Ročník XIII., číslo 10.                                                                                                                Říjen 2007

Obsah: K.Orlita, Podzim za dveřmi,  Modlitba Anděl Páně, Výklad Mše sv.dle ct.Martina z Kochemu (8), K.Orlita,Na hledanou, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (22), K.Orlita, Slza, O bohoslužbě, fr.Moti, Ekologická služba křesťana (8), Beseda u pana zpytáka (10), Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, Zprávy______________________________________________________

 

PODZIM ZA DVEŘMI

 

Na tak dlouhých vlasech trávy

musí přeci ptáci

zpívat operu,

když je tak nesmělý,

podzim,

jež ještě leží v poli.

 

A tak stále čeká čas,

než začne rybník vodu

ve splav polykat

a stříbro šupin

déšť svolá na poplach.

Karel Orlita

+++

MODLITBA ANDĚL PÁNĚ

Nejprve si připomeňme znění modlitby Anděl Páně, jak je uvedeno v Kancionálu.

Anděl Páně zvěstoval Panně Marii a ona počala z Ducha Svatého.

Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš.  Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Maria řekla: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova.

Zdrávas, Maria,...

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Zdrávas, Maria,...

Oroduj za nás svatá Boží rodičko, aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.

Modleme se: Pane, poznali jsme andělské poselství
o vtělení Krista, tvého Syna; vlej nám, prosíme, do duše svou milost, ať nás jeho umučení a kříž přivede k slávě vzkříšení skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Základ modlitby tvoří trojice pozdravení "Zdrávas Maria", vložených vždy za každým ze tří obrazů té nejpodstatnější z událostí jejího života. První dvě zastavení jsou inspirovaná biblickými novozákonními úryvky Evangelia podle Lukáše (Lk 1, 26 - 45, srov. též Mt 1, 18 - 25):

Modlitba Anděl Páně tedy začíná prostým shrnutím celé události:

"Anděl Páně zvěstoval Panně Marii a ona počala z Ducha Svatého."

Anděl, duchový Boží tvor, který se však může zjevit i v podobě dostupné lidským smyslům, ale nejdokonaleji se člověku zjevuje v intelektu, je Hospodinův vyslanec, který zprostředkovává a ohlašuje Boží vůli. Bůh, při své všemohoucnosti a nekonečné dobrotě, se sklání k prosté dívce. Ptá se na její souhlas s pronikavou změnou jejího poklidného života. Je to láskyplný a ohleduplný projev Boha k člověku. Bůh respektuje svobodu člověka. Nabízí mu účast na záchraně člověka a ostatních lidí a celého světa.

Maria, asi čtrnáctiletá dívka, slavně zaslíbená Bohu, je překvapená nabídkou Boha, aby se stala Matkou, se ptá na způsob, jak se to má stát, když nepoznává muže, dostává ujištění, zahalené do Boží temnoty, která ji zastíní. Proto s ohledem na Boží všemohoucnost dává ve své dokonalé pokoře svůj rozhodný souhlas:

"Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle Tvého Slova."

V okamžiku závazného souhlasu člověka se začíná rozvíjet Boží dílo v lidském těle, a to s cílem záchrany a zušlechtění všech lidí a celého světa.

"A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi."

Poslední verš je z Janova evangelia (J 1, 14). Miláček Páně zde poukazuje na moc Božího Slova, které je prostředkem konání Boží vůle. Hospodin vše buduje slovem a to, co vysloví, to prostě je. Podle Genese z takové moci vznikl vesmír, hvězdy, planeta Země a veškerý život na ní, ba i člověk (srov. Gn 1). Křesťané věří, že stejnou vůlí a mocí se Bůh vtělil do lůna Panny Marie. Tam začíná nový život. Srdce právě tebe jako každého člověka může být chrámem, ve kterém přebývá Bůh. Tím víc, čím víc je čisté a pokorné.

Rozjímavý text začínající slovy "Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s Tebou;" je původně samostatná modlitba, zde jako refrén, mezi lidmi běžně označovaná jako "Zdrávas".

Zvoláním: "Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého," zase vítá z dálky přicházející Marii její příbuzná Alžběta, která již předem dostala od Boha dar vědění dívčina požehnaného stavu a jejího veledůležitého úkolu v dějinách lidstva - přivézt na svět očekávaného Spasitele.

Jménem "Ježíš" byl zdůrazněn význam a cíl modlitby. Účelem a posláním Mariánských modliteb je totiž především zprostředkování a přiblížení k Ježíši Kristu. Maria jako Jeho Matka, zná svého Syna dokonale. A jako naše duchovní Matka, která chce pro své děti to nejlepší, poukazuje a přivádí nás ke svému Synu. Přivádí nás k tomu, co je pro nás nejlepší - ke zdroji nekonečné lásky, milostí, útěchy a pokoje. K Bráně do věčného života.

A Ježíš ve své velikosti zase dává na přímluvu své milující (a milované) Matky. Obrazem této skutečnosti nám je evangelijní příběh Svatby v Káně Galilejské (J 2, 1 - 11), kde Ježíš právě na přímluvu Panny Marie činí svůj první veřejný zázrak a proměňuje vodu ve víno. Proto se někteří křesťané ve své víře utíkají rovněž k Panně Marii a ctí ji jako svou nebeskou pomocnici, přímluvkyni a ochránkyni. Takový je zřejmě i původ a význam přičleněné prosebné části modlitby: "Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší."

Konečně výraz "Amen", původem z hebrejštiny, vyjadřuje souhlas s tím, co bylo řečeno.

Modlitba Anděl Páně je na svém konci obohacena o další mariánskou přímluvu. Vrcholí prosebným textem obsahujícím ve své podstatě stručné vyznání křesťanské víry.

+++

ANDĚL PÁNĚ V SOUČASNOSTI

Zdá se, že dnes věřící nejvíce dodržují polední zastavení. Kromě tohoto nejsou časy nikterak pevně stanovené. Zažité bývají podle místa ještě šestá nebo sedmá hodina ranní i večerní. Mnoho věřících praktikuje tuto modlitbu např. před jídlem nebo cestou do práce. V praxi se běžně v závěru přidávají další společenské modlitby, např. "Sláva Otci" aj. Během doby velikonoční se obvykle namísto Anděl Páně zpívá či recituje "Raduj se, Královno nebeská" (Regina coeli). Taková je praxe již od 17. století.

Zatímco vznik jednoduché modlitby byl podnícen negramotností věřícího lidu, dnes by se s humornou nadsázkou dalo říct, že modlitby v tištěné podobě máme většího množství, než věřících, kteří by se ji pravidelně modlili. Novodobé popularitě modlitby Anděl Páně se dostalo díky pravidelným promluvám papeže Jana Pavla II. na Svatopetrském náměstí v Římě. Zvláštní místo a význam má pak tato modlitba v současných křesťanských médiích. Například u nás je toho průkopníkem Rádio Proglas, z jehož éteru se vysílá polední modlitba živě již přes jedno desetiletí.

Významem společenských předříkaných modliteb je společné projevení úcty k Stvořiteli. Lidé se stejným textem sjednocují, měli by se přitom navzájem vnímat, naslouchat si, respektovat jeden druhého a volně splynout v jeden hlas. Zastavení v určitou hodinu je potom nejen cvičení vůle, ale obzvláště v dnešní uspěchané době vytváří prostor pro uvědomění si důležitých hodnot v životě každého z nás. Je také povzbuzující, že v jeden okamžik se v myšlenkách sjednocují miliony lidí dobré vůle na celém světě - tedy alespoň jednoho časového pásma. Proto zmešká-li člověk Anděl Páně v poledne, může se o hodinu později teoreticky přidat například k věřícím v Londýně. Jako všude ale platí fakt, že Bůh je nadčasový a není modlitby, která by se k němu nedonesla, pokud vyvěrá z upřímného srdce. frN

+++

MODLITBA

Jsi krásná laguna

Co otevírá modrá ústa

Aby za vše co žije v ní prosila

 

Jsi velryba co spolkla Jonáše

Aby ho učila Podřídit svou vůli

Spravedlnost k hříšným

je cesta jenom způli

Jsi porušení iluzí

Voda se tříští z oblaků

Do kapek deště

Ty nakonec se propojí

V jediný růženec na prádelní šňůře

A kapky mlčí, mlčí, mlčí

Snad na Někoho čekají

Eva Lopourová

+++

VÝKLAD MŠE SVATÉ  podle ct.Martina z Kochemu (8)

Kristus Pán obnovuje při Mši svaté své Vtělení

Probereme jedno tajemství Mše svaté po druhém, vyložíme je, a vezmeme si je upřímně k srdci. Začneme s tajemstvím Vtělení Páně.

Skutečnost, že se v každé Mši obnovuje svaté Vtělení Ježíše Krista, se dokazuje předně ze svědectví slavného a zbožného učitele Marchantia, jenž praví: „Čím jiným je Mše svatá, nežli živým i dokonalým představením Vtělení Páně, ba obnovením Narození, života, utrpení i smrti Ježíše Krista, a celého jeho vykupitelského díla?" Je to výrok podivuhodný a skoro neuvěřitelný. K tomu, aby mu nikdo neupíral víru, chci nyní jasně dokázat, jakým způsobem denně obnovuje Kristus Pán při Mši svaté své milostiplné Vtělení.

