LEDEN 2014

Ročník XX., číslo 1.                                                                                                                            leden 2014

Obsah: A.Opasek, Bůh je Krása, Živé poznání Boha, J.Skácel, Pomluva, Mystika Krásy, Následování a napodobování, A.Blahová, Příklady svatých, Zrození krásy, J.Zahradníček, Bída Nového prostoru, P.Kroupa, Brněnská Akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka, J.J,Vícha,  Zprávy______________________________________________________________________________________________________________________________

DVACET  LET   ČASOPISU PRO  DUCHOVNÍ  ŽIVOT

ROSA MYSTICA

+++

Růže dávaná Paní

Růži chci Tobě dát,

má Paní, je zbytečná?

Sama jsi růže tajemná

a vůně mého květu

je pouze skromný dar

hříšného člověka

jsi růže tajemná

jež voní do životů

výdechy hříchů pošpiněných

rve jedna barva růže

leč všechny, co na světě

jsou růží vůně, barvy,

jsou v Tobě uzavřeny,

bys provoněla svět

svou něžností a čistotou

až k laskavému nebi.

Anastáz Opasek

+++

BŮH JE KRÁSA

Svatý Tomáš začínal své přednášky modlitbou:

Nevýslovně moudrý Stvořiteli,

tys ustanovil z pokladů, své moudrosti tři řády andělů,

podivuhodně jsi je umístil v nebi,

a nanejvýš ladné jsi uspořádal jednotlivé části vesmíru.

Ty jsi zdroj pravdy světla a moudrosti,

i nejvyšší Pramen všeho

Sešli milostivě paprsek své záře do temnot mého rozumu

a zbav mne dvojí temnoty, ve které jsem se narodil

totiž hříchu a nevědomosti.

Ty dáváš výmluvnost jazykům nemluvňat

Vzdělávej můj jazyk

a vylej na mé rty milost svého požehnání

Dej, ať bystře chápu,

ať jsem schopen všechno si podržet v paměti,

ať se správným způsobem a lehce učím,

ať dodržuji přesnost při výkladu

a mám vždy zásobu vhodných slov.

Nauč mě dobře začít,

pomáhej mi vytrvale pokračovat

a doplň mezery, když budu končit.

Jako je Bůh jedno prosté a jednoduché jsoucno, tak je také čistá Pravda, nejlepší Dobro a čistá Krása. Jejich rozdíl před Bohem je pouze logický, kdežto člověk pravdu poznává filozofií a vědou, dobro chce a snaží se získat, což je u člověka záležitost řádu dobra, krásu chce poznat a zažít, což je záležitost řádu krásy.

Skvěle to vyslovuje Emily Dickinsonová:

Já zemřela jsem pro krásu

a sotva mě do hrobu uložili

kdos jiný zemřel pro pravdu

a pochován byl vedle mne.

Zeptal se tiše:

Proč jsi odešla?

Pro krásu.

Já pro pravdu.

Tak jako příbuzní,

když my hovořili, se sejdou,

skrze hrobky stěny

až dorost mech přes naše ústa

přes kameny se dvěma jmény.

Krása Boží je nadpřirozená, čistá a věčná, zatímco u člověka je krása nedokonalým obrazem svrchované Krásy. Je poměrná a závisí na Kráse nestvořené, k níž je zaměřena. Sama o sobě nemá delšího trvání.

Jaká je Hospodinova krása! Působí, že mládenci prospívají jako obilí a panny jako mošt. (Zach 9,17)

Všichni lidé jsou jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. (1 Petr 1,24)

Vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své. (Jak 1,11)

Člověk však smí a má se snažit o prožívání Boha jako čistou nadpřirozenou Krásu. To není opovážlivost. Bůh stvořil člověka jako svůj obraz podle své podoby, a už tím je přirozeně dáno směřování člověka. Kdo žije z milosti, kdo poslouchá Boží hlas, toho si Bůh vede sám, kam a jak chce.

Kdo se může odvažovat určovat hranice rozletu nadpřirozeného života? Neurčuj si hranice možností, kam chceš dospět, jdi jen pokojně a oddaně jako dítě. Bůh si tě už přivede, kam chce.

Je možné prožívání krásy s Bohem? Je to možné proto, že Bůh je sám Krásou. Je, a také je to žádoucí. Není to žádné chození s hlavou v oblacích, ani žádný falešný idealismus.

Bůh nejenže osobně vede člověka k sobě, nýbrž je sám podstatně čistou Krásou. Bůh je nekonečná Krása. Když stvořil svět a shledal všechno, co stvořil dobré, tedy to činí a prožívá jako krásné. Bůh rozlévá svou Krásu, chce, aby stvořené věci byly krásné a už tím, že je vyslovuje, jsou skutečně krásné. Stvořené věci jsou. Mají bytí, mají různé dokonalosti. Mají tolik bytí a krásy, jak je Bůh stvořuje. Mezi stvořenými věcmi shledává Bůh také člověka sobě podobného, tedy krásného tvora s rozumnou a nesmrtelnou duší. Bůh chce nejen Krásu sebe sama, nýbrž též krásu tvorů, jež nám uděluje.

Bůh miluje vše, čemu uděluje krásné bytí, neboť jen proto, že vyslovuje všechno stvořené, získává to bytí, jež je krásou, takže stvořené věci jsou krásné, ale člověka miluje ještě víc než jiné stvořené věci.

Jak Bůh miluje člověka? Tak, že mu chce dát svou čistou Krásu. Už od věčnosti mu stanoví krásný nadpřirozený cíl. Určuje člověku, aby spojením s Bohem, opravdovou a vrcholnou Krásou, aby poznával Boží Krásu, a zakoušel ji tak, jak ji Bůh sám poznává a zakouší.

Ostatní stvořené nerozumné věci jsou pak Bohem milovány jako prostředky, které mají pomáhat, aby pomocí nich dospíval k prožívání Boží krásy.

Tak Bůh dává člověku přednost před ostatními tvory. Učinil člověka jen něco málo menším, než jsou andělé. Zatímco andělé jako ryze duchoví tvorové mohou poznávat a prožívat duchovní Krásu nestvořenou dokonale duchovně, a nerozumní tvorové nemohou žádnou krásu poznávat ani prožívat, pouze člověk jako bytost duchovně tělesná může krásu stvořených věcí poznávat skrze smysly a pak ji prožívat smyslově i duchovně, a také se může s Boží milostí poznávat a prožívat také Krásu nadpřirozenou, která se vtěluje a zjevuje v Kristu. Propast naší malé a ubohé krásy volá k propasti Krásy nadpřirozené a ryzí, která tu propast překlenula. Bůh povznáší lidskou duši přirozeně sobě podobnou posvěcující milostí k účasti na svém vnitřním trojosobním krásném životě. Dovedete tušit jen velikost Boží Krásy? Více miluje, kdo větší krásu přeje milému. Bůh přeje a dopřává nám, lidem, Krásu samu, Krásu nekonečnou. Lidská krása je proměnlivá, slábne, ochabuje. Boží Krása je však nezměnitelná a věčná.

Člověk se odvrátil od této otcovsky zosobněné čisté Krásy, přesto ho čistá Krása docela neodvrhla ani neopustila. Tato čistá Krása nadále objímá člověka. Vyhlíží si nejsvětější Pannu, jesle a kříž. Boží Krása chtěla nám dát sebe - Krásu největší i přes naši vinu. Náš hřích přibíjí na kříž vtělenou Boží Krásu, aby ji dokonale znetvořila a zošklivila. Emily Dickinsonová to vyslovuje takto:

Vtělené Slovo je vzácné,

s chvěním se přijímá

a dál se o něm mlčí.

Přesto se domnívám,

že každý z nás už chutnal

zmíněnou potravu

v tajemném vytržení

pro vlastní potřebu.

 

Slovo, jež dýchá zřetelně,

nemůže zahynout,

pevností blízké duchu,

mohlo by, kdyby on.

„A přebývalo mezi námi“,

je větší laskavost

než blahosklonnost řeči,

milovaný řád slov?

Michelangelo to vyslovuje takto:

Kdykoli žhnoucí plamen smyslům vzplane

pro jinou tvář než pro tvou krásnou, Pane,

má mnohem méně sil,

jako by potok z hor se rozvětvil.

