Jakub Zemek OP VATIKÁNSKÝ ŠPIÓN

JAKUB A. ZEMEK O. P.

VATIKÁNSKÝ ŠPIÓN

(Podle autentických magnetofonových nahrávek, které od P.Jakuba Zemka opatřil, přepsal a uspořádal P.Tomáš Bahounek OP)

 

Prosíme čtenáře, aby omluvili některé neumělé obraty a výrazy v textu, protože jsme se snažili zachovat především autentický ráz vzpomínek Otce Jakuba. Nejde o literární dílo, nýbrž o dokumentární záznam.

Úvod

1. Řádové vzpomínky

2. Za války

3. Po válce 1945 1948

4. Zatčení a proces

5. Moje vězeňská Odyssea

6. Jak jsem se tam cítil

7. Setkání ve vězení

8. Na „svobodě" Závěr

Přílohy I, II, III

 

 

Úvod

 

Právě jsem přijel z domova, kde jsem slavil padesátileté jubileum kněžství. Ve Vlčnově byl kostel plný lidí. Vzpomínal jsem, jak to bylo hezké před padesáti lety, kdy jsem jako mladý kněz přijel do Vlčnova, abych sloužil svou první mši sv. 50 let uteklo jako voda. Vidím to přesně před očima, co všechno tam bylo a jak to bylo. Dnes, když si na to vzpomínám, říkám si: kdybych se znovu narodil, chtěl bych být znovu knězem a knězem dominikánem. Prostě se mi zdá, že je mi v tom řádu opravdu dobře, že ten řád je pro mne něčím, co dalo do mé duše velice mnoho, co se hned tak neztratí.

Měl jsem výborné profesory. Byla to,jak se říká, „duchovní esa". Ať už to bylo ve filozofii nebo v teologii. Za to všechno jsem velice vděčný Pánu Bohu, že právě v té době, kdy naše studium bylo na vrcholu, právě tehdy jsem se mohl zúčastnit tohoto studia. To víš, chtěli toho po nás moc, protože sami toho věděli mnoho a rozdávali takřka „plnýma rukama". Byli to vynikající lidé, lidé, kterých si nesmírně vážím, a modlím se za ně, protože většina z nich už není na tomto světě.

Myslím na to, jak krásně mě přijali doma ve Vlčnově. Víš, udělali z toho takovou rodinnou slavnost. Neteř to udělala tak, že prostě sezvala všechny příbuzné do sálu Svazu zahrádkářů jednu sobotu odpoledne. Posadili se vždy tak, aby tvořili rod mé sestry až do pravnuků, rod mého bratra až do pravnuků, rod druhého bratra až do pravnuků. Tak se nás tam sešlo asi 56, a to ještě asi čtyři chyběli, protože byli v cizině.

Bylo to srdečné, neformální, takové opravdu domácí prostředí rodiny. A přitom jsme se tam mnohdy ani navzájem neznali já jsem třeba své synovce a prasynovce ještě neviděl...

To víš, chvíli jsme tam seděli, něco se pojedlo, popilo a byla to taková srdečná domácí slavnost. Musel jsem ji opustit dřív, protože jsem šel do kostela zpovídat. Druhý den jsem měl dvč mše svaté s promluvami. Trochu jsem si zavzpomínal na to, jak to všechno bylo, a říkal jsem: „Většina z vás si to už nepamatuje. Většina z těch, kteří nás tehdy vítali, už odpočívá v pokoji, ale díky jejich modlitbám jsme se stali kněžími. Byli jsme totiž dva zdejší vysvěceni ve stejný den. Měli jsme mít společně tuto slavnost, jenomže on se toho nedožil. Bylo mi smutno, protože když jsme tehdy šli dva, bylo to takové jásavější. Teď jsem zbyl sám..."

Vlastně jsem ani nechtěl nic slavit, ale vlčnovský farář mi říkal:

„To není jenom tvoje slavnost. To je slavnost celé obce, která tě tehdy vítala, která měla tehdy radost, která se za tebe modlila..."

Všechno bylo tak hezké, až člověk žasl. Říkal jsem si, že si to ani nezasloužím.

A tak ti to po troškách povídám, jako bys tu seděl naproti mně, trochu koktám. To víš, už mi to taky nemyslí, jak mi to myslívalo. Ale s tím počítám a také se nijak nevytahuji, že bych prostě chtěl omračovat svými řečnickými výkony. Rád s tebou mluvím a vykládám ti, co všechno bylo a jak to bylo. To je právě krásné, že člověk může sdělit něco druhému člověku, o kterém ví, že ho má rád.

Je dobré, když má člověk nějakého koníčka a může se s ním, když má volno, zabývat. Někomu dá hodně práce chata, pořád na ní pracuje a obyčejně to zůstává na těch starších, na rodičích. Prostě ti mladí o to nemají zájem, dokud sami nezestárnou, ale s tím už musíme počítat. Taková je doba, takové je smýšlení mladých. Možná, že jsme smýšleli také tak, jenomže si to nechceme přiznat. Je dobře, když člověk zapomíná na mnohé věci, ale neměli bychom zapomínat na to, co pro nás druzí udělali dobrého, zvláště rodiče. Vždyť to byli po Pánu Bohu naši největší dobrodinci. Nad tím bychom se měli zamýšlet velice často, že jsme jim moc dlužní, a jak to říká básník Jan Neruda, že člověk, až odejdou, zůstává dlužníkem. Rád by splatil, ale už je pozdě, už není věřitele.

(Z „Dopisu do Plzně" z léta 1987)

1.

Moji rodiče byli členy třetího řádu sv. Dominika. Každou první neděli putovali na shromáždění terciářů do dominikánského kostela v Uherském Brodě. Často jsem s nimi chodíval, i když jsem ještě nevěděl, co to třetí řád je. Přiznávám se, že mi to někdy bývalo dlouhé to modlení nějak mě to nebavilo. Oni však byli opravdu zbožní. Vzpomínám si, že každý den se otec a matka společně modlili růženec, pak vstali a každý šel po své práci otec šel něco zaopatřit, protože jsme měli malé hospodářství, a matka připravovala snídani nám dětem, protože nás bylo šest. Bývala u nás taková dobrá rodinná pohoda. V neděli jsme chodili s rodiči do kostela. Museli jsme chodit upraveni v kroji. Bylo to krásné, když jsme se pokaždé museli představit mamince u nás se říkávalo ,,maměnce" aby si nás prohlédla, zda jsme obléknuti co nejlépe.

V Uherském Brodě působil kdysi jako převor dominikánů P. Odilo Pospíšil. Byl to kněz opravdu svatého života a vynikající kazatel. Získal si celé Slovácko. Podával Boží Slovo

 

tak, že lidé přímo cítili, že to, co podává, sám také prožívá. Každý, kdo byl na jeho kázání, cítil se dotčen Slovem Božím.

V mém rodišti, ve Vlčnově, bylo několik terciářů. Jednou pozvali terciáři P. Odilo Pospíšila, který už byl tehdy pražským převorem a navštívil Uherský Brod, na návštěvu. Když tak šel kolem našeho domu, říkali mu: „Tady bydlí také terciáři." Tož k nám vešel. Byli jsme všichni u vytržení, protože to byl velký pán, a u nás byla úcta ke knězi převeliká, a zvlášť k tak oblíbenému knězi. Choval se však tak prostince a nenucené, že jsme si ho my děti zamilovaly. Podíval se na mne a říká: „Nechtěl bys být panáčkem?" Odpověděl jsem nejistě, že chtěl, ale tatínek do toho skočil: „Důstojný pane, ono to nejde. Dcera už studuje na učitelku. Další studium bychom už nemohli platit." P. Odilo řekl: „Kdyby šel k nám, do pražského juvenátu, tam by se platilo sto korun měsíčně no a to on vám sní za sto korun doma." A tak otec souhlasil. Tak jsem byl „prodán" za sto korun měsíčně do pražského juvenátu.

Nastaly dny, kdy jsem se musel připravovat. Vlčnovský pan farář P. Flašár mi dal na cestu nějaké peníze. Zrovna tak musím s vděčností vzpomenout na pana učitele Jaška. Naučil mě milovat historii.

Byli jsme pozváni na přijímací zkoušky. Jeli jsme dva: Vincenc Kužela a já. Když jsme se připravili, nasedli jsme 4. nebo 5. července 1925 na osobní vláček a jeli jsme do Prahy. Cesta trvala dlouho. Jeli jsme v krojích a tak jsme vzbudili pozornost u Pražanů. Šli jsme z Masarykova nádraží Celetnou ulicí přes Staroměstské náměstí, kde se připravovala velká oslava Jana Husa. Lidé nás zastavovali a chtěli, abychom tam dělali jakousi stafáž. Ale starý strýc Kužela povídá: „Ale co my máme iné starosti," a šli jsme do kláštera při kostele sv. Jiljí.

Byli jsme mile přijati. Dozvěděli jsme se, že budeme bydlet u bratří dominikánů u sv. Jiljí, ale do školy se bude chodit do arcibiskupského gymnázia v Bubenči, asi 25 minut daleko. Toto gymnázium řídili a učili tam otcové Tovaryšstva Ježíšova, jezuité. Tam jsme dělali přijímací zkoušky. Přijímal nás ředitel gymnázia Dr. Tuček.

Pak jsme se vrátili zpět domů. Nastalo takové divné období v mém životě: na jedné straně jsem nerad odcházel z rodného Vlčnova, na druhé straně mne táhla Praha. Táhlo mě to, že se tam přece jen něco naučím.

1. září 1925 nás zase naložili do osobního vláčku a jeli jsme do Prahy. V juvenáte nás čekali studenti, kteří tam byli až do sexty. Samozřejmě, že si nás důkladně prohlíželi. Prefektem tam byl tehdy P. Tomáš Dittl, pražský rodák, ušlechtilý člověk, velice vzdělaný kněz, a hlavně kněz velmi oddaný liturgii.

Přidělili nám světnice a postele a ukázali nám, kde si máme uložit své věci. Tak jsme začali normální studentský život, jaký bývá běžný v internátech, kde každý musel vědět, co má dělat, aby jeden druhému nepřekážel. Bylo to pro nás samozřejmě nezvyklé. Přiznám se, že jsem si pod peřinou skoro každý večer zaplakal, protože mi bylo smutno po našich. Když jsem se však dal na vojnu, musel jsem bojovat. Ale už v září jsem se těšil na vánoce, kdy pojedu domů.

Naše dominikánská provincie byla tzv. PROVINCIA IMPERII. Přispívali jsme k provincii rakouskouherské, která uvadala. P. Matějka byl českým provinciálem 24 let, ale pak následovali Němci nebo Italové. Právě proto, že noviciát býval veden cizinci, českého dorostu nepřibývalo. Roku 1905, když tu byl na vizitaci P. Cormier, Češi žádali oddělení od provincie

 

a ustanovení samostatné české provincie. P. Cormier to uvážil a ustanovil v Praze provincialát. Provinciálem se stal P. Václav Bubeník, převorem P. Odilo Pospíšil, a naše provincie začala znovu růst. Přitom se nepohrdlo ani starými kněžími, kteří nebyli zvyklí na tento způsob života. Bydleli v klášteře, ale prostě si ze svého platu hradili živobytí a všechno ostatní, a žili jaksi samostatně. Řád jimi nepohrdl, nechal je dožít. Klášter u sv. Jiljí se stal základem nové české provincie. Dokud nebylo dost vlastních profesorů, byli studenti určení ke studiu posíláni do Říma nebo do Belgie. Tam byl také P. Braito, P. Habáň byl v Římě na Angelicu. P. Pavel Škrabal, který byl určen pro exegezi, byl poslán dokonce do Jeruzaléma. Musel si nechat narůst plnovous, aby se vyjímal mezi tamními otci. Zrovna tak P. Jeroným Jurák, když chtěl pracovat pro řeckokatolíky a pravoslavné, pro unianismus, a byl poslán na Orientální ústav do Říma.

Jakmile bylo získáno více dorostu, bylo zřízeno studium v Olomouci. Měli jsme několik významných profesorů, jako P. Ambrož Podhradský, P. Emilián Soukup, P. Bernardin Skácel, P. Michael Kameníček, který učil dějinám filozofie, Němec P. Schlesinger, který vyučoval latinsky, P. Augustin Scherzer, P. Ignác Hykede. Pak přicházeli mladší: Braito, Škrabal, Dacík, Švach, Čala. Nemělo by se zapomenout na P. Angela Lubojackého. Byl to výtečný organizátor, založil III. řád sester dominikánek a časopis Růže dominikánská.

Za našich časů u nás působili profesoři sice přísní, ale velmi milí. Přímo jsme cítili, jak jsou to učení lidé a že nám dávají všecky své vědomosti s opravdovou láskou měli jsme je rádi.

Od prvních dnů v juvenátě se nás ujali starší chlapci. Pomáhali nám s úkoly a uváděli nás do tajů vědy. Do sexty tehdy chodili Čala, Švach, Kašpárek, Hronek, Slinták, Tetauer. Do kvinty tehdy chodili Rudolf Blaise, František Uherka a jiní. Z kvarty jsem znal Aloise Bubeníka, Ošťádala a Tihelku, ze sekundy si pamatuji Svatoše a Koumara.

V juvenátě byl takový pořádek: vstávalo se o 1/2 6, umyli jsme se a v 6 hodin jsme šlí na mši svatou. Pak jsme se nasnídali a pět minut před půl osmou jsme vyrazili směrem k Bubenči.

Byli jsme rozděleni na tři party a šli jsme vždy každá po pěti minutách za sebou. Naši partu vedl František Hronek.

Do gymnázia jsme chodili ráno i odpoledne. Ráno byla škola od 8 do 12, pak jsme šli na oběd, a o půl druhé jsme šli zase do školy, kde jsme byli od 2 do 4. Bývala to velmi milá cesta Prahou. Když jsme šli po Mánesově mostě, viděli jsme tehdejší parlament.

 

Život v tomto prostředí byl dost veselý. Samozřejmě, že jsme nebyli andílci. Také jsme se někdy poprali, ale nikdy jsme si neublížili. Pravda někdy ta naše legrace vypadala špatně třeba si vzpomínám, jak nějaký juvenista postříkal kartáčkem na zuby někomu postel. Ten nelenil, vzal skleničku s vodou a vylil to do postele zase jemu. Ten první mu to chtěl oplatit a vylil mu do postele džbán vody, a než se nadál, měl ve své posteli celý kýbl vody. To už zakročili starší studenti nebo prefekt. Inu, byli jsme mladí a bujní a nějak se ta bujnost projevit musela. Jinak ale šel život mírnou a klidnou cestou.

V neděli jsme chodili na mši sv. v 6 hodin a na 10.

hodinu, kdy bývala mše se sborovým zpěvem. Odpoledne

bývalo po 5. hodině kázání většinou kázával P. Odilo. To

jsme ani nedutali. Je to zvláštní, když jsem nedávno dostal do

rukou jeho kázání psaná, napadlo mne: vždyť tam není nic

zvláštního! Jenže když on je pronášel, tak člověk cítil, jak on to

 

prožívá. Tak přivedl mnohé a mnohé lidi k opravdovému duchovnímu životu. Kostel sv. Jiljí býval také při jeho kázáních plný. Působili tam však i jiní kněží: provinciál P. Václav Bubeník, pan farář Jindřich Saip, P. Emanuel Lesák, P. Jan Šubrt, P. Albert Škrabal, P. Humbert Janáček, P. Tomáš Dittl. Zvláštní figurkou v klášteře byl bratr Jakub. Byl to takový hubený, ale velmi pečlivý strážce kostela. Byl totiž kostelníkem. Občas jsme s ním mívali kontraverze. Hrávali jsme si totiž s míčem v zahradě v kvadratuře, kde on pěstoval květiny. Tu a tam nám zaletěl míč do květin a někdy jsme rozbili i okno. Pak jsme šli pokorně prosit bratra Jakuba, aby nám to odpustil. Později jsme však už znali jeho obvyklou odpověď: „Když to zaplatíte, tak vám to odpustím."

Odpoledne jsme chodívali na požehnání. Mimoto jsme ale měli různé povinnosti v juvenátě. Četly se životy svatých, modlil se růženec a konaly se různé menší pobožnosti. Někdy nás to nebavilo, ale prostě jsme to vydrželi a nebylo nám to na škodu.

Ve středu a v sobotu odpoledne nebyla škola. Tehdy jsme chodívali s naším prefektem na vycházky. Někdy to byly vycházky kvůli poznání Prahy, ale většinou jsme to zaměnili za hru. Šli jsme Nerudovou ulicí nahoru na Strahov a tam jsme si zahráli fotbal. Domů jsme přicházeli utahaní, ale přesto jsme zachovávali pořádek, jak bylo stanoveno.

Po prázdninách po tercii nás překvapila náhlá změna prefekta. Na místo P. Tomáše Dittla nastoupil P. Vincenc Straňák, bývalý kaplan z Třeboně. Vypravovalo se, že když učitel vykládal dětem ve škole, že člověk povstal z opice a děti to řekly panu katechetovi, ten se neudržel a řekl: „Ten učitel je blbec!" Doneslo se to zpět učiteli a ten žádal potrestání,

 

protože se provinil proti pedagogickým zásadám. Nikdo se tak nesměl vyjadřovat před žáky o knězi ani o učiteli. Tak byl prý P. Vincenc převeden z Třeboně do juvenátu u sv. Jiljí. Stal se tam i kaplanem a později farářem, když P. Saip odešel do Plzně.

Tu a tam jsme vídali, že se u oltáře objevil nějaký nový kněz, dominikán, kterého jsme neznali. Dozvěděli jsme se, že je tu více klášterů, a do Prahy na provinciát se jezdí pro vzkazy, příkazy a zprávy. Kolik tehdy bylo u nás dominikánských klášterů: Předně to byla Praha u sv. Jiljí, kde sídlil provinciát. Pak byl velký klášter v Olomouci to byl studijní klášter. Bylo tam několik profesorů a studenti, ale také noviciát. Při každém klášteře působili ovšem nejen kněží, ale také bratři laici. Pak bylo Znojmo, které bylo asi ze dvou třetin české a z třetiny německé. Dále byl Uherský Brod, tj. klášter na Slovácku, odkud dominikáni působili velmi příznivě na celé okolí stále se tam zpovídalo; kdykoliv kdo potřeboval, mohl si zazvonit na zpovědníka, a třebaže to byl malý klášter, pokaždé tam byl nějaký kněz, který posloužil sv. zpovědí. Pak jsme měli klášter v Třeboni, potom byl klášter v Košicích, který příslušel do maďarské provincie, ale duchovní správou patřil k naší provincii, čili český provincialát obsazoval Košice. Pak byl klášter v Chebu, v Litoměřicích, v Ústí nad Labem, v Plzni a později byl založen také klášter v Trenčíně.

V pražském juvenátu nás bývalo někdy až třicet. Při olomouckém klášteru byl noviciát a studentát. V Uherském Brodě byl takový „oddechový", řekli bychom „penzijní" klášter, kde býval představeným nějaký starší Otec. Přes vyšší věk však všichni byli vždy ochotní zpovídat. Býval s nimi ovšem také nějaký mladší kněz, a ten chodíval na výpomoc po

11

 

okolí. Dlouhou dobu tam býval P. Hronek, nějakou dobu jsem tam býval i já, pak P. Martin Fuhrman, P. Jaroslav Frk, aj.

Třeboňský klášter byl velmi zajímavý byla to fara s úžasným vlivem na celém Třeboňsku. Tamnější převor P. Lektor Ignác Hykede vedl klášterní život této malé komunity. Působil tam P. Jiljí Bouz, který měl bratra vikářem v Plzni, dále P. Vincenc Straňák, P. Jordán Dostál. Působnost třeboňských bratří kazatelů byla velmí rozsáhlá a příkladná. Přesto to bylo trochu trnem v oku olomouckým. Když zde byl na vizitací zástupce generála řádu, pochválil třeboňské bratry, protože on sám byl Holanďan, a oni měli fary. Pochválil tehdy Třeboň jako skvělou komunitu s velkou účinností svého působení, ale olomoučtí tvrdili NON ATTIGIT APICEM, čili že Třeboň není tak moc na výši. Nato vzkázali' P. Gilletovi, že si přejí novou vizitaci. Tak přijel sám. P. Gillet, generální představený řádu, provést u nás novou vizitaci. Dopadlo to tak, že učinil závěr: PAROCHIAS NON AMAMUS, SED TOLERAMUS, čili fary trpíme, ale nepodporujeme je, a nařídil, aby třeboňský klášter byl do roka zrušen. Snad to také byla příčina, která ukrátila život Ignáci, který zesnul ještě v Třeboni, kdežto ostatní, kteří tam byli, vystoupili z řádu a zůstali na třeboňské faře.

Měli jsme ještě klášter v Chebu. Tam byl jeden kněz a jeden bratr, protože jsme neměli tolik Němců. Podobně tomu bylo v Litoměřicích a v Ústí. Plzeňský klášter byl velmi „čilý" klášter. Působili tam vždy jeden farář a dva nebo tři kaplani, kteří měli velké pole působnosti, protože farnost měla na padesát tisíc věřících. Plzeňský klášter byl nový. Kdysi tam dominikáni byli, jenže později z Plzně zmizeli. Kolem roku 1910 postavili pražští dominikáni svým nákladem v Plzni

 

kostel a dům. Bylo kolem toho mnoho nepříjemností. Duchovenstvo se tehdy přelo o to, kolik duší připadne dominikánům a kolik farnímu kostelu sv. Bartoloměje. Bylo to trapné, protože např. hřbitov, který byl v areálu dominikánského kláštera, a byl to nadační hřbitov, ten si vymínila fara sv. Bartoloměje. Zrovna tak si vymínila kapli Pražského Jezulátka, která byla také v místě, které patřilo kostelu P. Marie růžencové, tedy dominikánům. Tady člověk poznává, jak je kolikrát trapný, když se mu jedná víc o hmotné statky než o duše. Kdyby tam tehdy bylo sebevíce kaplanů, všichni by měli co dělat. Vždyť Plzeň měla na sto tisíc obyvatel. Byli tam sice kněží, profesoři, zvláště P. Limpouch, velice známý a veřejně činný, dále četní katecheti, ale to všechno bylo málo. Plzeň byla spíše socialistická, spíše ateistická, než věřící. I přes velké dílo dominikánů v Plzni zůstávala Plzeň silně socialistická. Dokladem toho byly četné případy házení kamenů do farních oken, a dokonce jeden případ zásahu farního okna střelnou zbraní. Naštěstí přitom nebyl nikdo zraněn.

Trenčínský klášter byl ustanoven vlastně až po zřízení Slovenského státu. Dominikáni patřili i nadále pod českou provincii, ale protože jsme nemohli volně jezdit na Slovensko ani oni k nám, ustanovil tam tehdejší provinciál P. Habáň P. Rafaela Lexmanna představeným kláštera u sv. Anny. Dominikáni opustili Košice, protože tam přišli maďarští kněží, a tak u sv. Anny v Trenčíně vyrostl malý klášter. Jak nám pozdější tamní představený P. Aquinas Gabura vypravoval, vyvíjeli tam opravdu velkou činnost. Skončilo to tím, že v roce 1950 byli likvidováni tak, jako všichni řeholníci za komunistického režimu.

 

Do olomouckého noviciátu jsme jezdívali už po sextě maturitu jsme nedělali. Nevím,' z jakých důvodů to bylo, ale nakonec protože jsme nemínili být kaplany nebo něčím podobným, tak nám to nevadilo. Posléze jsme do olomouckého noviciátu přešli definitivně. Vzpomínám si, že jsme se museli usmát, když nám najednou řekl novicmistr, P. Metoděj Habáň, že si ode dneška budeme vzájemně vykat. A tak my spolužáci, kteří jsme se kolikrát poprali, kteří jsme spolu chodívali do jedné školy, ba do jedné třídy, najednou jsme si měli vykat. Nevím, z jakých to bylo důvodů, ale myslím, že to nebylo uvážené nařízení. Totiž ve starých Stanovách řádu bylo výslovně uvedeno: FRATRES NE TUISSENT, bratři ať si netykají. V nových se to už neobjevilo, protože poznali, že je to nesmysl. Jistěže a nechci nějak ubližovat těm starším měli k tomu nějaké důvody, ale doba, kdy se sestavovaly staré konstituce, byla úplně jiná, než byla doba, kdy my jsme vstupovali do řádu. A my jsme to stejně přestupovali, protože nám to ani nenapadlo nanejvýš před novicmistrem jsme si na to dávali pozor, ale jinak jsme se snažili oslovovat bratrsky, a tak jsme si prostě tykali, kdykoli jsme mluvili soukromě.

Co říci o noviciátním životě? Někdo říká, že to byl život krásný, někomu se nelíbil. Já bych řekl, bylo to tak nějak uprostřed, trochu ano, někdy ne. Bylo tam tolik různých věcí, že člověk sám neměl čas na nic svého. Skoro každou čtvrthodinku se na něco zvonilo, ať už to byly hodinky, mariánské pobožnosti, po nich čtvrthodinka meditace, potom byla zase adorace, pak se zase zvonilo na duchovní čtení, na čtení evangelia prostě stále jsme byli v permanenci. Odpoledne byla půlhodina LABOR MANUALIS, ruční práce. Tam se člověk mohl učit jazyky, nebo hrát na harmonium a podobně.

 

Jinak jsme pochopitelně museli chodit do kůru s ostatním konventem. Tam jsme se učili liturgii a liturgickým úkonům, a prostě jsme se společně modlili a bylo to velmi hezké. Bylo to takové, že jsme si uvědomovali, že společná modlitba je skutečně ta modlitba, o které mluví Kristus, když říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem mezi nimi." (Mt 18,20)

Ale abychom si zase nemysleli, že se v noviciáte jenom modlí, taky jsme chodívali na snídani, na svačinu, na oběd a po obědě bývala aspoň půl hodiny tzv. rekreace, kdy jsme si mohli popovídat. Jinak totiž bylo v klášteře stále mlčení a to se muselo dodržovat. Jinak bychom při tzv. „Capitulum culparum", kde jsme vyznávali své viny, museli uvést, že jsme rušili mlčení a dostávali bychom nějaké pokání. Odpoledne po svačině jsme si mohli zahrát v zahradě volejbal apod. Dokonce když přišli bratři kapucíni přenesli své studium do Olomouce, tak jsme pěstovali takovou družbu, že prostě oni chodívali k nám a my zase k nim hrát volejbal.

Také po večeři bývala krátká rekreace a pak o 3/4 na 8 se šlo do kůru a modlili jsme se už jako anticipaci Matutinum cum laudibus. Každý večer jsme v kostele zpívali kompletář v létě, v zimě. Rád na to vzpomínám bylo to krásné a povznášející, když jsme pak přicházeli pokleknout k oltáři. Pak se šlo spát. V 9 hodin jsme měli spát. Ještě předtím večer, když jsme šli z kůru, zašli jsme do kapličky. Tam jsme vykonali krátkou adoraci. Nakonec nám dal novicmistr požehnání a mlčky jsme se rozešli do konventu do svých cel, protože pak už nastalo tzv. Silencium Profundum neboli hluboké mlčení, které nás zavazovalo skoro pod hříchem.

 

Ráno se vstávalo 4,44 hodin. Sám si pamatuji, že když jsem byl zvoníkem, velmi jsem se tomu podivoval, proč právě ve 4,44 hod. kdo to tak vymyslel. Bylo to výmyslem) tak, že ten, kdo zvonil, musel oběhat všechny cely a ťukat na dveře a volat „AVE MARIA!", až se každý probuzený ozval, že slyšel takže to obcházení konventu trvalo právě určitou dobu.

Dovolenou jsme mívali na Svatém Kopečku vždycky měsíc. Žili jsme tam takovým krásným svobodným životem, hráli jsem si, zpívali jsme. Bohoslužby tam samozřejmě bývaly normálně. Bylo tam krásné prostředí v lesích. Tam jsme chodívali na procházky. V lese jsme si našli takové volné místo, takové hřišťátko. Tam jsme hrávali volejbal nebo kopanou.

Během noviciátu jsme se museli učit Stanovám řádu, dějinám řádu. Z toho jsme pak byli na konci ročního noviciátu zkoušeni. Pak jsme skládali jednoduché sliby na tří roky. Složil jsem jej 28. září 1932. Pak přišly věčné sliby, po kterých jsme mohli být vysvěceni na podjáhny a na to jsme se těšili. Každoročně bývaly před zahájením roku exercicie.

Učili jsme se napřed filozofii, pří níž nám P. Habáň vysvětloval nauku aristotelskotomistickou, pak nám P. Škrabal dával hodiny biblistiky, P. Em. Soukup přednášel morálku. P. Dacík dogmatiku, P. Silvestr Braito nám přednášel 3 církvi, P. Čala učil etiku. Na konci roku pak bývaly zkoušky

íěkdy tvrdší, někdy lehčí jen Otec Silvestr Braito tvrdíval, že

sou ty zkoušky zbytečné, protože věděl, co v nás je; během

oku se vyptával a zjišťoval, co umíme.

Pak přišlo svěcení. Před svěcením bývaly šestidenní

xercicie. Říkali jsem tomu, že „jdeme na poušť". Na sv.

'rokopa (1937) jsme byli vysvěceni na kněze pět domini

 

kánů a dvanáct kapucínů. Potom byly primiční mše svaté a každý jsme dostali 14tidenní dovolenou a po ní jsme se vrátili do kláštera, kde jsme vypomáhali, jak jsme mohli. Sem tam někdy nám dovolili kázat, protože jsme po svěcení museli být ještě rok ve škole. Probírali jsme morálku a právo a teprve pak jsme skládali zkoušku tzv. morální a zkoušku pro získání jurisdikce.

Někomu by se třeba mohlo zdát, že jsme žili v jakési izolaci a nevěděli, co se děje v okolním světě. Není to tak docela pravda. Živě jsme se zajímali o veřejné dění. Třebaže jsem vždy hájil zásadu, že se kněz nemá míchat do politiky, o veřejné i politické dění jsem se odjakživa zajímal. Už jako mladý student jsem dokonce psával i do Slováckých novin. Byl to lidovecký časopis. Zajímalo mě to spíše jako člověka, který se prostě setkává s různými politickými projevy. Třeba v Praze, kde jsem studoval, jsem viděl ty různé májové průvody. Každou chvíli tam byly různé demonstrace nebo prostě průvody, socialistické nebo komunistické. Jednou jsem také dostal pendrekem, když jsem se díval na demonstraci komunistů, kteří šli Václavským náměstím. Na náměstí pouštěli, ale z Václaváku už ne. Naštěstí jsem byl malý. Proklouzl jsem jednomu policajtovi, jak byl rozkročený, mezi nohama. Plácl mě tehdy pendrekem. Bylo mi asi patnáct roků a málem jsem se stal mučedníkem za komunismus, protože jsem dostal pendrekem.

Během bohosloveckých studií jsme se nemohli příliš věnovat veřejnému dění, noviny jsme četli málo, ale přesto mě to zajímalo. Později jsem si uvědomil příbuznost náboženství a politiky. Kristus nám totiž říká, že se máme snažit žít tak, aby lidé viděli světlo našeho života čili naše dobré skutky. Musel

i >

 

V Plzni jsem se poprvé setkal s gestapáky, když přišli zabavit majetek skautského oddílu. Dopadlo to dobře. Brzy nás propustili. Jednalo se jim hlavně o peníze. První jejich otázka zněla: „Kde je pokladna?"

Snažili jsem se naplnit ten lid, který k nám chodil do kostela, opravdovou zbožností, která by nebyla pobožnůstkářstvím svíčkových bab, ale aby to byla zbožnost mužná. Zpočátku se zdálo, že tam nebudeme mít co dělat, jenomže Plzeň je velká a v Plzni je dost škol. Brzy jsme se o tyto školy podělili.

Než jsem se nadál, měl jsem 26 hodin katecheze na měšťance v Houskové ulici, na Hamburku a v Jungmannově ulici.

Nebyl jsem tam ještě moc dlouho a už jsem musel narukovat na vojnu. Jel jsem do Invalidovny do Prahy. Tam se shromažďovali kněží. Bylo nás tam mnoho. Řekli nám: „Kdo se chcete věnovat zdravotnické službě, půjdete ke svým sborům." Můj sbor byl v Olomouci. Hned jsem se přihlásil. Věděl jsem totiž, že se tam leckdy budu moci dostat do našeho kláštera. Když jsem 4. března přijel do Olomouce, šel jsem se představit. Tamní polní kurát mi povídá: „Výborně! Zítra budete kázat za mě!" Potom jsem za něho kázal po tři neděle. Mělo to také své výhody. Když jsem si odsloužil mši sv. pro sestřičky, šel jsem pak do svých kasáren. V kasárnách s námi mávali, zvláště obyčejní „frajtři". Bývalo to trapné, když se některý z nich nad námi vytahoval. Je pravda, že mnozí z těch chlapců, kteří s námi cvičili, nevěděli ani co je „vlevo v bok!" nebo „vpravo v bok!" Potom přišel 14. březen a večer mi nějaký mládenec předával pušku. Bylo to totiž rozděleno tak, že polovina mužstva měla pušku 14 dní a pak ji vyčištěnou musela předat druhé polovině. Měli jsem s ní cvičit od 15. března. Jenže v šest ráno nás

 

budili, abychom všechny zbraně odevzdali. Byl jsem hrozně překvapen a udiven, když jsem potkal štábního praporčíka a on mi říkal: „Zemek, na tento den jsem čekal dvacet roků!" A to byl voják československé armády! V kasárnách nás drželi ještě týden. Pak jsme mohli odejít domů.

