Ročník XXVIII., číslo 12.                                                                                                       prosinec 2022

Obsah: J.Zahradníček, Vánoční krajina, Bůh se stal člověkem, Nep.Srdce P.Marie, J.Deml.Jméno Ježíš, F.Dvorník, Nicotné kořeny rozkolu, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, Zahradníček Obrazy______

 

VÁNOČNÍ KRAJINA

CO NOHOU ŠLAPE NA TVÁŘ ZEMI,

VŠAK KOLIK Z NICH JE POUTNICKÝCH,

KOLIK Z NICH SVÝMI ŠLÉPĚJEMI

MÍŘILO K DVEŘÍM DOMOVŮ,

KOLIK Z NICH V BLUDNÝCH KRUZÍCH SVÝCH

V SVÉ STOPY STOUPÁ POZNOVU...

 

A VŠECHNO DOLE ODPOČÍVÁ,

A VŠECHNO ZASUL ČERSTVÝ SNÍH,

VRCH I DŮL SROVNÁN V POVRCH PŘÍMÝ

A CESTY PRAVÉ S NEPRAVÝMI

JISKŘIVÝCH VICHŘIC SNĚŽNÁ HŘÍVA

TAK JAKO RÁNY V OBVAZÍCH

BĚLOSTNĚ SKRÝVÁ...

 

TŘI KRÁLI PŮJDOU K BETLÉMU?

TMA VZDÁ SE ŽIVLU SVĚTLÉMU?

 

Ó NEVÍME... TO MILOST POUZE

V NÁS UKLIDIT TAK ČISTĚ ZNÁ,

KDYŽ ZA HRANICI NAŠÍ TOUZE

ZDE NA ZEMI TVÁŘ LÍBEZNÁ

A NA NEBI JEN HVĚZDA PLATÍ,

KDYŽ KROKY NAŠE CESTOU KOLED

V BĚLOSTNÉ ZÁVĚJI SE TRATÍ,

PŘES LOŇSKÉ BLÁTO ČISTÍ JDEM...

 

CO BOLELO, PŘESTÁVÁ BOLET,

SPASENA ODDYCHUJE ZEM,

V NEPOSKVRNĚNÉM POČETÍ

PADLÉHO SNĚHU ZAHALENA…

 

ALE TY NEVZHLEDNOST POPELKY NEZAVRHLA JSI,

DOMOV SVŮJ V SCHODIŠTÍCH Z MRAMORU NEHLEDALA JSI,

PO CESTĚ STÉBEL PÁR A BLÁTO JEN NESOU

VLAŠTOVKY KROKŮ K PRAHŮM TVÝM POŽEHNANÝM.

Jan Zahradníček

+++

BŮH SE STAL ČLOVĚKEM

Proč vlastně? Proto, abychom my lidé zůstali lidmi, ale navíc se stali dětmi Božími! Nad našimi betlémy by mohl být nápis: “Lidé, dělejte to jako Bůh: staňte se Božími dětmi.

Ale nač taková výzva - copak nejsme jako lidé dost dobří? Ne docela, jinak by se nedělo v našem světě tolik nelidskostí. Co se to děje se světem? Co jsme se namluvili o pokroku lidstva - a k čemu ten pokrok pokračuje? Ke stále větší lidskosti nebo ke stále větší nelidskosti?

Vraťme se ještě k betlému. Víte, jak to vypadá ve skutečném Betlémě v Palestině? Žádná obrovská brána před jeskyní Narození. Žádný mramorový portál. Brána k jeskyni je metr 1,30 vysoká. Kdo chce dovnitř, musí na kolena. A jenom tímto krokem pokory je možné dojít tam, kde jasná hvězda ukazuje místo na podlaze, kde Ježíš “člověčenství naše ráčil vzíti na se”.

Lidé, padněte na kolena před Bohem, a uchráníte se pádu do záhuby!

Jinak to nejde, není pro lidstvo jiné cesty, než jak to zpívají nad Betlémem andělé: Napřed vzdej slávu na výsostech Bohu a potom bude na zemi pokoj lidem dobré vůle.

Evangelista Jan vkládá svůj úžas nad největší a nejmimořádnější událostí lidských dějin do slov: “A Slovo se stalo tělem, a přebývalo mezi námi.” Je to úžasné, že se nás ujala Boží láska, vzala na sebe naši lidskou bezmocnost. A tento lidský úžas nad divem Boží lásky v Kristu, ten u vykoupeného lidstva od století ke století neslábne, ale naopak roste stále víc, čím hlouběji se člověk umí zamýšlet nad sebou. Kolik malířů se pokoušelo zachytit setkání nebe se zemí v jeslích betlémských.

Vánoční zázrak. Z mnoha stran se o něm dá přemýšlet, hloubi nedomyslíš, jeho radosti nevyčerpáš nikdy do dna. A ku podivu: Nejhlouběji se do tohoto tajemství Boží lásky noří prostý údiv a dětská radost starých vánočních lidových koled.

Vánoční Jezulátko je obklopené tajemstvím a divy.

Vtělený Bůh, teď ještě človíček, který má jako každé lidské dítě hlad a žízeň. Jak poroste, bude poznávat lidskou radost a lidský smutek. Bude činorodý a unavený.

Tento Ježíš bude žít jako člověk pro druhé.

Ale teď, teď je Ježíš ještě bezmocné svaté Dítě. Teď se Dítě Ježíš vydává do rukou lidí. Co si Ním počnou? Co s Ním lidé podniknou?

Z tehdejších lidí, z jeho současníků, se o něj zajímá málokdo. Přichází na svět v noci za městem, v chudobě a zápachu mezi zvířaty a žlabem na krmení dobytka.

Tuhle slámu a chlév mu nezávidí nikdo, ale má Maminku - takovou Maminku, kterou mu mnohé děti mohou závidět. Děti to neměly snadné ani tenkrát, nemají to snadné ani dnes.

Ježíš se stal člověkem pro tebe.

Bratře, sestro, staneš se i ty člověkem pro druhé?

Odpovězme na tuto otázku každý sám ve svém srdci při obětní hostině.

