BŘEZEN 2014

Ročník XX., číslo 3.                                                                                                                        březen 2014

Obsah: V.Tylová, Zvěstování, TB,Přirozená A nadpřirozená krása člověka, Z.Řezníček  Ojíněná snítka, B.,důvěrná mod,LITBA, J.E.Lopourová,Temnota, TB,Nadpřirozená krása člověka, Z.Řezníček, Modřínová větévka, TB, Povaha vášní v prožívání krásy,J.E.Lopourová,Smrt, TB,Růst v kráse, J.E.Lopourová,, Ráno,B,Proč nejste raději mezi těmi svými?, P.Kroupa, Postní, Z.Řezníček, Známý akord, P.Kroupa,Almužna Králi, B,Strašná osamělost, Brněnská Akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka - Mystika lásky, J.E.Lopourová, Věčnost, J.J.Vícha,Víno Zprávy______________________________

 

ZVĚSTOVÁNÍ

ANDĚL PÁNĚ ZVĚSTOVAL PANNĚ MARII

POSELSTVÍ ZAPEČETĚNÉ DO MYSTÉRIÍ.

ONA TEĎ PŘICHÁZÍ ZVĚSTOVAT SVĚTU POSELSTVÍ SAMA,

OŽIVLÁ SOCHA Z VÝKLENKU, BERNADETTINA DÁMA.

ODHRNE Z TVÁŘE ZÁVOJ ZÁŘE,

JÍMŽ JE ZAHALENA.

PŘICHÁZÍ DO SVĚTA KLAMU

V NADPŘIROZENÉM RÁMU.

AVE MARIA, GRATIA PLENA.

PŘICHÁZÍ, ODCHÁZÍ JITŘENKA VĚČNĚ MLADÁ,

DO RUKOU RŮŽENCE VKLÁDÁ.

JE PROVÁZENA PAPRSKEM SE SVĚTELNÝM LESKEM.

JEŽÍŠ JE DRUHÝM BIG-BANGEM, JE DRUHÝM VELKÝM TŘESKEM.

A MATKA BOŽÍ DRTILA HLAVU HADA.

KDO STOJÍ POD KŘÍŽEM? VŽDYŤ JE TO ONA,

ROZKVETLÁ HVĚZDA DAVIDOVA RODU,

JEŽ DALA DÍTĚ DO NÁRUČE SIMEONA,

POZDĚJI VEDLA HO AŽ K POSLEDNÍMU BODU

NA KÓTU SMRTI, URČENOU PRO SVOBODU.

HOROSKOP ZŮSTAL VE ZNAMENÍ PANNY,

POD JEJÍ PATOU JE HAD ROZDUPANÝ.

Vlasta Tylová

+++

PŘIROZENÁ A NADPŘIROZENÁ KRÁSA ČLOVĚKA

Přirozená lidská krása se projevuje nejen mimoděčně, nýbrž také záměrně, zejména v tvorbě krásných děl.

Člověk se vyrovnává s okolním stvořením předně tím, že si je osvojuje nějakými představami. Kromě paměti potřebuje i síly, aby pronikl, ovládl a nově vytvořil neznámou skutečnost. Smyslová paměť bývá tak přesná, že smyslové dojmy působí jako názorné obrazy, které trvají nezeslabeny s působivostí skutečnosti. Člověk je duchovně tak naplněn předmětem, že překračuje svoje osobní hranice, ponořuje se do věci a ztotožňuje se s ní. Tento vhled působí pronikavě právě v umění.

Vnitřní ponoření umělce do jím vytvořené věci je málo znatelné. Touha tvořit působí přitom jako ona složka lidských schopností, která převádí krásný prožitek do tvaru či skladby. Stává se uměním, když výraz vnitřní touhy dosáhne vnější celistvosti a současně také srozumitelnosti. Tvůrčí čin nestojí náhle proti okolnímu stvořenému dění, ale pramení v něm právě tak, jako souvisí tělo a duch a jako se člověk ponenáhlu odpoutává od hmotné tíže.

Hranice mezi uměním a neuměním nejsou totožné s hranicemi mezi krásným a ošklivým.

Něco krásného se stále vtěluje do umění a něco krásného z umění stále vyzařuje navenek. Nicméně jak krásu stvoření tak i krásu umění ovládá řád. Je to řád shodný s řádem, který Stvořitel vtiskl do vnitřní skladby stvoření a zejména do lidské přirozenosti.

Umění podléhá řádu. Stejně tak i pohyb mezi krásou stvořeného a panensky nedotčené skutečnosti a krásou uměleckého díla, vytvářeného člověkem, není náhodný, ani živelný, ani libovolný. Podléhá řádu jsoucna, který je shodný s řádem krásy.

Ve vnitřní skladbě uměleckého díla se ovšem dá odhalit jistá dvojakost či podvojnost. Předně je každé umělecké dílo vázáno jedním svým pólem k stvořeným a poznatelným skutečnostem. Zároveň je však něčím, co přesahuje stvořenou skutečnost, co přijímá stvořenou skutečnost jako něco nehotového a vyzývajícího k dovršení.

Umělec zachází s tvary stvořených věcí, aniž ruší jejich přirozenou skladbu. To neznamená, že by se spokojoval s jejich prostým popisem. Okolní stvoření je pro umělce jakýmsi středním stupněm skutečnosti. Je pro něho něčím, co neobsahuje ještě všechnu plnost skutečnosti. Proto umělec přijímá stvořené věci, ale také je překonává. Přijímá je, pokud v nich objevuje stopy či svědectví dokonalosti, kterou nazývá ryzí krásou. Překonává ji, pokud s její pomocí vytváří podobenství té ryzí Krásy, která ji přesahuje.

Okolní stvoření nedává člověku závazek k povinné umělecké tvorbě.

V okolním stvoření je však nekonečnost významových jakostí. To pro umění znamená, že umělec musí nejen z okolního stvoření vybírat, nýbrž musí vůči postřehnutému dojmu také jet také vytvořit obraz. V protivě vůči neukončenému přecházení tvarů v okolním stvoření musí svému dílu položit prostorové meze, které jsou zdůvodněny v celku díla. Jenže okolní stvoření pro tuto uzavřenou celistvost díla zase nedává žádný závazný pokyn.

Sama skutečnost krásné tvorby má svůj vnitřní zdroj ve vnitřní rozeklanosti člověka.

Umělecká tvorba je totiž činorodým projevem rozporu mezi otázkou věcí či stavů vědomí, jak se nám běžně podávají či jak je obvykle prožíváme, a mezi představou o nich, či touhou po nich. Umělec se v tvorbě vypořádává s Božím stvořením. Tohle vypořádávání znamená nejednoznačný usměrňovač, který do okolního stvoření vnášejí všechny tužby umělcovy duše. TB

+++

OJÍNĚNÁ SNÍTKA

 

JAK RUKA SVĚTICE,

JÍŽ ÚBĚL ZAZDILI,

JAK PĚNA MĚSÍCE

NA ŠIROŠIRÉ BÁNI,

JAK ZÁKMIT MOTÝLÍ

V HLUBINÁCH ZIM,

JAK DUMKA DĚVICE

DŮVĚRNÁ ZA SVÍTÁNÍ,

JAK SNĚŽNÝ DÝM

OBĚTNÍ HOLUBICE.

JAK PRSTÍK PÁŽETE

ZA ŘÁSNÍ HERMELÍNU,

JAK KADEŘ DÍTĚTE

V MATČINĚ LOKTUŠI,

JAK VÁNEK NAD KRAJINU

KDYŽ ÚSMĚV ZAVĚJE,

JAK PTÁČE ZAKLETÉ,

JAK ROSA NA DUŠI,

JAK SVĚTLO NADĚJE

V OČÍCH PACHOLETE.

Zdenko Řezníček

+++

DŮVĚRNÁ MODLITBA

Svatý Pavel zakusil nesmírně blahou skutečnost, že jsme Boží děti a jsme vedeni Duchem svatým tak, že smíme volat k Bohu s veškerou důvěrností: »Otče!« Toto naše důvěryplné přivinutí k Bohu je »parrhésia«. To se dá přeložit, jako volná, svobodná, odvážná řeč. Parrhesií mluvil svobodný občan, na rozdíl od otroka, kterého se nikdo na nic neptal, a neměl právo mluvit ve shromáždění svobodných občanů ani zasahovat do správy veřejných věcí. Svobodný občan směl vyjádřit své mínění s veškerou volností.

