Se svatým Janem Pavlem kolem světa

SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA

Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.

1.

Lidský hřích odedávna způsobuje, že společenské působení radostné novozákonní zvěsti se dostavuje se značným zpožděním. Potom také sociální učení Církve vyhlíží jako nasazení záchranářů, kteří s velkým halasem spěchají s první pomocí, a každou chvíli přicházejí pozdě. Přitom pokaždé někoho ztrácejí – ve středověku podceňovanou ženu, a s ní polovinu lidu, v 19. století dělnickou třídu, a s ní většinu pracujících, ve 20. století rozvedené, a s nimi většinu otců a matek. Ovšem na druhé straně zde působí sám Ježíš a jeho svatí a světice, a přicházejí pokaždé včas a průkopnicky předstihují všechny těžkopádné a nemotorné organizační chobotnice v Církvi, aby získali všechny a celý svět.

Svatý Jan Pavel si osvíceně počínal v duchu osvědčeného životního hesla CONTEMPLATA ALIIS TRADERE, neboli prorozjímané předávej dál. Co si osvojil studiem a rozjímáním svatých pravd na Angeliku podle svatého Jana od Kříže, to uváděl do života během celého svého skvělého pontifikátu. Byl zaměřen k Bohu tak, že bedlivě vnímal znamení doby a soustavně na ně odpovídal ve svých listech a jiných projevech. Musíme pokračovat v jeho stopách, aby se z nás nestali falešní nebíčkáři, chodící s hlavou v oblacích, ale nohama se brodící bahnem světa.

Dají se nějak sloučit praktické požadavky každodenního života ve světě s tvým náboženstvím? Ano. Dají se spojit, a je to nanejvýše žádoucí. Nepovažuj své náboženství jen za ryze soukromou věc. Podléháš Bohu také ve své veřejné činnosti. Nesnaž se ji vylučovat z náboženské oblasti svého života. Jestli to myslíš se svým duchovním životem doopravdy a upřímně, tak se snaž prosazovat jeho zásady všude a ve všem. Tvoje náboženství je také veřejnou věcí. Když tedy jako Boží dítě a příslušník Církve zasahuješ do společenských záležitostí, dělej to cílevědomě a soustavně.

Už Aristoteles uváděl, že člověk je tvor politický, který se sdružuje. Máš-li se tedy jako Boží dítě projevovat ve svém životě lidsky, potom se musíš uplatňovat společensky, a tedy také politicky.

Když někdo staví proti sobě Církev a svět, Církev a stát, Církev a politiku, víru a rozum, nemá to být chápáno tak, jakoby Církev stála docela mimo svět, mimo společnost, mimo politické dění. Církev a svět se navzájem pronikají. Církev nejenže vede dialog se světem, nýbrž působí uprostřed světa jako kvas (Mt 13,33) a sůl země,(Mt 5,13) jako semeno (Mt 13,24) a světlo světa.(Mt 5,125)  Církev ovšem není nějaké neosobní zařízení vedle tebe, nýbrž počítá s tebou, kdo jsi k ní přivtělen křtem svatým. Kdykoli uvažuješ o Církvi, uvažuj o tom osobně, předně tak, že je to živé Tělo Ježíše Krista, a dále, že k tomu patříš také ty, nový Kristus, Kristovo živé a osobní pokračování.

Společenské působení Církve je tedy tvým osobním působením v Kristově Těle v tomto světě. Právě tak přispíváš k zušlechtění lidstva jako velké rodiny a posvěcení celého světa. Proto máš v Církvi  právo a povinnost vždy a všude šířit Kristovo sociální učení, jakož i po mravní stránce hodnotit politické, hospodářské a vůbec společenské a kulturní záležitosti, pokud to vyžadují přirozená lidská práva a spása duší.

Pamatuj, že v dnešní Církvi  nepřicházíš s žádným novým sociálním učením. Toto učení našeho Pána Ježíše Krista se šíří už od prvních staletí putování vykoupeného Božího lidstva dějinami. V nové době se však rozvíjí podle zvláštních místních a dobových podmínek. Děje se tak prostřednictvím encyklik a jiných církevních dokumentů. Sociální učení Církve zahrnuje sice naukovou část, ale jejím nejhlubším základem je tvůj duchovní život. Vyrůstá z tvého duchovního života a vede k jeho dovršení ve společnosti a v celém životním prostředí. Bez tohoto duchovního základu, projevujícího se ve tvém mravním a náboženském životě by sociální nauka Církve byla jen vyprahlou stepí.

Tvoje sociální učení Církve vychází z toho, že zásady přirozeného práva a pravdy Zjevení mají společný základ v Bohu. Ačkoli jde o rozdílné oblasti, setkávají se v jedné tvé osobě, vykoupené Ježíšem Kristem. Dědičný hřích sice narušil tvou přirozenost, avšak nezničil její strukturu, nezničil tvoje vlohy a síly. Dokážeš ovšem žít tak, jak to žádá Bůh, jen s Boží milostí.

Všechno, co je u tebe přirozeně řádné, je vázáno na Pána Ježíše, protože všechno stvoření je soustředěno v Kristu.(Kol1,16;2,10; Ef1,22) Tím se ovšem netvrdí, že by Kristova Církev byla ve všem nadřazena lidské společnosti a kultuře. Jako křesťan uznávej poměrnou svébytnost společenských a kulturních útvarů, jako je třeba hospodářství, umění či stát. Tento tvůj světonázor a postoj se opírá o evangelium. (Mt 22,21) Naopak, nerozlišené směšování tvého náboženství s ostatními oblastmi společenského života by odporovalo duchu evangelia. (GAUDIUM ET SPES, 36)

Jako křesťan chápej společensky založeného člověka jako jedinečný a originální obraz Boha-Stvořitele, ale i jako tvora vykoupeného Ježíšem Kristem, jakož i jako bytost Duchem povznášenou k vyššímu pořádku, jako bytost povolanou k účasti na Boží vládě.

Nemůžeš však ani přehlížet antisociální účinek hříchu. Nesmíš zavírat oči ani před neblahými následky hříchu ve společnosti. Nepodceňuj dějinný význam učení o Antikristovi, o ďáblovi, který není jen strašidlem z pohádek, nýbrž skutečná světová velmoc, která neustále strojí úklady proti naší spáse. Přitom ale nepodléhej žádnému pesimismu. Buď přesvědčen o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Božím Synem.

Sociálnímu učení Církve přísluší vždy úkol odhalovat pochybnost jakéhokoli sociálního utopismu. (Sk 1,6) Stále znovu se objevují snílkové a utopisté, slibující pozemský ráj. Až do dneška si vysnívají společnost hojnosti, k níž se má dospět jenom ryze lidskými prostředky, bez pomoci milosti osobního Boha, vyprošované člověkem v pokorné modlitbě. Navzdory všem falešným prorokům z Východu i ze Západu, dobře víš, že před Posledním Soudem nebude žádný ráj. Ani s největší horlivostí ve svém působení ve světě nedokážeš vybudovat trvalý, dokonalý spravedlivý společenský řád. Celý svět je v moci zlého.(1 J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne žádné lidské zařízení stavu naplnění, nýbrž všechno bude ovládnuto a řízeno navracejícím se Kristem.(Rim 3,6)

Od 19. století se snaží snílkové a utopisté zahalovat své přísliby do nejasné a mnohoznačné ideologie pokroku. U pokroku vždy záleží na tom, co opouštíme a čemu se blížíme. Učedníci zanechali za sebou své sítě a šli za Pánem. (Mt 4,20; 19,27)  Jsi stvořen jako Boží obraz k podobě Boží, tedy jako svobodný. Můžeš tedy při kráčení kupředu opustit Pána a vydat se za cizími bůžky.(Dt 11, 16) Můžeš se uchýlit ze správné cesty(2 Pt 2,15) a stále se Bohu vzdalovat. (2 TIM 2,16)

Technický a hospodářský pokrok ti nepřipravuje nové nebe a novou zemi.(Zj 21,1) Opravdový pokrok se děje především řízením tvé víry, lásky a naděje. Kráčení kupředu a zachovávání tradice neber jako protiklady. Jsou to tvoje dva základní životní postoje - oba potřebuješ k životu. Zdaleka ne vše minulé je hodno uchování. V mnoha oblastech existuje odůvodněné opuštění dosavadního. A zde je na místě návrat ke kořenům, k duchovním kořenům.

Nemůžeš pouze přizpůsobivě plavat s proudem a nechat se ovládat masmédii a hlasem veřejného mínění. Snaž se také prorážet vlny. Buď průkopníkem! Víra v to, co přichází, tě neodvrací od světa. Víra tě činí vnitřně uvolněným. Jedině silou víry dokážeš přetvářet pozemskou skutečnost k lepšímu.

Ačkoli je hlavním posláním učení Církve poznávat a objasňovat základy společnosti a kultury ve světle radostné novozákonní Zvěsti, vždy se snaž pochopit znamení doby. Jinak se dostaneš do nebezpečí, že s hlavou v oblacích podlehneš falešnému nebíčkářství a odcizíš se nějaké současné skutečnosti.

Mnozí badatelé shledávají, že se společnosti různého zřízení sbíhají tak, že se jejich odlišnosti stírají. Jenže tento směr vývoje není zcela neměnný. Spíše se zdá, že přirozený vývoj kolísá bez trvalého zaměření. Přirozeně však společnost míří ke sjednocování, k integraci. Míří k dokonalejší, sjednocené společnosti, k nějakému hybridu, který by obsahoval všechny příznivé prvky předcházejících společností.

Jenže uskutečnění je dosažitelné jen s uznáním a uctíváním absolutních hodnot, nadpřirozených. Ve světě však takové hodnoty nejsou. Trvalý příznivý růst společnosti vyžaduje hodnoty nadpřirozeného původu, totiž pokorně vyprošovanou Boží pomoc. A tak je jasné, že společnost, která přirozeně kolísá bez trvalého zaměření, je bez Boha, zrovna tak jako samotný člověk, pouze třtina klátící se ve větru.(Mt 11,7)

Taková společnost se přirozeně může ubírat kupředu, ale s přibližujícím se cílem jejího přirozeného snažení se tempo jejího růstu zpomaluje a stává stále ohroženější zpomalením, zastavením nebo i zvrácením zaměření. Je tomu podobně jako s raketou přibližující se světelné rychlosti. Čím víc se raketa blíží k rychlosti světla, tím toto její zrychlování pokračuje stále menším a menším nárustem. Současně vzrůstá choulostivost dalšího postupu - zvětšuje se nebezpečí vzniku poruch a zvratů. Kromě toho postupně víc a víc pozbývá svou hmotnost.

Čím je vykřížený hybrid ušlechtilejší, tím je náchylnější k úpadku. A tak i společnost - čím je přirozeně dokonalejší, tím je náchylnější k násilným převratům, od pokračujícího sjednocování k náhlým záchvatům a křečím.

Tak se společnost víc a více ocitá na rozcestí. Další přirozený pokrok je stále závislejší na nadpřirozené pomoci Boží. Buď další šlechtění a zdokonalování na ryze přirozeném základě a bez Boha, směrem ke stále zhoubnějším společenským kotrmelcům, anebo budování společnosti v modlitbě zaměřované k Boží pomoci, a s Boží milostí vstříc naprostému sjednocení v Božím království, pouze nadpřirozeně zajištěnému proti jakémukoli úpadku. Odtud vyplývá rostoucí význam učení Církve, a to nejen jako nauky, ale především jako výsledku osobního duchovního života.

V prvém dvacetiletí XXI.století jsme svědky sjednocujícího procesu euro-azijské společnosti s geografickým středem v Rusku, vybavené náležitými přírodními zdroji, a společnosti americké s vyčerpanými přírodními zdroji a stále častěji se uchylující k totalizačním křečím a k válkám o přírodní zdroje ve světě. Jak půjde vývoj dál? To hodně záleží na pokorně vyprošované nadpřirozené pomoci Boží a na pomoci Matky Církve..

 

Blahoslavená Panna Maria byla sice vzata na nebesa, nicméně neopouští lidstvo, které její Syn vykoupil svou drahocennou Krví. S mateřskou péčí se stále znovu obrací k tomuto lidstvu, aby lépe zabezpečila jeho putování dějinami směrem k naplnění Boží vlády ve světě. Právě tak i samotná Kristova Církev svatá projevuje stále soustavněji svou laskavou péči o celé lidstvo. Její božský zakladatel umírá na kříži za každého z nás. A to se děje v celém jejím životě a působení. A celý život Církve se promítá také v jejím sociálním učení. Projevuje se to tedy nejenom po stránce naukové, jak by napovídal název sociální nauky Církve; a také nejenom po stránce vzdělávací, jak by se mohlo zdát z označení sociální učení Církve, nýbrž se to projevuje každodenním vnitřním mystickým životem křesťana.

Pravdy, které si duchovně osvojuješ tak, že se ti stávají součástí vnitřní zkušenosti, nejsou samoúčelné. Máš-li žít naplno, tedy nežiješ jen jako jednotlivec, ale jako společenský tvor. Radost sdílená je totiž umocněná, kdežto bolest sdílená je zase odmocněná. Proto promítáš výsledky své vnitřní duchovní zkušenosti také navenek - směrem k ostatním lidem, a k celému životnímu prostředí, prostě do světa. To je přirozený postup, na který navazuješ také v Církvi svaté, ale s tím, že tě Církev vede dál - k Boží vládě na zemi.

Soustavnost starostlivé péče Církve o lidstvo se stále zvětšuje. Proto tě Církev svatá častuje víc a více svými sociálně zaměřenými listy a jinými projevy. Proto je tu encyklika Centesimus annus,. Vydal ji Svatý Jan Pavel dne l. května 1991. Proto se musíš tímto dokumentem vážně zabývat a prožívat ho se Svatým Otcem. Jedině tak se jeho pravdy stanou součástí tvé nejhlubší zkušenosti a vědecké světonázorové výbavy, a jedině pak se mohou stát součástí každodenní zkušenosti těch druhých, a promítat se do celého životního prostředí lidstva.

Encyklika CENTESIMUS ANNUS. byla vydána u příležitosti stoletého výročí vydání známé dělnické encykliky RERUM NOVARUM. Encyklika RERUM NOVARUM byla vydána 15. května. Vydal ji Lev XIII. v roce 1891, ale sv.Jan Pavel využil už začátku měsíce května. Za těch sto let nastala také změna v kalendáři, a 1. květen se slaví jako svátek svatého Josefa, dělníka. Proto Sv.Jan Pavel využil již 1.máje k vydání této encykliky.

Encyklika má šest kapitol. První shrnuje „Podstatné rysy encykliky RERUM NOVARUM“, obsahuje jisté ohlédnutí Svatého Otce na předchozích sto let. Za těchto sto let došlo totiž k velkým změnám v společenském životě Božího lidu. Církev na tyto změny odpověděla především touto první dělnickou encyklikou. A je třeba provést hodnocení: jak se tento dokument vyrovnal s dělnickou otázkou, a k jakým účinkům ve společnosti napomohl.

Druhá kapitola nese název „Na cestě k novým věcem dneška“. Označení „nové věci“ je překlad latinského nova. Totiž hospodář se v Písmě svatém chápe jako ten, který vynáší ze své bohaté zásoby věci staré i nové.(Mt 13,52)

Zajímavá je třetí kapitola k mimořádně důležitému roku 1989. To je zvláštnost této encykliky, že je zde podán také rozbor tohoto roku, který mnoho znamenal také pro naši vlast.

Čtvrtá kapitola se věnuje otázkám soukromého vlastnictví a obecnému určení statků. Sv.Jan Pavel zde znovu opakuje důležitou pravdu, zdůrazněnou již v RERUM NOVARUM. Sociální otázka je totiž bez soukromého vlastnictví neřešitelná. Přitom ovšem dlužno si uvědomit, že statky, které jsou lidstvu dány, mají obecné poslání. Jsou totiž dány lidem, aby sloužily všem. Kdyby však někdo zrušil soukromé vlastnictví, tak vlastně ze všech udělá chudáky. To bylo sice obecně objasněno v RERUM NOVARUM, ale zde se to vysvětluje s ohledem na tuto dnešní situaci lidské společnosti.

Pátá kapitola se věnuje „státu a kultuře“. Stát je dokonalá občanská společnost. (Sv.TOMAS,SUMMA THEOL.,I,II,90,3) Sleduje spravedlivý občanský mír, zaměřený k všestrannému rozvoji všech občanů. (Sv.TOMAS,SUMMA TH.,II,II, 154,4k3) Pravomoc státu, že totiž může nařizovat a zavazovat občany ve svědomí, vyplývá z jejího vnitřního vztahu k řádu absolutních hodnot, majících základ v Bohu.

Poslední kapitola vyjadřuje známou myšlenku sv.Jana Pavla.: Člověk je cesta Církve. Ovšem zde je zapojena do souvislosti se sociálním učení Církve  . To je velmi zajímavá věta, která nám překvapila už v jeho encyklice REDEMPTOR HOMINIS. Sv.Jan Pavel to ovšem správně vysvětlil. Člověk je totiž doopravdy cesta Církve. Bůh se stal člověkem kvůli tomu, aby člověk nalezl tajemství svého života nalezl v Tajemství Vtěleného Božího Syna.

 

Sté výročí vyhlášení encykliky RERUM NOVARUM znamená v nejnovější historii Církve datum značného významu. Této encyklice byla přiznána výsada, že ji papežové od 40. až do 90. výročí jejího zveřejnění vzpomínali slavnostními dokumenty, které ji připomínali a zároveň aktualizovali... Chtěl bych ukázat, že hojná míza, která z oněch kořenů vytéká, léty nevyschla, nýbrž že je dokonce ještě plodnější. (uvod. 1)

To je hluboce pravdivá myšlenka. Kdybys totiž vzal nejrůznější starší dokumenty, tak shledáš, že u některých se pousměješ, a třeba i podotkneš: Inu, to byly takové dobové, tendenční věci. Přitom si řekneš, že je to teď docela jiné, a mnoho z těch minulých slov pro dnešek nic neznamená. Jenže zde Sv.Jan Pavel mluví o hojné míze, která léty nevyschla, ba dokonce je ještě plodnější. To je totiž znak duchovních hodnot, že nestárnou. Různé okolnosti podléhají změnám. Avšak duchovní hodnoty, zejména hodnota evangelia a pak hodnoty mravní zůstávají stále živé. Přesto i ony pochopitelně také přijímají různá zabarvení podle situace, jakou v dějinách procházejí.

Když Sv.Jan Pavel zdůrazňuje význam stoletého výročí encykliky RERUM NOVARUM, nejde jen o nějakou nadsázku. Vždyť sto let, které jsou za námi, potvrdily hlubokou pravdu obsaženou v učení této encykliky. Současně se potvrzuje rostoucí soustavnost tohoto učení, které se opírá o evangelium a odkaz sv.Tomáše Akvinského. Na RERUM NOVARUM navazovaly zejména tyto encykliky a dokumenty:

po 40 letech v roce 1931 - Encyklika Pia XI. Quadragesimo anno ,

po 20 letech v roce 1951 - Rozhlasové poselství Pia XII.,

po 10 letech v roce 1961 - Enc. Jana XXIII. Mater et magistra ,

po 6 letech v roce 1967 - Enc. Pavla VI. Populorum progressio,

po 4 letech v roce 1971 - Apošt.list Pavla VI.Octogesima adveniens

po 10 letech v roce 1981 - Enc. Jana Pavla II. Laborem exercens

po 6 let v roce 1987 - Enc.Jana Pavla II.Sollicitudo rei socialis ()

Doba, kdy se Sv.Jan Pavel opakovaně vracel k sociálním problémům lidstva a k hodnocení významu a účinnosti stávající sociální nauky v té podobě, jak byla v pomocí učení sv.Tomáše odvozena z Písma svatého, se zkracovala. Odtud je patrná rostoucí péče svaté Církve o důsledné vyřešení těchto otázek. A tak i toto samo je vyzývavá a podnětná skutečnost, která nesmí zůstat něčím neosobním. Naopak se musí stát impulzem právě pro tebe. Snaž se osvojit si ji nejen rozumem, ale také srdcem. Tak se stane prožívanou skutečností, která tvým prostřednictvím prostoupí celé lidstvo jako kvas (I KOR 5,6) a sůl. (Mt 5,13)

Dnes je doba nanejvýše příhodná pro ohlédnutí se po světě z hlediska encykliky sv.Jana Pavla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2.

Ve dvacátém století se běžně říkalo: „K čemu potřebujeme nějakého boha? Na co papeže? K čemu má být dobrá nějaká církev? Tím se všechno jenom komplikuje! Jednáme podle svého rozumu! Pro nás jsou nejdůležitější ukazatele výroby a zisku. Až jsme dospěli k hospodářskému krachu. Zemi máme navíc tak zpustošenou a životní prostředí tak narušené, že je to skoro katastrofa.

Opět se potvrdila ta velká pravda, kterou v roce 1967 zdůraznil Pavel VI., že všechno to, co je bez Boha, se dříve nebo později stane něčím, co je proti člověku.

Když sv.Jan Pavel začínal encykliku Centesimus annus, vzpomínkou na sociální odkaz Lva XIII., tak v článku 3. připomenul dva své předešlé dokumenty, věnované těmto otázkám. Během svého pontifikátu vydal sv.Jan Pavel jenom několik encyklik. Avšak tři z nich jsou sociální. Žádné téma není v Církvi tak zdůrazňováno. Snad jedině bychom to, co do rozsahu pozornosti učitelského úřadu Církve, mohli srovnat s tématem Nejsvětější Trojice. Byly totiž vydány encykliky věnované Bohu Otci (Vives in misericordia, Bohu Synu (Redemptor Hominis) a Duchu svatému (Dominum et Vivificantem), ovšem to jsou tři témata. Sociální téma však má v díle sv.Jana Pavla mimořádné místo. V roce 1981 - brzy po spáchání atentátu na Svatého Otce - vydal encyklika Laborem exercens. Dokument byl připraven k 90. výročí vydání encykliky RERUM NOVARUM. Laborem exercens (totiž labor exerxens) znamená o pracujícím člověku. Tam totiž velmi jasně zdůraznil svůj názor na práci.

Práce je jeden ze způsobů nabývání soukromého vlastnictví. Zabírá-li práce v lidském životě přibližně takovou dobu jako všechny ostatní lidské činnosti, pak je tím potvrzen její zvláštní význam pro člověka. Práce ve vlastním smyslu předpokládá rozumem stanovený předmět a cíl, protože má vztah k dílu. Pracovat znamená dělat (SV.TOMAS, Summa theol.,II,II,134,2) Vyrábět hodnoty je člověku vlastní. Uznání významu produktivní činnosti v pojetí člověka jakožto mravního tvora se odvozuje od Aristotela.(Nikomachova etika, 1098 a) Člověk se dostává do vztahu ke světu, k ostatním lidem, k životnímu prostředí tvořivě, totiž tím, že jedná a osvojuje si stvoření.

Avšak práce je pro člověka, a ne naopak - člověk pro práci. Jeden z největších bludů nové doby spočívá v tom, že se práce nadřazuje člověku. Něco se přece nemůže nadřazovat někomu! Práce je pro člověka. Pokud práce nevede k zušlechtění člověka, k jeho kultivaci, tak je prokletá! Náš národ byl v minulosti nejednou a dlouhodobě donucován k práci. Kolik práce vynaložili naši předkové, i naši otcové v době předpřítomné, a přece celý náš národ tak hluboko klesl. Duchovně a mravně se nachází ve strašném stavu. Nemáme ani polovinu lidí věřících! Na každých sto sňatků připadlo v Československu v roce 1991 skoro 41 rozvedených, a ten stav se dodnes ještě zhoršil. Na každých sto narozených připadlo 71 těch, které byly usmrceny před narozením, celkem každoročně 126 055 případů (ČSR1990).

A v jakém otřesném stavu se ocitá životní prostředí!

Další závažný papežský dokument společenského zaměření Sollicitudo rei socialis se věnuje závažným problémům rozvoje lidí a národů. To bylo na památku 20. výročí vydání encykliky Populorum progressio, čili Rozvoj národů. Znamená to především zdůraznění faktu, že to všechno, co se týká člověka, má svůj základ v Bohu.

Sociální učení Církve, ve kterém je rozvíjeno evangelium s přihlédnutím ke znamení doby, je v současnosti mimořádně závažné a platné. Proto tyto myšlenky musí být pro nás povzbuzením. Máme o nich rozjímat a učinit si je součástí své nejhlubší zkušenosti. Základní vzorec lidské existence se odvozuje od toho, že se člověk zasvěcuje Někomu, osobně blízkému. To je výchozí bod veškeré smysluplné antropologie a odrazový můstek sociálního učení Církve  . Měli bychom si tedy tohoto hlasu Božího lidu stále více vážit, a učinit ho jádrem své každodenní zkušenosti.

Ohlédněme se nyní trochu, abychom pak mohli pohlédnout dál

Ve třetím odstavci encykliky Centesimus annus, navrhuje Sv.Jan Pavel znovu číst první dělnickou encykliku Rerum novarum. Zároveň vyzývá k opětnému pohledu na samo její znění. To vše sleduje jeden cíl - znovu odhalit bohatství základních zásad, které byly vysloveny pro řešení dělnické otázky.

Dále nabádá k rozhlédnutí se kolem sebe, k bližšímu pohledu na to nové, co nás obklopuje. Nakonec vyzývá k pohledu do budoucnosti, kde už naplno rozevírá třetí křesťanské tisíciletí.

Jsou zde tedy připomenuty tři závažné myšlenky. Jsou vyjádřeny slovy:

1) Opětovný pohled na první dělnickou encykliku. To znamená připomenout si celý její text. To vyžaduje také vzít v úvahu okolnosti, za jakých byla vydána. To chce také uvážit její dopad ve společnosti.

2) Rozhlédněme se kolem sebe: sledujme, jak dnes vypadá situace, co je v současnosti důležité. Koncem 19, století vypadala situace poněkud jinak, než dnes. Dnes je totiž lidstvo obohaceno o mnoho zkušeností. Zejména je poznamenáno těmi dvěma strašnými světovými válkami, a potom také opakovaným rozpoutáváním dobyvačných válek, vedených NATO -  válkou v perském zálivu, v Bosně, Afganistánu, Sýrii, Lybii, na Ukrajině, aj. Tato tvrdá realita nám otevírá oči. Musíme přiznat, že je zde skutečně něco v nepořádku. Když totiž došlo k takovým strašným střetnutím a k takovému krveprolévání, tak nepochybně to řešení, které národy zvolily, nemohlo být správné. Pokud přece někdo chce řešit nějakou situaci například v rodině, a vyvrcholí to rozvodem, tak u něho asi není dost dobré vůle k řešení, nebo nezná či nechce znát správný způsob řešení, anebo zde není dobrá vůle ani správné poznání.

3) Pohled do budoucnosti: do třetího křesťanského tisíciletí. Ukazuje se, že příchodem roku 2000 nejenže nebylo nic vyřešeno. To se domnívali jenom zasnění představitelé hnutí New Age. Domnívali se totiž, že skončila doba hvězdného uspořádání ve znamení souhvězdí ryby, a že by ji nahradila nová doba ve znamení souhvězdí vodnáře: kdy prý jakýmsi samovývojem světa mělo lidstvo dospět do věčného míru.

Omyl! Svět zůstává stejný, třebaže se tu mnoho změnilo. Po pádu železné opony se Rusko na přímluvu Panny Marie Fatimské obrácení od novopohanství ke Kristu a byl zrušen Varšavský pakt, Organizace NATO však trvá dál a rozvíjí své dobyvačné činnosti, zvětšuje své základny po světě, vede v zaostalých národech podvratnou činnost, provokuje různé skupiny muslimů navzájem proti sobě, podněcuje na mnoha místech občanskou válku, a to pod záminkou boje za lidská práva a za zavedení spotřební demokracie amerického typu.  Tomu nahrává i mladá Evropská unie, kde se nebývale prosazuje vliv německého národa, odedávna toužícího po moci a nadvládě, a podléhajícího těmto válečným sklonům lživého vládce světa a jeho spiklenců. Takto v Evropě kolísá mezi integrací a totalizací, mezi demokracií a mediokracií..

Lidská společnost je nadále stejná - snad leda ještě více postižena další strašnou zkušeností, která by mohla vzejít právě z naplňování bláznivého snu o samovolném příchodu věčného míru, snu o tom, že evoluce přírody sama přinese nárust lidskosti. Ty zbraně ve světě nezačnou samy od sebe chrlit místo zkázy a pohromy máslo a med do Afriky a jiných zemí hladového a přelidněného Jihu. Naše životní prostředí je dále narušováno. Ochranná ozónová vrstva, která dříve prodlužovala pozemské putování vykoupeného Božího lidu, je dál ničena zdaleka nejen freóny, které vycházejí z průmyslu, chladících zařízení a ze spotřebního zboží v podobě spray-ů, nýbrž především soustavným prováděním strašných pokusů pomocí elekromagnetických zbraní, jako je americké vojenské HAARP. Vlivem Černobylu dále umírají dospělí a děti na různá nádorová onemocnění, a k tomu druží pohromy, vyvolávané elektromag.zbraněni, jako jsou uměle dálkově zakládané lesní požáry, záměrně vyvolávaná zemětřesení, uměle vyvolávané rozsáhlé záplavy, letecké zasypávání celých států a národů infikovaným hmyzem, umělé vlny tsunami, atd. Lživý vládce světa a jeho spiklenci totiž v honbě za blahobytem postupují úplně bezohledně, aby se zmocnily nerostných surovin a levné pracovní síly. Proto je sv.Jana Pavel označil při návštěvě USA za civilizaci smrti.

Sv.Jan Pavel v této souvislosti zdůrazňuje dvě místa v Písmě svatém. Jedno, kde Pán Ježíš praví: „Jen jeden je váš mistr“, (Mt23,8). Názvy mistr či učitel samy o sobě ovšem nejsou špatné. Ježíš proto neodmítá samotné tyto názvy, nýbrž ctižádostivou honbu za nimi. Mistr a učitel v plném slovy významu je pouze Bůh. Vždyť jedině Bůh je nám zdrojem veškeré pravdy a všeho poznání. Bůh je společným učitelem nás všech. A my, jakožto žáci stejného Učitele jsme všichni bratři a nemáme se jeden nad druhého vyvyšovat. Dále se zde připomíná známé místo, kde Tomáš říká: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát tam cestu?“ a Ježíš odpovídá: „Já jsem cesta, pravda a život.(J14,6)

Tyto myšlenky nás mají proniknout a k nim máme obrátit svou pozornost. Z nich získáme správnou orientaci, jak při ohlédnutí se zpět, při rozhlédnutí se po současnosti, i při výhledu do budoucnosti. Všechny závažné dobové otázky budou pak zodpovězeny. To je duchovní jádro poselství sociálního učení Církve. Nikoli sebedůmyslnější lidské programy, jako je projekt EU, nýbrž Boží Pravda, Slovo radostné novozákonní zvěsti a naše odpověď: snaha žít podle evangelia - snaha sdílet tuto evangelijní radost s ostatními - a tak umocňovat tuto radost v sobě a posilovat vládu Boží v podmínkách lidské skupiny.

Maria Matko Boží, oroduj za nás a za celý svět, abychom na tyto sociální věci více pamatovali!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.

Třetí odstavec encykliky Centesimus annus, uvádí, že „nové setkání“ odkazu Lva XIII. pro řešení dělnické otázky s problémy dneška nejen potvrdilo přetrvávající hodnotu tohoto učení, nýbrž také vyjevilo skutečný smysl duchovního poselství Církve.

Pravý smysl duchovního poselství Církve se rozvíjí na základě, který ve jménu Ježíše Krista předali Církvi  apoštolové. Vždyť nikdo nemůže položit základ jiný nežli ten, který je už položen. (I Kor 3,11)

Zásoba, na níž se odvolávám, je mohutný proud duchovního poselství Církve, který obsahuje odedávna přijímané a dále předávané ´staré´ a umožňuje vykládat to ´nové´, v čem se odehrává život Církve a světa.

Sv.Jan Pavel zde připomíná, abychom stále vynášeli z té zásoby pravd křesťanského učení všechno to, co se osvědčilo - tj. to STARÉ. A přitom, abychom také pohlédli na to NOVÉ - na to, jak ve světle evangelia mají křesťané uvažovat dnes o společnosti. Zdůrazňuje že, toto začlenění do tradice Církve znamená nejenom její obohacení, ale také novou životní sílu víry. Tato posílená víra vede věřící k jednání ve jménu Páně.

Sv.Jan Pavel také už zde v úvodu upozorňuje, že chce k této encyklice připojit také rozbor některých událostí nejnovějších dějin. Velká kapitola je totiž věnována roku 1989. Tento rok byl významný nejen pro naši vlast, ale pro celou Evropu a pro celý svět. Znamenal totiž vnější potvrzení bezvýchodnosti té ideologie, která prohlašovala, že přinese ráj na zemi. A zatím - místo toho ráje, nastal pravý opak: v jakési křeči se dočasně upevnila vláda satana ve světě. A náš národ - spolu s mnoha jinými národy světa - mají nyní co dělat, aby se z těchto trosek. A je nutno také prosit Pána, aby na přímluvu Panny Marie se i tyto naše úvahy, které chceme postupně věnovat celému tomuto dokumentu, byly pro nás novou životní sílou. K největším problémům naší doby patří to, že lidé zapomínají na Boha. Myslí si, že snad sami něco zde dokáží - pouze lidskými silami - bez Boží milosti - ale zato s pomocí nějakého cizího kapitálu, namnoze pochybného původu. Zde platí vážná zásada, každý, kdo se pokusí řešit tyto otázky bez Boha, jenom lidskými silami, posléze se postaví proti každému člověku. Mohli bychom to správně nazývat zásadou NEGACE NEGACE: kdo začne podnikat cokoli a přitom popírá osobního Boha, a s ním i Jeho vtěleného Syna, jakož i Jeho svatou Církev obecnou, ten skončí popíráním sebe samého.

Takové pokusy se zajisté opakují dnes a denně. Jistěže je možno snažit se žít bez Boha. Víme, že mnozí lidé tak skutečně žijí. Ba zkusily to i celé společenské soustavy. A šly tak daleko, že nejenže tvrdily, že chtějí existovat bez Boha, ale dokonce proti Bohu. A jak dopadly? Důsledky takového neuváženého pokusnictví jsou patrny v Evropě, aj. A mnozí z nich nejsou poučeni ani dodnes. Chtějí Boha odstranit a místo toho ničí sebe a životní prostředí všeho lidstva.

V tomto novodobém titanismu je předzvěst dalších stupňujících se sociálních problémů lidské skupiny ve třetím tisíciletí. Vláda svrženého satana, která se projevovala právě ve světě rozervaném na Východ a Západ, byla nahrazena vládou Beelzebuba, takže se projevuje ve světě ještě rozervanějším na blahobytný, vymírající Sever a podvyživený, přelidněný Jih. Má se snad lidská společnost zničit neuváženými důsledky svého úsilí o blahobytný svět, ve kterém vládne ten Zlý s nadlidskou inteligencí?

Mocným prostředníkem, na jehož přímluvu lze rozptýlit mraky této hrozivé budoucnosti, je odedávna Blahoslavená Panna. Do jejích rukou se tedy zasvěťme jako národ, i jako každý jedinec a každá rodina. Pokorně prosme o pomoc Panny Marie při odvrácení všech nebezpečí.

Avšak nezapomínejme přitom na to, že sama církev, jejímž dokonalým pravzorem je Panna Maria, nám nabízí již více než sto let soustavně rozvíjenou sociální nauku, která má být současně naším životem - životem v Kristu.

Uvažme, co předcházelo vydání sociální encykliky Rerum novarum. Ve středověku byla společnost utvářena a zhodnocována kulturou, kterou ovládala soustava pravdy zjevené Boží milostí. Během osvícenství však kulturní soustava založená na zjevené pravdě a pravdě víry ustupuje před kulturní soustavou, opírající se o pravdu smyslů. Šířil se nový způsob hodnocení, podle měřítek smyslů. Rozum se zabýval s tím, co poznal smysly, které posuzoval jako naprosto spolehlivé. Přehnaná víra v lidský rozum vedla k přeceňování možností člověka.

Toto nové osvícenské rozumářství se ovšem tvářilo, jakoby přinášelo zbrusu novou úctu k člověku. Vnějškově to potvrzovalo také to, že tehdy došlo ke zmírnění společenských rozdílů. Hlavně došlo ke zrušení nevolnictví. Toto osvícenské rozumářství vedlo však společensky k vypjatému prosazování lidského jedince a k úsilí o bezvýhradné uplatnění se jednotlivce v činnosti obrácen é navenek a k volnomyšlenkářství. V tomto svém úsilí byl liberalismus nepřátelský vůči všem omezením, obsaženým ve staletých tradicích. Zejména Církev se svými tradicemi byla přitom vytlačována ze společnosti na její okraj.

Jak se na to tvářila církev? Samozřejmě, že s nedůvěrou. Vždyť osvícenští rozumáři a volnomyšlenkáři zásadně odmítali vše nadpřirozené a vymykající se smyslům. Zejména odmítali autoritu Církve, která si už dle svého názvu katolická - všeobecná - nárokovala jakýsi monopol na ty nejhlubší hodnoty, potřebné k lidskému životu. Jak by ne! Vždyť její božský zakladatel svou Krví vykoupil všechny lidi a pro všechny založil svou Církev jako zárodek Boží vlády na zemi.

Papež Lev XIII. se nesmířil s rozlukou, kterou volnomyšlenkáři prosazovali mezi státem a církví. Všemožně se snažil překonat nedorozumění a znovu prosadit tradiční hodnoty do středu společenských záležitostí. Chtěl, aby se Církev plně podílela na radostech a strastech tohoto světa. To ovšem nebylo snadné.

Jak se uvádí v I. kapitole Centesimus annus,, prosazovala se tehdy nová forma majetku - kapitál. Do toho vstoupil nový druh práce - práce za mzdu. Práce se stala ZBOŽÍM. To zboží se dalo volně kupovat. Jeho cenu začal určovat trh - zákon nabídky a poptávky, a to bez ohledu na životní minimum nezbytné k obživě dělníka a jeho rodiny. A nejhorší byl sociální dopad: rozštěpení společnosti na třídy, které od sebe dělí nesmírná propast. (I,4)

Jako houby po dešti vyrostlo množství továren. Ty se zmocnily kapitálu, tvořícího jakoby krev celého hospodářství -. Tato nová forma majetku docela zastínila jiné formy, jako byl půdní majetek. Námezdní dělnici byli vystaveni velké bídě a nebezpečí nezaměstnanosti. Přitom ztratit práci znamenalo stanout tváří v tvář smrti hladem - nejen pro dělníka, ale i pro jeho rodinu.

Sv.Jan Pavel toto připomíná, aby ukázal, jak bylo důležité, že vyšla encyklika Rerum novarum. Celé dějiny Církve jsou důkazem toho, že se Církev stará nejenom o ty věci Boží, ale také společenské postavení člověka. V evropské společnosti, a to hlavně v průmyslově vyspělejších zemích - k nimž patřily také země česká a moravsko-slezská, tedy došlo k rozsáhlé sociální krizi. Jak se zachovala obecná církev? Katolíci nečekali na „rady“ Karla Marxe a jiných socialistů. Už v roce 1848 vznikl v Olomouci první spolek katolických tovaryšů. Do roku 1872 bylo na Moravě již 14 takových spolků, v Čechách tři. V Brně, kde se průmysl začal rozvíjet velmi záhy, zabývalo se duchovenstvo dělnickou otázkou dávno před rokem 1848. Již v roce 1843 byl na brněnském semináři uspořádán první sociologický kurz.

Je ovšem pravda, že přes všechnu horlivost kněží a laiků, řešících závažné společenské problémy, bylo jejich úsilí tápavé a nesoustavné.

 

 

 

 

 

 

4.

Papež Lev XIII., který vydal dělnickou encykliku, vydal v roce 1888 také důležitý dokument o svobodě (Libertas praestantissimum). Svatý Otec v této encyklice jasně ukázal, že se lidská svoboda, která se odmítá podřídit pravdě, stává svévolí, aby postupně podlehla nejrůznějším vášním a posléze zničila samu sebe. Lidská svoboda má meze. Ten, kdo nevěří v Boha, řekne: Jaképak hranice svobody?! Co já chci, to bude! Vždyť mám přece moc! A potom: Vládne třída a ostatní nás nezajímají! Ty je nutno zničit! anebo: Vládne národ, nacionalisté! - My, a nikdo jiný! My jsme národ, určený osudem, aby vládl!

Hranicí svobody je PRAVDA! Každý, kdo tuhle důležitou zásadu o člověku popírá, ten otvírá cestu boji všech proti každému, a to buď pod heslem třídního boje nebo boje

za čistotu rasy, apod. Svatý Otec zdůrazňuje právě tuto zásadu. Podtrhuje, jak je třeba rozumět oné po sto létech připomínané encyklice Rerum novarum, totiž ve světle ostatních dokumentů Lva XIII. Proto je zde věta: ...odkud by jinak pocházela všechna ta zla, kterým chce ´Rerum novarum´ zabránit, ne-li ze svobody, která se v hospodářské a sociální oblasti zcela odpoutá od pravdy o člověku? (Centesimus annus,I,4)

Člověk je stvořen k Božímu obrazu.(GN 1,26) Proto člověk dostal svobodu. Ne k tomu, aby jednal libovolně nebo bez omezení. Neurčenost či neomezenost ještě není svoboda. Neomezenost je pouze popření omezenosti. Jenže to je teprve předpoklad svobody. Vždyť každé svobodné rozhodnutí člověka je pozitivní skutečnost! Ovšem lidská svoboda není svrchovaná, nýbrž poměrná a omezená. Lidská vůle sama o sobě je svobodná vzhledem ke každému dobru, jenže různými vnějšími vlivy je omezena. Okolní životní prostředí, ale také vnitřní životní prostředí: fyzické a psychické (např. žádostivost, strach) omezují lidskou vůli.

Člověk má poznat své možnosti a meze, a s tímto poznáním plnit Boží vůli. Například auto či letadlo je člověku dáno k používání, aby mu pomohlo v jeho životních úkolech, v jeho cestě k životnímu cíli - k dokonalosti Božího dítěte. Nikoli ovšem třeba k dopravě zbraní, a vůbec nikoli proto, aby byl tento vynález zneužíván proti člověku.

Poznání musí nezbytně předcházet veškerému zodpovědnému rozhodování. Vždyť i samo toto rozhodování může mít zdánlivě dobrý cíl - obecně prospěšnou věc, ale ježto mu nepředchází dostatečné poznání, proto se i zdánlivě dobrá věc může obrátit proti člověku samému. Je to vidět na stávajících problémech, které člověk svým polovičatým a překotným úsilím o technický pokrok způsobil v životním prostředí.

Většina lidí, kteří se zabývají problémy životního prostředí, poukazuje na vliv techniky a urbanizace. Přitom se však často přehlíží samotný lidský subjekt. Tak se někdy zdá, jakoby to vše způsobovala nějaká vnější, na člověku nezávislá síla. Hlavně se totiž přehlíží, že se tu jedná také o duchovní a mravní problém. Člověkem narušené životní prostředí bývá důsledkem materialistického názoru na svět a na život ve světě. Tento názor se promítá do žebříčku hodnocení, ale i do postojů a chování člověka. Koneckonců jde o důsledek náboženského zvlažnění, které může snadno zkostnatět v praktickém ateismu a v nepříznivém postoji vůči Stvořiteli a ke všemu jeho tvorstvu. Žádná lidská ekologie, ani ta nejlepší technika neřeší vztah člověka k životnímu prostředí, protože ulpívá jenom na povrchu, a neproniká do nejhlubších, duchovních vrstev lidského „Já“.

Když si všímáme nepříznivého působení nedokonale, polovičatě ovládané techniky na životní prostředí, dlužno mít na paměti, že nejde o techniku jako takovou - že by snad všechna technika byla špatná. Jde o nějakou nedokonale vynalezenou či zkonstruovanou techniku, nebo o nějakou techniku či nějaký technologický postup, zneužívané konkrétním jedincem či skupinou lidí s materialistickým názorem na život a celé stvoření. Nemusí jít o materialismus otevřeně vyložený, jak jej máme neblaze zažitý z let komunismu. Může jít také o praktický materialismus spotřebitelský, zaštítěný líbivými hesly o humanitě bez Boha, bez Krista, a bez Církve  .

Dokladem toho je sama naše česká společnost. Třebaže je už dávno po sametové revoluci, přesto se u nás situace na obou stranách rovnice: člověk - životní prostředí nadále zhoršuje do velmi nebezpečných rozměrů. Místo komunistů jsou to zase proroci liberalismu, kdo u nás kladou na první místo hospodářskou prosperitu, a teprve pak všechno ostatní. Bez ohledu na varování z Černobylu, znovu prosazují stavbu a používání nedokonalé poznané a ovládané techniky. Bez ohledu na to, jak se zhoršuje naše životní prostředí, nadále se nevázaně vyrábějí látky ničící ochranný ozónový filtr kolem naší planety, a hlavně stále nebezpečně působí elektromagnetická válečná zařízení, jako je HAARP, bombardující ionosféru a využívající ohřáté a rozkmitané ionosféry k cílenému dálkovému poškozování celých národů uměle vyvolávanými přírodními pohromami, jako je zemětřesení, záplavy, požáry lesů, tsunami. Dnes už se dá přesně rozlišit, které zemětřesení vzniklo živelně a které umělým lidským zásahem. To všechno se děje pod falešnou záminkou šíření lidské svobody, obhajobou lidských práv a prosazováním spotřební demokracie amerického typu, která je ve skutečnosti demagogií.

Pravda je hranicí svobody! A ta pravda zní: svobodu jsi dostal nikoli proto, abys převracel řád, který Bůh vtiskl všemu stvoření, nýbrž proto, abys svobodně a s láskou plnil Boží vůli.

Pane Ježíši, smiluj se nad námi, a dej, aby všichni ti, kteří mají ve světě rozhodující slovo, a také v našem státě, opravdově pamatovali na tuto skutečnost.

Vzhledem k tomu, že na vedoucích rozhodujících místech se usadili lidé,  bez odpovědnosti vůči Bohu a svým voličům, proto je zde nutná sociální kritika.

Naneštěstí tomu nahrává i tzv. služební zákon. Měl zajišťovat odpolitizování vedoucích míst státu. Jenže bych schválen a zaveden ve velmi zfalšované podobě. To se týká nejen zodpovědných osob na vedoucích místech ze strany socialistů a liberálů, ale také z křesťanských stran. Pro ty se stal rozhodující místo Desatera a soc.učení Církve program EU. Tak se všichni tito politikové, včetně křesťanských stali eurofašisty.

Svatý Jan Pavel se zamýšlel nad statečností a prozíravostí Lva XIII., který už před sto léty důrazně upozornil celé lidstvo na nebezpečí, hrozící v základu takzvaného třídního boje. Uvádí zde: „To ´nové´, na co papež Lev XIII. pohlížel, rozhodně nebylo pozitivní. První část encykliky Centesimus annus, popisuje to ´nové´, co jí dalo jméno, tvrdými slovy: ´Duch novot, který už dlouho obchází našimi národy, musel poté, co projevil své ničivé účinky v politické oblasti, zasáhnout i oblast národního hospodářství... kapitál se nakupil v rukou nemnoha lidí, zatímco široké vrstvy společnosti chudnou... k tomu se pojí úpadek mravů. Toto všechno vyvolalo sociální konflikt.´“ (CENTESIMUS ANNUS,I,5)

Lev XIII. ve svém pamětihodném vystoupení na obranu lidskosti dělníka odhalil a podrobil zdrcující kritice všechna ta hnutí, usilující o jednostranné řešení společenské otázky. Ale to by bylo málo. Nestačí jenom něco zkritizovat, nestačí ukázat na stinné stránky nějakého hnutí nebo učení. Vždycky je třeba, abychom také odhalili příznivou stránku věci, abychom ukázali správnou cestu, abychom objasnili, jak to má být. Také v tom je nám Lev XIII. velkým učitelem. Názorně ukazuje, že jakákoli kritika má smysl tehdy, když poskytuje spolehlivý, prakticky ověřený návrh řešení. Tváří v tvář Marxovým pokusům o naprosto zápornou kritiku stávajícího společenského zřízení dokazuje, že sociální kritika je smysluplná jedině tehdy, pokud je nějakým příznivým přínosem pro odstranění nedostatků daného uspořádání, pro obnovu spravedlivějších poměrů v dané skutečnosti.

Proto nadále  zůstává Lev XIII. učitelem také pro ty politiky a národohospodáře dneška, kteří ochotně zahajují v národě nějaké rozsáhlé změny, a přitom přesně nevědí, kam vůbec národ vedou. To je zvláště závažné, když byl český národ bez svobodného referenda zavlečen do NATO, kde se stává opakovaně účastníkem dobyvačných válek. To je zvláště závažné, když byl český národ začleněn do EU, kde se snaží všechno komandovat zejména Německo. Pod hesly ideálů lidskosti či lidsky něžné revoluce se bez prakticky ověřených postupů a spolehlivých programů, jakož i bez cílevědomého napojení na Boží plán, nyní dospívá k eurofašismu a jiným sociálním pohromám. Jenže pouhé kritizování a rozčílené odsuzování nikam nevede. To mnohdy právě naopak vzbudí ještě odpor a zvýší napětí.

Svatý Otec Lev XIII. však už dávno jasně zdůraznil, co je na těch novotách vadného a také to dokázal. Např. když pojednával o tom, že porušení práva na soukromý majetek je špatné, tak i vysvětlil proč. A my, pokud hodnotíme encykliku, která vyšla v roce 1891, tak si znovu uvědomujeme, jak je všude v životě důležité, abychom potíže a problémy, s nimiž se setkáváme nikdy neřešili bojem, násilím a nátlakem. Říká se sice, že na hrubý pytel má přijít hrubá záplata, ale člověk není nějaká věc. Člověk je bytost, která je schopna konat zlo, ale také cítí každé zlo a křivdu, pokud se ho na něm někdo dopouští. A tím se některé prostředky stávají neúčinné, ba dokonce škodlivé.

Příklad: tvrdý a nesmiřitelný postoj vyhrocený ideou třídního boje, vedoucí ke zbrojení a posilování armád a výzbroje; odpověď demokratické společnosti pak zněla: musíme zbrojit, abychom se ubránili. Celý svět se dostal do podivné napjaté situace, která se poněkud uvolnila teprve po pádu železné opony a obrácení Ruska od novopohanství ke Kristu, tedy po sto letech, a zase jenom nakrátko.

Kolik je to zbytečných důmyslných strategií na obranu mírového soužití, kolik peněz musí být vynaloženo na zdokonalování zbraní! Velké nebezpečí je zde v souvislosti se zdokonalením masmédií a jejich zneužíváním k znásilňování celých národů, probouzením nenávistných nálad proti Rusku, proti Číně, proti muslimům, a k podněcování válek. Všechno to dokládá soustavný koloběh, vynucující si stále nákladnější zbrojní soustavy.

Vzhledem k nákladnosti zbrojení, tak ta země, která začala se zásadou třídního boje, se dostala do hospodářského úpadku. Jenže to, že se uvolňuje napětí a dostavuje uklidnění poměrů tím, že se některá mocnost prostě hospodářsky vyčerpala, to není řešení.

Všechno to jenom názorně dokládá pravdivost slov sv.Jana XXIII., že zastavení výroby zbraní hromadného ničení a jejich účinné omezení nebude možné, pokud zároveň nedojde u lidí ke změně ve smýšlení. Místo nejisté zásady míru, která se opírá o rovnováhu vojenských potenciálů, musí nastoupit přesvědčení, že pravý mír lze budovat jenom na vzájemné důvěře a lásce. (PACEM IN TERRIS, III,36)

Panno Maria, přimlouvej se za nás, abychom všechny ty důsledky zla, nahromaděného ve 20. století, šťastně překonali. Přimlouvej se za nás, abychom se dali poučit Tvým Synem, že zlo nepřekonáme zlem, ale jedině pravda a dobro Ježíše Krista vítězí nad lží a zlem vládce světa, a pouze láska Ježíše Krista je schopná překonat nenávist ďábla a jeho spiklenců v zednářských lóžích. Jde o to, abychom i ve svých různých problémech dokázali žít podle tohoto poučení, třebaže to někdy vyžaduje z naší strany velkou trpělivost a značné oběti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

5.

Sv.Jan Pavel nám připomenul, že „Lev XIII. dal Církvi  trvalý příklad toho, jak se Církev musí v určitých lidských situacích v rovině individuální a sociální, národní i mezinárodní ujmout slova.“ A nejen to: musí „si pro to vytvořit vlastní učení, učební systém, který jí umožňuje rozebírat společnost, hodnotit ji a stanovovat směrnice pro spravedlivé řešení problémů z ní vyplývajících.“

Sv.Jan Pavel dále uvádí, že tu byly dvě tendence: jedna, zaměřená na tento svět, který neměl nic společného s vírou, druhá, jednostranně obrácená k spáse na onom světě, která však neměla pro přítomnou dobu na zemi žádný význam.

Zveřejněním encykliky Rerum novarum dal Lev XIII. Církvi  zároveň jakýsi ´statut občanského práva´ v proměnlivé skutečnosti veřejného života lidí a států.

Hlásání a šíření sociálního učení je ve skutečnosti podstatnou částí poslání Církve evangelizovat, a je součástí křesťanské zvěsti.“ Jedině „tak je možné čelit novým situacím, aniž bychom umenšovali přesažnou důstojnost lidské bytosti v sobě samých nebo ve svých odpůrcích, a nalézat cestu k jejich spravedlivému řešení.“

Sv.Jan Pavel důrazně dodává, „že neexistuje žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia.“ (CENTESIMUS ANNUS. I,5)

Bylo by velmi nebezpečné, kdyby Církev řekla: Dělejte si zde na zemi, co chcete. Pokud něco pokazíte, čiňte pokání! A jinak - Církev a evangelium - to se týká jenom věčnosti, duchovních pravd, pravdy víry, a to je velmi vzdálené starostem každodenního života. Tyto neviditelné pravdy jsou velmi vzdálené všem bojům, svárům, napětím, a všem těm dramatickým událostem, které se děly před sto lety, a jež jsou také dnes.

Ono by jistě bylo pohodlnější. Měli bychom jakési „alibi“: My za to nemůžeme. My tam nejsme. Jenže lidé jsou zlí, a proto někde dochází k takovým věcem. Tohle však Církev nikdy nehlásala. Každý dobře ví, že Pan Ježíš nejenže hlásal lásku, ale také všude kde mohl, aktivně se ujímal trpících, a těch, kdo byli ohroženi. Vzpomeňme například na tu ženu, která byla dopadena při hříchu, a chtěli ji kamenovat. (JAN 8,5) Ježíš Kristus se také pohodlně mohl spokojit s tím, že by prohlásil: Mojžíš to správně stanovil. A to zachovávejte!“ A nechal by je: Ať ji ukamenují!

Jenže Ježíš tak neučinil. Ne však proto, že by snad schvaloval její čin. Vždyť on jej naopak posuzoval ještě závažněji. Říká přece: „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (MT 5,28) Ježíš však jednal a zachránil tu ženu. Právě proto i Jeho Církev na to během staletí dbala.

Když benediktíni a po nich i mnozí další přijali za své životní heslo ORA ET LABORA, tak tím dávali najevo, že jim není tento svět lhostejný. V modlitbě a prací všechno přetvářeli a přebudovávali. Zrychlení technického rozvoje v pokarolínské Evropě vycházelo především z rozjímavého mnišství, řádu benediktínského a z jeho pozdějších odnoží clinyjských a cisterciáckých. Základní benediktínská zásada - ORA ET LABORA  zahrnovala do služby Bohu také denní práci. Vlivem takto zaměřeného mnišství se ve střední Evropě v 10. století po Kristu zvýšil výnos zemědělství trojnásobně. Avšak zvětšil se také počet větrných mlýnů, průplavů a jiných zařízení. Sídla západní mystiky se staly ohnisky rozvoje techniky, jakož i medicíny.

Přesto se koncem 19. století vyskytly takové názory, které tvrdily: Ponechejme tyto záležitosti pouze lidem ve světě, a my se budeme věnovat výhradně duchovnu.

Lev XIII. vystoupil se svou sociální encyklikou, která byla bezesporu velmi odvážná. Byl za ni kritizován a napadán z více stran. Jasně však ukázal, že k evangelizaci také patří jako jeho vlastní úkol dávat směrnice podle evangelia. Patří to k evangeliu nikoli jako nějaký doplněk či přívěsek evangelia, nýbrž jako samotné jeho jádro.

V těch situacích, ve kterých žijeme, jsme povinni jasně aplikovat evangelium, tedy dovádět evangelium do důsledků, vyvozovat z něho, co máme dělat a čeho se máme vyvarovat. K tomu jsme zavázáni už svým křtem, na základě kterého navěky patříme Kristu, aniž bychom se jako duchovní osoby vměšovali do politiky a hospodářsko-sociálního života.

Jenže na to není žádná šablona, ani vzorec, který by se dosadil v libovolné situaci. K tomu křesťan musí dospět svým duchovním životem, v němž bude opět posílen svátostí biřmování, jakož i jinými svátostmi. Současně je třeba velmi zodpovědného rozboru dané situace, zamyšlení, vysledování znamení doby a s pomocí Boží hledat to správné řešení. Je třeba si znovu připomínat tu větu, kterou Sv.Jan Pavel opakuje po Lvu XIII.: Není žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia. Tehdy Evropou zmítaly dvě velká hnutí: socialismus a liberalismus, která předstírala správné řešení. Už tehdy vyzval papež všechny lidi dobré vůle, aby nespoléhali na žádnou z těch jednostranných ideologií. Naší směrnicí pro život jednotlivce i společnosti je Boží Slovo.

Pane Ježíši, smiluj se nad námi, a smiluj se nad všemi těmi, kteří promlouvají jménem Církve svaté, ať to jsou biskupové a papež, anebo věřící, kterým jsou svěřena odpovědná místa ve společnosti. Dej, abychom si byli vědomi toho, že naše zodpovědnost za společnost, za životní prostředí, za celý svět je obrovská! Evangelium jsme dostali proto, abychom dovedli jeho zásady také přenášet do společenské a kulturní oblasti.

V encyklice Centesimus annus, čteme tato slova: „Se záměrem vyjasnit konflikt mezi kapitálem a prací vyhlásil Lev XIII. základní práva dělníků. Proto představuje dělníkova důstojnost, a tím i důstojnost práce vůbec, klíč četbě encykliky (Rerum novarum).

Papež označuje práci za osobní, neboť vynaložená síla a námaha ...je plným osobním vlastnictvím pracujícího. Práce tak patří k poslání každého člověka; člověk se rozvíjí a realizuje ve své práci. Práce má zároveň společenský rozměr vzhledem ke vztahu k rodině, tak i k obecnému blahu, neboť národní bohatství vzniká z dělnické práce.“ (Centesimus annus,I,6)

Sv.Jan Pavel předložil tuto otázku práce už v encyklice Laborem exercens z roku 1981. Vyložil ji nejen ve světle odkazu Rerum novarum, ale i ve světle těch dalších dokumentů, které souvisejí s touto záležitostí. Sv.Jan Pavel přitom položil důraz na to, že člověk není pro práci, ale práce je pro člověka. Je sice pravda, že práce patří k poslání každého člověka, ale práce je přece jen něco, a člověk jako někdo stojí nad prací. Práce je zavazující pro člověka jako mravní bytost jako celkový životní postoj, který psycholog Erich Fromm označuje jako produktivní orientaci či zaměření; není však nutná pro člověka jako osobnost, pokud uvažujeme o zvěcnělých důsledcích jejího působení v jeho okolí. Kdyby výsledkem práce byla jen přetvořená hmota, tak by taková práce nebyla pro člověka jako mravního tvora přínosná. Je totiž třeba, aby práce zušlechťovala člověka. Práce člověka nemůže zdokonalovat jako člověka, pokud je k ní člověk donucován, pokud ji koná nesvobodně.

Práce se může stát člověku přínosem se pro jeho lidství teprve tehdy:

- když se k ní rozhodne svobodně a dobrovolně, ne z hladu, ne z donucení, ne proto, že by mu to ukládaly nějaké zákony a jiné vnější vlivy;

- když ji koná cílevědomě, na základě rozumné úvahy;

- když se jí může věnovat a věnuje radostně, jako umělec tvůrčí činnosti, ve které prožívá dětskou radost ze hry;

- a konečně, když ji koná, aby oslavil svého Stvořitele, totiž aby mu byl v tvůrčí činnosti co nejdokonalejším obrazem77.

Pokud by práce člověku sloužila jen k opatření peněz a nevedla by k jeho všestrannému rozvoji, tedy také duchovnímu a mravnímu zdokonalení, ba naopak by vedla k jeho úpadku, k rozpadu rodin, pak je taková práce prokletím.

Jenže jak učinit práci svobodnou a radostnou?

Práce se člověku nestane zušlechťujíci a kultivující činností ani když změníme uspořádání společnosti. Nestačí uvěznit ty, kdo se neživí prací, napsat na plot Práce osvobozuje, a zazpívat Píseň práce, popřípadě Internacionálu nebo V těsném šiku pochoduje SA. Práci, stejně jako jiné věci není třeba osvobozovat, nýbrž je třeba osvobodit člověka.

Produktivní zaměření lidské osobnosti se týká základního životního názoru, postoje a chování člověka. Je to schopnost a pohotovost člověka využít sil a uskutečnit své vnitřní možnosti. Řekneme-li, že člověk má využívat svých možností, předpokládá to, že je svobodný a řídí se rozumem.

Uznání významu tvořivosti, činnosti je pojetí člověka, které se na jedné straně odvozuje od Aristotela, (NIKOMACHOVA ETIKA, 1098 a,b) ale na druhé straně také z Písma svatého. Člověk je k práci povolán. (GN 1,28; II TES 4,11) I přes námahu a obtíže, jimiž je práce - v důsledku prvotního hříchu - zatížena, přesto práce je dobrem, přinášejícím člověku radost. (KAZ 2,10; 4,9; JN 6,27; Sk 24, 16) Člověk dosahuje v práci předmětnosti a předměty se polidšťují. Polidšťováním nerozumného tvorstva a zpředmětňováním obsahů a významů člověk svobodně vytváří lidský svět. Člověk žije ve světě svých cílevědomých výtvorů, zatímco zvíře je nutně připoutáno k přírodním podmínkám.

Radost z práce vyplývá z příjemného pocitu nad vytvořeným dílem. Tuto radost v plném slova smyslu prožívá pouze pracovník dovedný. Práce, kterou člověk vykonává dobrovolně, svobodně a cílevědomě, a má pro to také odborné předpoklady, taková práce člověka mravně zdokonaluje.

Děje se to jednak negativně, pokud člověka zaneprazdňuje tak, že nepřipouští nenaplněný volný čas, totiž zahálku, která je příležitostí k mnohému zlu; jednak pozitivně, když ukázňuje lidské tělo a psychiku, a tím se mírní lidské touhy, a když přitom člověk vytváří statky, a tak získává něco, z čeho může udělovat almužnu chudým. (SV.TOMAS, SUMMA THEOL.,II,II,187,3)

Tak práce utkává pevné vztahy lidského společenství, neboť podmiňuje přesvědčení, že veškerá práce je především vzájemná součinnost. (KAZ 4,9-10) Práce spojuje především ty lidi, kteří ji konají pro druhé: muž pracuje pro svou ženu a naopak, zedník pro budoucí obyvatele, dělníci v továrně pro mnohé, které možná ani neznají.

Celá společnost je skladba vzájemných služeb. Přirozená vzájemnost umožňuje jedněm užívat výhod, které nejsou jejich zásluhou, a jiným nést břemena, která jim nepříslušejí, a přesto se jich dobrovolně ujímají. Z přirozené vzájemnosti plyne, že následkem dělby práce, dědičnosti a jiných činitelů vděčí každý člověk svým předchůdcům nebo i vrstevníkům za značnou část toho, co má, nebo i toho, čím je. Každý jednotlivec má vůči ostatním závazky. Ty závazky vznikají spontánně, bez úmluvy.

Především jsou to ty závazky, které vznikají ze škod způsobených třeba i bezděčně. Dále pak ty závazky, jež vznikají v různých případech jako závazky tvořené bez úmluvy, jako třeba když byla někomu vyplacena částka, která mu nepatřila, nebo např. pokud jednal v záležitostech bližního bez jeho výslovného pověření. Všechny takové a jiné příznačné okolnosti kvasi-kontraktu se vyskytují ve společnosti. Jsou utvářeny faktickou přirozenou vzájemností. Pokud jsou lidé navzájem v poměru dlužnické závaznosti, musí být tyto závazky spláceny, a to všemi, kdo užívali přirozené solidarity. Musí být spláceny všemi těmi, kdo zbohatli a jejich jmění bylo získáno díky mnohým součinitelům dnešním i včerejším. Pokud tak činí dobrovolně, nemají to chápat ani tak jako projev zvláštní dobročinnosti, jako spíše splnění povinnosti.(LK 12,48; I KOR 1,7)

Třebaže má práce jednotlivce stejně tak význam pro společnost, jako má spolupráce a vzájemnost pracovní skupiny význam pro jedince, přesto se člověk může lidsky naplňovat také jinde, např. v Církvi, v rodině. Lidská osoba je a musí být subjektem a cílem všech společenských zařízení. (PAVELVI.,OCTOGESIMA ADVENIENS, I,9).

Proto Lev XIII. zdůrazňoval, že v samotné práci dlužno vždy uznávat lidskou důstojnost dělníka. Práce není pouhým zbožím. (RERUM NOVARUM,16) Třebaže je práce obecnou mravní povinností všech lidí, není správné ji vyvyšovat jako nejvyšší cíl a jediný smysl lidského života. Přirozeným účelem a cílem práce zůstává vždy člověk. (LABOREM EXERCENS, II,6)

Člověk je bytost, která ukazuje vždy k nějakému smyslu. Proto má původ pravé hodnoty práce spatřovat v něčem vyšším, než je on sám, v tom, co dává smysl jeho lidství. Práce má být koneckonců oslava Boha a bohoslužba. (KOL 3,17) Prací se člověk může přibližovat Bohu. Člověk se svou prací obětovanou Bohu, přidružuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost tím, že v Nazaretě vlastníma rukama pracoval. (GAUDIUM ET SPES, 67)

Člověk tedy nachází potvrzení hodnoty práce také v Ježíšově životě, který až do třicátého roku žil životem řemeslníka. Prací se člověk podílí na budování Kristovy vlády v podmínkách světa. Až jednou čas, vesmír a lidská společnost dospějí k svému dovršení, tehdy přetrvá vše, co bylo vykonáno v lásce. (I KOR 13,8) Ovšem naděje a očekávání nové země nemá oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo oné lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin výhledového projektu. (GAUDIUM ET SPES, 39)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6.

Když sv.Jan Pavel zdůraznil porušení pracovních práv člověka jako důležitý činitel změn v roce 1989, tedy jako další faktor uvedl nevhodnost hospodářského systému. Přitom dodal, že „zde nejde pouze o technický problém, nýbrž spíše o důsledky porušování lidských práv na hospodářskou iniciativu, na vlastnictví a na svobodu v hospodářské oblasti.(CENT.ANNUS,24)

Co to znamená nevhodnost hospodářského systému? Každý hospodářský systém se naplňuje v blahobytu člověka a celé lidské rodiny, tozn. v tom, jak odpovídá přirozeným potřebám člověka.

Lidská potřeba je stav člověka, vyznačující se nedostatkem podmínek k jeho udržování a rozvoji. Tak jsou potřeby zdrojem lidské činnosti. Lidské potřeby jsou různé. Člověk předně touží po sebezachování, dále i po vlastním rozvoji rozmnožováním se, dále směřuje k uplatnění se ve společnosti, a konečně touží po poznání, po souladu, po dokonalosti. Základní potřeby jsou spojeny s nedostatkem. Mohou být uspokojovány jen v nějakém fyzickém a společenském prostředí. Vedle toho rozvojové potřeby nezávisejí na tomto prostředí. Jejich účinkem je umocnění životní činnosti. Člověk je přirozeně proniknut snahou o životní růst. Má povinnost a odpovědnost rozvinout se podle svého nadání.

Hospodářský systém zahrnuje různá společenská zařízení, postupy, vztahy a hodnoty, sloužící k uspokojování lidských potřeb. Základní zásady a pravidla hospodářské činnosti a vědy o hospodářství mají vycházet z lidské přirozenosti, stvořené Bohem. Avšak ani předmětný účel hospodářské činnosti nemůže být mravně lhostejný. Hospodářská činnost má totiž za úkol opatřit vhodná, správná a pravá dobra. Tato dobra má však opatřovat v pořadí jejich důležitosti.

Když se zdůrazňuje souvislost hospodářství s mravním zákonem, tedy to neznamená, že by hospodářská činnost postrádala své vlastní zákony. Účinnou příčinou hospodářské činnosti je dílem člověk, dílem také okolní stvoření a jeho zákony. Vedle těchto zákonů se v hospodářství uplatňují také vlastní hospodářské zákony. K nim patří třeba to, že cena zboží stoupá, když stoupá za jinak stejných okolností poptávka, nebo to, že se lidé snaží nakupovat co nejlevněji. Tyto zákony však neplatí absolutně. Jsou to jen hypotetické věty, při kterých zůstává svobodná vůle člověka nevyslovenou podmínkou, která může změnit působnost toho či onoho hospodářského zákona. A tak hospodářské zákony vyjadřují pouze směřování, které se uplatní jenom za jistých podmínek. V tomto směru je hospodářská činnost poměrně samostatná. Musí se řídit vlastní účelovostí, třebaže to není účelovost nejvyšší.

Hlavní účinnou příčinou hospodářské činnosti je samotný člověk a jeho práce. Kromě člověka zapříčiňuje hospodářskou činnost také okolní stvořená příroda. Ta poskytuje suroviny, palivo, energii a jiné věci. Socialisté a liberálové popírají součinnost stvořené přírody, nebo prostě podceňují její význam. Výsledkem jejich počínání, které se neohlíží na přírodní prostředí, je ekologická spoušť a narušené tvorstvo kolem nás.

Východiskem pro posouzení vhodnosti nějakého hospodářského systému je správné hodnocení věcí a činností tak, aby to odpovídalo přirozenému založení člověka a jeho potřebám. Hospodářská hodnota nějakého statku je jeho užitečnost či použitelnost, vzhledem k lidským potřebám. Marx se mýlil, když si myslel, že hodnota statku závisí především na tom, kolik se na jeho opatření muselo vynaložit práce. Když ztratíme jednu botu, tak ta druhá je pro nás bezcenná, i když se na ni vynaložilo hodně práce. A když zabloudíme v poušti, tak pro nás bude mít větší hodnotu sklenice vody, než třeba koncertní piano. V komunistickém hospodářském systému se pak ukázala celá jeho nepřiměřenost, ba zrůdnost, když byla práce pro společnost vyvýšena za něco božského: o práci se zpívaly oslavné písně, jakoby to byla jediná cesta ke spáse. Naopak člověk, tedy subjekt, prostě někdo byl snížen na prostředek. Tím se mu upírala svoboda na cokoli: na soukromou podnikavost, na vlastnictví.

Na druhé straně je úchylná také opačná krajnost, o níž komunisté snili, a kterou umísťovali do své budoucí utopie: práce tam bude zrušena jako zbytečná. A spotřební demokracie, která se po pádu komunismu rozšířila v bývalých komunistických státech, vlastně svou rozsáhlou nabídkou překryla všechny komunistické sny, takže byl teoretický materialismus komunistů snadno vystřídán praktickým materialismem konzumentů. Z věrných dětí komunistů se stali tuláci, přesvědčení o práci už zrušené.

Jenže člověk je k práci povolán. (Gn 1,28; I Tes, 4,11) I přes námahu, s níž je práce spojena, je dobrem přinášejícím člověku radost. (Kaz 2,10, 4,9; Jan 6,27; Sk 24,16)

Avšak i v samotné práci nutno vždy uznávat lidskou důstojnost pracovníka. Práce není pouhé zboží.(RERUM NOVARUM, 16)

Ač je práce obecnou lidskou povinností každého člověka, není správné ji vyvyšovat za nejvyšší a jediný cíl života. Práce je prostředek k zdokonalení člověka jako člověka a ke splnění jeho závazků vůči společnosti. Je sice pravda, že člověk má povolání k práci, ale přesto práce je pro člověka, a ne naopak. Přirozeným účelem a cílem práce, jakož i celého hospodářského systému má vždy zůstat člověk. Pokud se tak někdy neděje, tedy je hospodářský systém nevhodný a nedůstojný člověka.

Avšak je zde něco hlubšího. Člověk je bytost, která vždy ukazuje k nějakému smyslu, který ji přirozeně přesahuje. Proto je původ pravé hodnoty práce vždy v něčem vyšším, než je člověk sám, v tom, co dává smysl jeho lidství, v někom přesažném a osobním, totiž v Bohu. Práce je koneckonců oslavou Boha. (KOL 3,17) Člověk se jejím prostřednictvím může přibližovat k Bohu. Když vtiskuje věcem rozumný řád, tak se stává Božím spolupracovníkem. (SUMMA CONTRA GENT.,III,24,64,113)

Člověk se svou prací, obětovanou Bohu, přibližuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista. Kristus dal práci vynikající důstojnost tím, že vlastníma rukama pracoval. (GAUDIUM ET SPES, 67) Člověku se nabízí potvrzení hodnoty práce, a vůbec hospodaření v Ježíšově životě, který až do třicátého roku svého pozemského života žil životem pracovníka. Vzhledem ke spojení práce s námahou lze tam objevit také podíl na Kristově kříži.

Člověk se tedy vlastní prací podílí na budování Kristova království ve světě. Až bude naší společnosti dáno dospět k dovršení, přetrvá všechno, co bylo vykonáno v lásce. (I KOR 13,8)

Prosíme Tě, náš Pane, ať tato konečná naděje a očekávání nové země a nového životního prostředí, neoslabí, nýbrž naopak povzbudí lidské úsilí o zvelebení tohoto životního prostředí, kde roste tělo oné nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin, obrys nového věku. (GAUDIUM ET SPES,39)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

7.

Má snad být zisk jediným účelem podniku? Nyní vyslovíme tvrzení, při kterém se většina ekonomů chytne za hlavu. Jako není zisk jediným účelem práce, tak ani podnik, ani celé hospodářství nemá jediný smysl v zisku. Jak to?

Sv.Jan Pavel vyslovil ostrou výtku komunistické soustavě, která déle než čtyřicet let zatěžovala mj.český národ. Dělo se tak v souvislosti s bojem, který vykoupený Boží lid musel vést „proti hospodářské soustavě, chápané jako metoda, která chce udržet naprostou nadvládu kapitálu nad osobní svobodou lidské práce.“ (Centesimus annus,IV,35)

Sv.Jan Pavel řekl, že v boji za důstojnější pracovní a životní podmínky pracujících lidí „se otevírá pole působnosti pro odbory“. Odbory však mají jednak společenské poslání, totiž hájení práv dělníků, jednak kulturní poslání: odbory mají přispívat k tomu, aby se dělníci plnohodnotně a důstojně se podíleli na životě národa a jeho rozvoji. (CA,35)

Přitom však varoval, aby se odbory a podobná zájmová sdružení pracujících nepoddávali svůdnému nebezpečí socialismu či komunismu. Socialistická soustava totiž neznamená tvořivé řešení nedostatků, nýbrž je to státní kapitalismus. Socialisté a komunisté chtějí „řešit“ všechny problémy tím, že zruší svobodu podnikání, rozbijí svobodný trh, a podnikavost jednotlivců nahradí podnikavostí státu. Tak pokračují dál ve všech chybách kapitalistického zřízení a navíc na to chybování vyhrazují výsadní právo státu.

