KVĚTEN 2020

Ročník XXVI., číslo 5.                                                                                                                       Květen 2020

Obsah: Jana Eva Lopourová, Tanec, TAJEMNÉ VELIKONOCE VE STÍNU…, Brněnská akad. duch.života ctih.Patrika Kužely OP, Profily svatých, Ticho, Srážení, Dům víry,  Protiklady, Tanec_____________________________________________________________________________________________________________.

TAJEMNÉ VELIKONOCE

VE STÍNU PANDEMIE

BOŽÍ HOD LÉTA PÁNĚ 2020:

Aleluja! Zaznívá radostně v našich srdcích vítězná píseň Vzkříšeného Krista.

Slavíme den, kdy Pán Ježíš vtiskuje poslední pečeť svému vykupitelskému dílu. Je to den, který učinil všechny naše neděle svátečními dny. Ježíš Kristus vstává den po sobotě, a proto slavíme tento den jako sváteční. Tak je každá neděle, připomínkou, že Kristus vstal z mrtvých.

Kterýsi člověk přišel za knězem a povídá: V televizi tvrdili, že někdo našel hrob s kostmi Ježíše Krista. Měl byste o tom kázat. Kněz odpovídá: Nevěřím tomu.

Věříme  o Kristu víc, než jen to, že se narodil a umřel.  Hlásáme Jeho Vzkříšení. Nepomohlo by nám, kdyby jenom žil a umřel. Kdyby umřel a nevstal, tak by naše víra byla marná. Dnes, třetí den po Umučení, se zjevuje svým věrným, - proto je na místě ta sváteční radost: Kristus žije, i my budeme žít. Není zániku pro ty, kteří si zamilují Krista a s ním uvěří v Boha Otce, Dárce a Původce života. Tohle je Boží odpověď na naši přirozenou touhu žít věčně. Věříme, že se Kristus věčně rodí, žije, stále umírá a stále vstává z hrobu.

Hrob Ježíše Krista je zalit slunečním jasem! Kristus žije!

Apoštolové u Ježíšova hrobu nečekali. - Tím větší byla radost, že vstal žije.

Nazýváme dnešní den Slavnost všech slavností. Radostná zvěst velikonočního jitra zvěstuje všemu Božímu lidu základní článek naší víry. Apoštol Pavel píše: Kristus vstal z mrtvých a už neumírá.(Řím 6,9)

Slavné Kristovo Zmrtvýchvstání se pro nás stává základem naší víry v božství Ježíše Krista. Dále je zárukou naší vítězné naděje na věčný život. Vzkříšený Spasitel žije dodnes tajemně ve svém Těle-Církvi, a zůstává ústřední láskou našeho života.

Kdyby naše vyznání končilo slovy: Trpěl pod pontskýmn Pilátem, ukřižován a pohřben jest, pak bychom my věřící byli ti nejubožejší lidé na světě. Kredo však pokračuje Zmrtvýchvstáním. Tím Ježíš dovršuje své vykupitelské dílo a dokazuje, že je Bůh.

To je základ naší víry. Apoštol píše: Nevstal-li Kristus z mrtvých, prázdná je naše víra!. Ale Ježíš vstává z mrtvých jako první z těch, kdo zesnuli (Kor15,14)

Vzkříšení Páně je nám zárukou naděje na věčný život a naše vzkříšení při Posledním soudu. Ještě za svého pozemského života vzkřísil Ježíš Lazara, ale jen k přirozenému životu, nás však křtem křísí k nadpřirozenému životu věčnému. To je větší zázrak, než stvoření celého přirozeného světa.

Naše víra nám nezakazuje trápit se nad odchodem těch, které jsme milovali, a kteří od nás odcházejí na věčnost. Skrze slzy nám však prozařuje vítězná naděje na věčný život a šťastné shledání s nimi u Boha, který je Bůh živých a ne mrtvých.

Zmrtvýchstalý Spasitel žije s námi jako Hlava tajemného Těla, Církve, vykoupeného Božího lidu. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i zítra (Žd13,8)

On s námi žije ve svém díle, neboť praví Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků! Setkáváme se s ním v Nejsvětější Svátosti. Tady jsme svědky a účastníky vrcholného zázraku Vzkříšení. To je hlavní námět apoštolského hlásání jak prvních apoštolů, tak i nás. Dodnes přináší naše radostná zvěst pokoj a lásku. Každý poctivý a ryzí křestanský život jasně zvěstuje to, co kdysi apoštolé hlásali až do prolití krve: Kristus vstal z mrtvých a my jsme toho svědky.

Někteří lidé se snaží dokazovat, jak by to asi dopadlo, kdyby ten Ježíš Kristus přišel znovu mezi lidi na svět. Jak by ho lidé dnes přijali?

Polámané kříže u cest, protikřesťanská propaganda svědčí, že dodnes jsou takoví, kteří by znovu volali: „Ukřižovat!!! Nechceme, aby nám tento panoval! Chceme raději milost pro vraha.“

Důležitější se mi však zdá to, že Ježíš Kristus dneska žije a stále učí. Co Ježíš učí dneska – uprostřed infekčního mraku moderního moru? Pán učí ve světě, který prožívá rozpad rodiny, zvrácená manželství vraždění neviňátek v potratech, zabraňování narození nového života antikoncepcí, a ubíjení stárnoucích pomocí eutanázie. Jestlipak něco na svém učení opravuje? Zdalipak je modernizuje podle požadavků zpuchřelého světa, jehož zlý vládce chce dennodenně dokazovat skvělost blahobytu spotřební demokracie, založeníé na bídě chudých národů?

Každý zná odpověď. Ježíš nemusí měnit ani slovo. „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ A dnes vidíme, že má pravdu. Znovu nám říká:

Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali mezi sebou!

Zas po nás žádá, abychom vzali svůj kříž každodeních trampot a následovali jej.

Zas vyhlašuje, že lidé se nemají zabíjet, okrádat jeden druhého, trápit.

Zas říká: Kdo mne vyzná před lidmi, toho já vyznám před svým Otcem v nebesích.

Tváří v tvář zbraním hromadného ničení a zejména biologickým zbraním a světové krizi spotřební společnosti, která si hledá záminku k své sebezáchově pomocí smrtících epidemií, aby tak zakrývala, že společnost plná hříchů a nepravostí se nezadržitelně hroutí,  dneska  zase vykračuje Ježíš na cestu do hlavního města, na Golgotu. Zase říká dnešním Petrům: „Schovej meč do pochvy!“ Znovu  se z kříže modlí za všechny, kdo ho křižují: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ Opět si nechává probodnout Srdce, obětovává život za všechny, protože Ježíš je stejný včera i dnes i na věky.

Znovu se opájejí mocí farizejové nové doby a pošklebují se všichni Rockefeleři a Rotschieldové: Zase jsem to vyhráli našimi třiceti stříbrnými! Můžeme ovládat penězi každé lidské srdce! Tak se vysmívají, ale jen tohle triduum  - od Pátku přes Bílou Sobotu až do nedělního rána. Pak jim zmrzne úsměšek na tvářích. Sotva vychází Slunce všech sluncí a Král králů dokazuje vládci světa: Své dolary si můžeš strčit za klobouk. Už o velikoční vigílii se hroutí ti, kdo svůj život založili na penězích a poklonkovali před vládcem světa. Ukazuje se, že brontosaurus  NATO patří do doby ledové, protože se Ježíš Kristus natrvalo vrací do všech lidských srdcí a skrze lidská srdce vládne pokojně celému světu.

Ježíš Kristus vstává z mrtvých. A tak se dnes můžeme zplna nadechnout svěžího vzduchu velikonočního Aleluja!

++

TICHO

TICHO PO EUCHARISTII

PRÁZDNÁ PATÉNA PRÁZDNÁ ČÍŠ

TICHEM PO MILOVÁNÍ

OTEVŘE SE SRDCE JEŠTĚ VÍC

MLČENÍ PO DÍKŮVZDÁNÍ

NÁDOBY OSIŘELÉ

NA KORPORÁL VRHAJÍ STÍN

CÍTÍ SE BÝT ZRAZENY

ALE JEN DO CHVÍLE NEŽ

DO NICH ZNOVA VSTOUPÍ ŽIVOT

Jana ELOP

+++

PONDĚLÍ VELIKONOČNÍHO OSMIDENNÍ

 Co znamenají Velikonoce? To, že se naše radost z vítězství Ježíše Krista nad tělem, světem, smrtí a ďáblem mění v naše poslání. Jsme svědky Kristova vítězství. K pravému svědectví se však musíme v té poznané radosti, vycvičit, po čtyřicet dnů.

Strach a údiv z prázdného hrobu tak pronikají srdce žen, které odcházejí od prázdného hrobu, že nejdou, nýbrž přímo běží to oznámit apoštolům. Cestou potkávají Ježíše. Ten je uklidňuje a povzbuzuje: Nebojte se! Oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje. Tam mne uvidí. Veliká radost se mění ve veliký úkol, v poslání: zvěstovat Zmrtvýchvstání Páně!

Ježíš začíná své poslání v Galileji. A tam po Vzkříšení svolává učedníky. Odvádí je z rozbouřeného velkoměsta, aby je nyní po čtyřicet dní posiloval k velkému dílu: Posílá je do celého světa: Hlásejte radostnou zvěst, křtěte, učte! Ježíš nás tedy uklidňuje - dává nám svůj pokoj. A hned nás posílá dál - do světa. Máme být svědky vítězství Krista před celým světem.

