PROSINEC 2007
Ročník XIII., číslo 12. Prosinec 2007
Obsah: K.Orlita,Vánoční, Bl.J.Ruysbroeck, Hledat Boha ve všem, E.Lopourová, Pohár, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (24). Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, Beseda u pana zpytáka, M.Černý, O bohoslužbě (4), E.Lopourová, Dopisy, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (10), Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, BRNĚNSKÁ DIECÉZE-ŽIVÝ ORGANISMUS Zprávy_____________________________________________________________
VÁNOČNÍ
Taková jsi
v závoji hvězd,
vtělená Lásko chudých,
že mrazivý led dlaň zahřívá,
a tebe se dotýká,
- ten zázrak -
na srdci zkřehlém.
Jsi to Ty,
můj Bůh,
vždyť kdo byl by takový,
že dal by stromům hlas
a větrům píseň andělů.
Karel Orlita
+++
Bl. Jan Ruysbroeck
HLEDAT BOHA VE VŠEM A VŠUDE
Samota je nad každým vnitřním úkonem. Je to vnitřní život a mlčení. Dokonalý člověk nemá potřebu unikat ven. Je odpoután ode všeho lpění, svobodný a připravený a jeho tíhnutí k Bohu je tak rychlé, že si nečiní žádné násilí, má-li k němu pospíšit.
Nezbytná je však samota srdce a ducha. Nemáte-li ji, i kdybyste byli jediní na světě, nejste sami. Máte-li ji, i kdybyste zapadli do všech davů světa, jste sami.
Lidé se jednou ptali člověka velmi pokročilého v milosti: „Nebylo by lépe se odloučit od všech lidí, žít sám a navštěvovat jen pustinu a kostel? Nebyl by to lepší prostředek k nabytí pokoje?“
Osvícený člověk odpověděl: Ne. Má to svůj důvod. Spravedlivý je ten, kdo má Boha v pravdě; takový člověk žije kdekoli a mezi všemi lidmi z hloubi své samoty. Žije stejně na veřejnosti jako v kostele, ve své cele, oratoři. Ten, kdo v pravdě miluje, nemá Boží přítomnost podmíněnou určitým místem nebo společností, nachází svého Pána v sobě samotném. Bůh je nám blíže než my sami sobě.
Ten, kdo má, vidí a miluje jen Boha a všechny věci v Bohu, je pak ukryt před davem, před různými místy, před lidmi. Místo, co by jej vytrhovalo ze sjednocení, veškeré dění je jím zbožšťováno. Nachází Boha ve všech věcech, na každém místě, v každém činu. Je to Bůh, kdo jedná skrze něj.
Je-li vaše láska opravdová, máte-li před očima Boha při každém konání, je Bůh hlavním strůjcem všech vašich činů.
Nikdo nemůže milovat Boha bez Boha. Pokud někdo hledá a zakouší Boha ve všem, nikdo mu nezabrání, aby žil samotu i v davu a uprostřed světa.
Je tedy třeba vidět jen Boha ve všech věcech a navyknout duši na jeho vnitřní přítomnost. Vzpomeňte si na chvíle, kdy jste zakoušeli Boha v kostele či ve svém pokoji a ukažte se lidem a tvorům ve stejném vnitřním stavu jako v těchto šťastných chvílích. Takovým, jakým chcete být v kostele, v intenzitě modlitby, buďte mezi lidmi a věcmi ve světě.
Každé lpění je překážkou k nalézání Boha všude. Všude je třeba hledat pouze jeho. Nestačí na něj jen myslet, neboť myšlenky se zatoulají a pak Boha minete. Je třeba mít Boha vsazeného do vaší lidské přirozenosti, kam nedosáhnou ani myšlenky. Tam je duše ode všeho oproštěna a spojujíc se se zdrojem milosti, noří se do oceánu Boha.
Bůh je zdrojem milosti, ale milost se stává tvorem od té doby, co je v nás vlita a my jednáme skrze ni. Člověk, v jehož přirozenosti bydlí Bůh, má Boha božským způsobem; jeho očím září Bůh ve všech věcech. Ten, kdo vztahuje vše ke slávě Boží, pociťuje ve všem sladkost Boží.
+++
P O H Á R
Myslila jsem
Z poháru lásky že
Vypila jsem všechna slova
Však jestli v něm láska
Aspoň jednou byla
Pak každý den
Otevře ústa svá
A volat bude
Naplň mě znova
Chycena
jsi v mé lásce
Stříbrné pavučině
Nic nepropadne jí
O každém snu i probuzení
Nádechu i výdechu tvém vím
Vše přijímám vše miluji
Nepropadnu tvou nadějí
Byť malou a skrytou
Jak piha lednového slunce
Eva Lopourová
+++
Kristus Pán obnovuje při Mši svaté své Narození
O tomto nejsladším tajemství Narození Páně zpívá Církev svatá prorokovými slovy: " A stane se v onen den, že z hor bude kanout mladé víno, z pahorků poteče mléko" (Joel 3, 18.) v onen svatý den, kdy jednorozený Syn Boží, tělem naším přioděný, v tento svět vstoupil, opravdu přetékaly hory sladkým vínem a s pahorků teklo mléko. Neboť Ten, jenž je sladší než mléko i med, protože je přebohatým pramenem veškeré sladkosti, osladil svým vstoupením do tohoto světa všechno: přinesl z nebe pravou radost, oznámil pokoj všem lidem dobré vůle, přinesl srdečnou útěchu zarmouceným, obveselil svět ranními červánky nové a lepší budoucnosti.
Jak velikou radost měl oné noci nebeský Otec, když viděl svého milovaného a věčného Syna nyní znova se rodit ze své nejmilejší dcery Marie! A jakou rozkoší oplýval Syn Boží, když shledal sebe přioděného ušlechtilým člověčenstvím tak, že od té doby už měl nejen Otce v nebesích, ale i Matku na zemi ! Jaké zalíbení z toho měl Duch Svatý,.když viděl, když ten, který navěky spojoval nejpevnějším svazkem s Bohem Otcem, se nyní také jeho přičiněním pevně sjednotil s lidskou přirozeností tak, že spojil dvě, neskonale daleko od sebe se lišící přirozenosti, božskou i lidskou, v jedné Osobě Ježíše Krista! Jakou blaženost zakoušela blahoslavená Panna Maria, když se dívala na své novorozené Děťátko a seznávala, že ono je nejen jejím synáčkem, ale zároveň pravým, jednorozeným Synem Otce nebeského. Jakou nevýslovnou blaženost zakoušelo asi devatero andělských kůrů, když shledali sestupovat svého Boha na zem, aby vykoupil lidstvo, a to aby pak mohlo zabrat ona nebeská sídla, jež ztratili odpadlí andělé!
Jak šťastní byli tehdejší lidé, jimž bylo dopřáno ono přemilostné Dítko, nejkrásnější ze všech lidských dětí, na vlastní oči spatřit, ve vlastní náručí pojmout a ústy svými líbat! Písmo svaté sice o tom nic nevypravuje, avšak v životopisu sv.Josefa z Kupertina se dočítáme, že se tomuto Božímu služebníkovi zjevil sv.Bonaventura a sdělil mu, jak po odchodu svatých tří Králů spěchali mnozí do Betléma, aby spatřili nového Krále Izraelského a jako oni tři Králové se mu také klaněli. Jak všichni žasli nad podivuhodnou krásou Dítka, a prosili Matku jeho, aby je směli do náručí vzít a zlíbat!
Blahoslavená Bohorodička ráda udělovala svolení, ale k svému ustrnutí znamenala, jak se to útlé Děťátko mělo mile k panenským duším, k nečistým však nepřívětivě.
Třebaže pokládáš tyto lidi za šťastné, přesto jsi sám mnohem šťastnější. Vždyť smíš každodenně pohlížet očima víry na totéž přemilé Děťátko a zakoušet radost z účasti na jeho Narození. Svatý papež Lev I. píše: "Slova proroků i evangelistů nám pomáhají a rozněcují nás, abychom prožívali Narození Ježíše Krista nejen jako něco minulého, nýbrž jako přítomné." Skutečně smíš být každodenně přítomen milostiplnému Narození Páně, ba je duchovním způsobem nazírat, budeš-li přítomen na Mši svaté. Narození Páně se při Mši svaté opravdu obnovuje a opětuje k tvému blahu.
To se dovídáš ze zjevení abatyše Hildegardy, jež píše: "Když se při Mši svaté chléb a víno proměnily v Tělo i Krev Páně a já hleděla na oltář, objevila se mi také znamení Vtělení i Narození Páně jako v nějakém zrcadle, právě tak, jak se to vše událo se Synem Božím, když byl na světě." Z toho svědectví můžeš vidět, že se při Mši svaté obnovuje Narození Ježíše Krista a představuje tak živě, jako se stalo poprvé v Betlémě.