Popření svobody jednotlivce a její nahrazení státem není řešením. Přijatelným řešením by mohlo být jedině doplnění lidské svobody tam, kde se nedostává jednotlivci dost sil a schopností k podnikání na společensky prospěšném díle, a usměrnění svobody jednotlivce tam, kde je svoboda zneužívána. Přijatelnou cestou „by mohlo být společenské zřízení svobodné práce a podnikání, které se nestaví naprosto proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti.“ (CA,35)

Když se mluví o tržním hospodářství, tedy je nutno připomenout, že na převládajícím činitelem na trhu je zisk. Kdyby se však společnost řídila jen hlediskem zisku, bylo by to špatné. Zisk je sice měřítkem příznivého chodu podniku, ne však jediným. „Hospodářské poměry v podniku mohou být v pořádku, ale lidé jsou pokořováni a jejich důstojnost je zraňována.“ Hospodářským účelem podniku je vytváření zisku, ale mravním účelem je vytváření společenství lidí. (CA,35) Pokud se člověk nerozvíjí ve svém lidství, ve svých ctnostech, ve svém duchovním životě, tak mu ani velký plat ani možnost koupit dostatek rozmanitého zboží na trhu nepřináší požehnaný blahobyt.

Z toho je vidět, jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce socialismu zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus.“ Tím méně je na místě názor těch lidí, kteří se u nás po pádu komunismu prosadili v popředí, a tvrdí, že veškerá kultura musí jít stranou před požadavky obnovy hospodářství. Václav Klaus říkal: když se doma maluje, tak všechno zařízení musí jít na balkon. Ve skutečnosti tím postavil stranou také požadavky právního, mravního a duchovního života. Mravní hledisko, požadavky duchovního a vůbec kulturního rozvoje byly odsunuty stranou jako překážky rychlejšího rozvoje hospodářství. „To je nejen morálně nepřípustné, ale musí se to v dlouhodobém výhledu nepříznivě projevit i na hospodářském výkonu podniku“ (CA,35) a celého takového národního hospodářství. Dokonce když sv.Jan Pavel navštívil Velehrad a tehdy zasvětil národy Československa Panně Marii, tehdy se dal Václav Klaus slyšet: Kdopak se prý o to papeže prosil.

Tento úpadek morální a lidské hodnoty člověka, uchváceného zase novou lží o šokové terapii a VELKÉM SKOKU, vedl k rychlému morálnímu rozkladu společnosti

Nad tím by se měli vážněji zamýšlet ti, kdo společnost řídí. V továrně se nedá vyrobit a na trhu se nedá koupit třeba taková hodnota, jako je třeba vzájemná snášenlivost mezi českým národem a a jinými národy u nás či v cizině.

Pro české poměry v po-komunistickém období je také příznačné, že se zde upřednostňovala svoboda hospodářského podnikání, a to i na úkor jiných svobod. Před touto svobodou měly poněkud ustupovat do pozadí jiné hodnoty, jako svoboda náboženského vyznání, dokonce i svoboda soukromého vlastnictví. Stále se zde objevují nějací lidé, kteří chtějí odkudsi ze zákulisí poroučet v oblasti, kde člověk chce mít svobodu. A to se ještě víc vystupňovává po vstupu České republiky do NATO a EU.

Bohu díky, že působení Církve už není omezováno církevními tajemníky. Přesto zde nepřátelé Krista vyvíjejí tlak proti věřícím a proti Církvi pomocí sdělovacích prostředků. Náboženství se prý může svobodně šířit, a přesto je duchovním osobám prakticky znesnadňováno působení ve školách. A obory, které se týkají náboženství a etiky vyučují i na vysokých školách lidé, kteří předtím působili v Ústavu ´vědeckého´ ateismu a společně s StB bojovali proti věřícím. Místo někdejšího Ústavu ´vědeckého´ ateismu byly zřízeny katedry religionistiky jako útočiště pro bývalé estébáky. Je smutné, že na tomto procesu maskování a převlékání kabátů komunistů a estébáků podíleli také představitelé obecné Církve.

S náboženstvím a jeho svobodou to v českých zemích stále není v pořádku. Tím méně může být s tímto stavem spokojeno obyvatelstvo Moravy, když zákonodárství odpovídá převážně ateistickému obyvatelstvu českých krajů, a nyní zejména nemravných a protikřesťanských zákonů Evropské Unie. Když někdo chce uplatňovat svá práva na úkor druhého, nelze se divit, že je tu pak nějaká nespokojenost. Jistěže je to ideální a pěkně zařízené, aby rodiny žily pohromadě, rodiče a děti. Pokud by ale rodiče postupovaly tak panovačně, že by děti se cítily omezovány, protože všechno určují jenom ti starší, nedivme se, že pak řeknou: My chceme raději bydlet sami. Zde nestačí jen majetek, ani pouze to, že dospělí pracují a vydělávají na rodinu, ale je třeba také lidského pochopení, větší návaznosti rodiny na duchovní život celé církve. Ne, že by tento

 činitel byl nutně nadřízen tomu ukazateli hospodářského růstu, jímž je zisk, ale určitě je to právě tak důležitá veličina, která musí být brána v úvahu.

Zde se ukazuje význam práva pracujících na soukromá sdružení

Kromě toho, že je pro člověka potřebné, aby měl něco svého, je pro něj žádoucí, aby měl i nějaká soukromá sdružení.

Sv.Jan Pavel nám v encyklice Centesimus annus, připomíná, že „v těsném vztahu k otázce práva na vlastnictví“ jsou „další práva jako vlastní a nezadatelná práva lidské osoby“, a to především „přirozené právo člověka tvořit soukromá sdružení. Patří sem právo zakládat profesní sdružení podnikatelů a dělníků nebo jen dělníků. To je považováno za důvod, proč Církev obhajuje a schvaluje zakládání odborů. Jde o přirozené právo člověka, které předchází jeho začlenění do politického společenství.“

Spolu s tímto právem prosazuje a obhajuje Sv.Jan Pavel pracujícím jejich „právo na ´omezení pracovní doby´, právo na odpovídající volný čas a na ochranu dětí a žen, především o způsob a délku jejich práce. (Centesimus annus,I,7)

Odedávna se Církev rozhodně a jasně zastávala v těchto důležitých otázkách všech lidí. Zastávala se nejen věřících, nýbrž všech. Každý člověk má právo na obhajobu a prosazování svých zájmů, aby se sdružoval s jinými lidmi, a to na základě zájmovém, ale i profesním.

V našich poměrech jsme v současnosti svědky toho, že stát sice nebrání pracujícím v jejich právu na sdružování se v politicko-zájmových a profesních sdruženích, ale současně také značné nepřipravenosti pracujících vytvářet samostatně a svobodně takováto seskupení. A jak by ne. Vždyť po dlouhá léta byly v našich zemích odbory řízeny shora, zejména státem. Ty se zpronevěřovaly svému poslání. Sloužily zájmům státu a jediné a vedoucí politické straně. Tvořily jen jakousi kamufláž pro iluzi, že o práva pracujících je postaráno. Odborové výbory bývaly tradičně odpočinkovým místem pro zasloužilé komunistické funkcionáře, a pro jejich paničky s nalakovanými nehty a přebarvenými tvářemi.

Po pádu komunistické moci nastalo zhroucení této fasády, a pracující zůstávali dlouho ve svých zájmech vcelku opuštění a dost izolováni. Později se organizovali až pod tlakem hospodářských těžkostí podniku, který přenáší těžkosti spíše na dělníky, než na mnohde přebujelou podnikovou správu. Někde jde tato organizace snáze, jako třeba mezi pracujícími v dopravě, v kovoprůmyslu, jinde velmi obtížně, jako v zemědělství.

V českém zemědělství, kde byla v druhé polovině 20. století organizačně poněkud předběhnuta doba, a to násilně, za cenu porušování lidských práv, zejména práva na soukromé vlastnictví. Takže ten pokrok, který tam nastal, přinesl zemědělství více škody než užitku. Zemědělské družstevnictví se stalo obrem na hliněných nohou. Překotný návrat ke spotřební demokracii amerického typu však vedl k jeho podlomení. Nejvíce na to doplatili zemědělci a chovatelé, a později celý národ, když nebyly na trhu jiné produkty a plodiny, než dovozové za vysoké ceny.

Zemědělci a chovatelé se u nás zdáli být nejméně pohotoví ke sdružování. Vždyť jejich odbory vznikaly u nás velmi pozdě, až od posledních desetiletí 20. století. Oni se stávali členy svých profesních odborů docela nevědomky se vstupem do družstva, které pak za ně platilo příspěvky. Takže neměli ani žádnou osobní zkušenost s odbory, ani s těmi falešnými, které u nás byly jen pro kamufláž. Nyní jsou zemědělci a chovatelé vydáni napospas jednak pevně semknutému zpracovatelskému průmyslu, jednak konkurenci zboží z dovozu. Jejich sdružování ztěžuje geografická odlehlost jednotlivých vesnic, a často i správní vedení trosek bývalých družstev.

Tak je encyklika Rerum novarum se svou obhajobou práv pracujících na sdružování obzvlášť závažná pro naše zemědělce a chovatele.

Pro všechny pracující však nabývá na závažnosti otázka volného času. Lev XIII. se už v 19. století všiml tohoto problému. Proto zdůraznil právo člověka na volný čas. Pracující člověk si prací opatřuje nejen výdělek pro obživu sebe a své rodiny, ale také volný čas. Pracovník potřebuje odpočinek k překonání únavy a k obnově pracovní síly. avšak nejen to. Když pracující věnuje s náležitou odpovědností čas i síly své práci, pak z toho přirozeně vyplývá, že má mít každý dostatek volného času k životu společenskému, zejména rodinnému, a kulturnímu, zejména náboženskému.

Podobně jako je organizace práce hospodářská záležitost, je také hospodářská záležitost, jak uspořádat odpočinek po práci, a to jak z hlediska odpočívajících, tak z hlediska výrobců statků, a těch, kdo poskytují rozličné služby.

Masový rozmach heren, kabelové televize, zaplavené západní sex-civilizací smrti a reklamou, a šíření zábavních podniků a organizace zábavy a odpočinku a trávení volného času ve spotřební demokracii, však - zrovna tak jako samotné prodlužování volného času - není řešením dělnické otázky, a otázky pracujících vůbec. Je přece nutné, aby si pracující člověk ve volném čase opravdu odpočnul, ale také jej příznivě naplnil svým vlastním přínosem, tedy ušlechtilou radostnou činností, a přitom aby dosáhl blaženosti. (ARISTOTELES, ETIKA, X, 6-7, 1176-8)

Toho však má dosáhnout nejen v osamocení jako jedinec, nýbrž v rámci společnosti. (ARISTOTELES, POLITIKA, VII,9, 1324)

Člověk má během svého odpočinku vytvořit z volného času kulturní hodnotu, podněcující k rozjímání, které by bylo protiváhou, vyrovnávající vynikající výtvory této doby činu. Když se zamýšlíme nad těmito problémy dnešního postmoderního člověka i výzvami Svatého Otce, máme také prosit našeho Pána:

Pane Bože, smiluj se nad ubohým lidstvem, které se tak často uchyluje od jedné krajnosti ke krajnosti jiné!

Smiluj se zejména nad naším národem, aby všechny ty sociální otázky byly dobře řešeny jak s odbornou znalostí, tak i s prožívaným duchovním základem sociálního učení Církve  !

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

8.

V 19. století „nebyla zaručena délka pracovní doby ani zdravé podmínky práce, nebral se ohled ani na věk a pohlaví uchazečů o práci.“ Proto Sv.Jan Pavel připomenul slova papeže Lva XIII.: „Ani spravedlnost ani lidskost nedovoluje, aby se žádalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a zároveň vyčerpávalo tělo. Pokud jde o smlouvu, která by měla tyto pracovní vztahy určovat, upřesňuje: ´V každé smlouvě, kterou spolu ujednávají zaměstnavatelé a dělníci, je obsažena podmínka, že se zaručuje tolik odpočinku, kolik je třeba pro obnovu sil vynaložených při práci. Ujednání bez této podmínky by nebylo morální.“ (Centesimus annus,I,7)

Evangelium učí, že když vykonáváš sjednanou práci, tedy jsi hoden odměny za svou práci. (LK 10,7; 1 TIM 5,18) Nemusíš se své mzdy doprošovat, protože na ni máš právo, a zaměstnavatel ti ji nesmí zadržovat. (Lv 19,13; JAK 5,4) Avšak tím se tvoje přirozené právo v pracovním vztahu nevyčerpává. Máš totiž právo, aby okolnosti a podmínky práce byly bezpečné, zdravé a důstojné člověka a Božího dítěte.

Když tedy člověk směňuje pracovní výkon za nějakou směnnou hodnotu, nebo za nějakou službu či za peníze, děje se tak pracovní smlouvou.

Co je to pracovní smlouva? Je to smlouva, kterou se pracovník zavazuje k vykonávání nějaké práce, a druhá strana k uhrazení této práce.

Samo používání a vynakládání pracovní síly a schopnosti, jež člověk pronajímá jinému za úhradu, a odměna, která odpovídá ceně vynaložené práce, obě tyto věci jsou předmětem pracovní smlouvy. Mezi oběma stranami musí být spravedlivý poměr. Smlouva musí vyhovovat zájmům obou stran, a navíc má prospívat obecnému blahu a oslavě Boží.

Pracovní smlouva se však liší od jiných smluv. Má zvláštní stupeň důstojnosti. Pracovní smlouva se liší od pouhé nájemní smlouvy. Při prostém nájmu je předmět smlouvy neživá věc, neosobní. Avšak při smlouvě o práci je předmětem smlouvy lidská práce. Pracovní smlouva se také liší od smlouvy tržní. Odlišuje se od ní tím, že zboží, které se v pracovní smlouvě prodává a kupuje, není zboží ryze hmotné, nýbrž je to zboží, se kterým je nerozlučitelně spjata lidská osobnost.

Pracovní smlouva, ve které pracovník přijímá zaměstnavatele jako nadřízeného, a zaměstnavatel se zavazuje platit pracovníkovi sjednanou mzdu, je důležitý prostředek, jakým námezdní pracovníci mohou ovlivňovat řízení podniku.

Jako každá oboustranná smlouva tak i smlouva pracovní předpokládá oboustranné vzájemné povinnosti a také práva obou smluvních stran. Zaměstnavatel má právo vyžadovat od námezdního pracovníka náležitou práci, ale také má povinnost spravedlivě tuto práci odměnit. Zaměstnanec má právo vyžadovat spravedlivou mzdu, ale je povinen si ji také náležitě zasloužit.

Takto je možno ze zásad o směnné spravedlnosti vyvozovat důsledky pro skutečně lidské oboustranné vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žádný problém na poli sociální spravedlnosti si v poslední době nevyžádal tolik studií, jako právě problém morálky zaměstnavatele a zaměstnance, nebo přesněji problém spravedlivé mzdy.

Církev věnovala tomuto problému velkou pozornost. Encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum a díla sv.Jana Pavla II. Centesimus annus, zůstávají i ve třetím tisíciletí dokladem jasného a spravedlivého pohledu Církve na sociální otázku, jakož i na její zvláštní část, totiž na spravedlivou mzdu.

Co je spravedlivá mzda?

Lev XIII. jasně a důrazně vyhlásil důležité právo dělníka jako lidské osoby. Jde o právo na spravedlivou mzdu. Toto právo „by nemělo být ponecháno volné dohodě smluvních stran.

Přijme-li dělník mzdovou sazbu, tak by se mohlo zdát, že zaměstnavatel zaplacením mzdy snad dostál své povinnosti a že už není ničím povinen. Kromě toho stát, jak se koncem 19. století tvrdilo, není oprávněn zasahovat do sjednávání těchto smluv; má jen zajišťovat plnění toho, co bylo výslovně ujednáno. Toto ryze pragmatické a neúprosně individualistické pojetí vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci encyklika Rerum novarum kritizuje, protože je to v rozporu dvojí stránkou práce, určovanou jejím osobním a nutným rysem.

Zatímco práce jako osobní skutečnost je součástí schopností a sil, kterých volně používá každý jednotlivec, jako nezbytná skutečnost je určována nutností každého uhájit si život. Vzniká tedy právo opatřit si prostředky k obživě.

Mzda musí dostačovat k obživě dělníka s jeho rodinou.“ (CENTESIMUS ANNUS,I,8)

Tady by někdo mohl namítnout: To všechno je přece u nás v pořádku nebo aspoň bylo. Musíme však být k sobě upřímní, a to někdy znamená být i tvrdí, a tedy si přiznat, že tyhle záležitosti byly u nás ve velkém zmatku. Situace byla taková, že mnozí uznávali: Kdyby žena nepracovala, tak by muž těžko uživil rodinu. Snad byly výjimky, ale většinou ženy odcházely do zaměstnání mimo rodinu, a také dodnes pracují většinou proto, poněvadž bez přispění žen by asi nebylo ani to minimum nezbytné k obživě rodiny.

Sv.Jan Pavel vyslovil závažnou myšlenku, která je poučením pro všechny podnikatele naší doby. Totiž to, že není učiněno spravedlnosti zadost, když někdo řekne: Já ti za tu práci zaplatím takovouto částku, a nic víc ti nejsem povinen. Vždyť člověk v těžké hospodářské situaci je nucen přijmout práci i za velmi nevýhodných podmínek, takže nespravedlnost zůstává nespravedlností.

Na to upozorňoval už papež Lev XIII. Požadoval, aby mzda za práci stačila k obživě pracovníka s jeho rodinou. Vždyť mzda nemá jen povahu smlouvy, jejíž podmínky jsou pro pracovníka ponižující a vynucené těžkou životní situací. Mzda má také osobní rozměr, existenciální. Pokud není toto doceněno, pak celý hospodářský systém trpí hroznou vadou.

Je to tím horší, když jde o práci žen nebo dokonce i mladistvých osob a dětí. Konečně je známo, že mzdy žen byly a dosud jsou poměrně nízké, takže oba dva - manžel i manželka jsou okolnostmi nuceni k  mimorodinnému zaměstnání.

Sv.Jan Pavel řekl s přihlédnutím k situaci ve světě, že tyto základní podmínky nejsou splněny, třebaže jsou zde různá prohlášení státníků, politiků a zástupců v OSN, ba dokonce i jednotlivé státy mají v tomto směru vypracované zákonodárství, ale většinou to není dodržováno. Takový živelný a dravý kapitalismus, jaký naši politikové a ekonomové u nás podnítili, působí škodlivě a zhoubně.

Jestliže se za komunismu u nás odměňování lidí za práci řídilo zásadou každému stejné existenční minimum, a slibovalo kvůli iluzi budoucího ráje na zemi uplatnění zásady každému podle jeho potřeb, tedy dneska stojí v popředí mzdová zásada každému podle jeho výkonu. Žádná z těchto zásad sama o sobě nevede ke spravedlivé mzdě.

Spravedlivá mzda je složená, protože musí brát ohled na:

potřeby pracovníka s jeho rodinou,

 jeho pracovní výkon,

 jeho úsilí či oběť, kterou vynaloží na práci.

I kdyby se zásada každému podle jeho úsilí a oběti neuplatnila, a třeba by nebyla přesně zjištěna, aby mohla být spravedlivě uplatněna, přesto je ji nutno prosazovat na základě slušnosti a lásky.

Správnou cestou ke stanovení spravedlivé mzdy je zásada ekvivalentnosti. Mzda je úměrná zásluze, nikoli jen hodnotě jejího výsledku. Pokud by si někdo myslel, že se hodnota práce rovná nákladům nezbytným k výživě pracovníka, posuzoval by to jednostranně mechanicky. Člověk přece není jen pracující, nýbrž osobnost.

Východiskem úvah o spravedlivé mzdě tedy nemůže být existenční minimum, nýbrž kulturní minimum nezbytné pro důstojný lidský život. Takže ekvivalenční zásada musí být doplněna hlediskem spotřebním. Nestačí přihlížet k tomu, co si člověk zaslouží, nýbrž i k tomu, co potřebuje. Člověk má právo nejenom žít, ale také žít důstojně, způsobem hodným člověka.

Ze spotřebního hlediska vyplývá požadavek rodinné mzdy. Pracovníka totiž nelze chápat jako izolovaného jedince, nýbrž také jako příslušníka společnosti a hlavu rodiny. A pracující člověk nemá jiný zdroj k obživě sebe a své rodiny kromě výdělku. Proto je třeba vyvodit závěr, že rodinná mzda je požadavkem přirozeného práva.

Kdo však má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou? Především zaměstnavatel. Bylo by však nemorální, kdyby zaměstnavatel dával kvůli tomu přednost svobodným nebo bezdětným, nebo kdyby přiznával rodinné přídavky jenom na určitý počet dětí. Na druhém místě je to stát, kdo má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou. Tam, kde zaměstnavatel ž nějakých důvodů nemůže hradit rozdíl, je žádoucí podpůrná péče státu o početné rodiny pracujících.

Rodinná mzda představuje pouze nejnižší hranici spravedlivé mzdy. Za pracovní výkony společensky potřebnější nebo kulturně hodnotnější, a za výkony nebezpečné, nebo vyžadující delší a namáhavější a nákladnější přípravu, přísluší odměna přiměřeně vyšší. Snížená pracovní schopnost (ve stáří, během nemoci, aj.) má být vyrovnávána dostatečně velkou mzdou nebo zabezpečeným pojištěním. Podobně zajištěny mají být dostatečné příspěvky obzvlášť velkým rodinám.

Mezi velmi důležitá místa encykliky Centesimus annus, patří vážné varování: „Je neudržitelné tvrzení, že po porážce tzv. ´reálného socialismu´ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na rozvoji. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji.“ (Centesimus annus,IV,35)

Je zřejmé, že se takovéto výzvy Svatého Otce asi nesetkají s příznivým ohlasem u těch, kdo vládnou penězi ve světě. Jsou však mířeny ke všem lidem dobré vůle. Ježto se ve světě opakuje a pokračuje rozmach živelného kapitalismu, přispívá to k novému, neblahému rozdělování světa, tentokrát nejen na chudý Jih a bohatý Sever, ale třeba v samotné Evropské unii se vyčleňuje a stále více vyhraňuje bohatý Sever a chudý Jih.

Zatímco se jižní zaostalejší národy Evropy propadají do svých dluhů, Německo na  tom všem vydělává, třebaže se přitom měna celé Evropy otřásá.

Proč je to pro Německo výhodné? Je to prosté: čím více se euro otřásá, tím bezpečnějším útočištěm se stávají německé dluhopisy pro parazitní investory. Investovat do reálné ekonomiky se v tomto kapitalismu jeví skoro morální hazard. A to v kombinaci s uvolněnou měnovou politikou Evropské centrální banky umožňuje Německu těžit z mimořádně nízkých úrokových sazeb.

Jak? Zatímco Německo v roce 2008 stála dluhová služba 69 miliard eur, roku 2015 mu stačí jen 48 miliard, i když se jeho dluh za posledních sedm let zvýšil o 490 miliard. Kdyby Němci měli letos splácet ze svého veřejného dluhu stejné úroky, jaké vládly v roce 2008, museli by zaplatit – podle údajů, které poskytla Evropská komise, nic zlého netušíc – 93 miliard eur.

Sečteno a podtrženo: němečtí daňoví poplatníci si v letech 2008 až 2015 přilepšili o 193 miliard eur! Přes německou podporu poskytnutou Řecku, Irsku, Kypru a Portugalsku (která uhradila opravdu hlavně jen úroky s mnohem vyšší sazbou, než jakou je zatížen německý dluh) celá ta krize eura a její prodlužování jsou pro Německo výnosné.

Jako vždy, tak i dnes Církev protestuje proti bezuzdnému kapitalismu. Otázka kapitálu, podniku a investic nesmí být stavěna v lidském životě jako nejdůležitější. Ve jménu tzv. hospodářské svobody, která je divokou živelností, se nesmí přehlížet člověk.

Při těchto úvahách o spravedlnosti v hospodářském životě poprosme Boha, aby se ti, kdo jsou poškozováni, dovedli bránit. Nejenom tím, že by se ozvali, nýbrž tak, jak jim to zákon dovoluje. Je také zapotřebí prosit o dostatek obhájců, kteří se starají nejen o své platy a své postavení, ale také se dovedou postavit za nespravedlivě postihované pracující. Za dobré vůdce nelze považovat profesionální politiky. Ti se přednostně starají o své platy ve vládě, zatímco potřeby trpících jsou pro druhořadé.

Tyto výzvy pronesl sv.Jan Pavel v roce 1991, a po 25 létech jsou tyto poměry stejně neutěšené a zanedbané, ba v ještě horším stavu. Světem cloumá terorismus zoufalých lidí a novodobá křižácká tažení proti světovým bandám teroristů a nacistů.

Houstnoucí zástupy milovníků prastarých pořádků ve světě a v Církvi hanebně osočovaly sv.Jana Pavla, jako by právě on byl tímto vinen. Jenže nebyl ani zdaleka vinen sv.Jan Pavel, ani sv.Jan XXIII., jako jsme vinni my, Boží děti, že jsme pohotově a důsledně neprováděli výzvy a podněty v sociálních encyklikách těchto světců.

Může za to chamtivost a dravost židovských a zednářských nepřátel Krista, kteří se po pádu železné opony zahnízdili se svým dravým kapitalismem v bývalých komunistických státech, ale také lenost, zaviněná ignorance a neposlušnost Božích dětí vedených katolickými duchovními, kteří soustavně zanedbávali výzvy sv.Jana Pavla. Sociální učení Církve bylo mnoha duchovními osobami a následně i většinou křesťanských laiků hrubě zanedbáváno.

POKÁNÍ, POKÁNÍ, POKÁNÍ!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9. Právo na svobodné využití volného času

Sv.Jan Pavel zdůrazňuje, že každý člověk má přirozené právo svobodně plnit své náboženské úkony. Přitom dodává, že význam tohoto práva v poslední době ještě vzrostl.(Centesimus annus,I,9)

Je třeba připomínat, jak byla u nás za komunistické totality omezována náboženská svoboda? Jak hrubým způsobem jsme byli donucováni k tzv. vyrovnání se s náboženskou otázkou. Nakonec se splnila slova žalmisty:

Nestaví-li dům Hospodin,

nadarmo se namáhají stavitelé.

Nestřeží-li město Hospodin,

nadarmo bdí strážný.“ (Z 127,1)

S právem na svobodné plnění náboženských povinností těsně souvisí „právo na nedělní odpočinek, aby člověk mohl uvažovat o nebeských statcích a aby vzdal Bohu spravedlivou a povinnou poctu.“ (Centesimus annus,I,9)

S úlevou jsme sledovali, jak byl v roce 1989 učiněn konec hrubému zasahování do náboženského života lidí. Zahrnovalo to také ono necitlivé a docela zbytečné překládání nedělního klidu na jiné dny. V současnosti je však neděle jako svátek a volný čas utlačována jinak: předně ze strany těch, kdo ve své dravé podnikavosti nerozlišují mezi pracovní dobou, volným časem a svátkem.

Samotný přirozený zákon vyžaduje, aby byla vyhrazena nějaká doba jen ke službě duchovním hodnotám. Když člověk věnuje celý týden vlastním či společenským zájmům, ale veskrze užitkovým, je spravedlivé, aby se nějakou dobu věnoval také vznešenějším hodnotám. Přirozený zákon ovšem nestanoví, který den a jak se má těmto hodnotám slavně zaslibovat. Určení sedmého dne v týdnu jako svátečního přísluší církevnímu zákonu. Tato doba, slavně zaslíbená Bohu je podle sv.Tomáše nejvhodnější k tomu, aby člověk jako soukromá osoba a jedinec, ale i jako člen společnosti vzdával Bohu povinnou daň úcty. (Summa theol., II,2,122,4k1)

Nedělní klid není neplodný. Člověk obnovuje své síly tělesně a psychicky, a to odpočinkem, kdežto obnoveným důvěrným vztahem k Bohu v nedělní bohoslužbě se člověk kultivuje nejen tělesně a psychicky, ale také duchovně. Tak neděle jako volný čas a svátek všestranně vybavuje člověka vším, co potřebuje během pracovního týdne k plnění povinností vůči sobě a společnosti.

Příznakem porušování neděle jako svátku je nedělní práce.  Jde o porušování Božích práv vůči člověku, ale promarňováních lidských práv svobodně plnit náboženské úkony. Sv. Tomáš uvádí: „protože více je člověk odváděn od božských věcí úkonem hříchu, než úkonem dovoleným, třebaže je tělesný, proto kdo hřeší ve sváteční den, jedná více proti přikázání, než kdo koná jiný skutek tělesný dovolený. Nejedná proti tomuto přikázání, kdo hřeší (v neděli) všedně, protože všední hřích nevylučuje svatost.“ (SUMMA THEOL.,II,II,122, 4k3)

Častou příčinou porušování neděle jako svátku je také neuspokojenost pracujícího člověka z jeho „rozdrobené“ všední práci, z níž nemůže rozeznat její smysl, takže se jí cítí být oklamán a uvězněn, a touží pak po svobodné hře nebo i zahálce. Tento sklon v něm posiluje trh spotřební společnosti, pružně vyhovující jeho rozličným přáním, aby z něho vytvořila spotřebitele snadno ovládaného reklamou k vyhledávání a užívání věcí zbytečných, luxusních nebo úplně škodlivých (drogy, zvrácený sexy, atd.).

Zprůmyslnění společnosti umožňuje zkracování pracovního týdne. Ovšem tyto změny jsou pro člověka, neschopného naplňovat takto získaný volný čas svobodnou tvořivostí, a ovládaného nabídkou spotřebního zboží, stejně tak škodlivé, jako služební práce v nedělním volném čase. Náhlý přechod od vyčerpávající týdenní práce k úplné nečinnosti na konci týdne bývá právě tak škodlivý a také nezdravý pro člověka jako přehnané setrvávání, ba ubíjení se v práci.

Třebaže volná sobota poněkud uvolňuje rytmus práce a povinností celého pracovního týdne, přesto se nemůže stát takovým svátkem jako neděle. Nemůže splynout s nedělí ani jako s volným časem v jeden blok volného času. Sobota tvoří mezeru pro časově náročné činnosti, které se dříve nevykonávaly v takovém rozsahu anebo se musely stihnout ve všední dny (stavba obydlí, údržba vozidla, atd.). Mezi víkendovými činnostmi převažuje krátkodobý odpočinek, sledování televize a rukodělná práce.

Za těchto spotřebních poměrů upadá mnoho lidí, i Božích dětí do sebeklamu o vlastní dokonalé informovanosti z masmédií. Často si stěžují: Když ale nám to v kostele nic nedává. - To je tím, že směšují život milosti v sobě s jeho reflexí. Bez ohledu na hloubku vnitřního psychologického uvědomění, Bůh v člověku přebývá. Když Bůh vstoupil do světa a přijal naši lidskou přirozenost za svou, tedy do nás stále vstupuje a uchází se spojení s námi. Duch, kterého do nás Syn Boží vydechuje, nás uchvacuje v hlubinách, které přirozeně nelze proniknout a obsáhnout. Do značné míry je to správné. Vždyť kolik by jinak bylo opravdových věřících? Víme přece, že Duch svatý působí i v těch, kdo ho nikdy osobně nevzývali a vědí pramálo o jeho působnosti. Víme také, že vyznání živé víry velmi horlivého, a přitom docela prostého člověka opravdově dosahuje svého předmětu, aniž je tato prostá osoba schopná vydat svědectví své víry v tradičních skladbách zbožnosti. Výstavba milosti je v nevědomých hlubinách lidské bytosti tak skryta, že nelze získat jakoukoli evidentní jistotu o její přítomnosti.

Existuje základní náboženská zkušenost, a třebaže je naše poznání víry nedokonalé, přesto může přinášet dobré ovoce - ovoce poznání, týkajícího se Božího tajemství, lidského údělu, smyslu lidské společnosti, a ovoce, týkající se osobní proměny. (Ga 5,22)

Tuto skutečnost dlužno prožívat jako něco zřetelně odlišného ve srovnání s jinými zážitky. Ve spotřební společnosti se ocitáme pod agresivním a dlouhodobým tlakem všeho toho, co nám nabízí naše panovačné a lákavé společenské prostředí. Mnohotvárná zkušenost z našeho okolí, která se nám neustále nabízí třeba v masmédiích a internetu, se nám často vnucuje za takových podmínek, že prakticky vylučuje jakoukoli duchovní skutečnost.

Právě proto musí být náboženská zkušenost prožívána jako něco výrazně odlišného. Musí být přijímána ve své zvláštnosti. To vyžaduje značnou míru společenského i kulturního odstupu - ticha, modlitby, meditace. Vhodný čas k tomuto odstupu od všednosti poskytuje především neděle. Zde se přerušuje rytmus všedních činností a zkušeností. Vhodný prostor k tomuto odstupu od všednosti poskytuje Boží dům.

Třebaže se toto sváteční prožívání náboženské zkušenosti liší od prožívání každé jiné zkušenosti všední, a tato odlišnost si v každé době vyžaduje přiměřené kulturní zařízení, přesto tvoří v duchovní podstatě základ pro prožívání každé životní zkušenosti. Pokud v současnosti víc, než kdy dříve vyvstává potřeba povzbuzení a povznesení člověka k opravdovému prožívání volného času, nabývá tím na významu samotná rodina.

Rodina učí děti a mladé lidi správně členit a rozvrstvovat čas. Zpravidla tak, že po odečtení času na spánek a jiné fyziologické potřeby, školské vzdělávání, zaměstnání, a času k nezbytnému zaopatřování (nákupy, služby, úřední aj. záležitosti), zbývá čas k odpočinku, hře, sportu, modlitbě, k návštěvě kostela a k jiným kulturním činnostem. Děti si intuitivním vnímáním celého rodinného prostředí a života osvojují čas právě z uvedených hledisek. To se týká, nejen všedního volna, ale také volna svátečního. Sám fakt, že se člověk má na co těšit, že v této době má možnost svobodné volby, že vymýšlí způsoby, jak s volným časem naložit, činí náš život zajímavým a radostným.

Člověk se přirozeně vrací do rodiny ke společnému radostnému prožívání svátečního času a volna. Když tuto radost nenajde doma, kde je kultura domácích zábav a her někdy zanedbávána, pak ji hledá v pasivním sledování masmédií a internetu, a tam dá se snadno zlákat k zábavám, které narušují jeho osobní růst, vkus, i zdraví, nebo je dokonce zvrátí a utlumí..

Prosme tedy na našeho Pána, Ježíše Krista aby na přímluvu Blahoslavené Panny Marie a paní Zdislavy, Matky našich rodin, se naše rodiny staly prostředím, utvářejícím mládež a všechny rodinné příslušníky ke správnému, tvořivému prožívání času, nejen všedního, ale i svátečního.

 

Vedle dvou činitelů změn, zahájených v Evropě v roce 1989, totiž porušování pracovních práv a nevhodnost hospodářské soustavy, připomíná Sv.Jan Pavel ještě další činitel: duchovní prázdnotu vyvolanou ateismem. To je ostatně duchovní příčina celé této krize. „Marxismus sliboval, že vypudí touhu po Bohu z lidského srdce. Výsledky ale dokázaly, že se to nemůže podařit, ledaže by přitom bylo zničeno i samo srdce.(Centesimus annus,III,24)

Tyto problémy zůstávají otevřené i dnes. Namísto diktatury nastoupila spotřební demokracie, avšak ta se nám zatím představila jako demokracie bezbožná. V tomto směru je dnešní spotřební demokracie pouhým pokračováním toho, co zde bylo - bezbožnou diktaturou ve jménu lidství. Pouze místo donucovacího režimu vycházejícího z mocenského jednoho středu jde nyní o rozptýlený donucovací režim peněz, trhu a spotřeby.

Demokracie jako každý jiný stát má pečovat o všestranný rozvoj občanů. O jejich rozvoj po stránce tělesné může a má pečovat přímo, kdežto o jejich rozvoj duchovní může pečovat jenom nepřímo: podporou působení hodnot náboženství, mravnosti, umění. Proto bezbožná demokracie je pouhou karikaturou nebo přinejmenším pouhým torzem demokracie. Staří řečtí filozofové nazývali zvrácenou demokracii prostě demagogií, čímž se rozumí ne jen zvrácená forma argumentování, nýbrž samo zvrácené zřízení. V dnešní době tomuto označení zvrácené demokracie odpovídá lépe slovo mediokracie, čili samoúčelně rozbujelá vláda masmédií.

Jenže pozor! Svoboda masmédií je jedna z nejpečlivěji ochraňovanou iluzí ve spotřební demokracii.

Tak jako ve všem, i v tomto je velká část pravdy. Ano, je to skutečně pravda, můžete si zřídit médium a v něm si v zásadě můžete psát nebo hovořit, co chcete. Rubem toho je, že k tomu potřebujete hodně peněz. Ve skutečnosti hrstka bohatých lidí, kteří mají na to, aby platili média, rozhodují, které názory dostanou prostor k masovému rozšíření.

Když potřebným způsobem nastavíte šířené společenské a názorové klima, tak zde i bez veřejně státně řízené cenzury bude svoboda omezena nebo vyloučena. Autocenzura se bude prosazovat mnohem důsledněji. U nás, právě kvůli dlouhému období komunistického donucovacího režimu, kdy tu úplně chyběla mediální opozice, se podařilo zavést tento model.

Máme zavedená tak zvaná "názorová" média, ty mají sít těch vhodných poradců a lidskoprávních aktivistů, které osloví vždy, když potřebují, aby se prosadil ten potřebný názor. Dohromady to nebude třeba ani stovka lidí, kteří u nás dlouhodobě soustavně formují nebo deformují veřejné mínění.

Situace se však začíná měnit. Vznikají nová média, která mají pouze jednu snahu: nechat zaznít hlas těch, kteří nedostanou prostor ve veřejném mínění. Ať si potom každý udělá závěr sám.

Sv.Jan Pavel upozorňuje, že mezi nejdůležitější lidská práva patří také právo člověka na vyznávání náboženství. Jenže i toho dovede falešný vládce světa ve spotřební demokracii zneužít proti Bohu i proti člověku.

Sv.Jan Pavel říká, že ten, kdo se pokusí vytlačit touhu po Bohu z lidského srdce: ať už tím přímým bojem jaký byl za komunismu nebo nacismu či fašismu, nebo tou nedbalostí, vlažností a pohrdavým postojem, těch, kdo říkají: To není důležité. ´Proč byste se s tím zdržovali. Starejte se ve škole hlavně o dobré vysvědčení´, ten ohrožuje přitom i samo lidské srdce. A důsledky toho vidíme v lidské společnosti všude tam, kde je oslabena víra: dochází tam k vážným poruchám rodinného života, k rozmachu zločinnosti, k odporu vůči jakémukoli společenskému zřízení - a můžeme mluvit o rozvratu manželské rodiny úpadku kultury národů.

. Falešný vládce světa dovede zneužít proti Bohu i proti člověku i přirozeného lidského práva na vyznávání náboženství.

Křesťanství je zdánlivě demokraticky sníženo na jednu úroveň s jinými náboženskými soustavami a také s bezbožectvím. Toto zrelativnění křesťanství mezi jinými náboženskými soustavami vede k  rozvrácení a úplnému rozkladu lidské osoby i lidské společnosti. Výsledkem je novodobý Babylon a vláda satana. Tohle už není jen nějaká bezbožná demokracie, ani pouhá diktatura bezbožné humanity, nýbrž satanská mediokracie.

Nesmíme přehlédnout skutečnost, že hlavní potíž není v samotné donucovací soustavě, nýbrž v našem vztahu vůči Bohu. Sotva se poruší tento základní osobní vztah člověka k Bohu, pak stojí kultura a národní život na písku. Je-li hospodářství odtrhováno od nadpřirozených hodnot, pak třebaže se vnějškově ponechává člověku právo na vlastnictví, na soukromé podnikání anebo na nějakou svobodu v hospodářském životě, dříve nebo později se chod hospodářství vymkne ze svých ložisek, uchýlí se od řádného chodu.

Buďme vděčni svatému Janu Pavlu, že právě zde poukázal nejenom na potíže donucovacího zařízení ve společnosti, ale i na to, že základní otázkou pro člověka, pro jeho vnitřní pokoj a vyrovnanost, pro jeho jasné světonázorové zaměření je právě víra. „Odpověď na touhu po štěstí, pravdě a lásce, přebývající v srdci každého člověka, spočívá jedině v osobě Ježíše Krista.“ (CENTESIMUS ANNUS,III,24)

To je výzva pro každého z nás, abychom v onom vztahu k Ježíši Kristu stále více rostli. Tolik se dnes řeční třeba o zdravé výživě. Jako houby po dešti rostou obchody s vegetariánskou stravou. Přitom i ti, kdo nabízejí tuto zdravou stravu, různé obilní klíčky, semínka, sušené ovoce a další věci, přicházejí také s tím, že zákazníkům hned nabízejí nějakou životní filozofii. Nejčastěji to bývají nějaké východní filozofie, jóga, myšlení New Age, zkrátka povětšinou úchylné názory. Avšak, jak je vidět, i tito lidé, kteří kladou takový důraz na zdravou výživu, si uvědomují, že nestačí výživa těla, ale že je třeba také dát něco duchu. Co nabízejí, to je druhá věc. Ale my máme Krista, eucharistického Krista.

Důkaz toho, kam to vede, když člověk zapomene na Boha, poskytuje hitlerovský nacismus či bolševický komunismus, které jsou už dávno na smetišti dějin, ale také dnešní donucovací režim peněz a spotřeby, ve které vězí západní spotřební demokracie, která zavládla i u nás.

Prosme Blahoslavenou Pannu, aby nás ochránila před touto novou satanskou mediokracií. Přitom si však nemysleme, že stačí všechno jen svěřit Kristu skrze Pannu Marii, a pak si sednout někde do kouta a čekat, jak to dopadne.

Co si od nás přeje Panna Maria? Jste osvobozeni od jednoho otroctví a režimu. Avšak každý z nás může být otrokem ve svém srdci, otrokem svých hříchů a zvrácených návyků. Panna Maria říká všem: Obraťte se!

Je třeba, aby každý z nás poznal, co to přesně znamená v jeho životě. Panna Maria ví, že můžeme rychle vybudovat v evropském domě společnost blahobytu. Jenže to všechno bude snadné, aspoň proto tomu, co bude vyžadovat obnova národa a obnova rodin ve víře. Jak zahájit tuto obnovu? Modlitbou a růstem z eucharistického Krista. Bohoslužba se pro nás musí stát životem a náš život se musí změnit bohoslužbu. Náš život se má stát obětí, potravou, jež nasytí ostatní, zejména ty lidi v Africe a jinde, kteří toho mají nejvíce zapotřebí. Pro ně si máme něco odříkat, abychom z toho, co ušetříme, nasytili hladovějící, a pomohli jim, aby se s Boží pomocí postavili ve své vlasti na vlastní nohy.

Proto by bylo dobré postit se každou středu a pátek. Ale nejen od potravy. Musíme se učit odříkat zábavy z masmédií. Je třeba se zříkat toho, abychom se s někým dělili o své bolesti a obavy. Je třeba si odvykat neodůvodněné a přece v životě mnoha lidí tak běžné posuzování vedoucích politiků, ba i na duchovních osob, třebaže to nejsou vždy svatí lidé.

Neposkvrněná Panno, nauč nás pomocí sv.Růžence růst ze svého Syna Božího, abychom tak už v sobě samých vytvářeli podmínky pro božské životní prostředí, jako pravý základ a cíl sociálního učení církve.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

10.

Důležitým znakem, který má sdělnou hodnotu pro naši dobu, je chápání vztahu mezi státem a občany. Sv,Jan Pavel odhalil v encyklice Cetesimus annus slabiny dvou soustav - socialismu a kapitalismu.

Tato část encykliky má dnes význam vzhledem k novým podobám chudoby ve světě. Papež potvrzuje základní zásadu každého zdravého politického řádu: čím bezbrannější jsou lidé ve společnosti, tím více závisejí na péči ostatních a především na zásahu státu.

Tato zásada solidarity je jednou ze základních zásad křesťanského pojetí společenského a politického řádu.“ (Centesimus annus, I,10)

Přehodnocení socialismu a kapitalismu je dnes obzvlášť důležité, protože se nacházíme na přechodu mezi těmi dvěma obludnými soustavami. Od socialismu jsme zdědili tolik zkázy, která se na nás šklebí z každého místa dnešní společnosti právě tak, jako z narušeného životního prostředí, že snad není třeba připomínat tyto jeho strašné důsledky. Je tedy spíše na místě přehodnocení liberalismu. Setkáváme se s ním totiž ve snahách našich politiků a národohospodářů jako s ideálem, který uskutečňují v naší společnosti. To jsou ty snahy o prosazení kapitalismu.

Liberalismus se nazývá od slova liberis, tozn. všechno, týkající se svobody občanů. Liberalismus hlásá neomezenou svobodu jednotlivce, a to ve všech oborech jeho života. Je tedy příbuzný individualismu, podobně jako socialismus je příbuzný kolektivismu. Krajní liberalismus zavrhuje jakoukoli státní a církevní autoritu a politicky vede až k anarchismu. Umírněný liberalismus se snaží každou státní a církevní autoritu omezovat. Liberalismus se ve společnosti projevuje v několika rovinách, hlavně v náboženství, politice a hospodářství.

Náboženský liberalismus prosazuje neomezenou svobodu svědomí a myšlení jedince v náboženské oblasti bez ohledu na autoritu Kristovy Církve podle hesla: Jednotlivec může věřit, myslet a konat, co chce. Umírněný liberalismus dodává: Pokud tím nepoškozuje bližní. Liberalismus prohlašuje náboženství za věc ryze soukromou, a politicky to prosazuje tak, že se snaží zbavit výchovu, školství, stát a všechen společenský život náboženského vlivu. Posláním vědy podle liberálů je vyvracet pravdy zjeveného náboženství, omezovat autoritu papeže a Církve, libovolně vykládat Písmo svaté atd.

Politický liberalismus prosazuje stát, který by chránil svobodu jednotlivce, ale který by bojoval proti státnímu absolutismu a totalitarismu, a vytlačoval Církev z veřejného života společnosti. Důsledné provádění zásad liberalismu vedlo k opačné výstřednosti – k socialismu.

Hospodářský kapitalismus šíří nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Hlásá, že stát nemá právo zasahovat do hospodářství, např. že nemá právo vměšovat se do smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (přičemž si osobuje právo a povinnost vměšovat se do záležitostí a práv Církve  ), nemá právo kontrolovat původ peněz, který do podnikání přinášejí jednotlivci. A tak se liberalismus ve svých záměrech a snahách co nejvíce sbližuje s bankéři, podnikateli, velkoobchodníky s čímkoli, včetně obchodu se zbraněmi a drogami.

Základem úchylnosti liberalismu a socialismu je zvrácené pojetí člověka. Člověk je jednotlivcem a jako takový je příslušníkem nějakého společenského celku. Kromě toho je člověk také osobou, a jako takový není závislý ani na společnosti, ani na přírodě, nýbrž pouze na Bohu. Jako jedinec má člověk sloužit společnosti. Jako rozumová bytost je člověk sám sobě cílem, nezávislým na společnosti. Osobnost člověka leží na opačném pólu než jeho jednotlivost. Jednotlivec znamená rozptylování, osobnost však sjednocování.

Individualismus přehnaně prosazuje práva jednotlivce bez ohledu na celek. Výstřední individualisté odmítají jakoukoli závaznost jednotlivce společenskému celku. Od celku přijímají, ale sami mu nic nepřinášejí. Uznávají společnost jenom jako prostor pro uplatnění se člověka jako jedince.

Kolektivismus zase na druhé straně přehnaně zdůrazňuje, že všechno, čím člověk je a co má, je pouhý výsledek společenského tlaku. Člověk má smysl pouze jako součást společnosti. Dobro jednotlivce je vedlejší, rozhodující je zájem celku.

Kolektivismus je správný do té míry, pokud zdůrazňuje částečnou závislost člověka na společnosti; je však chybný v úplném popírání hodnoty a významu lidské osobnosti.

Individualismus je správný ve zdůraznění významu jedince a lidské osobnosti, avšak je chybný v úplném popírání působnosti společenského celku.

Člověk nežije a nejedná pouze jako jedinec, nýbrž také ve společnosti. Za významnými společenskými událostní stojí nejen vynikající jedinci, ale také lidé průměrní, ba i lidé podprůměrní. Nelze se oddávat iluzi, jak to dělají socialisté, že společenská potřeba si sama od sebe vynutí příchod vynikajícího politika, vojáka, vynálezce apod. Vzhledem k řídkosti výskytu nadprůměrných jedinců plní často ve společenském dění velkou úlohu průměrně nadaní jedinci, avšak také jedinci zaostalí či zvrácení, zato však průbojní bez skrupulí.

Rozhodujícím a určujícím činitelem společenského a kulturního dění je přirozeně člověk. Čím více jsou příslušníci společnosti vyspělí jako osobnosti, tím vyspělejší je společnost.

Zákony společenského života mají svůj základ ve společensky zaměřeném člověku. To odpovídá společenské povaze lidské přirozenosti. Z toho vyplývá zásada solidarity. Označení solidarita pochází od slova solitare, což znamená pevně spojit.

Zásada solidarity se vztahuje zároveň k osobitosti i společenskosti člověka. Zásada solidarity  odpovídá vzájemnému spojení mezi jedním a druhým člověkem a závazek jedince vůči společenskému celku. To vylučuje jak výstřední individualismus, tak krajní kolektivismus. Solidarismus však nestojí v žádném pomyslném, odtažitém středu mezi těmito dvěma krajnostmi. Je to zvláštní jakost ve vztahu mezi jednotlivcem a společenským celkem.

Člověk je osobnost a zároveň je to společenský tvor. Proto základ uspořádání společnosti spočívá v původním a svébytném vztahu a v nějaké propojenosti povinnosti člověka a společnosti. Ze zvláštní oboustrannosti tohoto vztahu vyplývá, že osoby jsou na základě svých vnitřních hodnot vázány ke společnosti, jenomže tak, že celek má svou vlastní hodnotu, když se spojuje s osobními hodnotami svých jednotlivých účastníků.

Vrcholným vzorem těmto vztahům navěky zůstanou vztahy mezi jednotlivými osobami Nejsvětější Trojice, totiž mezi Otcem nebeským, Synem Božím a Duchem Svatým od nich obou. Něco dokážeme sami svými lidskými silami, a kde nám docházejí, modleme se o Boží pomoc. Prosme tedy našeho Pána, abychom se my všichni ve svých vztazích nikdy nevzdalovali těmto láskyplným vztahům, ale neustále se jim blížili, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Modlíme se, avšak je tu jeden kámen úrazu, už dlouho se modlíme, a týká se to jak duchovních osob, tak zejména hlavně křesťanských aktivistů. Vládně tu jedna velká iluze – oddáváme se svému názoru, že tomu celému náramně dobře rozumíme, a to že jako stačí. To, že někdo má osvojeno sociální učení církve jako nějakou násobilku, je naprosto nedostatečné. Je to možná osvojeno hlavou, a i to dost bídně, alo skoro nikdy to nebývá osvojeno srdcem.  Tak Boží děti už dlouhá léta ohánějí solidaritou a subsidiaritou jako nějakými kouzelnými proutky, které mají vyřešit třenice mezi individualisty v řadách kapitalistů a kolektivisty v řadách socialistů, ale v praxi nejsou za křesťany vidět žádné valné výsledky. Křesťané nejen v kostele, ale také ve veřejném životě jsou naprosto nečitelní a nezřetelní. Běžně se ohánějí jakousi hantýrkou, letmo posbíranou z nějakých příruček sociálním učení Církve, za každou druhou větou se drmolící něco o solidaritě a subsidiaritě, ale běžně to vůbec nedovedou uvádět do života. Tak se nakonec křesťanští aktivisté ukazují jako chvostaři, kteří se jenom přilepují hned za fašisty, hned za nacisty, hned za socialisty. Tak je to i dnes 25 let po encyklice Centesimus Annus sv.Jana Pavla.

Momentálně naši křesťanští aktivisté splývají vjedno s eurofašisty, protože místo Desatera a evangelia prakticky prosazují hlavně Lisabonskou smlouvu.

A výsledek? Český národ se nadále politicky podobá cyklistovi – nahoře se hrbí a dole šlape. Ve skutečnosti se však dole prosazuje švejkovská mentalita, která se vysmívá celé eurototalitě právě tak, jako kdysi zpuchřelému rakousko-uherskému mocnářství

Co dělat? Křesťanský solidarismus je skvělá teorie, jenže bez prorozjímání sociálního učení církve a jeho osvojení si srdcem zůstává bez účinné praxe.

Napřed to prorozjímej a pak jednej. Je třeba svědectví činů.

Už od apoštolských dob Církev svatá hlásá radostnou novozákonní zvěst a ukazuje na jeho vnitřní pravdivost a krásu, ale především prožívá evangelium jako svůj úkol a poslání. Vždy pospíchala ke všem těm, kdo zvláště potřebovali její pomoc a útěchu. A tak tomu musí být i v budoucnosti. To má na mysli sv Jan Pavel, když říká: „Církev nesmí pohlížet na sociální poselství evangelia jako na suchou teorii, nýbrž především jako na základ a osvícený a podnětný důvod jednání.(CENTESIMUS ANNUS, VI,57)

Prvořadý zájem a prvořadá volba patří v Církvi odedávna těm, kdo jsou na tom nejhůře. To se vztahuje jak na hmotnou bídu, tak a ještě více na ubohost vnitřní. A to si zřídka anebo až pozdě uvědomují lidé světa. Když jednou vzpomínal Jan Werich na chvíle, kdy s Voskovcem a Ježkem tvořili Baladu z hadrů, tak obzvláště připomenul právě tuto vnitřní, duchovní bídu. Při vzpomínce na píseň, kde se zpívá o tom, ´že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad´, tak Werich upozornil, že většina lidí tomu rozuměla jen ve smyslu hmotné bídy, zatímco oni prý měli na mysli hlavně bídu vnitřní, duchovní. Jenže to už bylo bezmála půl století od té doby, kdy právě tito nadšenci z Osvobozeného divadla a z filmů HEJ RUP! a SVĚT PATŘÍ NÁM, svedli mnoho vzdělanců našeho národa k socialistickému a hmotařskému smýšlení.

Ovšem kdo jasně nalézá oporu pro kulturní a společenské působení v evangeliu, a rozhodně podle toho žije, tak jeho dílo zůstává jednoznačně dobré. Tam není tak snadno možné špatné pochopení a zavedení někoho na scestí. O tom svědčí třeba to, jak někteří křesťané vlivem společenského náboje evangelia rozdali majetek chudým, zakládali útulky pro pocestné, pro chudé a nemocné. Nebo třeba to, jak mniši působením kulturního náboje evangelia zúrodňovali půdu, přepisovali naučná díla našich předků, budovali chrámy, vytvářeli krásná díla.

Církev si dnes více než kdy jindy uvědomuje, že její společenské poselství nalezne věrohodnost spíše ve svědectví činů, než v její vnitřní soustavnosti a logice. Také z toho vědomí pramení její prvořadá volba pro chudé.“ (CA,57)

Pokud se rozhlédneme po českém národě, i po světě, tak shledáme, že chudoba se vlivem technického a hospodářského pokroku sama od sebe neztrácí, ale jen mění svou tvář. Spolu s růstem úrovně techniky a hospodářského uspořádání společnosti se zvyšuje podíl technicko-hospodářských pracovníků a klesá podíl tělesně pracujících. To vyžaduje přeškolování lidí. A tak je cesta člověka k nějakému zaměstnání a k jeho udržení pro mnoho lidí znesnadněna tím, že k tomu potřebují vzdělání. Tak se ukazuje nebezpečí růstu nezaměstnanosti.

Avšak může zde být ještě jiný neblahý účinek techniky v hospodářství, a to v oblasti spotřeby a využívání volného času. Spolu s rozvojem techniky se sice může zvětšovat volný čas pracujících, ale přitom se stupňuje nebezpečí, které poskytuje technika např. pro vnikání státu do soukromí občanů. Vznikají nové příležitosti ke zneužívání techniky ke všestrannějšímu sledování, ovlivňování a znásilňování soukromého života lidí, k omezování jejich svobodného kulturního rozvoje, k libovolnému překrucování veřejného mínění pomocí hromad. sdělovacích prostředků. Hrozivě roste nebezpečí ovládnutí výpočetní techniky a jejího zneužívání v zájmu úzkého kruhu osob, zaujímajících mocenské pozice v hospodářském, politickém a státním životě společnosti.

Církev se ve svém společensky obrodném a kulturně zušlechťujícím působení naráží ve spotřební společnosti na různé překážky:

Velká překážka spočívá v tom, že ani v nejvyspělejších demokraciích světa, mezi které se staví např. USA, se nenabízejí příhodné alternativy životních vzorů. Ani největší vynálezy techniky a organizace hospodaření samy o sobě nepřinášejí hodnoty, jejichž prožíváním by se člověk povznesl nad všednost. Tlak tělesných a jiných nezbytných potřeb - zabezpečení potravy, oděvu, přístřeší, lékařské pomoci, vzdělání, atd. pohlcuje veškeré síly člověka.

Další hroznou překážkou jsou „okovy“ spotřebitelských návyků. Takové návyky znesnadňují příklon k duchovním hodnotám.

Odtud vyplývá nejen úkol zdokonalit rozdělení příjmů tak, aby mohli všichni lidé - neomezující se nutně na jediný způsob života - zpestřit svůj život, nýbrž je nutno osvobodit vědomí a přesvědčení lidí od zvrhlých návyků, aby se mohli snáze projevit jejich přirozené rozumné sklony a víra v Boha. Vždyť ani zvýšení příjmů nezaručuje svobodu výběru, protože soustava plánování a programování ovlivňuje smýšlení lidí a ohraničuje jejich cíle.

K tomu je třeba pravdivě odhalit bezbožné základy mýtu o pozemském ráji, který je vkládán zde do komunismu, tam do národního socialismu, onde do společnosti hojnosti. Zároveň je třeba oslabit či vyvážit jednostranný vliv zvláštních prostředků (vědeckých, filozofických, výchovných, uměleckých, aj.), pomocí kterých se takový mýtus šíří a upevňuje. K zásadní změně však dojde jedině tehdy, když se probudí lítost, stanoví se předsevzetí a uvedou se v život skutky lásky. Bez toho zůstává veškerá znalost zla ve společnosti a všechny návody na obrození jen jalovým řečněním.

Jestliže vyspělé severní státy předstihly technicky a hospodářsky mnohé státy Jihu, ke kterým se dnes druží zaostalé státy uvolněné z nadvlády komunistické zvůle, tedy vyspělé země nyní stojí před úkolem pomoci zaostalým národům. Vyspělé státy světa mohou překročit svůj stín jedině tím, že zbourají všechny železné opony a hráze, které je uzavírají do jejich vlastní spotřeby. Tato jejich spotřeba má sice vysokou úroveň, ale přitom je sobecky ohraničená, neuspokojivá, chorobně smutná. Duchovní bída a neschopnost naplnit hlubším významem a tvořivě volný čas činí z lidí zločince a teroristy.

Pokud jde o zločinnost a zejména zločinnost mladistvých, jsme svědky toho, že český národ velmi dostihuje vyspělejší západní země. Ministr vnitra veřejně prohlašuje, že na rostoucí zločinnost si prý musíme zvyknout. Mnozí zodpovědní lidé si uvědomují, že zde něco není v pořádku, ale krčí jen rameny: Co my zde můžeme dělat? Je to mládež odchovaná komunistickou školou! Jenže i dnes, po ústupu komunismu, je církvi všemožně znesnadňováno předávání duchovně-mravních hodnot školské mládeži. Mládež se dnes ve školách učí nejrůznějším předmětům, jenom ne tomu, jak mají žít, a proč vůbec žít. Jestliže se člověku už od dětství nedostává duchovních hodnot, tak zakrní ve víře a ve ctnostech, pak si bude počínat jako barbar, kterému musí být všechno dovoleno. A bezbožná demokracie mu k tomu dává volný prostor. Pokud chce potom udržet ve svých rukou moc, musí se uchylovat k diktatuře bezbožné humanity. To je právě ta bída, která není jen hospodářská, nýbrž vnitřní zaostalost jedince jako člověka a jako Božího obrazu a podoby.

Prosme Boha, aby se tyto hrozivé stíny, které u nás začínají povážlivé houstnout, prozářily ve skutcích lásky, víry a naděje.

Modlitbou je třeba vždy začít,alepak nutno jednat.

Zbývá ještě mnoho vykonat

Je pozoruhodným darem sv.Jana Pavla, že tak se jako dokázal rozhodným způsobem vyjádřit k důležitým společenským otázkám naší doby, když je potřeba jeho důrazného vystoupení, tak zase dokázal snadno přejít k přístupu velmi jemnému, citlivě rozlišujícímu, a vpravdě otcovskému. Je to patrné třeba i v 58. článku jeho encykliky Centesimus annus. Na světě je totiž mnoho nespravedlnosti. A důsledky těchto nespravedlností jsou velmi nebezpečné. Už to nejsou jen ostnaté dráty, namířené bodáky, třebaže i ty přetrvávají, jak to hanebně předvádí USA na Guantanámu. Zůstávají ještě jiné železné opony a přehrady mezi národy. To jsou přehrady hospodářských výsad a výhod, které světové monopoly žárlivě střeží.

Evropa se člení na blahobytný Sever v čele s Německem, které nikdy nesplatilo národům Evropy reparace z II.sv.války, a chudý a zadlužený Jih v čele s Řeckem. Kdo odstraní tyto překážky sblížení mezi národy? Jak to vyřešit?

Sv.Jan Pavel si byl vědom toho, že „v této oblasti toho ještě zbývá mnoho vykonat“. Rozhodně na to nestačí jednotlivec, ať už člověk, národ nebo stát, i kdyby byl sebesilnější. Lze si přitom všimnout procesu drobení společnosti na menší, národní celky. Někteří lidé si totiž myslí, že když vytvoříme malý, nezávislý útvar, tak tím spíše uhájíme své právo na sebeurčení. Omyl! Kde je totiž bída ve větším celku, tam bude i v jeho jednotlivých částech. Ten pes je zakopán jinde. Díky Bohu, že přibývá těch, kdo dokáží takové záležitosti posoudit z širšího hlediska. Když sv.Jan Pavel pojednává o mezinárodních bankách, které znají jenom někoho, a je to velmi obtížné, než přiberou někoho dalšího, tak se dotýká samého jádra té otázky.

Sv.Jan Pavel vyslovil významný návrh na vytvoření „účinné mezinárodní kontrolní a řídící zařízení, které by zaměřovaly hospodářství na obecné blaho“, a tedy nejenom na blahobyt některých velmocí nebo mocenských seskupení. To je cesta k prolomení neviditelných ostnatých drátů spletených z různých zájmových pletich a spiknutí nejrůznějších hospodářských chobotnic.

Z různých hospodářských oblastí, ve kterých by se mělo projevovat působení mezinárodního řídícího zařízení, si lze všimnout třeba pohybu pracovních sil, a s tím souvisejícího přistěhovalectví.

Hlavním hospodářským činitelem pohybu lidí ze zaměstnání do zaměstnání jsou rozdíly v počtu pracovních příležitostí mezi odvětvími, ale i státy. To může znamenat, že vzniká buď zvlášť mnoho volných míst v nové oblasti, nebo že ve starých oblastech jsou špatné vyhlídky. Tak třeba ti, kdo odcházejí ze zemědělství za prací do měst, jsou většinou mladí lidé, kteří nevidí na venkově příležitost k tomu, že by se stali samostatnými podnikateli. Vysoké mzdy v nějaké oblasti nemají velkou přitažlivost, pokud v té oblasti nevznikají současně nové pracovní příležitosti.

Sledujeme-li pohyb pracovních sil v evropském měřítku, ukazuje se, že ve druhé polovině 20. století se zaměstnávání cizích dělníků v evropských státech přísně kontroluje. V té době rostl pohyb dělníků z Jihu (Italů, Řeků, Turků aj.) na Sever (do Švýcarska, Belgie, Francie, Německa a Rakouska). Tyhle pohyby pracovních sil pomáhaly vytvářet evropský trh práce. Vystěhovalectví zvyšovalo mzdy v okolí Středozemního moře a přistěhovalectví je udržovalo na poměrně nízké úrovni na Severu.

Od konce 20. století se jistý usměrňovaný pohyb pracovních sil z Jihu na Sever začal protínat příčným pohybem z Východu na Západ. Málokterým vystěhovalcům se dostává patřičného přijetí. Státy, které si příliv přistěhovalců ještě přejí, obvykle kladou své zvláštní požadavky - přijímají lidi mladé, vzdělané, apod. Jednotlivé státy se přitom chovají krajně sobecky, a také samotný mezinárodní evropský trh práce, zavedený na proud pracovních sil, plynoucí z Jihu na Sever, se nyní brání těmto změnám.

V 21.stol. rozpoutali nepřátelé pokojného rozvoje EU tzv.arabské jaro, totiž vyprovokování národnostního a náboženského boje v Malé Azii a v Africe. Jako bumerang odsud vyletěl proud migrantů tlačících se z rozvrácených zemí do Evropy. Tito migranti jsou nepřipraveni kulturně, ale i po stránce výživy a chladného podnebí.

Často dochází k vykořisťování práce přistěhovalců. Na úrovni státu je na místě pružné a účinné působení kontrolních úřadů, jako úřadu sociálního zabezpečení, dozorčích úřadů bezpečnosti práce, aj. Na úrovni mezinárodní však musí působit mezinárodní kontrolní a řídící zařízení, vybavené odpovídající pravomocí a účinnými prováděcími prostředky.

Ovšem ani na úrovni státní, ani v mezinárodním měřítku nebude ničeho dosaženo, pokud se k těmto vnějším zařízením nepřipojí odhodlaný a přesvědčený postoj člověka. Toho může být dosaženo jedině duchovním růstem každého jedince - člověka i národa s Kristem a jeho církví, růstem v lidskosti a v Božím dětství člověka. Je tedy třeba osobního nasazení každého jedince - člověka, národa, státu.

Pokud někdo neví, jakým zvláštním určitým způsobem by se právě on měl zapojit do tohoto celoevropského úsilí, pak Panna Maria mu sama poskytuje návod, pokud nás uprostřed spotřební společnosti vyzývá k postu - postit se ve středu a v pátek. Když se totiž člověk takto alespoň na pár dnů v týdnu přiblíží k zaostalým národům v tom, co je jim nejvlastnější - hlad, pak se lépe přesvědčí o správnosti toho, k čemu vyzýval sv.Jan Pavel.  Řekl: „Nejde pouze o to, dávat z přebytku, nýbrž otevřít celým národům přístup do oblasti hospodářského a lidského rozvoje, z níž jsou vyčleňovány nebo vylučovány.“ (CA,58)

Svatý Cyrile a Metoději, přimlouvejte se za nás, aby náš velkomoravský kulturní odkaz podnítil osvícené řešení společenské otázky na úrovni národní a celoevropské, a aby nás a celé lidstvo provázelo Boží požehnání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

11.

Odedávna Církev svatá v duchu evangelia prakticky dosvědčuje, že má zvláštní a přednostní poslání věnovat se chudým, nemocným a trpícím. Proto Sv.Jan Pavel vyzdvihl tuto skutečnost v encyklice Centesimus annus. Vede nás „správně hodnotit neustálou péči a snahu Církve o lidi, jimž patřila zvláštní Ježíšova náklonnost“. (CENTESIMUS ANNUS, I,11)

Tak už Lev XIII. navazoval na tento Ježíšův odkaz „encyklikou o chudých a o strašlivém údělu, do něhož násilný proces industrializace uvrhl obrovské masy lidí. Dodnes vyvolávají v rozsáhlých částech světa podobné hospodářské, sociální a politické přeměny stejná zla.“

Proto Lev XIII. vyzýval státníky, aby spravedlivě napravili nespravedlivé poměry, strašně postihující chudé, protože úkolem státu je dbát o obecné blaho. „Nesmí to však vést k předpokladu, že řešení sociálních otázek má vycházet jedině od státu. Naopak, zásahy státu mají své hranice. Stát je prostě jenom nástrojem, protože jednotlivec, rodina a společnost tu byly už před ním, a stát je tu proto, aby chránil práva jedněch i druhých, nikoli aby je potlačoval.(CENTESIMUS ANNUS, I,11)

Stát má pomáhat, ale nikoli nahrazovat přičinlivost jednotlivců, rodin a dobrovolných sdružení. Jinak by to vedlo k zneužití moci tak, jak jsme to viděli ve čtyřiceti létech komunistického donucovacího zřízení. Pouze tam, kde nestačí síly jedince, rodiny či místních sdružení jednotlivců nebo rodin, by měl stát zasáhnout a doplnit to, co chybí. Státní pomoc musí být nestranná, a ne aby měli jen někteří přednost a mohli se kdykoli ucházet o státní podporu, jako nějaká třída, vrstva, národ či rasa. To je dáno úkolem státu pečovat o obecné blaho.

Zaměření k obecnému dobru na základě spravedlnosti je dle sv. Tomáše vlastní forma státu. Jednotliví občané nebo jejich dobrovolná sdružení jsou látkou státu. (Summa theol.,II,II,152, 4K3)

Společné dobro souvisí s lidskou přirozeností. Může existovat celé a neporušené jen tehdy, když přihlížíme k jeho podstatě a způsobu jeho provádění, a to vždy ve vztahu k celému člověku, tedy k potřebám jeho těla i jeho ducha. (JAN XXIII., Pacem in terris, II,3)

Péče státu o obecné blaho spočívá ve vytváření takových společenských poměrů, ve kterých se všem občanům usnadňuje všestranný, tedy tělesný, psychický a duchovní rozvoj. Do pojmu obecného blaha náleží také vytvoření podmínek, jaké by občanům usnadnily i dosažení jejich vrcholného životního cíle v Bohu. K podstatným vlastnostem obecného blaha patří požadavek, aby na něm měli účast všichni občané, třebaže v různém stupni a rozsahu - podle svých vloh, schopností a zásluh. Proto stát nesmí podporovat zájmy jedné skupiny na úkor jiných skupin. Stát musí nestranně zprostředkovat dobro všem občanům.

Při uspořádávání vztahů mezi různými činiteli, které se ve společnosti podílejí na uskutečňování obecného blaha, je třeba se přidržet zásady subsidiarity. Co to znamená? Stát musí dát občanům příležitost jednat svobodně a zodpovědně při úsilí o dosahování cíle, kterého mohou sami dosáhnout a dosahují. Stát nesmí nahrazovat svobodnou přičinlivost občanů, nýbrž ji má pouze doplňovat všude tam, kde se jí nedostává, nebo má jednotlivec málo sil ke splnění příslušných úkolů.

Pokud jde o hospodářský úkol státu, jde o uskutečňování hmotného blahobytu v občanské společnosti. Zajišťování hmotného blahobytu však není výhradním úkolem státu. Všichni občané a jejich rodiny a dobrovolná sdružení se mají snažit o dosažení tohoto cíle. Státu při tom připadá úkol povzbuzovat, řídit, usměrňovat a doplňovat úsilí občanů a jejich sdružení, pokud chybí.

Státní činnost má povahu všeobecnosti. Nejsou žádné společenské vztahy nebo oblasti, na které by se státní činnost nějak nevztahovala. Stát má zasahovat do lidských vztahů s cílem pozvedat je na vyšší úroveň. Stát má podporovat důstojnost občanů a jejich rodin a dobrovolných sdružení, uskutečňujících obecné blaho, aniž by tím pozbývali ráz soukromého úsilí.

Státní zásahy do hospodářských záležitostí musí být podřízeny zásadě solidarismu. Solidarismus se hodlá vyhnout krajnostem liberalismu a výstřelkům socialismu. Liberalismus se totiž snaží omezit hospodářské působení státu na pouhou ochranu svobody jednotlivce. Očekává nejlepší výsledky od úplně volného prosazování soukromé podnikavosti a soutěže jedinců a dobrovolných zájmových sdružení. Socialismus naopak chce celé hospodářství bezvýhradně podřídit státnímu vedení. Obě tyto výstřednosti vedou k strašným důsledkům - liberalismus vede k nezaměstnanosti větší, než jakou může stát zvládnout podporami, vytvářením nových pracovních příležitostí a jinak. Socialismus usiluje vnějšími zásahy o naprosté vyloučení jakékoli nezaměstnanosti tím, že vytváří skrytou nezaměstnanost většiny pracujících, navyklých pasivnímu očekávání jakékoli podnikavosti v hospodářském dění výhradně od státu.

Po pádu železné opony došlo v bývalých socialistických státech k obnově kapitalismu volné soutěže a neomezeného podnikání, což vyvolává zpětnou socialistickou reakci. Jenže ani soustavné státní řízení hospodářských procesů v socialismu nevedlo k vyrovnanému hospodářskému růstu. Stále se potýkáme s těžkým úkolem, jsk spojit tržní živelnost s umírněným zasahováním státu v těch případech, kdy trh nemůže zabezpečit žádoucí trvalý rozvoj.

Nelze docela vyloučit státní zasahování do hospodářských záležitostí, jak se ustálil v západních demokraciích ve 20.stol. Takzvané keynesiánské usměrňování hospodářství  je poučné, ale nemůžeme se omezovat na ně samotné. Jeho cílem bylo samočinné státní vyrovnávání hospodářských procesů, vedoucích ke stále se opakujícím výkyvům. Takový postup sice zajišťoval hmotný blahobyt občanům, avšak neponechával dost svobody jednotlivcům, aby se vlastním přičiněním podíleli na spotřebě, i na tvorbě tohoto blahobytu. To svádělo k oslabení odpovědnosti jednotlivců za řádný chod hospodářství. A co víc – oprávněně to vzbuzovalo v lidech i protivný pocit ovládanosti státem. Stát vůči občanovi vystupoval jako cizí a nevítaná moc. V tomto směru je úkol státního usměrňování hospodářství důležitý pro všechny vrstvy společnosti, kdežto ve smyslu hmotného zabezpečení je tento úkol závažný spíše jen pro chudé občany.

Ačkoli je to hlavně stát, který má zajišťovat obecné blaho občanů, pečovat o chudé, hladové, nemocné a jinak trpící, přesto tyto zásahy státu mají své meze. Kdyby stát tyto meze své péče překročil, přestal by působit blahodárně, a začal by působit škodlivě, podněcoval by odpor občanů.

Stejně je jasné, že při prohlubující se propasti mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem by se mělo keynesiánské hospodářské usměrňování hodně prosazovat hlavně při celosvětovém zasahování mezistátních organizací, jako je OSN, UNESCO, Červený kříž, Mezinárodní banka, MMF. Tato cesta k řešení bídy a nedostatku zaostalých národů, zlověstně upadajících ve třetím tisíciletí, není ani 25 let po výzvách sv.Jana Pavla stále dost účinně nastoupena. OSN, UNESCO, Červený kříž, Mezinárodní banka, MMF nadále slouží jako prostředky k dosažení rozvoje a blahobytu pouze jedné světové velmoci. Bezuzdný kapitalismus této světové velmoci vyvolává všude ve světě zoufalství zbídačených a odboj anarchismu.