Vládce světa má také své svědky, spící vojáky. To jsou dneska ti ospalí zbrojnoši v NATO. Mají za peníze svědčit o tom, že Ježíš Kristus je jim ukradený a o křesťanech jako teroristech. Spící vojáci mají za peníze svědčit vládci světa, že Ježíš Kristus nevstává z mrtvých. Vlastně si sami ti dnešní zbrojnoši lehají do hrobu, protože poznávají, že jejich zbraně jsou k ničemu.

Křesťané jsou však bdělými svědky vítězství Ježíše Krista, který jim potvrzuje, že žije.

Nyní nás čtyřicetidenní přípravou posiluje v radosti a utvrzuje v jistotě o vítězství Spasitele a nás spolu s ním. Musíme přestat poklonkovat před mocnáři světa, protože náš Pán  je Král králů. Musíme být nekompromisní, tedy žádné ústupky světské totalitě. Národ, který zbaběle ustupuje a přijímá porážku od eurových magnátů z Bruselu či dolarových strýčků Samů, ten už sám nikdy nepovstane. Národ, který vede duchovní boj, ten znovu povstane, Naše radost a odhodlanost musí stále růst. Jak? Sdílením, tedy předáváním radostné noviny o Vzkříšení Ukřižovaného. Radost sdílená je umocněná. Bolest sdílená je odmocněná. i kdyby ho vyhlazovali.

A tak se naše velikonoční radost stává naším radostným posláním. Spěcháme zvěstovat radost ostatním, protože Kristus vstal z mrtvých nejen proto, aby nás převedl ze smrti k životu, ale aby všechny převedl ze smrti k životu. Ježíš Kristus vstal z mrtvých, a my jsme toho svědky.

To je výzva nejen navenek, abychom tu radost vykřičeli ze všech střech do celého světa To je výzva také dovnitř, do přežívajících obludných struktur Církve svaté. Také tam musíme napnout své Kristem oživené síly - spolu se svatým Otcem Františkem, proti všem těm zahnilým nánosům v Církvi, proti moderním křesťanským farizejům a církevním zákoníkům. Kristovo Tělo – tedy Církev svatá je mladá. Dvě tisíciletí -  to bylo jenom rašení Kristovy sadby. Nyní však směřuje Církev ke svému rozkvětu.

Duch svatý vyhání ty přestárlé úřednické barabizny nejrůznějších komisí a jiných úředních šimlů - ty musejí zůstat v prázdném hrobě. Sledujeme, že i prázdný hrob Ježíšův má své významné místo v naší době. Ježíš zanechává prázdný hrob pro ty, kdo doposud jen poklonkují před mocnáři světa a zrazují svatého Jana Pavla II. i Benedikta XVI., a kdo vykládají a provádějí odkaz II.Vatikánského sněmu jen po lidsku. Obracejí oltáře místo svých srdcí. Místo duchovního života zatěžují duchovenstvo složitými organizačními nánosy a vykořisťováním desátků na stále nehybnější úřednické obludy. Pro tyto zatěžující existence je nejvyšší čas odejít do ústraní prázdného hrobu a tam se modlit a konat pokání. 

Uvolněte cestu pro mládí Vzkříšeného Spasitele. Konec zahnívání na místech, vhodných pro mladé Kristovy síly.

Ježíš Kristus vstal z mrtvých, a my jsme svědky Kristova mládí a jeho věčně se v Duchu svatém omlazující Církve svaté. Amen.

+++

SRÁŽENÍ

V MÍSTĚ KDE SRÁŽEJÍ SE

PRAVDY VE SVÉ ČÁSTEČNOSTI

BŮH ZJEVÍ SE TI JAKO MATKA

NENÍ TO ALE ŽENA

ZJEVÍ SE TI JAKO MUŽ

NENÍ TO ALE OTEC

POTÉ ZJEVÍ SE TI JAKO BŮH

S NĚHOU MATKY PŘIVINE TĚ K PRSŮM

SILOU PAŽE OCHRÁNÍ TĚ OTEC TVŮJ

JANA E.LOP

+++

ÚTERÝ VELIKONOČNÍHO OSMIDENNÍ

Evangelium (Jan 20,11-19) nám dává dosvědčuje, že naše lidské představy o tom, co je možné a co možné není, jsou často omezovány tím, že jsme odkázáni na své smysly. Marie pláče u hrobu a místo Ježíše tam vidí dva anděly. Trápí se, že někdo odnesl Ježíšovo tělo. A dokonce i když se tam objeví Ježíš, ona ho považuje za zahradníka. A teprve až ji Ježíš osloví jménem, prohlédne a osloví Ježíše: Rabbúni - Mistře! Tak i ty, bratře, sestro, procitneš, až když tě Ježíš zavolá jménem. A tu by se jeden chtěl vrhnout k Němu a zůstat s Ním, ale fyzicky to zatím nejde, pouze duchovně. Proto Ježíš říká Marii: Nezadržuj mě! Ježíš vstává z mrtvých, ale jeho vzkříšení má zvláštní povahu. Třebaže Pán ožívá tělesně i duševně, přesto nežije v našem časoprostoru. Žije plně jako Bůh i člověk, ale v jiné dimenzi, než člověk. Ty se nemůžeš dotýkat Ježíše, kdykoli bys tomu sám chtěl, ale Ježíš se může dotknout tebe – třeba ve svatém přijímání.

Proto tě Ježíš jemně vybízí tak jako Marii: Raduj se z tohoto vítězství, ale teď je třeba něco dělat. Pospěš si s tou radostnou zprávou k apoštolům.

Ježíš ví, že apoštolové půjdou s tou radostnou zvěstí také dál. Petrova řeč, kterou slyšíme, sotvaže mu Pán sešle Ducha Svatého: Obraťte se, dejte se pokřtít! To platí také pro tebe. Avšak pokud jsi pokřtěn, stále se můžeš obrátit - od svých slabostí a chyb... Je třeba obrácení, ale ne to včerejší, nýbrž to dnešní obrácení – stále novější, průběžné obracení se.

Jak organizovat nově vznikající či obrozující se Církev?  Předně v ústraní, stranou od rušných poměrů, stranou od zavedených nánosů v Církvi, ve kterých se zbaběle poklonkuje před mocnými světa, a kde řídí všechno římská policie a jejich agenti. Mladá Církev se buduje v podzemí. Buduje se ve dvojkách, tedy osobně dvojkovým způsobem, vždy jen jedna osoba s jednou osobou. První Osobou je zde vždy Ježíš Kristus, a druhá osoba jsi ty, bratře či sestro. Pak tě Pán posílá ve dvojicích. V takové dvojici vždy jeden zvěstuje či hlásá radostnou novinu, druhý se za to modlí. Podzemní Církev v donucovacích režimech světa zachovává toto dvojkové uspořádání. Každý ví především o jedné Osobě Ježíše Krista, a pak o každé druhé osobě ryze lidské. Tak je každý ve vztazích zaměřen vertikálně i horizontálně. Kdekoli tento řetěz Božích dětí protrhne vládce světa, tam se obnoví vertikálně – spojením s Ježíše Kristem ve svátostech, v modlitbě a rozjímání, a radostným poselstvím se navazuje spojení horizontální – s dalším Božím dítětem.

Tohle je významné i v 21.století. Žijeme v hospodářské krizi maskované epidemií. Není důležité, je-li koronavirus živelný nebo uměle upravený v laboratoři. Hlavní je, že je využíván k maskování hospodářské krize, která má základ ve společnosti hojnosti, budované na úkor chudých národů. Důležité je také to, že jsou oficiální církevní veličiny trpně podřízeny vládci světa. Je nesporné, že Bůh tímto dopuštěním odmítá podbízivé servilní počínání Církve. Vždyť se účast člověka na chodu Církve začala měnit v účast na spotřebitelském církevním servisu. Mnohý konzumní člověk si začal v Církvi tržně vymáhat nejen Boží dary, ale samotného Dárce všech darů, podle vzoru dal - má dáti. Bůh zasahuje dopuštěním zdravotní totality do moderního znevažování tajemného Těla Páně, jež se dělo už vyvýšováním důstojnosti člověka vedle důstojnosti Boží zavrhováním přijímání v kleče, a příslušným odbouráváním mřížek, dále pak podáváním  Nejsvětějšího Těla Páně na ruku, zaváděním různých libůstek podle potřeb člověka, jako se stalo proměňováním bezlepkových hostií pro diabetiky, donáškou Těla Páně už nejen nemocným, ale i různým světsky zaměstnaným, konečně i  podáváním Krve Páně postiženým nějakou trubičkou, a dalším podbízením se svátostného servisu všemožně znevažovanými služebníky Církve. Když už se zdálo, že si konzumizovaný  člověk vymyslí snad ještě posílání Těla Páně poštou, tak Bůh mocně zasahuje. Ukazuje, kdo je Pánem nad Božím domem  a jeho slavně ustanovenýmil dary. Viditelné, úřední veličiny Církve, ty zaprodané či podřizující se světu, tvoří lidskou část Církve svaté, kdežto ty podzemní tvoří věčně živou a obrozující se mladou Církev, protože ji pekelné síly nikdy nepřemohou.