Srdce, jež může žít,

jenom když žhne, se nechce spokojit

s tím vlažným pláčem, který při tom pije.

Duše, jež zná ten klam,

čeká, až zajde sám,

aby se vznesl k nebi, po němž nyje.

A rozum podělí je

tím trápením, a tak se v krátké době

zas všichni čtyři shodnou v lásce k tobě.

Vtělená čistá Krása je prostředníkem otcovsky stvořitelské Krásy. Svým ošklivým znetvořením bičováním a šerednou smrtí na kříži, kde dopustil z lásky k člověku zničení veškeré krásy, nám opět vrátil schopnost prožívat krásu nejen lidství, ale také krásu nového lidství posvěceného přítomností Boží Krásy, krásu Boží dětství, krásu společenství Božího v Církvi obecné.

Uchopte Krásu věčnou, ponořte se do prožívání čisté Krásy vše dávající a zvoucí nás k sobě. Věřte čisté Kráse a od ní vše očekávejte a jí všechno obětujte – všechno za všechno.

Co učiní krásný Boží obraz v člověku věrným obrazem Boží podoby? Krajní oběť člověka – navenek nejstrašnější, nejošklivější sebeobětování za život jiného. Taková dokonale skrytá krása však pořád ještě zůstává lidskou krásou. Lidskou krásu, jdoucí až k vlastní dobrovolné oběti lidského jedince za celé milované lidstvo, překonává jedině čistá Krása Boha, který se sám dobrovolně daruje a obětuje za milovaného člověka. Znamením vrcholné Krásy je probodené Nejsvětější Srdce Ježíšovo, které je Pokladnicí veškeré moudrosti a umění.

Apoštol Pavel píše, že „dodnes, kdykoli se čte Mojžíš, rouška leží na srdci Izraelitů. Kdykoliv se však člověk obrátí k Pánu, ta rouška bývá snímána. Pán je duch; a kde je duch Páně, tam je svoboda. My všichni, jimž se na odhalené tváři odráží sláva Páně, jsme proměňování v touž podobu od slávy k slávě, jako od Pána, který je duch“ (2 Kor 3,15-18).

Krása je svou podstatou sdílná. Přirozeně se rozlévá. Krása se nejen přirozeně rozlévá, nýbrž čím je dokonalejší, s tím větší hojností a tím dokonaleji se sděluje. Tak slunce kolem sebe šíří světlo a teplo, tak rostliny a živočichové, když dospějí, dávají život druhé rostlině a jinému živočichu, tak velký umělec pojme a vytvoří veledílo.

Mocí téže zásady bylo vhodné, aby se čistá Krása nestvořená nespokojila s tím, že nás stvořila ke své krásné podobě, že nám dala krásné bytí, život, rozum, posvěcující milost a s ní účast na své vyšší Kráse, nýbrž aby se nám dala osobně sama vtělená čistá Krása. I po ošklivém pádu prvního člověka nás Bůh mohl pozvednout ke kráse jiným způsobem. Avšak on učinil nekonečně víc - chtěl nám dát svého vlastního Syna za Vykupitele (Jan 3,16).

Jako Otec nebeský dává celou svou krásnou podstatu ve věčném plození Syna a vydechování Ducha svatého, tak se vtělená čistá Krása osobně dává v Eucharistii. Srdce Ježíšovo se nazývá eucharistickým, protože se nám podává v eucharistii.

Pán Ježíš projevuje dvojí krásu - předně Boží, nestvořenou čistou Krásu, která je společná všem Osobám Nejsvětější Trojice, a dále krásu lidskou.

Boží Krása je prožívána otcovsky, bratrsky i přátelsky, tedy je také prožíváním Boží Krásy v kráse lidského těla. Z prožívání této čisté Krásy pochází věčné rozhodnutí stvořit tě uprostřed světa, oslovovat tě ve Zjevení a odhalovat ti tajemství skryté Boží Krásy, po pádu tě vykoupit Vtělením Božího Krásy. V tomto Božím rozhodnutí o Vtělení Boží Krásy je obsažena i krása člověka, která má svědčit o Boží Kráse.

V Nejsvětějším Srdci Ježíšově se spojuje naše stvořená lidská krása s nestvořenou Krásou Boží. Krása Kristova přesahuje veškerou krásu, jakou dokážeme přirozeně poznávat a prožívat.

Předmětem krásného zalíbení Ježíše Krista je Církev: „Kristus miloval Církev a sám sebe vydal za ni, aby ji posvětil... aby si sám připravil slavnou Církev, která nemá poskvrny... aby byla svatá a bezúhonná“ (Ef 5,25) A protože Církev jsi také ty, kdo vyznáváš a chválíš Pána Ježíše, pak vidíš, že veškerá krása Božského Srdce se vylévá právě na tebe. To tě plní radostí z prožívání vrcholné Krásy, jaká přesahuje každou tvou radost.

Tato krásná skutečnost ti vyniká ještě víc, když si uvědomíš, že pozemská Církev je pouze začátek vlády Pána Ježíše, je pouze částí nebeské Církve. Ta je konečným shromážděním všech vyvolených: Pána Ježíše, Panny Marie, svatých, a je v ní místo také pro tebe. „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“(Zj 21,2)

Sv.Tomáš se modlil takto:

Bože veškeré útěchy, nevidíš na nás nic kromě svých darů!

Prosím tě, dej mí po skončení tohoto života

poznat první Pravdu, požívat božskou Velebnost!

Dej také mému tělu, štědrý Odplatiteli, jas a krásu,

pohyblivost a pružnost, zduchovnělost,

sílu a bezbolestnost.

К tomu přidej hojnost bohatství, záplavu rozkoší,

souhrn všeho dobra: ať se mohu radovat,

že nade mnou je tvá útěcha,

pode mnou půvabné místo,

ve mně oslavení těla a duše,

vedle mne příjemná společnost andělů a lidí.

Nejlaskavější Otče,

ať rozum dosáhne и tebe osvícené moudrosti,

žádostivost ať dojde naplnění svých tužeb,

vznětlivost ať slaví vítězství.

Vždyť tam u tebe je útočiště před nebezpečími,

tam jsou různé příbytky, svorná vůle,

tam je půvab jara, jasnost léta,

překypující hojnost podzimu a zimní odpočinek.

Dej, Pane Bože, život beze smrti a radost bez bolesti,

tam, kde je svrchovaná dobrota,

svobodná bezpečnost,

bezpečný klid, pokojné štěstí, šťastná věčnost,

věčná blaženost, patření na Pravdu

a tvá chvála, Bože. TB (Pokr.)

+++

ŽIVÉ POZNÁNÍ BOHA

Kdo milují Boha, znají Boha, píše svatý Jan (I J IV 7-8). Totiž ti, kteří jsou zrozeni novým životem, životem Božích dětí. Ti jsou z rodiny Božích dětí. V rodině pak není tajemství, v rodině je všechno všech otevřeno všem. Děti také poznávají své příbuzné docela jiným způsobem, než jen hmotným poznáním. Podobně jako děti poznávají své rodiče hlubokým zřením přímé intuice rozumu, podobně také Boží děti poznávají Boha ještě jiným způsobem, než je poznání čistě logicky přemítavé, opírající se o smyslové postřehy. Je to poznání vnitřního styku, vnitřní sourodosti.

Posvěcující milostí jsme se stali pokrevně spřízněnými, totiž po Krvi s křížem, s Ježíšem Kristem. Proto se nám otvírá docela jiné, nové, krásné, životné poznání Boha. Je to poznání sladkého setkání, důvěrného styku Boha s člověkem. Bůh se otvírá bratrsky a otcovsky se otvírá svým dětem docela novým, jiným ještě způsobem, než se otvírá ostatním cizím lidem. My nejsme Bohu cizí, my jsme zdomácněli vírou, my patříme k Boží rodině, k rodině Božích dětí se všemi výsadami takových dětí, prostě se všemi výsadami dětí.

Je to poznání čistého nazírání, poznání, které se nedá vyjádřit pojmy ani slovy, je to poznání v hlubinách srdce, z tajemné blízkosti Boží nesmírnosti, nesmírnosti jeho lásky. Čím jsi teprve těm, kdož tě nalézají!