Dostal jsem telegram, abych nastoupil na misie k Polné u Jihlavy. Jel jsem tam spolu s P. Štěpánem Massiakem.

Březnová misie v Uhřínově probíhala v nádherném prostředí: P. Dokulil, básník a kněz, a Jan Zahradníček, náš největší básník. Cítil jsem se mezi nimi všemi dobře, třebaže jsem míval trochu trému, když jsem tam viděl na každém kázání Jana Zahradníčka, jak pokorně naslouchá Božímu Slovu. Příští rok jsem tam měl obnovu misie. Bylo tam krásně, účast velká, lid zbožný. A pan farář si zamluvil, že tam musím přijet vždy koncem března (na Zvěstování P. Marie) na .triduum. Slíbil jsem a už jsem s tím počítal.

V roce 1942 mi tam řekl pan farář: „Přijde za vámi paní starostová."

Přišla a ptala se: „Znáte uherskobrodské mlýny? Znáte Stratilův mlýn?"

Odpověděl jsem jí: „Znám Předbranský mlýn a Bajovec a Skrhovec."

„Znáte pana Stratila?"

„Ano. Znám ho. Chodívá k nám denně na první mši svatou. Jeho manželka a synové jsou prý' v koncentračním táboře."

„Chtěla bych mu vzkázat, že jeho dcera i vnučka žijí a potřebují peníze."

Když jsem to řekl P. Dokulilovi, upozornil mě: '

 „Otče, tady jde o krk! To byla sestra plukovníka Svobody, paní starostová. U ní se prý ukrývá manželka plukovníka Svobody s dcerou Zojou!"

Pan Stratil byl tatínek paní Ireny Svobodové. Byl mlynářem v Předbranském mlýně v Uherském Brodě. Jeho zeť, pluk. Svoboda, utekl do Polska, tam bojoval a po pádu Polska „připadl" do SSSR.

Pro mne to nic nebylo. Zavolal jsem si pana Stratila a řekl jsem mu ten vzkaz. Nepovažoval jsem to za něco zvláštního.

Byl velmi překvapený. Myslel si, že už nežijí, že jsou zabity. Sám byl mnohokrát vyšetřován, jeho oba synové byli posláni do koncentračního tábora. (Jeho manželka tam zahynula právě na Velký Pátek 1945. Vykládal mi to dodatečně gen. Svoboda.) Chtěl vědět, kde jsou.

„Nesmím vám to říci. Potřebují prý peníze, protože ta rodina, která je živí, potřebuje nakoupit na černo potraviny a podobné věci."

Tak mi vždycky dával peníze. Byl jsem domluven s P. Dokulilem, který byl v Uhřínově farářem, že to pokaždé pošlu jako na Charitu při farním úřadě v Uhřínově. On už věděl, co to znamená. Schovával jsem si útržky, abych je po válce mohl odevzdat panu Stratilovi, aby věděl, že jsem si to nenechal pro sebe. Tak to bylo měsíc co měsíc.

Mimoto si mě P. Dokulil vyžádal na březnové triduum a na týden v létě na výpomoc; přitom mi pokaždé sdělil, co se mezitím stalo, jak žijí a podobně.

Zpočátku mi to nedělalo žádné potíže. Zdálo se mi , že samozřejmě musím pomoci. Pak se staly nějaké věci, při kterých jsem si uvědomil, že zde může jít opravdu o krk.

 

Kromě toho mi už před heydrichiádou sdělil můj bratranec Jaroslav Zemek, že jeho bratr Jan seskočil jako parašutista, a že také potřebuje pomoc. Snažil jsem se mu pomoci, i když jsem byl v dvojím ohni: na jedné straně jsem jako řeholník musel žít v klášteře, nikomu jsem se s tím nesměl a nemohl svěřit. Přitom jsem se ale vždy snažil najít nějakou skulinku, jak by se dalo pomoci. Kdykoli jsem na misiích dostal od venkovských farářů nějaké potraviny, vždy jsem část poslal Jendovu otci do Vlčnova. Odtamtud to šlo do Brna, kde se Jenda ukrýval. V roce 1944 jsem se dostal prostřednictvím F. Kučery (Štokáč) do spojení s partizány ve Vlčnově a přes svého švagra Jaroslava Jindru do spojení se skupinou „EvaClayVolá Londýn". Tehdy se nehledělo na to, jakého je kdo smýšlení. Všichni jsme si v těch těžkých dobách byli jaksi blízcí.

Najednou jsem dostal telegram: „Přijeďte hned do Uhřínova!"

Nemohl jsem, protože bych musel svému představenému vysvětlovat, do čeho jsem se zamíchal. Proto jsem poslal telegram: „Nemohu přijet. Přijeďte vy!"

Přijel Jan Zahradníček. Oznámil mi, že paní Svobodové „ujely nervy". Napsala své kamarádce do Kroměříže dopis, že její muž byl povýšen na generála a že ona tady chodí jako „obyčejná cuchta", bydlí velmi špatně a nemá tu žádné pěkné šaty. Ať prý jí vybere a pošle některé z těch, které u ní nechala v Kroměříži. A připojila adresu, kde bydlela. Až to hodila do poštovní schránky, tak si vzpomněla, že vlastně udělala chybu. Utíkala za farářem P. Dokulilem a ten zase poslal Zahradníčka za mnou. Tak jsem šel ihned ke Stratilům. Našel jsem tam paní Pláničkovou, sestru paní Svobodové. Ona pak spolu s insp. Strakou, švagrem paní Svobodové, zašla v Kroměříži brzy ráno

 

k té paní, na niž adresovala paní Svobodová svou prosbu. Sotva přišel listonoš a ona řekla: „Ale, Irena píše!", vytrhli jí to z rukou a řekli: „To bude mít tatínek radost!" a hned jeli do Uherského Brodu. Takže ta paní neměla čas poznat ani podle razítka, odkud to je.

Kromě toho za heydrichiády chodívala Zoja do Velkého Meziříčí k zubaři bez legitimace (Kennkarte). Kdyby ji byli náhodou chytili, bylo by zle. Přitom stačilo říci, že ji nemají, a nebyl by problém ji sehnat.

Když padl Stalingrad v 43. roce, tak babička, která věděla, že se u jejího vnuka skrývá paní Svobodová a Zoja, si myslela, že snad už za týden tady budou Rusové. Šla pro pivo do hospody a řekla: „No, to pan generál Svoboda jistě odmění našeho Jeníka, když mu schovává jeho ženu a dceru."

Přijel jsem tehdy brzy nato dc Uhřínová. Přišel za mnou jistý Jenda Doležal (Doležel, Dočekal?) a povídá mi: „Otče, všechno prasklo. Čekám, že mě zavřou. Tak se jdu vyzpovídat."

Později jsme v předsíni kostela spolu mluvili o tom, co bude třeba udělat, že do prvního musíme odvést paní Svobodovou s dcerou jinam. Gestapo opravdu Jendu odvedlo.

Po krátké době za mnou opět přijel Zahradníček a řekl mi: „Lítá nás v tom asi šedesát. Jestli Jenda promluví, buďte připravený!"

Byly to nervy. Kdykoli zazněl zvon u klášterní brány, hrklo ve mně. Ale Jendovi se podařilo vyhodit moták na ulici. Hlídkovali tam naši chlapci. Psal: „Mlčel jsem." Zahradníček mi to přijel oznámit. Později jsem se dozvěděl od generála Svobody, že byl dvěma auty roztržen v koncentračním táboře. Byl to hrdinný hoch. Paní Svobodová byla převezena někam k Moravskému Krumlovu koncem roku 1943. Vím jen, že

 

je tam schovavají partizány a pani učitelku, která vyučovala Zoju. Od té doby jsem za války už neměl možnost se o ní něco dozvědět.

Na protektorát mám vzpomínky jednak svoje, jednak to, co jsem slyšel od hodnověrných svědků, s nimiž jsem se sešel po válce ve vězení. Po okupaci Sudet, kdy byl předsedou vlády Jan Syrový, dali Němci najevo, že jim vadí osoba Dr. E. Beneše. „Benesch oder leh!" řval Vůdce. Odejel tedy do ciziny. Později si Rudolf Beran dělal zásluhy za to, že to tak udělali. Tvrdil, že ho náležitě „vybavili" a urychleně ho poslali do exilu, protože hrozilo nebezpečí, že jinak Němci Beneše zatknou. Dodával: „Také pro nás bylo lehčí jednání s Němci ohledně jiných věcí."

Beneš sám jim doporučil Dr. Emila Háchu. Byl předsedou Nejvyššího správního soudu. Nebyl politik. Zdráhal se, ale bylo mu řečeno, že právě proto, že nebyl v politice, je jedinou přijatelnou osobou pro Hitlera. Dal si podmínku: předsedou vlády musí být politik a ne Syrový, který také politice nerozuměl. Dostalo se mu ujištění: „Nikdy nebudete postaven před takové věci, které by se nedaly rozluštit. K tomu tam bude ministerský předseda." Los padl na Rudolfa Berana, předsedu agrární strany. Tehdy to už, myslím, byla strana národní jednoty (nikoli „sjednocení", jak často záměrně lhal náš tisk. Národní sjednocení byla strana Jiřího Stříbrného za republiky, kdy se on odtrhl od socialistů.)

Háchovým tajemníkem byl min. Havelka a Doc. Dr. Josef Kliment, historik, odchovanec Pekařův. Neoficiálním „tajemníkem" však byl princ Dr. František Schwarzenberg. Vím od něho mnohé věci, jak mi je vypravoval během protektorátu. Býval hostem na vlčnovské faře, na růžencové pouti u domini

 

kánů v Uherském Brodě. Ježto bydlel v naší farnosti sv. Jíljí, chodíval každou neděli na mši o 1/2 12 u sv. Jiljí. Často jsem ji sloužíval. Po mši svaté jsme si povídali o různých věcech. Velmi si vážil Háchy. Hácha prý říkával: „My ve vládě a na úředních místech se musíme pošpinit kolaborací s Němci, ale národ musí zůstat čistý."

Jednou mi vypravoval, že Beneš chtěl, aby Feierabend a Nečas z protektorátní vlády přijeli do Londýna. Hácha to zařizoval. Jeli do Maďarska jakoby objednávat obilí. Odtud pak odjeli a poslali Háchovi šifrovaný telegram asi tohoto znění: „Jednání bylo úspěšné, objednávka byla vyřízena." Schwarzenberg mi říkal: „Právě jsem byl u prezidenta."

Plácal se do stehen a smál se radostí, že se to povedlo. Řekl mně, oč jde a pak připojil: „A teď musím nasadit svůj gorilí ksicht a oznámit Frankovi s bolestí, že ti dva zradili."

Pokladníkem Sparty byl františkán tuším jménem F. Nálevka. Chtěl to složit a navrhl za pokladníka mne. Sparťané chtěli, aby se jejich předsedou stal Dr. Schwarzenberg. Poslali pana Muchu za mnou, abych přijal pokladnictví, a za Schwarzenbergem, aby ho přemluvil k předsednictví. Tak jsem si s Františkem promluvil. Řekl mi, že se zeptá Háchy. Později mi sdělil: „Pan prezident mi řekl: „Františku, dosud jsi nezvedl ruku k hajlování a teď, kdyby sem přijel von Tschamer (min. tělocviku) z Říše, musel bys ho zdravit se zdviženou pravicí." Řekni Sparťanům, ať počkají až po válce." Tak jsme do Sparty jako funkcionáři nešli.

Hácha vždy prosil: „Prosím vás, nenechávejte mě samotného v Lánech. To přijede apoštol germanismu Moravec s ostatními a mluví do mne a já už nemám dost síly, abych mu

 

odporoval. Pak něco řeknu nebo podepíšu, co mě mrzí. Musíte být vždycky někdo se mnou."

Až do roku 1943 býval každý Háchův projev, který měl k národu (vánoční, novoroční, aj.), napřed poslán do Londýna. Beneš jej schválil či poopravil, poslal zpět a teprve pak jej Hácha přečetl. Vždycky zdůrazňoval: „Jsme vděčni Vůdci, že podle Vůdcova slibu nemusíme jít do války." Tím se Hácha stavěl proti Moravcovu náboru české mládeže jako dobrovolníků do války. Každý slušný Čech, který jen trochu viděl kolem ;ebe, si Háchy vážil. Ti, kdo mu po r. 1945 nadávají, netuší, colik dalo diplomatického úsilí k tomu, že jsme žili v klidu.

Uváděnou spolupráci londýnské vlády s Háchou nepřímo doznává Beneš ve svých Pamětech, kde uvádí, že mu to vytýkali komunističtí soudruzi, že spolupracuje s Háchou. On se zalekl i pak (od r. 1943) už nechal Háchu na holičkách. Spojení mezi Benešem a Háchou obstarával syn min. předsedy Krejčího, Dr. írejčí.

Nyní bych připomenul to, co vím od lidí z Háchova okolí, ak mi to vypravovali ve vězení. Byli to: generál Syrový, Rudolf teran, Dr. Kliment a Dr. Krejčí. Všichni tito lidé si Háchy elice vážili. Věděli, v jakých podmínkách se on, stařec, nusel pohybovat; jak úzkostlivě dbal, aby „vytloukl" z Něm:ů co nejvíce. Kliment napsal „Paměti", které jsou snad uloženy ' Historickém ústavu.

Kliment mi vypravoval o Háchově cestě do Berlína 14. 3. 939. Hácha se totiž dozvěděl, že Dr. Tiso byl v Berlíně a pak  vyhlásil 14. 3. 1939 Slovenský stát. Netušil, že to bylo na Hitlerův rozkaz. Proto požádal vyslance Masného, aby mu vyjednal audienci u Hitlera. Potom vyrazil do Berlína. Jela ním paní Radimská, jeho dcera a Dr. Kliment. Hácha si šel

 

stěžovat na to, že se Dr. Tiso odtrhl od republiky. Nemohl tušit, co Hitler připravuje. Byli jsme přivítáni na nádraží a jeli jsme k Hitlerovi. Sotva jsme vešli do kancléřství, začal Hitler, obrácen zády k nám, řvát, až se mu dělala pěna u úst. Křičel, že v Čechách je samý bolševik, že to nebude trpět, a že se proto rozhodl, že vezme Čechy a Moravu pod svou ochranu a zřídí protektorát. Hácha mu na to řekl: „Uvažte, excelence, že by to byl první protektorát nad bílou rasou."

Nato do toho vpadl Góring; řekl, že jestli nepodepíše připravovanou listinu o zřízení protektorátu, pošle letku, která rozbije Prahu. Hácha řekl: „Jako prezident jsem volen parlamentem a bez souhlasu parlamentu nemohu nic podepsat." Nato mu řekli: „Máte volnou telefonní linku na Prahu."

Mezitím svolal předseda vlády Beran do prezidentova sídla na Hradě politiky nejen z vlády, ale byli tam i jiní (třeba Stříbrný) a čekali na zprávy z Berlína. Ozval se jim Hácha a řekl jim, co slyšel od Hitlera a Góringa. Sdělil jim, že nic nepodepsal, protože je ústavní prezident a bez vlády a parla

v

mentu nesmí nic podepsat. Žádal tedy o vyjádření vlády. Nakonec vláda rozhodla: „Máme důvěru v pana prezidenta. Co udělá, s tím budeme souhlasit."

Hácha prý řekl Dr. Klimentovi: „To je zvláštní den. Tady v té listině, kterou se zřizuje protektorát, je psáno, že já s plnou důvěrou ve Vůdce svěřuji Čechy a Moravu do jeho rukou. Vláda má plnou důvěru ve mne. To je nějaké důvěr)'..."

Ještě před podpisem Hácha velmi váhal. Byl zvyklý na slušné jednání a právní řád. Při nátlaku omdlel. Lékaři mu museli dát injekci na posílení srdce. Dokonce i sovětské „Dějiny diplomacie" to uvádějí a tvrdí, že mu byly dávány injekce, které „oslabovaly vůli nebohého prezidenta".

 

Hácha opravil předloženou listinu v tom smyslu místo „ich lege" napsal „es liegt" leží to ve vašich rukou. Vysvětloval pak Klimentovi, jaký je v tom rozdíl: „Je to jako když řeknu lupičovi: můj život leží ve vašich rukou." Když podepsal, Hitler přestal řvát a paní Radimské dali kytici. Pak je odvezli na nádraží, naložili na vlak a jezdili s nimi asi devět hodin bez zastávky po Německu.

Nedovedli to pochopit. Konečně je vlak přivezl do Prahy. Hácha šel do Hradu bočním vchodem z nádvoří od sv. Víta. Tam na něj čekala vláda a jiní politikové. Posadil se do křesla a podrobně vypravoval, co se stalo. Zatím však přijel do Prahy Hitler. (O tom mi vypravoval Syrový.) Vtom přiběhl ministr Havelka a říká: „Pane prezidente, Hitler je na Hradě!" Hácha rozčileně praštil oběma rukama do klubovky, v níž seděl a rozzlobeně řekl: „Copak se toto dělá ve slušné společnosti?! Vždyť rjo nikdo nezval!"

Za cfivilku přiběhl znovu Havelka a říkal: „Syrový, Hitler chce s tebou mluvit!" Syrový, jak vypravoval ve vězení, si trochu vytahoval a rovnal pomačkané vojenské šaty, jak spal v koupelně, a šel za Havelkou. Proti němu šel Hitler. Podal mu ruku, Syrový také, cvakly aparáty, Hitler se beze slova otočil a pak i Syrový. Později byla tato momentka v novinách a pod ní nápis: „Syrový vítá Hitlera na Hradě". Syrový byl za to souzen a odsouzen.

Hácha říkával: „Já jsem jen místodržící. Až přijede pan prezident Beneš, půjdeme mu naproti a řekneme mu: Dělali jsme, co jsme mohli, mnohé věci dobře, jiné špatně. Drželi jsme vám jen místo a odcházíme."

Jednou byl prý Kliment doma a zjistil, že si něco zapomněl na Hradě. Telefonoval tedy na Hrad do prezidentovy kancelá

 

ře, kde měl mít službu ministr Havelka, aby se mu po tom podíval. Ozval se mu však Hácha. Kliment se omlouval, že chtěl Havelku. Hácha mu dobrácky povídal: „Poslal jsem ho poslouchat Londýn. Tak ho u telefonu zastupuji."

Hácha byl zachráncem národa, zatímco komunisté kolaborovali od r. 1939 s Německem a dodávali mu nejen potraviny a jiné zboží, ale také komunisty, kteří utekli do SSSR. Z nařízení Stalinova je vydávali do rukou gestapu. Gottwald vybízel naše dělníky, aby nebyli šovinisty a nepodléhali šovinistické vládě „Beneš Šrámek" a aby viděli v německých vojácích své soudruhy, „i když jsou oblečeni v polní šedi". Gottwald seděl za pecí v Moskvě a zde se Hácha rval o každého člověka Čecha a mnoho jich zachránil. Národ mu nebude nikdy dost vděčný.

Když bylo zatčeno asi 80 sokolských vůdců, obrátily se jejich ženy na Háchu a vládu. Hácha poslal rychle vzkaz do Londýna, aby mu v rozhlase nadávali, že nemá ani takovou pravomoc jako okresní hejtman. Oni to tak dělali po několik dnů. Pak šel Hácha za říšským protektorem a řekl mu, že londýnská vláda proti němu štve, že nemá žádnou pravomoc. Ať propustí ty sokoly, aby se mohlo říci, že Háchovo slovo platí a sokolové byli propuštěni. Jejich manželky napsaly děkovné dopisy Háchovi a Krejčímu. Ty se ale po 45. roce nesměly číst. Začala tehdy totiž „mstivá spravedlnost".

U příležitosti zabrání našich zvonů a jejich spouštění jsem se dostal do Uherského Brodu. Seznámil jsem se tam .s jedním bývalým poručíkem čs. armády, který byl správcem nebo úředníkem v muzeu.

Ježto jsem to spouštění zvonů fotografoval, prosil mě, abych pamatoval s fotografií na muzeum. Vyhověl jsem mu.

 

Protože se můj představený zajímal o historii, brzy se spolu také seznámili. Často jsme sedávali u nás v klášteře. Rok nato jsem byl přeložen z Uherského Brodu do Prahy. Na prázdniny jsem však jezdíval do rodného Vlčnova. Stavoval jsem se v Uherském Brodě, kde jsem měl mnoho známých. Potkal jsem tam znovu toho důstojníka. Žádal mě, abych s ním šel do kláštera, že mi prý musí sdělit něco důvěrného a důležitého. Tak jsme šli. Musel jsem zavřít okno, aby nebylo nic slyšet. Řekl mi: „Nedávno byl v Luhačovicích inkognito generál a ministr Slovenského státu Čatloš. Zavolal si nás tři, kdo jsme pod ním sloužili ještě za republiky: ing. Janáčka z pivovaru, pana Babulu, faráře církve československé, a mne. Sdělil nám, že slovenská vláda v Čele s prezidentem Tisem připravuje povstání. Proto budujeme pevnost v Banské Bystrici a do Bystrice se vozí potraviny, velké zásoby textilu, jídla a všeho zboží. Němcům říkáme, že budujeme pevnost proti Rusům. A tak až budou Rusové na Dukle, začneme povstání. Proto vás prosím, abyste nám přišli na pomoc, jako přišli vaši otcové v roce 1918. Máte tu Sokoly, Orly, mladé lidi, tak s nimi přijďte." Potom mi poručík řekl: „Slíbili jsme mu to, protože Sokoly bychom měli, ale u Orlů nikoho neznáme. Proto vás prosíme, abyste nám pomohl sehnat co nejvíce mužů z orelských řad."

Znal jsem Orly z Uherského Brodu a oni znali mě. Proto se mi zdálo, že to bude snadné. Slíbil jsem a poslouchal jsem večer co večer Londýn, abych slyšel, zda se na Slovensku něco děje. Jednou v srpnu 1944 jsme po večeří seděli v tzv. rekreaci. Tu přiběhl farář P. Straňák, který právě bedlivě poslouchal rozhlas. Střídali jsme se totiž.

 

Vletěl do dveří a koktal: „Na Slovensku je po popovstání! Volala Banská Bystrica!" Hned jsem vstal a šel jsem k Otci provinciálovi. Prosil jsem ho, aby mě pustil do Uherského Brodu. Něco tušil, ale neřekl nic. Dal mi peníze na cestu a propustil mě. V Brodu jsem marně hledal pana poručíka. Potkal jsem paní Babulovou, se kterou jsem učil v Brodu. Byla oblečena v černém. Ptal jsem se, co se stalo. Odpověděla mi, že ing. Janáček, její muž a ten poručík se zúčastnili nějaké akce (byla nazvána „sypání písku do ložisek"), ale byli chyceni a zastřeleni. Tak jsem se nemohl na nikoho napojit. Vrátil jsem se do Prahy s nepořízenou. Pamatuji si dobře to, že generál Čatloš jim prý stále zdůrazňoval, že to dělá slovenská vláda v čele s prezidentem Tisem.

Později ve vězení jsem se dozvěděl různé „střípky" o povaze povstání. Někteří tvrdili, že lidé šli do hor proto, že rozhlas vydal prohlášení: „Slováci do hor! Němci nám zatkli našeho prezidenta Tisu!" Když se pak druhý den ozval z Londýna prezident Beneš proti Tisoví, mnoho Slováků se z hor vrátilo. Plukovník Hlinkových gard, Rabina nám vypravoval, že německý generál Berger přijel ďo Bratislavy, vytáhl z postele vyslance Ludina a ten musel svolat členy vlády i s prezidentem. Ten se však ukryl snad prý u františkánů v Malackách. Generál Berger vyhrožoval na vyslanectví, že se Slováky zatočí a že Ludin i Tiso se budou pěkně vyjímat na kandelábrech bratislavských ulic. Vyslanec Ludin, i když byl jen v pyžamu, prohlásil, že musí generálovi dát nějaké pohoštění. To zachutnalo generálovi tak, že si žádal ještě nějakou další skleničku a důkladně se opil. Ludin ihned poslal Vůdci rádiovou depeši, že se generál opil před členy vlády

 

a udělal Říši ostudu. Hitler nařídil vyměnit generála a přijel tam generál Hófl.

Ve vězení jsem také seděl s Rudolfem Viktorinem. Tvrdil mi, že byl náměstkem „povereníka vnútra". Napřed říkal, že byl zavřen v Ilavě i se synem a že jim bachař pomohl utéct a on se synem pak zahájili povstání. Zdá se, že se v tom Tisově fašistickém státě komunistům nijak zle nevedlo. Básníci a spisovatelé, kteří se později dali ke komunistům, se pak předháněli v hanobení Slovenského státu, ale jeho výhod využívali bohatě. Vzpomeňme si na Mihálika...

Pokud jde o Pražské povstání, dozvěděl jsem se o tom ledacos od generála Kutlvašra, když jsem se s ním později setkal ve vězení. Když bylo před koncem války a někteří lidé v Praze chtěli narychlo získat nějaké zásluhy v odboji, ohrozili tím velmi Prahu. Nedaleko byla pancéřová divize a Němci hrozili zničením Prahy. Tehdejší Česká národní rada vyslala Alberta Pražáka a Smrkovského (za KSČ) a maj. Nechanského (za londýnskou vládu) za gen. Kutlvašrem. Požádali ho, aby šel za gen. Vlasovém sloužícím pod Němci a poprosil ho, aby se teď na konci války obrátil se svým vojskem proti Němcům a pomohl zachránit Prahu.

„Sel jsem. Generál Vlasov souhlasil, ale měl jednu podmínku: chtěl, aby pak bylo povoleno vlasovcům odejít na západ; nechtěli padnout do sovětských rukou.Tam by byli všichni utraceni. Oznámil jsem to Národní radě. Pražák, Smrkovský a Nechanský souhlasili. Šel jsem znovu ke gen. Vlasovovi a sdělil jsem mu, že podmínku přijímáme. Dva dny se vlasovci bili za Prahu."

To se ovšem nelíbilo „báťuškovi" Stalinovi. Jemu záleželo na tom, aby Prahu dobyla Sovětská armáda. Proto Smrkov

 

To je fakt a ostatní jsou legendy. Němci byli pryč, Sověti přijeli po všem.

3.

V roce 1945 jsem byl v Plzni. Organizoval jsem tam jubilejní slavnost padesátiletého kněžského působení P. Jindřicha Sejpa, našeho faráře. Bylo to krásné a stala se tam jistá věc, která snad nemá v dějinách obdoby. Tehdy jsem se totiž rozhodl, že když ti mladí byly tam družičky i velké družice a mnoho mládeže jsou dopoledne v kostele, tak jsem prostě chtěl, aby odpoledne měli něco svého taneční zábavu. Jenže tehdy směl pořádat taneční zábavu jedině nějaký uznaný spolek. My jsme však ještě neměli nic, uznaného, protože to bylo na začátku roku 1945 po osvobození. Sel jsem tedy na úřady a žádal jsem povolení, aby farní úřad směl pořádat taneční zábavu. Bylo jim to divné, ale nakonec to povolili. Tak jsme prostě oslavovali tancem a zpěvem. Bylo to někde na stadióne. Udělali jsme si tak vedle slavnosti církevní také něco radostného pro ty mladé ve světě.

Když jsem odešel z Plzně, pobyl jsem krátký čas v Praze. Pak jsem odjel do Uherského Brodu. Ani tam jsem dlouho nepobyl. V roce 1946 mne zvolili převorem kláštera ve Znojmě. Bylo to mé první místo. Rád jsem se tam vracíval. V červnu 1948 mi však „znojemská idylka" skončila...

Byl jsem zrovna ve Vlčnově, když se gen. Svoboda vracel domů. Jel přes Uherský Brod. Pan Stratil poslal pro mne. Odmítl jsem tam jít. Oni si měli co říci, když se tak dlouhou dobu neviděli. Tak jsem nepovažoval za slušné tam chodit. Když Svoboda řečnil na náměstí v Uherském Brodě a řekl, že

 

budeme soudit kolaboranty a háchovce, vykřikl jeden muž: ,Ešče sú tu!" Měl velký komunistický odznak na klopě. Vím /šak, že ještě Čtrnáct dní před koncem války maloval hákové mže a nápisy: „Pryč se židy!" V zástupu jsem také slyšel ,důležitá" sdělení, kde prý se všude paní Svobodová schovávala. Jeden tvrdil, že v klášteře, jiný, že kdesi na faře, jedni že na Slovensku apod. Velmi jsem se pobavil.

Najednou to už jsem byl zase v Praze mne volal můj bratranec parašutista Jan Zemek. Byl už na hlavním štábu poručíkem. Sdělil mi, že za mnou přijde. Přinesl mi pozvání od generála Svobody, tehdy ministra národní obrany. Svoboda mě zval na večeři dne 3. 7. 1945 do Bubenče, u Vorlíků č. 2. Jsem zvyklý chodit včas. Tak jsem tam šel raději dřív a procházel jsem se tam. Nějaký muž, který stál na stráži, přišel ke mně a říká: „Co tady chcete?" „Čekám." „Tak odtud mažte!" Počkal jsem tedy kousek dál a když bylo šest hodin, šel jsem ke dveřím. Vyšel mi naproti gen. Svoboda. Byl polehku oblečený. Uvítal mě a pozval dovnitř.

Byl jsem tam asi tři hodiny. Mluvili jsme o všem možném. Svoboda mi vypravoval o trpkých počátcích odboje jak v Polsku tak v SSSR, kde byli dáni do koncentračního tábora. Byli tam až do r. 1941, kdy Německo vstoupilo do války se SSSR.

Zeptal jsem se ho, jeli komunistou. Odpověděl: „Vy jste stejný jako členové londýnské vlády. Nedovedou pochopit, že člověk může být v Sovětském svazu a nemusí být komunista." Později jsem se dozvěděl od jeho manželky, když jsem je přišel jednou navštívit, že Svoboda prý byl až do roku 1948 u sociálních demokratů.

Svoboda mi řekl: „Třeba jste si to ani neuvědomoval, ale vlastně jste pořád byl v nebezpečí života." Pak mi též navrhl,

 

abych se stal vojenským duchovním. Odmítl jsem se slovy:,, Šel jsem do kláštera proto, že jsem nechtěl být ani světským knězem. Do armády rozhodně nepůjdu." Sliboval mi hodnost majora. Odmítl jsem.

Svoboda na mne udělal velmi dobrý dojem. Z tónu jeho hlasu jsem vycítil, že má rád prezidenta Beneše. Pokaždé říkával „náš pan prezident". Neměl však rád gen. Ingra, který byl v londýnské vládě ministrem obrany a musel ustoupit Svobodovi. Na vojáka byl měkký. Bratranec mi vypravoval, že když tam na štáb přišla nějaká maminka a oznámila, že její syn zahynul v boji apod., že se tomu velmi poddával.

Kolem deváté jsem od nich odešel. Svoboda mě ještě žádal, abych mu hlásil, když uvidím nějakou nespravedlnost, i když se jí dopouštějí nynější páni. Dal mi své soukromé telefonní číslo. Nepoužil jsem je. Na Dušičky jsem sloužil u sv. Jiljí mši sv. v 8,00 hod. za zemřelé členy rodiny Svobodovy. Generál přijel přesně v 8,00 hodin.

Byli jsme osvobozeni, ale radosti nebylo nikde. Snad kromě Prahy tam se vždycky slaví kdeco. Cetník Krause mi říkal: „Když to vidím kolem dokola, jací lidé se dostávají k moci, tak říkám, že to riskování nebezpečí bylo k ničemu. Tak jsem si to nepředstavoval." Když jsem byl na misiích v Červ. Janovicích, sloužil jsem mše v přifařené obci Petrovice. Bylo tam hodně bohoslužeb, zpovídání a kázání. Na chvíli jsem si vyšel na procházku. Cestou jsem uviděl nějakého muže. Můj společník z Petrovic mi řekl: „Tomuto říkáme vrah z 5. května." „Proč?" „Protože to byl kolaborant, který udával gestapu. Jako četník pronásledoval naše lidi. A pátého května, když se blížili Rusové, odstřelil ty, kdo mohli proti němu

 

svědčit, nasadil si komunistický odznak a je předsedou Národního výboru.

Jak jsem jezdil po misiích, viděl jsem, jak se na vysoká místa dostávali lidé mírně řečeno špatného charakteru. Však to i Vítězslav Nezval jasně řekl: "Když se podívám kolem sebe, soudruzi, tak se stydím. Protože je tu mnoho těch, kdo svou špatnou minulost přikryli velikým komunistickým odznakem."

