SRPEN 2020

Ročník XXVI., číslo 8.                                                                                                                    Srpen 2020

Obsah: Jana Eva Lopourová, Zrání, Profily svatých, Proč se svatý Dominik tolik směje, Jana Elop, Kontemplace, Jakub Zemek OP, O slovenském povstání, Proč svatý Dominik tak často pláče, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Jana Eva Lopourová, Proroctví_______________________________,

ZRÁNÍ

UMÍRÁ Z LÁSKY HROZEN VINNÝ

VYDÁN K LISOVÁNÍ ZA CELOU VINICI

 

TAKÉ TY ZRAJ A SLÁDNI

AŽ DO VINOBRANÍ

TOMU KTERÉHO MILUJEŠ

NE JAK CHCEŠ

ALE JAK VINAŘ DÁ TI

BÝT VÍNEM ŽIVOTA

SVÉMU MILÁČKOVI

Jana ELOP

+++

PROFILY SVATÝCH

PROČ SE SVATÝ DOMINIK KAŽDOU CHVÍLI SMĚJE?

Říkává se, že se na někoho usmálo štěstí. Jenže ve skutečnosti se přehlíží, že je člověk podporován vyššími příčinami,

Cože? A jak se na mě vlastně štěstí usmívá? Pověz mi, můj dobrý anděli, jaké je základ mého šťastného úsměvu?

imageLidé běžně říkají, že se nějakému člověku šťastně zadařilo, když se mu přihodí nějaké dobro mimo jeho záměr. Třeba když někdo při okopávání pole najde poklad, který nehledal. I když se to ale někomu přihodí, že pracuje mimo vlastní záměr, přesto se to nestane mimo záměr jeho nadřízeného.

Jako když někdo nařídí svému podřízenému kráčet k nějakému místu, kam on sám poslal jiného podřízeného, aniž by o tomto svém poslání věděli, pak jejich setkání je mimo záměr obou podřízených, ale v souladu se záměrem jejich společného nadřízeného. Třebaže ve vztahu k podřízenému jde o náhodu a osud, není to náhodné ve vztahu k nadřízenému, nýbrž je to tak záměrně zařízeno.

Jako člověk tělesně podléháš okolní přírodě, avšak rozumem jsi podřízen dokonalejším tvorům čili andělům, kdežto ve své vůli podléháš Bohu. Tak se ti může přihodit něco mimo tvůj záměr, co je v souladu s řádem okolní stvořené přírody nebo s andělským řádem a rozhodně podle řádu Božího. Ačkoli ve tvém rozhodování působí přímo jedině Bůh, přesto také úkony tvého duchového průvodce způsobují něco ve tvém rozhodování na způsob přemlouvání. A když seš vlivem tohoto přemlouvání nakláněn k nějakému pro tebe užitečnému rozhodnutí, přesto nepoznáváš jeho užitečnost svým rozumem, i když se ti tvůj duchový průvodce snaží osvítit tvůj rozum sebevíc. Když se pak rozhodneš pro něco užitečného, myslíš si, že se ti poštěstilo, zatímco duchový průvodce se s tebou musel nějak namáhat, abych tě přemluvil k dobrému.

Přesto tu také působí na člověka okolní stvořený svět. Tak se o někom říká, že se narodil na šťastné planetě.

Tady jde o něco jiného. Vliv okolních těles na tvé tělo v tobě způsobuje přirozené uzpůsobení těla, jako třeba tvých vášní a pocitů. A proto z uzpůsobení, zanechaného vesmírným tělesem ve tvém těle, se o tobě říká nejen to, že se ti dobře poštěstilo nebo zle zasmolilo, nýbrž také, že ses dobře nebo špatně narodil. To, že se ti dobře poštěstilo znamená, že ses dobře narodil.

Má tomu jeden snad rozumět tak, že by z různé přirozenosti rozumu vyplývalo to, že se jeden rozhoduje pro něco sobě užitečného, kdežto jiný pro škodlivé mimo vlastní rozum?

Kdepak. Přirozenost rozumu a vůle je u všech lidí stejná, zatímco hmotná různost způsobuje různost početní. Když je tedy rozum člověka osvěcován k dobrému konání nebo vůle podněcována Bohem, neříká se, že se člověk dobře narodil, ale spíše, že je ochraňován nebo řízen.

Nepřehlédni tu odlišnost! Činnost duchového průvodce i vesmírných těles působí v tobě jako uzpůsobující k rozhodování, kdežto Boží činnost působí jako zdokonalující. Pokud ale uzpůsobení, jež pochází z jakosti těla nebo z přemlouvání vůle, nezpůsobuje nutnost k rozhodnutí, tedy se člověk nerozhoduje vždy podle toho, co zamýšlí jeho duchový průvodce, ani dle toho, k čemu ho naklání nějaké vesmírné těleso. Přesto se ale člověk rozhoduje pokaždé pro to, co Bůh působí v jeho vůli. Proto člověk někdy promarňuje ochranu duchového průvodce čili strážného anděla. A tím spíš je působení vesmírných těles na člověka někdy neúčinné. Avšak Boží prozřetelnost je vždy pevná a neochvějná.

imageVezmi v úvahu ještě jinou odlišnost! Žádná přírodní síla tě přece neuzpůsobuje k rozhodování, ledaže se vtiskuje do tvého těla, z něhož jsi podněcován k rozhodování tak, že tě vášně navádějí k nějakému rozhodnutí. Každé uzpůsobení k rozhodování, jež pochází od vesmírných těles, je na způsob nějaké vášně, jako je-li někdo naváděn k rozhodování se pro něco láskou anebo hněvem a podobně. Já, tvůj anděl, tě však uzpůsobuji k rozhodování na způsob poznávající úvahy bez vášně.

Můj drahý anděli, jak to všechno dokážeš?

Různě. Někdy osvěcuji tvůj rozum jenom k poznání, že je dobré, aby se něco stalo, ale nepoučuji tě o důvodu, pro který je něco dobré, a jenž je brán z cíle. Proto pak někdy míníš, že je dobré, aby se něco stalo, ale kdybys byl přece jen dotázán proč, odpověděl bys, že nevíš. Když dosáhneš užitečného cíle, který jsi předem neuvážil, budeš mít za to, že se ti poštěstilo. Jindy tě ale osvěcováním poučuji, že něco je dobré, i o důvodu, proč je to dobré.

Raduj se, otče Dominiku, kráčím ve tvých stopách jako svatý Tomáš, řečený Andělský doktor, abych všechno nejasné objasnil. Pamatuj, že tak, jako je činná síla duchovní přirozenosti vznešenější, než tělesná, tak je i obecnější. Proto se uzpůsobení od vesmírných těles nevztahuje ke všemu, k čemu se vztahuje tvé lidské rozhodování.

Síla tvé lidské duše, nebo též síla andělská, je částečná ve srovnání s  nadpřirozenou silou Mne jako tvého Spasitele. Moje síla je obecná s ohledem na všechno jsoucno. Takto se ti může přihodit nějaké dobro mimo tvůj vlastní záměr a mimo vliv vesmírných těles i mimo osvěcování duchového průvodce. Nikdy však mimo Mou prozřetelnost, která je stvořitelkou a řiditelkou jsoucna, pokud je jsoucnem. Proto je třeba, aby obsahovala pod sebou vše. Tak se tedy ti může přihodit něco dobrého nebo zlého jak v poměru k sobě, tak v poměru k vesmírným tělesům, tak i v poměru k duchovému průvodci, ale nikoli v poměru ke Mně. Ve vztahu ke Mně nemůže být ve tvých, lidských záležitostech něco náhodného a nepředvídaného.

Raduj se, otče Dominiku, jsem tvá duchovní dcera Zdislava, a děkuji ti za jasné anděly v lidském těle, jak nazývám všechny dominikány. Přivedli mě po boku manžela do skvělé rodiny, a koneckonců do nebe, odkud tě zdravím. Nebyla to náhoda. Vedl mne blahoslavený Česlav, jasný anděl v bílém rouchu, skvělý zpovědník a duchovní vůdce.

image  Tak vidíš, Dominiku. Náhodné je to, co se vymyká záměru, přičemž mravní dobro se nemůže vymykat záměru, protože spočívá v rozhodování. Proto se s ohledem na ně nedá říkat, že se někomu dobře poštěstilo nebo zle zasmolilo, třebaže se s ohledem na ně může říci, že se někdo dobře nebo špatně narodil, když je od přirozeného uzpůsobení těla způsobilejší k rozhodování pro ctnosti nebo neřesti. Jen s ohledem na vnější dobro, které se člověku může přihodit mimo záměr, může se o člověku říkat, že se též dobře narodil, i že se mu dobře poštěstilo, a také, že je ode Mne veden, jakož i chráněn od svého duchového průvodce.

