PROSINEC 2009

 

Ročník XV., číslo 12.                                                                                                                      prosinec 2009

Obsah: Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (44), Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi,Zprávy____________________________________

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA PRO ZAČÁTEČNÍKY

TVRDÉ PODMÍNKY BOŽÍHO DĚTSTVÍ

O Vánocích se s oblibou obracíš do Betléma, aby ses rozplýval v dojatých pohledech na Moje jesličky. Nezapomínej přitom na tvrdou a drsnou kolébku. Je to nejprve studený odchov v Betlémě na seně, a posléze ještě drsnější a tvrdší kříž na Golgotě. Přesto sám bratrsky dobrovolně uléhám do této kolébky, zatímco jsi sám měl trpět. Sám ses odsoudil ke všem bolestem a ke smrti. To všechno jen kvůli tomu pošetilému útěku ode Mne, k němuž se uchýlili tvoji prarodiče Adam s Evou. Od té doby jsi spolu s ostatními prchal přede Mnou. Prchal jsi jako Adam, jako Kain, jako Jonáš. Kdo sečte všechny způsoby, kterými ses kdy skrýval před Mou tváří? Sám to však zastavuji. A nastavuji, rozpřahuji na kříži své paže k tobě, jako matka rozpřahuje svou náruč nerozumnému dítěti, které utíká, utíká, nedívá se a běží do záhuby.

Rozpřahuji své paže na kříž, a abys měl jistotu, že tato Moje rozevřená, ochranná náruč bude otevřena na věky, nechávám ji přibít na kříž. Jak hluboce Mi rozumí svatá Kateřina Sienská, když Mi říká: „Ježíši, nebyly by tě na kříži udržely hřeby, kdyby tě tam nedržela láska.“

Sám si nedokážeš pomoci. Všechno, co jsi Mi kdy podával, bylo všechno nakaženo červem porušenosti, prvním hříchem. Všechno bylo porušeno, nakaženo hříchem. Tak všechno tvoje přibližování ke Mně bylo bolestné vyjadřování, že jsi měl zemřít, že smrt a zničení oběti znamená, že jsi uznával, že si zasloužíš tuto smrt.

Protože jsi sám ve své malosti a porušené konečnosti nikdy nemohl odčinit nekonečnou urážku Mého majestátu, proto přicházím jako tvůj Bratr a Spasitel i jako Moje jednorozené Dítě. Přicházím ve tvé lidské přirozenosti, abych nadpřirozenou mocí a silou Mého božství ve svém člověčenství učinil zadost za tvoje hříchy. Tak má Moje zadostiučinění nekonečnou hodnotu. Jsi vykoupen. Za neposlušnost prvního z lidí podávám bratrsky sám sebe poslušně až k smrti.

Přitom jsem s tebou spojen. Jako jeden z lidí nesu tíhu tvého lidského údělu, který obětuji. Tím za tebe platím. Tak zjednávám tvému člověčenství znovu Moje dětství. Pod jedním stromem jsi je ztratil a na stromě kříže ti podruhé zraje a nabízí se už ne jako plod smrti, nýbrž jako ovoce života.

Rozjímej o tom, jak povstává tvoje znovuzrození. Rozjímej o tom, jak povstává tvoje znovunalezené člověčenství Mého dítěte. Na kříži v Mých hrozných mukách, které bratrsky snáším, abych tě spasil. Kdy pochopíš Mou nesmírnou lásku? Nikdy, protože bys na to musel být Mnou samým, abys pochopil, že jsem, který jsem, a jaká to byla oběť, když beru na sebe tvou podobu otroka, abych tě Mou krví ve tvém člověčenství vykoupil!

Jako tvůj Bratr a Spasitel před ničím neuhýbám, před žádnou bolestí. Není bolesti, kterou bych nebyl vzal na sebe. Není ani jediné bolesti, která by nevzešla z prvního odvrácení se tvora ode Mne, z prvního rozvrácení řádu prvním člověkem.

Beru na sebe hlad a strádání a bezmocnost a utrpení počatého člověka, jemuž jeho matka upírá právo narodit se. Přijímám na sebe únavu tělesné práce a nevděk práce intelektuální. Jsem nemilován za tolik lásky. Jsem nechápán, neuznáván a zraňován tam, kde se nejvíce dávám. Ač jsem, který jsem, přesto jsem těmi, kdo na Mně ve všem závisejí, pokládán za rouhače. Třebaže tak horoucně miluji svůj národ jako nikdo jiný, jsem svými rodáky prohlášen za hlavního nepřítele národa, a musím spíše zahynout, než aby pro Mne, pro Mou neobvyklost byl obětován celý národ. Upírají Mi čest a dobré jméno. Jsem popliván, usmýkán. Bičován. Moje Tělo se utápí v krvi u pranýře i na kříži. Moje zmučené a drásané Tělo je opřeno o drsnou kůru, údy nataženy s prasknutí. Ústa Mi hoří v horečce, hejna hmyzu rozdírají Moje svaté rány a přece se proti tomu všemu zdráhám užít své všemoci. Můj sluch drásá ďábelský chechtot vrahů, Mých nepřátel, velekněží, rouhání, posměch a vyzývavý křik, abych sestoupil s kříže. Ďábel jako by tušil, že Moje láska je silnější než nejkrutější muka, že nesestoupím. Proto Mi hledí co nejkrutěji ztrpčit Mou sladkou, obětující se lásku.

Zůstávám opuštěn ode všech. Okolo kříže se tulí u Marie jen hlouček zbožných žen, protože z mužů tam zůstává jen Jan, Můj miláček. Jeden z učedníků Mne prodává, druhý, kterého si volím za prvního, Mne zapírá, všichni se rozutekli, zděšení hroznou křivdou a nespravedlností, veřejně doznanou i velekněžími, kteří nepopírají před Jidášem Mou nevinu. Ale co se kdo staral o Mou vinu nebo Mou nevinu! Ohrožuji je. Ohrožuji jejich starý zákon. Museli by ustoupit se svým starým kněžstvím a proto ať je utracen ten, který chce vybudovat nové náboženství na lásce, ne na strachu, ne na počtu a na váze obětí.

Když volám jako tvůj Bratr a Spasitel k nebesům: „Dokonáno jest! Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha“, tak tím naplňuji Mé vykupitelské poslání. Platím za tebe v krajní poslušnosti. A v této Mé oběti, v Mém posledním vítězném zvolání stáváš se znovu Mým miláčkem. Víc než Mým miláčkem. Mým dítětem i účastníkem Mé vlastní nadpřirozenosti a Mého vyššího života. Proto se při Mé smrti trhá chrámová opona. Hroutí se přehrada pouhé ustrašené úcty mezi Mnou, mocným, a mezi tebou, ubohým, ničemným tvorem. Už tě nebudu nazývat služebníkem, nýbrž Mým přítelem, a ještě víc - Mým dítětem!

Nezapomínej na to, že se stáváš Mým dítětem na Mém kříži. Tvoje vykoupení Mne stojí mnoho práce a námahy. Tolik opuštěnosti, tolik hořkosti, tolik muk a úzkostí, že sám volám, že je Moje duše smutná až k smrti. A ty bys chtěl brát na lehkou váhu Moje dětství ve tvém srdci? Tobě by nebylo vůbec lito tvého Spasitele? Nezapomínej, že jsem musel za všechno zaplatit, že každý tvůj hřích byl obsažen v Mém vzdechu, v Mých bolestech, že každý hřích vynutil krvavý pot, že z těch svatých ran jedna rána a jedna krůpěj je také tvá. Nezapomínej, že Moje rozedrané, poplivané, zohavené tělo je také tvoje dílo. Všechno však s bratrskou láskou rád přináším, i když Mne to utrpení kvůli tobě nelechtá. Znamená pro Mne strašná muka, když svým vševědoucím pohledem sleduji v budoucnosti ony nešťastníky, kterým je Moje bolest lhostejná, kteří odmítají Mou lásku, pohrdají milosrdenstvím Mé obětavé lásky, kteří volají, aby Moje krev sestoupila jako mstící krev na ně a na jejich děti.

Když Mne, tvého Bratra a Spasitele stojí tvoje dětství tolik, tak se nemůžeš a nesmíš spokojit tím, že si jen jakž-takž uchováš Mé vznešené dětství. To by opravdu bylo velmi málo před potokem slz a nejdražší Krve. To všechno pro tebe podstupuji, to vše ti dávám, nejenom aby ses stal Mým dítětem, nýbrž abys mohl naplno žít jako Moje dítě, nejenom aby ses nazýval Mým dítětem, nýbrž jím doopravdy byl a podle toho také žil. Snaž se totiž stále růst podle Mého dětství. Vždyť Moje Krev má nekonečnou sílu. Tak jako stačila obmýt hříchy celého světa a právě tebe uprostřed zástupů všech ostatních lidí učinit Mým dítětem, tak také stačí všechny posvětit. Navzdory všem jejich zvrhlostem a úchylkám, slabostem a nedokonalostem, je schopna přetvořit nejodpornější povahy, zdolat nejtěžší odboj, jen kdvž se otevřeš síle Mé Krve.

Proto čerpej co nejhorlivěji z moci a síly Mé Krve! Neboj se! Můj Kříž unese i tebe, unese celou tvou touhu i slabost a pomůže ti, abys mohl duchovně růst v Mém dětství, které sis utrhl ze svatého stromu kříže Mé poslušnosti.

Jako tvůj Bratr a Spasitel se nespokojuji s tím, že jednou podávám svou oběť na kříži. Když proměňuji při Poslední večeři Mé Tělo a Mou Krev, proměňuji je jako tělo podané v oběť a jako krev nabídnutou k oběti. Na kříži pak toto podání a nabídnutí bylo přijato a naplněno. Tak tě zavazuji, abys proměňoval Moje Tělo a Krev, jako tělo obětované, jako krev nabídnutou k prolití. Tak tomu má být navěky. To je ona nová oběť. Církev koná tuto oběť, koná to, co bratrsky a spasitelně ustanovuji na Mou památku, zpřítomňuji, co podávám při Poslední večeři, proměňuji při Poslední večeři a obětovávám na kříži.  Chci, aby tato Moje oběť lásky stála nepřetržitě před tebou jako výzva. Jako výzva Mému dětství ve tvém srdci. Církev odívá Mou vznešenou oběť svatými obřady, protože cítí posvátnost a nesmírnost Mé oběti, že se nechce jen, takřka holýma rukama dotýkat svatých tajemství Mé lásky.

