žádostí o emigraci. Ale na podzim 1973 vypukla izraelsko-arabská válka a tu nastal přelom v přání emigrovat. Tvář Izraele se po této válce ostře změnila. Místo sebejisté a odvážné země s velkým hmotným blahobytem, vírou ve svůj zítřek a s monolitním vedením stál Izrael náhle před světem bezradný, křehký, drásaný vnitřními rozpory. Životní úroveň obyvatelstva tam prudce poklesla.’

R. 1974 odjelo z SSSR pouze 20 000 Židů. A v letech 1975-76 přes Vídeň na 50 % sovětských Židů zamířilo... jinam než do Izraele.

Židovský stát byl zamýšlen jako národní útočiště pro Židy celého světa.  Útočiště, které jim zaručuje především bezpečnou existenci. Ale to se nesplnilo. Země se na dlouhá léta ocitla v palebné linii.  Izrael zavedl brannou povinnost pro muže i pro ženy.

K tomu ještě brzy se ukázalo, že Izrael nepotřebuje židovské intelektuály..., ale židovskou inteligenci. A tu myslící Žid... s hrůzou pochopil, že v té kvalitativní úrovni, na jakou se cítí, nemá v Izraeli co dělat: ukázalo se, že pro Izrael musí být člověk proniknut židovskou národní kulturou a tak už tehdy ti, kdo přijeli, došli k názoru, že to byl tragický omyl: nemělo smysl odjíždět z SSSR. Mnozí sovětští Židé nabyli a ne bezdůvodně dojmu, že když se přestěhují ze SSSR do Izraele, vymění jeden autoritativní režim za druhý.

Když v letech 1972-75 přijíždělo do Izraele ročně přes 50 000 sovětských Židů, vítala je na letišti Golda Meirová a plakala, izraelské noviny nazvaly jejich masový příjezd zázrakem dvacátého století. Tenkrát se všichni rozjeli do Izraele. A na ty, co zahnuli do Říma, tj. jinam než do Izraele, se ukazovalo prstem. Ale pak rok od roku počet přijíždějících klesal. Z desetitisíců na tisíce, z tisíců na stovky, ze stovek na jednotlivce.

Idealistická byla jen první vlna; od r. 1974 odjížděl z SSSR, dá-li se tomu tak říkat, druhý ešalon Židů, jimž byl Izrael drahý, pokud vůbec jen zprostředkovaně.

To souvisí s tím, že dříve nastupovala emigrace hlavně z okrajových území (SSSR), kde byly (židovské) tradice silné, kdežto nyní přešla do center, kde se Židé hodně odtrhli od tradic?

Ať tak či onak, ale čím víc se otevírala brána pro vycestování, tím méně židovského bylo v tomto proudu, většina zájemců neznala ani hebrejské písmo. 

Probouzení sovětských Židů k emigraci se časově shodovalo s počátkem disidentského hnutí v Sovětském svazu. Byla tu i jistá vnitřní spojitost: Pro některé z nich (židovských intelektuálů) ,národní uvědomění Židů v Sovětském svazu' je zvláštní forma růstu stranou... nová forma jiného myšlení svůj nedočkavý únik ze země považovali také za zoufalý významný politický boj.

Na druhé straně i nemálo disidentů využilo současnosti obou hnutí, využilo emigrace jako útěku z bojiště pro vlastní záchranu. Započítávali do toho i teoretické argumenty: Každý čestný člověk v Sovětském svazu  je věčným dlužníkem Izraele. ((A.Solženicyn Dvě stě let pospolu, II. kap.26)

Kdy a jak došlo k tomu neobvyklému postavení Židů jako všude hostů? V lidském povědomí se široce ujala představa, že dlouhověké židovské rozptýlení začalo po rozboření Jeruzaléma Titem roku 70 po Kristu: Židé násilím zbavení rodné země od té doby z donucení putují po celém světě. Ale není to tak. ohromná většina Židů už tenkrát žila v rozptýlení: v Palestině zůstalo sotva víc než osmina národa. 

Pro 80-90 % amerických Židů slibují současné tendence židovského života postupnou asimilaci. A nejenom v USA: Židovský způsob života postupně mizí ve většině obcí diaspory.

Na antisemitismus v zemích Západu už nelze hledět jako na jev posilující židovské sebeuvědomění. Antisemitská diskriminace v politice, v obchodu, na univerzitách, v soukromých klubech atd. je prakticky odstraněna.

Obrysy konce diaspory se začínají rýsovat právě v době, kdy Židé na Západě mají největší svobodu, blahobyt a jsou aspoň navenek silnější než kdykoli v židovských dějinách.

Ale zároveň s tím Židé na celém světě, někdy k svému vlastnímu překvapení, se cítí osobně účastni na osudu Izraele.

A tak Žid diaspory před tváří Izraelce... je často ochoten na sebe vzít celé břemeno nepochopitelné viny... a neodvažuje se sdílet s Izraelcem jeho osud. Tento nedostatek kompenzuje přehnaným předváděním svého židovství... záměrným zdůrazňováním povrchní židovské symboliky: a přitom Žid diaspory na sebe bere specifické riziko ojedinělé opozice k antisemitské živelnosti; ale ať Izraelec dělá co dělá, diaspora nemá na vybranou: bude tiše postávat za jeho zády jako nemilovaná, ale věrná manželka.

Klíčový problém není v osudovosti událostí ani v krvi, ani v genech, ale: čí bolest je člověku bližší bolest židovská, nebo bolest původního národa, mezi nímž vyrostl? Národnost se bohužel nevyčerpává znalostí jazyka ani přijetím kultury, ba ani láskou k povaze a životnímu stylu země. Má ještě další rozměr šíři historického údělu, která je u každého člověka určena měrou jeho sounáležitosti s dějinami a osudy vlastního národa.