Na začátku 15. článku encykliky Centesimus annus nám Sv.Jan Pavel ukázal meze působnosti státu v hospodářském životě společnosti. Přesněji tak vymezuje „oprávněný prostor pro hospodářskou svobodu, do něhož stát nemá zasahovat. Stát má však za úkol stanovit právní rámec, v němž se může hospodářský život rozvíjet.“ (Centesimus annus, II, 15)

Zatímco se stát v hospodářském životě společnosti uplatňuje jako strážce a četník právního řádu, měl by působit především příznivě podle požadavků obecného blaha. Státoprávní zřízení sice obecně vždy poskytuje rámec hospodářské činnosti, protože se hospodářství neobejde bez právního řádu a státní autority. Přesto se případné zásahy oprávněné autority, usnadňující vyrovnaný chod hospodářství prosazují jenom občas. Stát má takto působit pouze subsidiárně, tedy podpůrně. Stát nezastupuje, ani nenahrazuje podnikavost jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení. Jinak by stát jako všeobecný podnikatel byl naprosto přetížen hospodářskými úkoly. Stát může jen doplňovat chybějící nebo slabou přičinlivost jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení.

Sv.Jan Pavel připomíná jeden z velkých hospodářských problémů společnosti, totiž nezaměstnanost. Říká, že „stát má odpovědnost za ochranu dělníka před přízrakem nezaměstnanosti“. Až dosud se o to snažil stát „dvěma navzájem se doplňujícími způsoby:

- hospodářskou politikou s cílem vyrovnaného růstu a zajištění plné zaměstnanosti,

- pojištěním proti nezaměstnanosti spojeným s politikou doplnění vzdělání, které usnadňuje přechod pracovníka z upadajícího odvětví do rozvíjejícího se odvětví. (Centesimus annus, II,15)

Stát musí zřizovat a udržovat zvláštní pracovní příležitosti pro nezaměstnané, aby tak vykonávali práce společnosti nějak užitečné. Počínal si tak už Karel IV., když nechal stavět hladovou zeď, ale o takových podnicích dlužno uvažovat jen jako o dočasném krajním řešení. Stát totiž nemá podporovat práce, které nepotřebuje víc, než v nejnutnější míře. Jde tedy o práce sice slušné, tedy aby pracovník se svou rodinou mohl žít na životní úrovni přiměřené svému postavení a kulturní úrovni, baa umožnilo mu to i nějaké úspory, ale nikoli víc než to.

Svoboda volby práce je tak důležitá hodnota, že má být pokud možno přístupná těm, kdo pracují nuceně nebo nouzově na obecním majetku. Stát má tímto způsobem zaměstnávat nezaměstnané jen do té chvíle, kdy se jim samým nabízí výhodnější pracovní příležitost. Nejnižší mzda, poskytovaná nezaměstnaným za nucenou nebo nouzovou práci má takového pracovníka morálně povzbuzovat, aby hledal práci výnosnější, nebo lehčí, a aby se takových příležitostí chápal vždy radostně jako čestnějších a osvobozujících.

Soustavné podrobné zasahování státu do hospodářství je nepřirozené a odporuje svobodě a důstojnosti člověka. Odmítáme takovou hospodářskou přepečlivost státu, protože se tím ubírá na svobodě hospodářského podnikání jednotlivcům a dobrovolným sdružením. Je zvrácené, pokud se stát snaží diktovat všechny ceny na trhu, mzdy pracovníků, atd.

V mírových a obnovených řádných poměrech je takové zasahování státu do hospodaření zhoubné. Přemíra státního řízení a kontroly vede totiž k přebujení úřadů, k omezování soukromé podnikavosti a osobní svobody.

I když má stát hmotně podporovat nezaměstnané, přesto se má ještě více snažit zprostředkovat pracovníkům odborné školení, které by jim umožnilo doplnění vzdělání a přechod z upadajícího hospodářského odvětví, do odvětví, které se rozvíjí. Hmotná podpora sice může nezaměstnanému pracovníkovi vynahradit hmotnou ztrátu, ale nemůže mu nahradit ztrátu morální, kterou je postižen, když nemůže prožívat radost z dobře vykonané práce.

Když Sv.Jan Pavel pojednával o  odborech, tak připomenul, že jejich „rozhodující úloha spočívá ve vyjednávání nejnižší mzdy a pracovních podmínek“. Požadavky odborů, zejména požadavek plné zaměstnanosti mají také své meze.

Stát se snaží ovlivnit rozdělování důchodů pomocí daní. Na obzoru se však ukazují nebezpečné důsledky v podobě inflace, znehodnocování peněz. Pokud by se měla udržet plná zaměstnanost, byl by to pro hospodáře tvrdý oříšek. Museli by volit mezi dvojím - buď připustit nějakou míru nezaměstnanosti, nebo provádět vhodná daňová opatření a tak doplňovat zásahy státu rozsáhlou přímou kontrolou a úředními zásahy. Příznivci stávajícího zřízení dávají přednost znehodnocování peněz před prostředky, které by zabránily inflaci. Naši hospodáři koncem 20.stol. naivně uhýbali před rozhodnutím, a odmítali jak nezaměstnanost tak růst cen. Napjaté poměry se však zhoršují, vyvolávají socialistickou odezvu a kruté důsledky tvrdě dopadnou na příští pokolení.

Snahy o snadné a pohodlné působení státu proti znehodnocování peněz pomocí daní, vyžadují hledání střední cesty mezi zřeknutím se plné zaměstnanosti, mezi fašismem (kdy se obětují pracující) a labourismem (kdy vláda slouží hlavně odborům a obětuje kapitalistické podnikatele). Příklady jednotlivých států světa ukazují potácení se ode zdi ke zdi mezi těmito třemi krajnostmi.

Jaké jsou další možnosti a meze tržního hospodářství?

Sv.Jan Pavel sice zdůraznil význam trhu a volného přístupu na trh pro rozvoj chudých jedinců a zaostalých národů, ale dodal, že tato cesta k blahobytu má své meze. V encyklice Centesimus annus o tom řekl: „Zdá se, že volný trh je nejúčinnějším prostředkem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb. Platí to ovšem pro potřeby, které se dají ´zaplatit´, a pro zdroje, které lze ´zaplatit´.

Existují však mnohé lidské potřeby, které nelze pojímat tržně. Je povinností spravedlnosti a pravdy, zabránit tomu, aby základní lidské potřeby zůstaly neuspokojeny a aby lidé takto postižení strádali. Těmto potřebným lidem je nutno pomoci umožnit patřičné vzdělání.

Ještě před logikou směny statků, existuje něco, co člověku přísluší jako člověku. Toto něco je spjato s možností přežít a činným způsobem přispět k obecnému blahu lidstva. (Centesimus annus,IV,34)

Proti tvrzení těch národohospodářů, kteří tvrdí, že ve směně je už dostatečně obsažena zásada solidarity, nutno uvést, že směna, třebaže má navenek ráz matematické rovnosti a za svůj symbol rovnováhu, nikdy nedává stejný díl oběma směňujícím, poněvadž oni sami si nikdy nejsou docela rovni.

Zatímco v převládajícím zřízení soutěže se každý snaží zbavit svého konkurenta, v řádu solidarity se každý snaží podepřít své bližní.

Díky Ježíši Kristu se vykoupený Boží lid každým krokem víc a více dostává z prostředí, kde vládne pouhá směna, blíže do prostředí solidarity. Sdružování, třeba i za výdělečným účelem, má vždy vyšší mravní hodnotu, než pouhá směna. Proč?

Především proto, že jako směna neznačí pouze plat v penězích, nýbrž nějakou osobní oběť lidského času, lidské námahy, lidské nezávislosti, třebaže jde pouze o účast na schůzi, nebo o podřízení se stanovám;

Dále proto, že směna neznačí pouze jediný úkon, okamžitý a vykonaný jednou provždy, nýbrž neustálé spolupracování zapojených účastníků;

Konečně proto, že zde všeobecně není nutná rovnocennost mezi přinesenou obětí a přijatou výhodou. Pracovník např. přispívá na své odborové sdružení proto, aby se snáze domohl mzdy, přiměřené sebe a pro svou rodinu, odpovídajících pracovních podmínek, apod., avšak zároveň je k tomu veden zájmem svého stavu.

Sv.Jan Pavel připomíná na konci tohoto článku, že cíle vytčené v encyklice Rerum novarum v 19. století, se snad zdají být dosaženy ve vyspělých zemích koncem 20. století, avšak rozhodně nebyly splněny v zaostalých zemích. K zaostalým národům je třeba dnes počítat vedle mnoha národů, obývajících jižní světadíly naší planety, také řadu národů opožděných v důsledku jejich pádu do komunistické léčky. Kromě toho se do této zaostalosti propadají také národy východní a jižní Evropy, a to zejména kvůli velké evropské nespravedlnosti: Německo, které ve 20.stol, podnítilo dvě strašné války, nesplatilo ještě v roce 2015 těmto poškozeným národům válečné reparace. Vcelku tedy zůstává encyklika Rerum novarum ještě ve 3. tisíciletí velmi závažná.

V českých poměrech po pádu komunistické diktatury se znovu prosadila zásada volného trhu. Snad by mohla být potěšitelná podnikavost jednotlivců, pokud by byla podnícena snahou o službu bližním. Spíše se v mnoha případech ukazuje sklon draho prodat zboží a služby podřadné jakosti.

K tomu neblaze přispívá okolnost, že stát nechává národní hospodářství volně přístupné přílivu cizích podnikatelů a jejich špinavých peněz, pocházejících někdy ze zločinecké činnosti. Václav Klaus však od začátku razil nemorální zásadu v peněžním hospodářství: Já neznám žádné špinavé peníze.

Neméně hrozivý dopad tržního hospodářství se zde ukazuje také v nezaměstnanosti, v nedostatcích sociálního zajištění lidí ve stáří, v nedostatcích zajištění přiměřených pracovních podmínek jak pro muže, tak pro ženy, jakož i v tom, že mzda stále není přiměřená potřebám pracovníka a jeho rodiny.

Sv.Jan Pavel připomíná, že je mnoho věcí, které se na trhu koupit nedají. Právě proto se to označení tržní hospodářství nemůže týkat všech lidských potřeb, a hlavně se nemůže vztahovat na to, v čem je člověk člověkem. Můžeme jen potvrdit, že skutečně existují nespočetné lidské potřeby, které se nedají pojímat tržně. Jsou to potřeby těch hodnot, které dělají člověka lidskou bytostí. Proto říká, že „je něco, co člověku přísluší na základě jeho jedinečné lidské důstojnosti.“

V souvislosti s výzvami Svatého Jana Pavla zůstává a stále narůstá velký dluh křesťanské inteligence vůči dnešní spotřební společnosti. Církev samozřejmě nevede trhy ani nemá těžiště své působnosti ve věcech, které se týkají hospodářství. A přesto je důležité, aby vystupovala také v těchto souvislostech, kde je člověk ohrožován jako člověk a jako Boží dítě. Přináší totiž Ježíše Krista. Ukazuje každému člověku cestu k nalezení a růstu vlastního lidství i Božího dětství. Přináší hodnoty, mravní ctnosti, duchovní život, a tyto věci se vymykají tržnímu hospodářství. Tady křesťanská inteligence mnoho zaspala, pokud se vyhýbáme přesnějšímu slovu zradila. Tržní hospodářství se neobejde bez těchto hodnot jako výchozích podnětů opravdu lidského, svobodného jednání.

Když mluvím o této zanedbané povinnosti křesťanské inteligence zasahovat do hospodářského a politického života tam, kde se to týká mravů a víry Božího lidu, tedy se to zdaleka netýká jen duchovních osob, třebaže se jich to týká přednostně, ale týká sse to všech křesťanů, žijících ve světě. Vždycky bývalo pohodlnější poklonkovat před těmi, kdo mají moc a řídí tržní hospodářství, nežli s Ježíšem Kristem plout proti proudu.

Jenže pak to znamenalo zradu jeho odkazu „Vy jste sůl země. Pozbude-li však sůl slanou chuť, čím zas nabude slanosti? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (MT 5,13)

Když Sv.Jan Pavel mluví o těchto těžkostech, tak vyzývá nejen ty, kdo mají rozhodovací pravomoc, nýbrž především křesťany a lidi dobré vůle, hlavně inteligenci, aby se v této věci dovedli správně orientovat a zodpovědně a pohotově dovedli přispět svým dílem k spravedlivému hospodářskému řádu.

Navzdory vzletným výzvám sv.Jana Pavla, inteligence, zejména inteligence křesťanská v Evropě zradila. Byly zde sice ojedinělé světlé výjimky, jako třeba Dr.Radomír Malý, redaktor Josef Vlček, jenže ty potvrzují pravidlo. Vedoucí veličiny naší křesťanské inteligence od začátku 3.tisíciletí vyměnily Desatero a evangelium za Lisabonskou smlouvu a diktát Evropské unie. Zrada křesťanské inteligence v bývalé demokratické velmoci tomu všemu předchází, protože tamní civilizace smrti, jak ji označil sv.Jan Pavel, je už dávno v zajetí falešného ducha světa. Západní spotřební demokracie v  zájmu roztáčení hospodářského přežívání této civilizace smrti podkopává mírové soužití v celém světě a rozpoutává teror a válku dodáváním zbraní všem masmediálně zmateným zoufalcům.

Všechno to jen potvrzuje rostoucí závislost hospodářství na Boží milosti. Příznivému vývoji sice může pomoci výpočetní technika, ale beze zbytku to lze řešit jen s Boží milostí, pokorně vyprošovanou a očekávanou v modlitbě před oltářem. Co dělat? Odstoupení neschopných na zodpovědných místech a ústup do ústraní k modlitbě, půstu a pokání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

12.

Jádro současného sociálního učení Církve tvoří „správné pojetí lidské osoby a jedinečné hodnoty, neboť člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého. (Gaudium et spes, 24) Člověk má práva, která vyplývají z jeho bytostné důstojnosti lidské osoby.“ (Centesimus annus, I,11)

Sv.Jan Pavel připomíná, že už v 19. století různé bludné nauky, především liberalismus, který je u nás známý spíše jako kapitalismus, a dále socialismus, vycházely a dodnes vycházejí z falešného chápání lidské osoby a její hodnoty.

 Bůh stvořil svět nikoli pro sebe, ale pro člověka. Člověk je nad tímto hmotným tvorstvem. Bůh ho stvořil pro něj samého. Stvořil ho jako svůj obraz podle své podoby. (Gn1,26) Samozřejmě že člověk není cílem sám sobě. Má cíl zase v Bohu, ale vzhledem k ostatnímu stvoření ve světě je pánem. Bůh ho ustanovil k tomu, aby si toto tvorstvo podmanil a spravoval je. (Gn1,28)

Proto nauky, které hlásají, že světu vládne kapitál anebo nějaké donucovací zřízení, které ruší soukromé vlastnictví, jsou pochybené už ve své antropologické podstatě. Vždyť všechny věci světa, kapitál, práce i celá společnost, jsou pro člověka, a ne naopak. To je obsaženo i v základech učení svaté víry. Vždyť i Bůh se stal člověkem pro nás a pro naši spásu.

Podstatnou vlastností člověka je rozum, který směřuje k poznání pravdy. Rozum utváří člověka. Poskytuje mu jeho vlastnosti, aby byl lidský a jednal lidsky, tedy jako tvor cílevědomě a svobodně se sdružující k životu ve společnosti.

Pojem lidskosti nelze oddělovat od pojmu společenskosti. Zúžení společenskosti na pouhé společenské vztahy není odůvodněné ničím než libovůlí. Společenskost vychází z nitra člověka a projevuje se v jeho jednání. Vnitřní základ lidského jednání nemůže být jen pudový. Vždyť i pudové jednání podléhá vedení ducha a jeho schopnosti myslet a svobodně se rozhodovat, poznávat smysl jednání a řídit je k dosažení cíle života. Rozumový základ dává člověku jeho rozumnou přirozenost, podstatně odlišnou od jiných tvorů ve světě.

Lidská přirozenost je tělesná i duchová, dočasná i věčná, smrtelná i nesmrtelná, svobodná i nesvobodná, individuální i společenská. Přitom však člověk je bytostí ucelenou a jednotnou. Vždyť duše a tělo v něm vytvářejí souvislou jednotu a nestojí proti sobě nepřátelsky. Přes tu základní dvojakost duše a těla je člověk a cítí se bytostí vnitřně jednotnou. Proto tvrzení, že se člověk skládá z duše a z těla není dost výstižné. Nasvědčuje strohé a výlučné rozdvojenosti. Snadno může někoho svádět k jednostrannému pojetí člověka. Potom se klade přílišný důraz buď na duši, a to je krajní spiritualismus, nebo zase jenom na tělo, a to materialismus. U člověka je nutno sledovat obojí stránku lidské přirozenosti - duchovou i tělesnou v souvislé jednotě, třebaže nikoli jako dva úplně rovnocenné činitele, nýbrž jako dvojí stránku jedné a téže přirozenosti. Jedna z nich - duchová je podstatným, utvářejícím základem druhé, tělesné stránky, která je zase látkovou podmínkou utváření, a je stejně tak potřebná jako ta prvá, protože by se bez ní nedalo nic utvářet. Je třeba docenit v člověku podstatné prvenství ducha, ale nepodcenit tělo, třebaže je jen utvářenou látkou. Pouze v duchu je člověk bytostí podstatně celou, celou v sobě a celou v Bohu.

Totéž v zásadě platí o lidské společnosti. Všichni lidé mají stejnou přirozenost a přece je jedinečnou bytostí pouze každý člověk. Jenže nikoli člověk sám, nýbrž teprve oba jedinci - muž a žena společně jsou projevem a uskutečněním celé plnosti existence a hodnoty člověka. Oba jsou člověkem. A tento člověk jako muž a jako žena se jeví v celém bohatství jako Boží obraz pouze ve společnosti. Společnost zahrnuje odpovídajícím způsobem všechny lidi.

Společnost rozumně myslících jedinců nadaných svobodnou vůlí je tedy podstatně víc než stádo zvířat, víc než mraveniště nebo včelí roj, víc než pouhé spolužití na základě přirozeného instinktu nerozumných tvorů. Je to mravní společenství, které se podílí na hodnotě svých příslušníků.

Tak jako měl být základní stav lidské společnosti teprve příležitostí k vlastnímu osvědčení se člověka na základě svobodné vůle, aby se člověk mohl vlastním přičiněním zdokonalovat, podobně je i budoucí úděl lidské společnosti vložen do vlastních rukou člověka. Hřích světa ukazuje, jak člověk používá své svobodné vůle a jak ztroskotává. Toto lidské pochybení narušuje v jedinci základní vztah jeho duchovních a duševních schopností a tělesných sil. Tímto průšvihem způsobeným vlastním hříchem je člověk vnitřně narušen a navenek spoutáván nejrůznějšími podněty jeho těla a světa. Člověk je v daném zápase často na konci svých omezených sil.

Podobně také ve společenském životě hřích rozdvojuje člověka a tím rozkládá síly sjednocené v pokojném soužití. Tím se člověk odcizuje sám sobě, totiž svému lidskému základu a poslání. Odcizuje se avšak také ostatním lidem, protože lidský hřích je nutně protispolečenským jednáním a kulturní úpadkem. Především se však člověk jako jedinec i jako společenský tvor v tomto hříchu odcizuje svému Stvořiteli.

Stále znovu a znovu hrozí skrývaný spor mezi lidmi, když se člověk odcizí sám sobě. Z této opakující se životní situace, která je ze strany člověka slepou uličkou, zachraňuje člověka vtělený Bůh, Ježíš Kristus žijící pro nás ve svátostech.

Člověk je cesta, kterou Církev svatá kráčí a bude kráčet i nadále. Právě proto je zde ta nezanedbatelná úcta k lidské osobě. Ze všech lidí se tato úcta nejvíce projevila na Panně Marii. Ježíš Kristus přijal lidskou přirozenost, ale je to Osoba božská. Maria je osoba lidská, ale jasně vynikající nade všechny lidi. A to je také protest proti všem úchylným naukám, které pod záminkou lidskosti, ale bez Boha, koneckonců člověka snižují na výrobní sílu, zboží, spotřebitele, anebo prostě pouze na číslo.

 

Třetí kapitola encykliky Centesimus annus obsahuje velmi důkladný a poučný rozbor slavného roku 1989. Tak svatý Jan Pavel II.vydal svědectví o tom, že sociální nauka Církve  je opravdu naukou přítomnosti. Soustavně totiž věnoval pozornost závažným otázkám přítomnosti, a také těm úkolům, které z toho vycházejí.

Hned od začátku této kapitoly připomínal hlavní myšlenku, že změny, jejichž tempo vyvrcholilo v Evropě v památném roce 1989, probíhaly už dříve na mnoha místech světa: „Koncem 20.stol. postupně padly diktátorské režimy v Latinské Americe, ale i v Africe a vAsii.“ (CA,III,22)

Velmi důležitý byl v tomto procesu rok 1985, kdy začala v Rusku tzv. perestrojka. Je jasné, že tento závažný podnět, k němuž dozrály poměry v komunistických státech, sice v poměrech východní Evropy vynesl na světlo Boží dlouhodobě utajované problémy; nicméně pro nás a pro celou Evropu vykonala perestrojka velkou službu. Byla to služba navenek neočekávaná, a přesto v jádru jediná skutečná. Když se zamyslíme nad tím, že celý komunismus byl postaven na násilí a strachu tak se nám jevila tato diktatura jako zcela nedobytná pevnost. Zdálo se, že lidstvo nebude možno osvobodit od této říše tmy jinak než strašlivou válkou.

A kupodivu se to obešlo bez rozsáhlejší války, jak říká sv.Jan Pavel: „Je třeba dokázat, že obrovské problémy oněch národů lze lépe vyřešit cestou dialogu a solidarity, než ničením protivníka a válkou.“ (CA,III,22)

 „Rozhodujícím přínosem bylo vystoupení Církve  na podporu lidských práv. V silně ideologizovaném prostředí, kde jednostranné ovlivňování kalilo vědomí obecné lidské důstojnosti, Církev jasně a důrazně hlásala, že každý člověk v sobě nosí Boží obraz, a proto zasluhuje úctu.“ (CA,22)

Církev se svou radostnou novozákonní zvěstí vždycky stála na straně lidských práv. Ale nedá se tvrdit, že měla vždycky dostatek lidí, kteří by byli ochotni také v této záležitosti něco riskovat. Znamenité učení samo o sobě nestačí, pokud se nenajdou lidé, kteří by je prožívali a dovedli by se naplno věnovat provádění tohoto učení.

Jedna z průkopnických postav přitom byla postava kardinála Wyszyňského. Právě on velmi pohnul národy zatemnělými tou nenávistnou naukou o nesmiřitelném třídním boji. Najednou zde povstala jeho vynikající průkopnická postava. A pak měl kardinál Wyszyňski také své následovníky: především to je jeho žák, sv.Jan Pavel. Rovněž i takové postavy jako byl náš kardinál Beran znamenaly něco obzvláštního. Dále zde dlužno připomenout i našeho otce kardinála Tomáška, který se dokázal vymknout snahám komunistického okolí o jeho zmanipulování. Postavil se na podporu lidských práv. Církev se skutečně zapojovala a stala podněcovatelkou mnoha významných hnutí.

Konečně třeba připomenout, že rozhodujícím činitelem změn v naší společnosti, který vzešel z Církve  vítězné, bylo působení svaté Anežky České. Modlící lid naší vlasti se kolem ní semkl, aby při jejím svatořečení mohl na její přímluvu získat posilu k rozhodnějšímu vystoupení na obranu lidských práv.

Lze si ovšem položit otázku: A dovedeme v Církvi po této cestě pokračovat dál? Jistěže k tomu má dost vnitřní síly. Její božský zakladatel, její svátosti a její cíl vedou lidství k vrcholnému naplnění, ba ještě dál, za jeho meze, k Bohu. Jenže mnozí se v Církvi uzavírají před světem do nějakých hradů a úřadů, a brání živému proudění této vnitřní síly, takže zde vznikají nové zkameněliny. A těch je díky lidské slabosti a hříchu v dějinách Církve také dost.

Proto prosme našeho Pána, Ježíše Krista, aby ta hrdinná svědectví, o kterých se zmiňuje encyklika Centesimus annus, pokračovala i za okolností, které se navenek zdají být příznivější pro působení církve. Doba, do které jsme vstoupili po roce 1989, znamená vykročení na cestu nových zkamenělých a neplodných struktur, docela jiných, rafinovanějších zkoušek. Místo soustředěné totality komunistické moci se prosadila rozptýlená totalita peněz, trhu a spotřeby. Dnešní spotřební demokracie je společnost, ve které vládnou peníze a ti, kdo je mají. Vládnou zde bezbožní lidumilové, takže se zde peněžními obraty a falešnými důvody umrtvuje všechno nadšení pro vyšší hodnoty. Mnohé změny v naší společnosti, ke kterým došlo po pádu komunismu, probíhaly překotně, zmateně a živelně, protože postrádaly pevný právní, jakož i morální rámec. Velkým průkopníkem těchto změn ve společnosti, odtržených od práva a kultury, byl Václav Klaus. Právě tento politik Klaus strhnul zástupy k takovým jednostrannostem, když tvrdil: Když se v bytě maluje, tak se všechno z bytu musí vystěhovat na balkon. 

A  křesťané? Místo toho, aby křesťané pokračovali dál v boji za lidská práva Božích dětí, se začali uchylovat k nedůstojnému poklonkování před bohatými bankéři a mocnými politiky, a kývat hlavami tak, jako je to k tomu předtím nutil komunistický režim. Tehdy to ovšem bylo pod bodáky. V dnešní době jsou  křesťané spíše v zajetí pohodlnosti, změkčilosti, těžkopádnosti. Hrstka lidí, kteří se dají oslovit Kristovým duchem, může ovládnout svět. Naopak armáda všechno prohrává, když jí chybí Kristův duch.

 

Co se to vlastně stalo?

Duchovní veličiny obecné církve a s ní my ostatní křesťané u nás jsme nedůstojně a zbaběle poklonkovali 25 let svobody před mocnými lidmi světa jen proto, aby jí byl v restitucí navrácen majetek ukradený komunisty církvi. Vedoucí duchovní veličiny církve záměrně tlumily a stíhaly každý hlas, upozorňující na nebezpečí ze strany zednářů a ostatních nepřátel církve. Tihle proroci byli vytlačováni z křest.škol, masmédií a byl jim blokován jakýkoli další akademický růst

Konečně bylo cíle dosaženo – církvi byl v restituci navrácen komunisty ukradený majetek. Přitom byla církev vláčena masmédii a znevažována v očích národa, jakoby chtěla cosi nespravedlivého,a jakoby se starala víc o hmotný majetek než o duchovní hodnoty. Toto soustavné masmediální znevažování církve a zbavování církve jejího vysokého morálního kreditu církve pronásledované komunisty je rubem jejího návratu k církevním poměrům 19.a20.století. Tento restituční návrat církve do minulosti přitom nebyl ani tak výsledkem velkého úsilí vedoucích činitelů církve, ale spíše následkem toho, že komunisty zabavený církevní majetek byl v obcích právně zablokovaný a obce s ním nemohly nijak nakládat. A tak jej nakonec církvi vydaly. Církvi jen stačilo počkat si na to, třebaže se tím Církev propadala o století zpátky.

Mezitím však byl sveden závažný ideologický boj. Národy, osvobozené od jha komunismu, byly pomocí škol a masmédií, při duchovní neprobudilosti a mlčenlivosti církevních veličin, docela znásilněny. Dělo se to v tom směru, že církevní důraz na lidská práva byl politicky zneužit k posílení diktatury bezbožné humanity. Zatímco církevní veličiny zbaběle mlčely, anebo si počínaly docela světácky (T.Halík), proběhla ve světě nenápadná demoralizace a ideologické znásilnění národů. Odvěký lživý vládce světa spolu se svými spiklenci ze zednářských lóží a s mocnými lidmi světa prosadili pomocí pronikavého působení masmédií a internetu zneužití ideje lidských práv a důstojnosti člověka. Zakrátko se z důrazu na lidská práva stal prostředek podkopávání zavedených režimů v cizích zemích, prostředek rozpoutávání dobyvačných válek kvůli zmocnění se zdrojů ropy a různých nerostných válek, či jen za účelem rozpoutávání nepokojů a válek, aby pak mohl vládce světa dodávat zbraně a prostředky zabíjení všem účastníkům těchto bojů. Tak jsme se svou nečinností a naivností stali nechtěnými účastníky velkých nespravedlností a krvavých zločinů.

Ocitli jsme se v novém donucovacím režimu, který se zvolna prosazuje jako fašistický, v jehož pozadí se promítá vliv nacismu (velkoamerického a velkoněmeckého).

Když roku 1999 zaútočily síly NATO na srbské cíle, došlo tím k přepadení suverénního evropského státu ze strany západních mocností pod záminkou „humanitárních důvodů“. Mluvčí české biskupské konference to veřejně výslovně schválil, a nikdo z křesťanů se proti tomu neohradil. Tak máme všichni na rukou krev nevinných obětí. Později bylo prokázáno, že útok na Srbsko byl ospravedlňován lživými údaji. NATO zabilo přes 2000 civilních obětí, protože útoky se většinou zaměřovaly na civilní cíle a způsobily škody ve výši 50 miliard dolarů.

A pak následoval řetěz národem mlčky schvalovaných nebo i podporovaných nenávistných a vražedných výpadů lživého vládce světa a jeho spiklenců proti Afgáncům, Iráncům, Syřanům, Iráčanům, Lybijcům, Ukrajincům, muslimům a dalším.

Co dělat? Skutečnost, že člověk je cestou církve a důraz na přirozená lidská práva při všem ohledu na práva Boží, nemůže Církev opustit, třebaže jsme svědky zneužívání ohledu na lidská práva falešným vládcem světa a jeho spiklenci. V této neblahé konfrontaci s ideologickým zneužíváním ideje lidských práv a důstojnosti člověka se sice poselství evangelia dostává do stínu a snažení církve se stává méně zřetelným, ale tím víc musí být prostoupeno duchem modlitby a přísné kajícnosti a půstu.

Nyní však jde o to hrdinsky vyznat a odhalit odpovědnost konkrétních veličin církve, které schvalovaly a dosud schvalují anebo jenom trpně snášejí zneužívání ideje lidských práv k agresivním výbojům blahobytné západní společnosti, sledujícím udržování své civilizace smrti a její export do světa, totiž vývozem zbraní, prostředků antikoncepce a potratu.

Naléhavě je třeba nahlédnout pod povrch všednosti. Každý musíme objevit slabý článek své bytosti, kudy proudí falešný duch světa do našeho zvědavého srdce a způsobuje v něm peklo – peklo nenávisti jednou proti židům, jindy proti muslimům, Rusům, Číňanům aj.

To vše konat s jasným cílem – odchod zodpovědných veličin z úřadů do ústraní, modlitba, tvrdá pokání a zachovávání přísného půstu.

Modleme se z Chvalořeči o svatých Cyrilu a Metodějovi, nebeských přímluvcích Evropy:

Svatý Cyrile a Metoději, „svatí a opravdoví pastýři, proste snažně za své vyvolené stádo, zahánějte strasti a vysvobozujte je z běd a nebezpečenství. Osvěťte nám oči srdce a posilněte rozum, abychom šli, jak náleží, v šlépějích vašich. Vezměte na sebe naše nemoci a poskytněte sílu shůry, abychom byli důstojně živi v Kristu a tak se stali dědici vaší práce a hlasateli pravé víry, kterou jste nám odkázali, abychom všichni jednohlasně oslavovali třikrát svaté božství Otce a Syna i Ducha svatého, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.“ (Chvalořeč o sv.Cyrilu a Metodějovi, 14)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

13.

Ve druhé kapitole encykliky Centesimus annus nás sv.Jan Pavel přivedl k novým věcem dneška, tedy k poznání nových poměrů a problémů. Od vydání Rerum novarum papežem Lvem XIII. dozrálo mnoho věcí. Nezkušený člověk považuje některé věci ve světě za bezvýznamné, ale zasvěcený pozorovatel mu ukáže některé závažné příznaky, ze kterých lze rozeznat blížící se nebezpečí. Tyto závažné příznaky nebývají zřetelné a neliší se příliš od jiných běžných úkazů. Jsou zde tedy jistá znamení doby. Právě osvícený pozorovatel jako byl sv.Jan Pavel v nich objevil jisté uzlové body, od kterých se v prostoru a čase rozbíhají do různých stran smysluplné siločáry.

Sv.Jan Pavel připomenul, že dělnická encyklika Lva XIII. odhaluje s pozoruhodnou přesností výhledové perspektivy, odvozené z dějinného rámce. (CENTESIMUS ANNUS, II,12) Nešlo tu o nahodile uhádnutou předpověď, nýbrž o perspektivu vědecky odvozenou z těch příznaků v současné společnosti, které leckomu unikají.  Lev XIII. si nepočínal tak šarlatánsky jako Karel Marx, který sice postřehl příznaky nemocné společnosti, ale nabízel řešení dělnické otázky v podobě lži o „zázračném všeléku“ v podobě socialismu. O tomto falešném řešení věděl papež také, ale věděl, že to vůbec není řešení, nýbrž slepá ulička.

O tom, jak přesně si Lev XIII. uvědomoval toto nebezpečí, svědčí to, že adresoval svou encykliku Rerum novarum právě socialistům, kteří tehdy ještě nevystupovali v čele silného a mocného hnutí. Řešení Lva XIII. spočívalo v odvracení nebezpečí socialismu, a v právním státě s pomocí pracujících odkázaných na chudou mzdu.

To, co Lev XIII. předpovídal jako nebezpečnou úchylku, která nastane, pokud stát bude příliš otálet s navrhovaným řešením chudoby pracujících, skutečně nastalo. Skutečnost, že socialismus nikdy nebyl a není rozumným řešením sociální otázky, „to potvrzují zvláště události na přelomu let 1989 a 1990..“ (Centesimus annus, II,12)

Socialismus jako falešný všelék dokázal strhovat mnohé lidi právě svou falešnou iluzí pokroku. Sv.Jan Pavel ukázal, že „lék proti zlu byl horší než samo toto zlo.“

Ani ve třetím tisíciletí není společnost odolná proti podobným úchylkám a otřesům. Po rozpadu bloku socialistických států trvají ve světě různá nevyrovnaná napětí. Tato ohniska napětí, národnostní, náboženská a jiná, dlouho zakrývaná pod poklopem donucovacího režimu socialismu, stále doutnají. Dlouhodobá zkušenost omezovaných národů či náboženských skupin u nich způsobuje, že tyto národy a náboženské skupiny nemohou už tak snadno uvěřit lákavým slibům socialistických agitátorů.

Dostavila se však nová iluze – idea lidských práv a svobod. Znovu přicházejí jedinci s návrhy řešit společenské otázky zkratovými řešeními. Pod záminkou obhajoby lidských práva důstojnosti člověka rozvracejí nově ustavené pokojné poměry, aby všichni přijali za model západní spotřební demokracii jako jediné místo pro plné uskutečnění lidských práv a svobody člověka. Široké masy trpně a neuvážlivě přijímají takováto řešení.

A přece zde máme po ruce předpověď Lva XIII. a „tato předpověď se ukazuje být tím výstižnější, pohlédneme-li na to vše v souvislosti hrozné nespravedlnosti, jíž jsou vystaveny proletářské masy ve státech nedávno industrializovaných.“ (Centesimus annus II,12)

Které to jsou? Národy Afriky, Asie a jižní Ameriky, ale i Rusko, tedy národy v počtu asi 5,45 mld, zatímco všeho obyvatelstva světa je v roce 2015 asi 7,3 mld.

V této nové souvislosti si připomeňme encykliku Rerum novarum. Pokud nezačneme rychle jednat podle této encykliky, tak se dá jen s hrůzou očekávat, s jakými sociálními otřesy se setkáme v třetím tisíciletí. Blahobytné národy světa (tj.severní Amerika a Evropské unie asi s 1 mld s obyvatel) dnes podnikají nejrůznější kroky na vyvolávání národnostních a náboženských a občanských válek mezi chudým obyvatelstvem Jihu naší planety. Všechny řeči o arabském jaru nebo islámském státě a teroristech, jsou uměle nastrojené záminky k vedení válek a krvavého snižování počtu obyvatel planety.

Blahoslavená Panno, přimlouvej se nás u svého Syna, aby všichni lidé dobré vůle, a také ti, kdo mají rozhodovací pravomoc u nás i v mezinárodních organizacích, našli dost rozhodnosti a vedení sociálním učením Církve přistoupili pokojným a nenásilným způsobem k řešení sociální otázky dneška.

Sv.Jan Pavel vyjadřuje v 16. článku encykliky Centesimus annus zvláštní vnitřní bolest. Je to bolest, jaká provází Boží lid ve všech staletích. Ve starozákonních dobách to bývali hlavně proroci, v nové době jsou to především papežové, kdo zosobňují svědomí doby. Představují tak zvláštní barometry společenských a kulturních problémů Božího lidu. V tom se podobají některým umělcům. Jako umělci, dávající se unést svou intuicí, která je někdy vede k tomu, aby tvořivě nastavovali svým dílem zrcadlo společnosti, proroci a dnes papežové vycházejí od nadpřirozených pohnutek a pak velmi důkladně a odvážně odpovídají na naléhavé duchovní a mravní problémy společnosti. S umělci je často spojuje to, že jejich působení nebývá plně pochopeno společností. Vždy se ovšem vyskytují ve společnosti lidé, kteří sociální působení Církve chápou, třebaže to bývá menšina.

Všimněme si sv. Jana Pavla II. Jistě byl potěšen, když viděl ty obrovské zástupy lidí kolem sebe při návštěvách jednotlivých zemí. Přitom si byl bezpochyby vědom toho, jak duchovní a mravní život v té které zemi chátrá. Přibývá rozpadlých manželství, přibývá případů umělého přerušování těhotenství. Jako rakovina se v myšlení národů, ba i mnohých vzdělanců rozmáhá zesvětštělé myšlení. To je smutná skutečnost. On tomu však statečně čelil. Upozornil a strhnul mladé lid k nadšení. Připomeňme si naši vlast. V roce 1990 vítala Svatého Otce, ale jak jsme si vzali jeho slova k srdci? Sv.Jan Pavel nás vyzýval k jednotě. A my? První, co jsme dokázali: národně jsme se rozdělili, a co je ještě horší - v honbě za úspěchem a ziskem se mnozí stali takřka požírači těch druhých, méně poho7tových podnikání, chudších a těch, kdo mají nějaké morální zábrany.

Sv.Jan Pavel si byl plně vědom toho, že ani působení Lva XIII. a jeho encykliky Rerum novarum se nesetkávalo s jednoznačným účinkem ve společnosti, a dokonce ani v Církvi. Účinek Rerum novarum v naší vlasti byl dvojaký. Například vyšší představitelé Církve přijali toto sociální učení velmi rozpačitě. Biskupové nevyvinuli žádnou větší iniciativu. Domnívali se hospodářsko společenské otázky nepatří do kompetence duchovních. Omezovali se spíše jenom na to, aby charitativní pomocí byly nárazové odstraňovány křiklavé případy bídy. A také probouzející se hnutí křesťanů, zaměřené společensky a odborově, nenacházelo u většiny biskupů podporu.

Zato u nižšího duchovenstva vzbudila u nás encyklika Rerum novarum zaslouženou mohutnou odezvu. Obrození, které nastalo v Církvi  po encyklikách Lva XIII., zasáhlo svým kvasem také země české a moravsko-slezské. Stalo se tak hlavně přičiněním nižšího kněžstva. Bez valné podpory biskupů vesměs německého původu, se prostí kněží účastnili vzdělávání lidu také po stránce sociální. Stát ovšem mařil buditelskou činnost kněží v českém národě: začátkem 70. let 19. století byl zakázán časopis Sv.Cyril a Method, podobně jako řada jiných křesťanských podniků.

Sociální učení Církve se v českých zemích utvářelo v opozici vůči dravému kapitalismu a socialismu, avšak také proti zkostnatělému konzervativismu a neporozumění ze strany vyšších církevních hodnostářů Rakouska-Uherska. Dneska jsou duchovní pastýři přetíženi komplikovanou administrativou, která se prosadila na místo někdejšího zkostnatělého konzervativismu. Ačkoli v zesvětštělé společnosti znovu žijeme v misijních poměrech, jsou duchovní pastýři vedle vlastní duchovní činnosti přetíženi přebujelým úřadováním, záchranou a údržbou zchátralých a nákladných objektů. Proto jejich dnešní působnost v duchu sociálního učení církve není ani tak účinná, jako byla v l9.století.

Podnikání kapitalistů v našich poměrech se v l9.století stále víc a více odcizovalo národnímu prostředí. Obdobně i socialistické hnutí, které se u nás reakčně prosazovalo, se nás šířilo jako německé, a národně odrodilé. Tak si kapitalismus bezohledně razil cestu českou společností. Provázel ho liberalismus politický, namířený proti Církvi. Církev se snažila vyrovnávat neblahé důsledky překotného zprůmyslňování prosazováním sociálních opatření. Za to byla obviňována ze zpátečnictví a tmářství.

Nápor kapitalismu proti Církvi dostával v českém prostředí ještě zvláštní posilu tím, že se Církev jevila se české veřejnosti jako poddajná služka monarchie. Postavy jako byl budějovický biskup Jirsík a několik dalších vysokých prelátů, hlásících se rozhodně k svému češství, představovaly ve veřejném mínění jen výjimky. Horlivé snažení četných prostých kněží bylo v dějinném povědomí našeho národa zatlačováno do pozadí ujišťováním nepřátel Krista a Církve v tisku, že katolicismus je ve shodě s nenáviděnou habsburskou vládou.

Přesto i katolíci dosáhli úspěchů. Český katolický blok v čele s duchovenstvem tvořil pravé křídlo národní strany vedené Riegrem a Palackým, a byl hlavní oporou strany proti dravému kapitalismu. První poslanci politicky se zapojujících katolíků vstoupili do moravského sněmu v roce 1896. Jejich strana prosazovala nejen sjednocování a zakládání spolků křesťanských tovaryšů, ale dokonce prosazovala v říšské radě uzákonění všeobecného starobního a invalidního pojištění, omezení pracovní doby na 8 hodin, aj. vymoženosti.

Tak se podařilo katolíkům v českých zemích oslabit nápor dravého kapitalismu a částečně omezit jeho kruté společenské dopady. Odvrátit však tento proces už Církev nemohla. Narážela na rakousko-uherskou monarchii. Rakousko-Uhersko podporovalo překotný růst průmyslu, a dohánění Anglie.

V odboji proti Církvi se později semkli socialisté s kapitalisty, a kdyby to nebyl Franta Sauer, kdo strhnul v Praze mariánský sloup považovaný za symbol nenáviděné monarchie a církevního tmářství, spáchali by to bezostyšně rukou nerozdílnou právě oni.

V 21.století jsme svědky podobného procesu kapitalistického dohánění západní Evropy, všemožně podporovaného státem. A církev? Teoreticky byla připravena lépe - stoletým rozvíjením sociálního učení Církve a znamenitými encyklikami sv.Jana Pavla. Prakticky ovšem musíme kajícně vyznat -  duchovenstvo a s ním křesťané ve světě zanedbali uvádění těchto podnětů do života.

Dobře víme, že nová evangelizace Evropy je nemyslitelná bez soustavného sociálního působení Církve. A přesto nebyla odezva encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus jednoznačně příznivá. Mnozí křesťané přijímali encykliku Centesimus annus jako jednu v řadě jiných, aniž ji pochopili jako návod pro jednání Božího lidu. Je otřesné, jak moc se podobáme nepřátelům Církve, kteří si tuto encykliku přečetli od začátku do konce a snad i od konce do začátku, a přece jim to není nic platné, protože neuznávají duchovní hodnoty, z nichž sociální učení Církve vyrůstá, ani nevedou duchovní život.

Výsledek je takový, že jsme se v české Církvi ve druhé dekádě 21.století dostali hmotně a právně do stavu před rokem 1948, tedy skoro o století zpátky. Kromě toho česká Církev institucionálně rozbujela podle cizích vzorů. Tak vznikl složitý specializovaný úřednický aparát k provádění úkolů Církve. Jako každá lidská organizace je i tato vystavena všem lidským slabostem. Výsledek - nepružnost a těžkopádnost, a výhledové bujení všemožných nešvarů, protekcionářství, homomafie, aj. Věříme ovšem našemu Pánu, že pekelné síly Církev nepřemohou.

Smutné na tom všem je, že mnozí světáci, ale i nepraktikující křesťané ovládají sociální učení Církve jako když bičem mrská, ale bez hlubšího života se svátostným Kristem je jim to platné jak mrtvému zimník. Je to však něco, co by mělo podnítit snahu křesťanů soustavně duchovně růst a žít ze svátostného Krista právě ve směru sociální nauky Církve. Většina Božích dětí musí teprve poznat a zažít fakt, že sociální nauka Církve není jen nějaká podružná nálepka na učení Pána Ježíše, nýbrž zrovna to je to pravé ořechové. Pak je nebudou nikdy moci zahanbit „děti tohoto světa, které jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než děti světla.“ (LK16,8)

Pak se nebudou uchylovat k takovým nesmyslným kotrmelcům, jako je zaměnit si evangelium se stanovami Evropské unie, nebo mlčky přehlížet současnou mediokracii, sklánět se před veličinami z NATO či Rady EU víc než před Svatým Otcem.

Stojíme před novou evangelizací, která zahrnuje nejen šíření evangelia dál, nýbrž osobní setkání katolíků s živým Ježíšem Kristem, tedy biskupů a kardinálů,. kněží a jáhnů, řeholníků a řeholnic, a křesťanských laiků žijících ve světě.

Sv.Jan Pavel vyjadřuje v 16. článku encykliky Centesimus annus zvláštní vnitřní bolest. Je to bolest, jaká provází Boží lid ve všech staletích. Ve starozákonních dobách to bývali hlavně proroci, v nové době jsou to především papežové, kdo zosobňují svědomí doby. Představují tak zvláštní barometry společenských a kulturních problémů Božího lidu. V tom se podobají některým umělcům. Na rozdíl od umělců, dávajících se unést svou přirozenou intuicí, která je někdy vede k tomu, aby tvořivě nastavovali svým dílem zrcadlo společnosti, proroci a dnes papežové vycházejí od nadpřirozených pohnutek a pak velmi důkladně a odvážně odpovídají na naléhavé duchovní a mravní problémy společnosti. S umělci je často spojuje to, že jejich působení nebývá plně pochopeno společností jejich doby. Vždy se ovšem vyskytují ve společnosti lidé, kteří sociální působení Církve chápou, třebaže to bývá menšina.

Sv.Jan Pavel jistě býval potěšen, když videl ty obrovské zástupy lidí kolem sebe při návštěvách jednotlivých zemí. Přitom si byl bezpochyby vědom toho, jak duchovní a mravní život v té které zemi chátrá. Přibývá rozpadlých manželství, přibývá případů umělého přerušování těhotenství, antikoncepce, manželství homosexuálů a lesbiček, pedofilie, vyskytující se nejen ve světě, ale i mezi duchovními osobami, homomafie v církvi.

Jako rakovina se v myšlení národů, ba i mnohých vzdělanců rozmáhá zesvětštělé myšlení, projevující se jako ideologie úchylnosti –homosexualismus, pedofilismus, sodomismus. To smutná skutečnost. Sv.Jan Pavel tomu však statečně čelil. Už v letech 1979-1984 konal sv.Jan Pavel katecheze „Teologie těla“. Jenže mnoho farizejů v Církvi prostě sv.Janu Pavlu nedůvěřovaly. Tak se zdálo, že na některé jeho výzvy bylo u nás skoro uvaleno jakési embargo. Různé papežovy dokumenty u nás dlouho nebyly zveřejněny. Pouze přičiněním týdeníku Světlo vycházely na pokračování. Kdykoli Světlo zveřejnilo nějaký článek o nepřátelích Církve jako jsou zednáři, nebo o homosexualitě, potýkala se redakce s hrozbou, že bude týdeníku odebrán církevní souhlas. Tak i vydání Teologie těla sv.Jana Pavla se dostalo českým křesťanům do ruky až v roce 2005, tedy třicet let po přednesení.

V 19.století se sociální učení Církve muselo v českých zemích utvářet současně v opozici vůči kapitalismu a socialismu, avšak také proti zkostnatělému konzervativismu a neporozumění ze strany vyšších církevních hodnostářů. A zrovna tak je tomu ještě 25 let po vydání encykliky Centesimus annus. Přiznejme si sebekriticky, že katolické duchovenstvo a křesťané v EU úplně zaspali dobu.

V 19.století se podnikání kapitalistů v českých poměrech se stále víc a více odcizovalo národnímu prostředí. A tak je tomu i 25 let po vydání Centesimus annus. Obdobně i socialistické hnutí, které tu vznikalo jako temná reakce, se u nás šířilo a dodnes šíří jako cizí, a národně odrodilé. Tak si hospodářský liberalismus bezohledně razil a razí cestu českou společností. Provázel ho a dodnes provází liberalismus politický, namířený proti Církvi. V 19.století se Církev ještě snažila vyrovnávat neblahé důsledky překotného zprůmyslňování prosazováním sociálních opatření. Za to byla obviňována ze zpátečnictví a tmářství. Od začátku 21., století se však už Církev tolik nezasazuje do kapitalismu Evropské unie ústícího do nového mnohonárodního donucovacího režimu s fašizujícími sklony.

Duchovní hodnostáři katolické církve v českém národě vystupují s prstem na ústech a zastrašují duchovní pastýře. Znovu se prosazuje ústup části katolické církve do podzemí.

Výjimku opět učinil sv.Otec František, když roku 2014 vystoupil ve Štrasburku, aby varoval před paradoxním zneužíváním lidských práv.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

14. 

Dějinný proces, během něhož půda a kapitál jako činitelé společenské výroby ustupují do pozadí před významem člověka a jeho rozumu, není plynulý ani rovnoměrný. Naopak, je někdy narušován, ba dokonce ohrožován. Proto sv.Jan Pavel poukazuje na různá nebezpečí, která brzdí tento proces, a někdy dokonce hrozí, že tento proces polidšťování hospodářství bude nahrazen procesem odlidšťování. Když sv.Jan Pavel odhaluje tato nebezpečí, všímá si toho průběžně tak, že srovnává, jak je tomu ve vyspělých zemích (Sever), a jak v zemích zaostalých (Jih).

Napřed mluví o vyspělých zemích: „Mnoho lidí dnes nezachází s prostředky, které by jim umožňovaly důstojně se zapojit do podnikového systému, v němž práce zaujímá skutečně ústřední postavení. Nemají možnost získat základní poznatky, které by jim umožňovaly projevit své tvůrčí schopnosti. Krátce řečeno: i když nejsou přímo vykořisťováni, žijí nadále na okraji společnosti.“ (Centesimus annus, IV,33)

Když sv.Jan Pavel pojednává dál o této věci, jasně ukazuje, že mu nejde jen o rizika a nebezpečí, které vnitřně ohrožují vyspělé země (Sever), nýbrž je to širší problém. Týká se to také zaostalých zemí (Jihu). V odstavci 34 se vlastně zdůrazňuje, že chudí lidé ze zaostalých zemí Jihu se upínají k lákavému modernímu zboží, vyrobenému ve vyspělých zemích Severu pro obyvatele těchto vyspělých zemí. Přitom toto skvělé zboží, které se chudým lidem předvádí neobvyklým způsobem, je jim nedostupné.

O jaké chudé lidi jde Svatému Otci? O všechny chudé, ale především o ty, kteří „se tísní ve městech zaostalých zemí, kde jsou často vytrženi ze svých domácích kulturních kořenů. Ve skutečnosti je jim upírána lidská důstojnost a mnohdy se ukazují snahy vyloučit je z dějin násilnou, člověka nedůstojnou kontrolou porodnosti.“ (CA,33)

Rozhodující činitelé vyspělých zemí na Severu poskytují sporadickou pomoc chudým lidem zaostalých zemí, prováděnou za halasného vytrubování řečí o lidských právech a důstojnosti člověka, pouze za předpokladu, že přijmou také jedovaté plody americké civilizace smrti – zbraně, antikoncepční a potratovou pilulku, rozvrat manželství a rodiny uznáním a zavedením homosexuálního partnerství, atd.

Encyklika Centesimus annus doslova křičí do celého světa otřesnou pravdu, že ve světě, v jehož vyspělé části dochází ke zvědečtění společenského života, jsou ještě jiné části, kde tomu tak nejenže není, ale postavení chudých se tam ještě zhoršuje: „Pro chudé přibyl k nedostatku hmotných statků ještě nedostatek vědění a vzdělání, a to jim znemožňuje vymanit se ze své ponižující poroby.“

Co mají vlády vyspělých zemí podniknout pro zaostalé země? Sv.Jan Pavel podrobuje přísné kritice dosavadní názor a postoj vyspělých zemí k této otázce: „Ještě před několika lety se tvrdilo, že příznivý vývoj závisí na oddělení nejchudších zemí od světového trhu, a na tom, že budou spoléhat jen na své síly. Nejnovější zkušenosti však prokázaly, že země, které byly oddělovány, trpěly zaostáváním a úpadkem; naproti tomu se rozvíjely země, kterým se podařilo zapojit do mezinárodních hospodářských vztahů. Zdá se tedy, že největším problémem je získat přiměřený přístup na mezinárodní trhy, takový, který se nezakládá na jednostranné zásadě využívání přírodních zdrojů, ale na zhodnocování zdrojů lidských.“

Sv.Jan Pavel říká, že tento problém, ohrožující příznivý růst polidšťování výroby a celého hospodářství, který je tak ožehavý u zaostalých zemí, se zdaleka neomezuje na zaostalé země. Hrozí rovněž takovým zemím východní Evropy, jako jsou země po-komunistické, tedy také Čechům a  Slovákům. Jenže tento problém může navíc ohrožovat i vyspělé země: „neustálá změna výrobních způsobů a spotřebního chování tam znehodnocuje již získané poznatky a zkušenosti a vyžaduje neustálé úsilí o doplňování vzdělání a pře-vzdělávání. Ti, kdo neudrží krok s dobou, snadno jsou vytlačeni na okraj. S nimi jsou vytlačováni na okraj také staří lidé, dále mladí, kterým se nedaří zapojit do společnosti, nemocní, postižení a někdy také ženy.“ (CA 33)

Sv.Jan Pavel si jasně uvědomuje, že vstup lidstva do třetího tisíciletí není žádné vplutí z rozbouřeného oceánu do nějaké klidné laguny. Na jedné straně se zaostalé země propadají do stále propastnější bídy, na druhé straně jsou potíže, které má vyspělá společnost s tím, aby ze sebe odhodila ty prvky kapitalismu, které ji tíží, a aby neupadla do komunismu.

Ačkoli jsou Češi a Slováci ještě v zajetí snu o skvělosti průmyslové společnosti, která by přinesla hojnost statků a služeb pro spotřebitele, vyspělé země světa přesycené blahobytem už poznávají marnost této cesty. Zatím však směřují někam bez určitého zaměření, či spíše přešlapují v po-průmyslové společnosti.

Po-průmyslová společnost se vyznačuje těmito rysy:

- od hospodářství vyrábějícího statky se přechází k hospodářství služeb,

- převládá vrstva odborníků a techniků,

- vědecké poznatky začínají hrát hlavní roli ve společnosti,

- vytváří se zvědečtělá technika.

Po-průmyslová společnost se vzdaluje od společnosti, založené na soukromo-podnikatelské tržní soustavě. V po-průmyslové společnosti pozbývá na významu otázka námezdně pracujících. Jestliže však byl neblahým jevem kapitalistické společnosti boj mezi kapitalistou a dělníkem, v po-průmyslové společnosti se projevuje rozpor mezi vedoucím odborníkem a podřízenými jednotlivci v korporacích.

Tyhle korporace se tváří jakoby byly povolané a způsobilé plně uspokojit potřebu lidí po změně „kvality života“. Tyto korporace mohou pomoci uvést do souladu zájmy různých skupin, a mohou být i prostorem k projevení osobní podnětnosti.  Pokud by však tyto korporace chtěly vytvářet pro lidi uspokojivý způsob života v té míře, v jaké to činily tradiční opory člověka (církev, rodina, venkovské sousedství), pak tyto korporace musejí zklamat.

Zatímco po-průmyslová společnost, jejíž hlavní nosník zkostnatěle přetrvává ve vyprahlém skeletu USA a rozpíná do světa svou moc pomocí chapadel NATO, objevil se v Evropě pokus o něco nového v EU. Naneštěstí je EU od základu budováno ve velké návaznosti na USA, a tak zůstává v jejím zajetí – jak ekonomicky, pomocí peněz, tak vojensky pomocí NATO. Americký brontosaurus se snaží ochromit další růst EU. Znamenitým prostředkem pro tento způsob znásilňování Evropy je dávná německá touha komandovat Evropu a odpor mnohých proti někdejšímu komunismu v Rusku.

Dalším prostředkem pro americké znásilňování Evropy a zabrzdění nějakého jiného, neamerického rozvoje v Evropě, je stupňování rozporu mezi blahobytnějším Severem EU v čele s Německem, které nikdy řádně nesplatilo ostatním zemím reparace z 2.sv.v., a chudým Jihem EU.

Jenže když v tom USA uspějí a amerikanizují Evropu, tak co si kdo v Evropě vezme z USA? Jakou vyšší kvalitu života? Jen kostru z brontosaura. USA už nemůže zahltit své kolonie svým skvělým zbožím, protože už ztratili prvenství ve výrobě. Američan dnes dovede jenom vést válku proti předem uměle nastaveným terčům (teroristé, arabské jaro, islámský stát). Poslední dozvuky velkoamerikanismu doznívají v internetu, který už končí, a bude brzy nahrazen rusko-čínskou teleportací virtuální reality.

Pokud nebude lidem dána milost přijímat svátostného Krista a živit se tímto duchovním chlebem, pak nenajdou cestu k většímu naplnění života.

Jako zaznívá na konci všech denních modliteb volání Božího lidu k Panně Marii, tak ať se ozývá ze všech stran:

Slavná Matko Spasitele,

bráno nebes, hvězdo mořská,

na pomoc přijď svému lidu,

který touží povstat z hříchu...

Porodilas svého Tvůrce...

celý vesmír nad tím žasne.

 

Sv. Jan Pavel zdůraznil, že smyslem všeho rozvoje je lidskost

Ve 3. kapitole encykliky Centesimus annus korunoval sv. Jan Pavel své myšlenky o potřebě pomoci zaostalým zemím důrazem na smysl rozvoje. Sociální rozvoj má smysl v pokroku lidskosti. Uvádí, že „rozvoj nelze chápat výhradně hospodářsky, nýbrž ve všelidském smyslu. Nejde o to, prostě pozvednout všechny národy na úroveň, jaké se dnes těší nejbohatší země. Jde spíše o to, vzájemnou spoluprací budovat důstojnější život, účinně zvyšovat důstojnost a tvůrčí schopnosti každého jednotlivce.“ (Centesimus annus,III,29)

A co je vrcholem rozvoje? „Uplatňovat právo a povinnost na hledání Boha, poznávat ho a žít podle těchto poznatků.“

Co ohrožuje tento rozvoj?

Nadále trvá nebezpečí porušování práva lidského svědomí. Práva lidského svědomí jsou ohrožována ze tří důvodů:

1) Třebaže se nám zdá, že demokratický vývoj naší společnosti je už nezvratný, ukazuje se, že staré formy totalitarismu nejsou zcela poraženy a hrozí nebezpečí jejich opětného oživení.

2) V průmyslově vyspělých zemích vládne přílišný důraz na spotřební statky a požitkářský způsob života.

3) V některých zemích jsou občané omezováni ve využívání občanských a náboženských práv.

Ti, kdo se domnívají, že s rostoucím odstupem od roku 1989, kdy se ve východní Evropě zhroutila komunistická diktatura, nastalo jakési upevnění lidských a náboženských práv, a že společnost snad byla více zabezpečena proti návratu starých nelidských poměrů, jsou idealisté, snílci a romantikové. Jejich přání u nich docela zastiňuje smysl pro realitu. Nejenže lidská společnost není posilováním hospodářských a politických svobod zajištěna proti zvrácení vývoje, ale spíše se vykazuje opak. Vyrovnaný a příznivý rozvoj společnosti je stále více ohrožen. Ke zvrácení zdárného rozvoje, tedy jeho postupu ve všelidském smyslu stačí stále menší a slabší činitele.

Podle čeho tedy poznáme, že se naše společnost vyvíjí příznivě, a že jejích vývoj je skutečný pokrok? Důkazy o tom, že nějaký společenský vývoj je opravdu pokrokový, nám nemůže poskytnout žádná lidská filozofie, žádný politický program, ani sebevýmluvnější projevy politiků, ani masmédia, vytrvale masírující naše mozky, nýbrž jedině „ohled na přirozené základní právo člověka poznat pravdu. Z tohoto práva vyplývá jeho uplatnění a prohloubení právo svobodně objevovat a přijímat Ježíše Krista, který je skutečné dobro člověka“.

Zatímco z jedné strany je společnost je svém dalším vývoji přirozeně stále ohrožována návratem donucovacího režimu, z druhé strany je nebezpečí nenásilného zvrácení příznivého vývoje: a to se děje cestou svůdného převracení žebříčku hodnot v samotném životním názoru člověka. Pokud nebude na nejvyšším stupni tohoto žebříčku životních hodnot stát Ježíš Kristus jako nejvyšší lidské dobro, pak se příjemným způsobem prosadí místo pokroku společenský úpadek. Je třeba mít v samotném jádru světového názoru člověka správnou stupnici hodnot. V americké konzumní demokracii, v jaké se zhlédli mnozí lidé naší společnosti, vládne požitkářský způsob života. Správná skladba hodnot v životním názoru je dokonale zastíněna. Sledujeme, jak se množí případy, kdy lidé pro závislost na alkoholu, na drogách jsou ochotni i vraždit. Není ojedinělý případ Breyvicka, že se někdo, často mladý člověk uchyluje k hromadným vraždám, a to třeba i kvůli problematické ideologii. Kam by to vedlo, kdyby takové smýšlení ovládlo národy?

Po rozkladu komunistických režimů ve východní Evropě se ve světě zrychlil proces sbíhavosti mezi západní demokracií a východní diktaturou. Společnosti uvolněné od totality začaly do sebe prudce nasávat podněty z americké spotřební demokracie, zatímco západní demokracie nasává podněty z východních totalitních režimů.

Další přirozený vývoj směrem k integraci je stále víc ohrožený a může se snadno zvrátit v donucovací režim. Zatímco se Rusko a Čína práce kapitalizují a demokratizují, západní demokracie se snaží křečovitě zabezpečit proti svému zvrácení v totalitu, ale čím víc to dělají, tím víc se fašizují.

Tohle se však neděje žádným převratem, nýbrž znenáhla vlnovitě, vždy po předběžném znásilnění veřejného mínění pomocí masmédií.

A konečně se objevuje náboženská nesnášenlivost! Je překvapivé, že se taková nesnášenlivost objevuje ani ne tak mezi lidmi nevzdělanými a zaostalými, ale mezi těmi, u kterých bychom čekali vzdělanost: mezi předními politiky, mezi novináři, mezi televizními zpravodaji, prostě v masmédiích, které nabývají samovlády v mediokracii.

Tak jsou ze 3.tisíciletí na světě státy, kde je úplně zakazována ne jako dříve pouze křesťanská víra, nýbrž vůbec každý jiný názor, než který sdílí úřední místa. Nejsou to zdaleka jen muslimské státy, nýbrž je to nově především USA a země spoutané pomocí NATO.

Tedy nebezpečí politického znásilňování svědomí, dále otupování svědomí v požitkářství spotřební společnosti, a posilování náboženské nesnášenlivosti – to všechno nás přímo vyzývá napnout všechny své síly k obraně lidských práv. Nejde zde jenom o hospodářství, nýbrž o celého člověka, o jeho svědomí, a o jeho práva hledat Boha a přijímat Boží Pravdu. Nemusíme se obávat, že bude-li zaručena tato svoboda, že by snad byla zneužita proti člověku. Vždyť hodnota a úroveň křesťanského životního názoru je tak vysoká a tak jedinečná, že se nemusíme předem obávat zneužití. Lidstvu dosud nebyla dána ušlechtilejší nauka a vznešenější pohled na život, než ten, který je plně vybudován na lásce k Bohu, který je Láska, a který se z lásky k člověku stal člověkem.

Maria, Matko Boží, ty jsi vzorem Církve  ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem. Svěřujeme se ti s důvěrou, jak nám to odkázal Vykupitel na Golgotě. Přimlouvej se, aby se v každém z nás rozvíjelo ono duchovní rodičovství, které se stalo pod křížem a ve večeřadle tvým údělem. Bez  ustání tě prosíme o přímluvu u svého Syna za křesťany i za ty, kdo ještě neznají svého Spasitele, abychom se všichni šťastně shromáždili v míru a souladu v jednom Božím lidu, ke slávě Nejsvětější Trojice.(REDEMPTORIS MATER, 42,45,50)

Avšak pozor! Je ďábelskou rafinovaností, že se toto nebezpečí odlidštění společnosti prosazuje právě pod hesly zdůrazňujícími lidská práva a v masce důstojnosti člověka, ale bez Boha, a proti Bohu, proti Ježíši Kristu a jeho svaté Církvi. Jak se má člověk tom vyznat?

Sv.Jan Pavel říká (v CA49), že „jedinec je dnes často drcen mezi dvěma póly, státem a trhem. Mnohdy vzniká dojem, že člověk jde zde pouze jako výrobce a spotřebitel zboží nebo jako předmět státní správy. Zapomíná se na to, že konečným cílem lidského soužití není trh ani stát, neboť sám člověk má jedinečnou hodnotu, jíž mají stát a trh sloužit.“ (Centesimus annus,V,49)

Zatímco v komunistické společnosti byl člověk vystaven přímému náporu moci a otevřenému násilí, v němž byl zbavován svých lidských práv a důstojnost, ve spotřební společnosti je odlidšťován důmyslněji. Nyní je lákán a váben na trh, aby tam koupil nějaké zboží nebo službu, většinou ubohé jakosti. A za to má zaplatit vším, co má, a konec konců svou vlastní duší. Když tomu podlehne, tak přijde o to nejdražší co má, o vyhlídku na věčný život. Okrade Boha o svou nesmrtelnou duši, ale sám sebe ochudí ještě víc - o Boží přítomnost. Právě na tomto trhu se člověk stává pouhým předmětem, pouhou věcí. Sama jeho pracovní síla, jeho ruce, jeho mozek, jeho obrazotvornost a vynalézavost zde pozbývají lidskou hodnotu a mění se v pouhé zboží.

Ve vyprahlém prostředí spotřební demokracie je člověk jako lidský tvor docela opomíjen. Někdy se mu ovšem i zde může dostávat nějaké pomoci ze strany státu. Nicméně také přitom hrozí nebezpečí, že stát s ním bude zacházet rovněž zcela neosobním způsobem. Když vás někdo přepadne a okrade, ohlásíte to na policii. Předně vás tam zarazí neosobní a úřední tón. Nepochybně vás roztrpčí i to, že s vámi budou jednat jen jako s případem. Zanesou si vás do statistiky. Nakonec s vámi začnou jednat skoro jako s podezřelým. Začnou se vyptávat, jak to, že jste takovou věc, která vám byla ukradena, vůbec vlastnili, a možná projeví i pochybnost, jestli jste ji kdy vůbec měli. Když se stanete svědkem autonehody a přihlásíte se, začnou vás obesílat z různých soudů a prokuratur, a když nepřijdete, pohrozí vám pokutou.

Tak je člověk ve spotřební demokracii drcen mezi dvěma mlýnskými kameny - státem a trhem. Někdy se to soukolí, do něhož je člověk vtahován, zdá být docela ucelené a zapadající do sebe. Když třeba ministerstvo vnitra může někde prodávat někomu informace o důvěrných záležitostech různých lidí, činných ve veřejně - politickém nebo církevním životě. Přesně totéž, co podnikala komunistická tajná policie, včetně odposlechů soukromých telefonních hovorů, a jiného nahlížení do intimního života člověka, se běžně provádí i ve spotřební společnosti s nálepkou nejvyspělejší demokracie, jenže tentokrát za účelem obchodu s důvěrnými informacemi. Kdo by je koupil? Třeba bohatí nepřátelé Církve  nebo politická strana, kterou se v tu chvíli rozhodli podpořit, aby mohla vyjít vítězná z volebního boje. I to nejvlastnější, co přirozeně přísluší jen lidskému JÁ, je v takové státně-tržní mlýnici drceno.

A přitom se vedou nabubřelé řeči o tom, že láska a pravda zvítězí, a člověka že je třeba chápat jako toho, komu i stát i trh mají sloužit. Na člověka se ovšem opravdu nelze dívat jenom jako na toho, komu se něco prokazuje nebo komu se poskytuje nějaká služba. Je nutno mít pochopení také pro jeho vnitřní hodnotu, pro jeho osobu, pro jeho lidskou důstojnost. Když jde o to, co je pro člověka nejvíce důvěrné, a nejlépe zpeněžitelné na trhu s důvěrnými informacemi, tak jsou to kromě jeho osobních slabostí a tajných hříchů, také záležitosti jeho rodinného života.

Sv.Jan Pavel připomíná, že k překonání přehnaného důrazu na uplatnění se jedince, jaký je vlastní západní spotřební demokracii, je zapotřebí „určité snahy o vzájemnost a lásku. Ta začíná v rodině oporou, kterou si manželé vzájemně poskytují, a pak vzájemnou péčí jednoho pokolení o druhé. Rodina se tak stává i pracovním a vzájemným společenstvím. Stává se však, že rodina, je-li ochotná dostát svému poslání, zůstane bez nezbytné podpory státu.“ Když se k této lhostejnosti státu vůči rodině přidá ještě vypočítavá snaha různých nepovolaných očí a uší, která by ráda něco vykořistila z lidské bídy, dovršuje se tím zkáza rodinného života.

„Je tedy nezbytně nutné podporovat nejen rodinnou, nýbrž i sociální politiku, jejímž hlavním cílem musí být rodina sama. Jí je nutno pomáhat poskytováním odpovídajících prostředků při výchově dětí i při péči o staré občany.“ (Centesimus annus,49) Péče o rodinu musí být spojena se sociální politikou. Jinak by se už od dětství vytvářely v člověku předpoklady odosobnění. Už tam, kde člověku chybí od dětství příležitost prožívat pokoj a lásku rodinného prostředí s otcem a matkou, a postrádá toto kulturní zázemí, už tam se tvoří názorové základy úchylné vypínavosti jedince, který se cítí všude cizincem a zápasí s odcizením tak, že ho hledá všude ve svém okolí - v trhu, ve státě, ve výrobě.

Člověk to sice všechno potřebuje, ale nežije pouze pro to. Neobejde se bez státu, které uspořádává různé vztahy k obecnému blahu. Neobejde se bez trhu, kde získává prostředky k zaopatřování jedince a jeho rodiny. Nicméně „člověk je především bytostí, která hledá pravdu, snaží se žít podle ní a odhalovat její tajemství v trvalém dialogu, který zahrnuje i minulé a budoucí pokolení.(Centesimus annus,49)

Tyto myšlenky by měly být povzbuzením zejména pro ty, kdo dovedou takové služby lásky prokazovat, jak pro rodiny, tak pro sousedství, obecní společenství, farní společenství, a celý Boží lid, aby láska a úcta k člověku a jeho hodnotám ještě více rostla.

 

 

 

 

 

 

15.

Když Sv.Jan Pavel připomínal přínos Lva XIII. pro rozvoj sociálního učení Církve, tedy ukázal, že si nestačí jen přečíst encykliku Rerum novarum. Je totiž třeba ji číst „ve spojitosti s celým bohatstvím učitelského úřadu Církve.“ (CA, II,17)

Co to znamená? Především to, abychom si všimli ještě jiných dokumentů tohoto velkého papeže. Mezi jinými je to encyklika o svobodě z roku 1888. Co je tam důležitého pro současnost? Pojednává se tam o svobodě. Lev XIII. nám ukazuje, že sociální problémy spjaté s rozvojem kapitalismu, nejsou způsobovány jen samotnou hospodářskou soustavou, která sama o sobě je něčím neosobním, ale že tyto problémy mají příčinu v člověku. Jde o falešné „chápání lidské svobody, která se vymaňuje z poslušnosti vůči pravdě, a tím i povinnosti respektovat lidská práva. Obsahem svobody se pak stává sebeláska, která vede až k přezírání Boha a života věčného a života věčného, která nezná mezí při sledování vlastních cílů a nebere ohled na požadavky spravedlnosti.“(CA,17)

Tuto skutečnost musíme mít na paměti. Jinak přehlédneme, že za sociálními problémy pracujících stojí především člověk, zneužívající své svobody. Potom už člověk s iluzí svobody snadno upadal do socialistické léčky, ať už to byl hitlerovský nacismus nebo stalinův internacismus. Socialismus se představoval jako dějinná nutnost, prosazující se zcela neosobně, a jakoby osudově nastupující po kapitalismu jako celkově nespravedlivém zřízení. Nespravedlnost kapitalismu se stavěla jako všeobecná a úplná. Zapomínalo se, že žádná věc sama o sobě není ani zlá, ani nespravedlivá, nýbrž za sociálními nespravedlnostmi nějakého zřízení stojí výchozí osobní nespravedlnosti nějakých, určitých lidí.

Podobně se osobní nespravedlnosti určitých lidí jako důsledek mylného chápání svobody projevily v tragických válkách, které v letech 1914 až 1945 otřásaly Evropou a celým světem. (CA, 17) Přitom šlo nejen o ty, kdo stáli v popředí společnosti a vedli ji, ale také o ty zástupy, které tak pohotově přijímaly za své všechny ty lži o třídním boji, o různé hodnotě ras či národů a tříd, a pohodlně se svěřovali vedení diktátorů.

Dvacáté století se stalo svědkem nebývale prudkého rozmachu všech druhů násilí. 20. století překonalo předcházející staletí počtem válek, množstvím válečných obětí, rozsahem ničení a účinností použitých prostředků ničení. Během 1. svět. války padlo na 6 milionů lidí. Dvacetiletí po této válce bylo jen příměřím, kdy se státy připravovaly k další válce. V 2.svět. válce přišlo o život na 46 milionů lidí. A poválečný mír? Bylo to zase jen příměří, jež vyplynulo z dohod mezi vítěznými mocnostmi. Až dodnes se mír opírá o vojenskou sílu a hrozbu jejího použití.

Reparace za škody, způsobené německými agresory ve 2.světové válce, dodnes Německo neuhradilo.

Velké nebezpečí pro světový mír tvoří právě falešné pojetí lidské svobody. Mezi politiky dnes převládl názor, že dostatečnou zárukou míru je úsilí o sjednocení se na úrovni hospodářské spolupráce. Stačí prý dát lidem svobodu podnikání a z jejich úsilí už samovolně vyjde mírové soužití. Velké naděje byly mylně vloženy do spotřební demokracie, ačkoli dějiny západních demokracií dokládají jejich slabost udělat něco pro zajištění míru. Jako odezva na bezbřehou demokracii, dennodenně sklouzávající k demagogii a mediokracii, provázené korupčními skandály, a nárustem zločinnosti,vystoupilií hlasatelé silného státu.

Jako nemohou snahy nějakého donucovacího režimu natrvalo zajistit lidem mírové soužití, tak ani mír, který měl vzejít ze spotřební demokracie západního vzoru, nemá trvalý ráz. Navenek svůdný ideál samovolného přirozeného vzniku trvalého demokratického mírového soužití, je vystavěn na množství náhodných předpokladů. Je to pouze falešný pacifismus. Lidem se namlouvá, že zavedením nějaké zákonné úpravy, a třeba i té nejvyšší, zahrnující demokratickou ústavu, se vytvoří předpoklady míru, který z nich pak samovolně a organicky vyroste.