Boží dítě už nepotřebuje vystupovat přes krásu tvorů a odposlouchávat jejich chvalozpěv o Boží velikosti. Stačí mu ponořit se do vlastního nitra, kde posvěcující milostí přebývá Bůh doma, jako Otec u svých dětí. Přebývá v nás jako ve svém svatostánku, tak jako je v nás naše myšlenka, jako je v nás naše láska. Kdykoliv chceme, můžeme se jich zmocnit, můžeme je prožívat, prožívat jejich krásu, velikost i štěstí z této krásy a velikosti. Boží dítě nepotřebuje se teprve namáhavě zvedat, pozvedat, protože není On daleko od jednoho každého z nás. Protože když všichni vněm jsme, žijeme a pohybujeme se, oč důvěrněji je Bůh přítomen těm, kteří z něho žijí, kteří ho milují, kterým je Bůh podobně středem celé bytosti tak, jak je sám sobě.

Nadpřirozená láska Boží nám vydává svědectví, že Bůh je v nás. Ti, kteří jsou plni lásky Boží, poznávají jej onou slastí a rozkoší Boží lásky, kterou je Bůh přítomen v duši. Duše poznává Boha ne sice přímo, ale poznává ho z této přítomnosti lásky, když totiž duše je tak zapálena Bohem, že nechce nic než Boha; všechno ostatní ustupuje na vedlejší kolej a do pozadí před touto láskou. To ovšem není jen matný mlhavý cit lásky, jakým se opíjejí laciní teosofové a snílci panteismu. Nadpřirozená láska znamená skutečně, prakticky, konkrétně, životně chtít a vyhledávat jenom Boha. Kdo takto žije, komu je Bůh takto skutečně ve skutečném životě vším a znovu připomínám ne pouze v těkavém citu koncentrace, ten má skoro jistotu, že Bůh je v něm a on v Bohu. Poznává z toho zaměření celé své bytosti k Bohu z onoho srůstání duše s Bohem, z onoho soustředění duše na Boha poznává jeho blízkost, nesmírnost, sladkost. Duše opravdu prožívá, že Bůh je nesmírný, že je vše. Po ničem jiném už netouží, nic dalšího nevyhledává, nic jiného nechce, protože v Bohu tak důvěrně blízkém všechno má.

To je ono nové zkušenostní, poznání, kdy duše okusila, že Bůh je všechno štěstí, že všechno má a všechno dává, kdy jej duše okusila jak je velký a dobrý, když se s ním spojila a srostla. Tím a v tom ho poznala. Pak je ochotna všechno obětovat a vše učinit, protože viděla Boha, zahlédla cíp jeho velikosti.

Toto poznávání intuice rozumu, bez závislosti na přemítavém postupu logickém, je nesmírně pronikavé. Boží dítě pak vidí a poznává Boha a jeho stopy ve všem, a mezi tisícerými větami o Bohu a mezi statisícerými výroky o všem možném poznává ihned, která pravda je Boží. Proto mají svatí onu nenastudovanou teologii srdce, onu jasnozřivost intelektu, se kterou rozeznávají boží pravdy od lidských postřehů, od lidské spekulace, a rozeznávají, které mluvení o Bohu je živé a které falešné, které je svaté a které je světské, které je z Boha a které je neplodné.

To bylo poznání takové svaté Terezie z Avily i z Lisieux. Toto živé poznání Boha vede Boží dítě velmi spolehlivě k tomu, aby odstraňovalo vše, co je činí nepodobným Bohu, co je odvádí od Boha, co je odcizuje Bohu. Duše poznávající životně Boha hoří touhou svléknout starého člověka, svléknout veškerou pýchu a soběstačnost, samolibost ze sebespasení.

Tak si Bůh sám vede duši, i když duše nenajde nikoho, kdo by jí rozuměl, kdo by ji nějak odborně vedl. Sám Bůh se stává jejím vůdcem, jak stojí psáno v Písmu. Je to vědění svatých, vědění životné, které se liší od pouhé zvídavosti, tím spíše od duchovní zvídavosti, od pouhé touhy poznávat.

Poznání života a lásky, které nakonec božsky obohacuje i rozum, ale obohacuje jej s nesmírnou přesností a spolehlivostí. B.

+++

KDO

KDO ROZDUPAL A ZAHODIL TU RŮŽI

NA BŘEHU ŘEKY V KTERÉ PLYNE ČAS

TAM V MODRÉM LESE ROSTE ZAPOMNĚNKA

KRÁLOVNO ÚLŮ PROS ZA NÁS

 

KRÁLOVNO DÁVNO VYHYNULÝCH ÚLŮ

A TICHA NA RUBY A ZARUBANÝCH CEST

PO KTERÝCH JEDNOU VRÁTÍME SE DOMŮ

AŽ ZAPOMENE ZAPOMNĚNKA KVÉST

Jan Skácel

+++

POMLUVA

Pomluva je zaměstnání lidí prázdných, líných a hloupých. Je příznačná pro ty, kteří nenalézají nic zajímavého v sobě, a proto se příliš starají o druhé. Nepomlouvá člověk, mající srdce plné lásky, člověk, zabývající se vážnými myšlenkami, kdo se snaží něco vyřešit, sám něco udělat, kdo se snaží dobrat pravdy, kdo chce něco udělat, něco lépe zařídit na světě, ten nemá ani čas ani smysl pro pomluvu.

Proto je také takový člověk, sledující bližního jen v dobrém, pokládán podle veřejného mínění světa za člověka nepraktického, neužitečného, podivínského či prostě omezeného. Někdy i za podezřelého. Pročpak si počíná dobře? Jistě za tím něco vězí. Prázdný člověk nerad uznává, že by druhý mohl být nezištný, že by to mohl dobře myslit. Chodí kněz či biskup mezi lid, účastní se jeho projevů, radostí? To prý jistě hledá popularitu. Nestíhá vše, co by chtěl? Tak je prý je moc zahleděný do sebe, zkostnatělý, nerozumí dnešní době.

Obléká se jinak, jako kněz, řeholník, řeholnice, neutrácí čas v malichernostech, které připadají prázdným lidem naprosto a jedině důležité: dělá to prý z odporu ke světu, ze své zaostalosti nebo i úchylnosti. Vidí kněze v chumlu dětí, na studentském táboře, v junáckých oddílech – ten prý jistě nemá co dělat, svádí nevinné dušičky, asi bude na chlapečky anebo na dětičky. Je tlustý, pak ho pomlouvají, že je lenoch a nehýbe se, je hubený, tak je suchar a nepřirozený asketa.

Zlý, hloupý a prázdný člověk jen pomlouvá. Kdo je zlý, sám hledá všude zlé. Nedovede a odmítá cokoli pochopit. Proto si ulehčuje obtížné hledání rozumného důvodu jednání druhých lacinou pomluvou. Je prázdný a tak vyplňuje nebo doplňuje svůj život svou prázdnotu starostí o druhé.

Pane, tyhle lidičky jsi měl stvořit bez úst a bez rukou, aby ani nemohli psát anonymy.

Jenomže, oni by aspoň kopali do druhých a kdoví co ještě. Tak pomlouvaným nezbývá nic jiného, než snášet pomluvače jako zkoušku dopuštěnou Bohem, jako snášíme blechy, komáry, mouchy a jiný obtížný hmyz. Jako jsou přeborníci v házení oštěpu, koule, kladiva, disku, tak jsou i přeborníci v házení pomluv a zlých slov na bližní. Budou ovšem také přeborníky v trpění pekelných trestů, na těch hříšných ústech a rukou, píšících pomluvy do novin. B.

+++

MYSTIKA KRÁSY

Emily Dickinsonová posílá vzkaz:

Přebývám v domě možnosti,

krásnější nad prózu

s nespočetnými okny,

se spoustou východů,

 

s pokoji jako cedry,

jistými k úkrytu -

a nad vším nekonečný krov

s krytinou blankytu.

 

Z hostů - ti nejkrásnější -

za obydlí jen Jej!

On rozpíná mou úzkou dlaň,

že může pobrat ráj.

Sv.Tomáš uvádí, že krása je to, co se člověku při poznání líbí. (Sv.Tomáš, STh, I,27,l) To je dáno náležitou poměrností částí a celku poznávané věci. Věcná poměrnost částí a celku je na nás nezávislá, kdežto okolnost, zda a jak se nám něco líbí, je něčím vnitřním.