Také ve Znojmě byl primátorem bývalý nacista, nakonec ho museli odvolat. Jak vyprávěli s odporem někteří účastníci „loučení" v Rudém domě, zpívaly se tam nacistické písně a on sám, když se opil, stále zvedal ruku a řval: „Heil Hitler!"

Dostal jsem do Znojma telegram, abych přijel domů do Vlčnova. Lidovci mne žádali, abych zašel za Hálou a Šrámkem, aby rozhodně dali na kandidátku Jana Plesla z Vlčnova. Zavezli mne hasičským autem do Brna, kvůli tomu, že někomu mělo být uděleno čestné občanství. Pak jsem jel do Prahy. Srámkovým tajemníkem byl Dr. Pecháček, který byl o třídu výš v arcibiskupském gymnáziu, a Halovým tajemníkem byl dr. Valena, můj spolužák. Přišel jsem na předsednictvo vlády do Strakovy akademie právě v těch rušných dnech. Seděl jsem u Dr. Pecháčka, který mi sdělil: „Lidovecký poslanec z Bojkovic Dr. Bundža poslal zprávu, že komunisté na Slovensku cvičí asi 100 tisíc mužů a vláda o tom neví." Pak jsem šel na chodbu. Čekal jsem, až skončí schůze předsednictva vlády. Najednou vyběhl Zenkl, Drtina, za nimi Šrámek a Hála, a potom ostatní. Zatím jsem nic nepořídil. Byl jsem za poslancem Pleslem v parlamentě. Tam jsme se sešli s komunistickým poslancem za Uherské Hradiště (Ant. Gregor). Plesl mu říkal: „Lúbí sa mi na tobě, žes na Velký Pátek nejedl maso, ačkoliv jsi komunista." On mu na to řekl: „Vidíš a někteří

 

lidovečtí poslanci to žrali!" Plesl mu říká: „Ty se vůbec nedostaneš domů. Stále jsi v Praze." On mu odpověděl: „Mám službu. To je stranická disciplína. Však my vás té disciplíně brzy naučíme!" Tehdy mně blesklo hlavou, zda nepomýšlejí na převrat.

Fakt je, že celý národ zesmutněl. Poslední rok svého života dožil Hácha ve vězení na Pankráci. Žil už jen animálně. Spoluvězni z Pankráce vypravovali, že byl na cele plný vší, blech a štěnic. Občas ho prý bachaři vytáhli na chodbu a z ochozů na něho močili. Před soud nešel, protože zemřel. Beneš mu nedal milost, ačkoliv byl povinen, ale měl strach „z ulice". Dovolil jedině, že Hácha mohl být pohřben v rodinné hrobce. Po únoru 1948 jsme dostali švýcarské noviny. Byla tam karikatura: Hácha na obláčku s křidélkama se dívá na Beneše sedícího u stolu a podpisujícího Gottwaldovi jeho vládu. Hácha volá: „Už chápeš, Eduarde Beneši, jak „svobodně" jsem já podepisoval protektorát?" Hácha byl v cizině a sám. Kdežto Beneš byl doma a měl za sebou většinu lidu, i když neorganizovaného, ale čekajícího na jeho pevné rozhodnutí.

Pak přišla smrt Jana Masaryka. Pověsti o tom byly všelijaké.

Pamatuji si, že primář MUDr. Dráždil řekl při prohlížení fotografie Masaryka v rakvi: „Ten člověk neskočil z okna. Kdyby dopadl na nohy, měl by je vraženy nahoru nebo zlomeny a hlava by se velice zvětšila. Kdyby dopadl na hlavu, měl by ji rozbitou."

Komunisté se tehdy začali projevovat velmi surově. Nařídili nám zrušit Orla a Skaut. Odpověděl jsem, že se katolická mládež může scházet u nás ve znojemském klášteře. Junáci dále vyvěšovali na kostele vývěsky o svých schůzích.

 

V sobotu jsem začínal misie v Hevlíně. Ráno jsem si

poslechl Gottwaldovu paličskou řeč na Staroměstském

náměstí. Banda tleskačů mi velice připomínala nacistická

shromáždění s jejich „Sieg heil!" V Lidové demokracii vyšel

rozkaz ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody. Nikde

jinde nebyl otištěn. Stálo tam přibližně toto: „Vojáci! Semkněte

se v tyto dny kolem svého vrchního velitele, prezidenta

republiky Eduarda Beneše..."

Později mi vypravovali generálové ve vězení, že Svoboda se dal k dispozici Benešovi hned v sobotu, ale prezident prý mu řekl: „Zatím není třeba. Až bude třeba, zavolám vás."

V pondělí prezident volal, ale Svoboda prý mu řekl:

„Pane prezidente, už je pozdě." Na schůzi, kterou svolal

Zápotocký do Obecního domu v Praze, řekl Svoboda: „Armáda

jde s lidem."

Tak to vyprávěli generálové ve vězení. Většina mu nedávala vinu. Spíše obviňovali paní Svobodovou, že „chtěla být paní ministrovou".

V sobotu odpoledne jsem tedy zahájil misie v Hevlíně. Přečetl jsem z kazatelny rozkaz generála Svobody z Lidové demokracie. Nakonec jsme se modlili za prezidenta, za blaho vlasti.

V Hevlíně byla většina volyňských Čechů. Muži byli na faře a vzdychali: „Utekli jsme před komunismem ze Sovětského svazu. Tolik jsme byli šťastni, že jsme se odtamtud dostali." Vyprávěli nám ty hrůzy, které tam zažili. „Před tím jsme utíkali a už do toho máme zase padnout." Začal jsem se o to více zajímat. Vypůjčil jsem si Dějiny VKSb a dospěl jsem k závěru, že z toho prostě může být stejná tyranie jako fašismus, že je to úplně stejné... Byl jsem tím trochu překvapen, protože

 

jsem za války spolupracoval také s komunisty. Když jsem zachraňoval nějaké ty Rusy, kteří šli přes můj rodný kraj, tak jsme patnáct vojáků osvobodili z německého zajetí. Mohlo to stát Vlčnov možná vypálení, ale už na to nebyl čas.

Najednou mě volali naši ze Znojma: „Přijeď ihned domů! Volá národní výbor." Přijel jsem, ale na národní výbor jsem nešel. Tehdy tam chodili mnozí lidé z různých stran doprošovat se a tvrdit, že oni nikdy nebyli proti komunismu. Prostě zachraňovali své kariéry. Zavolal jsem z kláštera pana Valenu, předsedu národního výboru. Řekl mi: „Pane převore, vy jste tu oblíbený. Tak jsme se rozhodli, že budete místopředsedou okresního akčního výboru ve Znojmě." Skočil jsem mu do řeči: „Pane předsedo! Nekolaboroval jsem za nacismu, nebudu kolaborovat ani za komunismu!" On řekl: „No, jak chcete." Položil jsem sluchátko. Hned jsem odjel do Hevlína pokračovat v misiích. Celý Hevlín se účastnil, ale všechno to bylo smutné. Lidé se báli budoucnosti, protože už měli své zkušenosti. Pak místní rozhlas oznámil: „...jistí lidé nám znemožňují vytvořit národní výbor, ač nepatří do Hevlína..." To jsem byl já. Lidé se mne totiž chodili ptát, zda mají vstoupit do strany a přijmout nějakou funkci. Nato mě z místního rozhlasu vyzvali k ukončení misie o dvě hodiny dříve, protože prý budou mít slučovací schůzi sociálních demokratů s komunisty. Odmítl jsem. A tak, když jsme šli průvodem s misijním křížem, slyšeli jsme, že prý se zatím nedostavil dostatečný počet členů, a proto se počká hodinu. Potom se zase nedostavili a tak začali. My jsme zatím pěkně ukončili misie.

Potom přišel Velký Pátek 1948. Přinesli mi diplom nebo lépe řečeno takové čestné uznání za velkou pomoc, kterou jsem poskyť při ukrývání příslušníků rodiny generála

 

Svobody. Dole bylo razítko ministerstva národní obrany a podpis. Diplom byl datován v lednu, ale dostal jsem ho až v dubnu. Přinesl mi ho pan Petzina, jinak Obergefreiter wehrmachtu. Nyní se psal Pecina, který se samozřejmě stal komunistou a byl tajemníkem okresního akčního výboru. Vymluvil jsem se na Velký Pátek, že máme celý den mlčení, že děkuji a hned jsem ho vyprovodil ven. Znojemské noviny byly plné chvály na mne jak je Znojmo hrdé, že má takového statečného převora atd. Později jsem jel do Prahy jednak poděkovat Svobodovi, jednak mu ohlásit, kdo mi to předal. Svoboda však nebyl doma. Jezdil po schůzích, aby lidé volili Národní Lontu. Přijala mě paní Svobodová. Tehdy už nebydleli ve vile u Vodíků, ale na Bubenečské ulici. Přesvědčovala mne: „Měl byste se přidat tak, jako Plojhar a jiní! My •Slované přece patříme ke komunistům!"

Namítl jsem: „Včetně Maďarů a Rumunů," a důrazně jsem jí řekl, že něco takového nikdy neudělám.

„Vy jste stejný jako můj synovec Hladký, taky kněz," (později farář v Jámách u Zďáru) řekla paní Svobodová a pak měla ještě moc politických řečí.

„Jste naivní," řekl jsem.

„Takhle se mnou nesmíte mluvit!" ohradila se.

Vstal jsem a šel jsem pryč. Od té doby jsem ji neviděl. Až později ve vězení jsem se dozvěděl od P. Tyla O. Praem., že když mě zavřeli, tak znojemští přátelé jeli za paní Svobodovou, aby zasáhla. Paní Svobodová prý řekla: „Co si pan převor nadrobil, ať si také sní!" A dceruška Zoja připojila: „Pan převor je velký reakcionář. Patří mu to!"

Svoboda byl člověk odchovaný první republikou, kdy se vojáci vůbec nestarali o politiku. Myslím si, že v duši byl čestný

 

člověk a vzpíral se bezpráví. Ale v tomto režimu byl bezmocný. Strana myslela za něho. Přišel ověnčen gloriolou hrdiny. Ovšem jako politický „analfabet" se stal hříčkou všemocné partaje. Přitom to nebyl žádný opěvovatel Sovětského svazu. Můj spoluvězeň generál Pika tvrdil, že „musí být pověšen kvůli Fierlingerovi a Svobodovi".

Po smlouvě o neútočení a vzájemné pomoci mezi Stalinem a Hitlerem bylo Fierlingerovi řečeno, že koncem prosince přestává být uznáván jako velvyslanec a že musí opustit SSSR. Přirozeně, že o tom podal zprávu Benešovi, ve které neoplývá chválou na SSSR a říká tam lecjaká krutá slova na adresu Stalina a Sovětského svazu. Generál Pika to šifroval do Londýna (a mimochodem to dešifroval René Černý, který to nezávisle ve vězení také potvrdil). Když se tedy po válce vracel Fierlinger už jako ministerský předseda, bál se Piky. Stačilo totiž jenom něco prozradit a Stalin by ho bez milosti smetl. A tak sotva se naskytla příležitost a to byl únor kdy „komunizující sociální demokrat" Fierlinger byl zase na koni, nutně se potřeboval zbavit takových svědků. Proto byl Pika zatčen a popraven. „A také kvůli Svobodovi," říkal mi gen. Pika. Tvrdil mi na Borech, že Svoboda nebyl jinak nadšený komunismem. Už to, jak je v SSSR přijali, že je strčili do koncentračního tábora, a pak Svoboda byl věřící člověk. Pravidelně navštěvoval v Kroměříži bohoslužby. Kdysi býval „katolickým omladinářem", když Omladinu vedl P. Šrámek a Žůrek. Teprve když Němci vypověděli válku Sovětskému svazu, pro Svobodu a jeho spolubojovníky skončil koncentrák. To se však nedalo zapomenout. A protože Gottwaldovi, Nejedlému, Kopeckému a dalším záleželo nejvíce na tom, aby měli hodně členstva, jezdili ke Svobodově armádě a tam je

 

politicky „zpracovávali". Pika říkal, že ho Svoboda pověřil, aby poslal Benešovi vzkaz: „Odvolejte československou armádu z SSSR, protože ji Gottwald a jiní bolševizují!" A to pak Svobodu také strašilo. Možná že právě proto uvítal odstranění takového svědka. Tehdy vládl strach. Gen. Janoušek si stěžoval, že prezident Beneš pro něho nic neudělal, když byl zatčen, ačkoliv to bylo Janouškovo letectvo v Británii, které dělalo Československu velkou čest a reklamu. Nakonec víme, jak dopadl. Udělali ho mistrem sportu. Konečně i on,Svoboda, byl (jak sám tvrdil) tři měsíce v Ruzyni. Posléze pracoval v JZD. Odtud byl „vytažen" teprve, když pominula tvrdá stalinská linie. Údajně proto, že se po něm ptal Chruščov při návštěvě Československa. Věřím, že si oddechl v roce 1968 a myslel to dobře. Po vpádu „spřátelených armád" se sám rozhodl jet do SSSR. Snad doufal, že on dvojnásobný hrdina SSSR něco zmůže. Ale jak to řekl Dubček: „Když jsem Brežněvovi řekl, že mladí lidé vstupovali do KSC s nadšením a nyní že je to zkaženo," odpověděl Brežněv: „Nám nezáleží na KSČ. Nám záleží na území. Toho se nevzdáme!" (Dubčekova řeč do rozhlasu, vyd. Brněnským večerníkem a jinými novinami.)

Jeho švagr, školní inspektor Straka, psal „ságu" o Svobodovi a jeho rodině. Zmiňuje se tam prý i o mně. Uvádí, že v Uherském Brodě „bílý kněz podával zprávy panu Stratilovi o jeho dceři". (Mimochodem, když jsem později potřeboval ověření toho, že jsem se zúčastnil té akce, když byla paní Svobodová ukrývána, Zahradníček i Dokulil byli už mrtvi. Neměl jsem svědky. Tak jsem se obrátil na paní Svobodovou. Odpověděla mi, že si nic konkrétního nepamatuje, že prý ví jen to, že „někdo" udržoval styky s jejím otcem.)

 

P. Heřman Tyl mně řekl, že při každé schůzi vlády se za mne přimlouval, ale Čepička pokaždé odpovídal: „Ruce pryč od Zemka!"

Svoboda byl člověk, který se o politiku nikdy předtím nestaral. Neznal zákulisní a hrubé politikářské čachrování. Proto se stal jen hříčkou v rukou KSČ. A to umenšuje jeho zodpovědnost.

Z tohoto mravního hlediska jsem si dovoloval zaujímat jakékoli stanovisko k politice, protože jádro mého života bylo vždy v duchovní oblasti. Když mne v roce 1946 zvolili převorem ve Znojmě, chtěli jsme tam s P. Cyrilem Šímou založit také juvenát. Navrhli jsme to Otci provinciálovi. On se ptal: „Kdo to bude udržovat?" „My sami," řekli jsme. Provinciál nám to povolil.

Prvním rokem jsme získali do javenátu šest chlapců a další rok jsme jich měli přihlášeno dvacet. Ředitel gymnázia nám řekl: „Kdybyste jich chtěli přihlásit sto, tak vám je všechny vezmu, protože těch vašich šest chlapců pozvedlo morálku ve všech našich třídách." Řád juvenátu jsme zavedli podle toho, jak jsme ho sami zažili v juvenátu u sv. Jiljí, ovšem s nějakými úpravami. Vstávalo se o půl šesté a bylo ponecháno na vůli, chceli kdo jít na mši sv. nebo ne, ale v neděli byla aspoň jedna mše sv. povinná. Chtěli jsme, aby chodili ke sv. zpovědi aspoň .1 x ročně, ale řekli jsme, že jsou tu také první pátky, ale ponechali jsme jim na vůli, jestli se jich chtějí zúčastnit nebo ne. Zajímavé bylo, že brzy začali chlapci chodit na 6. mši sv. a dokonce i na 7. a potom utíkali na snídani a pak na gymnázium. Kupodivu sami od sebe začali chodit ke zpovědi na první pátky v měsíci a denně přistupovat ke sv. přijímání. Na čem jsem trval, bylo, že jejich prefekt P. Kryštof Nečas jim

 

denně vykládal Písmo sv. Uměl to tak krásně, tak živě a zajímavě, že z toho kluci měli radost. Vím, že když jsem šel někdy kolem dveří a zaslechl přednášení, byli tak zaujati, že když končil, prosili, aby ještě pokračoval. Měl jsem z toho radost, protože je opravdu učil lásce k Písmu svatému.

Vzpomínám si, že my jsme měli v pražském juvenátě Písmo sv., životy svatých, duchovní život, růženec atd. a těch pobožností bylo na mladé lidi příliš mnoho. Myslím, že tito naši, kteří toho tolik neměli, získali přesto pevné základy duchovního života, už proto, že jejich prefekt, P. Nečas byl vzorným řeholníkem a uměl to s mládeží. Tito chlapci, když potom byli rozehnáni, nakonec snad až na jednoho či dva zůstali věrní. Když jsem byl zavřený, tak dokonce přijeli za mnou na Mírov. Jenže se ke mně nedostali nebyli totiž příbuzní. Dostal jsem aspoň lístek: „Byli jsme tady, ale nepustili nás." Bylo to od nich krásné kluci jeli takovou dálku na kolech a zbytečně. Potěšilo mě to, když jsem to četl. Jeden náš juvenista, Jožka Umlauf, vstoupil do řádu. Když je pak likvidovali, pomohl jsem mu utéci. Dostal se do Anglie. Byl pak misionářem na nějakých ostrovech. Teď je zas někde v Londýně.

Myslím, že v našich krajinách je nyní třeba ten řeholní život více přizpůsobit době a okolnostem, ve kterých žijeme. Ti lidé na Západě, kteří neokusili žádné „vymoženosti socialistického zřízení", žijí mnohdy tak, jak to tam zůstalo od středověku. Dozvídáme se však, že si žijí vcelku dobře a v blahobytu, takže ani sv. Dominik ani sv. František by asi s něčím takovým nesouhlasili. Fakt je, že když pohlížíme na život kněží i řeholníků u nás, tak vidíme, že prostě musejí být napomínáni kněží, kteří dostali auto, a že jsou málokdy na faře. Málokdy jsou doma. Jezdí si za svými zájmy. Na to jsme nebyli

 

zvyklí. Každý z nás musel mít nějaký úkol, který měl splnit, a musel ho splnit opravdu věrně a svědomitě. Koneckonců právě proto bylo tzv. „capitulum culparum", kde se člověk vyznával z toho, co nevykonal a měl vykonat, aniž to byl hřích. Inu, není ještě každý dominikánem, kdo nosí dominikánský hábit. Je třeba, abychom si uvědomovali, že ona ta bratrská láska velmi často skřípala i v naši provincii. A skřípala právě •na těch místech, kde se to nejméně očekávalo mezi těmi učenými pány.

Nejvíc se mi líbil P. Pavel Škrabal, vzorný dominikán, učenec, který si každého vážil. Ctil názory druhých jako bratrů. Všichni jsme ho měli obzvlášť rádi. Samozřejmě i v řádě jsou různé povahy a musíme se odlišovat. Jeden za druhého se máme modlit, ať je na faře nebo v klášteře či kdekoliv. Dominikán si musí uvědomit, že tam, kde je, má vyzařovat tu dominikánskou „tvář", takže lidé by měli poznat, že kázání dominikána je trochu jiné než třeba kázání faráře.

Když jsem jednou v březnu nebo v dubnu přijel do Vlčnova, přišel za mnou Jožka Zemků, vysokoškolák. Stále nosil na klopě starý odznak strany lidové nebo Orla. Poté, co nastalo „vyakčňování" studentů ze škol, mi sdělil: „Od komunistů nic nechci. Rozhodl jsem se utéci z republiky ještě s Josefem Pavelčíkem." Prosil mne, zda bych mu nenašel cestu, jak se dostat do Rakouska. Zjistil jsem, že ve Znojmě jsou lidé, kteří převádějí. Někdo mi doporučil pana Skřápka. Otázal jsem se ho, zda by to byl ochoten udělat. Slíbil mi to a určil si datum, protože na ten den měl už objednané další pasažéry. Poslal jsem Jožkovi smluvený telegram. Přijel i s Pavelčíkem. Řekl jsem jim, že je to velmi vážná věc a zda si to ještě nerozmysleli, protože by jednou mohli litovat. Trvali

 

na svém. Čekali u nás v klášteře. Dal jsem jim nějaké rakouské peníze, které jsme vyhazovali z pokladniček, nějaké uzené maso na cestu a čekali jsme. Skřápek měl přijet v 8 hodin. Měl však defekt. Proto přijel později. Odjížděli kolem 10, hodiny. Dal jsem Jožkovi ještě dopis kvardiána františkánů, který mi kdysi poslal, kde prosil, abych po jednom členu líí. řádu poslal nějaké věci, které v Rakousku nejsou a dal mi na to naše peníze. Bylo to ještě v roce 1947. Udělal jsem to tehdy. Na konci dopisu mi napsal, že se mi jednou bude revanšovat. Proto jsem tento dopis dal Jožkovi a připsal jsem tam, aby jim finančně pomohl.

Záro\eň šel také redaktor Národní obrody pan Petřík. Skřápek mi posléze hlásil, že to dobře dopadlo.

Státní bezpečnost z toho později udělala závěr, že františkánský kostel byl „centrem41, kde se scházely zprávy pro „Chudobu a Ducháčka". (S těmi jsem nikdy nemluvil a Chudobu jsem kdysi viděl na přednášce v Typosu.)

Pak přišel Tonda Mostek s nějakými partyzány, ale mluvil

jsem jenom s ním. Potom jistý Polauf, kterého mi někdo poslal

z Prahy. Když jsem jednou přišel ze školy domů, dozvěděl

jsem se, že na mne čeká nějaká rodina (Belcredi z Líšně).

Skřápek je přivezl do kláštera, aby si odpočinuli. Chvilku jsem

s nimi mluvil. Byli to čtyři lidé: rodiče a dvě děti. Neznal jsem

je. Jen jsem viděl, že muž kulhá, a také jsem věděl, že ta paní

byla předsedkyní Katolických žen. Nevím už, v jakém pořadí

šli. Myslím, že Tonda Mostek šel poslední. Pak šel ještě

pan Kovtun, spisovatel. Poslal mi ho opat Opasek. Poslední šli

začátkem května.

A byla májová pobožnost. Kázání jsem měl já. Vykládal / jsem Desatero, protože v novinách se pustě lhalo a překrucovala,'

/

 

pravda. Tak jsem to vždy po kázání dával „do patřičných nezí". Májová kázání byla pro lidi vlastně jedinou příležitostí demonstrace proti režimu. Proto byl kostel pokaždé nabitý.

Když byly volby, dostal jsem v jejich předvečer zákaz volit. Důvod: „Vy jste proti republice!" Také ostatní knězi i bratří měli zákaz volit z důvodu, že prý nemají kladný vztah k lidově demokratické republice.

V sobotu večer jsem to po kázání řekl lidem: „Až nás zítra neuvidíte jít k volbám, nemyslete si, že je to provokace. My máme zakázáno volit: já, protože prý mám nepřátelský postoj vůči republice, a ostatní členové konventu, že prý nemají kladný postoj k lidově demokratické republice." A šel jsem dolů. Tohle komunisté nečekali. Mysleli, že se to nikdo nedozví a ten večer to hned věděl každý.

V poslední den května jsem byl odvolán od oběda, že se mnou někdo chce mluvit. Byl to nějaký muž a říkal mně: „Pane

\převore! Rychle utečte! Zachytili jsme rozhovor naší bezpečnosti s brněnskou bezpečností. Bylo jim nařízeno: Zatkněte převora Zemka! Podejte na něho trestní oznámení! Z.bavte ho úřadu převora!"

Poděkoval jsem mu. Řekl jsem si ale, že by bylo zbabělé utíkat, když jsem lidi nabádal k statečnosti. Konečné musím přece dokončit májové pobožnosti.

\ Bylo to slavné. Kostel byl nabitý. Při výkladu 7. Božího přikázání přišlo i na sociální otázku. Tak jsem se prostě obul i do komunismu, proste jako nauky, která nejenom že je nesprávná, ale je také protináboženská. V Tvorbě totiž výslovně napsali, že budou bojovat proti „náboženským přežitkům", že je to „opium národů" a takové nesmysly. Nakonec jsem řekl: „Mluvil jsem vám zde pravdu. Za tou stojím a chci jí

 

zůstat věrný tak, jako to řekl sv. Petr: Pane, s Tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt." (Lk 22,33) Lidé pochopili.

Ještě je třeba říci něco o volbách. Při obědě jsme měli otevřená okna. Slyšeli jsme, jak hlásili, že Znojmo volilo komunisticky a že jen deset hlasů bylo proti. A přitom jsem věděl asi od dvaceti slovenských vojáků, že dali „biely lístok"; potom sestry z nemocnice (asi 19) daly také bílé lístky a děkan a kaplan (P. Rudolecký a P. Streit). Večer jsem lidem řekl po kázání: „Vždycky vám říkám, že jedině tady slyšíte pravdu. Dnes hlásilo rádio, že prý zde bylo pouze deset bílých lístků. Mám svolení od těch, kdo dali bílý lístek, abych vám to oznámil. Bylo odevzdáno na 40 bílých lístků a to jen těch, o kterých já vím! Proč tedy lžou?!"

Přitom je třeba zaznamenat toto: každý kněz dostal pozvání do Jihlavy, kde se mělo jednat o jednotné kandidátce a o akčním výboru kněží. Kněží se přijeli zeptat mne anebo pana děkana, co mají dělat. Domluvili jsme to tak, že ať jim přijde cokoliv, mají se ptát nás. My budeme ve spojení s Otcem biskupem a můžeme potom radit. A tak když se někteří přišli zeptat, zda mají jet na tu schůzi, poslali jsme je domů. A třebaže byly připraveny dva autobusy pro kněze ze Znojemska, poslali jsme tam jedním osobním autem: P. děkana Rudoleckého, P. Bertranda a P. Streita, kaplana od sv. Mikuláše. Měli nařízeno: Nic nepodpisovat, ani presenční listinu! Jeli tam jen jako pozorovatelé.

Komunisté hned potom vydali provolání kněží všech církví k věřícím: „Máte volit jednotnou kandidátku!" A přítomna té schůzi nic takového nebylo usneseno. Naopak kněží proti tomu ostře vystoupili. Tak jsme potom opět oznámili věřícím, že je to podlá lež, že kněžstvo k ničemu takovému nevyzývá,

 

že ten plakát byl vytištěn proti vůli kněží a bez jejich souhlasu. Také jsem jej hned strhl, sotva to vylepili na kostel.

Takže jsem měl těch „vroubků" dost.

Odjel jsem do Brna na triduum k sv. Antonínu od 10. do 13. června. Po triduu u minoritu jsem jel domů, do Vlčnova. U autobusové zastávky mi někdo sdělil: „Skřápek byl zatčen, je ve vězení."

Tak jsem věděl, že to nebude dlouho trvat a přijde řada na mne. Jel jsem klidně do Znojma.

Dne 28. června 1948 ráno ke mně přišla jedna paní, která k nám chodívala denně do kostela. Řekla mi: „...vzkazují vám, že vás přijdou v 8 hodin zatknout. Utečte!"

Naši kněží ale byli ve škole a já je zastupoval na faře. Když přišla pošta, třídil jsem ji. Vtom přišli dva páni od Státní bezpečnosti. Jmenovali se Jan Procházka a Honeš. Řekli, že prý udělají u mne prohlídku. Poslal jsem P. Cyrila do kanceláře. Neřekl jsem mu proč, ale on to pochopil. Estébáci se hned vrhli na album fotografií. Byl tam pan Marin vyfotografován ve vojenské uniformě. Hned se ptali, kdo to je a jaké mám styky s vojáky a podobně. Nenašli nic.

Nato mi řekli, že prý se mnou chce jejich velitel, pan Haněl, mluvit asi tak na dvě hodiny. Vybídli mne, abych se převlékl do civilu. Říkal jsem, že chodím v hábitu všude. Trvali na tom. Tak jsem šel v civilu. Ty dvě hodiny se trochu protáhly...

4.

Odvezli mě na StB. Tam mě posadili na židli a asi do jedenácti hodin mi prostě hráli na nervy. Jeden stále chodil kolem stolu a kolem mne, pak vždy vyšel a hned vešel druhý.

 

Chtěli mi tak nahánět hrůzu a znervóznit mě. Zdálo se mi to směšné. Vytáhl jsem si breviář a začal jsem se ho modlit.

„Nechtě toho!" vyzvali mě.

„Když nemám co dělat, tak využiji času a pomodlím se."

„To vás přejde," říkali mi pořád a nedovolili mi to.

Tak jsem se nenápadně modlil růženec.

Za hodinu se tam nahrnuli čtyři vázou ni (bicí parta), pak Honeš, Procházka a nějaký pán z ministerstva vnitra z Prahy. Pan Honeš, jehož dítě jsem ve Znojmě učil náboženství, mi pak řekl, zeje to Žid z Prahy. Měl odznak politických vězňů.

Začali výslech napřed jaké a kde mám příbuzné. Když jsem jim sdělil, že máme rozvětvenou rodinu a že neznám všechny své bratrance a sestřenice, tak „kápli božskou": „Vy víte, že nás to nezajímá. Asi víte, proč jste tady."

Nevinně jsem jim sdělil: „Já se divím, že teprve teď," a vypravoval jsem jim, jak jsem byl už od května varován a vybízen k útěku. Všichni vyskočili a ptali se po jménu. Neznal jsem je.

„Jak vypadal?!"

„Měl normální čepici. Nebyl ani tlustý, ani vysoký."

„Poznal byste ho?"

„Možná, že ano," odpověděl jsem, protože jsem předpokládal, že mi nemohou předvést dvacet tisíc obyvatel Znojma.

Výslech byl trapný. Stále chtěli, abych se přiznal, že jsem měl spojení s Chudobou a Ducháčkem a se špionážními centrálami. Připadalo mi to směšné. Nakonec mi řekli: „Podívejte se Skřápek bude pověšen. Má ženu a dvě děti (což nebyla pravda). Vezměte to na sebe."

Odpověděl jsem jim: „Jsem ochoten vzít za něho trest, ale nemohu se přiznat k něčemu, co jsem neudělal. To bych lhal a to já nebudu."

 

Oni totiž předtím vytloukli ze Skřápka velmi surovým bitím „doznání". Fakt je, že Skřápek poslal jistého pana Pijáčka do Vídně. Řekl mu bez mého vědomí, že má vyřídit u františkánů pozdrav od převora Zemka a oni že mu dají peníze. PijáČek nedodržel pravidla útěku (přes silnici se měl plížit), nýbrž přebíhal silnici, uviděli ho a zatkli. Protože byl bit, řekl všechno. Zatkli Skřápka, bili ho, ale on třikrát odmítl podepsat. Pak mu řekli: „Ten lump převor utekl a nechal vás v rejži." Skřápek si oddechl, že jsem pryč, ustoupil nátlaku a podepsal všechno, co chtěli. Podepsal o mně takové věci, jaké mu nadiktovali. Jenže když jsem se později objevil ve znojemské věznici a on mě uviděl oknem, žádal hned konfrontaci. Já také. Po dlouhém jednání povolili konfrontaci. Skřápek všechno odvolal. Řekl jim: „Vy víte, v jaké jsem byl situaci, když jsem to podepisoval." Pozdější soud ovšem vzal za podklad první výslech, v němž podepsal to, co chtěli a konfrontaci nevzal na vědomí.

Můj výslech trval od dvanácti hodin do večera a pak přes noc až do sedmi hodin ráno. „Páni" se vždycky chodili na dvě hodiny prospat a dva zůstali se mnou. Byl jsem kupodivu čiperný. Nechtělo se mi ani spát. K ránu byl Procházka netrpělivý. Choval se velmi sprostě. Vyštěkl na mě: „Máme možnost to z vás dostat!"

Procházka byl kolaborant, četník, který už za okupace dost ubližoval českým lidem. Bývalý policejní ředitel Pořízek měl soudit tzv. „Malý dekret". Procházka před ním klečel a prosil, že má děti. Tak ho Pořízek prostě propustil. Když potom Procházka zatýkal Pořízka, tak Procházka prý přitom pronesl: „Na tento den," on trochu šišlal, „na tento den jsem čekal tři

 

roky." Pořízek, který byl po mně zatčen, mi to pak říkal ve vezení.

Nyní jsem Procházkovi odpověděl: „Já mluvím pravdu. Chceteli, abych lhal, řekněte mi to a já vám to podepíši, že jsem nalhal to, co je v protokolu, i bez bití."

Vtom ten pán z Prahy řekl: „My pana převora bít nebudeme a on sám podepíše, že jsme s ním slušně zacházeli."

„Když to tak bude, tak rád podepíši," řekl jsem.

V 7 hodin ráno mě „jménem republiky" zatkli a odvezli do znojemské věznice.

Ve znojemské věznici byli bachaři slušní a také sprostí. Nejvíce tam řádil Vacula. Když dělal prohlídku, klidně sesypal dohromady sůl s cukrem a tak se zkazily potraviny. Měl z toho radost. Ale člověk mu to nemohl zazlívat. Byl to omezený hlupáček. Zakrýval svou hloupost řevem a surovostí. Takoví lidé totiž trpí pocitem méněcennosti a jak se jim dá uniforma, pak jsou důležití.