Tak ale dosahuješ ještě jiné pomoci, co se týká výsledků tvého jednání. Když se můžeš rozhodnout i sledovat zvolené, jsi v tom někdy podporován vyššími příčinami, anebo také brzděn.

Jak je to při rozhodování?

Býváš přitom buď uzpůsobován vnějšími přírodními silami jako nějakými vesmírnými tělesy, aby sis něco zvolil, nebo osvěcován ochranou duchového průvodce, nebo též nakláněn Mou činností.

A jak je to přitom, když sleduji to, co si zvolím?

Při výkonu zvoleného dosáhneš síly z nějaké vyšší příčiny k účinnosti toho, co sis zvolil. To může být nejen ode Mne a Mých andělů, ale také od vesmírných těles, pokud je taková činnost založena v těle. Je přece jasné, že také neoživená těla dosahují nějakých sil a účinností od vesmírných těles, také mimo ty, které sledují činné a trpné jakosti prvků, o nichž není pochyb, že podléhají vesmírným tělesům. Jako to, že magnet přitahuje železo, má ze síly vesmírného tělesa, tak i nějaké kameny a rostliny mají jiné skryté síly. Proto nic nebrání, abys měl z působení vesmírných těles nějakou účinnost v konání nějakých činů, jež jiný nemá, jako lékař při uzdravování, rolník při pěstování či voják v boji.

Uštědřuji ti však tuto účinnost k důslednějšímu provádění tvých činů ještě dokonaleji.

Jak je to při mém rozhodování?  A jak je tomu při další pomoci?

V případě té přední pomoci, která se týká tvého rozhodování, se říká, že tě Bůh řídí. Co se týká další pomoci, tak se říká, že tě Bůh posiluje. A tyto pomoci jsou současně uváděny v žalmu, kde se zpívá: Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se měl bát?, ohledně prvého, a Hospodin je ochránce mého života, koho bych se bál? (Ž 26,1), ohledně druhého.

Mezi touto dvojí pomocí je odlišnost. Jedna odlišnost je v tom, že prvou pomocí jsi podporován v tom, co podléhá jeho síle, ale ještě v něčem jiném. Druhá pomoc se vztahuje na to, na co stačí tvá lidská síla, jako to, kdybys při kopání hrobu našel poklad, nepochází ze žádné lidské síly. Proto s ohledem na takovýto prospěch můžeš být podporován v tom, abys byl podněcován k hledání pokladu. Ne však tak, že by se ti dávala nějaká síla k nalezení pokladu. Avšak v tom, že lékař uzdravuje, nebo voják vítězí v boji, může být podporován tím, že volí příhodné prostředky k cíli, a tím, že je účinněji provádí silou, dosaženou od vyšší příčiny. Proto je prvá pomoc obecnější.

imageJiná odlišnost je v tom, že pomoc je dána k účinnějšímu sledování zamýšleného. Proto jsou-li náhody mimo rozhodování, nemůže se o člověku kvůli takovéto pomoci vlastně říkat, že se mu dobře poštěstilo, jako se to může říkat kvůli první pomoci, jak bylo výše prokázáno.

Někdy se ti ale šťastně přihodí dobré, nebo třebna zase dolehne zlé, pokud ty sám působíš, jako že bys našel při okopávání pole zakopaný poklad, nikdy však spolupůsobením jiné příčiny, jako kdybys potkal při nákupu v trhu dlužníka, o němž bys nevěděl, že ho potkáš. V prvém výsledku jsi podporován k tomu, aby se ti něco dobře přihodilo pouze tím, že jsi řízen v rozhodování k tomu, k čemu je připojena nějaká výhoda, jež nastává mimo tvůj záměr. Ve druhém výsledku je třeba, aby oba působící byli z nebe řízeni k výběru úkonů, nebo k pohybu tam, kde se setkají.

K tomu, aby se ti šťastně přihodilo dobré nebo se ti protivně zasmolilo něco zlého, je jak ode Mne, tak k tomu může dojít od vesmírného tělesa, pokud jsi Mnou ovlivňován volbě něčeho, k čemu je připojeno nějaké pohodlí či nepohodlí, jež rozhodující předem nezamýšlí, a pokud jsi k volbě něčeho takového ovlivňován vnější přírodní silou, totiž vesmírným tělesem. Avšak toto pohodlí či nepohodlí, jež je náhodné vzhledem k tvému rozhodování, pozbývá ráz náhodnosti ve vztahu ke Mně, ale nikoli ve vztahu k dané přírodní síle. Nějaká příčina nepozbývá ráz náhodnosti, leda převedením na příčinu o sobě. Síla vesmírného tělesa je však působící příčinou, nikoli na způsob rozumu, ani rozhodování, nýbrž na způsob přírody. Přírodě je však vlastní tíhnutí k jednomu. Není-li tudíž nějaký účinek jediný, nemůže být jeho příčinou o sobě nějaká přírodní síla. Pokud se však něco dvojího připojuje k sobě, netvoří opravdovou jednotu. Proto o sobě nemůže být příčinou tohoto spojení žádná přírodní příčina. Můžeš být tedy podněcován vlivem nějakého vesmírného tělesa na způsob imagevášně ke kopání hrobu. Ovšem hrob a místo pokladu nejsou jedno. Síla vesmírného tělesa tě o sama o sobě nemůže naklánět k celému tomu, abys ty, člověk kopal hrob, a k místu, kde je poklad. Někdo, působící rozumem, však může být příčinou naklánění k tomu celému, jelikož poznávajícímu přísluší pořádat mnohé v jedno. Rovněž je jasné, že i ty, kdybys věděl, že tam je poklad, mohl bys jiného, neznalého, poslat kopat na tomtéž místě hrob, aby on nezáměrně našel poklad. Tak tedy podobné náhodné účinky, převedené na Mou nejvyšší příčinu, pozbývají ráz náhodnosti. Ne však, když jsou převedeny na vesmírnou příčinu.

Ze stejného důvodu vychází najevo, že obecně nemůžeš být příznivě ovlivněn působením vnější přírodní síly, jako je vliv nějakého vesmírného tělesa, nýbrž jen co se týká toho či onoho. Říkám však obecně, protože nemáš ve své přirozenosti takové vtištění přírodních sil, abys volil vždy nebo většinou něco, k čemu je připojeno nějaké pohodlí či útrapy. Avšak to, čím se ti přihodí dobré nebo špatné, dle štěstěny, není převoditelné na nějaké jedno. Naopak, je to neurčité a vyplývá to ze smyslu. Není možné, abys měl ve své přirozenosti takové zaměření, kvůli němuž bys volil vždy to, k čemu se případně připojuje nějaké pohodlí. Je však možné, abys jedním působením vnější přírodní síly neboli vesmírného tělesa byl nakláněn k volbě něčeho, k čemu se připojuje nějaké pohodlí, a jiným působením k volbě jiného, a třetím působením k volbě třetího, avšak nikoli tak, abys jediným působením byl nakláněn ke všemu. Zato jediným Mým nadpřirozeným uzpůsobením můžeš být řízen ke všemu dobrému. Každopádně se smíš radovat, že se Mi ty tvoje záležitosti nikdy nevymykají z rukou a přitom ti přeji, abys ve všem dobrém uspěl. Tomáš Bahounek OP

+++

KONTEMPLACE

MĚSÍC SE USMÍVÁ

ON VÍ

NOČNÍ OBLOHA

V TOBĚ SE PROSTÍRÁ

STŘÍBŘITÁ HLADINA

ODRÁŽÍ TVÁŘ

SRPKEM TMU POŽALA

ČÍSI RUKA

NENÍ VÍC V TVÉ MOCI

NEŽ NECHAT OČISTIT SE NOCÍ

PAK PŘIJDE MÍR

A V JEDINÉ CHVÍLI

KDE JEN SRPEK BYL

KULATÁ TVÁŘ MĚSÍCE

PŘÁTELSTVÍM DOROSTLA

A V NĚM NIC NECHYBÍ

TO ON TĚ VYKOUPIL

POSADIL K MÉMU STOLU

NECHCI TI VLÁDNOUT

CHCI TĚ MILOVAT

TY VE MNĚ A JÁ V TOBĚ

MÁME VYTRVAT

NEŽ USLYŠÍME

POJĎ A VEJDI SLUŽEBNÍKU VĚRNÝ

V RADOST PÁNA SVÉHO.