+++

DŮM VÍRY

STŘECHA JE KUS MODŘE

PODLAHA LISTÍ, SNÍH, TRÁVA, OBILÍ

A MÍSTNOSTI V DOMĚ

ČTYŘI ROČNÍ OBDOBÍ

 

TEN DŮM SE STAVÍ ZNOVA KAŽDÝ DEN

JE BEZ DVEŘÍ A BEZ OKEN

BEZ POSTELE A BEZ ŽIDLÍ

DŮM VÍRY - SKROMNÉ OBYDLÍ

 

DŮM NADĚJE ŽE VEJDE SEM

A BUDE SE MNOU BYDLIT V NĚM

SÁM BUDE OKNEM, DVEŘMI, STOLEM, ŽIDLÍ

CHLEBEM I VÍNEM – POKRMEM

 

V TOM DOMĚ VÍRY SE MNOU BYDLI

V TOM DOMĚ BUĎ MI ŽIVOTEM

JANA ELOP

+++

STŘEDA VELIKONOČNÍHO OSMIDENNÍ

Domníváš se, že jsi křesťan, ale jsi probudilý, anebo spící?  Možná máš pořád zavřené oči, totiž zatemnělý duchovní pohled. Stále máš zavřené oči ospalce. Chceš  být informován, a proto hledáš obvyklé prostředky sdělování, ale OUHA! Najednou zjistíš, že tě sdělovací prostředky už dlouhodobě narkotizují čili udržují v polobdělém spánku. Vládce světa chce, aby ses oddával iluzi o vlastní informovanosti. Jenže nyní shledáváš, že ti in-formovanost, čili vtiskování správné formy, docela chybí. Jsi obětí in-deformovanosti, čili vtiskování nějakého znetvoření, prostě deformace. Místo pravdy hltáš fráze a iluze.

Jedině Kristus má lék na tvou neprobudilost - výklad Božího Slova a hostinu Boží lásky. Můžeš jen žasnout nad tím,. jakou práci si dává Ježíš, abys ho poznal, když ho hledáš, třebaže se nikomu nevnucuje. Ježíš je tak diskrétní, že těm, kdo ho nehledají či odmítají, se nijak nevnucuje. Kde ho však vlastní vyhánějí z  domu jeho Otce nebeského, tam se vynořuje na jiných místech.

Jsou tu po ruce dvě možnosti setkání s Kristem. Předně zázrakem, prostřednictvím člověka, dále v lámání chleba ve večeřadle. Ježíš odvádí učedníky pryč z bouřícího velkoměsta, kde řádí zbrojnoši. Odvádí je stranou,  třeba jen do vesnice Emauzy. Tam se jim zjevuje při lámání chleba.

Těch přístupů našeho Pána k nám však může být mnohem víc - v trpícícím, v hladovém, v opuštěném. Prosme Boha, abychom Ho poznávali v každé podobě, v níž nám vychází vstříc.

Můžeš se přiblížit Bohu nasloucháním Jeho Slovu, a ještě těsněji, když se obětavě skloníš k trpícímu bližnímu, když vezmeš na sebe dobrovolně kus Kristova utrpení. Bože, dej se nám lépe poznat v každé podobě, v níž nám vycházíš vstříc.

Když Ho však najdeš, tedy na jeho straně vytrvej, bojuj, a nedělej s Odpůrcem žádné kompromisy, žádné ústupky. Národ, který bojuje, znovu povstane, ale ten, který se vzdá,  je  ztracený.

Jsme svědky toho, jak mnozí v českém národě,  dokonce i ti, kdo si nasadili na štít Kristův kříž, jidášsky zrazují všechno pro Vládce světa, toho starého lháře a vraha. Jsou to různí politici, novináři, rozhlasoví a televizní redaktoři, ale v zásadě Jidášové s křesťanskými odznaky.

Je smutné, že mnohý křesťan v dnešní totalitě, vyvolané krizí blahobytné společnosti, maskované pandemií, hledá oporu v křesťanské televizi či rozhlase, protože to zklamaně zanedlouho vypíná. Nemůže jinak – po bohulibých modlitbách a dojemných projevech Svatého Otce Františka, dostane studenou sprchu velkohubého amerikánství od jidášského senátora, či dávku rusofobního tlachání a předžvýkaných frází z Berlína či Bruselu. Hanební politici, nejednou se honosící křesťanskými hesly, sprostě vytloukají volební hlasy z těžké chvíle národa. Tihle mediální Jidášové s odznakem křesťanů už svůj životní boj prohrávají a peklo si sami chystají.

Jako křesťan nezapomínej, že máš  oporu jedině v Ježíši Kristu. Hledej cestu ke svátostnému Kristu. Opravdoví Kristovi učedníci zůstávají vždy jen špetkou soli a drobným kvasem. Mají všechno ochutit a prokvasit. Tady padají velkohubé řeči o demokracii, protože jak praví Makabejští: U Boha je jedno, jestli zvítězí většinou nebo menšinou.

Důležité je, vytrvat v podzemí, kam nás dneska sráží Vládce světa pomocí svých lživých prostředků a zachovat si pokoj v srdci a čistou tvář Božího dítěte – být mírní jako holubice a opatrní jako hadi – To všechno s Kristem a v Kristu Vítězném.

+++

C E L A

NA STĚNĚ KŘÍŽ

POD NÍM PLECHÁČ ČAJE

NA STOLKU LISTOPAD

V NĚM MŮŽEŠ ČÍST

JSEM ZDE PROTO ŽE ROZLIŠUJI

KDY VE SVÝCH LISTECH VZHŮRU

A KDY PADAT K ZEMI

NYNÍ STROM VZKAZUJE TI

JE ČAS JÍT KE KOŘENI

JESTLI CHCEŠ VÝŠ MUSÍŠ

KLESAT HLOUB

AŽ U KOŘENE STROMU

KORUNU POCHOPÍŠ

Jana ELOP

+++

ČTVRTEK VELIKONČNÍHO OSMIDENNÍ

Raduj se! Žiješ v úžasné mesiánské době. Předně vzkříšený Ježíš má doopravdy tvoje lidské tělo, třebaže povznesené do vyšší sféry. Dále, smrt Ježíše Krista je naplněním Písma. Konečně, cílem zjevení Páně je přesvědčit tě, že Boží dílo pokračuje u tebe.

Jak pokračuje? Tím, že Tělo Kristovo, totiž Církev roste a zvětšuje se. Jak roste? Tělo Kristovo roste tím, že k němu přibýváš ty, kdo věříš a činíš pokání za své hříchy. Jsi na cestě stát se alter christi, tedy živým pokračováním Ježíše Krista. Nebude to ovšem lechtat.

Je to jako za časů římských cézarů, kdy Kristovo tajemné Tělo teprve klíčilo v katakombách. Tak i v dnešní světové krizi, kdy splaskává bublina blahobytné společnosti, parazitující na bídě chudých národů, to všechno maskované pandemií. Právě nyní prožívá oficiální Církev svatá své umlčování a vytlačování ze světa, aby vydala pravé květy v nových katakombách. Není to žádné sametové podzemí, na jaké si hráli naši sametoví revolucionáři.

Tohle není žádná procházka růžovým sadem. Je to podzemí drsného odříkání a modlitby svatého růžence. Místo někdy až spotřebitelského očekávání duchovního servisu v kostele - se musíš naučit nechat procházet Ježíše Krista svým srdcem. Mnozí chodili do kostela s nárokem: tady je modlitba a dejte mi do pořádku duši. Je konec takového tržního handlování s Bohem v otevřeném kostele: dal jsem modlitbu, dej, Bože splnění prosby. Nemůžeš jen přijmout svátostného Ježíška a počítat s automatickou spásou. Pamatuj na Jidáše, do něhož po přijímání na Poslední večeři vstoupil ďábel. Místo přijaté a strávené hostie se musíš učit sám sebe nechat strávit od Krista. Začni se učit přijímat nebeského Hosta do příbytku svého srdce a otevřít mu i sedmou komnatu s drakem svých divokých vášní. Hledej a odkrývej pro Krista podzemí svého srdce.

Ustup do podzemí ústrků světskou mocí a pronásledování eurogestapem. Je to prostředí stálého ohrožení ze strany provokatérů a tajných agentů, posílaných ďáblem přímo do skromného večeřadla. Máš být svědkem i toho, jak přijímá Tělo Páně moderní Jidáš z parlamentu, do něhož hned poté vstoupí ďábel, aby novým políbením zradil tebe, kdo žiješ jako alter Christi. Dnešní Jidáš dostane místo 30 stříbrných jen příslib dotací  od německého nácka z Bruselu, ale musí si je tam napřed zaplatit.

Je to prožívání Ježíšova života, smrti a vzkříšení společně s Matkou Boží, ale také pod její mocnou ochranou.

Kristovo vzkříšení je dějinná událost. Je to však také událost tvého života. 

Co se to tedy děje?

Jen věř a změň svůj život podle víry! Hned zažiješ zázrak. ANO, zázraky se dějí. I když tobě, kdo by ses rád spoléhal jenom na vlastní rozum a na počítač, to zní nevěrohodně, přesto právě dnes dovedeš ty, věřící, který jsi zcela naplněn Bohem , "přenášet hory" nemocí, nedorozumění, nenávisti. Tak o tom svědčí PETR ve Skutcích apoštolských. ALE nespokoj se s tím! Sám si vyzkoušej zázračnou moc víry! Hledej Krista v podzemí svého srdce. Věř, a uvidíš, jak je Hospodin dobrý!

+++

PÁTEK VELIKONOČNÍHO OSMIDENNÍ

 Setkání se vzkříšeným Ježíšem, jak je uvádějí evangelia, jsou tak prostá a všední, že tě to může až pohoršit. Dodnes přichází Ježíš tak, že tě zastihuje uprostřed pracovního ruchu a shonu. Jako učedníkům, tak se to může přihodit i tobě, když budeš Ježíše Krista hledat a toužit po setkání s Ním. - Ježíš je uprostřed nás, kdekoli se sejdeme v jeho jménu. Ale pozor! Ať si nezačneš domýšlet, že jsi to ty, kdo k sobě v nějakém společenství přivoláváš Ježíše! Nemáš pro Krista žádný takový magnetismus. Nejsi to ty, kdo se dotýkáš Ježíše, jako nějaký jeho partner, nýbrž je to Ježíš, který se může dotknout tebe.