Takové iluze podporuje v mladých lidech naší doby hnutí New Age - Nová doba tvrdila, že prý končí působnost hvězdného znamení Ryby a nastupuje působnost Vodnáře, za jehož kosmické působnosti pak osudově zavládne věčný mír.

Vykřikovaná hesla sametové revoluce, že láska a pravda musí zvítězit nad nenávistí a lží, jsou líbivá, ale bezmocná. Lidstvo k míru nedojde nějakým historickým samo-pohybem, ani pouze tím, že se zavede nějaké demokratickí zařízení nebo jiné věci, ani pouhým působením uspořádáním hvězd ve znamení Vodnáře. Může k tomu dojít jedině osobním přispěním a obětí konkrétních lidí, správně vedených už od školy a pak masmédii k správnému chápání lidské svobody; k takovému pochopení svobody, jaká je pevně zakotvena v mravním a Božím řádu. Svobodu jsme nedostali k tomu, abychom jí bez omezení využívali, ale abychom svobodně velebili našeho Stvořitele i Vykupitele a s Jeho pomocí žili jako Boží děti. Sotva člověk opustí toto správné pojetí lidské svobody, ihned se uchyluje k pýše a nezřízené sebelásce. Vítězí nenávist, rozvíjí se nenávistná ideologie boje třídního, rasového, náboženského a národního. Jádrem všech těchto omylů je právě takovýto mylný názor na člověka, který ve smyslu upřednostňování jedince hodlá dělat všechno, co ho napadne. Takovéto upřednostňování lidského jedince tvrdí: Bůh je mrtev, všechno je dovoleno. Odtud pak vyplývá porušování přirozených lidských práv.

Od konce 20.století se člověk hlavně v bývalých komunistických zemích, který se úzkostlivě vyhýbal léčce socialismu, dal svést do nové léčky – do léčky falešné ideologie lidských práv a důstojnosti člověka, ale bez Boha. A výsledek – řetěz válek rozpoutávaných vůdci nejsilnější spotřební demokracie po celém světě – Bosna, Afganistán, Irák,. Irán, Lybie, Ukrajina. A už je v plném proudu masmediální produkce umělých nepřátel – světem letí strašidlo teroristy, šíří se arabské jaro, islámský stát, ruské nebezpečí, čínské nebezpečí, atd.

Celé to krvavé divadlo dneška je výsledek bezbožné diktatury humanity, prostě zneužívání lidských práv odtržených od Boha k falešné ideologii.

Při prosazování lidských práv a důstojnosti člověka totiž nestačí pouze o Bohu vědět, nýbrž člověk potřebuje dennodenní posilu, jakou Ježíš Kristus nabízí ve svátostech. Ve světě, ba i v naší vlasti přetrvávají zdroje obrovských napětí. Jedině s Boží pomocí, pokorně vyprošovanou, lze unést to „strašlivé břemeno nenávisti a pomstychtivosti, které se nakupilo na základě četných nespravedlností“ u nás i na mezinárodní úrovni.

Prosme Boha o pomoc, protože jedovaté plody zneužívání lidské svobody dozrávají kolem nás. Příznakem toho jsou uměle provokované strašné místní války a uměle zaváděný terorismus. A všechno chce řešit spotřební demokracie dodávkami zbraní všem zájemcům, a přednostně právě teroristům.

Je třeba opakovat se sv.Janem Pavlem, že „neexistuje žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia.“ (CA I,7)

Pane Ježíši, pro své rány, rány nenávisti a násilí, smiluj se nad námi. Dej, aby se náš národ, zasvěcený Tobě skrze Pannu Marii, nestal sobě samému zdrojem záhuby a jiným příčinou pohoršení. Ježíši, ať v každém z nás zvítězí Tvá láska. Ať zvítězí tak, jako Neposkvrněné srdce Mariino!

 

Sociální učení Církve se neomezuje na přehodnocení kapitalismu a socialismu, nýbrž vždy současně ukazuje a objevuje, co je třeba dělat k řešení společenského zla, jakým je rozvrat společnosti na bohaté a chudé. Svatý Jan Pavel II. se v encyklice Centesimus annus věnoval srovnání socialistického pokusu o řešení sociální otázky s řešením křesťanským.

Pokud přehodnocoval socialismus, tedy tak činil z hlediska duchovně-mravního. Říkal, že „základní omyl socialismu je antropologické povahy. Socialismus považuje jedince jen za nástroj společenského organismu, takže jeho blaho je úplně podřízeno fungování hospodářsko-společenského mechanismu; zároveň panuje názor, že tohoto blaha lze dosáhnout nezávisle na svobodném rozhodování jedince a zcela bez jeho osobní a přímé odpovědnosti za dobro a zlo.“ Tak se v socialismu „ztrácí pojem osoby jako samostatného subjektu morálního rozhodování, který právě tím vytváří společenský řád. Člověk, který nemá nic, co by mohl nazývat ´svým vlastním´, se stává naprosto závislým na společenských mechanismech. Spolu se subjektivitou jednotlivce byla ´reálným socialismem´ zničena subjektivita společnosti.“

Odkud pochází toto mylné pojetí člověka? Hlavní příčinou je ateismus. (CENTESIMUS ANNUS, II,13)

Zdůraznění tohoto duchovního zdroje socialismu je závažné. Vždyť kritiků socialismu se u nás po roce 1989 rázem vynořilo mnoho. Jenže co přinesli? Uznávají, že socialistický donucovací režim omezoval člověka v jeho přirozených právech, že v něm otupoval vědomí osobní důstojnosti a odpovědnosti. Nabídli však pouze druhou krajnost - neomezenou svobodu podnikání lidského jedince, při které stát zavírá oči před přehmaty, kterých se přitom leckdo dopouští. Mládež byla uchvácena Friedrichem Nietzschem, průkopníkem upřednostňování jedince. Ideálem se jim stal nadčlověk, sadistický zvrhlík.

Jinak byly pulty obchodů zaplaveny spoustou cizího zboží. Teoretický materialismus, který se v socialismu praktikoval jen u hrstky funkcionářů, začaly nyní praktikovat všichni. Kostely, na chvíli přeplněné sametovými revolucionáři, se zvolna vyprázdnily. Máme demokratičtější ústavu, vládu, která byla zvolena ve volbách okázale svobodných, máme také svobodu podnikání. Avšak po stránce duchovní a mravní jsme zůstali v onom komunisty zavedeném propadlišti.

Dostali jsme se do opačné výstřednosti - od ateistického kolektivismu do ateistického individualismu. Ocitli jsme se v závislosti na politicích a státnících, kteří bájí o lidskosti bez Boha, a slovo Bůh opakují s přemáháním jen v předvolebním boji, aby získali hlasy věřících.

Poznáváme tedy význam toho, že sv.Jan Pavel ukázal na nejhlubší kořen socialismu, a tím je ateismus, od kterého se v nových poměrech odvozuje kapitalismus. Nové křehké zřízení se podle vlivu masmédií a požadavků mluvčích silné západní spotřební demokracie snadno zvrhá do fašismu.

 Sv.Jan Pavel aktuálně promlouvá v enc. Centesimus annus: „Popírání Boha olupuje osobu o její kořeny a vede tak ke společenskému řádu neuznávajícímu důstojnost a odpovědnost lidské osoby.(Centesimus annus, II,13)

Kromě toho, že se důraz na lidskost bez Boha dříve nebo později zvrhá v praktické popírání lidskosti, tak lidé často ani dobře nevědí, co je to fašismus, nacismus a jiná zla. Ta slova se u nás užívají jako nadávky.

Dějiny nám ukazují, jak se během první světové války zrychlila politické tříbení evropské společnosti. Svobodomyslná demokracie, která usnadnila rozmach soukromého kapitalismu, byla odpovědná za následnou hospodářskou krizi. Tehdy byla stranická soustava demokracie znevážena a často nahrazena autoritativním režimem. K moci se dostali silní jedinci. V Itálii rozbujel fašismus. Fašismem rozumíme ztělesněnou organizaci politiky. Jádrem se stalo mocné ústřední zřízení, udržující rovnováhu mezi zájmy všech vrstev společnosti. Cílem byl stát řízený politickou stranou, stavící hráz jak proti individualismu bezbřehé demokracie, tak proti kolektivismu socialismu.

V Německu se projevil zase nacismus. Hlavním zásadou nacismu bylo, že politická moc, ovládající stát, je prostředkem k cíli, jež prozřetelnost domněle přiřkla německému národu. Ve východní Evropě byly nacistické výstřelky ve 20.století utlumeny sovětským socialismem. Sotva byl tento násilný příklop odstraněn, vyhřezly na povrch staré křivdy a nacionalismus. Nacionalismus se stal nosným prvkem politických stran, které sledovaly politické cíle. O síle nacismu a o tom, jak snadno se ho dalo politicky zneužít, svědčí rozklad Československa, jemuž slabá demokracie nedokázala čelit ani zabránit. A je opravdu těžké zabránit nacismu v podmínkách rozbujelého ateismu. Čím více by stát bránil těmto odstředivým snahám zaštítěným nacismem, tím více by se sám stával fašistickým státem.

Největší nebezpečí proto dneska spočívá ve fašismu. Právní stát je slabý, nemotorný a nepružný, a všichni kdo smýšlí a jednají jinak, jsou uvězněni. Dnešní fašismus v Evropské unii nemusí být zrovna doprovázen takovými strašnými důsledky, jako za Hitlera, totiž koncentráky, plynové komory, vyhlazování. Takový fašismus může mít tvář nacismu velkoamerického a velkoněmeckého, a dnes je posilován bojem spotřební demokracie proti uměle vyprovokovaným a mediálně nastaveným terčům terorismu, arabského jara či islámského státu. Je poučený všemi zvrácenostmi Goebbelse a vybavený účinnějšími masmédii a režírovaný odborníky z Holywoodu a specialisty na podprahovou reklamu..

Společensky vyrůstá fašismus na začátku 3.tisíciletí právě z takových poměrů, ve kterých se zrovna nacházíme. Jejich hlavním rysem náhlý příval moderního kybernetického světa do společnosti, která na to nebyla připravena, neboť si při sametové revoluci uchovala řadu rysů dřívějšího, autoritářského režimu, kde postavení znamenalo všechno. Zdejší  zástupy nenávidí kapitalistické zbohatlíky stejně jako socialismus přežívající ve starých strukturách, ale je to systém, který vede k ničení.

Ideologickým základem fašizující spotřební demokracie, ať s nátěrem velkoamerickým nebo velkoněmeckým se od začátku 3.tisíciletí stalo zneužívání ideje lidských práv bez Boha, tedy koneckonců ateismus. Vždyť i ten sebeušlechtileji míněný, a politickými frázemi zjemňovaný a absurdními dramaty uhlazovaný důraz na lidská práva, který se nesytí Nejsvětější svátostí a nevyprošuje si Boží milost v modlitbě před oltářem, se koneckonců nutně zvrhá v nejhrubší ateismus.

Maria, Matko Boží Nanebevzatá, pros za nás, aby nám Bůh dal milost svátostně se posílit a v modlitbě očekávat zdravý rozvoj naší společnosti, který při veškerém našem úsilí zůstává vždy jen Božím darem.

 

Jakou metodou se prosazoval donucovací režim ve 20.století, a jakou metodou se začal prosazovat donucovací režim ve 3.tisíciletí?

Ve 20.století byla metodou prosazování donucovacího režimu idea třídního boje, vymyšlená a uměle modelovaná Marxem a Leninem. Od začátku 3.tisíciletí se to prosazuje metodou uměle modelovaného nepřítele – teroristy na základě národním, jako Arab, Rus, Číňan, nebo náboženském –islám.

Sociální učení Církve odmítá metodu třídního boje, kterou si zvolil socialismus k dosažení svého cíle, stejně jako metodu národnostního či náboženského boje, které se chopila spotřební demokracie. Nejde tu o odsuzování každé formy sociálních sporů. Vždyť v dějinách „se nevyhnutelně objevují zájmové spory mezi různými sociálními skupinami a křesťan k tomu musí zaujímat rozhodné stanovisko. Na „třídním boji“ dlužno „odsoudit spor v takovém pojetí, kdy se neřídí etickými a právními úvahami, kdy odmítá uznat důstojnost člověka. Jde o opakování teorie totální války. Třídní boj v marxistickém smyslu a militarismus mají stejné kořeny -  ateismus. (Centesimus annus, II, 14) Na marxistické teorii třídního boje je nejhorší, že sice navazuje na realitu, jenomže tak, že ji sleduje v křivém zrcadle. K dalšímu zmatení pojmů tam vede to, že si plete skutečné hospodářsko-společenské vrstvy s výsledky svého logického třídění a vlastní ideologické interpretace.

Hospodářské rozvrstvení společnosti znamená rozčlenění společnosti do širokých skupin lidí, odlišujících se podle velikosti vlastnictví, podle způsobu opatřování si prostředků k obživě, povolání, výše příjmů, velikosti volného času a způsobu jeho využití, úrovně životní spotřeby aj. Tak vzniká hospodářsko-sociální rozvrstvení. Tyto vrstvy jsou však dány také vrozenými odlišnostmi jednotlivých lidí, růzností jejich nadání, tělesné konstituce, síly, dále velikostí skupiny a stupněm sourodosti či nesourodosti složení obyvatelstva; avšak také jsou poněkud rozdíly v rodinném prostředí, obklopujícího jedince, aj. Protože se do budoucna nedá odstranit různost vrozených a získaných vlastností, proto je úplné odstranění vrstev ze společnosti vyloučené. Příčiny vrstev ve společnosti jsou tedy poměrně trvalé.

Zatímco síly, způsobující členění společnosti do vrstev působí stále a poměrně trvale, působí proti nim jiné síly, které směřují ke společenskému vyrovnání, avšak tyto působí křečovitě, nárazově a přerývaně. Tak je v každé společnosti přirozené napětí mezi silami rozvrstvení a mezi silami vyrovnání.

Toto však není žádný třídní boj. Třída v pojetí socialistů, na rozdíl od společenské vrstvy, je výsledek logického postupu, totiž třídění, a dále jednostranné ideologizace. Vzniká na základě třídění poznatků o vrstvách, kterých je ve společnosti mnoho a jsou dost nepřehledné. K tomu, aby si o tom člověk učinil názornější představu, vytváří si logické modely tříd, podobně jako si psycholog vytváří typologii otevřeného a uzavřeného člověka, nebo politolog si vymýšlí typologii levice a pravice. Známá typologie dvou tříd je výmysl, který neodpovídá skutečným společenským vrstvám, nýbrž jen dvěma vymyšleným krajním pólům, založeným na předpokládaných protivách modelu vlastnění (bohatí) a nevlastnění (chudí).

Socialisté ztotožňují tento vymyšlený model se samotnou skutečností. Tak se dopouštějí hrubého zkreslování a znásilňování skutečnosti. Ve společnosti je mnoho vrstev. Některé z nich se blíží více jednomu krajnímu pólu, jiné se zase blíží opačnému pólu, a další, které jsou někde uprostřed.

Pokud mezi některými vrstvami trvají zájmové spory a napětí, sociální učení Církve před tím nezavírá oči. Naopak, uznává, že tyto spory mohou být zdrojem zdravé soutěživosti, ale také příčinou boje za sociální spravedlnost. Odmítá však závěr, že tento spor má sklon se neustále stupňovat a vyhrocovat, protože takový závěr je nepodložený.

Je životní potřebou každé společnosti, aby v ní byly různé také hospodářsky ovlivněné vrstvy, které vzájemně spolupracují, a ne aby proti sobě vedly válku.

Příslušníky téhož hospodářského stavu společnosti spojuje stejná výroba zboží nebo poskytování stejných služeb. Stavy jsou sdružení lidí téhož oboru hospodářské činnosti nebo téže sociální služby. Stavy mají spojovat ty, kdo plní stejný úkol v hospodářském životě společnosti. To však nemůže vzniknout žádnou revolucí, ani na základě nějakého výnosu vlády, nýbrž to vyžaduje plynulý růst, ponenáhlé vyhraňování. Také se to udržuje spontánně a dobrovolně. Vyniká přitom značná míra samosprávy. Všichni, kdo se podílejí na hospodářské činnosti společnost - ať už svou výrobou, nebo svou spotřebou, nebo využíváním volného času - se dobrovolně zapojují do takových vztahů. Už proto, že se v nich uznává lidská důstojnost každého účastníka, bez ohledu na velikost jeho majetku, schopnosti, vzdělání, úroveň spotřeby či využívání volného času apod. Ale také proto, že takové hospodářsko-společenské zřízení sleduje souladnost hospodářství, vyrovnaný růst, spravedlivé poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, přiměřenou životní úroveň ve spotřebě a ve využívání volného času.

Kde se podněcuje marxistický třídní boj, tam začíná bezohlednost místo ochoty domluvit se. Místo vstřícnosti a otevřenosti k domluvě nastupuje zoufalá názorová zatvrzelost a nenávistné štvaní proti všem, kdo mají něco, co nemají ostatní. Na tomto základě se pak zrodil šílený nápad naprosté války. To je to, co strašilo ve světě ve 20. století a co zde straší dodnes. Nahromadily se obrovské výroby zbraní a zásoby ničení, a budují se nákladné kosmické zbrojní soustavy k dálkovému elekromagnetickému ovlivňování lidí a vedení války pomocí uměle podněcovaných přírodních pohrom,jako jsou záplavy, požáry, zemětřesení, tsunami, atd..

Od začátku 21.století se prosazuje kapitalistický pokus zajistit převahu západní spotřební demokracie, která si chce podmanit a ovládat ostatní svět jako svou neokoloniální soustavu, z níž čerpá levný zdroj surovin a přírodních zdrojů a pracovní síly pro zajištění stálosti své převahy a blahobytu.

Dochází k ideologickému zneužívání ideje lidských práv a vymyšlených sporů národnostních a náboženských. Do toho je zapojena zdrcující činnost mediokracie čili nadvláda velkého krematoria lidských mozků a srdcí – světové Osvětimi pomocí masmédií. S pomocí takto mediálně znásilňovaných mas je rozpoutávána soustavná místní válka po celém světě.

Evangelizace se zde bude muset ubírat znovu úplně neoficiálními strukturami a duchovní pastýř stejně jako mnohý křesťan žijící ve světě bude nucen působit ve skrytosti, v podzemí, v novém odboji proti falešnému duchu světa, tak, jak ho to bude učit samotný Duch svatý.

Současný rozvoj zbraní hromadného ničení a elektromagnetických zbraní, kterými je lidstvo ohrožováno klimaticky a jinak, má smysl v tom, aby se člověku dalo co nejvíce najevo, že je na rozcestí. Buď spoléháním se na lidské síly či výhradně přirozené prostředky vede cesta k totální světové válce a k nesmyslné smrti.

Anebo je východisko v tom, že společnost půjde cestou duchovně-mravní obnovy v Kristu, a to s pomocí Boží milosti, v modlitbě pokorně očekávané a ve svátostech přijímané. Lidstvo je na tom den ode dne očividněji závislejší.

Maria, Matko Boží, Nanebevzatá, přimlouvej se za nás u svého božského Syna, aby náš další krok z této nebezpečné křižovatky byl skutečně smysluplný!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

16.

Sv.Jan Pavel říkal v 18.článku enc.Centesimus annus, že „od roku 1945 mlčí zbraně na evropském kontinentu“, a přesto opravdového míru není stále dosaženo. „Skutečný mír není výsledkem vydobytého vojenského vítězství, nýbrž spočívá v překonání příčin války a ve skutečném usmíření mezi národy.“ (CA, II,18)

Osudná vada v takovém pojetí míru jako pouhého příměří spočívá v tom, že selhává, když má někomu poskytnout podnět k rozvíjení mírového soužití. Z takového pojetí míru, které staví na výsledcích války, na stavu vojenské výzbroje, na několika podepsaných smlouvách, se vytratil samotný lidský subjekt. Mír není budován na osobní lidské účasti, ba dokonce s ní nepočítá. Místo toho se snaží zajistit mír neosobními prostředky. Jenže to není žádný opravdový mír, a rozhodně ne spravedlivý mír. Spravedlivý mír se neobejde bez ctnosti spravedlnosti určitého člověka, rodin, národů, zkrátka bez platného mravního řádu. Pojetí míru jako stavu neválčení znamená zploštění mírového soužití na stav napjaté rovnováhy vojenských sil nebo na stav vyčerpanosti sil válkou, tedy na přestávku mezi válkami.

Svatý Augustin správně vymezil „mír jako spočinutí v řádu a jako důsledek řádu.“ (DE CIV.DEI, XIX, 13) A sv.Tomáš upřesnil, že mír je „výsledek spravedlnosti, mírněné láskou k bližnímu.“ (SUMMA CONTRA GENT.,III,130)

Na konci druhé světové války se nedospělo k takovému míru. Místo sblížení mezi národy došlo k ještě většímu rozkolu. Válka skončila tím, že kasárenský stát komunismu, překročil hranice jedné země a zavlekl do sféry svého vlivu další země. Polovina Evropy byla stržena do nové koloniální soustavy.

Železná opona, do níž se východní blok uzavřel, aby pokračoval v militarizaci své moci, vyprovokovala západní demokracie ke studené válce. Studená válka znamenala, že takový mír je ozbrojeným mírem, stavem neútočení horkými prostředky - zbraněmi.

Mnohé národy, uzavřené v tísnivých hranicích mocenského bloku, ztratily možnost o sobě rozhodovat. přitom byly snahy zničit historické povědomí těchto národů a kořeny jejich staleté kultury.“ (CA,II,18) Český národ byl vyrván ze svých duchovně-mravních kořenů, které tu původně zasadili svatí Cyril a Metoděj. Byl spoutáván lží o husitské revoluční tradici. Současně byl v národě jitřen zraňující komplex méněcennosti, když mu byly stále připomínány takové okamžiky národního selhání, jako byla doba Husova, doba Žižkova, doba pobělohorská, doba německého protektorátu.

„Zbrojení pohlcovalo prostředky nezbytné k zajištění vlastního rozvoje... Vědecko-technický pokrok se stal nástrojem války.“

Po pádu komunismu a zbourání železné opony nabyla na závažnosti otázka, zda bude uskutečněna jednota světa mírovou cestou, anebo se lidská skupina vydá další trnitou oklikou kasárenských států, dennodenně hrozících stržením celého lidstva do války.

Nastala doba jakéhosi ideologického vakua. Politici slibovali lidem lepší budoucnost, svět, v němž se všem bude žít lépe. Ve střetu očekávání s politickou praxí však jejich sliby postupně ztrácely hrany, drolily se a rozpadaly se. Konec 20. století prožila Evropa v atmosféře krize ideologií, která se táhne od nového marxismu po nostalgický konzervatismus.

Sv.Jan Pavel vyzýval všechny lidi dobré vůle, ale křesťany zejména, hlavně Boží děti. obecné Církve v bývalých komunistických státech, aby rychle využili mravního kreditu – mučednické Církve, a vtiskli do nově se utvářejícího světa ducha evangelia. Proto také vyzdvihl svaté Cyrila a Metoděje za duchovní přímluvce nové Evropy.

Výzvy sv.Jana Pavla zůstaly bez patřičného ohlasu. Tak se v Evropě od začátku 21°.století rozšířila místo integrace národů nová mnohonárodní totalita. Velkou odpovědnost za to nese zrada inteligence, zejména křesťanské inteligence. Její přední celebrity si to však ve své pýše nepřipouštějí.

Díky duchovní bastardizaci národů přineslo třetí tisíciletí změnu. Politici našli novou cestu, jak uchvátit masy a postavit se jim do čela. Naslibovali jim větší bezpečí. Zapřísahali se, že ochrání všechny před porušování lidských práv a všemi možnými nočními můrami, před veškerými hrozbami, o jakých nemáme ani potuchy.

Ve spotřební demokracii bylo zahájeno nové velké tažení za vynalézání a rozšíření nových hrozeb – zkázonosný výbuch dobře pojištěných objektů a pak hledání zlého viníka – do nekonečna stíhaného Fantomase podle hollywoodského scénáře – terorista, arabské jaro, islámský stát

Jako největší hrozba společnosti byl tedy zřízen nový terč - mezinárodní terorismus. Mocná a skrytá síť teroristů, která obsahuje tisíce spících buněk po celém světě a proti níž se civilizace smrti snaží bojovat pouze vyhlášením války proti teroru.

Tato hrozba byla z velké části vymyšlená. Byla to temná iluze, kterou přiživovali přehánějící politici a tajné služby a nekritická masmédia je šíří do světa.

Obraz kasárenského státu, jak ho nastínil politolog Lasswell, se od začátku 21.století stal drsnou realitou pro každého, kdo  se neobrátí s prosbou o pomoc k blahoslavené Matce Boží, aby se přimluvila u svého božského Syna. Taková modlitba měla vždy odvratný účinek při hrozbě takového ohrožení.

Současný rozvoj zbraní hromadného ničení a elektromag.zbraní jako je HAARP, jimiž spotřební demokracie stále víc a víc ohrožuje lidstvo, má smysl jedině v tom, aby se každému dalo důrazně najevo, že jsme na rozcestí, odkud spoléháním se na ryze lidské síly a přirozené prostředky vede cesta ke světové válce a zničení.

Základem naděje na dosažení věku míru je pouze politika všeobecného, dokonalého uplatnění Boží moudrosti v řízení lidské přirozenosti. Tato všeobecná politika je vládou svatých.(Dan 7, 18,22,27)

Je to podle Komenského Všenápravy „politika katolická neboli univerzální, naplňující se ve znovushromáždění všech národů světa ve svornosti: s urovnáním a odstraněním všech válek v lidském pokolení a se zamezením i samých příčin k válkám.“ (VSENAPRAVA, XII,1-4)

Tak vůdcové spotřební demokracie ve smyslu své civilizace smrti udržují ve světě stav celkového neválčení. Za ten se však draze platí. Platí se obtížným budováním rovnováhy sil a zbraní, a čas od času se přináší oběť v podobě připuštění plánovitě rozpoutávané lokální války (arabské jaro, islámský stát). Tak zoufalými prostředky se státníci snaží vyhnout okamžiku překvapení ze vzniku nekontrolované války, že na zvoleném odlehlém místě v jistý čas sami vyprovokují záměrně řízený ozbrojený boj.

Skutečný mír není jen výsledek poměru sil, nýbrž především mravní čin. Proto k budování mírového soužití příznivě nepomáhá ani zbrojení, ani samo odzbrojování, nýbrž kultivace tohoto soužití hlavně náboženstvím a mravností, uměním. Příznivá stránka rozvoje mírového soužití spočívá ve zduchovnění a umravnění, které předstihne úroveň rozvoje vojenské techniky a organizace, aniž je ruší. Chtít se vzdát všech lidských prostředků a sil by bylo nesmyslné. Nemají být docela odsunuty, ani opuštěny, nýbrž jen otevřeny mohutnému sestupování nestvořené Lásky mezi lidi a národy, což je přímým důsledkem Vtělení.

Učme se rozlišovat prostředky trpělivosti a odvahy k utrpení od prostředků útočnosti čili odvahy k útoku, abychom pohotově dávali přednost těm prvým, aniž bychom odmítli užití síly - síly tělesně donucovací. Třebaže se prostředky spravedlivého násilí shodují s naší tělesnou a porušenou přirozeností, jsou PROTI-přirozené.

Pokud zodpovědní lidé, na kterých závisí rozhodování o použití násilí, jsou křesťané, a sledují polidštění světa a jeho oslovení radostnou zvěstí evangelia, pak musí ze všech sil vtisknout otěže spravedlnosti prostředkům, pocházejícím ze spotřební společnosti a civilizace smrti a naprosto odmítnout užití síly jako prostředku přesvědčení. Musíme se naučit znásilnit i samotnou sílu, abychom vyvážili ono násilí, kterého se síla snaží dopouštět na duchu. Prostě musíme podřídit sílu lásce tak, aby se opravdu stala prostředkem účinné lásky.

Kultivovat politické ústrojí společnosti vyžaduje prosadit priority rozhodování tak, aby dřív než síla a útočné donucovací prostředky, byl uznán a použit celý výběr  těch prostředků, které lze nazvat prostředky duchovního boje - především trpělivost a dobrovolné utrpení. Takto může být vyvážena a obrácena k vítězství ona „méněcennost“ křesťana v řádu bojových prostředků, plynoucí z toho, že křesťan je vázán záměrem usměrňovat je spravedlností a milosrdenstvím.

Třebaže tedy vyrovnaný rozvoj vojenských sil, udržovaný obtížnou akrobacií politiků a státníků, uchovává dnešní svět v poměrném klidu, sám o sobě k míru nevede. Skutečný mír naopak někdy vzchází národům od vojensky slabých a snahy silných velmocí zůstávají přitom zastíněny: „Snadno je Bohu dát sevřít mnohé rukou nemnohých; a není rozdílu u Boha nebes vysvobodit mnohem nebo málem. Vítězství totiž není ve množství vojska, ale s nebe je síla. Proto volejme nyní k nebi a smiluje se nad námi Hospodin.“ (I Mak 2,18-19; 3,10)

Na první dojem to vypadá, jako by tu uprostřed zmatku světa mělo povstávat něco nemyslitelného a naprosto nereálného. Jenže ono je to nejen myslitelné, ale má to i značně zakořeněnou skutečnou působnost ve všech kulturních národech. Nikde se nedá natrvalo vykořenit ani do země zadupat neustále pokračující mírotvorné působení Ježíše Krista a jeho tajemného těla – obecné církve.

Sv.Jan Pavel uvádí v 21.článku encykliky Centesimus annus, že „se po druhé světové válce jako odezva na její hrůzy rozšířilo jasnější vědomí lidských práv. Nalezlo výraz v různých mezinárodních dokumentech, rovněž ve vypracování nového mezinárodního práva, k němuž podstatně přispěla Svatá stolice. Vzrostlo nejen povědomí práva jednotlivce, nýbrž i práv národů.“ (CA,II, 21(

Otázka přirozených práv jednotlivce i národů je vážná, avšak také choulostivá. I když se ozývají hlasy, které připomínají práva všech národů na to, aby dosáhly nějakého stupně rozvoje, a tedy i samostatnosti, tak zase na druhé straně je zde vážná otázka postoje a jednání těchto národů. Je to otázka způsobu odpovědi na různé pomoci.

Každá mocnost nebo stát, který se snaží někomu pomáhat, sleduje také nějaké své zájmy. Běžně se stává, že nějaká mocnost velkoryse nabídne něco národům politicky mladým a zaostalým. Jenže oni - díky sobectví svých představitelů - sáhnou po něčem, co nabízí jiná mocnost, která je nepřátelsky naladěna vůči tomu prvnímu dobrodinci, a podniká to z nějakých vypočítavých důvodů. Potom se nedá divit, když někteří mocnáři říkají: My něco někomu dáváme a místo vděku se zde ještě dočkáme zesměšnění nebo pohrdavého odmítnutí. Naše pomoc by znamenala házet perly sviním. Snad nám to zní cize, když se jedná o některé zaostalejší národy, které jsou nám vzdálené. Srovnejme to však s ožehavým problémem naší země, a ten zní rómská otázka. Náš stát má na ně vykládat velkou podporu, a oni budou topit parketami? A zničí byty, které stály milióny korun? Tak odpovídají ti, kterým hodláme pomoci?

Zde se pak ukazuje skrytý rozměr lidských práv. Mezi přirozená práva patří třeba také to, aby se dobrodinec dočkal se od toho, komu pomáhá, alespoň jakési vděčnosti či úcty. Samozřejmě, že zde nemá jít o vznik nějakého poddanského vztahu nebo nějaké lidsky nedůstojné závislosti. To, co se u nás projevuje v malém měřítku, děje se ve větším měřítku leckde na jihu naší planety.

Mohou se však vyskytnout ještě jiné případy. Vezměte si takové zaostalé národy, kde se vůdcové snaží vytěžit pomoc od různých vyspělejších států, a užívají pomoci jedné mocnosti k vydírání mocnosti jiné. Nejednou se také vedoucí politikové v různých zaostalých zemích snaží takto vyzískat pomoc od vyspělejších, aniž se ovšem snaží pozvednout duchovní, mravní, vzdělanostní a vůbec kulturní úroveň národa, protože takováto činnost je namáhavá a dlouhodobá, a z krátkodobého hlediska dost nenávratná.

Je tomu tedy tak, jako v každém jiném lidském životě. Když někdo něco velkoryse nabídne druhému, a shledá, že ten druhý neprojevuje zájem, anebo jeho daru ještě zneužije proti dobrodinci a nakonec třeba i proti sobě samému, tak si každý řekne: Chytrému napověz, hloupého..., zkrátka Není hoden takové pomoci.

Pak se nelze divit, když Sv.Jan Pavel připomínal, že „celková bilance nejrozmanitějších rozvojových pomocí není zdaleka vždy příznivá.

Jak to v současnosti řešit? Způsobů je mnoho. Mezi různými způsoby rozvoje zaostalých oblastí mají hlavní význam: zajišťování sítě spojů a společensko-kulturních služeb, dále podpora místní výroby.

První zahrnuje budování sítě veřejných služeb, dopravních zařízení, dále společenských, výchovných a kulturních služeb, zejména duchovně-mravních služeb církve.

Druhé může nabývat podoby zvýhodňujících podmínek při přepravě a při umísťování vládních zakázek, podoby poskytování kapitálu, nízkého nájemného z budov ve vlastnictví Církve a státu, dále snižování daní a přímých podpor.

Uvedené způsoby rozvoje zaostalých oblastí jsou ve svém působení plně účinné jedině tehdy, když jsou doprovázeny rozsáhlou podporou duchovně-mravního a osvětově-vzdělávajícího působení církve. To je katalyzátor, bez něhož každá sociální pomoc zaostalým národům vyjde naprázdno, pokud se dokonce později neprojeví jako škodlivá.

Ještě závažnější problém zdůrazňuje sv.Jan Pavel v encyklice Centesimus annus, když se uvádí že, je to, že „se OSN dosud nepodařilo vypracovat účinný soubor nástrojů k řešení mezinárodních sporů, který by nahradil válku.“ (CA II,21)

Dodnes se jasně ukazuje, že obecná Církev stojí v popředí boje za mír. Dvacáté století bylo svědkem toho, jak představitelé Církve soustavně předstihovali politiky a státníky v úsilí o budování mírového soužití. Zatímco papežové včas vyzývali svět k budování mezinárodní organizace, která by lépe zaručovala světový mír, státníci a politici se k tomu odhodlali teprve tehdy, když je k tomu dohnaly hrůzy světových válek. Ve 20. století se pokaždé muselo stát něco strašného, aby politikové chytili za nos, a začali pro mír dělat to, co radili papežové.

Už papež Benedikt XV. vyzýval účastníky první světové války k mírovému jednání. Připomínal potřebu pevné organizace národů a vyzýval k jejímu budování. Státníci, vedení presidentem Wilsonem ho neposlechli. Přistoupili na to teprve potom, až s nimi otřásla I. světová válka. Teprve pak založili Společnost národů (1920). Tak byl podniknut velký krok k světové organizaci. Mezinárodní právo se stalo skutečností, třebaže toto vyvrcholení bylo nedokonalé ve výstavbě, která ostatně byla jen provizorní.

Papežové vyzývali k dalšímu posilování záruk mírového soužití. Pius XI. varoval před nebezpečím další války. Dávno před vypuknutím druhé světové války vydal encykliku (Mit brennender Sorge), důrazně upozorňující státníky, politiky a celý svět na německé nebezpečí. „Co nám bude vykládat nějaký papež?! Jakou má armádu?!“, vysmíval se Stalin, právě tak jako Hitler, právě tak jako Roosevelt. A za dva roky vypukla II. světová válka. Celou válku se ozýval na vlnách radiových stanic hlas Svatého Otce Pia XII. Vyzýval k zastavení krveprolévání a budování spravedlivého míru. Pro postoj Pia XII. vůči fašismu bylo příznačné, že odmítnul přijmout Mussoliniho, v jehož přátelství s německými nacisty spatřoval neštěstí pro Itálii a celý svět. Mezi Vatikánem a nacistickým Německem nebyl možný žádný kompromis. Je to zřejmé z papežova memoranda, kde říkal: „Svatá stolice zavrhuje státní monopol výchovy mládeže, vyloučení náboženství ze škol, rasistické zákony, konfiskaci církevního majetku, potlačování Katolické akce, zákaz katolického tisku, protináboženská kampaň nacistického tisku, propaganda ateismu a novopohanství, pronásledování kněží a věřících.“

V tomto boji za mír Pius XII. vymezil podmínky mírového soužití mezi národy tak přesně a výstižně, že posléze jeho dílo posloužilo jako pevný základ při poválečném zřizování Organizace spojených národů. Napřed ovšem celý svět musel tragicky zaplatit na lehkomyslnost státníků, přehlížejících mírové výzvy papežů.

Také dnes je třeba zdokonalit OSN, aby tato organizace mohla lépe plnit své mírové poslání, a měla dost prostředků k nenásilnému prosazení svých rozhodnutí. Je třeba, aby tato organizace měla lépe než doposud podmínky pro nestranné rozhodování: aby právě tak pohotově zasazovala za mír tam, kde se to dotýká velmocí, jako tehdy, kde se to týká nějakého menšího národa kdekoli na světě. Sv.Jan Pavel na to upozornil. Znovu můžeme slyšet uštěpačné poznámky přechytralých vědátorů v politice naší i zahraniční: Co nám může přinést nějaké sociální učení církve? My máme Gallupův ústav pro výzkum veřejného mínění, stejně jaké tajnou informační službu! A kdo je víc?!

Náš Pán, nositel a dárce Pokoje. Ten, který má zavládnout v našich srdcích i mezi národy. Maria, Matko Boží, přimlouvej se za nás u svého božského Syna. Blahoslavená Panno, uč nás svému sociálnímu učení, protože jsi „vzorem Církve  ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem.“ (Redemptoris Mater,II,42)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

17.

Sv.Jan Pavel připomenul v 18.kapitole Centesimus annus smutnou skutečnost, před níž nesmíme zavírat oči, že totiž „výstředním skupinám, které chtějí mezinárodní spory řešit silou zbraní, se dostává politické a vojenské podpory. Zatímco ti, kdo usilují o pokojné a humánní řešení, zůstávají osamocení a často se stávají obětmi svých odpůrců.“ (Centesimus annus,II,18)

Poté se snílkové z New Age začali oddávat falešné iluzi o samovolné se dostavujícím míru a sbratření lidstva pod vlivem souhvězdí Vodnáře, od začátku 21.století se světový terorismus, rozjel plánovitě s podporou  USA a NATO a potažmo s podporou EU. Celé to otřesné dějství, postihující slabé články lidstva, totiž zaostalé národy s velkým nerostným bohatství stejně jako národy produkující ropu a plyn, se rozehrálo pod taktovkou šíleného režiséra zdivočelých masmédií. Masmédia věrná odkazu Josepha Goebbelse bezostyšně masírují mozky davů po celém světě. 

Co je to za šílenou logiku? Její základy vymyslel pruský vojenský teoretik Karl von Clausewitz: válka je pokračování politiky jinými prostředky a jejím cílem je zničení nepřítele. To bylo kdysi. Snad za časů napoleonských válek. Kde však nechávají rozum dnešní stratégové? Vždyť dnes podle slova sv.Jana Pavla „může válka skončit bez vítězů a poražených - sebevraždou lidstva.“ (CA 18)

Odedávna se zabývají myslitelé otázkou spravedlivé války. Jenže nikdy nebylo možno hodnotit válku jenom podle spravedlnosti. Spravedlnost je sice vedoucí zásadou mezinárodního života, ale bez lásky je nedostatečná. Při složitosti mezinárodních vztahů nelze určit spravedlivý důvod k válce. Kdysi platilo, že obranná válka bývala spravedlivá, kdežto útočná nespravedlivá. V současnosti je nutno posuzovat podmínky pro vedení války přísněji. Vždyť i spravedlivými důvody podložená obranná válka může dnes dopadnout špatně pro celé lidstvo.

Válka je prostředek nejen drahý, ale i nejistý. Způsobené škody často převýšíly ty škody, kvůli kterým se válka vedla.

Navíc tyto škody postihují jak napadeného, tak útočníka, ale i ostatní lidi, kterých se spor vůbec netýká.

Kromě toho jsou zde zbraně hromadného ničení, a ty postihují viníky jako nevinné, vojáky jako civilisty.

Navíc od konce 20.stol.silné mocnosti tajně vybudovaly obludná elmagnetická zařízení, kterými lze dálkově způsobit jiným národům světa ničivé pohromy, jako umělá zemětřesení, rozsáhlé požáry či naopak záplavy, ničivá tsunami, jakož i pronikavé změny podnebí, ale možno také dálkově ovlivňovat pocity a vášně celých národů. Takové vojenské zneužívání klimatických činitelů mnohonásobně doplňuje zbraně hromadného ničení.

Z toho i ze vzájemné propojenosti vztahů mezi národy vyplývá tíhnutí každé místně omezené války, a vedené jenom smluvenými zbraněmi, aby se zvrhla ve světovou válku, vedenou všemi prostředky.

Přitom zde existuje mezinárodní organizace OSN. Každý se k ní má obrátit se svými zájmy k mírovému řešení dříve, než by se uchýlil k válce.

Proto – říká sv.Jan Pavel - je třeba rozhodně odmítat logiku, vedoucí k sebevraždě lidstva, totiž myšlenku, že boj do zničení nepřítele, nepřátelství a válka přispívají k pokroku.(CA 18)

Co je to za logiku zoufalce, která ve svých závěrech vede k sebevraždě? Člověka by napadlo: Tahle potřeštěná logika přece musí být hrozně pomatená, místo logiky jen zkratové jednání. Omyl! Taková zvrhlá logika může být s chladností příšerně zrůdně domýšlena. A může být do ní zapřaženo celé spřežení počítačů. Dokladem toho je třeba tzv. teorie her, kterou používají dnešní vojenští stratégové, jako je Thomas Schelling. Nejde o žádnou hru jako zábavu, nýbrž o hru jako prostředek modelování rozporných mezinárodních situací, jaké by mohly nastat, a jejich řešení. Takové zahrávání si s ohněm války, které umožňuje státům být připraveny na různé rozporuplné poměry a rychle a logicky jednat, je strašně důmyslné.

Zprvu se pracovalo s teorií her s nulovým součtem. Šlo o model rozporné situace, ve kterém jsou zájmy útočníků zcela protikladné, takže výhra jednoho se rovná prohře druhého. Avšak od té doby, co vlastní atomovou zbraň víc než dvě mocnosti, nelze používat teorii dvou hráčů s nulovým součtem, který vylučuje jakýkoli společný zájem, jakoukoli spolupráci mezi účastníky. Zde se používá složitější teorie her s nenulovým součtem. Schelling navrhuje odstrašení útočníka podle nového principu: místo někdejší hrozby ´Ty na tom budeš hůře než já!´, doporučuje hrozbu: ´Budeme na tom oba špatně, ale ať!´ Protivník musí nabýt přesvědčení, že hrozba bude splněna, třebaže způsobí nemenší újmu také hrozícímu.

Jedním z pilířů zvrhlé logiky takového postupu ve vztazích mezi státy je tzv. teorie stupňování nátlaku a jeho hrozby. Návod k tomu vymyslel Herman Kahn v díle O eskalaci. Takto může dojít k válce jakožto k činnosti důsledně promyšlené úchylnou logikou. Její příčinou je však nedostatek dorozumění a ochoty k porozumění těm druhým, přílišná sebedůvěra, založená buď na fanatické víře v poslání jedné velmoci, nebo v pověře o osudové nutnosti konečného vítězství jiné velmoci.

Současně však roste nebezpečí války jako nezamýšlené činnosti: roste počet tlačítek, počet jejich uživatelů, počet státu s atomovými zbraněmi, atd.

Sv.Jan Pavel nás vyzýval k návratu ke zdravému smýšlení, k umírněnosti, k ochotě pro vzájemné porozumění. Přitom však nebyl idealistou, nýbrž realistou. Dobře věděl, že všechny lidi nelze přivést k mírovému soužití samotným horským kázáním. Vždyť Ježíš sám použil násilí, když měl co činit s lidmi, kteří v Božím domě obchodovali, a dávali najevo neochotu porozumět duchovnímu základu všeho sociálního míru. (MK 11,15-17) Ježíš nepřišel zrušit starozákonní prostředky pořádku, ale naplnit. (MT 5,17)

To platí i pro otázku zabezpečení mírového soužití jak duchovním rozvojem občanů, tak pohotovým zařízením síly; takové zařízení nemusí válku přivodit, avšak sílu je nutno ukázat, aby jí nebylo nutno užít. K tomu není zapotřebí bezuzdné zbrojení, ani štvavé působení sdělovacích prostředků, nýbrž zákonnou mocí ovládané a udržované v rozumných mezích, důstojných člověka. Součástí tohoto procesu je vyvážené postupné odzbrojování, jehož duchovní podstatou musí být pokoj v lidských srdcích.

Soustava světa rozpolceného na Východ a Západ, se rozpadla díky výzvám Panny Marie ve Fatimě, zasvěcení celého světa, tedy včetně Ruska Ježíši Kristu skrze Neposkvrněné Srdce Panny a modlitbám věrných Božích dětí. Rusko se odvrátilo od komunismu a vydalo na cestu demokratizace, což se přirozeně neděje žádnými revolučními skoky, nýbrž pozvolným vývojem.

Tyto výzvy sv.Jana Pavla byly hrubě zanedbány. Nestalo se to působením Ruska, nýbrž se tak stalo především USA a NATO. Bez mandátu OSN začala americká vojska v roce 1999 bombardovat Jugoslávii na základě falešných poplašných zpráv. Je smutnou skutečností, že katolická církev se proti této tuto fašistické válce důrazně nepostavila, ale dokonce to ji někde výslovně schválila, jako třeba biskupská konference Československa. A noví klerofašisté působí dál ve svých úřadech! Poté následoval řetěz vojenských výpadů proti Afganistánu, Iráku, Sýrii, Iránu, Lybii, Ukrajině. Rozvracením pokojných režimů pomocí tajných služeb a následnou otevřenou válkou se do těchto nových nespravedlivých válek zapojily západní spotřební demokracie, spoutané vjedno zločineckou organizací NATO. Všechno to výslovně podporovala katolická církev, která všechno posvěcovala svými polními duchovními. Sotva se tito duchovní pastýři na vlastní oči přesvědčili osobní účastí mezi válčícími armádami o agresivitě a aroganci amerických vojsk, odcházeli často z Církve zhnuseni jejím farizejstvím a klerofašismem. Při souběžném masmediálním znetvořování veřejného mínění nastalo nové štěpení a polarizace v katolické církvi. Znovu se utváří většina církve ve spotřebních demokraciích tak, že vedle oficiální, klerofašistické církve roste podzemní církev. Nová neoficiální podzemní církev shledává všechna oficiální masmédia za nevěrohodné a kolaborujících s fašismem, do něhož se zvrhly západní demokracie.

Takto kolem nás explodují rozvaliny plné nevybuchlých bomb nacismu a fašismu.

Před námi je zpochybněná cesta evropské integrace k mnohobuněčné soustavě, kde by státy a mocnosti usilovaly o společný růst ve vzájemném porozumění, a s ohledem na důstojnost osobnosti každého jedince a s jeho podporou. Vyhlídka tohoto ušlechtilého hybridu v EU se vzdálila, a její další růst byl nahrazen rozbujením fašistického novotvaru v EU pod vedení mocichtivého Německa. Tím došlo ve světě ke zvratu k mnohapólové soustavě, složené z několika křečovitě ztuhlých středisek síly.

Ještě větší ohrožení pro volný průběh přirozeného snažení lidí o mír spočívá v tom, že Německo, která bylo ve světě na čtvrtém, pátém nebo šestém místě, se pokusilo zlepšit své postavení tím, že podniklo v EU kroky, aby se silnější mocnosti navzájem ochromily ne-li zničily. Vrhlo se cílevědomého boje proti Rusku, a snažilo se hospodářskými sankcemi ochromit tuto ještě dost slabou mladou demokracii. Riziko vlastního ohrožení těmito sankcemi pro Německo jako provokující mocnost a celou EU do toho zavlečenou je však dost velké.

Každopádně mírové soužití závisí stále víc a více na náhodě. Je třeba si uchovat zdravý rozum, střízlivou mysl a pevnou vůli. Ještě více je však zapotřebí naší víry. Musíme si jí co nejvíce vyprosit, a to spolu s blahoslavenou Pannou.

Sv.Jan Pavel říká v Redemptoris mater Když se Církev ubírá při tomto putování prostorem a časem, Maria je přítomna jako ta, která je ´blahoslavená, protože uvěřila´... Pro Církev všech dob zůstane Maria především ta, která uvěřila jako první... Tato hrdinná Mariina víra předchází apoštolské svědectví Církve a zůstává stále v srdci Církve  . Proto „k ní můžeme jít s důvěrou jako k Matce a nalezneme v její víře oporu pro svou víru. (Redemptoris mater,II,25-2

Maria, oroduj za nás, aby nám Kristus dal účast na svém míru tak, abychom se navěky sjednotili a „začali znovu dýchat naplno ´oběma plícemi´ - na Východě i na Západě.(Redemptoris mater,II,34)

 

Celá EU, zvrhající se v novou donucovací soustavu fašistického zabarvení , ukazuje scestnost sociálního utopismu.

Sociální učení Církve  nás vede k chápání společnosti nejen jako něčeho neosobního, nejen jako souboru zpovrchnělých vztahů, zařízení a procesů, ale především jako toho, co přirozeně vychází a má smysl v člověku. Proto je pro křesťanské chápání společnosti důležité vycházet od člověka, jaký opravdu je, a nikoli od nějakých iluzí nebo předsudků o člověku. Kdyby někdo tvrdil: My něco v lidském okolí změníme tím, že společně uzavřeme nějakou takovou smlouvu, a pak nastane ráj, věčný mír, a jiné věci, tak je snílek a zavádí do života utopii.

Samozřejmě je dobré přehodnocovat své zastaralé názory. Je na místě stále znovu a znovu usilovat o zdokonalení společnosti. Avšak tvrdit sebevědomě: My zde zatáhneme za nějakou páku (např. zrušíme soukromé vlastnictví) a pak nastane věčný blahobyt, věčný mír, a jiné věci, to je vyložený nesmysl. To nám ukazují dějiny.

V Sovětském svazu se snažili budovat takový ráj déle než sedmdesát let. A všichni vidíme, kam došla tahle doba divokého východu. Nakonec upadli do velké společenské a kulturní zaostalosti. Zatímco před říjnovou revolucí zásobili Evropu obilím, nakonec se neobešli bez dovozu chleba. Jen díky nebeské přímluvě PM fatimské a díky tomu, že sv.Jan Pavel se sborem biskupů zasvětili celý svět, včetně Ruska Neposkvrněnému Srdci PM, prodělalo Rusko obrácení od komunistické utopie. V Rusku nastala obrovská duchovní obnova, zejména náboženská a mravní, a Rusko vydalo se cestou postupné demokratizace společnosti.

Na místě Evropy zbavené komunistické zátěže se začala rozvíjet Evropská unie, avšak naneštěstí tak, že změny v ní mají povahu ryze technickou a organizační, tedy nezačínají duchovní obnovou národů v Kristu a v Církvi. Velký dluh při tom měla a má inteligence a to zejména křesťanská inteligence, která zradila své poslání vytvářet duchovní hodnoty a zduchovňovat hmotné statky a vztahy světa.

Když nová EU začala takto ryze technicko-organizačně smýšlet o společnosti a člověku a podle toho jednat, stalo se to pro společnost den ode dne zhoubnější. A zejména když se prodral do čela EU jeden národ, totiž německý národ prodral do čela a rozhodl se komandovat ostatní národy Evropy: My jsme vyvolení. My mají všechna práva. Ostatní nás musí poslouchat nebu budou vymeteni ze světa.

Sv.Jan Pavel uvedl v 25. článku Centesimus annus:Realitu člověka nám pomáhá pochopit učení, podle něhož člověk stvořený k svobodě nese v sobě ránu prvotního hříchu, která ho neustále nutká ke zlu, takže potřebuje vykoupení. Člověk míří k dobru, je však schopen i zlého. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet.“ (Centesimuzs annus,III,25)

Sociální učení Církve vychází ze stvoření a vykoupení člověka. Proto uznává společensky založeného člověka nejen jako obraz a podobu Boha - Stvořitele, ale také jako tvora vykoupeného Ježíšem Kristem: jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem superspolečnosti Boží. To všechno křesťan uznává, ale to neznamená, že by podléhal nějakému idealismu. Křesťan musí být realista. A proto v sociálním učení Církve  soustavně sleduje také antisociální a kulturně ničivý účinek hříchu a jeho následků; přitom nepodceňuje ani historicko-teologický význam učení o Antikristu - jako osobní světové velmoci, a o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Kristem.

Proto sociální učení Církve  objasňuje úchylnost jakéhokoli sociálního utopismu. (Sk 1,6) Stále znovu se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Křesťan dobře ví, že před Posledním soudem žádný ráj nebude, navzdory všem falešným prorokům z Východu i Západu. Ani nejhorlivější lidé nedokáží vybudovat trvalý a dokonalý křesťanský řád, neboť celý svět je v moci Zlého. (I J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád stavu naplnění, ale všechno to bude naplněno a řízeno navracejícím se Kristem. (RIM 3,6)

Technický a hospodářský pokrok nepřipravují přímo „nové nebe a novou zemi“.(ZJ 21,1) Pravý pokrok se děje spíše řízením víry, lásky a naděje. Kráčení kupředu a uchování (tradice) dlužno chápat ne jako protiklady, ale jako dva základní postoje člověka k životu. Z toho, co zůstává z minulosti, je pouze něco hodné uchování. V mnoha směrech existuje odůvodněné opuštění všeho dosavadního. Zde je na místě návrat ke kořenům. Tyto kořeny jsou pro nás a pro každého Evropana zejména na velkomoravském Velehradě, kde působili sv. Cyril a Metoděj.

Utopisté, snící ve smyslu hnutí New Age (Nová doba), podlehli názoru chiliastů. Ti tvrdili, že na konci tisíciletí se musí přihodit něco velkého. K tomu jim nahrávali astrologové. Ti zase tvrdí, že končí období, kdy se světové dějiny podléhaly hvězdné konstelaci ve znamení Ryby, a začínají podléhat znamení Vodnáře: pak prý zavládne světový mír. Lidé tomu mají jen trošku pomoci: hlavně zbavit vlivu Církev jako tu, která prý představuje období působnosti Ryby. Nějak přitom smíchali znamení Ryby s řeckým názvem ryby (ICHTHYOS), užívané v symbolice umění ve smyslu Ježíše Krista.

Pro křesťana není cílem jeho snažení ani pozemský blahobyt, ani nové velkolepé zkrášlování okolní společnosti a životního prostředí, nýbrž takový sociální řád, ve kterém člověk může co nejlépe plnit Boží vůli a důstojně žít jako dědic božského odkazu Ježíše Krista. Je třeba odmítnout jak sociální utopismus EU, tak i spiritualistická křesťanská ghetta, kde by byli všichni donucováni ke klášternímu způsobu života. Takové jednostranně spiritualistické křesťanství by nepřiznávalo hodnotu křesťanské víře ve společnosti a kultuře. Vlastně by ponechávalo svět jeho osudu.

Svatý Otec František 25.11.2014 ve Strasburku varoval před zneužíváním lidských práv. Řekl, že „dnes existuje tendence,  která zahaluje koncepci lidské osoby odtržené od sociálního a antropologického kontextu jako nějakou „monádu“,

Tuto samotu vyostřují ekonomická krize a nedůvěra občanů v instituce. Je patrný všeobecný dojem únavy a stárnutí babičky Evropy, která už nemá plodnost a životnost. Přitažlivost velkých ideálů, které Evropu inspirovaly, ustoupila před byrokratickým technicismem jejích institucí.

Víra v to, co přichází, nás neodvrací od světa. Naopak nás činí vnitřně tak odpoutanými, že dokážeme silou víry vtisknout správný tvar pozemské skutečnosti. Co člověku pomůže, kdyby měl ten nejdokonalejší projekt nějaké budovy, ale chybí mu schopní dělníci a dokonce někdy ani nemá správný terén pro stavbu. Všechno je to v tom projektu dobře navrženo, ale skutečnost je jiná. Samotný terén by bylo třeba zpevnit. Každý ví, že příprava staveniště a vybudování celé potřebné inženýrské sítě, je daleko nákladnější, než se to zdá u zeleného stolu. A když správně nepochopíme danou realitu, a myslíme si, že každý náš další krok povede od jednoho úspěchu ke druhému, dopouštíme se hned od počátku hrubé chyby. Je nutno uznat jeden fakt: totiž člověk stále zůstává člověkem i se svými špatnými sklony.

Jeden vcelku inteligentní člověk mi řekl: Ale ono to hnutí New Age, i když víme, že je to utopie, má přece jen něco do sebe. Mladí lidé se nadchnou pro nějakou velkou věc, a i když se v praxi zklamou, přesto až dospějí, tak v nich něco z toho zůstane; a oni toho pak část uskuteční, až dosáhnou v politice nějaké moci.

Ve skutečnosti takový názor znamenal lehkomyslné zacházení s mládeží. A opravdu mladí lidí svou utopií, prosazovanou v USA a EU zavlékli svět do řetězu válek, místo, aby ho přivedli k věčnému míru..

 

Růst lidské společnosti nepostupuje skoky, nýbrž organicky, ponenáhlu. To znamená každodenní mravenčí práci svobodně smýšlejících a jednajících lidí, a ne namlouvat lidem: Teď se musí chvíli dělat velký revoluční skok, a v roce 2000 nastane ráj, věčný mír a blahobyt. To je nesmysl! Kolikrát už to bylo lidem nalháváno. „Žádná politická společnost se nesmí zaměňovat s nebeským královstvím.“ (CA, 25) Lidské úsilí ve společnosti o všestranný růst přirozeně začíná s každým novým člověkem a s každým dalším pokolením znovu. Tento růst není nikdy u konce. Pokud chceme, aby všichni dosáhli přiměřeného rozvoje, tedy musíme všem dopřát svobodu, a objevovat řešení v dialogu a v snášenlivosti jednoho k názorům a postojům ostatních. A nikdy netvrdit: Můj názor je správný a jiná cesta není možná! Jinak „se pak politika stává ´světovým náboženstvím´, které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi.“ (CA 25)

Prosme Ducha svatého, aby lidé pochopili člověka v jeho plnosti, tedy jako lidského tvora, povolaného k Božímu dětství. Někomu se to zdá být příliš vzdálené od společenských problémů. Mohou říkat: To přece nic neřeší. Jenže právě tohle řeší mnohé problémy v samotném jejich mravním základu, totiž přímo v uspořádání žebříčku hodnot v světovém a životním názoru člověka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

18.

Když se sv.Jan Pavel zamýšlel v 18.článku Centesimus annus nad poměry po druhé světové válce, uvedl: „V některých zemích se po skončení II.sv.války projevovala příznivá snaha o budování demokratické společnosti. Řídila se sociální spravedlností. Tak brala komunismu jeho revoluční náboj. Tuto snahu podporovaly metody svobodného tržního hospodářství. Zároveň se však usilovalo o to, aby se tržní mechanismy nestaly jediným měřítkem veškerého života společnosti.“ (Centesimus annus,II,19)

Přitom však dodal, že i tyto snahy, které unikly komunistické diktatuře, se uchylovaly ke krajnostem. Trpěla přitom lidská práva, důstojnost osobnosti člověka byla přehlížena, duchovní hodnoty se zanedbávaly.

Už během II.sv.války se zrychlilo vyhraňování dvou mocenských bloků. Vyhranil se blok demokratických mocností proti bloku mocností totalitních. Současně se ustavilo rozsáhlé pásmo třetího světa, mladých či zaostalých národů. Západní spotřební demokracie přiznávaly čerstvě osamostatněným národům právo na samosprávu. Sledovaly přitom posílení závislosti zaostalých národů na výrobcích vyspělé spotřební demokracie, zejména dodávkami zbraní pro zadržování komunistického vlivu, a zmocňovaly se místních zdrojů nerostných látek.

Vlastní příznivý účinek násilného zadržování komunismu se dá těžko posoudit, natož změřit. Výsledné zadržení nebylo vždy shodné s vojenským vítězstvím jako v Koreji, Vietnamu,aj. Už tehdy se jasně ukázalo, že v takových válkách nelze dosáhnout politicky zužitkovatelného vítězství.

Přesto si násilné či výhružné zadržování komunismu vyžádalo rostoucí výdaje z kapes daňových poplatníků.

Zatímco v roce 1954 vydaly všechny státy (NATO) na zbrojení 56,3 miliardy dolarů, v r.1979 už je to stálo 200,7 mld. dolarů. Jestliže se v prvé polovině 20. století vydalo na světě na zbrojení asi 4 bilióny dolarů, tak od r. 1948 do r. 1980 dosáhly výdaje skoro 7,5 biliónu dolarů. A tyto výdaje byly lidstvu ´logicky´ důkladně zdůvodněny: na jedné straně utopií o historické nutnosti vítězství komunismu, na druhé straně sebevědomím těch, kdo chtěli zachránit lidstvo tím, že se komunismus zbrojením hospodářsky podlomí. Bylo na tom kus pravdy: jedni zbrojili ze svého nadbytku a blahobytu: ve zbrojní výrobě poskytovali živobytí nezaměstnaným, a tak stavěli zcela zbytečnou hladovou zeď. Druzí zbrojili z nedostatku, z bídy a z podněcování nenávisti.

Nejvíce na to začaly doplácely zaostalé národy. Dostaly se mezi mlýnské kameny komunistických a demokratických sil.  Zaostalé národy se tomu musely přizpůsobovat. Jejich výdaje na zbrojení pak vzrůstaly ještě nepřiměřeněji, než v průmyslově rozvinutých zemích. Vývoz zbraní do zaostalých zemí se pro spotřební demokracie stal nesmírně výnosný. Zaostalé národy se zadlužovaly a jejich bídy zneužívaly podvratné snahy cizozemských tajných služeb, podněcujících občanskou válku v zaostalých národech.

V rozporu se všemi halasných proklamacemi pravdo-láskových blouznivců, kteří se vynořili po rozpadu komunistického bloku a bájili o světovém míru, zbrojení spotřební demokracie prudce vzrůstalo, přes nějaké dočasné poklesy. Podle Stockholmského mezinárodního mírového institutu rozpočet USA na zbrojení v roce 2013 činil 640 miliard dolarů,tj. 3,8% hrubého domácího produktu. Zbrojní výdaje Číny činily tehdy 188 mld.dolarů, tj.2%HDP., Ruska 87,8 mld.dolarů,tj,. 4,1 HDP.

Tehdy začaly masmédia chrlit do celého světa poplašné zvěsti o hrozícím ruském nebezpečí pro záp. spotřební demokracii,

Vzhledem k tomu, že k vysněné blahobytné společnosti, jaká si rozmařile hospodářsky dovolovala takový přepych, jako je zbrojní výroba, má Česká republika nesmírně daleko, hrozí nám v Evropské unii jiné riziko. Sv.Jan Pavel o tom prorocky vyslovil v 19.článku Centesimus annus tato slova: „Existují jiné společenské síly a hnutí, jež se postavily marxismu vytvořením systémů ´národní bezpečnosti´. Jejím cílem je řídit celou společnost až do těch nejjemnějších vláken, aby se zabránilo pronikání marxismu. Velebí a posilují moc státu a myslí, že tak uchrání své národy před komunismem. Přitom se ale dostávají do nebezpečí, že zničí ty lidské svobody a hodnoty, ve jménu kterých se má komunismu čelit. (CENT.ANNUS,19)

Tato slepá ulička, ve které uvázla EU, se jmenuje fašismus. Po II.sv.válce zosobňoval fašismus v Evropě generál Franco, Salazar. Mimo Evropu Perón, Pinochet. Také u nás  se ozývají hlasy těch, kdo volají po vládě tvrdé ruky. Některé okolnosti v české společnosti jim poskytují pádné argumenty: nevyhraněnost státní politiky, rostoucí zločinnost, výstřelky nacionalismu, ateismus, zakrývané korupční aféry, nepoddajnost hospodářských a správních úřadů vůči demokratizaci společnosti, časté zvrhání se demokracie v demagogii a sílící samovlády hromad. sděl.prostředků.

Tato slepá ulička společenského vývoje je svůdná nejen pro široké masy, které se snadno podřizují zjednodušujícím heslům, ale i pro inteligenci, dokonce katolickou inteligenci. Tito hazardéři připouštějí fašismus jako dočasnou léčebnou kůru společnosti, vystavené po nějakou dobu nákaze či otravě komunismem. Tak chápal své poslání generál Franco ve Španělsku, který snad ani nebyl fašista, nýbrž falangista a praktikující katolík. Namlouvají si, že současný fašismus evropské unie prý nemusí být tak strašný, jako byl ten, který doprovázel německý nacismus, ale že se prý dá udržet v jistých mezích, takže ho nemusely doprovázet např. koncentráky k vyhlazování všech nepřizpůsobivých. Jenže svědectví amerického Guantanáma ukazuje, že takové koncentráky, kde jsou ve spotřební demokracii  úplně běžné. V Guantanámu jsou jedinci zbavováni lidských a lidské důstojnosti, vystavováni mučení, a to jen kvůli pouhému, neprokázanému podezření. Tak je v západní demokracii úplně popírána zásada presumpce neviny. K farizejským právnickým trikům pohlavárů vyspělé spotřebné demokracie patří, že si takové koncetráky budují nikoli na domácí půdě, nýbrž v mladých demokraciích jako je polská, česká, slovenská, kde tyto státoprávní zásady nejsou morálně příliš zažité.

V evropském prostředí se k tomu vždy přidružuje velkoněmecký nacismus. Ten se od začátku 21.století prosazuje hospodářským nátlakem či sankcemi. Jako by trh neměl žádná omezení, prosazuje se s průbojností nacistických tanků.

 Ještě strašlivější je fakt, že tito lidé prosazují odrůdu fašismu postupně pomocí důmyslných masmediálních triků, zneužívajících ideu lidských práv k násilným vojenským zákrokům. Jejími prosazovateli mohou být také mocní jedinci, stavící se navenek jako velcí obhájci lidských práv a demokraté, usilující o postupné získání co nejvíce pravomocí pro hlavu státu na úkor parlamentu, atd. To je velké nebezpečí pro tak slabou a křehkou demokracii, jako je v nových skladbách EU.

Zodpovědné veličiny úplně přehlížejí jakékoli hranice trhu, ačkoli na jeho meze už dávno poukázal sv.Jan Pavel.

Sv.Jan Pavel pojednal ve 40.článku encykliky Centesimus annus o souvislostech, spjatých s životním prostředím člověka. Přitom zdůraznil novou hranici trhu. Uvedl, že „je úkolem státu starat se o obranu a ochranu společných statků jako je přirozené a lidské životní prostředí. Stejně jako měl stát v dobách starého kapitalismu povinnost hájit základní práva práce, má nyní vzhledem k novému kapitalismu povinnost hájit společné statky, které tvoří rámec, v němž jedině může jednotlivec spravedlivě uskutečňovat své cíle.

Zde se setkáváme s novou hranicí trhu. Některé významné lidské požadavky se vymykají jeho logice. Některé statky na základě své povahy nemohou a nesmějí být prodávány ani kupovány. Tržní mechanismy nabízejí jisté výhody, avšak skrývají v sobě nebezpečí ´zbožštění´ trhu, který přehlíží přítomnost statků, jež podle své povahy nemohou a nesmějí být brány jako zboží. (CENTESIMUS ANNUS,IV,40)

To je sice známá myšlenka, že jsou hodnoty, které člověk na trhu nemůže koupit. Jsou pravdy, které nejsou v žádné soudobé deklaraci přirozených lidských práv. Jsou to pravdy srdce. Když Sv.Jan Pavel mluvil modlitbě sv. růžence, tak řekl, že růženec je modlitba srdce. To je něco, co přesahuje meze trhu, a to je to, co člověk velmi potřebuje. Jenže jsou ještě další hodnoty, které se vymykají trhu, jako je pravda, krása, láska. Právě o to musí stát pečovat a starat se. Přitom stát sám není způsobilý vytvořit ani jedinou z těchto hodnot, ani nemůže příkazem nařídit její zavedení, ale má vytvářet vhodné společenské podmínky, v jakých se tyto hodnoty svobodně rozvíjejí a uchovávají.

Stát musí pečovat o to, aby nedocházelo k přehnanému vyvyšování významu trhu, k upřednostňování požadavků tržního hospodářství na úkor kulturních hodnot národů. Jinak by se občané jenom honili za penězi, za ziskem, a využívání mnohých základních přirozených práv člověka, by zůstávalo opomíjeno. Vzpomeňme třeba to, že už Mojžíš připomenul v zákoně důležitost svátečního a nedělního klidu, (EX,20,8,DT,5,15) a není pochyb, že by to mělo být více zdůrazněno i v naší době,. Kdyby tohoto nebylo, tak by člověk byl vlastně v jednom zapojení, což by ohrožovalo i jeho zdraví a vnitřní život. Navíc by to bylo člověka nedůstojné, protože by se stal otrokem okolního, hříchem narušeného životního prostředí. A co nejvíc, bylo by to urážkou samotného Stvořitele, který si přeje, aby mu jeden den v týdnu byl zasvěcen. Stát by měl uložit velké daně těm podnikatelům, kteří ve snaze o co největší zisk, neberou ohled na nedělní klid. Samozřejmě, že ne proto, že by samotná lidská práce byla něco škodlivého, ale proto, že lidé kvůli ní opomíjejí svůj vnitřní život, a duchovní život svých rodin.

Nejde však jen o meze práce, ale především o hranice trhu, a to trhu jak se zbožím, tak se službami. Je povinností státu zabránit, aby ti, kdo obchodují se zbožím, které ohrožuje duchovní a mravní růst národa, a zejména mládeže, byli nejen zatíženi vysokými daněmi, ale v mnoha případech, aby jejich veřejná činnost byla zakázána. Jde třeba o prodej alkoholu, pornografie, narkotik, tabákových výrobků. Ve vyspělých demokraciích je běžné, že se např. pornografie nesmí veřejně nabízet a prodávat ve středu měst, poblíž škol, studentských kolejí, v blízkosti hřišť a rekreačních zařízení mládeže.

Neméně významná by měla být péče státu o duchovní a mravní úroveň služeb, poskytovaných veřejnosti trhem. Jsou běžné případy poskytování různých erotických služeb. Nebo mravní úroveň, lépe řečeno závadnost a bída mnohých zábavných programů televize. To jsou věci, které náš stát docela opomíjí.

A kdyby to opomíjel jenom stát. Mnozí křesťané, zapojení do veřejné činnosti, ale i různí duchovní hodnostáři nedbají na nové hranice trhu. Vlivem masmediálního znásilňování veřejného mínění, často důmyslného a podprahového jsou zasaženi i duchovní pastýři v takové míře, že se dá mluvit o ranění slepotou. Bývá to trest za ignoranci zaviněnou leností a zbabělostí, s níž přehlížejí nové hranice trhu. Nakonec jsou naši duchovní pastýři povolnější k výzvám vůdců Mezinárodního měnového fondu, PEN klubu a jiných spolků nepřátelských Kristu a Církvi svaté než k podnětům sv.Jana Pavla. Díky Bohu, že se s tímto námětem zabývá podrobně Svatý Otec František v encyklice Laudato si’. Tam otevřeně uvádí v článku 189, že „se politika nesmí podřizovat ekonomii, která se zas nemá podřizovat technokratickému diktátu a paradigmatu výkonnosti. S ohledem na obecné dobro dnes nevyhnutelně potřebujeme, aby cestou dialogu politika a ekonomie rozhodně sloužily životu, zvláště lidskému životu. Záchrana bank za každou cenu na úkor populace bez rozhodného odhodlání reformovat celý systém, potvrzuje absolutní vládu finančnictví, které nemá budoucnost a které po dlouhých, nákladných a kosmetických změnách může plodit jenom nové krize. Finanční krize z let 2007-2008 byla příležitostí k rozvoji nové ekonomie pozornější vůči etickým principům a k nové regulaci spekulativních finančních aktivit a virtuálního bohatství. Nenastoupila však reakce, která by vedla k přehodnocení zastaralých kritérií, jež nadále vládnou světu. Produkce není vždycky racionální a často se pojí k proměnlivým ekonomickým činitelům, které připisují produktům hodnotu neodpovídající jejich reálné hodnotě. To častokrát způsobuje nadprodukci určitého zboží nepotřebně dopadající na životní prostředí a současně poškozuje mnohé regionální ekonomiky. Finanční bublina je obvykle také produktivní bublinou. Zkrátka se nepřistupuje k rozhodnému řešení problému reálné ekonomiky umožňující diverzifikaci a zkvalitnění produkce, adekvátní fungování podniků, rozvoj malých a středních podniků vytvářejících zaměstnanost

Nezbývá než doufat, že se díky této encyklice Laudato si’rozsvítí v těch mnohých makovicích, které jsou dnes naprosto dezorientovány. K osvícenému a účinnému jednání však nestačí pouze vědět, ale je třeba se také modlit a konat pokání. Zdá se, že mnohé naše přední zodpovědné veličiny často ani přesně nevědí jak a ke komu se mají modlit.

Svatý Metoděj říká ve své Adhortaci k velkomoravským knížatům a soudcům: „Milujte spravedlnost, kteří vládnete nad zemí, smýšlejte o Pánu v dobrotě a hledejte ho prostým srdcem. Spravedlnost povznáší národ, hříchy a nespravedlnostmi upadá lid do bídy.“ Prosme naše slovanské apoštoly a nebeské přímluvce Evropy, aby na jejich přímluvu ti, kdo stojí v popředí ovládli své nadšení pro tržní hospodářství ctností spravedlnosti.

I když se pyšná nevěra kol vzmáhá

a peklo seje koukol nových zmatků,

nebudem dbáti odvěkého vraha,

nedáme sobě bráti věčných statků.

Víře vždy věrní budou Moravané:

Dědictví otců zachovej nám, Pane!

S důvěrou se svěřme Marii. Sv.Jan Pavel připomíná v Redemptoris mater: „Mariino mateřství, které je dědictvím člověka, je nejosobnější dar, který Kristus dává každému člověku. Nakolik svěřuje Vykupitel Marii Janovi, natolik svěřuje současně Jana Marii. Pod křížem má počátek zvláštní svěření každého člověka Bohorodičce. (REDEMPTORIS MATER.III, 45)

Blahoslavená Panno, přimlouvej se za nás, abychom se stali podobní tvému Synu, a naše mezinárodní soužití aby se stalo obrazem k podobě tajemného života Nejsvětější Trojice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

19. Když sv.Jan Pavel rozebíral v 19.článku Centesimus annus poválečné poměry ve světě, tak připomněl cestu, kterou se vydaly některé demokracie. Staly se totiž obětí nové obludy. Byla sice nenápadná, ale přesto tak zhoubná, že se stala nebezpečnější, než ta - použijeme-li výrazu Zjevení - rudá šelma. Je to společnost hojnosti, „blahobytná neboli spotřební demokracie. Ta se snaží porazit komunismus materialisticky tím, že ukazuje, že společnost volného tržního hospodářství může zajistit uspokojování člověka lépe než komunismus, přičemž se duchovní hodnoty rovněž pouštějí ze zřetele. (Centesimus annus,II,19)

Tempo hospodářského růstu v těchto demokraciích se po válce zvýšilo. Pokud se objevovaly krize, tedy se podařilo zkrátit dobu poklesu výroby. Došlo sice ke krizím na burzách, jenže ty neprobíhaly současně s krizemi v průmyslu. Rovněž se národohospodářům podařilo docílit, aby nedocházelo k současnému souběhu hospodářských krizí v několika demokraciích naráz.