Jak znamenité, mnohostranné a nevýslovné dobrodiní ti prokázala Boží dobrota tehdy, když Syn Boží kvůli tobě a pro tvou spásu sestoupil s nebe, působením Ducha Svatého v lůně Panny Marie se stal člověkem a z ní se narodil! Kněz se při Mši svaté klaní tomuto nepochopitelnému tajemství, když v Krédu čili ve Vyznání víry, říká „přijal tělo“ a při slovech těchto sklání nejen svou hlavu, nýbrž s úctou kleká na koleno, a skládá všemožné díky Boží dobrotivosti i milostivosti za toto její nejhlubší pokoření.

Církev svatá také zcela spasitelně ustanovila, aby věřící každoročně během adventu bedlivě uvažovali o tomto vznešeném Božím dobrodiní, že totiž Ježíš Kristus se pro nás vtělil, se zbožností to uctívali a vroucně za to děkovali Božímu slitování, jak je to samozřejmě naší povinností. Neboť skrze své milostiplné Vtělení ti prokázal Kristus Pán tolik dobrého, že mu nikdy nebudeš moci za to dostatečně děkovat, ani v tomto čase, ani za celou dlouhou věčnost.

Jenže, jaký div divoucí! Přemilý Spasitel se nespokojil s tím, aby se stal člověkem jen jednou. Ve své neskonalé božské moudrosti vymyslel a ustanovil svrchované tajemství Mše svaté, aby mohl denně a bez přestání svému milovanému Otci i Duchu Svatému obnovovat a rozmnožovat ono nejsrdečnější zalíbení, které má Bůh z tohoto tajemství od věčnosti. Tajemství Vtělení Božího Syna se tedy při Mši svaté obnovuje tak živě, jako by se skutečně opět dělo, ba ono se skutečně znovu děje, třebaže duchovním způsobem. Ctihodný Alan napsal o této věci: „Podobně jako se Boží Syn při andělském pozdravení skrze zastínění Duchem Svatým v Panně Marii jednou stal člověkem, tak se znovu stává člověkem při každé Mši svaté, jenže jinak, totiž svátostným způsobem, ale skrze zastínění stejným Duchem Svatým.“

Proto také sv.Augustin volá: ,,Vznešená důstojnosti kněze, v jehož rukou Kristus Pán opět vtěluje nebeské tajemství, které koná Bůh Otec, i Syn, i Duch Svatý skrze kněze tak zázračným způsobem " Svatý Jan Damašský píše: "Pokud by se mne někdo ptal, jak se chléb proměňuje v přesvaté Tělo Páně, řekl bych mu: Duch Svatý zastiňuje kněze a působí totéž, co způsobil v lůně blahoslavené Panny Marie." Podobně jasně svědčí o tom tajemství také sv.Bonaventura, když píše: "Nezdá se, že by Bůh činil méně, když každodenně sestupuje z nebe na oltář, jako učinil, když sestoupil z nebe a vzal na sebe lidskou přirozenost. "

Budeš-li vroucně uvažovat o tomto vznešeném tajemství, jež se koná při Mši svaté, budeš i ty jako sv.Augustin říkat: "Ó, vznešená důstojnosti kněze, v jehož rukou se Kristus Pán opět vtěluje!" Ó, vznešená důstojnosti také každého věrného křesťana, pro jehož spásu se Ježíš Kristus každodenně při Mši svaté způsobem duchovním opět vtěluje! Volej také slovy Písma svatého: Ó, jak velice nás, ubohé hříšníky, miloval Syn Boží! Neboť „tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal" za spásu lidstva! Ó, jak sladká to útěcha pro mne bídného člověka, když uvážím, že mne Bůh tak vroucně miluje, že denně znovu sestupuje z nebe a znovu obnovuje pro mou spásu své milostiplné Vtělení! Copak bych neměl mít z takové útěchy největší radost?

Tomáš Kempenský píše ve své knize "O následování Krista": „Sloužíš-li Mši svatou, anebo jsi-li při ní zbožně přítomen, máš ji prožívat tak velikou, novou a útěchyplnou, jako by teprve v tento den vstupoval Kristus Pán v lůno blahoslavené Panny a stal se člověkem. " Jakou nevystižitelnou útěchou by tě to naplnilo, kdyby se teprve nyní Kristus Pán stal v lůně blahoslavené Panny člověkem a tobě uložil zvěstovat toto tajemství! Kdo by s radostí nespěchal pokořit se Kristu Pánu a prosit ho o milost a slitování? Jestliže se však při každé Mši svaté znovu vtěluje duchovním způsobem, proč na ni nespěcháš s velikou radostí? Proč ho při ní neprosíš o milost a slitování? Ovšem, nejpřednější příčinou toho smutného úkazu je to, že se ti namnoze nedostává živé víry, abys o tomto velikém dobrodiní Božím rozjímal s náležitou opravdivostí.

Uvažuj, jakým způsobem obnovuje Kristus Pán při Mši svaté své Vtělení, a jak mnoho zázraků přitom koná. Učení svaté víry ti objasňuje, že když kněz drží hostii před pozdvihováním ve svých rukou, tato je jen přirozený chléb. Sotvaže však nad ní vysloví proměňovací slova, v tom okamžiku, kdy pronáší poslední slovo, je hostie proměněna Boží mocí v pravé a živé Tělo Ježíše Krista. S tímto Tělem je ovšem spojena i jeho přesvatá Krev, poněvadž živé Tělo nemůže být bez Krve. Potom má tedy kněz na místě chleba, který měl před sebou ještě před pár okamžiky, ve svých rukou Krista Ježíše, pravého Božího Syna. Ó, jaké to nadmíru veliké tajemství! Ó, jaký je to neocenitelný zázrak, ve kterém je soustředěno tolik podivuhodných věcí!

Není to snad zázrak nade všechny zázraky, když se z chleba stává pravé Tělo Ježíše Krista, a když se přirozené víno proměňuje v pravou Krev Páně? Není to snad zázrak nade všechny zázraky, že po svaté proměně už nejsou na oltáři ani chléb ani víno, třebaže tam zůstávají způsoby čili podoby jejich? Svatá Hostie si podržela podobu, barvu, chuť, jaké byly dříve při chlebu a Krev Páně má tutéž barvu, vůni, chuť, jako víno před proměněním. Není to snad zázrak nade všechny zázraky, že po proměnění skutečně zůstávají zevnější způsoby, ačkoli nejsou na ničem připevněny, a že bývají udržovány pouze nadpřirozeným způsobem? Není to snad zázrak nade všechny zázraky, když Ježíš Kristus, Syn Boží, pravý Bůh i pravý člověk zároveň i se svým božstvím i se svým člověčenstvím je přítomen v této malé podobě svaté Hostie, ba nejen v ní, nýbrž i v nejmenší částečce z ní, a to opravdově, skutečně i podstatně?

Všecky tyto i mnohé jiné veliké zázraky činí Kristus Pán mezi pozdvihováním při každé Mši svaté ke tvé spáse, a prozrazuje ti tak nadmíru veliké a blahodárné dobrodiní. To znamenitě poznávala svatá panna Gertruda, o které se dočítáme v jejích zjeveních: Když jednou prožívala Mši svatou, před pozdvihováním se hluboce sklonila a řekla Pánu Ježíši: ,,Nejsladší Ježíši! Dílo, jež nyní chceš vykonat, je tak vznešené a vzácné, že se své ubohosti skoro zdráhám na ně dívat. Proto se chci ponořit v nejhlubší pokoru a tak očekávat pro sebe díl Tvých milostí, neboť vím, že toto svaté proměnění slouží všem vyvoleným k jejich blahu." Pán Ježíš jí na to řekl: „Ty víš, že se při Mši svaté obětuji svému nebeskému Otci za spásu celého světa, ale není ti neznámé ani to, že mnozí lidé nevyužívají této tak blahodárné oběti k svému pospěchu. Budeš-li se podle svých nejlepších sil přičiňovat, i kdyby to pro tebe bylo velmi těžké, abys nadchla lidi vroucí láskou k oběti Mše svaté, tak aby jim mohla, ať jsou živí nebo mrtví, co nejúčinněji pomáhat, tak se staneš mou nejlepší pomocnici při Mém díle."

Takovým způsobem bys měl, také ty, uvažovat před proměnou čili před pozdvihováním, jak veliké a podivuhodné dílo koná tvůj Bůh pro tvé blaho na oltáři. Snaž se ve svém srdci vzbuzovat vroucí touhu, aby za tvé spoluúčasti přítomná božská oběť byla k větší cti Boží i k blahu věřících. Snaž se tedy jako svatá Gertruda modlit asi takto: ,,Nejsladší Ježíši, dílo, jež nyní konáš, je tak vznešené a převzácné, že si na ně ve své bídnosti netroufám pohlížet. Proto se chci ponořit do nejhlubší pokory a tak pro sebe očekávat díl Tvých milostí. Vím, že toto svaté proměnění slouží všem vyvoleným k blahu. Ó, kéž bych mohl, nejsladší Ježíši, přispět k tomu předůstojnému dílu svou pomoci! Jak rád bych k tomu vynaložil veškeré síly a sloužil Ti i za nejtěžší námahy, jen kdyby tato oběť, jež prospívá všem, živým i mrtvým křesťanům, dle své hodnosti mohla co nejúčinněji pomáhat všem! Vroucně tě prosím, abys tomu, kdo Mši svatou slouží, ale i tomu, kdo je jí zbožně přítomen, ráčil hojně uštědřit své milosti, aby zde mohli obětovat nejdůstojnější oběť k Tvé větší oslavě i k většímu blahu věřících. Amen." (Pokr.)