Dej si pozor, ať nezačneš vyhledávat někoho jiného než Krista, a  nezačneš se scházet s někým ve jménu někoho jiného, než je Pán Ježíš. To by se ti mohlo stát třeba ze zvědavosti, když je dnes tolik různých sekt a společenství, a člověk by chtěl vědět, o co jde. To by se ti mohlo také stát falešným ekumenismem, totiž neosvícenou vstřícností k jiným náboženstvím. Jako člověk nabídni pomocnou ruku každému v tísni, ale ne tak, že by ses vzdal své víry. Tohle nemusí být tak snadné, jak se to řekne. Zejména pokud se ocitneš v obklíčení jinověrci nebo úplnými pohany. Budou možná chtít, aby jim platil daně třeba i za vzduch, který doma dýcháš.

Nebylo nám dáno jiné jméno, než jméno Ježíšovo, v němž můžeme být spaseni. Vždyť Ježíš Kristus je jediné spásonosné jméno. Když se vyslovuje toto jméno, znamená to nejen lidské slovo, nýbrž samo vtělené Boží Slovo, znamená to celý Život života, život Boží, i jeho činnost, jeho utrpení i jeho vítězství. To Ježíš je pro nás program a návod k činnosti, ale i ke snášení utrpení. Neptej se žádné PROČ? Jen důvěřuj a následuj Ho.

+++

ZRÁNÍ

UMÍRÁ Z LÁSKY HROZEN VINNÝ

VYDÁN K LISOVÁNÍ ZA CELOU VINICI

TAKÉ TY ZRAJ A SLÁDNI

AŽ DO VINOBRANÍ

TOMU KTERÉHO MILUJEŠ

NE JAK CHCEŠ

ALE JAK VINAŘ DÁ TI

BÝT VÍNEM ŽIVOTA

SVÉMU MILÁČKOVI

JANA ELOP

+++

SOBOTA VELIKONOČNÍHO OSMIDENNÍ

Sleduješ dnešní zmatky a těžkosti ve světě, kdy je Boží dům zavřen a smíš slavit Hostinu Páně kdesi v ústraní či jen v podzemí svého srdce. Najednou vidíš, že ani po Ježíšově smrti a vzkříšení se víra v Krista neprosazuje snadno. Opakované zjevení Páně utvrzuje učedníky, ale i tebe ve víře. Na velikonoční sobotu slyšíš v evangeliu svatého Marka, jak se šíří blahá zvěst o Kristově vzkříšení. Jak Pán postupně překonává překážky a nedůvěru ke zprávě, že ačkoli je zabit na kříži a pohřben, znovu vstává. A daří se mu upevnit své věrné víře, a posílá je po dvou do celého světa.

JE DNES SITUACE LEPŠÍ NEBO HORŠÍ? My ovšem nemusíme překonávat tu těžkost, s jakou se potýkali učedníci - ten, který s nimi žil, byl zabit a žije dál, a nejen v osobních vzpomínkách lidí, nýbrž doopravdy. To vyžadovalo přenést se přes bariéru smrti. S námi je to v něčem jiném. Nebyli jsme svědky pozemského života Páně, ani Jeho ukřižování. Narážíme však zase na přehradu smyslů. Ten, který se nám podává v podobě chleba a vína, tedy v podobě takto dostupné našim smyslům, není jen takový, jak ho vidíme anebo jakou chuť má v našich ústech, nýbrž ŽIVÝ ČLOVĚK A BŮH. Nesledujeme svými smysly Boží Tělo a Krev, nýbrž jen chleba a víno, a přesto věříme.

A když jsme přesvědčeni o pravdivosti své víry, nestačí zůstat jen při tom. Máme počítat s tím, abychom radostnou zvěst o vzkříšení Páně nesli dál pro nás pro všechny - do svých rodin, do školy, na pracoviště, a všude, kam nás Bůh posílá.

Velikonoční slavné osmidenní, to radostí a vítězstvím prozářené období končí, ale zanícení pro Krista nesmí skončit. Musí se přetékat jako naplněná přehrada na všechny dny všedního života. Přinášej onu radost od úst k ústům, od srdce k srdci. Tohle Kristem zamýšlené a chtěné dvojkové šíření radostného poselství je právě tak účinné jako bezpečné. Očekávej zkoušky nejen od světských sluhů vládce světa, nýbrž i od vlků v beránčím rouchu. S farizeji a zákoníky nové doby se roztrhává pytel přímo v Církvi Svaté, protože je otevřena všem hříšníkům, zejména od Druhého vatikánského sněmu. Proženou tě všemi kanály a záchytnými body, budou tě vyslýchat, - ale i když tě nadopují Skopolaminem, přesto budeš svědčit především o svém prvním a nejvyšším Komplici, totiž o spásonosném Kristu vítězném.

Babička říkávala: Synku, to, co máš v hlavě, ti nikdo nemůže vzít. Já však říkám – psychofarmaky a elektrromagneticky ti dovedou natrvalo rozvrátit i to, co máš v hlavě. Tak ti mohou doopravdy vygumovat mozek, a třeba tě i fyzicky zabít., Přesto se neboj! Tvou nesmrtelnou duši nezničí. Ten, kterého máš v srdci, je vítězem nad smrtí, tělem, světem i ďáblem. Vítězíš spolu s Kristem. Otec Tomáš Bahounek OP

+++

NAD PUSTINOU

V PROSTORU SVÉHO DECHU BOŽE

PROSTÍRÁŠ PRO MĚ STŮL

PŘED ZRAKY SMRTI

NAD PUSTINOU MOJÍ HRUDI

VZNÁŠÍ SE DUCH

JAK KDYSI NAD VODAMI

A POKAŽDÉ ZNOVA VŠECHNO TVOŘÍ

KAŽDÉHO DNE ROZBUŠÍ SE SRDCE MOŘÍ

 

DVA DECHY SPLYNOU V JEDINÝ

DECH SMLOUVY BOŽÍ

A DECH STVOŘENÍ

 

SMLOUVY ŽIVÉHO

S KAŽDÝM NAŠÍM MRTVÝM DNEM

ŽE UČINÍ JEJ ŽIVOTEM

JANA ELOP

+++

PROFILY SVATÝCH

Úryvky z knihy JAKUB A. ZEMEK O. P. VATIKÁNSKÝ ŠPIÓN

(Podle autentických magnetofonových nahrávek přepsal a uspořádal P.Tomáš Bahounek OP Matice Cyrilometodějská 1991 Olomouc)

Když jsem byl ještě na Borech, tak jsem se jednou dozvěděl od bachařů, že byl zatčen generál Kutlvašr. Někteří bachaři zuřili, jiní se rozplakali. Znali ho a vypravovali o něm: „To byl dobrej generál, já jsem pod ním sloužil, víte?" Nadávali na režim: „Dávají zavírat takové lidi, kteří mají zásluhy o naše osvobození!" Osobně jsem se s ním setkal až na Mírově v roce 1949. Mezi novými příchozími byl také gen. Kutlvašr. Byl dán do cely vedle naší. Když jsme ho viděli poprvé, jak chodí vzpřímen a tak jaksi lehce, začali jsme mu říkat „panenka". Když jsme se spolu trochu oťukali, stali jsme se velkými kamarády. Generál Kutlvašr „spadl" do kriminálu se skupinou zvanou „Šeřík". On s ní neměl vlastně nic společného.

Odpovědnost za to nese jistý Miroslav Gregar. Tento chlapec byl dost úchylný. Bydlel původně v Jihlavě. Jeho otec byl kolaborant a odešel s rodinou do Prahy. Protože se ale nevědělo, jak to bude vypadat, tak maminka byla v lidové straně, otec u komunistů a chlapec v Komsomolu. Když ale potom byl „únor", tak maminka zůstala u lidovců a ježto tatínek byl u komunistů a syn v Komsomolu, potřebovali mít pojištěná záda. Proto Miroslav Gregar, mladý medik, spolu s ještě jedním mladíkem zašli ke generálu Kutlvašrovi a řekli mu: „Zakládáme skupinu „Šeřík". Kdyby náhodou šlo něco dělat proti této vládě, vzal byste to, pane generále?" On jim odpověděl: „lnu, uvidíme."

Dopadlo to tak, že Kutlvašra zavřeli a oba kluky s ním. Kutlvašrovi hrozil trest smrti, ale dostal milost a doživotí snad proto, že byl v tom pražském povstání…

Nevím, zda byl generál Kutlvašr rehabilitován. Jenže on rehabilitaci nepotřeboval. Stejně jako ji nepotřebujeme ani my. Spíše ji potřebují ti, kdo nás špinili a odsoudili. Generál Kutlvašr byl muž, který se o vlast skutečně zasloužil. Proto na něho s úctou vzpomínáme.

Nikdy jsem si nemyslel, že se v životě dostanu tak blízko k tak slavnému vojákovi, jako byl Jan Syrový, armádní generál, později náčelník hlavního štábu, ministerský předseda a ministr národní obrany. Už ve škole jsme o něm mnoho slýchali. Legionáři mu říkali „hrdina od Zborova" či „zborovský Žižka".