Tak má také Boží dítě rozmlouvat s Bohem. Už není Bohu cizí, už nežije v nepřátelství s Bohem, nýbrž je jeho dítětem. Proto smí mluvit jako dítě s Otcem. Může a smí mluvit se svým Bohem tak, jak to umí a smí přednést, co mu leží na srdci

Taková je modlitba mystiků, světců, kteří otvírají Bohu svou duši rozjásanou či rozbolavenou podle toho, co prožívají. Nezápasí úporně o výraz, o slovo, o tón řeči, nýbrž prostě nechávají křičet dětinnou duši, duši Božího dítěte k tomu, jehož nejenom vyznávají, nýbrž také prožívají jako Otce.

A jako dětinné přitulení se k pozemskému otci nebrání dítěti nevzhlížet s úctou až posvátnou k velikosti svého otce, podobně čím důvěrněji se přivineme k nebeskému Otci, tím větší úctou jsme naplněni k Otci, který je k nám tak dobrý.

A čím se více přivineme k Otci, tím upřímnější bude naše modlitba.

Nebudeme žadonit jen o své pozemské záležitosti, nýbrž zahrneme do svých modliteb všechny potřeby duchovní i tělesné všech svých bližních.

Budeme ve svých modlitbách setrvávat ve svatém spojení se všemi potřebami všech bratří a sester, kolik nám jich Bůh na zemi dává. B.

TEMNOTA

PRVNÍ BYLO SLUNCE

A PO NĚM HVĚZDY

ZA DRUHOU JEDNA

KAŽDÁ NECHALA SVOU ZÁŘ

DO KORUN STROMŮ PADAT

DO ZAHRAD

NEBOŤ JEN TEN

KDO JE V SKRYTU

V SKALNÍ ROZSEDLINĚ SVÉHO SRDCE

SMÍ VIDĚT BOŽÍ TVÁŘ

Jana Eva Lopourová

+++

NADPŘIROZENÁ KRÁSA ČLOVĚKA

Přirozené mimoděčné i záměrné krásné působení tvorstva se opírá o nadpřirozený řád. Tuto vlastnost dává stvořeným věcem čistá Krása Stvořitele. Vnímání a prožívání krásy je vnímáním a prožíváním Božích darů je Božím darem.

Jedině člověka stvořuje Bůh jako Boží obraz podle Boží podoby. Každý člověk je originálním a neopakovatelným obrazem věčné Krásy. Tento obraz by člověk měl v sobě dotvářet tak, aby se stal zřetelnějším a jeho vnitřní skladba aby v něm co nejjasněji vynikala. Když se však naši prarodiče vlastním hříchem odvrátili od čisté Krásy Boží, přivodilo to v nich rozmazání a znetvoření krásného Božího obrazu, nicméně směřování k Boží podobě v nich zůstalo. Toto směřování k Boží podobě se projevovalo už ve filozofii starých Řeků, ovšem temně a nezřetelně. Nicméně ani filozofickým ani jiným lidským hledáním ztraceného krásného Božího obrazu v člověku vlivem nevykořenitelného směřování k Boží podobě by se nikdy nepodařilo obnovit v člověku původní, neporušený Boží obraz. Jedině milostivým posláním druhé Boží Osoby, totiž Ježíše Krista jako lidsky vtělené svrchované Boží Krásy se znovu obnovuje krásný Boží obraz v člověku.

V  Ježíši Kristu se nadpřirozeně spojuje Stvořitel – nadpřirozený Původce krásného stvoření, dílo samotné a také příjemce a uživatel daného díla.

Látka, z níž Bohočlověk nadpřirozeně vytváří dílo čisté Krásy, se zužuje na jeho lidský život v jeho pozemské pomíjivosti. Vtělený krásný Bůh vytváří bezprostředně svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním dílo vrcholné Krásy. Koneckonců mu k tomu na světě zbývá jediný hmotný prostředek obnovy krásy ve světě a tím je dřevo kříže. Při obnově vrcholné Krásy především Božího obrazu v člověku bezprostředně spolupracuje s čistou Krásou otcovskou jako nadpřirozeným základem krásy všeho stvoření.

Kristovo krásné dílo je zdánlivě znetvořeno lidmi, přirozeně už neschopnými vnímání a prožívání takové krásy, ale tak je konečně dovršeno jako věčné. Ježíš se ve svém životním díle cílevědomě a dobrovolně stává obětí všeobecné zvrácenosti a lhostejnosti lidí, ovšem pouze dočasnou. Příšerná smrt na kříži je jeho zničením v zájmu života celého vykoupeného lidstva, projevujícího se také krásně a umělecky.

Nadpřirozeným překonáním smrti dochází v vnitřní duchovní podstatě k obnově člověka jako krásného Božího obrazu. V celém lidstvu se naráz obnovují podstatné duchovní předpoklady vnímání a prožívání krásy. Všeobecně je navázáno podstatné spojení mezi tvůrcem krásného díla, dílem - stvořením samotným a příjemcem či uživatelem daného díla. Po stránce případných fyzických a psychických podmínek ovšem k obnově vnímání a prožívání krásy ve vykoupeném Božím lidu, a k sjednocení autora, díla a příjemce díla nedochází naráz, nýbrž ponenáhlým vývojem, na jejímž prahu člověk díky Bohočlověku stanul, a jež se má s Boží pomocí naplnit.

Působením Syna Božího, který nadpřirozeně omezil veškeré umění lidstva na sebe samotného, se starověké umění vymknulo z kleští dějinně nutného úpadku, do kterých bylo přirozeně sevřeno. Skrze Krista, s Kristem a v Kristu došlo ve vnitřní duchovní podstatě člověka k obnově také v umění, ovšem po stránce tělesné a psychické podmíněnosti se vykoupený člověk jako tvůrce i uživatel umění ocitl na počátku nového vývoje - rozvoje v Ježíši Kristu. Umění se v těchto předpokladech svého trvání přirozeně ponenáhlu rozvíjí a zdokonaluje. Jedinečnost křesťanského umění je třeba vidět v tom, že teprve nyní je v uměleckém projevu přiměřeně zhodnocena a vystupuje do popředí úloha lidského nitra. Jedině zde je na místě vymezovat umění jako sebevýraz člověka. Sebevyjádření umělce, projevující se v díle, vůbec nevylučuje věcnost uměleckého odrazu okolního stvořeného díla ve smyslu jeho odpovídání odrážené stvořené věci. Zvýrazňuje totiž pravidelné rysy a příznačné stránky vnitřní skladby tvorstva, které umění vnímá a přetváří svérázným a osobitým způsobem.

Třebaže je umělec také v době po Kristu ve své tvorbě podmíněn okolním stvořením, autor není v této své určenosti vždy zcela trpný. Naopak - často zapojeně odpovídá svou tvorbou, životním stylem a vůbec svým zvláštním postojem v různých okolnostech, jakož i svým názorem na krásné Boží stvoření. Bez Krista je to však nemyslitelné, protože jedině Bohočlověk je navěky duchovním základem krásného působení, hodnoty a normy umění a tvorstva vůbec.

Spasitel se dojemně rozechvívá před vlnícím se zlatým obilím v době žní, před polními liliemi a trávou lépe oděnými nežli Šalamoun (Mt6,28-9), před červeným kobercem sasanek nádhernějších nežli „Šalamounův purpur“, před vrabcem, který „nepadne na zem bez vědomí Otce“ (Mt l0,29), před slepicí, která „shromažďuje svoje kuřátka pod křídla.“(Mt 23,37) Je to právě okolní stvoření, ze kterého Spasitel čerpá nejvíc svých příkladů: hovoří o úrodné vinici, k níž se sám přirovnává, o fíkovníku, o hořčičném zrnku, o vzácné perle, o oslátku a volovi, o ztracené ovečce a beráncích, o rybách a holubici. Tak se stvoření v celé své kráse projevuje v Kristových podobenstvích.

Tentýž obdiv k okolnímu Božímu stvoření a celému tvorstvu najdeme i v Církvi svaté. Církev sleduje v okolním Božím stvoření ne pouze laboratoř, důvtipné ústrojí, zdroj hmotného bohatství, ale dílo lásky, které nese pečeť Boha a přivádí nás k Bohu.

Viditelné věci jsou pro nás především mlčícími posly, kteří nám mohou mnohé sdělit o neviditelném, vedou nás k Bohu, zjevují nám Boží prozřetelnost a Krásu.

Každé stvořené bytí je vlastně Božím svědectvím, říká sv.Augustin. Bůh ve stvořených věcech zvýrazňuje svou myšlenku a činí si z nich prostředky k uskutečnění svých úmyslů.