+++

NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE PANNY MARIE

Nejsvětější Srdce přišlo na svět po devíti měsících rajského přebývání pod Neposkvrněným Srdcem Panny Marie. Všichni lidé začínají svůj pozemský život s dědičným hříchem, bez posvěcující milosti Boží. Panna Maria byla však uchráněna dědičného hříchu. My býváme obmyti od dědičného hříchu a nabýváme posvěcující milosti při svatém křtu. Panna Maria dostala milost ochrany od dědičného hříchu pro zásluhy Pána Ježíše. Také Maria byla vykoupena jako my, avšak poněvadž byla vyvolena, aby se stala Matkou Boží, dosahuje toho první z lidí. Srdce Panny Marie bylo při Narození Páně jediným zbytkem ráje na světě. Po Narození Spasitele se znovu ve světě obnovuje původní rajské prostředí, a to v Božském Srdci Ježíšově

Co z toho vyplývá pro nás? Kdysi bylo zvykem oslavovat památné dni velkolepými rytířskými hrami. Už o svatém Václavu čteme, že se večer před svým umučením veselil ve Staré Boleslavi s českými velmoži hrami koňmo. Otakar II. oslavil své veliké vítězství nad uherským králem znamenitými rytířskými hrami v Praze. Stateční rytíři osvědčovali tu dovednost, s jakou dovedou ovládat svého koně. Svatý Ambrož praví, že každý člověk má svého koníčka a má být rytířem, dobrým rytířem, který svého koně dovede ovládat. Jmenuje zvlášť čtyři ohnivé koníky, na nichž lidé jezdívají: hněv, žádostivost, radost a bázeň. Svatý Augustin k tomu dodává: Dobře pravíš, otče Ambroži. Když pravím, jak některý člověk těmto bujným ořům dává uzdu a je pevně ovládá, tu se mi zdá, že je znamenitým rytířem. A jeho jízda není obyčejnou jízdou. Jeho kůň unáší jej, jako by měl křídla, přes propasti a sterá nebezpečí, sotva dotýkaje se země. Letí s ním nejen od místa k místu, ale do výšin nebeských. Tak vášně, dodává svatý Otec, které vládnou člověku, strhují ho do pekla, ale vášně, kterým on vládne, nesou ho k nebi. Malíř namaloval jezdce na bujném oři bez uzdy a otěží. Podpis dal: Jedu, kam chce můj kůň. To je obraz člověka, který dává se ovládat vášní. Jeho koníček s ním uhání bez uzdy a otěží; oba zlámou vaz. Pokolení naše je prý trpasličí proti středověkým rytířům. Proto mělo by míti také menší koníčky. Ale vášně jeho naopak vzrostly, tak že se nespokojuje už jen koněm, ale užívá automobilu. Chci říci, že dnešní člověk je samá vášeň, je jako uhánějící automobil s opilým šoférem.

Jak se máme zjevovat před Královnou nadhvězdnou? Na prudkém a svéhlavém koni hněvu? Nebo na vášnivém a bujném koni žádostivosti? Nebo na rozpustilém a dovádivém koni radosti? Nebo na chvějícím se a plachém koni bázně ? Která dáma by na turnaji dala rytíři, jenž by byl ne pánem svého koně, nýbrž jeho zajatcem, svou stuhu, aby k její cti bojoval a vítězil? Vždyť by ji uvedl v potupu a posměch. A ty chceš zjevit se před tváří naší Paní a získat si její přízeň, bez ovládání svých vášní? Ne ke cti, ale k hanbě a žalosti jí budeš. Odlož tedy hněv, potlač nezřízenou žádost, mírni svou radost, vzmuž se k statečné službě pro Matku Páně. Pak budeš jejím rytířem, pak dá ti stuhu svých barev, pak jako dítě mariánské budeš jí ke cti a radosti. Císař Domitian dal na své narozeniny Římanům pro jejich touhu po drsných zážitcích obzvláště strhující hru. Nechal postavit 2500 otroků a zajatců do cirku a bojovat mečem, až by všichni se pobili. Poslednímu, jenž zbude, slíbil život a svobodu. Děsná hra, potupná pro pohanského císaře, potupnější pro římský lid, který zpíjel se rozkoší pohledem na boj, krev a umírání nevinných obětí. Znal bych ovšem drsné divadlo, na které by mohli jít i nejušlechtilejší jedinci, na němž andělé a Bůh by se radovali. Sežeňte do cirku všechny své nezřízené vášně, své hněvy, pýchy, závisti, netrpělivosti, lakoty; opásejte se mečem křesťanského umrtvování a pusťte se do nich. Urážejte jim hlavy, probodejte jim srdce, smrtelně je všechny zraňte. Nic nedbejte, budou-li plakat nebo úpět. To bude krásná, v pravdě rytířská hra na počest nebes královny, velikolepější než Otakarovy rytířské hry. Marie a svaté panny vám budou házet růže a květy na důkaz své přízně, neboť budou uneseny divadlem, jež jste jim připravili.

Skoro u všech národů bývala barvou radosti barva bílá. Na narozeniny římského císaře byl celý Řím oděn se do bílého roucha. Kdo tak neučinil, pokládán byl za císařova nepřítele nebo za buřiče. Bohatý Hirkanus oslavil slavnost egyptského císaře Ptolomea, že mu předvedl sto jinochů a sto dívek, všechny oděné v oslňující běli; v ruce měli zlatý peníz, který podali císaři darem. Když byl ostrov Rhodos zrádně obsazen Turky a johanitským rytířům nezbylo než opustit město, nemohl velmistr Filip, kněz důstojného vzezření, dosáhnout slyšení na rozloučenou u sultána Solimana, poněvadž se nezjevil v bílém rouchu. Jiné roucho pokládáno v takovém případě za urážku. Při bohoslužbách pohanských národů převládala bílá barva. U křesťanů se radostné svátky oslavují v téže barvě.

Proč zde všude vládne bílá barva? Poněvadž je obrazem čistoty nitra, prostého hříchu, lsti a klamu. Takové srdce je vždy radostné. Takové srdce je upřímné.