Zanedlouho jsem se dozvěděl, že prý kdosi komusi (snad Pořízek Skřápkovi) poslal moták. Začalo se proslýchat, že nás odvezou pryč. Podle zákona jsem měl být souzen „v místě činu", tedy ve Znojmě. Skřápek sice po konfrontaci odvolal svůj podpis na vynuceném a vymyšleném doznání, ale nebrali to v úvahu. Tvrdili, že prý jsem byl ve styku s Chudobou, že jsem s Ducháčkem zařídil nějakou organizaci v tom františkánském klášteře, že tam byli lidovci, vedoucí odboj proti naší republice, že prý jsem dal Skřápka dohromady s nějakým praporčíkem Lehkým, že prý jsem jim opatřoval vojenské doklady a měl je posílat na druhou stranu a jiné nesmysly.

Koncem srpna nás odváželi. Odváželi nás dvěma „antony". V každém „antonu" byl vždy jeden estébák, vězeň a esenbák. Když jsem odkládal hodinky, růženec a jiné věci, kladl jsem je na stůl, kam dal snad někdo známý ze SNB rozkaz „Přísné důvěrné! Tajné!" Tam jsem si přečetl, že „protože je obava, že by při soudu "Zemek a spol.,, ve Znojmě mohly vzniknout nepokoje, buďtež všichni z té skupiny převezeni k soudu do Brna!" Tak jsme přijeli do Brna na Cejl. Byl jsem dán do kobky, kde kdysi seděl Klement Gottwald, jehož jméno bylo vyryto na „kadibudce". Za chvíli mi tam dali ještě jednoho mukla, pana Porgese. Podle jeho řečí byl prý vězněn pro nějaký devizový přestupek převážel nějaký majetek do Rakouska.

Bachaři na Cejlu se na mne chodili dívat jako na nějaké exotické zvíře, protože ještě nikdy neslyšeli, kdo je to „převor". Jedni byli výborní, jiní slušní, jiní prostě konali svou povinnost. Tehdy tam ještě bylo málo těch, kdo byli vyloženě sadisté.

Lepili jsme s Porgesem krabičky na cigarety a na doutníky a občas jsme s tím také topili. Naučil mě dělat „cundr", když nebylo sirek, všelijakým schovávačkám zakázaných věcí (hlavně špačků a cigaret). Strava byla bídná. Jak jsem později (na Mírově) četl vzpomínky jednoho vězně, který' byl na Cejlu za okupace, jídelní lístek jsme měli stejný, jako měli za okupace „heftlínci".

Když jsem se dostal před vyšetřujícího soudce, řekl mi: „Podle protokolů jste se nedopustil trestného činu. Od soudu musíte jít domů." Byli jsme souzeni podle § 50/23. Přechod přes hranice byl policejní přestupek, trest byl 25 50 Kčs, ale napomáhání k tomu nebylo vůbec trestné podle platného zákona. Proto nám museli dát jiné paragrafy. Dali nám vojenikou špionáž! Užasl jsem. V obžalobě, která mi byla doruče

56

 

na, stálo, že mi Skřápek předával věci, které mají být utajené. Já jsem to prý' vždy schválil a on to zase poslal za hranice, tomu „centru ve františkánském klášteře". Bylo to k smíchu i když jsem věděl, že „kdo má moc, má také právo" a že tedy musím být odsouzen. Udělali z nás partu a já jsem měl být jejím vůdcem. P. Starka jsem znal, protože k nám velmi často chodil z dyjákovičské fary. Dr. Pořízka jsem viděl do roku 1948 jednou a po únoru, když ho vyhodili z úřadu, snad dvakrát. Skřápka jsem viděl pouze když jsem mu předával lidi, které měl převést. Ostatní jsem neznal. (Byli tam Štěrba, Červinka, Dítě, Pijáček, pak nějaký inspektor krim. v.v., který umřel na Cejlu, Hcrrman.) Dali nám název „Lidovecké spiknutí proti státu". Trapné bylo, když se zjistilo, že jsem nebyl organizován v žádné straně. Pořízek a Stark byli snad lidovci, ostatní byli socialisté a možná i sociální demokraté. Přidali k nám také jednoho člena SNB. Jmenoval se Lehký. Tvrdili o něm, že dostával příkazy ode mne, aby mi sdělil, když bude něco zvláštního a já že to pak pošlu Skřápkovi dál. Viděl jsem ho poprvé až u soudu. Přišel tam jako „korunní" svědek proti mně.

Soud to byla fraška. Seřadili nás a pak nás bachaři oclvcdli k bráně. Tam nás převzala SNB. Bachaři dělali poznámky: „No jó! Nám se nevěří! To se věří jenom těm grázlům!" atd.

Dr. Horňanský nám prozradil, že se soud rozhodl většinu z nás propustit a jen Skřápka, Herrmana a Dítě tam nechat do Vánoc, protože to dělali za peníze a tak se obohacovali. Dr. Horňanský byl předsedou soudu. Dále tam byl přísedící podplukovník Linda a druhý přísedící Dr. Šach. Udělali z toho „polovojenský" proces. Proto tam byl přísedící

 

voják. Dr. Bílek měl nařízeno lhát.a tak lhal. Když prokurátor Dr. Bílek přečetl žalobu, zeptal se mě Horňanský: „Cítíte se vinen?"

Odpověděl jsem: „Částečně, ale nikoli v tom smyslu, jak to tvrdí žaloba." Stačilo mi mluvit pravdu, protože to, co nadiktovali znojemští estébáci Skřápkovi a on jim to podepsal, jsem snadno vyvrátil, protože i Skřápek to tam odvolal.

Vojenští znalci byli trapní. Napřed bylo pracně dokazováno, že doklad, který' měl Skřápek předat Dr. Pořízkovi, byl vojenského rázu. Byl v obyčejné obálce. Ukázalo se, že to byl nějaký prospekt na auta, a Pořízek mu to vrátil se slovy: „To je na h..., protože to už prodali Polákům!" On byl totiž komisíonářem aut a Pořízek chtěl auto. Najednou tam vojenští znalci přinesli kufr vojenských dokumentů. Byly prý tak vážné, že by mohly ohrozit republiku. Divil jsem se, že se nikdo neozval. Nakonec z toho byla fraška. Advokát Dr. Pořízka se ptal: „Mohl to poznat i laik, že jsou to velmi důležité dokumenty, které musí být utajeny?"

„Ano," odpověděli mu.

„A mohl to poznat také Dr. Pořízek, který byl až do únorových událostí hlavou policejního ředitelství ve Znojmě?"

„Samozřejmě! On tím spíš!"

„Tak proč tedy ten Pořízek řekl Skřápkovi, zeje to na h...?"

Zmlkli, sbalili doklady a odešli.

Jednou odpoledne bylo to snad prvý nebo druhý den začal se ptát pplk. Linda: „Obviněný Skřápku, byl jste bit?"

Mluvilo se totiž o tom, že Skřápek byl bit, že poslal domů zakrvácené prádlo. U soudu to prasklo. Zapomněli na jednu věc, že jsme totiž mohli posílat domů prádlo. Proto jeho manželka dostala úplně rozbité a zakrvácené trenýrky.

 

Prostě to dostala domů jako prádlo. Když byl nyní Skřápek tázán, odpověděl: „Prosím, abych nemusel odpovídat." (Jeho advokát totiž na něho křičel: „Proboha, mlčte!"

Tu mu řekl Dr. Šach: „Vy jste navalil na pana převora Zemka velmi závažné věci. Chceme vědět proč."

Skřápek trval na svém: „Prosím, abych nemusel odpovídat."

„To nejde neodpovídat. Proč jste to podepsal, když to zde při výslechu popíráte?" A tu Skřápkovi ujely nervy a řekl: „Pane přísedící, kdybyste byl v situaci jako já, tak byste podepsal, že jste zabil vlastního otce." Přihlásil se o slovo Dr. Pořízek: „Tu pověst jsem ve Znojmě rozšířil já, protože Skřápek byl bit. Dozvěděl jsem se to od jednoho příslušníka StB a sdělil jsem svému nástupci v úřadě, co se děje." Nevěřil tomu. Řekl jsem mu: „Zajeďme tam!" A přišli jsme právě k tomu, jak byl Skřápek bit. Pak ho dali do robotárny a tamnejší dozorce řekl: „Půjdu od toho! Gestapákům sloužit nebudu! Skřápka sem přivezli modrofialového! Nechali ho tam trošku „odležet" než ho dali do věznice, aby se bachaři nezděsili."

V sále byli vesměs naši příznivci. Znali mě od minoritů, kde jsem míval májová kázání. Proto když toto slyšeli, začali mručet. Horňanský pohrozil: „Nechám vyklidit sál!"

A soud se šel poradit. Když vyšli ven ze sálu se radit a Skřápek seděl proti mně, tak mi jenom ukázal, že má úplně zkrvavené kalhoty. Oni ho v nich nechali.

Když se vrátili, vešli za nimi také ti dva estébáci ze Znojma. Honeš a Procházka. Horňanský je pak vzal pod přísahu. Lituji, že jsem nežádal normální přísahu, nikoliv jen služební ta tolik nezavazuje. Byla jim dána otázka, jak se k nám chovali. Procházka říkal: „Náš velitel Haněl nám zdůrazňuje, že se

 

máme chovat humánně. Řídíme se podle toho." Pak se zeptal Horňanský mě: „Pane prevore, byl jste bit?"

„Ne," odpověděl jsem.

„Dovolili vám kouřit?"

„Ano."

Tak se udělal „šalamounský" závěr: Státní bezpečnost se chovala k obviněným humánně, neboť převoru Zemkovi dovolila kouřit.

Mým obhájcem byl Dr. Trávníček a hájil mě dobře. Co jsem řekl na závěr, si už nevzpomínám, ale bratr (Fan.) mi řekl, že jsem mluvil dobře. U soudu mi nic nedokázali. Přesto jsem byl odsouzen k 18 létům pro vojenskou špionáž. Nevím, jak jsem k tomu přišel. Vím, že tam vojenští znalci přinesli kufr plný zvláštních tajemných dokumentů, které prý' šly prese mne do ciziny. Jednalo se snad o dokumentaci auta, které se už u nás nesmělo vyrábět, protože bylo prodáno Polsku. A to byla ta „vojenská špionáž". Nejlepší na tom bylo, že než mě odsoudili, tak zavolali toho „korunního svědka" proti mně. Říkali mu praporčík Lehký. Zavolali ho, nadali mu, že je zločinec a velezrádce atd. Pak se ho zeptali: „Jaké doklady jste dával převoru Zemkovi?" On jenom rozhodil rukama: „Prosím vás, co je to za chlapa? Já jsem byl kvůli němu odsouzen na pětadvacet let. Včera jsem byl odsouzen na Spilberku. Já jsem ho v životě neviděl."

„No, podívejte se," nařídil mu předseda soudu.

Tak on se tedy po nás rozhlédl bylo nás dvanáct a prostě jen tak pokrčil rameny a povídá: „Neznám."

Vstal jsem a říkám: „Pane Lehký, to jsem já a já vás také vidím poprvé."

 

Načež se v soudní síni zase ozval křik, takže předseda soudu zazvonil a řekl: „Nechám to tu vyklidit," ale pak raději honem udělal přestávku a řekl tomu Lehkému: „Jste zločinec! S takovými lidmi umíme zatočit!"

Pak ho vyhodili ven. Čili „korunní svědek" jim neprospěl.

V rozsudku mám napsáno, že „třebaže převor Zemek dokumenty neviděl ani o nich nevěděl, přesto se odsuzuje na 18 let odnětí svobody, protože jako katolický kněz měl vést náš lid k lásce k lidově demokratickému zřízení."

Odvolal jsem se. Tím jsem dal najevo, že trest nepřijímám.

Později mi sdělil Dr. Pořízek, že Procházka ze Znojma byl prý povýšen. Stal se osobním strážcem ministra Noska. Ještě později jsme se dozvěděli, že byl zavřený pro zneužití moci nebo pro něco podobného. Byl někde v JZD u Prahy.

5.

Když jsem se vracel do kobky v brněnském vězení na Cejlu, říkal mi bachař Malý: „Tak máte 18 roků trestu. To znamená, že to nebude život, ale jen živoření. Takže až vyjdete ven, budete mít tolik let, jako máte dnes." Byl to celkem slušný člověk. Nikomu zbytečně neubližoval. Pokaždé nám hlásil předem: „Zítra bude prohlídka." Takže jsme vždycky nechali na očích trochu „cundru" a nějakého špačka. Když to našel, dál už nehledal a něco najít musel. Každý den byla vycházka. Dostali jsme tři cigarety a za čtvrt hodiny se měly vykouřit. To by nám nezbylo nic na celu. Tak jsme si nechávali zapálit jednu cigaretu, udělali z ní tři šluky a pak ji zhasli. Na kobce se nesmělo kouřit, ale vždy se tam kouřilo.

 

Jeden starý bachař se divil tomu, že mám tolik návštěvníků, a ptal se: „Čím jste byl v civilu?"

„Byl jsem představeným kláštera ve Znojmě."

„No vidíte a teď sedíte. Ale nic si z toho nedělejte. Mrzí nás, že vás musíme hlídat. Neradi hlídáme slušné lidi. Ti sem ani nepatří. To jsme tady hlídali takové lumpy jako byl Gottwald, Gajda. Gottwald býval nejdrzejší. V 8 hodin už kopal do dveří a chtěl čerstvé noviny. Obědy se mu nosily z restaurace naproti. A dělal povstání a nakonec ho stejně pustili." (To už Gottwald byl prezidentem, když mi to ten bachař vyprávěl).

V září najednou přišel bachař Svoboda, který roznášel práci, a už ode dveří volal: „Tak chlapci, stojí to za h...! Umřel nám prezident!"

„Cože, Gottwald zemřel?" divili jsme se.

„Ale kdepak, prezident Beneš! Copak Gottwald je nějaký prezident?"

Podobných zážitků jsem míval více. Poznal jsem, že většina bachařů byla předtím u národních socialistů a komunisty nenáviděla, třebaže vstoupili do strany, aby si udrželi místo.

Lékařem tam byl Dr. Andrysík. Říkali mu doktor Hovado. Prohlížel každého nově příchozího. Říkal mi: „Co tu děláte? Hleďte, já jsem tady byl za císaře pána, za Masaryka, Beneše, Háchy a zase Beneše a jsem tu zase. Já se o nic nezajímám."

Vězňové si na něho hodně stěžovali. Já jsem ho naštěstí nikdy nepotřeboval.

Každé úterý a pátek za mnou přicházel Dr. Trávníček, abychom udělali „odvolání". Přinášíval mi vždycky mnoho cigaret, jídla, ovoce, takže na cele byla vždycky radost. Pomáhal

 

nám dozorce u brány, pan Smaha. Později prý byl také zavřen a zemřel. Byl to vzácný člověk, který vězňům hodně pomohl.

S vděčností musím vzpomenout pana Mikulce. Jednou v sobotu odpoledne nám dali na celu muže velice podobného Adolfu Hitlerovi. Byla sobota, takže on už „nefasoval" jídlo. Měli jsme tehdy k večeři osminku mléka, lžičku marmelády a bochníček chleba na sobotu a neděli. Smutně se podíval a řekl: „Já mám hlad. Už tři dny mi nedali jíst." Porges dělal, jakoby ho neslyšel. Řekl jsem mu: „Tam mám chleba a trochu mléka. Tak si ho trochu vezměte." Vzal bochníček, zmáčkl ho a snědl jej celý a zapil mlékem, takže mi zůstala jen marmeláda.

Ráno jsme ovšem měli kávu bez chleba a polévku také čistou, ale vydrželo se to. V pondělí ráno vyvolali pana Mikulce ven a propustili ho. To jsem se dozvěděl od bratra. Jakmile jsem měl po soudu a mohly být návštěvy (hlavně v úterý a pátek s advokátem), pan Mikulec už prý čekával u brány a dával Dr. Trávníčkovi cigarety, salám, hrozny a jiné věci pro mne. Dělával to každé úterý a pátek až do té doby, než jsem byl odvezen na Bory. Takže se až příliš odvděčil za ten kousek chleba, který jsem mu tehdy dal.

Tak jsem žil na kobce číslo asi 49 na Cejlu. „Cuwachsů" přibývalo. Při vycházkách na mne pokřikovali „muklové" z cel v přízemí: „Je tu převor milosrdných bratří, Hartl!" Později volali: „Je tu Podsedník s celou partou!"

Tak jsem se dovídal, co se děje kolem. Okolo 20. listopadu nás dali na „transportní" celu. Tam nás bylo mnoho. Cekali jsme na odsun z Cejlu. Někteří jeli na uhelné komando k Zastávce u Brna. My jsme byli určeni na Bory. Na Cejlu jsem byl od 29. srpna do 23. listopadu 1948.

 

Právě na svátek Klementa Gottwalda jsme byli převáženi ) věznice na Borech v Plzni. Třebaže jsme byli odváženi )zdě v noci, nějak se to dozvěděli naši příbuzní a známí, aplnili nástupiště a bachaři nás neuhlídali. Tak jsem si )povídal s bratrem a několika známými.

Jeli s námi také estébáci. Jeden četník si stěžoval, že u vyhrožovali: „My si to s vámi vyřídíme, až se vrátíte!"

Při odjezdu vlaku zakřičel Dítě z okna jedoucího vlaku: \ť žijou Zemkovy bandy!" Celkem zbytečně tím provokoval.

Příští den ráno v 9 hodin jsme byli v Plzni. Na nádraží jsem děl našeho P. Petra, ale nesměl se k nám přiblížit. Jelo se na ory. Tam nás dali do „korekce", to aby příchozí prý „vychladli" aby nepřinesli nové zprávy spoluvězňům.

To jsem měl ještě vlasy, protože jsem ještě neměl Dtvrzený rozsudek. To, zda Nejvyšší soud zrušil nebo otvrdil rozsudek, se poznávalo podle toho, že člověku buď echali vlasy nebo ho ostříhal'. Zakrátko po příchodu však řišel holič a hned mě ostříhal dohola. Takže jsem viděl,že mám otvrzený rozsudek. Doklad o tom jsem nikdy do ruky edostal.

Ráno jsem byl dost vyděšen, když jsem poprvé viděl ootevřenými dveřmi, jak šli tzv. „útěkáři" „kýblovat" neboli žankovat". Měli nohyspoutány řetězy, takže když nesli ty kýble íanky), řinčeli jako čerti na Mikuláše. Byl to otřesný pohled, lyslel jsem, že jsem ve středověku a ne ve dvacátém století.

Když jsem přišel na celu nahoru, byl jsem u „pradláků". Ti racovali v prádelně. Seděl jsem také s mužem, o kterém sal Fučík. Byl to českobudějovický Čech, dělník, a byl aměstnán na gestapu.

 

Podle sdělení „muklů", kteří byli na Borech delší dobu, byla většina bachařů skutečně zlá. Vynikal Brabec, na nějž bylo nejvíce nářků. Tím nechci říct, že tam nebyli také slušní. Zajímavé bylo, že ti bachaři, kteří sami byli za okupace v koncentráku, byli slušní a lidštější, kdežto ti, kdo za okupace kolaborovali, ti se teď předháněli v horlivosti svou surovostí.

Na Borech bylo nás „státních" vězňů málo. Byli to hlavně kolaboranti, zloději a vrazi. Také ošetřovatelé v nemocnici byli vrazi. Vrahem byl i ministrant. To prý proto, že měli dlouhodobé tresty, takže nemuseli nikoho „ zacvičovat" do těchto funkcí. Hlavním chodbařem byl Karlík. Dostal osm roků za to, že se vydával za kněze. „Ovládal" všechny bachaře. Dostali jsme se na jeho oddělení. Choval se k nám hezky. Hned mi dal desítku partyzánek a zapalovač. Bylo nás na cele mnoho. Tož jsme spávali na slamnících na zemi. Na cele byl i Dr. Krejčí, bývalý předseda protektorátní vlády. Pak tam přišel i P. Habáň, který byl souzen se skupinou z Ústí nad Labem. Chodili jsme pracovat do dílen. Dělali jsme „patentky", připravovali jsme náprstky k lázni apod. Začalo ubývat politických vězňů. To nás duševně zvedalo. Zato ale bachaři byli tím nepříčetnější. Viděl jsem, jak jeden bachař dal synovi gen. Bočka takovou facku, že se „zamotal". K našemu stolu se dostal také major René Černý, statečný voják. Napřed byl ve vojsku u Angličanů. Pak přešel k francouzským vojákům. Bojoval s nimi proti Němcům ve Francii. Pak šel s Američany osvobozovat České Budějovice, Plzeň, Cheb. Když pak u Znojma přecházel hranice, tož ho chytili a dostal 19 roků. Vypravoval nám zážitky z vojny. Jednou tam přišel nějaký „kontrolor" od soudu a tu mu major Černý veřejně před celou dílnou řekl: „V roce 1945 jsem jel kolem Borů, když zde

 

bylo defilé. Já jsem je vedl. To jste všichni volali: Ať žijou naši chlapci!! A dnes nás zavíráte a chováte se jako gestapáci!" To ovšem nezůstalo bez důsledků. Reného dali do samotky...

Když jsme se dozvěděli, že arcibiskupa Berana vyloučili ze Svazu politických vězňů, sledovali jsme, jak to podlamuje důvěru bachařů k vládě. Beran byl totiž plzeňský rodák. Předtím byl oslavovaný jako hrdina a najednou byl zločinec, protože se stavěl proti Plojharovu „ministrování".

V neděli jsme chodívali do kaple. Chodili tam všichni. Bylo to místo, kde se mohli sejít kamarádi. Předávaly se tam „latríny" (pověsti), tabák a cigarety apod. Tamnější kněz P. Zika nebyl oblíbený. Naopak. Nechápal ani dobu. Když jsme tam přišli my, kněží, chlubil se tím, že ho po únoru znovu povolali do služby. Byl totiž „hodný". Nabádal nás, abychom poslouchali pány dozorce. Trochu jsem se s ním chytl. Řekl jsem mu, že mu není ke cti, když si ho v této době vybrali na to místo, protože je poddajný. Znal jsem ho z jeho působení v Plzni za okupace, tož jsem si to mohl dovolit. Velice si na něho stěžovali vězňové, protože byl cenzorem dopisů. Zadržoval mnohé dopisy ne tak pro obsah, jako spíše proto, že je snad nestačil přečíst. Tak toho měl nechat.

Chodívali jsme tak i ke zpovědi. P. Limpouch, bývalý koncentráčník, podstrčil každému penitentovi (kajícníkovi) vždy krajíček chleba s máslem a salámem nebo desítku cigaret. To trvalo až do roku 1950, do procesu s řeholníky. Pak byly bohoslužby zrušeny. P. Limpouch byl později také zavřen a teprve v r. 1960 byl propuštěn na amnestii. Pro Plzeň udělal velice mnoho jako profesor náboženství a jako politik lidové strany. V roce 1945 si pro něho jeli Plzeňáci do Dachau,

 

protože to byl člověk velice známý a o Plzeň zasloužilý. Proto musel po únoru zmizet ze scény.

Najednou prolétla mezi mukly zpráva: Dole se připravuje zvláštní oddělení pro prominenty. Dávají se tam na okna dvojité mříže, na chodbě dvojitý katr (železná brána). A hned se „dumalo", kdo tam asi bude. Většinou se myslelo, že tam budou generálové, kteří už byli zavřeni, důstojníci a někteří vysocí politikové.

O vánocích se podávala sekaná a melta jako štědrovečerní hostina. Byli jsme natlačeni v jedné cele. Spávali jsme na zemi. V noci nám bývalo zima. Okno muselo být otevřené, protože jeden mukl měl jen půlku plic a tak muselo být kvůli němu okno otevřené. Byly to citově chladné vánoce. Vždyť jsme tam byli velice nesourodá společnost: např. říšští Němci a sudetští Němci, kteří se navzájem nenáviděli. Říšští Němci vytýkali Sudeťákům: „Kvůli vám byla válka! V republice jste se měli dobře! Obelhávali jste fůhrera!" Z Čechů tam byli např. kolaboranti, bachaři z doby okupace (např. také Koklar, českobudějovický dělník, o němž píše Fučík v Reportáži kap. VIL).

Dny byly šedivé, jeden jako druhý. Okřáli jsme duševně na dílně. Tam už byl dost velký počet státních vězňů. Byli tam hlavně studenti z Ústí se svými profesory Smejkalem a Habánčm. To už bylo „veselejší".

Jednou po práci mě vyvolal bachař: „Rychle se sbalte! Půjdete se mnou!"

Snadno jsem byl sbalen: kartáček na zuby, mýdlo do ruky, kolem krku ručník to bylo celé „jmění", které jsem měl.

Myslel jsem, že jdu do samotky. Zatím mě „uznali za prominenta". Sel jsem na to speciální oddělení, kterému

rn

 

muklové pohotově dali jméno „Kreml". Tam jsem se opět setkal s Dr. Krejčím, min. Bertschem, Nebeským, Fouskem. Pak tam byl P. Pavel Hučko, basilián, a P. Hartl, převor Milosrdných bratří z Brna.

Bachařem tam byl pan Výleta, vrchní. Musím říci, že po dobu, co jsem tam byl, se choval lidsky. Dva z nás, Dr. Klimenta a mne, si jako nejmladší vybral za chodbaře. Naší povinností bylo umývat chodbu, vynášet kýble s fekáliemi („žankovat"), potom čekat, až přinesou jídlo a roznášet je po kobkách. Výhoda byla v tom, že člověk se cítil volnější. Ježto jsme nosili i „práci" (náprstky), měli jsme možnost roznášet také „latríny" (zvěsti a zprávy), které kolovaly mezi vězni a které nám chodbaři vždy přinášeli s jídlem.

Němci se velmi starali o svého ministra Bertsche. Denně jsme nosili kousky salámu, které mu Němci posílali. Leckdy to bývaly přídavky pro tuberáky.

Poznal jsem také, že Němci jsou tak „vydrezúrovaní", že potřebují někoho, kdo je honí a vládne jim, nezáleží na tom, kdo to je a oni prostě poslechnou rozkaz. Když např. přišel na naši celu holič Němec a měl holit gen. Janouška, maršála britského letectva, postavil se holič do pozoru a řekl: „Herr Marschall, bitte!"

Později mi to vysvětloval jeden Němec, Dr. Herzog, velmi dobrý člověk: „Kdyby se dnes stal vůdcem Stalin, Němci by ho klidně stejně poslouchali jako Hitlera. Tomu je naučil Bedřich Pruský a Bismarck. Oni prostě potřebují Vůdce."

Koncem března 1949 najednou vtrhlo asi patnáct bachařů na naše oddělení. Zařvali na mne: „Zůstaňte stát!" Tak jsem stál u okna, ale předtím jsem ještě mohl u jedněch dveří zakřičet: Filcung! Byl to velmi důkladný přepad. Prohlédli

68

 

všechno. Velitelství (Safarčík) se prý dozvědělo, že tam na „Kreml" dostáváme nějaké zprávy. Nenašli nic. Výleta si ulevil: „To bylo proti mně a nenašli nic!" AJe přece to mělo svou dohru, v níž jsem já smolař hrál roli „prominenta". Dne 2. dubna 1949 kolem třetí hodiny ráno zase zařinčely klíče o katry, otevíraly se kobky a do každé vběhlo několik bachařů. Museli jsme hlásit svá jména a občas jsme slyšeli: „Rychle se obléct a na chodbu!"

To platilo i mně. Když jsme byli shromážděni, vedli nás na nějakou jinou chodbu. Tam jsme dlouho čekali. Dávali nám řetízky na ruce, ne všem, ale většině ano. A stahovali ruce tak, zeje chlapci měli modré; řetězy se zařezávaly do kůže. Já jsem pouta nedostal. Odvedli nás dolů. Tam čekalo nákladní auto s plachtou. Byly tam lavičky a pokud lavičky nestačily, posedali jsme si na podlahu. A jelo se. Těch dohadů!!

Nakonec jsme usoudili, že nás vezou asi do SSSR na Sibiř. Nebylo nám z toho moc radostně. Přijeli jsme do Hradce. Tam k nám přidali Rud. Berana, gen. Syrového, redaktora Hanka od novin, Dr. Omara Lhotu, mohamedána. Teprve Beran nám sdělil, že jedeme na Mírov. Tak jsme si oddechli. Mírov leží u Mohelnice na Moravě. Je to někde u Olomouce. Na Mírov nás přivezl velitel věznice Plzeň Bory, Safarčík. Šla o něm pověst, že prý' jeho otec byl jako kolaborant pověšen v Jihlavě, a proto on si chce vysloužit „frčky" sprostotou a surovostí. Však nám celou cestu nedal napít ani kapku kávy, ačkoliv ji vezl v konvích. Nechal nás jen vykonat potřebu, ale při tom nepovolil ani rozvázat vězňňm kovová pouta, takže jsme jim museli pomáhat my, kdo jsme pouta neměli. Byl to mj. právě on, kdo všechno nastražil, když Broj, bachař Petelík a major Černý měli být jako chyceni na útěku. Broj, který měl

69

 

pět let trestu, dostal pak trest smrti, Černý, který měl 19 let, dostal trest smrti; zrovna tak ten dozorce Petelík, kterému bylo líto, jak s námi Šafarčík zachází, a říkal: „Až toto praskne, tak velitel poletí!" Oni to obrátili, jako že říkal „až praskne režim" a pověsili ho také.

Na Mírově bylo zatím přestavěno šesté oddělení v nejvyšším poschodí (zase dvojité katry atd.). Tvrdili, že se tam jde po 99 schodech. Nikdy jsem je nepočítal, ale lapal jsem po dechu, když jsem tam vylezl. Na šestém oddělení, které bylo zvlášť hlídáno čtyřmi bachaři, jsme byli rozděleni podle závažnosti zločinu: napřed byla protektorátní vláda v první cele byl Syrový a Stříbrný, ve druhé byl Beran a Krejčí, ve třetí byl Hučko, Hartl a Zemek, ve čtvrté byl Nebeský, Lhota a Hanek. Pak byl katr a dál byli redaktoři Českého slova, Agrárních listu atd. Potom bylo zastoupeno Kuratorium.

Na Mírově byl velitelem vrchní strážmistr Červinka. Po příchodu jsme hned dostali horkou kávu a chléb. Byl to velice slušný člověk, komunistaidealista. Za tohoto člověka bych dal ruku do ohne. Nevím o tom, že by někdy někomu ublížil. Byl to člověk, který' si myslel, že komunismus je opravdu humanismus. Věřil, že komunismus je tak hezký, jak to o sobě píše. Později na to doplatil. Za něho se tam dobře dýchalo. Když potom v 50. roce přituhovalo, a zejména v roce 1951, vymohl nám balíky. Odůvodnil to tím, že tam na, Mírově nemá žádné prodejny a že se musí pro všechno jezdit do Olomouce. Tak jsme měli o rok déle dvoukilové balíčky. On však trpěl i pětikilové balíky. Vždycky o nás prohlašoval: „Vy jste izolováni, ale nesmíte trpět hladem a zimou. Nikdo vás nesmí uhodit." Vypravuje se, že kdysi ten obávaný Smrčka dal facku některému tomu muklovi a že pak musel dát sto korun

 

pokuty do tzv. „vězeňského fondu". Červinka chodil denně na „přání a stížnosti" a když mu tam třeba řekli, že máme příliš často nudle nebo něco jiného, hned udělal změnu. Choval se k nám lidsky a říkával: „Nesmíte trpět. Jste jenom izolováni. Jste lidé jako každý jiný, jenomže vaše myšlenky by mohly ovlivnit jiné. Proto jste tady." Červinka dovedl zkrotit i takového Smrčku, Gelbiče, Josefa Švece a jiné bachaře, kteří teprve po jeho odchodu mohli ukázat, co v nich je.

Tehdy jsme ještě směli chodit v neděli do kostela na kůr. Dostal jsem dokonce na celu harmonium a měl jsem cvičit zpěvy na Velikonoce. K jejich slavení už však nedošlo. Bohoslužby byly zrušeny. Když byla zrušena kaple a zastaveny bohoslužby, říkal mí bachař Bulín: „Komouši zrušili kapli. Však je Pán Bůh potrestá!" Jenže poté, co nastoupil Weiss, Vašek Bulín ihned obrátil. Snad aby mu nebyla připomínána jeho minulost, snažil se být tím nejostražitějším z hochů.