Bohoslužebná modlitba Církve se přidržuje stvořených věcí - spojuje nás s nimi, aby nás lépe spojila s Bohem. A pokud Církev chválí Pannu Marii, označuje ji zhmotnělými výrazy a symboly vzatými z přírody: „Věž Davidova, Brána nebeská, Růže duchovní, Hvězda jitřní...

Křesťanský chrám je určený jako dům, v němž přebývá Bůh a jeho lidskost oděné do tajemství. Je krásným útulkem, který poskytujeme Bohu, když ho chceme oslavovat, aby už střecha zvěstovala svého hosta. Okolní stvoření zde dává člověku příklad.

Umění je tedy povoleno doplnit stávající krásné stvoření novým krásným dílem. Umění má vložit do kamene, zlata, dřeva, mramoru, skla, olova, železa, keramické hlíny, ale i zvuku odraz lidského ducha, nechat je chvět v závanu lidského vnuknutí, pozvedat je do výšky a šířky hlubokého symbolismu.

Bohoslužba je v  církvi proveditelná jen při neustálém odvolávání se na smysly vnímatelné stvoření. Církev chce, aby úcta, kterou prokazuje Bohu, byla lidská, takže lidské smysly na ní mají mít svůj podíl.

Kristova Církev vlastní a předává onu zvláštnost, která je nezbytná k zakoušení krásy. Nejenže nás učí nalézat v tvorstvu, které je předmětem krásného zakoušení krásy, Boží dílo, a nejenže nachází v prostředcích - našich smyslech, které umožňují tyto zážitky, Boží dary, nýbrž také poskytuje člověku, těšícímu se z krásy, možnost proniknout do důvěrného spojení s nadpřirozeným Tvůrcem, tedy Stvořitelem – vrcholným Umělcem. Poskytuje mu milost, která není ničím jiným, než Boží přítomností v člověku.

Vezměme jednu z vlastností stvořených věcí, působící jistý zrakový vjem - barvu. K tomu si připomeňme Kristova slova: „Kdo bude chtít zachovat svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, zachová ho.“ (Mt l0,39) Obsah tohoto výroku v nejširším smyslu vyjadřuje, že člověk žije opravdu jen tehdy, když obětuje sebe samého, odevzdává se. Jak může umělec, jako třeba malíř dostát ve své tvorbě tomuto závazku? Umění je přece oblast duchovní tvorby, ve které se má projevovat niternost, nezávislý vnitřní život autora.

JAK TADY DOSÁHNOUT OBĚTI ?

Podíváme-li se na modrou oblohu, hned se v člověku projeví nějaká odezva, a u každého bude jiná. Stejná modř se může jednomu zdát chladná, jinému zářivá až ohnivá.

Necháme-li pominout první vlnu dojmu, pak se můžeme lépe soustředit na samu modrou barvu. Třebaže jsme utlumili osobní záchvěvy svého pocitu, vzbuzuje ona modř v člověku docela novou odezvu. Její zaměření a stupeň přitom nevychází převážně z nás, ale spíše ze samotné barvy, kterou vnímáme, pokud se jí dokážeme pokorně a bezvýhradně oddat. Odezva ve vnitřním životě už nebude tolik niterná, ale bude to spíše samozřejmý ohlas našeho vjemu, nezávislý na chvilkové náladě či na povahovém ladění. Na rozdíl od ostatních dojmů, kterým jsme vystaveni, bude to zprvu dojem velmi tichý a jemný. Budeme-li se ale k němu vracet, bude sílit a bude nás oslovovat odevšad, kde se před námi objeví modrá barva. Vzdáleně nám bude připomínat a naznačovat mírnou pokoru. Každá barva vzbuzuje v lidské přirozenosti - nezávisle na chvilkových pocitových odezvách - zvláštní účinek. Zadíváme-li se na nějakou výraznou červeň, vzbudí to v nás účinek, který lze přiblížit slovy: horoucí, překypující činorodost.

Barvy přestanou být jen vnějším podnětem, a budou s námi vnitřně pohybovat. Jestliže se barvám pokorně otevřeme a budeme-li jim oddaně naslouchat, bude se do nás z celého okolního tvorstva vlévat proud vnuknutí – přirozená inspirace. Každá barva v nás bude podněcovat nějakou vlastnost - od ztichlé pokory až po překypující činnost.

Když umělci malovali Bohorodičku, dávali jí oděv nikoli náhodné a libovolné barvy, nýbrž docela zvláštně zbarvený. Bývala zobrazována oděna v červený šat, zahalený do modrého pláště.

Jsou to barvy odpovídající dvěma životním projevům lidské přirozenosti a takto symbolické. Proto není třeba k nim něco zvláštního přidávat, abychom jim rozuměli. Je třeba se jim plně otevřít. Pak chápeme bytost prohřátou úžasně horoucím, neutuchajícím žárem lásky, neskonalou vroucností. A přitom se tato vroucnost nemění v bouřlivou činnost obrácenou navenek, nýbrž je skryta a zahalena zbožnou a odevzdanou pokorou.

Pokud jsme se takto přiblížili k barvám, lze se pokusit o duchovní cvičení v umění. Nanesme na papír nějakou barvu a vedle ní učiňme skvrnu jiné barvy. Pokusme se doplnit tyto dvě skvrny jinými barvami tak, aby vznikl krásný obraz. Nikoli obraz zpodobující nějaké předměty, ale jen pouhý barevný akord, skladbu. Zjistíme, že je to těžký úkol. Člověk se znovu a znovu musí nořit do každé z barevných skvrn, aby vystihl, kam směřují a jaké pokračování vyžadují, čím je třeba je doplnit, aby vznikla souladná skladba. Podaří-li se obraz, člověk si hned uvědomí, jakým darem jsou barvy a jaké bohatství příležitostí z nich vyzařuje. Chápe, s jakou oddaností je třeba k barvám přistupovat, mají-li mu vydat něco ze svého bohatství.

Odedávna Církev povzbuzuje umělce. Ve všech dobách poskytuje umělcům jedinečné náměty: Krista v jeho životě a díle, Pannu Marii, světce a světice. Výtvarné umění, zvláště náboženské a jeho vrchol - umění posvátné, chrámové, se plným právem počítá k nejvznešenějším výtvorům lidského ducha. Svou povahou jsou tyto druhy umění zaměřeny k nekonečné Kráse Boží, která má nalézt alespoň nějaký výraz v lidských výtvorech. Jsou tím více zasvěceny Bohu, čím více si kladou za cíl jedině to, aby svými díly co nejvíce přispěly k oddanému otevření se lidské duše Bohu.

Písmo svaté, život Pána Ježíše, život Panny Marie a svatých, události z dějin a přítomnosti Ježíše v Církvi, zkrátka náboženství nejenže poskytuje rozhodující podněty a náplň duchovní podstatě umění, ale také případně jako objektivní podmínka umění stojí na předním místě. Odedávna je Církev ochránkyní umělců a jejich nejštědřejší a neúnavnou podporovatelkou.

Mezi náboženství a uměním je vnitřní příbuznost. Uměním je projevem duchovního života člověka. Usiluje o vyjádření krásy ve smyslům dostupných tvarech. Nesmíme však nerozlišeně směšovat umění s náboženstvím, jako to činili staří Řekové, pro které bylo samotné umění pravým náboženstvím. Lidská tvorba není svrchovaným měřítkem uměleckého díla - netvoří nové bytí, nýbrž jde o činnost utvářející či přetvářející. I když budeme chápat tvoření umění jako činnost ryze vnitřní, přesto vždy předpokládá vnějškovost.

V případě úkonu Božího stvoření je vlastnost stvořitelské činnosti svrchovaným a výlučným základem vytvořeného díla. Jedině v Bohu je umění dokonale niterné.

A hned tady vyvstává otázka náboženského umění bez náboženského námětu vnímatelného smysly.

Každé opravdové umění je ve své duchovní podstatě náboženské, třebaže nemůže náboženství nahradit. Umění je však náboženské také svým symbolismem, avšak v nějakém stupni, totiž podle toho, do jaké míry tyto symboly vyjadřují smyslově náboženské významy, obsahy a hodnoty.

Jak představa člověka, tak představa ostatního stvoření může být nábožensky určená. Představa Božího stvoření je nábožensky určená, pokud umožňuje tušit šlechetnost a vznešenost původního smyslu stvoření a svobodu a radost budoucího nebe na zemi, které oko nevidělo. Představa člověka je nábožensky určená, pokud odhaluje jako příčinu lidského zmatku a suchopárnosti odklon člověka od Boha, anebo když ukazuje, jak je člověk zaměřený k zakoušení přesažné čisté Krásy Boží.