Jak se máme zjevit před Královnou nebeskou, o níž praví svatý Duch: Celá jsi krásná a poskvrny není na tobě; a kterou anděl pozdravil: milosti plná? Kdy bude naše oslava Panny bez poskvrny, v pravdě ryzí a upřímná? Když přijdeme k jejímu trůnu s čistým srdcem, s duší, oděnou bílým rouchem milosti. Či chceš předstoupit před její svatý zrak s hříchem, s duší znečištěnou? Neodvažuj se! Nezpůsobíš jí radost, ale žal. Ani tak nemůžeš radostně učinit bez čistoty, nejsi schopen ani pravé radosti. Očisť se tedy. Očisť se nejen z hříchů těžkých, očisť se z každého prášku, oděj se v nejčistší roucho, nebo jdeš k audienci Panny nejčistší. Ty by ses neodvážil bez čistých rukou na žádnou slavnost, k žádné audienci. K Matce Boží chceš mluvit s duší poskvrněnou? Jdi, a smyj s ní dříve každou i nejmenší poskvrnu. Volej: Bože, obnov ve mně čisté srdce!

Jak ještě oslavíme svátek? Při slavnostech bývají bankety. Když Ester pozvala k sobě krále, svého chotě, vystrojila mu hostinu, často čteme v Písmě svatém, jak některý král vystrojil knížatům svým slavnost, jež se zakončila hostinou. A nebanketuje pražská kavárna při každé honosnější události? Bohužel, že za těžce vydělané a nemilosrdně do výše vyháněné peníze poplatníků. Naši poslanci z banketů ani nevycházejí. Jednou jsou pozváni u prezidenta, po druhé u ministra, po třetí k různým slavnostem, po čtvrté sami si uspořádají hostinu. Zlomyslný taškář pravil, že víc hodují než sněmují. Zvlášť poznamenal, že se k takovým případům dostavují horlivěji nežli do sněmovny. Vidíte, že celý svět projevuje svou radost hostinami.

Avšak jak bývá při nich ? Farao vzpomněl si při slavnosti svých narozenin na pekaře, kterého uvrhl do žaláře, a co učinil? Dal jej s lehkým srdcem ptákům nebeským za pokrm. Herodes oslavoval hostinou své narozeniny, a co se stalo? Dal na přání marnivého děvčete odpravit svatého Jana Křtitele. Nabuchodonosor zbujněl při slavnosti, zneuctil svaté nádoby z Jeruzalémského chrámu, a za trest přišel o trůn a život. V poslanecké sněmovně je stále hojně sluhů zručných ve vynášení mrtvol, jak se technickým jménem říká podroušeným poslancům. Banketové veselosti se zřídka obejdou bez hříchu. Takovými slavnostmi, při nichž se hoví materialismu, kdy čistota, pokora a ctnosti vůbec strádají, nelze ovšem slavit duchovní svátek. Máme totiž hostinu, o které říká kněz kdykoli ji podává: Ó, svatá hostino, ve které se Kristus se přijímá. Tato Hostina nebouří tělo, nýbrž je uklidňuje a posvěcuje. Tato Hostina nerozněcuje krev, ale živí duši k nesmrtelnosti. K této svaté Hostině nás zve Panna Maria. Při ní mizí světskost, při ní se srdce šíří nejčistšími pocity svaté lásky, při ní se Ježíš spojuje s lidskou duší. Maria, sledující toto milostivé spojení vidí v každém člověku své vlastní dítě, protože se spojil s Krví a Tělem jejího Syna.

Křesťané, přistoupili jste ke stolu Páně ? Nepohrdejte duchovní hostinou, k níž vás zve Maria se svým Synem. Ať vám není těžká žádná námaha s ní spojená. Nemůžete být ve vznešenější společnosti. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm, říká Kristus. Větší radost nemůžete učinit Panně Marii. Většího prospěchu nemůžete získat ani sobě. Nic vás k Panně Marii nepřipodobní víc, než svaté přijímání. Tu stanete se milosti plní jako ona.

Jak ještě oslavíme Pannu Marii? Při památných slavnostech bývají bohoslužby, pronášejí se řeči, rozdávají se pamětní medaile a císař Ferdinand na den svých jmenin věnoval dopoledne nábožným úkonům. Dlouho konala se slavnost na památku slavného odražení Švédů r. 1648. Celý magistrát se účastnil slavných služeb Božích, přistupoval ke stolu Páně; v chrámě prosloveno kázání, mimo kostel pořádány slavnostní řeči a divadla.

Maria Panna je naší Matkou a přímluvkyní. Pražané přičítali slavnou obranu Prahy její pomoci. Kdo z nás nezakusil její ochranu a útěchu?

Je krásný zvyk oslavovat osoby, které cti zasluhují. Kdo však zasluhuje poctu? Samozřejmě ten, koho Bůh ctí. „Zdrávas milosti plná“ vzkázal jí archandělem. Bůh uctil Marii nade všechny lidské ženy. Proto také úcta musí být řádná a důstojná. Která úcta je asi nejlepší? Ta, která vznešeným vzorům nás připodobňuje. Panna Maria byla bez poskvrny hříchu a bez ní také zůstala. Panna Maria v milosti, kterou při početí svém dostala, stále rostla, že dospěla k důstojnosti Matky Boží a královny nebes. Ptáme se: Připodobní nás úcta, o které jsem mluvil, jejímu jasnému vzoru? Určitě. Jako statečný rytíř svého koně, ovládej ty hněv, žádostivost a jiné vášně, pilně očišťuj svou duši od jakékoli poskvrny hříchu, posvěcuj ji při svaté hostině tělem a krví Páně, vřelou láskou k Panně Marii povzbuzuj se k zbožnosti, ideálním snahám po dobru, jejím příkladem se cvič v ochotě a vytrvalosti v dobročinnosti: a budeš obrazem nebeské své Královny. Budeš stále čistý jako ona, porosteš v milosti jako ona, obohatíš se zásluhami jako ona. Budeš lístkem v rajské růži svatých, jejímž středem je ona. Ó, Maria, ochránkyně před hříchem a dárkyně milosti, tebe chceme tímto způsobem oslavovat na zemi, abychom jednou měli účast na tvé blaženosti věčné. Amen.

+++

 

VRATKOST TOTALITY GLOBÁLNÍHO PREDIKTORA

Narozením Syna Božího Ježíše Krista a jeho smrtí a Vzkříšením je ukončena absolutní nadvláda globálního prediktora nad lidstvem. To znamená konec naprosté totality ďábla. Naprostá totalita znamená úplnou vládu nad tělem, ale i nad duchovou duší člověka, tedy nad celou lidskou bytostí.