Jana ELOP

+++

PROFILY SVATÝCH

Úryvky z knihy JAKUB A. ZEMEK O. P. VATIKÁNSKÝ ŠPIÓN

O SLOVENSKÉM NÁRODNÍM POVSTÁNÍ

U příležitosti zabrání našich zvonů /během nacistické okupace/ a jejich spouštění jsem se dostal do Uherského Brodu. Seznámil jsem se tam s jedním bývalým poručíkem čs. armády, který byl správcem nebo úředníkem v muzeu.

Ježto jsem to spouštění zvonů fotografoval, prosil mě, abych pamatoval s fotografií na muzeum. Vyhověl jsem mu….

Často jsme sedávali u nás v klášteře…

V Uherském Brodě… potkal jsem tam znovu toho důstojníka. Žádal mě, abych s ním šel do kláštera, že mi prý musí sdělit něco důvěrného a důležitého. Tak jsme šli. Musel jsem zavřít okno, aby nebylo nic slyšet. Řekl mi: „Nedávno byl v Luhačovicích inkognito generál a ministr Slovenského státu Čatloš. Zavolal si nás tři, kdo jsme pod ním sloužili ještě za republiky: ing. Janáčka z pivovaru, pana Babulu, faráře církve československé, a mne. Sdělil nám, že slovenská vláda v čele s prezidentem Tisem připravuje povstání. Proto budujeme pevnost v Banské Bystrici a do Bystrice se vozí potraviny, velké zásoby textilu, jídla a všeho zboží. Němcům říkáme, že budujeme pevnost proti Rusům. A tak až budou Rusové na Dukle, začneme povstání. Proto vás prosím, abyste nám přišli na pomoc, jako přišli vaši otcové v roce 1918. Máte tu Sokoly, Orly, mladé lidi, tak s nimi přijďte." Potom mi poručík řekl: „Slíbili jsme mu to, protože Sokoly bychom měli, ale u Orlů nikoho neznáme. Proto vás prosíme, abyste nám pomohl sehnat co nejvíce mužů z orelských řad."

Znal jsem Orly z Uherského Brodu a oni znali mě. Proto se mi zdálo, že to bude snadné. Slíbil jsem a poslouchal jsem večer co večer Londýn, abych slyšel, zda se na Slovensku něco děje. Jednou v srpnu 1944 jsme po večeří seděli v tzv. rekreaci. Tu přiběhl farář P. Straňák, který právě bedlivě poslouchal rozhlas….Vletěl do dveří a koktal: „Na Slovensku je po-popovstání! Volala Banská Bystrica!" …

Pamatuji si dobře to, že generál Čatloš jim prý stále zdůrazňoval, že to dělá slovenská vláda v čele s prezidentem Tisem.

Později ve vězení jsem se dozvěděl různé „střípky" o povaze povstání. Někteří tvrdili, že lidé šli do hor proto, že rozhlas vydal prohlášení: „Slováci do hor! Němci nám zatkli našeho prezidenta Tisu!" Když se pak druhý den ozval z Londýna prezident Beneš proti Tisoví, mnoho Slováků se z hor vrátilo. Plukovník Hlinkových gard, Rabina nám vypravoval, že německý generál Berger přijel ďo Bratislavy, vytáhl z postele vyslance Ludina a ten musel svolat členy vlády i s prezidentem. Ten se však ukryl snad prý u františkánů v Malackách. Generál Berger vyhrožoval na vyslanectví, že se Slováky zatočí a že Ludin i Tiso se budou pěkně vyjímat na kandelábrech bratislavských ulic. Vyslanec Ludin, i když byl jen v pyžamu, prohlásil, že musí generálovi dát nějaké pohoštění. To zachutnalo generálovi tak, že si žádal ještě nějakou další skleničku a důkladně se opil. Ludin ihned poslal Vůdci rádiovou depeši, že se generál opil před členy vlády a udělal Říši ostudu. Hitler nařídil vyměnit generála a přijel tam generál Hófl.

Ve vězení /po válce/ jsem také seděl s Rudolfem Viktorinem. Tvrdil mi, že byl náměstkem „povereníka vnútra". Napřed říkal, že byl zavřen v Ilavě i se synem a že jim bachař pomohl utéct a on se synem pak zahájili povstání. Zdá se, že se v tom Tisově fašistickém státě komunistům nijak zle nevedlo. Básníci a spisovatelé, kteří se později dali ke komunistům, se pak předháněli v hanobení Slovenského státu, ale jeho výhod využívali bohatě. Vzpomeňme si na Mihálika...

 (Vatikánský špión, Podle autentických magnetofonových nahrávek přepsal a uspořádal P.Tomáš Bahounek OP, Matice Cyrilometodějská 1991 Olomouc)

+++

PROČ SVATÝ DOMINIK TOLIK PLÁČE

imageRadostně zvonivý smích Božích dětí vzbuzuje závist pyšné světové moci. Vládce světa neprodleně odvolává ze služby své poklonkující náhončí. Místo jejich jalového řečnění a záplavy rozptýlení přehází k něčemu, při čem by člověku měla v žilách krev stydnout. Od hory příslibů a svůdných pokušení přechází k hrozbě rozpoutání pekla války a uvržení člověka do jejího spalujícího ohnivého jícnu.

První setkání s touto kuriózní postavičkou našeho života se mi přihodilo uprostřed doby velkých proměn. Tehdy se místní tatíci a mámy ocitli mezi mlýnskými kameny. Odporná skrytá stvůra se snažila každého rozemlít na prášek. Když se tak z různých stran rozléhalo řinčení zbraní, troubení polnic, skandování zástupů řízených povýšenci, vynořil se známý kašpar s přihlouplým úsměvem a dožadoval se jednoho:

To chce klid!

Kdo jsi? - Ptám se.

Jsem jeden z vás.

Z nás lidí?

Ano, jsem kterýkoli z vás lidí.

Není to pravda, dával mi na srozuměnou můj nebeský průvodce.

imageAle ty přece nejsi já? - Divím se.

Přesto mám v sobě mnoho z tebe.

Kdo tě za mnou posílá?

Nikdo. Vždycky jsem byl s tebou. Jenže to víš, že já nemohu soupeřit s těmi učenými pány.

Proč ne?

Protože každej nemůže bejt chytrej, našeptával přesvědčivě. Ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by na světě bylo tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.

Od toho světoběžníka se pravdu nikdy nedozvíš, naznačuje mi duchový průvodce. Snaží se objasnit: Je slaboduchým poslem a tupným prostředkem toho, který podle slov evangelisty Jana je vrah od počátku a nedrží se pravdy, takže v něm pravda není. Tento duch světa je zosobněná lež. A lež ničí duchovní život, jako vražda ničí život tělesný. Aby mohl přežívat, musí poklonkovat a nedůstojně živořit před každým, kdo se ve světě povyšuje.

Taková je démonická metoda - urážení své vlastní důstojnosti a stavění se hloupějším a nešikovnějším, než tomu třeba ve skutečnosti je, a to rafinovaně podle vzoru toho, který se představuje jako duch, jenž věčně popírá, který vždy chtíc dobro, pokaždé jen zlo vykoná.

Odkud se bere ta poťouchlá záludnost mysli či lest rozumu?

Jedině z ducha světa. Od něho se o něm nic pravdivého nedozvíš. Je to duch lži. Bude vždy popírat každou pravdu, dokonce i sebe sama. To je jedna z jeho pastí, do nichž se lehkověrní lidé chytí.

Co ví o mně?

Totéž, co každý anděl, ale jeho vědomosti o tobě jsou temnější a kusé.

Co proti mně má?

Jenom svůj hřích. Ďábel, jak píše apoštol Jan, hřeší od počátku. Závistí ďáblovou přišla smrt na svět, uvádí se v Knize Moudrosti. Jeho hřích pochází z toho, že nezaměřil vlastní dobro a dokonalost k poslednímu cíli, nýbrž ulpěl na vlastním dobru jako na cíli. Chtěl být rovný Bohu. Jeho prvním hříchem byla pýcha.

Jaké důsledky má hřích pro zlého ducha světa?

Hlavně zatemnění rozumu. Přirozené poznání mu nebylo ani odňato, ani umenšeno. Pro jednoduchost jeho duchové podstaty nemůže být jeho přirozenosti za trest nic ubráno. Avšak poznání, které vyplývá z milosti a spočívá v tom, že se někomu zjevují nějaká nadpřirozená tajemství, je mu dostupné jen v omezené míře; avšak poznání, které by vedlo k lásce k Bohu jako ryzí Pravdě, je mu zcela nedostupné.