Krása je tedy víc než pouhá vlastnost věci. Je na nás, abychom odkryli a zvýraznili vztah mezi věcným rámcem krásné věci, na nás nezávislým, a ohledem na naše nitro.

Krása je vynikajícím způsobem se projevující vnitřní skladba věci. Ke kráse věci je třeba, aby její jednotlivé části splývaly v jistých poměrech v jednotný celek, a tato rozmanitost částí soustředěná v jednotě se musí Božímu dítěti jasně jevit, aby ji mohlo snadno poznávat a zakoušet celou svou bytostí. Krása věci spočívá v celistvosti, souladu a jasnosti, skvělosti či zářivosti její vnitřní skladby.

Krása je vyzařující vnitřní pořádek či jasně vynikající vnitřní skladba, tedy skvělost vnitřní skladby, která září na úměrně rozčleněných částech hmoty. Skvělost krásy znamená, že vnitřní skladba nějaké stvořené bytosti nebo nějakého uměleckého díla, vyzařuje tak, že z toho poznáváme dokonalost a řád v celé plnosti a rozmanitosti. Skvělost krásy je vlastnost věcí, která způsobuje, že se věcné a na člověku nezávislé prvky jejich krásy (řád, harmonie, úměrnost) stávají jasnými a vzbuzují v rozumu snadné a plné poznávání. Jasnost je pro krásu totéž, čím je důkaz pro pravdu.

Jde o zvláštní vyzařování nad světlem a barvou, sebeodhalení. Proto se dá mluvit o jasném světle, jasné pravdě či jasném pochopení, tj. o zřejmém světle, pravdě či pochopení, čím jsou zřejmější, tím jsou dokonalejší.

Bůh jako absolutní a svrchovaná čistá Krása nestvořená způsobuje relativnost krásy tvorstva.

Zkušeností osvojené krásno, s jakým se setkáváme ve stvořeném světě, je nedokonalé ve srovnání s Krásou Boží. Jde jen o nedokonalý projev nadpřirozené krásy Boží. Existuje jen díky ryzí Kráse Boží a vztahuje se k Ní. Je třeba rozlišovat mezi svrchovaným Krásnem, které je cílem metafyziky, a krásnem vnímatelným smysly, které je nedokonalé.

Michelangelo zaznamenává:

Po řadě zkoušek, řadě dlouhých let

před samou smrtí teprv umělec

pochopí, pozná přec,

jak vdechnout život tváři v drsné skále:

takovou velkou věc

objevíš pozdě - a pak zemřeš hned.

A podobně i svět,

jenž bloudil z tváře k tváři neustále,

až objevil v Tvé, Božské, Krásu krás,

už zestaral a brzy zajde zas.

A tak mou touhu hojí

divný lék, v němž se pojí

veliká krása k velkým obavám.

A já už nevím sám,

zda se spíš děsit nebo těšit tím,

že náš svět zajde nebo že Tě zřím.

Pojmy krásy a dokonalosti jsou věcně totožné. Rovněž pojmy krásy, pravdy a dobra jsou věcně totožné, třebaže se logicky liší. Krása je věcně sice totéž co dobro či dokonalost věci, jenže musí to být taková dokonalost, že svou vnitřní skladbou uchvacuje člověka, upoutává jeho smysly i mysl, vyzařuje svým jasně vynikajícím souladem, a tento soulad vzbuzuje v lidské duši zálibu. I poměrná úplnost věcí a vzájemných vztahů, zvláště jde-li o člověka, má souladnou úměrnost částí k celku, takže celek jasně vyniká či vyzařuje. Souměrnost částí k celku, vyrovnanost jejich vztahů dává vzniknout jasně vynikající vnitřní skladbě. Proto věcná krása je jasně vynikající vnitřní skladba věci.

Lidský duch, příbuzný harmonii a řádu, má zálibu v souměrnosti, uspořádanosti a dokonalosti vnitřní skladby. Jasné vynikání takové vnitřní skladby věci v něm nutně vzbuzuje zálibu. Jak smyslovým vnímáním, tak rozumem vniká člověk do řádu a harmonie. Podle stupně rozvoje duševních schopností pro vnímání řádu a souladu celku, dospívá člověk k zálibě v kráse a touží po dalším prožitku krásy.

Zatímco dobro působí na lidskou touhu, aby probuzená směřovala k dobru, tak zase krása působí na poznávací schopnosti, ve kterých se projevuje záliba v kráse. Obojí proudění života za dobrem a za krásou často bývá souběžné. Člověk vyhledává krásu nejen pro radost a potěšení, ale i proto, že je součástí jeho duše, která se tím zdokonaluje. Krása dovede vzbuzovat i touhu a žádost.

Když je dobro úplné a dokonalé, tak je krásné, a každému se líbí. (Sv.Tomáš. STh.,I,5,4kl.) Avšak je tu rozdíl. Zatímco ke krásnému zážitku stačí krásnou věc vidět a prožít, dobra je nutno dosáhnout a zmocnit se ho, aby jím mohla být uspokojena potřeba. Věc je dobrá, je-li přiměřená vůli a naší potřebě, kdežto krásná, pokud se vztahuje také k našemu poznání. (STh I,II,27,lk3)

Dobré je to, co jako takové přitahuje naše snažení, a toto snaha se vyrovnává tím, že dosahujeme dobra. Krásné je to, jehož nazíráním se vyrovnává vnitřní napětí. Soulad duše a objektu v poznávajícím úkonu je vlastní příčina krásné radosti. Plnost krásného zážitku ovšem zahrnuje ještě zapojení dalších činností, připojujících se k podstatné činnosti rozumu. Patří sem tedy také city, nálady a jiné lidské projevy, doprovázející krásný zážitek či zkušenost krásy. Postupuje se tedy přes ryze smyslové vnímání krásného předmětu k jeho duchovnímu poznání v lidském rozumu a duchovnímu nazírání, a k opětovné rezonanci poznané krásy v celé lidské bytosti, ozvěny po stránce smyslové.

Kde se bere krása ve stvořeném světě nebo v samotném umění? Přirozeným zdrojem krásy, ať ve stvořeném světě nebo v umění je vnitřní řád. Krásné je nejen to, co je uspořádané, ale také to, co je způsobilé tímto řádem jasně vynikajícím ve věcech vyvolat v člověku, který jej postřehuje, radost z rozjímání.

Krása je přesažná záležitost. Přesahuje možnosti lidských smyslů. Svými smysly sice můžeme sledovat krásné věci, ale vlastnost, kvůli níž jsou věci krásné – sama krása - je předmětem pouze rozumového poznání. Na rozdíl od ideální krásy (jako je třeba krása vlastenectví, krása ctnosti čistoty), kterou rozum poznává samu v sobě bez pomoci smyslů, smyslová krása je také přístupná jen rozumu, jenže náš rozum ji postřehuje pomocí smyslů z jejích smyslových zjevů. Krása naplňuje lidské smysly něčím uspořádaným a pouze náležitě připravené, zjemnělé, vytříbenými smysly.

Rozumu je vlastní, aby krásnou věc snadno, jasně a názorně poznával. Čím méně překážek mu brání v poznání, tím větší v tom nalézá zalíbení. Úkon poznání je usnadňován přítomností řádu, jímž je působena krása.

Čím se liší záliba v kráse od nezištné lásky k dobru? Záliba v kráse plyne výhradně z duchovního, rozumového nazírání na krásnou věc. Je známo, že geometrické vztahy se líbí. Příčinou je zřejmá geometrická pravidelnost jako rytmická shoda částí nějakého celku. Taková jasná shoda usnadňuje představení si celku. Vnímáním jedné části jsme už připraveni k vnímání ostatních částí. V člověku vzniká vědomí pravidelnosti, zákonitosti, řádu.

Znakem rytmu je souvislost a opakování. Každý hybný projev osamocený v čase se vyznačuje jedinečnou okamžitou vnitřní stránkou, která pomíjí tehdy, když se opakuje, aby se stala součástí souvislého celku, rozvíjejícího se v prostoru i v čase. Prostor a čas, jsou zde neoddělitelné. V některých uměních může převažovat prostor nebo čas, avšak v hudbě oba vystupují prostor a čas vyrovnaně jako rovnocenné prvky. Samotný život je vlastně rytmem. Je souvislým sledem rozmanitých jednotek, tvořících celek. Také v osobnosti se dá odhalit rytmus, neboť kombinace jejích vlastností podmiňuje osobnost. Každý život a každý výtvor, který je přímo veden pouze živelně a pudově, je nerytmický.