Až dodnes se vědci nemohou shodnout na tom, jak dlouhá doba nás dělí od okamžiku objevení se člověka na Zemi a člověkem dnešních podoby. Neandertálci prý žili v Eurasii ještě před 40 000 lety a příčiny jejich zmizení zůstávají sporné. Ránu každému, kdo si vymýšlel, že se dnešní člověk vyvinul právě z nich, zasadil španělský nález ostatků s rysy dnešní ženy, nesporně datovaných na několik milionů let.  

Ovšem už tehdy, když se objevil člověk na světě, byl Syn Boží, třebaže se tehdy ještě nenaplnil čas pro jeho Vtělení: „Dříve než byl Abrahám, já jsem“.

Vědci už rozhodně vůbec nedbají na to, co se přihodilo našim prarodičům. Proto ani netuší, kdy se naši prarodiče v duchovní podstatě odklonili od Boha, třebaže měli perfektní znalosti Božích pravd. Obecně bylo celé pralidstvo poznamenáno tímto lidským odklonem od Boha. Přesněji řečeno: v subjektivní duchovní podstatě došlo rázem k dokonalé, úplné, a přirozeně nepřekonatelné roztržce mezi člověkem a Bohem; avšak co do případné podmíněnosti se tento všeobecný odklon pralidí od Boha uskutečňoval ponenáhlu. Vývoj pověr dokládá, že se tento odklon společnosti od Boha uskutečňoval ve svých případných podmínkách pozvolna. Avšak obecný postupný úpadek případných podmínek náboženství, zahájený ještě v pravěkém prostředí, byl přirozeně neodvratný, a směřoval v novém, nyní  starověkém prostředí k úplnému rozkladu. Přirozený vývoj náboženství směřoval k úplnému rozkladu, tedy nejen v duchovní podstatě, ale i co do případné podmíněnosti. Přesto tento vývoj ve svých určitých projevech nebyl jednostejný ani vyrovnaný. Naopak byl poznamenán dvojakostí a byl přerývaný, spíše vlnovitý. Některým příslušníkům lidské společnosti (Hebreové, Izraelité, Židé) bylo nadpřirozeným zásahem dáno dojít k poznání Božích pravd, zatímco ostatní, přirozeně různě nadaní jedinci a národy docházeli k více či méně falešným a iracionálním náboženstvím, jako je animismus, démonismus, totemismus, magismus, šamanismus, fetišismus, atd. Během tohoto vývoje se náboženství zcela rozpadalo v polyteismus. Uctívaná božstva nebyla spoj ena v nějakou pevnou soustavu, ba mohla proti sobě bojovat, vzájemně se potírat, podporovat své oblíbence a škodit těm, kdo uznávají jiné bohy. Např. v antickém Řecku předpokládaná společnost bohů na Olympu baví lidi, ale neposkytuje nic jejich srdci ani opravdové víře.

Pro konec starověkého náboženství je příznačný obecný naprostý odklon od jednoho, osobního Boha, tedy nejen v duchovní podstatě, nýbrž i co do případné objektivní podmíněnosti. Starověká společnost se tak ocitla v bezprostřední blízkosti smrti. Její přirozený vývoj se neodvratně vyčerpal. Lidstvo bylo v úplném, nejen duchovní, ale i tělesném otroctví Ďáblu. Přes naprostou nadvládu tohoto globálního prediktora vývoj lidstva neskončil. Stalo se tak nadpřirozeným zásahem Boží milosti, v Ježíši Kristu a skrze vtěleného Syna Božího. Kristus, který na sebe vzal hříchy celého lidstva, smířil lidstvo s Bohem. Přesněji řečeno: Ježíš Kristus v duchovní podstatě rázem a navěky nadpřirozeně obnovil dokonalé spojení lidstva s Bohem, a toto spojení je přirozeně i nepřirozeně nerozdělitelné. Zároveň, co případných objektivních podmínek náboženství přivedl celou lidskou společnost na počátek nového vývoje. Během daného vývoje se náboženství vykoupeného lidstva postupně zdokonaluje ve svých případných, objektivních podmínkách. Zároveň všechny pověry v subjektivní duchovní podstatě zanikají, ztrácejí veškerý význam a smysl, který jim člověk někdy přikládal, třebaže ve svých případných podmínkách objektivně někde přetrvávají, ovšem pozvolna se přirozeným vývojem rozpadají a tak úplně zanikají.

V Kristu je skladba lidské přirozenosti, a tedy také celé společnosti, navěky dokonale sjednocena a její funkce dokonale sladěny, a tuto skutečnost nelze zvrátit přirozenými ani nepřirozenými prostředky. Skladba samotné lidské přirozenosti, a tedy také společnosti, vyznačující se podle vědců totalitou, samoregulací a transformací, je pomíjivá. Třebaže se uvádí jako jeden z jejich rysů vlastnost samoregulace, přesto právě v tomto svém rysu vyžaduje stálou obnovu, a to je přirozeně trvale nemožné. Ryze přirozenými prostředky lze docílit v lidské skladbě jen dočasnou, částečnou integraci, která se však stále mění. Je-li odkázána na čistě přirozené prostředky, tak se posléze zvrhá v dezintegraci a rozpad. Tak vnuká dávný génius zla vědcům nápady na zušlechtění lidské přirozenosti pomocí štěpováním křemíkových čipů do lidské DNA, ale místo superčlověka vytváří kyborgy a jiné netvory, kteří nakonec zničí člověka samého.

Pouze v Ježíši Kristu se docílí navěky nezvratná naprostá integrace lidské skladby, jakož i trvalá všestranná dokonale sladěná její funkčnost. Takto je lidská skladba díky svobodné vůli otevřená buď k totalizaci upnuté na ryze přirozené prostředky sjednocování, což vede k umenšování lidské svobody v otroctví hříchu a zvrácenostech a posléze k dezintegraci jako vrcholu záchvatu totalizační křeče; anebo k totální integraci v Kristu, navěky nadpřirozeně zajištěné před jakýmkoli zhoubným zvratem, k umocňování lidské svobody do nekonečna - ve svobodu Božích dětí.