A co ještě?

imageZatvrzení ve zlu. Jeho poznání se liší od lidského tím, že rozumem poznává nehybně, tak jako člověk poznává nehybně, pokud jde o zřejmé první zásady, kterými se rozum zabývá. Dále však člověk poznává přemýšlením, takže se pohybuje přemítavě od jednoho předpokladu ke druhému předpokladu postupem k závěru jako třetímu. Stejně také vůle člověka míří k tomu pohyblivě, protože může od toho také odstoupit a přilnout k protivnému, kdežto vůle duchové bytosti přilne pevně a nehybně. Tak dobří andělé, kteří vždy míří k Dobru, jsou v tom směru upevněni, kdežto padlí andělé, jakmile se odkloní od svrchovaného Dobra, jsou v tom zatvrzeni jako v křeči.

Jak mi tedy může škodit?

Mezi lidmi je největší nebezpečí tam, kde je větší mravní slabost. U andělů je tomu naopak, protože hřeší z pýchy. Přirozenost anděla zůstává andělská i po pádu. Proto i zlý vládce světa přirozeně poznává a touží. Podporován svou jasnozřivostí, kterou hříchem docela neztratil, sleduje tvůj život, tvé chování, každé tvé slovo. Jako člověku a dítěti Božímu ti neustále závidí, že ne jeho, ale člověka si Bůh pozval k těsné spolupráci na řízení světa.

Kolik je těch zloduchů?

Není jich moc, ale pořád je jich dost, aby znepokojovali.

A tebe, ty bílý šašku, Dominiku, budeme my, démoni, trápit víc, než kohokoli jiného. Andělského doktora ti zve do řádu Bůh, ale my se přičiníme, abychom ho umlčeli. Posíláme jednoho ďábelského poskoka Tampiera, v arcibiskupském rouchu, aby ho vyhnal z pařížské univerzity, a jiného démona, aby mu cestou na lyonský sněm zkrátil život. Ani tu tvou Zdislavu nenecháme dlouho dýchat! Rozprášíme řady tvých bílých kompliců, aby už přestali se svým učením na školách!

Čím to, že má ďábel pořád takový úspěch u lidí?

Hraje to tak rafinovaně na lidské vášně, že skoro až sám uvěří ve svou naprostou nevinu, takže za své čertoviny je koneckonců schopen obvinit i samotného Pána Boha, což je krajně rouhavé.

Dusivá atmosféra hříchu ve světě, do něhož je každý člověk ponořen, působí tak protichůdně, aby dítě v nerozumné zaslepenosti zavřelo oči před krásou a podniklo další krok po svém. Koho dítě poslechne? To je tajemství srdce člověka, nadaného svobodou.

Úchvatná svobodo! Jsi skutečně stromem života. Plodíš ovoce slávy jako zkázy. Kdo umí rozeznávat a odhodlá se počínat si podle toho, sklízí s dobrými plody radost nesmrtelného života. Jenže když ono zakázané ovoce tak voní, je krásně vybarveno, hned probouzí divné cukání v ruce a láká svou nabídkou, že může sladce zachutnat.

Můžeš odporovat působení svého nebeského průvodce, ba dokonce můžeš zabraňovat i jeho pohledu do svého srdce.

imageTo je přednost lidí i andělů, že mohou ovládat své smýšlení a tak uplatňovat vliv, nad kterým je jiný tvor bezmocný. Jedině Bůh může pronikat nitrem andělů i lidí bez jejich souhlasu, protože je vševědoucí. Nicméně ani Bůh jim do jejich nitra nezasahuje bez jejich souhlasu.

Odpůrce nespí. Kdykoli začne ve světě zuřit. Také on se zde domáhá svých domnělých práv na člověka.

Podbízí se tvé slaboučké vůli nabídkou levného zboží. Vtírá se tvému rozumu na prahu usuzování a dosud prostému jakémukoli složitému přemítání právě přihlouplými vtípky. Kdykoli to Bůh dopustí, tak zloduch ochotn přijímá nejen dětsky žvatlavý hlas, ale i dětsky kulaťoučkou tvář a postavičku a celý lidský zevnějšek. Vtěluje se do postavy šmajdavého revmatika, poživačníka a uvádí do pohybu jeho jazyk, oči, sluch, ruce i nohy. A takto si přichází pohrávat se svou kořistí.

Líbí se mi. Je mi ho líto.

Staví se ti tak blízký, když zákeřně dává najevo nezámožnost svého ducha, ale místo, aby člověka zodpovědně provedl krásnou zahradou, vláčí tě po zakouřených hospodách a vykřičených domech, aby tě zapomněl kdekoli, kde se jeho požívačnosti nabídne příležitost.

On se pořád něčemu posmívá nebo aspoň potměšile chystá nějakou roštárnu, ale přitom poklonkuje před každým mocipánem ve světě, jen aby už-už byl mezi svými kumpány a mohl si někde stranou užívat. Všemu se dokáže vysmát, ale tím to končí. Nikde nic hrdinského.

Na druhé straně, ruku na srdce, není třeba hledat zlomyslné dílo toho světoběžníka za každou lidskou potrhlostí. Lidé mají v sobě dost hlouposti i bez ďábla. Ovšem sotva zaváháš, anebo rovnou vezmeš nabízenou ruku nevěstky, hned se ten zloduch potutelně chechtá.

Sotva se někde něco nepovede, vyklouzne ze všech lidských plánů, rozbije se to, rozsype či rozleje, a provinilec se vypaří, tak se hned lidé nadlouho obírají nekonečným řetězcem otázek:

Kdo za to může? Kdo tu nehodu způsobil. Jak už to mezi lidmi bývá, nejraději by všechno svedli na ďábla jako na strůjce všech nešťastných náhod. Jenže je to na místě? Pocházejí opravdu všechny průšvihy jen z ďábelského pokoušení?

Zdá se, že něco může být označováno jako příčina přímo, ale také nepřímo. Nepřímo, pokud jistý činitel, působící nějaké uzpůsobení k jakémusi účinku, představuje příležitostnou příčinu tohoto účinku. Jako když se řekne, že ten, kdo suší dřevo, je příčinou jeho spálení. V tom smyslu se musí říci, že ďábel je první příčina našich hříchů. Pokoušel naše prarodiče ke hříchu. To způsobilo v celém lidském pokolení náchylnost ke všem hříchům.

Něco jiného je přímá příčina něčeho, protože k tomu přímo vede. A tak ďábel není příčinou každého hříchu. Každý hřích není totiž spáchán z ďábelského pokoušení. Některý je spáchán ze svobody rozhodování a v důsledku poruchy těla. Vždyť i bez ďábla by lidé toužili po jídle, po pohlavním uspokojení, po moci nad jinými. Přitom nastává různá nezřízenost, když není rozumem udržována patřičná žádost, a hlavně je-li porušena přirozenost. Potom brzdění a mírnění takové žádosti patří ke svobodnému rozhodování. Tak tedy není nutné, aby všechny hříchy pocházely z ďáblova pokoušení. Pokud ale některé pocházejí z jeho pokoušení, lidé jsou právě nyní klamáni tímto lichocením, jakým byli klamáni už první rodiče.

Když někdo páchá nějaké hříchy bez ďáblova pokoušení, přesto se člověk jejich pácháním stává ďáblovým sluhou, protože napodobuje jeho, prvního hříšníka.

Člověk může sám od sebe upadnout do hříchu, ale nemůže získat zásluhy bez Boží pomoci, která se mu poskytuje andělskou službou. Zatímco ke každému našemu dobru spolupůsobí dobří andělé, ne všechny naše hříchy pocházejí z pokoušení padlých andělů. Není však žádný druh hříchu, který by někdy nevzešel z pokoušení padlých andělů.

Kde je mezi lidmi největší riziko hříchu?

Přece všude tam, kde je větší mravní slabost, zchátralost a bída ducha. U duchových tvorů je tomu naopak, protože hřeší z pýchy.

Jak může démon dotírat na lidi?

Především nemůže nikoho donutit ke hříchu. Všichni jsme svobodni. A tak na lidi může působit nepřímo.

Jak?

imageZatemněním mysli a oslabením vůle, naváděním ke zlému. To, že tady nějaký takový vliv byl, potvrzuje Spasitel, když říká: Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a pro jeho anděly!

Každé lidské srdce touží po pravém klidu, po štěstí a pokoji. Jenže ani jediný z lidí si ho nemůže sám opatřit, ani udržet. Když odmítneš pokoj, se kterým je k tobě poslán tvůj duchový průvodce, začneš ho hledat jinde.

Vyberu si to nejlepší, co je na světě.

A přebereš. Zmýlíš se, protože satan podle slov apoštola národů, brává na sebe podobu anděla světla. Když vládce světa nabízí blud, zahalí ho částečnou pravdou. Když nabízí nějakou špatnost, obalí ji leskem dobra. Tak to učiní přijatelnějším. Když ti nabízí hřích, oblékne ho rouchem ctností. Člověk se nechá lapit na návnadu a podlehne pokušení. Tak rozum zabředne do bludů, které vypadají jako pravda. Je to hlavně bujná představivost, kterou vládce světa podněcuje a zároveň zneklidňuje představami.