Duchovní umění, oproštěné od jakéhokoli okázalého náboženského námětu jako třeba malba krajiny, je natolik otevřené Bohu, neviditelně přítomnému v jeho stvoření, že se může snadno stát, že Boží stvoření, ve kterém jasně vyniká člověk jako vrchol tohoto stvoření, kterého si jediného ze všech tvorů stvořuje Bůh pro sebe, totiž jako Boží obraz podle Boží podoby, najednou svým krásnými díly poukazuje místo na osobního Boha třeba na samo Boží stvoření, nebo pouze na člověka, jako jediného pro Boha stvořeného tvora, nebo snad i na andělského tvora, který místo aby byl opravdu Světlonošem stává se vzbouřencem, odmítajícím sloužit Bohu. TB

+++

MODŘÍNOVÁ VĚTÉVKA NA STOLE

ČTVERÁCKÝ VĚTŘÍK PODJAŘÍ

NAČECHRAL KADEŘ SAFÍROVOU

A NYNÍ VODNÍK S VODNÁŘKOU

PO BÍLÉ TŮŇCE PLOVOU.

 

PAPRSEK SLUNKA MLAĎOUNKÝ

VLHKÉ ČUPŘINY PROČESÁVÁ,

SKOŘIČNOU VŮNI LERPÁNČÍ

ROZVÍVÁ JIZBOU MUŠKA HRAVÁ.

 

MODRAVÝ ODLESK MĚSÍCE

V ZELENÉM JAHELNÍČKU SPÍ,

Ó NEŠIJ MATKO KOŠILKU,

ZÁZRAK SE ZE SNA PROBUDÍ.

Zdenko Řezníček

+++

POVAHA VÁŠNÍ V PROŽÍVÁNÍ KRÁSY

1. LÁSKA A ZÁLIBA V KRÁSE

Láska znamená přirozené zaměření milujícího k milované bytosti, pro niž chce všechno dobré. Krása doplňuje a probouzí v milujících tuto vhodnost a působí zalíbení. A vrcholem lásky je snaha oslavit oblíbenou krásnou bytost.

Je však dvojí láska: láska jako vášeň, a ta patří do smyslového snažení, a duchovní láska jako projev naší vůle. V projevu duchovní lásky je už jistý výběr podle rozumu, který uznává, co je hodno lásky a proč je to hodno lásky. Milovat zahrnuje také snahu zakoušet krásu milované bytosti. Láska působí, že dychtící schopnost se sklání ke krásné bytosti se zálibou, protože je pro ni zadostiučiněním, líbí se. Proto se vzmáhá v dychtící schopnosti vůle či chtění zážitku krásy. Duševní jednota vrcholí v jednom životě, v jednotě smýšlení, cítění, tužeb a jiných projevů, doprovázejících krásný zážitek.

Zvláštní druh lásky se uplatňuje v milostném vztahu, v němž jsou také prvky týkající se krásy.

Podle stupně zaujetí krásou a ochoty obětovat krásnému prožitku své síly se dá rozlišit tvůrce krásných děl od prostého milovníka či obdivovatele krásy, který jen vyhledává krásné zážitky buď ve stvořeném světě nebo v hotových krásných dílech umělců.

Od obou se liší sběratel krásných věcí, shromažďující hotová krásná díla a obklopující se jimi, aby se jen zvenčí podporoval v neustálém prožívání krásy. Na nejnižším stupni zaujetí krásou a ochoty obětovat krásnému prožitku své síly lze objevit obchodníka a překupníka, sbírající krásné věci, ale podřizující své úsilí hmotnému prospěchu a zisku buď tím, že je prodává a že na nich vydělává tak, že je nakoupí levně, aby je později prodal dráže.

2. TOUHA

Pokud je touha projevem smyslového snažení, tedy je vášeň. Tato vášeň se liší od touhy, která je duchovním projevem, pocházejícím z vůle. Vášeň touhy vzniká tehdy, je-li líbivý předmět vzdálen. Pro lidskou činnost má tato duševně-fyziologická síla velký význam, neboť pobízí a žene člověka k tomu, co se mu líbí, protože postrádá krásný prožitek. Vášeň zušlechtěná projevem vůle a jejím dobrovolným zaměřením, dává duchovnímu snažení schopnost pro zkrášlení života i pro namáhavé tvoření. Smyslová touha se sama vyznačuje těžkopádnosti. Je-li nezřízená, pak je nízká a ubíjí duchovní vzlet života. Je-li vášeň touhy podřízena duchu, tak dává sílu duchovnímu snažení. Zduchovnělá touha je ryzí. Vyjadřuje to, k čemu směřuje lidský duch, a tedy prozrazuje jeho uzpůsobení. Přirozená a rozumná touha je dobrým znamením, k čemu se kdo hodí v povolání. Je vyjádřením vnitřních způsobilostí. Je v ní jakoby vepsán celý úděl lidské osobnosti. Rozumná touha je ta, kterou člověk svobodně ovládá a staví do služeb vznešených životních cílů.

3. RADOST

Radost a záliba znamenají jisté uklidnění snahy vůle, když člověk dosáhne krásného prožitku. Před tím předchází vnímání krásné věci a její líbivosti. Předchází tomu také záliba v prožívání krásné věci čili změna způsobená osobním krásným prožitkem. Tato změna se duševně prožívá jako záliba, protože i záliba je nějaký pohyb.

Ve vůli odpovídá zálibě duchovní radost. Krásná věc i způsob jejího osvojení spočívá ve vůli, a tedy má hlubší a trvalejší ráz než smyslové potěšení. Duchovní radost se liší od smyslového vzrušení hloubkou, ryzostí, oduševnělostí. Každý lidský úkon nese znamení duchovního původu. Tím se liší od podobných úkonů živočichů jako když se pes raduje z příchodu svého pána nebo slintá při signálu blížící se potravy.

Čím jsou úkony duchovnější, tím jsou osobitě lidštější. Nesou v sobě doklad toho, co je v člověku nejušlechtilejší, totiž rozum a svobodná vůle. Přesto opravdová duchovní radost je mnoha lidem poněkud vzdálená, neboť pro duchovně zaostalé lidi je snadnější a bližší smyslové potěšení a záliba smyslová, takže si počínají živočišně.

Všechny smyslové záliby ovšem nejsou zdaleka jen zálibami v ošklivosti, ale také ne všechny smyslové záliby se týkají krásných věcí.

Záliba je uklidnění snahy po krásném prožitku a dosahuje se jí zapojenou účastí. Záliba je krásná nebo ošklivá podle věci, jejímž prožíváním se touha uklidní, nebo podle činnosti, kterou se dospívá k zálibě.

Plyne-li záliba z prožitku krásného předmětu shodného s rozumným vedením, tak je krásná. Není-li předmět krásný, neshoduje-li se s rozumem, tak je záliba ošklivá. Stejně i záliba pocházející z krásné činnosti je krásná, z ošklivé je ošklivá.

Nikdo nemůže žít bez smyslových radostí. Lidé potřebují smyslové radosti jako lék proti smutku a bolesti. To je důležitý závěr, jehož užití však má být řízeno rozumem a svobodnou vůlí.

Záliba zdokonaluje činnost, podporuje ji, protože činnost ze záliby je pozornější a pečlivější. Každá záliba ovšem není krásná. Smyslové snažení směřuje často za svým obveselením proti rozumu. Taková záliba je ošklivá. Vnitřní fyziologicko psychické uzpůsobení působí, že člověk podle něho často usuzuje o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti záliby. V rozbouřené vášnivosti usuzuje člověk jinak o vhodnosti než v klidu. Objektivní měřítko správnosti je rozumná rozvaha, která soudí i o předmětu záliby i o činnosti subjektu podle cíle, kam přirozeně směřuje.

Umírněný člověk se nezbavuje všech zálib, nýbrž jen nerozumných a ošklivých. Je však velké životní umění naučit se zdravému vyrovnání v užívání zálib. Běžný život vyžaduje stálé sebeovládání tam, kde se projevuje nevázanost, aby se člověk nestal otrokem svých choutek a vášní.

4. NENÁVIST, ÚTĚK, STRACH A SMUTEK

Nenávist jako protiklad lásky, je nevhodnost snažení vůči tomu, co se poznává jako ošklivost a ohyzdnost. Duševně to znamená obranu proti tomu, co je smyslově ošklivé a co se protiví. V oboru krásy se někdy zneužívá odporu proti zdánlivé ošklivosti, třeba proti vráskám starého člověka, a tak se zasahuje velmi rušivě do vzájemných lidských vztahů. Zneužitý odpor proti zdánlivé ošklivosti je sám ošklivý. Je možné však použit nenávisti jako duševní síly proti skutečné ošklivosti, proti něčemu bytostně ohyzdnému, a tak může přispět k pevnosti a rozhodnosti správného jednání nebo rozhodování proti ošklivosti.