Uběhlo půl století a jiný ruský Žid, jehož život plynul v Rusku sovětském, hovoří z Izraele:

Jsme Židé, vyrostli jsme v Rusku, jsme divný hybrid ruští Židé... O nás se říká: Židé národností, Rusové kulturou. Copak kultura a národnost jsou kostýmy na manekýnovi...? Když obludný lis vtlačí jeden kov do druhého, nejdou pak oddělit, ani kdybyste je rozřezávali. Nás lisovali pod ohromným tlakem, desítky let. Mé národnostní city nenalézají už jiné vyjádření než v mé kultuře. Má kultura prorostla skrznaskrz mými národními žilkami. Kdybych se mohl rozkouskovat, také by mě zajímalo, která tkáň mé duše je zbarvena ruskou a která židovskou barvou. Ale nebyl tu jen tlak, jen násilné prorůstání byla tu i nečekaná příbuznost těchto základních prvků, vzájemně se prostupujících v jakýchsi hlubokých vrstvách duše. Jako by se vzájemně doplňovaly k nové celistvosti: prostor časem, duševní šíře duševní hloubkou, vstřícnost odmítavostí; byla tu i vzájemná řevnivost na předurčení. Proto nemám dvě duše jež by na sebe sočily, jedna druhou oslabovala, jež by mne rozdvojovaly. Duši mám jednu... nedvojakou, nerozdvojenou, nesmíšenou jedinou. (Solženicyn II, kap. 27)

Solženicyn uvádí na závěr: Nyní se otevřela zcela nová éra v dějinách už svobodného ruského židovství a jeho vztahů s novým Ruskem. Tato éra vykazovala rychlé a podstatné změny, byla však ještě příliš krátká na to, aby prognostikovala své příští výsledky a posoudila, nakolik charakteristické pro ni budou právě rysy rusko-židovské, nebo zdali se projeví celosvětové zákony židovské diaspory. (A.Solženicyn Dvě stě let pospolu, II., Moskva, 2002 Russkij puť, Praha 2005 Akademia)

Po vypuknutí izraelsko-palestinských bojů, vyprovokovaných 7.října 2023, pláče Abrahám nad svými potomky. Izákovi potomci řídí likvidaci potomků Izmaila, ačkoli Hospodin původně žehná oběma synům Abraháma. Zástupy ruských Židů se houfně vracejí do Ruska. Sama realita je vyléčila z touhy po větší svobodě a blahobytu v Izraeli. Už to nejsou pohrobci německého socialismu, jakými je kazil falešný vládce světa ve XX. století. Jsou to lidé vystřízlivělí z prožívání pozlátka falešného ráje západní spotřební demokracie.

Jedině modlitba, zejména růžencová, může v tom chaosu světa pomoci.TB

+++

BORIS PASTERNAK (BEZ NÁZVU)

NEBLAHÁ VĚC – SLOUT PROSLULOSTÍ.

S TOU LÁSKY SOTVA DOŠEL BYS.

K ČEMU NÁM ARCHIV DEVOTNOSTI,

NAČ UCTÍVATI RUKOPIS?

CÍL TVŮRCŮV JEDEN – ODEVZDAT SE,

NIKOLIV ÚSPĚCH REKLAMY.

JE HANBA: NEBÝT, JENOM ZDÁT SE

A VLICHOTIT SE CETKAMI.

BEZ SAMOZVANSTVA ŽÍT, JAK PROSTÍ!

TAK ŽÍTI, ABYS PŘIVÁBIL

SEM K SOBĚ LÁSKU BUDOUCNOSTI,

PRO NIŽ JSI PROSTOR VYDOBYL.

NE PAPÍRY, VŠAK OSUD HOLÝ

ZMAPOVAT TŘEBA, STRAST I STRACH.

CELÉHO ŽITÍ KAPITOLY

ZAŠKRTAT VROUCNĚ PO STRANÁCH.

A PONOŘIT SE DO NEZNÁMA

A STOP SVÝCH SKRÝT V NĚM ŽIVÝ SLED,

JAKO JE SKRYTA KRAJINA MÁ,

KDYŽ V MLZE NA KROK NEVIDĚT.

DALŠÍ SI BUDOU CESTU KLESTIT

HOUŠTÍM TVÝCH ZISKŮ, SNŮ I ZTRÁT,

TY ALE PROHRU OD VÍTĚZSTVÍ

PRO SEBE NESMÍŠ ROZEZNAT.

NEZPRONEVĚŘIT SE NI VRÁSKOU

TVÁŘI SVÉ A SVÉ MYŠLENCE!

JEN ZŮSTAT ŽIV, JEN ŽIV BÝT S LÁSKOU,

JEN ŽÍT, JEN ŽÍT AŽ DO KONCE!

Boris Pasternak Přel. Em.Frynta

+++

MYSTIKA STÁŘÍ

OČIŠŤOVÁNÍ VÍRY

Víme všichni, že víra je nadpřirozený dar a ctnost, kterou se oddáváme zjeveným Božím pravdám o Bohu a o naší cestě k němu. Opíráme se při tom o autoritu samého Boha, takže věříme Bohem v Boha Bohu. Rozum vedený vůlí tu přilne k Božím pravdám. Jak vůle, tak rozum jsou při tom zvláště vedeny a osvíceny Duchem svatým.