+++

NA HLEDANOU

 

Na větévce podzimu

listy se zarděly,

stydí se jak nebe,

co schoulilo slunce

 

Já schoval jsem tebe,

Pravdo v jiskřičce potu,

konečky prstů

dotkl se tepu.

 

A nyní klepu,

v tichu půlím krajinu,

a prosím znovu

o tvou domovinu.

Karel Orlita

+++

BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (22).

Proč jenom Boží Syn, druhá Osoba, ta věčná Moudrost, přijal sám člověčenství, a ne Otec ani Duch svatý, a jakým podobenstvím se to dá objasnit.

Děti se ptají: Jak se to stalo, tatíku, že jen Syn Boží přijal člověčenství do jednoty své Osoby?

Otec: Otec nebo Duch svatý to mohl také učinit jako Syn. Pán Bůh to ale chtěl mít takto, jak je to ustanoveno v úradku všech Osob slavného Božství Nejsvětější Trojice, aby moudrost Syna Božího podobně přemohla ďáblovu chytrost, a ďábel aby ztratil své panství nad člověkem pravdou, když uvede v smrt božskou Moudrost v tom člověčenství, v němž nebyl Syn smrti nic dlužen, a aby ten, jenž je v Nejsvětější Trojici věčným Synem, byl Synem lidským.

K lepšímu porozumění, proč sám Syn Boží přijal člověčství do své Osoby a ne Otec, ani Duch svatý, ačkoli celá Trojice je jeden Bůh a zároveň i každá Osoba je úplný Bůh, sledujte podobenství slunce, jak často říkávám, ovšem ne že by to tak ve Stvořiteli bylo, nýbrž podobně.

Slunce má také svou trojici. Předně je tu slunečné tělo, dále je to světlo, jež z něho vychází, a konečně je tu sluneční horko. Když vychází slunce, tak nám dává své světlo a své horko, ale jen světlo na sebe vezme barvu toho skla nebo blány nebo oblaku, skrze něž se nám ukáže, a slunce v sobě nebude mít horko té jeho barvy.

Ó, podivuhodná moci, ó, nepostižitelná moudrosti, ó, lahodná dobroto, jak rozkošné je pohlížet k Tobě, když ráčíš otevřít oči srdce! A není snad vhodné podivit se i tomu, jak se spojila trojí věc přirozeností k sobě velmi nepodobná v Kristu v takovou jednotu a jak vhodně a nám užitečně, s ohledem na naše smysly? Avšak co je Bohu nepodobné? Hle, nové, staré a věčné je spolu v jednotě: Duše je nová, stvořena tehdy, když Syn Boží přijal člověčenství; tělo je staré, ježto je dáno stvořením Adama, od něhož pocházejí těla všech lidí i to Kristovo tělo, jenž přijal z čisté panenské krve z té, jež si vyvolil za Matku; Slovo Boží, Syn Boha Otce, je věčné. A to všechno se sešlo v jedné Osobě Krista Pána. V tom podivuhodném skutku celé Nejsvětější Trojice se ukazuje trojí Boží moc: první, že učinil něco z ničeho, druhá, že učinil nové ze starého, a třetí, že učinil věčné ze smrtelného či spíše z mrtvého. Lidská přirozenost byla mrtvá duší i tělem, a je učiněna věčnou v blaženém životě skrze tu jednotu v Kristu, když k němu jeho milostí přilneme. Tak budeme věčně žít v blaženosti. Je třeba obdivovat Boží moc, moudrost a dobrotu také proto, že Bůh uvedl na svět nového člověka novým činem, a to bez muže, z Panny. Neboť, jak uvádí sv. Bernard, nebyla vhodná pro Boha jiná Máti než Panna, ani nebylo vhodné pro Pannu mít jiného syna než Syna Božího. Dodávám k tomu, jak je obdivuhodné, že Bůh vyvedl člověka na svět všemi činy, aby i v tom ukázal svou všemohoucnost. Nejprve Adama vyvedl tak, že neměl na pomoc ani muže ani ženu; podruhé vyvedl Evu z muže, ale bez ženy, potřetí učinil to obecné, že se člověk rodí z muže a ženy, a za čtvrté chtěl mít také to, aby Panna bez muže porodila Boha, ale s opravdovým člověčenstvím. Ó, jak chvályhodná je i ta, z jejíž přečisté krve přijal tělo velebný Bůh, takže jejím synem je Syn Boží, Pán andělů. Bůh, jenž se z ní ráčil narodit, ji předešel zvláštní milostí svého Ducha a naplnil, aby mohla být hodná k tak veliké a podivuhodné věci a k tak užitečné, k nápravě lidského pokolení i k naplnění andělských kůrů. Vždyť hřích, který vešel porušenou ženou do lidského pokolení, je vyloučen ze světa díky ní, která setrvala v panenském neporušení, počala, porodila, a plodem svého lůna dala světu Spasitele, aby jím byl svět vykoupen a napraven. Jaká důstojnost, vidět toho, jenž panuje tomu všemu, co je božskou mocí uskutečněno na nebi i na zemi, svěřeného do mateřské péče! Jak podivuhodný Boží způsob ve vykoupení lidského pokolení! Jako skrze ženu, pocházející od samého muže, přišla smrt a porušení na svět, tak zase skrze muže, jenž vyšel od neporušené ženy, je překonána smrt, život opraven a lidské pokolení navráceno k milosti, aby bylo jeho lidem, a on jeho Spasitelem. Tam je porušená žena Eva, svedená k tomu ďáblem, aby byla jeho dcerou, a následovala ho v hříchu, zde je Maria Boží milostí zachována v panenské neporušenosti a v pokoře, aby byla Matkou Boží. Jaká chvála! Bůh, věčný Otec a nade vše povýšený, jí dal svého věčného Syna, nade vše s Otcem povýšeného, jehož miluje jako sám sebe, jako svou věčnou Moudrost, nestvořenou, skrze niž svou mocí všechno stvořil a uspořádal. A tou milostí ji miluje jako sobě rovnou a nic menší. Vždyť jí ho dal, uvěřil jí v něm, aby byla jeho Matkou a odchovala ho jako Máti. (Pokr.)

+++

SLZA

Znám vůni té řeky,

jež z vrásky pleti

a stříbrem soli

krájí život napolovic.

 

Znám stín té ženy,

jež s vlasy slunce

tmí proud noci

a života proměny.

Karel Orlita

+++

JSOU PŘI BOHOSLUŽBĚ POTŘEBA ZVLÁŠTNÍ ODĚVY?

Bezesporu ano! Ten, kdo roucho nosí, se vyčleňuje z lidu pro službu Bohu. Odděluje se také od svých hříchů a nedokonalostí sám od sebe, aby jeho služba byla dokonale osvobozena od jeho hříchů a vášní, aby v jeho modlitbě nemluvila pýcha ale pokora Božího služebníka. Tato roucha také odkazují na způsob naší modlitby, učí nás, jak se dokonale spojit s Pánem v modlitbě, jak nechat vzejít a vést duchovní život.

Většina nynějších kněžských rouch byla původně společná duchovenstvu i laikům. Nynější kněžská roucha pocházejí asi z 8. století; jen ponenáhlu zůstávají ve výlučném užívání duchovenstva, zatím co laici se pak začali oblékat jinak. Svěcení těchto rouch, jež vykonává biskup nebo zplnomocněný kněz, je vyjímá ze světského užívání.

1. Humerál (humerale nebo amictus) byl původně šátek na krk, který se nosíval u Římanů v létě proto, aby netrpěl vzácný šat u krku potem, a v zimě proto, aby se člověk nenachladil. Jako bohoslužebné roucho se humerál začal nosit v 9. století. S počátku se oblékal na krk až po albě. Kasián o něm praví: „Jeho účelem bylo stáhnout tuniku na prsou poněkud načechranou." Ale už v 10. století si jej kladl kněz napřed na hlavu, a teprve až oblekl ostatní bohoslužebná roucha, spustil si humerál na krk. U některých řádů (dominikánů, benediktinů, františkánů) si kněz klade až dosud humerál na hlavu, a teprve u oltáře před stupňovými modlitbami spustí jej i s kapuci na krk. Ostatní kněží si však oblékají humerál tak, že jej na okamžik položí na hlavu a pak jej hned spustí na krk a zakryjí si jím pak kolárek.

Symbolismus humerálu je vyjádřen v modlitbě, kterou kněz říká při oblékání humerálu: „Vlož, Pane, na mou hlavu přilbu spásy, abych odrazil všechny ďábelské útoky." Tato ochranná přílba je tedy symbolem křesťanské naděje. Živá naděje ve věčné statky, které nám Kristus získal a slíbil, živá naděje v milost Boží a věčnou slávu, je mocnou zbraní proti ďábelským útokům. Nic není důležitější pro kněze v okamžiku, kdy se chystá přiblížit se k posvátnému tajemství eucharistické oběti, než pevná naděje.