Starověká společnost po svém zákonitém opuštění pravěkého prostředí zakoušela to, že její náboženství bylo čím dál tím více ryze vnějškově ovlivňováno společností, a tak povrchně oklešťováno. Výjimku z tohoto obecného starověkého vývoje tvořil Izrael, který se tomu přirozenému vývoji dokonale vymykal. Bylo to dáno jeho nadpřirozeným vyvolením Božím. Toto vyvolení Izraele zahrnovalo také dokonalou obnovu duchovně podstatného příznivého vlivu celé jeho sociálně-kulturní skutečnosti a jejích částí na jeho náboženství. Avšak poté, co se izraelský národ zpronevěřil svému nadpřirozenému poslání, dostalo se náboženství také u něho do naprosté závislosti na vnějškové obřadnosti farizejů.

Obecný vývoj působení společnosti na náboženství se ve starověku dovršil naprostou krizí tohoto zbytku lidstva věrného jednomu a pravému Bohu. Dostavila se úplná zkostnatělost ryze případného, vnějškového působení starověké společnosti na náboženství. Náboženství starověké společnosti se navenek ocitlo v nehybném, křečovitém svěření nejrůznějšími společenskými činiteli. Dobově posledním ve starověké společnosti je náboženství farizejů a zákoníků. Je tak důslednou funkcí lidských zařízení a zvyků, že je tomu obětován i samotný lidsky vtělený Bůh. Ďábel, povyšující se na globálního prediktora světa, triumfoval, ale pouze tři dny. Tři dny všechno nasvědčovalo naprosté převaze satanismu.

Přechod od strnulého společenského umrtvení náboženství k náboženskému životu vykoupeného Božího lidu se vymyká přirozeným silám člověka. Je to nadpřirozené dílo Boží. V Kristu je náboženství dokonalým účinkem všech částí i celku skladby Božího království či superspolečnosti Boží, a to jak v subjektivní duchovní podstatě, tak i co do případné, objektivní podmíněnosti.

Jenže tak je tomu pouze v Kristu a v jeho Božím království, ale nikoli v Božím lidu, který Kristus svou obětí na kříži vykoupil.

Co znamená Kristova oběť pro působení společnosti na náboženství?

Je to přechod od strnulého sevření ryze vnějškového, objektivně podmiňujícího působení společnosti na náboženství, k zahájení přirozeného vývoje postupného rozkladu a oslabování tohoto čistě případného vnějškového působení společnosti na náboženství. Tento přirozený vývoj probuzený Kristem v lidstvu je všeobecně nezvratný. Jenže v konkrétních projevech se vývoj neuskutečňuje rovnoměrně, ani jednostejně. Je to dáno dvojakostí určitého sociálního působení na náboženství.

Subjektivním jádrem toho všeho je to, že Bůh ponechává člověku svobodu. Když totiž Bůh stvořuje člověka jako svůj obraz podle své podoby, tak ho vybavuje rozumem a svobodnou vůlí, tedy navždy naplno uznává a zaručuje toto nadání člověka. Tak mu zachovává jeho svobodu, třebaže ví, že se člověk může rozhodovat dobře, ale i špatně. Výsledkem je ona dvojakost či podvojnost nebo rozeklanost vývoje konkrétního společenského vlivu na náboženství.

Na jedné straně se v Církvi svaté z Boží milosti projevuje v subjektivní duchovní podstatě perfektní působení dané společnosti na náboženství, a současně také případně, co do sociálně-kulturní podmíněnosti náboženství se vždy projevuje jisté zrychlení tempa přirozeného vývoje, a tedy vždy v jisté míře vývojové předjímání. Tak je Církev svatá ve své oslavené části vždy zdrojem společenského a kulturního pokroku.

Na druhé straně se z Božího dopuštění projevuje v některých případech zpomalení, prodloužení tempa přirozeného vývoje společenského působení jako případné, objektivní podmínky náboženství. To je dáno nepřirozeným či zvráceným působením falešných proroků, rozhojněním křesťanských farizejů, ba i nových Jidášů, zrazujících a prodávajících Ježíše Krista dokonce i za méně než třicet stříbrných.

 Právě ze střetání a prolínání se těchto dvou směrů, totiž úchylky a napřímení dochází k místně a dobově omezeným výkyvům ve vývoji náboženské funkce sociálně-kulturní budovy Božího lidu. Přitom podléhá jistým změnám i skladba výstavby samotné Církve svaté. Místní a dobové změny společnosti jí vtiskují zvláštní znamení. Církev svatá měla vždy dvojí stránku - božskou a lidskou. Církev svatá jako společnost nadpřirozeného původu, nadpřirozeného cíle i nadpřirozených prostředků spásy, vnáší vždy nadpřirozený prvek do dějin společnosti, a tak vždy v subjektivní duchovní podstatě dokonale vládne. Případně, podmíněně postupně roste. Od doby Druhého vatikánského sněmu je panující rys této církevní vlády a převahy stále více doplňován rysem služby a pomoci.

Každá vláda a uplatňování autority není jen panování, nýbrž především také služba. Cesta vedoucí k panování nehledá mocenské postavení, nýbrž službu, oběť služebníka, muže bolesti. Dosud jsou v Církvi svaté věci, které jsou člověku i Bohu vnější, protože ani Církev svatá, přes svou svatost a stálou pokrokovost a průkopnictví ve společnosti, není ještě docela uskutečněná a naplněná. Přetrvává v ní ještě zákon donucovacího rázu, apod. Ale to vše je vedlejší a podléhající tomu, co je hlavní: lidé a milost Ducha svatého v nich.

S tímto pokrokovým vývojem náboženského fungování budovy Církve svaté ostře kontrastuje opožďující se vývoj společenského tlaku na náboženství. To se projevuje odpadem od víry, rozbujením pověr, sekt, a jinak. Rozvoj techniky, zhoršování se životního prostředí, a jiné společenské a kulturní podmínky postupně uvádějí lidstvo na rozcestí. Odtud není východisko pro další život při spoléhání výhradně na přirozené možnosti člověka. Tak se Kristus jako Cesta, Pravda a Život stává stále přitažlivějším, pokud člověk nemá upadat do pověry nebo živořit pod diktaturou bezbožné humanity.

Náboženství původně perfektně stvořeného lidstva, právě tak jako u vtěleného Božího Syna a v Jeho Božím království představuje činitel, který jak v duchovní podstatě, tak i jako případná, objektivní podmínka dokonale utváří, zušlechťuje, kultivuje celou společnost. Přitom náboženství v tomto svém všestranně zdokonalujícím působení nepodléhá žádným změnám, které by znamenaly pokrok nebo úpadek.