Rozhodně jsem netušil, že se s ním setkám za takovýchto okolností. Když nás v dubnu 1949 odváželi z Borů „z Kremlu" na Mírov, přidali k nám v Hradci Králové mj. také generála Syrového. Po čase jsme společně začali chodit do práce. Prosili jsme generála Syrového, aby nám vypravoval své zážitky z dob války a z doby první republiky a protektorátu. Vzhledem k tomu, že pod generálem Syrovým sloužil jako legionář také Kutlvašr, nechal jsem si o něm vypravovat. Syrový si ho velmi vážil jako statečného vojáka a výborného velitele. Řekl mně i ostatním: „Byl to ve skutečnosti generál Kutlvašr, kdo velel bitvě u Zborova a kdo ji vyhrál. Vítězství v této bitvě mi bylo neprávem připisováno."

„Jak to tedy bylo u Zborova?"

Když měla být bitva u Zborova, jeli jsme tam s generálem Céčkem. Na cestě vybuchl granát. Vyrazil mi oko a Céček měl celá záda posetá střepinami. Zavezli nás do nemocnice. Druhý den jsme však z nemocnice utekli. Pokračovali jsme dál směrem ke Zborovu. Když jsme tam dojeli, bylo už po bitvě. Vyhrál ji kpt. Kutlvašr.

Řekl jsem Syrovému, že jsme se ve škole učili, že ztratil oko v bitvě u Zborova. On na to: „To byla legenda. Protestoval jsem proti šíření této legendy."

„U koho jste protestoval?"

„U T.G.Masaryka. Třikrát jsem proti tomu protestoval, ale marně. Stěžoval jsem si Masarykovi, že to není pravda. On se ale jenom usmál a nakonec mi řekl: Tož, Jendo, nechej to tak. Lidé mají rádi legendy. Ať je nějaká legionářská tradice."

„Kdyby to aspoň nebylo v čítankách," posteskl jsem si Masarykovi.

Generál Syrový pak vypravoval o legiích a říkal: „Popis bitvy u Zborova není správný. Vedl jsem si přesný deník, co která skupina kdy udělala a co legionáři podnikali. Když pak byl jejích celostátní sjezd a bratři tam začali vypravovat různá hrdinství, byl jsem tam také." Přerušil jsem je, vytáhl jsem svůj deník a povídám: „Tak to nebylo. To se nestalo, to jsme neudělali... Jenže legendy se šířily rychleji. Víckrát už jsem na jejich sjezdech nesměl číst svůj deník" a dodal: „Čím byla delší doba, tím více se rozrůstalo hrdinství."…

Syrový vypravoval o tom, jak legionáři objížděli půl světa, aby se dostali domů. Legionáři se těšili, jak budou v Praze slavnostně uvítáni. Byli vsak trpce zklamáni. V Praze se nás polekali. Obávali se, že by legionáři mohli provést převrat. Tak přišel příkaz: Demobilizovat legionáře v Budějovicích a v Táboře! Chlapci brečeli nad takovým nevděkem.

Když jsem přijel do Prahy, jmenovali mě náčelníkem generálního štábu, ale neměli pro mne v Praze byt. Tak mě vozili jako medvěda po Čechách, i do Košic a Bratislavy apod. Všude jsem musel mluvit o legiích. Teprve až odjel francouzský vojenský atašé a uvolnila se jeho vila, potom jsem se mohl nastěhovat do Prahy. Několikrát jsem se snažil vzdát všech vojenských funkcí, protože jsem antimilitarista, ale oni mi to nedovolili. Chtěl jsem se věnovat stavitelské práci. To mě baví. Když jsem chtěl mluvit do stavby opevnění, nebyl jsem poslechnut. Postavili je a já jsem tehdy nařídil cvičné manévry v těchto opevněních. Zjistilo se, že je to k ničemu. Sotva tam vystřelili dvětři rány, museli vyběhnout ven, aby se neudusili. Spor o špatně postavené pevnosti měl svou dohru: byl jsem zbaven náčelnictví v generálním štábu. Jmenovali mě jen inspektorem armády (kdysi to dělal básník Machar).

„Jak jste se vlastně stal ministerským předsedou?"

„To bylo tak. Před obsazením Sudet začali lidé najednou demonstrovat. V září 1938 byla velká demonstrace přímo na Hradčanském náměstí. Lidé se nahrnuli až na Hrad s pokřikem:

„Dejte nám zbraně! Půjdeme na ně!"

Byla to demonstrace proti zákulisní politice a proti Benešovi, o němž se soudilo, že to chce nějak politicky zaretušovat. Na Hradě ovšem nepochopili, že to je proti Benešovi.

Já jsem zrovna seděl na ministerstvu národní obrany. Najednou za mnou přišel ministr Machník a povídá: „Jene, volá tě Hrad."

Telefonoval prezident Beneš, abych tam ihned přijel. Přijel jsem tam a prezident mě žádal: „Uklidněte ty lidi! Řekněte jim, že hranice nepustíme! Řekněte jim, že půjdeme do toho!"

Vystoupil jsem tedy před lidi a řekl jsem jim: „Jsme připraveni hájit svou vlast! Armáda je v dobrém stavu! My se nedáme! Máme pevnosti! Nebojte se, věc je ve vojenských nikou! Armáda spím svůj úkol!"

Nato se ozvalo skandování: „Ať žije generál Syrový! Generál do vlády! Syrový do vlády!"

Zdálo se, že se lidé začnou rozcházet. Vrátil jsem se na chodbu. Tam stál prezident a ptal se: „Neměl bych také promluvit?"

Odpověděl jsem mu: „Raději ne, pane prezidente. Vždyť je to vlastně demonstrace proti vám. Lidé chtějí silnější vládu, ve které by byla zastoupena armáda. Je to proti vám, politikům."

Prezident řekl: „Musím nějak změnit vládu."

Poroučel jsem se. Nasedl jsem do auta a jel jsem domů do Dobřichovic.

Druhý den ráno, když jsem chtěl jet na ministerstvo, tak jsem si koupil České slovo a tam čtu: Prezident jmenoval novou vládu. Ministerským předsedou je Syrový. Pak tam byl nějaký Havelka a řada jmen nových ministrů. Tak jsem řekl šoférovi: „Zatočte a jeďte na Hrad!"

Dojeli jsme na Hrad a já hned spěchám k prezidentovi a říkám: „Pane prezidente, jak to, že já jsem ministerským předsedou? Vždyť jsme o tom vůbec nemluvili! A také, když už jste mě chtěl jmenovat, tak jste mi měl dát možnost vybrat si lidi! Vždyť já ty lidi vůbec neznám a jako předseda s nimi mám spolupracovat! Navíc nejsem žádný politik. Nevyznám se v politice. Já to nepřijmu!"

Načež prezident Beneš mi řekl: „Jako velitel branné moci vám to nařizuji!" Tak jsem srazil kufry a stal jsem se ministerským předsedou.

„Co bylo dál?"

„Mobilizovali jsme."

„A vy jste si, pane generále, opravdu myslel, že bychom se Němcům ubránili? Vždyť jste nebyl spokojen se stavem našeho opevnění."

„To je pravda, ale určitě bychom se byli ubránili. Kdyby nebylo obsazeno Rakousko, mohli jsme jít do války. Nejméně půl roku bychom se ubránili. Do půl roku by se mohlo všelicos přihodit. Jenže na jihu ještě nebylo ani dokončeno opevnění. Kdyby Němci prošli od Ostravy k Vídni, byl by to kotel, ve kterém bychom zahynuli, protože Maďaři mezitím slíbili Němcům také průchod. Němci měli dohodu s Maďarskem a s Polskem také. Podle mobilizačního plánu to bylo tak, že byla tři pásma: První sled byla západní hranice, druhý Brdy, třetí Českomoravská Vysočina a v nejhorším pak ústup do Rumunska. Čechy byly na západě i na severu opevněny. Pak však přišel Mnichov a to byl konec. Vláda byla donucena přijmout Mnichov, protože jinak bychom tu už asi nebyli. Němci byli ve velké výhodě. Padlo by jistě mnoho lidských životů."

O tom, jak vlastně došlo k té kapitulaci, podle gen. Syrového aj. přímých svědků, se kterými jsem seděl ve vězení, jsem se již zmínil na jiném místě těchto svých vzpomínek.

Za zmínku však stojí jedno svědectví, které mi předal major Bruno, důstojník čs. armády. Byl u koní a také jezdil Velkou Pardubickou. Vyprávěl nám takovou zajímavou věc, kterou málokdo ví. Když se jednalo o to, zdali přijmeme kapitulaci nebo ne, Syrový byl pro to, abychom se hájili, ovšem hájil to pouze do března, než bylo obsazeno Rakousko. Do té doby však vytrvale razil zásadu „hájit se". Politikové v čele s Benešem byli pro kapitulaci. „V tom jsem se," uváděl maj. Bruno, „náhodou vypravil na Hrad. Šel jsem se tam jenom podívat. Měl jsem tam kamaráda. Byl velitelem hradní stráže. On mi najednou říká: „Pojď se podívat!" Šel jsem za ním a vidím, že tam přijelo auto. Z auta vystoupil arm. generál Krejčí. Byl to náčelník gen. štábu. Volným pomalým krokem vystupoval. Samozřejmě jsme mu zasalutovali. Vešel dovnitř, ačkoli tam zřejmě neměl co dělat. My jsme si pak prohlíželi ty chodby. Najednou slyšíme dva výstřely. Armádní generál Krejčí šel zpátky, nasedl do auta a odjel. Podnikl věc, kterou nesmí udělat žádný velitel, totiž opustil hlavní stan, který byl v Praze. Odjel do Krkonoš na pevnosti. A přitom právě tehdy se jednalo, zda přijmout kapitulaci nebo ne. Major Bruno pak zjistil, že generál Krejčí střelil po Benešovi se slovy: „Vy jste zrádce!" Do té rány mu prý skočil Hodža. Potom bylo skutečně v novinách, že Hodža byl zraněn a že ho odvezli na Riviéru. Tak se Hodža dostal mimo protektorát. Zajímavé bylo, že Němci nic neudělali gen. Krejčímu. Šel do penze hned po odstoupení hranice Němcům.