Tak se zpřítomňuje Moje oběť kalvárská a Poslední večeře. Zpřítomňuje se tu také zrození Mého dětství pro tebe. Tak by tě měla každá mše svatá, každá totiž oběť mše svaté upamatovat na nesmírné obdarování, kterého se ti dostává na kříži, a na povinnost, kterou jsi přijal, žít v síle a světle Mého svatého dětství. Chci, aby Moje Krev stále kanula před tvým duchovním pohledem jako veliký závazek k ustavičnému uskutečňování, prohlubování, naplňování a zdokonalování Mého dětství ve středu tvého života. A když se bratrsky a spasitelně podávám v oběť pro Mne otcovského a když ty jsi Mým dítětem a víš, že jsem hoden nesmírné a věčné slávy, tak neváhej! Podej svou poslušnost za oběť tam, kde krvácí Moje Nejsvětější Srdce, kde jsi Mi nejpodobnější, velkodušně obětujícímu sebe celého. Obětuj tam ve spojení s Mou obětí všechno, co je ti těžké, krvavé, bolestné, všechny své slzy, ústrky, krev, pot, únavu, nevděk, urážky a křivdy. To vše spoj jako dítě, důvěřující Mně otcovskému a přesvědčené, že si zasluhuji, abys toto všechno přijal v důvěře z Mých rukou a podal Mi to s důvěrnou oddaností. V tomto smyslu, z tohoto hlediska, jinak tak málo známého, je mše svatá krásná. Je to víc než obřad. Je to oběť dítěte s ohledem na to, jak se toto dítě v prvé Mé bratrské oběti stává Mým dítětem, a že je vhodné a spravedlivé, aby i ono dovedlo, když má takovou pomoc a sílu, stát se samo podobně tak jedinou obětí všemi skutky a kroky, celou svou bytostí, jak to dovedu sám na kříži. B. (Pokr.)

+++

BESEDNÍ ŘEČI PODLE TOMÁŠE ZE ŠTÍTNÉHO (44)

Děti: Je nám divné, tatíku, proč všemohoucí a nejvýš dobrý Bůh nevlévá každému svůj dar v takové síle, až by vzbudil jeho vůli k dobrému, aby tak byli všichni spaseni? Vždyť víme, že by to učinit mohl.

Otec: Ó, děti, Jak nevyzpytatelné jsou úradky Boží, že je neobsáhne ani jeden rozum na světě. Tak praví žaltář: propastná tůň nezměrná jsou tvoje soudy (Ž 36,7) Kdo dosáhne k mnohým takovým věcem a pochopí smysl, proč je to či ono? Proč Bůh, když může, přesto nepovolá všechny ke spáse? Proč dá jednomu dar své milosti a druhému nedá? Jeden byl odedávna dobrý a nakonec se odvrátí, druhý bude celý život zlý a nakonec se obrátí a od dobrých někdy vyjdou zlé děti nebo dobré od zlých. Zde musí každý jazyk umlknout. Při té odpovědi oněmí i nejhovornější. Zde může každý svým srdcem zvolat se sv. Pavlem. Ten při zmínce o tom, že Bůh nechal v nevěře židovský národ, s nímž vykonal tolik divů, však dal zahynout jejich většině a zase hloupým pohanům pomohl, zvolal: Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu? (Ř 11,33)

I když si nemyslím, že tomu všemu můžete porozumět, přesto se vám o tom zmínit, abyste se nadchnuli a snažili se otevřít nebeskému světlu, v němž kde byste bez zásluhy viděli Boha a úplné a pravé poznání všeho. Říkám vám, že v celém světě světě, jako v  nebeských výsostech nebo v pekelných propastech se neděje nic, než to, přikázáno anebo dopuštěno nebeským králem podle jeho nevýslovné spravedlnosti, kterou nelze obsáhnout. Neboť vše je uspořádáno v jeho moudrosti a vše je dobré, a když něco dopustí, aby se někomu stalo něco zlého, i to je dobré a spravedlivé. Jeden opat říká v promluvách starých otců: Sluší se nám neochvějně věřit, že se nic neděje bez Boží vůle, neboť vše je buď jeho vůlí anebo jeho dopuštěním. Když chce Bůh tímto činem ponechat někoho bez své pomoci zahynut, učiní to spravedlivě, neboť je správné, aby tak nechal věci, jak je založil v jejich přirozenosti, a pomáhal těm, kterým chce, s ohledem na jejich přirozenost. Když se tedy někdo svobodnou vůlí spolehne na sebe, ale pak se pokorně obrátí, po svou pokoru je pozdvihnut. Zklamal nás pád tak velikého muže (jako byl Petr nebo král David), ale že se pokáním napravil, to nás povzbuzuje. Proto i sv. Augustin píše: Člověk nemá nikdy posuzovat velikost hříchů bez Boží milosti ani dobroty Boží, ani bez jeho přímé spravedlnosti, a kdyby to člověk věděl, že právě jeden mezi mnoha má být zatracen, měl by se bát, aby to nebyl právě on, a vyvarovat se hříchu, a také, kdyby právě někdo měl být spasen, měl by doufat, že to bude on, a konat dobro. Amen.

 

 

EVANGELIUM PODLE MÉHO GUSTA

HOŘKÉ SNĚNÍ

Víš, kdo dovede opravdu trpět? Kdo cítí bolest? Znáš někoho, kdo trpí hrůzou, aby nevykolejil z řádu? Kdo trpí osamoceností ve své bolesti, ale přesto trpí vítězně odevzdaností do vůle našeho věčného Otce? Víš, kdo z tvého okolí prozařuje svět plný strachu a zimy úzkosti a temnoty lži nesmírnou, neutuchající radostí? Ukaž Mi někoho, kdo ti z lásky dá sám sebe jako běžný pokrm a nápoj, po kterém už nezemřeš, a tak učiní vrcholný div lásky! Kdopak tě to oblažuje slavnou hostinou na rozloučenou, a po důkazu hluboké pokory a lásky službou u tvých nohou spěchá k vyvrcholení a naplnění toho, co naznačuje při slavné hostině? Proč mám mluvit o své slávě a ty jen mlčky přihlížet a napůl ucha poslouchat, když to všechno dělám kvůli tobě? Neváhej a odpověz, který tvůj bratr a přítel při slavné hostině lásky nabízí své proměněné tělo k oběti?

Vždycky jsem ti chtěl být nablízku a zakoušet s tebou všechno, i s tvou přirozenou hrůzou před vším nepřirozeným, před vším, co by nemělo nastat. A bolest je něco, co by přirozeně být nemělo. Bolest je opravdu nepřístojná zrovna tak jako strach. Jenže právě, že tě toužím ochránit velkou zásluhou, velikou obětí, proto chci trpět víc, pronikavěji a rozsáhleji než ty, jako kdokoli z lidí. Jsem, který jsem, a současně jsem dokonale ve tvé kůži, takže si bolest ani trochu nepřeji. Proto na Mě nezasloužená bolest doléhá tím otřesněji. Dokonale přijímám celou tvou přirozenost se všemi jejími zvláštnostmi. Tvůj strach, opuštěnost, smutek a současně i bolest se Mě dotýká tím drásavěji, čím lépe si osvojuji tvé lidství.

Co Mě ještě víc sráží k zemi, je vědomí tvého scestného bloudění světem, které beru na sebe. Tak začíná Moje utrpení. Až dosud Mi náš společný věčný Otec dával najevo, že jsem jeho milované dítě, na něž je hrdý. A teď zakouším naprostou opuštěnost. Najednou Mě náš věčný Otec nechává bez dosavadní ochrany, takže už nejsem chráněn přede všemi nepřáteli. Okamžitě si na Mě troufají vztáhnout ruce. Dosud jsem mohl bez úhony projít nitrem jejich bytosti, aniž bych je stravoval. Mohl jsem projít středem nepřátelsky běsnících davů, prahnoucích pomstou. Teď nastalo Moje bezprostřední vlastní dílo. Dobrovolně na sebe beru břemeno tvého scestného bloudění světem. U Mě je to stálá přítomnost. Teď na Mě doléhá celá tíha tvého bloudění světem jako balvany, takže Mě to sráží k zemi. Přijímám tvé bloudění v celém světě, minulé, přítomné a budoucí, a cítím, jak na Mě doléhá. Zakouším to všeobjímavým pohledem našeho věčného Otce. Znám spravedlnost i odpor věčného Otce vůči každé tvé scestnosti, jak se upíná na Mě, na Mou oběť lásky za tu slepou uličku, v níž bloudíš světem.

Všechny tvé slepé uličky v celém světě všech dob se spojují v jedno strašné bludiště. Každý okamžik si v nich počínáš jinak. Možná se chvíli zlobíš, snad se chvíli rouháš, a pak se třeba zase hrůzou odmlčuješ. Tvá bezostyšnost jako nestoudnost všech surových a hrubých lidí na Mě trpce doléhá. Všechna pošlapaná nevinnost, prodaná věrnost, má pošlapaná svrchovaná práva stejně jako i podupaná lidská práva se u Mě soustřeďují. Doléhají na Mě všechny křivdy, všechny vzdechy kvůli zlořádům světa, výsměch spravedlnosti, všechno vykořisťování a zotročování ubohých, pohrdání bezmocnými, utiskování bezbranných, balamutění důvěryhodných, okrádání chudých, všechen zármutek opuštěných, veškerý nářek vdov a pláč sirotků, to všechno stojí přede Mnou. To všechno Mě drze sráží k zemi. Cítím i vykolejenost zpupného zatvrzelce, který odmítá odpuštění a pohrdá Mou láskou, protože vždycky jde raději za vládcem světa, ačkoli ví, co ho čeká v jeho službách. Prožívám odcizení zarytého rozervance, který se kvůli té „tvé" vykřičené, lidské pravdě o novém titanském člověku raději vrhá do plynové komory a žhavé pece osvětimské nebo do mrazu odlehlého gulagu, než by se pokořil a otevřel vyššímu smíření a odpuštění.