Domněnky, že se pomocí zkušenostní psychologie dá pochopit a objasnit celý řád života, vedly k tomu, že také krása je někdy vykládána především psychologicky. Pocity a jiné průvodní vlastnosti psychických účinků krásy bývají jednostranně ztotožňovány se samotnou podstatou krásy. Zapomíná se na to, že mezi příčinou a účinkem není totožnost, nýbrž analogie. Zážitek krásy pro tyto jednostranné psychology spočívá jen v citovém dojetí. To je zploštění krásy. City mohou mít účast v zážitku krásy, ale nemusí. Účinek krásy nespočívá jen ve zvláštním příjemném uvolnění, jaké vzniká z rozdílu mezi pohodlností napodobení skutečnosti a obtížemi, které přináší setkání se skutečností. Jde o zaměňování příčiny s účinkem. Snadnost, pohodlnost či bezbolestnost zážitku je přece jen přirozeným důsledkem toho, že krása je výrazem dokonalosti věcí. A dokonalost nemůže v psychice vzbuzovat než snad bolest nedosažené touhy po dokonalosti. To však ještě neznamená, že by krása vedla hlavně k bezbolestnosti dojmů ze skutečnosti.

Takže se při rozjímání o kráse nemůžeme omezovat na cit, ani na pouhou tvořivou činorodost. Vnímání krásy je úkonem poznávací schopnosti. Při celkovém prožívání krásy se však zapojuje ještě vůle a celá lidská bytost

Uchvácený člověk, chvějící se postřehem krásy, předpokládá krásu, kterou vnímá. Věcný a na lidském prožitku nezávislý rys krásna nelze popírat. Vždyť bez toho není možná intuice čili okamžitý vhled, totiž nazíravý postřeh rozumu. Takový vhled poznávajícího rozumu netvoří krásu, nýbrž předpokládá krásu. Krása je něco přesažného jako samo jsoucno, jako pravda a dobro. Shoduje se s jsoucnem a pravdou. Krása však dovršuje jsoucno a jeho pravdu a dobro tím, že vztahuje jsoucno k poznávací a volní schopnosti člověka, jakož i k celé jeho osobě. Dobro vztahuje jsoucno pouze k vůli, takže tu dobrou věc potom chceme. Pravda vztahuje jsoucno zase jen k rozumu, takže je poznáváme. Tím, že věc je tím, čím přirozeně být má, v celé a plné celistvosti, vyzařuje souměrností, jasností, skvělostí a pořádkem, a to je věcné, na lidském nitru nezávislé krásno. Proto je příroda přirozeně krásné stvořené jsoucno.

Tak celý svět kolem nás po tisíciletí nám svou krásou dává znamení o světě sjednocení a pokoje, po němž prahnou lidská srdce.

Jakoby tajemná ruka obracela před námi listy knihy, v níž jsou zaznamenány minulé i budoucí naše dějiny, a dávaly nám číst vždy znovu a znovu jejich první stránky, abychom porozuměli čtení následujícímu. Čteme a pojednou se zastavujeme v úžase, v němž ohlašuje se pro každého z nás naše nové zrození na zemi: náhlé oslnění jistoty, že náš duch vystupuje z řádu pozemských věcí a stojí tváří v tvář řádu nadpozemskému.

Dějiny kultury jako něčeho, co se jazykově odvozuje od slova „kult“, a hlavně duchovně se odvozuje od úcty k čisté Kráse nestvořené, se odhalují jako stálý projev svobody našeho ducha. To, v čem postřehujeme skvělou propojenost, není jen tato duchová možnost, nýbrž právě ony věci, na kterých se projevuje, a na něž je ve svých projevech vázána. Uzpůsobení naší mysli pro krásu, krásný postoj a názor je jedním z těchto projevů svobody.

Člověk se najednou stává jinou bytostí, než na jakou byl dosud zvyklý. Jeho vztah k věcem se mění, aniž je třeba, aby si podrobně uvědomoval, v čem tato změna spočívá. Rozhodně si však uvědomuje možnost a přítomnost svých různých vztahů vůči světu.

Toto uvědomění nechybí ani v jiných oblastech kulturní činnosti, ale v prožitku krásy dochází k nejvíce ucelenému a sourodému zážitku.

Duchovost se projevuje jak v myslícím úkonu poznání, tak i v dobrovolném úkonu, jakož i v náboženském zanícení. V žádném z těchto projevů se však neuskutečňuje ve své úplné ryzosti. Sledování účelovosti všech těchto úkonů znamená míchání nesourodých prvků. To neznamená znehodnocení těchto činností, jimž právě jejich účel dává zvláštní význam pro lidský život. Značí to jen to, že je tudy poněkud komplikována cesta k postihnutí duchovosti, z níž právě je nutno vyloučit každou účelovost. V lidském zážitku krásy ve stvořené přírodě, v tvorbě krásného díla nebo v užívání krásného díla zachycujeme skvělé bohatství volného proudění vnitřního života. V plnosti takového zážitku je vyloučen jakýkoli rozbor, který by chtěl oddělit a přesně stanovit jednotlivé složky prožitku. Daný prožitek by se v tom okamžiku stal úplně jiným. Nebyl by už prostým krásným prožitkem, sotva bychom se pokusili prostě klást vedle sebe to, co tvoří jeho zvláštní jinak nepostižitelnou a dodatečně neobnovitelnou jednotu. Jsme tu odkázáni na svou jistotu okamžitého vhledu. Té se nám dostává pouze ve chvíli zapojenosti tvůrce krásného díla nebo v prožitku krásy hotového krásného díla.

Mohlo by se zdát, že nelze proniknout k duchovní podstatě, když vlastní poznání, kterého by se nám dostalo teprve rozborem zmíněných stavů, je nám odepřeno. A přece už v tomto záporném určení je dáno něco pro hledané poznání. Je tím vysloven jeden velký poznatek, že duchovní stavy se dají zachytit ve dvou různých rovinách. Předně v té, v níž vládne účelovost, a ta obklopuje vlastní duchovost neproniknutelnou vrstvou nesourodých prvků, a dále v té, účelovosti nepodrobené, kde je možno zachytit duchovost skoro bezprostředně.

Modleme se se svatým Tomášem:

Pane, můj Bože, dej mi,

abych nepochyboval ve štěstí, ani v neštěstí,

abych se totiž při úspěchu nevynášel

a v neúspěchu abych nebyl sklíčen.

Ať považuji, Pane, za nicotné všechno pomíjivé

a stane se mi drahé vše, co je věčné.

Ať se mi protiví radost, která je bez Tebe,

Ať netoužím po ničem, co je mimo Tebe.

Ať mě těší práce pro Tebe, Pane,

a protiví se mi odpočinek, který je bez Tebe.

Pane Bože, dej mi srdce bdělé,

aby je od Tebe neodváděla žádná všetečná myšlenka;

dej mi srdce ušlechtilé,

aby je nestrhovala k zemi žádná nedůstojná náklonnost.

Dej mi srdce upřímné,

aby je nesvedl na scestí žádný špatný úmysl

Dej mi srdce pevné,

aby je nezlomilo žádné utrpení.

Dej mi srdce svobodné,

aby je nespoutala žádná náruživost.

Dej mi Pane a Bože můj, rozum, který by Tě poznával,

svědomitost, která by Tě,

moudrost, která by Tě nacházela,

jednání, které by se Ti líbilo,

vytrvalost, která Tě věrně očekává,

a bezpečnou naději, že nakonec přijdu k Tobě.

Dej, abych své časné tresty přijímal jako pokání,

abych s Tvou milostí na zemi dobře užíval Tvých darů,

a v nebi měl účast na Tvých radostech a Tvé slávě.

+++

Jménu Ježíš

I když vím, že mimo Tebe

nenajdu jméno ke spáse,

i když toužím stát se chlebem,

proč jen má duše leká se

být pokrmem, jenž se dělí,

jenž ubýváním mohutní,

chlebem nejen pro neděli,

ač nachází svou sílu v ní,

bloudícím bránu otevřít,

ztrápené dovést k radosti,

nad pochybností mostem být,

anebo aspoň předmostím?