2. Alba vznikla z bílé tuniky, kterou nosívali. Je to nejstarší část kněžských rouch. Má být zhotovena z bílého plátna. Na rukávech a na spodním okraji může být ozdobena krajkami.

Symbolismus alby, založený na její bělosti a její látce, je zřejmý; je také vyjádřen v modlitbě, kterou říká kněz při jejím oblékání: „Obmyj mne, Pane, a očisť mé srdce, abych obmyt v krvi Beránkově požíval radostí věčných." Alba je tedy znamením čistoty a nevinnosti, s níž má kněz přistoupit k oltáři.

Jiný symbolismus se zakládá na způsobu výroby látky, z níž má být alba zhotovena. Ona látka není přirozeně bílá, nýbrž musí projít dlouhým procesem: je polévána vodou, vystavena dešti a slunci, než je konečně vybílena. Podobně duše nenabude okouzlující bělosti, tj. svatosti jinak než umrtvováním, odříkáním, a utrpením, s nímž spolupůsobí hřejivé paprsky milosti Boží.

3. Cingulum je opasek, kterým se vždy přepásávala alba, aby nevadila v pohybech. Cingulum může mít podobu provazu nebo tkanice. Na koncích může mít třapce. Může být zhotoveno ze lnu, konopí, hedvábí nebo vlny. Obyčejně bývá bílé, ale může být i téže barvy jako kasule.

Symbolismus cingula je jasně vyjádřen v modlitbě, kterou říká kněz, když si je opasuje: „Opas mne, Pane, opaskem čistoty, a uhas v mém ledví oheň vášně, aby zůstávala ve mně ctnost zdrženlivosti a čistoty." Mimoto cingulum je symbolem umrtvování. A právě umrtvování je zajištěním čistého života. Bez umrtvování kněz nemůže být služebníkem ukřižovaného Krista.

4. Manipul (z lat. slova manus = ruka) vznikl z ozdobného kapesníku, jejž nosívali římští vyšší úředníci v levé ruce; jím na příklad mávali na zahájení her v cirku. Ze světského obyčeje přešel manipul do liturgie. Až do 10. století byl manipul skutečný šáteček, který se nosil složený na levé ruce a jehož se užívalo jako kapesníku k utírání potu apod. Od 10. století byl manipul přetvořen v ozdobný pás, který se nosil na levé ruce.

Symbolický význam manipulu je zřejmý ze slov, která se kněz modlí při jeho oblékání: „Nechť, Pane, zasloužím nosit manipul lkání a bolesti, abych s plesáním přijal odměnu za práci." Manipul je tedy symbolem kněžské horlivosti. Po každé, když kněz vystupuje k oltáři, má obnovit předsevzetí, že bude pracovat a obětovat se pro spásu nesmrtelných duší. Oběť kalvarská, kterou bude obnovovat na oltáři, mu každodenně připomíná důležitý zákon odříkání.

5. „Štola byla až po prvních 8 stoletích nazývána orarium (z lat.slova os ústa, tvář). Původně to bylo jemné plátno, jehož užívaly význačné osobnosti k utírání obličeje. Užívali ho hlavně ti, kteří měli veřejné proslovy. Proto v Církvi se stává ozdobou biskupů, kněží a jáhnů.

Dnešní štola má být zhotovena z téže látky jako kasule a uprostřed ozdobena křížem. Jáhen nosí štolu na albě na levém rameni a oba její konce upevní na pravém boku. Kněz nosí štolu křížem přes prsa. Biskupovi splývá štola rovnoběžně dolů.

Symbolismus štoly je patrný z modlitby, kterou říká kněz, když obléká štolu: „Dej mi, Pane, štolu (= šat) nesmrtelnosti, kterou jsem ztratil při odboji prarodiče; a ačkoli nehoden přistupuji k tvému svatému tajemství, nechť přece zasloužím věčné radosti." Štola je tedy symbolem nesmrtelnosti a svatosti.

6. Ornát neboli kasule je nyní Nejsvrchnější roucho kněze při mši svaté. Vznikla ze starověkého svrchního pláště, jejž nosili všichni Římané. Latinsky se jmenuje „casula", tj.domeček; řecky „planeta", tj. oděv, který se mohl snadno otočit na kteroukoli stranu. Původní kasule se totiž dost podobala jakémusi domečku, jímž byl kněz celý obklopen. Poněvadž byla kulatá, mohla se snadno otáčet kolem krku. Aby měl kněz volné ruce, zvedal si kasuli po stranách; při pozdvihování mu ji nadzvedal jáhen. Později byla zvláště po stranách stále zkracována a vystřihována, až konečně v 16. století dostala nynější tvar, který málo připomíná původní kasuli.

Kasule byla dlouho oděvem společným všemu duchovenstvu. Nosili ji též jáhni, pod jáhni i akolyté. Od 9. století jáhni a podjáhni místo kasule nosí tuniku. Od 11. století se stala kasule výhradně kněžským rouchem.

Symbolismus kasule je zřejmý z modlitby, kterou říká kněz při jejím oblékání: „Pane, jenž jsi řekl: Jho mé je sladké a mé břímě je lehké, dej, abych toto mohl tak nosit, abych dosáhl tvé milosti." Kasule připomíná knězi, aby jho Páně vzal na sebe ochotně a radostně, jako pravý apoštol Kristův.

Poněvadž kasule přikrývá všechna ostatní roucha, je symbolem lásky k Bohu a k bližnímu, jež přikrývá všecky poklesky (I. Petr. 4, 8).

Posvátná roucha, jimiž se kněz odívá ke mši sv., jednak naznačují jeho důstojnost jako zástupce Ježíše Krista a prostředníka mezi nebem a zemí, jednak také mu připomínají, jakými ctnostmi má být ozdoben, jakými nebeskými myšlenkami a city má být naplněno jeho srdce, jakou svatostí má zářit, chce-li přinášet oběť Nejsvětější co nejhodněji. (A.Čala, Mše svatá, II,4)

+++

BESEDA U PANA ZPYTÁKA

aneb Z deníku mého pradědečka (10)

 

                                               Praha, 27.srpna Léta Páně 1872

Dneska od rána probíhalo vše hladce. Černý pruh krepdešínu mi udržoval ze své vlastní vůle dokonalý tvar motýlka a stál jsem přesně úderem deváté v místnosti, která slučovala jídelnu s besedním sálem.

Profesor si mě po očku prohlížel

Co myslíte, je pravda ve smyslech?

V duchu jsem si říkal, že ne, ale neměl jsem se k tomu, abych to vyslovil naplno. Opatrně jsem vyčkával. Slyšel, jak mi do ucha šeptá matka moudrosti, ta suchá patronka, zvaná opatrnost. V duchu jsem si představoval opatrnost jako bledou ženu se staženými rty a mírným varovným výrazem, která tiše mumlá: "Je prozíravé něco říkat? A co když je mlčení zlato?" Před jejím šepotem v děsu prchaly veškeré emoce. Člověk jeskynní, skrývající se v paní Kokrhelové, rozené Ušaté, prchl do šerého dávnověku, odkud se onehdy vynořil. Zcela jistě by bylo nemoudré se k tomu překotně vyjadřovat.

Dva z obcovatelů této besedy se totiž rozjeli jako dvě vykolejené lokomotivy.

Říkám vám, že pravda podle Anselma není ve smyslech. Vždyť pravda je správnost vnímatelná pouze myslí. Kdežto smysly mají jinou přirozenost než mysl.

Co vás nemá!  Pravda podle Augustina není poznávána tělesnými smysly. Proto pravda není ve smyslech.

Avšak proti tomu je pravda to, čím se ukazuje to, co je. To, co je, se však ukazuje nejen rozumu, nýbrž také smyslům. Pravda tedy není pouze v rozumu, nýbrž také ve smyslech.

Zachvěl jsem se, když jsem si uvědomil, že jen tak tak unikl z místa, kde se měly oba odbrzděné parostroje střetnout.

Zato prof.Hovadík neodolal návalu své touhy dát najevo svou bystrost. Tak povolil uzdu svému libomudrunství. Ulevil si takto:

Arciže jest žádoucno řkouti, že se pravda nacházíť dílem v umu, dílem ve smyslech, avšak nikolivěk stejným způsobem. V umu se arciť nachází jednak jako následek úkonu umu a jednak jako poznávaná umem. Předně totiž následujeť činnost umu, nakolik soud umu naříká o věci, podle toho, jak tato jestiť. Podruhé jest pravda poznávaná umem, nakolik um přemyšluje nad vlastním úkonem. Nejen pokud poznáváť vlastní úkon, nébrž také pokud poznáváť jeho přiměřenost potažmo k věci. Tuto přiměřenost jest nám poznati pouze tehdáž, poznává-li se přirozenost úkonu samého, a tu lze poznati jedině tehdáž, když se poznává přirozenost činné prvotě. Touto prvotí jest sám um, v jehož přirozenosti jest, aby se v údobě shodoval s věcmi. Tož arciže um poznává pravdu tím, že přemyšlujeť sám nad sebou.