Syrový zůstal předsedou vlády. Beneš mu potom doporučil na své místo Háchu, který se bránil, že nerozumí politice. Později jako ministr národní obrany docílil s Němci úmluvy o prodeji čs. zbraní, které si Němci jinde, třeba v Maďarsku, sami vzali. „A tím," jak říkával, „jsem se stal zbytečným. Proto jsem 15. března složil úřad a vrátil jsem se do Dobřichovic. Říkal jsem si, že voják má umět čekat, až přijde jeho doba. Po válce, v květnu 1945, jsem chtěl mluvit do rozhlasu, ale nebylo mi to dovoleno. Zato mě postavili před soud a dávali mi za vinu, že jsem vítal Hitlera na Hradě. Nabízeli mně, že půjdu od soudu domů, když budu svědčit proti Beranovi, aby mu mohli dát provaz. Odmítl jsem to. Tak mne nazvali prvním fašistou, protože jsem bojoval s legiemi proti bolševikům. A tak jsem dostal dvacet let."

Generál Syrový byl voják, který si potrpěl na důstojnickou čest, jako většina těch důstojníků ze „staré gardy": Janoušek, Mrázek, Píka, Kutlvašr, Pelich. Setkal jsem se s ním potom i v Leopoldově. On tam byl odvezen dříve, já až v roce 1955. Teprve v roce 1956 jsem ho znovu uviděl a mluvil s ním.

Navštívil jsem pana generála Syrového v Praze hned v roce 1961. Bydlel strašně bídně. V jedné světničce, která byla přepažena jen kredencem a dekou a spával v knihách, které byly po zemi, protože tam neměl místa. A přece byl veliký v tom, že nezatrpkl. Byl si vědom toho, co pro republiku udělal, i toho, čeho se pro ni musel vzdát (byl stavitelem a měl své povolání raději než vojančinu) a nakonec se mu ta vlast tak odvděčila... (Pokr.)

+++

PROTIKLADY

MEZI NEBEM A ZEMÍ

MEZI SOUMRAKEM A ROZEDNĚNÍM

MEZI PRÁZDNEM A NAPLNĚNÍM

SVOBODOU A PODMANĚNÍM

MUŽEM A ŽENOU

LÉTEM A ZIMOU

 

MEZI ÚSPĚCHEM A PÁDEM

UČITELEM A ŽÁKEM

MEZI NEMOCÍ A ZDRAVÍM

MEZI VZDĚLANÝM A PROSTÝM

MEZI HŘÍŠNÍKEM A SVATÝM

 

MEZI VODOROVNÝM

A SVISLÝM DŘEVEM

KŘIŽUJÍ SE PROTIKLADY

JEJICH USMÍŘENÍ

NA TĚLE SVÉM

S RUKAMA ROZPJATÝMA

MUŽ TAM PŘIBIT PLATÍ

JANA ELOP

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

UČEDNICKÁ LÉTA (pokr.)

Stověžatá REGINA MUNDI zůstává za zády, na kterých se houpe cestovní tlumok. O nějaké cestě stopem se nedá uvažovat, pokud severní cestou nejede forman, ochotný vzít na kozlík nadějného studenta. František Kužela vplývá do české krajiny jako tichý potůček, vinoucí se mechovým korytem.

Přespává na farách - Náchod, Hronov, Teplice, ale v tomto letním období také pod širákem, až se pojednou vynořují před jeho užaslýma očima Adršpašsko-teplické skály. Tolik fascinujících zákoutí uvidíte jen málokde. Největší a nejdivočejší skalní město Střední Evropy. Žádná atrakce na jeden den, tady se dá žasnout celý život…

Na začátku naráží na Strážce skal, následuje Orlí hnízdo a za ním jeden z nejhezčích útvarů Džbán. Lesní cesta se vine skalami až k prvnímu volnějšímu prostranství zvanému Předměstí. Na něm čeká další řada zajímavých skalních útvarů, jako Rukavice nebo Dvojčátka v peřince. Hned za Rukavicí, kde skalní masivy ponechávají jen úzký průchod, stojí gotická branka, kterou František možná zná z nejedné české pohádky. To je vlastní vchod do vlastního skalního města. Následuje Dlouhá chodba a tou se dostává až na úchvatné Sloní náměstí, kde se to choboty opravdu jen hemží. Pak přicházejí na řadu proslulá skaliska jako Milenka a Krakonošova ložnice. Někam se dostává jen po žebříku, jinde lodičkou.

Krakonoš! – Vykřikne František ze všech sil, a ze všech stran k němu doléhají ozvěny.

Tady by si mohl někdo stoupnout a nechat srdce rozevlát do všech stran, jak o tom odpoutaně píše americký bard Walt Whitman. Nicméně když bolí uchozené nohy, a oči se pasou po řádcích, mystik připomíná, že pro dosažení svobody srdce je třeba čistého a úplného zřeknutí sebe.

Synu, zanech sebe a najdeš mne. Zůstávej beze všeho vlastnictví, a budeš vždycky získávat. Neboť bude ti také hojnější milost přidána, jakmile se sebe zřekneš, aniž se nazpět vezmeš.

Pane, kolikrát se sebe zřeknu a v kterých věcech sebe zanechám?

Vždycky a v každou dobu - jako v malých věcech, tak i ve velkých. Nic nevyjímám, ale chci, abys ve všem byl sám ze sebe vysvlečený, prostě obnažený.

Jinak, kterak budeš moci být Mým a já tvým, nebudeš-li uvnitř i zevnitř vší vlastní vůle zbaven?

Čím rychleji to učiníš, tím lépe ti bude; a čím plněji a upřímněji, tím více se mi budeš líbit a hojnější zisk budeš mít.

Hm - někteří se sebe zříkají, ale s nějakou výjimkou; neboť nedůvěřují plně Bohu; proto se snaží postarat se o sebe. Někteří také nejdříve všecko obětují, ale potom, když zaklepe pokušení, vracejí se k vlastním věcem.

Proto pramálo prospívají ctností. Takovíto lidé nedojdou pravé svobody čistého srdce, ani milosti lahodné důvěrnosti mého přátelství, leč by se dříve úplně sebe zřekli a každý den se za oběť dávali; bez kteréhož obětování blaženě požívané spojení není, aniž bude možné.

Říkám ti velmi často a nyní znova opakuji: Zanechej sebe, zřekni se sebe, a budeš požívat velikého vnitřního pokoje. Dej všecko za všecko, nic nevyhledávej, nic nazpět nechtěj. Drž se pouze a bez váhání Mne, a budeš mít Mne. Budeš svobodný v srdci, a temnoty tě nepošlapou.

O to usiluj, za to se modli, toho si žádej, aby ses mohl ode všeho vlastnictví vyprostit; a nahý abys mohl následovat Mne - nahého Ježíše, sobě umřít a věčně živ být pro Mne. Tehdy pominou všecky marné přeludy obraznosti, nehodná rozčilování a zbytečné starosti. Tehdy také od tebe odstoupí nemírný strach a zemře nezřízená láska.

Vzhůru! Od vodopádu po strmém žebříku a vzhůru až k romantickému Jezírku. Po návratu na Malé náměstí svěžím krokem kolem Prašné brány ke Skalnímu hradu.

Ach, to je ale vyhlídka! Milenci, nejvyšší a neJežíš Kristusrásnější přírodní sousoší celé oblasti. Odtud krok za krokem nad Řeřichovu rokli a za chvíli už jeden vystupuje na Skalní hrad a vida - dvě věže Gilotiny. Následuje Želva, Cukrovar se štíhlým komínem a pod ním –

Bože, díky za ty dary! – Jak velkolepá vyhlídka na souskalí Starostu a Starostovou!

Haf-haf! Haf-haf! Haf-haf! – Vyráží proti Františkovi myslivcův pes, ale rychle utichá.

A jak by ne, říká si student. – Vždyť jsem skoro jako ten zvěrolékař Axel Munthe. Jsem jen velký milovník zvířat a všechna zvířata to ihned poznají a mají mne také ráda. Spasitel stvořil zvířecí svět, abychom ho chránili a ne abychom ho mučili. Zvířata mají totéž právo na život jako my a naše právo ničit jejich životy je přesně omezené na právo obrany a na právo na existenci. Přijde čas, kdy vymře v člověku chuť zabíjet pouze pro zábavu. Pokud je pouhým barbarem, chybějícím článkem mezi divokými předky, kteří se zabíjeli kamennými sekyrami pro kus syrového masa a mezi budoucím Člověkem. Nutnost zabíjet divoká zvířata je nesporná, ale lidé, kteří je zabíjejí, dnešní hrdí lovci, klesnou na roven řezníků, ubíječů domácích zvířat.

Nesledoval jsem nadarmo po mnoho let boj mezi Životem a Smrtí, dověděl jsem se mnoho o obou bojovnících. Když jsem prvně spatřil Smrt při práci v nemocničních sálech, byly to pouhé přestřelky, dětská hra u porovnání s tím, co jsem spatřil později.