Sleduji nepřehledné zástupy těch, za které zbytečně krvácím, a přece plním vůli našeho věčného Otce. Důvěrně znám vzpouru davů, rafinovaně znásilňovaných vládcem světa, kterými nezachvěje ani nekonečná láska, která se za ně obětovává. Vidím tvrdošíjné zoufalství osamělého davu, zmítaného nabídkou světa jako stéblo trávy ve větru, který se raději žene do vlastního neštěstí, než aby se spolu se Mnou sklonil pod sladké jho. Nepotřebuji tři zlaté vlasy děda Vševěda, protože přímý pohled do tváře vševědoucího Mi odhaluje, co Mě čeká o chvíli později. Vím o každé urážce, o každé slině, o každé ráně, o každé kapce krve, o každém otřeseném úderu svého srdce. Tak od věčnosti prožívám a zakouším až navěky každým okamžikem v přítomnosti zhuštěné celé své utrpení.

Prožívám dokonalost ve tvé kůži, a tak Mi přísluší obávat se bolesti jako něčeho nepatřičného, co tě trýzní. Tolik bolestí a duchovního strádání Mě sráží na zem a vynucuje krvavý pot po celém těle. Sám trpím v těle, které Mi půjčuješ. Vím - ostatně se k tomu přece nabízím - že Mě teď jak náš společný věčný Otec, tak i naše společná panenská Máti vydávají napospas jejich nepřátelům, že Mě už neochrání před tolikerým utrpením, a že musím vypít kalich hořkosti až do dna. Sám a sám, jak na severní točně, obskakován jen zimou úzkosti místo andělů. Ani moji nejmilejší Mě nedovedou potěšit. Trpí ztrátou vědomí uprostřed obav před něčím, co jenom tuší, ale co si nikdy naplno neuvědomují. Nemají pro Mě slovo účasti, třebaže je tolikrát těším a povzbuzuji.

Tak zakouším, jak jsi ty jako každý člověk ve svých velkých bolestech sám. Jak jen se zdráhám, abych si ve svých smutných chvilkách někomu nepostěžoval! Ve tvém těle jsem k smíchu a na obtíž všem, kdo nejsou bolestí obtíženi. Prchají přede Mnou v tvém malomocném těle jako před morovou nákazou. Nikdy nezapomeň, že dávno před tebou zde stojím sám ve své nesmírné bolesti! Kdekoli bys očekával účast a útěchu, nalézám jen tupou ospalost. Vzpomeň si, že dávno před tebou zakouším ve tvé vlastní kůži až do morku tvých kostí všechny bolesti. Pamatuj, že všechny bolesti povstávají z tvé dávné úchylky! Nezapomeň, že všechny bolesti nejsou ničím před bolestí nad údělem člověka zaměřeného k našemu věčnému Otci, ale místo toho se zarývajícího do bláta vepřů. To je nejvlastnější bolest, kterou tak málo prožíváš. Proto se tak snadno uchyluješ z řádu, která prolíná tvou přirozeností. Uvažuj o Mé bolesti nad každou lidskou úchylkou! Vmýšlej a vciťuj se do hrůzy lidského vypadnutí z řádu, ať aspoň trochu zakusíš bolest, kterou ti odkrývám, a ve které můžeš s Mou pomocí zahladit svá provinění.

Bolest kvůli vypadnutí z řádu. Taková je dokonalá lítost. Bolest a ošklivost nad úpadkem, urážejícím našeho věčného Otce. Taková je Moje lítost v Olivové zahradě. Především a obzvlášť za tebe jako reprezentanta lidstva předkládám našemu věčnému Otci dokonalou lítost kvůli pádu tebe jako představitele celého lidského pokolení. Trpím za tebe nesmírnou bolestí, protože se otřásám tak hroznou ošklivostí nad dobrovolným a cíleným úpadkem lidstva k davu. Když se bolestí a hrůzou před tímto pádem od informovaného lidstva k beztvaré mase chvěji úzkostí za tebe jako za všechny, pros ho, abych naplnil tvé srdce dokonalou, svatou a účinnou lítostí! Vypadnutí z řádu opravdu není žádná maličkost. Vidíš to z krvavého potu, který Mi vyráží hrůzou před tím a ošklivostí nad tím. Kdopak si může smysluplně přát, aby tu nebyl kosmos, ale jen samý chaos? Rozjímej o tom, jak se svíjím v Olivové zahradě v okamžicích, kdy jsi tak otrlý, že se tě žádná úvaha nedotkne a nedovede tě odvrátit od následování touhy po uskutečnění tvého hořkého snění! Otřes svou hrozně zasněnou duši pohledem, ale třeba i dotykem Mého krvavém potu, ať znovu zakusíš spasitelnou bolest, bolest účinnou, způsobilou toho, aby tě zadržela a odvrátila od vykolejení z řádu.

Neboj se bolestí! Když bez viny beru na sebe všechny bolesti, proč chceš před ní couvat a vytrvale ji odsouvat stranou? Nepřipouštěj si už otázku: Copak si zasloužím tuto bolest? Raději spoj své utrpení s Mou bolestí! Předlož svou bolest jako oběť a náhradu za své opuštění řádu! Poslechni si něco ještě otřesnějšího, co překonává každý vymyšlený horor! Nauč se vděčnosti našemu věčnému Otci, že ti dává možnost připojit něco k tomu, co platím za tvé vypadnutí z řádu! Děkuj za trpně prožívanou možnost spojovat se se Mnou v tom, v čem jsem největší!

Chceš Mi připomenout, že prosím našeho Otce, aby Mě minul tento kalich, jako by to byla nějaká Moje slabost nebo jako bych se na poslední chvíli chtěl všemu vyvléknout? Nediv se Mi! Jde přece o tvé tělo, ve kterém to všechno podstupuji! Ostatně nakonec stejně plním vůli našeho věčného Otce, když volám, ať se stane vůle našeho věčného Otce, a ne Moje! Tak o co jde? Že mám ve tvém těle takový strach jako ty?

Raději hrdinsky vypni hruď ve všech svých bolestech! Snes to s důvěryplným pohledem na Mou neutuchající lásku! V této lásce k tobě vím v každém tvém utrpení, i o té sebehroznější bolesti. Neopouštím tě. Držím tě a řídím každé tvé utrpení k tvému nejlepšímu dobru.

Plněním vůle našeho věčného Otce dosahuji vlády nad sebou i nade vším tvorstvem, ale nejen pro sebe, nýbrž i pro tebe. Nedělám to snad ve tvém těle z masa a kostí, které přijímám od naší společné panenské Maminky. Tak proč se ve svém toužení pořád uchyluješ od vůle věčného Otce? Copak tě nestvořuji pro sebe a pro Mou slávu? Proto nacházíš opravdové štěstí jedině v dokonalém ztotožnění se Mnou. Pak ti nemůže už nic uškodit, nic tě nezničí. Vůle našeho věčného Otce je neochvějná a proto také nejlepší. V tom vědomí vstáváš pokaždé s klidem, statečností a silou. Jedině s tím vědomím nezakolísáš ani s nejtěžším křížem ani v nejhorších poměrech.

Sleduj Mě i v té nejtěžší chvíli Mého života! Opři se o Mou odhodlanost, sotva zakolísáš nebo ucítíš, že ochabuješ nebo ztrácíš sebedůvěru.

Přestaň už s těmi výčitkami, když od tebe žádám statečnost nejen v tolika svých těžkostech, nýbrž i kvůli těm, které mám zachránit právě tvým prostřednictvím! Využij toho vyššího nadání, kterým tě oblažuji nejen ke zvládnutí všech vlastních zkoušek a bolestných nárazů, nýbrž i k záchraně ostatních! S tím vyšším nadáním neváhej stále růst z dítěte našeho věčného Otce v Mého i jeho dospělého přítele! Staň se Mým důvěrným spolupracovníkem na své obnově a překročení svého stínu, ale i na záchraně ostatních a jejich překročení mezí přirozeného růstu! Dobře cítím, jak jsem v tomto svém díle naprosto opuštěn nejen lidmi, ale i naším věčným Otcem. Skrz naskrz se chvěji zimou úzkosti na Olivové hoře. Jsem plný strachu a obav o sebe i o celé toto dílo jak největší strašpytel světa, nicméně v odevzdanosti do vůle našeho věčného Otce, který právě věčně odmlčuje, sílím. Vedu tě sám sebou. Vedu tě neochvějnou láskou silnější než smrt. Prosím tě, uč se prosit o snášení utrpení. Jedině tak tě po Mém boku a v tvém vlastním těle naučím dětsky důvěřovat krví propoceným hodinám v Olivové zahradě. Tak tě na všechno připravím moudrostí a láskou našeho věčného Otce. frT

+++

Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte (Lk 10, 23nn)

V tomto spočívá nejvyšší blaženost. Náš Pán řekl učedníkům: "Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Neboť mnozí králové a proroci chtěli vidět, co vy vidíte, a neviděli." Pak se vypráví o tom, jak jeden učitel zákona přistoupil a chtěl našeho Pána vyzkoušet. Inu, když jeden zkouší druhého, je to vždycky špatně.

Ten se tedy zeptal: "Mistře, co mám činit, abych měl život věčný?" Na to mu náš Pán odpověděl mírně, jako by neprohlédl jeho faleš, a odkázal ho na svědectví Písma. Neboť každý člověk  potřebuje trojí svědectví, má-li dojít práva.

Jedno má být od Boha.

Druhé z něho samého, z jeho vlastního základu, z jeho živoucího ducha.

Třetí svědectví má být z Písma svatého.