Církev svatá ti chce toto duchovní Narození Páně připomínat, když velí, aby byl při Mši svaté zpíván chvalozpěv, jenž zapěli andělé v noci, kdy se narodil Kristus Pán: "Gloria in excelsis Deo" - "Sláva na výsostech Bohu". Když slyšíš tento chvalozpěv anebo se ho modlíš, představ si, jako by anděl říkal i tobě, co zvěstuje pastýřům: "Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." (Lk 2,10-12) Představ si, pravím, jako by ti tvůj anděl strážný říkal: "Raduj se, můj svěřenče! Neboť nyní, při této Mši svaté, se Spasitel znovu rodí k tvému největšímu prospěchu, a spatříš ho na vlastní oči v podobě svaté Hostie." A skutečně se to tak děje. Nemělo by tě toto tajemství obzvláště těšit? Budeš-li však živě věřit, že se Kristus Pán při Mši svaté způsobem duchovním znova rodí, tak se tam budeš k Jezulátku také tak chovat, jako se k němu zachovali ti, kdo byli tak šťastní, že je mohli na vlastní očí vidět v Betlémě..
Nemůžeš sice spatřit Milé Děťátko, jež skrývá se pod způsobami chleba a vína na oltáři, tělesnýma očima, avšak vidíš je vnitřním pohledem svého rozumu, jenž je osvícen pravou vírou, takže má beze všeho pochybování za to, že přesladký Pán Ježíš je v těchto podobách skutečně přítomen. Příčin pak, proč se při Mši svaté neukazuje tvým tělesným očím, je mnoho. První z nich je ta, že tak nabýváš příležitosti, cvičit se v této tak důležité věci ve víře a zasluhovat si při každé Mši svaté velikou odměnu. K tomu, abys byl upevněn ve víře v osobní přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti, ukázal se v ní také tělesně, a to nejen zbožným křesťanům, ale i pohanům. Z mnoha příkladů lze uvést aspoň jeden.
Kronikář Albert Kantius zaznamenává, jak císař Karel Veliký po dlouhá léta bojoval proti pohanským Sasům a jak se přičiňoval, aby je odvrátil od modloslužby a získal pro Krista. Ač je mnohokrát přemohl válečnou silou a nutil k odřeknutí se modlářství, ukazovali se přesto vždy znovu opět jako věrolomní a zapírali víru křesťanskou, když je k tomu podněcoval jejich vůdce Vittekind. Když tedy císař Karel už po dvanácté táhnul s vojskem do Sas, a to v době svatopostní a dočkal se tam Velikonoc, nařídil svým bojovníkům, aby se připravili na přijetí svátostí a s veškerou zbožností oslavili v ležení Hod Boží velikonoční. Toho času zatoužil Vittekind spatřit císařské ležení i křesťanskou bohoslužbu. Proto se vydal v převlečení do císařského ležení. Jako žebrák prosil vojáky o almužnu. Zatím si všeho všímal a tak zpozoroval, že císař i jeho bojovníci na Velký pátek vesměs smutně obcházeli, přísně se postili, horlivě se modlili, v předvečer velikonočního Božího Hodu se zpovídali a na velikonoční neděli přistoupili ke Stolu Páně. Při Mší svaté, při pozdvihování, spatřil na vlastní oči, jak kněz držel v rukou milé Děťátko. Jeho srdce se při tom pohledu naplnilo tak velikou, dosud nikdy nezakoušenou rozkoší, že až do konce Mše svaté nespustil s kněze oči. Když bojovníci přistupovali ke Stolu Páně, postřehl s úžasem, že kněz podával každému totéž milé Děťátko, a každý ho přijímal, třebaže ne každý stejným způsobem…
Toto všechno viděl vůdce na vlastní oči a nemohl se tomuto neslýchanému tajemství dost vynadivit. Po skončené bohoslužbě vyšel ven, posadil se mezi žebráky a prosil účastníky Mše svaté o almužnu. Císař udílel vlastnoručně všem žebrákům almužnu. Když Vittekind přijímal almužnu, povšiml si jeden císařský sluha, že ten žebrák má jeden prst chromý a poznal ho dle toho a řekl císaři do ucha: "To je Vittekind, saský vojevůdce, poznávám ho podle jeho chromého prstu." Císař si ho dal zavolat do stanu a řekl mu: "Proč se vydáváš za žebráka, když jsi vůdcem Sasů?" Vittekind se zalekl a z bázně, aby nebyl zajat jako špeh, řekl císaři: "Nemějte mi to za zlé! Učinil jsem tak jedině proto, abych mohl volněji sledovat bohoslužbu křesťanů." - "A co jsi viděl?" ptal se ho císař. Odpověděl: "Spatřil jsem tak podivuhodné věci, jaké jsem posud nikdy neviděl, o jakých jsem ani nikdy neslyšel, a které ani nemohu docela pochopit." Potom mu vypravoval všechno, co viděl na Velký pátek, v předvečer Božího Hodu, i o velikonoční neděli při Mši svaté, a prosil císaře, aby mu ta tajemství vyložil. Císař se velice podivil, že Bůh ráčil prokázat tomuto zatvrzelému pohanovi tu milost, aby mohl ve svaté Hostii na vlastní oči milé spatřit Jezulátko, což mnohým svatým nedopřál. Potom mu vyložil příčinu jejich zármutku na Velký pátek, jakož i příčinu postu, zpovědí i svatého přijímání. Tímto výkladem pohnul srdcem vojevůdce tak, že se přísežně odřekl pohanství, přijal křesťanství a po dostatečném vyučení byl pokřtěn. Pak vzal také několik kněží s sebou do své vlasti, jejichž pomocí se Sasové ponenáhlu stali křesťany. (De rebus Saxon,II,8)
Tato podivuhodná událost, kterou se začalo trvalé obrácení pohanských Sasů, tě může jasně poučit o tom, jak je milé Jezulátko přítomné v podobě svaté Hostie, když se při Mši svaté ukázalo ve své přirozené podobě nejen některým zbožným křesťanům, ale i tomuto pohanovi.
Tuto svou překrásnou podobu sice Kristus Pán skrývá našim tělesným očím, ale neskrývá jí pohledu svého nebeského Otce a všeho nebeského tvorstva.
Když andělé spatřují toto novorozené Děťátko, padají pokorně a s uctivostí se Mu klanějí.
K tomu poukazují slova svatého Pavla, píšícího: „Když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: `Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“ (Žd 1,6) V noci Narození Páně poprvé uvedl Bůh Otec svého Prvorozeného na svět, při Mši svaté ho znovu uvádí na svět a na oltář, aby se tam za tebe obětoval a přivlastňoval ti ovoce ze svého Narození. Také zde se Mu klanějí andělé, jako Církev svatá vyslovuje v chvalozpěvu: Bože, tebe chválíme. Tebe, Pane, velebíme…Tobě všichni andělé, tobě všechny moci nebeské, tobě cherubové, tobě všichni serafové, bez ustání provolávají. Podobný chvalozpěv zpívaly andělské sbory v noci Narození Páně, totiž: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." Podobně máš i ty zároveň se zástupy nebeských andělů velebit Jezulátko při předrahé oběti Mše svaté, poněvadž přichází opět z nebe k tvému nejvyššímu prospěchu, aby právě tobě uprostřed ostatních zbožně přítomných bohatě přivlastnilo zásluhy ze svého Narození. (VÝKLAD MŠE SVATÉ podle ct.Martina z Kochemu)
+++
Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (24)
Děti se ptají: Koukáme, tatíku, že je užitečné, když sledujeme stvoření, snažit se, aby mysl poznala podle toho Stvořitele. Jak má naše mysl, když se dívá na stvoření, povstat od toho k svému Stvořiteli a nepřilnout milostí mimo něho ke stvoření.
Otec: Když omilostněný povstane od stvoření k Stvořiteli, je to pro něj dobré a užitečné. Kdyby ale omilostněná mysl tak přilnula ke stvoření, že by se mu oddala a zapomněla a nedbala by na Stvořitele, lépe by pro ni bylo nevidět to stvoření. A dodávám, že kdyby se mysl upnutá už na stvoření, vznesla i vysoko k Stvořiteli, aby důvtipně sledovala jeho moc, jeho moudrost, jeho dobrotu, co by to bylo? Jen všetečnost, kdyby se v tom sama nespatřila jako v zrcadle a tak se na to náležitě nepřipravila. Proto stvoření sledujte tak, aby se mysl povznesla odtud k Stvořiteli. Proto praví sv. Augustin: Ó, lidská duše, jež máš rozum, líbí-li se ti nějaká těla pro jejich krásu, pro jejich vhodnost, chval v nich Boha a obrať se milostivě k jejich Stvořiteli. A pakli se duši líbí, neboť i ty mají svou krásu, totiž moudrost, stálost, dobrotu nebo jakékoli šlechetnosti, pamatuj, že i ty jsou samy od sebe proměnlivé. Budou-li se chtít přidržet Boha, mohou v něm zůstat bez proměny ve své kráse. A tak spatřujte velebnost Boží výsosti, až byste přišly samy k sobě a spatřily své založení, aby, bylo-li by zapotřebí něco na sobě poopravit, nebyly z těch, o nichž uvádí sv. Pavel: Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu a Bůh je nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí (Ř 1,21,24).