Bachaři byli u nás: Galuska, Hráček (oba z Kunovic), později Šín a Bulín. Někdy u nás míval službu také Smrčka a Gelbič. Poměry se začaly zhoršovat. Na naše oddělení stále pomalu přibývalo státních vězňů. Po jednom velkém transportu kněží jsme zabrali i desáté oddělení. Jednu dobu tam bylo přes dvě sta kněží. Práce byla: lepení sáčků z celofánu, metry, rámky, pletení košů apod. Situace se však stále zhoršovala. Přišel tam „politruk" z BrnaCejlu, bachař Formánek. Pomalu přebíral Červinkovu pravomoc. Stržm. Weiss, který zprvu dělal cenzora, teď „rostl". Projevil se jako člověk velmi surový, kariérista. Později tam s námi byl jeden farář, P. Němec, cterý Weisse znal. Říkal o něm: „Byl to Člen Hitlerjugend v nějaké obci nedaleko Mírová). Byl velmi agilní. Potom choval odznak s hákovým křížem a nasadil si „hvězdu".

 

Komunisté potřebovali takové lidi, aby za ně provedli každou špinavou práci. Vždy jim totiž mohli pohrozit: „Vzpomeň si na svou minulost!"

Přesto však jsem komunistům „vděčný", za to, že ze mne udělali „slavného člověka" a zároveň také „nebezpečného člověka". Bez nich bych byl obyčejný Zemek. Takhle jsem pan převor, vedoucí party, vedoucí ilegální skupiny, vatikánský špión a já nevím co ještě. Měl jsem těch titulů mnoho, ale mrzelo mě, že to není pravda. Ve vězení o tom byly různé knihy. Třeba „Mír či válka" od Hromka, pak tam bylo „Spiknutí Vatikánu proti republice"; po procesu s opaty v 50. roce se objevila kniha „Co se skrývalo za zdmi klášterů". A všude opakovali jako papoušci: „Převor dominikánů ve Znojmě Zemek přeměnil klášter v arzenál zbraní!"

Jednou přišli Gelbič se Smrčkou a domlouvali se: „To je ten kurva znojemský převor, co měl klášter plný zbraní!" Tak jsem kvůli tomu musel nejednou do korekce, kde jsem musel celou noc každou hodinu dřepovat a držet si podvlékačky, protože šňůrku jsme nesměli mít, abychom se prý neoběsili. Takovou měli o nás péči.

Přitom v padesátém roce, kdy komunisté likvidovali kláštery, tak já jsem už dávno seděl, čili nemohl jsem nic takového udělat. Ostatně máme zakázáno kodexem vlastnit zbraně. Kněz nesmí mít zbraň bez povolení, snad loveckou pušku, pokud chodí na hony. Jinak však nesmí vlastnit jakoukoli zbraň bez zvláštního povolení, a to nejen ministerstva, ale především církevních představených. To jsou totiž věci, jimiž se dá někdo zabít, a on by mohl třeba ve hněvu nebo nějak jinak způsobit neštěstí. Tak se nám to zakazuje. A tak jsem se pokaždé díval v každé knize jenom do seznamu vzadu, kde byl

 

rejstřík. Byl tam někdo, kdo se jmenoval taky na Z, pak byl Zemek a po něm Zenkl. Pokud jsem se podíval do těchto knih, věděl jsem, že lidé jsou oblbováni. Bránit jsem se nemohl, ani já ani nikdo jiný, protože co napsalo Rudé právo, to bylo jako svaté. Jenže člověk míní a Pán Bůh mění...

Jednoho dopoledne se otevřely dveře do korekce a vešel nějaký vysoký důstojník ministerstva vnitra. Zeptal se mě na jméno, kolik je mi roků, podíval se po korekci a řekl: „Kýbl tady má tak je všechno v pořádku." Přivedlo mě to k humoru: „Jak je to ale snadné mít v komunismu všechno v pořádku: tam stačí, když máš doma kýbl místo záchodu." (Zde je možno poznamenat, že za dva roky, po Stalinově smrti, prohlásila prokurátorka z Olomouce tyto korekce za nelidské a dala je zrušit.)

Smrčkův charakter dokresluje malý obrázek. Umývali jsme podlahy v kobkách. Podlahy byly staré. Bylo tam hodně prošlapaných míst, „důlků". Podle hesla „co je mokré, to je umyté", jsme vodou nešetřili. Na podlaze pak byl pěkný rybníček. Předtím nám dal velitel Červinka bílé kapny na deky, takže to vypadalo jako v nemocnici. Najednou se otevřely dveře a vešel Smrčka. Po hlášení si pěkně podupal v „rybníčku". Načež vylezl na první postel na bílou kapnu a prohlížel skříňku. Na kapně byly jeho šlápoty zřetelně vidět. Pak šel prohlížet druhou skříňku. Když ale videi, že jeho boty už nezanechávají tak jasné obrysy, znovu slezl do "rybníčku,, a pak vylezl na postel. Tak pokračoval, dokud nezašpinil všechny postele. Odpoledne přišel na celu Červinka. Hlásil jsem mu, že je všechno v pořádku.

„Není všechno v pořádku," namítl, „myslel jsem, že jako inteligentní lidé jste čistotní, ale vy jste jako prasata."

 

Odpověděl jsem: „Pane veliteli, to my ne, to on," a ukázal jsem na Smrčku. Ten se opíral o futro a přiblble se smál.

„To ty?" ptal se Červinka.

„Nóó!" smál se Smrčka.

„Ihned vyměnit kapny!" nařídil Červinka a prý to nechal vyprat na Smrčkův náklad. Jindy nás velitel Červinka žádal, abychom schovávali sklenice od džemů apod., které dostáváme v balíčcích. Chtěl je pro děti, které za deset sklenic dostanou lístek do kina. Tak jsme to udělali. Když jsme jich měli pěknou hromádku, přišel Smrčka. Dupal po nich a začal je rozbíjet jako nepříčetný. Nezbyla ani jedna celá. To jen k dokreslení jeho charakteru.

Pomalu jsme poznávali, že přituhuje. Červinka dlouho bránil balíčky od příbuzných, ale později už to nešlo. A dopředu se drali: Formánek, Weiss, Smrčka, Gelbič, Josef Švec. Pak najednou Červinka zmizel. Věznici ovládl duch stalinismu. Z Mírová se stal vyhlazovací tábor. Byly obnoveny korekce hluboko pod zemí. „Navštívili jsme" je hned v prvních dnech. Ještě nebyla ani suchá malta na zdi, která prepažovala kobky od sebe. Bylo tam deset nebo jedenáct kobek. Za Weisse byly stále obsazeny. Bylo tam velmi zima, jen malé nepřiléhající okénko a pod dveřmi škvíra, takže tam byl vlastně stálý průvan. V roce 1951 a 1952 byly velmi tuhé zimy a my v korekci jsme to cítili tím víc. Bylo nutno stále chodit: sedm kroků tam a sedm zpět. Kdo to nedovedl a na chvilku si sedl, tomu bylo zle. Už se nezahřál a většinou to končilo omrzlinami nohou nebo zápalem plic. K tomu ještě přistupovalo to, že kdo byl v korekci, měl automaticky poloviční dávku jídla. Proto i těch kalorií bylo málo na zahřátí. Vzpomínám si na jedno odpoledne. Vězni měli k veřeči jedno vajíčko a jeden tvarůžek!!! A tady

 

v korekci jen polovinu vajíčka a půl tvarůžku! Když přišlo na mne, Gelbič mi řekl otevřeným okénkem: „Otevřít hubu!" Nabodl na nůž půlku tvarůžku a dal mi to nožem do úst. Pak najednou říká: „Sakra, já jsem dal půlku vajíčka tady vedle, takže on má celé a na vás už nezbylo." Tak jsem si řekl: „Aspoň se má soused o trochu lépe."

V korekci jsem byl dvakrát před vánocemi 1951, kolem 15. listopadu a pak kolem 8. prosince. Napřed jsem měl „korekci po práci" to znamenalo, že po práci mě bachař odvedl z dílny do korekce. Nejhorší bylo to, že se tam netopilo. Na studené chodbě mi nařídil svléknout se do nahá. Stál jsem na kamenné chodbě. 3achař pomalounku prohlížel mé šaty, nemámli tam cigarety, jídlo apod. Když nás tam bylo víc, trvalo to dlouho, protože napřed prohlédl všem šaty a potom směli do korekce. Museli jsme vyvléknout tkaničky ze spodků a rovněž šňůrky z bot. V té malé kobce bylo jen umyvadlo s trochou vody, v rohu malý kýbl jako záchod. Pak pryčna s dvěma tenkýma dekama. Na noc jsme museli složit šaty. Bylo tam jako v lednici. Deky byly tenké a nehřály. Mimoto každou hodinu chodili bachaři na obchůzku. Rozsvítili světlo, klepli klíčem jednou na dveře. To znamenalo hlásit se: odsouzený číslo to a to se hlásí v trestu korekce. Když klepli dvakrát, musely se dělat dřepy. Při třetím klepnutí se mohlo vlézt na piyčnu. Než se člověk nepatrně zahřál, už tam byli zas. Ráno v 6 hodin byl budíček. Rychle jsem vstal, trochu jsem se „umyl", abych se ledovou vodou rozehřál. Utřel jsem se dekou, protože i ručník jsme dostali až po snídani. To byla péče o to, abychom se snad nepověsili.

A hned jsem začal chodit. Sedm kroků sem, sedm zpátky. Po sedmé hodině byla snídaně. Při první korekci pro mne přišel

 

jeden bachař a odvedl mě na pracoviště. Na pracovišti jsem se ohřál, ale protože se pro zimu a buzení nedalo spát a měl jsem jen poloviční dávku jídla, těžko se plnila norma, Byla vskutku tvrdá. Když jsem byl těch čtrnáct dní v trvalé korekci, mělo to jedinou výhodu: člověk nepracoval, čili nebyl „honěn normou". A ta zima se musela vydržet. Rozdělil jsem si den. Na věži tloukly hodiny. Tak jsem si dal každou hodinu jiný program. Chudáci byli ti, kdo se neuměli duševně zaměstnat, kdo si neuměli najít „problémy", s kterými si mohli „pohrát". Za Červinky bývaly korekce docela normální cely, byly to prostě „samotky". Teprve Weiss zavedl korekce ve sklepních místnostech hradu Mírová. Vedoucím tam byl vrchní strážmistr Gelbič, negramotný člověk. „Muklovéchodbaři" ho učili podepisovat se. Co mu chybělo na inteligenci, to z pocitu méněcennosti doplňoval surovostí a hrubostí.

Jednou nás bylo v korekci osm kněží a jen v deváté kobce byl civil. Pokřikovali jsme na sebe, ovšem dávali jsme pozor. Kdyby šel někdo dolů, slyšeli bychom otvírat katry.

Když jednou byla jedna kobka volná, otevřel Gelbič mou kobku č. 2, vyvolal mě ven a nařídil mi: „Svléknout do nahá!" Všechny chlupy se na mně zježily, když jsem stál nahý na chodbě. On pak otevřel kobku č. 1 a poslal mě nahého tam. Takto pak otvíral jednu kobku za druhou, vytahoval ostatní vězně. Všichni se museli svléknout do nahá. Dal je pokaždé do té sousední uvolněné kobky. Napřed ale tu kobku obrátil vzhůru nohama, rozházel deky a pak pokračoval „v činnosti". Nakonec všechny zahnal do jejich kobky s rozkazem: „Udělat pořádek!" Pak pomalu prohlížel šaty, které jsme měli venku a odešel pryč. Tak jsem rychle ustlal deky, vyskočil jsem na pryčnu a těmi složenými dekami jsem si obalil ledviny. Sotva

 

jsem uslyšel cinknutí klíčů a otvírání katru, vyskočil jsem z pryčny. Přišel Gelbič, otevřel kukátko a nařídil: „Dřepy!"

Tak jsem dřepoval. Až se mu zdálo, že je toho dost, otevřel kobku a s „otcovskou starostlivostí" mi řekl: „Rychle se oblékněte, ať vám není zima!" V té chvíli mne napadlo: rozbít mu hubu! Ovládl jsem se. V ten den tam byl „dodán" také Čeněk Ježek, redaktor „Venkova". Byl u lékaře, který zjistil zánět ledvin, ale protože měl nařízenou korekci, odvedli ho od lékaře přímo do korekce. Nebrali ohled na to, že lékař nařídil: Ležet! Chtěl si chránit ledviny aspoň tak, že si je obalil klosetovým papírem. Zato mu nechali jen košili a spodky, šaty zůstaly venku. Byl tak až do rána...

Na jednu adventní neděli 1951 byl dán do korekce jeden hostinský z Hulína nebo od Hulína. Bachaři ho provokovali posměšnými poznámkami. Dal se vyprovokovat a zakřičel na ně: „Je to tu jako za Neróna, kdy vraždili křesťany, vy vrazi!" Načež si ti dva povolali dozorčího a ještě dva další bachaře, otevřeli kobku a zbili ho. Slyšeli jsme jen dopadat rány a jeho křik. Podle jeho sténání ho nejspíš spoutali a odešli. Když později přišli a on neměl ruce spoutané vzadu, ale nějak si je provlékl dopředu, řvali na něj, proč to udělal.

Potom k nám byl přidělen bachař Kroutil zvaný „okresní krasavec". První co udělal bylo, že zvýšil normu: z 800 nýtů ha 1200 nýtů na dělení metrů pro mohelnickou továrnu. Přišel s ním i Kaluža. Byli to sadisté. Za každou cenu si chtěli vysloužit povýšení. Řekli nám třeba: „Když splníte normu, můžete si při vycházce svléknout i košili a opalovat se." Norma byla splněna. Bylo tehdy velké vedro. Před vycházkou, na kterou jsme se těšili, vydali rozkaz: „Vzít si kabáty, vesty a čepice!" Pak jsme šli na dvůr a museli jsme v tom vedru chodit

 

v zimním oblečení. Měli z toho velkou radost. Museli jsme pochodovat podle jejich povelů, takže vycházka byla tím úmornější.

Najednou Kroutil oznámil, že zvyšuje normu na 1500 nýtů. To ovšem bylo nad normální síly. To snad mohli dokázat opravdu jen mladí a zdatní lidé. Bachaři to věděli. Měli svůj plán. V zimě, kdy venku byl velký mráz, otevřeli v neděli ráno kobky, rozdali snídani a pak nás vyzvali: „Dobrovolně do práce!" My kněží jsme se ani nehnuli.

Za chvíli přišli znovu a sdělili nám, že se na dílně topí a že se hodiny nepočítají, čili že se dá tímto způsobem zlepšit norma. Nešli jsme. V kobce se samozřejmě nesmělo topit. Bylo tam zima, ale člověk musí umět leccos vydržet. Tak se to opakovalo po několik neděl. Někteří civilové se dali zlákat. Omlouvali to tím, že jinak nesplní normu a dále že chtějí být v teple a že když nesplní normu, nedostanou nákup a nebudou moci kouřit atd. Naše kobka obstála.

Po několika nedělích si mě zavolal Kroutil a říká: „Proč nechodíte v neděli dobrovolně do práce?" Odpověděl jsem mu:

„My říkáme lidem, aby v neděli nepracovali, když to není třeba. Považovali bychom to za zradu svého povolání. Pokud nám to ovšem nařídíte, budeme muset jít."

Tu mi on řekl: „My vám to nařizovat nebudeme. My chceme, abyste nám dokázali, že jste se na tu neděli vysrali."

„To tedy nečekejte," odpověděl jsem mu, „nečekejte, že bychom šli dobrovolně pracovat."

Byl jsem na Mírově ze státních vězňů nejdéle. Možná, že i proto mě považovali za „vůdce". Proto předpokládali, že ti, kdo nechodili v neděli dobrovolně do práce, budou ode mne přemluveni. Proto se rozhodli proti mně tvrdě zasáhnout.

78

 

Z toho důvodu jsem byl častěji v korekcích. Bylo dojemné, že když jsem se vrátil z korekcí, starý Rud. Beran, bývalý předseda vlády, mi hned podával deset kostek cukru, které dostal z domova v balíčku. Jiní mi hned nabídli cigarety. Měl jsem tehdy pořád poloviční dávky jídla. Vážil jsem tehdy 56 kg (předtím skoro 80). To se však dalo vydržet. Člověk se musel držet, aby „neztratil tvář" jak říkají Indiáni. Dnes, když na to vzpomínám, mě velice těší, že jsem nezradil.

Koncem roku 1951 byl P. Hartl dán do nemocnice. Ačkoliv jako tuberák měl právo na přídavky (za Červinky je míval), nyní mu je vzali. Slábnul. Dali ho do nemocnice. V lednu 1952 tam zemřel na zápal plic. V noci kolem 12. ledna nás probudila velká záře. Hořel mírovský kostel. Když prohořela střecha, spadla a plamen pomalu šplhal nahoru na báň věže. Potom věž chytla. Byl to děsivý, ale přitom úchvatný obraz: svítila jako hořící pochodeň. Muklové ze dvora (nepolitičtí, většinou zlodějíčkové apod.) tvrdili: „Weiss nedovolil hasit oheň! Požár byl založen právě velitelstvím!"

Velitelství tvrdilo: „Chytlo to od špačku, který zahodil některý mukl." Ten špaček by však musel hořet od pěti hodin, kdy nás zavírali, až do jedenácti hodin v noci, kdy oheň vypukl. A navíc z kostela, který byl skladištěm, zmizelo prý mnoho věcí. Proto prý muselo hořet. Vím, že na Mírově ve skladištích hořelo asi třikrát.

Potom jeden bachař střelmistr Džbánek navrtal do kostelních zdí díry pro nálože, aby zdi odstřelil a kostel zboural. Jenže památkáři přišli a nařídili kostel uvést do původního stavu.

Na 29. srpna nařídil Weiss, aby muklové strhli velký kříž, který byl na zdi hlavního dvora věznice, kam jsme chodívali na

 

vycházku. Za okupace jej velitel gestapa dal také strhnout. Dělníci z Hluboček u Olomouce jej však po válce postavili znovu. Veliký dřevěný kříž a na něm kovové tělo Kristovo. Žádný mukl to nechtěl udělat. Tak bachaři s Weissem uvázali •na kříž provazy a nákladním autem jej strhli na zem. Nechali to tak. Ráno se kříže zmocnili stolaři. Ze dřeva nadělali spoustu malých křížků a rozdali je mezi spoluvězně. Sochu ukřižovaného Krista odvezli na dvůr. Naskládali na ni hromady dřeva. Tam byla hodně dlouho.

Po požáru kostela se změnil i režim vytápění v kobkách. Celé dopoledne muselo být otevřené okno, i když byly mrazy pod nulou až 20 stupňů. My jsme zatím byli v dílně. Ve dvě hodiny chodbaři zatopili ve všech celách. Na menší cely byl příděl tři kila uhlí, na větší čtyři až pět.

Když jsme se vraceli z práce, chodbaři už vymetali kamna, odnášeli žhavé uhlíky, aby prý nenastal v kobce požár. Ta ještě ani zdaleka nebyla vyhřátá.

Byly to krušné časy, ale přitom také krásné časy. Člověk tehdy poznal mnoho dobrých, tvrdých, zásadových, charakterních lidí.

Vzhledem k tomu, že z Ilavy a Leopoldova přijelo mnoho kněží, byli laici od nás odděleni. Stali jsme se oddělením s názvem „Vatikán".

Na Štědrý den v roce 1952 dostali vězňové k večeři jeden rohlík a naběračku bramborového salátu. My jsme byli v trestu, tak jsme dostali půl rohlíku a půl naběračky. Potom nám P. děkan Kuchta pronesl šeptem krásnou homilii. Myslím, že jsme nikdy nebyli tak blízko chudobě Svaté rodiny jako tehdy. Bachaři dokonce vyndali sklíčka v kukátku a nahradili je

 

sítkem, aby slyšeli, zda nezpíváme koledy. Tak jsme šeptem odzpívali „Narodil se Kristus Pán". Bylo nám zima, ale bylo nám dobře. Moc jsme vzpomínali na betlémský chlév. Tam také nebylo teplo.

Potom došlo i na Kroutila. Byl zavřen a seděl na Pankráci. Vypravoval mi o tom spoluvězeň Bilský od Lanžhota. Kroutil ho na Mírově bil klíči po hlavě. Když pak byl Bilský přemísťován do Leopoldova a šel ve „štrůdiu" s vězni přes dvůr Pankráce, zahlédl tam Kroutila. Utrhl se z řady a dal mu pár facek. Byl potrestán. Trest si odpykal v leopoldovské korekci.

Ráno po Stalinově smrti odmykal okénko jeden dobrý bachař. Viděl jsem, že má klopu s černým páskem. Ptám se: „Kdo vám umřel?" A on říká: „Tatíček Stalin ta kurva!"

Na světnici bylo veselo. A brzy se ukázalo, co znamená Stalinova smrt i pro Československo a pro nás vězně. Bachaři nám řekli, že smutek za Stalina je 14 dní. A najednou, když nesli hotové metry na nákladní auto na bráně a náš bachař měl černou pásku, říká mu jiný bachař: „Sundej to! Smutek je odvolán!"

Bylo nám to divné, ale to jsme netušili, že je naplánovaný další smutek. Za několik dní otevírá týž bachař okénko a znovu má pásku.

„Kdo zas umřel?" ptáme se a on odpovídá: „Gottwald ta kurva! Já jsem ochoten odnosit smutek za všechny!"

Když přijel Gottwald z Moskvy, noviny psaly, jak je zdravý a čilý. Potom ti, co přišli do vězení až po jeho pohřbu, tvrdili, že Gottwaldova žena Marta prý vykřikovala: „Proč jste mi ho zabili?"

Do roka byla také mrtvá.

 

Najednou přijelo z Leopoldova mnoho vězňů, kteří měli tuberkulózu a přijeli se na Mírov léčit. Byli to vesměs mladí lidé, jen několik starších. Byl mezi nimi i náš poslanec Plesl. Leopoldov byl podle jejich svědectví ještě horším vyhlazovacím táborem než Mírov. Mírov, Kartouzy a Leopoldov byly ZÚNZ zvláštní ústav nápravných zařízení.

Tito mladí lidé měli často „polodávky" z beztak už ubohé stravy. Roky 1951 až 1953 byly likvidačními roky vězňů. Dobří bachaři nám říkali: „Denně se nám na školení zdůrazňuje, že čím víc muklů zdechne, tím lépe." Dávaly se za to hvězdičky. Za zastřelení vězně na útěku na jáchymovsku dostal vrah zlatou hvězdičku; stal se poručíkem a mohl z jáchymovská jít do vnitrozemí.

Po Stalinově smrti přijel do Leopoldova, nějaký major. Vydal nějaké příkazy a všechno se hned muselo změnit. Nemocní s TBC byli ihned odvezeni na léčení na Mírov, kde se jim dostalo lékařské péče. Tamější justiční lékař spolupracoval s lékaři vězni. Dbal na dodržení nařízení a vězňové nemocní na TBC dostávali penicilin a streptomycin, výživnou stravu, přídavky, denně dvojí maso, vajíčka apod.

S Pleslem jsem se potkal, když šel z návštěvy a já šel na oběd. Stačil mi jen říct: „Byla tu Fila (manželka)." Za několik dní se mu udělalo špatně. Zavolali lékaře. Byla to snad mozková mrtvice. Dostalo se mu velké péče, ale vše marné. Zemřel na cele, kde bylo mnoho kněží a dva biskupové. Bylo mu asi 53 let. V ten den odpoledne (ještě jsem nevěděl, že Plesl zemřel) mne zavolali na kontrolu plic. Lékařivězni se dozvěděli, že mám jít zase do korekce. Proto mi něco našli na plících. Zůstal jsem v nemocnici, třeba se tomu bachař Svoboda vzpíral: „Takového gaunera tady nechci!"

 

Načež lékaři Koch, Kochan, Havelka, Hlaváček, Poledník svlékli lékařské pláště a řekli Svobodovi: „Tak si léčte sám! My jdeme škrabat brambory!" Ustoupil jim. Tak jsem byl v nemocnici.

Když přišla další várka tuberáků z Leopoldova, bylo zaplněno 8. a 9. oddělení. Stal jsem se tam ošetřovatelem. Netrvalo mi to ale dlouho.

Začalo zase přituhovat. Zástupcem velitele Mírová se stal Rohel, inteligentní, mazaný sadista. Do očí mluvil medově:

„My nechceme trestat. Chceme jednat humánně."

Bachařům však nařídil jednat tvrdě. Všechny lékaře dal rozvézt do různých táborů a věznic. Na Mírově nechal bezcharakterního andělíčkáre Koukolíka z Plzně. Slíbili mu, že když ty tuberáky brzy „uzdraví", že půjde domů. Tak začal Koukolík řádit patrně podle seznamu, který dostal. Mezi prvními jsem byl já a Karel Kukal (vysokoškolák). A směr: pracovní důl Eduard najáchymovsku.

A Koukolíka stejně nepustili, i když dělal toho mouřenína.

Ještě před naším odvozem z Mírová byl najednou Rud. Beran odvezen do Ruzyně k výslechům. Po návratu nám řekl: „Slánský má velmi špatnou pozici." Zanedlouho byl Slánský „opentlen" nějakým státním vyznamenáním. Brzy byl jmenován náměstkem předsedy vlády, ale už nebyl generálním tajemníkem KSČ. Sotva se to objevilo v Rudém právu, Beran řekl: „To znamená, že je vyřízený."

Pak se mašina rozjela. Vzpomínám si, jak ještě před rokem Václav Kopecký na nějakém sjezdu strany velebil „typického bolševika" Otu Šlinga, který zavedl akci „Mládež vede Brno", „Mládež do továrny" apod. A teď za rok stejný Kopecký na zasedání ÚV hanobil Šlinga, že je to „zaprodá

 

nec imperialistů" a že jeho akce s mládeží špatně dopadly a způsobily miliardové škody. Zneuctil památku Jana Švermy tím, že se „pelešil s Marií Švermovou". Podobné výroky nasvědčovaly tomu, že se něco velkého připravuje. Brzy nato byl Šling zatčen. Vzpomínám si, že generál Kutlvašr tomu nechtěl věřit, že by „markrabě moravský", jak nazýval Šlinga, byl zbaven moci.

Nakonec byl zatčen Slánský a byl ohavný proces. Byly vyneseny rozsudky smrti. Pak následovaly ještě „podskupiny". Tak se „slánština" rozšiřovala na stovky osob.

Mezitím jsem však opustil Mírov, kde jsem strávil šest roků. Dostal jsem se do Jáchymova. V táboře na Nikolaji bylo hodně chlapců ze Slovácka z Brodu, z Dl. Němčí atd. Dělal jsem kolejáře s P. Vajsem od Rajhradu. On byl velmi šikovný, já nemotora, ale pokud jsem uměl, tak jsem mu pomáhal. Noční šichty mě ničily. Přesto tam ale bylo volněji než v pevnostním vězení. Však to páni brzy zjistili. Byl jsem tam totiž poslán omylem. Tak jsem tam strávil jen tři měsíce. Měl jsem totiž napsáno v dokladech, že nesmím opustit pevnostní vězení. Kolem 10. ledna 1955 jsem byl odvolán po odpolední šichtě: „Rychle umýt, najíst a čekat!" Trnul jsem zrovna hrůzou, protože jsem nesl deset evangelií koupených od civilů. Tož jsem je pak rozhodil mezi kluky, vykoupal jsem se, pojedl jsem a čekal.

Přijela sanitka a odvezla mě do ústředního tábora. Potom mě vezli do Prahy a odtud zase přes Olomouc do Ilavy. Tam jsem byl jenom přes noc. Dostal jsem se tam 11. ledna 1955. Dozvěděl jsem se, že tam byly dvě ženské, totiž Jarmila Taussigová a Marie Švermová, ale právě je odváželi jinam. Stáli jsme na samotkách a postupně jsme byli přidělování po dvou

 

na kobky někde v prostředku vězení. Dávali nás společně vždy jeden kněz a jeden komunista (většinou žid). Tak začal náš život společně s těmi, kdo nás soudili a kdo nám určovali naše tresty. Seděl jsem s Rudolfem Viktorinem, náměstkem povereníka vnútra. Jiní seděli se Smrkovským, gen. Pavlem, Kolárem a Bártou.

Mnozí tam byli už před námi. Když jsem jim na vycházce sdělil, že Berija byl popraven a rok nato jeho nástupce Abakunov také, byli velmi potěšeni.

Život dvou lidí s protichůdnými názory je těžký. Snažil jsem se však, aby byl aspoň trochu snesitelný. Z jáchymovská mi přišly tři stovky za hornické práce. Tak jsem nakoupil cigarety a nějakou marmeládu. Ruda neměl ani haléř. Tož jsem mu řekl: „Heleď se,  komunistanekomunista, farářnefarář. Tady to je. Můžeš kouřit se mnou a jíst všecko, co budeš chtít." Byl velmi překvapen, ale pak si dal říct. Vcelku jsme až na jeden případ žili v pokoji.

Vždycky jsem se ráno pomodlil nebo jsem rozjímal. Jednou Viktorinovi ujely nervy a vybuchl: „Každý, kdo věří, je blbec!"

Já jsem mu na to řekl: „Včetně tvé maminky a manželky." (Dával mi totiž číst jejich dopisy, kde mu pokaždé psaly, že se za něho modlí a že spravedlivý Bůh ukáže jeho nevinu.) On povídá:

„Babičku a ženu sem nepleť!"

„Víš, to máš tak já jsem školený filozoficky a když řeknu všichni, tak tam patří i tvoje maminka i tvoje manželka."

Když viděl, že neuspěl, tak mi najednou povídá: „Ty čekáš na Američany, až tě osvobodí!"

 

Já na to: „Bude-li válka a vyhrají ji Rusové, budu sedět já i ty. Ale když vyhrají Američané, já půjdu domů a ty budeš sedět dál."

Vyletěl a začal řvát: „Ty sem voláš Američany s atomovkou, na naši vlast, za kterou jsme bojovali!!" A už se na mne napřahoval. Tvářil jsem se nebojácně tož su ze Slovácka a čekal jsem, co bude. Vtom přišel bachař a mlátil na nás a volal: „Čo je tady?" Zůstal jsem sedět, on jenom otevřel okénko, ale Viktorin pořád křičel. Tak bachař otevřel dveře a říká: „Čo je tady?"

Vstal jsem a povídám: „Ujely mu nervy." A on říká: „Tak žádný rev, nerevajtě!" a zavřel dveře. Řekl jsem:

„Tak, Rudo, ode dneška budeme mít raději tichou domácnost" a přestal jsem mluvit. Načež on to nemohl vydržet a už druhý den mě prosil, abych začal mluvit. Nedovedl se duševně zaměstnat. Nechali jsme toho, protože jsme viděli, že je to zbytečné. Viktorin se stal sdílnější. Začal mi vypravovat, že prý tam byli čtyři velitelé StB za sebou. Prý tam byl nějaký Sedmík, velký straník; toho udal Béla a ten se stal velitelem na Slovensku; Bélu že udal zase jistý Baláš a Baláše zase někdo jiný. A nakonec byli všichni zavření. Vykládal mi, že za Slovenského státu býval u sociálních demokratů. Měl prý pilu. Pak se stal komunistou a dotáhl to až na náměstka povereníka vnútra: „Teď si představ, že jsem měl jeden den školení svých podřízených. To stranické školení bylo v jedné místnosti od 7 hod. do 9 hod. Zároveň od osmi do devíti mě v jiné místnosti vylučovali ze strany. Druhý den jsem přišel do práce a najednou: „Ruce vzhůru! Jste zatčen!" A už jsem mazal. A říkal mi: „Podívej se, (měl husté vlasy), drželi mě za vlasy a mlátili se mnou o zeď."

 

Povídal jsem: „No, Rudo, nediv se tomu! Když ty jsi to na Slovensku začínal takhle, protože o tobě to bylo známé, že jsi zaváděl takovéto vyšetřování, to sis myslel, že to nebolí? Že nás to nebolí? Tak muselo dojít k tomu, abys to zkusil, že to taky bolí." Napřed se rozčiloval, ale pak to uznal a ujišťoval mě: „Už bych nikdy do strany nevlezl." Najednou se ale začalo proslýchat, že komunisté budou rehabilitováni. Hned z něho byl komunista: „Vždycky jsem byl straník" atd. a tvrdil: „Slovenské povstání jsem začal já se synem. Seděl jsem za Slovenského státu v Ilavě, ale bachař nám pomohl utéct."

V červnu 1955 ho odvezli s ostatními do Prahy. Pak už jsem ho neviděl.

O několik cel dál seděl Husák. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale myslím, že neměl moc dobrý život. Většinou totiž seděl se slovenskými kolaboranty, které nechal on sám odsoudit po válce. Dole byl také bratr Slánského Richard a pak bratr Slánské Hašek. Haška jsme pořád slyšeli: „Chci předvést k soudruhu Gottwaldovi! Chci jít na Ústřední výbor!" Byl dole na cele sám, protože se báli, že by mohl někoho zaškrtit.

My zavření duchovní jsme vlastně byli pro takové lidi pravým požehnáním. Bachaři nám to potvrdili. Ptali jsme se jednoho bachaře: „Proč jsme tak rozděleni vždy jeden kněz a jeden komunista?"

Aniž chtěl, dal nám vlastně dobré vysvědčení: „Kdyby komunisti přišli mezi ostatní vězně, tak by je zabili, protože oni je dávali odsoudit. Kdybychom je dali dohromady, tak se porvou, protože u soudu toho jeden na druhého moc pověděli. Tak je dáváme s kněžími. Vy se nesmíte mstít."