On měl ale pouze jedno, na něž ho odkázal náš Pán, když řekl: "Jak čteš?" I odpověděl: "Milovat budeš svého Boha z celého svého srdce, celou svou duší, ze všech svých sil a celou myslí, a bližního jako sám sebe."

Jeho odpověď byla správná; to on ovšem věděl, a tak chtěl dostat nějakou jinou odpověď, z níž by mohl něco vyvozovat. Proto se ptal dál.

 Odpověď na to, kdo je bližní, necháme stranou, abychom mohli hned přejít k tomu, oč nám jde.

 Nuže, výrok o blažených očích, totiž jaké že jsou to oči, které jsou blažené, má dvojí smysl.

V tom prvním smyslu jde o vnitřní duchovní nazření velké, podivuhodné vznešenosti, v níž spočívá ono zvláštní příbuzenství duše, jež Bůh uložil do jejího základu: je-li tohle dobře a správně nahlíženo, přináší to milujícímu srdci velkou blaženost.

O této vnitřní vznešenosti, která leží skryta v základu, mluvilo mnoho mistrů, starých i nových: biskup Albert, mistr Dietrich, mistr Eckhart. Jeden mluví o jiskře v duši, druhý o vrcholku, jiný o jakési prvotnosti, a biskup Albert to nazývá obrazem, jímž je zpodobena a do nějž je vložena svatá Trojice. A tahle jiskra, když se s ní správně nakládá, vzlétá tak vysoko, že rozum ji není s to následovat; neboť ona nespočine, dokud zase nedospěje do základu, z něhož vyplynula a kde byla ve své nestvořenosti.

Mistři, kteří o tom mluvili, šli za tím ve svém životě i v myšlení, a pak to vpravdě zakusili. Převzali to od velkých světců a učitelů svaté Církve, kteří o tom mluvili před nimi. A už před tím, než se Bůh stal člověkem, 'hovořili o tom mnozí mistři: Platón, Aristotelés a Proklos. A jako těm, kdo jsou dobří, je to mocnou pobídkou, takže jsou rázem usebráni do sebe a obráceni tou velikou vznešeností, s níž jsou tak blízce spřízněni, tak zase těm, kdo jsou falešní, je to jen na věčnou škodu.

Nuže, zamysleme se teď nad cestou, která vede k pravé blaženosti, o níž jste již v tyto dny slyšeli. Je to pravá pokora a naprosté popření sebe sama co do svých vlastních způsobů: nepodržet nic ze sebe ani z toho, co člověk koná nebo konat zamýšlí; od toho všeho se musí člověk odpoutat a pokládat se za úplné nic, jímž také je. Je-li tu něco, pak to není tvoje, nýbrž jen a pouze Boží. Do tohoto základu musíš vejít; mají-li být tvé oči blažené, musíš se důkladně naučit hledět do toho základu.

Neboť náš Pán nám dal návod, když řekl: "Učte se ode mne, ~ neboť jsem pokorný a mírný."

Jsou to dvě družky, pokora a mírnost, dvě sestry, které bývají a chodí stále spolu. Je-li v základu jedna, musí tam být i druhá. Maličkým zjevuje nebeský Otec věci velké, vysoké a skryté, a zakrývá je před velkými a moudrými.

Jedině v této maličkosti, a nikde jinde, se chápe holá, čirá pravda, v níž spočívá podstata blaženosti.

Náš Pán tedy říká: "Mnozí králové a proroci to chtěli vidět, a neviděli." Proroky rozumíme ty velké, obratné, rozumné duchy, kteří se drží svého přirozeného myšlení a subtilností a připadají si kdovíjak. Takové oči nebudou blažené. Králi zase rozumíme ty svaté, silné, mocné lidi, kteří jsou mocní svými skutky, svými slovy a svým jazykem a jsou s to vykonat, co se jim zamane: postit se, bdít, modlit se. Domnívají s~ že to něco znamená, a na ostatní proto hledí svrchu. Ani tohle nejsou oči, které spatří to, co je učiní blaženými.

Ti všichni chtěli vidět, a neviděli. Chtěli vidět - a sice ze své vlastní vůle. Moji milí, v tom chtění, tam leží ta chyba. Neboť tato vůle je podstata toho, co tu brání. Vůle zakrývá vnitřní oko, podobně jako vnější oko bývá zakryto kůží nebo víčkem, a nemůže nic vidět. Proto musí být oko bez jakékoli barvy, aby mohlo všechny barvy vidět. Právě tak musí být vnitřní oko svobodné a volné od každého chtění či nechtění, má-li být ve svém vidění čisté a blažené. Vůle má ve světských srdcích mnohá zabaryení; je hrubá a směřuje navenek. I v těch duchovních má své zabarvení; neboť člověk je jakoby ze tří lidí, a přece je to jeden člověk. Ten první je vnější, živočišný, smyslový člověk; druhý je člověk rozumový se silami rozumovými; a třetí člověk je mysl, nejvyšší část duše. To všechno je jeden člověk. Tak jsou také různé druhy vůle v člověku, každá na svůj způsob.

Moji milí, tahle vůle musí pryč. Jak řekl náš Pán: "Nepřišel jsem, abych konal vůli svou, nýbrž vůli svého Otce." Dokud J prodléváš ve své vlastní vůli, věz, že se ti nedostane blaženosti. Neboť celá pravá blaženost spočívá v pravé odevzdanosti, ve zbavenosti [vlastní] vůle. Ta se však rodí jedině ze základu pokory: tady vlastní vůle zaniká. Neboť ta vůle je vpravdě jako sloup, na němž se drží všechna nezřízenost: ten když povalíme, všechny stěny se zhroutí. - Čím menší [a pokornější je člověk], tím menší je vůle.

Nyní promluvíme ještě o lásce, jak má být z celého srdce a z celé duše a ze všech sil a z celé mysli.

O lásce vedou učenci spoustu disputací, zda je vyšší poznání, anebo láska. To teď nechme být. Není ale pochyb o tom, že zde je láska mnohem záslužnější a užitečnější než poznání. Neboť láska vchází tam, kde poznání musí zůstat venku. Láska nemá zapotřebí žádného velikého, subtilního poznání, nýbrž jen pravé, živoucí křesťanské víry.

Nyní musíme uvážit, jaká je forma lásky, co je její látkou a co jejím cílem. Látkou lásky je naše srdce, duše, síly. Její formou je láska. Jejím uskutečněním je milovat ze všech sil. Cílem a předmětem lásky je bezprostředně Bůh. Podstatou lásky je láska, neboť miluje, aby milovala.

I Richard nám podává určité rozlišení lásky, když říká: "Nejnižším stupněm lásky je ta, která je v srdci, tj. v myšlenkách; láska vycházející z duše, tj. z náklonnosti a zalíbení; a pak láska pocházející ze sil, to jest potlačování všeho, co se jí protiví." Ale ta, o níž zde mluvíme, neodpovídá žádné z nich.

Biskup Albert podává výklad k tomuto místu z evangelia a říká: milovat "z celého srdce", to znamená být činný z'uvážlivé svobodné vůle, z celého srdce a duše a sil. Neboť se stává, že někdo pocítí k něčemu lásku, ale rozum se tomu ve své svobodě brání. Něco jiného je, když není k lásce hnán takovýmto tlakem a touhou, nýbrž jeho rozvážný úsudek ho vede k tomu, aby něco miloval. Taková má být tedy láska: láska z rozvážného, svobodného, ochotného srdce, kterou máme vždy ve všem na paměti a před očima, nakolik je to v tomto proměnlivém světě možné.

Dále: „z celé duše", to znamená s veškerou touhou a chutí, z přízně a náklonnosti, ze svobodné vůle. A milovat Boha všemi částmi duše, to jest vnitřním i vnějším člověkem. Taková láska plyne z poznání pravdy.

Dále: „ze všech sil“, tím se myslí s veškerým úsilím a snahou, abychom si podrobili živočišné síly a smysly a všechno vnější a obrátili se k lásce vší silou, vnější i vnitřní, cvičíce se v ní všemi možnými způsoby. Člověk musí napnout všechny své síly, jako ten, kdo silně napíná luk, aby střelil daleko a zasáhl správný cíl.

To je dokonalost lásky, její nejvyšší stupeň.

A dále tedy: „z celé mysli". Mysl je a znamená to, v čem je všechno ostatní zahrnuto. Nazývá se míra, neboť poměřuje všechno ostatní. Všemu dává svou formu, svou tíhu, svou váhu. Skrz naskrz vším proniká: to je schopnost mysli.

Svatý Augustin říká: "Žádný dobrý skutek nedělá ctnost ve vlastním smyslu, leda že se stane člověku jakousi trvalou schopností, formou, která je mu tak samozřejmá, snadná a milá, jako by se mu stala přirozeností." To pochází ze základu pokorné lásky.

 Nyní se tu zamysleme nad tím, co je tato mysl. Je daleko vyšší a vnitřnější než ty síly, neboť ony z ní čerpají všechnu svou mohutnost, jsou v ní a vyplývají z ní, a přece je nezměrně přesahuje. Je naprosto jednoduchá, podstatná a formující.

Jeden mistr o tom říká víc 'než druzí. Mistři mluví o tom, Že tato mysl duše je velice vznešená, že je stále činná, ať člověk spí či bdí, ať o tom ví nebo neví. Je v ní totiž jakési Bohu podobné neutuchající a věčné navracení k Bohu. Avšak tito mistři praví, že neustále zří a miluje a zakouší Boha bez přestání. Jak se to s tím má, to teď nechme stranou. Jisté je, že se poznává jako Bůh v Bohu, třebaže je stvořená.