Hlas profesora dozněl a zanechal po sobě prázdnotu myslí. Sledoval jsem ve tvářích obcovatelů této přeučené besedy značnou povadlost. Zdá se, že naléhavě potřebovali některý z těch široce propagovaných elixírů, které tvrdí, že pomáhají zároveň proti chudokrevnosti, duševní vyčerpanosti, malátnosti, úzkosti, bušení srdce, mdlobám, melancholii, vyčerpání, trudomyslnosti, svalové ochablosti a skleslosti. Usuzuji tak o ostatních podle sebe, protože se všechny tyto neduhy u mě právě projevovaly, především pak duševní vyčerpanost a melancholie. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl použít tento osvědčený prostředek léčby. Také opletená láhev životabudiče v knihovně už dávno smutně zela prázdnotou.

Zbývalo jedině doufat proti veškeré beznaději, že by se mi něco smysluplného mohlo vylíhnout v kotrbě. Právě tehdy však jako by se uvolnila nějaká pružina. Jakýsi hlas mi našeptával, že teď nastal ten pravý čas, abych zkusil své štěstí, hop nebo trop.

Kdyby to bylo jenom na něm samém, asi bych veden svým instinktem nejprve párkrát zakašlal, možná několikrát vybraně vykvíkl a zamektal. Něco vyššího mě však přivedlo k závěru, že podobné bronchiální úvody jsou nyní vyloučeny.

A po krátké chvíli, během níž milostpaní Hovadíková pronesla několik jadrných poznámek o nepoctivých služebnících, kdy to ve mně kvasilo jako v sudu s burčákem, se znovu ozval prof.Hovadík. Jako by tušil, co se mi honí hlavou, zlomyslně mě popíchl:

No tak, mládenečku, ty máš jistě něco na srdci. Tak ven s tím!

To oslovení mnou docela zatřáslo, a spustil jsem docela nevybíravými slovy:

Koukej, ty stará páro, já mluvím, jak mi zobák narost!

To byla účinná rána. Všechny to ohromilo. Zkušenost mě sice poučila, že profesor zná obyčejně odpověď na všechno, ale tohle bylo až příliš hbité obsloužení. Na chvíli poodešel a, když se vrátil, ukázal mi náčrtek svého vynálezu, který nazval hrdým názvem „BIOPLET“. Zaznamenávám zde jeho náčrtek.

Milostpaní Hovadíková ze sebe vypravila: Ach, jémináčku!", nebo něco podobně zdvořilého, ale činilo jí velké potíže už jen otevřít ústa, takže na chvíli ztratila řeč. Pan profesor neztratil řeč, ale jelikož se právě v té chvíli pustil do šunky, byla srozumitelná pouze poslední slova.

He – hm – hmrr - napjatý jako struna.

Ruku na srdce. I mě samotného to překvapilo, když jsem ho tak oslovil. Vždycky jsem tušil, že uvažuji dost originálně, ale něco takového u mě zaskočilo i mne samého. Pak jsem se poněkud sebral. Dokonce jsem byl schopen, i když trochu chabě, znovu zvednout prst ke zdůraznění svého příspěvku.

Teď už zase byl ve střehu a mužem činu.

Moje důrazné oslovení „ty stará páro“, jež jsem si osvojil od pražského mechanika, pana Opršálka, patří k těm, na něž je obtížné okamžitě uspokojivě zareagovat. Každopádně je poněkud uzemňující. Profesor se o to ani nepokusil. Krve by se v něm nedořezal a s otevřenými ústy civěl na mě, jak se zvedám ze židle a oběma rukama se opírám o stůl. Zíral na mě, a já jsem se snad díky jakémusi optickému klamu neustále zvětšoval, takže jsem najednou stál rozkročený nad jeho mrňavým světem jako rhodský Kolos, třímající v ruce pochodeň.

Udeřil jsem na správnou strunu. Těch pár mužných slov ho zasáhlo jako direkt rovnou do brady a právě to situace vyžadovala. Nehodlal jsem však nic říkat světoborného. Spokojil jsem se s opakováním toho, co už tady jednou bylo řečeno, avšak tentokrát jsem se snažil používat své cyrilometodějské vymoženosti.

Tak, dobrá, ty stará páro! Našpicuj si uši, nablýskej si mozeček, promázni si mozkové závity a buď bdělý a ostražitý!

Cvičením se člověk zdokonaluje. Tentokrát jsem předvedl natolik realistický výkon, že jsem ostatní přesvědčil, že jakkoli je ten zvuk bizarní, přesto vycházel z lidských rtů.

Musíš vědět, že se pravda nachází jak ve tvém rozumu, tak ve tvých smyslech, ale ne stejným způsobem. V rozumu se nachází jako následek úkonu rozumu a dále jako rozumem poznávaná. Předně následuje činnost rozumu, nakolik soud rozumu vypovídá o věci, podle toho, jak tato věc je. Kromě toho je pravda poznávaná rozumem, nakolik rozum odráží vlastní úkon. Nejen pokud poznává vlastní úkon, nýbrž také pokud poznává jeho přiměřenost k věci. Tuto přiměřenost můžeš poznat tehdy, když poznáváš přirozenost samotného úkonu. Můžeš ji poznat, když poznáváš přirozenost skutečného základu. Tímto základem je sám rozum. V jeho přirozenosti je, aby se tvarově shodoval s věcmi. Proto rozum poznává pravdu tím, že se přitom sám odráží.

Ve tvých smyslech je pravda jako následek jejich úkonů, když smysly soudí o věci podle toho, jak tato věc je. Přesto pravda není ve smyslech jako poznaná smysly. Třebaže tvoje smysly soudí o věcech pravdivě, přesto nepoznávají pravdu, podle které pravdivě soudí. Smysl sice poznává, že vnímá, ale přesto nepoznává vlastní přirozenost a následně ani přirozenost vlastního úkonu, ani jeho přiměřenost k věci, a tak ani jeho pravdivost.

Důvodem toho je, že nejdokonalejší mezi jsoucny se jako rozumová podstata vrací úplným návratem k vlastní bytosti. Tím, že poznává něco, co je položeno mimo něj, tak jistým způsobem vychází ze sebe. Pokud však poznává, že poznává, tak se už začíná vracet k sobě, neboť úkon poznání je uprostřed mezi poznávajícím a poznaným. Tento návrat se dovršuje poznáváním vlastní bytosti. Každý, kdo se bytostně zná, se vrací ke své bytosti úplným návratem. Smysl, který je rozumové podstatě bližší než cokoliv jiného, se začíná vracet ke své bytosti. Poznává nejen smyslovou věc, nýbrž také to, že ji vnímá. Jeho návrat však není dovršen, neboť smysly se nepoznávají bytostně. Nebožtík Avicenna to zdůvodňoval tak, že smysl poznává vše pouze tělesným orgánem, a není možné, aby se tělesný orgán stal prostředníkem mezi smyslovou mohutností a sebou samým. Naopak nesmyslová mohutnost se k sobě samé nevrací, neboť nepoznává, že jedná, jako oheň nepoznává, že hřeje. A z toho je jasné řešení námitek.

Už když jsem mluvil, zdálo se mi prof.Hovadík upadl do kómatu, ale znenadání, právě když mu oči začínaly povážlivě skelnatět, se vsedě narovnal a vyhrkl:

Tož todle! Tož – tož…!

Na to zvolal: No to mě podržte! Přitom se zatvářil jako Sibyla, která se chystá věštit. Bylo zřejmé, že jeho mozek dostal nějaký prudký impulz. Málem bylo slyšet jeho explozi. "Arciže, došli jsme pěkný kus -  dlouhé - předlouhé cesty.

Stále se ještě následkem tohoto ošklivého objevu třásl jako sulc. Jeho rozjitřeným smyslům připadalo, že vyplňuje místnost od stěny ke stěně, a přesto je mu ještě krapet těsná.

Hm, zabručela po chvíli přemýšlení milostpaní Hovadíková. Řekla bych, že ten člověk zřejmě dostal nějaký záchvat. Předpokládám –

Dál už si nepamatuji, co vlastně říkala. Vzpomínám si jen to, že vyrazila z místnosti na útěk přes verandu do zahrady. Přitom sardonicky zakvokala a vrhla se do živého plotu. Prodírala se jím oním záhadným způsobem, který ptákům pomáhá prolézt živými ploty. (Pokr.)

+++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA  (8)

Výhledy vývoje poruchy životního prostředí

Ať jsi v kterékoli zemi, tvoje porušení životního prostředí se šíří na jiná místa a zasahuje celý svět. Věcně se to odděluje od tebe. Pak se to najednou objevuje jako docela samostatný nezdravý proces nebo útvar. Trpí tím všichni lidé a ostatní tvorové v přírodě, a koneckonců ty sám. Cenu za poškození životního prostředí platí obyčejně všichni. Tvoje vzájemná propojenost a závislost s ostatními se stává hlavním činitelem politiky. Potřeba energie a přírodních zdrojů překračují meze státních hranic. Kdekoli vytváří zárodky politického napětí. To podněcuje ke sjednocování mezi národy a mezi státy. Když se snažíš o toto sjednocování a nebereš ohled na důstojnost lidské osoby, na právo každého člověka, rodiny, národa, státu na sebeurčení, dochází k hrozným křečím a násilnostem. Ohrožují každého, nejen toho, koho se to právě dotýká. Jak je snadné, abys každého, kdo se brání tvému úsilí o  sjednocování politické, mocenské, hospodářské, označil za teroristu!