To lze předpokládat u všech, kdo přijímají zjevené Boží pravdy aspoň teoreticky. Je otázka: žijí z nich opravdu, tak, aby se jim tyto pravdy staly životní mízou, aby tudy procházely všechny životní zásady a všechny jejich skutky? Pokud se zabýváme raději přirozenými pravdami, třeba i o Bohu, pokud se vyhýbáme pravdám nadpřirozeným, pokud chodíme jaksi rozpačitě kolem nich, potřebujeme očištění svého poznání o Bohu. Pokud si stále ještě zdůvodňuješ svaté pravdy, pokud se ve své víře příliš spoléháš na sebe a na lidskou základnu své víry, potud to ještě není víra dokonale božská, pokud ještě nedáváš se spíše nést Bohem, nemůže ti být tvá víra východiskem k hlubokému sestoupení do tajemství Božích pravd. Pokud nežiješ ze základních tajemství, jako z tajemství Vtělení, z tajemství Božího dětství díky posvěcující milosti, z tajemství Nejsvětější Trojice; pokud nesestupuješ do vlastních hlubin Božího zjevení, do vlastního obsahu a předmětu své víry, nežiješ z celé své víry, potud stále ještě potřebuješ očištění, aby ses odvážil sestoupit nebo nechat se nést do těchto závratných hlubin tajemství, abys nezůstával na okraji svatých tajemství, nýbrž, aby tvá víra, když je živá, se odvážila do celé temnoty, do veškerých tajemství, ke kterým je určena.

Mnozí i zbožní křesťané prožívají i svatá tajemství ve svátostech příliš esteticky, příliš vychutnávají symboly třeba svaté oběti. Zůstávají při symbolickém výkladu, který si tak komplikují, a tak dopodrobna rozdrobí, že pro všechny podrobnosti jim uniká jádro svatých tajemství. Mnohým zůstávají zjevené pravdy zakleté do formulek, které mají stále méně života, totiž stále méně života z Božího světla. K tomu směřuje duchovní život, aby Bůh sám stále více vedl a nesl náš život, aby vycházel stále více z něho, než jenom a především z nás.

Proto nám Bůh ukazuje zkouškami temné noci ducha, že přítomný stupeň našeho života z víry nepostačuje onomu stupni naší oddanosti Bohu, kterého je třeba, aby si nás Bůh mohl vynést k sobě až ke svým nejvyšším vrcholkům. Nejprve ukáže ke skutečné víře. Ukáže nám, že se ve své víře musíme spustit od kraje této nabyté jistoty. Máme totiž více přilnout k Bohu. Protože pak víra je začátkem duchovního života, musíme ve víře začít hlubší duchovní život. Když je vyšší duchovní život působen Bohem samým, žijícím v nás, je nutné, aby i v této víře, kterou Bůh nejprve v nás působí, aby se v ní zesílilo toto Boží působení. Ale k tomu je nanejvýše nutné, abys přestal věřit tak naprosto svým důvodům, svému důvtipu ve víře a nechal více Boha působit v sobě jistotu víry, aby ses opřel ve své víře důvěřivé v Boha působícího v tobě svatou jistotu, aby ses opřel o jeho autoritu, o jeho světlo v tobě.

Proto nám odnímá smyslové prožití naší osobní jistoty, kterou jsme dosud měli z Boha na základě osobního prožití své víry. Zdá se nám, že ztrácíme soulad mezi jednotlivými pravdami, že nevidíme jejich krásné sladění. Pojednou nás začínají zarážet hříchy těch druhých v Církvi, hlavně chyby kněží, biskupů, a na papeže se hodláme dívat mikroskopem. Prolhaný vládce světa, ovládající internet a teleportaci, nám nastrkuje útržky papežských projevů, postavené do temného světla, aby otřásal naší vírou a zaséval do Církve rozkol. Najednou vidíme chyby a hříchy a slabosti i svého vlastního duchovního Otce. To vše proto, aby se naše víra naučila neopírat se o nic lidského, nýbrž jen o samého Boha.

Bůh nám odnímá naši příliš lidskou ideologii a oblíbené vyumělkované hračky, aby jediným naším světlem byl teď On sám. Pokud se totiž Bůh nestane naším jediným světlem, budeme se stále příliš zabývat sebou, nebudeme dostatečně vnímat Božího hlasu, neponese nás Kristův kříž, nýbrž my sami. Potom se nemůžeme dostat do hlubin a výšin Božích, kam nás hodná povznést Bůh sám, protože si pořád zahráváme se svou zbožnou ideologií.

Tak se nám zdá pojednou celá naše víra prázdná, zdá se nám, že nevěříme, že jsme daleko od Boha, že se stáváme nevěrci. Mnoho duší je tak dnes zaraženo hned na začátku duchovní cesty. Nenacházejí zpovědníka, který by jim rozuměl. Stává se třeba, že takový neprozíravý zpovědník i rozhřešení odpírá takové duši, která se vyznává, že se jí zdá, že nevěří, ježto se jí zdá, že – pod vlivem zvrácených sdělovacích prostředků pochybuje o sobě i o všem dění v Církvi, zejména, když si si uvědomuje nesmírné tajemství všeho, čemu dosud věří. Zatím mohl vytříbenými otázkami zjistit, že taková duše touží po víře, že tu nejde o pochybnost, nýbrž jen o silné prožití tajemnosti a nepochopitelnosti, že tu sám Bůh odnímá lidskou jistotu, neboť chce tu duši vést k jistotě své ke spočinutí ve své vlastní jistotě a jistotě své autority.