Zahraniční obchod v těchto demokraciích rostl po válce rychleji než výroba. Došlo k rozšíření mezinárodní dělby práce a specializace výroby. Současně tam došlo ke znehodnocení měn. Projevilo se to růstem cen na mezinárodním trhu. Růst cen na světovém trhu doprovázely tzv. cenové nůžky: tozn. zvyšování cen hotových průmyslových výrobků při současném snížení cen surovin a zemědělských plodin, vyvážených zaostalými zeměmi. Mezinárodní obchod spotřebních demokracií se rozvíjel hlavně na základě obchodu s hotovými průmyslovými výrobky, kdežto objem obchodu se surovinami se zmenšoval.

Zatímco komunistické země hospodářsky uvázly na mrtvém bodě, spotřební demokracie překonaly všechny plány spotřeby, o jakých snili komunisté:

- Vzrostly příjmy námezdních pracujících.

- Vzrostla zaměstnanost žen, což také přispělo k zvýšení úrovně spotřeby rodiny.

- Rozšířily se akciové společnosti, dopřávající pracujícím účast na různých podnicích.

Tak západní spotřební demokracie uskutečnila program blahobytu pro všechny své občany. Je toho dosaženo také pomocí daní - velké dědické daně postupně rozptylují obrovské soustředění majetku v rukou bohatých. Také progresivní důchodová daň ztěžuje bohatým možnost bohatnout dál.

Zvětšující se složitost podniků a jejich činnosti způsobila, že skutečná rozhodovací moc postupně přechází od majitelů podniků na odborné námezdní pracovníky - na manažery.

Vzestup výroby umožnil vzrůst úrovně spotřeby a blahobytu celé společnosti. Ukázalo se, že kapitál už není soběstačný, nezávislý na spotřebě. Spotřeba celé společnosti musí narůstat, aby kapitál mohl něco vynášet. Čím občané žijí blahobytněji, tím více se jejich potřeby utvářejí v procesu, jímž jsou uspokojovány. Velkou roli začala hrát reklama, která lidem podbízí nové potřeby. To vše vtiskuje celé demokracii spotřební ráz. Přitom spotřební demokracie překonávají úrovní spotřeby občanů všechny komunistické sny o blahobytu v komunismu. Tak je komunismus materialisticky překonáván v období vysoké úrovně spotřeby ve spotřební demokracii.

Sv.Jan Pavel uznává, že „na jedné straně je pravda, že tento sociální model odhaluje zhroucení marxismu, který chtěl vytvořit novou, lepší společnost. Na druhé straně se však s ním shoduje v tom, že popírá veškerou samostatnost, veškeré výzvy k mravnímu jednání, k právu, ke kultuře a k náboženství, a že omezuje člověka pouze na oblast hospodářství a uspokojování hmotných potřeb. (Centesimus annus,II,19)

Jak se to stalo? Předně tím, že když se takto hospodářsky všechno zařídí různými neosobními zařízeními - akciovými společnostmi, daněmi a jinak, tak už na samotného jedince skoro nic nezbývá. Tento blahobyt se mu nabízí, aniž by sám měl osobní účast na jeho dosažení, ba dokonce spíše se s jeho zapojením ani moc nepočítá. Hrozí-li někde hospodářská krize, hned různé mechanismy zabudované přímo do hospodářství samočinně vyrovnávají krizi, aby vývoj mohl zdárně a nerušeně běžet dál. To však způsobuje nespokojenost lidí, kteří pak prožívají společnost hojnosti jako ďábelský aparát, v němž mohou mít všechny poklady světa, pokud za to zaplatí, a to nejen penězi, ale koneckonců svou duší.

Mnohým lidem v komunistických zemích připadalo vystoupení hippies v 60. létech jako projev toho, že mládež v blahobytné demokracii už neví rozmařilostí, co by chtěla. Říkali si: my přece máme jaksepatří důvod k nespokojenosti: někdo nám tu něco zavedl, aby nám zajistil růžové zítřky komunismu, a dělal to snad pro nás, ale bez nás, takže my na to doplácíme ztrátou svobody. Ale co tihle hipíci ve spotřební demokracii? Žijí si uprostřed blahobytu, a přece jim to nestačí. Mnozí z těch hipíků odpovídali: o vás někdo rozhodl bez vás, že budete žít v bídě komunismu, a o nás také rozhodl někdo bez nás, že budeme žít v blahobytu spotřební demokracii, kde se další růst zajišťuje vytvářením umělých nepřátel ve světě v podobě teroristů a jejich následným vojenským stíháním. To nás nebaví žít, když je tady všechno na světě hotové. Jsme tu zbyteční. Jsme jen konzumenti.

Navíc zlepšení hospodářských poměrů pracujícího člověka spočívá nejen v růstu osobní spotřeby, ale také ve zvětšování jeho volného času. Volný čas přestal být ve spotřební demokracii výsadou bohatých a je dopřán každému. To je skvělá vymoženost.

Zapomíná se tu však na to, že volný čas je jenom příležitost k něčemu. Přehlíží se to, že si člověk má už od dětství osvojovat hodnoty - duchovní, mravní, estetické a vůbec kulturu.

Tak sice roste ve společnosti hojnosti volný čas mnohých, jenže oni nevědí, čím ho mají smysluplně naplnit. Kultura byla ve spotřební demokracii s vysokou úrovní hmotné spotřeby pro široké masy docela zanedbána, totiž omezena jenom na smyslové požitky. Samo prodlužování volného času, zrovna tak jako pouhý hmotný blahobyt není vyčerpávajícím řešením otázky pracujících lidí. Je třeba, aby se pracující člověk ve volném čase opravdu zotavil a účelně jej vyplnil ušlechtilou radostnou činností.

Růst blahobytu a volného času ve spotřební demokracii sice hospodářsky překonal komunismus, ale přesto se ukázal být stejně bezduchý jako komunismus. Třebaže jsou pracující lidé ve vyspělých demokraciích hospodářsky a společensky zbaveni bídy, většinou zůstávají duchovně prázdní a smutní. Ve volném čase se totiž dobrovolně stávají otroky shonu po smyslových požitcích. Dobrovolně a vědomě upadají do závislosti na smyslových podnětech svého těla a okolního světa. Nabídka smyslových služeb k nim přichází z hromadných sdělovacích prostředků a z celé obrovské oblasti služeb, které si podřizuje výnosný zábavní průmysl. Tak většina lidí ve spotřební demokracii vyměňuje svou nesmrtelnou duši za lákavé a strhující výplody zábavního průmyslu. Tak okrádá Boha o svou duši, a sebe ještě víc - o Boha, který je nekonečné Dobro, nabízí se osobně v Ježíši Kristu.

Při této své odcizenosti se nejlepšímu Dobru zakouší většina občanů dnešní spotřební demokracie hrozný smutek a strašné znechucení sebou samými a celou toto post-industriální společností, protože se dennodenně stávají svědky krvavého divadla. Za udržování a další rozvoj blahobytu spotřební demokracie se platí strašnými oběťmi – lidskými oběťmi. Kvůli zachovávání blahobytu a vyrovnaného hospodářského rozvoje vyhledávají tajné služby slabá místa v zaostalých národech s neodkrytým nerostným bohatstvím a nalezišti ropy a zemního plynu, aby právě tam byl zasazen umělý terč pro válku. Řetěz odhalování a stíhání údajných teroristů a bojových muslimů, postupuje od Bosny, přes Makedonii, Afganistán, Irák, Irán, Sýrii, Lybii, Ukrajinu, Gruzii a dál, aby se moloch spotřební demokracie nasytil krví. Tohle je hlavní úskalí blahobytné spotřební demokracie – přežívání na úkor chudých zaostalých národů a vlastní rozvoj z krve,slz a potu zaostalých národů, které vybavuje hlavně zbraněmi, antikoncepčními a potratovými prostředky. Tím se vyspělá americká a evropská spotřební demokracie potvrzuje jako civilizace smrti, jako docela antikulturní a barbarská.

Jenže jak může mír vyrůstat z kultury?

Terorismus a válka jsou dokladem společenské neúčinnosti nějaké kultury. Zároveň je umlčením pokojné tvorby, jakož i ničením kultury. Odpověď nalézáme v posledním článku 5. kapitoly o státu a kultuře encykliky Centesimus annus.

Sv.Jan Pavel zde důrazně varuje před nebezpečím války, které musí být zažehnáno. Lidé, národy a ti, kdo je vedou, se o to musí přičinit. Když se však řekne budovat mír nebo bojovat za mír, tak to zní příliš všeobecně. Proto sv.Jan Pavel upřesnil v 52.článku zmíněné encykliky způsob, jak má probíhat tato přičinlivost lidí: „Jiné označení míru zní rozvoj. Stejně jako je společná odpovědnost za odvrácení války, tak je i společná odpovědnost za rozvoj.“ (CA,52) Je to pokojná tvorba takové kultury, která není zahleděna sama do sebe v nějaké estetické samoúčelnosti, nýbrž se rozvíjí ve vztahu ke společnosti. Je to kultura, která dovede nejen činorodě, ale také obětavě čelit křivdám, proti utrpěnému bezpráví, proti bídě duchovní i hmotné, proti vykořisťování chudých. Zkrátka je to kultura, která je způsobilá přímo ve společnosti přemáhat samotné skutečné příčiny války a znásilňovat přímo v lidském nitru žádostivost po cizím bohatství, chamtivost, touhu po pomstě, po násilí, ale také vykořenit lenost a lidské ohledy tam, kde jde službu Bohu.

Taková průbojná kultura je způsobilá přivodit náležitou odezvu ve všech oblastech společenského života, hospodářství nevyjímaje.

Je pravda, že technika a hospodářství mohou dnes ve velké míře usnadňovat upevnění mírového soužití, když odstraší všechny rušitele pokojného soužití. Už třeba tím, že modernější výzbroj armád různých zemí může odstrašovat někoho od zahájení války. To jistě není zanedbatelné, protože není možné každého přesvědčit pouze Horským kázáním Ježíše Krista. Pokud se však hospodářský rozvoj mocností a rovnováha vojenských sil mezi státy představují veřejnosti jako hlavní záruky mírového soužití mezi národy, přesto jsou to jen velmi chabé pilíře míru. Hospodářský a technický pokrok národů může usnadňovat mír, ale sám ho zajistit nemůže. Nebudou-li tyto případné podmínky míru doplňovány soustavným účinným pronikáním kulturních hodnot, zejména duchovně-mravních, dojde dříve nebo později k narušení mírového soužití válkou.

Přechod do 3.tisíciletí se stal závažným mezníkem pro nové sjednocování Evropy. Mělo jít o víc než jen o politické sblížení. Mělo jít také o překonání hospodářské a technické zaostalosti bývalých komunistických zemí. Jenže tím se zdaleka nevyčerpává. Celá Evropa stanula před úkolem návratu k sobě samotné. Východ se uzdravil z těžké nemoci komunismu, a to přineslo protivnou změnu i pro Západ. Západní spotřební demokracie se totiž dávno přizpůsobily přítomnosti komunistických zemí politicky a hospodářsky, ba i kulturně. Po rozpadu komunistického nádoru na evropské společnosti stála sama celá Evropa před přestavbou svého hospodářství a kultury, vyrostlé za těchto nezdravých podmínek.

Ukázalo se, že západní spotřební demokracie sice ideově odporovaly ideologii komunismu, ale když se měl pacient uzdravit, polekaly se. Zjistily, že budou potřebovat jiného nepřítele pro další udržování vyrovnaného chodu hospodářství a pro zajištění vlastního dalšího blahobytu. Pres.Reagan se dal slyšet, že bude nutno probudit spícího obra v islámských národech. Tím už podněcoval tajné služby k úkolu vymyslet a rozsévat ve světě ideologii světového terorismu, aby bylo možno vyvážet zbraně na všechny strany a udržovat někde po světě oheň války. Model „islámského jara“, provázeného podvratnou činností tajných služeb na rozpoutání místních občanských a náboženských válek se opravdu brzy dostavil. Modelovaný islámský stát se pak skutečně rozbujel.

Zatím sv.Jan Pavel jasnozřivě jmenoval různé světce a světice za nebeské přímluvce nové sjednocené Evropy. Měly tvořit a jistě tvoří duchovní základy sjednocené Evropy. Zůstaly však docela osamocené, protože návazné působení křesťanské inteligence a zejména jejich předních veličin se přes všechny plamenné výzvy sv.Jana Pavla nekonalo. Inteligence prostě zradila. Zřetelnější výsledek mezinárodního působení např.katolického duchovenstva znamenalo zavedení Noci otevřených kostelů jednou ročně. Tento poněkud sterilní počin nejenže nepovzbudil žádnou rozsáhlejší novou evangelizaci, ale spíše jen dosvědčil, že většina duchovních pohlavárů zdejší katolické církve stojí teprve před svým obrácením.

O velikém hladu křesťanů po vnitřním duchovním životě svědčí jen Charizmatické konference, které se však konají jednou ročně během několika dní, ačkoli by to mělo probíhat nepřetržitě, celoročně. To jsou zatím jen ojedinělé kapky v současné potopě. Naše křesťanská masmédia - přesto že pracují v podmínkách svobody - omezují se hovění poměrně upadlému vkusu, aniž by se valně snažila o jeho povznesení.

Přitom celé soužití mezi národy EU stojí před rozsáhlou, všeobecnou přestavbou. Je zde směs zdánlivě soběstačných jednotek, uplatňujících se zmateně v různých směrech, ale přitom ke stále se stupňujícímu napětí a demonstrativním vystoupením. Tato směs se vyžaduje spojení do souboru prvků, vytvářejících organickou sepjatostí jednotný celek, do něhož přináší každý svůj podíl. Tyto změny neproběhnou samovolně, nýbrž jako výsledek soustavného úsilí určitých lidí. Zodpovědní křesťanské veličiny v EU však dnes upřednostňují zavedené technicko-organizační struktury EU a k nim se upínají víc než k Desateru a evangeliu, a tak soustavně zrazují zásady sociálního učení Církve.

I kdyby platilo, že společnost všeobecně směřuje přirozeným vývojem k postupnému sjednocování, přesto takový vývoj jednotlivých národů zůstává vždy náchylný k nepřirozeným totalizačním zvratům. Tato náchylnost ke zvratům bude tím větší, čím většího sjednocení bude dosaženo. Proto se sjednocení národů a jejich mírové soužití nedá dosáhnout pouze tím, že by se lidé omezili na ryze přirozené prostředky, technicko-organizační, hospodářské, mocenské a vojenské. Přirozený proces sjednocování národů a růstu mírového soužití musí postupovat současně se sjednocením daným Boží milostí, v modlitbě očekávaným Božím lidem. A to vyžaduje osobní nasazení – veřejné vystoupení na, veřejná demonstrace, strhující zástupy. To se zde ovšem nekoná. Vedoucí církevní pohlaváři neznají a nemají zažité sociální učení církve, a k této zaviněné neznalosti se váže lenost a nevšímavost ke znamení doby, zbabělost a línost, což vylučuje důsledné odpovídání na znamení doby. Proto zde chybí znatelné výsledky.

Za takových okolnosti je v EU a ve světě opožděn, ne-li docela zablokován onen dobově vyžadovaný „koperníkovský převrat“ v chápání politické a vůbec společenské činnosti. Jde o to, nespokojovat se s tím, aby se jednalo ve stylu světa, a tím také aby se ze světa dobývalo nějaké zřízení zvenčí a navenek křesťanské, nýbrž nutno začít u sebe.

To je velký úkol především pro inteligenci, zejména křesťanskou inteligenci, kdo mají své místo v kultuře: pro kněze a řeholníky, pro umělce, pro vědce a filozofy, ale i pro všechny lidi dobré vůle, kteří tím, že se vyznačují jasným vědomím společenské odpovědnosti, připojují se jako mravní inteligence do kulturního výkvětu společnosti. Umělec se už nesmí uzavírat do svého umění pro umění, ale musí tvořit sdělné umění pro Krista a pro jeho vykoupený Boží lid. Inteligence se nesmí dopouštět zrady tím, že by se uzavírala do ulity svého poznání. Duchovní osoby, zejména jejich vedoucí činitelé musí vykročit z uzavřených zdí zastaralých návyků a pouhých slov, a ukázat světu nejen duchovní, ale i mravní prvenství Ježíše Krista. Jak praví sv.Bernard: „Běda nám, kteří svou duši máme v ústech! Běda nám, kteří ve slovech úplně pronášíme svého ducha, až se na nás hodí ten výrok komikův: Jsme plni děr a roztékáme se na všechny strany.“

Tady je nutno především od církevních pohlavárů vykonat velký kus práce ve svém srdci, prožít nové setkání s Ježíše Kristem v lidském nitru, začít samostatně myslet, žít a jednat v duchu radostné novozákonní zvěsti, a tak vnášet do společnosti život vnitřně křesťanský. Sv.Jan Pavel uvádí v článku 52 CA: „Je tedy zapotřebí velkého úsilí o vzájemné porozumění, o vzájemné poznání a o zvýšení citlivosti svědomí. to je vytoužená kultura, díky níž roste důvěra v lidskou výkonnost chudého.(CA, V,52)

K pěstování kulturní elity společnosti musí být ovšem vytvářeny vhodné podmínky. „K tomu je třeba chudému - ať jednotlivci nebo národu - nabídnout skutečně přijatelné podmínky. Vytvořit takové podmínky je úkolem státu, jakož i celosvětové spolupráce pro rozvoj. Přitom nejde jen o nějaké neúčinné jednání několika účastníků, kteří by chtěli vykonat dobrý skutek na cizí účet. „Znamená to také zříci se postavení zaručujících zisk a moc.“ Znamená to poznání skutečnosti, že nejnávratnější investice jsou investice do kultury. Jedině tam se totiž tvoří základy přesvědčivé důvody a podněty pro pokojné jednání jednotlivců i národů, pro mírové soužití a hospodářský rozvoj lidstva.

Maria, Matko Boží, přimlouvej se za nás, abychom na tomto díle pracovali a tak přispívali ke kultuře pokojného soužití v, lásce, odpouštění, a milosrdenství Božím!

Blahoslavená Panno, tvému vedení jsme všichni zasvěceni - už od doby, kdy Vykupitel svěřil tebe svému milému Janovi a Jana zase tobě. Přiveď nás ke svému božskému Synu. Vždyť právě ty „ve své mateřské lásce pečuješ o bratry svého Syna, kteří ještě putují v mnoha nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou dovedeni do šťastné vlasti.“ (Lumen gentium,62)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

20.

Encyklika Centesimus annus si všímá také toho, jak od druhé poloviny 20. století probíhá „velkolepý proces dekolonizace, jímž získaly četné země nezávislost a právo na sebeurčení.“ (CA,II,20)

Sv.Jan Pavel připomenul ve 20.článku, že tyto národy sice formálně dosáhly státní svrchovanosti, ale skutečnost byla jiná. Řekl, že  „ve skutečnosti zůstávají významné oblasti hospodářství stále v rukou zahraničních podniků, které nejsou ochotny zavázat se k rozvoji hostitelské země.“ Kromě toho těmto zemím „chyběly rámcové podmínky pro účinné a odpovědné řízení ekonomiky“, jakož i příslušní odborníci. Za této situace jim často přicházeli „na pomoc“ tzv. „poradci“. Tito lidé, přicházející z komunistických zemí pod záminkou odborného poradenství, bývali často pověřeni tím, aby navázali spojení s odpůrci stávající mladé, slabé vlády, organizovali jejich odboj, zneužívali místních národnostních třenic ke komunistickému převratu. Tak se to často dělo v Africe pod heslem Afrika Afričanům, ale také v Evropě.

Pokud jde o Evropu, její politická mapa se po II. světové válce pronikavě změnila. Evropa ztratila výsostné postavení. Dostala se do závislosti na dvou velmocech. Podle toho, jak si USA s SSSR na konferenci na Jaltě rozporcovaly Evropu na sféry svého vlivu, tak se její kontinent politicky rozdělil. Z Evropy, dříve aktivně zasahující do světového politického dění, se stala mnohem bezmocnější oblast. Těžiště moci se tu přesunulo hlavně na východ. Změnila se politická mapa světa. Sovětský svaz vyšel z II. světové války silnější a mocnější. Svými komunistickými frázemi totiž zachytil:

- vlnu všeslovansky zabarvené odezvy četných socialistů na velkoněmecký výboj za obou světových válek,

- budovatelské nadšení politicky zaostalých zemí, které získaly nezávislost po zhroucení tradiční koloniální soustavy v Asii, Africe aj.

Po dohodě mezi představiteli oběma světovými velmocemi fakticky nastalo zejména v Evropě komunistické budování nové koloniální soustavy zemí, které upadly do závislosti na východní velmoci. Tak po II. světové válce odpadlo od demokracie ke komunistickým državám 12 států, celkem 750 miliónů obyvatel. Když se však Čína a Albánie vymknuly ze sovětského poddanství, aby živořily v samostatném komunismu, pozbyl s nimi Sovětský svaz přes 650 mil. obyvatel.

Přesto komunisté dokázali do konce 20. století vtáhnout do oblasti svého přímého mocenského dosahu přes 226 miliónů obyvatel ve 13 državách o celkové rozloze 4.157 tisíc kilometrů čtverečních. Byly to Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, východní Německo, Rumunsko, Jugoslávie, Afganistán, Mongolsko, Korea, Vietnam, Kuba, jižní Jemen. Jakmile totiž komunistická velmoc ovládla „srdce Evropy“ - Československo, a pak i další evropské státy, zaměřila své rozpínání do zámoří. Jejich vliv byl dalekosáhlý. Vytvářeli pátou kolonu ve všech zemích z místních nespokojenců. Dodávali jim zbraně, aby pod vedením komunistických „poradců“ mohli při první příležitosti uchvátit moc v zemi. Tak ustavili nejeden policejní stát.

Ve srovnání s rozsahem této nové koloniální soustavy byl rozsah zbytků tradiční koloniální soustavy nepatrný: nedosahoval ani 12 miliónů obyvatel.

Sv.Jan Pavel ukázal na nesnáze mladé, křehké demokracie, se kterými měl český národ možnost seznamovat se déle než čtyřicet roků. Tato péče Jana Pavla II. byla obzvlášť pochopitelná, když koncem 20.století vyvážely obě světové velmoci do zaostalých národů, které ještě nedávno žily v kmenovém uspořádání, místo chleba, léků a vzdělanosti pouze zbraně a vojenští „poradci“. Tak byly tyto národy udržovány v závislosti na obou vyspělejších velmocech. Čas od času bývaly v zaostalých zemích vyprovokovány nějaké ozbrojené boje, na kterých si mohly obě vyspělé velmoci prakticky vyzkoušet své moderní prostředky ničení. Tak se proplétaly síly, které krvavě značkovaly dějiny 20. století. Většinou se to dělo zamaskovaným způsobem.

Rozpad komunistické velmoci před koncem 20. století dal lidstvu příležitost k zlepšení této situace. Přesto zůstávala Evropa na konci 20. století nejednotná, roztříštěná do vzájemně zápolících silových polí a bojišť, takže víc než kdy jindy potřebovala jednotu a soustředení sil. Rostoucí hospodářské sjednocování západních spotřebních demokracií Evropy působilo na východní Evropu jako magnet. Podmínilo to vytvoření volnějšího celoevropského sjednocení národů.

Výstavba evropského domu po stránce mocenské vyžadovala začlenění a přetvoření souboru poměrně soběstačných jednotek do organicky spjatého celku, do jehož politiky by každý přinášel svůj podíl. Lidské rodině však přirozeně nestačí, aby měla příbytek či dům nýbrž potřebuje domov. Lidská rodina potřebuje nejen střechu nad hlavou, ale také kulturní prostředí. A to platí také o celé Evropě.

Předpokladem opravdové evropské jednoty politické a hospodářské je tedy sjednocení lidských srdcí a myslí. Tento jednotící tmel mohl podle záměru sv.Jana Pavla vzejít z Velehradu jako programu, zosobňovaného svatým Cyrilem a svatým Metodějem. Tento úkol vybudování jednotné Evropy byl svěřen všem lidem dobré vůle, ale zejména křesťanů, zvláště katolíkům. Pod vedením sociálního učení Církve měli budovat skutečný mír a usilovat o všestranné vymoženosti pro všechny země, a to i pro ty zaostalé.

Zrada inteligence, zejména křesťanské inteligence, která nereflektovala na výzvy sv.Jana Pavla a nedokázala odpovědět na znamení doby, však v Evropě od začátku 21.století umožnila prosadit se nepřátelům Ježíše Krista a jeho svaté Církve. Místo zdravé integrace došlo ke vzniku nové totality, prostě nového donucovacího zřízení, spoutávajícího evropské národy do nové koloniální soustavy.

Kolik posměchu, stíhání, útisku a omezování přirozených lidských práv zakusili ojedinělí průkopníci, prorocky poukazující např.v týdeníku Světlo z Matice Cyrilometodějské v Olomouci na mobilizaci zednářských loží a ostatních nepřátel Církve v Evropě po rozpadu komunistické soustavy. Pronásledování se často dělo v masmédiích, a to i v křesťanských masmédiích, kde působili bývalí estébáci. Mnozí vedoucí činitelé české katolické církve osobně vyhazovali týdeník Světlo z kostelů a všemožně zabraňovali jeho šíření v kostele. Každou chvíli byl šéfredaktor Světla, statečný bratr Josef Vlček v ohrožení, že olomoucký arcibiskup odebere týdeníku Světlo církevní souhlas. Také přispívatelé a redaktoři Světla, jako ing.Lubomír Štula, Dr.Radomír Malý a další byli stíháni veličinami české katolické církve a byl jim stěžován akademický růst a znemožňováno jejich akademické působení. Tak byla vedena v post-komunistické době v české katolické církvi nová normalizace proti domnělé nebezpečné polarizaci v Církvi. Tohle se dělo v 21.století, kdy už vláda komunismu dávno skončila, tedy v naší fešácké spotřební demokracii. Do vedení české katolické církve jakož i akademických senátů teologických fakult pronikli společně s bývalými agenty StB také členové zednářských lóží.

Začali zhoubně pracovat přes školství, přes masmédia, takže vliv zednářů a nepřátel Krista Církve rostl. Třebaže jsme měli křesťanský rozhlas a televizi, jejich osvětové působení zklamalo. Tato masmédia nekriticky přejímala zprávy hlavně ze světských kruhů a tak se přidržovala oficiálního směru bezbožné masmediální prádelny lidských mozků. Jinak se v duchovní rovině přidržovala spíše nižší úrovně obecenstva, zvyšované ojedinělými pořady, a vyhovovala jeho nižšímu vkusu tak, aby snáze dosáhla jeho hmotné podpory.

Sv.Jan Pavel si přál, abychom si stále hlouběji osvojovali sociální učení Církve tak, jak je vyjádřeno v písemných dokumentech, šířili je a uváděli v život. Šíření encyklik a projevů sv.Jana Pavla bylo u nás v  bezbožné demokracii, šířící se od konce 20.století, znesnadňováno, ba i vylučováno, a právě díky týdeníku Světlo se dostávaly na veřejnost na pokračování encykliky sv.Jana Pavla.

Když sv,Jan Pavel navštívil Velehrad a zasvětil český a slovenský národ Panně Marii, tehdy pronesl politik Václav Klaus jedovatou poznámku: Kdo se ho o to prosil?

Ukázalo se, že mnohý přední český politik neměl ani žádné povědomí o nějakém Velehradě, natož pak o významu duchovního Velehradu pro novou Evropu. To už je potom věc nás, Božích dětí, nakolik jsme tuto záležitost, zdůrazňovanou sv.Janem Pavlem dovedli předávat na školách a v masmédiích. Odsud vede přímá cesta nás, Božích dětí, a našich duchovních celebrit k pokání, postu a modlitbám v ústraní

Díky nebeským přímluvám Panny Marie Fatimské a modlitbám a obětem sv.Jana Pavla a mnoha věrných křesťanů se Rusko po rozpadu SSSR a jeho držav vrátilo ke Kristu. Díky tomu se byly v Rusku obnoveny kostely a kláštery a rychle naplněny věřícím lidem. Ruský národ se vydal na obtížnou cestu demokratizace, aniž by slepě kopíroval zpuchřelé a zprofanované vzory západní spotřební demokracie, kterou sv.Jan Pavel při návštěvě USA výstižně nazval civilizací smrti.

Naopak ve státech Evropské unie, tedy také českém a slovenském národě, jakož i v Polsku a jiných bývalých komunistických zemích se do roku 2015 nebezpečně rozšířila bezbožná demokracie. Ve skutečnosti se tu demokracie zvrhla v demagogii a mediokracii. Ještě před koncem 20.století vypuklo dravé tažení zednářů a ostatních nepřátel Ježíše Krista a jeho Církve k rozvrácení manželství a rodiny, k rozbujení homosexualistické ideologie, k rozšíření tajnými službami západní demokracie plánovitě řízených ohnisek války na mnoha místech světa – nesoucích označení světový terorismus, arabské jaro, islámský stát. Tohle všechno usnadnila zrada inteligence, zejména inteligence křesťanské, kde církevní pohlaváři od začátku ignorovali výzvy sv.Jana Pavla, neprovedli žádnou evangelizaci nově se ustavující Evropy a tak připravily duchovní vakuum pro rozbujení eurofašismu.

V prostředí těchto překotných změn rostlo nebezpečí, aby se neroznítilo nějaké ohnisko nenávisti, napětí a nepokojů. V zemích, kde byly za komunismu násilím umlčovány různé nedořešené otázky národnostní, nyní tato napětí naplno propukalo. Bylo to patrné třeba v Chorvatsku, ba v celém tom měkkém podbřišku Evropy, jak to kdysi nazýval Winston Churchill. Když se tyto jižní národy zdráhaly předložit své podceněné ekonomiky na stříbrném podnose západním podnikatelům, jako se to stalo v Československu, tak se tajné služby západních demokracií přičinily o výbuch národnostních nepokojů a občanské války v těchto choulostivých místech Evropy. Těchto napjatých poměrů tam ještě zlovolně zneužívali ti, kterým pokojný a samostatný rozvoj evropských národů nebyl vhod.

Sv.Jan Pavel řekl v 56.článku Centesimus annus: „Hrozí nebezpečí, že představitelé západních zemí budou v tomto ztroskotání jednostranně spatřovat vítězství svého hospodářského systému a nebudou se starat o uskutečňování potřebných oprav svých soustav.“ (Centesimus annus, VI, 56)

A přitom každý, kdo zná něco z dějin, tak ví, že tento bezbožný socialismus a komunismus vzešel právě z výstředností kapitalismu jako tupá odezva na jeho zlořády. Sovětský komunismus podobně jako hitlerovský nacismus nebo Mussoliniho fašismus vzešel právě z bezmezné západní demokracie, která ho usnadnila svým kapitalismem. Dnes se znovu v mnoha oblastech našeho společenského života prosazuje návrat ke kapitalismu, a to stejně bezuzdnému a nepoučenému tím, co už zde jednou napáchal.

Bezbožná demokracie je nová cesta k zotročení národů

 

O tom, jak velké opravy vyžaduje sociální myšlení, oslavující bezbožnou demokracii, upínající se jenom na volný trh a bezmeznou vládu peněz, svědčí strašlivé společenské poměry v jižních oblastech naší planety. Národy „se tam nalézají více než kdy dříve v hrozně bídném postavení, jež je každým dnem vážnější.“ (CA,56) Hospodářsky vyspělejší národy světa ve svých společenských vědách a sociální filozofii nedošli ještě k pojmu láska k bližnímu - k jednotlivci i národu. Blahobyt, který přináší jejich demokracie, je blahobytem jen pro někoho: je blahobytem pouze pro ty, kdo jsou uvnitř daného státu, a přitom nejsou ani chudí, ani nemocní, ani staří, apod. Těm, kdo umírají hladem v Africe, ve střední a jižní Americe, v jižní Asii, je takový blahobyt nedostupný. Proto řada těch věhlasných veličin na stovkách a stovkách univerzit v USA a v jiných vyspělých demokraciích stojí dnes před prvořadým úkolem opravit vlastní společenské vědy a sociální filozofii. Jinak by se na ně hodil ten Ježíšův výrok o trámu v oku pokrytce. (Mt,7,3-5)

Zatímco Varšavský pakt a jeho vojska jako prostředek šíření a upevňování moci SSSR v jeho někdejších državách byly zrušeny už v roce 1991, Severotlantický pakt v 21.století nadále přežívá, aby se tento mnohonárodní mocensko-vojenský brontosaurus prodíral dál světem. Je to nástroj budování nové koloniální soustavy vedené USA. NATO je nástroj šíření bezbožné spotřební demokracie a lidskoprávní ideologie, kde přirozených lidských práv zneužívá k podvracení pokojného soužití různých národů a vyvolávání národnostních třenic a nábožensky zabarvených válek.

Jako se ve 20.stol snažil SSSR šířit ruský model socialismu do všech zemí, kde byl podněcován národně osvobozenecký boj, tak si od konce20.století počíná postaru bezbožná spotřební demokracie, jako by jedině tento model demokracie byl pravý a vhodný pro všechny národy světa.

Násilné probíjení vzorů spotřební demokracie  do prostředí, kde odedávna pokojně vládlo kmenové uspořádání.

Vlády v Evropě se od začátku 21.století zmocnila mocenská elita, složená z  vojenských pohlavárů Severoatlantického paktu v čele s americkými khaki-mozky, dále z finančních magnátů z Mezinárodního měnového fondu a dalších bankovních konsorcií, a z hrstky profesionálních politiků velkoněmeckého zabarvení. Tato mocenská elita udržuje penězi, zbraněmi, lidskoprávní ideologií a strachem a dezorientací masmediální prádelnou lidských mozků bývalé komunistické země společně se státy na Jihu Evropy na nižší úrovni, aby komandování zfašizované Evropy vydrželo déle v rukou blahobytnějšího Severu v čele s velkoněmeckým diktátem.

Zchytrale přitom kalkulovaly s masmediálně zneužívanou nenávistí a strachem vůči Rusku, přežívající z 20.století, kdy se Sovětský svaz choval dobyvačně a vykořisťovatelsky vůči svým někdejším državám. Kromě toho tomu protiruskému tažení dodnes nahrává velkoněmecký duch, který se zdráhá připustit, že by snad v demokratickém Rusku měl přibýt další kohout na eurofašistickém smetišti.

Každému je třeba připomenout slova Lva XIII. v závěru encykliky Rerum novarum: „Každý ať se dá do své úlohy a to co nejrychleji, aby se choroba již tak dost rozbujelá nestala nevyléčitelnou tím, že se léčba odkládá! A především Církev zde nesmí zanedbat své povinnosti!“ (RN,45) Církev nesmí zanedbat péči o člověka, jinak by se zpronevěřila Kristovu odkazu. Vždyť vyznáváme, že On pro nás a naši spásu sestoupil z nebe. Každý z nás může a má přispět k společenskému úkolu Církve         svým dílem.

Je třeba prosit o dělníky na této vinici Páně. Modleme se spolu se sv. Kateřinou Sienskou:

Věčný Bože, neproniknutelné, věčné božství, ve tvém světle vidíme SVĚTLO - -

Jak úzké je spojení tebe, Stvořiteli, s tvory a tvorů s tebou, náš Tvůrče! Poutem lásky jsi je svázal a svým světlem jsi je osvítil. Proto jim stačí, aby otevřeli oko rozumu s touhou poznat tebe, neboť SVĚTLO vždy přichází do duše, která otevře dveře vůle. Čeká u dveří duše ihned, jak je otevřeme, vchází jako slunce, které dopadá na zavřené okno a vstupuje do otevírajícího se domu.

Rozšiř tedy, Bože, toto SVĚTLO, prosíme tě pokorně na všechny rozumné bytosti. Sešli světlo slepým, aby ve tvém SVĚTLE poznali PRAVDU a tebe si zamilovali.

Prosíme tě také za všechny kněze a řeholníky. Osviť je svým SVĚTLEM, zbav je každé nedokonalosti, aby pracovali opravdově ve tvé zahradě, na níž jsi je učinil dělníky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

21.

Při rozboru významného roku 1989 odhalil sv.Jan Pavel v 25. článku encykliky Centesimus annus skutečnost, že představitelé komunistického donucovacího režimu už nemohli zůstat na svých místech kvůli všestrannému odporu lidu vůči tomu, co udělali z politiky: „ve jménu politického realismu chtěli z politiky vypudit právo a morálku(Centesimus annus, 25)

Oni sice měli ´právo´, ale svoje ´právo´, přesněji řečeno ´rudé právo´. Ovšem právo nesmí být jenom ´rudé´. Právo musí být dopřáno každému člověku. Nejen, aby bylo pro někoho, kdo si osoboval místo na výsluní politické moci, kdežto druzí - byli vlastně zbavováni práva. Jedni si osobovali označení ´revoluční předvoj dělnické třídy´, a na základě toho se domáhají všech možných práv a výsad, na které ostatní, včetně samotných dělníků, jejichž jména se k tomu zneužívá, vůbec nedosahovali.

Ovšem samo označení ´třída´ bylo něco, co se vztahovalo k části společnosti, a nikoli ke všem lidem. Je pochopitelné, že ti, kterým byla upírána přirozená lidská práva, se ptali: ´Copak my nejsme lidé? Jsme snad lidé nějaké druhé kategorie, méněcenní? To je přece proti základní myšlence lidských práv. Názor o ´vedoucí úloze komunistické strany´, a jeho následné provádění znamenalo porušování práva, a nejenom práva, ale také morálky, a to všelidské morálky. Ovšem nikoli té jejich ´komunistické morálky´: když se podle ní dopustil člověk s rudou legitimací nějakého zločinu, tak se mu nic nestalo, anebo se mu stalo méně, než každému jinému. Naopak některé doklady nemorálního způsobu života, jako byl alkoholismus nebo nevěra, byly v komunistickém zřízení podnětem k povyšování někoho na vedoucí místa. A mnohé jiné věci byly u ´soudruhů´ nejen přehlíženy, ale dokonce vyzdvihovány jako projevy ´komunistické morálky´.

Význam roku 1989 byl v tom, že ti, kdo se ozvali proti tomuto nespravedlivému a nemorálnímu stavu věcí, byli stateční k tomu, aby pozdvihli svůj hlas na obranu přirozených práv, patřících každému, a dále, že se neuchýlili k násilí. Měli jsme v tom směru dějinnou zkušenost - také v roce 1968 šli proti nám s vojsky, s tanky. Také v roce 1989 stála u nás vojska naše i armády Varšavského paktu. Avšak lidé, kteří vyšli do ulic, aby demonstrovali proti komunistickému donucovacímu zřízení, většinou spíše násilí trpěli, než aby násilí způsobovali. Vzpomeňme si na to, jak mladí demonstranti předávali květiny policistům, třebaže ti, krytí štíty a bílými přilbami, použili vzápětí násilí. Dodnes nevíme, zda ohlášené oběti na životech, byly skutečné, a jak byly velké. Dost možná, že toto mlčení o některých obětech bylo odůvodněno tím, aby to nevzbudilo vlnu násilí, vybíjejícího se na komunistech. Tím se mohl snáze uskutečnit onen „zázrak míru“. Sv.Jan Pavel řekl: „Tím, že člověk připojí své utrpení za pravdu a svobodu k utrpení Ježíše Krista na kříži, je schopen uskutečnit zázrak míru a rozpoznat úzkou cestu mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje.“ (CA, 25)

Když se při výročí pádu komunismu obírají těmi událostmi různí pamětníci, tak většinou zanedbávají onen neviditelný duchovní činitel. Zosobňuje nám ho sv.Anežka česká. Svými modlitbami a oběťmi už kdysi zachránila český národ od bratrovražedné občanské války. Tehdy se mladistvý markrabě Přemysl vzepřel proti svému otci, králi Václavovi. Díky přímluvám a obětem svaté Anežky a sv.Zdislavy byl nesvár občanské války zažehnán pokojnými prostředky tehdy, ale i v roce 1989. 

Velkou roli v tom sehrál svým rozhodným postojem a vystoupením také ctihodný František kardinál Tomášek. Jeho působení bylo nepřáteli Krista a Církve záměrně utajováno nebo zlehčováno. Tak třeba Tomáš Halík, nositel vyznamenání a ocenění Tempeltonovy nadace, tvrdil: Když jsme přišli na arcibiskupství, našli jsme tam zlomeného člověka. Bůh buď veleben za to, že počínání kardinála Františka Tomáška a jeho vystoupení mluví samo za sebe.

Kardinál Tomášek vytyčil úkol desetileté duchovní obnovy Československa. Úkol vytyčený proces duchovní obnovy byl svěřen panu Tomáši Halíkovi. Desetiletí duchovní obnovy Československa skončilo několika honosnými proklamacemi a frázemi. Důsledná duchovní obnova však nenastala.

Zklamali jsme jako pastýři i jako inteligence. Na tuto zradu inteligence doplatili Čechoslováci rozpadem Československa, zavlečením obou národů do Severotlantického paktu, osvojením si bezbožné konzumní demokracie, uvázli jsme v demagogii  a mediokracii.

Kdysi položil někdo Gándhímu otázku: Vy jste mohl používat nenásilný odpor proti Angličanům, kteří jsou vyspělý kulturní národ. Ale jak byste to chtěl uplatňovat proti nacismu? Dovedete si představit, kolik by to stálo obětí? A Gándhí na to odpověděl: A bylo jich snad méně, když vypukla válka? Určitě by k tolika obětem nedošlo. A nakonec by museli ustoupit.

Konečně si připomeňme poměry v naší vlasti. Za války nacisté věděli, že s nimi národ nesouhlasí. Mnoho lidí bylo skutečně popraveno a ještě víc jich bylo umučeno v koncentračních táborech. Ale kdybychom se postavili se zbraní, tak by měli důvod, aby národ úplně vyhladili. Je známo, že partyzáni způsobili často více škody vlastnímu národu, než užitku. To byly spíše jen akce, aby se později mohlo tvrdit: My jsme tam také byli. Anebo, a to se také nejednou stávalo, že sami němečtí nacisté provokatérsky předstírali partyzánské akce. Sotva strhli lidi k různým neuváženostem, lidé na to vzápětí krutě dopláceli. To je velmi zajímavé poučení. Proto Sv.Jan Pavel řekl: „Násilí si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje.“

Bylo zapotřebí statečnosti, ale ještě víc statečnosti bylo zapotřebí k tomu, aby člověk vystoupil proti nepříteli a přesto aby vůči němu nepozdvihl zbraň.

Když se nacisté vysmívali křesťanům, že učí zbabělosti, odpověděl Pius XI.: „Pokora v duchu evangelia a modlitba o Boží milost se mohou dokonale spojit se sebeúctou, se sebedůvěrou, s hrdinstvím. Kristova Církev ve všech dobách až dodnes zahrnuje více vyznavačů a mučedníků než kterýkoli jiný morální celek. Nepotřebuje se se proto od nikoho poučovat o hrdinství citů a činů.“ (MIT BRENNENDER SORGE) Cílem křesťanské naděje ovšem není velikost člověka, nýbrž velikost Boží. Ježto se křesťanská naděje nabízí všem, je přirozená šlechetnost pouhé elity nahrazena v křesťanství šlechetností vykoupených, a to už není jenom jalové řečnění o tom, že pravda a láska zvítězí, nýbrž je to divinismus.

Bůh stvořil člověka svobodného. Člověk tedy přirozeně nesnáší to, když je mu prostor jeho svobody někým zvenčí svévolně upírán. Společenský život se pak postupně rozpadá. Člověka přestane všechno bavit a snaží se utéci. Když například nebylo na komunistických schůzích svobody, tak si mnohý člověk řekl: Já na ty schůze vůbec nebudu chodit. A také to nebylo vždycky nejlepší řešení. V Československu působila třeba Lidová strana, jenže kolik tam bylo vnucených a nařízených vlivů! Tehdy mnozí lidé řekli: Já s nimi nechci mít nic společného. To bylo někdy na místě, ale jindy bylo možná vhodnější pokusit se aspoň s omezenými možnostmi jednat. Někteří si potom řekli: Když to vzdáme, tak oni tuhle stranu budou dál udržovat jako kamufláž opozice, a dosadí si do ní čistě jen své agenty. Proto musíme v něčem udělat kompromis, ale pak musíme dělat něco opravdového.

Kdo se domnívá, že se v politickém životě demokracie obejde něco bez kompromisů, je idealista. Brzy ho budou ostatní zneužívat. Je však nesporné, že v demokracii je té politické svobody více, než bylo v nacistickém Německu nebo v komunistickém Československu. Jenže naprostá svoboda není ani v demokracii.

To není jen otázka zapojení se v politické straně, nýbrž každého veřejného působení. Potom se ta věc týkala třeba i duchovních osob. Ty měly vyhlásit v kostele pastýřské listy. Někteří to vyhlásili, třebaže věděli, že neobsahují jenom učení církve, ale že jsou tam také věci nadiktované, vnucené. Jiní to nevyhlásili, protože odmítli přistupovat na kompromis. Zanedlouho přišli o státní souhlas k výkonu kněžské služby. Jejich věřící obec přišla o toho, kdo jim mohl veřejně sloužit a podávat Nejsvětější Svátost. Takže to někdy býval těžký boj, jak podat věřícím takový pastýřský list, a nedostat se do otevřeného sporu s mocí a se svým svědomím. Člověk se totiž nesmí úplně všeho vzdát. Musí se otevřeně postavit tomu, co se vnucuje, ovšem nenásilně. Vyjádřil své vnitřní přesvědčení třeba už tím, že šel do kostela. I to se sledovalo. Třebaže to nemělo za následek okamžité stíhání, někde se to zapisovalo, aby to jednou mohlo být použito proti člověku. Oni však chtěli dosáhnout zastrašení lidí a jejich vytlačení z veřejného života. Je tedy třeba brát v úvahu realitu člověka, tvora nadaného svobodou.

V mediokracii, která v 2.desetiletí 21.století ovládla Evropu a zvrátila její sjednocující zaměření v křečovitou totalizaci, se křesťané ocitli ve slepé uličce. Pokud chtějí veřejně působit, tak musejí vyznávat místo Desatera a evangelia hlavní dokumenty eurofašistické totality a svůj oltář hledat ve Strasburgu místo v Římě. Ústy často zůstávají v Římě, srdcem však ve strasburském Babylonu.

Pozoruhodným darem sv.Jana Pavla II. bylo, že tak se jako dokázal rozhodným způsobem vyjádřit k důležitým společenským otázkám své doby, když bylo potřeba jeho důrazného vystoupení, tak zase dokázal snadno přejít k přístupu velmi jemnému, citlivě rozlišujícímu, a vpravdě otcovskému. Je to patrné třeba i v 58. článku encykliky Centesimus annus. Na světě je totiž mnoho nespravedlnosti. A důsledky těchto nespravedlností jsou nebezpečné. Už to nejsou jen ostnaté dráty a namířené bodáky.

Díky Bohu a přímluvám sv. Anežky a svaté Zdislavy postupně už ostnaté dráty a nelidské věznice z naší vlasti i z jiných zemí Evropy zmizely. Zůstaly však nové koncentráky jako Guantanámo, které si nechávají mladé evropské demokracie zřizovat americkou spotřební demokracií na svém území. Zůstávají ještě jiné železné opony a přehrady mezi národy. To jsou přehrady hospodářských výsad a výhod, které světové monopoly žárlivě střeží. Kdo odstraní tyto překážky sblížení mezi národy? Jak to vyřešit?

Sv.Jan Pavel si byl vědom toho, že „v této oblasti toho ještě zbývá mnoho vykonat“. Rozhodně na to nestačí jednotlivec, ať už člověk, národ nebo stát, i kdyby byl sebesilnější. Lze si přitom všimnout procesu drobení společnosti na menší, národní celky. Někdo si totiž myslí, že když se vytvoří malý, nezávislý útvar, tak se tím spíše uhájí právo na sebeurčení. Omyl! Kde je totiž bída ve větším celku, tam bude i v jeho jednotlivých částech. Ten pes je zakopán jinde.

Musíme se učit hodnotit takové záležitosti z širšího hlediska. Když Sv.Jan Pavel pojednával o mezinárodních bankách, které uznávají pouze někoho, a je to velmi obtížné, než přiberou někoho dalšího, tak se dotkl samého jádra té otázky.

Sv.Jan Pavel pronesl významný návrh na vytvoření „účinné mezinárodní kontrolní a řídící zařízení, které by zaměřovaly hospodářství na obecné blaho“, a tedy nejenom na blahobyt některých velmocí nebo mocenských seskupení. To je cesta k prolomení neviditelných ostnatých drátů spletených z různých zájmových pletich a spiknutí nejrůznějších hospodářských chobotnic.

Z různých hospodářských oblastí, ve kterých by se mělo projevovat působení mezinárodního řídícího zařízení, si lze všimnout třeba pohybu pracovních sil, a s tím souvisejícího přistěhovalectví.

Hlavním hospodářským činitelem pohybu lidí ze zaměstnání do zaměstnání jsou rozdíly v počtu pracovních příležitostí mezi odvětvími, ale i státy. To může znamenat, že vzniká buď zvlášť mnoho volných míst v nové oblasti, nebo že ve starých oblastech jsou špatné vyhlídky. Tak třeba ti, kdo odcházejí ze zemědělství za prací do měst, jsou většinou mladí lidé, kteří nevidí na venkově příležitost k tomu, že by se stali samostatnými podnikateli. Vysoké mzdy v nějaké oblasti nemají velkou přitažlivost, pokud v té oblasti nevznikají současně nové pracovní příležitosti.

Pokud jde o pohyb pracovních sil v evropském měřítku, ukázalo se, že ve druhé polovině 20. století se zaměstnávání cizích dělníků v evropských státech přísně kontrolovalo. Tehdy rostl pohyb dělníků z Jihu (Italů, Řeků, Španělů, Turků aj.) na Sever (do Švýcarska, Belgie, Francie, Německa a Rakouska). Tyhle pohyby pracovních sil pomáhaly vytvářet evropský trh práce. Vystěhovalectví zvyšovalo mzdy v okolí Středozemního moře a přistěhovalectví je udržovalo na nízké úrovni na Severu.

Od konce 20. století se jistý usměrňovaný pohyb pracovních sil z Jihu na Sever začal závažněji protínat příčným pohybem z Východu na Západ. Málokterým vystěhovalcům se dostalo patřičného přijetí. Státy, které si příliv přistěhovalců ještě přály, obvykle kladly své zvláštní požadavky - přijímají lidi mladé, zdravé, vzdělané, se znalostí jazyka. Jednotlivé státy se přitom chovaly krajně odměřeně, a také samotný mezinárodní evropský trh práce, zavedený na proud pracovních sil, plynoucí z Jihu na Sever, se nyní bránily těmto změnám.

Potom však následovalo americkými tajnými službami řízená podvratná činnost ve státech východní Evropy, Blízkého Východu a severní Afriky. Výsledkem byla vlna terorismu, tzv. arabské jaro a islámský stát, a vlastně rozpoutání občanských a národnostních válek, a následná obrovská vlna emigrace zejména z Blízkého Východu a Afriky, zasahující Evropu od slabého chudšího Jihu a tlačící se na Sever, který skýtá blahobytnější vyhlídky. Uměle pěstovaný terorismus a místní války způsobují úplné mezikontinentální stěhování národů.

Sociální učení Církve doporučuje otevřenou náruč pro všechny trpící a bloudící cizince. To by nadlouho zabrzdilo hospodářský rozvoj Evropy, což zaoceánská spotřební demokracie uvítala. Na druhé straně samotný rozum říká, že příchozí z jižních krajů nemohou vůbec obstát v drsnějších klimatických podmínkách Evropy ani se tu uplatnit. Tak se nabízejí návrhy budovat nová střediska pro migrující zástupy přímo na území jejich klimaticky snesitelných oblastí. Na tom by se však měla náležitě podílet ta spotřební demokracie, která si dovolila tyto hrátky s ohněm v cizích zemích jako prostředek svého ustáleného a vyrovnaného blahobytného růstu. Každopádně se tady se otevírá cesta pro střízlivý kompromis.

Ovšem ani na úrovni státní, ani v mezinárodním měřítku nebude ničeho dosaženo, pokud se k těmto vnějším zařízením nepřipojí odhodlaný a přesvědčený osobní postoj člověka. Toho může být dosaženo jedině duchovním růstem každého jedince - člověka i národa s Ježíšem Kristem a jeho církví, růstem v lidskosti a v přátelství s Bohem. Nepůjde to bez osobního nasazení každého jedince - člověka, národa, státu i mezinárodního společenství.

Pokud někdo neví, jakým zvláštním způsobem by se měl právě on zapojit do tohoto celosvětového úsilí, pak Panna Maria mu sama poskytuje návod, pokud nás uprostřed spotřební demokracie vyzývá k postu ve středu a v pátek. Když se totiž člověk takto alespoň na pár dnů v týdnu přiblíží k zaostalým národům v tom, co je jim nejvlastnější - hlad, pak se lépe přesvědčí o správnosti toho, k čemu vyzýval sv.Jan Pavel v 58.článku Centesimus annus: „Nejde pouze o to, dávat z přebytku, nýbrž otevřít celým národům přístup do oblasti hospodářského a lidského rozvoje, z níž jsou vyčleňovány nebo vylučovány.(CA,58)

Maria, Matko Boží, pomáhej nám, abychom byli stateční, ale nikdy abychom se neuchylovali k násilí vůči svému okolí.  Přimlouvej se za nás, abychom sami uskutečňovali svobodu, ale také si vážili svobody u každého člověka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

22.

Sociální učení Církve nás vede k chápání společnosti nejen jako souboru zvěcnělých vztahů, zařízení a procesů, ale především jako to, co přirozeně vychází z člověka a má v člověku smysl. Proto je pro křesťanské chápání společnosti důležité vycházet od člověka, jaký skutečně je, a nikoli od nějakých iluzí nebo předsudků o člověku. Kdyby někdo tvrdil, že změní něco v lidském okolí, a pak nastane ráj, věčný mír, a jiné věci, tak je snílek a vymýšlí utopii.

Stejný snílek a fantasta je ten, kdo tvrdí – stačí, když se něco samovolně změnilo ve hvězdách kolem nás, a všechno lidské, včetně společnosti se změní k dobrému. Taková je utopie New Age, které se koncem 20.století oddávali mnozí „sametoví revolucionáři.

Samozřejmě je správné přehodnocovat své zastaralé názory. Je na místě stále znovu a znovu usilovat o zdokonalení společnosti. Avšak tvrdit: Tady se změnilo něco v lidském okolí (např. bylo zrušeno soukromé vlastnictví´, nebo jsme se dostali z vlivu souhvězdí ryby do vlivu souhvězdí Vodnáře) a teď se dostaví věčný mír a sbratření lidí, a jiné věci, to je vyložený nesmysl. To nám potvrzují dějiny. V Sovětském svazu se snažili budovat takový ráj déle než sedmdesát let. Nakonec upadli do hrozné zaostalosti. Zatímco před říjnovou revolucí zásobilo Rusko Evropu obilím, SSSR se ve 20.stol.už neobešlo bez dovozu obilí.

Uvažovat takto scestně o společnosti a člověku a podle toho jednat, bylo čím dál tím nebezpečnější. A zejména pokud by se vybrala jedna skupina lidí - národ, třída, rasa, o nich by se tvrdilo: Tito jsou vyvolení. Ti mají všechna práva. Ostatní musíme vymést ze světa.

Sv.Jan Pavel uvedl v 25.článku Centesimus annus, že „realitu člověka nám pomáhá pochopit učení, podle něhož člověk stvořený k svobodě nese v sobě ránu prvotního hříchu, která ho neustále nutká ke zlu, takže potřebuje vykoupení. Člověk míří k dobru, je však schopen i zlého. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet.“ (Centesimuzs annus,III,25)

Sociální učení Církve  vychází ze stvoření a vykoupení člověka. Proto uznává společensky založeného člověka nejen jako obraz k podobě Boha - Stvořitele, ale také jako tvora vykoupeného Ježíšem Kristem: jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem Božího království. To všechno křesťan uznává, ale to neznamená, že by podléhal nějakému idealismu. Křesťan musí být realista. A proto v sociálním učení Církve soustavně sleduje také antisociální a kulturně ničivý účinek hříchu a jeho následků; přitom nepodceňuje ani historicko-teologický význam učení o Antikristu - jako osobní světové velmoci, a o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Ježíšem Kristem.

Proto sociální učení Církve  objasňuje úchylnost každého sociálního utopismu. (SK 1,6)

Stále se znovu se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Americký filozof Michael Nowak s vážnou tváří představoval americkou spotřební demokracii jako samo Boží království či pozemský ráj. Křesťan dobře ví, že před Posledním soudem žádný ráj nebude, navzdory všem falešným prorokům. Ani nejhorlivější průkopníci nedokázali zřídit a udržet trvalý a dokonalý křesťanský řád, protože celý svět je v moci Zlého. (I J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád stavu naplnění, nýbrž všechno to bude naplněno a řízeno navracejícím se Ježíšem Kristem. (Rím 3,6)

Technický a hospodářský pokrok nepřipravují přímo „nové nebe a novou zemi“.(ZJ 21,1) Pravý pokrok se děje spíše řízením víry, lásky a naděje. Uchovávání čili tradice a kráčení kupředu čili pokrok chápejme ne jako protiklady, nýbrž jako dva základní postoje člověka k životu. Z toho, co zůstává z minulosti, je pouze něco hodné uchování. V mnoha směrech existuje odůvodněné opuštění všeho dosavadního. Tady je na místě návrat ke kořenům. Tyto kořeny jsou pro nás a pro každého Evropana zejména na velkomoravském Velehradě, kde působili svatí Cyril a Metoděj.

Současní utopisté, snící ve smyslu hnutí New Age (Nová doba), podléhají názoru chiliastů. Ti tvrdili, že na konci tisíciletí se musí přihodit něco velkého. K tomu jim nahrávají astrologové. Ti zase tvrdí, že končí období, kdy světové dějiny podléhaly hvězdné konstelaci ve znamení Ryby, a začínají podléhat hvězdné konstelaci ve znamení Vodnáře. Tak prý zavládne světový mír a sbratření všech národů. Lidé tomu mají jen trošku pomoci: hlavně zbavit vlivu Církev jako tu, která prý představuje období působnosti Ryby. Nějak přitom smíchali znamení Ryby s řeckým názvem ryby (ICHTHYOS), užívané v symbolice umění ve smyslu Ježíše Krista.

Pro křesťana není cílem jeho snažení ani pozemský blahobyt, ani nové velkolepé zkrášlování okolní společnosti a životního prostředí, nýbrž takový sociální řád, ve kterém člověk může co nejlépe plnit Boží vůli a důstojně žít jako dědic božského odkazu Ježíše Krista. Musíme odmítnout jak sociální utopismus, tak i spiritualistická křesťanská ghetta, kde by byli všichni donucováni ke klášternímu způsobu života. Takové jednostranně spiritualistické křesťanství by upíralo hodnotu křesťanské víře ve společnosti a kultuře. Vlastně by ponechávalo svět jeho náhodným vlivům.

Víra v to, co přichází, nás neodvrací od světa. Naopak nás činí vnitřně tak odpoutanými, takže dokážeme silou víry vtisknout správný tvar pozemské skutečnosti. Co člověku pomůže, kdyby měl ten nejdokonalejší projekt nějaké budovy, ale chyběli by zde schopní dělníci a dokonce někdy správné místo pro stavbu. Všechno je to v tom projektu dobře navrženo, ale skutečnost je jiná. Samotný terén by bylo třeba zpevnit. Každý ví, že příprava staveniště a vybudování celé potřebné inženýrské sítě, je daleko nákladnější, než se to zdá u zeleného stolu. A když správně nepochopíme danou realitu, a myslíme si, že každý náš další krok povede od jednoho úspěchu ke druhému, dopouštíme se hned od počátku hrubé chyby. Je nutno uznat jeden fakt: totiž člověk stále zůstává člověkem i s jeho špatnými sklony.

Jeden vcelku inteligentní člověk mi řekl: Ale ono to hnutí New Age, i když víme, že je to utopie, má přece jen něco do sebe. Mladí lidé se nadchnou pro nějakou velkou věc, a i když se v praxi zklamou, přesto až dospějí, tak v nich něco z toho zůstane; a oni toho pak část uskuteční, až dosáhnou v politice nějaké moci.

Možná, že ano, a taky možná, že ne. Možná zatrpknou a už nikdy o veřejný život ani nezavadí, ba stanou se masou, podvolující se diktátorům. A možná, že svou utopií strhnou svět do nějaké války, místo, aby ho přivedli k věčnému míru. Vždyť takový názor znamená lehkomyslné zacházení s mládeží. Jakoby někdo řekl o Rusku: Ale vždyť ten národ byl politicky mladý a tak se potřeboval trochu otrkat, aby politicky dospěl. Tohle sedmdesátileté otrkávání se Ruska v rámci komunistického pokusnictví stálo Sovětský svaz na sto milionů lidských životů, obětovaných ve válkách, revolucích a umučených v gulacích. A když měl být SSSR politicky dospělý, zjistilo se, že závisí na ostatním světě i ve výrobě chleba, který se za carských dob naopak vyvážel z Ruska.

Společenský vývoj nepostupuje skoky, nýbrž organicky, ponenáhlu. To znamená každodenní mravenčí práci svobodně smýšlejících a jednajících lidí, a ne namlouvat lidem: Teď se musí chvíli dělat velký revoluční skok směrem ke spotřební demokracii, a potom nastane ráj, věčný mír a blahobyt. To je nesmysl! Kolikrát už to bylo lidem nalháváno. Sv.Jana Pavel řekl v 25 článku Centesimus annus: „Žádná politická společnost se nesmí zaměňovat s nebeským královstvím.“ (CA, 25) Lidské úsilí o všestranný růst společnosti přirozeně začíná s každým novým člověkem a s každým dalším pokolením znovu. Tento růst není nikdy u konce. Pokud chceme, aby všichni dosáhli přiměřeného rozvoje, tedy musíme všem dopřát svobodu, a objevovat řešení ve vstřícnosti a v snášenlivosti jednoho k názorům a postojům ostatních. A nikdy nemáme tvrdošíjně opakovat: Jedině tento názor je správný a jiná cesta není možná! Jinak „se pak politika stává ´světovým náboženstvím´, které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi.“ (CA 25)

Prosme Ducha svatého, aby lidé pochopili člověka v jeho plnosti, tedy jako lidského tvora, povolaného k Božímu dětství. Někomu se to zdá být příliš vzdálené od společenských problémů. Mohou říkat: To přece nic neřeší. Právě tohle řeší mnohé problémy v samotném jejich mravním základu, totiž přímo v uspořádání žebříčku hodnot v světovém a životním názoru člověka.

 

Sv.Jan Pavel nás v encyklice Centesimus annus upozornil zvlášť zajímavým způsobem na to, abychom kvůli majetku nepozbývali pravdivost a opravdový smysl lidského bytí. Pečoval o nás, abychom nedopustili zpeněžování a odcizování lidské existence. To je pozoruhodná myšlenka. Vždyť je známo, jak mnohdy právě honba za majetkem a boj o to, aby jeden měl za každou cenu víc než druhý, odcizuje lidi navzájem, a člověka odcizuje Bohu, který je mu bytostně nejvlastnější. Člověk pak přestává žít pro ten hluboký smysl a význam, který mu Bůh vložil do jeho nitra, a hledá náhražku v něčem jiném.

Sv.Jan Pavel se nejprve zaměřil ve článku 41. Centesimus annus na marxistický rozbor odcizení a na odhalení jeho nepravdivosti: „Marxismus kritizoval kapitalistickou společnost a vytýkal jí zpeněžování a odcizování lidské existence. Tato výtka vycházela z nesprávného a nepřesného pojmu odcizení, který byl jednostranně odvozován z oblasti výrobních a vlastnických vztahů, to znamená, že mu bylo připisováno materialistické zdůvodnění. Kromě toho byla popírána oprávněnost a příznivý význam tržních vztahů v jejich vlastní oblasti. Proto marxismus tvrdil, že jedině kolektivistické zřízení může odstranit tato odcizení.“ (CENTESIMUZS ANNUS,41)

Dále Sv.Jan Pavel vyvrátil takové povrchní chápání odcizení tím, že uvádí dějinnou zkušenost lidstva jak se socialismem na Východě, tak se spotřební demokracií na Západě. Řekl o tom: „Dějinná zkušenost socialistických zemí ukázala, že kolektivismus toto odcizení neodstraňuje, nýbrž ještě stupňuje...

Dějinná zkušenost Západní spotřební demokracie ukazuje, že tam se dá sledovat odcizení ve spotřebě. Člověk je vtahován do sítě nesprávných a povrchních uspokojení. Toto odcizení se projevuje i v práci, která je uspořádána tak, aby přinášela co nejvyšší zisk, avšak nikdo se nestará o to, aby se pracovník uskutečňoval svou prací jako člověk.“

Tak v encyklice Centesimus annus odhalil to velké nebezpečí, že člověk může být skoro pohlcen svými pozemskými starostmi. Není pochyb, že všechno pracovní úsilí a opatřování spotřebních statků vyžaduje od člověka soustředění, čas, námahu. Musíme však dát pozor, aby nás péče o tyto věci nevstřebávala celé. Toho si kromě sv.Jana Pavla všimli také marxisté. Jenže se dopustili jednostrannosti. Začali hlásat: Zrušíme soukromé vlastnictví! Zavedeme kolektivní zřízení!

Sv.Jan Pavel připomenul dějinné případy tolika marných pokusů o zavedení kolektivismu. Člověk se nejen odcizil sám sobě a jiným lidem, ale marxisté se opakovaným praním lidských mozků přičinili o to, aby se úplně odcizil i Bohu. Nejsmutnější skutečností, se kterou se člověk na konci 20. století setkal, bylo právě toto odcizení se sobě samému a Bohu. Neviděl bližního v tom smyslu, že se mu každý stal lhostejným. Nenacházel k nikomu opravdu srdečný vztah. Staral se jen o sebe, o svůj sobecký prospěch. A pokud jde o Boha, toho odmítal se slovy: Boha na nic nepotřebuji. Toto smutné dědictví socialismu vlastně znamenalo dovršené odcizení a vzdálení se lidského tvora nejušlechtilejším hodnotám, a dokonalé pohlcení člověka jenom těmi spotřebními zájmy.

Uskutečněný socialismus byl vlastně vyhladovělým spotřebitelstvím, nenasycenou vystupňovanou žádostivostí. Obraz, který názorně vystihuje tuto rozporuplnou skutečnost, se naskytl náhodnému svědkovi v jednom obchodním domě - u jednoho pultu byl natlačen zástup lidí, a ten se soustřeďoval v místě, kde bylo nastrčeno k prodavači několik desítek rukou, třímajících bankovku. Prodavač se přitom právě snažil vyvěsit tabulku s nápisem: Vyprodáno.

Takové odcizení, poznamenané spotřebitelstvím, se však projevovalo nejen u těch, kdo se docela odvrátili od Boha, nýbrž také u těch, kdo se navenek tvářili jako počestní křesťané. Mnozí z nich se totiž stavěli vůči Bohu jako vůči nějakému služebníkovi, či automatu, nebo dokonce obchodnímu partneru. Poté, co mu podali nějakou modlitbu, zazpívání nějaké zbožné písně, očekávali od něho odpovídající zboží -  nějakou službu, požehnání, milost, apod.

Domnělý ráj západní spotřební demokracie, o kterém snil Michael Nowak v USA, však nepřinesla pracujícímu žádoucí uspokojení. Obrovské množství i rozmanitý sortiment spotřebních statků sice mohl uspokojit tělo, ale vnitřní život člověka zůstával saharovitě vyprahlý. Kromě toho zakoušel člověk této spotřební demokracie strašný smutek a zoufalství, když objevil, že trvalost tohoto pozemského blahobytu a jeho další stupňování je draze vykupováno neustálou molochovitou potřebou bezbožné demokracie rozpoutávat a udržovat někde v cizině válku dodávkami zbraní pro teroristy i jejich pronásledovatelům, vývozem antikoncepčních a potratových prostředků početným zaostalým národům.

Prosme našeho Pána, a to hlavně při modlitbě svatého růžence, abychom věnovali více pozornosti tomu, co je pro náš duchovní růst nejdůležijší. Člověk nalézá jedině u Boha sebe samého takového, jakým opravdu je, totiž jako tvora; pouze v Bohu objevuje pravý vztah k sobě i k bližnímu. Člověk tak roste nejen jako jedinec, ale i jako příslušník společnosti.

Matko Boží, blahoslavená Panno, pros za nás, abychom se neodcizovali pozemskými starostmi a spotřebním způsobem života tomu nejvyššímu, co nám Bůh dává, a chlebem věčného života se neustále obnovovali.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

7

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

23.

Svatý Jan Pavel II. se v encyklice Centesimus annus zabýval nejen příčinami, které vedly ke společenským změnám v roce 1989, a také následky. Připomenul jeden závažný důsledek událostí v roce 1989, ale i toho, co tomuto roku předcházelo, což má obzvláštní význam pro Boží lid v našich poměrech: „Události roku 1989 se odehrávaly převážně v zemích východní a střední Evropy; mají však celosvětový význam, protože z nich vycházejí příznivé i nepříznivé důsledky, které se dotýkají celé lidské rodiny.

Prvním důsledkem bylo v některých zemích sblížení Církve  a dělnického hnutí... Toto hnutí se zhruba na sto let dostalo pod nadvládu marxismu... Dělnické hnutí dnes vyúsťuje v obecnější hnutí pracujících a lidí dobré vůle za osvobození člověka a potvrzení jeho práv... V současnosti pohlíží na katolickou Církev se zájmem.“

V českých a moravských poměrech se ovšem nedá jednoznačně tvrdit, že by obecná Církev v 19. století docela zanedbávala otázku pracujících. Máme dost dějinných dokladů toho, že se duchovenstvo i křesťanští laikové právě zde soustavně zabývali dělnickou otázkou. Vždyť dělnická otázka byla z celé rakousko-uherské monarchie nejvíce ožehavá právě v českých zemích a na Moravě. Přesto však i u nás padl na Církev nepříznivý stín, když po vzniku První republiky byl veden boj za společenské a kulturní odvrácení se ode všeho, co souviselo s nenáviděnou habsburskou monarchií.

Protikatolická zaujatost a krátkozrakost nepřátel Církve přinesla na svět Proklamaci z 28.října 1918. ´Ta vyloučila před veřejností politické zástupce katolíků z vnější účasti na první aktu samostatného Československa. Veškeré mocenské prostředky v mladém státě se dostaly do rukou socialistů.

Nápor vedený po roce 1918 proti československým katolíkům pod hesly odrakouštění byl tak prudký, že se zdálo, jakoby byl zde vliv Církve podlomen. A přesto právě za První republiky došlo k nebývalému rozmachu působení církve. Církev, zbavená zátěže svého domnělého ochránce - habsburského státu, znovu rozpínala křídla. Nastoupila zde nová vlna nových katolíků rozdílného věku, aby strhli většinu obyvatelstva.

Sbližování katolické Církve  s dělnickým hnutím bylo od První republiky až do roku 1989 znesnadňováno tím, že ve školství a sdělovacích prostředcích byl národu vštěpován soubor proticírkevního obviňování kvůli některým historickým událostem, jako bylo upálení Mistra Jana Husa, doba pobělohorská, apod.

Přesto názorný příklad vyhraněného postoje duchovních pastýřů během čtyřicetileté komunistické nadvlády přesvědčil dělnictvo, že Církev smýšlí o dělnických problémech a o dělnickém hnutí upřímněji a lépe, než jejich samozvaný marxistický ´předvoj´. Došlo k velkému sblížení mezi církví, jejíž příslušníci se statečně a rozhodně postavili za lidská práva a to i těch, kdo třeba ani nejsou věřící. Ježíš totiž umřel za všechny.

Sblížení mezi dělnickým hnutím a církví bylo velmi povzbuzující. Díky tomu bylo možno v Praze i na Velehradě uvítat Svatého Otce a celý národ se z toho upřímně radoval. Představitelé Církve byli zváni k různým veřejným rozpravám v televizi jako úctyhodný partner. Církev měla své zkušenosti z boje za lidská práva. Díky tomu a díky své soustavně rozvíjené sociální nauce má co říci k závažným problémům naší doby: k otázce pracujících, k životního prostředí, atd.

To mělo podle sv.Jana Pavla velký význam nejen pro národy střední a východní Evropy, ale také pro zaostalé národy např. v Americe, které hledají cestu svého rozvoje. Tam byla rozšířena tzv. teologie osvobození, a mnozí si mysleli, že některé zásady marxismu mohou napomoci ke zlepšení poměrů. Smutné výsledky, ke kterým došly tyto revoluční teorie ve východní a střední Evropě, zůstávaly pro Latinskou Ameriku, ale i pro Afriku velkým varováním. Vedlo je to k poznání, že takové pokusy o sblížení marxismu s katolickou církví jsou scestné, a působí zmatek. Vedly by národy do stejně slepé uličky a k podobnému ponížení  člověka, jak se tomu stalo v národech střední a východní Evropy, a jinde, zasažených ve 20.století komunismem.

Pokud nesla Církev v bývalých komunistických národech po pádu komunismu jistý rys hrdinství, mučednictví a sblížení s pracujícími, tedy tento rys během 25 let ztratila. Sv.Jan Pavel vyzýval duchovní veličiny i prostý Boží lid v církvi, aby ho spěšně využili k ideaci spotřební demokracie, postrádající jakékoli smysluplné ideové zaměření. Sv.Jan Pavel vyzýval, že je třeba spěchat, aby mučednický Východ nepozbyl svou věrohodnost hledáním výlučně hmotné, hospodářské pomoci Západu, aniž by mu sám pomáhal duchovně. Marně.

Důvěryhodnost a mučednický rys, prostě velký morální kredit, který církev nabyla v komunistické totalitě, se během 25 let bezbožné spotřební demokracie vytratil.

Církev byla vlákána do slepé uličky zápasu o vrácení majetku, který komunisté ukradli církvi. Tím se obnovená církev velmi vyčerpávala místo toho, aby napnula všechny síly na ideaci nové Evropy, trpící bezideovostí. Bez původního majetku působila komunisty okradená a zdeptaná církev, totiž církev chudá a sloužící velmi strhujícím dojmem svou mučednickou tváří.

Období 25 let po rozpadu komunismu se pro církev v někdejších komunistických zemích stalo dobou masmediálních zápasů ohledně navrácení majetku, který byl církvi nezákonně ukraden komunistickou soldateskou. Hádky a spory byly zbytečné proto, že majetek byl církvi posléze vrácen nikoli na základě těchto hádek, nýbrž na základě zákona, který způsoboval, že obce nemohly s tímto majetkem nijak zacházet, dokud by se nevyřešila jeho restituce. Prodlužování tohoto vracení majetku nepřáteli církve mělo za následek pouze znevážení autority církve a duchovních osob. Církev byla zbavena vysokého morálního kreditu, který získala v komunismu. Majetkové spory zbavily církev hrdinského, obětavého a mučednického rázu. Tato zaneprázdněnost církve způsobila její masmediální zprofanování a nárust její byrokratizace podle vzoru světských korporací, ale také umožnila bezbožné spotřební demokracii prosadit ideologii homosexualismu v manželské rodině, ve školství, v masmédiích, ve veřejném mínění, ba i v církvi samé jako rozbujení církevní homomafie.