 

Po Viktorinově odchodu jsem zůstal několik dní na kobce sám. Pak mě vyvolali. Vzal jsem si své věci s sebou a šel jsem mezi ostatní kněze na samotky. Byli tam kněží z procesů opatů, biskupů, tedy výborná společnost. Z biskupů tam byli: Zela, Barnáš, Trochta, později Hopko a Gojdič; z opatů: Tajovský, Machálka, Opasek. Pak skvělí profesoři: Braito, Mastiliak, Kajpr, Šilhán aj. Samá esa.

Drali jsme peří na společné dílně. Nepříjemná práce bývalo to zakrvácené, plné červů a norma byla vysoká. Někdy jsme do toho močili, aby to víc vážilo. U stolů seděli politikové různých stran (socialistické, sociální demokraté, lidovci, Orli a Sokoli) a pořád se debatovalo. U našeho stolu přednášel většinou P. Silvestr Braito. To byla báseň, jak nádherně dovedl podávat dogmatiku i morálku. Člověk si tam přišel na své.

Na procházkách jsem mluvil často s Dr. Václavem Renčem. Byl to velmi ušlechtilý člověk, geniální básník a přitom člověk prostinký jako dítě a opravdově věřící. Jeho básně se opisovaly, učily nazpaměť a přenášely z věznice do věznice, z tábora do tábora, podle toho, jak vězni putovali. Když jsem se vrátil domů, už mi někdo poslal odkudsi Renčovu Popelku nazaretskou, naklepanou na stroji. Vězňové, kteří vyšli a uměli ji nazpaměť, napsali ji a sestry to opisovaly. Tak byla vydána bez autorova vědomí, ale také bez cenzury.

Od té doby, co vypukla stávka vězňů pro nelidské poměry v leopoldovské věznici, byli jsme na samotkách. Ze solidarity jsme se k ní přidali. Neměli jsme ovšem ani potuchy o požadavcích vězňů, ale když nám vzkázali, že stávkují, stávkovali jsme také. Po slibu velitele, že dá všechno do pořádku, šli vězňové do práce. Oni si ovšem vybrali celé řady

 

těch, které pak vyhnali na dvůr. Tam je nechali stát v pozoru, bili je a polévali vodou. Nakonec je dali na samotky. Museli jsme jim udělat místo. Dali nás na společné oddělení. Bylo nás na kobce asi čtyřicet.

Jednou jsme se šli koupat. Proti nám utíká jeden vězeň a křičí: „Partyzán zabil vězně!" Byl to bachař, který hlídal na věži. Jiný bachař šel se starými vězni, kteří se dobrovolně přihlásili na úklid dvora. Přitom jeden starý muž jmenoval se asi Brůža a byl to sedlák od Domažlic nakládal s jiným mužem nějaký kus dřeva na vozík. Přitom ten muž překročil nejbližší ostnaté dráty ale podotýkám, že pod dohledem bachaře, který byl s nimi a tu Janopartyzán z věže ho zastřelil. Bylo to proti předpisům. Ale nic se nestalo. Náčelník s jiným bachařem odvedli „partyzána" pryč a za několik dní byl na věži zase. Kdykoli jsme šli na procházku pod jeho věž, ihned proti nám vystrčil automat. Vzhledem k tomu, že to nebyl normální člověk, odmítali jsme několik dní jít na vycházku.

Vzhledem k tomu, že se při každém „filcunku" našlo několik motáků s náboženským obsahem, rozhodlo velitelství, že nás dá pryč od ostatních, abychom je „nenakazili". Dali nás na „muklheim" do místností, kde dříve bydleli bachaři. Vedle byli staří, už práce neschopní muklové. Tam bylo dobře. Záchody byly totiž na chodbě. Mohli jsme se volně pohybovat, občas zaskočit do některé cely za kamarádem. Bachaři se střídali a tak nevěděli, kdo má být v které cele. Tak jsme tam žili odděleni od ostatních, a přece s nimi spojeni, neboť jak je známo, neexistuje kriminál, v němž by se nenašla „skulinka" pro styk s druhými. Látali jsme pytle pro některá JZD a pro slovenské mlýny. Rozhodně lepší práce než draní

 

peří. Z oken jsme viděli vždy, kdy jde nějaký bachař, protože tam byl jen jeden vchod. Pokaždé jsme včas uklidili, co bylo závadné. Protivný byl jeden šilhající bachař, zvaný „očko" nebo „předvoj civilizace". Velmi neinteligentní člověk a snad proto tak hrubý. Všichni bachaři, kteří trpěli pocitem méněcennosti, nabývali pocit důležitosti a velikosti, když najednou zjistili, že mají jako poddané generály, ministerské předsedy, biskupy a děkany, spisovatele a básníky. Kde mohli, tam je surově ponižovali, dělali víc, než jim nařizovaly předpisy.

V Leopoldově jsem se dozvěděl jednu důležitou zprávu. Po „uzávěrce" na cele jsme se jednou bavili o pastýřských listech a o tom, co bylo potom a tu kanovník Dr. .Dvořák z Olomouce vypravoval o jednání mezi biskupy a státem, o podlosti Čepičkově a najednou říkal: „Tehdy padlo jméno Zemek." Protože are. Beran nedovolil Plojharovi, aby byl ministrem ve vládě, řekl Čepička: „Mám možnost zatknout tři kněze, Zemka, Starka a Tichého. Když p. arcibiskup dovolí Plojharovi, aby byl ve vládě, nedám je zatknout!" Jsem rád, že arcibiskup nepovolil a obětoval nás „pěšáky", takže jsme byli vlastně rukojmími za P. Plojhara. A tak jsem měl radost z toho, že jsem skutečně neprovedl nic, zač bych měl být vězněn.

Po vánocích 1957 přišli do Leopoldova nějací cizí bachaři a začali si vybírat. Také já jsem byl vybrán k transportu do Valdic Kartouz. Valdice jsou bývalé kartouzy, kde kdysi žili kartuziánští mniši. Nacházejí se u Jičína, u Josefova. Bydleli jsme na celách, kde bylo velmi nezdravé klima. Bylo tam tak vlhko, že jsme museli mít pod krabicemi od margarínu, ve kterých jsme měli ponožky a prádlo, špalky. Byly nejméně deset centimetrů vysoké. V noci tekla voda ze zdí. Když jsme

 

ráno umývali celu, tak jsme jenom vytírali tu vodu, která tam natekla. Bez těch špalků bychom měli všechno mokré.

Valdická brusírna skla byla strašná otročina. Byly to snad nejhroznější galeje, jimiž jsem prošel. Kdo nesplnil normu v broušení, šel do korekce. Pracovali jsme na dvě směny, vždy od dvanácti do půlnoci, a druzí zase do dvanácti. Byli jsme tzv. „vatikánská směna": knězi a několik politických vězňů z mladých studentů. Pracovalo nás tam kolem dvou set. Broušení malých sklíček muselo být přesné. Mám hrubé ruce a při broušení drobounkých kousků jsem měl ubroušené podušky prstů. Ostatní zrovna tak. Dokud to bylo ve vodě, tak to moc nebolelo, ale jakmile jste to vytáhli a oschlo to, tak to vápno pálilo. Nejhorší to bylo v noci. Sotva se člověk dotkl deky, hned bylo zle a probudil se bolestí. Potom bylo zlé, že i když člověk usnul, tak ho za chvíli budili k snídani, protože se snídaně vydávala oběma směnám naráz. Pak jsme my z naší směny mohli spát až do 7 hodin, jenže to už nikdo neusnul. O sedmi nás zahnali buď do zahrady na brigádu nebo do kuchyně škrabat brambory do 1/2 11. Potom se rychle umýt, najíst se a ve dvanáct jít na šichtu. Pak to dali na 11 hodin a nakonec to zůstalo na 9 hodin. Ochranné pomůcky samozřejmě žádné, takže si kdekdo odnesl zaprášené plíce, silikózu. Od té doby nemohu vidět křišťál vidím na něm krev a pot vězňů. Když jsme měli práci od půlnoci do poledne, tak se šlo na brigádu odpoledne škrabat brambory nebo uklízet zahradu. Náčelník přitom neopomenul říci bachařovi: „Vymeť s nima každou louži!"

Seznámil jsem se tam s mnohými výbornými lidmi, kteří pracovali v agrostroji, stolárně a bakelitce. Pamatuji si na Jožku Vanička ze Strání. Byl to poctivý člověk. Měl za sebou

 

koncentrák a nyní seděl. Když ho jednou bachař „buzeroval", řekl mu Vaniček: „Byl jsem v koncentráku, ale tam jsme se kolikrát měli lépe než tady." Načež bachař ho dal k raportu. Dostal korekci „za propagaci nacismu"! Také jsem ve Valdicích zakusil korekci pro neplnění normy. Při nejlepší vůli jsem ji splnit nemohl.

Nasadili tam na nás „bomzáky". Byli to zloději a vrazi. Také „parťáci" v brusírně byli tři vrazi (Pecka, Sis a ještě jeden). Prostě tak, jak to dělali Němci v koncentráku: kápo byl vždy vrah a zloděj. Dávali pozor, zda se modlíme (i na cele). Sledovali, zda se modlíme při jídle a hned to hlásili. To byl zločin: „náboženská propaganda". Mimořádnou krutostí se ve Valdicích vyznamenávali zástupce vedoucího Faltinek, bachař Skrbek, Vojtěch a jiní.

Při poslední návštěvě ve Valdicích mi řekl bratr Fan: ;,Půjdete domů. Bude amnestie." Bylo někdy začátkem března 1960. Řekl jsem to „klukům". Měli radost, i když věděli, že bylo mnoho amnestií pro vrahy a jiné, ale pro politické nic. Hodně si slibovali od setkání Eisenhowera s Chruščevem. Koncem března přišli bachaři a řekli: „Zemek, sbalit!" Vezli mne ještě s dalšími přes Pardubice, kde jsme přespali, do Prahy na Pankrác. Tam jsem byl celý měsíc, den co den (kromě sobot a nedělí), znovu vyslýchán ve svém případu. Věděl jsem však, že kvůli tomu tam nejsem. Chtěli mne získat pro spolupráci. Dokonce mi řekli: „Máte u vězňů výbornou pověst jako čestný člověk. Takového člověka bychom potřebovali." Odpověděl jsem jim na to: „V tom momentě bych tu pověst ztratil, kdybych s vámi spolupracoval." Dlouho mě přesvědčovali, až jsem si z toho začal dělat švandu.

 

Když nemohli nic spravit, tak mi někdy 8. května nabídli kávu. To už jsem věděl, kolik uhodilo. O tom nám říkali jiní spoluvězňové: „Když nemohou s člověkem pohnout, dají mu kávu se scopolaminem. Člověk potom moc mluví." Jenže se tomu dá bránit. Jak? To mi poradil Pepíček Herle: „Stále si ' opakuj: „Nic neřeknu! Nic neřeknu!" Tím se obrníš!" Také naši lékařivězňové radili: „Pořád si opakovat: Mluvit pouze o věcech, nikdy o lidech!"

Jedině tak se to dalo. To se v mozku udělá nějaká zvláštní zábrana. Napil jsem se té kávy. Měla divnou chuť. Byla z nescaffé. Od té doby to nemám rád. Najednou jsem cítil, že se mi hrozně příjemně mluví.

Ptali se mě: „Co říkáte na vlčnovského faráře? a co říkáte na doktorku...?"

A já jsem pořád mlel svou: „Paní doktorka není věc a o lidech nemluvím. Budeteli si přát vědět něco o poměru církve a státu, tak vám řeknu, co budu vědět. Ale o lidech nemluvím. Jen o věcech."

A také jsem si vyžádal papír a napsal jsem to na papír: „Mluvím pouze o věcech a nikdy o lidech."

Nemohl jsem z té „kávy" ještě řadu nocí vůbec spávat. Později jsem usnul, ale propotil jsem tři košile.

Zeptali se: „Jak se tedy díváte na vztah církve a státu?"

„Tak jako je to v Polsku."

Načež oni mi řekli velmi krásná slova a já s bolestí musím přiznat, že měli pravdu: „V Polsku jsou katolíci, tam když zavřelarářejajyjřišlacel

a sekerama a řekla: „Buď nám ho pustíte nebo je zle!" A večer byl farář zpátky. Kdežto tady jsme zavřeli biskupy, farářů plno a ani pes po vás neštěkl."

 

Potom mluvili o tom, že bude amnestie. Říkal jsem jim: „Já chci jít z kriminálu poslední. Napřed ať pustí muže a ženy, totiž rodiče nebo syny, milence a pak kněze. Pro nás kněze nikdo nepláče. My nikoho nemáme. Naši mě oplakali už tehdy, když jsem šel do kláštera. Věděli, že se jich dobrovolně vzdávám." To byla moje zásada. Pro mne to bylo lehcí právě pro tu rodinu, která byla zpracována už dávno. Jezdíval jsem domů jednou za rok a pokaždé jenom na chvilku. Jinak o mně četli, že jsem tam nebo tam na misiích.

Řekli mi: „Napište si domů o šaty!"

Kam jsem si měl napsat? Můj domov klášter byl rozehnán. Tak jsem odmítl. Ostatně jsem jim nevěřil.

„A co když vás vyhodíme ven?"

„Zpátky nepůjdu. Půjdu třeba jen tak v trenkách, to je jedno."

„Kam půjdete? Máte nějaké příbuzné? Kde budete spát?"

„Nevím."

„Máte přece v Brně bratra."

„To mám, ale co já vím, kde bydlí."

Načež mi za chvíli oznámili, že se jmenuje František Zemek, že bydlí v Brně a že má za manželku Františku, rozenou Bařinovou z Vlčnova, atd. Všechno měli hned po ruce. Řekli mi, že je Barákova amnestie a že jsem propuštěn. Napřed mi ovšem trochu chtěli „zahrát na nervy". Bylo to 11. odpoledne, když přišel bachař a říká: „Zemek, spakovat!"

Vytáhl jsem všechny tabáky a co jsem měl a dal jsem je spoluvězni se slovy: „Kdyby to neklaplo, tak mi to vrátíš." On měl stejně kuřiva dost. Ale za dvě hodiny přijde bachař a povídá: „Zemek, můžete to rozbalit. Pro vás to neplatí." Tak byl návrat věcí a klidně jsme si zakouřili.

 

Za další dvě hodiny přišel další bachař a říká: „Zemek, sbalte se!" Já na to: „No, to už tady bylo. Já mám dost pevné nervy. Nikam nejdu."

„Spakujte se! Bylo to nařízeno!"

„Předtím bylo nařízeno, abych se nebalil. Napřed jsem měl spakovat, pak nebalit a teď zase ano?"

„Ano."

„Podívejte se," řekl jsem, „uvažte jednu věc, jestli vám tečou nervy, tak mně ne. Jsem úplně klidný."

Načež on povídá: „Neblbněte! Je to tady napsané!" a ukázal mně seznam, kde byl náčelníkem podtržený Zemek. Povídám: „Nepůjdu." Tak přivedl dozorčího s dvěma psy. Já povídám: „Tak proč jste mi předtím tvrdili, že ne?"

„To byl omyl."

Tož jsem předal svému spoluvězni své věci, zabalil jsem se. Za chvíli mne odvedli do cely, kde bylo asi šest slamníků. Tam jsme se uvelebili. Bylo nás tam asi 10 11, takže jsme museli ležet jeden na druhém. Státní bezpečnost mi poslala šaty, protože já jsem neměl. Byli jsme tam asi dva dny. Pak jsme byli voláni do sálu. Přečetli nám dekret o amnestii.

12. května 1960 jsem opustil Pankrác. Zavezli nás až na nádraží k vlaku. Páni z ministerstva vnitra mi koupili dokonce i jízdenku. Neměl jsem peníze. Měl jsem deficit, protože jsem neplnil normu. Takže ještě potom na svobodě jsem platil přes tři tisíce korun za to, že se mnou těch 12 let zacházeli tak pěkně...

 

Někteří známí se mě vyptávají, jak jsem se cítil ve vězení. Nechtěl bych, aby to znělo chlubivě, ale musím říci jedno: „Jsem hrdý na to, že jsem byl z chudé rodiny, kde nás bylo moc a nezaměnil bych své dětství i v té chudobě, ani kdybych se narodil v prezidentském paláci. A v klášteře? I když Jirásek píše o těch báječných hodech klášterních, tak já mohu říct, že právě tam kde jsem prožil moc let tam býval třikrát v týdnu kousek masa a jinak jenom zelenina a brambory a ovoce; čili akorát v neděli býval slušný oběd a jinak to většinou byly, jak říkával jeden páter, „ševcovské šlichty". Ať už to byly omáčky nebo cokoliv. Čili já jsem si v tom vězení na stravu většinou nenaříkal. Chleba jsme mívali dost, chleba a kafe. Kolikrát jsem se třeba divil, když to někteří spoluvězni vylévali do záchodu, třeba pajšl. Měl jsem z kláštera trénink a tak jsem to snadno snášel. Co jsem však nedokázal jíst ani já, bylo, když nám třeba na Mírově dávali v neděli ráno zároveň i večeři. V zimě to bývaly kousky salámu a chleba. V létě nám dávali paštiku, která byla horká a rozvařená a říkali: „Rychle to snězte, ona už je zkažená." Do večera byla úplně zelená. To jsme přímo vylévali do záchodu, takže jsme vlastně na Mírově nemívali večeři.

Když jsem býval chodbařem v Leopoldově, tak mě vždycky omračovalo, když jsme vytáhli ty modré brambory. To se skutečně nedalo jíst.

Nikdy ze sebe nedělám nějakého mučedníka, protože v klášteře jsem taky musel poslouchat. Ačkoliv jsem tam měl práci, nikdy jsem nezažil takové galeje jako v brusírně skla ve Valdicích. O tom jsme se nesměli svým příbuzným zmínit ani

 

slovem. Ale nejenom, že nesměli, my jsem si jim ani netroufali říci plnou pravdu o poměrech ve vězení. Na návštěvy příbuzných jsme se těšili, ale zároveň jsme se jich báli. Člověk nikdy nevěděl, jakého bachaře bude zrovna mít a zda návštěva nebude přerušena. Než přišla návštěva, mívali k ní dozorci (např. ve Valdicích) přednášku o tom, jak se vězni mají dobře. Byl tam vystaven jídelní lístek a lidé žasli, jak se máme. A zatím to byl opsaný jídelní lístek pro nemocné: jedni měli třeba vepřové maso, jiní uzené, hovězí atd. Rozepsalo se to tak, že se uvedlo, že vězňové mají v poledne vepřové, k večeři uzené. A lidé nám div nezáviděli. Byla tam i televize. Na tu chodili ti, kdo splnili normu anebo si udělali socialistický závazek. Tito směli v neděli i na hřiště. Lidem se ovšem vykládalo, že je to pro všechny. Jedna manželka dokonce vyčítala pro takové řeči svému zavřenému muži: „Tož proto ty nechceš, abych požádala o milost, protože ty se tu máš lepší než doma."

Předem jsme si vymýšleli nějaké veselé historky, abychom „plácali" při návštěvě. Věděli jsme, že kdyby naši věděli, jak nám je, plakali by do příští návštěvy. A tak jsme jim dost „cigánili". Míval jsem rád návštěvy svého bratra Fana. Uměl se totiž rychle vpravit do úlohy návštěvníka, který umí leccos propašovat a ve vhodném okamžiku říct leccos, co nemohl říct před bachařem. Mé sestry bývaly ustrašené, bachaři jim naháněli hrůzu a tak se chovaly „vzorně"; mluvili jsme jen o „rodinných" věcech. Když však přišel bratr Fan s Jožku, to už se zakrytě povídaly i zprávy, po kterých jsme my vězňové dychtili. Když člověk totiž přišel z návštěvy, musel se všem „vyzpovídat" z toho, co se dozvěděl. Někdy jsme se dozvěděli

 

mnoho politických věcí, když byl u návštěvy dobrý bachař. To se pak debatovalo, plánovalo, atd.

Ještě se zmíním o návštěvách maminky. Předem nutno předeslat maličkou věc: matka mi už od dětství dávala za vzor velmi hodného chlapce Jožku Moštkového. Při každé příležitosti. A tak jsem měl na něho vlastně trochu vztek, že byl tak hodný a já rošťák. Oba jsme byli vysvěceni na kněze a ve stejný den jsme měli primici v rodišti. Později se stal tajemníkem arc. Prečana a pak Dr. Matochy. Byl jsem zavřen v r. 1948. Když přišla matka na návštěvu, bylo jí divné, proč jsem dělal něco, zač jsem zavřen. Vždyť Jožka Mostků je také kněz a není zavřený. To bylo těžké vysvětlovat. Věděl jsem, že soud byl inscenovaný, že to, zač jsem byl odsouzen, jsem nikdy neudělal, ale maměnce jsem to říct nemohl.

Za rok přišla znovu na návštěvu a říká mně: „Tonečku, ani nevíš, jak su ráda, že si zavřený, aj Jožka Mostků je zavřený..."

Tu jí řekl insp. Pudelka: „Matko, vy jste ráda, že máte syna kriminálníkem?"

A ona povídá: „Su ráda, protože dnes je každý dobrý kněz zavřený, aj Jožka Moštků je zavřený..." Od té doby jsem toho Jožku měl raději, protože mně to u maměnky „vyžehlil".

S bolestí vzpomínám na její poslední návštěvu. Byla už totiž těžce nemocná se srdíčkem. Vzhledem k tomu, že jsem byl tzv. „nebezpečný prominent", tak jsem neměl návštěvu jako jiní, ale musel jsem jít k panu osvětářovi. Ona nemohla po schodech, načež on jí řekl: „Tak zůstaňte tady." Stála tam na schodech a mluvili jsme. Chuděra jako by měla dodýchat. Říkám: „Maměnko, běžte domů, protože vám to nedělá dobře a mně taky ne." Tak jsem sám žádal o přerušení návštěvy. To byla její poslední návštěva ve Valdicích (1959).

 

Musím se zmínit o lékařích ve vězení. Jak na Mírově, tak v Leopoldově byli lékaři političtí vězňové. Byli to velmi obětaví lidé. Je třeba vyzvednout MUDr. Velena Šlechtu, Dr. Krbce, Dr. Šmída a celé lékařské osazenstvo. Na Mírově to byli Dr. Koch, Dr. Kochan, Dr. Havelka, Dr. Hlaváček, Dr. Poledník a ještě jeden, bývalý majitel pražského sanatoria, jehož jméno si nevzpomínám. Kdyby nebylo těchto lékařů, mnoho lidí by tam bylo zemřelo. Vzpomínám si na vypravování jednoho vězně, kterému pila nařízla čtyři prsty na ruce. Rychle ho dopravili do nemocnice. Dr. Krbec se chystal mu prsty ošetřit a přišít. Bachař mu však řekl: „Krbec, čo to robíte? Padla!" Krbec mu řekl: „Když mu to nepřišiju, tak přijde o prsty." Načež „humánní" bachař povídá: „To ma nezajímá, padla!" A operace se nekonala. Druhý den mu prsty uřízli. S tím vězněm jsem se sešel později ve Valdicích. Jmenoval se Vondráček.

V Leopoldově jsem měl potíže se žlučníkem a Dr. Jiří Krbec rozhodl, že budu operován 4. srpna. Jenže dva dny předtím ho odtáhli do Ruzyně. Tak byla operace odložena. Často jsem zvracel a nesnášel jsem nic, kromě melty a chleba. Někdy v říjnu jsem dostal chřipku. Měl jsem horečku, potil jsem se. Ráno jsme volali lékaře, ale bachař ho nezavolal. Ani druhý den ho nezavolal. To už mi bylo lépe, ale ještě jsem měl horečku. Třetí den, když jsem už byl skoro „fit", přišel pro mne bachař: „Do nemocnice!" Namítl jsem: „Dnes už nemám horečku," ale šel jsem. Horečku jsem už opravdu neměl. Tak jsem byl ihned dán do korekce, protože jsem „nerobil dva dny".

Za týden přijel Dr. Krbec. Hned 4. listopadu 1955 mě operoval na žlučník. Když jsem se hlásil z nemocnice na pracovišti a říkal jsem mu své jméno, řekl mně: „Vaše měno na nezajímá, pre mňa ste iba číslo." A potom prý: „Člověk, to

 

zní hrdě!" jak říkal Gorkij. Vzpomínám si, že jsem to psal domů, že chci jít na operaci a naši mi napsali, abych počkal, až přijedu domů. Když byl čas k návštěvě, měl jsem už po operaci. Přivedli mě do hovorny a naši začali: „Všeci ti vzkazujú, že se nemáš nechat operovat!" A já jim povídám: „Už jsem po operaci," načež oni: „Bože, to je dobře." Báli se, abych nezůstal na stole mrtvý. Nemohli vědět, že jsme tam měli své lékaře, kteří byli vězněni tak jako my a všemožně se starali, aby nám pomohli.

Z dominikánů byli zavřeni: P. Habáň, P. Braito, P. Dacík, P. Jiljí, P. Veselý, P. Valentin Fojtů, P. Rafael, P. Aquinas Gabura, P. Alfons a konečně já Jakub. Ostatní bratři byli internováni to je nutno počítat také. Ta internace bývala mnohdy horší než vězení. Ve vězení záleželo hodně na tom, jací tam byli bachaři. V internaci, jak jsem se dozvídal, bývali mnohokrát sadističtí esenbáci. Měli hroznou radost, když mohli týrat bezbranné. Dozvídali jsme se to později třeba od P. Bárty, františkána, který utekl z Želiva, a pak i od jiných kněží, kteří tam byli zavřeni. Prostě to nebyla jen pouhá internace, jak to tvrdil Zápotocký: „Řeholníky jsme nezrušili. Jenom jsme je dali dohromady. Oni totiž mají heslo „Modli se a pracuj". Tak aby se tam mohlo společně modlit a společně pracovat." Byl to výsměch pana Zápotockého. Kněží to však vzali s humorem a statečně ukázali i tam, že prostě to, co hlásají slovy, dovedou také prožívat celým svým životem.

Komunistické pronásledování duchovenstva sledovalo jak izolování kněží od ostatního lidu, tak zastrašení celého tohoto lidu. K tomu sloužily všechny ty procesy. K tomu sloužila i aféra s „čihošťským zázrakem". Byl o tom natočen i film. Farář z Čihoště prý upravil hlavu Krista na kříži tak,

 

aby se točil směrem na východ, kdykoliv on něco kázal. Ten film prý propadl i v Praze. Dozvídali jsme se o tom od příchozích spoluvězňů. Prokurátor Čížek, který byl nechvalně známý z procesu, tam snad hrál toho faráře. Byl prý i špatně oblečen měl trojhrannou čepici. Pražané se tomu prý chechtali: na kazatelnu mu dali misál a jiné věci, které tam nepatří.

Osobně jsem toho faráře neznal, ale dopisoval jsem si s ním. Byl totiž předtím v jiné obci na Zuličsku. Chtěl tehdy, abych tam šel na misii. Jenže nám tehdy zrovna onemocněl jeden z otců, tak jsem musel zaskočit jinam. Poslal jsem tam P. Mikulčíka a P. Rozára. Ti tam byli na misiích. Byl to velmi horlivý kněz. Právě proto, že byl tak horlivý, musel po 48. roce pryč, protože se o tom tak usnesli „strýcové" v akčním výboru.

Noviny se tehdy rozepsaly o tom, jak to tam prý ohromně elektricky zařídil. Přitom on to byl takový člověk, u něhož se projevilo pozdní povolání byl to původně zemědělec, který se tak bál elektriky, že kdykoli mu praskla žárovka nebo shořela pojistka, šel k sousedovi, aby mu ji šel spravit. Sám potom tvrdil před konzistoří, že vůbec nevěděl o tom, že by se tam něco hýbalo. Měl normální kázání a právě ve chvíli, když bylo evangelium „...mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte..." (Jan 1, 26), ukázal na svatostánek a mluvil dál. Po mši mu najednou přišli lidé vykládat: „Velebný pane, ten kříž se naklonil!" Byl překvapen a zavolal si pár svědků. Načež lidé začali dosvědčovat, že to viděli. A třetí neděli, tedy přes jednu neděli, se to stalo zase. Byli kněží, kteří za tím stáli. P. Slavíček, který byl zuličským děkanem, byl zavřený taky a nakonec se z toho zbláznil. Jenom vykřikoval: „Čihošť je pravá! Na tom trvám! Od toho neustoupím!"

 

Aniž byl nějaký soud, faráře sebrali a nikdo neví, kde byl. Podle všeho ho mučili, jak to líčila jedna úřednice. Pak prý najednou přišel rozkaz, že ho musejí zachránit. Tak ho dali do vládního sanatoria. Ta úřednice tvrdila: „Hodili na stůl kupu masa, že nebylo možno poznat, že je to člověk."

Později na svobodě jsem se ohledně „čihošťského zázraku" dozvěděl něco od paní ing. Jarmily Potůčkové-Taussigové. Řekla mi: „Byla jsem volaná z Olomouce k výslechu k náměstkovi ministra Kudrnovi. Ptali se mě tam, jaké mám zkušenosti s metodami bezpečnosti a kdo myslím, že to zavedl a při jaké příležitosti. Vypovídala jsem o řadě provo

v

kácí a jmenovala jsem také Cihošť. V tom rozrušení jsem si to převrátila a spletla jsem si faráře s kostelníkem. Načež všichni tři vyšetřovatelé se srdečně rozřehtali a řekli: „Hahaha, ten kostelník dokonce nebyl nikdy zavřen! A vy nám tady říkáte, že on byl obětí." Vyrozuměla jsem z toho, že ten kostelník byl vlastně jejich spolupracovníkem. Pak se jeden obrátil k druhému a povídá: „Mám dojem, že ten kostelník žije. Tomu se nikdy nezkřivil ani vlas na hlavě."

Stejný cíl teror a zastrašování sledovaly i procesy s duchovními. Byl to třeba opatský proces, ale opati tam byli jenom dva: P. Machálka a P. Vít Tajovský. P. Machálka měl mít ve zpovědnici revolver, a to tam, kde klečí kajícník. Než by se k němu dostal, tož by ho čtyřikrát zabili. A samozřejmě to vyfotografovali, jak má revolver schovaný v klekátku. V Zelivě zas měli mít tisíce úplně nových dolarů. Ukazovali to vyfotografované v novinách, když jsme ještě byli v kriminále, a psali tam, že prý to měli na nákup zbraní. Dostávali to prý od kontrarozvědky, aby tady dělali nějaké nepořádky a zmatky. Pak tam byl P. Braito. Oni se totiž spletli. Mysleli, že P. Braito jako nejznámější dominikán je zrovna také jejich provinciálem. A tak to chudák odnesl. Z jezuitů tam byl P. Šilhán jako provinciál; P. Kajpr jako nejvzdělanější jezuita, jakého jsem kdy viděl; původně byl mlynářský stárek, potom šel na gymnázium; měl úžasnou paměť dovedl přesně citovat autora anglicky, francouzsky aj.; zahynul v Leopoldově. Předtím byl totiž asi čtyři roky v koncentráku, odkud se vrátil s podlomeným zdravím.

Pak tam byl P. Mastiliak z Ústavu pro východní církev. Pro ně to byla výchova špiónů. Tak byl zavřený jako špión. Když jsme ho viděli poprvé, byl jak panenka. Prostě žil spíše hlavou a duchem v nebi. Když ho viděl Franta Ouřadů, tak řekl: „Jestli je ten člověk vatikánský špión, tak já jsem císař habešský." Prostě o politice nic nevěděl.

P. Jarolímek nepřežil vyšetřování. Většinou dostali doživotí nebo dvacet let. P. Braito měl 15 let asi jenom proto, že ho brali jako cizince, jako „Taliána".

Když je odsoudili, tak ihned provedli noční přepady klášterů. V noci najednou vtrhli do klášterů: „Vezměte si do aktovky své věci, to nejnutnější!" a internovali je. Všechny je svezli do Broumova, do Želiva aj. Všechny řády dali dohromady. Každý si mohl vzít jen občanskou legitimaci, nějaké doklady, breviář, trochu prádla prostě to, co se vešlo do aktovky.

Potom vyšel dekret, ale nikoli o zrušení řádů, nýbrž takový, aby byl Západ spokojený. Řekli tedy: „My jsme řády nezrušili. My jsme jim jenom vzali budovy a tak jsme jim zamezili možnost práce."

Kdykoli se nás v cizině někdo zastal, tak Dr. Heidu prohlásil v OSN, že u nás nejsou žádní političtí vězni. Podle

 

Širokého jsme nebyli političtí vězni, nýbrž pouze „státem potrestaní zločinci". Dr. Heidu s klidem prohlásil v OSN, že u nás neexistují tábory a ostnaté dráty. Když ho potom zavřeli, dostal se na „Erko" na Jáchymovsko, tedy tam, kde se mele uran. Sotva tam přišel, tak to bylo samozřejmě „haló". Vím to z vypravování spoluvězňů. Vězni ho chytili a tam, kde byly ty dráty nízké (to se stupňovalo napřed dva dráty, pak šest drátů a tak to šlo až po ostrahu), s ním protřepali mezi dráty, až se o ně důkladně poškrábal. Říkali mu: „To jen, abys věděl, že ty dráty tady skutečně jsou!"