Pavel Kroupa

+++

NÁSLEDOVÁNÍ A NAPODOBOVÁNÍ

Pán Ježíš konal mnohé věci, které my bez něho nedokážeme. Ale můžeme vždycky uskutečňovat onoho ducha, který vedl mimořádné i obyčejné věci u Ježíše Krista. Všechny Ježíšovy činy vycházely z jeho poslušné oddanosti vůči jeho otcovské vůli Boží.

Vzpoura proti Boží vůli je hřích. Svatost je v plnění Boží vůle. Předpokládá víru v Boha i Bohu a lásku k němu, která chce Boha a tedy to, co je nejvýraznější Boží projev, totiž Boží vůli.

Tomu nás přišel naučit, o to se máme modlit. V tom je celá naše svatost a v tom je celá velikost Ježíšova, že plní jeho otcovskou vůli Boží. To pochopili svatí a učinili z celého života jediné pásmo plnění Boží vůle, jak se projevuje přikázáními, událostmi Bohem sesílanými neb dopouštěnými a naším stavem. Tak pochopili Ježíšovo poselství o jeho otcovské vůli Boží a našem synovství. V tom shrnula celou svatost jeho do prostéa jednoduché cestičky svatá Terezie Ježíškova: Dítě jde k Otci, dítě věří Otci a proto plní Otcovu vůli.

Všechno ostatní, co svatí konali materiálně, nás nemusí zajímat. Formální, hlavní na tom je jejich plnění Boží vůle, následování Ježíše nejposlušnějšího jeho otcovské vůle.

Proto si vážíme svatých, že se snažili vyjádřit, uskutečnit ve svém životě hlavní Ježíšovu myšlenku, plnit jeho otcovskou vůli. V tom je budeme následovat, ale hlavně Ježíše Krista, aby se každý z nás stal dalším Kristem. Nemusíme materiálně kopírovat jednotlivé jejich činy, nýbrž naplníme své skutky a své životní situace uskutečňováním Ježíšovy otcovské vůle. V tom je celá svatost. B.

+++

MARIA  ROSA MYSTICA

 

Maria mystická Růže

Co člověk bez Tebe zmůže?

Sám si nepomůže

Bez tebe mystická Růže

 

Ty jsi má opora

I pro každého tvora

Aby nezoufal

Tebe však uctíval

 

Jsi veliká patronka

Převeliká Maminka

Kristem povolaných

Jemu zasvěcených

 

Kde Tě uctívají

Takový klášter nevymře

Tam povolání mají

Když se Tobě otevře

 

Ty je přivádíš

K Bohu blíž

By se k Tobě modlili

Povolání vyprosili

A.Blahová

+++

PŘÍKLADY SVATÝCH

K poustevníkovi přišel člověk a ptal se: Co mám dělat? Má duše je bez zbožnosti a postrádám bázeň Boží. On mu odpověděl: Jdi, připoj se k některému člověku, který se bojí Boha a jen tím, že budeš blízko něho, osvojíš si Boží bázeň.

Tak vychovávala většina otců na poušti. Mluvili se svými žáky málo nebo i nic. Žili vedle nich a nechali je žít vedle sebe a sledovat je své modlitby, své odříkání. Tento pouhý dotek s nimi působil přesvědčivě, utvářel a vychovával ke svatosti žáky poustevnické.

Kdybychom byli lepší, svatější a dokonalejší, mohli bychom si podobně ušetřit mnohé řeči. Řeči se vedou, ale příklady táhnou. Náš život by ukazoval krásu učení, kterým tak svatě žijeme a těch několik slov, jež bychom mluvili, by mělo nesmírnou účinnost. To je tajemství úspěchů kněží a duchovních otců nevýmluvných, navenek i neobratných, ale plných uskutečňované Boží lásky. Ta je nejvíce přesvědčivá. Nemá sice okázalé, efektní úspěchy zástupů, ale zato hojně sklízí zdravé, zralé ovoce, které má dlouhé a životné a potom i životadárné trvání.

Proto se plným právem říká, že jeden svatý vydá za několik tlustých svazků apologetiky. Svatí jsou živou knihou, živým podnětem k podobnému uskutečňování myšlenek Ježíše Krista. Teprve v nich a skrze ně porozumí lidé jeho učení. Lidé pak rádi přijmou i tajemné učení, když vidí na skutečně svatém životě, že pravdy Páně nejsou tak nepochopitelné, aby se nedaly životně přijmout a zasadit do života. B.

+++

Svaté Markétě Uherské

 (18.1.)

Až rozpadnou se listy popsané

a moudrost světa pyšnou na slabosti

rozverný vítr rázem rozvane

zůstane jas tvé svaté poslušnosti

Své srdce ryzí krásy ohnivé

ztratilas v řádu světce Dominika

jak Bůh to svoje kdysi v Ninive

Takovou ztrátou láska nezaniká

Noc lákadly chce město ošálit

Nad ním z modliteb tvých bdělé věže č

U řeky rozhostil se mír a klid

Jen vítr se zvolna vrací z tanečních

Pavel Kroupa

+++

ZROZENÍ KRÁSY

Nejde nám o ledajakou krásu. Jde nám o takovou krásu, o jakou jde samotné vtělené čisté Kráse nestvořené. Tato čistá Krása se dá vymezit snáze, než přirozená krása. Naše prožívání čisté Krásy se odvíjí od víry v Boha. Navíc nemusíš vycházet od poznání její nadpřirozenosti až teprve z Krásy na nejvyšších místech. Boží svrchovaná Krása je dokonalá už v těchto pozemských poměrech. Taková už zde je. Nikdy by nikdo nebyl tušil, že tak úžasná ryzí Krása je vůbec možná, kdyby se nebyla vtělila v Kristu.

Vtělená čistá Krása ti bratrsky vdechuje tuto vyšší Krásu společně s naším věčnou otcovskou Krásou stvořitelskou jako Ducha Krásy přímo do tvého srdce. Tato ryzí Krása se zakládá na osvíceném poznání. Podobně jako přirozená krása je ta, která vychází z tvé přirozenosti a vztahuje se k tvému přirozenému poznání.

Chceš dokonale zažít a chápat vznešenost svrchované čisté Krásy? Přestaň k tomu přistupovat jen zvenčí! Přijmi to jako osobní příčinu poznání čisté Krásy, ba jako příčinu samotné krásy! Zaměř se na její duchovní podstatu! Odmítneš-li nadpřirozeno v základu krásy, ztratí se ti rozdíl mezi přirozenou krásou a vyšší dokonalou Krásou.

Prožitek krásy stojí na jednotě tvého snažení, upínajícího se k bytosti, k níž cílíš ve své touze. Tvá touha směřuje ke krásné bytosti.

Máš zálibu v umění, abys postihl předmět v jeho kráse a tak se povznesl k uměleckému pojetí, a ne pouze poznatelnému, ale také krásně prožitelnému.

Chceš-li dokonale zažít čistou Krásu, tedy se jí dokonale oddej, obětuj, zaslib!

V začátcích bývá krása velmi jemná a prchavá jako záblesk.

Každý zdravě myslící člověk musí nabýt poznání a zkušenosti o Bohu jako o samotné ryzí Kráse nestvořené a současně jako o krásném původci veškeré krásy. Chybí tu však něco: úplnější poznání, ujištění, že smíme zakoušet, co bychom chtěli docílit, dosáhnout tohoto krásného prožitku a vyloučení obav ze zklamání.

Člověk by chtěl dosáhnout tohoto krásného zážitku a víra ho naučí prvním krokům. Bez ní není možný další krok.

Tolik, často netušené krásy je obsaženo v Božích slovech, v Písmu svatém, kde Bůh ujišťuje člověka, že nejen smím ale měl by zatoužit po tomto prožitku ryzí Krásy nadpřirozené. Písmo svaté to opakuje nejrůznějšími obraty. Vrcholí to však vtěleným Božím Slovem, jehož Srdce je pokladnicí všeho vědění a umění.