Víme, co říkal sv.Jan Pavel v roce 1991 v encyklice Centesimus annus, a v roce 2015, tedy skoro po 25 létech jsou tyto poměry stejně neutěšené a zanedbané, jak následkem chamtivosti a dravosti kapitalismu, který se po pádu železné opony zahnízdil v bývalých komunistických státech, tak následkem lenosti, zaviněné ignoranci a neposlušnosti Božích dětí, které soustavně zanedbávaly výzvy sv.Jana Pavla. Sociální učení Církve bylo duchovními veličinami a následně i většinou křesťanských laiků hrubě zanedbáváno. Vážné problémy byly zametány pod koberec, a zůstávaly neřešeny.

Shnilé ovoce máme před sebou - bastardizace rodiny, rozvrat manželství muže a ženy, rozmach homosex.a jiných zvrhlých spolků, vláda bohatých plutokratů, terorismus zoufalců.-

Ačkoli žijeme pod duchovní ochranou sv.CM, nacházíme se v srdci Evropy v misijní oblasti světa, kde je Církev vytlačována mediokracií na periférii společnosti. Odkud se vynořují podivní duchovní manažeři, kteří představují silně byrokratizovanou Církev za instituci, kde si počínají jako aparátčíci?? Navalují na duchovní pastýře kromě desátků k udržení rozbujelé korporace v církvi ještě záplavu složitých administrativních úkonů. Někteří novokněží se po rozhlédnutí po svěřeném Božímu políčku obracejí na patě a prchají z Církve. Čím to? Nebyli snad dostatečně připraveni v seminářích? Zanedbali snad svůj duchovní život, takže ve styku s úděsnou realitou ihned vyhořeli? Víme o řadě takových případů, kteří jsou po návratu z církevního úřadu podlomeni na duchu i na těle a jen s vypětím sil se je daří zadržet a povzbudit, aby se nedopouštěli zoufalých nepředložeností a vytrvali na ztracené vartě. Výsledkem takových byrokratických až vojensko-policejních pořádků je zmatek.

Jak se k tomu zachovat? Co bude dál? Odchod do ústraní, modlitba, půst, pokání.

 

Na prahu 21.století stojíme před úkolem lépe uplatnit pravdu o člověku.

Sociální učení Církve souvisí s mnoha jinými vědními a filozofickými obory. Má-li si soc.učení Církve udržet jistý nadhled nad společenskými a kulturními otázkami Božího lidu a vždy pohotově a pronikavě odhalovat znamení doby, proto musí brát v úvahu výsledky ověřených výzkumů, dějin společenských a kulturních, a sociální filozofie. Vycházet z toho, že zásady přirozeného práva a pravdy Zjevení mají společný základ v Bohu. Přitom se zabývat přirozeným společenským řádem ve vztahu k nadpřirozenému řádu spásy. Tak se sociální učení Církve setká také se sociální teologií. Současně však nutno víc vzít ohled na skutečnost, že všechno, co je přirozeně řádné, uspořádané, pravidelné a tedy normální, je vázáno na Krista. Vždyť celé stvoření je soustředěno v Kristu. (KOL 1,16; 2,10) Přesto ale sociální učení Církve musí více doceňovat poměrnou svébytnost různých společensko-kulturních útvarů a procesů (např. hospodářství, politika, stát, umění). Tento přístup se opírá o evangelium.(MT22,21) Někdejší směšování náboženské oblasti života člověka s ostatními oblastmi jeho společenského života odporovalo duchu evangelia. (GAUDIUM ET SPES,36)

Sociální učení Církve tedy vyžaduje důležitý přístup interdisciplinární tak, aby vyniklo to, že stojí na rozmezí či hranici několika vědních a filozofických oborů. Sv.Jan Pavel říkal v 59. článku Centesimus annus „S cílem lépe uplatnit pravdu o člověku v různých a stále se měnících společenských oblastech, vstupuje toto učení do styku s různými obory, které se člověkem zabývají.(Centesimus annus, VI,59)

Sociální učení Církve musí lépe zahrnout také praktickou stránku, aby se dalo v jistém smyslu mluvit o experimentálním rázu tohoto učení, pokud se ve skutečném společenském životě ověřuje správnost či nesprávnost některých hledisek a přístupů, které tato nauka Církve doporučuje či odmítá. Pochopitelně, že by nestačilo uvádět jenom nějaké poučky nebo vzorce, ani zase na druhé straně nějakým odborným způsobem příliš rozvádět pravdy, ale je třeba je prožívat.

Teprve až se sociální učení Církve naplní v našich rodinách, začne se z rodinného prostředí rozlévat i do širších okruhů, a pak může pronikat sousedstvím do obecního života, do života celého národa a dál. Ze zdánlivě nepatrných skutků každodenního života, které konáme, nakonec vychází rozsáhlé a svět přetvářející smýšlení a hnutí. V tomto směru má sociální učení Církve nedozírný význam pro český národ, který jaksi tradičně vykazuje velmi příhodný sklon k průkopnictví, takže může ukazovat správnou cestu ostatním národům, ale sám na zvolené cestě nevytrvá. Tak je nám sociální učení Církve nejen zdrojem osvícených podnětů pro započetí nějakého díla celospolečenského dosahu, ale také pro úsilí o jeho dokončenost, pro vytrvání. Tak se sociální učení Církve u nás stává znamenitým prostředkem pro převod náhlých a dočasných velkých vzmachů slibných společenských a kulturních hnutí do neustávající mravenčí práce v každodenním životě.

Přitom ovšem nelze zapomínat ani na to, že i to sebelepší snažení lidí, třeba i houževnaté a vytrvalé, nebude korunováno úspěchem, pokud nebude Bohem požehnáno. Ke každému dílu je tedy třeba si pokorně vyprošovat dar milosti. Kdyby lidé spoléhali jenom na své síly, tak ničeho nedosáhnou. Zůstalo by úsilím vyčerpávajícím přirozené síly národů, ale běžícím jaksi naprázdno, někam do další slepé uličky dějin. A takových slepých uliček jsme už v našich dějinách zažili víc než dost, husitstvím počínaje, přes komunismus a bezbožnou spotřební demokracií konče. Výsledkem bylo pokaždé fyzické a morální zdeptání národa, zničení kulturních hodnot, změna vlasti a celého našeho životního prostředí na jedno velké spáleniště. Tak také dnešní bezbožná demokracie ve sjednocené Evropě upadla do fašizace. Navenek sametovým způsobem, ve skutečnosti právě naší lhostejností a přerostla v bezprávní totalitní fašistický stát. Bezbožná demokracie se stala pouze chatrným můstkem mezi dvěma různými totalitami – od totality komunistické k evropské totalitě fašistické.

I ty nejdokonalejší vymoženosti vědy, techniky, tržního hospodářství a spotřební demokracie se pomocí mediokracie zvrhly v prostředky zkázy, protože nebyly pevně zakotveny v řádu milosti. Bez daru Boží milosti, daru Lásky Boží se ve společnosti neobejde nic. Proto se musí každé velké společenské a kulturní dílo zahajovat před oltářem, s požehnáním Boha a jeho služebníků.

Právě před oltářem Páně, musíme nalézt sebe samotné, upravit se po dlouhodobé honbě světem a pronásledování; shromáždit se v jednotě kolem Svatého Otce a celého biskupského sboru a začít dýchat oběma plícemi, aby se Východ spojil se Západem. Jedině takto, semknuti kolem kříže Kristova a vedeni blahoslavenou Pannou Marií, můžeme být povzneseni na úroveň pro třetí tisíciletí. Tento proces duchovní obnovy národa je dlouhodobý, ale přesto musíme spěchat. Připozdívá se.

Pro obnovu budoucí Evropy je životně důležitý duch odkazu svatého Cyrila a Metoděje. Z velkomoravského Velehradu

zaznělo nám slovo pravdy věčné,

ústy Soluňanů před věky,

podnes v lahodě zní nekonečné...

 

„Statečná Panno, daruj nám sílu ducha a důvěru v Boha, abychom dokázali překonat všechny překážky, které se staví proti splnění našeho povolání. Nauč nás zacházet s realitami světa s živým smyslem pro odpovědnost a v radostné naději na příchod Božího království, nového nebe a nové země.

Ty, která jsi s apoštoly setrvávala na modlitbách ve večeřadle v očekávání příchodu Ducha o letnicích, vypros, aby se znovu vylil na všechny laiky, muže i ženy, aby plně odpovídali svému povolání a poslání jako ratolesti vinného kmene, povolané k tomu, aby přinášeli bohaté plody pro život světa. (Christifideles laici, V, 64)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

24.

Vedle sblížení Církve  a dělnického hnutí jako příznivého důsledku událostí, které vyvrcholily v roce 1989, odhalil nám sv.Jan Pavel v 27.článku encykliky Centesimus annus také záporný dopad. Tento „druhý důsledek se týká národů Evropy. V letech komunistické nadvlády a už také předtím byla na nich spáchána četná bezpráví. Nahromadilo se mnoho nenávisti a hněvu. Hrozí nebezpečí, že se po pádu komunistické diktatury tyto pocity nenávisti a hněvu znovu vybijí a vyvolají vážné konflikty a velké utrpení, pokud poleví morální síla a cílevědomá snaha poskytovat svědectví pravdy...

Národy, vyčerpané dlouholetým odříkáním požadují na svých vládách hmatatelné a rychlé zvyšování blahobytu.“ (CA,27)

Byli jsme svědky toho, že mnohé národy, které se vymanily ze zátěže komunismu, se dlouho místo něho místo něho plně neztotožnily s žádným jiným systémem. Zvolily si společnost otevřenou různým cestám ke svobodě. Zůstává však nepopíratelným faktem, že se přitom hospodářsky otevřely také pronikání bezmeznému kapitalismu. Tento kapitalismus si počínal nanejvýš dravě. Třebaže se tedy tyto národy bezelstně otevřely všem cestám ke svobodě, často se tím vlastně nechávaly znásilnit od živelně se prodírajícího kapitalismu. Často se tak dělo pod heslem Návrat do Evropy. Potíž byla v tom, že v této náhle otevřené společnosti není dost kulturně zažitý pojem národa, a stejně tak nebylo nikomu dost jasné, co to vůbec je ta Evropa, do které se tyto národy toužily dostat. Zde je třeba zbourat jeden mýtus. Evropa nebyla a není žádná třetí cesta mezi Východem a Západem. A také to rozhodně není jediná cesta. Otevřenost k světu a k různým cestám ke svobodě je příznivým rysem dneška. Nesmí to ale být jen gesto, nýbrž má to být postoj, opřený o duchovně-mravní připravenost.

Co je to národ? Národ, podobně jako latinské natio, podle svého názvu představuje výsledek rození (ná-rod), tedy vše, co vzniká společným rozením. Národ je tedy množství rodin, obývajících společné území. Podstatu národa dlužno chápat jako duchovně-mravní kategorii. Národ je poměrně ustálené společenství podobně uspořádaných rodin. Tyto rodiny pravidelně společně projevují podobné náboženství, zvyky a obyčeje. Ze společných zkušeností a osudů za mnoho generací vyrůstá vědomí sounáležitosti a vůle zachovat zděděné hodnoty a rozvíjet je.

Národ tedy není jen výsledek činnosti jedné skupiny jedinců nebo rodin. Je to výsledek dlouhodobého soužití rodin a místních společenství (obec, farní společenství, apod.). Proto se národ stále mění. Předpokládá dějinnost. Dějiny znamenají cílevědomé utváření lidského, společenského, kulturního i přírodního prostředí svobodným a dobrovolným působením. Přitom se v každém národě vyhraňují určité rysy, povaha.

Už Palacký, Šafařík a Niederle si všímali rozdílů mezi národy slovanskými a germánskými. Je-li povaha germánských národů spíše nepoddajný a racionalisticky zaměřená, povaha národů slovanských je čilejší, emotivnější a květnatější. U germánských národů se tradičně projevuje sklon pronikat do nových působišť, kolonizovat. Slovanské národy jeví sklon k usazenému způsobu života.

Sociolog Emanuel Chalupný se podrobně zabýval českou národní povahou. Tradičním rysem povahy českého národa je zaměření k niterně prožívané zbožnosti a přesvědčení o náboženské a mravní snášenlivosti. K tomu poskytují zářné vzory svatí Cyril a Metoděj,  Václav, Vojtěch, Anežka a Zdislava. V této svěží zbožnosti se obnovuje zvláštní založení národa a budují se základy zdravého optimismu a upřímné srdečnosti.

Vynikajícím rysem české národní povahy je dle Emanuela Chalupného odedávna sklon k anticipaci, k předjímání: v tomto národě se totiž často objevitelsky předjímají výsledky nějakého ještě nedovršeného procesu. Národ na tuto vlastnost často doplácí jako zbohatlík, který marnotratně rozhazuje jmění v době, kdy bezpečné výsledky nejsou ještě zaručené a kdy lehce může přijít o vše. Český národ bývá schopen velkého až hrdinského vzepjetí, ale bohužel jedině tam, kde má cíl blízko. Postrádá totiž vytrvalost, kromě v pasivním odporu. Anticipační sklon českého národa se projevuje v průkopnictví, podnětnosti a zvláštní nástupní energii na začátku nějakého podniku, později však už méně. V dějinách zde tradičně shledáváme houževnatost a nepoddajnost v obraně vlasti, zato však slabost v dosahování nových cílů.

Snad tomu u nás objektivně napomáhá přírodní prostředí - polohorský, členitý ráz krajiny. Rubem obranné síly českého národa je společenská roztříštěnost v drobnější útvary. To ztěžuje soustředění sil k větším společným podnikům. U obyvatelstva to vytváří jakousi zaujatost místními podmínkami a poměry. Zatímco ve Švýcarsku nebo v Rakousku podobný přírodní činitel usnadňuje vznik a trvání poměrně samostatných celků, u nás to svádí obyvatelstvo k špatné ukázněnosti. Náš národ vytrvale hájí národní celistvost a totožnost, a přesto těžko strpí mezi sebou nějakou autoritu bez odmluvy. Naši lidé ji neochotně trvale poslouchají, a tím méně jsou ochotni spojovat se pod touto autoritou k nějakému velkému společenskému dílu.

Český národ má dlouhodobou smutnou zkušenost s národy, které ho ohrožují přesilou. To způsobuje, že má sklon chovat se lépe v neštěstí než v příznivých poměrech, ba projevuje předpoklady pro nějaké vlastní světodějné poslání. Přesvědčení o vlastním světodějném poslání má své duchovní kořeny v cyrilometodějském dědictví Velké Moravy. V současnosti se to opírá o poznání některých opakovaně se projevujících národních rysů: rychlé a snadné vžívání se do všeho nového, ale nedostatek vytrvalosti v nově osvojeném. Tak český národ mnohdy dosahuje prvenství, ale brzy ho zase pozbývá. Razí cestu, ale spíše jiným, než sobě. Tento rys české národní povahy by měl být příznivě zúročen při nové evangelizaci Evropy.

V nové době je český národ proniknut živelnou snahou setřást dlouholetou cizí nadvládu a překonat její nepříznivé důsledky: provincializaci veřejného života, útlum vlastní kulturní tradice, hlavně cyrilometodějské. Po II. válce byl český národ spolu některými dalšími národy Amerikou,Anglií a Sovětským svazem na Jaltské konferenci vlastně přidělen do sovětské mocenské oblasti. Po čtyřiceti létech se však sovětská nová koloniální soustava rozpadla. Tento vývoj sice proběhl pokojně, ale Sv.Jan Pavel nás upozornil na nebezpečí, která zde hrozí. Osvobozené národy volaly po rychlém zbohatnutí a přiblížení se západní spotřební demokracii. Na cestě k „rychlému zvyšování blahobytu a k přiměřenému uspokojování oprávněných potřeb“ však číhalo nebezpečí.

Vedle komunismu to byl především nacionalismus a fašismus. Nacionalismus je problémem Evropy už mnoho desítek let, bez ohledu na to, že komunismus přikryl národní hnutí umělým donucovacím příklopem v domnění, že jeho panství bude trvat navěky, a národní povědomí zatím zanikne. Sotva byl příklop odstraněn, vystoupily na povrch staré křivdy a nevyřešené problémy. Nacionalismus se stal nosným prvkem některých stran, jenže ty sledovaly úplně jiné cíle - totiž politické cíle.

Dlužno také připomenout, že Německo, které svým hitlerovským nacismem způsobilo národům Evropy a ostatního světa strašné oběti i materiální škody, ještě v roce 2015 nezaplatilo národům bývalého Československa, jako ani mnoha jiným národům reparace, tedy náhrady za škody, způsobené válkou. V roce 1945 uplatňovalo Československo reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami 5360 miliard předválečných korun. Český národ není sám, komu Německo dosud nesplatilo válečné reparace. Ozvaly se obdobné požadavky z Polska, Slovinska, a opakovaně i z Řecka a Itálie.

Nesplacení reparací, které Německo dosud dluží, je porušením jednoho z principů mezinárodního práva. Tak zde od začátku nových evropských poměrů zůstává neodčiněná výchozí nespravedlnost. A mělo-li se v Evropě budovat něco nového, nemohlo se to nikdy obejít bez spravedlivého zadostučinění.

Po rozpadu Sovětského svazu postrádaly jak jeho zbytky, tak státy odpoutané ze sovětské nadvlády pevnou politickou organizaci, fungující demokraticky. Občanská společnost byla od začátku zaměňována nejprve za shromáždění občanů na náměstí. V Československu se projevovaly některé nepříznivé jevy, posilující nacionalismus:

Byl to centralismus moci, o kterém v některých oblastech trvá mínění, že nejsou zohledňovány jejich zájmy;

Dále hospodářská a správní byrokracie brzdila růst místní samosprávy;

Bezbožectví, přezírající náboženské smýšlení a chování, rozšířené hlavně na Moravě.

Současně však některé z těchto činitelů v kombinaci s jinými nepříznivými jevy stupňovaly nebezpečí fašismu:

Byla to nevyhraněnost státní politiky, utajované úplatkářské aféry, místo spolupráce opozičních, zejména levicových stran, jejich blokování činnosti vládních zařízení;

Dále se tu objevovaly příznaky hospodářské krize, nezaměstnanost, snižování životní úrovně;

Silný byl od začátku odpor komunistické byrokracie, usazené ve správě, v hospodářském životě, v armádě aj. proti demokratizaci společnosti, a jejich podpora silného státu, jakož i stran, usilující o silný stát;

Nebývale vzrostla rostoucí zločinnost;

Objevily se výstřelky nacionalismu, vedoucí až k separatismu;

To zahrnovalo také snahu svalovat odpovědnost za stávající nepříznivé poměry na menšiny, jako jsou Romové, Židé;

Bezbožectví, fakticky šířené ve většině škol a sdělovacích prostředků nemohlo uspokojovat většinu obyvatel, kteří se hlásí k víře.

Jak se dalo čelit rostoucímu nebezpečí nové totalizace naší společnosti?

Rozptylováním rostoucího napětí, avšak nikoli pouhým zákazem, zastrašením, aj. Konfliktní hnutí vést zákonem k jejich institucionalizaci.

Citlivým spojováním odlišných názorů názorně předvádět veřejnosti snášenlivost; to by se mělo dít pod vedením vybraných odborníků. Bylo třeba zabránit každému nepodloženému obviňování jednotlivců a skupin. Důsledně prosazovat zásadu presumpce neviny, předpokladu neviny. Učit se při dialogu méně výmluvnosti a více ochoty naslouchat druhému. Posilovat důvěru a úctu k autoritě Církve  a právního státu. Kulturně upevňovat ochotu k oběti, zejména pokud jde náznak sklonu k národnímu mesianismu.

Čím více je nějaký národ vyspělý, tím větší rozdíly jsou v myšlení jeho příslušníků. Dané rozdíly nelze překonat jinak, než když se doopravdy vezme zákon, který byl lidem dán, totiž aby jedni milovali druhé. Zosobněním této lásky je Ježíš Kristus. Vzájemnou lásku v Kristu dlužno postavit na vrchol své naděje. Bez lásky a velkodušnosti se nevykoná nic dobrého.

Modleme se spolu se svatým Metodějem dle jeho Adhortace k velkomoravským knížatům soudcům za naše politiky: „Ať pochopí, že sláva vezdejší pomíjí jako sen; ať zvolají v duchu svém se svatým apoštolem Pavlem. ´Kdo nás odloučí od lásky Boží od svatých zákonů?!´ Ani oheň ani meč ani cokoli jiného. A proto ať pokládají pevnost ve víře a dodržování božích zákonů a vládu od něho svěřenou za věc platnou a svatou!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

25. Když Sv.Jan Pavel upozornil na nebezpečná napětí v Evropě po pádu komunistického zřízení, vyzval v 27. článku  encykliky Centesimus annus  k organizování sjednocené Evropy. Řekl: „Je nutno podniknout konkrétní kroky k vytvoření či posílení mezinárodních struktur, které by mohly odpovídajícím smírčím výrokem zasáhnout v případě mezinárodního konfliktu. Tak budou každému národu zaručena jeho práva na základě spravedlivé dohody a mírového urovnání. To vše je zvláště nutné pro evropské národy, které jsou spolu těsně spojeny poutem společné kultury a tisícileté historie.“ (CENTESIMUS ANNUS, III, 27)

Současně položil důraz na hospodářskou stránku sjednocování Evropy a světa. Pád komunismu „jasněji poukázal na skutečnost vzájemné závislosti národů a rovněž na skutečnost, že lidská práce je přirozeně určena k tomu, aby národy spojovala.“ (CA,27)

Potom se v masmédiích začalo hodně mluvit o „evropské integraci“ čili sjednocování. Co je to? Proces sjednocování v hospodářství znamenal vytváření co nejlepších podmínek mezinárodní hospodářské spolupráce. Dělo se to odstraněním všech umělých překážek, dosažením co nejlepšího průběhu volného obchodu a zavedením všech žádoucích způsobů sjednocení. Hospodářské sjednocení bylo tedy pouze součástí širšího problému nejlepší hospodářské politiky, sledující blahobyt všech národů.

K tomu bylo ovšem zapotřebí mezistátní a mezinárodní organizace, vybavené částí pravomoci zúčastněných států. Jeho základním úkolem měly být  kontrola a odstraňování obchodních přehrad, řízení trhu surovin a paliv, kontrola rovnováhy měn a politika zaměstnanosti, sledování sněnitelnosti měn, dozor nad kapitálovými vklady a usměrňování pohybu obyvatelstva, hledajícího výhodnější práci, a to vše za účelem navozování vyrovnaného hospodářského rozvoje.

Hospodářské sjednocování zahrnovalo opatření ke zrušení zvýhodňování mezi hospodářskými jednotkami - národy či státy. Jestliže se spolupráce budovala na základě úkonů sledujících oslabení a zrušení zvýhodňování jedněch na úkor druhých, pak proces hospodářského sjednocování sestával z opatření, která znamenala odstraňování některých způsobů takového zvýhodňování.

Hospodářské sjednocování mohlo dosahovat různých podob či stupňů. Byly to: oblast volného obchodu, celní unie neboli spolek, společný trh, hospodářská unie a úplné hospodářské sjednocení.

V oblasti volného obchodu byla mezi členskými zeměmi zrušena cla, ale každá země si ponechala vůči nečlenům svou vlastní celní normu - tarif.

Vytvoření celní unie čili spolek zahrnoval vedle odstranění zvýhodnění v pohybu zboží v rámci spolku také vyrovnání úrovně cel v obchodu s nečlenskými zeměmi.

Vyššího stupně hospodářského sjednocování bylo dosahováno ve společném trhu, kde byly zrušeny nejen zvýhodňující obchodní sazby, ale také různá omezení pohybu činitelů výroby.

V hospodářské unii (na rozdíl od společného trhu) se zrušení všech omezení pohybu zboží a činitelů výroby spojuje s jistým stupněm souladu, do něhož jsou uváděny hospodářské politiky zúčastněných států. Tím se sleduje odstranění zvýhodňování, vznikající v důsledku rozdílnosti této politiky v různých zemích.

Konečně úplné hospodářské sjednocení zahrnuje sjednocení politiky měnové, daňové, společenské, zabraňující hospodářským výkyvům. To vyžaduje zřízení mezistátní organizace, jehož rozhodnutí jsou pro účastníky závazná.

Vývoj sjednocování Evropy byl široce založený proces, který se skládal z řady článků (Např. Benelux, Evropský platební spolek, Evropské společenství uhlí a oceli). Směřoval k větším celkům, jakými bylo Evropské hospodářské sdružení, Evropské sdružení volného obchodu, atd.

Na žádný jednotlivý stát ani na spolek států však nelze pohlížet jako společenství s dokonale sjednoceným hospodářstvím, pokud mezi zdejší úrovní rozvoje a životní úrovní v jiných částech Božího lidu trvají křiklavé rozdíly. Vzhledem k přítomnosti mnoha hospodářsky zaostalých národů, jsou hospodářsky blahobytné státy vlastně jen „ostrůvky přepychu“, dosažené na úkor chudých, a tato skutečnost nahrává důvody socialistům.

Pokud měla nová Evropa žít způsobem důstojným člověka, měla řešit prvořadý úkol dneška: upustit od jednostranného hospodářského růstu, totiž takového, jaký přináší blahobyt pouze nějakému národu či státu nebo spolku několika států, a nebere ohled na zaostávající národy.

Právě tak je třeba překonat předsudek, že hospodářský život je dokonale řízen výhradně a pouze nabídkou a poptávkou. Nikoli samotná soutěž, nýbrž především spravedlnost a láska jsou základy hospodářského života společnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

26.

Zdá se, že probíhá přirozený proces sjednocování hospodářského života lidské skupiny. Přitom se postupně stírají rozdíly hospodářského zřízení. Ponenáhlu vyrůstá ucelený útvar, ve kterém se slévají tři hlediska:

- plně rozvinuté svobodné podnikatelství,

- ohled na zvěcnělé hospodářské sdružování,

- hospodářství co nejlépe řízené státem, popřípadě mezistátní organizací.

Tento proces růstu je velmi zdlouhavý. To se nedalo vyřešit pouhým příkazem nebo vydáním zákona. Vyžadovalo by to organické srůstání jednoho národního či státního účastníka s ostatními účastníky. Přitom je tento proces vystaven různým nesnázím, které zpomalují tento růst, někdy ho úplně zastavují, ba i obracejí jeho zaměření směrem k úpadku.

Je to dáno tím, že se na druhé straně prosazuje nepravidelně se uchylující proces. Jde o nepřirozené prudké zvraty od sjednoceného hospodářství k hospodářství, které je v jakési strnulé křeči celkově sevřeno státem. Tomuto nepřirozenému zvrácení hospodářského života společnosti se přirozeně dlouhodobě nedá čelit. Společnost se proti tomu přirozeně nemůže natrvalo obrnit. Ba dokonce, čím je demokracie blahobytnější a hospodářsky ucelenější, tím více je ohrožena takovými nepřirozenými úchylkami a zvraty k totalizaci.

K této přirozené labilitě hospodářství každé vyspělé spotřební demokracie přispívá také skutečnost, že nekonečný růst spotřeby v konečné soustavě, jakou tvoří Země, je vyloučený. Pokud by v této stávající soustavě nedošlo k podstatným změnám, přirozený hospodářský růst, jakož i růst celé lidské skupiny by se zastavil.

Po pádu komunismu a železné opony v Evropě a po zrušení a rozpuštění struktur Varšavského paktu převzaly tajné rozvědky lživého vládce světa mnohé agenty StB,KGB ,aby je posléze používaly k podvratné činnosti v nově se utvářejících demokraciích, pasivně kopírujících západní konzumní demokracii.

A tak nabývají na obzvláštním významu podněty Svatého Jana Pavla  v encyklice Centesimus annus. Je třeba se přičinit o organizaci hospodářského soužití mezi národy tak, aby všechny přírodní zdroje a dary sloužily všem národům. „Mír a blaho jsou statky, náležející celému lidskému pokolení.“ (CA 27)

Trvalý vyrovnaný a ucelený hospodářský růst národů lze dosáhnout jedině tehdy, když se přirozené lidské snažení spojí s nadpřirozenou pomocí, očekávanou Božím lidem v modlitbě a v tvořivé práci. Jedině ve společnosti s dokonalou Boží vládou bude hospodářství celistvě sjednocené, ustálené, a souladně zajišťující blahobyt všem národům světa; třebaže bude plná životního náboje, nebude podléhat změnám daným přirozenými nebo nepřirozenými činiteli. Takový výhled neubírá národům pracovní a tvůrčí nadšení, nýbrž jej posiluje.

K nepřirozeným činitelům, strhujícím evropskou integraci do fašistické totalizace, patří:

Především výchozí nespravedlnost ve vztazích mezi členy EU, a tím je neprovedení německé válečné reparace národům, postiženým II.,sv.válkou,

Dále přetrvávání organizačních a vojenských struktur Severoatlantického paktu v Evropě a jinde, a jejich posilování, což ve světě působí jako škodlivé a nebezpečné metastázy americké civilizace smrti,

Oba tyto škodlivé činitele způsobují prohlubování rozdílů mezi blahobytným severem Evropy a chudým zadluženým Jihem.

Pod falešnou záminkou ochrany Evropy před údajným ohrožením ze strany Ruska byla Evropa od roku 2014 držena v podřízenosti hrozbou amerických vojsk v Evropě, a vynucovanými údajně protiruskými sankcemi je vlastně sama brzděna ve svobodném rozvoji.

Sv.Jan Pavel řekl ve 32.článku encykliky SLAVORUM, APOSTOLI, ŽE „Lidsky vzato je budoucnost plná hrozeb a nejistot; vkládáme ji s důvěrou do tvých rukou, nebeský Otče, a prosíme přitom o přímluvu matku tvého Syna a celé církve, matku svatých apoštolů Petra a Pavla, Benedikta, Cyrila a Metoděje, Augustina i Bonifáce i všech ostatních hlasatelů evangelia v Evropě. Svou namáhavou duchovní setbou položili základy ´civilizaci lásky´ a nového řádu, založeného na tvém svatém zákonu a na tvé pomocné milosti, která na konci světa oživí vše a všechny v nebeském Jeruzalémě. Amen“ (JAN PAVEL II, SLAVORUM APOSTOLI, 32)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

¨

)

 

 

 

27. Když sv.Jan Pavel sledoval v encyklice Centesimus annus příznivé i záporné důsledky událostí, které vyvrcholily v roce 1989, tak povzbuzoval vlády vyspělých západních demokracií k pomoci těm národům, které se v roce 1989 dostaly z okovů komunismu.

Přitom ale upozornil, aby se nezapomínalo ani na jiné zaostalé národy, zejména Afriky, Ameriky a Azie. Připomenul to v článku 28 Centesimus annus: „Tento požadavek nesmí svádět k oslabování snah o pomoc zaostalým zemím třetího světa, které často trpí ještě větší bídou a nouzí. Naopak, je třeba nově vymezit pořadí důležitosti, jež se stanou základem hospodářských a politických rozhodnutí.“ (CENTESIMUS ANNUS,III, 28)

V poznámkách k této encyklice byly připomenuty některé zvláště křiklavé případy bídy. Byl to třeba problém tzv. Sahelu, tedy oblasti mezi Saharou a obydleným pásmem severní Afriky. Tamní hospodářské poměry patří k nejchudším na světě. Už v roce 1990 vybídl Sv.Jan Pavel celý svět, aby lidé pamatovali na tuto oblast.

Měli jsme také možnost dozvědět se z veřejného vystoupení přímého svědka, pražského metropolity, jak popisoval událost setkání sudánské dívky se sv. Janem Pavlem II. Totiž mezi těmi představiteli různých částí světa, kdo v Czestochové pronášeli přímluvy, vystoupila také jedna dívka ze Sudánu, a pronesla velmi dojemnou prosbu. Prosila mládež a vůbec všechny lidi světa, aby pamatovali na hladem umírající bratry v Sudánu. Dodala své prosbě naléhavosti, když se s důvěrou rozběhla ke Svatému Otci. Jeho muži, přidělení k ochrance sv.Jana Pavla, ji zadrželi. Když Sv.Jan Pavel viděl, že přitom nejde o nějaký útok, zvolal na ně: „Co to děláte?! Pusťte ji blíže!“ Pak ji přijal srdečným obejmutím. Bylo velmi dojemné, když představitelka jednoho z nejubožejších národů světa byla Svatým Otcem takto poctěna.

Při takovýchto příležitostech se však dostávají do popředí důležitosti pomoci od vyspělejších zemí jenom náhodně některé případy nejkřiklavější bídy. Je však třeba soustavně vymezovat a upravovat stupně důležitosti pomoci, a to s ohledem na měnící se poměry v zaostalých zemích: zejména na to, že dochází k propastnému prohlubování rozporu mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem.

Patří k paradoxům naší doby, že oblasti s vysokým podílem pracovních sil v zemědělství (Indie, Afrika) trpí nedostatkem potravin a obyvatelstvo je podvyživené. Naproti tomu oblasti, kde v zemědělství působí docela nepatrná část pracovníků, se vyznačují přebytkem potravin.

V zaostalých zemích se většina půdy udržela ve vlastnictví velkostatkářů. Ti ji pronajímají rolníkům. Nájemci hospodaří na půdě malovýrobním způsobem, za pomoci primitivních prostředků a postupů. Nájemci odvádějí vlastníkům půdy dávky v podobě části úrody. Kromě toho se setkáváme v některých oblastech západní a rovníkové Afriky s rodovým způsobem hospodaření: půda je obdělávána rodovými příslušníky. Třebaže taková podoba zemědělství zvolna zaniká, přesto se podnikatelský způsob hospodaření v zaostalých zemích většinou omezuje na plantážní hospodářství. To však je zaměřeno pěstování jediné plodiny pro vývoz.

Stupňující se bída na venkově si vynucuje agrární reformy (země Latinské Ameriky). Ačkoli pozemková reforma nikde nepřináší okamžité zlepšení postavení zemědělců, přesto často znamená omezení vlastnictví půdy cizích podnikatelů a příležitost k hospodářskému rozvoji národa. Důsledná pozemková reforma a na ni navazující lepší rozvoj zemědělství totiž uvolňuje pracovní síly pro ostatní odvětví hospodářství: zajišťuje snáze výživu národa a suroviny, a přitom vytváří širší domácí trh pro odbyt nezemědělských výrobků.

Dnešní zaostalé země si mnoho neslibují od růstu obchodu, který je podněcovaný. Zčásti je to způsobeno světovým prostředím, kde se směnné poměry často obracejí proti zaostalým zemím. Částečně je to způsobeno samotnými těmi zeměmi. Pokud jde o první důvod, uvádí se, že růst ve vyspělých zemích probíhá při poptávce zaměřené v neprospěch obchodu, a že je proti obchodu zaměřen také růst výrobních činitelů a technický pokrok. Kromě toho také monopolní soutěž mezi vyspělými zeměmi škodí směnným poměrů zaostalých zemí. Pokud jde o druhý důvod, totiž o podmínky v zaostalých zemích: např. jejich nezpůsobilost využívat výhod růstových příležitostí, představovaných obchodem, je omezena neschopností převést zdroje tam, kde mohou dosáhnout nejvyššího výnosu. Z obou těchto důvodů se zaostalé národy snaží nahradit dovoz vlastní výrobou. tím se vystavují nebezpečí nevhodného rozmístění zdrojů do míst nehospodárného využití.

Příznačnou vlastností poměrů v zaostalých zemích je málo vykrystalizované společenské rozvrstvení. Vrstva námezdních pracovníků je tam velmi rozmanitá a členitá. Jsou tam pronikavé rozdíly v hospodářském postavení jednotlivých skupin.

Podobně jako je uvnitř každého národního hospodářství nezbytné stavovské zřízení, beroucí ohled na osobní důstojnost a zvláštní hodnoty každého účastníka, tak je nezbytné obdobné - ponenáhlu krystalizující a ve spolupráci vyrůstající zřízení mezi jednotlivými národními hospodářstvími světa. Jeho úkolem není ani tak uměle urychlovat hospodářský vývoj zaostalých zemí, jako spíše ve spolupráci s nimi odhalovat jejich zvláštní domácí přírodní, podnební a jiné předpoklady hospodářského růstu. Jeho úkolem je též v dobrovolné a svobodné spolupráci s nimi vytvářet podmínky pro jejich pozvolný, vyrovnaný, organický růst - přiměřený jejich domácím podmínkám.

Nejde tedy ani tak o zrychlování hospodářského vývoje zaostalých zemí, jako o tvůrčí spolupráci vyspělých zemí se zaostalými při usměrňování a uspořádávání hospodářských a technických podmínek zvláštního místního vývoje už započatého.

Kde na to mají vyspělé země vzít prostředky? Sv.Jan Pavel řekl v 28.článku  enc.Centesimus annus, že „odstraněním vojenského potenciálu, který byl vybudován v konfliktu mezi Východem a Západem, lze uvolnit značné prostředky.“ (Centesimus annus, 28)

Přitom mluvil sv.Jan Pavel nepochybně o ukončené působnosti Varšavského paktu a rozpuštění jeho vojsk. Zdálo by se tedy, že není nouze o hmotné prostředky, jimiž lze pomoci jak zaostalým národům Evropy, tak i zaostalým národům jižní části světa. Daleko větší problém leží v rovině duchovní a mravní. „Především je nutné upustit od způsobu myšlení, který pohlíží na chudé - jednotlivce i národy - jako na břímě a na nežádoucí osoby, kteří chtějí spotřebovávat to, co jiní vyrobili. Pozvednutí chudých je velkou příležitostí k mravnímu, kulturnímu a hospodářskému růstu celého lidstva.“ (CA,28)

Sv.Jan Pavel však netušil, že Severoatlantický pakt zůstane zachován. Severoatlantický pakt byl dokonce rozšířen o mnohé státy, uvolněné z državy  komunismu. Bez svobodného souhlasu těchto národů, vč.Československa , byly tyto národy zavlečeny do přežívajícího západního vojenského bloku.

Po pádu komunismu a železné opony převzaly západní tajné služby do svých řad mnoho agentů StB a KGB, jakož i mnoho odborníků a poradců cvičících teroristy, jako i mnoho vycvičených teroristů, aby je nadále užívaly k podvratné činnosti v pokojně žijících státech Evropy, Afriky, Blízkého Východu, Střední a jižní Ameriky a jiných oblastech světa. Tyto státy se po rozkladu komunismu vydaly cestou nápodoby západní spotřební demokracie, avšak rozhodly se pro národní samostatnost, resp.nezávislost na západní velmoci. Tak byly jejich pokojné režimy rozervány soustavnou podvratnou činností.

Program této podvratné činnosti byl podnícen už výzvami Ronalda Reagana po pádu železné opony v Evropě, že je nutno probudit spícího obra islámu, tedy podnítit národnostní a náboženské boje zejména v oblastech s islámem.

Místo skutečné pomoci zaostalým národům Jihu, zneužily tajné služby vyspělých spotřebních demokracií přirozených lidských práv jako lidskoprávní ideologie a pod touto záminkou rozpoutaly místní občanské války v Bosně, Afganistánu, Iráku, Iránu, Sýrii, Lybii, Ukrajině. Předem modelované projekty terorismu, arabského jara, islámského státu přinášejí krvavé oběti v zájmu udržení úrovně blahobytu v západní spotřební demokracii.

Mediokracie umocňuje výmysly tajných služeb o existenci biologických zbraní či vývoji atomových zbraní nebo podvržené důkazy a svádějí k rozpoutávání válek, do kterých jsou soustavně zatahovány také státy Evropské unie, a to s tichým nebo výslovným souhlasem české biskupské konference. Cellem potichu se přitom chodí kolem faktu, že si Izrael tajně a v rozporu s mezinárodními dohodami pořídil rozsáhlý vojenský potenciál zbraní hromadného ničení, včetně atomových.

Sv.Jan Pavel se modlí v encyklice Slavorum Apostoli takto: „Nejsvětější Trojice, dopřej celé Evropě, aby na přímluvu svatých bratří Cyrila a Metoděje stále lépe chápala nezbytnost jednoty křesťanského náboženství a bratrského společenství všech národů; aby překonávala vzájemná neporozumění, nedůvěru a názorové spory ve společném vědomí pravdy a tak mohla sloužit celému světu za příklad spravedlivého a pokojného spolusoužití, vzájemné úcty a neporušitelnosti lidské svobody.“ (SLAVORUM APOSTOLI,30)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

28.

Když Sv.Jan Pavel upozornil v  27. článku Centesimus annus na nebezpečná napětí v Evropě po pádu komunistického zřízení, vyzval současně k organizování sjednocené Evropy. Řekl: „Je nutno podniknout konkrétní kroky k vytvoření či posílení mezinárodních struktur, které by mohly odpovídajícím smírčím výrokem zasáhnout v případě mezinárodního konfliktu. Tak budou každému národu zaručena jeho práva na základě spravedlivé dohody a mírového urovnání zaručena práva ostatních. To vše je zvláště nutné pro evropské národy, které jsou spolu těsně spojeny poutem společné kultury a tisícileté historie.“ (CENTESIMUS ANNUS, III, 27)

Současně položil důraz na hospodářskou stránku sjednocování Evropy a světa. Pád komunismu „jasněji poukázal na skutečnost vzájemné závislosti národů a rovněž na skutečnost, že lidská práce jsou přirozeně určena k tomu, aby národy spojovala.“ (CA,27)

Pro některé země Evropy, řekl sv.Jan Pavel II.v 28.článku CA  začalo vlastní poválečné období“ po roce 1989. „Je správné, aby bývalé komunistické země byly ve svých nynějších obtížích podporovány solidární pomocí ostatních národů. Musejí přirozeně samy jako první pracovat na svém rozvoji, avšak je třeba jim k tomu dát odpovídající možnosti. To je možné jen s pomocí ostatních zemí.“ (Centesimus annus,III, 28)

Je však třeba si uvědomit, že český národ, podobně jako jiné národy východní Evropy, upadly do komunistického poddanství proti své vůli. Komunismus jim totiž byl vnucen zvenčí, a to nejen Sovětským svazem, nýbrž také Amerikou a Velkou Británií. Stalo se to poté, co představitelé USA a Velké Británie Roosevelt a Churchill uzavřeli se Stalinem smlouvu na konferenci na Jaltě. Touto smlouvou vlastně byly některé státy Evropy dány napospas komunismu. Po Mnichovské zradě, kdy vydaly západní vyspělé demokracie Československo napospas německé nacistické totalitě, to byla vlastně už druhá zrada západních demokracií, kdy tyto demokracie vydaly Československo a jiné státy východní Evropy totalitě – tentokrát komunistické. Tím spíše by si dnes měli představitelé západních demokracií uvědomovat svou morální odpovědnost za to, že tyto státy po více než čtyřiceti létech začínají svobodně vlastní poválečné období.

Bývalé komunistické země ... se tedy nalézají v této situaci nikoli na základě svého svobodného rozhodnutí..., nýbrž v důsledku tragických dějinných událostí, které jim byly násilím vnuceny. Pomoc ostatních, především evropských zemí, které se na těchto dějinách podílely a jsou za ně spoluzodpovědné, odpovídá závazku spravedlnosti, ale i zájmu a obecnému blahu Evropy.“

Mnohé jiné evropské státy po skončení druhé světové války přijali vydatnou pomoc na obnově svého hospodářství v podobě tzv. Marshallova plánu, zatímco vládám v zemích, které padly do oblasti mocenského dosahu Moskvy, Stalin zakázal tuto pomoc přijmout. Kromě toho Československo nebylo nikdy náležitě odškodněno Německém za škody způsobené hitlerovským nacismem, ačkoli se k tomu Německo po II.sv.,válce zavázalo. Třebaže se v těchto zemích, závislých na SSSR, hospodářský vývoj docela nezastavil, rozvíjel se podle potřeb Sovětského svazu. Hospodářský život byl však spíše živořením. Tak se nelze divit, že úroveň průmyslu, dopravy a jiných odvětví v zemích, odpoutaných od jednostranné závislosti na Moskvě, se vlastně stále rovnal úrovni těsně poválečné. Například strojový park, vybavení a úroveň výrobků byly natolik zastaralé, že v roce 1989 neměly o mnoho větší cenu, nežli šrot, nežli země čerstvě bombardovaná. Česká republika v tom nebyla žádnou velkou výjimkou. Po roce 1989 začala od stavu těsně poválečného, třebaže tento nulový stav není vyznačen prostou nulou, ale snad nulou za čtyřicet let poněkud přikrášlenou.

Co tedy potřeboval český národ, který se probudil ze čtyřicetiletého „zakletého Popelčina království“, k svobodnému hospodářskému rozvoji? Jisté je, že hospodářství trpělo nedostatkem volného kapitálu. Ještě více však trpělo tím, že se vyspělejší státy Evropy uzavřely proti přílivu levnějšího, třebaže někdy méně jakostního zboží z postkomunistických zemí. Ukázalo se, že ta „železná opona“, dříve oddělující komunistické země od západních demokracií, po svém politicko-mocenském zhroucení, trvala hospodářsky dál. Zkrátka, že totiž přes svou nemorálnost a nepřirozenost, hospodářsky vyhovovala nejen SSSR, ale vyhovovala a vyhovuje také západním spotřebním demokraciím. Ukázalo se, že po pádu železné opony ji některé hospodářsky vyspělejší demokracie hospodářsky obnovovaly (Např. v podobě zákazů dovozu oceli, uhlí, zemědělských výrobků, masa, a jiného zboží z býv.komunistických zemí).

Na druhé straně je jisté, že během těch čtyřiceti let se demokratické země hospodářsky přizpůsobily tomuto stavu, a jen s velkým odporem to měnily. Bylo třeba více ochoty a otevřenosti ze strany vyspělejších států. Jinak se nemohla ani sama ČSR správně hospodářsky rozvíjet. Když západní demokracie odmítaly nakupovat ocel od bývalých komunistických státu, jak mohly býv.kom.,země snadno měnit výrobu tolika zbrojovek na mírovou?

Sv.Jan Pavel říkal: „Evropa nebude moci žít v míru, budou-li četné spory, které se projeví jako následek minulosti, zostřovány hospodářským úpadkem, vnitřním neklidem a zoufalstvím.“ (Centesimus annus,28)

Kromě osobní ochoty a větší otevřenosti vlád vyspělejších zemí vyžadoval vyrovnaný hospodářský růst evropských národů to, aby národům, uvolněným ze závislosti na komunismu, bylo usnadněno přijetí do procesu hospodářského sjednocování Evropy. Nejúspěšnější zařízením tohoto sjednocování bylo tehdy jenom Evropské hospodářské společenství.

Jaký smysl mělo přijetí naší země do Evropského hospodářského společenství? Co nám to mohlo dát? Hospodářské sjednocení působí blahodárně v mnoha směrech - ve smyslu výroby, trhu a spotřeby.

Zkušenost např. zemí Beneluxu ukázala, že sjednocení působí příznivě na výrobu. Důsledky pro výrobu mají znamenitý dopad, když se zvýšené nákupy nějakého zboží z některé členské země uskutečňují spíše na úkor domácích než cizích zdrojů nabídky, a pokud rozdíly v nákladech jsou větší u tohoto zboží, kde dochází k vytváření obchodu, než u zboží, kde nastává omezování obchodu.

Pokud jde o blahodárné účinky na trh, bylo jasné, že evropský trh je různorodější, než třeba americký. Spotřebitelské návyky jsou vázány na společenské postavení a hospodářské sjednocení tento stav příliš nemění. Třebaže se tedy spotřebitelské návyky mezi lidmi z různých společenských vrstev liší v Evropě víc než v USA, přesto sjednocení může přinést „horizontální“ změnu i bez změny „vertikální“. Jinak řečeno - při daném vztahu mezi společenskými vrstvami a spotřebitelskými návyky se může spotřeba stejných společenských vrstev v členských zemích stát stejnorodější a umožnit tak to, aby se spotřební zboží dostalo na nějakou jednotnou úroveň.

Příznivé důsledky hospodářského sjednocování pro spotřebu se projeví tehdy, když spotřebitelé nahrazují zbožím členských zemí spíše domácí zboží nežli výrobky cizích zemí. Při takových změnách ve složení obchodu jsou příznivé dopady pro spotřebu tím větší, čím větší jsou výchozí rozdíly v poměrech cen mezi členskými zeměmi. Kdežto záporné dopady pro spotřebu jsou nepatrné, jestliže se poměry cen zboží mezi členskými země a nečlenskými zeměmi málo odlišují.

Začlenění zaostalé země do Evropského hospodářského společenství mělo však nebezpečná úskalí. Toto zařízení bylo zavedeno pro země hospodářsky vyspělé, zatímco hospodářství bývalých komunistických země bylo teprve na prahu rozvoje. Měli jsme se tedy trochu umírnit v překotném spěchu do tohoto „spolku vyspělých ekonomik“, a daleko více pozornosti věnovat „spolku hospodářsky zaostalejších“, totiž oblastnímu hospodářskému sjednocování. Na jedné straně směřovat mezi vyspělé, ale ještě více usilovat o české hospodářské sblížení se Slovenskem, Polskem, Maďarskem, Ruskem, Ukrajinou, a jinými zeměmi, kde jsme snadno mohli hospodářsky sehrát i důležitou roli. A jako oblastně sjednocení podle vzoru programu celoevropského sjednocování se pak začleňovat mezi hospodářsky vyspělé země.

Jenže hospodářsky vyspělejší demokracie evropské unie v čele s Německem urychlovaly přijetí zaostalejších právě proto, aby nad nimi mohly výhledově více převažovat a spíše pak všechno dění v Evropě komandovat.

Všechna tato sjednocovací zařízení směřovala ovšem stejným směrem - ke zprůmyslnění. O národních trzích se soudí, že jsou příliš úzké. Oblastní trh může být způsobilejší k podpoře vyspělejšího průmyslu. Přitom je mnohem menší zájem o vytváření obchodu likvidací nepřínosných výrobních jednotek, trvajících v členských zemích, než o odchýlení obchodu, totiž o přesunutí nákupů, uskutečňovaných v ostatním světě, a co je ještě přínosnější, o dosažení úspor z velkovýroby. Pokud země usilují o zprůmyslnění, je tak jako tak nejlepší, pokud ji uskutečňují s co nejmenšími ztrátami.

Potíže byly přitom velké. Pokud jde o hospodářskou stránku věci, zaostalé země se často obávaly, že nebudou nikdy schopné uvést v život nějaký vyspělý průmysl, pokud svým partnerům otevřou volný přístup na svůj trh. Bylo třeba zavádět nějaké prostředky, aby se tomuto nebezpečí čelilo. Není pochyb o tom, že si mnozí podnikatelé z vyspělých demokracií brousili zuby na zaostalé země Evropy, aby si z nich udělali pouhé odbytiště pro své přebytky.

Zaostalé zemi se po jistou dobu mělo dostat od vyspělejších zemí zvláštní zacházení, jakési hájení. Mohlo to spočívat v pomoci vyspělých zemí svými vklady do průmyslu v zaostalé zemi. Nebo měly být omezovány závazky zaostalých zemí vůči ostatním zemím. Právě k takovému a podobnému přístupu tedy vyzýval Sv.Jan Pavel v encyklice Centesimus annus. Vyzýval vlády vyspělých demokracií k větší ochotě pomoci zaostalým zemím Evropy, a k větší vynalézavosti při tvorbě a zavádění různých prostředků pomoci vyspělých zemí zaostalým.

Skutečností však zůstává, že vlády vyspělých demokracií Evropy zůstaly hluché k takovým výzvám, jakoby si neuvědomovaly, že to není jen požadavek milosrdné lásky, ale také spravedlnosti, protože měly svůj díl zodpovědnosti za evropské poměry. V tomto ohledu se v EU nejvíce zpronevěřilo svým morálním závazkům především Německo, odpovědné za rozpoutání a vedení dvou světových válek ve 20.století, a ještě v roce 2015 dlužící východoevropským zemích reparace za škody způsobené válkou.

Další nejvíce zprofanovaný člen EU je Anglie a Francie, odpovědné za Mnichovskou zradu a pak i za zradu jaltskou, uvrhující východoevropské země do sovětské neokoloniální soustavy.

Tato všechny morálně prohnilé pilíře EU však přebíjí civilizace smrti, jak trefně pojmenoval sv.Jan Pavel nejmocnější spotřební demokracii, která si pomocí Severoatlantického paktu činí z Evropské unie americkou državu a současně sluhu a spolupachatele svých válečný ch výbojů v zaostalých zemích světa.

Jinou skutečností je, že zaostalé země Evropy nejsou přes svou zeměpisnou blízkost dostatečně sjednoceny. Okolnost, že prospěch jedné země znamená náklady před ostatními, je stále příliš rozděluje.

Největší geopolitické rozdělení Evropy působí od roku 2014 mocichtivé Německo jako poddajný nástroj americké spotřební demokracie, když všemožně izoluje východní Evropu, totiž Rusko. Evropa a Rusko představuje tak těsnou jednotu, že jeden bez druhého nemůže naplno žít. Buď Evropa přijme Rusko nebo Rusko přijme Evropu. A to se vůbec nemusí dít vojensky, nýbrž to vyroste přirozeným vývojem, pokud se op to budeme modlit a konat pokání. Vždyť i samo Rusko prošlo od roku 1989 díky Panně Marii Fatimské a modlitbám a obětem sv.Jana Pavla velkým procesem návratu ke Kristu a rozvojem křesťanské demokracie.

Maria, Matko Boží a Matko lidí, Královno andělů a svatých, přimlouvej se za nás u svého Syna, abychom našli cestu jeden ke druhému a šťastně se shromáždili v míru a souladu v jednom Božím lidu, ke slávě Nejsvětější a nedílné Trojice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

29. Odedávna hájila Církev právo na soukromý majetek. Přitom ale vždycky připomínala, aby ti, kdo mají nějaké statky v soukromém vlastnictví, měli také na paměti, že mají odpovědnost a povinnost používat majetek ku prospěchu všech.

Proto sv.Jan Pavel nazval čtvrtou kapitolu encykliky Centesimus annus Soukromé vlastnictví a univerzální určení statků.

To, co soukromníci mají ve svém držení, má sloužit nejen jim, nýbrž všem a ještě oslavě Boha, který je Dárcem všech darů.  Právě o to jde v tom výrazu univerzální, všeobecné určení statků.

Připomněl, že už jeho předchůdce Lev XIII. prosazoval v encyklice ´Rerum novarum přirozený charakter práva na soukromé vlastnictví´ proti socialismu.“ (Centesimus annus,IV,30)

Ten výraz přirozený charakter znamená, že soukromé vlastnictví nebylo vytvořeno nějakým zákonodárstvím, nýbrž je to přirozený řád, který je dán Bohem tak, že předpoklady k němu jsou vtisknuty do samotné lidské přirozenosti. Takový pohled však nemá svádět k názoru, že by k naplnění tohoto přirozeného řádu docházelo samovolně tím, že by Bůh přímo vkládal nějakým lidem nějaké statky do vlastnictví. Právo vlastnit znamená jednak samotnou schopnost vlastnit, jednak fyzické uplatnění. Zvíře postrádá schopnost vlastnit. K naplnění tohoto přirozeného řádu dochází tím, když se nějaký člověk ve shodě s touto svou přirozeností projeví lidsky, když si přivlastní některé statky, které nikomu nepatří, protože má k jejich správě lepší nadání než jiní. Přirozený zákon je to, co člověka od samotné přirozenosti pobízí, aby se v souladu se svými schopnostmi o něco snažil. Z toho plyne, že k tomuto přivlastnění si některých statků nedochází docela živelně a náhodně. Dochází k tomu cílevědomým, dobrovolným a svobodným rozhodnutím člověka. Člověk při tomto rozhodování bere v úvahu vlastní poznání toho, zda on sám má obzvláštní schopnost ke správě právě takových statků, jakou jiní lidé postrádají. Soukromé vlastnictví tedy není v rozporu řádem, vloženým do přirozenosti člověka, nýbrž je k němu svobodně připojeno na základě lidského rozumu. Proto sv.Jan Pavel říká ve 30.článku Centesimus annus, že „se soukromé vlastnictví musí považovat za jakési prodloužení lidské svobody“. (CA 3O)

Sv.Jan Pavel uvedl, že papež Lev XIII. používal různých důvodů, aby obhájil přirozený charakter práva na soukromé vlastnictví. O jaké důvody šlo?

Přirozené důvody pro soukromé vlastnictví uváděl už velký řecký filozof Aristoteles. Zdůraznil ve své Politice, že „člověku přináší velké uspokojení, může-li něco nazývat svým“, a že „ctnost štědrosti je možná jen při soukromém vlastnictví“. Připomínal také, že „soukromé vlastnictví je žádoucí podmínka k udržení osobního zájmu, který podněcuje (člověka) k práci, k hospodaření. V kolektivním hospodářství chybí účinné bezprostřední hmotné podněty k práci. Proto je důležitější, aby se vyrovnaly žádosti než majetek.“ (Politika,II,4,5,7)

Tohle bylo řečeno a napsáno dávno před dvěma tisíciletími. A přesto se i dnes našli tak zatemnělí lidé, totiž socialisté a komunisté, kteří prosazovali zrušení soukromého vlastnictví. Viděli jsme a dodnes u nás i jinde sledujeme, kam to vede. Všimněme si třeba Ukrajiny. Obrovská země s velkým národem či množstvím národů, s úrodnou půdou, a nacházejí se v takové bídě, že si tamní politikové stále znovu vyžadovali závratně vysoké půjčky od západních demokracií, aby mohli nakoupit potřebné potraviny. Tak dopadly národy, které poté, co vyvázly z komunistického režimu, připustily, aby jim vládli kapitalističtí zbohatlíci, a posléze v roce 2014 jejich dluhopisy skoupil americký plutokrat Rotschield, takže už jim doma skoro nic nepatří..

Právo na soukromé vlastnictví má přirozený ráz. Kdokoli z lidí, vlastnících pozemek, rád obdělává půdu, když vidí výsledky své práce jako skutečně své. A nemá právo přijít někdo jiný a nařizovat mu: Co se ti urodí, to dáme do společného majetku, a tobě také něco necháme. Pak si každý řekne: Tak si to nechte, a já nebudu dělat vůbec nic. Nejsem zvědav na to, abych na tom pracoval, a výsledky mé práce si pak rozdělí nějací jiní lidé a úředníci. Vidíme, kam takto dospělo české hospodářství. Když bychom byli odečetli daně a všechny jiné poplatky, tak dělník ze své práce nedostal mnohdy víc než 20 procent. Můžeme se jenom dohadovat, kde se to všechno promrhalo - v rozbujelých úřadech místních, okresních a krajských, politických výborech, na ministerstvech, a jinde.

Sv.Jan Pavel pokračuje: „Toto právo, zásadní pro samostatnost a rozvoj člověka, hájí Církev dodnes. Stejně tak učí, že vlastnictví není absolutní právo, nýbrž vzhledem ke své povaze v sobě nese své vlastní hranice. Volné ´používání´ statků je podřízeno původnímu společnému určení vytvořených statků podle vůle Ježíše Krista, vyjádřené v evangeliu.“ (CA,30)

Sv.Jan Pavel klade v sociálním učení Církve důraz na odkaz svatého Tomáše Akvinského, kterého cituje: „Člověk nemá vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jakoby byly společné, protože vyšší, než lidské zákony a soudy je zákon a soud Krista.(CA,30)

Sv.Tomáš píše, že „soukromé vlastnictví je závažná podmínka udržení pořádku ve společnosti a zabránění bezvládí a zmatku.“ (SUMMA THEOL.,II,II,66,2)

Soukromé vlastnictví je tedy na jedné straně nutné, a tím i přípustné, na druhé straně však má také své hranice. Třebaže soukromé vlastnictví je nezbytný prostředek k dosažení blahobytu, přesto je omezeno.

Čím je soukromé vlastnictví je omezeno:

Především mravním závazkem soukromého držitele poskytovat přebytečnou část svého majetku těm, kterým se majetek nedostává a nemají příležitost si ho opatřit. Přebytek je všechno to, co jednotlivec nezbytně nepotřebuje k životu, totiž k zajištění své svobodné existence, přeměřené společenskému postavení, vzdělání, kulturní úrovni, jakož i k zabezpečení příznivého nábožensko-mravního rozvoje sebe, své rodiny, svěřenců a Církve.

Dále je soukromé vlastnictví omezeno zespolečenštěním některých statků: měřítkem tohoto zespolečenštění řízeného státem je souhrn všech podmínek, které jsou potřeba pro všestranný a vyrovnaný rozvoj všech občanů; totiž tak, aby každý občan mohl svobodně a vlastním přičiněním poctivě dosáhnout pravého štěstí. Ukazuje se, že některé statky jsou vyčerpatelné a nenahraditelné, takže by nemohly prospívat všem občanům (některé zdroje energie, apod.); dále jsou ještě jiné statky, které mohou svým používáním ohrozit všechny lidi (např. zbraně hromadného ničení, atomová elektrárna). Je tedy spravedlivé, aby takové statky byly nestrannou zákonnou autoritou co nejvíce vyňaty ze soukromého vlastnictví.

Společenské omezení a poslání vlastnictví však neznamená „společenskou hypotéku“ či zástavu na majetku jednotlivce, nýbrž to znamená vnitřní vazbu majetku jako takového. Jednotlivec není mravně oprávněn ponechat si přebytky výlučně sobě samému, pokud jiným chybí i to nejnutnější. Pakliže se tu nacházejí někteří, kterým chybí věci nezbytné k sebezáchově, potom držení nějakého přebývajícího majetku se majiteli něčím zvráceným. Když se práva jednotlivce dostanou do sporu se základními potřebami ostatních, potom je povinností státu nalézt řešení, a to za účinného přičinění jednotlivce a zájmových skupin.

Lidé nemají vlastnit cokoli jako naprostí vlastníci, nýbrž jen jako správci. Naprostým vlastníkem každé věci je pouze Bůh, který udělil statky ku prospěchu všem lidem, přičemž některé věci svěřil do správy určitým přičinlivým lidem. Každý majetek je určen ku prospěchu všech.

Maria, naše Matko, oroduj za nás a za celý svět, aby tato myšlenka vedla k většímu zájmu o druhé, ale také aby vedla k rozvoji jak jednotlivců, tak celých národů, a celé lidské skupiny.

 

Když se zabýváme učením o právu na vlastnictví a o společném určení statků, vyvstává otázka po původu statků. Sv.Jan Pavel tuto otázku zodpovídá v 31.článklu encykliky Centesimus annus:Původním zdrojem všech statků je čin samotného Boha, který stvořil svět a člověka a dal člověku zemi, aby si ji podmanil svou prací a užíval jejích plodů. Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům.“ (Centesimus annus,iv,31)

Dokud bylo na Zemi málo lidí, tak nevznikaly žádné obtíže. Jakmile se však Země zalidňovala, vznikaly problémy. Země vznikla před 4,5 - 5 mld. let, a člověk se na ní objevil asi před 40 tisíci léty. Odborníci odhadují, že v 8. tisíciletí před Kristem mohlo být na Zemi 5 - 20 mil. lidí, a na počátku našeho letopočtu 200 - 380 mil., z toho Evropě 30 - 40 mil. Od poloviny druhého tisíciletí se zrychlilo tempo růstu světového obyvatelstva. Významnou úlohu v něm začala plnit Evropa. V polovině roku 1992 žilo na světě 5,42 mld. lidí, a ročně jich  přibývalo 93 miliónů. V roce 2015 bylo na Zemi asi 7,3 mld.lidí.

Sice ještě stále zůstávají velké plochy, které čekají na obdělání, ale bývají to velmi nehostinné kraje. Pamatujme však, že zdrojem obživy není jenom půda. Vždyť ta už je z velké části rozdělena mezi různé vlastníky.

Sv.Jan Pavel položil důraz na to, že původ soukromého vlastnictví z lidského hlediska je v práci. Řekl o tom: „Prací se člověku daří podmaňovat si zemi a činit z ní svůj důstojný příbytek. Tak si člověk přivlastňuje část země, kterou získal svou prací.“ (CA,31)

Sv.Jan Pavel však nepodcenil vedle práce význam druhého činitele - plodnost země, takže o tom prohlásil: „V dějinách nalezneme na počátku každé lidské společnosti vždy oba tyto činitele: práce a zemi. Nejsou však vždy ve stejném vzájemném poměru. Dříve se přirozená plodnost země jevila jako hlavní činitel bohatství, zatímco práce byla jakou podporou této plodnosti. Dnes se lidská práce stává stále důležitějším činitelem duchovního a hmotného blahobytu.“ (CA, 31)

S tím, jak se práce dostává do popředí jako zdroj blahobytu, pracující lidé se stále více propojují a ocitají ve složitějších vzájemných vztazích. Člověk jako jedinec v pracovním procesu dnes mnoho neznamená. Právě proto sv.Jan Pavel připomínal tyto skutečnosti. Je třeba, aby si lidé, a zejména vlastníci uvědomili, že zdroje obživy, ať už vycházejí přímo z vlastnictví půdy, anebo z práce, mají celospolečenské poslání. Jedině v souladu s tím se dá řešit společenská otázka.

To je důležité nejen pro dnešek, ale ještě více pro budoucnost. Očekává se, že v roce 2025 bude na světě asi 8,5 mld.lidí. Předpokládá se, že počet světového obyvatelstva se během 21. století ustálí na úrovni 11 - 12 mld.

Sv.Jan Pavel si toho byl nepochybně vědom. Encyklika Centesimus annus je v tomto směru velmi podnětná. Právě svým důrazem na stupňující se úlohu práce před významem plodnosti samotné země. Plodnost země je totiž omezená, zatímco lidská vynalézavost a pracovitost je s Boží pomocí neomezená. Budoucí řešení sociální otázky tedy není zdaleka tak záležitostí rozdělení země a jejích zdrojů mezi národy, jak by se o to snažili socialisté pod záminkou spravedlivějšího rozdělení, anebo chamtiví kapitalisté ze západní spotřební demokracie, nýbrž spíše ve sjednocování se národů v pracovitém úsilí.

To je výchozí zásada, ale její použití v určitých případech nelze předem stanovit. Vždyť se pronikavě mění podíly obyvatelstva jednotlivých světadílů na celkovém růstu lidské skupiny. Tak třeba v letech 1950 - 1990 vzrostlo obyvatelstvo zaostalých zemí o 143%, kdežto obyvatelstvo zemí vyspělých jenom o 43%. V letech 1985 - 1990 obyvatelstvo zaostalých zemí ročně narůstalo o 2,1%, zatímco obyvatelstvo vyspělých zemí pouze o 0,5%. Odtud vyplývá různý způsob použití uvedené zásady.

Vyhlídka do budoucna je chmurná pro civilizaci smrti, jak označil sv.Jan Pavel americkou spotřební demokracii, která hledá řešení udržitelnosti blahobytu pro sebe a dalšího růstu obyvatelstva Země v soustavném řízení světového terorismu a války, ve které by se měla společnost pronikavě zmenšit, a v masovém zavádění prostředků antikoncepce a potratů, a jiných nepřirozených způsobů. Všechny takové způsoby jsou cizí sociálnímu učení církve. Toto učení poskytuje nejlepší řešení sociální otázky, protože ukazuje cestu v tvořivosti, vynalézavosti a objevitelském duchu člověka, spolupracujícího se svým Stvořitelem, aby se tak i vlastním přičiněním stal jeho dokonalejším obrazem.

Pane Bože, dej, aby řešení těchto vážných otázek postupovalo více cestou porozumění a sblížení mezi národy. Vždyť války a revoluce nevznikají ani tak z hladu, jako spíše z nedorozumění, z demagogie a působení mediokracie jako krematoria lidských mozků i srdcí.

Maria, Matko Boží, oroduj za nás, a zejména za národy zaostalé, aby dospěly nejen po stránce hospodářské, ale také duchovní a lidské. Vždyť ty jsi na Zemi spolupracovala při zrození a vychovávání synů a dcer Církve  vždy jako Matka onoho Syna, kterého „Bůh ustanovil jako prvorozeného mezi mnoha bratry“. (LUMEN GENTIUM,63)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

30. Když se po více než čtyřiceti letech v zemích východní Evropy otevřely možnosti svobody, kladl sv.Jan Pavel Evropanům na srdce slova ve 46. článku encykliky Centesimus annus. Kdyby totiž někdo hájil svobodu, ale odmítal pravdu, tedy hodnotu, která je nad člověkem, a jež ho také více vede k zodpovědnosti, pak by hrozilo nebezpečí zneužití svobody. Místo, aby svoboda umožnila člověku zdokonalení, stala by se příležitostí jeho úpadku. Člověk by upadl do zoufalství, že pravdu nelze najít, a všechno že je pouze relativní, a nakonec by přivolil i ke lži a zločinu. Právě proto Sv.Jan Pavel zdůraznil, že „svoboda nabývá plné hodnoty teprve přijetím pravdy“. Největší pravdou je láska. Láska se opírá o pravdu. Jinak by to byla jen jakási citová mlhovina, měnící podle vnějších podnětů. A toto by snad mělo pronikat celou kulturou?

Křesťan má být pozorný ke každému projevu pravdy, ale přitom zůstává věrný své víře. Vydává svědectví o své víře. Tím neustále kultivuje, zušlechťuje a posvěcuje společnost, ve které žije. A to je velmi užitečné. Zejména ve spotřební demokracii, která si mnohdy vůbec neví rady se svobodou. Místo, aby se svobody využívalo k nějakému smysluplnému cíli, tak se mnozí od svobody odvracejí. Psycholog Erich Fromm psal o ´Strachu ze svobody´. Uváděl, že se člověk ve snaze uniknout svobodě uchyluje ke dvěma bezvýchodným, slepým uličkám – buď k autoritářství, nebo k ničivosti.

Autoritářství vyjadřuje úchylný sklon vzdát se nezávislosti vlastního jednotlivého Já, spojit je s někým mimo sebe sama, a tak snadno získat zdání síly a moci, která jednotlivci chybí. Tento úchylný sklon může na sebe vzít podobu sebeubližování anebo povahu ubližování druhým.

V případě sebeubližování se pak někteří lidé uchylují k takovým sebeobžalobám a takové sebekritice, jaké by proti nim nevznesl ani nejhorší nepřítel. Mají sklon týrat se nutkavými myšlenkami a různými ritualizovanými zlozvyky. Někdy se u nich objevuje sklon utíkat do nemoci a vyhledávat nemoc, způsobit si nehodu. Často se jim pak stávají nehody, k jakým by vůbec nedošlo, kdyby k tomu nepřispěl jejich skrytý sklon vystavovat se jejich nebezpečí. Jiní pak vystupují nepřátelsky vůči těm, které milují nebo na kterých jsou závislí, třebaže k nim ve skutečnosti pociťují náklonnost.

To se však už trochu podobají těm, kdo se snaží soustavně unikat své svobodě ubližováním jiným lidem a okolním věcem. Takový člověk se pak snaží docílit, aby na něm závisely jiné osoby, aby měl nad nimi naprostou moc, aby si z nich mohl činit prostředky, podobně jako „hrnčíř hněte v ruce hlínu“. Jiný zase touží nejen ovládat ostatní, ale taky je vykořisťovat. Chce je zneužívat, okrádat je a přisvojit si všechno, co je na nich využitelné. Konečně je tu i snaha způsobit někomu i utrpení, jak tělesné, tak duševní. Takový jedinec se snaží druhého uvést do rozpaků, pokořit, zranit, nebo ho vidět v trapném a poníženém postavení.

Tyto scestné pokusy člověka umenšovat svobodu však odlišujme od soustavné ničivosti, třebaže se zdá, že oba tyto způsoby úniku před svobodou se navzájem prolínají. Ničivost se liší tím, že nesleduje ani to, aby se člověk někomu zoufale a ustrašeně podřizoval, ani to, aby si sám někoho beznadějně podřizoval. Ničivost je zakořeněna v nesnesitelné bezmocnosti a osamocení člověka. To je ta hrozná příčina terorismu. Někdo se snaží uniknout bezmocnosti vůči silám okolního světa ničením všeho životního prostředí. Ničení životního prostředí je pokusem zoufalce uniknout před nebezpečím, aby jím přestal být ovlivňován. Tato ničivost se může vybíjet nejen na okolním životním prostředí, ale i v lidském nitru. Ničivost je zaslepený únik z neprožívaného života, zoufalé prchání před živořením, uvězněným do šedi prostřednosti.

Sv.Jan Pavel řekl, že „Církev nezavírá oči před nebezpečím fanatismu či zaslepeného horování pro něco, ani před nebezpečím fundamentalismu či přehnaného až k bezohlednosti jdoucího lpění na základech nějakého náboženského učení. Sv.Jan Pavel si tedy byl dobře vědom toho, že se někteří jedinci nebo i skupiny snaží pod záminkou falešně vědecké nebo falešně náboženské ideologie vnucovat jiným lidem svou představu o tom, co je pravda a dobro. Zároveň Sv.Jan Pavel podotkl, že „křesťanská pravda taková není. Křesťanská víra není jen ideologií, a proto nechce společnost vtěsnávat do nějakého zjednodušujícího rámce. Církev uznává, že se dříve lidský život odehrával v jiných a ne vždy dokonalých podmínkách. Proto uznávání lidské svobody patří k přístupu Církve.“ (CA,46)

Uznává svobodu člověka, třebaže některý jedinec zneuživá své svobody ke zlu a ke lži, a tak umenšuje, ba i popírá vlastní svobodu.

Jak sedá umožnila posílit naše svoboda? Svoboda se umocňuje v dobru a pravdě. „Svoboda nabývá své plné hodnoty přijetím pravdy.“ Křesťan má v tomto směru možnost dosáhnout velkého náskoku. „Křesťan prožívá svobodu a slouží jí, když pravdivě plní své poslání. V rozhovoru s ostatními lidmi věnuje pozornost každému projevu pravdy, avšak nepřestává dosvědčovat všechno to, čemu ho naučila víra a správné používání rozumu.“(CA,46)

Královno svatého růžence, přimlouvej se za nás. Pomáhej celému Božímu lidu, aby se ještě více svobodně otevřel pravdě. Přiveď ke svému božskému Synovi společnost, která si často neví rady, co si počít se svobodou. Namísto jejího využití k vlastnímu zušlechtění, ještě se od ní odvrací. Věnuj nám své přímluvy, aby naše cyrilometodějská kultura, která po tisíciletí vedla národy, splnila tuto službu pro celou Evropu!

Nejdůležitější životní pravdy se navenek zdají být velmi prosté a jednoduché. Tak připomněl Sv.Jan Pavel v 54.článku Centesimus annus navenek docela prostě vyhlížející, nicméně životně důležitou myšlenku: „Společenské vědy a filozofie slouží k výkladu ústředního postavení člověka ve společnosti.“ (Centesimus annus, V,54) Sv.Jan Pavel si všiml skutečnosti, že veškeré lidské poznání, ať věda nebo filozofie, a z nich obzvláště společenské vědy a sociální filozofie mají své přirozené opodstatnění v tom, že vedou ke zdokonalení člověka. Věda a filozofie, tvořící součást kultury, mají své zdůvodnění v člověku. „Díky nim je člověk schopen lépe chápat sebe sama jako společenskou bytost.“

Vliv vědeckých objevů ve společnosti je tak rozsáhlý a pronikavý, že to snadno svádí veřejné mínění k přeceňování jejich hodnoty. Přesvědčení o významu vědy je tak mocné, že je dnes často v každodenním životě vedle hospodářských zájmů zájem o vědecké poznání nejmocnější.