Nenávist vůči nepřítomné ošklivé věci odporuje touze po prožitku krásy. Je to vášeň, která zesiluje odpor proti ošklivosti (někdy zdánlivé, někdy skutečné); podle toho je i krásná nebo ošklivá.

Smutek vzniká z přítomnosti ošklivé věci, kterou si člověk uvědomuje. Smutek se prodlužuje i tím, že přítomná ohyzdnost, i když prožitek ošklivosti pominul, zanechává za sebou ošklivý dojem. Může se přihodit, že zádumčivé povahy trpí smutkem více z dojmu než ze skutečného prožitku ošklivosti. Smutek může být opodstatněný, zakusí-li člověk skutečně ošklivý zážitek, a když se on kvůli tomu rmoutí. Takovým zármutkem dává najevo nelibost z ošklivé zkušenosti, která na něj dolehla.

Neužitečný a škodlivý způsob smutku se projevuje v citlivůstkářské náladě, v níž se člověk oddává neurčitému smutku pro smutek. Vyskytly se případy, kdy byl smutek záměrně vyhledáván jako žádoucí (Ch.Baudelaire, Květy zla). Takové zjevy mohou být někdy úchylné nebo nezdravé. Pocházejí z porušené životní rovnováhy, zejména z poruchy citlivosti a nervové soustavy. Sentimentální smutek je mdlý nebo vyumělkovaně strojený, pokud je dobrovolný. V době dospívání bývá během záliby v četbě „prokletých básníků“ přechodná unylá nálada smutku a melancholie, prožívaná jako tzv. lacrimae rerum - slzy věcí. Každopádně smutek je třeba překonávat zejména prožíváním krásných věcí nejlépe v samotné stvořené přírodě, protože smutek jinak ochromuje činnost, deptá vzlet a ničí rozmach a rozvoj schopností. Vleklý smutek útlocitného rázu nemůže být zdrojem tvořivé síly ani krásné tvorby, naopak všechno se pod ním rozkládá. V takovém případě je vášnivá stránka smutku škodlivá. Přirozeně je léčitelná sebevýchovou k duchovní síle, ale nadpřirozeně se přemáhá rozjímáním Kristova utrpení, zejména modlitbou svaté Brigity k ranám Kristovým.

VÁŠNĚ VZNĚTLIVOSTI

NADĚJE je síla snahy po těžko osvojitelném prožitku krásy, o kterém však poznáváme, že je dosažitelný. Naděje vzpružuje činnost, je oporou tvořivosti a dává sílu k vytrvání v dokonání započatého díla. Zvláště mládí oplývá nadějí.

Naděje a odvaha se v mládí obyčejně spojují. V odvaze se upotřebuje nadbytečná síla vznětu. Naděje je duševní síla, která nahrazuje budoucí velkou skutečnost, k níž člověka povznáší a podporuje. K nepatrným věcem není třeba mít naději. Naděje se týká jen velkých věcí.

ZOUFALSTVÍ odporuje naději a vzniká odklonem snažení vznětlivosti od těžko dosažitelného prožitku krásy. Proto zoufalství není pouze záporný projev, tj. nemít naději, nýbrž je v něm příznivý odstup od těžko dosažitelného prožitku krásné věci kvůli obtížím jeho dosažitelnosti, po němž člověk touží.

Zoufalství je častým jevem moderního umění kvůli nedostatku vzletu naděje a odvahy. Vzniká před jakoukoli překážkou. Moderní umění neučí člověka duchovní síle, takže moderní umělec nedovede překonávat obtíže spojené s dosahováním krásného prožitku a tím méně pak s vytvořením krásného díla. Když je moderní umělec obklopen ošklivou skutečností společenskou – mraky kouře a hluku z továrních komínů a hal, i znetvořenou přírodou – hory hlušiny a odpadků, tak se dává snadno svést k předvádění ošklivosti v umění. Smutek, skleslost a zoufalství se proto hojně vyskytují mezi moderními umělci, hledajícími posilu v alkoholu a drogách. Člověk však potřebuje mít před očima veliký životní cíl, na který upírá svou naději. Ta ho pak podporuje a budí v něm i odvahu. Odvaha vzniká proti těžko odvratitelnému prožitku ošklivosti, o němž se soudí, že je překonatelný. Naděje živí odvahu, která je přímo ovocem naděje. Je-li naděje pevná, lehce překonává překážky k dosažení velkých životních cílů.

STRACH či skleslost vzniká z budoucího těžko překonatelného zážitku ošklivosti, který hrozí dolehnout. Velikost strachu plyne z představy budoucího zážitku ošklivosti. Proto vše, co odstraňuje představu hrozícího budoucího zážitku ošklivosti, odstraňuje také strach.

HNĚV je vystupňovaná touha po zadostiučinění. Hněvem člověk nepodléhá zážitku ošklivosti, který na něj doléhá, nýbrž se mu vzpírá a hledí se pomstít. Je to výbojná energie proti bezpráví. Není snadné udržet rozumnou míru v hněvu, a proto, když se někdo mstí, tak snadno překračuje meze a mstí se nezřízeně. Moderní umělec uprostřed průmyslem ošklivě poničeného okolního stvoření a unylých barvotiskových náboženských obrázků odpovídal rozhněvaně „antiuměním“ prokletých básníků, a posléze znovu oklešťovaný strašnými donucovacími režimy odpovídal absurdním divadlem a předváděním nesmyslné ošklivosti v umění.

Když postavíme Lásku Boží a dary Ducha svatého do středu svých vášní, tak se jich nemusíme bát. Nesvedou nás z pravé cesty do slepé uličky vášnivosti. Naopak - podřízeny rozumu osvícenému ve víře a ovládány vůlí, posilněnou milostí, přivedou člověka tím rychleji k pokojnému prožívání vrcholné ryzí Krásy Boží. TB

+++

SMRT

RŮŽE UTRŽENÁ

SE PTÁ

ZDA KRÁSA MŮŽE

ZASTAVIT ČAS

KDYŽ UMÍRÁ

PROČ RŮŽE NOCI SVÉ VŽDY POROZUMÍ

AŽ ODKVĚTÁ A OPADÁVÁ TRNÍ

NAHÁ BEZ VŮNĚ

JE OBLEČENÁ DO NADĚJE

ANI KRÁSA SAMA

NEMUSÍ BÝT DOKONALÁ

J.E.Lopourová

+++

RŮST V KRÁSE

Jak růst v prožitku krásy? Co vlastně hledáš v prožitku krásy? O co ti jde? Chceš se dělat sám hezkým nebo ti jde o ryzí Krásu Boží? Co si slibuješ od Boha jako ryzí Krásy a co hledáš sám v sobě?

Nemusíš nic nového vynalézat, protože opravdová svrchovaná Krása tady na tebe čeká a chce se ti předávat. Nejopravdovější lidská krása je účastí na Boží ryzí Kráse, na stále znovu se člověku dávající čisté Kráse, která bere tvé lidské tělo za své, a v tvém těle se na kříži obětuje do krajnosti. K tvé záchraně přijímá i své zničení v Muži bolesti, který nemá podoby ani krásy. Bohu však nestačí za tebe umřít. Svádí boj s ošklivostí jako se smrtí, jako se svým lidským tělem, které má od tebe, jako s celým světem a jeho prolhaným vládcem. V posledním kole tohoto zápasu na život věčný a na věčnou smrt vítězí Bůh vzkříšenou ryzí Krásou Kristovou. A nyní se rozprostírá po celé minulosti, přítomnosti a objímá celou budoucnost lidstva.

Chceš-li se prožít vrcholnou ryzí Krásu Boží, tak ji musíš napřed znát. Když ji poznáš, tak se ji snažíš znovu a znovu poznávat a stále více zakoušet. Opravdová ryzí Krása uchvacuje tvou vůli tak, aby se vůle rozhodla zakoušet jedině vrcholnou Krásu Boží a vzdala se záblesků krásy v různých stvořených věcech.

Ve svém zaujetí krásou chceš jedině čistou Krásu svého milovaného Boha. Snažíš se vytvořit krásu, kterou bys představil Boha.