Ďábel používá této příležitosti, aby mátl duši pomocí záplavy protichůdných zpráv z internetu a ještě protichůdnějších událostí z teleportace, kdy jí nastrkuje umělé digitální nebe. Zatímco Bůh odnímá duši onu nedostatečnou, stvořenou a lidskou jistotu víry, odpůrce šíří kybernetickou temnotu, která nastává po odstranění citelně prožívané jistoty, k tomu, aby duši namlouval, že vlastně vůbec nevěří, aby jí vylíčil onu temnotu ne jako blahodárnou, Bohem dopuštěnou, aby se duše více opřela jen o Boha a jeho světlo a jistotu, nýbrž jako temnotu zaviněnou vlastními hříchy, jako úplnou opuštěnost od Boha, aby si zoufala, aby se dala zmást a uvěřila, že celá víra byla přeludem.

Duše má v této zkoušce poznat nesmírnou propast mezi sebou a Bohem. Má uznat, že nemůže proto dokonale svou silou Boha poznat, nejenom že ji přesahuje Pán celou svou bytostí, ale také neboť je člověk pro svou ubohost duchovní, pro své hříchy a pro své slabosti, nesmírně daleko od Boha. Když ukáže Bůh duši její ubohost v základě, totiž už ve víře, jak tam je duše sama sebou slabá, cvičí si ji ve velké pokoře. Už tou zkouškou jí dává nahlédnout do propasti lidské, do propasti vlastní bídy. Duše musí uznat, že je nic a že nic neumí ani nemůže sama za sebe. Až toto duše uzná, pak se teprve otevře Bohu, pak se nechá jím teprve nést. Proto je pokora zvána základem duchovního života. V tomto smyslu přijímá ji i svatý Tomáš, že totiž pokora vykopává hloubku pro víru, která je vlastním základem. Bez hluboké pokory není ani hluboká a živá a božská víra. Pokud člověk neuzná své nic, tak bude stále na sebe spoléhat v duchovním ohledu. Ďábel mu nabízí falešnou jistotu pomocí počítačů, umělé inteligence, teleportace. Teprve až prožije svou nicotu, teprve pak se otevře a dá Bohu a nechá se jím nést a teprve pak on způsobí v duši všechny své nesmírné zázraky milosti.

Když chce Bůh duši vynést v poznání sebe, vyhlubuje pokorou základy. Když takhle duše procítí živě svou ubohost, nic ji nepřivede k pýše, na ničem si nebude zakládat, bude mít stále živě před očima svou bídu. Ve světle své nicoty pozná tím zřetelněji všechny své hříchy a chyby. Pochopí, proč mohli říkat svatí bez přetvářky, že jsou největšími hříšníky. Kdo se podívá na sebe v Božím světle, kdo se podívá na sebe ve své nicotě, třeba už v ubohosti vlastní víry, pozná, že je schopen sám ze sebe všeho zlého. Chápe, že zasluhuje všechno opovržení. Tak prochází všemi stupni pokory. Poznat svou bídu, strpět ji, doznat ji, připustit její zjištění ostatními, přijmout toto jejich zjištění a zamilovat si je. Jako balzám stéká do duše ctnost nábožnosti, která nás vede. abychom se naplno oddali Boží službě, abychom se snažili Boha co nejdokonaleji uctít, když beztak všechno, co mu podáváme, je tak bídné. Člověk je odhodlán všechno Bohu dát, ježto ví, že i kdyby mu všechno dal, ještě mu nedal dost. Dar dětské oddanosti ho vede, aby toto všechno dával Bohu s tichým a něžným přitulením, aby ve všech těchto zkouškách i ve zkoušce krutého prožití své bídy zůstal spojen s Bohem, důvěrně s ním spojen, aby nebyl jen odevzdán do vůle Boží jakoby s resignací, nýbrž aby mu byl pokorně a dětsky oddán. V tomto duchu pokory a zbožné oddanosti přijímá očišťování z ruky Boží, přijímá očišťováni svých duchovních základů, tedy nejprve své víry. Kdyby bylo jen ono očišťování, jen ona temná noc bez ctnosti a daru nábožnosti a dětské oddanosti, těžko by člověk vydržel tuto zkoušku. Bůh se chce nechat okoušet ve vrcholcích duše, proto očišťuje její nejvyšší schopnosti, rozum a vůli a v ní její nejvyšší duchovní úkony, kterými prožívá křesťan svou účast na Božím životě, totiž víru, naději a lásku. Toto očišťování víry vykonává dar rozumu.

To je ona čistota mysli očištěné od obrazů a přeludů „aby to, co se pronáší o Bohu, nepřijímala duše podle kacířských ohavností nebo podle tělesných obrazů. A tuto čistotu dává dar rozumu.

Dar rozumu nás učí rozumět Bohu. Učí nás rozumět Bohu tak, že se nespokojíme s tím, co člověk sám svým rozumem, světlem svého rozumu a těmi nejlepšími počítači, schopnými se samostatně učit, může o Bohu poznat, že Bůh je nesmírně víc, nežli může člověk tušit a poznat. Duše procítí nedostatečnost všech lidských vzorců o Bohu. Když vidí v tom svou ubohost, je ochotna tuto ubohost pak vidět ve všem a ještě strašnější. Tuší tak silně velikost Boží, že je touto tušenou velikostí docela oslněna. Duše stoupá ke světlu, ale jejím slabým očím se to zdá být temnotou. Čím více poznává nesmírnost Boží, do tím strašnější temnoty se sama propadá ve svém poznávání. Čím dále tím méně si dovede přeložit do své řeči to, co o Bohu poznává svým prožíváním. Duše je tu ve dvojím ohni. Bůh jí bere dosavadní světlo a ďábel se jí v temnotě pošklebuje, jak že se to vyplácí duši oddat se Bohu. Ďábel pojednou duši ukazuje ony temnoty jako nevěru, jako temnoty chtěné, připuštěné anebo dokonce milované a to jako temnoty seslané pro hříšnou temnotu duše.