Pohanský filosof Proklos to nazývá spánkem a ztišením a božským vy tržením: Nám přináleží tajemné hledání jednoho, jež leží daleko za vším rozumem a chápáním. Jestliže se tam duše obrátí, stává se božskou a žije božským životem. Dokud to člověk nemá a obírá se vnějšími, smyslovými věcmi a žije jimi, potud není schopen to poznat, ba neuvěří ani, že to v něm je. Tahle mysl, tento základ je tak [hluboce] zakořeněn, že celá rostlina je pak bez ustání strhávána a přitahována do sebe, a mysl, tento základ, má v sobě věčný sklon, jakési základní lnutí zpět ke svému počátku. Toto lnutí nepomíjí ani v pekle, a největší muka jsou právě v tom, že zůstává navěky nenaplněno. Obrátí-li se však člověk ke svému rozumu, ten už napraví a uspořádá všechny nižší síly a podmaní si je; vy jeví všechny nerozumné tužby a žádosti a odstraní všechno bažení po nízkých věcech, oprostí se od nich ode všech jako od cizích bytostí, vzdálí se smyslům a zbaví se všeho zatemnění. A když se všecko utiší, spatří duše svou vlastní podstatu a všechny své síly a rozpozná v sobě duchovní obraz toho, z čeho vyplynula. Pro toto vidění mohou se oči, které vpravdě dospěly až sem, nazývat blaženými; oči, které k tomu vznešenou myslí zcela jednoduše a bytostně lnou a hrouží se v to. „To je to nejpodivuhodnější," říká biskup Albert, „co se tu nachází. To nejryzejší, nejjistější, co této touze nemůže být odňato a co má nejméně překážek. Není tu žádný protiklad, neboť tu není žádný obraz ani smyslovost ani čas ani pomíjivost." Sem už totiž nesahají rozlišení, která vycházejí z představ, jak míní svatý Dionysius.

Když pak biskup Albert podává výklad o těchto šesti bodech, říká, že tohle je to nejpodivuhodnější, neboť mimo to a kromě toho žádného divu není. A kdo sem nahlédne, tomu už nic divuplnějšího nepřipadne, poněvadž tohle je to nejvyšší, nad co už nic není. A je to nejryzejší, neboť to nemá nic společného s látkovostí ani s hmotnými věcmi. Je to ze všeho to nejjistější, neboť tyto cesty dávají jistotu všem cestám, jim samým se však od nich žádné jistoty nedostává; nemohou být odňaty, neboť tělo ani tělesné nepravosti a nectnosti ani pokušení nezpůsobí, že by přestaly být činné. Má to nejméně překážek, neboť se to nachází v nejjasnějším světle, které bylo samým úsilím a snahou pojato tak, že se toto světlo stalo jakousi jeho přirozeností, přestalo být námahou a stalo se trvalou schopností. A je to také to nejtrvalejší, neboť to nemá žádný protiklad, takže ta radost nikdy nekončí. Nebere totiž nic ze smyslovosti duše, a je to ta nejryzejší pravda ve světle a v životě pravdy.

To se nazývá věčná blaženost ze tří důvodů: za prvé proto, že je to zcela božské a je to Boží obraz v člověku; dále proto, že je to božské, neboť je to úplně ponořeno do Boha; a za třetí proto, že z tohoto díla se těší Bůh sám, a je to božská substance, která se nazývá božskou pro tu část, již bere z Boha. Tohle neměnné a nezměrné, o čem tu tento mistr hovoří, však nespočívá v činnosti, nýbrž v podstatném bytí, v základu: tam je to neodlučně a trvale, a ne v časném působení. Neboť v tomto čase jsou věci proměnlivé a nes četné je i působení. V tomhle všem může [ono neměnné] sice jakoby polevovat v působení, nikoli však v podstatném bytí, je-li vše, jak má být. Kdo sem vskutku vstoupí, může být na mou věru zván blaženým. A takovou blaženost měl na mysli náš Pán, když řekl: „Blažené oči, které vidí, co vy vidíte."

Moji milí! Abychom tohle zakusili, k tomu je zapotřebí čas a místo, klid a usebrání a volno, a k tomu je noc zvlášť příhodná: je tichá a dlouhá. Když by pak ráno mohl člověk něco z toho zakusit, tu má hned napilno a pustí se do něčeho jiného, pobíhá sem a tam a nečeká na to zevnitř, v oproštěnosti. Tehdy se objeví ďábel a zahradí ti cesty, aby se ti tohoto světla už nedostalo; a na tvé místo bude postaven někdo jiný, kdo je na to připraven. Milé dítě, daruje-li ti Bůh království, pak ti k němu dá i dvůr. Jestliže ti dá něco tak velikého, zaopatří tě jistě i vším nezbytným. Toho vy se ale nikdy nedržíte a nemáte nikde stání, a to je právě ta chyba. Těmito rušivými věcmi se nemá nikdo zaměstnávat; vždyť ani papež a svatá církev se jimi nezabývají: nechávají na Bohu, ať si s nimi poradí. To všechno by se dalo ukázat na mnoha místech ve spisech největších světců, jaké kdy svět měl. David to nazývá spánkem - v pokoji v to ulehnu a spát budu; svatý Pavel to nazývá pokojem nad všechno pomyšlení, svatý Jan zase mlčením, jež trvá půl hodiny, a podobně mnozí další velcí světci svaté Církve: svatý Dionysius a svatý Řehoř a mnozí další o tom psali. Je třeba věnovat tomu čas a úsilí. Jak praví svatý Augustin: „Chce-li Bůh působit, má se člověk jeho působení vystavit s horlivostí."

Tito lidé popřáli sluchu učení našeho Pána o mírnosti a pokoře a o tom, že jeho jho je mírné a jeho břímě lehké. Jho je to, čím se vede nebo táhne. Nebeský Otec, ten vede a táhne tyto lidi uvnitř, v samém nitru, a také navenek je vede, podivnými zkouškami a těžkostmi. To všechno připadá těmto lidem mírné, a každé břemeno je jim podivuhodně lehké, ať je Otec přitahuje jakkoli. Třebaže tě zasáhnou těžké rány, ty zůstaň tichý: to Bůh chce na tebe složit své břímě. Řeknou ti, žes přišel o rozum, že to s tebou není v pořádku: ty mlč! Bůh ti neuložil takové břemeno, aby ti srazili hlavu, jak se dělo světcům.

Abychom tedy šli cestou, která nám dá takové vidění, z něhož naše oči budou blažené, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen. Jan Tauler

+++

Jak působí Mše svatá odpuštění těžkých hříchů a jak obrací zatvrzelé hříšníky

Svatý Tomáš Akvinský dosvědčuje, že Mše svatá má moc usmířit Boha, následujícími slovy: „Vlastní účinek Mše svaté je ten, že Bůh jí bývá usmířen“ (S.Th.,III,q.49,a.4). Na důkaz svého tvrzení užívá porovnání: „Jako člověk odpouštívá bližnímu křivdu, které se proti němu dopustil, když na usmíření obdržel vzácný dar anebo mu byla prokázána příjemná služba, tak podobně bývá opět usmířen i rozhněvaný Bůh tou příjemnou službou, kterou mu prokazujeme, když se zbožně účastníme oběti Mše svaté a tím převzácným darem, který mu přinášíme obětováním Těla i Krve Ježíše Krista.“ Toto je výrok andělského učitele, jemuž všichni teologové přisvědčují a jenž se dá dokázat také z Písma svatého.

Praotec Jakub rozhněval svého bratra Ezaua, poněvadž ho lstí připravil o otcovské požehnání a o prvorozenství. Když se pak obával, že se mu rozhněvaný Ezau bude mstít, řekl: „Darem, který jde přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě“ (Gn 32,21). Poslal mu mnoho velbloudů, krav, volů, oslů, ovcí, koz, beranů a tak usmířil rozhněvaného bratra. Budeš-li ty při Mši svaté obětovat rozhněvanému Otci nebeskému ctnost i zásluhy, rány i bolesti, utrpení i smrt jeho přemilého Syna, usmíříš ho mnohem snáze, než usmířil Jakub Ezaua. Právě tyto dary mají neskonalou cenu a nadmíru se líbí Bohu Otci. Hříchy, kterých ses dopustil, volají sice o pomstu, ale Krev Ježíše Krista, jež se prolévá při Mši svaté, volá o slitování. Její hlas proniká dále než hlas tvých hříchů, protože je všemohoucí,. Proto také píše sv.Albert Veliký: „Tímto vzácným darem ukonejšíme veškerý Boží hněv a nevoli.“

Nikdo tedy nepochybuje o tom, že moc Mše svaté usmiřuje kajícího hříšníka s Bohem,. Naskýtá se však otázka, copak Mše svatá usmiřuje s Bohem i hříšníky nekající? To je: Copak mocí této božské oběti přichází do stavu Boží milosti a tedy s bývá usmířen Bohem ten, kdo je ve stavu nemilosti čili ve smrtelném hříchu, když se sám účastní Mše svaté nebo ji za sebe dává sloužit, nebo když je někdo jiný za něho zbožně přítomen na Mši svaté? K této otázce odpovídám zkrátka: Nikoliv, neboť žádný hříšník nemůže přejít z nemilosti u Boha do jeho milosti jinak, než skrze pravou lítost. Jestliže se tedy hříšník bez lítosti účastní Mše svaté, anebo ji dává sloužit za sebe, nebývá jí s Bohem usmířen, nýbrž zůstává ve stavu nemilosti.

Co tedy prospěje hříšníku nekajícímu Mše svatá, kterou slyšel nebo dal za sebe sloužit? Prospívá mu opravdu velice, a to v ohledu časném i věčném. V časném ohledu mu prospívá tím, že ho Bůh kvůli ní ochraňuje od rozličných nehod, nebo mu uděluje pozemské dary. Příčinou toho je, že Bůh dle učení obecné Církve ve své neskonalé dobrotivosti nenechává bez odměny ani nejmenší dobrý skutek, který jsme vykonali. Jak by tedy mohl nechat bez hojné odplaty Mši svatou, jež mu byla obětována, a jež se mu nadmíru líbí? Každá Mše svatá, které se někdo zbožně účastnil, zasluhuje sice odplaty na věčnosti, ale poněvadž nekající hříšník není schopen přijetí věčné odplaty, Bůh mu odplácí za Mši svatou dle své nevýslovné dobroty pozemskými statky, totiž tak, že mu uděluje některá dobrodiní a štěstí na zemi a ochraňuje ho od neštěstí. Tak tedy velice prospívá lidem každá Mše svatá i z hlediska pozemského blaha.