Proto, kdo se povznese myslí tak vysoko v neznámý kraj až nad nebesa, má odtamtud, když se vrátí, přinést něco, aby tím bylo ukázáno, že tam byl a má z toho nějaký užitek. Je vhodné a potřebné, aby ten, kdo byl v kraji světla v povznesení své mysli, po návratu přinesl odtamtud ssebou světlo, aby mohl zahnat temnoty. Kdo by mu uvěřil, že tam byl, a že vystoupil tak vysoko a do takového světla, kdyby nepřišel-li po návratu osvícen? Kdo se ve volný čas prochází po lukách, přináší domů kvítí; a když se vrátí z jarmarku v dalekém kraji, přináší odtamtud něco na ukázku, že tam byl. Sleduj také toho, kdo bývá povznesen v to drahé světlo onoho nebeského kraje, zda se to na něm ukazuje, že tam byl a co tam uviděl, čili zda je to na něm patrné. Tak Mojžíš, Boží sluha, když byl na hoře s Bohem, vrátil se a přinesl odtamtud blesk ve své tváři. Také ten, kdo bývá povznesen upínáním své mysli tak vysoko, má odtamtud přinášet něco k svému užitku a jiným pro příklad k dobrému. Když jsi spatřil a zakusil Boží moudrost, nenechej to naprázdno minout, tak, že bys z toho neměl užitek, nýbrž přijmi odtamtud světlo Boží bázně. Když jsi spatřil a zakusil Boží moudrost, přijmi z toho světlo pravdy, v pravdě přebývej, ať v tobě Boží moudrost nenalezne nic jiného než pravdu. Když jsi spatřil a zakusil Boží dobrotu a jeho velikou milost, napřed odtamtud přijmi oheň svaté lásky k Bohu a pak i k bližnímu, abys to, co miluje Bůh a jak miluje, miloval i ty. Spatření Boží moci má probudit rozmařilé k bázni Boží. Zakoušení Boží moudrosti má těm, kdo jsou zaslepeni temnotou neznalosti pravdy, osvítit oči jejich srdce, takže se obrátí k tomu, co je pravda. Milost má v nás roznítit znamení Boží dobroty.
To jsou ta tři světla, (hl.26 Hugona, 1 c) jež mají v nás učinit tři dny, v nichž máme pracovat za světla, dokud nepřijde noc, v níž nikdo nemůže pracovat. Kdo v těchto třech dnech užitečně pracuje, ten pak v noci usne sladkým snem, neboť sladký je sen toho, kdo pracuje, a ne málo, když mnoho přijímá. Jen takový v pravdě smí říci: Spím, ale mé srdce bdí. (Pís 5,2) Nocí a usnutím míním smrt.
Kdo v těchto třech dnech koná dobré skutky k zasloužení věčné chvály, když ví a má na paměti to, že se po smrti už nebude moci více přičinit k zasloužení skutků, ten bude mít sladký sen, třebaže mnoho zkusí a třebaže zde na světě najde málo duchovní útěchy, ale když přesto neustoupí od svých dobrých skutků, pak může říci, když umře: Spím, ale mé srdce bdí; neboť tělo leží mrtvé, kdežto jeho duch bude v utěšené radosti v nebeském příbytku. (Pokr.)
+++
O BOHOSLUŽBĚ (4)
Liturgie je plná symbolů, takže se stává tajemná
Proč jsou symboly potřebné?
I sám Kristus mluvil často v podobenstvích, protože si byl vědom toho, že člověk nemůže Boha pochopit, dokonale vstoupit do jeho tajemství. Dá se však vidět jako v zrcadle – tak také působí liturgie symbolů. Skrze jednoduché předměty a znamení, si uvědomujeme skutečnosti, které bychom jinak chápali jen obtížně, nebo vůbec.
Vedou nás k tomu, čemu Otcové říkali Andělská liturgie – tedy stálé vědomí Boha.
Jaký je význam těchto symbolů?
Připomeňme se a uvažujme nad symboly přírodními. Příroda je stejně jako člověk součást Božího stvořitelského díla. Od nepaměti nás obklopovala, tvořila a stále tvoří naše přirozené prostředí. Proto celá řada těchto symbolů pochází právě z ní.
Chléb pochází ze země a je plodem lidské práce. Člověk nese Bohu, dar, který od něj nejen přijal, ale také přetvořil. Dal mu novou formu a smysl. Je současně základní složkou naší potravy. Stejně tak je chléb eucharistický nepostradatelným pokrmem pro našeho Ducha. Kristus si vybral chléb, protože právě on je symbolem těžkosti, námahy a následků hříchů, aby ho mohl změnit na znamení lásky, radosti, naděje a vykoupení.
Víno pochází z lisování hroznů. Jejích drcení je symbol utrpení a smrti. Obdobně jako hrozny umírají, aby mohlo vzniknout dokonalejší víno, tak umřel Kristus, aby mohl dát našemu životu věčnou hodnotu. Je také nápojem královským a Božským. Je tedy předobrazem nebeské hostiny, na které máme všichni během mše svaté podíl. Tak jako chléb ukazuje také na lidskou činnost, která je nutná ke spáse. Pseudo–Makarius píše, že lidská činnost na díle spásy je podobná práci zemědělce. Orá, zasévá, zalévá své pole. To je činnost člověka, který chce být spasen. Boží milost je pak déšť, vhodné klimatické podmínky, schopnost semen růst. Bez nich bychom nikdy nepřinesli plody. Stejně však, kdybychom se nesnažili, bude úroda našeho duchovního života mizerná.
Voda je od počátku lidské existence symbol života, neboť bez ní je jen poušť. Proto se také stala symbolem Ducha svatého, neboť i on dává život. Je symbolem křtu, zrození k novému životu. Používá se jak při samotném obřadu, kde je neofita poléván vodou nebo sestupuje do vody, tak také v kropenkách, na připomenutí této svátosti. Je znamením také odpuštění, smytí hříchů. Kněz se tedy před umytím rukou modlí tuto modlitbu: „Smyj země Bože mou nepravost, a očisti mě od mého hříchu“. Stejně se máme modlit i my aby naše modlitba vycházela z čistého srdce a my mohli vrůstat do Boží Trojice.
Sůl se používala ke dvěma účelů. Jednak k uchování potravin, aby se nezkazily. Proto je obrazem toho, že se máme „uchovávat“ proti všemu hříchu a bez hříchu. Posvěcená sůl se také užívá jako ochrana proti zlým démonům. Křesťané učinili ze soli symbol boje proti Satanovi a jiným duchům zlým. Někdy se ještě uvádí význam očistný, pak by sůl byla také obrazem bolestné a postupné očisty od hříchů a nedokonalostí.
Kadidlo – „Má modlitba ať vstoupá k Tobě, Bože, jako vůně kadidla“. Je tedy symbolem modlitby, které směřuje k Otci a naší ústy k Bohu, protože kadidlo je právě odznakem moci a slávy. V neposlední řadě kadidlový dým značí tajemství, ve kterém přebývá Bůh, je obrazem mraku na hoře Sión, kde Bůh zjevil své slovo Mojžíšovy.
Olej sloužil k pomazání na krále či proroka. Je symbolem Božího vyvolení ke službě, ale také symbolem posvěcení toho kdo je pomazán. Každý člověk je ve svátosti biřmování pomazán na kněze, proroka a krále. Pravoslavní dodávají, že se stává Kristem, tím, kdo je pomazán ke službě Bohu, kdo odložil svou vůli a nechává se vést Duchem svatým. Olejem je mazán také např. oltář, aby se ukázala jeho vyčleněnost jen pro službu Bohu. Proto také na oltář nikdy neodkládáme nepotřebné knihy, předměty, klíče, brýle apod., neboť je to místo Boží, na kterém si Mojžíš musel zout opánky.
Jaký je význam ohně v liturgii?
Oheň je symbolem přítomnosti a činnosti Ducha svatého, který nás očišťuje, posvěcuje, naplňuje láskou, volá spolu s námi „Abba“ k Otci, dává účinnost naším modlitbám, je znamením Boží přítomnosti v liturgii.
Mnoho východních Otců píše, že člověk dostává často větší dary, než o jaké prosí. Důvodem je to, že Duch volá spolu s námi k Otci a jeho hlas vyjadřuje naše prosby dokonale. To je důvodem účinnosti naších modliteb. Bez přítomnosti Ducha tedy není žádná modlitba účinná, stává se jen zbytečným odříkáváním textů.