Představami?

Takovými, které nahrávají přehnané sebelásce. Silného spojence nachází také ve tvé náklonnosti ke snění, jež pohlcuje pozornost, kterou by každý měl věnovat skutečnosti. Přes obrazotvornost působí vládce světa na rozum. Ztěžuje ti uvažování. Celé panoptikum věcí zahaluje tajemným půvabem. Jak on jen dovede lichotit té zvrácené a rozbujelé zvědavosti! Duch pak bloudí kdesi v pološeru, kde barvy a tvary splývají a mizí, takže je lze jen stěží rozeznat, natož správně zhodnotit. Svědomí se tak zastře a otupí, až zmalátní.

To je působnost vládce světa, když ti podbízí nápad, že si sám umíš utrhnout to zdánlivě nejchutnější ovoce světa. To on ti podstrkuje myšlenku, že si můžeš samostatně opatřit pokoj svou lhostejností, zatvrzelou tupostí a pasivní rezistencí ve smyslu toho okřídleného hesla To chce klid!

imageTen starý lhář si počíná zdánlivě tak přihlouple, nemotorně, ale přitom tak obratně, že si dovede posloužit všemi prostředky, které uzná za potřebné. Po většinu času se snaží rozptýlit lidského ducha líčením nejrůznějších povídaček, rčení a toho, co jedna paní povídala. A když už toho v tomto směru víc nezmůže, ukolébá člověka zdáním, že všechno v pořádku. Podsune ti klam, že jsi na tom dobře, že by ses měl spokojit s tím, co svět nabízí. Hlavně trochu toho zdravíčka, a dobře se nabaštit a napít.

Přesně tak. Takoví poslové ducha světa pak mají kromě svého optimismu velký sklon k požívačnosti a opilství... Pijí a pijí… Potom zpívají, kozlovsky poskakují či tančí, neustále pijí, křepčí a poplácávají své společnice. A v atmosféře prodejné lásky, kouře a opojení pivem a vínem krouží nenápadně staré heslo: Po nás ať přijde potopa!

Dej pozor! Vždyť ten dávný podvodník dělá všechno možné, aby ti zabránil modlit se či prostě obracet se jiným směrem, než do světa a svých smyslových požitků. Dobře ví, že když se mu podaří naplnit ti mysl frivolními představami hned od rána, tak bude mu patřit celý tvůj den.

Kdyby to Pánbůh nechtěl, tak by to na nás takhle nenachystal.

Kdepak, tohle pokoušení má hlubší smysl.

A jakýpak?

Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce. Někdo je podrobován zkoušce, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokoušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl. Buď dobrý nebo špatný. Dobrý cíl, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je po stránce vědění nebo mravů, aby jej povýšil. Špatný cíl, když to chce zjistit, aby jej oklamal nebo ponížil.

Tak se dá poznat, jak jsou lidé různě vystavováni pokušení. Vždyť se říká, že člověk pokouší někdy jen proto, aby věděl. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, protože člověk se ve své zaujatosti opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby uškodil. Ďábel však pokouší pokaždé proto, aby uškodil svedením ke hříchu. A podle toho se pokušení nazývá jeho vlastním úkonem. Pokud člověk takto někoho pokouší, dělá to jako ďáblův služebník. Říká se však, že Bůh pokouší, aby věděl, v tom smyslu, ve kterém se říká, že působením sleduje, aby jiní věděli. Proto se uvádí: Bůh vás pokouší, aby vyšlo najevo, zda ho milujete (Dt 13). Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově, když totiž lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, zda pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.

Démoni znají to, co se u lidí projeví navenek, ale pouze Bůh zná také vnitřní stav člověka, kvůli němuž jsou jedni více nakloněni k jedné neřesti než ke druhé. Ďábel pokouší, aby poznal vnitřní stav člověka, a pak aby pokoušel k oné neřesti, k níž je někdo více náchylný.

Třebaže démon nemůže změnit lidskou vůli, přesto může ovlivňovat nižší hnutí člověka, na základě kterých vůle sice není nucena, nicméně je poněkud nakláněna.

To chce klid!  - Opakuje takový světoběžník s úsměškem. Však ono to vždycky nějak dopadne.

Jenže, jaký klid? Klid starého do němoty opilého poživačníka pod hospodským stolem? Jaký klid? Snad vychladlý klid hřbitova, anebo andělský pokoj ve věčné lásce?

Temné síly tě chtějí připravit o dědičná práva a milost Otce nebeského. Nabízejí ti něco, a možná i všechny věci světa, jen abys přitom zapomněl na toho, kdo to všechno učinil kvůli tobě a nakonec si tě vybral za své dítě.

Chci to ale hned!

Přijmout okamžité štěstí?

Ano.

A vzdát se pravé radosti, která nepomíjí?

Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.

Popadnout jen takové chvilkové štěstí, to znamená přijmout nabídku světa, dát se potěšit jeho lákavým zbožím a svůdnými službami. To znamená nechat u sebe zvítězit temné síly.

Jaképak pořád síly? Co to má být?

Hřích nebo přesněji zdroj hříchu, zkrátka neřest jako zaseknutá náchylnost ke hříchu. Jako ctnost tvoří koleje vedoucí k dokonalosti, tak neřest znamená nejen vykolejení, ale chybně posazené koleje vedoucí do propasti.

Kdo by se s tím tak scestně stavěl?

Odpůrce, dávný lhář a vládce světa.

Jak se k tomu dostal?

Hříchem.

Jak to?

Pohrdnutím moudrou Boží vůlí a vyvýšením nicotnosti tvora proti vůli Otce nebeského, který tě nesmírně miluje. Útěk syna od milujícího otce do světa. Je to upřednostnění něčeho ve světě před někým, kdo tě miluje. Úchylka od toho, kdo tě miluje a přeje ti všechno nejlepší, je sama o sobě velké provinění a porušení řádu. A to se stupňuje podle toho, jak pronikavě člověk porušuje tento řád.

Copak je to tak strašně nebezpečné?

Hřích sám o sobě by nebyl tak nebezpečný, kdyby nebylo zvráceného zlozvyku. Taková neřest je jako scestně položená kolejnice. Jako ctnost je pohotovost k snadnému, ochotnému a radostnému a pokaždé lepšímu jednání, tak by tě neřest vedla k umenšování, tvé jinak zaručené svobody. Zvyk je železná košile. V případě ctnosti tě pozvedá k dokonalosti. V opačném případě by tě svírala jako křeč, omezovala a vyčerpávala. Taková scestná klouzavost ke hříchu by způsobila zarůstání člověka do hříchu, až o něm začíná platit přísloví, že špína hřeje.

imagePrávě tak to říká světák.

To se mu podobá.

Tvrdí, že vojna vyžaduje udatnost v krádeži a pochvaluje si zlodějské zlořády: Jsme jedno tělo a jedna duše, krademe, kamaráde, podvádíme, bratře, ale nepomůžeš si, proti proudu těžko plovat. Když ty nevezmeš, vezme druhý a ještě o tobě řekne, že proto už nekradeš, poněvadž sis už nahrabal toho dost... Krade se všude. To nese sama sebou příležitost, to je sebeurčení člověka. Každý člověk prodělává ve svém nekonečném životě nesčíslné proměny a jednou se musí objevit na tomto světě jako zloděj.

Když připomínáš toho světáka, tak se taky pokus domýšlet kam by tě svými lacinými vtípky přivedl.

Světák říká: Je to s námi všemi moc špatný. Ale od čeho máme policii než od toho, aby nás honila. Jestli je taková nebezpečná doba, že střílejí arcivévody, tak se nikdo nesmí divit, že ho vedou na direkci. Čím víc nás tady bude, tím to bude pro nás lepší, protože tady bude veseleji.

Doopravdy myslíš, že bude na světě tím veseleji, čím více lidí bude ve vězení?

Nevím.

Hřích zůstává hříchem, i kdyby ho páchali všichni. A nestane se dobrým skutkem, ani za celá staletí. Je to vzpoura proti Bohu, ale neřest je stav odboje a zakořeněné odporování Bohu. Neřest dělá z lidského života jediný řetěz útěku z otcovského domu. Takový útěk se mu stává styl jeho živoření, protože o životě hodném toho slova nemůže být řeči. Kdo se takhle zaplete, ten je na tom hůř než ten, kdo náhodou zhřeší. Hřích znamená jednu nehodu, třeba i těžkou, ale neřest znamená celkové přeorientování člověka, takže nalézá svůj zvrácený styl živoření v nehodovosti. Pak se jeden může nechat uchvacovat rychlostí svého vlaku, zatímco přehlíží, že jede opačným směrem, než je vytoužený cíl jeho životní dráhy. Od zastávky k zastávce jede od nehody k nehodě, vždy větší a nebezpečnější. A z každé další vychází zraněnější a hůře uzdravitelnější. Přitom se pořád zmenšuje jeho svoboda, na kterou on má zaručené lidské právo.