Teprve když jsem viděl smrt pracovat ve velkém, pochopil jsem poněkud taktiku válečnictví. Je to fascinující studium, plné záhad a nesrovnalostí. Nejdříve to vypadá jako chaos, slepé, nesmyslné ubíjení, zmatky a omyly. V jedné chvíli Život, mávaje novou zbraní, vítězně jde kupředu, ale v nejbližší chvíli už ustupuje, poražen triumfující Smrtí. Ale není tomu tak. Boj je regulován do nejmenších podrobností nezměnným zákonem rovnováhy mezi Životem a Smrtí.

Podivuhodně krásná a dlouhá soutěska, že je skoro škoda, když ji někdo nazývá myší dírou. Vždyť se tudy jeden doslova protáhne až ke Krakonošovu piánu. A za tím vším jako poslední zatajení dechu - úchvatná skalní ozvěna až sedmninásobná.

Šplouch – cák! – Vlní se hladina tyrkysově blankytná voda ve starém pískovcovém lomu – pravý balzám pro oči a celé tělo nadšeného poutníka uprostřed křišťálových vidin, a pak už jen příjemné kolébání se na vlnkách. Požitky smyslů však vzápětí narážejí na kříž, jak připomíná velký mystik.

Synu, nemůžeš vládnout dokonalou svobodou, jestliže úplně nezapřeš sám sebe. Spoutáni jsou všichni vlastníci, a sebe samých milovníci, žádostiví, zvědaví, toulaví, hledající vždy to, co jim je příjemné, ne, co Ježíše Krista je, ale často tvoříce a skládajíce, co nebude mít stálost. Zahyne vše, co nevzniklo z Boha. Proto opusť všecko, a nalezneš všecko. Zanech žádostivosti, a najdeš odpočinek.

O tomto rozjímej svou myslí, a když to vyplníš, pochopíš všecko.

Jenže, Pane, to není dílo jednoho dne ani dětská hra: ba, v této krátké větě je obsažena všechna dokonalost řeholních osob.

Synu, nesmíš se dát odvrátit ani hned mysl ztrácet, když slyšíš o cestě dokonalých; ale spíše tě to má pobádat k vyšším věcem, a alespoň máš po nich toužebně vzdychat.

Kéž bys byl takový a dospěl k tomu, že bys nebyl milovníkem sebe samého, ale bez ohlížení byl hotov poslechnout každého mého pokynu a otce, kterého jsem ti dal za představeného! Tenkrát by ses mi velmi líbil a celý tvůj život by míjel v radosti a pokoji. Máš ještě mnoho věcí, které musíš opustit, a dokud se jich kvůli mně úplně nevzdáš, nedojdeš toho, čeho si žádáš. Radím ti, aby sis koupil ode mne zlata ohněm zkušeného, abys byl bohatý, to je, abys ode mne přijal nebeskou moudrost, všecko, co nízko leží, pošlapávající. Té dej přednost před pozemskou moudrostí a přede vším lidským a vlastním v sobě zalíbením.

Chatrnější si věci koupit musíš místo vzácných a vznešených věcí ve věcech lidských. Neboť velmi nicotná a malá a téměř v zapomenutí ponechaná se zdá pravá nebeská moudrost, nesmýšlející vysoko o sobě, aniž si žádající zvelebování na zemi; kterou mnozí káží ústy, ale svým životem se od ní daleko uchylují; zatímco ona je drahá perla, mnohým lidem skrytá.

Kapky vody se rozlétají do stran, když se kroky provázené vrnivým bzukotem růžence spěšně vydávají z té pastvy smyslů dál českou krajinou, aby se zanedlouho rozevřela náruč teplických skalních ikon. Vynořují se souvislejší mohutné skalní stěny. Od Skalní nevěsty stačí ujít jen pár kroků a už je tu rozcestí. Zprava duje ze skalních soutěsek skoro sibiřák, až naskakuje na Frantových zádech husí kůže. Růženec v upocených dlaních zakouší zvýšenou námahu při svém natahování a napínání.

Poznenáhlu se skály sevřou a cesta dál vede úzkými soutěskami. Čím dál tím víc se zužují. Při vstupu do Podsvětí musí každý projít tunelem pod balvany a dolů po schodech. Tady začíná Sibiř -- úzké, klikaté a hluboké soutěsky, vlhko, šero, zima a celoroční sníh, zelený mech na skalních stěnách a křehké kapradí nad hlavami, průchody vysekané ve skalách –

Pane, pospěš mi na pomoc! – Volá maličká dušička, a také tělo se ochotněji podvoluje: - Honem odsud a raději se vydat druhou stranou. Kamenné schody uskakují před svěžím krokem, za jaký by se nemusel stydět zdatný horal, a vida - Velké chrámové náměstí! Pár kroků kolem jeskyně Skalní kaple a zde zase Malé chrámové náměstí!

Zde spočívá v pokojné meditaci, aby později ve stínu šedých Prachovských skal rozjímal o pomíjivosti stvoření. Silně rozčleněná plošina, kterou odedávna pronikají drobná vulkanická tělesa, se vlivem větru a vody rozpadají na jednotlivé skalní bloky ¨, věze a sloupy.

Ach, povzdechuje si František, - ať se lidský prach nadouvá sebevíc, nakonec i sebevětší velikán končí v prašných rozvalinách. Jsi prach a v prach se obrátíš, jak připomíná Kniha knih nad jiné blízká mému srdci.

Budu mluvit svému k Pánu, ačkoli jsem prach a popel. Kdybych se za něco většího pokládal, hle, ty stojíš proti mně, a pravdivé svědectví vydávají mé nepravosti, aniž mohu takovému svědectví odpírat.

Jestliže bych se však měl za nic, a sebe obrátil v nic, a všeho lepšího mínění se sám o sobě vzdal, a na prach, kterým vpravdě jsem, se rozmělnil, bude mi příznivá tvá milost, a tvoje světlo blízké mému srdci; a všechno dobré o sobě mínění, byť bylo sebenepatrnější, v údolí mé nicotnosti bude pohříženo a zahyne na věky.

Tam mi ukazuješ, co jsem, co jsem byl, a do jakých konců jsem přišel; protože jsem nic, a nevěděl jsem, jsem-li ponechán sám sobě, hle, nic, a jenom samá nestatečnost. Jestliže však najednou na mne pohlédneš, hned se stávám silnějším a jsem naplněn novou radostí.

A je to velmi podivná věc, že bývám tak náhle vyzdvižen a tak dobrotivě přijímán tvou náručí, ačkoli jsem vždycky vlastní tíhou stahován co nejníže.

Dělá to tvá láska, bez mé zásluhy mne předcházející a v tolika potřebách mi pomáhají, od těžkých nebezpečenství mne nadto chránící, a, mám-li pravdivě říci, z nesčíslných zlých věcí mne vytrhující. Neboť špatnou sebeláskou sám sebe ztrácím, kdežto když tebe jediného hledám a s naprosto čistým úmyslem miluji, sebe i tebe zároveň jsem nalézám. Neboť ty, ó nejsladší, činíš se mnou nade všechnu mou zásluhu a nad to, co se osměluji doufat nebo žádat.

Požehnaný buď, Bože můj, že ačkoli jsem nehoden všech dobrých věcí, přece tvá ušlechtilost a nekonečná dobrota nikdy nepřestává dobře činit také nevděčným a daleko od tebe se odvracujícím.

Obrať nás k sobě, abychom byli vděční, pokorní a silní, protože ty jsi naše spása, naše síla a statečnost.

S posílenou sebedůvěrou a obnovenou rozhodností vedou další jeho kroky povodím řeky Labe tam, kde vstupuje do kaňonovitého údolí v pískovcích. A už je to největší skalní brána – Pravčická brána. Jak by byl člověk v pokušení, když se vyškrábe na její vršek, aby se povyšoval! A co teprve, když se dostane na Sněžku! Jaký výhled do daleké krajiny naší vlasti i do Polska! Jenže co chceš zvědět, človíčku, když se odtud rozhlížíš?

Každý člověk přirozeně touží po vědění; ale co nám prospěje vědění, nemáme-li Boží bázeň? Lepší je zajisté pokorný venkovan, který slouží Bohu, než pyšný učenec, který sebe sám zanedbává a pozoruje nebeské pohyby.

Kdo sám sebe dobře zná, za málo sám se pokládá, aniž si libuje v lidské chvále. Kdybych znal všecky věci, které jsou na světě, a neměl bych lásky, co by mi to bylo platné před Bohem, který mne bude soudit podle skutků?

Ustaň od přílišné touhy po vědění, neboť se v tom nalézá veliká roztržitost a veliký sebeklam. Kteří mnoho vědí, rádi se chtějí zdát učenými a nazývat se moudrými. Je mnoho věcí, jež znát duši málo nebo vůbec neprospívá. A je velmi nemoudrý, kdo se zabývá spíše jinými věcmi než těmi, které mu napomáhají k jeho spasení. Mnoho slov nenasycuje duši, ale dobrý život občerstvuje mysl; a čisté svědomí skýtá velikou důvěru v Boha.

Čím více víš a čím lépe, tím přísněji budeš z toho souzen, nebudeš-li svatěji žít. Nevynášej se tedy pro nějaké umění nebo vědění, ale spíše měj strach z udělených sobě vědomostí. Zdá-li se ti, že mnoho víš a dost dobře chápeš, přesto pamatuj, že je mnohem více věcí, kterých neznáš. Nechtěj zjišťovat hluboké věci, nýbrž raději vyznávej svou nevědomost. Proč se chceš nad někoho vynášet, když se nalézají mnozí lidé na tebe učenější? Chceš-li něco vědět s užitkem a učit se, chtěj být považován za nic.