Změna, která nastala v pravěku, a která vzešla ze svobodného rozhodnutí pralidí, znamenala v duchovní podstatě náhlé ukončení kultivujícího působení jejich náboženství, a současně začátek oslabování případného, objektivně podmiňujícího vlivu náboženství na společnost. Dočasnou výjimku uprostřed starověkého lidstva tvořil Izrael. V Izraeli se nadpřirozeným zásahem uchovávalo v duchovní podstatě dokonalé působení náboženství na společnost, a také mezi starověkými společnostmi vždy poměrně nejlepší objektivně podmiňující působení náboženství na společnost, což se projevilo v Mojžíšově zákoně, aj. Sotva se však vyčerpaly zdroje přirozeného vývoje společenského působení starověkého náboženství, kdy se také Izrael zpronevěřil svému poslání, takže jeho náboženství se stalo společensky neúčinné a vysloveně blokující, tak Bůh ve svém milosrdenství poslal svého jednorozeného Syna. Kristus překlenul propast mezi zpovrchnělým společenským působením starověkého náboženství a duchovně podstatným společenským vlivem náboženstvím vykoupeného Božího lidu. Nadpřirozeným zásahem obnovil v duchovní podstatě dokonale formující, zušlechťující a kultivující působení náboženství na společenskou budovu vykoupeného Božího lidu. Toto podstatně dokonale kultivující působení náboženství nelze přirozeně porušit, ani vykořenit. Zároveň tím Syn Boží uvedl lidskou společnost  na práh nového přirozeného vývoje. Během daného vývoje postupně narůstá případné, objektivně podmiňující působení náboženství ve společnosti. Ovšem tento vývoj případného sociálního působení náboženství není jednostejný, ani plynule vyrovnaný. Právě na úrovni tohoto případného, objektivně podmiňujícího vlivu náboženství na společnost se může projevit člověk jako ten, kdo zneužívá své svobody. Výsledkem je dočasné a místně omezené vývojové zpoždění. Naproti tomu však vždy působí osvíceně a pokrokově Církev svatá, usilující o rozšíření Boží vlády v společnosti. Přitom doznává i Církev svatá jistých změn.

Je pravda, že název kurie značí u některých učených hlav ryze duchovní osoby. Ale původně to tak není. Spíš je to tajemná služba, k níž je někdo povznášen, aby povznášel ty ostatní. A hned je tu odporující odezva, která by ráda zpochybnila ono povznášení někoho k službě povznášející.

Načež někdo zase začne křečovitě zdůrazňovat povznášení někoho shůry jako odpornou svěrací kazajku vlekoucí nahoru.

A výsledek? Zatímco Ježíš přišel hledat to, co zabloudilo, středověcí pastýři už nepotřebovali hledat ovečky, nýbrž jen udržovali stádo v předepsaných ohradách. Novodobý sociální tlak začal nutit pastýře k horlivosti.

Po tridentském sněmu dolehly na pastýře obdobné směrnice jaké platily pro řeholníky, totiž drsné umrtvování a nařízená vnitřní modlitba.

Když zaplavila pastýře vlna modernismu, tak tento mnišský ráz ustoupil do pozadí, když ne ve smyslu odříkavosti, tedy určitě z hlediska kontemplativního. Pastýři byli vždy pohlcováni správními starostmi nebo různými spory, ale nyní dělají mnoho pro to, aby neuvázli v hmotné nouzi. Čím víc jsou zaneprazdňováni pastýřskými úkoly, pomocnou podpůrnou službou, opravováním a zachraňováním kostelů, tím víc se zvětšuje společenský tlak na celé shromáždění přátel Krista.

Zesvětštělá společnost, mající zálibu v blahobytu a hojnosti, se snadno zvrhá do hříchu a neřestí, a posléze do křečovitě sešněrovaného režimu. Je to však jen výsledek rozsáhlého hříchu a neřesti, co napomáhá ďábelské totalizaci společnosti. Ďábel sám je dávno naprosto poražen Kristem. V současnosti ďábel jen předstírá, že je globálním prediktorem lidstva, protože naprosté nadvlády už nedosahuje. Jen dočasně a místně omezeným způsobem straší a omezuje. Třebaže se podle společenského rozsahu hříchu a neřesti stává určitá dnešní totalita stále rozsáhlejší a masovější, přesto už nikdy nemůže být absolutní, nýbrž jen místně a dobově omezená. Po Kristu se jakákoli ďábelská totalita jen v nějaké míře dotýká případných vnějších podmínek vykoupeného Božího lidu, ale ani v nejmenším se nedotýká jeho duchovní podstaty a spásy v Kristu. S přihlédnutím k celkovému putování vykoupeného Božího lidu dějinami se každá další snad rozsáhlejší ďábelská totalita, stává krátkodobější. Tak má ďábel v roli globálního prediktora lidstva stále méně času. (Podr.viz: T.Bahounek, Sociologický systém sociální nauky Církve, Brno 2001 Olprint)

+++

NICOTNÉ KOŘENY ROZKOLU

/pokr./ František Dvorník uvádí, že Fotiův případ, nakolik je komplikovaný, je jednou z nejpoutavějších „slavných kauz", jaké nám středověk odkázal. Způsob, jakým se s tímto případem na Západě zacházelo a jak byl také zatemněn, ukazuje mentalitu, na niž nemáme nejmenší důvod být hrdi. Jedná se o ukázku toho, jaké předsudky mohou povstat z nedostatku kritického smýšlení. Ještě horší však je, že tento spor zničil dobré vztahy mezi Západem a Východem, otrávil vzájemnou náklonnost mezi oběma církvemi a ovlivnil náboženský a kulturní vývoj křesťanství. Je možné položit si otázku, jak by se věci vyvíjely, kdyby Fotiův případ byl posuzován a chápan v jiném duchu. Pokud může revize tohoto sporu, po předcházející dlouhé práci, zlepšit vztahy mezi oběma církvemi, po staletí rozdělenými, úsilí nebylo zbytečné.