Bůh tedy hlavně ukazuje duši, co On není, aby se nedomnívala, že může svými pojmy, svými formulemi docela vniknout do hlubin a do dna nesmírného Boha. Duši se ovšem zdá, že se jí Bůh tratí kdesi v temnotách, že ho nemůže nijak postihnout, Že asi honila vlastní stín. Dar rozumu, jak učí sv. Jan, uvádí nás do ducha svatých pravd, abychom přes literu, přes formule, postihli obsah, nesmírný obsah Boží pravdy. Je to světlo, které nám říká, že Bůh je nekonečně více než vše, co o něm můžeme poznat, abychom se nikdy nespokojili s tím stupněm poznání a světla, která právě máme. Dar rozumu nás učí rozumět Božím pravdám, totiž jejich vyjádřením, abychom neustrnuli na slupce, nýbrž prožívali stále a vždy dokonaleji a hlouběji nezbadatelné, neproniknutelné Boží pravdy. V tomto světle, že Bůh je nesmírně více než vše, co o něm můžeme poznat, nacházíme soulad mezi Božími vlastnostmi, které by se lidskému pohledu zdály neslučitelné, jako na příklad nekonečné milosrdenství a naprostá spravedlnost. V tomto světle ustrneme nad nesmírností Božích tajemství a odložíme svou dosavadní spokojenost se sebou samými, se svým dosavadním chápáním, které jako by nám ona tajemství učinila nejenom přijatelná, nýbrž dokonce pochopitelná. Opakuji, že nepřítel zneužívá tohoto světla, které Bůh vrhl do duše a do její víry, aby jí našeptával, že nevěří. Nesmíme s nepřítelem ani disputovat. Vrhněme se místo neklidu do této temnoty, do náručí Boha působícího v nás i v této temnotě a pojednou se tato temnota vedením Božím tak osvítí, že poznáme, jak právě tato zdánlivá temnota je nejhlubším přiblížením sek Bohu - nepochopitelnému a neproniknutelnému. Duše ať zůstane ve své zírající němotě, v temnotě a v nahotě své ubohosti na Boží pravdy. Kdyby si začala duše v tomto stavu nějak dokazovat možnosti věřitelnosti a rozumnost tajemství, tak by se zaplétala do stále většího neklidu a temnoty. Protože tato příprava je už jednou odbytá, tak se k ní duše už nemá vracet. Duše se má nyní nechat vést výlučně Bohem. Když má dostoupit k Boží úrovni, aby žila podobně jako Bůh sám, musí se smířit s tím, že ona nesmírnost, která je známkou Boží, zaplaví duši, takže se jí bude zdát, že tone. Spolehni se na Boha a dívej se na jeho tajemství jeho očima, opírej se ne o svůj rozum, nýbrž o moudrost Boží, o dar rozumu, kterým činí tebe Bůh účastná rozumu svého. Ty zkoušky mohou trvat i léta, jako u svatého Pavla od Kříže, u bl. Jindřicha Susona. Ale když se tu člověk oddá vedení Boží nepochopitelnosti a nesmírnosti, končí jeho zkouška naprostou jistotou, kterou nic neotřese, jistotou v Bohu a z Boha. Teď bude duše patřit ne na své lidské obrazy a předměty svého snění, nýbrž na pravdy Boží samy v jejich božskosti, v jejich tajuplnosti a nepochopitelnosti i nesmírnosti. Objetí Boha, které nastane, bude ne lidské, nýbrž Bohem dané, Bohem působené.

+++

Ó MOCI VĚČNÉHO SLOVA!

VYSVOBOZUJÍCÍ!

SOUMRAKY V SLADKOST ROZPOUŠTĚJÍCÍ

DRUHÝM SVĚTLEM !

MODLITBĚ NOVÉ NÁS NAUČ

V BOLESTECH NAŠICH

NAD SNĚNÍM BRATŘÍ!

MODLITBĚ ÚZKOSTI SMRTI A KRVE UTIŠUJÍCÍ,

ÚZKOSTI LÁSKY A VZRŮSTU SESILUJÍCÍ,

OVLÁDAJÍCÍ BYTOSTI NEVIDITELNÉ,

OD LOŽÍ BRATŘÍ ZAKLÍNAJÍCÍ

UPÍRY SNĚNÍ!

A AŽ PROMĚNÍŠ V JEDINÝ POŽÁR

OKAMŽIKY NAŠE,

ŠLEHNI SVÝM VICHREM

V JEJICH JISKŘÍCÍ CHAOS;

DO ČTYŘ TAJEMNÝCH PÓLŮ JE ROZVĚJ

A V HLUBINÁCH NOCI

NA STA MIL OD SEBE NECHEJ JE ZÁŘIT,

JAK V BLANKYTU ČERNÉM

SYSTÉMY HVĚZD,

A ZÁVRATNÝ PROSTOR VESMÍRU TVÉHO

PRONIKAT VROUCNOSTÍ SVĚTLA,

SPOJENÉ JEDNOTOU ZÁKONŮ TVÝCH,

HASNOUT A ZNOVA SE NÍTIT,

KROUŽIT A LETĚT A HRÁT,

DO SVATÉ TVÉ VŮLE PO VĚKY!