Co je to andělská liturgie?
Staří východní Otcové si kladli otázku, zdali je liturgie, které jsme účastni jen několikrát do roka doopravdy středem našeho duchovního života. Pokud by tomu opravdu tak bylo, museli bychom být liturgii přítomni stále, za předpokladu, že bychom chtěli vést soustavně duchovní život.
Současně si byli také vědomi toho, že člověk musí pracovat, starat se o bližní, modlit se soukromou modlitbu, spát či jíst. Liturgii lze vnímat v rovině obecné služby Bohu. Cokoli uděláme pro Pána, je součástí nebeské liturgie, které se stáváme přítomni. Pojem „andělská liturgie“ potom vyjadřuje stav člověka, stále vnímajícího a myslícího na Boha. Je to činnost člověka, kterou má spolu s anděly účast (spolu s anděly) na nebeské liturgii spolu s trojjedinným Bohem. Michal Černý
+++
BESEDA PANA ZPYTÁKA (Z deníku pradědečka)
Praha, 29.srpna Léta Páně 1872
Navzdory skutečnosti, že se známý zpyták Hovadík dostal včera do svého lože až pozdě po půlnoci, probudil se dneska časně, a už od rána pobíhal po domě. Když jde o časné probuzení, žádný kohout není tak spolehlivý jako neklidná mysl.
A mysl pana profesora byla jaksepatří neklidná. Předchozí večer zažíval jeden šok za druhým, a každý o stupeň těžší než ten předchozi. Ráno se dal slyšet, že všechny smysly jsou jenom klam a mam. A nakonec na mně vystřelil:
Tož, jak o tom přemyšlujete, pacholíku? Jest klam a mam, zkrátka nepravda ve smyslech, anóbrž jinak?
Podle mého skromného mínění nepravda ve smyslech není, nebo copak se mi to všechno jen zdá?
Když mám uvažovat jako filozof, tak říkám, že rozum je vždy správný. Rozum je však nejvyšší částí v tobě, človíčku.
Přitom jsem významně loupl okem po profesorovi. A proč mu neříkat človíčku, když on mě mládenečkuje? A umínil jsem si: Jestli nedá pokoj, tak ho pěkně uzemním, tu starou páru. Zatím jsem mluvil dál, co mi přinesla slina na jazyk.
Proto i ostatní tvoje části, milý synku, následují jeho správnost. Stejně tak v přírodě jsou nižší věci uzpůsobovány podle pohybu vyšších. Tvoje smysly jsou nižší stránkou tvé duše. Jsou tedy vždy správné. Nepravda tedy není ve smyslech.
Už když jsem mluvil, prof.Hovadík sebou pojednou trhnul a zašklebil se jako by narazil na pořádné sousto pepře nebo snad hořčice.
Dej si říct, ty stará páro, že oči samy tě neklamou. Nemohou totiž sdělovat tvé duši nic jiného než své pohnutí. A vypovídají-li ti také všechny ostatní smysly těla tak, jak jsou dány pohnutím, nevím, co více bys od nich měl žádat. Nepravda tedy není ve smyslech.
Nebožtík Anselm si myslí, že ve tvých smyslech je určitě pravda, avšak ne pokaždé. Někdy tě totiž smysly klamou.
Nepravdivé se obyčejně nazývá to, co je na hony vzdálené od podoby s pravdou, ale přesto má jakousi nápodobu pravdy. Smysly však někdy mají podobu některých věcí, které takto přirozeně neexistují. Někdy například vidíš jednu věc jako dvě, když si třeba stiskneš oko. Někdy je tedy ve smyslech nepravda.
Když hledáš pravdu, ty stará suchá páro, tak si domýšlíš, že se tvoje smysly nemýlí ve vlastních smyslových předmětech, nýbrž jen ve společných. Proti tomu vychází najevo, kdykoliv něco poznáváš jinak, než to je, jedná se o nepravdivé poznávání. Když vidíš bílé těleso skrze zelené sklo, tvoje oči ho poznávají jinak, než je, protože ho poznávají jako zelené, a tak soudíš, nepřistoupí-li vyšší soud, kterým by byla nepravda odhalena. Tedy se tvoje smysly mýlí i ve vlastních smyslových předmětech.
Jen vezmi rozum do hrsti a hned můžeš říct, že tvoje poznání, které vychází z věcí, postupuje v jistém pořadí. Nejdříve začíná ve tvých smyslech a pak se dovrší ve tvém rozumu. Smysly jsou jakýmsi prostředníkem mezi rozumem a věcí. - K věci se totiž vztahuje jako rozum a k rozumu jako jakási věc. A tak je ve smyslech pravda či nepravda, dvojím způsobem. Buď je pravda či nepravda ve smyslech podle vztahu smyslů k rozumu. Takto se o smyslech vypovídá, že jsou pravdivé či nepravdivé stejným způsobem jako o věci - nakolik totiž vytvářejí pravdivé nebo nepravdivé ohodnocení v rozumu. Nebo je pravda či nepravda ve smyslech podle vztahu smyslů k věci. Takto se vypovídá, že ve smyslech je pravda nebo nepravda stejným způsobem, jako je v rozumu, nakolik totiž soudí o tom, co je, či o tom, co není, že je.
Jednáš-li o smyslech prvním způsobem, tak ve smyslech nepravda je jistým způsobem a jistým způsobem není. Smysly jsou jednak jakási věc o sobě a jednak ukazují na jinou věc. Pokud se smysly vztahují k rozumu, nakolik jsou jakousi věcí, pak ve smyslech vztažených k rozumu není žádným způsobem nepravda. Podle toho, jak jsou smysly uzpůsobeny, ukazují rozumu své uzpůsobení. Proto můžeš říci s Augustinem, že smysly nemohou sdělovat duši nic jiného, než své pohnutí. Vztahují-li se však smysly k rozumu, nakolik jsou představitelem jiné věci, pak někdy představují tu věc jinou, než je. Smysly jsou nazývány nepravdivými natolik, nakolik jim je dáno vytvářet nepravdivé ohodnocení v rozumu, i když to nutně nečiní, stejně jako to bylo řečeno o věcech. Tvůj rozum totiž soudí o věcech stejně jako o tom, co je mu poskytnuto smysly. Tak tedy smysly vztažené k rozumu vždy vytvářejí v rozumu pravdivé ohodnocení jejich vlastního uzpůsobení, ale ne vždy uzpůsobení věci.
Podle toho, jak profesor neklidně cvičil s nohou pod stolem, jako by s ní usilovně pumpoval vodu do kotle lokomobily, jsem poznával, jak to s ním cloumá. A než jsem se nadál, vzal mi slovo.
Jest-li nám uvažovati smysl jakožto vztažený k věci, potažmo stává ve smyslech nepravda a pravda tím způsobem, jako jest v umu. V umu se však pravda a nepravda nacházíť nejprve a především ve skládajícím a rozkládajícím soudu, zatímco v údobnění costi se nachází pouze ve vztahu k soudu, kterýž vychází z tohoto údobnění. Arciť se také u smyslu naříkáť pravda a nepravda ve vlastním smyslu na základě toho, že o čitedlných věcech soudí, zatímco na základě toho, že čitedlné věci postřehuje, v něm pravda či nepravda ve vlastním smyslu, nýbrž pouze ve vztahu k soudu. To jest arciť dáno tím, že za příslušným postřehováním přirozeně následuje takový či neníť takový soud. Souzení smyslu o jistých věcech jest pak přirozené; například o vlastních čitedlných předmětech. O jistých věcech soudí zase srovnáním. Tohle působí u člověka poznávací schopnost. Ta jest mohutností jeho čitedlné části. Takto soudíť čitedlná schopnost o společných a případkových čitedlných věcech. Přirozená činnost nějaké věci probíhá však vždy stejně, pokud se jí případkově, ať už vnitřním defektem či vnější překážkou, nepřekáží. Tož také soud smyslu o vlastních čitedlných věcech jest vždy pravdivý, jestliže v orgánu není překážka nebo v prostředku není překážka. Naopak soud smyslu o společných nebo případkových čitedlných věcech jest občas mylný. A tak jest zřejmé, jakým způsobem může být v soudu smyslu přítomna nepravda.
Co se však týče postřehování smyslů, jest žádoucno věděti, že stává jakási postřehující schopnost, která postřehuje čitedlný obraz přítomné čitedlné věci. Přitom jest žádoucno věděti, že naproti tomu jakási stává jiná vlastnost, totiž představivost, která postřehuje čitedlný obraz nepřítomné věci. A tak smysl postřehuje věc tak, jak jest, není-liž v orgánu nebo v prostředku překážka, zatímco představivost obvykle postřehneť věc tak, jak není, protože ji postřehuje jako přítomnou, i když jest nepřítomna. A tak říká nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, ve IV. knize Metafyziky, že to neníť smysl, který naříká nepravdu, alébrž představivost.