Z našeho bádání vyplývá, že po všechna tato staletí Západ zacházel s osobou Fotia, tohoto velkého patriarchy a otce východní církve, s opovržením a s ne-dostatkem křesťanské lásky. Úkolem historika není pouze upozornit na chyby minulosti, ale i rehabilitovat toho, kdo jimi trpěl. To je dluh, kterým mu je historie zavázána.

Zároveň nám bude umožněno s úctou spatřovat napříště ve Fotiovi člověka církve, humanistického učence a křesťana, jenž byl natolik šlechetný, že odpustil svým nepřátelům a učinil první krok ke smíření. Jeho literární a vědecké zásluhy vždy vzbuzovaly velký obdiv učenců, kteří studovali jeho dílo. V této oblasti se mu od jeho současníků vždy dostalo poct, ať už byli jeho přáteli, nebo nepřáteli. Učenci, kteří znali jeho práce, odmítali připustit pravdivost pomluv, které vymysleli jeho protivníci. Instinktivně tušili, že on, který trávil své dny mezi knihami a ve společnosti představitelů onoho klasického období a v denním styku se svými žáky, nebyl člověkem, jenž by se snížil k takovým malichernostem, k těm opovrženíhodným ambicím, které mu přisuzovali jeho nepřátelé. Nemýlili se, jestliže v něm instinktivně ctili vzdělance, který potomstvu předal helénistickou kulturu. A na druhou stranu smýšlení prostých ortodoxních věřících trvajících na tom, že jejich církev se nemýlila, když své hlavě udělila aureolu svatosti, se jednoho dne muselo dočkat svého ospravedlnění.

Ovšem Fotios byl také jen člověk a dopustil se chyb, pro něj samého i pro jeho církev často osudných. Máme na mysli zejména jeho koncil z roku 867 a odsouzení Mikuláše. Místo aby pokojně vyčkal lepších časů, rozpoutal marný boj proti patriarchovi starého Říma. Následně se ukázalo, jak to bylo politováníhodné a jaké to mělo nedozírné následky. Urychlila se změna Basileiovy politiky vůči nesmiřitelným a vůči papeži a posílilo to postavení proti-byzantské strany v Římě ve chvíli, kdy po Mikulášově smrti ztrácela svůj vliv. Následky se neprojevily pouze Fotiovým sesazením, ale i zhoršením napětí mezi Východem a Západem.

Uvědomil si Fotios svou chybu? Mnohé známky nasvědčují tomu, že ano: jeho úsilí usmířit se s význačnými římskými osobnostmi, zejména s Marinem, jeho ochota hledat kompromisní řešení bulharské záležitosti, která byla motivem jeho výstupu v roce 867, jeho mlčenlivé přijetí určitých výrazů papeže Jana, ve kterých mohl shledat jistou hořkost, a to i po usmíření. Zřejmě se domníval, že čas zahojí ránu a zahladí věci minulé.

Naneštěstí právě toto budoucí události popřely. Římané si uchovávali vzpomínku na hrozbu, kterou je zatížila synoda z roku 867. To jim zastřelo příznivější stránky onoho případu a poznamenalo vše, co následovalo.

Je třeba litovat také toho, že pozornosti západních badatelů unikla akta Fotiovských synod z let 861 a 879—880 a že tato akta byla zcela zahlazena Ignatiovskou synodou z let 869-870. Ve chvíli, kdy středověký Západ vymezoval své pojetí univerzality a jednoty, by bylo svrchovaně žádoucí, aby se v úvahu vzalo stanovisko zastávané v Byzanci v době, kdy Východ byl ve shodě se Západem. Západní kanonisté si povšimli pouze toho, že akta synody z roku 861 implicitně souhlasila s přijetím de facto práva odvolat se k římskému patriarchovi jakožto k nejvyšší instanci. Stejně tomu bylo i s ustanoveními druhé Fotiovské synody, a to v tom smyslu, že každá církev mohla sledovat svou vlastní praxi. Není to pravý katolický duch, co nacházíme ve sporu obou církví trvajícím po celý středověk. (F.Dvorník, Fotiovo schizma,Olomouc 2008 Refugium)

 