Od P. Valáška jsem se dozvěděl, že vězni chtěli Dr. Heidu zlikvidovat tím, že ho hodí do žumpy s fekáliemi. Ovšem P. Valášek a P. Sáša ho vtáhli na světnici a prohlásili: „Jenom přes naše mrtvoly!" Takhle ho udržovali po tři měsíce, než dostal nějaké peníze. Dávali mu vždy ze svého kapesného, aby si mohl koupit nějaké to pivo nebo kousek salámu a podobně. Jednali skutečně tak, jak je psáno v evangeliu, že nepřátelům se má odpouštět a naopak, když ti někdo ubližuje, ty mu dělej dobře.

Když byl Dr. Heidu propuštěn, tak byl nějakým funkcionářem vysokého učení stranického školení v Praze. Napsal P. Valáškovi dopis, kde mu děkoval. Psávali si pak k vánocům a k velikonocům.Taky mu psal, že mu vymůže, aby šel na některou faru. Načež P. Valášek odpovídal: „Buď půjdeme všichni nebo sám nepůjdu." Dr. Heidu se potom dostal do obrodného procesu a vyhodili ho.

Celkem nás bylo zavřeno přes dva tisíce kněží. Pokud počítáme také internované kněze, bylo nás až 4000. Řádové sestry byly internovány také, některé byly uvězněné, např. liptálské dominikánky. Když jsem po létech žádal všechny sestry, aby mi to napsaly, tak mi krásně odpověděly sestry Slovenky: „Otče, prosíme, nechtějte to po nás. My jsme to položily na misku utrpení Pánu Bohu. Nechceme na to vzpomínat."

7.

V československých věznicích jsem se setkal s pozoruhodnými lidmi. Dozvěděl jsem se od nich závažné skutečnosti, které by neměly upadnout v zapomenutí. O některých jsem se už zmínil. O dalších bych se rád zmínil zvlášť.

Když jsem byl ještě na Borech, tak jsem se jednou dozvěděl od bachařů, že byl zatčen generál Kutlvašr. Někteří bachaři zuřili, jiní se rozplakali. Znali ho a vypravovali o něm: „To byl dobrej generál, já jsem pod ním sloužil, víte?" Nadávali na režim: „Dávají zavírat takové lidi, kteří mají zásluhy o naše osvobození!" Osobně jsem se s ním setkal až na Mírově v roce 1949. Mezi novými příchozími byl také gen. Kutlvašr. Byl dán do cely vedle naší. Když jsme ho viděli poprvé, jak chodí vzpřímen a tak jaksi lehce, začali jsme mu říkat „panenka". Když jsme se spolu trochu oťukali, stali jsme se velkými kamarády. Generál Kutlvašr „spadl" do kriminálu se skupinou zvanou „Šeřík". On s ní neměl vlastně nic společného. Odpovědnost za to nese jistý Miroslav Gregar. Tento chlapec byl dost úchylný. Bydlel původně v Jihlavě. Jeho otec byl kolaborant a odešel s rodinou do Prahy. Protože se ale nevědělo, jak to bude vypadat, tak maminka byla v lidové straně, otec u komunistů a chlapec v Komsomolu. Když ale potom byl „únor", tak maminka zůstala u lidovců a ježto tatínek byl u komunistů a syn v Komsomolu, potřebovali mít pojištěná záda. Proto

 

Miroslav Gregar, mladý medik, spolu s ještě jedním mladíkem zašli ke generálu Kutlvašrovi a řekli mu: „Zakládáme skupinu „Šeřík". Kdyby náhodou šlo něco dělat proti této vládě, vzal byste to, pane generále?" On jim odpověděl: „lnu, uvidíme."

Dopadlo to tak, že Kutlvašra zavřeli a oba kluky s ním. Kutlvašrovi hrozil trest smrti, ale dostal milost a doživotí snad proto, že byl v tom pražském povstání. Jeden z těch vysokoškoláků dostal trest smrti, kdežto druhý, Gregar, vyvázl s doživotím jenom proto, že dělal notorického blba. Advokát, nějaký Žid, tehdy ještě ve flóru, ho uhájil na to, že je částečný blázen. Byl jsem s ním na cele. Pořád psal novou ústavu, protože si myslel, že to každou chvíli praskne. Do roku 1951 se ve vězení choval slušně. Když nastal na Mírově strašný hlad, tak nás začal udávat, stal se udavačem. Proto mu každý měsíc povolili balíček. Řekl jsem mu otevřeně: „Podívej se, ty seš práskač!" On mi na to řekl: „Pater, kdybych věděl, že za to dostanu další dvoukilový balík s jídlem, tak jim klidně udám vlastního tátu." Tento zkrachovalý medik měl tedy jedinečnou „morálku", a to i po sexuální stránce a veřejně! Bylo to nechutné. Měl štěstí, že seděl mezi kněžími. Ostatní vězni by ho zbili a zmlátili.

Generál Kutlvašr se choval ve vězení velmi ušlechtile a důstojně. Byl to velmi jemný člověk, ale vždy prostý. Musím o něm říci jednu věc, která mu slouží opravdu ke cti: nikdy se nedral do popředí. Když tehdy ještě jako mladý legionář bojoval u Zborova, tak tu bitvu vyhrál on, nikoliv Syrový.

Zakusil nejen Mírov, ale také to strašné likvidační zařízení v Leopoldově. Dočkal se svobody a vrátil se domů. Zemřel až doma. Je pochován v Olšanech. Gregar se dostal

 

také na svobodu. Pracoval někde v JZD u Prahy. Když nás okupovali Rusové v roce 1968, tak byl Gregar vyfotografován v novinách, poté co rozšiřoval „Zprávy".

Nevím, zda byl generál Kutlvašr rehabilitován. Jenže on rehabilitaci nepotřeboval. Stejně jako ji nepotřebujeme ani my. Spíše ji potřebují ti, kdo nás špinili a odsoudili. Generál Kutlvašr byl muž, který se o vlast skutečně zasloužil. Proto na něho s úctou vzpomínáme.

Nikdy jsem si nemyslel, že se v životě dostanu tak blízko k tak slavnému vojákovi, jako byl Jan Syrový, armádní generál, později náčelník hlavního štábu, ministerský předseda a ministr národní obrany. Už ve škole jsme o něm mnoho slýchali. Legionáři mu říkali „hrdina od Zborova" či „zborovský Žižka".

Rozhodně jsem netušil, že se s ním setkám za takovýchto okolností. Když nás v dubnu 1949 odváželi z Borů „z Kremlu" na Mírov, přidali k nám v Hradci Králové mj. také generála Syrového. Po čase jsme společně začali chodit do práce. Prosili jsme generála Syrového, aby nám vypravoval své zážitky z dob války a z doby první republiky a protektorátu. Vzhledem k tomu, že pod generálem Syrovým sloužil jako legionář také Kutlvašr, nechal jsem si o něm vypravovat. Syrový si ho velmi vážil jako statečného vojáka a výborného velitele. Řekl mně i ostatním: „Byl to ve skutečnosti generál Kutlvašr, kdo velel bitvě u Zborova a kdo ji vyhrál. Vítězství v této bitvě mi bylo neprávem připisováno."

„Jak to tedy bylo u Zborova?"

Když měla být bitva u Zborova, jeli jsme tam s generálem Céčkem. Na cestě vybuchl granát. Vyrazil mi oko a Céček měl celá záda posetá střepinami. Zavezli nás do nemocnice. Druhý den jsme však z nemocnice utekli. Pokračovali jsme dál

 

směrem ke Zborovu. Když jsme tam dojeli, bylo už po bitvě. Vyhrál ji kpt. Kutlvašr.

Pamatuji si, jak gen. Kutlvašr na mne občas zavolal z okna, když jsem na cele hrál na harmonium a připravoval zpěvy pro vězeňské bohoslužby: „Zahrajte „Hoši od Zborova"!" Jeho spolubydlící říkali, že kdykoliv se ozvala tato píseň, Kutlvašr se pokaždé rozplakal.

Řekl jsem Syrovému, že jsme se ve škole učili, že ztratil oko v bitvě u Zborova. On na to: „To byla legenda. Protestoval jsem proti šíření této legendy."

„U koho jste protestoval?"

„U T. G. Masaryka. Třikrát jsem proti tomu protestoval, ale marně. Stěžoval jsem si Masarykovi, že to není pravda. On se ale jenom usmál a nakonec mi řekl: Tož, Jendo, nechej to tak. Lidé mají rádi legendy. Ať je nějaká legionářská tradice."

„Kdyby to aspoň nebylo v čítankách," posteskl jsem si Masarykovi.

Generál Syrový pak vypravoval o legiích a říkal: „Popis bitvy u Zborova není správný. Vedl jsem si přesný deník, co která skupina kdy udělala a co legionáři podnikali. Když pak byl jejích celostátní sjezd a bratři tam začali vypravovat různá hrdinství, byl jsem tam také." Přerušil jsem je, vytáhl jsem svůj deník a povídám: „Tak to nebylo. To se nestalo, to jsme neudělali... Jenže legendy se šířily rychleji. Víckrát už jsem na jejich sjezdech nesměl číst svůj deník" a dodal: „Čím byla delší doba, tím více se rozrůstalo hrdinství."

Zmínil se také o Gajdovi: „Gajda byl výborný a statečný voják, ale velký dobrodruh. I v Rusku podnikal věci na vlastní pěst, až jsem ho nakonec musel propustit z legií. Bylo to takto: Zmocnil se jednoho města a pověsil tam bolševiky. Brzy však

 

bylo město dobyto zpět. Potom šlo Gajdovi o život. Tehdy jsme si řekli: nemůžeme ho v tom nechat. Odrazili jsme nápor bolševiků, zachránili jsme ho, ale potom jsem mu řekl: vylučuji vás z legií."

Syrový vypravoval o tom, jak legionáři objížděli půl světa, aby se dostali domů. Legionáři se těšili, jak budou v Praze slavnostně uvítáni. Byli vsak trpce zklamáni. V Praze se nás polekali. Obávali se, že by legionáři mohli provést převrat. Tak přišel příkaz: Demobilizovat legionáře v Budějovicích a v Táboře! Chlapci brečeli nad takovým nevděkem.

Když jsem přijel do Prahy, jmenovali mě náčelníkem generálního štábu, ale neměli pro mne v Praze byt. Tak mě vozili jako medvěda po Čechách, i do Košic a Bratislavy apod. Všude jsem musel mluvit o legiích. Teprve až odjel francouzský vojenský atašé a uvolnila se jeho vila, potom jsem se mohl nastěhovat do Prahy. Několikrát jsem se snažil vzdát všech vojenských funkcí, protože jsem antimilitarista, ale oni mi to nedovolili. Chtěl jsem se věnovat stavitelské práci. To mě baví. Když jsem chtěl mluvit do stavby opevnění, nebyl jsem poslechnut. Postavili je a já jsem tehdy nařídil cvičné manévry v těchto opevněních. Zjistilo se, že je to k ničemu. Sotva tam vystřelili dvětři rány, museli vyběhnout ven, aby se neudusili. Spor o špatně postavené pevnosti měl svou dohru: byl jsem zbaven náčelnictví v generálním štábu. Jmenovali mě jen inspektorem armády (kdysi to dělal básník Machar).

„Jak jste se vlastně stal ministerským předsedou?"

„To bylo tak. Před obsazením Sudet začali lidé najednou demonstrovat. V září 1938 byla velká demonstrace přímo na Hradčanském náměstí. Lidé se nahrnuli až na Hrad s pokřikem:

 

„Dejte nám zbraně půjdeme na ně!"

Byla to demonstrace proti zákulisní politice a proti Benešovi, o němž se soudilo, že to chce nějak politicky zaretušovat. Na Hradě ovšem nepochopili, že to je proti Benešovi.

Já jsem zrovna seděl na ministerstvu národní obrany. Najednou za mnou přišel ministr Machník a povídá: „Jene, volá tě Hrad."

Telefonoval prezident Beneš, abych tam ihned přijel. Přijel jsem tam a prezident mě žádal: „Uklidněte ty lidi! Řekněte jim, že hranice nepustíme! Řekněte jim, že půjdeme do toho!"

Vystoupil jsem tedy před lidi a řekl jsem jim: „Jsme připraveni hájit svou vlast! Armáda je v dobrém stavu! My se nedáme! Máme pevnosti! Nebojte se, věc je ve vojenských nikou! Armáda spím svůj úkol!"

Nato se ozvalo skandování: „Ať žije generál Syrový! Generál do vlády! Syrový do vlády!"

Zdálo se, že se lidé začnou rozcházet. Vrátil jsem se na chodbu. Tam stál prezident a ptal se: „Neměl bych také promluvit?"

Odpověděl jsem mu: „Raději ne, pane prezidente. Vždyť je to vlastně demonstrace proti vám. Lidé chtějí silnější vládu, ve které by byla zastoupena armáda. Je to proti vám, politikům."

Prezident řekl: „Musím nějak změnit vládu."

Poroučel jsem se. Nasedl jsem do auta a jel jsem domů do Dobřichovic.

Druhý den ráno, když jsem chtěl jet na ministerstvo, tak jsem si koupil České slovo a tam čtu: Prezident jmenoval novou vládu. Ministerským předsedou je Syrový. Pak tam byl

 

nějaký Havelka a řada jmen nových ministrů. Tak jsem řekl šoférovi: „Zatočte a jeďte na Hrad!"

Dojeli jsme na Hrad a já hned spěchám k prezidentovi a říkám: „Pane prezidente, jak to, že já jsem ministerským předsedou? Vždyť jsme o tom vůbec nemluvili! A také, když už jste mě chtěl jmenovat, tak jste mi měl dát možnost vybrat si lidi! Vždyť já ty lidi vůbec neznám a jako předseda s nimi mám spolupracovat! Navíc nejsem žádný politik. Nevyznám se v politice. Já to nepřijmu!"

Načež prezident Beneš mi řekl: „Jako velitel branné moci vám to nařizuji!" Tak jsem srazil kufry a stal jsem se ministerským předsedou.

„Co bylo dál?"

„Mobilizovali jsme."

„A vy jste si, pane generále, opravdu myslel, že bychom se Němcům ubránili? Vždyť jste nebyl spokojen se stavem našeho opevnění."

„To je pravda, ale určitě bychom se byli ubránili. Kdyby nebylo obsazeno Rakousko, mohli jsme jít do války. Nejméně půl roku bychom se ubránili. Do půl roku by se mohlo všelicos přihodit. Jenže na jihu ještě nebylo ani dokončeno opevnění. Kdyby Němci prošli od Ostravy k Vídni, byl by to kotel, ve kterém bychom zahynuli, protože Maďaři mezitím slíbili Němcům také průchod. Němci měli dohodu s Maďarskem a s Polskem také. Podle mobilizačního plánu to bylo tak, že byla tři pásma: První sled byla západní hranice, druhý Brdy, třetí Českomoravská Vysočina a v nejhorším pak ústup do Rumunska. Cechy byly na západě i na severu opevněny. Pak však přišel Mnichov a to byl konec. Vláda byla donucena přijmout

 

Mnichov, protože jinak bychom tu už asi nebyli. Němci byli ve velké výhodě. Padlo by jistě mnoho lidských životů."

O tom, jak vlastně došlo k té kapitulaci, podle gen. Syrového aj. přímých svědků, se kterými jsem seděl ve vězení, jsem se již zmínil na jiném místě těchto svých vzpomínek.

Za zmínku však stojí jedno svědectví, které mi předal major Bruno, důstojník čs. armády. Byl u koní a také jezdil Velkou Pardubickou. Vyprávěl nám takovou zajímavou věc, kterou málokdo ví. Když se jednalo o to, zdali přijmeme kapitulaci nebo ne, Syrový byl pro to, abychom se hájili, ovšem hájil to pouze do března, než bylo obsazeno Rakousko. Do té doby však vytrvale razil zásadu „hájit se". Politikové v čele s Benešem byli pro kapitulaci. „V tom jsem se," uváděl maj. Bruno, „náhodou vypravil na Hrad. Šel jsem se tam jenom podívat. Měl jsem tam kamaráda. Byl velitelem hradní stráže. On mi najednou říká: „Pojď se podívat!" Šel jsem za ním a vidím, že tam přijelo auto. Z auta vystoupil arm. generál Krejčí. Byl to náčelník gen. štábu. Volným pomalým krokem vystupoval. Samozřejmě jsme mu zasalutovali. Vešel dovnitř, ačkoli tam zřejmě neměl co dělat. My jsme si pak prohlíželi ty chodby. Najednou slyšíme dva výstřely. Armádní generál Krejčí šel zpátky, nasedl do auta a odjel. Podnikl věc, kterou nesmí udělat žádný velitel, totiž opustil hlavní stan, který byl v Praze. Odjel do Krkonoš na pevnosti. A přitom právě tehdy se jednalo, zda přijmout kapitulaci nebo ne. Major Bruno pak zjistil, že generál Krejčí střelil po Benešovi se slovy: „Vy jste zrádce!" Do té rány mu prý skočil Hodža. Potom bylo skutečně v novinách, že Hodža byl zraněn a že ho odvezli na Riviéru. Tak se Hodža dostal mimo protektorát. Zajímavé bylo,

 

že Němci nic neudělali gen. Krejčímu. Šel do penze hned po odstoupení hranice Němcům.

Syrový zůstal předsedou vlády. Beneš mu potom doporučil na své místo Háchu, který se bránil, že nerozumí politice. Později jako ministr národní obrany docílil s Němci úmluvy o prodeji čs. zbraní, které si Němci jinde, třeba v Maďarsku, sami vzali. „A tím," jak říkával, „jsem se stal zbytečným. Proto jsem 15. března složil úřad a vrátil jsem se do Dobřichovic. Říkal jsem si, že voják má umět čekat, až přijde jeho doba. Po válce, v květnu 1945, jsem chtěl mluvit do rozhlasu, ale nebylo mi to dovoleno. Zato mě postavili před soud a dávali mi za vinu, že jsem vítal Hitlera na Hradě. Nabízeli mně, že půjdu od soudu domů, když budu svědčit proti Beranovi, aby mu mohli dát provaz. Odmítl jsem to. Tak mne nazvali prvním fašistou, protože jsem bojoval s legiemi proti bolševikům. A tak jsem dostal dvacet let."

Generál Syrový byl voják, který si potrpěl na důstojnickou čest, jako většina těch důstojníků ze „staré gardy": Janoušek, Mrázek, Píka, Kutlvašr, Pelich. Setkal jsem se s ním potom i v Leopoldově. On tam byl odvezen dříve, já až v roce 1955. Teprve v roce 1956 jsem ho znovu uviděl a mluvil s ním.

Navštívil jsem pana generála v Praze hned v roce 1961. Bydlel strašně bídně. V jedné světničce, která byla přepažena jen kredencem a dekou a spával v knihách, které byly po zemi, protože tam neměl místa. A přece byl veliký v tom, že nezatrpkl. Byl si vědom toho, co pro republiku udělal, i toho, čeho se pro ni musel vzdát (byl stavitelem a měl své povolání raději než vojančinu) a nakonec se mu ta vlast tak odvděčila...

 

8.

První noc na svobodě jsem přespal u svého bratra v Brně. Druhý den jsme se jenom dohadovali, jak to oznámit mamince. Měla už osmdesát pryč. Nakonec to vyřešil bratr. Prostě zatelefonoval druhému bratrovi a ten šel k ní a pomalu ji připravoval. Právě šla na májovou pobožnost. Řekl jí: „Mamko, všeci idú dom. Možná, že Tonek přijde taky." Ona se na něho podívala a řekla: „Proč to na mě hrajete? Vždyť já dobře vím, že on přijde!"

Druhý den jsem přijel rychlíkem. To už se sjeli všichni příbuzní, což bylo trnem v oku státní bezpečnosti. Mám totiž hodně synovců a neteří. Všichni měli auta a všechny jejich děti chtěly jet naproti strýčkovi. Takže jsem jel do Vlčnova jak pan prezident v konvoji aut. Lidé samozřejmě drželi se mnou. Komunistům nikdy nevěřili. Komunisté tam nedlouho předtím násilně přes četníky zřídili JZD. Měli jich tedy plné zuby. Když jsem přijížděl, tak jsme jeli v ovacích. Pak přišlo setkání s maminkou. Potom jsem šel na tatíčkův hrob. Tam si mně lidé začali stěžovat. Dával jsem jim za pravdu. Bratři mě upozorňovali: „Člověče, vždyť ty se tam dostaneš zpátky! Řekneš někomu: „Máte pravdu," a on řekne: „Však páter Zemek sám to tak říkal," a už tam budeš zpátky."

Chápal jsem je. Můj bratr Fan, protože byl před osmačtyřicátým rokem jedním z vedoucích pracovníků v První brněnské a nevstoupil do komunistické strany, nýbrž naopak chodil do kostela, skončil jako obyčejný kreslič. Druhý bratr vyletěl také a sestra učitelka jim to odmítla také. Když se bránila, tož ji přehazovali z místa na místo.

 

Zanedlouho jsem začal objíždět některé z těch, které jsem poznal ve vězení. Navštívil jsem pana Mikulce, kterého jsem poznal v Brně na Cejlu. Vnutil mi kopu vajec, kilo másla a já nevím, co ještě. Takže jsem tam potom už raději nechodil. Nestál jsem o takovou hmotnou pomoc. Pravda, potřeboval jsem střechu nad hlavou, protože můj domov klášter byl rozehnaný. Usídlil se tam nějaký úřad. Hledal jsem však především spřízněnou duši. Věděl jsem, že se musím dát znovu do práce na duchovním poli. Střechu nad hlavou jsem pak našel, potom i zdroj obživy, ale pramálo dělníků na vinici Páně.

Přístřeší mně a ještě jednomu knězi poskytla jedna stará paní jménem Blížencová z Brna. Bylo to v době, kdy se od nás mnozí odvraceli a štítili se nás, kdy nám prostě málokdo podal ruku. Naštěstí pro nás nebyla docela normální. Před rokem totiž ztratila svého manžela, kterého měla velmi ráda. Byla z toho dočista zmatená. Jen ona nám poskytla útulek. Byli jsme dva kněží a tak jsme si oba slíbili, že ten, který z nás přežije, že se o tuto stařenku postará až do její smrti. Zbylo to na mně. A já to chci splnit. Koneckonců kážeme, aby se lidé starali o své staré rodiče nebo o jiné staré a opuštěné lidi; tak proč bych to nedělal já. V tom je krása našeho náboženství. Pan Ježíš říká, že jsou dvě největší přikázání: milovat Boha z celého srdce a bližního jako sebe samého. Proto nás naučil té krásné modlitbě Otčenáš říkáme tedy „náš" a ne „můj". Všichni lidé na světě jsou bratři a sestry. Máme si navzájem dělat radost a pomáhat si a nikoliv si ubližovat. Kdyby toto dovedli různí politikové a snažili se to uskutečňovat, nebylo by válek, nebylo by ani žádného nepřátelství, zkrátka nebylo by mezi námi ničeho, co by nám přinášelo bolest a zármutek.

 

V roce 1961 jsem navštívil sestry kongregace „Dcery Nejsvatějšího Spasitele". Působily kdysi při znojemské nemocnici. Často jsem u nich sloužíval mši svatou. Nyní byly v Letovicích. Sotva jsem tam přišel, přiběhla ke mně jedna ze sester a říkala: „Otče převore, já věděla, že neumřu. Já jsem nesměla umřít, protože mám pro vás vzkaz: u nás umíral podplukovník Wiesner. Před smrtí si nás zavolal a řekl: „Sestry, tváří v tvář smrti nemohu odejít s tímto těžkým hříchem na věčnost. Vyřiďte panu převoru Zemkovi vy se jistě dočkáte jeho návratu některá z nás určitě řekněte panu převorovi, že ty zbraně, o kterých se tehdy psalo, ty jsem navezl do kláštera já bylo to z vyššího rozkazu byly jen vyfotografovány a pak jsem je zase odvezl."

Ostatních několik sester, které byly také při tom, to dosvědčily. Zjistil jsem, že pplk. Wiesner byl důstojník armády. Vojenská posádka byla tehdy jak ve Znojmě, tak v Louce u Znojma. Od nich tedy byly ty zbraně v klášteře. Při všech politických školeních to bývalo stále omíláno, že prý jsem to byl já, kdo nashromáždil plné sklepy zbraní. Dodnes to mají politrukové „zabetonováno" ve svých makovicích. Oni mě totiž pořád volají na státní bezpečnost. Ptají se mne na to a na to. Já jsem si ovšem řekl, a to jim opakuji nesčíslněkrát: „Jsem ochoten mluvit o věcech, nikoliv o lidech." Pokaždé jim říkám: „Neptejte se mě, co dělá paní Nováková nebo František Vopršálek, to jsou lidé, o těch nemluvím, poněvadž já nekádruji. Když řeknu, že František Vopršálek je hodný člověk, tak si řeknete: „Aha, pro Zemka, tak pro nás je špatný." A když řeknu, že František Vopršálek je zlý, tak vy si řeknete: „Aha, pro Zemka, tak pro nás je dobrej."

 

Oni mne však pořád volají kvůli různým hloupostem. Už jsem jim jednou řekl, že se mi zdá, že jenom pražské šlapky a páter Zemek se musí hlásit na bezpečnosti. Vydělávám si vlastníma rukama na chléb vezdejší a od nikoho nic nechci. Tak co mi kdo může? Tohle je zásada už papeže Jana XXIII., aby si kněz vydělával na své živobytí. To ostatní včetně bohoslužby ať dělá zdarma: má to dělat z lásky k Bohu. Předně se u nás nebudou hromadit žádné peníze, a pak nám je nikdo nebude závidět. Pokud jsou však kněží za duchovní službu v církvi placení státem, tak to ty lidi potom kazí. A nejenže kazí oni jsou za to zavázáni hrozným způsobem státu jako svému zaměstnavateli.

Na obživu jsem si tedy vydělával prací svých rukou. Pracoval jsem v První brněnské. Dělal jsem tam vazače. Nebylo to zdravé prostředí, protože se tam nedodržovaly bezpečnostní a hygienické předpisy. Myslím, že kdybych tam zůstal déle než těch sedm let, byl bych tam snad zahynul. Stále se tam například natíraly turbíny acetonovým lakem. Bylo nařízeno, že natírání turbín musí být v nějaké zvláštní hale. Jenže kvůli tomu, aby se ušetřilo za stavbu zvláštní haly, provádělo se přímo na střediscích. Dělalo mi to zle. Po sedmi létech jsem žádal o přeložení, ale narazil jsem. Je to zvláštní, jak nám křesťanům všechno slouží k dobrému. Vždycky mně pomohou právě tak zvaní nepřátelé. Já totiž nemám nepřátele, jenže oni se stavějí nepřátelsky a vždycky to pro mě dobře dopadne. Jistý pan Juřina mi nechtěl dovolit to, co odbory většinou povolují vězňům že když tam byli, tak se to mohlo započítat na dovolenou, apod., takže měl člověk dovolenou ne tři týdny, ale čtyři, a takové věci. Pan Juřina však řekl: „Ne!" Dílenští mistři se postavili a řekli: „Takového poctivého pracanta jsme tady

 

jako vazače ještě neměli!" Pan Juřina jim vynadal, že hájí faráře.

Sel jsem tehdy náhodou na zdravotní středisko, protože se mi ozývaly nějaké bolesti v zádech. Lékařka, která mne ošetřovala, zjistila, že mám něco s páteří a řekla: „Musíte změnit způsob práce!" Tak mě museli hned propustit. Šel jsem k Pozemním stavbám. Byl jsem tam osm let. Na to vzpomínám velice rád. Poznal jsem, že je velký rozdíl mezi dělníky. V První brněnské byli dělníci velmi specializovaní; když byl člověk jednou lopatkář, turbinář, kotlář nebo něco jiného, tak už nesáhl na nic jiného. U Pozemních staveb jsem viděl, jak si ti dělníci rádi navzájem vypomohli. Všichni jsme tam byli jako jedna rodina. Nejdřív jsem tam pracoval asi rok jako zedník. Potom si mě vzali do skladu. Říkali totiž: „Faráři nekradou." Tak jsem byl skladníkem. Jeřábníkem tam býval Otec Stanislav Krátký. Měl jsem platné oprávnění jako vazač. Tož jsem pracoval i jako vazač. Já jsem uvazoval břemena a Otec Stanislav je dopravoval jeřábem. Tak jsme se doplňovali, ale nejen při tom. Společně jsme tu vedli apoštolát. Zakrátko se za námi lidé jen hrnuli dělníci, mistři, stavbyvedoucí. Samozřejmě, že to neušlo pozornosti komunistů a také StB. Snažili se nás na něčem nachytat, aby nás pak mohli vyhodit. Byly proto všelijaké pasti a léčky. Třeba jsem měl uvázat těžší břemeno, než byla nosnost jeřábu, jindy šlo zase o náklad, u kterého se nevědělo, kolik váží. V takových choulostivých případech jsem si pokaždé zavolal vedoucího inženýra, a teprve, když on dal souhlas, pak jsem provedl uvázání na hák jeřábu.

Když přišel rok 1968, tož jsme to s nadšením uvítali. Brzy však přišlo zklamání. Mně stejně jako celé řadě dalších kněží

 

ve výrobě bylo jasně a důrazně řečeno: „Vy ale nikdy nebudete veřejně působit!"

Z toho nám bylo jasné, že celá ta situace není na pevném základě. Celé to hnutí v roce 1968 postrádalo jakékoli pevné duchovní základy. Vedlo se moc diskusí o tom, co dělat, ale nic se nedělo. Začali jsme „oťukávat" ty, kdo oficiálně působili v církvi. Brzy se ukázalo, že se nedá očekávat, že by ti, kteří měli státní souhlas ať už v jakékoli formě byli odhodláni vést boj za spravedlnost pro církev, za rehabilitaci postižených vězněním. Nedalo se toho příliš moc čekat od těch, kdo ve všem podléhali církevním tajemníkům a celé té mašinérii, která byla nad nimi. Hledali jsme tedy cestu, jak se dát dohromady všichni ti, kteří stáli mimo a nebylo nás málo, především to byli řeholníci, ale byli to také někteří diecézní kněží.

Všechno to začalo vlastně mnohem dřív, dávno před rokem 1968. Vznikalo to spontánně v těžkých podmínkách věznic a táborů nucených prací a v místech, kde byli lidé zbavováni své lidské důstojnosti. Tam, kde jsem se setkal s bývalými komunisty, s vysokými duchovními hodnostáři, s básníky, s bývalými vězni nacistických koncentráků, s dětmi vyakčněných politiků, s bývalými politiky, ale i s prostými rolníky a sedláky, kteří se o politiku nikdy nezajímali. Tak se vytvářela pojítka mezi lidmi, kteří byli nevinně postiženi. Po lednu 1968 mohly tyto nevinné oběti represí veřejně vystoupit. Podle § 231, na základě kterého byla většina z nich odsouzena, byla ustavena organizace „Klub 231" či K 231. Na Moravě se to jmenovalo „Svaz ochránců lidskosti K 231", v Cechách jenom K 231, na Slovensku zase jen Organizace na ochranu lidských práv. V Brně byl ustaven zemský výbor (předsedou byl Podsedník ČSS; členové výboru: Zd. Rotrekl, Václav Renč, Dr. Jan Pospíšil, ing. Jarmila Potůčková, Dr. Kindlová, Koukal ČSL, Dr. Caha, Dr. Kubeš ČSS, aj.). V základě tohoto hnutí nebylo úsilí o politickou moc ani jiné politické působení. Jednalo se o rehabilitaci postižených a rozhodně ne o stíhání viníků a dále šlo o mravní očistu veřejného života. Programové prohlášení „Svazu ochránců lidskosti K 231" z března 1968 obsahovalo tvrzení, že „Nejspolehlivějšími obhájci zásad lidskosti jsou ti, kdo sami na sobě poznali tíhu zvůle nelidskosti a bezpráví. Jsou proto odhodláni burcovat veřejné mínění proti lhostejnosti, neboť právě lhostejnost je počátkem veškerého zla. Nechtějí uplatňovat zásadu „Oko za oko, zub za zub", nýbrž zásadu humanity, a to i vůči těm, kteří se v minulosti podíleli na represích... Svaz ochránců lidskosti K 231 může nejlépe splnit své poslání právě na půdě Národní fronty. Proto se přihlašujeme za jejího člena. Nejsme a nechceme být politickou stranou!"

Účastníci tohoto hnutí chtěli přispět k humanizaci společnosti zejména na těchto třech dílčích úsecích:

1) Při odčiňování křivd získáním práva společenského

obhájce, radou a pomocí každému, komu přísluší právo na

rehabilitaci, informováním Národní fronty o nedostatcích

v rehabilitacích aj.;

2) při očistě veřejného života napomáháním tomu, aby ti,

kdo se prokazatelně podíleli na zvůli a bezpráví, byli odvoláni

z funkcí a míst, kde mají možnost rozhodovat o lidech nebo je

řídit; vystupovat proti každému neprokázanému obvinění nebo

administrativnímu zákroku bez řádného projednání;

3) humanizací veřejného života pravdivým svědectvím

vůči těm, kdo se podíleli na bezpráví, a to na místě a způso

 

bem, který zajišťuje možnost obhajoby; odhalováním provokatérů a provokací, informováním veřejnosti a vytvářením ovzduší vzájemné úcty člověka k člověku, dobrých lidských vztahů, solidarity a tolerance.