Jenže vlastností ukřižovaného krásného Boha, je, že se kvůli našim hříchům vzdal podoby i krásy. Rádi bychom představili světu Spasitele krásného, třebaže se kvůli lidským hříchům nechává třikrát srazit do prachu křížové cesty, aby na jejím konci stanul jako ošklivý červ přibitý dřevo kříže.

Tvůj život je příliš krátký a tvé srdce je příliš křehké, takže stěží můžeš něco ze svého srdce přidat Bohu. Když tě Ježíš zve k tak nevšední a hrdinské Kráse, po jaké touží tvé srdce, vyzývá tě: Oddej se Mi! Dokud se Bohu nevrhneš do náruče, nemůže tě povznést k vrcholné Kráse. Tvá dosavadní přirozená krása nemůže sama od sebe pokračovat smysluplně dál a vzhůru, protože ji pořád ohrožuje její ochabnutí, vyčerpání a vyhasnutí. Tvůj dosavadní prožitek krásy, který tě tak málo uspokojuje, překoná jen ještě větší prožitek krásy. Máš pozvání k hrdinství také v prožívání Krásy. Překonej krásu, která se ti dosud zdála lidsky dostatečná, ale vlastně se omezovala jenom na ty projevy krásy, které by tvoji bližní uznávali a obdivovali!

S prožíváním krásného Boha v prachu a špíně světa a takovým Jeho přijetím můžeš růst ve věčné Kráse. Tak se jasnozřivě vyhneš tolika žalostným pádům, patrným u mnoha lidí, kteří byli postaveni před velkou zkoušku a neobstáli. V pravou chvíli, když se máš rozhodovat mezi Bohem jako prvním předmětem svého krásného prožitku a mezi sebou, rozhodni se pro čistou krásu a ne pro sebe. Chceš-li být spojen s Bohem jako ryzí Krásou, nesmíš spokojit se svým nastrojeným lidským zevnějškem.

Jako náš spásonosný ukřižovaný Bratr, tak i ty jsi plod naší společné věčné Krásy Boží. Znáš skvělost Boží otcovské Krásy, a proto také nesmírnost a nekonečnost toho, jak je Bůh hoden krásného prožívání a oslavného podání krásným uměním. Proměňuj celý svůj život v jedno horlivé úsilí o dokonalé uskutečňování Boží Krásy v sobě! To ale není zdaleka všechno. Tvůj prožitek opravdové Krásy Boží vzbuzuje nesmírnou horlivost o to, aby byl krásný Bůh milován a obdivován ostatními lidmi, aby se Boží Krása zaskvěla a aby byla šířena i oslavena mnoha lidmi. Předně usiluj o stálý vzrůst krásného představení Krista ve svém vlastním životě, a pak třeba i v krásném umění!

Ve svém umění planeš dychtivostí, protože chceš zabránit všemu, co odporuje Boží svrchované Kráse, takové kráse, jaká Bohu odpovídá, a tak krásnému prožívání, jakého je hoden.

Přitom na tebe doléhá těžká zkouška, v níž ocitáš na pokraji vlastního hrobu, ale upínáš se k zosobněné vrcholné Kráse Boží, která tě nenechá padnout, nýbrž tě milostivě zachraňuje. Vždycky se ovšem najde někdo, kdo ti tuto Boží milost závidí, a vlastně žárlí na Boha, že tuto milost dává právě tobě a ne jemu. Taková žárlivost a závist je znamením, že se nejedná o zálibu v pravé Kráse.

Ty však opravdu miluješ vtělenou čistou Krásu Ježíšovu, takže víš, jak ošklivě je Nejsvětější Srdce otevřené ránou v boku Páně, a že je v něm pro všechny dost místa, že nikdo nemůže vyčerpat studnici svrchované Krásy, třebaže je strašně poznamenána lidským hříchem, a že nikdo z lidí nemůže vykonat dost pro rozšíření – smíme-li se vyjádřit slovem F.X.Šaldy - hájemství svrchované Krásy.

Kdo by žárlil na Boží dary, které Bůh někomu dává, tak by prozrazoval, že vůbec nestojí o Boha a jeho dary, nýbrž sleduje jedině sebe. Žárlí na někoho, kdo ho přesahuje a zastiňuje v jeho ubohém, upoceném díle. Kdo sleduje pouze sebe, svou slávu, svou velikost třeba i v tvůrčím budování hájemství věčné krásy, je to znamením jeho sobectví, bídy této krásy, která sleduje ve všem jenom sebe, když může žárlit.

Jak úžasně miluješ, když se raduješ z ryzí Krásy Boží, a že můžeš oblažit svým krásným dílem tolik lidí a zároveň je zušlechtit! Jak ubohý je ten, kdo projevuje žárlivost a závist v umění! To je velká urážka Boha jako našeho Otce, jako bychom byli pro našeho Otce nebeského nezbytní, a jako by jenom na nás závisela velikost věčné Krásy Boží. Bylo by to také úplné převrácení smyslu krásy. Kdo žárlí a závidí, přisvojuje si čest a slávu Miláčka, přibitého na kříž. Mluví o slávě hájemství věčné krásy, a zatím mu jde jenom o sebe, vyhledává jen sebe, své vyvýšení, svou vlastní oslavu. A stále méně a méně mu záleží na tom, že se to děje na účet slávy našeho věčného Otce a pod rouškou služby této Kráse a slávě našeho Otce.

Vítej všechny, kdo chtějí a snaží se oslavit našeho společného věčného Otce a snaží se uskutečňovat a pomáhat Bohu budovat hájemství čisté Krásy.

Vykroč a šiř líbeznou vůni vlády ryzí Krásy Boží ve svém srdci okolním světem, plném ošklivosti. Dosvědčuj, že taková čistá Krása je nejen možná, ale žádoucí, ba dokonce nutná! Proto zamiř ke všem lidem dobré vůle, a zvěstuj každému na potkání, jak skvělý a velký je Bůh ve své vrcholné Kráse! Rázem ti bude dána Boží inspirace a vytvoříš krásné způsoby, jak to sdělit a šířit.

+++

RÁNO

SVĚTLO OSTŘÍM PŘEŤALO HEDVÁBNOU ŠŇŮRU SNĚNÍ

JIŽ NAVLÉKAL TEN KDO UVĚŘIL

ŽE PRAVDA NENÍ NIC NEŽ VERŠŮ PÁR

UKAZUJÍCÍCH NA MĚSÍC

CO BY CHLÉB Z NĚHOŽ KRÁSA SNÍDÁ

PO NOCI BDĚNÍ

A ZAPOMNĚL ŽE PRAVDA ZNAMENÁ

DO KAŽDÉHO DOTYKU POLOŽIT SE CELÝ

J.E.Lopourová

+++

PROČ NEJSTE RADĚJI MEZI TĚMI SVÝMI NEBÍČKÁŘI?

Takovou otázku uslyšíte při apoštolátu mezi hledajícími. Co se na to dá odpovědět?

Snad, že se mezi námi utvořila málem až sekta tak zvaných oficiálně uznávaných a hodných dušiček, které vystupují v tak zvaném veřejném životě, či v tom, co se za něj vydává v novinách, rozhlase či v televizi. Pouhá příslušnost takových dušiček k tomu, čemu se říká veřejný život, jako by opravňovala k jedině správnému nošení hrdého označení kulturní člověk, akademik, křesťan. A běda, jestli nějaká dušička „veřejně nevystupující“ pojednou vystoupí odněkud ze zázemí s něčím novým, anebo když ji někdo z jejího ústraní vytrhne a nastrčí do přední řady! Všichni ti, kteří se domnívají, že oni mají vyšší kulturnost či křesťanskost doslova pronajatou, že jedině oni jsou praví experti a že také jedině oni mají právo sbírat z ní případnou smetánku, ti všichni se najednou rozhořčují a podezírají ty, kteří k nám přicházejí odněkud z pouště třeba i po velkých vnitřních a vnějších zápasech.