Už jsem měl na jazyku něco jako „No, no, jen se nepřehřej, ty stará páro“, když se zpyták Hovadík svými slovními kotrmelci doslova zakuckal. Využil jsem kritického okamžiku, kdy si celý rudý jako rak držel jednou rukou před ústy kapesník a druhou tápavě hledal na stole karafu s nějakým životabudičem. Na příštích několik okamžiků jsem své okolí oblažoval svou zvukomalbou, i přesto, že jsem věděl, že to není nic nového pod sluncem.
Jářku, jednáš-li, ty stará páro, o smyslech jako vztažených k věci, pak je ve smyslech nepravda a pravda tím způsobem, jako je ve tvém rozumu. Ve tvém rozumu se však pravda a nepravda nachází nejprve a především ve skládajícím a rozkládajícím soudu. V dosahování bytosti jsoucího se však pravda a nepravda nachází pouze ve vztahu k soudu, který vychází z tohoto utváření. Proto se také u smyslů vypovídá pravda a nepravda ve vlastním významu na základě toho, že o smyslové věci soudí. Avšak na základě toho, že smysly poznávají smyslovou věc, v nich není pravda či nepravda ve vlastním významu, nýbrž pouze ve vztahu k soudu. To je dáno tím, že za příslušným poznáním přirozeně následuje takový či takový soud. Souzení smyslů o jistých věcech je pak přirozené například o vlastní smyslové věci. O některé věci smysly soudí zase jakoby jistým srovnáním.
A právě tohle u tebe, ty hlavo dubová, vytváří poznávací schopnost. Ta je mohutností tvé smyslové části, zajímající místo, které má u ostatních živočichů přirozený instinkt. Takto soudí smyslová schopnost o společných a případných smyslových věcech. Přirozená činnost nějaké věci však probíhá vždy stejně, pokud se jí případně nepřekáží vnitřní poruchou či vnější překážkou. Proto také soud smyslů o vlastní smyslové věci je vždy pravdivý, jestliže v orgánu nebo v prostředku není překážka. Naopak soud smyslů o společných nebo případných smyslových věcech je občas mylný. A tak je jasné, jakým způsobem může být v soudu smyslů nepravda.
Co se však týče smyslového poznání, pamatuj, že je jakási poznávající schopnost vlastní smyslům, která poznává smyslový obraz přítomné smyslové věci. Naproti tomu je ještě jakási představivost, která poznává smyslový obraz nepřítomné věci. A tak smysly poznávají věc tak, jak je, není-li v orgánu nebo v prostředku překážka, zatímco představivost obvykle poznává věc tak, jak není, protože ji poznává jako přítomnou, i když je nepřítomna. Proto Nejsou to tedy smysly, které vypovídají nepravdu, nýbrž představivost.
Když jsem se nadechoval, že to řeknu v kostce, prof.Hovadík se optal:
Jak potom odpovím slavnému Libomudrunovi ze Stageiry, a potažmo i Augustinovi a Anselmovi?
Odpověz tomu Filosofovi, že ve vesmíru vyšší nepřijímá nic od nižšího, nýbrž naopak. Kdežto u tebe rozum, který je nejvyšší, přijímá něco ze smyslů, a proto se nejedná o podobný případ. Podle toho snadno odpovíš Augustinovi a Anselmovi.
Prof.Hovadík lapal po dechu a zdálo se, že snad dodýchá. Místo toho však profesor nabíral na něco mnohem překvapivějšího. A v následujícím okamžiku to na nás všechny dolehlo jako tajfun, postihující ostrovy ve Žlutém moři.
He pšík!
Po této smršti nastalo ztišení, kdy bylo možno sčítat škody. Zůstal jsem na něho civět.
Stalo se něco, o čem není v dosavadním písemnictví ani zmínky. Uvažoval jsem, co se to se mnou vlastně děje. Jak mi byl rázem ten starý školomet blízký! Dosud mi nebylo příliš jasno ohledně té jeho pravdy. Jenže teď najednou se mi rozsvítilo. Asi proto, že jsem ho začínal chápat. Něco se ve mně hnulo tak, že jsem si ho doslova zamiloval jako má jeden rád sám sebe. Dokonce jsem ho začal uznávat.
Začal jsem profesora velmi uznávat, ale ne tak oficiálně jako na počátku našeho setkání, během něhož jsem vystřízlivěl z té okázalé úcty. Už jsem nepochyboval, že je to člověk nesmírně bystrý, nad jiné povolaný rozsoudit jakoukoliv otázku z oboru správného výběru obuvi do deště, ať už to byly galoše nebo sandále. Nikdy bych však do té doby neuvěřil, že je schopen i takového počinu. Tím se mi otevřel zcela nový pohled na toho chlapíka. Nejlépe to vystihnu, když řeknu, že jak jsem tak na něho zíral, spadly mi z očí šupiny. Za našich časů se totiž v učených kruzích často opakovalo mínění nebožtíka Sókrata, o němž se zmiňuje Plato v jednom svém dialogu, když uvádí, že kýchání vzbuzuje daimonium. Proto se také v takové situaci pohotově říkává: Pozdrav Pánbůh!, a odpovídá se Dejžto Pánbůh! Je pravda, že Platonovi asi nebylo zrovna moc jasné, co je čím zapříčiňováno, zda je kýchání příčinou daimonia, anebo jeho božské daimonium je příčinou kýchání. Jenže ani já jsem přesně nevěděl, jak jsem k tomu přišel. Snad, že mi odkudsi začalo docházet, že vrcholem hledání pravdy je láska, a to přímo v mém srdci. Jenže filozofie by mě k tomu sama nikdy nebyla způsobilá dovést.
Ne že bych profesorovi něco záviděl, ale v duchu jsem se přistihl, když jsem si říkal:
Kéž bych měl takový mozek jako on! Je to obdivuhodné.
Podle mého názoru by mohl jít kolem řady lidí, každému z nich věnovat jeden letmý pohled a oddělit ovce od koz jako když loupete hrách... ,Ten je k světu… Ten je nanic… Toho je třeba opustit... Tenhle je v pořádku... Tomuto jelimanovi je třeba se vyhnout. Jen zabránit tomu, aby se mu dostal do rukou nůž na chleba...
V duchu jsem si říkal: Znamenité, milý profesore! Ó, jak vám rozumím! Co vlastně děláte? - Kladete otázky? Začnete o něčem hovor a pak sledujete reakce.
Nuže, potud vše zaznamenávám pořádku. Ale narážím právě na něco, co mě nutí k zastavení. Dříve než zaznamenám nejnovější část učených rozprav s prof.Hovadíkem, považuji za svou povinnost zarýt pořádně do minulosti, zmínit se o událostech, které se staly v předchozích částech, a vysvětlit kdo je kdo a co se stalo kdy a kde a proč. Tím se ovšem mé zápisky stanou těžkopádnými pro ty, kteří se mnou byli od začátku. "Stará vesta!" začnou křičet, nebo francouzsky: "Déja vu."
Jednou z nemnoha výhod stáří je, že se člověk může postavit o kus dál od rozžhaveného kotle sexu a klidně, nezúčastněně se dívat, co se v tom hrnci děje.
Jeho minulost, přítomnost i budoucnost mi, díky Bohu, jako by ležela na dlani. Co jiného se také mohlo stát, když profesor rozdmychal dívčí představivost vyprávěním o romantických cestách za pravdou a svých výbojích v oblasti technického vynalézání, a nakonec dal najevo, že právě a jedině tohle je mu vším? Srdce mi pro něj, chudáka, krvácelo.
V době, která tak nezřízeně dychtí po rozkoši jako ta, ve které žijeme, je vzácné nalézt muže tak ryzího charakteru, že by se dobrovolně vzdal honosných plesů a místo toho seděl doma a pracoval, a když pomyslím na profesora, zahřeje mě u srdce. Ne že by si neuvědomoval, oč přichází. Věděl své, ale čím dál tím víc uznával, že je lépe se vzdát takovýchto svůdných vyhlídek, ať už je to slečna Opršálková nebo milostpaní Kokrhelová, rozená Ušatá.
Přitom nacházel čím dál tím větší útěchu v libomudrunské umbě, jakož i v tom svém přemýšlování o vynalezání bizarních mašin. Pravděpodobně neexistuje lepší protilék na strasti beznadějné lásky než reálná, jednotvárná práce s prozaickými detaily vedení statku.
Když to vyšlo najevo, slečna Opršálková, pokud je mi známo, chvíli mlčela. Pohlédla k nebi, jako by se divila, proč z něj pořád ještě nevyšlehl blesk a nespálil toho člověka na uhel.