Z průzkumů veřejného mínění se ukazuje, že světová veřejnost dnes hodnotí vědu spíše očima technického rozvoje. Tak je ideál vědce je spojován s obrazem Edisona a stovkami jeho vynálezů a patentů, nebo s obrazem Wernera von Brauna a jeho konstrukcemi raket.

Přirozené působení vědy zahrnuje posilování důvěry člověka v rozum a vládu rozumu v lidské společnosti. S tímto působením vědy a filozofie těsně souvisí jejich vliv společensko-ukázňující a posilující chuť člověka do života. V takovémto svém působení však ani věda ani filozofie nezasahuje samotnou duchovní podstatu životního názoru člověka. Věda a filozofie jen v nějaké míře usnadňují řádnou výstavbu hodnotového žebříčku v lidském nitru, ale nutně a samočinně to nezajištují.

Vědecký životní názor člověka na společnost, na sebe samého, na Boha zahrnuje pojetí tvorstva a postavení člověka v tvorstvu podložené vědeckými objevy a filozofickými důvody, dále objasnění základu a postupu procesu poznání, jakož i stupně shody výsledků lidského bádání s Pravdou Zjevení. Z takového názoru vyplývá správné hodnocení objevů a jejich využití ke zdokonalení člověka.

Vlastní, přímá činnost vědy, totiž objevování, vymaňující člověka z nevědomosti a z nečinné závislosti na okolí, posiluje naše přesvědčení o potřebě hájit poznanou pravdu proti falešným názorům. Toto případné zlidšťující působení vědy se projevuje zejména společenských vědách, a to dvojím způsobem: jednak jako hodnota pravdy, jednak jako hodnota svobody.

Mravním poselstvím společenských věd je uchovávat svobodu a rozum jako zaručené hodnoty, používat jich zodpovědně a soustavně při vyjadřování nesnází člověka ve společnosti. Ústřední ideou každého nového vyjádření společenských úkolů dneška musí být společnost, v níž se všichni lidé stanou pány svého rozumu. Posláním zkoumání dějin společnosti a kultury je odhalení způsobů, jimiž mohou a mají být společnost a kultura rozumně řízeny, a poznání hranic lidské svobody. Vždyť svoboda není jen možnost dělat, co se člověku zlíbí, ani pouhá příležitost volit mezi několika danými způsoby. Svoboda je také možnost vyjadřovat a pojmenovávat nabízející se cesty, jednat o nich, a teprve pak si některou z nich zvolit. Proto svoboda nemůže být bez zvýšené úlohy rozumu v lidských záležitostech.

Vyjádřit jakoukoli společenskou a kulturní otázku znamená vymezovat hodnoty, kterých se týká, a nebezpečí, která jim hrozí. Právě zjišťování ohrožení uznávaných hodnot, jako jsou svoboda a rozum, má být mravní službou společenských věd. V každodenním životě to však znamená riskovat potíže, anebo - a to je závažnější - čelit lhostejnosti. Vyžaduje to, aby vědci a filozofové předkládali sporné skutečnosti a teorie, a účinně podněcovali jednání o nich. Kdekoli chybí široké, otevřené a zasvěcené rozpravy o sporných věcech, tam lidé nemohou vejít do styku se skutečností vnějšího ani svého vnitřního světa.

Události prvních desetiletí 21.století, kdy se masmédia ve spotřební demokracii  vymkla z přirozeného chodu, takže jako demagogie a mediokracie uvedla ve zmatek veřejné mínění národů a přivodila rozmach terorismu a sérii nespravedlivých válek, jsou ti, kdo mohou vyložit skutečnost jasněji a pravdivěji, jsou mravně povinni uplatnit svůj vliv.

Třebaže žádná společenská věda ani filozofie nemůže spasit lidstvo, není nic špatného v napodobování úsilí o jeho spásu, pokud to znamená přetvářet společnost podle ideálů svobody a rozumu. Ještě lepší však je, pokud přitom máme něco dalšího v záloze. Nikoli ovšem žádný postranní úmysl na zničení stávající společnosti a kultury, ale na jejich překonání v Ježíši Kristu a v jeho tajemném těle.

Sv.Jan Pavel řekl ve 54. článku Centesimus annus, že „pouze víra plně člověku odhaluje jeho pravou totožnost. Z této totožnosti vychází sociální učení Církve. Jeho cílem je za přispění věd a filozofie pomáhat člověku na jeho cestě ke spáse.“ (cCa,54) Právě v tomto svém cílevědomém navázání na odkaz Ježíše Krista a jím založené Církve má sociální učení Církve neustálý předstih přede všemi společenskými vědami a filozofiemi. Sv.Jan Pavel se zmínil o přínosu encykliky Rerum novarum pro poznání společenských a hospodářských otázek lidské skupiny, ale dodal, že její zvláštní hodnota spočívá jinde. Nejen v oblasti poznávací, ale především v rovině mravní a náboženské: jako písemný doklad učitelského úřadu církve, který se začleňuje do evangelizačního úkolu Církve. Z toho plyne, že sociální učení Církve má význam prostředku zvěstování víry. Pouze a výhradně v tomto světle se zabývá jinými otázkami. (CA,54)

Dnešní složité společenské a kulturní úkoly vědy a filozofie vyžadují vyšší míru jejích vazeb k náboženství, než tomu bylo donedávna. Význam spojení vědy a filozofie s náboženstvím vyplývá z pravdivého hodnocení dějin. Sledování rostoucí úlohy vědy a filozofie ve společenském a kulturním životě musí být založeno na pochopení povahy spojení věda a filozofie s náboženstvím. Jádro této spojitosti spočívá v dějinném rozvíjení procesu přeměny vědy a filozofie člověkem, který navazuje na pokornou modlitbou vyprošovanou Boží milost. Rozkvétá ze suché teorie v zelený strom života. Mění se v přímé uskutečňování Boží vůle v podmínkách společnosti a kultury lidské. Dnešní ještě nedokonalé poznání umožňuje vyvozovat závěr, že proces srůstání lidského poznání s pravdami Zjevení, jenž byl zahájen Kristem, vede nakonec k proměně vědy v přímé uskutečňování Boží vlády na zemi.

Maria, Matko vzatá na nebesa, přimlouvej se za nás, aby všichni lidé světa pochopili, že jedině ohled na Ježíše Krista a Jeho učení může lidstvo zachránit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

31. Sv.Jan Pavel uznával význam trhu a volného přístupu na trh pro rozvoj nejchudších jedinců a celých národů, nicméně dodával, že tato cesta k blahobytu má své meze. Ve 34.článku encykliky Centesimus annus o tom řekl: „Zdá se, že volný trh je nejúčinnějším nástrojem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb. Platí to ovšem pro potřeby, které se dají ´zaplatit´, a pro zdroje, které lze ´zaplatit´.

Existují však nesčetné lidské potřeby, které nelze pojímat tržně. Je povinností spravedlnosti a pravdy, zabránit tomu, aby základní lidské potřeby zůstaly neuspokojeny a aby lidé takto postižení strádali. Těmto potřebným lidem je nutno pomoci získat patřičné vzdělání.

Ještě před logikou směny statků, existuje něco, co člověku přísluší jako člověku. Toto něco je spjato s možností přežít a činným způsobem přispět k obecnému blahu lidstva. (Centesimus annus,IV,34)

Proti tvrzení liberálních národohospodářů, že ve směně je už dostatečně obsažena zásada solidarity, nutno uvést, že směna, třebaže má navenek ráz matematické rovnosti a za svůj symbol rovnováhu, nikdy nedává stejný díl oběma směňujícím, poněvadž oni sami si nikdy nejsou docela rovni.

Zatímco v převládajícím zřízení kapitalistické soutěže se každý snaží zbavit svého konkurenta, v řádu sdružování se každý snaží podepřít své bližní.

Díky Ježíši Kristu se před vykoupeným Božím lidem otevřela možnost dostat se z kleští nutnosti, kde vládne pouhá směna, a povznést se do prostředí vzájemnosti. Sdružování, třeba i za výdělečným účelem, má vždy vyšší mravní hodnotu, než je pouhá směna. Jak to?

To proto, poněvadž jako směna neznačí pouze plat v penězích, nýbrž nějakou osobní oběť našeho času, naší námahy, naší nezávislosti, třebaže jde pouze o účast na schůzi, nebo o podřízení se stanovám;

To dále proto, poněvadž jako směna neznačí pouze jediný úkon, okamžitý a vykonaný jednou provždy, nýbrž neustálé spolupracování zapojených účastníků;

To konečně také proto, poněvadž zde všeobecně není nutná rovnocennost mezi přinesenou obětí a přijatou výhodou. Dělník např. přispívá na své odborové sdružení proto, aby se snáze domohl mzdy, přiměřené pro svou rodinu, odpovídajících pracovních podmínek, apod., avšak zároveň je k tomu veden zájmem svého stavu.

Sv.Jan Pavel připomenul na konci 34. článku, že cíle vytčené v dělnické encyklice Rerum novarum v 19. století, se snad zdají být dosaženy ve vyspělých zemích koncem 20. století, avšak rozhodně nebyly splněny v zaostalých zemích. K zaostalým národům je třeba dnes počítat vedle mnoha národů, obývajících jižní světadíly, také řadu národů opožděných v důsledku jejich zavlečení do slepé uličky komunismu, a s nimi také čím dál tím více národy na jihu Evropy. Vcelku tedy zůstala encyklika Rerum novarum velmi aktuální ještě ve druhém desetiletí 21.století.

V českých poměrech po pádu komunistické diktatury opět ožila zásada volného trhu. Lidé sice zatím neviděli nějaké zvláštní úspěchy tohoto tržního hospodářství. Snad by mohla být potěšitelná podnikavost jednotlivců, pokud by byla podnícena snahou o službu bližním. Ovšem případy tohoto druhu nadále zůstávají řídkou výjimkou. Spíše se v mnoha případech ukazuje sklon draho prodat zboží a služby podřadné jakosti.

K tomu neblaze přispívá okolnost, že česká vláda ponechala národní hospodářství volně přístupné přílivu podnikatelů a jejich peněz, pocházejících někdy také ze zločinecké činnosti, ať už to byly nespravedlivě nabyté peníze bývalých komunistů, nebo peníze italské mafie, peníze z obchodu se zbraněmi.

Hlavní český národohospodář, však ho všichni známe, však od začátku hlásal zcela nemorální zásady v peněžní hospodářství: Neznám žádné špinavé peníze!, a strhl tím mnoho lidí, aby si počínali v hospodářství bez morálky.

Neméně hrozivý dopad tržního hospodářství se zde ukázal také v nezaměstnanosti, v nedostatcích sociálního zajištění lidí ve stáří, v nedostatcích zajištění přiměřených pracovních podmínek jak pro muže, tak pro ženy, jakož i v tom, že mzda pracovníka zůstávala stále nepřiměřená potřebám jeho rodiny.

Sv.Jan Pavel připomínal, že je mnoho věcí, které se na trhu koupit nedají.

Právě proto se to označení tržní hospodářství nemůže týkat všech lidských potřeb, a hlavně se nemůže vztahovat na to, v čem je člověk člověkem. Můžeme jen potvrdit, že skutečně existují nespočetné lidské potřeby, které se nedají pojímat tržně. Jsou to potřeby těch hodnot, které dělají člověka lidskou bytostí. Proto sv.Jan Pavel říkalá, že „je něco, co člověku přísluší na základě jeho jedinečné lidské důstojnosti.“

Když si připomínáme tyto závažné výzvy sv.Jana Pavla, musíme prosit o to, aby Církev nadšeně plnila úkol, který jí přísluší v dnešní společnosti. Církev nevede trhy ani nemá své těžiště ve věcech, které se týkají hospodářství. A přesto je důležité, aby vystupovala také v těchto souvislostech, kde je člověk ohrožován jako člověk a jako Boží dítě. Církev totiž přináší Ježíše Krista. Přináší každému člověku živou cestu k nalezení a růstu vlastního lidství i Božího dětství. Přináší hodnoty, mravní ctnosti, duchovní život, zatímco tržní hospodářství přirozeně nemůže vytvořit žádnou z těchto hodnot. Proto tržní hospodářství, které není Ježíšem Kristem a jeho církví kultivováno těmito hodnotami, postrádá podněty opravdu lidského, svobodného jednání.

Když se mluví o této povinnosti Církve zasahovat do hospodářského a politického života tam, kde se to týká víry a mravů Božího lidu, tedy to zdaleka není výzva jen pro duchovní osoby, nýbrž především pro křesťany žijící ve světě. Je jistě pohodlnější poklonkovat před těmi, kdo mají moc a řídí tržní hospodářství, nežli plout proti proudu. Je třeba, aby si častěji připomínali slova evangelisty Matouše: „Vy jste sůl země. Pozbude-li však sůl slanou chuť, čím zas nabude solivosti? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (MT 5,13)

Přitom nabývají na tím, větší závažnosti výzvy sv.Jana Pavla, týkající se nové hranice trhu. Připomeňme si postup jeho úvah ve 40.článku encykliky Centesimus annus: „Je úkolem státu starat se o obranu a ochranu společných statků jako je přirozené a lidské životní prostředí. Stejně jako měl stát v dobách starého kapitalismu povinnost hájit základní práva práce, má nyní vzhledem k novému kapitalismu povinnost hájit společné statky, které tvoří rámec, v němž jedině může jednotlivec spravedlivě uskutečňovat své cíle.

Zde se setkáváme s novou hranicí trhu. Některé významné lidské požadavky se vymykají jeho logice. Některé statky na základě své povahy nemohou a nesmějí být prodávány ani kupovány. Tržní mechanismy nabízejí jisté výhody, avšak skrývají v sobě nebezpečí ´zbožštění´ trhu, který přehlíží přítomnost statků, jež podle své povahy nemohou a nesmějí být brány jako zboží. (Centesimus annus,IV,40)

To je sice známá myšlenka, že jsou hodnoty, které člověk na trhu nemůže koupit. Jsou pravdy, které nejsou v žádné učebnici. Jsou to pravdy srdce. Když sv.Jan Pavel mluvil modlitbě sv. růžence, tak řekl, že růženec je modlitba srdce. To je něco, co přesahuje meze trhu, a to je to, co člověk velmi potřebuje, když si má počínat tržně a zachovat si svou lidskou důstojnost a také zohledňovat lidskou důstojnost ostatních účastníků trhu. A jsou ještě další hodnoty, které se vymykají trhu, jako je pravda, krása, láska. Právě o to má stát pečovat a starat se. Stát sám není způsobilý vytvořit ani jedinou z těchto hodnot, ani nemůže příkazem nařídit její zavedení, avšak má vytvářet vhodné společenské podmínky, v jakých se tyto hodnoty uchovávají a svobodně rozvíjejí. Stát se o to má přičinit především vytvořením pevného právního rámce.

Ačkoli nebyly v českém národě po jeho uvolnění z křečí komunismu zavedeny nezbytné právní podmínky, o duchovních a mravních ani nemluvě, pro nějaké kapitalistické změny v trhu a hospodářství vůbec, přikročili národohospodáři v čele s Václavem Klausem k privatizaci a dalším operacím hospodářského života. Překotným a uspěchaným způsobem způsobili velké přehmaty, někdy přebíjející předcházející komunistické nespravedlnosti novými nespravedlnostmi. Některé podniky byly prodány cizím podnikatelům, ačkoli původní právoplatný český majitel, který je měl dostat vrácené v restituci, byl nespravedlivě znovu okraden, atd. Nezdravé plody zůstaly nevyřešeny ještě dlouhá desetiletí po těchto výstřednostech.

Stát musí pečovat o to, aby nedocházelo k nepřiměřenému vyvyšování významu trhu, k upřednostňování požadavků tržního hospodářství na úkor kulturních hodnot národů. Jinak by se občané jenom honili za penězi, za ziskem, a využívání mnohých základních přirozených práv člověka by zůstávalo opomíjeno. Vzpomeňme třeba to, že už Mojžíš připomenul v zákonu, (Ex,20,8,Dt,5,15) a není pochyb, že by to mělo být více zdůrazněno i v naší době, důležitost svátečního a nedělního klidu. Jinak by člověk byl vlastně v jednom zapojení, což by ohrožovalo i jeho zdraví a vnitřní život. Navíc by to bylo člověka nedůstojné, protože by se stal otrokem okolního, značně narušeného životního prostředí. A co víc, bylo by to urážkou samotného Stvořitele, který si přeje, aby mu jeden den v týdnu byl zasvěcen. Stát by měl uložit velké daně těm podnikatelům, kteří ziskuchtivě neberou ohled na nedělní klid. Samozřejmě, že ne proto, že by samotná lidská práce byla něco škodlivého, ale proto, že lidé kvůli ní opomíjejí svůj vnitřní život, a duchovní život svých rodin.

Nejde však jen o meze práci, ale především o hranice trhu, a to trhu jak se zbožím, tak se službami. Je povinností státu zabránit, aby ti, kdo obchodují se zbožím, které ohrožuje duchovní a mravní růst národa, a zejména mládeže, byli nejen zatíženi vysokými daněmi, ale v mnoha případech, aby jejich veřejná činnost byla zakázána. Jde třeba o prodej alkoholu, drog, pornografie, tabákových výrobků.

Neméně významná by měla být péče státu o duchovní a mravní úroveň služeb, poskytovaných veřejnosti trhem. Nejsou ojedinělé případy poskytování různých erotických služeb. Nebo mravní zkáza, lépe řečeno závadnost a bída mnohých zábavných programů masmédií. To jsou věci, které náš stát docela opomíjí.

Svatý Metoděj říká ve své Adhortaci k velkomoravským knížatům a soudcům: „Milujte spravedlnost, kteří vládnete nad zemí, smýšlejte o Pánu v dobrotě a hledejte ho prostým srdcem. Spravedlnost povznáší národ, hříchy a nespravedlnostmi upadá lid do bídy.“ Prosme naše slovanské apoštoly, aby na jejich přímluvu ti, kdo stojí v popředí společnosti ovládli své nadšení pro tržní hospodářství ctností spravedlnosti.

I když se pyšná nevěra kol vzmáhá

a peklo seje koukol nových zmatků,

nebudem dbáti odvěkého vraha,

nedáme sobě bráti věčných statků.

Víře vždy věrní budou Moravané:

Dědictví otců zachovej nám, Pane!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

32.

Sv.Jan Pavel se v 36.článku encykliky Centesimus annus zaměřuje také na „zvláštní problémy, projevující se v hospodářství vyspělých průmyslových zemí“. Upozorňuje na závažné problémy a nebezpečí naší doby, kterými se společenský život ve spotřební demokracii velmi komplikuje. Zvláště varuje před nebezpečným úkazem spotřebního životního stylu.

Pojednává o tom takto: Problém dnes nespočívá jenom v nabídce dostatečného množství zboží, nýbrž také v poptávce po jakosti zboží a služeb.

Požadavek uspokojivého a bohatého života je sám o sobě oprávněný, avšak je třeba přitom zdůraznit novou odpovědnost a nová nebezpečí, která s tím souvisejí. Ve způsobu, jak nové potřeby vznikají a jsou vymezovány, se vždy projevuje více či méně výstižné pojetí člověka a jeho skutečného blaha. Rozhodnutí pro nějaké formy výroby a spotřeby vyjadřuje vždy také nějakou civilizaci jako celkové pojetí života. Zde vzniká jev konzumentství, spotřebitelství.“ (Centesimus annus,IV,36)

V čem to spočívá? Předně v úchylném názoru, že totiž všechny hodnoty přicházejí člověku zvenčí. Z toho pak vyplývá zvrácený životní styl, který vynakládá všechny lidské síly na dosažení všeho, co přichází zvenčí, na zaměřenosti k existenciálnímu modu, vyjádřeného slůvkem ´mít´ či ´vlastnit´, a nikoli existenciálnímu modu vyjádřenému slovy´být někým´, ´být osobností´.

Sv.Jan Pavel si dále povšiml zvráceného způsobu, jak se utváří závislost spotřebitele na zboží a službách, které mu zvenčí nabízí či našeptává nebo podsouvá reklama, někdy dokonce pod prahem jeho uvědomovaného ovlivňovaného přijímání okolních podnětů, vytvářejí „umělé potřeby, které brání vývoji zralé osobnosti.

Křiklavým případem umělé spotřeby, která se obrací proti zdraví a důstojnosti člověka jsou drogy a dále pornografie. Drogy stejně jako pornografie se snaží vyplnit vzniklou duchovní prázdnotu člověka.“

Je smutné, že takovéto zvrácené/ jevy a procesy spotřební demokracie patří k těm, které se ve velkém rozsahu šíří právě v zemích uvolněných od komunismu.

Sv.Jan Pavel správně poznával, že onen strašný jev, který už v nacistickém Německu vyjádřil Goebbels slovy, že  100x opakovaná lež se stává pravdou, což bylo mnohokrát zúročeno v komunistickém režimu, se dovrší v 21.století v americké civilizaci smrti a jejím mrtvě rozeným dítětem eurofašismem, které pomocí mediokracie a demagogie a tajnými službami modelovaného světového terorismu a lokálních válek udržuje vysokou úroveň blahobytu ve spotřební demokracii.

Jsou to právě tyto zvrácenosti vyspělé demokracie, které se k nám přednostně šíří. Už proto, že vyspělá demokracie je jimi přesycena, a dále i proto, že se proti ní v tamních společnostech začíná tvrdě zasahovat ze strany zákonodárství a státu. Tak se ukazuje, že zatímco v Itálii se tvrdě postupuje proti organizovanému zločinu s drogami, podloudní obchodníci s omamnými jedy se stěhují do bývalých komunistických zemí. Zatímco v civilizovaných státech se prosazuje zákaz prodeje pornografie ve středu měst a poblíž škol a jiných zařízení, sloužících výchově a a rekreaci mládeže, národy, uvolněné z komunismu, prožívají největší záchvat zneužívání demokratických svobod k šíření pornografie, terorismu a válek.

Když se zmiňujeme o závislosti na drogách, je na místě se zmínit také o alkoholismu a kuřáctví. Svobodný život v dává člověku velké příležitosti k rozvoji, ale také přináší nová nebezpečí k úpadku.

Sv.Jan Pavel v encyklice Centesimus annus ovšem neodmítá samotnou snahu člověka o nové a dokonalejší způsoby uspokojování potřeb. Mluví o tom jasně: „Špatný není požadavek lepšího života, nýbrž životní styl, který předstírá, že je lepší, když se zaměřuje na vlastnění a ne na bytí“.(36)

Sv.Jan Pavel nezůstal u prostého zjištění tohoto hrozivého jevu, a vyzýval k jeho neodkladnému řešení. Jakým způsobem? Především výchovou - ať už školskou, nebo osvětovým působením hromadných sdělovacích prostředků: „Je proto naléhavě zapotřebí rozsáhlého výchovného a kulturního úsilí, zaměřeného na výchovu spotřebitele k odpovědnému spotřebitelskému chování, které zahrnuje výrazné vědomí odpovědnosti u výrobců, a především u pracovníků sdělovacích prostředků.“ (36) Dodal však, že se to neobejde bez nutných zásahů státních úřadů.

Když se Sv.Jan Pavel zamýšlel nad jevem spotřebitelství, tak neopomenul připomenout ty nejchudší národy světa, které trpí hroznou bídou. Na jedné straně obyvatelstvo vyspělejšího Severu žije na takové úrovni spotřeby, že má vážné potíže s otylostí a oddává se vyšším formám spotřeby, někdy uměle vytvářeným reklamou. Naproti tomu obyvatelstvo jižní části Země, a tohoto obyvatelstva je větší část, trpí trvale podvýživou, tj. především nedostatkem bílkovin. V současnosti jsou oblasti s naprostým nedostatkem bílkovin v Africe, v jižní a v jihovýchodní Asii a v Latinské a jižní Americe. Výzkumy z konce 20.století uváděly, že hladem umírá každý rokem asi 5 milionů lidí. Z miliardy dětí jich 650 mil. nikdy nedosáhne dospělosti.

Proto bylo na místě, když Sv.Jan Pavel řekl: „V této souvislosti nestačí připomenout povinnost lásky k bližnímu, tozn. povinnost pomáhat vlastním přebytkem, ale někdy i tím, čeho člověk nemá nazbyt, aby poskytl to, co je nezbytné pro život chudého člověka.“ Přitom nejde jen o pomoc jednotlivého člověka jinému ohroženému jedinci. Jde také o vztah mezi bohatšími a chudšími národy. To se týká zejména vlád vyspělých demokracií, a odpovědnosti jejich rozhodování. Jejich „rozhodnutí poskytnout pomoc raději zde než jinde, je vždy morálním a kulturním rozhodnutím. Znamená to dát nějakému lidu příležitost zhodnotit svou vlastní práci.“ (CA,36)

V pozadí všech těchto rozhodnutí stojí pokaždé svobodná vůle lidského jedince, potřebující modlitbu, aby se jeho úmysly a snahy spojily s Boží milostí. A nejlepší cesta této lidské pomoci těm nejpotřebnějším by měla jít prostřednictvím panenské Matky. Proto můžeme volat se sv.Bernardem: „Chceš-li něco obětovat Bohu - ať je to cokoli - nezapomeň to svěřit Marii, aby se vrátil dar k rozdavateli darů stejnou cestou, kudy se k nám dostal. Bůh sice mohl libovolně nám vlít svou milost i bez tohoto vznešeného průtoku, ale chtěl se ti postarat o přívoz, na němž by ses k němu rychle dostal. Snad máš ruce ještě potřísněné krví a poskvrněné úplatky, protože ses ještě dobře neočistil. Proto nechceš-li být odmítnut se svým dárkem, vlož je Panně Marii do přečistých a přehodných rukou. Vždyť její ruce jsou překrásné lilie, a ten, který lilie tolik miluje, nepohrdne tím, co najde v Mariiných rukou, i když to bude sebemenší.“

Když sv.Jan Pavel navštívil USA a odhalil tamní spotřební demokracii, vyrůstající z hmotařských základů, za civilizaci smrti, tak se podrobněji zabýval duchovními základy kultury.

Tím, že člověk vtiskuje věcem svůj vlastní lidský ráz, význam, obsah, hodnotu, vytváří přirozené základy kultury. Nejhlubší kořen kultury musí vyrůstat z pevné a vhodné půdy, jinak by ji každá nepohoda vyvrátila. Řádný základ kultury je východiskem pro hodnocení a rozlišení dobra a zla, a pro stanovení toho, co je normální, od toho, co normální není. Měřítko rozlišení dobra a zla musí být nezávislé na lidské vůli. Musí vycházet z věcí samých, ale nikoli tak, že by přicházelo k člověku pouze zvenčí. Toto měřítko se také neřídí jen podle toho, co si v nějaké době nějací lidé o tom myslí, i kdyby jich byla většina. Měřítko dobra a zla má základ v řádu, který je vepsán do přirozenosti člověka. Bůh nejenže stvořil člověka, ale také do něho vložil zákon, kterým se člověk řídí, aby dosáhl všestranného dokonalého rozvoje. Je to něco, co je člověku důvěrně známé, co je mu bytostně vlastní. Pokud člověk porušuje tento řád, tak si škodí. Odvrací se od cesty k vlastnímu zdokonalení. Odvrací se tím i od Boha. Vždyť řád vepsaný do lidské přirozenosti se neliší od nadpřirozeného řádu Božího.

Pokud se Boží zákon představuje pozitivně jako Desatero, tedy jako něco, dostavujícího se ke člověku zvenčí, jde o něco jako návod k použití, které výrobce připojuje k výrobku, aby jej uživatel správně používal k vlastnímu prospěchu; totiž postup, jak má člověk zacházet sám se sebou, s ostatními a se svým Původcem, aby došel dokonalosti.

Sv.Jan Pavel se zamýšlí ve 45. článku encykliky Centesimus annus, proč komunisté, jejichž nadvládou jsme trpěli po 40 let, nesnášeli náboženství, a hlavně náboženství obecné církve. Dodnes stojí za to se zamyslet nad tím, proč jsou komunisté stále tolik zaujati proti víře. Souvisí to právě s uvedenou otázkou. Sotva totiž člověk uzná věcné měřítko, totiž měřítko, které nepodléhá změnám, pak může být z tohoto měřítka hodnocen a posuzován. Sv.Jan Pavel o tom uvádí: „Stát nebo strana, která věří, že dokáže uskutečňovat v dějinách naprosté dobro, a která sama sebe nadřazuje všem hodnotám, nemůže připustit, aby bylo uznáno věcné měřítko dobra a zla, lišící od vůle vládnoucích kruhů. Toto měřítko by totiž mohlo sloužit ke kritickému posuzování jejich jednání.“ (Centesimus annus,45)

Komunisté však byli a dodnes jsou, podobně jako kapitalisté, kteří nyní tak stále prosazují spotřební demokracii jako společnost hojnosti, plní pýchy: Jedině naše cesta je správná! Jiná cesta není možná! Pouze my tomu nejlépe rozumíme! My vedeme všechny lidi k blahobytu! Musíme zajistit nezvratnost námi nastoupené cesty! atd. Tím se komunisté, zrovna tak jako kapitalisté,  dříve nebo později dotkli lidských práv, zejména lidské svobody, a to zejména svobody myšlení, svobody svědomí, svobody náboženské.

Kultura potřebuje věcný, tedy nestranný základ a měřítko. Toto měřítko a norma se nedá zjistit hlasováním lidí, ani statisticky, ani výzkumem veřejného mínění. Norma se odvozuje od řádu, který je vložen do lidského nitra. Současně je to nadpřirozený řád Boží. Právě proto pojem kultury obsahuje něco posvátného. Lidé se snažili vyjádřit tento řád svým zákonem. Přitom si byli vědomi toho, že je tento zákon nekonečně přesahuje.

Nadpřirozené náboženství a všechno, co s ním souvisí v jeho vrcholných projevech jako je obecná Církev, tvoří sice součást společnosti a kultury, ale přitom tuto společnost a kulturu přesahuje. Přesahuje společnost a kulturu zrovna tak, jako samotný Bůh přesahuje lidského tvora. Křesťanství a Církev tedy na jedné straně tvoří součást lidské kultury; tvoří složku, ze které vychází do ostatních složek a celku lidské společnosti a kultury nějaké kultivující působení. Dává totiž všemu plnost smyslu, hloubku významu a lidský obsah. Zhodnocuje všechno, čeho se jen dotkne. To všechno křesťanství a Církev konají ve společnosti na ryze přirozené úrovni. Přitom však na druhé straně křesťanství a církev, celou lidskou společnost a kulturu naprosto přesahuje. Je to dáno jejich nadpřirozeným původem: Kristus, nadpřirozenými prostředky: svátosti, a nadpřirozeným cílem: spása.

Komunisté jsou nepříznivě zaujati proti každému náboženství. Avšak jejich odpor vůči křesťanství a obecné církvi je obzvlášť zatvrzelý a tvrdošíjný. Důvod? Všeobecnost katolické Církve, a to, že křesťanství tak naprosto, uceleně a vyčerpávajícím způsobem zahrnuje každého člověka. Proto se zloba komunistů, podobně jako hlavních veličin bezbožné spotřební demokracie a jiných nepřátel Krista a jeho církve, usilujících o světovládu avšak pomocí trhu a peněz, tolik vybíjí proti obecné církvi, proti římskému nástupci svatého Petra. Sv.Jan Pavel říká: „To vysvětluje, proč se totalitarismus snaží Církev zničit nebo si ji alespoň podrobit.“

Jak na to odpovídá Církev? Podobně jako Ježíš Kristus. Zejména po II. vatikánském sněmu se v církvi jasně chápe, že někdejší komunistická soustředná totalita donucovací moci stejně jako dnešní rozptýlená totalita trhu a peněz, které výsledně vedou k omezování lidských práv a mrzačení člověka, jsou jedinečnou příležitostí pro církev. Sv.Jan Pavel řekl ve 45.článku Centesimus annus: „Obranou svých svobod hájí Církev zároveň svobodu člověka, který má být poslušen více Boha než člověka.(Centesimus annus,45)

Prosme Pána, za ty, kdo si po pádu bezbožné totality komunistické nechali nasadit pouta nového otroctví v bezbožné spotřební demokracii, takže podléhají zotročování pomocí peněz, trhu a masmediálního otupování.

Nejvíce změkčilé a zblahobytnělé a také zrádné vůči odkazu sv.,Jana Pavla se ukázalo být po pádu komunismu především duchovenstopolské,německé,rakouské,české. Zde se nejvíce objevuje závan ďábelského dýmu,pronikajícího mezi duchovenstvo, jak o tom svědčí Panna Maria Fatimská stejně jako její zjevení z japonské Akity.

Kdokoli popírá Boha a tvrdí, že Boha nepotřebuje, ten znovu otevírá cestu k civilizaci smrti. Není-li Boha, pak si každý může dělat, co chce. Když se národy uvolněné z komunismu uchýlily k překotnému prosazování volného trhu, pojatému jako právo silnějšího, k úsilí o co nejvíce peněz a blahobytu, o co nejvyšší úroveň spotřeby, kéž nezapomenou, že taková spotřební demokracie a civilizace smrti je stejně prohnilá, jako byla komunistická společnost, která se snažila násilím vyrvat Boží zákon z lidských srdcí.

Bezduchá reakce na zmohutnělou eurofašistickou totalitu vytahuje z hrobu komunistickou obludu. Tak se  Boží lid ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, aby ze sebe vydal to nejznamenitější svědectví Ježíši Kristu.

Výstižně to popisuje sv.Matouš: „Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po bezvodých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu si řekne: ´Vrátím se do svého domu, odkud jsme vyšel.´ A když tam přijde, nalezne ho prázdný, vyčištěný a vyzdobený. Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Takový člověk je pak na tom na konci hůř, než byl na začátku. To se stane i tomuto zlému pokolení.(MT 12,43-45)

Rozjímejme častěji o slovech našeho Pána: „Zůstaňte zde a bděte se mnou! Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení.“ (MT 26,38,41)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

33.

V souvislosti s problémy spotřebitelství se sv.Jan Pavel zabýval znepokojivou otázkou životního prostředí. V 37.článku encykliky Centesimus annus o tom řekl: „Člověk, který je více v zajetí touhy po majetku a po požitku než po rozvoji, příliš neukázněným způsobem spotřebovává zdroje země i samotnou zemi. Ničení přirozeného životního prostředí se zakládá na mylném pojetí člověka. Člověk, který odhalí svou schopnost měnit vlastní prací svět, zapomíná, že se to děje vždy na základě prvotního daru věcí od Boha... Místo, aby plnil úkol Božího spolupracovníka na tvořivém díle, staví se člověk na místo Boha... Člověk v zajetí touhy vlastnit, mít věci, není schopen je poměřovat pravdou, ani zakoušet jejich krásu.(CA,IV,37)

Je zajímavé, že Sv.Jan Pavel pojednal o problémech přírodního prostředí nikoli v nějaké oddělené kapitole, nýbrž v souvislosti s vlastnictvím člověka. Bůh svěřil člověku zemi, ale ne proto, aby s ní zacházel libovolně, aby jí zneužíval, ba ničil ji. Má jí moudře spravovat a ovládat, a třeba i přetvářet, ale musí tak činit ve shodě s tím řádem, který Bůh vtiskl všemu tvorstvo. Má ji přetvářet a zlidšťovat, ale přitom vždy brát v úvahu její vlastní, poměrně samostatnou zákonitost. Musí brát ohled na její živou skladbu, na soulad, který v ní je a má být zachován, třebaže naplněn lidským významem.

Hospodářský rozvoj lidstva je spojen s přírodním prostředím. Člověk odčerpává k uspokojování potřeb z okolní přírody energii a hmoty, které mění ve výrobě a spotřebě. Ve smyslu zákona o zachování hmoty a energie vypouští nebo ukládá tuto změněnou hmotu a energie zpátky do přírody jako nesouladný odpad všeho druhu. Lidská skupina navíc vynalézá nové látky, často v přírodě neznámé.

Od konce 20. století však došlo k zrychlení tohoto procesu.

A jak na to odpovídá Boží příroda? V důsledku překotného zvětšování a soustřeďování zemědělské výroby, průmyslu a měst, odmítá se příroda vyrovnávat s těmito výsledky nezodpovědného jednání lidí. Soustavné narušování biologické rovnováhy v přírodě vyvolává křeč nebo kolaps přírodního prostředí. To se týká hospodářství na hranicích únosnosti přírody.

Postavení na obou stranách rovnice „člověk – okolní přírodní prostředí“ se zhoršuje do velmi nebezpečných rozměrů. Snaha lidí o nejvyšší dosažitelný okamžitý hospodářský účinek jako projev omezených a krátkozrakých zájmů vyvolává umocněný růst. Nebude-li toto tíhnutí lidského sobectví včas překonáno ušlechtilejším směřováním, přivede lidstvo k fyzickým hranicím planety Země.

Když totiž někdo uplatňuje vůči přírodnímu prostředí ryze hospodářský postoj - zbavený lidského rozměru, o nadpřirozeném ani nemluvě - pokud chce za každou cenu vyrvat z okolní přírody to, co si přímočaře naplánuje, aniž bere v úvahu vnitřní skladbu přírody, narušuje postupně víc a více své vlastní životní prostředí. A to se posléze obrátí proti samotnému původci poruchy.

Člověk, stavící se vůči tvorstvu jako bůh a počínající si zcela libovolně a bezohledně, je nakonec sevřen samotnou přírodou jako v kleštích. Kdo popírá Boha nejen přímo, ale i v jeho tvorech, popírá tím sám sebe - dříve nebo později na něho dolehne Boží trest jako popření jeho samého. Vykořisťování přírodního prostředí představuje zápornou stránku přeměny životního prostředí, na jejímž prahu stojí člověk. Mělo by jít o člověkem cílevědomě řízenou změnu přírodního prostředí, přirozeně podněcovanou lidskou úctou k tvorstvu jako Božímu dílu, které se vyznačuje svými vlastními, poměrně samostatnými zákony, svou vlastní skladbou a svými činnostmi. Záporná stránka této změny má povahu neuváženého kořistnického přístupu, který si neváží života v přírodě, ani samotné přírody jako tvorstva, ani Boha samého.

Člověk přichází na to, že nerozumným zneužíváním přírody ji vystavuje poškození, ba zničení, a že se on sám může stát obětí tohoto sobeckého počínání. Jde o to, aby ten člověk, kterého se to týká nejvíce, na to nepřišel pozdě. Nejde jenom o něho samého, ale o to, že tím ohrožuje životní prostředí celého lidstva a jeho příštích pokolení.

Sv.Jan Pavel říkal v 37.článku, že „si dnešní člověk musí být v této souvislosti vědom svých povinností a úkolů vůči příštím pokolením“. (CA,37)

Pokud člověk přestane ovládat své lidské a společenské výtvory, může se záhy ocitnout v nesnesitelných podmínkách. Samotné městské prostředí, ochuzené o teplo sousedských vztahů a ponořené do chladu bezejmennosti, už neusnadňuje bratrská setkání a vzájemnou pomoc, nýbrž prohlubuje rozdíly a nevšímavost.

Člověk hluchý k Boží výzvě sleduje pouze povrchní víkendový útěk před betonovou džunglí vyprahlého, přeplněného města a před oblastí zmechanizované hmoty a jednostranné technizace. Zoufale prchá do zbytku přírody jako do místa dovršení jeho zhoubné činnosti. Nejhlubším jádrem narušeného přírodního prostředí je tedy lidská úchylka od řádu, daného přirozeně i nadpřirozeně. Tato hříšná úchylka je provázena zpovrchněním náboženského a mravního života. Šíří se už od dob renezance, aby vrcholila v dravém kapitalismu a rozpínavém komunismu. Následné odcizení se projevuje vůči okolní přírodě jako její vykořisťování a ničení. Poruchy přírodního prostředí jsou důsledkem člověkova pyšného rozpřáhnutí se proti nebi i proti stvoření. Jako bumerang se pak zákonitě vracejí proti viníkovi.

V srdci Evropy, které bývalo bohaté na nerostné suroviny, jsme svědky důsledků čtyřicetiletého dopuštění parazitování komunismu v přírodním prostředí - narušená malebnost krajiny, zničené lesy a toky, nerostné bohatství vyrvané zemi.

Co si s tím počít? Návrat správy věcí do rukou lidu po roce 1989, návrat demokracie, ovšem slabé a už od začátku závislé na cizích penězích, neposkytl žádný nadějný výhled na rychlou změnu soustavného ničení přírodního prostředí. Ti, kdo pronikli do čela české vlády, slevili z těch důrazných požadavků, které sami zveřejňovali za časů, kdy „Charta-77“ ještě znamenala něco tvořivého.

Spotřební demokracie, která svou slabostí a hloupostí, vydávané u nás pyšně za pravdu a lásku, otevřela srdce Evropy pro dravé kapitalisty a rychlé zbohatlíky, umožnila, že 25 let po pádu komunismu zde kapitalisté bezostyšně drancují okolní životní prostředí a zbídačují národ. Všechno to zase vyvolává tupou reakci v podobě vytahování zdechliny komunismu z hrobu.

Kdo může vyvést náš národ a celé lidstvo z této slepé uličky? Kdo může pozvednout lidstvo upadlé do hříchu a s ním celé jeho okolní životní prostředí, aby pro ně znovu nastal nový život? Jedině Kristus Pán a Vládce všeho stvoření.

Prosme Matku Boží, neposkvrněnou Pannu, oroduj za nás.

Všem národům, všem pokolením

nám v klopýtání každodenním,

všem podle měr, jak Pán je zná,

branou i klíčem života je

chudičká Panna, Paní ráje.

Královna provždy vítězná.

 

Skvělou vlastností encykliky Centesimus annus je to, že se všechny sledované společenské problémy a otázky odhalují v jejich vzájemných souvislostech, a především z hlediska člověka, stvořeného Bohem. Výjimkou není ani problém životního prostředí člověka. Když sv.Jan Pavel pojednával o problému životního prostředí, tedy nikdy odděleně od jiných společenských a kulturních jevů a procesů, nýbrž v těsné spjatosti s člověkem jako jednotlivcem a jako společenským tvorem.

Přitom se sv.Jan Pavel zabýval nejen otázkami vnějšího prostředí, které obklopuje člověka, ale především také jeho vnitřním prostředím, prostě lidským srdcem. Vždyť Bůh dává člověku do jeho moudré správy nejen okolní přírodní prostředí, ale také jeho vlastní lidské tělo a psychiku a duchovou duši. Nejen duchová duše, nýbrž také lidské tělo a lidská psychika byly člověku svěřeny k rozumnému zacházení. Také tyto statky mají svou zvláštní skladbu, která ke správnému a vyrovnanému fungování vyžaduje dodržování řádu, vtištěného Stvořitelem. Sv.Jan Pavel o tom napsal v 38.článku: „Kromě nesmyslného ničení přirozeného životního prostředí je nutno zmínit se o ještě závažnějším ničení lidského životního prostředí.“ (Centesimus annus,IV,38)

Ze strany příznivců hnutí „zelených“ Greenpeace či „Duha  se ozývaly výzvy a nářky ohledně potřeby zachránit mrože, tuleně, velryby, slony, krokodýly, hady, různý hmyz a podobnou havěť, ale vůbec je ani trochu nezajímalo, že přitom někdo z lidí přichází o život, a ještě více jich dennodenně bez jediného výkřiku přichází o život umělým potratem. Mnozí lidé chtějí pohodlně a naplno užívat svého mládí a odmítají za to nést odpovědnost. Západní spotřební společnost jim v tom vychází v ústrety pilulkou antikoncepce a potratovou polulkou.

Sv.Jan Pavel řekl:„Zatímco se oprávněně snažíme chránit životní podmínky ohrožených živočišných druhů, protože si uvědomujeme, že každý z nich přispívá k všeobecné rovnováze na zemi, zapojujeme se mnohem méně pro zachování morálních podmínek věrohodné „humánní ekologie“. Nejen zemi dal Bůh člověku, ale dal mu také jeho samého. Proto musí člověk brát v úvahu přirozené a morální struktury, jimiž je vybaven.(CA,38)

Nejde přitom jen o to, že je člověk ve svých přirozených životních projevech ohrožován okolním prostředím, které je otráveno různými jedy a postoupeno zvýšenou radioaktivitou, anebo že je ohrožován elektromagnetickými zbraněmi, jakož i klimatickými zbraněmi, totiž uměle  -pomocí amerického zařízení HAARP vyvolávaným zemětřesením, vlnou tsunami, požáry, záplavami a jinak. Jde tu o víc. Jde tu také prostředí zatížené morální bídou a důsledky duchovního úpadku, které sem doléhá z americké civilizace smrti.

Především tu ale jde o samotného člověka, který se do tohoto prostředí rodí se zátěží, která je stále tíživější. Přitom se nejedná jen o stupňující se podíl stroncia a jiných zhoubných látek v lidském těle, což je člověku vrozeno, ale též o samotnou špatnou duševní hygienu člověka, jakož i o zvrácený způsob života, k němuž je sváděn svým porušeným okolím. Celá řada nemocí má svůj základ právě v tom, že se člověk přímo ve svém nitru uchyluje od řádu, který Stvořitel vtiskl jeho přirozenosti.

Sv.Jan Pavel napsal: „Člověk přijímá od Boha svou výsostnou důstojnost, avšak současně je ovlivňován společností, v níž žije, výchovou, které se mu dostává, a životním prostředím. Tyto prvky mohou jeho život podle pravdy ulehčit, ale mu jej také ztížit, nebo mu v něm docela zabránit.“ (CA,38)

K těmto neblahým činitelům, ohrožujícím rozvoj člověka v jeho lidství a jako Božího dítěte, patří třeba narkomanie, ale také alkoholismus, kuřáctví, dále pornografie, předčasné a zvrácené seznamování mládeže s otázkami pohlavního života, s prováděním onanie a s používáním antikoncepčních prostředků. To se děje jak ve škole, tak ve sdělovacích prostředcích, nepravdivými zprávami a sděleními, reklamami na antikoncepční a potratové prostředky. Tak se vytvářejí hříšné struktury celé civilizace násilí a ničení života.

Nebo se stačí ohlédnout na veřejný život, na mravní povahu těch, kdo se v mladé demokracii v českých poměrech prodrali do popředí. Kolik případů podvodů, úplatkářství, lží a farizejství! A přece se mnozí ti lidé s hroší kůží nestydí veřejně vystupovat dál a pohoršovat své bližní. Přesto, že jejich nemorálnost byla často veřejně odhalena, ze všeho se jen vylžou a tváří se, jakoby se nic nestalo, setrvávají na svých místech.

Nebo případ zvláště otřesný, který se stal v roce 1993. Během války u jižních Slovanů se vyskytly četné případy znásilňování bosenských žen. Tyto případy přímo byly natočeny na videokazety, kde bylo zachyceno i to, jak drasticky násilníci nakonec zavraždili své oběti. Tyto videokazety byly prodávány v Německu. Staly se tam vyhledávaným zdrojem zvrhlé podívané některých televizních diváků. Takovémuto zvrhlému prostředí chybí snad už jen hřibovitý mrak atomové bomby. A česká biskupská konference tyto zločiny, zahájené americkým tzv. humanitárním bombardováním obyvatelstva někdejší Jugoslávie výslovně schvalovala, a nevykonala žádné pokání, ani když se dodatečně ukázalo, že důvody těchto masových zločinů byly lživé.

Sv.Jan Pavel řekl: „Rozhodnutí, na jejichž základě se vytváří lidské prostředí, mohou vytvářet zvláštní struktury hříchu, bránící v plném uskutečnění těm, které nejrůznějším způsobem utiskují. Odbourávat tyto struktury hříchu a nahrazovat je opravdovými formami soužití je úkol, který vyžaduje odvahu a vytrvalost.“ (CA,38)

Základní a výchozí strukturou lidského životního prostředí je manželská rodina. Zde bylo zapotřebí upevňovat stávající přirozenou strukturu, aby se s Boží milostí projevila opravdová forma soužití.

Proti tomu však rozbujely úchylné novotvary, jako třeba homosexualita, lesbická láska, sodomie, zoofilie. Třebaže Písmo svaté vypovídá jasně proti těmto zvrácenostem: "Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně." (III. Mojžíšova 20,13), přesto právě ve spotřební demokracii americké rozbujely tyto patvary naplno. Dne 26.6.2015 zlegalizoval Nejvyšší soud USA homosexuální sňatky ve všech 50 státech USA. Ministr zahraničí prohlásil, že USA zlegalizují homosexuální manželství na celé zeměkouli, tedy také všude umožní homosexuálním pedofilům adoptovat děti.

Na druhé straně v demokracii, rozvíjející se v Rusku, je zákonem zakázána propagace potratů a homosexuality, a po neblahých zkušenostech je zakázána adopce ruských dětí americkým párům.

Satanovi služebníci vykročili do ulic, aby prosazovali uzákonění partnerského soužití homosexuálů, jejich prosazení do školství, do adopce dětí, do církve jako homomafie. To zanechalo strašné účinky také v české společnosti, která se po rozpadu komunismu vydala spolu s evropskou unií cestou amerikanizace a šíření civilizace smrti.

Církev tomu nezabránila – duchovním bylo zatěžko vyjít do ulic a demonstrovat proti rozbíjení manželské rodiny a šíření homosexuality, lesbické lásky a sodomie.

Místo toho umožnili farizejové v církvi pronikání homosexuality do školství, masmédií i do sebe samé.  Falešná ideologie homomafie v církvi

Je normální, že duch.pastýř shledává samo povolání ke kněžství či zasvěcenému životu zdrojem růstu a stability církve. Když však přichází novokněz do svého úřadu a shledává, že místo přednostní evangelizace je zavalen vedle údržby rozpadajících se kostelů a far, ještě komplikovanými požadavky administrativy a přebujelé byrokracie, tak vzápětí zklamaně opouští místo, a tak se uchyluje k laicizaci,

Potom farizejové v duchovních úřadech podle všeho shledávají, že statisticky stabilnější než samo Boží povolání je homosexualita či nějaké kleštěnectví, a právě ono pak vysoce hodnotí  jako záruku stability církve.

Když se prezident České republiky roku 2014 zdráhal jmenovat vůdce homosexuálů univerzitním profesorem, byl za to veřejně pranýřováním tzv.demokraty, ve skutečnosti farizeji a demagogy.

Není pochyb o tom, že ďábelský zápach pronikl i do české církve.

Vyprošujme si odvahu a sílu ke splnění Boží vůle, protože vládce tohoto světa je skutečná nadlidská velmoc. Maria,Matko Boží, přijmi každého z nás a celé národy pod svůj bezpečný plášť a ochraňuj nás ode všech těch jedovatých a zhoubných vlivů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

34.

Když Sv.Jan Pavel rozebíral v encyklice Centesimus annus otázku lidského životního prostředí, tak zdůraznil v článku 39. především základní společenskou buňku – manželskou rodinu. Právě „v jejím lůně člověk získává rozhodující počáteční představy o pravdě a dobru, učí se, co znamená milovat a být milován a co znamená být lidskou osobou. Jde přitom o“rodinu založenou na manželství, kde vzájemná oddanost muže a ženy vytváří životní prostředí, do něhož se dítě narodí“. (Centesimus annus,IV,39)

Avšak pro mnoho lidí, kteří podléhají spotřebnímu způsobu života, je rodina čistě účelové zařízení. Uznávají rodinu jen jako prostředek jejich sobectví. Pro člověka, žijícího ve smyslu materialistického názoru, stojí na prvém místě vlastnění - mít, ovládat a vykořisťovat, a vůbec ne se někomu zaslíbit či obětovat se, prostě nikoli být lidskou osobností. Tak se staví záporně vůči životu.

Jak se to projevuje? Tak, jak říkal sv.Jan Pavel: „Často se stává, že člověk ztrácí odvahu přijmout podmínky předávání života dané přírodou a nechá se svést k tomu, že pohlíží na sebe a na svůj život jako na sled dojmů, které je třeba prožít, a ne jako úkol, který je třeba splnit... Takový člověk se pak hrozí povinnosti spojit se s jiným člověkem a zplodit děti, nebo má sklon pohlížet na partnera a děti jako na jednu z mnoha „věcí“, které může ale nemusí mít.“ (CA,39)

Proto Sv.Jan Pavel zdůraznil, že rodinu nestačí uznávat jen jako smlouvu. „Na rodinu je třeba znovu pohlížet jako na svátost života... Oproti civilizaci smrti, představuje rodina místo kultury života.“ To je právě ten původní pohled na rodinu jako na Církev v malém, jako na „výchozí životní prostředí člověka“, kde je člověk povolán a veden k předávání a rozvoji života lidského i božského.

Jak na tyhle podněty sv.Jana Pavla odpověděly národy osvobozené roku 1989 z komunistické totality? 

Počet rozvodů v Česku mezi lety 1955 a 2010 z 10 000 se zvýšil na 30 000 ročně. Následkem liberalizace po roce 1989 se rozvodovost prudce zvyšovala. Nárůst pokračoval i v 90. letech 20. století a v prvním desetiletí 21.století. Na hodnotu 50 % vystoupila míra rozvodovosti v roce 2010. Pak po dvouletém menším poklesu opět dosáhla v první polovině roku 2013 téměř 49 %.

Jak to však vypadá v této základní buňce lidského životního prostředí? Většina českých dětí vyrůstala v rozvedené rodině.

Zdá se, že člověk „v této oblasti mnohem více omezuje, potlačuje a ničí zdroje života, zejména potratem, než aby možnosti života otevíral a chránil.“ To se však dělo nejen u jednotlivců, ale prosazovalo se to i hromadně v celých národech. Sv.Jan Pavel o tom řekl: „Na základě pokřiveného pojetí problému obyvatelstva a v ovzduší naprostého nedostatku úcty k ´svobodě příslušných osob´, jsou tyto osoby často vystavovány nesnesitelnému tlaku, aby se podrobily této nové formě útisku.“ Tak spotřební demokracie v čele USA vyvážely pod falešnou záminkou „humanitární ´pomoci“ do celých světadílů, jako třeba do Afriky, ve velkém měřítku prostředky, zabraňující přirozenému předávání života, ale také potratová pilulka, zabraňující počatému lidskému životu v narození. Tak americká civilizace smrti rozpoutala nehlučnou vyhlazovací válku mimo jiné také pomocí chemických zbraní a otravovala život milionů bezbranných lidí.

Jak bojovala katolická církev v českých poměrech proti této nehlučné genocidě? Od pádu komunismu se hlavní veličiny katolické církve v českých poměrech obávaly využívat znovu nabyté svobody a tak soustavně ignorovaly podněty sv.Jana Pavla. O potratech a antikoncepci bylo zapovězeno mluvit v kázáních. Křesťanští laici, kteří o tom veřejně psali a mluvili, byli v církvi odmítáni. Bylo smutné sledovat, jak bratra Dr.Radomíra Malého, katolického novináře a historika dějin církve, stíhaného za komunismu estébáky, stíhali po pádu komunismu tentokrát katolíci. Obdobný úděl zakoušel bratr Josef Vlček, redaktor týdeníku Světlo.

Když pravoslavný duchovní Libor Halík demonstroval s křížem u brněnské porodnice proti legálním umělým potratům, kde se nahlas modlil žalmy, zdálo se to duchovním osobám obecné církve nepřijatelné, aby šli s ním do ulic, že to snad prý vůči těm krkavčím matkám není dost citlivé. Jestliže dříve bylo možno statisticky vysledovat počet umělých potratů ve společnosti, od roku 2014 už to není možné. 

Před rokem 2014 podstupovaly české ženy asi 37 tisíc potratů ročně. Po roce 2014 se zabíjení počatého lidského života začalo dít bez lékařské asistence. Těm, které dnes žádají potrat, lékaři nabídnou pilulku RU-486.

Důvody pro potratovou pilulku byly známé. Údajně je pro ženu šetrnější chemický potrat. Metoda byla použitelná pouze do 49. dne těhotenství, tedy do devátého týdne těhotenství.

Důvody proti RU-486 byly přehlíženy. Zněly: je to smrtící tableta. Zajišťovaly jednoduchou smrt plodu. V tomto smyslu je to podobně účinné jako gilotina.

Občas se mluví o dopadu potratu na psychiku ženy, ale vůbec se nemluví o dopadu na mentalitu společnosti. Ten je otřesný. Ze zabití plodu se stává čím dál samozřejmější úkon. Přitom jde pořád o usmrcení nevinného života, ať se na to díváte z kteréhokoli úhlu.

Pro usmrcení počatého lidského života se dělá velmi mnoho, kdežto pro záchranu počatého dítěte se dělá zoufale málo, třebaže je v Ústavě České republiky uvedeno, že lidský život je hoden ochrany už před narozením.

To se tiše podepisuje na celém, českém národě. Na ženě, která potrat podstoupí, zcela jistě. Někde v její mysli, paměti, duši zůstává ten úkon zapsán. Bude se s ním vyrovnávat celý život. Protože zabíjení lidských plodů není samozřejmost a nikdy se samozřejmostí nestane.

Nejde jen o onu ženu. Když se bere zabíjení počatého lidského života za běžné, pak se otupujeme, stáváme se lhostejnější k životu vůbec. Tupější a tupější. Paradoxem je, že se sami smrti bojíme, děsí nás, snažíme se vyhýbat pomyšlení na smrt. Ale smrt pro nenarozené dítě přijímáme v pohodě.

Díky antikoncepci a potratové pilulce, právu na potrat, jsme čím dál zajištěnější a jakoby bezpečnější. Tedy nezávaznější. Sex původně souvisel se vztahem. Dva lidé se milovali. Spali spolu, mohlo to mít důsledky. Smyslem toho vztahu bylo mimo jiné mít dítě. Dnes jsou vztahy ochuzeny o ono riziko, že žena otěhotní, když to neplánovala. A pokud se to stane, tak šup na potrat. Ale s tím, jak jsme stále méně vázáni přirozeným řádem, ztrácíme smysl své existence.

Sv.Jan Pavel podrobil kritice takovýto požívačný přístup vůči životu, v němž mnohému jde pouze o to, co nejvíce si užít a nenést žádnou odpovědnost za důsledky. Přitom však dodával, že „tato kritika není zaměřena ani tak proti nějaké hospodářské soustavě jako spíše proti kulturně-hodnotové soustavě. Hospodářství je pouze jednou stránkou lidského jednání. Stává-li se výroba a spotřeba zboží středem společenského života, nelze hledat příčinu pouze v hospodářské soustavě, nýbrž ve skutečnosti, že celá společensko-kulturní soustava, zanedbávající mravní a náboženské hodnoty, selhává.“

Nakonec sv.Jan Pavel shrnul, že hospodářská svoboda je pouze jedním prvkem svobody. Prohlásí-li se za samostatnou, pak dříve nebo později ztrácí tato svoboda svůj nezbytný vztah k člověku, kterého nakonec odcizuje a utlačuje.“ (CA,39)

Právě takovéto skutečnosti jsme svědky v českém národě poté, co soustředěnou totalitu komunistické moci vystřídala rozptýlená totalita moci trhu, peněz, spotřeby. Znovu se ve spotřební demokracii podle amerického vzoru staví na první místo v lidském životě hospodářství, hospodářství a zase hospodářství. Rozdíl mezi tímto spotřebním způsobem života a životem v komunistické diktatuře není podstatný. Odlišuje se jen stupněm toho, jak soustavně jsou vytlačovány hodnoty mravnosti a náboženství z lidského životního prostředí. V mnoha směrech je možno říci, že to, co přinesla taková vykolejená demokracie dnešní Evropské unie, neboli demagogie, vyrvaná z křesťanských kořenů, vede právě tak k odcizení člověka sobě samému i Bohu, a k omezování jeho nezadatelných lidských práv, jako k tomu vedl komunismus či fašismus.

S postupujícím společenským pohlcováním českého národa v eurofašistické nestvůře, znásilňované americkou civilizací smrti vychází den ode dne víc a více najevo, jak jsme při všech vynálezech a objevech světa závislí na Boží milosti.

Bože, cos ráčil před tisíci roky

jenžto jsi řídil apoštolů kroky

rozžati otcům světlo víry blahé,

z východu k naší Moravěnce drahé.

K tobě hlas prosby z této vlasti vane:

Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Pozoruhodným rysem encykliky Centesimus annus, je nebývalé stanovení jejího adresáta, totiž toho, komu je encyklika určena. Zatímco v minulosti bývaly encykliky obvykle adresovány pouze křesťanům, nyní se sv.Jan Pavel obrátil nejen ke křesťanům, nýbrž ke všem lidem dobré vůle. Sv.Jan Pavel ji tedy poslal i Židům, mohamedánům, ba i nevěřícím. Zdůraznil, že chceme-li vyřešit takové závažné úkoly, jako je úkol spravedlnosti v oblasti hospodářství, jako je úkol životního prostředí, přelidnění a zaostalosti některých národů a obyvatel celých světadílů, tak se o to musejí zasadit všichni lidé.

V 19. století nezbývalo Lvu XIII. než smutné zjištění, že někteří lidé se odvrátili od nabízené spolupráce církve: byli to zejména příznivci liberalismu, či směru prosazujícímu naprostou volnost jedince - člověka, národa či státu - v politickém, hospodářském a vůbec společenském a kulturním směru; dále to byli socialisté, zejména marxisté; konečně to byli někteří jedinci a jejich skupiny, usilující o světovládu pomocí peněz, užívaných ve jménu bezbožného lidumilství chvíli pod maskou kapitalismu, chvíli maskováni jako jeho socialističtí odpůrci, chvíli pod maskou národního socialismu, nikdy však otevřeně, jak by se slušelo v demokratické společnosti.

Od začátku 21. století jsme byli svědky toho, jak se tato hnutí nadále snažila více či méně samostatně prosazovat také v české společnosti. Jak v politickém, tak ve státním, hospodářském životě, ale i v oblasti kultury, zejména kultury šířené hromadnými sdělovacími prostředky se začala uplatňovat snaha spíše než spolupracovat raději usilovat o dosažení převahy a potom diktovat ostatním. Mnoho lidí si představovalo politické dění ve společnosti jako zápasnickou arénu, ve které jeden z borců musí všechny ostatní porazit. A přitom bylo za námi 20.století, které ukázalo, kam takovéto výbojné snahy vedly: ke dvěma ničivým světovým válkám, a k řadě vysilujících válek místních a zbytečných krvavých revolucí.

Sv.Jan Pavel připomenul v 60.článku, Centesimus annus, že „řešení vážných národních a mezinárodních úkolů není jen otázkou hospodářství nebo právního nebo společenského zřízení, nýbrž že vyžaduje jasné nábožensko-mravní hodnoty, jakož i změnu smýšlení a chování“ i různých zařízení. (Centesimus annus,VI,60)

Proto se sv.Jan Pavel obrátil na všechny lidi dobré vůle, a vyzval všechny - věřící i nevěřící ke spolupráci. Jako se ovšem v celém křesťanském životě mají uplatňovat mravní ctnosti, a z nich také ctnost opatrnosti, tak to platí i pro spolupráci věřících s nevěřícími. Boží si musí počínat opatrně. Má spolupracovat i s nevěřícími, ale jedině tehdy, když vystupují otevřeně,. a ne skrytě, utajeným způsobem, spiklenecky, a když je u nich spolehlivě soustavně ověřována dobrá vůle opravdu prospět rozvoji lidství ve světě. Kdyby si křesťané nepočínali obezřetně a opatrně, a nedali se přitom vést na každém kroku blahoslavenou Pannou Marií, snadno se by mohli uchýlit ke spolupráci třeba i s pomocníky ďábla, který je vládcem světa a je skutečně nadlidsky inteligentní a je opravdovou světovou velmocí.

Zde stojí velký úkol pro všechny zapojené Boží děti, aby bez nějaké všetečné a nedůstojné vtíravosti a touhy po senzacích, ale s taktem a slušností soustavně pravdivě odhalovali nejrůznější společenská a kulturní hnutí, a to právě ta, která se chovají výlučně a uzavřeně, a která se soustavně uchylují k veřejnému vystupování jen prostřednictvím nějakých zezadu, skrytě ovládaných masek a loutek. V křesťanské demokracii musí být veřejnost soustavně pravdivě informována o všech společensky a kulturně významných hnutích. Je třeba představitele takových hnutí tlakem veřejného mínění povzbudit, aby se pravdivě představili veřejnosti, aby předvedli cíle, o které usilují, a také prostředky, jimiž chtějí těchto cílů dosáhnout, a uskutečňovali postupně celé své dílo před zraky celé veřejnosti. Není v tom žádný rys nedůvěry, nýbrž jenom opatrného naplňování základů demokracie. Jedině takto, při plné a soustavné informovanosti veřejnosti je možná plodná spolupráce křesťanů s nevěřícími.

Sv.Jan Pavel říkal, že „náboženství připadne dnes i zítra prvořadá úloha při zachování míru a při budování společnosti důstojné člověka.“ (CA,60) A není divu. Vždyť demokracie a kultura mají křesťanský ráz často i proti vůli svých představitelů. Velké filozofické ideje a velké programy politické jsou křesťanského původu. Jen označení jsou někdy jiná. Lze říkat socialismus, demokracie, humanita - ale v podstatě má jít o lásku k bližnímu - a pokud ne, pak to není vůbec nic nebo je to podvod. I nevěřící užívají křesťanských pojmů a výrazů, které se díky Písmu svatému a středověkým scholastikům staly obecně přijímanou duchovní hodnotou evropských i jiných národů.

Je nesporné, že Ježíš Kristus žije dnes mezi lidmi více než kdy jindy. Nelze se mu již vyhnout. Je ctěn, milován a vzýván. Ale je také odmítán a popírán, vysmíván a tupen - často právě ve svém mystickém těle, v církvi, kterou založil a ve které žije.

Matko Boží, přimlouvej se za lidstvo, které místo, aby šířilo radostnou novozákonní zvěst a rostlo ze svátostného Krista, ohrožuje samo sebe zbraněmi, ničí životní prostředí jak vnitřní, tak okolní, a klaní se před výtvory lidské ruky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

35.- Plnost lidství a odcizení

Ve druhé části 41. článku encykliky Centesimus annus nastínil sv.Jan Pavel správné pojetí plnosti lidského života a prázdnotu odcizení člověka. Možná by si někdo položil otázku, proč se zabýval odcizením právě v kapitole Soukromé vlastnictví a univerzální určení statků. Stále totiž hrozí nebezpečí, že majetek a vůbec pozemské statky se stanou člověku kamenem úrazu. Je to záležitost žebříčku hodnot. Skutečná stupnice hodnot je docela jiná, než taková, k níž nás sváděl Karel Marx se svými výmysly. Je také docela jiná, než ta, k níž nás svádí spotřební demokracie a její civilizace smrti, roztahující se do Evropy a do celého světa jako chapadla chobotnice. Člověk je totiž křehká nádoba. Snadno je ovlivnitelný okolními podněty. Sv.Jan Pavel přitom připomenul škodlivé působení hromadných sdělovacích prostředků, které jsou často ve službách tohoto přízemního smýšlení a mění se v mediokracii. Pokud jim člověk podlehne, tak se pak ochuzuje ve své svobodě. Stává se zajatcem majetku a požitků.

Třebaže sv.Jan Pavel uznával, že některé hospodářské činitele mohou mít svůj podíl na lidském odcizení, přesto řekl, že „pojem odcizení musíme vyvozovat z jeho křesťanského obsahového smyslu. Vzdá-li se člověk uznání hodnoty a velikosti osoby své vlastní a ostatních, připravuje se ve skutečnosti o možnost těšit se z toho, že je člověk, a vstupovat do vztahů, pro něž ho Bůh stvořil.“ (CA,41)

Je řada výkladů odcizení, které jsou scestné právě proto, že jsou ryze lidským promítnutím skutečnosti a jsou odtrženy od skutečnosti jako odtažitý a mlhavý ideál, anebo jde o úplné utopie komunismu. Křesťanovi musí být jasné, že „člověk jako osoba se může oddat pouze jinému člověku nebo jiným lidem a konečně Bohu.“

Co tedy opravdu znamená osobní odcizení člověka? „Odcizuje se člověk, který odmítne překonat sám sebe a prožít skutečnost sebeobětování a vytvoření opravdového lidského společenství, zaměřeného na poslední určení člověka. Tímto posledním cílem je však Bůh sám.“

Co potom však znamená společenské odcizení? „Odcizuje se společnost, která ve svých formách společenského uspořádání, a mimo jiné také ve výrobě a spotřebě znesnadňuje uskutečňování této obětavosti a ztěžuje uplatnění mezilidské solidarity.“

Když sv.Jan Pavel nastínil obrysy křesťanského pojetí osobního a společenského odcizení člověka, zaměřil se na vyspělou západní spotřební demokracii, která se stala pro evropské národy po pádu komunismu jakýmsi zářným vzorem. Řekl: V západních společnostech bylo překonáno odcizení v té v podobě, v jaké bylo odcizení patrné za časů Karla Marxe, tedy v 19. století. Nebylo však překonáno odcizení v různých podobách vykořisťování, kdy se lidé navzájem zneužívají jako prostředky. Takže jeden člověk zneužívá jiného člověka, a konec konců i sám sebe jako nástroje. Děje se to ve společnosti hojnosti. Při stále rafinovanějším uspokojování svých zvláštních a druhořadých potřeb, jsou lidé hluší ke skutečným potřebám.“

Velmi škodlivým způsobem přitom působily hromadné sdělovací prostředky, často zneužívající také podprahové způsoby ovlivňování národů. Působily totiž pod prahem uvědomělého a dobrovolného přijímání podnětů. Působily tedy jako líbivá forma znásilňování. Tyto sdělovací prostředky podbízivým a vtíravým způsobem ovlivňovaly člověka tak, že se člověk nemohl snadno cílevědomě rozvíjet a měl ztížené svobodné rozhodování. Sv.Jan Pavel o tom řekl: „Překážka tohoto růstu může vyvstat z manipulace, vycházející od hromadných sdělovacích prostředků, které s organizovanou úporností vnucují lidem módy a názorová zaměření, aniž by bylo možné kriticky prověřit jejich předpoklady.“ (CA,41) Od pádu komunismu začala masmédia soustavně činit člověka otrokem druhořadých, nebo docela uměle vyprovokovaných potřeb.

Inteligence, nejednou i křesťanská inteligence v masmédiích zradila etický kodex publicisty a samozřejmě také Desatero a evangelium.

Přitom docházelo k úplnému zbožšťování majetku. Nešlo jenom o majetek ve smyslu nějakých viditelných statků, ale třeba i o držení jistých výsad, vyplývajících z nějakého společenského postavení, umožňování vybudování nějakého podniku, usnadnění jeho příznivého rozvoje. Z toho se člověku stávala modla a člověk upadal do modlářství, sloužil modle. To škodilo jeho opravdovému růstu v lidskosti, a skoro to vylučovalo růst Božího dítěte v člověku.

Kromě toho masmédia začala šířit nejrůznější lži, pocházející z tajných zpravodajských služeb západních demokracií ohledně různých národů, jako byli Srbové, Arabové, Syřani, Palestinci, Rusové, Číňani tak, aby proti nim vyprokovali nenávist, podezíravost a vůbec předpojatost, ba i války.

Od konce 20.století se rozšířil nový způsob vykořisťování člověka. Majitelé a ředitelé podniků, vyrábějících zboží a poskytujících služby, se spojili s obchodníky a vůbec s trhem, proti těm, kdo jsou závislí na jejich zboží a službách. Pracující lidé jsou dneska spoutáváni ani ne tak tělesnou bídou, jako spíše tělesným blahobytem. Jsou zahlcováni spotřebním zbožím, jehož potřebu jim uměle vyvolává důmyslná reklama. Lidé opojení smyslovými zážitky tlumí hlas svého svědomí. Honba za smyslovým potěšením je odvrací od duchovních hodnot, od hodnot pravdy, dobra, krásy a lásky. To je odcizení člověka sladce otráveného bezbožeckým spotřebitelským způsobem života a poživačností.

Síla, která může zachránit svět, je člověk ve své celistvosti, neochuzený o hodnoty ducha. To zdůraznil Sv.Jan Pavel několikrát. Znovu to zde připomínal: celý člověk, nikoli člověk odcizený sobě, bližním a Bohu, totiž člověk, který chápe své vlastní lidství jako cestu neustálého sebepřekonávání, jako neustálou otevřenost k všestrannému rozvoji. Tento rozvoj vrcholí v Ježíši Kristu.

Člověk samozřejmě věnuje nějakou pozornost světským záležitostem. Nelze popřít, že nejvíce pro lidskou kulturu vykonali nositelé kultu, totiž křesťané. Proto také vyhlásil Sv.Jan Pavel vedle sv.Benedikta také svatého Cyrila a svatého Metoděje za spolupatrony Evropy.

Věrni cyrilometodějskému odkazu, musíme účinně vzdorovat takovému smýšlení a znetvoření životního stylu člověka. Nakrátko se po pádu komunismu otevřela před národy - českým, polským, maďarským a jinými doba svobody jako možnost nové Evropy, křesťanskou demokracií osvícené. Zradou inteligence, zejména křesťanské inteligence byla tato velká příležitost promarněna. Následkem záludně masmediálně zavlečené spotřební demokracie z USA do Evropy a její rozbujení v  evropskou mediokracii se v roce 2015 ocitáme nové fašistické totalitě. Jak dlouho má trvat tato říše temnoty?

Za svítilnu světa označil tě Kristus a za učitele světa, přeblažený Cyrile, ratolesti soluňská. Proto i nám, kteří ctíme tvou památku, vypros u Něho slitování.

Když jsi zbožný otče Metoději přišel do končin moravských, všichni lidé ti vyšli vstříc a přijali tě jako anděla Božího. Oroduj za nás, abychom pak jako ty s láskou přiváděli všechny k Bohu.

Po objasnění různých nových stránek a významů problému Soukromého vlastnictví a univerzálního určení statků, vrátil se sv.Jan Pavel na konci 41. kapitoly encykliky Centesimus annus, znovu k výchozí otázce. Z toho je patrné, jak se sociální učení Církve zabývá s celou tou otázkou: ne nějak okrajově, nýbrž soustavně. Věnuje se jí tak, aby byla daná otázka co nejlépe vyslovena, ale také zodpovězena z nejrůznějších hledisek. Tato závažná otázka zní: „Je kapitalismus po ztroskotání komunismu vítěznou a cílovou společenskou soustavou? Je snad modelem nabízeným zaostalým zemím? Správná odpověď nám umožní správně posuzovat dobu, ve které žijeme, a podle toho cílevědomě jednat. Sv.Jan Pavel řekl, že odpověď je složitá. Předně je třeba si vyjasnit pojmy, aby bylo vůbec jasné, co kapitalismus je. Místo kapitalismus, by bylo vhodnější hovořit o ´podnikatelském hospodářství´ nebo o ´tržním hospodářství´ nebo prostě o ´svobodném hospodářství´. Chápe-li se pod pojmem ´kapitalismus´ zřízení, kde hospodářská svoboda není vázána právním řádem, který by ji dával do služeb lidské svobody s jejím mravním a náboženským těžištěm, potom by takový kapitalismus byl zásadně nepřijatelný.