Mše svatá však prospívá lidem mnohem víc v duchu jejich blaha posmrtného. Vždyť Mše svatá dle učení bohoslovců bezprostředně působí Boží milost předcházející. Její mocí bývá hříšník přiveden k poznání smutného stavu své duše a k odporu vůči svým smrtelným hříchům. Dále Mše svatá pomáhá hříšníkovi i k Boží pomoci, aby nad svými hříchy vzbuzoval upřímný žal a lítost, aby se v dokonalé kajícnosti svátostně vyzpovídal ze svých hříchů a tak došel odpuštění hříchů. Tato pomoc Boží, kterou si lidé zasluhují, když se zbožně účastní Mše svaté nebo ji za sebe dávají sloužit, nepůsobí u všech lidí stejným způsobem, nýbrž u jednoho více, u jiného méně. Není-li totiž hříšník, jenž se účastní Mše svaté nebo za něhož se slouží, příliš zatvrzelý, nýbrž je aspoň poněkud nakloněný k lítosti, tak ho Boží milost, plynoucí ze Mše svaté, snáze přivádí k poznání hříchů a k pokání. Je-li však hříšník pevně odhodlán setrvat ve svém hříchu, Bůh mu nabízí kvůli Mši svaté sice rovněž svou zvláštní pomoc, kterou by mu mimo Mši svatou jinak nebyl nabídl, ale hříšník tu milost nepřijímá, nýbrž jí odporuje a odpuzuje ji od sebe.

Třebaže hříšník nepřijímá nabízenou pomoc a předcházející milost Boží, nýbrž ji od sebe odpuzuje, nevyplývá z toho ještě, že by Mše svatá už nebyla smírnou obětí. Mše svatá zůstává smírnou obětí a musí za takovou vždy považována být, neboť takto učí Církev Páně. Mše svatá se nazývá smírnou obětí proto, že připravuje ze zásluh Ježíše Krista hříšníkovi pomoc, aby se poznal ve svých hříších a konal za ně pokání. Tato pomoc je jistá a připadá těm, kdo se účastní Mše svaté. Toto sice v Písmu svatém není výslovně řečeno, ale jasně se poznává z učení Církve a z úsudků bohoslovců. Kdyby Mše svatá nepřinášela pomoc hříšníkům k pokání, neměla by žádnou větší moc, aby ti přivlastňovala zásluhy z vykoupení Páně, než jakýkoli jiný dobrý skutek, který obětuje nějaký zbožný člověk za hříšníka. Řečeno v podobenství: Při Mši svaté přikládá Kristus Pán zatvrzelému hříšníku duchovní náplast na jeho tvrdé srdce. Tuto léčivou náplast připravil Kristus Pán na kříži, když své rány, slzy, krůpěje potu, svou prolitou Krev i vytrpěné bolest jako výbornou léčivou mast zanechal na plátně a tak upravil mocný lék proti smrtelným ranám na duši.

 Nestává se vždycky, že by účinek Mše svaté byl ihned patrný a že by se tedy hříšník ihned obrátil. Bůh však přesto najde vhodnou dobu k jeho obrácení. Vždyť víme, že ač se Kristus Pán s očima slzavýma modlil na kříži za hříšníky a obětoval za ně své přehořké utrpení, přesto z mnoha tisíc přítomných se obrátili jenom nemnozí, kteří se bili kajícně v prsa a jako setník: vyznali v pravé víře „On byl opravdu Boží Syn“ (Mt 27,54). Ostatní zůstali zatvrzelí ve své zlobě a pohrdli jim nabízenou Boží milostí, Avšak v den Letnic, když po seslání Ducha Svatého pohnul sv.Petr svým kázáním jejich tvrdými srdci a uzpůsobil je k přijeti Boží milosti, teprve tehdy se ukázal účinek modlitby a oběť Ježíše Krista na kříži, když se najednou obrátilo tři tisíce posluchačů. Podobně neobrací oběť Mše svaté hříšníky vždy hned a najednou, nýbrž ponenáhlu a v příhodnou dobu, když totiž pomine zatvrzelost hříšníka a jeho srdce se stane způsobilejším, aby mohlo přijmout Boží milost. Takovéto pozdější obrácení hříšníka dříve zatvrzelého je, tuším, hlavním účinkem Mše svaté, které se hříšník účastnil nebo kterou za sebe nechal sloužit. To dosvědčuje také Marchantius, který píše: „Mše svatá nesmazává hříchy, nýbrž ti dobývá lítost anebo aspoň touhu po pravé kajícnosti. Bůh udílí hříšníkovi tuto lítost někdy už během Mše svaté, jež se za něho obětuje, někdy teprve v pozdější době, ale přece jako účinek oběti Mše svaté. Tak se stává, že mnozí bývají obráceni zvláštním Božím přispěním až po dlouhém. čase, třebaže nevědí, že se to děje mocí Mše svaté. Někdy nebývají hříšníci obráceni, a to proto, že nepřijímají nabízenou Boží pomoc, anebo s ní spolu nepůsobí, nýbrž jí zneužívají.“

Církev obecná o tom svědčí: „Přicházíš-li kajícně ke Mši svaté a obětuješ-li ji Bohu, bývá Pán touto obětí usmířen, uděluje ti milost k pokání, a odpouští ti zločiny, i kdyby byly sebe větší. Ó, jak útěchyplná jsou tato slova pro hříšníky! Jak veliké naděje poskytují malomyslným a zmalátnělým! Při Mši svaté se naplňuje, co pravi1 moudrý Sírach v Starém Zákoně: „Příjemná je oběť spravedlivého muže (nebo kajícného hříšníka) (Sír 35,6) Když totiž ubohý kající hříšník při Mši svaté obětuje Otci nebeskému na usmíření jeho jednorozeného Syna, napřímí ho k mírnosti pro zásluhy Ježíše Krista, jež jsou mu tak milé. Proto také praví mudrc v Písmu svatém: „Tajný dar dovede uklidnit hněv, úplatek do klína i trpký vztek“ (Př 21,14) To znamená, že dar, který tajně vložíme rozhněvanému do klína, ho umírní. Co jiného je tímto skrytým darem, než právě Tělo Páně pod způsobou chleba? Co jiného než sladký Ježíšek, odpočívající na klíně Bohorodičky? Tento skrytý a vzácný Dar máš tedy při Mši svaté obětovat, abys uhasil i usmířil prudký hněv věčného Soudce.

Právě to činí kněz, když jako sv.Bonaventura po proměňování pozdvihne svatou Hostii a skoro tvým jménem řekne: ,,Ó, Otče nebeský! Zhřešil jsem a hrozně jsem Tě rozhněval. Pohlédni však nyní do tváře svého Pomazaného, kterého Ti se zbožností představuji, abych Tě pohnul, abys proměnil svůj hněv v milosrdenství. Neodvracej tedy svou tvář od svého božského Syna, o němž jsi řekl: To je můj Syn, v němž se mi zalíbilo. Kvůli Němu mne obrať k sobě a odvrať ode mne svůj hněv.“ Mnohý hříšník už dosáhl takovou prosbou i obětováním milost k pokání, které by snad jinak nebyl obdržel. Vždyť takovéto obětování smírné oběti obsahuje tu moc, že obměkčuje tvrdé srdce a obrací zatvrzelého hříšníka. K tomu také poukazuješ v Církvi Páně, pokud se v sobotu před Smrtelnou neděli pomodlíš při Mši svaté takto: „Prosím Tě, Pane, dej se obměkčit tímto mým obětním darem a také obrať mou vzdorovitou vůli k sobě!“ Obětováním této mocné oběti smírné mohou být obráceni i zatvrzeli hříšníci. Vždyť také skutečně často už byli obráceni. Proto každý hříšník, i kdyby vězel sebe hlouběji v bahně hříchů, a i kdyby se domníval, že se už ani nemůže obrátit, přesto se má často účastnit Mše svaté a modlit se plný důvěry takto: „Prosím Tě, Ó‘ Pane! Dej se obměkčit tímto mým obětním darem a milostivě obrať k sobě i mou vzdorovitou vůli!“ Pak Bůh vyslyší jeho modlitbu a mocí té Mše svaté mu udělí milost, aby se obrátil.

Někdo však třeba nyní namítne: Jak může taková modlitba prospět, když Písmo svaté výslovně praví: „Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností“ (Př 28,9) ? Svatý Tomáš Akvinský odpovídá na tuto otázku: „Ačkoliv Písmo svaté na mnoha místech jasně vyjadřuje, že se Bohu nelíbí modlitba člověka, který žije ve smrtelném hříchu, přesto dobrotivý Bůh nezavrhuje onu modlitbu, jež pochází z dobrého vnuknutí naší přirozenosti, nýbrž ji milostivě přijímá pro svou neskonalou dobrotivost.“ (STh, II,II,83,16)

Avšak dejme tomu, že by rozhněvaný Bůh nechtěl přijmout modlitby zatvrzelého hříšníka. Přesto je jisté, že nepohrdne Mší svatou, kterou Mu hříšník obětuje, nýbrž ji s největším zalíbením přijme. Netvrdím, že se Bohu líbí modlitba, kterou koná hříšník během Mše svaté, avšak tvrdím, že Mše svatá, kterou zatvrzelý hříšník obětuje, je Bohu milá. Kdyby ti na příklad tvůj nepřítel poslal po svém služebníku tisíc dukátů, copak bys je nepřijal? Mám za to, že ano, a rád, kdybys potřeboval jich mnoho, a řekl bys asi sobě samému: „Ačkoliv dárce je můj nepřítel, jehož nenávidím, přesto jsou mi milé a užitečné dukáty, které mi daroval.“

Jakže, namítne snad někdo, že by spravedlivý Bůh rád přijímal nejskvostnější Dar, totiž Tělo a Krev svého božského Syna, z rukou hříšníka, který se mu zcela protiví a jehož nenávidí? Ano, zcela jistě! Dokonce tvrdím, že Bůh řekne sobě samému: Ačkoli je tento hříšník můj nepřítel, přesto je mi Dar, který mi z dobrého srdce přináší, milý a příjemný. Vždyť mi tím prokazuje zvláštní úctu. Proto mu chci pro ten Dar nabídnout svou milost. Přijme-li ji, chci zapomenout na potupu, kterou mi způsobil, a obnovit s ním své přátelství!