Přitom se člověk stává pořád zaslepenějším pasažérem tohoto zběsilého vlaku. Působí to neblaze na lidské myšlení. Námět lidských myšlenek je stále jednosměrnější, méně pestrý, ale zato černobílejší, a tomu podléhá i úsudek. Člověk přestává všechno hodnotit podle Boží moudrosti, ale neřídí se ani zdravým selským rozumem, nýbrž jen podle vleklé otravy své duše. Stupňující se přitažlivost předmětu jeho zájmu znetvořuje lidský náhled a úsudek, zkresluje skutečnost. A skutečnost pro něj bledne a stává se mu matnou. Posléze se s takovým člověkem není možno domluvit nejen s ohledem na Boží pravdy, ale ani jako s člověkem.

Jako když řekne světák, že i ta zlodějna musí bejt, a jestli by to všichni lidé mysleli s druhými dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem.

Neřest se totiž docela uzavírá Bohu, protože zaměřuje celého člověka a celý jeho život mimo Boha a proti Bohu.

Ale na jejím počátku je přece něco dobrého?

Ovšem. Je to příjemné pohlazení, libá vůně, záblesk pozlátka, sladkost a lákavé volání. Na začátku je něco, co lidsky vypadá velmi zajímavě. Jenže na konci se to obrací nejen proti Bohu, ale i proti každému člověku. Když si člověk začne v pátek dopřávat hodně jídla a pití, vypadá to zpočátku jako drobný nedostatek, který si lidé ještě pochvalují jako gurmánství, a jenom nenápadně se zde projevuje odklon od Boha. Posléze je tu i mnoho nemocí z otylosti. Tak se povrchní člověk nakonec kvůli neřesti, která zpočátku vypadala jako drobná libůstka, nepatrná změkčilost a zacházení se sebou v sametových rukavičkách, obrací posléze proti sobě samému. Věř mi, že ani nejchytřejí a nadaný člověk taky nezmůže nic bez Boží milosti.

Jenže co s tím, když sklon ke hříchu člověku vždycky tak příjemně lahodí?

Není třeba zoufat. Podnět ke hříchu ti ještě nemusí uškodit. Může ti přinést požehnání a užitek.

Jak je to možné?

Podívej! Jsou tu dva lidé. Jeden má takovou povahu, že na něho žádná slabost nedoráží anebo jen málo. Druhý je takový, že na něho pokušení doléhají. Okolní věci vzrušují povrchního člověka k hněvu či k plané ctižádosti nebo třeba k smyslnosti podle toho, s čím se setkává. Ale ve svých nejvyšších snahách zůstává pevný. Nechce pochybit ani hněvem, ani žádným jiným hříchem. A tak statečně bojuje se slabostí. Takový člověk si zaslouží větší chválu, jeho odměna je větší a ctnost ušlechtilejší než toho prvního.

Proč?

Ctnost se zdokonaluje zápasem. Přitom se síla projeví ve slabosti. Sklon ke hříchu ještě není hřích, ale chtít hřešit, to je hřích. Kdyby takový člověk, který je na cestě k dokonalosti, měl moc si něco přát, jistě by si nepřál, aby se zbavil toho sklonu ke hříchu, protože bez něho nemá člověk žádnou jistotu ani pevnost v jednání. Staví se k věcem jako světák, podle rčení: Mouchy sežerte si mě! Pak mu ovšem také chybí čest zápasu, zásluha, vítězství i odměna. Podněcování a vzrušování neřestí přináší s sebou i tu ctnost i odměnu za úsilí. Právě ten sklon působí, že se člověk pilněji cvičí ve ctnosti. Ďábel si troufá útočit i na Matku Boží, ale tam svými chapadly nic nezmůže.

A co když je člověk slabý?

imageČím slabší člověk, tím víc se musí ozbrojit silou. Ctnost i neřest je záležitost svobodné vůle člověka. Copak nevíš, že podle slov apoštola Pavla ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Pospěš si, abys ji získal! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjivý věnec, my však pro nepomíjivý. Panna Maria však pláče nad mnoha hříšníky a bloudícími, když vidí prolévat Krevn jejího Syna Božího nadarmo.

Dneska už nikdo nemůže uhýbat před rozhodnutím: Buď být a mít všechno v Bohu, anebo nebýt ničím a nic nemít bez Boha.

Danielův anděl zkrotil ve lví jámě divoké šelmy na tiché beránky, ale pekelná obluda nikdy neodloží svou krvelačnost. Ďáblu chutná zlo, které působí lidem zrovna tak, jako by je působil samotnému Bohu. Převrátí-li Boží trůn v některém srdci, zdá se mu, jako by samého Boha vypověděl z nebe.

Dovede se neobyčejně maskovat a důmyslně podvádět. Koho chce uvést do záhuby, toho nikdy nenapadá se zřejmým násilím. Spokojuje se s tím, že mu klade nástrahy tajně.

Od prvního pohledu se zdá, že ďábel žádá tak málo! Jeho hlas je tak starostlivý. Pořád omílá:

To chce klid! Hlavně zdravíčko! Mít střechu nad hlavou a dobře se nabaštit! Nikdy se nepřestává představovat jako oddaný a obětavý služebník, který za všech dob a za každého režimu vykoná cokoli kdekoli. Jeho obtloustlá postava s maskou přitroublého vojáka, se ztrnule neměnným dobromyslným úsměvem a nosem, který na hony větří právě naražené pivo zrovna tak jako čerstvou zabijačku, na mnoha místech vystřídává tradiční krucifix.

Takový se neustále hlásí do služby: Poslušně hlásím! Poslušně hlásím! Jako by mu v životě nešlo o nic jiného.

Trpělivost pyšného světovládce se ničím nedala zmást. Ještě nenastal přehmat a neopatrné našlápnutí za okraj. Zloduch nechtěl prudce napadnout svědomí, které by bylo kladlo odpor. Věděl, jak je má zmást a uspat, aby mu zasadil rozhodný úder.

Když sleduješ andělskou organizaci z hlediska dokonalosti slávy, tak se démoni vymykají řádu. Postrádají tento pořádek, protože ho nikdy nedosáhli.

Pokud bereš v úvahu organizaci duchových tvorů z hlediska milosti, tak poznáváš, že démoni sice zprvu byli v řádu andělů, protože Bůh stvořuje všechny andělé v milosti, ale démoni z tohoto řádu dobrovolně navěky vypadli.

Jestliže pozoruješ organizaci duchových tvorů z hlediska přirozenosti, tak mezi nimi dosud nějaký řád trvá, protože ani hříchem neztratili své přirozené dary.

imageA co podřízenost a nadřízenost? Jak je to mezi padlými anděly? Pamatuj, že činnost vyplývá z přirozenosti věci. Každá věc s uspořádanou přirozeností, musí mít činnosti vzájemné uspořádané. Proto jsou mezi těmi činnosti vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Jasně to vidíš u tělesných věcí: nižší tělesa podle přírodního řádu podléhají vyšším, vesmírným tělesům. Proto jejich činnosti a pohyby podléhají činnostem a pohybům vesmírných těles. Někteří démoni přirozeným řádem podléhají jiným démonům. Proto i jejich činnosti podléhají činnostem vyšších démonů. A to činí ráz nadřízenosti, že totiž činnost podřízeného podléhá činnosti nadřízeného. Tak tady samo přirozené uspořádání démonů vyžaduje, aby u nich byly vztahy nadřízenosti a podřízenosti.

U démonů je taková zvrácenost, že jeden démon nesleduje zaměření druhého démona k Bohu. Naopak se ho snaží odvádět od božského řádu. A proto jeden démon neosvěcuje druhého démona, ale pouze může druhému předat svůj pojem cestou sdělení.

Démonův uštěpačný, pichlavý a jízlivý smích se živí okamžitou náhodnou příležitostí. Sotva se vyčerpají všechny posměšky a odezní poslední prchavé štěstí, skončí to zármutkem. Světoběžníkovi to stačí, protože je ducha nezámožného.

Jak trpí padlý anděl? Jak ho bolí jeho utrpení?