Tvoje znečištění okolního přírodního prostředí usnadňuje a urychluje změnu pozemského podnebí. Stále si málo uvědomuješ, jak vratká je třeba průměrná teplota pozemské atmosféry. Má to své fyzikální příčiny. Veškeré teplo, které určuje podmínky pozemského podnebí, přichází ze Slunce. Stejné množství pozemského tepla ze Země zase vyzáří do okolního vesmíru. Dopadající a vyzařující energie Země musí být v rovnováze. Změní-li se množství energie slunečního záření, dopadající na Zem nebo vyzařovací vlastnost zemského povrchu třeba jen o několik procent, teplota zemského povrchu se změní. Při ochlazení to může vést až k nové době ledové. Při oteplení se začnou zase rozpouštět polární ledy. Potom může být značná část pevniny zatopena. Výskyt ledových dob ukazuje, jak vratká je teplota pozemského povrchu.

Můžeš za to právě ty, kdo to nejen přímo způsobuješ, nýbrž i ty, kdo to dopouštíš svou lhostejností. Co to vlastně dopouštíš? Třeba to, že světové mocnosti do toho bezohledně zasahují svými pokusnými projekty (např.USA pomocí programu HAARP). Třeba pomocí zvláštním způsobem modulovaných elektromagnetických impulzů, vysílaných ze sítě elekromagnetických stanic, podobajících se radaru, zahřívají a rozkmitávají ionosféru. Tak mohou způsobovat velké škody v pozemských podmínkách a ovlivňovat tělesně i psychicky celé velké populace lidí, a to docela přesně a cíleně.

 Teplota zemského povrchu se přitom snadno mění. Proces tzv. skleníkového efektu nebyl zatím dost objasněn. Většinou to bývá sváděno na působení sprejů, ale jednoznačně to dokázáno není. Dokonce není ani přesně zjištěno, zda při skleníkovém efektu bude průměrná teplota určitě stoupat nebo klesat.

Zvyšující se obsah pevných částic v ovzduší způsobuje zvětšení množství mikrobů. Důsledkem takového zatížení pro tebe je zhoršení tvého zdraví. Ztráty pracovních sil, vzniklé zhoršením jakosti životního prostředí a znečištěním na pracovištích, jsou ještě výraznější.

Hromadění takových podnětů vytváří zatěžkávající zkoušku pro tebe - nejen pro tvou biologickou přizpůsobivost, nýbrž také pro tvé psychologické vyrovnání se s tlakem otřesného prostředí (hluk, zvýšená elektromagnetická zátěž, nečistota, přelidnění, atd.). Možná se bez potíží vyrovnáš s krátkodobými nápory životního prostředí. Horší je to s těmi dlouhodobými nápory. Při nich se oslabuje sama tvoje přizpůsobivost. Stáváš se podrážděným, choulostivým vůči strádáním a vůbec jakékoli zátěži.

Stupňující se znepokojení se záhy projevuje ve tvých nepřiměřených odezvách, postojích, chování a vztazích vůči ostatním, ba i vůči tobě samému a vůči každému stvoření a koneckonců vůči samotnému Stvořiteli. Zakoušíš na sobě různé civilizační choroby a řadu protivných a obtěžujících příznaků (třeba bolesti hlavy, potivost) bez výraznějších tělesných příčin. Tak se projevuje tvoje těsná spjatost mezi tvým narušeným okolním životním prostředím a tvým nitrem.

Zabýváš-li se výhledy narušeného okolního přírodního prostředí v našich poměrech, tento stav se po roce 2000 nezměnil k lepšímu, nýbrž se zhoršuje. Na obzoru naší doby se stále výrazněji rýsuje nová vlna terorismu, ale zdaleka nikoli jen arabského. Je to terorismus ekologický, namířený proti průmyslově vyspělým státům světa, které jsou skutečně nejvíce odpovědné za zhoršující se životní poměry na Zemi.

Z obav o svou bezpečnost se ochotně podřizuješ úsilí mocností o vytváření velkých politických spolků a seskupení, jako je Evropská unie. Světové mocnosti překotně zavádějí nové zbrojní soustavy, samozřejmě pokaždé označované jako obranné. Každopádně tím podněcují roztáčení nového kola zbrojení. A ty k tomu ochotně pokyvuješ hlavou anebo krčíš bezradně rameny.

„Tak člověk ve svém lesku nevidí,

                      že je jak zvěř, již vedou na porážku“ (Ž 48,13

Co ti zbývá v těchto posledních dnech? Modlitba, půst a pokání. Především víc a více vkládej sebe sama a všechny ostatní a celý svět do Božích rukou a s růžencem pros na spásu všech lidí a celého světa! Současně konej půst a zástupné pokání za hříšníky a ostatní tvorstvo, trpící následkem jejich hříchů. Po modlitbě v duchu benediktinského ORA ET LABORA, začni jednat podle Boží vůle, abys s vyšší pomocí pomohl k obrácení hříšníků a uzdravení trpící přírody.

Maria, Matko Boží, oroduj za nás a za celou trpící přírodu! fr.Moti (Pokr.)

+++

Mistr Eckhart KÁZÁNÍ O PANNÁCH

Intravit Jesus in quoddam castellum et mulier quaedam, Martha nomine, excepit illum in domum suam (Lk10,38).

Latinský text, který jsem vám právě přednesl, stojí v evangeliu, a česky zní takto: „Náš Pán Ježíš Kristus vešel do jedné vesnice,  a tam ho přijala jedna panna, která byla zároveň ženou.“

Nuže, dávejte dobrý pozor na toto slovo: Člověk, který přijímá Ježíše, musí být nevyhnutelně pannou. „Panna“ – to zde znamená člověka, který je oproštěný od všech cizích obrazů; tak oproštěný, jak byl, když ještě nebyl.  Teď by mohl někdo namítnout: jak může člověk, který se narodil, vyrostl a nabyl rozumu, být tak svobodný od všech obrazů a představ, jako před svým narozením? Vždyť má mnoho vědomostí – a to všechno jsou přece představy – jak může být tedy svobodný a oproštěný?

Poslouchejte, právě to vám chci vysvětlit. Kdybych měl tak obsáhlého ducha, že by mohl pojmout všecky představy, které kdy lidé měli, a ideje, které jsou v Bohu samotném, ale tak, že bych přitom byl volný od každé vazby svého já na tyto ideje, že bych si žádnou z nich v ničem nepřivlastňoval – ani v konání ani v nekonání, ani „před“ ani „po“ -, naopak: kdybych stál v tomto přítomném teď zcela svobodný a volný pro nejmilejší vůli Boží a byl hotov ji vždy naplňovat, věru, tehdy bych byl pannou v plné svobodě a prostý všech představ a idejí, právě tak jistě, jak jsem byl, když jsem ještě nebyl.

Dále tvrdím: To, že je člověk pannou, mu neubírá vůbec nic ze všech skutků, které kdy vykonal; ve vztahu k nim zůstává totiž panenský a svobodný a bez jakýchkoliv zábran vůči nejvyšší pravdě, jako je Ježíš svobodný a volný a panenský sám v sobě. Jak říkají mistři, že jen rovné s rovným se může spojit,  proto i člověk, který chce přijmout panenského Ježíše, musí být sám pannou.
Teď dobře poslouchejte a pozorně sledujte! Kdyby člověk byl pořád jenom pannou, nikdy by nevydal žádné plody. Má-li však přinášet plody, je zapotřebí, aby se stal také ženou. „Žena“ je to nejvznešenější jméno pro duši, mnohem vznešenější než „panna“. Že člověk přijímá do sebe Boha, je jistě dobré, a právě v této [schopnosti] přijímat je člověk pannou. Ještě lepší však je, aby se Bůh v něm stal plodný; neboť plodnost ducha přináší těhotnost ducha, a člověk, který je ženou svou stálou plodností, rodí spolu s Bohem jeho Syna do Otcova srdce.

Mnohé dobré dary jsou sice panensky přijímány, ale dále se již s mateřskou plodností nerozmnožují a do Boha nevracejí. Tyto dary proto hynou a všechny přicházejí nazmar, takže z nich člověk není ani šťastnější ani lepší. Jeho panenskost mu přitom v ničem neposlouží, když se k ní nepřipojí žena s celou plodností. V tom právě vězí ta chyba. Proto jsem řekl: „Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala jedna panna, která byla zároveň ženou“. Musí to být nutně právě tak, jak jsem vám vyložil.