Nadpřirozená Krása se ve vtěleném Synu Božím podrobuje zákonům přirozené lidské krásy. Víra, nutná k takovému krásnému prožitku, se začíná poznáním o Bohu jako zjevené ryzí Kráse. Je ovšem pravda, že „Bůh chtěl zůstat Bohem skrytým“, aby prožitek krásy nabýval tím větší působivosti a vlastnosti vzrůstu. Ale člověk musí vědět, musí nějak poznat tuto skrytou Krásu. Nic krásného však nelze naplno zakoušet bez předchozího poznání smysly nebo rozumem. Před prožitkem nadpřirozené Krásy musí předcházet víra (Sv.Tomáš, STh I, II,62,4).

Bůh o sobě vypovídá toto: Co nám pověděli proroci a Ježíš Kristus o Bohu-jako ryzí Kráse, ukazuje Boha sice jako skrze „slídovou destičku a jako záhadu“ (sv.Pavel), jako přes nějaký filtr, ale ujišťuje o neutušeném bohatství krásy za tímto filtrem, v „záhadě“ zaručuje mnoho řešení souladných, jedno krásnější než druhé. A umožňuje tak tu nejvznešenější zálibu, podloženou vírou v ono netušené a v ona řešení plná záře. Víra je totiž přesvědčení o jistotě tušeného a naznačeného.

Co nás nejvíce uchvacuje v přirozeném prožitku krásy, to chce Bůh vlévat jako ryzí Krásu do duše, když se jí představuje v Kristu jako krásný Bůh. To znamená věřit v Boha. Nejenom věřit Bohu, nejenom umět suše odříkat, co Bůh zjevuje. Věřit v Boha a věřit v Bohu, podle sv. Tomáše, tímto přesvědčením být veden k Bohu jistotou, že je-li někdo hoden našeho nejkrásnějšího prožitku, tedy je to Bůh, jako ryzí Krása bez proměnlivosti.

Touto vírou nabývá celé své hodnoty touha lidské duše po krásném prožitku Boha jako svrchované ryzí Krásy. Veškerým úsilím své svobody se upíná k Bohu, aby se ukázala hodnou tak velkých darů Boží Krásy.

Bůh o sobě říká dost, aby duše mohla věřit v Boha a v Bohu. Jestliže věříme v člověka, tak nakonec už nemáme v co nového věřit, nebo musíme bojovat o udržení své víry v člověka, protože na dně nacházíme ošklivý kal. Když však věříme v Boha, nikdy nepřijdeme na šeredný kal ani na dně. Čím více věříme, tím pevnější se stává víra, tím více se blížíme k vidění, tím více okoušíme, jak krásný je Pán, jak přesahuje všechnu stvořenou krásu. Víra stojí před „destičkou“ jako nějakým filtrem, ale krásný prožitek pronikne za to a setká se s ryzí neproměnlivou Krásou tváří v tvář. Vykročí a pokračuje směle, rázně, odhodlaně, vytrvale.

Musí však zůstat pevným spojením krásy s vírou a víry s krásou. Krása bez víry ztrácí v pozemských poměrech živnou půdu a zcela se vytrácí, aniž by člověk věděl jak. Proč porušení víry ukazuje pokaždé v dějinách jako nutný následek zkázu květů krásy (a tím i krásy samé, protože krása bez květů není krásou)? Proč jedině mystika vykoupeného Božího lidu je nesmrtelná a po tisíciletích vydává květy krásnější a svěžejší než ve své mladosti? Odpověď je jasná. Mystika krásy je chápaný a naplněný prožitek krásy, který roste z pevné víry. Božský Spasitel praví: „Mějte víru Boží“. Je třeba mít nadpřirozenou víru, ne jen přirozenou víru, která chce všechno lidské zdůvodnění a lidskou průhlednost. Jde o nadpřirozenou víru, které postačí vědět: Bůh to říká, je to v Písmu svatém, učí to Církev svatá, a pak duše hladově vyhledává dál, lačně chce více vědět o tom, kdo je Krása, toužící se člověku sdělovat a předávat, hladově chce nabýt krásnou zkušenost o životě s čistou Krásou nestvořenou v pevné víře, že se nezklame.

Kdo jen jednou pocítil sílu tohoto dojmu, ten pochopí, že jsou to opravdu první kroky k nejkrásnějšímu prožitku. A Duch Krásy pak zároveň začíná vycházet vstříc, po daru víry podává větší rozvinutí darů Ducha Krásy, pěstuje krásu vztahu, po kterém duše tolik touží. V důvěrné zálibě pro svrchovanou a zosobněnou Krásou pak vyšlehují plameny dokonalého prožitku Krásy.

A potom se pochopí také další důsledek: proč musí čistá Krása žádat od člověka takovou nesmlouvavou víru, lidem světa protivnou. Bez ní není prožitek svrchované ryzí Krásy osobní ani důvěrný.

Svatý Augustin píše: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná, a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Tys volal a křičel, a tak jsi prorazil mou hluchotu.“

+++

POSLEDNÍ RŮŽE

 

POD OKAPEM ŽALÁŘNÍM

NAVZDORY BEZÚTĚŠNOSTI NEVLÍDNÉ

JAK KRŮPĚJ OKNĚ DO MLH DUŠIČKOVÝCH

POSLEDNÍ TOHO ROKU KOŘ® NÁM.

 

DALEKO K ŽIVÝM A DALEKO K MRTVÝM

JEN Z DOSLECHU VÍME O SLADKÉ STŘÍDĚ ROČNÍCH ČASŮ

V TÉ ZEMI ZAHRADNÍKŮ A RYBÁŘŮ,

ODKUD JSME VYHNÁNI.-

 

KDESI JINDE, NEŽ JSME, HUČÍ VARHANY LESŮ

A LISTNATÉ ZKAZKY SADŮ KOLÉBAJÍ SNY DĚTÍ.

KDESI JINDE, NEŽ JSME, KVĚT LEKNÍNU ROZVÍRÁ SE

A STŘÍBRNÝ LIPAN HLOUBKOU PLUJE.

 

BĚŽ, ZA NÁS DOHOŘ, UTRŽENA TEĎ ZBOŽNOU RUKOU

NA OLTÁŘI NEPOSKVRNĚNÁ! ZA NÁS ORODUJ,

ZA NAŠE ROKY PRÁZDNÉ JAK OŘÍŠKY ZTROUCHNIVĚLÉ,

JIMIŽ VEVERKY POHRDAJÍ.

 

ZA NÁS, ZA NÁS SE ROZPLÁPOLEJ A DOHOŘ,

TY DCERO HLÍNY HNĚTENÉ PATOU ŽALU!

2A NÁS JI VZÝVEJ! STARÁ ZLOBA ŘETĚZY ŘINČÍ

A NÁROD SUŽUJE NÁROD...

 

JE TO TAK DÁVNO, CO STANULA NOHOU V HLOŽÍ ZEMSKÉM,

A DOSUD A DOSUD ZPĚV DOUPŇÁKŮ Z HLUBIN HVOZDŮ

ŽALUJE PO NÍ A KONVALINKY SI VZPOMÍNAJÍ,

KUDY ŠLA.

Jan Zahradníček

+++

POKUŠENÍ   ROMANTISMU

Přichází k člověku rozmanitými cestami. Vidíš krásný obraz, ucítíš vůni dálek, začteš se do starodávné knihy, a už tě drží romantická touha. První projev romantického poblouznění nebo pokušení je pocit dusivé všednosti, monotónnosti, jednostranně se stále opakující, až nesmyslné každodennosti.