OTOKAR BŘEZINA  (BUDOVÁNÍ CHRÁMŮ)¨

+++

VELKÉ KAMENY CHRÁMU TVÉHO NITRA

Jeden starý profesor měl jednou přednášet na školení o efektivním plánování času pro asi patnáct vedoucích pracovníků velkých firem. Přednáška měla být jedním z pěti workshopů, které byly ten den na programu. Starý profesor měl tedy k dispozici jen jedinou hodinu. Na začátku si účastníky jednoho po druhém pomalu prohlédl a řekl: „Provedeme pokus.“ Vytáhl zpod stolu velkou, několikalitrovou nádobu a opatrněji postavil před sebe. Potom jim ukázal asi tucet oblázků velkých přibližně jako tenisový míček a jemně je jeden po druhém vkládal do velké nádoby. Když byla plná až po okraj a žádný další kámen se už do ní nevešel, zvedl oči ke svým žákům a zeptal se jich: „Je nádoba plná?“ Všichni odpověděli: „Ano.“ Několik vteřin počkal a dodal: „Opravdu?“ Znovu se sehnul a zpod stolu vytáhl nádobku se štěrkem.

Pečlivě štěrk sypal na velké kameny a potom s nádobou zlehka zatřásl. Kousky štěrku padaly mezi kameny až na dno. Starý profesor znovu zvedl pohled k posluchačům a zeptal se ještě jednou: „Je nádoba plná?“ Jeho bystří žáci tentokrát začali jeho lest chápat. Jeden z nich odpověděl: „Pravděpodobně ne.“ „Dobře,“ odvětil profesor. Znovu se sklonil a tentokrát vytáhl písek. Nasypal ho do nádoby. Písek vyplnil prostor mezi velkými kameny a štěrkem. Profesor se zeptal ještě jednou: „Je nádoba plná?“ Posluchači tentokrát bez zaváhání sborem odpověděli: „Ne!“ „Dobře,“ odvětil profesor. Jak žáci čekali, vzal džbán s vodou, který stál na stole, a naplnil nádobu až po okraj. Potom řekl: „Jakou velkou pravdu nám tento pokus dokazuje?“

Nejodvážnější z posluchačů si vzpomněli na téma školení a odpověděli: „Dokazuje to, že i když si myslíme, že náš diář je úplně plný, můžeme do něj přidat ještě další schůzky a další práci, pokud si to opravdu přejeme.“ „Ne,“ odpověděl starý profesor, „to není ono. Velká pravda, kterou nám tento pokus dokazuje, zní, že kdybychom velké kameny do nádoby nedali jako první, potom už bychom je tam nikdy nedostali.“ Nastalo hluboké ticho, kdy se všichni zamysleli nad samozřejmou pravdivostí těchto slov. Potom starý profesor řekl: „Co je ve vašem životě těmi velkými kameny? Vaše zdraví, rodina, přátelé, sny, pracovní kariéra? Je třeba si zapamatovat, že důležité je věnovat se na první místě velkým kamenům vašeho života, jinak riskujete, že v životě neuspějete. Dáváme-li přednost menším věcem štěrku a písku -, zaplníme si život podřadnostmi, nepodstatnými věcmi bez hodnoty, a už nebudeme mít čas věnovat se těm důležitým. Nezapomeňte se tedy sami sebe zeptat: jaké jsou velké kameny mého života? Ty potom vložte jako první do nádoby své existence.“ Starý profesor přátelsky pokynul svému publiku a pomalu odešel ze sálu.

Je modlitba velkým kamenem mého života? Odpovídám bez obtíží: modlitba opravdu musí být velkým kamenem, který naplňuje nádobu našeho života. Je to doba, kdy neděláme nic jiného, než jsme s Bohem. Je to vzácná doba, kdy se všechno tvoří, všechno obnovuje, kdy jedná Bůh, aby nás připodobnil sobě.

(R.Sarah, Síla ticha, Brno 2018)

+++

SESTUP K NÁM

PO PŘÍČLÍCH LÁSKY SIRÉ SESTUP K NÁM,

NÁHLE A KRADÍ, VŽDYŤ VÍŠ, TAK NEČEKANĚ,

CO BOŽÍ POSEL NEPOZNÁN A BEZ PRŮVODU, SÁM,

ŽÍŘIVÝM ZRAKEM OTEVŘI BOHATCŮ DLANĚ.

TU UVIDÍŠ, JAK SVĚT SE PRUDCE ZATOČÍ,

JAK STRAŠIDELNĚ BOUCHNOU OKENICE,

PULS LOTRŮ DOBRÁCKÝCH MYSTICKY POSKOČÍ,

RŮJNÝM POKŘIKEM STRACHU OZNÍ ULICE.

ZMATENÉ TVÁŘE UDIVENÉ,

LAKOMSTVÍM ČASU UHNĚTENÉ,

TRUCHLIVÁ NÁDHERA ŠARLATU,

UKLOUZLÁ SATANOVĚ KOPYTU.

 

SHLÉDNEŠ DNŮ NAŠICH ŽEBROTU,

OBĚŤ SCHYSTANOU LIBĚ K SABBATU,

HOLÁTKA MÍRNÁ, NEOBDAROVANÁ.

BOLAVÁ NITRA, NEZACELOVANÁ.

DLAŇ ALE NEOTEVŘEŠ ZAŤATOU A NĚMOU V TMÁCH,

SYROVOU LHOSTEJNOSTÍ POTŘÍSNÍ TĚ ŽIVEL DRAČÍ.

PO HROBECH STOLETÍ JEN PŮJDEŠ, ČISTÝ V POHROMÁCH,

ČIN TVORSTVA V BEZNADĚJI USTRNE A SVĚT SE NEOTOČÍ.

PO PŘÍČLÍCH LÁSKY SIRÉ SESTUP K NÁM,

DO SRDCÍ ŽÍZNÍ VYPRAHLÝCH VLEJ RADOST NOVOU.

CO BOŽÍ POSEL NEPOZNÁN A BEZ PRŮVODU, SÁM,

ZOHÝBEJ PANSTVA HŘBETY SNÍTKOU OLIVOVOU.