Takové je nejvznešenější a nejužitečnější studium - pravé sebe poznávání samého a pohrdání sebou.

I svatá Terezička říká: Jediným prostředkem, aby člověk vzrůstal v lásce, je zůstat opravdu malým. Tak jsem to činila, a proto mohu dnes zpívat s naším svatým Janem z Kříže: „Náš Pán odpověděl matce Zebedeových synů: „Místa po mé pravici a levici patří těm, kterým je určil můj Otec.“ Myslím si, že se těchto předních míst, jež byla odepřena tak velkým světcům, mučedníkům, dostane malým dětem.

Není dobře, když to a ono posuzujete a chcete, aby se všichni přiklonili k vašim názorům. Buďme malými dětmi! Ty však nevědí, co je lepší, všecko je jim vhod. Jednejme podle nich.

Pak přichází na řadu také Ještěd. Od prvého kříže, vztyčeného na vrcholovém skalisku v osmnáctém století, přibývá rok od roku řada křížů. Jenže světáci raději než ke kříži pospíchají k mohutné kamenné rozhledně.

Františkova tvář se dlouží smutkem, když rozjímá s Tomášem Kempenským o tom, jak skrovný je počet milovníků Kristova kříže.

Ježíš má nyní mnoho milovníků svého nebeského království, ale málo nosičů svého kříže. Má mnoho zájemců o potěšení, ale málo zájemců o soužení. Nalézá hojné společníky stolu, ale málo společníků postu. Všichni si žádají se radovat s ním; málokteří chtějí pro něho něco snášet. Mnozí následují Ježíše až k lámání chleba, ale málokteří k pití kalicha utrpení. Mnozí velebí jeho zázraky; málokteří následují potupy kříže. Mnozí Ježíše milují, dokud se jim nenaskytne žádné protivenství. Mnozí jej chválí a dobrořečí mu, dokud od něho dostávají nějaké potěšení. Jestliže se však Ježíš ukryje a na chvíli je opustí, upadají buď do stěžování, buď do přílišné malomyslnosti.

Kdo však milují Ježíše pro Ježíše, a nikoliv pro nějaké své vlastní potěšení, dobrořečí mu stejně v soužení a sklíčenosti svého srdce, jako když okoušejí svrchované potěšení. A kdyby jim nikdy nechtěl dát žádné potěšení, přece by jej vždycky chválili a vždycky by mu chtěli vzdávat díky.

Netušili byste, co dovede čistá láska k Ježíšovi, nesnášená se žádnou vlastní výhodou nebo láskou! Copak nezasluhují názvu nájemníků ti, kteří vždycky vyhledávají nějaká potěšení?

Copak se neosvědčují spíše milovníky svými než Kristovými, kteří stále myslí na své pohodlí a na své výhody a zisky?

Kde se najde někdo, kdo by chtěl sloužit Bohu zadarmo?

Zřídka se vyskytne některý člověk tak duchovní, aby ze všeho byl vyvázán. Nebo kdo najde pravého chudého duchem a oproštěného ode všech tvorů? Kdyby dal člověk všechen svůj statek, ještě to nic není; A kdyby činil veliké pokání, pořád je to málo; A kdyby si osvojil všechno vědění, stále je daleko; A kdyby měl velikou ctnost a horoucí zbožnost, ještě mu chybí mnoho, totiž to jedno, kterého mu je svrchovaně zapotřebí.

A co to je? Aby opuštěním všeho, opustil sebe a úplně vyšel sám ze sebe a nenechal si žádnou jiskřičku sebelásky.

A když všechno učiní, co ví, že má činit, aby byl přesvědčen, že neučinil nic.

Nepřikládej velkou váhu tomu, co snad může být za věc velké váhy pokládáno; nýbrž se doopravdy prohlašuj za neužitečného služebníka, jak praví Pravda: Když učiníte všechno, co je vám přikázáno, řekněte: Jsme neužiteční služebníci.

Tehdy bude moci být doopravdy chudý a nahý duchem a s prorokem mluvit: Já pak jsem osamělý a chudý.

Nikdo však není bohatší, ani mocnější, ani svobodnější než člověk, který dovede sebe a všechno opustit a postavit se na nejnižší místo.

Teď už František neváhá a vydává se na pouť k Bolestné Matce Boží nejvýše položené mariánské poutní místo Moravy a Slezska – Vřesová studánka.

Jak skvostný východ Slunce! Jednomu se stále otevírá úchvatný pohled na hluboké jehličnaté lesy. Tajemná, zadumaná, někdy i hrozivá, jindy zase přívětivá je rozsáhlá oblast Jeseníků a jejich podhůří. Avšak nejúchvatnější je dřevěný kostelík a v ní hrdinský postoj panenské Matky, stěží zadržující slzy nad svým umučeným Synem Božím.

Prožívá to spolu se svatou Terezičkou, píšící: Nenalézajíc pomoci na zemi a jsouc bolem blízka smrti, obrátila jsem se k nebeské své Matce a prosila jsem ji z hloubi srdce, aby se nade mnou přece slitovala.

Pojednou socha oživla. Nejsvětější Panna zkrásněla tak, že nikdy nenaleznu slov, abych nebeskou tu krásu vyjádřila. Její tvář zazářila nevýslovnou vlídností, dobrotou a laskavostí. Co mě však dojalo až do hloubi duše, byl její přelíbezný úsměv. Všecky bolesti hned pominuly. Dvě velké slzy se mi vyřinuly z očí a tiše skanuly dolů. Byly to slzy nadzemské, nezkalené radosti. Nejblahoslavenější Panna se ke mně sklonila, ona se na mne usmála! Jak jsem šťastna! Avšak nechci o tom s nikým mluvit, neboť moje blaženost by zmizela, myslila jsem si. Pak jsem se obrátila a beze vší námahy jsem poznala drahou svou Marii. Pozorovala mě s láskou a s pohnutím. Zdálo se, že tuší, že mi byla právě udělena velká milost. Její dojemně vroucí modlitbě jsem vděčná za velikou milost, že sena mne přesvatá Panna usmála.

Najednou rozumí tomu, co mu radí zpovědník a duchovní vůdce, otec Albert:

Víš, Františku, svěř svůj vstup do řádu a celý další život svatohostýnské Královně Moravy.

A tak se pevně rozhoduje – musím ještě vyrazit do schodů na Hostýnek. Jedině tam ať proběhne tajemné zaslíbení a vnitřní proměna předjímaná Axelem Munthem: Když jsem se vrátil, měl jsem o jedno oko méně, než když jsem odjížděl. Více se o tom nedá říci, pravděpodobně jsem byl postaven do života s dvěma očima proto, abych se připravil na tuto eventualitu. Vrátil jsem se jako jiný člověk. Myslím, že se dívám na svět svým zbývajícím okem z jiného úhlu, než jsem se díval dříve. Nevidím už šeredné a ohavné věci, vidím jen krásné, příjemné a čisté. Zdá se mi, že i lidé kolem mne se změnili. Následkem zvláštní optické iluse už je nevidím jací jsou, ale jací by měli být a jací by chtěli být, kdyby byli měli příležitost. Svým slepým okem vidím dosud plno bláznů, avšak nepřekáží mi jako překážívali, nevšímám si jejich tlachů, jen ať si mluví. Dále jsem posud nedošel... Myslím, že se v mém mozku odehrává obrácená evoluce, která mě stále více vzdaluje lidí a stále více přibližuje Matce a zvířatům. Připadá mi, že všichni lidé kolem mne jsou ve světě daleko méně důležití než bývali. Mám pocit, že jsem s nimi ztratil příliš mnoho času, že se jim žije docela dobře beze mne, jako mně bez nich. Vím, že už mne nepotřebují. .. Mám ještě mnoho jiných věcí na práci a možná, že mi už nezbývá mnoho času. Moje potulky po světě za štěstím jsou skončeny, můj život na moři je skončen. Zůstanu už nadobro doma a vynasnažím se, abych se s tím smířil.

Konečně se František vynořuje v rodném Vlčnově – plný štěstí a nadšeného odhodlání. Pomáhá i při polních pracích. A nejraději je mezi dětmi na návsi.

Umíte děcka tohle? - Načež nabere ze studny pramenitou vodu do obou rukou a nechá ji vtékat ústy i nosem do svých útrob, že mu to žbluňká až v žaludku. Celého ho to křišťálové osvěžení chladně proniká jako by byl průzračný a dokonale prostupný.

Jen ať to v tobě, Fando, neudělá ještě duhu! – Směje se sestra Lída vstříc zářivému slunci.

S domovem jsem se loučil s úsměvem na tváři a s radostí v srdci. - Píše pak z Hostýna, kde se na všecko připravuje především společně s Maměnkou nebeskou. U nohou Panny Marie vítězné v její požehnané svatyni nalézá štěstí. Je domov, který nám mohou vytvořit rodiče, a pak ještě jiný domov, kterého se nám dostává shůry, ale my na to musíme být připraveni ve svém srdci.

(Pokr. z knihy T.J.Bahounek OP, KRÁLOVSKÁ JÍZDA-   Patrik Kužela,   Brno 2011)

+++

TANEC

NEMÁM UŽ Z TEBE SMRTI STRACH

UŽ JSEM TAM BYLA

V DOTECÍCH BOHA

V JEHO POLIBCÍCH

 

V TOM TANCI

KDE TANČÍ OBA

A PŘITOM JEDEN

KDYŽ HUDBA ZTICHNE

JSOU BŮH A ČLOVĚK

STÁLE DVA

A PŘITOM NEROZDĚLEN

Jana ELOP

+++

 

 

TOPlist