+++

RADY SVATÉHO ANTONÍNA VELIKÉHO

55. Vyvarujte se našeptávání zlého ďábla, přijde-li v podobě pravdomluvného, aby vás nalákal a uvedl do lži. Dokonce kdyby k vám přišel i v podobě anděla světla, nevěřte mu a neposlouchejte ho! Obvykle se totiž snaží věrné fascinovat přitažlivou viditelností pravdy. Nedokonalí však tyto ďáblovy vychytralosti neznají, ani to, co do nich nepřetržitě vkládá. Dokonalí to však vědí, jak praví apoštol: Tuhý pokrm je však pro vyspělé, kteří už mají vnitřní smysly návykem vycvičeny, aby dovedli rozlišit dobré od zlého. Ty už nepřítel oklamat nemůže. Avšak oddané duše, které na sebe nedávají patřičný pozor, dokáže pohodlně oklamat svou na pohled sladkou, avšak otrávenou návnadou. Loví je, podobně jako rybář chytá ryby, když ostří háčku zakrývá návnadou. Ryba však neví, že návnada skrývá smrtonosný háček. A tak připlouvá, polyká návnadu a právě v ten moment se ocitá v zajetí. Kdyby ryba věděla, že bude na tu návnadu chycena, nepochybně by se k ní vůbec nepřiblížila, právě naopak by od ní co nejrychleji utekla. Stejné tak nedokonalé věřící, jak jsme řekli, nepřítel chytá naprosto stejným způsobem. Svědčí o tom také Šalomoun: Někomu se zdá vlastní cesta přímá, ale nakonec vede k smrti. Rovněž u proroka Amose čteme: „Amosi, co vidíš?“ Prorok odpověděl: „Nádobu (tenata, sítě) ptáčníka“. Pták ze strachu, že bude na zemi chycen, létá ve vzduchu. Také hnízdo k odpočinku a spánku si staví na co nejvyšších místech. Tam spí bezstarostně, neboť ví, že ho tam nikdo nemůže najít ani chytit. Je však známo, jak mazaný je lovec ptáků. Přichází k tomu místu, rozestírá tenata a na povrch naoko sype zrní. Touto potravou ptáka z výše vábí, ten slétá dolů a nechává se chytit. Podobně jedná také ďábel, když svými mazanostmi loví nedokonalé křesťany. Svrhává je tak z jejich výšky. Naprosto stejně jednal, když se zamaskoval hadí podobou a řekl Evě: Ne, nezemřete. V den, kdy z něho pojíte, otevřou se vaše oči a budete jako bohové znát dobro i zlo. Když Eva ta slova zaslechla, srdcem se k němu přiklonila a domnívala se, že tu spočívá pravda, protože o tom všem neuvažovala tak, jak je třeba. Avšak když z něj nejprve sama ochutnala a pak dala ochutnat také Adamovi, tehdy se jim přihodilo to veliké neštěstí: oba spadli ze své výše. Stejným způsobem jedná ďábel také s nedokonalými křesťany, kteří tím, že nedokážou patřičně odlišit dobré od zlého, následují jen své náklonnosti a spokojí se přitom jen s vlastními úsudky a domněnkami. A to se děje tehdy, když se neptají svých dokonalých otců, kteří umějí rozlišovat dobro od zla, ale dávají přednost tíhnutím vlastního srdce, a přitom se domnívají, že už sami dosáhli dokonalosti a obdrželi požehnání od svých otců. Tito lidé se podobají právě oněm ptákům, kteří sice vysoko vystavěli hnízda, ale spadli na zem, uvázli v sítích ptáčníka a byli polapeni. Děje se tak podobně s nimi, neboť v sebejistotě jednají vždy podle tíhnutí vlastního srdce a plní tak jen svá přání, a přitom neposlouchají své otce ani se s nimi neradí. Proto jim také ďábel připravuje vidění a přeludy a naplňuje jejich srdce pýchou. Jindy jim v noci dává sny, které jim pak ve dne plní; to proto, aby je do jejich sebeklamu pohroužil ještě víc. To ale není všechno. Někdy jim v noci předvádí světlo, takže se projasní to místo, kde jsou. A mnoho takových věcí činí. Dokonce provádí i něco na způsob znamení. Všechno to dělá proto, aby lidé ve vztahu k němu zůstali pokojní. Aby ho považovali za anděla a tak ho také přijímali. Ale jakmile jen ho v tomto převleku přijmou, svrhává je z jejich výše, a to kvůli duchu pýchy, kterým je ovládá. Snaží se je držet v přesvědčení, že jsou na duchu větší a slavnější než ostatní, a proto se nepotřebují obracet na své otce a poslouchat je. Jak praví Písmo, tito lidé jsou jako na pohled šťavnaté, avšak ve skutečnosti nezralé a trpké hrozny. Rady otců jsou pro ně obtížné. Jsou totiž přesvědčeni, že všechno vědí sami nejlépe.

59. … Kdo se pak v uspořádání života zdokonalí, odchází do samoty a tam vstupuje do boje s neviditelnými démony. Tím se připodobní tváři lva, králi divoké zvěře….

+++

HLASY ZA ZDÍ

USEDAJE V ŠERU NA SAMOTÁCH

BYL JSEM NÁHLE ČÍMSI PŘETÍŽEN

TMA SE UKLÁDALA V ČERNÝCH HMOTÁCH

ZASLECHL JSEM ZA ZDÍ HLASY ŽEN

 

ZA ZDÍ JEŽ MĚ OD ŽIVOTŮ DĚLÍ

KOLEM NICHŽ JSEM V ROZTESKNĚNÍ ŠEL

NEVĚDĚL JSEM CO MI ŘÍCI CHTĚLY

ALE ŽÍT JE BÁZNÍ JSEM SE CHVĚL

 

ZA ZDÍ ZA TMOU ZA SKLENĚNOU BÁNÍ

NEZNÁMA JEŽ OBEPÍNÁ SVĚT

ZA ZDÍ JEŽ MI ODEDÁVNA BRÁNÍ

VYJÍTI A ZDVOJNÁSOBIT SVĚT

 

ZASLECHL JSEM SLADKÉ ŽENSKÉ HLASY

AVŠAK NIC JSEM V ŠERU NESPATŘIL

DÁL JE KOLÉBALY SVAHY SVÝMI KLASY

NOC JAK MLÉKO NĚŽNOSTI JSEM PIL

 

PŘIŠLY KE MNĚ Z VESMÍRNÉHO KRAJE

O DÁLKÁCH Z NICH NÁHLE VĚDĚL JSEM

PŘÍSNOST SVÉHO ŽITÍ S BÁZNÍ POZNÁVAJE

ZATOUŽIL JSEM PO NICH V STESKU SVÉM

 

ZATOUŽIL A NEUVIDĚL ANI

JAK SE ROZPLYNULA DÁVNÁ ZEĎ

BYLO TO JEN V OKOUZLENÉM SPANÍ

V STŘÍBRO HLASŮ ROZPUŠTĚNÁ ŠEĎ

 

NA ROZHRANÍ MEZI SNEM A BDĚNÍM

ŽENY SESTRY NOCI S TICHEM SVÝM

DÁLKA JÍŽ SE NEUSTÁLE MĚNÍM

VANE MNOU JAK VÍTR POBŘEŽÍM

 

TMA JE JAKO VLAŽNÁ MODRÁ VODA

HLASY PRO SNŮ KOUZLO KŘEHKÉ NÁDOBY

POCÍTÍM AŽ TICHO MI JE PODÁ

JAK MĚ PROSTUPUJE ZÁHROBÍ

 

JAK MNOU PROPLOUVAJÍ ZLATÉ JASY

JAKO BYCH MĚL ZE SNA SLUNCE JÍST

JAK BY TÉTO NOCI DO POČASÍ

PŘETÉKALO STŘÍBRO ZE VŠECH HNÍZD -

 

OSIŘELY RYBNÍKY MÝCH OČÍ

BYL JSEM DÁLKOU PŘETÍŽEN A SÁM

PŘEŠLY ŽENY ŠEREM PO ÚBOČÍ

ZA ZDÍ K ŠEPTAJÍCÍM ZAHRADÁM

ZA ZDÍ ZA TMOU ZA SKLENĚNOU BÁNÍ

NEZNÁMA JEŽ OBEPÍNÁ SVĚT

ZA ZDÍ JEŽ MI ODEDÁVNA BRÁNÍ

VYJÍTI A ZDVOJNÁSOBIT SVĚT