Manželé obvykle nemají více než jeden plod za rok. Ale já mám tentokrát na mysli jiný druh „manželů“, a sice ty, kteří jen kvůli sobě a svázáni svým vlastním já provádějí modlitby, posty, bdění a různá vnější cvičení a kajícnosti. Jakákoli připoutanost k vlastnímu já tě v každém díle připravuje o svobodu, abys byl právě v tomto přítomném okamžiku bdělý k Bohu a pouze jeho následoval ve světle, jímž tě vede v každé chvíli vždy svobodně a nově ve všem, co děláš, jako bys nic dalšího už nechystal, ani nechtěl, ani nemohl. Každá svázanost s vlastním já nebo každé plánované dílo, které tě vždy znovu o tuto svobodu připravuje, to zde nazývám „jedním rokem“. Neboť tvá duše nevydá žádné plody, dokud ta zamýšlená věc, kterou jsi uchopil jako svou vlastní, není provedena. Ty totiž nedůvěřuješ ani Bohu ani sám sobě, dokud své dílo, které jsi započal myšlenkou na sebe, nedovedeš do konce; do té doby nemáš klidu. A to právě znamená „mít dítě jednou za rok“, ale není to zrovna velký plod, protože vychází z přisvojení díla a nikoli ze svobody. Takové lidi nazývám „manželé“, neboť jsou připoutáni jen k tomu svému. Vydávají ze sebe málo, a jejich plody jsou přitom chudé, jak už jsem vyložil.

Panna, která je současně ženou, která stojí svobodná a nepoutaná ničím svým, je Bohu a sama sobě vždycky stejně blízko. Vydává mnoho plodů; a ty jsou velké, ne méně a ne více než sám Bůh, neboť Bůh sám je tímto plodem. Právě takový plod a takové zrození přináší tato panna, která je ženou stále znovu rodící; a své plody vydává po všechny dny, stokrát, tisíckrát; ano, nesčetněkrát plodí a rodí z toho nejvznešenějšího základu. Ještě lépe řečeno: z téhož základu, z něhož Otec rodí své věčné Slovo a z něhož i ona se stává plodnou a spolurodící (Syna). Neboť Ježíš, ono světlo a odlesk Otcova srdce – jak říká sv. Pavel, že je slávou a odleskem Otcova srdce a že mocně prozařuje Otcovo srdce (srv. Žd 1, 3) – tento Ježíš se spojuje s duší a ona s ním, a duše svítí a září spolu s ním jako jediné nedílné Jedno a jako čiročiré světlo v Otcově srdci.

Dosud jsem hovořil o tom, že byl Ježíš přijat, ale ještě jsem vám neřekl, co se míní tím „malým hradem“, do něhož vešel. O tom chci promluvit právě teď.

Mnohokrát jsem říkal, že je v duchu jedna síla, která jediná je svobodná. Někdy jsem říkal, že je útočištěm ducha; jindy zase, že je světlem ducha nebo jiskérkou ducha.  Nyní však říkám: není ani tím ani oním; a přece je něčím, co je vysoko nad tím a oním jako nebe nad zemí. Proto ji nyní nazývám vznešeněji než kdy dříve, avšak i tak se to posmívá takové vznešenosti i každému způsobu, neboť je vysoko nad tím. Je svobodná od každého jména a prostá všech tvarů; úplně svobodná a volná, jako je Bůh svobodný a volný sám v sobě. Je tak svrchované a celistvé jedno, naprosto jednoduché, jako je Bůh jeden a jednoduchý, že do toho nemůžeme ani žádným způsobem nahlédnout. Věru, právě takhle je to s životem Boha: Bůh sám ani na okamžik do ničeho nenazírá a nikdy ani nenazíral tak, jako by existoval ve způsobu a vlastnosti svých (božských) osob; a chce-li Bůh někdy dovnitř nazírat, pak musí přijít o všechna svá božská jména a své vlastnosti jakožto osoby. Všechno to musí nechat venku, chce-li vidět dovnitř. Pokud je totiž Bůh jeden a jednoduchý, bez každého způsobu a vlastnosti, pak není v tomto smyslu ani Otcem, ani Synem, ani Duchem Svatým; a teprve tak Bůh vstupuje do toho Jednoho, které jsem tu nazval malým hradem v duši – a žádným jiným způsobem tam nepřichází nežli tímto – a je pak uvnitř. V tomto místě je duše Bohu rovna a pouze v něm.

Co jsem vám řekl, je pravda; za to vám dávám pravdu za svědka a svou duši do zástavy. Abychom tedy byli takovým malým hradem, do něhož Ježíš vstoupí a kde bude přijat, a ať v nás zůstane navěky, tak jak jsem řekl, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, mučedníka z Osvětimi

Jaké jsou vztahy mezi svatým přijímáním a mým duchovním pokrokem?

Ve svatém přijímání máš nejúčinnější prostředek k provádění díla dokonalosti ve tvé zbožné duši.

Svatý Tomáš ti připomíná, že tvoje křestní přivtělení ke Mně je začátkem tvého duchovního života, kdežto přijetí Mne v podobě tvého každodenní potravy je dovršováním duchovního života. Svatost ve tvé duši způsobená ostatními svátostmi je jen přípravou na přijetí Mého svátostného Těla, jež má dokonat tvoje posvěcení. (STh III, 73, a. 3)

Co je podstatou mé dokonalosti?

Těsné sjednocení se Mnou, tvým Bratrem a Spasitelem a současně tvým posledním cílem. Ve svatém přijímání se však tvoje duše zvláštním způsobem spojuje se Mnou, který přicházím ve tvém, lidském těle a žiji tady a trpím, abych přímo ve tvém těle přivodil vyšší, než jen přirozený život, jaký je ti od narození vlastní, totiž nový život milosti, to je účast na přirozenosti Mne a našeho společného věčného Otce a Ducha od nás obou. Proto říkám učedníkům: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve Mně a já v něm“ (Jan 6,56). Proto čím častěji přijímáš Moje Tělo, které je vlastně tvým lidským tělem, ovšem přijatým od naší společné přečisté Máti, nejvhodněji proměněným ve tvém každodenním pokrmu, tím snáze žiješ ze Mne a ve Mně v dokonalém sjednocení, jež tě každým dnem může víc přetvořit ve Mne.

Jaký je rozdíl mezi tělesným pokrmem a nebeskou hostinou? Když požíváš plody země, strávíš je a přetvořuješ je ve svou vlastní lidskou podstatu. Při požívání Mého Těla eucharistického je nestravuješ, nýbrž se dáváš strávit ode Mne, který ti hodlám přetvořit tvou lidskou přirozenost prostřednictvím nového stvoření Mého dítěte v přirozenost nadpřirozenou. Tato nebeská hostina, která zapaluje ve tvém srdci oheň nebeské lásky, přetvořuje tvou podstatu v Mou. Tuto nauku ti přibližuje sv.Augustin, jehož ústy mluvím  takto: "Já jsem pokrmem velikých duší, usiluj o vzrůst Mým požíváním; ne ty Mne změníš v sebe, jako pokrm svého těla, nýbrž budeš proměněn ve Mne ." (Vyznání,7,1O).

Co tvoje eucharistické Tělo způsobuje v díle mého zdokonalování?

Andělský doktor srovnává účinky Mého eucharistického Těla s účinky hmotného pokrmu a vypočítává je, jak jdou za sebou:

Svaté přijímání udržuje život tvé duše, aby nezahynul;

chrání jej před škodlivými vlivy, které by mohly bránit jeho rozvoji;

dodává duši nové nadpřirozené prvky, aby měla zajištěný pokrok a úplný rozvoj;

šíří blaho a radost, jež je činí nevýslovně příjemným.

Skutečně si přeji, abys tuto svátost přijímal jako duchovní pokrm duší, abys živil a posiloval sebe, kdo žiješ Mým životem: "Kdo jí tento chléb, živ bude navěky" (Jan 6,58).

Dále svaté přijímání vzdaluje od tvé duše vliv vášní a ďábla, největších nepřátel tvého duchovního života. Připomínám ti prostřednictvím svatého Cyrila Alexandrijského: "Když jsem v tobě, mírním krutý zákon těla, posiluji tvou zbožnost a tiším bouře tvé duše." A když ďábel vidí, že jsi jedno tělo se Mnou, bojí se, chvěje se, prchá a přestává tě trápit svým pokoušením.

Toto úzké spojení se Mou jako zdrojem milostí ti umožňuje načerpat veškerou pomoc potřebnou k tvému posvěcení:

více světla k chápání Mých tajemství,

více síly pro vůli a rozhodnutí bez ustání pokračovat na cestě ctnosti, ušlechtilá vnuknutí, abys uskutečňoval s čistější láskou nadpřirozenou inspiraci Mého Ducha.

Konečně svaté přijímání naplňuje tvou duši duchovním blahem. Svatý Cyprián ti vzkazuje, že tento "Chléb andělů, zdroj pravého štěstí, zázračnou mocí ukojí právě tebe, kdo jej hojně a zbožně přijímáš; sytí tě lépe než mana na poušti a převyšuje blaho všech rozkoší tvých smyslů, sladkost všech radostí tvého ducha."

Jak se mám nejlépe připravit na svaté přijímání?

Chceš-li dosáhnout ovoce častého svatého přijímání, tak Mne přijímej s čistým svědomím, živou vírou, hlubokou úctou a vroucí touhou po dokonalosti, které plynou z veliké důvěry v Mé vůli a všemohoucnost jako tvého Bratra a současně Spasitele, který k tobě přicházím na návštěvu.