Všechny ty rádoby-mluvčí či jediné oprávněné oslavence dlužno důrazně upozornit, že nevystupují ani nepracují veřejně pro sebe, nýbrž pro Toho, který je posílá. Jedině to jim také udržuje veselou mysl a dodává chuť k další práci. Protože ona sekta přesvatých dušiček, majících pronajato všechno duchovní, je přivítá nepochopením, podezíráním a závistí, jako se ten hodný syn, který se zdržoval v otcovském domě, šklebí na vracejícího se marnotratného bratra. Nepříjemné u těchto nových horlivců je, že vnášejí nepokoj a bouřlivé vlnobití do sklenice vody s dosud uklidněnou hladinou. Noví horlivci jsou zapálení, ale ne proto, že by byli noví, ani proto, že jsou nově příchozí. Vracejí se do otcovského domu proto, že planou jako pochodeň. Tento plamen však není příjemný obyvatelům láhve od octa, pro které nejsou žádné problémy, ani záhady, ani těžkosti, ani zápasy. Noví průkopníci ukazují, že vše, co bylo dosud vykonáno pro Boha, je nic ve srovnání s tím, co si Bůh zasluhuje. A oni pohodlní a hodní akademici či křesťánci, uvelebení ve svých teplých místečcích a ozdobení hodnostmi a tituly, které si navzájem rozdali, si naivně myslí, jak musí být svatý Petr v nebi spokojen s nimi, kteří mu tak věrně a výtečně slouží. A najednou jim někdo přijde říct, že je to všechno jenom loutkové divadlo, kde místo nich tahá za drátky někdo jiný v zákulisí, že je třeba s tím zakvedlat úplně jinak, a že si tahle božská hra zasluhuje docela jiné role a jiné služby.

Proto dávají ti hodní synkové uvelebení v otcovském domě varovně prst na ústa. Vlastně opakují švejkovské To chce klid!  Šíří nedůvěru ke svým navrátilým marnotratným bráškům. Naslouchají šeptandě o jejich soukromých avantýrách v cizině. Říkají: Kdepak, nedá se moc věřit těm, kdo planou jako pochodeň! Vždyť by se mohl někdo zapálit. A kdopak vůbec může odhadnout, co všechno si to pak od každého z nás vyžádá.

Asi by nám nebyli tihle povýšenci a oslavenci moc vděčni, kdyby slyšeli, že se o nich mluví jako o sektě.

Přesto nebezpečí sektářství trvá přímo v otcovském domě. A přitom sektářství vůbec není křesťanské. Právě proto už je odsouzeno každé sektářství všech, kdo shromažďují lidi kolem své osoby. Tak vytvářejí sektu, která žije svým vlastním životem, odloučeným však od velkého tělesa celé slavně zaslíbené služebnosti, od oné obecnosti v Ježíši Kristu.

Bylo by scestné, kdyby nějaké hnutí mělo vychovávat lidi, považující se za elitu, za výběr, za něco lepšího, kdyby se chtěli spojovat kolem osob vedoucích dané hnutí.

Jsi křesťan? Tak pečlivě dbej na to, abys nepřipoutával ostatní na sebe kvůli sobě. Jde o to, podporovat ostatní, aby se shromažďovali v menších buňkách proto, aby tím více přinesli onomu velkému ústrojí, onomu velkému tajemnému celku. Přes všechny vynikající veličiny musí být vidět dary pravdy, které patří celku, a které ani nejschopnější z nich nemají sami od sebe, nedávají si je sami, a to, co dávají svou výmluvností, tvořivostí, obratností není ničím ve srovnání se svrchovanou Pravdou, s vyšším nadáním Boží milosti. Proto se snaž vidět v každém z nich a za nimi Dárce všech darů, které nás tak uchvacují, i oněch osobních hřiven a schopností, které oceňujeme při rozdávání těchto darů.

Jinak se vytvoří sekty těch, kteří budou rozčarováni, zmateni při zklamání a selhání těchto vynikajících veličin. Kdo na to nedbá a nabaluje stále větší množství nadšenců na sebe kvůli sobě, ten připravuje sektu. Jenže slovem sekta se náramně rádo pohazuje. Velmi snadno se hodí i po nějaké znamenité postavě, jejíž úspěchy a plody snažení jsou předmětem obdivu, ale ne čistého, nýbrž závistivého, žárlivého. Nicméně nikdo není uchráněn tohoto rizika.

Jestliže se od vás odtahují akademičtí a klerikální snobové a zdráhají se přijmout vás do svých exkluzívních klubů celebrit a upírají vám nálepku či odznak své akademické půdy, je to snad záruka, že jste lepší než oni?

Zaručovalo by to nanejvýš jinakost, ale nikoli lepší jakost. Na druhé straně je to ale zase dobrá vizitka, když vás nějací nadutí oslavenci vykáží ze svého oficiálně uznávaného místa jako vetřelce.

S ohledem na lepší stránku celé té věci je vlastně neobyčejně lichotivé, že vás akademičtí nebo dokonce klerikální snobové tvrdošíjně odmítají pokládat za postavu ze svého středu.

Kdo však osvobodí člověka od něho samého? Celá tisíciletí svědčí apoštol Pavel o dvojím zákonu v lidském těle, o dvojím já, kterým je rozeklána lidská bytost. Proto člověk touží být osvobozen od sebe, což ho táhne dolů a strhává ho do nížin různých neřestí, jež cítí jako břemeno, které by nemělo být.

Nestačí přece osvobození od tělesného utrpení, ani od vytrpění duchovních muk. Je třeba vyléčit kořen a základ onoho zlého v sobě. Nestačí vědomí pouhého odpuštění, zatímco bychom v jádru své bytosti zůstali hloupí a špatní, protože by v nás zůstalo uvězněné ono špatné já.

Jenom dokonalé přetvoření v nové stvoření, jak se říká vlitím milosti jako vyššího nadání, nás může změnit v nové bytosti, může nás podstatně zušlechtit, osvobodit od onoho špatného ego, nahradit je vznešenějším EGO. To je ideál, abychom už nežili my, nýbrž aby v nás žil někdo vyšší a vznešenější, totiž Kristus.

Bůh do nás vložil nový život. Je všemohoucí a kvůli nám se stal bezmocným. Život pak znamená pohyb z nitra, z nitra bytosti. Proto život nového stvoření nemůže být jenom sladkou iluzí milosrdenství někoho jiného. Když mám být nové stvoření, tak ve mně musí proudit skutečný život účasti na vyšším životě nadpřirozeném. Už přes dvě tisíciletí je tento život vléván božskou nálevkou Božího Syna do mne tak jako do tebe. Od té doby se v nás jakási nová propast zaplňuje plností Nejvyššího. Nadpřirozené zůstává vyšším darem. Jednou k tomu máš povolání, takže nic na světě nemůže zasypat tuto propast hlubiny tvého vyššího a hlubšího povolání. Proto je dnes těžší osvobodit se od vlastní bídy, protože dnes cítíme více než kdykoli dříve svou slabost právě ve světle onoho úžasného povolání. Dnes můžeme méně než pohané zasypat náhražkami propast božského neklidu, který je vložen vyšším milostivým povoláním do lidské duše. Proto je dnešní neklid, dnešní dravá touha po štěstí a žízeň po životě větší, než bývala kdysi. Už se nelze tolik divit opilcům a narkomanům, že vyhledávají štěstí s takovou horečnou dychtivostí, až jsou schopni se kvůli tomu i zničit. A od tohoto já, které je bez Boha nenasyceno, tě nemůže osvobodit žádný alkohol, ani droga, žádný člověk, ani žádná organizace. Je mi líto akademického či dokonce křesťanského snoba, prostě farizeje spokojeného sebou, který necítí potřebu osvobození od své bídy i od nenasyceného a přece povolaného nitra. Proto tě chce Bůh sytit vlastním Tělem, a to, k novému životu, nejenom k živoření pod pláštěm otcovské iluze. B.

+++

POSTNÍ

TOLIK ŠANCÍ PROMEŠKANÝCH

A TAK MÁLO CTNOSTÍ

TOLIK SLOV A SKUTKŮ PLANÝCH

TOLIK ZBYTEČNOSTÍ

 

TOLIK VYHOZENÝCH PENĚZ

ZA VĚCI JEŽ MIZÍ

TOLIK POSPÍCHÁNÍ DENNĚ

JAKO NA DOSTIZÍCH

 

TISÍC SNADNÝCH OPROŠTĚNÍ

OD BOŽÍHO PLÁNU

SMUTEK SČÍTÁ PROVINĚNÍ

NESKLIZENÝCH LÁNŮ

 

ÚNAVA VNIKNE DO DVEŘÍ

TISÍCEM ÚSKOKŮ

NENÍ UŽ TMAVÝCH KADEŘÍ

ČAS PŘIDAL DO KROKU

Pavel Kroupa

+++

ZNÁMÝ AKORD

AŽ CIZOTA DNŮ ZKRUŠÍ

A OBZORY SE ZTLUMÍ,

PŘÁTELSKY OPĚT ZAŠEVELÍ

STAROBYLÉ CHLUMY.

 

KROK TOULAVÝ SE STOČÍ

NA CESTY BEZPEČNÉ

A DUŠE SVODŮM TICHA

V ÚDIVU PODLEHNE.