SHLÉDNEŠ DNŮ NAŠICH ŽEBROTU,

OBĚŤ SCHYSTANOU LIBĚ K SABBATU,

HOLÁTKA MÍRNÁ, NEOBDAROVANÁ,

BOLAVÁ NITRA, NEZACELOVANÁ.

 

DLAŇ ALE NEOTEVŘEŠ ZAŤATOU

A NĚMOU V TMÁCH, SYROVOU

LHOSTEJNOSTÍ POTŘÍSNÍ TĚ ŽIVEL DRAČÍ.

PO HROBECH STOLETÍ JEN PŮJDEŠ,

ČISTÝ V POHROMÁCH, ČIN TVORSTVA

V BEZNADĚJI USTRNE A SVĚT SE NEOTOČÍ.

PO PŘÍČLÍCH LÁSKY SIRÉ SESTUP K NÁM

DO SRDCÍ ŽÍZNÍ VYPRAHLÝCH VLEJ RADOST NOVOU,

CO BOŽÍ POSEL NEPOZNÁN

A BEZ PRŮVODU, SÁM,

ZOHÝBEJ PANSTVA HŘBETY SNÍTKOU OLIVOVOU.

ZD.ŘEZNÍČEK  1948

+++

POHÁDKA  O  CHYTRÝCH  BAKTERIÍCH

Bylo - nebylo. Jedna malá populace bakterií Streptococcus pyogenes žila kdysi celkem v míru a harmonii mezi sebou navzájem i se svým okolím, a také s člověkem, který byl jejich hostitelem. Tyto organismy obývaly dva kontinenty zvané mandle ve světě jménem krk. Provozovaly metabolismus a rozmnožování; některé žily ve stabilních párech, jiné vytvářely řetízky, jak je to pro tento druh bakterií obvyklé.

Povědomí o „člověku“ bylo mezi nimi dost rozšířené, i když ho nazývaly různě. Někdy se dohadovaly, zda „Člověk“ je totéž co „Mensch“, a zápasily, zda je „Hombre“ silnější než „Man“. Ale většinou si byly jisté, že musí existovat někdo, kdo je ze své plnosti živí.

Některé z nich byly velmi chytré a začaly objevovat své okolí. Získaly mnohé poznatky o světě, kde žily, a vytvořily si celou vědu. Zjistily, že vesmír je mnohem větší než jenom krk, objevily jiné galaxie jako například žaludek a plíce... V té době si vybudovaly rozvinutou civilizaci, začaly se množit rychleji než dříve a obsazovaly nově objevená území svého kosmu.

Začaly věřit, že můžou všechno. „Jak můžete říkat, že existuje Člověk?“, ptaly se některé. „Cožpak ho někdo někdy viděl? Můžete ho dokázat? Je pochopitelné, že naše primitivní kmeny si představovaly existenci takové bytosti, ale dnes, kdy naše výzkumy dosáhly vyšší úrovně, tyto pověry už nepotřebujeme. Nejenom že k ničemu nejsou, jsou dokonce nebezpečné - jen se podívejte na všechny ty války, které se vedou kvůli této imaginární bytosti; a konečně - kdo má pořád poslouchat ta nesmyslná varování, že když nebudeme hodné, přijde člověk a potrestá nás?“ A začala velká kampaň proti člověkismu.

„Třikrát denně jednu tabletu, a využívat všechny,“ řekl lékař. A člověk je bral, po osmi hodinách podle návodu. A ona úžasná civilizace zmizela během několika dní z povrchu krčního. Ne proto, že nevěřily v člověka. Prostě se přemnožily... Jana Ungerová /Madrid, zima 2013/

+++

BRNĚNSKÁ AKAD. DUCH.ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY  OP

/Pokr./ Závěr: Svědectví

V letech 1940-1945 jsem byl na universitě v Miláně: doktorát filosofie (1941) a katedra slovanské kultury - podle italského zařazení "filologia slava" (1941-1943). V letech 1944-1945 jsem byl tamtéž zapojen do čs.protinacistického odboje v Itálii, v hodnosti majora - partyzána (pro Italy) a majora čs.pohraniční armády (pro "spojence") (1). Tyto zkušenosti mi pak pomáhaly chápat i uvěznění a osudy br.Patrika, hlavně při shromažďování dokladů po návratu (1945). Za pobytu v Praze (převor 1946-1949) jsem měl možnost sblížit se také s nezapomenutelným otcem Albertem Škrabalem O.P., duchovním otcem a též přítelem i br. Patrika, jak jsem zjistil později i z Patrikových dopisů.

V letech 1950-1955, "politická převýchova řeholníků" (302) v internačním středisku v bývalém premonstrátském opatství v Želivě (2). V letech 1958-1968, jako dělník na archeologickém výzkumu v oblasti Staré Město - Velehrad, "laik" a bez občanských práv. V této době jsem se ilegálně stýkal s dominikánskou sestrou Dr.Evou Marií Nejezovou, žijící tehdy v Jesenci u Konice. Pojilo nás přátelství ještě od studentských let. Kostel v Jesenci je zasvěcen sv.Liborovi (lidově Libórkovi), ochránci polních žní. Komunisté trpěli tamní poutě k Libórkovi v zájmu sklizní v JZD. Tak jsem tam chodil i já z Protivanova, ovšem i na návštěvu sestry Evy a druhých sestřiček. Když jsme byli jednou se sestrou Evou úplně sami, svěřila se mi jako spolubratru O.P., že má všechny doklady o br.Patrikovi. A dala mi je. Velkou část z nich již přepsala na stroji, pro případ, že by se originály ztratily. Nikdy jsem se jí neptal, jak k nim přišla, z opatrnosti. A skryl jsem je v Protivanově. Po "sametové revoluci", v roce 1990, jsem se vrátil z Říma. Sestra Eva byla již mrtvá. A já - ne a ne najít Patrikovy doklady. Teprve letos (roku 1998), kolem poloviny září mě moje sestra upozornila na balíček schovaný na půdě. Byl to celý Patrik!! Téměř všechny ostatní papíry okolo byly rozežrány od myší, jen Patrikovy byly bez úhony. V podstatě jde o Patrikovy dopisy, o lístky psané z vězení, o tajné "motáky", o jeho básně a překlady bohoslužebných hymnů, jak je zde uveřejňujeme.