Marxistický pokus o řešení ztroskotal, avšak ve světě nadále trvá vyčleňování ze společnosti a vykořisťování, zvláště v zaostalých zemích a zemích, které se osvobodily od komunismu. Veliké množství lidí žije stále ve velké hmotné i morální bídě. Zhroucení komunistické soustavy jistě v mnoha zemích umožní věcný přístup k těmto problémům, avšak to k jejich řešení nestačí.“ (CENTESIMUS ANNUS,IV,42)

Sv.Jan Pavel zcela otevřeně varoval: Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která... přenechá řešení společenských problémů volnému rozvoji tržních sil.“

Ve druhém desetiletí 21.stol. vidíme stále jasněji důsledky výchozí nespravedlnosti v Evropské unii. Německo, které ve 20.století způsobilo strašné oběti a hospodářské zbídačení jiných národů, nikdy řádně nesplatilo postiženým válečné náhrady. Chudý jih Evropy se povážlivě propadá do své bídy a zadluženosti a prospěch z toho má blahobytný sever Evropy, zejména Německo, které se snaží komandovat celou Evropu podle režie spotřební demokracie USA. Na obzoru zadlužených jižních národů Evropské unie se rýsují europrotektoráty s nucenou privatizací, přinášející na světlo Boží Eurokrétu, Eurosicílii či Eurogibraltar…

Jaké řešení tohoto vyčleňování ze společnosti nabízí sociální učení církve? S ohledem na to, že Církev nehodlá omezovat svobodu lidí a jejich vynalézavost, proto sociální učení Církve zdůrazňuje především jen zásadní cílové uspořádání, kterého by mělo být lidskou podnikavostí dosaženo.

Není možno dosáhnout společnosti, ve které by nebyly nějaké vrstvy. Nerozvrstvená společnost je totiž utopie, která nikdy nebyla a nemůže být uskutečněna. Členění společnosti do různých vrstev je dáno třemi činiteli:

- vnitřní bio-psychické rozdíly lidí. Lidé si nejsou rovni fyzicky, ani psychicky - různě myslí, jednají, a tak tomu bude vždy;

- rozdíly vnějšího prostředí, které věcně staví jednotlivce do různého postavení;

- společný život jednotlivců, který nezbytně vyžaduje uspořádání chování a vztahů mezi lidmi, což člení společnost na řízené a řídící.

Kdyby chtěl někdo zrušit členění společnosti do vrstev, musel by dosáhnout úplné fyzické i psychické rovnosti lidí; musel by dosáhnout stejnosti prostředí, do něhož se lidé rodí a v němž žijí. To je přirozeně vyloučené. Proto je marxismus nepravdivý, a nemůže být základem pro spravedlivou přestavbu společnosti. Revoluční změny hospodářsky či politicky daného členění společnosti nic neřeší.

Je třeba usilovat o takové postupné změny, které povedou k ustálení členění společnosti do vrstev, jaké se shoduje s přirozenými stavy. Posláním stavů ve společnosti je, aby se v každém z nich rozvíjel a naplňoval smysl pro spolupráci na vytváření obecného blaha. Právě tak to kdysi chápal Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno. (PiusXI,Quadragesimo anno,83,85)

Víme, že slovo kapitalismus nemá u nás dobrý zvuk, podobně jako socialismus nebo komunismus, protože to byl státní kapitalismus či státní socialismus, který v sobě dováděl zlořády kapitalismu či socialismu do krajnosti. V tom záporném postoji a hodnocení kapitalismu či socialismu je tedy obsažena i smutná dějinná zkušenost národa.

Sv.Jan Pavel nás učil správně rozlišovat. Je-li to soustava, který uznává a zajišťuje příznivé působení podniku, trhu, soukromého vlastnictví, a z toho všeho plynoucí mravní odpovědnosti člověka v hospodářském dění, tak se k takové soustavě můžeme hlásit. Pak je ovšem na místě mluvit spíše o tržním nebo svobodném hospodářství, než o kapitalismu. Pokud ale někdo rozumí kapitalismem soustavu, kde hospodářská svoboda není pevně zakotvena v právním řádu, a zejména v duchovním a mravním rámci, pak je hodná zavržení, odmítnutí. Takový kapitalismus nedává žádné řešení pro nespravedlivé vyčleňování některých jedinců a celých skupin ze společnosti. Není správné řešení, když někdo řekne: ´S lidskou bídou se nedá nic dělat. Nechte volně rozběhnout trh a ono se to třeba nějak vyřeší.´ To by byla nezodpovědná odpověď.

Soukromé vlastnictví, svobodné podnikání, trh, jsou nezbytné pro zdárný vývoj společnosti, ale přitom to vše musí být pevně začleněno do právního, duchovního a mravního řádu, který umožňuje, aby byla lidská svoboda uznávána a zajištěna, a to nejen v oblasti hospodaření, ale aby byla člověku dopřána a zajišťována celá svoboda, tedy také svoboda člověka jako mravního tvora a svoboda člověka jako Božího dítěte.

Odpověď sociálního učení Církve tedy zní: chceme svobodné podnikání, trh a vůbec svobodné hospodaření, ale přitom pevný právní, mravní a nadpřirozený řád ve státě či ve spojených státech evropských. Jedině tak se toto svobodné hospodářství může dát do rukou plné lidské svobody. Tím se zamezuje i tomu, aby vznikaly křiklavé rozdíly mezi bohatými a chudými. To je učení evangelia. To je učení Lásky, která na jedné straně vybavuje člověka svobodou, ale také připomíná, že si člověk nemůže ve jménu svobody dělat, co chce. Nesmí urážet ani zneužívat svobodu ostatních lidí, a tím spíše nesmí urážet svobodu toho, který je Původcem jeho vlastní svobody.

Maria, přečistá Panno, oroduj za nás, aby lidé přijali toto spojení svobody a pevného řádu, aby všichni lidé žili spokojeně a nemuseli se bát o holé přežití.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

36. Po rozpadu komunismu a pádu železné opony v roce 1989 se v Evropě vynořily nové podoby demokracie. Od svého vzniku jsou však zatížené starými pozůstatky. Ba dokonce se často zdá, že je to nová podoba starých pozůstatků. Třebaže jsme v bývalých komunistických zemích doufali, že bude vpravdě objasněno celé ústrojí duchovního a mravního zbídačování našich národů, a to nejen jako bezejmenná a slepá síla zřízení, nýbrž v podobě pojmenovaných a usvědčených jedinců, osobně odpovědných za dlouholetou poválečnou bastardizaci našich národů. Nedočkali jsme se však žádného veřejného právního ani morálního odsouzení zločinců komunismu, ba ani žádného spravedlivého zadostučinění za utrpení a škody způsobené našim národům německým nacismem.

Když se po roce 1989 rozpadla bývalá východní totalita a zanikl i Varšavský pakt,  začala se naplňovat teorie konvergence neboli sbíhavosti. Mnohé bývalé komunistické národy začaly přijímat demokratické vlastnosti kopírováním vymožeností spotřební demokracie, kdežto vyhlášená západní demokracie se začala krok za krokem totalizovat, aby v prvních desetiletích 21.století naplno přijala vlastnosti fašistické totality, vojensky prosazované Severoatlantickým paktem.

Mnohý dnešní člověk je dnes snadno uváděn do zmatku falešným výkladem slova demokracie. Demokracie má zajišťovat občanům účast na politickém rozhodování. Poskytuje občanům velkou příležitost volit a kontrolovat plnění volebních slibů. Byla by však nesprávné, pokud by si někdo domýšlel, že demokratická svoboda snad dosvědčuje to, že se všechno na světě dá měnit podle toho, jak rozhodne demokratická většina. Bylo by nesprávné se domýšlet, že lidé vlastně nikdy nemohou poznat skutečnou pravdu, protože se v demokracii všechno řídí názorem většiny. Jakoby názor většiny byl něčím všemocným. Jakoby to, co se zjistí výzkumem veřejného mínění, muselo být směrodatné pro pravdu, ať už vědeckou nebo morální. Vlastně tu jde o sklon jaksi přeceňovat nebo dokonce povyšovat většinovou zásadu jako modlu. Proto sv.Jan Pavel připomenul ve 46.článku Centesimus annus, že se zde dnes „projevuje sklon k tvrzení, že názor o nepoznatelnosti pravdy je filozofií a základním postojem, jež odpovídají demokracii.(Cent.annus,46)

Co je to vlastně demokracie? Demokracie znamená vládu všeho lidu, totiž všech dospělých občanů. Je to vláda všech ve prospěch všech, ale nikoli jen vláda většiny. Základním zákonem demokracie je všeobecné hlasovací právo.

Sv.Jan Pavel zdůraznil, že „pravá demokracie je možná pouze v právním státě“. Co to znamená? Značí to, že státní moc je vykonávána v rámci právního zřízení, a vztahy mezi občany a zařízeními jsou právně vymezeny. Zákonodárná moc se musí při tvorbě zákonů pohybovat v mezích, daných ústavními předpisy a je vázána nějakým postupem. Tento postup spočívá v předložení návrhu zákona, diskusi a hlasování o návrhu v parlamentu, potvrzení přijatého zákona hlavou státu a konečně ve vyhlášení a zveřejnění zákona. Kdyby zákonodárná moc nedodržela tento postup, zákon by neplatil. Rovněž výkonná a soudní moc je vázána zákonem a postupy.

Demokracie se liší od jiných vládních forem tím, že má vlastní vládní metodu. V čem spočívá vládní metoda demokracie? V tom, že většina se ujímá vlády a menšina, tzv. opozice ji kontroluje. Nepostradatelnou podmínkou demokracie je ochrana těchto práv většiny i menšiny. Při této většinové zásadě jde o zvláštní metodu, kterou demokratický stát uplatňuje svou moc. Tuto vládní metodu ovšem nelze vztahovat na celý kulturní život občanské společnosti. Vždyť je mnoho kulturních oblastí, které se v podstatě vymykají dosahu působnosti státu. Tak ani demokratický stát přirozeně nemůže nijak přímo působit na vědecké objevy, rozvíjet filozofické myšlení, utvářet jazykovou kulturu, vytvořit umělecké dílo nebo zavádět nějaký umělecký sloh, rozvíjet mravní ctnosti v člověku, vytvářet vztah člověka k Bohu, apod. Může ovšem, a také by měl nepřímo usnadňovat kulturní rozvoj občanů, totiž vytvářet proto v nějakémíře příhodné podmínky.

Předností demokracie je, že zabezpečuje svobodu občanů. Umožňuje jim spoluúčast na rozhodování a správě státu, podněcuje jejich zapojenost a vede je k porozumění veřejným záležitostem. Slabinou mnohé demokracie je, že se snadno uchyluje k neplodnému, jalovému řečnění, sporům, diktatuře politických stran, úplatkářství, modloslužbě většiny. Když totiž vládní metoda demokracie vystoupí z břehů, které přirozeně ohraničují její pravomoc, potom se demokracie zvrhne v patvar. Řekové nazývali takový zvrhlý patvar jako demagogii. Dnes tímto označením rozumíme spíše způsob pobuřování lidí pomocí falešných důvodů. Když se ale k tomuto způsobu překrucování hlasu veřejného mínění zneužijí hromadné sdělovací prostředky, pak se dá mluvit o skutečné mediokracii. Křesťan, který ví, komu uvěřil, je v takových poměrech v nezáviděníhodném postavení. Mluví se tu hodně o svobodě, ale lidé zmatení sdělovacími prostředky, se na křesťany dívají přes prsty. Proč? Sv.Jan Pavel odpovídá, že „všichni, kdo jsou přesvědčeni, že znají pravdu, a trvají na ní, nejsou z ´demokratického´ hlediska důvěryhodní, protože neuznávají, že pravda je určována většinou, neboli kolísá podle rozdílné politické rovnováhy.(CA46)

Hrozí-li někde nebezpečí takového zvrhnutí demokracie demagogii a mediokracii, pak se každý ptá, odkud to pochází? Kde je nejhlubší příčina? Sv.Jan Pavel uvádí, že není-li uznávána žádná konečná pravda, která řídí politické jednání a dává mu zaměření, pak lze ideje a přesvědčení snadno zneužít pro mocenské účely. Jak dokazují dějiny, demokracie bez hodnot se snadno mění v totalitu.“(CA46) Stačí si vzpomenout na poměry v Německu před nástupem nacismu, nebo na Rusko před nástupem bolševismu, nebo v Itálii před výbuchem fašismu.

Není pochyb o tom, že demokracie nabízí velké příležitosti ke stálé kontrole moci /a změnám. To však neznamená, že by zde chyběla nějaká věcná pravda, která by byla pro všechny závazná. Takže nemůže nějaká mocenská skupina zodpovědně tvrdit: My jsme byli demokraticky zvoleni a my si teď budeme dělat, co budeme chtít.

Je důležité, aby celá kultura - a to měl sv.Jan Pavel obzvláště na zřeteli v tomto článku encykliky Centesimus annus - byla proniknuta pevným přesvědčením, že pravda se nezjišťuje podle toho, jak hlasuje většina, ale že je nějaká konečná pravda sama o sobě. Ta tvoří základ politické kultury. Ta zavazuje všechny občany, i ty, kdo byli zvoleni do zastupitelských úřadů, ať jsou to ti, kdo nastupují, nebo ti, kdo odstupují. Třebaže je možno volit různé politické strany, tak se to všechno musí dít kulturně. Základem tohoto kulturního smýšlení, hodnocení, názoru, projevu, postoje, chování a jednání je pevná a neměnná pravda. Kdekoli se nějaká politická strana vzdala tohoto přesvědčení, tak vlastně vykopala hrob pro demokracii. Znamenalo to pokaždé ohrožení člověka v tom, čím on sám přesahuje politické poměry. Znamenalo to vždycky ohrožení základních lidských práv každého občana.

Když sv.Jan Pavel pojednával ve 47.článku encykliky Centesimus annus o uznávání a naplňování lidských práv, tak řekl, že ani v zemích s demokratickými formami vlády nejsou tato práva vždycky plně uznávána. Nemáme zde na mysli pouze otřesný jev umělého přerušení těhotenství, nýbrž i různé známky krize demokratických soustav, které nejsou schopny rozhodování pro obecné blaho.“ (CA,47)

Přes značné sympatie většiny dnešních lidí k demokracii a přesto, že došlo k značenému rozšíření demokratických zařízení, uplatňuje se ryzí demokracie v běžném životě jenom zřídka. Většinou jde o demokracii v nějakém rozsahu řízenou z jednoho mocenského středu, která obsahuje mnoho prvků cizích této formě ústavy. Čistá demokracie zůstává dosud jen ideálem, který ve skutečném životě nebyl nikde plně uskutečněn. Všechny tzv. demokratické státy jsou jen více nebo méně neúspěšnými pokusy o demokracii.

Kde je příčina? Nejčastější příčinou bylo u nás to, že přímo u vzniku demokracie v nové době nebyl dost opravdový zájem o uznání a plnění všech lidských práv. Tak třeba i v Československu za I. republiky začala demokracie s nejrůznějšími projevy náboženské nesnášenlivosti. Takové porušování práva na svobodu vyznání svědčí, že přes vychválenost této demokracie jako vzorné, to s politickou kulturou naší prvorepublikové demokracie nebylo tak slavné. Vlastně v tom byla předzvěst její budoucí zkázy.

A co  česká demokracie po roce1989? Její počátky, vyprošené svatou Anežkou, byly provázeny masovým vykrádáním kostelů, hromadným využíváním zákona o umělém přerušení těhotenství, snahou české vlády oklešťovat činnost Církve pomocí nezákonného zadržování jejího majetku, ukradeného Církvi komunisty, aj.

Sv.Jan Pavel znal tyto skutečnosti. Řekl o tom v 48.článku Centesimus annus: „Společenské požadavky se v těchto zemích v současné době nehodnotí podle měřítek spravedlnosti a mravnosti, nýbrž spíše z hlediska finanční síly skupin, které je podporují.(CA,48) Místo spravedlnosti a mravnosti v zemích, uvolněných z komunismu, zavládly peníze. Kdo je neměl, ten mohl zůstat ležet na ulici a zemřít hladem. A vláda by pak možná vydala o tom prohlášení, že za jeho smrt nese odpovědnost rodina, která ho nezodpovědně přivedla bez peněz na svět, a církev, která se o něj charitativně nepostarala.

Třebaže se slibovaný hospodářský blahobyt na jistý čas dostavil, ukázalo se, že ho lidé nedovedli využít, když na něj nebyli duchovně, mravně a vůbec kulturně připraveni. Výsledek se dostavil ve znechucenosti a lhostejnosti. Sv.Jan Pavel o tom řekl: „Takovéto deformace politického chování vyvolají časem nedůvěru a lhostejnost, a pak i slábnutí politické účasti a pocitu pospolitosti mezi obyvatelstvem, které se cítí podvedeno a zklamáno. Z toho vyplývá rostoucí neschopnost začlenit jednotlivé zájmy do širokého pojetí obecného blaha.“ (CA,48)

A kdo nejvíce prožívá tento pocit podvedenosti a křivdy? Je to u nás hlavně mládež, studentská mládež a představitelé kulturního života, umělci. Vždyť to byli právě oni, kdo z velké míry průkopnicky rozhýbali českou společnost k vystoupení do ulic. Dnes si mnozí z nich uvědomili, jakou šaškovskou roli vlastně sehráli na šachovnici českého společenského dění. Dnes mohou jen smutně přihlížet tomu, jak se jejich ideály lidskosti rozplývají v bezuzdném kapitalismu, a v eurofašistické totalitě s demokratickou fasádou.

Při uznávání lidských práv je třeba mít na zřeteli blaho všech. Nejenom nějaké skupiny - včera těch, kdo měli červené legitimace, dnes těch, kdo mají peníze. Ve světě se vyostřuje rozpor mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem. A tentýž rozkol se vyhrotil v Evropě mezi blahobytným Severem v čele s Německem, a chudým, zadluženým Jihem v čele s Řeckem.

Sv.Jan Pavel řekl, že „Církev uznává oprávněnou samostatnost demokratického řádu. Nepřísluší jí vyjadřovat se ve prospěch toho či onoho ústavního zřízení. Jejím přispěním k tomuto řádu je pohled na důstojnost lidské osoby, která se v plné šíři projevuje v tajemství vtěleného Slova.“ (CA,47)

Hospodářský blahobyt v demokracii se mohl stát důležitou podmínkou příznivého vlivu státu na kulturu. To se mělo projevit v podpoře a ochraně kulturního rozvoje společnosti. Stát měl podporovat hodnoty lidskosti, kulturní hodnoty. To znamená přednostně sloužit hodnotám lidskosti, a nikoli jim panovat. „Kultura pod politikou“ je vztah, uplatňující se v některých společnostech, kde mocenské snahy převládly nad lidskostí a rozumem. Nedokrvení kulturních, a zejména duchovních a mravních snah způsobilo překroucení důvodů lidského jednání: politické jednání se stalo samoúčelným, kdežto lidé a kulturní hodnoty se staly jen služebnými prostředky.

Kde není demokracie budována na Boží vládě a na mravních zásadách, vyplývajících z této Boží autority pro člověka, tam zůstává jen prostředkem ďábla k upevnění jeho globální světovlády.

Budování spotřební demokracie společně s nepřáteli Kristovy Církve nabídlo Božím dětem svůdné a nebezpečné řešení. Pro křesťana je to past, nalíčená pod záminkou demokratičnosti. Kdo totiž nejde s Kristem, jde proti Němu.(MT 12,30) Lákavá příležitost hospodářské obnovy zaostalých zemích zejména zemí, odpoutaných z komunismu,  pomocí spojenectví s bohatými nepřáteli Církve, je pro křesťana nepřijatelná.

Matko Boží, Panno Maria, přimlouvej se za všechny ty, kdo vidí do těchto nespravedlností, aby nemlčeli a pomáhali tomu, aby se věřící všude na světě nedali rozeštvat. Vidíme to i u nás. Je zde mnoho věřících a jsou nejednotní. Tím pozbývají sílu, z čehož se radují nepřátelé Církve.

Spoj nás vjedno, Pane, spoj nás v jedno, Pane, spoj nás, láskou svou!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

37

Sv.Jan Pavel v 36.článku encykliky Centesimus annus nás varoval před nebezpečným úkazem spotřebního životního stylu.

 „Problém dnes nespočívá jenom v nabídce dostatečného množství zboží, nýbrž také v poptávce po jakosti zboží a služeb.

Požadavek uspokojivějšího a bohatšího života je sám o sobě oprávněný, je však přitom třeba zdůraznit novou odpovědnost a nová nebezpečí, jež s tím souvisejí. Ve způsobu, jak nové potřeby vznikají a jsou vymezovány, se vždy projevuje více či méně výstižné pojetí člověka a jeho skutečného blaha. Rozhodnutí pro určité formy výroby a spotřeby vyjadřuje vždy také určitou kulturu jako celkové pojetí života. Zde vzniká jev konzumentství, spotřebitelství.“ (CA,IV,36)

V čem to spočívá? Předně v úchylném názoru, že totiž všechny hodnoty přicházejí člověku zvenčí. Z toho pak vyplývá zvrácený životní styl, který vynakládá všechny lidské síly na dosažení všeho, co přichází zvenčí, na zaměřenosti k získávání, ´vlastnění´, a nikoli být někým´, ´být osobností´.

Sv.Jan Pavel si dále všíml zvráceného způsobu, jak se utváří závislost spotřebitele na zboží a službách, které mu zvenčí nabízí reklama. Pomocí podbízivé, vtíravé reklamy se totiž vytvářejí umělé potřeby, které brání vývoji zralé osobnosti.

Křiklavým případem umělé spotřeby, která se obrací proti zdraví a důstojnosti člověka jsou drogy a dále pornografie. Drogy stejně jako pornografie se snaží vyplnit vzniklou duchovní prázdnotu člověka.“

Takovéto jevy spotřební demokracie se ve velkém rozsahu rozšířily také v českém národě.

V prvních desetiletích 21.století prožívá český národ největší záchvat zneužívání demokratických svobod k šíření pornografie. A k této pornografii přispívá i výchova mládeže ve školách a v masmédiích k nevázanému sexuálnímu životu, ba i k úchylnému či zvrácenému sexu.

Svobodný život v naší vlasti dal člověku velké příležitosti k rozvoji, ale také přinesl nová nebezpečí.

Sv.Jan Pavel v encyklice Centesimus annus ovšem neodmítal samotnou snahu člověka o nové a dokonalejší způsoby uspokojování potřeb. Mluvil se o tom jasně: „Špatný není požadavek lepšího života, nýbrž životní styl, který předstírá, že je lepší, když se zaměřuje na vlastnění a ne na bytí“.(36)

Sv.Jan Pavel nezůstával u zjištění tohoto škodlivého jevu, a vyzval k jeho neodkladnému řešení. Jakým způsobem? Především výchovou - ať už školskou, nebo osvětovým působením hromadných sdělovacích prostředků: „Je proto naléhavě zapotřebí rozsáhlého výchovného a kulturního úsilí, zaměřeného na výchovu spotřebitele k odpovědnému spotřebitelskému chování, které zahrnuje výrazné vědomí odpovědnosti u výrobců, a především u pracovníků sdělovacích prostředků.“ (36)

Když se Sv.Jan Pavel zamýšlel nad jevem spotřebitelství, tak neopomenul připomenout ty nejchudší národy světa, které trpí hrozným nedostatkem. Na jedné straně obyvatelstvo vyspělejšího Severu žije na takové úrovni spotřeby, že má vážné problémy s otylostí a oddává se vyšším formám spotřeby, někdy uměle vytvářeným reklamou. Naproti tomu obyvatelstvo jižní části Země, a tohoto obyvatelstva je větší část, trpí trvale hladem, tj. především nedostatkem bílkovin. V současnosti jsou oblasti s naprostým nedostatkem bílkovin v Africe, v jižní a v jihovýchodní Asii a v Latinské a jižní Americe. Výzkumy uvádějí, že hladem umírá každý rokem asi 5 milionů lidí. Z miliardy dětí už 650 mil. nikdy nedosáhne dospělosti.

Proto bylo na místě, když Sv.Jan Pavel řekl: „V této souvislosti nestačí připomenout povinnost lásky k bližnímu, tozn. povinnost pomáhat vlastním přebytkem, ale někdy i tím, čeho člověk nemá nazbyt, aby poskytl to, co je nezbytné pro život chudého člověka.“ Přitom nejde jen o pomoc jednotlivého člověka jinému ohroženému jedinci. Jde také o vztah mezi bohatším a chudším národem. To se týká zejména vlád vyspělých zemí, a odpovědnosti jejich rozhodování. Jejich „rozhodnutí poskytnout pomoc raději zde než jinde, je vždy morálním a kulturním rozhodnutím. Znamená to dát nějakému lidu příležitost zhodnotit svou vlastní práci.“ (CA,36)

Na dně všech těchto rozhodnutí stojí pokaždé svobodná vůle lidského jedince, potřebující naši modlitbu, aby se jeho úmysly a snahy spojily s Boží milostí. A nejlepší cesta této lidské pomoci těm nejpotřebnějším by měla jít prostřednictvím panenské Matky. Proto můžeme říci se sv.Bernardem: „Chceš-li něco obětovat Bohu - ať je to cokoli - nezapomeň to svěřit Marii, aby se vrátil dar k rozdavateli darů stejnou cestou, kudy se k nám dostal. Bůh sice mohl libovolně nám vlít svou milost i bez tohoto vznešeného průtoku, ale chtěl se ti postarat o přívoz, na němž by ses k němu rychle dostal. Snad máš ruce ještě potřísněné krví a poskvrněné úplatky, protože ses ještě dobře neočistil. Proto nechceš-li být odmítnut se svým dárkem, vlož je Panně Marii do přečistých a přehodných rukou. Vždyť její ruce jsou překrásné lilie, a ten, který lilie tolik miluje, nepohrdne tím, co najde v Mariiných rukou, i když to bude sebemenší.“¨

 

Když Sv.Jan Pavel pojednával v encyklice Centesimus annus o uznávání a naplňování lidských práv, tak řekl, že ani v zemích s demokratickými formami vlády nejsou tato práva vždycky plně uznávána. Nemáme zde na mysli pouze otřesný jev umělého přerušení těhotenství, nýbrž i různé známky krize demokratických soustav, které nejsou schopny rozhodování pro obecné blaho.“ (CA,47)

Přes značné sympatie většiny dnešních lidí k demokracii a přesto, že došlo k značenému rozšíření demokratických zařízení, uplatňuje se ryzí demokracie v běžném životě jenom zřídka. Většinou jde o demokracii v nějakém rozsahu řízenou z jednoho mocenského středu, která obsahuje mnoho prvků cizích této formě ústavy. Čistá demokracie zůstává dosud jen ideálem, který ve skutečném životě nebyl nikde plně uskutečněn. Všechny tzv. demokratické státy zůstávají pouze více nebo méně neúspěšnými pokusy o demokracii. Kde je příčina? Nejčastější příčinou bývá to, že přímo u vzniku demokracií v nové době není dost opravdový zájem o uznání a plnění všech lidských práv.

Tak třeba i v Československu začala po I.sv.válce demokracie s nejrůznějšími projevy náboženské nesnášenlivosti. Takové porušování práva na svobodu vyznání svědčí, že přes vysokou úroveň této demokracie, to s politickou kulturou naší prvorepublikové demokracie nebylo příliš slavné.

V této souvislosti se může nabízet otázka, jakou budoucnost má před sebou dnešní česká demokracie. Její počátky, vyprošené svatou Anežkou, byly provázeny masovým vykrádáním kostelů, hromadným využíváním zákona o umělém přerušení těhotenství,aj

Sv.Jan Pavel tyto skutečnosti znal. Řekl  o tom v 48.článku Centesimus annus: „Společenské požadavky se v těchto zemích v současné době nehodnotí podle měřítek spravedlnosti a mravnosti, nýbrž spíše z hlediska finanční síly skupin, které je podporují.“ (CA,48) Místo spravedlnosti a mravnosti zde tedy vládnou peníze. Kdo je nemá, ten může zůstat ležet na ulici a zemřít hladem. A vláda pak možná vydá o tom prohlášení, že za jeho smrt nese odpovědnost rodina, která ho nezodpovědně přivedla bez peněz na svět. A taky že na to může Církev, která se o něj charitativně nepostarala.

Není vyloučeno, že slibovaný hospodářský blahobyt se jednou dostaví, ale je jisté, že pokud by se dostavil, tak by ho lidé nedovedli ani využít, protože na něj nejsou duchovně, mravně a vůbec kulturně připraveni. Výsledek: znechucenost a lhostejnost. Sv.Jan Pavel o tom řekl v Centesimus annus: „Takovéto deformace politického chování vyvolají časem nedůvěru a lhostejnost, a pak i slábnutí politické účasti a pocitu pospolitosti mezi obyvatelstvem, které se cítí podvedeno a zklamáno. Z toho vyplývá rostoucí neschopnost začlenit jednotlivé zájmy do širokého pojetí obecného blaha.(CA,48)

A kdo nejvíce prožívá tento pocit podvedenosti a křivdy? Je to u nás hlavně někdejší mládež, bývalá studentská mládež a představitelé kulturního, zejména uměleckého života. Vždyť to byli většinou právě oni, kdo z divadelních prken rozhýbali českou společnost k sametové revoluci. Uvědomují si, jakou roli vlastně sehráli na šachovnici českého společenského dění. Mohou jen smutně přihlížet tomu, jak se jejich ideály lidskosti rozplynuly v bezuzdném kapitalismu.

Při uznávání lidských práv je třeba mít na zřeteli blaho všech. Nejenom určité skupiny - včera těch, kdo měli červené legitimace, dnes těch, kdo mají peníze. To platí pro naše české poměry, a totéž platí pro celé lidstvo. Ve světě se vyostřuje rozpor mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem.

Církev uznává oprávněnou samostatnost demokratického řádu. Nepřísluší jí vyjadřovat se ve prospěch toho či onoho ústavního zřízení. Jejím přispěním k tomuto řádu je pohled na důstojnost lidské osoby, která se v plné šíři projevuje v tajemství vtěleného Slova.(CA,47)

Růst hospodářského působení demokracie tvoří důležitý předpoklad příznivého vlivu státu na kulturu. To se má projevit v podpoře a ochraně kulturního rozvoje společnosti. Stát musí podporovat hodnoty lidskosti, kulturní hodnoty. To znamená musí sloužit hodnotám lidskosti, a ne jim panovat. „Kultura pod politikou“ je vztah, uplatňující se v některých společnostech, kde mocenské snahy převládly nad lidskostí a rozumem. Nedokrvení kulturních, a zejména náboženských a mravních snah způsobuje překroucení důvodů lidského jednání: politické jednání se stává samoúčelným, kdežto lidé a kulturní hodnoty služebnými prostředky.

V pokročilých demokraciích si už začínají uvědomovat důsledky kulturního nedokrvování své demokracie. Bylo tam dosaženo vysoké úrovně blahobytu a spotřeby, ale bez jasných obzorů dalšího vývoje.

Nebude-li demokracie budována na Boží vládě a na mravních zásadách, vyplývajících z Boží autority pro člověka, bude jen prostředkem ďábla k upevnění jeho globální světovlády. Svůdné a nebezpečné řešení nabízí příležitost budování demokracie společně s nepřáteli Kristovy Církve. Pro křesťana je to past, nalíčená pod záminkou demokratičnosti. Kdo totiž nejde s Kristem, jde proti Němu.(MT 12,30) Lákavá příležitost hospodářské obnovy zaostalých zemích pomocí spojenectví s bohatými nepřáteli Církve, je pro křesťana nepřijatelná.

Matko Boží, Panno Maria, přimlouvej se za všechny ty, kdo vidí do těchto nespravedlností, aby nemlčeli a pomáhali tomu, aby se věřící všude na světě nedali rozeštvat. Sledujeme to i v České republice. Je zde tolik věřících a jsou rozdrobeni do nejrůznějších politických stran. Tím pochopitelně pozbývají sílu, z čehož se radují nepřátelé katolické Církve.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

38

Přes všechny sociologické výzkumy se moderní vědě stále nedaří najít nejlepší řešení sociální otázky. Co to vlastně sociologové přehlížejí, že jim uniká pravé řešení? Kde je ten zakopaný pes?

Církev a její sociální učení chová úctu k svobodě, kterou Bůh vybavil člověka, aby byl jeho obrazem podle jeho podoby. Sv.Jan Pavel řekl ve 43.článku Centesimus annus, že „Církev nepředkládá žádné vlastní modely. Konkrétní a úspěšné modely lze nalézt pokaždé pouze v rámci té které dějinné situace, úsilím všech odpovědných osob, které budou čelit konkrétním potížím ve všech jejich těsné spojitosti se všemi společenskými a kulturními stránkami.(CA,43)

V čem je potom přínosné sociální učení církve?

Církev nabízí své sociální učení jako nezbytnou duchovní orientaci. Uvádí se to v posledním článku IV. kapitoly encykliky Centesimus annus. V této kapitole ukázal sv.Jan Pavel především skutečnost, že lidské vlastnictví má hranice. Právě proto nelze podporovat jestřáby naší doby, kteří tvrdí: V zájmu tržního hospodářství se musí každý snažit uchvátit, co se dá. Jinak by se společnost změnila v džungli, kde vládne zákon silnějšího. Sv.Jan Pavel zdůraznil, že s takovou soustavou se Církev nikdy neztožňovala a neztotožní. V posledním článku IV. kapitoly domýšlel tyto úvahy do důsledků..

Sociální učení Církve „uznává příznivý význam trhu a podniku. Uznává i oprávněnost snah dělníků o dosažení plného uznání vlastní důstojnosti a větší účasti na životě podniku.“

Podnik, jak zdůraznil sv.Jan Pavel ve 43.článku Centesimus annus, nesmíme chápat výlučně jako ´kapitálovou společnost´, protože je to také ´společenství lidí´, k němuž jako společníci přispívají jak ti, kdo přinášejí kapitál, tak ti, kdo se na činnosti podniku podílejí svou prací. Cílem je osvobození a všestranná podpora člověka.“ (CA,43)

Když dnes položíme nějakému podnikateli otázku: Proč podnikáš? Co tím sleduješ?, tak mnohý odpovídá bez váhání: Přece proto, abych se měl dobře. Jenže to je špatná odpověď. On to tak sice může říci, ale ve správných souvislostech: Nejen proto, abych se sám měl dobře, ale abychom se my měli dobře. Takový ohled na společné blaho  není žádný socialismus. Cílem veškerého podnikání, trhu a hospodaření nesmí být jen blahobyt jedince, nýbrž obecné blaho, tedy dobro všech. Takové je stanovisko křesťanského solidarismu.

Nesmíme zapomínat, že podnik, sdružující více lidí, třebaže je to soukromý podnik, není jen kapitálová společnost, která by sledovala pouze podnikatelův zisk, nýbrž je to společenství lidí. Na příznivém hospodářském růstu toho společenství mají zásluhu vedle podnikatele, který přináší kapitál, také zaměstnanci, přinášející práci. Společenství podnikatelů a dělníků má tvořit celek, kde všichni mají svůj podíl a s tím také nějakou míru odpovědnosti. Všichni účastníci vkládají do podniku svůj zvláštní přínos, a všichni nesou i svou míru odpovědnosti za to, že podnik přináší dobro jak celému jejich podnikovému společenství, tak celé lidské společnosti.

Kdyby zde platil jen takový sobecký požadavek, který by kladl na prvé místo zájem jednotlivce, popřípadě i zájem celého nějakého podniku, a nebral se ohled na celou společnost, byla by to džungle. Cílem hospodaření je rozvoj jak jedince, tak jeho podniku, tak také celé společnosti. Cílem je osvobození a všestranná podpora člověka, aby celek vzrůstal. To je správný přístup. Sv.Jan Pavel řekl ve 43.článku Centesimus annus:

V lidském konání má své odůvodnění právo na přičinlivost a právo na soukromé vlastnictví. Člověk se svou prací nasazuje nejen pro sebe, nýbrž i pro ostatní a s ostatními: každý přispívá k práci a blahu ostatních.“ (CA,43)

Na závěr vyslovil neobyčejně závažná slova. Kéž se stane výzvou pro zpytování svědomí všech těch, kde se zabývají společenskými problémy! Každý ví, že církev, vedena Božím zákonem, chrání soukromé vlastnictví. Třebaže kvůli tomu nejednou trpěla, a byla také neprávem obviňována, že prý tím podporuje kapitalismus, přesto vždycky opakovala Desatero Božích přikázání. Člověk má plné právo na soukromé vlastnictví a na to, čeho dosáhne svou přičinlivostí, a jakékoli námitky socialistů musí být touto pravdou opraveny.

Avšak je zde významná připomínka jak pro demokracii, tak pro tržní hospodářství: „Vlastnictví je neoprávněné, brání-li v práci ostatních s cílem dosáhnout zisku, který neplyne z celkového objemu práce a společenského bohatství. Vlastnictví, které plyne z rozbíjení vzájemnosti ve světě práce, nemá žádné oprávnění.“

Jestliže soukromý majetek neslouží celku společnosti je neoprávněný. Málokdo si uvědomuje, co znamená vyvodit z toho morální důsledky pro každodenní život. Může to znamenat třeba i to, že ve společnosti, kde se vyskytují jedinci nebo celé skupiny lidí, kteří nemají ani nezbytné věci k udržení života, je každý vlastník statků, jež přesahují jeho životní potřeby, a který odmítá výzvy, aby uvolnil svůj soukromý majetek k použití pro blaho celku, a zejména pro chudé, ve stavu smrtelného hříchu.

Člověk má právo na soukromý majetek. Jestliže však tohoto majetku zneužívá výhradně jen pro sebe, anebo dokonce k vlastním náruživostem a zvrácenostem, a ke škodě jiných lidí, pak takový soukromý majetek ztrácí oprávněnost, jak z hlediska řádu, vtištěného lidské přirozenosti, tak z hlediska Božího. To platí v každé rodině, národě, státě, a v celém lidstvu. Když jde nějaký pracovník z práce do hospody, a tvrdí: Já piji jenom za své peníze, tak se mýlí. Ty peníze, které poctivě vydělal, nepatří jenom jemu, nýbrž také celé jeho rodině.

Uvažme, co by znamenalo vtělení těchto myšlenek do státních zákonů, jaká by to byla proměna občanské společnosti, ale také jaká by to byla naděje lidstva, a opravdová radost z toho, že se člověk s pomocí Boží podílí na tvorbě nové Země.

Nakonec sv.Jan Pavel hovořil o „povinnosti dobývat svůj chléb v potu tváře“, které „znamená zároveň právo“. Společnost, která upírá někomu právo na práci, a kde „hospodářskopolitická opatření neumožňují dělníkům dosáhnout uspokojivého stavu zaměstnanosti, nemůže dojít mravního oprávnění ani spravedlivého společenského míru.(CA,43)

Jak může společnost dosáhnout mravního oprávnění a spravedlivého společenského míru?

Základním životním vzorcem člověka je to, že se svobodně a dobrovolně někomu slavně zaslibuje a pro někoho se z lásky obětovává. Přitom vlastnictví dochází svého přirozeného lidského naplnění tím, že „za náležitých okolností a v náležité době vytváří pracovní příležitosti a záruky lidského růstu pro všechny.“ Jako člověk může nalézt smysl života, jedině když se svobodně obětuje, tak i všechen majetek lidstva je správně využit a naplněn tím, když slouží všem.

Ježíši Kriste, který jsi posvětil práci svým potem, který jsi nás vykoupil svojí krví a svými slzami, smiluj se na námi.

Sv.Jan Pavel se v encyklice Centesimus annussice ohlížel do minulosti“, aby přehodnotil stoletý přínos velké dělnické encykliky Lva XIII., „avšak vcelku byl zaměřen především do budoucnosti“. (CA, 62) A to je i náš úkol. Jde o to stále si uvědomovat, že provázeni Ježíšem Kristem a Pannou Marií, máme soustavně šířit a uskutečňovat to nové, co nám vtělený Boží Syn přinesl. To se má stále víc a více naplňovat. Tím má být prokázána člověku základní služba.

Církev, pověřená Kristem k této péči o člověka, která se naplňuje v sociálním učení, si tuto péči osvojuje také ryze lidským způsobem tím, že se učí od Panny Marie. Sv.Bernard píše, že „Maria má čirou lidskou přirozenost nejen proto, že je prosta jakékoli poskvrny, nýbrž i proto, že má jen lidskou přirozenost.“ Církev soustavně rozvíjí a provádí své sociální učení nejlépe tím, že „se učí od Marie svému vlastnímu mateřství. Rozjímá o její tajuplné svatosti, napodobuje její lásku a věrně plní Otcovu vůli, a tak poznává mateřský rozměr svého povolání, který je podstatně svázán s její svátostnou povahou. Je-li Církev znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem, tak je tím na základě svého mateřství, protože pod vlivem Ducha svatého ´rodí´ syny a dcery lidské rodiny k novému životu v Kristu. Neboť jako je Maria ve službě milosti, tak zůstává Církev ve službě tajemství přijetí dětí za vlastní prostřednictvím milosti.“ (Redemptoris mater,43)

Co je nejvíce příznačné pro mateřství? Především to, že se týká osoby. Rozhoduje o něm vždy jedinečný a neopakovatelný svazek dvou osob - matky s dítětem a dítěte s matkou. Také lze říci, že mateřství v řádu milosti si zachovává obdobu s tím, čím se vyznačuje v řádu přirozenosti svazek matky s dítětem. V tomto světle lépe pochopíme skutečnost, že v Ježíšově odkazu na Golgotě bylo nové mateřství jeho Matky osobně určeno v jednotném čísle jednomu člověku: To je tvůj syn. Bylo však určeno nejen tomuto jednomu člověku, Janovi, nýbrž každému jednomu člověku, neboť Kristus zemřel pro každého člověka.

„Tento dětinný vztah, toto svěření dítěte matce má nejen počátek v Kristu, nýbrž je také na něho zaměřen. Maria nám všem stále opakuje tatáž slova, které pronesla v Galilejské Káně: ´Udělejte všechno, co vám řekne!´ Neboť On, Kristus je „cesta pravda a život“. (Jan 14,6) Jeho Otec dal světu Syna, aby „nikdo nezahynul, ale měl věčný život“. (Jan 3,16) Nazaretská Panna byla ´první svědkyně´ této výkupné lásky Boží a také touží navěky a všude zůstat služebnicí této Boží lásky. S touto pevnou vírou a odhodláním se snaží působit na všechny, kdo se jí jako děti svěří do její péče. Čím víc tyto děti setrvávají v takovém postoji a rostou v něm, tím blíž je Maria přivádí k „nevystižitelnému Kristovu bohatství“. (EF 3,8) Tím lépe přitom poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. „Kristus plně odhaluje člověka člověku samému.“ (GAUDIUM ET SPES, 22)

Když sledujeme lidskou společnost naší doby, stěží se ubráníme dojmu, že tato doba je poslední. Sám Ježíš jasně říká: „vystoupí mnoho lžiproroků a mnoho lidí svedou. a protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnohých láska.“(MT 24,11-12)

Ďábel svádí, pobuřuje, pohoršuje, rozněcuje válku, intrikuje a provokuje společenskou nejistotu a revoluční zmatky. Není to žádné pohádkové strašidlo, nýbrž docela konkrétní světová velmoc s nadlidskou inteligencí, která se snaží ohrozit plán naší spásy, a od začátku 21.století straší celý svět svou bezbožnou spotřební demokracií, jejíž trvalý blahobyt zajišťuje řízeným terorismem ve světě a soustavně rozpoutávanou místní válkou v celém světě.

Mariánská zjevení se staly znakem Mariánských století, kdy učitelský úřad Církve potvrdil počáteční a konečnou svatost Panny Marie: Neposkvrněné početí Panny Marie v roce 1854 a Nanebevzetí Panny Marie v roce 1950.

Bez Panny Marie není možné plně pochopit sociální problémy dnešního člověka, ani rozeznat opravdová znamení doby, která nám Bůh poskytuje, a ještě méně je možné nějak pomoci řešit sociální otázky. Je třeba hlouběji rozjímat nad Tajemstvím Panny Marie sv.Ludvíka Grigniona z Montfortu. Tento světec prozíravě píše o tom, jak bude úcta k Panně Marii v posledních dnech pozoruhodně vzrůstat. Uvádí dokonce, že samotný nárust Mariánské úcty je znamením posledních dnů.

Modleme se společně se sv.Kateřinou Sienskou:

O, Maria, moře klidu,

rozdavatelko míru,

Maria, úrodná země! Ty jsi nový strom,

který přinesl vonný květ - SLOVO,

jediného Božího SYNA.

Do tebe, úrodná země, bylo zaseto SLOVO.

Ty jsi zároveň země i strom.

O, Maria, ohnivý voze,

tys přinesla OHEŇ skrytý a zahalený

popelem tvého člověčenství.

Ó, Maria, schránko pokory,

v tobě se uchovává a hoří SVĚTLO pravé vědy,

kterou jsi, když ses povznesla sama nad sebe, okouzlila věčného Otce...

Maria, Královno svatého růžence, oroduj za nás, a dej, aby hlas sv.Jana Pavla byl více slyšen a vyslyšen.

39. Úcta Církve k lidské svobodě

Když se v Československu znovu otevřely po více než čtyřiceti letech možnosti svobody, mohli jsme si vštípit slova, která pronesl Sv.Jan Pavel ve 46. článku encykliky Centesimus annus. Kdyby totiž někdo hájil svobodu, ale odmítal pravdu, tedy hodnotu, která je nad člověkem, a jež ho také více vede k zodpovědnosti, pak by hrozilo nebezpečí zneužití svobody. Místo, aby svoboda umožnila člověku zdokonalení, stala by se příležitostí jeho úpadku. Člověk by upadl do zoufalého myšlení, že pravdu nelze najít, a všechno že je pouze poměrné, ten nakonec přivolí i lži a špatnosti. Právě proto položil sv.Jan Pavel důraz na to, že „svoboda nabývá plné hodnoty teprve přijetím pravdy“. Největší pravdou je láska. Láska se opírá o pravdu.

Jinak by to byla jen jakási citová mlhovina, měnící podle vnějších podnětů. A to že by snad mělo pronikat celou kulturou?

Křesťan má být pozorný ke každému projevu pravdy, ale přitom zůstat věrný své víře. O své víře má vydávat svědectví. Tím neustále kultivuje, zušlechťuje a posvěcuje společnost, ve které žije. A to je velmi užitečné. Zejména ve dnešní spotřební demokracii, která si vůbec neví rady se svobodou. Místo, aby se svobody využívalo k nějakému smysluplnému cíli, tak se mnozí od svobody odvracejí. Psycholog Erich Fromm psal o ´Strachu ze svobody´. Uvedl, že člověk ve snaze uniknout svobodě uchyluje se ke dvěma bezvýchodným, slepým uličkám - na jedné straně povýšenecké autoritářství, na druhé straně poníženecká ničivost.

Autoritářství vyjadřuje úchylný sklon vzdát se nezávislosti vlastního jednotlivého Já, spojit je s někým nebo s něčím mimo sebe sama, a tak snadno získat zdání síly a moci, která jednotlivci chybí. Tento úchylný sklon může na sebe vzít podobu sebeubližování anebo povahu ubližování druhým.

V případě sebeubližování se pak někteří lidé uchylují k takovým sebeobžalobám a takové sebekritice, jaké by proti nim nevznesl ani nejhorší nepřítel. Mají sklon týrat se nutkavými myšlenkami a různými zlozvyky. Někdy se u nich vyskytne snaha onemocnět a čekat na nemoc, způsobit si nehodu. Často se jim pak přihodí nehody, k jakým by vůbec nedošlo, kdyby k tomu nepřispěl jejich skrytý sklon vystavovat se jejich nebezpečí. Jiní zase vystupují nepřátelsky vůči těm, které milují nebo na kterých jsou závislí, třebaže k nim ve skutečnosti pociťují náklonnost.

To se však už trochu podobají těm, kdo se snaží soustavně unikat své svobodě ubližováním jiným lidem a okolním věcem. Takový člověk se pak snaží docílit, aby na něm závisely jiné osoby, aby měl nad nimi neomezenou, naprostou moc, aby si z nich mohl činit prostředky, podobně jako „hrnčíř hněte v ruce jíl“. Jiný zase touží ostatní nejen ovládat, ale taky vykořisťovat. Chce je využívat, okrádat je a přisvojit si všechno, co je na nich využitelné. Konečně je tu i snaha způsobit někomu i utrpení, jak tělesné, tak duševní. Takový jedinec se snaží druhého zranit, pokořit, uvést do rozpaků, nebo ho vidět v trapném a pokořujícím postavení.

Tyto vadné pokusy člověka o umenšení své svobody dlužno odlišovat od soustavné ničivosti, třebaže se zdá, že se oba tyto způsoby úniku před svobodou navzájem prolínají. Ničivost se liší tím, že nesleduje ani to, aby se člověk někomu zoufale podřizoval, ani to, aby si sám někoho naprosto podřizoval. Ničivost je zakořeněna v nesnesitelné bezmocnosti a v zoufalém osamocení člověka. Člověk se snaží uniknout bezmocnosti vůči silám okolního světa ničením životního prostředí. Ničení životního prostředí je zoufalým pokusem uniknout před hrozbou nebezpečí, že jím člověk bude ovlivňován. Tato ničivost se může vybíjet nejen na okolním životním prostředí, ale i na vlastním životním prostředí v lidském nitru. Ničivost je zaslepený únik z neprožívaného života, zoufalé prchání před živořením, uvězněným do šedi prostřednosti.

Sv.Jan Pavel řekl, že „Církev nezavírá oči před nebezpečím fanatismu či zaslepeného horování pro něco, ani před nebezpečím fundamentalismu či přehnaného až k bezohlednosti jdoucího lpění na základech nějakého náboženského učení. Sv.Jan Pavel si je tedy vědom toho, že se někteří jedinci nebo i skupiny snaží pod záminkou falešné vědecké nebo falešně náboženské ideologie vnucovat jiným lidem svou představu o tom, co je pravda a dobro.“ Zároveň Sv.Jan Pavel podotkl, že „křesťanská pravda taková není. Křesťanská víra není jen ideologií, a proto nechce společnost vtěsnávat do nějakého zjednodušujícího rámce. Církev uznává, že se dříve lidský život odehrával v jiných a ne vždy dokonalých podmínkách. Proto patří k přístupu Církve uznávání lidské svobody.(CA,46)

Uznává svobodu člověka, třebaže některý jedinec zneužívá své svobody ke zlu a ke lži, a tak umenšuje vlastní svobodu, nebo ji úplně popírá. V dobru a pravdě se však svoboda umocňuje. „Svoboda nabývá své plné hodnoty přijetím pravdy.“ Křesťan má v tomto směru možnost dosáhnout velkého náskoku. „Křesťan prožívá svobodu a slouží jí, když pravdivě plní své poslání. V rozhovoru s ostatními lidmi věnuje pozornost každému projevu pravdy, avšak nepřestává dosvědčovat všechno to, čemu ho naučila víra a správné používání rozumu.(CA,46)

Poslední kapitola encykliky Centesimus annus, která shrnuje smysl a poslání sociálního učení Církve na přelomu druhého a třetího tisíciletí, nazval sv.Jan Pavel: Člověk je cesta církve. Všechno se zde totiž točí kolem člověka vykoupeného Ježíšem Kristem. Proto Církev musí stále mít na paměti člověka, sledovat zejména jeho útrapy a nesnáze, a hledat způsoby jak mu pomoci. Když Lev XIII. zahájil v 19. století soustavné sledování společenských otázek, nešlo církvi o to, aby získala zpět své někdejší výsady, ani aby vnucovala jiným své pojetí. Hlavním cílem Církve přitom byla a péče o člověka. Vždyť „jedině člověka stvořil Bůh na zemi kvůli němu samému“. Ostatní pozemské tvory stvořil Bůh pro člověka, ale člověk nebyl stvořen pro nějaký jiný pozemský účel, nýbrž jen pro sebe, „to je, aby měl podíl na věčné spáse.“ (CENTESIMUS ANNUS,VI,53) Církev soustavně rozvíjí své sociální učení, protože se nemůže zpronevěřit poslání péče o člověka, kterého jí svěřil její božský zakladatel, Ježíš Kristus.

Připomeňme si zde to, co vyslovujeme ve Vyznání víry: „ON PRO NÁS A NAŠI SPÁSU SESTOUPIL Z NEBE, PŘIJAL TĚLO Z MARIE PANNY A STAL SE ČLOVĚKEM... Syn Boží nám dává najevo zájem o člověka. Kdyby Církev hlásala jenom nějaké neviditelné pravdy, které by postrádaly vztah k životu určitých lidí, a nedbala toho, jaké potíže zakouší lid a jaké překážky musí v životě překonávat, tak by mohl kdekdo právem říci: Vy neplníte své poslání! To je falešné nebíčkářství! Proto Lev XIII. řekl ohledně bídy námezdních pracovníků: „Kdybychom mlčeli, muselo by to dělat dojem, že jsme zanedbali svou povinnost.“

Připomeňme si také to, kolikrát během komunistické totality promluvila Církev a neohroženě obhajovala lidská práva. A mnozí za to šli i do vězení, ba někteří na to doplatili i životem. Zlomek svědectví o takové působnosti Církve  za komunistického temna u nás vydali například Otec Jaroslav Studený v knize Já, odsouzený č.11683, Otec Jakub Zemek v knize Vatikánský špión nebo olomoucký arcibiskup Matocha v knize Biskup vyznavač.

Bylo to logické vyústění zrůdného zřízení, které soustavně usilovalo znetvořit národy podle hesla: My vás od té svobody odvšivíme!

Za tím zlořádem stáli nejen chybující lidé, ale vždycky za vším stál ďábel, o jehož nadlidské inteligenci a zatvrzelé neochotě sloužit Bohu a nenávisti ke Kristu a jeho církvi nelze pochybovat.

Jenže právě tímto utrpením četných duchovních osob i věřících bratří a sester ve světě jasně dokázala církev, že člověka neopouštěla, a zejména ne v době tak těžké zkoušky, jako byl komunismus, a jakou se dneska bezbožná spotřební demokracie. Sv.Jan Pavel řekl, že „každý člověk je první cestou, kterou musí Církev kráčet při plnění svého úkolu. Jestliže Církev soustavně vykládá tuto zásadu, pak proto, že obzor celého bohatství sociálního učení Církve představuje člověk ve své určité opravdovosti jako hříšník i jako spravedlivý.“ (CA,53)

Církev svatá chce hájit přirozená práva člověka často právě tam, kde se to od ní nejméně očekává, třebaže by za to sklízela nejvíce nepřátelství. Za to, že Sv.Jan Pavel s celou Církví neváhal vystoupit na obranu lidských práv nejen těch, kdo trpěli ve válkách anebo byli hospodářskou bídou nedůstojně ponižováni, za to by Svatého Otce někteří snad ještě dokázali pochválit.

Ale kdopak by ho pochválil za to, že na každém kroku křičel do svědomí vyspělé spotřební demokracie:

Přestaňte uměle zabraňovat početí lidského života!

Přestaňte nepřirozeně zabraňovat počatému člověku v jeho narození!

Přestaňte udržovat blahobyt své domněle vyspělé demokracie na úkor zaostalých zemí světa!

Přestaňte šířit ve světě vašimi tajnými službami podněcovaný terorismus jako umělý terč pro svou válku s vámi vyzbrojenými a vycvičenými teroristy!

Přestaňte rozvracet manželskou rodinu otce a matky šířením homosexuálních a lesbických úchylek, vydávaných za normální manželské soužití!

To hned vzbudíl velkou nelibost: Papež nám zasahuje do naší lidské svobody zabíjet! Když to nebudeme dělat, přelidní se svět, a hlavně ty zaostalé národy v jižních světadílech! Tam by se všichni chtěli jenom rozmnožovat, a přitom nemají obživu ani pro sebe! Přece je pak nebudeme živit ze svého! Nakonec by ještě chtěl, abychom si kvůli nim utahovali opasky a zmenšovali svůj blahobyt. To by bylo nespravedlivé! Tak odpovídají na výzvy Svatého otce vůdcové a hlasatelé blahobytné společnosti v bezbožných demokraciích.

Vyspělé národy na Severu si zatím svou humanitární pomoc zaostalým zemím nedokáží představit jinak, než tak, že je budou zahrnovat zbraněmi, antikoncepčními prostředky, potratovou pilulkou, a přebytky či spíše odpadky svého hospodářství.

Přestaňte zasypávat svět zbraněmi, kterými vyzbrojujete teroristy v celém světě stejně jako vojska vlastní i cizí k boji proti těmto uměle vytvářeným nepřátelům lidstva!

Ukončete podvratnou činnost v zaostalejších zemích, abyste jejich politických zmatků a válek mohli využívat k  vykořisťování jejich nerostného bohatství k upevnění svého blahobytu!

 Málokdo v nejvyspělejších spotřebních demokraciích světa si připouští skutečnost, že vyspělé země mají každoročně mnohonásobně větší zisky z nerostného bohatství a zdrojů jižních světadílů, než kolik tam s okázalou velkomyslností věnují na pomoc. Jak dlouho to mohou dělat? Snad dokud nepřimějí zaostalé národy hmotnou bídou a duchovní a mravní temnotou k zoufalému terorismu?

Sv.Jan Pavel navrhoval řešení: důstojné člověka - peníze ušetřené ze zbrojení po rozpadu východního komunismu vložit do osvětových, vzdělávacích, zdravotnických a hospodářských programů v zaostalých zemích.

Jak odpověděla vyspělá spotřební demokracie americká, stejně jako její satelitní demokracie Evropské unie? Ignorováním mírumilovných podnětů sv.Jana Pavla a jednáním přesně opačným. Zachováváním a rozšiřováním vojsk a základen Severoatlantického paktu v Evropě a po celém světě.

K následování sv.Jana Pavla v jeho prorockém poslání a k podobnému osvěcování myslí a obměkčení srdcí těch, kdo stojí v čele světových bank Mezinárodního měnového fondu a jiných mezinárodních hospodářských a kulturních zařízení však zdaleka nestačí samotné takové sdělení, byť i pronesené sebehlasitěji a sebenaléhavěji. Je k tomu třeba ještě Boží milost. A za tu je nutno se modlit akonat pokání spolu se Svatým Otcem a celým Božím lidem.

Ačkoli takto průkopnicky a hrdinsky postupovala církev v podmínkách komunistické totality, po pádu komunismu nastalo v bývalých komunistických zemích velké ochabnutí křesťanských duchovních hodnostářů i ostatních Božích dětí žijících ve světě. Přes výzvy sv.Jana Pavla na Velehradě, aby si křesťané pospíšili s prosazením křesťanských hodnot do základů Evropské unie, a přes svou znovunabytou svobodu jsme  my křesťané v těchto zemích zradili výzvy a odkaz sv.Jana Pavla. Během 25 let ztratila církev v býv.komunistických zemích svou mučednickou tvář a promarnila svůj morální kredit.

My, křesťané, v býv.komunistických zemích, jsme se dali koupit bezbožnou blahobytnou demokracií, napodobovanou v Evropě podle amerického vzoru.

Prošli jsme procesem napodobování vzorů v západních spotřebních demokraciích. Místo, abychom usilovali o novou evangelizaci, nechali jsme u sebe rozbujet korporace se specializovanými referenty, alibisticky ošetřujícími svědomí hlavních duchovních veličin. Takto jsme svědky rozsáhlé a nákladné byrokratizace, která nepřiměřeně zatěžuje celý Boží lid, hlavně duchovní pastýře složitým úřadováním, až se pastýři mění v duchovní manažery. Kromě toho vlivem restituce majetku, který komunisté ukradli církvi, došlo samovolně k hmotnému uvedení církve v českých poměrech daleko zpátky do dějin, dávno před II.vatikánský sněm. Výzva Otce Yvese Congara ZA CÍRKEV CHUDOU A SLOUŽÍCÍ  se tak v českých poměrech rozplynula ve vizi Církve majetné, usazené a panující. Přitom došlo k velmi nevyrovnanému zatížení duchovních pastýřů. Sami duchovní pastýři to většinou odhadují takto: byrokracie (40%), správa neživého inventáře (30%), sociální působení a charita (20%), apoštolát (10%). I kdyby byla tato čísla nadsazená, přesto se nedá popřít, že kvůli přetíženosti duchovních pastýřů povinnými druhotnými činnosti zůstává jejich apoštolát velmi zanedbáván. Tak se od nastoupení duchovního pastýře do úřadu naprosto promarňují jeho nadpřirozené síly a schopnosti. Vina na tom leží na nás všech Božích dětech, kdo vězíme v sametových okovech spotřební demokracie.¨

Jak se dá řešit otázka přehnané byrokratizace církve? Snad odstraněním či zrušením byrokracie? To rozhodně ne. Sama byrokracie je účelné zařízení, usnadňující efektivní chod organizace. Avšak přehnaná byrokratizace čili byrokratismus vede naopak k přetížení organizace a jejích lidských nositelů, ke zkomplikování a zpomalení jejího chodu, až k vyloučení cíle organizace, jímž je účelná správa Božího lidu a evangelizace lidstva a posvěcení celého světa.

Přehnaná byrokratizace čili byrokratismus církve se dá přirozeně řešit racionalizací postupů a úsporností ve složení se organizace, nadpřirozeně pak posvěcováním –. To vyžaduje ústup do ústraní k pokání, k postu, k modlitbě.

Maria, Matko Boží, oroduj za nás! Kéž zakusíme tvou mateřskou pomoc, zvláště když ti sv.Jan Pavel zasvětil náš národ při návštěvě Velehradu!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

40 Vlastností katolické církve je, že odedávna zůstává otevřená vůči pravdě. Jedině tak vytváří církev díky svému kultu skutečnou kulturu, otevřenou vůči pravdě.

Kultura se vyznačuje otevřeným hledáním pravdy. Tak Sv.Jan Pavel připomínal tento příznačný rys lidského života. Když si příslušníci mladého pokolení osvojují kulturní dědictví otců, tedy obvykle přijímají tyto hodnoty ne jako jejich trpěliví shromažďovatelé, ale spíše činným způsobem. Mladí lidé podrobují různé kulturní obsahy a významy přezkoumání, aby poznali, zda se hodí pro jejich mladý život. Mají však přitom také možnost ověřit si zvláště hodnotné složky kultury. Sv.Jan Pavel řekl v 50. článku Centesimus annus: že „mladé pokolení vždy přehodnocuje dědictví předávaných a přejímaných hodnot. Přehodnocovat neznamená nutně ničit nebo předem odmítat. Znamená to především tyto hodnoty ověřovat ve vlastním životě a tímto vlastním ověřením si je životněji, opravdověji a osobněji osvojit.“ (Centesimus annus,50)

Někteří lidé nedůvěřují mládeži v tomto jejím kritickém přehodnocování kulturního odkazu národa. Spíše se přiklánějí k názoru, že by mladí lidé měli spíše trpně přebírat minulé hodnoty, dokud nedosáhnou vzdělání. Tato nedůvěra vůči mládeži a jejím přirozeným náklonnostem není tak docela správná. Vždyť samotná výchova by měla být činným výběrem světa jednotlivcem, při kterém by měl vychovatel jen ukazovat zaměření, odkud vybírat. Výchova, která nevede člověka k sebevýchově, je jednostranná a spíše škodlivá. Kdyby člověk nebyl vystavován jednostrannému vlivu, zdárně by se samostatně rozvíjel. To platí i o náboženství. Nadpřirozené schopnosti a dary nejsou totiž u dítěte tolik oslabovány ve své účinnosti hříchem, takže člověk je od dětství velmi vnímavý k nadpřirozeným hodnotám. (Mt 19,14) Člověk začíná svůj život bez předsudků.

Dá se při růstu mladého člověka spoléhat na jeho přirozené náklonnosti? Cožpak může on sám dojít k rozlišení hodnoty od zbytečné přítěže a k opravdovému zájmu právě o hodnoty? Může toho dosáhnout, pokud žije v rodinném prostředí otce a matky, které je hodnotově sourodé a názorově sjednocené. Tam si člověk dokáže sám správně sestavit žebříček hodnot a prožívat je, co tvoří základ jeho životního a světového názoru. Rodina je prostředím, odkud si člověk nejdříve vybírá hodnoty. Pokud otec a matka neukrývají před dítětem náboženské hodnoty pod falešnou záminkou, že tento jeho rozvoj chtějí přenechat pozdějšímu, vlastně náhodnějšímu působení školy a masmédií a jeho rozhodnutí až v dospělosti, je v tom už jednostranné působení jejich předsudků. Naivita této výchovy k sebeuplatnění jedince je patrná zejména, když je okolní bezbožná spotřební demokracie a její civilizace smrti zatížena hmotařstvím.

V lidské duši je přirozeně zakořeněno nadání rozeznávat hodnotu od zbytečnosti. Přirozenou oporou růstu této lidské schopnosti je radost z prožívané a tak dosažené hodnoty, a potěšení z usilování o vyhledávání a zakoušení hodnoty. Radost zdokonaluje činnost člověka. (SV.TOMAS,SUMMA THEOL., I,II,33,4) Ovšem ne každá radost je opravdová. Přirozená radost je tam, kde je láska. Radost je tím hlubší a plnější, čím vřelejší je láska. Vrcholná radost je pak v lásce k Bohu, který sám je Láska.

Není třeba se tedy obávat, že by samo prověřování kulturního dědictví národa novým pokolením muselo být nebezpečné. To platí nejen v národním životě, ale týká se to celé Evropy a všech národů světa. Sv.Jan Pavel v této souvislosti připomenul, že „se do kultury národů zapojuje i evangelizace, která ji podporuje na její cestě k pravdě a pomáhá jí v její snaze o tříbení a obohacování.“ (CA,50)

 

Doba komunismu nám nepřímo dokázala, jak veliká pravda a jak mocná síla je skryta v našem kulturním dědictví, k němuž naše národy dospěly přijetím křesťanské víry. Ukázalo se to zejména při posledních křečích komunistické zvůle. Kdyby se bývalo nakonec všechno zvrhlo do bratrovražedné války a ničení kulturních hodnot, byl by to smutný pohled na národ.

A ještě smutnější je pohled na celou Evropu, která uprostřed blahobytu spotřební demokracie trpí hladem po dědictví našich otců, po dědictví svatých Cyrila a Metoda, hladem po nebeském chlebu. Právě v tomto bloudění a hledání pravdy bez nadpřirozené Boží posily je základ ranění slepotou postihující Evropskou unii prostřednictvím mediokracie, totiž samoúčelného působení masmédií.

Naše národy se sice po roce 1989 vrátily ke kultuře lásky symbolickým gestem a prázdným řečněním o tom, že pravda  a láska zvítězí a že nejsme jako oni, jenže bez opravdového odpuštění a faktické vnitřní proměny. Tak se dá říci, že jsme přešli od komunistického živoření k životu v mediokracii. Dnešní mediokracie dovede důmyslně zneužívat naše nepřekonané vášně nenávisti vůči komunismu proti dnešním Rusům, kteří právě prodělávají svou duchovní proměnu a návrat k Ježíši Kristu na přímluvu Panny Marie Fatimské a sv.Jana Pavla a sboru jeho biskupů.

Proto přetrvávají mnohé problémy. To je způsobeno tím, že mnozí sice chtějí požívat výhod křesťanské kultury, ale odmítají uznat své hříchy, napravit je, modlit se konat pokání, a sloužit těmto hodnotám místo, aby jim panovali. Místo změny smýšlení v pravdě jsme u četných lidí svědky změny smýšlení ve lži. Dokonce i u těch nemnohých, které jsme za komunistické zvůle s uznáním sledovali, jak neohroženě vystupovali na obranu nespravedlivě stíhaných či proti ničení životního prostředí, jsme posléze shledali ústup od prožívání hodnot pravdy a lásky. Tak se mnozí z těch, kteří měli dál pokračovat v obětavé službě, uzavřeli do novodobých hradů a zámků a rezidencí, aby odtud panovali. Sv.Jan Pavel řekl, že „pokud se kultura uzavírá sama v sobě a snaží se zvěčňovat zastaralé životní formy, odmítá-li jakýkoliv rozhovor a spor o pravdě o člověku, je neplodná a upadá.(CA,50)

Nové šíření radostné novozákonní zvěsti, proudící Evropou, nás spolu se Svatým Otcem Františkem povzbuzuje, abychom se znovu a ještě s větší vážností a zodpovědností zamýšleli nad pravdami, které k nám přinesla křesťanská kultura. Kdyby někdo chtěl ulpívat pouze na zastaralých způsobech, které už několikrát prokázaly svou nezpůsobilost odpovídat na naléhavé požadavky doby a neschopnost čelit ateismu, tak by vlastně to úsilí o hledání pravdy zavádělo do slepé uličky. Kdo odmítá rozhovor a zarputile trvá na předsudcích, ten strhává sebe i ostatní do kulturního zmatku a prázdnoty. Zase by se to projevilo nezdarem v životě i v hospodářském růstu. Kde totiž chybí ve víře osvícený světový názor, tam chybí správný žebříček hodnot, tam člověk nedovede správně využívat svobodu. Člověk se stává sobcem a ve jménu nové svobody, volného trhu a demokracie se stává novým vykořisťovatelem.

Šťastný národ, který dovede vnitřní změnou v pravdě přetvářet své okolí. Je třeba si připomínat takové skutečnosti, jako to, že díky působení svatých Cyrila a Metoděje zmizelo z našich krajin otroctví, třebaže v jiných zemích přetrvalo až do nové doby. Jedině světlo radostné novozákonní zvěsti vítězí nad takovými zlořády. A tak by mělo ze všech stran znít:

Na Velehradě bratři ze Soluně,

Cyril a Metod, kázali nám spásu,

ochranu skytli v Církve         svatém lůně,

učili národ znáti ctnosti krásu.

Od doby té nám světlo víry plane,

dědictví otců zachovej nám, Pane.

 

První a nejdůležitější práce se uskutečňuje v srdci člověka. Tuto skutečnost připomenul Jan Pavel II., když pojednával v 51.článku Centesimus annus o úloze člověka v kultuře. (CENTESIMUS ANNUS,V,51) Řekl, že „veškeré lidské konání má své místo v kultuře. K přiměřenému utváření kultury je třeba zapojení celého člověka. To zahrnuje také jeho schopnost sebeovládání, osobní oběti, vzájemnosti a ochoty podporovat obecné blaho.“ Odtud vyplýval názor sv.Jana Pavla, že veškerá kulturní tvorba vychází z lidského nitra. Když člověk ve světle víry správně hodnotí sám sebe, a když se dovede ovládat, dokáže přinášet nějaké oběti, má pochopení nejen pro svoje vlastní zájmy, ale pro celé lidské společenství, a je ochoten něco vykonat jak pro sebe, tak pro bližní, tak to právě je to tajemství, které pak přináší do kultury zvláštní a jedinečné prvky. Přitom Sv.Jan Pavel připomínal stěžejní význam Písma svatého, Syna Božího a Církve svaté pro kulturu:

- Písmo svaté nám neustále svědčí o účinné pomoci bližnímu a staví nás tváří v tvář se spoluzodpovědností, která má obsáhnout všechny lidi;

- Boží Syn spasil všechny lidi a spojil je tím, že je učinil zodpovědnými za sebe navzájem;

- Církev svatá podporuje kvalitu lidských postojů, které dávají mírové kultuře přednost před masovou kulturou, kde člověka ponižují na úroveň masy, kde podceňují úlohu lidské svobody podnětnosti jednotlivce a jeho velikost hledají pouze ve válce.

Sjednocující působení těchto ústředních hodnot lidské kultury má svůj dopad na všech úrovních společenského života. Zasahuje každou rodinu, každý národ a stát, celé lidstvo. Spoluzodpovědnost každého jednotlivce za všechny a všech lidí za každého je v současnosti zdůrazněna a zároveň usnadněna novými sdělovacími prostředky, jako internetem, aj.. To je důležité zejména při vynalézání jiných způsobů řešení rozporů mezi národy, než je válka.

I když se někomu může zdát, že válka, násilí či terorismus jsou něčím, co se snad týká jen těch národů, které jsou národům uprostřed Evropy místně dosti vzdálené, přesto i sem se prodírá toto nebezpečí.

Svědčí o tom žádost vlády České republiky o začlenění do Severoatlantického obranného společenství (NATO), aniž o tom rozhodli občané v nějakých volbách. Rozhodovali se pro pomoc člověku, a však bez člověka. Pro pomoc národu, avšak bez národa. Tak se znovu a znovu vrací ozvěna Mnichovské zrady demokracie. Svědčilo to o tom, že lidé, kteří ústy tvrdili, že láska a pravda zvítězí, se necítili bezpečně dokonce ani uprostřed nové Evropy bez ozbrojené moci. Dokládalo to však i značnou nedůvěru politiků vůči křesťanské kultuře, která má tak dlouhou tradici v Evropě. Svědčilo to o jejich zradě účinné mírové působivosti této kultury, stojící na cyrilometodějských pilířích. Mnozí raději hledali záruku míru v trvajícím vojenském svazku, než by se vůbec pokusili budovat základy mírového soužití na duchovně-mravních základech. Každému je sice jasné, že kultura se zdárně může rozvíjet jedině v podmínkách míru, ale málokomu je jasné, že opravdový mír může vyrůst jen z pravé kultury, vycházející z ryzího kultu..

V mírovém soužití národů lze rozlišit mír sociální od míru v Církvi. Společenský mír je poměrně klidné uspořádání záležitostí ve společnosti, potřebných ke kulturnímu životu člověka. Je to stav politiky, ve kterém má právo přednost před mocí a moc slouží právu. Zájem jednotlivce, rodiny, národa se uplatňuje dohodou a smírčím jednáním. Mír v Církvi znamená soulad jednak mezi člověkem a Bohem, jednak mezi církví a jejím božským zakladatelem, Ježíšem Kristem. Tento mír je Boží dar. (EF 2,14-17, JAN 14,27) Odpovídá horoucí touze lidí všech dob. Vnitřní stránka tohoto míru vyplývá ze vzájemné lásky, bez níž je mír vyloučený. Tako vzájemnost se dokonale naplňuje v Bohočlověku. (SK 10,36) Pokoj, vyplývající z lásky, má také vnější stránku, projevující se ve společnosti. Sociální mír se nedá odtrhovat od pokoje v Církvi. Tento vznešený pokoj Boží je výzvou k úsilí lidí o pokračování v jeho uskutečňování v podmínkách společnosti.

Mír jako plod řádu nelze přirozenými prostředky dosáhnout jednou provždy, nýbrž je třeba ho neustále budovat. (GAUDIUM ET SPES, V,78) Základy míru se budují především soustavnou vnitřní obnovou smýšlení, cítění a snažení každého jednotlivce. Není míru mezi lidmi, není-li napřed v srdci každého z nich, totiž pokud každý nerozvine sám v sobě řád daný nadpřirozeně. Mezilidské vztahy lze upravit ve světovém měřítku jedině tehdy, až budou mobilizovány jak síly rozumu, tak především síly víry a přesvědčení.

Plné uskutečnění a zajištění nadspolečenského míru v podmínkách lidské společnosti vyžaduje nastolení řádu, ustanoveného nadpřirozeně. Proto se mírové snahy lidí neobejdou bez modlitby k Bohu o dar míru, který by učinil výsledky jejich mírového budování trvalými.(JAN XXIII.,PACEM IN TERRIS, V, 10)

Modleme se každý za všechny a všichni za každého, aby na přímluvu blahoslavené Panny Marie zavládl Boží pokoj mezi všemi lidmi a národy. Modleme se také za politiky a státníky, tak jako se na ně s modlitbou obracel sv.Metoděj ve své Adhortaci k velkomoravským knížatům soudcům: „Milujte spravedlnost, kteří vládnete nad zemí, smýšlejte o Pánu v dobrotě a hledejte ho prostým srdcem, neb bývá nalezen od těch, kdo ho nepokoušejí... Proto nikdo z vladařů, ovládán ďáblem, i když svými ústy vyznává, že je věrný, ať se nevzdálí od Boha tak, aby se pokoušel pro temnotu lehkomyslnosti nebo nějaké jiné nevědomosti nebo tělesné lásky nezachovávat něco ze zákona.“

 

 

 

TOPlist