Toto jsem si nevymyslil a nemluvím ze sebe, nýbrž to přináším z výslovného učení Církve svaté, jež jsem uvedl už dříve: „Přicházíš-li kajícně ke Mši svaté a obětuješ-li ji Bohu, bývá Pán usmířen touto obětí, uděluje ti milost k pokání a odpouští zločiny i hříchy, i kdyby byly sebevětší.“ Ó, jaká to útěchyplná slova! Čerpej tedy, ó, malomyslný hříšníku, novou naději, vzbuzuj si pevnou důvěru v Boha, že ti bude pomáhat k pokání i ke spáse! Ó, rychle se odhoď okovy zoufalství díky všemohoucí smírné oběti! Třebaže Písmo svaté uvádí, že „Bůh pohrdá i bezbožníkem i jeho bezbožným dílem (Mdr 14,9)“, přesto jsi právě poznal, jak se má těm slovům rozumět! Jen přicházej pilně na Mši svatou a obětuj ji svému Bohu s celou opravdivostí! I kdybys byl při Mši svaté právě v jednom nebo i ve více smrtelných hříších, přesto se tím, že přicházíš na Mši svatou, nedopouštíš žádného nového smrtelného hříchu, jako smrtelně hřeší ti, kdo nehodně přistupují k stolu Páně, nýbrž obdržíš pomoc i milost, abys mohl vybřednout ze stavu smrtelného hříchu.

Totéž se děje, jestliže se některý zbožný člověk účastní Mše svaté za zlého člověka a zbožně ji obětuje za jeho obrácení. O tom máš znamenitý důkaz ve zjeveních svaté Gertrudy. Tato nevěsta Kristova jednou prosila při Mši svaté Pána, aby svou milostí předešel hříšníky, kteří se mají obrátit a být spaseni, a dopřál jim pro velikou důstojnost Mše svaté milost k pokání. Při té příležitosti byla by také ráda prosila za obrácení těch hříšníků i hříšnic, kteří měli být zavrženi. Měla s těmi ubohými velikou útrpnost, ale netroufala si za ně prosit, protože se obávala, že nebude vyslyšena. Avšak Pán ji chtěl pokárat kvůli této bázni a malomyslnosti. Proto pravil: „Copak si důstojná přítomnost Mého neposkvrněného Těla a Mé předrahé Krve nezasluhuje, aby se i ti, kteří spějí k záhubě, opět navrátili k lepšímu životu?“ Světice se podivila velice těmto přelaskavým slovům, hluboce o nich uvažovala v srdci a pak řekla s velikou důvěrou svému Bohu: „Prosím Tě, Ó, nejdobrotivější Spasiteli, pro důstojnou přítomnost Tvého neposkvrněného Těla a Tvé předrahé Krve, dopřej přece některým hříšníkům, spějícím do záhuby, milost k obrácení. K tomu, abych byla vyslyšena, obětuji Ti, a skrze Tebe Nejsvětější Boží Trojici tuto přesvatou oběť Mše svaté, i se vším, co činíš a působíš pro blaho ubohých hříšníků na tomto oltáři. Pán přijal tuto vroucí modlitbu s velikou dobrotivostí a ujistil svatou Gertrudu, že její prosbu vyslyšel a některé přeložil hříšníky ze stavu zavržení do stavu milosti.

Tak tedy, ubohý hříšníku, čerpej z tohoto svědectví novou naději na svou spásu! Často se účastni s velikou zbožností Mše svaté a obětuj ji nebeskému Otci za své obrácení, jakož i za obrácení mnohých zatvrzelých hříšníků! (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)

 

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

OČIŠŤOVÁNÍ TVÉ DUŠE


 

Třebaže většina povolaných nedosahuje nejvyšších mystických stavů, není zbytečné se jimi zabývat. Když blah. Jindřich Suzo působil v rozjímavých klášterech, přesto přitom kázal o vyšším duchovním životě také pro obecný lid. Kázal všem bez rozdílu o povolání všech k nejhlubšímu duchovnímu životu. Podnítil rozsáhlé hnutí Mých dětí, takže přijaly za své vznešené povolání a začaly usilovat o co nejhlubší pokrok v duchovním životě. Dneska žijeme v době, kdy nad námi všemi visí hrozba hospodářské krize a barbarský útěk z této krize pomocí další světové války. Víc než kdy dříve je na místě podněcovat všechny k prohloubení duchovního života.

Svědectví o nejvyšších stupních duchovního života odhaluje právě tobě uprostřed všech ostatních, kam až tě povolávám jako tvůj Bratr a Spasitel. Snad se lépe probereš ze své duchovní malátnosti a ospalosti, která den za dnem víc a více vrhá stín na celé Moje tajemné Tělo, na Mou Církev, takže se zdá, jako by to byl mrtvý brouk, a vůbec ne Moje živé Tělo. Setřes svou duchovní zasněnost pouze nedělního křesťana, a vykroč v duchovním životě dál  a výš! Kéž se naše panenská Matka za tebe přimlouvá, abys aspoň z tohoto Mého svědectví, z tohoto hlasu na poušti, poznal, kam až tě vedu, jak málo jsi toho ještě dosáhl a co všechno ještě musíš vykonat i opustit a podstoupit, abych si tě přitáhl těsněji ke Mně. Když tvoje duše prošla trpným očišťováním smyslů, spojeným s pokušeními proti trpělivosti a čistotě, a když se pak rozletěla ke vnitřní modlitbě klidu, vedu tvou duši ještě výš. Zatímco dříve očišťovala tvoje duše svou smyslovou dychtivost, která si činila nároky i na duchovní život, ve snaze stále okoušet svými nižšími schopnostmi Mou lásku, sladkost a velikost, tak musí u tebe nyní nastat očišťování tvých nejvyšších duševních schopností, totiž tvého rozumu a tvé vůle.

Tvoje duše už prošla temnou nocí smyslů. Nyní se jí dýchá snáze, jako by prožívala velké odlehčení. Až příliš snadno se jí dýchá. Běží se ti po cestě duchovního života tak odlehčeně, že ti duchovní život připadá náramně snadný. Zakoušíš Mou důvěrně těsnou blízkost, a to, že tě miluji. Také si však uvědomuješ i svou lásku ke Mně, jenže to až příliš posiluje tvou sebedůvěru. Následkem toho se dopouštíš nových chyb, sice ne začátečnických, nýbrž jemnějších a záludnějších. Modli se, abys tyto jemné chyby u sebe poznal a jasně je označil jako chyby a rozhodně je přemáhal. Modli se také, abys co nejlépe poznal sebe sama, svoje vrozené založení a vlastnosti, zda se u tebe neprojevují schizoidní sklony, zda se takové sklony a indispozice neprojevovaly u tvých předků, protože by to byla pro tebe velká zátěž v dalším duchovním pokroku, a potřeboval bys obzvláštní vedení osvíceného zpovědníka a duchovního vůdce.

Na tomto stupni pokroku tvého duchovního života nabýváš přílišné jistoty o své blízkosti ke Mně. Často považuješ výplody své obrazotvornosti za Můj hlas. Někdy si svoje vlastní slova vykládáš jako Moje a přisuzuješ je Mně, tvému bratrskému Spasiteli. Protože jsi Mi blízko, cítíš Mou sladkost a býváš strohý a úsečný k začátečníkům v duchovním životě. Když se ti dost rychle nesděluji ve vnitřní modlitbě, hned zakoušíš okamžiky netrpělivosti. Možná to nazýváš svatou netrpělivostí po Mně, ale bývá to jen tvoje hříšná netrpělivost, která se nepodrobuje, neoddává Mému řízení. Po všech zkouškách se tvoje duše stále ještě málo osvobodila od sebe. Když zakoušíš svou blízkost ke Mně a svou lásku a Mou lásku, propadáš jemné ješitnosti nad svou blízkostí a jaksi jemně opovrhuje těmi, kdo si ještě libují ve smyslových útěchách, kterým říkají třeba i hluboký duchovní život. Máš trpký úsměšek pro ty, kteří si příliš lacino říkají mystikové. Málokdo z tvého okolí je schopen ti poradit. Málokdo ti rozumí. Většinou se řídíš svými nápady a tvrdíš sobě, že tě v tom řídí Můj Duch. Dá se tu mluvit o jemných odstínech sedmera hlavních hříchů ve duchovním vyšším životě.

Tak se tvoje duše točí stále ještě víc kolem sebe než kolem Mne. Potřebuje očištění především od sebe samé. Musíš ji očistit tam, kam se uchylovaly všechny tvoje sobecké sklony v tomto období duchovního života. Tady jde o duchovní očistu tvé duše, totiž v nejvyšších schopnostech tvé duše.

Duchovní noc je ztráta všeho dosavadního duchovního světla v nadpřirozeném životě, aby se ti v duši mohlo rozhořet Moje nové světlo, které objasňuje, ale neoslňuje, zahřívá, ale nepálí. Posílám ti to v darech Mého Ducha při tvé vnitřní nazíravé modlitbě.