Lze zjistit, že jsou od br.Patrika? Kdo je zachránil? Kdo je dal sestře Evě? Proč je nesledoval, nebo aspoň nedal sledovat Vladimír Koudelka?

1) PhDr Jiří Maria Veselý O.P. - MUDr František Staudek, Čs. odboj v Itálii 1944-45, III.vyd. 1945, Krystal Olomouc. - Veselý - Staudek, La resistenza cecoslovacca in Italia 1944-45, Milano 1975, Jaca Book.

2) J.M.Veselý, Zázrak v Želivě, Olomouc 1994 MCM, - Týž - Znamení času, II.vyd., Rosice 1997, Gloria.

Hodně dopisů bratra Patrika je totiž psáno "kolegovi" Josefu Koudelkovi. Je to dominikán P.Dr.Vladimír Koudelka, zasloužilý vědecký pracovník Historického ústavu O.P. v Římě. Dnes je spirituálem u sester ve Švýcarsku. Znají se dobře s otcem Veselým z Říma - otec Jiří byl Angeliku, on u sv.Sabiny. Otec Jiří se ho dotázal dopisem ze 4.9.1998, aby nám sdělil všechno o bratru Patrikovi. Odpověděl bleskově rychle (7.9.98).

Milý Otče Jiří,

Co se týká Patrika Kužely, v Olomoucí jsem shromažďoval vše o něm. Ty překlady hymnů, motáky, atd. Před odjezdem do Fribourgu jsem to dal do konventního archívu. Nevím, kdo to zachránil při obsazení konventu v r.1950. vy jste nebyl v Olomouci. Tam také byla moje lektorská tese - 1 exemplář - který měl později u sebe P.Augustin Prokop, jak mně jednou říkal. Snad s.Eva něco ví, Nepotřebuju to, jen pro zajímavost a pravdu. Píšu to, co mám v hlavě o Patrikovi.

Se mnou to jde ke konci.

Bratrsky P.Vladimír

Patrik Kužela. Byl jsem s ním v juvenátě v Praze. On ale byl starší. Byl velmi inteligentní a "hodný", to je příliš zralý. Vím od lékařů a z vlastní zkušenosti, že děti, které trpí leukemií, jsou např. velmi hodné... Jednou mě zavedl (Patrik) v Praze do operety, co bylo něco neslýchaného.

Byl poslán s Rozárem Petrem do le Saulchoiru v jižní Belgii na řádové studium franc. provincie, měl dělat doktorskou tézi s P.Congarem o Sebastian (?) Magni, italském kapucínovi, který působil v 17. století v Čechách. Jeho spisy byly vydány tiskem, týkají se ecclesiologie. P.Congar na něho (Pozn.: na br.Patrika) vzpomínal s velkým obdivem, když jsem se s ním setkával v Římě. také P.Anawati, egyptský dominikán, který s ním byl v Le Saulchoir.

Byl zatčen proto, že podepsal žádost Čechů, aby francouzské rádio vysílalo i česky pro Čechy doma. Po okupaci Paříže to tam Němci našli. Ve vězení v Olomouci prosil o ovoce, protože se u něho projevovala leukemie. Měl příležitost posílat z vězení motáky. Bratři mu tam nosili balíky. Když ale šel někdo na procházku za vězením a mával mu proti oknu jeho cely, hned se střílelo.

Zda zemřel v Osvěnčimi na zápal plic, jak to stálo na oficielním oznámení, pochybuju. Bylo to stereotypní, všichni tam umírali na zápal plic. Je možné, že leukemie se velmi zhoršila, že zemřel na ni.

Rickenbach 7.9.1998

P.Vladimír Koudelka OP.

Obšírnější svědectví však zveřejnil Otec Vladimír Koudelka v 1945 v Uherském Brodě pod názvem "Za br.Patrikem Kuželou z Vlčnova". Uvedli jsme je jako úvod k této práci. Ve stejném čísle (září 1945), ve "Zprávách" se píše mimo jiné: "Bývalý dominikánský klášter v Jablonném, kde odpočívá tělo bl.Zdislavy (dnes "svaté"), převezme opět do správy náš řád... Řádový juvenát, kde jsou vychováváni hoši, kteří se chtějí stát kněžími - dominikáni - byl převezen z Řevnic do Prahy" - "Do Prahy se vrátil z Itálie člen naší provincie P.Dr.Jiří Maria Veselý, který byl od roku 1941 profesorem na milánské universitě. Po příchodu vládního vojska do Itálie vedl při něm duchovní službu a dosáhl hodnosti majora. Jeho zásluhou navázalo skoro celé vládní vojsko styk s naším odbojem v zahraničí, a proto také nyní bylo očištěno z nařčení z kolaborantství" (s.8). Nacisté totiž ničili národy i náboženství. Uveřejňujeme to kvůli zmínce o juvenátu! I ten byl předmětem pronásledování.

Mezi "papíry", předanými sestrou Evou je též dopis se záhlavím dominikánského řádu z 1.března 1943.

 

Dominikánský konvent

v Uherském Brodě

                                                                                   v Uh.Brodě, dne 1/III 43.

(z knihy J.M.-Veselý OP, T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)

+++