Po letech čteš jen tak, abys četl něco lehčího, třeba něco jako Rabelaise, na kterého trpěli naši otcové, když snili o něčem úsměvném a nevázaném, morbidním, ale přinášejícím úlevu. Pojednou cítíš, že toužíš po slunné Itálii, po úbočích vyzvednutých zadumanými cypřiši, po galeriích s italskými malíři, po tichých městečkách, která spí po pohnutých bojích, porážkách a vítězstvích. A tak na tebe sedne hořká únava z tvé ulice, z tvého domu, z tvého pracoviště, kde znáš každý kout. Zachce se ti velkých gest, krásných míst, jiné práce. Vyčítáš Bohu, že tě nechal žít v tvém zastrčeném koutě v práci skoro marné, kterou by zastalo sto jiných místo tebe. Zatoužíš po cizích vůních, po světle, vzruchu, pohybu a velikosti. A právě to je tvá velikost: umět zůstat věrný ve své všednosti, svým polím, svým ulicím, své dílně, své škole a své kanceláři, své knize, své suchopárné učebnici, za kterou tě straší ještě vyprahlejšího profesor. Boží dítě musí umět louskat Popelčiny oříšky touhy tím, že vidí velikost, pravou, krásnou a svatou velikost ne v nádherných barvách a okázalém lesku, ani v pitorestním podání lidského hemžení, nýbrž ve velké, svaté, poctivé věrnosti. To je romantika Božího dítěte: zůstat věrný, třebaže se zalykáš prachem, vydržet tam, kde tě všechno láká k odchodu. To je věrnost a romantika vojína ztracené hlídky, vojáka vytrvale plnícího rozkaz na ztracené vartě. Každý by se měl pokusit nalézat velkou Boží vůli v tom, co se mu zdá malé, a zamilovat si tu nepatrnou věc a zdánlivě šedivou službu velkou Boží láskou ke spolupráci na velkém a svatém plánu, který zahrnuje i každého z lidí, a nezapomíná ani na toho nejposlednějšího. Tahle vojna s romantickým pokušením je skrz naskrz zatrolená rachota!

Je to dřina, jenže uvaž, co zkusí ten, kdo by se tomu chtěl vyhnout. Jaká nesnáz dolehne každého, kdo by vyhledával jen svoje libůstky! Stával by se otrokem svého malicherného hračíčkování. Zůstával dočista sám a k takovému se nejraději přikrádá odvěký lhář a hlasatel presumpce nikoli jeho neviny, nýbrž právě jeho viny. Nepřítel napadá toho, kdo zůstává sám, jako se odvážil k Evě, když byla sama bez Adama. Přidej se k ostatnímu Tělu Páně a snaž se do něj vrůst, a staneš se v něm odolným! To už nestojíš sám jako kůl v plotě ani netrčíš jako osamělý pařez ve větru, ale jsi s ostatními propleten jako vánočka a oni tě ubrání proti okolní nepohodě. B.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Moje Srdce a tělesná láska

Znáš neukojitelnost tělesné lásky tak, jak vyplývá z  tvé přirozenosti porušené hříchem. Kdokoli se ji pokusí přirozeně uspokojit, ihned vzroste jeho potřeba dalšího uspokojení a omezí se mu příležitost k uspokojení, ochabne jeho vůle k sebeovládání a zatemní se mu rozum. Místo, aby s Mou pomocí, pokorně vyprošovanou, hrdinsky přemáhal pokušení těla, stává se závislým na těle, upadá duchovně i duševně. Bude-li to opakovat, ztratí svou vůli docela a dostane se do stavu blízkého šílenství.

Tak se mu tělesná láska stává léčkou pro duši, nebezpečnou pro život, sladkou smrtí, úderem v sametové rukavičce, rozkošnou záhubou, sladkým jedem, dobrovolným zlem a úplným neštěstím.

Taková nezřízená láska, která vybočuje z řádu, který vkládám do lidské přirozenosti, odporuje pravému přátelství, přivolává trest, jemuž přirozeně nelze uniknout. Překáží modlitbě ke Mně a utíká ze samoty, kde Mne může nalézt.

Současně však nezapomínej, že tvé tělo, jakož i všechny tělesné věci na světě nepochází od zlého, nýbrž ode Mne, který je stvořuji. Navíc přijímám tvé lidské tělo za své, když se kvůli tobě vtěluji. Tak také posvěcuji každé tělo svým Duchem čili zduchovňuji každé tělo a povznáším ke svému proměněnému Tělu. Když tě vyzývám: Zamiluj si tělo, tedy tě povzbuzuji, aby sis zamiloval především Moje proměněné Tělo eucharistické. Zamiluj si Mé eucharistické Tělo především duchovně, však také tělesně, abys je co nejčastěji přijímal. Nestravuj však Mé Tělo tak, jako přijímá přirozený pokrm, nýbrž se naopak sám dej strávit Mým Tělem proměněným, aby se tvé přirozené tělo stávalo víc více Mým Tělem proměněným. Současně si zamiluj také své lidské tělo nebo i tělo bližního tou láskou, jaká přísluší lásce k tobě a k tvému bližnímu, protože máš své tělo spravovat jako moudrý pastýř, a ne je vyvyšovat jako by to bylo už celé Moje Tělo eucharistické, ani je nesmíš mořit nějakými přehnanými půsty, abys neporušil Mé přikázání „Nezabiješ!“

Kdykoli pocítíš pokušení milovat tělesnou láskou sebe nebo jiného tvora beze Mne nebo přímo proti Mně, zastav se, volej ke Mně o pomoc, abych tvé křehké srdce vzdálil od takové lásky. Současně čiň pokání a s veškerou rozhodností zaútoč na své tělo, takže je pokoříš a umrtvíš jeho sklony vybočující z řádu, který vkládám do tvé přirozenosti. Často se upínej na Mne, bičovaného, trním korunovaného, Ukřižovaného, objímej Můj kříž, líbej Mé rány, a dávej se spolu se Mnou přibíjet na kříž za hříchy své i hříchy mnoha jiných hříšníků.

Pros Mne, abys neupadal do podobného pokušení, a ochráním tě tvým svatým andělem.

Stále víc se snaž zamilovat si Můj kříž, Mé svaté rány a Mé probodené Srdce, ale také Moje proměněné Tělo eucharistické. Zdržuj se v ústraní u Mého kříže nebo Mého svatostánku v mlčení a pokořování svého těla tak, jako nikde jinde, a nebude Mi protivné, když tu třeba i vysílením usneš. Přijímej Moje proměněné Tělo eucharistické, a vyprošuj si víc a více proměnu svého chabého srdce lidského v Mé Srdce Nejsvětější. Častým pokořováním svého těla před Mým křížem a častým svatým přijímáním, se nejlépe připravíš na konečnou a úplnou proměnu svého přirozeného těla v Mé Tělo nadpřirozeně proměněné. Takovým proměněným Tělem, které ti dopřávám, si zamiluj celým srdcem, celou myslí, veškerou silou nejen Mne jako tvého Bratra a Spasitele, nýbrž také i své vlastní tělo, nyní už proměněné v Mé Tělo, i celý svět kolem tebe, které chci tvým prostřednictvím měnit v Mé Tělo a v Mé prostředí nebeské.TB

+++

ROSA MYSTICA

BÝT TENKÝM LISTEM NA TVÉM KMENI¨

KDYŽ NA RAMENI

TÍŽÍ KŘÍŽ

ŽÍT V NADĚJI ŽE PRO SVÉ KVĚTY

MÝCH DÍKŮ VĚTY

VYSLYŠÍŠ

 

ŽE NEPOHRNEŠ ANI PROSBOU

A SLZY ROSOU

OSUŠÍŠ

ŽE MÍZOU ZE SVÉ LÁSKY SHŮRY

MOU VYSCHLOU VŮLI

VYZTUŽÍŠ

 

KÉŽ VŮNĚMI DÁŠ VLÁHÁM PŘÍSLIB

A CHMURY Z MYSLI

ODSTRANÍŠ

KÉŽ OSTNY O NĚŽ ZLO SE TŘÍŠTÍ

MNE V BOJÍCH PŘÍŠTÍCH

OCHRÁNÍŠ

Pavel Kroupa

 

+++

Zprávy: + Každé pondělí v 18,30 hod. Chvilka mystického života, střídavě PŘIROZENÉ ZÁKLADY DUCHOVNÍHO ŽIVOTA pro začátečníky, a NADPŘIROZENÉ ZÁKLADY DUCHOVNÍHO ŽIVOTA pro pokročilé, Brno, sv.Michal.

+ Sleduj ve zvukové podobě v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/ Tomáš Bahounek OP, Chvilka mystického života, Mystika lásky 01-35, Mystika krásy 01-46, Loretánské meditace 01-56, Programování lidského srdce 1-30 zip, Volání Královny růžence, Přátelé kříže, spojte se! (podle Výzvy sv.Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu), Jak se stát dalším Kristem 01-30.

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 00420 737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz, info@cormierop.cz________________________________________________________________________________________

 

 

 

TOPlist