Když se jí vrátila řeč, kterou dočasně ztratila při odhalení netušených možností lidské podlosti, utrousila poznámku natolik prošpikovanou idejemi a významy, že v pouhých deseti slovech poskytla vyčerpávající kritiku zjevu, způsobů, morálky, vousů i předků prof.Hovadíka. Citlivého muže by to mohlo ranit, ale profesor svého času vyslechl až příliš mnoho podobných výlevů, než aby jim nyní věnoval pozornost.
Byla to atraktivní žena, ale stávalo se, že vypadala jako kobra, která se chystá zaútočit, a v tomto ohledu strčila všechny kobry do kapsy.
Ale pokud se profesor polekal, pak jen na chvíli. Byl to bystrý chlapík a okamžitě ho napadlo, že se něco zvrtlo. Zmobilizoval všechny síly, aby si s novým vývojem poradil.
Už nebožtík Homér, blahé paměti, píše, že se z nymfy posléze stává čarodějnice. A vskutku.
Vzbouřila se, když objevila, že se profesor usmívá, tvář jí ztvrdla a začala se chovat škrobeně, a nabyla podoby milostpaní Korhelové, rozené Ušaté.
Zpočátku byl její akční plán prostý. Hodlala z něj pomocí několika sžíravých slov nadělat sekanou, poté bohorovně odplout a nechat ho svíjet se hanbou.
Nakonec odkráčela, rozzuřená jako orientální královna, která má potíže se služebnictvem, a já pozvedl doutník už v mnohem lepší náladě.
Praha, 30.srpna Léta Páně 1872
Dneska ráno jsem si umínil, že zaskočím profesora, a nadhodím otázku tentokrát místo něho:
Drazí obcovatelé této veleučené besedy, začal jsem honosně, řekl bych že v rozumu není nepravda, ale nejsem si jist.
Prof. Hovadík mi hned vyrazil dech slovy, takže jsem si od této chvíle už nebyl jist vůbec ničím.
Arciže um má dvojí činnost, Jednu, která vtiskuje údobu costi. V té není nepravda, jak říká nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, ve třetí knize O duši. A druhou, kterou skládá a rozkládá. V té také není nepravda, jak jest zřejmé z Augustinovy knihy De vera religione, kdež říká, že nikdo nenahlíží nepravdivé věci. V umu arciže nepravda není.
Tak to naříká sám Hovadík, zpyták libomudrovny, a potažmo to tak naříká celá akademická obec učenců.
Nikdo nevyjádří, jaké bylo překvapení profesora, když zjistil, že mu nikdo neodporuje, nýbrž ho jen prostě papouškuje pokaždé, kdykoli se pokusí někoho ohromovat tou svou učenou hatmatilkou.
Správně. Nepravda není v tvém rozumu, nýbrž ve tvých ústech, ty hubo plechová. Tvůj rozum má dvojí činnost: Jednu, která dosahuje bytosti jsoucího. V té nepravda není. A druhou, kterou skládá a rozkládá. Také v té není nepravda, protože nikdo nepoznává nepravdivé věci.
Kromě toho každý, kdo se mýlí, nepoznává to, v čem se mýlí. Proto nemůže být nepravda ve tvém rozumu.
Buď poznáváš nějakou věc tak, jak je, nebo ji nepoznáš. Když poznáváš věc tak, jak je, poznáváš pravdivě. Tedy je tvůj rozum vždy pravdivý. Nepravda v něm tedy není.
Naproti tomu tam, kde provádíš rozumem skládání toho, co jsi poznal, tam už je pravdivé i nepravdivé. V rozumu se tedy nachází nepravda.
Stačí říci, že se slovo "rozum" odvozuje z toho, že „roz“ – „um“ poznává vnitřek věci. Rozumět znamená umět pronikat dovnitř. Smysly a představivost poznávají výlučně vnější stránku věci, zatímco rozum dosahuje nitra a podstaty věci. Rozum se však navíc zabývá podstatou postřehnutých věcí různým způsobem, když o nich uvažuje a když je zkoumá. Slovo "rozum" tedy můžeš chápat dvojím způsobem.
Předně pokud se vztahuje pouze k tomu, z čeho byl původně odvozen. A tak ve vlastním slova smyslu vypovídáš, že poznáváš, když poznáváš bytost jsoucí věci nebo když poznáváš to, co je rozumu bezprostředně známo při dosahování bytosti jsoucí věci, jako jsou například první základy, které poznáváš, když je poznáváš v nějakém jejich vyjádření. Proto můžeš rozum nazvat osvědčením základů. Vlastním předmětem rozumu je však bytost jsoucí věci. Proto stejně jako jsou smysly vždy pravdivé v tom, co se týče vlastní smyslově vnímatelné věci, tak je pravdivý také rozum při poznávání toho, co čím je.
Přesto však může případně nastat nepravda, nakolik totiž tvůj rozum nepravdivě skládá a rozkládá. To se může stát dvojím způsobem. Předně když přiřadí vymezení jedné věci jiné věci, jako například kdyby složil vymezení osla: " rozumný živočich smrtelný", nebo když spojí části vymezení, které se spojovat nemohou, jako například kdyby složil vymezení osla: " nerozumný živočich nesmrtelný". Je totiž nepravdivé tvrzení, že nějaký nerozumný živočich je nesmrtelný. A tak je jasné, že vymezení může být nepravdivé pouze tehdy, když zahrnuje nepravdivé tvrzení. Podobně tě také rozum neklame ani u prvních základů. Je tedy jasné, že uvažuješ-li rozum z hlediska té činnosti, z níž byl odvozen výraz "rozum", tak v něm není nepravda. Za druhé můžeš chápat rozum v širším slova smyslu, nakolik se rozšiřuje na všechny činnosti, včetně domněnky a rozvažování. A tímto způsobem je v rozumu nepravda. Vrátíš-li však správně k prvním základům, pak v něm nikdy nepravda není. Z toho je jasné řešení všech námitek.
Ztumpachovatělý profesor mezitím sice nabral dech, ale ne k tomu, aby něco podotkl. Pravda je, že si sice přímo nesypal popel na hlavu, ale patrně k tomu měl silné nutkání. Ušlechtilé, upřímné oči se mu rozjasnily.
Zato já jsem skoro nevěřil svým očím, když jsem sledoval, jak přímo zářil, jeho chování i jeho zjev naprosto vyvracely mou první domněnku, že ho dlouhé řečnění vyčerpalo. Monokl se mu blýskal a zdálo se, že se vznáší ve vzduchu.
Existuje velmi inzerovaný speciální lék, který slibuje tomu, kdo si ho koupí, klid, duševní rovnováhu, pevné nervy a organickou neporušenost a zaručuje mu, že ho osvobodí od nervové popudlivosti, bubnování prstů, skřípění zubů a dupání nohama. Prof.Hovadík jako by bral tento jedinečný lék již několik týdnů a básník Jan Kollár, pokud by byl přítomen, ukázal by na něho prstem a tiše by řekl: "Jářku, podle tohoto chlapíka si učiníte představu, co jsem měl na mysli, když jsem psal Slávy dcera.
"Oj, jajaja, jaj!“ zavýskl profesor a mohu dosvědčit, že poprvé použil tento výraz na učené besedě libomudrunů.
V tomto vrcholném okamžiku chtěl oslavovat a připadalo mu, že způsob oslavy, který má na mysli, si žádá něco silnějšího než čaj, a důraznějšího, něco, co by nejen opájelo, ale co by zároveň uštklo jako had, co by působilo jako zmijí jed. A shodou okolností měl ve skříni láhev moravské halúzkové s příslušnými vlastnostmi.
O pět minut později jsme spolu s ním pozdvihovali číšky a hlavou se nám šířil svěží pocit pohody a překypujícího nadšení.
Teprve o něco později nám dal najevo, že se v myšlenkách zaobírá vážnějšími věcmi. V takovéto chvíli nestačí, když se člověk pouze raduje. Uvědomil si, že nestačí ani pouhý fakt, že bychom v životě měli podobnými velkými citovými vzmachy procházet. Důležité je, abychom si z nich vzali poučení a řídili se jím. A on tvrdil, že na něj byl tento nádherný kousek štěstí seslán s nějakým záměrem.
+++
EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (10)
Tvoje obnova životního prostředí v duchu křesťanské ekologie zahrnuje jistý postup:
KRISTUS - VYKUPITEL
- obnova spojení tvého vnitřního životního prostředí a okolního životního prostředí,
- TY A TVOJE PRÁCE,
- TVOJE RODINA,
- VÝZNAM ŽENY PRO OBNOVU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ, A HLAVNĚ PANNY MARIE.
Tvoje duše je ve vesmíru pro Boha v Kristu. Ale každá skutečnost kolem tebe, i hmotná, je pro tvou duši. Tedy každá okolní skutečnost je prostřednictvím tvé duše v Kristu. Tento stručný myšlenkový postup ti odhaluje nevyčerpatelná tajemství vesmíru.