Nespokojuj se s pouhým stavem milosti, že si totiž nemusíš vyčítat žádný těžký hřích. Takový musí být každý, kdo Mne chce často přijímat jako nebeského Hosta. Ve své horlivé duši se snaž směřovat výš, abys Mne přijímal naprosto dokonale, zkrátka svatě. Jako kdysi Herakleitos opakoval, že dvakrát do jedné vody nevstoupíš, tak pokračuj i ty v přijímání Mne v podobě tvého každodenního chleba. Chceš-li Mne dneska přijímat tak, jako jsi Mne přijímal včera, tak už se opožďuješ. Dneska Mne přijímej úplně nově, mnohem lépe a opravdověji, než kdykoli dřív. Proto se neomezuj na to, že víš, že nemáš na svědomí těžké hříchy, nýbrž se snaž upřímnou lítostí a vroucí láskou očistit i od každé sebemenší poskvrny. Snaž se zbavit i veškeré závislosti na stvořených věcech, jež by mohlo ochromovat tvé vystupování ke Mně a překážet onomu vrcholnému sjednocení, o něž usiluješ a jež chceš uskutečnit častým nebo denním svatým přijímáním.

K tomu nezbytně potřebuješ živou víru. Moje eucharistické Tělo, které chceš přijmout, velmi tajemným způsobem, ale současně velmi skutečným, obsahuje Mne samotného, který za svého pozemského života procházím městy a vesnicemi, konám zázraky a uchvacuji zástupy, jež za Mnou přicházejí. Toužím vejít nejen do kamenného chrámu, nýbrž do chrámu duchovního, který si sám buduji. Tam chci k tobě promlouvat, radit ti, těšit tě, uzdravovat tě. Tam chci rozdávat své dary a podle potřeby konat i zázraky. Usiluj tedy o to, aby ve tvé horlivé duši převládlo toto přesvědčení tak pevně, že jím nic nepohne. Takto přesvědčená tvoje duše je zcela zaujata myšlením na velikou událost, která se ti má stát, a odevzdává se Mi tak, jako by na Mne pohlížela, jako bych se jí ve vidění ukazoval ve své skutečné podobě.

Jak dosáhne moje víra takové dokonalosti?

Jedině tehdy, je-li tvá duše při těchto úkonech celá. Jedině, když se nenecháš se rozptýlit jinými myšlenkami, jež se netýkají Mne, který k tobě přicházím, nebo v tobě už přebývám.

Jaké vzněty mají při tom plnit mou, lidskou duši?

Vzněty úcty a vroucí lásky. Ty vyjadřují skutečné projevy tvé duše zcela ponořené do Mne, když si naplno uvědomuješ svou nicotu a svou bídu, ale zároveň živě zakoušíš vědomí Mé nekonečné dobroty.

Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji. Ježíši, tichý a srdce pokorného, učiň moje srdce podle Srdce tvého.

Správně. Právě tak ke Mně znovu a znovu volej a dám se zakusit tvé duši tak usebrané a Mně zcela odevzdané. Sám ti vnukám vroucí touhu po dokonalosti. Dám ti poznat, co máš ještě napravit, aby Mi tvoje duše byla milá, aby využila Mých darů. Dávám ti napřed poněkud okoušet ony duchovní rozkoše, které ti chystám k onomu času, kdy se docela odpoutáš ode všeho mimo Mne, když budeš odloučena tak, abys žila je pro Mne.  Tak se ve své duši horlivě snaž chápat Moje volání, Moje poznání, Moje vábení, a ochotně pro to cokoli vykonej, ale také vytrp a snášej každou bolest. Nechej se proniknout láskou ke Mně. Nechej se připoutat ke Mně, ať radostně u Mých jesliček nebo při Mém nalezení naší společnou panenskou Matkou Marií v chrámě, ať bolestně u kůlu Mého bičování nebo stromu Mého Ukřižování, ať vítězně u Mého prázdného hrobu. Tato neochvějná věrnost v radosti a bolesti ti bude zárukou tvého obnovení a nezvratného zdokonalení.

Jak si počínáš, Můj Pane, ve svém slavném Těle, totiž ve svém vykoupeném lidu vůči tvému častému a dennímu svatému přijímání?

Od první dob putování Mého vykoupeného lidu dějinami přijímají Mne eucharisticky denně všichni věřící, manželé i svobodní, duchovní i světští. Lukáš, jako náš milý kronikář, zaznamenávající události v nejranějších dobách putování Mých věrných dějinami, píše: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se…Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem“ (Sk 2,42,46) : Tímto chlebem a tímto pokrmem rozumějí Moji vykladači proměněný chléb Eucharistie. Svatý Diviš Areopagita praví výslovně, že „v prvotní Církvi všichni, kdo byli přítomní proměňování Eucharistie, přijímali tuto svátost.“ Po řadu století byl tento krásný obyčej zachováván, jak zaznamenávají Moji věrní.

Jenže časem tento obyčej mezi Mými věrnými ustával. Papeže Fabiána inspiruji k tomu, aby uložil křesťanům svaté přijímání aspoň o třech svátcích: velikonočních, svatodušních a vánočních. Na  lateránském sněmu za papeže Innocence III. vnukám všem povolaným ustanovit a nařídit, aby každý věřící přistoupil ke sv.přijímání aspoň jednou za rok, a to o Velikonocích, a pouze hříšníci, aby se zdržovali mimo Můj dům. Tento úpadek původního obyčeje však nedokazuje, že by denní přijímání Mého eucharistického Těla nezasluhovalo už takové chvály a doporučení jako kdysi.

Mnozí z Mých věrných se začali domnívat, že Mě nesmí denně přijímat, aby se neztrácela úcta k Mému eucharistickému Tělu. Snad se pokládali za příliš provinilé proti Mé milosti, a soudili sami sebe mnohem přísněji, než soudím sám ve svém milosrdenství. Toto nesprávné přesvědčení pocházelo sice z jejich dobrých úmyslů, ale přesto inspiruji Lva XIII. a Pia X. k jejich výslovnému zamítnutí.

Zůstala však nerozhodnuta otázka o podmínkách častého a denního svatého přijímání.

Proto Můj Duch inspiruje Pia X., aby dekretem z 20. prosince 1905 rozhodl tuto otázku. Přesně určil podmínky denního svatého přijímání, když prohlásil, že jsou jen dvě: stav milosti a správný úmysl. Být ve stavu milosti neznamená, že ses nikdy nedopustil těžkého hříchu, nýbrž vyžaduje, aby ti byl těžký hřích ve svátosti smíření odpuštěn před svatým přijímáním.

Co znamená mít správný úmysl při svatém přijímání?

Znamená chodit ke stolu Páně bez mechanické zvykovosti nebo bez ješitnosti nebo z pouhých lidských ohledů, nýbrž abys poslechl Mou vůli, a nechal svou duši, aby se v lásce těsněji spojovala se Mnou a mocí tohoto Mého prostředku aby potírala své chyby a slabosti.

Po druhém vatikánském sněmu ti otevírám nebývalé příležitosti k duchovnímu růstu s Nejsvětější Svátostí, takže smíš v posvěcující milosti přistupovat k svatému přijímání dvakrát denně, pokud jsi podruhé na celé mši svaté. Využíváš toho? Ba dokonce můžeš duchovně přijímat Mé Tělo ještě častěji. Jenže máš v sobě vůbec touhu po duchovním svatém přijímání?

Jak mám užívat duchovního svatého přijímání?

Duchovní svaté přijímání je tvoje vroucí touha po skutečném přijetí Mého eucharistického Těla. Mnoho Mých věrných nevyužívá dobrodiní denního svatého přijímání buď proto, že jsou příliš zaměstnaní nebo nejsou zdraví. Přesto však nechtějí být vzdáleni ode Mne, protože Moje přítomnost a vzpomínka na Mne jim pomáhají pro duchovní pokrok. Ačkoli duchovní svaté přijímání nemůže nahradit skutečné svátostné přijímání, přesto se může stát tak vroucí, že ti z něho vyplynou velké milosti.

Svatá Kateřina Sienská dosvědčuje ve svém životopise vroucnost, s níž toužila po spojení se Mnou jako svým Ženichem, skrytým ve svátostných způsobách. Tak se její duše rozplývala sladkou touhou. Proto prosila svého zpovědníka, blah.Raymunda, aby jí časně ráno přinesl andělský chléb. Nemohla vydržet muka tohoto duchovního hladu.

Toto duchovní svaté přijímání můžeš často opakovat, třeba i stokrát za den a přinese to tvé duši veliký prospěch. Avšak aspoň jednou za den se má vykonat pokojně, usebraně a po zvláštní přípravě, aby vyvolalo v duši velkou zbožnost, podnítilo úsilí o pokrok ctnosti, a tak aby poněkud nahradilo účinky svatého tajemství. (Pokr.)

+++

Zprávy: V říjnu (7.10.-28.10.) pořádá Brněnské angelikum ve spolupráci s pastoračním střediskem brněnské diecéze Setkání mezi uměním: BRNĚNSKÁ DIECÉZE – ŽIVÝ ORGANISMUS. Ze života brněnské diecéze (Fotografie: Libor Teplý, Jaroslav Horák, Jiří Zacha, Vratislav Hnátek. DENNĚ 17-20, NEDĚLE 9,30-123,17-20 HOD. SV.MICHAL – 1.PATRO___________________________________________________