Pokud bolestí rozumíme smyslové hnutí, tedy se u něho nemůže vyskytovat. A není divu. Chybí mu vlastní smyslové žádosti, vycházející z tělesného ústrojí. Pokud bolestí rozumíme jednoduché úkony vůle, tak tím démon trpí. Hlavně závidí blaženost těm, kdo dosahují spásy. Padlý anděl totiž přirozeně chce blaženost, kterou postrádá. Kromě toho je zlá vůle padlého anděla v mnoha směrech zadržována a omezována.

Kde se děje to jeho trápení?

Andělé jsou přirozeně prostředníky mezi Bohem a člověkem. Božská prozřetelnost se vyznačuje tím, že dobro nižších tvorů se zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Tvoje, lidské dobro je Mou prozřetelností zajišťováno dvojím způsobem.

Jak?

Předně přímo, když jsi veden k dobru a odváděn od zla. Běžně se to děje pomocí dobrých andělů.

A co ten druhý způsob?

To je nepřímo, když jsi cvičen protivníkem, který tě pronásleduje. Je na místě, že se toto zajišťování lidského dobra děje prostřednictvím zlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti přírodnímu řádu. Podle toho přísluší padlým andělům dvojí místo, kde trpí svůj trest.

Kde to je?

Jedno je v důsledku jejich hříchu, totiž Peklo. To si můžeš nedokonalým způsobem svého lidského chápání představit jako černou díru ve vesmíru. Druhé místo, kde padlí andělé trpí svůj trest, a které je tu v zájmu cvičení lidí, je temné ovzduší. Můžeš si to představit jako okolní přírodní prostředí porušené následkem hříchu. Můžeš to sledovat v ovzduší záměrně letecky znečišťovaným elektricky vodivým prachem hliníku, baria a jiných přiměsí, který proniká do lidských těl a činí je vodivějším pro elektromagnetické podněty, šířené přes ionosféru. To všechno podniká falešný duch světa k většímu zatemnění mysli a oslabení vůle člověka. Tomáš Bahounek OP

+++

VZKAZ

JE RŮŽE SVATÁ NEBO PROFÁNNÍ ?

SVATÁ JE-LI TVŮJ POHLED SVATÝ

JSI-LI CHUDÝ V KRÁSE JE SVĚTSKÁ

TY JI UTRHNEŠ A PŘENESEŠ NA OLTÁŘ

ABYS OPRAVIL BOŽÍ STVOŘENÍ

ALE PÁN POHODIL JI MEZI TRAVAMI

JAKO VZKAZ JÁ NEJSEM TAM

JÁ MEZI VÁMI PROCHÁZÍM

Jana ELOP

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

NALEZENÝ DOMOV  (pokr.)

Jako stíny se za Patrikem plouží další zájemci o dokonalost. Jejich další postup tak trochu závisí také na tom, zda je nechá plácat se ve školských obtížích bez podpory, anebo je bude znovu a znovu podporovat, až k té poslední studené maturitní lázni, činící z gymnásia některým studentům noční můru.

Pepku, příteli, - oslovuje o čtyři roky mladšího synka zaměstnanců premonstrátů ve Staré Říši, - měj důvěru, že šťastně dostuduješ střední školu - vždyť jistě kvinta byla kritický rok, a ta už je za tebou. Jenom pomýšlej pomaloučku na maturitní předměty a zajišťuj se v nich. Nejbližší cíl ovšem máš zlepšit si prospěch do pololetí.

Pokusím se, ale řekni mi, jak se vede v noviciátu našim vyznavačům sportu? - Ozývá se Koudelka.

Docela dobře. Do zimy jsme měli dost znamenitou náhradu za juvenátní kopanou - hodinu volleyballu denně. Dvakrát týdně vykonáme tříhodinovou vycházku po okolí Olomouce. Jednou za měsíc, obyčejně však častěji, trávíme den na Kopečku.

A co jinak?

Učíme se mlčet, ale vědomí, že musíš mlčet, mění se v radostné vědomí, že smíš mlčet, totiž mlčet vůči vnějšímu světu, abys mluvil tím živěji, důvěrněji uvnitř s tím, kdo jediný zasluhuje, abychom mu věnovali všechnu pozornost. Děkuji Pánu za velikou milost, že mi dovoluje zanikat ve společném životě a tak se zbavovat sebe. Z hlediska světské demokracie je ovšem úplná ptákovina.

Jak to dokážeš?

Vede mě k tomu poslušnost pokorného podřízeného podle vzoru Ježíše Krista. Právě Pán mi říká:

Synu, kdo se snaží vymykat z poslušnosti, sám se vymyká z milosti; a kdo usiluje o něco soukromého, ztrácí to, co je společné. Kdo rád a ochotně vzdoruje svému představenému, je to znamení, že jeho tělo ho ještě dokonale neposlouchá, ale často se mu vzpírá a reptá.

Chceš-li si tedy podmanit své tělo, uč se ochotně podřizovat se svému představenému. Ovládneš-li vnitřního člověka, snáze budeš přemáhat vnitřního nepřítele.

Není obtížnějšího a horšího nepřítele tvé duše, než ty sám sobě, když se s duchem dobře nesrovnáváš. Je naprosto nutné, aby sis osvojil pravé pohrdnutí sebou samým, chceš-li vítězit nad tělem a krví. Dokud se totiž příliš nezřízeně miluješ, dotud se zdráháš úplně se odevzdat do vůle jiných.

Co však dosahuješ velikého, jestliže ty, kdo jsi prach a nic, se kvůli Bohu podřizuješ člověku, když já, Všemohoucí a Nejvyšší, který jsem všechno stvořil z ničeho, jsem se pro tebe, člověče, pokorně podřídil? Stal jsem se ze všech nejpokornější a nejponíženější, abys překonával svou pýchu Mou pokorou.

Uč se poslouchat, prachu! Uč se ponižovat, země a bláto, a všem se sklánět pod nohy!

Uč se lámat svou vůli a osvědčovat všelikou podřízenost.

Rozpal se proti sobě a netrp, aby v tobě žilo nafukování; ba učiň se tak podřízeným a malým, aby po tobě mohli všichni chodit a pošlapávat tě jako bláto na náměstích.

Na co si můžeš, marný člověče, stěžovat?

Čím, bídný hříšníku, můžeš odpírat těm, kteří ti činí výtky, ty, který jsi tolikrát urazil Boha a mnohokrát sis zasloužil peklo?

V Mých očích však dosahuješ milosti, protože tvá duše je před Mou tváří drahá, abys poznával Moje milování a vždycky byl vděčný za Moje dobrodiní; a abys v sobě ustavičně pěstoval pravou podřízenost a pokoru a trpělivě snášel vlastní povržení.

Tohle ti radí Pán, ale co radíš, Patriku, ty mně? – Vyzvídá Koudelka.

Hm, neznám už tvoje možnosti, ale - ať už někam půjdeš o prázdninách nebo ne - hleď si udělat vážný kus práce pro školu. Snaž se zdokonalit v některém maturitním předmětu. Nejvhodnější je ovšem němčina, protože se dá nejsnáze soukromě studovat.

Myslíš?

My si hledíme ve volném čase hlavně francouzštiny. Bratr Josef mluví francouzsky skoro víc než česky, bratr Lukáš se zakousl do silné Rocherovy učebnice na základě latiny, i bratr Dominik trochu vedle toho, že nelítostně týrá harmonium i bratr Josef a Lukáš. Já už pomalu čtu francouzské knihy, ovšem se slovníkem. Dva bratři novici, které neznáš, dovedou pěkně francouzsky. Číst knihy duchovního obsahu je náramně lehké, je to latina okleštěná od koncovek. Ovšem od takové "znalosti" jazyka je velmi daleko k mluvení jím. Co dovedu z angličtiny, to si hledím udržet četbou třeba anglického „Následování“. Více budu číst až příští rok – to budu mít přístup do knihovny - ovšem najdu-li si čas vedle studia filosofie.

Jaké je to olomoucké řádové studium? – Ptá se Koudelka.

Naše řádové studium je v Olomouci zřízeno od té doby, co bylo získáno více dorostu. Zprvu jsme měli jen několik solidních profesorů, jako otcové Ambrož Podhradský, Emilián Soukup, Bernardin Skácel, Augustin Scherzer, Ignác Hykede, Michael Kameníček, který učil dějinám filosofie, Němec otec Schlesinger, který vyučoval latinsky. Po nich nastupují mladší otcové Braito, Habáň, Škrabal, Dacík, Švach, Čala. Jak už to bývá, mladší se dívají na starší dost přes prsty, jako třeba otec Method Habáň na otce Ignáce nebo Bernardina.