Mýlil by ses, kdyby ses domníval, že je tvoje duše určena pro Krista v právně-vlastnickém smyslu. Svět se dovršuje ve společenství mezi osobami, takže i mezi dvěma dušemi trvají nějaké společenské vztahy.
Tvůj duch směřuje ve vesmíru k Bohu, a každá skutečnost kolem tebe, i hmotná, je pro tvou duši.
Žiješ ve vesmíru. Proto se hleď zbavit jakékoli nevnímavosti vůči skutečnostem příliš malým nebo příliš blízkým, právě tak, jako vůči skutečnostem příliš velkým či příliš vzdáleným. Kořeny tvého bytí sahají nesmírně daleko. Tvoje duše oživuje buňky tvého těla. Prostřednictvím hmoty neseš v sobě nerozluštitelné spojené všech vlivů a sil, působí na tebe jako na živý organismus. Svou hmotnou stránkou během života také vstřebáváš nesmírné množství vzdálených i bližších, pozemských vlivů. Ještě výraznější a pro tebe jako lidskou bytost vlastnější je působení vesmíru a bližšího pozemského okolí na tvou duši. Nedomnívej se, že by tvoje tělo přijímalo všechny tyto vlivy docela nezávisle na duši. Všechno, co tvoje tělo přijímá, osvojuje si také tvoje duše, a to na své úrovni a svým způsobem. Nemůže však uniknout styku s vesmírem, třebaže v duchovní podstatě jsi svobodný a můžeš se rozhodnout, zda se některému vlivu poddáš nebo zda mu budeš vzdorovat.
Někteří učitelé duchovního života tvrdí, že Bohu jde jen o tvou duši. Třebaže je tvoje duše zvlášť stvořena, přesto je ve své činnosti a růstu spojena s hmotným tělem, které je obklopeno okolním světem. Bůh tedy ve tvé duši miluje a žehná celému světu, neboť tvá duše je zvláštním způsobem spojena.s tělem tohoto světa
Tvým posláním v tomto světě je nejenom to, abys projevil svou poslušnost, nýbrž buduj svou věrností jisté dílo, do něhož vstupuje něco z tohoto světa, ze Země. Přitom začni sám u sebe. Zapoj se do díla, které dalekosáhle přesahuje tvůj osobní úspěch: tvoje dotvoření světa duchovně obnoveného Kristem.
Úsilím a růstem tvé duše vtiskuješ správný tvar tělu. Přitom se rozvíjí živoucí skladba tvého nitra. To se projevuje také navenek, působením na okolní svět. Tak dotváříš okolní stvořený svět, který duchovně obnovil Kristus.
Co z toho vyplývá?
Nauč se chápat spjatost své duše s Bohem a světa se svou duší jako souvislost složek a celku jediné skladby. Bůh zaměřuje všechny prvky vesmíru k sobě. Díky Kristu přesahuje oblast tvé činnosti a dotýká se celé skutečnosti, včetně hmoty. Dílo Vtělení bude dovršeno teprve, až všechno, co je, bude znovu přivedeno ke konečné jednotě s Vykupitelem jako tvým Bratrem a Ohniskem všeho.
Plnost Krista vychází z celého stvoření (Ef 4, 13). Dílo stvoření pokračuje dále. Na základě vzájemné propojenosti mezi tvou duší, hmotou a Kristem, přispíváš svou prací sice nepatrně, ale přesto k dovršení podmínek Kristovy plnosti. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, přesto má velkou důležitost pro Boží království, pokud přispívá k lepšímu uspořádání společnosti. (Jan Pavel II., Laborem exercens, V, 27)
Přirozená činnost ve světě je propojena s nadpřirozenou činností. Je však vnitřně jasně rozlišena. Cokoli však vykonáš ve svém životním prostředí, to se případně připojuje k tomu, co Kristus duchovně obnovil v celém světě. Kristem navěky duchovně obnovený svět však obsahuje tvůj hřích nepořádek a nesoulad.
Tvoje činnost, jíž se snažíš zlepšovat své životní podmínky, je ve shodě s Božím záměrem. Z toho je jasné, že radostná zvěst Nového zákona tě neodvrací od budování světa, nýbrž spíše tě k tomu ještě víc zavazuje. (Gaudium et spes, 34)
Ujmi se své zodpovědnosti! Uchovej si před očima obraz proroka Jonáše, který prošel město Ninive, aby v něm hlásal zvěst Božího milosrdenství. Je pravda, že město, popisované v bibli, je místem hříchu a lidské pýchy. Avšak také Jeruzalém je biblické město, svaté město, město setkání s Bohem, a příslib města jako střediska Boží vlády, založené Kristem ve tvých poměrech (Pavel VI., Octogesima adveniens, I, 6). Fr.Moti (Pokr.)
D O P I S Y
SOCHAŘI
Kámen se raděj dešti svěří
Aby ho dlátky kapek otesal
V šumění naučil ho písni skal
JSI ARCHITEKT
Hladina řeky citlivá je na dotek
Když svými kruhy rozlévá se mezi břehy
A přesně měří poloměry
Jsi básníkem
Chtěj na chvíli být chasníkem
Co korále z jeřabin
Své milé navléká
Slova znachovělá podzimem
JSI MALÍŘ
Zkus namalovat plný talíř
Kde hladoví se po kráse
Vždyť těla hvězd
Nestojí ani halíř
A hraj í každý den
(na rozdíl od hvězd filmových)
jen co temnota vystřídala běl
to stálé rození a umírání
do plátna vtěl
JSI KNĚZ
Pak věz
Že šípem ducha protknutá
Tvá sestra třeba někde v buši
Tajemství zrození a smrti tuší
V každém stvoření
Co žije na zemi
Ve velkých i malých příbězích
Když sedává na březích
Po hladině bílé chleby oblak plují
A ona jí tu krásu
Když vidí
jak božské sestupuje
a znovu rodí Zemi.
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, mučedníka osvětimského
Víš, proč Panna Maria pomáhá zvláštním způsobem právě tobě, kdo toužíš po čistém nazírání?
„Když se církev ubírá prostorem a časem, a ještě víc dějinami lidských duší, je Maria přítomna jako ta, která je "blahoslavená, protože uvěřila", jako ta, která kráčela napřed cestou víry, na níž má jako žádný jiný člověk účast na Mém vykupitelském tajemství. Maria, která vstoupila hluboko pronikla do dějin tvé spásy, zvláštním způsobem spojuje a vyzařuje největší skutečnosti víry." Jan Pavel II., Redemprotis mater, II,25:
Maria neobdržela apoštolské poslání přímo. Nebyla mezi učedníky, když je rozesílám s tímto posláním do celého světa (Mt 28,19). Avšak ve večeřadle, kde se apoštolové připravovali převzít toto poslání s příchodem Mého Ducha pravdy, je Maria s nimi (Sk 1,13n). Od první chvíle pohlíží Moje Církev na Marii prostřednictvím Mne jako tvého Bratra a Spasitele, tak jako "pohlíží" na Mne prostřednictvím Marie. (Redemptoris mater,II,26)
Tak se uč s Církví od Marie svému vlastnímu mateřství. Jako je Maria ve službě tajemství Mého Vtělení, tak zůstává církev prostřednictvím milosti ve službě tajemství přijetí dítek za vlastní. Současně zůstává Církev podle Mariina vzoru též pannou, věrnou Mně, svému Snoubenci. (III,43)
Snaž se silně zakoušet toto mateřství zvláště při eucharistické hostině, kdy se ti zpřítomňuji, takže je tu Moje pravé tělo, narozené z Panny Marie. (III,44:
Pro mateřství je zásadně důležité, že se vztahuje na osobu. Rozhoduje o něm vždy jedinečný a neopakovatelný svazek dvou osob: matky s dítětem a dítěte s matkou.
Mateřství v řádu milosti si zachovává obdobu s tím; čím se vyznačuje "v řádu přirozenosti" svazek matky s dítětem. V tomto světle lépe porozumíš faktu, že v Mém odkazu na Golgotě je nové mateřství jeho matky adresováno v jednotném čísle jednomu člověku: "To je tvůj syn."
V těchto slovech se plně udává důvod pro mariánský rozměr tvého života jako Mého učedníka.
Svatá Panna obstarává tvé duši nejen spásu, nýbrž i dokonalost. Tak ji vede do nebe s bohatstvím zásluh a ke skvělé koruně slávy. Tvoje duše však musí vážně působit na této dokonalosti a osvojit si všechny prostředky k ní. Mezi spasením a dosažením dokonalosti je ten rozdíl, že ke spasení postačí žít v milosti a setrvat v ní až do konce, kdežto křesťanská dokonalost vyžaduje stálý vzrůst milosti, stálý vzrůst všech ctností a hlavně lásky, jež je podstatným požadavkem křesťanské dokonalosti.