ZPĚV KOSA PROBUDÍ

OKAMŽIK DŮVĚRNÝ,

SIROBU ZRAKŮ POLASKÁ

PAPRSEK POKOJNÝ.

 

AŽ ZHOŘKNE NA RTECH ŽITÍ,

SLADKOST SE VRÁTÍ SNŮM,

PLOD PROVINĚNÍ SKRYJE

POD DOŠKY RODNÝ DŮM.

Zdenko Řezníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

Mé Božské Srdce je silná výzbroj tvé duše

Myslíš, že máš dostatečnou výzbroj k lásce v samotné své duši? Sám jsem hybnou silou jakékoli tvé lásky. Vnukám ti ji svým Duchem.

Když tě chrání štít a výzbroj Mého Nejsvětějšího Srdce, tak stojíš v boji s pokušením neochvějně, nepřemožitelně a zcela pevně. Nebojíš se, ani kdyby s tebou zápasil celý šik ďáblů. „Nemusíš se bát, protože ti pomáhám milujícímu jako dobrý pomocník a silný obhájce, neb tys láska. Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc" (Iz 41,14).A kdo zůstává v Mé lásce, zůstává se Mnou.

Pomáhám právě tobě, milá duše, kdo také miluješ pravým a věrným přátelstvím. Rád ti přicházím na pomoc svému příteli a hájím tě, neboť je o Mém Nejsvětějším Srdci psáno: „Všechny, kdo ho milují, ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje“ (Ž 145, 20.).

S jinými ctnostmi je tomu docela jinak. Konáš-li cokoli bez lásky, nejsem ti nakloněn a nespěchám ti na pomoc. Naopak pravá láska k Nejsvětějšímu Srdci, svrchované Lásce, tvému Bratru a Spasiteli, tě činí nepřemožitelným. Chráním tě ze všech stran, což nedokáže žádná jiná ctnost, protože každá jiná ctnost tě chrání jen z nějaké strany. Mírnost tě chrání pouze před opilstvím a obžerstvím, čistota před zhýralostí a ostatní podobně. Ano, jiné ctnosti bez lásky tě chrání s jen z některé strany, kdežto z ostatních stran tě ponechávají napospas pokušení. Potom z jejich úkonu a skutku vzniká domýšlivost a pýcha a následuje marnivost, jako okázalé z almužny a postu, jež nemají cenu, pokud nejsou řízeny a vedeny láskou ke Mně.

Proto se ti ďábel snaží ze všech sil odebrat tuto výzbroj lásky. Když si zachováš čistotu bez lásky, tak se sice nebojíš, že bys mohl podlehnout zhýralosti, protože nejsi spoután v těle, ale můžeš být přitom pyšný. Díky mírnosti se nemusíš obávat, že bys podlehl opilství nebo obžerství, poněvadž nezneužíváš pokrm ani nápoj, a tak nejsi spoutáván tělesnými potřebami. Chybí-li ti láska, lehkomyslně rozdáváš pozemské věci, neboť bohatství nepotřebuje oporu. Díky statečnosti se můžeš klidně pohlížet tváří v tvář nebezpečí, ba i smrti, ale bez lásky může podlehnout jakékoli jiné neřesti. Díky spravedlnosti dopřáváš každému, co mu patří, ale bez lásky si můžeš počínat rozmařile a nemírně a neopatrně, zbaběle, a nakonec zůstává i tvá spravedlnost slepá.

Jako svrchovaná láska, která kvůli tobě přichází za svět ve tvém lidském těle, si zasloužím být od tebe naplno milována, neboť tě příjemně, ochotně a s radostí přenáším přes každé tvé pokušení, což jiné ctnosti nečiní. Jiné ctnosti mohou být doprovázeny hříchem a mohou být nedokonalé, jako byly mravní ctnosti u řeckých filosofů, a tak tě nechrání ode všech hříchů a pokušení. Avšak Moje čistá láska ve tvém srdci nenachází potěšení v žádném hříchu a činí tě odolným proti každému pokušení, dokonce i vůči smrti, neboť je silnější než smrt.

 Otevři Mi naplno své srdce, a dám se ti jako síla a odvaha milujících, abych s tebou v lásce zůstával na věky.

+++

ALMUŽNA KRÁLI

 

DEJ TEPLO

RUKÁM PROKŘEHLÝM

ALMUŽNOU NEZCHUDNEŠ

PAK CESTY NESCHŮDNÉ

ZDOLÁŠ BEZ BERLÍ

 

PAK SLOVEM

PŘIVOLEJ KRÁSU

PAPRSKY POLEDNE

NA TVÁŘI ZAHLÉDNEŠ

SDÍLENÍM JASU

 

A JISKRU

V OČÍCH VYBLEDLÝCH

ALMUŽNOU ÚSMĚVU

KRÁL ČEKÁ NA BŘEHU

MOŘÍ BEZBŘEHÝCH

Pavel Kroupa

+++

STRAŠNÁ OSAMĚLOST

Znám dvojí osamocené lidi. Jedni mají srdce otevřené, ale nikdo nechápe tuto šíři jejich upřímnosti a otevřenosti pohotové k rozdávání. Jenže právě tito lidé ve skutečnosti vůbec nejsou osamoceni. Z jejich strany se stále otvírá jejich srdce, stále zahřívají, obšťastňují, posilují druhé, stále obohacují ostatní. Jejich společenství je sice jen s jedné strany, ale nikdy je nepřemůže pocit hořkosti, zaujatosti vůči nechápajícím kritikům, vůči nevděčným příjemcům jejich díla. Jsou tak pevně zakotveni v Bohu a v dobrém a ve své dobročinné lásce, že nejsou osamoceni, protože stále žijí ze svého vnitřního společenství.

Tím neříkám, že netrpí. Jsou jen lidmi a pro člověka je vždy hořké být nepochopen. Mnozí lidé od někoho jen přijímají a nic nevracejí, anebo dokonce se ještě tváří dost udiveně, že by někdo od nich něco chtěl za to, že jim něco dává. Tohle považují za samozřejmé. Hlavně u svatých a dobrých se to pokládá za samozřejmé a přijímá se s chladnou samozřejmostí, že dávají, že obohacují a obšťastňují. Anebo, a to už je tvrdší, vůbec jakoby neviděli dobrodiní, která se jim udělují.

Člověk zakotvený v Bohu však nečeká na odměnu okamžitého uznání ani teplo projevovaného a uznaného společenství, protože žije ve společenství s Bohem a v něm ví, že jak ti, které obdarovává, tak on sám nejsou odděleni, že jsou spojeni v Bohu, který chce, abychom jeden druhému byli zvěstovateli a lidskými anděly Boží lásky.

Jenže pak jsou jiní lidé, kteří se zásadně odmítají dělit s kýmkoli. Na potkání zraňují bližní, protože jimi pohrdají a přitom by chtěli, aby právě za to byli milováni, aby za to byli objímání láskou. Tito nadutí sobci hodně mluví o společenství, stýskají si na osamocenost. Jenže oni sami se osamocují, izolují se od druhých. Čím více si stýskají na osamocenost a dožadují se společenství ve jménu povinnosti druhých, tím více prohlubují propast skutečného osamocení mezi lidmi. Ovšem i tyto lidi musíme milovat a strhovat, láskou je přitahovat ke společenství lásky. B.

 

+++

VĚČNOST

LISTY KLANÍ SE PODZIMU

VE STARONOVÉM TANCI

JEDEN KAŽDÝ RÁD

ZAKROUŽIL BY POKLONU

JEDINEČNÉ ŠANCI

BÝT LISTEM VĚČNĚ ZELENÝM

NA ÚPLNÉM KONCI STROMU

KTERÝ VRÁTIL SE ZPĚT

A PŘECE NE TAK ZCELA DOMŮ

J.E.Lopourová

+++

Zprávy: + Každé pondělí v 18,30 hod. Střídavě PŘIROZENÉ ZÁKLADY DUCHOVNÍHO ŽIVOTA pro začátečníky, a NADPŘIROZENÉ ZÁKLADY DUCHOVNÍHO ŽIVOTA pro pokročilé, Brno, sv.Michal. Předcházející relace sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/

+ Sleduj ve zvukové podobě v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/ Tomáš Bahounek OP, Chvilka mystického života, Mystika lásky 01-35, Mystika krásy 01-46, Loretánské meditace 01-56, Programování lidského srdce 1-30 zip, Přátelé kříže, spojte se! (podle Výzvy sv.Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu), Jak se stát dalším Kristem 01-30.

+++

 

 

TOPlist