Za našich časů u nás působí profesoři sice přísní, ale velmi milí. Přímo cítíme, jak jsou učení a že nám dávají všechny své vědomosti, takže je máme rádi s opravdovou láskou.

Takže jak si to studium užíváš, Patriku? – Ozývá se Koudelka.

Po roce noviciátu, kdy jsme se nemuseli starat o rozdělení času, protože nám denní pořádek podrobně určoval zaměstnání takřka na každou čtvrthodinu - musíme si času všímat, abychom ho účelně využili. Je nám v tom ponechána značná volnost, abychom se tak připravovali na apoštolský život, který vyžaduje značnou samostatnost i přes předpisy stanov řádu.

Tak třeba dnes, v pátek, jsme začali „poslouchat přednášky“, tedy už ne „chodit do školy“, abych nesnižoval vážnost našeho učiliště!

Kolik toho vůbec máte?

Máme šest předmětů, třináct hodin. Jenže najednou si lépe uvědomuješ, jakou cenu má neustálá modlitba.

Jak to myslíš, Patriku.

Koukni, Josefe, dosud mi byla modlitba snad jen částí denního programu, pouze část života - kdežto tady poznávám, že život sám musí být stálá modlitba, totiž styk s Bohem, protože k tomu a jedině k tomu jsme stvořeni a jinak život není žádný život, nemá smysl. Naše studium by běželo naprázdno, takže bychom se z něho jenom nafukovali. Modlitbou si vyprošuji více opravdové víry, lásky a naděje, aby mě i to nové poznání nadnášelo či povznášelo, abych mohl překročit vlastní stín.

K takovému činu, vedoucímu k vlastnímu sebepřekonání, vlastně vybízí celá novodobá německá filosofie, hlavně Nietsche. – Připomíná spolužák.

Ach, mává rukou Patrik, - tihle mudrlanti jsou vedle jak ta jedle, když o něco takového usilují bez Boha. Znovu a znovu si připomínám, co uvádí náš Pán proti marné a světské učenosti: Synu, nedávej se unášet krásnými a důmyslnými výroky lidskými. Neboť Boží království není v řeči, nýbrž v moci. Drž se mých slov, která zaněcují srdce a osvěcují mysl; budí zkroušenost a přinášejí nejrůznější potěšení. Nikdy nečítej slovo pro to, aby ses mohl zdát učenějším nebo moudřejším. Přičiňuj se o umrtvování svých chyb, neboť to ti bude mnohem prospěšnější nežli znalost mnohých nesnadných otázek.

Když mnoho přečteš a poznáš, vždycky se musíš vracet k jednomu základu. Já jsem, jenž učím člověka vědě, a maličkým uděluji jasnější chápání, než jakému lze se naučit od člověka. Komu já mluvím, bude brzy moudrý, a velmi prospěje duchem.

Běda těm, kteří mnoho zvláštních věcí všetečně od lidí vyhledávají a o to, jakým způsobem mi mají sloužit, se málo starají!

Já jsem, jenž pokornou mysl v okamžiku vyzdvihuji, aby pochopila více důvodů věčné pravdy, než kdyby byla deset let studovala ve školách. Já učím bez hluku slov, beze zmatku rozličných mínění, beze vší okázalosti, bez vyvracení důkazů. Já jsem, jenž učím pohrdat pozemskými věcmi, ošklivit si přítomné, vyhledávat věčné, libovat si ve věčném, vyhýbat se titulům, snášet pohoršení, skládat všechnu naději ve mne, nežádat si nic mimo mne, a nade všechno mne vroucně milovat.

Neboť kdo si mne zamiluje z celého srdce, ten se naučí božským věcem a vyslovuje podivuhodné věci. Více prospěl, kdo zanechal všeho, než kdyby studoval hlubokomyslné otázky. Ale jedněm lidem sděluji věci obecné, jiným věci zvláštní; některým se lahodně ukazuji ve znameních a podobenstvích, některým však v hojném světle vyjevuji tajemství.

Jeden je hlas knih, ale ne všechny stejně poučuje; protože uvnitř jsem já, učitel pravdy, zpytující srdce, znající myšlenky, povzbuzovatel skutků, a rozdávám je jednotlivcům, jak koho uznám za hodného.

To ti, Patriku, nestačí ten studijní záběr, co máš za krkem, když mě pořád prosíš, abych ti sehnal v Praze nějaké učebnice esperanta? – Diví se Koudelka.

Potřebuji to, ale ne jen z nějaké honby za vědomostmi. Vždyť chci od nynějška jít jistou cestou svaté poslušnosti i v zevnějším životě denním, neboť myslím, že lépe je přijímat vděčně dary Boží než pyšně je odmítat.

Jen abys to nepřehnal.

V noviciátě i v letech svého filosofického studia pracuji velmi houževnatě především na zdokonalování své povahy a na svém duchovním růstu. Vrhám se do toho s velikou opravdovostí. Duše si musí vykasat rukávy a zbavit se všeho plevele, a je toho tolik. Je třeba pracovat s ohněm, jak nám zdůrazňuje otec převor už před obláčkou.

Znenáhla si jasněji uvědomuji, že stát se řeholníkem, vstoupit do kláštera, není ještě opustit všechno. Svým vstupem se zříkám jen malé části světa.

Uvědomuji si, že veškerá láska dohromady, kterou miluji rodiče, příbuzné a přátelé, není ničím proti nezřízené lásce k sobě. A to považuji za největší nebezpečí pro sebe. Proto proti tomu bojuji. Od nynějška chci jít jistou cestou svaté poslušnosti i v zevnějším denním životě, neboť myslím, že je lépe vděčně přijímat Boží dary, než je pyšně odmítat, a děkuji Pánu za velikou milost, že mi dovoluje zanikat ve společném životě a tak se zbavovat sebe.

Třebaže se ocitám v řádu s heslem VERITAS čili PRAVDA, o kterém se říkává, že je to prostě řád vzdělanců, duch řádu je jiný – vzdělává se nejen rozum, nýbrž především srdce. Proto se převážná většina cvičení a známek týká pokory a lásky, a jenom poslední tečkou je nějaké to známkování.

Poznávám to tady na každém kroku. Především otec Method Habáň, který nás učí filosofii, pří níž nám vysvětluje aristotelsko-tomistickou nauku, nebo otec Pavel Škrabal, když nám dává hodiny biblistiky, či otec Emilián Soukup, přednášející morálku nebo otec Reginald Dacík, učící dogmatiku či otec Čala s etikou. Na konci roku jsou pak zkoušky.

Pro mě za mě, já nepotřebuji žádné vaše známkování, ani ty zkoušky, bratři. Dobře vím, co je v každém z vás, - říkává otec Silvestr Braito, nicméně občas se nenápadně vyptává a zjišťuje, co umíme: - To proto, že vás chci učit nejen teologii církve, ale především, jak žít a modlit se s církví, prostě žít církevně.

Podobné svěží smýšlení mají také ostatní, kdo nás vzdělávají.

A co otec Emilián? – Namítal kterýsi z noviců: - Ve své morálce je ostrý jako břitva. Ten bývá někdy neústupně tvrdý jako sešlapaná podešev. Když se třeba hlásí do našeho řádu ještě další rodný bratr z domu Škrabalů, který už dal řádu vynikajícího biblistu otce Pavla a skvělého duchovního vůdce otce Alberta, kategoricky zvedá prst:

Ne! Tohle ne – tři z téhož rodu nesmí být v řádu, jinak by tady vznikala nějaká nezdravá převaha.

S tím si nemusíte lámat hlavu, že tu někdo příliš úzkostlivě sedí na předpisech. Každému z nás by teď mělo jít především o příznivý rozvoj duchovního života řeholníka!

(Pokr. z knihy T.J.Bahounek OP, KRÁLOVSKÁ JÍZDA-   Patrik Kužela,   Brno 2011)

+++

PROROCTVÍ

JÁ ZPŮSOBÍM ŽE VYPADNE

KALICH Z RUKY TVÉ

A KREV S VODOU SMÍŠENÁ

ROZLEJE SE KOL KOLEM

ZEM OTEVŘE ÚSTA

BUDE SÁT JAK DÍTĚ Z PRSU MATČINA

 

Z MÉ KRÁSY DOSTANE SE VŠEM

KDO PŘIJMOU SMYSLUPLNOST

KDO PŘIJMOU ŽE CHLÉB

JE PRO TĚLO A VÍNO PRO KREV

POKRM PRO ČLOVĚKA

 

ŽENA PRO KRISTA A MUŽ TÉŽ

V TOM TĚLE A V TÉ KRVI

SPOLU SJEDNOCENI V JEDINÉM

JANA  EVA LOPOUROVÁ

 

 

TOPlist