Je přirozené, že jako všichni, kdo byli v minulosti nevinně postiženi, tak i my kněží bývalí vězni jsme se v roce 1968 dávali dohromady. Od začátku jsem svým bratřím z Čech, Moravy i Slovenska zdůrazňoval, že duchovní boj, který nás Čeká, nebude lehký, a že se musíme připravit na oběti a dokonce budeli to vůle Boží třeba i na nové vězení. Věděli jsme, do čeho jdeme. Museli jsme mluvit i za ty, kteří už byli umlčeni. To nás vedlo ke spojení s K 231. Byla ustanovena taková „sekce duchovenstva" při K 231. Nevím, snad protože mě znali kněží v Čechách i na Slovensku už z doby věznění, zkrátka jsem se stal jakýmsi mluvčím této „sekce". Dali jsme si za úkol rehabilitaci mnoha kněží, kteří byli odsouzeni a hlavně ti, kteří byli popraveni. V naší diecézi to byl třeba P. Gula, P. Pařil aj. Vyhotovili jsme memorandum, které jsme odeslali na vedení K 231 v Brně, v Praze, v Bratislavě, na parlament, na prokuraturu, na konzistoře, na ordinariáty. Memorandum mělo radikální obsah, totiž odstranění všech struktur, které byly církvi vnuceny. Byla v něm trojí výzva: především ke zrušení církevních tajemníků na všech úrovních a celého úřadu pro církevní věci jako nadřízeného církvi, dále požadavek rehabilitace všech postižených, a konečně výzva k ordinářům a biskupům, aby ti, kdo se provinili proti církevním zákonům, a kteří vlastně stáli mimo církev, protože starý církevní kodex se v té věci jasně vyslovoval, byli příslušným způsobem voláni k odpovědnosti. Samozřejmě, že jsme tím nezískali příliš mnoho popularity mezi těmi, kdo měli

 

átní souhlas k výkonu kněžské činnosti a byli někdy řespříliš závislí na tom, kdo je platil, na církevních tajemících, na státě. Přesto myslím, že tyto jasně vyjádřené íyšlenky mocně přispěly k hlubšímu uvědomění a také k tomu, by byly naše požadavky, které byly mnohdy z jakési bázlivosti ost zakřiknuté, vyslovovány co nejjasněji.

Mezitím se však ve „Svazu na ochranu lidských práv . 231" děly různé věci. Národní socialisté, jako Dr. Caha, )r. Sulík, se snažili zpolitizovat tuto organizaci, třebaže většina ězňů muklii vězněných před rokem 1968 z politických úvodů, neměla s politikou nic společného. Bohužel ani lidovi se neukázali jako lepší. Snažili se dohnat socialisty, kteří ískali ve „Svazu" převahu a dosáhnout zde sami rozhodující íoci. Tak politizovali „Svaz... K 231" zase zevnitř. A přitom a samém začátku si tato organizace žádné mocenské a polické cíle nekladla, takže v ní neměl nikdo usilovat o nějakou řevahu.

Navíc tato organizace nedosáhla uznání státem, třebaže o to zažádala už v dubnu 1968. Žádosti se stanovami došly na ministerstvo vnitra v Praze, na odbor vnitřních věcí Jm KNV Brně a v Bratislavě také na příslušný orgán. Těmto žádostem nebylo vyhověno. Zemskému „Svazu... K 231" v Brně bylo doručeno Rozhodnutí odboru vnitra Jhmr KNVze dne 25. července 1968 čísl. vnitř. 2201/1968 s právem odvolání v zákonné hutě 15 dnů ode dne doručení. Tedy dávno před okupací naší vlasti v srpnu 1968 komunisté zakázali naše úsilí. Předseda CV NF Písek přinesl telegram, že se „Svazu na ochranu lidských práv K 231" nepovoluje vstup do národní fronty, zajímavé bylo odůvodnění: nepovolili to z toho důvodu, že je

 

zde v názvu „ochrana lidských práv" a na tuto „ochranu lidských práv" má již nějaký monopol jistá „Liga".

V té době však již dávno fungovaly okresní výbory a v Brně obvodní výbory K 231, plnící úkoly stanovené programem. Sám jsem působil v takovém obvodním výboru, zřízeném pro Brno Lesná. Brzy jsem však s obavami a s nelibostí sledoval, jak socialisté v čele s Podsedníkem usilují o zpolitizování tohoto svazu. Proto, když nebyl „Svaz na ochranu lidských práv K 231" povolen, byl jsem zklamán, ale přitom jsemcítil jistou úlevu. Už zase jsem byl totiž proti své vůli vtahován do víru politického dění, ačkoli jsem kněz. Pokud chce být kněz něco platný na veřejnosti, tož musí být třikrát opatrnější, než kdokoli z lidí ve světě. Tam, i když se něco děje z ušlechtilých pohnutek a má to honosný program i název, všechno snadno sklouzne do politiky. Ne, že by to bylo něco špatného, ale pro kněze je to neúnosné. Ten musí pořád dávat pozor, jestli to, co je v programu a názvu, je stejné, jako to, co dělají členové a hlavně ti, kdo to vedou. Jinak se sám stane pro ně přitažlivou návnadou pro nezkušené lidi, aby „oni" nahoře začali pod nějakým heslem podnikat něco úplně jiného. Dr. Kubeš vydatně spolupracoval se Smrkovským a výsledkem byl ten zprzněný rehabilitační zákon. Později, po okupaci, za časů normalizace, kdy byl problém dostat z ciziny knihu, tehdy Dr. Kubeš směl kdykoli jezdit na západ. Bůh ví, jak to vlastně bylo.

Velkým úspěchem našeho působení při K 231 však byl návrat našeho otce biskupa Karla v dubnu 1968. Ostatně jeho

prní cesta nevedla k slavné, jako by nové intronizaci na Petrově, ale do velkého shromnáždění K 231.

Tyam byl slavnostně uvítán

Byla připomenuta četa jeno nistone. Otec biskup byl potěšen, že se ho zastali právě vězni. Byl dojat, když mu přiznali významné členství v K 231, ačkoli on nebyl přímo souzen a žalářován, nýbrž byl celou dobu internován. Děkuji Bohu, že právě mně bylo dáno, abych toto setkání na brněnském Stadiu zprostředkoval. Právě tam jsme mohli vyslovit požadavek na zrušení trestu smrti, zejména pro tzv. politické vězně.

A ještě za něco bych rád poděkoval Bohu, ale i některým lidem. Bylo mi dopřáno podílet se na opravě biskupské rezidence, aby mohla fungovat po stránce materiální a duchovní hned, jak se vrátí otec biskup. Získal jsem pro to zedníky, omítkáre a další řemeslníky, které jsem znal z Pozemních staveb. Pán Bůh zaplať za toto dílo.

Přiznávám se, že jsem právě v těch časech trochu pohnul žlučníkem estébákům. Šlo o požadavky, které jsme za kněze v K 231 přednesli na Velehradě při ustavující schůzi „Díla koncilové obnovy". Toto „Dílo" bylo nesporně problematické. Od začátku jsem se nemohl zbavit dojmu, že tohle „Dílo" vlastně mělo právě v této době, kdy se dalo mnoho vykonat, odvést pozornost duchovenstva k něčemu jinému: k složité organizaci a volbě delegátů na tu ustavující schůzi DKO. Snažil jsem se aspoň o to, aby navrhovaní delegáti skutečně odpovídali přání duchovenstva, ale bohužel i zde došlo ke značné manipulaci. Byli jsme kýmsi vedeni do slepé uličky. Situace byla vážná. A tak jsem se snažil aspoň prosadit do programu celostátní schůze DKO memorandum nás duchovních, bývalých vězňů, přiklánějících se ke K 231. O. Stanislav Krátký byl ochoten přečíst tento dokument, event. podat vysvětlení k jednotlivým bodům, které jsme žádali. Naše požadavky byly shrnuty do tří bodů:

 

1) Napřed byla naléhavá prosba na změnu řízení věcí v církvi, totiž aby byli vyměněni ti, kdo byli v rukou tehdejšího režimu a nahrazeni vhodnějšími duchovními osobami. To nebylo řečeno jen obecně, ale bylo to i dost konkretizováno. Bylo to zaměřeno na všechny diecéze a to na základě těch poznatků, které byly získány součinností kněží, kteří se spojili v té duchovní „sekci" K 231.

2) Další okruh se vztahoval na otázku kněžského života a pastorace. Snažili jsme se vyjádřit jasné požadavky, pokud jde o mládež, tisk a jiné sdělovací prostředky, semináře atd.

3) Třetí důležitý okruh zahrnoval vztahy mezi církví a státem, dále zásahy bezpečnosti vůči kléru, které jsou nedůstojné a ponižující, a konečně i zrušení všech struktur, kterými se prováděla někdy až otrocká závislost církve na státě.

Tento projev se zdál některým účastníkům příliš radikální. Vzpomínám si, že i kardinál Tomášek se tvářil, jakoby nerad slyšel. Přesto to bylo řečeno a jistě to hodně zapůsobilo na celou duchovní atmosféru shromáždění.

Ještě v předvečer hlavního setkání byl přednesen požadavek kněží z K 231, aby byly některé body stanov opraveny čí lépe vyjádřeny, jako třeba aby bylo jasně řečeno, že tajemník či předseda celého DKO má být volen shromážděnými kandidáty, a to z jejich středu. Tehdy Dr. Vaško velmi rezolutně prohlásil: „To je přece samozřejmé!" Je však zajímavé, že druhý den právě toto nebylo uskutečněno. Tož jsem v té věci okamžitě vystoupil s námitkou. Byl jsem však umlčen poznámkou:

 

Msgre Skoupého, který byl seniorem biskupského sboru a položili jsme mu otázku: „Excelence, jak je to možné? Přece jsme vás upozorňovali na nebezpečí, která ohrožují toto hnutí?!" On na to k našemu překvapení odpověděl: „Já o tom nic nevím." Takže on, který patřil mezi nejstarší a nejváženější členy biskupského sboru, nevěděl nic o tom, co se vydávalo za přání biskupského sboru! K tomu však dodal ještě zajímavou poznámku, která byla dost příznačná pro tu dobu a danou situaci, jež tehdy vznikla: „ — ale nemluvte o tom".

Takže v celém tom církevním dění i v tom, které bychom nazvali jako „veliký projev svobody církve", bylo něco nejasného, co zasluhuje většího zamyšlení a snad i nějakého rozboru. Sám jsem nejednou varoval a zapřísahal vedoucí osobnosti, aby si uvědomili, jaké postranní manipulace tady jsou a jaké nebezpečí hrozí. Vím, že i náš O. biskup Karel Skoupý byl dost velký optimista. Byl přesvědčen, že všechno už je dobré, dokonce i když byla naše vlast okupována cizími vojsky. Teprve později pochopil, jak je odříznut od diecéze a jak je čím dál tím více oklesťována jeho moc, t a skoro znemožněna.

Přibližně v těch časech mě bratři z řádu přemluvili, abych také požádal o revizi svého případu. Rehabilitován jsem totiž být nemohl. Zákon o rehabilitaci se totiž vztahoval na § 231. Já jsem byl souzen pod § 50/23, ačkoli jsem se nedopustil ani policejního přestupku. Pomáhal jsem akorát při přechodu hranic a to podle platných zákonů nebylo ani trestné, ani to nebyl policejní přestupek. Když se mě předseda senátu zeptal: „Co jste vlastně dělal celých dvanáct roků ve vězení, když jste se ničeho nedopustil?" tož jsem mu řekl: „Na to se

 

protože to prý mělo být všechno vyřízeno do nějakého sjezdu.

10A

 

Napsal jsem tedy krajskému soudu v Brně dopis, že se toho nevzdávám, ale že ponechávám iniciativu na naší prokuratuře, protože ona má bdít nad dodržováním zákonnosti. Pak už jsem se o to nestaral. Měl jsem jiné věci na starosti.

V roce 1969 jsem totiž dostal státní souhlas k výkonu kněžské činnosti. Znovu jsem veřejně přistoupil k oltáři. Bylo to v zábrdovickém kostele v Brně. Účastnil jsem se tehdy také misií v Babicích. Byly oznámeny v Katolických novinách. Byly to krásné misie. Kostel byl stále plný. Byli jsme tam dva kněží. Ten jeden stál u oltáře vůbec poprvé po svém propuštění z vězení. Dojetím stále plakal. Ke konci misie ho ranila mozková mrtvice. V sobotu večer jsme ho odvezli do nemocnice a v neděli ráno, když bylo společné svaté přijímání celé farnosti, přišel telegram, že zemřel v uherskohradišťské nemocnici. Byl to P. Jan Valášek, premonstrát. Bylo mi smutno. Bývali jsme velcí kamarádi už z dávných dob, vlastně od gymnazijních let; potom, když jsem byl bohoslovcem, býval na Svatém Kopečku. Pak jsme se sešli na Mírově, později v Leopoldově. Tak jsme spolu cestovali skoro celý život. A on mi zemřel. Říkal jsem lidem na rozloučenou: „Přišli jsme sem dva a odcházím sám." Jeho pohřeb byl prostě triumf kněze. Všichni lidé si vzali v práci volno a přišli na mši svatou. Potom šli průvodem. On byl totiž převážen do svého rodiště. Byl to slavný pohřeb, i když se říkává: Lepší špatná svatba, než pěkný pohřeb.

Dnes už je tomu několik let. Já na to ale rád vzpomínám. Tehdy jsem byl ve svém živlu. Míval jsem všechna kázání. On měl jenom ráno krátkou promluvu při mši. Říkal, že na víc nestačí. A pan farář měl radost, protože viděl celou farnost u svatého přijímání. Člověk má takovou radost z toho, že ti lidé, kteří čekají něco od misionářů, byli spokojeni.

V zábrdovickém kostele jsem dlouho nepobyl. Estébákům se zdálo, že jsem příliš podnikavý. Po každé mši svaté v zábrdovickém kostele jsem totiž jel taxíkem ke svatému Jakubovi. Tam jsem kázal a zpovídal. Tak jsem přišel o státní souhlas.

Později mi povolili působit u svatého Tomáše v Brně, ale taky jenom nakrátko. Církevní tajemnice nemohla přenést přes srdce moje májová kázání. Znovu mi vzali státní souhlas.

Měl jsem však dost práce jinde. Každých čtrnáct dní jsem jezdil k sestrám spasitelkám do Borotína. Jindy jsem jezdil zase k sestrám do Střelíc a jinam. Mimoto jsem pořádal četné přednášky a besedy v bytech. Konalo se to vždy důsledně konspirativne. Nepotrpěl jsem si na tu zbytečnou okázalost, jakou se vyznačovala setkání některých provokatérů z Charty 77. Ti se pokaždé setkali proto, aby se hned dali zatknout a mohlo se o tom druhý den mluvit z Hlasu Ameriky a ze Svobodné Evropy. Neříkám, že všichni, ale provokatérů od StB bylo mezi nimi dost. Nevím, co kdy během svého působení příznivého vykonali. My jsme však při našich setkáních řešili nejrůznější otázky náboženské, mravní a jiné. Musím uznat, že to bývalo přínosné i pro mě. Třeba jednou jsem začínal své vystoupení v jednom bytě slovy: „Nezatracujeme jinověrce a nevěrce, nýbrž se za mě modlíme a litujeme je, že nedošli tam, kam my, katolíci." Jedna z účastnic mi na to řekla: „Otče Jakube, já jsem nevěřící, ale ráda naslouchám tvým slovům, a to ne s nějakým soucitem, ale docela se sympatiemi." Zastyděl jsem se, protože jsem si uvědomil, jak se my katolíci někdy rádi povyšujeme. Kristus přece neumřel jen pro ty, kdo mu uvěřili, ale i pro ty, kdo ho ukřižovali. Tož jsem se nakonec opravil: „Nezatracujeme jinověrce a nevěřící, ani se nad ně nevyvyšujeme, a to ani soucitem ani jejich litováním, že oni snad nejsou tak vysoko jako my. Musíme se za ně modlit a prosit Boha o pomoc, aby nám dal sílu milovat je nadšenou, horoucí a obětavou láskou."

Nějakou dobu jsem působil pastoračně jenom v podzemí, ale pak mi bylo znovu umožněno působit také veřejně. Stalo se to z míst, odkud bych to nejméně čekal. Přičinil se o to otec kanovník Navařík. Tak jsem se ocitl v bývalém dominikánském kostele sv. Michala v Brně, který byl filiálním kostelem při Petrově. Ale to není všechno. Právě v těch dobách přišel na konzistoř dopis od estébáků asi tohoto znění: Pozor! Do Brna přichází nebezpečné individuum Habáň! K mému překvapení dostal tento náš otec magistr státní souhlas k veřejnému působení právě v kostele sv. Michala, který duchovně spravoval O. Navařík. Takže jsem tu působil vedle svého někdejšího učitele. Pod dohledem otce Navaříka jsme tu vykonávali vše, co bylo zapotřebí. My jsme však dělali ještě mnohem víc. Otec magistr dokázal v rámci promluv přednášet filozofii a psychologii podle svatého Tomáše. Chodili k nám studenti s notesy a zapisovali si, co stihli. Jistě tam chodili také estébáci, ale otec Navařík nás tam udržel.

Později O. Navařík působil u Jezuitů a nato přešel do kostela u Maří Magdaleny. Tamtéž jsem byl vzápětí převeden za ním také já. S radostí jsem se zapojil do práce. mládeží a do spolupráce při díle Matky Terezy. Samozřejmě jsem také v podzemí pokračoval v duchovně pastoračním působení. Ať už má kdokoli jakékoli výhrady k těmto neoficiálním cestám pastorace, jedno je jasné: ti, kdo nás potřebují slyšet a vidět nejvíce, totiž nevěřící, ti nás poznají akorát tam, kde není kostel. Do kostela nepřijdou a my jim musíme jít naproti. Svatý Dominik se také vypravil mezi katary a přizpůsobil se jim nejen v oděvu, ale i v přísné chudobě. S láskou mezi nimi vydával svědectví o Kristu způsoby odlišnými od těch, jaké byly v církvi obvyklé a do tehdy uznávané. Jen tak měl mezi nimi úspěch. Tyto neoficiální cesty pastorace však nejsou něčím potřebným pouze v časech umlčované oficiální církve. Jsou obohacením církve navždy. Mají platnost a smysl i v církvi za svobody. Když nás do toho komunisté třeba i dost nešetrně postrčili, pak za to děkujme Bohu. Asi jsme opravdu byli jak 'říkával otec Silvestr Braito ve vězení jako „ti líní kapři".

r

Závěr

V těchto dnech jsem se dožil padesáti let svého kněžství. Je to hezká řádka let. Z nás pěti, kdo jsme byli společně svěceni, zůstal jsem jen já jediný. Tak jsem na to vzpomínal s ostatními v kostele. Řekl jsem lidem v kostele: „Moji milí, sešli jsme se, abychom se zúčastnili mše svaté na poděkování Pánu Bohu za všechny dary a milosti, obdržené za 50 let mého kněžství. Zde nemůžeme oslavovat nic, kromě dobroty Boží. Vždyť to není moje zásluha, že jsem se dožil tolika let. Zde je nutno jen děkovat, odprošovat a prosit. Děkovat za milost povolání a za všechno, co následovalo. Vděčně myslím na své rodiče, kteří mne naučili znát Pána Boha, za jejich příklad a modlitby a celou práci s mou výchovou. Chudáci, neměli to se mnou lehké. Dále vzpomínám na kněze P. Odilo Pospíšila, který zažehl v mém srdci jiskérku mého povolání stát se dominikánem. Nesmím zapomenout na své profesory z gymnázia. Byli to učení kněží z řádu jezuitského a příkladní lidé. Po

 

vstupu do dominikánského rádu jsem měl štěstí být žákem takových vynikajících lidí jako byli P. Emilián Soukup, P. Silvestr Braito, P.D. Metoděj Habáň, P. Dr. Pavel Škrabal, P. Dacík a jiní. Nikdy mne nenapadlo, že bych se mohl dožít takového jubilea. Když jsem jako student ministroval našemu Otci převorovi při jeho pětadvacetiletém výročí kněžství, říkal jsem si: „Takový stařeček!" A já už to mám tuplované a pořád si nechci přiznat, že už jsem dost starý.

Potom je třeba odprosit: za to, že jsem nevykonal vždycky

všechno to, co jsem měl vykonat a tak, jak jsem to měl

vykonat. Já také jsem musel často se sv. Pavlem říkat: „Já

nešťastný člověk! Vždyť nekonám dobro, které chci, nýbrž

dělám zlo, které nechci." (Ř 7,19;24)

Měl jsem celkem pestrý život. Učil jsem na školách, jezdil

jsem na misie, pak jsem byl po delší ' dobu s mnohými

spolubratry izolován od lidí a když jsem se po dvanácti letech

vrátil domů, zase jsem mohl říci se svatým Pavlem: „Pracoval

jsem, abych nebyl nikomu z vás na obtíž, když jsem vám hlásal

Boží evangelium;" (ITes 2,9) živil jsem se prací svých rukou;

tak jsem byl na všech nezávislý. (IITes 4,11). Jsem důvěrně

seznámen s bídou i dostatkem a na nic si nenaříkám. Po létech

jsem zase mohl veřejně přistoupit k oltáři. I za to je třeba

děkovat, že ještě smím stát před Bohem a smím mu sloužit. Vás

všechny, kdo jste přišli se mnou poděkovat Pánu, prosím,

abyste se v tomto duchu díků, proseb a odprošování se

mnou spojili při mši svaté. A přidejte prosbu, kterou nám říkal

Pán Ježíš: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň."

(Mt 9,38) Vždyť my staří už jedeme na konečnou. Tak, aby

vstoupili do našich šlépějí, aby nás zastoupili. Pán ať vám to

odplatí.

 

To jsem řekl při té slavnosti, protože já jsem nechtěl dělat nějakou parádní slavnost. Chtěl jsem skutečně jen poděkovat za všechny ty dary, které mi Pán uštědřil a za tu všechnu Boží ochranu a přízeň, kterou jsem zažil.

Líbí se mi taková malá modlitbička: Pane Bože, přijmi mě, jaký jsem, a udělej mě takového, jaký bych mel být. A v knize Následování Krista je napsáno a to se mi také velice líbí: žij tak, jako bys měl brzy umřít, ale plánuj tak, jako bys měl žít věčně. Amen."

Ve Vlčnově 8. července 1987

 

Příloha č. 1

Ke sp. 1 Nt. 302/68.

Krajskému soudu v Brně

Podepsaný Antonín Zemek, bytem BrnoHusovice, Netušilova 30, byl odsouzen 24. září 1948 k trestu 18 let ztráty svobody podle zákona 50/25. Od počátku považoval tento trest za nespravedlivý, proces za vykonstruovaný, proto se také odvolal. Od té chvíle, kdy Nejvyšší soud tento rozsudek potvrdil, přestal mít podepsaný jakoukoliv důvěru k našemu soudnictví a s tímto pocitem také žil v žaláři.

Dne 4. května 1957 přišel za podepsaným právník z Brna (do Leopoldova) a řekl mu: „My, právníci z Brna, přezkoumáváme rozsudky, v nichž byla porušena socialistická zákonnost. A váš tam patří na prvém místě." A po podrobném výslechu mu sdělil, že do 14 dnů musí být doma, protože vše je naprosto jasné.

Ale nestalo se nic a podepsaný se vrátil na amnestii v roce 1960. Protože se během žalářování setkal s lidmi, s nimiž byl souzen jako jejich „vůdce" (ač většinu z nich viděl poprvé u soudu), utvrdil se v přesvědčení, že zde bylo zneužito justice a nikdo však nemá odvahy, aby deformaci napravil.

V r. 1968 byla podána žádost o obnovu řízení (nikoliv rehabilitaci). V červnu 1969 (3. VI.) senát JUDr. Dolíhala zahájil • s námi první stání. Věci, které vyšly najevo, ukázaly jasně, že tresty byly nadiktovány „shora" a výpovědi proti mně byly u některých „kompliců" vynuceny nehumánními metodami, což jen potvrdilo moji domněnku z roku 1948. Dokonce předseda senátu se mne zeptal: „Co jste dělal 12 let ve vězení, když jste se nedopustil ani policejního přestupku?" I když stání bylo odročeno, začal jsem důvěřovat, že se příslušným činitelům opravdu jedná o odčinění spáchaného bezpráví.

Ale protože několik let jsme nebyli voláni k pokračování o obnovu řízení, vytušil jsem, že je zbytečné se spoléhat za dané situace na nějakou spravedlnost a na dobrou vůli v odčinění křivd.

Proto z těchto důvodů: pro ztrátu důvěry v soudnictví za daných okolností beru zpět žádost o obnovení našeho procesu. V tomto směru přenechávám iniciativu prokuratuře, která má povinnost bdít nad dodržováním zákonnosti.

Brno 10. března 1976

Antonín Zemek BrnoHusovice Netušilova 30

 

Příloha č.2

Malá vzpomínka na Otce Jakuba Zemka O.P.

V roce 1948, tedy ještě v době svobody, jsem působil jako kooperátor v Brně Řečkovicích. Otec Jakub tam měl misie se svým spolubratrem P. Cyrilem Šímou. Jako mladý kněz jsem měl možnost sledovat jeho způsob duchovní pastorace. Také jsem se zamyslel nad úrovní jeho promluv a vůbec pastoračního elánu, s jakým tehdy tyto týdenní misie vykonával. Otec Zemek zanechal v této farnosti dosti výraznou stopu, která pak byla důležitou přípravou na ty dramatické chvíle dalších let a vůbec na léta padesátá. Oba bratři se věnovali nejen vlastní misii, ale současně také upozorňovali na nebezpečí, která ohrožují církev a která se už tehdy jasně rýsovala.

V době vězení byl otec Jakub mimořádným příkladem vyrovnané, klidné věřící a nadšené naděje, která zůstala pevná, i když se situace mnohdy velmi neblaze zhoršovala či přiostřovala, zvláště vůči kněžím. Osobně jsem se s Otcem Jakubem setkal na „vatikánské směně" ve Valdicích (1959 1960). Otec Jakub dovedl s velikou obětavostí a také s mimořádným nadšením a přitom s klidem to bych u něho zejména zdůraznil velmi intenzívně a statečně duchovně pracovat. Přitom nepodléhal nějakým vnějším emocím a patrně ani vnitřním.

Zanedlouho po amnestii jsem s otcem Jakubem pracoval v Pozemních stavbách v Brně. Také zde bych připomněl jeho tichou, nenápadnou a zato velmi účinnou pastoraci mezi dělníky i mezi mistry. Jako skladník se totiž dostal do styku se všemi vrstvami pracovníků na stavbách. Mám na mysli rozsáhlá pracoviště Pozemních staveb zejména v Brně, např. v Černých Polích, v Lesné, na Starém Brně, v Juliánově a na jiných místech, kde jsme budovali tisíce bytů. Rád bych připoměl tu angažovanost otce Jakuba, která byla nenápadná; nebylo v ní nic zmateného, takže byla klidná a uvážená, trpělivá a houževnatá. Vím ze svědectví mnoha dělníků a mistrů, ale také stavbyvedoucích, že si ho vážili a že o něm hovořili vždy s úctou. To znamenalo velikou vnitřní sílu, která se pak uplatňovala i v širokém mínění pracujících Pozemních staveb a nebylo jich málo.

Otec Jakub měl zcela jasno o působení církve umlčené v naší vlasti. Sám se také zapojil i při přípravě a zkoušení kandidátů ke kněžství, které bylo naším hlavním úkolem. Mimořádným rysem jeho povahy bylo velké pochopení také pro ty, kteří byli proti nám, těm, kdo jsme neměli státní souhlas a nemohli jsme působit. I když otec Jakub dovedl velmi přesně a důsledně formulovat požadavky umlčené církve v naší vlasti, tak zase byl tak plný obdivuhodného pochopení a touhy odpustit a raději všechno v dobrém vykládat, než ve zlém, že mě to někdy až překvapilo a skoro jsem ho v této věci ani plně nechápal. V této věci, která je stále důležitou a citlivou otázkou, mezi klérem i nyní v roce 1991, může nám být Otec Jakub krásným vzorem skutečného bezvýhradného odpuštění, milosrdenství a pochopení také pro ty, kteří z hlediska církevního sebevědomí nebyli zrovna nejlepší. Otec Jakub se však dovedl ke každému sklonit skoro bych řekl  ještě se, a to i výrazně, mnoha zastával. Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou. U Otce Jakuba to nebyla nějaká ústupnost, ale myslím, že to bylo smýšlení, které odpovídá Kristovu: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Právě proto to bylo tak mimořádně pravdivé, protože on patřil k těm, kteří mnoho trpěli. Kéž mu Bůh odmění všechno to dobré, co pro nás vykonal. Kéž jeho příklad září a jelí to vůle Boží, kéž by jeho postava byla v církvi svaté ještě více zdůrazněna.

Milý bratře Jakube, aspoň toto bych uvedl k tvé cti a prosím tě, oroduj za nás a pomáhej nám, abychom v tomto úseku ještě nedokončeného boje měli v tobě krásný příklad, vzor a také, myslím, že to mohu plným právem říci, nebeského přímluvce.

P. Stanislav Krátký fara v Hrádku u Znojma

 

Příloha č.3

Ještě jedna vzpomínka na Otce Jakuba

Otce Jakuba Zemka jsem poznal jako horlivého a statečného kněze. Byl to výborný pastoralista a také exercitátor prostě takový kněz, jaký má být.

Byl odsouzen dříve než já. Poprvé jsem ho viděl na Mírově. Bylo to asi 4. nebo 5. dubna 1950. Právě otec Jakub nás vítal na Mírově, protože on tam býval chodbařem. Utěšoval nás: „Chlapci, tady to bude v pořádku. Nic se nebojte! Mírov, to není nějak příliš krutá věznice. Je tu poměrně dobrý velitel. Tady to bude dobré. Já jako chodbař vám budu vždycky pomáhat." Jenže na Mírově jsem byl asi týden, když nás, celou naši skupinu, odvezli autobusy do Valdic.

Později jsem se s O. Jakubem setkal v Leopoldově, když jsme drali peří. Sedávali jsme blízko sebe. Později, když bývalo na celách 20 až 30 vězňů, býval jsem na stejné cele s O. Jakubem. Pak jsme byli umístěni do bývalých ubikací bachařů. Tam jsme byli pouze kněží. Stýkali jsme se denně. Denně jsme sloužili mši svatou samozřejmě pokaždé jenom jeden, mívali jsme střídavě promluvy. Také O. Jakub míval homilie.

Byl to člověk neobyčejně veselý. Nikdy nepodléhal nějakému poraženeckému myšlení. Naopak z něj vyzařovala taková jasnost, hluboká víra a pevné přesvědčení, že všechno je dobré, protože jsme nezklamali ani církev ani Boha. Plánovali jsme také náboženskou budoucnost našich národů. Hovory o náboženském soužití našich národů bývaly živé a podnětné. Vždyť jsme tam měli několik tajných biskupů, byli tam řeholníci a byli tam někteří spolubratři z evangelické církve. Byl to takový malinký „koncil". Vlastně jsme tam řešili některé věci, které se pak objevili na II. vatikánském koncilu. Měli jsme v nich docela jasno a některé jsme možná i předstihli.

Otec Jakub míval velmi zajímavé poznámky. On to byl člověk hluboce rozumového založení, ale přitom byl velmi citový. Jeho připomínky třeba pro duchovní správu či vedení duší nebo pro řeholní život bývaly vždy velmi podnětné. Měli jsme je velmi rádi. Když nás pouštěli na vycházky, často jsem chodíval s Otcem Jakubem. Velmi jsme se sblížili, snad i proto, že my premonstráti jsme vždycky mívali tak nějak blízko k dominikánům. Otec Jakub býval ve vězení velmi oblíben také pro svou krásnou povahu. On se dovedl okamžitě dát s každým dohromady, ale přitom zůstával velmi pevný ve svých zásadách.

V roce 1968 jsem se s ním několikrát setkal. Plánovali jsme obnovu řeholního života a mnoho dalších věcí. Potom se to ale zase trochu zastavilo, ale Otec Jakub byl vždy plný optimismu. Posiloval v nás naději, že jednou přijdou svobodnější poměry pro církev i pro duchovní soužití našich národů.

Škoda, že se sám nedočkal té dnešní svobody jako my, ale asi ho Pán Bůh měl rád a prostě si ho vzal k sobě. Věřím, že on na nás čeká a že se za nás přimlouvá.

V Havlíčkově Brodě 26. 2. 1991

P. Vít Bohumil Tajovský

Opat O. Praem.

 

 

TOPlist