Naše společná panenská Máti jistě obstará duchovní pokrok tvé duši jí oddané a žijící v Mé milosti; neboť i pohled na Mne i pohled na tvou duši ji mocně nutká, aby ti pomáhala ke stále větší dokonalosti.
Když patří na Mne, vroucí láska ke Mně působí touhu, aby se Mi sloužilo a prokazovala se Mi úcta, hlavně od tebe.
Říká-li se, že Maria má milosrdné oči pro všechny, musíš dodat, že září zvláštní láskou k tobě, svému služebníkovi, a že ti jistě obstará velkou hojnost ctností a zásluh v tomto životě, aby tě mohla uvést do nesmírné slávy v nebeské vlasti.
Jak mají projevovat svou úctu ke svaté Panně duše zvláště horlivé?
Za hlavní způsob uctívání Panny Marie horlivou duší považuji vyvolení si svaté Panny za Matku. Na ten úkon se připravuj po devět dní před některým jejím svátkem a často na to mysli s hlubokou dětskou láskou. Svatý Filip Neri ji nikdy nejmenoval jinak, než „nejsladší Matkou“.
Mariánský rozměr tvého života jako Mého učedníka nalézá zvláštní výraz právě v takovém dětinném důvěrném svěření se naší panenské Matce, jaké má původ ve Mém odkazu na Golgotě. Když se svěřuješ dětinně Marii podobně jako apoštol Jan, "bereš si" Kristovu Matku "k sobě", přijímáš ji za vlastní a uvádíš ji do celého prostoru svého vnitřního života, to je do svého lidského a křesťanského "já“. Tímto způsobem se snaž dostat se do spasitelného okruhu "mateřské lásky", s jakou naše panenská Matka "se stará o tebe, protože jsem tvůj Bratr a Spasitel a spolupracuje "při tvém zrození a vychování" podle míry daru, jakého se ti dostává z moci Mého Ducha. Takto se rozvíjí také ono duchovní mateřství, které se stalo pod křížem a ve večeřadle Mariiným údělem. (Redemptoris mater, III,45)
Tento dětinný vztah, toto svěření se dítěte matce má nejen počátek u Mne, nýbrž konec konců je ke Mně zaměřen. Můžeme říci, že Maria všem stále opakuje tatáž slova, která vyslovila v Galilejské Káně: "Udělejte všechno, co vám řekne!" (Redemptoris mater, III,46)
Druhým projevem úcty k svaté Panně je pozorná denní modlitba k posvěcování času. Řeholníci jistého kláštera byli postiženi značnými pohromami, když zanedbávali toto uctívání Panny Marie, a byli jich zbaveni, až když se na radu sv.Petra Damianiho opět horlivě ujali této pobožnosti. Tento případ jasně dokazuje, jak milou je svaté Panně modlitba hodinek.
Třetí způsob uctívání mocné Matky je pomodlit se denně aspoň část růžence. Svatá Panna vždy poskytovala veliké milosti duším oddaným této pobožnosti.
Čtvrtý způsob uctívání je denně nebo aspoň často se modlit před některým obrazem svaté Panny, jak činil Tomáš Sanchez, proslavený zbožným životem a učeností. Nikdy se nevydával na cestu, aniž by ve chrámu zasvěceném Mé Matce neprosil o požehnání a posvěcení každého kroku.
Pátý způsob úcty je zbožně se připravovat na mariánské svátky. Svatá Gertruda viděla zástup dívek, na něž naše dobrá Matka patřila s láskou v očích, protože se připravovaly zvláště zbožně na svátek Nanebevzetí. Je dobře se na tyto svátky připravovat dnem přísnějšího postu a umrtvováním těla.
Šestý prostředek, jak se zalíbit svaté Panně je úsilí naučit své lásce k Panně Marii přátele, rodiče, služebnictvo. Svaté Brigitě zjevuji, že je to Panně Marii velmi milé, a říkám jí: ,Učiň, ať tvé děti jsou také mými dětmi.
Sedmý způsob uctívání je z lásky k Panně Marii usilovat o odstranění svých starých chyb. Ostatně láska je vynalézavá a vnukne každému mnoho dalších cest k zalíbení se nebeské Královně.
V Mariině světle spatřuje celá Moje církev ve tváři ženy odlesk krásy, v níž se zrcadlí nejušlechtilejší city, jakých je schopno lidské srdce: bezvýhradná obětavost lásky, síla, jež dovede snášet největší bolesti, bezmezná věrnost a neúnavná činorodost, dovednost spojovat hluboký vhled se slovem útěchy a povzbuzení. (Redemptoris mater, III,46)
+++
BRNĚNSKÁ DIECÉZE - ŽIVÝ ORGANISMUS
Letos v Brně prožíváme 230.výročí vzniku brněnské diecéze.
Brněnské biskupství bylo založeno 5. 12. 1777. Podnět k tomu vzešel od císařovny Marie Terezie, která rozhodla o vzniku brněnského biskupství oddělením 151 farností pod olomouckého arcibiskupství, kterému pak mělo zbýt 312 farností.
Problematickým bodem tohoto státního zákroku bylo "ius patronatus" a později právo nominace biskupů do nových biskupství. Císařovna se pokusila vyhrazovat si právo nominace v novém brněnském biskupství. Toto právo nominace biskupa použila císařovna jmenováním faráře z Petrova (Brno), hraběte Matyáše Chorinského biskupem v Brně. Císařovna vyhradila právo nominace v českém království sobě a svým nástupcům.
Císařovna Marie Terezie povolala do úřadu prvního brněnského biskupa Matyáše Františka Chorinského von Ledske. Vyslanci olomoucké katedrální kapituly obdrželi dne 24. 5. 1777 ve Vídni oznámení o rozhodnutí císařovny.
Z dopisu Marie Terezie papeži Piu VI. ze dne 9.6. 1777 vyplývá, že císařovna, poté, co postavila papeže před hotovou věc, jej žádala, aby potvrdil volbu nového biskupa v Brně Matyáše hraběte Chorinského. Papež zároveň obdržel i přehledy nových diecézních hranic a seznamy farností.
Císařské nominační právo na brněnské biskupství bylo papežem potvrzeno a vše probíhalo dle přání císařovny a kancléře Kaunice.
Hlavní důvod uváděný císařovnou pro rozdělení moravské arcidiecéze olomoucké byl tento: V oblastech hraničících s Pruskem a Maďarskem jsou luteráni a hrozí nebezpečí pronikání luteránských vlivů. Přes všechno úsilí olomouckých biskupů se nedalo zabránit pronikání luterství do odlehlých horských oblastí. Výbuchy náboženských bouří si vynutily rozdělení teritoria, protože pronikání heterodoxie bylo prý způsobeno nedostatečným stykem biskupů s prostými věřícími.
Kromě toho, jak dnes už víme, existoval u císařovny Marie Terezie program dalšího rozsáhlého státního zasahování do záležitostí Církve v Českých zemích a na Moravě. Tento tereziánský program byl prováděn krátce potom za Josefa II. rozsáhlým rušením klášterů. Počítalo se také s tím, že četné církevní objekty, zbavené řádové správy budou vyžadovat novou, důkladnější církevní správu. Sociologické vysvětlení tohoto tereziánského a jozefínského experimentování s Církví v českých zemích a na Moravě (na rozdíl od jiných zemí rakousko-uherského soustátí), uvádí zřejmě nejpokročilejší průmyslový rozvoj v těchto zemích rakousko-uherské monarchie, kde následkem toho byly pronikavě změněné společenské vztahy, jako třídní rozdíly.
Svatý Otec velkomyslně přijal tyto zásahy do záležitostí a práv Církve. Ať už jsou okolnosti vzniku brněnské diecése jakékoli, výsledkem je BRNĚNSKÁ DIECÉZE - ŽIVÝ ORGANISMUS. Dokonale se zhostila úkolu, který na ni dopadl následkem břemene jozefínských reforem. Nadále žije a vydává své plody. Názorně o tom svědčila výstava fotografií od Libora Teplého, Jaroslava Horáka, Jana Zachy a Vratislava Hnátka v BRNĚNSKÉM ANGELIKU. Konala se od 7.10. do 27.10.2007.
+++
Zprávy: Od 23.12. do 13.1.2008 se koná v Brněnském angeliku (Brno, Dominikánská, kostel sv.Michala I.patro) SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM: Umění betlémské meditace: Zúčastní se Zdeněk Fuchsa, Ivan kříž, Jana Bayerova, Jiří Grbavčič, Pavel Čech, Jana Ondrušová-Wünschová, Eva Mužiková, Veronika Planerová, Ema Hostašová, Irenej Ciutti. Denně 17-20, neděle 9,30-12, 17-20.____