Tvoje duše má zalíbení ve svém způsobu poznávání Mne. Proto ti odnímám radost a jistotu z tohoto dosavadního způsobu, abych tvou duši osvobodil od ní samé. Tak odpoutávám tvou duši od oněch (vůči Mé velikosti) stále ještě nedostatečných způsobů poznávání Mne přesažného, který tajemně přebývám ve tvé duši. Pro tvé zdokonalení zbavuji tvou pokročilou duši její rozumové jasnosti a přesvědčivé jistoty, totiž tvé spokojenosti s dosaženým stupněm tvého prožívání Mé blízkosti. Pojednou ztrácíš nadšení pro duchovní myšlenky, které tě dříve nesmírně vábily a přitahovaly. Prožíváš stále strašněji ubohost svého poznání Mne ve světle Mé nesmírné velikosti. Ve středu tvého duchovního prožívání se prosazuje kontrast Mé nesmírné vznešenosti a tvé vlastní ubohosti. Stále zřetelněji ti dávám zakusit, že touto svou ubohostí nemůžeš proniknout Mou vznešenost. Najednou prožíváš strašné zaseknutí celé tvé mysli, chybí ti i pojmy, jimiž bys vyjádřil cokoli o Mně, takže nedokážeš vyjádřit ani slovo o Mně, ale i o tom, co se děje v tobě.

Jako by tě rozbolely oči pod vlivem přílišného oslnění. Nevidíš, ale ne kvůli temnotě předmětu, nýbrž kvůli příliš jasnému a ostrému světlu. Ono světlo ukazuje, jak jsi slabý a ubohý a nehodný přiblížit se Mi, takže bys měl volat jak svatý Petr: Pane, odstup ode mne, neboť jsem člověk hříšný.

Když se tvoje duše takhle shledává neschopnou postihnout Mne a vyjádřit cokoli o Mně, tak vzdálená ode Mne, tak se jí zdá, že nemá ani vůbec žádnou zbožnost, ba snad ani víru. Ve světle Mé svatosti odhaluješ všechny své nevěrnosti. Ty však narůstají ve tvém vnitřním názoru do obludnosti. Tvé duši se zdá, že ji takto trestám oslněním právě za ony nevěrnosti a hříchy, a že ji opouštím, ba, někdy se jí zdá, že už je ode Mne úplně zavržena a opuštěna. Když jí nerozumí žádný bližní, ani zpovědník, tak se domnívá se, že ji sám odmítám. Tehdy se rozhorluješ svatou nenávistí vůči sobě a s naprostou rozhodností tvrdíš o sobě, že jsi největším hříšníkem. Ten zážitek vlastní bídnosti se projevuje někdy tak silně, že bys nejraději zemřel. Vždyť se už nedokážeš ani modlit. Něco odříkáváš, nutíš se do odříkávání, ale zdá se ti, že cosi naprázdno drmolíš. Hrozný zážitek prázdnoty ve tvé duši se následkem toho stupňuje.

Tuto zkoušku dopouštím různě dlouho podle toho, jak to tvoje duše potřebuje, podle toho je důkladné ono očišťování a pak podle toho, jak na to sám odpovídáš. Někdy trvá tato zkouška několik let, když příliš vzdycháš po úlevě, kterou ti čas od času dopřávám chvíle úlevy, aby tvoje duše nezmalomyslněla. Ovšem takovou úlevou se tvoje zkouška jen prodlužuje. Svatý Jan od Kříže popisuje tuto temnou noc ducha (Temná noc, II.kn), sv.Terezie zase v ve IV.komnatě Hradu v nitru, a podobně několik století po nich svatá Anděla z Foligna.

Trpné očišťování ducha se uskutečňuje v nejvyšší části tvé duše, totiž v rozumu a vůli Tam tvoje duše nejspíše okouší Mou velikost a vlastní ubohost. Utrpení zasahuje také paměť a obrazivost. Není to však přednostní činnost tvé obrazovosti nebo paměti, co by ti halucinacemi způsobovalo tuto zkoušku, třebaže to doprovází tuto zkoušku, nýbrž přednostně je to Moje působení, ve kterém tvoje osobní poznání o Mně ustupuje jako nedostatečné. Musím očistit tvou duši tak, aby rozumem poznala a vůlí uznala, že o Mně vlastně neví nic přes své vysoký stupeň vnitřního poznání nazíravé modlitby, které už okusila. Svatý Jan od kříže přirovnává očistný oheň Mého světla (Temná noc, II,10) k ohni spalujícímu dřevo. Nejprve vysaje veškerou vlhkost, až začne dřevo černat, aby posléze vzplanulo na povrchu jasným plamenem, až je obklopeno ze všech stran spalujícím ohněm. Tak napřed vytahuji z tvé duše její skvrny, nedostatky, hříchy až se ti v duši zatmí, začerná v mysli, aby pak vzplanula bez odporu žárem Mé lásky. Pokud kladeš sebemenší odpor svého sobectví, tak tě plamen Mé lásky svými záblesky jen znepokojuje na duši a provokativně popichuje, jen bodá jako při oslnění, ale vcelku nezasahuje ani neproměňuje. Přestaň Mi vzdorovat a odevzdaně se Mi otevři, a ušetřím tě dalšího takového očišťování a a naplním tvou touhu po ztraceném ráji.

Tento oheň je světlo víry, roznícené darem Mého Ducha, který slouží víře, totiž dar rozumu, poznání. Darem rozumu ti dávám v blahoslavenství čistého srdce, abys mě viděl. Čím je silnější světlo poznání, tím hlouběji můžeš proniknout do Mne jako vrcholného předmětu tvého poznání. Jenže světlo tvého přirozeného poznání je konečné. Nemůžeš překročit meze své přirozenosti. Abys došel dále, potřebuješ nadpřirozené světlo a tím je dar poznání, rozumu Dá se nazývat poznáním proto, že přesahuje možnosti tvého rozumového přemítání a usuzování a znamená vznešenost prostého poznání, čistého nazírání. Proniká jako sluneční paprsek. (STh,2,II,8,1)

Co ti dává víra? Víra ti dává přilnout k Mým zjeveným pravdám. Vírou tě uvádím k poznání Mého vnitřního života. Darem poznání ti dávám pronikat těmito pravdami. Darem poznání je sice neobsáhneš, ale očišťuje to tvou víru, abys nezaměňoval Moji hlubinu se záblesky poznání tvého přirozeného rozumu, aby ses nespokojil s ničím, co můžeš o Mně jakkoli poznat. Tak ti odhaluji přirozeně nepřekročitelnou propast mezi Mnou a tím, co můžeš o Mne sám poznat. Připravuji tě k tomu, abys nespoléhal na své schopnosti vzhledem k Mým pravdám. Až si Mě prostě zamiluješ, oblažím tě jiným darem Mého Ducha, darem moudrosti. Darem moudrosti tě povznáším k vyššímu měřítku, aby ses na všechno díval pohledem Mé moudrosti, a vychutnával Mou přítomnost okoušením jasnozřivosti lásky. Tak ti propůjčuji Moje vlastní poznání. Tvoje dosavadní tupost vůči Mým pravdám ustupuje sotva se otevřeš nepřerušovanému proudu víry. Tehdy ti objasňuji víru darem rozumu, abys Mně poznával ve všem a ve všem Mi rozuměl, ve všem, abys čistým nazíráním poznával Mou živou přítomnost.

Podobně svědčí Andělský učitel ohledně mystického poznání, o skoro zkušenostním poznání z lásky a z prožívání Mé zvláštní přítomnosti u spravedlivých (STh,2,II,180,6). Tvoje nadpřirozené nazírání si ovšem vyžaduje dvojí oběť, předně se vzdej přemítavého myšlení  a jeho rozbíhavého usuzování, a za druhé prociťování Mých pravd ve smyslech, totiž překonej tu zvědavost nevěřícího Tomáše, toužícího si sáhnout do Mých ran. Než dospěje tvoje duše k jednolitosti se Mnou, naznačené krouživým pohybem (jako když orel plachtí ve výškách) musí odložit dvojí různorodost vůči Mně a Mým pravdám. První je rozličnost vnějších věcí, když je tvoje duše opouští, aby se soustředila v sobě. Pak musí odložit druhou různorodost, která je v rozbíhavém usuzování tvého rozumu. To se děje, když upneš své myšlenky na jediné nazírání. Jako když oči upřeš na plamen svíce, tak obdobně musí tvoje duše soustředit své myšlenky jednosměrně na jediné nazírání. Potřebuješ jednosměrné zaměření a soustředění všech sil rozumu, aby se zastavilo rozbíhavé usuzování a rozum aby zakotvil v čistém nazírání na jednu prostou pravdu. Tak ti darem poznání uděluji prožívání skutečnosti, že jsem víc než všechny dokonalosti, které můžeš obdobně mít, že jsem více než dokonalost všech věcí. Tím více zakoušíš svou ubohost a dopřeješ Mi, abych tě sám pronikal dokonalostí Mne samého. Vím, že tvou duši proniká strašná osamocenost. Dávám ti skoro vidět tvou vzdálenost ode Mne, ale působí to jako závrať, protože se setkáváš s nekonečnem.  Připadám tvé duši, že je ode Mne opuštěna. Tvoje duše si oškliví svou omezenost, ale Moje nesmírnost ji leká. Nelekej se, nestrachuj se, když máš čisté srdce. Neboj se, já jsem tvá pomoc. Držím tě za pravici. Neboj se, červíčku Jákobův. (Iz 41,13-14). Vždyť se ti nabízím za pokrm v kousku chleba.

Otevři Mi a nechej svou duši zpracovat Mou drtivou velebností, která tě přesahuje. Pokojně přijmi skutečnost, že tě musím nesmírně, nekonečně přesahovat, a klidně vypij až do dna všechny důsledky a následky shledání a prožití této skutečnosti, Mé velikosti a své ubohosti. Jen se oprosti od sebezalíbení, a dopřej Mi zapracovat v tobě Mým sžírajícím ohněm.  Přijmi Mne, ale nestravuj Mne, nýbrž se dej sám strávit Mnou, aby plamen Mé lásky strávil tvou ubohost a naplnil tě Mnou přítomností.

Nyní jasně vzplane plamen Mé živé lásky ve tvém srdci. Už ne ale, aby spaloval, nýbrž aby hořel jak ohnivý keř Mou přítomností. Můj očistný oheň tě už netrýzní, nýbrž proměňuje a osvěcuje. T.

+++

Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.

SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM se koná od 18.12.2009 u sv.Michala v Brně, v neděli a ve svátky 9,30-12, 17-20 hod, denně 17-20 hod.

+++

 

 

TOPlist